Salesiánská asistence v oratoři

Salesiánská asistence v oratoři
1. Salesián a animátoři si musí především uvědomovat, že salesiánská oratoř není veřejným
prostranstvím, kam může kdokoliv přijít a dělat tam, co se mu zlíbí. Je to soukromé vlastnictví salesiánů,
kteří je s pomocí přátel oratoře dávají k dispozici všem mladým, kteří tam chtějí přijít.
Jako soukromí vlastníci musejí nejen platit daně, elektřinu, vodu a topení, ale také mají občanskou a právní
zodpovědnost za všechno, co se tam děje. A mají také právo stanovit v oratoři některá pravidla chování pro
jeho návštěvníky a vyloučit ty, kdo je nepřijímají, nebo je opakovaně porušují.
2. My salesiáni, duchovní synové Dona Boska, přijímáme otevřením oratoře zodpovědný úkol.
Zavazujeme se vůči rodinám, které nám posílají své děti, že je budeme vychovávat „salesiánskou“ asistencí
a animací, spočívající na „rozumu, náboženství a laskavosti“. Zaručujeme tedy rodinám, že budeme
přítomni, že je budeme „sledovat“, že budeme plnit roli rodičů, že jim budeme pomáhat, aby se chovali jako
„poctiví občané a dobří křesťané“ (ve slovech, postojích, v chování mezi chlapci a děvčaty).
3. Jestliže se necítíme na to, dát rodinám tuto záruku, musíme být natolik čestní, že to řekneme
rodičům a požádáme je aby přišli a pomohli nám svou přítomností. V krajním případě musíme provoz
oratoře omezit na dobu, po kterou jsme schopni dát tyto záruky. (Veřejné instituce neotvírají pro veřejnost
své úřady v době, kdy nemají žádného zaměstnance, kterého by poslaly za přepážku!)
4. Naše humanitně-křesťansko-výchovné působení, o něž se snažíme, musí být mládeži a jejich
rodinám zřejmé. Musí vědět, kdo jsme a o co usilujeme. Ti kdo nesdílí naše záměry musejí vědět, že
salesiánská oratoř není jejich místo.
5. Každý animátor-vychovatel musí oratoři věnovat:
– přítomnost fyzickou
– přítomnost aktivní, organizování her a činností
– přítomnost bdělou a zároveň přátelskou a klidnou (laskavost)
6. Přátelství se projevuje nejčastěji v tom, že s chlapci a děvčaty vesele a přátelsky MLUVÍME.
Dobrý vychovatel by měl KAŽDÝ DEN prohodit pár slov s KAŽDÝM chlapcem a dívkou, kteří příjdou do
oratoře.
7. Víc než k ostatním chlapcům a děvčatům je třeba přiblížit se přátelským a klidným způsobem k
těm, kteří jsou nejproblematičtější, kteří mají největší tendence uzavírat se ve skupinkách nebo v párech.
8. Snadno se stává, že animátor-vychovatel je „zadržen“ dospělými, rodiči nebo přáteli, kteří žádají
informace, chtějí řešit problémy atd. Mnohdy se tito dospělí stanou „hradbou“, která nám brání abychom se
přiblížili k mladým, abychom je viděli a s nimi mluvili.
Je třeba omezit tyto konverzace s dospělými na několik málo minut, a přitom „bystrým okem“
sledovat dění v oratoři.
9. „Bystré oko“ znamená především to, že se nenecháme zaujmout žádnou aktivitou na 100 procent.
Zatímco já animátor hraji (a je dobře, když si hraji s mladými), zatímco mluvím s mladým nebo dospělým
člověkem, zatímco projednávám programy s ostatními vychovateli, bystrým okem musím sledovat, co se
děje v různých prostorách. Ne jako policista nebo hlídač, ale jako matka, která chce vidět kde jsou a co
dělají její děti.
10. Jestli se oratoř otevírá například v 15 hodin, animátor-vychovatel musí být na místě pět minut
před otevřením, aby se podíval, jestli je všechno v pořádku, a aby mohl s úsměvem a vlídným slovem vítat
mladé, kteří přicházejí do jeho domu.
11. Nikdy neurážet, nebýt ironičtí, nebít. Nikdy nezůstat „němí“ před sprostými slovy a nevhodným
chováním.
12. Získávat si přátele jednoho po druhém, aby nás respektovali všichni.
Petr Braido píše: „Don Bosco, když psal své klasické pojednání, shrnul to nejpodstatnější z „preventivního
systému“ do pojmu „asistence“. „Ta spočívá v tom, že se vysvětlí předpisy a pravidla ústavu a pak se dohlíží
takovým způsobem, aby žáci byli stále pod dohledem ředitele nebo asistentů, kteří s nimi mluví jako
milující otcové; žáci se mohou podle nich řídit za všech okolností, oni jim radí a láskyplně je opravují.
Jinými slovy to znamená: Učiní žákům mravně nemožným dopouštět se provinění. (Giovanni Bosco, Scritti
pedagogici e spirituali, LAS-Roma 1987, s.212).