Stáhnout

TICHÁ POŠTA SVATÉ KLÁRY
díl I.
Ku příležitosti slavnosti svaté Kláry píše každoročně Generální ministr Menších
bratří svůj okružní list adresovaný všem klariskám. Nejinak tomu bylo i letos. Jeho
obsahem bylo představení ústředního tématu pro letošní přípravný rok ke slavení jubilea
800. výročí založení našeho Řádu (2011). Za toto téma byla zvolena kontemplace - tak, jak
ji chápala a prožívala svatá Klára.
A protože se jedná o téma, které se zdá přitažlivé nejen osobám výhradně
duchovním, rozhodly jsme se vypracovat následující cyklus o kontemplaci tak, jak se ji
učíme chápat a žít; jak jsme k ní vedeny a pokusit se předat tuto zkušenost srozumitelným
způsobem za zdi kláštera. Rozhodně si nenárokujeme výlučnost a úplnost, vždyť jak
později uvidíme, kontemplace je pojem tak široký, že v sobě obsáhne celý život.
Výchozím materiálem k našim úvahám bude jednak zmíněný list Generálního
ministra bratří františkánů, jednak materiál vypracovaný sestrami kapucínkami z
německého kláštera v Balsbachu (nazvaný „Naslouchat Božímu šepotu“ - odtud název
našeho cyklu „Tichá pošta svaté Kláry“) a rovněž doplňující františkánské texty
pocházející z pera různých autorů a mistrů duchovního života. Naším záměrem však není
podat vyčerpávající teologický výklad o františkánské kontemplaci, ale spíše v
jednoduchosti a prostotě načrtnout její základní rysy a ponechat na každém, aby si bližší
zkoumání ověřil na vlastní kůži.
I. KONTEMPLACE – POJEM A JEHO VÝZNAM
Slovo KONTEMPLACE v sobě pro mnohé skrývá tajemný a nejasný význam. A není divu,
vždyť každá duchovní škola či spiritualita podává svou vlastní definici kontemplace a
nabízí k ní vlastní přístupovou cestu nebo metodu. Navíc v mnohých příručkách
duchovního života se o kontemplaci mluví jen tak letmo na posledních stranách, jako o
něčem, co se prostého smrtelníka, neobklopeného aurou svatosti, snad ani týkat nemůže.
A tak jsou naše představy často unášeny vlastní fantazií a ponechány úsudku o vlastní
hodnosti či nehodnosti přivlastnit svému duchovnímu životu titul „kontemplativní“, či
ještě ne. Přitom prostý pohled na etymologický základ slova nám může v mnohém
projasnit zrak a vzbudit chuť okoušet něco z těchto, již o něco zřetelnějších, tajemství.
Pojem KONTEMPLACE z latinského slova contemplatio se skládá ze dvou částí:
předpony COM (ve významu být s, být spolu, společně) a kořene TEMPLUM
Již v době antického Říma se ho užívalo především v sakrálním prostředí jako součást
jazyka augurů (pohanských kněží) ve významu pozorovat, co se děje v pozorovacím
obzoru (templum), aby pak podle pozorování byla správně vyložena pozorovaná
znamení.
V pozdějším vývoji se význam slova rozšířil i na pozorné patření, nazírání, zkoumání a to
nejen smysly, ale i mentálně a duchovně: tedy na uvažování, nahlížení a rozvažování.
Křesťanství pak mnohé tradiční antické pojmy obohatilo o nové významy; a tak se z
augurského pozorovacího prostoru (templum) stal křesťanský chrám (templum).
Kontemplace byla opět posvátným děním ve významu přebývání ve svatyni spolu s Tím,
který je Svatý; s tím, co je svaté; a v posledním důsledku také sám se stávat svatyní –
místem, kde přebývá Svatý.
Zde je třeba zmínit, že latinské contemplatio je překladem řeckého theoría. Ponechme
stranou analýzu antického významu a podívejme se rovnou do Nového zákona.
Vyskytuje se tam jen jedenkrát. Uvádí ho svatý Lukáš ve 23.kapitole verš 48. A ti, kdo se v
celých zástupech sešli na tu podívanou, když viděli, co se stalo, odcházeli bijíce se do
prsou.
Na tomto základě je tedy možné kontemplaci definovat jako posvátné dění, ve kterém
jde o vytvoření společenství mezi Tím, který je Svatý, a námi na základě
nazírání, nahlížení a uchopení, smysly vnějšími i vnitřními, tajemství Kříže.
Proto, když ve svém listu vysvětluje Generální ministr, José Carballo, jak vypadá Klářina
kontemplace říká: „Pro Kláru kontemplace není něco odlišného od radikálního rozhodnutí
pro Ježíše Krista, ale je to vnitřní a neodmyslitelný rozměr samotného rozhodnutí. Na
františkánskou kontemplaci je třeba vždy pohlížet v horizontu následování Krista, jako na
kontemplativní následování. Proto můžeme slovy svatého Františka říci, že kontemplovat
znamená zcela se odevzdat tomu, který se celý daroval nám a pro nás.“
Jak z uvedeného vysvítá, ukazuje se, že obsah křesťanské kontemplace odpovídá
povolání každého křesťana. Křtem jsme byli povoláni do společenství s Otcem v tajemství
Kristova Kříže. A proto ke kontemplaci v tomto širokém smyslu jsou na základě křtu
povoláni všichni křesťané. Kontemplace není vyhrazena jen „vzorným“, „vyvoleným“ a
„svatým“, protože všichni jsme byli od počátku předurčeni, abychom byli svatí a
neposkvrnění v lásce – kontemplativní: schopní tuto skutečnost přijmout a prožít.
Protože se však termín kontemplace užívá v různých významech je třeba ještě některé z
nich nastínit, abychom zabránili případnému nedorozumění nebo nepochopení.
Kontemplace má význam užší i širší. Ve svém širokém smyslu slova jsme o ní hovořili
výše a i v následujících dílech cyklu bude ona hlavním námětem ve smyslu
kontemplativního následování, kontemplativního života.
V užším smyslu slovo kontemplace označuje určitý způsob modlitby. Kontemplativní
modlitba je součástí kontemplativního života a je jeho vnitřní tváří. Jako taková má svou
charakteristiku i podobu. Samozřejmě, že i jí – jako nejcennějšímu prostředku
kontemplativního života – se budeme v příštích dílech také věnovat. Pro tuto chvíli nám
postačí klasické rozdělení na kontemplativní modlitbu získanou a kontemplativní
modlitbu vlitou. Kontemplace získaná má podobu tichého prodlévání před Bohem, kde
jakoby všechno již bylo řečeno a sjednoceno v jediné touze být s Tím, kterého miluje mé
srdce a jehož jediná láska mi stačí. Získaná se jí říká proto, že je možné ji získat
přirozenými prostředky, především věrnou a poctivou vnitřní modlitbou. Kontemplace
vlitá je čistým Božím darem, kterým On sám otvírá bránu svého srdce a zve k přebývání s
Ním v jeho vnitřních tajemstvích. Kontemplaci vlitou mohou doprovázet mimořádné
mystické dary (vytržení, extáze, levitace...) nebo prožitky. Cíl kontemplativní modlitby je
však v obou případech stejný: společenství s Otcem – kontemplativní život.
Františkánské duchovní cestě je navíc vlastní, že kontemplativní modlitbu
neodsouvá do nedohledna křesťanské dokonalosti, ale dává jí prostor už od samého
počátku duchovní cesty – samozřejmě s různou intenzitou a odlišnými důrazy, když ji
staví po bok cestě očistné a osvětné v rámci tzv. Trojí cesty, jak ji mistrovsky vypracoval sv.
Bonaventura.
A co nás čeká po tomto stručném úvodu? Pro všechny zájemce a nadšence pro
františkánsko-klariánskou kontemplaci by tu byly následující „domácí úkoly“ a body ke
kontemplativnímu zamyšlení neboli „RAZÍTKA SVATÉ KLÁRY“ (ideální by bylo
„orazítkovat“ vždy 1 týden jedním z nich a výsledky si zaznamenat )
➔ Já a kontemplace: jaký význam má pro mě slovo kontemplace?; považuji se za
schopného kontemplativní modlitby, kontemplativního života?; proč ano, proč ne?;
co pokládám za největší osobní překážku?; co za nejlepší prostředek?; jaké
vlastnosti by měl mít kontemplativní člověk?; co bych poradil, řekl někomu, kdo by
se zajímal o kontemplaci?
➔ Kontemplace prakticky: zkusit si zmapovat vlastní duchovní život (aktivity, způsob
modlitby, duchovní četba, svátostná praxe, účast na životě společenství) – jaké jsou
mé priority, motivy té či oné duchovní nebo křesťanské činnosti. Sestavit aspoň pět
prostředků, které považuji za nutné pro kontemplativní život a pokusit se je v něm
důsledně aplikovat.
➔ Můj křest: uvědomit si hodnotu, kterou pro mě má můj křest – do jakých vztahů s
osobami Nejsvětější Trojice mě uvádí, jaká mi otvírá Boží tajemství, před jaké výzvy
mě staví, s čím mě konfrontuje, jakým způsobem se projevuje v mém každodenním
životě...
Ve vhodném okamžiku obnovit svůj křestní slib se skutečným
rozhodnutím následovat Krista jako svého Pána.
➔ Pohled na Kříž: Vybrat si jedno z Evangelií a pozorně si projít vyprávění o
velikonočních událostech (od Poslední večeře až po Vzkříšení); uvědomit si,
nakolik je pro mě Kříž srozumitelný jako místo lásky, oběti, sebedarování, bolesti,
naděje, života, odpuštění, smíření, milosrdenství; vyvodit z toho 5 konkrétních
důsledků do mého života.
➔ Srovnání: srovnat nakolik se liší či neliší můj „neorazítkovaný“ život od „čerstvě
orazítkovaného“; udělat si menší bilanci úspěchů i toho, co šlo z tuha; co mi udělalo
největší radost a kde jsem nejvíc vystřízlivěl; ze všeho cenného, co jsem prožil,
učinit drahokam svého duchovního života
Jak je zřejmé, na rozdíl od minulého cyklu o sv. Anežce, kde úkoly více méně reflektovaly
obsah dílu, „razítka“ nejsou jen zpětnou reflexí, ale spíše odrazovým můstkem k dalšímu
dílu. Dávají tak větší prostor vlastní duchovní kreativitě i odpovědnosti s možností
riskovat i zkoušet něco nového. Velkým obohacením by byla i zpětná reakce, zaslaná buď
formou mailu s označením „tichá pošta“ nebo přímo v „knize návštěv“ na našich
stránkách. Tisíceré díky předem za všechny příspěvky a ohlasy.
TICHÁ POŠTA SVATÉ KLÁRY
díl II.
VÝCHODISKA KONTEMPLACE
Poté, co jsme se pokusili objasnit význam pojmu kontemplace, nás v tomto dílu čekají její
východiska – neboli jisté přípravné kroky, které by měly kontemplaci předcházet, a to jak
v jejím širokém smyslu, tak i v životě modlitby.
Kroky jsou tři a odvíjejí se (jako celá kontemplace) ve dvou rovinách, které se během
našeho života jistě několikrát zopakují s různou intenzitou i frekvencí podle osobního
založení a osobní duchovní cesty každého z nás. Tyto dvě roviny odpovídají vrcholům
církevního slavení, proto bychom je mohli nazvat: rovina adventní vrcholící narozením
Krista a rovina postně-velikonoční se svým vrcholem v setkání se Vzkříšeným. Kroky
samotné pak mají tuto podobu:
•
•
•
TOUHA (odpovídající cestě očistné)
ZKUŠENOST VLASTNÍ PRÁZDNOTY (odpovídající cestě osvětné)
ZTIŠENÍ (odpovídající cestě sjednocení)
• TOUHA
Touží, ba prahne má duše po Bohu, kdy už smím přijít a spatřit Boží tvář?
Pokud se v našem srdci probudí taková touha, a ta je vložena do každého lidského srdce,
pak je zřejmé, že právě zazvonil božský budík kontemplace a nezbude nám než vstát ze
snění o vlastním životě a vydat se na cestu hledání Boží tváře. Probuzení touhy je
okamžikem milosti, Božím voláním, ale je na člověku, aby toto probuzení nezaspal,
nezasnil a především, aby mu nezevšednělo. Naopak tato touha má postupně proniknout
všechny oblasti lidského života, všech se má dotýkat otázkou: Pane, hledám tvou tvář,
jakou podobu má v této mé konkrétní situaci? Co mi tím chceš říct? Jak se mám podle toho
zachovat? Takto probuzená touha bude dychtit po nasycení, po nové svěžesti víry, bude
výzvou k novému prožívání evangelia. Postupně se tak bude naplňovat Ježíšovo zaslíbení
těch, kdo jsou čistého srdce, protože nic neočišťuje opravdověji, než pohled upřený na
Ježíše. Od něho naše víra pochází a On ji vede k dokonalosti.
Tato touha by měla být výchozím okamžikem i hlavním motivem každé křesťanské
modlitby. I prosebná modlitba by v ní měla mít svůj počátek.
•
ZKUŠENOST VLASTNÍ PRÁZDNOTY
Každý hledač Boží tváře učiní dříve či později zkušenost, že svou touhu nenaplní
vlastními silami. Je Božím darem a tomu bude odpovídat i její míra. Tváří v tvář Boží tváři
zakusíme často pocit temnoty – neschopnosti přiměřeně reagovat, zaujmout správné
postoje. Budeme postaveni do situací, kdy nebude možné čerpat z dřívějších zkušeností.
Zakusíme vlastní limity a budeme vystaveni zatěžkávací zkoušce čekání na světlo. Čistota
naší touhy se bude muset osvědčit v trpělivosti. Temnota, kterou zakoušíme ovšem není
temnotou bezútěšnou, bez východiska. Je reakcí celého člověka na nezvyklou míru
světla, kterým ho Bůh osvěcuje. Ono je příčinou tak kontrastního poznání vlastních limitů
a určitého zneschopnění, aby se vnitřní prostor mohl uprázdnit pro Boha a jeho působení.
Hlavním úklidovým prostředkem je pokora – tedy pravdivé přiznání si vlastní situace
před Bohem, před sebou i před druhými.
Temnota v modlitbě (pokud není zaviněna hříchem nebo nedbalostí) je vždy okamžikem,
který nás staví před novou duchovní realitu. Je to čas, ve kterém na nás Bůh čeká, až mu
uděláme místo, aby v nás mohl svobodněji působit, a tak „nasytit“ naši probuzenou touhu
svou láskou, sám sebou.
• ZTIŠENÍ
Ztišení je posledním předstupněm kontemplace. V něm jsou utišeny vnitřní i vnější
smysly v pozorném očekávání a naslouchání. Tuto bdělost a pozornost působí důvěra,
která nezná výčitky, sebestředné kroužení kolem sebe, netrpělivé uspěchávání působené
vnitřní nejistotou. Všechno je utišeno v důvěře, že Bůh ví a zná, že On je Pánem celé i mé
situace. Probuzená touha žádá nasycení Bohem a člověk v pravdivém poznání svých
limitů pokojně nabízí svůj vnitřní prostor, své bytí, Božímu působení. Očekává jeho
slovo, novou událost vtělení a narození Krista. Nové oslovení přicházející z ticha a mlčení
„bílé soboty“ z úst Vzkříšeného.
Ztišená modlitba nepotřebuje mnoho slov. Je tichou pozorností k tomu, co říká Bůh.
Neplánuje svůj průběh, není hlavním iniciátorem dění – je to modlitba s volnými otěžemi,
připravená však k pohotovému zásahu na „zavolání“. Miluje moment překvapení a umí si
na něj počkat.
Podobně o kontemplaci a přípravě na ni hovoří také generální ministr José Carballo ve
svém listu.
„Myslím, aniž bych si nárokoval výlučnost, že kontemplaci je možné definovat především
jako otevřenost srdce vůči tajemství, které nás obklopí natolik, že se jím necháme uchvátit.
V tomto smyslu kontemplovat znamená vyprázdnit se od všeho povrchního, aby nás zcela
naplnil Ten, který je Všechno. Kontemplovat znamená otevřít oči srdce dokořán, abychom
mohli číst a objevovat Pánovu přítomnost ve tvářích a podobách druhých lidí i událostí.
Kontemplovat znamená otevřít uši duše k naslouchání tichého volání Pána v jeho Slovu,
ve svátostech, v církvi a životních událostech. Kontemplovat znamená ztišení slov, aby
mohl mluvit pohled plný úžasu – jak toho jsou schopni jen děti; aby hovořily ruce
otevřené ke sdílení – jako to umí jen matky; aby hovořily nohy, které by lehkým krokem,
jak žádá svatá Klára, překonávaly hranice při hlásání Radostné zvěsti – jako to dělají
misionáři; aby hovořilo srdce překypující vroucí láskou ke Kristu a člověku – jak to uměla
zamilovaná srdce Františka a Kláry.“
V úvodu jsme naznačili, že přípravné kroky se odehrávají ve dvou rovinách – adventní a
postně-velikonoční. Jaký je mezi nimi rozdíl? Adventní rovina nás připravuje na přijetí
Božího slova, na skutečnost, aby slyšené Boží slovo sestoupilo do našeho nitra a stalo se v
nás tělem – tedy dostalo svůj konkrétní výraz v našem životě. Je nám tak dána možnost
zažít si evangelní vánoční příběh naživo. Druhá rovina – postně-velikonoční – odráží
dramatické rysy velikonočních událostí. Na této rovině jsme zváni vstoupit s Ježíšem do
večeřadla, do Getseman, projít křížovou cestu, přijmout kříž a skrze něj vstoupit do života:
stát se velikonočními lidmi, lidmi přinášejícími opravdovou naději a zvěst Evangelia. Zde
nejde jen o to vtělit Boží slovo do života, ale sami se stát Boží událostí. Jak píše svatá Klára
svaté Anežce: kontemplací se proměnit v obraz jeho božství. Každá z rovin má svůj čas i
význam. Je jen na Božím rozhodnutím, kdy a jak nás na kterou z nich uvede, a je jen na
našem rozhodnutí, zda budeme ochotni tou cestou jít.
Prahem pak, přes který se vchází do kontemplace je ÚŽAS z Boha a jeho působení ve mně
i všude kolem.
Pokud máme možnost konat pravidelné rozjímání, je dobré učinit tyto tři kroky hned v
jeho úvodu. Každá modlitba by měla vycházet z touhy po Bohu, následovat by mělo
vědomí potřeby Boha a jeho milosti, uvědomění si svých limitů a pozice hříšníka v
pokorném postoji naslouchání, utišení vlastní iniciativy a odevzdání se Bohu pro jeho
slovo a jeho působení. Toto základní schéma bude mít své akcenty podle právě prožívané
fáze duchovní cesty. Jinak bude vypadat v rovině adventní jinak v rovině postněvelikonoční; jinak v okamžiku, kdy budeme procházet především cestou očistnou, jinak na
cestě osvětné a jinak na cestě sjednocení. Toto stále nové prolínání rovin a duchovních cest
to je to, co z modlitby vytváří ono nádherné a neopakovatelné dobrodružství života podle
evangelia.
Pro zájemce o bližší poznání Trojí cesty sv. Bonaventury je k dispozici její výklad a
komentář ve formě MP3 ke stažení.
RAZÍTKA SVATÉ KLÁRY
● touha
Toto razítko nese pečeť nejhlubší touhy lidského srdce: zkuste si před Bohem nalézt jeho
podobu, popřípadě heslo, nápis. Krátký výraz, který by mohl sloužit jako střelná modlitba
nebo odrazový můstek pro modlitbu. Něco, co je charakteristické pro váš duchovní život a
k čemu je možné se přes den vracet, aby touha zůstala vzhůru.
● zkušenost vlastní prázdnoty
Trpělivost přináší růže. Zkuste každý den získat aspoň jednu: zahrada našich slabostí je
nepřebernou zásobárnou – každá pokorně přiznaná a trpělivě snášená s důvěrou, že
jednou bude proměněna, může dobře sloužit také k tomuto květinovému účelu.
● ztišení
Uvažujte o slovech, která přes den slyšíte. Pro každý den si najděte jedno, do kterého byste
shrnuli prožitý den. Napište si ho na lístek. Po určité době lístky vezměte a vytvořte z nich
text, který dává smysl (pro hladké plynutí textu je možné ho doplnit o odpovídající
slovesné druhy – slovesa, spojky, předložky...). O čem vypovídá? Jaké má ladění? Co mi
říká o mně a o Bohu? Jakou tvář tak odráží můj život?
Pečeť nejhlubší touhy, růže, báseň... to všechno mohou být dary, které jako Tři králové
složíme u jeslí nově zrozeného Božího slova v našem životě. Prorostou s námi skrze kříž
až do plnosti života.
A pro nadšence sv. Františka ještě jeden bonusový úkol navíc: pokuste se na Františkově
životě nalézt okamžiky, ve kterých bylo na něm, aby udělal zmíněné tři kroky - a to na
obou rovinách. Paralelně pak můžete uvést i svou osobní zkušenost s krokováním.
TICHÁ POŠTA SVATÉ KLÁRY
díl III.
PRINCIP FRANTIŠKÁNSKÉ KONTEMPLACE: CHUDOBA
Z toho, co bylo řečeno v předchozích dílech, jasně vyplývá, že chápat kontemplaci jako
způsob úniku z „pozemské reality“, jako vstup do tajemna s nejasným očekáváním
zážitku, není na místě. Kontemplace je úzce spojena s následováním Krista a pohyb,
který je jí vlastní, není na prvním místě „výstup“, ale naopak „sestup“. Sestup do vlastní
životní reality, která se ve světle Kristova kříže stává prostorem setkání člověka s Bohem.
Vlastností křesťanské kontemplace je hluboký smysl pro realitu, která v sobě vždy nese
a odzrcadluje tajemství Vtělení. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Ani nejhlubší
mystické zážitky nejsou zbaveny této pečeti, spíše naopak jsou o to hlubším závazkem
poznané a nazírané vtělit a učinit přítomným v tomto současném světě. Kontemplace je
záležitostí tohoto světa.
„Proto, jak píše generální ministr José Carbalo, vnímáme potřebu začít od Evangelia,
základního a ustavujícího jádra našeho způsobu života, protože pouze ono nám umožní
zažehnout nový plamen a probudit novou mízu našich společných dějin, starých již osm
staletí. Být kontemplativními pak zahrnuje přijetí Evangelia v jeho
nejradikálnějších požadavcích, zcela a úplně, bez ospravedlňování si pohodlného
způsobu života.
Kontemplace tak naprosto není nezájmem o druhé. Vroucí láska ke Kristu je také
vroucí láskou k člověku. Kontemplace, která živí náš život nikdy nesmí být vzdálena životu
lidí v našem okolí a tomu, co prožívají. Realita našich bratří, mužů a žen, musí být nesena
naší modlitbou. Kontemplativní duše je duše, která se cítí být součástí společenství
se všemi; před Pána přináší všechny, s jejich radostmi i těžkostmi, s jejich nadějemi i
zklamáními. Všechny nese ve svém srdci, všechny ve své duši přijímá.
Proto je kontemplace mnohem víc než jen kratší či delší doba modlitby. Umožňuje
totiž, aby jí vše stvořené sloužilo. Kontemplace je život prožívaný pro Pána a pro
něho věnovaný ve prospěch druhých. Nemohlo by tomu ani být jinak, pokud uvážíme, že
kontemplace, jak říká Klára, je napodobování a následování Snoubence ( 2ListAn 20-21).“
Principem takového následování je ve františkánské spiritualitě CHUDOBA. To je
pojem nesmírně široký a mnohdy i zavádějící. Zde se pokusíme nastínit jen jeho základní
rysy, jakési orientační body, podle kterých je možné zaměřit náš kontemplativní pohled:
•
Chudoba tvora
Je vědomím toho, kdo jsem a kým je pro mě Bůh. Jedná se o „existenční chudobu“ neboli
pokoru. Je pravdivým přijetím sebe jako tvora: s omezeními, která jsou spojena s mou
existencí, se skutečností hříchu, s náklonností ke zlému i k omylu. Je také vděčností za dar
stvoření, života a mé osobní existence; souhlasem s potřebou Boha a vědomým
rozhodnutím pro poslušnost Boží vůli. Zřejmým projevem této chudoby je vděčnost a
pokoj pramenící z vědomí, Komu patří můj život. Důsledkem je pak otevřenost pro
existenci druhých v jejich omezeních i darech. Druzí nejsou chápáni jako ohrožení mé
existence, ale jako dar.
•
Chudoba jako důsledek následování
Tuto chudobu můžeme nazvat „praktickou chudobou“. Je odpovědí člověka na
požadavky, které na něho klade následování Krista. Znamená to opustit a zříci se všeho, co
brání plnému rozvinutí života podle Evangelia. Chudoba v tomto bodě může mít
nejrůznější podobu: přebytečné materiální věci, přílišné lpění na lidských vztazích, osobní
neřesti, sobectví a sebestřednost. Jejím cílem je „vyčištění chrámu“ a zároveň získání
schopnosti dělit se. Umožňuje Kristu, aby získal vládu nad lidským srdcem a zároveň
nás učí vidět a vnímat potřeby druhých. Člověk tak přestává kroužit kolem sebe a
uspořádává život podle Božího plánu.
•
Mariina chudoba
Jejím vzorem jsou Mariiny postoje a její odevzdanost od okamžiku zvěstování až po
Kříž. Maria zcela chudá na sebe se naprosto vydává Bohu, aby skrze ni naplnil svůj záměr.
Každá křesťanská duše je pozvána stát se „matkou“ Krista, jak píše František: „ Matkami
pak jsme, když ho nosíme ve svém srdci a ve svém těle díky božské lásce a čistému a
upřímnému svědomí; rodíme ho skrze svaté konání, které má druhým svítit jako vzor“
(Slova života a spásy 10). Charakteristické pro „Mariinu chudobu“ je vědomá a
rozhodná disponovanost. Člověk se zříká vlastní vlády nad svým životem a ponechává
na Bohu svou osobní seberealizaci. Hlavním tónem této chudoby je důvěra a odevzdanost.
V ní je také člověk schopen dát svobodu druhým, aby i oni na sobě mohli naplnit Boží
záměr.
•
Ježíšova chudoba
Je chudobou, která vyžaduje sebezřeknutí. Je též její nejkrajnější polohou. V ní se „sestup“
tajemně proměňuje ve „výstup“. Člověk překračuje sám sebe, protože se nejvíce přibližuje
božské cestě spásy a božské logice lásky. Žije v naprosto reálné konfrontaci s tajemstvím
Kříže. Jiným názvem této chudoby je vydanost: vydanost do rukou Bohu i lidem. Jejím
plodem je svoboda zahrnující celou existenci člověka a vědomé sebedarování pro spásu,
pomoc, službu druhým. Osobní existence přijatá jako dar je darem darovaným dál – je
zpřítomněním tajemství Eucharistie.
•
Františkánská chudoba
Je vtělenou láskou tak, jak je poznávána na Kristu podle osobního charismatu každého
bratra, každé sestry.
Poté, co jsme „prolétli“ tuto naučnou stezku chudoby je třeba ještě zmínit způsob, jakým
je možné ji procházet: Je to možné po jednotlivých bodech (tak, jak to odpovídá
současnému duchovnímu stavu) nebo i celou naráz na způsob zrcadla. Je dobré vyhledat
si ke každému bodu odpovídající úryvky z Písma svatého (především z Evangelia) a učit
se propojovat rozjímané s konkrétní životní praxí. A naopak spojovat právě prožívané s
životní zkušeností Krista, pro nás chudého.
A na závěr snad jen malé povzbuzení svatého Františka z jeho Závěti sestrám, kterou
Klára nezapomněla vložit do své Řehole: „Já, maličký bratr František, chci následovat život
a chudobu našeho nejvyššího Pána Ježíše Krista a jeho přesvaté Matky a vytrvat v ní až do
konce. A prosím vás, mé paní, a radím vám, abyste stále žily v tomto přesvatém životě a v
chudobě. A velmi si dávejte pozor, abyste se od ní nikdy a nijak neodchýlily. “
Františkovi, Kláře a mnohým dalším (jak dosvědčují litanie k svatým serafínského řádu a
slavnost všech svatých) se to podařilo. Kéž se i my, na jejich přímluvu, staneme těmi, kdo
dnes, v dnešním světě, skutečně milují Chudičkého Krista.
RAZÍTKA SVATÉ KLÁRY
•
Procházka naučnou stezkou chudoby : zkuste si ji projít postupně celou, k
jednotlivým částem vyhledat odpovídající úryvky z Písma, doplnit osobní
zkušenosti. Který z jejích bodů se vás nejvíce dotýká? A naopak, který vám připadá
nejvzdálenější? K jakým konkrétním závěrům vás jednotlivé body přivádějí? Před
jaké výzvy vás staví? Změnilo toto putování váš pohled na chudobu? Jak?
•
Osobní cesta: ne každému je dáno jít cestou chudoby. Znám své osobní povolání?
Co je principem mého duchovního života? Jak by vypadala moje „naučná stezka“?
V čem by se shodovala a v čem by se lišila? Kde by byly položeny důrazy?Kde
vnímám největší rezervy? Jak se toto osobní povolání prolíná s mou životní
realitou? Jaký by byl můj osobní „atribut“?
•
Konat dobro: Kontemplace nás uschopňuje připodobnit se Milovanému. Tato
podobnost je nejvýraznější v konání dobra, neboli v lásce. Kolik dobra jsme schopni
vnímat kolem sebe v běžném denním provozu? Kolik dobra jsme schopni předat
dál? Děti loví bobříka dobrých činů – to znamená vykonat 100 dobrých skutků.
Nebudete-li jako děti...
TICHÁ POŠTA SVATÉ KLÁRY
díl IV.
PRAMEN FRANTIŠKÁNSKÉ KONTEMPLACE
Po seznámení s pojmem kontemplace, jejími východisky a principem, podle kterého se
uplatňuje, následuje otázka, odkud se kontemplace bere a čím se živí; tedy otázka po jejím
původu a po její náplni. Řeč bude o pramenech františkánské kontemplace. Přesnější by
ovšem bylo říci: o prameni s několika ramenným rozvětvením.
Tím jediným pramenem veškeré kontemplace není nic jiného než Boží Slovo. Ono je
tvůrčí silou veškeré komunikace. Skrze něho bylo všechno stvořeno, všechno v Něm trvá a
nakonec dosáhne i svého naplnění a dovršení.
Je zřejmé, že Božím Slovem tu není míněno jen Písmo svaté, ale Slovo, které (jak
píše sv. Jan) bylo na počátku a které je Bůh. Druhá božská osoba, vtělené Slovo,
bohočlověk Ježíš Kristus.
Kristus je středobod, ze kterého všechno vychází a ke kterému se všechno navrací.
Tento koloběh vycházení a návratu umožňuje pramen rozdělit na čtyři základní ramena,
dvě rázu přirozeného a dvě rázu nadpřirozeného:
přirozené jsou
• stvoření (jako stvořená podoba vysloveného Slova)
• každodenní životní zkušenost každého z nás (osobní dějiny spásy utvářené
vztahem ke Slovu)
nadpřirozené jsou
• Písmo svaté (Slovo spásy a o spáse)
• liturgie (svátostná ekonomie – přítomné tajemství Slova v čase)
Kontemplace je pak schopnost, která nám umožní znovu sjednotit tato čtyři rozvětvení do
jediné ucelené podoby, která bude konkrétním a neopakovatelným zpodobněním
některého z rysů Kristovy Tváře. Bude osobním posláním v následování Jeho šlépějí podle
výroku žalmu: světlem mé stezce je tvé slovo.
Kontemplace tedy pochází od Boha a odehrává se skrze Jeho Slovo a v Jeho Slově.
Je natolik křesťanská, nakolik stojí na Kristu, nakolik je v rovnováze její část přirozená a
nadpřirozená, tedy život a modlitba. Uvádí člověka do skutečné komunikace – tedy
sdílení – života jako daru vysloveného Bohem od věčnosti a pro věčnost ve svém Slově.
A jakým způsobem
kontemplace?
jsou jednotlivá ramena trvalým zdrojem inspirace a „potravou“
• Stvoření
Tento zdroj kontemplace bývá někdy také označován jako liber naturae (kniha přírody)
vedle knihy knih, Písma svatého. Františkánské spiritualitě je vlastní vyvážený pohled do
obou z nich.
Zkušenost „přirozené kontemplace“ ve formě prožitku posvátna zakoušeného při
pobytu v přírodě nebo studiu zákonitostí přírody je všeobecnou lidskou zkušeností napříč
všemi kulturami a vyznáními. Otvírá v člověku schopnost žasnout a vnímat krásu.
Kontemplace nadpřirozená je však schopna udělat ještě o jeden krok navíc. Za
oponu zjevného. Od stvořeného ke Stvořiteli a Původci všeho. Stvoření je pak výpovědí o
Stvořiteli. Je dokonce jeho zrcadlem.
To je i důvod Františkova vztahu ke stvoření. Není jen čistě uchvácen jeho krásou,
ale je zcela uchvácen krásou Stvořitele, jehož obraz ve stvoření nalezl. A prameny
poznamenávají, že zvlášť miloval ta stvoření, kde nacházel zvláštní podobnost s Kristem.
Kontemplovat Boha ve stvoření pak znamená vstupovat do vztahu s Ním skrze
stvořené a nalézat ve stvořeném stopy Boží přítomnosti. Dát si jednoduše práci s
objevováním Boha. Nalezení jeho stop pak otevírá duši pro chválu a velebení, které
vychází z vědomí, že Bůh je stále blízko svému člověku. A navíc probouzí i pocit
odpovědnosti za tak vzácný dar, který má hodnotu nejen pro svou existenci, účelnost,
krásu, ale také proto, že je místem setkání – komunikace - Boha s člověkem.
• Každodenní životní zkušenost
Je prostorem stvořeným pro osobní kontakt se Stvořitelem. Každý okamžik našeho času je
pozváním k novému setkání s Ním. Každá situace, okolnost, stav může být využit ke
komunikaci a sdílení, k oboustrannému poznávání. Podobně jako do stvoření tak i do
našeho života Bůh otiskl stopy své přítomnosti; stvořil nás ke svému obrazu a podobě.
Takto jsme pozváni a uschopněni učinit onen krok navíc a začít číst smysl svého života
mezi řádky a na pozadí každodennosti.
• Písmo svaté
Do této tématiky se necháme uvést slovy generálního ministra z jeho listu:
„Boží slovo je bezpochyby základním pramenem modlitby Chudičkého a jeho Sazeničky.
Žalmy a biblická kantika inspirují a živí jejich modlitbu až do té míry, že můžeme pokojně
říci, že oba dva jsou zosobněním postavy onoho chudého před Bohem ve všech jeho
významech: člověka, který skládá svou veškerou důvěru v Pána; člověka, který je
ponořen do adorace a chvály. Chceme-li, aby Slovo přijalo tělo také v naší každodenní
situaci, je třeba, aby se lectio divina (promodlovaná četba Písma) stala trvalou součástí
našeho života.“
Písmo svaté je událostí, ve které Boží slovo sestupuje do slova lidského, uchopitelného
lidským rozumem a srdcem. Tento děj vrcholí ve fyzické přítomnosti Božího Slova v těle –
ve vtělení,utrpení a zmrtvýchvstání. Smyslem Božího slova v Písmu není nic jiného, než
prostá přítomnost oslovení pro pozvání člověka k Božímu dílu, ke spáse, k životu na věky.
Proto se Písmo nedá nikdy jen číst a už vůbec ne přečíst, k tomu ani není určeno; Písmo je
určené k životu, ke komunikaci – sdílení, k oboustrannému oslovení a oboustranné
odpovědi. Promodlovat Písmo znamená dávat mu ve svém životě prostor, aby se Boží
slovo stalo slyšitelným, aby se dostalo ke slovu, aby nakonec na sebe také vzalo tělo a tím
tělem, abychom byli my. Jak píše i jeden z církevních otců: Boží slávou je živý člověk.
Metod, jak promodlovat Písmo, existuje celá řada. Záleží už na každém, jaká z nich
mu sedne nejlépe, i když je třeba říci, že osvědčené metody klasického lectio divina mají
stále své kouzlo, hloubku i nosnost. Co však je všem metodám společné, je věrnost a
pravidelnost, se kterou je nutné se jim věnovat.
•
Liturgie
„Liturgie je privilegovaným místem františkánské kontemplace“, píše generální ministr.
„Na prvním místě proto, že je řádnou cestou, skrze niž František a Klára přijímají Boží
Slovo, Slovo, které není jednoduše předmětem meditace, ale něčím mnohem větším:
slaveným Slovem, Slovem aktualizovaným – slovem, které se proměňuje v konání. Za druhé
také proto, že František a Klára skrze liturgii intenzivně prožívají svátostné zpřítomnění
Kristova tajemství, především tak, jak se projevuje ve vtělení a utrpení, které, jak dobře
víme, zaujímají centrální místo v kontemplaci těchto dvou milujících Krista chudého a
ukřižovaného.“
Opravdové prožívání liturgie s jednotlivými důrazy na slavená tajemství, jak se
nabízejí během celého liturgické roku, nám tak otvírá nový způsob komunikace. Učí nás
Božímu jazyku o jediném Slově – Kristu, Ježíši. Tato komunikace je bezprostřední a jejím
cílem je lidské srdce zjednodušené v prostotě a pokoře natolik, že je schopné spokojit se s
Jediným. A v závěru se od nás nečeká nic jiného než bytostné vyslovení slova kratinkého,
všezahrnujícího a jediného: Abba, Otče.
Skutečnou výzvou i povzbuzením ke kontemplaci Božího Slova nám pak mohou být
následující slova svatého otce Benedikta XVI z posledního dokumentu věnovaného
Božímu slovu „Verbum Domini“.
„Vybízím proto všechny věřící, aby znovu objevili osobní a komunitní setkání s Kristem,
Slovem života, který se stal viditelným, a byli jeho hlasateli, aby se dar božského života a
společenství stále více šířil do celého světa. Účast na životě Boha, Trojici Lásky, je úplná
radost (srov. 1 Jan 1,4). Zvěstování radosti, která plyne ze setkání s Osobou Krista, Slovem
Božím přítomným mezi námi, je darem a nezbytným posláním církve. Ve světě, který často
vnímá Boha jako zbytečného nebo cizího, vyznáváme spolu s Petrem, že jedině On má
„slova života věčného“ (Jan 6,68). Neexistuje větší priorita než tato: otevřít dnešnímu
člověku znovu přístup k Bohu, který mluví a sděluje nám (komunikuje) svou lásku,
abychom měli život v hojnosti (srov. Jan 10,10).“
RAZÍTKA SVATÉ KLÁRY
překvapivě budou čtyři
•
•
•
•
První razítko se věnuje mému vztahu a přístupu k Božímu Slovu. Čím a Kým pro
mě Boží Slovo je? Nakolik jsem otevřený k jeho hlasu, jeho výrazu, gramatice v
jednotlivých oblastech svého života. Čím nejčastěji plním svůj sluch? Cílem této
reflexe je nalezení prostředku k přebývání s živým Slovem během celého dne: citát
z Písma, který mě oslovuje; střelná modlitba; denní heslo; stvořená skutečnost, věc,
která mě bude upomínat na Boží přítomnost...
Druhé razítko je pozvánkou k pravidelné rozjímavé a promodlované četbě Písma,
nejlépe denního Evangelia podle metody, která odpovídá mým možnostem a
založení. A na základě této praxe pozorovat, nakolik skutečně Boží Slovo
promlouvá v mém životě a skrze můj život.
Třetí razítko prozkoumá můj vztah ke stvoření, materiálním hodnotám, přírodě,
jinými slovy jak jsem schopen číst znamení doby. Nakolik jsem ovlivnitelný
informacemi z médií a nakolik jsem schopný vlastního úsudku na základě
zjištěných informací. V kolika případech konfrontuji danou situaci s Božím Slovem
a v kolika se spokojuji se slovem lidským. Co bych byl schopen říci k velkým
tématům dnešní doby: konzum a chudoba, ekologie, globalizace, ekonomická krize,
terorizmus a rasismus. A co pro to ze své strany konkrétně dělám? Kolik důvěry
jsem při této analýze skutečně vložil v Pána?
Čtvrté razítko je o komunikaci v jejím širokém smyslu – sdílení. Co sděluji ostatním
svým slovem a co svým životem? Jsem si vědom svého poslání i jakým způsobem
jsem k němu byl povolán? Co je motivací mého života? V čem vidím silné i slabé
stránky své komunikace? Z jakých zdrojů čerpám svou komunikační „slovní
zásobu“?
TICHÁ POŠTA SVATÉ KLÁRY
díl V.
JÁDRO KONTEMPLACE
V tomto dílu „Tiché pošty“ bychom svou pozornost měli zaměřit přímo na samé jádro
františkánské kontemplace – tedy na skutečnost, od které se naše kontemplace odvíjí,
která je také její stálou inspirací i zpětnou vazbou a zrcadlem její autentičnosti.
Celá františkánská tradice se shoduje na jednom: tímto jádrem je KŘÍŽ Ježíše Krista.
Již samotná definice kontemplace, jak byla předložena v úvodu celého cyklu, jasně
ukazuje, že kříž zaujímá ústřední místo v životě křesťana, a proto je i jádrem jeho
modlitby, jeho kontemplace a jeho způsobu života.
Právě tento důraz na tajemství kříže je pojítkem napříč celou škálou serafínských svatých.
Všichni se setkávají, bez ohledu na životní epochu, vzdělání, zaměření a osobní poslání, ve
škole Kristova kříže. Čtou z něho jako z Knihy, nazírají na něj jako na Zzrcadlo, nazývají jej
Stromem života, živí se jeho plody, ať už pak píší hluboká pojednání a strhávají zástupy
svým kázáním nebo si „jen“ získávají srdce lidí svou prostou službou.
Postavit do středu svého života kříž není ale nic samozřejmého. Jistě, na úrovni vyznání
víry a pouček z katechismu to jde hladce, ovšem na rovině života (a o to v kontemplaci
vždycky jde) je to úkol doslova celoživotní. Pokud mluvíme o jádru kontemplace, pak jeho
náplň nejlépe vystihuje výrok z listu sv. apoštola Pavla: Spolu s Kristem jsem ukřižován.
Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. (Gal 2,19-20 ) Znamená to tedy sjednotit sebe celého
v Kristu – odevzdat a přijmout v Bohu svůj život, svou osobnost, minulost i přítomnost.
Kříž tak pro nás není a nesmí být jen tragickou událostí Velkého pátku ani bolestnou
podobou Boží lásky. Kříž je tajemstvím, které má být objevováno postupně, s trpělivostí
a taktem, s ohledem na své i Boží možnosti.
Musíme si být vědomi, že když uvažujeme a rozjímáme o tomto tajemství, ocitáme
se vždy na prahu Boží „domácnosti“ - my jsme ti pozvaní, ti na návštěvě, ti, kterým je
otevíráno Boží srdce s jeho intimitou. Bude to vždy Bůh, kdo nás na jeho prahu bude vítat
a rozhodovat, kam nás pustí a co nám ukáže.
Na druhou stranu ovšem je kříž skutečnost, se kterou se budeme důvěrně potkávat
na naší pozemské pouti. A tehdy bude na nás, abychom ho také my přijali do své
„domácnosti“, abychom před ním nezavírali dveře svého srdce, když zatluče, ale
velkodušností prokázali velikost své lásky.
Jen ze setkání dvou otevřených srdcí vzniká vzájemnost, která se postupně
upevňuje v přátelství. Být přítelem Ukřižovaného, to je přátelství na život a na smrt.
Právě proto, že kříž je místem ŽIVOTA A SMRTI, může jen kříž dát smysl opravdu
všemu v životě člověka. Větší paradox než kříž totiž už neexistuje. Smrt, která dává život
je tak nakonec logikou života v plnosti.
Jak je kříž jádrem života a kontemplace?
•
Tím, že dává smysl a pravdu
zde se jedná o tajemnou výměnu mezi nesmyslností a smyslem. O nové nastavení v srdci
člověka: pouze po přijetí této novosti, lze mluvit o NOVÉM ZÁKONĚ, o křesťanství.
Kříž totiž vkládá lásku tam, kde byla nenávist; přináší dobro, kde bylo zlo; přivádí Otce,
odkud ho lidé vyhostili.
Byli jsme spaseni rizikem bezvýznamnosti, nesmyslnosti, zla a zbytečného
utrpení, abychom byli schopni dávat smysl utrpení, kde se zdá nejabsurdnější. Kříž je tak
zdrojem světla, které nám umožňuje pravdivě kontemplovat (nahlížet) náš život s
výhledem na hlubší souvislosti i na cíl, ke kterému směřuje. Kříž je pravdou o Bohu, jeho
lásce i vítězství.
•
Tím, že je přitahujícím středem
Kříž především přitahuje srdce. A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě. (Jan
12,32)
Zjevuje, že nejvnitřnější struktura lásky je velikonoční. Je to láska, která nese stigmata v
podobě definitivní jistoty pro každého člověka
➔
že je od věků a navždy milován
➔
že je schopen milovat navěky
Pohled na kříž nás tak přivádí před zrcadlo sebepoznání. Tváří v tvář Ukřižovanému jasně
poznáváme stav svého srdce a jsme nejsnadněji zasažitelní lítostí, která má moc nás očistit
i obrátit správným směrem. Kříž tak opět dostává pozitivní význam, protože znovu
motivuje i orientuje náš život, a tak se stává místem naděje.
•
Tím, že adresuje výzvu
Kříž vede k odpovědnosti za život a za odpovídající rozhodnutí, protože nic nepodněcuje
k odpovědnosti tolik jako láska.
Není možné stát pod křížem bez vyslechnutí výzvy konat podobně:
➔
dát svůj život k dispozici
➔
rozdat své tělo na památku Beránka
➔
dát svému životu radikální podobu POVOLÁNÍ
➔
velmi konkrétně se rozhodnout
Právě schopnost rozhodnutí je určujícím znamením zralosti kontemplace kříže. Nakonec
jsou to tedy skutky, postoje vůle, které vypovídají o Tom, který žije v nás a jehož znamení
neseme.
Když svatá Klára uvádí svatou Anežku českou do tohoto tajemství vnitřní proměny a
sjednocení s Kristem, staví ji před oči kříž jako zrcadlo a užívá tři stupně přiblížení:
pohleď – rozvažuj – kontempluj. „Spíše než stupně, píše Generální ministr ve svém listě,
„jsou to rozměry samotného procesu, který se neomezuje na pouhou intelektuální činnost,
ale je zkušeností, která zahrnuje celou osobnost ve všech jejích oblastech: duchovní,
intelektuální, afektivní i smyslové. Je jako opravdová láska: určená k objevování, jež
vede k následování a sjednocení s milovanou osobou, k proměně milujícího v
Milovaného.“
Kontemplace kříže v jeho bolestné i zářící podobě má moc proniknout a proměnit náš
život. Je místem zrození nového vědomí – vědomí Božího dítěte, které se cítí absolutně
svobodné, neboť si je naprosto jisté láskou Otce. Kříž je tak místem zrození svobody
nechat se milovat a zcela se odevzdat Druhému službou druhým.
A o metodě kontemplace, o tom, jak se konkrétně dopracovat k jejímu ovoci si od svaté
Kláry necháme poradit zase příště.
Jako základ pro tento díl „Tiché pošty“ byly použity výpisky z knihy A. CENCINI,
Směrem k jádru, kterou všem, které toto téma zaujalo, vřele doporučujeme k přečtení a
dalšímu prohloubení.
RAZÍTKA SVATÉ KLÁRY
✗
Za první razítko poslouží některá z forem zbožnosti, která je zaměřena na rozjímání
tajemství kříže. Může se jednat o formu tradiční (růženec, křížová cesta, korunka k
Božímu milosrdenství, rozjímání pašijí), ale také o vlastní způsob přiblížení se
Ukřižovanému. Orazítkovat svůj život tímto razítkem neznamená jen pravidelně se
danou formu odmodlit, ale skutečně prožít tak, aby v jejím průběhu či na konci
došlo k setkání se Vzkříšeným a novou nadějí, a tak k mé osobní proměně vnitřní
nebo vnější.
✗
Druhé razítko bude také rozjímavé. Udělejte si čas nejméně 15 minut na evangelní
text: Jan 12,23-26. Jaká je vaše osobní zkušenost s tímto textem? Jaké výzvy
případně úzkosti ve vás vyvolává? Jaké z něho vyvodíte konkrétní důsledky pro
nejbližší dny, týden? V následujících dnech pak vezměte vy sami semínko, květináč
a hlínu a prožijte si znovu zázrak zrození nového života. A během čekání si
všímejte, jakým způsobem reagujete v nepříjemných a obtížných situacích, jak
dokážete „čekat“ na své bližní i na své zlepšení. Učme se rozlišovat kompetence
vlastní a Boží.
✗
Třetí razítko bude praktické – tedy o službě. Najděte si některou z oblastí
společenského života, která je vám blízká, a tu vytrvale (aspoň jeden měsíc)
zahrnujte do svých přímluv. Mělo by se jednat o konkrétní záležitost, konkrétní
osoby, události ovšem ne ty, které se vás nějak bezprostředně dotýkají. Smyslem
tohoto razítka je rozšíření srdce za jeho obvyklé horizonty. Pokud také máte tu
možnost, rozhodněte se i pro nějakou konkrétní aktivitu ve prospěch svých
bližních. Popřípadě zorganizujte mezi přáteli, ve farnosti, ve společenství diskuzi
na téma „služba“ a nechte se překvapit zjištěnými závěry, nejlépe v podobě
konkrétního rozhodnutí společné pomoci.
TICHÁ POŠTA SV. KLÁRY
díl VI.
PRAXE KONTEMPLACE
Závěrečný díl našeho cyklu o kontemplaci se bude věnovat ožehavému tématu
kontemplativní praxe. Nemělo by tedy jít o suchou teorii, terminologii, ale o něco živého,
co by se nás mohlo a mělo prakticky týkat a co bychom měli být schopni uchopit nejen
intelektuálně, ale také svou osobní zkušeností.
Pro ty ovšem, kteří teď očekávají podrobný návod nebo jednotlivé kroky nějaké techniky,
jak se dobrat kontemplace, nastal čas kliknout na jiný odkaz nebo stránku. Naše cesta se
totiž bude ubírat trochu jiným, širším směrem.
Generální ministr ve svém Listě věnovaném kontemplaci totiž píše:
„Vždy mě udivovala skutečnost, že Klára nedefinuje svůj život v San Damianu jako život
kontemplativní, ale jako život podle Evangelia. Klára tak nepovažuje kontemplaci za způsob
života, ale za jeho základní rozměr, který však zůstává podřízen životu podle Evangelia.
Kontemplace tak jde ruku v ruce s evangelní kvalitou života podle životní volby,
kterou jsme přijali; s pevným záměrem postupovat od dobrého k lepšímu, od ctnosti ke
ctnosti (1ListAn 32) po stezce blahoslavenství (2ListAn 12-13).“
Z uvedeného tedy jasně vyplývá, že kontemplativní praxí nemůže být nic jiného
než sám praktický život podle Evangelia. Tedy poctivý život z víry, který se sám stává
obrazem a zrcadlem Božích tajemství v postupném procesu naší vnitřní proměny do
Kristovy podoby.
„Pro Kláru není kontemplace něco odlišného od radikálního rozhodnutí pro Ježíše
Krista, ale je vnitřní a neodmyslitelnou součástí této volby. Na františkánskou kontemplaci
je třeba se stále dívat z pohledu následování Krista, jako na kontemplativní následování.“ (z
Listu Generálního ministra)
Klára sama tuto dynamiku vystihuje slovy v úvodu své Závěti: „Syn Boží se nám
stal cestou.“ (ZávKl 5) Tato cesta má svůj počátek i cíl. Začíná osvícením srdce milostí
(ZávKl 24), aby ve svém cíli dovedla k patření na Krále slávy (LegKl). Co se však skrývá
mezi tím?
O jejím průběhu Klára píše ve svém Listu naší Anežce české. Procházet jí znamená
upřít pohled své duše, svého srdce a své mysli cele na Krista a vzhlížet se v Něm jako v
zrcadle (3List An 12). Co je náplní tohoto poetického vyjádření můžeme zjistit ze slov sv.
Františka v jeho výkladu na modlitbu Otčenáš:
„Abychom tě milovali z celého srdce tak, že na tebe budeme vždy myslet; z celé
duše tak, že budeme po tobě vždy toužit; z celé mysli tak, že všechny své úmysly budeme
směrovat k tobě, že ve všem budeme hledat tvůj půvab; a ze všech svých sil tak, že dáme
všechny své síly a schopnosti duše i těla do služby tvé lásky a na nic jiného je nebudeme
vynakládat.“
To jsou opravdové nároky kontemplace: ne technika ani teoretické intelektuální
poznání, ale konkrétní praxe lásky a pozornosti vůči ní.
Přesto však jak Klára tak i František nám nechávají jisté orientační body, kudy naše
kontemplativní následování směřovat.
Františkovým klíčem je plod jeho několikaletého úsilí o nalezení správné životní
cesty tzv. Modlitba před Křížem, ve které shrnuje tuto svou zkušenost osvícené temnoty.
„Nejvyšší, slavný Bože,
osviť temnoty mého srdce
a dej mi, Pane,
pravou víru,
pevnou naději
a dokonalou lásku,
moudrost a poznání,
abych splnil tvůj svatý a pravý příkaz.“
Nalézá v ní Boží jméno, a tím i své místo před Bohem, sám sebe. Uvádí
základní pilíře svého vztahu s Nejvyšším a zároveň se v pokoře otevírá pro Boží záměr a
spolupráci s Boží milostí.
Podobně i Klára shrnuje svou kontemplativní zkušenost následování do několika
prostých
slov adresovaných Anežce české: pohleď, uvažuj, kontempluj (nazírej srdcem). „Do
tohoto zrcadla se denně dívej“, píše Klára Anežce (4ListAn). Zrcadlo, ve kterém se vzhlíží,
odráží především chudobu, pokoru a lásku Božího Syna. Její srdce, mysl i duše se otvírají
pro Ježíšovy postoje a jeho smýšlení. Našemu pohledu tak nastavuje zrcadlo Kristova
života v jeho okamžicích ponížení a utrpení z lásky.
„Na začátku tohoto zrcadla si všimni chudoby toho, který byl položen do jeslí a
zavinut do plének. Jak obdivuhodná pokora, jak úžasná chudoba! Král andělů, Pán nebe i
země je položen do jeslí. Uprostřed zrcadla pak pozoruj pokoru nebo alespoň blaženou
chudobu, nesčetné námahy a trápení, které podstoupil pro vykoupení lidského rodu. Na
konci tohoto zrcadla pak pohlédni na nevýslovnou lásku, s níž chtěl trpět na dřevě kříže a
zemřít na něm tou nejpotupnější smrtí.“ (4ListAn 19-23)
Toto soustředění na Ježíšovy stěžejní postoje není samoúčelné. Je výpovědí
milujícího srdce, které, přemoženo láskou, chce sdílet svůj život s Tím, kterého miluje –
jako své naplnění a plnost života.
Společnou zkušeností Františka a Kláry je pronikání modlitby a života. Věří, že
rozjímání a modlitba není oddělenou záležitostí, ale naopak že je prostředkem k pronikání
Boží milosti do praktického života a inspirací (v nejvlastnějším slova smyslu jako
„vdechnutí“) ke konání lásky, a tak naplnění Božího záměru. Kontemplativní modlitba je
tak otevřeností pro božského Rozsévače, aby i v nás – v tichu půdy zúrodněné pokáním
- mohlo být zaseto slovo Evangelia. A mohlo přinést užitek života.
Právě překypující hojnost života je známkou naší kontemplativní praxe. Stále živý
odkaz Františka a Kláry je proto jasným důkazem, že jejich cesta je i po osmi staletích
dobře, tedy v Kristových stopách, stále schůdná.
„Kéž nám Pán dá čisté srdce, schopné na něj hledět, o něm rozjímat a kontemplovat
ho a kéž nás přetvoří v Sebe tak, že se staneme jeho hodnověrnými svědky lidem naší
doby, jako byli František a Klára.“ (z Listu Generálního ministra)
a na cestu kéž nám ozvěnou zní Františkova milostná píseň z La Verny
„Ty jediný jsi svatý Pán a Bůh, který činíš divy.
Ty jsi silný, ty jsi veliký, ty jsi nejvyšší, ty jsi Král všemohoucí,
ty, Otče svatý, Králi nebe a země.
Ty jsi trojí a jediný Pán Bůh bohů,
ty jsi dobro, všechno dobro, nejvyšší dobro
Pán Bůh živý a pravý....“
dál už prosím pokračujte sami... v Cíli si pak dopovíme všechno.
Díky všem, kteří jste dočetli až do konce.
PS: Expozice Razítek svaté Kláry bude otevřena denně od Posledního soudu po celou
věčnost. Každý exponát bude mít své čestné místo. Tak ať je, co prohlížet.