Milí farníci! Do roku 2010 přejí Vám, abyste v něm

Transkript

Leden-Únor 2010 - Číslo 1/38/ - Ročník 5
DVOUMĚSÍČNÍK FARNOSTÍ LAŠKOV, PŘEMYSLOVICE,
ČECHY POD KOSÍŘEM
Milí farníci!
Do roku 2010
přejí Vám,
abyste v něm
měli zálibu v Bibli
a aby Vám patřila slova
blahoslavenství:
„Blahoslavení, ten,
kdo čte i ti, kdo poslouchají
tato prorocká slova,
zachovávají-li, co je v nich psáno, neboť Čas je blízko“
Zj 1,3
Pozor!!!!!!
Nová adresa našich farních stránek
www.farnost-laskov.cz
Malé křesťanské kalendárium…
Leden
1. 1. Slavnost Matky Boží, Panny Marie
2. 1. Památka Sv. Basila Velikého a Řehoře Naziánského
6. 1. Slavnost Zjevení Páně
10. 1. Svátek Křtu Páně
18. 1. Památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů
21. 1. Památka sv. Anežky, panny a mučednice
24. 1. Památka sv. Františka Saleského, biskupa a učitele církve
25. 1. Svátek Obrácení sv. Pavla, apoštola
28. 1. Památka sv. Tomáše Akvinského, kněze a učitele církve
Únor:
2. 2. Svátek Uvedení Páně do chrámu
Symbolika světla, vévodící této liturgii, je inspirována
Simeonovým chvalozpěvem: světlo je středem hymnu. Kristus je
světlo, jež nezáří jenom historickému Izraeli, ale všemu lidstvu. Kromě
motivu světla se v Simeonově svědectví prolínají tři myšlenky. Pro
poznání Pomazaného v Ježíšovi je především nutný dar Ducha. U
Simeona se opakuje, „že Duch svatý byl v něm a z vnuknutí Ducha
přišel do chrámu“. Za druhé, Simeon v Ježíšovi objevuje „prostředníka
spásy“. Kristus je živá a ztělesněná spasitelná Boží láska k celému
lidstvu. Konečně se prorocký pohled Simeonův upírá do budoucna:
Ježíš bude znamením, kterému se bude odporovat a které vyvolá
rozdělení. Kolem tohoto dítěte se bude hrát o osudy lidské svobody.
Jako meč, který pronikne Marii, tak on pronikne do světa: „Nemyslete
si, že jsem přišel uvést pokoj, ale meč.“ (Mt 10,34)
5. 2. Památka sv. Agáty, panny a mučednice
6. 2. Památka sv. Pavla Mikiho a druhů, mučedníků
10. 2. Památka sv. Scholastiky
11. 2. Památka Panny Marie Lurdské, světový den nemocných
17. 2. POPELEČNÍ STŘEDA
22. 2. Svátek Stolce sv. Petra, apoštola
V měsíci lednu a únoru letos prožíváme první část liturgického
mezidobí a vstupujeme do doby postní. O nedělích nasloucháme
2
evangeliu podle sv. Lukáše, které nás bude provázet po celý liturgický
rok. V tomto měsíci se také setkáváme se dvěma známými
svátostinami: svatoblažejským požehnáním a popelcem. Mezi
svátostiny patří např. posvěcené předměty (obrazy, růžence, svěcená
voda, svíce hromničky, apod), nebo zvláštní obřady a žehnání
(rodinám, matce čekající dítě, manželům, dětem, rodičovské požehnání,
nemocným, starým lidem, žehnání na cestu, žehnání kostela nebo
kaple, liturgických předmětů, varhan, zvonů, růžence a předmětů
náboženské úcty. Dále je to žehnání v určité dny církevního roku např.
adventního věnce, vody, kadidla a křídy, svatoblažejské požehnání,
pokrmů o Velikonocích, žehnání domu nebo bytu, nemocnice, školy,
různých pracovišť, polí, luk a pastvin, apod.).
Svátostina nemá stejnou neomylnou moc jako svátosti, jsou to
však modlitby, prosby církve, jejichž hlas u Boha platí. Kristus posvětil
svým příchodem na zem celou přírodu, aby se stala znovu jakoby
„školou duším hledajícím Boha“ (sv. Bazil Vel.). Proto i církev žehná a
světí všechno, co je stvořené, aby nás to lépe a dokonaleji vedlo k
Bohu, aby se celý svět stával ponenáhlu světem čistým, přetvořeným,
osvobozeným od vlivu ďábla. Věříme proto, že nám „svátostiny udělují
milosti pro modlitby církve. Chrání nás proti moci zlých duchů,
odpouštějí lehké hříchy a časné tresty za hříchy, chrání i naše zdraví
tělesné a poskytují požehnání hmotného rázu“. (P. Tomáš Špidlík).
„Člověk zhřešil touhou po viditelných věcech, proto se mu
nabízejí zase viditelné věci, aby ho znovu vedly do výše, z které spadl.“
(Hugo od sv. Viktora).
Úvaha k zamyšlení…
My tři králové jdeme k vám…
Evangelista Matouš neuvádí nikde ani jména, ani počet těch
šťastných mužů, kteří zdaleka putovali za hvězdou a došli do Betléma
poklonit se Spasiteli. Proto nepřekvapuje, že apokryfní literatura se
snažila tomuto nedostatku odpomoci.
3
Tradiční jména se vyskytla
poměrně pozdě, také jejich pořadí
bývalo různé. Podle rukopisu
„Excerpta Latina Barbari“, dnes
chovaného v Paříži, který vznikl
někdy na přelomu 7. a 8. století, byli
to tři králové a jmenovali se
Bithisarea, Melchior a Gathaspa.
Někdy v té době byl také napsán
životopis sv. Agnella z Ravenny
(+566), v němž byla poprvé uvedena
jména Caspar, Balthasar a Melchior,
tedy Kašpar, Baltazar a Melichar:
„Caspar obětoval zlato jsa v oděvu
hyacintovém (fialovém), jehož barva znamená sňatek. Balthasar
obětoval kadidlo jsa v oděvu žlutém, jehož barva značí panenství.
Melchior obětoval myrhu, jsa v oděvu pestrém, což značí pokání.“ Ještě
podrobnější popis zanechal neznámý autor z 9. století: „Prvním byl
řečený Melchior, šedivý stařec, vousů i vlasů hojných, v tunice a obuvi
vojenské barvy hyacintové, v plášti pestrém a turbanu ... zlato obětoval
Králi a Pánu. Druhý, zvaný Caspar, mladý a bezvousý, ryšavý, v tunice
přiléhavé, plášti červeném a střevících hyacintových oděný, kadidlem k
oběti Bohu sloužícím Boha uctil. Třetí, tmavý, celý vousem zarostlý,
jménem Balthasar, měl tuniku červenou, plášť pestrý, vojenské boty
obuty, myrhou Syna člověka na smrt připravil.“
Tato jména pravděpodobně přešla do latiny z hebrejštiny:
Caspar – Gaspar – gizbár („pokladník, vyšší úředník chrámu“),
Melchior („král světla“), Balthazar – Belšazar („Bél chraň život krále“).
V 10. století nacházíme podobná jména i na Východě –
Hippolytos Thébský uvádí trojici Bathésarsas, Melchiór a Gathaspá.
Neznámý autor apokryfního spisu „Skrýše pokladů“ však už někdy v 6.
století říká : „Toto jsou jména králů a synů královských, kteří přinesli
Pánu oběti: Hórmizdad z Makhózdí, král perský, Izdegerd, král Sáby a
Perózád, král východní Sáby.“
V syrských pramenech se králů uvádí dokonce dvanáct (jako
apoštolů): „Zlato obětovali Zarvándád, syn Artabanův, Hórmizdad, syn
Sitórakův, Gúsnasp, syn Gundafarův a Aršákh, syn Mihárokův. Myrhu
4
přinesli Zarvándád, syn Varzvádův, Iryáhó, syn Kesrónův, Artahšišt,
syn Holitlův a Aštónábodan, synŠíšrónův. Kadidlo darovali Méhárók,
syn Húhánův, Ahšíréš, syn Hasbánův, Sardaláh, syn Baladánův a
Meródách, syn Beldoránův.“ V perském podání jsou králové opět jen
tři: Amad („přichází“), Zúd-Amad („přichází rychle“) a Drúst-Amad
(„přichází pravý“), v arménském také: Kaghba, Badalilma,
Badakharida. Jak málo můžeme mluvit o ustálené tradici, ukázalo se ve
12. století, kdy se na západě objevila zcela nová jména – biskup
Zachariáš z Besanconu (+kolem 1155) ve své knize „De concensu
evangelistarum“ píše: „Řecká jména tří mudrců (mágů) jsou Apellius,
Amerus a Damascus. Apellius znamená „věrný“, Amerus „pokorný“ a
Damascus „milosrdný“.
Hebrejsky se nazývají Magalath, Galgalath a Saracin. Magalath
znamená „poslaný“, Galgalath „zbožný“, Saracin „milost“.“ Stejná
jména uvádí Petr Comestor (1542), dodává však: „Latinsky se jmenují
Baltassar, Gaspar, Melchior.“
V Comestorově době už dávno spočívala na oltáři dómu v
Kolíně nad Rýnem archa s ostatky svatých Tří králů a jejich úcta byla
rozšířena po celé Evropě. Díky tříkrálovému požehnání domu Christus
mansionem benedicat, které se psalo zkratkou C-M-B, se definitivně
změnilo pořadí králů – první nese zlato Kašpar, za ním přichází
Melichar s kadidlem a „černý vzadu“ Baltazar přináší myrhu.
(Podle ThDr. J. Miklíka CssR, Časopis katolického duchovenstva 1930)
Připravila Zdenka M.
Křest Pana Ježíše a křest Janův
V mnohých z nás doznívají ještě prožitky
vánočních svátků, radovali jsme se s Ježíšova
narození, jenže Boží Syn se nevtělil proto, aby
zůstal malým dítětem, ale jak předpověděl Jan
Křtitel, aby rostl a naplnil své mesiášské poslání.
Rád bych se tedy zamyslel nad první veřejnou
událostí jeho života a tou je bezpochyby jeho křest v řece Jordánu, kde
byl pokřtěn Janem Křtitelem. Jak víme z evangelií, Jan Křtitel křtil
Izraelity na odpuštění hříchů. Tak nám může vyvstat otázka, proč tedy
5
Ježíš, který byl bez hříchu, šel společně s hříšníky nechat se pokřtít na
odpuštění hříchů? Vždyť on, který byl od svého početí v lůně Panny
Marie Božím Synem, tedy svatý, Boží, absolutně bez poskvrny
jakéhokoliv hříchu, přichází nechat se pokřtít křtem, který má být na
odpuštění hříchů, se zdá být přinejmenším nelogické. Tato událost
působila po Velikonocích učedníkům zřejmě určité potíže. Někteří se
dokonce domnívali, že Ježíš před křtem patřil mezi Janovy učedníky,
ale to se zdálo být málo pravděpodobné, a to z důvodu, že mezi Ježíšem
a Janem byl od počátku příliš velký rozdíl. Jan Křtitel nejenže nehlásal
Boží království, neuzdravoval, nekonal zázraky, ale žil v ústraní pouště,
takže jeho životní styl byl naprosto odlišný od pozdějšího Ježíšova
veřejného působení.
Proč se tedy Ježíš nechal pokřtít v řece Jordánu?
Nyní tedy můžeme přistoupit k samotnému jádru věci. Ježíš
nebyl samozřejmě Janem pokřtěn proto, že by potřeboval odpuštění
hříchů, ale jeho křest má převážně symbolický charakter a to ve dvou
základních rovinách:
1. Ježíš vstupuje do Jordánu – voda z této řeky smývala viny mnohých
Izraelitů a Ježíš se nechává pokřtít právě touto vodou, aby symbolicky
již na začátku veřejného působení přijal na sebe hříchy celého světa.
Tedy ne proto, aby se sám očistil, protože očistu nepotřeboval, ale
proto, aby přijal špínu hříchů na sebe.
2. Ježíšův život - jak víme, Ježíš žil asi 30 let v ústranní svůj běžný
život spolu s Marií a Josefem a pracoval jako tesař. Tímto úkonem se
tedy sám rozhodl vstoupit do svého veřejného působení, dosvědčují
nám to i evangelisté, kteří kladou tuto událost na začátek Ježíšova
veřejného života
Další symbolické prvky Ježíšova křtu
Tato událost má velmi košatou symboliku. Jednou ze symbolik může
být – uzavřené nebe - to je znamením narušeného vztahu mezi Bohem
a člověkem a jeho otevření se stává symbolem nové historické epochy
v dějinách spásy, mesiášské doby plné Božího působení a milosti.
Řeka Jordán – kromě očistné symboliky vody, je rovněž spjata s
událostí vstupu vyvoleného národa, do zaslíbené země. Slova: „To je
můj vyvolený Syn, v něm mám zalíbení, toho poslouchejte“, jsou
inspirované Iz 42,1 – to vše napovídá tomu, že Ježíš sestupuje do
Jordánu nikoliv pro své vlastní očistění, nýbrž aby přijal dobrovolně
6
hříchy celého světa. Evangelista Jan tuto skutečnost vyjadřuje slovy:
„Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa.“ Posledním symbolem, o
kterém bych se zmínil, je holubice – ta symbolizuje jak třetí božskou
osobu Ducha sv., tak může i naznačovat předobraz Nejsvětější Trojice
– slétající holubice na Ježíše jako vyjádření vzájemné lásky mezi
Otcem a Synem.
Některé bludné interpretace a problematiky Ježíšova křtu
Jeden takový problém vyvstal kvůli gnostikům, ti oddělovali
Ježíše jako člověka a Ježíše jako Boha, podle nich sestoupil Duch sv.
na člověka Ježíše až při křtu. Z této chybné interpretace by vyplývalo,
že Ježíš se stává Božím Synem až v okamžiku svého křtu, což by
znamenalo nejen to, že Ježíš by nebyl Božím Synem od počátku, ale i
to, že by se stal pouze adoptivním synem svého nebeského Otce. Tento
blud byl odsouzen a bylo jasně znovu, že Ježíš byl pravým Božím
Synem od počatku své existence /vtělením/ a křtem přijal svobodně
své královské a osvoboditelské poslání. Jinými slovy: křest můžeme
chápat jako akt svobodného rozhodnutí Ježíše jakožto člověka přijmout
svůj mesiášský úkol, tedy jinak řečeno Ježíš vyjadřuje své Ano k
svému úkolu. Druhý problém, který se nám otvírá, můžeme vyjádřit do
otázky: jestliže je Ježíš vtěleným Slovem, jak by se mohl ve křtu stát
něčím novým, jiným způsobem vyjádřeno: co by mu mohlo být přidáno
k dokonalosti vtěleného Syna Božího. Musíme si uvědomit, že Ježíšovo
lidství bylo naplněno Duchem sv. již od počátku vtělení a ne až v
okamžiku křtu.
Takže úkon vtělení můžeme vnímat jako dokonalé dílo Boží, k
němuž křest ani jiná událost Ježíšova života nic nového nepřidává.
Jaký je rozdíl mezi křtem Jana Křtitele a křesťanským křtem?
Jan hlásal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“ (Lk
3,3). Křest Jana měl tedy moc pouze odpouštět hříchy za podmínky
víry křtěnce a učiněného pokání. Křtem, kterým jsme byli pokřtěni,
jsme získali více než jen odpuštění hříchů, získali jsme účast na věčném
životě, spolu s Kristem jsme byli ponořeni do jeho smrti a spolu s ním
jsme vstali k novému životu, stali jsme se údy jeho mystického těla, ve
kterém on tvoří hlavu, byli jsme začleněni do společenství církve,
dostali jsme dary Ducha sv. a spoustu dalších darů a milostí pro náš
život. Proto Jan sám vyznává: „Po mně přijde větší, než jsem já, tomu
nejsem hoden rozvázat ani řemínek u opánků“.
7
Měl křest význam i pro Ježíše samotného?
Význam měl, ale domnívám se, že ani ne tak pro samotného
Ježíše jako především pro nás - lidi. Krom toho, jak jsem uvedl výše,
tato událost byla počátkem jeho veřejného působení a symbolem přijetí
naši vin, ale zároveň Ježíš aktualizoval svůj úkon vtělení a řekl své
zásadní „ANO“ jako odpověď na své poslání. A tento jeho souhlas má
význam především pro nás - lidi.
Pár slov závěrem
V dějinách církve se k tomuto tématu jistě vyjádřilo mnoho
církevních Otců a teologů, proto měl-li bych toto téma celé vyčerpat,
pak by mi kapacita našeho časopisu nestačila. Ale pro nás je důležité
mít na paměti, že Ježíš se sám rozhodl jak ze své božské, tak i lidské
vůle, na sebe vzít špínu hříchu celého světa, což stvrzuje právě svým
křtem, a to by mělo být pro nás velkým povzbuzením, protože díky
tomuto jsme spaseni a očištěni od hříchu a byla nám dána důstojnost
křesťana. Přeji Vám i sobě, abychom Ježíšovo vtělení, jeho život a
poslání vnímali jako velký Boží dar lásky a uvědomili si, že na tento
dar se dá odpovědět jedině láskou a životem z víry.
(dle C. V. Pospíšil, Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel)
Víš, že …
Jan Pavel II.
- domov a dětství
Poněvadž v tomto roce bude tomu už
5 let, co odešel na věčnost Svatý Otec Jan
Pavel II., na jehož vynesení na oltáře
neustálé čekáme, což se dá-li Pán Bůh brzy
stane, je chvályhodnou věci připomenout si
něco o jeho osobě. Proto tímto číslem našeho
časopisu začínáme cyklus tomu zasvěcený.
Věřím, že hodně z těchto věci známe, ale zároveň mám naději, že
najde se nejedna, se kterou se rádi seznámíme. Přeji tedy hodně
radosti a milých vzpomínek.
8
„Sancto subito!“ - „Svatý ihned!“, volaly římské davy dne 2.
dubna 2005, když papež Jan Pavel II. zemřel. Celosvětové projevy
soustrasti a úcty prokázaly, že Karol Wojtyla ovlivnil více lidí
odlišných životních prostředí než jakýkoliv jiný člověk jeho doby.
Muži i ženy v brazilských zvlněných rovinách mezi Amazonkou a
Laplatskou nížinou, v afrických vesnicích, ve výškových budovách
Manhattanu i v kalkatských domech, ale i ve vládních kancelářích
všech kontinentů cítili, že odešel člověk, k němuž měli nepsanou
úctu, že ztratili někoho, koho měli rádi třeba jen proto, že je
podněcoval k tomu, aby začali žít jinak.
Většina civilizovaného obyvatelstva minulého století znala
především dvě jména: Winston Churchill a Jan Pavel II. Lidé spolu
s odborníky srovnávali. Oba jmenovaní se stali světovými symboly
obrany svobody před tyranstvím. Jan Pavel II. pak ztělesňoval ryzí
vznešenost ducha a srdce a ochránce lidských práv, která vyznávali
jiní. On podával výrazné svědectví, které oslovilo více jak miliardu
křesťanů, ale i skeptiky, kteří je buď odmítali, nebo nikdy
neuvažovali o možnosti, že by křesťanství přijali. To byl jeho
největší úspěch.
Ne vše se zdařilo. Nepodařilo se posílit katolicismus
v evropských vládnoucích kruzích, a to i přesto, že Jan Pavel II.
neustále vyzýval, aby se náš kontinent vrátil ke svým duchovním
kořenům. Je ještě příliš krátká doba mezi papežovou smrtí a
možností zhodnotit a objevit všechno to, co ovlivnil. Jedno ale vím.
Historici budou hodnotit význam tohoto papeže po staletí. Jeho
učení a příklad bude s velkou pravděpodobností utvářet katolické
myšlení a praxi hluboko ve třetím tisíciletí a ono bude žít dále v
životech nesčetných lidí.
Beatifikační proces (blahořečení) Jana Pavla II. začal 28. 6.
2005. Wadowice, město Wojtylova dětství, bylo založeno ve 13.
století, ale farnost je vzpomínána až ve století následujícím, v roce
1352. Od roku 1564 patřily do Království polského, kam byly
začleněny se zbytky osvětimského vojvodství. Jako jedno ze
správních středisek Haliče a sídlo rakousko-uherského vojska jsou
vedeny od roku 1819. Nás ale zajímá doba mezi oběma válkami, a
to měly kolem deseti tisíc obyvatel.
Každá rodina někam patří, odněkud přišla, má své kořeny.
Rodina Wojtylova měla své předky ve vesnici Czaniec, která je dnes
součástí předměstí Bielsko-Bialé. Jan Pavel II. vzpomínal, že
9
dědečky měl jako obvykle dva, ale babičky čtyři. Rozmotejme trochu
ono klubko. V rodných a oddacích listech jsou Wojtylové vedeni jako
„hortulani“ - drobní rolníci. Papežův děd Maciej se odtud odstěhoval
do vesnice, která nám zní téměř domácky, jmenovala se Lipnik.
Tam se Macieji a Anně narodil 18. srpna 1879 syn Karol Wojtyla
starší, otec budoucího papeže. Babička, rozená Przeczeková, dcera
pekaře, ovšem záhy zemřela. Dědeček se podruhé oženil s Marií
Zalewskou, dcerou krejčího, druhou babičkou z otcovy strany. Do
rodiny přibyla nevlastní otcova sestra Stefania. Dědeček zemřel 23.
9. 1923, když bylo jeho vnukovi tři a půl roku.
Rodina papežovy matky pocházela z Krakova. Matčin otec,
Wojtylův druhý dědeček, se jmenoval Felix Kaczorowski, byl
sedlářem a babička Maria Scholzová pocházela z rodiny ševce.
Bydleli ve Smolenské ulici č. 15. Tady se 26. 3. 1884 narodila
papežova matka Emilia Kaczorowská jako páté dítě v rodině.
Babička Maria zemřela už v roce 1897, a tak čtvrtou babičkou se
stala Joanna Kaczorowská. Dědeček zemřel v roce 1908.
Karol Wojtyla starší, papežův otec, poddůstojník 56. pluku
rakousko-uherské armády, ani jeho žena Emilia neměli ve
Wadowicích žádnou rodinu, když se tam stěhovali po svatbě v roce
1904. Nejstarší syn Karola a Emilie „Mundek“ – Edmund Wojtyla se narodil 27. 8. 1906. Pohledný mladík, sportovec a dobrý student
se stal lékařem a pracoval v nemocnici v Bielsku. O pár let po
synovi se manželům narodila dcera, o jejímž narození, křtu ani
úmrtí, po několika týdnech života, neexistují žádné záznamy.
Dobový zvyk diktoval, aby byla pochována na místním hřbitově, a
to bez náhrobku.
Od roku 1919 žili Wojtylovi v prvním
poschodí domu č. 2 na Rynku – dnes ulice
Kościelna č. 7 – přímo naproti kostela
Uvedení Panny Marie do chrámu. V novém
bytě se manželům Wojtylovým 18. 5. 1920
narodilo třetí dítě, druhorozený syn. Dostal
jméno Karol Józef. Papeže se kdysi zeptali,
jestli mu otec nedal jméno po polském generálu Pilsudském. S
vysvětlením přispěchal papežův tajemník, monsignore Stanislaw
Dziwisz, když se smíchem prohlásil: „Kdepak, to bylo podle Franze
Josefa!“ (pozn. rozhovor s papežem 22. 1. 1997) Karolovi ale nikdo
10
jinak neřekl než Lolek. Na fotografiích z dětství jsou si s matkou
velmi podobni.
O raném dětství Karola Wojtyly koluje bezpočet příhod, ale
některé jsou vytvořeny tzv. „tvůrčí pamětí lidí“. Podložená fakty je
skutečnost, že když jeho matka chodila s malým v kočárku na
procházkách po Wadowicích, jistá kolemjdoucí povídala: „Však
uvidíte, Lolek bude jednou slavný!“ Jerzy Kluger, Wojtylův
kamarád z dětství, vzpomíná, jak si jako kluci mezi šestým a
sedmým rokem usmysleli prozkoumat, zda má obecní policajt šavli
opravdovou nebo jen dřevěnou. Když jednou podřimoval na lavečce
ve stínu, opatrně mu ji chtěli z pochvy vytáhnout, ale jak se
natahovali, ztratili přitom rovnováhu a svalili se na ochránce
pořádku a zákona. Zdali byl vyděšenější policajt pan Cwiek nebo
oba kluci, neuvedl.
Jinak „gólman“ Lolek chytal v kopané a když ji nehráli,
jejich druhým domovem byla řeka Skawa. V létě se k ní chodili
koupat a v zimě bruslili nebo hráli jakýsi prahokej. Školu měl asi
minutu cesty od domova v prvním patře radnice na náměstí.
Vzpomínal na její blízkost domovu a dodával se šibalským
úsměvem: „A vždycky jsem přišel včas.“ Od samého počátku byl
nadaný žák. Vyučovalo se polštině, náboženství, aritmetice,
kreslení a zpěvu, hrám a cvičení a řemeslné výrobě – podle jeho
vysvědčení. Ke konci třetí třídy, 13. 3. 1929, zemřela na selhání
ledvin a vrozenou srdeční vadu ve věku 45 let jeho matka. Ve
farních záznamech je ovšem jako příčina smrti uvedeno jen
„myocarditis nephritis“ (Boniecki, Kalendarium, School Jears).
Kdo z rodičů měl vliv na jeho náboženskou výchovu?
Samotný Svatý otec se téměř o matce nezmiňuje a omezil se pouze
na vyjádření, že „si není vědom jejího vlivu na jeho náboženské
dospívání“. Lze se domnívat, že dospělý Wojtyla měl na matku
pramálo vzpomínek. Analogicky se tu nabízí srovnání s
Michelangelovou tvorbou, jehož matka zemřela v jeho šesti letech.
Proč se Panna Maria z jeho „Piety“ nedívá na svého mrtvého Syna?
Je to prostě proto, že si sochař nepamatoval na její upřený pohled.
Mlčení Jana Pavla II. o matce může tedy znamenat, že na ni
měl relativně málo vzpomínek. Ovšem na svém nočním stolku v
papežské rezidenci ve Vatikánu i v letním sídle Castel Gandolfu
měl malý portrét svých rodičů z doby krátce po jejich svatbě.
11
Jeho otci, Karlu Wojtylovi staršímu, nikdo jinak neřekl než
„kapitán“. Vyučený krejčí sloužil 27 let v armádě habsburské říše.
Ovládal plynně jazyk, jímž hovořilo více jak dvacet procent vojáků
jejich útvaru. Jelikož univerzální řečí armády byla němčina, otec
přirozenou cestou naučil Lolka německy (s rakouským přízvukem).
Mimo to dával hodiny polské literatury a dějepisu synovi i
Jurkovi Klugerovi. Otec a syn čítávali z Bible a pravidelně se spolu
modlili růženec. Čím ale dalším přispěl otec, kromě modliteb, k
náboženskému vyspívání syna? Především tím, že syna naučil, že
církev je víc než jen ona hmatatelná instituce a že větší než její
struktura a organizace je tajemství církve.
Podle papežova svědectví to byla právě otcova životní cesta a
jeho výchova, jež zasela myšlenku, že život ve víře je v prvé řadě
věcí životní konverze, přeměny životních hodnot. „Nehovořili jsme
spolu nikdy o přípravě na kněžské povolání, ale jeho příklad byl
svým způsobem mým prvním seminářem.“ (Jan Pavel II. Gift and
Mistery, str. 20). Od nejvyššího kněze církve je to pro otce snad
největší pochvala, jaká vůbec může být.
(pokračování příště)
Připravil R.D.
K zamyšlení …
Svatá země v Ježíšově době
Bible, dějiny a křesťanská víra
Ve víru ateistického hnutí je popírána nejen existence Boha,
ale také všechno, co se týká Ježíšova života a působení. Při tom se
však přehlíží, že sotva kdy najdete postavu antiky více známou než
je Ježíš. Písmo svaté není možno brát jen jako vyprávění pohádek,
které dnešku nemá co říci. Bible sice není psána moderním jazykem
vědátorů, ale život Ježíše Krista a jeho učení je neotřesitelné. Je
jisté, že během svého krátkého života úžasné množství lidí
přesvědčil a získal pro Boží království. Jenže on svým veřejným
působením také provokoval, dějiny zdůrazňují, že vyvolával
rozpory; jak známo byl v Jeruzalému ukřižován a třetího dne vstal
z mrtvých. Bible tak dodává spolehlivý pramen událostí – skutečný
důkaz události ( dění).
12
Křesťanská víra se nedá dokázat nebo vynutit ani
historickým bádáním, ani archeologií či budou-li v budoucnu o tom
nějaké filmové dokumenty. Lidé se rozhodnou a mohou se zařadit
mezi ostatní věřící, což je ten největší dar od Ducha Svatého a také
od těch nejbližších, kteří nás doma, ve škole či v církvi uvedli na
tuto životní cestu. Chceme být vděčni za tento dar připojení se ke
Kristu a chceme svou víru prohlubovat a vracet se k bibli stále
znovu.
Palestina za času Ježíše
V dobách počátku našeho letopočtu celý známý svět ovládali
Římané. Tehdy vládl Gaius Julius Caesar Octavianus, který byl
otcem adoptivního syna, jménem Tiberius Claudius Nero –
následník trůnu. Za vlády Nerona byl Ježíš ukřižován, což potvrzují
světové dějiny a také bible svatá.
Od narození Ježíše se začal počítat náš světový letopočet,
někdy se u letopočtu psalo př. Kr. (= před narozením Krista) nebo
se psalo po Kr. (= po narození Krista). Herodes panoval z milosti
Říma v Galilei, když římské legie (r. 47 před Kr.) dobyly Jeruzalém,
sjednotil Herodes Veliký celou židovskou (Judea) zemi a vládl jí. Ač
založil ve 20. letech před Kristem chrám v Jeruzalémě, přece ho lid
nenáviděl proto, že zaváděl vysoké daně a byl krutý i ke své rodině;
spolu se zavražděním své manželky odsoudil k smrti i členy rodiny.
V Sýrii byl (podle evangelia sv. Lukáše) tehdy místodržícím
Guirinius. Protože Herodes chtěl získat co nejvíce na daních, nařídil
sčítání lidu, proto Josef s těhotnou Marií cestovali do Betléma, sv.
Josef patřil do rodu Davidova, měl být zapsán ve vzdáleném
Betlémě. Zde byl též domov jejich příbuzné Ruth, která vládla před
Davidem. Také Maria byla spřízněna s králem Davidem.
Jak plynul čas, historikové vydávali různé nepravdivé
zprávy, jak se jim to hodilo. Tak list se zápisem o Kristově
Vzkříšení byl rozcupován na kousíčky a větry roznesen do všech
světových stran. Podobné konání nepřátel však nic neubralo na
posvátnosti kraje, kde žil Ježíš. Proto Palestinu a Izrael navštěvuje
stále tolik poutníků, pociťují sílu ducha Ježíše a zpevňují svou
důvěru a víru v Boha.
Pater Robert Janch – CFM
13
Dění ve farnosti …
Roráty
V minulém
čísle
našeho
farního časopisu jsme se mohli dočíst o tom, co jsou to vlastně roráty.
Stojí tedy za to se k těmto rorátům ještě alespoň jednou vrátit a
zavzpomínat na ty, které proběhly v našich farnostech. Musím říci, že se
jich zúčastnilo celkově mnoho dětí, jednou více jindy méně, ale děti nikdy
nescházely. Myslím, že pro každého a zvlášť děti je to zvláštní příprava na
blížící se Vánoce, že přece jen vidí nějakou změnu. Vidí, že není běžná
mše svatá, ale že se děje něco více, že mohou chopit své lampičky a jít
v průvodu a možná právě tehdy si uvědomují, že se děje, nebo brzy bude
dít něco významného. Také hořící rorátní svíce u oltáře nám mohla
připomínat, že slavíme mši svatou ke cti Panny Marie. Hezké na tom všem
bylo to, že přijížděly děti i z jiných farností. Že například v Laškově nebyly
jen děti z Laškova ale, že také dorazily z Čech a Přemyslovic, a tak spolu
vytvářely nějaké to společenství. Patří tedy díky všem, kteří se jakýmkoliv
způsobem zapojili do těchto rorátů a svou přítomností tak oslavovali
Pannu Marii a spolu s Ní se chystali na příchod Spasitele. Za účast na
rorátech děti obdržely na památku malou hvězdičku s Pánem Ježíšem, aby
pamatovaly, že zanedlouho právě On má
přijít na svět a narodit se mezi námi a být
v našich srdcích. Doufám, že tyto roráty
v našich farnostech vydaly a budou
vydávat obrovské plody.
anim. Jana Ošťádalová
Vstupujeme do nového roku – roku 2010. Vnášíme do něj
batoh zkušeností z předchozích let a doufáme, že ony nám pomohou
v nastávajícím roce jednat ještě prozíravěji a smysluplněji.
Vzpomínáme tedy na rok, který odchází, a děkujeme Pánu Bohu za něj,
že nám dovolil stát právě na tomto místě, na kterém stojíme. Proto –
ještě jednou vzpomeňme na události roku 2009, který odchází, a
děkujme Bohu za to, co se nám podařilo s Boží pomocí v něm vykonat:
14
Leden - proběhla tradiční tříkrálová sbírka
Březen – konají se křížové cesty
Duben – adorační den farnosti Laškov
- vykonání odvedení vody od přemyslovského kostela
Květen - konají se už pátým rokem májové pobožnosti u kapliček – na
Laškovském Dvorku, v Pěnčíně, na Kosíři a v Přemyslovicích
- adorační den farnosti Čechy pod Kosířem
- začíná pokračovat fátimská pobožnost
- děkanátní pouť do Brodku u Konice na závěr roku sv. Pavla
Červen - adorační den farnosti Přemyslovice
- pouť ke cti sv. Antonína na Krakovci
- děkanátní pouť za obnovu rodin a nová řeholní a kněžská
povolání do Jednova
- pouť ke cti sv. Jana Křtitele v Čechách pod Kosířem
- průvody „Božího Těla“ v Laškově, v Přemyslovicích
a v Čechách pod Kosířem
- I. svaté přijímání ve farnostech Čechy pod Kosířem a Laškov
Červenec – I. svaté přijímání ve farnosti Přemyslovice
Srpen – od 2. do 12. srpna - prázdniny s Pánem Bohem v Polsku.
- pouť v Laškově
- začínají opravy kostela v Laškově
Září – začíná pokračování ve vzdělávání v náboženství
- pokračuje příprava ke svátosti biřmování
- pokračují opravy kostela – zpevnění statiky, výměna elektroinstalace, shození staré omítky a výmalba vnitřku kostela
Říjen - poslední fátimská pobožnost v tomto roce v kapli na Krakovci
- pokračují opravy kostela – zhotovení nové omítky
Listopad - 1. listopadu – pouť v Přemyslovicích
- zakončení prací při opravě kostela – natření věže kostela a
odstranění lešení
- 1.-8. Dušičkové pobožnosti /také na hřbitově/ s možností
získání plnomocných odpustků pro duše v očistci
- práce při pokládání dlažby u přemyslovského kostela
Prosinec – rorátní mše svatá
- pokračují práce při pokládání dlažby u přemyslovského kostela
15
Co se chystá? …
 Setkání I. růžencové růže farnosti Přemyslovice – fara
v Přemyslovicích - neděle 3. leden v 16.00 hod.
 Náboženství pro mládež a dospělé – klubovna v Laškově – neděle
3. leden v 18.00 hod.
 Příprava ke svátosti biřmování – klubovna v Laškově – neděle 10.
leden v 14.30 hod.
 Koledová pobožnost – kostel v Laškově – neděle 10. Leden
v 16.00 hod.
 Setkání karmelitánské rodiny – klubovna v Laškově – neděle 17.
leden v 15.30 hod.
17. leden v 18.00 hod.
leden v 14.30 hod.
 Setkání formační před poutí do Svaté země – klubovna v Laškově
– 31. leden v 14.30 hod.
 Příprava pro lektory – klubovna v Laškově – neděle 7. únor
v 16.30 hod.
7. únor v 18.00 hod.
únor v 14.30 hod.
21. únor v 18.00 hod.
únor v 14.30 hod.
Vydává Římskokatolický farní úřad v Laškově pod záštitou otce Janusze Łomzika
Podněty, příspěvky a informace k otištění lze odevzdat na faře nebo animátorům farnosti.
Náklady na 1 ks výtisku: 8,- Kč. Proto prosíme o dobrovolný příspěvek. Předem děkujeme za pochopení.
www.farnost-laskov.cz
email: [email protected]
tel. 739523415
16

Milí farníci! Do roku 2010 přejí Vám, abyste v něm

Transkript

Podobné dokumenty