Minerální výživa koní a stravitelnost minerálií

Minerální výživa koní a stravitelnost minerálií

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně
Agronomická fakulta
Ústav výživy zvířat a pícninářství
Minerální výživa koní a stravitelnost minerálií (Ca, P a Mg)
Diplomová práce
Brno 2008
Vedoucí diplomové práce:
Vypracovala:
prof. Ing. Ladislav Zeman, CSc.
Bc. Lucie Rádlová
2
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Minerální výživa koní a stravitelnost
minerálií (Ca, P, Mg)“ vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům.
V Brně, dne…30.4.2008…
Podpis diplomanta……………………
3
Poděkování
Děkuji prof. Ing. Ladislavu Zemanovi, CSc. za odborné vedení, rady a připomínky,
které mi poskytnul při vypracování této diplomové práce.
4
ANOTACE
The aim of diploma work was to found out a digestibility of selected macroelements in horses diets. The estimation of digestibility was made on base of digestibility
experiment with 6 horses and three periods using methodology with indicator (chromiumoxide and in 3M HCl insoluble ash matter)
On the base of indicator contents in diets and in excrements were estimated the
digestibility coefficients of individual monitored nutrients: dry matter, calcium,
phosphorus, natrium, magnesium, potassium. The values of coefficients were about
71.67% ± sx 1.73. The highest digestibility coefficient 76.77% ± sx 2.8 was determined in
calcium metabolism. On the second site the lowest coefficient was in case of phosphorus
metabolism, that was on level 54.09% ± sx 3.2. Digestibility coefficient of natrium was
60.77% ± sx 6.79, of magnesium 61.5% ± sx 2.31, of potassium 74.22% ± sx 4.17. These
data was obtained in experiment wit alfalfa hay and supplementary concentrates.
5
OBSAH
1 ÚVOD………………………………………………………………………………..6
2 CÍL PRÁCE…………………………………………………………………………7
3 LITERÁRNÍ PŘEHLED…………………………………………………………...8
3.1 TRÁVÍCÍ ÚSTROJÍ KONĚ…………………………………………………... 8
3.2 MINERÁLNÍ LÁTKY………………………………………………………...12
3.2.1 MAKROPRVKY…………………………………………………….13
3.2.2. MIKROPRVKY…………………………………………………….22
3.3 STANOVENÍ STRAVITELNOSTI ŽIVIN…………………………………….30
4 MATERIÁLY A METODY………………………………………………………34
5 VÝSLEDKY A DISKUZE………………………………………………………...36
6 ZÁVĚR……………………………………………………………………………..40
7 POUŽITÁ LITERATURA………………………………………………………...41
8 PŘÍLOHY………………………………………………………………………….46
6
1 ÚVOD
Výživa koní je na rozdíl od výživy jiných druhů hospodářských zvířat složitější.
Důvodem je především skutečnost, že užitkovost koně není objektivně měřitelná. Úroveň
krmení je navíc ovlivněna individualitou zvířete.
Správné ale i špatné krmení koně ovlivňuje jeho zdravotní stav, sportovní a pracovní výkony i reprodukci. Je proto nezbytně nutné, věnovat této problematice zvýšenou pozornost. Pokud se zaměříme na chov koní jako celek, tak největší problém představuje výživa mladých rostoucích zvířat – to je od porodu do asi 2 roku. V té době koně nepřinášejí
chovatelům okamžité zisky, a proto je jim krmná dávka konstruována tak, aby se jejich
chov
příliš
neprodražoval.
Úsporné dávky však
s
sebou
přinášejí
problémy
v nedostatečném vývinu svalové hmoty a koně v mládí špatně krmení budou v dospělosti
dosahovat špatné užitkovosti. Jednou z cest, jak tato zvířata v době růstu správně krmit, je
poznat koeficienty stravitelnosti minerálních látek a ty pak do krmných směsí (krmných
dávek) dávkovat přesně podle potřeby.
7
2 CÍL PRÁCE
Cílem našeho pokusu bylo zjistit stravitelnost vybraných makroprvků v různých
krmných dávkách pro koně. Odhadnutí stravitelnosti minerálních látek by mohlo výrazně
přispět ke zlepšení výživy koní.
Zejména
u
rostoucích
mladých
koní,
kteří
patří
z hlediska
krmení
k nejproblematičtějším kategoriím, je správné dávkování minerálních látek velmi důležité.
Aby koně v dospělosti dosahovali odpovídající užitkovosti, je nutné poznat koeficienty
stravitelnosti těchto prvků a následně je přesně dávkovat podle potřeby.
8
3 LITERÁRNÍ PŘEHLED
3.1 Trávicí ústrojí koně
Trávicí ústrojí koně lze rozdělit na několik základních částí. Patří sem dutina ústní,
hltan, jícen, žaludek, tenké, slepé a tlusté střevo a konečník. Přijatá potrava se nejprve mechanicky rozmělní zuby. Následně se posouvá dál a rozkládá se působením enzymů vytvářených vlastním organismem nebo střevními bakteriemi. Nestrávené zbytky potravy se
nakonec vylučují v podobě trusu (DUŠEK et al., 1999).
3.1.1
Dutina ústní
Dutina ústní je ohraničena silnými pohyblivými pysky, které spolu s jazykem zajišťují příjem potravy. Při pastvě nebo požírání pevné potravy, jako je řepa nebo větvičky, se
uplatňují také řezáky. Koně při pasení zaujímají typický postoj s jednou přední nohou nakročenou vpřed. Pysky a jazykem shrnují sousto, které pak řezáky krátkým škubnutím hlavy odtrhnou. Části rostlin volně ležící na zemi sbírají pysky a jazykem (DOBRORUKA et
al.,1992). Pohyblivost pysků umožňuje koním potravu roztřídit a vybrat z ní chutnější
složky. Tato schopnost sice snižuje riziko pozření cizího tělesa, ale na porostech dlouhodobě spásaných koňmi vzniká nebezpečí změny druhového složení rostlin. Hodnotné trávy
totiž spásáním ubývají, zatímco druhy z koňského pohledu méně chutné se množí a šíří na
jejich úkor (MEYER et al., 2003).
V dutině ústní probíhá pečlivé rozmělnění krmiva, což je zajištěno stoličkami a pohybem spodní čelisti všemi směry (DUŠEK et al., 1999). Široké žvýkací plochy stoliček
jsou kromě zuboviny a zubního cementu tvořeny také lištami tvrdé skloviny. Proto je jejich
povrch stále drsný (MEYER et al., 2003). Díky tomu nemůže potrava po třecích plochách
stoliček klouzat a je spolehlivě rozdrcena (DOBRORUKA et al.,1992). Při nestejnoměrném opracování však může dojít ke vzniku ostrých hran, které ztěžují normální žvýkání.
Poškozené řezáky zase mohou poranit pysky nebo stěžovat příjem potravy. Z výše uvedeného textu je tedy zřejmé, že úplný a zdravý chrup je pro správný příjem a počáteční rozmělnění krmiva nezbytný (MEYER et al., 2003).
9
Zpracování přijaté potravy je neobyčejně důkladné. Spotřeba energie vynaložená
na činnost svalů účastnících se žvýkání středně kvalitního sena je až 10% z energetické
hodnoty přijímaného krmiva. Důkladným rozmělněním dojde k narušení rostlinných buněk
a jejich obsah se zpřístupní dalšímu chemickému trávení v žaludku a ve střevech (DUŠEK
et al., 1999). Působením velkého tlaku mezi třecími plochami stoliček je z krmiva vytlačena voda, čímž dojde k uvolnění cukrů a bílkovin. Ty jsou dále tráveny v žaludku a tenkém
střevě, kde jsou využity lépe, než v případě že by byly tráveny v tlustém střevě za pomoci
mikroorganismů (MEYER et al., 2003).
3.1.2 Jícen
Transport sousta do žaludku zajišťuje jícen dlouhý až 1,5 m. V jícnové předsíni
jsou uloženy hlenové žlázy. Výměšek těchto žláz usnadňuje pohyb sousta. Dolní úsek jícnu
vstupuje do žaludku pod ostrým úhlem, což má za následek nemožnost zpětného posunu
potravy - zvracení (DUŠEK et al., 1999). MEYER et al., (2003) uvádí, že jícen ústí do
žaludeční stěny silným kruhovitým svalem - česlem, který se reflexně roztahuje a stahuje
podle tlaku uvnitř žaludku. Při plném žaludku vyniká na česle trvalý tonus, který žaludek
uzavírá a znemožňuje tak zvracení.
3.1.3 Žaludek
Žaludek koně je poměrně malý orgán, jehož objem se v závislosti na velikosti zvířete pohybuje v rozmezí 9-25 litrů. Je proto přizpůsoben průběžnému přijímaní menších
dávek potravy. Má fazolovitý tvar a lze na něm dobře rozlišit tři základní části. Je to dopředu vybíhající slepý vak s bezžláznatou sliznicí, žláznatá hlavní část žaludku zvaná fundus a žláznatá vrátníková část (MEYER et al., 2003).
Plní se asi do 80% své kapacity. Jeho motorická činnost je poměrně malá, a proto
se potrava na rozdíl od žaludku přežvýkavců nemísí, ale vrství (DUŠEK et al., 1999). Nejdříve se plní slepý vak a následně fundus. K vyprazdňování dochází již během přijmu potravy (MEYER et al., 2003). Podle některých autorů začíná vyprazdňování žaludku již 15 –
60 minut po začátku přijmu krmiva.
Žláznatá sliznice žaludku produkuje nepřetržitě žaludeční šťávy a to i v případě, jeli žaludek prázdný. Žaludeční šťáva koně obsahuje poměrně malé množství kyseliny chlorovodíkové a má tedy spíše zásadité až neutrální pH (DUŠEK et al., 1999). Díky tomu převládá v přední části žaludku mikrobiální trávení. Dochází zde k odbourávání lehce štěpi-
10
telných glycidů jako jsou cukry a škroby. Bílkoviny se z velké části tráví ve fundu žaludku,
kde žaludeční žlázy vylučují kyselinu chlorovodíkovou a pepsinogen. Látky rozkládající
tuky nebo glycidy se v žaludku nevyskytují. Voda je žaludkem vedena nejkratší možnou
cestou. Nadměrné množství vody přijaté během krmení tedy může spláchnout jeho obsah
do tenkého střeva a způsobit tak zažívací potíže.
3.1.4 Tenké střevo
Délka tenkého střeva je 18 – 24 m a kapacita asi 70 litrů. Rozdělujeme je na tři části, což je dvanáctník, lačník a kyčelník. Do dvanáctníku ústí vývody jater a slinivky břišní.
Jejich produkty (žluč, pankreatická a střevní šťáva) jsou nezbytné pro chemické přeměny a
tedy i využití všech živin z tenkého střeva (DUŠEK et al., 1999). Sliznice je zvrásněná 0,5
– 1 mm vysokými klky, které podstatně zvětšují povrch vnitřní stěny střeva.
Pod sliznicí je uložena vrstva svaloviny, která způsobuje pohyby střeva. Ty slouží
k důkladnému promíchání obsahu a současně k jeho posouvání směrem k tlustému střevu
(MEYER et al., 2003). Motorika tenkého střeva je vlastně reflexní odpověď této svaloviny
na dráždění receptorů sliznice mechanickými a chemickými podněty. Pohyby tenkého
střeva lze rozdělit na segmentační, kývavé a peristaltické. Segmentační pohyby vznikají
smršťováním a ochabováním kruhové svaloviny na různých místech střeva. Podílejí se na
promíchávání střevního obsahu s trávícími šťávami a ovlivňují vstřebávání. Kývavé pohyby zajišťuje podélná svalovina a stejně jako v předchozím případě podporují promíchávání
obsahu střeva. Peristaltické pohyby pak slouží k posunu obsahu a zvyšují resorpci
(JELÍNEK et al., 2003). Trávenina prochází tenkým střevem rychlostí asi 20 cm za minutu.
Celým střevem dlouhým 20 metrů tedy projde asi za 1,5 hodiny.
V počátečním úseku tenkého střeva dochází k rozkladu tuků. Nejprve jsou emulgovány žlučovou kyselinou a po té štěpeny lipázou na mastné kyseliny a monoglyceridy, které jsou následně vstřebávány. Pomocí enzymu amylázy jsou v tenkém střevě tráveny také
některé škroby, zejména jemnozrnné ovesné. Ty jsou na rozdíl od kukuřičných a ječných
velkozrnných škrobů tráveny z 80%. Stravitelnost škrobů v tenkém střevě je možné zvýšit
mačkáním nebo tepelnou úpravou krmiv. V tenkém střevě dále pokračuje v žaludku započaté trávení bílkovin. Pomocí trypsinu jsou zde štěpeny bílkovinné řetězce na tripeptidy a
dipeptidy, které jsou následně ve střevní sliznici rozloženy na aminokyseliny. Při dostatečném osídlení tenkého střeva mikroflórou dochází i k částečnému rozkladu celulózy, hemi-
11
celulózy a pektinů. Například v případě ovesných slupek je to 3% jejich celkového objemu
(MEYER et al., 2003).
3.1.5 Tlusté střevo
Délka tlustého střeva je pouze 6 m, ale kapacita se pohybuje okolo 130 litrů
(DUŠEK et al., 1999). Je to tedy poměrně objemný orgán, který je zřetelně rozdělen na
slepé střevo, velký a malý tračník a kyčelník (MEYER et al., 2003). Tlusté střevo vykonává stejné pohyby jako střevo tenké, jeho aktivita je však nižší. Díky těmto pohybům dochází k promíchávání a posunu obsahu, formování výkalů a jejich odstraňování. Přispívají
také k trávení a vstřebávání látek.
Tak jako například u prasete plní tlusté střevo koně stejnou funkci jako předžaludek přežvýkavců. Působením mikroflóry, především Escherichia coli, Bakterium lactis
aerogenes, Streptococus lactis a Bacilu lacticus, zde dochází ke zpracování nestrávené
vlákniny a její přeměně na těkavé mastné kyseliny. Vzniká tak kyselina octová, propionová a máselná a to v poměru 64, 19 a 14% (JELÍNEK et al., 2003). Podle DUŠKA et al.,
(1999) je výtěžnost tohoto procesu omezená, protože mikrobiální biomasa zde není tak
početná jako u přežvýkavců. V tenkém střevě totiž dochází z 80-90% k úplnému využití
sacharidů, potřebných pro výživu a rozmnožování bakterií. Naopak MEYER et al., (2003)
uvádí, že počet živých zárodků v obsahu tlustého střeva dosahuje hustoty srovnatelné
s předžaludky přežvýkavců. Jejich aktivita závisí na druhu a množství tráveniny přicházející z tenkého střeva, rychlosti jejího průchodu tlustým střevem a pufrační kapacitě střevního prostředí. Podle JELÍNKA et al., (2003) činí kapacita trávení vlákniny v tlustém střevě
koně v porovnání s přežvýkavci asi jen 70%.
Během průchodu tráveniny tlustým střevem bakterie částečně hynou a to zejména
v žaludkovitém rozšíření velkého tračníku. Dochází tak k uvolňování aminokyselin, včetně
esenciálních, které se už téměř nemohou vstřebávat. Koně vyžadující v dietě vysoce hodnotné bílkoviny, například chovné klisny a hříbata, jsou proto závislí na příjmu esenciálních aminokyselin z krmiva (MEYER et al., 2003).
Autor dále upozorňuje, že přidávání močoviny do krmiva za účelem zlepšení zásobování organismu bílkovinami nemá, na rozdíl od přežvýkavců, u koní praktický význam.
Močovina sice může být v tlustém střevě přeměněna na vysoce hodnotné bílkoviny, kůň je
však využije nanejvýš formou koprofagie.
12
Prostřednictvím mikroorganismů jsou v tlustém střevě tráveny také části škrobů a
cukrů, které sem přišly nestrávené z tenkého střeva. Ve slepém střevě jsou rychle rozloženy mikrobiálními enzymy. Jejich celková stravitelnost zde dosáhne téměř 100%. V malém
tračníku a konečníku, které tvoří poslední úsek trávícího ústrojí, se vstřebává voda a obsah
střev se tím více či méně zahustí (MEYER et al., 2003).
3.2 Minerální látky
Podle procentuálního zastoupení v těle živočichů dělíme minerální prvky na makroprvky, zastoupeny v organismu asi 0,01% a mikroprvky, tvořící pouze 0,001%
z hmotnosti organismu (JELÍNEK et al., 2003). Potřebu minerálních látek lze sledovat
několika způsoby a to bilančním pokusem, biopsií a rozborem kostí, rozborem srsti (prof.
Anke a jeho tým v Jeně) a také rozborem krve. Tato poslední oblast je sice velmi často
používána, ale velmi obtížně se správně interpretuje. Naše diplomová práce má poskytnou
podklady k tomu, abychom mohli správně interpretovat výsledky pokusů na koních.
Vědci zjistili, že koncentraci některých minerálních látek v krvi koní může být
ovlivněna jejich plemennou příslušností. Například BILAL et al., (2004) ve svých výsledcích uvádí, že plemeno má pravděpodobně vliv na koncentraci draslíku a zinku v krevním
séru. Naopak na hladinu vápníku, fosforu, mědi a kobaltu se podle tohoto autora vliv plemene nepotvrdil. Jeho studie se týkala Arabských a Anglických plnokrevných koní.
ROZANSKI et al., (2002) se zase zabýval hladinou zinku a mědi v krevním séru plnokrevných Arabských koní a polokrevných Angloarabů. Předmětem zkoumání byli koně ve věku
12 měsíců, kterým byla odebrána krev ve čtyřech tříměsíčních intervalech. Úroveň zinku
se na rozdíl od mědi u žádného ze vzorků podstatně nelišila. Další skupina vědců (CIESLA
et al., 2001) porovnávala koncentrace hořčíku, zinku, mědi a manganu v krevním séru
hřebců různých plemen. V této studii šlo o koně plemene Holštýn a Ardenské koně. Výsledkem jejich pokusu byl závěr, že plemennou příslušností je ovlivněna úroveň hořčíku.
V koncentraci mědi a zinku nebyly zjištěny podstatné rozdíly (CIESLA et al., 2001).
Molekuly a ionty minerálních prvků se nacházejí téměř ve všech buňkách těla. Ve
většině případů ve formě vodných roztoků, méně často jako součást pevných tkání, jako
jsou kosti, zuby, zrohovatělé útvary apod. Jejich přítomnost v buňkách má poměrně velký
vliv na funkci a výživu celého organismu. Řadíme je tedy spolu s organickými látkami
13
jako jsou uhlík, vodík, kyslík a dusík, mezi tzv. biogenní prvky, čili prvky pro živočišný
organismus nezbytné (JELÍNEK et al., 2003).
Dalším kritériem na základě kterého můžeme tyto látky dělit, jsou sloučeniny, které
z nich vznikají. Síra, chlor, fosfor jsou tedy látky kyselinotvorné. Draslík, sodík, vápník a
hořčík pak řadíme mezi prvky alkalické. Přebytek prvků z jedné či druhé skupiny v krmné
dávce zvířete je naprosto nežádoucí. Při několikanásobném převýšení doporučené dávky
mohou být tyto prvky pro organismus dokonce toxické (ZEMAN et al., 2006).
3.2.1 Makroprvky
Mezi makroprvky nebo také makro elementy řadíme vápník, fosfor, hořčík, sodík,
draslík, síru a chlor.
Vápník
Minerální prvek zastoupený v tělech zvířat v největším množství. Většina vápníku
je obsažena ve skeletu a zubech. Středně velký kůň má v těle asi 7 kg vápníku, z toho 99%
v kostech (MEYER et al., 2003). Současně s fosforem tvoří základ anorganické hmoty
skeletu. Zbylé procento se nachází v extracelulární tekutině a měkkých tkáních. Je nezbytný pro kontraktibilitu svaloviny, tonus svalstva, nervosvalovou dráždivost a srážlivost krve. Napomáhá udržení normálního pH krve. Je součástí krevní plasmy, kde se jeho koncentrace pohybuje v rozmezí 2,25 – 3,2 mmol/l. TUK et al., (2005) provedl pokus zaměřený
na změny koncentrace vápníku, fosforu a hořčíku v krevní plasmě během gravidity a začátku laktace. Výzkum byl proveden na šesti holštýnských klisnách ve věku 5 – 10 let.
Krev pro analýzu byla odebrána v každé třetině gravidity a na počátku laktace. Krevní
plasma byla oddělena centrifugací. Koncentrace minerálů v plasmě byla určena spektrofotometrem. Při vyhodnocení pokusu se zjistilo, že koncentrace vápníku se během druhé třetiny gravidity výrazně snížila, ve srovnání s koncentrací v první a třetí třetině. Během třetí
třetiny gravidity pak koncentrace vápníku výrazně vzrostla v porovnání s výsledky získanými v první a poslední části experimentu. V plazmě je asi 50% biologicky aktivního ionizovaného vápníku. 40% je vázáno na bílkoviny, převážně albumin. Zbylých 8 – 10% je
vápník v komplexní vazbě.
K vstřebávání vápníku z potravy dochází v žaludku a tenkém střevě a to aktivní
nebo pasivní difůzí, což je ovlivněno koncentrací tohoto prvku v zažitině. Při nízké kon-
14
centraci dochází k aktivní resorpci závislé na přítomnosti parathormonu, kalcitriolu a specifického proteinu vázajícího vápník. V opačném případě probíhá pasivní difůze na základě elektrochemického gradientu. Míra resorpce je ovlivněna i jinými faktory, jako je např.
přítomnost laktozy, optimální koncentrace aminokyselin, mastných kyselin a tuků. Negativní vliv na resorpci má kyselina šťavelová, zvýšený obsah fosforu, draslíku, hořčíku a
hliníku. Také krmná dávka bohatá na tuky není vhodná, protože napomáhá vzniku vápenatých mýdel a průchod zažitiny střevem se zrychluje. Vstřebaný vápník postupuje nejdříve
do kostní tkáně, odkud se pak uvolňuje do krve.
Míra vstřebávání vápníku je závislá na několika faktorech. Jedním z nich je například věk zvířete. STEPHENS et al., (2004) popisuje pokus, jehož účelem bylo stanovení
minerální bilance u mladých koní v dostihovém tréninku. Dvacetčtyři ročků bylo rozděleno
do podskupin a každé podskupině byla následně přidělena jedna ze čtyř diet. Každá dieta
obsahovala jiné množství vápníku, fosforu a hořčíku. V průběhu pokusu byla třikrát provedena celková sbírka trusu a zkouška pro stanovení absorbce a zadržení minerálů. Výsledky
pokusu ukázaly, že absorbce a zadržení vápníku v organismu bylo v 64. dni pokusu nižší
než na začátku a v 128. dni.
Exkrece se uskutečňuje zejména prostřednictvím výkalů. Vylučování vápníku močí
je minimální. Ze všech druhů hospodářských zvířat má kůň, společně s králíkem, relativně
nejvyšší koncentraci vápníku v moči (JELÍNEK et al., 2003). Určité množství vápníku se
vylučuje také v potu. Zejména u pracujících koní dochází díky pocení ke zvýšené exkreci
vápníku. Důsledkem je zvýšená potřeba tohoto prvku (MEYER et al., 2003).
Dlouhodobý nedostatek vápníku vyvolává u zvířat mnoho poruch zdravotního stavu. U klisen po porodu dochází k onemocněním velmi podobným hypokalcemii u krav,
koz a bahnic (JELÍNEK et al., 2003). Příčinou tohoto onemocnění, nazývaného též mléčná
horečka nebo poporodní paréza, je nevyvážená výživa minerálními látkami, zejména vápníku, v předporodním období. Důvodem pro vznik mléčné horečky může být přebytek přijímaného vápníku v závěru březosti. Díky této chybě ve výživě totiž nenastane dostatečná
mobilizace kosterních rezerv. Jeho krevní obsah se po porodu v důsledku rostoucí produkce mléka rychle vyčerpá a svalovou slabostí dojde k poporodnímu ulehnutí (MUDŘÍK et
al., 2006). MEYER et al., (2003) uvádí, že u zvířat postižených tímto onemocněním bývá
klinicky prokázána nízká koncentrace vápníku v extracelulární tekutině. Je-li tato hladina
nízká, snižuje se i množství uvolněného acetylcholinu, které nestačí pro uskutečnění přenosu impulsu. Příčinou tohoto onemocnění je tedy nervosvalový blok.
15
Hypokalcemická zvířata vykazují snížený příjem krmiv, nižší sekreci inzulinu a
tím i nižší příjem glukózy. Následkem jsou velké ztráty tělesné hmotnosti a zhoršení plodnosti. Jestliže dojde k rozvoji třetího stádia onemocnění s typickými komatózními příznaky, může postižené zvíře během 12-14 hodin uhynout. Preventivní opatření spočívá
v technice krmení před porodem. Zvířata v poslední fázi březosti by neměla dostávat krmiva bohatá na vápník a draslík. V opačném případě totiž dojde k omezení funkce parathormonu, což způsobuje pokles mobilizovatelnosti vápníku z kostí (MUDŘÍK et al., 2006).
HAGYARD et. al, (1997) zmiňuje případ výskytu hypokalcemie u hříbat. Čistokrevná hříbata ve věku od 4 dní do 5 týdnů byla se začínajícími zdravotními problémy převezena na veterinární kliniku. U všech pacientů byl zaznamenán průjem, svalová tuhost a
strnulá chůze. Orální doplnění vápníku nevyvolalo žádné zlepšení. Postupem času se příznaky rozvinuly do výrazné svalové ztuhlosti doprovázené záchvaty křečí. Všechna hříbata
v tomto případě nakonec zemřela nebo byla utracena.
Při karenci vápníku může dojít také k částečné demineralizaci kostry lebky. Horní
čelist se následkem tlaku zubů vyboulí takže hlava zvířete vypadá větší. U hříbat je tento
projev nedostatku doplněn ještě slábnutím, křivením a záněty končetin. Při déle trvajícím
nevyváženém přísunu minerálních látek dochází u koní k oslabení a zánětu kostí. Tyto
problémy, projevující se nejprve ztuhlostí, kulháním a nejistou chůzí, mohou vyústit až ve
zlomeniny a natržené šlachy (MEYER et al., 2003).
Nadbytek vápníku v dietě nevyvolává intoxikaci, ale negativně ovlivňuje resorpci
fosforu, hořčíku a zinku (JELÍNEK et al., 2003). MEYER et al., (2003) uvádí, že přebytek
vápníku snášejí koně do určité míry bez problémů. Jedná se o 2-3 násobné překročení
normy. Podmínkou je ovšem dostatek ostatních minerálních látek, jako je hořčík, železo,
mangan nebo zinek. Autor dále zdůrazňuje, že předávkování vápníkem stimuluje jeho vylučování ledvinami, což zvyšuje riziko tvorby močových kamenů.
Fosfor
Je druhým nejrozšířenějším prvkem v tělech zvířat. Největší část fosforu (80 –
90%) je uložena v kostech a zubech (JELÍNEK et al., 2003). MEYER et al., (2003) uvádí,
že v těle koně je obsaženo asi 4 kg fosforu a z toho 80% obsahuje kostra. Zde se nachází
jeho anorganická forma – hydroxyapatit, fosforečnan vápenatý, hořečnatý a sodný.
V erytrocytech, svalech a nervové tkáni se pak vyskytuje jeho organická forma – fosforečnan vápenatý, hořečnatý a sodný (JELÍNEK et al., 2003). V krevní plasmě je koncentrace
16
tohoto prvku v rozmezí 2,5 – 6,6 mmol/l a nachází se zde jak organická tak anorganická
forma (ZIMA et ZWICK, 1990).
Fosfor se účastní téměř všech metabolických reakcí. Je proto považován za nejuniverzálnější minerální prvek. Zasahuje do metabolismu aminokyselin, sacharidů, bílkovin,
tuků, vitamínů i ostatních minerálních látek. Tvoří základní složku ATP a ADP, které jsou
obsaženy ve všech buňkách organismu a jsou zdrojem energie pro jednotlivé reakce, včetně těch umožňující svalové kontrakce. Je také součástí nukleových kyselin a vitamínů.
Hraje důležitou úlohu v humorálních regulacích a pufračním systému organismu (SOVA et
al., 1990).
Fosfor se ve formě kyseliny fosforečné vstřebává v jednotlivých úsecích trávícího
traktu.Toto vstřebávání ovlivňuje mnoho faktorů, ke kterým patří např. věk zvířete, jeho
produkce, úroveň výživy a forma fosforu obsažená v zažitině. Velmi dobře se resorbují
zejména rozpustné formy fosforu. U nerozpustných forem a fytátů se jeho využitelnost
snižuje, ale u přežvýkavců je možné ji zvýšit pomocí působení fytázy (JELÍNEK et al.,
2003). Kůň využije z klasické krmné dávky 35 – 55% fosforu. Nižší využití je, i při jeho
dostatečném příjmu způsobeno právě neschopností odbourat fosfor v zrninách vázaný na
fytin. Jeho uvolnění je vázáno na enzym fytázu. Ten produkují bakterie obývající slepé
střevo, a proto je tento fosfor méně dostupný než anorganický (DUŠEK et al., 1999).
Nadbytek vápníku a hořčíku způsobuje změny poměru vápníku a fosforu, který by
měl být 1:1 (REECE, 1998). Díky tomu dochází k výraznému snížení využitelnosti fosforu. Homeostáza fosforu je udržována díky parathormonu, který společně s vitaminem D
umožňuje jeho aktivní resorpci v duodenu a ovlivňuje také metabolismus kostní tkáně.
Uvolňuje totiž vápník a fosfor ze skeletu a podporuje jejich vstřebávání v ledvinách. Vitamin D je naopak důležitý při ukládání těchto prvků do kostní tkáně v průběhu mineralizace
(JELÍNEK et al., 2003).
Exkrece fosforu probíhá u koní prostřednictvím výkalů a moči. Stejně jako
v případě vápníku dochází u pracujících koní ke zvýšené potřebě fosforu vzhledem k jeho
vylučování potem a v důsledku vyššího příjmu krmiva také trusem (MEYER et al., 2003).
Nedostatečný příjem fosforu narušuje růst a vývoj kostí (JELÍNEK et al., 2003).
Mláďata jsou v takovém případě postižena křivicí, dospělí jedinci pak osteomalácií
(REECE, 1998). Dalšími příznaky karence fosforu jsou podle JELÍNKA et al., (2003)
snížená plodnost, snížená konverze živin a syndrom snížené tučnosti mléka.
17
V důsledku příliš vysokého přijmu fosforu dochází k narušení procesu přeměny vitaminu D na kalcitriol a narušení resorpce vápníku, zinku, mědi a železa (JELÍNEK et al.,
2003).
Hořčík
Tento prvek je na rozdíl od dvou předešlých zastoupen v živočišných organismech
poměrně málo. Jen asi 0,005% hmotnosti těla (JELÍNEK et al., 2003). LABUDA et al.,
(1982) uvádí 0,04 – 0,05 % hmotnosti těla. Převážná většina hořčíku je uložena v kostře a
jen asi 1% se nachází v měkkých tkáních, především ve svalovině, játrech, nervové tkáni, a
extracelulární tekutině. V krvi je obsažen zejména v erytrocytech, kde se vyznačuje poměrně stálou koncentrací, pohybující se v hodnotách od 0,7 do 1,4 mmol/l. Tato hodnota je
podstatně ovlivněna příjmem hořčíku v krmné dávce a úrovní resorpce (JELÍNEK et al.,
2003).
Hořčík zasahuje do metabolismu aminokyselin, nukleových kyselin, sacharidů, lipidů, bílkovin, vitamínů i minerálních látek. Je účastníkem procesů nervosvalové dráždivosti a imunitních reakcí organismu. Hraje také podstatnou roli ve funkci velkého množství enzymů. Může být jejich přímou součástí neb aktivátorem (SOVA et al., 1990). Množství hořčíku obsaženého v organismu může být, stejně jako u vápníku, ovlivněno graviditou. Vyplývá to z výsledků již výše uvedeného pokusu, jehož autorem je TUK et al.,
(2005). Výsledky tohoto pokusu ukázaly, že během prvního období gravidity byla koncentrace hořčíku prokazatelně vyšší než na začátku laktace.
Vstřebávání hořčíku je problematičtější než např. u vápníku, draslíku a sodíku.
Obzvláště v případě, kdy jde o resorpci ze sirných solí. U přežvýkavců probíhá tento proces v předžaludku, slézu a duodenu. Intenzita závisí na obsahu strukturní vlákniny v krmné
dávce. V průběhu kolostrálního období dochází k resorpci ve slezu a v tenkém a tlustém
střevě. Jakmile začne zvíře přijímat strukturní vlákninu, klesá míra resorpce z původních
80% na 30 – 35%. V tomto období probíhá vstřebávání převážně v předžaludku, slezu a
duodenu. Podstatná je také schopnost reabsorbce hořčíku v ledvinových tubulech, která je
u všech druhů zvířat poměrně vysoká (JELÍNEK et al., 2003). Stejně jako u obou předcházejících prvků je i zde míra resorpce a zadržení vápníku v organismu závislá na věku a
zatížení zvířete. Z výsledků pokusu zabývajícího se minerální bilancí mladých koní
v dostihovém tréninku vyplynulo, že systémová výkonnost zadržení hořčíku byla nižší 64.
a 128. den pokusu oproti nultému dni. Je tedy možné říct, že začátek zátěže ovlivňil po-
18
travní požadavky na hořčík, stejně jako vápník a fosfor (STEPHENS et al., 2004). Nadbytek vápníku, draslíku a dusíkatých látek v krmné dávce má na resorpci hořčíku negativní
vliv. Jak uvádí ZEMAN a ŠAJDLER, (2002) je mezi hořčíkem a vápníkem antagonistický
vztah. Nadbytek hořčíku tedy znemožňuje efektivní metabolismus vápníku. V případě, že
vápník v organismu chybí může mít hořčík podle těchto autorů až toxické účinky.
Z organismu se vylučuje převážně výkaly, v menší míře pak močí. Koncentrace
v moči je závislá na koncentraci v krevní plasmě. Pokud je nedostatek hořčíku v krmné
dávce jeho obsah v moči klesá. Malé množství hořčíku je vylučováno také potem, proto
mají pracující koně zvýšenou potřebu tohoto prvku (MEYER et al., 2003).
Nedostatek hořčíku se u koní projevuje zvýšenou vznětlivostí, svalovým třesem,
křečemi a tetaniemi
(MEYER et al., 2003). Při hypomagnezemické tetanii dojde
k významnému snížení koncentrace hořčíku v krevní plasmě. Zvířata jsou postižena záchvaty křečí, které jsou vystřídány krátkým obdobím somnolence (JELÍNEK et al., 2003).
Ztráty úhynem jsou podle tohoto autora značné Předávkování do 3-4 násobného překročení
normy nevede k žádným nepříznivým následkům. V kombinaci s přebytkem fosforu však
vzniká riziko tvorby střevních a močových kamenů (MEYER et al., 2003).
Draslík
Tvoří přibližně 0,2 – 0,3% hmotnosti těla. V organismu je zastoupen ve formě chloridů, uhličitanů a fosforečnanů. Vyskytuje se především v intracelulárních prostorách
(BUKVAJ et al., 1971). Největší koncentraci vykazují játra a svaly. Ze zhruba 100 g draslíku, které obsahuje tělo dospělého koně vážícího 500 kg, je 90% uloženo v buněčných
prostorách, především ve svalové tkáni. Je nezbytný nejen pro regulaci osmotického tlaku
buněk, ale také jako aktivátor řady enzymů (MEYER et al., 2003). Intracelulární draslíkový kationt má významnou úlohu v aktinomyozin-ATP systému ve svalu. Společně se sodíkem se podílí na tvorbě elektrických potenciálů při přenosu nervových vzruchů (DUŠEK et
al., 1999). Ovlivňuje také kontraktilitu a tonus svalstva včetně srdečního svalu. Je antagonistou vápníku, sodíku a hořčíku (SOVA et al., 1990).
Resorpce probíhá zejména v tenkém střevě, u přežvýkavců také v bachoru. Homeostáza tohoto prvku je regulována přesunem mezi intracelulární a extracelulární tekutinou.
Jestliže se koncentrace v extracelulární tekutině zvýší, dojde k vylučování inzulínu. Ten
napomáhá přestupu draslíku do buněk a snižuje tak jeho koncentraci v extracelulární tekutině. Důležitou funkci zde mají také ledviny. S rostoucím vstřebáváním sodíku dochází ke
19
zvyšování sekrece draslíku, což brání vylučování vodíkových iontů a může tak dojít
k narušení acidobazické rovnováhy (MEYER et al., 2003). Organismus není schopen ukládat tento prvek do zásoby. Přebytečný draslík tedy odchází z těla ven. Vylučování probíhá
z 90% močí přes ledviny (DUŠEK et al., 1999). Vylučování výkaly je minimální. U těžce
pracujících koní dochází k vysokému vylučování potem (MEYER et al., 2003)
Krmné dávky většinou obsahují dostatečné množství draslíku. Primární nedostatek
draslíku, který se projevuje sníženou chutí k žrádlu a oslabením svalů se tedy v praxi příliš
nevyskytuje (MEYER et al., 2003). K nedostatku draslíku v organismu dochází například
u mláďat v období mléčné výživy nebo při přechodu na objemná krmiva. Deficit může být
podmíněn také onemocněním trávícího ústrojí. REECE (1998) uvádí jako projevy hypokalemie zvětšené břicho, průjem a neupravený vzhled. Tento stav může vést až k letargii,
upadnutí do komatu a následné smrti.
Mnohem častější je nadbytečný příjem tohoto prvku a to zejména u skotu. Draslík
omezuje resorpci hořčíku a tím napomáhá ke vzniku tetanií. U krav v poporodním období
pak zpomaluje involuci dělohy a podílí se na vzniku ovariálních cyst (JELÍNEK et al.,
2003). Koně jsou na rozdíl od skotu k nadměrnému příjmu draslíku poměrně tolerantní.
Teprve při extrémně vysokých dávkách stoupá spotřeba vody a množství vylučované moči.
Zajímavostí je výskyt autozomálního dominantního genu u amerických kvarterů. Jeho přítomnost disponuje nositele k hyperkalcemické paralýze. Takoví koně pak musí dostávat
draslík jen v omezeném množství (JELÍNEK et al., 2003).
Sodík
Tento prvek tvoří asi 0,13-0,2% hmotnosti těla živočichů. Jeho koncentrace
v organismu se s přibývajícím věkem snižuje. Je hlavním kationem extracelulární tekutiny.
V buňkách se na rozdíl od draslíku vyskytuje pouze v malém množství. Relativně vysokou
koncentraci mohou vykazovat játra, ledviny a kostní tkáň. 30-40% kostního sodíku tvoří
rychle vyměnitelná forma, snadno přecházející do extracelulární tekutiny. Skelet se tímto
mechanismem uplatňuje v procesu homeostáze sodíku.
Hlavní funkcí sodíku je regulace osmotického tlaku (JELÍNEK et. al, 2003). Podle
BUKVAJE et al., (1971) se tento prvek podstatně podílí na osmotickém tlaku krve a ostatních tělních tekutin. S tím souvisí i jeho vliv na výměnu vody v organismu. V případě že se
sníží množství sodíku v přijímané potravě, sníží se také obsah vody ve tkáních a naopak.
20
Jako další funkce v organismu uvádí JELÍNEK (2003) účast na nervosvalové dráždivosti a
přenos impulsů. Dále zasahuje do metabolismu draslíku a hořčíku.
Resorpce probíhá v celém úseku trávícího traktu aktivním způsobem (JELÍNEK et
al., 2003). Část vstřebaného sodíku se ukládá do zásoby v podkožním vazivu a v kostech.
Jeho metabolismus v těle je poměrně intenzivní. Mezi kostní tkání a krevní plasmou se
denně vymění až 30-40 % sodíku (SOVA et al., 1990). K exkreci dochází prostřednictvím
moči, výkalů a potu. Nejvíce sodíku se vylučuje močí. U druhů zvířat s větším množstvím
potních žláz dochází při zvýšené fyzické námaze a vysoké teplotě k významnému vylučování potem (JELÍNEK et al., 2003). U jezdeckých koní proto poměrně snadno dochází ke
vzniku karence (MEYER et al., 2003).
Potřeba sodíku je závislá na věku, produkci, graviditě, kondici, fyzické námaze organismu a okolní teplotě. Z pravidla se vyjadřuje pomocí potřeby chloridu sodného. Krmná
dávka by podle obecných doporučení měla obsahovat 0,5 - 1 % soli (DUŠEK et al., 1999).
Mnoho krmiv obsahuje jen nepatrné množství tohoto prvku. V zeleném krmení stejně jako
v seně a siláži je často zastoupen pouze v množství 0,5 g/kg sušiny, někdy dokonce jen 0,2
g/kg. Také obiloviny mají obsah sodíku velice nízký. Více sodíku obsahuje řepa a melasa.
Díky tomu se poměrně často setkáváme se situací, kdy je příjem sodíku nedostatečný i pro
potřeby záchovy. Dostatečné zásobení sodíkem je možné zajistit solným lizem, případně
přídavkem soli do krmné dávky ( MEYER et al., 2003)
Jako projevy karence sodíku uvádí REECE, (1998) zpomalení růstu, porušení oční
rohovky a poruchy reprodukce – samčí neplodnost a zpožděná pohlavní dospělost u samic.
JELÍNEK, (2003) zmiňuje u projevů nedostatku také sníženou produkci mléka v důsledku
snížené žravosti. Dále dehydrataci, svalovou slabost a projevy lízavky. Nadměrná konzumace sodíku v kombinaci s nedostatečným příjmem vody vyvolává nechutenství, poruchy
trávení a v krajních případech až intoxikaci. Projevuje se nervovými poruchami a výskytem křečí. Většinou končí úhynem zvířete (JELÍNEK et al., 2003). REECE, (1998) zmiňuje u projevů předávkování sodíkem poruchy chůze, slepotu, poruchy nervů.
Síra
Tvoří 0,15-0,25% hmotnosti organismu. Je zastoupena ve všech buňkách a tělních
tekutinách organismu a to zejména ve formě bílkovin. Tyto bílkoviny obsahují sirné aminokyseliny jako je cystin, cystein a metionin. Kosti a chrupavky obsahují síru ve formě
21
chondroitinsulfátu. Anorganická síra tvoří pouze zanedbatelný podíl síry obsažené
v organismu. S přibývajícím věkem se obsah tohoto prvku v organismu zvyšuje. Největší
mírou je síra zastoupena v srsti, peří, rohovině kopyt a paznehtů (JELÍNEK et al., 2003).
Zvláštní význam má tedy u zvířat chovaných na vlnu, protože tento produkt obsahuje poměrně velké množství cystinu (KOMÁREK et al., 1964).
Organická síra se vstřebává v tenkém střevě v podobě sirných aminokyselin. Resorpce síry ve formě síranů je nepatrná a probíhá pasivním způsobem. Exkrece se uskutečňuje prostřednictvím ledvin (JELÍNEK et al., 2003). Síra, která se odštěpí v organismu od
organických sloučenin, se okysličuje na kyselinu sírovou, která je neutralizována a ve formě solí odváděna ven z těla (KOMÁREK et al., 1964). Výkaly je pak vyloučena síra, která nebyla vstřebána nebo přestoupila do střeva pomocí žluči ve formě taurinu vázaného na
žlučové kyseliny.
Nedostatek síry v organismu se podle REECE, (1998) projevuje zpomaleným růstem v důsledku nedostatku aminokyselin obsahujících síru nutných pro syntézu bílkovin.
JELÍNEK et al., (2003) dále řadí mezi projevy nedostatku tohoto prvku sníženou produkci
mléka a mléčných bílkovin, poruchy reprodukce, špatnou kvalitu rohoviny kopyt a paznehtů a poruchy imunity u mláďat. Zvýšený příjem anorganické síry může podle tohoto autora
vyvolat poruchy trávení, průjmy i zánětlivé procesy na sliznicích trávícího ústrojí. Oba
autoři citovaní v tomto odstavci shodně uvádí, že k intoxikaci zvířat v důsledku nadměrného příjmu síry v praxi nedochází.
Chlor
Tvoří přibližně 0,1-0,18% hmotnosti organismu a je obsažen v extracelulární i intracelulární tekutině a to ve formě chloridového iontu. Jeho koncentrace je poměrně vysoká zejména v žaludeční a slezové tekutině, mozkomíšním moku, krevní plasmě, nervové a
jaterní tkáni (JELÍNEK et al., 2003). Zapojuje se do řízení osmotického tlaku a acidobazické rovnováhy a je nezbytný pro tvorbu kyseliny chlorovodíkové, podílející se na trávení
v žaludku i slezu zvířat (REECE, 1998).
Chloridy se vstřebávají v tenkém i tlustém střevě, pasivním i aktivním způsobem.
Exkrece je pak podobně jako u sodíku a draslíku zajištěna močí, potem a mlékem u laktujících zvířat. K vylučování prostřednictvím výkalů dochází jen zřídka, například při průjmových onemocněních (JELÍNEK et al., 2003). U jezdeckých koní dochází stejně jako v případě sodíku poměrně snadno ke vzniku karence. Je to způsobeno zvýšeným pocením při
22
intenzivní práci. Dostatečné zásobení chlorem je možné zajistit solným lizem, případně
přídavkem soli do krmné dávky (MEYER et al., 2003).
I když je potřeba chloridů relativně velká, běžně se s jejich deficitem nesetkáváme.
Hypochloremická alkalóza nastává obvykle v důsledku fyziologických poruch jako je
zvracení, spíše než v důsledku deficience (REECE, 1998). V takovém případě dochází ke
změnám koncentrace chloridů v krevní plasmě a následnému vzniku metabolické hypochloremické alkalózy. Chloridy jsou z organismu snadno vylučovány močí, takže jejich
zvýšený příjem nemá na zdravotní stav zvířat negativní vliv (JELÍNEK et al., 2003).
3.2.2 Mikroprvky
Do skupiny mikroprvků či mikroelementů patří např. železo, měď, zinek, selen,
mangan jod atd. Tyto prvky nazýváme též stopové.
Jejich koncentrace v živočišných tkáních je velmi nízká. Jsou však nepostradatelné
pro funkci organismu a nelze je nahradit jinými prvky nebo sloučeninami. Koncentrace
této skupiny prvků ve tkáních je poměrně konstantní. V určitých obdobích života koní se
však objevují určité rozdíly. CIESLA et al., (2001) porovnávala koncentraci hořčíku, zinku, mědi, železa a manganu v krevním séru matek a jejich novorozených hříbat. Autorka
zjistila, že koncentrace hořčíku v séru novorozených hříbat byla podstatně nižší než u jejich matek. Naopak měď dosáhla u hříbat podstatně vyšších hodnot než u matek. Dále byla
do pokusu zahrnuta i starší, tříměsíční hříbata. Koncentrace hořčíku, mědí a železa byla u
těchto jedinců vyšší než u sledovaných matek, zatímco obsah zinku byl v porovnání
s matkami nižší.
I když je požadovaná koncentrace těchto prvků v tělech zvířat poměrně nízká, je
nutné vyvarovat se jejich nedostatku. Karence stopových prvků totiž vyvolává strukturální
a fyziologické změny, které jsou vždy spojeny se změnami biochemickými.
Železo
Tvoří přibližně 0,006-0,007% hmotnosti živého těla zvířat. V organismu se vyskytuje především v komplexních formách vázaných na bílkoviny. Mezi ně patří hemoglobin,
myoglobin a hemové enzymy (kataláza, peroxidáza). K nehemovým sloučeninám železa
řadíme například transferin, feritin a hemosiderin. Sloučeniny obsahující železo mají důle-
23
žitou roli v mnoha biochemických procesech organismu. Umožňují transport kyslíku a
oxidu uhličitého, oxidační a oxidoredukční procesy, tvorbu adenosintrifosfátu a vody
(JELÍNEK et al., 2003). Podle REECE, (1998) je hlavní funkcí železa podíl na tvorbě hemoglobinu, cytochromu a myoglobinu, které se účastní buněčného dýchání.
Hlavními částmi trávicí soustavy ,ve kterých probíhá resorpce železa, jsou žaludek,
dvanáctník a lačník. Míra vstřebávání tohoto mikroelementu je poměrně nízká, pohybuje
se do 10%. Jen při výrazném deficitu dochází k jejímu zvýšení. Krmiva obsahují trojmocnou formu železa, která se však v organismu nevstřebává. Podmínkou pro resorpci je tedy
redukce na železo dvojmocné. Tomu napomáhá kyselina chlorovodíková v žaludku, kyselina askorbová, cystein a lysin. Exkrece se uskutečňuje především výkaly. V případě, že je
organismus železem dobře zásoben, dojde k snížení míry resorpce a zbylé železo odchází
ve výkalech z těla ven. Dále je vylučováno také železo z odloupaných epitelů a železo vyloučené žlučí a trávícími šťávami (JELÍNEK et al., 2003).
V důsledku nedostatečného přijmu železa dochází ke sníženému obsahu hemoglobinu a erytrocytů neboli hypochromní mikrocytární anémii (REECE, 1998). Podle
JELÍNKA et al., (2003) se tato komplikace vyskytuje nejčastěji u mláďat v období mléčné
výživy. U kojených hříbat se zpravidla žádné příznaky nedostatku neobjevují. Je však třeba
věnovat zvýšenou pozornost dodávání železa předčasně narozeným hříbatům. 50% tohoto
prvku se totiž v těle plodu ukládá až v posledním měsíci březosti. Příznaky nedostatku železa můžeme občas pozorovat u dostihových koní a koní trpících silnou invazí parazitů
(MEYER et al., 2003). Nadbytečný příjem železa se, jak již bylo výše uvedeno, nevstřebává a vylučuje se výkaly. Intoxikace železem se tedy nevyskytuje. Vysoká koncentrace
v krmné dávce však negativně ovlivňuje resorpci mědi, zinku a manganu (JELÍNEK et al.,
2003).
Měď
Tvoří asi 0,002 – 0,0025% hmotnosti zvířat. Nejvíce mědi nacházíme v játrech,
ledvinách, slezině, srdci a mozku. Nejméně pak v hypofýze, štítné žláze a prostatě. Obecně
je ale možné říct, že je zastoupena ve všech tkáních organismu (JELÍNEK et al., 2003). Je
nepostradatelná pro tvorbu nervové a pojivové tkáně, krve, pigmentu a správný vývoj kostí. Při dlouhodobém nedostatku mohou být všechny tyto procesy narušeny. Často dochází
24
také k anemii, zejména u hříbat. Kojená hříbata, umístěná na pastvě chudší na měď, trpí
tzv. generalizovanou osteochondrozou. Projevuje se bolestivými otoky zejména na spěnkách (MEYER et al., 2003). JELÍNEK et al., (2003) také uvádějí nedostatek mědi jako
možnou příčinu poruch plodnosti, zejména pak embryonální mortality. U starších koní se
v případě karence mědi zvyšuje riziko praskání cévních stěn (MEYER et al., 2003).
Vstřebává se aktivním způsobem v tenkém střevě. Důležitou úlohu v tomto procesu
hrají aminokyselina a specifická bílkovina. V krvi se měď váže na albumin a je dopravena
do jater. Zde dochází k její přeměně na metaloproteiny a metaloenzymy. Ty se pak aktivně
zapojují do metabolických procesů. Část mědi se v játrech ukládá do zásoby. Ke vstřebávání pomocí koncentračního spádu, tedy pasivní resorpci, dochází pouze v případě extrémně vysokého obsahu mědí v zažitině. Poměrně snadno může dojít k sekundární karenci. Ta
je způsobena příliš vysokou koncentrací železa, síry a molybdenu v dietě zvířete. Tyto
prvky dokážou vstřebávání mědi výrazně omezit (JELÍNEK et al., 2003).
Mléko klisny je na měď poměrně chudé, krmná dávka chovných klisen by tedy měla obsahovat asi 10 mg/kg sušiny krmiva. U ostatních koní by měla být zastoupena
v rozsahu 8 až 10 mg/kg sušiny krmiva (JELÍNEK et al., 2003). OR et al., (2004) uvádí,
že množství mědi obsažené v krvi koní se v průběhu roku mění. Toto tvrzení je výsledkem
pokusu, během kterého byli koně v jednotlivých obdobích roku krmeni různými krmivy.
Na podzim a na jaře jim byla předkládána čerstvá zelená píce, která byla v zimním období
nahrazena slámou a granulovaným krmivem. Kontrolní vzorky krve byly odebrány
v květnu, březnu a listopadu. Rozbory ukázaly, že hladina mědi v krevním séru u vzorku
odebraného v květnu byla podstatně nižší, než u vzorků z března a listopadu. Tyto výsledky potvrzují výše uvedené riziko nedostatku mědi zejména při pastvě na chudších travních
porostech.
K nadbytku tohoto prvku v krmné dávce jsou koně poměrně tolerantní. Přesto by
ale jeho koncentrace v krmivu neměla přesahovat hranici 50 mg/kg sušiny. Důvodem je
zejména skutečnost, že měď se velice snadno ukládá v játrech, což může způsobit jejich
poškození. Dalšími riziky jsou hemolýza erytrocytů a hemoglobinurie (JELÍNEK et al.,
2003).
Mangan
25
Jeho koncentrace v těle činí přibližně 400-600 µg/kg živé hmotnosti zvířat
(JELÍNEK et al., 2003). Největší koncentrace manganu je v játrech a ledvinách, nejnižší v
plicích (KOMÁREK et al., 1964). Poměrně vysoká koncentrace tohoto prvku je také
v pankreatu, hypofýze a kostní tkáni. (JELÍNEK et al., 2003). V organismu se podílí na
mnoha biologických procesech. Patří k nim například metabolismus aminokyselin, syntéza
mastných kyselin a metabolismus cholesterolu. Je také velice důležitý pro tvorbu kostí
(REECE, 1998). Účastní se syntézy polysacharidů chrupavky, je nezbytný pro tvorbu a
přestavbu chrupavčité tkáně a ovlivňuje mineralizaci skeletu (JELÍNEK et al., 2003).
Míra resorpce probíhající ve dvanáctníku je poměrně nízká. Pohybuje se v rozmezí
1-5% z celkového obsahu v krmné dávce (JELÍNEK et al., 2003). Případný nadbytek vápníku a fosforu ještě přispívá k jejímu snížení (REECE, 1998). Vylučování probíhá především prostřednictvím výkalů. Endogenní mangan obsažený ve žluči se zde setkává
s neresorbovaným manganem a odchází z těla pryč. V moči se tento mikroelement nachází
pouze ve stopovém množství (JELÍNEK et al., 2003).
Karence manganu se vyskytuje u většiny kategorií hospodářských i laboratorních
zvířat (JELÍNEK et al., 2003). Mezi hlavní příznaky nedostatku tohoto prvku patří slabý
růst, zkrácení dlouhých kostí, degenerace varlat u samců a narušená ovulace u samic
(REECE, 1998). Podle MEYERA et al., (2003) je zásobení organismu manganem většinou
dostatečně zajištěno krmnou dávkou a příznaky jeho nedostatku nejsou známy. Zvýšený
příjem manganu je všemi druhy živočichů poměrně dobře tolerován, omezuje však resorpci
zinku (JELÍNEK et al., 2003). Podle obou autorů citovaných v tomto odstavci je pravděpodobnost intoxikace poměrně malá. JELÍNEK et al., (2003) však upozorňuje na zvýšené
riziko jejího výskytu v okolí průmyslových komplexů na zpracování manganatých rud.
Zinek
Vyskytuje se ve všech buňkách organismu. Jeho celkový obsah v těle zvířat je asi 10-15x
vyšší než obsah mědi. Nejvyšší podíl tvoří zinek obsažený ve svalové a kostní tkání (JELÍNEK et
al., 2003). KOMÁREK et al., (1964) uvádí poměrně vysoký podíl zinku také v játrech,
slinivce břišní, pohlavních orgánech a jejich produktech. Nejnižší koncentrace je v nervové
tkáni a plicích. Je součástí a aktivátorem mnoha enzymů, např. karboanhydrázy
(JELÍNEK et al., 2003). Tento enzym stimuluje proces uvolnění oxidu uhličitého
z kyseliny uhličité a proto je nezbytný při dýchání. Byl objeven také jako součást hormonu
slinivky břišní, inzulínu (KOMÁREK et al., 1964). JELÍNEK et al., (2003) dále zdůraz-
26
ňuje význam zinku při syntéze bílkovin a nukleových kyselin, růstu zvířat, metabolismu
kostí a fyziologických procesech v kůži a kožních derivátech. Důležitá funkce zinku je
podle tohoto autora patrná také v případě imunitního systému. Je totiž nezbytnou součástí
procesu tvorby leukocytů, ovlivňuje fagocytózu a tvorbu protilátek.
Resorpce zinku probíhá aktivní formou především ve dvanáctníku. Nejprve dojde
k navázání na specifický protein a následně přestupuje do lymfy a krve. Míra vstřebávání
je ovlivněna např. koncentrací zinku v zažitině a jeho rozpustností ve dvanáctníku , potřebou organismu, věkem zvířat i působením ostatních prvků (JELÍNEK et al., 2003). Využitelnost zinku negativně ovlivňuje například nadbytek vápníku. Způsobuje totiž jeho vyvázání (REECE, 1998). K exkreci endogenního zinku dochází pomocí slin, pankreatické a
střevní šťávy a žluči. Poměrně velké množství takto vyloučeného zinku se může znovu
vstřebat. Neresorbovaný zinek z krmiva odchází z těla prostřednictvím výkalů.
Podle KOMÁRKA et al., (1964) obsahují krmiva většinou dostatečné množství
zinku a jeho dodávání do krmných dávek proto není nutné. Také (MEYER et al., 2003)
uvádí, že potřeba zinku je při běžném způsobu krmení koní zpravidla zajištěna a onemocnění způsobená jeho nedostatkem byla pozorována jen v laboratorních podmínkách.
JELÍNEK et al., (2003) naopak upozorňuje na běžný výskyt karence tohoto prvku u všech
druhů a kategorií zvířat. K příznakům nedostatku je možné přiřadit nedokonalý vývoj srsti
nebo peří a hrubnutí kůže (REECE, 1998). Jako další příznaky zmiňuje JELÍNEK et al.,
(2003) také nechutenství, změny ve vývoji pohlavních orgánů a poruchy reprodukce.
(MEYER et al., 2003) upozorňuje, že dostatečný přísun zinku má vliv také na pevnost kopytní rohoviny. Obzvlášť citlivě reagují na nedostatek zinku mláďata (JELÍNEK et al.,
2003). Zvířata jsou podle tohoto autora k zvýšenému příjmu zinku tolerantní a k intoxikaci
dochází jen zřídka. V takovém případě vznikají zánětlivé reakce na sliznicích trávícího
ústrojí, poruchy jater a ledvin. REECE, (1998) zdůrazňuje nebezpečí narušení metabolismu
vápníku a vzniku anémie, v případě zvýšeného množství tohoto prvku v organismu.
Kobalt
Přesto, že je tento mikroelement obsažen ve všech tkáních a orgánech organismu, je
jeho obsah v tělech živočichů poměrně nízký. Jen asi 30-60 µg/kg živé hmotnosti. Více
než polovina kobaltu obsaženého v organismu je ve formě vitaminu B12. U koní se značné
27
množství tohoto vitaminu vytváří v kolonu mikrobiální činností. V organismu se B12 uplatňuje v řadě biochemických reakcí (JELÍNEK et al., 2003). Podle KOMÁRKA et al.,
(1964) spočívá hlavní význam kobaltu v jeho účasti na krvetvorbě. Jako součást vitaminu
B12 totiž přímo podněcuje tvorbu a dozrávání erytrocytů v kostní dřeni. Prostřednictvím
tohoto vitaminu zasahuje kobalt také do metabolismu bílkovin, aminokyselin, nukleových
kyselin, lipidů a kyseliny propionové (JELÍNEK et al., 2003).
Resorpce probíhající aktivním způsobem ve dvanáctníku je na poměrně nízké úrovni, jen asi 3-10%. Dále se může vstřebávat jako vitamin B12 po vazbě na vnitřní faktor. Za
předpokladu optimální tvorby vnitřního faktoru je resorpce kobaltu v této formě poměrně
vysoká. Endogenní kobalt se vylučuje žlučí do střeva, ve formě vitaminu B12 je vylučován
i v mléce. Močí z těla odchází jen poměrně malé množství kobaltu (JELÍNEK et al.,
2003).
Potřeba kobaltu je poměrně malá a většina krmných dávek svým složením pokryje
jeho potřebu (JELÍNEK et al., 2003). Případný nedostatek tohoto prvku v krmivu se projevuje malátností, ztrátou chuti, hubnutím a chudokrevností. Na rozdíl např. od přežvýkavců nejsou koně na nedostatek kobaltu příliš citliví (KOMÁREK et al., (1964). (MEYER
et al., 2003) však upozorňuje, že nedostatek kobaltu vede k snížené tvorbě vitaminu B12.
Tento stav následně vyvolává již výše uvedenou anemii, dále změny na kůži a pozastavení
růstu. S enormním nadbytkem kobaltu se v praxi většinou nesetkáváme. Všechny druhy a
kategorie zvířat jsou ke zvýšenému příjmu poměrně tolerantní a k intoxikaci proto nedochází (JELÍNEK et al., 2003).
Selen
Tento prvek je obsažen ve všech buňkách, tkáních i tělních tekutinách živočichů.
V těle zvířat je jeho obsah velmi nízký, jen asi 15-25 µg/kg živé hmotnosti. Nejvyšší
množství selenu je ve svalové tkáni. Naopak nejnižší koncentraci vykazuje tuková tkáň a
plíce (JELÍNEK et al., 2003). Selen spolu s vitaminem E chrání buněčné stěny před škodlivými peroxidy. Zatímco vitamin E jako antioxydant brzdí tvorbu peroxidů, selen inaktivuje jejich enzym glutathionperoxidázu (MEYER et al., 2003). Selen a jeho bioaktivní
sloučeniny také významně omezují toxické účinky kadmia, arsenu, rtuti, olova i některých
organických sloučenin (JELÍNEK et al., 2003).
Resorpce selenu probíhá především v tenkém střevě, zejména pak v duodenu. Míra
resorpce u monogastrických zvířat dosahuje až 80%. Tj. přibližně dvakrát více než u pře-
28
žvýkavců. Je to způsobeno skutečností, že v předžaludku dochází k tvorbě redukovaných
sloučenin selenu, které se špatně vstřebávají. Selen podávaný ve vysokých dávkách ve
formě anorganických sloučenin se resorbuje i pasivním způsobem a může vyvolat intoxikaci (JELÍNEK et al., 2003). Při chronické toxicitě dochází k alkalóze, poruchám chůze a
slepotě. V případě, že hladina selenu dosáhne 20 ppm a více, nastává akutní toxicita, která
může pro zvíře znamenat náhlou smrt (REECE, 1998). Exkrece selenu se uskutečňuje
prostřednictvím moče, výkalů, mléka a dýchání. Při intoxikaci se jisté množství vylučuje
také potem a exhalací plícemi (JELÍNEK et al., 2003).
Projevy nedostatku selenu jsou u zvířat velmi rozmanité. Je známa celá řada zdravotních poruch při karenci tohoto mikroelementu. Častěji bývají nedostatkem postižena
mláďata, a to za současného nedostatku vitaminu E (JELÍNEK et al., 2003). REECE,
(1998) zmiňuje zejména otoky u kuřat a svalovou dystrofii jehňat. (MEYER et al., 2003)
naopak uvádí, že subklinický nedostatek selenu především oslabuje obranyschopnost organismu proti infekcím. U hříbat narozených klisnám, které neměly v prvním období po porodu dostatečný příjem selenu, se v prvních dnech života objevují degenerativní změny na
srdeční svalovině a kostře. Tento stav se projevuje malátností, bolestmi svalů, strnulou
chůzí a potížemi při sání. V pokročilejších případech hříbata umírají na celkovou slabost.
U starších koní nejsou podle tohoto autora příznaky jednoznačně vyplývající z nedostatku
selenu známy. Zvýšený příjem selenu může vyvolat intoxikace se všemi již výše uvedenými následky (JELÍNEK et al., 2003). Tolerance koní vůči nadbytku je u tohoto prvku
poměrně nízká. Již od 2g/kg sušiny je nutné počítat s chronickou otravou. U koní se tato
chronická intoxikace projevuje zejména vyzouváním kopyt, vypadávání žíní z hřívy a ocasu a malátností. Příznaky akutní otravy, koliky a pocení byly zaznamenány při příjmu asi
6mg/kg živé hmotnosti za den (MEYER et al., 2003).
Jod
Koncentrace jodu v těle zvířat činí 50-200 µg/kg živé hmotnosti. Je obsažen ve
všech buňkách, tkáních a tělních tekutinách a to ve velmi rozdílných koncentracích.
Z celkového množství obsaženého v těle je 80% ve štítné žláze, 15% ve svalovině a zbytek
v kůži, skeletu a ostatních orgánech (JELÍNEK et al., 2003). Je podstatnou složkou hormonů štítné žlázy, které řídí látkovou výměnu v celém organismu (MEYER et al., 2003).
Velmi snadno se resorbuje v celém trávícím ústroji. Nejvyšší míra resorpce byla
zaznamenána v tenkém střevě. Vstřebává se také kůží a plícemi. Úroveň resorpce je ovliv-
29
něna působením řady látek, tzv. strumigenu. Náleží k nim např. dusičnany, dusitany nebo
kyanogenní glykosidy. Vylučování probíhá zejména prostřednictvím ledvin (JELÍNEK et
al., 2003).
Nedostatek jodu vyvolává sníženou činnost štítné žlázy s řadou negativních dopadů
na zdraví, produkci a reprodukci zvířat (JELÍNEK et al., 2003). Podle REECE (1998)
jsou hlavními příznaky karence jodu tvorba strumy a předčasné porody. Také MEYER et
al., (2003) uvádí jako prvotní projev nedostatku jodu tvorbu strumy. V pokročilejším stádiu následuje nechutenství, letargie a vypadávání srsti. U březích klisen může dojít
k potratu. Nedostatečný přísun jodu způsobuje také zpomalení růstu plodu, poruchy jeho
nervové soustavy a vývoje kostí. Nadbytek jodu je zvířaty poměrně dobře tolerován, protože se snadno vylučuje močí (JELÍNEK et al., 2003). MEYER et al., (2003) však varuje
před podáváním krmiv s příliš vysokým obsahem jodu vysoce březím klisnám. U novorozených hříbat může nadbytek tohoto mikroelementu způsobit stejné problémy jako jeho
nedostatek.
Závěrem můžeme konstatovat, že dosavadní výsledky při stanovení koeficientu
stravitelnosti minerálních látek jsou velmi rozdílné a je třeba se tomuto problému věnovat i
v budoucnosti.
3.3 STANOVENÍ STRAVITELNOSTI ŽIVIN
Stravitelná živina je živina, která se nevyloučila výkaly. Bilanční nebo také zdánlivě stravitelnou živnu určujeme na základě rozdílného obsahu živiny v krmivu a ve výkalech. K zjištění procentuálního zastoupení zdánlivě stravitelné živiny z celkového obsahu
v krmivu nám slouží koeficient bilanční stravitelnosti. Pro jeho výpočet platí následující
vztah:
(bilančně stravitelná živna / živna krmiva)*100 [%]
30
Výkaly zvířat však obsahují také živiny metabolického původu. Tuto skutečnost při
výpočtu výše uvedených hodnot zanedbáváme. Stanovíme-li tedy v pokusu zastoupení
živin metabolického původu, můžeme zjistit množství tzv. skutečně stravitelné živiny. Pro
její výpočet platí vztah:
živina v krmivu – (celkový obsah živiny ve výkalech – živina metabolického původu)
Podíl skutečně stravitelné živiny z celkového obsahu v krmivu nazýváme koeficient
skutečné stravitelnosti. Hodnoty pro jeho výpočet lze získat v pokusech se zvířaty pomocí
několika metod.
3.3.1 Klasická metoda
V průběhu pokusu zaznamenáváme hmotnost krmiva, které je zvířatům předkládáno a nedožraných zbytků. Každý den odebíráme výkaly. Jejich vzorky uchová- váme buď
zmražené, nebo v hermeticky uzavřené nádobě v chladničce. Při druhém způsobu skladování je nutné ošetřit vzorky chloroformem (ZELENKA et ZEMAN, 2006). Podle
SCHIEMANNA et al., (1989) se tato metoda využívá při očekávané stravitelnosti organické hmoty 55 – 75 %. Citovaný autor uvádí také podmínky pro testování. Podle těch musí
testovaná krmná dávka obsahovat nejméně 12 a nejvýše 20 % dusíkatých látek a maximálně 10 % tuku. V případě, že se stanovení týká jadrných krmiv, musí zastoupení vlákniny
v sušině dosáhnout hodnot v rozmezí 4 – 8 %.
ZELENKA et ZEMAN, (2006) uvádí pro výpočet koeficientu stravitelnosti při využití klasické metody následující vztah:
(mkrm * žkrm – mvýk * žvýk / mkrm * žkrm) * 100
31
3.3.2 Indikátorová metoda
Při využití této metody není nutné zaznamenávat přesné množství krmiva ani výkalů. Potřebné hodnoty totiž spočítáme z koncentrace indikátoru obsaženého v krmivu a výkalech. Výhodou je také skutečnost, že během pokusu není nutné držet zvířata v klecích
nebo bilančních stájích a omezovat je zařízeními pro kvantitativní sběr exkrementů.
Látka použitá jako indikátor nesmí ovlivnit průběh trávení. Měla by proto mít některé specifické vlastnosti. Patří mezi ně například naprostá nestravitelnost, schopnost rovnoměrného rozptýlení v krmivu, rychlost průchodu trávicím traktem shodná s rychlostí
průchodu krmiva. Indikátor musí být také neškodný pro zvíře, kterému je podáván, nezaměnitelný se všemi látkami krmiva a snadno stanovitelný. Během trávení se nesmí zapojovat do metabolických procesů a podléhat rozkladu mikroorganismů. Indikátory lze rozdělit
do dvou skupin. Přirozené, což jsou vlastně některé původní složky krmiva jako je popel
nerozpustný ve 4 molární kyselině chlorovodíkové nebo lignin a externí, neboli látky ke
krmné dávce záměrně přidané. K této skupině patří například oxid chromitý a oxid titaničitý (ZELENKA et ZEMAN, 2006). Množství indikátoru přidaného ke krmivu by se mělo
pohybovat v rozmezí 0,5 – 1 % z krmné dávky (ZEMAN et al., 1997).
Vztah pro výpočet koeficientu stravitelnosti při použití této metody je podle
ZELENKY et ZEMAN, (2006) následující:
(100 – (ikrm * žvýk )) / ( (ikrm * žkrm) * 100 )
3.3.3 Diferenční metoda
Používá se v případě, že zkoumané krmivo nelze zkrmovat samostatně (ZELENKA
et ZEMAN, 2006). Podle KIELANOWSKIHO, (1967) je vhodné využít tuto metodu při
stanovení stravitelnosti krmiv, u kterých očekáváme stravitelnost organické hmoty nižší
něž 55 nebo naopak vyšší než 75 %. Diferenční metodu můžeme dále rozdělit na jednoduchou, substituční a regresní (KIELANOWSKI, 1967).
Jednoduchá diferenční metoda
Nejprve sestavíme směs splňující všechny potřeby zvířete a stanovíme stravitelnost
živin v ní obsažených. Kvůli omezení vlivů na stravitelnost by měla obsahovat menší podíl
32
zkoumaného krmiva. V druhé části pokusu podáváme zvířeti krmnou dávku složenou
z původní směsi (70 – 80 %) a zkoumaného krmiva (20 – 30 %). Stravitelnost krmiva spočítáme z koeficientů stravitelnosti zjištěných v obou částech pokusu a podílu směsi a
zkoumaného krmiva. Pro koeficient bilanční stravitelnosti živiny zkoumaného krmiva zde
platí tento vztah:
[B * (x + y) – A * x ] / y
kde:
A – koeficient bilanční stravitelnosti živiny směsi
B – koeficient bilanční stravitelnosti pokusné krmné dávky s vysokým zastoupením zkoumaného krmiva
x – podíl základní směsi v sušině pokusné dávky v %
y – podíl zkoumaného krmiva v sušině pokusné krmné dávky (s výjimkou
množství
patřícího do směsi) v % (ZELENKA et ZEMAN, 2006).
Substituční diferenční metoda
V tomto případě porovnáváme stravitelnost krmné dávky, ve které je obsaženo 10 – 15 % zkoumaného krmiva s dávkou obsahující 25 – 35 % zkoumaného
krmiva.
Regresní diferenční metoda
Při stanovování stravitelnosti pomocí této metody je ke konstantní hmotnosti základní krmné dávky postupně přidáváno zkoumané krmivo (KIELANOWSKI,
1967). Podle ZELENKY et ZEMAN, (2006) je nutné při posuzování výsledků přihlížet ke skutečnosti, že zkoumaným krmivem se může ovlivnit stravitelnost základního krmiva. Změna stravitelnosti se pak projeví jako zdánlivé zlepšení nebo
zhoršení stravitelnosti zkoumaného krmiva. Proto je podle tohoto autora vhodné
upřednostnit sledování stravitelnosti směsi před výpočtem z hodnot stanovených
pro komponenty.
33
4 MATERIÁL A METODY
Cílem našeho pokusu bylo zjistit stravitelnost vybraných makroprvků ve třech různých krmných dávkách pro koně. Základ krmné dávky tvořila vojtěška –seno a doplňková
34
směs (viz. Tabulka Ia - Ic). Zastoupení krmných komponent v doplňkových směsích používaných při krmném zásahu S-0, S-5 a S-10 je patrné z tabulky II. Základní komponentou
ve všech směsích byl oves v zastoupení 80 %. Obsah dalších dvou krmiv, sojového extrahovaného šrotu a škrobu (bramborového) byl ve směsích rozdílný. Směs S-0 obsahovala
0,01 % sojového extrahovaného šrotu, který byl doplněn škrobem do 10 %. Ve směsi S-10
bylo zastoupení těchto krmiv opačné. Směs S-5 obsahovala stejný díl obou komponent a to
ve výši 5 %. Do směsí byl kromě již zmíněných přísad přidán minerální doplněk Mikros
v množství 2 %. Dále byl použit oxid chromitý (0,2 %), který sloužil jako indikátor pro
stanovení stravitelnosti indikátorovou metodou. Pro zvýšení pevnosti granulí byla použita
syrovátka (7,6 %) a přípravek Pellet dur v množství 0,2 % u všech směsí.
Pokus byl proveden ve třech čtrnáctidenních bilančních periodách, z nichž každá se
dále skládala ze dvou období. Přípravného, které trvalo vždy devět dní a bylo následováno
pět dní trvajícím obdobím hlavního pokusu, ve kterém jsme sbírali výkaly. Celý pokus se
uskutečnil ve školním zemědělském podniku Žabčice.
Zvířata zařazena do pokusu byla krmena pravidelně dvakrát denně a to vždy ráno
v sedm a večer v sedmnáct hodin. Seno bylo koním podáváno v síťkách, což umožnilo
lepší kontrolu spotřeby tohoto krmiva. Všechny denní krmné dávky směsí, síťky se senem
i nepřijaté zbytky krmiv byly váženy s přesností 10 g. Napájení koní bylo zajištěno automatickými napáječkami, případně kbelíky.
Během pokusu byl pro všechny sledované koně využit boxový typ ustájení
s podestýlkou. Místo slámy byly pro podestýlání požívané méně časté piliny. Důvodem
tohoto opatření byla snaha zabránit nekontrolovatelnému příjmu slámy a následnému
zkreslení výsledků. Ze stejného důvodu nebyla zvířata během pokusu vypouštěna do travnatého výběhu. Každý kůň vykonával lehkou práci přibližně dvě hodiny denně. Od jednotlivých zvířat se v průběhu dne sbíraly výkaly. Ty byly ukládány do plastikového pytle,
konzervovány chloroformem, jednou denně homogenizovány a následně usušeny.
Po skončení pokusu proběhla laboratorní analýza vzorků výkalů. Během pokusu jsme prováděli kontrolu zdravotního stavu adspekcí.
Analýzy krmiv a výkalů jsme prováděli podle metod používaných v laboratořích
MZLU v Brně dle vyhlášky 124/2001 a v souladu s předpisy pro pokusy na zvířatech (zákon 91/1996 a 544/2002).
35
5 VÝSLEDKY A DISKUZE
Během pokusu nedošlo k žádným závažným zdravotním problémům. Pokus se
uskutečnil ve třech třítýdenních cyklech. Během každého cyklu byli všichni koně zařazeni
36
do pokusu, krmeni kvalitním senem a příslušnou krmnou směsí. Složení krmných dávek a
příjem sušiny jednotlivých krmiv uvádí tabulky Ia – Ic.
Ve všech částech pokusu přijímali koně v průměru 7700 g sušiny denně. ZEMAN a
ŠAJDLER, (2001) uvádí, že denní potřeba sušiny pro lehce pracující koně o průměrné
hmotnosti 550 kg činí 1,45 – 2,30 % z živé hmotnosti, tj. asi 9625 g sušiny. Podle DUŠKA
(1999) je záchovná potřeba sušiny 1500 g na 100 kg živé hmotnosti. Při lehké práci je podle tohoto autora nutný přídavek 300 g sušiny na 100 kg živé hmotnosti. Kůň s hmotností
550 kg by tedy měl přijmout zhruba 9900 g sušiny denně.
Při krmení pokusným zásahem S-0 přijali koně průměrně 71,86g vápníku za den.
Z tohoto množství bylo stráveno 53,21g. V případě pokusného zásahu S-5 přijali 71,15g
z čehož stráveno bylo 54,96 g. S pokusným zásahem S-10 přijali průměrně 72,20 g a strávili 57,63 g vápníku za den (viz. tabulka IIIa – IIIc). Podle ZEMANA a ŠAJDLERA
(2002) je optimální dávka vápníku pro lehce pracující koně o hmotnosti 600 kg 26,4 g za
den. DUŠEK (1999) doporučuje 23,4 g za den. MEYER et al., (2003) uvádí 27 g. Norma
KER (1998) doporučuje příjem v množství 34,32 g a norma NRC, (1989) 25,93 g tohoto
prvku. Zvýšený příjem vápníku byl způsoben použitím krmné dávky založené na vojtěškovém seně. 4 kg sena představují asi 60 g vápníku.
Doporučená denní dávka fosforu je podle MEYERA et al., (2003) 15 g na den.
V publikaci z roku 1992 uvádí stejný autor jako doporučenou dávku 18 g. V průběhu našeho pokusu přijali sledovaní koně v případě krmení pokusným zásahem S-0 průměrně
29,78 g fosforu a z toho stráveno bylo 15,86 g. S pokusným zásahem S-5 přijali průměrně
32,55 g fosforu za den a strávili 18,70 g. V pokusném zásahu bylo S-10 přijato 32,80 a
stráveno 17,51 g fosforu.
Dalším sledovaným makroprvkem byl sodík. V pokusném zásahu S-0 ho koně přijali průměrně 11,97 g a strávili 6,39 g. Pokusný zásah S-5 obsahoval 12,12 g sodíku a
z toho stráveno bylo 7,53 g. S pokusným zásahem S-10 přijala sledovaná zvířata průměrně
12,87 g sodíku za den a strávila 8,85 g (viz. tabulka IIIa – IIIc). MEYER et al., (2003) doporučuje jako optimální denní dávku sodíku pro lehce pracující koně 27 g. ZEMAN a
ŠAJDLER (2002) považují za optimální obsah sodíku v denní krmné dávce 24,8 g. Naopak
DUŠEK (1999) uvádí jako optimum pouze 8,3 g tohoto prvku na den. V normě NRC je
uvedena potřeba 26,02 g sodíku.
Při krmení pokusným zásahem S-0 přijala zvířat průměrně 17,18 g hořčíku za den a
strávila 11,40 g. Pokusný zásah S-5 obsahoval 17,78 g a stráveno bylo průměrně 11,31 g
37
za den. S pokusným zásahem S-10 přijímali koně průměrně 18,26 g a strávili 10,62 g hořčíku za den. Podle SASIMOVSKÉHO a BUDZIŇSKYHO (1987) je optimální příjem hořčíku 11,4 g za den. Také MEYER et al., (2003) považuje za odpovídající denní dávku 11 g
hořčíku. DUŠEK (1999) naopak uvádí potřebu 8,9 g.
Příjem draslíku se pohyboval v rozmezí 61 – 65 g za den. V pokusném zásahu S-0
přijali koně v průměru 65,36 g draslíku. Z tohoto množství 50,09 g strávili a zbytek vyloučili. Z 63,14 g přijatých s pokusným zásahem S-5 strávili 48,89 g draslíku. Krmné dávky
pokusného zásahu S–10 obsahovaly průměrně 61,94 g draslíku. Stráveno bylo 44,08 g (viz.
tabulka IIIa – IIIc). Hodnoty naměřené v našem pokusu byly podstatně vyšší, než hodnoty
zmiňované citovanými autory. Například DUŠEK et al., (2002) doporučuje denní příjem
draslíku 28,2 g. ZEMAN a ŠAJDLER (2002) pak uvádí hodnotu 25,2 g.
U všech sledovaných živin byl dále také zjišťován koeficient stravitelnosti. Pro
zpřesnění výsledků bilance bylo nezbytné provést pokusné sledování dvěma metodami.
Indikátorovou podle obsahu oxidu chromitého a metodou využívající jako indikátor popel
nerozpustný ve 3 mol HCl. Pro zlepšení výsledků pokusu byl k přirozeně se vyskytujícímu
popelu přidán oxid chromitý, který zvýšil hladinu popela v krmné dávce.
Koeficient stravitelnosti sušiny byl 72,37 % při krmení pokusným zásahem S-0,
73,36 % u pokusného zásahu S-5 a 70,97 % v případě pokusného zásahu S-10. Tyto hodnoty byly zjištěny při vyhodnocení bilance s pískem. V bilanci, kde byl využit jako indikátor oxid chromitý, byla zjištěna u pokusného zásahu S-0 stravitelnost sušiny 70,89%, u
pokusného zásahu S-5 73,45% a 68,96 % při krmení pokusným zásahem S-10 (viz. tabulka
V). HOMOLKA et al., (1995) uvádí, že při pokusech prováděných na koních plemene český teplokrevník byl zjištěn průměrný koeficient stravitelnosti sušiny 58,72 %. Podle
PAGANA et al., (1998) se hodnota koeficientu stravitelnosti sušiny pohybuje v rozmezí
57,4 – 66,60 %. V našich pokusech jsme zjistili hodnoty vyšší než oba citovaní autoři.
Při využití písku jako indikátoru pro výpočet koeficientu stravitelnosti byla odhadnuta stravitelnost vápníku 74,03 % v pokusném zásahu S-0; 77,29 % v pokusném zásahu
S-5 a 80,08 % v pokusném zásahu S-10. V bilanci s chrómem byly při výpočtu koeficientu
stravitelnosti vápníku zjištěny následující hodnoty. V pokusném zásahu S-0 byla stravitelnost 72,85%, u pokusného zásahu S-5 dosáhla hodnoty 77,48% a 78,90% v pokusném zásahu S-10 (viz. tabulka VIa – VIb). PAGAN (1998) zmiňuje ve své práci, že stravitelnost
vápníku v jeho pokusech se pohybuje v rozmezí 29,70 – 58,3 %. Průměrná hodnota stravitelnosti v našem pokusu byla 76,41 %, tedy přibližně o 18,11 % vyšší. Podle ZEMANA et
38
al., (1997) je stravitelnost tohoto prvku z rostlinných krmiv 40 – 60 %. TOMANOVÁ
(1994) zmiňuje hodnotu 68,82%. Výsledky námi provedeného pokusu se nejvíce blíží
hodnotám, ke kterým dospěli MUDŘÍK et al., (1988) a DUŠEK (1999). MUDŘÍK et al.,
(1988) uvádí stravitelnost vápníku v rozmezí 53 – 75%. Podle DUŠKA (1999) je vápník
z krmiva využit z 55 – 75 %. Van DORN et al., (2004) doporučuje přidání enzymu fytázy
do krmných dávek bohatých na fytáty. Přítomnost tohoto enzymu totiž může zvýšit stravitelnost vápníku o 26,4 – 31,5 %. Vyplývá to z výsledku pokusu, který byl proveden na
skupině osmi dospělých koní, u nichž byla sledována změna stravitelností minerálních látek po přidání fytázy do diety.
V případě fosforu se koeficient stravitelnosti pohybuje v rozmezí 35 – 55 %
(MUDŘÍK et al., 1988). Stejné hodnoty uvádí také DUŠEK (1999). Naopak PAGAN
(2000) uvádí podstatně nižší stravitelnost fosforu u koní a to v hodnotě 25,2 %. K mnohem
vyšším hodnotám dospěl STEPHENS et al., (2004). Ve svém pokusu sledoval stravitelnost
fosforu, vápníku a hořčíku u 24 ročků anglického plnokrevníka. Průměrná stravitelnost
fosforu dosáhla hodnot v rozmezí 94 – 98 %. U našeho pokusu byl v bilanci s pískem vypočten koeficient stravitelnosti 53,41 % u pokusného zásahu S-0. 57,89% u pokusného
zásahu S-5 a 51,65% u pokusného zásahu S-10. Velice podobné hodnoty byly zjištěny také
v bilanci s chrómem. 51,64 % u pokusného zásahu S-0, 58,09% v případě pokusného
zásahu S-5 a 51,19 % v pokusném zásahu S-10.
Koeficient stravitelnosti sodíku byl nejnižší při krmení pokusným zásahem S-0.
V bilanci s pískem dosáhl hodnoty 53,56 % a v bilanci s chrómem 51,55 %. Oproti tomu
se stravitelnost sodíku u pokusných zásahů S-5 a S-10 pohybovala v rozmezí 61,63 –
68,85 % u obou bilancí (viz. tabulka VIa – VIb). Naše výsledky se tedy nejvíce přiblížily
hodnotám, které zjistil HENRY et al., (1995). Ve svém pokusu sledoval stravitelnost sodíku u různých druhů hospodářských zvířat. Na základě vyhodnocení získaných údajů pak
stanovil stravitelnost tohoto prvku u koní na rozmezí 70 – 95 %. O něco vyšší hodnoty
uvádí PAPEŠOVÁ et al., (1994). Podle této autorky se využitelnost sodíku u koní pohybuje mezi 78 – 99 %. FRAPE (1998) i DÜNGLEHOEF et al., (2004) uvádí stravitelnost tohoto prvku koňmi až 90 %.
U hořčíku byla v bilanci s pískem zjištěna míra stravitelnosti 64,33 % u pokusného
zásahu S-0, 63,92 % u pokusného zásahu S-5 a 58,13 % v případě pokusného zásahu S-10.
Hodnoty zjištěné metodou indikátoru chromu nebyly příliš odlišné. U pokusného zásahu
S-0 byl zjištěn koeficient stravitelnosti 63,40 %, u pokusného zásahu S-5 63,75 % a 55,57
39
% v případě krmení pokusným zásahem S-10. Výsledky pokusu tedy téměř odpovídají
hodnotám, ke kterým dospěla TOMANOVÁ (1994). Koeficient stravitelnosti hořčíku je
podle této autorky 60,17 %. DUŠEK (1999) zmiňuje využitelnost tohoto prvku z krmiva
v rozmezí 30 – 60 %. FRAPE (1986) naopak uvádí míru stravitelnost tohoto prvku pouze
v rozmezí 5 – 30 %. V případě využívání z anorganických zdrojů jako je oxid hořečnatý,
sulfát hořečnatý a uhličitan hořečnatý, však stejný autor v publikaci z roku 1998 připouští
stravitelnost hořčíku až 70%. BRIGS (2001) udává stravitelnost hořčíku u koní v rozmezí
25 – 75%.
Nejvyšší průměrné hodnoty koeficientu stravitelnosti byly zjištěny u draslíku.
V bilanci s pískem to bylo 76,63 % u pokusného zásahu S-0, 77,37 u pokusného zásahu S5 a 70,11 u směsi S-10. Podobné hodnoty poskytlo také vyhodnocení bilance s chrómem.
Nejnižší koeficient stravitelnosti draslíku měla směs S-10 a to 67,86 %. U směsi S-0 byl
draslík stráven ze 75,77 % a u poslední směsi ze 77,59 %. Všechny tyto hodnoty odpovídají rozmezí 52 – 74 %, které ve své publikaci uvádí FRAPE (1998). Snadnou stravitelnost
draslíku z většiny krmiv pro koně zmiňuje také PAGAN (2000). Koeficient stravitelnosti
draslíku se podle tohoto autora běžně pohybuje okolo hodnoty 75 %.
Závěrem můžeme konstatovat, že koeficienty stravitelnosti sušiny se pohybovaly
okolo hodnoty 71,67 % ± sx1,73. Nejvyšší hodnoty koeficientu stravitelnosti byly odhadnuty u vápníku a to 76,77 % ± sx 2,8. Naopak nejnižší hodnoty byly zjištěny v případě fosforu. Koeficient stravitelnosti se zde pohyboval kolem 54,09 % ± sx 3,2. Koeficienty stravitelnosti sodíku se pohybovaly okolo 60,77 % ± sx 6,99. U hořčíku se hodnoty koeficientu
stravitelnosti pohybovaly kolem hodnoty 61,52 % ± sx 2,31. V případě draslíku to bylo
74,22 % ± sx 4,17 (viz. graf III) . Tyto údaje jsou platné pro případ, kdy se zkrmuje doplňková směs k vojtěškovému senu.
6 ZÁVĚR
Cílem této práce bylo zjistit stravitelnost vybraných makroprvků v krmných dávkách pro koně. K tomuto účelu jsme provedli pokus ve Školním zemědělském podniku
Žabčice, který proběhl ve třech čtrnáctidenních bilančních periodách, z nichž každá se dále
40
skládala ze dvou období. Přípravného, které trvalo vždy devět dní a bylo následováno pět
dní trvajícím obdobím hlavního pokusu, ve kterém jsme sbírali výkaly.
Základem krmné dávky byla směs a vojtěškové seno. Základní komponentou ve
všech směsích byl oves (80%). Obsah dalších dvou krmiv, sojového extrahovaného šrotu a
škrobu (bramborového) byl ve směsích rozdílný. Směs S-0 obsahovala 0,01 % sojového
extrahovaného šrotu, který byl doplněn škrobem do 10 %. Ve směsi S-10 bylo zastoupení
těchto krmiv opačné. Směs S-5 obsahovala stejný díl obou komponent a to ve výši 5 %. Do
směsí byl kromě již zmíněných přísad přidán minerální doplněk Mikros v množství 2 %.
Dále byl použit oxid chromitý (0,2 %), který sloužil jako indikátor pro stanovení stravitelnosti indikátorovou metodou. Pro zvýšení pevnosti granulí byla použita syrovátka (7,6 %)
a přípravek Pellet dur v množství 0,2 % u všech směsí.
Na základě stanovení indikátoru v krmivu a výkalech byly odhadnuty koeficienty
stravitelnosti pro jednotlivé sledované živiny, kterými byly sušina, vápník, fosfor, sodík,
hořčík a draslík. Koeficienty stravitelnosti sušiny se pohybovaly okolo hodnoty 71,67 % ±
sx 1,73. Nejvyšší hodnoty koeficientu stravitelnosti byly odhadnuty u vápníku a to 76,77 %
± sx 2,8. Naopak nejnižší hodnoty byly zjištěny v případě fosforu. Koeficient stravitelnosti
se zde pohyboval kolem 54,09 % ± sx 3,2. Koeficienty stravitelnosti sodíku se pohybovaly
okolo 60,77 % ± sx 6,99. U hořčíku se hodnoty koeficientu stravitelnosti pohybovaly kolem
hodnoty 61,52 % ± 2,31, v případě draslíku to bylo 74,22 % ± sx 4,17 (viz. graf III) . Tyto
údaje jsou platné pro případ, kdy se zkrmuje doplňková směs k vojtěškovému senu.
41
7 POUŽITÁ LITERATURA
BILAL, T. - ERCAG, E. - DEMIREL, G.: Comparison of some blood parameters,
serum vitamin E and mineral concentrations of Arabian and English thoroughbred racehorses. Veterinarski-Glasnik. 2004; 58(1/2): s. 135-143.
BRIGGS, K.: Amazing Minerals [online]. 2001, [cit. 2006-02-15]. Dostupné z
WWW: http://www.smartpakequine.com/Articles.aspx?/ArticleName=amazingminerals
BUKVAJ, J. – HAMPL, A. – KOMÁREK, V. – KRÁL, A. – KRESAN, J. –
SOVA, Z.: Anatomie a fyziologie hospodářských zvířat 2. vyd. Praha: Státní zemědělské
nakladatelství, 1971. s.14, ISBN 07-059-71-04.
CIESLA, A. - JANISZEWSKA, J.:Concentrations of magnesium, zinc, copper and
manganese in stallion's blood serum of different breeds. Folia-Universitatis-AgriculturaeStetinensis,-Zootechnica. 2001; (42): s. 23-26.
DOBRORUKA, L. J. – KHOLOVÁ, H.: Zkrocený vládce stepi. Praha: Panorama,
1992. s.165, ISBN 80-7038-229-5.
DORN Van, D. A. – EVERETS, H. – WOUTERSE, H. – BEYNEN, A. C.:
The apparent sugestibility of phytate phosphorus and the influence of supplemental phytase in horses. Journal of Animal Physiology and Animal Nutrition, 2004, 82 (6): s. 1756 –
1763.
DÜNGELHOEF, I. – DÜNGELHOEF, M.: Das Kompendium Pferdefüterung mit
System. Höveler – Fachinformation Tierernährung, 2te entweiterte Aulage, Blattin, 2004.
DUŠEK, J.: Chov koní 1. vyd. Praha: nakladatelství Brázda, s.r.o., 1999. s. 206 –
207, ISBN 80-209-0282-1.
42
DUŠEK, J. – MISAŘ, D. – MÜLER, Z. – NAVRÁTIL, J. – RAJMAN, J. –
TLUČHOŘ, V. – ŽLUMOV, P.: Chov koní. Praha: nakladatelství Brázda, s.r.o., 2001.
352 s. ISBN 80-209-0282-1.
FRAPE, D.: Equine nutrition and feeding. Longman Scientific and technical,
Longman Group UK Limited, Essen, England, 1986. 373 s. ISBN 0-582-45014-4.
FRAPE, D.: Equine nutrition and feeding. Blackwell Science Ltd., Osney Mead
Oxford, 1998. ISBN 0-632-04105-6.
HAGYARD, - DAVIDSON, - MCGEE.: Idiopathic hypocalcemia in foals Journal
of veterinary internal medicine / American College of Veterinary Internal Medicine, 11 (6),
1997. pp. 356-360.
HENRY, P. R. – AMMERMAN, C. B. – BAKER, D. H. – LEWIS, A. J.: Sodium
and chloride bioavailability. Bioavailability-of-nutrients-for-animals: - amino-acids,minerals,-and-vitamins. Academic Press; San Diego; Department of Animal Science,
University of Florida, USA. 1995. s. 337 – 348.
HOMOLKA, P. – KUDRNA, V. – PLUHAŘOVÁ, H.: Stravitelnost živin a energie
krmných dávek u českého teplokrevníka. Živočišná výroba, 1995, č.2. s. 75 – 80.
JELÍNEK, P. – KOUDELA, K. – DOSKOČIL, J. – ILLEK, J. – KOTRBÁČEK, V.
– KOVÁŘŮ, F. – KROUPOVÁ, V. – KUČERA, M. – KUDLÁČ, E. – TRÁVNÍČEK, J. –
VALENT, M.: Fyziologie hospodářských zvířat 1. vyd. Mendelova zemědělská a lesnická
universita v Brně, 2003. s.129 – 131, 173 – 188. ISBN 80-7157-644-1.
KODEŠ, A. – MUDŘÍK, Z. – TLUČHOŘ, V.: Technika krmení koní. České Budějovice: Ministerstvo zemědělství a výživy ČSR, 1988. 87 s.
KOMÁREK, V. – BUKVAJ, J. – HAMPL, A. – KRÁL, A. – PONÍŽILOVÁ, E. –
PRAVDA, D. – TORDA, M.: Anatomie a fyziologie hospodářských zvířat 1. vyd. Praha:
Státní zemědělské nakladatelství, 1964. s. 196 – 199. ISBN 07-012-64.
43
LABUDA, J. – KACEROVSKY, O. – KOVÁČ, M. – ŠTĚRBA, A..: Výživa a kŕmenie hospodářských zvierat. Bratislava: Príroda, 1982. 488 s.
MUDŘÍK, Z.: Základy moderní výživy skotu. 1. vyd. Praha: Česká zemědělská universita, 2006. s. 263, ISBN 80-213-1559-8.
MEYER, H. – COENEN, M.: Krmení koní: současné trendy ve výživě 1. vyd. Praha: Ikar, 2003. s. 28-41, 65 – 70. ISBN 80–249–0264–8.
NRC. 1989: Nutriet requirements of horses Washington D. C.: National Academy
Press, Fifth Revise Edition, 1989. 79 s.
OR, M. E. – KAYAR, A. – MADEN, M. – SEVINC, M. – OZCELIK, D. – GULYSAR, T.
– GONUL, R. – TOSUN, C. – DODURKA, H. T. – BARUCTU, U. B.: Determination of trace
elements (Fe, Cu and Zn) in serum and tail hair of healthy horses as a function of nutritional differences in certain months. Nigerian-Veterinary-Journal. 2004; 25(1): 9-13.
PAGAN, J. D.: Recent Advences i Equine Nutrition. Kentucky Equine Research
Inc., Versailles, Kentucky, USA, 1998. 564 s. ISBN 1-897676-83-2
PAGAN, J. D.: Recent Advences in Equine Nutrition Research. From Foal to Finish, the Equine Atlete. Interactive CD116, version 1,0. Kentucky Equine Research, Inc.,
Alltech, Inc., Versailles, Kentucky, USA, 2000.
PAPEŠOVÁ, L. – POLÁŠEK, L.: Moderní trendy ve výživě koní. Veterinářství,
1994, č. 12, roč. VIL, 591 s. ISSN 0506-8231.
REECE, W. O.: Fyziologie domácích zvířat 1. vyd. Praha: Grada Publishing, s.r.o.,
1998. s. 279 – 280, ISBN 80-7169-547-5.
ROZANSKI, P. - MAJEWSKI, T.: Department of Animal and Environmental Hygiene. Annals-of-Animal-Science. 2002; 2(Supplement 1): s. 129-132.
44
SASIMOWSKY, E. – BUDZYŃSKY, M.: Źywienie koni. Warszava: Panstwowe
Wydawnictvo Rolnicze i Leśne, 1987. 385 s. ISBN 83-09-01178-4.
SOVA, Z. – BUKVAJ, J. – KROUPOVÁ, V. – PJEŠČAK, M. – PODANÝ, J.: Fyziologie hospodářských zvířat 2. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1990. 472 s.
ISBN 80-209-0092-6.
STEPHENS, T. L. - POTTER, G.D. - GIBBS, P.G. - HOOD, D.M..: Mineral balance in juvenilie horses in race training Journal of Equine Veterinary Science 24 (10),
2004. pp. 438-450.
TOMANOVÁ, M.: Studium stravitelnosti živin a energie u koní. Diplomová práce,
Mendelova zemědělská a lesnická universita v Brně, 1994. 109 s.
TUK, M. Z. - STOJEVIC, Z. - PIRSLJIN, J. - TUR, S.M. - LJUBIC, B.B..:
Changes of calcium, phosphorus and magnesium in the blood plasma of holstein mares
during gravidity and early lactation. Pferdeheilkunde 21 (1), 2005. pp. 39-42.
ZEMAN, L. – ŠAJDLER, P. – DOLEŽAL, P. – VESELÝ, P. – LICHOVNÍKOVÁ,
M. – PROCHÁZKOVÁ, J – KOPŘIVA, A.: Potřeba živin a tabulky výživné hodnoty pro
koně. Mendelova zemědělská a lesnická universita v Brně, 2002. 106 s. ISBN 80-7157570-4.
ZEMAN, L. – DOLEŽAL, P. – KOPŘIVA, A. – MRKVICOVÁ, E. –
PROCHÁZKOVÁ, J. – RYANT, P. – SKLÁDANKA, J. – STRAKOVÁ, E. – SUCHÝ, P.
– VESELÝ, P. – ZELENKA, J.: Výživa a krmení hospodářských zvířat 1. vyd. Mendelova
zemědělská a lesnická universita v Brně, 2006. s. 22, 55-60. ISBN 80-86726-17-7.
ZIMA, S. – ZWICK, K.: Veterinární chemie 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1990. 320 s. ISBN: 80-209-0122-1.
ZEMAN, L. – HOBOĎ, P. – MENDLÍK, J.: Výživa a technika krmení koní. Studijní zpráva. Živočišná výroba č. 2. Praha: Ústav zemědělských a potravinářských informací,
1997. s. 8-10, ISBN 80-86153-26-6.
45
Vyhlášky a zákony :
Vyhláška 124/2001 - Vyhláška Ministerstva zemědělství č. 124/2001 Sb., kterou se
stanoví požadavky na odběr vzorků a principy metod laboratorního zkoušení krmiv, doplňkových látek a premixů a způsob uchovávání vzorků.
Dostupné z internetu
<<
http://mze.cz/ Index.aspx?ch =72&typ=1&val=37500&ids=0>>
Zákon o krmivech a vyhláška o krmivech - Vyhláška č. 544/2002 Sb., kterou se
mění vyhláška č. 451/2000 Sb., kterou se provádí zákon č. 91/1996 Sb., o krmivech, ve
znění zákona č. 244/2000 Sb.
46
8 PŘÍLOHY
Tabulka I: Složení krmných dávek a příjem krmiv v sušině
Tabulka II: Zastoupení krmných komponent v doplňkových směsích v %
Tabulka III: Množství přijatých, vyloučených a strávených živin v krmných dávkách
Tabulka IV: Množství přijatých živin v jednotlivých směsích
Tabulka V: Množství sušiny přijaté v krmných dávkách
Tabulka VI: Stravitelnost vybraných makroprvků
Graf I: Množství přijatých živin v jednotlivých doplňkových směsích
Graf II: Vliv doplňkové směsi na stravitelnost vybraných makroprvků
Graf III: Stravitelnost sledovaných živin