Církevní památky

Transkript

Církevní památky

Církevní
památky
Palkovic
a Myslíku
Církevní památky Palkovic a Myslíku
Úvod
Drobné sakrální památky, tj. boží muka, kříže a kapličky, jsou
často označovány za neodmyslitelný prvek naší krajiny. Mají dlouhou tradici, která byla zásadně přetržena érou komunismu. V této
době některé stavby zmizely, jiné zchátraly a s nimi se většinou
ztratil i význam těchto objektů, jejich funkce a také vztah lidí
k nim, což bylo patrné z jejich špatného stavu. Péče o drobné
památky sakrálního charakteru přestává být negativně vnímána
až po roce 1989. Avšak tradice udržování staveb již byla přervána,
jejich poselství pozapomenuto, případně nedoceněno.
Chata v osadě Rybí. (2012)
A tak nemalou úlohu k záchraně sakrálních památek v Palkovicích a na Myslíku sehráli nejen majitelé pozemků, na nichž se dané památky nacházejí, ale také mnozí
„bezejmenní“ občané a někteří zastupitelé Obce Palkovice. Jejich společným dílem a přičiněním se některé kapličky podařilo opět uvést do původního stavu a starost o jejich pravidelnou údržbu.
Snahou této publikace je připomenout a ukázat občanům obou obcí historický odkaz našich předků,
který zde po dlouhá desetiletí a možná i staletí, přetrvává. Při mapování jednotlivých památek jsme se
snažili dát dohromady data vzniku staveb, případně jejich zánik a pátrali jsme po pověstech a příbězích,
které se k nim vážou. Přestože jsme vytčené cíle nedokázali splnit, myslíme si, že přehled jednotlivých
objektů, které jsou v publikaci zaznamenány, jsou malým poděkováním našim předkům za jejich práci,
kdy s láskou tyto sakrální památky vlastníma rukama postavili a zhotovili.
Osada Rybí. (2012)
3
Historický vývoj drobných sakrálních staveb
Předchůdce drobných sakrálních staveb je nutno hledat již v předkřesťanské době, kdy se v krajině nacházelo mnoho objektů označujících významné místo. Nejspíše šlo o kameny, doplněné jedním až čtyřmi
dlouhověkými stromy na rozcestích, nebo dřevěné sloupy podél cest. V pozdějších dobách byly některé
sloupy doplněny korpusem Krista a do kamenů byl vyryt kříž. Tím nejspíše vznikly první drobné sakrální
objekty – boží muka, kříže, kapličky, zvoničky, svaté obrázky a sochy svatých. Mezi větší a velké sakrální
stavby patří mariánské sloupy, kaple, chrámy a kostely.
Z drobné sakrální architektury jsou pravděpodobně nejstarší kříže a objevují se nejspíše okolo 9. století, kdy Karel Veliký vydává nařízení stavět tyto objekty u cest. Na Moravě se zřejmě objevily už v souvislosti s příchodem Konstantina a Metoděje. Původní
kříže byly pravděpodobně dřevěné, až okolo 13. století se objevují kamenné objekty v reliéfní podobě
nebo se stesanými zakulacenými rameny. Kamenné
kříže štíhlejšího a většího charakteru se vyskytují až
později. Podobu nejranějších křesťanských znamení
si však můžeme jen domýšlet, neboť dřevěná se nemohla zachovat a určení stáří vrypu do kamene je
problematické.
Kříž na myslíkovském hřbitově.
V novověku přicházejí železné kované kříže a od
18. století litinové, na podstavci s korpusem Krista a častým nápisem INRI (latinsky Iesus Nazarenus Rex
Iudaeorum, česky Ježíš Nazaretský, král židovský). Litinový kříž většinou vyúsťuje v oválnou či obdélníkovou cedulku s oslavným nápisem. Litinové kříže pak byly vystřídány kamennými a mramorovými.
Boží muka se objevují až v 11. století ve Francii jako tzv. svíce mrtvých stavěné u hřbitovů. Až později
jsou boží muka vnímána jako ztělesnění sloupu, u kterého dal Pontský Pilát bičovat Krista. První dochovaný
objekt božích muk na českém území je datován ze 13. století. Od 14. století se objevují kamenná gotická
boží muka. K největšímu rozšíření božích muk dochází v období baroka a I. republiky.
Boží muka stojí většinou při poutních cestách a jsou kamenná sloupková nebo zděná pilířová, většinou
čtyřboká s omítkou a obílením. V horní části (lucerně neboli kaplici, hlavici) čtyřbokých muk jsou čtyři
výklenky (niky) na obrázky Kristova utrpení nebo světců. Pokud se uvnitř výklenku nachází soška, bývá
4
většinou novějšího data. V průběhu baroka byly ulomené hlavice
nahrazovány jinými sochařskými dílky či kříži s Ježíšem Kristem.
Obdélníkový sloupek o délce 1,5–2 metry, na jehož konci se lucerna nachází, se nazývá dřík a může na sobě nést reliéfy různých
znaků, nápisy či data. Podložen bývá zpravidla menší patkou, připomínající sokl. Půdorysem je zpravidla čtverec, obdélník, zřídka
kruh nebo ovál. Vrchní hrany patky mohou být zkoseny, podzemní
část se pozná podle toho, že není opracována. Střecha božích muk
je krytá šindelem, taškami nebo cihlami a většinou je zakončena
křížkem. Pokud došlo v průběhu let k ulomení kamenného křížku,
byl nahrazen kovovým.
Vývojově nejmladší sakrální stavbou jsou kapličky a spadají
do období protireformace na počátku 18. století. Nejvíce jich
však bylo postaveno v 19. století a za přispění agrární strany také
za I. republiky. Roli hrál nejen výběr místa, kde kaplička měla
stát, ale také tvar kapličky. Kapličky byly obvykle umísťovány na
návsích, kde plnily funkci
kostelíka pro pobožnosti,
nebo na významných místech, kterými byly např.
Boží muka v Brušperku v lokalitě Marek.
prameny a studánky. Na dominantních kopcích a návrších zase tvoří zakončení křížových cest.
Existují dva druhy kapliček: starší výklenkové s dvířky do malého
výklenku uvnitř a mladší prostorové, které mají uvnitř větší prostor.
V prostorech (resp. výklencích) kapliček bývají umísťovány svaté
obrázky nebo sošky. Výklenkové kapličky jsou někdy považovány za
pomezí mezi božími mukami a kapličkou, a jsou označovány jako
poklony, stavěné na místech, kde poutníci poprvé spatřili cíl své
pouti, kde poklekli a políbili zem.
Zvláštním typem kapličky jsou zvoničky, které byly především
umísťovány v obcích, které neměly kaple ani kostel. Nejstarší zvoničky pocházejí z 16. století. K jejich obecnému rozšíření dochází
až v druhé polovině 18. století, kdy Marie Terezie ohňovým patentem ze dne 21. 8. 1751 nařizuje ohlašovat požár zvoněním.
Kaplička v Chlebovicích.
5
Zvon byl původně umísťován do přirozené rozsochy stromu (např. lípy, dubu, švestky aj.). Protože však
listí oslabovalo slyšitelnost zvonku, byly tyto umísťovány na rozsochatý kůl (tzv. vidlák, dvoják nebo zouvák) uprostřed obce. Někdy býval tento vidlák zastřešen. Pokud byla jednoduchá zvonička tvořena dvěma
kmeny, mezi nimiž byl zvon zavěšen, říkalo se jí šrák. Později se objevují kapličky se zvonem a plní tak
roli kapličky i zvoničky.
Zvonička v Měrkovicích. (2008)
6
Funkce drobných sakrálních staveb
Drobná sakrální architektura dříve plnila různé funkce, mající význam jednak pro člověka, ale také pro
krajinu. Tyto funkce se historicky proměňovaly, v jednotlivých obdobích některé vystupovaly do popředí,
jiné na svém významu naopak ztrácely.
Sakrální památky v krajině působí jako hmotné upomínky na příběhy, pověsti a smíření. Jedinec, který
prochází domovskou krajinou, si díky těmto stavbám vybavuje vzpomínky, a tím utvrzuje svůj vztah k domovu. Stavby však působí i na ty, kdož jsou v dané krajině jen návštěvníky, neboť je upozorňují, že místo
je zajímavé lidskou událostí. Tím krajinu ozvláštňují a polidšťují. Zejména objekty typu kapliček, studánek a líp v polích jsou místa, která objevujeme a jimiž velmi často začíná naše citová vazba ke krajině,
která nakonec vyúsťuje ve vyváženější vztah k životnímu prostředí.
V této kapitole vymezíme přehled funkcí drobných sakrálních staveb, opírat se budeme o typologii
Jindřicha Nuska, který se tématem funkcí posvátných objektů zabývá podrobněji. V základní rovině se
rozlišuje funkce primární a sekundární. Primární jsou ty, které se váží na záměr zřizovatele a jsou přímým
odrazem důvodu, pro který stavba vznikla. Do této kategorie spadá funkce kultovně náboženská, memoriální, reprezentační, orientační a hraniční. Nezamýšlenými funkcemi jsou sekundární, mezi něž se řadí
funkce estetická, informační a environmentální.
Funkce kultovně náboženská a memoriální jsou hlavním výrazem pohnutek, na základě kterých stavby
vznikaly. Kultovně náboženskou funkci chápeme nejen ve smyslu náboženských praktik a rituálů u stavby
vykonávaných, ale pojímáme ji v širším smyslu jako upomínku na podstatu křesťanské víry. V tomto ohledu
je kultovně náboženská funkce zcela prvotní a vyplývá z podstaty sakrálních staveb. Na kultovně náboženskou byla navázána funkce orientační. Stavby ve volné krajině již z dálky signalizovaly průběh cesty
a hlavně rozcestí, u kterých se nacházely.
Memoriální prvek se objevuje až později a pro křesťany se stal samostatným důvodem pro vznik drobného sakrálního objektu, který upomínal na významnou událost, nejčastěji úmrtí. U zrodu jiných staveb
stál zbožný slib jako výraz díků a vděčnosti za pomoc Boží.
Drobná sakrální architektura se stala nástrojem i v trestním právu jako znamení urovnání sporu v podobě smírčího kříže, ale také v majetkoprávní oblasti, kde označovala hranice pozemku uvedeného do držby. Hraniční funkce byla patrná i u objektů, které upozorňovaly na meze panství. Konečně reprezentační
rovina drobné sakrální architektury se objevuje v 19. století, kdy je ke stavbě připojeno jméno donátora
(dárce).
7
Environmentální funkce vyznívá zejména v kontextu plošného rozorávání polí, typického pro zacházení s krajinou v minulém století. Kapličky, které nebyly zničeny, se tak ocitly uprostřed polí, doprovázené
zpravidla jedním nebo více stromy. V rozorané krajině měly stromy funkci větrolamů, ve svých korunách
zachycovaly prachové částice a byly úkrytem ptáků a jiné drobné zvěře. Stavby se staly, a pravděpodobně
i dnes mohou být, prostředníky vztahu ke krajině.
Je však i dnes sakrální funkce základním atributem drobné architektury? Pokud jsou stavby obnovovány
či stavěny nepraktikujícími křesťany nebo nás jen oslovují jiným důvodem než sakrálním, nedochází k vyprazdňování podstaty objektu? Nejsou stavby bez svého sakrálního obsahu jen postmoderním doplňkem
současné krajiny?
Mnozí autoři se shodují, že k proměně, případně až ke ztrátě vztahu k drobným sakrálním stavbám
skutečně došlo, a to zejména v druhé polovině 20. století. Do 1. poloviny 20. století pracovala většina
venkovského obyvatelstva v zemědělství nebo v lese. Lidé tak byli zejména s tou částí krajiny, kterou
obdělávali, v každodenním styku. Krajina představovala vysoce strukturovaný, funkční a nezamyšleně estetický celek. Nemůžeme ale hovořit o láskyplném vztahu sedláků ke krajině, ale spíše o potřebě krajiny.
Vztah ke krajině byl zcela jistě žitý. Lidé se v krajině pohybovali, znali každé její zákoutí, pracovali v ní
a měli zde svůj domov. Na toto byly navázány i sociální vazby a struktura.
Od konce čtyřicátých let 20. stoleté došlo ale k významným změnám, jejichž výsledkem byla závažná proměna krajiny i lidského vztahu k ní. Tyto změny se projevily v různé intenzitě na celém území státu. Klíčovou
roli sehrály zejména procesy kolektivizace a znárodňování, které měly nedozírné a často tragické důsledky
jak pro krajinu, tak i pro její obyvatele. Scelování pozemků, spojené s rozoráváním remízků a kácením rozptýlené zeleně, šlo ruku v ruce se ztrátou vztahu ke krajině. Vazba k vlastní půdě představovala na venkově
základní existenciální rozměr a mnoho sedláků, kteří odmítli vydat dobytek a pozemky, bylo perzekuováno.
Majetní a obzvláště vzpurní sedláci byli označeni za kulaky, veškerý majetek jim byl zabaven a byli vystěhováni do nehostinných, málo úrodných oblastí. Z hospodářů se přes noc stali dělníci zemědělského družstva.
Vztah ke krajině i k zemědělství se po čase úplně a v podobě před rokem 1948 pravděpodobně nevratně
přetrhl. Přesto, že i za komunismu mnoho lidí pracovalo v zemědělství, vytrácel se zodpovědný přístup
k vlastní práci a k jejím výsledkům.
V krajině společně s remízky zanikla i četná cestní síť, na kterou byla navázána drobná sakrální architektura. Objekty, které v krajině přežily, se často staly malým ostrůvkem, občas doplněným ponechanou
zelení. Osamocenou sakrální architekturu nebylo v rozorané krajině těžké z traktoru přehlédnout a mnohé
stavby tak byly pravděpodobně nezamyšleně nebo z nedbalosti zničeny zemědělskou technikou.
Vedle procesů, které ochromily krajinu, a s tím i drobné sakrální stavby, je nutné připomenout protináboženský duch režimu. Mnohé stavby tak byly cílem i záměrného ničení. Druhou polovinu 20. století
mnohá drobná sakrální architektura nepřežila nebo zcela zchátrala.
8
Kaplička u Chlebovic. (2013)
Počátkem 90. let 20. století objevují v špatném stavu drobnou sakrální architekturu různá občanská
sdružení, nadace, památkáři, obce i jednotlivci. Zájem projevují i novináři a knižní vydavatelství. Stavby
jsou mapovány a obnovovány, zřídka se staví i zcela nové objekty. Hledá se paměť objektů v podobě příběhů, které se ke stavbám vážou.
Vyvstává otázka, proč zájem přichází zrovna v tuto dobu a proč vůbec přichází. Jako první se nabízí
vysvětlení související se změnou režimu. Péče o sakrální stavby a projevy křesťanství obecně přestávají
být negativně sankcionované.
Role staveb v krajině, spojená s úctou k odkazu předků a jejich vliv na utváření pocitu domova, jsou
patrné i z dalších vyjádření, kde je drobná sakrální architektura označena za klíč k odkrytí historie domova
9
a lokálních osudů, a díky jejich dokumentaci neupadne v zapomnění duchovní dědictví předků. Objevuje
se myšlenka „pokud něco dobře známe, více si toho vážíme“.
V uspěchané době však mnozí lidé nejsou schopni vnímat existenci sakrálních památek, krajinou projíždějí, než aby v ní žili. Stavby jsou ale přesto hodné naši pozornosti. Je tomu tak proto, že jsou místem
zastavení, modlitby, vzpomínání a odpočinku. Jsou opředena zvláštní atmosférou a poezií místa. „Chraňme odkazy minulosti, aby si potomci vážili naší práce a našich výtvorů“.
V souvislosti s obnovou a výstavbou drobné sakrální architektury je často pokládána otázka, pro koho se
mají stavby zachovávat. A odpověď zní: pro národ a jeho identitu, pro předky, resp. úctu k jejich dědictví,
pro následující generace, kterým je nutné dědictví předat v odpovídajícím stavu, pro hodnotu objektů
jako ztělesnění víry, genia loci (tj. duch vládnoucí na určitém místě), nositele paměti, umístění v krajině
nebo pro turisty.
Poměrně novou skupinou, pro kterou je stavby také možné obnovovat, jsou turisté. Východiskem takto
motivovaných aktivit je přesvědčení, že stavby mohou být pro turisty zajímavé. Proč a čím drobná sakrální
architektura turisty oslovuje? Tyto objekty nejspíše začaly být vnímány jako symboly, případně atributy
krajiny. Možná proto se zobrazení drobné sakrální architektury objevují v propagačních materiálech obcí,
regionů a cestovních kanceláří. Tento trend obdivu krajiny a venkova je patrný i na zájmu o místní tradice
a způsob života našich předků.
V čem je ale zážitek pro turisty zajímavý? Pečlivě udržovaná boží muka navozují pocit malebnosti
a útulnosti, stejně jako oprýskané kapličky. V tomto kontextu se tedy drobné sakrální stavby mohou ocitnout v roli nástroje cestovního ruchu a ekonomicko-zaměstnanostní politiky obcí a regionů. Na základě
uvedeného můžeme identifikovat dosud nezmiňovanou ekonomickou funkci drobné sakrální architektury.
I dříve byly drobné sakrální objekty indikátory ekonomické vyspělosti obce, ale nyní mluvíme o roli nástroje zisku financí. Tato role by však měla zůstat pouze doplňkovou. „Jinak zákonitě dochází k degradaci.
Jednoznačná ekonomická závislost na cestovním ruchu se jeví jako nezdravá, neboť se památka stává
závislou na požadavcích a přechodných módních trendech poptávky…“
V souvislosti s otázkou „pro koho drobné sakrální objekty opravovat“, lze na stavby nahlížet i jako na
prvek, který napomáhá utvářet místní identitu. Jde o projev regionalizace. Různé regiony a mikroregiony
si začínají uvědomovat svou identitu a hledají své symboly. Mnohé z nich však nemohou sáhnout po větší
dominantě a začínají proto objevovat drobné památky. Odpověď na otázku, pro koho se dnes obnovují
drobné sakrální objekty, tedy nemusí znít buď jen pro místní, nebo jen pro turisty. Opravené stavby mohou
mít význam jak pro obyvatele, tak pro návštěvníky dané oblasti. S rostoucím uvědoměním lokální příslušnosti může vyvstat potřeba vytváření nových pracovních míst v regionu a v této souvislosti se jeví cestovní
ruch jako významná příležitost. Úskalím zapojení staveb jako nástroje cestovního ruchu je však možné
naprosté převážení ekonomické funkce nad ostatními funkcemi sakrální architektury.
10
Sakrální památky v Palkovicích
Během 19. století bylo v různých částech obce postaveno několik kapliček a božích muk. Jedná se o lidové památky, které naši předkové stavěli ke cti a chvále Boží. O jejich historii však toho moc nevíme, neboť žádný pramen (např. kroniky, archivní písemnosti nebo ústní vyprávění) nezaznamenal, proč kapličky
právě v daných místech vznikaly. A přesto je na nich něco zajímavého a dávají zdejší krajině svéráznou
tvář. Kapličky v obci byly postaveny především kolem hlavní silnice, po které naši předci denně jezdívali
nebo chodívali za prací do frýdecko-místeckých textilek a hutí, dopravovali povozy různé obchodní zboží,
vozili dřevo na pily, dováželi uhlí apod. Tyto kapličky sloužily předkům při jejich cestách k zastavení a načerpání tělesné i duchovní posily. Výjimkou mezi kapličkami se zdá umístění kaple na Staré cestě, jenže
i tato památka byla postavena u hlavní silnice…
Silnice, vedoucí Palkovicemi k Místku, byla založena teprve asi okolo roku 1846 a prý velmi pracně,
poněvadž ji bylo třeba mnoho navážet. Nesnáze také působilo, že nová silnice musela být v některých místech vedena po soukromých pozemcích a tehdejší kněz v Palkovicích, P. Kliment Tvrdý, nedovolil, aby se
silnice táhla přes arcibiskupské pozemky. Cesta byla dohotovena jen po hranici Místeckou, odkud ji měla
dále vybudovat obec Místek. Avšak občané Místku se vzpírali, a proto teprve roku 1872 byla polní cesta
do Místku upravena na zemský náklad. Dokončení silnice provedli občané Palkovic za starosty Františka
Mičulky (čp. 110) a jeho souseda Františka Menšíka (čp. 111).
Původní stará silnice z Místku vedla kolem domků čp. 3, 4, 5, 6, 11, 12, 13, po nynější Staré cestě.
Trojúhelník mezi těmito domovními čísly (tzv. na okluku), jdoucí příkře do kopce, byl přeložen až v roce
1888. Ve stejné době byla dále od Místeckého lesa posunuta silnice v Rakovci. Ze Staré cesty se silnice
stáčela na levé straně, k dnešní čerpací stanici, a dále vedla po nynější trase (např. mezi domy čp. 24 a čp.
25 na pravé straně a čp. 23 a čp. 22 na levé straně), k Lidovému domu až ke kostelu. Most přes řeku Olešnou byl u kostela postaven v roce 1870. Dále cesta pokračovala kolem požární zbrojnice, okolo čp. 488
přes bývalé školní hřiště u čp. 50 a dále po pravém břehu Olešné. Poblíž domku čp. 53 byl brod. Od brodu
cesta vedla po pravém břehu potoka Pstruží okolo JZD a stále po pravé straně k hospodě na Horním konci.
Odtud pokračovala korytem potoka kolem čp. 484, 77, 78 a na suchou zem se dostala u čp. 85. Původní
cesta dále vedla jižním směrem po pravém břehu Pstruží okolo čp. 90, 92, pak se opět přejížděl potok
brodem a cesta vyústila na nynější silnici u čp. 101.
Pěší cesta z Místku vedla od Barákovy boudy směrem na Palkovice přes pole, kolem kapličky u Seiberta,
pak směrem k Olešné, kolem domu čp. 2 a chodník vyústil na nynější silnici u čp. 16.
11
V Palkovicích můžeme u hlavní silnice napočítat několik kapliček – na Staré cestě u čp. 650, na Dolním
konci u čp. 22, zlikvidována byla kaple sv. Jana Nepomuckého u čp. 134, další kaple jsou u čp. 118 a na
Horním konci v zahradě u čp. 417. Kromě těchto sakrálních objektů máme v Palkovicích i další – v Dolině
u čp. 167, na Podhůří u čp. 208, na Hůrkách u ev. č. 09 a ev. č. 044, na III. Hůrkách u ev. č. 019 a v Rozsůškách u čp. 447. V 21. století vznikly nově kapličky v Pohorali, patřící čp. 119 a ve středu obce u čp. 49.
Mezi další významné sakrální objekty patří litinový kříž u čp. 47, dřevěný kříž u čp. 38, pískovcový kříž
u čp. 40, dřevěný misijní kříž u kostela a kamenný kříž uprostřed palkovického hřbitova.
V průběhu let zmizely veškeré původní výzdoby jednotlivých kapliček, ať už zničením nebo krádežemi,
a tak nové obrázky a sochy jsou již ze současné doby. Ale i tak mají svou hodnotu, protože do kapliček
byly dodány s láskou.
12
1. Kostel sv. Jana Křtitele v Palkovicích
GPS souřadnice: 49°38‘10.437“N, 18°19‘10.922“E
Přibývajícímu obyvatelstvu Palkovic dřevěný kostelík sv. Mauritia (Mořice) s věží a dvěma zvony již
nestačil, a proto byl na parcele č. 56/1 roku 1631
nákladem obce postaven nynější zděný kamenný kostel sv. Jana Křtitele (od 3. 5. 1958 kulturní památka
č. 41457/8-691). Byl posunut více do středu obce, kde
vznikaly malé obchůdky, mlýn, škola a další instituce.
Kolem kostela byl rovněž zřízen malý hřbitov. Patronem kostela se stal sv. Jan Křtitel a každoročně v den
slavnosti jeho narození, 24. června, obec slaví pouť.
V den posvěcení kostela, na svátek sv. Martina 11. listopadu, se v obci slaví krmáš.
Dle prof. Linharta byl postaven v románském slohu,
přičemž tomuto názoru nasvědčují kamenné a stavebPohled na kostel z roku cca 1918.
ní prvky kostela, zatímco sakristie je postavena
ve slohu gotickém. Ale ve většině publikací se
u stavby palkovického kostela uvádí, že se jedná
o architekturu z období třicetileté války – a kostel je postaven v barokním slohu.
Kostel byl vybaven čtyřmi malými zvony a nad
hlavním vchodem byl vytesán třířádkový nápis
o výšce písma asi 3–4 cm:
TENTO•HRAMGEST•ZBVDOWAN•KECCZIAKCHWALE
PAN•BOHV•Z NAKLADEM DZEDZINI•PALKOWICZ•ZAVRZA
DVGIRV•FOGTA•ONDRA WASICE•BARTOSAKVLHANA•1•6•3•1•
13
Kostel je postaven z kamene, podepřený 9 silnými pilíři. Klenby jsou pouze v presbytáři, jehož délka je
8,4 m, šířka 7,6 m a výška 7,5 m. Loď kostela má rovný strop. Délka lodě je 10,6 m, šířka 10,2 m a výška
7,5 m. Věž o rozměrech 7×7 m je celkem 38,66 metrů vysoká a na její špici je báň o průměru 0,6 m, kde
je ukotven litinový kříž, jehož výška je 2 m. Základy věže jsou široké 2 metry, jejich hloubka není známa.
Do výše 17 m jsou zdi věže široké 1,7 m, v úrovni věžních žaluzií 1,3 m.
Ve věži jsou čtyři podlaží, která slouží k umístění zařízení věže. První podlaží slouží jako vstupní plošina
k nástupu na schodiště, která je ve výšce 8,4 m. Druhé podlaží ve výšce 12,7 m slouží pro věžní hodinový
stroj a malé muzeum. Na třetím podlaží ve výšce 16,4 m jsou zavěšeny zvony, tympány pro odbíjení času
věžních hodin a vysílačka zabezpečovacího zařízení kostela. Žaluzie věžních okenic se nacházejí ve výšce
17,7 m. Čtvrté podlaží ve výšce 22,2 m zajišťuje rozvod impulsů k jednotlivým ciferníkům věžních hodin
a k výstupu na střechu věže. Do nejvyššího podlaží je třeba překonat 93 dřevěných schodů.
Ciferník věžních hodin je měděný, má průměr 1,6 m, výška číslic je 20 cm, délka velké ručičky je
60 cm a malé 40 cm. Strop v sakristii je zděný, klenutý, nad presbytářem zděný v gotickém slohu a nad
lodí chrámovou rákosový.
Hlavní oltář v kostele byl pořízen roku 1632 a vyzdoben obrazem svatého Jana Křtitele od místeckého
malíře A. Englera. V roce 1688 došlo k pořízení zvonu z obyčejné zvonoviny o váze 120 kg. Je pravděpodobné, že kostel měl již v té době 2 zvony, které byly přemístěny z kaple sv. Mauritia. Dne 20. října 1777
byly dr. Františkem Michalovičem, knězem z řádu sv. Františka Serafínského, posvěceny obrazy původní
křížové cesty a v roce 1799 byly pořízeny dva boční oltáře – svatého Kříže a svatého Františka z Assisi.
V roce 1819 byly pořízeny nové varhany, neboť původní varhany bez pedálů (tzv. positiv) byly již nedostačující. V roce 1829 byl přelit zvon z roku 1688 na nový zvon o průměru 75 cm a váze 100 kg. Nesl nápis
„Ke cti sv. Jana Křtitele.“ Bil celé hodiny a dále vyzváněl při církevních obřadech. V roce 1835 došlo
k přelití malého zvonu o průměru 59 cm a váze 50 kg. Jednalo se pravděpodobně o starší zvon, o němž se
však bližší historické materiály nedochovaly. Nový zvon měl nápis „S. Maria una pro nobis.“ Bil každou
čtvrthodinu a dále při různých církevních obřadech. Kromě toho byl v kostele tzv. sanktusový zvonek
z obyčejné zvonoviny a železný umíráček o váze 30 kg, výšce 35 cm a spodního průměru 38 cm. Jejich stáří
však nejsou v archivech zaznamenána.
První lokalista Jan Albert Kalabis bydlel v soukromém domě čp. 30, a když v roce 1786 se domek od
dřevěného komína vzňal a shořel, byla v roce 1786 při kostele postavena farní budova se třemi místnostmi a pokryta šindelem. Přilehlá hospodářská budova byla rovněž provedena z tvrdého materiálu a pokryta
šindelem.
V roce 1883 byly na faře přistaveny dvě světnice, po obou stranách vystaveny štíty, a zvětšen byl rovněž byt pro kooperátora. Zároveň došlo k opravě střechy farní budovy, kterou provedl stavitelský mistr
Habermann. Ve výkazu majetku fary z roku 1883 je uvedeno, že fara má 5 světnic, kuchyň, komoru,
14
Jeden z nejstarších záběrů na faru - kolem roku 1890.
Záběr na faru z roku 1968.
2 sklepy, 2 záchody, chlév, kůlnu na dříví a vůz se dvěma koníčky. U vchodu do budovy byla veranda se třemi stupni z kamene, dveře hlavního vchodu byly z měkkého dřeva, natírané olejovou barvou a nad dveřmi
bylo okénko. Rovněž závora byla z měkkého dřeva. Chodba byla vydlážděná a střecha šindelová. Chlév byl
pro 3 krávy a jeho střecha byla pokryta šifrem (tj. břidlicí). Kůlnu na vůz tvořily 4 pilíře a desky, a střecha
byla pokryta šindelem. Kurník byl zděný a na dvoře stála železná pumpa.
V průběhu jednotlivých let zaznamenala farní budova a s ní související další stavby několik významnějších i drobnějších oprav:
1891
1893
1894
1895
1896
1897
1899
V jednom pokoji fary oprava dřevěné podlahy, proveden nátěr dveří a oken olejovou barvou,
vstupní dřevěné dveře byly nahrazeny železnými. Již nevyhovující pumpa byla nahrazena
čerpadlem.
oprava zděného kurníku a střechy farní stodoly
oprava podlahy v dalším farním pokoji, rozšířen byt kooperátora
opraven tyčkový (tzv. štachetový) plot kolem fary a před zahradou
do bytu kooperátora dodána nákladem 5 zl. 92 kr. nová kachlová kamna (kamnař Grossman
z Místku)
zhotovení 4 vnitřních a 4 vnějších oken do bytu faráře a farní jídelny, oprava střechy fary, farní
budova rozšířena o další dva pokoje
oprava chléva pro dvě prasata
15
1900
1901
1904
1905
1906
1908
1909
1914
1919
1927
1937
1942
1943
1968
1997
2004
2005
2007
2013
zakoupena kamna pro byt faráře
výměna kostelního čerpadla, oprava farní střechy taškami
Karel Habrnal z Palkovic zhotovil nová dřevěná vrata na farní dvůr
nová dřevěná podlaha ve světnici faráře
oprava střechy farní stodoly i budovy
zhotovení nových cementových podlah farní budovy
rekonstrukce farních hospodářských budov, na farním dvoře byl zbudován nový záchod pro
služebníky a dělníky, dřevěná koryta pro zvířata byla nahrazena cementovými
oprava farní stodoly, u farní budovy bylo 7 cihlových vstupních schodů nahrazeno cementovými,
na ochranu cihlových pilířů bylo použito šest cementových desek, pod kamenným křížem u fary
byl zřízen nový podstavec
do farního dvora byla pořízena nová vrata v částce 356 K 20 hal.
na chodbě farní budovy položen nový rákosový strop
ve farní budově zhotoven vodovod a kancelář, znovu vybudována byla hospodářská farní budova
vymalování světnice a kuchyně prováděl malíř Raimund Šebesta z Palkovic
Úprava farní budovy, a to místnosti pomocného kněze, farní kanceláře, schodiště na půdu a do
sklepa, zhotovení elektrického vedení a přepážky v chodbě. Na akci se materiálně podíleli klempíř
Antonín Skotnica a kovář Cyril Bílek z Palkovic.
Městským stavebním podnikem ve Frýdku-Místku byla provedena oprava vnitřního zařízení farní
budovy. Byla vyměněna okna, dveře, některé podlahy, upravena koupelna, vestavěna koupací
vana, opravené vnitřní omítky a veranda u vchodu. Rovněž byl postaven nový plot. Opravu
elektrického vedení a zazdění telefonních drátů provedl zdarma Jaroslav Kubala z Palkovic.
Všechny opravy byly hrazeny z dobrovolných darů věřících, které se získávaly od září 1967
pravidelnými měsíčními sbírkami. Od farního úřadu byla rovněž poskytnuta smluvní půjčka ve
výši 25.000,- Kčs.
zavedeno plynové vytápění fary
farní budova byla nákladem 70.000,- Kč napojena na obecní kanalizaci
Provedena oprava fasády na farní budově a nátěry štítů na faře i správní budově. Byly položeny
obrubníky kolem cesty u farní budovy až k hlavní bráně a následně byla celá cesta vyasfaltována.
Provedena kompletní elektroinstalace v půdním prostoru fary, jelikož stávající již nesplňovala
normy. Byla skácena borovice, kterou v roce 1939 zasadil P. František Mastil, na levé straně
vstupu do farní budovy. Borovice měla výšku cca 18 metrů.
Rozsáhlá rekonstrukce farní budovy – prováděny dispoziční změny jednotlivých místností, opravy
podlah, výměny elektroinstalace a dřevěných oken a dveří za plastové, oklepávání starých omítek
a zhotovení nových, výstavba krbu a nové kuchyně, malování farní budovy atd.
16
Kostelní věž palkovického kostela měla v dřívějších dobách původně cibulovitý tvar. Svědčí
o tom plánek ze dne 20. 12. 1866, který nakreslil Antonín Schönhöffer z Nového Jičína, jenž měl
provádět opravu kostelní věže. Věž na nákresu má
rozměry 3,58×3,74 m.
Za působení faráře Karla Kaštyla byl v letech
1867–1871 opraven kostel, oltáře a varhany. Věž
kostela byla pokryta novým šindelem v nákladu
1.235 zlatých. Tento farář chtěl také založit katolický čtenářský spolek, ale protože v obci již
existoval čtenářský spolek Lidumil, tak k založení
katolického spolku nakonec nedošlo.
Farní budova v roce 2013.
Vpravo kříž z roku 1741.
V roce 1875 byla tehdejším
farářem Ferdinandem Baarem
obec Palkovice žádána o postavení nového kostela, neboť
do oprav kostela byly dávány nemalé finanční prostředky
a v důsledku narůstajícího počtu
obyvatel přestával kostel dostačovat duchovním potřebám
obyvatel. Z nedostatku finančních prostředků se akce neuskutečnila a kostelní správou bylo
za částku 4.830 zlatých nakonec
zakoupeno alespoň 45 měřic pozemků.
Plán střechy z roku 1866.
á ě z roku 1866.
Detail báně
17
V průběhu dalších desetiletí byly prováděny různé rozsáhlejší, i méně rozsáhlé, opravy palkovického
kostela, bylo nakupováno nové vybavení. Připomeňme si proto jen ty nejvýznamnější události:
1878 – v dubnu posvěcena soška Panny Marie májové pobožnosti, vysoká 90 cm, kterou dodala firma
Majerová z Mnichova. V srpnu téhož roku provedeno vysvěcení rozšířeného hřbitova.
1880 – v březnu vysvěcené sochy Mater dolorosa (tj. Matka Bolestná), sv. Marie Magdalény a obraz
Panny Marie vždy trvající pomoci. Důstojný pán Hejkal z Prahy daroval palkovickému kostelu obraz Panny Marie dobré rady, jenž byl 50 cm vysoký a 40 cm široký a namalován na plátně. Obraz měl být umístěn
pod druhé okno od hlavního oltáře a podkladem mělo být tapetové pozadí.
1883 – občany Palkovic byly darovány obrazy svatého Aloise a svatého Alfonse Ligny, které byly včetně obrazu Panny Marie dobré rady v únoru posvěceny.
1886 – František a Victorina Grossmanovi z Místku darovali kostelu harmonické zvonky, které jsou
používané až do dnešního dne.
1887 – pod vedením stavitele Beneše z Místku se začal opravovat a malovat kostel. Nad sakristií byla
vybudována oratoř (tj. modlitebna). Chrámové zdi se zvýšily o 65 cm, které byly zakončeny římsou, a na
ně se pokládal nový rákosový strop. Nová dřevěná vazba střechy byla zhotovena z původního materiálu.
Střecha kostela byla pokryta novými pálenými taškami, sanktusová věž byla pokryta mědí. Kostel měl v té
době tři vchody – hlavní na straně západní, boční na straně půlnoční a poslední vchod byl ze sakristie.
21. 3. 1889 – provedeno vydláždění podlahy cementovými plotničkami v presbytáři až po první stupeň.
Zbývající části kostela pokrývala i nadále pískovcová dlažba, která však byla na mnoha místech vyhlodaná
a nerovná.
1892 – nový strop kostela zvýšen o 60 cm, zbudovaná nová vazba a kostel pokryt křidlicí. Byly pořízeny
sochy Bolestné Matky Boží, Božského Srdce Páně (výška 140 cm) a Blahoslavené Marie Panny (výška
140 cm), které zhotovila firma Majerová z Mnichova. Částkou 4.580 zlatých na sochy přispěli palkovičtí
občané Josef Žurovec, Šebestián Krč, František a Anna Jiříkovi.
14. 6. 1895 – farář Ferdinand Baar píše na arcibiskupskou konsistoř dopis, v němž popisuje důvody nutné
opravy kostela: „Střecha na věži při farním chrámu má cibulovitý tvar a byla roku 1868 šindelem pokryta.
Šindel jest sešlý, ale vazba uvnitř nahnilá není. Vyloučeno, že by silný vítr střechu nepoškodil. Prostudování
věže provedl stavitel Ferdinand Hendrich z Místku a dal i plán nové střechy a náklad 2.187 zl. 33 kr.“ Kromě
18
nalezené kresby palkovické věže z roku 1866 je tento dopis dalším důkazem, že původní věž kostela měla
cibulovitý tvar, stejně jako např. věž kostela v Metylovicích.
1896 – v měsíci srpnu byla provedena rekonstrukce věže kostela. Zdi kostelní věže byly zvýšeny
o 60 cm a o stejnou výšku byla snížena věž kostela, takže ke změně celkové výšky stavby nedošlo. V té
době také došlo k její dnešní podobě, protože zápis ve farní kronice uvádí, že věž má již jehlancovitý tvar,
je pokryta pozinkovaným plechem a má také hromosvod. Veškerý náklad, včetně nových omítek, které
byly provedeny až o rok později, nakonec činil 2.400 zl.
18. 2. 1897 – provedena kolaudace rekonstrukce věže kostela.
1897 – ze znaleckého ústavu v Mnichově byl zakoupen kříž na boční oltář svatého Kříže, následně byl
v květnu oltář vysvěcen. Firmou Demelzelová ze Srödena byla dodána socha Máří Magdalény, kterou ze
sbírek pořídil P. Jan Kohn. Téhož roku byly kropenky z mramoru (též žehnačky) zasazeny do zdi kostela
a křtitelnice z mramoru měla dřevěné víko. Dle zápisu inventáře toho roku byly v kostele zvony o váze 71 kg,
68 kg, 56 kg a 15,12 kg; u oltáře svatého Františka z Assisi a sousoší Bolestné Matky Boží, je uvedeno, že tyto
dodala firma Majerová z Mnichova, zatímco obraz Marie Panny matky dobré rady byl malován v Římě.
1900 – byla provedena oprava věžních hodin na kostele, pokrytí střechy kostela za 955 kr. 32 hal.
a venkovní malby kostela.
Staré věžní hodiny. (2011)
Starý strojek věžních hodin. (2011)
19
Původní hodinový stroj dle odhadu je datován do poloviny 19. století. Byl třízávažový s ručním natahováním, které se provádělo co druhý den. Ciferníky byly dřevěné o průměru 1,6 m, malá ručička o délce
0,75 m a velká 1,1 m. Číslice o velikosti 20 cm byly natřeny bílou barvou. Hodinový stroj byl nepřesný,
regulace zrychlení nebo zpomalení byla obtížná, přesto byl stroj na tehdejší dobu celkem moderní. Hodinový stroj pracoval s jistými přestávkami pro údržbu až do roku 1980.
Další provoz již nebyl možný, a tak farní úřad přes všechny problémy s kulturním odborem ONV objednal nový stroj u Okresního průmyslového podniku ve Vyškově. Původní stroj včetně rozvodů a ciferníků
měl být z rozhodnutí kulturního odboru ONV převezen do muzea ve Frýdku-Místku, ale farní úřad byl proti
a umístil ho do muzea ve věži kostela.
1902 – Občanská záložna darovala kostelu obraz Křtu Páně v pozlaceném rámu, který namaloval akademický malíř Šichel z Brna. Cena obrazu činila 440 K. Téhož roku provedeno vymalování kostela.
1904 – kostel dostal od neznámého dobrodince darem sošku Jezulátka o výšce 60 cm, která pochází
z umělecké dílny Majerová z Mnichova. Téhož roku byla soška posvěcena.
1905 – po učiteli Adolfu Winklerovi byl ustanoven nový varhaník – Mojmír Pavlíček, syn hostinského
Jana Pavlíčka. Na varhaníka se učil u majitele hudební školy a hudebního skladatele Františka Kolaříka
z Frýdku-Místku, od svého otce, který byl kapelníkem, známým po celém východním kraji, byl vyučen tak,
aby ovládal veškeré hudební nástroje. Po Mojmíru Pavlíčkovi byli dalšími varhaníky Volný, Vavřín Lepík
a další.
1906 – ulit zvon o váze 250 kg a průměru 92 cm, který byl zasvěcen sv. Františku Serafinskému. Na
jedné straně byl jeho reliéf a nápis „Sv. Františku, oroduj za nás“, na druhé straně byl reliéf Panny Marie
Lurdské a nápis „Pod ochranou Tvou se utíkáme.“ Zvon byl dále opatřen nápisem „Věnován od bratří
a sester III. řádu sv. Františka.“
1907 – provedena drenáž kostelních pozemků, odvodňování bylo dokončeno v roce 1908.
1908 – v částce 500 kr. byl nově pořízen pro hlavní oltář obraz sv. Jana Křtitele, který namaloval akademický malíř Šidresa z Brna. Za částku 1.200 kr. bylo provedeno pozlacení hlavního i dvou bočních oltářů.
1914 – farnost musela odevzdat k válečným účelům své dva zvony. Služné kostelníka toho roku činilo
52 K, měchošlapu 15 K a varhaníka 60 K.
1917 – za částku 559 K byly pořízené varhany s cínovými píšťalami, třemi měchy, 8 rejstříky pro manuál a 3 rejstříky pro pedály. Avšak pro válečné účely byl odebrán principál, tj. hlavní rejstřík.
20
1919 – po větrné bouři došlo k poškození střechy kostela, proto byla provedena její oprava novými taškami. Věž kostela zůstala
nadále pokryta plechem. Věž má silné, mohutné a čtyřhranné zdi
a končí čtyřhranným jehlanem, opatřeným železným křížem a hromosvodem. V sakristii byl nákladem 90 K zhotoven nový stupeň.
1928 – pořízeny tři nové zvony v ceně 24.000 Kč a v neděli Svatodušní (27. 5.) byly děkanem Kopeckým vysvěceny. Z dobrovolných
darů a sbírek bylo zaplaceno 19.000,- Kč, zbytek pak z různých spolků a zvonového fondu. Zhotovitelem zvonů byla firma Oktáva Wintera z Broumova a kolaudace zvonů proběhla 18. 5. 1928.
Na prvním zvonu, sv. Jan Křtitel (tón A), který vážil 464 kg a měl
průměr 93 cm, byl obraz sv. Jana Křtitele a nápis: „Válka vzala –
láska dala.“ Na okraji bylo napsáno:
„Po zabrání zvonů ve světové válce v r. 1916 zvony znovu pořízeny
v r. 1928 za faráře Albína Máchy nákladem dobrodinců.“
Druhý zvon, Panna Maria Lurdská
(tón C), byl menší, vážil 237 kg, měl
průměr 78 cm a kromě reliéfu PanKříž má výšku 2 m a koule průměr 60 cm.
ny Marie Lurdské měl i nápis: „Pod
Co asi skrývá? (2005)
ochranu Tvou se utíkáme, Svatá
Boží Rodičko!“ Na dolním okraji bylo
uvedeno „Vděčné památce chrabrých vojínů naší farnosti, padlých za
svobodu vlasti ve světové válce 1914-1918.“
Nejmenší zvon, sv. Václav (tón E), o průměru 62 cm vážil 139 kg, byl
ozdoben obrazem sv. Václava a nesl nápis: „Svatý Václave, vévodo české
země, nedej zahynouti nám ni budoucím!“ Na dolním okraji bylo uvedeno „K uctění 1000. výročí úmrtí knížete sv. Václava.“
Sanktusový zvonek v malé vížce (viz obrázek) byl přelit již roku 1924
nákladem manželů Šebestiána a Terezie Chlebkových. Zvonek přelil rovněž Oktáv Winter a nový zvonek o váze 50 kg, výšce 40 cm a spodním průměru 42 cm nesl nápis: „Sv. Barboro, oroduj za nás v hodinu smrti naší.“
21
1929 – ochotou rolníků a dělníků byla zdarma zavezena a srovnána ráztoka před farou a před domem
Františka Hušky, která byla upravována již v letech 1913–1914.
1933 – nově byl pořízen principál k varhanám, který byl odebrán v roce 1917 pro válečné účely. Dále
bylo provedeno naladění a oprava varhan, oprava oltáře svatého Františka a kazatelny.
1937 – prostranství před farou u Lidového domu získalo vzhlednou sadovou úpravu, kterou provedl farář Mastil, když jednomyslným usnesením obecního zastupitelstva byla tato část obecního návsí pronajata
na 10 let Lidovému domu s podmínkou, že zde bude zřízen sad.
1939 – z darů farníků byly pořízeny nové pneumatické varhany s elektrickým ventilátorem v částce
59.087,- Kč (z toho dary činily 36.191,50 Kč), které byly kolaudovány dne 30. března 1939 Gustavem Pivoňkou z Olomouce. Vysvěcení varhan provedl 9. dubna 1939 Mgsre. Metoděj Kubáň, generál duchovní
služby, při mši svaté, kterou sloužil místecký děkan Tomáš Kopecký.
Varhany zhotovila krnovská firma RIEGER a mají dva manuály, 15 hracích a 21 pomocných rejstříků,
jednu volnou kombinaci, rejstříkové crescendo, žaluzie a elektrické dmýchadlo vzduchu, které v případě výpadku elektrické energie nahrazuje mechanické šlapadlo. Obsahují 1.028 píšťal, většinou provedených v zinku či dřevě. Varhany byly z Krnova odeslány drahou do stanice Frýdek-Místek, kde byly
dne 15. 3. 1939, právě v den okupace ČSR, o sedmé hodině ranní nakládány na 6 selských povozů. Při
svém uvedení do provozu patřily k nejmodernějším nástrojům té doby. Rovněž membránová vzdušnice
patřila ke špičce.
Při svěcení varhan byla varhaníkem P. Vojtěchem Zapletalem, konsistorním radou a katechetou ve výslužbě v Černotíně, hrána byla Česká mše národní od Jaroslava Otčenáška, Te deum a Pange Lingua od Josefa Martínka. Při mši svaté zpíval MUDr. Vladimír Šmahel a orchestr řídil P. František Mastil z Palkovic.
V roce 1940 bylo pořízeno 14 obrazů křížové cesty i s orámováním za 15.680 K (obrazy 8.400 K, rámy
7.280 K). Jedná se o olejové originály valašského umělce Jana Knebla. Zajímavostí je, že stejná křížová
cesta se nachází v jedné z kaplí na Hostýně. Vyřezávané rámy z dubového dřeva zhotovil řezbář Bohumil
Dobeš z Místku a dodal je 14. 2. 1940.
22
Křížová cesta – zastavení 1-8
23
Křížová cesta – zastavení 9-14 - autorem je významný malíř Jan Knebl. (2005)
24
V roce 1940 byla do kostela zavedena elektřina, světelný oblouk a zakoupena nová zpovědnice (práci
provedl stolař Karel Rek).
Interiér palkovického kostela. (1960)
V kostelním muzeu ve věži je umístěn zvon, tzv. umíráček. (2011)
9. 4. 1942 – pro válečné účely byly bez náhrady odebrány tři bronzové zvony o váze 464 kg,
237 kg a 139 kg, které byly pořízeny v roce 1928.
1943 – místo původních zvonů byl pořízen
z Vítkovických železáren malý železný zvon.
1944 – od firmy Jarolím Fojt z Mrákotína byla
zakoupena nová křtitelnice z mrákotínské žuly
s bronzovým poklopem.
1. 5. 1947 – řezbářem Janem Procházkou
z Příbrami byla za částku 8.227,- Kč dodána socha Panny Marie Lurdské. Úprava nového oltáře
s jeskyní pro tuto sochu stála 10.000,- Kč.
Křtitelnice z mrákotínské
žuly.
25
Oltář s lurdskou jeskyní byl vybudován
v roce 1973 z bočního vchodu do kostela.
V roce 1947 byly opraveny oltáře
a tesař Felix Bílek opravil vyřezávané
lavice. Dvě lavice, umístěné v presbytáři proti sobě, sloužily pro obecní
výbor, v chrámové lodi bylo pro občany umístěno 23 lavic a na pavlači
bylo 5 lavic. Pro slavnostní chvíle se
k lavicím dávaly tyče se standardami, které se také využívaly v různých
průvodech.
Dne 10. června 1947 byly započaty práce související s opravou fasádní
omítky věže a zdí kostela v hodnotě
265.676,- Kč. Práce byly dokončeny
10. září 1947, přičemž jen stavba
samotného lešení trvala jeden měsíc. Při té příležitosti byl rovněž pro-
Ukázky standard. (2005)
Interiér palkovického kostela. (1952)
26
Hlavní oltář. (1963)
veden nátěr věže, hodin, kříže a provedena byla výměna krytiny
za pozinkovaný plech. Tyto práce v částce 152.089,30 Kč provedl
klempíř Jan Nogol z Horních Domaslavic. Stavební práce prováděl
Jan Žůrek z Místku. Na úhradu stavebních nákladů byla po domech
provedena sbírka, která vynesla 41.530,- Kč, dary farníků činily
24.540,- Kč a kostelní konkurenční výbor odevzdal 49.000,- Kč.
Ostatní potřeba se kryla směneční půjčkou ve výši 250.000,- Kč
a farníci poskytli osobní půjčky ve výši 32.000,- Kč. Zbytek finančních prostředků byl hrazen z pravidelných kostelních sbírek. Při
opravných pracích pomáhali farníci zdarma a rolníci poskytli povozy v ceně 14.814,- Kč. O zpevnění nové omítky věže kostela se
postaral rovněž hasičský sbor, který po otlučení omítky stříkačkou
bezplatně omyl kamenné zdivo.
Roku 1947 byl kostel opatřen
novým železným zvonem (výrobce Rudolf Sýkora z Ostravy-Mariánských Hor) o váze 190 kg za
7.000,- Kč, protože zvon z roku
1943 praskl. Výška zvonu byla 65 cm
a spodní průměr měřil 78 cm.
1949 – provedeny vnější i vnitřní úpravy kostela, nátěr lavic, chóru, varhan, malba, rozšířeno bylo
elektrické osvětlení a zakoupen
nový obraz Jana Křtitele. Veškeré
stavební práce však byly zastaveny, neboť páter František Mastil
byl pro „jiné“ smýšlení, než měli
představitelé komunistické moci,
zatčen a 3,5 roku vězněn. Poté byl
donucen farnost opustit.
Interiér kostela v Palkovicích. (2013)
Uprostřed je obraz sv. Jana Křtitele, vlevo socha sv. Petra, vpravo socha sv. Pavla. Pravý
boční oltář sv. Kříže má vlevo sochu Panny Marie Bolestné, vpravo sochu sv. Jana. Levý
boční oltář sv. Františka z Assisi má vlevo sochu sv. Dominika, vpravo sochu sv. Antonína.
27
1950 – malířské práce v budově kostela stály 112.580,- Kč
a prováděl je Martin Illík z Újezdska u Kroměříže. Malířské práce
na budově kostela v částce 150.000,- Kč prováděl Ferdinand Adámek z Ostravy–Mariánských Hor.
1951 – František Chlebek daroval kostelu dřevěné čtyřhlavicové klepadlo, které se používalo při velikonoční slavnosti a nahrazovalo zvonění zvonů po Velkém Pátku, kdy „zvony odletěly do Říma“.
Klepadlo se umístilo do okenice věže a otáčením kliky se uvedlo do
provozu. V případě příznivého počasí bylo slyšet dosti daleko.
1971 – provedeno vytápění sakristie akumulačními kamny.
Klepadlo.
1972 – zavedeno elektrické zvonění a elektrický pohon k železnému zvonu.
1973 – započato s opravou interiéru farního kostela a úpravou v duchu II. vatikánského koncilu. Návrh
na úpravu vypracoval akademický malíř František Peňáz z Hřivínova Újezdu u Zlína. V sakristii a presbytáři byla položena italská keramická dlažba. Hlavní rozvod elektřiny je pod podlahou veden v novodurových trubkách a přístupný za pomocí šachtic. Zřízeno bylo rovněž vytápění kostela akumulačními kamny.
Zazděn byl boční vchod kostela a provedena celková úprava
kaple Panny Marie Lurdské.
Rovněž byla provedena oprava zlacení oltářů a plastik,
dochází také ke změně postavení oltáře, když po přestavbě
byl oltář postaven blíže ke zdi, aby bylo dostatek místa pro
obřad. Kostel byl vymalován podle pokynů krajské památkové péče v Ostravě. Práci provedli zaměstnanci družstva BYTPRŮM z Místku. Dřívější malba i s výjevy ze života svatého
Jana Křtitele od akademického malíře Adámka z Ostravy byla
totiž provedena hlinkou a po přejetí rukou se úplně stírala.
Nová malba byla provedena jen v barvě bílé. Na 2.680 brigádnických hodinách pracovalo 94 osob.
1974 – dokončena rekonstrukce elektroinstalace, byly
vyměněny všechny rozvaděče, pověšeny boční lustry, hlavní lustr byl obnoven a bylo zavedeno vytápění akumulačními
28
Opravená kazatelna. (2003)
Nahoře stojí Lukáš Sasín a za ním Jakub Linart.
kamny. Dále byla zavedena voda do sakristie a pořízen elektrický
bojler pro teplou vodu.
1975 – položena italská keramická dlažba v kostele.
1976 – původní staré lavice z roku 1820 byly nahrazené novými
(dělal je Josef Čajánek z Rychaltic) a rovněž byla vyměněna podlaha na kůru. Obraz svatého Jana Křtitele, který zde byl přemístěn
z Dolního Újezdu u Přerova, nahradil starý obraz z roku 1949.
1980 – zhotovena nová fasáda kostela a v částce 60.000,- Kčs
byl instalován hodinový stroj včetně rozvodů, ciferníků a tympánů.
Je třízávažový s elektrickým natahováním a v případě přerušení dodávky elektrické energie na 12hodinový doběh. Ciferníky o průměru
160 cm jsou měděné, čísla mají výšku 20 cm, malá zlacená ručička
měří 40 m a velká zlacená ručička má délku 60 cm. Bronzové tympány pro odbíjení čtvrthodin a celých hodin jsou rozlišeny velikostí
i zvukově. Pro čtvrtě mají průměr 33 cm, pro celé hodiny 42 cm.
1981 – instalovány nové věžní hodiny z Vyškova.
Přední strana hodinového strojku. (2011)
Č
Čelo kazatelny je dílem řezbáře Aloise Mičulky
z Palkovic. (2005)
Zadní strana hodinového strojku. (2011)
29
1982 – provedena výměna kostelních oken za zdvojená, dubová, zasklená ručním sklem v olovu.
1993 – provedeno vydláždění prostoru kolem kostela a vstupního prostoru ke kostelu včetně výměny
hřbitovní brány.
V neděli 11. července 1993 v 15.00 hodin posvětil generální vikář Msgre. Erich Pepřík tři nové
zvony, které byly ulity v dílně mistra zvonaře Josefa Tkadlece v Halenkově. Zvony byly pořízeny
ze sbírek v kostele a z darů. Největší zvon o váze
420 kg je zasvěcen patronu kostela sv. Janu Křtiteli a je na něm nápis: „Svatý Jene Křtiteli, oroduj za nás.“ Druhý zvon o váze 220 kg je zasvěcen
sv. Anežce České. Byl zhotoven s nápisem: „Svatá Anežko Česká, oroduj za nás. Z vděčnosti za
svobodu.“ Třetí, nejmenší zvon, váží 180 kg a je
zasvěcen knížeti sv. Václavu. Nese nápis: „Svatý Václave, nedej zahynouti nám i budoucím“.
Původně měly být zvony i s reliéfy (křest Páně,
sv. Anežka, sv. Václav), ale mistr zvonař na ně pozapomněl a zvony byly dodány jen s nápisy.
Palkovické zvony z roku 1993 – zleva Anežka, Václav a Jan.
Záběry ze svěcení palkovických zvonů v roce 1993:
Slavnostní průvod vychází.
Kostelníci Karel Bílek a Waltr Krejčí.
30
Zájem občanů byl veliký.
Kdo se nedostal dovnitř, poslouchal venku.
Televize byla umístěna v márnici.
Luděk Haleš.
Msgre. Pepřík provádí svěcení zvonů.
První klepání na zvony.
31
P. Navrátil děkuje Msgre. Erichu Pepříkovi.
Slavnostní průvod vychází z kostela.
Vytahování zvonu do kostelní věže. (1993)
32
Svatý Václav
Svatý Jan Křtitel
Svatá Anežka Česká
Č
1994 – provedena obnova interiéru kostela a celý kostel vysvětil biskup Josef Hrdlička.
1995 – provedena obnova venkovních omítek. Během oprav, které prováděla firma Dalibora Frňky
z Frýdku-Místku, došlo k menšímu požáru, tzv. zatlení, který byl duchapřítomností faráře Ladislava Navrátila uhašen ještě v jeho zárodku. Během 14 dní došlo při opalování nátěru k dalšímu požáru, a to střechy
nad vchodem na kůr, který byl rovněž brzo přítomnými
pracovníky zlikvidován. Téhož roku byl také pozlacen
ciferník věžních hodin.
1996 – instalováno ozvučení kostela v hodnotě
60.000,- Kč.
1997 – pořízena nová zpovědnice. Zpovědnici na
návrh Václava Vrby z firmy SAIN Ostrava zhotovil Josef
Čajánek z Dolního Sklenova (dělal také lavice a okna),
čísla desatera odlil Pavel Ország z Hrabyně, elektroinstalaci provedl Jaroslav Kubala z Palkovic a kování
udělal Petr Koliba z Palkovic.
33
Zpovědnice. (2011)
1998 – obnova všech obrazů křížové cesty a proveden nátěr střechy kostela a věže.
2002 – na jaře byla zahájena generální oprava varhan a předání opraveného díla bylo 31. 5. 2002.
Oprava si vyžádala náklad 72.000,- Kč. V tomtéž roce probíhala úprava bývalé márnice na sklad kostelního
inventáře.
Varhanice Lenka Kubalová. (2011)
Opravené varhany. (2003)
Trubičky varhan. (2011)
Laudato Dominum! – Chvalte Hospodina. (2011)
34
2003 – pro potřeby varhaníka byla zakoupena minikamera s televizí v celkové částce 2.700,- Kč a provedena její instalace. Ke kapli Panny Marie Lurdské byla v částce 11.800,- Kč Petrem Kolibou z Palkovic
zhotovena nová branka. Na kůru byly umístěny sochy sv. Anny a sv. Isidora.
2005 – provedena výměna okapů a štítových plechů u márnice a depozitáře (náklad 16.000,- Kč).
2006 – provedeno bezdrátové ozvučení kostela, zhotoven nový ambón u kazatelny. V té době se také přestalo číst
z kazatelny. V červnu 2006 byl ambón požehnán.
2007 – v kostele provedena montáž programovatelných
hodin pro nabíjení a vybíjení akumulačních kamen a u svatostánku a obrazu sv. Jana Křtitele byla provedeno osvětlení, čímž došlo k osvícení tmavého prostoru. V lodi kostela
bylo provedeno posunutí veškerých lavic do středu a mezi
řadami nechána ulička 2,30 m, přičemž po stranách u zdí
a v zadní části kostela bylo dodáno 20 ks židlí.
2008 – instalace osvětlení ambónu a oprava oltáře pro
Boží tělo (prováděno ve Staříči). Provedeny venkovní opravy kostela – nátěr střechy věže, lodí a presbytáře, nabílena
Ambón. (2010)
fasáda, oprava okapových žlabů z věže. Celkové náklady na
akci činily 500.500,- Kč a práce provedl Václav David z Fulneku. V srpnu 2008 bylo zakoupeno přenosné
ozvučení pro potřeby konání venkovních bohoslužeb a pohřebních mší.
2009 – ve věži kostela bylo upraveno malé muzeum, v němž se nachází např. starý hodinový strojek,
železný zvon z roku 1943 a 1947, ciferník, klepadla apod. Pro potřeby varhaníka a scholy byly zakoupeny
elektronické varhany YAMAHA YPT 410 v ceně 7.000,- Kč. Dále byly v částce 960,- Kč zhotoveny stojany
pro zavěšení smutečních věnců při pohřebních mších.
2010 – do farní budovy byl zřízen nový videotelefon. V letním období byly provedeny nátěry oken
a dveří kostela a ke konci roku byla provedena výměna akumulačních kamen za nová, u nichž cena pořízení za jeden kus činila cca 6.000,- Kč. Nové hodiny do sakristie daroval Jaroslav Haleš z Palkovic. Alois
a Aleš Kožuchovi zhotovili nové vývěsní skříňky a hlavním počinem byla instalace informační tabule
o kněžích, kteří v naší farnosti působili. Dílo zhotovil Alois Kožuch, elektroinstalaci provedl Jaroslav Kubala
ml., data dodali Jaroslav Kubala st. a Jaromír Šupina.
35
Detailní pohled na seznam kněžích. (2010)
Nové vývěsní skříňky. (2010)
Pohled na kostel z hlavní silnice. (2009)
36
Pohled na kostel od Krčůvek. (2013)
37
Představitelé duchovní správy
Od začátku svého vzniku patřily Palkovice pod místeckou farnost. V roce 1402 však přešel Místek pod
panství těšínských knížat, zatímco Palkovice byly v té době přiřazeny k faře do Rychaltic. Rychaltický
farář měl v Palkovicích povinnost konat mši svatou druhou neděli každého měsíce (první sloužil v Rychalticích, třetí v Metylovicích a čtvrtou v hradní kapli na Hukvaldech) a dle Urbáře panství hukvaldského z roku 1580 měla obec Palkovice dát knězi a žákovi za mši svatou stravu a piva za 3 groše.
V roce 1581 koupil biskup Stanislav Pavlovský Místecko zpět a Palkovice náležely opět k místecké
farnosti, zatímco Myslík patřil k farnosti rychaltické. V Palkovicích byl v té době dřevěný kostel s věží
a dvěma zvony (jednalo se o nynější kapli sv. Mauritia). Boží služby se v kostele konaly 4× do roka, za
což obyvatelé odváděli místeckému faráři poplatek ve výši
39 slepic, 24 fůry dřeva a 10 bílých grošů. Nový kostel (sv.
Jana Křtitele) byl v obci postaven v roce 1631.
Když bylo při místecké faře zřízeno kaplanské místo,
musela obec Palkovice přispívat 2½ sáhy dříví na otop.
Poměr obce Palkovice k místecké faře vysvětluje listina
z 13. 12. 1665, v níž je úmluva mezi dvojctihodným místeckým farářem, burmistrem Palkovic Jiřím Sekaninou
a obcí Palkovice. Bylo sjednáno: „...že by se v každém
měsíci čtvrtou neděli, též v jiné jmenované dny, konala
sváteční Boží služba v palkovickém kostele, a to 12 neděl
v roce. Taková úmluva má být držena ode všech příštích
místeckých farářů a také rechtorů. Jejich pak salarium od
nadepsané obce Palkovické následovat má takto:
1. panu faráři při svatým Jiřím, prvší termín, 5 zlatých
slezských, při svatým Václavu, druhý termín, taktéž 5
zlatých; item slepic 50, másla 2 gbely (po 11,2 kg), dřeva 15 fůr
2. rechtorovi při svatým Jiří, prvší termín, 30 grošů
a o svatým Václavu, druhý termín, taktéž 30 grošů, dřeva 4 fůry, festivalia na den svatého Jana Evangelisty
3 groše, ve smrtnou neděli 3 groše, za zazpívání pašijí
38
Kostel sv. Jana Křtitele v noci. (2009)
6 grošů, v úterý velikonoční 3 groše, v úterý svatodušní (velikonoční) 3 groše, na den Svaté Trojice
3 groše, na den svatého Jana Křtitele 3 groše, svatého Mauricia 3 groše, na den posvěcení chrámu
3 groše, při krmáši (posvícení), když se jde s kropáčem, podle starodávného zvyku každý soused má
dát koláč, též při velikonoci, obyčejně když se pacholata posílají „ovatum“, jich náležitě odbývat
povinni budou.“
V roce 1687 biskup Stanislav Pavlovský a kníže Karel z Lichtenštejna darovali palkovickému kostelu
pozemky. Z historických pramenů se nepodařilo dosud zjistit, o které pozemky se jednalo, ale můžeme
se domnívat, že se jednalo o pole a louky kolem Olešné, tzv. Kostelní, a část pozemků na Osadě.
Místecká farnost byla původně součástí děkanátu Moravská Ostrava a roku 1716 vznikl rozdělením
tohoto rozsáhlého církevně-správního okrsku nový děkanát se sídlem v Místku. Ústředním centrem duchovního života farnosti byl farní kostel sv. Jakuba Většího (původně sv. Mikuláše) s gotickým stavebním
jádrem. Druhým chrámem farnosti byl do výstavby místeckého kostela Všech svatých filiální kostel sv.
Jana Křtitele v Palkovicích. Dle zápisů ve farních knihách (narození, oddací, úmrtní) sloužili mše svaté
v Palkovicích z místecké farnosti např. Jan Němec, Karel Šimančík, Antonín Rojan, Ignác Kresta a další. Z obavy před rychle se šířící nákazou moru, a aby byl na čerstvém vzduchu, tak se na podzim 1715
přestěhoval do Palkovic také místecký farář Augusta, který zde pobýval až do jara 1716.
Již v roce 1778 se obec Palkovice domáhala u probošta v Mikulově toho, aby zde byl ustanoven
lokální kaplan. V polovině 80. let 18. století došlo ke konstituování nových církevně-správních okrsků.
Lidé byli zbaveni povinnosti docházet do rozdílných farních kostelů a především nebyli zatížení již odevzdáváním desátků původním farářům. Faráři a lokální kaplani byli nově placeni prostřednictvím náboženského fondu státem a neměli právo na svých farnících desátek požadovat. Dne 4. ledna 1785 byl ve
Vídni vydán dvorský dekret, v jehož důsledku Moravskoslezské gubernium v Brně povolilo dne 19. 1.
1785 zřízení lokálních kaplanství v obcích Metylovice, Palkovice, Čeladná a Ostravice. Téhož roku byly
Palkovice z místecké farnosti vyňaty.
Místečtí kněží však jezdili do palkovického kostela sloužit mše až do roku 1786. Mše se konaly pravidelně vždy každou čtvrtou neděli v měsíci a v některé sváteční dny v roce. Přestože Palkovice měly od
roku 1786 svého kněze, musely výše uvedené dávky, jímž se říkalo tacmo, odvádět do Místku i nadále.
Teprve zákonem ze dne 7. 9. 1848 se měly přestat odvádět za určitou náhradu jak desátky, tak i všechny
naturální dávky, jimiž farníci byli povinni svým farářům. Vyvazovací řízení se konalo 18. 3. 1851 s platností od roku 1850. Ale jelikož obec z povinnosti nevybavila dodávání 2½ sáhů dříví místeckému kaplanu,
bylo proto místeckou farou naléháno i nadále na splnění této povinnosti. Z úředního nařízení tak obec
39
Palkovice musela dříví zase dodávat. Když přestala, žaloby se opakovaly, a tak se tato věc vlekla až do
roku 1887, kdy se obec z této povinnosti vykoupila 400 zlatými.
První kaplan (tzv. lokátor) byl dle apoštolského dekretu ze dne 14. 12. 1785 v Palkovicích ustaven až
18. ledna 1786. Byl jím cisterciák Albert Jan Kalabis z Velehradu (rodák z Kvasic). V obci působil 10
let a po něm byli ustanoveni další kaplani.
Za působení Josefa Kieslicha byla palkovická lokálie dne 30. 5. 1859 povýšena na faru a Josef Kieslich se tak stal prvním farářem v Palkovicích. Za arcibiskupa Bedřicha z Trűftenbergu bylo od 28. 5.
1883 systemizováno místo pro kooperátora, které však nebylo možno z důvodu nedostatku kněží obsadit. Až v roce 1888 byl v Palkovicích ustaven první kooperátor. Stal se jím Bedřich Kalab.
Kurátoři - lokální kaplani
Duchovní správci
Období
Další osud
Albert Jan Kalabis (rodem z Kvasic)
1786–1796
nastoupil do Haliče
František Scholz
(rodem z Brunseifu)
1796–1798
povolán do Olomouckého semináře, později
byl děkanem v Místku, zemřel jako arcikněz
v Mohelnici
Vendelín Stanislav (rodem z Místku)
1798
přišel z Brodku a byl administrátorem
Jan Wolf (rodem z Olomouce)
1798 – 10. 8. 1816
pohřben před hlavním vchodem kostela,
dnes hrob již není, † 10. 8. 1816
Bernard Fiala (dříve františkán)
1816 – 24. 1. 1819
pohřben před hlavním vchodem kostela,
dnes hrob již není, † 24. 1. 1819
Kliment Tvrdý
(z Holaňovic ve Slezsku)
1819–1850
přemístěn do Zubří
Karel Kittrich (ze Starého Jičína)
1850–1853
odešel do Újezdu u Uherského Brodu
Josef Kieslich (z Červené vody)
1854–1859
Palkovice roku 1859 povýšeny na faru
40
Faráři
Duchovní správci
Období
Další osud
Josef Kieslich
(z Červené vody)
30. 5. 1859 – 1866
Palkovice se staly samostatnou farností
30. 5. 1859, odešel do Frýdku
na odpočinek, kde zemřel
1867–1871
býval vychovatelem hrabat Chovinských,
odešel na faru ve Staříči brněnské diecéze
Ferdinand Baar (ze Štramberku)
1871 – 26. 5. 1919
† 26. 5. 1919, pohřben před hlavním
vchodem kostela
Albín Mácha (z Nové Bělé)
1919–1934
odešel do Zábřehu u Moravské Ostravy
Jan Schön (z Konic)
(* 21. 9. 1890 – † 13. 6. 1935)
1934 – 13. 6. 1935
zemřel v Palkovicích † 13. 6. 1935,
pohřben v Konici
Robert Jašek
(* 1883)
1935
po smrti faráře Schöna spravoval farnost,
jinak farářem v Metylovicích
František Mastil (z Černotína)
1935–1949
pohřben před hlavním vchodem kostela
Romuald Filip (z Šumvaldu)
1950 – 19. 9. 1967
po zatčení P. Mastila provisorem, poté
farářem, † 19. 9. 1967, pohřben v Šumvaldě
Ladislav Cikryt
1966–1967
kooperátor ve Frýdlantu n. O., spravoval
farnost v Palkovicích již za faráře Filipa
Ladislav Navrátil
(z Radslavic)
1967–2006
ustaven provisorem, později farářem,
od 1. 2. 2006 emeritním farářem,
† 28. 8. 2012, pohřben před hlavním
vchodem kostela
Bronislav Wojnar
(z Dolního Žukova)
2006 – dosud
byl určen jako farář Metylovic,
od 1. 7. 2013 jako farář v Palkovicích
Karel Kaštyl
41
Farář Ferdinand Baar se narodil 28. března 1834 Janu Baarovi, váženému měšťanu ve Štramberku a Terezii Baarové, dceři Jana Hykla, rovněž
měšťana ve Štramberku.
Ferdinand Baar byl na kněze vysvěcen (tj. ordinován) 26. července 1857
a nejprve se stal kooperátorem ve Frenštátě pod Radhoštěm (29. 7. 1857 –
15. 2. 1858), později v Tovačově (16. 2. 1858 – 10. 3. 1868). V období od
11. 3. 1868 do 13. 9. 1871 byl spiritorálem zemské trestnice ve Valašském
Meziříčí. Dne 14. září 1871 se stává farářem v Palkovicích, kde také dne
26. května 1919 o osmé hodině ranní umírá. Jako farář působil v Palkovicích 48 let.
Albín Mácha se narodil 6. března 1874 v Nové Bělé čp. 40. Jeho rodiči
byli rolník Jan Mácha a Barbora, rozena Pěluchová. Kněžské práci se věnoval
rovněž jeho bratr Innocenc.
Albín Mácha byl na kněze vysvěcen v Olomouci dne 5. 7. 1897 a jeho
prvním působištěm se stal Bretnov (okres Bruntál), kde byl kooperátorem.
Od 31. května 1888 byl administrátorem v Lubníku (okres Zábřeh na Moravě) a od 1. 7. 1899 administrátorem ve Fryčovicích, kam byl poslán po
odchodu faráře Eduarda Telaříka na trvalý odpočinek.
Avšak rok 1899 nebyl pro něj rokem příjemným, neboť dne 8. 10. 1899
odpoledne byl vykraden kostel ve Fryčovicích. Mezi ztracenými věcmi byl
stříbrný kalich s paténou, stříbrná cuppa s víčkem, stříbrná nádoba na posvěcení oleje a pacifikal z čínského stříbra. Zloděj si otevřel okno pod věží,
vešel na kůr, uřízl provaz od zvonu a po něm se spustil dolů. Vešel do sakristie, kde našel klíček od svatostánku, ukradl cuppu i ciborium. Vše zabalil do ručníku a odešel dveřmi. Po jisté době bylo oznámeno, že
zlodějem předmětů byl p. Drušák, který za krádeže v několika kostelech dostal 4 roky.
Ve Fryčovicích byl Albín Mácha necelých sedm měsíců a 24. 1. 1900 se stal kooperátorem v Ostravě-Vítkovicích, kde pracoval v dělnickém hnutí a rozvíjel svou činnost ve prospěch dělníků. Založil zde také
spolek křesťanských dělníků Rovnost. Od 24. srpna 1904 se stal kooperátorem v Potštátě.
Od 1. října 1906 byl jmenován farářem v Bedřichově, dne 1. července 1909 farářem v Úvalně, od
1. srpna 1917 administrátorem v Býkově a od 1. prosince 1919 je jmenován farářem v Palkovicích. Během
42
pobytu v Palkovicích byl na něho spáchán i vražedný útok, který sice odstonal, ale jeho silná konstrukce
vše šťastně překonala. V době od 1. 9. 1929 do 30. 12. 1929 byl zároveň jmenován administrátorem v Metylovicích.
Když viděl, že jeho síly už na rostoucí práci nestačí, hlásil se o Zábřeh na Moravě, kde bylo více kněžích.
Tam působil od 1. 11. 1934 a získal si všeobecné obliby. Dovedl posílit, povzbudit, zaplašit chmury pesimismu a dodat důvěry v lepší budoucnost. Zde také 11. 8. 1939 ve věku 65 let umírá. Kazatel při pohřbu
zdůraznil, že ačkoliv jako mladý kněz působil mezi Němci, získal si všude srdce věřících, aniž se kdy tajil
svým češstvím. Pohřbu v Zábřehu se 14. srpna 1939 zúčastnilo celkem 48 kněžích. Se svým bratrem Innocencem je pochován v rodinné hrobce ve Staré Bělé.
František Mastil se narodil 29. dubna 1890 v Černotíně u Hranic. Na kněze
byl vysvěcen v Olomouci dne 5. července 1913. Nejprve se stal kooperátorem
na různých místech a jako kooperátor působil v letech 1913–1919 také v Palkovicích, odkud odchází jako kaplan do Kozlovic.
Jako kaplan a později farář působil ve Frenštátě pod Radhoštěm, v Lukách
u Litovle a dne 20. 11. 1935 nastoupil opět do Palkovic. Jelikož byl znalý zdejších
poměrů, tak se mu podařilo zachránit před úpadkem družstvo Svépomocného
spolku s jeho zadluženým Lidovým domem čp. 295. Družstvo zpevnil novými stanovami a přejmenováním na „Hospodářská svépomoc“.
Vlastním nákladem podnikl různé investiční
akce. V roce 1936 se pustil do reorganizace
hřbitova, který obehnal novou zdí z cihel, někde až 5 m vysokou. Aby se zarovnala plocha
s plochou hřbitova, provedl navážku hluboké
rokliny. V roce 1937 postavil márnici a jeho
nejsmělejším podnikem byla stavba rodinných
hrobek v roce 1939. Téhož roku pořídil do kostela také nové varhany, které osobně 9. dubna
1939 posvětil Msgre. Metoděj Kubáň.
Palkovice – budova Svépomocného spolku.
(1926, fotografie z Okresního archivu ve Frýdku-Místku)
43
V roce 1949 byl P. František Mastil zatčen, neboť dle obvinění (čísla spisů T 310/49, Pst I 1605/49 a Or
I 1 9/49) ve dnech 19. 8. – 27. 8. 1949 vyvěsil na dveřích kostela exkomunikační dekret proti komunistické
katolické akci a dne 28. 8. 1949 měl při kázání „pobuřující“ výklad o této katolické akci a jejich přívržencích. Tím se dle tehdejšího soudu dopustil zločinu sdružování proti státu a pobuřování proti republice.
Během přelíčení prokurátor překvalifikoval trestný čin na zločin velezrady a v této věci ho soud dle ustanovení § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 231/48 Sb. uznal vinným a odsoudil ho k trestu těžkého žaláře v trvání
3,5 let, k úhradě nákladů trestního řízení, peněžitému trestu 10.000,- Kč a zákazu činnosti v Palkovicích
(v té době bylo na území státu již vyšetřováno 67 duchovních, v trestní vazbě bylo 18 duchovních, od
19. června 1948 do 19. října 1949 bylo vyneseno celkem 84 odsuzujících rozsudků, z toho 46 již bylo právoplatných).
P. František Mastil trest nepřijal. Žádost o milost mu však byla zamítnuta a zůstal ve věznici v Praze
na Pankráci. Později byl převezen na Mírov u Mohelnice, kde byl v roce 1950 veden pod vězeňským číslem
3128. Po propuštění v roce 1953 se již do Palkovic nevrátil a byl přeřazen na faru v Pohoří u Oder, kde
působí dva roky. Umírá ve věku nedožitých 65 let kousek za vesnicí Pohoř, když dne 5. března 1955 šel
vyučovat náboženství do Kletné. Do hrobky v Palkovicích byl pohřben dne 10. 3. 1955.
V roce 1991 byl vyznamenán in memoriam plaketou arcibiskupa Vaňáka. Dne 14. září 1994 byl nedaleko Stříbrného jezírka v Pohoři postaven do země nový kříž. Slouží jako připomínka na posledního pohořského faráře – P. Františka Mastila. Svěcení se zúčastnili 4 kněží a radnici zastupoval sám starosta Ing. Breitenbacher. Z Palkovic, kde byl kněz velmi oblíben, přijel autobus poutníků a obřad zpestřily 3 pěvecké
sbory – Chorus, sbor CŠ a schola z Nového Jičína. Byla to posmrtná náhrada za soudní výrok, zakazující mu
pobyt v Palkovicích. Kříž byl nakonec pojmenován Křížem Mastilovým.
Romuald Filip se narodil 19. července 1919 v Šumvaldě u Uničova. Studoval na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži a dne 25. března 1944 byl ve
Vratislavi vysvěcen na kněze. V období 1. 12. 1948 – 4. 2. 1950 byl v Palkovicích
ustaven jako kooperátor a po zatčení P. Františka Mastila byl jmenován farářem. Řadu let také zastupoval neobsazené kněžské místo v Metylovicích.
Velice rád chodil mezi lidi, prožíval život v obci Palkovice a byl jako místní
rodák. Fandil kultuře, sportu i společenskému životu. Pro svou skromnou a veselou povahu získal brzy mnoho přátel v celém širokém okolí a mnoho jich měl
i mezi učitelským sborem školy, kde vyučoval náboženství.
44
Již v době jeho onemocnění, v roce 1966, začal do Palkovic na bohoslužby dojíždět z Frýdlantu nad
Ostravicí kooperátor Ladislav Cikryt. Dne 19. 9. 1967 P. Romuald Filip umírá ve věku 48 let. Ještě na nemocničním lůžku píše epitaf na svůj náhrobní kámen: „No to je dobře, že jste přišli za mnou, pomodlit
se na můj hrob.“
Zádušní mše proběhla v Palkovicích dne 22. 9. 1967 a poté byly ostatky Romualda Filipa převezeny
do jeho rodiště. Pohřbu se zúčastnila početná skupina zdejších věřících s novým duchovním správcem
P. Ladislavem Navrátilem. Také v současné době palkovičtí známí a kamarádi Romualda Filipa uspořádávají
při různých příležitostech a výročích zájezd k jeho hrobu v Šumvaldu.
Ladislav Navrátil se narodil 16. listopadu 1925 v Radslavicích (okres Přerov). Po ukončení pětitřídní obecné školy a jednotřídní školy měšťanské odchází
na církevní gymnázium do Kroměříže. Jako úspěšný absolvent gymnázia nastupuje teologická studia na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě Univerzity
Palackého v Olomouci.
Dne 11. 12. 1949 byl v olomouckém arcibiskupství Dr. Josefem Matochou
ordinován, a to v důsledku politických události již o půl roku dříve. Ihned po
ukončení studia, jak bylo v té době zvykem, nastupuje v září 1950 jako kněz
vojenskou tříletou službu u pomocného technického praporu (PTP), kde pracuje
na různých stavbách po celé Československé republice. Po propuštění z vojenské služby k 31. 12. 1953 byl poslán se sedmi spolužáky na výpomoc do litoměřické diecéze a ustanoven kaplanem v Újezdě pod Troskami (okres Turnov). Dále jako kaplan působil
v Liberci a Jablonci nad Nisou.
Po krátkém působení svou duchovní činnost končí, neboť odbor školství a kultury – referát pro věci
církevní rady Krajského národního výboru v Liberci mu ke dni 30. září 1958 odebírá státní souhlas ke
kněžskému výkonu. Z dnešního pohledu to byl velice směšný důvod ztráty státního souhlasu, který zněl:
„Ladislav Navrátil ve funkci duchovního napadal lidově demokratické zřízení v Československé republice
tím, že veřejně v kostele před věřícími znevažoval výchovu dětí a dospívající mládeže, napadal učitele
a vychovatele a pořádal modlitby za uvězněné biskupy a kněze, čímž provokoval proti spravedlivému
potrestání nepřátel našeho státního zřízení.“
Ladislav Navrátil se vrací z Jablonce nad Nisou k rodičům do rodných Radslavic a nastupuje jako dělník do cukrovaru a rafinérie cukru národního podniku v Prosenicích, kde pracuje až do 31. 3. 1964. Po
opětovném udělení státního souhlasu byl ustanoven od 1. 4. 1964 kooperátorem (kaplanem) v Místku, kde
45
působil až do ustanovení provisorem v Palkovicích dne 24. 8. 1967 a excurrendo administrátorem (tj.
dojíždějícím správcem) v Metylovicích v obdobích 1. 9. 1967 – 31. 12. 1968 a 1973–1991. Nastěhoval se na
faru v Metylovicích a do Palkovic dojížděl po dobu jednoho roku. V té době byl zdravotní stav P. Romualda
Filipa již kritický, takže nemohl plnit veškeré úkoly spojené s generální opravou fary. Této úlohy se proto
ujal P. Ladislav Navrátil a v roce 1968 byla oprava úspěšně dokončena.
Velkou část svého života prožil P. Ladislav Navrátil jako farář i jako občan Palkovic. Tuto dobu naplňoval
od začátku plněním svého poslání ve farnosti, a to nejen v oblasti duchovní, ale také v péči o zachování
církevních staveb a v jejich údržbě. Do rekonstrukce kostela vložil několik tisíc vlastních finančních prostředků. Když byly veškeré stavební akce ukončeny, dával své finance na provoz palkovické fary. Z jeho
mezd byly hrazeny náklady na plyn, elektřinu, vodu a na další provoz fary v Palkovicích. Byl příkladem
pečlivého hospodáře a pokorného a skromného služebníka. V Palkovicích působil jako farář do 31. 1. 2006.
Od 1. února 2006 se stává emeritním farářem v Palkovicích (pozn. odešel do důchodu). Až do své smrti
vypomáhal podle svých možností duchovnímu správci Bronislavu Wojnarovi.
Biskup František Václav Lobkowicz dne 15. 10. 2011 ocenil P. Ladislava Navrátila vyznamenáním za
dlouholetou obětavou kněžskou službu a příkladný kněžský život. Slavnostní předání vyznamenání bylo
součásti Vigilie slavnosti svaté Hedviky v katedrále Božského Spasitele v Ostravě.
Páter Ladislav Navrátil umírá ve frýdecké nemocnici dne 28. 8. 2012 ve věku nedožitých 87 let. V palkovické farnosti působil 45 let a jako kněz strávil v církvi téměř 63 let. Pohřeb P. Ladislava Navrátila se
konal 5. září 2012 v 15.00 hodin ve farním kostele sv. Jana Křtitele v Palkovicích a pohřební mši celebroval
biskup František Václav Lobkowicz. Smuteční slova vzpomínek a poděkování pronesli místecký děkan Josef
Maňák, biskup František Lobkowicz, farář Bronislav Wojnar a za farníky a občany Palkovic Tomáš Huďa.
Tělo Ladislava Navrátila bylo za přítomnosti cca 200 lidí a 26 kněží uloženo do
kněžského hrobu na hřbitově v Palkovicích. Zajímavosti je, že P. Ladislav Navrátil byl poslední osobou, která byla pohřbívána na dřevěných márách.
Bronislav Wojnar se narodil 19. prosince 1971 v Dolním Žukově u Českého
Těšína manželům Janu a Žofii Wojnarovým. Po vystudování teologické fakulty
působil rok v Bohumíně, dva roky v Místku a tři roky v Brušperku.
Dne 1. 2. 2006 přebírá palkovickou farnost jako administrátor excurrendo
(tj. dojíždějící správce). V té době byl zároveň duchovním správcem v Metylovicích.
Od 1. 7. 2013 se stává duchovním správcem v Palkovicích a administrátorem
excurrendo v Metylovicích.
46
Kněží pohřbení na hřbitově v Palkovicích
Jméno kněze
Rok úmrtí
Jan Wolf
1816
Bernard Fiala
1819
Ferdinand Baar
1919
Msgre. Metoděj Kubáň
1942
František Bílek
1945
František Mastil
1955
Emil Bílek
1988
Václav Paluzga
1996
Ladislav Navrátil
2012
Kooperátor (kaplan)
Období působení
Bedřich Kalab
24. 5. 1888 – 8. 8. 1888
Ludvík Matějka
1889–1890
Ignác Spurný
1891–1892
Filip Novák
1892–1894
Jan Kohn (z Pačlavic)
1894–1897
Karel Kostka
1897–1898
František Kuzník
1898–1903
Kooperátoři - kaplani
Valentin Zavadil (po odchodu z Palkovic farářem ve Spytihněvi a arcibiskupským
radou, † 20. 2. 1968 ve věku 89 let)
1903–1912
Jan Hrdlička
1912–1913
František Mastil
1913–1919
Jan Čamek
1918
Josef Valach
1918–1920
František Hladil
1923–1925, 1926–1930
47
Kooperátor (kaplan)
Období působení
Jan Schön (někdy uváděno jen 1934)
1931–1935
Rudolf Vaníček
1936–1940
Bedřich Doležel
1939
Jaroslav Hafírek
1939–1940
Jaroslav Pokorný
1941–1942
Josef Šigut
1942–1943
Bohumil Neubauer (* 2. 10. 1918 v Hranicích, někdy uváděn jen do 20. 11. 1942)
1943
Jan Veselka (nastoupil opět od 25. 3. 1948)
1943–1945, 1948
Josef Hrazdil
1946–1947
Romuald Filip (ustanoven provisorem)
1948–1950
Ludvík Matějka
Ignác Spurný
Filip Novák
Jan Kohn
Valentin Zavadil
František Mastil
Jan Čamek
Č
Bohumil Neubauer
Jan Veselka
Romuald Filip
48
Na konci května 1996 vyhlásil papež Jan Pavel II. ustavení Ostravsko-opavské diecéze. Prvním biskupem této diecéze byl jmenován světicí biskup František Václav Lobkowicz. Slavnostní bohoslužba se
konala 31. 8. 1996 v Ostravě a zúčastnili se jí zástupci měst a obcí, které pod tuto novou diecézi budou
patřit. Přítomna byla i delegace z naší obce. Do této doby jsme byli zařazeni pod Olomouckou arcidiecézi.
Kněží – rodáci obce Palkovice
Jméno kněze
Životní data
Jan Bača
1863–1931
František Bílek
1875–1945
Msgre. Metoděj Kubáň
(rodák z Horní Bečvy, od r. 1897 pobýval v Palkovicích)
1885–1942
Vojtěch Bílek
1905–1980
Václav Paluzga
1912–1996
Emil Bílek
1926–1988
Jan Bača se narodil 18. 4. 1863 v Palkovicích (čp. 116) a na kněze byl vysvěcen v roce 1887. K jeho
prvotinám je v obecní kronice uvedeno: „Dne 10. 7. 1887 slavil bývalý žák palkovické školy, důstojný pán
Jan Bača, své prvotiny. Nebylo snad do tohoto času kněze z naší obce. Byla konána velkolepá slavnost.
Před kostelem byla postavena slavnostní brána s nápisem moravského básníka Františka Sušila „Církev
a vlasť ty sestersky v mých milují se ňadrech, každá má mého srdce půl, každá srdce celé.“ Opodál
hostince Ignáta Volného byla taktéž brána s nápisy „Vy jste světlo světa“ a „Takového nám bylo potřebí kněze“. V týž den vyšla procesí z kostela a za hudby zvonků dovedla premicianta do školní budovy,
kde jej očekávalo kněžstvo a kde se oblékl do mešních rouch a odtud pak v převelikém průvodu lidstva
se odebral do kostela. Figurální hudbu provedli palkovičtí hudebníci spolu s dětmi nadučitele Winklera
a druhých dvou učitelů. Budiž zde podotknuto, že se hudba figurální posud pěstuje, ač mezi lidem ani
uznání nedochází, nicméně ji míti chtějí, o podpoře nějaké není řeči.“
Pastorační činnost Jana Bači pokračovala v letech 1887–1895 ve Svobodných Heřmanicích (jako kaplan),
v letech 1895–1914 v Heroticích, děkanát Mohelnice (jako farář) a v letech 1914 – 1. 1. 1931 v Odrách (farář a místoděkan). Jan Bača zemřel 1. ledna 1931 v Odrách ve věku nedožitých 68 let, kde je i pochován.
František Bílek se narodil 18. 1. 1875 v Palkovicích (čp. 111) rodičům Františku Bílkovi a Marianně,
dceři Jana Zlého z Palkovic a jeho manželky Anny, rozené Bačové z Palkovic. Otcem Františka Bílka st.
byl sedlák Jan Bílek. Kněžská dráha Františka Bílka není zcela zmapována, ale ordinován byl 5. 7. 1899.
49
Posledním jeho působištěm byly Konice, kde jako děkan umírá 26. 1. 1945 ve věku 70 let. Pochován je
na palkovickém hřbitově.
Vojtěch Bílek se narodil 22. 1. 1905 v Palkovicích a na kněze byl vysvěcen 5. 7. 1928 v Olomouci.
V letech 1929 – červenec 1931 působí jako kaplan v Pusté Polomi, kde se natrvalo opět vrací 18. 4. 1937.
V období 1931–1937 působil jako kaplan ve Velké Polomi.
Od 1. 7. 1969 působil zároveň v Olomouci jako spirituál obnoveného kněžského semináře a od 1. 10.
1969 je excurrendo administrátor v Slatině (děkanát Bílovec).
V kronice Pusté Polomi je zaznamenána tato událost z války: „Němci ustupovali přes naši vesnici,
zastavili před farou a nechali auto s municí ve dvoře fary. Na zákrok faráře Bílka auto s municí odvezli
a za krátký čas padla bomba právě na to místo, kde dříve stálo auto. Kráter po bombě měl 6 metrů“. Za
svého působení v Pusté Polomi nechal P. Bílek kompletně opravit kostel a vysvětit nové zvony. S vnitřními
úpravami mu pomáhal palkovický řezbář Alois Mičulka. Byl také velkým myslivcem.
P. Vojtěch Bílek zemřel nečekaně po krátké nemoci 30. prosince 1980 ve věku 75 let. Jeho pohřbu se
zúčastnil biskup Josef Vrána a dalších 70 kněžích. Vážili si ho v celém kraji, neboť rád chodil mezi lidi,
naslouchal jim a rozuměl.
Emil Bílek se narodil 21. května 1926 v Palkovicích. Teologii studoval v Litoměřicích, kde po zrušení
CM bohoslovecké fakulty v Olomouci v roce 1950 a zrušení diecézních teologických učilišť, byl zřízen
jediný kněžský seminář pro všechny diecéze Čech a Moravy. Po vysvěcení v roce 1954 konal své primice
dne 4. 7. 1954 v Palkovicích a poté nastoupil kaplanské místo v Horní Moštěnici, okres Přerov a sbíral
první kněžské zkušenosti u tamního faráře Rafaela Rozsypala, který se po svém penzionování usadil jako
duchovní správce při filiálním kostele v Radslavicích, okres Přerov. Tam za ním občas přijížděl P. Emil Bílek
z Vítkovic. Jako kaplan Emil Bílek působil v letech 1962–1967 ve vítkovické farnosti a v letech 1973–1987
v kostele sv. Michala v Olomouci. Umírá v roce 1988 ve věku 62 let.
V roce 1939 byl mezi vysvěcenými novými kněžími také palkovický rodák P. Václav Paluzga, který svou primiční mši celebroval dne 9. 7. 1939 v palkovickém kostele. Na svůj život osobně vzpomíná takto: „Narodil jsem se 5. srpna 1912 v Palkovicích (čp. 132), jako syn Valentina a Jenovéfy, rozené Sasynové. Sourozenců jsem
neměl. Otec byl veden v křestním listě jako „podruh“, a prý býval i topičem na gymnáziu v Místku. Nepamatuji se na něho, protože jsem měl sotva 2 roky, když odešel
do války a už se nevrátil. Po válce byl otec prohlášen za nezvěstného v Rusku.
Kde jsem se narodil, ve které chalupě, nebo na kterém konci Palkovic, to dneska
ani nevím. Později, až po převratě, jsme bydleli u staříčků Sasynových na Horním
50
konci, ale protože ti dali chalupu synovi, tak matce nezbylo nic jiného, než aby si pro nás dva upravila
světničku na Drahách u sestry Zpěvákové.
Matka zůstala již vdovou a pracovala 40 let ve fabrice u „Elzera“ v Místku u hřbitova. Chodívala pěšky. Odcházela už ve 4 hodiny ráno a přišla v 8 hodin večer, když jsem už zase spal, takže jsme se kromě
nedělí ani neviděli. Pracovala těžce u stavu a plat byl ubohý. „Ani na slanou vodu si nevydělám“, stěžovala si často, když osnova byla horší a trhala se. Zemřela 15. srpna 1970 ve věku 81 let a je pochována
v Palkovicích.
Na gymnázium jsem se dostal tím, že matku přemluvil Vojtěch Bílek, rodák z Palkovic, tehdy bohoslovec. Moc mu to nemám za dobré, neboť kdyby ho nebylo a kdyby nebylo jeho přemlouvání, nemusel bych
se tak těžce probíjet životem, nemusel jsem tu sedět v tom zapadákově a mohl jsem se něčím vyučit.
Měl bych to lepší. A tak po dlouhém matčině uvažování jsem se stal „študentem“. Přes prázdniny jsem
vypomáhal u tety Františky Habrnálové na Kútách, abych si přivydělal na další studia. Jinak jsem ve školním roce chodíval po 8 roků pěšky denně do Místku 12 km, v létě navíc bos. Na gymnáziu na mne všichni
hleděli jako na chudáka přes prsty, ačkoliv jsem uměl a prospíval s vyznamenáním. Jen pan ředitel mě
měl rád. Od sexty už bývalo lépe, to jsem už dostával zdarma obědy a tak jsem to vydržel až do maturity
v roce 1932.
Po maturitě jsem si celé dva roky odbyl vojnu a pak jsem se rozhodoval, co dál. Zažádal jsem si o přijetí do vojenské akademie v Hranicích, ale protože jsem neměl strýčka, který by mou žádost potlačil,
není divu, že jsem nebyl přijat. V té době jsem se seznámil s Metodějem Kubáněm, vojenským kurátem,
který právě zdědil dům v Palkovicích u Transformátoru. Tam jsem se u něho velmi často zdržoval a on mě
škádlíval. Říkával: „Půjdeš ke mně za kuráta!“ Odpovídal jsem mu: „Pro mne by to asi nebylo!“ A přitom
jsem však měl pro to podmínky. Vojnu už odbytou a navíc hleděl jsem se uchytit, kde se dalo.
A tak nakonec jsem přece jen podal přihlášku do semináře, ale též mě nepřijali, protože tenkrát byly
právě silné ročníky. Bylo jich přijato přes 70. Až teprve na přímluvu a doporučení pana faráře Mastila
jsem byl v roce 1934 přijat.
Byl jsem vysvěcen 5. července l939 a primici jsem měl v Palkovicích 9. 7. 1939. Kazatelem byl
Msgre. Metoděj Kubáň, generál duchovní služby, který byl za další 3 roky umučen v Dachau. Jako kněz
jsem působil na mnoha místech. Prvním mým působištěm byl Bouzov. Byla to opravdu těžká „štáce“.
Pod duchovní správu patřilo 13 dědin, většinou v kopcích a k tomu ještě poměry na faře, kde vládla bez
odmluvy hospodyň, sestra pana faráře. Taková popelka v pravém slova smyslu. A když jsem nechtěl poslouchat a nechat se stále sekýrovat, není pak divu, že jsem za rok jejím přičíněním odtamtud vyletěl.
Dostal jsem se do Újezdu u Valašských Klobouk. Tam vám bylo sněhu. Jednou jsem se v něm hrnul až
do pasu, když jsem šel z přifařené dědiny, a ještě jsem dostal vynadáno, že museli na mě čekat na faře
s obědem. Dostal jsem z toho zápal plic a odležel jsem si to. Tam jsem také nepobyl déle než 1 rok a do-
51
stal jsem se do Hradčovic. Tam zase byl pan „šéf“ velmi přísný a navíc já jsem neuměl hrát ani taroky
ani šachy, a tak jsem to u něho prohrál. Nakonec to dopadlo tak, že mě v tak bohaté dědině vypověděl
ze stravy. A když jsem si stěžoval, ještě mě konsistoř pokárala za to, že se nemůžeme spolu shodnout.
Dalším mým místem byla Horní Lhota u Luhačovic. Tam jsem už byl jako administrátor po zemřelém
panu faráři, který se zadusil kouřem. Jako jediný měl v dědině auto a šířila se o něm pověst, že vozíval
v něm za války prasata na prodej do Zlína. Ve Lhotě se mi líbilo, tam mi to sedlo. Mohli mě tam nechat,
ale protože jsem neměl farářské zkoušky, tak mě zase hodili za administrátora do Růžďky u Vsetína, kde
jsem pobyl přes 3 roky až do konce války. Bylo to v prostředí skoro úplně evangelickém, katolíků byla jen
asi jedna čtvrtina z celkového počtu obyvatel, kterých bylo okolo 400. Za války zde byla velká partyzánská činnost. V roce 1944 tu Němci pověsili 6 mladíků, kteří se pokusili přejít na Slovensko, ale nepodařilo
se jim to, a tak na výstrahu ostatním našli smrt v Růžďce. Výkon trestu prováděl Žid.
Pak přišla 3 léta administrátora v Břidličné s docházkou do Velké Štáhle. Břidličná byla špatná farnost.
Když jsem nastupoval, byla to vesnička asi s 1.500 obyvateli, a ještě k tomu většinou Němců, kteří pak
byli odsunováni. Dnes je to už velké město. Lepší a pěknější bydlení bylo ve Štáhli. Tam jsem si našel
v roce 1946 i hospodyň, a to inzerátem v novinách. Byla skoro 20 let kuchařkou v nemocnici. Sloužila mi
pak bezmála 30 let a doprovázela mne po dalších místech mé duchovní správy. Zemřela 15. srpna 1976
v Moravici, když si zlomila nohu. Vypovědělo jí pak srdce, ledviny a do 3 týdnů byla v zemi. Od té doby
jsem byl zase úplně sám…
Do Břidličné jsem přišel 1. 3. 1946. Německé obyvatelstvo odcházelo a noví usedlíci nesnášeli v kostele německý zpěv. Duchovní správa byla zpočátku velmi těžká. Kostel mi byl předán v beznadějném stavu, a proto jsem se musel pustit do velkých oprav. Bylo třeba úplně vytrhat prohnilou podlahu a rovněž
musela být seškrabána omítka v sakristii. Zásluhou p. Hadamčíka, správce lomu v Břidličné, který zdarma
daroval dlaždičky, byla v sakristii položena keramická dlažba a kostel byl trochu opraven. I fara byla v zuboženém stavu. Hlavní dveře do dvora špatné, rovněž byl špatný plot k zahrádce. Nákladem administrátora byly pořízené nové dveře do kuchyně a chlév pro drůbež. Jakmile byli poslední Němci odsunuti, musel
kněz konat práce všech kostelních zaměstnanců – kostelníka, zvoníka, varhaníka, ministranta i uklízečky.
Jak to bylo smutné v neděli, když lidé chtěli zpívat a nemohli. Kdo by jim hrál na varhany?
Ve Štáhli jsme večer načerno zabili prase. Nějak se to neutajilo a začalo se o tom povídat. Předseda
místního národního výboru, rodák z Hané, který chodil do kostela, mě chránil, pokud mohl, ale pak jsem
si musel pomáhat pryč. Ve Štáhli také začalo mé trápení, které se táhlo dlouho mým životem: Na školu
přišli mladí lidé na místo školníka. Měli půlroční dítě, a protože byli oba zaměstnáni, tu se moje hospodyně uvolila, že jim ho bude opatrovat a že se bude o něho starat. Nakonec, když začal chodit, byl více
na faře než doma, ve škole u rodičů. A tak mi začal říkat táto a svému otci pouze pane školník!
52
Když mi skončila administratura v Břidličné, byl jsem v roce 1949 přeložen za provizora do Šenova
u Nového Jičína, kde jsem pobyl rovněž tři roky. Bohužel, rodiče dítěte se taktéž přestěhovali do Šenova,
a tak malý šikovný klučina se zdržoval často více na faře než doma. Jednou, když šel z fary domů, asi
zabloudil a všichni jsme ho hledali několik hodin, až jsme ho konečně našli až v druhé dědině.
V Šenově jsem byl také odsouzen k trestu odnětí svobody ve výši 3 měsíců. Bylo to v dobách deformace
v roce 1952. Krajským soudem mi byl tento trest zvýšen na půl roku. Z toho důvodu jsem musel pryč ze
Šenova. Byl jsem přeložen do Špiček u Hranic, kde jsem si také trest odpykal. Bylo to však celkem 7 dní,
neboť tehdy byla vyhlášená amnestie a ta také postihla mne. Jenomže tak jednoduché to však nebylo.
Musel jsem za to na poděkování jít pracovat nějakou dobu do výroby. Pracovním úřadem jsem byl přidělen
do hranické cementárny, kde jsem „krumpačoval“ při kladení kolejnic do závodu. Smlouva zněla na tři
roky, ale naštěstí za rok jsem se odtamtud dostal. Navíc ke Špičkám mi byl pak přidělen ještě Bělotín.
Dříve, než jsem se dostal do Špiček, už mě tam
předešla špatná pověst. Vyšlo to od sestřenice mé
hospodyně. Pomluvila mne, že jsem otcem malého
chlapce a kdesi cosi. Nebyla to pravda, jeho otec
se zde ve Špičkách rozvedl, o dítě se nestaral, a tak
jsme se starali o něj s hospodyní. Špatná pověst mne
předcházela všude. Lidé se na mne dívali skrz prsty
a zvláště teď, kdy jsem sám. Raději ani nikam nejdu,
abych nemusel poslouchat narážky zlých lidí. Stáhl
jsem se do své ulity a trpím…
Když sem nastupoval do Špiček, můj předchůdce se
mi smál: „Uvidíme, jestli tu vydržíš 14 let jako já!?“
A já tu vydržel 15 let! Špičky, to je jedna z nejstarších farností. Tudy vedla tzv. jantarová cesta od Baltu. A mimo to ještě jedna zvláštnost ve Špičkách je.
Farní stodola, přes kterou šla pomyslná čára vodního
předělu mezi Černým a Severním mořem!
Ve vesnici byli samí kulaci a na každého hleděli
svrchu. Když mi byl přidán ještě navíc Bělotín, tam
to bylo ještě horší… Tam se přede mnou vystřídalo
v krátké době 7 kněžích a já se tam udržel 10 let! Byla
tam horká půda… Odsloužil jsem si proto mši svatou
a hned jsem šel pryč. Ke konci mého pobytu ve Špič-
53
kách byli obyvatelé rádi, že jsem zůstal u nich na faře a neodstěhoval se do Bělotína. Bělotínským jsem se
za všechno odměnil alespoň tím, že jsem jim pokryl střechu na kostele eternitem. Stála přes 70.000,- Kčs.
V roce 1967, od 15. května, přišla má nynější štace – Moravice. Zase je to pohraničí, a to takové, že
zde takřka nikdo nechodí do kostela. V neděli tak 15-20 lidí, přes týden bývám obyčejně v kostele sám.
Jinak je to oblast rekreační. Nedaleko jsou Jánské koupele a Kružberská přehrada, která zásobuje Ostravu pitnou vodou. Nadmořská výška Moravice je asi 550 metrů, je zde drsná zima a zjara a na podzim
časté mlhy. Zdejší kostel vyhořel v roce 1954, ale byl obnoven. Nyní má obec něco přes 300 obyvatel. Po
osvobození, 6. 5. 1945 ruskou armádou, začali do obce přicházet čeští osídlenci. Přišlo sem asi 90 rodin
s dětmi a několik svobodných obyvatel, takže počet v obci se zvýšil asi na 440 lidí. Byli to většinou
rumunští Slováci, a ti do kostela nechodí vůbec, pak několik rodin volyňských Čechů a z okolí Hlučínska.
Když přišli první osídlenci do Moravice – tzv. zlatokopové – vedlo se jim velmi dobře. Starousedlíci,
Němci, byli ještě zde a byli to dobří hospodáři, vždy měli nějaké zásoby po ruce pro léta neúrody.
Češi nemuseli tedy pracovat, neboť za ně dřeli Němci, kteří jim obdělávali polnosti. Když však během
roku 1946 byli Němci odsunuti, nastal v hospodaření obrat. Nyní museli zlatokopové sami přiložit ruku
k dílu. To se mnohým nelíbilo a tak za krátkou dobu znovu odtáhli tam, odkud přišli. Ale řádně se
obohatili. A tak se zde neustále měnili lidé. Jedni odcházeli, jiní přišli zkusit štěstí. Až se jejich počet
ustálil na nynějších asi 300 obyvatelích.
Jak vidíte, zažil jsem toho ve svých 65 letech dost, pochodil jsem v duchovní správě také dost a určitě
to ještě není moje poslední štace, protože za dnešního nedostatku kněží je skoro jisté, že Moravice nebude samostatně obsazena a já co nevidět budu putovat dál…“
P. Václav Paluzga zemřel 3. ledna 1996 ve věku nedožitých 84 let a byl pohřben do hrobky naproti
kostela v Palkovicích.
Msgre. Metoděj Kubáň se narodil 18. září 1885 v Horní Bečvě jako prvorozený
syn půlpasekáře Josefa Kubáně (* 1845, † 1909) a jeho manželky Anny, rozené Kožušníkové (* 1861, † 1924). Jejich svatba se konala 8. července 1884 ve frýdeckém
poutním chrámu Navštívení Panny Marie.
Bezprostředně po uzavření sňatku novomanželé zamířili na Horní Bečvu. Rodným domkem Metoděje Kubáně se stala chalupa čp. 46 ležící na úbočí vrchu
Kyčery v místě, kterému se odedávna říkávalo „V Ráji“. Bylo to dřevěné stavení
s malými okny, pod nímž byly chlévy a nad ním stodoly. Kolem protékal potůček
Kobylská.
54
Již od útlého mládí musel se starat o pět mladších sourozenců. Kubáňovi mívali navíc zpravidla čtyři
kusy hovězího dobytka, a tak syn Metoděj trávil spolu s ostatními chlapci z blízkého okolí hodně času
jako pasáček krav. Mezi jeho velké záliby patřilo houbaření a vždy po návratu z pastvy přinášel mamince
náruč hub.
V září 1891 se stal Metoděj Kubáň žákem obecné dvoutřídní školy v Horní Bečvě. Již zde prokázal, že je
inteligentním a zvídavým žákem. Učil se dobře a tamní řídící nadučitel Rudolf Krč doporučil Metodějovým
rodičům, aby svého syna poslali na studia. Z finančních důvodů to rodiče odmítli, ale když v roce 1894 náhle zemřeli tři jeho sourozenci, rodiče se rozhodli, že mladého Metoděje pošlou na gymnázium do Místku.
Volba padla na Místek proto, že v nedalekém Frýdku žila Metodějova babička Veronika Kožušníková, u níž
mohl po dobu studií bydlet. A tak na podzim 1895 Metoděj Kubáň nastoupil na gymnázium. Dříve, než
dokončil první ročník, přestěhovali se do Frýdku také jeho rodiče s dcerou Annou.
Všichni bydleli zpočátku u babičky Kožušníkové. Otec však nemohl sehnat práci, neboť původně slíbené
místo domovníka bylo zrušeno. A tak nakonec sehnal místo nádeníka v továrně, kde se staral o koňské
spřežení. Nové bydlení si našli v ulici Sv. Marka, později se přestěhovali na Koloredov. První ročník však
nedopadl pro Metoděje Kubáně dobře, kromě trojek z náboženství, českého jazyka a přírodopisu měl samé
čtyřky.
Rodiče prodali domek v Horní Bečvě a za utržené peníze si v roce 1897 koupili starý Kulův mlýn v Palkovicích, čp. 280. Mlýn se jim líbil, a když se k nim přistěhoval také František Kubáň, nejmladší otcův bratr
a vyučený mlynář, bylo o starost méně. Byl to právě strýc František, kdo jim byl zpočátku v mlynářské
živnosti velkou oporou. Jenže po roce a půl byl strýc František odvolán na bývalé působiště v Čeladné, aby
pomohl s opravou mlýna. Přitom se však nachladil, onemocněl těžkým zápalem plic a do týdne zemřel.
Metodějova tříapůlletá sestra Ludmila, která měla
strýce velmi ráda a stále se po něm ptala, brzo na to
onemocněla zápalem mozkových blan a také zemřela.
Po smrti Františka Kubáně musel se mlynářství chopit otec sám. Šlo to těžko, Kubáňovi se potýkali nejen
s dluhy, ale i škodami, které přinášely povodně a nedobré vztahy se sousedy. Předchozí majitelé mlýna
navíc těsně před prodejem vytrhali, co se kde dalo,
a Metodějova maminka následkem toho spadla ve stodole z poškozeného patra na mlat tak nešťastně, že
si zmrzačila nohu. Během bohosloveckých studií se
neštěstí nevyhnulo ani otci, jenž při odstraňování následků povodně utrpěl vážný úraz páteře a nemohl již
Kubáňův mlýn čp. 280 v Palkovicích. (1901)
55
vykonávat práci mlynáře až do konce svého života. A do této složité situace přicházeli další sourozenci –
Alfons, jenž však krátce po narození zemřel a po něm se v roce 1901 narodil Jan.
Dne 8. října 1904 nastupuje Metoděj Kubáň ke studiu na teologickou fakultu v Olomouci, kde tráví
čtyři roky. V neděli 5. července 1898 přijal Metoděj Kubáň v olomouckém metropolitním chrámu Páně sv.
Václava z rukou arcibiskupa Františka kardinála Bauera kněžské svěcení. Svou první mši, tzv. primici, však
Metoděj Kubáň nesloužil v Palkovicích ani Horní Bečvě, neboť neměl k ní dostatek financí a nikdo neměl
zájem tuto mši vystrojit. A tak první mši, kterou obětoval ke cti a chvále Boží, konal v klášterním kostele
sv. Kateřiny v Olomouci dne 6. července 1908.
Po vysvěcení byl Metoděj Kubáň poslán jako kooperátor do německého prostředí Horního Města u Rýmařova. Dne 16. července 1909 náhle umírá jeho otec a on byl soudem ustanoven poručníkem nezletilé
sestry Anny a bratra Jana. Ze svého malého příjmu se jim snaží všemožně pomoci. Jenomže Anna Kubáňová nemá sílu na provoz mlýnu, a tak, když se v roce 1912 prováděla regulace Olešné, jednalo se o zrušení
náhonu na mlýn, k němuž nakonec také došlo.
Po vypuknutí I. světové války byl Metoděj Kubáň jako mladý kněz uznán způsobilým vojenské služby
a odeslán k polním vojenským nemocnicím na několik front. Nejdéle pobyl v Albánii, kde v dne v noci jako
duchovní i jako ošetřovatel pomáhal stovkám vojáků a přitom obstarával administrativní práce. Mimořádný vztah prokázal k Slovensku, když v roce 1919 vstoupil do svazku československé armády a začal působit
jako duchovní správce vojenské posádky v Žilině. Jím upravený vojenský hřbitov se stal vzorem pro úpravu
dalších vojenských hřbitovů. Jako výborný řečník a vzorný kněz svými moudrými a bodrými slovy upoutával
jak vojáky, tak i civilisty, a lidé se na jeho kázání v kostele přímo hrnuli. Jako římskokatolický vojenský
duchovní procházel i dalšími posádkami na Slovensku a Podkarpatské Rusi.
Dne 15. ledna 1924 náhle zemřela maminka Metoděje Kubáně, Anna Kubáňová. Její syn Metoděj jí
prokázal poslední službu a veškeré pohřební obřady zaopatřil. Za jeho asistence byla také dne 17. 1. 1924
pochována na palkovickém hřbitově.
V roce 1929 byl Metoděj Kubáň ustanoven knězem ve vojenském posádkovém kostele v Josefově v Čechách, kde působil jako duchovní podplukovník až do roku 1934.
Zde rozvinul svou dobročinnost všemi směry. Jeho přičíněním byla opravena vojenská nemocnice v Josefově, vojínům poskytoval vzdělání, snažil se jim ulehčit službu. Pomohl každému, o němž věděl, že trpí
nebo strádá. Uměl odstraňovat nevůli, roztrpčení, hněv i další těžkosti. V únoru 1935 se stal přednostou
oddělení vojenské duchovní správy při Ministerstvu národní obrany v Praze. Za pomoci spolupracovníků,
zejména duchovního podplukovníka Janáka, byly v krátkém čase vypracovány a vydány služební předpisy
vojenské duchovní služby, upraveny záležitosti všech vyznání, zřízeny kurzy pro vojenské duchovní i ve
službě sanitní, pietně upraveny všechny vojenské hřbitovy, které zvláště o Dušičkových vzpomínkových
slavnostech promlouvaly k duším návštěvníků. V roce 1938 ho prezident Beneš svým dekretem povýšil do
56
vojenské hodnosti generála duchovní služby u československé armády. Papežem byl poctěn hodností papežského preláta a arcibiskupem kardinálem Kašparem byl jmenován generálním vikářem československé
branné moci.
Generál Kubáň byl člověk, který se stále vzdělával
a uměl několik jazyků. Měl mnoho přátel z řad kněžských, vědeckých, uměleckých i státnických. Byl přítelem generála Eliáše a generála Bílého. Byl ministerským radou a bydlel v ulici Jiráskově 7, Praha-Dejvice.
Do Palkovic Metoděj Kubáň dojížděl velmi často
i nadále, neboť zde zdědil domek po zemřelé matce.
Domek nechal v roce 1932 přestavět a velmi rád zde trávil prázdniny. Jako vysoký duchovní hodnostář
se stal významným pomocníkem a mecenášem duchovní správy zdejšího kostela. Často zde sloužil mše
a kostelu daroval svá nejlepší bohoslužebná roucha.
Ještě v roce 1939 vysvětil ve zdejším kostele nové varhany. Nejednou se s přáteli a básníkem Petrem
Bezručem v době dovolené procházel po Beskydách a Valašsku. V srpnu 1940, krátce před svým zatčením,
pobýval na Bílém Kříži.
Přišel 15. březen 1939 a pro český národ nastala doba největšího utrpení. Od počátku okupace Metoděj Kubáň pracoval v domácím odboji a nebál se projevovat své protinacistické postoje. Ve prospěch chudinského fondu u kostela v Palkovicích zřídil 11. 3. 1940 substituce ke svému domu čp. 280 v Palkovicích
s připsanými pozemky a budovami, jestliže se jeho bratr Jan neožení do 45 let svého věku. Chudinskému
fondu při kostele v Horní Bečvě odkázal částku 2.000,- Kč, Kapucínskému klášteru v Olomouci odkázal
bohovědné knihy, farnímu knihovníku v Palkovicích a Horní Bečvě knihy beletristické, římsko-katolickému
farnímu úřadu ve Frýdku německé zábavné knihy. Své kostelní potřeby odkázal farnímu úřadu v Horní
Bečvě.
Na základě udání německého kněze Josefa Hassana byl Metoděj Kubáň 27. srpna 1940 zatčen gestapem a odsouzen do káznice v Budyšíně a následně převezen do koncentračního tábora v Dachau, kde se
stal vězněm č. 2553. Ze vzpomínek spoluvězně P. Bedřicha Hoffmanna vyplývá, že hladový a nemocný generál byl s ostatními honěn den co den „po appelplacu“. Když dostal těžkou dysenterii, vyhodili jej z lůžka
a musel lehat na studené zemi. Na následky nelidského nacistického zacházení a týrání Metoděj Kubáň
dne 5. 3. 1942 v 9.10 hodin, ve věku nedožitých 57 let, zemřel. Jeho kremace proběhla dne 9. 3. 1942.
Popel Metoděje Kubáně byl zaslán bratru Janovi 16. 4. 1942, který jeho urnu s popelem po schválení žádosti o povolení pohřbu uložil 24. 4. 1942 na hřbitově v Palkovicích, v hrobě jeho rodičů.
57
V roce 1946 byla na stěně průčelí posádkového kostela v Josefově umístěna Msgre. Metoději Kubáňovi
pamětní deska. Jeho rodná obec, Horní Bečva, vyslala na odhalení této desky delegaci ve valašských krojích a přinesla mu kytici květů ze zahrádky jeho rodného domku. Jeho jménem byla také pojmenována
jedna z ulic v Josefově.
Další pamětní deska se jménem Metoděje Kubáně je umístěna v kostele na Horní Bečvě, kde mj. stojí
napsáno, že kostel je památníkem duchovní služby Msgre. Metoděje Kubáně.
U příležitosti 120. výročí narození Msgre. Metoděje Kubáně byla dne 3. 9. 2005 v 10.00 hodin v obci
Horní Bečva, jeho rodišti, konána vzpomínková slavnost, které se zúčastnila také delegace obce Palkovice – starosta Ing. František Huška, členka zastupitelstva obce Miluše Pohludková, Josef Chlebek a další.
Vzpomínkovou bohoslužbu v kostele sv. Jana a Pavla celebroval Mons. Jan Graubner.
Dne 18. 9. 2005 byla vzpomínková slavnost také konána v Palkovicích, kdy vzpomínkovou bohoslužbu
celebroval P. Ladislav Navrátil a po mši se lidé shromáždili u hrobu rodiny Kubáňů, kde místostarosta Radim Bača společně s P. Navrátilem položili na hrob věnec. Akce se zúčastnil také synovec Metoděje Kubáně
s manželkou.
Místostarosta Radim Bača a P. Ladislav Navrátil.
Synovec Metoděje Kubáně – Jan.
58
Dne 7. června 2006 se v Palkovicích sešli vojáci vyšších vojenských hodností ve slavnostních uniformách. Byli to vojenští kaplani, tedy duchovní, které do jejich služby vysílají společně všechny křesťanské
církve sdružené v Ekumenické radě církví a v České biskupské konferenci, aby ve vojenském prostředí
sloužili všem, kteří o to požádají.
Účelem návštěvy byla „bohoslužba na usmíření“, kterou celebrovalo 14 vojenských kaplanů s hlavním
kazatelem npor. Mgr. Tomášem Hoffmannem. Dalším posláním mise také bylo vzpomenout památku generála duchovní služby Msgre. Metoděje Kubáně a položit na jeho hrob kytici květů. Druhou kytici položili
starosta a místostarosta obce. Duchovní služba vojenského kaplana v české armádě trvá 6 let.
Záběry z bohoslužby na usmíření. (2006)
59
Bohoslužba usmíření proběhla na stejném místě
rovněž dne 22. 9. 2010, a to i za přítomnosti palkovických občanů. Posláním mise bylo položení kytice květů na hrob generála duchovní služby Msgre.
Metoděje Kubáně a poklonit se jeho památce. Na
závěr bohoslužby zazněla modlitba za padlé a státní hymna.
60
2. Kamenný pískovcový kříž na hřbitově
u farního kostela
Pozemek u gruntu čp. 47 byl velmi mokrý, nevyhovující pro další pohřbívání, a proto se od roku 1848
začalo pohřbívat opět na starém hřbitově u kostela. Za starostování Františka Bači (čp. 116) byl hřbitov
u kostela opět rozšířen. Dne 25. června 1873 prodala obec kostelu 1 jitro a 980 sáhů pozemků (neveliká
zahrádka při staré škole, parcelní číslo 432) za celkovou částku 556 zlatých. Dne 14. 5. 1878 byl odkoupen za 4.250 krejcarů od sousedního gruntu manželů Václava a Apolonie Kulových (čp. 43) pozemek o velikosti 13 jiter a 1.072 sáhů. Roku 1878 dochází také k vysvěcení
nového hřbitova.
V roce 1879 se nákladem obce Palkovice hřbitov opět upravuje a je rozšířen o celou zahradu školy. Veškeré změny byly
rovněž zapsány v pozemkové knize. V následujícím roce dochází
k dalšímu rozšíření hřbitova kolem kostela. Uprostřed hřbitova
byl umístěn kamenný pískovcový kříž z roku 1880 s litinovým
korpusem ukřižovaného Ježíše Krista. Samotný krucifix je jednoduchý, obě břevna jsou prostá a je na nich osazen litinový korpus Krista s monochromní barevnou úpravou. Nad hlavou Krista
je osazena litinová nápisová destička s totožnou monochromní
barevnou úpravou. Vespod je kříž zakončen rozšířenou trnoží.
Pod křížem je osazen hranolovitý nástavec s jednoduchou římsou
a patkou. Pod nástavcem je široká profilovaná římsa se spodním
vsazeným prvkem, tvořeným zubořezem, který plynule pokračuje v pravoúhlý podstavec. Ten je ze tří stran jednoduchý, v přední straně je vysekána nika, v níž je reliéfně provedena postava
Panny Marie Bolestné.
Spodní partie kříže je tvořena dvoudílným odstupňovaným
soklem s jednoduchou profilací, v přední části s vysekaným letopočtem 1880. Spodní podesta je tvořena schodišťovým stupněm.
Kamenný kříž z roku 1880. (2013)
61
Po dohodě se starostou Janem Hlaváčem bylo v roce
1937 započato s reorganizací místního hřbitova. Hroby byly
uspořádány a hřbitovní chodníky upraveny hrubým kamením
a škvárou. Hřbitov byl obehnán hřbitovní zdí. S pomocí konkurenčního výboru postavila obec na hřbitově márnici, v níž
byla ukládána mrtvá těla zemřelých a prováděly se zde také
pitvy zemřelých a sebevrahů. U pitevního stolu byly žlábky
pro odtok různého odpadu se zaústěním do venkovní jímky,
která je u márnice do dnešního dne. Elektrické osvětlení
márnice a u dveří sakristie bylo provedeno až v roce 1969
Jaroslavem Kubalou.
V roce 1938 byl hřbitov za účelem zarovnání hranic rozšířen o mlýnský náhon před hřbitovní zdi. K dalšímu rozšíření hřbitova
dochází v roce 1939,
když Marie Niklová (čp.
44) darovala kostelu
svůj pozemek. Z pálených cihel byla rovněž
postavena nová hřbitovní zeď s kamennou podezdívkou. V nové části
hřbitova bylo nutno postavit zeď až 5 metrů
vysokou a provést navážku zeminy tak, aby se plocha hřbitova zarovnala. Pro stavbu podezdívky, která je v základech až 2 metry široká, bylo
zapotřebí více než 100 m3 stavebního kamene. Při stavbě pracovalo
kromě 6 zedníků denně 12–15 pomocných dělníků. Kámen byl vyžádán
z lomu Václava Volného a dovoz byl s velkými obtížemi obstarán nákladními auty, protože téměř všechny koně a potahy byly z obce odvolány
při všeobecné mobilizaci v Československu.
Stavbu hřbitovní zdi prováděl stavitel Josef Hendrych z Místku
a dozor měl zednický polír Antonín Kožuch z Palkovic. Stavební náklady
pro tuto část hřbitovní zdi činily 30.982,80 Kč a celá úprava hřbitovní
62
zdi stála 60.000,- Kč. Stavební náklady si správa hřbitova opatřovala půjčkou v Raiffeisence, soukromými
půjčkami, poplatky za hroby a dobročinnými příspěvky občanů.
V roce 1939 byla nákladem 40.000,- Kč provedena stavba 16 rodinných hrobek, kterou podle stavebních plánů Josefa Hendrycha z Místku prováděl Antonín Kožuch z Palkovic. Kamenné poklopy a terasové
rámy dodal kameník Ťahan z Místku. Předplatitelé si za malou jednohrobku zaplatili 1.270,- Kč, za obyčejnou dvojhrobku 2.580,- Kč, za jednu celou hlazenou dvojhrobku 2.730,- Kč a za trojhrobku 3.520,- Kč.
Kvůli změně hospodářských poměrů stála dvojhrobka později 5.000,- Kč.
V roce 1940 byla na hřbitově zřízena betonová kašna a byly vysázeny javory, topoly a chvojky
(zeravy). Pro jinověrce a osoby bez vyznání byla vyhrazena horní část hřbitova podél obecního chudobince.
Hřbitov kolem roku 1940.
Pohled na hřbitov s urostlými chvojkami. (1958)
K dalšímu rozšíření hřbitova dochází 1. 12. 1952 a existují k tomu dvě verze. Dle ústního sdělení rodiny
Hlaváčů byla Janem Hlaváčem a jeho matkou Andělou darována část pozemků o rozloze 3–4 arů, určených
k rozšíření hřbitova. Dle písemných záznamů v okresním archivu však byly předmětné pozemky odprodány
za částku 12.000,- Kč a finanční částka byla uhrazena do státní spořitelny.
V roce 1953 byla původní zeď kolem hřbitova zbourána a nově opravena. V té době se začal rozšiřovat způsob pohřbívání žehem (na území Rakousko-Uherska zakázán do roku 1918). Zemřelí byli odvážení
na kremaci (tj. spálení, zpopelnění) a jejich popel byl umístěn do urny, kterou pak pozůstalí ukládali do
63
hrobů. Pro důstojnější umístění uren byla v roce 1959 provedena
v nové části hřbitova úprava na urnový háj.
Další významné změny se na hřbitově začaly provádět až po sametové revoluci. V roce 1998 byla zbourána budova čp. 41 (bývalá
dvoutřídní škola) a na stejném místě byla provedena výstavba sociálního zařízení pro hřbitov. V roce 1999 byla provedena stavební
úprava zadní zdi hřbitova, když do ní byla vsazena velká brána a kolem sociální budovy byla zřízena další místa pro pohřbívání.
K závěrečným stavebním úpravám na hřbitově dochází v roce
2000, kdy byla dokončena zeď kolem zadní části hřbitova, rozšířen
urnový háj a opravena cesta ke hřbitovu. Celkové náklady na opravu sociálních zařízení hřbitova činily 763.000,- Kč, z toho 300.000,Kč byla dotace z fondu obnovy vesnice.
V roce 2004 byla provedena instalace osvětlení na chodníku
mezi hlavní branou hřbitova a zadní brankou, zároveň provedena
instalace osvětlení jižní strany kostela a automatické zavírání
bran.
Nově vybudovaná sociální budova na hřbitově. (2010)
Urnový háj se smuteční vrbou. (2010)
Nově vybudovaná sociální budova na hřbitově. (2010)
64
Silné větry dne 31. 10. 2010 způsobily,
že smuteční vrba, která stojí v zadní části hřbitova, nápor větrů nevydržela a jedna
část se zlomila a dopadla na urnové hroby
pod ní. Několik hrobů bylo poškozeno, a proto z bezpečnostních důvodů byla vrba zkrácena na nejmenší možnou délku, avšak při
zachování původního kmene.
Jak probíhají pohřební obřady dnes, to
víme, ale jak to bylo v dřívějších dobách?
V den pohřbu bývali mrtví uloženi doma do
otevřené rakve, kolem níž se umístilo 6 hořících svíček. Poté se s mrtvým rozloučila jeho
nejbližší rodina. Teprve potom následovali
přátelé a známí. Po příchodu kněze udělala
pozůstalá manželka nebo manžel mrtvé osobě křížek na čelo a rakev se zavřela. Mrtvý se
pak z domu odnášel v rakvi, a to nohama napřed, přičemž v posledních dveřích se s rakví
poklepalo na rozloučení. Mnohdy, když poslední rozloučení probíhalo ještě ve starších
typech domků, byl problém se s rakví vůbec
vytočit. Někdy se rakev s nebožtíkem musela
dokonce podávat oknem.
Po vynesení mrtvého z domu a uložení do
pohřebního kočáru se všichni smuteční hosté odebrali na poslední průvod s mrtvým.
A že to nebyla cesta jednoduchá nebo krátká
svědčí i to, že jsou Palkovice rozlehlé. V čele
průvodu kráčel ministrant s křížem, za ním
šla část smutečních hostů, především mužů,
a hudba. Za hudbou kráčeli další ministranti společně s knězem a teprve potom jel za
nimi s větším odstupem koňský pohřební ko-
Opravená
O
Opr
avená
á budova
b d
márnice.
má
árnice
i
(2010)
(2010
(2
010))
Pohled na palkovický hřbitov z věže kostela. (2011)
65
Panoramatický pohled na hřbitov z jižní strany věže palkovického kostela. (2011)
čár s rakví (v 80. letech již začalo s rakví jezdit auto). Za vozem kráčeli nejbližší příbuzní a lidé s věnci
(věnce nejbližší rodiny byly vezeny na povoze). Zcela na závěr šla další část smutečních hostů, především
ženy s dětmi a starší osoby.
Když se došlo až k Lidovému domu, uložili si nejbližší příbuzní pozůstalého rakev na ramena a nesli až
před oltář v kostele. Zde byl nebožtík v rakvi položen na černé máry, tváří k oltáři. Poté následovala zádušní mše svatá. Při obětování nechodil kostelník vybírat peníze na sbírku, jako je tomu např. v současné
době, ale chodilo se na tzv. ofěru za hlavní oltář, přičemž se vždy přicházelo zleva. Za oltářem byl umístěn
křížek k políbení nebo k přežehnání a pokladnička, do které se dávaly různé finanční dary. Z pravé strany
oltáře se pak zase vycházelo zpět do kostela.
Po mši svaté příbuzní opět vzali rakev (s márami nebo bez nich, záleželo na vlastním uvážení), otočili
mrtvého nohama napřed a vynášeli ji z kostela. Poslední rozloučení s mrtvým probíhalo u hrobu, kde byl
hrob vykropen, rakev spuštěna a požehnáním a pokropením rakve se rozloučil s mrtvým nejprve kněz,
přičemž na rakev hodil 3 malé lopatky hlíny (symbolika z prachu jsi vzešel, prach jsi a v prach se obrátíš).
Poté kněz kondoloval příbuzným a odcházel. Jako další se s mrtvým rozloučili nejbližší příbuzní a každý
opět hodil 3 lopatky rodné hroudy. Nakonec se stejným způsobem rozloučili i všichni přítomní.
Smuteční hosté i s rodinou odcházeli na tryznu, která se konala v některém z palkovických pohostinství
(např. „U Kubalů“, „U Tomisů“, „Pod Habešem“ atd.). Zde se obvykle podával guláš nebo vepřové se zelím
a knedlíkem a jako sladký doplněk koblihy. Mezitím chodili příbuzní mrtvého a nalévali hostům alkohol.
Tryzna trvala asi jednu hodinu a poté se všichni odebrali do svých domovů. Po roce 1980 se již pohřební
obřady konaly pouze v kostele nebo se mrtvý odvážel na kremaci do Ostravy.
66
Kočár
čá s rakvíí mrtvého
é a věnci.
ě
Vynášení
áš í rakve do kostela.
Jak již bylo výše uvedeno, rakve byly převáženy v pohřebním kočáře. Jedním z majitelů pohřebního
kočáru byl František Míček z Kozlovic (čp. 44), který jezdil v letech 1946–1968. Nejprve soukromně, později přes komunální podnik. První pohřeb uskutečnil 2. 10. 1946 v Palkovicích a postupně jezdil v dalších
vesnicích – Kozlovicích, Myslíku, Lhotce, Měrkovicích, Metylovicích, Horním Sklenově, Dolním Sklenově,
Hájově, Rychalticích, Kunčicích pod Ondřejníkem, Tiché, Trojanovicích, Čeladné, Fryčovicích a Chlebovicích. Jeho kočár vážil 4,60 q a s dalším vozem o váze 8,60 q jezdil p. Konvička z Myslíku. Tento vůz
zhotovil řezbář v Palkovicích (jméno nezachováno, možná p. Bužek) ze starého kočáru.
Následující tabulka ukazuje počet jízd Františka Míčka s pohřebním kočárem v letech 1946–1968:
Rok
Počet
Rok
Počet
Rok
Počet
Rok
Počet
Rok
Počet
Rok
Počet
1946
4
1950
49
1954
38
1958
43
1962
36
1966
37
1947
26
1951
42
1955
28
1959
30
1963
46
1967
42
1948
33
1952
34
1956
41
1960
42
1964
22
1968
2
1949
35
1953
43
1957
47
1961
33
1965
39
67
Kněžské hroby na palkovickém hřbitově:
Ferdinand Baar a Ladislav Navrátil
Metoděj Kubáň
František Bílek
František Mastil
Emil Bílek
Václav Paluzga
68
3. Dřevěný misijní kříž u farního kostela
U hlavního vchodu kostela je umístěn dřevěný kříž z roku 1940 (tzv. misie znamená soustavné šíření
křesťanské víry), který byl v roce 1994 opraven bratry Aloisem a Alešem Kožuchovými z Palkovic. Původní
kříž byl nahrazen duplikátem se stejným nápisem: Sv. Missie 1940. V rámečku na kříži, jenž se nachází
pod hlavním nápisem, je umístěn tento text: „Co prospěje člověku, i kdyby celý svět získal, ale ztratil
život věčný.“ (MAT 16, 26).
Proč a kdy byl u kostela postaven misijní kříž, není nikde
zaznamenáno, ale v dávných dobách bývalo obvyklé, že se konala
misijní setkání. Ve farní kronice
je zaznamenána jen misie z listopadu 1923, což bylo setkání palkovických občanů s dvěma misionáři – redemptoristy (tj. řeholní
společnost) – z Červenky. Další setkání s misionáři podle pamětníků
probíhalo ve 40. letech 20. století
(např. 1942, 1944) a je možné, že
se konalo misijní setkání i v roce
1940, při němž byl vztyčen dřevěný kříž.
Opravený misijní kříž. (2010)
Detail misijního kříže. (2010)
69
V roce 2008 natřeli Jaroslav
Kubala ml. a Jaroslav Kubala st.
stávající misijní kříž a ve spolupráci s Františkem Lančou z Palkovic bylo provedeno oplechování horních částí kříže tak, aby na
něj nepůsobil déšť a sníh.
4. Kamenný pískovcový kříž u čp. 40
Mezi zajímavé církevní památky patří
i barokní jetelový kříž (kulturní památka č. 24398/8-2352) s kovovým korpusem
ukřižovaného Krista z roku 1741, osazený na jednom stupni, hladkém hranolovém soklu a zvlněném podstavci, ukončeném profilovanou římsou. Na přední
straně podstavce je šestiřádkový nápis
napsaný kapitálou (výška písma 4 cm)
obsahující chronogram:
ANNO
HOC VO
TVM DEO VO
VI EXSTRVERE
HOC OPVS
F : I : CZ
Když opíšeme zvýrazněná písmena
znamenající římské číslice a seřadíme
je v pořadí od největšího k nejmenšímu, dostaneme toto sdělení: MDCCXVVVVVVI, což znamená rok 1741. Tento
letopočet je vytesán i na zadní straně
podstavce. Ramena kříže jsou zdobena
reliéfními listovými rozetami.
Kříž byl původně umístěn v areálu hukvaldského hradu a v roce 1800 byl darován kostelu v Palkovicích.
Celkový pohled na kříž. (2010)
Detaily jednotlivých částí kříže.
70
5. Kaple sv. Mauritia u čp. 23
Kaple sv. Mauritia. (1967)
Nejstarší památkou v obci byla dřevěná kaple sv. Mauritia
(Mořice) na Dolním konci Palkovic. Původní kaple byla filiálním kostelem sv. Petra (tak uvádí lanový rejstřík z roku 1656)
a pocházela pravděpodobně z roku 1580 (první zprávy pocházejí z roku 1582), kdy ji nechal postavit olomoucký biskup
Stanislav II. Pavlovský.
Ve věži byly umístěny dva zvony a vedle kapličky se nacházel malý hřbitov, kde se v dávných dobách pohřbívalo (z dosavadních výzkumů je zřejmé, že kaple byla určitě postavena
uprostřed tehdejší obce a později se střed obce posunul). Dle
kupní smlouvy z 26. dubna 1789 prodala obec kapli a hřbitov
Janu Zlému, Jurovi Hamerníkovi a Jurovi Kulovi za 10 rýnských
s tím, aby kapli, která již byla sešlá, zbourali a hřbitov zrušili.
Ve smlouvě bylo uvedeno, že kdyby obec potřebovala, tak
kupitelé pozemek za tutéž cenu vrátí. To se brzy také stalo,
neboť obec si prodej rozmyslela a odkoupila kapli zpět. Ale
dřevěná kaple byla již tak sešlá, že se musela celá zbourat.
V průběhu roku 1850 byla dřevěná stavba rozebrána,
zbourána a v roce 1851 nahrazena současnou zděnou stavbou
(od 16. 8. 1993 kulturní památka č. 12585/8-3327). Jedná
se o bezslohovou jednolodní stavbu se štíhlou průčelní věží.
Můžeme se domnívat, že původní snad zůstal jen obětní oltářní stůl. V písemných záznamech nejsou o vzniku kaple bližší
informace. Prvně nacházíme kapli zakreslenou v mapě z roku
1877, v níž je zakreslena včetně hřbitova.
V roce 1885 byla v kapli posvěcena socha svatého Sebastiána a další dva obrazy. O zajištění financí pro provoz kaple
se staral Fond pro kapli sv. Morice. Na fundaci (tj. majetek věnovaný k určitému účelu) původní kaple byly manželi
71
Kaple sv. Mauritia od Olešné. (Kolem roku 1960)
Rudolfem a Rozinou Vidomusovými z Místku postoupeny
rybníčky na Hranečníku.
Při záplavě v červenci 1966 byl poškozen břeh
u kaple, čímž došlo k odkrytí
pozůstatků z dřívějšího hřbitova. Nadměrnou vlhkostí byly
rovněž poničeny zdí kapličky.
Na náklad obce byl prostor
kolem kaple opět upraven
do původního stavu a v roce
1969 byla provedena oprava
kaple, na níž se podíleli především občané Palkovic.
Oprava kaple sv. Mauritia. (1969)
Zleva: Jan Stavinoha, František Nykl, Josef Víta
a Jan Weiss.
Oprava kaple sv. Mauritia. (1969)
Zleva: František Nykl, Josef Víta a Jan Weiss.
72
Interiér kaple svatého Mauritia.
Rok vzniku zděné kaple sv. Mauritia.
Sv. Isidor
Původní dřevěný oltář
73
Sv. Vendelín
6. Srdcová kaple na Dolním konci u čp. 22
Ve spolupráci se současným majitelem se nepodařilo zatím dohledat materiály
o původu vzniku kapličky.
O kapličce se nedochovaly
ani žádné informace v historických písemnostech, jen
mezi starousedlíky se traduje, že se v rodině kdysi odehrál tragický příběh a právě
na jeho památku byla kaplička zbudována.
Interiér kaple na Dolním konci. (2013)
74
7. Kaple Panny Marie Frýdecké
na Staré cestě u čp. 650
Jak uvádí letopočet ve štítu kapličky, tak k jejímu zbudování pravděpodobně došlo v roce 1862. Jedná
se o jednu z nejstarších kapliček v obci, která byla dne 19. 3. 1995 pod číslem 50109/8-3973 vyhlášena
kulturní památkou. Z její historie se však nedochovaly žádné prameny.
Uvnitř kaple se nachází ikonografický typ neposkvrněné Panny Marie. Figura není signována ani datována a jedná se o rustikální dílo místní provincie. Pískovcová socha Panny Marie Frýdecké stojí na kovovém
zlaceném půlměsíci a v levé ruce drží dítě se zlaceným atributem jablka. V pravé ruce má Madona zlacené
žezlo. Na hlavě mají Madona i dítě zlatou korunu, za zády zlacenou kovovou paprsčitou svatozář. Nad hlavou má Panna Marie pozlacenou mariánskou svatozář s dvanácti šesticípými hvězdami.
Interiér kaple Panny Marie Frýdecké.
75
Socha byla původně polychromovaná, o čemž svědčí fragmenty barevných nátěrů v záhybech drapérie.
Socha světice je umístěna v interiéru kaple na hladkém sloupu, ukončené korintskou hlavicí, který nese
fragmenty polychromie. Sloup vyrůstá ze čtvercového profilovaného soklu. V dolní části soklu je rytý, již
málo čitelný, německý nápis.
Kapličku nechal na své náklady v roce 1981 opravit Místní národní výbor v Palkovicích.
76
8. Dřevěný kříž u čp. 38
Dřevěný kříž u čp. 38.
Proč a kým byl dřevěný kříž u čp. 38 postaven, se již stěží dozvíme,
neboť naši předkové o tom nezanechali žádných písemných záznamů.
Avšak ze vzhledu celého objektu se můžeme domnívat, že tento kříž
byl do současného místa někým přemístěn v době rekonstrukce hřbitova
u kostela v letech 1937–1939. Svědčí o tom nápis na soklu kříže, který
je však povětrnostními vlivy velmi poničen a v mnohých místech zcela
nečitelný: „Zde odpočívá Bohumila dcera manželů Kusých * 30. dubna 1876, † 26. srpna 1911.“ Rovněž na soklu je zcela nečitelný nápis:
„.... jsi jeji!“
Z palkovické matriky narozených se při bádání podařilo zjistit, že se
jedná o náhrobek Bohumily Kusé (svobodné dcery Františka Kusého,
dělníka z Palkovic, později železničního zřízence, syna Josefa Kusého,
domkáře z Palkovic a jeho manželky Veroniky Žurovcové z Palkovic) a jeho manželky
Viktorie (dcery Šebestiána Krče, domkáře
z Palkovic a jeho manželky Marie Lepíkové z Palkovic), která se narodila 30. dubna
1876 v rodinném domku čp. 36 a zemřela
26. srpna 1911.
V dřívějších dobách bylo toto místo setkáním křesťanů při slavnostních církevních
průvodech, tzv. procesích, nebo setkáním
občanů při poděkování za úrodu apod. Kolem roku 1950 byla provedena oprava pomníku a betonový podstavec pod něj, se souhlasem majitele pozemku Bedřicha Hušky,
zhotovil Ferdinand Kusý, zedník z Palkovic.
O pomník se dlouhá léta staraly rodiny Jana
Stavinohy a Václava Menšíka.
77
9. Litinový kříž u čp. 47
V 1. polovině 19. století přestal z důvodu
nedostatku místa vyhovovat hřbitov u kostela sv. Jana Křtitele, a proto byl v roce
1834 od gruntu čp. 47 zakoupen další pozemek (dnes parcelní číslo 2458/3). Stalo
se tak za působení faráře Klimenta Tvrdého. Postupem času se však ukázalo, že
tento pozemek je neustále pod vodou a ani
jílovitá půda pro pohřbívání nevyhovovala.
Z tohoto důvodu byli občané Palkovic od
roku 1848 opětovně pohřbívání na původním hřbitově u farního kostela.
Přestože se na pozemku u čp. 47 nemohlo již pohřbívat, tak k zániku hřbitova
z důvodu uchování piety vůči pochovaným
ihned nedošlo. Místo bylo dále udržováno, Litinový kříž z roku 1866.
Práce frýdlantských slévačů. (2003)
a to především držiteli hrobových míst. Ještě dnes v místech bývalého hřbitova zůstává umístěn litinový kříž z roku 1866 s reliéfem ukřižovaného Krista. Dle církevních záznamů byl
tento kříž posvěcen v roce 1867. V roce 1920 byl pozemek u čp. 47 odprodán Adolfu Chlebkovi.
Litinový kříž v řepkovém poli. (2013)
78
10. Dřevěná sloupová kaplička Panny Marie
Ustavičné pomoci u čp. 49
(dřívější název – sloupová kaplička Svaté Rodiny)
Ještě v šedesátých letech 20. století stávala
v původním místě mohutná
lípa (dle pamětníků mohla lípa dosahovat stáří cca
300 let), na níž byla umístěna malá sloupová kaplička s Pannou Marií, která
se dívala směrem k cestě.
U kapličky byla postavena dřevěná lávka, na níž
odpočívali unavení kolemjdoucí. Místo bylo také využíváno při májových po- Kaplička a lípa na obrazech Jana Kožucha z Palkovic.
božnostech a k setkávání
palkovické mládeže s místními kněžími. Rok vzniku kapličky, ani účel jejího zřízení, však není znám. Při
bouři 14. srpna 1957 (pozn. v den, kdy se zjevila Panna Maria hajnému na Turzovce) byla lípa zasažena
bleskem, zlomila se a při jejím pádu byla rovněž zničena kaplička.
Čestmír Krč st., František Geryk a Bořivoj Kubala dovezli z hor již odrostlejší lípu, kterou zasadili na
původní místo. Trvalo dlouho, než tento strom vyrostl. V roce 2005 byla u lípy postavena nová sloupová
kaplička, kterou zhotovil stolař Alois Kožuch z Palkovic. Řezbu na kapličce provedl František Tichavský
z Frýdku-Místku, který také věnoval obraz Svaté Rodiny.
Vlivem deštivého počasí a zatečením vody do kapličky byl původní obraz zničen, a proto v roce 2007
došlo k jeho výměně za obraz Panny Marie Ustavičné pomoci. Dne 19. října 2008 kapličku požehnal
P. Bronislav Wojnar a za přítomnosti cca 50 občanů vedl krátkou pobožnost.
79
Sloupová kaple Svaté Rodiny. (2007)
Sloupová kaple Panny Marie Ustavičné pomoci. (2013)
80
Svěcení kapličky v roce 2008
Zprava: místostarosta Aleš Kubala, kněz P. Bronislav Wojnar,
kostelník Jiří Chlebek.
Zleva: Ludmila Huďová, Jiří Chlebek, P. Bronislav Wojnar
a Lukáš Sasín.
Účastníci svěcení kapličky.
Zleva: Jiří Chlebek, Karel Bílek, František Tichavský, Jaroslav Kubala
a Aleš Kožuch.
81
11. Dřevěná sloupová kaplička Panny Marie
v Dolině u čp. 167
Kaplička s obrazem Panny Marie se nachází na spojnici
cesty od statku rodiny Kulů v Dolině s obecní cestou. Historické prameny o této kapličce mlčí, ale z lidového vyprávění se můžeme dozvědět, že kdysi dávno na zdejším statku umíralo hodně koní, kteří pak chyběli při zemědělských
pracích. Tehdejší hospodář již nevěděl, jak má o své koně
pečovat, aby mu zase nescípali. Byl z toho velmi zoufalý,
a tak nechal na rozcestí ke statku vybudovat kapličku. Od
jejího postavení přestali koně ve statku umírat.
Kaplička Panny Marie bývala v dřívějších dobách oblíbených místem setkání palkovické mládeže.
82
12. Kaple Panny Marie Sedmibolestné
na Podhůří u čp. 208
Přestože dnešní majitelé sami po historii kapličky pátrali, ptali se svých rodičů
a prarodičů, mnoho se nedozvěděli. Kaple byla postavena v roce 1894 jejím majitelem, Zikmundem Janíkem. Socha, která se v kapli nachází, měla být původně
umístěna ve farním kostele, ale protože svými rozměry nevyhovovala, rozhodl se
její majitel, že jí na svém pozemku postaví kapli.
Objekt je zvláštní svým postavením, neboť k nynější silnici je obrácen bokem.
Je to z toho důvodu, že původní silnice do Chlebovic vedla jinak, než jak ji známe
dnes. Původní cesta vedla právě před kapličkou Panny Marie Bolestné.
Interiér kaple na Podhůří. (2012)
Kaple na Podhůří. (50.-60. léta)
Kaple na Podhůří. (2013)
83
13. Kaple Panny Marie na Hůrkách u ev. č. 09
V průběhu let došlo k postupnému vysídlení původních obyvatel Hůrek, kteří však vzpomínají často na to, jak jako
malé děti chodily ke zdejší kapličce na
májové pobožnosti. A aby pobožnosti nebývaly stále na stejném místě, chodili lidé
střídavě také ke sloupové kapličce u evidenčního čísla 44. Chalupy na Hůrkách si
zakoupili již noví majitelé, chataři, kteří
však neví nic o původu zdejších kapliček,
ale rádi o ně přiměřeným způsobem i nadále pečují. Současná výzdoba kaple je
jiná, než tomu bylo v dřívějších letech,
kdy v kapličce stála, asi metr vysoká, dřevěná socha sv. Barbory.
Kaple na Hůrkách. (2012)
V roce 2011 byla provedena generální oprava kaple a investorem
akce byla Obec Palkovice. Odborné zámečnické
a kovářské práce provedl
Petr Koliba z Palkovic,
stolařské práce Alois Kožuch z Palkovic a ornamenty vyřezával František Tichavský z Místku.
Obraz Panny Marie. (2012)
Socha Panny Marie.
84
14. Dřevěná sloupová kaplička
Bolestné Panny Marie na Hůrkách u ev. č. 019
Kaplička se nachází na soukromém pozemku a nejsou k ní žádné listinné prameny, v nichž by byl uveden jakýkoliv důvod
její výstavby. Uvnitř kapličky je nápis:
„Oroduj za nás, bolestná Panno Maria,
abychom hodní byli zaslíbení Kristovi.“
Rovněž tato kaplička patří k těm, které
měly ochránit pocestné před bludičkami
a dalšími lesními obyvateli.
85
15. Dřevěná sloupová zvonička na Hůrkách
Majitelka nemovitosti, u níž
se dřevěná zvonička nachází,
nám sdělila, že nepatří mezi
původní vlastníky objektu,
a proto neví, proč došlo k výstavbě sakrální památky. Po
celou dobu se však o zvoničku
společně s manželem starají a do oprav vkládají nemalé
finanční prostředky. Když byl
v roce 1981 ze zvoničky odcizen původní zvon i s vahadlem,
tak na své náklady nechali odlít zvon nový. V dnešní době
však již pod dřevěnou stříškou
umístěn není.
Z vyprávění Jindřišky Janíkové z Palkovic jsme se dozvěděli, že ani
ona si nepamatuje, kdy mohla být sloupová zvonička vzniknout a proč.
Jako možný důvod uvedla, že z vyprávění si pamatuje, že v této chalupě kdysi velmi často umíraly malé děti. Postavením zvoničky možná
chtěli původní majitelé zamezit jejich utrpení. Dále nám uvedla, že
během války chalupu na Hůrkách obývali manželé Sasínovi, kteří se již
v té době o zvoničku starali. Vždy v poledne její majitelé oznamovali
obyvatelům Hůrek čas odpočinku a oběda.
86
16. Cihlová sloupová kaplička na Hůrkách
u ev. č. 044
Kaplička stávala původně jen na dřevěném sloupku, který však vlivem ostrých povětrnostních podmínek
nevydržel a došlo ke zboření celé kapličky. Proto nechal nový majitel ev. č. 44 místo dřevěného sloupku
vybudovat kapličku cihlovou. Proč však byla kaplička v dávných dobách vybudována, si nikdo z původních
obyvatel Hůrek nepamatuje.
O údržbu a ozdoby původní dřevěné kapličky se starala Marie Štěpánová. Kaplička sloužila obyvatelům
celých Hůrek jako místo pro konání májových pobožností.
Sloupková kaplička. (2012)
87
17. Kaple Panny Marie v Pohorali
Kapličku v nejhezčím místě rodinného lesa
v Pohorali nechal na své náklady postavit Zdeněk Bača (čp. 119) jako poděkování Panně Marii za dar zdraví, neboť v raném věku byl vážně
nemocen a uzdravil se. Sakrální památka byla
dokončena dne 26. 5. 2007 a na její výstavbě
se podíleli Zdeněk Bača, Ladislav Merta, Jiří
Chlebek a Antonín Řezníček. Stolařské práce
provedl Alois Kožuch, zámečnické Petr Koliba a řezbářské František Tichavský. Kaplička byla vysvěcena v roce 2007 P. Bronislavem
Wojnarem.
Celkový pohled na kapličku s okolím. (2008)
Nápisy nad kapličkou.
88
18. Kaple Dobrého pastýře na Horním konci
u čp. 118
V současnosti se kaple nachází již na obecním pozemku, ale v dřívějším období se jednalo o pozemek gruntu čp. 119. Kaple se nacházela u staré hůrčanské cesty, která vedla kolem kapličky, těsně kolem budovy čp. 119 a dále pokračovala směrem do Hůrek. V době hospodářské
krize, tj. v 30. letech 20 století, nechal majitel Jaroslav Bača původní
cestu kolem gruntu přemístit do současného místa. Dnes si již nikdo
nevzpomíná nic o datu vzniku kapličky, která byla původně zasvěcena
sv. Duchu a v tento církevní svátek se na gruntě slavívala pouť, při níž
se pojídaly koláče s rebarborou. V roce 1998 byla nákladem Zdeňka
Bači kaple opravena (zednické práce prováděli František Opěla a Petr
Warzecha z Palkovic), vybílena a dovnitř kaple byla umístěna nová
výzdoba, protože původní sochy neunikly pozornosti zlodějů.
Kaple na Horním konci u čp. 118. (2013)
Detaily interiéru kaple na Horním konci. (2012)
89
19. Kaple Božského Spasitele na Horním konci
u čp. 417
O původu kapličky dnešní majitelé nic neví, ani historické materiály neobsahují o ní žádné zmínky. Mezi lidmi
se traduje, že kaple vznikla na památku jedné mladé dívky, která byla zavražděna několik dní před svatbou. Zda
však žena zemřela právě v místech, kde nyní kaplička stojí, nebo v její bezprostřední blízkosti, se již nedozvíme.
Protože kaplička na „Frantikovém“ stála u hlavní silnice na nevhodném podloží, docházelo v průběhu let k její postupné devastaci a vychýlení z původní
osy. Proto byla v roce
2004 provedena generální oprava tohoto objektu. Investorem akce byla obec
Palkovice a náklady na obnovu stály
40.000,- Kč. Kaplička musela být zcela
odstraněna a podloží řádně zpevněno. Stavitelem této
sakrální památky byl
František Opěla (čp.
193), jemuž při práci pomáhal Bedřich
Šefránek. ZámečnicKaple u čp. 417. (2005)
90
ké a kovářské práce provedl Petr Koliba z Palkovic, kříž uvnitř kapličky
věnovala Květoslava Mičulková a nechal ho zrestaurovat Jaroslav Kubala. Obraz Panny Marie
věnoval Petr Šlachta ml.
Dne 10. října 2004
byla kaplička za účasti P.
Ladislava Navrátila z Palkovic, děkana Josefa
Maňáka z Frýdku-Místku,
starosty obce Palkovice
Ing. Františka Hušky a 52
občanů Palkovic a Myslíku znovu požehnána.
Děkan Maňák a farář Navrátil světí kapli u Krpce.
(2004)
91
U vysvěcené kaple zleva starosta Huška, p.
Opěla, farář Navrátil, děkan Maňák. (2004)
20. Kaple Panny Marie Lurdské v Rozsůškách u čp. 447
Snad každá kaple má svou historii, ale ta se nám v mnohých případech nedochovala. Výjimkou je však
kaple Panny Marie Lurdské na pozemku Vladimíra Kuly (* 13. 5. 1928, † 16. 11. 2009), který v následujícím
příběhu popsal život jejich rodiny a vznik kapličky takto: „V roce 1911 se vnuk Jana Kocicha, Josef Kula,
oženil s Ludmilou Holubovou. Od stařečků Kocichových koupili rodiče jeho manželky pro dceru a zetě domek v Rozsůškách – čp. 88. Zde mladí lidé žili celý svůj život, během kterého měli 3 syny a 2 dcery. Když
vypukla první světová válka, musel Josef Kula narukovat, a na malém políčku hospodařila jeho manželka
sama. Přes kopce, kolem Zlaté studny a přes Královou horu chodila Ludmila Kulová častokrát za svými rodiči, kteří měli mlýn a pilu v Kozlovicích. Někdy se zastavila
na Králové hoře u manželů Valchařových.
Po válce se Josef Kula vrátil a za nějaký čas, jelikož
hospodářství nestačilo na obživu, šel pracovat do Vítkovic. Na nádraží do Frýdku musel chodit pěšky a z práce
jezdil domů jednou za týden. My děti jsme žily s maminkou. A život to nebyl lehký, neboť maminka se musela
o všechno postarat sama.
Na začátku roku 1940 se
oženil syn Josef a šel bydlet do Vítkovic. Téhož
roku, v červenci, zemřel
ve věku 22 let druhý syn,
Jaroslav. Doma zůstali s rodiči jen Ludmila,
Božena a Vladimír, který
byl však na dva roky totálně nasazen na práci
v Německu.
Ke konci II. světové
války v roce 1945, den
před osvobozením obce
Kaple v Rozsůškách u čp. 447. (2013)
92
Palkovice, k nám přišli z obavy před utíkajícími Němci lidé z vesnice. Byli to Emil Němec s manželkou,
synem Václavem, zetěm Josefem Židkem a jeho manželkou, Marie Opělová s malým dítětem a Rostislav
Hrabec. V noci, asi okolo jedné hodiny, někdo bušil na dveře. Paní Němcová šla otevřít. Přišel Sláva Šimek
z vesnice, jemuž přezdívali Zedníček. Byl promočený, a tak mu dala manželovou trhovou košili a poslala ho
spát na půdu, kde již spali muži. Ženy spaly ve světnici a my mladí v chatě. Ráno, když budil Josef Židek
Slávu, tak ten mu řekl, ať ho nechá, že až se vyspí, tak mu řekne, kde byl. A spal dále. Po snídani jsme
řezali a štípali dříví, poněvadž paní Němcová chtěla upéct chléb. Po snídani odešel domů i Rosťa Hrabec.
Okolo poledne se ženy dohodly, že budeme obědvat nadvakrát, jelikož nás bylo hodně. Nejdříve obědvali
ti z vesnice, pak jsme měli jíst my. Ale k jídlu jsme se již nedostali.
K domu přišli dva Němci s kulometem. Báli se partyzánů, a proto se hned po nich ptali a vběhli do
domku. Právě v tu dobu šel z půdy po schodech Sláva Šimek. Měl tmavé střapaté vlasy, byl neučesaný, na
sobě kalhoty, které nosili financi (četníci). Jakmile ho Němci spatřili, hned volali „partyzán“. Marně paní
Opělová německy vysvětlovala, že tomu tak není. Nic nepomohlo. Hned nás všechny nahnali ven. Dva nejstarší muže, Josefa Kulu a Emila Němce, a ženy nechali na pokoji, ale Václava Němce, Josefa Židka, Slávu
Šimka a mne zavedli za rybník, jenž se nachází u chalupy.
Postavili nás na úpatí svahu a před nás postavili kulomet. Jeden Němec si kleknul a již chtěl střílet.
V om momentu někdo na svahu zavolal. Němec zvedl hlavu, podíval se a nevystřelil. Stál tam německý
důstojník, který mu dal pokyn, ať se střílením počká. Ostatní stáli na dvorku, dívali se na nás a plakali.
Maminka se modlila k Panně Marii a prosila ji za nás. A jestliže nás zachrání, tak že ji nechá na její počest
postavit kapli, což také po válce splnila.
Když přišel německý důstojník dolů, něco řekl německému vojákovi, a pak nás zavedli zpět k domku.
Mohli jsme si obléci kabáty, jen Šimek musel zůstat bez kabátu a bot. Po té nás odvedli do vesnice, k domu
Františka Židka, kde již na dvoře bylo shromážděno mnoho mužů
z Horního konce Palkovic. Němci nás všechny drželi jako rukojmí, poněvadž se báli partyzánů. Před večerem nás postavili do řady a každého druhého pustili domů. Josef Židek a Václav Němec stáli vedle sebe,
takže na dvoře měl zůstat Josef Židek. Protože byl Židek ženatý, jeho
švagr Václav Němec byl natolik šlechetný, že ho pustil domů místo
sebe. Když se šeřilo, pustil německý velitel domů i nás ostatní.“
Dne 7. května 2005 se za přítomnosti místeckého děkana P. Josefa Maňáka, palkovického kněze P. Ladislava Navrátila a značné účasti
občanů konala u kapličky májová pobožnost pod širým nebem, jejíž
součástí bylo rovněž uctění památky všech obětí II. světové války.
Toho dne byla kaplička také požehnána.
93
Sakrální památky v Myslíku
O církevních dějinách kozlovické farnosti z nejstarší doby se mnoho neví. Od druhé poloviny 16. století
nebyl v Kozlovicích duchovní správce, a proto byly Kozlovice, Lhotka a Myslík přifařeny k farnosti frenštátské. V roce 1581 koupil biskup Stanislav Pavlovský Místecko a od rychaltické farnosti byly odděleny
Palkovice a Metylovice, které byly přifařeny k místecké farnosti. V roce 1584 byly k rychaltické farnosti
připojeny Kozlovice, Myslík, Lhotka a střídavě též Staříč. Kněz bydlil v Rychalticích a byl povinen vykonávat nedělní bohoslužby (první neděli sloužil v Rychalticích, druhou v Kozlovicích a třetí na hradě).
Do Kozlovic přijížděl kněz jen 14× do roka a odpoledne míval křesťanská cvičení střídavě ve Lhotce nebo
na Myslíku. Odměnou za tyto služby byli faráři přiděleni 4 zahradníci z Rychaltic a Sklenova, 4 z Kozlovic,
Lhotky a Myslíku a 1 sedlák z Kozlovic jako kostelní hospodář. Tito lidé byli mimo kostelní služby zavázáni,
aby faráři obdělávali pole a vozili jej k bohoslužbám, ale zároveň obec musela faráři přispívat na živobytí
dodáním obilnin nebo peněz (např. z Myslíku platili 1 zl. 12 gr.). Ještě kolem roku 1690 se faráři rovněž
dodávalo dříví, přičemž z Myslíku museli odevzdat 8 sáhů. Farář, kdykoliv mu dříví bylo dovezeno, zaslal
kvitanci lesnímu a purkrabskému úřadu, který za dovoz odpustil sedlákům několik dní roboty.
Tak tomu bylo až do roku 1785, kdy Kozlovice dostaly svého samostatného duchovního správce a obec
Myslík byla dne 28. 9. 1785 společně se Lhotkou oddělena od rychaltické farnosti a přifařena do farnosti
kozlovické. V roce 1789 k ní byly přifařeny také Měrkovice, které byly založeny téhož roku a pojmenovány podle hukvaldského purkraběte Ondřeje Měrky. Přestože obce byly přifařeny ke kozlovické farnosti,
tak povinnosti dovážení dříví a dalších dávek rychaltickému faráři byly zbaveny až v roce 1848. Například
v roce 1795 musel Myslík dovážet 6 sáhů dříví.
Během 19. století bylo v různých částech obce postaveno několik kapliček a božích muk, které naši
předkové stavěli ke cti a chvále boží. O jejich historii se však z dochovaných pramenů nic nedozvíme. A tak
nevíme, kdo a proč nechal dané kapličky v různých místech postavit.
Mezi církevní památky Myslíku patří kaplička sv. Jana na sloupu u čp. 2, socha sv. Jana Nepomuckého u čp. 50, kaplička Panny Marie na sloupu u čp. 57, obraz sv. Josefa na sloupu se šindelovou stříškou
u čp. 62, kamenný kříž v osadě Rybí poblíž čp. 65, kaplička Svaté Rodiny na sloupu u čp. 127, dřevěná
kaplička Neposkvrněného početí u čp. 165, žulový kříž u čp. 181, socha sv. Barbory u čp. 199, kaple Panny Marie Lurdské a zvonička na Hůrkách, dřevěná kaplička Panny Marie Lurdské u ev. č. 028, kaple Panny
Marie Sedmibolestné a kříž na myslíkovském hřbitově.
94
21. Kaple Panny Marie Sedmibolestné
Největší sakrální památkou v Myslíku je kaple Panny Marie Sedmibolestné (č. N-18). Do roku 1820 stála
na místě dnešní kaple maličká dřevěná kaplička, do níž se vešlo 8–10 lidí. Téhož roku byla k ní přistavěna
zvonička a takto upravenou kapličku na svatodušní úterý, tj. dne 23. května 1820, vysvětil kozlovický farář
František Gella. Téhož dne byla v kapli rovněž konána první
mše svatá. Skutečnost, že kaple pochází z roku 1820, potvrzuje inventář farního úřadu v Kozlovicích z roku 1910. Je
v něm rovněž uvedeno, že kaple je zasvěcena Panně Marii
Sedmibolestné (avšak mezi lidmi se více ujal název podle
doby svěcení, čili kaple sv. Ducha). Na opravu kaple připadaly příjmy z obecních drah (pozemků).
V roce 1851 byla dřevěná kaplička zbořena a myslíkovští
se rozhodli, že si postaví novou – kamennou. Se stavbou bylo
započato v roce 1857 a dílo bylo úplně dokončeno v roce
1859. Na sbírkách se po širokém okolí vybralo 1.100
zlatých. Dovozy materiálů na stavbu dodali sedláci
zdarma, domkáři zase lámání kamene a nádenickou
práci. Aby výdaje na stavbu
kaple byly zcela kryté, musel každý sedlák mimo dovoz vzít na svůj účet i 3.000
cihel. Vypráví se, že sedlák
Mičulka, na jehož pozemku
kaple stojí, prodal na její
dostavbu i jednoho koně.
Oltář a varhany byly darovány kaplí sv. Kříže z Příbora.
Kaplička v Myslíku z roku 1859.
Myslíkovská kaple v roce 2004.
95
Ve výkazu kaple k 1. lednu 1910 je uvedeno, že plošná výměra kaple není v pozemkovém archu udána,
poněvadž obsaženo jest na celé plošné výměře parcelního čísla 76 od rolníka Mičulky, na níž tato kaple
byla svého času postavena. Plošná výměra pozemku obnáší asi 95 m2, zatímco plošná výměra kaple činí
92 m2.
Dále je uvedeno: „Kaple byla postavena z kamení, má dvě síně, dvě okna a jeden vchod. Je obílena
zevně, pokryta šindelem. Ve věži je jeden zvon ulitý v roce 1897, uvnitř se nachází jeden oltář, na něm
6 svícnů, kříž, soška Panny Marie Lurdské a nad ní výše je soška Panny Marie Sedmibolestné. Po stranách
oltáře jsou dva andělé. Za oltářem se nachází sakristie. Kaple jest slušně vymalována, dlažba cementovaná, vzorkovaná. Na dřevěném choře jsou malé varhany. V kapli visí z korouhve lampa.
Mše svaté se slouží 3× ročně, v postní pátek na den Sedmibolestné Panny Marie, ve svatodušní úterý
a v pondělí na myslíkovský krmáš. Kaple i zvony jsou jměním obce, také jí náleží povinnost udržovat kapli
v dobrém stavu, pokud by nestačilo vlastní jmění kaple. Kaple má vlastní jmění v obnosu 462 K 58 h, které
spravuje farní úřad v Kozlovicích. (inv. č. 60, karton 4)“
Návštěvy v kapli však byly malé, o čemž svědčí i to, že v kapli v neděli odpoledne a o svátcích „modlení“ za slabé návštěvy řídil mši svatou člověk, kterému se říkalo „farář“. Na konci každého roku bývalo
obyčejně drženo delší kázání. Třikrát do roka, na svátek sedmibolestné Panny Marie, o pouti a hodech
(krmáš), tu bývaly mše velmi hojně navštěvované. Po krmášové mši se až do příštího rána tančilo a za
týden se odbýval tzv. pokrmášek.
V dalším průběhu si připomeneme některé události, které měly vliv na život občanů a farníků na Myslíku:
červen V Kozlovicích konány slavné misie 4 krakovských jezuitů, u jejichž příležitostí sloužil mši svatou
1857
i arcibiskup Fürstenberg. Pro přílišný nával lidu z celé farnosti musela být mše sloužena na
hřbitově. Tehdy Kozlovjané, Myslíkovjané a Lhoťané slíbili, že nikdy v neděli a ve svátek nebude
v těchto obcích bývat tancovačka. Přemnozí se odříkali dokonce i pití kořalky a svůj slib potvrdili
přísahou. Ale slib i přísaha neměly dlouhého trvání.
1858
byl přelit původní velký zvon z kaple
1897
V myslíkovské kapli bylo na Květnou neděli kooperátorem Josefem Dočkalem z Kozlovic vykonáno
slavnostní svěcení zvonu, který dodala z peněz dobrodinců brněnská firma Hiller – vdova a syn.
Ověnčený zvon byl vezen na vyzdobeném voze do vesnice. Před kaplí bylo slavnostní kázání
a zvon byl potom zavěšen do věže (v době II. světové války byl zvon sundán a materiál byl použit
na výrobu děl a nábojů). Povolení ke svěcení kaple pochází z období 10.–24. 2. 1897.
Brzo se ukázalo, že věž kaple je velmi chatrná, a proto bylo v roce 1900 přistoupeno ke stavbě
nové věže, kde po dostavbě byla uložena plechová krabička obsahující pamětní spis, který
popisuje okolnosti stavby a dále uvádí, že starostou obce byl v té době Antonín Eliáš (čp. 48).
96
1899
1913
1915
1916
1921
1924
1926
1932
místo starého a sešlého oltáře byl
věnován nový kamenný oltář z kaple sv.
Kříže z Příbora
sakristie kaple pokryta lepenkou, opravu
prováděl Josef Koza z Myslíku
opraven kříž u kaple
provedeno obílení kaple a odevzdány
zvony pro válečné účely
Uspořádána sbírka, ze které byl zakoupen
další zvon, jehož cena byla 7.130,42 Kč.
Byl vysvěcen a umístěn ve věži. Téhož
roku se obecní zastupitelstvo usneslo,
že když někdo zemře starší 6 roků,
zaplatí pozůstalí zvoníkovi za zvonění 6 K,
za mladší jen 3 K. Z každého zemřelého
nad 6 roků věku pak zvoník odvedl obci
2 K, za mladšího 1 K na úhradu nákladů
za zvon.
oprava pokrytí střechy kaple
Obraz Panny Marie v kapli na Myslíku. (2012)
oprava varhan v kapli ze sbírky, kterou
provedl Jan Šproch
pořízen nový kříž u kaple a povolení k jeho svěcení je z data 9. 10. 1932
9. 3. 1942
Opraven interiér kaple – malbu provedl František Mrkva, malíř z Ostravice. Zavedení
elektrického osvětlení bylo provedeno z nákladů Marie Slípkové (čp. 42) a Anežky Šprochové
(čp. 56). Rodina Jalůvkova dodala sedadla, dlažbu pořídil Jan Ťahan (čp. 85), lustr Anežka
Mičulková (čp. 49), reliéf na oltář rodina Prašivkova (čp. 100). Z kostelních sbírek (ofěry)
byl zakoupen obraz Seslání ducha svatého a malý zvonek „Nejsvětější trojice“o váze
45 kg. Kozlovická fara dodala sochu Panny Marie Sedmibolestné.
Pro válečné účely byly odevzdány myslíkovské zvony, které byly pořízeny v roce 1921.
27. 4. 1942
povolení posvěcení sochy sv. Josefa
1943
Náhradou za odebrané zvony byl pořízen malý zvon Nejsvětější Trojice z nepravé zvonoviny
o váze 45 kg, průměru 45 cm a výšce 40 cm, který vyrobila firma Rudolf Manoušek a spol.,
Brno.
1941–1943
97
V roce 1955 byla kaple opět opravována. Přistavěna byla nová sakristie a kaple byla znovu omítnuta.
V roce 1956 byl zakoupen pozemek o výměře 1.000 m²
za 12.000,- Kč na místní hřbitov a byly dodány cihly,
stavební kámen a jiný stavební materiál. Následující
rok bylo započato s výstavbou hřbitova v tzv. „Akci
Z“. Výstavba však byla přerušena dne 14. srpna 1957
vichřicí, během které byla silně poškozena věž s celým
předním štítem.
V roce 1959 bylo započato s generální opravou poničené kaple. Kaple byla prodloužena, provedena úplně nová konstrukce střechy, schodiště, opravu stropu
zajistil stolař František Chýlek z Kozlovic. Došlo také
na omítnutí kaple omítkou. Na obnově kaple se podíleli nejen občané Myslíku, ale i Kozlovic. Do kaple byl
převezen a nainstalován nový oltář, který pochází ze
Nynější podoba kaple v Myslíku. (1998)
zrušeného kostela v pohraničí. Zásluhu na jeho dodání
měl P. Vincenc Boháč z Kozlovic. První mše v nově vybudované kapli byla sloužena kozlovickým administrátorem P. Malovaným dne 5. června 1960.
Později byla kaple opatřena novou trvanlivou omítkou. Pokud bychom měli jmenovat občany, kteří se na opravách kaple
podíleli, neměli bychom
zapomenout na Josefa
Mališe, Františka Zemana, Cyrila Vintrochu (čp.
157), Aloise Ligotského
a Marii Mazochovou
a Ludmilu Mazochovou,
které se podílely na výstavbě nejen modlitbou,
ale především finančně. Po opravě byl spis
z roku 1897 opět uložen na své místo.
Poškozená kaple po vichřici v roce 1957.
98
Jaká byla v té době
technická data kaple?
Hloubka základu střední
zdi věže 1,70 m, hloubka
základu boční zdi věže
1,20 m. Šířka průčelí kaple 8,20 m, výška bočních
stěn kaple od základu
pod střechu 7,10 m, výška střechy od zdi k vrcholu 4,20 m. Podlaha kůru
ve výšce 3,20 m, strop ve
výšce 6,45 m, v kněžišti
6,35 m. Výška kaple od
základu po hřeben střechy 11,20 m. Železobetonový věnec věže je ve
výšce 3 m, další ve výšce
3,50 m, následně ve výšce 4,30 m a poslední věOprava myslíkovské kaple. (1959)
První mše v opravené kapli. (1960)
nec je ve výšce 2,55 m.
Výška zdi věže od základu činí 13,55 m. Výška krovu věže je 7 m, kříž na věži má výšku 2,20 m. Celková
výška věže i s křížem činí 20,55 m, výška malé věže od střechy je 2,80 m a kříž má výšku 1,4 m.
Základ pod sakristií má mocnost 1 m. Výška zdi sakristie je 3 m, délka 3,85 m a šířka 5,10 m. Interiér
sakristie má rozměry 3,40×4,20 m, mocnost zdí 0,45 m. Okna kaple jsou od základu ve výšce 2,20 m,
přičemž samotná okna měří 1,90 m. Šířka kaple činí 6,20 m, délka 11,90 m, z toho 1,20 m vchod do
sakristie. Mocnost zdí kaple činí 0,80 m. Boční kaple vlevo má rozměry 1,60×1,80 m a oválový vchod na
kůr má rozměry 1,60×1,80 m.
1961
dokončena obnova kaple, v kapli nový oltář
1962
farář Karel Malovaný z Kozlovic posvětil křížovou cestu
1966
v kapli pořízena nová okna
1970
pořízeny nové lavice
99
1971
pořízen zvon „Archanděl Gabriel“ o průměru 65 cm, výšce 60 cm a váze 160 kg, který ulila
Laetitia Dytrychová. Na zvonu je nápis:
Poslán od Boha Anděl Gabriel.
Za zvěstování Andělské Bohu děkují farníci.
1971
1975
nová elektroinstalace, úprava ciferníků pro věžní hodiny a nová omítka
1981
rozšíření elektroinstalace v kapli a malba vnitřku kaple
1982
zhotoveno obložení stěn dřevem
1984
obložení kůru dřevem
V roce 1988 byla provedena oprava celého interiéru kaple nákladem 50 000,- Kčs. Byla položena
nová mramorová podlaha v kněžišti kaple, zhotoven nový mramorový oltář, který byl dán na vybroušení
do Zlatých Hor, přemalováním obrazů Františkem Krpcem z Myslíku
a pozlacením rámů byla
obnovena křížová cesta. Uvnitř kaple byla
do výšky 1 m oklepána
omítka a kvůli vlhkosti bylo provedeno vysoušení zdí. Celou akci
zajišťovala Božena Krpcová (čp. 198) se svým
manželem. Před kaplí
byl položen asfaltový
povrch, vyasfaltována
byla i cesta ke hřbitovu.
Mramorový oltář z roku 1988.
Interiér kaple na Myslíku. (2004)
duben 1989 Odstrojen interiér kaple a prováděno sádrování trhlin a čištění stěn pro malování. Omítka
dána na podzim 1988 před položením mramorové podlahy. Před neděli 14. 5. 1989 (Boží
hod svatodušní) dokončeno vymalování vnitřku kaple a vše uvnitř vyzdobeno pro pouť.
100
23. 7. 1989
Děkan Doleček v 10.00 hodin posvětil nový mramorový oltář. Obnoveno pozadí s křížem,
přebroušen a vyčištěn mramor, nově vytvořeny některé doplňky. Nový oltář je postaven
čelem k lidu, nové jsou i podstavce pro Písmo svaté po levé straně oltáře a mramorová
podlaha v kněžišti.
27. 12. 1990 Za účasti asi 50 osob v kapli uskutečněn v 16.00 hodin vánoční koncert (koledy) skupiny
7 hudebníků (vysokoškoláků) z Ostravy za použití starých historických nástrojů. V roce 1990
byla též pořízena nová okna.
1999
Nákladem cca 600.000,- Kč provedena výměna dosavadní střešní krytiny za novou a slavnostní
mše v opravené kapli se konala 17. 10. 1999.
2006
Josef Tkadlec z Halenkova ulil do myslíkovské kaple zvon o váze 92 kg, který byl zaplacen
z milodarů starosty obce Palkovic Ing. Františka Hušky a obchodníka Josefa Nováka
z Palkovic. Zvon nese jméno sv. Ludmily a je na něm nápis:
Svatá Ludmilo, pros za naše rodiny.
Myslík
Léta Páně
2006
Po okraji je další nápis: Pořízen z darů Ing. Františka Hrušky a Josefa Nováka z Palkovic.
Kuriozitou zvonu je, že při odlívání došlo k chybě ve jméně starosty obce. Správně má být
Hušky a nikoliv Hrušky. Firma z Halenkova rovněž vyladila původní zvon z roku 1971, neboť
měl špatný zvuk a byl proto nepoužitelný. Z obecního rozpočtu a z darů občanů se podařilo
rekonstruovat vnitřním nátěrem stolici, na kterou byly oba zvony pověšeny.
5. 6. 2006
O svátku Božího hodu svatodušního celebroval Mons. František Václav Lobkowicz v kapli
v 17.00 hodin mši svatou a požehnal novému zvonu sv. Ludmila. Biskupa doprovázeli
místecký děkan Josef Maňák, kozlovický farář Stanislav Kotlář, metylovický farář Bronislav
Wojnar, rychaltický farář Dariusz Jezdrzejski a biskupův sekretář Aleš Ligotský.
Mši svatou doprovázela zpěvem Jana Kurečková, zpěvačka ostravského divadla a po mši
svaté vyhrávala Palkovjanka, která nepřestávala hrát ani za hustého deště. Slavnost byla
ukončena ve večerních hodinách v pohostinství „Na Fojtství“, kde byla pro přítomné
připravena pravá svatodušní vaječina na domácím špeku ze 162 kusů vajíček.
6. 6. 2006
zvon sv. Ludmila o váze 96 kg byl vynesen do věže kaple, zavěšen, hudebně sladěn
s původním zvonem z roku 1971 a po seřízení a funkčních zkouškách předán správci kaple
Stanislavu Šmalcovi a myslíkovským občanům do užívání.
2007
zhotovena vodovodní a kanalizační přípojka na myslíkovském hřbitově
2013
prováděna sanace základů a oprava statiky budovy vyztužením ocelovými lany, akce byla
hrazena z obecního rozpočtu Palkovic a fondů EU
101
22. Kamenný pískovcový kříž
na myslíkovském hřbitově
Od nepaměti až do roku 1875 byli nebožtíci
z Myslíku pochováváni na hřbitově v Kozlovicích
a k pohřbům byl přivážen kněz z Rychaltic. S novou kaplí bude vybudován i nový hřbitov, avšak jen
o rozměrech 25×10 metrů. Proto mnohé rodiny své
blízké pochovávaly i nadále v nedalekých Kozlovicích.
V roce 1956 byl na nový hřbitov za částku
12.000,- Kčs zakoupen pozemek o výměře 1.000 m²
a byly dodány cihly, stavební kámen a materiál.
V roce 1957 bylo v tzv. „Akci Z“ započato s vlastní výstavbou hřbitova, která byla dokončena o rok
později, tj. v roce 1958. Prvním pochovaným občanem byl v roce 1958 František Vyvial (čp. 95),
druhým p. Supová v roce 1959 a ve stejném roce
byl třetím občanem Antonín Tofel (Husar).
Po zřízení myslíkovského hřbitova o délce 70 metrů a šířce 55 metrů byl jako hlavní kříž v roce
1958 přemístěn kamenný pískovcový kříž ze starého kozlovického hřbitova, který stával u hrobu
číslo 320, 321 (nájemce Ing. Antonín Tabach). Kříž
stával vedle fojtova hrobu (rodina Boráků) a sloužil
zde rovněž jako hlavní hřbitovní kříž.
Autor kříže není znám, ale soudí se, že je to
jeden z nejstarších křížů z dílny kozlovických
nebo měrkovických kameníků. Pískovec pochází
z nedalekého Kazničova. Na zadní straně čtvrté-
Kamenný kříž na myslíkovském hřbitově.
102
ho svislého dílu je vytesán letopočet 1958 o výšce 8 cm. Základ kříže
obepíná kamenný pískovcový schod
o rozměrech 145×130 cm a výšce
15 cm. Celou stavbu kříže tvoří jednoduché kvádry nebo hranoly, jen
pátý mezikus tvoří ozdobný lem pod
patou kříže. První díl má rozměry 90×75 cm a výšku 50 cm, druhý
díl 75×65 cm a výšku 40 cm, třetí
díl 68×58 a výšku 28 cm, čtvrtý díl
59×50 a výšku 62 cm, pátý díl 80×67
a výšku 25 cm. Šestý díl má rozměry
30×26 a výšku 15 cm a svislé břevno
kříže 20×16 a výšce 100 cm, sedmý
díl 56×16 a výšce 20 cm, na němž
je vodorovné břevno kříže. Osmý díl
má rozměry 20×16 cm a výšku 20 cm
a tvoří vrchlík kříže. Corpus (odlitek
Ježíše) má délku 40 cm a rozpětí rukou činí 32 cm. Celková výška kříže
je 375 cm.
V roce 1977 bylo u hřbitova
dokončeno hlavní vyústění kanálu,
v červnu 1985 byla kvůli rozšíření
hřbitova zbourána jeho zeď. V roce
1987 byla na hřbitově provedena
výstavba nové obřadní síně a o rok
později, tj. v roce 1988, byla na
hřbitově zřízena studna s pumpou.
Do té doby se voda na zalévání nosila od myslíkovské školy.
Nová obřadní síň na hřbitově. (2004)
Stará zástavba v obci včetně již neexistující sloupové kapličky sv. Jana u čp. 131.
(Kolem roku 1980, foto Břetislav Sasyn)
103
23. Kamenná pískovcová socha
svatého Jana Nepomuckého u čp. 50
Kromě kapličky, hlavního sakrálního objektu obce Myslík, se scházeli četní občané na počátku 19. století do jiné modlitebny. Bývala
to dosti prostorná dřevěná budka v tzv. včelínku na fojtství. Včelínek stával v místech dnešní sochy sv. Jana Nepomuckého.
Kamenná barokní socha (od 3. 5. 1958 kulturní památka
č. 21709/8-2350) pochází z 2. poloviny 18. století a znázorňuje sv.
Jana Nepomuckého v kanovnickém rouchu s atributem kříže. Pomník se nachází na pozemku čp. 50.
Přestože bylo pátráno mnoha badateli v různých archivech, doposud se nepodařilo získat žádné bližší informace o vzniku tohoto
sakrálního objektu. Socha svatého Jana Nepomuckého je osazena na
vysokém kamenném soklu, na kterém je umístěn hranolový podstavec. V dolní části je podstavec volutově rozšířen a jeho krycí římsa
je ve tvaru komolého jehlanu. Figura je velmi stylizována. Světec je
zobrazen v tradičném kanovnickém rouchu, stojí v kontrapostu na
pravé noze. Dle ikonografického zobrazení má na hlavě biret a v náručí drží kříž s korpusem Krista. Kompozice je pohledová z přední
strany, není koncipována jako volně stojící v prostoru. Jedná se o velmi zlidověné zpodobnění světce.
Jan z Pomuka se narodil mezi léty 1340–1350 v Pomuku, dnešním Nepomuku. Základní vzdělání získal
ve škole při farním kostele sv. Jakuba a v dalším studiu pokračoval na pražské univerzitě. Poté působil jako
veřejný notář, později se stal generálním vikářem pražského arcibiskupa. Dne 20. 3. 1393 král Václav IV.
po krátké hádce s Janem z Jenštejna nechal zajmout čtyři muže, mezi nimiž byl i Jan z Pomuka. Ti byli
vyslýcháni na Pražském hradě, poté na Staroměstské radnici, kde byli také mučeni. Jan během mučení
omdlel a ve večerních hodinách bylo jeho tělo svrženo z Karlova mostu do Vltavy, kde utonul. Pohřben je
v katedrále sv. Víta v Praze.
Atributy sv. Jana Nepomuckého: kanovník, křížek, udílí almužnu, 5 hvězd kolem hlavy, jazyk, lebka
a prst u úst.
104
2007
2012
2013
105
24. Kamenná pískovcová socha svaté Barbory
u čp. 199
1734 AM (Anno Munde = rok světa)
Další kamenná barokní socha se nachází na pozemku čp. 199 a pochází
z roku 1734. Znázorňuje svatou Barboru (od 3. 5. 1958 kulturní památka
č. 35966/8-2351) s atributem věže a kalicha, stojící v mírném kontrapostu
na oblacích. Jedná se o pozoruhodnou a ojediněle se vyskytující plastiku
s podnoží v podobě božích muk. Sloup má ve spodní části nízký hranol zakončený dvěma oblouky a střední část sloupu má pravoúhle zaoblené rohy,
z nichž v horní části vyčnívají střapce. V horní části je potom dominantní
nika, završená obloukem s odsazením. Sloup vyrůstá z vysokého odstupňovaného soklu, na čelní straně s reliéfem hlavy anděla s rozepjatými křídly.
Drobná plastika sv. Barbory je umístěna na nízkém profilovaném soklu
na čtvercovém půdoryse. Světice stojí na oblacích, v levé ruce drží atribut – kalich a pravou rukou si přidržuje plášť. Po pravici má ikonografický
symbol – věž a hlavu obrací vzhůru k nebi. Kompozice celého objektu je
pohledová pouze z přední strany a není koncipována jako volně stojící
v prostoru.
Barbora z Nikomédie (též sv. Barbora) patřila k 14 svatým pomocníkům, vzývaných zvláště v těžkých chvílích, v minulosti např. při morových
epidemiích. Ačkoli se o ní zachovaly pouze kusé zprávy, katolická církev
ji řadí mezi světce a mučedníky. Svatá Barbora byla otcem Dioscurosem
zavřena ve věži a později, pravděpodobně kolem roku 305, za vlády císaře Galeria, během pronásledování křesťanů, ji nechal sťat mečem. Je
také uctívána jako svatá patronka havířů, dětí, dělostřelců, architektů,
matematiků a dalších povolání, u nichž hrozí riziko náhlé či násilné a nenadále smrti, rovněž jako ochránkyně proti smrti bleskem v časech bouří
a požárů.
Atributy: věž, palma, její pohanský otec Dioscuros, hlaveň děla, sv.
Hostie nad kalichem, paví péro a lucerna.
106
Socha svaté
é Barbory
2005
Detail soklu
2013
107
25. Dřevěná kaplička Panny Marie u čp. 57
Kaplička Panny Marie
se nachází na Myslíkovských Hůrkách. Původní
obyvatelé si na ni vzpomínají již od útlého
věku, ale kdy skutečně
byla zhotovena, neví,
prý to bylo již za dob
jejich rodičů a prarodičů. A protože do kozlovického kostela bylo
pěšky daleko, konaly se
u této kapličky májové
pobožnosti.
Při badání jsme mluvili se zdejšími obyvateli, od nichž jsme se
dozvěděli, že ke kapličce se váže pověst, kterou slýchávali od svých rodičů: „Když
lidé chodili večer a v noci z práce domů, často na cestě
potkali ohnivého muže neboli ohniváka. Ten lidi doprovázel až k domu. Aby se ho zbavili, postavili u cesty kapličku
a od té doby se již ohnivák neukázal.“
Další pověst, na kterou si tito lidé vzpomněli, se váže
k nedalekému místu Blatiny, odkud dle vyprávění jejich
rodičů často zněla hudba. Jsou zde totiž pochováni turečtí
hudebníci, kteří zahynuli při obléhání hradu Hukvaldy.
108
26. Dřevěná sloupová kaplička Svaté Rodiny u čp. 127
Na dřevěném sloupu je rovněž umístněna kaplička Svaté Rodiny,
která stejně jako kaplička předcházející, sloužila v dávných dobách
ke konání májových pobožností. Také k této kapličce se váže pověst
o ohnivákovi. Kaplička měla také chránit pocestné před tajemnými
silami bludiček.
Detail sousoší Svaté Rodiny.
109
27. Dřevěná sloupová kaplička svatého Josefa
u čp. 62
Kaplička sv. Josefa se šindelovou
stříškou se nacházela na soukromém pozemku a nejsou k ní žádné listinné prameny, v nichž by byl uveden jakýkoliv
důvod její výstavby. Od pamětníků jsme
se dozvěděli, že kapličku nechal postavit
myslíkovský občan František Mališ.
Při jedné z bouřek v roce 2012 byl
zničen strom, který po svém rozlomení
dopadl na nedalekou kapličku a celou
ji zničil. V současné době probíhá její
oprava a na jejím místě je vystavena
kamenná mohyla.
Kaplička svatého Josefa. (2009)
Dcera Františka Mališe s rodinou u kapličky svatého Josefa.
(1998)
Detail obrázku sv. Josefa. (2009)
Na místě původní kapličky vznikla kamenná mohyla. (2013)
110
28. Kaple Panny Marie Lurdské na Hůrkách
V roce 1946 byla z podnětu faráře Stanislava Dubiny a nákladem Jana Bělunka vybudována v Mankově
skále kaplička – Myslíkovské Lurdy. Kaplička byla vysvěcena 12. září 1946 (v některých pramenech se
uvádí datum 15. 9. 1946). Dne 15. 9. 1946 byla posvěcena socha Panny
Marie Lurdské, dar manželů Jana a Anežky Bělunkových z Myslíku, kterou
zhotovil sochař Josef Hladík z Olomouce.
Dne 5. května 1947 byla dodána a posvěcena socha sv. Bernadety,
jenž s ní hovořila, když se jí Marie zjevovala. Zároveň byla upravena jeskyně a oltář. Mezi lidmi je rozšířená legenda, že z jeskyně vedla tajná podzemní chodba na Hradisko
nedaleko hradu Hukvaldy. Ve skutečnosti tomu tak není, neboť se jedná o vápencovou puklinu. První pouť
do Lurd byla konána 14. 9. 1947.
K tomuto místu sdělila Božena Krpcová (Myslík, čp. 198) následující příběh: „Za války byla bombardována Ostrava. Nějaký pan Bělunek, který měl za manželku Škovranovou z Myslíku, slíbil, že jestli se před
bombami zachrání (ve vedlejším domě byli usmrceni p. Jurek a Urbiš z Myslíku), postaví někde na Myslíku
kapli na poděkování za záchranu. Po válce
svůj slib splnil a hledal na Myslíkovských
Hůrkách vhodné místo. Nejlépe se mu jevilo místo v prostoru Mankovy skály, kde byla
malá jeskyňka.
Po souhlasu sousedů (majitelů pozemku) upravil u této skály kapličku se soškami
Panny Marie a Bernardety do dnešní podoby. Později byla postavena také malá zvonička.“
Vždy druhou neděli v květnu se v Myslíkovských Lurdech konaly bohoslužby, které
v době totality (po roce 1948) byly násilně
zakazovány. Soukromé pobožnosti se zde
však konaly po celou dobu od vzniku Lurd.
Po roce 1989 byly bohoslužby opět obnoveny.
Slavnostní bohoslužba v Myslíkovských Lurdech. (1946)
111
Dne 13. 5. 1990 byla v Lurdech za pěkného počasí (20° C) uskutečněna májová pobožnost za účasti 350 lidí. V neděli
12. 5. 1991 v 14.30 hodin se májové pobožnosti zúčastnilo již 500 osob. Poprvé
v historii byla zde sloužena mše farářem
Jiřím z Rychaltic a přijeli věřící ze všech
okolních farností a salesiáni z Hodoňovic.
Myslíkovské Lurdy. (1948)
Sochy Panny Marie a Bernadety. (2005)
112
29. Dřevěná sloupová zvonička u kaple
Panny Marie Lurdské na Hůrkách
Zvonička v „hurčanských Lurdech“ byla dle listinných pramenů vystavena v roce 1948 Františkem Mališem z Myslíku. V starších dobách se na ni pravidelně zvonilo nejen večerní klekání, ale také úmrtí místních
obyvatel. Dnes je zvonička místem, kde se mladší i starší turisté na chvíli zastaví, nadýchají se zdejšího
ozónu a pak několika tahy rozhoupou zvonek ve zvoničce. Ne moc, aby nerušili lidi v okolí. Jen jednou,
dvakrát nebo třikrát.
Zvonička na Hůrkách s kaplí Panny Marie
Lurdské. (1990)
Celkový pohled na zvoničku. (2009)
113
Detail zvoničky s plastikou Krista a rokem
zhotovení. (2008)
30. Dřevěná kaplička Panny Marie Lurdské u ev. č. 28
Při pátrání po sakrálních památkách Palkovic
a Myslíku jsme narazili na
jednu dřevěnou kapličku
u lomiska v Rybí, která
nebyla v obecních pramenech zachycena, ale přesto o ní některé publikace
hovoří. Upozornila nás na
ni Marie Strakošová, která ve své vzpomínce také
uvedla, že k této kapličce
chodila již jako dítě na
májové pobožnosti. Postupem času však došlo k narušení dřevěného sloupu
kapličky, která spadla na
zem, a tak ji zdejší majitelé upevnili na nedaleký
strom.
Dne 18. 2. 1991 došlo
ke krádeži zdejší sochy,
která byla dne 13. 4. 1991
nahrazena novou sochou
P. Marie Lurdské o velikosti
cca 60 cm.
114
31. Dřevěná sloupová kaplička
Neposkvrněného početí u čp. 165
Kaplička Neposkvrněného početí patří mezi ty kapličky, které byly vybudovány krátce po revoluci. Nápad
rodiny Strakošovy postavit si vlastní kapličku vznikl při návštěvě v Brankách na Moravě, kde jejich neteř našla u příbuzných na půdě obrazy a kříž. Kaplička byla posvěcena 17. 10. 1993 farářem Larišem z Kozlovic.
Nynější kříž je opraven, neboť byly poškozeny Kristovy ruce. Po stranách kříže jsou umístěny dva malé
obrazy – hlava Krista trním korunovaná a hlava Panny Marie Nespokvrněného početí (původní obrázek byl
Panny Marie Bolestné).
Celkový pohled na kapličku. (2012)
115
32. Kamenný pískovcový kříž v Rybím u čp. 65
Kamenný kříž u osady Rybí pochází z roku 1858. Rovněž u této sakrální památky, stejně jako u těch předcházejících, historické prameny mlčí o původu a vzniku. Nové prameny zaznamenaly, že dne 8. 10. 1973 byl kříž vyvrácen. Obnova
tohoto kříže byla provedena až k 1.100 výročí úmrtí svatého Metoděje dne 6. 4.
1985.
Podruhé byl kříž zničen dne 21. 1. 1993, když došlo k prověšení telefonního
kabelu, který byl zachycen projíždějícím nákladním vozidlem Tatra 815, čímž
došlo ke stržení kamenného kříže.
Detaily kříže v Rybím. (2012)
1972
1992
116
2012
33. Dřevěná sloupová kaplička sv. Jana u čp. 2
Dům čp. 2 patří mezi nejstarší budovy obce Myslík, protože byl
postaven v roce 1795 jistým salašníkem – bačou. Josef Zátopek, který
se v tomto domě narodil, neví, proč a kdy byla sloupová kaple vybudována, ale pamatuje si, že zde stála od jeho mládí a kapličce se říkalo „u Jana“. Možná má tato kaplička vztah k roku 1795, kdy vznikla
původní chalupa.
Ale povězme si ještě něco o Bertě Zátopkové († 12. 12. 1998 ve
věku 95 let), dlouholeté obyvatelce domu čp. 2, na kterou vzpomíná
v publikaci Myslíkovské okénko Anděla Petrová: „Život nejstarší občanky Myslíku, Betynky Zátopkové, by se dal přirovnat k životu pilné
včelky. Čiperná k práci, chůzi i řeči, a při tom veselé nátury... V Kozlovicích na roli, kde se narodila, vykonávala spolu se svými sestrami
i ty nejtěžší práce. Ale nebyla tu jen dřina, byly i radosti. Mládí ubíhalo, poskakovalo, točilo se i snilo v olšinách, jako ten potok v Říčkách. Provdala se z kozlovské roviny na Myslík, na Bačův kopec. Nezalekla se kotárů. Naopak. Šla na to s odvahou a úsměvem. Je pravdou,
že nebyla na to sama. Spolu se svým mužem pracovali, spláceli podíly
a vychovali dva syny. Potěšili se i s vnoučaty.
Ještě v pozdním věku ráda sedávala po starém způsobu na prahu
prostorného domku. V oknech kvetly muškáty a v zahrádce voněla
stolistá růže. Pramének čisté vody, který vytékal z malé tůňky pod
chalupou, šeptal cosi o staletích. Možná, že opravdu za dob salašnictví pily z něho bílé ovečky, neboť toto stavení postavil v roce 1795
skutečný bača. Zápis o tom je vyřezán na povalovém trámu ve velké
jizbě. Zdi jsou hrubé a pevné.“
Kaplička nese název svatého Jana, ale protože svatých Janů je
v katolické historii několik, je otázkou, kterému Janu je kaplička
zasvěcena. Dle vnitřní výzdoby se jedná o sošku sv. Jana Nepomuckého.
117
2008
2012
34. Kamenný žulový kříž u čp. 181
V roce 1904 postavili v místě „Batrna“ sourozenci Josef Škarka a jeho sestra Marie Krpcová
kamenný kříž s nápisem Pochválen buď Ježíš Kristus! a na druhém řádku L. 1904 P. Podle vyprávění prý oba jmenovaní vyhráli tehdy v loterii určitý
obnos a jako zbožní lidé, nechali z vděčnosti ke cti
a chvále Boží postavit tento kříž. Povolení k vysvěcení kříže dostali 21. 9. 1904 a při svěcení kříže
nechala Marie Krpcová dovézt z Hukvald břemeno
preclíků, které rozhazovala mezi děti. Nápis na
zadní straně kříže zněl:
Ke cti Boží věnovali
Josef Škarka a jeho
sestra Marie Krpcová.
Žulový kříž na Batrné. (2012)
Část kříže na Batrné. (1985)
118
Dne 23. října 1985 ve 14.40 hodin však při stavbě dálkového elektrického vedení došlo k technické
poruše buldozeru číslo BA 05-46 firmy Elektrovod, k. p. Bratislava (zlomená páka), který se rozjel z kopce
a kříž úplně zničil na 7 větších a 34 menších kusů. Tři velké kusy zůstaly pod schody, 4 ks byly vymrštěny
až na silnici. Z pěti schodů byly 4 zničeny, jeden nárazu odolal.
Nový žulový kříž byl postaven 10. října 1987 nákladem 8.000,Kčs a dodavatelem byl Elektrovod Bratislava, jenž původní kříž nehodou zničil. Byly opraveny poškozené schody a základ pro nový kříž,
na němž se zhotovil betonový stupeň o rozměru 105 cm délky, 60 cm
šířky a 28 cm výšky. Na něm pak byly zhotoveny dva terasové stupně
o výšce 30 cm a rozměrech 100×45 a 80×34 cm. To vše ukončuje kříž
z leštěné tmavě šedé žuly vysoký 222 cm. Corpus má výšku 45 cm
a šířku 35 cm. Výška kříže od základu činí 310 cm. Na čelní prostřední
stěně je nápis:
Pochválen buď
Ježíš Kristus.
Horní řádek písma má výšku 3 cm a dolní řádek 3,6 cm. Na čelní
spodní stěně je v pravém dolním rohu uveden letopočet 1987 (výška
písma 2 cm). Kříž se nachází na pozemku Františka Eliáše (čp. 25)
a o postavení kříže se nejvíce starala Božena Krpcová z Myslíku.
Zbytky rozbitého kříže na Batrné. (1985)
Nový žulový kříž na Batrné. (2007)
119
Ostatní sakrální památky
Probrali jsme základní historické památky v Palkovicích a Myslíku, ale
nezmínili jsme se dosud o křížích, které se používají během různých mší.
Prvním je kříž (zcela vepředu), jenž se používá pouze o velikonočních
svátcích k tzv. uctívání oběti Ježíše Krista. O něm se v záznamech nehovoří, takže nevíme, kdy vznikl, ani kdo jej vyrobil.
Druhým křížem je kříž, který se používá při pohřebních, ale i jiných
mších (na obrázku vzadu). Tento kříž zhotovil ve 40. letech 20. století
stolař Josef Šlajer z Palkovic (čp. 151). Pokud je kříž nesen při pohřbech,
je opatřen černou nebo bílou stuhou s mašlí, v případě použití při jiných
mších nenese kříž žádné mašle, ale někdy jen
ozdoby v podobě květin, myrty nebo kočiček.
V případě slavnostnějších chvil se občas používá třetí kříž (na obrázku na pravé straně),
ale rovněž k tomuto kříži nejsou žádné podrobnější informace. O velikonocích se používá do
průvodu baldachýn (není na obrázku), který je
nesen nad knězem čtyřmi lidmi, upevněným
na čtyřech sloupech. Podrobnější informace
nebyly opět zjištěny.
Zajímavosti je kámen, který je zasazen do
zdi u farní budovy nedaleko kříže z roku 1741.
Rovněž o něm není nic zaznamenáno, ale pravděpodobně se jedná o kámen ze zrušené části hřbitova. Kámen nese těžce čitelný nápis:
„zemřel 10/12 1889, věku svého 19 let. Bůh
mu dej Nebe.“
Bádáním mezi obyvateli Palkovic bylo zjištěno, že dlouhá léta byla původní socha sv. Jana
Nepomuckého ze zrušené kapličky u čp. 134
umístěna ve farní budově.
Socha sv. Jana Nepomuckého
z bývalé kapličky u čp. 134.
Detail umístění náhrobního kamene. (2010)
120
Použité materiály
Boháč Jan: 700 let valašské obce Kozlovice; vydal Obecní úřad Kozlovice; rok vydání 1994
Boris Milan: Halbransdorf – zaniklá ves?
Brázda Adolf: Monografie obce Palkovice; rukopis; rok vydání 1935
Eliáš František: Kostel všech svatých v Místku; vydala Duchovní správa v Místku; rok vydání listopad 1995
Hladký Jindřich: Kapličky, Boží muka, výklenkové kapličky a zvoničky na Milevsku a Písecku. vydalo Město Milevsko;
rok vydání 2007
Haleš Bohumír, Žižka Josef: Co odnes čas – osudy dědiny Chlebovice během 7 staletí; vydal výbor Občanské iniciativy; rok vydání červen 2000
Jalůvka Jaroslav: Palkovice a Myslík v minulosti a současnosti (do roku 1988); vydal Místní národní výbor v Palkovicích;
rok vydání 1990
Linhart František, prof.: Vlastivěda moravská – místecký okres; vydal Musejní spolek v Brně; rok vydání 1915
Petrová Anděla: Myslíkovské okénko; vydal Turistický oddíl Žlutý kvítek Palkovice; rok vydání 2000
Saheb Jan Al: Počátky kostela Všech svatých v Místku; rok vydání 2010
Stehlík Eduard: Páter Method; vydalo Ministerstvo obrany; rok vydání 2006
Šupina Jaromír: Pohlednice z Palkovic; vydal Turistický oddíl Žlutý kvítek Palkovice; rok vydání 1999
Farní kronika Palkovic
Materiály Okresního archivu ve Frýdku-Místku
Materiály pobočky Zemského archivu v Olomouci – pomůcky Velkostatek Hukvaldy 1588–1949, Ústřední ředitelství
arcibiskupských statků Kroměříž 1465–1951, Arcibiskupská konsistoř
Materiály ze znaleckých posudků Rest ART M. Müllerová a MgA. Jakuba Gajdy pro Obec Palkovice
Obecní kroniky Palkovic I.–III. díl
Obecní kronika Myslíku
Palkovické listy – vydává Obecní úřad v Palkovicích
poznámky z činnosti farnosti od Jaroslava Kubaly a Dagmar Bajtkové
vzpomínky pamětníků
fotografické materiály:
archiv Obecního úřadu v Palkovicích
archiv Petra Šlachty
archiv turistického oddílu Žlutý kvítek Palkovice
archiv Miroslava Lyska
soukromý archiv Jana a Jaromíra Šupinových
Poděkování za korektury a opravy v textu Jaroslavu Kubalovi, Dagmar Bajtkové a Ing. Jiřímu Bužkovi.
121
Obsah
Úvod ....................................................................................................................... 3
Historický vývoj drobných sakrálních staveb ........................................................................ 4
Funkce drobných sakrálních staveb ................................................................................... 7
Sakrální památky v Palkovicích ....................................................................................... 11
1. Kostel sv. Jana Křtitele v Palkovicích ............................................................................. 13
Představitelé duchovní správy ........................................................................................ 38
2. Kamenný pískovcový kříž na hřbitově u farního kostela ....................................................... 61
3. Dřevěný misijní kříž u farního kostela ............................................................................ 69
4. Kamenný pískovcový kříž u čp. 40 ................................................................................ 70
5. Kaple sv. Mauritia u čp. 23 ......................................................................................... 71
6. Srdcová kaple na Dolním konci u čp. 22 ......................................................................... 74
7. Kaple Panny Marie Frýdecké na Staré cestě u čp. 650 ......................................................... 75
8. Dřevěný kříž u čp. 38 ............................................................................................... 77
9. Litinový kříž u čp. 47 ................................................................................................ 78
10. Dřevěná sloupová kaplička Panny Marie Ustavičné pomoci u čp. 49 ....................................... 79
11. Dřevěná sloupová kaplička Panny Marie v Dolině u čp. 167 ................................................. 82
12. Kaple Panny Marie Sedmibolestné na Podhůří u čp. 208 ..................................................... 83
13. Kaple Panny Marie na Hůrkách u ev. č. 09 ...................................................................... 84
14. Dřevěná sloupová kaplička Bolestné Panny Marie na Hůrkách u ev. č. 019 ............................... 85
15. Dřevěná sloupová zvonička na Hůrkách ......................................................................... 86
16. Cihlová sloupová kaplička na Hůrkách u ev. č. 044 ........................................................... 87
17. Kaple Panny Marie v Pohorali ..................................................................................... 88
18. Kaple Dobrého pastýře na Horním konci u čp. 118 ........................................................... 89
19. Kaple Božského Spasitele na Horním konci u čp. 417 ........................................................ 90
122
20. Kaple Panny Marie Lurdské v Rozsůškách u čp. 447 ........................................................... 92
Sakrální památky v Myslíku ............................................................................................ 94
21. Kaple Panny Marie Sedmibolestné ............................................................................... 95
22. Kamenný pískovcový kříž na myslíkovském hřbitově ........................................................102
23. Kamenná pískovcová socha svatého Jana Nepomuckého u čp. 50 .........................................104
24. Kamenná pískovcová socha svaté Barbory u čp. 199.........................................................106
25. Dřevěná kaplička Panny Marie u čp. 57 ........................................................................108
26. Dřevěná sloupová kaplička Svaté Rodiny u čp. 127 ..........................................................109
27. Dřevěná sloupová kaplička svatého Josefa u čp. 62 .........................................................110
28. Kaple Panny Marie Lurdské na Hůrkách ........................................................................111
29. Dřevěná sloupová zvonička u kaple Panny Marie Lurdské na Hůrkách ....................................113
30. Dřevěná kaplička Panny Marie Lurdské u ev. č. 028 .........................................................114
31. Dřevěná sloupová kaplička Neposkvrněného početí u čp. 165 .............................................115
32. Kamenný pískovcový kříž v Rybím u čp. 65 ...................................................................116
33. Dřevěná sloupová kaplička sv. Jana u čp. 2 ...................................................................117
34. Kamenný žulový kříž u čp. 181 ..................................................................................118
Ostatní sakrální památky .............................................................................................120
Použité materiály ......................................................................................................121
Obsah ....................................................................................................................122
123
Název knihy
Církevní památky
Palkovic a Myslíku
Sestavil
Jaromír Šupina, TOM 1309 – Žlutý kvítek Palkovice
Fotografie
Petr Šlachta, Jan Šupina, Jaromír Šupina, Miroslav Lysek,
archiv turistického oddílu Žlutý kvítek Palkovice
Vydal
Obec Palkovice ve spolupráci s TOM 1309 – Žlutý kvítek Palkovice
Grafická úprava a tisk:
Tiskárna Kleinwächter, Frýdek-Místek
Rok vydání
2013
Vydání
první
Kniha byla vydána v rámci projektu:
„Církevní památky – společné hodnoty v Palkovicích a Porabce“
Reg. č.: CZ.3.22/3.3.06/13.03794, který byl spolufinancován Evropskou unií z Operačního programu přeshraniční
spolupráce ČR-Polsko 2007 -2013 Fond Mikroprojektu Euroregionu Beskydy/Beskidy
ISBN 978-80-260-5171-8

Církevní památky

Transkript

Podobné dokumenty

Prasečí CHřiPka ustupuje a lidstvo dál čeká na svůj mor

zlom 1-78 - PES 4 - Univerzita Karlova

Zpravodaj 2009/1

Listy 8/2014

Slavení křesťanského tajemství

www.palkovice.cz

Palkovické listy 6/2009

MAD RACE úspěšně zdolán