Román ULRICH 1 druhá část

případě nám nesmí zmizet z očí. Je to mladá a horlivá žena a znáte to, nejhorším nepřítelem je
rozezlená a opravdu naštvaná ženská. To jde potom občas, milý pane, o život a můžete mi
věřit, že vím o čem mluvím a příště vám ukáži jednu jizvu, kterou jsem si plně zasloužil, ale
to už bylo hodně dávno, ale pro vás to bude poučné a přestanete si zahrávat s ženskýma.“
Ulrich mu dal za pravdu a svěřil se mu, že to má těžké, protože Claudie by stále něco
prováděla a pořád by někam chodila a nejlépe tancovat anebo do kina a on takové věci
bytostně nesnáší.“
“Tak si to budete muset na nějakou dobu oblíbit a nechápu, co je na tom tak těžkého si občas
zajít s krásnou ženou do kina anebo si s ní jít zatancovat.“
„A co Auerbach?“ zeptal se Ulrich.
„Co Auerbach? Nechme se překvapit. Teď už stejně nic nevymyslíme“.
Ulrich s Liszkou vstupují do zrcadlového sálu a společně s Auerbachem si začnou
připadat jako v nějakém snovém bludišti, V NĚMŽ SE MIMO JINÉ SETKAJÍ I
S UKŘIŽOVANÝM....................................................................
Zrcadlový sál nechal vybudovat začátkem devatenáctého století jeden ze slabomyslných
předků hraběte Auerbacha Albert, který málem svým rozhazováním přivedl rodinu na buben,
než ho rodinná rada zbavila svéprávnosti. Tehdy v onom rozlehlém sále s iluzivní barokní
nástropní freskou s barevnou a velmi živou alegorií nazývanou v různých uměleckých
studiích jako Porážka Turků před Vídní aneb servilní poklona rodu Auerbachů panovníkovi,
bylo opravdové zrcadlové bludiště se sítí chodeb postavených z dvoumetrových zrcadlových
obdélníků, které pokrývaly také skoro každé místo na stěnách a Albert měl dokonce v úmyslu
pokrýt zrcadly strop, ale to už nestačil dokončit, protože rodina ho odřízla od peněz. Do
dnešních dnů se dochovala pouze jedna část bludiště zabírající pouhou třetinu celého sálu, ale
zrcadla na stěnách zůstala a pro Auerbachy se tato partie paláce proměnila v cosi jako
třináctou komnatu z pohádek a málokdo z nich tam chodil. Kupodivu právě hrabě Auerbach si
tento sál přímo zamiloval a pohrával si s myšlenkou, že by ho uvedl do původního stavu, ale
nakonec to nechal plavat a právě v tomto začarované místnosti čekal na příchod svých
návštěvníků a spolu s ním tam čekal bezpočet jeho zrcadlových obrazů, k nimž se měly brzy
připojit další nespočetné obrazy Ulricha a Liszky, kteří společně nastoupili do Ulrichova
vozu, v němž mu Liszka pověděl něco málo o historii paláce, kam měli namířeno.
“Mimo jiné ten Albert, který tam nechal udělat tu zrcadlovou síň byl v posledku ten, na němž
Auerbachové vydělali snad nejvíce, ačkoli ho pomalu strčili do blázince. Ještě v období své
slávy a volného přístupu k majetku totiž úplně bezhlavě nakupoval starožitnosti, obrazy a
samozřejmě kdejakou bezcennou cetku. Jenomže, jak se později ukázalo, našly se po něm ve
skladištích, což byl v podstatě celý palác, stovky nesmírně cenných uměleckých děl a větší
část zdobí onu galérii, která je konec konců přístupná i běžným smrtelníkům.“
V paláci hraběte Auerbacha na ně nečekala rota HALAPARTNÍKŮ se zástupy sloužících
v napudrovaných parukách, ale na recepci si je vyzvedl velmi civilně vyhlížející pán, který
s nimi přešel přes nádvoří oddělující přední křídlo od zadní části a poté s nimi vystoupal po
širokém dřevěném schodišti do druhého patra a úslužně rozevřel jedno křídlo vysokých bílých
dveří a oba vstoupili do zrcadlového sálu, což oba zaskočilo a vzápětí jim vyšlo vstříc na
tisíce Auerbachů a tisíce Liszků a Ulrichů si s nimi zdvořile potřáslo pravicí, ale naštěstí
pouze jeden z nich je vyzval, aby usedli a dovedl je k barokní sedací soupravě, která se s nimi
opět zmnohonásobila v bezpočtu odrazech, kde se spolu s ní odráželo tisíce chvějivých
plaménků ze stovek svíček rozmístěných po celém sálu v desítkách mnohoramenných svícnů.
Liszka projevil své překvapení tak, že řekl Auerbachovi: „Netušil jsem, že jste takový
romantik. Celé toto prostředí nepostrádá velkolepost a je to doslova nádherný surrealistický
artefakt par execellence a pokud bylo vašim cílem někoho oslnit, potom se vám to alespoň u
mne dokonale povedlo a to nejenom v přeneseném slova smyslu.“
Ulrich k tomu jenom zdvořile pokynul hlavou a raději mlčel. Auerbach potom osobně
obsloužil své hosty a rozlil jim do porcelánových koflíčků jasmínový čaj a jako by vlastně o
nic nešlo se pánů zeptal, jak se jim líbilo v Haliči a mohl k tomu, pokud by chtěl být přesnější,
také v Horních Uhrách. Liszka pravil, že to bylo dobrodružnější víc než čekal, ale že Ulrich
by vám to mohl vylíčit daleko barvitěji než já.
„Takže se, pane doktore, nenechte pobízet a povězte nám něco o svých živých zážitcích
z Ubľy a jejího nejbližšího okolí.“
Ale tu náhle pronesl Auerbach zásadní větu.
„Nechme toho pánové, nejdříve vám musím říci něco o sobě a Claudii a potom se snad
k tomu vašemu Slovensku dostaneme.“
Ani Liszka ani Ulrich nečekali takový obrat a už vůbec tímto směrem. Liszka jenom tiše
pronesl: „Ale ano, jistě, jak chcete.“
„Tento sál jsem si pochopitelně pro naše setkání nevybral náhodou. Mám s ním spojeno
spoustu vzpomínek z dětství, ale bylo to zapovězené ovoce. Moje matka mně i mým
sourozencům sem vstup striktně zakázala, ale několikrát se nám její zákaz podařilo obejít a já
navždy propadl kouzlu tohoto místa, ačkoli jsem tady zažil jednu příšernou scénu, kterou mi
tady matka udělala. Mohlo mi být tehdy snad třináct let, když zjistila, jak to je s dodržováním
jejich příkazů a nechala mne tady za trest strávit samotného celou noc, ale to se přepočítala,
protože větší radost mi snad nemohla udělat. Každopádně jsem se svoji matkou z mnoha
důvodů nevycházel a ke konci jejího života jsem pomalu už ani nebyl schopen se na ni
podívat a z její smrti jsem měl pomalu radost. Opravdu jsem to s ní neměl lehké a také ji
patrně vděčím za svoji nenávist k ženám a hlavně strachu, který v jejich přítomnosti pociťuji a
Claudie byla jenom placeným zaměstnancem, který mi měl pomoci zase jednou se nějak
vyrovnat s mým zpackaným sexuálním životem a jako obvykle jsem to s ní dotáhl jenom
k hloupým masochistickým prostocvikům. Říkám vám to zcela otevřeně, neboť jste jistě
dobře zpraveni jak to se mnou a jí bylo a nechtěl bych se tady před vámi tvářit jako idiot,
který dělá, že nic neví a že vy nic nevíte, ačkoli všichni už všechno dávno vědí. Potřebuji od
vás pouze záruku, že tohle zůstane mezi námi a rád bych vaším prostřednictvím urovnal své
vztahy s Claudii a v tom byste mi právě vy, pane doktore, mohl značně pomoci. Dále bych
s vámi ještě probral pár záležitostí, na nichž jsem se společně podíleli v Davosu a budeme
muset učinit nějaké další rozhodnutí, ale o tom až za chvíli. Takže pane doktore, jak to
vidíte?“
Ulrich musel ocenit otevřenost s níž Auerbach hovořil o své sexuální tragédii a rozhodl se, že
upřímnost tady bude tím nejlepším prostředkem.
„Pane Auerbachu, z toho, o čem jste právě hovořil, si ale opravdu nemusíte dělat nějaké
výčitky a opravdu oceňuji vaši otevřenost a dovolte mi říci, že neznám nikoho, kdo by
s ženami neměl nějaký problém, snad jedině tady pan Liszka by mohl být výjimkou, ale jak
vás pozoruji, pane Liszko,“ a na to mu tento jenom řekl: „správně jste to odhadl. Ani já
nejsem žádná výjimka a vy, pokud se nepletu, se k nim chováte jako by to byl boxerský pytel,
naštěstí ne úplně doslova.“
„Nechci tady rozebírat jak se k nim chovám, ale je to jiný svět a žádný muž se tam vlastně
nemůže úplně cítit jako doma. Takže s Claudii se to pokusím domluvit a myslím si, že již také
pan Liszka v tomto směru ledacos podnikl, takže si myslím, že můžete být v klidu.“
„Jinak Východní Slovensko myslím nejvíce obohatilo skladatele Janitczka, kterého musíte
bezpochyby jako milovník vážné hudby znát.“
“Počkejte, není to ten člověk, který se v osmdesátých letech proslavil svoji symfonií Furor
teutonicus a to nejenom jejím podivným názvem? Pokud se nemýlím, potom najednou někam
zmizel a vůbec netuším, co se s ním stalo.“
„Tak na to se můžete zeptat jednoho ze svých zaměstnanců redaktora Krause. Konec konců
s námi byl také v Davosu. Tenhle to podivínský geniální hromotluk byl přímo nadšen místním
folklórem a začal si ve sklepě našeho hotelu skládat nějaké části k opeře Urychlovač, takže
jsme pomalu zapomněli, že je tam s námi také.“
Auerbach začal vypadat zmateně, neboť se mu po jeho upřímné zpovědi dostalo podivné
odpovědi a bezradně se podíval na Liszku a zase na Ulricha.
„Proboha jaký Urychlovač a jaký sklep?“
Liszka se ujal role vypravěče a upřesnil, že piáno do sklepa dodal přívětivý hoteliér, který se
platonicky zamiloval do Claudie a jeho oddanost přestala znát mezí, když zjistil, že Claudie
má příbuzné právě v Ubľe, byť vzdálené příbuzné a Urychlovač je milý hrabě zařízení, které
se používá k objasnění nejhlubších záhad vesmíru a jedno takové mají dokonce ve Švýcarsku,
ale to by vás nemuselo překvapovat, protože co už v tom Švýcarsku vlastně nemají a náš
mladý ironický doktor si usmyslel, že se vědě vysměje do vousů a napsal žertovné libreto a la
Mozart či-li takové jsou všechny, kde ovšem v hlavních partech vystupují takové potvory jako
Kvarci a Gluony a jakési fermiony a W-boson a jakási Higgsova partikule a nakonec se
ukáže, že to nejsou partikula, ale jakési struny či co a Urychlovač odtáhne s pláčem, ale to
jsem vám to podal jenom velmi volně a ten blázen Janitczek souhlasil, že k tomu napíše
hudbu.
„Ale to je skvělé, naprosto skvělé pánové. Jak již jistě víte pane Liszko vaše intervence se
s mým nepatrným přispěním neminula účinkem a podpořena vhodnými komentáři se zdá, že
alespoň na chvíli máme zase s těmi evropskými dluhy klid, ale pořád jsem nevěděl, jakým
způsobem to provést, abychom zase jednou ukázali světu a především Americe, že Evropa
není úplně na nic a co si budeme povídat, bez jejich zbraní a jejich potenciálu by celá Evropa
byla dávno v prdeli a omlouvám se za slůvko, ale tak to prostě je, takže nám nakonec zůstaly
oči pro pláč a kultura a také Hudba, pánové, hudba a také Evropská věda, ale s tou to není
nikterak valné, ačkoli tady máme ten Urychlovač a Hudba jako pouto mezi národy, ano tady
bychom mohli začít s naší kulturní akcí na povznesení našeho povadlého sebevědomí. Co
tomu říkáte?“
Liszka si povzdychl a souhlasně dodal, že to není vůbec špatný nápad, ale že by potřebovali
nějakého hudebního odborníka, který by tomu dodal nějaké konkrétnější obrysy a že by asi
nebylo špatné přizvat si na poradu výše zmíněného Janitczka a že by z toho koneckonců něco
mohlo být. A potom trochu odbočil vrátil se k ekonomice: „Takže podle vás, a také si
dovolím být otevřenější více než obvykle, ti děvkaři z Mezinárodního měnového fondu cukli
a přistoupili na naše účetní operace? Podle všeho to tak asi bude a mám pocit, že i těch
několik amerických kurevníků, neboli investorů, začalo hrát naší hru. Dobrá, dobrá, takže
potom by snad vážně nebylo na škodu to trochu oslavit a nějaký pořádný hudební festival by
tomu dodal správný lesk. Kdo tu srandu zaplatí? Nechce se mi věřit, že to budete právě vy.“
„Ale pane Liszko, nebuďte tak krátkozraký. Co je podle vás lepší. Totálně rozesraná Evropa?
Nebo bychom také mohli říci totálně rozmrdaná Evropa? Anebo pár miliónů eur vydaných na
kulturní účely? Nebojte se o peníze? Každý komu tady záleží na klidu a bezpečí jeho peněz,
nám rád přihraje kolik budeme potřebovat. Teď vám tady rovnou před nosem zvednu telefon
a zavolám předsedovi správní rady Daimler a.s. a uvidíte, jak to funguje.“
A opravdu vytáhl z náprsní kapsy satelitní telefon a za chvíli byli oba hosté svědky
přátelského rozhovoru.
„Servus Egone. Ano, neruším, ne? Promiň, že tě vyrušuji? Kde že jsi? Aha, cože? Potřeboval
bych jistou podporu pro můj hudební festival, ano, ano, jak jsem se o tom zmínil naposledy,
bude to pěkná akce a myslím si, že .......... Dobrá, takže v Mnichově to doladíme, pozdravuj
paní, cože...ale ano, mám se dobře, právě diskutuji s panem Liszkou nad jedním
obrazem...dobře, tak já ti ho předám a předal telefon Liszkovi, který pána na druhé straně
ujistil, že se mu na tu věc podívá, ano...
Pochopitelně, že obraz telefonujícího Auerbacha se objevil také na mnoha zrcadlících
plochách obklopujících naší trojici. Hypotetického myšlenkového pozorovatele by ale určitě
odrážet nemohla a pokud by se někdo takový v sále vyskytoval, mohl by učinit několik
zajímavých závěrů. Jeden z nich by asi byl, že by si řekl, že vztahy k ženám mají tito pánové
velmi nevyvážené, ale tento závěr by mohl odbýt s tím, že takové vztahy jsou nevyvážené
vždy a z principu. Dále by si mohl povšimnout, že v sále se toho zrcadlilo daleko více, než to,
co bylo možno vidět v zrcadlech a tento postřeh by se mohl dát zobrazit přirovnáním lidské
duše jako pokřiveného zrcadla a co jiného člověk dělá než neustále nějak v sobě odráží okolní
svět, takže zjednodušeně by se takový obecný člověk dal zploštit do dvojrozměrného zrcadla
klouzajícího spojitě po časové ose, v každém okamžiku plného všelijakých pokřivených
obrazů a v neposlední řadě by si náš hypotetický pozorovatel mohl na základě poznámek
hraběte Auerbacha o stavu evropského hospodářství učinit nějaký elegantně deformovaný
obraz toho, čemu se někdy říká ekonomická věda a mohl by přitom vyjít z Auerbachova
vtipného postřehu, že přestože tady máme tisíce ekonomů, nikdo té ekonomice vlastně
nerozumí a bezpochyby to tak bude, protože málokdo si uvědomí ty široké souvislosti, které
stojí v pozadí v každém okamžiku, když si třeba někde v koloniálu kupuje cigarety a rum.
Mezitím se někde v abstraktní dáli vznášejí pojmy jako deflace a inflace a také funkce
popisující pohyby cen na světových burzách.
Na závěr jejich posezení nabídl Auerbach malou procházku po jeho veřejné galérii.
„Koneckonců za chvíli budeme zavírat a tak si budeme moci v klidu prohlédnout pár
mistrovských obrazů a to nikdy neuškodí.“
Když sestupovali po různých schodištích, aby se tam dostali, pověděl jim Auerbach ještě něco
o svém bláznivém předku Albertovi.
„Jak určitě víte, chudák Albert sbíral snad opravdu všechno, ale v jednom ohledu byl vážně
umanutý. Při nakupování obrazů, rytin a grafik dával přednost jednomu tématu a to tématu
Ukřižování, takže se mu podařilo sesbírat stovky děl s tímto motivem. Když vstupovali
bočními dveřmi do dlouhé chodby přeplněné po obou stranách řadami obrazů v různých
velikostech a v různých rámech a pochopitelně i v různých stylech, jejichž společným
jmenovatelem anebo společným dělitelem bylo jejich téma a tím byl ukřižovaný a výsledkem
oné elementární početní operace by mohl být zbytek v podobě stísněné nálady, která zde
musila na nejednoho návštěvníka padnout, protože tolik křížů a tolik bolesti může s úsměvem
unést jenom málokdo. Před jedním obzvláště realisticky provedením této kruté popravy
Auerbach podotknul: „Kupodivu a právě tuto část Albertovy sbírky měla moje bigotní a
svárlivá a panovačná matka nejraději, ale pravděpodobně ji unikl důvod proč chudák Albert
sbíral zrovna tohle. Mám za to, že hlavním motivem jeho prazvláštního počínání byl
nedostatek lásky a jeho marná snaha ji někde a nějak najít a v tom s ním mám více
společného, než jsem si ochoten připustit.“
Liszka si při jeho slovech pozorně prohlížel malbu a s údivem pronesl.
„Vždyť tohle maloval sám velký Collazioni. Určitě to bude ono. Giuseppe Battista Collazioni.
Sakra hrabě, jak to, že se o tom dozvídám až nyní?“
„Ale pane Liszko, nezapomeňte na to, že nejste sám, kdo má rád pěkné obrazy a občas se
podaří i mně koupit něco, o čem vy nemáte ani tušení a to je pro mne opravdové potěšení.
Tento čerstvý přírůstek jsme instalovali minulý týden a proto také byla tato část uzavřena pro
návštěvníky a vy jste první, kteří se mohou obrazem pokochat a je to vskutku mistrovský
kousek. Někdy vám povyprávím jak jsem k němu přišel a schopný romanopisec by z toho
vytěžil slušný příběh pro dobrodružný román se šťastným koncem.“
Liszka mu poděkoval za příležitost spatřit takovou nádheru mezi prvními a obrátil se na
Ulricha, který si v tichém úžasu prohlížel Collazioniho velkolepé dílo.
„To je něco právě pro vás doktore. Láska a Ukřižování. Co vám k tomu může říci ta vaše
matematika, to by mne ale vážně zajímalo a myslím si, že tady pana hraběte také.“
Ulrich se nenechal přivést do rozpaků. Udělal pár kroků zpět, aby měl na obraz lepší pohled a
zkřížil si ruce na prsa.
„To je ale velmi jednoduché. Jde jenom o to, zdali k tomu mám zaujmout vážný anebo
humoristický postoj, ale zvolím si jistou správně namíchanou směs, takže za chvíli ani
nebudete schopni zjistit, zdali si z vás utahuji anebo pronáším seriózní řeč. Jak jistě víte, cesty
Páně jsou nevyzpytatelné a cesta na Golgotu byla více než překvapivá a zejména velmi
nelogická, neboť se tam nechal ukřižovat člověk a zároveň i Bůh. To by snad ještě bylo
v pořádku, ale určitě to nebyl celý Bůh a patrně ho byla jenom třetina, protože ostatní dvě
třetiny sledovaly patrně celou událost s nějakého bělostného oblaku a nemohly se na to
vynadívat a byla-li ho pouze třetina, tak to znamená, že Ježíš byl celým člověkem, ale pouze
třetinovým Bohem. Ale také se svého ukřižování mohl zúčastnit úplně celý a potom, ale volal
sám sebe ať od něho otec odejme ten kalich hořkosti. Nerad bych se do toho pouštěl
dopodrobna, protože v žádném případě nehodlám zesměšňovat jeho život a úctyhodné
příklady, které nám svým životem ukázal, ale s teologického hlediska tam vidím nejednu
nesrovnalost. Tak to bychom měli ukřižování a teď bychom měli vyřídit v naší agendě lásku a
to také nebude zdaleka jednoduché, protože ta má přeci mnoho podob jako ukřižování a je to
tedy jev velice neurčitý a skutečně v matematice množin existuje jisté odvětví, které se
s takovými neurčitostmi tak trochu dokáže vypořádat, ale přeci vlastně všichni víme, co to je a
snad to také věděl Ježíš. Dovolím si ale při této příležitosti, pane Liszko, také jednu otázku,
protože tenkrát na Slovensku mi to úplně vypadlo z hlavy. Pravoslavní mají spodní břevno
svého kříže zešikmené anebo rovné?“
„Zešikmené pane doktore, zešikmené.“
A pokračovali dál v prohlídce a Auerbach jim mimo jiné sdělil, že do Vídně brzy zavítá také
velmistr Neudorf a ještě několik vlivných mužů a budou rokovat o důstojné propagaci Evropy
ve světě a že by uvítal jejich přítomnost a Ulrich mu připomněl, že by se jim tam spíše hodil
skladatel Janitczek, což Auebach akceptoval a pravil, že už si to s tím Janitczek vyřídí sám.
Ulrich a Liszka se na sebe tiše podívali, ale nikterak se k tomu, co právě slyšeli nevyjádřili.
Náš hypotetický myšlenkový pozorovatel by se patrně při pozorování a zaznamenávání
rozhovoru našich hrdinů musel chytnou za hlavu, kdyby ovšem nějakou měl a se zoufalými
výkřiky - já už to nemůžu dál poslouchat, to opravdu nejde, to je strašné - a utíkal by pryč a
bohužel by se mu mohlo přihodit, že v záchvatu roztržitosti by místo do taxi nastoupil spolu
s Ulrichem a Liszkou do jejich vozu a tam by byl nucen vyslechnout si jejich krátkou
rekapitulaci právě ukončené návštěvy Auerbachovského paláce.
„Vy si budete muset tak trochu ohlídat Claudii a snažte se na ní být milý a v průběhu času,
který tím získáme, se pokusíme najít řešení, které by vyhovovalo jak jí tak vám. Přijdete s ní
za mnou na návštěvu a společně to probereme. To za prvé, a za druhé s tím ukřižovaným jste
to patrně nemyslel zas tak vážně a to s těmi množinami asi také ne?“
Ulrich se k němu mírně naklonil a řekl: „Někdy si strašně rád jen tak zařečním a pustím do
světa to, co mne právě napadne, ale to s těmi množinami tak trochu pravda je a pokud se
nepletu, ani Auerbach z těch mých řečí nebyl moudrý, ale jako úplný nesmysl to neodsoudil a
teď mu bude chvíli v hlavě pobývat třetinový Bůh a chvíli dvoutřetinový, ale nakonec se to
sečte a opět se uklidní, že božská trojice je to nejlepší řešení, o němž není radno příliš
přemýšlet.“
„No to jste mne uklidnil. Mimochodem, co říkáte tomu zrcadlovému sálu? To se jen tak
nevidí.“
„Zkrátka a jednoduše ten Albert byl pašák a určitě by mne zajímaly nějaké podrobnější
životopisné údaje, protože ten se musel vyznamenat ještě mnoha jinými roztodivnými kousky.
O tom vůbec nepochybuji a vy určitě budete mít nějaké prameny, kde by se to dalo zjistit,
nemám pravdu?“
„Já vám k tomu něco připravím. Mimo jiné to byl ten chlapík, který nechal postavit poblíž
Salcburku ten pohádkový zámek s těmi vysokými věžemi a spoustou padacích mostů, takový
Disneyland, který musela rodina tehdy prodat, protože museli zalátat dluhy, které po sobě ten
pacholek nasekal.“
„Děkuji. Ještě mne také zaujala Auerbachova poznámka o tom strašidle. Víte, jak navázal na
naše povídání o tom přízraku v hotelu Karpaty a o tom, jak jsem tam strávil noc přímo
v restauraci, a nic mne nepostrašilo.“
„Ach tak, to myslíte, jak se téměř úplně na závěr našeho setkání znovu přeptal na tu naši cestu
a vy jste musel přijít rovnou s tím strašidelným, vlastně nestrašidelným zážitkem. No k tomu
existuje jedna celá legenda a prý jim tam starší jejich neslavnější prapředek, zakladatel
rodového jmění, onen císařský generál a jeden z největších zlodějů, kteří kdy chodili pod
sluncem Albert von Auerbach. To byl pěkný zlotřilec, který se nepředstavitelně napakoval na
konfiskacích zejména v Českých zemích, ale údajně ho proklela nějaká vesničanka, kterou
prý znásilnil a potom rovnou podřízl a právě ta ho před smrtí proklela a čas od času se jim prý
přízrak tohoto milého pána potuluje po baráku.“
„Tak z toho bude Claudie úplně nadšená. Nechci se o tom příliš bavit, ale ona je doslova
posedlá takovými záležitostmi jako je věštění a rozhovory s mrtvými a se strašidly a je při
tom i docela věrohodná a dokonce se věnuje tak trochu těm kyvadélkům a léčení na dálku.
Nechci to nějak hodnotit, i když mnohdy mi to připadne značně bláznivé. Ta by byla
rozhodně nadšená, kdyby měla možnost se s tímto hypotetickým strašidelným Albertem
setkat a navíc by to byla skvělá příležitost, aby si to Auerbach a ona jaksi definitivně
uzavřeli.“
Liszka vyloženě povyskočil nadšením.
„Ale to je pane vyloženě geniální. Přesně tohle provedeme a navíc se konečně setkáme
s nějakým duchem a nebude to duch ledasjaký.“
Ulrich najednou překvapeně dodal.
„Proboha nejmenuje se náš nešťastný milovník zapovězených rozkoší také Albert?“
Liszka mu potvrdil, že ano. Karl Albert. A pročpak to překvapení.
„Ale napadla mne taková velmi nepravděpodobná možnost, že by tím duchem mohl být náš
současný Auerbach. Když jsme procházeli tím palácovým labyrintem, povšiml jsem si po
cestě několik portrétů a několik mužských tváří jevilo nápadné shody s podobou našeho
Auerbacha. Pokud bych se pustil do jeho portrétování a domaloval bych mu černou
zašpičatělou bradku s nakrouceným knírem a pokryl mu hlavu hustým, do zadu sčesaným
porostem, vytvořil bych určitě podobiznu průměrného kavalíra ze sedmnáctého století a
pokud bych se do toho pustil i s vaším portrétem, dospěl bych ke stejnému výsledku.
Zajímavé, že většina tehdejších vojevůdců a tím pádem velikých zlotřilců měla podobné
rysy.“
„Tím hodláte patrně naznačit, že já mám něco společného s drancováním, vypalováním měst a
bezskrupulózním obohacováním na cizí účet, ale jak jistě víte, já jsem obyčejný soukromník a
tichý a nenápadný amatér.“
Odpověděl Liszka a pokračoval.
„Za to vy jste se před chvíli projevil jako pěkný lump, ano. A myslím si, že vám Kraus určitě
pěkně poděkuje za to, jak jste na něho přehrál tu záležitost s Janitczkem. Mám pocit, že se
vám náš redaktor brzy ozve, až s ním Janitczek vyrazí dveře.“
Vedle jejich rozhovoru mezitím probíhala také městská doprava a ring, po kterém se pomalu
poposunovali v Ulrichově voze byl onen jarní podvečer plný aut. Zřejmě někde před nimi
došlo k dopravní nehodě a provoz se zpomalil, takže celá široká třída jakoby mírně
znervózněla.
KRAUS NENÍ PRÁVĚ NADŠEN Z TOHO, ŽE MÁ ZAŘÍDIT SETKÁNÍ MEZI
AUERBACHEM A JANITCZKEM A OBRÁTÍ SE PROTO O RADU NA ULRICHA A
TAK SE TAKÉ JANITCZKOVI PODAŘÍ SHLÉDNOUT KOUZELNÝ ZRCADLOVÝ
SÁL, KDE SI ALE MÁLEM ROZBIJE HLAVU
O budoucnosti toho můžeme říci hodně, třeba také to, že má mnohé společného se strašidly, o
nichž také mnoho lidí už napovídalo strašné nesmysly a která jim s vytrvalou neodbytností
straší v hlavách, jako mnoha jiným straší nutkavé přemýšlení o budoucnosti, která je nejistá a
rozplizlá jako nějaký strašidelný přízrak. Mnozí pro uklidnění svých myslí rozrušených
nestálostí a nejistotou budoucího používá účinné sedativum, kterému se říká zvyk. Stálé
opakování životních návyků tak vytváří iluzi, že je všechno v nejlepším pořádku a že nás
v budoucnosti nemůže nic neočekávaného překvapit.
Když redaktorovi Krausi nečekaně zavolal jeho nejvyšší šéf hrabě Auerbach, aby ho požádal
o zprostředkování setkání s hudebním skladatelem Janitczkem, došlo k tomu, že jeho
dosavadní dobrá nálada doznala značné změny, a to směrem, který po ukončení hovoru,
popsal v polohlasité samomluvě výstižně sám Kraus slovy, že je to v řiti a jak Ulrich správně
předpokládal, stalo se, že se oba dva setkali jako obvykle v jejich oblíbené kavárně Palfy.
„...takže se se mnou Janitczek moc nevybavoval a po vyslovení jména Auerbach mi praštil
telefonem a nemusím ti snad říkat, že mi to trvalo několik dní, než se mi k němu podařilo
dovolat. Díky.“
A začal imitovat hlas hraběte Auerbacha: „Pan doktor Ulrich mi sdělil, že máte velice dobré
vazby na hudebního skladatele Janitczka, takže by to pro vás měla být maličkost sjednat mi
s ním schůzku. Rád bych si s ním promluvil o pořádání jedné hudební slavnosti.“
„Můžeš mi prosím tě vysvětlit, o co tomu bláznivému Auerbachovi jde? Už jsem to zaslechl i
v redakci. Prý nějaký Evropský hudební rok a Evropský taneční festival. Vás dva, tebe
s Liszkou mi byl čert dlužen. Od té doby, co jsme se vrátili z Davosu je všechno postaveno na
hlavu. Avakum se i s těmi svými děvkami stěhuje do Lucemburska, navzdory předcházejícím
zprávám a faktům se po jednání v Davosu ukazuje, že evropské hospodářství na tom není zas
tak špatně, jak to vypadalo ještě před rokem a teď mi volá Auerbach a blábolí něco o hudební
slavnosti a doufám, že příště se mne pro změnu zeptá, jestli neznám nějakého dobrého
ohňostrůjce, protože se rozhodl udělat nad Vídní pořádný ohňostroj.“
„Ale Franzi, nemusíš se hned čertit. Jenom jsem tě dlouho neviděl a tak jsem si řekl, že takhle
to bude zajímavější. Pořád trčíš v redakci, paty nevytáhneš a zapomínáš na své přátele. S tím
Janitczkem už to nějak zařídíme a ty mi budeš ještě ruce líbat, že jsem tě do toho zatáhl,
protože jako novinář budeš rovnou u zdroje a stane se z tebe tiskový mluvčí celé akce. Nevím
úplně přesně, co si Auerbach od svých kulturních počinů slibuje, ale patrně mu jde o
pozvednutí evropského ducha a o celkové zlepšení nálad evropského obyvatelstva
prostřednictvím vážné hudby. Já být na jeho místě, pustil bych se rovnou do organizování
Janitczkovy hudební Vídně.“
Kraus nebyl právě nadšen vyhlídkou na to, že by se měl stát nějakým tiskovým mluvčím, ale
Ulrich mu také připomněl, že by to mohlo také obnášet podstatné zlepšení jeho finanční
situace, což Krausi přeci jenom zase trochu vylepšilo náladu a výtečně se bavil, když mu
Ulrich začal vyprávět o zamyšlené honitbě po strašidelném Albertu von Auerbach.
Ještěže plánování blízké budoucnosti povětšinou přináší vysoce pravděpodobné výsledky, jak
si to také ověřil Ulrich, kterému se po setkání s Krausem podařilo přesvědčit Janitczka, že
účast na Auerbachově plánu by byla daleko prospěšnější, než jeho zarputilé vysedávání
v prázdné garáži. Nesmíme ovšem zapomínat, že ve své přehlednosti nás může i ta nejbližší
budoucnost nemile zaskočit, neboť vteřiny následující po těch právě proběhnutých, mohou
kdykoli a nečekaně na sebe vzít vzezření nečekaného záchvatu mozkové mrtvice anebo
náhlého druhého příchodu Krista rovnou i s celým nebeským soudním aparátem k hladkému a
bezproblémovému provedení Posledního soudu, v čemž se projevuje právě ona nejasnost
v tom, je-li nakonec celý vesmír řízen prostřednictvím dobrotivé Boží prozřetelnosti anebo
podle jakýchsi přírodních zákonů, o nichž se toho ale prozatím v podstatě moc neví. Nelze se
při této příležitosti nepozastavit nad ucelenosti názoru na budoucnost strašící v nejedné učené
nebo zbožné, povětšinou vousaté hlavě. Někteří takoví vousatí pánové v tom mají jasno a
musíme podotknout, že ne vždy musí nosit plnovous, takže ani správně vyholená brada
nemůže nikomu zabránit v pronesení názoru, že vesmír je pouhým nepatrným bodem na
pomyslné přímce zobrazující celou věčnost a opravdu někomu to tak vážně muže připadnout,
neboť sebedelší časový interval obsahující sebedelší historii našeho universa je v porovnání
s věčností naprosto zanedbatelnou veličinou, ale potom pochopitelně člověk se svými
obavami z budoucnosti nemůže vypadat jinak než špatný žert pronesený při nevhodné
příležitosti senilním klaunem.
Každopádně víceméně nezávisle na všemožném pojetí času a tím pádem i budoucnosti, která
je svým způsobem opravdu nepatřičným doplňkem na časové ose, neboť právě ona by nám
mohla dobře posloužit pro nejlepší přirovnání při pokusu se nějak vypořádat s nicotou,
vystoupilo ze dvou taxíků koncem dubna před Auerbachovským palácem rovnou pět lidí,
kteří až na jednoho vypadali jako skupinka noblesních účastníků slavného plesu v opeře, kteří
se čirou náhodou sešli v operním baru, aby si tam zakouřili. Pouze Janitczek narušoval svým
špatně padnoucím oblekem celkový dobrý dojem, který tato skupinka musila dělat na
kolemjdoucí vracející se většinou po celodenní práci domů k dobře zasloužené večeři.
Ulrich připálil cigaretu Krausovi. Vedle nich stál jako maják kouřící Janitczek, dále Claudie a
samozřejmě Liszka. Tato skupina dobře oblečených lidí, samozřejmě kromě Janitczka, by
mohla v ledaskom vyvolat dojem, že třídní rozdíly nejsou právě nepodstatnou součástí
společenské hierarchie a že určitě není bezvýznamné, nachází-li se někdo u její paty anebo na
jejím vrcholku. Dokonce patrolující policejní hlídka procházející kolem na chvíli zpomalila a
vypadalo to, že se snad chystají zasalutovat. Jeden z nich, chvíli poté, když již minuli naši
plesovou společnost, poznamenal, že ten palác patří tomu Auerbachovi, což je prý nechutně
bohaté zvíře, které se právě upravovalo, aby přivítalo Janitczka s Krausem a nemělo
sebemenší potuchu o tom, že počet návštěvníků je o něco vyšší, než očekávalo.
Kraus, pokuřující právě připálenou cigaretu, projevil obavy, jestli to byl opravdu dobrý nápad
přijet v poněkud jiné sestavě, než bylo původně ohlášeno. Ulrich ho ale uklidnil.
„Moment překvapení většinou skýtá velikou výhodu. Stejně se milý hrabě zamýšlel s Claudii
sejít co nejdříve. Navíc nám to pomůže při odchytu strašidelného Alberta, protože ani ten
nečekal, že se tady objevíme a nepochybuji, že nám Auerbach rád vyjde vstříc, neboť
předpokládám, že už by také chtěl mít od toho strašidla pokoj. Já osobně na takové věci
nevěřím. Je to sice pouhá pověra, ale rád se přesvědčím o svém omylu.“
Auerbach je očekával již dole na recepci vedle vchodu do veřejné galérie a nedal na sobě znát
sebemenší překvapení při spatření Claudie, kterou uvítal zdvořilým políbením ruky a vyjádřil
potěšení, že ji opět vidí. Poté byl Ulrichem představen Janitczkovi a také mu bylo jeho
hraběcí milostí sděleno, že je neobyčejně potěšena takovou vzácnou návštěvou v tomto
skromném svatostánku umění a zanedlouho byli uvedeni do zrcadlového sálu, kde již bylo vše
připraveno pro jejich pohoštění a barokní židle pro Claudii se také našla.
Stejně jako při poslední návštěvě Liszky a Ulricha byl sál osvětlen stovkami svíček a také
nyní se zrcadlové plochy zaplnily tisícerými odrazy. Hrabě pronesl na uvítanou řeč, v níž
zaznělo ledacos o důležitosti a významu hudby v evropských dějinách a dále nastínil
přítomným svoji ideu celoevropského roku hudby, z níž ovšem nikomu z přítomných nebylo
úplně zřejmé, co vlastně znamená, ale než se v tom stačili vyznat, zjistil Janitczek, že se
vlastně stal Auerbachovým hudebním poradcem v této záležitosti a Kraus, že je jeho tiskovým
mluvčím. Na to povstala Claudie s číší šampaňského a pravila, že na to si musí všichni připít.
A když si připili, pokračovala stále ve stoje: „Jsem nesmírně potěšena, že mohu opět chvíli
pobývat pod jednou střechou s tak ušlechtilými muži. Omlouvám se, že vám jakožto obyčejná
žena narušuji průběh vašeho jednání, ale musila jsem přijít jednak, abych opět viděla jeho
hraběcí milost, a jsem opravdu ráda, když vidím, že se těší dobrému zdraví,“ a potom se
několika obratnými přesmyčkami dostala až k Albertu z Aurbachů a pravila, že by jistě
všichni přítomní uvítali možnost se s něčím tak pozoruhodným setkat. Hrabě Auerbach, který
byl nakonec docela potěšen, že Claudii opět vidí, neboť ho její přítomnost utvrdila
v přesvědčení, že se zřejmě z její strany nemusí obávat žádného nebezpečí, ovšem při zmínce
o svém strašidelném předku pobledl a pravil, že žertování s duchy předků může mít neblahé
následky a tím ovšem přiznal, že rodovou legendu nebere tak lehkovážně, jak by to na první
pohled mohlo vypadat, ale na druhou stranu nechtěl ztratit tvář a tak souhlasil, že pokud si
tedy společnost bude přát, že není proti tomu uspořádat v prostorách paláce malé noční
dobrodružství.
„Takže ujednáno, ale pod podmínkou, že se rozdělíme na samostatné hlídky a každá z nás
bude samostatně hlídkovat ve vymezené části paláce. Proslýchá se a také je to uvedeno
v rodinné pověsti, že Albert se nejčastěji vyskytoval právě zde v zrcadlovém sále a v několika
přilehlých chodbách. Já osobně jsem pochopitelně nikdy žádné strašidlo v tomto sále a ani
nikde poblíž neviděl a nepředpokládám také, že ho někdo z nás zahlédne, protože je to zkrátka
nesmysl, ale pokud chceme, pánové vyjít vstříc rozmaru krásné ženy, nezbývá nám než se
trochu projít a rozdělit si místa. Předpokládám, že se zúčastníte všichni.“
Ulrich s Liszkou, kteří si celé toto divadlo společně s Claudii vymyslili, ochotně souhlasili,
ale na Krausovi bylo vidět, že se mu očividně nechce strašit osamoceně na nějaké tmavé
palácové chodbě a čekat tam na nějaké strašidlo a protože byl pověrčivý jako stará kartářka a
navíc pěkný strašpytel, vylezlo z něj ano skoro tak, jakoby říkal ne, ale všichni ho začali ihned
poplácávat po ramenou a zaslechl i nějaké to bravo. Janitczkovi to bylo vcelku jedno a navíc
si řekl, že alespoň bude mít chvíli klidu a začal se pomalu těšit na klidnou vigilii a na to jak si
bude moci v klidu promyslet jisté partie k Urychlovači a potom ho napadlo požádat
Auerbacha, jestli by si mohl prohlédnout zbytek zrcadlové bludiště v zadní části sálu.
„Ale jen si poslužte, ale nezapomeňte na to, že je to dílo šíleného ducha a byť už je to pouhé
žalostné torso, stále dokáže překvapit.“
Tím se ale Janitczek nenechal odradit a rázně vykročil k bludišti a spolu s ním stejně rázně
vyrazil bezpočet jeho zrcadlových odrazů. Liszka na něho zavolal, ať si sebou vezme alespoň
svíčku a tak to poslední, co z něho viděli, byla široká záda v těsném saku a ruku s
trojramenným svícnem.
„Myslíš Alberte, že by se tam mohl opravdu ztratí?“ zeptala se Claudie a uvědomila si, že
Auerbachovi potykala a tak se hned stáhla a omluvila se, ale Auerbach ji řekl, ať si nedělá
násilí a pokud ji stále vyhovuje tykání, jen ať v něm klidně pokračuje a potom dodal, že ztratit
by se tam neměl, protože síla a popletenost původního bludiště se vytratila po likvidačním
zásahu jeho matky, která započala s jeho likvidací, ale jednoho dne, aniž by komu pořádně
vysvětlila proč, nechala rozebírání bludiště zastavit.
„Ale musím se vám přiznat, že ten váš Janitczek je vskutku svérázná postava. Mimo jiné jsem
si opatřil několik nahrávek s jeho skladbami z osmdesátých let a zdá se mi, že mezi
současníky nemá sobě rovného. Vypadá sice jako neotesanec, ale to už asi patří k povaze jeho
nadání. Ten se nám bude při pořádání naši velké hudební slavnosti dobře hodit. Co říkáte
Krausi?“
Ten odbyl dotaz několika zdvořilostními frázemi a v duchu hořekoval nad svým údělem,
neboť vidina noci strávené osaměle na pustých a chladných a spoře osvětlených chodbách
nějakého paláce jej přiváděla k zoufalství. Tu se z vnitřku bludiště ozvala rána a Auerbach se
svými hosty poté zaslechli Janitczkovi kletby a nadávky. Auerbach zavolal, jestli si nepřeje
pomoci a jestli se mu něco nestalo.
„Ale je to v pořádku, jenom jsem narazil čelem do zrcadla. Ven se dostanu, mám dojem, že
jsem na to přišel.“
A skutečně ani za půl hodiny viděli naši přátelé, jak z tmavého vchodu bludiště vystupuje
trojramenný svícen s jednou hořící svící a potom samotného Janitczka s pořádnou podlitinou
na ohromném čele. Sotva došel ke stolu, rychle si nalil plný pohár šampaňského, který do
sebe ještě rychleji překlopil a na Liszkův dotaz. “Tak co?“ ze sebe vyhrkl: „Inu zvenčí to
vypadá daleko menší než odsud. Opravdu bych nečekal, že se tam může skrývat nějaké
bludiště, ale ten váš Albert byl ke všemu hudebně nadaný jedinec, protože do půdorysu svého
labyrintu umně zakomponoval jisté itinerace, které tak obdivuji u Bacha. Takže jsem si je
začal v duchu přehrávat a postupoval jsem v podstatě dozadu jako rak a tak se dostal ven.
Myslím si, že bych vám byl schopen celé bludiště dostavět podle původního plánu, který bych
vám ovšem vlastně musel znovu vytvořit, protože nevěřím, že by někde existoval nějaký
původní náčrt.“
“To máte pravdu, nic takového skutečně není a mám dokonce dojem, že jsem snad od strýce
zaslechl, že to snad stavěl jen tak z hlavy, ale vaši nabídku na rekonstrukci bludiště beru
doslova a budu opravdu velice rád, když se toho ujmete. Tak alespoň budete mít důvod se
tady objevit častěji a já vám k tomu připravím nějaké zajímavé hudebné dokumenty z našich
rodinných sbírek.“
NOC V AUERBACHOVĚ PALÁCI. EXISTENCE STRAŠIDEL NENÍ ANI POTVRZENA,
ALE BOHUŽEL ANI VYVRÁCENA, I KDYŽ CLAUDIE SI O TOM MYSLÍ SVOJE,
PROTOŽE ONA PŘECI ALBERTA Z AUERBACHŮ VIDĚLA NA VLASTNÍ OČI.
podkapitola-pojednání o optických klamech, halucinacích a čarodějnických procesech.
Rozložení hlídek si určili losem. Kolem půlnoci se tedy všichni rozešli na svá stanoviště s tím,
že v pět ráno se opět sejdou v zrcadlovém sále.
Ulrich se chvíli procházel a poté usedl do jedné z barokních židlí a upřeně se zahleděl na
osiřelý stůl. Nejdříve si prohlížel jeho bílé pokroucené nohy a potom se přesunul s pohledem
na jeho vyleštěnou mramorovou desku na níž prázdné lahve od šampaňského společné s
porůznu rozloženými talíři a talířky vytvořily jakési chaotické zátiší zobrazené navíc v mnoha
obměnách na mnoha zrcadlových plochách včetně samotného Ulricha upřeně pozorujícího
stůl. Po chvíli se podíval do jednoho ze zrcadel a zahlédl sama sebe prohlížejícího se v zrcadle
a kamkoli pohlédl tam, narazil na svůj odraz. Když pohlédl opět na stůl, uviděl jednu
nedopitou láhev šampaňského a v duchu si řekl, že tentokrát měl štěstí a že je rád, že se
nemusí potulovat po prázdných chodbách, které jsou ale řádně vytápěny, jak všechny ujistil
hrabě. Nalil si do poháru, natáhl si nohy na starožitný stolek a popíjel pomalu šumivý mok.
Když pohár vyprázdnil, opět si dolil a tak to nějakou dobu dělal stále dokola, až ho najednou
probudilo třesknutí skla o podlahu. Otupěle se porozhlédl, sundal zdřevěnělé nohy ze stolu a
podíval se na hodinky. Půl třetí. Postavil se, aby se trochu protáhl a potom se podivil svému
snu.
„Sakra, ale vypadalo to všechno strašně živě. Ani ve snu by mně nenapadlo, že se mi to jenom
zdálo. Úplně stejný sál, jasně chvíli jsem popíjel šampaňské a potom se mi zdálo, že jsem
zahlédl jakési namodralé světélko u vchodu do bludiště. Stál jsem jako zkamenělý a vůbec se
mi tam nechtělo jít. Potom jsem se ale zadíval tím směrem znovu a žádné takové světlo jsem
tam už neviděl a potom ani nevím.“
Ulrich se tedy znovu posadil a náhle zcela zřetelně zaslechl z nitra bludiště tiché cinknutí.
Samozřejmě, že zpozorněl a dostal strach, ale dodal si odvahu. Vždyť Ulrichu na strašidla
přeci nevěříš a je to všechno absurdní. Strašidla prostě nejsou, takže se zvedneš a půjdeš
zjistit, co se stalo.
Liszka se chvíli procházel sem a tam po dlouhé chodbě. Její vnější stěna s řadou oken vedla
na čtvercové nádvoří. Vnitřní stěna byla vyzdobena řadou potemnělých, zašlých rodinných
portrétů, mezi nimiž v pravidelných rozestupech nazelenale svítily malé polokoule nouzového
osvětlení. Nějakou dobu postál u jednoho z oken a pozoroval prázdné nádvoří. Za dlouhou
vysokou střechou s řadou vikýřů o sobě se dávalo vědět velkoměsto osvětlující do oranžova
noční oblohu zataženou nízkou oblačností. Podíval se na hodinky a fosforeskující ručičky mu
prozradily, že je teprve půl jedné po půlnoci. Chvíli se zase procházel a zvuk kročejů
z přilehlých chodeb mu dávaly na vědomí, že se neprochází po paláci sám. Když procházel
kolem jedné z pohovek stojících mezi okny, připomněl si, že je to sice nuda, ale že to stojí za
to. Alespoň si bude mít Auerbach čas promluvit s Claudii a určitě si ujasní své vztahy a to je
to nejdůležitější, pokud mezi tím potkáme Alberta, tím lépe. Posadil se na pohovku a zahleděl
se na tmavý obraz před sebou. V nazelenalém světle nouzového osvětlení z něj vystupovala
bledá mužská tvář, patřící dozajista někomu z rodu Auerbachů. Liszka si pomyslel, že by to
klidně mohl být i šílený Albert, ale podle náprsního pancíře usoudil, že to zřejmě bude někdo
jiný. V zelenkavém slabém světle nebyl válečníkův obličej vidět a Liszka tedy opět povstal,
aby si jej prohlédl zblízka. Postál u obrazu a pozorně si tu přízračnou tvář prohlédl a dospěl
k závěru, že už viděl spousty podobných podobizen a že většina těch šlechticů má opravdu
podobné rysy, jak se o tom nedávno zmínil Ulrich. Pohublé líce, špičatá bradka a nakroucený
knír a většinou také celkem bystrý pohled a tenhle to pán, patrně onen proslavený raubíř
z třicetileté války si jistě dokázal poradit a v případě potřeby dokázal určitě tasit kord a patrně
se s ním i uměl ohánět, ale spíše se přímému střetnutí vyhýbal a hleděl si spíše účetnictví a
v jeho případě podvojnému, zasmál se v duchu Liszka. Jedno navenek, druhé pro sebe a určitě
měl přehled o svých záležitostech. Odstoupil od obrazu a zaslechl nějaký šramot a na levém
konci chodby zahlédl tmavou siluetu a podle jejich obrysů usoudil, že to bude zřejmě Kraus.
Zamával a ona tmavá postava mu pozdrav opětovala a zmizela za rohem. No Albert to asi
nebyl, řekl si Liszka usedaje opět na stejnou pohovku. Opět se podíval na hodinky. Tři čtvrtě
na jednu. No do rána máme hromadu času a nějaký čas pozoroval minutovou ručičku na
svých hodinkách a zdálo se mu, že se čas úplně zastavil a trvalo to určitě déle než minutu, než
poskočila na další rysku a v duchu navázal na toto pozorování tím, že si připomněl Ulricha.
Ten by kolem té pomalé minutové ručičky začal dozajista spřádat hned několik teorií
najednou a vzpomněl si, že ho jednou zaslechl pronést, že největším a nejstrašidelnějším
strašidlem je celá ta slavná budoucnost, ale že minulost, včetně té slavné evropské, na tom
není o moc lépe a přítomnost je leda tak dobrá pro rozvíjení zajímavých spekulací. Ano, ano
je to skutečně bystrý muž, ale schází mu mnohdy vnitřní kázeň, ale kdybych měl syna,
myslím, že by mi nedělal ostudu a možná právě tady narazil Liszka na pravý důvod svých
styků s tímto dobře vychovaným podivínem. Myslím, že by asi pokračoval ve svém
oblíbeném ironickém tónu a vznesl by řečnickou otázka, jestli je čas kontinuum anebo snad
diskretuum. Jistěže to není žádný problém nakládat s touto veličinou jako s nepřetržitým
souvislým proudem, ale s budoucností nám to stejně příliš nepomůže. A to by měl úplnou
pravdu, dodal k tomu Liszka. Já sice vím, že tady budu trčet až do rána, takže v tomto smyslu
mám svoji nejbližší budoucnost skoro jako na dlani a nic nepředstavitelného a neočekávaného
by mne tu nemělo potkat, pokud se ovšem třeba nečekaně neobjeví právě Albert. Bylo by
zajímavé, co by k tomu problému řekl právě on.
Podíval se zase na své hodinky a zjistil, že uplynulo sotva dalších pět minut. Asi se tady
natáhnu a počkám si, až mne přijde probudit nějaké strašidlo a tak se opatrně složil na
pohovku a zjistil, že se na ní sotva vejde a že to určitě nebude pohodlný spánek. Chvíli jen tak
ležel na zádech s otevřenýma očima a poměrně na přeskáčku si v hlavě probíral vzpomínkami
a vybavil se mu v duchu tlustý obličej Avakuma Avakumoviče a tím pádem některé události
z Davosu a k tomu si řekl, že to jeho angažmá ve světě velkých financí nedopadlo zas tak
špatně. K dobrým cílům se mnohdy dopracujeme skrze pochybné prostředky, ale tak už to
zkrátka chodí. Přivřel oči a jaksi nejasně a matně zahlédl zmrtvýchvstalého spasitele z ikony,
kterou si za jistých pochybných okolností opatřil na Východním Slovensku. A v duchu
pronesl jako by se obhajoval před mlčenlivým obrazem majestátného vykupitele, ty buď rád,
že jsem si tě koupil, protože by to s tebou mohlo dopadnout daleko hůř. Já vím, já vím, že
v nějakém tom chrámu někde u Charkova by se ti asi líbilo lépe než u mne doma v nočním
stolku, ale to se napraví a když k tomu vznášející se postava nic nedodala, nechal ji být.
Z dřímoty ho probral roztřesený hlas: „Pane Liszko, pane Liszko, pro Boha svatého, probuďte
se,“ a když se úplně probral, uviděl nad sebou stát redaktora Krause.
„Co se děje Krausi, snad jste nepotkal Alberta?“ a rovnou se posadil a pokračoval. „No tak
povídejte, člověče,“ a podíval se na hodinky a bylo něco po půl druhé.
Kraus mu tedy poněkud nesoustředěně a nesouvisle řekl, že právě před chvíli uviděl na konci
své chodby nějaké divné světla a zaslechl podezřelé zvuky.
Janitczek se podíval na hodinky.
„Teprve jedna, no to se nedá nic dělat.“
Právě se pohyboval o patro níž. Brzy si uvědomil, že chodit sem a tam po chodbě vymezené
mu losem jaksi postrádá smysl, protože do takové pasti, jakou v duchu připravil Auerbach, by
sotva kdo při smyslech vlezl. Zrcadlový sál měl totiž čtvercový půdorys a kolem něj vedly
právě ony čtyři chodby, přičemž každá z nich byla hlídána jedním z účastníků našeho nočního
dobrodružství. Do chodby určené Janitczkovi vedly z obou stran schodiště a po jednom z nich
Janitczek sestoupil, aby strašidlu uvolnil cestu, i když takový duch bude moci patrně také
prostupovat stěnami a zcela bez zábran se dostat, kam je mu libo, takže určitě by se mohl
podívat také do mojí hlavy, pravil si Janitczek bloudící po dalších chodbách, ale odtamtud by
asi rychle utekl. Ale svým sestupem o patro níž si moc nepomohl, protože se ocitl na místě
velmi podobném tomu, které před chvílí opustil. A tak začal i tady chodit sem a tam a jeho
pravidelný krok ho přivedl k podivným úvahám. Začal si v duchu opakovat několik slov,
začátek, teď, potom, konec a přitom stále chodil z jednoho konce chodby na druhý a pořád si
to opakoval a občas přehodil jejich pořadí, takže se dostal třeba ke konci, předtím, potom,
začátek a teď a pak si řekl, že takovéto věci ho začaly napadat od té doby, co se začal zabývat
tím Ulrichovým Urychlovačem, protože právě tam si jeden hlubokomyslný proton při
kroužení začne klást otázky, co bylo předtím, než se stal tím čím je, pochopitelně ve verších.
Sakra ten Ulrich mi nasadil červa do hlavy. Ty jeho zatracené partikule, jakési neutrony a
protony a bůhví co ještě, jakési kvarky a jakési nejmenší vzdálenosti. Pane Bože, ten chlap se
z těch svých pochyb asi zblázní. Co bylo před vesmírem a pokud je konečný, v čem se tedy
nachází, hmm, prý se dá odvodit, že to klidně opravdu mohlo vzniknout z ničeho a opět se
mimoděk vrátil k jednomu hudebnímu problému, který ho již delší dobu zaměstnával, a pořád
to nebylo to pravé. Totiž ne a ne přijít na to, jak ztvárnit onu prvopočáteční nicotu, z níž prý
povstal vesmír. Už ho také napadlo, že by se k tomu snad dal využít jeden takový fyzikální
jev skládání vln. Při vhodném souladu se dokážou dvě vlny takříkajíc vyrušit, ale bylo
naprosto nemyslitelné, že by dokázal postavit proti sobě dva orchestry hrající tak, aby se
jejich produkce totálně vymazala. To už by snad bylo lepší, kdyby jeden z nich hrál totéž co
první, ale pozpátku a tak by se dalo dosáhnout, alespoň symbolicky, jakéhosi potření všech
zvuků a najednou si začal v hlavě přehrávat možné kompozice, protože Janitczek vlastně
skládal hudbu tak, že si prostě přímo v duchu hrál a teprve časem si začal některé nápady
podchycovat do sítí z notových osnov.
Při tomto počínání jaksi nevědomky sestoupil ještě o patro níž, přičemž jeho hodinky
ukazovaly půl druhé, což si ale neuvědomoval, protože zkrátka byl ponořen do svého
skládání, ale namodralé světlo na konci chodby vycházející zpoza pootevřených dveří
nepřehlédl.
Liszka vstal z pohovky.
„Krausi vy jste ale strašný strašpytel. Vy snad na ty duchy opravdu věříte. No půjdeme se tam
tedy podívat.“
„Víte co pane Liszko, on člověk nikdy neví,“ dodal Kraus a pomalu vyrazili k podezřelému
rohu a těsně před ním se zastavili. Liszka zašeptal.
„Teď se musíme připravit na všechno. Takže Krausi, hlavně klid.“
Kraus tichým roztřeseným hlasem přitakal.
„To se rozumí samo sebou.“
Zatočili za roh a vstoupili do prázdné, tiché chodby a stejně prázdné a tiché bylo široké
dřevěné schodiště za jejich zády.
„No to se podívejme,“ řekl hlasitě Liszka. „Tak takhle se plní služební povinnosti. Tady přeci
měl hlídkovat Auerbach s Claudii a vypadá to, že se na to vykašlali a umožnili Albertovi
volné pole pro jeho nebezpečné rejdy. Pojďme se podívat ještě za další roh na Janitczka.“
Když zatočili za další roh, nezbylo Liszkovi s Krausem než konstatovat, že ani Janitczek na
tom s plněním svých strážních úkolů není právě nejlépe.
Když osaměli, přistoupil Auerbach ke Claudii.
„Ještě jednou bych se vám rád, milá Claudie, omluvil za to, co bylo. Nechci se k tomu již
vracet a zbytečně to rozebírat, ale jestli chcete, můžeme si zajít o patro níž a klidně si
popovídat, co říkáte?“
Claudie, která něco takového očekávala, nebyla proti a tak opustili svoji chodbu a zanedlouho
poté otevřel Auerbach Claudii masivní vyřezávané dveře a ona vstoupila do velké knihovny,
v jejímž středu stálo několik starobylých glóbů. Auerbach ji ale zavedl až na druhou stranu a
zastavil se s ní před poměrně novým modelem sluneční soustavy.
„Něco vám teď ukáži.“
Ohnul se pod velkolepou konstrukci sestavenou s mnoha koulí a stisknul vypínač a celá
soustava se najednou rozzářila a začala se otáčet.
„U této věci jsem v mládí vydržel celé hodiny. Byl jsem tím úplně fascinován a dodnes mám
v astronomii svoji zálibu, pochopitelně čistě amatérskou.“
Claudii se model také líbil a řekla Auerbachovi.
„Vůbec jsem netušila, že máte i takové záliby. Nemáte náhodou také nějaký astronomický
dalekohled. Bylo by pěkné se podívat na oblohu a pozorovat třeba Měsíc.“
Mezi bývalými milenci, jejichž čtyřicetiletý věkový rozdíl umožňuje dát ono milenci do
uvozovek, se tak rozpředl půvabný astronomický rozhovor ozařovaný kruhovitě se otáčejícími
koulemi různých velikostí. Bohužel převládající namodralý svit staré učební pomůcky
osvětloval pouze své nejbližší okolí a neposkytoval očím nenadálých nočních návštěvníků
dostatečnou oporu pro náležité vychutnání nástropní fresky pokrývající celý klenutý strop
barokní knihovny, kterou nechal namalovat nenadále zbohatlý generál Albert jako alegorii
sluneční soustavy se svalnatými řeckými bohy zastupujícími jednotlivé planety. Bohužel ani
v případě, kdy by strop tonul v záplavě slunečního světla, nemohla by si Claudie díky své
poloze nad Auerbachem skvostné dílo italských umělců vychutnat, protože mimo jiné
objímala svými masitými rty Auerbachův penis.
Kolem půl třetí se okolím zrcadlového sálu rozlehla rána a za ní následovala řada dalších a
připomínalo to zvuk, který vydávají padající a tříštící se skleněné tabule, takže zanedlouho
poté stáli zase všichni účastnící noční hlídky v sále, který ale vypadal poněkud jinak, než když
ho před několika hodinami opouštěli. V zadní části sálu stál Ulrich obklopený hromadami
střepů zajímavě zmnožujících počet zrcadlových odrazů v sále.
Auerbach s Liszkou vyšli vstříc kymácejícímu se Ulrichovi a potkali se někde uprostřed sálu.
„Nestalo se vám nic?“ zeptal se vyděšený Auerbach, ale nad tím Ulrich pouze mávl rukou a
za chvíli již seděli mezi střepy na svých barokních židlích a Auerbach se ještě několikrát
přeptal na Ulrichův stav, přičemž Claudie ho celá rozklepaná objímala. Auerbach si začal
vyčítat, že se nepustil do oprav a rekonstrukce sálu dřív a stále opakoval, že vůbec netušil, že
bludiště je v tak chatrném stavu.
„Nedělejte si prosím již o mne další starosti, milý hrabě,“ pravil Ulrich. „Opravdu to nestojí
za řeč. Byl jsem trochu v šoku z toho rámusu, ale to už je v pořádku. Spíše mne mrzí, že jsem
byl tak neopatrný a především vystrašený, že jsem se z toho zatraceného bludiště nemohl
vymotat a nějak jsem vrazil do jedné z jeho stěn a ono se to bohužel celé rozsypalo jako
domeček z karet.“
Kraus se ho zeptal: „Ale proč jsi tam Ulrichu proboha lezl?“
A Ulrich se usmál a řekl: „Sám se podivuji své pověrčivosti, ale myslil jsem si, že se tam
pohybuje Albert, protože jsem zaslechl podivné cinknutí a vůbec mne nenapadlo, že
nemateriální duch by asi sotva něčím pohnul a sotva by dokázal vyloudit vzduchovou vlnu.
Zkrátka jsem podlehl svým vidinám.“
Potom se obrátil na stále vykuleného Janitczka.
„To by byl ale námět na nějakou noční sonátu, co mistře? Řekněme přímo strašidelnou.“
Tato poznámka uvolnila napětí svírající všechny přítomné, protože Ulrich vypadal, že bude
v pořádku a že kromě rozbitého bludiště a boule na Janitczkově čele se nikomu nic nestalo.
„Nad tím se ještě zamyslím, pane doktore a možná se toho ujmu. Já jsem se při potulkách
palácem zabýval tím vaším Urychlovačem a napadlo mne pár zajímavých věcí.“
„Ale nepovídejte,“ podotknul Auerbach. „To mne také něco napadlo, a to přímo v souvislosti
s vámi. Nechtěl byste se zúčastnit Pražského jara?“
Janitczek se chystal protestovat a Auerbach ještě dodal.
„Nechte si to v klidu projít hlavou, to byl jenom takový náhlý nápad,“ a obrátil se ke zbytku
svých hostů. „Možná by bylo lepší, kdybychom se přesunuli na nějaké přívětivější místo.“
Jedno stisknutí vypínače způsobilo, že několik velkolepých lustrů z broušeného skla náhle
zazářilo a v záplavě světla ožily desítky mytologických postav obývajících dvourozměrný
svět jedné nástropní fresky, pod níž se stále otáčela sluneční soustava a spolu s ní se také
otáčely krajkované dámské kalhotky zavěšené na jedné z jejích planet.
Pokud by do knihovny vstoupila skupina zanícených astronomů, mohl by takovýto
pozoruhodný objekt pokrývající téměř celou planetu Jupiter vyvolat podnětnou odbornou
diskuzi. Mezi našimi návštěvníky se o astronomii zajímali víceméně pouze Auerbach a
Ulrich, každý na úplně jiné úrovni a z úplně jiných důvodů. Pro ostatní byla nebeská
mechanika pouze podružností jakou většinou je třeba pro televizního diváka vnitřek jeho
televizoru anebo pro hotelového hosta systém únikových východů. Navíc byli všichni
poměrně dobře vychovaní a v dobré společnosti je někdy při společenském prohřešku
některého z hostů výhodné dělat jakoby nic a proto se o podivuhodném objektu poletujícím
kolem malého slunce nikdo z nich nezmínil ani slůvkem a společnost se raději důstojně
přesunula do dalšího sálu.
JANITCZEK UCHVÁTÍ LISZKU S ULRICHEM SVOJI HUDBOU K OPEŘE
URYCHLOVAČ A AUERBACHOVI, UNAVENÉHO PŘIPRAVOU SVÉ SVATBY, SE
PODAŘÍ DÍLO PROSADIT, TAKŽE JEHO SVATEBNÍ CESTA S CLAUDII VEDLA
MÍSTO NA MALEDIVY DO PRAHY, KAM ODJÍŽDÍ TAKÉ JANITCZEK, ABY OPERU
UVEDL NA SLAVNÉM HUDEBNÍM FESTIVALU PRAŽSKÉ JARO.
Slavnostní premiéra opery J. W. G. Janitczka Urychlovač způsobila nejenom mezi posluchači
hudebního festivalu Pražské jaro pořádný rozruch a to nejenom kvůli svému podivnému
názvu a také proto, že její skladatel se po mnoha letech odloučení odhodlal vystoupit tak
nečekaně s novým dílem a dokonce ho i sám dirigoval. Trefně vystihl podstatu celé záležitosti
jeden novinář z kulturní rubriky významného německého deníku, když svůj článek věnovaný
právě této nové opeře uvedl titulkem Evropský rok hudby v Urychlovači, kterýmžto nic
neříkajícím nadpisem vzbudil mezi běžnými čtenáři značnou pozornost, protože si musili
položit otázku, co má co dělat nějaký Evropský rok s nějakým Urychlovačem a proto také
raději zalistovali dál, aby se dočetli, že hrabě Auerbach uzavřel sňatek s jistou
Claudií...velkolepá svatba...odjezd na svatební cestu…plánovaná návštěva Prahy a právě se to
také dočetl jistý Josef K., třicetiletý svobodný mládenec a jinak také nespokojený recepční
hotelu Paříž v Praze. Měl zrovna noční službu na recepci a v těchto týden starých novinách se
snažil procvičovat v němčině. Nad barevnou fotografii usmívajícího se Auerbacha pózujícího
s nevěstou před sv. Štěpánem jenom jizlivě poznamenal, že ta čubka si toho debilního dědka
bere stejně jenom kvůli prachům. Rozčílen nad nespravedlností světa, v němž si prachatí
starci berou takové sexbomby, se vrátil o pár stránek dopředu a zarazil ho titulek: Das
Europaische Jahr und...a zarazil se, protože onomu divnému slovu za tím Evropským rokem
nerozuměl a tak si vytáhl ze šuplíku příruční německo-český slovník a vyhledal si v něm
význam toho slovíčka. Aha, takže urychlovač a co má do prdele společného ten přiblblý
urychlovač s tím posraným evropským rokem? Aby si zodpověděl svůj dotaz, ponořil se do
článku a v něm ho zaujalo jméno Auerbach a brzy si uvědomil, že to bude zřejmě tentýž
Auerbach, o jehož svatbě se dočetl na zadních stránkách novin. V článku se dozvěděl mimo
jiné, že hrabě, který je v Praze na svatební cestě uvede ve Stavovském divadle ojedinělé
hudební dílo rakouského hudebního génia J. W. G. Janitczka, operu Urychlovač, jehož libreto
složil doktor Ulrich...známý ve vědeckých kruzích svými neotřelými modely velkého třesku.
Při této příležitosti také hrabě Auerbach zahájí Evropský rok hudby slavnostním projevem
před provedením opery Urychlovač, kterou bude dirigovat samotný skladatel, který po více
než dvaceti letech samoty a odloučenosti od světa opět vystoupí na veřejnosti...Josef K. si
k tomu pomyslel, že to má ale někdo starosti a potom si uvědomil, že ten Janitczek s tím
doktorem Ulrichem budou patrně také hosty jejich hotelu a zalistoval si knihou hostů a
opravdu tam našel jejich údaje ještě s dalšími dvěma jmény Liszka a Kraus, která byla do
knihy zapsána téměř současně s příjmením Ulrichovým. Hudební génius a doktor věd, hned
bych to s nimi vyměnil a vzpomněl si na dopis od svoji matky, kterou již roky neviděl, která
mu najednou napsala, že je těžce nemocná a že by ho ráda viděla a tak odložil knihu návštěv i
noviny a vytáhl zmačkaný dopis a znovu se pustil do jeho čtení a vůbec netušil, že o několik
stovek metrů dál právě skončila opera Urychlovač. Dozněly polední takty, spadla opona a
nastalo ticho, které se náhle proměnilo v bouři nadšení, aplausu a výkřiků chvály a celý
soubor, který stihl nacvičit celou operu za neuvěřitelný jeden měsíc, musel mnohokrát
vystoupit před oponu a dirigenta a skladatele v jedné osobě odnesla na rukách skupina
nadšených hudebníků z orchestrů a tomto nadšení také propadl Auerbach s Claudií, kteří stáli
ve svých lóžích a tleskali společně s celám divadlem a také velmistrem Neudorfem, který
ovšem jako málokdo z přítomných tleskal spíše jenom tak říkajíc pro forma, neboť tento muž
konzervativních názorů sice na opeře ocenil skutečně umné skloubení několika hudebních
stylů a dokonalou součinnost dvou orchestrů, ale zdaleka tolik již neocenil samotný děj, neboť
mu to celé připadlo jako bohapusté rouhání a trapná fraška a ještě úplně živě viděl před svýma
očima jeden z nejrafinovanějších kousků celého představení, který se odehrál v první třetině,
ano v první třetině, neboť opera měla tři části stejně jako má hokejové utkání tři třetiny. V
divadle náhle utichla hudba a souběžně nastala úplná tma a tak to také několik minut zůstalo,
poté začaly dva orchestry hrát part nazvaný V hlubině prázdnoty a hrály to proti sobě. Jeden
orchestr to hnal dopředu a druhý to hnal pozpátku a celé se to zrychlovalo, až se pomalu
proměnilo v divoký cikánský čardáš a divadlo bylo prudce osvětleno rovnou z několika stran
a to jak zevnitř tak zvenčí a po tomto silním světelném záblesku nastala opět tma a do
prostoru nad diváky vypluly fosforeskující koule s pěvci pohodlně usazenými ve svých
vznášedlech znázorňující první protony a neutrony nedávno vzniklého vesmíru.
Neudorfovi stejně jako mnoha jiným divákům vrtalo hlavou, jak to sakra s těmi koulemi
provedli a musel si v duchu přiznat, že to nebyl špatný kousek, ale celkové vyznění díla šlo
naprosto proti jeho zásadám, ale pochopitelně jenom podmíněně, neboť Neudorf ledacos
správně nepostřehl a odsoudil to pro jistotu hned jako celek a přitom se o tom nedalo zcela
určitě říci, že je to nějaká blasfémie, neřku-li nějaké ironické rouhání posvátným hodnotám
jako spíše, že šlo o naprosté zpochybnění všech posvátných hodnot, což ještě nutně
neznamená jejich naprosté znehodnocení a může to mnohdy nejednu takovou posvátnost
znovu postavit na nohy. Zato Claudie byla úplně uchvácena a zcela upřímně tleskala, až ji
pomalu začaly opuchávat ruce a v tom si s ní nezadal ani Auerbach, kterému se ten kus také
docela líbil, jak se o tom později v kruhu přítel vyjádřil. Ulrich, který sdílel lóži s Neudorfem,
si skromně odstoupil do stínu a opravdu nevěřícně sledoval dění v hledišti, neboť takovýto
výsledek opravdu neočekával, vždyť na přípravu celé opery měli jenom měsíc a jenom díky
masivní Auerbachově a Liszkově podpoře zvládli to, co by za jiných okolností představovalo
nepřekonatelnou obtíž. A musil obdivovat píli a pracovitost členů Lineckého operního
souboru, nad nímž všichni ve Vídni ohrnovali nos, ale Janitczek, který znal jeho uměleckého
vedoucího, všem okolo tvrdil, že se ještě uvidí a ať si jdou s těmi blbými řečmi do prdele,
protože on jim věří a že už také viděl i ve Vídeňské opeře kusy, z nichž by se jeden pozvracel.
Velmistr Neudorf byl tady první, kdo Ulrichovi gratuloval k úspěchu a pravil při tom:
„Netušil jsem, že vedle značného matematického nadání se ve vás skrývá talentovaný
básník,“ na což Ulrich odpověděl: „Že matematika a hudba jsou něco jako siamská dvojčata a
že kdosi kdysi pronesl, že vesmír není nic jiného, než hudba provozovaná samotným Bohem.“
Tato poznámka zazněla poněkud nelibě ve velmistrových velikých načervenalých uší, z nichž
dokonce vyčuhovaly malé černé chloupky.
Hluboko po půlnoci vpadla do vstupní haly hotelu Paříž skupina rozjařených pánů a recepční
Josef K. rozladěný noční nudou, dopisem od nemocné matky a koneckonců také četbou
německých novin, se bohužel musel naladit do usměvavého postoje a zařídit, že protentokrát
se hotelový bar nezavře ve čtyři jako obvykle, ale zůstane otevřen až do rána, protože
některým argumentům prostě nejde odolat a také zaměstnanci baru při pohledu na štůčky
bankovek rychle změnili svůj postoj a celé to odsouhlasil vedoucí noční směny pokrčením
ramen a povzdychem, že některým hostům zkrátka člověk musí vyjít vstříc, i kdyby si o tom
myslel cokoli a právě on si myslil, že by celou tu bandu nejraději vystřelil na Měsíc, ale holt
Auerbach je Auerbach a navíc je dokonce v přátelských svazcích s majitelem našeho hotelu.
Když konečně celá ta hlasitá společnost zmizela v baru a Josef K. opět osaměl, vytáhl si opět
dopis z domova a začal jej znovu číst. Bylo mu matky líto a neměl kvůli ní špatné svědomí,
neboť jí pravidelně posílal část výplaty, ale neměl opravdu chuť jet domů a vidět své strašné
sourozence a svého strašného otce. Bratr je tupý řezník a otec je úplné hovado, sestra, to je
nanicovatá husa a jedině matka mne tam držela při životě, ale budu muset vyrazit a patrně co
nejdříve. Při opětovné četbě dopisu mu zazvonil jeho soukromý telefon a sotva přijal hovor,
zalil jej hotový příval výčitek od jeho homosexuálního partnera Karla.
Ráno při cestě ze zaměstnání se Josef K. zastavil u plakátovací plochy, na níž viselo několik
plakátů s programem Pražského jara a stejně jako mnoha dalším chodcům a cestujícím, mu
bylo úplně jedno, že v rozkvetlé jarní Praze probíhá taková úžasná hudební událost. Sestoupil
do metra a po cestě minul ještě několik dalších bleděmodrých plakátů s nápisem Pražské jaro
a ty ho také uvítaly na zastávce tramvaje a několik menších plakátků nakonec upoutalo jeho
pozornost i v tramvaji a řekl si, koho to sakra dneska zajímá nějaké fidli tydli. Když vystoupil
z tramvaje, zastavil se v trafice, aby si koupil cigarety a noviny, na jejíž titulní straně byl
veliký nápis Urychlovač dobyl Prahu. No a co, řekl si a strčil naštvaně noviny do aktovky a
zaujal tím jeden z možných postojů, které můžeme zaujmout k tzv. velkým, světodějným
událostem, které k nám většinou doputují ve formě tučně vytištěného titulku na první stránce
nějakých novin.
Velmistr Neudorf vede s mistrem Janitczem rozhovor o podstatě hudby. Josef K. odjíždí
navštívit svoji nemocnou matku
Koncept
Janitczek na výsluní. Rozhovor pro Time, velmi zprostředkovaně a neviditelně.
Rekapitulace svatby. Odjezd Auerbacha a Claudie do Kolomazníků, takříkajíc
paralelně a tudíž mimoděk.
Ulrich seznámí Liszku se svým učitelem fyziky Waltrem Bischopem, jehož jednovaječné
dvojče Kurt kdysi také vyučoval fyziku, ale také až někdy a možná úplně mimo děj.
Waltr seznámí Ulricha s podivným Kurtovým zmizením. Rozhovor s Claudii a
Auerbachem o paralelních světech za velmi podivných okolností. Pojednání o těchto
světech. Procházka po noční Praze. Návštěva Zlaté uličky. Záhada Nebovidské ulice.
Faustův dům a Zemská královská porodnice. Apolinář a Fyzikální ústav. Kurtův
počítač. Waltr hospitalizován v Bohnicích. Pohyby cen na burze a Kurt Bischop a to vše
pochopitelně postupně a někdy, takříkajíc opět tak trochu paralelně.
Adagio molto
Pražských jar tady už bylo bezpočtu a také tentokráte doprovázely tento půvabný fenomén
různé šeříky a různé jiné rozkvetlé keříky a ovocné stromy, ale pro tentokráte se to obešlo bez
rudoarmějců a zmatků na barikádách, takže se po ulicích nepovalovaly rozkládající se mrtvoly
obětí rychlého hurá povstání, mezi nimiž nepobíhali rozzuření esesáci a také na nich nebyly
k vidění převrácené tramvaje a kostry ohořelých automobilů a dokonce tam ani mezi lidmi a
občany nepanovalo napětí a obavy z blízké budoucnosti, jež přesto naplnila tyto ulice dalšími
rudoarmějci, protentokráte ale o dvacet tři roky staršími. Také hudební festival byl v plném
proudu a strhl skladatele Janitczka plně do svých hudebních vírů. Auerbach odjel i s Claudii
na svoje sídlo do Kolomazníků, kam se za nimi brzy na to vypravil také Liszka. Ulrich
přislíbil, že se za nimi také přijede podívat, ale chtěl ještě chvíli zůstat v Praze, aby se
zúčastnil několika koncertů a právě při návratu z Rudolfína ho na recepci oslovil bledý,
pohublý a uhrovitý recepční a předal mu vzkaz v zalepené obálce.
„Nechal ta tady pro vás takový postarší pán, nechal vás pozdravovat a musím říci, že mi
připadal poněkud nervózní,“ pravil Josef K., který po návštěvě své nemocné matky taky
nevypadal právě nejlépe. Ulrich poděkoval a s obálkou v kapse nastoupil do výtahu, kde si
v duchu položil otázku, co to má znamenat. Postarší pán, obálka, tady v Praze? Vždyť tady
pomalu nikoho neznám a od té doby, co jsem tady studoval, již uběhla pěkná řádka let a
nevzpomínám si, že bych tady znal nějaké postarší pány. Nu uvidíme a v pokoji se mu po
otevření záhadné obálky ledacos osvětlilo.
Vážený pane,
omlouvám se, že vás vyrušuji, ale mám jisté důvody, proč se na vás obracím. Možná si už na
mne nebudete pamatovat a nebýt vaší pozoruhodné účasti na našem hudebním festivalu, také
já bych si sotva uvědomil, že jste u mne kdysi skládal zkoušku z teoretické mechaniky a mám
dokonce matný dojem, že jste nepodal nejpřesvědčivější výkon. Teprve po zhlédnutí a
vyslechnutí Urychlovače jsem si na vás vzpomněl a také jsem si při této příležitosti uvědomil,
že jsem od vás dokonce četl pár odborných článků věnovaných problematice, která mne
zajímá a které jsem věnoval i se svým nezdárným bratrem Kurtem několik desítek let. Byl
bych velice poctěn vaší návštěvou u mne ve fyzikálním ústavu a jistě vám nemusím
připomínat, kde jej naleznete, ačkoli jste již dlouhou dobu pobýval mimo naše překrásné, byť
poněkud zvláštní město....
A v průběhu čtení si Ulrich opět vybavil svá studentská léta a pochopitelně si vzpomněl na
profesora Waltra Bischopa, u něhož opravdu s nevalným úspěchem a s odřenýma ušima složil
jednu zkoušku a podivil se, že si starý učenec vzpomněl právě na něj a vůbec nechápal, co by
po něm tato úctyhodná postava mohla chtít, ale také si uvědomil, že tuto žádost a prosbu
nemůže jen tak odbýt a proto se za tři dny po převzetí záhadného vzkazu vypravil na Nové
město pražské, aby vykonal návštěvu u věhlasného fyzika, který byl dokonce svého času i se
svým dvojčetem navržen na Nobelovu cenu za práci v oblasti vícerozměrných prostorů. Při
cestě od stanice metra musel projít kolem bývalého blázince a kolem temné budovy zemské
porodnice, která mu připomněla nějaký strašidelný zámek a potom už se před ním objevila
nejméně sto let stará budova ústavu, kam svého času chodil na přednášky a kde se snažil
proniknout do tajů fyziky a dodnes si vůbec nebyl jistý, jestli to byla správná volba, ale na
tom se toho už nedalo moc změnit.
Po vstupu do pracovny doktora Waltra Bischopa se Ulrich rovnou přenesl o mnoho let zpět a
najednou si velice živě vybavil ten sluneční červnový den, kdy sem, do této místnosti
obklopené ze všech stran knihovnami plnými knih ve starých kožených vazbách, vstoupil
poprvé a stejně jako před lety upoutaly jeho pozornost pozlacené hřbety Ottova naučného
slovníku a stejně jako tehdy byl velký oválný stůl plný rozevřených publikací a porůznu
poházených papírů. Vstříc mu vyšel skutečně postarší pán menší postavy, bělovlasý a
připomínající spíše nějakého bankovního úředníka, než světoznámého odborníka přes
komplikovanou matematiku vícedimenzionálních prostorů možná otevírající dveře kamsi za
Velký třesk, ale jak už při úvahách o těchto problémech nejednou řekl i sám Ulrich, kdo ví,
kam to nakonec povede.
Prosím posaďte se, pane doktore, uvítal Ulricha starý učenec a po chvíli zdvořilostních rituálů
pomalu přešel k věci, ale jak už to některých lidí bývá, šel na to oklikou a mírně
překvapenému Ulrichovi navrhl menší večerní procházku po Staré Praze.
„Kdypak jste byl naposledy, milý pane doktore, na našich slavných Hradčanech?“
A sám si také odpověděl.
„Patrně dávno, viďte a přitom je odtud přímo okouzlující výhlídka na Prahu, ale to
pochopitelně není vše a vy to jako Vídeňák určitě oceníte, neboť katedrála umístěná na
výšince je úplně něco jiného než katedrála někde uprostřed města nedaleko od řeky, i když
toto mají tedy obě společné.“
Ulrich si odkašlal a odpověděl zdvořilému staršímu muži, že si s ním velice rád zajde třeba i
na Hradčany a pochopitelně to pro něj bude velice příjemně strávený čas, ale že patrně
nepůjde jenom o nějaké čarovné výhledy.“
„…jak se to vezme mladý příteli, jak se to vezme, možná se vám tam otevřou výhledy, o
nichž byste ani nevěřil, že existují. ŘEKNU VÁM TO TAKHLE, já žiji v tomto městě vlastně
od narození a jsem s ním v určitém smyslu až nezdravě srostlý a určitě jste také já slyšel, že
Praha má mnoho přízvisek jako Praha stověžatá a matka měst a tak podobně a potuluje se
mezi nimi i Praha mystická a tajuplná a to je téma, které zaměstnávalo obrazotvornost
nejednoho umělce a bezpochyby se na jeho obohacení nemalou měrou podílel i slavný
Habsburk, ale to jsou všechno do omrzení známé věci a v dnešní době je přeci již nikdo
nemůže brát vážně a zejména od té doby, co tady máme veřejné elektrické osvětlení, se
mnoho tajuplna přímo vytratilo a kamsi se doslova potratilo, ale co naplat, těch legend
spojených tak či onak s Prahou je opravdu bezpočet a občas mne při mé vědecké práci až
udivilo, že nalézám jisté shody, opravdu velmi vzdálené, mezi mojí vědou a těmito starými
pohádkami a pověstmi pro malé děti. Vám to jistě nebude nic říkat, koneckonců jste se naučil
česky až na studiích a musím říci, že si vedete pozoruhodně dobře a znám opravdu málo
cizinců, kteří by to zvládli lépe. Ale tady v Čechách je každé dítě ve škole obeznámeno se
Starými pověstmi českými od Aloise Jiráska. Víte, to byl velice plodný autor mnoha
historických románů pozvedajících sebevědomí právě znovu se obrozujícího národa, což je
věc, na kterou se vy němci asi díváte trochu jinak.“
Ulrich se trochu ohradil, že přeci není žádný němec, ale Rakušák a že to je velký rozdíl a od
jisté doby nejsou Rakušáci nic jiného, než malý národ trpící nejedním komplexem, i když má
výhodu oné němčiny, která tomu dodává světovost s trpkou příchutí, ano, ale minulou a
vědomím jakéhosi germánského příbuzenství s anglo-saštinou, která dnes nastoupila,
pravděpodobně oprávněně, místo ní.
„Máte pravdu, úplně mi tato souvislost vypadla a doufám, že jsem vás tím neurazil.
Každopádně už i ty malé děti se dozvídají z oněch pověstí, že s Prahou v jistém smyslu není
něco úplně v pořádku. Podívejte, možná jste trochu obeznámen s mojí prací a víte, že je to
vlastně práce moje a mého bratra a právě o něm bych si svými nyní rád trochu promluvil...
NOČNÍ VÝPRAVA NA HRADČANY VE SPOLEČENOSTI STARÉHO UČENCE A
REDAKTORA KRAUSE, KTERÝ PRONESL, ŽE TŘI ROZMĚRY PRO SPOKOJENÝ
ŽIVOT JSOU VÍCE NEŽ DOST
„….takže ti mi chceš říci, že ten jeho brácha zničehonic zmizel a že si ten starý rozumbrada
vybral právě tebe jako pomocníka při vyšetřování?“ pravil Kraus stojící vedle Ulricha pod
Staroměstským orlojem ve společnosti stovek zahraničních turistů.
„Tak za prvé to není nějaký rozumbrada, ale světoznámý učenec a za druhé se zmínil také o
tom, že by bylo lépe vykonat onu vycházku na Hradčany raději ještě s někým třetím nebo
dokonce i čtvrtým, ale měli by to být lidé, kteří umějí držet jazyk za zuby. Bohužel tady
neznám nikoho třetího nebo čtvrtého kromě tebe, takže mi nezbývá než tě požádat o výpomoc
a ještě bych se tě rád zeptal na toho čtvrtého, totiž Janitczka. Jak to s ním vypadá?“
Souběžně s touto otázkou, která roztočila různá pomyslná kolečka v mysli redaktora Krause,
se rozeběhla různá jiná, nikoli pomyslná, ale dřevěná kola v důmyslném hodinovém stroji
starobylého orloje a nad jejich hlavami se v jeho věži ve dvou okýnkách začali objevovat
barevné figuríny apoštolů a také se o něco poposunulo rozpálené sluneční kolo ozařující
náměstí žhavými paprsky, takže patrně nejenom jim stékali po zádech čúrky potu.
„Janitczek měl dneska spolu s několika dalšími umělci tiskovou konferenci, které jsem se také
zúčastnil a musím říci, že jsem ho pomalu ani nepoznal a místo neandrtálce jsem viděl
kultivovaného a upraveného muže nevzrušeně zodpovídajícího dotazy všetečných novinářů,
protože právě on vyvolával největší zájem a to nejenom kvůli svému nečekanému a poměrně
opožděnému znovuobjevení se na veřejnosti. Hodně rozruchu vyvolala i jeho a tvoje opera a
vlastně se divím, že jsi tam nebyl také. Každopádně je momentálně hodně vytížený, bude
muset absolvovat ještě několik představení Urychlovače a osobně bude také dirigovat několik
svých raných symfonii, takže na nějaké procházky po Hradčanech asi nebude mít čas.“
Ulrich vyzval Krause, že by možná bylo vhodnější pokračovat v jejich rozhovoru v nějaké
předzahrádce a tak vyrazili z náměstí do bočních uliček a nedalo jim to příliš práce, aby
objevili jednu restauraci i s příjemnou zahrádkou, kde také usedli a objednali si dvakrát pivo.
„Není to tady právě nejlevnější,“ poznamenal Ulrich a navázal na Krausovu odpověď. „Zítra
má ale volno a možná by se rád setkal s někým, kdo v říši ducha dokázal něco, co dokázal on
v říši hudby, na tohle ho dostaneme. Dnes za ním večer zajdu a zkusím ho přemluvit.“
Kraus si upil plzeňského a poznamenal: „To je sice všechno pěkné a i kdyby Janitczek
souhlasil, tak budeme čtyři, ale pořád mi jaksi uniká smysl celé té procházky s geniálním
starcem jako průvodcem. Určitě to ale bude poučné a jistě se zase něco nového dozvím o tom,
že nežiji v řiti universa, ale právě na tom nejvýznamnějším bodě ze všech, co jich ve vesmíru
je.“
Ulrich k tomu mohl pouze s pokrčením ramen dodat: „Možná se budeš divit, ale třeba to takto
je a možná právě v Praze ten bod nejdeme, každopádně sám toho v podstatě nevím více než
ty, protože Walter mi toho vlastně moc neřekl. Dozvěděl jsem se od něho pouze to, co jsem
koneckonců již také věděl, protože obor jeho vědeckého zájmu není přeci žádné tajemství.
Pochopitelně ovšem nevím kam, až při svých výpočtech se svým bratrem dospěli a jaké
z toho mohou plynout závěry. Dalším faktem, který mi sdělil, bylo, že asi před půl rokem jeho
bratr záhadně zmizel a to v podstatě doslova z uzavřené místnosti, kde po něm zůstala vedle
jeho opuštěného stolního počítače ještě nedopitá teplá káva a uhasínající oharek od cigarety a
dokonce vlněná vesta přehozená přes opěradlo židle. Žádný lístek na rozloučenou, indicie,
nic. Stalo se to ve fyzikálním ústavu na Karlově, kde má dodnes profesor Walter svoji
pracovnu a kde ji měl donedávna také jeho bratr Kurt. Obě spolu sousedily, a pokud by chtěl
Kurt vyjít ven, musel by projít přes pracovnu svého bratra, který tam ale také pobýval. ŘEKL
MI, ŽE SICE BYL PLNĚ POHROUŽEN DO JISTÝCH ÚVAH, TAKŽE BY SNAD MOHL
PŘEHLÉDNOUT bratrův příchod, ale že by určitě nepřeslechl strašivě vrzající parkety, které
by se při jeho průchodu určitě rozehrály. Dále se se mnou podělil, byť v jistých rozpacích,
také o důvody proč si vybral právě mne a nikoli někoho jiného. Za prvé tak trochu sledoval
moje články a údajně ho poměrně hodně zaujal jeden z berlínského časopisu pro fyziku
nazvaný, JAK TO VYPADÁ ZA ZAVŘENÝMI DVEŘMI a za druhé ho poměrně pobavilo
libreto Urychlovače a hudba ho prý úplně nadchla. Mimo jiné je to opravdový milovník vážné
hudby. Také mi řekl, že poslední dobou se mezi ním a jeho bratrem objevilo několik rozporů
ohledně pokračování v jejich práci a mimo jiné také ohledně jejího využití a zveřejnění.
Dokonce se i několikrát těžce pohádali a bezmála půl roku před bratrovým zmizením přestali
vlastně téměř komunikovat kromě naprostých nezbytností nutných při společném životě. Žili
totiž spolu a oba byli svobodnými mládenci.“
Kraus při této větě vyprskl pěnu od piva, která doletěla až na Ulrichovu košili.
„No tam to muselo vypadat. To je nad moji fantasii, dva dědci, navíc potrhlí rozumbradové a
společná domácnost. Z toho by byla výborná humoristická povídka.“
„Také mne to hned napadlo, ale to je vedlejší.“
Ulrich se zničehonic podíval na hodinky.
„Podívejme, to už je tři čtvrtě na pět. Víš co, zavolám Janitczkovi, jestli by si s námi nedal
pivo, konec konců od hotelu je to sem sotva čtvrthodinka, nechce se mi to všechno
vysvětlovat dvakrát, a proti jiným případům z minulosti proběhl telefonní rozhovor hladce a
rychle a skutečně za necelou půlhodinku stála před jejich stolkem a slunečníkem rozložitá
postava hudebního skladatel Janitczka oděná netradičně do lehkých bleděmodrých plážových
kalhot s potiskem plným banánů a jiného exotického ovoce jako například ananasů a avokád
s bleděmodrým tričkem s bílým nápisem Prague Spring na zádech a Pražské jaro na hrudi.
„Tak jsem tady chlapi,“ zahučel, usedl a naráz do sebe překlopil jeden půllitr. Utřel si knír od
bílé pivní pěny a pronesl.
„Tady to pivo má opravdu říz a opravdu se těm Čechům nedivím, že to sebe lijí od rána do
večera, protože jsou tím pádem naloženi od rána do večera a nemají čas na to, aby vymýšleli
kokotiny,“ a bylo vidět, že je opravdu hrdý na vhodné použití vulgárního slova, které se vedle
zbývajících německých slovíček vyjímalo jako neotesaný gótský barbar vedle uhlazeného
římského patrície, kteréžto přirovnání se zde vyjímá asi tak jako by se mohlo vyjímat
slovanské kokot vedle mannliche Glied.
POZNÁMKA. VE SKUTEČNOSTI AUTOR VLASTNĚ VŮBEC NEVÍ, ODKUD SLOVO
KOKOT POCHÁZÍ.
Hned poté, co si objednal další pivo, které do něho zahučelo podobným způsobem jako
předchozí, takže před ním brzy přistálo třetí, jehož osud již nebyl tak dramatický, se Janitczek
obořil na Ulricha.
„Vy jste mi dal. Nechal jste mě těm novinářům napospas a místo toho, abyste se zodpovědně
věnoval festivalu tady s Krausem lemtáte pivo. Tak pane, příště jdete se mnou, jasný a žádný
vytáčení, že je vám to proti mysli. Vy si myslíte, že já jsem tady z toho dvakrát nadšený. Celá
tahle veřejná fraška je mi u prdele, ale dělám to zkrátka pro dobro věci. Člověk může opravdu
trčet do zblbnutí někde v garáží a čumět a nadávat, jak je to všechno na hovno, anebo prostě
vyleze a začne něco dělat a když už vylezl, tak se s tím musí smířit, že k tomu patří taky
přiblblý tiskový konference, pane doktore. Protentokrát se vaše nepřítomnost svezla s nějakou
nevolností, ale příště tam jdeme spolu a Kraus je mi svědkem.“
Kraus přikývl a také si ohřál trochu svoji polívčičku.
„Přesně tak,tady mistr má naprostou pravdu. Ty si jen tak z legrace sesmolíš nějaké
humoristické libreto, které tady kupodivu berou všichni vážně a dokonce se to zpívá na
přeskáčku dvojjazyčně, italsky a německy, a potom si zalezeš někam do kouta a navštěvuješ
nějaké potrhlé profesory.“
Tady Janitczek zpozorněl, protože měl mimo jiné v podivínských postavách zálibu a konec
konců také v dějinách hudby se vyskytla nejedna zajímavě podivná osobnost, přičemž
samotný Janitczek byl jenom živým důkazem toho, že tvůrčí činnost sebou nese také děsivé
odříkání nepochopitelné lidem klouzajícím po hladkém kluzišti života jako po másle.
„Potrhlý profesor, pane doktore, nepovídejte. Kdo to je?“
A tak ho měl Ulrich díky Krausově prostořekosti tam, kde ho chtěl mít a ještě jednou se pustil
do charakteristiky jednobuněčných dvojčat Waltra a Kurta Bischopových s tím, že tentokráte
také věnoval více místa pro vysvětlení jejich vědecké činnosti...
„Každopádně jejich Za posunula jiné Za jenom o trochu dál, ale pořád nám Za nimi vyskakují
zlomyslní čertíci dalších a dalších Za. Myslím tím, že jenom provedli elegantně to, že
přestěhovali ve svých rovnicích celý náš trojrozměrný vesmír a vezmu-li v potaz ještě čas, tak
tedy čtyřrozměrný vesmír do složitějšího vícerozměrného přediva. Bohužel se z uveřejněných
výsledků velmi špatně vybírá, kolik rozměrů onen nový vesmír vlastně má a navíc se mi
pořád na mysl vtírá jedna znepokojivá myšlenka, která bezrozporně také vyplývá z některých
řešení jejich paraleloidních rovnic, že počet rozměrů nám může růst nad jakoukoli přijatelnou
mez, totiž do nekonečna, takže výsledný obraz je taková ta ruská matrjoška, kterou tady
koneckonců velmi případně prodávají jako typicky český suvenýr na každém rohu a která
pochopitelně nemá s českým lidovým uměním nic společného. Jsou to takové ty hruškoidní
dřevěné ženské postavičky, které se dají rozložit a uvnitř se nalézá další takové usměvavé
přiblblo, které se dá opět rozložit a tak dále, jako se dá trojrozměrný vesmír vložit do
čtyřrozměrného a ten zase do pětirozměrného a tak dále a tak dále. Každopádně na těchto
věcech oba pánové intenzivně pracovali pěknou řádku let a nikdo vlastně pořádně neví, kam
se až dostali. Oba byli v dnešní době ve světě současného vědeckého provozu postaveného na
týmové práci naprosté kuriozity vytvářející v tichu své pracovny naprosto abstraktní,
fantastické konstrukce zdánlivě naprosto nesourodé a neslučitelné s opravdovým světem, o
němž ovšem již dávno před nimi nejedna chytrá hlava pronesla, že to není v podstatě nic
jiného než iluze a tady máte Janitczku nové a neotřelé hudební téma uchopitelné něčím, co
bych si dovolil pojmenovat jako vícedimenzionální hudba.“
Janitczka to zaujalo.
„Hrome, to jsou mi věci. Ulrichu a vy je znáte, ty profesory?“
„Znám, ale jeden z nich nám někam záhadně zmizel, ale každopádně byste se mohl sejít
s doktorem Waltrem, který mimo jiné zbožňuje vaší hudbu a náš Urychlovač ho vcelku
pobavil, což už je co říci,“ a navázal tak na výlet na Hradčany a tady se opět vložil do
rozpravy Kraus, aby si ujasnil společně s Janitczkem, proč mají ke všem čertům jít právě tam
a co tam budou pohledávat a vyvádět.
Světoznámé panoráma nasvícené v poněkud jiném osvětlení, než jak bývá obvykle
k vidění nejenom podvečer z Karlova mostu, ale také v nejedné turistické brožuře.
V roce 1965 navštívil Prahu mimo jiné také signor Rossetti, byť pouze v jednom článku
v učebnici italštiny pro samouky, která vyšla právě v tomto roce a od té doby do ní přijíždí
vlastně neustále a je docela dobře možné, že právě v okamžiku, kdy profesor Waltr Bischop
opatrně vystupoval z tramvaje č. 22 na zastávce Loreta a opíral se při tom o sukovitou hůl
s kovovou špičkou pobitou turistickými plechovými štítky ve tvaru malých erbů s vyraženými
siluetami různých hradů a zámků, které svého času tento neúnavný turista navštívil, si někdo
dole ve městě otevřel právě onu zastaralou učebnici, aby ve své hlavě nechal signora
Rossettiho opět a pokolikáté už vystoupit na hlavním nádraží z rychlíku, který brzy po ránu
dorazil z Říma. V roce 1965 se v Praze bezpochyby otevřelo a opět zavřelo mnoho dveří a za
nimi a před nimi se událo ledacos zajímavého, stejně jako se jistě otevíraly a zavíraly různé
dveře i nyní, když skupinka rádoby turistů vedená kulhajícím profesorem pomalu sestupovala
přes prázdné a tmavé hradčanské náměstí k hradu. Za některými z těchto zavřených dveří
stály tehdy a stojí tam určitě i nyní v ztichlých řadách vyrovnané knihy v mnoha policích a
obsahy těchto knih stejně jako tehdy nějak existovaly nezávisle na datu, které bylo zrovna
aktuální, ale pochopitelně nic netrvá věčně a jednoho dne určitě nějak zmizí ze světa i signor
Rossetti a možná také už nikdo nikdy neotevře a ani nezavře žádné dveře, aby za nimi objevil
třeba záhadu zavřeného pokoje, o níž právě hovořil profesor Bischop se skladatelem
Janitczem, když ještě spolu s Ulrichem a Krausem přecházeli přes první hradní nádvoří, po
němž se tu a tam míhaly tmavé siluety jakýchsi podivných postav.
„To máte pane Janitczek asi tak, že vesmír si můžete také představit jako zamčenou místnost
od jejichž dveří se ztratil klíč a představte si, že bohužel vy jste onen nešťastník uzavřený
v této místnosti stojící v rozpacích před oněmi dveřmi, které vypadají spíše jako uzávěr
nějakého velikého trezoru, což vám v jistém smyslu může trochu zvednout náladu, neboť si
můžete při pohledu na takové solidní zámky pomyslet, že někomu stálo za to se s tím tak
piplat, takže patrně vnitřek místnosti bude obsahovat cosi cenného a protože jste tam jenom
vy, nemůže onou cenností být nic jiného než právě vy a také vás může napadnout, že ono
důmyslné zabezpečení bude určitě mít svůj smysl, protože jenom úplný blázen by zbůhdarma
cosi zabezpečoval, kdyby to nemělo žádnou cenu, ale možná to nejdůležitější není
v zamčeném pokoji, ale právě venku za těmi opancéřovanými dveřmi.“
Za takových a podobných řečí došla naše skupinka konečně až do Zlaté uličky a pomalu
procházeli kolem malých pitoreskních domků přilepených k hradbám jako vlaštovčí hnízda.
Ulrich přitom oslovil profesora Bischopa.
„Tak vy se pane doktore skutečně domníváte, že tady někde bude průchod do nějakého
paralelního vesmíru?“
„Jsem o tom skálopevně přesvědčen a někde tady bude ležet klíč k vyřešení záhady zmizení
mého pomateného bratra. Především budeme muset nyní spočítat domky v uličce a podle
mých předpokladů by tady měl být jeden navíc a tamtudy bychom mohli proniknout takříkajíc
jinam.“
Janitczek stojící poblíž rozmlouvající dvojice projevil mimořádnou rozvahu, když se zeptal
Bischopa.
„Ale jak se dostaneme nazpátek? Jste si jist, že ty vaše brány nejsou pouze jednosměrné,
pokud ovšem opravdu něco takového vůbec existuje. Pokud něčím takovým odpochodoval
váš bratr a stále jaksi někde možná putuje, ale jaksi ne a ne se vrátit, může být, že je to pouze
jenom taková jednosměrná ulice bez možnosti návratu. Já mám sice vůči tomuto světu
spoustu výhrad, ale může být, že ty jiné světy budou mnohokrát horší, než je ten náš a navíc
mi pořád nikdo nevysvětlil, proč by zrovna tady v nějaké zapadlé uličce měl být průchod do
nějakého paralelního vesmíru anebo dokonce do mnoha jiných vesmírů?“
Profesor Waltr chápavě přikývl a pokusil se tedy na znepokojivé dotazy skladatele Janitczka
odpovědět.
„Já už jsem to částečně vysvětloval tady panu doktorovi Ulrichovi, že jsem v poznámkách po
svém zmizelém bratru objevil nejeden zápis věnovaný právě tomuto místu. Dále jsem tam
objevil jeden zajímavý postřeh, který mě osobně při výpočtech unikl. Ony vícerozměrné světy
k sobě přiléhají tak těsně, že to snad ani těsněji jít nemůže, ale alespoň pro mne to vypadalo,
že přes veškerou blízkost jsou naprosto navzájem nepřístupné, jenomže jsem opomněl jeden
detail a to ten, že verzí každého jednoho vícerozměrného universa může byt bezpočet a právě
mezi jednotlivými versemi daného rozměru jistá možnost průchodu je, a podle bratrových
poznámek to vypadá, že je možné takový průchod dokonce otevřít a nechat nějaký čas
otevřený a dokonce je možno se i vrátit, ale musí se splnit několik podmínek a to zejména ta,
že by se o takový průchod neměl nikdy pouštět člověk sám,“ a tady ho přerušil Ulrich, který
se jich zeptal, jestli neviděli Krause. Janitczek se udiveně rozhlédl po opuštěné uličce
osvětlené řadou plynových lamp a řekl Ulrichovi, že si myslel, že spolu počítají ty domky.
„No to jsme sice počítali, pořád jsme to navíc pro jistotu přepočítávali, zatímco vy jste tady
debatovali a nejednou jsem zjistil, že jsem sám bez Krause.“
„To ale není možný, přece nemohl zčista jasna zmizet,“ řekl rozčíleně Janitczek a profesor
Bischop upozornil oba muže na světelný obdélník na konci ulice s poznámkou, že má pocit,
že něco takového tady před chvíli ještě přeci nesvítilo.
„No to ale máte pravdu profesore,“ řekl Ulrich. „Tak aby to nakonec nebyl nějaký ten váš
jednosměrný průchod. To by mi vážně scházelo, zahučet někam do prdele,“ a hned si ale
uvědomil, jaké slovo to použil před váženým učencem, a proto se mu také omluvil a ten začal
oba účastníky noční výpravy uklidňovat, že podle jeho odhadů naprosto nepřipadá v úvahu,
aby došlo k nějakému samovolnému otevření brány.
„To je absolutně vyloučené, absolutně,“ ukončil svoje utěšující věty profesor poněkud
nervózním hlasem.
„Tak mi tedy ale řekněte, kde je ksakru ten Kraus,“ obořil se na profesora Janitczek a Ulrich
na ně zavolal, ať toho nechají a všichni opětovně popatřili k světelnému obdélníku, v němž se
rýsovala tmavá silueta, která ho opustila a vyrazila směrem k nim a po chvíli všichni vykřikli
Kraus a on to skutečně byl Kraus, který jenom udiveně poznamenal: „Co se děje? Jenom jsem
si odskočil na toaletu a málem jsem tam na to neosvětleném schodišti zabil, ale naštěstí jsem
potom objevil vypínač.“
Po této mírně znepokojivé události si všichni prošli celou uličku a ověřili si, že počet domů
odpovídá počtu, který tam měl být, a Ulrichovi začalo připadat celé jejich dobrodružství
mírně nepatřičně a v duchu dospěl k závěru, že milému profesorovi asi straší ve věži a že
tomu bláznovi sedl na lep, ale kdo by pochyboval o slovech takového učence. Nu nechám si
to prozatím pro sebe a pokusím si některé věci podrobněji ověřit, vždyť vlastně ani není jisté,
jestli ten Waltr vůbec nějakého bratra má, napadlo Ulricha, když opouštěli Hradčany, aby po
starých zámeckých schodech pomalu sestoupili dolů do města. Opravdu si neuvědomuji, že
bych někdy o nějakém Kurtovi něco zaslechl, vážně ne. Tady určitě nebude něco v pořádku,
ale určitě to nebude mít nic společného s nějakými paralelními vesmíry, ale nedá se nic dělat,
musíme se ještě podívat do Nebovidské ulice, která má podle toho starého pošetilce také
nějakou spojitost s těmi jeho vícerozměrnými pavučinami. Aby se přesvědčil o oprávněnosti
svého podezření, zeptal se starého muže, jak že se tedy vlastně ony průchody dají otevřít a
dostalo se mu poučené odpovědi, že se musí vytvořit takzvaný mentální čtyřúhelník, který
koneckonců nemusí mít tvar čtverce, ale důležití jsou čtyři koncentrovaní jedinci zajímající
místa v jeho vrcholových bodech, kteří silou své mentální energie vytvoří trhlinu v plášti
našeho běžného časoprostoru, ale že nesmírně důležité, kde se takový experiment provádí a
právě Praha je proslulá, pochopitelně pouze mezi znalci, několika místy, kde to jde jako po
másle a po vyslechnutí tohoto vysvětlení začalo docházet také Krausovi a Janitczkovi, že
s profesorem nebude všechno tak úplně v pořádku.
PO HOSPITALIZACI PROFESORA BISCHOPA NA PSYCHIATRICKÉ LÉČEBNĚ
V BOHNICÍCH ODJÍŽDÍ ULRICH DO KOLOMAZNÍKŮ A JANITCZEK SE OPĚT
VRACÍ KE SVÉMU DIRIGOVÁNÍ, ALE SVĚTOVÁ POLITIKA JE NAKONEC
VŠECHNY DOSTIHNE A PŘINUTÍ UČINIT ZÁSADNÍ ROZHODNUTÍ.
Napsat, že se slunce vykutálelo toho květnového svěžího rána v povznesené náladě, může
znamenat snad pouze tolik, že sběratel Liszka, který právě usedl ke snídani na terase
kolomaznického zámku, byl v povzneseném rozpoložení mysli a skutečně pouze zásadový
škarohlíd by mohl při pohledu na jasnou oblohu poznamenat, že je to nuda a ty otravné, do
omrzení stejné východy slunce by jednoho dohnaly k šílenství, tudíž v jeho případě by se na
oblohu vykutálela žhavá žlutý koule slibující parný a otravně horký den doprovázený
poletováním otravného bzučícího hmyzu, který již skutečně několik dní projevoval zvýšenou
čilost projevující se nervózním mácháním rukou nešťastníků pronásledovaných rozčílenými
roji včel, ale naštěstí nad stolkem pokrytým bílým ubrusem, na němž talířky s čerstvým
pečivem a šálek kávy s mlékem vytvořily roztomilé zátiší, žádný zástupce hmyzí říše
nepoletoval, a tak měl povznesený Liszka přímo ukázkový klid na ranní četbu novin. Nad
jedním článkem ale málem vyprskl doušek lahodné kávy a jen tak tak nerozlil zbytek...
Zpráva, která ho takříkajíc vykolejila, se ale nevztahovala k hospitalizaci věhlasného
profesora Waltra Bischopa v psychiatrické léčebně v Bohnicích a konec konců jak by také
mohla, když o existenci slavného fyzika neměl ani Auerbach a ani Liszka sebemenšího
ponětí, neboť Ulrich měl přijet do Kolomazníků teprve dnes a spolu s ním se tam mělo objevit
ještě několik dalších návštěvníků včetně italského průmyslníka ing. Rossettiho, kteří se tam
měli zúčastnit neformální konference věnované Auerbachovu Evropskému roku.
Také pro Claudii a hraběte Auerbacha začal den svěže a příjemně, vždyť přeci byli na
svatební cestě a oba si své líbánky jaksepatří užívali a nevrhalo na ně stín ani to, že při svém
cukrování měli být vyrušení drobnou konferenci. Na to koneckonců byli již oba dostatečně
ostřílení, aby je takové malichernosti nevyvedly z míry a Claudie dobře chápala, jaký má toto
setkání pro jejího novomanžela význam. Po snídani se rozloučili s tím, že hrabě pravil, že si
musí ještě připravit nějaké podklady pro nastávající schůzku a Claudie se tedy odporoučela
opalovat. Ano, přesně tak, opalovat, tedy provozovat cosi, co by bylo tak před dvě stě lety
považováno v lepších kruzích za něco naprosto nemyslitelného a v nižších kruzích se
opalovali nedobrovolně při práci na poli a v továrnách a na něco takového nebylo ani
pomyšlení a právě na takovém opalování je vidět, že Evropa urazila za oněch dvě stě let
pořádný kus cesty a jenom to navzdory škarohlídským řečem některých pesimistů
dokazovalo, že pokrok není prázdné slovo a navíc na takovém opalování bylo příjemné to, že
na výrobních pásech se tak díky široké oblibě této činnosti vyprodukovaly miliony různých
opalovacích krémů, protože opalovat se bez krému bylo v podstatě nemyslitelné a právě proto
se Claudie ještě před tím než ulehla na bílé lehátko u venkovního bazénu ve tvaru, který
pozoruhodně kombinoval hned několik planimetrických útvarů s několika oživujícími
sinusoidálními prvky, pečlivě namazala opalovacím krémem. Bohužel záda si sama
nedokázala ošetřit a tak si řekla, že pro dnešek se bude opalovat pouze zepředu a záda, že si
nechá na zítřek a pohodlně ulehla na lehátko a přes sluneční brýle proměňující její obličej tak
trochu do něčeho připomínajícího mouchu pod mikroskopem, chvíli s přivřenýma očima
pozorovala vesele se potácející sluneční kotouč, ale díky barevným sklům se jí jevil jako
magická namodralá perla a přitom si v duchu rekapitulovala některé poslední události a
pochopitelně mezi nimi nechyběl ani její svatební obřad v katedrále sv. Štěpána ve Vídni, což
je opravdu událost sama o sobě poměrně zajímavá už jenom vzhledem k tomu, že na vlastní
kůži se ji podaří zažít málo komu a může to vypadat divně a podezřele, ale dokonce se
láskyplně zaobírala svým mužem hrabětem Auerbachem a v tomto bodě se projevila jistá
ženská zaslepenost panující někdy ve věcech lásky, ale konec konců hrabě byl movitý a
úspěšný muž, který svým způsobem dokázal zajímavě zpestřit i jejich milostné hrátky a o nich
se rozhodně nedalo říci, že by byly bez fantazijních vzletů, ale vedle jejího muže se jí také
vynořil matně vzpomínkový Ulrich a Claudie si musila přiznat, že v některých ohledech je
Ulrich přeci jenom lepší milovník a jenom málokdo ji dokázal tak zmáčknout a vzrušit jako
právě on, ale bohužel jeho postoje a názory na manželství z něj nedělaly právě nejvhodnějšího
kandidáta na cestu životem ve dvou.
Zatímco si Claudie užívala namodralého slunce, věnoval se její muž ve své pracovně svým
důležitým mužským záležitostem, mezi nimiž zaujímala přední místo dnešní konference a
proto si jako první nechal přinést od svého tajemníka soupis hostů a koncept s programem této
důležité události. Nebyl dlouhý, ale obsahoval řadu zajímavých jmen, mezi nimiž samozřejmě
nechyběl ani velmistr Neudorf a filosof Schneider, ale byl tam také uveden jeden generál a
hned několik ne právě bezvýznamných diplomatů a kapitánů průmyslu a pochopitelně tam
nechyběl ani Liszka a Ulrich. Skladatel Janitczek jako poradce pro hudební záležitosti tam
sice byl také uveden, ale vzhledem k jeho zaneprázdnění na hudebním festivalu se nemohl
dnešní schůzky zúčastnit.
Po letmém prohlédnutí seznamu se obrátil na svého tajemníka, nebo-li muže se železnou
maskou, který se bezpochyby neusmál již několik desítek let a snad právě proto byl přímo
předurčen pro svoji práci, neboť si byl jistě dobře vědom toho, že co je to pravda, má sice
mnoho tváří, ale za všech okolností ji má právě jeho zaměstnavatel, a požádal ho, zda-li by
mu nemohl přečíst program dnešní konference a tak majestátní pracovna ožila monotónním
hlasem tajemníkovým na jehož pravidelných uspávajících vlnách dopluly k Auerbachově
sluchu podivuhodné slovesné konstrukty omamného půvabu, neboť takové abstraktní stavby
plné přejatých slov dokážou odvést posluchačovo pozornost k hledání povznášejících
etymologických souvislostí jako se to také stalo hraběti Auerbachovi při vyslechnutí útržku
iracionální aspekty současné reality musíme kompenzovat racionálním přístupem s těmi
iracionálními aspekty,protože se mu bůhví proč vybavila iracionální čísla se svým
nekonečným nepravidelným desetinným rozvojem a tolik si ještě z gymnaziálních studii
pamatoval, že jsou to zvláštní monstra a zamyslil se nad tím, zda-li se přeci jenom někde
hodně daleko ve svém desetinném rozvoji s těmito čísli nedějí nějaké nepatřičnosti. Vždyť
k tomu jak vypadají na nějakém nesmírně vzdáleném místě stejně nikdo nemůže nic
rozumného říci a pomyslel si, že se na to bude muset přeptat Ulricha a tak duchem
nepřítomný nechal dočíst tajemníka program a potom mu pokynul, že může jít a být to
v operační místnosti generálního štábu německých ozbrojených sil v nějakém betonovém
bunkru ve východním Prusku, pravděpodobně by tajemník zcvaknul podpatky, zahulákal by
cosi na rozloučenou a strnule by odpochodoval pryč, ale protože naštěstí se z něčeho takového
stal pouhý přízrak minulosti, tajemník pouze beze slova sbalil do složky své podklady a tiše
se jako nějaký duch rozplynul za dveřmi pracovny, a pokud by se rozplynul přímo v ní, patrně
by si toho zasněný Auerbach ani nepovšiml, protože přešel od pozoruhodných matematických
úvah k pragmatickému rozvažování a tom, co si s tím kulturním evropským rokem vlastně
počne, ale nakonec dospěl k závěru, že to určitě není špatná myšlenka a určitě je lepší vyvíjet
něco než čekat s rukama v klíně až zahřmí a ono se to nějak samo od sebe uspořádá a on si
pomyslel, že v takovém případě by se to mohlo maximálně samo od sebe maximálně posrat a
podivil se síle svého výraziva a konstatoval, že v některých případech je silnější výrazivo
naprosto na místě a nepochyboval o tom, že na poradě dojde k důležitému rozhodnutí a hrabě
si řekl, ale nešť a zde se vynořuje, ba přímo materializuje autorova postava, která objevivši se
místo rozplynulého tajemníka zaujala by zadumaného hraběte asi stejně jako by ho mohlo
zaujmout slovo hrábě, jež se ovšem nalézalo v úplně jiném jazykovém vesmíru, v němž náš
hrabě poměrně spokojeně přebýval a přesně zde u tohoto záhadného nešť se plně projevuje
záhadnost celého našeho jazykového projevu, neboť nejenom ono nešť na sobě nese pečeť
záhady, ale také třeba ono ale a také třeba ono třeba a podobné tajuplné víry víří nejenom
v češtině, ale bezpochyby také v angličtině nebo třeba také v čínštině nebo také v němčině a
bezpochyby by došlo k poněkud trapné situaci pokud bychom se průměrného Angličana
zeptali na původ slovíčka clue nebo key a pochopitelně bychom dostali do podobných
rozpaků každého němce pokud bychom se ho zeptali na jeho wasser, ale raději toho necháme,
protože také naše bychom by někdy byli schopni v nás vyvolává přímo závratě, které by nás
mohly dostat do dobré společnosti, v níž se ocitl doktor Waltr Bischop, v jehož představivosti
ovšem slunce zaujímalo poněkud jiné zabarvení, než které dostávalo díky barevnému filtru
Claudiiných slunečních brýlí. V jeho mysli totiž všechno vypadalo trochu jinak, než je tak
úplně běžné a také se sluncem to u něho nebylo tak úplně samozřejmé jako u jiných
smrtelníků a to nejenom proto, že pro něho byly termojaderné reakce naprostou
samozřejmostí. Waltr Bischop procházející po rozsáhlém bohnickém parku se zastavil a upřel
svůj pohled skrze větvoví mohutných lip.
Slunce profesora Bischopa mělo prostě díky jeho chmurnému rozpoložení máloco společného
s nějakou modrou perlou anebo usměvavým orientálním slunečním bůžkem, koneckonců jej
ani příliš nevnímal, neboť byl ve svých myšlenkách zaneprázdněn soudním procesem, v němž
na lavici obžalovaných seděl Ulrich a ti jeho povedení kumpáni, jimž žalobce Bischop dával
za vinu své současné postavení nepochopeného chovance jakéhosi podělaného
psychiatrického ústavu, ale neuvědomoval si přitom, že si za to může vlastně sám, protože
kdyby se před týdnem nerozběhl v Nebovidské ulici proti jedné dlouhé a vysoké žluté stěně,
nemusel by Ulrich přivolat na pomoc sanitku a také by patrně nevzbudil pozornost
ošetřujícího lékaře na nedaleké pohotovosti, kterého skutečně nesouvislé řeči jeho naštěstí
pouze lehce pohmožděného pacienta zaujaly a o něco později zaujaly také jeho přítele
psychiatra, který usoudil, že krátká návštěva v Bohnicích panu profesorovi jenom prospěje,
ale pan profesor na to měl opravdu jiný názor a málem nešťastnému psychiatrovi rozbil hlavu,
takže už opravdu nebylo o čem diskutovat a milý doktor Bischop byl poměrně rychle
dopraven do léčebny, kde mu byla stanovena diagnóza těžkého rozpolcení osobnosti, takže
alespoň v jeho případě se ukázalo, že paralelní světy přeci jenom nějak existují, byť pouze
v jeho nemocné hlavě. Bohužel si jeho vyšetřující lékař podepisující Bischopův rozsudek
neuvědomil, že to s těmi světy není tak jednoduché, protože v jistém smyslu měl profesor
Bischop přeci jenom pravdu, neboť takových paralelních světů je ve skutečnosti opravdu
nekonečně mnoho, tedy přesněji nejméně tolik, kolik je na světě lidí a jenom taková prostá
situace jako vyhotovení lékařské zprávy o tom podává bezpočet důkazů, vždyť už jenom svět
za psychiatrovými zády, tedy svět mimo jeho zorné pole, měl určitě tak trochu jinou kvalitu
než svět pod a před jeho načervenalým nosem s bílým psacím stolem a dohotovenou zprávou
a také dva návštěvníci restaurace Na Růžku naproti železničního nádraží městečka ležícího
poblíž zámku Kolomazníky jasně svědčily ve prospěch této hypotézy. Pro ně ovšem den začal
vesele, neboť po několika pivech to ani nemůže být jinak než veselé, pokud ovšem nedojde na
rumy a borovičky, na které v jejich případě došlo, ale až odpoledne a to už je ale jiná historie.
Každopádně jednoho z nich udivila dlouhá zahraniční limuzína, která jim projela pod oknem
a upozornil na tuto skutečnost svého souseda a než to dořekl, projela jim tam druhá a po
nějaké době ještě třetí a to už byl opravdu důvod k zamyšlení a oba se pustili do diskuse
snažící se osvětlit značky těchto drahých vozů a především jejich nečekaný průjezd a jeden
z nich, malý tlustý chlapík s prasečíma očkama, to uzavřel, že to asi budou kurva nějaká ta
prachatá hovada jedoucí za tím prasetem Auerbachem.
„Víš to je ten Němec, co si nedávno vzal tu prsatou pindu.“
„Jo ten, no viděl jsem to v televizi, a musím ti kurva říct, že ta jeho kunda je fakt bomba, ne
jako ta tvoje stará.“
„No zrovna ty máš co povídat, debile.“
A zanedlouho pod okny restaurace Na Růžku projel ještě Ulrich, ale jeho vůz již u hostů této
restaurace nevzbudil žádnou pozornost, možná také proto, že jejich pozornost byla zaujata již
něčím úplně jiným, ale nikdo nemůže popřít, že ti dva vytvořili jeden samostatný paralelní
vesmír par excellence.
Všechny účastníky konference vítal postupně jak přijížděli ve velké vstupní hale vyzdobené
po stěnách vypreparovanými jeleními hlavami sám hrabě Auerbach a na všech byla znát jistá
nervozita, ale pravděpodobně to nebylo tím, že po Auerbachově boku nestála jeho mladá
žena, jejíž nepřítomnost omlouval svým hostům drobnou nevolností, o níž si dozajista někteří
z nich pomysleli své, když ji při průchodu jednou z chodeb vedoucí do rytířského sálu
zahlédli skákat do bleděmodrého oka venkovního bazénu a zejména kulaťoučký rakouský
generál von Sturm nalezl v tomto pohledu veliké zalíbení, protože jedno se Claudii přes
mnoho jejich nedostatků opravdu nedalo upřít. Dalo by se to shrnou do jednoho bodu, kdyby
ovšem k tomuto shrnutí nebylo zapotřebí těch bodů daleko více a opravdu správně
vytvarovaný zadek se prostě do jednoho bodu nevleze ani při nejbujnější fantasii, která ovšem
může díky takovému zadku začít malovat roztomile sexuální perversity a opravdu generálovi
jich také hned několik vytanulo na mysli, ale vzhledem k okolnostem neměl čas věnovat se
těmto příjemným vizím podrobněji, protože zanedlouho byl uveden do rytířského sálu a
usazen vedle velmistra Neudorfa, takže pořadatel zasedacího pořádku nevědomky vykouzlil
zajímavé spojení mezi světskou a duchovní mocí a nechyběla tam ani moc peněz ztělesňovaná
víceméně zbytkem účastníků a zejména italský průmyslník Rossetti si v tomto ohledu příliš
nezadal třeba s takovým Auerbachem, který právě povstal ze svého místa, aby pronesl uvítací
řeč.
„Milí přátelé, bezpochyby jste již zpraveni o té nepříjemné newyorkské záležitosti. Ano, tak
zatímco my se tady můžeme pomalu roztrhnout, abychom dali ty podělané evropské věci jakž
takž dohromady, tak někdo se naprosto bezostyšně kurví a znásilňuje pokojské. Teď není čas
na nějako květomluvu a musím hovořit naprosto otevřeně.“
Pochopitelně, že všichni vážení hosté této neoficiální konference byli více či méně o této
nepříjemnosti zpraveni a každý z nich musel k lapálii šéfa mezinárodního měnového fondu
zaujmout stanovisko. Samozřejmě, že k politováníhodnému znásilňování žen a pokojských
dochází každý den, ale není úplnou samozřejmostí, aby rujným přestupníkem byl někdo tak
vysoce postavený. Bohužel se takové věci odehrávají i v lepších kruzích a možná častěji než
by se očekávalo, ale pokud to zůstane tak říkajíc pod pokličkou, tak se vlastně nic neděje a
vhodná finanční náhrada poškozené straně většinou celou záležitost srovná, ale jak si
pomyslel třeba Liszka, postupovala bohužel americká policie naprosto správně a díky tomu se
to nedalo zamést pod koberec a v duchu si řekl, že většího debila jako Silvia Mária da Cundhu
vlastně ještě neviděl a už v Davosu pojal podezření, že tento chlípný pohlavár nějak
spolupracuje s bordelem Avakuma Avakumoviče a pochopitelně byl také dobře zpraven o
některých eskapádách tohoto pána již z minulosti a právě tyto informace mu pomohly správně
naladit vedení fondu při nahlížení do evropských záležitostí. Teď ale byla celá tahle jemná
diplomacie v troskách, a pokud ten idiot začne zpívat, aby si zachránil kůži, může být ještě
hůř. Ulricha pochopitelně tato zpráva ani nepoděsila ani nijak mimořádně nepřekvapila,
protože o morálních kvalitách obyvatel paralelního světa mocných věděl své, ale zaskočila ho
spíše nebetyčná samolibost a pocit naprosté beztrestnosti s nimiž milý Silvio napadl
nešťastnou pokojskou a on osobně by nechal s klidným svědomím zpupného násilníka rovnou
vykastrovat, kdežto generál von Sturm ve své vojenské přísnosti a rozhodnosti by pověsil
Silvia rovnou za koule do průvanu na první pouliční lampu a velmistr Neudorf by navzdory
svému křesťanskému přesvědčení nechal nebezpečného devianta popravit a jeho bezhlavou
mrtvolu by nechal pohodit na mrchoviště jako potravu pro potulné psy, v čemž se projevilo
jeho myšlenková vazba na středověky svět a kdo by se s ním pustil do rozpravy o
teologických záležitostech zjistil by, že je těchto vazeb ještě daleko více, jako se to stalo ještě
téhož dne Ulrichovi, který nebyl dostatečně opatrný a o přestávce mezi jednáními se s ním dal
u bufetového stolku obloženého nejednou delikatesou do řeči. Signor Rossetti v myšlenkách
vyjádřil celkové pochopení pro jednání toho proklatce, jak ho nazval Auerbach, ale měl si
zkrátka dát vetší pozor a vůbec nechápal, proč si ten rošťák neobjednal třeba deset prostitutek
ale s povzdechem si dodal, že znásilnění je zkrátka znásilnění a mimoděk tím na sebe ledacos
prozradil, ale protože jediným posluchačem tohoto monologu byl on sám, nestalo se nic
pohoršlivého a zároveň s myšlenkami zúčastněných pánu plynula také řeč hraběte Auerbacha,
který projevil obavy, že by se jim jejich tak pracně vybudovaná stavba mohla velmi rychle
zhroutit a možná by se také mohly hroutit investice zúčastněných pánů. Dále dodal, že to by
samo osobě nebylo tak zlé, neboť jak všichni dobře ví, dá se spekulovat i na ztrátu, takže by z
případného hroucení cen akcií mohl být docela výdělečný obchod, ale takové jednání by bylo
velmi krátkozraké, protože v budoucnosti by mohlo dojít ještě k horšímu kolapsu, který si
nikdo nepřeje a patrně měl na mysli situaci, při níž se hroutí bankovní systémy a co nedodělá
zhroucení, dodělá s přehledem inflace a drobný střádal začne místo do zaměstnání
navštěvovat politické shromáždění, z čehož ještě nikdy nevzešlo nic dobrého. Potom vyzval
účastníky konference k zamyšlení, co by každý z nich mohl v této věci svým vlivem
dosáhnout.
S prvním příspěvkem vystoupil sběratel Liszka, který vnesl do rytířského sálu svým projevem
skutečně mafiánského ducha, neboť byl nerozvážností Silvia Mária opravdu pobouřen a jeho
čin vážně narušoval jeho plány a to nemůže žádný kmotr nechat bez povšimnutí, i když
pochopitelně metody italských a jiných zločineckých organizací mu byly na hony vzdáleny,
ale v podstatě by celého nešťastného Mária nejraději nechal zabetonovat do nějakého
dálničního pilíře.
„Přátelé, jak jistě víte, podnikl jsem ve spolupráci s jeho jasností Auerbachem několik kroků,
které nám měly zabezpečit klid a zejména naše peníze, což se nám za použití jistých
netradičních metod také částečně podařilo. Vím, že někteří z vás byli poněkud šokováni mým
přístupem, ale musíte uznat, že likvidace Avakuma Avakumoviče a následná tvorba nového
evropského účetnictví přinesla svoje ovoce a nyní se nám dostalo zprávy, že pan Silvio da
Cunha někde v New Yorku provedl takovou nepřístojnost. Jsem poměrně tolerantní člověk,
ale za toto porušení pravidel hry by měl milý pan Cunha nést následky, ale bohužel nikoli
soudní, neboť popotahování po amerických soudech a nedej bože jeho odsouzení by nám
opravdu neprospělo a tak, ačkoli velmi nerad, neboť jeho čin odsuzuji z lidského hlediska,
budu muset...“
Také další pánové nakonec dospěli ve svých prohlášeních k tomu, že budou muset a všichni
se shodli na tom, že se opravdu musí něco udělat a rokování o původních záležitostech se
muselo odsunout na jindy.
O přestávce se mimo jiné konečně také podařilo Ulrichovi promluvit s Liszkou, ale před tím
musel absolvovat několik náročných rozhovorů, mimo jiné s hrabětem Auerbachem o
desetinném rozvoji u iracionálních čísel a s velmistrem Neudorfem o prvotním hříchu, který
Ulrich podle velmistra interpretoval velmi netradičně, neboť konstatoval, že právě díky němu
se z člověka vlastně smývají všechny viny, s čímž ovšem Neudorf resolutně nesouhlasil, ale
Ulrich zase jednou zalitoval, že toho řekl více než měl a přitom si už snad stokrát říkal, že
před nějakými jedinci je opravdu záhodno držet jazyk za zuby, protože vás to potom stojí
hodně námahy elegantně vybruslit a nerozbít si přitom nos. Korunu tomu nasadil Neudorf
tvrzením, když řekl: „To by potom ale byl také nevinen ten neřád da Cunha a nemůžete přeci
popřít, že vinen je.“
Ale do dalších hlubších rozprav o podstatě viny a neviny Ulricha po tomto Neudorfově
duševním výkonu naprosto přešla chuť a bohužel se mu ještě připletl do cesty generál von
Sturm a tady už měl Ulrich, co dělat, aby milého generála nenakopal do zadku a zalitoval
toho, že se s Liszkou vůbec kdy do něčeho pustil a v duchu se rozhodl, že se z celého tohoto
cirkusu pokusí nějak inteligentně vycouvat, ale byl si dobře vědom toho, že se zapletl do příliš
vysoké hry a že to nebude v žádném případě nic jednoduchého, ale nechal si své obavy
prozatím pro sebe a když se konečně potkal s Liszkou, tak se ho zeptal na jeho soukromý
názor na celo tu patálii se znásilněnou pokojskou.
„Znáte mně doktore snad už natolik dobře, že víte, že se málokdy pouštím do nějakého
přemrštěného moralizování a zejména u lidí z těchto vrstev, ale ten chlap mne strašně naštval
už jenom z toho prostého důvodu, že si asi neuvědomil, že zkrátka již nežijeme někdy
v osmnáctém století, kde se ledasjaká taková patálie zejména u aristokratů dala přejít
mávnutím ruky, pokud ovšem celá věc nepřerostla do nějaké abnormality jako onehdá u té
Báthoryové. Doba je zkrátka jiná a člověk se tomu musí přizpůsobit a ten bohorovný pán
především ohrozil cizí peníze a to se nepromíjí. Má ale obrovské štěstí v tom, že je to natolik
známá osobnost, že nějaká nečekaná nehoda by vyvolala spíše nežádoucí pozornost, takže
bohužel tenhle zvrhlík nás tady bude otravovat ještě dlouhá léta a mám obavu, že s ním
nakonec ještě někdo z přítomných bude muset zdvořile pokonverzovat, ale existují způsoby
jak mu trochu znepříjemnit život a pokusím se v tomto ohledu vyvinout maximální úsilí. Nu a
co vy, jak jste si užil Pražské jaro? Jste přeci nyní slavná osobnost a slyšel jsem, že váš
Urychlovač měl přímo kolosální úspěch.“
Poznámku o své proslulosti odbyl Ulrich několik slovy a potom vylíčil Liszkovi svoji
historku s profesorem Waltrem Bischopem. Liszka jenom nevěřícně kroutil hlavou a pronesl:
„To je ale úplně neuvěřitelné. Myslel jsem si, že se takové postavy potrhlých vědců mohou
vyskytovat pouze v nějakých Verneovkách a napadl mne právě jeden z vynálezu Zkázy. Vy si
opravdu myslíte, že na té ideji paralelních světů něco opravdu je?“
Ulrich si upil trochu šampaňského a proměnil se přímo v delfskou pýthii, když řekl: „Ano i
ne.“
„…no tak to jsem se od vás zase něco dozvěděl, ale tentokráte se mi jen tak nevykroutíte a až
bude trochu více času, budete se muset k tématu vyjádřit podrobněji…“
Sluneční koleso se odpoledne dokutálelo k západnímu obzoru, a přestože se takto
dokutávávalo s železnou pravidelností již pěknou řádku let, neztrácela tato nebeská podívaná
svůj půvab a díky jeho nižší poloze nad obzorem vrhaly dvě mužské postavy vystupující
k mírné vyvýšenině s malým pavilónkem poněkud delší stíny. Ulrich s Liszkou si prostě toho
dne po skončení konference vyšli na procházku po kolomaznickém parku a měli štěstí,
protože počasí bylo nádherné a bylo teplo skoro jako v létě, ale nebylo to takové to úmorné
horko. Čili situace uzrála k tomu, aby se mezi břízkami materializoval turgeněvovský
vypravěč, který by patrně pronesl: „Podejte mi ruku milá čtenáři a já vás provedu po
kolomaznickém parku, pojďte, budeme se společně procházet pod vzrostlými buky“...což také
činili Ulrich s Liszkou než doputovali k výše zmíněnému pavilónku, ale potulovali se pod tou
bujnou jarní zelení bez onoho vypravěče, jehož duch ale byl jistým způsobem přítomen
v jejich rozpravě, ačkoli jejím obsahem nebyly právě Lovcovy zápisky, nýbrž J. W. Goethe.
Jejich velkým štěstím ale bylo, že do úprav a rozšiřování tohoto parku se nepustil slavný
budovatel vídeňského zrcadlového bludiště Albert, nýbrž jeho mladší bratr Albrecht, jenž
patřil mezi skutečně osvícené duchy své doby a který dosáhl v několika vědních oborech,
zejména mineralogie, velkého věhlasu a také se stýkal s některými z tehdejších velikánů a
zámek v Kolomaznících také několikrát navštívil také Goethe, který si přímo zamiloval
zdejší rozsáhlý park, který již za Albrechtových časů proslul svoji krásou. A také klasicistní
pavilónek odkud byl nádherný výhled na celý areál. Samozřejmě být na Albrechtově místě
Albert stálo by zde ohromné přírodní bludiště a možná by v jeho středu také stál nějaký
pavilón dostupný zřejmě jenom pro svého tvůrce anebo nějakého umanutého milovníka
hlavolamů. Pochopitelně ve svém rozhovoru prošli také ještě jednou kolem té nešťastné
násilnické episody, z níž měl Liszka těžkou hlavu,ale v průběhu procházky nakonec dospěl
k závěru, že to snad nebude tak zlé jak to vypadá na první pohled, protože o svém účetním
podvodu bude Silvio mlčet a to je jisté jako že dvě a dvě jsou čtyři a o jeho podřízeným platí
to samé, protože by si jenom podřezali větev.
„…takže to pusťme z hlavy a pojďme se potěšit vyhlídkou, jíž se těšívával také velká mistr
z Výmaru. Musím se vám přiznat, že pokaždé, když se mi poštěstí toto místo navštívit,
zmocní se mě téměř posvátná úcta a vždycky si řeknu, tak tady pobýval ten rošťácký
veleduch.“
Ulrich projevil mírný údiv a opáčil: „To jsem ale opravdu netušil, že Goetha přímo
zbožňujete.“
„Máte skutečně pravdu, že jsem o něm vlastně před vámi snad ani jednou nezmínil a najednou
mi to připadá až podivné a vlastně tak trochu jako nevysvětlitelná záhada, protože jinak o něm
řečním poměrně často. Vážně zajímavé. A víte, co mne na něm zaujalo snad nejvíce kromě
toho, jak si občas dovedl opravdu užívat života? Jeho zarputilý a vytrvalý odpor proti
Newtonovi.“
V KLASICISTNÍM PAVILÓNKU DOJDE MEZI LISZKOU A Ulrichem k diskusi o
klasické mechanice a zároveň přijdou na přetřes paralelní světy a oba pánové nakonec usoudí,
že vlastně žijí v naprosto rozdílných paralelních vesmírech a Ulrich se pokusí prostřednictvím
bischopovského matematického aparátu přijít na to, jak je vůbec možné, že se jejich vesmíry
vůbec kdy protnuly a dojde k závěru, že alespoň podle této hypothesy by oni dva vlastně ani
neměli existovat, takže informuje sběratele Liszku, že jsou tedy muži bez existence nebo-li
nemuži s existencí jak správně poté poznamenal Liszka...
Oba muži konečně dospěli až k pavilónku, což byla jednoduchá stavba s osmiúhelníkovým
půdorysem a sedmi bílými stěnami s velikými francouzskými okny, tedy skutečně budova
jako stvořená k vyhlídkám a rozjímání. Uvnitř bylo podél stěn postaveno sedm bílých laviček
a uprostřed stál na podlaze z vyhlazených dubových fošen obyčejný bílý stůl.
„Nu vida,“ pravil Ulrich potěšený harmonii prostoru, do něhož tiše vstoupili se zasněným
Liszkou. „Tady se muselo vašemu básníkovi opravdu líbit. Úplně ho vidím, jak sedí tady
v rohu a pozoruje protější svah s tím roztomilým rokokovým budoárkem.“
A pomalu přešel k onomu rohu a usedl tam na lavičku.
„Tady se určitě svého času odehrály zajímavé věci. Tak mne jen tak mimochodem napadlo, že
se tady také mohli, samozřejmě úplně hypoteticky, setkat oni dva tak rozdílní bratři Albrecht
a Albert a svést tady vzrušenou rozpravu o koncepci úpravy starého parku, který v té době
ještě spíše připomínal prales.“
„Nu vás tedy doktore napadají věci. Tady vidíme, že je to opravdu inspirující místo a jsem
opravdu rád, že člověk ještě má i v této mizerné době možnost si občas pobýt někde, kam
nemá okolní svět přístup, i když si samozřejmě uvědomuje, že to je pouhá iluze, ale
pokračujte. Jakpak to tedy mohlo vypadat a co se stalo, když se, jak říkáte, pouze hypoteticky
sešli oni dva Auerbachovi předci. Možná bych vám to jenom doplnil o jeden detail a to ten, že
druhého dne měl na zámek přijet při své cestě do Prahy, do které ovšem nikdy nedojel, náš
slavný německý poeta.“
„Jak myslíte, ale musím vás dopředu upozornit, že to vlastně nebylo nikterak zajímavé
setkání, protože se pochopitelně neshodli na parkové úpravě a vznikla z toho poměrně
nepříjemná hádka, což se jim stávalo téměř pokaždé, když se setkali, takže to nepřekvapilo
ani je a nemělo by to překvapit ani nás, i když v tomto případě byla hádka prudší než
v předešlých případech, protože Albertův nápad udělat z divokého lesoparku velkolepé
bludiště Albrechta roznítilo téměř k nepříčetnosti, tudíž se neovládl a vytasil šavli z pochvy
pověšené na stěně nad jejich hlavami, když se před chvíli skláněli nad plánem bludiště, který
v Albrechtově pracovně před chvíli rozložil Albert, který ale velmi pohotově tasil druhou
šavli a poté se oba rozlícení bratři bili tak divoce, že přitom rozsekali co se dalo a Albert si
odnesl ze souboje kromě nenávistných pocitů vůči bratrovi také pěkně dlouhou jizvu přes
levou část své tváře a právě tady by to pane Liszko mohlo konečně začít být trochu zajímavé,
protože přesně tato ještě velmi čerstvá jizva zaujala Goetha sedícího právě v tomto altánku,
který byl jedním z prvních, které nechal Albrecht v rámci stavebních a parkových úprav
vybudovat, kterého vyrušil příchod elegantního štíhlého pána, kterého chvíli považoval za
Albrechta a kterého se také zeptal na původ oné jizvy a milý Albert samozřejmě zlomyslně
využil Goethova omylu a pokusil se dehonestovat svého bratra jeho vlastními slovy s tím, že
velkému mistrovi sdělil, že k ní přišel při obraně svého stavebního plánu a vysvětli mu, že byl
díky svému nápadu napaden svým bláznivým bratrem Albertem a poté načrtl před géniovým
duševním zrakem svoji vizi, která Goetha velmi zaujala, ne-li přímo nadchla a tím zasel zrnko
sváru mezi básníkem a svým bratrem Albrechtem. Ještě ten den opustil Albert zámek, aniž by
se rozloučil s velkým básníkem, natož pak se svým mladším bratrem, který musel udivenému
básníkovi uvést věci na pravou míru a vysvětlit mu bratrovu duševní úchylku, ale své záměry
s parkem před ním již nebyl schopen obhájit, protože Albertovi vize ho až příliš živě zaujaly a
došlo to až tak daleko, že ho při obhajobě svých plánu nectěně urazil, když Goethovi řekl, že
vůbec nerozumí tomu, co takové stromy a keře opravdu potřebují a že je si zcela jist, že je
sice možné, že něco ví o bludištích, ale o lesoparcích že určitě neví nic a tak se stalo, že ještě
téhož dne opustil již navždy Goethe tento půvabný zámek a již se zde také nikdy neukázal a já
jsem vám, ale pane Liszko zcela jasně ukázal, jak můžou fungovat paralelní světy a jak vidíte
stačilo by pár slov a celé by to proběhlo jinak a nejinak je tomu i ve skutečném životě, neboť
kupříkladu pár momentálně nevhodně pronesených slov by vykolejilo náš příběh úplně jinam,
než jak jsme o nich smýšleli u snídaně a v jednom má ten Bischop, ten geniální fyzik pravdu,
těchto světů a to nejenom čtyřrozměrných je nekonečně mnoho, ale to jsme se dostali od
Goetha přeci jenom příliš daleko.“
„Tak vám doktore opravdu děkuji za to, jak jste se mi obul do mého oblíbeného básníka. Až
to vypadá, že ho snad nemáte rád, ale já vám to nevyčítám. Pokud vám ho bude někdo pořád
otloukat o hlavu, tak je jasné, že k němu můžete získat leda odpor, ale nechme Goetha
Goethem. Chci se zeptat, vy o těch teoriích Bischopa budete asi vědět o něco více než je
obvyklé, že ano?“
„Jsem udiven vaší neobvyklou zvídavostí. Většinou jste poučoval vy mne a já jsem vám za to
vděčen a nyní mne podrobujete přímo křížovému výslechu a mám pocit, že to není samo
sebou, že ano?“
„Ale kdepak, doktore, kdepak, nehledejte za tím nic zvláštního. Jen jsem rád, že si tady
můžeme na takovém kouzelném místě jen tak bez okolků v klidu popovídat a prostě bych se
rád dozvěděl o těch věcech něco bližšího a opravdu po mně nechtějte, abych vás tady začal
přesvědčovat o přednostech Goethova díla. To opravdu ne a vy si mě konec konců stejně jen
tak dobíráte, protože jsem od vás nedávno slyšel přímo plamenné panegyriky ohledně mistra
z Výmaru. Víte co, dobře se to poslouchá takové ty řeči, kde se to jenom hemží deseti či sto
rozměry a dokonce jak to tak vypadá, není problém, aby se to v nich hemžilo třeba
miliontirozměrným prostorem. Samozřejmě druhá věc je, zdali je to vůbec k něčemu a
nejedná-li se o pouhou nesmyslnou duševní gymnastiku a konec konců, je-li těch
Bischopových paralelních světů nekonečně mnoho, musel by existovat i nekonečně rozměrný
prostor a dokonce bych muselo být nekonečně mnoho, jestli jsem to pochopil?“
„Jistěže máte opět pravdu a s tím Goethem to nebude u mne tak zlé a k tomu nekonečně
rozměrnému prostoru můžu říci snad jenom tolik, že když ho postavíte vedle klasického
nekonečného newtonovského prostoru, zjistíte, že to zas tak děsivá potvora není. Opravdu se
to musí brát s rezervou a ne příliš vážně, protože se vám nakonec může, přihodí duševní
kolika, která postihla také doktora Bischopa, ale na druhou stranu by bylo velmi zajímavé,
kdyby se nakonec zjistilo, že má opravdu dvojče, které před časem záhadně zmizelo. To by
potom celá jeho historka vypadala poněkud jinak, než jak vypadá doposud. Co myslíte,
nedalo by se to zjistit?“
„Buďte v klidu. Již jsem se po tom poohlédl a vypadá to na to, že náš doktor je nefalšovaný
jedináček, takže alespoň v tomto bodě, tedy s Kurtem, vás vodil za nos, což ovšem ještě
naprosto neznamená, že neměl v některých jiných ohledech pravdu, ale potíž asi bude v tom,
že ony skvělé výpočty umožňující propojení těch různých světů prováděl právě Kurt a nikoli
Waltr. Myslím, že jste mi řekl, že vám Bischop tvrdil, že jeho výpočty vedou k naprosté
separaci všech světů a že jsou navzájem naprosto nedostupné, ačkoli k sobě přiléhají tak
těsně, že to snad už ani nejde více, ale že právě v Kurtových pracích se možnost průchodu
jaksi otevírá. Takže milý Waltr mohl ve své rozdvojenosti v poklidu pracovat na dvou
souběžných hypotézách, ale Kurtova neboli Waltrova práce se někde zašantročila a tady by
opravdu bylo co zjišťovat a v tomto směru se pokusím ještě něco podniknout. Mám pocit, že
vy jste obeznámen pouze z jeho oficiální, uveřejněnou prací?“
„Přesně tak...“
Slavný filosof existence doktor Schneider vstoupil do Altánku v okamžiku, kdy se Ulrichův
výklad blížil k závěru, jako se úplně stejně ke svému závěru blížil tento vydařený den, takže
po uvítání s přítomnými pány vyzval Ulricha, ať se jenom nenechá vyrušovat a klidně
dokončí svoji řeč. Ulrich se tedy nenechal vyrušovat a shrnul vše v několika větách.
„Takže aniž jsme byli nuceni zabruslit do technických detailů, došli jsme podle Waltrova
modelu k jasnému závěru, že paralelní světy se pouze dotýkají, ale to je také vše, takže
použijeme-li oblíbenou metaforu, že co člověk to ostrov anebo třeba paralelní svět, musí nám
zákonitě vyjít, uznáme-li Waltrovu hypotézu jako platnou, že bychom zkrátka neměli
existovat, protože naše světy se očividně protínají, takže abych to shrnul, musím říci, že jsme
vlastně muži bez existence.“
Liszka se zasmál a dodal: „Anebo také nemuži s existencí, alespoň podle Waltra Bischopa.“
Doktor Schneider se mezitím usadil na jednu z laviček a vstoupil do hovoru poznámkou.
„Není to prosím vás ten Bischop, o němž jsem si nedávno přečetl, že byl za velmi podivných
okolností hospitalizován v pražské psychiatrické léčebně.“
Liszka mu potvrdil, že ano a dále poznamenal.
„Přišel jste v pravou chvíli a vyloženě mne zachránil z tenat tohoto sofisty, který mne nebýt
vašeho příchodu málem přesvědčil, že neexistuji, ale vy to jistě budete schopen uvést na
pravou míru.“
„Tak to vás budu muset zklamat a to si ani nebudu hrát se slovíčky jako tady pan doktor. Víte
co, klidně bych vás mohl začít přesvědčovat o opaku, ale nakonec tady zůstane hromada slov
a jasný pocit, že to nemá cenu, ale o tom jestli existujete či nikoli vás přeci nemusí nikdo
přesvědčovat pane Liszko, ale jestli nebude tady pan doktor proti, přeci jenom bych se osmělil
a dodal několik postřehů amatéra k oněm nekonečnům, o nichž jste před chvíli hovořil patrně
v souvislosti s hypotézami onoho nešťastného vědce Waltra Bischopa. Mimo jiné znám velice
dobře primáře oné kliniky a možná bych se mohl přeptat na stav vašeho pacienta. Neznám
sice podrobnosti jeho případu, ale alespoň tolik jsem z novin pochopil, že se snad někde
v Praze rozběhl proti stěně, ale odbočuji“
…a Ulrich ho na chvíli přerušil, že by mu za ono přeptání byl velice povděčen a Liszka se do
toho vložil, že by snad nebylo od věci poblázněného učence navštívit.
„Zkusím pánové, co bude v mých silách, ale nemohu vám nic zaručit a nyní bych jenom
krátce poznamenal, že k tomu, abychom nabyli pocitu jakési průzračnosti naší existence snad
ani nepotřebujeme nějaké nekonečně dimenzionální prostory, kterým v podstatě asi nic
nebrání v jejich existenci a jistě nějak asi existují a u tohoto nějak je vždy důležité si uvědomit
pro koho a jak, ale bohatě si vystačíme s jedním nekonečným vesmírem, který ovšem, jak se
nám poslední dobou ukazuje, nemusí být vůbec nekonečný, ale jenom pořádně veliký, ale ani
tato domněnka nás vlastně nekonečna nezbaví, protože alespoň potenciálně nekonečný může
být, ale ani v případě jeho uzavřenosti se ho nezbavíme, protože nějak začal a nějak skončí,
ale nějak něco bylo před a patrně bude i po a jak jste si povšiml pane doktore, cituji zde vaše
myšlenky z vašeho článku pro Berlínský časopis pro fyziku a jiné přírodní vědy ze zvláštním
ohledem na matematiku. I v jednom obyčejném trojrozměrném nekonečném prostoru bude
člověk naprosto ztracen a bude-li těch rozměrů o něco více, nic to nemění na oné ztracenosti
jeho obyvatel a mám pocit, že nám nějaká uzavřenost tohoto prostoru moc nepomůže a tím
pádem ani jeho konečnost. Tady je všechno všude a nikde a jestli se něco stalo nebo nestalo je
vlastně úplně jedno,takže, kdo zaujímá tento postoj, stává se skutečně vlastně mužem bez
existence a je věčnou otázkou, může-li to být i jinak a pokud ano, tak jak jinak a obvyklá
odpověď vám promění to vaše abstraktní nekonečno či nekonečná v Bohu, ale touto
proměnou jsme náš problém pouze poposunuli na jinou úroveň, ale jeho podstata se nemění
stejně jako se nemění jeho podstata s tím jestli obdaříte náš prostor dalšími dimenzemi anebo
na něj začnete nalepovat další a další světy, ale promiňte mi, že vás tady obtěžuji takovými
trivialitami, z nichž se už staly otřepané fráze. Já osobně z toho mám pocit, jakoby se vážně
už nic nového nikdy nemělo přihodit a takový postoj pochopitelně k ničemu nevede, takže
jsem se od jisté doby přestal metafyzikou zaobírat a pilně jsem se soustředil na jiné, poměrně
přízemnější záležitosti...
Začalo se stmívat a pánové se rozhodli, že asi bude na čase se pomalu vrátit do zámku. Na
zpáteční cestě ale obrátili svoji pozornost k průběhu dnešní konference a při tom také potkali
již nedaleko od zámku Claudii zavěšenou do svého muže. Šťastní novomanželé se k nim
připojili a tak se Claudie dozvěděla o existenci Waltra Bischopa a něco málo o jeho
hypotézách a jeho nemoci a nutno říci, že její obrazotvornost byla zaujata zejména
paralelními vesmíry a hlavně rozpolceností učencovy mysli a také ona projevila zájem
nemocného muže navštívit. Hrabě Auerbach jenom vtipně poznamenal, že je to vážně
pikantní dozvědět se o existenci tohoto muže od mužů, kteří vlastně ani neexistují a mohl to
pronést jenom proto, že na přetřes přišel i obsah filozofického rozhovoru proběhnuvšího a
ztrativšího se nadobro v poměrně nedávné minulosti. Ještě před hlavní portálem se Ulrich
zeptal Auerbacha na Goethovy návštěvy Kolomazníků a ten mu potěšeně potvrdil, že mistr se
zde skutečně několikrát zastavil, protože velmi oceňoval vědecké práce tehdejšího majitele
panství hraběte Albrechta, ale že je také pravda, že z nikdy nevysvětlených příčin své
návštěvy ukončil a natrvalo také přerušil korespondenci a podle všeho v tom mohl mít prsty
onen pomatený Albert, ale to jsou všechno jenom dohady, ale že by byl vděčen za jakoukoli
zprávu, která by tuto roztržku ujasnila a vysvětlila. Liszka se nenápadně a významně podíval
na Ulricha a ten raději sklopil oči, takže si mohl porovnat obutí všech účastníků procházky,
ale na tom nebylo opravdu nic zajímavého snad až na Claudiiny lodičky, ale ty mu stejně
nepatřili.
Po příchodu do zámku zjistili, že navečer přijel z Prahy skladatel Janitczek, který právě
procházel vstupní halou ve společnosti průmyslníka Rossettiho, a vypadalo to, že oba pánové
jsou ponořeni do velmi živého rozhovoru a podle divoké gestikulace hudebního skladatele se
dalo usuzovat, že jeho tématem nebude nic jiného než hudba. Hrabě Auerbach také vzápětí
Janitczkovi navrhl, že by nebylo od věci uspořádat po večeři malý komorní koncert a poté se
obrátil ke svému doprovodu.
„Nemůžeme přeci nevyužít takovou skvělou příležitost, neboť takové mistry tady nevídáme
každý den a myslím si, že ani vám nebude takové hudební osvěžení proti mysli.“
A opravdu se nemýlil, protože právě naopak, byl jeho návrh s nadšením přijat a Janitczkovi
tedy nezbylo než souhlasit.
Večerního koncertu se kupodivu zúčastní také Kurt Bischop a my se tak společně
s Ulrichem ocitneme v té nejlepší společnosti a můžeme se volně oddat poslechu hravé
Janitczkovi symfoniety a přitom si tak troch zauvažovat o tom, co je a není dobrá
společnost.
Po chutné a s velkou pečlivostí připravené večeři se nasycení a spokojení stolovníci odebrali
do hudebního sálu a museli přitom projít kolem nejméně patnácti starobylých fortepián, které
sem svého času připutovali z Vídně a svého času byli součástí rozsáhlé sbírky hudebních
nástrojů shromážděné vyšinutým Albertem. V sále se společnost rozsadila kolem ohniska
tvořeného hudebním zátiším sestávajícího z jednoho notového stojanu, jednoho fortepiána a
dvou houslových nástrojů různých velikostí a vytvořila tak, jako celek, velmi inspirující
sestavu, která by nadanému malíři mohla poskytnout plodný podnět k namalování
skupinového portrétu, v němž by tváře posluchačů vyplouvaly vstříc divákovým očím
z tajuplného pološera, neboť celý výjev by byl ponořen do mihotavého svitu několika
voskovic. Pouze skupina čtyř hudebníků a v našem případě by to byli Janitczek, Auerbach,
Rossetti a Claudie by byla zalita světlem dopadajícím z velkého benátského lustru jehož
třpytivá nádhery by se zrcadlila v velikém zrcadle umístěném v pozadí a případný divák by si
mohl případně v klidu prohlížet zadumané tváře posluchačů, popřípadě by mohl obrátit svoji
pozornost přímo k hudebnímu kvartetu hrajícímu s vášnivým zaujetím jednu z hravých
Janitczkových symfoniet a patřil-li by onen divák mezi jedince nadané mimořádnou
obrazotvorností, mohl by si do statického obrazu začít vkládat dynamický děj odehrávající se
v myšlenkách jednotlivých postav a při pokusu zachytit ony vířivé proudy ducha by si možná
mohl pomyslet, že umístěním svých postav na plátno získal velikou výhodu, neboť mu tak
odpadla námaha spojená s popisováním jejich pohybů a nějaké to poposedávání a škrábání se
na hlavě či kutálející se krůpěje potu po čelech tak ztratilo své výsadní postavení a on tak
získal široký prostor pro zobrazení tajuplných zákoutí ducha. Někoho jiného by mohl pohled
na takové plátno inspirovat spíše k úvahám, jestli seskupení postav patřících podle místa a
oděvů patrně do vyšších společenských sfér, skutečně vytváří něco, čemu by se mohlo říci
ideální společnost. Takový divák by se postaral o to, že by si položením takové otázky,
vytvořil prostor pro nejedno kratochvilné odpoledne, neboť dospět k jednoznačnému závěru,
co to vlastně je a není dobrá společnost není právě jednoduché, neboť se nám při rozhodování
o této věci téměř vždy vykutálí nejeden protichůdný názor. Amatérský myslitel, inspirovaný
pohledem na náš obraz, by se mohl ocitnout v neřešitelném dilematu již na počátku svých
úvah, kde by se rozhodoval o správném východisku pro další návazné analýzy. Ve zkratce by
se ono dilema dalo označit jako spor mez částí a celkem anebo dalšími otázkami, co je
důležitější, část nebo celek, jedinec anebo celá společnost. Ulrich, který se při poslechu
Janitczkovi symfoniety, zabýval podobnými otázkami se nakonec přiklonil k jedinci a ono
přiklonění způsobilo jednak téma skladby nazvané Ježíš mezi poběhlicemi a jednak jistá
historická, přímo biblická paralela popisující z různých úhlů pohledu ve čtyřech evangeliích
kousky a alotria jedné čtrnáctičlenné skupiny. Ulrich si při vzpomínce na apoštoly řekl,
proboha a kde jinde už bych měl hledat metaforu, příměr pro ideální lidské společenství, ale
ani tady vlastně nenalezl to, co hledal a ona vytoužené jednota a harmonie se mu tříštila o
slabé lidské jedince tvořící Ježíšův doprovod a tak skončil u jedince a otázky, jak by měl
takový ideální jedinec vypadat, ačkoli mu stále bylo podezřelé pomyšlení na to, že by skupina
ideálních jedinců mohla tvořit ideální celek a právě tady se mu v duchu vynořil Kurt Bischop
a tím pádem se také on mohl potěšit poslechem skutečně skvostné hudby provedené sice
vyjma Janitczka amatéry, ale s opravdovým nasazením a Ulrich musel obdivovat, jak dobře si
vede Auerbach se svoji flétnou a musel uznat, že také Rossetti a Claudie si se svými smyčci
nevedli špatně. Těžko říci, co by si mohl pomyslet o provedené symfoniety Kurt, jelikož
forma jeho existence byla velmi pochybná, alespoň v Ulrichově mysli, kde se vlastně vynořil
jako negativní příklad, na druhou stranu o několik desítek kilometrů dál nabyla jeho existence,
alespoň v jiné mysli, daleko pevnějšího základu, neboť Waltr Bischop se při poslechu jedné
z Beethovenových symfonii ve svém pokoji na psychiatrické klinice, kde mu byla díky jeho
postavení a zásluhám přeci jenom věnována důkladnější péče, než kdyby ho tam dovezla
policejní hlídka jakožto pomateného exhibicionistu ve smradlavém pršiplášti, kterého sebrali
někde v Kunratickém parku, kde měl při svém odhalování tu smůlu, že mezi jeho diváky se
omylem přichomýtl jeden strážník, opět proměnil ve své hypotetické dvojče, tudíž ho
okamžitě začal Beethoven nudit a strhnul si sluchátka a začal chodit sem a tam po svém
pokoji a okamžitě začal osnovat plány na útěk z blázince, ale protože se to odehrávalo
v matematickém mozku, byly také podle toho ony plány náležitě komplikované, neboť Kurt
nepomýšlel na nic jiného než na přesun do nějakého jiného, lepšího paralelního vesmíru.
ÚVAHY O TOMTO VELKOLEPÉM PŘESUNU BYLY DOPROVÁZENY
PODRUŽNĚJŠÍMI rozbory o stavu světa a lidstva, který hodnotil Kurt ve svém roznícením
duchu velmi negativně, neboť se mu neustále vtíraly na mysl věty jako, že to tady stojí
všechno za hovno a kam se člověk podívá nevidí nic než faleš a přetvářku a že by to nejraději
také celé vyhodil do vzduchu a že to taky udělá až se u ale podaří prorazit neviditelnou hranici
do jiného vesmíru, ale tady neustále narážel na odpor tvořený několika parametry z jeho a
Waltrových rovnic a tudíž se opět rozčílil, ale tentokráte na Waltra, s nímž se vážně nedá
spolupracovat a rozhodl se, že se na něho již nebude obracet a pokusí si ten problém
s časoprostorovou bránou vyřešit sám. Ačkoli mocným impulsem pro rozvíjení jeho
abstraktních úvah bylo znepokojení nad morálním stavem lidstva, o tom mezi jakými lidmi se
momentálně nalézal vůbec neuvažoval, ačkoli by mu taková úvaha mohla stát za to, neboť
obyvatelé psychiatrické léčebny tvořili také společnost svého druhu a to společnost
vyděděnců, tedy povětšinou lidí, které společenský život dohnal až ke kolapsu. Jistěže ne
všichni pacienti pobývající toho času v areálu bohnického sanatoria byli oběti společenského
systému a určitě se mezi nimi nalézaly zajímavé zpotvořeniny, tedy alespoň z lékařského úhlu
pohledu, který je vždy potěšen nějakou abnormalitou, která jeho nositeli může poskytnout
vítané rozptýlení a přinést také vzrušující okamžiky při odhalování příčin proč se před
normalitou objevila předpona ab, která způsobila ze života postiženého pacienta absurditu,
tedy alespoň z pohledu normálního okolí.
PO KONCERU DOJDE K NĚKOLIKA ŽIVÝM DISKUSÍM, JEJICHŽ SVORNÍKEM A
KAMENEM ÚHELNÝM BUDE PRÁVĚ IDEÁLNÍ SPOLEČNOST A DOKONALÝ
JEDINEC. LISZKA PROJEVÍ ROZTRPČENÍ NAD TÍM, ŽE TADY UŽ DÁVNO NĚCO
TAKOVÉHO NENÍ, NEBOŤ V SKRYTU DUŠE PŘECI KAŽDÝ POVAŽUJE SÁM SEBE
ZA DOKONALÉHO A TUDÍŽ SVĚT JE JIŽ PLNÝ IDEÁLNÍCH JEDINCŮ A OBRÁTÍ SE
NA AUERBACHA, AŤ MU VYSVĚTLÍ, KDE JE TEN ZÁDRHEL, KTERÝ ZABRAŇUJE
ONÉ DOKONALÉ SYNTHÉSE A POTÉ SE SVORNÍK ROZDROLÍ A ŘEČ SE VRÁTÍ
NA ZAČÁTEK K BÝVALÉMU ŠÉFOVI MEZINÁRODNÍHO MĚNOVÉHO FONDU A
JEHO SÍTI LUXUSNÍCH PROSTITUTEK.
Dozněly poslední tóny a náhodný divák procházející kolem ohromného obrazu zachycujícího
početnou společnost naslouchající v zšeřelém sále hudebnímu představení pro čtyři hráče by
nepochybně zapochyboval o svém rozumu, kdyby se mu děj na plátně náhle rozpohyboval a
on by ke svému zděšení uviděl jak se sběratel Liszka pomalu zvedá ze svého místa v předních
řadách a rozhlíží se po Ulrichovi, který stál úplně vzadu opřen o stěnu s velikým zrcadlem,
takže se úplně ztrácel v pološeru……………………………………………………..
KONEC 8.7.2012