Marš z centra!

Transkript

Marš z centra!

PROSÍME, KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ!
335
V PRODEJI OD 25. SRPNA 2009
Téma:
Marš z centra!
Patti Smith
Lenka Reinerová
Reportáž:
Rozhovor:
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MARŠ Z CENTRA! | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
EDITORIAL
Vážené čtenářky, vážení čtenáři!
Ač už dávno nejsem mladistvý intelektuál,
zakládající si na nedbalém troušení cizích slov,
cítil jsem se trochu zahanben při prvním setkání
s mě dosud neznámým pojmem gentrifikace.
Doporučuji, abyste si toto slůvko také pečlivě
nastudovali a předešli tak případné společenské
blamáži. Vše totiž nasvědčuje tomu, že se s ním
budeme setkávat čím dál častěji a zvlášť pro
nás pražáky bude zcela nezbytné.
Je stále zjevnější, že se nám nepodařilo vyvarovat se problémům mnohých jiných metropolí
a nepoučitelně kopírujeme jejich neblahý vývoj.
Pryč jsou časy socialistického rovnostářství,
kdy neexistovala dobrá a špatná čtvrť a z adresy
se nedalo vyčíst sociální postavení, protože
lékař bydlel v jednom činžáku s dělníkem. Svět,
ve kterém mohl Nerudovu ulici obývat nuzný
a režimem pronásledovaný invalidní důchodce
Egon Bondy je dnes stejně vzdálený, jako pitoreskní postavičky Malostranských povídek.
Jako rodilý Pražan, který měl ve městě i všechny
prarodiče, mohu jen smutně sledovat proměny
celých čtvrtí. A bude hůř. Chystané prodeje
domů v okolí Václavského náměstí odsud
spolehlivě vyženou poslední zbytky života
a rozšíří oblast, do které nemá běžný obyvatel
města důvod vstupovat. Nedávno se mě na rohu
Jindřišské tázal turista, kdeže je tu „red light
district“ a já se snažil notně podroušenému
Angličanovi vysvětlit, že nic takového v Praze
zaplaťpánbůh nemáme. Pak jsem však po čase
zabloudil do ulice Ve Smečkách a s hrůzou
zjistil, že druhdy normální pražská ulice proslulá Činoherním klubem se mezitím změnila ve
čtvrť červených luceren. Gentrifikace se jako
rakovina šíří ze středu na okraje a zasahuje už
i čtvrtě, zvané v jazyce realitních kanceláří
a developerů „širší centrum“.
Kde skončí původní obyvatelstvo, které má tu
smůlu, že nebohatne stejně rychle jako jejich
město, je velká neznámá. Ty flexibilnější možná
pojmou periferní sídliště a pro ty méně schopné
se přímo nabízí pohraničí. Tam ještě po poslední
důkladné gentrifikaci zbývá místa dost.
OBSAH
fejeton:
MARŠ Z CENTRA!
MASTNÁ TYČ, KOZÍ MĚSTO BOHATÝCH
BRADA A TUR OD
DUCHŮ
DUNAJE
/Novotná/
MARŠ Z CENTRA!
PĚKNÝ ŽIŽKOV
– KLIDNĚ BEZ VÁS
MARŠ Z CENTRA!
MŮJ DŮM, MOJE
ČTVRŤ
/Malík, Brodilová/
/Havlín/
/Stern/
Pošli to dál
4–5
8–9
6–7
UNICEF:
referát:
ŠKOLNÉ V AFRICE: PRINC MEZI
PLATIT NEBO
NÁMI
ZRUŠIT?
/Křížková/
reportáž:
PATTI SMITH:
VĚROHODNÁ
ŠAMANKA
10 – 11
rozhovor:
LENKA REINEROVÁ
/Strobach/
/Fiala/
12 – 13
~:
14 – 15
TO BYLO O PRSA!
komiks:
SAMOROST
/Kolářová/
/Bažant, Novák/
16 – 18
kultura:
VÝTVARNÉ
UMĚNÍ
20 – 21
kultura:
LITERATURA
/Marečková/
/Ptáček/
křížovka
HUDBA
/Veselý/
19
kultura:
DIVADLO
/Harasimowicz/
FILM
22
uličníci:
ZÁCHRANNÝ
KRUH V DIVOKÉM
PROUDU
23
SMS a E-maily:
24 – 25
světozor:
WARM BEER AND
COLD WAR
/Heitfield/
/Budka /
/Havlín/
26 – 27
28
29
Alexandr Budka
Foto na obálce: Viktor Tuček, poděkování: Bazarnabytku.net
SPOJENÍ
VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ
Redakce Nový Prostor
Řeznická 14
Praha 1 – Nové Město, 128 00
tel.: 222 233 309
sms: +420 774 789 079
e-mail: [email protected]
www.novyprostor.cz
Gender a postavení žen zůstává jistě důležitým
tématem, ale jakpak se dnes vlastně žije mužům?
V příštím čísle jim vynahradíme, že v našem
časopise nemají stálou rubriku!
30
3
Autor: Jan Stern
MASTNÁ TYČ, KOZÍ BRADA
A TUR OD DUNAJE
Drazí sockaři,
možná se domníváte, že fejetonista prestižního
barevného magazínu, jakým je Nový Prostor,
pohybuje se po městě již jen klimatizovaným
vozem nějaké pokud možno nekrachující značky, a to ponejvíce po výpadovce na Jevany. Asi
vás to překvapí, ale není tomu tak. Prestižní
fejetonista, se spolehlivě nejdelšími fejetony
ve městě, jezdívá většinou městskou hromadnou dopravou, tak řečenou „mastnou tyčí“,
a ponejvíce míří na sídliště Chodov. Možná vám
to připadá otřesné, mně do jisté míry také, leč
jednu výhodu to má: zmíněný fejetonista díky
tomu zažívá mnoho neobvyklých situací, důkazů
to mentálního rozpuku našeho národa, jehož
jste si sami dozajista museli již povšimnout.
Zrovna nedávno onen fejetonista spatřil na
palubě linky 136 pravého mentálního revolucionáře, jenž měl deseticentimetrovou kozí
bradku, na hlavě vytetovaného draka a v ruce
jakousi zázračnou mašinku velikosti lidské
dlaně, jež byla bezpochyby multifunkční, jedna
její funkce však byla přeci jen exponována,
neboť se z ní linula obtížně přeslechnutelná
hudba, i slovo mluvené, konkrétně pak program rozhlasové stanice Evropa 2. Jelikož onen
génius jakési subkultury byl evidentně velmi
independentní, vyslechli si všichni cestující,
do té doby bezmocně se topící v tichu, bohatý
program, včetně reklamního bloku, z něhož
cestujícím jistě utkvělo zejména to, že by měli
mít „auto od Esa“, což mnozí v tu chvíli nejspíše
brali jako radu více než dobrou.
Na této situaci není nic zase tak překvapivého.
Co se týče tetování a hudby je jasné, že kde
4
nic není, je potřeba aspoň něco namalovat,
a kde je pusto a prázdno, tam je třeba vpustit
nějakou náplň, nejlépe hudební, velmi rytmickou a nepříliš zatíženou novými nečekanými
informacemi. Co bylo však přeci jen trochu
nové: s jakou ochotou se o svou náplň náčelník
Kozí brada podělil se svými spolucestujícími.
A zarážející rovněž bylo, že osazenstvo vozu
MHD nepřijalo novinku s úplným pochopením,
ba jeden zapšklý občan Hocha od kozí řeky
vyzval, ať to „laskavě ztlumí“. Avšak živoucí
symbol našich časů odvětil prostě: „Máme
svobodu, ne?“
Už nebudu zapírat: tím fejetonistou, jenž spatřil onen obraz, jsem byl já sám a rovnou též
doznávám, že celá scénka pro mě byla čímsi jako
satori, osvícením a zasvěcením do pravidel naší
moštárny. Najednou jsem vše pochopil. Prudce
a náhle mi došlo, že mládenec se zázračnou
krabičkou je vlastně průkopníkem nové éry,
apoštolem osvobození veřejného prostoru.
Najednou jsem před očima viděl ten šťastný
nový věk, který se blíží, ba již cítíme, jak nám
oblizuje zátylek.
Proč se vlastně pořád schovávat do jakési
soukromé ulity? Proč se neotevřít a nepodělit? Proč se stydět za naše zcela přirozené
potřeby? Kozí brada mi otevřela oči. Proč
třeba trávit osamělé chvíle ráno doma na
WC, když se mohu v autobuse zcela svobodně
a uvolněně vyčůrat z okénka? Případně do
speciálního mobilního elektronického nočníčku, který jistě brzy vrhne na trh nějaká
nekrachující f irma. Jaké by to bylo úžasné
osvobození!
A to nemluvím o velké potřebě. Pročpak nás
represivní aparát stále nutí se zamykat s tímto
vrcholem metabolického procesu do setmělých
koutů? Proč si necháváme vnutit tuto ideologii
zamčeného záchodu?! V nevětraných pidi-prostorách ztrácíme drahocenný čas, a pak dlouhé
minuty bezúčelně hledíme z okének autobusů.
Má to logiku? Cožpak není dost místa pro naše
exkrementy třeba pod sedačkou autobusu?
A považte, jak prakticky by šlo náhle využít
ty zdarma rozdávané tiskoviny, u nichž četbu
každý stejně jen předstírá!
Do autobusů a tramvají by šlo přesunout i značnou část v chvatu prováděné ranní hygieny.
Vždyť v botách našich spolucestujících je tolik
celkem zahálejících tkaniček, jež lze využít jako
zubní nit k dentální hygieně.
Nestihli jste si ostříhat nehty? Žádný problém.
Proč si je neobrousit o hranu prstýnku slečny,
co sedí vedle vás? Ani nadnárodní korporace
chrlící na nás záplavu unifikovaných kapesníků
už by nebylo třeba dále živit. Vždyť vysmrkat
se lze do trička spolucestujícího...
Řeknu vám, zasnil jsem se. Byl by to krásný,
svobodný svět. A za tu jímavou vizi vděčím
jedinému odvážnému muži s copánkem na
bradě. Před pouhými dvaceti lety by se takový inspirační příval nemohl uskutečnit. Ne
proto, že bych takového odvážlivce tehdy
nemohl potkat nebo že by tehdy nedokázal
rozfajrovat dvojče z túzu na rameni. Ale jak
si asi vzpomínáte, divoký motor maďarského autobusu Ikarus, tak řečeného „tura od
Dunaje“, dokázal přehlušit úplně vše. Ještěže
pokrok nelze zastavit!
Z TEHERÁNU DO PRAHY
ty proti porušování lidských práv v Číně mlátí záhadní pánové v tmavých
oblecích. Zdá se tedy, že ani pro „pravdoláskaře“ a „lidskoprávníky“
nemusí být ve „slušné“ společnosti místo. A jaký z toho plyne vzkaz pro
veřejnost? Kdo má chuť proti něčemu protestovat, ať raději zůstane doma.
Ještě by mohl mít problémy.
Jaroslav Fiala
ILUSTRACE: VOJTA ŠEDA
V Íránu byly po nedávných volbách zadrženy stovky příznivců opozice.
Poslední červencovou sobotu proto uspořádala Amnesty International před
íránskou ambasádou v Praze demonstraci za jejich propuštění. Protestující
psali jména vězňů křídou na ulici a organizátoři akce vyzvali lidi, aby před
velvyslanectví chodili psát i následující dny. Když sem ale po víkendu přišla
dívka z Amnesty napsat jméno, setkala se s pozoruhodnou reakcí úřadů:
dostala pokutu tisíc korun za znečišťování veřejného prostoru.
Den poté dorazili před ambasádu další členové Amnesty v doprovodu
nezávislé právničky. „Občanské průkazy,“ oslovili je přítomní policisté.
Vyzvali demonstranty, aby odešli a pohrozili, že jinak proti nim bude zahájeno správní řízení. Protestující to ovšem odmítli, a protože si nedali říct
a někteří z nich se odmítali dát bezdůvodně legitimovat, zkusili jim mírně
zmatení policisté krom nátlaku domlouvat i po dobrém. Někteří se divili,
že někomu vůbec stojí za to demonstrovat a další jim doporučili, ať si jdou
kreslit za roh. Tam je totiž peruánská ambasáda, kde by to nevadilo.
Těžko říci, zda muži zákona patřili k sympatizantům indiánů v Peru. Své
jednání zdůvodnili tak, že lidé s křídou v ruce ohrožují chráněný prostor;
toto stanovisko ale v průběhu dne změnili, takže vyjádřit protest nakonec
možné bylo. Nedokázali však vysvětlit, proč byla aktivistka za stejnou
činnost den předtím pokutována. Že by se inspirovali u svých drsnějších
kolegů v Bratislavě? Ti totiž letos v červnu přihlíželi tomu, jak demonstran-
VYMYSLI SI SVŮJ CZECHTEK
Na konci července měli napilno stoupenci freetekno subkultury i policisté: zatímco ti první se
snažili dorazit na avizovaný Moraviatek, policie
se pokoušela konání akce znemožnit. V podstatě
úspěšně. Kdekoli zaparkovalo společně „větší
než malé množství“ aut s technaři, byla již brzy
na místě policie a akci rozpustila. Jen jednomu
sound systému se nakonec podařilo spustit na
jižní Moravě hudební produkci, a to ještě jen na
jeden večer a pro omezený okruh účastníků.
O policejní pozornost vůči Moraviateku se
postarali novináři, připravení již řadu let spustit kolem větších akcí této subkultury paniku
a schopní proniknout na internetová fóra,
kde se akce domlouvala. Právě pro novináře,
ale nejen pro ně připravil neznámý vtipálek
krátce po prvních informacích o zákazu Moraviateku opravdovou pecku: internetem začal
krom letáku o konání Slezteku obíhat i jiný,
informující o obnově legendárního Czechteku. Následoval den spekulací o tom, zda byla
známá akce skutečně obnovena. Jen někteří
z diskutujících si přitom všimli, že zveřejněné GPS souřadnice místa, na kterém se akce
měla konat, odkazují do lesů, ve kterých by
měl stát plánovaný americký radar. Až večer
následujícího dne zveřejnili autoři letáku krátké prohlášení, ve kterém připomněli důvody,
proč Czechtek zanikl: „Represe, intolerance,
nedostatek respektu.“ Zdůraznili také rizika,
která přináší informační doba: „Ověřujme si
zprávy u více zdrojů a nevěřme bezmezně první
informaci, na kterou narazíme.“
Žádný Czechtek 2009 ani Sleztek se tak nekonal
a konat neměl. Za to úspěšně proběhl Slovtek
a alternativní scéně se tak potvrdilo, že nejlepší
reakcí na represe, mediální humbuk a nabalování pochybných účastníků, které tato pozornost
přilákala, je pořádání menších akcí pro ty, kteří
zvládnou dodržet nepsaná pravidla, případně
„odchod směrem na východ“. Mediální spektákl
a represe tak ochudily o svobodné subkulturní
akce jen toho, kdo se ochudit nechal.
Andrea Novotná
SOCIALISMUS S RUČENÍM OMEZENÝM
V polovině srpna se k voličům dostaly dvě zprávy
z tábora ČSSD. Jeden den informuje MfD o tom,
komu socialisti seberou a kdo by naopak z jejich
volebního úspěchu profitoval: biti budou bohatí a firmy (hlavně ČEZ), získají naopak chudí
lidé, rodiny s dětmi, nezaměstnaní a důchodci.
Sociální demokraté jsou přece strana, která má
solidaritu se slabšími vepsanou v srdci.
Hned druhý den se ale čtenář nestačí divit.
Paroubek se na návštěvě úřadu práce v Kutné
Hoře dopustí něčeho, co média hodnotí jako
multikulturní přešlap. „Není vhodné zaměstnávat lidi z jiných kultur, už tu pak zůstanou. Naučí
se jazyk, mají děti a je z toho etnický problém,“
řekl předseda ČSSD na adresu tchajwanské firmy
Foxconn, která ve výrobě LCD monitorů a počítačových komponentů zaměstnává Vietnamce
a Mongoly.
Paroubka nezajímá, v jakých podmínkách asijští
dělníci pracují, jestli mají smlouvu s továrnou,
nebo je odírá agentura. Problém pro něj je jejich
samotná přítomnost v Česku: „Snižují hodnotu
práce.“
Sociální demokracie by mohla pomáhat lidem,
kteří jsou tady ilegálně. Mohla by tlačit na
zlepšení podmínek těch, kdo zde pracují a žijí
v polovičním otroctví. Do Lidového domu by
mohli chodit mongolští dělníci na polévku
zdarma. To je solidarita bez nacionalistických
výhrad. ČSSD jí ale není schopná. Od socialistů
zaznělo, že jejich předseda nic takového neřekl,
případně že se do toho zamotal. Nezamotal.
Stejně jako Rath a Zaorálek, kteří loni varovali
před zelenými kartami argumentem, že nás
čeká epidemie HIV, se spíš nechal předvolebně nabrífovat nějakým průzkumem veřejného
mínění a vytáhl do boje o potlesk většiny
s xenofobními argumenty. Vidíme pak sice ještě
průkazku socialisty, ale to co slyšíme, by klidně
mohl říkat ultrapravičák.
Tomáš Havlín
5
FOTO: VIKTOR TUČEK
Město
bohatých
duchů
6
Autorka: Andrea Novotná
NEMOCEMI TRPÍ NEJEN LIDÉ, ALE I JEJICH PROSTŘEDÍ. SPOLEČENŠTÍ VĚDCI SI JIŽ LÉTA LÁMOU
HLAVU NAD CHOROBOU, KTERÁ POSTIHUJE VELKOMĚSTA. ŘÍKÁ SE JÍ GENTRIFIKACE A PROJEVUJE
SE PROSTOROVÝM ODDĚLOVÁNÍM LIDÍ PODLE PŘÍJMU. MŮŽE VÉST AŽ K NAPROSTÉMU SELHÁNÍ
MĚSTSKÉHO ORGANISMU. CO PŘEDEPSAT, NEVĚDÍ. A JAK JE NA TOM PACIENTKA PRAHA?
Města Latinské Ameriky mají známý ráz s typickými extrémy. Na jedné straně slumy těch
nejchudších s improvizovanými přístřešky;
na straně druhé luxusní vilové čtvrti s vysokými
ploty, střežené kamerovými systémy a armádou soukromých ochranek. Extrémně odlišná
místa – extrémně odlišné osudy, které se stěží
protnou... Realita přesně opačná českému klišé o domě, ve kterém se každé ráno potkává
dělník s univerzitním profesorem, úředníkem
i podnikatelem. Funguje ale tahle představa
i mimo mediální svět? A je nám jihoamerická
realita (nebo záběry z nepokojů na předměstích
bohatých západních měst, jako je Los Angeles
nebo Paříž) opravdu stále tak vzdálená?
Dva extrémy tu už máme. Po celém obvodu Prahy
narazíme na vilové čtvrti s typickou architekturou a blankytně modrými bazény na zahradách.
Vyzbrojenou ochranku zde nepotkáte, ale kamery
a vjezd do vyhrazených ulic pouze pro „zvané“
jsou už často samozřejmostí. Existuje i řada
vyloučených lokalit pro lidi bez perspektiv. Mění
se ale i centra měst, zejména Prahy. Stále více
čtvrtí se stává zónou jen pro někoho.
BYTY NEBO HOTEL?
Antropolog a novinář Filip Pospíšil je zároveň
zastupitelem na Praze 1. Nad černou kávou
vypočítává důvody, proč se centrum vylidňuje.
„Na prvním místě to je neschopnost pracovat
s městským plánováním. V tom jsme asi dvacet
let za západními metropolemi. Neumíme využívat
nástrojů, které městské plánování dává, diskutovat o využití prostoru a určovat mantinely
investorům,“ říká. Dosud platná pravidla územního plánování navíc dostatečně neoddělují
jednotlivé funkce města – v kategorii „obytná
funkce“ se například nerozlišuje mezi dočasným
a trvalým bydlením, a tedy mezi bytovými domy
a hotely. „Takže se sice dnes už bytové domy
nepřeměňují v administrativní budovy, jak tomu
bylo dřív, ale klidně z nich můžete udělat hotel,
aniž by nemovitost formálně změnila funkci.“
Problém souvisí i s tržní euforií po roce 1989.
„K dalším důvodům patří politicky motivovaná
privatizace bytů, která probíhá od devadesátých
let. Privatizovali je vesměs dosavadní nájemníci,
z velké části je ale brzy prodali dál“ – často těm,
kteří domy využili spíše k lukrativnímu podnikání. K největšímu odlivu obyvatel z centra došlo
v devadesátých letech, trend ale stále postupuje.
Jen mezi lety 2003–2008 odešly ze zhruba třiceti
tisíc obyvatel Prahy 1 další tři tisíce lidí. Není
divu – město jako by s trvalými obyvateli v cen-
tru ani nepočítalo. Jsou tu přece turisté. „Život
v centru komplikuje zátěž dopravou a turistickým
provozem, právě tak jako hernami a prostitucí,
kterým radnice nečelí,“ dodává Pospíšil.
Nízko i středně příjmové skupiny obyvatel
z centra měst vytlačuje také deregulace
nájemného a šroubování nájmů, které přesahují možnosti průměrného pražského platu.
Novým majitelům, kteří často získali v restituci
či jinak domy v zanedbaném stavu, se ovšem
více vyplatí ubytovávat turisty či krátkodobě
bydlící pracovníky nadnárodních firem než
pronajímat byty stálým nájemníkům. A sama
městská část v roli pana domácího? „Praha 1
stále vlastní několik set bytů, které pronajímá,
některé jako sociální bydlení. Navzdory značné
poptávce ale není zhruba sto padesát těchto
bytů schopna pronajmout a ty po mnoho let leží
ladem.“ S neschopností radních kontrastuje
čilost developerů, kteří si jsou vždy schopni
sehnat potřebná povolení. „U mnoha případů
můžeme spekulovat o korupci, pochybných
známostech… Nic ale nejde nikomu dokázat,“
dodává Pospíšil. O podezřelých kontech ve
Švýcarsku, k nimž mají přístup nejvyšší městští
úředníci, si ovšem už štěbetají nejen vrabci na
střeše, ale i novináři v českých denících.
KDO BUDE BYDLET
V DISNEYLANDU?
Zastupitel s antropologickým vzděláním nevidí
další vyhlídky růžově. Trend už je nastartován
a zatím se mu nikdo nestaví do cesty. „Nejpravděpodobnější je, že centrum skončí zčásti jako
Disneyland pro turisty, kombinovaný s resortem
pro horních ani ne 10 %, kteří budou mít na
luxusní bydlení,“ popisuje Pospíšil to, co už na
Praze 1 z velké části existuje.
Ovšem nejen tam. Centrum není jasně určené
a změna poměrů se už několik let přelévá do
dalších čtvrtí. Rostou především ceny – bytů,
hospod či kaváren, dopravy… zkrátka všeho.
Služby se vyplatí provozovat především pro ty,
kdo budou platit vysoké ceny. Jenže co ti ostat-
Lékařská zpráva
Pacientka:
Diagnóza:
Příznaky a průběh onemocnění:
Prognóza:
Doporučená medikace:
Dávkování:
ní, kteří ke svému životu Prahu také potřebují?
Doba možná vyžaduje ostré lokty a pro leckoho
ztrácí těžký život druhých význam s dovětkem,
že každý svého štěstí strůjcem. Jenže ty samé
lidi, kteří Prahu potřebují k životu, potřebuje
k zachování své existence také Praha. Studenty,
kteří přijíždějí na pražské vysoké školy, lidi,
kteří pracují za podprůměrné platy ve veřejném
zdravotnictví, sociálních službách, kultuře,
„obyčejných“ obchodech, dopravě… I oni
potřebují bydlet v Praze, která bez nich zároveň
nemůže existovat. Bez nich by totiž rázem přišla
o své životní funkce a stala by se městem duchů
– respektive jen takových duchů, kterým bude
pro život v metropoli stačit konto.
EXPORT ZA HRADBY
Zároveň se vtírá otázka, co je s těmi, kteří musí
odcházet. Zatímco postupně se vytrácející sousedé z centra dokážou často svou původní adresu
aspoň dobře zpeněžit a snadno se pak o sebe
postarají, lidé, kterým dělá orientace v systému potíže a jejich byty nejsou tolik lukrativní,
„vykopne“ realitka nejednou za pakatel, který
ještě z tepla bytu vypadal jako velká suma.
Zatímco na západě se chudá předměstí metropolí často bouří, u nás se zdá, že Praha zatím
dokázala své problémy vyvézt za své hranice.
Romové ze Žižkova a Košíř skončili na sídlištích
severočeských měst, která nebyla na jejich příchod připravená a snadno zde došlo k problémům
v soužití s dosavadními obyvateli. Severočeský
kněz Václav Umlauf srovnává postup Prahy vůči
Romům s postupem tehdejšího vsetínského starosty Jiřího Čunka a mluví o „organizovaném
sobectví“: lidé se sociálními problémy jsou
koncentrováni a vyvezeni do menších měst,
která nemají zdroje, schopnosti ani vůli jejich
problémy řešit. „Za vysídlení Praha a další města vyplácela pobídkovou prémii,“ uvádí Umlauf.
A výsledek? Na jedné straně obrovská ghetta,
jejichž problémy se přelévají do celé společnosti
a na druhé nablýskané velkoměsto, ve kterém
možná brzo nebude mít kdo bydlet.
Praha
Gentrifikace
Oddělování jednotlivých částí
těla a orgánů, exodus krvinek ze
srdce do končetin, krvácení
Postupné selhávání jednotlivých
orgánů, kolaps
Občanská angažovanost
Maximální
7
Autoři: Tomáš Malík a Zuzana Brodilová
Pěkný Žižkov – klidně bez vás
PODOBA ČESKÝCH MĚST SE DÍKY ZÁMĚRŮM INVESTORŮ V POSLEDNÍCH LETECH MĚNÍ. JEJICH AKTIVITU
MOHOU USMĚRNIT PŘEDEVŠÍM RADNICE. PŘÍKLAD ŽIŽKOVA, JEDNÉ Z NEJSVÉRÁZNĚJŠÍCH ČTVRTÍ
V ČESKU, BOHUŽEL DOKAZUJE, ŽE NÁMLUVY RADNÍCH S DEVELOPERY NEJSOU VÝJIMKOU.
Panelové domy v Lupáčově ulici před rekonstrukcí
Žižkov je jednou z nejosobitějších pražských
čtvrtí. Jen kousek od turisty přecpaného centra tu v příjemném nesouladu funguje změť
barů, vetešnictví, heren a galerií. Snadno tu
narazíte na obchod se zbožím z Pákistánu,
romskou hospodu, ale i na cukrárnu, kde
dopolední směnu postarších dortíkářů střídá
v podvečer subkulturní mládež. Ne náhodou se
sem proto dnes, stejně jako za první republiky,
stěhují spisovatelé, výtvarníci i různí podivíni, díky nimž získala čtvrť svou bohémskou
pověst.
Svéráz Žižkova byl poprvé vážně ohrožen už
v sedmdesátých letech, kdy se měly v rámci
asanace strhnout celé domovní bloky a na jejich
místě postavit velké panelové sídliště. Megalomanský záměr byl tehdy naplněn jen zčásti,
a tak dnes činžáky střídmě doplňuje několik
oprýskaných paneláků, které s nánosem času
ubližují charakteru místa stále méně. Zdá se
však, že v posledních letech se nad specifickou
čtvrtí začíná znovu smrákat. Neutuchajícímu
zájmu realitních investorů a developerských
firem, které mnohými projekty ukrajují z místního genia loci, tu bohužel zdatně sekundují
aktivity samotné radnice.
UTKÁNÍ DVOU SPOLUHRÁČŮ
Obnova stárnoucího bytového fondu v centrech měst je potřebná, nicméně je třeba mírnit
i její negativní dopady. Rizikem, se kterým se
v posledních desetiletích lépe či hůře vyrov-
8
...v jejím průběhu
nává i většina dalších větších měst v západní
Evropě (viz text na str. 10-11), je především
nahrazování původních chudších obyvatel
movitějšími nájemníky z vyšší střední třídy.
Jedná se většinou o mladé, kariérně orientované bezdětné páry, které dávají přednost
bydlení blíže centru před usedlejším životem
v klidnějších čtvrtích na okrajích měst. Čtvrti
typu Žizkova svým příchodem zatraktivňují,
a roztáčí tak kolotoč, ve kterém nájmy rostou,
zatímco počet původních obyvatel, jež si je
mohou „dovolit“, postupně klesá. Je proto
zapotřebí, aby zájmy investorů měly jasnou
protiváhu. Tou má být místní politická reprezentace, která by měla potřeby stávajících
obyvatel hájit. Třeba i jednoznačným určením,
který stavební záměr už může místo poškodit,
a není proto žádoucí.
V českých podmínkách se tento ideál rovnováhy sil zatím daří naplňovat zřídka. Někdy se
dokonce zdá, jako by místní radnice oblékly
dres soupeře a cudně o tom před „svými“ voliči
pomlčely.
Žižkovská politická reprezentace jde v tomto
ohledu ještě o něco dál, když své „developerské“ aktivity prezentuje jako krok nutný
k zvýšení atraktivity čtvrti. Sama tak paradoxně podporuje trend, který by se měla snažit
zastavit. Navíc má oproti stejně se chovajícím
developerům a investorům jednu zásadní výhodu – ve svých rukou drží úřední moc a té se
málokdo dokáže postavit do cesty.
NA PROCHÁZKU „PĚKNOU“ ČTVRTÍ
Stejně jako jiná města a městské části začal
i Žižkov zkraje devadesátých let s převáděním
městských bytů na nájemníky a bytová družstva.
O obratu, který v roce 1995 změnil radnici ze
správce věcí veřejných v pomyslného developera,
promluvila starostka Milena Kozumplíková (ODS)
otevřeně na Stavebním fóru v roce 2007. Radnice
se tehdy rozhodovala mezi dvěma způsoby pokračování privatizace – prodávat domy ve stávajícím
stavu a nechat o jejich dalším osudu rozhodnout
samotné nájemníky, či městský majetek nejprve
zrekonstruovat a až potom prodat, samozřejmě
za vyšší cenu. „Chceme, aby Praha 3 vypadala
pěkně a aby se tu obyvatelům pěkně žilo… buď
vidíme nebo nevidíme pěkné chodníky, dostaneme
se rychle nebo pomaleji do centra, procházíme
hezkým parkem nebo jdeme kolem domů, které
nejsou úplně v pořádku,“ odůvodňovala tehdy,
proč se radnice nakonec rozhodla pro variantu,
která počítala se zvelebením čtvrti. Na první
pohled snaha hodná ocenění. Tím nešetřili ani
developeři, když na témže fóru chválili vstřícnost
radnice, že se už léta snaží změnit image Žižkova
jako nereprezentativní a zanedbané čtvrti. Pro
jejich „atraktivní“ projekty, které tehdy byly
již v plném proudu, se sousedství oprýskaných
paneláků a činžáků příliš nehodilo.
PŘÍPAD LUPÁČOVA
Ukázkovým příkladem toho, jak může snaha
o město krásnější a reprezentativnější ublížit
vali za zlomek současné ceny v předcházejících
privatizačních vlnách a mohli je radnici rovněž dlouhodobě splácet, odpověděl v jednom
z rozhovorů na téma prodeje městských bytů
žižkovský radní Jan Hurda lakonicky: „Podobná
tvrzení jsou jen populismus. Když jsme v roce
1991 začínali domy privatizovat, nebyly k dispozici žádné hypotéky. Navíc byly domy ve špatném
technickém stavu. Podmínky privatizace prostě
odpovídaly tehdejší době.“ Dnes sice existuje
celá řada hypotečních úvěrů, staly se však
Z architektonického hlediska unikátní komplex
funkcionalistických budov ze třicátých let tak
možná bude brzy muset ustoupit plánům na
stavbu dalšího moderního obytného boulevardu
určeného výhradně pro bohaté.
Přitom zkušenosti ze západních zemí jednoznačně ukazují, že podobně předimenzované
bytové projekty, které nezohledňují skladbu
obyvatel a reálné potřeby místa, mají na jeho
charakter devastující dopad. Místo se sice
změní v líbivou uniformní lokalitu plnou nablýs-
3X FOTO: TOMÁŠ MALÍK, 1X ARCHIV
stávajícím obyvatelům, je projekt opravy a úprav
chátrajícího bloku panelových domů v Lupáčově
ulici. Ten se má v průběhu dvou let přeměnit
v budovu moderního střihu, doplnit o komplex
dvoupodlažních podzemních garáží, nové byty
v nástavbě a následně projít privatizací.
Ambiciózní projekt však překvapivě naráží na
„nevděčné“ nájemníky. Ti by dům mnohem raději
privatizovali ve stávajícím stavu, který sice není
reprezentativní, ale zase by si mohli byty v něm
snáze dovolit. „Za třicet let, co tu bydlím, se do
...a po ní.
domu pořádně neinvestovalo. Teď najednou přijde
obří přestavba, která náš byt kvůli hluku a prachu
učiní na minimálně dva roky prakticky neobyvatelným, a pak okamžitá privatizace. Nejsem si jistý, zda
právě tohle někdo z lidí, co tu bydlí, opravdu chce.
Spíš to na mě působí dojmem, že někdo z radnice
dal vydělat spřátelené stavební firmě a nájemníci
ať se zkrátka přizpůsobí,“ říká jeden z nájemníků,
který si raději přeje zůstat v anonymitě.
Nákladná oprava dlouhodobě zanedbaného domu
a následný okamžitý odprodej působí z hlediska
jednání radnice skutečně poměrně neobvykle.
Spíše než veřejné blaho jako by sledoval maximalizaci firemních zisků. Mluvčí radnice Jan Sotona
pak záměr radnice potvrzuje: „Jde o dlouhodobý
proces, jehož cílem je opravit panelové domy,
které jsou jako Lupáčova často v dezolátním stavu, a urbanisticky vylepšit tvář městské části.“
A dodává: „Zákon stanovuje nutnost prodávat
veřejný majetek za cenu v místě a čase obvyklou.
Tu stanoví posudek znalce bezprostředně před
samotnou privatizací.“ Mluvčí přitom opomíjí
fakt, že nájemníci, kteří své byty odkoupí,
zaplatí rekonstrukci panelových domů hned
dvakrát. Poprvé tím, že dlouhá desetiletí přispívali do fondu oprav domu, který díky nečinnosti
správcovské firmy chátral, a podruhé navýšením
jeho ceny po proběhlé rekonstrukci.
Na námitku, že nájemníci, kteří budou do
procesu privatizace vstupovat v následujících
několika letech, jsou podstatným způsobem
znevýhodněni oproti těm, kteří své byty kupo-
Rezidence ve věži - budoucnost Žižkova?
luxusním zbožím, na něž dosáhnou jen ti s nadprůměrnými příjmy. Těch však spousta obyvatel
nájemních bytů prostě nedosahuje.
kaných fasád a fancy kaváren pro lepší lidi, za
oběť mu ale padnou ti chudší, kteří budou kvůli
stoupajícím nájmům nuceni odejít.
VELKÉ A JEŠTĚ VĚTŠÍ PROJEKTY
ŽIŽKOV NA ROZCESTÍ
Plány radnice na rozvoj Žižkova do podoby atraktivní lokality však rozsáhlými rekonstrukcemi
panelových domů v řádech stovek milionů korun
zdaleka nekončí. Starostka Kozumplíková se na
již zmíněném Stavebním fóru nechala slyšet,
že toto jsou v podstatě komornější projekty.
Budou tedy jen jakousi předehrou pro ty opravdu
exkluzivní, jež mají na Žižkov přivést na patnáct
tisíc nových obyvatel. V současné době proto jen
necelých pět set metrů od pomyslného centra
Žižkova vzniká nejdražší a nejluxusnější bytový
areál v historii hlavního města.
Central Park Praha, jak se nová lokalita jmenuje, by měl nabídnout více než pět set bytů pro
nejmovitější klientelu, kterou chce nalákat mj.
rozlehlým soukromým parkem, sportovišti i byty,
jejichž rozloha v některých případech činí takřka
půl kilometru čtverečních (s cenou přesahující
46 milionů korun). Bydlení v až čtrnáctipatrových věžích, které se mají zanedlouho stát novou
dominantou Žižkova, však nové majitele hledá
zatím těžko. Přestože je v tuto chvíli k předání
připraveno téměř dvě stě bytů, klíče převzalo
jen pár desítek nových vlastníků.
Podobné záměry pak mají developeři s posvěcením radnice i s nedalekým nákladovým nádražím
Žižkov, které v současné době zeje prázdnotou.
Žižkovská radnice se ve svém tažení za „pěknou“
čtvrť pro lepší lidi a luxusní projekty, které nebudou hyzdit okolní „chudší příbuzní“, postavila
po bok investorů a developerů. Stejně jako oni
přitom zapomíná na potřeby těch, kteří už v místě bydlí. Nejednou, jako třeba v Lupáčově ulici,
jde dokonce proti nim. Je to ostatně logické.
Podpora projektů pro bohaté, přinese radnici od
nových obyvatel tolik potřebné politické body,
zatímco z těch, kterých se tyto a další projekty
dotknou negativně budou díky nedobrovolné
změně bydliště už jen voliči bývalí.
Každé větší město má luxusní čtvrti typu Vinohrad, pro jeho životaschopnost a zachování
ducha jsou však nezbytná i místa jako je Žižkov.
V důsledku dění posledních let se však i tam začíná
svébytná atmosféra pomalu vytrácet. Otázkou
zůstává, zda lze započatý proces ještě zastavit. Petice a demonstrace, k nimž v posledních
měsících došlo před žižkovskou radnicí, naštěstí
ukazují, že stále existuje mnoho lidí, kteří jsou
schopni podobné tendence kritizovat. Obyvatelům domu v Lupáčově ulici, pod kterým v těchto
týdnech bagry začaly hloubit podzemní garáže, už
asi nepomohou. V plánu na „revitalizaci“ Žižkova
je však i mnoho jiných domů. Koneckonců nejde
jenom o ně, ale o celé město.
9
Autor: Tomáš Havlín
ť
r
v
t
č
e
j
o
m
,
m
Můj dů
BON
Celý ro US:
soc iolo zhovor se
ge
Holmem m Andrejem
n
s tr ánk á ajdete na
c h No vé
ho
P ro
www.n s toru,
o v y pr o
stor.cz
DVACET LET PO PÁDU BERLÍNSKÉ ZDI VZNIKAJÍ V HLAVNÍM MĚSTĚ SPOLKOVÉ REPUBLIKY NOVÉ
HRANICE. TENTOKRÁT NEVEDOU MEZI POLITICKÝMI BLOKY, ALE MEZI NÁPOJI. V JEDNÉ ČTVRTI SE
PIJE LATTÉ, V DRUHÉ LEVNÉ PIVO. ZDÁNLIVÁ MALIČKOST, KVŮLI KTERÉ ALE HOŘÍ AUTA. LATTÉ SE
TOTIŽ PODLE NĚKTERÝCH ROZTAHUJE AŽ MOC.
Gastronomických rozepří si před časem všiml
časopis Der Spiegel, který si pro reportáž ze čtvrti
Prenzlauer Berg vybral zasmušilého hospodského André Voigta. „V naší čtvrti otevřeli bioobchod.
Většina lidí, kteří se sem stěhují, žije zdravě. To,
co tady nabízím já, ale moc zdravé není,“ smál se
tehdy skepticky třiačtyřicetiletý majitel tradiční
nárožní hospody zvané Willy Bresch. Pozoroval
přitom přes ulici nově otevřený Escobar s umělými palmami a koženými gauči. „Chodíval jsem
tam, než přišel nový majitel. Od té doby jsem
tam byl jen jednou. Dříve to bývalo příjemnější,“
hodnotil Voigt od láhve Berliner Pilsner.
Hospoda Willy Bresch, založená na štamgastech, pivu, párku s horčicí a na tom, že jako jediná široko daleko nemá nekuřácký koutek, sice
dál žije, ale na Prenzlauer Bergu pomalu působí
jako historický skanzen. Plno je jen o víkendu,
kdy jde v televizi bundesliga. „Ostatní staré
knajpy jsou ze čtvrti pryč,“ říká Voigt. Někdejší
10
součást berlínského folklóru nahradily trendy
bary, kavárny a bagetérie.
KDO PŮJDE Z KOLA VEN
Hospodská revoluce přitom neprobíhá ve
vzduchoprázdnu, ale odráží širší změny, které
sociologové města shrnují pod pojmem gentrifikace. V Česku zatím nepříliš známý výraz
má kořeny v anglickém označení pro vyšší
buržoazii (gentry) a obnáší proces přestavby,
modernizace a ekonomického využití vnitřních obytných částí města, které dosud ležely
z hlediska kapitálu ladem. Poprvé se objevuje
v šedesátých letech v souvislosti s vývojem
britských a amerických velkoměst a v osmdesátých letech se dostává i do Německa.
Konfliktní náboj onoho „ekonomického zhodnocení“ je dán tím, že se neobejde bez populační
výměny. V gentrifikovaných čtvrtích nerostou
jak houby po dešti pouze nové kavárny a galerie.
Rostou také nájmy a celkové životní náklady, což
neunese každý. Podle Sigmara Gudeho, sociologa
z berlínského institutu Topos, už nejsou ohroženy
jen nejchudší vrstvy. „Týká se to i střední třídy.
Také ta musí odevzdávat na nájmech kolem třetiny
příjmů,“ říká a poukazuje přitom na zvlášť složitou pozici imigrantů. „Modernizace města jim
nejprve zajistila slušné bydlení. Dnes, kdy nájmy
rostou a klesají reálné příjmy, se ale jejich situace
stává neúnosnou. Polovina z nich přišla o práci.
Na nájem nemají a stěhování není volba, protože
nové byty jsou ještě dražší,“ tvrdí.
Část obyvatel musí v každém případě
z „gentrifikované“ čtvrti odejít a uvolnit
místo bohatším. A to rozhodně ne dobrovolně.
V Německu se proto někdy spíš než o stěhování
hovoří o vyhnání, které má zejména v souvislosti s druhou světovou válkou silný emocionální podtext. „Kdo si pořád ještě myslí, že
přistěhovat se do Berlína znamená získat svobodu
FOTO: MARION SCHMIDT
Proměny Berlína si našly cestu i do textů hiphopových kapel.
Rapper Max Herre popisuje v tracku King vom Prenzlauer Berg
(2004) typického obyvatele gentrifikované čtvrti.
Nedávno jsem byl zase jednou ve východním Berlíně,
Jdu kolem takový kavárny a vidím typa
Se kterým jsem chodil ve Stuttgartu do školy,
Mezitím zmutoval do naprostýho berlínskýho hipstra,
Si říkám
Hochu vzpamatuj se
Ve svých myšlenkách je králem Prenzlauer Bergu.
Sedí tam se svojí ajťáckou pózou
A mluví o projektech, co se nikdy neuskuteční,
On vážně stereotypně odpovídá antropologickému vývoji téhle
oblasti za poslední roky
Dnes se budeme věnovat jednomu speciálnímu druhu,
Fenoménu, co opravdu vytváří tuhle oblast,
Jedinečný v chování a rozmnožování
Myslí se tím ‚homo grafikus‘ vychodoberlínského ražení
Sameček: pomádový wet look pod kšiltem
jeho náhodně sepraný džíny seděj jak legíny
na nohách má v Hongkongu zflikovaný Nike-dunks
Tahle zkříženina ze zkumavky se jmenuje design punk
Ale žádný strach z těhle mírumilovných současníků
Když jim věnuješ pozornost tak rychle tajou ledy
rádi se poslouchají, jsou mistry převleku
Tady je jeden ukazkovej exemplář tohoto druhu
Theo, 30, dva roky v Prenzlauer Bergu
jeho talent k proměnám je fakt hoden obdivu
dřív jezdil na skejtu, byl straight edge,
Dneska je na koksu, deprimovanej, když si nelízne aspoň dvě éčka,
Byl popař, pak mod, od pankáče k hipsterovi,
Šel od plátěnek k martenám, od dunks k bape-stars
A tak jak svý boty mění i svý postoje,
A mění se podmínky, končí všechny vazby…
a žít podle sebe, tomu už vážně není pomoci,“
rozbíjí mýtus o svobodném městě internetový
diskutér Tim.
HOMO GRAFIKUS
Čtvrť Prenzlauer Berg, ve které přežívá Voigtova
hospoda, lze považovat za laboratoř gentrifikace v rámci německé metropole. „Jako někdejší
východoberlínská čtvrť byla spolu s Berlin-Mitte
a Friedrichshainem kompletně modernizována,“
říká původem berlínský sociolog Andrej Holm.
Důsledkem toho je zcela proměněný charakter
lokality. „Po převratu a začátkem 90. let zde žily
chudší domácnosti s příjmy na sedmdesáti procentech berlínského průměru. Dnes je to sto čtyřicet
procent a byty patří k nejdražším ve městě,“ tvrdí
sociolog. Někdejší čtvrť dělníků a prvomájových
demonstrací tak dnes patří mladým a bohatým.
Z původních obyvatel zbyla po patnácti letech
sotva pětina. Většině z těch nových ještě nebylo
čtyřicet, spousta z nich pracuje v reklamním
průmyslu a čas tráví na zahrádkách u laptopů
diskusí nad „projekty“ (viz box). Měšťanské
domy, slunečníky a kavárna za kavárnou. Realitní
makléři lákají zájemce na vysoký podíl sousedů
s maturitou. Zkraje se čtvrti říkalo „Castingallee“
a hlavní hodnotou bylo zaujmout, vypadat odlišně. Časem se ovšem prosadilo konzervativní
maloměstské milieu, které se někdy označuje
pomocí dalšího nápoje, ovocných limonád Bionade, jako Bionade-Biedermeier.
„Lidé se na ulicích bedlivě sledují a v jejich
pohledech není vždy láska k bližnímu. Dnes už
nejde o to odlišit se, ale o harmonické zapojení do
masové choreografie,“ popsala zdejší atmosféru
v listu Jungle World novinářka Martina Mescher.
Ta ovšem také zpochybňuje, že by se novým
obyvatelům vedlo nad poměry dobře. „Více než
polovina z nich žije v malometrážních bytech, visí
nad nimi Damoklův meč, že projekty nevyjdou
a nezbude jim na nájem. Pohybují se na hranici
mezi digitální bohémou a městskou chudinou.“
VYHNAT YUPPIES
Pojem gentrifikace mezitím udělal politickou
kariéru. Neslouží jen k popisu jevu, ale i jeho
hodnocení. Stalo se z něj bojové heslo, jehož
se chopila alternativní mládež a autonomní
levice, která v něm našla sjednocující téma.
„Je problém, když jsou lidi vytlačováni ze svých
čtvrtí, protože nemají dost peněz,“ říká v rozhovoru pro Jungle World Paul, který v Berlíně
organizoval červnové akční týdny proti gentrifikaci. Říká, že proti modernizaci samotné nic
nemá, ale nesměla by mít současnou kapitalistickou podobu. „Je potřeba bojovat za to, aby
všichni lidé měli přístup ke kvalitnímu bydlení.
Důsledkem ekonomického zhodnocování ale
není pěkné bydlení pro všechny, nýbrž nucený
odchod některých,“ připomíná.
Levice a autonomové se teď především pokouší
bránit před gentrifikací čtvrti jako je Kreuzberg,
ve kterých jsou tradičně doma. Obraz nepřítele
je jasný: dobře vydělávající yuppie (young urban
professional) s kravatou, který přijede do čtvrti
ve své nablýskané limuzíně a koupí v ní loftový
byt. A metoda boje? Mediálně nejvděčnějším
způsobem se zatím stalo zapalování luxusních
aut, ačkoli revolucionáři vzali občas zavděk
i prostým Renaultem Twingo. Podle aktivistů je
to úspěšná cesta. „Mnozí investoři si teď dvakrát
rozmyslí, jestli sem chtějí vložit peníze. Investor,
který zaplatil výstavbu loftů na Kreuzbergu, už
třeba řekl, že od dalších projektů ustupuje. Také
další vidí, že v některých čtvrtích není pro investice přátelské prostředí,“ říká Paul.
Proti levicovým aktivitám se ozývají kritické
hlasy a zdaleka nejde jen o berlínského radního
za CDU Robbina Juhnkeho, který alarmoval proti
„rudým teroristům“ poté, co sám přišel o auto.
Výhrady má i sociolog Holm, sám předloni zatčený (a následně propuštěný) za údajné členství
ve skupině militante gruppe, jež měla mít na
svědomí zapalování aut: „Problém gentrifikace
nespočívá ani tak v yuppies s jejich více či méně
drahými auty, jako spíš v kapitalistické organizaci
bytového trhu a asociální bytové politice města.
Politické iniciativy by se neměly tolik zaměřovat
na symptomy a víc se zabývat ekonomickými
a politickými podmínkami vývoje města.“
Podstatné také je, že levicoví autonomové,
kteří se nejčastěji rekrutují ze střední třídy,
mají ve věci vytlačování původních obyvatel
čtvrtí sami máslo na hlavě. Ani oni nejsou na
Kreuzbergu od počátku věků a museli jim ustoupit chudí lidé, kteří nejsou veřejně slyšet. Tím se
vydláždila cesta pro yuppies. Podle některých
kritiků tak mladí radikálové nejsou opozicí vůči
gentrifikaci, nýbrž jejími průkopníky. Na obzoru
se už rýsuje další zastávka. Čtvrť Neukölln, před
patnácti lety nepolíbená civilizací, je dnes
nejvíc hip a přetéká alternativními kavárnami
a galeriemi. Každý, kdo chce být in, tam musí
bydlet. Kdy přijde na návštěvu první yuppie?
Na otázku, jak bude Berlín vypadat za dvacet
let, neexistuje jednoznačná odpověď. Sigmar
Gude je optimista. Proti gentrifikaci podle něj
přirozeně působí další procesy, díky nimž si
čtvrti uchovávají charakter a mísí se v nich
různě bohaté vrstvy. „Velkoměsto je jako tanker,
který potřebuje dvacet námořních mil na to, aby
změnil směr,“ uklidňuje Berlíňany.
Andrej Holm ovšem tvrdí, že už dnes je nastartovaný segregační trend, kdy v centru vznikají
ostrovy luxusního bydlení a v okrajových
čtvrtích, jako je třeba Wedding, se koncentrují chudinské vrstvy pobíračů sociálních
dávek. „Zatím to není jako v Paříži, kde je rozdíl
extrémní, ale bez politických zásahů a návratu
k sociální politice to půjde tímto směrem,“
předvídá.
11
FOTO:© UNICEF/NYHQ1996-1392/GIACOMO PIROZZI
ŠKOLNÉ V AFRICE: PLATIT NEBO ZRUŠIT?
ŠKOLNÍ DOCHÁZKA NENÍ PRO MNOHO AFRICKÝCH DĚTÍ OBTÍŽNÁ POVINNOST, ALE NEDOSTIŽNÝ
LUXUS. CHUDOBA JIM ZNEMOŽŇUJE VZDĚLÁNÍ A BEZ NĚJ NEMAJÍ ŠANCI SE Z CHUDOBY VYMANIT.
BLUDNÝ KRUH UZAVÍRÁ NESMYSLNÉ ŠKOLNÉ NA ZÁKLADNÍCH ŠKOLÁCH A DRAHÉ UNIFORMY. TENTO
SYSTÉM SE SNAŽÍ UNICEF ZMĚNIT.
JE TO VĚC CTI!
„Trochu mi vadí, že je nás ve třídě tolik. Menší
děti někdy zlobí a učitel ani nepozná, kdo
to byl, takže nakonec musíme za trest dělat
domácí úkoly úplně všichni. Stejně jsem ale moc
ráda, že sem můžu chodit,“ říká Harriette Charo
ze základní školy Peleleza v keňské Mombase.
Je jí devět let a chodí do první třídy. Není to
však tím, že by se Harriette tak špatně učila
a musela předchozí třídy opakovat – do školní
lavice se letos posadila úplně poprvé. Její rodina patří k nejchudším ve městě. Před pár lety
navíc ztratila otce a teď žije sama s maminkou
a dvěma sourozenci.
„Už si ani nepamatuji, kdy jsem s maminkou
začala prodávat. Asi jsme tam byly vždycky.
Vstáváme brzy ráno a jdeme ke stanovišti
12
minibusů. Lidé si od nás kupují vařená vajíčka, rajčata nebo oříšky na cestu. Někdy ale
nezaplatí a já se s nimi musím hádat a prosit
je. Večer jsem moc unavená.“
Když před časem její kamarádky začaly chodit
do školy a ona ne, ptala se maminky, proč
Jak můžete pomoci
Odesláním dárcovské SMS ve tvaru: DMS
UNICEF na číslo 87777 (cena DMS je 30 Kč,
UNICEF od Vás obdrží 27 Kč) nebo pravidelným měsíčním příspěvkem jako Přítel dětí
UNICEF na účet 123123123/0600 nebo na
účet 2200022/0300, v.s. 55 (více informací
a registrace na www.unicef.cz).
nemůže být jako ostatní děti. „Maminka říkala,
že si to nemůžeme dovolit. Je to moc drahé. Prý
až budu velká a vydělám si nějaké peníze, můžu
do školy chodit. Jenže to by se mi tam všechny
děti smály,“ krčí rameny Harriette.
Tak jako v mnoha jiných afrických zemích,
i v Keni musely rodiny až donedávna za děti
platit školné už na základních školách. Pro
velkou část z nich bylo přibližně 2400 Kč za
školu a ještě dalších 490 Kč za uniformu tolik,
že své děti do školy prostě poslat nemohly.
Naštěstí pro Harriette však místní vláda,
díky působení UNICEF a jiných organizací,
povinnost platit školné zrušila. Najednou
mohou do školy chodit úplně všechny děti
– školní docházka zde vzrostla z 5,9 milionů na
7,2 milionů dětí!
„Docela mě baví angličtina a přírodověda.
Matematiku tak moc ráda nemám. Jestli ale
chci být učitelkou, musím se ji také naučit,“
přemýšlí Harriette. „Je to pro mě věc cti – když
mohou do školy chodit jiní, proč bych nemohla
i já? A navíc – chodit do školy je lepší než prodávat vajíčka,“ usmívá se šibalsky Harriette.
Příklady nákladů
Tužky a sešity pro 6 dětí
Škola v krabici (kompletní
souprava vzdělávacích
pomůcek pro 80 žáků a 1 učitele)
300 000 Kč Výstavba a zařízení školní třídy
v Malawi
40 Kč
4250 Kč
ZÁŠKOLÁKEM PROTI SVÉ VŮLI
Na světě je jistě hodně problémů, které zatím
lidstvo neumí vyřešit. Školné na základních
školách a povinnost nosit uniformu však bere
milionům dětí šanci na lepší budoucnost úplně zbytečně. UNICEF (Dětský fond OSN) proto
v zemích, kde je tento problém aktuální, jedná
s místními vládami, aby tyto překážky ve vzdělání zrušily.
Když se to před časem podařilo v Keni, rodiny,
které si to předtím nemohly dovolit, začaly ihned své děti do školy posílat. Stejnou zkušenost
mají i v dalších zemích, které již školné zrušily
– např. v Ugandě, Malawi, Ghaně, Mosambiku,
Etiopii nebo Tanzanii.
I takovýto pozitivní krok však s sebou může
přinést mnoho problémů, a proto je nutné
vše dobře připravit. Jestliže do školy začne
najednou chodit o polovinu dětí více, ještě
naléhavěji než kdykoli předtím je nutné řešit
velikost tříd, jejich vybavení, hygienické zázemí (pokud vůbec existuje), stejně jako počet
a kvalifikaci učitelů.
Například v Ugandě bylo v roce 1997 zrušeno
školné na základních školách ze dne na den.
Počet dětí ve školách ze zvýšil skokem: z 5,3
milionů v roce 1997 na 7,3 milionů o tři roky
později. Průměrný počet žáků ve třídě byl 106
a jednu učebnici tam muselo sdílet sedm dětí!
FOTO: © UNICEF/NYHQ2005-2223/GIACOMO PIROZZI
Víte, že každý den po celém světě usedne do
školních lavic miliarda dětí? A že 115 milionů
jejich vrstevníků, kteří by tam měli být také,
ve škole právě teď chybí?
Letos v listopadu uplyne 20 let od přijetí Úmluvy o právech dítěte, která každému dítěti na
světě zaručuje mj. právo na bezplatné základní
vzdělání. Ať už se učí v řádných budovách, ve
školních stanech nebo dokonce jen tak pod
stromy někde v buši, úplně všechny děti by
měly mít možnost chodit do školy, využít svůj
potenciál a vlastním úsilím se dostat z kruhu chudoby. Vzdělání dívek je také jediným
účinným a přirozeným způsobem, jak vyřešit
populační krizi, která je hrozbou pro celou
planetu. S každou dokončenou třídou totiž
rostou šance dívky uplatnit se na pracovním
trhu a úměrně tomu klesá počet dětí, které
bude později v životě mít.
I když Úmluvu kromě Somálska a USA ratifikovaly úplně všechny státy světa, od slibu
k realitě bývá hodně daleko. Děti, které do
školy nechodí, nemají prázdniny a volný čas
netráví hrou – musí pracovat, aby pomohly
zajistit přežití rodiny. Nebo dokonce žádné
rodiče nemají a musí se postarat samy o sebe
a své sourozence. Tyto děti často pracují v podmínkách, které přímo ohrožují jejich zdraví
– stříkají pesticidy na kakaových plantážích,
ostrými mačetami sklízejí cukrovou třtinu,
prohrabávají tuny nebezpečných odpadků na
skládkách, v zapadlých dílnách šijí celé dny
a noci fotbalové míče, se kterými si nikdy
nebudou moci zahrát.
Tyto děti nemohou čekat – potřebují do školy chodit právě teď, dříve než vyrostou a už
se nebudou moci do školních lavic vrátit.
V zemích, které sužují ozbrojené konflikty,
sucho, hlad a epidemie HIV, platí nejvyšší cenu
za povinnost platit školné na základních školách ty nejzranitelnější děti. A právě ony přitom
nejvíce potřebují bezpečné prostředí, možnost
hrát si, kontakt s vrstevníky, pravidelný režim
a zázemí, které škola dětem poskytuje.
UNICEF proto rozvíjí projekt „škol přátelských
k dětem“, které dětem zajišťují přijatelné podmínky pro učení, včetně zavedení pitné vody
a vybudování oddělených toalet pro chlapce
a dívky. Je nutné zajistit také dostatečný
počet učitelů – v Keni například UNICEF během
jednoho roku vyškolil více než 1000 nových
učitelů.
Když se do školy zavede pitná voda, je tam
možné také vybudovat školní jídelnu – většinu
surovin pěstují děti samy na školních zahradách, v jídelně potom pracují jako dobrovolníci
jejich rodiče. Důležité je, že děti mají každý
den zajištěno alespoň jedno nutričně vyvážené
jídlo. S kručícím žaludkem se totiž i sebezajímavější učivo vstřebává jen těžko. Ve školních
jídelnách děti dostávají také vitamin A, železo
a prostředek proti parazitům.
Velkou motivací jsou také příděly jídla, které si
děti mohou vzít domů. Např. ve Rwandě UNICEF
v pilotních školách podporuje vzdělání dívek
tím, že každá holčička, která nemá žádné neomluvené hodiny, si na konci měsíce odnese
domů litr oleje na vaření. Může se nám to zdát
jako naprostá maličkost – v zemi s průměrným
příjmem 2800 Kč měsíčně to je však veliká
motivace, proč dceru do školy poslat.
Jak tedy řešit problém se vzděláním v rozvojových zemích? Jistě, můžeme na každé chudé
dítě, které se v rozvojovém světě narodí, vybírat peníze, aby se zaplatilo školné, uniforma
a všechny ostatní náklady. Nebo podpoříme
zrušení nesmyslného systému, který drží
v chudobě miliony dětí a obírá je o šanci na
lepší život. Kdo ví – až jednou budou všechny
nadané děti chodit do školy, třeba lidstvo
vyřeší i ty problémy, na které zatím recept
nemáme.
ŠKOLY PŘÁTELSKÉ K DĚTEM
„Když jsem ještě před nástupem do UNICEF
měla možnost nějakou dobu žít a pracovat
ve městě Masvingo v Zimbabwe, nejbohatší
rodinou v okolí byli Indové, kteří tam prodávali
školní uniformy. Hodně dětí nechodilo do školy,
protože uniformy byly příliš drahé a dítě z ní
navíc každý rok vyrostlo,“ říká Pavla Gomba,
ředitelka českého UNICEF.
Demokratická republika Kongo: Děti, které nechodí do školy, musí pracovat – jako tento
chlapec z povrchového dolu na měď v Kipushi. Odhaduje se, že čtvrtina dětí mladších 14 let
pracuje v nebezpečných podmínkách.
13
Autorka: Martina Křížková
PRINC MEZI NÁMI
PŘÍBĚH RUMUNSKÉHO MLADÍKA, KTERÝ SE TOPIL U STARÉ BOLESLAVI A O NĚKOLIK DNŮ POZDĚJI ZEMŘEL
VE VINOHRADSKÉ NEMOCNICI, UHRANUL LETNÍ ČESKO. PUTOVÁNÍ JEHO RODINY A PŘÁTEL PO PRAZE
A OKOLÍ ZAZNAMENALA SNAD VŠECHNA ČESKÁ MÉDIA BEZ VÝJIMKY. DŮKAZEM TOHO JE I NÁSLEDUJÍCÍ
2X FOTO: FILIP JANDOUREK
TEXT. SNAŽÍ SE CELOU UDÁLOST ZACHYTIT A POPSAT TAK, JAK JI VEŘEJNOSTI PŘEDSTAVILI NOVINÁŘI.
Nešťastná událost soukromého charakteru se
díky mimořádné novinářské pozornosti stala
jednou z velkých letních kauz. Média denně přinášela čtenářům, posluchačům a divákům zprávy
o vývoji událostí déle než dva týdny. V řeči čísel
to znamená více než dvě stě mediálních příspěvků
v čase od čtyřiadvacátého července do osmého
srpna. Způsob vyprávění se ve všech médiích
podobá, i když s různými akcenty na jednotlivé
detaily. Začíná před pražskou nemocnicí, pokračuje několika dramatickými zvraty při přesunech
příbuzných a má nečekaně rychlý konec.
ETNICITA V HLAVNÍ ROLI
Že se něco děje, zaznamenala jako první internetová média, po nich deníky a až po několika
dnech i rádia a televize. Zpravodajský server
Idnes.cz přinesl 24. července celkem obsáhlý
text, který v první větě informoval čtenáře:
„Prostranství před vinohradskou nemocnicí v Praze
obsadily desítky Romů.“ Článek hned zkraje udává
tón, jakým se o události bude psát. Není ani tak
důležité, co se stalo, tedy že se rumunský mladík
topil a nyní je ve vážném stavu v nemocnici, ale
že se náhle objevili jeho příbuzní a přátelé, kteří
ho přijeli na místo podpořit. Zásadní pro celou
kauzu je, že jsou Romové.
V textech se opakovaně zdůrazňuje, že jsou to
slušní lidé a jejich počet. Čtenáři jsou při tom
jedním dechem ujišťováni, že na místě je policie
připravená zasáhnout. „I kdyby došlo například
k rušení nočního klidu, situaci zvládneme,“ prohlásil pozdě večer sebejistě jeden ze strážníků
/Pražský deník, 25. 7. /. V dalších dnech přibývají na straně policie obavy z blíže neupřesněných
výtržností. Zároveň jsou popisovány reakce
obyvatel kempu Pražačka, kde Rumuni strávili
dvě noci „Dále uvedla, že část hostů, zejména
rodiny s malými dětmi, odjela z kempu předčasně.
Obávali se komplikací, když viděli přijíždět několik
desítek Romů.“ / Idnes.cz, 26. 7. /.
HOLANDŠTÍ TURISTI
A RUMUNŠTÍ SKAUTI
Paradox, kdy jsou příbuzní nemocného slušní
lidé, ale přesto je namístě povolat policii a jiní
14
lidé opouštějí kemp, novináři nevysvětlují.
Je nutné ho chápat v kontextu informování
o českých Romech v médiích. Dlouhodobě jsou
zobrazováni jako problematičtí jedinci, kteří
porušují zákony, mají dluhy a jejich soužití
s většinovou společností je téměř nemožné.
Od loňského podzimu frekvence „romských“
témat v médiích oproti předchozím letům
stoupala díky aktivizaci neonacistů a jejich
pochodům romskými lokalitami (Litvínov),
možnosti zviditelnění pro jednotlivé politiky
(Chomutov), romské migraci (kanadská víza)
nebo útoku na romskou rodinu ve Vítkově.
Tendence ke zjednodušování a stereotypizaci, která mediální obraz českých Romů stále
provází, přechází plynule na jakoukoliv jinou
skupinu Romů, podobně jako v tomto případě.
Negativní charakteristiky spojené se slovem
Rom jsou navíc natolik zažité, že autoři textů
nepokládají za důležité je ani vysvětlovat, ale
rovnou s nimi v článcích pracují.
Zv ýšená citlivost k „romským“ tématům
objasňuje i pozornost novinářů vůči celé
kauze. Ani uprostřed okurkové sezóny by
př íchod jakékoliv jiné skupiny do Prahy,
např íklad zraněných holandských turistů
či rumunských skautů, podobný mediální
zájem asi nevyvolal.
Pro články o Romech je také typické, že v nich
obvykle nejsou slyšet. Za ně a o nich mluví
zástupci institucí nebo ti, které lze považovat
za neformální autority, např. romisté či romští aktivisté. Jejich osobní příběhy mizí, úhel
pohledu je objektivizován, pohnutky jejich
jednání zůstávají nesrozumitelné. Děje se to
i tentokrát, i když tento jev není vždy stejně silný. Alespoň zpočátku, kdy etnicita jednoznačně
převažuje nad osobní tragédií konkrétních lidí,
ale zůstává silně přítomná. Nechtěně to ilustruje policista hlídající kemp Pražačka: „Mysleli
jsme, že temperamentní rumunští Romové budou
v noci pálit ohně, popíjet a zpívat, ale byli ticho
a šli brzy spát. Zřejmě drží smutek,“ řekl Deníku
jeden ze strážníků, kteří se zde střídají čtyřiadvacet hodin denně /Pražský deník 27. 7. /.
K OBECNÝM MRAVŮM
Příběh nabere obrátky se vstupem rozhlasu
a televize. O pohybech romské skupiny a zdravotním stavu zraněného mladíka se informuje
od této chvíle téměř nepřetržitě. Vyprávění se
láme na dvě skoro samostatné a do značné míry
protikladné linie. Zjistí se, že zraněný mladík je
vlastně romský princ a jeho zdravotnímu stavu
i postavení v rumunské romské komunitě je
věnována daleko větší pozornost. „Královskou
rodinu z Rumunska doprovází početná skupina
lidí. Už od pátku podporují v˙boji o život sedmnáctiletého chlapce.“ /ČT1, 27. 7. /.
Zároveň se posiluje i negativní očekávání spojené s přítomností rumunských Romů v Praze.
Akcentuje se obava, aby s nimi nebylo zacházeno lépe, než s jinými, protože jsou Romové.
„Kdybych já byl na tom samém místě, co jsou oni,
dělal tam oheň, tábořil, tak v tu chvíli dostanu
pokutu a okamžitě mě odtamtud vykážete. Proč
se něco takového nestalo s nimi?“ /TV Nova,
27. 7. /, ptá se moderátor zástupce ředitele
městské policie a odpovídá si: „Strážníci ale
prý k Romům přistupují opatrně kvůli tomu, že
jsou velmi specifické etnikum.“
Znova a znova je dopodrobna zkoumáno jejich
chování. Novináři se silně soustředí na možné či skutečné porušování obecných mravů,
nařízení a předpisů. „…řekl starosta a dodal,
že Romům před odjezdem od počernického
rybníka rozdal igelitové pytle, aby mohli po
sobě uklidit. I tak však po nich na místě zůstal
starý televizor Philips a pneumatika.“ /Právo,
31. 7. /. Dramatizují se i problémy spojené
s jejich pobytem. „…kempují na soukromém
pozemku, který jim nabídl k užívání na neomezeně dlouhou dobu pan Křížek z Teplic. Nám ale
vadí, že ten pozemek nemá status kempu – není
tam ani minimální hygienické zázemí, toalety, pitná voda. Nebyl ani pořádně přístupný,
dokud si ho Romové neprosekali klacky.“ /LN,
3. 8. /. Když se zjistí, že policie nemůže nic
dělat, protože skupina z Rumunska nedělá
nic nezákonného, volá se po zásahu ministra
Kocába. Do Husince, kde nakonec svoji pouť
příbuzní nemocného mladíka skončili, přijíždí
i zástupci Dělnické strany. „V sobotu dopoledne
se cyklisté na trase podél Vltavy severně od hlavního města nestačili divit. Každou chvíli narazili
na policejní hlídku, míjeli auta s těžkooděnci,
viděli kamerami a mikrofony obklopený hlouček
mladíků, kteří se na výlet k řece vydali do třicetistupňového vedra v černých úborech a vysokých
botách. „To všechno je tu kvůli tomuhle?“ ptal
se jeden z užaslých cyklistů při pohledu na
skupinku Romů tábořících na neatraktivním,
zpustlém pozemku u řeky. „Já bych si jich jinak
asi ani nevšiml,“ kroutil hlavou jeho společník
na bicyklu.“ /MF Dnes, 3. 8. /. V televizi, rádiu
i novinách vystupují odborníci, kteří se snaží
mediálním příjemcům přiblížit život a tradice
rumunských Romů.
Jistá absurdita mediálního popisu romského
„táboření“ ustupuje do pozadí v okamžiku,
kdy oni sami dostanou v článcích šanci se
k celé situaci vyjádřit. Rumunského tlumočníka si zajistí zejména idnes.cz (MF Dnes),
jež se příběhu věnuje ve svém zpravodajství
nejpodrobněji a Právo. „Máme docela zkušenosti s cestováním po Evropě. Musím říci, že
třeba ve Francii nebo v Německu nemá nikdo
žádný problém s tím, když si najdeme veřejné
prostranství. Důležité je, abychom se někomu
neubytovali na jeho pozemku, ale na veřejném,
patřícím obci. Můžeme tam bez problémů zůstat,
většinou se dostaví zástupce obce a nabídne
nám součinnost. Připadá nám to civilizované,
takové země jsou prostě napřed před jinými,
mezi které patří asi Rumunsko i ČR. Ve Francii
běžně zastavíme u benzínové pumpy, přijede
tam patnáct, nebo i třicet našich aut a můžeme
tam pobývat několik dnů, aniž by to kohokoli
zneklidňovalo.“ / Právo, 1. 8. /.
ETNOGRAFIE JAKO PŘÍSTUP
Z mediálních výstupů postupně mizí nebo je jen
minimálně tematizován důvod, proč rumunští
Romové vlastně v okolí Prahy zůstávají. Přání
být u blízkého člověka, který je těžce nemocný, pomoci mu svojí přítomností, se navíc
interpretuje jako „zvyk olašských Romů“.
Nečekaná smrt sedmnáctiletého mladíka pak
ale dovede mediální logiku vyprávění k dramatickému finále. Nezbaví ji ale výše popsaných negativních charakteristik. Nadále se
problematizuje přítomnost Romů. „Na břehu
Vltavy se povalují těla mrtvých zvířat, zbytky
jídla, ošacení a stanových přístřešků. „Táborovou idylku“ dotváří velké množství výkalů.
Husinec se dnes pustil do úklidu po rumunských Romech, kteří tu pobývali během hospitalizace svého příbuzného.“ /Idnes.cz, 4. 8. /.
Bere se jako fakt, že mladý muž nebyl pojištěn,
i když se později ukáže opak. Spekuluje se, zda
příbuzní seženou peníze na převoz ostatků do
Rumunska. Zároveň se zdůrazňuje jejich jinakost, začne převládat až etnografický přístup
k nim. „V těchto chvílích se po skupinkách chodí
do nemocnice s mladíkem rozloučit. Má to být
jakýsi rituál, který jim nemocnice umožnila.“
/Radiožurnál, 4. 8. /.
Je zarážející, co v celém vyprávění chybí.
Příbuzní a přátelé zemřelého prince jsou
v Česku více než dva týdny. Přesto se o něm
osobně nelze z médií dozvědět skoro nic.
Stejně tak jako o lidech, kteří z anonymity
romské skupiny ojediněle vystupují, jako
jsou jeho otec nebo bratr. Jen okrajově je
zmíněno, že vlastně mířili na jakousi konferenci do Berlína. Nezmění to ani výlet do
rodné vesnice v Rumunsku a účast českých
novinářů na pohřbu. Je to v příkrém rozporu
k množství mediální pozornosti, které v tak
krátkém čase příběh vyvolal. V porovnání s tím
větší prostor dostane i pohřební služba, která
tělo do Rumunska převážela: „Klimatizaci jsme
měli zapnutou celou dobu, proto jsme také často tankovali. Nápor byl velký a v Rumunsku je
opravdu vedro, na sluníčku se nedalo vydržet.
Nedovolili bychom si to jinak a ještě to umocňuje komunita našich klientů, jejichž obyčejem
je otevírat rakev a loučit se se zesnulým. Tělo
zesnulého jsme předali v pořádku, nejsme žádní
amatéři.“ /Právo, 6. 8. /.
Fakt, že alfou a omegou příběhu je romský
původ celé skupiny, nikomu nepřijde divný.
I když i ve sledovaném období se objevily
texty, které události zpětně hodnotí. „Úředníci museli jednat rychle a bezprecedentně,
a tak pochopitelně leckdy vznikala nesystémová a snadno napadnutelná rozhodnutí.
Třeba v otázce hygieny nebylo zdaleka všechno
v pořádku. V rámci možností ale úřady situaci
zvládly.“ /MF Plus, 7. 8. /.
Bylo by jednoduché říci, že novináři vyprávěli
příběh takto úmyslně. Spíše jen odráží rozporuplnost a nebezpečnou zkratkovitost, která
v českém prostředí vůči „romským“ tématům
stále převládá.
15
PATTI SMITH: VĚROHODNÁ Š
JE PŘEDEVŠÍM BÁSNÍŘKOU, Z JEJÍŽ TVORBY SRŠÍ MAGICKÁ ENERGIE. KDO MĚL ŠTĚSTÍ A DOSTAL SE
NA ČERVENCOVÉ VYSTOUPENÍ PATTI SMITH V PRAŽSKÉM DIVADLE ARCHA, OVĚŘIL SI, ŽE HO TAHLE
DVAAŠEDESÁTILETÁ PUNKOVÁ DIVOŽENKA STÁLE MŮŽE UHRANOUT.
Vstupenky na představení Patti Smith v Arše,
které se konalo 15. července, byly od dubna
vyprodané. O velké poptávce ostatně svědčila
i fronta desítek nervózních zájemců o koupi
lístku před vchodem v den koncertu. Mnozí však
stejně neuspěli. Překupníci se vstupenkami se
tentokrát nedostavili, takže šanci měl jen ten,
kdo včas narazil na smolaře, kterému nepřišel
partner. Náplastí pro zbylé fanoušky bylo snad
jen to, že mezi ně zavítala samotná Patti, rozdala pár podpisů a slíbila, že se někoho pokusí
propašovat dovnitř. Podařilo se to však jen
u jednoho z nich.
Kapacita malé Archy zkrátka nestačila, i když to
byla daň za jinak přívětivou atmosféru. Násle-
16
dovalo netrpělivé, ale ne příliš dlouhé čekání
a pak, krátce po osmé večerní… „Jsem ráda,
že jsem zpátky,“ řekla Patti nenuceně a jala se
zpívat píseň Redondo Beach z legendárního
alba Horses. Rozjezd byl pozvolný. První část
představení tvořily pomalejší kusy, zpestřené
recitováním veršů. Poté se z pódia začaly valit
údernější písně, třeba z alba Radio Ethiopia,
nebo notoricky známé hitovky, jako je Because the Night. Největší zážitek ovšem skýtala
třetí, nejrazantnější část. Patti v ní vyrukovala
s úchvatnou písní Horses (ze stejnojmenné desky), při níž už to v publiku pěkně vřelo.
Patti Smith ve své tvorbě mistrně kombinuje
punkovou naléhavost a pomalé, lyrické melodie.
Její projev je strhující, ale syrový a jeho síla tkví
v jednoduchosti. Doprovod? Jedna nebo dvě
kytary, basa, klávesy, bicí. Nic víc. V Arše tomu
nebylo jinak. Kytarista Lenny Kaye a bubeník
Jay Dee Daugherty, kteří s ní hrají od sedmdesátých let, tu dotvářeli atmosféru newyorské
punkrockové scény. Patti rovněž v průběhu koncertu věnovala píseň palestinským dětem a další
Michaelu Jacksonovi, čímž mnohé překvapila,
ale zároveň předvedla, že se umí povznést nad
samozřejmost svého žánru.
LIDSKÝ BUDÍK
Jeden americký hudební kritik o ní napsal: „Na
jevišti Patti Smith vděčí za mnohé magickým
FOTO: DAIGO OLIVA
popěvkům Allena Ginsberga, ale jejím skutečným předchůdcem je starověká tradice šamana
– kouzelníka kmene, který působil jako médium
pro mimosmyslové světy. Zatímco Jim Morrison
z The Doors definoval druhou stranu, byla to Patti
Smith, která se tam skutečně dostala.“ Patti na
pódiu skutečně působí neuvěřitelně. Poselství
svých písní vyjadřuje sugestivními emocemi,
kterým se v daném okamžiku zcela oddá.
Kritizuje-li něco, umí předvést neuvěřitelný,
nenávistný hněv. Zpívá-li o svobodě, je plná
něhy. Tančí, jako by vyvolávala duše zemřelých,
a její tvář se krabatí rychlými změnami výrazu
bolesti, nadšení a strachu.
Dojem z jejího koncertu umocňuje i její nezaměnitelný image. Vytahané tričko nebo pánská
košile na vyhublé postavě, prošedivělá hříva
a odhodlaný, hloubavý výraz. A při koncertu
kolem sebe mocně plive. Patti odmala odmítala
ženskou vizáž, kterou dívkám předepisovala
tehdejší společnost. „Nikdy jsem se neztotožňovala s žádnou ženskou. Nenáviděla jsem módu
Autor: Jaroslav Fiala
padesátých let,“ říkala později. V sedmdesátých
letech se přesto stala načas módním symbolem
klubové scény kvůli punkové, mírně oboupohlavní vizáži a aktům, které tehdy nafotila.
Inspiraci k sebevyjádření podle všeho našla brzy.
„Máma mi jako malé holce dala Zpěvy nevinnosti
a zkušenosti Williama Blakea. Jak jsem vyrůstala,
začala na mne jeho tvorba působit. To nejkrásnější
a nejvíce inspirativní na Williamu Blakeovi je, že
už jako dítě začal mít vize, a tuto svou otevřenost
nikdy neztratil. Opravdového úspěchu se nedočkal,
lidé ho přezírali, přesto dál dělal svou práci,“ uvedla v rozhovoru pro server Idnes.cz před čtyřmi
lety. Začátky Patti Smith rovněž nebyly slavné.
Chvíli pracovala v továrně, studovala univerzitu,
ale v devatenácti nechtěně otěhotněla a dítě
nakonec opustila.
V roce 1967, v jednadvaceti letech, udělala za
minulostí řez a odjela do New Yorku. První dva
týdny prý spala v metru. „Doma byl klid, ale
taky tam nebylo nic, co by mne mohlo zformovat.
New York je jediné místo, které mně skutečně
přijalo.“ Patti si našla přátele a přestěhovala
se do legendárního hotelu Chelsea, kde bydleli
třeba Janis Joplin nebo William S. Borroughs.
Pilně psala hudební recenze a zejména básně,
které recitovala před publikem. Její tvorba byla
silně ovlivněna poezií přelomu 19. a 20. století,
hlavně prokletými básníky. Arthur Rimbaud byl
podle Patti „první punkový básník“.
Vliv těchto tvůrců je na jejím uhrančivém projevu patrný. Ať už Patti Smith recituje nebo
zpívá, její slova se doslova vrývají pod kůži.
Málokterý umělec dokáže působit na publikum
tak sugestivně. Patti říká naplno co si myslí,
věří si a vy věříte jí. Vypovídají o tom i motivy
její tvorby, o kterých kdysi prohlásila: „Začala
jsem dělat rock-and-roll z politických důvodů.
Vím, že jsme na začátku nebyli moc dobří, ale
připadali jsme si jako lidské budíky. Říkali jsme:
Probuďte se! Probuďte se!“
ve svých dvaašedesáti zpívá. Při vystoupení
v Arše si občas nešlo nepřipomenout staré
známé heslo: „Punk´s not dead!“ Při rychlejších
kusech publikum hravě roztančila a dovedla
k vytržení. Na pódiu byla v pohybu, zuřivě
gestikulovala a zběsile tančila. Občas si zase
jako by nezúčastněně pletla copánky z vlasů.
Zkrátka do toho dala všechno. Kdekdo dnes
v této souvislosti vzpomíná na Pattiin první
koncert v Česku v roce 1996. Tehdy zahrála
v Kongresovém centru, kde diváci museli sedět
na vypolstrovaných sedačkách. Po odehrání
první skladby ovšem uchvácení lidé hromadně
vstávali, sedačky přelézali a drali se k pódiu.
SÍLA SKRYTÁ V LIDECH
Patti je umělkyně, která se vždy vyjadřovala
ke společenským a politickým otázkám. Nešlo
však jen o bourání konvencí. Po uvěznění členů
undergroundových Plastic People of the Universe v polovině sedmdesátých let byla jedním
z prvních zahraničních umělců, kteří proti tomu
protestovali. Po vydání desky Radio Ethiopia
zase nekompromisně prohlásila: „Když zavolá
Etiopie a řekne, potřebujeme pšenici, nebudeme
se jich ptát jakou mají barvu nebo kdo je jejich
oblíbenec a co poslouchají v rádiu. Nemusejí dělat
vůbec nic, jen mít hlad. A jestliže mají hlad, je
třeba je nakrmit, to je všechno.“
Jejím mottem je heslo ze šedesátých let: „People
have the power“ (lidé mají moc). Avšak na rozdíl
od řady jiných tvůrců, kteří na něj zapomněli,
ho Patti stále připomíná. Donedávna třeba při
hlasitých protestech proti válce v Iráku a vládě
George W. Bushe, kterého na koncertech obviňovala ze zločinů proti základním svobodám. Patti
není představitelkou politické ideologie a její
stanoviska vždy vyplývala z konkrétní situace.
V roce 1997 řekla: „Umělci tu nejsou proto, aby
sloužili médiím. Ani média tu nejsou proto, aby
sloužila umělcům. Pokud média a umělci někomu
slouží, jsou to lidi. A co jsme udělali, abychom jim
posloužili?“ Mnohým se dnes může zdát křičet
o svobodě jako vyprázdněné. Patti se však snaží
dát těmto heslům smysluplný obsah a zdůrazňuje,
že moc měnit věci má v rukou každý z nás. V divadle Archa tomu nebylo jinak: „Vy jste budoucnost!
Jen na vás záleží, jestli tu zůstane špinavá planeta,“ volala k publiku na závěr.
PUNK´S NOT DEAD
Patti v první polovině sedmdesátých let vystupovala v legendárním newyorském klubu CBGB.
Ten se stal jedním z nejvýznamnějších symbolů
začínající americké punkové éry. Kromě ní zde
působily skupiny jako Ramones, Television nebo
The Dead Boys. Recitování veršů se Patti v této
době rozhodla podpořit elektrickou kytarou
a nakonec i plnohodnotnou kapelou. K té se
přidal i mladý český emigrant Ivan Král, jenž
s rodiči opustil Československo po sovětské
okupaci. Originální básnířka se posunula k přímočarému punk rocku a výsledkem byla kapela
Patti Smith Group. Tato sestava nahrála čtyři
alba, která ji v sedmdesátých letech vynesla
na vrchol slávy, ale v roce 1980 se na osm let
odmlčela. V nejlepším se má přestat.
Srovnáte-li však starou koncertní videonahrávku s dneškem, zjistíte, že projev šamanky
Patti je stále rezolutní. Sice zestárla, ale
přesto je těžké uvěřit, s jakým nasazením
FOTO: NESSTER
AMANKA
17
NIKDO NEMĚL
TAKOVOU
FANTAZII
18
Autor: Vít Strobach
LENKA REINEROVÁ, POSLEDNÍ Z OKRUHU PRAŽSKÝCH ŽIDOVSKO-NĚMECKÝCH AUTORŮ, ZEMŘELA
V ČERVNU LOŇSKÉHO ROKU. KRÁTCE PŘEDTÍM VZPOMÍNALA V DOSUD NEPUBLIKOVANÉM ROZHOVORU
NA PRVOREPUBLIKOVÉ LEVIČÁCTVÍ, VZTAHU K ŽIDOVSTVÍ A „RUZYŇSKÝ“ ANTISEMITISMUS PADESÁTÝCH LET. SPISOVATELKA BY LETOS V KVĚTNU OSLAVILA DEVADESÁTÉ TŘETÍ NAROZENINY.
Jaroslav Foglar
Nedokončila jste střední školu, i když
jste studovat chtěla. Jak se to stalo?
Jsem absolutně nevzdělaný člověk. Tatínek
měl železářství a zpočátku se nám dařilo
docela dobře. Nastoupila jsem do německého
gymnázia. O tom rozhodli rodiče. Neptala jsme
se jich, proč zrovna německá škola. Mluvili
německy, i když oba ovládali i češtinu. Řekli
mi, že tam půjdu, tak jsem šla. Ale v kvartě
jsem musela odejít. Naše finanční poměry se
změnily, takže jsem v šestnácti nastoupila do
práce. Byla jsem takzvaně nadané dítě a jen
nerada jsem šla ze školy pryč. Leckteří blbečkové tam klidně zůstali, pokračovali, mohli
studovat i na univerzitě, ale já kvůli penězům
ne. Posunulo mne to doleva, protože jsem to
vůči sobě cítila jako nespravedlnost. Mluvilo se
ale o tom, že je škoda, když takové dítě nemůže
studovat, takže jsem díky tomu získala protekcí
práci v papírnách. Nyní je to světlé místo v mé
biografii. Seděl tam totiž se mnou v kanceláři
Jaroslav Foglar.
radikálních názorů, co jste si o tom
myslela?
si, že byl homo, ale jsem hluboce přesvědčená
o tom, že byl slušný a čestný. Naproti nám, kde
jsme s Foglarem pracovali, byla burza práce.
Od rána tam stáli chlapi a čekali, jestli něco
dostanou, nebo nedostanou. Byl tam často
kravál, přišla policie a pendrekovala je. My jsme
byli „ti lepší“, měli jsme práci. Dívali jsme se
dolů a nerozuměli tomu. Ale byli jsme s tím
stále konfrontováni.
Tehdy to nebyl známý fakt. Byli jsme prostě
taková mládež. Místo toho, abychom šli na rande, jsme jeli agitovat proti henleinovcům. Nikdo
nás nenutil, bylo to z vnitřního přesvědčení.
Nepřítel, tedy to, čeho jsme se nejvíce báli, byl
fašismus. Sovětský svaz nám říkal, že když nás
přepadnou, půjde s námi.
ČEKÁNÍ NA SPRAVEDLIVÝ SVĚT
DEUTSCHES HAUS
Díky nucenému odchodu ze školy
a hospodářské krizi ve třicátých letech
jste se stala komunistkou?
Pocházíte z asimilované rodiny, kdy jste
si začala uvědomovat své židovství?
Stalo se, že jsem šla po ulici a mladý, dobře
vypadající člověk stál na rohu a držel kytičku
pomněnek. Nechtěl žebrat, tak raději prodával pomněnky. Na mladého člověka to působí,
pokud je trochu citlivý. Takový osud tenkrát
mohl mladé lidi někam postrčit. Moje revoluční
minulost nepřišla náhodou. Byla jsem velký
revolucionář, ale nebyla jsem sama. Většina
inteligence tehdy byla to, čemu se dnes říká
levá. Fašismus jsme měli na hranicích a nejen
tam. Mussolini přepadl Habeš, v malém Československu to mělo ohromnou odezvu. Začala
válka ve Španělsku, proti fašismu tam šli bojovat moji kamarádi, i když nemuseli.
Co jste čekala od komunismu?
Na to se vás ptají ve všech rozhovorech,
které jsem s vámi četl. Jak se vám spolu
pracovalo?
Že přinese sociálně spravedlivou společnost.
Četli jsme Erenburga, v divadle dělali různé
pokusy. O gulazích se nevědělo. Lidé mi dnes
namítají že byly procesy! Mně bylo tehdy devatenáct let a nějaké procesy mi neimponovaly.
Vlastně jsem o nich ani moc nevěděla. Pro mě
bylo rozhodující, že nám přijde Sovětský svaz
na pomoc. A bude to potom dělat jinak, spravedlivěji, než jak jsem to sama zažila. Nebyla
jsem s tím jak známo sama. Scházeli jsme se
v kavárně Metro. V rohu byl stůl komunistické
mládeže, to jsme byli my, což znamenalo Jiřího
Ortena, Evžena Rosického a jiné. Kousek dál
byl „trockistický“ stůl. Seděli tam manželé
Budínovi, Milena Jesenská, nějaký doktor
Ungr. Prostě různí lidé a my jsme je sledovali.
Jednoho večera se ve dveřích objevil krásný
mladý muž, byl to Julius Fučík. Jesenská se
zvedla od „trockistického“ stolu, objala ho
(stalinistu) a pak spolu odešli. To byla tehdy
velká aféra, protože to nesmělo být.
Velmi dobře jsme spolu vycházeli. Byl o devět
let starší a celou dobu mu nezavolala ani jedna
holka. Měl svoje kluky a to mu stačilo. Myslím
Mezi levicovými novináři bylo mnoho
lidí židovského původu, často velmi
Od poloviny třicátých let s nástupem antisemitismu. Začalo to kravály na univerzitě, které
změnily situaci v Praze. Na německém gymnázium byla polovička dětí z židovských a polovička
z tak zvaných národních, nacionalistických
rodin. Profesorský sbor byl taky takový. Nikdy
tam ale nedošlo k třenici. Až tak kolem roku
1936 to začalo být nepříjemné. Věděla jsem
vždycky, že jsem Židovka, ale bylo to takové
„a co“, nehrálo to pro mě dlouho žádnou roli.
Moje rodina byla absolutně asimilovaná.
Maminka byla naposled v synagoze, když se
vdávala, protože jinak to tenkrát nešlo, ale
vícekrát ne.
Jak jste vnímala česko-německý antagonismus v Československu?
Milena Jesenská
19
Moje babička, coby stará dáma, měla svůj
dámský kroužek. V létě, když bylo hezky, se
scházely všechny v zahradní restauraci Deutsches Haus. Nebyl zde, mezi těmito židovskými
dámami a německým osazenstvem podniku,
žádný problém. Bylo to normální, ale jen do
roku 1936, kdy přišly nepokoje na univerzitě
a zostřovalo se napětí v pohraničí.
Situace se s blížící válkou vyhrotila
velmi rychle, věděla jste, že jste kvůli
vašemu židovství ohrožená?
Nyní se často říká, že Židi neutekli, že si to
nechali líbit. Po Mnichovu se ti bohatší snažili
odejít ven, ale nebylo to lehké. Byl zde problém
s vízy. Nikdo neměl ale takovou fantazii, aby
si mohl představit, co bude. Holocaust si pro-
stě nikdo nedokázal představit. A najednou
si v Praze nemohli Židé sednout na lavičku,
nemohli do tramvaje.
V této době jste se sama hlásila k češství, němectví nebo židovství?
Vůbec jsem se k ničemu nehlásila. Nikdo to po
mně také ani nechtěl. Ani na emigraci jsem
nemyslela. Po válce a všech vězeních jsem si
navíc slíbila, že už nebudu nikde nikdy členem.
Když jste člen čehokoliv, musíte se přizpůsobit nějakému řádu. Když mi bylo osmdesát,
tak jsem vstoupila do židovské obce. Jsem
nevěřící člověk, ale dělala jsem to z pocitu
sounáležitosti, že k nim tak nějak patřím, jsem
jedna z nich. Celá moje rodina jen kvůli tomu
zahynula. Když mi bylo osmdesát pět, tak jsem
vstoupila do Amnesty International. Teď mi
bylo devadesát, mám schované peníze a říkám
si, kam je dám. Myslím na bezdomovce. Mohli
pro ně ty stany na Letné postavit alespoň na
celou zimu.
O občanské válce v židovské obci víte?
Ano, vím.
To je to nejhorší, co může být. Nejsem ani jelínkovec ani sidonovec a myslím, že je hrozné, co
vyváděly obě strany. Teď mají v židovské obci
nové vedení, nějaký Bányai. Napsali, že pracují bez nároků na odměnu, tak snad odpadne
spousta problémů.
Účastníte se akcí na obci?
Lenka Reinerová (1916-2008)
byla od mládí činná v komunistické
mládeži. Ve třicátých letech se seznámila
s řadou tehdejších levicových novinářů
a brzy pod jejich vedením začala sama psát.
Druhou světovou válku přežila jako jediná
ze své rodiny díky emigraci do Mexika.
Přes patnáctiměsíční vězení na počátku
padesátých let zůstala nadále, nebo spíše
znovu po přechodném vyloučení, členkou
strany a přesvědčenou komunistkou.
Určité „odkouzlení“ přišlo až v letech
tzv. normalizace. V té době jí vycházely
knihy pouze za hranicemi a v němčině. Pro
české čtenáře se opět objevila až v letech
devadesátých. V češtině z jejích knih zatím
vyšlo: Hranice uzavřeny, 1956, Barva slunce
a noci, 1969, náklad zabaven, Sklo a porcelán, 1991, Bez adresy , Neskutečně skutečné
příběhy, 2001, Kavárna nad Prahou, 2001,
Všechny barvy slunce a noci, 2002 , Vůně
mandlí, 2004, Praha bláznivá, 2005 Čekárny
mého života, 2007.
20
Byla jsem na oslavě sto let Židovského muzea.
Pozvali mne na do divadla Archa. Moderoval
to Dědeček (nevím, co on má společného se
židovstvím), který se mne ptal, jak při tvorbě pracuji se svým židovstvím. Trochu mě to
namíchlo. Řekla jsem, že o tom nepřemýšlím.
Je to ve mně, to nenaplánuji.
KOUŘILI PAPIROSY
Byla jste zatčena a uvězněna na počátku
padesátých let, v době politických
procesů. Řekla jste, že vám přitížilo, že
jste Židovka. Setkala jste se ve vězení
přímo s antisemitismem? Obviňovali vás
ze sionismu?
V Ruzyni to bylo pořád. Primitivně, hloupě.
Říkali třeba, že od založení státu Izrael jsou
všichni Židé na světě sionisty. Zeptala jsem
se svého vyšetřovatele, jestli myslí opravdu
všechny Židy. Když odpověděl, že ano, zeptala
jsem se na soudružku Gánovic, tedy členku ÚV
KSSS. Nevěděl, co má odpovědět. Jednoho
dne mi řekl: „Ten váš Kisch, to byl taky pěknej
agent.“ Já na to, že jsem slyšela, že prý měl
nějaké styky s GPU. Už jsme pak o Kischovi nikdy
nemluvili.
Brzy jsem pochopila, že tam nejsem kvůli něčemu. Souhlasila u mne všechna negativa. Byla
jsem předválečnou členkou strany, což bylo
v té době špatné, byla jsem novinářka, Židovka,
Julius Fučík
za války jsem emigrovala na Západ, a ještě
jsem si vzala Jugoslávce. To byl můj rejstřík.
Výslechy byly vedené podle toho. Prostě někde
něco bude. Třeba: „Znala jste Moše Piadeho?“
Přitom zdůrazňovali Moše. Byl vysoký činovník
strany v Jugoslávii, ale byl Žid. Všechno to
ale dělali Sověti. V Ruzyni seděli jeden či dva
z nich někde v koutě, v civilu. Nikdy neotevřeli
pusu, ale kouřili papirosy, podle toho jste je
mohl poznat.
Ovlivnilo vězení váš vztah k židovství?
Ani ne. Je to ve mně. Rodinu mi kvůli tomu
zabili. Důkladně, jedenáct členů. Od babičky až
po osmiletého synovce. Nemusím o tom nějak
extra přemýšlet. Myslíte, že teď není latentní
antisemitismus? Lidé si toho pořád všímají,
i pozitivně, že jsem jiná.
Tento byt jsem v roce 1958 dostala přidělený.
Dcera zde začala chodit do školy, jednou přišla s tím, že jí spolužák říkal, že je Židovka.
A ona nevěděla, co to je. To jsem nesnesla.
Sebrala jsem se a šla jsem za ředitelem školy.
Když jsem byla ve vězení, otec dceři říkal, že
mám důležitou práci. Kupoval jí za mne i dárky
a psal dopisy. Na dceru to mé věznění s celou
tíhou padlo, až když jí bylo patnáct, šestnáct,
a řeší to dodnes. Ve mně je to také, toho se
nezbavíte, to je nějak ve vás. Mám tu zajímavý
dopis od dcery popraveného Ludvíka Frejky.
Jeho manželka, herečka, se proti němu tehdy
„vyjádřila“. Že byl zrádce a podobně. Přiměla
k tomu ještě jeho syna, kterému bylo tehdy asi
čtrnáct. Frejkova dcera se z toho ještě dnes
potřebovala vypsat.
Změnil se ve vězení váš vztah ke
komunismu?
Četl jste Sklo a porcelán? Píšu tam o tom. Mám
tu výhodu, že se z toho mohu vypsat.
ROZHOVOR |
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorka: Jitka Kolářová
TO BYLO O PRSA!
PRSA JSOU V NAŠÍ SPOLEČNOSTI SYMBOLEM ŽENSTVÍ. V KOUSKU TKÁNĚ JE KONCENTROVÁNA KRÁSA,
SEXUALITA I MATEŘSTVÍ. CO SE STANE, KDYŽ VÁM DIAGNOSTIKUJÍ RAKOVINU A O PRSA PŘIJDETE?
Kde hledat pomoc?
Na podporu žen s rakovinou prsu fungují
v Čechách sdružení ALEN a Jantar. Obě
nabízejí především psychickou podporu, solidaritu a přátelství. Pořádají
pravidelná setkání, společné aktivity,
ALEN i rehabilitační pobyty. Jejich cílem
je ukázat ženám, které přišly o prs,
že plnohodnotný život onemocněním
nekončí.
Rakovina prsu je třetím nejčastějším typem
rakoviny v Evropě. V Čechách je každoročně
diagnostikována u pěti tisíc žen – v průběhu
života jí onemocní každá dvanáctá. Dříve po
diagnóze většinou následovala totální mastektomie, neboli odnětí celého prsu. Dnes se
v raných stádiích tento typ rakoviny úspěšně
léčí pouze odstraněním nádoru s dostatečně
velkým bezpečnostním „nárazníkem“ okolní
zdravé tkáně, takže žena nepřijde o celý prs.
V případě nádorů, které již metastázovaly, však
zákrok bývá větší a navíc po něm nastupuje
chemoterapie a radioterapie, která by měla
zaručit, že se metastázy již dále v těle nebudou
šířit. Po úspěšné léčbě pak může žena podstoupit plastickou operaci, kde jí vymodelují nový
prs. Další možností je nosit pod oblečením tzv.
epitézu – silikonový polštářek, který vypadá
jako ňadro.
Tolik medicínské minimum. Rakovina a ablace prsu jsou dnes obestřené spletí lékařské
a pojišťovnické terminologie, k přivyknutí životu bez prsu, vyrovnání se s operací a hledání
ztraceného sebevědomí ale léky ani zákroky
nepomohou.
a doktor s ní mluví, jako kdyby šlo o koupi
ortopedických vložek.
Darinina zkušenost výmluvně ilustruje současný
přístup k nemoci i jejím následkům. Přihlížíme
rozpravě odborníků – lékařů, fyzioterapetů,
pojišťoven – kteří mluví o ablaci, segmentektomii, lymfadenektomii, ale málokdy o traumatu,
které diagnóza způsobí, o potřebě pochopení
i nutnosti přijmout změněné tělo. Zákroky se
složitými názvy jsou pro ženy s rakovinou prsu
bezpochyby životně důležité. Jenže nestačí.
Zdraví není jen momentální nepřítomnost
nemoci, jejíž vývoj je navíc silně ovlivněn tím,
jak nemocní celou situaci prožívají a jak se k ní
staví. Ženy po operaci prsu čelí najednou řadě
nejistot a otázek. Ty hlavní se samozřejmě točí
kolem souboje s nebezpečnou nemocí, který
je během na dlouhou trať, navíc s nejistým
koncem. Obrovskou zátěží, která komplikuje
zvládání situace, mohou být ale i zdánlivě
banální, praktické problémy: kde sehnat dobrou
paruku, když po chemoterapii vypadají vlasy?
Jak nosit prádlo s epitézou? Někdy stačí třeba
jen najít někoho, kdo právě prožívá podobnou
situaci a nestydí se o ní mluvit. Takové věci se
ale v ordinaci žena většinou nedozví.
NIC NEŽ SKALPEL
Darině bylo devatenáct, když si na hrudníku
náhodou nahmatala bulku. Okamžitě absolvovala vyšetření, při kterém se ukázalo, že se
jedná o rakovinu. Rozhovor s lékařem o tom,
co bude následovat byl víc než strohý: „To prso
vám uřízneme. Ale když to půjde dobře, můžete
jít za pár měsíců na plastiku a dostanete nové.
Sestra vám vypíše žádanku na předoperační
vyšetření. Nashledanou.“ Tehdy se v ordinaci
málem zhroutila. Právě jí diagnostikovali
smrtelnou nemoc, přijde o prs, možná o život,
LÁSKA A SEX – BEZ PRSA?
Mnoho žen s diagnózou rakoviny prsu prožívá
zásadní změny také v sexuálním životě. Americká lékařka Anne Collyer, která se rakovinou prsu
zabývá, v pořadu BBC uvedla, že i malá jizva na
prsu může v ženě vyvolávat hrůzu a způsobit
ztrátu sebevědomí. Když přičteme vypadané
vlasy, vyčerpání z náročné léčby, nevolnosti
a bolesti, je přirozené, že vnímání sebe samé
a svého těla prochází v průběhu nemoci velkou
změnou. Sexuální život jde v tu chvíli často
stranou. Přesto je udržení intimity v partnerském vztahu právě v tuhle chvíli velice důležité.
Podpora ze strany partnera či partnerky může
být v procesu uzdravování klíčová. Významné
jsou přitom i zdánlivé maličkosti. Třeba jen
ujištění: „Nechodím přece s tvými prsy, chodím
s tebou“ působí na léky a operačními zákroky
vybičované pochybnosti a nejistotu stejně
důležitě jako kdysi první milostné vyznání.
ŽIVOT POTÉ
Ženská prsa jsou prostě víc než jen část těla.
V tomto smyslu je rakovina prsu velmi specifické onemocnění. Naštěstí i u nás už vznikly
různé svépomocné skupiny, které nabízejí nejen
praktické informace, ale i pochopení a zkušenosti těch, které rakovinu prsu zvládly.
Spoustu informací lze také najít na internetu.
České weby se zatím stále soustředí především
na medicínské otázky, těm, kdo vládnou angličtinou, ale může pomoci třeba americký web
Breastcancer.org, který si našla i Darina: „Je tam
spousta užitečných praktických nápadů, se kterými
může přijít jen ten, kdo nemocí sám prošel. Třeba,
jak se s epitézou a parukou koupat. Přes diskusní
fóra jsem se tam taky seznámila s holkama v mém
věku se stejnou diagnózou. Předtím jsem si připadala hrozně osamělá – myslela jsem si, že se
tahle nemoc týká spíš starších žen a o to pro mě
bylo všechno těžší.“
Rakovina prsu si nevybírá – onemocnět může
kterákoliv žena. Je přitom důležité, aby krom
lékařské pomoci slyšela i hlasy podpory, které by
jí dodaly sílu se poprat s nemocí i s následujícím
životem bez prsu. Takovým hlasem mluví i má
oblíbená světoznámá fotka rozpřažené ženy
s jizvou po ablaci prsu. Koneckonců, i Amazonky
byly bojovnice s jedním prsem.
21
V tajence naleznete kurdské přísloví.
Vyluštění tajenky z čísla 334: Manželka je žena, která má krásnou a šťastnou budoucnost za sebou.
Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Libuše Komárková, František Brejcha, Josef Kropáček
Soutěží se o: 3x 2CD – Karla Čapka – Bílá nemoc. Ceny poskytl Radioservis, a.s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku
Rozhlas. Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: eshop@rozhlas.
cz. Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.
Pište si také o nový katalog na rok 2009. Kanceláře nyní sídlí na Olšanské 3, 130 00 Praha 3.
22
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Jiří Ptáček
DOMINIK LANG: ARCHITEKT PŘÍSTAVKŮ
V SOUČASNOSTI PATŘÍ DOMINIK LANG K NEJVYTÍŽENĚJŠÍM MLADÝM UMĚLCŮM U NÁS. V BRNĚNSKÉ
G99 ZDŮRAZNIL ZÁSADNÍ VÝZNAM, JEŽ PRO NĚJ MÁ INSPIRACE ARCHITEKTONICKÝMI FORMAMI.
PROTO JI NAZVAL ARCHITEKT, VÝBĚR Z DÍLA.
O osmadvacetiletém Langovi se ví, že je s ním
radost spolupracovat. Je pilným a důsledným
profesionálem, který své realizace šije na míru
danému prostředí a umí do něj vstoupit nenápadně i velkoryse a monumentálně. Ve svých
instalacích reaguje na konkrétní prostory, na
jejich vzhled, funkce a historie. V galeriích se
proto často vyjadřuje k jejich institucionálnímu
rámci podmiňujícím jak vypadá, jak jsou v něm
prezentována a vnímána umělecká díla, a podobně. A možná proto, že právě na to slyší kurátoři
působící v institucích, pro které je zkoumání
těchto institucí zrcadlem vlastní činnosti, zažíváme poslední dobou nebývalou konjunkturu
Langových veřejných prezentací.
Tak se také stalo, že se mu na letošní léto sešly
rovnou tři nabídky na velké samostatné výstavy
od pražských Karlin Studios až po Moravské
galerie v Brně a G99, přináležející pod brněnský
Dům umění. Jiný autor by za podobných okolností některé termíny odmítl, tím spíš, kdyby
se ve stejné době měl účastnit ještě Prague
Bienalle 4, Zlínského salónu mladých a brněnské
přehlídky Sochy v ulicích. Ne tak Dominik Lang.
Všechny výzvy přijal a je na místě podotknout,
že se s nimi důstojně vyrovnal.
ARCHITEKTURA PRO
KANCELÁŘSKOU ROSTLINU
Dvě ze tří Langových výstav čerpaly právě
z jeho zaujetí vzájemných vztahů mezi prostorem a funkcí výstavních institucí. Jinak
tomu bylo v případě brněnské G99. Zde Lang
nabídl obšírnější pohled na svoji základní fascinaci hrou s architektonickými formami. Ke
zdejším dvěma sálům tentokrát nebyl pozorný
a korektní, jak jindy bývá, a nechal je zmizet za
vlastním členěním prostoru na chodby a malé
místnosti, oddělenými od sebe zamčenými
dveřmi. Divák vybavený u vstupu svazkem klíčů
tak postupně odemykal zámky a v místnostech
nalézal exponáty.
Vystavené práce pochopitelně odpovídaly názvu
výstavy a byly architektonické. Nešlo ovšem
o klasické ukázky architektonických projektů,
ale o různé variace na téma vztahu mezi minimalistickým výtvarným objektem, ready-made
a architektonickým modelem a o posuny určitých
architektonickým prvků od funkčnosti k neúčelné
hře. Lang rovněž vystavil řadu jednoduchých rysů,
v nichž pozměnil obvyklou logiku staveb a jejich
detailů – celých domů, jejich stěn, detailů zahrad
nebo nábytku, ale také například „opěrný systém“ pro přerostlou kancelářskou rostlinu nebo
dokumentaci k projektu dostavby zahradní boudy
doprovázenou videem, v němž ji autor vlastníma
rukama staví jakémusi nerudnému pánovi.
Langovo nakládání s architekturou má v sobě
lehkost hry s nepřeberným množstvím možných
kombinací, které se otevírají, když zapomeneme
na některou z podmínek, jež architektuře obvykle klademe. Překračuje tím omezení architektury
a zároveň rozšiřuje její pole, protože do hry
zahrnuje v podstatě cokoliv, u čeho vystopuje
konstrukční podstatu. Taková přehlídka také
vůbec není vytvářena pouze pro „kolegy“ architekty. Obrací se k nám všem, vede nás k vnímání
pravidel a struktur, jak nás jimi architektura
mlčky obklopuje, a k poznání, že nejsou samozřejmé. Výstava Architekt, výběr z díla byla takovou lekcí z nesamozřejmosti. A právě v tomto
směru dávaly smysl rovněž klíče přidělované
u vstupu do instalace. Hledání náležitých klíčů
k zámkům změnilo náš postup výstavou. Přestal
být plynulý a nerušený, na což jsme v galeriích
zvyklí, a stal se přerušovaným, komplikovaným
a v některých okamžicích stresujícím. A to
zejména v okamžiku, kdy se za námi zabouchly
jedny ze dveří na chodbě a my jste zjistili, že
klíč od nich na kroužku nevisí. Někdo ho dokola
zkoušel najít (a to byl můj vlastní případ), až mu
náhodou dveře otevřel jiný návštěvník, bystřejší
jedinec se obrátil na kramfleku a objevil druhé
dveře, které ho vyvedly na dvůr paláce Domu
Pánů z Kunštátu.
Dominik Lang: Architekt, výběr z díla. G99,
Dům Pánů z Kunštátu, Dominkánská9, Brno
(www.dum-umeni.cz). Výstava trvá do 9. srpna.
SVITAVA A HOSTÉ
Když mladí malíři Jan Karpíšek a Lukáš Karbus vystavují spolu, zastřešují se názvem skupiny Svitava. K účasti na výstavě v Třeboni ale pozvali ještě třináct
přátel, kteří podobně jako Karbíšek s Karbusem hledají současný výraz pro romantické obsahy v malbě a kresbě. Vynikající kresby Václava Stratila a Lukáše
Karbuse, některé dobré obrazy Jana Karpíška, Kamily Zemkové a Hany Linhartové nebo zajímavé malířské studie Petra Tichého bohužel rozmělnilo pozvání
slabších kolegů. Výstavu také poškodilo rozhodnutí kurátora Jana Karpíška zahlušit prostor co největším množstvím obrázků. V podstatě by tak Svitavu k Světu šlo přejít jako běžnou, nepříliš promyšlenou kratochvíli pro lázeňské hosty. Až na Václava Stratila jsou však jmenovaní autoři mladí, mají talent a vystavují
zřídka. Takže Svitavu k Světu nelze přejít bez povzdychnutí, že na ně neupozornila lépe.
Svitava a hosté: Svitava k Světu. Výstavní sál Pod věží, Masarykovo nám. 103, Třeboň. Výstava potrvá do 30. srpna.
23
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorka: Tereza Marečková
ČAJ A ČAS
VĚTŠINA LIDÍ PŘISTUPUJE KE SVĚTU S AROGANTNÍ KRUTOSTÍ, PÁR JEDINCŮ S BEZELSTNOU UPŘÍMNOSTÍ A JEN NEMNOHO UŽÍVÁ NEDŮVĚŘIVOU VLÍDNOST. ALE NAŠTĚSTÍ SVĚT OBÝVAJÍ I JEDINCI,
KTEŘÍ SE K NĚMU STAVÍ SE „SMĚSÍ DĚTSKÉHO NADŠENÍ A ÚDIVU A ZÁROVEŇ S NESMÍRNĚ VLÍDNOU
MÍRNOSTÍ“. S ELEGANCÍ JEŽKA BY SE DALO POPSAT MIMO JINÉ JAKO STUDIE POSLEDNĚ JMENOVANÉHO VZÁCNÉHO DRUHU.
Čteme dva prolínající se deníky. Jeden píše
čtyřiapadesátiletá domovnice paní Michelová,
druhý třináctiletá Paloma, dívka z domu, o který se umolousaná vrátná stará. Jsou příbuzné
na tolika místech, že jenom dychtivě čekáme,
kdy se tyto dvě bytosti konečně srazí na chodbě pařížského činžáku a počnou přátelství.
Jenomže společenské bariéry jsou na první
pohled tak neprostupné…
Hlavním a kouzelným nápadem knihy je
postava výše zmíněné Renée Michelové. Byla
by škoda úplně prozrazovat její tajemství,
kterého se určitě v nejbližší době chopí nějaká
filmová společnost. Každopádně Renée nemá
děti, nedívá se na televizi, nevěří v Boha. A je
již několik let vdovou. Jak sama říká, nemá
a nepoužívá žádné podpůrné prostředky,
kterými lidé obvykle zahánějí myšlenky na
konečnost, smysl bytí a tak podobně. Přesto
a právě proto je její život o hledání „zrnek
krásy“, která paradoxně leží v těch nejzastrčenějších a nejobyčejnějších koutech, kde
dennodenně utírá prach a vynáší popelnice
před dům.
NAUČTE MĚ, ŽE NEJSEM NIC
A ŽE SI ZASLOUŽÍM ŽÍT
Nejzábavnější okolností na pozadí její zážitkové skromnosti jsou ostatní obyvatelé domu,
tedy vlastně její nadřízení. Skoro by se dalo
říct, že je to snob vedle snoba, kdyby Muriel
Barberyová nehloubila humor právě z rafinovanosti, s jakou zachází se zjevnou pravdou.
Nesmyslné a neužitečné legrační figurky žijící
v katastrofálním nadbytku jsou odzbrojeny
tečnosti, poslouchá jejich skutečná slova.
Tajemství nemůže zůstat jeho zraku dlouho
skryto, ačkoli paní Michelová zvýší úsilí.
MIRABELKOVÝ TEST
sebemenším náznakem toho, že svět a život
může být jiný, než si ho ve svých odtažitých
výšinách představovali. Se soucitem na ně
shlíží domovnice ze své filozofické výše, na
všechny ty ministerské úředníky a recenzenty
luxusních restaurací. A Renée chce ostatně
tyto křehké prázdné nádoby uchránit šoku
ze zjištění, jak je klišé o zatuchlé domovnici
nepravdivé… Jednoho dne se ale do domu,
konkrétně do bytu po právě zemřelém recenzentovi, nastěhuje Kakuro Ozu. Princ z pohádky, ačkoli by měl věk spíš na pohádkového
dědečka. Jedním je pro domovnici a druhým
pro Palomu. Dívá se na lidi jací jsou ve sku-
Palomin deník má jednoduché zadání. Jeho třináctiletá autorka chce ukončit svůj život. Pro
jistotu ještě shromažďuje poslední argumenty,
proč na tomto světě zůstat. Je důsledná, krutě
trefná a moudrá, tak aby něco nezanedbala. Na
valnou část jejích poznatků naprostá většina
smrtelníků nepřijde do konce svých dnů. Údiv
se pomalu proměňuje v obdiv.
Renée kráčí cestou skrytosti, ale umí se jí
v pravý okamžik vzdát. Svému deníku odkrývá
vše. Křehké motýlí poklady v dlaních. Na čtenáře se obrací přímo nebo jen pocitem – „Copak
to neznáte? Nikdy se vám to nestalo?“. Je to
potom důvěrná slavnost setkání nad čajem.
Sejde se na ní jednoduchost s výlučností,
aby připily kráse. Oba deníky jdou po jejích
stopách. Ale! Důležité je, že nikdy nebo alespoň už dlouho jsem se nesmála tak nahlas
v metru nebo jiných dopravních prostředcích
s nosem zabořeným do stránek beletrie. I proto
překvapí trochu melodramatický závěr, trochu
moc umlčený konec. Celkový rozmach a vášeň
stylu k němu ale vlastně míří celou dobu. Přes
tečku za knihou se stejně převalí vlna všeho
předchozího a smyje odmítnutí.
Muriel Barberyová
S elegancí ježka
překlad – Petr Christov
Host, 2008
NOVINKY NA KNIHKUPECKÝCH PULTECH:
Andre Makine, Rekviem za východ
překlad – Drahoslava Janderová, Paseka, 2009
Protagonista románu francouzského prozaika ruského
původu je vojenský lékař, který se nechal najmout
do služeb sovětské rozvědky. Po rozpadu sovětského
svazu se ocitá před rozhodnutím, zda pokračovat
v dosavadní práci…
24
Agatha Christie
Vražda v postranní ulici
překlad – Hana Petráková
Knižní klub, 2009
Bohatá série autorčiných detektivek v českém překladu se
v této knize rozšiřuje o soubor sestavený ze čtveřice kratších
příběhů s Herkulem Poirotem v hlavní roli…
Autor: Karel Veselý
JEDNORUKÝ MAJOR PROTI PURISTŮM
KLUBOVÍ PRODUCENTI DIPLO A SWITCH NATOČILI POD HLAVIČKOU PROJEKTU MAJOR LAZER ALBUM,
KTERÉ SKLÁDÁ POCTU JAMAJSKÉMU DANCEHALLU. MÍSTO NAPODOBOVÁNÍ JEHO POSTUPŮ ALE
OBJEVILI ZCELA NOVÝ SVĚT.
Hudební styl dancehall vznikl na Jamajce
v osmdesátých letech minulého století jako
agresivnější verze reggae. Využíval syntetických beatů prvních automatických bicí a místo
rastafariánské vize světového míru ventiloval
klaustrofobii globalizovaného světa. Jednu
chvíli se zdálo, že by jamajská obdoba amerického hip hopu mohla ovládnout svět podobně
jako v sedmdesátých letech reggae. Pak si ale
na západě všimli, že dancehalloví toasteři si
libují v glorifikaci násilí a sexistických, homofóbních a celkově velmi nekorektních textech.
Když pak v roce 1992 prohlásil Shabba Ranks
ve vysílání britské televizní stanice Channel
Four, že homosexuálové by se měli věšet, vzala sebou vlna všeobecného pobouření také
naděje na crossover jeho žánru.
ztratil ruku v přísně utajené válce proti zombiím. Ve výslužbě jezdí na skateboardu poháněném raketami a příležitostně zachraňuje
svět od upírů a dalších příšer. (Více se dozvíte v animovaném videoklipu k singlu Hold
The Line.) Jejich hudební estetika je stejně
bláznivá a hravá. Je to dancehall postavený
na digitálních beatech laciných syntezátorů,
který ale v každé skladbě prozrazuje široký
hudební rozhled obou producentů. Do Hold
The Line vtipně vpletli zvonění mobilního
telefonu, Keep It Goin‘ Louder je kř íženec
mezi Jamajkou a evropských trance a Mary
Jane pro změnu švihlý digitální valčík. Desku
pak zakončuje přímočaré electro Jump Up
natočené s italskými klubovými hitmakery
Crookers.
ZLÍ BRATRANCI BOBA MARLEYHO
NOMÁDI V KINGSTONU
O desetiletí později se dancehallové hvězdy
jako Shaggy či Sean Paul dočkaly slávy i na
světových žebříčcích, jednalo se však pouze o popový derivát stylu. V kingstonském
undergroundu stále existuje semeniště nápadů
a inovací, v němž se muzika dělá v technických
podmínkách, jež ve srovnání s USA nebo Británií připomínají temný středověk. Jsou to
právě hudebně nekompromisní postoje a syrová
estetika prehistorických bicích automatů, jež
k dancehallu přitahuje amatérské etnomuzikology a DJe. Mezi takové patří i producenti
Diplo a Switch, kteří se do Kingstonu vydali
natočit materiál svého projektu Major Lazer. Na
výsledné desce Guns Don‘t Kill People... Lazers
Do se nakonec objevuje i celá řada místních
rapperů a zpěváků jako jsou Vybz Cartel, Ward
21 nebo Busy Signal.
Diplo a Switch zabalili svůj projekt do komiksového př íběhu jamajského vojáka, kter ý
Jamajští zpěváci disponují tradičním textovým arzenálem (ódy na marihuanu v Mary
Jane nebo dívčí pozadí v Pod De Floor), dojde
ale i na temnou evokaci války všech proti
všem v Anything Goes, v níž září Turbulance. Switch a Diplo si na albu vystřihli i dvě
skladby pravověrného reggae - Can‘t Stop
Now a velmi povedená Cash Flow. Nabili tím
nejspíše kritikům z řad puristů, kteří určitě
budou namítat, že jen „imperialisticky“ zneužívají karibskou exotiku. Ve skutečnosti na
to jdou Major Lazer velmi chytře. V žádném
případě se nedopouští chyby drtivé většiny
obdivovatelů jamajské hudby a nenapodobují
slepě postupy svých vzorů. Jejich bastardizovaná verze dancehallu do sebe vstřebala
různé stylové výboje z celého světa, přesně
jako se to stalo na začátku osmdesátých let
na Jamajce. V textu skladby Jump Up toaster
Mr. Vegas vysvětluje hudební recept, jež
skvěle vystihuje hudbu Major Lazer: „Vezmi
merengue a smíchej to se salsou a špetkou
reggae.“
Něco podobného už Diplo a Switch udělali
na albu Kala srílanské rapperky M.I.A. Tam
pod jejich rukama vznikl fantastický taneční
kaleidoskop, který si za pět prstů vypůjčuje
z lokálních klubových scén po celém světě od
Angoly, přes Brazílii až ke Karibiku. S Major
Lazer je jejich hudba pevněji ukotvená v Kingstonu, ale neztratila nic ze svého volnomyšlenkářství nebo hudebního nomádství. Album
Guns Don‘t Kill People... Lazers Do potvrzuje
výsadní pozici labelu Mad Decent v radostném objevování tanečních scén světových
velkoměst.
Major Lazer Guns Don‘t Kill People... Lazers Do.
Mad Decent, 2009.
RADIOHEAD POPRVÉ V PRAZE
Na které kapele se shodnou náctiletí trendaři, dvacetiletí bouřliváci i nostalgičtí třicátníci? Nejspíše to budou
jedině Radiohead, kteří za svoji dvě dekády dlouhou kariéru vydali přelomové desky (OK Computer), školili
veškerou konkurenci z kreativity a progresivity (Kid A) a ještě navíc stihli převrátit hudební průmysl vzhůru
nohama (In Rainbows). Zdá se to skoro neuvěřitelné, ale tento měsíc si konečně Thom Yorke a spol. odbudou
pražskou premiéru. Předskokany jim bude dělat trio Moderat neboli společný projekt hiphopových excentriků
Modeselektor a laptopisty Apparata.
Radiohead (UK), Moderat (DE), 23. 8. 2009. Výstaviště v Holešovicích, Praha.
25
Autorka: Marta Harasimowicz
PODIVUHODNÁ HOSPODA
NA PŘEDSTAVENÍ LA PUTYKA JDEME JAKO NA KAŽDÉ JINÉ PŘEDSTAVENÍ. UKÁŽEME LÍSTEK U VCHODU,
V KLIDU SI VYBEREME MÍSTO A NEŽ ZAČNE SHOW, POZORUJEME PŘIPRAVENÉ HERCE A DEKORACE NA
JEVIŠTI. A PŘECE ROZHODNĚ NEJDE O JEN TAK OBYČEJNÉ PŘEDSTAVENÍ.
Rostislav Novák se pro svou divadelně-hospodskou inscenaci inspiroval uměleckým proudem
tzv. nového cirkusu. Ten se snaží – při užití
základních cirkusových technik, jako je například akrobacie nebo žonglování – nacházet
nové vyjadřovací způsoby a dát cirkusu umělecký i ideový přesah, který neumožňovala jeho
tradiční podoba založená na jednoduchém
sledu jednotlivých čísel. Zároveň si Novák
dal za úkol nekopírovat zažité novocirkusové
zdroje, ale hledat zvláštní formu, která by korespondovala se specifickými prvky české tradice
a kultury. V tomto ohledu si téma představení
nemohl vybrat lépe. Hospoda je totiž nejen
jedním z nejrozpoznatelnějších prvků české
každodennosti, ale i motivem, který bývá velmi
výrazně (zároveň však i různorodě) přítomen
v nejdůležitějších dílech české kultury.
CIRKUS V HOSPODĚ,
HOSPODA V CIRKUSU
Už samotný začátek inscenace je poněkud netypický. Za barem ožívá postava hostinského, od
něhož v zápětí slyšíme monolog, který jistě
mělo mnoho diváků nespočetněkrát příležitost
slyšet z úst rozmanitých panů a paní vrchních,
barmanů a číšnic: „Snad jsme se jasně domluvili
ne? Poslední pivo a dom. Hotovo!“ Za chvíli se
však postoj hostinského změní, stejně jako se
po celou dobu představení bude proměňovat
hudba a dění na jevišti. Tak teda jo. Dáme další pivo. A k divákům najednou doputuje plná
basa „lahváčů“ k rozebrání za dobrovolný
příspěvek.
Stejně jako v nejlepších artefaktech nového
cirkusu, ani v La Putyce nechybí velmi vyspělá
akrobatická čísla (představení se mimo jiné
účastní mistři ČR ve skocích na trampolíně),
tanec, prvky loutkového divadla a klaunerie
(ovšem ani klauni nemají tady stereotypní
vzhled šašků s nepřirozeně červenými nosy
– připomínají spíš typické hospodské fotříky
se zarudlými obličeji a pivními mozoly). Zručnost umělců nenechá chladným snad i toho
nejlhostejnějšího diváka a v mnoha okamžicích
opravdu nadchne. Přitom ani chvíli nepostrádáme pocit, že sledujeme opravdové divadlo,
které se sice zakládá na hře se žánry a známými
kulturními obrazy („pomalejší“ vrchního neteř,
z níž se – jako z Popelky – vyklube krasavice
a špičková akrobatka; přiopilá femme fatale;
motivy vášně a žárlivosti) – zároveň se ovšem
snaží vyprávět vlastní a originální příběh.
KDYŽ JÁTRA NEZNAJÍ BRATRA
La Putyka prezentuje panoptikum toho všeho, co můžeme spojit s hospodskou kulturou
a motivem putyky v umění. Je třeba přiznat,
že to zdaleka nejsou jen břichatí fotříkové
či výkřiky „ještě jedno, prosím“. Hospodské
prostředí totiž, při celé své všednosti, nese
s sebou jistý nádech kouzelnosti, nečekanosti
a mnohdy i nostalgie nebo dokonce tragiky.
Proto do tohoto prostředí tak krásně zapadají
PUSTINA
Projekt Pustina podle textu T. S. Eliota se snaží nalézt
nové divadelní formy a postupy založené na principu
Do It Yourself a inspirované rave kulturou. Stejný
kolektiv autorů (Toy_Box, Myko, Aeldryn) má už za
sebou dvě úspěšné inscenace: netradiční zpracování
Shakespearovy Bouře a představení Mlčenlivá.
Premiéra 4. 9., klub Cross, Plynární 23, Praha 7
26
nejen klasické povídačky, ale také neuvěřitelné
triky akrobatů, vášnivé tango a nedopovězené
příběhy: krásné slečny v červeném, která se
rozhodne vyzkoušet všechny barvy panáků,
podivného muže, jenž místo piva objednává
půllitr mléka, nebo samotného pana hostinského, jehož závěrečný tragikomický monologpíseň o pití („když jsem já pařil to pátý léto,
vypařil jsem se ze světa za to...“) působí jako
zajímavé tři tečky za představením.
Inscenace by nemohla existovat i bez živé
hudby, která doprovází dění na jevišti a uvádí
do jednotlivých příběhů i jejich rozdílného
naladění. Podobně jako v hospodských jukeboxech, i tady se střídají a opakují na první pohled
nesourodé žánry a melodie, které se ovšem
všechny dohromady podílejí na jedinečné
a mimořádně působivé atmosféře performance.
Divadelně – cirkusová putyka je hospodou, po
které se nám začne stýskat ještě dřív, než sál
opustí poslední divák.
Rostislav Novák a Skutr: La Putyka. Česká
premiéra 21. 4. 2009
La Fabrika
DEA LOHER: ZEMĚ BEZ SLOV
Ve hře Země beze slov zkoumá autorka možnosti,
jak dát podobu něčemu beztvarému, co na člověka
útočí a přemáhá ho, a jak dnešní umění dokáže
ztvárnit bolest a zděšení. V provedení českého
týmu a režii německého režiséra Kaia Ohrema.
8. 9. ve 20 h., MeetFactory,
Ke Sklárně 3213/15, 150 00 Praha 5
Autor: Tomáš Havlín
REVOLUCE PŘED PRÁZDNÝM HLEDIŠTĚM
BELGICKÝ REŽISÉR A ANARCHISTA JAN BUCQUOY PŮSOBIL NA FILMOVÉ ŠKOLE V UHERSKÉM HRADIŠTI
EXOTICKY. VŠECH ŠEST FILMŮ, KTERÉ PŘIVEZL, SE JMENOVALO SEXUÁLNÍ ŽIVOT BELGIČANŮ A LIŠILY
SE JEN POŘADOVÝM ČÍSLEM. V DISKUSÍCH MLUVIL HLAVNĚ O POLITICE.
Každý z filmů, které jste v Hradišti
promítal, je jiný. V jednom řešíte své
dětství, druhý je dokument z dělnické
stávky v Belgii, v dalším si muž, který
může spát jen se ženou, která smrdí po
rybině, otevře rybárnu. Co dělá z filmů
celek?
Ano, to je vtipné, že? Je důležité začít u dětí,
protože ty jsou ovlivnitelné zhruba do šesti
let, pak už je to beton, kterým těžko co pohne.
Musíme je učit příkladem, aby se bránily moci.
A v dětech ještě je šance, že nebudou jen tupě
poslouchat, ať už učitele, šéfy v práci nebo
společnost jako takovou.
Především jsem chtěl udělat filmy, které
nebudou falešné a jsou v nich skutečné věci.
Víte, jde mi o něco realistického. Příliš nevěřím
tomu, když někdo ve filmu někoho zastřelí.
A z obsahového hlediska mi jde o to zjistit, proč
se stav lidstva pořád zhoršuje a proč se věcmi
nedaří pohnout.
Co se zhoršuje?
Pocházím z generace roku 1968. Tehdy jsme byli
mladí a dostali jsme teoretickou výbavu proti
kapitalismu. Všichni věřili v pokrok a modernizaci. Stavěly se nové domy, všichni kupovali
auta a televize. My jsme ale tvrdili, že pouhý
konzum nemá žádný obsah a také že kapitalismus produkuje nerovnost. Blahobyt není pro
všechny, jeho vedlejším efektem je chudoba
a bezdomovectví. Na tom se nic nezměnilo.
Proto nejste antikomunista?
Nikdy jsme netvrdili, že komunismus je perfektní, a viděli jsme, že posloužil jen k tomu,
aby se utvořila mocenská nomenklatura. Vždy
blízká mi ale byla Marxova idea, která volala po
větší míře rovnosti. Jsem anarchista, věřím, že
majetek by se měl rozdělovat v loterii.
Takže vy jste vychovával své děti k tomu,
aby vás neposlouchaly?
vůbec nestojí. Ve svých filmech často
stojíte před prázdným auditoriem
a kážete do zdi…
Někdy je to deprimující, ale nenechávám se
rozhodit. V mých filmech je i spousta humoru
a nadhledu. Točím o svých touhách, ženách
a lásce. Nevyhýbám se ani svým chybám. Je
zbytečné brát věci příliš vážně, protože výhledově jsme stejně všichni mrtví.
Tomu asi odpovídají i vaše každoroční
happeningové pokusy o státní převrat
v Belgii. O co v nich přesně jde?
Každý rok se 21. května ocitnu v policejní cele.
V ten den se pokoušíme squatovat královský
palác. Říkám lidem: nemáte kde bydlet, vezměte si tenhle dům, místa je tam dost. Zatím
se nám to nepodařilo. To je asi hlavní poselství,
které chci předat: říct buďte ofenzivní, zvedněte se a dělejte něco.
REVOLUCE OD PLENEK
S odkazem na francouzského psychoanalytika Jacquese Lacana ale říkáte,
že s revolucí je to jako s láskou: člověk
v ní obvykle nabízí druhým to, o co
Je fakt , že vaše filmy působí velmi
pedagogicky. Opakuje se v nich scéna,
kdy dětem vysvětlujete, jak vyrábět
molotovův koktejl a nitroglycerin.
RICKY
No to je složitější. Když je člověku dvacet
tak neví, co má dělat. Navíc každá výchova
je špatná, je to něco jako domestikace. Dá se
říct, že jsem skončil jako ostatní. Něco jsem
jim přikazoval, něco zase naopak.
PŘÁTELÉ MÍSTO PENĚZ
Film mi v něčem přijde jako nedemokratické médium. Potřeba jsou sponzoři,
štáby, drahá technika. Jak se s tím jako
anarchista vyrovnáváte?
Ano, Gilles Deleuze tvrdil, že film může změnit
svět, ale zdá se, že je to spíš naopak. Nicméně
já točím levné filmy, poslední stál dvacet tisíc
eur. Něco jsem dostal od belgického státu, prodávám obrazy a také provozuji kavárnu. Herci
jsou často mí přátelé, které pozvu na výlet do
přírody a slíbím jim jídlo.
A práva na film patří vám, nebo distribuční společnosti?
Samozřejmě mně. Nechci, aby mi nějaký producent říkal, co mám dělat. Poslední film jsme
vydali jen na DVD, nenašli jsme v Belgii nikoho,
kdo by ho chtěl promítat. Také se distribuuje po
internetu (na universcine.com ke stažení za pět
eur – pozn. red.) a myslím, že tímhle směrem se
to bude ubírat. Kdo chce vidět cirkusové filmy,
ať chodí do kina.
ZAŽÍT WOODSTOCK
Nový film Francoise Ozona překvapuje
svou nekonfliktností a optimismem.
Jednoduchá pohádka pro dospělé o tom
co se stane, když se obyčejným lidem
narodí neobyčejné dítě, nesklouzává
k sentimentalitě ani polopatičnosti
Příjemně odlehčený,
v dobrém slova smyslu letní
film nezklame žádného
milovníka retra a šedesátých
let.
V našich kinech od 27.8.
Ricky, režie Francois Ozon
Zažít Woodstock, režie Ang Lee
27
Autor: Alexandr Budka
ZÁCHRANNÝ KRUH V DIVOKÉM PROUDU
JAN KONEČNÝ JE OSUDOVĚ POZNAMENÁVÁN VELKOU VODOU. ASI TO NEBUDE NÁHODA, PROTOŽE
KOŘENY JEHO RODU LZE VYSTOPOVAT AŽ DO SEDMNÁCTÉHO STOLETÍ DO MORAVSKÝCH TROUBEK,
KTERÉ SE STALY SYMBOLEM POVODŇOVÉ ZKÁZY.
Pan Jan pochází z Jižní Moravy ale do Prahy
přišel z Olomouce. „Dělal jsem tam vedoucího
provozu dřevozpracujícího podniku Frimex. Vyráběli jsme zahradní chatky a nábytek“. V práci se
dařilo, pak však přišel rok 1997 a s ním první
velká povodeň po sto letech. Továrna byla zničena, pan Jan přišel o práci a tak se rozhodl
přesídlit do Prahy.
„V našem rodě byli odnepaměti truhláři, jsem
nejméně pátým v nepřerušené linii“, říká Jan.
Není tedy divu, že šikovný řemeslník se dobře
uchytil. Začal restaurovat starožitný nábytek a postupně vybudoval dílnu se sedmi
zaměstnanci. Naneštěstí v pražském Karlíně. Tisíciletá voda v roce 2002 ho připravila
o všechno, přesto se nevzdal. Prodal pole,
která ještě měl na Moravě a znovu vybavil
dílnu. Tentokrát už ale pracoval jen sám na
sebe.
„Měl jsem i velmi prestižní zakázky. Manažerce
Eurotelu Glanice McLayland jsem vybavil nábytkem její byt v Seattlu. Také jsem zařizoval
zámeček, který koupil management neslavně
proslulé továrny na obrazovky v Hranicích na
Moravě. Těšil jsem se, že mám práci na roky
dopředu, pak ale fabriku zavřeli a ze zakázky
nic nebylo.“ Poslední ránu panu Janovi zasadila
krize. Hodně pracoval pro bazary a starožitníky,
těm však dramaticky klesly prodeje a dílna už
se nedala utáhnout. Loni v listopadu přišel
konec.
„Jsem zvyklý se o sebe postarat a práce se nebojím, takže jsem začal pracovat na stavbách. Je
to ale džungle!“ V Čechách je zvykem neplatit
a pomoci se nedovoláte. Stavební firma si najme
kvalifikovaného řemeslníka, dá mu pár tisíc
zálohy, ale fakturu nakonec neuhradí. Po pár
týdnech výmluv většinou přestanou brát telefon a spoléhají na to, že částky okolo patnácti,
dvaceti tisíc se nevyplatí vymáhat. „Když se mi
to stalo potřetí za sebou, octl jsem se úplně na
dně. Peníze došly, rozprodávat už nebylo co. Ještě
před pár měsíci jsem měl dílnu, kancelář, byt a teď
bylo rázem vše pryč. Než jsem si sehnal ubytovnu,
byl jsem dokonce tři dny na ulici.“
S NP ZA NOVOU ŠANCÍ
V nouzi nejvyšší pomohl Nový Prostor. „Jsem
spokojený, konečně se zase nemusím bát, že mi
nezaplatí a jsem svým pánem. Dceři je dvacet
sedm a má vlastní život, takže živím jen sebe
a pejska. Vydělám na jídlo a ubytovnu a občas
se mi podaří i něco ušetřit.“
Vestibul metra na Palmovce tak získal nového
zdatného prodejce, kterého zde můžete zastihnou už od sedmi ráno až do podvečera. Pan
Jan se tak sice opět octl v záplavové oblasti,
ale bere to se stoickým klidem. „Když jsem
v Olomouci pomáhal sestrám františkánkám,
také mě při rozdávání polévky ani nenapadlo,
že budu pomoc jednou sám potřebovat. Takže
mě už osud ničím nezaskočí.“
PLATNÉ PRŮKAZKY PRODEJCŮ NP
V PRAZE A BRNĚ KUPUJTE, PROSÍM, ČASOPIS NOVÝ PROSTOR JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ:
1. jsou viditelně opatřeni platnou průkazkou prodejce
2. stojí na prodejním místě, které mají uvedené na
průkazce
3. mají titulní stranu prodávaného časopisu označenu
číslem, které se shoduje s číslem průkazky prodejce
4. chovají se podle Kodexu prodejce
V ostatních městech ČR je každý prodejce časopisu
Nový Prostor viditelně označen průkazkou prodejce
s vyznačeným prodejním místem.
V případě jakýchkoliv připomínek k prodeji či prodejcům volejte na čísla: Praha: 2222 333 09 nebo 608 259 039, Brno: 545 217 297 nebo 773 153 380
28
SMS A E-MAILY
INZERCE
Reakce na článek pana Limeho: Není třeba
děkovat za sociální cítění čtenářů. Osobně
nekupuji časopis kvůli touze někomu pomáhat,
ale protože mě zajímá obsah. Prodejce beru
jako každého jiného prodavače. Jste člověk,
který normálně pracuje jako prodavač. Proč
byste se měl cítit jako příjemce nezištné
pomoci? Nekupovala bych časopis, který by
mě nezajímal, na to fakt nemám! K tématu
článku: házet prodejce NP do jednoho pytle
s žebráky je skutečně hodně hloupé. Bohužel
si o to někteří prodejci sami říkají tím, že svou
práci asi nepovažují za dostatečně důstojnou.
Proto znovu – vy nepřijímáte sociální pomoc,
to dělá žebrák. Vy pracujete jako prodavač
kvalitního časopisu. To, že jste kromě toho
v tuto chvíli bez domova, je nepříjemné, ale
jen kvůli tomu bych si časopis nekoupila, kdyby
to byl brak.
Zuzana Andělová
Už je to nejméně dva měsíce, co váš prodejce
u Carrefouru v Hradci Králové obdaroval mého
vnuka tatrankou a řekl mu, že dobro má být
opláceno dobrem. Sedmiletý vnouček na něj
často vzpomíná a vypravuje to známým. Chceme pana prodejce tímto pozdravit!
I. Dolejšová a malý Šimůnek
Díky panu Sternovi za jeho fejetony.
Trefné a vtipné
Bretfeld Brno
Dobrý den, nemám nic zásadního, jen že se
mi líbil NP 333, nejvíc úvaha o zodpovědnosti
Tomáše Havlína a článek o UNICEF.
Vaše pravidelná čtenářka
a fanynka Helena z Brna
Dobrý den,
se zájmem jsem si přečetl rozhovor NP s panem Horkým (NP, 16/7 2009). Jako konsultant
v oblasti nakládání s odpady a vodního hospodářství, strategického plánování a posuzování
vlivu na životní prostředí (EIA) mám přímou
zkušenost z práce v Tanzánii, Saudské Arábii,
Kosovu, Makedonii a Srbsku.
Ač má pan Horký v mnohém pravdu, v mnoha
věcech s ním musím nesouhlasit. Pracuji se
zahraničními firmami (Holanďané, Dánové,
Španělé, Světová banka, UNIDO a pod.). Jen
jednou (2002) jsem se dostal do projektu
díky MŽP a potažmo Ústavu mezinárodních
vztahů. Tehdy mne zarazilo podivné jednání.
Jakýsi pracovník této instituce mi naznačoval,
jak mu „mám být vděčný“ za to, že dostávám
tak lukrativní zakázku. V té době se na MZV
pohybovali pan Kavan a Srba... a korupce
tam asi byla běžná i na nižších úrovních.
Protože úplatky nedávám a ani nemám potřebu prokazovat v Česku komukoliv „vděčnost“, se
na mne tito lidé již nikdy neobrátili. Doufám, že
se situace změnila a to i díky mladým idealistům,
jako je pan Horký. Krom korupce a nekoncepčnosti vidím v české zahraniční pomoci řadu dalších
problémů. Máte zájem o polemický článek?
Zdraví Luboš Nondek
Odpověď redakce:
Váš ohlas předáme panu Horkému a věříme,
že se rozproudí plodná diskuse. Za polemický
článek budeme vděčni!
Dobrý den, NP kupuji často, nikdy si ho však
nečtu, teprve dnes poprvé. Dávám jedničku.
Velmi rád bych pro NP psal. Vím jak a o čem.
Pěkný den, A. Novák
KODEX PRODEJCE
PRODEJCE NOVÉHO PROSTORU NESMÍ:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických
či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností,
ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze,
pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce.
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby
opustil své prodejní místo.
Diakonie ČCE,
Středisko křesťanské pomoci v Praze
DOBRODUŠ
služba následné péče
jejíž významnou součástí
je pravidelné setkávání
DOBROvolníka a člověka
s DUŠevním onemocněním,
hledá nové DOBROVOLNÍKY
starší 20 let…
Dobrovolníci u nás zdarma
absolvují vstupní výcvik, zaměřený
na psycho-sociální dovednosti
a znalosti v oblasti duševního zdraví,
a po dohodě pak vytvářejí dvojici
s klientem. Dvojice spolu tráví
2-3 hodiny týdně rozvojovými
aktivitami, které přispívají k lepšímu
začlenění do společnosti
(zejm. volnočasové aktivity,).
Délka spolupráce s klientem je
minimálně půl roku. Dobrovolníci
jsou v průběžném kontaktu
s koordinátory projektu, po
celou dobu mají odborné vedení
a supervizi, a jsou průběžně
odborně vzděláváni. Nejbližší
vstupní výcvik září 2009
V případě zájmu nás kontaktujte
na tel.: 602 142 075, 602 142 055
nebo 222 521 760
[email protected],
www.dobrodus.cz
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat,
zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový
Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem
a fotografií a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí,
že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex
prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP
– mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
29
David Heitfield
Street Vibes, USA
WARM BEER AND COLD WAR
DAVID HEITFIELD RECALLS HIS EXPERIENCES AS A KOREAN LINGUIST IN THE US NAVY, AS HE
ATTEMPTS TO FURTHER ADDRESS THE CONSERVATIVE ‘WHITE GUILT’ THAT MANIFESTS ITSELF IN
THE NEED TO CEASELESSLY “SUPPORT OUR TROOPS.” DESPITE SUCH OVERTLY PREVALENT CLAIMS
OF RESPECT, ADMIRATION AND PATRIOTISM, HEITFIELD CLAIMS MOST AMERICANS HAVE NO IDEA
WHO “THEIR TROOPS” ARE OR WHAT THEY ARE DOING.
I never thought I‘d say this, but Secretary of
State Hillary Clinton and I share something in
common: We‘ve both been called names by the
North Koreans.
Clinton is a “funny lady” who is “by no means
intelligent,” according to a North Korean spokesperson last week. “Sometimes she looks like
a primary schoolgirl and sometimes a pensioner
going shopping.”
Now, before you reach an epiphany that the
North Korean News Agency works in concert
with Rush Limbaugh and the Republican National Committee, you should know that the
People’s Republic of Korea likes to insult all
Americans, not just the liberals. Some of my
recent favorites:
President George Bush was “a hooligan bereft of
any personality of a human being” and “a halfbaked man in terms of morality” who looks like
“a chicken soaked in the rain.” Vice President
Dick Cheney was “a mentally deranged person”
who was “hated as the most cruel monster and
blood-thirsty beast as he drenched various parts
of the world in blood.” Secretary of Defense
Donald Rumsfeld was “a political dwarf, human
scum or hysteric” and a “human butcher and
fascist tyrant who puts an ogre to shame.”
While stationed at Camp Humphreys in a small
base town about an hour south of Seoul called
Anjong-ni, just outside Pyongtaek, I soon
became impressed that Korean people were
hard-working, kind, and had a rather wicked
sense of humor, which I presumed was built
through 5,000 years of mostly being conquered by other nations. When one Korean
described some good pot, he called it “LBJ,”
after our 36th president: “One toke, and you
go on welfare state.” One of my favorite idioms
expressed a long passage of time as “when the
tiger smoked cigarettes.”
When drinking with a group of Koreans, we
would order several bottles of beer at a time
for each person. When I mentioned that said
custom resulted in drinking a lot of warm beer,
I was told, “Yes, it is a stupid custom, but it is
our custom, and do you know of any customs
30
Slovníček:
Toke – hulit
Bereft – oloupil
Wicked – zkažený, zlý, hříšný
mallard – divoká kachna
that are not stupid?” You could call someone
a sonovabitch, a number 10 sonovabitch, or
a number 18 sonofabitch, but if you called
someone, say, a number 15 sonovabitch, you‘d
be laughed at for being illiterate. The ultimate
bar-fighting insult roughly translated to “your
mother has 100 pubic hairs.”
LOVE AND OTHER
AMERICAN VALUES
When I think of my time in country, I often
think of how we were often awakened in the
morning by a ringing bell, which meant there
was animal fornication going on. “Duck fuck!
Duck fuck!” Mr. Han would scream, laughing
and getting his little bar area ready for the day
if anyone wanted to start eating or drinking or
playing cards. Mr. Han had one of the better
jobs on base – I think we paid him around $50
a week, plus generous tips. By contrast, my
houseboy worked for $20 a month and a lit-
tle black market action. (Of course, he had
several clients, so he did make more than $100
a month for his labor.) What did you get for $20
a month? Your living quarters were cleaned,
your laundry done and folded away, your shoes
shined and uniforms pressed and hung – six
days a week. My houseboy would maybe once
a month ask me for a favor – milk or cigarettes
usually. Otherwise, he was a pro, as reliable
as mallard rape.
The bars were segregated by race and were
filled with “business women” – they would get
really mad if you called them prostitutes – who
were not just trying to sell nightly fun, but most
were hoping to land a “yobo.” A yobo would live
with you at rack rates starting around $200
monthly and upwards. Many marriages started
with yobo relationships. The bar segregation
assisted the business woman who wanted
to make a little extra money when her yobo
went on a deployment: If she found her yobo
in a white bar, she‘d hit the black bars; and vice
versa. Since the segregation extended to most
social relationships as well as the bar, there was
little chance of the yobo getting caught.
The business women were memorable not just
because of the pathetic situation in which we
were of course complicit – heck, they could be
thrown in jail if they were found to be skipping out on their weekly required checks for
venereal disease – but because of their hard
sell. At least, that‘s what I‘ll never forget.
“American women are all selfish and only think
of themselves. Korean woman will take good
care of you; American woman will cheat on you
and cry and scream and take all your money.”
This was a line you heard from every Korean
business woman, even the ones who were not
directly involved in the sex trade. Even a college
woman I befriended from Yonsei University (who
would never dare date an American) told me it‘s
a good idea to marry a Korean business woman,
because even if she‘s a drug-addled alcoholic
who slept with thousands of men, that‘s still
better than what any self-absorbed American
female has to offer.
PREMIÉRA
21. 9. 2009
20:00 DIVADLO PONEC
22. 9. & 7. 10. 20:00 DIVADLO PONEC 25. 9. 20:00 BAZILIKA ČESKÉ BUDĚJOVICE
KONCEPT A CHOREOGRAFIE CONCEPT AND CHOREOGRAPHY PETRA FORNAYOVÁ TVORBA A INTERPRETACE CREATION AND INTERPRETATION ELIŠKA KAŠPAROVÁ, MARTA TRPIŠOVSKÁ
HUDBA MUSIC TOMÁŠ PROCHÁZKA SVĚTELNÝ DESIGN LIGHT DESIGN JAN BENEŠ
KOSTÝMY COSTUMES MARIANA NOVOTNÁ
WWW.NANOHACH.CZ
DALŠÍ UVEDENÍ
NEXT SHOWING
REZERVACE VSTUPENEK TICKETS KONTAKT
KOPRODUCENTI COPRODUCERS:
DIVADLO PONEC HUSITSKÁ 24A, PRAHA 3, TEL: +420 224 817 886, +420 222 271 531 WWW.DIVADLOPONEC.CZ
VZNIK PROJEKTU PODPOŘILI SUPPORTED BY:
MEDIÁLNÍ PARTNEŘI MEDIA PARTNERS:
NANOHACH & PETRA FORNAYOVÁ /SK/
KDO JE WHO IS ANNIK?
FOTO
VOJTĚCH BRTNICKÝ
TANEČNĚ-DIVADELNÍ PŘEDSTAVENÍ DANCE-THEATRE PERFORMANCE
inzNP_nanohach_210x148.indd 1
8/18/09 10:43:27 AM
TIRÁŽ
Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení
Nový Prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší
v krizové životní situaci. Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí
lidem v tísni možnost získat základní prostředky. Redakce uvítá jakékoliv
Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme,
prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce,
publikované textové zprávy jsou bez korektur.
Představenstvo o. s. Nový Prostor:
Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková
Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers
a projektu No Borders.
Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911
Tisk: Europrint a. s.
Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309,
Dagmar Kocmánková (ředitelka) tel.: 608 150 553 ([email protected]), Alena
Vosáhlová ([email protected]) tel.:608 259 039, Brno – Příční 4/111, 602 00,
Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]),
Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl,
tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava – Azylový dům pro muže – budova
„B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914
([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16,
301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc,
Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus,
Milena Dostálová, tel.: +420464629249 ([email protected]),
Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988,
České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388
MINISTERSTVO PRÁCE
a sociálních věcí ČR
Středisko kresťanské
pomoci Pardubice
Adresa redakce: Nový Prostor, Řeznická 14
Praha – Nové Město, 128 00
tel.: 222 233 309
e-mail: [email protected]
koncept: Robert Sztarovics
výkonná ředitelka: Dagmar Kocmánková, tel. 608 150 553
šéfredaktor: Alexandr Budka, tel. 774 789 079
redakce: Martina Křížková, Tomáš Havlín, Zuzana Brodilová
grafik: Kamil Tamášek
grafický koncept: www.lab-ad.cz
inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303
NÁZORY AUTORŮ NEMUSÍ VYJADŘOVAT STANOVISKO REDAKCE.
Pokud chcete pomoci jinou cestou a přispět tak na projekty,
které připravujeme pro lidi bez přístřeší a lidi v těžké životní
situaci, můžete zaslat svou finanční pomoc také přímo na náš
sbírkový účet:
1061013598/5500
Také touto cestou se můžete stát členy Klubu přátel
Nového Prostoru.
Pokud se rozhodnete přispět tímto způsobem, nezapomeňte
vyplnit dotazník pro dárce, který je umístěn na našich stránkách
www.novyprostor.cz/casopis v rubrice Jak pomoci. Pokud se
nebudete chtít stát členy Klubu přátel Nového Prostoru, přesto
bychom vás rádi poprosili o vyplnění dotazníku, alespoň Vaší
kontaktní nebo e-mailové adresy, abychom vás mohli alespoň
zařadit do slosování o drobné dárky a posílat vám alespoň jednou
za rok informace o tom, jak bylo s vašimi penězi naloženo.

Marš z centra!

Transkript

Podobné dokumenty

cena: kč / polo vina pr o pr odejce

SUDOP Revue 03/2012

zde - City Revue

migrante, nezlob se příčiny války v gruzii rozhovor s

rozhovor s www

Time management Zvukový záznam z biblické knihy Kazatel

Krimi příběhy Moravec 2006

2012 - Secar Bohemia

Prohlédnout - ZŠ Štáflova

V PR ODEJI OD 29. BŘEZNA 2 0 11

Vestnik Prosinec 2014

7/2016

ke stažení

athella14. - Střední uměleckoprůmyslová škola Jihlava

7.ročník - ZŠ Jince

Adresář sociálních služeb Praha

Cestopis z výjezdu na zámky okolo Loiry

Zde - FIT - České vysoké učení technické v Praze

kybersocialismus - School of Computing Science

Vzdělávací agentura | Mgr. Jitka Blechová

Geografie města - Západočeská univerzita

katalog olejů Selenia