Květy - Divadlo

O kom se mluví
Od táty
jsem „opisoval“
jen párkrát
Jsem pyšnej, že po loňské
povodni jsme dali dům
i okolí znovu dohromady.
Bohužel intervaly povodní
se zkracují.
David
Prachař
(55)
Pochází z herecké
❚Prachař
rodiny (tatínek Ilja
byl herec,
maminka Jana Prachařová
loutkoherečka). Jako
kluk rád četl, chodil
na výstavy, hrál fotbal, učil
se hrát na kytaru, housle
a saxofon.
v Divadle pod
❚E. F.Hrál
Palmovkou, Divadle
Buriana, Činoherním
klubu, Divadle Komedie,
dnes má angažmá
v Národním divadle.
Dvakrát získal Cenu
❚za Hamleta
Alfréda Radoka:
(1994)
a Fausta (2001). Cenu
Františka Filipovského
dostal za dabing filmu
Život je krásný.
Letošní prázdniny má David Prachař (55) napůl
pracovní: natáčí seriály a hraje v komedii Sen
noci svatojánské na Letních shakespearovských
slavnostech. Dovolenou s manželkou Lindou
Rybovou a třemi dětmi si užije až v srpnu.
Popularitu získal díky
❚v růžové
seriálům Ordinace
zahradě,
Hospoda, Ať žijí rytíři!,
Expozitura, Vyprávěj
a Doktoři z Počátků.
Z manželství s Danou
❚Jakuba
Batulkovou má děti
(30) a Marianu (20),
s druhou ženou Lindou
Rybovou Rozárku (10),
Josefínu (9) a Františka (6).
■■Uleví se tátovi tří malých dětí o prázdninách nebudeme potřebovat bydlet v Praze, vrátíme se
na venkov.
hodně?
Jen tím, že se nemusí vstávat do školy. Prázdniny ■■Máte svůj bývalý mlýn o to raději, že jste si
pro nás znamenají, že se přesuneme z Prahy ven.
ho vybudovali podle svého?
A já stejně jako loni celý červenec večer jezdím
hrát Shakespeara.
■■Na venkově jste původně bydleli.
Pět let. Jenomže když pracujete v Praze a děti
začnou chodit do školy, do hudebky a na kroužky,
spočítáte si náklady na dojíždění několikrát denně
a čas, který strávíte v autě v zácpách, tak velmi
rychle zjistíte, že není jiná volba než si najít byt
v Praze. Tady je stereotyp, že téměř každý chce
byt v osobním vlastnictví, případně družstevní,
a zadluží se na celý život. To jsme nechtěli. Líbí se
mi v zahraničí, jak se lidé na stáří stahují z center
měst do klidnějších míst. Nedávno jsem byl
v Paříži a u Bouloňského lesíka jsem si všiml, že
tam bydlí hlavně senioři. Jako kdyby u nás byla
podobná čtvrť třeba u letohrádku Hvězda. My až
8
TýdeníkKvěty
I proto, že jsme si to místo vybrali. Dům byla
ruinička, na odborné práce jsme si najali řemeslníky,
ale spoustu věcí jsme si udělali sami. Linda pořád
něco přebudovává, tak věčně stěhujeme nábytek,
malujeme, upravujeme.
■■Na co jste obzvlášť pyšný?
Nemám jednu konkrétní věc. Jsem pyšnej, že
po loňské povodni jsme dali dům i okolí znovu
dohromady. Bohužel intervaly povodní se zkracují:
před deseti lety jsme si řekli, že tisíciletou vodu
máme za sebou, a loni jsme byli opět vyplaveni.
Jsme u Kocáby, která se nedá regulovat, vylévá se.
■■Večer odjíždíte na představení na Hrad,
respektive do podhradí na scénu Hudební
a taneční fakulty AMU. Zvykl jste si hrát
divadlo v létě?
Zvykl. Čtyři roky jsem hrál na Vyšehradě
Fausta, ne celé léto, vždycky pár týdnů. Na Hradě
jsem už taky účinkoval, v Macbethovi a Králi
Learovi. Minulý rok jsme nazkoušeli Sen noci
svatojánské, neváhal jsem, protože jsem se těšil
na spolupráci s režisérským duem SKUTR, nikdy
jsem s nimi nic nezkoušel a věděl jsem, že jsou
dobří.
■■Jaké je být na jevišti nejstarší?
Příjemné. Nemám z toho trauma, prostě to
tak je. (smích) Já se většinou pohybuju mezi
mladšími lidmi, naštěstí.
■■Co vás čeká letos?
■■Hrajete dvě role.
Plot. Ten taky poničila voda. Čekáme na Vasila,
to je náš osvědčený řemeslník. Zůstal trčet doma
na Ukrajině, protože tam nefungovaly úřady.
Dost často je režiséři spojují, protože Theseus
a Oberon spolu mají souvislost, ale na jevišti se
nepotkají.
TýdeníkKvěty
9
Beru je skoro jako jednu bytost, pohádkové
příšery se můžou proměňovat v lidi a naopak.
■■Shakespeare se narodil před 450 lety. Proč
myslíte, že právě on má pořád co říct?
Davidův tatínek
Ilja Prachař
s Karlem Högerem
při natáčení
filmu Přehlídce
velím já (1969)
Některé jeho hry mají co říct, z těch téměř čtyřiceti.
Je nejhranějším klasikem i proto, že psal v angličtině.
Pak mu nahrává, že děti jsou vychovávané k tomu,
že Shakespeara aspoň trochu znají, každý jednou
za život vidí Hamleta, Krále Leara nebo Othella.
S Molièrem už je to trochu horší, se Cervantesem
a Calderónem mizerné. Shakespeare je nejznámější,
ale často se przní. Některá nastudování nejsou dobrá,
což mu nedělá reklamu.
představení za minimálních nákladů sami. Vybrali
jsme současnou německou hru Úča musí pryč,
režisér Thomas Zielinski je stejný jako u Tří
verzí života, do obsazení přibyly Petra Špalková
a Kateřina Winterová. Jmenujeme se Verze.
■■Premiéru chystáte na září, znamená to, že
přes léto zkoušíte?
Už máme nazkoušeno. V červnu jsme měli první
představení pro přátele, před zářijovou premiérou
uděláme oprašovací zkoušky. Budeme hlavně jezdit
na zájezdy po republice.
■■Co jste měli na starosti kromě herectví?
David
Prachař
a Linda
Rybová
s dcerami
patřili
v roce 2010
mezi hosty
pořadu
Vánoce
Miroslava
Donutila
■■Ale klasické pojetí by trvalo třeba šest
hodin, což by dnešní divák nevydržel.
Nejen to. Když se někdo diví, proč nehrajeme
„klasicky“, zeptám se, co to znamená. Odpovědím
ohledně tehdejších veršů, kostýmů a scény musím
oponovat: tehdy neexistovala scénografie, jeviště
bylo úplně prázdné. Ohledně starého jazyka
argumentuju, že Shakespeare tehdy byl současný
autor, Večer tříkrálový byla současná komedie,
jako když dneska Antonín Procházka napíše Klíče
na neděli. A protože to představení bylo tak dlouhé,
jeho součástí byli klauni, kteří improvizovali.
Domluvili jsme ve škole v Londýnské, aby nám
odprodali staré vyřazené lavice a židle, Linda
vybrala kostýmy, pak jsme investovali výkresy
našich dětí, jsou součástí scény. Představení se
totiž odehrává na třídní schůzce, což jak my, tak
Chmelovi dobře známe. Hra je aktuální, hledá
odpověď na otázku míry demokracie ve školství,
kdy ještě rodiče můžou školu ovlivňovat a kdy už
by neměli.
■■Podle čeho jste vybírali školu vy?
■■Která z jeho postav byla pro vás zatím
nejdůležitější?
První zásadní pro mě byl Hamlet v Roxy v roce
1994. Měl pro mě velký význam osobní. V divadle
nejde často o hru samotnou, ale o kontext lidí, doby
a místa.
■■Hrál jste i krále Leara v Národním divadle.
Pojetí Jana Nebeského získalo druhé místo
v anketě Divadelních novin Inscenace roku
2011, ale divákům připadalo moc moderní.
Bylo pro ty, které určité hledání zajímá. Jenomže
klienti Národního divadla bohužel jsou často
předpojatí, nechtějí připustit, že se o klasice dá
přemýšlet jinak. Podle mě je důležité, jestli vás to
vyznění zasáhne emotivně.
■■Naopak Cyrana z Bergeracu jste hrál
dvanáct let. Měl jste při červnové derniéře
nostalgickou náladu?
Derniéry do divadelního života patří. Život jde
dál, divadlo je pomíjivé, není čas na nostalgii. Každá
věc má svůj čas, i tu dobrou je vhodné po čase
opustit. Podle mě maximálně po deseti letech,
takže u Cyrana jsem si říkal, že už bylo na čase.
Byl příklad klasičtějšího pojetí, které osloví větší
procento diváků, proto se hrál tak dlouho.
■■Měl jste vůbec jiné touhy než herectví, když
ho máte v genech?
Bavilo mě výtvarné umění, uvažoval jsem o tom,
že bych studoval kunsthistorii na filozofické fakultě,
ale vzdal jsem to předem, protože brali asi deset lidí
ze tří tisíc zájemců. Na DAMU se dělají talentové
zkoušky v lednu, a když jsem se dozvěděl, že mě
vzali, už jsem jiné přihlášky neřešil.
■■Vadilo vám někdy, že jste Prachař?
Ani ne. Nařčení z protekce jsem nikdy neslyšel.
Nehledě na to, že protekce v herectví nepomůže,
podobně jako v plavání: přijdete do bazénu a buď
to umíte, nebo se utopíte, nikdo vás nadnášet
nebude. Navíc já jsem vždycky dělal jiné věci než
10 TýdeníkKvěty
Mám pět
potomků
a v takovém
rozptylu,
že díky
vnoučatům
budu mít
kolem sebe
malé děti
pořád.
táta, takže nikdo nás nemohl srovnávat. Jenom
párkrát jsem „opisoval“: do prvního angažmá jsem
nastoupil do libeňského divadla, tenkrát
S. K. Neumanna, což bylo tátovo první pražské
angažmá, po Zlínu a Ostravě. A jednou jsem hostoval
na Vinohradech, kde táta působil přes dvacet let.
■■Hráli jste někdy spolu?
Poprvé v Bakalářích, to mi bylo patnáct let,
v povídce Křeček, režíroval nás Jaroslav Dudek.
Pak nás pan režisér Rychman obsadil jako
vyšetřovatele a zloděje do mikrokomedie Ve vlaku
je šerif a sešli jsme se i v televizní inscenaci Písař
Bartleby – v první půlce devadesátých let ještě byla
televize zmatená, tak tam mohl režírovat Honza
Nebeský. (smích) V televizi by se ještě pár věcí
našlo, v divadle jsme spolu nikdy nehráli.
■■Chodil se na vaše představení dívat?
■■Z její strany máte mezi předky spoustu
herců. Třeba její tatínek Karel Kalista hrál
v Novém divadle Oldřicha Nového.
I maminčina maminka Ludmila Želenská byla
herečka a dcera Drahoše Želenského, ředitele
Národního divadla. A jeho otec, můj prapradědeček
Karel Želenský tam hrál a režíroval. Taky to byl
dramatik a překladatel. Třeba mě v ředitelně jednou
čeká křeslo. Za rodinné zásluhy. (smích)
■■Koho ze svých slavných předků jste zažil?
Nikoho. Dědeček Karel Kalista byl o hodně starší
než babička, zemřel tři roky před mým narozením,
pradědeček Drahoš Želenský zemřel v roce 1959,
měsíc poté, co jsem se narodil. Karel Želenský byl
dávno po smrti, patřil s Vojanem do první generace
herců, kteří nastoupili do Národního divadla, když
se postavilo.
Chodil, ale připomínky mi nedával, opravdu jsme
byli každý jiný. On byl klasická škola – tenkrát
herci zůstávali v jednom angažmá třeba třicet
let. Táta mimo svůj soubor hrál jenom v jednom
představení v Semaforu s Pepou Dvořákem, to už
skoro na Vinohradech končil. Dneska se hodně
migruje a hostuje, já jsem od začátku divadla měnil,
z velkých do malých a naopak. Hlavně s Honzou
Nebeským a Michalem Dočekalem jsme pracovali
v experimentálních prostorech. Na tátu jsem se
chodil dívat od dětství, ale bylo to divné: byl to táta,
bral jsem ho jinak než ostatní herce na jevišti.
■■Máte rodinnou kroniku?
■■Za maminkou na loutky jste taky chodil?
■■Vy jste si s Lindou a dalším manželským
párem, Igorem Chmelou a Janou Janěkovou
ml., taky založili divadelní společnost.
Rád. Se ségrou. Třeba při seriálu Hup a Hop
mě udivilo, že loutky těch opičáků jsou maličké,
přitom v televizi vypadali velcí. Když máma dělala
na seriálech, jako byli Karafiátovi Broučci, chodila
domů až v noci, to pro nás děti znamenalo, že jsme
měli volnější režim. V televizi máma pracovala
skoro padesát let, donedávna vodila Jů a Hele.
Bohužel ne. To by musela sepsat máma.
Bylo by to komplikované, protože v rodině je
spousta dalších návazností, třeba na pěvkyni
Mařenku Zieglerovou a její větev rodiny. Nebo
na Třešňákovy, kteří divadelně podnikali. Herecké
společnosti byly pořád těsně před krachem a řešily,
jestli budou dělat jenom čistě komerční divadlo,
které by je trochu uživilo, nebo zařadí i něco
náročnějšího. To je stejné jako teď. Jenomže dnes
je v divadelním podnikání chaos: někdo dotace
od magistrátu má, někdo ne.
Společnost bych tomu neříkal, zjistili jsme, že
můžeme fungovat bez jakýchkoli razítek jako
občanské sdružení. V Divadle Palace v tomhle
složení hrajeme Tři verze života od Yasminy Rezy,
teď jsme zkusili, jestli jsme schopni dát dohromady
Osazenstvo
zájezdového
představení Úča
musí pryč, která
bude mít premiéru
v září: zleva
Petra Špalková,
Jana Janěková ml.,
David Prachař,
Linda Rybová,
Igor Chmela
a Kateřina Winterová
Hledali jsme školu v Praze 2, kde jsme si
pronajali byt. O „naší“ škole jsme se doslechli
od lidí, kteří tu měli děti, že je dobrá, pohodová
a otevřená. Důležité nám přišlo i to, že nemají
známky, ale slovní hodnocení. Příjemné je, že se
učí od devíti. A ve spoustě kroužků se starají dětem
o smysluplně strávený volný čas.
■■Omlazují vás děti?
Nedovolí mi zatuchnout. Dneska strávím
s Frantou odpoledne a jsem zvědavý, na co se bude
ptát. Být celý den s šestiletým chlapcem, který
neustále klade otázky, na něž nemám odpovědi, je
vysilující.
■■Na co se ptá?
Třeba jestli je diamant víc než strom. Opravdu
nevím, co mám odpovědět. Nebo jestli diamant je
za miliardu a co je to kvadrilion. Ve slabé chvilce
jsem mu navrhl, že pojedeme na Kozákov, a on
se těší, že vezmeme kladívko, rozbijeme nějaký
šutr a najdeme polodrahokamy. Týden už nemluví
o ničem jiném. To opravdu omlazuje.
■■Jak omlazují holky?
Protože jsou to ženy, jsou klidnější. Jsou od sebe
o rok, jsem zvědavý na dvojitou pubertu, až jim
bude čtrnáct patnáct. Neděsím se toho, dospívání
trvá krátce. Když se dítě plazí a začne vstávat a být
samo sobě nebezpečné, je to pro rodiče taky těžké
období. Mám pět potomků a v takovém rozptylu,
že díky vnoučatům budu mít kolem sebe malé děti
pořád.
■■V čem vás potřebují velké děti?
Pro Mariánku je čas od času příjemné u nás
přespat, prakticky v centru Prahy. Teď má
příušnice, tak jezdit nemohla. Studuje humanitní
vědy, čas od času si povídáme, co se učí a jak.
■■A Jakub?
Ten už mě nepotřebuje v ničem. Teď plánujeme
výlet: chceme jet na motorčičkách, máme oba
stejné skútříčky, za mojí mámou na chalupu.
Je téměř nemožné se s ním domluvit, protože
věčně nebere telefon. Oba máme málo času,
zřejmě potřebujeme nějakou produkční, aby nás
zkoordinovala. ■
TýdeníkKvěty
11
Blanka Kubíková
Snímky Petr Adámek, čtk, profimedia.cz a archiv Divadla Palace
Snímek na obálce Petr Adámek
■■Hraje se vám lépe vévoda, nebo král elfů?