stánout celý článek v PDF

p říběh
Nelehká
puberta
S obdobím, kdy pes
dospívá a teprve
dostává rozum, má
jistě nejeden pejskař
své zkušenosti. Často
se stává, že v tomto
období mají naši
přátelé „svou hlavu“
a je těžké s nimi
vyjít. Tak jako třeba
kříženec border kolie
Carlos. Ten svým
pánům kdysi pořádně
zatápěl, ale dnes je
to bezproblémový
a poslušný pes.
C
arlose si Vargovi pořídili před pěti lety.
členy rodiny, zeptala se jedné ze svých klientek,
„Děti po psovi toužily a protože i já jsem
která se věnuje kynologii, zda by jí border kolii
měla v dětství psa, nebránila jsem jim
doporučila. Dozvěděla se, že borderky jsou
v tom. Nechtěli jsme ale žádného papírového,
bezvadné a že její sousedka má shodou okolností
protože jsme věděli, že chovu ani výstavám se
devět štěňat.
věnovat nebudeme,“ vypráví Carlosova panička
Dana, která z obavy, že děti nebudou mít nakonec
Jedeme pro štěně
na psa čas, nejprve uvažovala o nějakém menším
O víkendu se na ně rodina jela podívat. „Psí
plemeni. „Mám masážní salon, a tak mě napadlo,
máma, to byl čistokrevný ořech. Její maminka
že bych si mohla pejska brát do práce. Děti s tím
sice byla border kolie,
ale zásadně nesou‚zapomněla se‘
hlasily a řekly mi, že
j nic. Pamls­ ale
zřejmě s vlčákem,
žádné ‚taškové plemeno‘ Nefungovalo na ně
protože měla jeho srst.
nechtějí, protože to není
ky, hračky, hrozby ani křik
Pohyby a postavou
pořádný pes,“ vzpomíná.
ale připomínala border
Jednou zahlédla Dana
kolii. Majitelé se rozhodli dopřát jí jednou za život
v televizi pořad o border koliích. Zalíbily se jí
štěňata a našli jí ženicha, pěkného „borderáka“.
na první pohled. Protože plemeno zaujalo i další
Když jsme přišli, byla už většina z nich zamluvená. Rozdávali je zadarmo, ale dbali na to, aby
se štěňata dostala do dobrých rukou. My jsme
si nakonec vybrali hnědobílého pejska, který se
‚pracovně‘ jmenoval Karlík,“ vypráví Dana, jejímž
dětem se to jméno vůbec nelíbilo. „Když jsme si
pro něj přijeli, byl právě na zahradě a původní majitelé i jejich dospívající děti na něj volali: ‚Carlosi!‘
To se nakonec ujalo. Paradoxem je, že dnes mu
Carlosi nikdo neřekne. Je to zkrátka Kájíček nebo
Kájula,“ dodává Dana.
Domů psa nedostali
Vargovi tehdy bydleli na sídlišti v pražských Záběhlicích. Nedaleko paneláku bylo pole, kam nejčastěji
chodili štěně venčit. Právě v době, kdy prožíval
Carlos psí pubertu, ale odmítal poslušnost. „Vůbec
Dana měla ale z nového prostředí obavy. Carlos
byl vůči jiným psům občas konfliktní, v Záběhlicích
na některé vyjel. A Vinohrady, to je takový psí Václavák, všichni se venčí v jednom parku a fungují
na mnohem menším prostoru. Nakonec ale Carlos
stěhování bez problémů zvládl. „Občas, když se
mu nějaký kolemjdoucí pes nelíbí, naježí srst,
očichá svého soka a odkráčí, ale větší konflikty už
nemívá. Zdá se mi, že psi, kteří vyrůstají na malém
prostoru, jsou lépe socializovaní a dokážou spolu
lépe komunikovat. Jako by měli jinou řeč těla
a vydávali jiné signály. Je to s podivem, ale dnes
chodíme s Carlosem i v centru Prahy na volno. To
by mě v době, kdy dospíval, nikdy nenapadlo,“
uzavírá majitelka.
Carlos byl roztomilé štěně...
Text: Andrea Skalická
Foto: archiv Dany Vargové
nechtěl domů. Strávili jsme tam i dvě hodiny.
Nefungovalo na něj nic. Pamlsky, hračky, hrozby ani
křik. On se zkrátka rozhodl, že mu to ještě nestačí,“
vzpomíná majitelka. Nedaleko pole byla rušná
cesta, kterou museli po vyvenčení přejít. Aby se
nešťastník, jenž psa venčil, mohl vrátit domů, musel
zavolat někomu z rodiny. „Ten, kdo byl právě doma,
přišel a v rámci jeho vítání byl pes odchycen. Carlos
ale naši past rychle prokoukl, takže se stávalo, že
na poli skončili nešťastníci dva, protože nově příchozího člena rodiny vítal z bezpečné vzdálenosti,“
směje se dnes paní Dana.
...ale v pubertě
moc neposlouchal.
Dnes už je rozumný
Pomohla až zkušená
chovatelka
Asi nejvíc se Dana zapotila, když vyrazila na procházku sama a doma nikdo nebyl. „Byl už podvečer,
chladný podzim. Venku jsme byli opravdu dlouho,
a tak jsem doufala, že nebude problém přesvědčit jej,
aby šel domů. Nakonec se ode mne odpojila i sousedka, s níž jsem venčila, a já zůstala na potemnělém
poli bezradná. Na Carlose totiž opět nic nefungovalo,“
vzpomíná. Nakonec ale měla štěstí – z dálky právě
přicházela další pejskařka se svými dvěma psy. „Znala jsem ji a věděla jsem, že je velmi zkušená, požádala
jsem ji proto o pomoc. Nejprve to s Carlosem zkoušela po dobrém. Když nezabraly míčky ani pamlsky,
napadlo ji, že bude dělat ‚zlou‘. Zakřičela na něj tak,
že pes stáhl ocas a přišel mi k nohám.“
Na Vinohradech je klidnější
Po nějaké době Carlose „dovádění“ přešlo. Později
se rodina přestěhovala na pražské Vinohrady.
psí kusy 9