Sacramenta fidei

Sacramenta fidei
Sacramenta fidei
MARTIN NODL
The study is devoted to the issue of the swearing of oaths on the remains of the saints in
the Czech and Polish milieux of the 11th and 12th centuries. In it, on the basis of an analysis of preserved sources, the author shows that this form of swearing of oaths was almost
never employed in Bohemia and Poland and did not form part of the standard body of
normal ritual practices.
relics – symbolic acts – ritual – Early Middle Ages – oath
Zajistit trůn prvorozenému synovi bylo v přemyslovských Čechách touhou všech knížat.
Co na tom, že Břetislav ustanovil „stařešinský řád“, jenž měl napříště svěřit vládu do
rukou nejstaršího z knížecího rodu.1 Volání krve, stejně jako snaha pokračovat v přímé
rodové linii, aby nepřišlo nazmar vše, co kníže dobyl, ukořistil a vybudoval, bylo silnější než dodržování staré tradice rituálního nařízení, jež mělo zamezit propuknutí sporů
mezi Břetislavovými syny.
Kníže Soběslav jistě nebyl první ani poslední, kdo chtěl vidět ještě během svého života na pražském trůnu svého mladičkého syna.2 Vědom si skutečnosti, že knížete činí knížetem moc a že právo předáků „volit“ knížete je limitováno právě onou knížecí mocí, v jeho případě upevněnou exemplárním soudem s potencionálními spiklenci na Vyšehradě
v roce 1130,3 využil svých dobrých vztahů s římským králem Konrádem a nechal jím na
říšském sněmu v Bamberku v roce 1138 udělit svému synovi Vladislavovi Čechy v léno.
Římský král Konrád tak učinil obvyklým rituálním úkonem, předáním korouhve příštímu
vladaři.4 Protože se však jednalo o čin, jenž byl v rozporu s dosavadními domácími zvy1 Nověji Martin WIHODA, Testament knížete Břetislava, in: R. Fifková – Z. Baarová (edt.), Sága moravských Přemyslovců. Život na Moravě od XI. do počátku XIV. století, Olomouc – Brno 2006, s. 33–42.
2 K osobě knížete Soběslava I. Vratislav VANÍČEK, Soběslav I. Přemyslovci v kontextu evropských dějin
v letech 1092–1140, Praha – Litomyšl 2007, s. 198–225.
3 K tomu srov. Andrzej PLESCZYŃSKI, Sobeslaus – ut Salomon, ut rex Ninivitarum. Gesta, rituály a inscenace – propagandistické nástroje boje českého knížete s opozicí (1130–1131), Český časopis historický 101,
2003, s. 237–260, jenž vystihl rituální aspekty řešení sporu mezi Soběslavem a českými předáky. Dříve k témuž
Josef ŽEMLIČKA, Vyšehrad 1130: soud nebo inscenace? K „nekosmovskému“ pojetí českých dějin, in: J.
Pánek – M. Polívka – N. Rejchrtová (edt.), Husitství – reformace – renesance, Praha 1994, s. 47–68.
4 Předávání korouhví jako symbolu udělení léna na materiálu ve vztahu k českému prostředí nejnověji
434
MARTIN NODL
klostmi, rozhodl se Soběslav pojistit si předání léna jako symbolu nástupnictví na knížecí stolec kolektivní přísahou českých velmožů, přítomných na bamberském říšském
sněmu. Obdobně jako jeho předchůdci (a následovníci) na knížecím stolci k tomu využil
institutu přísahy. Na rozdíl od domácích zvyklostí však velmože v součinnosti s římským králem donutil, aby onu přísahu provedli na ostatky svatých: „Ač byl ještě chlapcem, byla mu před tváří otcovou od krále podána korouhev a na potvrzení toho vykonali
všichni čeští velmoži před králem přísahu na ostatky svatých.“5
Po návratu do Čech však Soběslav rychle pochopil, že přísaha malé skupiny velmožů,
ač skládaná na svaté ostatky, bude mít pramalou váhu, neboť se mnohem více vztahovala k císaři než k domácím poměrům.6 Proto se rozhodl svolat na svátek sv. Petra a Pavla
do Sadské zemský sněm a tam, jak říká náš jediný zpravodaj Kanovník vyšehradský, jednak prostřednictvím proseb, jednak pomocí nátlaku a rozkazů přimět bojovníky prvního
i druhého řádu, tedy celou obec urozených Čechů, „aby se v jeho přítomnosti zavázali
přísahou, že zachovají jeho synu věrnost, kterou by mu měli slíbit po smrti knížete“.7
Druhá přísaha velmožů, stejně vynucená jako ta první, tedy měla pouze podmínečný charakter. Po smrti knížete Soběslava měla být znovu obnovena, přizpůsobena novým poměrům, jak bylo ve středověku vcelku obvyklé.
Mocensko-politické důsledky obou přísah hrají zásadní úlohu pro rozpoznání vztahů
mezi knížetem a českou politickou elitou, tvořenou samostatně vystupujícími předáky.8
Této problematice se zde ale věnovat nebudeme. Pro naše téma má naopak zcela zásadní
význam kronikářovo tvrzení, že urození Češi v Bamberku při vyslovení souhlasu s ujmutím se knížecího stolce Soběslavovým synem přísahali na svaté ostatky, kdežto v Sadské
již relikvie přítomny nebyly. Přitom bamberskou přísahu, stejně jako následnou přísahu
v Sadské, Kanovník vyšehradský traktuje jako sacramentum. V celé jeho kronice se však
jedná o výjimečné užití tohoto pojmu, neboť v ostatních případech, kdy líčí přísahy věrnosti, popřípadě lenní přísahy českých knížat, užívá výhradně slov iuramentum a iurare.9
analyzoval Libor JAN, Setkání českých králů a říšských panovníků ve 13. století, in: M. Nodl – F. Šmahel (edt.),
Rituály, ceremonie a festivity ve střední Evropě 14. a 15. století, Praha 2009 (Colloquia mediaevalia Pragensia
12), s. 113–120. L. Jan vysledoval, že ve 12. a 13. století neexistoval ustálený rituál v podobě přesně stanoveného počtu předávaných korouhví symbolizujících Čechy jako říšské léno.
5 Karel HRDINA (ed.), První pokračovatelé Kosmovi, Praha 1950, s. 42; Josef EMLER – Václav Vladivoj
TOMEK (edd.), Canonici Wissegradensis continuatio Cosmae, Fontes rerum Bohemicarum II (dále FRB II),
Praha 1874, s. 229: „Cui licet puero vexillum praesente patre a rege traditum est, ad quod confirmandum omnes
Bohemi proceres super reliquias sanctorum coram rege sacramenta fecerunt. Hiis ita peractis dux Sobieslaus
gaudio pro velle repletus, cum suis repatriavit.“
6 K přísahám věrnosti českým knížat říšským panovníkům přehledně Martin WIHODA, Česká knížata na
dvorských sjezdech, in: M. Nodl – F. Šmahel (edt.), Rituály, ceremonie a festivity ve střední Evropě 14. a 15.
století, Praha 2009 (Colloquia mediaevalia Pragensia 12), s. 171–202, samozřejmě i s využitím pramenů k bamberskému aktu.
7 Canonici Wissegradensis continuatio Cosmae, FRB II, s. 229: „Cum autem solemnitas apostolorum Petri
et Pauli celebranda fidelibus adventasset, dux Sobieslaus primi et secundi ordinis militibus suis edicet, ut quantotius Saczka ad se conveniant; quod cum factum fuisset, dux ipse partim rogat partimque imperat, quatenus
fidem, quam filio suo pośt mortem eius servare velint, se praesente sub sacramento confirmarent; quod et factum est.“
8 K danému tématu naposledy Martin WIHODA, Kníže a jeho věrní. Kosmas o světě předáků a urozených,
in: M. Nodl – M. Wihoda (edt.), Šlechta, moc a reprezentace ve středověku, Praha 2007 (Colloquia mediaevalia Pragensia 9), s. 11–29.
9 Canonici Wissegradensis continuatio Cosmae, FRB II, s. 213: Quam ob rem duo de canonicis Pragensis
ecclesiae, unus ex parte domini episcopi, videlicet ydiota, qui vocabatur Heroldus, qui vicarius et capellanus
Bambergensis episcopi et archipresbyter Pilznensis, quod non decebat, fuit, quem Miroslaus, filius Johannis, in
SACRAMENTA FIDEI
435
Tím se ale výrazně liší od pražského děkana Kosmy, jenž ve své kronice přísahy věrnosti, ať už individuální či kolektivní, naopak ve většině případů označuje jako sacramentum.10 Nutno však podotknout, že ani Kosmas není nijak důsledný a že v ojedinělých případech užívá slov iuramentum, popřípadě iurare.11
Rozkolísanost užívání obou termínů, tedy iuramentum a sacramentum, pro přísahy
věrnosti ale v žádném případě nemůžeme považovat za výsadu obou zmíněných kronikářů. Setkáváme se s ní totiž prakticky ve všech kronikářských textech české provenience
12. století, byť s tou výhradou, že někteří autoři dávají přednost pouze jednomu z těchto termínů. Pražský kaplan Vincencius12 stejně jako milevský opat Jarloch užívají výhradně slova iuramentum (iurare), kdežto Mnich sázavský vedle pojmu iuramentum operuje i s termínem sponsio.13 Mimo pak rovněž pracuje s kosmovským termínem sacramentum, a to ve významu sacramentum fidei.14 Ostatně termín sacramentum se ve významu
capella Zirczinewsi, ubi iuramentum inter episcopum Meynhardum et Bosik et Miroslaum factum est, affuisse
dicebat, alter Tutha ex parte ducis; hi duo ad archiepiscopum Magontinum et episcopum Bambergensem missi
sunt, ut qualecunque iudicium Meynhardo episcopo imponerent, ipse aequanimiter susciperet.“
10 Srov. Berthold BRETHOLZ (ed.), Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, III, 33, Monumenta Germaniae historica, Scriptores rerum Germanicarum, N. S. II, Berolini 1923, s. 204: „Ibi tota die de diversis causis
concionati datis et acceptis inter se sacramentis, uti visum est, sunt reconciliati.“; II, 13, s. 102: „qua de re rogo
vos per Dominum et obtestor fidei vestre per sacramentum, quatinus inter meos natos sive nepotes semper maior
natu summus ius et solium obtineat in principatu omnesque fratres“; II, 22, s. 114: „Interim Conradus et Otto
veniunt de Moravia fratrem suum Iaromir secum offerentes et subnixe ducem pro eo postulantes, quo sit memor
germanitatis, memor paterne institucionis, memor sacramentorum, quibus pater obligarat fidem comitum.“; II,
23, s. 116: „Atque si dux violat patris sui sacramentum, absit a nobis, ut manes i nostrorum parentum apud Deum
pro hoc sacramento reddant rationem aut supplicium luant. Scimus enim et ad hoc nitimur, ut possumus, quod
genitor vester Bracizlaus nos et patres nostros sub fidei sacramento constrinxit.“; II, 24, s. 117: „Conradum vero
et Ottonem datis et acceptis inter se sacramentis dimittit cum pace in Moraviam“; III, 1, s. 162: „Ipse autem dux
Wladizlaus dat sacramentum, quod tributum olim duce Bracizlao constitutum, D marcas argenti et XXX auri
annuatim sibi pro concessa pace solveret determinato tempore.“; III, 27, s. 197: „Quod quia sine consensu Boemorum et episcopi efficere conabantur, frustratur eorum temeritas, et sacramenta olim exhibita in medio concilio recitantur. Nam cum Zuatoplik ducem intronizarent, cuncti Boemi sacramentis confirmaverant, ut post eus
obitum WIadizlaus, si superstes esset, proveheretur ad solium.“; III, 28, s. 197: „ut et sacramenta fierent inviolata“; III, 34, s. 205: Cui cum sui consiliarii instarent, ut eum lumine privaret: Nequaquam, inquitinquit, assimilabor duci Poloniensi Bolezlao, qui fratrem suum Izbigneu sub fidei sacramentis advocavit dolis et eum tercia
die pravavit oculis.“; III, 41, s. 214: „mense Iulio dux Wladizlaus et fratres eius Otto et Zobezlau iuxta fluenta
amnis Nizam cum duce Poloniorum Bolezlau indictum conveniunt ad placitum atque inter se datis et acceptis
sacramentis confirmant federa pacis. Altera autem die inmensis muneribus mutuatim ad invicem oblatis hylares
ad proprios remeant lares.“; III, 60, s. 239: „dominus Otto quorundam instinctus consilio tali se obligaverat sacramento“.
11 Srov. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, I, 34, s. 61: „Post hec transacto non longo tempore supradictus uterque dux Mesco et Bolezlaus in condicto loco conveniunt ad colloquium et data fide ac iuramento
firmata inter se pace dux Mesco invitat Bolezlaum, quo dignaretur venire ad suum convivium.“; III, 22, s. 189:
„pro nihilo reputat, si unum Mutinam puniat, iam diris promissis eum iuramento se obligat“; III, 56, s. 229:
„Assenciunt omnes et collaudant principes atque coniurant bellum adversus Saxones secundum edictum cesaris“.
12 Srov. Josef EMLER – Václav Vladivoj TOMEK (edd.), Vincentii canonici Pragensis Annales, FRB II,
Praha 1874, s. 410–411: „Hec itaque dux Waladizlaus considerans ex quorundam nobilium sibi fidelium, qui
timorem dei pre oculis habentes secum remanserant, ad dominum Chonradum et ad dominum Wratizlaum nuntios mittit precipiens, qui eos moneant, quatinus terras, quas ab eo habent, fidei ei sub iuramento promisse memores, in pace teneant, nec illorum exulum prauo consilio acquiescant.“
13 Josef EMLER – Václav Vladivoj TOMEK (edd.), Monachi Sazawiensis continuatio Cosmae, FRB II,
Praha 1874, s. 256: „Dux siquidem Otto regi omnem spondebat securitatem, eo quod omnes sublimiores Boemiae fidei suae firmam ei fecissent sponsionem, nec dicebat armis opus esse, sed magis qui vellent cum falconibus et accipitribus terram ingredi absque ullo offendiculo possent.“
14 Monachi Sazawiensis continuatio Cosmae, FRB II, s. 268: „Per internuntios ducem invitat ad pacem,
immo spondet et firmat, quam velit pacis accipere conditionem. Princeps igitur, ut simplicissimus agnus, nil
436
MARTIN NODL
přísaha ve stejné době hojně objevuje i ve vyprávěcích pramenech říšské provenience.15
Patřil tedy do slovníku vzdělanců a literátů raného středověku, i když rozhodně neměl
univerzální platnost. Například velmi vzdělaný Gall Anonym ve své kronice, jejíž ústřední téma tvoří příběh opakovaného skládání slibů věrnosti a porušování přísah mezi polským knížetem Boleslavem Křivoústým a jeho nevlastním, starším bratrem Zbyhněvem,
jenž v Gallových očích vystupuje jako přímo exemplární křivopřísežník, neužívá termínu sacramentum ani jednou a přísahy opisuje slovy iureiurando, iurare, coniurare
apod.,16 aniž by slib věrnosti, byť jen v jediném případě, spojil s přísahou na relikvie.
V tomto ohledu zprávy Galla Anonyma, jenž měl vytříbený smysl pro zachycení rituálního jednání,17 potvrzují líčení přísah věrnosti v českém prostředí 11. a 12. století.
Ostatně polské prostředí se v tomto ohledu nijak nelišilo od českého, neboť v obou
zemích se přísah na ostatky svatých v rámci ritualizovaného politického jednání téměř
vůbec neužívalo.18 Jediným českým případem, který se tomuto obecnému způsobu jednání vymyká, je právě líčení bamberského aktu Kanovníkem vyšehradským. Samotné slovo
sacramentum ale v tomto případě nemá příznakový charakter, jak se domníval Josef
Žemlička, jenž z užívání termínu sacramentum pro přísahy a sliby věrnosti v Kosmově
kronice a v jiných vyprávěcích textech 11. a 12. století neprávem vyvodil, že byly v českém prostředí skládány na relikvie a že takovéto formy přísahy „sahají v Čechách hluboko do knížecího období“.19
Pravdou je spíše opak, neboť postrádáme relevantní doklady užívání přísahy na relikvie během politických jednání. Přísaha na ostatky tedy v žádném případě nesloužila
jako prostředek sakralizace slibu věrnosti. Tím ale samozřejmě nemá být řečeno, že by
v českém prostředí 11. a 12. století byla přísaha na relikvie neznámým aktem. Lidé k ní
ale sahali pouze ve chvíli, když chtěli rituálním způsobem zastrašit potencionální zrádce
či když se s její pomocí pokoušeli upevnit vazby mezi spříseženci. Přesně v tomto duchu
adversi ratus, it regis in manus, pax et pacis conditio iuramenti confirmatur sacramento. Ibi Johannes, episcopus
Moraviae, illic iurat omnis primatus Boemiae, sicut rex dictat pro pacis et fidei confirmatione. Sed ubi fides?
Sacramenta violantur, pactio pacis exinanitur, rapitur, cathenatur princeps egregiae probitatis, et in castro munitissimo Prinda sub districtissima custodia multo tempore macerandus retruditur.“ Pro přísahu předáků knížeti
však užívá termínu sacramentum – s. 256: „Honore igitur condigno receptus, nacta loci temporisque oportunitate, causam sui itineris coram omnibus exposuit, Sobezlaum scilicet ducem Boemiam furtivis intrasse vestigiis, et principalem tronum sibi hereditario iure debitum et ab omnibus Boemiae primatibus designatum et sacramento confirmatum occupasse per violentiam; et ad ultimum haec breviter subintulit.“
15 Na konkrétní případy upozornil ve vztahu k českému prostředí Martin WIHODA, Obtížné příbuzenství.
Konflikty a smiřování přemyslovských knížat, in: M. Nodl – M. Wihoda (edt.) Rituál smíření. Konflikt a jeho
řešení ve středověku, Brno 2008, s. 71–83.
16 Srov. Karol MALECZYŃSKI (ed.), Galli Anonymi Cronicae et gesta ducum sive principum Polonorum,
Monumenta Poloniae Historica, Nova. ser. II, Kraków 1952, II, 16, s. 79: „ipsi vero fratres iureiurando se coniunxerant“; II, 16, s. 82: „que dum adhuc dicebantur et iureiurando a civibus firmabantur“; II, 16, s. 83: „fidelitatem recepta“; II, 16, s. 83: „Wladislaus, ut aiunt, iureiurando se Zetheum retenturum numquam amplius confirmavit“; II, 32, s. 99: „ubi simul ambo fratres inhec verba alter alteri coniuravit“.
17 Výstižně k této problematice na základě kroniky Galla Anonyma Zbigniew DALEWSKI, Rituał i polityka. Opowieść Galla Anonima o konflikcie Bolesława Krzywoustego ze Zbigniewem, Warszawa 2005.
18 Marie STARNAWSKA, Świętych życie po życiu. Relikwie w kulturze religijnej na ziemiach polskich
w średniowieczu, Warszawa 2008, s. 407–410. Její pokus vyložit pasus z Kadłubkovy kroniky jako přísahu na
ostatky (kronikář užívá termín „iuxta sanctorum instituta“) považuji za nadinterpretovaný. Starší bádání shrnuje Vladimír PROCHÁZKA, Przysięga w postępowaniu dowodowym narodów słowiańskich do końca XIV wieku,
Czasopismo Prawno-Historyczne 12/1960, s. 9–84, avšak s důrazem na soudní a důkazní využití přísah.
19 Josef ŽEMLIČKA, Sacramenta v politickém životě přemyslovských Čech, in: L. Březina – J. Konvičná
– J. Zdichynec (edt.), Ve znamení zemí Koruny české. Sborník k šedesátým narozeninám prof. PhDr. Lenky
Bobkové, CSc., Praha 2006, s. 22.
SACRAMENTA FIDEI
437
přísahu na ostatky traktuje Kanovník vyšehradský při líčení spiknutí proti knížeti Břetislavovi: „Biskup Menhart, aby se ujistil v té věci naší stálostí, položil dva prsty na ostatky svatých a měl ke mně tuto řeč: <Zbavíš-li knížete života, slibuji tobě, že ti kníže Břetislav
udělí jedno z tohoto patera: správu hradu Žatce či Litoměřic anebo úřad komorníka nebo
stolníka nebo maršálka; cokoli si vyvolíš, beze vší pochybnosti se ctí budeš míti.>“20
Jakýsi hraniční případ, který můžeme do jisté míry považovat za přísahu na ostatky,
představuje vyhlášení Břetislavových dekret nad Vojtěchovým hrobem v Hnězdně. Podle Kosmova líčení kníže poté, co všichni padli k zemi před světcovým hrobem a společně se
modlili, vystoupal na kazatelnu, pozdvihl ruku nad svatým hrobem a řekl: „Bratři,
pozdvihněte společně své pravice k Hospodinu a mějte pozor na mé řeči: chci, abyste je
přísahou na svou víru potvrdili.“21 Kníže tedy chtěl po přítomných, aby svůj závazek, že
budou dodržovat svatým Vojtěchem vnuknutá nařízení, stvrdili přísahou. Poté kníže ustanovil „zákony“ a na samém konci aktu vyzval přítomné, aby přísahali, „že to již více činiti nebudeme, stvrzujeme přísahou i na naši i na vaši víru“.22 K dotýkání se ostatků však
podle něj nedošlo. A ani k němu dojít nemohlo, neboť podle Kosmova líčení kníže Břetislav vyhlásil svá nařízení ještě nad zavřeným hrobem, do něhož nemohli Čechové proniknout. Samotná přísaha tedy měla symbolickou povahu, neboť byla učiněna nad svatým
hrobem světce. Klasickou přísahou na ostatky, kdy se ruka přísahajícího dotýkala světcových relikvií, však nebyla, neboť onomu symbolickému závazku chyběl právě prvek
fyzického kontaktu se světovým tělem či alespoň s jeho hrobem. Pro hodnocení podoby
hnězdenské přísahy je pak důležité, že jejím iniciátorem byl zcela jednoznačně biskup
Šebíř, jenž mohl předestřít knížeti a jeho družině tuto jinak v českém prostředí neznámou
a neužívanou formu přísahy. A pravdou je, že Kosmův obrat vestre fidei sacramento je
užit ve významu „přísaha vaší věrnosti“ a že ono sacramentum se v žádném případě
nevztahuje k Vojtěchovu hrobu či k jeho relikviím.
Jediným dokladem o složení přísahy věrnosti, doprovázeném dotykem svatých rekvií
jako prostředkem sakralizace daného aktu, tak zůstává zpráva Kanovníka vyšehradského,
jež zachycuje událost, k níž nedošlo v Čechách, nýbrž na říšském sněmu v Bamberku.
A pokud kronikářovo líčení čteme v kontextu jeho zprávy o přísaze složené na sněmu
v Sadské, pak můžeme při znalosti ostatních kronikářských zápisů z českého prostředí
12. století o skládání přísah a slibů věrnosti konstatovat, že sadská přísaha stojí v kontrapozici vůči přísaze bamberské. Bamberský slib je křesťanským, v říšském prostředí užívaným rituálem, posvěceným přísahou, kdežto přísaha sadská odráží zvyklosti, které
panovaly v 11. a 12. století v českém a spolu s tím i v polském prostředí.23
20 K. HRDINA, První pokračovatelé Kosmovi, s. 24–24; Canonici Wissegradensis continuatio Cosmae,
FRB II, s. 211: „Praesul Meynhardus ob hanc causam, ut nos in hoc negotio constantes haberet, duos digitos
super reliquias sanctorum posuit, et verba huiuscemodi mecum habuit: Si vitam ducis perdideris, inter ista quinque scilicet Zatecz, Liutomirzicz et inter cameram et mensam et agazoniam, quodcunque elegeris, me promittente duceque Bracizlao donante, sine dubio cum honore possidebis.“
21 Karel HRDINA (ed.), Kosmova kronika česká, Praha 1949, s. 81; Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, II, 4, s. 86: „Tunc dux extendens manum suam super sacram tumbam sic orsus est ad populi turbam: Extendite, fratres, simul vestras ad Dominum dextras et ad meos attendite sermones, quos volo ut vestre fidei sacramento confirmetis.“
22 K. HRDINA, Kosmova kronika česká, s. 83; Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, II, 4, s. 88: „Hec
ut ultra non faciamus, nostre simul et vestre fidei sacramento confirmamus.“
23 Lákavá konstrukce M. WIHODY, Česká knížata na dvorských sjezdech, s. 184, podle níž svatý Václav
přísahal v roce 929 věrnost Jindřichovi I. na ostatky (paži) sv. Víta, je založena na soudobých analogiích, nikoli na podání kronikáře Widukinda – srov. Georg WAITZ (ed.), Widukindi rerum gestarum Saxonicarum libri, I,
438
MARTIN NODL
Z analýzy dochovaných líčení soudobých kronikářů tedy vcelku jednoznačně plyne,
že v českém prostředí 11. a 12. století nebyla přísaha na ostatky v podobě slibu věrnosti
obecně užívaným rituálem. Jak ale ukazuje případ spříseženců proti knížeti Břetislavovi,
v případě snahy zavázat si konkrétní osobu k užití přísahy na relikvie docházelo. A to
samé patrně platí i pro nestarší podoby očistné přísahy v rámci nalézání práva. Jednoznačně o tom svědčí Statuta Konráda Oty, jež znají přísahu super sancta sanctorum v případě žaloby zabití na cestě.24 Ona přísaha super sancta sanctorum mohla mít sice invokační podobu přísahy „při všech svatých“, zároveň je ale možné, že mohla být v konkrétních případech spojována s přísahou na relikvie. Pokud by tomu tak bylo, pak by se této
procesní přísaze dostalo stejné sakralizace jako očistným ordálům, mezi něž ostatně přísaha jako taková rovněž patřila a jejich užívání Statuta Konráda Oty rovněž sankcionují.
Statuta Konráda Oty s největší pravděpodobností zachycují starší,25 téměř archaickou
podobu sakralizace očistných aktů, jež se ale během 13. století ze soudního jednání postupem doby vytrácela: vyhasínáním praktikování ordálů jako důkazního prostředku a nahrazováním přísahy na ostatky přísahou na evangelium či na kříž. Ostatně k obdobným změnám docházelo od 13. století v případě přísahy po celé Evropě.26 V českém prostředí tuto
změnu odráží například Maiestas Carolina, jež v případě přísahy zemských a královských úředníků navrhuje přísahu na evangelia27 a u násilných činů přísahu v kapli ve
formě přiložení dvou prstů na kříž.28 A rovněž královské přísahy, skládané při korunovaci, neznají dotýkání se relikvií. Ačkoli byl Karel IV. v prvních desetiletích své vlády vášnivým sběratelem ostatků, přesto v právních nařízeních v souladu se soudobými představami nahrazoval přísahu na ostatky přísahou na kříž či na evangelium.
Veškeré pramenné zmínky z období 11. a 12. století vcelku jednoznačně svědčí o tom,
že přísaha na ostatky, v křesťanské Evropě užívaná od 4. století (obr.), nenašla v českém
prostředí raného středověku výraznějšího uplatnění. S největší pravděpodobností tomu
tak bylo proto, že přísahy v podobě slibu věrnosti měly již samy o sobě posvátný charakter.29 Jen povrchně christianizovaná společnost raně středověkých Čech30 tak necítila
35, Monumenta Germaniae Historica, Scriptores rerum Germanicarum LX, Hannoverae 1882, s. 29: „Post haec
Pragam adiit cum omni exercitu, Boemiorum urbem, regemque eius in deditionem accepit; de quo quaedam
mirabilia predicantur, quae quia non probamus, silentio tegi iudicamus. Frater tamen erat Bolizlavi, qui quamdiu vixit imperatori fidelis et utilis mansit. Igitur rex Boemias tributarias faciens, reversus est in Saxoniam.“
K analogiím srov. Dušan TŘEŠTÍK, Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin, Praha 1997, s. 413–414.
24 Gustavus FRIEDRICH (ed.), Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae II, Pragae 1912, s. 224,
č. 234: „debet iurare super sancta sanctorum“.
25 K tomu srov. Josef MARKOV, Kapitoly z dějin českého zemského soudního řízení XII.-XVII. století,
Praha 1967, s. 104–107; Dalibor JANIŠ, Smlouva o hlavu. Rituály sporu a smíření ve středověkém zemském
právu, in: M. Nodl – M. Wihoda (edt.) Rituál smíření. Konflikt a jeho řešení ve středověku, Brno 2008, s.
179–180.
26 Arnold ANGENENDT, Heilige und Reliquien. Die Geschichte ihres Kultes von frühen Christentum bis
zur Gegenwart, München 1997, s. 201–203.
27 Bernd-Ulrich HERGEMÖLLER, Maiestas Carolina. Der Kodifikationsentwurf Karls IV. für das Königreich Böhmen von 1355, München 1995, s. 74, čl. 17: „Iurent sacrosanctis ewangeliis manu tactis.“; s. 82, čl.
22: „iurent sacrosanctis ewangeliis manu tactis“.
28 B.-U. HERGEMÖLLER, Maiestas Carolina, s. 234, čl. 121: „positis digitis super crucem, jurabit.“
29 K tomu Stanisław SZCZUR, Traktaty międzypaństwowe Polski piastowskiej, Kraków 1990, s. 75, 83.
30 K christianizaci raně středověkých Čech srov. Petr SOMMER, Duchovní svět raně středověké české
laické společnosti, in: D. Třeštík – J. Žemlička (edt.), Svatý Vojtěch, Čechové a Evropa, Praha 1998, s. 133–166;
Petr SOMMER – Dušan TŘEŠTÍK – Josef ŽEMLIČKA, Bohemia and Moravia, in: N. Berend (ed.), Christianization and the Rise of Christina Monarchy. Scandinavia, Central Europe and Rus’ c. 900–1200, Cambridge
2007, s. 214–262.
SACRAMENTA FIDEI
439
Obr. Anglický vévoda Harold Godwinson přísahá věrnost nad ostatky svatých normanskému
vévodovi Vilémovi. Výjev vyšitý na „tapisérii“ z Bayeux, 70. léta 11. století. Zdroj: www.bayeuxtapestry.org.com.
Fig. English duke Harold Godwinson swears loyalty on saints’ remains to William, Duke of Normandy. Scene embroidered on the Bayeux Tapestry, 1070s. Source: www.bayeuxtapestry.org.com.
potřebu takovéto již ze své podstaty posvátné přísahy sekundárně sakralizovat církevním
aktem v podobě dotýkání se relikvií. Tato skutečnost platí především pro přísahy, jež
byly uzavírány mezi knížaty navzájem a pro sliby věrnosti poddaných knížeti. Hlavní roli
v nich hrála osobní autorita a moc přísahajících, jejichž charakter měl v českém prostředí v danou chvíli ještě velmi daleko k sakrální povaze královské moci pozdního středověku. Termín sacramentum, popřípadě sacramentum fidei, tedy přísaha věrnosti či volněji vyloženo posvěcení věrnosti prostřednictvím přísahy, který užívají kronikáři ve 12. století, vyjadřuje onu obecně závaznou a posvátnou povahu přísahy. Její závaznost a její svatost však nespočívaly v symbióze přísahy a relikvií nýbrž v samotné povaze přísahy jako
obecně závazného, v danou chvíli již křesťanského aktu, z jehož porušení vyplývaly
důsledky, jež knížatům a králům umožňovaly nakládat s křivopřísežníky jako s osobami,
jež narušují božský i zemský řád a jejichž potrestání společnost navrací do (načas ztracené) rovnováhy. Přísaha na ostatky jako součást ritualizovaného politického jednání, jež
mělo v podobě sekundárně sakralizované přísahy podpořit božskou povahu složení slibu
věrnosti, došla většího uplatnění pouze ve vskutku christianizované raně středověké
západní Evropě. Ani zde však nebyla žádným obecně závazným pravidlem a v pramenech, od raného středověku, i v případě přísah věrnosti v rámci politických jednání
spíše převažovala přísaha na evangelium, na kříž či s prostou invokací Boha jako garanta a soudce.31 Naopak v prostředí, kde christianizace ulpívala na povrchu a kde se v každodenním jednání mísila a střetávala se starými zvyklostmi a rituály, jež ale samy o sobě
byly posvátné (byť předkřesťanské) povahy, k oné sekundární christianizaci přísahy prostřednictvím ostatků svatých nedošlo téměř vůbec. Ačkoli existovaly jisté pokusy, například v podobě intervence biskupa Šebíře při poddání se Čechů vůli svatého Vojtěch
v Hnězdně, proměnit kolektivní přísahu věrnosti do podoby užívané v západní Evropě,
přesto se v praxi přísaha na ostatky v Čechách neprosadila a především se nijak neuplatnila v rámci politických jednání mezi suverénními knížaty. Přísahy věrnosti, které
mezi sebou knížata uzavírala, totiž byly mocenskou elitou, jež byla jejich spoluúčastníky
31 Srov. S. SZCZUR, Traktaty międzypaństwowe, s. 77–83, kde i ojedinělé příklady přísahy na ostatky.
Obecně Klaus SCHREINER, „Gerechtigkeit und Frieden haben sich geküßt“(PS 84, 11). Friedensstiftung durch
symbolisches Handeln, in: J. Fried (ed.), Träger und Instrumentarien des Friedens in hohen und späten Mittelalter, Sigmaringen 1996 (Vorträge und Forschungen XLIII), s. 37–86.
440
MARTIN NODL
a v mnoha případech i garanty, vnímány jako posvátné a závazné i bez sakralizace prostřednictvím přítomnosti či dokonce dotyku relikvií. Světci sice mohli přinést požehnání,
stejně jako mohli svou trestající mocí vzbudit strach a obavy křivopřísežníků, sami o sobě
však nedokázali garantovat dodržování dohod a věčnost smíření znesvářených stran. A
protože rituální jednání nenabylo v českém i polském prostředí 11. a 12. století srovnatelné podoby s rituálním jednáním v západní Evropě, neprosadily se v jeho rámci ani
přísahy na ostatky svatých. V následujících staletích, kdy se rozdíly mezi dvěma Evropami postupně stíraly a kdy středovýchodní Evropa doháněla Evropu západní, pak k rozvinutí přísahy na ostatky v rámci mocenskopolitických aktů již dojít nemohlo, neboť sama
přísaha na ostatky v této podobě vyhasínala a přežívala pouze ve formě očistných přísah
během soudních jednání, v nichž nebylo možné vést důkazní řízení a kdy přísahy plnily
funkci ordálů, odkazujících k boží spravedlnosti a nevyzpytatelné moci osudu.32
Sacramenta fidei
The account of the Vyšehrad Canon is the only direct evidence in the Czech, and by
inference also the Polish, milieu of the 11th and 12th centuries, of the swearing of an oath
of allegiance accompanied by touching holy relics as a means of sacralising a given act.
According to him, an oath of allegiance was sworn to the son of Duke Soběslav I at the
imperial diet in Bamberg in 1138. However, when the oath was renewed at the next lands
diet in Sadská, the taking of the oath on the remains of the saints was not used. The pledge
at Bamberg thus reflects the sanctified ritual used in the imperial context, whereas the
oath at Sadská reflects the customs prevalent in Bohemia and Poland in the 11th and 12th
centuries.
From an analysis of other accounts by contemporary chroniclers it can be shown that
in the Czech lands of the 11th and 12th centuries, the oath on saint’s remains as a pledge
of allegiance was not a ritual in general use. By contrast in the case of court proceedings
or in an effort to bind a particular person (accomplice), the use of an oath on the remains
occasionally occurred. This is shown both by the account of the conspiracy against Duke
Břetislav by the Vyšehrad Canon, and the passage from the Statutes of Conrad Otto,
which are familiar with the oath super sancta sanctorum in the case of a prosecution for
killing on the road. The Statute of Conrad Otto in this case evidently records an older,
almost archaic form of sacralisation of purifying acts, which however with the passage of
time was lost from court proceedings during the 13th century. Ordeals ceased to be practised at that time as evidentiary proceedings, and oaths on the remains were gradually
replaced by oaths on the Gospel or on the Cross. Similar changes took place in the matter of oaths from the 13th century across the whole of Europe. In the Czech milieu this
change is reflected for instance in the Maiestas Carolina, which in the case of an oath by
lands, provincial and royal officials proposes an oath on the Gospels and for acts of violence an oath in chapel in the form of placing two fingers on the Cross. Similarly regal
oaths sworn at a coronation do not acknowledge the touching of relics. Although during
32 Tato studie vznikla v rámci projektu GA AV ČR IAA800090901 Rituály, ceremonie a festivity ve střední Evropě 14. a 15. století.
SACRAMENTA FIDEI
441
the first decades of his rule Charles IV was a passionate collector of remains, nevertheless in his legal edicts, in conformity with contemporary ideas, he replace the oath on
remains with the oath on the Cross or on the Gospel.
Oaths sworn on saints’ remains, in use in Christian Europe since the 4th century (fig.),
found no significant use in the Czech milieu in the early Middle Ages. In all probability
this was because oaths in the form of pledges of allegiance were in themselves of a solemn nature. So the only superficially Christianised society of early medieval Bohemia
did not feel the need to sacralise what were already essentially solemn oaths by a secondary ecclesiastical act in the form of touching relics. This applies in particular for oaths
sworn mutually between princes and for pledges of allegiance from a prince’s subjects.
The principal part in these was played by personal authority and the power of those who
swore, the nature of whom at that time in the Czech milieu was still very far from the
sacred nature of royal power in the late Middle Ages. The term sacramentum, or more
exactly sacramentum fidei, that is, a pledge of allegiance or, more freely interpreted, sanctification of loyalty through an oath, used by the chroniclers in the 12th C., expresses that
generally binding and sacred nature of an oath. Its binding and sacred nature did not however consist in the symbiosis of the oath and the relics, but in the vary nature of an oath
as a generally binding, and by that stage already Christian act, the breach of which led to
consequences which allowed princes and kings to treat perjurers as people who violated
both the heavenly and earthly orders and the punishment of whom returned society to its
(temporarily lost) equilibrium.