Osvícenští panovníci a válečné konflikty

15. Osvícenský absolutismus
Pod vlivem osvícenských myšlenek se v mnoha evropských monarchiích prosadil v 18. století nový způsob vlády – tzv. osvícenský
absolutismus.
Osvícenští panovníci označovaní též jako „filozofové na trůnu“
začali pod vlivem názorů osvícenských filozofů zavádět četné reformy, které přispěly k rozvoji zemí, v nichž vládli. Reformy
v mnoha směrech zlepšily postavení poddaných, odstranily četná
šlechtická privilegia, současně však posílily moc vládnoucích
dynastií a zvýšily dohled státu nad jeho obyvateli. Aniž by se vzdali
své moci a výsadního postavení, byli tito panovníci rozhodnuti
vládnout ve shodě s rozumem pro dobro všech svých poddaných, a
to třeba i proti jejich vůli či navzdory staletým zvykům. Pro
osvícenské absolutisty byl nejvyšší hodnotou stát a jeho zájmům
mělo být podřízeno veškeré lidské konání. Dokonce i sami sebe
často považovali za pouhé „první služebníky státu“.
V zájmu hladkého zavádění osvícenských reforem a lepšího fungování státu docházelo k prohlubování centralizace, v jejímž důsledku docházelo k dalšímu omezování moci stavovských sněmů a
okleštění stavovských privilegií, zejména daňových. V mnohonárodnostních říších byla z praktických důvodů dávána přednost jednomu jazyku, např. němčině v případě habsburské monarchie. V
úřadech se začala prosazovat nová vrstva úředníků, kteří se řídili
jednotnými a přesnými předpisy. Tito vzdělaní úředníci – byrokraté, zodpovědní za svou činnost státu, který je jmenoval a platil,
se stali hlavními nositeli reforem.
V rámci reformy soudnictví docházelo ke sjednocování a zjednodušování zákonů, odstraňování mučení a nelidských fyzických
trestů. Podpora vzdělávání byla motivována potřebou vzdělaných
úředníků a vojáků, ale i osvíceneckou snahou o likvidaci nevzdělanosti jako jednoho ze zdrojů zla a neštěstí. V řadě zemí byla zaváděna povinná školní docházka, která měla všem dětem zajistit alespoň základní vzdělání a vychovat je k úctě a poslušnosti vůči státu
a panovníkovi. Státnímu dohledu byla podřízena i církev. Kontrolována byla výchova kněží, mnišské řády, které se nezabývaly činností vzdělávací, ošetřovatelskou či dobročinnou, byly rušeny a
jejich majetek zabírán státem. Zrušena byla i inkvizice a roku 1773
řád jezuitů.
V hospodářské oblasti se osvícenští panovníci snažili likvidovat
cechovní omezení a celní bariéry mezi jednotlivými oblastmi říše,
a vytvořit tak vhodné podmínky pro rozvoj manufaktur. Často se
pokoušeli zrušit nevolnictví jako instituci nehumánní a hospodářsky neperspektivní. Zaváděli jednotné míry a váhy, podporovali
stavbu silnic a vodních kanálů. Náboženská tolerance se rozšiřovala na ty skupiny věřících, kteří mohli být státu hospodářsky užiteční, např. na protestanty či židy.
Za typické osvícenské panovníky 18. století se obvykle považují
císařovna Marie Terezie, její syn Josef II., pruský král Fridrich
II., ruská carevna Kateřina II., španělský král Karel III. či toskánský vévoda a pozdější římsko-německý císař Leopold II. nebo
švédský král Gustav III.
Mnozí z osvícenských filozofů byli
přesvědčeni, že „blaho lidu může
pocházet jen od trůnu“, a byli
ochotni uznávat autoritu
panovníka, pokud jeho politika
bude sledovat prospěch celé
společnosti. Považovali za
mnohem snazší a účinnější
přesvědčit o nutnosti reforem
panovníka než celý národ. Podle
Voltaira šlo o to, uskutečnit
revoluci v duchu těch, kteří jsou
předurčeni, aby vládli.
Vztah panovníků k myšlenkám
osvícených filozofů nejlépe vyjádřil
dánský král Frederik VI. (na obr.):
„Vše pro lid, nic z vůle lidu.“
► Které významné dynastie
vládly v 18. století na území
kontinentální Evropy a kde?
► Jaké nástroje ovlivňující
veřejné mínění měli k dispozici
panovníci ve své době?
► Proč byla byrokratická
správa výkonnější než správa
zemská? Jaké pravomoci měly
zemské sněmy původně?
Co měli členové Tovaryšstva
Ježíšova na starosti před rokem
1773?
►Osvícenské reformy
nepřijímali vždy všichni
s nadšením. Zjistěte, jaký byl
osud švédského krále Gustava
III. a jeho osvícenských reforem.
85
Vznik Pruského království
V průběhu 17. století se ve střední a ve východní Evropě začíná
stále důrazněji prosazovat další evropská mocnost, BraniborskoPrusko. Braniborsko, stát na území Svaté říše římské národa německého, kde od počátku 15. století vládla knížata z rodu
Hohenzollernů, vyšlo z třicetileté války se značnými územními
zisky. Na východě získalo Západní Pomořany a upevnilo si svou
vládu ve Východním Prusku. Hlavním městem tohoto územně
rozděleného království byl Berlín.
Braniborsko získal jako říšské léno rod Hohenzollernů roku 1415 od císaře
Zikmunda Lucemburského. Pruské území se stalo součástí rodových držav této
dynastie zásluhou Albrechta Hohenzollerna, velmistra Řádu německých rytířů,
který si po té, co roku 1525 přestoupil k luteránství, Východní Prusko, patřící
tomuto řádu, přivlastnil.
Základy k pozdějšímu rozmachu pruského státu položil „velký
kurfiřt“ Fridrich Vilém (vládl v letech 1640–1688). Během své
vlády upevnil panovnickou moc, s pomocí zastrašování omezil moc
stavovské opozice a nastolil v zemi absolutistickou vládu, opírající
se o malou, ale silnou stálou armádu. Zejména junkerská šlechta
v ní našla své uplatnění i živobytí jako důstojníci, velitelem se mohl
ale stát i sedlák, pokud prokázal dostatek vojenských schopností.
Leopold II. (vládl v letech 1765–
1790), vévoda toskánský, zrušil
v rámci osvícenských reforem
cechy, odstranil nevolnictví,
podporoval budování cest a
kanálů, v soudní oblasti zakázal
mučení a zrušil dokonce trest smrti.
Proč byla v mnoha zemích vláda
osvíceného panovníka účinnější
než demokracie?
I přes obrovský rozvoj zůstalo Braniborsko-Prusko i na konci vlády „velkého
kurfiřta“ agrární zemí, velkostatkářská šlechta se zabývala výnosným obchodem
s obilím, které se vozilo po Labi a Odře do přístavů Severního a Baltského moře,
pak dále do západní Evropy, kde se za něj nakupovaly průmyslové výrobky.
Měšťanská střední vrstva, která stála za hospodářskou prosperitou zemí jako
Anglie nebo Nizozemí, byla zatím v Prusku nepočetná a málo majetná.
Územní rozvoj Braniborska-Pruska do nástupu Fridricha II.:
Fridrich Vilém (1620–1688) se
snažil řadou opatření pozvednout
zemi zničenou třicetiletou válkou –
provedl daňovou a správní
reformu, podporoval rozvoj
zemědělství a manufakturní
výroby, stavbu cest, kanálů a
přístavů, v zemi zavedl funkční
poštovní systém. Podporoval příliv
nového obyvatelstva na opuštěná
území v Braniborsku a ve
Východním Prusku. Nově
příchozím poskytoval všestrannou
podporu, snižoval jim např. i daně.
Ve své zemi poskytl útočiště
protestantům z habsburské
monarchie i hugenotům z Francie.
Díky tomu vzrostl za jeho vlády
počet obyvatel ze 600 000 na celý
milion.
Symbolem rostoucí mezinárodní prestiže úspěšného Braniborska
se stalo vyhlášení pruského království roku 1701. O pozvednutí
prestiže nově povýšeného království se pruský král Fridrich I.
(vládl v letech 1701–1713) staral i vedením nákladného dvora,
velkolepou přestavbou sídelního města Berlína, stavbou nových
zámků, podporou věd a umění – vše po vzoru francouzských králů.
►Vysvětlete, co znamená rčení:
„Každý voják má ve své torně
maršálskou hůl…“
86
Ještě jako braniborský kurfiřt založil roku 1694 univerzitu v Halle,
o několik let později Královskou akademii umění a Akademii věd
v Berlíně. Prusko i za jeho vlády mělo pověst nábožensky
tolerantního státu, na jehož území nacházeli azyl protestanti ze
sousedních zemí či židé z Polska.
◄ Povyšování říšských knížat bylo výsadou císaře, který tradičně
pocházel z rodu rakouských Habsburků. Titul pruského krále zvolil
braniborský kurfiřt proto, že Východní Prusko nepatřilo do svazku
zemí označovaných jako Svatá říše římská národa německého a
přisvojení královského titulu mohlo být tedy uskutečněno bez
ohledu na mínění císaře.
Braniborský kurfiřt Fridrich III. (vládl v letech 1688–1713) využil
příznivé mezinárodní situace, většina evropských států byla v této
době totiž zapojena do vleklých válek o dědictví španělské a války
severní. Fridrich III. se nechal korunovat v Královci 18. ledna 1701
jako pruský král Fridrich I. Při okázalé korunovaci si sám vložil
korunu na hlavu i na hlavu své manželky.
Který český král založil město Královec? Jak se tento přístav
jmenuje dnes a kterému současnému státu patří?
Pravým opakem svého uměnímilovného otce byl jeho syn Fridrich Vilém I. (vládl v letech 1713–1740), který položil pevné základy proslulého pruského militarismu. Organizace armády byla
králi vzorem i pro organizaci státní správy a veřejného života. Vysocí armádní důstojníci se stali nejvyšší společenskou třídou v zemi.
V tvrdě vojensky organizovaném státě zavedl nesmlouvavý úsporný
režim, jehož obětí se stala i kdysi velkoryse podporovaná věda a
umění. Vše se dělo pro armádu, více než 80 % všech státních příjmů
věnoval právě jí, jejím potřebám byla podřízena i hospodářská politika. Drastické omezení státních výdajů a vysoké daně přinesly očekávaný výsledek – státní příjmy pruského státu se zdvojnásobily.
Pruští vojáci v typických
uniformách
V armádě zavedl Fridrich Vilém I. přísnou vojenskou disciplínu, prosadil tvrdý
výcvik založený na ustavičném cvičení a manévrech, díky čemuž byla pruská
armáda, jejíž početní stav se během jeho vlády zdvojnásobil (počtem 80 000
mužů byla čtvrtou největší evropskou armádou, za Francií, Ruskem a
Rakouskem) považována za nejlepší v Evropě. Rozlohou bylo v té době Prusko
až na 10. a počtem obyvatelstva na 12. místě v Evropě – dva miliony obyvatel
království nestačily na doplňování armády, a tak byla část vojska verbována (až
dvě třetiny) i v sousedních státech. Za jeho nástupce Fridricha II. měla stálá
pruská armáda již 190 000 mužů ve zbrani. V Prusku byl každý dvaatřicátý
obyvatel vojákem, pro srovnání: v habsburské monarchii byl vojákem každý
čtyřiašedesátý, ve Francii stý čtyřicátý muž.
Válečným konfliktům se však pruský král vyhýbal, armádu budoval především jako zastrašovací prostředek vůči sousedním státům.
Byl zastáncem názoru, že „mocná armáda a bohatá pokladna, aby
se armáda udržela i v čase nouze, to nám může dát ve světě respekt“. Jedinou výjimkou byla tzv. severní válka, kdy se Prusko
stalo v roce 1715, když už byla porážka Švédska takřka neodvratná,
spojencem Ruska. Odměnou mu byl zisk další části Pomořan včetně
ústí řeky Odry a několika ostrovů v Baltském moři.
Stejně jako jeho předchůdci podporoval Fridrich Vilém I. přistěhovalectví, zejména do řídce osídlených oblastí ve Východním
Prusku, a zakládání manufaktur, které vyráběly zbraně a vojenské
uniformy. Od svých poddaných vyžadoval bezvýhradnou poslušnost. Rád říkával: „Duše patří Bohu, všechen zbytek musí být můj“.
Fridrich Vilém I. (1688–1740) byl
už svými současníky pro svou
zálibu v armádě a uniformách (celý
život chodil v modré pruské
uniformě) přezdívaný „kaprálem na
trůně“ nebo „králem vojáků“.
Kdo byl kaprál?
► Jak lze rozumět rčení: „Těžko
na cvičišti, lehko na bojišti“?
87
◄ Bývalé sídlo parlamentu Německé demokratické republiky – Palác
republiky – bylo vybudováno v roce 1970 na místě berlínského
kurfiřtského paláce, který byl poškozen během druhé světové války a
v roce 1950 zbourán. Ani Palác republiky však už v Berlíně nenajdeme –
vinou zamoření zdraví škodlivým azbestem byl i on stržen a uvažuje se, že
by na jeho místě mohla být postavena replika bývalého sídla
braniborských kurfiřtů.
► Zjistěte, jak dlouho trvala za
vlády Fridricha Viléma I.
vojenská služba.
V roce 1740 vystřídal spořivého, vojensky disciplinovaného krále
jeho syn Fridrich II. Veliký (vládl v letech 1740–1786), který sám
sebe prohlašoval za žáka osvícenství. Jeho nástup na pruský trůn
byl proto provázen nadějemi na zásadní změnu ve fungování země.
Ještě na počátku roku 1740 označoval Fridrich II. názory
Machiavelliho za amorální, ale již za několik měsíců vpadl bez
vypovězení války do sousedního bohatého Slezska. Na rozdíl od
svého otce, který pečlivě budoval armádu, ale do žádných
riskantních válek se nepouštěl, strávil Fridrich II. prvních 23 let své
vlády na bojištích. Kromě válek o dědictví rakouské byl nucen
uhájit nově nabyté Slezsko i ve válce sedmileté. Na úkor sousedních
zemí – habsburské říše, Švédska a Polska – se území i počet
obyvatel Pruska během jeho vlády takřka zdvojnásobily.
◄ Letohrádek Sanssouci, rokokový
zámek nedaleko Postupimi. V tomto
svém oblíbeném sídle hostil Fridrich II.
v letech 1750–1753 filozofa Voltaira,
který v něm viděl skutečného „filozofa
na trůně“. Během svého pobytu
v Prusku ale pochopil, že hlavním
cílem politiky Fridricha II. je posílit
vlastní moc a využít k tomu
osvícenských myšlenek. „Šalamoun
Severu“, jak mnozí nazývali sečtělého
krále Fridricha II., pronesl na
Voltairovu adresu: „Pomeranč se
vymačká a kůra odhodí.“
Co měl Fridrich II. tímto výrokem na
mysli?
Druhou polovinu své dlouhé vlády strávil Fridrich II. reformní
činností. Kromě jiných opatření např. zrušil mučení (s výjimkou
případů velezrady a vraždy), zavedl omezenou svobodu slova a
tisku, povinnou školní docházku, podporoval zakládání dalších manufaktur a rozvoj obchodu, ve věcech víry byl stejně jako jeho
předchůdci velmi tolerantní s výjimkou židů, které nechal vyloučit
z veřejných služeb. Zakázal jim zabývat se zemědělstvím a obchodem a vymáhal od nich vysoké peněžní daně.
Rusko za Kateřiny II.
Ruská carevna Kateřina II. (vládla v letech 1762–1796) patřila
ve své době k nejproslulejším osvícenským panovníkům, sama se
prohlašovala za „rytíře svobody a zákonnosti“, Voltaire v ní viděl
„dobrodějku lidstva“, skutečnost však byla zcela odlišná. V rozporu
se svými prohlášeními pokračovala Kateřina II. v utužování nevolnictví, veškeré její reformní úsilí směřovalo jen k posílení vlastní
moci a vybudování vojensky silného ruského státu s pevnou
ústřední vládou. Za její vlády se daně, které sedláci odváděli své
vrchnosti, téměř zdvojnásobily, robota vzrostla natolik, že mužici
► Kdo byl Machiavelli a jaké
názory zastával ohledně
postavení panovníka vůči
ostatním?
Fridrich II. (1712–1786) – dětství a
rané mládí budoucího dědice trůnu
doprovázela přísná vojenská
drezura. Hudbymilovný mladík,
který hrál velmi dobře na flétnu a
dokonce i skládal hudbu a vášnivě
četl díla francouzských osvícenců,
nesměl cestovat. Proto se spolu
s přítelem rozhodl roku 1730 utéci
před nesnesitelnou otcovou
výchovou do zahraniční. Útěk se
však nezdařil a princ i jeho
společník byli zatčeni. Pruský král
chtěl svého syna původně odsoudit
za porušení disciplíny k trestu
smrti, na nátlak sousedních
panovníků však původní trest
změnil – mladý Fridrich musel
přihlížet popravě svého přítele,
kterého zlákal k cestě do ciziny. Po
krátkém věznění se však s otcem
smířil, nastoupil službu v armádě a
byl pověřen úkoly ve státní správě.
Otec mu pak povolil ve chvílích
volna studovat filozofii, skládat
hudbu, hrát na flétnu či dopisovat si
např. s Voltairem.
Fridricha II. jako panovníka
obdivovala později celá řada
filozofů i monarchů, vedle ruského
cara Petra III. jej měl za svůj vzor i
Josef II.
► Proč se Prusku také někdy
přezdívalo „Sparta Severu“?
88
měli čas na vlastní pole jen v noci a o svátcích. Statkáři nad nimi
měli téměř neomezenou moc a mohli s nimi nakládat jako s otroky.
Šlechta své nevolníky volně prodávala a kupovala. V petrohradských novinách
šlo najít celou řadu inzerátů typu:
- Prodá se šestnáctiletá dívka dobrých mravů a zánovní kočár.
- Prodá se celá rodina, nebo mladík a dívka jednotlivě. Mladík je silný, zdravý a
umí česat dámy. Dívka je pěkná a urostlá, je jí 15 let, umí šít a vyšívat. Možno si
je prohlídnout a koupit za rozumnou cenu.
Kateřina II. se pohoršovala nad tím, že se lidé prodávají jako živé zboží, ale jediné, co zakázala, bylo používání kladívka při dražbách.
Kateřina II. bývá označována jako „Veliká“ hlavně díky úspěšné
zahraniční politice, kterou navázala na imperiální politiku Petra I.
Velikého. Za jejího panování Rusko získalo nová území, díky nimž
počet obyvatel říše stoupl téměř o třetinu. Největších územních
zisků na západě pak dosáhlo Rusko díky svému podílu na trojím
dělení Polska (1772, 1793 a 1795), kdy získalo rozsáhlé území
pravobřežní Ukrajiny, Běloruska a Litvu.
◄ Ve válkách
s Tureckem a
Tatary získalo
Rusko přístup
k Černému moři,
Kateřina II. připojila
ke své říši navíc i
Krym a Kubáň.
Nově získaná území v jižních oblastech Ruska se měla stát kvetoucím rájem na
zemi, o což se měl postarat kníže Grigorij Potěmkin. Do liduprázdných oblastí
označovaných jako Nové Rusko zval kolonisty téměř z celé Evropy. Byla jim i
ruským rolníkům na tomto území zdarma přidělována půda a na několik let byli
osvobozeni od placení daní. Hlavním centrem Nového Ruska bylo v roce 1786
nově založené město Jekatěrinoslav (Jekatěrina je rusky Kateřina). V roce 1787
podnikla Kateřina II. inspekční cestu na Krym. Mezi jinými se této cesty zúčastnil
i Josef II. Záměrem Kateřiny bylo přesvědčit sousední panovníky o velikosti
Ruska a získat je pro spojenectví v další válce s Tureckem, jejímž cílem bylo
dobýt Istanbul a ovládnout Bosporskou úžinu.
Rostoucí zatížení nevolníků, kteří pracovali nejen na poli, ale i ve
více než 2000 manufakturách za velmi nelidských podmínek, vedlo
k celé řadě nepokojů. Největší z nich vypuklo v 1773 na jihu Ruska
a přerostlo v selskou válku. Povstání zahájili uralští kozáci, kteří
postupně přicházeli o svá privilegia. Do jejich čela se postavil původně donský kozák Jemeljan Pugačov (1742–1775), který se
vydával za „dobrého cara“ Petra III., aby si získal důvěru prostých
rolníků. Podařilo se mu vzbouřit téměř celé Povolží, k „mužickému
carovi“ se přidávali nespokojení rolníci, s jejich pomocí postupně
ovládl téměř celou Kazaň, území svým rozsahem srovnatelné se
střední Evropou. Zastavily jej až jednotky ruské armády pod
vedením generála Suvorova. Povstání bylo poraženo, Pugačov byl
zajat a roku 1775
Kateřina II. (žila v letech 1729–
1796), původně německá
princezna Sofie Frederika Augusta
z Anhaltu-Zerbstu [cerbstu], byla
provdána za dědice ruského trůnu
Petra III. Po šesti měsících po jeho
nástupu na trůn byl však
neoblíbený panovník palácovým
převratem s vědomím manželky
svržen a ve vězení následně
zavražděn. Kateřina, která se po
příchodu do Ruska rychle
přizpůsobila zdejším poměrům
(přijala pravoslaví i nové jméno
Kateřina), se stala carevnou.
Vzdělaná, inteligentní, energická a
cílevědomá panovnice se dokázala
obklopit schopnými rádci, k nimž
dlouhá léta patřil např. kníže
Grigorij Potěmkin. Kateřina II. si
dopisovala s Voltairem a
Diderotem a byla sama literárně
činná. Sbírkou uměleckých
předmětů položila základ pro
dnešní Ermitáž. Carevna, která na
počátku své vlády prohlásila:
„…Bůh uchovej, aby byl na zemi
některý národ spravedlivější a lépe
prospíval – to by bylo neštěstí,
jehož bych se nechtěla dožít,“ za
své vlády nevyřešila žádný ze
základních problémů Ruska a
svému nástupci, synovi Pavlovi I.,
přenechala problematické dědictví
– rozsáhlou říši, hospodářsky i
společensky stále více zaostávající
za Evropou, s rostoucím státním
dluhem.
Jaký byl osud jejího nástupce,
cara Pavla I.?
► Proč Kateřina II. usilovala o
ovládnutí Bosporu a proč to
vadilo Britům?
►Jak dopadla rusko-turecká
válka vedená v letech 1787-1792?
89
v Moskvě popraven.
◄Jemeljana Pugačova
čekal původně krutý trest
– čtvrcení. Osvícená
Kateřina II. ale rozsudek
zrušila a dala Pugačovovi
jen setnout hlavu.
Zjistěte, ve kterém
Puškinově díle,
vystupuje Pugačov jako
jedna ze stěžejních
postav.
Selská válka vedla Kateřinu II. k rozsáhlé reorganizaci říše, základní problém ruské společnosti, který představoval nevolnický
systém, však neřešila, naopak, postavení ruského rolníka se
v mnoha směrech ještě zhoršilo.
Ruskou bylo nově rozděleno na padesát gubernií v čele s gubernátory
jmenovanými a odpovědnými přímo panovnici. Tím se zlepšila kontrola
centrálních úřadů nad celým rozsáhlým impériem. Privilegia šlechty byla
posílena, mohla se věnovat obchodu, nebo najít uplatnění v rozsáhlé státní správě.
Ke vzdělání měla v Rusku přístup jen šlechta, petrohradská Akademie věd patřila
k nejvýznamnějším v Evropě, pro děti ze šlechtických rodin vznikly nové kadetní
školy a dívčí institut ve Smolném, na jehož provoz vynakládala pro 200 žaček ze
šlechtických rodin Kateřina II. více peněz než na rozvoj nižšího školství v celém
Rusku, za celou dobu vlády Kateřiny II. nezískal v Rusku diplom jediný medik,
pro většinu carevniných poddaných bylo i základní vzdělání nedostupné.
Zjistěte, jak se administrativně člení současná Ruská federace.
▲Ruská akademie věd byla založena roku 1725 Petrem Velikým. Její
budova v klasicistním stylu byla v Petrohradě dokončena za Kateřiny II.,
na jejíž pozvání sem přijíždělo mnoho zahraničních vědců.
Kdy byly založeny akademie věd v Anglii a ve Francii?
Carevna Kateřina II. usilovala i o větší podřízení pravoslavné
církve státu, odebrala klášterům majetek a duchovní začal nově
platit stát. Stejně jako ostatní osvícenští panovníci podporovala zakládání nových manufaktur (nové zbrojovky vznikly např. na
Urale), či rozvoj obchodu a řemesel. Po vypuknutí Velké
francouzské revoluce ale rezignovala na jakékoliv další osvícenské
reformy, dokonce zakázala i šíření knih svého někdejšího oblíbence,
Voltaira.
Karikatura na Potěmkinovy
vesnice
S inspekční cestou Kateřiny II. na
Krym v roce 1787 je spojena
historka o „Potěmkinových
vesnicích“. Kníže Potěmkin dal na
cestě, kudy měla jet carevna se
svou suitou, postavit velkolepé
paláce, cesty, po kterých se mělo
jet, byly vyspraveny a fasády domů
opraveny. Potěmkin ve snaze
potěšit Kateřinu II. a představit
sousedním státům prosperitu
Ruska najal několik desítek malířů,
aby podél Dněpru, po němž pluly
koráby s carevnou a jejími hosty,
vytvořili makety celých vesnic. Ve
městech byly pravé jen hlavní
ulice, průčelí bočních ulic tvořily jen
kulisy. Na zástupu obyvatel
vítajících carevnu se z dálky
nepoznalo, že jde vesměs o
převlečené vojáky. Ve vsích se
doprovod carevny nestačil divit, že
v každé chalupě je na stole pečená
husa. „Ti, kteří si nemohou dovolit
husu,“ psala carevna přátelům
v cizině, „si dopřejí alespoň krůtu.“
Málokdo však tušil, že jde o jednu
a tu samou husu, kterou přenášeli
z jedné chalupy do druhé. O
pravdivosti tohoto příběhu dnes
mnozí historikové pochybují, jméno
knížete Potěmkina je však již neodmyslitelně spojeno s podvodem,
„Potěmkinovy vesnice“ se staly
pojmem používaným na celém
světě.
Kde se v současné době využívá
podobný princip klamné iluze,
jakým se proslavil kníže
Potěmkin?
► Kateřinu II. velmi pobouřil svérázný cestopis Cesta z Petrohradu do Moskvy z
roku 1790. Autor, úředník ministerstva zahraničí, sám poměrně bohatý šlechtic, v
něm ostře odsoudil bezohlednou ruskou šlechtu: „Jsme jako hladová sběř, jako
nenasytné pijavice. Co ponecháváme rolníkovi? To, co mu nemůžeme vzít –
vzduch, ano pouze vzduch…“ Za jeho „drzou“ kritiku ruských poměrů mu hrozil trest
smrti, nakonec skončil tento osvícenec na deset let ve vyhnanství na Sibiři. Podobný
osud stihl mnoho ruských intelektuálů, kteří se nechtěli smířit s ruskou zaostalostí.
Zjistěte, kteří další významní ruští spisovatelé byli pronásledováni za svůj
kritický postoj k ruskému samoděržaví.
90
◄ Na co poukazuje tato
dobová karikatura?
Jaký postoj má zřejmě
autor karikatury k ruské
carevně Kateřině II.?
1. Které osvícenské reformy a proč panovníci označovaní jako
„filozofové na trůnu“ prosazovali?
2. Proč získal i pruský král Fridrich II. přízvisko „Veliký“?
3. Co bylo hlavní příčinou zaostalosti Ruska a co bránilo v jeho
rychlejším rozvoji?
4. Popište s pomocí mapy ve školním atlasu světa, odkud, kam se
rozkládalo ruské impérium za vlády Kateřiny II. a srovnejte jeho
rozlohu se současnou Ruskou federací.
► Americký novinář, autor
literatury faktu, Clive Gifford
zařadil Kateřinu II. Velikou
mezi deset nejvýznamnějších
panovníků, kteří ovlivnili svět.
Vyhledejte v jeho knize, co jej
k tomuto závěru vedlo.
počet
obyvatel na
konci
18. století
Rusko
43 000 000
Francie
26 000 000
Turecko
23 000 000
Rakousko
16 500 000
Anglie s Irskem
11 000 000
Prusko
6 000 000
USA
3 000 000
Zdroj: Milan Švankmajer
Dějiny Ruska, s. 214
agrární stát – stát založený na
zemědělské produkci
junkeři – původně označení
mladých šlechticů, později pruská
vojenská šlechta
militarismus – politika, která
upřednostňuje armádu, vše se
podřizuje jejím potřebám
suita – též svita, doprovod
Clive Gifford – 10 panovníků,
kteří změnili svět
Jindřiška Ptáčková – Kateřina
Veliká
František Stellner – Fridrich
Veliký
Milan Škvankmajer a kol. –
Dějiny Ruska; Kateřina II.
Henri Troyat – Kateřina Veliká
Kateřina Veliká [Catherine the
Great], režie: John-Paul Davidson
(2005)
Kateřina Veliká [Catherine the
Great], režie: Marvin J. Chomsky
(1995)
Tip na návštěvu divadla:
Dmitrij Sergejevič Merežkovskij –
Pavel I.
91
16. Válečné konflikty v průběhu 18. století
Po třicetileté válce se pokusila Francie Ludvíka XIV. využít oslabení rakouských i španělských Habsburků k vlastním výbojům. Vrcholem těchto snah byla tzv. válka o dědictví španělské (1701–
1714), kdy Francie musela bojovat takřka proti celé Evropě. Potlačení francouzské snahy o získání převahy v Evropě bylo provázeno
i nástupem nových velmocí, např. Ruska, které v tzv. severní válce
(1700–1721) porážkou Švédů získalo přístup k Baltu i status
evropské mocnosti.
► Které dva velké panovnické
rody se střetly ve válkách o
španělské dědictví? Jaký byl
výsledek této války? Ve kterých
zemích po válce tyto rody
vládly?
► Za kterého cara získalo ruské
impérium přístup k Baltskému
moři?
Války o rakouské dědictví (1740–1748)
Roku 1740 se opět rozpoutaly války o dědictví, tentokrát o
dědictví habsburské po zemřelém císaři Karlu VI. Pruský král
Fridrich II. odmítl uznat pragmatickou sankci, kterou jeho otec
podepsal, a žádal dědičku trůnu Marii Terezii, aby mu za
spojenectví odstoupila bohaté Slezsko. Po té, co jeho nabídku
odmítla, vpadl se svou armádou v prosinci 1740 do Slezska a
obsadil je. Začala tzv. první slezská válka (1740–1742). Nečekaný
útok disciplinovaných a dobře vyzbrojených Prusů přinesl triumfální
úspěch nad nepřipravenou rakouskou armádou a zisk Kladska a
většiny Slezska (s výjimkou Opavska, Krnovska a Těšínska). Po
prvních pruských vítězstvích se na jaře 1741 přihlásili další zájemci
o rozdělení habsburské říše – sousední Bavorsko a Sasko, Francie i
Španělsko.
Nároky na habsburské dědictví vznesl vedle bavorského kurfiřta Karla Albrechta
(též Alberta) také saský kurfiřt a polský král Fridrich August III. Pod vedením
francouzské diplomacie došlo v září 1741 k dohodě o rozdělení habsburských držav;
Bavorsku byly slíbeny Čechy, dále Tyroly a Horní Rakousy, Sasku menší část
Slezska a Morava (i s nově vytvořeným titulem moravského krále), většina Slezska a Kladsko měly zůstat Fridrichovi II. (česky Bedřich II.). Habsburské državy
v Itálii měly připadnout španělským Bourbonům. Marii Terezii měl zůstat jen
zbytek rakouských zemí a Uhry.
Vojska francouzsko-bavorské koalice vpadla téhož roku do Čech
a v listopadu 1741 obsadila Prahu, kde se v prosinci téhož roku
nechal bavorský kurfiřt Karel Albrecht korunovat českým králem.
Marii Terezii zachránila v kritické situaci podpora Uher a
diplomatický zásah Velké Británie, které se nelíbilo další posilování
Francie na evropské pevnině a zprostředkovala roku 1742 uzavření
separátního míru mezi Rakouskem a Pruskem. Za cenu ztráty
Slezska uzavřela Marie Terezie v létě 1742 v Berlíně mír
s Pruskem, kterým si uvolnila ruce pro boj proti zbylým nepřátelům.
Rakouské armádě se podařilo obsadit Bavorsko a do počátku roku
1743 i Čechy včetně Prahy. Tyto úspěchy však vyvolaly obavy
krále Fridricha II. z posílení Rakouska a možného ohrožení nedávno
získaného území Slezska. Prusko se proto znovu zapojilo do
konfliktu – další pruský vpád do Čech zahájil druhou slezskou
válku (1744–1745). Boje probíhaly i v habsburských državách v
západní Evropě, v Rakouském Nizozemí (dnešní Belgii) a v severní
Itálii, i v zámoří. Teprve celkové vyčerpání účastníků konfliktu
vedlo roku 1748 k uzavření míru v Cáchách. Kromě Slezska a
Kladska ztratila Marie Terezie i menší území v Itálii, jednotu
Itálie byla stejně jako Svatá říše
římská národa německého územím
rozdrobeným na množství různě
velkých států. V roce 1720 vyměnil
savojský vévoda Viktor Amadeus
II. s rakouskými Habsburky Sicílii,
kterou získal po válce o dědictví
španělské, za Sardinii a přijal titul
sardinského krále. Část území ve
střední Itálii obdržel v roce 1739
manžel Marie Terezie František
Štěpán jako náhradu za ztracené
Lotrinsko, jež musel postoupit
polskému exkráli Stanislavu
Leszyńskému [leščinskému], po
jeho smrti mělo připadnout toto
území Francii.
Které území František Štěpán
získal?
Fridrich II. získal přízvisko
„Veliký“ nejen díky územní
expanzi, kterou dvojnásobně
rozšířil území Pruska, ale i
s ohledem na osvícenské reformy,
jež ve své zemi úspěšně zaváděl.
92
ostatních zemí se jí však podařilo udržet. Navíc dosáhla uznání
platnosti pragmatické sankce ze strany většiny evropských zemí,
včetně Pruska.
Sedmiletá válka (1756–1763)
Podepsání mírové smlouvy znamenalo jen dočasné uklidnění situace, žádná ze stran nepovažovala sporné otázky za definitivně vyřešené. Marie Terezie se nechtěla smířit se ztrátou bohatého Slezska,
Francie nebyla spokojena s výsledky bojů s Brity v zámoří, Prusko
bylo rozhodnuto svá území ještě dále rozšířit. Nepřátelské strany
sbíraly síly a několik následujících let se věnovaly hledání spojenců.
Po cášském míru zahájila Marie Terezie celou řadu zásadních reforem, vedle správy a financí zasáhly především armádu, která měla
být na nadcházející očekávaný konflikt s Pruskem co nejlépe připravena. Po složitých diplomatických jednáních k sobě našli zásluhou hraběte Václava Antonína Kounice (žil v letech 1711–1794)
cestu dřívější zapřisáhlí nepřátelé – Rakousko a Francie.
K novému spojenectví uzavřenému v roce 1756 později přistoupilo
i Sasko, Polsko, Švédsko a Rusko, tj. státy, které se cítily ohroženy
pruskou rozpínavostí. Prusko se ocitlo v mezinárodní izolaci, mohlo
se spoléhat pouze na finanční podporu Velké Británie, ta se však
soustředila na boj s Francií v zámoří a do bojů na evropské pevnině
téměř nezasáhla.
Fridrich II. nečekal na útok široké protipruské koalice, jeho
armády naopak vpadly do Saska a poté do Čech – začala třetí válka
o Slezsko (1756-1763), tzv. sedmiletá válka, největší válečný
konflikt 18. století před Velkou francouzskou revolucí, první
celosvětové střetnutí. Boje probíhaly kromě Evropy i v zámoří mezi
Velkou Británií a Francií o kolonie. Po počátečních úspěších se
válečná štěstěna začala od pruské armády odvracet. V červnu 1757
byli Prusové, vedení samotným Fridrichem II., poraženi v bitvě u
Kolína a museli české území vyklidit. Krátce na to se vyhlídky
pruského krále výrazně zhoršily, hranice Pruska totiž překročila i
švédská a ruská vojska. Po spojení rakouských a ruských armád
utrpěl Fridrich II. v bitvě u Kunersdorfu roku 1759 největší
porážku svého života. Roku 1760 překročila koaliční vojska
hranice samotného Berlína. Francouzská vojska zahájila ofenzívu
na západě a porážka Pruska se zdála být neodvratná
Bavorský kurfiřt Karel Albrecht
(1697–1745) byl zvolen za římskoněmeckého císaře Karla VII. v roce
1742, šla mimořádnou událost,
neboť poprvé od roku 1438 byl
císařem zvolen někdo jiný než
Habsburk. Po jeho smrti získal
císařský titul manžel Marie Terezie
František Štěpán Lotrinský. Volba
Františka Štěpána, kterou uznal i
pruský král Fridrich II., byla velkým
mezinárodním úspěchem mladé
habsburské panovnice.
Fridrich II. po porážce u Kolína
Vítězství rakouského maršála
Leopolda Dauna u Kolína učinilo
konec mýtu o neporazitelnosti
pruského krále.
Zjistěte, co znamená a jak vzniklo
zvolání, či kletba „himmellaudon!
◄ Bitva u Kunersdorfu – 12. srpna
1759 porazila rakousko-ruská armáda
vedená Laudonem a Saltykovem
pruskou armádu na hlavu. Pruské
armádě zbylo po bitvě pouze 3000
bojeschopných vojáků, pruský král
Fridrich II. v zoufalé situaci uvažoval
dokonce o sebevraždě. Naštěstí pro
něj nedokázali spojenci tohoto vítězství
využít a díky vzájemné řevnivosti
poskytli Fridrichovi II. příležitost se
z porážky vzpamatovat.
Navzdory všem neúspěchům Fridrich II. nekapituloval, znovu
shromáždil své síly a pokračoval v boji. V listopadu 1760 porazil
maršála Leopolda Dauna u Torgau. Zásadní obrat ve válce nastal
po náhlé smrti ruské carevny Alžběty v lednu 1762, změna na
ruském trůně rozhodla o záchraně Pruska. Nový ruský car Petr III.,
Řád Marie Terezie – nejvyšší
vojenský řád habsburské
monarchie, jehož udělení bylo
spojeno s povýšením do
šlechtického stavu (platil až do
roku 1918)
93
velký obdivovatel Fridricha II., nařídil ruské armádě okamžitě
zastavit boje, dokonce Prusku nabídl spojenectví a vojenskou
pomoc. Po palácovém převratu v červnu 1762 nastoupila na Petrovo
místo jeho manželka Kateřina II., ale ani ona se již k původnímu
spojenectví s Rakouskem nevrátila, potvrdila mír s Pruskem a stáhla
ruská vojska z jeho území.
V souboji s Velkou Británií v Severní Americe a v Indii byla
mezitím Francie poražena, neměla proto žádný zájem na
pokračování v konfliktu, v němž již nemohla nic získat. Své
jednotky stáhla za Rýn a nejevila žádnou ochotu pomáhat Rakousku
v jeho dalším boji s Pruskem. Marie Terezie brzy pochopila, že
samotné Rakousko není schopno dotáhnout válku do vítězného
konce a že Slezsko zpět nezíská. Válčící státy vyčerpané dlouholetým konfliktem zahájily mírová jednání, která ukončily mírové
smlouvy uzavřené roku 1763.
Rakousko se muselo smířit se ztrátou většiny Slezska i s tím, že
mu ve střední Evropě vyrostl v podobě Pruska rovnocenný soupeř.
Jedním z mála úspěchů Marie Terezie bylo uznání syna Josefa jako
budoucího císaře Svaté říše římské. Největší ztráty utrpěla Francie –
ztratila Kanadu, povodí Mississippi a v Indii jí zůstalo jen pět
neopevněných měst. Vliv Francie poklesl i na evropské pevnině,
porážka a katastrofální stav financí vedl k hluboké krizi a poté i ke
zhroucení absolutistického režimu ve Francii (viz Velká
francouzská revoluce).
◄ Po sedmileté válce se Josef II.
pustil do budování vojenských
pevností, které měly pro příště
zabránit vpádu pruských vojsk.
Která pevnostní města byla v této
době vybudována?
Zjistěte, jaké bylo jejich využití
po té, co ztratily svůj původní
vojensko-strategický význam.
Výstroj vojáků té doby
► Pro zvídavé: Zjistěte, ve
kterých dvou městech byly
uzavřeny mírové smlouvy (jedna
mezi Velkou Británií a Francií,
druhá mezi Rakouskem a
Pruskem) ukončující sedmiletou
válku.
► Co znamená, že byl mezi
Rakouskem a Pruskem na
mírové konferenci potvrzen
„status quo“?
Trojí dělení Polska
Oslabení panovnické moci se ukázalo být osudným i jednomu z
největších evropských států, který byl svou rozlohou přes jeden
milion km2 mnohem větší než např. tehdejší Francie či habsburská
říše. Na rozdíl od nich však zůstalo Polsko volenou stavovskou
monarchií se slabou královskou mocí. Panovník neměl prakticky
žádnou moc, chod státu byl v rukou vysoké šlechty, která se scházela na sněmu – sejmu, v němž se postupně prosadila zásada jednomyslnosti. To znamenalo, že jakýkoli účastník sněmu mohl použít práva veta, a zablokovat tak jednání či schválení sněmovního
usnesení včetně změn ústavy. Od počátku 18. století proto upadala
země do rostoucího politického a hospodářského chaosu, kdy o
moc v zemi bezohledně zápasilo několik šlechtických skupin,
které hledaly pomoc i v zahraničí. V roce 1764 byl prorusky
orientovanou šlechtou prosazen na uprázdněný trůn oblíbenec
Kateřiny II. Stanislav Poniatowsky (vládl v letech 1764–1795).
Ten se sice snažil hájit zájmy země, ale k prosazení nutných
reforem neměl ani autoritu, ani dost prostředků. Pokusil se provést
reformy, kterými by posílil královskou moc, což však nevyhovo-
Prusko-rakouské soupeření
pokračovalo i válkou „o bavorské
dědictví“ (1778–1779). Po
vymření bavorského rodu
Wittelsbachů chtěli jejich území
rakouští Habsburkové vyměnit
s jejich vzdálenými příbuzným za
Rakouské Nizozemí. Prusko se
z obavy před posílením habsburské
monarchie rozhodlo tomuto plánu
zabránit. Vypukl krátký podivný
konflikt, který v Čechách nazvali
„bramborová válka“. Během této
války nedošlo k žádným krvavým
střetnutím, záměry Habsburků
však skončily nezdarem.
Proč se rakouští Habsburkové
chtěli vzdát bohatého
Rakouského Nizozemí, které
sami zdědili po španělských
příbuzných?
94
valo zejména ruským zájmům. Rusko a Prusko proto uzavřely
dohodu s cílem reformám v Polsku zabránit. Roku 1772 na návrh
Pruska došlo k tzv. prvnímu dělení Polska, jehož se spolu
s Pruskem a Ruskem účastnilo i Rakousko. Polské království
ztratilo po prvním dělení asi 30 % území.
Odkud vzaly brambory v češtině
své pojmenovávání?
◄ Soudobá alegorie reagující na
první dělení Polska z roku 1772 –
uprostřed polský král Stanislav
Poniatowski, po stranách Kateřina
II., Josef II. a Fridrich II.
Na jak dlouho zmizelo Polsko
z mapy Evropy?
V historii bylo Polsko děleno i po
čtvrté, za jakých okolností a
mezi kterými státy k tomuto
posledními dělení Polska došlo?
První dělení Polska a reálné nebezpečí úplné likvidace polského
státu urychlily proces národního uvědomění různých vrstev obyvatelstva. V Polsku proběhl v dalších desetiletích pozoruhodný pokus o reformu a posílení státní moci, který vyvrcholil roku 1791
přijetím nové ústavy, první psané ústavy v Evropě, která rušila
právo veta a zaváděla dědičnou monarchii. V obavě z polského
„znovuzrození“ zasáhlo vojensky Rusko a spolu s Pruskem se roku
1793 dohodly na tzv. druhém dělení Polska.
Posledním pokusem o záchranu země bylo roku 1794 protiruské
povstání, v jehož čele stál revolucionář a účastník bojů amerických
osad za nezávislost Tadeusz Kościuszko [tadeuš koščuško] (1746–
1817). Po potlačení polského povstání se Rusko, Prusko a
Rakousko rozhodly „polský problém“ definitivně zlikvidovat. Po
tzv. třetím dělení Polska z roku 1795 zmizelo až do roku 1918
Polské království z mapy Evropy.
Tadeusz Kosćiuszko se účastnil
nejen americké války za
nezávislost, ale i revolučních bojů
ve Francii. Jako polský národní
hrdina byl pohřben v královské
hrobce na krakovském Wawelu.
Která hora nese jeho jméno a
proč?
◄ Trojí dělení Polska
► Kteří panovníci, či vojevůdci
se zasloužili o porážku Turků
před Vídní roku 1683?
Války s Turky
Do konce 17. století byla z turecké nadvlády osvobozena většina
Chorvatska a Uher, války proti osmanské říši však pokračovaly po
celé 18. století. Na vytlačování Turků ze střední Evropy se podílelo
zejména Rakousko a Rusko, často ve vzájemném spojenectví.
Turecko se právem obávalo rostoucí moci Ruska i snah carevny
Kateřiny II. rozšířit území svého impéria dále na jih i západ. Napětí
v rusko-tureckých vztazích vedlo v roce 1768 ke konfliktu, kdy turecké jednotky nečekaně napadly Rusko. Naštěstí pro Rusy však
► Která území získali rakouští
Habsburci na úkor Turků po
míru v Karlovicích uzavřeném
v roce 1699?
Již roku 1715 vypukly nové války
s Osmanskou říší. Rakouská
armáda vedená Evženem
Savojským několikrát porazila
95
byla turecká armáda v ještě horším stavu než jejich vlastní. Ve
válce, kterou Fridrich II. vtipně označil za válku „jednookého se
slepým“, měli Rusové od počátku převahu. Poražená Osmanská říše
se mírem v Küčük Kajnardži (1774) zavázala podstoupit Rusku
Azov a několik dalších oblastí na Krymu, ruské obchodní lodě získaly právo volné plavby po Černém moři, turecký sultán musel
uznat nezávislost kubáňských i krymských Tatarů (Krym byl
k Rusku připojen v roce 1784) a ruskou carevnu „za ochránkyni“
pravoslavných obyvatel na svém území.
Cílem ruské carevny Kateřiny II. byla úplná porážka Turecka,
chtěla jej zcela vytlačit z Evropy a ovládnout s jeho územím i strategicky významné černomořské úžiny. Pro svůj velkorysý plán potřebovala spojence, kterého získala v císaři Josefu II. V letech
1787–1792 Rusko společně s habsburskou monarchií válčilo
s Turky, ani jedna z koaličních stran však v konfliktu nedosáhla
očekávaných územních zisků. Zejména v případě habsburské
monarchie drobné úpravy chorvatské hranice v jeho prospěch
neodpovídaly částce 200 milionů zlatých, které byly na válku
vynaloženy. Rusko-tureckou válku ukončila v roce 1792 mírová
smlouva, která z větší části jen potvrzovala předchozí územní zisky
Ruska (hranice mezi oběma zeměmi vedla po řece Dněstr). Díky
zásahu britské a pruské diplomacie, které si nepřály další posilování
ruského vlivu na Balkáně a v Černomoří, byly mírové podmínky
pro poražené Turecko vcelku příznivé.
sultánovo vojsko, její úspěchy
završilo vítězství u Bělehradu
v roce 1717. Mír uzavřený
v Požarevaci o rok později zajistil
habsburské monarchie značné
územní zisky, které si však
nadlouho neudržela, již
v následující válce s Tureckem
v letech 1736–1739, ve které
bojovala jako spojenec Ruska, o
většinu získaných území zase
přišla.
anexe – připojení cizího území
k vlastnímu státu
separátní mír – mír uzavřený jen
některými stranami konfliktu
Pavel Bělina – Generál Laudon
Milan Hlavačka – Karel Albrecht
Miloš Řezník – Dějiny Polska
v datech
František Stellner – Sedmiletá
válka v Evropě
◄ Na náměstí Marie Terezie ve Vídni (naproti
Hofburgu) stojí od roku 1887 památník
věnovaný této panovnici českých, rakouských
a uherských zemí.
Uprostřed: na trůně sedí císařovna Marie
Terezie, po stranách: jsou umístěny jezdecké
sochy čtyř vojevůdců, kteří se proslavili v jejích
službách, jsou mezi nimi i Leopold Daun
(1705-1766) a Gideon Laudon (1716/1717? 1790), který se zasloužil i o vítězství rakouské
armády u Bělehradu v roce 1789. Vyznamenal
se již v sedmileté válce, v níž si vysloužil
nejvyšší vojenské vyznamenání rakouské
monarchie, velkokříž Řádu Marie Terezie.
Leopold II. jej jmenoval generalissimem – byl
třetím nositelem tohoto titulu v dějinách
rakouské monarchie.
Kteří generálové ve službách Habsburků si
před Laudonem byli nositeli tohoto titulu?
1. Které důležité válečné konflikty se odehrály v Evropě v průběhu
18. století a s jakými výsledky? Jak to ovlivnilo pozici jednotlivých
válčících stran v mezinárodních vztazích?
2. Co vedlo k postupnému mocenskému úpadku a zániku polskolitevského soustátí? Jaké důsledky to mělo pro polský národ?
3. Které státy se účastnily tzv. trojího dělení Polska?
4. Které státy a s jakým výsledkem vedly v 18. století války
s Turky?
96
97