Vliv temperamentu a self-esteem na resilienci u vysokoškolských

Vliv temperamentu a self-esteem na resilienci u vysokoškolských studentů
Jan Sebastian Novotný, Ústav výpočetní techniky, Masarykova univerzita v Brně,
[email protected]
Klára Seidlová, Katedra psychologie, Filozofická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci,
[email protected]
Adéla Tarinová, Katedra psychologie, Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita
v Brně, [email protected]
NOVOTNÝ, Jan Sebastian – SEIDLOVÁ, Klára – TARINOVÁ, Adéla. The effect of temperament and
self-esteem on resilience of university students. Individual and Society, 2016, Vol. 19, No. 2.
The aim of this study was to analyze the direct and indirect effects of temperament personality
characteristics on the resilience and the role of self-esteem in the indirect effect. The research sample
consisted of 96 university students. The research sample consisted of 96 college students aged 19 to 30
years (M = 21.75, SD = 2.07). Adults Temperament Questionnaire, Resilience Scale for Adults, and
Rosenberg Self-Esteem Scale were used. The effects were analyzed with a structural model (path
analysis). The resulting model showed good fit: χ2 (2, 96) = .3.974, p = .137, CFI = .986, TLI = .930,
RMSEA = .102 (90% CI = .000, .250, PCLOSE = .202), SRMR = .045 and power (.98). The results
showed a direct and indirect impact of temperament characteristics on resilience. Negative affectivity
and extraversion affect self-esteem (β = –.36, p < .001; β = .21, p = .031; R2 = .233). Negative affectivity
showed a direct negative effect on perception of self (β = –.46, p < .001) and planned future (β = –.33, p
< .001), and the indirect effect through self-esteem (β = –.11, p < .001 and β = .07, p < .01). Extraversion
affects the perception of self and planned future only indirectly through self-esteem (β = –.46, p < .001
and β = .06, p < .01). Identified effects of variables (direct and indirect effect of negative affectivity and
indirect effect of extraversion) explain the relatively large proportion of the variance of perception of self
(R2 = .425) and planned future (R2 = .289). Limitation of the study is the small sample of respondents
and its specificity (university students), which does not allow the abstraction on the general adult
population. From a practical standpoint, it appears that targeted support of positive self-esteem
(especially) in individuals who are characterized by the less desirable structure of temperament
(so-called “difficult temperament”) may act as a compensatory mechanism of the temperament’s effect on
the ability to adaptively respond to environmental challenges and difficult situations in life. As an ideal
combination seems to be the support/development (1) of positive self-esteem and (2) the ability to
control/modify (behavioral) manifestations of temperament.
Temperament. Resilience. Self–esteem. Emerging adulthood. Direct effect. Indirect effect.
Úvod do problematiky
Příspěvek se věnuje vztahu temperamentu, self-esteem a resilience u vysokoškolských studentů.
Temperament představuje biologický základ osobnosti a představuje tak jeden z vnitřních faktorů
resilience (Dyer & McGuinness, 1996). Self-esteem pak reprezentuje jednu ze základních charakteristik
sebepojetí, u které byly opakovaně prokázány souvislosti s dalšími charakteristikami osobnosti, včetně
temperamentu a resilience. Pochopení vztahu temperamentu a resilience včetně role self-esteem v tomto
43
Človek a spoločnosť - Individual and Society, 2016, 19(2)
vztahu může přispět k efektivnější podpoře a rozvoji psychické odolnosti. Znalost toho, jaké možnosti a
omezení nám klade temperament jedince, totiž umožňuje efektivně pracovat s jednotlivými oblastmi
osobnosti či psychické odolnosti. Stejně tak pomáhají tyto poznatky identifikovat alternativní způsoby
podpory resilience (např. skrze podporu a rozvoj self-esteem). Konečně umožňují tyto znalosti pochopit
některé vrozené charakteristiky a procesy, ležící za interakcemi jednotlivých složek osobnosti jedince.
Cílem příspěvku je ověřit přímý a nepřímý vliv temperamentových charakteristik na resilienci a roli
self-esteem v rámci tohoto vlivu.
Resilience
Resilience je v obecné rovině definována jako multidimenzionální soubor vnitřních a vnějších aktiv, které
umožňují jednotlivcům přizpůsobit se měnícím se podmínkám a vyrovnat se s nepříznivými okolnostmi
takovým způsobem, aby nedocházelo k porušení normálního vývoje (Cohler, Scott, & Musick, 1995;
Grotberg, 1997; Masten & Coatsworth, 1995; Šolcová, 2009; Ungar, 2006).
V posledních dekádách vznikla řada pojetí a modelů resilience. Tyto pojetí se liší např. chápáním
resilience jako osobnostní vlastnosti (Dugan & Coles, 1989; Markstrom, Marshall, & Tryon, 2000;
Waaktaar & Torgersen, 2010), komplexu vnitřních a vnějších faktorů (MacLean, 2004; Liebenberg, Ungar,
& Van de Vijver, 2012; Polk 1997), výsledku adaptace (Linsley, 2004; Mancini & Bonanno, 2010) či jako
interakčního procesu (Luthar, Cicchetti, & Becker, 2000; Luthans, Vogelgesang, & Lester, 2006;
Spreitzer, Sutcliffe, Dutton, Sonenshein, & Grant, 2005).
Jedním z aktuálních pojetí resilience v období dospělosti je model Friborga a Hjemdala. Ti rozlišují šest
faktorů resilience dospělých: 1) vnímání sebe samého, čili důvěra ve vlastní schopnosti, sebedůvěra
(self-confidence), self-efficacy, realističnost, pozitivní pohled na sebe sama; 2) plánovaná budoucnost, tj.
schopnost plánovat, optimistický pohled na budoucnost a orientace na cíl; 3) sociální kompetence,
chápané jako pozitivní interpersonální schopnosti, zahrnující extraverzi, flexibilitu, humor a schopnost
navazovat přátelství; 4) strukturovaný styl, charakterizovaný orientací na cíl, dostatkem cílů
(planfulness), organizací vlastního času a orientací na pravidla – rutinu; 5) rodinná koheze, tj. sdílení
hodnot v rodině, užívání si (enjoying) rodiny, soudržnost, sdílený optimistický výhled do budoucnosti,
loajalita a vzájemné oceňování; a 6) sociální zdroje, zahrnující sociální oporu, přítomnost významné osoby
mimo vlastní rodinu, povzbuzení, pocit soudržnosti s lidmi v okolí, ocenění a dostupná pomoc ve chvíli
potřeby (Friborg, Barlaug, Martinussen, Rosenvinge, & Hjemdal, 2005; Friborg, Hjemdal, Rosenvinge,
& Martinussen, 2003; Hjemdal, Friborg, Stiles, Rosenvinge, & Martinussen, 2006).
Resilience a temperament
Temperament představuje stabilní dědičný osobnostní rys, zodpovědný za automatické emocionální
reakce na vnější podněty. V současnosti existuje řada modelů temperamentu (např. Buss, 1991; Eysenck,
1992; Goldsmith & Campos, 1986; Chess & Thomas, 1991; Kagan, 1994; Kagan & Snidman, 2004; Shiner
et al., 2012; Strelau, 2000; Zentner & Bates, 2008; Zentner & Shiner, 2012). Eysenck (1992) chápe
temperament jako osobnost bez kognitivní složky. Za základní rysy temperamentu považuje extraverzi,
neuroticismus (a později psychoticismus). Podobně Gray (1991) zakládá temperament na dvou dimenzích:
úzkostnosti a impulzivitě. Cloninger popisuje čtyři dimenze temperamentu: vyhýbání se poškození,
vyhledávání nového, závislost na odměně a perzistence (Cloninger, Svrakic, & Przybeck, 1993). Thomas a
Chessová vytvořili koncepci „goodness of fit“ (Chess a Thomas, 1991), stavějící na interakci mezi
temperamentem, ostatními osobnostními charakteristikami člověka a specifickými rysy prostředí.
Rothbartová vytvořila interaktivní model temperamentu, ve kterém zdůrazňuje vývojovou proměnlivost
struktury temperamentu (Rothbart, Ahadi, & Evans, 2000). Temperament definuje jako „individuální
rozdíly v reaktivitě a seberegulaci“ (Rothbart, 1981, s. 569). Její koncepce zahrnuje tři centrální
temperamentové konstrukty: negativní afektivita, extraverze a seberegulace[1] (Blair, Denham,
Kochanoff, & Whipple, 2004; Rothbart, 2004; Rothbart, Ahadi, Hershey, & Fisher, 2001). Tento model
(doplněný o dimenzi Orientační citlivost – viz metodologie) jsme použili v rámci naší studie.
Temperament ovlivňuje resilienci přímým i přeneseným způsobem, skrze působení na jiné rizikové vlivy.
Tento vliv může být pozitivní i negativní, v závislosti na charakteristikách temperamentu (Shannon,
Beauchaine, Brenner, Neuhaus, & Gatzke-Kopp, 2007).
Nepřímé působení se může projevit např. v kontextu rodičovské péče, kdy jsou děti s tzv. obtížným
temperamentem častěji vystavovány kritice a hostilitě ze strany rodičů (Rutter, 1999). Jinou formou
44
Jan Sebastian Novotný, Klára Seidlová, Adéla Tarinová, Vliv temperamentu a self-esteem na resilienci u vysokoškolských studentů
nepřímého vlivu je působení temperamentu na vnímání rizik. Charakteristiky temperamentu jako vysoký
neuroticismus či negativní emocionální reaktivita, určující míru emocionální odezvy na stres (Strelau,
1998), predisponuje jedince k zažívání tísně už v málo stresujících situacích každodenního života. Člověk
je tak náchylnější a zranitelnější vůči působícím negativním okolnostem.
Přímý pozitivní i negativní vliv temperamentu na resilienci potvrzuje řada studií. Kim, Leeová a Lee (2013)
popsali pozitivní korelaci mezi resiliencí a temperamentovými dimenzemi perzistence a závislosti na
odměně. Negativní korelace byla zjištěna u dimenze vyhýbání se poškození. Autoři tvrdí, že právě
dimenze perzistence nejvíce odpovídá definici resilience. Podobně Friborg et al. (2006) a Campbell-Sills s
kolegy (Campbell-Sills, Cohan, & Stein, 2006) popisují silnou negativní korelaci resilience
s neuroticismem a introverzí (resp. pozitivní korelaci s extraverzí). Neurotické a úzkostné rysy také
negativně korelují s mírou sociability (jako jedním z mechanismů resilience) (Kim-Cohen, Moffitt, Caspi,
& Taylor, 2004; Werner & Smith, 1992). Pozitivní emocionální reaktivita je spojena s větší resiliencí (srov.
Werner & Smith, 1982) a zároveň negativní emocionální reaktivita se váže ke snížené resilienci (Kilmer,
Cowen, & Wyman, 2001; Owens & Shaw, 2002). Podobně i vyšší míra schopnosti seberegulace souvisí
pozitivně s resiliencí, adaptabilitou a psychosociálním přizpůsobením a naopak (El-Sheikh, Harger, &
Whitson, 2001; Lengua & Long, 2002).
Self-esteem, resilience a temperament
Self-esteem představuje celkové subjektivní emocionální posouzení (zhodnocení) vlastní hodnoty
z pohledu dané osoby. Jedná se o posouzení sebe sama, stejně jako o postoj k sobě, zahrnující to jak
vnímáme svou hodnotu pro svět a jak hodnotní (důležití) jsme pro druhé (Hewitt, 2009; Mruk, 2006).
Výzkumy opakovaně potvrdily úzký a významný vztah mezi self-esteem a resiliencí, resp. úspěšnou
adaptací či nepřítomností negativních důsledků. Vyšší míra self-esteem je spojena se zvládáním obtížných
životních situací (Hoskovcová, 2006; Kaplan, 2012; Liu, Wang, Zhou, & Li, 2014; Paulík, 2010), větší
resiliencí (Park, & Schepp, 2014; Saito & Okayasu, 2014; Tras, Arslan, & Hamarta, 2013), kvalitou života
(Li, M.-L. Chen, Chang, Chou, & M.-Y. Chen, 2015) a efektivnější volbou způsobů zvládání (Barf, Verhoef,
Jennekens-Schinkel, Gooskens, & Prevo, 2007; Bellin, Sawin, Rouz, Buran, & Brei, 2007). Někteří autoři
pak považují self-esteem za přímý zdroj a protektivní faktor resilience (Hayter, & Dorstyn, 2014; Tras et
al., 2013; Veselska, Orosova, Madarasova-Geckova, Gajdosova, Dijk, & Reijneveld, 2009). Silná korelace
mezi self-esteem a resiliencí může být vysvětlena skutečností, že osoby s vyšší úrovní self-esteem jsou
optimističtí a vytrvalí se silnou vůlí po úspěchu (Coopersmith, 1967). Vysoká úroveň sebeúcty tudíž nejen
pomáhá jednotlivcům rozvíjet se navzdory současným obtížím, ale zároveň je chrání před možnými riziky.
Podobně nižší úrovně self-esteem souvisí s větším výskytem negativních vývojových důsledků (jako
projevů menší resilientnosti jedince) jako je zvýšená míra depresivity, úzkostnost, užívání alkoholu a drog
atd. (Backer-Fulghum, Patock-Peckham, King, Roufa, & Hagen, 2012; Kim, 2013; Sharma & Agarwala,
2014; Wray & Stone, 2005; Zamboanga, Schwartz, Jarvis, & Van Tyne, 2009). Kaplan (2012) uvádí, že
nízká úroveň resilience je ovlivněná právě negativním self-esteem a ohrožením důležitých
sebehodnotících měřítek, jež zapříčiňují neustálý pocit zranitelnosti.
Vztah mezi self-esteem a temperamentem je diferencovaný v kontextu jednotlivých modelů a faktorů
temperamentu. Keltikangas-Järvinen et al. (2003) uvádí vztah mezi nízkým self-esteem a dimenzemi
temperamentu: vysokým vyhýbáním se poškození a nízkým vyhledáváním odměny. Manian et al. (1998)
zjistil vztah mezi nízkým self-esteem a negativní afektivitou. Podobně Ohannessian a Hesselbrock, (1995)
popsali vztah mezi nízkým self-estem a nízkým vyhledáváním nového, vysokým vyhýbáním se poškození a
pesimismem. V obecné rovině potvrdili vztah mezi self-esteem a temperamentem (především obtížným
typem) i další autoři (srov. Kashani, Soltys, Danoy, Vaidya, & Reid, 1991; Klein, 1992, 1995; Robins,
Donnellan, Widaman, & Conger, 2010).
Podobně jako u vztahu resilience a temperamentu, i v tomto kontextu se prokázal nepřímý efekt
temperamentu na self-esteem skrze rodičovské strategie, a vztahy/interakce s rodiči. Obtížný
(komplikovaný či méně socializovaný) temperament negativně ovlivňoval rodičovské chování (do více
hostilního či méně pečujícího stylu), což vedlo k rozvoji nižšího self-esteem (Keltikangas-Järvinen,
Kivimäki, & Keskivaara, 2003).
45
Človek a spoločnosť - Individual and Society, 2016, 19(2)
Metodologie
Cíle výzkumu
Na základě výše uvedených poznatků jsme se rozhodli analyzovat vztah mezi self-esteem,
temperamentem a resiliencí. Cílem výzkumu bylo ověření vzájemného působení temperamentu a
self-esteem na resilienci. V rámci studie jsme předpokládali, že:
– negativní afektivita negativně ovlivňuje self-esteem (H1),
– extraverze pozitivně ovlivňuje self-esteem (H2),
– self-esteem pozitivně ovlivňuje vnímání sebe sama (H3),
– self-esteem pozitivně ovlivňuje sociální kompetence (H4),
– temperament ovlivńuje resilienci přímým i nepřímým vlivem (skrze self-esteem) (H5).
Výzkumný soubor
Výzkumný soubor tvořilo 96 vysokoškolských studentů. Věk respondentů se pohyboval v rozpětí 19–30 let
(M = 21.75, SD = 2.07). Vzhledem k vysokému zastoupení humanitních oborů tvořilo soubor respondentů
76 žen (79 %) a 20 mužů (21 %). Výběr probíhal nenáhodným příležitostným výběrem, data byla sebrána
v rámci osobní administrace dotazníků.
Použité metody
Resilience byla zkoumána pomocí Resilience Scale for Adults (RSA; Friborg, Hjemdal, Rosenvinge,
& Martinussen, 2003). RSA je 33 položkový dotazník, zahrnující šest faktorů resilience: 1) vnímání sebe
samého (PoS), 2) plánovaná budoucnost (PF), 3) sociální kompetence (SocCom), 4) strukturovaný styl
(StrSt), 5) rodinná koheze (FamCoh) a 6) sociální zdroje (SocRes). Výhodou dotazníku je jeho přímé
zaměření na charakteristiky resilience v dospělosti. Odpovědi jsou hodnoceny pomocí 7 bodového
sémantického diferenciálu. Dotazník vykazuje opakovaně dobré psychometrické vlastnosti (Friborg et al.,
2003; Hilbig, Viliūnienė, Friborg, Pakalniškienė, & Danilevičiūtė, 2015; Hjemdal et al., 2011), což se
potvrdilo i v naší studii (viz Tabulka 1).
Temperamentové charakteristiky byly zjišťovány pomocí zkrácené verze dotazníku Adults Temperament
Questionnaire (ATQ; Rothbart, Ahadi & Evans, 2000; Evans & Rothbart, 2007). Jedná se o 77položkový
nástroj, tvořený čtyřmi základními škálami, které se dále dělí na několik subškál. Hlavní faktory tvoří 1)
negativní afektivita (NegAff – „negative affectivity“), zahrnující strach, smutek, pocity nepohodlí a
frustraci; 2) Extraverze (Extr – „extraversion/surgency“), zahrnující sociabilitu, pozitivní afekty a pocity
radosti vysoké intenzity; 3) Seberegulaci (EffCon – „efforful control“), zahrnující kontrolu pozornosti,
útlumu a aktivace; a 4) Orientační citlivost (OrSens – „orienting sensitivity“), zahrnující neutrální
percepční senzitivitu, emočně-percepční senzitivitu a asociační senzitivitu. Respondenti hodnotí
jednotlivá tvrzení na 7bodové škále od 1 (velmi nepravdivé) po 7 (velmi pravdivé). ATQ vykazuje dobré
psychometrické vlastnosti (Laverdière, Diguer, Gamache & Evans, 2010) a i v naší studii projevuje
dotazník přijatelné úrovně reliability (viz Tabulka 1).
Self-esteem bylo měřeno pomocí Rosenberg Self-Esteem Scale (RSES; Rosenberg, 1965). Skládá se
z deseti položek, polovina položek je formulována negativně a polovina pozitivně. Dotazník dlouhodobě
vykazuje dobré psychometrické vlastnosti (Schmitt & Allik, 2005; Tabulka 1) i validitu (Robins, Hendin, &
Trzesniewski, 2001, in Halama, & Bieščad, 2006). Respondenti hodnotí položky na čtyřbodové škále (od
„silně souhlasím“ po „silně nesouhlasím“).
Statistická analýza dat
Dotazníky byly analyzovány v programu IBM SPSS 21 a IMB AMOS 21. Při analýze byly využity postupy
deskriptivní statistiky, korelační analýza a strukturní modelování (analýza cest). Pro určení shody modelu
jsme použili pět indikátorů: χ2 (nesignifikantní p), Comparative Fit Index (CFI; ≥ .95), Non–normed Fit
Index (TLI; ≥ .95), Root–mean–square error of approximation (RMSEA; ≤ .06) (Hu & Bentler, 1999) a
46
Jan Sebastian Novotný, Klára Seidlová, Adéla Tarinová, Vliv temperamentu a self-esteem na resilienci u vysokoškolských studentů
Standardized Root Mean Square Residual (SRMR; <.05).
Výsledky
Deskriptivní statistika
Tabulka 1 zobrazuje korelace nultého řádu, průměrné hodnoty, standardní odchylky a alfa koeficienty pro
jednotlivé proměnné.
Tabulka 1: Korelace nultého řádu, průměrné hodnoty, standardní odchylky a alfa koeficienty
Strukturní model
Na základě předchozích výzkumů jsme předpokládali, že self-esteem vstupuje do vztahu mezi
temperamentem a psychickou odolností (resiliencí), tj. že je možné pozorovat v tomto vztahu přímý i
nepřímý vliv. Při testování tohoto předpokladu jsme využili strukturní model, zahrnující jednotlivé
dimenze temperamentu, resilience a míru self-esteem. Získaný model prokázal dobré hodnoty shody
modelu: χ2 (2, 96) = .3.974, p = .137, CFI = .986, TLI = .930, RMSEA = .102 (90% interval spolehlivosti
= .000, .250, PCLOSE = .202), SRMR = .045. Také analýza síly testu (power analysis) ukázala přijatelný
výsledek .98 (podle McCallum, Browne, & Sugawara, 1996). Vzhledem k menší velikosti vzorku je ale
vhodné chápat výsledky jako dílčí a v kontextu specifičnosti výzkumného souboru (viz také limity studie).
Jednotlivé údaje ke strukturnímu modelu uvádí tabulky 2 – 4, výsledný strukturní model je zobrazen na
Obrázku 1.
Obrázek 1: Strukturní model vztahu temperamentu, self-esteem a resilience
47
Človek a spoločnosť - Individual and Society, 2016, 19(2)
Tabulka 2: Kovariance proměnných
Tabulka 3: Reziduální kovariance
Tabulka 4: Přímé, nepřímé a celkové efekty
Negativní afektivita (β = –.36, p < .001) a Extraverze (β = .21, p = .031) signifikantně predikují
self-esteem. Zároveň self–esteem signifikantně predikuje faktory vnímání sebe sama (β = .31, p < .001) a
plánovaná budoucnost (β = .30, p = .002). Přímý efekt negativní afektivity se prokázal u faktorů vnímání
sebe sama (β = –.46, p < .001) i plánovaná budoucnost (β = –.33, p < .001). U extraverze se neprokázal
žádný přímý efekt na faktory resilience. Výsledky naznačují, že negativní afektivita působí na vnímání
sebe sama i plánovanou budoucnost přímo i nepřímo skrze self-esteem. Extraverze ovlivňuje vnímání sebe
sama a plánovanou budoucnost pouze nepřímo skrze self-esteem, přímý efekt nebyl pozorovatelný. U
ostatních dimenzí temperamentu a faktorů resilience se neprokázal signifikantní vliv.
Je také nutné uvést, že negativní afektivita a extraverze vysvětlují 23 % variance self-esteem (squared
multiple correlations = .233). Zároveň negativní afektivita, extraverze a self-esteem vysvětlují 43 %
(squared multiple correlations = .425) variance faktoru vnímání sebe sama a 29 % (squared multiple
correlations = .289) variance faktoru plánované budoucnosti.
Diskuze
Negativní afektivita negativně ovlivňuje self-esteem (H1). Prožívání negativních emocí (strach, smutek,
frustrace) tedy snižuje pozitivní vnímání sebe sama a své hodnoty. Zároveň se projevil přímý efekt na oba
faktory resilience. Vztah mezi negativní afektivitou a self-esteem resp. vnímáním sebe sama je
předpokládatelný, neboť pravidelně prožívané emoce (v tomto případě negativní) ovlivňují i další složky
osobnosti, a to především ty, sycené do větší míry právě emoční komponentou, jako jsou obě dvě zmíněné
proměnné. Tyto výsledky odpovídají předchozím studiím (Owens & Shaw, 2002; Kilmer, Cowen, &
Wyman, 2001; Werner & Smith, 1982).
V rámci faktoru plánované budoucnosti se domníváme, že působí podobný mechanismus, tj. že negativní
emoce modifikují obsahy úvah a představ o budoucnosti a dodávají jim negativní nádech, ovlivňují
rozhodovací procesy a snižují očekávání, vyhlídky a motivaci jedince (Jeronimus, Riese, Sanderman, &
Ormel, 2014). Tento efekt vychází z toho, že lidé, zažívající negativní emoce, vnímají nejistotu (spojenou
s budoucností) více pesimisticky a jejich odhad možných zisků a pozitiv je výrazně nižší (Cunningham,
1988; Johnson & Tversky, 1983). To se označuje jako teorie kongruence nálady, která předpokládá, že
48
Jan Sebastian Novotný, Klára Seidlová, Adéla Tarinová, Vliv temperamentu a self-esteem na resilienci u vysokoškolských studentů
vnímání a úsudky lidí s negativní emocionalitou jsou často zkresleny směrem k větší negativitě (Carson &
Adams, 1980; Isen, Shalker, Clark & Karp, 1978).
Výsledky ukazují, že ve vztahu negativní afektivity a obou faktorů resilience se projevuje přímý i nepřímý
vliv skrze self-esteem. Můžeme vyslovit domněnku, že v případě nízkého self-esteem (ovlivněného do větší
míry negativní afektivitou) zesiluje self-esteem nežádoucí efekt negativní afektivity na resilienci (působení
obou proměnných se sčítá), zatímco v opačném případě (vyšší self-esteem) může self-esteem působit jako
protektivní mechanismus, snižující negativní vliv negativní afektivity na resilienci.
Self-esteem jako samostatná proměnná pozitivně ovlivňuje vnímání sebe sama (H3) i plánovanou
budoucnost. Souvislosti mezi self-esteem a (pozitivním) vnímáním sebe sama jsou založeny na blízkosti
obou konceptů. Vnímání sebe sama můžeme vnímat jako obsahově širší konstrukt, zahrnující i další
aspekty (kognitivní hodnocení, osobní historii a vzpomínky, self-concept, včetně emocionálně
orientovaných procesů, jako je sebehodnocení, pocit vlastní ceny – self-worth a další) (Currie et al., 2004;
Kumpfer, 1999; Masten & Coatsworth, 1998). Self-esteem tak v tomto případě sytí a podporuje jeden
z aspektů vnímání sebe sama (Friborg et al., 2003).
Pozitivní působení self-esteem na plánovanou budoucnost je spojené s vlivem pozitivního vnímání a
hodnocení sebe sama a svých schopností 1) na to, jak jedinec hodnotí vlastní schopnost efektivně
plánovat, 2) v samotném procesu plánování aktivit a činností (z pohledu vnímání jejich uskutečnitelnosti).
Zároveň self-esteem podporuje optimistické naladění při vnímání budoucnosti (Alves-Martins, Peixoto,
Gouveia-Pereira, Amaral, & Pedro, 2002; Donnellan, Trzesniewski, Robins, Moffitt, & Caspi, 2005; Nurmi,
2001; Steinberg, 2004; Steinber, O’Brien, Cauffman, Graham, Wooland, & Banich 2009).
Extraverze ovlivňuje v rámci modelu pouze self-esteem (potvrzená hypotéza H2), neprokázal se tedy
přímý efekt na resilienci. Tato temperamentová dimenze tedy ovlivňuje resilienci pouze nepřímo skrze
self-esteem. Vztah mezi extraverzí a self-esteem byl opakovaně potvrzen řadou studií (F. Amirazodi & M.
Amirazodi, 2011; Goldberg & Rosolack, 1994; Jackson & Gerard, 1996; Robins, Hendin, & Trzesniewski,
2001; Kenneth, 2014), čemuž odpovídají i naše zjištění. DeNeve a Cooper (1998) vysvětlují tuto vazbu tím,
že základ extraverze i self-esteem tvoří pozitivní emoce, což odpovídá i našim výsledkům o vlivu negativní
afektivity.
Nepotvrdila se hypotéza 4 o pozitivním vlivu self-esteem na sociální kompetence. Přestože by se tento
vztah zdál pravděpodobný, vypadá to, že vliv self-esteem na uvedený faktor resilience je menší a
nevstupuje tak signifikantně do modelu, případně se děje nepřímým vlivem skrze jiné osobnostní
charakteristiky. Dalším možným vysvětlením je skutečnost, že sociální kompetence jsou syceny a
formovány velkým množství působících vlivů, díky čemuž se přímý vliv jednotlivých proměnných rozmělní.
Výsledky studie také potvrdily hypotézu H5 o vlivu temperamentu a self-esteem na resilienci.
Předpokládali jsme, že temperament ovlivňuje resilienci přímo i nepřímo skrze self-esteem. Strukturní
model potvrdil do určité míry náš předpoklad o kombinaci přímých a nepřímých vlivů (jak uvádíme výše)
a výsledky jsou v souladu i s předchozími studiemi (Campbell-Sills, Cohan, & Stein, 2006; Coopersmith,
1967; Kilmer, Cowen, & Wyman, 2001; Manian et al., 1998; Owens & Shaw, 2002; Tras, Arslan, &
Hamarta, 2013). Zjištěné vztahy přitom vysvětlují relativně velký podíl variance jednotlivých proměnných
(v kontextu možného souboru všech vlivů, které resilienci potenciálně ovlivňují, konkrétně 23 % variance
self-esteem, 43 % variance vnímání sebe sama a 29 % variance plánované budoucnosti.
Výsledky studie mají určitá omezení. Jedná se především o menší soubor respondentů, kteří představují
jednu specifickou skupinu – vysokoškolské studenty. Výsledky je tak nutné chápat jako dílčí analýzu a
vztahovat je především k subpopulaci vysokoškolských studentů (výsledky tak není možné vnímat jako
reprezentativní pro běžnou dospělou populaci). Pro budoucí výzkum by tak bylo vhodné realizovat studii
s větším počtem respondentů, zahrnujícím více variabilní vzorek (z pohledu životního kontextu) pro
ověření současných zjištění.
V rámci budoucích výzkumů by bylo možné také rozšířit skupinu sledovaných proměnných o další
koncepty, spojené se self (self-efficacy, self-concept), případně o rysy osobnosti (např. charakterové rysy
v pojetí Cloningera, či osobnostní strukturu podle Big Five).
Z hlediska praktického využití výsledků se ukazuje, že cílená podpora self-esteem může u
vysokoškolských studentů přispívat i k rozvoji resilience. Především v případě, že se jedinec vyznačuje
strukturou temperamentu, vnímanou jako méně žádoucí (např. tzv. obtížný temperament), může rozvoj
pozitivního self-esteem působit jako kompenzační mechanismus vlivu temperamentu na schopnost
49
Človek a spoločnosť - Individual and Society, 2016, 19(2)
adaptivně reagovat na životní výzvy a náročné životní situace (nakolik je self-esteem snáze ovlivnitelné,
než vrozené charakteristiky osobnosti). Při podpoře psychické odolnosti se jako ideální jeví kombinace
podpory/rozvoje pozitivního self-esteem a schopnosti kontrolovat/modifikovat (behaviorální) projevy
temperamentu, např. negativní efektivitu (podobně jako charakter představuje mimo jiné naučenou
sociálně akceptovatelnou podobu projevování vrozených charakteristik osobnosti).
Závěr
Výsledky studie potvrdily roli self-esteem ve vztahu mezi temperamentovými charakteristikami a
resiliencí. Strukturní model odhalil, že self-esteem se podílí na nepřímém vlivu negativní afektivity na
faktory resilience vnímání sebe sama a plánovaná budoucnost (společně s přímým vlivem negativní
afektivity na psychickou odolnost), a zároveň že extraverze ovlivňuje uvedené faktory resilience pouze
nepřímo skrze self-esteem. Z praktického hlediska se ukazuje, že cílená podpora self-esteem u dospělé
(vysokoškolské) populace je žádoucí i v kontextu vlivu temperamentu. Rozvoj pozitivního self-esteem
může působit jako kompenzační mechanismus vlivu temperamentu na schopnost adaptivně reagovat na
životní výzvy a náročné životní situace.
Literatura
Alves-Martins, M., Peixoto, F., Gouveia-Pereira, M., Amaral, V., & Pedro, I. (2002). Selfeesteem and
academic achievement among adolescents. Educational Psychology, 22(1), 51-62.
Amirazodi, F., & Amirazodi, M. (2011). Personality trans and Self-esteem. Procedia – Social and
Behavioral Sciences, 29, 713-716.
Backer-Fulghum, L. M., Patock-Peckham, J. A., King, K. M., Roufa, L., & Hagen, L. (2012). The
stress-response dampening hypothesis: How self-esteem and stress act as mechanisms between negative
parental bonds and alcohol-related problems in emerging adulthood. Addictive Behaviors, 37(4), 477-484.
Barf, H. A., Verhoef, M., Jennekens-Schinkel, A., Gooskens, R. H. J. M., & Prevo, A. J. H. (2007). Life
satisfaction of young adults with spina bifida. Dev Med Child Neurol, 49, 458-463.
Bellin, M. H., Sawin, K. J., Rouz, G., Buran, C. F., & Brei, T. J. (2007). The experience of adolescent
women living with spina bifida part 1: self–concept and family relationships. Rehabil Nurs, 32, 57-67.
Blair, K. A., Denham, S. A., Kochanoff, A., & Whipple, B. (2004). Playing it cool: Temperament, emotion
regulation, and social behavior in preschoolers. Journal of School Psychology, 42(6), 419-443.
Buss, A. H. (1991). The EAS theory of temperament. In J. Strelau & A. Angleitner (Eds.), Explorations in
temperament: International perspectives on theory and measurement (s. 43-60). New York: Plenum Press.
Campbell-Sills, L., Cohan, S. L., & Stein, M. B. (2006). Relationship of resilience to personality, coping,
and psychiatric symptoms in young adults. Behav Res Ther, 44, 585-599.
Carson, T. P., & Adams, H. E. (1980). Activity valence as a function of mood change. Journal of Abnormal
Psychology, 89, 368-377.
Chess, S., & Thomas, A. (1991). Temperament and the concept of goodness of fit. In J. Strelau & A.
Angleitner (Eds.), Explorations in temperament: International perspectives on theory and measurement
(pp. 15-28). New York: Plenum Press.
Cloninger, C. R., Svrakic, D. M., & Przybeck, T. R. (1993). A psychobiological model of temperament and
character. Arch Gen Psychiatry, 50, 975.
Cohler, B. J., Scott, F. M., & Musick, J. S. (1995). Adversity, vulnerability, and resilience: Cultural and
developmental perspectives. In D. Cicchetti & D. J. Cohen (Eds.), Developmental Psychopathology, Vol. 2:
Risk, disorder, and adaptation (pp. 753-800). New York: John Wiley.
Coopersmith, S. (1967). The antecedents of self esteem. San Francisco: W. H. Freeman & Company.
50
Jan Sebastian Novotný, Klára Seidlová, Adéla Tarinová, Vliv temperamentu a self-esteem na resilienci u vysokoškolských studentů
Cunningham, M. R. (1988). What do you do when you are unhappy or blue? Mood, expectancies, and
behaviour. Motivation and Emotion, 12, 309-331.
DeNeve, K. M., & Cooper, H. (1998). The happy personality: A meta-analysis of 137 personality traits and
subjective well-being. Psychological Bulletin, 124, 197-229.
Donnellan, M. B., Trzesniewski, K. H., Robins, R. W., Moffitt, T. E., & Caspi, A. (2005). Low self-esteem is
related to aggression, antisocial behavior and delinquency. Psychological Science, 16, 328-335.
Dugan, T., & Coles, R. (Eds.) (1989). The child in our times: Studies in the development of resiliency. New
York: Brunner/Mazel.
Dyer, J. G., & McGuinness, T. M. (1996). Resilience: analysis of the concept. Arch Psychiatr Nurs, 10,
276-282.
El–Sheikh, M., Harger, J., & Whitson, S. (2001). Exposure to interparental conflict and children’s
adjustment and physical health: the moderating role of vagal tone. Child Dev, 72, 1617-1636.
Evans, D. E., & Rothbart, M. K. (2007). Development of a model for adult temperament. Journal of
Research in Personality, 41(4), 868-888.
Eysenck, H. J. (1992). The definition and measurement of psychoticism. Personality and Individual
Differences, 13, 757-785.
Friborg, O., Barlaug, D., Martinussen, M., Rosenvinge, J. H., & Hjemdal, O. (2005). Resilience in relation
to personality and intelligence. International Journal of Methods in Psychiatric Research, 14, 29-40.
Friborg, O., Hjemdal, O., Rosenvinge, J. H., & Martinussen, M. (2003). A new rating scale for adult
resilience: what are the central protective resources behind healthy adjustment? International Journal of
Methods in Psychiatric Research, 12(2), 65-76.
Friborg, O., Hjemdal, O., Rosenvinge, J. H., Martinussen, M., Aslaksen, P. M., & Flaten, M. A. (2006).
Resilience as a moderator of pain and stress. Journal of psychosomatic research, 61(2), 213-219.
Goldberg, L. R., & Rosolack, T. K. (1994). The Big Five factor structure as an integrative framework: An
empirical comparison with Eysenck’s PEN model. In C. F. Halverson, G. A. Kohnstamm, & R. P. Martin
(Eds.), The developing structure of temperament and personality from infancy to adulthood (pp. 7-35).
Hillsdale, NJ: Erlbaum.
Goldsmith, H. H., & Campos, J. J. (1986). Fundamental issues in the study of early temperament: The
Denver twin temperament study. In M. E. Lamb & A. L. Brown (Eds.), Advances in developmental
psychology. Vol. 4 (pp. 231-283). Hillsdale, N. J.: Erlbaum.
Grotberg, E. (1997). A guide to promoting resilience in children: Strenghtening the human spirit. Haag:
Bernard van Leer Foundation.
Halama, P., & Bieščad, M. (2006). Psychometrická analýza Rosenbergovej škály sebahodnotenia s
použitím metód klasickej teórie testov (CTT) a teórie odpovede na položku (IRT). Československá
psychologie, 50(6), 569-583.
Hayter, M. R., & Dorstyn, D. S. (2014). Resilience, Self-Esteem and Self-Compassion in Adults with Spina
Bifida. Spinal Cord, 52(2), 167-171.
Hewitt, J. P. (2009). Oxford Handbook of Positive Psychology. Oxford, UK: Oxford University Press.
Hilbig, J., Viliūnienė, R., Friborg, O., Pakalniškienė, V., & Danilevičiūtė, V. (2015). Resilience in a reborn
nation: Validation of the Lithuanian Resilience Scale for Adults (RSA). Comprehensive Psychiatry, 60,
126-133.
Hjemdal, O., Friborg, O., Stiles, T. C., Rosenvinge, J. H., & Martinussen, M. (2006). Resilience predicting
psychiatric symptoms: A prospective study of protective factors and their role in adjustment to stressful
life events. Clinical Psychology and Psychotherapy, 13, 194-201.
51
Človek a spoločnosť - Individual and Society, 2016, 19(2)
Hjemdal, O., Friborg, O., Braun, S., Kempenaers, Ch., Linkowski, P., & Fossion, P. (2011). The Resilience
Scale for Adults: Construct Validity and Measurement in a Belgian Sample. International Journal of
Testing, 11(1), 53-70.
Hoskovcová, S. (2006). Psychická odolnost předškolního dítěte. Praha: Grada.
Hu, L. T., & Bentler, P. M. (1999). Cutoff Criteria for Fit Indexes in Covariance Structure Analysis:
Conventional Criteria Versus New Alternatives. Structural Equation Modeling, 6(1), 1-55.
Isen, A. M., Shalker, T. E., Clark, M., & Karp, L. (1978). Affect, accessibility of material in memory, and
behavior: A cognitive loop? Journal of Personality and Social Psychology, 36, 1-12.
Jackson, L. A., & Gerard, D. A. (1996). Diurnal types, the ‘‘Big Five’’ personality factors, and other
personal characteristics. Journal of Social Behavior and Personality, 11, 273-283.
Jeronimus, B. F., Riese, H., Sanderman, R., & Ormel, J. (2014).Mutual Reinforcement Between
Neuroticism and Life Experiences: A Five-Wave, 16-Year Study to Test Reciprocal Causation. Journal of
Personality and Social Psychology, 107(4), 751-764.
Johnson, E. J., & Tversky, A. (1983). Affect, generalization, and the perception of risk. Journal of
Personality and Social Psychology, 45, 20-31.
Kagan, J. (1989). Unstable ideas: Temperament, cognition, and self. Cambridge, MA: Harvard University
Press.
Kagan, J. (1994). Galen’s prophecy: Temperament in human nature. New York: Basic Books.
Kagan, J., & Snidman, N. (2004). The Long Shadow of Temperament. Cambridge, MA: The Belknap Press
of Harvard University Press.
Kaplan, H. B. (2012). Reconceputalizing Resilience. In S. Goldstein & R. B. Brooks (Eds.), Handbook of
Resilience in Children (2nd ed., pp. 39-56). New York: Springer Science & Business Media.
Kashani, J. H., Soltys, S. M., Danoy, A. C., Vaidya, A. F., & Reid, J. C. (1991). Correlates of hopelessness
in psychiatrically hospitalized children. Comprehensive Psychiatry, 32, 330-337.
Keltikangas-Järvinen, L., Kivimäki, M., & Keskivaara, P. (2003). Parental practices, self-esteem and adult
temperament: 17-year follow-up study of four population-based age cohorts. Personality and Individual
Differences, 34(3), 431-447.
Kenneth, K. (2014). Correlates of Personality and Self-Esteem among Youth. Journal of Humanities and
Social Science, 19(2), 22-26.
Kilmer, R., Cowen, E.., & Wyman, P. (2001). A micro–level analysis of developmental, parenting, and
family milieu variables that differentiate stress–resilient and stress affected children. J Community
Psychol, 29, 391-416.
Kim, J. W., Lee, H. K., & Lee, K. (2013). Influence of temperament and character on resilience.
Comprehensive Psychiatry, 54(7), 1105-1110.
Kim-Cohen, J., Moffitt, T. E., Caspi, A., & Taylor, A. (2004). Genetic and environmental processes in
young children’s resilience and vulnerability to socioeconomic deprivation. Child Dev, 75(3), 651-668.
Klein, H. A. (1992). Temperament and self-esteem in late adolescence. Adolescence, 27(107), 689-694.
Klein, H. A. (1995). Self-perception in late adolescence: an integrative perspective. Adolescence, 30,
579-591.
Laverdiére, O., Diguer, L., Gamache, D., & Evans, D. E. (2010). The French Adaptation of the Short Form
of the Adult Temperament Questionnaire. European Journal of Psychological Assessment, 26(3), 212-219.
Lengua, L., & Long, A. (2002). The role of emotionality and self–regulation in the appraisal–coping
52
Jan Sebastian Novotný, Klára Seidlová, Adéla Tarinová, Vliv temperamentu a self-esteem na resilienci u vysokoškolských studentů
process: tests of direct and moderating effects. J Appl Dev Psychol, 23, 471-493.
Li, Ch.-Ch., Chen, M.-L., Chang, T.-Ch., Chou, H.-H., Chen, M.-Y. (2015). Social support buffers the effect
of self-esteem on quality of life of early-stage cervical cancer survivors in Taiwan. European Journal of
Oncology Nursing, 19(5), 486-494.
Liebenberg, L., Ungar, M., & Van de Vijver, F. (2011). Validation of the Child and Youth Resilience
Measure-28 (CYRM-28) Among Canadian Youth. Research on Social Work Practice, 22(2), 219-226.
Linsley P. A. (2004). Positive Change Following Trauma and Adversity: a Review. Journal of Trauma and
Stress, 17(1), 11-21.
Luthans, F., Vogelgesang, G. R., & Lester, P. B. (2006). Developing the psychological capital of resilience.
Human Resource Development Review, 5(1), 25-44.
Luthar, S. S., Cicchetti, D., & Becker, B. (2000). The construct of resilience: a critical evaluation and
guidelines for future work. Child Dev, 71(3), 543-562.
MacCallum, R. C., Browne, M. W., & Sugawara, H. M. (1996). Power analysis and determination of
sample size for covariance structure modeling. Psychological Methods, 1(2), 130-149.
MacLean, K. (2004). Resilience: What it is and how children and youth people can be helped to develop it.
CYC–Online, 62. Získáno z http://www.cyc–net.org/cyc–online/cycol–0304–resilience.html.
Mancini, A. D., & Bonanno, G. A. (2010). Resilience to potential trauma: toward a lifespan approach. In J.
W. Reich, A. J. Zautra, & J. S. Hall (Eds.), Handbook of adult resilience (pp. 258-282). New York: The
Guilford Press.
Manian, N., Strauman, T. J., & Denney, N. (1998). Temperament, recalled parenting styles, and
self–regulation: testing the developmental postulates of self–discrepancy theory. Journal of Personality
and Social Psychology, 75, 1321-1332.
Markstrom, C. A., Marshall, S. K., & Tryon, R. J. (2000). Resiliency, social support and coping in rural
low-income Appalachian adolescents from two racial groups. Journal of Adolescence, 23, 693-703.
Masten, A. S., & Coatsworth, J. D. (1995). Competence, resilience and psychopathology. In D., Cicchetti &
D. J. Cohen (Eds.), Developmental psychopathology – Vol. 2: Risk, disorders, and adaptation (pp.
715-752). New York: John Wiley.
Nurmi, J. E. (1991). How do adolescents see their future? A review of the development of future
orientation and planning. Development Review, 11, 1-59.
Ohannesian, C. M., & Hesselbrock, V. M. (1995). Temperament and personality typologies in adult
offspring of alcoholics. Journal of Studies on Alcohol, 156, 318-327.
Owens, E., & Shaw, D. (2002). Predicting growth curves of externalizing behavior across the preschool
years. J Abnorm Psychol, 31, 575-590.
Park, S., & Schepp, K. G. (2014). A Systematic Review of Research on Children of Alcoholics: Their
Inherent Resilience and Vulnerability. Springer Science & Business Media, 23(2), 1-10.
Paulík, K. (2010). Psychologie lidské odolnosti. Praha: Grada.
Polk, L. V. (1997). Toward Middle Range Theory of Resilience. Advances in Nursing Science, 19(3), 1-13.
Robins, R. W., Donnellan, M. B., Widaman, K. F., & Conger, R. D. (2010). Evaluating the link between
self-esteem and temperament in Mexican origin early adolescents. Journal of Adolescence, 33(3), 403-410.
Robins, R. W., Hendin, H. M., & Trzesniewski, K. H. (2001). Measuring global self-esteem: Construct
validation of a single item measure and the Rosenberg Self-Esteem scale. Personality and Social
Psychology Bulletin, 27, 151-161.
53
Človek a spoločnosť - Individual and Society, 2016, 19(2)
Rosenberg, M. (1965). Society and the adolescent self-image. Princeton, NJ: Princeton University Press.
Rothbart, M. K. (1981). Measurement of temperament in infancy. Child Development, 52, 569-578.
Rothbart, M. K. (2004). Temperament and the pursuit of an integrated developmental psychology.
Merrill-Palmer Quarterly, 50(4), 492-505.
Rothbart, M. K., Ahadi, S. A., & Evans, D. E. (2000). Temperament and personality: Origins and
outcomes. Journal of Personality and Social Psychology, 78(1), 122-135.
Rothbart, M. K., Ahadi, S. A., Hershey, K. L., & Fisher, P. (2001). Investigations of Temperament at Three
to Seven Years: the Children‘s Behavior Questionnaire. Child development, 72(5), 1394-1408.
Rutter, M. (1999). Resilience concepts and findings: implications for family therapy. Journal of Family
Therapy, 21(2), 119-144.
Saito, K., & Okayasu, T. (2014). Effects of social skills and self-esteem on resilience in university students.
The Japanese Journal of Health Psychology, 27(1), 12-19.
Schmitt, D. P., & Allik, J. (2005). Simultaneous Administration of the Rosenberg Self-Esteem Scale in 53
Nations: Exploring the Universal and Culture-Specific Features of Global Self-Esteem, Journal of
Personality and Social Psychology, 89(4), 623-642.
Shannon, K. E., Beauchaine, T. P., Brenner, S. L., Neuhaus, E., & Gatzke-Kopp, L. (2007). Familial and
temperamental predictors of resilience in children at risk for conduct disorder and depression.
Development and Psychopathology, 19(3), 701-727.
Sharma, S., & Agarwala, S. (2014). Self-Esteem and Collective Self-Esteem as Predictors of Depression.
Journal of Behavioural Sciences, 24(1), 21-28.
Shiner, R. L., Buss, K. A., McClowry, S. G., Putnam, S. P., Saudino, K. J., & Zentner, M. (2012). What Is
Temperament Now? Assessing Progress in Temperament Research on the Twenty-Fifth Anniversary of
Goldsmith et al. (1987). Child Development Perspectives, 6(4), 436-444.
Spreitzer, G., Sutcliffe, K., Dutton, J., Sonenshein, S., & Grant, A. M. (2005). A Socially embedded model
of thriving at work. Organization Science, 16(5), 537-549.
Steinberg, L. (2004). Risk taking in adolescence: What changes and why? Annals of the New York
Academy of Sciences, 1021, 51-58.
Steinberg, L., O’Brien, L., Cauffman, E., Graham, S., Wooland. J., & Banich, M. (2009). Age differences in
future orientation and delay iscounting. Child Development, 80, 28-44.
Strelau, J. (1998). Temperament: A psychologial perspective. New York: Springer Science & Business
Media.
Strelau, J. (2000). Temperament: A psychological perspective. New York/London: Plenum Press.
Šolcová, I. (2009). Vývoj resilience v dětství a dospělosti. Praha: Grada.
Tras, Z., Arslan, C., & Hamarta, E. (2013). An Examination of Resilience in University Students in Terms
of Self-Esteem and Social Self-Efficacy. International Journal of Academic Research, 5(3), 325-330.
Ungar, M. (2006). Nurturing Hidden Resilience in At–Risk Youth in Different Cultures. Journal of the
Canadian Academy of Child and Adolescent Psychiatry, 15(2), 53-58.
Veselska, Z, Orosova, O., Madarasova-Geckova, A., Gajdosova, B, Dijk, J. P., & Reijneveld, A. S. (2009).
Self-Esteem and Resilience: The Connection With Risky Behavior Among Adolescents. Addictive
Behaviors, 34(3), 287-291.
Waaktaar, T., & Torgersen, S. (2010). How resilient are resilience scales? The Big Five scales outperform
resilience scales in predicting adjustment in adolescents. Scandinavian Journal of Psychology, 51,
54
Jan Sebastian Novotný, Klára Seidlová, Adéla Tarinová, Vliv temperamentu a self-esteem na resilienci u vysokoškolských studentů
157-163.
Werner, E., & Smith, R. (1982).Vulnerable but Invincible. New York: McGraw Hill.
Werner, E., & Smith, R. (1992). Overcoming the Odds. Ithaca, NY: Cornell University Press.
Wray, D. L., Stone, R. E. (2005). The Role of Self-esteem and Anxiety in Decision Making for Self versus
Others in Relationships. Journal of Behavioral Decision Making, 18(2), 125-144.
Zamboanga, B. L., Schwartz, S. J., Jarvis, L. H., & Van Tyne, K. (2009). Acculturation and substance use
among Hispanic early adolescents: Investigating the mediating roles of acculturative stress and
self-esteem. The Journal of Primary Prevention, 30(3-4), 315-333.
Zentner, M., & Bates, J. E. (2008). Child temperament: An integrative review of concepts, research
programs, and measures. International Journal of Developmental Science, 2(1), 7-37.
Zentner, M., & Shiner, R. (2012). Fifty years of progress in temperament research: A synthesis of major
themes, findings, challenges, and a look forward. In M. Zentner & R. Shiner (Eds.), The Handbook of
Temperament (pp. 673-700). New York, NY: Guilford Press.
[1] v orig. „negative affectivity“, „extraversion/surgency“ a „effortful control“.
55