Rukopisy Grundrisse - Karel Marx a Bedřich Engels

Transkript

KAREL MARX
RUKOPISY „GRUNDRISSE“ I
(EKONOMICKÉ RUKOPISY Z LET 1857-1859)
OB SA H
A. ÚVOD[1]...............................................................................................................................................................4
I. VÝROBA, SPOTŘEBA, ROZDĚLOVÁNÍ, SMĚNA (OBĚH) .............................................................4
1. VÝROBA ....................................................................................................................................................4
2. VŠEOBECNÝ VZTAH VÝROBY K ROZDĚLOVÁNÍ, SMĚNĚ, SPOTŘEBĚ ...........................6
3. METODA POLITICKÉ EKONOMIE ............................................................................................... 11
4. VÝROBA ................................................................................................................................................. 15
KAPITOLA O PENĚZÍCH (část 1) ............................................................................................................... 17
[*69]
Alfred Darimon: O reformě bank. Paříž 1856.[38] ..................................................................... 17
[Vývoz zlata a krize].............................................................................................................................. 21
[Směnitelnost a oběh bankovek] ..................................................................................................... 24
[Hodnota a cena] .................................................................................................................................... 26
[Zboží a peníze] ...................................................................................................................................... 28
[Směnitelnost zboží za peníze]......................................................................................................... 31
[Z-P. P-Z.] ................................................................................................................................................... 31
[Osamostatnění směny vůči směňujícím] .................................................................................... 31
[Aforismy – Peníze jako míra] .......................................................................................................... 32
[Vznik peněz] ........................................................................................................................................... 32
[Ekonomist o penězích]....................................................................................................................... 33
[Vydávání hodinových poukázek]................................................................................................... 33
[Směnná hodnota a soukromá výroba] ........................................................................................ 34
[Peníze jako společenský vztah] ...................................................................................................... 35
[Vznik peněz] ........................................................................................................................................... 39
[Pracovní doba jako všeobecný ekvivalent] ............................................................................... 41
[Pracovní doba a společenská výroba] ......................................................................................... 42
[Materiální nositelé peněžního vztahu]........................................................................................ 43
[Oběživo] ................................................................................................................................................... 51
[Množství obíhajících peněz] ............................................................................................................ 51
K odstavci a)............................................................................................................................................. 52
[Směna a výroba směnných hodnot] ............................................................................................. 52
[Oběh jako špatně nekonečný proces] .......................................................................................... 53
Rukopisy Grűndrisse I
www.kmbe.cz
Stránka 1
[Realizace cen a osamostatnění všeobecného ekvivalentu] ................................................ 53
[Všeobecný ekvivalent] ....................................................................................................................... 54
[oddělení koupě a prodeje] ................................................................................................................ 54
[peníze a dělba práce] .......................................................................................................................... 54
[Z - P - Z. P - Z - P] ................................................................................................................................... 54
[Peníze jako všeobecné zboží smluv] ............................................................................................ 55
[Peníze jako míra, jako platební prostředek a jako směnný prostředek] ...................... 59
[Záměna určení peněz] ........................................................................................................................ 59
[Suma cen a masa zboží v poměru k množství oběživa] ........................................................ 60
[Oběživo] ................................................................................................................................................... 60
c) [Peníze jako materiální reprezentant bohatství (hromadění peněz)] ........................ 61
[Námezdní práce a kapitál] ................................................................................................................ 64
[Mince a světové peníze] .................................................................................................................... 65
[Učlenění systému buržoazní ekonomie do šesti oddílů] ..................................................... 65
[Mince a světové peníze] .................................................................................................................... 66
[Všeobecný reprezentant bohatství] ............................................................................................. 66
[Hromadění peněz. (Tvorba pokladu)] ......................................................................................... 66
[Tvorba pokladu a akumulace kapitálu] ...................................................................................... 67
[Peníze jako platební prostředek] .................................................................................................. 69
[Osnova kapitoly o penězích]............................................................................................................ 69
[Drahé kovy jako nositelé peněžního vztahu]............................................................................ 70
[Zvrat v zákonu přivlastňování] ...................................................................................................... 70
KAPITOLA O KAPITÁLU (část 1) ............................................................................................................... 71
První oddíl: Výrobní proces kapitálu (sešit II-III-IV) ................................................................... 71
Kapitola o penězích jako kapitálu ................................................................................................... 71
[Rozdíl mezi hodnotou a kapitálem].............................................................................................. 76
[Oběh zboží, peněžní oběh a hromadění kapitálu] .................................................................. 77
[Oběh zboží a zbožní výroba]............................................................................................................ 78
[Přechod od prostého oběhu zboží ke kapitalistické výrobě] ............................................. 78
1. Oběh a směnná hodnota pocházející z oběhu jsou předpokladem kapitálu[*215] .... 79
2. Směnná hodnota podcházející z oběhu jako jeho předpoklad, zachovávající se a
zmnohonásobující se prostřednictvím práce[*220] .................................................................................... 81
[Učlenění systému buržoazní ekonomie do šesti oddílů] ..................................................... 82
[Co se rozumí pod „společností“] .................................................................................................... 82
[Směna mezi kapitálem a prací a mezi prostými majiteli zboží]........................................ 82
[Hodnota a užitná hodnota pro kapitál] ....................................................................................... 83
Dva různé procesy při směně mezi kapitálem a prací ............................................................ 86
www.kmbe.cz
Stránka 2
[Učlenění pojmu kapitál ze tří hledisek] ...................................................................................... 87
Kapitál a moderní pozemkové vlastnictví ................................................................................... 87
TRH .............................................................................................................................................................. 89
[Kapitalistický námezdní systém]................................................................................................... 89
[Zvrat v zákonu přivlastňování] ...................................................................................................... 94
[Kapitalistický pracovní proces]...................................................................................................... 95
[Kapitalistický výrobní proces]........................................................................................................ 98
KAPITOLA O KAPITÁLU (část 4) ............................................................................................................ 100
[Hodnototvorný proces a výrobní náklady] ............................................................................ 100
[Výrobní náklady] ............................................................................................................................... 103
[Původní akumulace kapitálu] ...................................................................................................... 104
[Všeobecný výrobní proces jako prvek kapitalistického výrobního způsobu] ......... 104
[Rozvržení kapitoly o výrobě a kapitoly o směnné hodnotě čili o prostém oběhu
zboží] ....................................................................................................................................................................... 104
[Výroba nadhodnoty] ........................................................................................................................ 104
Nadhodnota. Ricardo. Fyziokraté. A. Smith. Ricardo. ........................................................... 107
[Občanské bohatství jako prostředník] ..................................................................................... 109
[Ricardovo tvrzení o nadhodnotě]............................................................................................... 109
KAPITOLA O KAPITÁLU (část 5) ............................................................................................................ 110
[Výroba nadhodnoty, zhodnocování kapitálu a produktivita práce] ............................ 110
[Tři zákony o nadhodnotě a zisku] .............................................................................................. 112
[Ricardo o růstu hodnoty kapitálu] ............................................................................................. 115
[Pracovní proces] ................................................................................................................................ 118
[Absolutní a relativní nadpráce] ................................................................................................... 120
[Zachování hodnoty a růst hodnoty] .......................................................................................... 122
[Zisk a nadhodnota. Různá organická skladba kapitálu] .................................................... 125
[Růst produktivní síly a ceny]........................................................................................................ 133
[Současné pracovní dny].................................................................................................................. 137
Příloha ............................................................................................................................................................... 139
ÚVODNÍ SLOVO......................................................................................................................................... 139
XIV. O MZDÁCH317 .................................................................................................................................... 141
Poznámky - Grundrisse I. .......................................................................................................................... 144
Vysvětlivky ...................................................................................................................................................... 152
www.kmbe.cz
Stránka 3
A. ÚVOD [ 1 ]
I. VÝROBA, SPOTŘEBA, ROZDĚLOVÁNÍ, SMĚNA (OBĚH)
1. VÝROBA
Samostatná individua. Myšlenky 18. století.
[*37]
a) Předmět, o nějž půjde, je především materiální výroba.
Východiskem jsou samozřejmě individua vyrábějící ve společnosti - tedy společensky určená
výroba individuí. Jednotlivý a osamocený lovec a rybář, jimiž začínají Smith a Ricardo, [2] patří k
suchopárným výmyslům 18. století. Jsou to robinsonády, které naprosto nevyjadřují, jak se domnívají
kulturní historikové, jen odvrat od přehnané zjemnělosti a návrat ke špatně pochopenému přírodnímu
životu. Na takovém naturalismu nespočívá ani Rousseauův contract social, který vytváří smlouvou vztah a
spojení mezi subjekty, od přírody nezávislými.[3] Je to zdání a jen estetické zdání malých a velkých
robinsonád. Je to spíše anticipace „občanské společnosti“[4], která se připravovala od 16. století a v 18.
století udělala obrovské kroky ke své zralosti. V této společnosti svobodné konkurence se jednotlivec jeví
zbaven přírodních svazků atd., které z něho v dřívějších dějinných epochách dělají příslušenství určitého,
omezeného lidského konglomerátu. Prorokům 18. století, na něž ještě plně navazuje Smith a Ricardo, se
toto individuum 18. století - produkt jednak rozkladu feudálních společenských forem, jednak nových
výrobních sil, které se rozvinuly od 16. století - zdá být ideálem, jehož existence patří minulosti. Není pro
ně výsledkem dějin, ale jejich východiskem.
Protože individuum odpovídající přírodě není - podle jejich představy [*38] o lidské přirozenosti historicky vzniklé, nýbrž je dáno přírodou. Tento klam byl dosud vlastní každé nové epoše. Steuart, který
má v mnoha věcech opačný názor než 18. století a jako aristokrat stojí víc na historické půdě, se této
prostoduchosti vystříhal.
Čím hlouběji se vracíme do dějin, tím víc se individuum, tedy i vyrábějící individuum, jeví jako
nesamostatné, jako náležející k nějakému většímu celku: zprvu ještě úplně přirozeným způsobem v rodině
a v rodině rozrostlé v kmen; později v různých formách společenství, které vzniklo z protikladu a splývání
kmenů.[5] Teprve v 18. století, v „občanské společnosti“, vystupují různé formy společenských souvislostí
vůči jednotlivci jako pouhý prostředek k jeho soukromým účelům, jako vnější nutnost. [6] Ale epocha, která
vytváří toto stanovisko, stanovisko izolovaného jednotlivce, je právě epochou až dosud nejrozvinutějších
společenských (z tohoto hlediska všeobecných) vztahů. Člověk je v nejdoslovnějším smyslu ςώον
πολιτιχόν[*25] nejen družný živočich, nýbrž i živočich, který se může stát izolovaným jen ve společnosti.
Výroba izolovaného jednotlivce mimo společnost - rarita, jež se snad může přihodit civilizovanému
člověku, který byl náhodou přesazen do divočiny a má už dynamicky v sobě společenské síly - je právě
takový nesmysl jako vývoj řeči bez spolu žijících a spolu mluvících individuí. U toho není třeba se dál
zdržovat. Tohoto bodu by nebylo třeba se vůbec dotýkat, kdyby tuto nejapnost, která byla u lidí 18. století
pochopitelná a měla svůj smysl, znovu vážně nezatahovali do nejnovější ekonomie Bastiat, Carey,
Proudhon atd.[7] Proudhonovi a jiným je ovšem příjemné vykládat původ ekonomického vztahu, jehož
historický vznik nezná, historicko-filosoficky, a to tak, že vytváří mýty o tom, že Adama nebo Prométhea
zčistajasna napadla myšlenka, která se pak ujala atd. Není nic nudnějšího a suchopárnějšího než
fantazírující locus communis.
[*39]
Zvěčnění historických výrobních vztahů. - Výroba a rozdělování obecně. - Vlastnictví.
Hovoříme-li tedy o výrobě, hovoříme vždy o výrobě na určitém stupni společenského vývoje - o
výrobě společenských individuí. Mohlo by se tudíž zdát, že aby se vůbec dalo mluvit o výrobě, musíme buď
sledovat historický vývojový proces v jeho různých fázích, nebo hned na začátku prohlásit, že máme co
dělat s jednou určitou historickou epochou, tedy např. s moderní buržoazní výrobou, která je fakticky
naším vlastním tématem. Avšak všechny epochy výroby mají některé společné znaky, společná určení.
www.kmbe.cz
Stránka 4
Výroba vůbec je abstrakce, ale rozumná abstrakce, pokud skutečně zdůrazňuje to, co je společné, fixuje to,
a tím nám šetří opakování. Ale toto obecné, čili to společné, co bylo vytříděno srovnáváním, je samo
mnohonásobně rozčleněno a rozbíhá se do různých určení. Něco z toho patří všem epochám; něco je
společné několika. <Některá> určení jsou společná nejmodernější i nejstarší epoše. Bez nich je výroba
nemyslitelná; avšak mají-li nejvyvinutější jazyky zákony a určení společné s jazyky nejméně vyvinutými,
pak jejich vývoj tvoří právě odlišnost od tohoto obecného a společného; určení, která platí pro výrobu
vůbec, musí být vyloučena právě proto, aby se pro jednotu - která vyplývá už z toho, že subjekt, lidstvo, a
objekt, příroda, jsou totožné - nezapomnělo na podstatnou rozdílnost. V tomto zapomínání záleží např.
celá moudrost moderních ekonomů, kteří dokazují věčnost a harmonii nynějších sociálních vztahů. Např.
že žádná výroba není možná bez výrobního nástroje, i kdyby tímto nástrojem byla jen ruka. Žádná výroba
není možná bez minulé, nahromaděné práce, i kdyby touto prací byla jen zručnost, které nabyla a kterou v
sobě soustředila ruka divocha opakujícím se cvikem. Kapitál je mimo jiné také výrobní nástroj, také
minulá, zpředmětněná práce. Kapitál je tedy všeobecný, věčný přírodní vztah; tj. když vynechám právě to
specifické, co z „výrobního nástroje“, z „nahromaděné práce“ teprve dělá kapitál. Proto se celé dějiny
výrobních vztahů jeví např. u Careyho jako padělek, zlovolně zkomolený vládami.
[*40] Není-li výroba vůbec, pak také není obecná výroba. Výroba je vždycky zvláštní výrobní odvětví
- např. zemědělství, chov dobytka, manufaktura atd., čili je to totalita. Avšak politická ekonomie není
technologie. Vztah obecných určení výroby na daném společenském stupni ke zvláštním formám výroby je
třeba rozvést jinde (později). Konečně není také výroba jen zvláštní výroba. Ale vždy je to jen jistý
společenský organismus, společenský subjekt, který je činný ve větší nebo skrovnější totalitě výrobních
odvětví. Poměr, který zaujímá vědecké znázornění k reálnému pohybu, sem rovněž ještě nepatří. Výroba
vůbec. Zvláštní výrobní odvětví. Totalita výroby.
Je módou předesílat ekonomii všeobecnou část - a je to právě ta část, která figuruje pod názvem
„výroba“ (viz např. J. St. Mill)[8], v níž se pojednává o všeobecných podmínkách veškeré výroby. Tato
všeobecná část se skládá nebo má skládat: 1. z podmínek, bez nichž není možná výroba. To tedy fakticky
neznamená nic jiného, než uvést podstatné momenty veškeré výroby. Ale to se fakticky redukuje, jak
uvidíme, na několik velmi jednoduchých určení, která se rozmělňují v plochých tautologiích; 2. z
podmínek, které výrobě více nebo méně prospívají, jako např. pokračující a stagnující stav společnosti u
Adama Smitha.[9] Aby to, co má u něho svou hodnotu jakožto aperçu, bylo povzneseno k vědeckému
významu, bylo by zapotřebí zkoumat období stupňů produktivity ve vývoji jednotlivých národů zkoumání, které nespadá do vlastního rámce tohoto tématu, pokud však do něho spadá, je třeba je uvést
při výkladu konkurence, akumulace atd. Při obecném pojetí vyúsťuje odpověď v obecnost, že průmyslový
národ je na výši své výroby ve chvíli, kdy je vůbec historicky na výši. A opravdu. Průmysl je na výši u
národa, pro který není ještě hlavní věcí zisk, nýbrž získávání. Potud stojí Yankeeové nad Angličany. Anebo
také: že např. jisté rasové zvláštnosti, vlohy, podnebí, přírodní poměry, jako přímořská poloha, úrodnost
půdy atd., jsou příznivější pro výrobu než jiné. To opět vyúsťuje v tautologii, že bohatství se vytváří tím
lehčeji, v oč vyšším stupni jsou po ruce jeho subjektivní a objektivní prvky.
[*41] Ale to všechno není to, oč ekonomům skutečně jde v této všeobecné části. Výroba má být spíše
- viz např. Mill[10] - na rozdíl od rozdělování atd. znázorněna jakoby zarámována do věčných přírodních
zákonů nezávislých na dějinách; při této příležitosti jsou pak zcela nepozorovaně podkládány buržoazní
vztahy jako nezvratné přírodní zákony společnosti in abstracto. To je víceméně vědomý účel celého
počínání. Naproti tomu při rozdělování si prý lidé fakticky mohou dovolit všelijakou libovůli. Nehledě k
hrubému odtrhávání výroby od rozdělování a k jejich skutečnému vztahu, musí být hned zpočátku zřejmé
tolik, že ať už je rozdělování na různých společenských stupních jakkoli různé, musí být právě tak jako u
výroby možné vyvodit společná určení, a právě tak možné splést nebo setřít všechny historické rozdíly ve
všeobecně lidských zákonech. Např. otrok, nevolník, námezdní dělník dostávají všichni určité kvantum
potravy, které jim umožňuje existovat jako otrok, jako nevolník, jako námezdní dělník. Dobyvatel, který
žije z tributu, nebo úředník, který žije z daní, nebo pozemkový vlastník, který žije z renty, nebo mnich,
který žije z milodarů, či levita, který žije z desátku, ti všichni dostávají podíl ze společenské výroby, který
je určen jinými zákony než podíl otrokův atd. Oba hlavní body, které všichni ekonomové zahrnují do této
rubriky, jsou: 1. vlastnictví, 2. jeho zajištění justicí, policií atd. Na to se dá odpovědět velmi stručně:
ad 1. Všechna výroba je osvojování, přivlastňování přírody individuem uvnitř určité společenské
formy a jejím prostřednictvím.[11] V tomto smyslu je to tautologie, řekne-li se, že podmínkou výroby je
www.kmbe.cz
Stránka 5
vlastnictví (přivlastňování). Je ale směšné přeskočit odtud k určité formě vlastnictví, např. k soukromému
vlastnictví. (Což ještě nadto rovněž předpokládá jako podmínku protikladnou formu, nevlastnictví.) Dějiny
ukazují spíše jako původní formu společné vlastnictví (např. u Indů, Slovanů, starých Keltů atd.), jako
formu, která ještě dlouho hraje významnou úlohu v podobě obecního vlastnictví. Zde ještě vůbec nejde o
to, zda se bohatství rozvíjí lépe za té či oné formy vlastnictví, ale že nemůže být řeči o výrobě, tedy ani o
společnosti tam, [*42] kde neexistuje žádná forma vlastnictví, to je tautologie. Přivlastňování, které si nic
nepřivlastňuje, je contradictio in subjecto.
ad 2. Zabezpečení toho, co bylo získáno atd. Jsou-li tyto triviality redukovány na svůj skutečný
obsah, říkají více, než co vědí sami jejich hlasatelé. Totiž to, že každá forma výroby vytváří své vlastní
právní vztahy, formu vlády atd. Necitlivost a nepochopení tkví právě v tom, že to, co patří organicky k
sobě, se uvádí v náhodný vzájemný vztah, v pouhou reflektivní souvislost. Buržoazním ekonomům tane na
mysli jen to, že se s moderní policií dá vyrábět lépe než např. za pěstního práva. Zapomínají jen, že i pěstní
právo je právo a že právo silnějšího žije dál v jiné formě i v jejich „právním státě“.
Jestliže společenské poměry odpovídající určitému stupni výroby teprve vznikají nebo jestliže už
zanikají, nastávají ovšem poruchy výroby, třebaže v různém stupni a různého účinku.
Shrnuji: Jsou určení společná všem stupňům výroby, která jsou fixována myšlením jakožto
obecná; ale takzvané obecné podmínky veškeré výroby nejsou nic jiného než tyto abstraktní momenty,
jimiž se nevystihne žádný skutečný historický stupeň výroby.
2. VŠEOBECNÝ VZTAH VÝROBY K ROZDĚLOVÁNÍ, SMĚNĚ, SPOTŘEBĚ
Než přistoupíme k dalšímu rozboru výroby, je nutno si povšimnout různých rubrik, které
ekonomové stavějí vedle ní.[12]
První představa, která se nabízí: ve výrobě členové společnosti přizpůsobují (vydobývají, utvářejí)
přírodní produkty lidským potřebám; rozdělování určuje poměr, v němž se jednotlivec podílí na těchto
výrobcích; směna mu dodává zvláštní výrobky, za které chce vyměnit podíl, který mu připadá
rozdělováním; a konečně ve spotřebě se výrobky[*26] stávají předměty užívání, individuálního
přivlastňování.
[*43] Výroba vytváří předměty odpovídající potřebám; rozdělování je rozděluje podle
společenských zákonů; Směna znovu rozděluje to, co už bylo rozděleno, podle jednotlivé potřeby; konečně
ve spotřebě vypadává výrobek z tohoto společenského pohybu, stává se přímo předmětem a sluhou
jednotlivé potřeby a uspokojuje ji při užívání. Tak se výroba jeví jako východisko, spotřeba jako konečný
bod, rozdělování a směna jako střed, který sám je opět dvojitý, a to tím, že rozdělování je určeno jako
moment vycházející od společnosti, kdežto směna jako moment vycházející od individuí. Ve výrobě se
objektivizuje osoba, ve spotřebě[*27] se subjektivizuje věc;[13] v rozdělování přejímá společnost ve formě
všeobecných, vládnoucích určení zprostředkování[14] mezi výrobou a spotřebou; ve směně jsou
zprostředkovány nahodilou určeností individua.
Rozdělování určuje poměr (kvantum), v němž připadají výrobky individuu; směna určuje
výrobky, v nichž individuum požaduje podíl přidělený mu rozdělováním.
Výroba, rozdělování, směna, spotřeba tvoří tak závěr podle všech pravidel: výroba je obecnost,
rozdělování a směna zvláštnost, a spotřeba jednotlivost, čímž je celek uzavřen. [15] Je to sice souvislost, ale
souvislost povrchní. Výroba je určena všeobecnými přírodními zákony; rozdělování společenskou
náhodou, a může proto působit na výrobu více nebo méně povzbudivě; směna leží mezi oběma jako
formálně společenský pohyb, a závěrečný akt spotřeby, který je pojímán nejen jako konečný cíl, ale i jako
konečný účel,[16] leží vlastně mimo ekonomii, pokud nepůsobí opět zpětně na východisko a nezahajuje
znovu celý proces.
Odpůrci politických ekonomů - ať už jsou to odpůrci Z jejich okruhu nebo mimo něj - kteří jim
vytýkají, že barbarsky odtrhávají to, co patří k sobě, stojí buď na téže půdě jako oni, nebo pod nimi. Není
nic obvyklejšího než výtka, že političtí ekonomové prý chápou výrobu příliš výhradně jako samoúčel.
Právě tak mnoho prý záleží [*44] na rozdělování. Tato výtka se zakládá právě na ekonomické představě, že
www.kmbe.cz
Stránka 6
rozdělování se vyskytuje jako samostatná, nezávislá sféra vedle výroby. Nebo že prý momenty nejsou
pojímány ve své jednotě. Jako kdyby takové odtrhávání neproniklo ze skutečnosti do učebnic, nýbrž
naopak z učebnic do skutečnosti a jako kdyby tu šlo o dialektické vyrovnání pojmů, a ne o řešení reálných
vztahů!
Výroba a spotřeba
a1) Výroba je bezprostředně také spotřeba. Dvojí spotřeba, subjektivní a objektivní: individuum,
které při vyrábění rozvíjí své schopnosti, je také vydává, stravuje je v aktu výroby právě tak, jako je
přirozené plození spotřebou životních sil. Za druhé: spotřeba výrobních prostředků, jichž se používá a jež
se opotřebovávají a zčásti se (jako např. při spalování) opět rozkládají na základní prvky. Právě tak
spotřeba suroviny, jež nezůstává ve své přirozené podobě a ve svém uzpůsobení, které se naopak stravují.
Sám akt výroby je proto ve všech svých momentech také akt spotřeby. To však ekonomové připouštějí.
Výrobu jako bezprostředně totožnou se spotřebou a spotřebu jako bezprostředně spadající vjedno s
výrobou nazývají produktivní spotřebou. Tato totožnost výroby a spotřeby vysvítá ze Spinozovy věty:
Determinatio est negatio.[17]
Ale toto určení produktivní spotřeby se razí právě proto, aby spotřeba totožná s výrobou byla
oddělena od vlastní spotřeby, která je naopak chápána jako ničivý protiklad výroby. Prozkoumejme tedy
vlastní spotřebu.
Spotřeba je bezprostředně také výroba, jako je v přírodě spotřeba prvků a chemických látek
výrobou rostliny. Je jasné, že např. při výživě, jedné z forem spotřeby, vyrábí člověk své vlastní tělo. To
však platí o každém jiném druhu spotřeby, který tím či oním způsobem vyrábí člověka po některé stránce.
Spotřební výroba. Avšak, říká ekonomie, tato výroba totožná se spotřebou je druhá výroba, vyplývající [*45]
ze zničení prvního výrobku. V první výrobě se výrobce zvěcnil, v druhé se zosobňuje věc, kterou vytvořil.
Tato spotřební výroba - ačkoli je bezprostřední jednotou mezi výrobou a spotřebou - je tedy podstatně
odlišná od vlastní výroby. Bezprostřední jednota, v níž výroba spadá vjedno se spotřebou a spotřeba s
výrobou, neodstraňuje jejich bezprostřední dvojitost.
Výroba je tedy bezprostředně spotřebou, spotřeba je bezprostředně výrobou. Každá je
bezprostředně svým opakem. Ale zároveň probíhá mezi oběma zprostředkující pohyb. Výroba
zprostředkovává spotřebu, jejíž materiál vytváří, jinak by spotřebě chyběl předmět. Ale spotřeba
zprostředkovává také výrobu tím, že výrobkům teprve vytváří subjekt, pro nějž výrobky jsou výrobky.
Teprve ve spotřebě dostává výrobek poslední finish. Železnice, po které se nejezdí, která se tedy
neopotřebovává, nespotřebovává, je železnice jen δυνάμει [*28], ale ne co do skutečnosti. Bez výroby není
spotřeba; ale také bez spotřeby není výroba, neboť potom by výroba byla bezúčelná. Spotřeba vyrábí
výrobu dvojím způsobem: 1. tím, že teprve ve spotřebě se výrobek stává skutečným výrobkem. Např. oděv
se stane skutečně oděvem teprve aktem nošení; dům, v němž nikdo nebydlí, není fakticky skutečným
domem; tedy jako výrobek, na rozdíl od pouhého přírodního předmětu, se osvědčuje, stává se výrobkem
teprve při spotřebě. Spotřeba dává výrobku teprve tím, že jej ruší, finishing stroke; neboť výrobek je
výrobkem ne prostě jako[*29] zvěcněná činnost, ale jen jako předmět pro činný subjekt; 2. tím, že spotřeba
vytváří potřebu nové výroby, tedy ideální vnitřní hybný motiv výroby, který je jejím předpokladem.
Spotřeba vytváří pohnutku výroby; vytváří také předmět, který je ve výrobě činný tak, že určuje účel. Je-li
jasné, že výroba poskytuje předmět spotřeby vnějšně, je tudíž právě tak jasné, že spotřeba klade předmět
výroby ideálně, jako vnitřní obraz, jako potřebu, jako pohnutku a jako účel. Vytváří předměty výroby [*46] v
jejich ještě subjektivní formě. Bez potřeby není výroba. Ale spotřeba reprodukuje potřebu.
U výroby tomu odpovídá, že 1. poskytuje spotřebě[*30] materiál, předmět. Spotřeba bez předmětu
není spotřeba; výroba tedy po této stránce tvoří, vyrábí spotřebu. 2. Ale výroba vytváří spotřebě nejen
předmět. Dává také spotřebě její určenost, její charakter, její finish. Právě tak jako dala spotřeba výrobku
jeho finish jako výrobku, dává výroba finish spotřebě. Předně předmět není předmět vůbec, nýbrž určitý
předmět, který musí být spotřebován určitým způsobem, opět zprostředkovaným výrobou samou. Hlad je
hlad, ale hlad, který se tiší vařeným masem pojídaným vidličkou a nožem, je docela jiný hlad, než ten, který
hltá syrové maso s pomocí rukou, nehtů a zubů. Výroba tedy vyrábí nejen předmět spotřeby, nýbrž i
způsob spotřeby, nejen objektivně, nýbrž i subjektivně. Výroba tedy vytváří spotřebitele. [18] 3. Výroba
nejen dodává potřebě materiál, ale dodává také materiálu potřebu. Když spotřeba vystoupí ze své prvotní
www.kmbe.cz
Stránka 7
přírodní hrubosti a bezprostřednosti - a kdyby v ní setrvávala, bylo by to výsledkem toho, že výroba
zůstala trčet v přírodní hrubosti - je sama jako pohnutka zprostředkována předmětem. Potřeba tohoto
předmětu, kterou spotřeba pociťuje, se vytváří jeho vnímáním. Umělecký předmět - a právě tak každý jiný
výrobek - vytváří obecenstvo, které má smysl pro umění a je schopno mít požitek z krásy. Výroba vyrábí
tedy nejen předmět pro subjekt, ale i subjekt pro předmět. Výroba vyrábí tedy spotřebu 1. tím, že jí vytváří
materiál; 2. tím, že určuje způsob spotřeby, 3. tím, že vytváří ve spotřebiteli potřebu, jejímž předmětem
jsou výrobky, které vytváří teprve ona sama. Vyrábí tudíž předmět spotřeby, způsob spotřeby a pohnutku
spotřeby. Právě tak vyrábí spotřeba schopnosti výrobce tím, že jej podněcuje jako potřeba určující účel.
Totožnost mezi spotřebou a výrobou je tedy trojí:
1. Bezprostřední totožnost: Výroba je spotřeba: spotřeba je výroba. [*47] Spotřební výroba.
Produktivní spotřeba. Političtí ekonomové nazývají obojí produktivní spotřebou. Dělají však ještě jeden
rozdíl. První figuruje jako reprodukce; druhá jako produktivní spotřeba. Všechna zkoumání o té první jsou
zkoumání o produktivní nebo neproduktivní práci; zkoumání o té druhé jsou zkoumání o produktivní
nebo neproduktivní spotřebě.
2. Že se každá jeví jako prostředek druhé; je jí zprostředkována, což se vyjadřuje jako jejich
vzájemná závislost; je to pohyb, jímž jsou uváděny ve vzájemný vztah a jeví se sobě navzájem
nepostradatelnými, ale přesto si ještě zůstávají vnější. Výroba vytváří materiál jako vnější předmět pro
spotřebu; spotřeba vytváří potřebu jakožto vnitřní předmět, jako účel pro výrobu. Bez výroby není
spotřeba; bez spotřeby není výroba. To figuruje v ekonomii v mnoha formách.
3. Výroba není jen bezprostředně spotřebou a spotřeba bezprostředně výrobou; ani není výroba
jen prostředkem pro spotřebu a spotřeba účelem pro výrobu, v tom smyslu, že každá dodává druhé její
předmět, výroba vnější předmět spotřebě, spotřeba jen myšlený předmět výrobě; ale každá z nich je nejen
bezprostředně tou druhou a nejen tu druhou zprostředkovává, nýbrž každá z nich vytváří tu druhou tím,
že se dovršuje; vytváří sebe jako tu druhou. Spotřeba dovršuje akt výroby teprve tím, že dovršuje výrobek
jakožto výrobek, že jej ruší, že stravuje jeho samostatně věcnou formu; tím, že schopnosti rozvinuté v
prvním aktu výroby potřebou opakování stupňuje ve zručnost; není tedy jen závěrečným aktem, jímž se
výrobek stává výrobkem, ale také aktem, jímž se výrobce stává výrobcem. Z druhé strany vyrábí výroba
spotřebu tím, že vytváří určitý způsob spotřeby, a dále tím, že vytváří přitažlivost spotřeby, samu
schopnost spotřeby jakožto potřebu. Tato totožnost určená v bodu 3. je v ekonomii mnohostranně
vysvětlena v poměru mezi poptávkou a nabídkou, mezi předměty a potřebami, mezi potřebami
vytvořenými společností a přirozenými potřebami.
Podle toho není pro hegelovce nic jednoduššího než klást výrobu a spotřebu jako totožné. A to
dělali nejen socialističtí beletristé[19], ale [*48] i sami prozaičtí ekonomové, např. Say v té formě, že
zkoumáme-li nějaký národ, je prý jeho výroba jeho spotřebou. Nebo i lidstvo in abstracto. Storch dokázal
Sayovi, že se mýlí,[20] neboť národ např. nespotřebovává svůj výrobek úplně, nýbrž vytváří také výrobní
prostředky atd., fixní kapitál atd. Zkoumat společnost jako jediný subjekt znamená nadto zkoumat ji
nesprávně - spekulativně. U subjektu se jeví výroba a spotřeba jako momenty jednoho aktu. Zde je třeba
zdůraznit jen to nejdůležitější, že zkoumají-li se výroba a spotřeba jako činnosti jednoho subjektu nebo
mnoha individuí, jeví se nesporně jako momenty procesu, v němž je výroba skutečným východiskem, a
proto také převažujícím momentem. Sama spotřeba jakožto nezbytnost, jako potřeba je vnitřním
momentem produktivní činnosti; ta je však východiskem realizace a tudíž i jejím převažujícím momentem,
aktem, v němž celý proces probíhá znovu. Individuum vyrábí předmět a tím, že jej spotřebovává, se opět
vrací do sebe, ale jako individuum produktivní, a samo sebe reprodukující. Tak se spotřeba jeví jako
moment výroby.
Ve společnosti je však výrobcův vztah k výrobku, jakmile je hotov, vnější, a návrat výrobku k
subjektu závisí na výrobcových vztazích k jiným individuím. Nezmocňuje se ho bezprostředně. Také
bezprostřední přivlastnění výrobku není jeho účelem, vyrábí-li ve společnosti. Mezi výrobce a výrobky
vstupuje rozdělování, které určuje společenskými zákony jeho podíl na světě výrobků, vstupuje tedy mezi
výrobu a spotřebu.
Je tedy rozdělování samostatnou sférou vedle výroby a mimo ni?
www.kmbe.cz
Stránka 8
Rozdělování a výroba
b1) Zkoumáme-li obvyklé ekonomie, musí nám být především nápadné, že se v nich všechno klade
dvojitě. Např. v rozdělování figurují pozemková renta, mzda, úrok a zisk, zatímco ve výrobě figurují půda,
práce a kapitál jako činitelé výroby. Co se týče kapitálu [*49] je od počátku zřejmé, že se klade dvojitě, 1.
jako činitel výroby, 2. jako zdroj příjmu; jako určující určité formy rozdělování. Úrok a zisk figurují tudíž
jako takové i ve výrobě, neboť jsou to formy, ve kterých se kapitál zvětšuje, vzrůstá, tedy momenty jeho
výroby samé. Úrok a zisk jakožto formy rozdělování předpokládají kapitál jako činitele výroby. Jsou to
způsoby rozdělování, jejichž předpokladem je kapitál jakožto činitel výroby. Jsou to také způsoby
reprodukce kapitálu.
Mzda je rovněž námezdní práce, jenže zkoumaná v jiné rubrice: určenost, kterou tu práce má
jakožto činitel výroby, se jeví jako určení rozdělování. Kdyby práce nebyla určena jakožto námezdní práce,
pak by se způsob, jakým se podílí na výrobcích, nejevil jakožto mzda, jako např. v otroctví. Konečně
pozemková renta - abychom vzali hned nejvyvinutější formu rozdělování, v níž se na výrobcích podílí
pozemkové vlastnictví - předpokládá jakožto činitele výroby velké pozemkové vlastnictví (vlastně velké
zemědělství), a ne půdu vůbec, právě tak jako mzda nepředpokládá práci vůbec. Vztahy a způsoby
rozdělování se tudíž jeví jen jako rub činitelů výroby. Individuum, které se podílí na výrobě ve formě
námezdní práce, podílí se na výrobcích, na výsledcích výroby ve formě mzdy. Struktura rozdělování je
plně určena strukturou výroby. Rozdělování samo je produktem výroby - nejen co do předmětu, neboť
mohou být rozdělovány jen výsledky výroby, nýbrž i co do formy, neboť určitý způsob podílení se na
výrobě určuje zvláštní formy rozdělování, formu, v níž se každý podílí na rozdělování. Je naprostá iluze
předpokládat ve výrobě půdu, v rozdělování pozemkovou rentu atd.
Ekonomové, jako Ricardo, kterým se nejvíc vytýká, že mají na zřeteli jen výrobu, určili jako
předmět ekonomie výhradně rozdělování,[21] neboť instinktivně pojímali formy rozdělování jakožto
nejurčitější výraz, v němž se fixují činitelé výroby v dané společnosti.
Vůči jednotlivému individuu se ovšem rozdělování jeví jako společenský zákon, který podmiňuje
jeho postavení uvnitř výroby, uvnitř níž vyrábí; jeví se mu tedy, že rozdělování předchází výrobu.
Individuum [*50] nedostává do vínku ani kapitál, ani pozemkové vlastnictví. Je od narození společenským
rozdělováním odkázáno na námezdní práci. Ale samo to, že je na ni odkázáno, je výsledkem toho, že
kapitál, pozemkové vlastnictví existují jako samostatní činitelé výroby.
Zkoumáme-li celé společnosti, zdá se, že rozdělování předchází a určuje výrobu ještě po jedné
stránce, takřka jako předekonomický fakt. Národ-dobyvatel rozděluje půdu mezi ty, kteří ji dobyli, a
zavádí tak určité rozdělení a formu pozemkového vlastnictví; určuje tedy výrobu. Nebo učiní z
podmaněných otroky a učiní tak základem výroby otrockou práci. Nebo nějaký národ rozbije revolucí
velké pozemkové vlastnictví v parcely; dá tedy tímto novým rozdělováním nový charakter výrobě. Nebo
zákonodárství zvěčňuje pozemkové vlastnictví v jistých rodinách nebo rozděluje práci jakožto dědičnou
výsadu, a tak ji fixuje kastovním způsobem. Ve všech těchto případech, a všechny jsou historické, se zdá, že
struktura rozdělování nebyla vytvořena a určena výrobou, nýbrž naopak, že struktura výroby byla určena
rozdělováním.
V nejpovrchnějším pojetí se rozdělování jeví jako rozdělování výrobků, a tím velmi vzdálené
výrobě a quasi samostatné vůči ní. Ale dříve než je rozdělování rozdělováním výrobků, je: 1. rozdělováním
výrobních nástrojů a 2., což je další určení téhož vztahu, je rozdělováním členů společnosti mezi různé
druhy výroby. (Zařazení individuí pod určité výrobní vztahy.) Rozdělování výrobků je zřejmě jen
výsledkem tohoto rozdělování, které je zahrnuto uvnitř výrobního procesu samého a určuje strukturu
výroby. Zkoumat výrobu bez ohledu na toto rozdělování, které je v ní zahrnuto, je zřejmě prázdná
abstrakce, zatímco naopak rozdělování výrobků je dáno samo sebou spolu s tímto rozdělováním, které
původně tvořilo moment výroby. Ricardo, který se snažil pochopit moderní výrobu v její určité sociální
struktuře a který je ekonomem výroby par excellence, prohlašuje právě proto za vlastní téma moderní
ekonomie nikoli výrobu, nýbrž rozdělování.[22] Z toho je opět vidět mělkost ekonomů, kteří líčí výrobu jako
věčnou pravdu, kdežto dějiny vypovídají do oblasti rozdělování.
www.kmbe.cz
Stránka 9
[*51] Jaký poměr k výrobě má toto rozdělování, které ji samo určuje, to je zřejmě otázka, která
spadá do rámce výroby. Kdyby někdo řekl, že přinejmenším tehdy, když výroba musí vycházet z nějakého
rozdělování výrobních nástrojů, předchází rozdělování v tomto významu výrobu, tvoří její předpoklad,
pak je třeba na to odpovědět, že výroba má vskutku své podmínky a předpoklady, které tvoří její
momenty. Ty se mohou zpočátku jevit jako přirozeně vzniklé. Procesem výroby samé se přeměňují z
přirozeně vzniklých v dějinné, a jestliže se pro některé období jeví jako přirozený předpoklad výroby, byly
pro jiné jejím historickým výsledkem. Uvnitř výroby se ustavičně mění. Např. použití strojů změnilo
rozdělování jak výrobních nástrojů, tak výrobků. Tak moderní velké pozemkové vlastnictví je výsledkem
jak moderního obchodu a moderního průmyslu, tak výsledkem aplikace průmyslu na zemědělství.
Všechny výše nadhozené otázky se redukují koneckonců na to, jak působí na výrobu všeobecné
historické poměry a jaký je poměr výroby k historickému vývoji vůbec. Tato otázka zřejmě patří do
podrobného výkladu výroby samé.
Avšak v této triviální formě, v níž jsou nadhozeny výše, mohou být odbyty stejně stručně. Při
všech výbojích jsou tři možnosti. Národ-dobyvatel podřídí podmaněné svému vlastnímu způsobu výroby
(např. Angličané v Irsku v tomto století, částečně v Indii); nebo nechají dosavadní způsob trvat dál a
spokojí se jen s tributem (např. Turci a Římané); nebo dojde k vzájemnému působení, z něhož vznikne
něco nového, syntéza (zčásti při germánských výbojích). Ve všech případech způsob výroby, ať už národadobyvatele, nebo přemožených, nebo ten, který vzejde ze splynutí obou, určuje nové rozdělování, které
nastoupí.[23] Ačkoli se toto nové rozdělování jeví jako předpoklad pro nové období výroby, je samo opět
produktem výroby, a to nejen historické všeobecně, nýbrž určité historické výroby.
Např. Mongolové při pustošení Ruska si počínali přiměřeně svému způsobu výroby, totiž
pastevectví, pro něž jsou hlavní podmínkou velké neobydlené prostory. Germánští barbaři, pro které bylo
tradičním [*52] způsobem výroby obdělávání půdy nevolníky a izolovaný život na venkově, mohli podrobit
těmto podmínkám římské provincie tím snáze, že koncentrace pozemkového vlastnictví, k níž tam došlo,
už úplně převrátila dřívější poměry v zemědělství.
Je tradiční představou, že v jistých obdobích se žilo jen z loupeže. Ale aby se mohlo loupit, musí tu
být něco, co lze loupit, tedy výroba. A sám způsob loupeže je opět určen způsobem výroby. Např.
stockjobbing nation nemůže být oloupen stejným způsobem jako pastevecký národ.[24]
V otrokovi je loupen přímo výrobní nástroj. Ale pak musí mít výroba země, pro kterou je loupen,
takovou strukturu, aby připouštěla otrockou práci, nebo (jako v Jižní Americe [25] atd.) musí být vytvořen
způsob výroby odpovídající otrokovi.
Zákony mohou zvěčnit nějaký výrobní nástroj, např. půdu, v jistých rodinách. Tyto zákony
dostávají ekonomický význam jen tehdy, je-li velké pozemkové vlastnictví v souladu se společenskou
výrobou, jako např. v Anglii. Ve Francii se provozovala zemědělská malovýroba, přestože tu bylo velké
pozemkové vlastnictví, a proto bylo velké pozemkové vlastnictví revolucí rozbito. Ale zvěčnění parcelace
např. s pomocí zákonů? Přes tyto zákony se vlastnictví znovu koncentruje. Vliv zákonů, směřujících k
upevnění vztahů rozdělování, a tím jejich působení na výrobu, je třeba určit zvlášť. [26]
c1) KONEČNĚ SMĚNA A OBĚH
Směna a výroba
Oběh sám je jen určitý moment směny nebo také směna vzatá ve své totalitě.
Pokud je směna jen zprostředkující moment mezi výrobou a rozdělováním, které je jí určeno, na
jedné straně, a spotřebou na druhé [*53] straně, ale spotřeba sama se jeví jako moment výroby, potud jej
směna zahrnuta ve výrobě jako moment.
Předně je jasné, že směna činností a schopností, která se děje ve výrobě samé, k ní přímo patří a
tvoří její podstatnou stránku. Totéž platí za druhé o směně výrobků, pokud je prostředkem k provedení
hotového výrobku určeného pro bezprostřední spotřebu. Potud je směna sama aktem zahrnutým ve
výrobě. Za třetí je takzvaná exchange mezi dealers a dealers [27] co do své organizace právě tak zcela
www.kmbe.cz
Stránka 10
určena výrobou, jako sama vyrábějící činnost. Směna se jeví jako nezávislá vedle výroby, jako lhostejná
vůči ní jen v posledním stadiu, kde se výrobek bezprostředně směňuje pro spotřebu. Ale 1. není směna bez
dělby práce, ať už je tato dělba přirozeně vzniklá, anebo sama už dějinným výsledkem; 2. soukromá směna
předpokládá soukromou výrobu; 3. intenzita směny, stejně jako její extenze, stejně jako její způsob, je
určena vývojem a strukturou výroby. Např. směna mezi městem a venkovem; směna na venkově, ve městě
atd. Směna se tak jeví ve všech svých momentech buď jako přímo zahrnutá ve výrobě, nebo jako jí určená.
Výsledek, k němuž docházíme, není to, že výroba, rozdělování, směna, spotřeba jsou totožné,
nýbrž že všechny tvoří články totality, rozdíly uvnitř jednoty. Výroba přesahuje jak sebe samu v
protikladném určení výroby, tak i jiné momenty. Od ní začíná proces vždy znovu. To, že směna a spotřeba
nemohou být tím, co přesahuje, je samozřejmé. Totéž platí o rozdělování jakožto rozdělování výrobků.
Jako rozdělování činitelů výroby je pak samo momentem výroby. Určitá výroba určuje tedy určitou
spotřebu, rozdělování, směnu, určité vzájemné vztahy těchto různých momentů. Ovšem i výroba ve své
jednostranné formě je sama zase určována ostatními momenty. Rozšiřuje-li se např. trh, tj. sféra směny,
roste výroba co do rozsahu a zároveň se hlouběji dělí. Se změnou rozdělování se mění výroba; např. s
koncentrací kapitálu, různým rozdělením obyvatelstva mezi město a venkov atd. A konečně je výroba
určována potřebami spotřeby. Dochází k vzájemnému působení mezi různými momenty. Tak je tornu u
každého organického celku.
3. METODA POLITICKÉ EKONOMIE
[*54] Zkoumáme-li danou zemi politicko-ekonomicky, začínáme jejím obyvatelstvem, jeho
rozdělením na třídy, mezi město, venkov, moře, mezi různá odvětví výroby, vývozem a dovozem, roční
výrobou a spotřebou, cenami zboží atd.
Zdá se správné začínat tím, co je reálné a konkrétní, skutečným předpokladem, tedy např. v
ekonomii obyvatelstvem, které je základem a subjektem celého společenského výrobního aktu. Ale při
bližším zkoumání se ukazuje, že je to nesprávné. Obyvatelstvo je abstrakce, jestliže např. opominu třídy, z
nichž se skládá. A tyto třídy jsou opět prázdné slovo, neznám-li prvky, na kterých jsou založeny, např.
námezdní práci, kapitál atd. Ty předpokládají směnu, dělbu práce, ceny atd. Např. kapitál není ničím bez
námezdní práce, bez hodnoty, peněz, ceny atd. Kdybych tedy začal obyvatelstvem, byla by to chaotická
představa celku a bližším určením bych analyticky docházel ke stále jednodušším pojmům; od
konkrétního v představě ke stále hubenějším abstrakcím, až bych došel k nejjednodušším určením. Odtud
by pak bylo třeba nastoupit opět zpáteční cestu, až bych došel znovu zpět k obyvatelstvu, tentokrát však
ne jako k chaotické představě celku, nýbrž jako k bohaté totalitě S mnoha určeními a vztahy. První cesta je
ta, kterou nastoupila ekonomie historicky při svém vzniku. Např. ekonomové 17. století začínají vždycky
živým celkem, obyvatelstvem, národem, státem, několika státy atd.; ale končí vždycky tím, že analýzou
vynajdou některé určující abstraktní, všeobecné vztahy, jako dělbu práce, peníze, hodnotu atd. Jakmile
byly tyto jednotlivé momenty víceméně fixovány a abstrahovány, začaly ekonomické systémy, které
postupují od jednoduchého, jako je práce, dělba práce, potřeba, směnná hodnota, až ke státu, ke směně
mezi národy a k světovému trhu. Toto je zřejmě vědecky správná metoda. Konkrétní je konkrétní, protože
je to shrnutí mnoha určení, tedy jednota rozmanitého. V myšlení se to tudíž jeví jako proces shrnování,
jako výsledek, a ne východisko, ačkoli to je skutečné východisko, a tudíž i východisko [*55] nazírání a
představy. Při první cestě se plná představa vypařuje v abstraktní určení; při druhé cestě vedou abstraktní
určení k reprodukci konkrétního cestou myšlení. Hegel zabředl tedy do té iluze, že chápal reálno jako
výsledek myšlení, které se v sobě shrnuje, sobě se prohlubuje a samo od sebe se pohybuje, [28] zatímco
metoda postupu od abstraktního ke konkrétnímu je pro myšlení pouze způsob, jak si osvojit konkrétní a
reprodukovat je jako duchovně konkrétní. Ale to naprosto není proces vzniku konkrétního samého. Např.
nejjednodušší ekonomická kategorie, třeba směnná hodnota, předpokládá obyvatelstvo, obyvatelstvo
vyrábějící v určitých poměrech; a také jistý druh rodinného nebo obecného či státního systému atd.
Nemůže nikdy existovat jinak než jako abstraktní, jednostranný vztah už daného konkrétního živého
celku. Jako kategorie existuje naproti tomu směnná hodnota od pradávna. Pro vědomí tedy - a filosofické
vědomí je takto určeno - pro něž je pojmové myšlení skutečným člověkem a pojmový svět jako takový
teprve skutečnem - jeví se tudíž pohyb kategorií jako skutečný akt výroby - který bohužel dostává jen
popud zvenčí - jehož výsledkem je svět;[29] a toto je - je to však opět tautologie - správné potud, že
konkrétní totalita, jakožto myšlenková totalita, jakožto myšlenkové konkrétno, je fakticky produktem
www.kmbe.cz
Stránka 11
myšlení, pojmového chápání; naprosto však ne produktem pojmu, myslícího a sebe sama rodícího mimo
nazírání a představu nebo nad nimi, nýbrž je to zpracování nazírání a představ v pojmy. Celek tak, jak se
jeví v hlavě jakožto myšlenkový celek, je produktem myslící hlavy, která si osvojuje svět jediným pro ni
možným způsobem, způsobem, který se liší od uměleckého, náboženského nebo prakticky duchovního
osvojování tohoto světa. Reálný subjekt trvá nadále, jako předtím, mimo hlavu ve své samostatnosti;
pokud se totiž hlava chová jen spekulativně, jen teoreticky. I při teoretické metodě musí být tudíž subjekt,
společnost, jako předpoklad vždy před představou.
Nemají však tyto jednoduché kategorie také nezávislou historickou nebo přirozenou existenci
před konkrétnějšími? Ça dépend. Např. Hegel začíná filosofii práva správně držbou [30] jako
nejjednodušším [*56] právním vztahem subjektu. Ale neexistuje žádná držba před rodinou nebo vztahy
nadvlády a poroby, což jsou vztahy mnohem konkrétnější. Naproti tornu by bylo správné říci, že existují
rodiny, kmenové celky, které ještě jen mají v držbě, ale nemají vlastnictví. Jednodušší kategorie se tedy jeví
jako vztah jednoduchých rodinných nebo kmenových společenství v poměru k vlastnictví. Ve vyšší
společnosti se tato kategorie jeví jako jednodušší vztah vyvinutější organizace. Ale vždy se předpokládá
konkrétní substrát, jehož vztahem je držba. Lze si představit jednotlivého divocha, který má něco v držbě.
Ale potom není držba právní vztah. Je nesprávné, že držba se historicky vyvíjí v rodinu. [31] Naopak, držba
vždy předpokládá tuto „konkrétnější právní kategorii“. I pak by ovšem platilo alespoň tolik, že jednoduché
kategorie jsou výrazem vztahů, za nichž se mohlo realizovat nevyvinuté konkrétno, aniž ještě založilo
mnohostrannější vztah nebo poměr, který je duchovně vyjádřen v konkrétnější kategorii; kdežto
vyvinutější konkrétno podržuje tutéž kategorii jakožto podřízený vztah. Peníze mohou existovat a
existovaly historicky dříve než kapitál, dříve než banky, dříve než námezdní práce atd. Po této stránce lze
tedy říci, že jednodušší kategorie může vyjadřovat vládnoucí vztahy méně vyvinutého celku nebo
podřízené vztahy vyvinutějšího celku, které historicky už existovaly dříve, než se celek rozvinul po té
stránce, která je vyjádřena v konkrétnější kategorii. Potud by chod abstraktního myšlení, které postupuje
od nejjednoduššího ke složitému, odpovídal skutečnému historickému procesu.
Z druhé strany lze říci, že jsou velmi vyvinuté, ale přesto historicky nezralejší společenské formy,
za nichž se vyskytují nejvyšší formy ekonomie, např. kooperace, rozvinutá dělba práce atd., aniž existují
nějaké peníze, např. Peru.[32] Ani u slovanských občin nevystupují peníze a směna, která je podmiňuje buď
vůbec, anebo málo uvnitř jednotlivých občin, nýbrž na jejich hranici, ve styku s jinými občinami; vůbec je
nesprávné klást směnu dovnitř občin jako původně konstituující prvek. Objevuje se zpočátku naopak ve
vzájemném vztahu různých občin, dříve než mezi členy uvnitř téže občiny. Dále: ačkoli [*57] peníze hrají
velmi brzy a všestranně svou úlohu, přesto ve starověku připadají jako převládající prvek jen
jednostranně určeným národům, obchodním národům. A dokonce i v nejvzdělanějším starověku, u Řeků a
Římanů, se plné rozvinutí peněz, které se v moderní buržoazní společnosti předpokládá, objevuje jen v
období jejich úpadku. Tato zcela jednoduchá kategorie se tedy historicky objevuje ve své plné intenzitě až
v nejvyvinutějších stavech společnosti. Naprosto neproniká všemi ekonomickými vztahy. Např. v římské
říši v době jejího největšího rozvoje zůstala základem naturální daň a naturální dávka. Peněžní systém se
tam plně rozvinul vlastně jen v armádě.[33] Nikdy se také nezmocňuje celku práce. A tak, ačkoli jednodušší
kategorie možná historicky existovala před konkrétnější, může ve svém plném intenzívním a extenzívním
rozvinutí patřit právě jen k složitější formě společnosti, kdežto konkrétnější kategorie se plněji rozvinula v
méně vyvinuté společenské formě.
Práce se zdá být zcela jednoduchou kategorií. Také představa práce v této obecnosti - jako práce
vůbec - je prastará. Ale přesto je „práce“, pojata ekonomicky v této jednoduchosti, právě tak moderní
kategorie jako vztahy, které tuto jednoduchou abstrakci plodí. Např. monetární systém klade bohatství
ještě zcela objektivně, jako věc mimo sebe v penězích. Oproti tomuto stanovisku bylo velkým pokrokem,
jestliže manufakturní anebo komerční systém přenáší zdroj bohatství z předmětu do subjektivní činnosti do komerční a manufakturní práce - i když stále ještě chápe tuto činnost samu pouze omezeně jako
činnost tvořící peníze. Proti tomuto systému stojí systém fyziokratický, který pokládá za práci vytvářející
bohatství určitou formu práce - zemědělství - a objekt sám už nevidí v peněžním přestrojení, nýbrž jako
produkt vůbec, jako všeobecný výsledek práce. A tento produkt je díky omezenému charakteru činnosti
stále ještě produkt určený přírodou - produkt zemědělství, produkt půdy par excellence.
Adam Smith učinil obrovský krok kupředu tím, že odvrhl jakoukoli určenost činnosti vytvářející
bohatství - práce jako taková, ani manufakturní, ani obchodní, ani zemědělská, ale jedna jako druhá. S
www.kmbe.cz
Stránka 12
abstraktní [*58] obecností činnosti vytvářející bohatství už také obecnost předmětu určeného jako
bohatství, produkt vůbec, čili zase práce vůbec, ale jako minulá, zpředmětněná práce. Jak těžký a velký byl
tento přechod, je vidět z toho, jak Adam Smith sám tu a tam znovu upadá do fyziokratického systému.
Mohlo by se tedy zdát, že tím byl nalezen jen abstraktní výraz pro nejjednodušší a nejstarší vztah, v němž
lidé - ať v jakékoli formě společnosti - vystupují jako vyrábějící. Z jedné strany je to správné. Z druhé
nikoli. Lhostejnost vůči určitému druhu práce předpokládá velmi vyvinutou totalitu skutečných druhů
práce, z nichž už žádná není taková, aby všechno ovládala. Tak vznikají nejobecnější abstrakce vůbec jen
při nejbohatším konkrétním vývoji, kdy se jedno jeví společné mnohým, obecné všem. Potom už není
možné, aby to bylo myšleno jen ve zvláštní formě. Z druhé strany není tato abstrakce práce vůbec jen
duchovním výsledkem konkrétní totality prací. Lhostejnost vůči určité práci odpovídá formě společnosti, v
níž individua snadno přecházejí z jedné práce do druhé a určitý druh práce je pro ně náhodný a tudíž
lhostejný. Práce se zde stala nejen v kategorii, nýbrž ve skutečnosti prostředkem k vytváření bohatství
vůbec a přestala být jakožto určení srostlá s individui ve zvláštnosti. Nejvyvinutější je takovýto stav v
nejmodernější formě jsoucna buržoazních společností - ve Spojených státech. Zde se tedy nejdříve stává
prakticky pravdou abstrakce kategorie „práce“, „práce vůbec“, práce sans phrase, toto východisko
moderní ekonomie. Tedy nejjednodušší abstrakce, kterou moderní ekonomie staví do čela a která
vyjadřuje prastarý vztah platný pro všechny formy společnosti, se v této abstrakci přesto jeví pravdou jen
jako kategorie nejmodernější společnosti. Mohlo by se říci, že to, co se ve Spojených státech jeví jako
historický produkt - tato lhostejnost vůči určité práci - jeví se např. u Rusů jako přirozená schopnost. Je to
však po čertech rozdíl, mají-li barbaři schopnost, že se jich dá použít ke všemu, či zda civilizovaní lidé
používají sami sebe ke všemu. A pak u Rusů této lhostejnosti vůči určenosti práce prakticky odpovídá
tradiční připoutanost ke zcela určité práci, ze které je vytrhávají jen vnější vlivy.
[*59] Tento příklad práce ukazuje pádně, jak i nejabstraktnější kategorie přes svou platnost - právě
v důsledku své abstraktnosti - pro všechny epochy jsou přesto v samé určenosti této abstrakce právě tak
produktem historických vztahů a mají plnou platnost jen pro tyto vztahy a uvnitř nich.
Buržoazní společnost je nejvyvinutější a nejrozmanitější historická organizace výroby. Kategorie,
které vyjadřují její vztahy, pochopení její struktury, dovolují proto zároveň proniknout do struktury a
výrobních vztahů všech zaniklých forem společnosti, z jejichž trosek a prvků je vybudována, jejichž
nepřekonané zbytky částečně ještě vleče s sebou dál, přičemž pouhé náznaky se vyvinuly k plnému
významu atd. Anatomie člověka je klíč k anatomii opice. Náznakům něčeho vyššího u nižších druhů
živočichů lze naproti tomu porozumět jen tehdy, je-li to vyšší samo už známo. Tak buržoazní ekonomie
poskytuje klíč k antické atd. Naprosto však ne tím způsobem, jak to chápou ekonomové, kteří stírají
všechny historické rozdíly a ve všech formách společnosti vidí formy buržoazní. Můžeme porozumět
obroku, desátku atd., známe-li pozemkovou rentu. Nesmíme je však ztotožňovat. Protože dále je buržoazní
společnost sama jen protikladnou formou vývoje, setkáváme se v ní často se zcela zakrslými nebo dokonce
travestovanými vztahy dřívějších forem. Např. obecní vlastnictví. Je-li tedy pravda, že kategorie buržoazní
ekonomie obsahují pravdu platnou pro všechny ostatní formy společnosti, je nutno to brát jen cum grano
salis. Mohou je obsahovat rozvinuté, zakrnělé, zkarikované apod., vždycky v podstatně odlišné podobě.
Takzvaný historický vývoj tkví vůbec v tom, že se poslední forma dívá na předešlé jako na své předstupně
a chápe je vždycky jednostranně, protože je zřídka a jen za zcela určitých podmínek schopna kritizovat
samu sebe - nemluví se tu ovšem o takových historických obdobích, která se sama považují za dobu
úpadku. Křesťanské náboženství bylo schopné napomoci objektivnímu porozumění dřívějším mytologiím
teprve tehdy, když jeho sebekritika byla hotova do určitého stupně, abychom tak řekli δυνάμει [*31].
Tak dospěla buržoazní ekonomie k porozumění feudální, antické, orientální společnosti
teprve tehdy, až začala sebekritika buržoazní společnosti. Pokud buržoazní ekonomie neupadá do
mytologizování, při němž se úplně ztotožňuje s minulostí, její kritika dřívější společnosti, zejména
feudální, s níž ještě musela přímo bojovat, se podobala kritice, kterou křesťanství provádělo vůči
pohanství nebo také protestantství vůči katolictví.
[*60]
Jako vůbec u každé historické, sociální vědy je třeba při postupu ekonomických kategorií mít stále
na zřeteli, že jak ve skutečnosti, tak v hlavě je dán subjekt, zde moderní buržoazní společnost, a že tudíž
kategorie vyjadřují formy jsoucna, určení existence, často jen jednotlivé stránky této určité společnosti,
tohoto subjektu, a že tedy také pro vědu naprosto nezačíná teprve tam, od kdy se mluví o ní jako takové. To
je třeba mít na zřeteli, protože nám to současně dává do rukou rozhodující dělítko. Např. se zdá, že není
www.kmbe.cz
Stránka 13
nic přirozenějšího než začít pozemkovou rentou, pozemkovým vlastnictvím, protože je vázáno na půdu,
zdroj veškeré výroby a veškerého jsoucna, a na první formu výroby všech do jisté míry upevněných
společností - na zemědělství. Ale nic by nebylo nesprávnější. Ve všech formách společnosti je to nějaká
určitá výroba, která vykazuje všem ostatním jejich postavení a vliv, a tudíž i její vztahy určují postavení a
vliv všech ostatních. Je to všeobecné osvětlení, do něhož jsou ponořeny všechny ostatní barvy a které je
modifikuje v jejich zvláštnosti. Je to zvláštní éter, který určuje specifickou váhu veškerého jsoucna, které v
něm vzniká. Např. u pasteveckých národů. (Pouze lovecké a rybářské národy leží mimo onen bod, kde
začíná skutečný vývoj.) U nich se sporadicky vyskytuje jistá forma obdělávání půdy. Tím je určeno
pozemkové vlastnictví. Je společné a podržuje tuto formu ve větší či menší míře podle toho, zda tyto
národy ve větší či menší míře ještě lpí na své tradici, např. obecní vlastnictví u Slovanů. U národů s
usedlým zemědělstvím - tato usedlost je už vysoký stupeň - kde zemědělství převládá, jako v antické a
feudální společnosti, má sám průmysl a jeho organizace a ty formy vlastnictví, které jí odpovídají, ve větší
či menší míře charakter pozemkového [*61] vlastnictví; je buď zcela závislý na zemědělství, jako u starých
Římanů, nebo jako ve středověku, napodobuje ve městě a v jeho vztazích organizaci venkova. Sám kapitál
ve středověku - pokud to není čistý peněžní kapitál - má jakožto tradiční řemeslnický nástroj atd. atd.
tento charakter pozemkového vlastnictví. V buržoazní společnosti je tomu naopak. Zemědělství se čím dál
tím víc stává pouhým odvětvím průmyslu a je zcela ovládáno kapitálem. Právě tak pozemková renta. Ve
všech formách, kde vládne pozemkové vlastnictví, převažují ještě přírodní vztahy. V těch, kde vládne
kapitál, převažuje společenský historicky vytvořený prvek. Pozemkovou rentu nelze pochopit bez
kapitálu. Kapitál však lze pochopit bez pozemkové renty. Kapitál je všeovládající ekonomická moc
buržoazní společnosti. Musí tvořit východisko i konečný bod a musí být vyložen dříve než pozemkové
vlastnictví. Teprve když obojí bylo prozkoumáno zvlášť, musí být prozkoumán jejich vzájemný vztah.
Bylo by tedy nepřípustné a nesprávné probírat ekonomické kategorie za sebou v tom pořadí, v
němž byly rozhodující historicky. Jejich pořadí je spíš určeno jejich vzájemným vztahem v moderní
buržoazní společnosti a tento vztah je právě opačný než ten, který se jeví jako přirozený nebo odpovídající
posloupnosti historického vývoje. Nejde o poměr, který ekonomické vztahy historicky zaujímají ve sledu
různých forem společnosti. Tím méně jde o jejich pořadí „v ideji“ (Proudhon) (zplesnivělé představě
historického pohybu). Jde o jejich strukturu uvnitř moderní buržoazní společnosti.
Ryzost (abstraktní určenost), v níž se jeví obchodní národy - Féničané, Kartaginci - ve starověku,
je právě dána samou převahou zemědělských národů. Kapitál jako obchodní nebo peněžní kapitál se jeví
právě v této abstrakci, kde kapitál ještě není vládnoucím elementem společností. Lombarďané a Židé
zaujímají totéž postavení vůči středověkým společnostem, které provozovaly zemědělství.
Jako další příklad různého postavení, které zaujímají tytéž kategorie na různých stupních
společnosti: jedna z posledních forem buržoazní společnosti: joint-stock companies. Objevují se však také
na jejím [*62] počátku ve velkých privilegovaných a monopolem vybavených obchodních společnostech.
Sám pojem národního bohatství se sem tam objevuje u ekonomů 17. století tak - tato představa se
částečně udržuje i u ekonomů 18. století -‚ že bohatství se vytváří pouze pro stát, jeho moc pak závisí na
tomto bohatství.[34] To byla ještě neuvědoměle pokrytecká forma, v níž se bohatství samo a jeho výroba
ohlašuje jako účel moderních států a státy jsou ještě pokládány jen za prostředek k výrobě bohatství.
Rozdělení provést zřejmě takto: 1. obecně abstraktní určení, která tudíž víceméně přísluší všem formám
společnosti, ale v tom smyslu, jak byl vyložen výše, 2. kategorie, které tvoří vnitřní strukturu buržoazní
společnosti a na nichž spočívají základní třídy. Kapitál, námezdní práce, pozemkové vlastnictví. Jejich
vzájemný vztah. Město a venkov. Tři velké společenské třídy. Směna mezi nimi. Oběh. Úvěr (soukromý). 3.
Ztvárnění buržoazní společnosti ve formě státu. Zkoumáno ve vztahu k sobě samému. „Neproduktivní“
třídy. Daně. Státní dluh. Veřejný úvěr. Obyvatelstvo. Kolonie. Vystěhovalectví. 4. Mezinárodní vztahy
výroby. Mezinárodní dělba práce. Mezinárodní směna. Vývoz a dovoz. Směnečný kurs. 5. Světový trh a
krize.[35]
www.kmbe.cz
Stránka 14
4. VÝROBA
Výrobní prostředky a výrobní vztahy, výrobní vztahy a směnné vztahy, formy státu a formy vědomí
v poměru k výrobním a směnným vztahům, právní vztahy a rodinné vztahy.
Notabene k bodům, o nichž je třeba se tu zmínit a na něž se nesmí zapomenout:
1. Válka se rozvinula dříve než mír; způsob, jak se válkou a v armádách atd. jisté ekonomické
vztahy, jako námezdní práce, užívání strojů atd. vyvinuly dříve než uvnitř buržoazní společnosti. Stejně tak
[33]
[*63] vztah mezi produktivní silou a směnnými vztahy je obzvlášť názorný v armádě.
2. Poměr dosavadního ideálního dějepisectví k reálnému. Zejména takzvané kulturní dějiny, staré
dějiny náboženství a států. (Při této příležitosti lze také říci něco o různých způsobech dosavadního
dějepisectví. Takzvané objektivní. Subjektivní (morální aj.). Filosofické.)
3. Druhořadé a třetiřadé, vůbec odvozené, přenesené, nepůvodní výrobní vztahy. Zde působení
mezinárodních vztahů.
4. Výtky, že toto pojetí je materialismus. Vztah k naturalistickému materialismu.
5. Dialektika pojmů produktivní síla (výrobní prostředek) a výrobní vztah, dialektika, její hranice je
třeba určit a která neruší reálné rozdíly.[36]
6. Nerovný poměr vývoje materiální výroby např. k umělecké produkci. Vůbec pojem pokroku
nepojímat v obvyklé abstrakci. Moderní umění atd. Tato disproporce není ještě tak důležitá a tak těžko
pochopitelná jako ve sféře prakticko-sociálních vztahů. Např. u vzdělání. Poměr Spojených států k Evropě.
Ale vlastní obtížný bod, který je zde třeba rozebrat, je ten, jak se výrobní vztahy jakožto právní vztahy
začínají nerovnoměrně vyvíjet. Tedy např. poměr římského soukromého práva (v trestním a veřejném
právu to není tolik) k moderní výrobě.
7. Toto pojetí se jeví jako nutný vývoj. Avšak oprávněnost náhody. Jak. (Též svoboda aj.) (Působení
komunikačních prostředků. Světové dějiny neexistovaly vždy; dějiny jakožto světové dějiny výsledkem.)
8. Východiskem je ovšem přírodní určenost; subjektivně a objektivně. Kmeny, rasy atd.
U umění je známo, že určitá období jeho rozkvětu nemají žádný vztah k všeobecnému vývoji
společnosti, tedy ani k vývoji materiální základny, která je zároveň jakousi kostrou její organizace. Např.
Řekové ve srovnání s moderními nebo také Shakespeare. U některých forem umění, např. u eposu, se
dokonce uznává, že nemohou být vytvořeny ve své klasické podobě tvořící epochu světových dějin,
jakmile se objevuje umělecká produkce jako taková; že tedy v oblasti umění samého jsou jisté významné
umělecké útvary možné jen na nevyvinutém [*64] stupni vývoje umění. Je-li tornu tak uvnitř oblasti umění
ve vztahu různých druhů umění, je už méně nápadné, že je tornu stejně ve vztahu celé oblasti umění k
všeobecnému vývoji společnosti. Obtíž je jen ve všeobecném pojetí těchto rozporů. Jakmile jsou
specifikovány, jsou už vysvětleny.
Vezměme např. poměr řeckého umění a pak Shakespeara k přítomnosti. Je známo, že řecká
mytologie je nejen zbrojnici řeckého umění, nýbrž i jeho půdou. Je názor na přírodu a na společenské
poměry, o nějž se opírá řecká fantazie a tedy i řecké (umění), možný se selfaktory a železnicemi,
lokomotivami a elektrickými telegrafy? Co je Vulkán proti firmě Roberts a spol., Jupiter proti hromosvodu
a Hermes proti Crédit mobilier? Veškerá mytologie přemáhá a ovládá a utváří přírodní síly v
představivosti a představivostí: mizí tedy se skutečnou vládou nad těmito přírodními silami. Co s Fámou,
když tu je Printing House Square? Řecké umění předpokládá řeckou mytologii, tj. přírodu a společenské
formy, zpracované bezděčně uměleckým způsobem lidovou fantazií. To je jeho materiál. Ne kterákoli
mytologie, tj. ne kterékoli bezděčné umělecké zpracování přírody (zde se přírodou rozumí všechno
předmětné, tedy včetně společnosti). Egyptská mytologie nemohla být nikdy půdou nebo mateřským
lůnem řeckého umění. Ale rozhodně mytologie. Tedy rozhodně ne vývoj společnosti, který vylučuje
www.kmbe.cz
Stránka 15
jakýkoli mytologický poměr k přírodě, jakýkoli mytologizující poměr k ní; který tedy vyžaduje od umělce
fantazii nezávislou na mytologii.[37]
Z druhé strany: je možný Achilles se střelným prachem a olovem? Či vůbec „Iliada“ s tiskařským
lisem nebo dokonce tiskařským strojem? Neumlkají nutně zpěvy, zkazky a múzy s tiskařským lisem, tedy
nezanikají tím nezbytné podmínky epické poezie?
Ale obtíž nespočívá v tom pochopit, že řecké umění a epos jsou vázány na jisté formy
společenského vývoje. Obtíž je v tom, že nám ještě stále poskytují umělecký požitek a v určitém smyslu
platí jako norma a nedostižný vzor.
Muž se nemůže znovu stát dítětem, jinak zdětinští. Ale což ho [*65] netěší naivita dítěte a což se
nemusí sám na vyšším stupni snažit reprodukovat svou pravdu? Neožívá v dětské povaze v každé epoše
její vlastní charakter ve své přirozené pravdivosti? Proč by historické dětství lidstva tam, kde se
nejkrásněji rozvinulo, nemělo na nás působit svým věčným půvabem jako stupeň, který se už nikdy
nevrátí? Bývají nevychované děti a přemoudřelé děti. Mnohé ze starých národů patří do této kategorie.
Normálními dětmi byli Řekové. Půvab jejich umění pro nás není v rozporu s nevyvinutým společenským
stupněm, na němž vyrostlo. Je spíše jeho výsledkem a je nerozlučně spjat S tím, že nezralé společenské
podmínky, za nichž vzniklo a jedině mohlo vzniknout, se nemohou nikdy vrátit.
www.kmbe.cz
Stránka 16
KAPITOLA O PENĚZÍCH (ČÁST 1)
[*68] „Kapitola o penězích“ zahrnuje sešit I a prvních sedm stránek sešitu II. Sešit I vznikl v říjnu 1857,
Marx však neuvedl datum.
[* 6 9 ]
ALFRED DARIMON: O REFORMĚ BANK. PAŘÍŽ 1856. [3 8 ]
„Všechno zlo pochází z toho, že se trvá na zachování nadvlády drahých kovů v cirkulaci a ve
směně.“ (Str. 1, 2.)
Začíná opatřeními, k nimž sáhla Francouzská banka v říjnu 1855, aby zabránila postupnému
klesání své pokladní hotovosti (str. 1, 2). Chce nám podat statistický přehled o stavu této banky za
posledních šest měsíců, které předcházely jejím říjnovým opatřením. Proto srovnává její zásobu zlata v
prutech za každý z těchto šesti měsíců s „pohyb portfeje“[*32], tj. s masou diskontů, které provedla
(cenných papírů směnek, které jsou v jejím portfeji). Číslo vyjadřující hodnotu cenných papírů, které jsou v
držení banky, „reprezentuje“ podle Darimona „větší či menší potřebu jejích služeb, kterou pociťuje
veřejnost anebo, což vychází nastejno, potřeby cirkulace“ (str. 2). Vychází to nastejno? Ale vůbec ne. Kdyby
masa cenných papírů předložených k diskontu byla totožná s „potřebami cirkulace“, peněžního oběhu ve
vlastním smyslu slova, byl by oběh bankovek nutně určen masou diskontovaných směnek. Tento pohyb
však zpravidla nejen nebývá paralelní, nýbrž zhusta je opačný. Masa diskontovaných směnek a její kolísání
vyjadřují potřeby úvěru, zatímco masa obíhajících peněz je určena úplně jinými vlivy. Kdyby byl Darimon
chtěl dojít k nějakým závěrům o oběhu, byl by musel především vedle rubriky o zásobách zlata v prutech a
vedle rubriky o diskontovaných směnkách postavit rubriku o sumě obíhajících bankovek. Je nabíledni, že
mluvit o potřebách oběhu předpokládalo především zjistit kolísání [*70] ve skutečném oběhu. Vynechání
tohoto nezbytného článku srovnání prozrazuje ihned diletantské břídilství a záměrné směšování potřeb
úvěru s potřebami oběhu peněz - směšování, na němž se ve skutečnosti zakládá celé tajemství
proudhonovské moudrosti. (Výkazy o úmrtnosti, v nichž by figurovaly na jedné straně nemoci, na druhé
straně úmrtí, ale na porody by se zapomnělo.) Ty dvě rubriky, které Darimon podává (viz str. 3), rubrika o
zásobě kovů v bance od dubna do září na jedné a pohyb jejího portfeje na druhé straně, vyjadřují pouze
tautologický fakt, který nepotřebuje statistické ilustrace, že tou měrou, jak se do banky ukládaly směnky,
které z ní měly odčerpat kovy, se její portfej plnil směnkami a z jejích sklepů se vytrácely kovy. A dokonce
ani tato tautologie, kterou chce Darimon dokázat svou tabulkou, v ní není vyjádřena jasně. Tabulka naopak
ukazuje, že zásoba kovů v bance poklesla od 12. dubna do 13. září 1855 zhruba o 144 miliónů, zatímco
papíry v jejím portfeji vzrostly zhruba o 108 miliónů [*33]. Pokles zlatých zásob tedy převýšil o 36
miliónů[*34] přírůstek diskontovaných cenných papírů. Totožnost obou pohybů bere za své na tomto
celkovém výsledku pětiměsíčního[*35] pohybu. Přesnější srovnání čísel nám ukazuje další inkongruence.
Zásoba kovů v bance
Papíry diskontované bankou
12. dubna - 432 614 798 fr.[*36]
12. dubna - 322 904 314 fr.[*37]
10. května - 420 914 029 fr.[*38]
10. května - 310 744 926 fr.[*39]
[*71] Jinými slovy: od 12. dubna do 10. května klesá zásoba kovů o 11 700 769, zatímco položka
cenných papírů klesá[*40] o 12 159 388; tj. úbytek[*41] cenných papírů převyšuje pokles zásoby kovů zhruba
o půl miliónu (458 619 fr.). Opačný fakt, ale v daleko překvapivějším měřítku se ukazuje, srovnáme-li
měsíc květen s měsícem červnem:
10. května - 420 914 029[*42]
10. května - 310 744 926[*43]
14. června - 407 769 813
14. června - 310 369 439
Zásoba kovů klesla podle toho od 10. května do 14. června o 13 144 216 fr. [*44] Vzrostly její cenné
papíry ve stejné míře? Právě naopak, v téže době poklesly o 375 487 fr. [*45] Nemáme tu tedy už jen
www.kmbe.cz
Stránka 17
kvantitativní nepoměr při poklesu na jedné straně a vzestupu na druhé straně. Sám nepřímý poměr obou
pohybů zmizel. Enormní pokles na jedné straně provází relativně slabý pokles na druhé straně.
14. června - 407 769 813
14. června - 310 369 439
12. července - 314 629 614
12. července - 381 699 257[*46]
Srovnání měsíců června a července ukazuje pokles zásoby kovů o 93140199 a přírůstek cenných
papírů o 71 329 818[*47], tj. pokles zásoby kovů je o 21 810 381 fr.[*48] větší než přírůstek portfeje.
12. července - 314629614
12. července - 381699257[*49]
9. srpna - 338784444
9. srpna - 458689605
[*72] Vidíme vzestup na obou stranách, u zásoby kovů o 24 154 830, u portfeje mnohem
významnější přírůstek o 76 990 348 fr.[*50]
<Papíry diskontované bankou>
9. srpna - 338784444
9. srpna - 458689605
13. září - 288645334[*51]
<13. září> - 431390563[*52]
Pokles zásoby kovů o 50 139 110 fr.[*53] je tu provázen poklesem cenných papírů o 27 299 042
(Přes restrikční opatření Francouzské banky se do prosince 1855 její pokladní hotovost opět
zmenšila o 24 miliónů.)
fr.[54]
Co platí pro Petra, platí i pro Pavla. Pravdy, které vyplývají z postupného srovnání šesti měsíců, si
mohou činit stejný nárok na správnost jako pravdy, které vyplývají z páně Darimonova srovnání obou
koncových bodů řady. A co ukazuje toto srovnání? Pravdy, které se navzájem popírají. - Jednou[*55] růst
portfeje, provázený poklesem zásoby kovů, ale tak, že pokles zásoby kovů je větší než růst [*56] portfeje
(měsíc červen až červenec). Třikrát[*57] pokles zásoby kovů provázený poklesem portfeje, ale tak, že pokles
portfeje se dvakrát nekryje s poklesem zásoby kovů (měsíc květen až červen a srpen až září) a jednou je
pokles portfeje větší než pokles zásoby kovů, a nakonec jednou vzestup zásoby kovů a vzestup portfeje,
ale tak, že první se nekryje s druhým. Pokles na jedné straně, vzestup na druhé straně; pokles na obou
stranách; vzestup na obou stranách; tedy všechno, jen ne neměnný zákon, především žádná nepřímá
úměrnost, dokonce [*73] ani ne vzájemné působení, protože pokles portfeje není příčinou poklesu zásoby
kovů, a růst portfeje nemůže být příčinou růstu zásoby kovů. Nepřímá úměrnost a vzájemné působení
není zjištěno ani izolovaným srovnáním, které Darimon provádí mezi prvním a posledním měsícem.
Jestliže se růst portfeje o 108 miliónů[*58] rozchází s poklesem zásoby kovů o 144 miliónů, zbývá ještě
možnost, že mezi vzestupem na jedné straně a poklesem na druhé straně neexistuje žádný kauzální nexus.
Statistická ilustrace, místo aby dala odpověď, nadhodila spíš množství vzájemně se křížících otázek, místo
jednoho problému celou kopu. Problémy by ve skutečnosti zmizely, jakmile by pan Darimon vedle rubriky
zásoby kovů a portfeje (diskontovaných papírů) postavil ještě rubriky oběhu bankovek a depozit. Menší
pokles na straně zásoby kovů než růst portfeje by se vysvětlil tím, že depozita kovů ve stejné době vzrostla
nebo že část bankovek vydaných při diskontu nebyla směněna za kov, nýbrž zůstala v oběhu, nebo
konečně, že vydané bankovky nezvýšily oběh, ale vrátily se ihned ve formě depozit nebo při placení
propadlých směnek. Pokles zásoby kovů provázený menším poklesem portfeje by se vysvětlil tím, že byla
z banky stažena depozita anebo že jí byly předloženy bankovky k výměně za kov, a tak byl její vlastní
diskont omezen držiteli stažených depozit nebo držiteli bankovek směněných za kov. A konečně menší
pokles zásoby kovů, provázený menším poklesem portfeje, by se vysvětlil stejnými důvody (nebereme tu
vůbec zřetel na odliv způsobený nahrazováním stříbrných peněz uvnitř země, protože Darimon jejich
nahrazování nezahrnuje do své úvahy). Avšak rubriky, které by se tak vysvětlily jedna druhou, by byly
také dokázaly to, co se dokázat nemělo, že totiž uspokojení rostoucích obchodních potřeb banky
nepodmiňuje nutně vzrůst oběhu jejích bankovek, že zmenšení nebo zvětšení tohoto oběhu neodpovídá
www.kmbe.cz
Stránka 18
zmenšení nebo zvětšení její zásoby kovů, že banka nekontroluje masu oběžných prostředků atd. - To
všechno jsou výsledky, které se panu Darimonovi [*74] nehodily do krámu. Ve snaze rychle a hlasitě vyslovit
své předpojaté mínění, že mezi kovovou základnou banky, reprezentovanou její zásobou kovů, a
potřebami oběhu, reprezentovanými podle jeho názoru portfejem, je protiklad, vytrhává dvě rubriky z
nutného celku, takže ztrácejí v této izolaci jakýkoli smysl nebo svědčí nanejvýš proti němu. Zdrželi jsme se
u tohoto faktu[39], abychom na jednom příkladu ukázali, jakou hodnotu mají statistické a pozitivní ilustrace
proudhonovců. Místo aby jim ekonomická fakta sloužila k prověření jejich teorií, dokazují, že se s fakty
nevyrovnávají, aby si s nimi mohli pohrávat. Způsob, jak si s nimi hrají, naopak ukazuje, jak vzniká jejich
teoretická abstrakce.
Sledujme Darimona dále.
Jakmile Francouzská banka viděla, že její zásoba kovů klesla o 144 miliónů a její portfej vzrostl o
108 miliónů[*59], sáhla 4. a 18. října 1855 k ochranným opatřením ve prospěch svých sklepů a proti svému
portfeji. Zvýšila postupně diskont ze 4 na 5 a z 5 na 6% a zkrátila lhůtu splatnosti směnek předložených k
diskontu z 90 na 75 dní. Jinými slovy: ztížila podmínky, za nichž dávala svůj kov k dispozici obchodu. Co to
dokazuje? „Dokazuje to,“ říká Darimon, „že banka, která je organizována podle dnešních zásad, tj. je
založena na nadvládě zlata a stříbra, se vyhýbá službě veřejnosti právě v okamžiku, kdy veřejnost její
služby nejvíc potřebuje.“[40] Potřeboval pan Darimon svá čísla k tomu, aby dokázal, že nabídka zdražuje
své služby tou měrou, jak na ni poptávka vznáší nároky (a zároveň ji předstihuje)? A neřídí se panstvo,
které vůči bance reprezentuje „veřejnost“, týmiž „příjemnými životními návyky“[41]? A lidumilní
obchodníci s obilím, kteří předkládali bance směnky, aby dostali bankovky, bankovky směnili za zlato
banky, zlato banky vyměnili za obilí z ciziny a toto obilí z ciziny za peníze francouzské veřejnosti, ti snad
vycházeli z myšlenky, že - když teď veřejnost potřebuje hlavně obilí -je jejich povinností prodávat obilí
laciněji, anebo naopak zaútočili na banku, [*75] aby využili růstu cen obilí, nesnází veřejnosti a nepoměru
mezi její poptávkou a nabídkou? A banka má být z tohoto všeobecného ekonomického zákona vyňata? To
je nápad! Ale dnešní organizace bank nese už patrně s sebou, že zlato musí být nashromážděno v tak
velikém množství, aby tento kupní prostředek, který by mohl být národu při nedostatku obilí velmi
užitečný, byl odsouzen k nečinnosti, aby se kapitál, který by měl procházet plodnými proměnami ve
výrobě, stal neproduktivním a zahálejícím základem oběhu. V tomto případě by tedy šlo o to, že za nynější
organizace bank je neproduktivní zásoba kovů větší než její nezbytné minimum, protože úspora zlata a
stříbra v oběhu nebyla ještě zredukována na ekonomickou mez. Šlo o větší nebo menší množství na stejné
základně. Ale otázka by tím ze socialistické výšiny klesla na rovinu buržoazní praxe, na níž ji najdeme u
většiny anglických buržoazních odpůrců Anglické banky. Jaký úpadek! Či snad nejde o větší či menší
úsporu kovu pomocí bankovek a jiných bankovních zařízení, nýbrž o úplné opuštění kovového základu?
Ale k tomu nestačí ani statistická pohádka, ani její morální naučení. Má-li banka, ať už za jakýchkoli
okolností, posílat do zahraničí v případě nouze drahé kovy, musí tyto kovy napřed nashromáždit, a má-li je
cizina přijmout výměnou za své zboží, musejí si uhájit svou nadvládu.
Příčiny, které připravily banku o drahé kovy, byly podle Darimona neúroda, a proto i nutnost
dovozu obilí ze zahraničí.[42] Zapomíná na nedostatečnou sklizeň hedvábí a na nutnost nakupovat velké
množství hedvábí v Číně. Dále Darimon říká: velké a četné podniky, které byly spjaty s posledními měsíci
pařížské průmyslové výstavy.[43] Zapomíná opět na velké spekulace a podniky v zahraničí, do kterých se
pouštěla Crédit mobilier a její konkurenti, aby dokázali, jak říká Isaac Péreire, že francouzský kapitál má v
porovnání s jinými kapitály pozoruhodně kosmopolitní ráz, stejně jako francouzský jazyk v porovnání s
jinými jazyky.[44] K tomu ještě neproduktivní výdaje způsobené válkou na Východě: půjčka 750 miliónů.
Na jedné straně tedy velký a neočekávaný výpadek ve dvou nejvýznamnějších odvětvích [*76] francouzské
výroby! Na druhé straně neobvyklé vynaložení francouzského kapitálu na zahraničních trzích v podnicích,
které rozhodně nepřinesly bezprostřední ekvivalent a z nichž některé možná nebudou nikdy krýt ani své
výrobní náklady! Aby se mohl krýt na jedné straně pokles domácí výroby dovozem, a na druhé straně
vzrůst průmyslového podnikání v zahraničí, k tomu nebylo zapotřebí oběhových znaků, které slouží k
výměně ekvivalentů, ale ekvivalentu samého, nebylo třeba peněz, ale kapitálu. Úbytek francouzské domácí
produkce rozhodně nebyl ekvivalentem za zaměstnání francouzského kapitálu v zahraničí.
Předpokládejme, že Francouzská banka by se neopírala o kovový základ a že by cizina byla ochotna
přijmout francouzský ekvivalent nebo kapitál v jakékoli formě, nejen ve specifické formě drahých kovů.
Nemusela by banka stejně zvýšit podmínky diskontu právě ve chvíli, kdy „veřejnost“ nejvíc stála o její
služby? Bankovky, v nichž eskontuje směnky této veřejnosti, nejsou teď nic jiného než poukázky na zlato a
www.kmbe.cz
Stránka 19
stříbro. Za našeho předpokladu by to byly poukázky na zásoby výrobků národa a na bezprostřední
možnosti využití jeho pracovní síly: to první je omezené, to druhé se dá rozmnožit jen ve velmi
konkrétních hranicích a v určitých časových obdobích. Naproti tornu stroj na výrobu papíru je
nevyčerpatelný a může působit jako kouzelný proutek. Ve stejné době, kdy neúroda obilí a nedostatečná
sklizeň hedvábí enormně zmenšily přímo směnitelné bohatství národa, fixují železniční, těžební a jiné
podniky mimo vlastní území toto přímo směnitelné bohatství ve formě, která nevytváří žádný
bezprostřední ekvivalent a která je tedy prozatím pohlcuje bez náhrady! Přímo směnitelné bohatství
národa, schopné oběhu, které lze poslat do ciziny, se tedy nutně zmenšilo! Na druhé straně neomezený
růst bankovních poukázek. Bezprostřední důsledek: vzestup cen výrobků, surovin a práce. Na druhé
straně pokles ceny bankovních poukázek. Banka by nerozmnožila národní bohatství jako švihnutím
kouzelného proutku, Jen by úplně běžnou operací znehodnotila své vlastní papíry. A spolu s tímto
znehodnocením by se prudce ochromila výroba! Ale ne, ozývá se náš proudhonovec. Naše [*77] nová
organizace bank by se nespokojila negativní zásluhou, že odstranila kovový základ a všechno ostatní
nechala při starém. Vytvořila by zcela nové výrobní i směnné podmínky, působila by tedy za zcela jiných
předpokladů. Nerevolucionovalo svého času výrobní podmínky i zavedení dnešních bank? Byl by snad bez
koncentrace úvěru, která se uskutečnila zavedením bank, bez státní renty, která se tím vytvořila v
protikladu k pozemkové rentě - tak vznikly finance v protikladu k pozemkovému vlastnictví, finanční
kapitál[*60] v protikladu k pozemkovému kapitálu[*61] - byl by bez této nové oběhové instituce možný vznik
velkého moderního průmyslu, byly by možné akciové společnosti atd. a tisíceré formy obíhajících papírů,
které jsou právě tak produkty, jako výrobními podmínkami moderního obchodu a moderního průmyslu?
Dostali jsme se tu k základní otázce, která už nesouvisí s naším východiskem. Obecně by zněla
takto: Je možné změnou v nástroji oběhu - v organizaci oběhu - revolucionovat stávající výrobní vztahy a
jim odpovídající poměry v rozdělování? A další otázka: Je možné se pouštět do takové přeměny oběhu,
aniž bychom se dotkli stávajících výrobních vztahů a společenských vztahů na nich založených? Kdyby
každá taková přeměna oběhu sama zase předpokládala změny ostatních výrobních podmínek a
společenské převraty, pak by se ovšem rázem zhroutilo učení, které navrhuje umělé zásahy do oběhu, aby
se na jedné straně vyhnulo násilnému charakteru změn, a na druhé straně z těchto změn samých nedělá
předpoklad, ale naopak postupný výsledek přeměny oběhu. Už nesprávnost tohoto základního
předpokladu by dokazovala stejné nepochopení vnitřní souvislosti výrobních, rozdělovacích i oběhových
vztahů. Historický příklad, o kterém jsme se zmínili výše, přirozeně nemůže být rozhodující, protože
moderní úvěrové instituce byly právě tak účinkem jako příčinou koncentrace kapitálu, jsou pouze jejím
momentem, a koncentrace [*78] majetku se může urychlit právě tak nedostatkem oběhu (např. ve starém
Římě), jako usnadněním oběhu. Dále by bylo třeba prozkoumat, nebo by to spíš spadalo do obecné otázky,
mohou-li různé civilizované formy peněz - kovové peníze, papírové peníze, úvěrové peníze, pracovní
peníze (tyto jako socialistická forma) - dosáhnout toho, co se po nich žádá, aniž by zrušily sám výrobní
vztah vyjádřený v kategorii peněz, a zda to na druhé straně zase není požadavek, který sám sebe ruší,
chceme-li se formální přeměnou nějakého vztahu přenést přes jeho podstatné podmínky. Různé formy
peněz mohou lépe odpovídat společenské výrobě na různých stupních, jedna forma může odstranit
zlořády, na něž jiná forma nestačí; avšak žádná z nich, pokud zůstávají formami peněz a pokud peníze
zůstávají podstatným výrobním vztahem, nemůže zrušit rozpory inherentní peněžnímu vztahu; může je
jen v té či oné formě reprezentovat. Žádná forma námezdní práce nemůže překonat zlořády námezdní
práce samé, i když jedna může překonat zlořády druhé. Jedna páka může odpor matérie v klidu překonat
lépe než druhá. Všechny jsou založeny na tom, že odpor trvá. Tuto obecnou otázku o vztahu oběhu k
ostatním výrobním vztahům je možno přirozeně nadhodit až nakonec. Podezřelé je to, že Proudhon a spol.
ji ani nevytyčují v čisté formě, že o tom jen příležitostně řeční. Místa, kde je o tom nějaká zmínka, bude
třeba vždycky důkladně projít.
Už z Darimonových prvních vět vyplývá, že plně ztotožňuje peněžní oběh a úvěr, což je
ekonomicky nesprávné. (Crédit gratuit[*62] je mimochodem jen licoměrně šosácká a nesmělá forma teze:
La propriété c’est le vol.[*63] Místo aby dělníci kapitalistům kapitál vzali, mají být kapitalisté donuceni k
tomu, aby jim ho dali.)[45] K tomu je také třeba se vrátit.
Ve zpracovávaném tématu došel Darimon jen k tomu, že banky, které obchodují s úvěrem, stejně
jako obchodníci, kteří obchodují se zbožím nebo dělníci, kteří obchodují se svou prací, prodávají [*79] dráže,
když poptávka stoupá v poměru k nabídce, tj. zhoršují své služby veřejnosti právě ve chvíli, kdy je
www.kmbe.cz
Stránka 20
veřejnost nejvíc potřebuje. Viděli jsme, že banka si tak počínat musí, ať už vydává bankovky směnitelné
nebo nesměnitelné.
Postup Francouzské banky v říjnu 1855 vyvolal „halasný pokřik“ (str. 4) a „velkou diskusi“ mezi ní
a mluvčími veřejnosti. Darimon podává resumé z této diskuse nebo předstírá, že je podává. Budeme ho
zde sledovat jen příležitostně, protože jeho resumé ukazuje slabiny obou odpůrců, kteří neustále odbočují
a nedrží se věci. Je to tápání v povrchních příčinách. Každý z odpůrců co chvíli odhodí svou zbraň a chopí
se jiné. Jednomu ani druhému se nepodaří udeřit, nejen proto, že neustále střídají zbraně, jimiž by se měli
bít, ale také proto, že sotva se utkají na jednom poli, už prchají na jiné.
Od roku 1806 do roku 1855 nebyl ve Francii zvýšen diskont na 6%: nepřetržitě po 50 let jsou
směnky splatné nejpozději za 90 dní.[46]
Slabina, kterou má obrana banky v Darimonově podání, i jeho vlastní nesprávná představa
vychází najevo např. z tohoto místa jeho fiktivního dialogu.
Odpůrce banky říká: „Díky svému monopolu disponujete úvěrem a regulujete jej. Tváříte-li se
přísně, eskontní bankéři vás nejen napodobují, ale ještě přehánějí vaši přísnost… Vaše opatření
zablokovala obchody.“ (Str. 5.)
Banka na to říká, a to dokonce „pokorně“: „Co mám dělat? pokorně říká banka… Mám-li se
zabezpečit před cizinou, musím se zabezpečit i před krajany… Především je nutné zabránit unikání
kovových peněz, bez nichž nic nejsem a nic nezmohu.“ (Str. 5.)
Bance se přisuzuje pošetilost. V autorově podání banka obchází tuto otázku, utíká se k obecné
frázi, aby se jí mohlo odpovědět obecnou frází. Banka sdílí v tomto dialogu Darimonovu iluzi, že na základě
svého monopolu skutečně reguluje úvěr. Fakticky začíná moc banky teprve tam, kde moc soukromých
„eskontérů“ končí, tedy ve chvíli, kdy její moc je sama značně omezena. Stačí, aby se banka ve chvíli, kdy je
na peněžním trhu uspokojivý stav a každý eskontuje [*80] za 21/2%, zastavila na 5%, a eskontní bankéři,
místo aby ji napodobili, odeskontují jí všechny obchody před nosem. Nikde se to neukázalo názorněji než v
dějinách Anglické banky po vydání zákona z roku 1844, který z ní udělal v diskontním obchodě atd.
skutečného soupeře soukromých bankéřů. Aby si v obdobích uspokojivého peněžního trhu zajistila podíl,
a to rostoucí podíl na diskontním obchodě, musela Anglická banka neustále snižovat diskont nejen na
sazbu soukromých bankéřů, ale často i pod ni. Její „regulování úvěru“ je tedy třeba brát cum grano salis,
kdežto Darimon si svou pověrečnou víru v bezpodmínečnou kontrolu banky nad peněžním trhem a
úvěrem bere za východisko zkoumání.
[VÝVOZ ZLATA A KRIZE]
Místo aby kriticky zkoumal podmínky její skutečné moci nad peněžním trhem, chytá se ihned
fráze, že pro ni jsou kovové peníze vším a že musí zabránit jejich odlivu do ciziny. Profesor z Collège de
France (Chevalier) odpovídá: „Zlato a stříbro jsou zboží jako každé jiné… Její kovová rezerva je dobrá jen k
tomu, aby se mohla v naléhavých případech poslat do ciziny za nákupy.“ Banka odpovídá: „Kovové peníze
nejsou zboží jako každé jiné; je to nástroj směny a z tohoto titulu požívají té výsady, že předpisují zákony
všem ostatním zbožím.“ Tu skočí Darimon soupeřům do řeči: „Této výsadě, jíž požívají zlato a stříbro, totiž
že jsou jedinými autentickými nástroji oběhu a směny, musíme tedy přičíst nejen nynější krizi, nýbrž i
periodické obchodní krize.“ Abychom se vyhnuli všem nepříjemnostem krizí, „stačilo by, aby zlato a
stříbro bylo zboží jako každé jiné, anebo, přesněji řečeno, aby každé zboží bylo nástrojem směny s týmž
postavením (au même titre) (z téhož titulu) jako zlato a stříbro; aby se výrobky směňovaly opravdu za
výrobky.“ (Str. 5-7.)
Jak povrchně je tu podána sporná otázka! Vydává-li banka poukázky na peníze (bankovky) a
dluhopisy na kapitál, splatné ve zlatě (stříbře) (depozita), rozumí se samo sebou, že může snášet a trpět
pokles svých kovových zásob jen do určitého stupně, pak na to musí reagovat. To nemá co dělat s teorií
kovových peněz. K Darimonově učení o krizi se ještě vrátíme.[47]
V části „Stručná historie krizí oběhu“[48] vynechává pan Darimon anglickou krizi z let 1809 až
1811 a omezuje se jen na to, že k roku 1810 zaznamenává jmenování Výboru pro drahé kovy, a za rok
[*81]
www.kmbe.cz
Stránka 21
1811 zase vynechává skutečnou krizi (která začala v roce 1809) a omezuje se na konstatování, že Dolní
sněmovna přijala rezoluci, podle níž „znehodnocení bankovek oproti drahým kovům nepramení ze
znehodnocení papírových peněz, nýbrž ze zdražení drahých kovů“, a na Ricardův pamflet zastávající
opačné tvrzení, z něhož prý vyplývá závěr: „Peníze ve svém nejdokonalejším stavu jsou papírové peníze“
(str. 22, 23). Krize z let 1809 a 1811 tady byly důležité, protože banka tehdy vydávala nesměnitelné
bankovky; krize tedy v žádném případě nevznikaly ze směnitelnosti bankovek za zlato (kov), a v žádném
případě se jim tedy nedalo zabránit odstraněním této směnitelnosti. Darimon se přes tyto skutečnosti,
které odporují jeho učení o krizích, přenáší lehce jako pták. Chytá se Ricardova aforismu, který nemá s
vlastním předmětem pamfletu - znehodnocením bankovek - nic společného. Ignoruje fakt, že Ricardovo
učení o penězích je plně vyvráceno i se svými nesprávnými předpoklady, že banka kontroluje počet
obíhajících bankovek, že množství oběživa určuje ceny, zatímco naopak ceny určují množství oběživa atd.
Za doby Ricardovy nebyly ještě detailní studie o jevech peněžního oběhu. [49] To jen mimochodem.
Zlato a stříbro jsou zboží jako každé jiné. Zlato a stříbro nejsou zboží jako každé jiné: jako
všeobecný nástroj směny jsou zbožím privilegovaným a právě na základě této výsady degradují ostatní
zboží. To je poslední analýza, na niž Darimon redukuje tento antagonismus. Odstraňte výsady zlata a
stříbra, degradujte je do postavení všeho ostatního zboží, rozhoduje Darimon v poslední instanci. Tak se
zbavíte specifického zla zlatých a stříbrných peněz nebo bankovek směnitelných za zlato a stříbro.
Odstraníte všechno zlo. Anebo naopak povyšte všechno zboží na úroveň monopolu, který zatím měly
výlučně zlato a stříbro. Ponechte papeže, ale udělejte papeže z každého. Odstraňte peníze tím, že uděláte
peníze z každého zboží a že je obdaříte [*82] specifickými vlastnostmi peněz. Tady je právě otázka, zda sám
problém není nesmyslný a zda tedy nemožnost řešení není už v podmínkách daných úkolem. Odpověď
může často záležet jen v kritice otázky a může být často řešena už jen tím, že popře samu otázku. Skutečná
otázka zní takto: Nevynucuje si sama buržoazní soustava směny specifický směnný nástroj? Nevytváří
nutně zvláštní ekvivalent pro všechny hodnoty? Jedna forma tohoto směnného nástroje či tohoto
ekvivalentu může být pohodlnější, vhodnější, může být spojena s menšími obtížemi než druhá. Ale obtíže,
které vyplývají z existence zvláštního nástroje směny, zvláštního a přece všeobecného ekvivalentu, by se
musely reprodukovat v každé formě, i když různým způsobem. Tuto otázku Darimon samozřejmě plný
nadšení přechází. Odstraňte peníze, ale zároveň je neodstraňujte! Odstraňte výlučnou výsadu, kterou mají
zlato a stříbro ve svém výlučném postavení jako peníze, ale udělejte peníze z každého zboží, tj. dejte všem
zbožím jednu společnou vlastnost, která odloučeně od této výlučnosti už neexistuje.
Při odlivu drahých kovů se fakticky projevuje rozpor, který Darimon pojímá a řeší jen povrchně.
Ukazuje se, že zlato a stříbro nejsou zboží jako každé jiné, a moderní ekonomie náhle s hrůzou shledává, že
čas od času vždy znovu upadá do předsudků merkantilní soustavy. Angličtí ekonomové se pokoušejí řešit
tuto obtíž jistým rozlišením. V obdobích peněžních krizí, říkají, že nežádá zlato a stříbro jakožto peníze,
zlato a stříbro jako mince, nýbrž zlato a stříbro jako kapitál. Zapomínají dodat: kapitál, ale kapitál v určité
formě zlata a stříbra. Kdyby se dal kapitál vyvážet v jakékoli formě, proč by pak docházelo k odlivu právě
tohoto zboží, zatímco většina ostatního zboží se znehodnocuje pro nedostatek odlivu?
Uvažme určité příklady: odliv způsobený neúrodou jedné z hlavních potravin (např. obilí) uvnitř
země, neúrodou v cizině a tedy zdražením některého z dovážených hlavních spotřebních předmětů (např.
čaje); odliv způsobený neúrodou rozhodujících průmyslových surovin (bavlny, vlny, hedvábí, lnu); odliv
způsobený přemírou dovozu (vlivem spekulace, války atd.). Náhrada za náhlý či trvalý [*83] úbytek (obilí,
čaje, bavlny, lnu atd.) okrádá národ v případě neúrody uvnitř země dvojnásobně. Část jeho vynaloženého
kapitálu nebo práce není reprodukována - to je skutečný úbytek produkce. Část reprodukovaného
kapitálu se musí vydat, aby se vyplnila tato mezera, a to část, která není v jednoduchém aritmetickém
poměru k úbytku, protože chybějící produkt stoupá a musí stoupat v důsledku menší nabídky a větší
poptávky na světovém trhu. Je nutno přesně prozkoumat, jak by vypadaly tyto krize bez ohledu na peníze
a jaké určení do nich vnášejí za daných poměrů peníze. (Hlavní případy jsou neúroda obilí a nadměrný
dovoz. Válka je samozřejmá, protože bezprostředně ekonomicky znamená totéž, jako kdyby národ část
svého kapitálu hodil do vody.)
Případ neúrody obilí: Vezmeme-li jeden národ ve srovnání s druhým, je jasné, že jeho kapitál
(nejen jeho skutečné bohatství) se zmenšil, je to tak jasné, jako že sedlák, který spálil těsto na chleba a
musí ho nyní koupit u pekaře, je chudší o částku, za kterou nakoupil. Zdá se, že ve vlastní zemi ponechává
vzestup cen obilí - pokud jde o hodnotu - všechno při starém. Nechme teď stranou, že zmenšené množství
www.kmbe.cz
Stránka 22
obilí násobené vyšší cenou se za skutečné neúrody nikdy nerovná normálnímu množství násobenému
nižší cenou. Dejme tornu, že se v Anglii produkuje jen 1 kvarter a tento 1 kvarter dosahuje téže ceny jako
dříve 30 miliónů kvarterů pšenice. Nepřihlížíme-li k tomu, že by národu chyběly prostředky k reprodukci
života i k reprodukci obilí, předpokládáme-li pracovní den nutný k reprodukci jednoho kvarteru = a,
směňoval by a X 30 miliónů pracovních dnů (výrobní náklady) za 1 X a pracovních dnů (výrobek);
produktivní síla jeho kapitálu by se třicetmiliónkrát zmenšila a zmenšila by se i suma hodnot, které má
země, protože každý pracovní den by byl třicetmiliónkrát znehodnocen. Každá Část kapitálu reprezentuje
nyní už jen 1/30000000 své dřívější hodnoty, svého ekvivalentu ve výrobních nákladech, ačkoli by se v
daném případě nominální hodnota kapitálu země (nehledě na znehodnocení půdy) o nic nezmenšila,
protože zmenšená hodnota ostatních výrobků by byla přesně vykompenzována [*84] zvýšenou hodnotou
jednoho kvarteru pšenice. Zvýšení ceny pšenice o třicetimiliónový násobek by bylo výrazem stejného
znehodnocení všech ostatních výrobků. Ostatně je toto rozlišení mezi vlastní zemí a zahraničím naprosto
iluzorní. Tak, jak se národ, který utrpěl ztrátu obilí, chová k cizímu národu, od něhož kupuje, tak se chová
každý jedinec v národě k pachtýři či k obchodníku s obilím. Mimořádná částka, které musí použít k nákupu
obilí, znamená přímé zmenšení jeho kapitálu, prostředků, jimiž může disponovat.
Abychom nezatemňovali otázku nepodstatnými činiteli, musíme předpokládat zemi, která má
svobodný obchod s obilím. I kdyby bylo dovezené obilí stejně laciné jako obilí domácí, byl by národ chudší
o kapitál nereprodukovaný pachtýři. Už pro tento předpoklad dováží země vždycky tolik cizího obilí, kolik
se dá dovést za normální cenu. Vzrůst dovozu tedy předpokládá zvýšení ceny.
Zvýšení ceny obilí znamená pokles cen všeho ostatního zboží. Zvýšené výrobní náklady
(reprezentované cenou), za něž se dostane 1 kvarter obilí, znamenají zmenšenou produktivitu kapitálu,
který existuje ve všech ostatních formách. Mimořádné částce, za kterou bylo nakoupeno obilí, musí
odpovídat minus v nákupu všech ostatních výrobků, a už proto také pokles jejich cen. Ať s kovovými či
jakýmikoli jinými penězi nebo bez nich, národ by se octl v krizi, která by postihla nejen obilí, nýbrž i
všechna ostatní výrobní odvětví, protože by se nejen nesporně zmenšila jejich produktivita, znehodnotila
cena jejich produkce ve srovnání s hodnotou určenou normálními výrobními náklady, ale znehodnotily by
se i všechny smlouvy, obligace atd., které jsou založeny na průměrných cenách výrobků. Tak například je
třeba dodat x měřic obilí na státní dluh, ale výrobní náklady těchto x měřic obilí v určitém poměru
vzrostly. Naprosto nezávisle na penězích by se tedy národ octl ve všeobecné krizi. Nejen bez ohledu na
peníze, ale i na směnnou hodnotu výrobků by se výrobky znehodnotily, produktivita národa by se snížila,
zatímco veškeré jeho ekonomické poměry jsou založeny na průměrné produktivitě jeho práce.
Krize způsobená neúrodou obilí tedy rozhodně nebyla vyvolána odlivem drahých kovů, i když
se může rozšířit překážkami, které jsou tomuto odlivu kladeny.
[*85]
Rozhodně nelze také říci s Proudhonem, že krize vzniká z toho, že autentickou hodnotu v
protikladu k ostatním zbožím mají jedině drahé kovy; neboť vzestup ceny obilí znamená v nejbližší
instanci jen to, že při směně se musí za dané množství obilí dát víc zlata či stříbra, tj. že cena zlata a stříbra
v poměru k ceně obilí klesla. Zlato a stříbro tedy sdílejí znehodnocení v poměru k obilí se vším ostatním
zbožím, žádná výsada je před tím nezachrání. Znehodnocování zlata a stříbra proti obilí je totožné se
stoupáním ceny obilí {to není úplně správné. Kvarter obilí stoupne z 50 na 100 šil., tedy o 100%, ale
bavlněné zboží klesne o 80%. Stříbro kleslo proti obilí jen o 50, bavlněné zboží kleslo proti němu (v
důsledku klesající poptávky atd.) o 80%. To znamená, že ceny jiného zboží klesají o víc, než o kolik
stoupají ceny obilí. Stává se však i opak. Například v posledních letech, kdy cena obilí dočasně stoupla o
100%, průmyslové výrobky ani nenapadlo, aby klesaly ve stejném poměru, jak pokleslo zlato proti obilí.
Tato okolnost se pochopitelně nedotýká obecné teze.} Nedá se ani tvrdit, že by zlato mělo výsadu v tom, že
jeho kvantum jakožto mince je přesně a autenticky určeno. Tolar (stříbro) zůstává za všech okolností
tolarem. Stejně tak zůstává měřice pšenice měřicí a loket plátna loktem.
Znehodnocení většiny zboží (včetně práce) a z toho vyplývající krizi v případě značné neúrody
obilí nelze tedy primitivně přičítat na vrub vývozu zlata, protože znehodnocení a krize by nastaly, i kdyby
se nevyváželo vůbec žádné domácí zlato a nedováželo cizí obilí. Krize se prostě redukuje na zákon
poptávky a nabídky, který, jak známo, působí v oblasti základních potřeb - v celonárodním měřítku vzato mnohem vyhraněněji a energičtěji než ve všech ostatních oblastech. Vývoz zlata není příčinou obilní krize,
nýbrž obilní krize je příčinou vývozu zlata.
www.kmbe.cz
Stránka 23
Jen ve dvou směrech se o zlatu a stříbru, vezmou-li se samy o sobě, [*86] může tvrdit, že zasahují do
krize a zhoršují její symptomy: 1. pokud by vývoz zlata ztěžovaly předpisy o kovech, na něž jsou banky
vázány; pokud tedy opatření, které banka proti tomuto vývozu zlata podniká, nepříznivě působí na oběh
uvnitř země; 2. pokud je vývoz zlata nutný proto, že cizí země nechtějí přijmout kapitál v žádné jiné formě
než ve formě zlata.
Obtíž č. 2 může trvat nadále, i když je obtíž č. 1 odstraněna. Anglická banka získala tuto zkušenost
právě v období, kdy byla zákonem zmocněna vydávat nesměnitelné bankovky. Bankovky klesly proti zlatu
v prutech, ale stejně tak klesla mincovní cena zlata proti ceně zlata v prutech. Zlato se stalo proti bankovce
zvláštním druhem zboží. Dá se říci, že bankovka zůstala závislá na zlatu natolik, nakolik nominálně
reprezentovala určité kvantum zlata, které za ni de facto nebylo možno vyplatit. Zlato zůstalo jejím
jmenovatelem, ačkoli se podle zákona už nedala v bance za toto množství zlata vyměnit.
[SMĚNITELNOST A OBĚH BANKOVEK]
Není zřejmě pochyby (?) (musí se prozkoumat později a není to přímo součástí této otázky) [50], že
pokud papírové peníze odvozují své pojmenování od zlata (tak například pětilibrová bankovka je
papírovým reprezentantem 5 sovereignů), směnitelnost bankovky ve zlato zůstává pro ni ekonomickým
zákonem, ať ten už politicky existuje nebo ne. Bankovky Anglické banky i v letech 1799-1819 dál hlásaly,
že představují hodnotu určitého kvanta zlata. Jak jinak prověřit toto tvrzení než tím, že bankovka opravdu
velí určitému množství zlata v prutech? Od okamžiku, kdy za pětilibrovou bankovku už nebylo možno
dostat její hodnotu v prutovém zlatě = 5 sovereignům, byla bankovka znehodnocena, i když byla
nesměnitelná. Rovnost hodnoty bankovky s určitou hodnotou zlata, kterou hlásá její titul, se ihned dostala
do rozporu s faktickou nerovností mezi bankovkou a zlatem. Sporná otázka mezi Angličany, kteří
pokládají zlato za jmenovatele bankovky, se tedy vlastně netočí okolo směnitelnosti bankovky za zlato což je jen praktická rovnost, kterou titul bankovky teoreticky vyjadřuje - ale kolem toho, jak tuto
směnitelnost zabezpečit, zda se má směnitelnost zabezpečit zákonnými omezeními [*87] uloženými bance,
či zda se má ponechat sobě samé? Přívrženci druhého způsobu tvrdí, že směnitelnost u cedulové banky,
která vydává zálohy na směnky a jejíž bankovky tedy mají zajištěný návrat, je v průměru zaručena a že
jejich protivníci to stejně nikdy nepřivedou dál než k této průměrné jistotě. A to je pravda. Mimochodem
řečeno, průměr má svůj smysl a průměrné výpočty musejí být podkladem pro banky právě tak jako pro
veškeré pojišťování atd. K tomu se právem uvádějí jako příklad především skotské banky. Přísní
bullionisté zase tvrdí, že to se směnitelností myslí vážně, že směňovací povinností banky se zachovává
bankovce její směnitelnost, že nezbytnost této směnitelnosti je dána samým pojmenováním bankovky, že
zamezuje nadbytečné emisi, a že jejich protivníci jsou pseudostoupenci nesměnitelnosti. Mezi oběma
těmito stranami jsou různé odstíny, množství nevelkých „odrůd“. Zastánci nesměnitelnosti, rozhodní
antibullionisté, jsou koneckonců, aniž by si toho byli vědomi, právě tak pseudostoupenci
nesměnitelnosti[*64], jako jsou jejich odpůrci pseudostoupenci směnitelnosti[*65], protože ponechávají
pojmenování bankovky, tedy praktickou rovnost bankovky určitého pojmenování s určitým množstvím
zlata činí měřítkem plné hodnoty svých bankovek. V Prusku existují papírové peníze s nuceným kursem.
(Jejich návrat je zabezpečen potud, že určitá kvóta daní musí být placena v papírech.) Tyto papírové tolary
nejsou poukázkami na stříbro, nedají se za ně u žádné banky legálně směňovat atd. Žádná obchodní banka
je nepůjčí na směnky, vyplácí je vláda jako úhradu za své výdaje. Ale jejich pojmenování je stejné jako u
stříbra. Papírový tolar tvrdí, že představuje stejnou hodnotu jako stříbrný tolar. Kdyby buď byla hodně
otřesena důvěra k vládě, nebo kdyby byly tyto papírové peníze vydávány ve větší proporci, než to vyžadují
potřeby oběhu, neměl by už papírový tolar v praxi stejné postavení jako stříbrný tolar a znehodnotil by se,
protože by klesl pod hodnotu, kterou vyjadřuje jeho [*88] titul. Znehodnotil by se i tehdy, kdyby nenastala
žádná z těchto okolností, ale kdyby například zvláštní potřeba stříbra dala stříbru vůči papírovému tolaru
výsadní postavení pro vývoz. Směnitelnost za zlato a stříbro je tedy prakticky mírou hodnoty každých
papírových peněz, které odvozují své pojmenování od zlata a stříbra, ať jsou tyto papírové peníze legálně
směnitelné nebo ne. Nominální hodnota je jen stínem svého těla; zda tělo a stín splývají, to může dokázat
jen jejich skutečná konvertibilita (směnitelnost). Pokles reálné hodnoty pod nominální hodnotu znamená
znehodnocení. Skutečný společný pohyb, vzájemná zaměnitelnost, je právě konvertibilita. U
nesměnitelných bankovek se jejich konvertibilita neprojevuje v pokladně banky, nýbrž při každodenní
směně mezi papírovými penězi kovovými, jejichž pojmenování nosí. Ve skutečnosti je konvertibilita
směnitelných bankovek ohrožena už tam, kde není potvrzena každodenním stykem ve všech částech
www.kmbe.cz
Stránka 24
země, nýbrž zvláštními velkými experimenty v pokladně banky. Na skotském venkově dávají dokonce
přednost papírovým penězům před kovovými penězi. Skotsko prodělávalo přirozeně před rokem 1845,
kdy mu byl vnucen anglický zákon z roku 1844, všechny anglické sociální krize, a některé z nich dokonce
ještě ve větší míře, protože tu očista půdy[51] probíhala bezohledněji. Nicméně nepoznalo Skotsko
skutečné peněžní krize (to, že několik bank výjimečně zkrachovalo, protože lehkovážně poskytovaly úvěr,
sem nepatří); žádné znehodnocení bankovek, žádné nářky a žádné zkoumání, zda je kvantum cirkulujícího
oběživa dostatečné či nikoli atd. Skotsko je tady důležité, protože jednak ukazuje, jak peněžní soustava na
nynější základně může být plně spořádaná - všechna zla, nad nimiž naříká Darimon, jsou odstraněna -‚
aniž by se opustila nynější sociální základna; a to i v případě, že její rozpory, antagonismy, třídní protiklad
atd. dosahují vyššího stupně než v kterékoli jiné zemi světa. Je charakteristické, že Darimon i jeho
protektor, autor předmluvy k jeho knize - Emile Girardin, který jeho praktické šarlatánství doplňuje
teoretickým utopismem - nevidí protiklad k monopolním bankám, jako Anglická nebo Francouzská banka,
[*89] ve Skotsku, nýbrž hledají ho ve Spojených státech, kde je bankovnictví, vzhledem k tomu, že potřebuje
od státu privilegia, svobodné jen podle jména, kde neexistuje svobodná konkurence bank, ale federální
systém monopolních bank. Je pravda, že skotské bankovnictví a finančnictví bylo pro iluze našich
oběhových přeborníků nejnebezpečnějším úskalím. Zlaté a stříbrné peníze se prý (pokud nemá měna
dvojí zákonný standard) neznehodnocují, když se jejich relativní hodnota proti všemu ostatnímu zboží
mění. Proč? Protože jsou svým vlastním jmenovatelem; protože jejich titul není titulem nějaké hodnoty, tj.
neoceňuje se v nějakém třetím zboží, nýbrž vyjadřuje jen alikvotní díly své vlastní matérie, 1 sovereign =
určitému kvantu zlata takové a takové váhy. Zlato se tedy nemůže nominálně znehodnotit, ne proto, že
jedině ono vyjadřuje autentickou hodnotu, nýbrž proto, že jako peníze nevyjadřuje vůbec žádnou hodnotu,
nýbrž určité kvantum své vlastní matérie, vyjadřuje svou vlastní kvantitativní určenost, kterou má
napsanou na čele. (Později blíže prozkoumat, zda je tento zvláštní rys zlatých a stříbrných peněz v
poslední instanci imanentní vlastností každých peněz. [52]) Ošáleni tím, že nominálně se kovové peníze
nemohou znehodnotit, vidí Darimon a jeho společníci jen tu stránku, která se projevuje v krizích:
zhodnocování zlata a stříbra proti téměř všemu ostatnímu zboží; nevidí druhou stránku, znehodnocování
zlata a stříbra nebo peněz proti všemu ostatnímu zboží (snad s výjimkou práce, ne vždy) v obdobích
takzvané prosperity, v obdobích dočasného všeobecného zvýšení cen[*66]. Protože toto znehodnocení
kovových peněz (a všech druhů peněz, které jsou na nich založeny) předchází vždy jejich zhodnocení, byli
by museli postavit problém obráceně: zabránit periodicky se opakujícímu znehodnocování peněz (v jejich
jazyce odstranit výsady zboží vůči penězům). V této nové formulaci by se byl úkol ihned řešil takto:
odstranit stoupání a klesání cen, to jest odstranit ceny. Vlastně: odstranit směnnou hodnotu. Jde tedy nyní
o to, odstranit směnu, jak odpovídá buržoazní organizaci společnosti. Tento [*90] úkol znamená:
ekonomicky zrevolucionovat buržoazní společnost. Pak by se bylo hned ukázalo, že zla buržoazní
společnosti se nezbavíme „přeměnami“ bank nebo založením racionální „peněžní soustavy“.
Směnitelnost - legální nebo nelegální - zůstává tedy požadavkem pro všechny peníze, jejichž titul
je činí znakem hodnoty, tj. klade je jako kvantitu naroveň nějakému třetímu zboží. Porovnávání již v sobě
obsahuje kladení proti sobě, možnou nerovnost; směnitelnost v sobě obsahuje svůj opak, nesměnitelnost;
zhodnocení v sobě obsahuje, ζυνάμει[*67], jak by řekl Aristoteles, znehodnocení. Dejme tomu např., že
sovereign by se nejmenoval jen sovereign, což je pouze čestný název pro x-tý alikvotní díl 1 unce zlata
(početní název), jako metr pro určitou délku, nýbrž nazýval by se, dejme tomu, x hodin pracovní doby. 1/x
unce zlata není ve skutečnosti nic jiného než materializovaných, zpředmětněných x hodin [*68] pracovní
doby. Ale zlato je minulá pracovní doba, určitá pracovní doba. Jeho titul by učinil svým měřítkem určité
kvantum práce vůbec. Libra zlata by musela být směnitelná za x hodin pracovní doby, musela by být
schopna kdykoli je koupit: jakmile by byla s to koupit více nebo méně, zhodnotila by se nebo znehodnotila;
v druhém případě by už nebyla směnitelná. Hodnotu neurčuje pracovní doba vtělená ve výrobcích, nýbrž
pracovní doba nutná v současné době. Vezměme samu libru zlata: řekněme, že je produktem 20 hodin
pracovní doby. Dejme tomu, že vlivem nějakých okolností by později bylo k výrobě libry zlata zapotřebí 10
hodin. Libra zlata, jejíž titul značí, že se rovná 20 hodinám pracovní doby, by se nyní rovnala pouze 10
hodinám pracovní doby, neboť 20 hodin pracovní doby se rovná 2 librám zlata; 1 libra zlata se tedy už
nemůže směňovat za 20 hodin pracovní doby. Zlaté peníze s plebejským titulem: x pracovní doby by byly
vystaveny větším výkyvům [*91] než jakékoli jiné peníze a zejména než nynější zlaté peníze; protože zlato
oproti zlatu nemůže stoupat nebo klesat (je samo sobě rovné), ale minulá pracovní doba, obsažená v
určitém množství zlata, musí neustále stoupat nebo klesat ve srovnání s nynější živou pracovní dobou.
Aby se zachovala jejich směnitelnost, musela by se produktivita pracovní hodiny udržet na stejné úrovni.
Dokonce i podle obecného ekonomického zákona, že výrobní náklady neustále klesají, že živá práce je
www.kmbe.cz
Stránka 25
stále produktivnější, že tedy pracovní doba zpředmětněná ve výrobcích se stále znehodnocuje, by
nevyhnutelným osudem těchto zlatých pracovních peněz bylo jejich neustálé znehodnocování. Aby se
odstranila tato nesnáz, mohlo by se říci, že titul pracovní hodiny nemá dostat zlato, nýbrž, jak navrhoval
Weitling a před ním Angličané a po něm Francouzi - mezi nimi Proudhon a spol., papírové peníze, pouhý
znak hodnoty. Pracovní doba, která je ztělesněna v papíru samém, by přitom přicházela v úvahu stejně
málo jako hodnota papíru u bankovek. Jedny by byly pouhým reprezentantem pracovních hodin, druhé
pouhým reprezentantem zlata a stříbra. Kdyby pracovní hodina byla produktivnější, zvýšila by poukázka,
která ji reprezentuje, svou kupní sílu, a obráceně, tak jako se teď za pětilibrovou bankovku nakoupí více či
méně, podle toho, jak stoupá nebo klesá relativní hodnota zlata ve srovnání s jiným zbožím. Týž zákon,
podle něhož by zlaté pracovní peníze podléhaly neustálému znehodnocování, by papírovým pracovním
penězům skýtal výhodu neustálého zhodnocování. To je právě to, co chceme; dělník by měl radost ze
stoupající produktivity své práce, místo toho, aby tak jako nyní vytvářel bohatství, které je ve vztahu k
jeho práci cizí, aby vytvářel své vlastní znehodnocování. Potud socialisté. Ale naneštěstí to v
podrobnostech zcela neklape. Především: Předpokládáme-li peníze, i když jsou to jen hodinové poukázky,
musíme předpokládat také akumulaci těchto peněz a smlouvy, obligace, pevné závazky atd., které by s
sebou přinesla tato fortna peněz. Akumulované poukázky by se neustále zhodnocovaly, stejně jako nově
vydávané, a tak by na jedné straně rostoucí produktivita práce [*92] prospívala nedělníkům, na druhé
straně by dříve uzavřené závazky držely krok s větší výnosností práce. Pokles a vzestup hodnoty zlata
nebo stříbra by byly zcela lhostejné, kdyby svět mohl v každém okamžiku začínat znova a kdyby závazky,
uzavřené na zaplacení určitého kvanta zlata, nepřežívaly výkyvy v hodnotě zlata. Tak je tornu s hodinovou
poukázkou a s produktivitou jedné hodiny.
Otázka, kterou je tady třeba prozkoumat, je směnitelnost hodinové poukázky. K stejnému cíli
dojdeme, dáme-li se oklikou. I když je to předčasné, je možno zmínit se o omylech, které jsou základem
hodinové poukázky, a nahlédnout do nejhlubšího tajemství, které spojuje Proudhonovu teorii oběhu s jeho
obecnou teorií - s teorií určování hodnoty. Tutéž souvislost nacházíme např. u Braye a Graye. Zda je v jejím
základu něco správného, to prozkoumáme později[53] (předběžně ještě mimochodem: chápeme-li
bankovky jen jako poukázky na zlato, nemůže nikdy jejich emise přesáhnout to množství zlatých peněz,
které mají nahradit -jinak by se znehodnotily. Tři poukázky na 15 liber, které vydám třem různým
věřitelům na tentýž obnos 15 liber ve zlatě, jsou každá ve skutečnosti jen poukázkou na 15/3 libry = 5 liber.
Každá tato bankovka by se tedy už předem znehodnotila na 331/3%.)
[HODNOTA A CENA]
Hodnota (reálná směnná hodnota) všeho zboží (včetně práce) je určena jeho výrobními náklady,
jinými slovy pracovní dobou, která je nezbytná k jeho výrobě. Cena je tato jeho směnná hodnota,
vyjádřená v penězích. Nahrazení kovových peněz (a papírových či úvěrových peněz, které od nich
odvozují své pojmenování) pracovními penězi, které odvozují své pojmenování od pracovní doby samé, by
tedy kladlo naroveň reálnou hodnotu (směnnou hodnotu) zboží a jeho nominální hodnotu, cenu, peněžní
hodnotu. Kladla by se naroveň reálná hodnota a nominální hodnota, hodnota a cena. Toho by se ale dosáhlo
jen za předpokladu, že hodnota a cena se liší jen nominálně. Tak tomu však rozhodně není. Hodnota zboží
určená pracovní dobou je jen jeho [*93] průměrná hodnota. Průměr, který se jeví jako vnější abstrakce,
pokud se vypočítává jako průměrné číslo za určité období, např. 1 libra kávy 1 šil., když se vezme průměr z
cen kávy dejme tomu za 25 let; tento průměr je však velmi reálný, rozpoznáme-li v něm zároveň hnací sílu
a hybný princip výkyvů, jimiž procházejí ceny zboží za určité období. Tato realita nemá jen teoretický
význam; tvoří základnu obchodní spekulace, jejíž počet pravděpodobnosti vychází jak ze středních
průměrných cen, které pokládá za střed oscilace, tak z nejvyšší a nejnižší úrovně průměru, které oscilují
nad nebo pod tento střed. Tržní hodnota zboží se vždy liší od této jeho průměrné hodnoty a pohybuje se
stále nad nebo pod ní. Tržní hodnota se s reálnou hodnotou vyrovnává svými neustálými výkyvy, nikdy
porovnáváním s reálnou hodnotou jako s něčím třetím, nýbrž tak, že neustále klade nerovnost se sebou
samou (ne, jak by řekl Hegel, abstraktní totožností, nýbrž neustálou negací negace, tj. sebe samé jako
negace reálné hodnoty). To, že reálná hodnota sama - nezávisle na tom, že ovládá výkyvy tržních cen
(pomineme-li, že je zákonem těchto výkyvů) - zase popírá sama sebe a klade reálnou hodnotu zboží
neustále do rozporu s jejím vlastním určením, znehodnocuje nebo zhodnocuje reálnou hodnotu daného
zboží - jsem ukázal ve svém pamfletu proti Proudhonovi a na tomto místě se tím nebudeme blíže
zabývat. Cena se tedy liší od hodnoty nejen jako nominální od reálného; nejen pojmenováním ve zlatu a
[54]
[55]
www.kmbe.cz
Stránka 26
stříbru, nýbrž tím, že hodnota se jeví jako zákon pohybu, kterým cena prochází. Jsou však vždy odlišné a
nekryjí se nikdy nebo jen zcela náhodou a výjimečně. Cena zboží je neustále nad nebo pod hodnotou zboží,
a hodnota zboží sama existuje jen ve vzestupu a poklesu cen zboží. Poptávka a nabídka určují neustále
ceny zboží; nekryjí se nikdy nebo jen náhodou; ale výrobní náklady určují zase výkyvy poptávky a
nabídky. Zlato nebo stříbro, v nichž se vyjadřuje cena zboží, jeho tržní hodnota, jsou samy jen určitým
množstvím nahromaděné práce, určitou mírou materializované pracovní doby. Za předpokladu, že
výrobní náklady zboží a výrobní náklady zlata a stříbra zůstávají stejné, neznamená vzestup nebo pokles
jejich [*94] tržní ceny nic jiného, než že zboží, které x pracovní doby, ovládá na trhu stále > či < než x
pracovní doby, je stále nad nebo pod svou průměrnou hodnotou, určenou pracovní dobou. První a
základní iluze zastánců hodinových poukázek spočívá v tom, že když zruší nominální rozdíl mezi reálnou a
tržní hodnotou, mezi směnnou hodnotou a cenou - když tedy místo aby vyjádřili hodnotu v určitém
zpředmětnění pracovní doby, řekněme ve zlatu a stříbru, vyjádří ji v pracovní době samé - odstraní i
skutečný rozdíl a rozpor mezi cenou a hodnotou. Z toho pak samozřejmě vyplývá, že pouhé zavedení
hodinových poukázek odstraní všechny krize, všechny zlořády buržoazní výroby. Cena zboží v penězích =
jeho reálné hodnotě; poptávka = nabídce; výroba = spotřebě; peníze se zároveň odstraní i zachovají;
stačilo by, aby byla zjištěna pracovní doba, jejímž produktem je zboží, jež je ve zboží materializována, a
mohli bychom vytvořit její odpovídající protějšek ve znaku hodnoty, v penězích, v hodinových
poukázkách. Každé zboží by se tak přeměňovalo přímo v peníze, a zlato a stříbro by byly sesazeny do
postavení všeho ostatního zboží.
Není třeba rozvádět, že protiklad mezi směnnou hodnotou a cenou - průměrnou cenou a cenami,
jichž je průměrem - rozdíl mezi veličinami a jejich průměrem - se neruší tím, že zrušíme pouhý rozdíl v
názvu obou, tedy že místo: 1 libra chleba stojí 8 pencí, řekneme: 1 libra chleba = 1/x pracovních hodin.
Obráceně, je-li 8 pencí = 1/x pracovních hodin a je-li pracovní doba materializovaná v 1 libře chleba více
nebo méně než 1/x pracovní doby, pak by rozdíl mezi hodnotou a cenou - protože míra hodnoty by byla
zároveň elementem, v němž se vyjadřuje cena - jen jasně ukázal rozdíl mezi nimi, který je skryt za cenou
ve zlatě nebo stříbře. Vznikla by nekonečná rovnice. 1/x pracovních hodin (obsažených v 8 pencích nebo
vyjádřených poukázkou) > < než 1/x pracovních hodin (obsažených v libře chleba).
[*95] Hodinová poukázka, která reprezentuje průměrnou pracovní dobu, by nikdy neodpovídala
skutečné pracovní době a nebyla by za ni nikdy směnitelná; tj. pracovní doba zpředmětněná v nějakém
zboží by nikdy neovládala stejnou kvantitu pracovních peněz a naopak, nýbrž méně nebo více, tak jako je
dnes každý výkyv tržních hodnot vyjádřen vzestupem nebo poklesem jejich ceny ve zlatě nebo stříbře.
Stálé znehodnocování zboží - za dlouhá období - oproti hodinovým poukázkám, o kterém jsme
mluvili dříve , vyplývalo ze zákona rostoucí produktivity pracovní doby, z poruch v relativní hodnotě
samé; tyto poruchy vznikají z jejího vlastního inherentního principu, z pracovní doby. Nesměnitelnost
hodinových poukázek, o níž teď mluvíme, není nic jiného než jiný výraz pro nesměnitelnost mezi reálnou
hodnotou a tržní hodnotou, mezi směnnou hodnotou a cenou. Hodinová poukázka by reprezentovala
oproti všemu ostatnímu zboží ideální pracovní dobu, která by se směňovala někdy za větší, někdy za
menší množství skutečné pracovní doby a která by v hodinové po - ukázce nabyla odlišené, vlastní
existence, odpovídající této skutečné nerovnosti. Všeobecný ekvivalent, oběžný prostředek a míra zboží by
zase vystupovaly vůči zboží individualizovaně, podle vlastních zákonů, odcizeně, tj. se všemi vlastnostmi
dnešních peněz, jenže by neplnily jejich služby. Ale zmatek by dosáhl mnohem vyššího stupně, protože
mediem, v němž se zboží, tato zpředmětněná kvanta pracovní doby, srovnávají, by nebylo nějaké třetí
zboží, nýbrž jejich vlastní míra hodnoty, pracovní doba. Zboží a, zpředmětnění 3 hodin pracovní doby, je =
2 hodinovým pracovním poukázkám; zboží b, zpředmětnění rovněž 3 pracovních hodin, je = 4 hodinovým
pracovním poukázkám. Tento rozpor je fakticky, jenže zastřeně, vyjádřen v peněžních cenách. Rozdíl mezi
cenou a hodnotou, mezi zbožím měřeným pracovní dobou, jejímž je produktem, a produktem pracovní
doby, za niž se směňuje, tento rozdíl vyžaduje třetí zboží jako míru, v níž se vyjadřuje skutečná směnná
hodnota zboží. Protože cena není rovna hodnotě, nemůže [*96] element určující hodnotu - pracovní doba - být
elementem, v němž se vyjadřují ceny, protože pracovní doba by se musela vyjádřit zároveň jako určující i
neurčující, jako rovná i nerovná sama sobě. Protože pracovní doba jako míra hodnoty existuje pouze ideálně,
nemůže sloužit jako matérie srovnávání cen. (Tím se zároveň vysvětluje, jak a proč nabývá hodnotový
poměr v penězích materiální a ozvláštněné existence. To dál vyložit. ) Rozdíl mezi cenou a hodnotou
vyžaduje, aby se hodnoty jakožto ceny měřily jiným měřítkem než svým vlastním. Cena na rozdíl od
[*69]
[*70]
www.kmbe.cz
Stránka 27
hodnoty je nutně peněžní cenou. V tom se projevuje, že nominální rozdíl mezi cenou a hodnotou je
podmíněn reálným rozdílem mezi nimi.
Zboží a = 1 šil. (tj. 1/x stříbra); zboží b = 2 šil. (tj. 2/x stříbra). Tedy zboží b = dvojnásobné hodnotě
zboží a. Hodnotový poměr a a b je vyjádřen proporcí, v níž se obě zboží směňují za určité množství zboží
třetího, za stříbro; ne za hodnotový poměr.
[ZBOŽÍ A PENÍZE]
Každé zboží (výrobek či výrobní nástroj) je = zpředmětnění určité pracovní doby. Jeho hodnota,
poměr, v němž se směňuje za jiné zboží nebo v němž se jiné zboží směňuje za ně, je = množství pracovní
doby v něm realizované. Jestliže např. zboží = 1 hodině pracovní doby, vyměňuje se za všechna ostatní
zboží, která jsou produktem 1 hodiny pracovní doby. (Celá tato úvaha za předpokladu, že směnná hodnota
= tržní hodnotě; reálná hodnota = ceně. ) Hodnota zboží se liší od zboží samého. Hodnotou (směnnou
hodnotou) je zboží jen ve směně (skutečné nebo představované); hodnota je nejen směnitelnost zboží
všeobecně, nýbrž jeho specifická směnitelnost. Zároveň je ukazatelem poměru, v němž se směňuje za jiná
zboží, a ukazatelem poměru, v němž se již v procesu výroby směnilo za jiná zboží (materializovanou
pracovní dobu); hodnota je jeho kvantitativně určená směnitelnost. Určitá zboží, např. loket bavlny a pinta
oleje, jsou jako bavlna a olej samozřejmě různá, mají odlišné vlastnosti, měří se různými mírami, [*97] jsou
nesouměřitelná. Jako hodnoty jsou si všechna zboží kvalitativně rovná a jsou různá pouze kvantitativně,
všechna se tedy navzájem měří a nahrazují (směňují se, jsou vzájemně směnitelná) v určitém
kvantitativním poměru. Hodnota je jejich společenský vztah, jejich ekonomická kvalita. Kniha, která má
určitou hodnotu, a bochník chleba, který má stejnou hodnotu, se navzájem směňují, jsou táž hodnota,
jenže z různého materiálu. Jako hodnota je zboží zároveň ekvivalentem všeho ostatního zboží v určitém
poměru. Jako hodnota je zboží ekvivalentem; pokud je ekvivalentem, jsou v něm všechny jeho přírodní
vlastnosti setřeny; není už v žádném kvalitativním zvláštním vztahu k ostatním zbožím, nýbrž je právě tak
všeobecnou mírou jako všeobecným reprezentantem, všeobecným směnným prostředkem všech ostatních
zboží. Jakožto hodnota je penězi. Ale protože zboží nebo spíše výrobek nebo výrobní prostředek je odlišný
od sebe jakožto hodnoty, je jako hodnota odlišné od sebe jakožto výrobku. Ta jeho vlastnost, že je
hodnotou, nejen může, nýbrž musí nabýt existence odlišné od jeho přírodní existence. Proč? Protože zboží
jakožto hodnoty jsou od sebe odlišná jen kvantitativně, musí být každé zboží odlišné od své vlastní
hodnoty kvalitativně. Jeho hodnota musí tedy mít také nějakou od něho kvalitativně odlišitelnou existenci,
a ve skutečné směně se tato odlučitelnost musí stát skutečným odloučením, protože přírodní rozdílnost
zboží se musí dostat do rozporu s jeho ekonomickou ekvivalencí a obě mohou vedle sebe trvat jen tak, že
zboží nabude dvojaké existence, vedle své přírodní existence bude mít ještě existenci čistě ekonomickou, v
níž je pouhým znakem, pouhým písmenem pro výrobní vztah, pouhým znakem pro svou vlastní hodnotu.
Jakožto hodnota je každé zboží stejně dělitelné; ve svém přírodním jsoucnu nikoli. Jako hodnota zůstává
stejné, ať prochází jakýmikoli metamorfózami a formami existence; fakticky se zboží směňují jen proto, že
jsou nestejná a že odpovídají různým systémům potřeb. Jakožto hodnota je zboží všeobecné, jakožto
skutečné zboží je zvláštní. Jako hodnota je směnitelné vždycky; ve skutečné směně je směnitelné jen tehdy,
splňuje-li určité podmínky. Jako hodnota určuje míru své [*98] směnitelnosti samo; směnná hodnota
vyjadřuje právě poměr, v němž nahrazuje jiná zboží; ve skutečné směně je směnitelné jen v kvantitách,
které jsou spjaty s jeho přírodními vlastnostmi a odpovídají potřebám těch, kteří směňují. (Zkrátka
všechny vlastnosti, které se uvádějí jako zvláštní vlastnosti peněz, jsou vlastnosti zboží jako směnné
hodnoty; vlastnosti výrobku jakožto hodnoty na rozdíl od hodnoty jakožto výrobku.) (Směnná hodnota
zboží jako zvláštní existence vedle zboží samého jsou peníze; forma, v níž jsou si všechna zboží rovna, v níž
se srovnávají, měří; na kterou se redukují všechna zboží, která se redukuje na všechna zboží; všeobecný
ekvivalent.) V každém okamžiku, při počítání, přivedení účetních knih atd. proměňujeme zboží ve znaky
hodnoty, fixujeme je jako pouhé směnné hodnoty, abstrahujeme od jejich látky a všech jejich přírodních
vlastností. Na papíře, v hlavě probíhá tato metamorfóza pouhou abstrakcí; ale ve skutečné směně je k
tomu, aby se tato abstrakce uskutečnila, nutné skutečné zprostředkování, prostředek. Zboží ve svých
přírodních vlastnostech není směnitelné ani kdykoli, ani za jakékoli jiné zboží, není směnitelné ve své
přírodní rovnosti se sebou samým, ale naopak jako samo sobě nerovné, jako něco samo sebou nerovného,
kladeného jako směnná hodnota. Musíme je nejprve převést na ně samo jako směnnou hodnotu, abychom
potom mohli tuto směnnou hodnotu srovnávat a směňovat s ostatními. Při nejprimitivnějším výměnném
obchodu, když se navzájem směňují dvě zboží, je každé z nich nejprve kladeno naroveň nějakému znaku,
[*71]
[56]
www.kmbe.cz
Stránka 28
který vyjadřuje jeho směnnou hodnotu, např. u některých černochů na západoafrickém pobřeží = x prutů.
Jedno zboží je = 1 prutu; jiné = 2 prutům. V tomto poměru se směňují. Zboží se nejdřív promění v hlavě a v
řeči v pruty, a pak se teprve navzájem smění. Než se smění, oceňují se, a aby bylo možno je ocenit, musí se
navzájem dostat do určitých číselných poměrů. Abychom je dostali do takových číselných poměrů a učinili
je souměřitelnými, musejí dostat stejné pojmenování (jednotku). (Prut má pouze imaginární existenci,
jako vůbec může poměr jen pomocí abstrakce nabýt zvláštního ztělesnění, být sám znovu
individualizován.) Aby se ve směně [*99] kryl přebytek jedné hodnoty nad druhou, aby se vyrovnala
bilance, musí se v nejprimitivnějším výměnném obchodě, tak jako dnes v mezinárodním obchodě, platit
penězi.
[57]
Výrobky (nebo činnosti) se směňují jen jako zboží; zboží sama existují ve směně jen jako hodnoty;
jen jako takové se srovnávají. Abych určil váhu chleba, kterou mohu směnit za loket plátna, kladu nejprve
loket plátna = jeho směnné hodnotě, tj. = 1/x pracovní doby. Právě tak kladu libru chleba = její směnné
hodnotě = 1/x nebo 2/x atd. pracovní doby. Každé zboží kladu naroveň něčemu třetímu; tj. jako sobě
samému nerovné. Toto třetí, od obou odlišné, protože vyjadřuje poměr, existuje nejprve v hlavě, v
představě, protože poměry vůbec mohou být jen myšleny, mají-li být fixovány, na rozdíl od subjektů, které
jsou v určitém poměru k sobě. Protože se výrobek (nebo činnost) stává směnnou hodnotou, přeměňuje se
nejen v určitý kvantitativní poměr, v poměrné číslo - to znamená v číslo, které vyjadřuje, jaká kvantita
jiného zboží se mu rovná, je jeho ekvivalentem, nebo v jakém poměru je výrobek ekvivalentem jiného
zboží - ‚ nýbrž musí se zároveň přeměnit kvalitativně, musí být převeden na jiný element, aby se obě zboží
stala pojmenovanými veličinami, se stejnou jednotkou, aby tedy byla souměřitelná. Zboží musí být nejprve
převedeno na pracovní dobu, tedy na něco od něho kvalitativně odlišného (kvalitativně odlišného, 1.
protože to není pracovní doba jako pracovní doba, ale materializovaná pracovní doba; ne pracovní doba
ve formě pohybu, ale ve formě klidu; ne ve formě procesu, ale ve formě výsledku; 2. protože není
zpředmětněním pracovní doby všeobecně, která existuje jen v představě (Sama je jen prací odloučenou od
své kvality, odlišnou jen kvantitativně), nýbrž je určitým výsledkem nějaké určené, přírodně určené, od
jiných prací kvalitativně odlišné práce), aby se pak mohlo jako určité kvantum pracovní doby, jako určitá
pracovní veličina srovnávat s jinými kvanty pracovní doby, s jinými pracovními veličinami. K pouhému
srovnávání - oceňování výrobků [*100] - k ideálnímu určení jejich hodnoty stačí, když si tuto přeměnu
předem nastíníme v hlavě (přeměnu, v níž výrobek existuje jen jako výraz kvantitativních výrobních
poměrů). Ke srovnávání zboží tato abstrakce stačí; ve skutečné směně musí být abstrakce znovu
zpředmětněna, symbolizována, realizována nějakým znakem. Tato nutnost nastává: 1. jak jsme právě řekli,
obě zboží, která mají být směněna, se v hlavě přeměňují ve společné poměry veličin, směnné hodnoty, a
tak se navzájem oceňují. Mají-li však být skutečně směněna, dostávají se jejich přírodní vlastnosti do
rozporu s jejich určením jako směnných hodnot a pouze pojmenovaných čísel. Nejsou libovolně dělitelná
atd. 2. Ve skutečné směně se směňují vždy zvláštní zboží za zvláštní zboží, a směnitelnost každého zboží,
stejně jako poměr, v němž se dá směňovat, závisí na místních a časových podmínkách atd. Přeměna zboží
ve směnnou hodnotu je však neklade naroveň nějakému určitému jinému zboží, nýbrž vyjadřuje je jako
ekvivalent, jako poměr jeho s měnitelnosti ke všem ostatním zbožím. Toto srovnání, které provedeme v
hlavě naráz, se ve skutečnosti realizuje jen v určitém okruhu určeném potřebou, a to jen postupně.
(Směňuji např. postupně příjem 100 tolarů, jak to s sebou nesou mé potřeby, za celý okruh zboží, jejichž
suma = směnné hodnotě 100 tolarů.) Aby se tedy zboží realizovalo naráz jako směnná hodnota a aby
dostalo všeobecnou působnost směnné hodnoty, nestačí směna s nějakým zvláštním zbožím. Musí být
směněno za nějakou třetí věc, která sama opět není nějaké zvláštní zboží, nýbrž symbol zboží jakožto
zboží, symbol směnné hodnoty zboží; tento symbol reprezentuje tedy, řekněme, pracovní dobu jako takovou,
např. kus papíru nebo kůže představuje alikvotní díl pracovní doby. (Takový symbol předpokládá
všeobecné uznání; může to být pouze společenský symbol; vyjadřuje ve skutečnosti jen společenský
poměr.) Tento symbol představuje alikvotní díly pracovní doby; směnnou hodnotu v takových alikvotních
dílech, jaké jsou s to jednoduchou aritmetickou kombinací vyjádřit všechny poměry směnných hodnot
mezi sebou; tento symbol, tento materiální znak směnné hodnoty je produktem směny samé, ne
uskutečněním nějaké a priori pojaté ideje . [*101] (Ve skutečnosti se zboží, jehož se používá jako
prostředníka směny, teprve postupně přeměňuje v peníze, v symbol; jakmile se to stalo, může zase symbol
zboží nahradit zboží samo. Stává se vědomým znakem směnné hodnoty.)
[58]
Proces tedy probíhá prostě takto: Výrobek se stává zbožím, tj. pouhým momentem směny. Zboží se
mění ve směnnou hodnotu. Aby mohlo samo sebe jako směnnou hodnotu klást něčemu naroveň, zaměňuje
se se znakem, který je reprezentuje jakožto směnnou hodnotu jako takovou. Jako takováto symbolizovaná
www.kmbe.cz
Stránka 29
směnná hodnota může být pak zase směňováno v určitých poměrech za jakékoli jiné zboží. Tím, že se
výrobek stává zbožím, zboží směnnou hodnotou, nabývá nejprve v hlavě dvojí existence. Toto pomyslné
zdvojení vede (a musí vést) k tomu, že zboží se ve skutečné směně jeví dvojace: jako přírodní produkt na
jedné straně, jako směnná hodnota na druhé straně. Tj. jeho směnná hodnota nabývá existence materiálně
od něho odloučené.
Určování výrobku ve směnné hodnotě s sebou tedy nutně nese to, že směnná hodnota nabývá
existence odloučené, odpoutané od produktu. Tato směnná hodnota, odpoutaná od zboží samých a sama
existující jako zboží vedle nich, to jsou - peníze. Všechny vlastnosti zboží jako směnné hodnoty se jeví jako
předmět od něho odlišný, jeví se v penězích jako společenská existenční forma, odpoutaná od jeho přírodní
existenční formy. (Později to dokázat tím, že se uvedou běžné vlastnosti peněz.) (Materiál, v němž se tento
symbol vyjadřuje, vůbec není lhostejný, ať už se v dějinách objevuje seberůzněji. Vývoj společnosti
vypracovává zároveň se symbolem také materiál, který mu stále lépe odpovídá a od něhož se později zase
snaží odpoutat; symbol, nemá-li být libovolný, vyžaduje určité podmínky, pokud jde o materiál, v němž je
znázorňován. Tak např. mají znaky pro slova své dějiny, hláskové písmo atd.) Směnná hodnota výrobku
plodí tedy peníze vedle výrobku. Tak jako je nemožné zrušit zmatky a rozpory vyplývající z toho, že vedle
zvláštního zboží existují peníze, tím, že by se změnila forma peněz (i když obtížím, které jsou vlastní nižší
formě peněz, se vyšší forma může vyhnout), je také nemožné zrušit samy [*102] peníze, pokud směnná
hodnota zůstává společenskou formou výrobků. To je třeba jasně vidět, abychom si nekladli nemožné
úkoly a znali meze, v nichž mohou peněžní reformy a změny oběhu nově uspořádat výrobní vztahy a na
nich založené společenské vztahy.
[*72]
Vlastnosti peněz jako 1. míry pro směnu zboží; 2. směnného prostředku; 3. jako reprezentanta
zboží (tedy jako předmětu smluv); 4. jako všeobecného zboží vedle zboží zvláštních vyplývají všechny
prostě z jeho určení jakožto hodnoty, odloučené od zboží samého a zpředmětněné. (Vlastnost peněz jako
všeobecného zboží na rozdíl od všech ostatních, jako ztělesnění jeho směnné hodnoty, z nich zároveň činí
realizovanou a kdykoli realizovatelnou formu kapitálu; vždy platnou jevovou formu kapitálu, vlastnost,
která vystupuje do popředí v obdobích odlivu zlata; která způsobuje, že kapitál se historicky objevuje
nejdříve ve formě peněz; a která konečně osvětluje souvislost mezi penězi a úrokovou mírou a jejich vliv
na ni.)
Čím víc se výroba utváří tak, že každý výrobce je závislý na směnné hodnotě svého zboží, tj. čím
víc se výrobek stává skutečně směnnou hodnotou a směnná hodnota bezprostředním objektem výroby,
tím víc se musejí rozvíjet peněžní vztahy a rozpory, které jsou imanentní peněžnímu vztahu, vztahu
výrobku k sobě samému jako k penězům. Potřeba směny a přeměna výrobku v ryzí směnnou hodnotu
postupuje stejnou měrou jako dělba práce, tj. zároveň se společenským charakterem výroby. Ale s jeho
růstem roste stejnou měrou i moc peněz, tj. upevňuje se směnný vztah jako moc vůči výrobcům vnější a na
nich nezávislá. To, co se původně jevilo jako prostředek k podpoře výroby, stává se vztahem, který je
výrobcům cizí. Zdá se, že v témž poměru, jak se výrobci stávají závislými na směně, je směna na nich stále
nezávislejší a propast mezi výrobkem jakožto výrobkem a výrobkem jakožto směnnou hodnotou roste.
Peníze tyto protiklady a rozpory nevyvolávají; naopak vývoj těchto protikladů a rozporů vyvolává tuto
zdánlivě transcendentální moc peněz. (Rozvést vliv přeměny všech [*103] vztahů ve vztahy peněžní:
přeměna naturální daně v peněžní daň, naturální renty v peněžní rentu, válečné povinnosti v námezdní
vojsko, vůbec všech osobních služeb v peněžní služby, patriarchální, otrocké, nevolnické, cechovní práce v
ryze námezdní práci.)
[59]
Výrobek se stává zbožím; zboží se stává směnnou hodnotou; směnná hodnota zboží je jeho
imanentní peněžní vlastnost; tato jeho peněžní vlastnost se od něho odděluje jako peníze, získává
všeobecnou, od všech zvláštních zboží a jejich přírodního způsobu existence odlišenou sociální existenci;
vztah výrobku k sobě samému jako ke směnné hodnotě se stává jeho vztahem k penězům, existujícím
vedle něho, čili vztahem všech výrobků k penězům, existujícím mimo ně všechny. Tak jako skutečná
směna výrobků plodí jejich směnnou hodnotu, tak jejich směnná hodnota plodí peníze.
[*73]
Další otázka, která se tu nabízí, zní: Neskrývá v sobě existence peněz vedle zboží již předem
rozpory, které jsou dány tímto vztahem samým?
[74]
www.kmbe.cz
Stránka 30
[SMĚNITELNOST ZBOŽÍ ZA PENÍZE]
Za prvé: Jednoduchý fakt, že zboží existuje dvojace, jednak jako určitý výrobek, který v přírodní
formě svého jsoucna pomyslně obsahuje (latentně obsahuje) svou směnnou hodnotu, a jednak jako
manifestovaná směnná hodnota (peníze), která pozbyla jakékoli souvislosti s přírodní formou jsoucna
výrobku, tato dvojí odlišná existence se musí vyvinout v rozdíl, rozdíl v protiklad a rozpor . Týž rozpor
mezi zvláštní povahou zboží jakožto výrobku a jeho všeobecnou povahou jakožto směnné hodnoty, který
si vynutil, aby se zboží kladlo dvojace, jednou jako toto určité zboží, podruhé jako peníze, rozpor mezi jeho
zvláštními přírodními vlastnostmi a jeho všeobecnými společenskými vlastnostmi, obsahuje sám od sebe
možnost, že tyto dvě odloučené existenční formy zboží nebudou vzájemně směnitelné. Směnitelnost zboží
existuje jako věc vedle něho v penězích, jako něco od zboží odlišného, ne už bezprostředně totožného.
Jakmile jsou peníze vnější věcí vedle [*104] zboží, je směnitelnost zboží za peníze vázána na vnější
podmínky, které mohou nastat, a nemusí; je vydána napospas vnějším podmínkám. Zboží je při směně
žádáno pro své přírodní vlastnosti, pro potřeby, jichž je objektem. Naproti tomu jsou peníze žádány pouze
pro svou směnnou hodnotu, jako směnná hodnota. Zdaje tedy zboží možno zpeněžit, zda může být
směněno za peníze, zda může být za toto zboží kladena jeho směnná hodnota, to záleží na okolnostech,
které zprvu nemají co dělat s jeho směnnou hodnotou a jsou na ní nezávislé. Směnitelnost zboží závisí na
přírodních vlastnostech výrobku; směnitelnost peněz splývá s jejich existencí jako symbolizované
hodnoty. Je tedy možné, že zboží ve své určité formě jako výrobek se už nebude moci směnit, nebude se
moci klást naroveň své všeobecné formě jako penězům.
[60]
Protože směnitelnost zboží existuje mimo ně jakožto peníze, stala se něčím od něho odlišným,
jemu cizím; něčím, čemu se zboží musí teprve klást naroveň, čemu je tedy zprvu nerovné; zároveň se samo
porovnávání stává závislým na vnějších podmínkách, tedy na náhodě.
[Z-P. P-Z.]
Za druhé: tak jako směnná hodnota zboží existuje dvojace, jako určité zboží a jako peníze, rozpadá
se i sám akt směny na dva navzájem nezávislé akty: na směnu zboží za peníze a směnu peněz za zboží; na
koupi a prodej. Protože tyto dva akty nabyly prostorově i časově od sebe odlišených, navzájem si
lhostejných existenčních forem, končí jejich bezprostřední totožnost. Mohou si odpovídat i neodpovídat;
mohou se krýt i nemusí; může mezi nimi nastat nepoměr. Budou sice stále usilovat o vyrovnání, ale
namísto dřívější bezprostřední rovnosti nastoupí nyní neustálý pohyb vyrovnávání, což právě
předpokládá neustálou nevyrovnanost. Souzvuku je snad teď možno plně dosáhnout jen přes nejvyšší
disonance.
[OSAMOSTATNĚNÍ SMĚNY VŮČI SMĚŇUJÍCÍM]
Za třetí: S oddělením koupě a prodeje, s rozštěpením směny na dva akty, prostorově i časově na
sobě nezávislé, vystupuje dále do popředí další nový vztah.
Tak jako se sama směna štěpí na dva na sobě nezávislé akty, odlučuje se i celkový pohyb směny od
těch, kdo směňují, od výrobců zboží. [*105] Směna pro směnu se odlučuje od směny pro zboží. Mezi výrobce
vstupuje obchodnický stav, stav, který kupuje jen proto, aby prodával, prodává jen proto, aby zase
kupoval; účelem této operace není držba zboží jako výrobků, nýbrž jen získání směnných hodnot jako
takových, peněz. (I za pouhého výměnného obchodu se může vytvořit obchodnický stav. Protože však má
na obou stranách k dispozici jen přebytek produkce, zůstává jeho vliv na výrobu samu vysloveně
druhořadý, a tak je to také s jeho významem.) Osamostatnění směnné hodnoty v penězích, odtrženě od
výrobků, odpovídá osamostatnění směny (obchodu) jakožto funkce odtržené od směňujících. Směnná
hodnota byla mírou směny zboží; ale jejím účelem byla přímá držba směnného zboží, jeho spotřeba (ať už
tato spotřeba spočívá v tom, že zboží slouží přímo k uspokojování potřeb, jako výrobek, nebo je samo zase
výrobním nástrojem). Účelem obchodu není přímo spotřeba, nýbrž vydělávání peněz, směnných hodnot.
Tímto zdvojením směny - směny pro spotřebu a směny pro směnu - vzniká nový nepoměr. Obchodník je
ve směně určen pouze diferencí mezi koupí prodejem zboží; ale spotřebitel musí směnnou hodnotu zboží,
www.kmbe.cz
Stránka 31
které kupuje, definitivně nahradit. Oběh, směna uvnitř obchodnického stavu a závěr oběhu, směna mezi
obchodníky a spotřebiteli, i když se koneckonců musí navzájem podmiňovat, jsou určovány zcela jinými
zákony a motivy a mohou se dostat do velkých rozporů mezi sebou. Již v tomto odloučení spočívá možnost
obchodních krizí. Protože však výroba pracuje bezprostředně pro obchod a pouze zprostředkovaně pro
spotřebu, musí být jednak postižena inkongruencí mezi obchodem a spotřební směnou, jednak ji sama
musí plodit. (Vztahy mezi poptávkou a nabídkou jsou zcela převráceny.) (Od vlastního obchodu se pak
odděluje peněžní obchod.)
[AFORISMY – PENÍZE JAKO MÍRA]
Aforismy. (Všechna zboží jsou pomíjivé peníze; peníze jsou nepomíjivé zboží. Čím víc se rozvíjí
dělba práce, tím víc přestává být bezprostřední výrobek směnným prostředkem. Vzniká nutnost
všeobecného směnného prostředku, tj. směnného prostředku, který je nezávislý na specifické výrobě
každého jedince. V penězích je hodnota věcí [*106] odloučena od jejich substance. Peníze jsou původně
reprezentantem všech hodnot; v praxi se věc obrací, a všechny reálné výrobky a práce se stanou
reprezentanty peněz. V bezprostředním výměnném obchodě nelze směnit každý předmět za jakýkoli jiný
předmět, a určitá činnost se může směňovat jen za určité výrobky. Obtíže vlastní výměnnému obchodu
mohou peníze zrušit jen tím, že je zevšeobecní, učiní je univerzálními. Je absolutně nutné, aby se násilně
odloučené prvky, které k sobě bytostně patří, projevily násilným výbuchem jako odloučení něčeho, co k
sobě bytostně patří. Jednota se ustavuje násilným způsobem. Vede-li nepřátelské rozštěpení k výbuchům,
poukazují ekonomové na bytostnou jednotu a abstrahují od odcizení. Jejich apologetická moudrost
spočívá v tom, že ve všech rozhodujících chvílích zapomínají na svá vlastní určení. Výrobek jako
bezprostřední směnný prostředek je 1. ještě v bezprostřední souvislosti se svými přírodními vlastnostmi,
tedy je jimi v každém směru omezen; může se např. zkazit atd. 2. je spojen s bezprostřední potřebou právě
tohoto výrobku, kterou někdo jiný má nebo nemá, nebo také s potřebou jeho výrobku. Protože produkt
práce a práce sama podléhají směně, přichází okamžik, kdy jsou odloučeny od svého majitele. Zda se z
tohoto odloučení k němu zase vrátí v jiné podobě, to je věc náhody. Protože do směny vstupují peníze a já
jsem nucen směnit svůj výrobek za všeobecnou směnnou hodnotu nebo všeobecnou směnitelnost, je můj
výrobek závislý na všeobecném obchodu a je vytržen ze svých místních, přírodních a individuálních
hranic. Právě proto je možné, aby přestal být výrobkem.)
[VZNIK PENĚZ]
Za čtvrté[*75]: Tak jako směnná hodnota v penězích vystupuje jako všeobecné zboží vedle všech
zvláštních zboží, tak zároveň vystupuje i směnná hodnota jako zvláštní zboží v penězích (protože mají
zvláštní existenci) vedle všech ostatních zboží. Vzniká tím nejen inkongruence, že peníze, protože existují
jen ve směně, stojí jako všeobecná směnitelnost proti zvláštní směnitelnosti a přímo ji stírají, a přesto mají
být i nadále navzájem směnitelně; ale peníze se tak dostávají do rozporu samy [*107] se sebou a se svým
určením, že jsou samy zvláštní zboží (i když jen jako znak), a tak jsou ve své směně za jiná zboží opět
podrobeny zvláštním podmínkám směny, které odporují jejich všeobecné bezvýhradné směnitelnosti.
(Nemluvíme tu ještě vůbec o tom, jak se peníze fixují v substanci nějakého určitého výrobku atd.) Směnná
hodnota nabyla vedle své existence ve zboží i vlastní existence v penězích, byla odloučena od své
substance právě proto, že přírodní určenost této substance odporovala jejímu všeobecnému určení
jakožto směnné hodnoty. Každé zboží je jinému zboží rovné (a s ním srovnatelné) jako směnná hodnota
(kvalitativně: každé představuje už jen kvantitativní plus či minus směnné hodnoty). Proto je tato jejich
rovnost, tato jejich jednota odlišná od jejich přírodní různosti; a jeví se tedy v penězích jako jejich
společný element i jako něco třetího ve srovnání s nimi. Ale na jedné straně zůstává směnná hodnota
přirozeně inherentní kvalitou zboží, zatímco zároveň existuje mimo ně; na druhé straně se peníze, protože
již neexistují jako vlastnost zboží, jako jejich všeobecno, nýbrž jsou vedle nich individualizovány - stávají
samy zvláštním zbožím vedle ostatních zboží. (Mohou být určovány poptávkou a nabídkou; rozpadají se
ve zvláštní druhy peněz atd.) Stávají se zbožím jako jiná zboží, a zároveň nejsou zbožím jako jiná zboží.
Přes své obecné určení jsou něčím směnitelným vedle jiných směnitelných <zboží>. Nejsou jen
všeobecnou směnnou hodnotou; jsou zároveň zvláštní směnnou hodnotou vedle jiných zvláštních
směnných hodnot. Zde je nový zdroj rozporů, které se uplatňují v praxi. (Při oddělení peněžního obchodu
od skutečného obchodu vystupuje opět do popředí zvláštní povaha peněz.)
www.kmbe.cz
Stránka 32
Vidíme tedy, co je penězům imanentní: plní své účely tím, že je zároveň negují; osamostatňují se
vůči zbožím, z prostředku se stávají účelem; realizují směnnou hodnotu zboží tím, že se od ní odpoutávají;
ulehčují směnu jejím rozštěpením; obtíže bezprostřední směny zboží překonávají jejich zevšeobecněním;
čím závislejší jsou výrobci na směně, tím se směna díky penězům stává nezávislejší na výrobcích.
[*108] (Později bude nutné, než se tato otázka uzavře, korigovat idealistický způsob podání, který
vyvolává dojem, že jde jen o pojmová určení a dialektiku těchto pojmů. Tedy především teze: výrobek
(nebo činnost) se stává zbožím; zboží směnnou hodnotou; směnná hodnota penězi.) [61]
[EKONOMIST O PENĚZÍCH]
(Economist. 24. ledna 1857. Přihlédnout příležitostně, až se bude mluvit o bankách, k této větě:
„Pokud mají obchodní třídy podíl na ziscích bank, a to dnes obvykle mají - a budou mít asi v
daleko větší míře, až se ještě víc rozšíří akciové banky, až budou odstraněny všechny korporativní výsady
a bankovní podnikání získá úplnou svobodu - obohatily se zvyšováním úroků z peněz. Popravdě jsou
obchodní třídy, vzhledem k velikosti svých depozit, prakticky samy sobě bankéři; a je-li tomu tak, má pro
ně výše diskontní sazby nutně jen malý význam. Všechny bankovní a ostatní rezervy musí být ovšem
výsledkem neustálého podnikání a úspor uložených ze zisků; a proto vezmeme-li obchodní a průmyslovou
třídu jako celek, musí být samy sobě bankéři, a stačí jen rozšířit zásady svobodného obchodu na všechna
odvětví podnikání, aby se v nich vyrovnávaly a naturalizovaly výhody a nevýhody každého poklesu a
vzestupu na peněžním trhu.“)[62]
Všechny rozpory peněžní soustavy a směny výrobků za peněžní soustavy jsou dány vývojem
poměru výrobků jako směnných hodnot, jejich určení jako směnné hodnoty nebo hodnoty vůbec.
(Morning Star. 12. února 1857. „Nedostatek peněz v minulém roce a vysoká diskontní sazba, která
byla v důsledku toho uplatněna, působily velmi blahodárně na konto zisku Francouzské banky. Její
dividendy neustále stoupají; 118 fr. v roce 1852, 154 fr. v roce 1853, 194 fr. v roce 1854, 200 fr. v roce
1855, 272 fr. v roce 1856.“)
Pozoruhodné je také toto místo: „Anglické stříbrné mince jsou vydávány ve vyšší ceně, než je
hodnota stříbra v nich obsažená. Z libry stříbra ve skutečné hodnotě 60-62 šil. (v průměru 2 libry ve zlatě)
se razí 66 šil. Mincovna platí „dnešní tržní cenu, od 5 šil, do 5 šil. 2 pencí za unci, a dává ji do oběhu za
sazbu 5 šil. 6 pencí za unci. Tato úprava“ [*109] (stříbrných znaků, nikoli skutečné hodnoty) „nevyvolává
praktické potíže, a to ze dvou důvodů: za prvé, minci je možno si opatřit pouze v mincovně, a to jen za tuto
cenu; v domácím oběhu tedy nemůže být znehodnocena, a za hranice ji není možno posílat, protože tady
obíhá ve větší hodnotě, než je její hodnota skutečná; a za druhé, protože je zákonným platidlem jen do
výše 40 šil., nikdy nezasahuje do oblasti zlatých mincí ani nepůsobí na jejich hodnotu.“ Poraďte Francii,
aby také vydávala méně hodnotné mince, stříbrné znaky, které nemají skutečně plnou hodnotu, a aby
stanovila výši, do níž by byly zákonným platidlem. Zároveň však: aby při stanovení jakosti mince povolila
větší rozpětí mezi skutečnou a nominální hodnotou, než máme v Anglii, protože hodnota stříbra, která v
poměru ke zlatu stoupá, dosáhne velmi pravděpodobně úrovně naší nynější mincovní ceny, takže budeme
asi nuceni zase ji změnit. Naše stříbrná mince je nyní přibližně 5% pod skutečnou hodnotou: donedávna to
bylo 10%. (Economist. 24. ledna 1857.)[63]
[VYDÁVÁNÍ HODINOVÝCH POUKÁZEK]
Dalo by se tedy předpokládat, že vydávání hodinových poukázek překoná všechny tyto potíže.
(Existence hodinové poukázky přirozeně už předpokládá podmínky, které, zkoumáme-li vztah mezi
směnnou hodnotou a penězi, nejsou bezprostředně dány a bez nichž obojí může existovat a existuje:
veřejný úvěr; banka atd.; ale to všechno tady už necháme stranou; protože propagátoři hodinové
poukázky pokládají samozřejmě tuto poukázku za poslední produkt „série“[64], který, i když nejlépe
odpovídá „čistému“ pojmu peněz, v realitě se objevuje naposled.) Především: předpokládáme-li, že jsou
splněny podmínky, za nichž cena zboží = jejich směnné hodnotě; že se kryje poptávka a nabídka; výroba a
spotřeba; že výroba jev poslední instanci proporcionální [65] (takzvané poměry v rozdělování jsou totožné s
výrobními poměry), pak se otázka peněz stává zcela druhořadou, a zejména otázka, zda vydávat lístky,
www.kmbe.cz
Stránka 33
modré či zelené, plechové či papírové, nebo jakou jinou formou vést společenské účtování. Pak je nanejvýš
[*110] nevkusné ještě dále předstírat, že se zkoumají skutečně peněžní vztahy. Banka (jakákoli banka)
vydává hodinové poukázky. Zboží a = směnné hodnotě x, tj. = x pracovní doby, směňuje se za peníze,
reprezentující x pracovní doby. Banka by musela rovněž kupovat zboží, tj. směňovat je za jeho peněžního
reprezentanta, jako např. Anglická banka musí dnes dávat za zlato bankovky. Zboží, substanciální a proto
náhodné jsoucno směnné hodnoty, se směňuje za symbolické jsoucno směnné hodnoty jakožto směnné
hodnoty. A tak nejsou žádné potíže s jeho převáděním z formy zboží do formy peněz. Stačí jen, aby
pracovní doba, která je v něm obsažena, byla autenticky verifikována (což mimochodem řečeno není tak
snadné, jak dosvědčuje ryzost a váha zlata a stříbra), a vytváří tak ihned svou protihodnotu*[*76]; své
peněžní jsoucno. Ať tu otázku obracíme a otáčíme jak chceme, v poslední instanci vychází nastejno: Banka,
která vydává hodinové poukázky, kupuje zboží za jeho výrobní náklady, kupuje všechno zboží, a tento
nákup ji nestojí nic než výrobu papírových proužků, a prodávajícímu dává místo směnné hodnoty, kterou
on sám vlastní v určité substanciální formě, symbolickou směnnou hodnotu zboží, jinými slovy poukázku
na všechna ostatní zboží ve stejné směnné hodnotě. Směnná hodnota jako taková může samozřejmě
existovat jen symbolicky, ačkoli tento symbol, aby se ho dalo použít jako věci - ne pouze jako představy -,
má věcné jsoucno; není jen pomyslnou představou, nýbrž představuje se skutečně v zpředmětněné
podobě (Míra může zůstat v rukou; směnná hodnota měří, ale směňuje pouze tak, že míra přechází z
jedněch rukou do druhých.[66]) Banka tedy dává za zboží peníze; peníze, které jsou poukázkou přesně na
směnnou hodnotu zboží, tj. na všechna zboží téže hodnoty; banka kupuje. Banka je všeobecný kupec,
kupuje nejen to či ono zboží, nýbrž všechna zboží. Neboť má uskutečnit právě převod každého zboží v jeho
symbolické jsoucno jakožto směnnou hodnotu. Je-li však všeobecným kupcem, musí být též všeobecným
prodavačem, nejen skladištěm, kde se deponují všechna [*111] zboží, nejen všeobecným obchodním domem,
ale také majitelem zboží, ve stejném smyslu, jako jím je kterýkoli jiný obchodník. Směnil jsem své zboží a
za hodinovou poukázku b, která představuje jeho směnnou hodnotu; ale jen proto, abych mohl, kdykoli
budu chtít, provést metamorfózu tohoto b v jakékoli skutečné zboží c, d, e atd. Mohou nyní tyto peníze
cirkulovat mimo banku? Jinak než mezi vlastníkem poukázky a bankou? Čím je zabezpečena směnitelnost
této poukázky? Jsou jen dvě možnosti. Buď chtějí všichni majitelé zboží (výrobků nebo práce) prodat své
zboží za jeho směnnou hodnotu, anebo někteří chtějí, jiní ne. Chtějí-li je všichni prodat za jeho směnnou
hodnotu, nebudou čekat na náhodu, zda se najde kupec či nenajde, ale půjdou rovnou do banky, přenechají
jí zboží a dostanou za ně její znak směnné hodnoty, peníze: vymění je za její vlastní peníze. V tomto
případě je banka zároveň všeobecným kupcem i prodavačem v jedné osobě. Nebo nastane opak. V tom
případě je bankovní poukázka pouhým papírem, jen o sobě tvrdí, že je všeobecně uznávaným symbolem
směnné hodnoty, hodnotu však nemá. Neboť tomuto symbolu je vlastní, že směnnou hodnotu nejen
představuje, ale že jí ve skutečné směně také je. V druhém případě by bankovní poukázka nebyla penězi,
nebo by byla jen konvenčními penězi mezi bankou a jejími zákazníky, ne na všeobecném trhu. Bylo by to
totéž jako tucet lístků na obědy, které si předplatím u hostinského nebo jako tucet lístků do divadla, což
obojí představuje peníze, ale jedno jen peníze v určité jídelně, druhé jen v určitém divadle. Bankovní
poukázka by přestala odpovídat požadavkům kladeným na peníze, protože by nebyla v oběhu na
veřejnosti, nýbrž pouze mezi bankou a jejími zákazníky. Musíme tedy druhý předpoklad vyloučit.
[SMĚNNÁ HODNOTA A SOUKROMÁ VÝROBA]
Banka by tedy byla všeobecným kupcem i prodavačem. Místo bankovek by mohla také vydávat
šeky a místo nich vést jednoduché bankovní účty. Nějaký X, podle toho, jakou sumu hodnot zboží by bance
přenechal, by u ní měl k dobru tutéž sumu hodnot v jiných zbožích. Byl by nutný i další atribut banky,
autenticky fixovat [*112] směnnou hodnotu všech zboží, tj. pracovní dobu v nich materializovanou. Ale tím
by její funkce rozhodně nekončily. Musela by určovat pracovní dobu, za niž se dá zboží vyrobit
průměrnými prostředky průmyslu, dobu, za niž musí být vyrobeno. Ale ani to by ještě nestačilo. Musela by
nejen určovat dobu, za niž se musí vyrobit určité kvantum výrobků, a zjednávat výrobcům takové
podmínky, aby jejich práce byla stejně produktivní (tedy také vyrovnávat a řídit rozdělování pracovních
prostředků), ale musela by také určovat kvanta pracovní doby, která se má vynaložit na různá odvětví
výroby. To by bylo nutné, neboť aby se realizovala směnná hodnota, aby peníze banky byly skutečně
směnitelné, musela by se zajistit všeobecná výroba, a to v takových proporcích, aby byly uspokojovány
potřeby směňujících. To ještě není všechno. Největší směna není směna zboží, nýbrž směna práce za zboží.
(Hned si toho všimneme blíže.[*77]) Pracující by neprodávali bance svou práci, ale dostávali by směnnou
hodnotu za plný produkt své práce atd. Přesně vzato by tedy banka byla nejen všeobecným kupcem a
www.kmbe.cz
Stránka 34
prodavačem: také všeobecným výrobcem. Byla by fakticky buď despotickou vládou v oblasti výroby a
správkyní rozdělování, nebo by ve skutečnosti nebyla ničím jiným než úřadem, který by pro společně
pracující společnost vedl účetnictví. Společenství výrobních prostředků se předpokládá atd. atd.
Saintsimonovci udělali z banky papeže výroby.[67]
[PENÍZE JAKO SPOLEČENSKÝ VZTAH]
Redukce všech výrobků a činností na směnné hodnoty předpokládá jak redukci všech pevných
osobních (historických) vztahů závislosti ve výrobě, tak všestrannou závislost výrobců navzájem. Jednak
je výroba každého jednotlivce závislá na výrobě všech ostatních, jednak se přeměna jeho výrobku v
potraviny pro něho samého stala závislou na spotřebě všech ostatních. Ceny jsou staré; právě tak směna;
ale že jsou ceny stále víc určovány výrobními náklady a že směna zachvacuje veškeré výrobní vztahy, to
obojí je plně rozvinuto a rozvíjí se k stále větší dokonalosti až v buržoazní společnosti, ve společnosti [*113]
svobodné konkurence. To, co Adam Smith ryze po způsobu 18. století klade do předhistorického období,
před dějiny, je naopak jejich produktem.
[2]
Tato vzájemná závislost je vyjádřena ve stálé nutnosti směny a ve směnné hodnotě jako
všestranném zprostředkovateli. Ekonomové to vyjadřují takto: Každý sleduje svůj soukromý zájem a jen
svůj soukromý zájem, a slouží tak, aniž by to chtěl a aniž by o tom věděl, soukromým zájmům všech,
všeobecným zájmům. Vtip není v tom, že tím, jak každý sleduje své soukromé zájmy, se dosahuje úhrnu
soukromých zájmů, tedy všeobecného zájmu. Z této abstraktní fráze by se dalo spíš vyvodit, že každý brzdí
uplatnění zájmu druhých a naopak, a že z této bellum omnium contra omnes vyplývá místo všeobecné
afirmace spíš všeobecná negace. Pointa je spíš v tom, že soukromý zájem sám je už zájem společensky
určený a že ho může dosáhnout jen v podmínkách kladených společností a jen prostředky danými touto
společností; že je tedy vázán na reprodukci těchto podmínek a prostředků. Je to zájem soukromníků; ale
jeho obsah, a právě tak i forma a prostředky k jeho uskutečnění jsou dány společenskými podmínkami,
které nejsou na nikom závislé.
[*78]
[6]
Vzájemná a všestranná závislost navzájem lhostejných individuí tvoří jejich společenskou
souvislost. Tato společenská souvislost je vyjádřena ve směnné hodnotě, v níž se pro každé individuum
jeho vlastní činnost nebo jeho výrobek teprve stává činností a výrobkem pro ně: toto individuum musí
vyrábět všeobecný výrobek - směnnou hodnotu čili pokud se tato směnná hodnota izoluje o sobě,
individualizuje, peníze. Na druhé straně moc, kterou každý jedinec uplatňuje nad činností ostatních nebo
nad společenskými bohatstvími, záleží v tom, že je vlastníkem směnných hodnot, peněz. Svou společenskou
moc, stejně jako svou souvislost se společností, nosí s sebou v kapse. Činnost, ať je její individuální jevová
forma jakákoli, a produkt této činnosti, ať jsou jeho zvláštní vlastnosti jakékoli, jsou směnnou hodnotou, tj.
něčím [*114] všeobecným, v čem je jakákoli individualita, svéráznost negována a setřena. Je to stav skutečně
velmi odlišný od situace, kdy se individuum nebo individuum přirozeně či historicky rozšířené v rodinu a
v rod (později ve společenství) reprodukuje přímo z přírody, nebo kdy je jeho produktivní činnost a jeho
účast na výrobě odkázána na určitou formu práce a výrobku a stejně tak je určen i jeho poměr k ostatním.
Společenský charakter činnosti, tak jako společenská forma výrobku i účast individua na výrobě,
se tu jeví jako něco vůči individuím cizího, věcného; ne jako jejich vztah k sobě navzájem, nýbrž jako jejich
podřízení poměrům, které trvají nezávisle na nich a vznikají z toho, že vzájemně si lhostejní jedinci na
sebe narážejí. Všeobecná směna činností a výrobků, které se staly životní podmínkou každého
jednotlivého individua, jejich vzájemná souvislost, se jim samým jeví jako cizí, nezávislá, jako věc. Ve
směnné hodnotě je společenský vztah osob přeměněn ve společenský vztah věcí; osobní potence ve
věcnou. Čím méně má směnný prostředek společenské síly, čím víc je spjat s povahou bezprostředního
produktu práce a s bezprostředními potřebami směňujících, tím větší musí být síla společenství, které
váže dohromady jedince, patriarchální poměr, antické společenství, feudalismus a cechovnictví. (Viz můj
sešit, XII, 34b.) Každý jedinec vlastní společenskou moc ve formě věci. Zbavíte-li věc této společenské
moci, musíte osobám dát moc nad osobami. Osobní vztahy závislosti (zprvu zcela přirozené) jsou první
společenské formy, a lidská produktivita se v nich rozvíjí jen v malém rozsahu a na izolovaných místech.
Osobní nezávislost založená na věcné závislosti je druhá velká forma, v níž se systém všeobecné
společenské výměny látek, univerzálních vztahů, všestranných potřeb a univerzálních potencí teprve
vytváří. Svobodná individualita, založená na univerzálním rozvoji individuí a na podřízení jejich společné,
společenské produktivitě jako jejich společenské potenci, je třetí stupeň. Druhý stupeň připravuje
[68]
[69]
www.kmbe.cz
Stránka 35
podmínky pro třetí. Patriarchální i antické poměry (a stejně tak i feudální) tedy s rozvojem obchodu,
přepychu, peněz, [*115] směnné hodnoty zanikají, zatímco moderní společnost vyrůstá stejným tempem s
nimi.
[*79]
Směna a dělba práce se vzájemně podmiňují. Protože každý pracuje pro sebe a jeho výrobek není
nic pro sebe nezávislého, musí samozřejmě směňovat; nejen proto, aby se podílel na všeobecném
bohatství výroby, ale také proto, aby svůj výrobek přeměnil v potraviny pro sebe. (Viz mé „Poznámky o
ekonomii“, str. V (13, 14). ) Směna jako zprostředkovaná směnnou hodnotou a penězi předpokládá
ovšem všestrannou závislost výrobců na sobě, ale zároveň úplnou izolaci jejich soukromých zájmů a dělbu
společenské práce, jejíž jednota a vzájemné doplňování zároveň existuje jako přírodní poměr mimo
individua, nezávisle na nich. Vzájemný tlak všeobecné poptávky a nabídky zprostředkuje souvislost
vzájemně si lhostejných <jedinců>.
[69]
Sama nutnost přeměnit výrobek nebo činnost individuí nejprve ve formu směnné hodnoty, v
peníze, aby v této věcné formě dostaly a dokázaly svou společenskou moc, dokazuje dvojí: 1. že individua
vyrábějí už jen pro společnost a ve společnosti; 2. že jejich výroba není bezprostředně společenská, není
plodem sdružení, které si mezi sebou rozděluje práci. Individua jsou subsumována společenské výrobě,
která existuje jako daná mimo ně; ale společenská výroba není subsumována individuím, která by s ní
zacházela jako se společným bohatstvím. Nemůže tedy být nic nesprávnějšího a hloupějšího než
předpokládat kontrolu sjednocených individuí nad jejich celkovou výrobou na základě směnné hodnoty,
peněz, jak se to stalo výše s bankou (vydávající) hodinové poukázky. Soukromá směna všech produktů
práce, majetků a činností je v protikladu jak k rozdělování založenému na nadřízení a podřízení
(přirozeném a politickém) individuí mezi sebou (přičemž vlastní směna probíhá jen po vedlejší koleji nebo
se vcelku příliš netýká života celých společenství, objevuje se naopak mezi různými společenstvími a
rozhodně si naprosto nepodřizuje [*116] všechny výrobní a směnné vztahy) (ať už má toto nadřízení a
podřízení jakýkoli charakter: patriarchální, antický nebo feudální), tak k svobodné směně jedinců, kteří
jsou sdruženi na základě společného přivlastňování a kontroly výrobních prostředků. (Toto sdružení není
nic libovolného: předpokládá rozvoj materiálních a duchovních podmínek, které na tomto místě
nebudeme rozebírat.) Tak jako dělba práce plodí shromažďování, kombinaci, kooperaci, protiklad
soukromých zájmů, třídní zájmy, konkurenci, koncentraci kapitálu, monopol, akciové společnosti - samé
protikladné formy jednoty, která sama vyvolává protiklad -‚ tak soukromá směna vytváří světový obchod,
soukromá nezávislost naprostou závislost na tak zvaném světovém trhu a rozptýlené akty směny
<vytvářejí> bankovnictví a úvěrnictví, jejichž účetnictví alespoň konstatuje vyrovnávání soukromé směny.
Ve směnečném kursu - i když soukromé zájmy každého národa rozštěpují tento národ na tolik národů,
kolik je v něm dospělých individuí, a zájmy vývozců a dovozců téhož národa stojí proti sobě - dostává
celonárodní obchod zdání existence atd., atd. Proto však ještě nikdo neuvěří tornu, že by bylo možné zrušit
burzovní reformou základy vnitřního nebo zahraničního soukromého obchodu. Ale uvnitř buržoazní
společnosti, založené na směnné hodnotě, se vytvářejí jak směnné, tak výrobní vztahy, které jsou současně
výbušninami a jsou s to ji rozbít. (Masa protikladných forem společenské jednoty, jejichž protikladný
charakter se však nikdy nedá sprovodit ze světa tichou metamorfózou. Na druhé straně, kdybychom ve
společnosti, jaká je, nenacházeli v zahalené podobě materiální výrobní podmínky a jim odpovídající
směnné vztahy pro beztřídní společnost, všechny pokusy rozbít tuto společnost by byly donkichotiádou.)
[*80]
Viděli jsme, že ačkoli je směnná hodnota = relativní pracovní době, která je materializována ve
výrobcích, jsou peníze ovšem = směnné hodnotě zboží, odpoutané od jeho substance; v této směnné
hodnotě čili peněžním poměru jsou obsaženy rozpory mezi zbožími a jejich směnnou hodnotou, mezi
zbožími jako směnnými hodnotami, a penězi. Viděli jsme, že banka, která by bezprostředně [*117] vytvářela
protějšek zboží v pracovních penězích, je utopie.
Ačkoli tedy jsou peníze jen směnná hodnota
odpoutaná od substance zboží a děkují za svůj původ jen tendenci této směnné hodnoty klást se v čisté
podobě, nemůže se zboží přeměňovat v peníze bezprostředně; tj. autentický výkaz o množství pracovní
doby realizované ve zboží nemůže ve světě směnných hodnot sloužit jako jeho cena. Čím to?
[*81]
(Ve formě peněz - pokud jsou směnným prostředkem (ne mírou směnné hodnoty) - je ekonomům
jasné, že existence peněz předpokládá zvěcnění společenské souvislosti; pokud se totiž peníze jeví jako
zástava, kterou musí jeden ponechat v rukou druhého, aby od něho dostal zboží. Tady říkají sami
ekonomové, že lidé mají k věci (penězům) důvěru, jakou nemají k sobě jako osobám. Ale proč mají důvěru
k věci? Samozřejmě přece jen jako k zvěcněnému vztahu osob mezi sebou; jako k zvěcněné směnné
www.kmbe.cz
Stránka 36
hodnotě, a směnná hodnota není nic jiného než vztah produktivní činnosti osob mezi sebou. Jakákoli jiná
zástava může jako taková posloužit vlastníku zástavy přímo; peníze mu slouží jen jako „ruční zástava
společnosti“, ale takovou ruční zástavou jsou jen vzhledem ke své společenské (symbolické) povaze;
tuto společenskou povahu mohou mít jen proto, že si individua svůj vlastní společenský vztah odcizila jako
předmět).
[70]
V cenících, kde se všechny hodnoty měří penězi, se odráží jednak nezávislost společenského
charakteru věcí na osobách, jednak snaha obchodu podrobit tyto věci znovu jednotlivcům na základě
cizosti, v níž se veškeré výrobní a směnné vztahy jeví jednotlivci, všem jednotlivcům. Protože
osamostatnění světového trhu, chcete-li (v němž je zahrnuta činnost každého jednotlivce), vzrůstá s
rozvojem peněžních vztahů (směnné hodnoty) a naopak, všeobecná souvislost a všestranná závislost ve
výrobě a spotřebě <vzrůstá> zároveň s nezávislostí a lhostejností spotřebitelů a výrobců navzájem;
protože tento rozpor vede ke krizím atd., dochází současně s vývojem tohoto odcizení, na jeho vlastní
půdě, k pokusům o jeho zrušení; ceníky, směnečné kursy, [*118] vzájemné spojení obchodníků dopisy,
telegramy atd. (komunikační prostředky se samozřejmě rozvíjejí současně), v nichž si každý jednotlivec
opatřuje informace o činnosti všech ostatních a snaží se podle toho přizpůsobit svou vlastní činnost. (To
znamená, že i když poptávka a nabídka všech u všech probíhá nezávisle, každý se snaží poučit se o stavu
všeobecné poptávky a nabídky; a tato znalost pak na ně opět prakticky působí. Ačkoli toto všechno neruší
za daného stavu cizost, přináší to vztahy a spojení, jež v sobě zahrnují možnost starý stav zrušit.) (Možnost
všeobecné statistiky atd.) (To je ostatně třeba vyložit v kategoriích „ceny, poptávka a nabídka“. Zde jen je
třeba ještě upozornit, že přehled o celkovém obchodu a celkové výrobě, pokud je fakticky obsažen v
cenících, je vlastně nejlepším důkazem o tom, jak vůči jednotlivcům jejich vlastní směna a jejich vlastní
výroba vystupuje jako věcný, na nich nezávislý vztah. Na světovém trhu se souvislost jednotlivce se všemi,
ale současně také nezávislost této souvislosti na jednotlivcích vyvinula do té míry, že její vytvoření už v sobě
zároveň obsahuje podmínku jejího překročení.) Srovnávání místo skutečné pospolitosti a všeobecnosti.
[71]
(Bylo řečeno a dá se říci, že krása a velikost spočívá právě v této přirozené, na vědění a vůli
individuí nezávislé souvislosti, která právě předpokládá jejich vzájemnou nezávislost a lhostejnost vůči
sobě, v materiální a duchovní výměně látek. A jistě je třeba dát přednost této věcné souvislosti, než aby
postrádali jakékoli souvislosti anebo měli pouze lokální souvislost, založenou na prastarém těsném
pokrevním přírodním <vztahu> nebo na <vztahu> nadvlády a poroby. Právě tak je jisté, že individua si
nemohou podřídit své vlastní společenské souvislosti dříve, než je vytvořila. Je však nesmyslné pojímat
tuto pouze věcnou souvislost jako souvislost přirozenou, neoddělitelnou od přirozenosti individuality (v
protikladu k reflektovanému vědění a vůli) a jí imanentní. Je to jejich produkt. Je to historický produkt.
Patří k určité fázi jejich vývoje. Cizost a samostatnost, v nichž ještě vůči nim existuje, dokazuje jen, že ještě
pracují na vytváření podmínek svého sociálního života, místo aby jej už z těchto podmínek [*119] začínala. Je
to souvislost, přirozeně vzniklá souvislost mezi individui uvnitř určitých, omezených výrobních vztahů.
Univerzálně vyvinutá individua, jejichž společenské vztahy jsou jako jejich vlastní, pospolité vztahy také
podrobeny jejich vlastní pospolité kontrole, nejsou produktem přírody, nýbrž dějin. Stupeň a univerzalita
rozvoje potencí, za nichž bude tato individualita možná, předpokládá právě výrobu na základě směnných
hodnot, která však s všeobecným odcizením individua od sebe i od druhých teprve produkuje také
všeobecnost a všestrannost jeho vztahů a schopností. Na dřívějších stupních vývoje se jednotlivé
individuum jeví plnější právě proto, že ještě nevypracovalo plnost svých vztahů a stavělo si je proti sobě
jako na něm nezávislé společenské moci a vztahy. Tak jako je směšné toužit po návratu k oné původní
plnosti, je směšná i víra, že musíme zůstat u této úplné prázdnoty. Z protikladu k tomuto romantickému
názoru se buržoazní myšlení nikdy nevymanilo, a proto bude romantický názor doprovázet buržoazní
myšlení jako oprávněný protiklad až k jeho blahoslavenému konci.)
[72]
(Jako příklad by se dal použít vztah jednotlivce k vědě.)
(Srovnávat peníze s krví - dalo k tomu popud slovo oběh - je asi zrovna tak správné jako
podobenství Menenia Agrippy o patriciích a žaludku.) (Srovnávat peníze s řečí není o nic správnější. Ideje
se nepřeměňují v řeč tak, že by ztrácely svou svéráznost a že by jejich společenský charakter existoval
vedle nich v řeči, jako existují ceny vedle zboží. Ideje neexistují odděleně od řeči. Ideje, které se musí
teprve překládat ze své mateřštiny do cizí řeči, aby mohly obíhat, aby se mohly směňovat, poskytují větší
možnosti analogie; analogie pak ovšem nespočívá v řeči, ale v její cizosti.)
[73]
www.kmbe.cz
Stránka 37
(Směnitelnost všech produktů, činností, vztahů za něco třetího, věcného, co může být opět
směněno za všechno bez rozdílu - tedy vývoj směnných hodnot (a peněžních vztahů) je identický se
všeobecnou prodejností, korupcí. Obecná prostituce se tedy jeví jako nutná fáze vývoje společenského
charakteru osobních vloh, potencí, schopností, činností. Vyjádříme-li to zdvořileji: Všeobecný vztah [*120]
prospěchářství a upotřebitelnosti. Srovnávání nesrovnatelného, jak krásně chápe peníze Shakespeare.
Touha po obohacení jako taková je bez peněz nemožná; jakákoli jiná akumulace a touha po akumulaci je
živelná, omezená, podmíněná na jedné straně potřebami, na druhé straně omezenou povahou výrobků
(sacra auri fames ).)
[74]
[75]
(Peněžnictví ve svém vývoji předpokládá zřejmě už jiné všeobecné vývoje.)
Pozorujeme-li společenské vztahy, které plodí nevyvinutý systém směny, směnných hodnot a
peněz nebo kterým odpovídá jejich nevyvinutý stupeň, je hned od počátku jasné, že individua, ačkoli jejich
vztahy vypadají osobněji, vstupují mezi sebou ve vztah jen jako individua v nějaké určenosti, jako feudální
pán a vazal, pozemkový pán a nevolník atd. nebo jako členové kast atd. nebo jako příslušníci nějakého
stavu atd. V peněžním vztahu, ve vyvinutém systému směny (a toto zdání zaslepuje demokracii) jsou
svazky osobní závislosti, rozdíly krve, vzdělání atd. fakticky rozbity, roztrhány (osobní svazky se alespoň
všechny jeví jako osobní vztahy); a zdá se, že individua na sebe nezávisle (tato nezávislost, která je vůbec
pouhou iluzí a správněji by se měla nazývat lhostejností - ve smyslu indiference), svobodně narážejí a v
této svobodě směňují; ale tak to vypadá jen pro toho, kdo abstrahuje od podmínek, od existenčních
podmínek (a ty jsou opět na individuích nezávislé a jeví se, ačkoli je vytváří společnost, zároveň jako
přírodní podmínky, tj. jako by je individua nemohla kontrolovat), za nichž se tato individua stýkají.
Určenost, která se v prvním případě jeví jako osobní omezování individua jiným individuem, je v druhém
případě rozvinutá jako věcné omezení individua nezávislými a v sobě samých spočívajícími vztahy.
(Protože jednotlivé individuum se nemůže vymanit ze své osobní určenosti, ale může překonat vnější
poměry a podřídit si je, zdá se, že jeho svoboda je v druhém případě větší. Bližší prozkoumání oněch
vnějších poměrů, oněch podmínek však ukazuje, že je nemožné, aby je individua nějaké třídy atd. en masse
překonala, aniž by je zrušila. Jednotlivec se s nimi může příležitostně vypořádat; masa těch, kdo jsou jimi
ovládáni, nikoli, protože [*121] samo jejich trvání je výrazem podřízení, a to nutného podřízení individuí
těmto poměrům.) Tyto vnější poměry neznamenají odstranění „vztahů závislosti“, jsou jen jejich redukcí
na obecnější formu; znamenají spíš vypracování všeobecného základu osobních vztahů závislosti. Také
zde se dostávají individua do vzájemného vztahu jen jako určená. Tyto věcné vztahy závislosti v protikladu
k osobním se také jeví jenom tak (věcný vztah závislosti není nic jiného než společenské vztahy vystupující
vůči zdánlivě nezávislým individuím samostatně, tj. jako jejich vzájemné výrobní vztahy, které se vůči nim
samým osamostatnily), že individua jsou teď ovládána jen abstrakcemi, zatímco dříve závisela jedno na
druhém. Abstrakce nebo idea není však nic jiného než teoretický výraz oněch materiálních poměrů, které
jsou jejich pány. Poměry mohou být samozřejmě vyjádřeny pouze v idejích, a proto pokládali filosofové za
zvláštnost nové doby to, že je ovládána idejemi, a se svržením tohoto panství idejí ztotožňovali vytvoření
svobodné individuality. Dopustit se tohoto omylu bylo z ideologického hlediska o to snazší, že toto panství
poměrů (tato věcná závislost, která se ostatně zase zvrací v určité, jenomže všech iluzí zbavené osobní
vztahy závislosti) se ve vědomí individuí samých jeví jako panování idejí, a panující třídy samozřejmě víru
ve věcnost těchto idejí, tj. oněch věcných vztahů závislosti, všemožně upevňují, živí a vtloukají do hlav.
[76]
[77]
(Pokud jde o iluzi „čistě osobních vztahů“ v dobách feudalismu atd., nesmí se ani na chvíli
zapomínat, 1. že samy tyto vztahy dostávaly uvnitř své sféry v určité fázi věcný charakter, jak ukazuje
např. vývoj vztahů pozemkového vlastnictví z čistě vojenských vztahů subordinace; ale 2. věcný vztah, v
němž berou za své, má sám omezený, přírodně určený charakter, a proto se jeví jako osobní, zatímco v
moderním světě vystupují osobní vztahy jako pouhý výsledek výrobních a směnných vztahů.)
[78]
Výrobek se stává zbožím. Zboží se stává směnnou hodnotou.
[*122] Směnná hodnota zboží
nabývá zvláštní existence vedle zboží; tj. zboží v té formě, v níž 1. je směnitelné za všechna ostatní zboží; v
níž 2. je tedy všeobecným zbožím a jeho přirozená zvláštnost zaniká; 3. v níž je kladena míra jeho
směnitelnosti, určitý poměr, v němž si klade naroveň všechna ostatní zboží - je zboží jakožto peníze, a to
ne jako peníze vůbec, nýbrž jako určitá suma peněz; neboť peníze, aby mohly představovat směnnou
hodnotu ve všech jejích rozdílech, musejí být počitatelné, kvantitativně dělitelné.
[*82]
www.kmbe.cz
Stránka 38
[VZNIK PENĚZ]
Peníze, společná forma, ve kterou se všechna zboží přeměňují jako směnné hodnoty, všeobecné
zboží, musí samy existovat jako zvláštní zboží vedle ostatních, protože nestačí, aby se jimi poměřovala jen
v hlavě, nýbrž musí se za ně směňovat a vyměňovat ve skutečné směně. Rozpor, který tím vzniká, bude
třeba vyložit jinde. Peníze nevznikají konvencí, stejně jako tak nevzniká stát. Vznikají přirozenou cestou
ze směny a ve směně, jsou jejím produktem. Původně slouží jako peníze asi to zboží - tj. vyměňuje se nikoli
jako předmět potřeby a spotřeby, nýbrž aby se opět směnilo za jiná zboží -‚ které se nejvíc vyměňuje,
nejvíc obíhá jako předmět potřeby; u něhož je tedy nejjistější, že se bude moci opět směnit za jiná zvláštní
zboží; které tedy v dané společenské organizaci reprezentuje bohatství iκατ’ έξοχήν , je předmětem
nejvšeobecnější poptávky a nabídky a má zvláštní užitnou hodnotu. Tak sůl, kůže, dobytek, otroci.
Takové zboží ve své zvláštní podobě jakožto zboží fakticky víc odpovídá samo sobě jako směnné hodnotě
než ostatní zboží (Škoda že do němčiny se nedá výstižně tlumočit rozdíl mezi denrée a marchandise).
Zvláštní užitečnost zboží, ať jako zvláštního předmětu spotřeby (kůže), ať jako bezprostředního
výrobního nástroje (otrok), z něho činí peníze. Další vývoj přináší pravý opak, tj. to zboží, které je
bezprostředním předmětem spotřeby nebo nástrojem výroby nejméně, bude nejlépe reprezentovat právě
tu stránku, že slouží potřebě směny jako takové. V prvním případě se zboží stává penězi pro svou zvláštní
užitnou hodnotu; v druhém případě [*123] získává zvláštní užitnou hodnotu proto, že slouží jako peníze.
Trvanlivost, neměnnost, dělitelnost a možnost opětného skládání, relativně snadná přenosnost, protože
pojmou velkou směnnou hodnotu do malého prostoru, to vše způsobuje, že vzácné kovy jsou na pozdějším
stupni obzvláště vhodné. Zároveň vytvářejí přirozený přechod od prvotní formy peněz. Na poněkud
vyšším stupni výroby a směny se výrobní nástroj staví nad výrobky; avšak kovy (nejprve kameny) jsou
prvními a nejnutnějšími výrobními nástroji. V mědi, která hraje tak důležitou úlohu ve starověkých
penězích, je ještě obojí pohromadě, zvláštní užitná hodnota jako výrobního nástroje a ostatní vlastnosti,
které nevyplývají z užitné hodnoty zboží, nýbrž odpovídají jeho určení jako směnné hodnoty (včetně
směnného prostředku). Od ostatních kovů se pak drahé kovy opět liší tím, že neoxidují atd., mají
stejnoměrnou kvalitu atd. a také lépe odpovídají vyššímu stupni, protože jejich bezprostřední užitečnost
pro spotřebu a výrobu ustupuje do pozadí, ale už pro svou vzácnost představují spíš hodnotu založenou
čistě na směně. Od začátku představují přebytek, formu, v níž se původně projevuje bohatství. Kovy se
také raději směňují za kovy než za jiná zboží.
[*83]
[*84]
[79]
První forma peněz odpovídá nízkému stupni směny a výměnného obchodu, na němž peníze
vystupují spíš ještě ve svém určení jako míra, než jako skutečný nástroj směny. Na tomto stupni může být
míra ještě čistě imaginární (ovšem prut u černochů zahrnuje i železo) [80] (mušle atd. však spíš odpovídají
řadě, jejímž vrcholem jsou zlato a stříbro).
Z toho, že zboží se stává všeobecnou směnnou hodnotou, vyplývá, že směnná hodnota se stává
zvláštním zbožím: může se jím stát jen proto, že nějaké zvláštní zboží dostává na rozdíl od všech ostatních
výsadu reprezentovat, symbolizovat jejich směnnou hodnotu; tj. stát se penězi. Že se pro peněžní vlastnost
všech ostatních zboží jeví jako peněžní subjekt některé zvláštní zboží - to vyplývá z podstaty směnné
hodnoty samé. V průběhu vývoje může směnná hodnota peněz opět získat existenci odloučenou od své
matérie, své substance, jako u papírových [*124] peněz, aniž by se však rušila výsada tohoto zvláštního
zboží, protože ozvláštněná existence musí i nadále odvozovat své pojmenování ze zvláštního zboží.
Protože je zboží směnnou hodnotou, je směnitelné za peníze, je kladeno = penězům. Poměr, v
němž je kladeno naroveň penězům, tj. určenost jeho směnné hodnoty, je předpokladem jeho přeměny v
peníze. Poměr, v němž se zvláštní zboží směňuje za peníze, tj. kvantum peněz, ve které se určité množství
zboží může přeměnit, je určeno pracovní dobou zpředmětněnou ve zboží. Jako ztělesnění určité pracovní
doby je zboží směnnou hodnotou; v penězích je kvóta pracovní doby, kterou reprezentuje, jednak měřena,
jednak obsažena ve své všeobecné, pojmu odpovídající, směnitelné formě. Peníze jsou věcné médium, v
němž směnné hodnoty do něho ponořené dostávají podobu, která odpovídá jejich všeobecnému určení.
Adam Smith říká, že práce (pracovní doba) jsou základní peníze, za něž se kupují veškerá zboží. [81]
Podíváme-li se na akt výroby, je to ještě stále správné (rovněž pokud jde o určení relativních hodnot).
Každé zboží se ve výrobě neustále směňuje za pracovní dobu. Nutnost peněz odlišných od pracovní doby
vzniká právě z toho, že množství pracovní doby nemá být vyjádřeno ve svém bezprostředním a zvláštním
www.kmbe.cz
Stránka 39
produktu, nýbrž v produktu zprostředkovaném a všeobecném, ve svém zvláštním produktu, který by byl
rovný všem ostatním produktům téže pracovní doby a za ně směnitelný; ne pracovní doby v nějakém
zboží, nýbrž ve všech zbožích současně, a proto ve zvláštním zboží, které reprezentuje všechna ostatní.
Pracovní doba nemůže být sama bezprostředně penězi (požadavek, který jinými slovy znamená, že každé
zboží má být bezprostředně svými vlastními penězi), a to proto, že fakticky existuje vždy jen ve zvláštních
výrobcích (jako předmět): jako všeobecný předmět může existovat jen symbolicky, zase právě jen v
nějakém zvláštním zboží, které je kladeno jako peníze. Pracovní doba neexistuje jako všeobecný předmět
směny, nezávislý na přírodních zvláštnostech zboží a od nich odloučený (odpoutaný). Jako takový by
musela existovat, kdyby měla bezprostředně splňovat [*125] podmínky kladené na peníze. Zpředmětnění
všeobecného, společenského charakteru práce (a tím i pracovní doby, která je obsažena ve směnné
hodnotě) činí právě její produkt směnnou hodnotou; dává zboží vlastnost peněz, tato vlastnost však opět
implikuje peněžní subjekt, existující samostatně mimo ni.
Určitá pracovní doba je zpředmětněna v určitém zvláštním zboží, které má zvláštní vlastnosti a
zvláštní vztahy k potřebám; jako směnná hodnota však má být zpředmětněna ve zboží, které vyjadřuje jen
její kvotitu čili kvantitu, které je lhostejné k jejím přirozeným vlastnostem, a proto může prodělat
metamorfózu - tj. být směněno - v každé jiné zboží, které zpředmětňuje tutéž pracovní dobu. Jako předmět
má mít tento všeobecný charakter, který odporuje jeho přirozené zvláštnosti. Tento rozpor může být
vyřešen jen tím, že je sám zpředmětněn; tj. tím, že zboží je kladeno dvojace, jednak ve své přírodní
bezprostřední formě, a potom ve své formě zprostředkované, jako peníze. To druhé je možné jen tak, že se
nějaké zvláštní zboží stane současně všeobecnou substancí směnných hodnot, nebo tak, že se směnná
hodnota zboží ztotožní s nějakou zvláštní substancí, s nějakým zvláštním zbožím na rozdíl od všech
ostatních. To znamená tak, že se zboží nejprve musí směnit za toto všeobecné zboží, za symbolický
všeobecný produkt nebo zpředmětnění pracovní doby, aby pak jako směnná hodnota bylo lhostejné ke
všem ostatním zbožím a dalo se za ně libovolně směňovat, aby mohlo prodělávat metamorfózu v toto
zboží. Peníze jsou pracovní doba jako všeobecný předmět, čili zpředmětnění všeobecné pracovní doby,
pracovní doba jako všeobecné zboží: Vypadá-li tedy velmi jednoduše, že pracovní doba, protože reguluje
směnné hodnoty, není ve skutečnosti jen jejich inherentní míra, nýbrž sama jejich substance (neboť jako
směnné hodnoty nemají zboží žádnou jinou substanci, žádnou přírodní vlastnost) a že by mohla také
sloužit bezprostředně jako jejich peníze, tj. poskytovat element, v němž se směnné hodnoty jako takové
realizují, pak toto zdání jednoduchosti klame. Naopak, tento poměr směnných hodnot - zboží jako
vzájemně rovných a srovnatelných zpředmětnění pracovní doby [*126] - implikuje rozpory, které nacházejí
svůj věcný výraz v penězích odlišných od pracovní doby.
U Adama Smitha se tento rozpor jeví ještě jako kladení vedle sebe. Vedle zvláštního produktu
práce (pracovní doby jako zvláštního předmětu) musí dělník vyrábět i kvantum všeobecného zboží
(pracovní dobu jako všeobecný předmět). Obě určení směnné hodnoty se inu navenek jeví vedle sebe.[82]
Zdá se, jako by v nitru nebylo ještě celé zboží zachváceno a proniknuto rozporem. To odpovídá tornu
stupni výroby, s nímž měl co dělat Smith, kdy dělník ještě vlastnil část své obživy přímo ve svém výrobku;
kdy se ještě ani celá jeho činnost, ani celý jeho výrobek nestaly závislými na směně; tj. kdy ještě do značné
míry převládalo subsistenční zemědělství (tak nějak je nazývá Steuart)[83] a právě tak patriarchální
průmysl (ruční tkalcovství, domácké přadláctví, spjaté se zemědělstvím). V širokém okruhu národa se
směňuje zatím jen přebytek. Směnná hodnota a určení pracovní dobou nejsou ještě plně rozvinuty v
národním měřítku.
(Mimochodem: O zlatu a stříbru neplatí tak docela jako o jakémkoli jiném zboží, že jejich spotřeba
může růst jen v poměru ke snižování jejich výrobních nákladů. Vzrůstá spíš v poměru k růstu všeobecného
bohatství, protože jejich užívání specificky reprezentuje bohatství, nadbytek, přepych, protože ony samy
reprezentují všeobecné bohatství. Pomineme-li jejich použití jako peněz, spotřebovávají se stříbro a zlato
spíš v poměru k růstu všeobecného bohatství. Vzroste-li tedy náhle jejich dovoz, pak, i kdyby se úměrně
nezmenšovaly jejich výrobní náklady či jejich hodnota, nacházejí rychle se rozšiřující trh, který brzdí jejich
znehodnocování. Tím se tedy vysvětluje mnohé z toho, co je pro ekonomy, kteří chápou všeobecně
spotřebu zlata a stříbra jako závislou výlučně na poklesu jejich výrobních nákladů - nevysvětlitelné na
australsko-kalifornském případě a kde se pohybují v bludném okruhu. Souvisí to právě s tím, že
reprezentují bohatství, tedy s jejich vlastností jako peněz.)
www.kmbe.cz
Stránka 40
(Protiklad zlata a stříbra jako věčného zboží v protikladu k ostatním, který nacházíme u
Pettyho,[84] je už u Xenofónta, de Vectigalibus, [*127] kap. 1. a týká se mramoru a stříbra: „Οδ μόνον δέ iρατεί
τάς έπ‘ ένιαυτόν hάλλουσί τε iαί γηράσiουσιν, άλλά iαί άίδιαάγαhά έχει ή χώρα. Πέφυiε μέν γάρ λίhος έν
αύτή άφhονος atd. (totiž mramor)... Έςτί δέ iαί γή, ήσπειρομένη μέν ού φέρει iαρπόν, όρυσσομένη δέ
πολλαπλασίους τρέφει ή εί σίτον έφερε“[*85] [85]
(Je třeba připomenout, že směna mezi různými kmeny a národy - a tato směna, nikoli směna
soukromá, je její první podobou - začíná teprve tím, že se od necivilizovaného kmene odkoupí
(odčachruje) přebytek, který není produktem jeho práce, nýbrž je to přírodní produkt půdy a přírody,
kterých se zmocnil.)
(Z toho, že peníze musejí být symbolizovány v nějakém určitém zboží, vyložit potom toto zboží
samo (zlato atd.), tržní ekonomické rozpory, které z toho vyplývají. To v čís. II.[*86] Potom, protože všechna
zboží se musí směňovat za peníze, aby byla určena jako ceny, ať tato směna proběhne skutečně nebo
jenom v hlavě, určit poměr množství zlata nebo stříbra k cenám zboží. To v čís. III. [*87] Je jasné, že pokud se
ve zlatě nebo stříbře pouze měří, nemá jejich kvantita žádný vliv na cenu zboží; tuto potíž přináší skutečná
směna, když zlato nebo stříbro slouží skutečně jako nástroj oběhu; vztahy nabídky a poptávky atd. Co však
postihuje jeho hodnotu jako nástroj oběhu, postihuje je zřejmě i jako míru.)
[PRACOVNÍ DOBA JAKO VŠEOBECNÝ EKVIVALENT]
Pracovní doba sama existuje jako taková jen subjektivně, jen ve formě činnosti. Pokud je jako
taková směnitelná (je sama zbožím), je nejen kvantitativně, nýbrž i kvalitativně určena a odlišena a
rozhodně to není všeobecná, sobě rovná pracovní doba; odpovídá jako subjekt právě tak málo všeobecné
pracovní době určující směnné hodnoty, jako jí zvláštní zboží a výrobky odpovídají jako objekt.
Věta A. Smitha, že dělník musí kromě svého zvláštního zboží [*128] vyrábět ještě zboží
všeobecné,[82] jinými slovy, že musí části svých výrobků dávat formu peněz, vlastně všemu svému zboží,
pokud nemá sloužit jako užitná hodnota pro něho, ale jako směnná hodnota - tato věta neznamená,
subjektivně vyjádřeno, nic jiného, než že jeho zvláštní pracovní doba se nemůže bezprostředně směňovat
za jakoukoli jinou zvláštní pracovní dobu, nýbrž že tato její všeobecná směnitelnost musí být teprve
zprostředkována, že musí na sebe vzít předmětnou, od ní samé odlišnou formu, a tak dosáhnout této
všeobecné směnitelnosti.
Práce jednotlivce chápaná v aktu výroby samé jsou peníze, za něž bezprostředně kupuje výrobek,
předmět své zvláštní činnosti; jsou to však zvláštní peníze, za něž se kupuje právě jen tento určitý výrobek.
Aby byla bezprostředně všeobecnými penězi, nesměla by už od počátku být prací zvláštní, nýbrž
všeobecnou, tj. musela by se od počátku klást jako součást všeobecné výroby. Za tohoto předpokladu by jí
však nedávala všeobecný charakter teprve směna, naopak její předpokládaný společenský charakter by
určoval účast na výrobcích. Společenský charakter výroby by od samého počátku činil výrobek
společenským, všeobecným. Směna, která by původně probíhala ve výrobě - která by nebyla směnou
směnných hodnot, ale směnou činností, které by byly určovány společenskými potřebami, společenskými
cíli - by od počátku implikovala účast jednotlivce na společenském světě výrobků. Na základě směnných
hodnot je práce kladena jako všeobecná teprve směnou. Na tomto základě by jako taková byla kladena
před směnou; tj. směna výrobků by vůbec nebyla médiem, jímž by se zprostředkovala účast jednotlivce na
všeobecné výrobě. Zprostředkování je přirozeně nutné. V prvním případě, který vychází ze samostatné
výroby jednotlivců - i když se tyto samostatné výroby určují, modifikují jejich vzájemnými vztahy až post
festum - se zprostředkování děje směnou zboží, směnnou hodnotou, penězi, což jsou všechno výrazy
jednoho a téhož vztahu. V druhém případě se zprostředkuje sám předpoklad; tj. společenská výroba,
pospolitost se předpokládá jako základ výroby. Práce jednotlivce je od začátku kladena jako práce
společenská. Ať [*129] je tedy zvláštní materiální podoba výrobku, který jednotlivec vytváří nebo pomáhá
vytvářet, jakákoli - to, co koupil za svou práci, není určitý zvláštní výrobek, nýbrž určitý podíl na
společenské výrobě. Proto také nemusí směňovat žádný zvláštní výrobek. Jeho výrobek není směnnou
hodnotou. K tomu, aby výrobek dostal pro jednotlivce všeobecný charakter, nemusí být napřed převeden
ve zvláštní formu. Místo dělby práce, která se nutně vytváří při směně směnných hodnot, by vznikla
organizace práce, která by měla za následek účast jednotlivce na společenské spotřebě. V prvním případě
je společenský charakter výroby kladen teprve post festum povýšením výrobků na směnné hodnoty a
www.kmbe.cz
Stránka 41
výměnou těchto směnných hodnot. V druhém případě se společenský charakter výroby předpokládá a
účast na světě výrobků, na spotřebě, není zprostředkována směnou na sobě nezávislých prací či produktů
práce. Je zprostředkována společenskými podmínkami výroby, v nichž individuum působí. Chtít tedy z
práce jednotlivce bezprostředně udělat peníze (tj. i z jeho výrobku), realizovanou směnnou hodnotu,
znamená určit ji bezprostředně jako práci všeobecnou, tj. negovat právě ty podmínky, za nichž musí být
převedena na peníze a směnné hodnoty a za nichž je závislá na soukromé směně. Tento požadavek je
možno splnit jen za podmínek, za nichž už nemůže být vytyčen. Práce na základě směnných hodnot právě
předpokládá, že ani práce jednotlivce, ani jeho výrobek nejsou všeobecné bezprostředně; že výrobek
dosáhne této formy až na základě předmětného zprostředkování, pomocí peněz, které jsou od něho
odlišné.[*88]
[PRACOVNÍ DOBA A SPOLEČENSKÁ VÝROBA]
Předpokládáme-li společenskou výrobu, zůstává časové určení přirozeně podstatné. Čím méně
času potřebuje společnost k tomu, aby produkovala pšenici, dobytek atd., o to víc času získává pro jinou
produkci, materiální nebo duchovní. Stejně jako u jednotlivého individua, závisí všestrannost jejího vývoje,
jejího požitku a její činnosti na úspoře času. Hospodaření s časem, na to se koneckonců redukuje veškerá
ekonomie. I společnost musí účelně rozdělovat svůj čas, [*130] aby dosáhla produkce přiměřené jejím
celkovým potřebám, právě tak jako musí jednotlivec správně rozdělovat svůj čas, aby získal vědomosti v
potřebných proporcích nebo aby dostál různým požadavkům na svou činnost. Hospodaření s časem,
stejně jako plánovité rozdělování pracovní doby na různá odvětví výroby, je tedy i na základě společenské
výroby prvním ekonomickým zákonem. Stane se dokonce zákonem v mnohem větší míře. To je však něco
podstatně jiného než měření směnných hodnot (prací nebo produktů práce) pracovní dobou. Práce
jednotlivců v témž pracovním odvětví a různé druhy práce nejsou totiž rozdílné jen kvantitativně, nýbrž i
kvalitativně. Co předpokládá jen kvantitativní rozdíl mezi věcmi? Totožnost jejich kvality. Kvantitativní
měření prací tedy předpokládá stejnorodost, totožnost jejich kvality.
(Strabón, kniha XI. O Albanech na Kavkaze:
„Καί οί άνθρωποι κάλλει, καί μεγεθει διαφέροντες άπλοί δέ, καί οϋ καπηλικοί. οϋδέ γάρ νομίσματι
τά πολλά χρώνται, οϋδέ άριθμόν ίσασι μείξω τών έκατόν. άλλά φορτίοις τάς άμοιβάς ποιοϋνται.“
A dále: „Απεροι δ' είσι καί μέτρων τών έπ' άκριβές κάι σταθμών.“[*89] [86]
Peníze se objevují dříve jako míra (k tomu např. voli u Homéra [*90]) než jako směnný prostředek,
protože ve výměnném obchodě je každé zboží ještě samo svým směnným prostředkem. Nemůže však být
svou mírou nebo vlastním měřítkem.
2.[*91] Z toho, co bylo dosud vyloženo, plyne: Zvláštní výrobek (zboží) (materiál) se musí stát
subjektem peněz, které existují jako vlastnost každé směnné hodnoty. Subjekt, v němž je tento symbol
znázorňován, není lhostejný, protože nároky na to, co jej znázorňuje, jsou obsaženy v podmínkách - v
pojmových určeních, určitých poměrech - toho, co se má znázornit. Studium vzácných kovů jako [*131]
subjektů peněžního vztahu, jako jeho ztělesnění, není tedy naprosto, jak se domnívá Proudhon, mimo
oblast politické ekonomie, stejně jako nejsou fyzické vlastnosti barev a mramoru mimo oblast malířství a
sochařství.[87] Vlastnosti, které má zboží jako směnná hodnota a jimž nejsou adekvátní jeho přírodní
vlastnosti, vyjadřují nároky, jež je třeba vznést na zboží, které je κατ’ έξοχήν[*92] materiálem peněz. Tyto
nároky jsou na stupni, o němž až dosud výlučně můžeme hovořit, nejúplněji realizovány v drahých kovech.
Kovy samy o sobě <mají> před ostatními zbožími přednost jako výrobní nástroje a mezi kovy <má zase
přednost> ten, který byl první nalezen fyzicky dokonalý a ryzí zlato; potom měď, stříbro a železo. Drahé
kovy mají opět před ostatními kovy tu přednost, že realizují kov, jak by řekl Hegel. [88]
www.kmbe.cz
Stránka 42
[MATERIÁLNÍ NOSITELÉ PENĚŽNÍHO VZTAHU]
Vzácné kovy <jsou> ve svých fyzikálních vlastnostech stejnorodé, takže jejich stejná množství by
měla být natolik totožná, aby nebylo důvodů k zvýhodnění jedněch před druhými. To neplatí např. o
stejných počtech dobytka a o stejných množstvích obilí.[89]
a) Zlato a stříbro v poměru k jiným kovům
Obyčejné kovy na vzduchu oxidují; vzácné (rtuť, stříbro, zlato, platina) se na vzduchu nemění.
Aurum (Au). Hustota = 19,5; bod tání: 1200º C. „Blyštivé zlato je nejnádhernější ze všech kovů, a
proto je už ve starověku nazývali sluncem nebo králem kovů. Je dost rozšířeno, nikdy však ve velkých
množstvích, a je proto i vzácnější než ostatní kovy. Zpravidla je nacházíme ryzí, jednak ve větších kusech,
jednak jako malá zrnka vtroušená v jiné hornině. Zvětráním horniny vzniká zlatonosný písek, který je v
četných řekách a z něhož se může zlato pro svou velkou hustotu vypírat. Mimořádná tažnost zlata; jeden
grán se dá roztáhnout v drát dlouhý až 500 stop a vyklepat v lístek, jehož tloušťka činí sotva 1/200 000
<coulu>. Ani jediná kyselina zlato neleptá, rozpouští je jen [*132] uvolněný chlór (lučavka královská, směs
kyseliny dusičné a solné). Pozlacování.“
Argentum (Ag). Hustota = 10. Bod tání = 1000º C. Jasný blysk; nejpřívětivější ze všech kovů, krásně bílý a
tažný; dají se z něho tepat krásné práce a dá se roztahovat v tenké nitky. Stříbro se nachází ryzí; velmi
často s příměsí olova v olověných rudách obsahujících stříbro.
Potud chemické vlastnosti zlata a stříbra. (Dělitelnost a možnost opětného skládání, stejnorodost
ryzího zlata a stříbra atd. jsou známé.)
Mineralogické:
Zlato. Je jistě pozoruhodné, že kovy, čím jsou vzácnější, tím víc se objevují izolovaně a odloučeně
od těles, která se vyskytují běžně, vyšší povahy odděleně od obyčejných. Tak zlato nacházíme zpravidla
ryzí, krystalizované v různých formách krychle nebo v nejrůznějších formách: nepravidelné kousky a zrna,
písek a prach, v jehož podobě se nachází v mnoha horninách, např. jako vtroušenina v žule, a jak se
horniny rozpadají, objevuje se v písku řek a mezi oblázky naplavenin. Protože v tomto stavu dosahuje
hustota zlata až 19,4, dají se těžit dokonce i tyto jemné částečky zlata, smísíme-li zlatonosný písek s vodou.
Z této směsi se nejprve usadí specificky těžší kov, a tak se, jak se říká, vypírá. Nejčastěji se ještě k zlatu
přidružuje stříbro, a nacházíme přírodní směsi obou kovů, které obsahují 0,16 až 38,7 procenta stříbra; to
má samozřejmě za následek rozdíly v barvě a hustotě.
Stříbro. Pro poměrnou rozmanitost svých nerostů je jedním z dost často se vyskytujících kovů,
jednak ryzí, jednak ve směsích s jinými kovy nebo sloučeno s arzénem a sírou (chlorid stříbrnatý, bromid
stříbrnatý, uhličitan stříbrnatý, chilenit, sternbergit, polybasit atd.).
Hlavní chemické vlastnosti jsou: všech vzácných kovů: neoxidují na vzduchu; zlata (a platiny):
nerozpouštějí se v kyselinách, zlato jen v chlóru. Odolnost proti oxidaci na vzduchu je uchovává ryzí, bez
rzi; představují se takové, jaké jsou. Odolávají narušení kyslíkem - nepomíjivost (tak velebená starými
opěvateli zlata a stříbra).
Fyzikální vlastnosti: velká specifická váha, tj. mnoho váhy v malém [*133] prostoru; pro oběžný
nástroj zvlášť důležité. Zlato 19,5; stříbro 10. Barva a lesk. Lesk zlata, bělost stříbra, nádhera, tažnost;
proto se dá tak dobře uplatnit na klenoty a ke zdobení jiných předmětů. Bílá barva stříbra (která odráží
všechny světelné paprsky v jejich původním smíšení);[90] červenožlutá barva zlata (pohlcuje všechny
barevné paprsky smíšeného světla, které na ně dopadají, a odráží jen červenou). Obtížná tavitelnost.
Geognostické vlastnosti: Výskyt (zvlášť u zlata) v ryzím stavu, odloučeně od jiných těles;
izolovaně, individualizovaně. Individuální, na rozdíl od elementárnosti samostatné vystupování.
www.kmbe.cz
Stránka 43
Z druhých dvou drahých kovů: 1. Platina nemá barvu: šedošedá (myš mezi kovy); velice vzácná; za
starověku neznámá; vešla ve známost až po objevení Ameriky; v devatenáctém století objevena i na Urale;
leptá ji pouze chlór; vždy ryzí; specifická váha = 21; nedá se tavit ani při nejvyšších stupních teploty; má
spíš vědeckou hodnotu. 2. Rtuť: vyskytuje se v tekuté podobě; dá se proměnit v páru; páry jedovaté; může
vcházet do kapalných směsí (amalgamy). Hustota = 13,5, bod varu: 360° C.) Tedy ani platina se nehodí na
peníze, a tím méně rtuť.
Jedna geognostická vlastnost je společná všem drahým kovům: vzácnost výskytu. Vzácnost
výskytu je (necháme-li stranou poptávku a nabídku) elementem hodnoty[91] jen potud, že něco samo o
sobě nevzácného, negace vzácnosti, elementárnost, nemá žádnou hodnotu, protože se nejeví jako výsledek
výroby. V původním určení hodnoty je nejhodnotnější to, co je na vědomé a chtěné výrobě nejméně
závislé, předpokládáme-li poptávku. Křemeny nemají, relativně řečeno, žádnou hodnotu, protože se
vyskytují bez výroby (i kdyby záležela jen v hledání). Aby něco tvořilo předmět směny, mělo směnnou
hodnotu, nesmí to kdokoliv mít bez zprostředkování směny; nesmí se to objevovat v takové elementární
formě, že by to bylo obecným statkem. Potud je vzácnost prvkem směnné hodnoty, a proto je tato
vlastnost vzácných kovů důležitá, i když necháme stranou bližší vztah mezi poptávkou a nabídkou.
[*134] Máme-li všeobecně na mysli přednost kovů jako výrobních nástrojů, pak zlatu je třeba přičíst
k dobru, že to v podstatě je první kov objevený jako kov. A to ze dvou důvodů. Za prvé, protože je ze všech
nejkovovější, že se jako odlišný a odlišitelný kov objevuje v přírodě; za druhé, protože při jeho přípravě
převzala příroda dílo umění a protože k jeho prvnímu nálezu bylo zapotřebí jen hrubé práce, nebylo třeba
ani vědy, ani rozvinutých výrobních nástrojů.[92]
„Je jisté, že zlato zaujímá nutně své místo jako první známý kov a v prvních záznamech lidského
pokroku se označuje za měřítko postavení člověka“ (protože představuje přebytek, v jehož podobě se
poprvé projevuje bohatství. První forma hodnoty je užitná hodnota, každodennost, která vyjadřuje vztah
individua k přírodě; druhá forma je směnná hodnota vedle užitné hodnoty, jeho vláda nad užitnými
hodnotami jiných, jeho společenský vztah: sama <je> původně zase hodnotou užitku svátečního,
přesahujícího bezprostřední nutnou potřebu).
Člověk objevil zlato velmi brzy: „Zlato se výrazně liší od jiných kovů, až na několik málo výjimek,
tím, že se nalézá v přírodě ve svém kovovém stavu. Železo a měď, cín, olovo a stříbro se obvykle nacházejí
v chemických sloučeninách s kyslíkem, sírou, arzénem nebo uhlíkem; a občasný výjimečný výskyt těchto
kovů v nesloučeném neboli, jak se dříve říkalo, ryzím stavu, je možno uvádět spíš jako mineralogickou
zvláštnost než jako obvyklý jev. Ale zlato se nachází vždycky ryzí čili jako kov… Proto také, jako masa kovu
nápadná svým žlutým zbarvením, lákal pozornost i úplně nevzdělaného člověka, kdežto jiné látky, s nimiž
se pravděpodobně setkával, nebyly přitažlivé pro jeho málo rozvinutou schopnost vnímání. A potom,
protože se zlato utvářelo v horninách, které jsou nejvíc vystaveny účinkům atmosféry, nalézáme je ve
zbytcích hornin. Rušivými vlivy atmosféry, změnami teploty, působením vody a zejména ledu se neustále
uvolňují úlomky horniny. Voda je splavuje do údolí a stálým prouděním se omílají v oblázky. Mezi nimi se
objevují valounky a kousíčky zlata. Letní horka vysoušejí řečiště, a z těchto koryt vytvořených potoky a
zimními přívaly vznikají [*135] cesty, jimiž putuje kočovný člověk; a tak objevuje pochopitelně zlato velmi
brzy.“
„Zlato se vyskytuje nejčastěji ryzí nebo alespoň téměř ryzí, takže se ihned pozná, jaký je to kov; a
to jak v řekách, tak v žilách křemene.
„Specifická váha křemene a většiny ostatních těžkých kompaktních hornin je asi 2,5, zatímco
specifická váha zlata je 18 nebo 19. Proto je zlato asi sedmkrát těžší než hornina nebo kámen, s nímž je
spojeno. To znamená, že proud vody, který má dostatek síly, aby přenášel písek nebo křemenité oblázky či
jinou horninu, neunese kousky zlata. Tekoucí voda tedy udělala se zlatonosnými horninami už dávno
totéž, co by s nimi učinil horník dnes, rozbila je na kousky, odnesla lehčí částečky a zlato nechala na dně.
Řeky jsou tedy velká přírodní pláchla, odnášejí všechny lehčí a jemnější částečky, a těžší částice se buď
zarazí o přírodní překážky, nebo zůstanou ležet tam, kde proud ztrácí na síle nebo se zpomaluje.“ Viz Zlato
(Lectures on Gold, Londýn 1852, str. 12 a 13.)[93]
„Je docela pravděpodobné, jak ukazují pověsti i rané dějiny, že objev zlata v písku a štěrku
vodních toků byl patrně prvním krokem při poznávání kovů a že téměř ve všech, snad úplně ve všech
www.kmbe.cz
Stránka 44
zemích Evropy, Afriky a Asie se od nejstarších dob vypíralo větší či menší množství zlata ze zlatonosných
náplavů pomocí jednoduchých zařízení. Někdy byl výtěžek na zlatonosných řekách tak veliký, že to v
určité oblasti vyvolalo vlnu vzrušení, které po čase opět utichlo. V roce 760 se chudina hromadně vydávala
rýžovat zlato z říčního písku na jih od Prahy a tři muži vytěžili za den až marku (1/2 libry) zlata; na
„rýžoviště“ se v důsledku toho hrnulo tolik lidí, že v příštím roce vypukl v zemi hladomor. Dočteme se, že v
dalších stoletích se podobné události opakovaly několikrát, i když se tady, stejně jako jinde, všeobecné
tažení za bohatstvím na povrchu země postupně změnilo v pravidelné a systematické dolování.“
„Jsou dva druhy ložisek, v nichž se nachází zlato: žíly či couky, které protínají pevnou skálu ve
směru víceméně svislém; a náplavové [*136] sejpy či „rýžoviště „, v nichž se zlato smíšené se štěrkem,
pískem nebo jílem ukládalo vlivem mechanického působení vody na povrch hornin, které jsou do neznámé
hloubky prostoupeny žilami zlata. První druh je spjat mnohem víc s uměním dolovat, druhý s prostým
pracovním postupem kopáče. Dolování zlata v pravém slova smyslu je jako každé jiné dolování pracovní
obor vyžadující vynaložení kapitálu a dovednost, která se dá získat jen dlouholetou zkušeností. Žádný
pracovní obor civilizovaného člověka nevyžaduje ke svému plnému rozvoji uplatnění tolika věd a
příbuzných oborů. Ale co je nutné pro horníka, není takřka vůbec nutné pro člověka, který zlato vypírá a
rýžuje, který musí spoléhat hlavně na sílu svých rukou a na své železné zdraví. Nástroje, jichž používá,
musejí být jednoduché, aby se mohly přenášet z místa na místo, aby se daly snadno spravit, poškodí-li se, a
nevyžadovaly žádnou náročnou manipulaci; to by pro něho při těžbě menšího množství zlata znamenalo
ztrátu času.“ Je rozdíl mezi zlatonosnými naplaveninami, jejichž nejlepší příklady jsou dnes na Sibiři, v
Kalifornii a v Austrálii, a jemnými písky, které každoročně přinášejí řeky; zjistilo se, že tyto písky někdy
také obsahují zlato v takovém množství, aby se vyplatila jeho těžba. V druhém případě se ovšem zlato
vyskytuje doslova na povrchu, v prvním se dá najít pod skrývkou silnou 1 až 70 stop, která se skládá ze
zeminy, rašeliny, písku, štěrku atd. Způsoby práce jsou ovšem v obou případech v zásadě stejné. Pro
rýžovače sama příroda splavila nejvyšší, nejskvělejší a nejbohatší část žil a rozmělnila a proprala materiál,
takže rýžovač má nejtěžší část práce už hotovou; naproti tomu horník, který dobývá chudší, ale trvalejší,
hlubší žíly, musí použít všech prostředků, i těch nejnáročnějších.
Zlato bylo pro různé fyzikální a chemické vlastnosti právem považováno za nejušlechtilejší kov.
Nemění se na vzduchu a nerezaví. (Nepomíjivost <znamená> právě odpor proti kyslíku v atmosféře.) V
tuhém skupenství má jasnou červenožlutou barvu a je velmi hutné. Vysoce tažné. Taví se až při vysoké
teplotě. Specifická váha.[94]
Tedy tři druhy jeho výroby: 1. V říčním písku. Prosté nálezy [*137] na povrchu. Vypírání. 2. V
náplavových sejpech. Kopání. 3. Dolování. Jeho výroba tedy nevyžaduje rozvoj výrobních sil. Většinu práce
v tom udělá příroda.
(Kořeny slov pro zlato, stříbro atd. (viz Grimm); tady jsou nasnadě samé všeobecné pojmy lesku,
barvy, které lze lehce vyjádřit slovy. Stříbro bílé, zlato žluté; bronz [*93] a zlato, bronz[*94] a železo zaměňují
své názvy. U Němců se bronzu[*95] užívalo dříve než železa. Bezprostřední příbuznost mezi aes [*96] a
aurum.[*97])[90]
Mědi (bronz[*98]: cín a měď) a zlata se užívalo dřív než stříbra a železa.
„Zlata se užívalo mnohem dříve než stříbra, protože se nachází ryzí a jen málokdy ve spojení se
stříbrem; získává se jednoduchým vypíráním. Stříbro se vyskytuje obvykle v žilách obklopených
nejtvrdšími horninami prahorních útvarů; jeho dobývání vyžaduje stroje a složitou práci. Ve Střední
Americe se nedobývá zlato uložené v žilách, nýbrž zlato rozptýlené v podobě prachu a zrn v
naplaveninách. Právě tak v době Hérodotově. Nejstarší památky v Řecku, Asii, severní Evropě a v Novém
světě dokazují, že užívání zlata na nářadí a klenoty je možné již v polobarbarských poměrech; a užívání
stříbra k týmž účelům znamená podle něho už dost pokročilé společenské poměry.“ Srv. Dureau de la
Malle, sešit (2).[95]
Měď jako hlavní nástroj míru i války (tamtéž 2)[96] (jako peníze v Itálii, tamtéž).
[*138]
b) Kolísání poměrů hodnot mezi různými kovy
www.kmbe.cz
Stránka 45
Zároveň s obecnou úvahou o užívání kovů jako materiálu peněz, o jejich užívání ve vzájemných
relacích, o časnějším nebo pozdějším objevení posoudit i kolísání jejich relativní hodnoty. (Letronne,
Böckh, Jacob.)[97] (Nakolik tato otázka souvisí vůbec s množstvím obíhajících kovů a s jeho vztahem k
cenám, rozebrat později, jako historický dodatek ke kapitole o vztahu peněz k cenám.)[*99]
Postupné střídání mezi zlatem, stříbrem, mědí v různých obdobích jistě zprvu záviselo na povaze
ložisek těchto tří kovů a na stavu větší či menší ryzosti, v němž se nacházejí. Pak politické změny, jako
invaze Peršanů a Makedoňanů do Asie a části Afriky, později dobytí části tří kontinentů Římany (orbis
Romanus atd.). Tedy závisí na relativním stavu ryzosti, v němž se nacházejí, a na jejich ložiskách. [98]
Poměr hodnot mezi různými kovy může být určen bez ohledu na ceny - prostým kvantitativním
poměrem, v němž se vzájemně směňují. Touto formou můžeme postupovat jen tehdy, srovnáváme-li mezi
sebou jen několik málo zboží, která mají stejnojmennou míru; např. tolik a tolik kvarterů žita, ječmene,
ovsa za tolik a tolik kvarterů pšenice. Ve výměnném obchodě, kdy se vůbec ještě málo směňuje a do směny
přichází ještě málo zboží, se používá této metody, a proto nejsou ještě nutné peníze.
U Arabů sousedících se Sábany byla podle Strabóna taková hojnost ryzího zlata, že se dávalo 10
liber zlata za 1 libru železa a 2 libry zlata za 1 libru stříbra. [99] Zlaté bohatství na území Baktrie (Bactary
atd., zkrátka Turkestánu) a v části Asie mezi Paropamisem (Hindúkuš) a Imaem (horstvo Mustágh), tedy
desertum arenosum auro abundans[*100] (poušť Gobi): Podle Dureaua de la Maile je tedy pravděpodobné,
že od 15. - 6. století před křesťanskou érou byl poměr zlata ke stříbru = 6 : 1 nebo 8 : 1, poměr, který
existoval v Číně a Japonsku až do počátku 19. století; 13 : 1 ho stanoví Hérodot pro Persii [*139] za Dareia
Hystaspova. Podle Manuova zákoníku, který byl sepsán mezi 1300 až 600 před Kristem, poměr zlata ke
stříbru = 2,5 : 1. Stříbrné rudy se nacházejí fakticky skoro jen v prahorních útvarech, hlavně ve
vrstevnatých útvarech a někdy v žilách druhohorních útvarů. Matečnou horninou stříbra nebývají
naplavené písky, ale naopak obvykle nejtvrdší a nejkompaktnější horniny, jako je křemen atd. Tento kov je
obvyklejší v krajinách chladných, ať už pro zeměpisnou šířku, nebo absolutní výšku, kdežto zlato si libuje
vesměs v teplých krajinách. Na rozdíl od zlata nacházíme stříbro v ryzím stavu jen velmi zřídka atd.
(většinou sloučené s arzénem nebo sírou) (muriatic - chlorid, nitric - dusičnan). Co se týče rozšíření obou
kovů (před objevením Austrálie a Kalifornie): Humboldt, 1811, odhaduje poměr zlata ke stříbru v Americe
= 1 : 46, v Evropě (včetně asijského Ruska) = 1: 40. Mineralogové francouzské Akademie věd dnes (1840)
= 1: 52; přesto stojí libra zlata jen 15 liber stříbra; tedy poměr hodnot = 15 : 1.[100]
Měď. Hustota = 8,9. Krásná barva červánků; značná tvrdost; k tavení vyžaduje velmi vysokou
teplotu. Nezřídka ryzí; často ve sloučeninách s kyslíkem nebo sírou. Ložiska ve starších prahorních
útvarech. Ale nachází se také často, častěji než jiné nerosty, na povrchu země nebo v malých hloubkách,
nakupené v ryzích hroudách, které mají někdy značnou váhu. Používalo se jí v míru i ve válce dřív než
železa. (Poměr zlata jakožto peněžního materiálu ke stříbru je v historickém vývoji stejný jako poměr
mědi jakožto pracovního nástroje k železu.) Ve velkém množství byla v oběhu v Itálii porobené Římany od
1. do 5. století. Stupeň civilizace národa se dá předem určit, stačí jen znát, jaký druh kovu, zlato, měď,
stříbro nebo železo, užívá na své zbraně, nástroje nebo šperky. Hesiod ve své básni o zemědělství: „Χαλκώ
δ'έργά' ξοντο. μέλας δ'ούκ έσκε σίδηρος.“[*101]
Lucretius : „Et prior aeris erat quam ferri cognitus usus.“[*102] Jacob cituje, že v Núbii a na Sibiři
byly prastaré doly na měď (viz Dureau I, [*140] 58); Herodot říká, že Massagetové znali jen bronz, nikoli
železo. Železo nebylo podle Oxfordského mramoru známo dříve než 1431 před Kristem. U Homéra železo
zřídka; naopak velmi běžné užívání spěže (bronzu), směsi mědi, zinku a cínu, kterou řecká a římská
společnost užívala tak dlouho i k výrobě seker a břitev. [101] Itálie dosti bohatá na ryzí měď: měděné mince
byly také do roku 247 př. Kr. ne-li jedinými penězi, tedy jistě běžným platidlem, peněžní jednotkou ve
střední Itálii. Řecké kolonie v jižní Itálii dostávaly z Řecka a Asie buď přímo, nebo přes Tyros a Kartágo
stříbro, z něhož dělaly od 5. a 6. století peníze.[102] Zdá se, že Římané měli stříbrné peníze před vyhnáním
králů, ale jak říká Plinius, „interdictum id vetere consulto patrum, Italiae parci“ (tj. její stříbrné doly)
„jubentium“[*103][103] Obávali se následků pohodlného oběživa - přepychu, přibývání otroků, akumulace,
koncentrace pozemkového vlastnictví.[104] Také u Etrusků se měď používala na peníze dříve než zlato.
Je nesprávné, když Garnier říká (viz sešit III, str. 28): „V nerostné říši se samozřejmě hledal a
vybíral materiál předurčený k akumulaci“.[105] Naopak, teprve potom, když byly objeveny kovové peníze
(ať už jako vlastní peníze nebo jako oblíbený směnný prostředek na váhu), začala akumulace. O této věci
www.kmbe.cz
Stránka 46
zvlášť pojednat, pokud jde o zlato. Reitemeier správně (viz sešit III, str. 34): „Zlata, stříbra a mědi se u
starých národů užívalo přes jejich relativní křehkost nejprve na nástroje k sekání a lámání, dřív než železa
a dřív, než se jich používalo na peníze.“ (Zlepšení nástrojů, když se podařilo dodat mědi kalením takové
tvrdosti, že odolávala pevnému kameni. Z vysoce kalené mědi se dělala dláta a kladiva, jichž se užívalo ke
krušení kamene. Nakonec objeveno železo.)[106] Jacob říká: „V patriarchálních poměrech,“ (viz sešit IV, str.
3), „kdy kovy, z nichž se dělaly zbraně, jako 1. měď a 2. železo, byly vzácné a ve srovnání s běžným jídlem a
oblečením tehdy užívaným strašně drahé, nebyly sice ještě známy ražené mince ze vzácných kovů, ale
zlato a stříbro získalo už schopnost snadnější [*141] a pohodlnější směny za ostatní kovy, než jaká je u obilí
nebo dobytka.“[107]
„Kromě toho k získání ryzího nebo téměř ryzího zlata na nesmírných naplaveninách mezi
Hindúkušem a Himálajem stačilo prosté vypírání. Tehdy bylo obyvatelstvo v těchto asijských oblastech
velmi hojné a ruční práce proto velice levná. Stříbro pro obtížnost (technickou) těžby relativně drahé.
Právě opačně to dopadlo v Asii a v Řecku po smrti Alexandrově. Zlatonosné písky se vyčerpaly; cena
otroků a ruční práce stoupala; protože mechanika a geometrie udělaly od Euklida k Archimédovi obrovské
pokroky, bylo možno se ziskem těžit bohaté žíly stříbrných dolů v Asii, Thrákii a ve Španělsku, a protože
stříbro bylo 52krát hojnější než zlato, musel se změnit hodnotový poměr mezi těmito dvěma kovy, a libra
zlata, která se za doby Xenofóntovy, 350 př. Kr., směňovala za 10 liber stříbra, stála roku 422 p. Kr. 18
liber tohoto kovu.“[108] Tedy z 10 : 1 stoupl poměr na 18 : 1.
Na konci 5. století po Kristu se neobyčejně zmenšilo množství hotových peněz, vázlo hornictví. Ve
středověku až do konce 15. století poměrně značná část peněz ve zlatých mincích. (Úbytek postihl zvláště
stříbro, kterého bylo předtím v oběhu nejvíc.) Poměr v 15. století = 10 : 1, v 18. století = 14 : 1 na
kontinentě; v Anglii = 15 : 1. V novodobé Asii stříbro v obchodě spíš jako zboží; zvláště v Číně, kde jsou
národní mincí měděné peníze (tehen - slitina mědi, zinku a olova); v Číně zlato (a stříbro) podle váhy jako
zboží pro vyrovnávání zahraničního obchodu.[109]
Velké kolísání v Římě mezi měděnou a stříbrnou hodnotou (u mincí). Až do Servia pro směnu kov
v prutech: aes rude. Peněžní jednotka as mědi = 1 libra mědi. V Serviově době <poměr> stříbra k mědi =
279 : 1; až do začátku punské války = 400 : 1; v době první punské války = 140: 1; za druhé punské války =
112 : 1.[110]
Zlato bylo v Římě zpočátku velmi drahé, kdežto stříbro z Kartága (a Španělska); zlato používáno
do roku 547 jen v prutech. Poměr zlata ke stříbru v obchodě = 13,71 : 1, v penězích 17,14 [*104] : 1; za
Caesara [*142] = 12 : 1 (při vypuknutí občanské války, když Caesar vyraboval aerarium, jen 8,9 [*105] : 1); za
Honoria a Arcadia (397) stanoven = 14,4 : 1; za Honoria a Theodosia mladšího (422) = 18 : 1. <Poměr>
stříbra k mědi = 100 : 1; zlata ke stříbru = 18 : 1.[111] První stříbrná mince v Římě vyražena roku 485
našeho kalendáře, první zlatá mince: 547.[112] Jakmile je as po druhé punské válce redukován na jednu
unci, slouží už jen jako drobné; jednotkou měny <se stává> sestercius (stříbro) a všechny větší platby se
provádějí ve stříbře.[113] (V denním styku zůstala hlavním kovem měď (později železo). Za
východořímských i západořímských císařů je rozhodujícím penízem solidus (aureus), tedy zlato.)
Vezmeme-li průměr, tedy ve starém světě:
Za prvé: Poměrně vyšší hodnota stříbra v poměru ke zlatu. Nehledě k jednotlivým jevům
(Arabové), kdy je zlato levnější než stříbro a ještě levnější než železo, je v Asii od 15. do 6. století př. Kr.
<poměr> zlata ke stříbru = 6 : 1 nebo 8 : 1 (tento poměr v Číně a v Japonsku až do začátku 19. století). [99] V
Manuově zákoníku dokonce = 2,5 : 1.[100] Tento nižší poměr vzniká z týchž příčin, které způsobují, že zlato
je jako kov objeveno nejdříve. Zlato tehdy hlavně z Asie a Egypta. Tomuto období odpovídá ve vývoji Itálie
měď jako peníze. Všeobecně tak měď jako hlavní nástroj v míru i ve válce odpovídá zlatu jako převážně
vzácnému kovu. Ještě za doby Xenofóntovy zlato ke stříbru = 10 : 1.
Za druhé: Od smrti Alexandrovy poměrný vzestup hodnoty zlata vzhledem ke stříbru zároveň s
vyčerpáním zlatonosných písků, s pokrokem techniky a civilizace, a tedy s otvíráním stříbrných dolů; vliv
kvantitativně většího výskytu stříbra než zlata v zemi. Zvláště však Kartagiňané, těžba ve Španělsku, která
musela poměr mezi zlatem a stříbrem revolucionovat podobně jako objevení amerického stříbra na konci
www.kmbe.cz
Stránka 47
15. století. Poměr před dobou Caesarovou = 17 : 1; později 14 : 1; konečně od 422 po Kr. = 18 : 1. (Pokles
zlata za Caesara z náhodných důvodů.) Poklesu stříbra v poměru ke zlatu odpovídá [*143] železo jako hlavní
výrobní nástroj ve válce i míru. V prvním období dovoz zlata z Východu, v druhém dovoz stříbra z
chladnějšího Západu.[*106]
Za třetí ve středověku: Poměr zase jako v době Xenofóntově. 10 : 1.[*107] (Někde = 12 : 1?)[114]
Za čtvrté objevení Ameriky: Poměr zase přibližně jako za dob Honoria a Arcadia (397); 14 až 15 :
1. Ačkoli asi od 1815-1844 výroba zlata vzrůstala, neslo zlato prémie (např. ve Francii). [*108] Je
pravděpodobné, že kalifornské a australské objevy
za páté přinesou zase poměr 18 : 1 jako za římských císařů, ne-li ještě větší. Relativní zlevňování
stříbra s pokrokem výroby drahých kovů jak ve staré, tak v nové době od Východu na Západ, až Kalifornie
a Austrálie to obrátí. [115] V jednotlivostech velké kolísání; podíváme-li se však na hlavní diference,
nápadně se opakují.
Za starověku měď třikrát až čtyřikrát dražší než dnes. (Garnier).[116]
c) Teď je třeba prozkoumat kupní zdroje zlata a stříbra a jejich souvislost s dějinným
vývojem.[*109]
d) Peníze jako mince. Historický náčrt o mincích. Pokles a vzestup atd.[117]
Cirkulace čili oběh peněz odpovídá protikladné cirkulaci čili oběhu zboží. Zboží osoby A přechází
do rukou B, zatímco peníze B přecházejí do rukou A atd. Cirkulace peněz, stejně jako cirkulace zboží,
vychází z nekonečně různých bodů a vrací se do nekonečně různých bodů. Východisko z jednoho centra do
různých bodů na periferii a návrat ze všech bodů periferie do jednoho centra se u peněžního oběhu
nevyskytuje na tom stupni, kdy jej zde zkoumáme při jeho bezprostřední cirkulaci, ale až u cirkulace
zprostředkované bankovnictvím. Tato první přirozeně vzniklá cirkulace sestává spíš z množství oběhů.
Vlastní oběh však začíná teprve tam, kde zlato a stříbro přestává být zbožím; mezi zeměmi, které vzácné
kovy vyvážejí a těmi, které je [*144] dovážejí, nedochází k cirkulaci v tomto smyslu, nýbrž k prosté směně,
protože zlato a stříbro tu nefigurují jako peníze, ale jako zboží. Pokud peníze zprostředkují směnu zboží, tj.
zde jeho cirkulaci, pokud jsou tedy směnným prostředkem, je to nástroj cirkulace, pohonné kolo cirkulace;
ale pokud jsou v tomto procesu samy roztáčeny, pokud obíhají, sledují svůj vlastní pohyb, mají samy
cirkulaci, peněžní cirkulaci, peněžní oběh. Jde o to zjistit, nakolik je tato cirkulace určena zvláštními
zákony. Jasné je hned na začátku, že jsou-li peníze pohonným kolem cirkulace pro zboží, je zboží právě tak
pohonným kolem cirkulace pro peníze. Roztáčejí-li peníze zboží, roztáčí zboží peníze. Oběh zboží a oběh
peněz se tedy vzájemně podmiňují. Při oběhu peněz je třeba uvážit tři věci: 1. Formu samotného pohybu;
čáru, kterou opisuje (jeho pojem); 2. množství obíhajících peněz; 3. stupeň rychlosti, kterou uskutečňují
svůj pohyb, kterou obíhají. To se může stát jen ve vztahu k oběhu zboží. Od samého začátku je jasné, že v
oběhu zboží jsou momenty, které jsou naprosto nezávislé na oběhu peněz a naopak jej určují buď přímo,
nebo tak, že tytéž okolnosti, které např. určují rychlost oběhu zboží, určují i rychlost oběhu peněz. Celkový
charakter výrobního způsobu určuje patrně obojí, a bezprostředněji oběh zboží. Množství směňujících
(počet obyvatelstva): jejich rozdělení na město a venkov; absolutní kvantita zboží, výrobků a činitelů
výroby; relativní masa zboží vloženého do oběhu; rozvoj komunikačních a přepravních prostředků, v
dvojím smyslu, v tom, že určuje jak okruh těch, kdo mezi sebou směňují, vstupují do kontaktu, tak i
rychlost, jakou se surovina dostává k výrobci a výrobek k spotřebiteli; a konečně vývoj průmyslu, který
koncentruje různá odvětví výroby, např. předení, tkaní, barvení atd. a činí tak zbytečnou celou řadu
zprostředkujících aktů směny. Oběh zboží je základním předpokladem peněžního oběhu. Přihlédnout k
tomu, do jaké míry peněžní oběh opět určuje cirkulaci zboží.[*110]
Nejprve je třeba stanovit obecný pojem cirkulace čili oběhu.
Ještě je třeba připomenout, že směnné hodnoty a tedy ceny jsou to, co roztáčí peníze. [*111] Při
oběhu zboží je tedy třeba brát v úvahu nejen jeho množství, ale právě tak i jeho ceny. Velké množství zboží
s nepatrnou směnnou hodnotou, cenou, vyžaduje ke svému oběhu zřejmě méně peněz, než malé množství
s dvojnásobnou cenou. Je tedy vlastně třeba vyložit pojem ceny před pojmem oběhu. Oběh je kladení cen,
pohyb, v němž se zboží přeměňuje v ceny; realizuje se jako ceny. Dvojí určení peněz jako 1. míry nebo
[*145]
www.kmbe.cz
Stránka 48
elementu, v němž se zboží realizuje jako směnná hodnota, a jeho určení jako 2. směnného prostředku,
nástroje oběhu, působí ve zcela rozdílném směru. Peníze roztáčejí jen zboží, které je ideálně nejen v hlavě
jednotlivce, ale v představě společnosti (bezprostředně stran <zúčastněných> v procesu koupě a prodeje),
už proměněno v peníze. Tato ideální přeměna v peníze a skutečná přeměna naprosto nejsou určeny týmiž
zákony. Je třeba prozkoumat jejich vzájemný vztah.
a) Základním určením oběhu je to, že roztáčí (výrobky nebo práci) směnné hodnoty, a to směnné
hodnoty určené jako ceny. Jakýkoli způsob směny zboží, např. výměnný obchod, naturální dávky, feudální
služby atd. proto ještě nevytvářejí oběh. K oběhu je především nutné dvojí: Za prvé: Předpoklad zboží jako
cen; Za druhé: Ne jednotlivé akty směny, nýbrž okruh směn, totalita směn, probíhající v neustálém proudu
a víceméně na celém povrchu společnosti; soustava směnných aktů. Zboží je určeno jako směnná hodnota.
Jako směnná hodnota je v určitém poměru (v poměru k pracovní době v něm obsažené) ekvivalentem
všech ostatních hodnot (zboží); neodpovídá však této své určenosti bezprostředně. Jako směnná hodnota
se liší od sebe sama jako svého přírodního jsoucna. Aby bylo možné je klást jako směnnou hodnotu, je
zapotřebí zprostředkování. V penězích vystupuje tedy vůči němu směnná hodnota jako něco jiného. Zboží
kladené jako peníze je teprve zboží jako čistá směnná hodnota, čili zboží jako čistá směnná hodnota jsou
peníze. Ale současně teď existují peníze mimo [*146] zboží a vedle něho; jeho směnná hodnota, směnná
hodnota všech zboží, získala na něm nezávislou existenci, osamostatněnou ve vlastním materiálu, ve
specifickém zboží. Směnná hodnota zboží vyjadřuje souhrn kvantitativních poměrů, v nichž za ně mohou
být směněna všechna ostatní zboží, <poměrů> určených nestejnými kvantitami zboží, které mohou být
vyrobeny za stejnou pracovní dobu. Peníze teď jako směnná hodnota všech zboží existují vedle a mimo
tato zboží. Nejprve je to všeobecná matérie, do níž musejí být ponořena, pozlacena a postříbřena, aby
získala svobodnou existenci jako směnné hodnoty. Musejí být na peníze převedena, musejí v nich být
vyjádřena. Peníze se stávají všeobecným jmenovatelem směnných hodnot, zboží jako směnných hodnot.
Směnná hodnota vyjádřená v penězích, tj. položená naroveň penězům, je cena. Nejprve byly peníze
kladeny jako něco proti směnným hodnotám samostatného, teď jsou směnné hodnoty kladeny v určenosti
peněz, které proti nim stojí jako subjekt. Každá směnná hodnota je však určité kvantum; kvantitativně
určená směnná hodnota. Jako taková je určitému kvantu peněz. Tato určenost je podle všeobecného
zákona dána pracovní dobou realizovanou ve směnné hodnotě. Směnná hodnota, která je produktem
třeba jednoho dne, se tedy vyjadřuje v nějakém množství zlata nebo stříbra, které = jednomu dnu pracovní
doby; je produktem jednoho pracovního dne. Všeobecná míra směnných hodnot se nyní stává mírou mezi
každou směnnou hodnotou a penězi, jimž je kladena naroveň. (Zlato a stříbro jsou nejprve určeny svými
výrobními náklady v zemích, kde se produkují. „V zemích, kde jsou doly, závisí všechny ceny koneckonců
na výrobních nákladech drahých kovů;… mzda vyplácená horníkovi… skýtá měřítko, na jehož základě se
vypočítává mzda všech ostatních výrobců… Zlatá a stříbrná hodnota všeho zboží, jež nepodléhá nějakému
monopolu, závisí v zemích, které nemají doly, na zlatu a stříbru, které se může získat vývozem výsledku
daného množství práce, na běžné míře zisku a v každém jednotlivém případě i na výši mezd, které byly
vyplaceny, a době, za niž byly zálohovány.“ (Senior.)[118] Jinými slovy: na množství zlata a stříbra,[*147]
které se za určité množství práce (vývozních výrobků) získá přímo nebo nepřímo ze zemí vlastnících doly.
Peníze jsou především to, co vyjadřuje vztah rovnosti všech směnných hodnot: v nich jsou tyto směnné
hodnoty stejnojmenné.)
Směnná hodnota, kladená v určenosti peněz, je cena. V ceně je vyjádřena směnná hodnota jako
určité kvantum peněz. V ceně se peníze jeví za prvé jako jednotka všech směnných hodnot; za druhé jako
jednotka, jejíž určitý počet směnné hodnoty obsahují, takže srovnáním s nimi je vyjádřena jejich
kvantitativní určenost, jejich kvantitativní vzájemný poměr. Peníze se tu tedy kladou jako míra směnných
hodnot, a ceny jako směnné hodnoty měřené penězi. Že peníze jsou mírou cen, že se jimi tedy směnné
hodnoty vzájemně srovnávají, to je určení, které se rozumí samo sebou. Pro vývoj je však důležitější, že v
ceně je směnná hodnota srovnávána s penězi. Nejprve byly peníze kladeny jako samostatná, od zboží
odloučená směnná hodnota, nyní se jednotlivé zboží, zvláštní směnná hodnota, zase klade naroveň
penězům, tj. srovnává se s určitým množstvím peněz, je vyjádřena jako peníze, převedena na peníze. Tím,
že se zboží kladou naroveň penězům, dostávají se zase do takových vzájemných vztahů, jako když byly
pojímány jako směnné hodnoty: že se v určitých poměrech kryjí a srovnávají. Zvláštní směnná hodnota,
zboží, je vyjadřována, subsumována, kladena v určenosti osamostatněné směnné hodnoty, peněz. Jak se to
děje (tj. jak se zjišťuje kvantitativní poměr mezi kvantitativně určenou směnnou hodnotou a určitým
množstvím peněz), o tom viz výše.[*112] Protože však peníze mají samostatnou existenci mimo zboží, jeví se
cena zboží jako vnější vztah směnných hodnot či zboží k penězům; zboží není cenou, tak jako bylo podle
www.kmbe.cz
Stránka 49
své společenské substance směnnou hodnotou; tato určenost s ním bezprostředně nesplývá, nýbrž je
zprostředkována jeho srovnáváním s penězi; zboží jest směnná hodnota, ale má cenu. Směnná hodnota s
ním byla v bezprostřední jednotě, byla to jeho bezprostřední určenost, s níž se právě tak bezprostředně
[*148] rozešlo, takže na jedné straně bylo zboží, na druhé (v penězích) jeho směnná hodnota, ale teď v ceně
má jednak zboží k penězům vztah jako k něčemu, co je mimo ně, a jednak je ideálně samo kladeno jako
peníze, protože peníze mají realitu od něho odlišnou. Cena je vlastnost zboží, určení, v němž se
představuje jako peníze. Není to už jeho bezprostřední, ale reflektovaná určenost. Vedle skutečných peněz
existuje teď zboží jako peníze kladené ideálně.[*113]
Toto nejbližší určení jak peněz jako míry, tak zboží jako ceny, se dá nejjednodušeji znázornit na
rozdílu mezi skutečnými penězi a početními penězi. Jako míra slouží peníze vždycky jako početní peníze a
jako cena se zboží přeměňuje v peníze vždycky jen ideálně.[*114]
„Prodavačův odhad zboží, nabídka kupujícího, účtování, obligace, renty, inventury atd., zkrátka
všechno, co vede k materiálnímu aktu placení a předchází mu, musí být vyjádřeno v početních penězích.
Reálné peníze zasahují jen proto, aby realizovaly platby a saldovaly (likvidovaly) účty. Mám-li zaplatit 24
liber 12 sous, pak početní peníze dodají 24 jednotek jednoho druhu a 12 jednotek jiného druhu, zatímco
fakticky budu platit dvěma materiálními penězi: jedním zlatým penízem v hodnotě 24 liber a jedním
stříbrným penízem v hodnotě 12 sous. Celkové množství skutečných peněz má nutné hranice v potřebách
oběhu. Početní peníze jsou pomyslná míra, která nemá jiné hranice než představu. Dají se použít k
vyjádření jakéhokoli druhu bohatství, stačí, když jej chápeme z hlediska jeho směnné hodnoty; tak národní
bohatství, důchody státu i jednotlivce; početní hodnoty, v jejichž formě tyto hodnoty vždy existují, se
pořádají stejnou formou; takže se ve spoustě spotřebních předmětů nenajde ani jediný druh zboží, který
by nebyl v myšlenkách mnohokrát přeměněn v peníze, zatímco ve srovnání s touto spoustou je celková
suma efektivních peněz nejvýš = 1 : 10.“ Garnier. (Tento poměr je nesprávný. 1 : mnoha miliónům
správnější. Ale to je naprosto neměřitelné.[119])
Vyjadřují-li tedy původně peníze směnnou hodnotu, vyjadřuje [*149] teď zboží jako cena, jako
pomyslně kladená, v hlavě realizovaná směnná hodnota, sumu peněz: peníze v určité proporci. Jako ceny
jsou všechna zboží v různých formách reprezentanty peněz, zatímco dříve byly peníze, jako
osamostatněná směnná hodnota, reprezentantem všech zboží. Napřed byly peníze reálně kladeny jako
zboží, teď je zboží ideálně kladeno jako peníze.[*115]
Nyní je tedy především jasné, že při této pomyslné přeměně zboží v peníze nebo při kladení zboží
jako cen je množství skutečně přítomných peněz naprosto lhostejné, a to v dvojím ohledu: Za prvé: Ideální
přeměna zboží v peníze je na první pohled nezávislá na množství reálných peněz a není jím omezena. K
tomuto procesu není třeba ani jediného penízku, stejně jako není třeba skutečně použít délkové míry
(třeba lokte) k tomu, aby se vyjádřilo například pomyslné kvantum loktů. Je-li např. odhadováno v
penězích veškeré národní bohatství Anglie, tj. je-li vyjádřeno jako cena, pak každý ví, že na světě není dost
peněz, které by mohly tuto cenu realizovat. Peníze jsou k tomu nutné jen jako kategorie, jako myšlený
poměr. Za druhé: Protože peníze platí jako jednotka, je tedy zboží vyjádřeno tak, že obsahuje určitou sumu
alikvotních dílů peněz, je jimi měřeno tak, že mírou mezi nimi oběma je všeobecná míra směnných hodnot
- výrobní náklady či pracovní doba. Je-li tedy 1/3 unce zlata produktem 1 pracovního dne a zboží x
produktem 3 pracovních dnů, pak zboží x = 1 unci čili 3 librám št. 17 šil. 4 pencím. Při měření peněz a
zboží se znovu objevuje původní míra směnných hodnot. Místo ve 3 pracovních dnech je zboží vyjádřeno v
množství zlata nebo stříbra, které je produktem 3 pracovních dnů. Množství peněz, které jsou skutečně k
dispozici, nemá zřejmě s touto proporcí co dělat.[*116]
(Chyba Jamese Milla: přehlíží, že ne množství, ale výrobní náklady vzácných kovů určují jejich
hodnotu, a že ceny zboží se měří v hodnotě kovu.)[120]
(„Zboží ve směně sobě navzájem mírou… Ale tento postup by [*150] vyžadoval tolik srovnávacích
bodů, kolik je zboží v oběhu. Kdyby jedno zboží bylo směňováno jen za jedno zboží, ne za dvě, pak by
nemohlo sloužit jako srovnávací měřítko… Proto nutnost společného srovnávacího měřítka… Toto
měřítko může být čistě ideální… Určení míry je základní, důležitější než určení zástavy… V obchodě mezi
Ruskem a Čínou slouží stříbro k určování hodnoty všeho zboží, přesto se však tento obchod děje
výměnou.“(Storch.)[121] „Operace měření penězi se podobá použití vah při srovnávání materiálních kvant.
Tentýž název pro obě jednotky, které byly určeny k počítání jak váhy, tak hodnoty každé věci. Míry vah a
www.kmbe.cz
Stránka 50
míry hodnot <mají> stejné názvy. Cejch, který měl mít stále totožnou váhu, se našel snadno. U peněz šlo
zase o hodnotu libry stříbra = jejím výrobním nákladům.“ (Sismondi.[122] Nejen stejné názvy. Zlato a
stříbro se původně vážily. Tak u Římanů as = 1 libra mědi.)
[123] „Ovce a voli, nikoli zlato a stříbro, jsou u Homéra a Hesioda penězi jako míra hodnoty. V
táboře před Trójou výměnný obchod.“ (Jacob.) Právě tak otroci ve středověku. Tamtéž.[124]
Peníze mohou být kladeny v určení míry a všeobecného elementu směnných hodnot, aniž by se
realizovaly ve svých širších určeních; tedy také dříve, než na sebe vzaly formu kovových peněz. Při
prostém výměnném obchodě. Nicméně to pak předpokládá, že je vůbec jen málo směny; že zboží nejsou
rozvinuta jako směnné hodnoty, a proto ani jako ceny. („Obecná míra ceny jakékoli věci předpokládá její
časté a běžné zcizování. Není tomu tak za jednoduchých společenských poměrů. V zemích, které nemají
průmysl, mnoho věcí nemá určitou cenu… Jedině prodej může určit ceny a jedině častý prodej může ustálit
míru. Častý prodej zboží základní potřeby je závislý na poměru mezi městem a venkovem.“ atd.)[125]
Rozvinuté cenové určení předpokládá, že jednotlivec nevyrábí pro svou obživu přímo, nýbrž že
jeho bezprostřední výrobek je směnnou hodnotou, musí tedy být teprve zprostředkován společenským
procesem, aby se pro něho stal životním prostředkem. Mezi plným rozvojem této základny průmyslové
společnosti a patriarchálními poměry je [*151] mnoho mezistupňů, nekonečně mnoho odstínů. Vyplývá tedy
z a)[*117] : Stoupají-li výrobní náklady vzácných kovů, klesají všechny ceny zboží; klesají-li výrobní náklady
drahých kovů, stoupají všechny ceny zboží. To je všeobecný zákon, který se, jak uvidíme, v jednotlivých
případech modifikuje.
[OBĚŽIVO]
b) [*118] Jsou-li směnné hodnoty v cenách přeměňovány v peníze ideálně, při výměně, při koupi a
prodeji se přeměňují v peníze reálně a pak se jako peníze zase vyměňují za zboží. Zvláštní směnná
hodnota se musí nejprve směnit za všeobecnou směnnou hodnotu, a teprve potom se může zase směnit za
zvláštní směnnou hodnotu. Zboží se uskutečňuje jako směnná hodnota jen tímto zprostředkujícím
pohybem, v němž peníze hrají úlohu prostředníka. Peníze tedy obíhají v opačném směru než zboží. Jeví se
jako prostředník směny zboží, jako prostředek směny. Je to pohonné kolo cirkulace, cirkulační nástroj
oběhu zboží; ale jako takové mají současně svou vlastní cirkulaci - oběh peněz, cirkulaci peněz. Cena zboží
se uskuteční teprve v jeho směně za skutečné peníze nebo v jeho skutečné směně za peníze.[*119]
To tedy vyplývá z toho, co bylo řečeno. Zboží [*120] se reálně smění za peníze, přemění se ve
skutečné peníze, teprve když se již dříve přeměnila v peníze ideálně, jako ceny - tj. dostala cenové určení.
Ceny jsou tedy předpokladem oběhu peněz, ať se jejich realizace sebevíc jeví jako výsledek tohoto oběhu.
Okolnosti, které ovlivňují ceny zboží, jejich směnnou hodnotu, takže stoupají nad průměrnou hodnotu
nebo klesají pod ni, je třeba vyložit v oddílu o směnné hodnotě; tyto okolnosti předcházejí procesu jejich
skutečné realizace v penězích;[*121] jeví se tedy zprvu jako na ní zcela nezávislé. Vzájemné poměry čísel,
vyjádřím-li je v desetinných zlomcích, zůstávají přirozeně stejné. Je to jen jiné pojmenování.
[MNOŽSTVÍ OBÍHAJÍCÍCH PENĚZ]
Aby zboží mohla skutečně cirkulovat, k tomu je [*152] třeba přepravních prostředků, a to nemohou
udělat peníze. Jestliže jsem koupil 1000 liber železa za obnos x liber, přešlo vlastnictví železa do mých
rukou. Mých x liber vykonalo svou službu jako směnný prostředek a obíhalo, právě tak jako vlastnický
titul. Prodavač realizoval naopak cenu železa, železo jako směnnou hodnotu. Ale aby se teď železo dostalo
od něho ke mně, v tom peníze nic nezmohou; k tomu je třeba vozu, koní, cest atd. Skutečný oběh zboží v
místě a čase se neděje pomocí peněz. Ty realizují jen jeho cenu a tím titul na zboží přenášejí na kupce, na
toho, kdo nabídl směnné prostředky. Peníze neroztáčejí zboží, nýbrž vlastnický titul na zboží; a co se za ně
v tomto oběhu realizuje, ať je to při koupi nebo při prodeji, to zase není zboží, nýbrž jeho ceny. Množství
peněz, které tedy vyžaduje oběh, je především určeno vysokými nebo nízkými cenami zboží, které je
vrženo do oběhu. Celková suma těchto cen je však určena za prvé: cenami jednotlivých zboží; za druhé:
masou zboží, které za určité ceny vchází do oběhu. Například k tomu, aby se kvarter pšenice uvedl do
oběhu za 60 šilinků, je potřebí ještě jednou tolik šilinků než k tomu, aby se uvedl do oběhu za 30 šilinků. A
www.kmbe.cz
Stránka 51
má-li vejít do oběhu 500 těchto kvarterů za 60 šil., je zapotřebí 30 000 šil., zatímco k oběhu 200 kvarterů
za 30 šilinků je zapotřebí jen 12 000 šil. Závisí to tedy na vysokých nebo nízkých cenách zboží a na
množstvích zboží za určitou cenu.
Za třetí však množství peněz potřebných pro oběh nezávisí jen na celkové sumě cen, které mají
být realizovány, nýbrž i na rychlosti, jakou peníze obíhají, s níž splňují úkol této realizace. Jestliže jeden
tolar provede za hodinu 10 nákupů, vždy za cenu jednoho tolaru, jestliže se desetkrát smění, plní přesně
tutéž službu, jakou by udělalo 10 tolarů, které by uskutečnily jen 1 nákup za hodinu. Rychlost je negativní
moment; nahrazuje množství; rychlostí se jeden peníz znásobuje.
Okolnosti, které určují na jedné straně masu cen zboží, které se mají realizovat, na druhé straně
rychlost oběhu peněz, prozkoumáme později.[126] Jasné je, že ceny nejsou vysoké nebo nízké proto, že
obíhá [*153] hodně nebo málo peněz, nýbrž hodně nebo málo peněz obíhá proto, že ceny jsou nízké nebo
vysoké; a dále, rychlost obíhajících peněz nezávisí na jejich množství, ale naopak množství obíhajícího
média závisí na jeho rychlosti[127] (velké platby se nepočítají, nýbrž váží; tím se šetří čas)[128].
Mimochodem, jak jsme se už zmínili[*122], oběh peněz nevychází z jednoho centra a nevrací se ze
všech bodů periférie k jednomu centru (jak je tornu u cedulových bank a zčásti u státních peněz); vychází
naopak z nekonečně mnoha bodů a vrací se do nekonečně mnoha bodů (sám tento návrat a doba, za
kterou se dovrší, jsou náhodné). Rychlost oběžného prostředku může tedy nahradit množství obíhajícího
média jen do určitého bodu. (Např. továrníci a pachtýři platí dělníkovi; ten obchodníkovi atd., od něho se
peníze vracejí k továrníkům a pachtýřům.) Totéž množství peněz může uskutečnit, i když seberychleji, jen
řadu postupných plateb. Je však třeba provést určité množství plateb současně. Oběh má svůj výchozí bod
současně na velmi mnoha místech. Je tedy pro oběh nutné určité množství peněz, které bude v oběhu
vždycky a které je určeno celkovou sumou, jež vychází ze současných výchozích bodů oběhu, a dále
rychlostí, jíž proběhne svou dráhu (jíž se navrátí). Ať už je toto množství obíhajícího média jakkoli
vystaveno přílivům a odlivům, existuje průměrná hladina; permanentní změny jsou totiž jen velmi
pozvolné, probíhají jen v dlouhých obdobích a jsou, jak uvidíme, stále paralyzovány množstvím vedlejších
okolností.
K ODSTAVCI A)
(K a.[*123] „Míra užívaná jako atribut peněz znamená ukazatele hodnoty“… Je směšné tvrdit, že
„ceny musejí klesat, protože hodnota zboží je odhadována na tolik a tolik uncí zlata, a množství zlata v této
zemi se zmenšilo… Působení zlata jako ukazatele hodnoty je nezávislé na tom, zda je ho v té či oné zemi
více nebo méně. Kdyby se podařilo bankovními prostředky zredukovat v zemi veškeré papírové a kovové
oběživo na polovinu, zůstala by relativní hodnota peněz [*154] a zboží stejná.“ Příklad Peru v 16. století a
přesun z Francie do Anglie. Hubbard, VIII, 45.)[129] („Na africkém pobřeží není mírou hodnoty ani zlato, ani
stříbro; místo nich pomyslná míra, imaginární prut.“ Jacob, V, 15.)[130]
Ve svém určení jako míra jsou peníze ke své kvantitě lhostejné, čili existující množství peněz je
lhostejné. Jsou-li v určení směnného prostředku, nástroje oběhu, jejich kvantita je měřena. Zda se tato dvě
určení peněz mohou dostat mezi sebou do rozporu - na to je třeba se podívat později[*124].
(Pojem vynuceného, nedobrovolného oběhu (viz Steuart ) sem ještě nepatří.) [131]
[SMĚNA A VÝROBA SMĚNNÝCH HODNOT]
K oběhu[*125] bytostně patří to, že směna se projevuje jako proces, jako plynulý celek koupí a
prodejů. Jeho prvním předpokladem je oběh samotného zboží jako přirozený oběh zboží, vycházející z
mnoha stran. Podmínkou oběhu zboží je, aby zboží bylo vyráběno jako směnné hodnoty, ne jako
bezprostřední užitné hodnoty, nýbrž zprostředkované směnnou hodnotou. Základním předpokladem je
přisvojování pomocí a prostřednictvím prodeje a zcizování [*126]. V oběhu jakožto realizaci směnných
hodnot je obsaženo: 1. že můj výrobek je výrobkem jen potud, pokud je jím pro jiné; tedy zrušené a
překonané jednotlivo, všeobecno; 2. že je pro mne výrobkem jen potud, pokud se ho zbavuji, pokud se
stává výrobkem pro druhé; 3. Že je pro jiného výrobkem jen potud, pokud se on sám zbavuje svého
výrobku, a v tom už je 4. dáno, že výroba se mi nejeví jako samoúčel, ale jako prostředek. Oběh je pohyb, v
www.kmbe.cz
Stránka 52
němž se všeobecné zbavování projevuje jako všeobecné přisvojování a všeobecné přisvojování jako
všeobecné zbavování. Čím víc se pak celek tohoto pohybu jeví jako společenský proces a čím víc vycházejí
jednotlivé momenty tohoto pohybu z vědomé vůle a zvláštních cílů individuí, tím víc se totalita tohoto
procesu jeví jako objektivní souvislost, která vzniká přirozeně; vychází sice [*155] ze vzájemného působení
uvědomělých individuí, ale není ani obsažena v jejich vědomí, ani jim není jako celek subsumována. Jejich
vlastní vzájemný styk jim produkuje cizí společenskou moc, která stojí nad nimi; jejich vzájemné působení
jako na nich nezávislý proces a síla. Oběh, protože je to totalita společenského procesu, je také první
formou, v níž se jako něco na individuích nezávislého jeví nejen společenský vztah, jako třeba v penězích
nebo ve směnné hodnotě, nýbrž celek společenského pohybu. Vzájemný společenský vztah individuí jako
osamostatněná moc nad individui, ať už se v představách jeví jako přírodní síla, náhoda nebo v jakékoli
jiné formě, je nutným výsledkem toho, že východiskem není svobodné společenské individuum. Oběh jako
první totalita mezi ekonomickými kategoriemi je vhodný k tomu, aby se to názorně vyložilo.[*127]
[OBĚH JAKO ŠPATNĚ NEKONEČNÝ PROCES]
Na první pohled se oběh jeví jako špatně nekonečný proces [132]. Zboží se směňuje za peníze;
peníze se směňují za zboží a to se opakuje do nekonečna. Toto neustálé obnovování téhož procesu tvoří
fakticky podstatný moment oběhu. Ale při přesnějším pozorování se nabízejí ještě jiné fenomény;
fenomény uzavírání čili návratu východiska do sebe sama. Zboží se směňuje za peníze; peníze se směňují
za zboží. Tak se směňuje zboží za zboží, jenže tato směna je zprostředkovaná. Kupec se stává opět
prodavačem a prodavač se opět stává kupcem. Tak je tu každý z nich v dvojím a protikladném určení, a
tedy živoucí jednotou obou určení. Ale je naprosto nesprávné, jestliže si, jak to dělají ekonomové, jakmile
se projeví rozpory peněžnictví, všímáme přímo závěrečných výsledků, ale ne už procesu, který je
zprostředkuje, jen jednoty, ale ne už rozdílu, potvrzení, ale ne už popření. Zboží se v oběhu směňuje za
zboží; právě tak se však za zboží nesměňuje, pokud se směňuje za peníze. Jinými slovy, akty koupě a
prodeje se jeví jako dva akty vzájemně si lhostejné, časově a místně oddělené. Řekneme-li, že ten, kdo
prodává, také kupuje, pokud kupuje peníze, a že ten, kdo kupuje, také prodává, pokud prodává peníze, pak
necháváme stranou právě rozdíl, specifický rozdíl mezi zbožím a penězi. [*156] Když nám ekonomové
krásně ukázali, že výměnný obchod, v němž oba akty spadají vjedno, nestačí vyvinutější společenské
formě a vyvinutějšímu výrobnímu způsobu, považují najednou směnný obchod zprostředkovaný penězi za
bezprostřední, pomíjejí specifický charakter této transakce. Když nám ukázali, že na rozdíl od zboží jsou
nutné peníze, tvrdí najednou všichni, že neexistuje žádný rozdíl mezi penězi a zbožím. K této abstrakci se
utíkají proto, že ve skutečném vývoji peněz se objevují rozpory, které jsou pro apologetiku měšťáckého
zdravého rozumu nepříjemné, a proto musí být ututlány. Pokud jsou koupě a prodej, oba podstatné
momenty oběhu, k sobě navzájem lhostejné, oddělené v času a prostoru, nemusejí vůbec spadat vjedno.
Jejich lhostejnost může pokračovat až k fixaci a zdánlivé samostatnosti jednoho vůči druhému. Pokud však
oba tvoří v podstatě momenty jednoho celku, musí nastat okamžik, kdy je samostatná podoba násilím
rozbita a kdy je i navenek mocným výbuchem nastolena vnitřní jednota. Tak je již v určení peněz jako
prostředníka, v rozpadu směny na dva akty, obsažen zárodek krizí, přinejmenším jejich možnost, která
nemůže být realizována jinde než tam, kde jsou přítomny základní podmínky klasicky vytvořené, svému
pojmu odpovídající cirkulace.[133]
[REALIZACE CEN A OSAMOSTATNĚNÍ VŠEOBECNÉHO EKVIVALENTU]
Dále se ukázalo, že v oběhu peníze jen realizují ceny. [*128] Cena se zprvu jeví jako ideální určení
zboží; ale peníze směněné za zboží jsou jeho realizovaná cena, jeho skutečná cena. Cena se tedy jeví jednak
mimo a nezávisle vedle zboží, jednak existuje ideálně na zboží. Nemůže-li být zboží realizováno v
penězích, přestává být schopné oběhu a jeho cena se stává jen imaginární; tak jako původně výrobek
přeměněný ve směnnou hodnotu přestává být výrobkem, není-li skutečně směněn. (O stoupání a klesání
cen se tu nehovoří. [*129]) Pod a) se cena jevila jako určení na zboží[*130]; ale pod b) se peníze jeví jako cena
mimo zboží.[*131] [*157] Je nutná nejen poptávka po zboží, nýbrž poptávka v penězích. Zboží tedy, nemůže-li
být jeho cena realizována, nemůže-li být přeměněna v peníze, se jeví jako odhodnocené, zbavené ceny.
Směnná hodnota vyjádřená v jeho ceně musí být obětována, jakmile je nutná tato specifická přeměna v
peníze. Proto ty nářky např. u Boisguilleberta, že peníze jsou katem všech věcí, molochem, jemuž musí být
všechno obětováno, despotou zboží.[134] V dobách počínající absolutní monarchie s její přeměnou všech
daní v daně peněžní se peníze opravdu jeví jako moloch, jemuž je obětováno reálné bohatství. Tak se jeví
www.kmbe.cz
Stránka 53
také při každé peněžní panice. Ze sluhy obchodu, říká Boisguillebert, se peníze staly jeho despotou. Ve
skutečnosti však už určení cen samo o sobě v sobě nese to, co se ve směně klade proti penězům; že peníze
již nereprezentují zboží, nýbrž zboží reprezentuje peníze. Nářky na obchod pomocí peněz jako na obchod
nelegitimní najdeme u mnoha spisovatelů, kteří tvoří přechod z doby feudální do doby moderní; jako
později u socialistů.
[VŠEOBECNÝ EKVIVALENT]
α) Čím dále se rozvíjí dělba práce, tím víc přestává být výrobek směnným prostředkem. Objevuje
se nutnost všeobecného směnného prostředku, nezávislého na specifické výrobě každého jednotlivce. Při
výrobě zaměřené na bezprostřední obživu nemůže být každý předmět směňován za každý a určitá činnost
může být směněna jen za určité výrobky. Čím odlišnější, rozmanitější, nesamostatnější se stávají výrobky,
tím nutnější se stává všeobecný směnný prostředek. Zpočátku je všeobecným směnným prostředkem
produkt práce nebo práce sama.[81] Ale tento produkt tím víc přestává být všeobecným směnným
prostředkem, čím víc se ozvláštňuje. Poněkud rozvinutá dělba práce předpokládá, že potřeby každého
jednotlivce se staly velice mnohostrannými a jeho výrobek velmi jednostranným. Potřeba směny a
bezprostřední směnný prostředek se rozvíjejí nepřímo úměrně. Tedy nutnost všeobecného směnného
prostředku tam, kde se určitý výrobek a určitá práce musejí směňovat za schopnost směny. Směnná
hodnota nějaké věci není nic jiného než kvantitativně specifikovaný výraz její schopnosti sloužit jako
směnný prostředek. V penězích se směnný prostředek [*158] sám stává věcí, čili směnná hodnota věci
získává samostatnou existenci mimo věc. Protože zboží je vůči penězům směnný prostředek jen omezené
síly, může se stát, že přestane být vůči penězům směnným prostředkem.
[ODDĚLENÍ KOUPĚ A PRODEJE]
β) Rozdělení výměny na koupi a prodej umožňuje, že pouze kupuji, aniž prodávám (hromadění
zboží), nebo jen prodávám, aniž bych kupoval (akumulace peněz). Umožňuje spekulaci. Činí ze směňování
zvláštní záležitost; tj. zakládá kupecký stav.[135] Toto rozdělení umožnilo spoustu transakcí před definitivní
směnou zboží a dává mnoha osobám možnost využívat tohoto odloučení. Umožnilo spoustu zdánlivých
transakcí. Hned se ukazuje, že to, co se jevilo jako bytostně odloučený akt, k sobě bytostně náleží; hned
zase, že to, co bylo chápáno jako akt bytostně k sobě náležející, je ve skutečnosti bytostně odloučeno. Ve
chvílích, kdy se kupování a prodávání prokazují jako akty bytostně rozdílné, nastává všeobecné
znehodnocení všeho zboží. Ve chvílích, kdy vystupuje do popředí, že peníze jsou jen prostředek směny,
nastává znehodnocení peněz. Všeobecný pokles nebo vzestup cen.
[PENÍZE A DĚLBA PRÁCE]
S penězi je dána možnost absolutní dělby práce, protože <s sebou nesou> nezávislost práce na
jejím specifickém produktu, na bezprostřední užitné hodnotě jejího produktu pro ni. Všeobecný vzestup
cen v obdobích spekulace nemůže být připsán na vrub všeobecnému zvýšení směnné hodnoty nebo
výrobních nákladů zboží; neboť stoupá-li směnná hodnota nebo výrobní náklady zlata úměrně se
směnnou hodnotou a výrobními náklady všech ostatních zboží, pak jejich směnné hodnoty vyjádřené v
penězích, tj. jejich ceny, zůstávají stejné. Právě tak se nemůže připsat na vrub poklesu výrobní ceny zlata.
(O úvěru tu ještě nehovoříme.) Ale protože peníze nejsou jen všeobecné zboží, nýbrž také zvláštní, a jako
zvláštní <zboží> podléhají zákonům poptávky a nabídky, musí všeobecná poptávka po zvláštním zboží v
protikladu k penězům přivodit jejich pokles.
Vidíme, že je v povaze peněz, že řeší rozpory jak bezprostředního výměnného obchodu, tak
směnné hodnoty jen tím, že je zevšeobecňují. Bylo náhodné, zda se zvláštní směnný prostředek vyměnil za
zvláštní [*159] nebo ne; nyní se však zboží musí směňovat za všeobecný směnný prostředek, s nímž je jeho
zvláštnost v ještě větším rozporu. Aby se zabezpečila směnitelnost zboží, je proti němu postavena
směnitelnost sama jako samostatné zboží. (Z prostředku se stává účel.) Dříve šlo o to, zda se zvláštní zboží
sejde se zvláštním zbožím. Ale peníze rozdělují sám akt směny ve dva navzájem lhostejné akty.
[Z - P - Z. P - Z - P]
www.kmbe.cz
Stránka 54
(Než budeme dále vykládat otázky oběhu, jeho síly, slabosti atd. a zejména sporný bod o množství
kolujících peněz a cenách, je třeba pojednat o penězích v jejich třetím určení.) [*132]
Zboží se směňuje za zboží pomocí peněz - to je jeden moment oběhu. Ale právě tak je tu jiný
moment, totiž že se nejen směňuje zboží za peníze a peníze za zboží, ale že se právě tak směňují peníze za
zboží a zboží za peníze; že jsou tedy peníze pomocí zboží prostředkovány samy se sebou a jeví se jako
hodnota shodující se sama se sebou ve svém oběhu. Tak se už nejeví jako prostředek, nýbrž jako účel
oběhu (jako např. u obchodníků) (v obchodě vůbec). Sledujeme-li oběh nejen jako stálé střídání, ale v
okruzích, které opisuje sám v sobě, jeví se tento okruh dvojmo: zboží - peníze - peníze - zboží; a na druhé
straně: peníze - zboží - zboží - peníze; tj. prodávám-li, abych koupil, mohu právě tak kupovat, abych
prodával. V prvním případě jsou peníze jen prostředkem, abych získal zboží, a zboží je účelem; v druhém
případě je zboží jen prostředkem, abych získal peníze, a účelem jsou peníze. To vyplyne docela prostě,
když pojímáme momenty oběhu souhrnně. Z hlediska pouhého oběhu musí být lhostejné, po kterém bodu
sáhneme a který fixujeme jako bod výchozí.
Existuje sice specifický rozdíl mezi zbožím, které je v oběhu, a penězi, které jsou v oběhu. Zboží je
v určitém bodě z oběhu vyvrženo a plní své definitivní určení teprve tehdy, když je z něho definitivně
vyňato, když se spotřebuje buď v aktu výroby, nebo ve vlastní spotřebě. Určením peněz je naopak zůstat v
oběhu jako jeho pohonné kolo; jako perpetuum mobile musí stále znova začínat svůj oběh.
[*160] Nicméně ono druhé určení se objevuje v oběhu právě tak jako to první. Můžeme říci:
vyměňovat zboží za zboží má smysl, protože zboží, ačkoli jako ceny jsou ekvivalenty, jsou kvalitativně
různá, a jejich směna tak koneckonců uspokojuje kvalitativně rozdílné potřeby. Naproti tornu vyměňovat
peníze za peníze nemá smysl, ledaže se objeví kvantitativní rozdíl, že se směňuje méně peněz za více
peněz, že se prodává dráž, než se nakupuje, a s kategorií zisku tu ještě nemáme co dělat. Závěr peníze zboží - zboží - peníze, který jsme vyvodili z analýzy oběhu, se tak jeví jen jako libovolná a nesmyslná
abstrakce, třeba jako kdybychom běh života chtěli popsat: smrt - život - smrt; ačkoli ani v tomto případě
by se nedalo popřít, že neustálé rozplývání individualizovaného v elementárnu je právě tak momentem
přírodního procesu jako neustálá individualizace elementárna.[136] Stejně v aktu oběhu neustálé
zpeněžování zboží, právě tak jako neustálé přeměňování peněz ve zboží [*133]. V reálném procesu nákupu
za účelem prodeje je ovšem motiv zisku, který se přitom vytváří, a konečným cílem je směnit
prostřednictvím zboží méně peněz za více peněz, protože mezi penězi (zde se ještě nemluví ani o
zvláštních kovových penězích, ani o zvláštních druzích mincí) a penězi není kvalitativní rozdíl. Nicméně se
nedá popřít, že operace se nemusí zdařit, a tak se směna peněz za peníze bez kvantitativního rozdílu i ve
skutečnosti často vyskytuje a tedy se vyskytnout může. Ale aby tento proces, na němž je založen obchod a
který je proto co do rozšířenosti hlavním jevem oběhu, byl vůbec možný, musí být koloběh peníze - zboží zboží - peníze uznán za zvláštní formu oběhu. Tato forma se specificky liší od té, v níž se peníze jeví jako
pouhý směnný prostředek [*161] zboží; jako střed; jako premisa závěru[137]. Vedle kvantitativní určenosti,
kterou má v obchodě, je třeba jej vydělit v jeho čistě kvalitativní formě, v jeho specifickém pohybu. Za
druhé: tkví už přímo v něm, že peníze nejsou ani jen míra, ani jen směnný prostředek, ani jen obojí
dohromady; že mají ještě třetí určení. Peníze se tu jeví za prvé jako samoúčel, k jehož realizaci pouze
slouží zbožní obchod a směna. Za druhé: protože jimi se tady koloběh uzavírá, vystupují z něho, tak jako je
z oběhu vyvrženo zboží směněné pomocí peněz za svůj ekvivalent. Je velmi správné, že peníze, pokud jsou
určeny jen jako činitel oběhu, zůstávají neustále uzavřeny ve svém koloběhu. Ale ukazuje se tady, že
kromě toho, že jsou tímto nástrojem oběhu, jsou ještě něčím jiným, že mají také samostatnou existenci
mimo oběh a v tomto novém určení mohou být z oběhu vyňaty právě tak, jako z něho musí být stále
definitivně vyjímáno zboží. Je tedy třeba uvážit peníze v jejich třetím určení, v němž v sobě zahrnují obojí
dřívější určení, tedy jak určení, že slouží jako míra, tak i to určení, že jsou všeobecným směnným
prostředkem a tedy realizací cen zboží.
[PENÍZE JAKO VŠEOBECNÉ ZBOŽÍ SMLUV]
c) Peníze jako materiální reprezentant bohatství (hromadění peněz; předtím ještě peníze jako
všeobecná matérie smluv atd.)
www.kmbe.cz
Stránka 55
Je již v povaze koloběhu, že každý bod se jeví současně jako výchozí i konečný bod, a to tak, že se
jako jedno jeví potud, pokud se jeví jako druhé. Formové určení P - Z - Z - P je tedy právě tak správné, jako
druhé určení, které se jeví jako původní, Z - P - P - Z. Obtíž je v tom, že druhé zboží je kvalitativně odlišné;
ne tak druhé peníze. Ty mohou být rozdílné jen kvantitativně. Vezmeme-li peníze jako míru, je jejich
materiální substance podstatná, ačkoli jejich přítomnost a dále jejich kvantita, počet, v němž je příslušný
díl zlata nebo stříbra, který slouží jako jednotka, jsou pro ně v tomto určení naprosto lhostejné a vůbec se
jich používá jen jako představované, neexistující jednotky. V tomto určení musí být k dispozici jako
jednotka, [*162] a ne jako počet. Řeknu-li, že libra bavlny stojí 8 pencí, říkám tím, že 1 libra bavlny = 1/116
unce zlata (unce za 3 lib. 17 šil. 7 pencí) (931 pencí). To vyjadřuje současně i její určenost jako směnné
hodnoty vůči (všem ostatním zbožím), jako ekvivalentu všech ostatních zboží, která tolik a tolikrát
obsahují unci zlata, protože jsou rovněž srovnávány s uncí zlata. Tento původní poměr libry bavlny ke
zlatu, jímž se určuje množství zlata, které je obsaženo v libře bavlny, je dán množstvím pracovní doby
realizované v obou, skutečné společné substance směnných hodnot. To předpokládat z kapitoly, která
pojednává o směnné hodnotě jako takové.[*134] Objevit tuto rovnici není tak obtížné, jak se zdá. Například v
práci, která přímo produkuje zlato, se určité množství zlata jeví přímo jako produkt např. jednoho
pracovního dne. Konkurence porovnává modificandis modificatis ostatní pracovní dny s tímto pracovním
dnem. Přímo nebo nepřímo. Jedním slovem, v bezprostřední výrobě zlata se určité množství zlata jeví
bezprostředně jako výrobek, a proto jako hodnota, ekvivalent určité pracovní doby. Jde tedy jen o to, určit
pracovní dobu, která je realizována v různých zbožích, a porovnat ji s pracovní dobou, která přímo
produkuje zlato, a pak se dá říci, kolik zlata je obsaženo v určitém zboží. Určení všech zboží jako cen - jako
změřených směnných hodnot - je proces, který postupuje jen pomalu, předpokládá častou směnu a tedy
časté srovnávání zboží jako směnných hodnot; jakmile se však existence zboží jakožto cen stala už
předpokladem - předpokladem, který sám je produktem společenského procesu, výsledkem
společenského výrobního procesu - jeví se určení nových cen jako jednoduchá záležitost, protože prvky
výrobních nákladů jsou pak už samy k dispozici ve formě cen, stačí je tedy prostě sečíst. (Časté zcizování,
prodej, častý prodej, Steuart. To všechno musí však mít kontinuitu, aby ceny dosáhly jisté
pravidelnosti.[138]) Ale k čemu jsme tady chtěli dojít, je tato věc: zlato ve vztahu ke zboží, pokud má být
stanoveno jako jednotka míry, se určuje výměnou[*135], bezprostředním [*163] výměnným obchodem; jako
vzájemný poměr všech ostatních zboží. Ve výměnném obchodě je ovšem směnnou hodnotou výrobek jen o
sobě; je to její první jevová forma; ale výrobek není ještě kladen jako směnná hodnota.[139] Za prvé
nezahrnuje toto určení celou výrobu, nýbrž týká se jen jejího přebytku, a je proto samo více nebo méně
zbytečné (jako směna sama); náhodné rozšíření okruhu uspokojování, požitků (vztah k novým objektům).
Probíhá tedy jen v některých bodech (původně tam, kde končila přirozeně vzniklá společenství, v jejich
styku s cizinci)[*136], je omezena na malý okruh a je něčím, co se s výrobou míjí, něčím příležitostným;
zaniká stejně náhodně, jak vzniká. Výměnný obchod, při němž se náhodně směňuje přebytek vlastní
výroby za přebytek cizí výroby, je jen první výskyt výrobku jako směnné hodnoty vůbec a je určován
náhodnými potřebami, choutkami atd. Má-li ale pokračovat, stát se kontinuálním aktem, který sám v sobě
obsahuje prostředky ke svému neustálému obnovování, přichází postupně rovněž zvnějšku a náhodně
regulace vzájemné směny pomocí regulace vzájemné výroby, a mírou směny by se tak stávaly výrobní
náklady, které se nakonec všechny redukují na pracovní dobu. To nám ukazuje, jak vzniká směna a
směnná hodnota zboží. Okolnosti, za nichž se poprvé objevuje nějaký poměr, by nám to však rozhodně
neukázaly ani v jeho čistotě, ani v jeho totalitě. Výrobek kladený jako směnná hodnota není už bytostně
určen jako jednoduchý; je kladen v kvalitě, která je odlišná od jeho přírodní kvality; je kladen jako poměr,
a to jako poměr všeobecně, ne k nějakému zboží, nýbrž ke každému zboží, ke každému možnému výrobku.
Vyjadřuje tedy všeobecný poměr; výrobek, který má sám k sobě vztah jako k realizaci určitého množství
všeobecné práce, společenské pracovní doby, a potud je pro každý jiný výrobek ekvivalentem v poměru,
vyjádřeném v jeho směnné hodnotě. Směnná hodnota předpokládá společenskou práci jako substanci
všech výrobků, naprosto bez ohledu na jejich přírodní podobu. Nic nemůže vyjadřovat nějaký poměr, aniž
by se to s něčím [*164] poměřovalo; a nic nemůže vyjadřovat všeobecný poměr, aniž by se to poměřovalo s
něčím všeobecným. Protože práce je pohyb, je její přirozenou mírou čas. Výměnný obchod ve své
nejprimitivnější formě předpokládá práci jako substanci a pracovní dobu jako míru zboží; to se pak také
projevuje, jakmile se stává pravidelným, kontinuálním, jakmile má sám v sobě obsahovat vzájemné
podmínky svého obnovování. - Směnná hodnota je zbožím jen potud, pokud je vyjádřena v nějakém jiném
zboží, tedy jako poměr. Měřice pšenice stojí měřici žita; v tomto případě je pšenice směnnou hodnotou
potud, pokud je vyjádřena v žitě, a žito je směnnou hodnotou potud, pokud je vyjádřeno v pšenici. Pokud
je jedno z nich ve vztahu jen samo k sobě, není směnnou hodnotou. Ale v takovém poměru, kde se peníze
www.kmbe.cz
Stránka 56
jeví jako míra, nejsou samy vyjádřeny jako poměr, jako směnná hodnota, nýbrž jako přírodní kvantita
určité matérie, jako přírodní váhový díl zlata nebo stříbra. Vůbec zboží, v němž je vyjádřena směnná
hodnota nějakého jiného zboží, není nikdy vyjádřeno jako směnná hodnota, jako poměr, nýbrž jako určité
kvantum své přírodní zvláštnosti. Stojí-li 1 měřice pšenice 3 měřice žita, pak je jako hodnota vyjádřena jen
měřice pšenice, a ne měřice žita. Sama o sobě je ta druhá sice také kladena; 1 měřici žita se pak = 1/3
měřice pšenice; ale to není kladeno[139], nýbrž je to jen druhý poměr, který je ovšem bezprostředně
přítomen v prvním. Je-li jedno zboží vyjádřeno v druhém zboží, pak je kladeno jako poměr, a to druhé jako
prosté kvantum určité matérie. Hodnotou nejsou 3 měřice žita samy o sobě, nýbrž žito jako něco, co
vyplňuje určité kvantum prostoru, co je měřeno prostorovou mírou. Právě tak je to s penězi jako mírou,
jako s jednotkou, v níž jsou měřeny směnné hodnoty jiných zboží. Peníze jsou znázorněny v určité váze
přírodní substance, ve zlatu, stříbru atd. Má-li 1 měřice pšenice cenu 77 šil. 7 pencí, pak je vyjádřena jako
něco jiného, čemu je rovna, jako unce zlata, jako poměr, jako směnná hodnota. Ale 1 unce zlata sama o
sobě není směnná hodnota; není vyjádřena jako směnná hodnota, nýbrž jako určité kvantum sebe sama,
své přírodní substance, zlata. Má-li 1 měřice pšenice cenu 77 šil. 7 pencí nebo 1 unce zlata, [*165] může to
být hodnota větší nebo menší, protože 1 unce zlata bude klesat nebo stoupat co do své hodnoty v poměru
k množství práce, potřebnému k její výrobě. To je však pro její cenové určení jako takové lhostejné,
protože její cena 77 šil. 7 pencí vyjadřuje přesně poměr, v němž je ekvivalentem pro všechna ostatní zboží,
v němž je může kupovat. Určenost cenového určení, ať stojí kvarter 77 nebo 1780 šil., je mimo určování
ceny vůbec, tj. mimo kladení pšenice jako ceny. Cenu má, ať stojí 100 šilinků nebo jeden šilink. Cena
vyjadřuje svou směnnou hodnotu jen v jednotce společné všem zbožím; předpokládá tedy, že tato směnná
hodnota je již regulována jinými poměry. K tomu, že 1 kvarter pšenice má cenu 1 unce zlata - protože zlato
a pšenice jakožto přírodní předměty nemají k sobě naprosto žádný vztah, nejsou jako takové pro sebe
navzájem žádnou mírou, jsou si vzájemně lhostejné -‚ se ovšem došlo proto, že unce zlata je sama zase
kladena v poměru k pracovní době nutné pro její výrobu, a tak je obojí, pšenice i zlato, kladeno v poměru k
něčemu třetímu, k práci, a v tomto poměru sobě naroveň; protože obojí se mezi sebou srovnává jako
směnné hodnoty. Ale to nám jen ukazuje, jak se došlo k ceně pšenice, k množství zlata, jemuž je pšenice
kladena naroveň. V tomto poměru, v němž se peníze jeví jako cena pšenice, ony samy nejsou kladeny jako
poměr, jako směnná hodnota, ale jako určité množství přírodní matérie. Ve směnné hodnotě se zboží
(výrobky) kladou jako poměry ke své společenské substanci, k práci; ale jako ceny jsou vyjádřeny v
množstvích jiných výrobků podle jejich přírodních vlastností. Může se ovšem říci, že i cena peněz je
kladena jako 1 kvarter pšenice, 3 kvartery žita a všechna ostatní kvanta různých zboží, jejichž cena činí 1
unci zlata. Ale aby pak bylo možno vyjádřit cenu peněz, musel by se vyjmenovat celý okruh zboží, každé v
tom množství, v němž se rovná 1 unci zlata. Peníze by měly tedy tolik cen, kolik je druhů zboží, jejichž
cenu by samy vyjadřovaly. Hlavní určení ceny, jednotka, by odpadlo. Cenu peněz nevyjadřuje žádné zboží,
protože žádné by nevyjádřilo jeho poměr ke všem ostatním zbožím, jeho všeobecnou směnnou hodnotu.
Specifikum ceny však je, [*166] že směnná hodnota sama má být vyjádřena ve své všeobecnosti a přece v
nějakém určitém zboží. Ale i to je lhostejné. Pokud se peníze jeví jako matérie, v níž je vyjádřena, měřena
cena všech zboží, jsou peníze samy kladeny jako určité množství zlata, stříbra atd., zkrátka své přírodní
matérie; jako prosté kvantum určité matérie, dokonce ani ne jako směnná hodnota, jako poměr. Tak není
žádné zboží, v němž je nějaké jiné zboží vyjádřeno jako cena, samo nikdy kladeno jako směnná hodnota,
nýbrž jako prosté kvantum sebe sama. V určení peněz jako jednotky směnných hodnot, jako jejich míry,
jejich všeobecného srovnávacího hlediska, se jeví jejich přírodní matérie, zlato, stříbro, jako to podstatné,
protože jako cena zboží nejsou směnnou hodnotou, nejsou poměrem, nýbrž určitou váhou zlata, stříbra;
např. libra se svými díly, a tak se také objevují peníze původně jako libra, aes grave[140]. To právě odlišuje
směnu od směnné hodnoty a viděli jsme, že směnná hodnota nutně vede k určování cen. [*137] Proto si
počínají hloupě ti, kteří z pracovní doby jako takové dělají peníze, tj. rozlišují mezi cenou a směnnou
hodnotou, a zase rozlišovat nechtějí.[*138] Peníze jako míra, jako element určování cen, jako měřící jednotka
směnných hodnot tedy s sebou nesou takový jev, že 1. jsou, jakmile je určena směnná hodnota jedné unce
zlata za libovolné zboží, nutné už jen jako představovaná jednotka; že je zbytečná jejich skutečná existence
a tím spíš je zbytečná kvantita, v níž jsou přítomny; pokud peníze slouží jako ukazatel (ukazatel hodnoty),
je množství, v němž existují v nějaké zemi, lhostejné; nutné jsou jen jako početní jednotka; 2. že, ačkoli je
potřebí je klást jen pomyslně, a opravdu, jako cena zboží, se na něm kladou jen pomyslně, jsou současně
jako prosté množství přírodní substance, v níž se představují, jako určitá, jakožto jednotka přijatá váha
zlata, stříbra atd. srovnávacím hlediskem, jednotkou, mírou. Směnné hodnoty (zboží) se v představě
přeměňují v určité váhové díly zlata nebo stříbra a jsou kladeny [*167] pomyslně jako = tomuto
představovanému množství zlata atd.; jako by je vyjadřovaly.[*139]
www.kmbe.cz
Stránka 57
Přejdeme-li však nyní k druhému určení peněz, jako směnného prostředku a činitele, který
uskutečňuje ceny, zjistili jsme, že tu musejí být v určité kvantitě; že váha zlata a stříbra, kladená jako
jednotka, je nutná v určitém počtu, aby byla adekvátní tomuto určení. [*140] Je-li dána na jedné straně suma
cen, které mají být realizovány, suma, která závisí na ceně určitého zboží, násobené jeho kvantitou, a na
druhé straně rychlost oběhu peněz, vyžaduje to jisté množství oběžného prostředku. Podíváme-li se však
blíže na původní formu, bezprostřední formu, v níž se objevuje oběh, Z - P - P - Z, jeví se v ní peníze jako
pouhý směnný prostředek.[*141] Zboží se směňuje za zboží a peníze se jeví jen jako prostředek směny. Cena
prvního zboží se realizuje v penězích, aby se penězi mohla realizovat cena druhého zboží a abychom je tak
mohli dostat za první. Když už je realizována cena prvního zboží, není cílem toho, kdo teď dostal svou
cenu v penězích, aby získal cenu druhého zboží, nýbrž platí jeho cenu proto, aby dostal zboží. V základě
mu tedy peníze sloužily k tomu, aby směnil první zboží za druhé. Jako pouhý oběžný prostředek nemají
peníze žádný jiný účel. Člověk, který prodal své zboží za peníze, chce zase koupit zboží, a ten, od něhož je
kupuje, potřebuje peníze zase k tomu, aby koupil zboží atd. V tomto určení jako pouhého oběžného
prostředku spočívá tedy určení peněz samých jen v tomto oběhu, který uskutečňují tím, že jejich kvantita
je předem určena; jejich počet. Kolikrát jsou ony samy jako jednotka obsaženy ve zboží, je předem určeno
v jeho cenách, a jako nástroj oběhu se peníze jeví jen jako počet této předpokládané jednotky. Pokud
peníze realizují cenu zboží, směňuje se zboží za svůj reálný ekvivalent ve zlatu a stříbru; jeho směnná
hodnota se skutečně směňuje v penězích jako v jiném zboží; ale pokud tento proces probíhá jen proto,
[*168] aby se peníze zase přeměnily ve zboží, aby se tedy první zboží směnilo za druhé, jeví se peníze jen
jako přechodné, čili jejich substance spočívá jen v tom, že se neustále jeví jako toto přecházení, jako tento
nositel zprostředkování. Peníze jako oběžný prostředek jsou jen oběžný prostředek. Jediné určení, které je
pro ně podstatné, aby mohly sloužit v tomto charakteru, je určení kvantity, počtu, v němž obíhají. (Protože
počet je současně určován rychlostí, není třeba ji tu zvlášť připomínat.) Pokud realizují cenu, je podstatná
jejich hmotná existence jako zlato a stříbro; ale pokud je tato realizace jen přechodná a má samu sebe
zrušit, je lhostejná. Je to jen zdání, jako by šlo o to, směnit zboží za zlato a stříbro jako zvláštní zboží: zdání,
které mizí, když je proces ukončen, jakmile je zlato a stříbro zase směněno za zboží a tím zboží za zboží.
Zlato a stříbro jako pouhý oběžný prostředek nebo oběžný prostředek jako zlato a stříbro je tedy lhostejný
ke svým vlastnostem jako zvláštního přírodního zboží. Dejme tomu, že úhrnná cena obíhajícího zboží = 10
000 tolarů. Jeho míra pak je 1 tolar x váhy stříbra. Je tedy zapotřebí 100 tolarů, aby tato zboží oběhla za
šest hodin; tj. každý tolar zaplatí cenu 100 tolarů za šest hodin. Podstatné je to, že je k dispozici 100 tolarů,
počet 100 kovové jednotky, která měří úhrnnou sumu cen zboží; 100 takových jednotek. Že jsou tyto
jednotky ze stříbra, to je pro proces sám lhostejné. To se projevuje již v tom, že jediný tolar reprezentuje v
koloběhu cirkulace stokrát větší množství stříbra, než je v něm reálně obsaženo, ačkoli v každé určité
směně reprezentuje jen váhu stříbra 1 tolaru. Vezmeme-li oběh jako celek, reprezentuje tedy 1 tolar 100
tolarů, stokrát větší váhu stříbra, než skutečně obsahuje. Je ve skutečnosti jen znakem pro váhu stříbra,
která je obsažena ve 100 tolarech. Realizuje stokrát větší cenu, než jakou realizuje skutečně, jako kvantum
stříbra. Dejme tornu, že libra šterl. je např. = 1/3 unce zlata (není to tolik). Pokud je zaplacena cena
nějakého zboží ve výši 1 libry šterl., tj. je realizována jeho cena ve výši 1 libry št., pokud je směněno za 1
libru št., je rozhodující, že libra šterlinků skutečně obsahuje 1/3 unce zlata. Kdyby to byla falešná libra št.,
vyrobená z obyčejného kovu, jen zdánlivá libra št.,[*169] pak by ve skutečnosti nebyla realizována cena
zboží; aby byla realizována, muselo by se zaplatit takovým množstvím obyčejného kovu, jaké = 1/3 unce
zlata. Z hlediska tohoto izolovaného momentu oběhu je tedy podstatné, že peněžní jednotka skutečně
představuje určité množství zlata a stříbra. Bereme-li však oběh jako celek, jako v sobě se uzavírající
proces: Z - P - P - Z, má se věc jinak. V prvním případě by realizace ceny byla jen zdánlivá: realizovala by se
jen část jeho ceny. Cena, kladená na zboží pomyslně, by nebyla kladena skutečně. Za zboží, které je
pomyslně kladeno = tolika a tolika váhovým dílům zlata, by se ve skutečné směně tolik váhových dílů zlata
nezaplatilo. Kdyby ale místo pravé libry šterl. obíhala libra falešná, vykonávala by v celku oběhu absolutně
stejnou službu, jako kdyby byla pravá. Je-li zboží a v ceně 1 libry směněno za 1 falešnou libru a smění-li se
tato falešná libra opět za zboží b v ceně 1 libry št., pak vykonala falešná libra absolutně stejnou službu,
jako kdyby byla pravá. Skutečná libra je tedy v tomto procesu opravdu jen znakem, pokud nebereme v
úvahu ten moment, že realizuje ceny, nýbrž celek procesu, v němž slouží jen jako oběžný prostředek a v
němž je realizace cen jen zdáním, jen přechodným zprostředkováním. Zde slouží libra zlata jen k tomu,
aby se směnilo za zboží b, které má stejnou cenu. Skutečnou realizací ceny zboží a je tedy zboží b a
skutečnou realizací ceny <zboží> b je zboží a nebo c nebo d, což je stejné pro formu poměru, pro nějž je
zvláštní obsah zboží úplně lhostejný. Směňují se zboží, která mají stejné ceny. Místo aby se zboží a přímo
směnilo za zboží b, směňuje se cena zboží a za zboží b a cena zboží b za zboží a. Peníze představují tedy
www.kmbe.cz
Stránka 58
vůči zboží jen jeho cenu. Zboží se vzájemně směňují za svou cenu. Cena zboží sama na něm pomyslně
vyjadřuje, že je počtem jisté přírodní jednotky (váhového dílu) zlata nebo stříbra, matérie, v níž jsou
peníze ztělesněny. V penězích čili v jeho realizované ceně vystupuje vůči němu skutečný počet této
jednotky. Pokud však realizace ceny není tím konečným, a nejde o to, mít cenu zboží jako cenu, nýbrž jako
cenu nějakého jiného zboží, je matérie peněz lhostejná, např. zlato a stříbro. Peníze se stávají [*170]
subjektem jako nástroj oběhu, jako směnný prostředek, a přírodní matérie, v níž se představují, se jeví
jako věc náhody, jejíž význam mizí v aktu směny samé; protože zboží směněné za peníze se koneckonců
nemá realizovat v této matérii, nýbrž v matérii jiných zboží. Teď tady totiž kromě momentů, že v oběhu L
peníze realizují ceny, 2. obíhá vlastnický titul, máme 3. ještě ten moment, že se prostřednictvím oběhu
děje to, co by se nemohlo stát přímo, totiž že směněná hodnota zboží se vyjadřuje v každém jiném zboží.
Stojí-li 1 loket plátna 2 šil. a libra cukru 1 šil., pak se loket plátna prostřednictvím 2 šil, realizuje ve 2
librách cukru, a cukr se tedy přeměňuje v matérii směnné hodnoty lokte plátna, v matérii, ve které se
realizuje směnná hodnota lokte plátna. Jako pouhý oběžný prostředek, ve své úloze v oběžném procesu
jako neustálém plynutí, nejsou peníze ani mírou cen, neboť jako takové jsou kladeny již v cenách samých;
<nejsou> ani prostředkem realizace cen, neboť jako takový existují v jednom momentu oběhu, mizejí však
v totalitě jeho momentů; jsou pouhým reprezentantem cen vůči všem zbožím a slouží jen jako prostředek
k tomu, aby se zboží směňovala za stejné ceny. Směňují se za jedno zboží, protože jsou všeobecným
reprezentantem jeho směnné hodnoty a jako takový jsou reprezentantem každého jiného zboží se stejnou
směnnou hodnotou, jsou všeobecným reprezentantem, a jako takový jsou i v oběhu. Představují cenu
jednoho zboží vůči všem ostatním zbožím či cenu všech zboží vůči jednomu zboží. V tomto směru nejsou
jen reprezentantem cen zboží, nýbrž i znakem sebe samých; tj. v aktu oběhu samého je jejich matérie, zlato
a stříbro, lhostejná. Jsou cena; jsou určité množství zlata a stříbra; ale pokud je tato realita ceny jen
přechodná, taková, která je určena k tomu, aby neustále mizela, aby byla rušena, aby neplatila jako
realizace definitivní, nýbrž vždy jen jako prostřednická, prostředkující; pokud tu vůbec nejde o realizaci
ceny, nýbrž o realizaci směnné hodnoty zvláštního zboží v materiálu jiného zboží, je jejich vlastní materiál
lhostejný, je jako realizace ceny přechodný, protože sama tato realizace mizí; jsou tedy, pokud jsou v
tomto neustálém pohybu, jen reprezentantem [*171] směnné hodnoty, který se stává skutečným teprve
tehdy, když skutečná směnná hodnota neustále nastupuje na místo svého reprezentanta, neustále si s ním
mění místo, neustále se s ním směňuje. V tomto procesu nezáleží tedy jejich realita v tom, že jsou cenou,
nýbrž v tom, že ji představují, že jsou jejím reprezentantem; předmětně přítomný reprezentant ceny, tedy
sebe sama, a jako takový i směnné hodnoty zboží. Jako směnný prostředek realizují ceny zboží jen proto,
aby kladly směnnou hodnotu jednoho zboží v druhém zboží jako v jeho jednotce, aby jeho směnnou
hodnotu realizovaly v jiném zboží, tj. aby kladly jiné zboží jako materiál jeho směnné hodnoty.
[PENÍZE JAKO MÍRA, JAKO PLATEBNÍ PROSTŘEDEK A JAKO SMĚNNÝ PROSTŘEDEK]
Jsou tedy v oběhu jen jako takovýto předmětný znak; jsou-li z něho vyňaty, jsou zase realizovanou
cenou; uvnitř procesu je však, jak jsme viděli, kvantita, počet těchto předmětných znaků peněžní jednotky
podstatně určen.[*142] Tedy v oběhu, v němž se peníze jeví vůči zboží jako existující, je jejich materiální
substance, jejich substrát jako určité kvantum zlata a stříbra, lhostejná, naproti tomu jejich počet je
podstatně určen, protože jen tak je znakem pro určitý počet této jednotky, kdežto v jejich určení jako míry,
v níž jsou kladeny jen ideálně, byl podstatný jejich materiální substrát, ale jejich kvantita a jejich existence
byly úplně lhostejné. Z toho vyplývá, že peníze jako zlato a stříbro, pokud jsou jen prostředkem oběhu,
směny, mohou být nahrazeny jakýmkoli jiným znakem, který vyjadřuje určité kvantum jejich jednotky, a
tak mohou symbolické peníze nahradit peníze reálné, protože materiální peníze jsou jako pouhý směnný
prostředek samy symbolické.
[ZÁMĚNA URČENÍ PENĚZ]
Tato rozporná určení peněz jako míry, jako uskutečnění cen a jako pouhého směnného
prostředku vysvětlují jinak nevysvětlitelný jev, že jsou-li kovové peníze, zlato, stříbro, zfalšovány
přimíšením levnějšího kovu, peníze se znehodnocují a ceny stoupají; protože v tomto případě už mírou
cen nejsou výrobní náklady např. jedné unce zlata, nýbrž unce smíšené na 2/3 s mědí atd. (falšování mincí,
pokud záleží [*172] jen v tom, že se falšují nebo mění jen názvy alikvotních váhových dílů drahého kovu,
kdyby se tedy např. nazvala osmina unce 1 sovereignem, zůstává míra absolutně táž a mění se jen její
název. Jestliže se dříve 1 sovereignem nazývala 1/4 unce a nyní je to 1/8, pak vyjadřuje cena 1 sovereignu
www.kmbe.cz
Stránka 59
už jen 1/8 unce zlata; jsou tedy nutné 2 sovereigny [přibližně] k tomu, aby vyjádřily tutéž cenu, jakou
dříve vyjadřoval 1 sovereign); nebo při pouhém zfalšování názvů alikvotních dílů vzácného kovu zůstala
míra táž, ale alikvotní díl je vyjádřen v dvojnásobném počtu franků atd. než dříve; na druhé straně, je-li
substrát peněz, zlato, stříbro, zcela zrušen a nahrazen papírem se znakem určitých kvant reálných peněz, v
množství požadovaném oběhem, obíhá papír jako plná hodnota zlata a stříbra. V prvním případě proto, že
oběžný prostředek je současně materiálem peněz jako míry a materiálem, v němž se cena realizuje jako
definitivní; v druhém případě proto, že peníze jsou jen ve svém určení oběžného prostředku.
Příklad hrubé záměny rozporných určení peněz: „Cena je přesně určena množstvím peněz, za něž
lze nakupovat. Všechna zboží světa nemohou vynést víc peněz, než kolik jich je ve světě.“ Za prvé nemá
určení ceny se skutečným prodejem nic společného; v tomto určení jsou peníze pouze jako míra. Za druhé,
všechna zboží (která jsou v oběhu) mohou vynést tisíckrát víc peněz, než jich je ve světě, oběhne-li každý
peníz tisíckrát. (Citované místo z London Weekly Dispatch, 8. listopadu <1857>.) [141]
[SUMA CEN A MASA ZBOŽÍ V POMĚRU K MNOŽSTVÍ OBĚŽIVA]
Protože úhrnná suma cen, které mají být v oběhu realizovány, se mění s cenami zboží a s jeho
množstvím, které je dáno do oběhu; protože je na druhé straně rychlost oběžného prostředku, který je v
oběhu, rovněž určena okolnostmi, které jsou na něm samém nezávislé, musí být množství oběžných
prostředků schopné měnit se, rozšiřovat i zmenšovat - kontrakce a expanze oběhu.
[OBĚŽIVO]
O penězích jako pouhém oběžném prostředku se dá říci, že přestávají být zbožím (zvláštním
zbožím), protože jejich materiál je lhostejný a uspokojují už jen potřebu směny samé, neplní již žádnou
jinou bezprostřední potřebu: zlato a stříbro přestávají být zbožím, [*173] jakmile obíhají jako peníze. Na
druhé straně se o nich dá říci, že jsou teď už jen zboží (všeobecné zboží), zboží ve své čisté formě,
lhostejné ke své přirozené zvláštnosti a tedy lhostejné i ke všem bezprostředním potřebám, bez
přirozeného vztahu k určité potřebě jako takové. Přívrženci monetární soustavy, zčásti dokonce i
ochranářství (viz např. Ferrier, str. 2)[142], se přidržovali první stránky, moderní ekonomové druhé
stránky; např. Say[143], který říká, že s penězi se zachází jako se „zvláštním“ zbožím, jako s každým jiným
zbožím.[*143] Jako směnný prostředek se peníze jeví jako nutný prostředník mezi výrobou a spotřebou. V
soustavě s rozvinutými penězi se vyrábí jen proto, aby se směňovalo, čili vyrábí se jen tak, že se směňuje.
Kdybychom škrtli peníze, byli bychom buď vrženi zpátky na nižší stupeň výroby (které odpovídá
příležitostný výměnný obchod), anebo bychom přešli na vyšší stupeň, na němž už směnná hodnota není
prvním určením zboží, protože všeobecná práce, jejímž reprezentantem je, se už nejeví jako práce
soukromá, k pospolitosti pouze prostředkovaná.
Otázka, zda jsou peníze jako oběžný prostředek produktivní nebo neproduktivní, se dá vyřešit
stejně jednoduše. Podle Adama Smitha jsou peníze neproduktivní. [144] Ale Ferrier např. říká: „Vytvářejí
hodnoty, protože bez nich by neexistovaly.“ Musíme nejen „brát v úvahu jejich hodnotu jako kovu, nýbrž
právě tak i jejich vlastnost jako peněz.“[142] A. Smith má pravdu do té míry, že peníze nejsou nástrojem
nějakého zvláštního výrobního odvětví; Ferrier má pravdu, protože momentem všeobecné výroby
založené na směnné hodnotě je to, že klade výrobek a výrobního činitele v určení peněz, a toto určení
předpokládá peníze odlišné od výrobku; protože sám peněžní vztah je výrobním vztahem, bereme-li
výrobu v její totalitě.
Pokud je Z - P - P - Z rozloženo v oba své momenty, ačkoli se předpokládají ceny zboží (a to je
hlavní rozdíl), rozpadá se oběh na dva akty bezprostředního výměnného obchodu. Z - P: směnná hodnota
zboží je vyjádřena v jiném, zvláštním zboží, v materiálu peněz, [*174] stejně jako směnná hodnota peněz ve
zboží; právě tak v P - Z. Potud má pravdu A. Smith, když říká, že peníze jako směnný prostředek jsou jen
složitý druh barteru (výměnného obchodu).[144] Pokud ale uvažujeme celek procesu, nikoli oba momenty
jako lhostejné akty, že se totiž zboží realizuje v penězích a peníze ve zboží, mají pravdu odpůrci A. Smitha,
když říkají, že nerozpoznal povahu peněz a že peněžní oběh vytlačuje výměnný obchod; protože peníze
slouží jen k tomu, aby vyrovnávaly početní dělení[*144], které vzniká z dělby práce? Tyto početní znaky [*145]
potřebují být ze zlata a stříbra stejně málo jako délkové míry. (Viz Solly, str. 20.)[145]
www.kmbe.cz
Stránka 60
Zboží se mění z marchandises v denrées,[*146] vstupují do spotřeby; peníze jako oběžný prostředek
nikoli; v žádném bodě nepřestávají být zbožím, pokud zůstávají v určení oběžného prostředku.
Přejdeme k třetímu určení peněz, které je především výsledkem druhé formy oběhu [*147]:
P - Z - Z - P; peníze se tu nejeví jen jako prostředek, ani jako míra, ale jako sebeúčel a právě proto
vystupují z oběhu stejně jako určité zboží, které nejprve naplnilo svůj koloběh a pak se z marchandise
stalo denrée.
Napřed je ještě třeba poznamenat, že předpokládáme-li určení peněz jako imanentního vztahu
výroby, všeobecně založené na směnné hodnotě, může se také po jednotlivých stránkách ukázat, že slouží
jako výrobní nástroj. „Užitek zlata a stříbra spočívá v tom, že nahrazují práci.“ (Lauderdale, str. 11.) Bez
peněz je zapotřebí množství výměn, než dostaneme směnou žádaný předmět. Dále bychom se museli při
každé zvláštní směně pustit do zkoumání relativní hodnoty zboží. Toho prvního nás ušetří peníze jako
nástroj směny (nástroj obchodu); toho druhého jako měřítko hodnot a reprezentant všech zboží.
(Tamtéž.)[146] Opačné tvrzení, že peníze nejsou produktivní, říká jen, že jsou neproduktivní mimo
určenost, v níž jsou produktivní, [*175] jako míra, nástroj oběhu a reprezentant hodnot, že jejich kvantita je
produktivní jen potud, pokud je potřebná, aby plnila tato určení. Že se stávají nejen neproduktivními,
nýbrž vedlejšími výlohami výroby[147], jakmile se jich používá víc, než je k tomuto jejich produktivnímu
určení nutné, to je pravda, která platí o jakémkoli jiném výrobním nebo směnném nástroji; o stroji právě
tak jako o dopravním prostředku. Míní-li se tím však, že peníze směňují jen přítomné reálné bohatství, pak
je to nesprávné, protože za peníze se směňuje a kupuje i práce, produktivní činnost sama, potenciální
bohatství.
C) [PENÍZE JAKO MATERIÁLNÍ REPREZENTANT BOHATSTVÍ (HROMADĚNÍ PENĚZ)]
Třetí určení peněz ve svém plném rozvinutí předpokládá obě první je jejich jednotou. Peníze mají
tedy samostatnou existenci mimo oběh; vystoupily z něho. Jako zvláštní zboží mohou být ze své formy
peněz přeměněny ve formu přepychových předmětů, zlatých a stříbrných klenotů (pokud je umělecká
práce velmi jednoduchá, jako např. ve starším anglickém období, přeměna stříbrných peněz ve
zpracované stříbro a naopak neustálá. Viz Taylor[148]); nebo mohou být jako peníze nahromaděny a tak
tvořit poklad. Pocházejí-li peníze ve své samostatné existenci z oběhu, jeví se i v ní jako výsledek oběhu;
uzavírají se samy v sobě prostřednictvím oběhu. V této určenosti je již latentně obsaženo jejich určení jako
kapitálu. Jsou negovány jako pouhý směnný prostředek. Ovšem protože historicky mohou být kladeny
dříve jako míra, než se projeví jako směnný prostředek, a mohou se projevit jako směnný prostředek,
dříve než jsou kladeny jako míra - v tomto případě by tu byly jen jako přednostní zboží - mohou se
historicky objevit také ve svém třetím určení dříve, než jsou kladeny v obou předchozích. Ale jako peníze
mohou být zlato a stříbro nahromaděny jen tehdy, jsou-li již přítomny v jednom z těch dvou určení, a v
třetím určení se mohou v rozvinuté podobě objevit jen tehdy, jsou-li rozvinuty v obou předchozích. Jinak
je jejich nahromadění jen nahromaděním zlata a stříbra, nikoli peněz.
(Jako zvlášť zajímavý příklad se zmínit o hromadění měděných peněz ve starších obdobích římské
republiky.)[*148]
[*176] Jestliže peníze jako univerzální materiální reprezentant bohatství vycházejí z oběhu a jsou
jako takové samy produktem oběhu, který je současně umocněnou směnou i zvláštní formou směny, jsou i
v tomto třetím určení ve vztahu k oběhu; jsou vůči němu samostatné, ale tato jejich samostatnost je jen
jeho vlastní proces. Vycházejí z něho právě tak, jako do něho opět vcházejí. Mimo jakýkoli vztah k oběhu
by to nebyly peníze, nýbrž prostý přírodní předmět, zlato a stříbro. Jsou v tomto určení právě tak jeho
předpokladem, jako jeho výsledkem. Sama jejich samostatnost neznamená přerušení vztahu k oběhu,
nýbrž negativní vztah k němu. To tkví v této samostatnosti jako výsledku Z - P - P - Z. V penězích jako
kapitálu je na nich samých kladeno,
že jsou právě tak předpokladem oběhu jako jeho výsledkem;
že sama jejich samostatnost je tedy jen negativním vztahem, ale přece jen vždy vztahem k oběhu;
www.kmbe.cz
Stránka 61
že ony samy jsou kladeny jako výrobní nástroj, protože oběh se už nejeví ve své prvotní
jednoduchosti, jako kvantitativní výměna, nýbrž jako proces výroby, reálná výměna látek. A tak jsou tedy
peníze samy určeny jako zvláštní moment tohoto výrobního procesu. Ve výrobě už nejde jen o prosté
určení ceny, tj. o převádění směnných hodnot zboží na společnou jednotku, nýbrž o tvoření směnných
hodnot, tedy také o tvoření určenosti cen. Nejde jen o pouhé kladení formy, nýbrž obsahu. Jestliže se tedy
peníze v jednoduchém oběhu jeví všeobecně jako produktivní potud, pokud je oběh sám všeobecně
momentem výrobní soustavy, pak je toto určení prozatím jen pro nás, ještě není kladeno na penězích.
I jako kapitál se tedy peníze jeví, jako by byly kladeny jako vztah k sobě samým prostřednictvím
oběhu - v poměru úroku a kapitálu.[*149] Ale zde ještě nemáme co dělat s těmito určeními, nýbrž máme
prostě sledovat, jak peníze co do své třetí stránky jako samostatné vzešly z oběhu, vlastně ze svých obou
předchozích určení.
(„Zmnožení peněz je jen zmnožení početních prostředků.“ Sismondi. To je správné jen potud,
pokud jsou určeny jako pouhý směnný prostředek. V jiné vlastnosti je to také zmnožení platebních
prostředků.)
[149] Peníze
[*177] „Obchod oddělil stín od těla a tak umožnil vlastnit je každé zvlášť.“ (Sismondi.)
jsou tedy nyní osamostatněná směnná hodnota (jako taková se jeví jako směnný prostředek vždy jen
přechodně) ve své všeobecné formě. Mají sice zvláštní tělesnost čili substanci, zlato a stříbro, a to jim
právě dodává jejich samostatnost, neboť co existuje jen na něčem jiném, jako určení jiného nebo vztah k
jinému, není samostatné. Na druhé straně v této tělesné samostatnosti jako zlato a stříbro reprezentují
nejen směnnou hodnotu jednoho zboží vůči druhému, nýbrž směnnou hodnotu vůči všem zbožím, a
zatímco samy mají substanci, současně se ve své zvláštní existenci jako zlato a stříbro jeví všeobecná
směnná hodnota jiných zboží. Na jedné straně jsou v držení jako směnná hodnota zboží; na druhé straně
stojí zboží jako stejné množství zvláštních substancí směnné hodnoty, takže se směnná hodnota může ve
směně právě tak přeměnit v kteroukoli z těchto substancí, jako je lhostejná k jejich určenosti a zvláštnosti
a povýšená nad ni. Zboží jsou tedy jen náhodné existence. Peníze jsou „přesný soupis všech věcí „[150], v
němž se stírá jejich zvláštní charakter; všeobecné bohatství jako stručné kompendium na rozdíl od jeho
šíře a roztříštěnosti ve světě zboží. Zatímco ve zvláštním zboží se bohatství jeví jako jeho moment, nebo
zboží jako zvláštní moment bohatství, jeví se ve zlatu a stříbru všeobecné bohatství samo koncentrováno
ve zvláštní matérii. Každé zvláštní zboží, pokud je směnnou hodnotou, pokud má cenu, vyjadřuje samo jen
určité množství peněz v nedokonalé formě, protože musí být nejprve vrženo do oběhu, aby mohlo být
realizováno, a zůstává pro svou zvláštnost náhodným, ať už je realizováno, nebo není. Pokud se však
nestane cenou, nýbrž zůstane ve své přírodní zvláštnosti, je jen momentem bohatství prostřednictvím
svého vztahu ke zvláštní potřebě, kterou uspokojuje, a vyjadřuje po této stránce 1. jen užitné bohatství, 2.
jen zcela zvláštní stránku tohoto bohatství. Peníze naproti tomu, pomineme-li jejich zvláštní
upotřebitelnost jako hodnotného zboží, jsou 1. realizovaná cena; 2. uspokojují každou potřebu, pokud
mohou být směněny za objekt jakékoli potřeby, <a jsou> zcela lhostejné k jakékoli zvláštnosti. Zboží má
tuto vlastnost jen prostřednictvím [*178] peněz. Peníze ji mají přímo vůči všem zbožím, tedy vůči celému
světu bohatství, vůči bohatství jako takovému. V penězích je všeobecné bohatství nejen formou, ale
zároveň i obsahem. Pojem bohatství je takříkajíc realizován, individualizován ve zvláštním předmětu. Ve
zvláštním zboží,[*150] pokud je toto zboží cenou, je bohatství kladeno jen jako ideální forma, která ještě není
realizována; pokud má určitou užitnou hodnotu, představuje jen zcela ojedinělou stránku této hodnoty. V
penězích je naopak cena realizována a jejich substance je samo bohatství jak ve své abstrakci od zvláštních
způsobů své existence, tak ve své totalitě. Směnná hodnota tvoří substanci peněz, a směnná hodnota je
bohatství.[151] Peníze jsou tedy na druhé straně i ztělesněná forma bohatství na rozdíl od všech zvláštních
substancí, z nichž se skládá. Jsou-li tedy na jedné straně v penězích, pokud jsou uvažovány pro sebe, forma
a obsah bohatství totožné, jsou na druhé straně peníze v protikladu ke všem ostatním zbožím vůči nim
všeobecnou formou bohatství, i když totalita těchto zvláštností tvoří substanci peněz. Jsou-li peníze podle
prvního určení samo bohatství, pak podle druhého jsou všeobecný materiální reprezentant tohoto
bohatství. V penězích samých existuje tato totalita jako představovaný souhrnný pojem zboží. Bohatství
(směnná hodnota jako totalita i jako abstrakce) existuje tedy teprve tehdy, při vyloučení všech ostatních
zboží, pokud se individualizuje jako takové, ve zlatu a stříbru, jako jednotlivý hmatatelný předmět. Peníze
jsou tedy mezi zbožími bohem.
www.kmbe.cz
Stránka 62
Jako izolovaný hmatatelný předmět se tedy peníze mohou náhodou hledat, najít, ukrást, objevit a
všeobecné bohatství se může hmatatelně dostat do držení jednotlivého individua. Ze své rabské podoby, v
níž se peníze jeví jako pouhý oběžný prostředek, se náhle stávají vladařem a bohem ve světě zboží.
Představují nebeskou existenci zboží, zatímco zboží představují jejich pozemskou existenci. [152] Každá
forma přírodního bohatství, než je vyměněno pomocí směnné hodnoty, [*179] předpokládá bytostný vztah
individua k předmětu, takže se individuum po jedné své stránce samo zpředmětňuje ve věci a jeho držení
určité věci se zároveň jeví jako určitý rozvoj jeho individuality; bohatství v ovcích představuje rozvoj
individua jako pastevce, bohatství v obilí jeho rozvoj jako zemědělce atd. Naproti tornu peníze, jako
individuum všeobecného bohatství, jako samy pocházející z oběhu a reprezentující jen všeobecno, jako
pouze společenský výsledek, nepředpokládají naprosto žádný individuální vztah ke svému držiteli; jejich
držení neznamená rozvoj některé z bytostných stránek jeho individuality, naopak spíš držení něčeho, co
nemá žádnou individualitu, protože tento společenský <vztah> existuje současně jako smyslový, vnější
předmět, jehož se lze mechanicky zmocnit, a který lze právě tak dobře ztratit. Jejich vztah k individuu se
tedy jeví jako čistě náhodný; i když tento vztah k věci, která vůbec nesouvisí s jeho individualitou, mu
současně, díky charakteru této věci, poskytuje všeobecnou vládu nad společností, nad celým světem
požitků, prací atd. Je to totéž, jako kdyby mi např. nález nějakého kamene, úplně nezávisle na mé
individualitě, zajistil ovládnutí všech věd. Držením peněz se dostávám vůči bohatství (společenskému) do
úplně stejného vztahu, jaký by mi získal kámen mudrců vzhledem k vědám. [153]
Peníze nejsou tedy jen nějaký předmět touhy po zbohatnutí, nýbrž jsou takový předmět povýtce.
Je to bytostně auri sacra fames[75]. Touha po zbohatnutí, jako taková, jako zvláštní forma pudu, tj. jako
odlišná od touhy po zvláštním bohatství, tedy např. od touhy po šatech, zbraních, špercích, ženách, víně
atd. je možná teprve tehdy, když je všeobecné bohatství, bohatství jako takové, individualizováno v nějaké
zvláštní věci, tj. když jsou peníze kladeny ve svém třetím určení. Peníze tedy nejsou jen předmětem, nýbrž
současně i zdrojem touhy po zbohatnutí. Hrabivost je možná i bez peněz; touha po zbohatnutí je sama
produktem určitého společenského vývoje, není přírodní v protikladu k dějinnému. Proto ty nářky starých
nad penězi jako zdrojem všeho zla. Touha po požitku ve své obecně formě a lakota jsou dvě zvláštní formy
chtivosti po penězích. Abstraktní touha po požitku [*180] předpokládá předmět, který by obsahoval
možnost všech požitků. Abstraktní touhu po požitku uskutečňují peníze v tom určení, v němž jsou
materiálním reprezentantem bohatství; lakotu, pokud jsou jen obecnou formou bohatství vzhledem ke
zbožím jako jeho zvláštním substancím. Lakota, aby si uchovala peníze jako takové, musí obětovat všechny
vztahy k předmětům zvláštních potřeb, musí se jich zříci, aby uspokojila potřebu chtivosti po penězích
jako takové. Chtivost po penězích či touha po zbohatnutí znamená nutně zánik starých společností. Tedy
protiklad vůči nim. Peníze samy jsou společenstvím a nemohou strpět žádné jiné, které by stálo nad
nimi.[*151] To však předpokládá plný rozvoj směnných hodnot, tedy i jemu odpovídající organizaci
společnosti. Ve starověku nebyla nexus rerum směnná hodnota; objevuje se jen u obchodních národů,
které však provozovaly jen přepravní obchod a samy nevyráběly. Přinejmenším u Féničanů, Kartagiňanů
to byla vedlejší záležitost. Mohli právě tak dobře žít v mezerách starého světa jako Židé v Polsku nebo ve
středověku. Naopak, tento svět sám byl předpokladem takových obchodních národů. [*152] Však také
podlehly pokaždé, jakmile se dostaly do vážného konfliktu s antickými společenstvími. U Římanů, Řeků
atd. se peníze zprvu prostě objevují v obou svých prvních určeních jako míra a oběžný prostředek, v obou
jen málo vyvinuté. Jakmile se však u nich rozvine obchod atd. nebo, jako u Římanů, jim výboje přinášejí
velké množství peněz - zkrátka náhle se na určitém stupni jejich ekonomického vývoje nutně objevují
peníze ve svém třetím určení, a čím víc se vyvíjejí v tomto určení, stávají se zhoubou jejich společenství.
Aby působily produktivně, musí být peníze ve svém třetím určení, jak jsme viděli, nejen předpokladem,
nýbrž i výsledkem oběhu, a jako jeho předpoklad musejí být samy jeho momentem, něčím, co oběh sám
klade. U Římanů např., kteří kradli peníze po celém světě, tomu tak nebylo. Je v jednoduchém určení peněz
samých, že jako rozvinutý moment výroby mohou existovat jen tam, kde existuje námezdní [*181] práce; a
že tam tedy také jsou, daleky toho, aby rozrušovaly formu společnosti, naopak podmínkou jejího rozvoje a
hnacím kolem vývoje všech produktivních sil, hmotných i duchovních. Jednotlivé individuum může přijít
náhodně k penězům ještě dnes a jejich držení může na ně tedy působit stejně rušivě, jako působily peníze
na společenství starověku. Ale rozklad tohoto individua v moderní společnosti sám znamená jen
obohacení její produktivní složky. Vlastník peněz v antickém smyslu je rozkládán výrobním procesem,
jemuž slouží, aniž o tom ví, a proti své vůli. Rozklad postihuje jen jeho osobu. Jako materiální reprezentant
všeobecného bohatství, jako individualizovaná směnná hodnota musejí být peníze bezprostředně
předmětem, účelem a produktem všeobecné práce, práce všech jednotlivců. Práce musí bezprostředně
produkovat směnnou hodnotu, tj. peníze. Musí tedy být námezdní prací. Jen takto, jako pud všech, protože
www.kmbe.cz
Stránka 63
každý chce produkovat peníze, vytváří touha po zbohatnutí všeobecné bohatství. Jen tak se všeobecná
touha po zbohatnutí může stát zdrojem všeobecného, stále znovu se vytvářejícího bohatství. Protože práce
je námezdní prací, jejím cílem jsou bezprostředně peníze, je všeobecné bohatství kladeno jako její cíl a
předmět. (V tomto ohledu pojednat o souvislostech antického vojenství, jakmile se stane
žoldnéřstvím.)[*153] Peníze jako účel se tu stávají prostředkem všeobecné pracovitosti. Všeobecné
bohatství je produkováno, aby se zmocnilo svého reprezentanta. Tak se otvírají skutečné zdroje bohatství.
Protože účelem práce není zvláštní výrobek, který je ve zvláštním vztahu k zvláštním potřebám individua,
ale peníze, bohatství ve své všeobecné formě, je za prvé pracovitost individua neomezená, je lhostejná ke
své zvláštnosti a bere na sebe každou formu, která slouží účelu; je vynalézavá ve vytváření nových
předmětů pro společenskou potřebu atd. Je tedy jasné, že s námezdní prací jako základnou nepůsobí
peníze rušivě, nýbrž produktivně; kdežto antické společenství je už samo o sobě s námezdní prací jako s
všeobecnou základnou v rozporu. Všeobecná pracovitost je [*182] možná jen tam, kde každá práce
produkuje všeobecné bohatství, ne jeho určitou formu; kde tedy i mzda individua jsou peníze. Jinak jsou
možné jen zvláštní formy vynalézavosti. Směnná hodnota jako bezprostřední produkt práce jsou peníze
jako její bezprostřední produkt. Bezprostřední práce, která vyrábí směnnou hodnotu jako takovou, je tedy
námezdní práce. Kde peníze samy nejsou společenstvím, musejí společenství rozložit. [*154] Antický
<občan> si mohl bezprostředně koupit práci, otroka; ale otrok si za svou práci nemohl koupit peníze.
Zmnožení peněz mohlo zdražit otroky, ale nemohlo zproduktivnit jejich práci. Otroctví černochů - ryze
průmyslové otroctví -‚ které ostatně s vývojem buržoazní společnosti mizí a je neúnosné, ji předpokládá, a
kdyby vedle něho neexistovaly jiné svobodné státy s námezdní prací, nýbrž kdyby bylo izolováno, zvrátily
by se ihned veškeré společenské poměry v černošských státech ve formy, které vládly před civilizací. [154]
Peníze jako individualizovanou směnnou hodnotu a tím jako vtělené bohatství hledala alchymie; v
tomto určení figurují v monetární (merkantilní) soustavě. Epocha, která těsně předcházela vývoji moderní
průmyslové společnosti, začíná všeobecnou chtivostí peněz jak u jedinců, tak u států. [*155] Skutečný vývoj
zdrojů bohatství probíhá současně za jejími zády jako prostředek, jak se zmocnit reprezentanta bohatství.
Kde peníze nepocházejí z oběhu, nýbrž jsou nalezeny už hotové - jako tornu bylo ve Španělsku - tam
ochuzují národ, zatímco národy, které musejí pracovat, aby je Španělům odňaly, rozvíjejí zdroje bohatství
a obohacují se skutečně. Nalezení, objevení zlata v nových světadílech, zemích, hraje proto tak velkou
úlohu v dějinách revoluce, že tu urychleně, jako ve skleníku probíhá kolonizace. Honba za zlatem ve všech
zemích vede k jejich objevování; k zakládání nových států; nejprve k rozšíření druhů zboží, která
přicházejí do oběhu, vyvolávají nové potřeby a vtahují vzdálené části světa do procesu směny a výměny
látek. Z tohoto hlediska byly [*183] tedy peníze jako všeobecný reprezentant bohatství, jako
individualizovaná směnná hodnota, také dvojnásob prostředkem, který činil bohatství univerzálním a
rozšířil rozsah směny na celou zeměkouli; skutečnou všeobecnost směnné hodnoty co do látky a prostoru
bylo teprve třeba vytvořit. Je však už v onom určení peněz, které zde teď vykládáme, že iluze o jejich
přirozené povaze, tj. fixování jednoho z jejich určení v jeho abstrakci, a pomíjení rozporů, které v něm byly
obsaženy, jim za zády individuí dává tento skutečně magický význam. Tímto sobě samému odporujícím, a
proto iluzorním určením, touto svou abstrakcí se tak opravdu stávají nesmírně[*156] silným nástrojem
skutečného rozvoje společenských výrobních sil.[*157]
[NÁMEZDNÍ PRÁCE A KAPITÁL]
Je elementárním předpokladem buržoazní společnosti, že práce bezprostředně produkuje
směnnou hodnotu, tedy peníze; a že pak peníze právě tak bezprostředně kupují práci; dělníka tedy jen
potud, pokud on sám zcizuje ve směně svou činnost. Na jedné straně námezdní práce, na druhé kapitál
jsou tedy jen jiné formy rozvinuté směnné hodnoty a peněz jako jejího ztělesnění. Tím jsou peníze
bezprostředně zároveň reálné společenství, pokud jsou všeobecnou substancí existence pro všechny a
současně společným produktem všech.
V penězích však je, jak jsme viděli, společenství současně pouhou abstrakcí, pro jednotlivce pouze
vnější, náhodnou záležitostí a zároveň pouhým prostředkem jeho uspokojení jako izolovaného
jednotlivce.[*158] Antické společenství předpokládá úplně jiný vztah individua pro sebe. Vývoj peněz v
jejich třetím určení způsobuje tedy jeho zhroucení. Každá produkce je zpředmětnění individua.[*159] Ale v
penězích (směnné hodnotě) je zpředmětnění individua nikoli jeho zpředmětněním v jeho přírodní
www.kmbe.cz
Stránka 64
určenosti, nýbrž zpředmětněním individua kladeného v jeho společenském určení (vztahu), které je pro
ně současně vnější.
[MINCE A SVĚTOVÉ PENÍZE]
[*184] Peníze kladené ve formě oběžného prostředku jsou mince. Jako mince ztratily samy svou
užitnou hodnotu; jejich užitná hodnota spadá vjedno s jejich určením jako oběžného prostředku. Musejí
být např. napřed přetaveny, aby mohly sloužit ve funkci peněz jako takových. Musejí být demonetizovány.
Proto jsou také v minci jen znakem a jsou lhostejné ke svému materiálu. Ale jako mince ztrácejí i svůj
univerzální charakter a přijímají charakter národní, místní. Dělí se na mince různých druhů, podle
materiálu, z něhož jsou, zlata, mědi, stříbra atd. Dostává se jim politického titulu a hovoří takříkajíc v
různých zemích různými jazyky. Konečně se jim v téže zemi dostává různého pojmenování atd. Peníze ve
třetím určení, jako samostatně vystupující z oběhu a vůči němu, tedy také negují svůj charakter jako
mince. Jeví se znovu jako zlato a stříbro, ať už jsou vně přetaveny, nebo ať jsou jen hodnoceny podle svého
váhového dílu zlata a stříbra. Ztrácejí také opět svůj národní charakter a slouží jako směnný prostředek
mezi národy, jako univerzální směnný prostředek, ale ne už jako znak, nýbrž jako určité množství zlata a
stříbra. V nejrozvinutější mezinárodní soustavě směny se tedy zlato a stříbro zase objevuje právě v takové
formě, v níž hrají svou úlohu již v původním výměnném obchodě. Zlato a stříbro, jako směna sama, se
neobjevují, jak jsme už připomněli, původně uvnitř okruhu společenské pospolitosti, nýbrž tam, kde tato
společenská pospolitost končí, na její hranici; na nečetných bodech jejího styku s cizími
společenstvími.[*160] Peníze se teď jeví tak, jako by byly kladeny jako zboží jako takové, univerzální zboží,
které má ve všech místech svůj charakter jako zboží. Podle tohoto svého určení formy platí stejně na všech
místech. Jen tak jsou materiálním reprezentantem všeobecného bohatství.[84] V merkantilní soustavě platí
tedy zlato a stříbro jako míra moci různých společenství. „Jakmile se vzácné kovy stanou předmětem
obchodu, univerzálním ekvivalentem všeho, stávají se také mírou moci mezi národy. Odtud merkantilní
soustava.“(Steuart.)[34] Ať si moderní ekonomové sebevíc myslí, že jsou povzneseni nad merkantilní
soustavu, objevuje [*185] se zlato a stříbro v obdobích všeobecných krizí v tomto určení úplně stejně v roce
1857 jako v roce 1600.[*161] V tomto charakteru hrají zlato a stříbro důležitou úlohu při vytváření
světového trhu. Tak oběh amerického stříbra od západu k východu; kovové pouto mezi Amerikou a
Evropou na jedné a Asií na druhé straně od počátku moderní epochy. [*162] U původních společenství je
tento obchod se zlatem a stříbrem jen vedlejší záležitostí, týká se jen přebytku, jako celá směna. Ale v
rozvinutém obchodu je kladen jako moment, který bytostně souvisí s celou výrobou atd. Peníze už tu
nejsou jen k tomu, aby směňovaly přebytek, nýbrž aby saldovaly přebytek v celkovém procesu
mezinárodní směny zboží.[*163] Teď jsou mincí jen jako světová mince. Jako takové jsou však bytostně
lhostejné ke svému určení formy jako oběžného prostředku, kdežto jejich materiál je všechno. Jako forma
zůstávají v tomto určení zlatem a stříbrem jako zboží dostupné na všech místech, zboží jako takové.
[UČLENĚNÍ SYSTÉMU BURŽOAZNÍ EKONOMIE DO ŠESTI ODDÍLŮ]
(V tomto prvním oddílu, kde se pojednává o směnných hodnotách, penězích, cenách, [*164] se zboží
jeví vždy jako přítomná. Určení formy je jednoduché. Víme, že vyjadřují určení společenské výroby, ale
sama tato výroba je předpokladem. Ale nejsou kladena v tomto určení. A tak se ve skutečnosti první
směna jeví jen jako směna přebytku, která nezachvacuje a neurčuje celek výroby. Je to pohotový přebytek
celkové produkce, která leží mimo svět směnných hodnot. Ještě v rozvinuté společnosti se to projevuje na
povrchu jako bezprostředně přítomný svět zboží. Ten však skrze sebe sama ukazuje mimo sebe sama, na
ekonomické vztahy, které jsou kladeny jako výrobní vztahy. Vnitřní struktura výroby tvoří proto druhý
oddíl, koncentrovaný výraz ve státě třetí, mezinárodní vztahy čtvrtý, světový trh závěr, v němž je výroba
kladena jako totalita a právě tak každý z jejích momentů; současně však se v něm rozvíjejí všechny
rozpory. Světový trh je pak zase právě tak předpokladem celku jako jeho nositelem. Krize znamenají [*186]
všeobecné směřování mimo tento předpoklad a tendenci přijmout novou dějinnou podobu.) [*165]
„Množství zboží a množství peněz mohou zůstat stejné, a přesto mohou ceny stoupat či klesat.“ (Totiž na
základě větších výdajů např. peněžních kapitalistů, pozemkových rentiérů, státních úředníků atd. Malthus,
X, 43.)[155]
www.kmbe.cz
Stránka 65
[MINCE A SVĚTOVÉ PENÍZE]
Peníze, jak jsme viděli,[*166] jako něco, co samostatně vystupuje z oběhu a vůči němu, jsou negací
(negativní jednotou) svého určení jako oběžného prostředku a míry.[*167] Už jsme vyložili[*168]:
Za prvé. Peníze jsou negací oběžného prostředku jako takového, mince. Ale současně ji obsahují
jako své určení, negativně, protože mohou být neustále přeměňovány v minci; pozitivně jako světová
mince;[156] ale jako taková jsou lhostejné k určení formy, a jsou v podstatě zboží jako takové,
všudypřítomné zboží, které není určeno místem. Tato lhostejnost se vyjadřuje dvojím způsobem: Za prvé
v tom, že teď jsou penězi už jen jako zlato a stříbro, nikoli jako znak, nikoli ve formě mince. Proto nemá
ražba, kterou stát dává v minci penězům, žádnou hodnotu, tu má jen jejich kovový obsah. Dokonce i ve
vnitřním obchodu mají jen dočasnou, místní hodnotu, „protože nejsou potřebnější pro toho, kdo je vlastní,
než pro toho, kdo vlastní zboží, která se mají koupit“[157]. Čím víc je vnitřní trh všestranně podmíněn [*187]
zahraničním, tím víc mizí i hodnota této ražby: v soukromé směně neexistuje, jeví se jen jako daň. Dále:
Jsou-li takovým všeobecným zbožím, světovou mincí, není nutný návrat zlata a stříbra do výchozího bodu,
není vůbec nutný oběh jako takový. Příklad: Asie a Evropa. [*169] Proto ten nářek přívrženců monetární
soustavy, že peníze mizí u pohanů, že neplynou zpátky. (Viz Misselden asi kolem roku 1600.) [158] Čím víc je
zahraniční oběh podmíněn vnitřním a zapojován do něho, tím víc se světová mince jako taková dostává do
cirkulace (rotace). Tento vyšší stupeň nás tu ještě nezajímá a není ještě obsažen v jednoduchém vztahu,
který zde sledujeme.
[VŠEOBECNÝ REPREZENTANT BOHATSTVÍ]
Za druhé: Peníze jsou negací sebe samých jako pouhé realizace cen zboží, kde zvláštní zboží stále
zůstává tím podstatným. Stávají se naopak cenou, realizovanou v sobě samé, a jako takové se stávají
materiálním reprezentantem bohatství a zároveň i všeobecnou formou bohatství vzhledem ke všem
zbožím jakožto jen zvláštním substancím tohoto bohatství; ale
za třetí jsou peníze negovány také v určení, kde jsou jen mírou směnných hodnot. Jako všeobecná
forma bohatství a jako jeho materiální reprezentant nejsou již pomyslnou mírou něčeho jiného, směnných
hodnot. Neboť ony samy jsou adekvátní skutečností směnné hodnoty, a jsou touto hodnotou ve svém
kovovém jsoucnu. Určení míry musí zde být kladeno v nich samých. Jsou svou vlastní jednotkou a mírou
své hodnoty, jejich mírou jako bohatství, jako směnné hodnoty je kvantita, kterou představují samy sebou.
Počet určitého kvanta jich samých, které slouží jako jednotka. U peněz jako míry byl lhostejný jejich počet;
u peněz jako oběžného prostředku byla lhostejná jejich materialita, matérie jednotky; u peněz v tomto
třetím určení je podstatný počet jich samých jako určitého materiálního kvanta. Předpokládáme-li jejich
kvalitu jako všeobecné bohatství, není už u nich jiný rozdíl než kvantitativní.
[HROMADĚNÍ PENĚZ. (TVORBA POKLADU)]
Představují více nebo méně všeobecného bohatství, podle toho, jsou-li vlastněny [*188] v menším
nebo větším počtu jako určité kvantum tohoto bohatství. Jsou-li všeobecným bohatstvím, pak je každý tím
bohatší, čím víc jich vlastní, a jediný důležitý proces je jejich hromadění bohatství jak pro jednotlivé
individuum, tak pro národy.[*170] Podle svého určení se tu jevily jako něco, co vystupuje z oběhu. Nyní se
toto jejich vyjímání z oběhu a hromadění jeví jako bytostný předmět touhy po zbohatnutí a jako bytostný
proces obohacování. Ve zlatu a stříbru vlastním všeobecné bohatství v jeho ryzí formě, a čím víc ho
nahromadím, o to víc si přisvojím ze všeobecného bohatství. Jestliže zlato a stříbro reprezentují všeobecné
bohatství, pak jako určité kvantity je reprezentují jen v určitém stupni, který se může rozšiřovat až do
neurčita.[*171] Tato akumulace zlata a stříbra, která se jeví jako opakované vyjímání peněz z oběhu,
zabezpečuje současně všeobecné bohatství před oběhem,[159] v němž se neustále ztrácí ve směně a mění ve
zvláštní bohatství, které nakonec mizí ve spotřebě.
U všech starých národů se hromadění zlata a stříbra objevuje původně jako kněžská a královská
výsada, protože bůh a král zboží patří pouze bohům a králům. Jen ti si zaslouží, aby vlastnili bohatství jako
www.kmbe.cz
Stránka 66
takové. Toto hromadění pak na jedné straně jen vystavuje na odiv přebytek, tj. bohatství jako mimořádnou
sváteční záležitost; jako dary chrámům a jejich bohům; jako veřejné umělecké předměty; konečně jako
zabezpečený prostředek pro případ mimořádné nouze, k nákupu zbraní atd. Hromadění se ve starověku
stává později politikou. Státní poklad jako rezervní fond a chrám jsou původní banky, v nichž se uchovává
tato svátost.[*172] Vývoj hromadění a tvoření zásob vrcholí v moderních bankách; zde však s vyvinutějším
určením. Na druhé straně u soukromníků tvoření zásob jako zabezpečení bohatství v jeho ryzí podobě
před nahodilostmi vnějšího světa, v podobě, v níž může být zakopáno atd., zkrátka vstupuje do naprosto
tajného poměru k individuu. To ještě v širokém historickém měřítku v Asii. Opakuje [*189] se to při všech
panikách, válkách atd. v občanské společnosti, která pak klesá zpět do barbarského stavu. Právě tak
hromadění zlata v podobě šperků a skvostů u polobarbarů. [159] Ale v nejrozvinutější občanské společnosti
se z oběhu vyjímá značně velký a stále rostoucí díl peněz jako přepychové předměty. (Viz Jacob atd.)[160]
Jako reprezentant všeobecného bohatství je právě zadržování peněz, aniž by se odevzdaly do oběhu a
použily se na zvláštní potřeby, důkazem bohatství jedinců, a v té míře, jak se vyvíjejí peníze ve svých
různých určeních, tj. jak se bohatství jako takové stává všeobecným měřítkem hodnoty individua, roste i
snaha po vystavování tohoto bohatství, po okázalém předvádění zlata a stříbra jako reprezentanta
bohatství, přesně tak, jak to udělal pan Rothschild, který si pověsil na stěnu jako svůj důstojný erb myslím
dvě 100 000 lib. bankovky, každou ve zvláštním rámu. Barbarské vystavování zlata atd. je jen naivnější
forma této formy moderní, protože nepřihlíží tolik k tomu, že zlato jsou peníze. Zde ještě jeho prostý lesk.
Tam reflektovaná pointa. Pointa je v tom, že se ho neužívá jako peněz; tady je důležité, že jde o formu
protikladnou oběhu.
[TVORBA POKLADU A AKUMULACE KAPITÁLU]
Akumulace všech ostatních zboží méně původní než akumulace zlata a stříbra: 1. protože jsou
pomíjivá. Kovy představují samy o sobě vůči ostatním zbožím něco trvalého; s oblibou hromaděny také už
pro svou větší vzácnost a pro <svůj> výjimečný charakter jako výrobní nástroje par excellence. Vzácné
kovy, protože nejsou na vzduchu vystaveny oxidaci atd., zase méně pomíjivé než obyčejné kovy. To, co na
jiných zbožích pomíjí, je právě jejich forma; ale právě tato forma jim dává směnnou hodnotu, zatímco
jejich užitná hodnota záleží ve zrušení této formy, ve spotřebě. Naproti tornu u peněz je bohatství
reprezentováno právě v jejich substanci, v jejich materiálnosti, ve formě samé. [*173] Jestliže se peníze jeví
jako na všech místech, co do prostorového určení všeobecné zboží, teď se tak jeví i co do časového určení.
Udržují se jako bohatství za všech dob. Jejich specifická trvanlivost. [*190] Je to poklad, jejž nekazí mol ani
nežere rez.[161] Všechna zboží jsou jen pomíjivé peníze; peníze jsou nepomíjivé zboží. Peníze jsou
všudypřítomné zboží; zboží jen místní peníze.[*174] Akumulace je však svou podstatou proces probíhající v
čase. V tomto směru říká Petty:
„Velký a konečný výsledek obchodu není bohatství vůbec, nýbrž především přebytek stříbra, zlata
a klenotů, které nejsou pomíjivé ani tak proměnlivé jako jiná zboží, nýbrž jsou bohatstvím za všech dob a
na všech místech. Přebytky vína, obilí, drůbeže, masa atd. jsou bohatství, ale na jistém místě a v určité
době… Proto výroba takových zboží i důsledky takového obchodu, který opatřuje zemi zlato a stříbro, jsou
nad jiné výhodná“ (str. 3). „Jsou-li daní odňaty peníze někomu, kdo je projí nebo propije, a dány někomu,
kdo je použije na zúrodnění půdy, na rybolov, na těžbu v dolech, na manufaktury nebo dokonce jen na
šaty, pak z toho má společenství vždycky prospěch; neboť dokonce ani šaty nejsou tak pomíjivé jako jídlo;
použijí-li se na vybavení domů, je prospěch o něco větší; při stavbě domů ještě větší; při zúrodňování
pozemků, těžbě v dolech, rybolovu ještě větší; ze všeho největší je však tehdy, použije-li se peněz k tomu,
aby do země přinesly zlato a stříbro, protože jen tyto věci nejsou pomíjivé, ale za všech dob a na všech
místech jsou ceněny jako bohatství“(str. 5)[162] Tolik spisovatel ze 17. století. Vidíme, že hromadění zlata a
stříbra dostává ten pravý stimul tenkrát, kdy jsou peníze chápány jako materiální reprezentant a
všeobecná forma bohatství. Kult peněz má svůj asketismus, své odříkání, své sebeobětování - šetrnost a
střídmost, opovrhování světskými, dočasnými a pomíjivými požitky; honbu po věčném pokladu. Odtud ta
souvislost anglického puritanismu nebo i holandského protestantismu se získáváním peněz. Spisovatel ze
začátku 17. století (Misselden) to vyjadřuje úplně bezelstně:
„Přirozenou matérií obchodu je zboží, umělou jsou peníze. Ačkoli peníze co do povahy a času
přicházejí až po zboží, staly se, tak jak se [*191] jich dnes používá, hlavní věcí.“ Přirovnává to ke dvěma
synům starozákonního Jákoba, který vložil pravou ruku na hlavu mladšího a levou na hlavu staršího. (Str.
www.kmbe.cz
Stránka 67
24.) „Máme příliš velkou spotřebu vín ze Španělska, Francie, od Rýna, z Levanty, z ostrovů; rozinky ze
Španělska, korintky z Levanty, batisty z Henaultu a z Nizozemí, hedvábné výrobky z Itálie, cukr a tabák ze
Západní Indie, koření z Východní Indie; všechno to pro nás není nezbytné, a přece se to nakupuje za tvrdé
peníze… Kdyby se prodávalo méně cizích a více domácích výrobků, pak by přebytek ve formě zlata a
stříbra, jako poklad, jistě plynul k nám.“ (Tamtéž.)[163] Moderní ekonomové se samozřejmě takovýmto
výrokům ve všeobecné části ekonomie vysmívají. Ale uvážíme-li úzkostlivost, která se objevuje zejména v
učení o penězích, a horečné obavy, s nimiž se v praxi sleduje v dobách krize příliv a odliv zlata a stříbra,
ukáže se, že peníze v tom určení, jak je s naivní jednostranností chápali přívrženci monetární a
merkantilní soustavy, mají rozhodně ještě své oprávnění nejen v představě, ale jako reálná ekonomická
kategorie.[*175]
Protiklad, který vůči této nadřazenosti zlata představuje skutečné potřeby výroby, je nejpádněji
vyjádřen u Boisguilleberta. (Viz frapantní místa v mém sešitě.)[164]
2. Hromadění jiných zboží, necháme-li stranou jejich pomíjivost, je od hromadění zlata a stříbra,
které jsou tu totožné s penězi, podstatně odlišné ještě ve dvou směrech. Za prvé nemá hromadění jiných
zboží charakter hromadění bohatství vůbec, nýbrž hromadění zvláštního bohatství, a je proto tam, kde to
není jen prosté hromadění, samo zvláštním aktem výroby. Tvořit zásoby obilí vyžaduje zvláštních zařízení
atd., hromadit ovce neznamená stát se pastýřem; hromadění otroků nebo půdy vytváří nutně jisté vztahy
nadvlády a poroby atd. To všechno tedy vyžaduje akty a určité poměry, odlišné od prostého akumulování,
zmnožování bohatství jako takového. Na druhé straně k tomu, abych nahromaděné zboží realizoval jako
všeobecné bohatství, [*192] abych si přisvojil bohatství ve všech jeho zvláštních formách, musím
obchodovat se zvláštním zbožím, které jsem nahromadil jako obchodník obilím, dobytkem atd. Toho mne
peníze jako všeobecný reprezentant bohatství zprošťují.[*176]
Akumulace zlata a stříbra, peněz, je prvním historickým projevem shromažďování kapitálu a jeho
prvním velkým prostředkem; ale jako takové není ještě akumulací kapitálu. K tomu by musel být zjednán
ještě návrat toho, co bylo akumulováno do oběhu samého jako moment a prostředek hromadění.
Peníze ve svém posledním, naplněném určení se tedy jeví po všech stránkách jako rozpor, který
rozkládá sám sebe, který vede ke svému rozkladu. Vůči penězům jako všeobecné formě bohatství stojí celý
svět skutečných bohatství. Je to jeho ryzí abstrakce - je tedy, takto fixován, pouhou smyšlenkou. Tam, kde
bohatství zdánlivě existuje ve zcela materiální, hmatatelné formě jako takové, tam existují jen v mé hlavě,
jsou pouhým přízrakem. Midas.[165] Na druhé straně jako materiální reprezentant všeobecného bohatství
jsou peníze uskutečňovány pouze tím, že jsou znovu vrhány do oběhu, že ve srovnání s jednotlivými
zvláštními druhy bohatství mizí. V oběhu zůstávají jako oběžný prostředek; ale pro hromadící individuum
jsou ztraceny a toto mizení je jedině možný způsob, jak síje zabezpečit jako bohatství. Rozklad toho, co
bylo uloženo do zásoby v jednotlivých požitcích, je jeho uskutečnění. Mohou být znovu ukládány do
zásoby jinými jednotlivci, ale pak začíná znovu stejný proces. Jejich bytí mohu pro sebe skutečně uplatnit
jen tím, že se ho jako pouhého bytí vzdávám pro jiné. Chci-li je podržet, vypařuje se mi pod rukou v pouhý
přízrak skutečného bohatství. Dále: Zmnožování peněz jejich hromaděním, tak, aby jejich vlastní kvantita
byla mírou jejich hodnoty, se opět ukazuje jako nesprávné. Nehromadí-li se jiná bohatství, ztrácejí peníze
samy svou hodnotu tou měrou, jakou jsou hromaděny. To, co se jeví jako jejich zmnožování, je ve
skutečnosti jejich úbytek. [*193] Jejich samostatnost je jen zdání; jejich nezávislost na oběhu existuje jen
vzhledem k němu, jako závislost na něm. Předstírají, že jsou všeobecné zboží, ale pro svou přírodní
zvláštnost jsou zase zvláštním zbožím, jehož hodnota jednak závisí na poptávce a nabídce, jednak se mění
se svými specifickými výrobními náklady. A protože se samy vtělují ve zlato a stříbro, stávají se v každé
skutečné formě jednostrannými; takže jeví-li se jedny jako peníze - jeví se druhé jako zvláštní zboží a
naopak, a tak se každé z nich jeví v obou určeních. Jako absolutně bezpečné, naprosto na mé individualitě
nezávislé bohatství jsou současně něčím, co je mi zcela vnější, něčím absolutně nezabezpečeným, co může
každá náhoda ode mne odloučit. Právě tak jejich naprosto rozporná určení jako míry, oběžného
prostředku a peněz jako takových. Konečně si v tomto posledním určení odporují ještě proto, že mají
reprezentovat hodnotu jako takovou; ve skutečnosti však reprezentují jen stejné kvantum proměnlivé
hodnoty. Ruší se tedy jako naplněná směnná hodnota.[*177]
Jako pouhá míra jsou negovány již samy v sobě jako oběžný prostředek; jako oběžný prostředek a
míra jsou v sobě negovány jako peníze. Jejich negace v tomto posledním určení je tedy současně jejich
www.kmbe.cz
Stránka 68
negací v obou předchozích určeních. Protože jsou negovány jako pouze všeobecná forma bohatství, musí
se uskutečňovat ve zvláštních substancích skutečného bohatství; ale protože se tak skutečně osvědčují
jako materiální reprezentant totality bohatství, musí se současně uchovávat jako všeobecná forma. Jejich
vstup do oběhu musí být sám momentem jejich setrvávání u sebe, a jejich setrvávání u sebe musí být jejich
vstupem do oběhu. To znamená, že jako realizovaná směnná hodnota musí být současně kladeny jako
proces, v němž se směnná hodnota realizuje. Jsou současně negací sebe samých jako čistě věcné formy,
formy bohatství vůči individuím vnější a náhodné. Musejí se spíš jevit jako produkce bohatství, a toto
bohatství jako výsledek vzájemných vztahů individuí ve výrobě.
[PENÍZE JAKO PLATEBNÍ PROSTŘEDEK]
Směnná hodnota [*194] je tedy teď určena jako proces, ne už jako jednoduchá věc, pro niž je oběh
jen vnějším pohybem, nebo jako směnná hodnota, která existuje jako individuum v nějaké zvláštní matérii:
jako poměr k sobě samé prostřednictvím oběžného procesu. Na druhé straně už oběh sám není pouze
jednoduchý proces směny zboží za peníze a peněz za zboží, není to již pouze zprostředkující pohyb, který
má realizovat ceny různých zboží, klást je vzájemně naroveň jako směnné hodnoty, přičemž obojí jako by
bylo vně směny: předpokládaná směnná hodnota, závěrečné unikání zboží do spotřeby, tedy zničení
směnné hodnoty na jedné straně, a unikání peněz, jejich osamostatnění vůči jejich substanci, což je opět
jiná forma jejich zničení. Směnná hodnota sama, a teď už ne směnná hodnota všeobecně, ale směnná
hodnota změřená, se musí jako předpoklad sama jevit jako kladená oběhem, a jako jím kladená se musí
jevit jako jeho předpoklad. Oběžný proces se musí jevit rovněž jako proces výroby směnných hodnot. Je to
tedy na jedné straně návrat směnné hodnoty do práce, na druhé straně návrat peněz do směnné hodnoty;
ta je však nyní kladena v prohloubeném určení. V oběhu je předpokládána určitá cena, a oběh jako peníze
klade směnnou hodnotu jen formálně. I sama určenost směnné hodnoty čili míra cen se musí nyní jevit
jako akt oběhu. Vezme-li se takto, je směnná hodnota kapitál, a oběh je současně kladen jako akt
výroby.[*178]
Ještě doplnit[*179]: V oběhu, který vystupuje jako peněžní oběh, se stále předpokládá současnost
obou pólů směny. Ale mezi jsoucny zboží, která mají být směněna, může nastat časová diference. Může být
v povaze vzájemných služeb, že jedna služba se poskytne dnes, ale služba na oplátku se může poskytnout
až za rok atd. „Při větším počtu smluv,“ říká Senior, „má věc k dispozici jen jedna ze smluvních stran a
půjčuje ji; a má-li dojít ke směně, musíme ji postoupit ihned za podmínky, že ekvivalent dostaneme až v
pozdější době. Protože se však hodnota všech věcí v určitém časovém období mění, používáme [*195] jako
platební prostředek věc, jejíž hodnota se mění nejméně, která si co nejdéle podržuje danou průměrnou
schopnost kupovat věci. Tak se peníze stávají výrazem čili reprezentantem hodnoty.“[166] Podle toho by
tedy toto určení peněz vůbec nesouviselo s jejich určeními předchozími. To je však nesprávné. Teprve
jsou-li peníze kladeny jako samostatný reprezentant hodnoty, nejsou už smlouvy oceňovány např. v
množstvích obilí nebo ve službách, které mají být vykonány. (To druhé je např. běžné v lenní soustavě.)
Podle úvahy pana Seniora mají peníze „delší průměrnou schopnost“ bránit si svou hodnotu. Faktem je, že
peníze jako všeobecný materiál smluv (všeobecné zboží smluv, říká Bailey [167]), jsou chápány jako
všeobecné zboží, reprezentant všeobecného bohatství (říká Storch[168]), osamostatněná směnná hodnota.
Peníze musejí být již hodně rozvinuty ve svých dvou prvních určeních, mají-li ve svém třetím určení
všeobecně vystupovat v této úloze. Ve skutečnosti se ukazuje, že ačkoli kvantita peněz zůstává stále táž,
mění se jejich hodnota: že vůbec jako určité kvantum podléhají proměnlivosti všech hodnot. Zde se vůči
jejich všeobecnému určení uplatňuje jejich přirozená povaha jako zvláštního zboží. <Penězům> jako míře
je změna lhostejná, neboť v „měnícím se prostředí mohou být dva různé vztahy k téže věci vyjádřeny vždy
právě tak dobře jako v prostředí neměnném“[169]. Penězům jako oběžnému prostředku je změna také
lhostejná, protože kvantita peněz jako takových je kladena mírou. Ale penězům jako penězům, jak se
projevují ve smlouvách, je změna bytostná, jako vůbec v tomto určení vystupují do popředí jejich rozpory.
[OSNOVA KAPITOLY O PENĚZÍCH]
Ve zvláštních odstavcích je třeba doplnit:
1. Peníze jako mince. Velmi sumárně o mincovnictví. 2. Zdroje vztahů mezi zlatem a stříbrem
historicky. Jejich objevy atd. Dějiny jejich výroby. 3. Příčiny změn hodnoty vzácných kovů a tedy i
www.kmbe.cz
Stránka 69
kovových peněz; působení těchto změn na průmysl a jednotlivé třídy. 4. Především: kvantita oběživa ve
vztahu k vzestupu a poklesu cen. (16. století. 19. století.) Přitom však také přihlédnout k tomu, jak na ně
jako míru působí rostoucí množství atd. 5. O oběhu: rychlost, [*196] nezbytné kvantum, působení oběhu;
více nebo méně rozvinutý atd. 6. Rozkladné působení peněz.
(Toto doplnit.) (Sem specifická ekonomická zkoumání.)[*180]
[DRAHÉ KOVY JAKO NOSITELÉ PENĚŽNÍHO VZTAHU]
(Specifická váha zlata a stříbra, hodně váhy obsažené v relativně malém objemu, ve srovnání s
jinými kovy; to se opakuje ve světě hodnot tak, že peníze obsahují velkou hodnotu (pracovní dobu) v
poměrně malém objemu. Pracovní doba v nich realizovaná, směnná hodnota, je specifická váha zboží. To
způsobuje, že vzácné kovy se zvlášť hodí k tomu, aby sloužily oběhu (protože můžeme nosit s sebou v
kapse značnou částku hodnoty[*181]) a k akumulaci, protože můžeme zabezpečit a nahromadit velkou
hodnotu na malém prostoru. Zlato se přitom po dobu hromadění nemění jako železo, olovo atd. Zůstává
tím, čím je.)
[ZVRAT V ZÁKONU PŘIVLASTŇOVÁNÍ]
„Kdyby bylo Španělsko nemělo mexické a peruánské doly, nikdy by bylo nepotřebovalo polské
obilí.“(Ravenstone.)[170]
„Illi unum consilium habent et virtutem et potestatem suam bestiae tradunt... Et ne quis posset
emere aut vendere, nisi qui habet characterem aut nomen bestiae, aut numerum nominis ejus.“
(Apokalypsa. Vulgata.)[*182] „Korelativní kvantity zboží, které dáváme jedno za druhé, konstituují cenu
zboží.“(Storch.) „Cena je stupeň směnné hodnoty.“ (Tamtéž.)[171]
Jak jsme viděli, je v prostém oběhu jako takovém (ve směnné hodnotě v jejím pohybu) vzájemná
činnost individuí co do svého obsahu jen obapolným uspokojováním jejich potřeb, co do formy směnami,
kladením naroveň (ekvivalentů), takže je tu i vlastnictví kladeno už jen jako přisvojení produktu práce
prací a produktu cizí práce vlastní prací, pokud je produkt vlastní práce kupován prostřednictvím práce
cizí. Vlastnictví cizí práce je prostředkováno ekvivalentem vlastní práce. Tato forma vlastnictví - úplně tak
jako volnost a rovnost - [*197] je kladena v tomto jednoduchém poměru. V dalším vývoji směnné hodnoty se
to změní a nakonec se ukáže, že soukromé vlastnictví produktu vlastní práce je totožné s odloučením
práce a vlastnictví; takže práce bude tvořit cizí vlastnictví, a vlastnictví - bude velet cizí práci.[172]
www.kmbe.cz
Stránka 70
KAPITOLA O KAPITÁLU (ČÁST 1)
[*200]
„Kapitola o kapitálu“ (na začátku nazvaná „Kapitola o penězích jako kapitálu“) zahrnuje sešity II (mimo prvních 7 stran), III,
IV, V, VI a VII.
Vznik sešitů:
II. sešit: přibližně listopad 1857.
III. sešit: od 29. listopadu asi do poloviny prosince 1857.
IV. sešit: asi od poloviny prosince 1857 do 22. ledna 1858.
V. sešit: od 22. ledna asi do začátku února 1858.
VI. sešit: přibližně únor 1858.
VII. sešit; konec února. Březen a konec května, začátek června 1858.
PRVNÍ ODDÍL: VÝROBNÍ PROCES KAPITÁLU (SEŠIT II-III-IV)
[*201]
„Od prvních krůčků civilizace neurčovali lidé
směnnou hodnotu produktů své práce tak, že je srovnávali s
produkty, které se nabízely ve směně; nýbrž tak, že je
srovnávali s produktem, kterému dávali přednost před
ostatními.“(Ganilh, 13, 9.)[173]
KAPITOLA O PENĚZÍCH JAKO KAPITÁLU
Jednoduchá směna. Vztahy směňujících. Harmonie rovnosti, svobody atd. (Bastiat. Proudhon.)
Co obzvlášť znesnadňuje pojetí peněz v jejich plné určenosti jakožto peněz – těmto obtížím se
politická ekonomie snaží vyhnout tím, že při stanovení jednoho jejich určení zapomíná na druhé, a
poukáže-li se jí na jedno, odvolává se na druhé[*183] – je to, že společenský poměr, určitý vztah individuí k
sobě navzájem se jeví jako kov, kámen, jako čistě tělesná věc mimo ně, která se jako taková nachází v
přírodě a u níž také není ani třeba rozlišovat určení formy od její přírodní existence. Zlato a stříbro nejsou
samy o sobě penězi. Příroda neprodukuje peníze, stejně jako neprodukuje směnečný kurs nebo bankéře.
V Peru a v Mexiku nesloužilo zlato a stříbro jako peníze, ačkoli se tam vyskytovalo v podobě
šperků a ačkoli tam byl rozvinutý výrobní systém.[*184] Být penězi není přírodní vlastnost zlata a stříbra, a
proto také fyzik nebo chemik jako takový o ní nic neví. Ale peníze jsou bezprostředně zlato a stříbro. Jako
míra jsou peníze ještě převážně určením formy[*185]; ještě víc jako mince, kde se to projevuje i navenek v
jejich ražení;[*186] ale ve třetím určení, tj. v jejich dovršení, kde to, že peníze jsou mírou a mincí, se jeví jen
jako funkce peněz, tam jakékoli určení formy mizí, čili peníze bezprostředně spadají vjedno se svým
kovovým bytím.[*187] Tam na nich naprosto není znát, že <jejich> určení být penězi je pouhým výsledkem
společenského procesu; jsou [*202] penězi. A to tím neúprosněji, že jejich bezprostřední užitná hodnota pro
živé individuum vůbec není v nějakém vztahu k této jejich úloze a že v nich jako ve vtělení ryzí směnné
hodnoty už úplně vyhasla jakákoli vzpomínka na jejich užitnou hodnotu na rozdíl od směnné hodnoty.
Projevuje se tu tedy v celé své nahotě základní rozpor, který je obsažen ve směnné hodnotě a ve způsobu
společenské výroby, který jí odpovídá. Pokusy vyřešit tento rozpor tím, že peníze zbavíme jejich kovové
formy, že je také navenek klademe jako něco, co je kladeno společností, jako výraz společenského vztahu,
jehož poslední formou by byly pracovní peníze, tyto pokusy byly kritizovány už výše. Je tedy nyní úplně
zřejmé, že pokud se zachovává základna směnné hodnoty, je to všechno pouhé břídilství, a že také iluze,
jako by kovové peníze narušovaly směnu, pramení z úplné neznalosti jejich povahy. [*188] Na druhé straně
je stejně jasné, že tou měrou, jak narůstá protiklad k vládnoucím výrobním vztahům a jak tyto vztahy
samy stále naléhavěji potřebují svléci starou kůži, obrací se polemika proti kovovým penězům nebo proti
penězům vůbec jako proti nejfrapantnějšímu, nejrozpornějšímu a nejtvrdošíjnějšímu jevu, v němž se
systém projevuje hmatatelně. Všelijakými triky s penězi se pak mají zrušit protiklady, ač peníze jsou jen
jejich projevem, který jsme s to vnímat svými smysly. Je také jasné, že s penězi se mohou provádět lecjaké
revoluční operace, pokud se zdá, že napadáme jen je a že všechno ostatní zůstává při starém a jen se to
napravuje. Chceme bít osla, a tak bijeme pytel. Ale pokud osel necítí bití, zasáhli jsme opravdu jen pytel, a
www.kmbe.cz
Stránka 71
ne osla. A jakmile to osel cítí, bijeme osla, a ne pytel. [*189] Pokud tyto operace míří proti penězům jako
takovým, je to jen útok na důsledky, jejich příčiny však trvají dál; tedy narušování výrobního procesu,
které pak solidní základ může také více nebo méně násilnou reakcí klást a zvládat jako pouhá přechodná
narušení.[*190]
Na druhé straně tkví v určení peněžního vztahu, pokud byl dosud [*203] vyložen ve své čisté podobě
a nebereme-li v úvahu rozvinutější výrobní vztahy, že v jednoduše pojatých peněžních vztazích se zdá,
jako by všechny imanentní protiklady buržoazní společnosti zmizely, a proto se k němu jako k apologetice
stávajících výrobních vztahů opět utíká ještě víc buržoazní demokracie než buržoazní ekonomové (ti jsou
důslední alespoň natolik, že se vracejí k ještě jednodušším určením směnné hodnoty a směny). A skutečně,
pokud je zboží nebo práce určena jen jako směnná hodnota a pokud je vztah, v němž se navzájem kupují
různá zboží, určen jako směna těchto směnných hodnot mezi sebou, jako jejich srovnávání, jsou individua,
subjekty, mezi nimiž tento proces probíhá, určena jednoduše jen jako směňující. Není mezi nimi absolutně
žádný rozdíl, pokud jde o formové určení, a to je ekonomické určení, určení, v němž jsou vůči sobě ve
směnném vztahu; ukazatel jejich společenské funkce čili vzájemného společenského vztahu. Každý ze
subjektů je směňující, tj. každý má k druhému týž společenský vztah jako druhý k němu. Jejich vztah jako
subjektů směny je tedy vztahem rovnosti. Je nemožné postihnout mezi nimi jakýkoli rozdíl nebo dokonce
protiklad, ba ani nějakou odlišnost. Dále zboží, která si směňují, jsou jako směnné hodnoty ekvivalenty
anebo za ně alespoň platí (při vzájemném oceňování by mohl nastat pouze subjektivní omyl, a pokud snad
jedno individuum ošidí druhé, stane se to ne na základě povahy společenské funkce, v níž vůči sobě stojí,
neboť ta je stejná; v ní jsou si rovna; dojde k tomu jen z přirozené prohnanosti, na základě přesvědčovací
schopnosti atd., zkrátka jen z čistě individuální převahy jednoho individua nad druhým. Rozdíl je tedy
přirozený, vůbec se netýká povahy vztahu jako takového, a konkurence atd. jej dokonce, to se dá říci
vzhledem k dalšímu výkladu, ještě zeslabuje a zbavuje jeho původní potence). Vezme-li se v úvahu čistá
forma, ekonomická stránka vztahu – obsah vně této formy tady vlastně ještě vůbec nepatří do ekonomie,
nebo je kladen jako přirozený, od ekonomického obsahu odlišný obsah; dá se o něm říci, že je ještě zcela
odloučen od ekonomického vztahu, protože s ním ještě bezprostředně spadá vjedno – vystupují do
popředí [*204] jen tři momenty, které se od sebe formálně liší: Subjekty vztahu, směňující; kladeny v témž
určení; předměty jejich směny, směnné hodnoty, ekvivalenty, které si nejen jsou rovny, ale výslovně si mají
být rovny a jsou kladeny jako rovné; a konečně sám akt směny, zprostředkování, jímž právě jsou subjekty
kladeny jako směňující, jako sobě rovné, a jejich objekty jako ekvivalenty, jako sobě rovné. Ekvivalenty
jsou zpředmětněním jednoho subjektu pro druhé subjekty; tj. mají stejnou hodnotu a osvědčují se v aktu
směny jako stejně platné a zároveň jako navzájem lhostejné[*191]. Subjekty existují ve směně pro sebe
navzájem jen prostřednictvím ekvivalentů, jako stejně platné, a osvědčují se jako takové směnou
předmětnosti, v níž jeden subjekt existuje pro druhé. Protože existují pro sebe navzájem jen jako stejně
platní, jako držitelé ekvivalentů a jako ti, kdo tuto ekvivalenci osvědčují ve směně, jsou si jako stejně platní
zároveň vzájemně lhostejní; že se jinak od sebe individuálně liší, to se jich netýká; jsou lhostejní vůči všem
svým ostatním individuálním vlastnostem. Pokud jde o obsah mimo akt směny, v němž se kladou a
osvědčují směnné hodnoty i subjekty jako směňující, tímto obsahem, který leží vně ekonomického určení
formy, může být jedině: 1. přírodní zvláštnost zboží, které je směňováno, 2. zvláštní přírodní potřeba
směňujících, anebo, shrneme-li obojí dohromady, různá užitná hodnota zboží, které se má směňovat.
Tento obsah, obsah směny, který leží úplně mimo její ekonomické určení, nijak neohrožuje společenskou
rovnost individuí, naopak činí z jejich přírodní rozdílnosti základ jejich společenské rovnosti. Kdyby
individuum A mělo stejnou potřebu jako individuum B, a kdyby realizovalo svou práci v témž předmětu
jako individuum B, nebyl by mezi nimi vůbec žádný vztah; z hlediska jejich výroby by to vůbec nebyla
různá individua. Obě individua mají potřebu dýchat; pro obě existuje vzduch jako atmosféra; to je vůbec
nepřivádí do nějakého společenského kontaktu; jako dýchající individua jsou v nějakém vztahu vůči sobě
pouze jako přírodní tělesa, nikoli jako osoby. Teprve rozdílnost jejich potřeb a jejich výroby dává popud ke
směně [*205] a k jejich společenskému vyrovnávání v ní; tato přírodní rozdílnost je proto předpokladem
jejich společenské rovnosti v aktu směny a vůbec toho vztahu, v němž se setkávají jako produktivní. Z
hlediska této přírodní rozdílnosti je individuum [A] držitelem užitné hodnoty pro B, a B je držitelem užitné
hodnoty pro A. Z tohoto hlediska je přírodní rozdílnost opět klade do vzájemného poměru rovnosti. Tedy
nejsou si navzájem lhostejná, ale integrují se, jeden druhého potřebují, takže individuum B, objektivováno
ve zboží, je potřebou pro individuum A a naopak; takže jsou k sobě nejen v rovném, ale i ve společenském
vztahu. To ale není všechno. Že tuto potřebu jednoho je možno uspokojit výrobkem druhého a naopak, a
že jeden je schopen vyrobit předmět pro potřebu druhého, a že každý z nich je vůči druhému vlastníkem
objektu potřeby druhého, dokazuje, že jako člověk přesahuje každý z nich svou vlastní zvláštní potřebu
www.kmbe.cz
Stránka 72
atd. a že k sobě mají vztah jako lidé; že jsou si všichni vědomi své pospolité rodové podstaty. Nestává se
totiž, že by sloni produkovali pro tygry nebo že by jedni živočichové produkovali pro jiné živočichy.
Například včelí roj je v podstatě jen jedna včela, a všechny produkují totéž. Pokud tato přírodní rozdílnost
individuí a jejich zboží (výrobky, práce atd. zde nejsou ještě vůbec rozdílné; existují jen ve formě zboží
nebo, jak to Bastiat opakuje po Sayovi, služeb[174] Bastiat si myslí, že když ekonomické určení směnné
hodnoty redukuje na její přírodní obsah, na zboží anebo službu, tedy není schopen zachytit ekonomický
vztah směnné hodnoty jako takové, dosáhl velkého pokroku ve srovnání s klasickými ekonomy anglické
školy, kteří jsou s to zachytit výrobní vztahy v jejich určenosti jako takové, v jejich ryzí podobě) vytváří
motiv pro integraci těchto individuí, pro jejich společenský vztah jako směňujících, v němž se
předpokládají a osvědčují jako rovná, přistupuje k určení rovnosti ještě i určení svobody. Ačkoli individuum
A cítí potřebu po zboží individua B, nezmocňuje se ho násilím, neděje se to ani vice versa, individua se
naopak navzájem uznávají jako vlastníci, jako osoby, jejichž vůle prostupuje jejich zboží. Objevuje se tu
tedy především právní moment osoby a její svobody, pokud je v něm [*206] obsažena. Nikdo se nezmocňuje
vlastnictví druhého násilím. Každý se ho zbavuje dobrovolně. Ale to není všechno: Individuum A slouží
potřebě individua B prostřednictvím zboží a, pouze pokud a protože individuum B slouží potřebě
individua A prostřednictvím zboží b, a naopak. Každé slouží druhému proto, aby sloužilo samo sobě; každé
používá vzájemně druhého jako svého prostředku. Ve vědomí obou individuí je tedy obsaženo obojí: 1. že
každé dosáhne svého cíle jen potud, pokud slouží druhému jako prostředek; 2. že každé se stává
prostředkem pro druhé (bytí pro jiné) jen jako sebeúčel (bytí pro sebe) [175] 3. že vzájemnost, v níž je každé
individuum zároveň prostředkem i účelem, a sice tak, že dosáhne svého cíle jen potud, pokud se stává
prostředkem, a stává se prostředkem, pokud se klade jako sebeúčel, že se tedy každý klade jako bytí pro
jiné <jen potud>, pokud je bytím pro sebe, a druhý je bytím pro něho, <jen> pokud je bytím pro sebe – že
tato vzájemnost je nutným faktem, předpokládaným jako přirozená podmínka směny, jako taková je však
každému z obou subjektů směny lhostejná, a že se subjekt o tuto vzájemnost zajímá jen potud, pokud
uspokojuje jeho zájem jako zájem vylučující zájem druhého, bez ohledu na něj. To znamená, že společný
zájem, který se jeví jako motiv celého aktu, je sice oběma stranami uznáván jako fakt, ale jako takový není
motivem, nýbrž děje se takříkajíc jen za zády zvláštních zájmů, které se reflektují samy v sobě, za
jednotlivým zájmem, který je v protikladu k zájmu druhého.[*192] Z tohoto hlediska může individuum mít
nanejvýš snad ještě vědomí útěchy z toho, že uspokojení jeho protikladného jednotlivého zájmu je právě
uskutečněním zrušeného protikladu, společenského obecného zájmu. [6] Z hlediska aktu směny je
individuum, každé individuum, samo v sobě reflektováno, výlučným a panujícím (určujícím) subjektem
této směny. Tím je tedy dána úplná svoboda individua: dobrovolná transakce; z žádné strany násilí;
kladení sebe jakožto prostředku čili toho, co slouží; pouze jako prostředek k tomu, aby se kladlo jako
sebeúčel, [*207] jako to, co panuje a převládá; koneckonců sobecký zájem, neuskutečňující žádný zájem,
který by stál nad ním; druhý je také uznáván a znám jako ten, kdo rovněž uskutečňuje svůj sobecký zájem,
takže oba vědí, že společný zájem je právě jen v dvojstrannosti, mnohostrannosti a v osamostatnění z
různých hledisek, že je to směna sobeckého zájmu. Obecný zájem je právě obecnost sobeckých zájmů. [*193]
Jestliže tedy ekonomická forma, směna, klade po všech stránkách rovnost subjektů, pak obsah, látka, ať už
v podobě individuí nebo věcí, která pohání směnu, klade svobodu. Rovnost a svoboda jsou tedy ve směně,
která je založena na směnných hodnotách, nejen respektovány, nýbrž směna směnných hodnot je
produktivní, reálnou základnou veškeré rovnosti a svobody. Jako čisté ideje jsou pouze idealizovanými
výrazy této směny; rozvinuty ve vztazích právnických, politických, společenských jsou jen touto základnou
v jiné potenci. To se také potvrdilo historicky. Rovnost a svoboda v tomto rozsahu jsou pravým opakem
antické svobody a rovnosti, jejichž základ právě není rozvinutá směnná hodnota, naopak její vývoj je
ruinuje.[*194] Jejich předpokladem jsou výrobní vztahy, které se ve starověkém světě ještě neuskutečnily;
ani ve středověku. Základnou starověkého světa je přímá nucená práce; společenství na ní spočívá jako na
existujícím podkladě; práce sama jako privilegium, tedy ještě ve svém ozvláštnění, ne jako práce
produkující obecně směnné hodnoty, je základnou středověku. Práce není ani nucenou prací; ani se, jako v
druhém případě, nevykonává s ohledem na něco společného jako něco vyššího (cechy).
Je sice pravda, že <vztah> mezi směňujícími je také po stránce motivů, tj. přirozených motivů,
které nepatří do ekonomických procesů, založen na jistém přinucení; ale to je na jedné straně právě jen
lhostejnost druhého k mé potřebě jako takové, k mé přirozené individualitě, tedy jeho rovnost se mnou a
svoboda, která je však i předpokladem mé rovnosti a svobody; na druhé straně, pokud jsem určován, [*208]
tlačen svými potřebami, tvoří celek potřeb a pudů, které mne znásilňují, jen moje vlastní přirozenost, tedy
nic cizího (nebo můj zájem kladený v obecné, reflektované formě). Ovšem právě touto stránkou naléhám
na druhého a vháním ho do soustavy směny.
www.kmbe.cz
Stránka 73
Proto je v římském právu servus určen správně jako někdo, kdo nemůže nic pro sebe získat
směnou (viz Institutiones).[176] Je tedy také jasné, že ačkoli toto právo odpovídá takovému stavu
společnosti, kdy směna nebyla vůbec rozvinuta, přece jen, pokud v určité oblasti rozvinuta byla, mohlo
rozvíjet určení právní osoby, právě individua směny, a tak mohlo anticipovat právo (v základních určeních)
průmyslové společnosti, které se však především muselo proti středověku prosazovat jako právo
nastupující občanské společnosti.[*195] Sám jeho rozvoj však úplně splývá s rozkladem římského obecního
zřízení.
Protože teprve peníze jsou realizací směnné hodnoty a teprve s rozvinutou peněžní soustavou se
realizovala soustava směnných hodnot nebo obráceně, může být peněžní soustava ve skutečnosti jen
realizací této soustavy svobody a rovnosti. Peníze jako míra dávají ekvivalentu jen určitý výraz, vytvářejí z
něho teprve ekvivalent i co do formy. V oběhu se sice ještě projevoval jistý rozdíl ve formě: Oba směňující
se jeví v rozdílných určeních jako kupec a prodavač; směnná hodnota se jeví jednou jako obecná ve formě
peněz, pak jako zvláštní v přírodním zboží, které má nyní cenu; ale za prvé se tato určení střídají; sám
oběh neklade nerovnost, klade jen rovnost, ruší pouze negovaný rozdíl. Nerovnost je jen čistě formální.
Konečně v penězích jako v oběživu samém, které se objevuje tu v jedněch, tu v druhých rukou, a které jsou
lhostejné k těmto jevům, se nyní i rovnost klade věcně. Každý se jako držitel peněz jeví druhému, pokud
bereme v úvahu proces směny, jako by sám byl penězi. Proto je lhostejnost a stejná platnost vyjádřena a
přítomna ve formě věci. Zvláštní přírodní rozdílnost, která byla ve zboží, je setřena a neustále se stírá
oběhem. Dělník, který kupuje zboží za 3 šilinky, se jeví prodavači v téže funkci, [*209] v téže rovnosti – ve
formě 3 šilinků – jako král, který kupuje. Jakýkoli rozdíl mezi nimi je setřen. Prodavač jako takový se jeví
pouze jako držitel zboží v ceně 3 šilinků, takže oba jsou si zcela rovni; jenomže ty 3 šilinky existují jednou
v podobě stříbra, podruhé v podobě cukru atd. Mohlo by se zdát, že v třetí formě peněz vstupuje mezi
subjekty tohoto procesu rozdílné určení. Ale pokud se tu peníze jeví jako materiál, jako obecné zboží
smluv, je naopak jakýkoli rozdíl mezi smluvními stranami a smluvními stranami setřen. Pokud se peníze
stanou předmětem akumulace, zdá se, že subjekt stahuje z oběhu jen peníze, všeobecnou formu bohatství,
pokud nestahuje z oběhu zboží za stejnou cenu. Akumuluje-li tedy jedno individuum a druhé nikoli, nedělá
to vůbec na úkor druhého. Jeden užívá reálného bohatství, druhý se stává držitelem všeobecné formy
bohatství. Jestliže se jeden ochuzuje a druhý obohacuje, je to jejich svobodná vůle, a vůbec to nevyplývá z
ekonomického poměru, z ekonomického vztahu samého, do kterého se navzájem dostávají. Ani dědictví a
podobné právní poměry, které takto vzniklé nerovnosti zvěčňují, nijak neškodí této přirozené svobodě a
rovnosti. Jestliže původní poměr individua A není v rozporu s tímto systémem, nemůže být tento rozpor
vyvolán tím, že namísto individua A nastupuje individuum B, že je zvěčňuje. Je to naopak uplatnění
společenského určení za přirozenou hranici života: upevnění tohoto určení proti náhodnému působení
přírody, jejíž vliv jako takový by naopak znamenal narušení svobody individua. Dále, protože je
individuum v tomto poměru jen individuací peněz, pak je jako takové stejně nesmrtelné jako peníze a je-li
zastoupeno dědici, znamená to naopak provedení tohoto určení.[177]
Není-li tento způsob pojímání zdůrazněn ve svém historickém významu, nýbrž uplatňuje se
odmítání rozvinutějších ekonomických vztahů, v nichž individua už vůči sobě nevystupují jako směňující
anebo jako kupec a prodavač, nýbrž v určitých vztazích, kde již nejsou všichni kladeni v téže určenosti, pak
je to totéž, jako kdyby někdo chtěl tvrdit, že neexistuje žádný rozdíl, tím méně protiklad nebo rozpor [60]
mezi přírodními tělesy, protože jsou-li například všechna chápána [*210] v určení tíže, jsou všechna těžká a
jsou si tedy rovna; nebo že si jsou rovna, protože všechna mají tři prostorové dimenze.[178] Sama směnná
hodnota je tady rovněž zachycována ve své jednoduché určenosti a stavěna proti svým rozvinutějším
protikladným formám. Z hlediska vývoje vědy se tato abstraktní určení jeví právě jako první a nejnutnější;
jak se to zčásti také historicky děje; rozvinutější jako pozdější. [*196] V celku současné buržoazní společnosti
se toto kladení jeví jako ceny a jejich oběh atd., jako povrchový proces, pod nímž hlouběji však probíhají
zcela jiné procesy, v nichž tato zdánlivá rovnost a svoboda individuí mizí. Na jedné straně se zapomíná, že
předpoklad směnné hodnoty jako objektivní základny celého výrobního systému už předem v sobě
obsahuje pro jedince nutnost, že jeho bezprostřední výrobek není pro něho výrobkem, ale teprve se jím
stává ve společenském procesu a musí dostat tuto obecnou a přece vnější formu; že individuum může
existovat pouze jako výrobce směnných hodnot, že tu je tedy už obsažena úplná negace jeho přírodní
existence; že je tedy zcela určeno společností; že to dále předpokládá dělbu práce atd., kde se už
individuum dostává do zcela jiných vztahů, než jsou vztahy jen směňujících atd. Zapomíná se tedy, že tento
předpoklad nejen vůbec nevychází ani z vůle, ani z bezprostřední povahy individua, ale že je to
předpoklad historický a klade individuum už jako určené společností. Na druhé straně se zapomíná, že
www.kmbe.cz
Stránka 74
vyšší formy, v nichž se nyní <klade> směna nebo výrobní vztahy, které se v ní realizují, naprosto
nezůstanou stát na této jednoduché určenosti, kde největší rozdíl, který se ukáže, je formální a proto také
lhostejný. Konečně se také nevidí, že již v jednoduchém určení směnné hodnoty a peněz je latentně
obsažen protiklad mezi mzdou a kapitálem atd. Celá tato moudrost se tedy omezuje na to, že zůstává stát u
nejjednodušších ekonomických vztahů, které pojaty samostatně jsou čirými abstrakcemi, ve skutečnosti
jsou však naopak prostředkovány nejhlubšími protiklady a představují jen jednu stránku, v níž je jejich
výraz nejasný.
[*211]
Na druhé straně se zároveň ukazuje pošetilost socialistů (zejména francouzských socialistů,
chtějících dokázat, že socialismus je uskutečněním idejí občanské společnosti vyslovených francouzskou
revolucí), kteří tvrdí, že směna, směnná hodnota atd. jsou původně (v čase) anebo co do pojmu (ve své
adekvátní formě)[179] systémem rovnosti a svobody všech, ale že byly zfalšovány penězi, kapitálem atd.
Nebo také, že dějiny dosud podnikaly jen neúspěšné pokusy o to, uskutečnit je způsobem odpovídajícím
jejich pravdě, a že oni, jako Proudhon například, teď objevili toho pravého Jakuba, čímž prý budou podány
ryzí dějiny těchto vztahů namísto dějin falešných.[180] Je třeba jim odpovědět: že směnná hodnota anebo
lépe řečeno peněžní soustava je skutečně soustavou rovnosti a svobody a že to, co se jim při podrobnějším
výkladu soustavy zdá být rušivé, jsou poruchy této soustavě imanentní, že to je právě uskutečňování
rovnosti a svobody, které se prokazují jako nerovnost a nesvoboda. Přání, aby se směnná hodnota
nevyvinula v kapitál, nebo aby se práce produkující směnnou hodnotu nestala prací námezdní, je stejně
zbožné jako hloupé. Tyto pány odlišuje od buržoazních apologetů na jedné straně cit pro rozpory, které
soustava obsahuje; na druhé straně utopismus – nechápou nutný rozdíl mezi reálnou a ideální podobou
občanské společnosti, a hodlají tedy na sebe vzít zbytečný úkol; chtějí totiž znovu realizovat ideální výraz,
který je ve skutečnosti jen světelným obrazem této reality. Na pouhou dětinskou abstrakci se redukuje i
nudná argumentace uplatňovaná proti socialistům, běžná u upadající politické ekonomie poslední doby
(za jejího klasického reprezentanta, pokud <jde o> nudnost, afektovanou hru na dialektiku, žoviální
nafoukanost, zapšklou sebeuspokojenou banálnost a naprostou neschopnost pochopit dějinné procesy, je
možné pokládat Fredericka Bastiata[181], neboť Američan Carey podtrhuje alespoň určité americké poměry
proti evropským), která dokazuje, že ekonomické vztahy vyjadřují všude táž jednoduchá určení, a že tedy
všude panuje rovnost a svoboda jednoduše určené směny směnných hodnot. Například vztah mezi
kapitálem a úrokem se redukuje na směnu směnných hodnot. Nejprve se z empirie přijme, [*212] že směnná
hodnota existuje nejen v této jednoduché určenosti, nýbrž také v podstatně odlišné určenosti kapitálu, pak
se však opět kapitál redukuje na jednoduchý pojem směnné hodnoty, a úrok, který přece vyjadřuje určitý
poměr kapitálu jako takového, se také vytrhne z této určenosti a ztotožní se se směnnou hodnotou;
abstrahuje se od celého vztahu v jeho specifické určenosti a všechno se vrátí k nerozvinutému vztahu
směny zboží za zboží. Jestliže abstrahuji od toho, čím se konkrétno liší od svého abstrakta, je pak
konkrétno samozřejmě jen abstraktum, a ničím se od něho neliší. Podle toho jsou všechny ekonomické
kategorie jen stále nová jména pro stále týž vztah, a tato hrubá neschopnost pochopit reálné rozdíly má tedy
představovat ryzí common sense jako takový. „Ekonomické harmonie“ pana Bastiata se v podstatě redukují
na to, že existuje jen jediný ekonomický vztah, který přijímá různé názvy, nebo že odlišnost existuje jen podle
jména.[182] Tato redukce není ani po formální stránce aspoň natolik vědecká, aby bylo všechno redukováno
na skutečný ekonomický vztah, a to tak, že by se pominul rozdíl, v němž záleží vývoj; naopak jednou se
vynechá jedna stránka, jindy zase druhá, a tak se dosahuje identity tu na jedné, tu zase na druhé straně.
Například mzda je plat za službu, kterou jedno individuum prokazuje druhému. (Ekonomická forma jako
taková se tu, jak jsme se zmínili výše, vynechává.)[183] Zisk je také plat za službu, kterou jedno individuum
prokazuje druhému. Mzda a zisk jsou tedy totožné, a je to především jazykový zmatek, když se jedno
nazývá mzdou a druhé ziskem. Ale teď k zisku a úroku. U zisku je plat za službu vystaven náhodě; u úroku
je fixní. A tedy protože u mzdy je plat relativně vystaven náhodě[*197], kdežto u zisku, v protikladu k práci,
je fixní[*197], je poměr mezi úrokem a ziskem týž jako poměr mezi mzdou a ziskem, což je, jak jsme viděli,
vzájemná záměna ekvivalentů.[181] Protivníci pak tuto hloupost (která vznikla tím, že se od těch
ekonomických vztahů, ve kterých je protiklad vyjádřen, vracejí tam, kde je pouze latentní a zastřený)
berou vážně a dokazují, že například u kapitálu a úroku nedochází k jednoduché směně, protože kapitál
není [*213] nahrazen ekvivalentem, nýbrž že držitel, který již 20krát zhltl ekvivalent ve formě úroků, jej
stále ještě dostává ve formě kapitálu a může jej opět směnit za 20 nových ekvivalentů. Z toho tedy ta
neutěšená diskuse, při níž jeden tvrdí, že mezi rozvinutou a nerozvinutou směnnou hodnotou není rozdíl,
druzí zase, že rozdíl tu bohužel je, ale neměl by být, protože to není spravedlivé. [184]
www.kmbe.cz
Stránka 75
[ROZDÍL MEZI HODNOTOU A KAPITÁLEM]
Kapitál. Suma hodnot – Pozemkové vlastnictví a kapitál – Kapitál pochází z oběhu. Směnná hodnota obsahem. –
Obchodní kapitál, peněžní kapitál a peněžní úrok. – Oběh předpokládá jiný proces. Pohyb mezi předpokládanými extrémy.
Peníze jako kapitál je určení peněz, které přesahuje jejich jednoduché určení jako peněz.[*198] Dá se
na ně pohlížet jako na vyšší realizaci; tak jako se dá říci, že opice je rozvinuta v člověku. To ovšem
znamená, že nižší forma se klade jako subjekt přesahující formu vyšší. [*199] V každém případě se peníze
jako kapitál liší od peněz jako peněz. Toto nové určení je třeba vyložit. Na druhé straně se kapitál jako
peníze zdá být krokem zpět k nižší formě. Je to však jen kladení kapitálu ve zvláštnosti, která existuje již
před ním jako ne-kapitál a vytváří jeden z jeho předpokladů. Peníze se opět objevují i ve všech pozdějších
vztazích; ale pak už právě nefungují jako pouhé peníze. Jde-li nejprve o to, jako zde, sledovat peníze až k
jejich totalitě jako peněžnímu trhu,[*200] pak ostatní vývoj se předpokládá a příležitostně se musí doplnit.
Zde tedy obecné určení kapitálu, dříve než přejdeme k jeho zvláštnosti jako peněz.
Řeknu-li jako např. Say,[185] že kapitál je suma hodnot, neříkám nic jiného, než že kapitál = směnné
hodnotě. Každá suma hodnot je směnná hodnota a každá směnná hodnota je suma hodnot.[186]
Jednoduchým sčítáním se nemohu dostat od směnné hodnoty ke kapitálu. V pouhé [*214] akumulaci peněz
není ještě kladen, jak jsme viděli, poměr kapitalizování.[*201]
V takzvaném obchodě v malém, v denním styku občanského života, tak jak probíhá přímo mezi
výrobcem a spotřebitelem, v maloobchodě, kde je účelem na jedné straně směna zboží za peníze a na
druhé straně směna peněz za zboží, aby se uspokojily individuální potřeby – pouze v tomto pohybu, který
probíhá na povrchu občanské společnosti, probíhá pohyb směnných hodnot, jejich oběh v čisté
podobě.[187] Dělník, který kupuje bochník chleba, a milionář, který jej kupuje také, se v tomto aktu jeví
pouze jako prostí kupci, tak jako se hokynář vůči nim jeví jen jako prodavač. Všechna jiná určení jsou zde
setřena. Obsah jejich nákupů, stejně jako jejich rozsah, se zdá být zcela lhostejný k určení jejich formy.[*202]
Jestliže v teorii pojem hodnoty předchází pojmu kapitálu, na druhé straně však už k pouhému
svému vývoji předpokládá způsob výroby založený na kapitálu, pak v praxi se děje totéž. Ekonomové
proto také považují kapitál nutně jednou za tvůrce hodnot, za jejich zdroj, jindy považují hodnoty za
předpoklad pro vytvoření kapitálu a sám kapitál vykládají jen jako sumu hodnot v určité funkci. Existence
hodnoty v její ryzosti a obecnosti předpokládá způsob výroby, v němž jednotlivý výrobek přestal už být
výrobkem pro výrobce vůbec a tím spíš pro jednotlivého dělníka, a bez realizace prostřednictvím oběhu
není ničím. Pro toho, kdo vytváří nekonečně malý díl jednoho lokte kartounu, vůbec není formálním
určením, že je to hodnota, směnná hodnota. Kdyby nevytvořil směnnou hodnotu, peníze, nebyl by vytvořil
vůbec nic. Samo toto hodnotové určení tedy předpokládá daný historický stupeň společenského
výrobního způsobu a je samo vztahem, který je dán s tímto stupněm, tedy historickým vztahem.
Na druhé straně se jednotlivé momenty tohoto hodnotového určení vyvíjejí na dřívějších stupních
historického výrobního procesu společnosti a jeví se jako jejich výsledek.
[*215]
V soustavě buržoazní společnosti proto bezprostředně za hodnotou následuje kapitál. V dějinách
předcházejí jiné soustavy, které vytvářejí materiální základnu neúplného rozvoje hodnoty. Protože tu
směnná hodnota hraje vedle užitné hodnoty jen vedlejší úlohu, nejeví se jako její reálná základna kapitál,
nýbrž vztah pozemkového vlastnictví. Moderní pozemkové vlastnictví naopak nelze vůbec pochopit bez
předpokladu kapitálu, protože bez něho nemůže existovat, a ve skutečnosti se historicky objevuje jako
kapitálem vyvolaná, adekvátně přizpůsobená forma předchozí historické formy pozemkového
vlastnictví.[*203] Právě na vývoji pozemkového vlastnictví je tedy možné studovat postupné vítězství a
vytváření kapitálu, a proto také Ricardo, ekonom moderní doby, zkoumal s velkým smyslem pro historii
vztahy kapitálu, námezdní práce a pozemkové renty v mezích pozemkového vlastnictví, aby je zachytil v
jejich specifické formě. Poměr průmyslového kapitalisty k pozemkovému vlastníku se jeví jako vztah,
který je mimo pozemkové vlastnictví. Ale jakožto poměr moderního farmáře k vlastníku pozemkové renty
se jeví jako imanentní vztah pozemkového vlastnictví samého, a ten už existuje jen ve svém vztahu ke
kapitálu. Dějiny pozemkového vlastnictví, které by dokázaly postupnou proměnu feudálního landlorda ve
vlastníka pozemkové renty, přeměnu dědičného usedlého, napůl poplatného a často nesvobodného
www.kmbe.cz
Stránka 76
doživotního pachtýře v moderního farmáře a přeměnu usedlých nevolníků vázaných k půdě a robotných
sedláků v námezdní zemědělské dělníky, by skutečně byly dějinami vytváření moderního kapitálu. [188]
Zahrnovaly by vztah k městskému kapitálu, obchodu atd. Zde však máme co dělat s buržoazní společností
již hotovou, která se pohybuje na své vlastní základně.
[OBĚH ZBOŽÍ, PENĚŽNÍ OBĚH A HROMADĚNÍ KAPITÁLU]
Kapitál pochází především z oběhu, a sice z peněz jako svého východiska. Viděli jsme, že peníze,
které vstupují do oběhu a zároveň se z něho opět vracejí do sebe, jsou poslední formou, v níž peníze samy
sebe ruší.[*204] Je to zároveň první pojem kapitálu a jeho první jevová [*216] forma. Peníze se negovaly jako
vznikající jen v oběhu; právě tak se ale negovaly jako samostatně vystupující vůči oběhu. Tato negace,
shrnuta ve svých pozitivních určeních, obsahuje první prvky kapitálu. Peníze jsou první formou, v níž se
objevuje kapitál jako takový.[*205] P – Z – Z – P; to, že se peníze směňují za zboží a zboží za peníze; tento
pohyb, koupě za účelem prodávání, který vytváří formové určení obchodu, kapitál jako obchodní kapitál, se
vyskytuje v nejranějších poměrech ekonomického vývoje; je to první pohyb, ve kterém směnná hodnota
jako taková tvoří obsah, není jen formou, nýbrž svým vlastním vnitřním obsahem. Tento pohyb může
probíhat uvnitř národů i mezi národy, u nichž se směnná hodnota ještě vůbec nestala předpokladem
výroby. Tento pohyb zasahuje pouze přebytek jejich výroby, vypočtené na bezprostřední spotřebu, a
probíhá jen na jejich hranicích.[*206] Tak jako Židé ve staré polské společnosti nebo vůbec ve středověké
společnosti, mohou toto postavení mezi národy, jejichž výrobní způsob ještě není založen na směnné
hodnotě jako základním předpokladu, zaujímat celé obchodní národy, jako ve starověku a později
Lombarďané.[*207] Obchodní kapitál je pouze oběžný kapitál a oběžný kapitál je první forma kapitálu; [189] v
této první formě se ještě vůbec nestal základnou výroby. Rozvinutější formou je peněžní kapitál a peněžní
úrok, lichva, jejíž samostatná existence rovněž patří k ranému stupni. Konečně forma Z – P – P – Z, v níž se
peníze a oběh vůbec zdají být jen prostředkem pro obíhající zboží, které zase vystupuje z oběhu a
uspokojuje přímo potřebu, je sama předpokladem, aby se původní obchodní kapitál vůbec objevil. Zdá se,
že předpoklady jsou rozděleny mezi různé národy nebo že uvnitř společnosti je obchodní kapitál jako
takový podmíněn jen tímto oběhem zaměřeným čistě na spotřebu. Na druhé straně je obíhající zboží,
zboží, které se realizuje jen tím, že na sebe bere formu jiného zboží, které vystupuje z oběhu a slouží
bezprostředním potřebám, také první formou kapitálu, který je v podstatě kapitálem zbožním.
[*217]
Na druhé straně je stejně jasné, že jednoduchý pohyb směnných hodnot, tak jak probíhá v čistém
oběhu, nemůže nikdy realizovat kapitál. Může vést k stahování a hromadění peněz, ale jakmile peníze opět
vstoupí do oběhu, rozpouštějí se v řadu směnných procesů se zbožím, které je spotřebováno, ztrácejí se
tedy, jakmile je vyčerpána jejich kupní síla. Právě tak zboží, které se prostřednictvím peněz směnilo za
zboží, vystupuje z oběhu, aby bylo spotřebováno, zničeno. Jestliže se ale v penězích osamostatní vůči
oběhu, představuje už jen obecnou formu bohatství bez vlastní substance. Protože se vzájemně směňují
ekvivalenty, mizí forma bohatství fixovaná jako peníze, jakmile se peníze smění za zboží, a užitná hodnota
ztělesněná ve zboží, jakmile se smění za peníze. Jednoduchým aktem směny se může to i ono ztratit ve
svém určení jen za druhé, jakmile se realizuje v druhém. Žádné z nich se nemůže zachovat ve svém určení,
když přechází v druhé. Proti sofistice buržoazních ekonomů, kteří zkrášlují kapitál tím, že jej chtějí
redukovat na čistou směnu,[190] byl tedy vznesen stejně sofistický, ale proti nim oprávněný požadavek
redukovat skutečně kapitál na úroveň čisté směny, čímž by se ztratil jako moc, ať už by byl zničen ve formě
zboží, nebo ve formě peněz.[*208]
Opakování procesu z obou bodů, peněz nebo zboží, není v podmínkách směny samé. Tento akt se
může opakovat jen do svého dovršení, tj. dokud se nesmění celý obnos směnné hodnoty. Sám o sobě se
nemůže znovu roznítit. Oběh tedy neskrývá sám v sobě princip sebeobnovování. Momenty tohoto obnovování
jsou mu dány jako předpoklad, nejsou kladeny oběhem samým. Zboží se musí do něho stále znovu vrhat
zvenčí, tak jako se stále znovu přikládá dříví do ohně. Jinak uhasíná v lhostejnosti. Uhasl by v penězích
jako v lhostejném výsledku, který, pokud by už neměl vztah ke zboží, cenám, oběhu, nebyl by už penězi,
nevyjadřoval by už výrobní vztah; zbývalo by z něho už jen jeho kovové jsoucno, jeho ekonomické jsoucno
by bylo zničeno. Oběh, který se [*218] tedy projevuje jako bezprostřední přítomno na povrchu buržoazní
společnosti, existuje jen potud, pokud je neustále zprostředkováván. Vezme-li se sám o sobě, je to
zprostředkování předpokládaných extrémů. Oběh však tyto extrémy neklade. Musí tedy být sám
www.kmbe.cz
Stránka 77
zprostředkován, a to nejen v každém svém momentu, ale i jako celek zprostředkování, jako celkový
proces. Jeho bezprostřední bytí je tedy pouhé zdání.[*209]
[OBĚH ZBOŽÍ A ZBOŽNÍ VÝROBA]
Oběh je projevem procesu, který probíhá za ním. [*210] Je teď negován v každém svém momentu –
jako zboží – jako peníze – a jako vztah obou, jako jednoduchá směna a oběh obou. Jestliže se původně akt
společenské výroby jevil jako kladení směnných hodnot a to se ve svém dalším vývoji jevilo jako oběh –
jako plně rozvinutý pohyb směnných hodnot proti sobě –‚ nyní se sám oběh vrací do činnosti kladoucí čili
vyrábějící směnné hodnoty. Vrací se do ní jako do svého základu. Předpokladem oběhu jsou zboží (ať ve
zvláštní formě, nebo v obecné formě, v penězích), která jsou uskutečněním určité pracovní doby a jako
taková jsou hodnoty; jeho předpokladem je tedy jak výroba zboží prací, tak výroba zboží jako směnných
hodnot. To je východisko oběhu a svým vlastním pohybem se opět vrací do výroby vytvářející směnné
hodnoty jako do svého výsledku.[76] Dospěli jsme tedy opět k východisku, k výrobě kladoucí, vytvářející
směnné hodnoty, ale tentokrát tak, že tato výroba předpokládá oběh jako rozvinutý moment a jeví se jako
neustálý proces, který klade oběh a vždy znovu se z něho vrací, aby jej kladl znovu. Pohyb, který klade
směnné hodnoty, se zde tedy projevuje v mnohem složitější formě, protože je to už nejen pohyb
předpokládaných směnných hodnot, nejenže je formálně klade jako ceny, nýbrž zároveň je vytváří, plodí
jako předpoklady. Sama výroba tady už není dána, tj. předpokládána před svými výsledky; jeví se jako
činitel, který tyto výsledky zároveň také vytváří; ale nevytváří je, jako na prvním stupni, pouze jako to, co
vede k oběhu, ale jako to, co zároveň předpokládá oběh, rozvinutý oběh v jeho procesu.[*211] (Oběh [*219]
záleží v podstatě jen ve formálním procesu, který klade směnnou hodnotu jednou v určení zboží, podruhé
v určení peněz.)
[PŘECHOD OD PROSTÉHO OBĚHU ZBOŽÍ KE KAPITALISTICKÉ VÝROBĚ]
Přechod od oběhu ke kapitalistické výrobě. – Kapitál jako zpředmětněná práce atd. – Suma hodnot
používaná k výrobě hodnot.
Tento pohyb se projevuje v různých podobách, jak historicky, kdy vede k práci produkující
hodnoty, tak i jinak, uvnitř soustavy buržoazní, tj. směnnou hodnotu kladoucí výroby samé. U
polobarbarských nebo zcela barbarských národů se nejprve objevují obchodní národy; nebo se dostanou
do kontaktu kmeny, jejichž výroba je přirozeně odlišná a vyměňují si přebytky. První případ je forma
klasičtější. Zůstaňme tedy u něho. Směňování přebytku je styk, který klade směnu a směnnou hodnotu.
Vztahuje se však jen na přebytek a odehrává se mimo výrobu samu. Jestliže se však obchodníci vybízející
ke směně objevují častěji (Lombarďané, Normani atd. hrají tuto úlohu téměř u všech evropských národů)
a vyvine se stálý obchod, v němž produkující národ provozuje jen tzv. pasívní obchod, protože popud k
činnosti kladoucí směnnou hodnotu přichází zvenčí, a ne z vnitřní struktury jeho výroby, pak musí být
přebytek výroby nejen náhodný, příležitostný, ale stále se opakující, a tak dostává domácí výroba sama
určitou tendenci směřující k oběhu, ke kladení směnných hodnot. Zpočátku je toto působení spíše látkové.
Okruh potřeb se rozšiřuje; účelem je uspokojení nových potřeb, a tedy i větší pravidelnost a rozšiřování
výroby. Organizace domácí výroby samé je už modifikována oběhem a směnnou hodnotou; ale ještě ji
oběh nezasahuje na celém povrchu a v celé hloubce. Tomu se říká civilizační působení zahraničního
obchodu. Závisí pak jednak na intenzitě tohoto působení zvenčí, jednak na stupni, v němž jsou už
rozvinuty elementy domácí výroby – dělba práce atd. – do jaké míry pohyb kladoucí směnnou hodnotu
zasahuje celek výroby. Tak např. v Anglii v 16. a na začátku 17. století vede dovoz nizozemského zboží k
tomu, že rozhodující úlohu hrají přebytky vlny, za něž může Anglie směňovat. Aby se mohlo produkovat
víc vlny, měnila se orná půda na pastviny pro ovce, rozbíjel se [*220] systém malých pachtýřů atd.,
prováděla se očista statků atd. Zemědělství tak ztratilo charakter práce pro užitnou hodnotu a směna jeho
přebytků ztratila charakter, který je vůči zemědělství z hlediska jeho vnitřní struktury lhostejný.
Zemědělství pak bylo v určitých bodech dokonce výlučně určováno oběhem, a tak bylo přeměněno ve
výrobu kladoucí směnnou hodnotu. Tím se nejen změnil způsob výroby, ale zanikly také všechny staré
vztahy mezi lidmi a výrobní vztahy, ekonomické vztahy, které mu odpovídaly. Předpokladem oběhu tu
www.kmbe.cz
Stránka 78
tedy byla výroba, která vytvářela směnné hodnoty jen jako přebytek; ale ustoupila výrobě, která
existovala jen vzhledem k oběhu, výrobě, která kladla jako svůj výlučný obsah směnné hodnoty. [*212]
Naproti tomu v moderní výrobě, kde se předpokládá směnná hodnota a rozvinutý oběh, určují na
jedné straně ceny výrobu, na druhé straně určuje výroba ceny.
Řekne-li se, že kapitál „je nahromaděná (realizovaná) práce (vlastně zpředmětněná práce), která
slouží jako prostředek k nové práci (výrobě)“,[191] myslí se prostá matérie kapitálu, nebere se v úvahu
určení formy, bez něhož není kapitálu. Znamená to jen tolik, že kapitál je – výrobním prostředkem,
protože v nejširším smyslu musí být každý předmět, i předmět daný pouze přírodou, např. kámen,
nějakou činností přizpůsoben, dříve než může sloužit jako nástroj, jako výrobní prostředek. Podle toho by
kapitál existoval ve všech formách společnosti, byl by něco zcela nehistorického. Podle toho je kapitálem
každý úd těla, protože se činností, prací nejen vyvinul, ale také jí musí být živen, reprodukován, aby mohl
fungovat jako orgán. Kapitálem je potom paže, zejména ruka. Kapitál by tedy byl jen nový název pro věc
starou jako lidský rod, protože každý druh práce, i práce nejméně vyvinutá, lov, rybolov atd. předpokládá,
že produktu předchozí práce se používá jako prostředku pro bezprostřední, živou práci. [*213] Širší určení,
které je obsaženo ve zmíněné definici, úplně abstrahuje od materiální látky výrobků a považuje dokonce
minulou práci v nich obsaženou [*221] za jejich jediný obsah (látku); abstrahuje se také od určitého,
zvláštního účelu, k jehož zhotovení má tento produkt opět sloužit jako prostředek, a jako účel je kladena
spíš pouze výroba obecně – to všechno by se zdálo pouhým dílem abstrakce, která je stejně platná za
všech společenských poměrů a která jen dovádí analýzu dál a formuluje abstraktněji (obecněji), než se to
obvykle dělává. Abstrahuje-li se tak od určité formy kapitálu a zdůrazňuje se jen obsah, a jako ten je kapitál
nutným momentem veškeré práce, pak není samozřejmě nic snadnějšího než dokázat, že kapitál je nutnou
podmínkou veškeré lidské výroby. Důkaz se provádí právě abstrakcí od specifických určení, která z něho
činí moment vysoce rozvinutého historického stupně lidské výroby. Vtip je v tom, že je-li všechen kapitál
zpředmětněná práce, která slouží jako prostředek k nové výrobě, pak všechna zpředmětněná práce, která
slouží jako prostředek k nové výrobě, není kapitálem. Kapitál se pojímá jako věc, ne jako vztah.[*214]
Řekne-li se na druhé straně, že kapitál je suma hodnot používaná k výrobě hodnot, znamená to:
Kapitál je sama sebe reprodukující směnná hodnota. Ale formálně se směnná hodnota reprodukuje i v
jednoduchém oběhu. Při tomto objasnění se sice zachovává forma, takže směnná hodnota je východiskem,
ale vztah k obsahu (který u kapitálu není lhostejný jako u jednoduché směnné hodnoty), se pomíjí.[184]
Řekne-li se, že kapitál je směnná hodnota, která produkuje zisk, nebo alespoň že se ho používá s úmyslem,
aby produkoval zisk, pak se předem předpokládá kapitál, který má být vysvětlen, neboť zisk je určitý
poměr, který má kapitál sám k sobě.[192] Kapitál není jednoduchý poměr, nýbrž proces, a v různých
momentech tohoto procesu je stále kapitálem. To je nutno později vyložit. Do nahromaděné práce se již
vloudilo něco navíc, protože v pojmovém určení to má být jen zpředmětněná práce, v níž je ovšem určité
množství práce už nahromaděno. Nahromaděná práce obsahuje však už určitá množství předmětů, v nichž
je realizována práce.[193]
„Zpočátku se každý zásoboval sám, směna se týkala jen předmětů, [*222] které neměly hodnotu pro
každého směňujícího, nepřikládal se jim význam a každý byl spokojen, že dostává užitečnou věc výměnou
za věc neužitečnou. Jakmile však dělba práce z každého udělala obchodníka a ze společnosti obchodní
společnost, chtěl každý vydat své výrobky jen za jejich ekvivalent; aby se mohl určit tento ekvivalent, bylo
nutné znát hodnotu toho, co dávala toho, co dostával.“ (Ganilh, 12, b)[194]. To znamená jinými slovy, že
směna se nezastavila na formálním kladení směnných hodnot, nýbrž nutně šla dál a samu výrobu
podřídila směnné hodnotě.
1. OBĚH A SMĚNNÁ HODNOTA POCHÁZEJÍCÍ Z OBĚHU JSOU PŘEDPOKLADEM KAPITÁLU[*215]
Chceme-li vyložit pojem kapitálu, nesmíme začít prací, nýbrž hodnotou, a to směnnou hodnotou,
která se vyvinula v procesu oběhu. Je stejně nemožné přejít od práce přímo ke kapitálu, jako je nemožné
přejít od různých lidských ras přímo k bankéři nebo od přírody k parnímu stroji. [*216] Viděli jsme,[*217] že v
penězích jako takových nabyla už směnná hodnota samostatné formy proti oběhu, ale formy pouze
negativní, mizící či iluzorní, jakmile ji chceme fixovat. Existuje jen ve vztahu k oběhu a jako možnost do
něho vstoupit; ztrácí však toto určení, jakmile se realizuje, a vrací se do obou předchozích určení jako míra
směnných hodnot a směnný prostředek. Jakmile se peníze kladou jako směnná hodnota, která se vůči
www.kmbe.cz
Stránka 79
oběhu nejen neosamostatňuje, nýbrž se v něm uchovává, pak už to nejsou peníze, protože peníze jako
takové nepřekročí negativní určení, nýbrž je to kapitál. To, že peníze jsou první formou, v níž směnná
hodnota přechází do určení kapitálu, a že se proto první jevová forma kapitálu zaměňuje za kapitál sám
nebo se považuje za jeho jedinou adekvátní formu, to je historický [*223] fakt, který ani zdaleka našemu
výkladu neodporuje, naopak jej potvrzuje. První určení kapitálu je tedy toto: že směnná hodnota, která
pochází z oběhu a která jej tedy předpokládá, se uchovává v oběhu a prostřednictvím oběhu; že se
neztrácí, když vchází do oběhu, že není procesem svého mizení, ale naopak procesem svého skutečného
kladení jako směnné hodnoty, je realizací sebe sama jako směnné hodnoty. Nedá se říci, že by se směnná
hodnota jako taková realizovala v jednoduchém oběhu. Realizuje se vždy jen v momentě svého mizení.
Směňuje-li se zboží prostřednictvím peněz za zboží, mizí jeho hodnotové určení ve chvíli, kdy se realizuje,
a zboží tento vztah opouští, je k němu lhostejné a je už jen přímým objektem potřeby. Směňují-li se peníze
za zboží, mizí dokonce forma směny jako pouhého formálního zprostředkování, které umožňuje zmocnit
se přírodního materiálu zboží. Směňuje-li se zboží za peníze, pak forma směnné hodnoty, směnná hodnota
kladená jako směnná hodnota, peníze, přetrvává jen potud, pokud zůstává mimo směnu, pokud je z ní
stažena, je to tedy uskutečnění čistě iluzorní, čistě ideální v této formě, v níž samostatnost směnné
hodnoty existuje hmatatelně. Směňují-li se konečně peníze za peníze – čtvrtá forma, v níž je možno
analyzovat oběh, ale v podstatě jen třetí forma[*218], vyjádřená ve formě směny, – zdá se, že mezi rozdíly
není už ani formální rozdíl; odlišnost bez rozdílu; mizí nejen směnná hodnota, mizí i formální proces jejího
mizení.[195] V podstatě je možno tato čtyři určení formy prostého oběhu redukovat na dvě, která ovšem
obvykle spadají vjedno; rozdíl spočívá v tom, který z obou momentů se zdůrazní, akcentuje; který z obou
momentů – peníze nebo zboží – je východiskem. Tedy peníze za zboží; tj. směnná hodnota zboží mizí ve
srovnání s jeho materiálním obsahem (substancí); nebo zboží za peníze, tj. jeho obsah (substance) mizí ve
srovnání s jeho formou jako směnné hodnoty. V prvním případě se vytrácí forma směnné hodnoty, v
druhém její substance; v obou je tedy její realizace přechodná. Teprve v kapitálu je směnná hodnota
kladena jako směnná hodnota, a to tím, že se v oběhu uchovává, tj. neztrácí nikdy ani substanci, nýbrž
uskutečňuje [*224] se ve stále nových substancích, v jejich totalitě; neztrácí ani své formové určení, ale ve
všech svých různých substancích si uchovává svou identitu se sebou samou. Zůstává tedy stále penězi a
stále zbožím. V každém okamžiku je v oběhu oběma momenty, které přecházejí jeden v druhý. Těmi však
zůstává pouze proto, že je sama stále se obnovujícím koloběhem směn. Také v tomto ohledu se její oběh
liší od oběhu jednoduché směnné hodnoty jako takové. Prostý oběh je ve skutečnosti oběhem jen ze
stanoviska pozorovatele, neboli o sobě, není jako takový kladen. Není to táž směnná hodnota – právě
proto, že její substance je určité zboží –‚ která je zprvu penězi, později zbožím; naopak jsou to stále jiné
směnné hodnoty, jiná zboží, která se objevují proti penězům. Oběh, koloběh, spočívá pouze v tom, že se
prostě opakuje nebo střídá určení zboží a peněz, a ne v tom, že skutečné východisko je také bodem
návratu. Proto také, pokud pozorujeme prostý oběh jako takový, a momentem, který přetrvává, jsou jen
peníze, je tento oběh označován za pouhý peněžní oběh, za pouhý peněžní koloběh.
„Kapitálové hodnoty se zvěčňují“. (Say, 21.)[196] „Kapitál – permanentní“ („zmnohonásobující se“
kapitál sem ještě nepatří) „hodnota, která nikdy nezanikla; tato hodnota se odtrhuje od zboží, které ji
vytvořilo; zůstávala jako metafyzická, nesubstanciální kvalita stále v držení stejného hospodáře[*219]“ (tady
na tom nezáleží: rozuměj držitele), „pro něhož se halila do různých forem“. (Sismondi VI.)[197]
Nepomíjivosti, o niž usilovaly peníze, když se kladly negativně vůči oběhu, když se z něho
stahovaly, dosahuje kapitál, který se zachovává právě tím, že se vydává na pospas oběhu. Kapitál jako
předpokládaný oběhem nebo předpokládající oběh a jako směnná hodnota, která se v něm zachovává, je v
každém momentě nejen ideálně každým z obou momentů obsažených v prostém oběhu, nýbrž nabývá
střídavě formy jednoho nebo druhého, ale ne už tak, že přechází z jedné formy v druhou jako v prostém
oběhu, nýbrž v každém z těchto určení je zároveň vztahem k určení protikladnému, to znamená, že je
ideálně v sobě obsahuje. Kapitál se stává střídavě zbožím a penězi; ale 1. je sám [*225] střídáním obou těchto
určení; 2. stává se zbožím, ale ne tím či oním zbožím, nýbrž totalitou zboží. Není lhostejný vůči substanci,
ale vůči určité formě; po této stránce se jeví jako neustálá metamorfóza této substance; pokud je tedy
kladen jako zvláštní obsah směnné hodnoty, je sama tato zvláštnost totalitou zvláštnosti; je tedy lhostejný
nikoli vůči zvláštnosti jako takové, nýbrž vůči jednotlivé či izolované zvláštnosti. Jeho identita, forma
obecnosti, jíž nabývá, znamená, že je směnnou hodnotou a jako takový i penězi. Klade se tedy ještě jako
peníze, ve skutečnosti se směňuje jako zboží za peníze. Ale je-li kladen jako peníze, tj. jako tato protikladná
forma obecnosti směnné hodnoty, je mu zároveň dáno, aby neztrácel obecnost jako v prostém oběhu,
nýbrž aby ztratil její protikladné určení, anebo aby je na sebe bral jen přechodně, aby se tedy opět směnil
www.kmbe.cz
Stránka 80
za zboží, ale jako zboží, které i ve své zvláštnosti vyjadřuje obecnost směnné hodnoty a tedy neustále
střídá svou určitou formu.
Mluvíme-li tu o kapitálu, je to zatím jen jméno. Jediná určenost, v níž je kapitál kladen na rozdíl od
bezprostřední směnné hodnoty a od peněz, je určenost směnné hodnoty, která se uchovává a zvěčňuje v
oběhu a oběhem. Zkoumali jsme zatím jen jednu stránku, stránku sebezachování v oběhu a oběhem. Jiná a
stejně důležitá stránka je, že směnná hodnota je předpokládána ne už jako prostá směnná hodnota, tak jak
existuje u zboží jako pouze ideální určení, než vstupuje do oběhu, nebo spíš jako určení myšlené, protože
se stává směnnou hodnotou, teprve když mizí v oběhu; ani jako směnná hodnota, tak jak existuje jako
jeden moment v oběhu, jako peníze; existuje tu jako peníze, jako zpředmětněná směnná hodnota, ale tak,
že se na ní klade vztah, který jsme právě popsali. Druhé určení odlišuje od prvního to, že 1. existuje ve
formě předmětnosti;[198] 2. že pochází z oběhu, že jej tedy předpokládá, ale zároveň vychází ze sebe jako z
předpokladu tohoto oběhu.
Výsledek prostého oběhu je tedy možno vyjádřit ze dvou hledisek:
Jednoduše negativní: Zboží vržená do oběhu dosáhla svého účelu; směnila se navzájem; každé z
nich se stává objektem potřeby a je spotřebováno. Tím je tedy oběh u konce. Nezbývá už nic než peníze
jako [*226] prosté reziduum. Jako takovéto reziduum však přestalo být penězi, ztrácí své určení formy. Klesá
ve svou matérii, která zbývá jako neorganický popel celého procesu.
Pozitivně negativní: Peníze jsou negovány ne jako zpředmětněná, pro sebe <jsoucí> – nejen v
oběhu mizící – směnná hodnota; je negována protikladná samostatnost, pouze abstraktní obecnost, v níž
se fixovaly;[199] ale
za třetí: Směnná hodnota jako předpoklad a zároveň výsledek oběhu, o níž se předpokládá, že z
oběhu už vystoupila, musí z něho nicméně vystoupit znovu. Kdyby se to stalo jen formálním způsobem,
byly by z ní opět jen peníze; kdyby z něho vystoupila jako skutečné zboží, jako je tomu u prostého oběhu,
stala by se prostě předmětem potřeby, jako takový by byla spotřebována a zároveň by tím ztratila své
formové určení. Aby se toto vystoupení stalo skutečným, musí se rovněž stát předmětem potřeby a jako
takový být spotřebována, ale musí být spotřebována prací, a tak se musí znovu reprodukovat.
Vyjádříme-li to jinak: Podle svého obsahu byla směnná hodnota původně zpředmětněné množství
práce nebo pracovní doby; jako taková prošla ve své objektivizaci oběhem až ke svému jsoucnu jako
peníze, hmatatelné peníze. Nyní musí opět sama klást východisko oběhu, které bylo mimo oběh, bylo jeho
předpokladem, a jemuž se sám oběh jevil jako pohyb, který je zachvacuje zvenčí a přetváří je v sobě, totiž
práci; jenomže teď už ne jako prostý ekvivalent nebo jako prosté zpředmětnění práce, ale jako
zpředmětněná a osamostatněná směnná hodnota, která se jen vydává napospas práci, stává se jejím
materiálem, aby samu sebe obnovila a aby znovu sama od sebe začínala oběh. Tím už to pak není pouhé
kladení naroveň, zachovávání vlastní totožnosti jako v oběhu; je to zmnohonásobení sama sebe. Směnná
hodnota se klade jako směnná hodnota jen tím, že se zhodnocuje, že tedy zmnožuje svou hodnotu. Peníze
(vracející se z oběhu k sobě) ztratily jako kapitál svou strnulost a z hmatatelné věci se staly procesem. Na
druhé straně změnila však i práce svůj poměr ke své předmětnosti: také se vrátila k sobě samé. Návrat se
však udál tak, že práce zpředmětněná [*227] ve směnné hodnotě klade živou práci jako prostředek své
reprodukce, kdežto směnná hodnota se původně jevila jen jako produkt práce.
2. SMĚNNÁ HODNOTA PODCHÁZEJÍCÍ Z OBĚHU JAKO JEHO PŘEDPOKLAD,
ZACHOVÁVAJÍCÍ SE A ZMNOHONÁSOBUJÍCÍ SE PROSTŘEDNICTVÍM PRÁCE[*220]
www.kmbe.cz
Stránka 81
[UČLENĚNÍ SYSTÉMU BURŽOAZNÍ EKONOMIE DO ŠESTI ODDÍLŮ]
[*227][I. 1. Obecný pojem kapitálu. – 2. Zvláštnost kapitálu: oběžný kapitál, fixní kapitál. (Kapitál
jako prostředek k životu, jako surovina, jako pracovní nástroj.) 3. Kapitál jako peníze. II. 1. Kvantita
kapitálu. Akumulace. – 2. Kapitál měřený sám o sobě. Zisk. Úrok. Hodnota kapitálu: tj. kapitál na rozdíl od
sebe jako úroku a zisku. 3. Oběh kapitálů. α) Směna kapitálu za kapitál. Směna kapitálu za důchod. Kapitál
a ceny. β) Konkurence kapitálů. γ) Koncentrace kapitálu. III. Kapitál jako úvěr. IV. Kapitál jako akciový
kapitál. V. Kapitál jako peněžní trh. VI. Kapitál jako zdroj bohatství. Kapitalista. Po kapitálu je třeba
pojednat o pozemkovém vlastnictví. Potom námezdní práce. Předpokládáme-li všechny tři, <je> pohyb cen
jako oběh nyní určen ve své vnitřní totalitě. Na druhé straně <jsou> tyto tři třídy kladeny jako výroba v
jejích třech základních formách a jako předpoklady oběhu. [*221] Potom stát. (Stát a občanská společnost. –
Daně, čili existence neproduktivních tříd. – Státní dluh. – Populace. – Stát navenek: Kolonie. Zahraniční
obchod. Směnečný kurs. Peníze jako mezinárodní mince. – Nakonec světový trh. Občanská společnost
přesahuje stát. Krize. Rozklad výrobního způsobu a formy společnosti, které jsou založeny na směnné
hodnotě. Reálné kladení individuální práce jako společenské a naopak.)][200]
[CO SE ROZUMÍ POD „SPOLEČNOSTÍ“]
[*228]Produkt
a kapitál. Hodnota a kapitál. Proudhon
(Ze všeho nejnesprávnější je způsob, jak ekonomové a právě tak socialisté chápou ve vztahu k
ekonomickým podmínkám společnost. Například Proudhon říká proti Bastiatovi (XVI, 29): „Pro společnost
neexistuje rozdíl mezi kapitálem a produktem. Tento rozdíl přísluší individuím a je zcela subjektivní.“[201]
Tedy právě společenskost nazývá subjektivní; a subjektivní abstrakci nazývá společností. Rozdíl mezi
kapitálem a produktem spočívá právě v tom, že jako kapitál vyjadřuje produkt určitý vztah, vlastní
historické formě společnosti. Takzvané chápání z hlediska společnosti neznamená nic jiného než to, že se
přehlížejí právě ty rozdíly, které vyjadřují společenský vztah (vztah občanské společnosti). Společnost se
neskládá z individuí, nýbrž vyjadřuje sumu vztahů, poměrů, v nichž jsou tato individua k sobě
navzájem.[202] Jako kdyby chtěl někdo tvrdit: z hlediska společnosti neexistují otroci a svobodní občané:
obojí jsou lidé. Naopak, lidmi jsou mimo společnost. Být otrokem a být občanem, to jsou společenská
určení, vztahy lidí A a B. Člověk A jako takový není otrok. Otrokem je ve společnosti a prostřednictvím
společnosti.[203] To, co tu pan Proudhon říká o kapitálu a produktu, znamená u něho, že z hlediska
společnosti neexistuje rozdíl mezi kapitalisty a dělníky, tedy právě rozdíl, který existuje jen z hlediska
společnosti.)
[SMĚNA MEZI KAPITÁLEM A PRACÍ A MEZI PROSTÝMI MAJITELI ZBOŽÍ]
(Proudhon v polemickém spisu proti Bastiatovi: „Gratuité du Crédit“ dochází nakonec jen k tomu,
že chce redukovat směnu mezi kapitálem a prací na prostou směnu zboží jako směnných hodnot, na
momenty prostého oběhu, to jest, že abstrahuje právě od specifického rozdílu, na němž všechno záleží.
Říká: „Každý produkt se v daném okamžiku stává kapitálem, protože všechno, co se spotřebovává, se v
jistém okamžiku spotřebovává reproduktivně.“ To je velmi nesprávné, ale na tom nezáleží. „Co způsobuje,
že pojem produktu se náhle přeměňuje v pojem kapitálu? Způsobuje to myšlenka hodnoty. Tím chceme
říci, že k tomu, aby se produkt stal kapitálem, musel projít autentickým zhodnocením, byl prodán nebo
koupen, [*229] jeho cena kolísala a byla fixována nějakou legální dohodou. Např. kůže, tak jak vychází z
řeznictví, je produktem řezníka. Koupil kůži koželuh? Hned ji připojí nebo její hodnotu připojí ke svému
provoznímu kapitálu. Koželuhovou prací se tento kapitál znovu stává produktem atd.“ Každý kapitál je tu
„une valeur faite“[*222]. Peníze jsou „valeur la plus parfaite“[204], vytvořená hodnota v nejvyšší potenci. To
tedy znamená: 1. produkt se stává kapitálem tím, že se stává hodnotou. Čili kapitál není nic jiného než
prostá hodnota. Neexistuje mezi nimi rozdíl. Proto mluví Proudhon střídavě jednou o zboží (přírodní
stránka zboží vyjádřeného jako produkt), jindy o hodnotě nebo spíš, protože předpokládá akt koupě a
prodeje, o ceně. Protože se peníze jeví jako dokonalá forma hodnoty, jako je tomu v prostém oběhu, jsou
peníze i pravou vytvořenou hodnotou.)
www.kmbe.cz
Stránka 82
Kapitál a práce. Směnná hodnota a užitná hodnota za směnnou hodnotu. – Peníze a jejich užitná
hodnota (práce) v tomto poměru kapitálem. Sebezmnožení hodnoty jejím jediným pohybem. – Žvást, že žádný
kapitalista by nevynakládal svůj kapitál, kdyby mu to neneslo zisk. – Kapitál je co do látky zpředmětněná
práce. Protiklad k tomu je živá produktivní (tj. hodnotu obsahující a zmnožující) práce. – Práce produktivní a
práce jako výkon služby. – Produktivní a neproduktivní práce. A Smith atd. – Zloděj v Lauderdalově smyslu a
produktivní práce
Přechod od jednoduché směnné hodnoty a jejího oběhu ke kapitálu může být vyjádřen také
takto[*223]: V oběhu se směnná hodnota projevuje dvojace: jednou jako zboží, podruhé jako peníze. Je-li v
jednom určení, není v druhém. To platí pro každé zvláštní zboží. Ale celek oběhu, vezme-li se o sobě,
spočívá v tom, že táž směnná hodnota, směnná hodnota jako subjekt, se klade jednou jako zboží, jindy jako
peníze, a je právě tím pohybem, který se klade v tomto dvojím určení a uchovává se v každém z nich jako
jeho opak, ve zboží jako [*230] peníze a v penězích jako zboží. To je o sobě přítomno v prostém oběhu, ale
není na něm kladeno. Směnná hodnota kladená jako jednota zboží a peněz je kapitál a samo toto kladení
se projevuje jako oběh kapitálu. (Který je však spirála, rozšiřující se křivka, a ne jednoduchý kruh.) [205]
[HODNOTA A UŽITNÁ HODNOTA PRO KAPITÁL]
Nejprve provedeme rozbor jednoduchých určení, která jsou obsažena v poměru mezi kapitálem a
prací, a tak objevíme jak vnitřní souvislost těchto určení, tak i jejich pokročilejších forem s tím, co tu bylo
dříve.
Prvním předpokladem je, že na jedné straně je kapitál a na druhé práce, obojí jako vůči sobě
samostatné útvary; oba jsou si tedy také vzájemně cizí. Práce, která stojí proti kapitálu, je cizí práce a
kapitál, který stojí proti práci, je cizí kapitál. Extrémy, které stojí proti sobě, jsou specificky odlišné. V
prvním kladení jednoduché směnné hodnoty byla práce určena tak, že výrobek nebyl pro pracovníka
bezprostřední užitnou hodnotou, nebyl přímým prostředkem obživy. To bylo všeobecnou podmínkou
vytváření směnné hodnoty a směny vůbec. Jinak by dělník vyráběl jen výrobek – bezprostřední užitnou
hodnotu pro sebe – nikoli však směnnou hodnotu. Tato směnná hodnota však byla materializována ve
výrobku, který měl jako takový užitnou hodnotu pro jiné a byl jako takový předmětem jejich potřeb.
Užitná hodnota, kterou může pracovník nabídnout kapitálu, kterou tedy vůbec může nabídnout jiným,
není materializována v nějakém výrobku, neexistuje vůbec mimo něj, neexistuje tedy skutečně, nýbrž jen
co do možnosti, jako jeho schopnost. Skutečností se stává teprve tehdy, když o ni projeví zájem kapitál,
když ji uvede do pohybu, protože činnost bez předmětu není ničím, je to nejvýš činnost myšlenková, a o tu
zde nejde. Jakmile jí kapitál dal pohyb, existuje tato užitná hodnota jako určitá produktivní činnost
pracovníka; je to sama jeho životnost, zaměřená k určitému účelu, a proto se projevuje v určité formě.
V poměru mezi kapitálem a prací jsou směnná hodnota a užitná hodnota položeny do vzájemného
poměru, jedna stránka (kapitál) [*231] stojí nejprve proti druhé stránce jako směnná hodnota[*224], a druhá
(práce) proti kapitálu jako užitná hodnota. V prostém oběhu může být každé zboží chápáno střídavě v
jednom nebo druhém určení. V obou případech, platí-li za zboží jako takové, vystupuje z oběhu jako
předmět potřeby a je úplně mimo ekonomický vztah. Pokud je zboží fixováno jako směnná hodnota –
peníze – snaží se zbavit také formy, ale tak, že vnitřně vstupuje do ekonomického vztahu. Rozhodně mají
zboží ve směnném vztahu (prostém oběhu) význam jen potud, pokud mají směnné hodnoty; na druhé
straně má jejich směnná [*232] hodnota jen přechodný význam, protože ruší jednostrannost – jen určitého
individua se týkající a proto bezprostředně pro ně existující užitečnost, užitnou hodnotu –, ale neruší tuto
užitnou hodnotu samu; naopak ji klade a prostředkuje; jako užitnou hodnotu pro jiné ad. Pokud je však
směnná hodnota jako taková fixována v penězích, stojí proti ní směnná hodnota už jen jako abstraktní
chaos; a právě odloučením od své substance se vrací sama do sebe a chce se dostat ze sféry jednoduché
směnné hodnoty, jejímž nejvyšším pohybem je prostý oběh a jejímž vrcholným naplněním jsou peníze.
Uvnitř této sféry samé existuje však fakticky rozdíl jen jako povrchní odlišnost, jako čistě formální
rozdílnost. Samy peníze jsou ve své vrcholné fixovanosti opět zbožím a jako takové se od jiných zboží liší
jen tím, že vyjadřují směnnou hodnotu dokonaleji, ale právě proto ztrácejí jako mince svou směnnou
hodnotu jako imanentní určení a stávají se pouhou užitnou hodnotou, i když užitnou hodnotou
<používanou> pro stanovení cen atd. zboží. Tato určení spadají ještě bezprostředně vjedno a právě tak
bezprostředně se rozpadají. Tam kde se vůči sobě chovají jako samostatná, pozitivní, jako ve zboží, které
se stává předmětem spotřeby, přestávají být momentem ekonomického procesu; kde se chovají negativně,
www.kmbe.cz
Stránka 83
jako v penězích, stávají se bláznovstvím; ovšem bláznovstvím, které je momentem ekonomie a činitelem
určujícím praktický život národů.
Jak jsme viděli už výše, nedá se říci, že se směnná hodnota realizuje v prostém oběhu. [*225] To se
však děje proto, že proti ní nevystupuje užitná hodnota jako taková, jako užitná hodnota určená směnnou
hodnotou samou; naopak užitná hodnota jako taková nemá vztah ke směnné hodnotě, nýbrž stane se
určenou směnnou hodnotou jen tím, že se na ni klade vnější měřítko společenství užitných hodnot – to, že
jsou pracovní dobou. Jejich jednota se ještě bezprostředně rozpadá a jejich rozdíl spadá ještě
bezprostředně vjedno. Tím je nutně dáno, že užitná hodnota jako taková je zprostředkována směnnou
[*233] hodnotou a že směnná hodnota prostředkuje samu sebe jen přes užitnou hodnotu. V peněžním oběhu
byly jen různé formy směnné hodnoty (cena zboží – peníze) nebo jen různé užitné hodnoty (Z-Z), pro něž
jsou peníze, směnná hodnota, jen mizícím prostředkováním. Skutečný poměr mezi směnnou hodnotou a
užitnou hodnotou tu nebyl. Zboží jako takové – jeho zvláštnost – je tedy také lhostejný, jen náhodný a
všeobecně představovaný obsah, který leží mimo ekonomický vztah forem; čili ekonomický vztah forem je
jen povrchní forma, formální určení, skutečná substance je mimo jeho oblast a toto určení nemá k této
substanci vůbec žádný vztah; má-li tedy být toto určení formy jako takové zachováno v penězích, mění se
pod rukou ve lhostejný přírodní produkt, v kov, na němž se stírá poslední vztah, ať už k individuu nebo ke
styku individuí. Kov jako takový nevyjadřuje samozřejmě žádné společenské vztahy; je na něm setřena i
forma mince, poslední známka jeho společenského významu.
Směnná hodnota, která vystupuje proti užitné hodnotě samé, pokud je kladena jako stránka
poměru, vystupuje proti ní jako peníze, ale peníze, které takto proti ní vystupují, nejsou už peníze ve svém
určení jako takové, nýbrž jako kapitál. Užitná hodnota čili zboží, které vystupuje proti kapitálu čili proti
kladné směnné hodnotě, není už takové zboží, jak se jevilo vůči penězům, zboží, jehož formové určení bylo
právě tak lhostejné jako jeho obsah, a které se jevilo jen jako nějaká substance vůbec. Za prvé jako užitná
hodnota pro kapitál, tj. tedy jako předmět – ve směně s ní neztrácí kapitál své hodnotové určení, jako např.
peníze, když se smění za určité zboží. Jediná užitečnost, kterou může vůbec mít nějaký předmět pro
kapitál, může být jen v tom, že jej buď dostane, nebo že jej zmnoží. Viděli jsme už u peněz, jak hodnota
osamostatněná jako taková – čili všeobecná forma bohatství – není schopna jiného pohybu než
kvantitativního; zmnožování.[*226] Podle svého pojmu je shrnujícím pojmem všech užitných hodnot; ale
protože to je vždy jen určité množství peněz (zde kapitál), je její kvantitativní [*234] mez v rozporu s její
kvalitou. Je proto v její přirozené povaze, že stále usiluje o překročení své vlastní meze. (Jako požitkářské
bohatství, např. v době římského císařství, se proto projevuje jako bezmezné plýtvání, které se snaží
povznést do fantazijní bezmeznosti i sám požitek, jí se salát z perel atd.) Pro hodnotu, která se zachovává o
sobě jako hodnota, splývá už proto zmnožování se sebezachováním a hodnota se uchovává právě jen tím,
že se ustavičně snaží dostat za svou kvantitativní mez, která odporuje určení její formy, její vnitřní
obecnosti. Obohacování je tak samoúčelem. Účelnou činností kapitálu může být jen obohacování, tj.
zvětšování, zmnožování sebe sama. Určitá suma peněz (a peníze existují pro svého držitele vždy jen v
určité kvantitě, jsou dány vždy jako určitá suma peněz) (to je třeba vyložit už v kapitole o penězích [*227])
může naprosto stačit k určité spotřebě, v níž právě přestávají být penězi. Ale jako reprezentant obecného
bohatství nemůže. Jako kvantitativně určená suma, omezená suma, jsou peníze také jen omezeným
reprezentantem všeobecného bohatství nebo reprezentantem omezeného bohatství, které sahá právě tak
daleko jako jeho směnná hodnota; dá se jí exaktně měřit. Rozhodně tedy nemají schopnost, kterou by měly
mít podle svého obecného pojmu, totiž schopnost kupovat všechny požitky, všechna zboží, totalitu
materiálních substancí bohatství; nejsou „soupis všech věcí“[150] atd. Fixovány jako bohatství, jako obecná
forma bohatství, jako hodnota, která jako hodnota platí, jsou tedy neustálou snahou překročit svou
kvantitativní mez: nekonečný proces.[32] Jejich vlastní životnost záleží výlučně v tom; uchovávají se jen
jako směnná hodnota, odlišná od užitné hodnoty, platící pro sebe, a to tím, že se neustále zmnohonásobují.
(Pro pány ekonomy bude zatrápeně obtížné přejít teoreticky od sebezachování hodnoty v kapitálu k
jejímu zmnohonásobení; mám na mysli toto zmnohonásobení nejen jako akcidens nebo výsledek, ale jako
základní určení. Viz např. jak Storch uvádí toto základní určení adverbiem „vlastně“.[209] Ekonomové se to
ovšem [*235] snaží vpravit jako něco podstatného do kapitálového vztahu, ale pokud to nedělají hrubou
formou, totiž že kapitál je určen jako to, co nese zisk, kdy je tedy zmnožení kapitálu samého kladeno už
jako zvláštní ekonomická forma v zisku, děje se to jen kradmo a velmi nesměle, jak ukážeme později
krátkým přehledem všeho toho, co přinesli ekonomové k pojmovému určení kapitálu. [210] Žvást, že by
nikdo nevynakládal svůj kapitál, kdyby mu to neneslo zisk, [211] je buď jalové povídání, že dobří kapitalisté
by zůstali kapitalisty, i kdyby nevynakládali svůj kapitál, anebo se tu jen velmi sousedskou formou říká, že
www.kmbe.cz
Stránka 84
vynakládání nesoucí zisk je v samém pojmu kapitálu. Dobrá. Pak by to právě bylo třeba dokázat.) – Peníze
jako peněžní suma se měří svou kvantitou. Toto měření odporuje jejich určení, které je nutně orientováno
na bezměrno.[*228] Všechno to, co se tu říká o penězích, platí zvýšenou měrou o kapitálu, v němž se peníze
vlastně teprve rozvíjejí ve svém vrcholném určení. Proti kapitálu jako takovému může jako užitná
hodnota, tj. jako něco užitečného, stát jen něco, co jej zmnožuje, zmnohonásobuje a co jej tedy zachovává
jako kapitál.
Za druhé.[*229] Kapitál je co do svého pojmu penězi, ale penězi, které už neexistují v jednoduché
formě zlata a stříbra, ani jako peníze v protikladu k oběhu, nýbrž ve formě všech substancí – ve zboží.
Potud tedy nejsou jako kapitál v protikladu k užitné hodnotě, nýbrž existují mimo peníze právě jen v
užitných hodnotách. Samy tyto jejich substance jsou tedy nyní pomíjivé; kdyby neměly užitnou hodnotu,
neměly by ani směnnou hodnotu; jako užitné hodnoty však ztrácejí svou hodnotu, jsou likvidovány
prostou přírodní výměnou látek, nejsou-li skutečně spotřebovávány; a opravdu zmizí teprve tehdy, když
jsou skutečně spotřebovány. Z tohoto hlediska nemůže být opakem kapitálu zase nějaké zvláštní zboží;
neboť jako takové není protikladem kapitálu, protože substance kapitálu samého je užitná hodnota;
kapitál není to nebo ono zboží, nýbrž každé zboží. Společná substance všech zboží, tj. zase jejich substance
ne jako jejich [*236] materiální látka, tedy fyzické určení, nýbrž jejich společná substance jako zboží a tedy
směnných hodnot je to, že jsou zpředmětněná práce.[*230] Jediné, co je rozdílné od zpředmětněné práce, je
práce nezpředmětněná, práce teprve se zpředmětňující, práce jako subjektivita. Čili zpředmětněná, tj. jako
prostorově přítomná práce může být také jako minulá práce postavena proti práci časově přítomné. Pokud
má být přítomna jako časová, jako životná, může být přítomna jen jako živoucí subjekt, v němž existuje
jako schopnost, jako možnost; tedy jako dělník. Jediná užitná hodnota, která tedy může tvořit protiklad ke
kapitálu, je práce (a to práce tvořící hodnoty, tj. produktivní.[*231] Tato poznámka zde předbíhá; musí se
teprve postupně vyložit. Práce jako pouhý výkon služby k uspokojení bezprostředních potřeb nemá s
kapitálem vůbec nic společného, protože kapitál ji nevyhledává. Dá-li si kapitalista naštípat dříví, aby si
mohl upéci skopovinu na rožni, je nejen ten, kdo mu to dříví štípá, ke kapitalistovi ve vztahu prosté směny,
ale v témž vztahu je i kapitalista k němu. Ten člověk mu dává svou službu, užitnou hodnotu, kterou
nezmnožuje kapitál, nýbrž v níž se kapitál spotřebovává, a kapitalista mu za to dává jiné zboží ve formě
peněz. Tak se to má se všemi službami, pracovníci je přímo směňují za peníze jiných osob, a tyto služby
jsou těmito osobami spotřebovávány. Je to spotřeba příjmu, což jako takové patří vždy do prostého oběhu,
a ne spotřeba kapitálu. Protože jedna ze smluvních stran nestojí proti druhé jako kapitalista, nemůže
výkon člověka poskytujícího službu spadat do kategorie produktivní práce. Takové čeládky je plno, od
kurvy až po papeže. Ale patří sem také poctivý a „pracující“ lumpenproletariát; např. celá spousta
pomocníků a poskoků atd. v přístavních městech atd. Ten, kdo reprezentuje peníze, [*237] požaduje službu
jen kvůli její užitné hodnotě, která pro něho bezprostředně mizí; ale poskok požaduje peníze, a protože
tomu, kdo vydává peníze, jde o zboží, a tomu, kdo poskytuje zboží, o peníze, představuje jeden pro
druhého jen dvě stránky prostého oběhu; je jasné, že poskok, jako ten, komu jde o peníze, tedy
bezprostředně o všeobecnou formu bohatství, se chce obohatit na úkor svého improvizovaného přítele,
což tohoto, protože to je zkušený kalkulant, trápí o to víc, že tato služba, kterou právě teď potřebuje, se dá
připsat jen na účet jeho všeobecně lidské slabosti, rozhodně ji však nepotřebuje jako kapitalista. A. Smith
měl se svou produktivní a neproduktivní prací v podstatě pravdu, alespoň z hlediska buržoazní
ekonomie.[212] To, co proti tomu namítají jiní ekonomové, jsou buď žvásty (Storch [213], Senior ještě
nanicovatější[214] atd.), že totiž každá činnost má přece nějaký výsledek, pletou si tedy produkt v
přírodním a ekonomickém slova smyslu; to je pak i každý lotr produktivním pracovníkem, protože
nepřímo produkuje knihy o kriminálním právu; (tato argumentace je přinejmenším asi stejně správná,
jako kdyby se o soudci říkalo, že je produktivní pracovník, protože chrání před zlodějstvím).[215] Nebo se
už z moderních ekonomů stali takoví sykofanti buržoi, že mu chtějí namluvit, že je produktivní práce, když
mu někdo hledá vši na hlavě nebo ho drbe po chvostu, protože mu touto činností patrně vyčistí jeho tupou
hlavu – blockhead –‚ aby příští den mohl jaksepatří zaujmout místo ve své kanceláři. Je proto zcela správné
– ale zároveň také charakteristické, že pro důsledné ekonomy jsou například pracovníci luxusních řemesel
produktivními pracovníky, ačkoli lidi, kteří takové předměty konzumují, výslovně zatracují jako
neproduktivní marnotratníky. Je fakt, že tito dělníci jsou opravdu produktivní, protože rozmnožují kapitál
svého zaměstnavatele;[*232] neproduktivní jsou co do materiálních výsledků své práce. Ve skutečnosti má
tento „produktivní“ dělník na sračičkách, které musí vyrábět, stejný zájem jako sám kapitalista, který jich
používá a který [*238] se čerta ptá, odkud se ty krámy berou. Uvažujeme-li však přesněji, ukáže se fakticky,
že správná definice produktivního dělníka spočívá v tomto: Je to člověk, který potřebuje a vyžaduje přesně
tolik a o nic víc, než kolik je nutné k tomu, aby byl schopen přinést svému kapitalistovi co největší
www.kmbe.cz
Stránka 85
prospěch. Je to všechno nesmysl. Odbočení. Ale vrátit se k tomu a blíže prozkoumat, co je produktivní a co
neproduktivní).[*233]
DVA RŮZNÉ PROCESY PŘI SMĚNĚ MEZI KAPITÁLEM A PRACÍ
Dva různé procesy při směně kapitálu za práci. (To, co se směňuje za kapitál, patří zde spolu se svou užitnou
hodnotou do určenosti ekonomické formy atd.)
Užitná hodnota, která vystupuje proti kapitálu jako proti kladené směnné hodnotě, je práce. Kapitál
se směňuje, čili je v této určenosti jen ve vztahu k ne-kapitálu, k negaci kapitálu, a ve vztahu k ní je jedině
kapitálem; skutečný ne-kapitál je práce.
Podíváme-li se na směnu mezi kapitálem a prací, shledáváme, že se rozpadá na dva procesy nejen
formálně, nýbrž i kvalitativně rozdílné a dokonce protikladné:
1. Pracovník, dělník směňuje své zboží, práci, užitnou hodnotu, která jako zboží má i cenu, jako
všechna ostatní zboží za určitou sumu směnných hodnot, určitou sumu peněz, kterou dostane od kapitálu.
2. Kapitalista získává směnou samu práci, práci jako činnost kladoucí směnné hodnoty, jako
produktivní práci; tj. získává směnou výrobní sílu, kterou kapitál udržuje a rozmnožuje a která se tak
stává výrobní silou a reprodukující silou kapitálu, silou patřící kapitálu samému.
Odloučení obou těchto procesů je tak nápadné, že se mohou v čase rozpadat a vůbec nemusejí
spadat vjedno. První proces může být dovršen a mnohdy je do jisté míry dovršen ještě předtím, než ten
druhý vůbec začne. Dokončení druhého aktu předpokládá dokončení výrobku. Placení mzdy na ně nemůže
Čekat. Uvidíme, že právě to, [*239] že se na dokončení nečeká, je dokonce podstatným určením tohoto
poměru.[*234]
Při jednoduché směně, při jednoduchém oběhu tento dvojitý proces neprobíhá. Smění-li se zboží a
za peníze b a ty zase za zboží c, určené ke spotřebě – za původní objekt směny za a – pak užití zboží c, jeho
spotřeba, je úplně vně oběhu; poměru formy se to vůbec netýká, je to úplně mimo sám oběh, a je to čistě
látkový zájem, který vyjadřuje už jen poměr individua A v jeho přirozenosti k předmětu jeho izolované
potřeby. Co udělá se zbožím c, je otázka, která je mimo ekonomický poměr. Zde se naopak jeví užitná
hodnota toho, co je vyměňováno za peníze, jako zvláštní ekonomický poměr, a určité upotřebení toho, co se
směňuje za peníze, je konečný účel obou procesů. To tedy odlišuje už formálně směnu mezi kapitálem a prací
od prosté směny – dva různé procesy.
Všimneme-li si dále, jak se co do obsahu liší směna mezi kapitálem a prací od jednoduché směny
(oběhu), zjišťujeme, že tento rozdíl nevyplývá z vnějšího vztahu nebo srovnání, ale že v totalitě druhého
procesu druhá forma odlišuje samu sebe od první formy, že samo toto srovnání je implikováno. Rozdíl
druhého aktu od prvního – druhý akt je totiž zvláštní proces, jímž si kapitál přisvojuje práci – je přesně ten
rozdíl, kterým se liší směna mezi kapitálem a prací od směny, kterou prostředkují peníze mezi zbožími. Ve
směně mezi kapitálem a prací je prvním aktem směna, úplně zapadá do obyčejného oběhu; druhý akt je
proces od směny kvalitativně odlišný, a je to jen omyl, že se vůbec mohl nazývat směnou jakéhokoli druhu.
Stojí přímo proti směně; bytostně jiná kategorie.
www.kmbe.cz
Stránka 86
[UČLENĚNÍ POJMU KAPITÁL ZE TŘÍ HLEDISEK]
Kapitál a moderní pozemkové vlastnictví. – Wakefield
[Kapitál.[216] I. Obecnost: 1. a) Vznikání kapitálu z peněz. b) Kapitál a práce (prostředkuje se cizí
prací). c) Prvky kapitálu, rozložené podle svého poměru k práci (Produkt. Surovina. Pracovní nástroj.) 2.
Ozvláštnění [*240] kapitálu: a) oběžný kapitál, fixní kapitál. Oběh kapitálu. 3. Jednotlivost kapitálu: Kapitál a
zisk. Kapitál a úrok. Kapitál jako hodnota, rozdílný od sebe jako úroku a zisku. II. Zvláštnost: 1. Akumulace
kapitálů. 2. Konkurence kapitálů. 3. Koncentrace kapitálů (kvantitativní rozdíl kapitálu jako současně
kvalitativní, jako míra jeho velikosti a působení). III. Jednotlivost: 1. Kapitál jako úvěr. 2. Kapitál jako
akciový kapitál. 3. Kapitál jako peněžní trh. V peněžním trhu je kapitál kladen ve své totalitě; v ní určuje
ceny, dává práci, reguluje výrobu, zkrátka je zdrojem výroby; ale kapitál nejen jako produkující sebe sama
(materiálně průmyslem atd., tím, že určuje ceny, rozvíjí výrobní síly), ale současně jako tvůrce hodnot,
musí klást nějakou hodnotu nebo formu bohatství, od kapitálu specificky odlišnou. [*235] A to je pozemková
renta. Je to jediná hodnota, kterou kapitál vytváří jako hodnotu od sebe sama, od své vlastní produkce
odlišnou.
KAPITÁL A MODERNÍ POZEMKOVÉ VLASTNICTVÍ
Jak svou povahou, tak historicky je kapitál tvůrcem moderního pozemkového vlastnictví,
pozemkové renty; proto se také jeho činnost jeví jako rozklad staré formy pozemkového vlastnictví. Nová
forma vzniká působením kapitálu na starou formu. Tak je kapitál – z jedné stránky – tvůrcem moderního
zemědělství. V ekonomických poměrech moderního pozemkového vlastnictví, které se jeví jako proces:
pozemková renta – kapitál – námezdní práce (forma závěru může být chápána i jinak: jako námezdní
práce – kapitál – pozemková renta; ale kapitál se musí vždy jevit jako činný střed) [14], je tedy kladena
vnitřní konstrukce moderní společnosti, čili kapitál v totalitě svých vztahů. Nyní se naskýtá otázka, jak
probíhá přechod od pozemkového vlastnictví k námezdní práci? (Přechod od námezdní práce ke kapitálu
vyplývá sám ze sebe; protože kapitál se tu vrací do svého aktivního základu.) Historicky je přechod
nesporný. Spočívá již v tom, že pozemkové vlastnictví je produktem kapitálu. Zjišťujeme proto všude, že
tam, kde se zpětným působením kapitálu na starší formy pozemkového vlastnictví toto vlastnictví mění v
peněžní rentu (totéž se odehrává [*241] jinak tam, kde se vytváří moderní sedlák) a kde se tedy současně
zemědělství, provozované kapitálem, mění v průmyslovou agronomii, se nutně z chalupníků, nevolníků,
robotných sedláků, dědičných pachtýřů, podruhů atd. stávají nádeníci, námezdní dělníci, to znamená
námezdní práce ve své totalitě je vytvářena až působením kapitálu na pozemkové vlastnictví a potom,
jakmile je už jednou vypracována jako forma, pozemkovým vlastníkem samým. [*236] Tento vlastník sám
pak očišťuje[*237], jak říká Steuart, pozemky od přebytečných krků, odtrhuje děti země od její hrudi, na níž
vyrostly, a přeměňuje tak samu práci se zemí, která se svou povahou jeví jako bezprostřední existenční
zdroj obživy, v prostředkovaný existenční zdroj obživy, závislý čistě na společenských vztazích.[51]
(Vzájemná závislost musí být vypracována v čisté podobě dříve, než se může pomýšlet na skutečné
sociální společenství. Všechny poměry jsou kladeny společností, nejsou určeny přírodou.) [*238] Jedině tak je
teprve možné uplatnění vědy a může být plně rozvinuta produktivní síla. Nemůže tedy být pochyb o tom,
že námezdní práce ve své klasické formě, jako forma, která prostupuje celou šíři společnosti a která místo
země činí samu sebe půdou, na níž stojí, je vytvořena až moderním pozemkovým vlastnictvím, tj.
pozemkovým vlastnictvím jako hodnotou vytvořenou kapitálem samým. Proto tedy pozemkové vlastnictví
ukazuje zpět k námezdní práci. Z jistého hlediska není pozemkové vlastnictví nic jiného než přenesení
námezdní práce z měst na venkov, tedy námezdní práce rozšířená na celou šíři společnosti. Starý
pozemkový vlastník, je-li dost bohatý, nepotřebuje k tomu, aby se stal moderním pozemkovým
vlastníkem, žádného kapitalistu. Stačí, když přemění své pracovníky v námezdní dělníky a když začne
vyrábět pro zisk, a ne pro důchod. Pak se v jeho osobě předpokládá moderní pachtýř i moderní
pozemkový vlastník. Není však formální rozdíl, že se mění forma, v níž pobírá svůj důchod, nebo forma, v
níž platí dělníky, nýbrž tento rozdíl předpokládá úplné [*242] přeformovaní výrobního způsobu (zemědělství)
samého; má tedy přeměna předpoklady, které jsou založeny na určitém vývoji průmyslu, obchodu a vědy,
zkrátka výrobních sil. Výroba založená na kapitálu a námezdní práci se vůbec od jiných výrobních
způsobů liší nejen formálně, nýbrž předpokládá i totální revoluci a rozvoj materiální výroby. Ačkoli se
www.kmbe.cz
Stránka 87
kapitál jako obchodní kapitál může plně rozvinout (jen ne kvantitativně) i bez tohoto přeformování
pozemkového vlastnictví, ne už jako průmyslový kapitál. Dokonce i vývoj manufaktur předpokládá
počínající rozklad starých ekonomických vztahů v pozemkovém vlastnictví. Na druhé straně vzniká z
tohoto krátkodobého rozkladu[217] nová forma v celé své totalitě a šíři teprve tehdy, když se už do
vysokého stupně dokonalosti rozvinul moderní průmysl, který sám však pokračuje vždycky tím rychleji,
čím víc se rozvinulo moderní zemědělství a jemu odpovídající forma vlastnictví, odpovídající ekonomické
vztahy. Proto je Anglie v tomto ohledu vzorovou zemí pro ostatní země evropského kontinentu. Právě tak:
Předpokládá-li již první forma průmyslu, velká manufaktura, rozklad pozemkového vlastnictví, pak je
tento rozklad opět podmíněn podřízenějším rozvojem kapitálu, který probíhá ve městech, a to ještě v
nevyvinutých formách (středověkých), a současně působením manufaktury, která rozkvétá v jiných
zemích zároveň s obchodem (tak působí Holandsko na Anglii v 16. a v první polovině 17. století). V těchto
zemích samých tento proces už proběhl a zemědělství už ustoupilo chovu dobytka a obilí se opatřovalo
dovozem ze zaostalých zemí, jako z Polska atd. (zase Holandsko). Je třeba vzít v úvahu, že nové výrobní
síly a výrobní vztahy se nevyvíjejí z ničeho, že nevznikají ani ze vzduchu, ani z lůna ideje, která klade sebe
samu[218] nýbrž že se vyvíjejí uvnitř daného vývoje výroby a převzatých, tradičních vlastnických poměrů a
v protikladu k nim. Jestliže v dovršené buržoazní soustavě každý ekonomický vztah předpokládá jakýkoli
jiný vztah také v buržoazně ekonomické formě a tak všechno, co je kladeno, je současně předpokladem, je
to tak s každou organickou soustavou. Tato organická soustava sama má jako totalita své předpoklady,
[*243] a její vývoj k totalitě spočívá právě <v tom>, že si podřizuje všechny elementy společnosti, nebo že si z
ní vytváří orgány, které jí ještě chybí. Stává se tak totalitou historicky. Vznik této totality tvoří moment
procesu této soustavy, jejího vývoje.[*239] – Na druhé straně, jsou-li uvnitř nějaké společnosti rozvinuty ke
své totalitě moderní výrobní poměry, tj. kapitál, a tato společnost se pak zmocňuje nového území jako
např. v koloniích, shledává, totiž její představitel, kapitalista shledává, že jeho kapitál přestává být
kapitálem bez námezdní práce a že jedním z předpokladů k tomu není jen pozemkové vlastnictví vůbec,
nýbrž moderní pozemkové vlastnictví; pozemkové vlastnictví, které je jako kapitalizovaná renta drahé a
jako takové vylučuje, aby individua bezprostředně obdělávala půdu. Z toho <vyplývá> Wakefileldova
koloniální teorie, podle níž postupovala anglická vláda v praxi v Austrálii. Pozemkový majetek se tu uměle
zdražuje, aby se pracovníci přeměnili v námezdní dělníky, aby se kapitál uplatnil jako kapitál a nová
kolonie se stala produktivní; aby se v ní rozvíjelo bohatství, místo aby se jí, jako v Americe, užívalo k
občasným dodávkám námezdních dělníků. Wakefieldova teorie je pro správné pochopení moderního
pozemkového vlastnictví nesmírně důležitá. – Kapitál jako to, co vytváří pozemkovou rentu, se tedy vrací
zpět k produkci námezdní práce jako svého obecného tvořivého základu. Kapitál vychází z oběhu a klade
práci jako námezdní práci; tak se vytváří a rozvíjí se jako celek, klade pozemkové vlastnictví jako svou
podmínku i jako svůj protiklad. Ukazuje se však, že tím jen vytvořil námezdní práci jako svůj obecný
předpoklad. Tento předpoklad je tedy nyní třeba brát sám pro sebe. Na druhé straně se však moderní
pozemkové vlastnictví samo nejsilněji projevuje v procesu očišťování statků [219] a v přeměně
zemědělských pracovníků v námezdní dělníky. To je dvojí přechod k námezdní práci. To po pozitivní
stránce. Negativně, když už vytvořil pozemkové vlastnictví a tím dosahuje svého dvojího cíle: 1.
průmyslového obdělávání půdy a tím rozvoje produktivní síly půdy; [*244] 2. námezdní práce, tedy
obecného panství kapitálu na venkově – považuje kapitál samu existenci pozemkového vlastnictví za
pouhý přechodný vývoj, který je nutný jako působení kapitálu na staré vztahy pozemkového vlastnictví, a
<je> produktem jejich rozkladu; tento vývoj je však jako takový – když už dosáhl tohoto cíle – jen pouhým
omezením zisku a není vůbec pro výrobu nutný. Kapitál se tedy snaží rozrušit pozemkové vlastnictví jako
soukromé vlastnictví a přenést je na stát. To je negativní stránka. Celou společnost se uvnitř snaží
přeměnit v kapitalisty a námezdní dělníky. Došel-li kapitál už tak daleko, pak je i námezdní práce tak
daleko, že na jedné straně usiluje o odstranění pozemkového vlastníka jako zbytečného stvoření, aby se
vztah zjednodušil, aby se zmírnily daně atd., a to v téže formě, jak to chce buržoa; na druhé straně, aby se
<dělník> zbavil námezdní práce a stal se samostatným výrobcem – pro bezprostřední užitek, vyžaduje
rozbití velkého pozemkového vlastnictví. Pozemkové vlastnictví je tedy negováno ze dvou stran; negace ze
strany kapitálu je jen přeměna formy, aby se kapitál stal jediným vládcem. (Pozemková renta jako
všeobecná státní renta (státní daň), takže buržoazní společnost reprodukuje jiným způsobem středověkou
soustavu, ale jako její úplnou negaci.) Negace ze strany námezdní práce je jen zahalenou negací kapitálu,
tedy i námezdní práce samé. Nyní je ji tedy třeba považovat za nezávislou na kapitálu. Přechod je tedy
dvojí: 1. Pozitivní přechod z moderního pozemkového vlastnictví čili <přechod> kapitálu prostřednictvím
moderního pozemkového vlastnictví k všeobecné námezdní práci; 2. negativní přechod: popření
pozemkového vlastnictví kapitálem, tj. tedy popření samostatné hodnoty kapitálem, tj. právě popření
www.kmbe.cz
Stránka 88
kapitálu sebou samým. Ale jeho popření je námezdní práce. Pak popření pozemkového vlastnictví a jeho
prostřednictvím popření kapitálu ze strany námezdní práce. Tj. námezdní práce, která se chce klást jako
samostatná.][220]
TRH
[Trh, který se zpočátku objevuje v ekonomii jako abstraktní určení, dostává totální podoby.
Především peněžní trh. Ten zahrnuje směnečný trh; vůbec úvěrový trh; tedy peněžní obchod, trh drahých
kovů. [*245] Jako úvěrový peněžní trh se jeví i bankám, například diskont, účel diskontování: úvěrový trh,
směneční prostředkovatelé atd.; ale dál také jako trh všech papírů nesoucích úrok: státní papíry a trh akcií.
Ty se dělí na větší skupiny (za prvé akcie peněžních ústavů samých; akcie bank; papíry akciových bank;
akcie dopravních prostředků (z nich nejvýznamnější železniční akcie; akcie kanálů, paroplavební akcie,
telegrafní akcie, omnibusové akcie); akcie všeobecných průmyslových podniků (hlavně důlní akcie). Dále
akcie dodávky všeobecných potřeb (plynárenské akcie, vodárenské akcie). Skupina různé, na tisíce druhů.
Ke skladování zboží (akcie doků atd.). Různé až do nekonečna, jako <akcie> na akciích založených podniků
průmyslových nebo obchodních společností. A nakonec jako zabezpečení toho všeho akcie pojišťoven
všeho druhu). Jako se trh vcelku dělí zhruba na trh domácí a cizí, tak se vnitřní trh opět dělí na trh
vnitrozemských akcií, státních papírů atd. a zahraničních cizích státních papírů, cizích akcií atd. Tento
vývoj je vlastně součástí <vývoje> světového trhu, což je nejen domácí trh ve vztahu ke všem cizím trhům
existujícím vedle něho, ale zároveň i vnitřní <trh>všech zahraničních trhů jako stálých součástí domácího
trhu. Je to koncentrace peněžního trhu v jednom středisku uvnitř země, zatímco ostatní trhy se spíše
rozptylují podle dělby práce; i zde je však značná koncentrace na hlavní město, je-li zároveň vývozním
přístavem.[*240] – Na rozdíl od peněžního jsou druhé trhy především tak rozmanité jako výrobky a odvětví
výroby a tvoří právě tak rozmanité trhy. Hlavní trhy těchto různých produktů se vytvářejí v centrech,
která jsou centry buď pro dovoz a vývoz, nebo proto, že jsou buď samy centry určité výroby, nebo místy,
kam taková centra bezprostředně dodávají. Od pouhé rozmanitosti přecházejí však tyto trhy ještě k
dalšímu víceméně organickému roztřídění do velkých skupin, které se samy nutně rozpadají podle
základních prvků kapitálu na trh produktů a trh surovin. Výrobní nástroj jako takový nevytváří zvláštní
trh; nástroj je jako takový [*246] přítomen hlavně za prvé v surovinách samých, které se prodávají jako
výrobní prostředek; pak ale zvláště v kovech, protože ty vylučují jakékoli pomyšlení na bezprostřední
spotřebu, a pak v takových produktech, jako je uhlí, olej, chemické látky, které jsou určeny k tomu, aby
zmizely jako doplňkové prostředky výroby. Právě tak barvy, dřevo, farmaceutické výrobky atd. Na základě
toho:
I. Produkty. 1. Obilní trh se svými různými odvětvími. Např. plodinový trh: rýže, ságo, brambory
atd. Tento trh je ekonomicky velmi důležitý; trh současně pro výrobu i pro bezprostřední spotřebu.
2. Trh koloniálního zboží. Káva, čaj, kakao, cukr; koření (pepř, tabák, jamajský pepř, skořice, cassia
lignea, hřebíček, zázvor, muškátový květ, muškátový oříšek atd.); 3. Ovoce. Mandle, rozinky, fíky, švestky,
hrušky, vinné hrozny, pomeranče, citróny atd. Melasy (pro výrobu atd.); 4. Potraviny. Máslo, sýr, slanina,
šunka, sádlo, vepřové maso, hovězí (uzené), ryby atd. 5. Alkoholické nápoje. Víno, rum, pivo atd. II.
Suroviny. 1. Suroviny mechanického průmyslu. Len, konopí, bavlna, hedvábí, vlna, kožešiny, kůže, gutaperča
atd.; 2. Suroviny chemického průmyslu. Potaš, ledek, terpentýn, dusičnan sodný atd. III. Suroviny, které jsou
současně výrobními nástroji. Kovy (měď, železo, cín, zinek, olovo, ocel atd.), dřevo. Surové dřevo. Stavební
dříví. Barevná dřeva. Dříví na stavbu lodí atd. Doplňkové výrobní prostředky a suroviny. Farmaceutické
výrobky a barviva. (Šarlat, indigo atd. Dehet. Lůj, Oleje. Uhlí atd.) Každý produkt musí samozřejmě na trh;
ale skutečně velké trhy, na rozdíl od obchodu v malém, tvoří jen velké produkty pro spotřebu
(ekonomicky je důležitý jen obilní trh, trh čaje, cukru, kávy (do jisté míry trh vína a lihovin vůbec) nebo ty,
které jsou surovinami pro průmysl: trh vlny, hedvábí, dřeva, kovů atd.).[221] Na kterém místě se musí
zařadit abstraktní kategorie trhu, to se uvidí.]
[KAPITALISTICKÝ NÁMEZDNÍ SYSTÉM]
www.kmbe.cz
Stránka 89
[*247]Směna mezi kapitálem a prací. Mzda od kusu. – Hodnota pracovní schopnosti. – Podíl námezdního dělníka na
všeobecném bohatství určen jen kvantitativně. – Ekvivalent dělníka jsou peníze. Tedy vůči kapitálu jako rovný k rovnému. –
Ale účelem jeho směny uspokojení jeho potřeb. Peníze jsou pro něj jen oběžný prostředek. – Spoření, odříkání jako
prostředek k obohacení dělníka. – Nehodnotnost a znehodnocení dělníka podmínkou kapitálu.
Směna dělníka s kapitalistou je prostá směna; každý dostane ekvivalent; jeden peníze, druhý
zboží, jehož cena se přesně rovná penězům, které byly za ně zaplaceny; kapitalista dostává v této prosté
směně užitou hodnotu: disponování cizí prací. Ze strany dělníka – a v této směně se dělník jeví jako
prodavač – je evidentní, že jeho se určení formy poměru týká právě tak málo jako se prodavače jakéhokoli
jiného zboží, nějaké užitné hodnoty, týká užitek, který má z jeho zboží kupec. Prodává pouze disponování
svou prací, která je určitou prací, určitou dovedností atd.
Je úplně lhostejné, co kapitalista s jeho prací dělá, ačkoli ji může použít samozřejmě jen podle její
určenosti, a samo jeho disponování s ní se omezuje jen na určitou práci a na časově určené disponování s
ní (tolik a tolik pracovní doby). Systém placení práce od kusu přináší ovšem zdání, jako by dělník dostával
určitý podíl na výrobku. Je to však jen jiná forma, jak měřit čas (místo aby se řeklo, pracuješ 12 hodin, říká
se, dostaneš tolik a tolik zajeden kus; tj. měříme čas, po který jsi pracoval, na počtu výrobků); to se nás
teď, když posuzujeme obecný vztah, vůbec netýká. I kdyby se kapitalista spokojil pouhou možností
disponovat prací, aniž by nechal dělníka skutečně pracovat, např. aby měl jeho práci jako rezervu atd.
nebo aby zbavil konkurenta této možnosti disponovat (tak jako např. kupují ředitelé divadel zpěvačky na
sezónu, ne proto, aby pro ně zpívaly, nýbrž proto, aby nezpívaly u konkurenčního divadla), proběhla by
úplná směna. V penězích dostává sice dělník směnnou hodnotu, obecnou formu bohatství v určitém
množství, a toto více nebo méně, které dostává, mu zajišťuje větší nebo menší podíl na všeobecném
bohatství. Ale jak se toto více nebo méně, které dostane, určuje, jak se měří množství peněz, které dostane,
to se obecného vztahu týká tak málo, že se to [*248] z něho jako takového nedá vyvodit. Všeobecně vzato
nemůže být směnná hodnota jeho zboží určena způsobem, jímž kupec jeho zboží užívá, nýbrž jen
množstvím zpředmětněné práce, která je v tomto zboží obsažena; zde tedy takovým množstvím práce,
které stojí tolik, aby se mohl produkovat sám dělník. Neboť užitná hodnota, kterou nabízí, existuje jen jako
schopnost, potence jeho tělesnosti; mimo ni nemá jsoucno. Zpředmětněná práce nutná k tomu, aby jak
tělesně uchovala obecnou substanci, při níž existuje jeho pracovní schopnost, tedy jeho samého, tak aby
modifikovala tuto obecnou substanci k rozvoji zvláštní schopnosti, je práce zpředmětněná v této
substanci. Tato práce měří obecně kvantum hodnoty, sumu peněz, kterou dostává ve směně. Další vývoj,
totiž že mzda, tak jako všechna ostatní zboží, se měří pracovní dobou, která je nutná k tomu, aby
produkovala dělníka jako takového, sem ještě nepatří. [222] Směním-li v oběhu nějaké zboží za peníze,
koupím za ně zboží a uspokojím svou potřebu, je akt u konce. Tak je tomu i u dělníka. Ale dělník má
možnost začít tento akt znovu od začátku, protože jeho životnost je zdrojem, z něhož jeho vlastní užitná
hodnota až do určité doby, kdy je spotřebována, vždy znovu vytryskuje a stále stojí proti kapitálu a znovu
začíná tutéž směnu. Jako každé individuum, které je v oběhu jako subjekt, je i dělník držitelem užitné
hodnoty; směňuje ji za peníze, za všeobecnou formu bohatství, ale jen proto, aby je zase směnil za zboží
jako předměty své bezprostřední spotřeby, jako prostředky k uspokojení svých potřeb. Protože směňuje
svou užitnou hodnotu za obecnou formu bohatství, stává se spoluuživatelem obecného bohatství až po
mez, danou svým ekvivalentem – až po kvantitativní mez, která se ovšem zvrací v mez kvalitativní, jako v
každé směně. Není však vázán ani na zvláštní předměty, ani na zvláštní způsob uspokojování. Není
vyloučen kvalitativně – okruh jeho požitků, jen kvantitativně. To ho odlišuje od otroka, nevolníka atd.
Spotřeba působí jistě zpět na výrobu samu; ale toto zpětné působení se týká dělníka v jeho směně stejně
málo jako kteréhokoli jiného prodavače nějakého zboží;‘naopak, z hlediska pouhého oběhu – a ještě
nepředpokládáme [*249] jiný rozvinutý poměr kromě něho – je mimo ekonomický vztah. Už teď však
můžeme mimochodem poznamenat, že relativní, jen kvantitativně, nikoli kvalitativně, a jen kvantitou
kladené kvalitativní omezení okruhu dělníkových požitků také dodává dělníkům jako spotřebitelům (při
dalším výkladu kapitálu je třeba blíže si všimnout vztahu mezi spotřebou a výrobou vůbec) zcela jiného
významu i jako činitelům výroby, než jaký mají a měli např. v antické době nebo ve středověku nebo v Asii.
Ale to sem ještě, jak jsme už řekli, nepatří.[*241] Stejně tak, protože dělník dostává ekvivalent ve formě
peněz, ve formě všeobecného bohatství, chová se v této směně vůči kapitalistovi jako rovný k rovnému,
jako každý jiný směňující; přinejmenším zdánlivě. Fakticky je tato rovnost rušena už tím, že jeho poměr
jako dělníka ke kapitalistovi, jako užitné hodnoty ve formě specificky odlišné od směnné hodnoty, v
protikladu k hodnotě kladené jako hodnota, je pro tuto zdánlivě jednoduchou směnu již předpokládán; že
je tedy už v poměru, který je jinak ekonomicky určen – mimo poměr směny, v níž je povaha užitné
www.kmbe.cz
Stránka 90
hodnoty, zvláštní užitná hodnota zboží jako takového, lhostejná. Toto zdání existuje ostatně z jeho strany a
do jisté míry i z druhé strany jako iluze, a proto také podstatně modifikuje jeho poměr na rozdíl od
poměru, v němž je pracovník v jiných společenských způsobech výroby. Ale podstatné je, že účelem směny
je pro něj uspokojování jeho potřeby. Předmětem jeho směny je bezprostřední předmět potřeby, ne
směnná hodnota jako taková. Dostává sice peníze, ale jen v jejich určení jako mince; tj. jen jako sebe samo
rušící a pomíjející prostředkování. Nesměňuje tedy směnnou hodnotu, bohatství, nýbrž životní prostředky,
předměty k zachovávání svého života, k uspokojování svých potřeb vůbec, fyzických, sociálních atd. Je to
určitý ekvivalent v životních prostředcích, ve zpředmětněné práci, měřený výrobními náklady na jeho
práci. Na výměnu dává dělník disponování touto prací. Na druhé straně je pravda, že dokonce i uvnitř
prostého oběhu se mince stává [*250] penězi, a že tedy, pokud ve směně dostává minci – může tuto minci
proměnit v peníze, když je hromadí atd., když je vyjme z oběhu; fixuje minci jako obecnou formu bohatství,
místo jako mizející směnný prostředek. Z tohoto hlediska se tedy dá říci, že ve směně dělníka s kapitálem
je dělníkovým objektem – a tedy pro něho i produktem směny ne životní prostředek, ale bohatství, ne
zvláštní užitná hodnota, ale směnná hodnota jako taková. Dělník by podle toho mohl udělat ze směnné
hodnoty svůj vlastní produkt jen tak, jak se vůbec jedině může bohatství projevovat jako produkt prostého
oběhu, v němž se směňují ekvivalenty; totiž tak, že substanciální uspokojení obětuje formě bohatství, tedy
že si odříkáním, šetřením, uskrovňováním své spotřeby vezme z oběhu méně, než kolik do něho dá statků.
To je jediná možná forma obohacování, která je dána samým oběhem. Odříkání by se pak mohlo
projevovat i v aktivnější formě, která není dána v prostém oběhu, že si totiž větší měrou odříká odpočinek,
že si vůbec odříká své bytí odloučeně od svého bytí jako dělníka, a je co nejvíce jen dělníkem; že tedy
častěji obnovuje akt směny nebo ho kvantitativně protahuje, tedy pílí.[223] Proto se tedy i v dnešní
společnosti vznáší požadavek píle a zejména také šetření, odříkání ne na kapitalisty, ale na dělníky, a
vznášejí jej zejména kapitalisté. Právě současná společnost vznáší paradoxní požadavek, aby si odříkal ten,
u něhož je předmět směny životním prostředkem, a ne ten, pro něhož znamená obohacování. Iluze, že si
kapitalisté fakticky „odříkali“ – a tak že se stali kapitalisty – což je požadavek a představa, která měla
vůbec smysl jen v dřívější době, kdy se kapitál vytvářel z feudálních atd. poměrů – se už vzdali všichni
zodpovědní moderní ekonomové.[224] Dělník má šetřit a už se nadělalo hodně hluku se spořitelnami atd.
(Co se týče spořitelen, přiznávají mimochodem už i ekonomové, že jejich vlastním cílem také není
bohatství, ale účelnější rozdělení výdajů, takže dělníci ve stáří, nebo když přijdou nemoci, krize atd.,
nejsou odkázáni na chudobince, stát nebo žebrotu (jedním slovem že nepřipadnou na obtíž dělnické třídě
samé a zvláště ne kapitalistům a nežijí na jejich účet, tedy spoří pro kapitalisty; snižují pro [*251] ně výrobní
náklady). Ale žádný ekonom nepopře, že kdyby dělníci obecně, tedy jako dělníci (co dělá nebo může dělat
jednotlivý dělník na rozdíl od svého genus, může existovat právě jen jako výjimka, ne jako pravidlo,
protože to není v určení vztahu samého), kdyby tedy zpravidla plnili tyto požadavky (bez ohledu na to, jak
by tím uškodili všeobecné spotřebě – výpadek by byl obrovský – tedy také výrobě, také počtu a množství
směn, které by mohli uzavřít s kapitálem, tedy také sobě samým jako dělníkům), znamenalo by to použít
prostředků, které by rušily svůj vlastní účel, a které by dělníka nutně degradovaly na úroveň Ira, na
úroveň nádeníka, jemuž se jediným předmětem a účelem jeho směny s kapitálem jeví pouhé zvířecí
minimum potřeb, životních prostředků. Kdyby dělník učinil svým cílem bohatství místo užitné hodnoty,
nejen že by bohatství nedosáhl, ale ještě k tomu by přišel při koupi i o užitnou hodnotu. Protože zpravidla
by maximum píle, práce a minimum spotřeby – a to je maximum jeho odříkání a jeho snahy dělat peníze –
nemohlo vést k ničemu jinému, než že by za maximum práce dostal minimum mzdy. Svým úsilím by jen
snížil všeobecné niveau výrobních nákladů na svou vlastní práci a tím i její všeobecnou cenu. Dělník může
silou vůle, fyzickou silou a vytrvalostí, lakotou atd. přeměnit svou minci v peníze jen výjimečně, jen jako
výjimka ze své třídy a z obecných podmínek svého jsoucna. Kdyby se všichni nebo většina dělníků
předháněli v píli (pokud je píle v moderním průmyslu vůbec ponechána jejich dobré vůli, což se v
nejdůležitějších a nejrozvinutějších výrobních odvětvích neděje), pak by nezmnožili hodnotu svého zboží,
nýbrž jen jeho kvantitu; tedy požadavky, které jsou na ně kladeny jako na užitnou hodnotu. Kdyby všichni
šetřili, všeobecné snížení mezd by je zase přivedlo na správnou cestu; neboť všeobecné spoření by
kapitalistům ukázalo, že mzdy jsou všeobecně příliš vysoké, že dělníci dostávají za své zboží, za možnost
disponovat jejich prací, víc než ekvivalent; protože podstatou jednoduché směny – a v tomto vztahu jsou
dělníci ke kapitálu-je to, že žádný nedává do oběhu víc, než z něho bere; ale že z něho také může vzít jen
tolik, kolik do něho dal. Jednotlivý dělník může [*252] být pilnější než průměr, pilnější než musí být, aby žil
jako dělník, jen proto, že někdo jiný je pod tímto průměrem, je línější; může šetřit jen poněvadž a jestliže
někdo jiný plýtvá; to nejvyšší, k čemu to se svou spořivostí může v průměru přivést, je to, že může lépe
snášet vyrovnávání cen – nižší a vyšší ceny, jejich koloběh; tedy že může jen účelněji rozdělovat své
www.kmbe.cz
Stránka 91
požitky, nemůže dosáhnout bohatství. A to je také ten pravý požadavek kapitalistů. Dělníci si mají v
dobách, kdy jdou obchody, ušetřit tolik, aby mohli ve špatných časech jakžtakž žít, přečkat omezenou
pracovní dobu nebo snížení mezd atd. (Mzda by pak klesla ještě víc.) Tedy požadavek, aby se stále drželi
na minimu životních požitků a ulehčovali kapitalistům krize atd. Aby sebe jako pouhý pracovní stroj a své
opotřebování pokud možno platili sami.[225] I když necháme stranou úplné zezvířečtění, k němuž by to
vedlo – a takové zezvířečtění by samo znemožnilo byť jen se pokoušet o získání bohatství ve všeobecné
formě, jako peněz, jako nahromaděných peněz (a podíl, který má dělník na vyšších, i duchovních požitcích,
činnost pro jeho vlastní zájmy, odbírání novin, návštěvy přednášek, výchova dětí, rozvíjení vkusu atd., jeho
jediná účast na civilizaci, jíž se liší od otroka, je ekonomicky možná jen tím, že okruh svých požitků
rozšiřuje v dobách, kdy jdou obchody, tedy v dobách, kdy je šetření do jisté míry možné), i když to tedy
necháme stranou, mohl by, kdyby šetřil opravdu asketicky a hromadil tak prémie pro lumpenproletariát,
darebáky atd., které by rostly v poměru k poptávce, své úspory – kdyby přesáhly míru vkladů obvyklou v
oficiálních spořitelnách, které mu platí minimální úrok, aby kapitalisté mohli z jejich úspor vytěžit velké
úroky, nebo aby je pohltil stát, čímž dělník jen zvětšuje moc svých nepřátel a svou vlastní závislost – mohl
by tedy své úspory konzervovat a učinit je plodnými jen tak, že by je uložil do banky, takže později v
dobách krize by své vklady zase ztratil, kdežto v dobách prosperity by si odříkal jakýkoli životní požitek,
aby zvětšoval moc kapitálu; v každém případě by tedy spořil pro kapitál, ne pro sebe.
Ostatně – pokud to všechno není jen pokrytecká fráze měšťácké [*253] „filantropie“, které jde vůbec
jen o to nakrmit dělníka „bohabojnými přáními“[226] – každý kapitalista sice žádá, aby jeho dělníci šetřili,
žádá to však jen od svých dělníků, protože stojí proti němu jako dělníci; ani za nic to však nechce po
ostatním světě dělníků, protože ti stojí proti němu jako spotřebitelé. Přes všechny „bohabojné“ řeči
používá všech možných prostředků, aby je přiměl k větší spotřebě, vymýšlí nová lákadla pro svá zboží,
snaží se jim vemluvit nové potřeby atd. Právě tato stránka poměru mezi kapitálem a prací je podstatným
civilizačním momentem, na ní spočívá dějinná oprávněnost, ale také současná moc kapitálu. [*242] (Poměr
mezi výrobou a spotřebou vyložit až v části: Kapitál a zisk atd.) (nebo také v části Akumulace a
konkurence kapitálů).[*243] To všechno jsou ostatně exoterické úvahy a jsou na místě potud, pokud se
dokáže, že požadavky licoměrné měšťácké filantropie se samy sebou vyvracejí, a tedy potvrzují právě to,
co chtěly popírat, že totiž při směně mezi dělníkem a kapitálem se dělník ocitá ve vztahu prostého oběhu,
že tedy nedostává bohatství, ale jen životní prostředky, užitné hodnoty pro bezprostřední spotřebu. Že je
tento požadavek v rozporu se vztahem samým, to vyplyne už z pouhé úvahy (o požadavku, který se v
poslední době často dost samolibě vznáší, aby dělníci dostávali jistý podíl na zisku, promluvíme v oddíle
mzda; kromě zvláštní prémie, která může dosáhnout svého cíle jen jako výjimka z pravidla a v praxi, pokud
tato praxe stojí za zmínku, se také fakticky omezuje na kupování jednotlivých dohlížitelů v zájmu
zaměstnavatele proti zájmu jejich třídy; nebo na příručí atd., zkrátka nezahrnuje už prosté dělníky, a také
už ne obecný vztah; nebo je to zvláštní způsob, jak napalovat dělníky a zadržovat jim část jejich mzdy v
pochybné formě zisku závislého na stavu podniku) [227], že nemá-li dělníkovo spoření zůstat pouhým
produktem oběhu – uspořené peníze mohou být uskutečněny jen tak, že se dříve nebo později smění za
substanciální obsah bohatství, za požitky – musely by se nahromaděné peníze samy stát kapitálem, tj.
musely by kupovat [*254] práci, musely by se k práci chovat jako k užitné hodnotě. Toto spoření
předpokládá tedy opět práci, která není kapitálem, a předpokládá, že se práce stala svým opakem – neprací. Aby se úspora stala kapitálem, předpokládá sama práci jako ne-kapitál proti kapitálu; tedy
protiklad, který má být v nějakém bodě zrušen, nastolit v jiném bodě. Kdyby tedy už v původním vztahu
nebyla předmětem a produktem směny dělníkovy – jako produkt pouhé směny to nemůže být jiný produkt
– užitná hodnota, životní prostředek, uspokojení bezprostřední potřeby, stažení ekvivalentu z oběhu,
ekvivalentu, který je do něho vložen, aby byl likvidován spotřebou – pak by práce nestála proti kapitálu
jako práce, jako ne-kapitál, ale jako kapitál. Ale také kapitál nemůže stát proti kapitálu, nestojí-li proti
kapitálu práce, protože kapitál je kapitálem jen jako ne-práce; v tomto protikladném vztahu. Rušil by se
tedy pojem a vztah kapitálu samého. Nikdo nebude jistě popírat, že jsou poměry, za nichž vlastníci, kteří
sami pracují, mezi sebou směňují. Takové poměry však nejsou poměry společnosti, za nichž existuje
rozvinutý kapitál jako takový, jeho rozvoj je proto také ve všech bodech likviduje. Jako kapitál se kapitál
může klást jen proto, že klade práci jako ne-kapitál, jako ryzí užitnou hodnotu. (Jako otrok má pracovník
směnnou hodnotu, hodnotu; jako svobodný dělník nemá hodnotu; hodnotu má jen disponování jeho prací,
které se uskutečňuje směnou s ním. Dělník nestojí proti kapitalistovi jako směnná hodnota, ale kapitalista
tak stojí proti němu. Jeho nehodnotnost a znehodnocení jsou předpokladem kapitálu a podmínkou
svobodné práce vůbec.[*244] Linguet to pokládá za krok zpět;[228] zapomíná, že tím je dělník kladen formálně
jako osoba, že je pro sebe ještě něco mimo svou práci a že svůj životní projev zcizuje jen jako prostředek
www.kmbe.cz
Stránka 92
pro svůj vlastní život. Pokud má dělník jako takový směnnou hodnotu, nemůže existovat průmyslový
kapitál jako takový, nemůže tedy vůbec existovat rozvinutý kapitál. Proti tomuto kapitálu musí stát práce
jako ryzí užitná hodnota, kterou nabízí její držitel jako zboží za kapitál, za její [*255] směnnou hodnotu
<minci>, která se ovšem v rukou dělníka uskutečňuje jen ve svém určení jako všeobecný směnný
prostředek; jinak mizí.) Dobrá. Dělník je tedy jen ve vztahu prostého oběhu, jednoduché směny a dostává
za svou užitnou hodnotu jen minci; životní prostředky; ale zprostředkovaně. Tato forma zprostředkování
je, jak jsme viděli, pro tento vztah podstatná a charakteristická. [*245] Že může dělník postoupit dál k
přeměně mince v peníze – ke spoření, to právě jen dokazuje, že jeho vztah je vztahem prostého oběhu;
může spořit více nebo méně; ale za tuto hranici se nedostane; to, co uspořil, může uskutečnit jen tak, že
dočasně rozšíří okruh svých požitků. Důležité je – a působí to na určení vztahu samého – že produktem
jeho směny jsou peníze, a proto jej všeobecné bohatství jako iluze žene kupředu; činí z něho
průmyslového (dělníka). Současně se tím, a to nejen formálně, vytváří pole působnosti pro svévolnost v
uskuteč…[*246]
Kapitál je vůči dělníku jen věcné násilí. Bez osobní hodnoty. – Rozdíl od poskytování služby. – Dělníkův cíl při
směně s kapitálem. – Spotřeba. Musí začínat stále znovu: Práce jako dělníkův kapitál. (Pracovní schopnost jako kapitál!)
Mzda není produktivní.
[*247]...jsou
procesy téhož subjektu; tak např.: substance oka je kapitál vidění atd. Podobné
beletristické fráze, které podle nějaké analogie zařadí cokoli pod cokoli, se mohou dokonce zdát
duchaplnými, vysloví-li se poprvé, a to tím víc, čím víc ztotožňují věci naprosto rozdílné. Opakují-li se, a
dokonce samolibě, jako výroky, které mají vědeckou hodnotu, jsou prostě hloupé. Jsou dobré jen pro
beletrizující lakýrníky a prázdné žvanily, kteří přikrašlují všechny vědy hnusně růžovou polevou.
Skutečnost, že práce je pro dělníka vždy znovu zdrojem [*256] směny, pokud je schopný práce –, totiž nikoli
zdrojem směny vůbec, nýbrž směny s kapitálem – je obsažena už v samém určení pojmu, že prodává jen
časové disponování se svou prací, že tedy může zase znovu začít směnu, jakmile přijal příslušnou míru
látky, aby mohl znovu reprodukovat svůj životní projev. [229] Místo aby se tomu tak podivovali – a místo
aby kapitálu přičítali jako velkou zásluhu, že dělník vůbec žije, tedy že může denně opakovat určité životní
procesy, když se vyspal a dosyta najedl – měli by ti lakýrující sykofanti buržoazní ekonomie věnovat
pozornost spíš tomu, že po ustavičně opakované práci má dělník ke směně stále jen svou živou,
bezprostřední práci samu. Samo opakování je ve skutečnosti jen zdánlivé. Za kapitál směňuje celou svou
pracovní schopnost, kterou vydá dejme tomu za 20 let. Místo aby mu ji kapitál zaplatil najednou, platí mu ji
po dávkách, tak jak mu ji dělník dává k dispozici, např. týdně. To tedy absolutně nic nemění na povaze věci
a neopravňuje to k ničemu jinému než k závěru, že – poněvadž dělník musí napřed 10–12 hodin spát, než
je schopen opakovat svou práci pro kapitál a svou směnu s kapitálem – je práce jeho kapitál.[230] Fakticky
je tedy jako kapitál pojímána mez, přerušení jeho práce, to, že není perpetuum mobile. Boj za zákon o
desetihodinové pracovní době atd. dokazuje, že kapitalista si nepřeje nic jiného, než aby dělník své dávky
životní síly vydával pokud možno bez přerušování. Přicházíme teď k druhému procesu, který představuje
vztah mezi prací a kapitálem po této směně. Chtěli bychom jen ještě dodat, že sami ekonomové vyjadřují
tuto větu takto: že mzda není produktivní. Být produktivní u nich ovšem znamená produkovat bohatství.
Protože mzda je však produktem směny mezi dělníkem a kapitálem – a jediným produktem, který je
kladen v tomto aktu samém připouštějí, že dělník v této směně neprodukuje bohatství, ani pro kapitalistu,
protože placení peněz za užitnou hodnotu – a toto placení je jedinou funkcí kapitálu v tomto vztahu –
znamená pro něho ztrátu bohatství, ne jeho vytváření, a snaží se také platit co nejméně; ani pro dělníka,
neboť mzda mu opatřuje jen životní prostředky, uspokojování individuálních potřeb, více nebo méně – ale
nikdy obecnou [*257] formu bohatství, nikdy bohatství. Ani to udělat nemůže, protože obsah zboží, které
dělník prodává, nijak nestaví toto zboží nad obecné zákony oběhu: prostřednictvím hodnoty, kterou vrhá
do oběhu, prostřednictvím mince dostat ekvivalent v nějaké jiné užitné hodnotě, kterou spotřebuje.
Taková operace ovšem nemůže nikdy obohacovat, musí svého vykonavatele přivést na konci procesu
právě tam, kde byl na začátku. To, jak už jsme viděli, nijak nevylučuje, ba spíše implikuje, že okruh jeho
bezprostředních uspokojovaných potřeb je schopen jistého zužování nebo rozšiřování.[*248] Na druhé
straně, kdyby kapitalista – který v této směně ještě vůbec nepředstavuje kapitál, ale jen peníze – opakoval
tento akt stále znovu – byly by jeho peníze brzy stráveny dělníkem a promrhal by je za řadu jiných
užitečností, spravování kalhot, čištění bot – zkrátka za poskytnutí služeb, které by přijal. V každém
případě by opakování této operace bylo přesně odměřeno hranicí měšce. Neobohacovalo by ho pak o nic
víc než peněžní výdaje za jiné užitné hodnoty pro jeho drahou osobu, které mu, jak známo, všechny
dohromady nic nenesou, naopak ho něco stojí.[*249]
www.kmbe.cz
Stránka 93
[ZVRAT V ZÁKONU PŘIVLASTŇOVÁNÍ]
Směna mezi kapitálem a prací patří k jednoduchému oběhu, neobohacuje dělníka. – Odloučení práce od
vlastnictví je předpokladem této směny. Absolutní chudoba práce jako předmět, obecná možnost bohatství jako subjekt.
Práce bez zvláštní určenosti stojí proti kapitálu.
Může se zdát zvláštní, když – protože v poměru mezi prací a kapitálem, a také v tomto prvním
poměru směny mezi oběma, kupuje dělník směnnou hodnotu a kapitalista užitnou hodnotu, přičemž práce
nestojí proti kapitálu jako nějaká užitná hodnota, ale jako užitná hodnota vůbec – má kapitalista dostat
bohatství, a dělník jen nějakou užitnou hodnotu, která se rozplyne ve spotřebě. [Pokud se to týká
kapitalisty, vyložíme to až při druhém procesu.] To vypadá jako dialektika, která se zvrací v pravý opak
toho, co se dalo čekat. Ale [*258] podíváme-li se na to blíže, ukáže se, že dělník, který směňuje své zboží,
prodělává v procesu směny formu Z – P – P – Z. Vycházíme-li v oběhu od zboží, od užitné hodnoty jako
principu směny, dostaneme se nutně zase znovu ke zboží, protože peníze se jeví jen jako mince, a jako
směnný prostředek jsou jen pomíjivým prostředkováním; zboží jako takové, když už opsalo svůj koloběh,
je však jako přímý objekt potřeby spotřebováno. Na druhé straně reprezentuje kapitál P – Z – Z – P;
protikladný moment.
Odloučení vlastnictví od práce se jeví jako nutný zákon této směny mezi kapitálem a prací. Práce,
kladená jako ne-kapitál jako takový, jest: 1. Ne-zpředmětněná práce, pojatá negativně (sama ještě
předmětná; nepředmětné samo v objektivní formě). Jako taková je ne-surovina, ne-pracovní nástroj, nehrubý produkt: práce odloučená od všech svých pracovních prostředků a pracovních předmětů, od
veškeré své objektivity. Živá práce, existující jako abstrakce od těchto momentů své reálné skutečnosti
(právě tak ne-hodnota); toto úplné oproštění, veškeré objektivity zbavená, čistě subjektivní existence
práce. Práce jako absolutní chudoba: chudoba ne jako nedostatek, ale jako úplné vyloučení předmětného
bohatství. Čili také jako existující ne-hodnota vůbec a proto čistě předmětná užitná hodnota, existující bez
prostředkování, může tato předmětnost být jen předmětností neodloučenou od osoby: může být jen
předmětností, která spadá vjedno se svou bezprostřední životností. Protože je tato předmětnost čistě
bezprostřední, je právě tak bezprostředně ne-předmětností. Jinými slovy: není to předmětnost, která by
spadala mimo bezprostřední jsoucno individua samého. 2. Ne-zpředmětněná práce, ne-hodnota, pojatá
pozitivně, čili negativita, vztahující se sama na sebe, je ne-zpředmětněná, tedy nepředmětná, tj. subjektivní
existence práce samé. Práce nikoli jako předmět, nýbrž jako činnost; ne jako by sama byla hodnotou, ale
jako živoucí zdroj hodnoty. Všeobecné bohatství, na rozdíl od kapitálu, v němž existuje předmětně, jako
skutečnost, jako jeho všeobecná možnost, která se osvědčuje jako taková v akci. Není v tom tedy vůbec
žádný rozpor, či naopak, je to věta, která si v každém směru odporuje, že práce je na jedné straně absolutní
[*259] chudoba jako předmět, na druhé straně všeobecná možnost bohatství jako subjekt a jako činnost, <tyto
věty> se vzájemně podmiňují a vyplývají z podstaty práce, která je jako protiklad, jako protikladné jsoucno
kapitálu kapitálem předpokládána, a na druhé straně sama předpokládá kapitál.[*250]
Poslední věc, na kterou je třeba ještě upozornit u práce, která stojí proti kapitálu, je to, že práce
jako užitná hodnota vůbec, která stojí proti penězům kladeným jako kapitál, není ta nebo ona práce, nýbrž
práce vůbec, abstraktní práce; absolutně lhostejná vůči své zvláštní určenosti, ale schopná jakékoli
určenosti. Zvláštní substanci, v níž existuje určitý kapitál, musí samozřejmě odpovídat práce jako zvláštní
práce; ale protože kapitál jako takový je lhostejný k jakékoli zvláštnosti své substance a protože je právě
tak totalitou této substance i abstrakcí od všech jejích zvláštností, má práce, která stojí proti němu, sama
subjektivně tutéž totalitu a abstraktnost.[231] Např. v cechovní, řemeslnické práci, kde má sám kapitál ještě
omezenou formu, kde je ještě ponořen do určité substance, kde tedy ještě není jako kapitál jako takový,
jeví se i práce ještě jako ponořená do své zvláštní určenosti: ne v totalitě a abstraktnosti, jako práce vůbec,
jak stojí proti kapitálu.[*251] To znamená, že práce je sice v každém jednotlivém případě určitou prací; ale
kapitál se může postavit proti jakékoli určité práci; δυνάμει[*252] proti němu stojí totalita všech prací, a je
náhodné, která právě proti němu stojí. Na druhé straně je dělník sám absolutně lhostejný k určenosti své
práce; ta pro něj nemá význam jako taková, nýbrž jen pokud je vůbec prací a jako taková užitnou
hodnotou pro kapitál. Jeho ekonomický charakter tedy spočívá v tom, že je nositelem práce jako takové –
tj. práce jako užitné hodnoty pro kapitál; je dělníkem v protikladu ke kapitalistovi. Takový není charakter
řemeslníka, člena cechu atd., jejichž ekonomický charakter spočívá právě v určenosti jejich práce a v
poměru k určitému mistru atd. Tento ekonomický poměr – charakter, [*260] který mají kapitalista a dělník
jako extrémy výrobního vztahu se tedy rozvíjí o to ryze ji a adekvátněji, čím víc ztrácí práce jakýkoli
www.kmbe.cz
Stránka 94
charakter dovednosti; čím víc se stává její zvláštní obratnost něčím abstraktním, lhostejným, a čím víc se
stává čistě abstraktní činností, čistě mechanickou, a proto lhostejnou vůči své zvláštní formě indiferentní
činností; pouze formální činností čili, což je totéž, pouze látkovou činností, činností vůbec, lhostejnou k
formě. Tak se tady zase ukazuje, jak se zvláštní určenost výrobního poměru, kategorie – zde kapitálu a
práce – stává pravdou teprve s vývojem zvláštního materiálního způsobu výroby a zvláštního stupně
vývoje průmyslových výrobních sil.[*253]
(Tento bod vůbec při tomto poměru zvlášť vyložit, později, protože je tu již kladen v poměru
samém, zatímco u abstraktních určení, směnné hodnoty, oběhu, peněz, patří ještě spíše do naší subjektivní
reflexe.)
[KAPITALISTICKÝ PRACOVNÍ PROCES]
Pracovní proces přijatý do kapitálu (kapitál a kapitalista)
2. Přecházíme teď ke druhé stránce procesu.[*254] Směna mezi kapitálem čili kapitalistou a
dělníkem je hotova, pokud jde vůbec o proces směny. Teď přichází vztah kapitálu k práci jako jeho užitné
hodnotě. Práce není jen užitná hodnota, která stojí proti kapitálu, nýbrž je i užitnou hodnotou vůbec
kapitálu samého. Jako nebytí hodnot zpředmětněných je práce jejich bytím jako nezpředmětněných, jejich
ideálním bytím; <je> možností hodnot, a jako činnost <je>zhodnocováním. Vůči kapitálu je pouhou
abstraktní formou, pouhou možností činnosti, která klade hodnoty, a existuje v tělesnosti dělníka jen jako
schopnost, jako potence. Ale když se kontaktem s kapitálem dostane do skutečné činnosti – sama od sebe
k tomu dojít nemůže, protože je bezpředmětná – stává se skutečnou činností, která klade hodnoty,
produktivní činností. Pokud jde o kapitál, může činnost spočívat vůbec jen v reprodukci sebe sama – v
uchování a zmnožení sebe sama jako skutečné [*261] a účinné hodnoty, ne hodnoty pouze myšlené, jako v
penězích jako takových. Směnou s dělníkem si kapitál přisvojil práci samu; ta se stala jedním z jeho
momentů, které nyní působí jako oplodňující životnost na jeho pouze jsoucí a tedy mrtvou předmětnost.
Kapitál jsou peníze (směnná hodnota kladená pro sebe), ale ne už peníze jako existující ve zvláštní
substanci a tedy vyloučené z ostatních substancí směnných hodnot a existující mimo ně, nýbrž jako
uchovávající své ideální určení ve všech substancích, ve směnných hodnotách jakékoli formy a způsobu
jsoucna. Pokud kapitál, jako peníze existující ve všech zvláštních formách zpředmětněné práce, vstupuje
do procesu s nezpředmětněnou, nýbrž s živou prací, existující jako proces a akt, je především tímto
kvalitativním rozdílem substance, v níž existuje, od formy, v níž nyní existuje také jako práce. Kapitál sám
se stává procesem tohoto rozlišování a rušení tohoto rozlišování. Práce je ferment, který je do něho vržen
a nyní v něm vyvolává kvašení. Na jedné straně musí být předmětnost, v níž existuje, zpracována, tj.
strávena prací, na druhé straně musí být zrušena pouhá subjektivita práce jako pouhé formy a musí být
zpředmětněna v materiálu kapitálu. Vztah kapitálu k práci co do jeho obsahu, <vztah> zpředmětněné
práce k práci živé – v tomto vztahu, v němž se kapitál jeví vůči práci jako pasívní, vstupuje do vztahu k
práci jako formující činnost jeho pasívní jsoucno, a to jako zvláštní substance – může být vůbec jen
vztahem práce k její předmětnosti, k její látce – (to je třeba rozebrat už v první kapitole, která musí
předcházet kapitole o směnné hodnotě a musí pojednávat o výrobě všeobecně) [*255] – a vzhledem k práci
jako činnosti má látka, zpředmětněná práce, jen dva vztahy, vztah suroviny, tj. neformované látky, pouhého
materiálu pro činnost kladoucí formu, účelnou činnost práce, a vztah pracovního nástroje, který je sám
předmětným prostředkem, jejž subjektivní činnost sama vkládá mezi sebe a předmět jako svůj vodič. [232]
Určení jako produktu, které sem ekonomové vnášejí, sem jako určení odlišné od suroviny a pracovního
nástroje ještě vůbec nepatří. Projevuje [*262] se jako výsledek, nikoli jako předpoklad procesu mezi pasívním
obsahem kapitálu a prací jako činností. Jako předpoklad není produkt nějaký poměr předmětu k práci,
který by se odlišoval od suroviny a pracovního nástroje, protože surovina a práce jako substance hodnot
jsou už samy zpředmětněnou prací, produkty. Substance hodnoty vůbec není zvláštní přírodní substance,
ale zpředmětněná práce. Ta sama se opět ve vztahu k živé práci projevuje jako surovina a pracovní nástroj.
Uvažujeme-li pouhý akt výroby o sobě, může se zdát, že se pracovní nástroj a surovina vyskytuje v
přírodě, takže stačí si je přisvojit, tj. učinit z nich předmět a prostředek práce, což samo není pracovní
proces. Vůči nim se tedy produkt jeví jako něco kvalitativně jiného a je pak produktem nejen jako výsledek
práce, prováděné nějakým nástrojem v látce, nýbrž jako první zpředmětnění práce vedle nich. Jako
součásti kapitálu jsou však surovina a pracovní nástroj samy již zpředmětněnou prací, tedy produktem.
Tím však tento vztah není ještě vyčerpán. Protože např. ve výrobě, v níž neexistují směnné hodnoty a tedy
www.kmbe.cz
Stránka 95
ani kapitál, se může produkt práce stát prostředkem a předmětem nové práce. Například v zemědělství,
které produkuje čistě pro užitnou hodnotu. Lovcův luk, rybářova síť, zkrátka nejjednodušší poměry
předpokládají již produkt, který přestává platit za produkt a stává se surovinou nebo zejména výrobním
nástrojem, neboť to je vlastně první specifická forma, v níž se produkt projevuje jako prostředek
reprodukce. Tento vztah tedy naprosto nevyčerpává poměr, v němž se surovina a pracovní nástroj objevují
jako momenty kapitálu samého. Ekonomové do toho ostatně vnášejí ještě ve zcela jiném vztahu produkt
jako třetí prvek substance kapitálu. Je produktem, pokud má určení vystupovat jak z výrobního procesu,
tak z oběhu a být bezprostředně předmětem individuální spotřeby, být approvisionnement,jak to nazývá
Cherbuliez.[233] Totiž výrobky, které jsou předpokladem toho, aby dělník žil jako dělník a byl schopen žít
během výroby, než se vytvoří nový výrobek. Že držitelem této schopnosti je kapitalista, to je dáno tím, že
všechny prvky kapitálu jsou peníze a jako takové mohou být ze sebe jako všeobecné formy bohatství
přeměněny v látku tohoto bohatství, ve spotřební předmět.
[*263]Approvisionnement ekonomů se tedy týká jen dělníků; tj. jsou to ve formě spotřebních
předmětů, ve formě užitné hodnoty vyjádřené peníze, které dostávají dělníci od kapitalisty v aktu směny
mezi oběma <stranami>. Ale to patří do prvního aktu.[*256] Do jaké míry je tento první akt ve vztahu k
druhému, o to zde ještě nejde. Jediné rozdvojení, které je kladeno samým výrobním procesem, je původní
rozdvojení, kladené samým rozdílem mezi předmětnou a živou prací, tj. mezi surovinou a pracovním
nástrojem. Že ekonomové směšují tato určení, to je úplně v pořádku, protože oba momenty vztahu mezi
kapitálem a prací musejí směšovat a nesmějí trvat na specifickém rozdílu mezi nimi.
Tedy: Surovina se spotřebovává tím, že se přeměňuje, formuje prací, a pracovní nástroj se
spotřebovává tím, že se ho užívá v tomto procesu, že se spotřebovává. Na druhé straně se právě tak
spotřebovává práce, a to tím, že se jí užívá, že se uvádí do pohybu a že se tak vydává určité kvantum
svalové síly atd. dělníka, čímž se tento dělník vyčerpává. Ale práce se nejen spotřebovává, současně se
také z formy činnosti fixuje ve formě předmětu, klidu, materializuje se; jako přeměna v předmětu mění
práce svou vlastní podobu a stává se z činnosti bytím. Konec procesu je produkt, v němž se surovina jeví
jako něco, co je spojeno s prací, a pracovní nástroj se z pouhé možnosti rovněž přeměnil ve skutečnost tím,
že se stal skutečným vodičem práce, ale že přitom sám byl – v důsledku svého mechanického nebo
chemického vztahu k pracovnímu materiálu – pohlcen ve své klidové formě. Všechny tři momenty
procesu, materiál, nástroj, práce se spojují v jediný neutrální výsledek – v produkt.[*257] V produktu jsou
současně reprodukovány momenty výrobního procesu, které v něm byly spotřebovány. Celý proces se
tedy jeví jako produktivní spotřeba,[*258] tj. jako spotřeba, která ani nekončí v nicotě, ani v pouhé
subjektivaci předmětného, nýbrž která je sama opět kladena jako předmět.[234] Pohlcování není prosté
pohlcování látkového, nýbrž pohlcování samého pohlcování; v rušení látkového [*264] <je zahrnuto> rušení
tohoto rušení a tedy jeho kladení. Činnost, která dává formu, pohlcuje předmět a pohlcuje sebe samu, ale
pohlcuje jen danou formu předmětu, a to proto, aby jej kladla v nové předmětné formě, a sebe samu
pohlcuje jen ve své subjektivní formě jako činnost. Pohlcuje to, co je na předmětu předmětné – lhostejnost
vůči formě – a to, co je na činnosti subjektivní; formuje předmět, materializuje činnost. Jako produkt je
však výsledkem výrobního procesu užitná hodnota.
Uvážíme-li nyní výsledek, k němuž jsme zatím dospěli, zjistíme:
Za prvé: Přisvojením, vtělením práce do kapitálu – peníze, tj. akt nakupování možnosti disponovat
dělníkem se tady jeví jen jako prostředek, který má tento proces přivodit, ne jako moment sebe sama –
začíná kapitál kvasit a stává se procesem, výrobním procesem, v němž má jako totalita, jako živá práce
vztah k sobě samému nejen jako zpředmětněná práce, ale – protože je zpředmětněna – <jako> pouhý
předmět práce.[*259]
Za druhé: V prostém oběhu byla substance zboží a peněz sama pro určení formy lhostejná, tj.
pokud zboží a peníze zůstávaly momenty oběhu. Zboží, pokud šlo o jeho substanci, vypadlo z
ekonomického poměru jako předmět spotřeby (potřeby); peníze, pokud se jejich forma osamostatňovala,
byly ještě ve vztahu k oběhu, ale jen negativně, a byly jen tímto negativním vztahováním. Když byly
fixovány pro sebe, uhasínaly rovněž v mrtvé materiálnosti, přestávaly být penězi. Jak zboží, tak i peníze
byly výrazy směnné hodnoty a lišily se jen jako všeobecná a zvláštní směnná hodnota. Tato rozdílnost
sama byla jen rozdílností myšlenou, protože se jednak obě určení ve skutečném oběhu zaměňovala, jednak
každé z nich samo o sobě, i peníze samy byly zvláštním zbožím a zboží jako cena bylo samo všeobecným
www.kmbe.cz
Stránka 96
zbožím. Rozdíl byl jen formální. Každé z nich bylo kladeno jen v jednom určení, protože a pokud nebylo
kladeno v určení druhém. Nyní však, ve výrobním procesu, se sám kapitál jako forma liší od sebe jako
substance. [*265] Je současně oběma určeními a zároveň i vzájemným vztahem obou. [*260] Ale:
Za třetí: Projevuje se jako tento vztah zatím jen o sobě. Tento vztah není ještě kladen, nebo je sám
teprve kladen jen v určení jednoho z obou momentů, momentu látkového, který je sám v sobě rozlišen na
matérii (surovinu a nástroj) a formu (práci), a jako vztah obou, jako skutečný proces je sám opět jen
látkovým vztahem – vztahem obou látkových prvků, které odlišují obsah kapitálu od jeho formového
vztahu jako kapitálu. Pozorujeme-li kapitál po té stránce, jak se původně jeví na rozdíl od práce, pak je v
procesu jen pasívním jsoucnem, jen předmětným <jsoucnem>, u něhož je formové určení, že je kapitálem
– tedy společenským poměrem jsoucím pro sebe – úplně setřeno. Vstupuje do procesu jen po stránce
svého obsahu – jako zpředmětněná práce vůbec; ale že je zpředmětněnou prací, to je práci – a jejím
vztahem ke kapitálu je tento proces vytvářen – úplně lhostejné; vstupuje do procesu, je zpracováván
naopak jen jako předmět, ne jako zpředmětněná práce. Bavlna, která se stane bavlněnou přízí, nebo
bavlněná příze, která se stane tkaninou, nebo tkanina, která se stane materiálem pro potiskování a
barvení, existuje pro práci jen jako tato bavlna, bavlněná příze, tkanina. Pokud jsou tyto výrobky samy
produkty práce, zpředmětněnou prací, nevstupují vůbec do žádného procesu, nýbrž vstupují do něj jen
jako materiální existence s určitými přírodními vlastnostmi. Jak na nich byly tyto vlastnosti kladeny, to se
vztahu živé práce k nim netýká; pro sebe existují jen potud, pokud existují na rozdíl od ní, tj. jako látka pro
práci. A to jen potud, pokud se vychází z kapitálu v jeho předmětné formě, která je předpokladem práce.
Na druhé straně, pokud se práce sama stala jedním z jeho předmětných prvků prostřednictvím směny s
dělníkem, je její rozdíl od předmětných prvků kapitálu samého jen předmětný; jedny jsou ve formě klidu,
druhé ve formě činnosti. Vztah je látkovým vztahem jednoho z jeho prvků k prvku jinému; není to však
jeho vlastní vztah k oběma. Kapitál se tedy jeví [*266] na jedné straně jen jako pasívní předmět, v němž je
setřeno jakékoli určení formy; na druhé straně se jeví jen jako jednoduchý výrobní proces, do něhož kapitál
jako takový, jako odlišný od své substance, nevstupuje. Neobjevuje se dokonce ani ve své substanci, která
mu přímo přísluší – jako zpředmětněná práce, neboť ta je substancí směnné hodnoty – nýbrž jen v
přírodní formě jsoucna této substance, v níž je setřen jakýkoli vztah ke směnné hodnotě, zpředmětněné
práci, k práci samé jako užitné hodnotě kapitálu – a proto i jakýkoli vztah k samému kapitálu. Po této
stránce proces kapitálu spadá vjedno s jednoduchým výrobním procesem jako takovým, v němž je jeho
určení jako kapitálu právě tak dokonale setřeno ve formě procesu, jako jsou peníze jako peníze setřeny ve
formě hodnoty. Pokud jsme dosud tento proces sledovali, kapitál jsoucí pro sebe – tj. kapitalista – do něho
vůbec nevstupuje. Kapitalista není prací pohlcen jako surovina a pracovní nástroj. Kapitalista také
nepohlcuje, to činí práce. Výrobní proces kapitálu se tak nejeví jako výrobní proces kapitálu, nýbrž jako
výrobní proces vůbec, a na rozdíl od práce se kapitál jeví jen v látkové určenosti suroviny a pracovního
nástroje. Aby mohli líčit kapitál jako nutný prvek každého výrobního procesu, fixují ekonomové právě tuto
stránku – která není jen libovolnou abstrakcí, nýbrž abstrakcí, která probíhá v procesu samém. Činí tak
samozřejmě jen proto, aby mohli zapomenout na to, že se během tohoto procesu chová jako kapitál.[*261]
Zde je namístě upozornit na jeden moment, který tu nevystupuje do popředí až ze stanoviska
pozorovatele, ale je kladen v ekonomickém poměru samém. V prvním aktu, ve směně mezi kapitálem a
prací, se práce jako taková, existující pro sebe, jevila nutně jako dělník. Právě tak zde, ve druhém procesu:
kapitál vůbec je kladen jako jsoucí pro sebe, takřka jako sebestředná hodnota (v penězích se o to jen
usilovalo). Ale kapitál jsoucí pro sebe je kapitalista. Socialisté ovšem říkají, že potřebujeme kapitál, ale ne
kapitalisty.[235] Pak se kapitál jeví jako pouhá věc, ne jako výrobní poměr, který, reflektován v sobě, je
právě kapitalistou. [*267] Mohu ovšem kapitál odloučit od tohoto jednotlivého kapitalisty a může přejít k
nějakému jinému. Ale tím, že ztrácí kapitál, ztrácí i tu vlastnost, že je kapitalistou. Kapitál se tedy jistě dá
oddělit od jednotlivého kapitalisty, ne však od kapitalisty vůbec, který jako takový stojí proti dělníkovi
vůbec. Je možné, aby i jednotlivý dělník přestal být prací samou pro sebe; může zdědit, ukrást atd. peníze.
Ale pak přestává být dělníkem. Jako dělník je jen prací jsoucí pro sebe. (To bude nutno dál ještě
vyložit.)[*262]
www.kmbe.cz
Stránka 97
[KAPITALISTICKÝ VÝROBNÍ PROCES]
Výrobní proces jako obsah kapitálu. – Produktivní a neproduktivní práce (Produktivní práce – která
produkuje kapitál). – Dělník má ke své práci vztah jako <ke> směnné hodnotě, kapitalista jako <k> užitné
hodnotě atd. – Dělník se zbavuje své práce jako výrobní síly bohatství. (Kapitál si ji jako takovou přisvojuje.) –
Přeměna práce v kapitál atd. Sismondi, Cherbuliez, Say, Ricardo, Proudhon atd.
Na konci procesu nemůže[*263] vzniknout nic, co nebylo na jeho začátku jeho předpokladem a
podmínkou. Na druhé straně však také všechno musí nějak vzniknout. Jestliže se tedy na konci výrobního
procesu, který začal za předpokladu kapitálu, zdá, že kapitál na konci jako určení formy zmizel, může se to
stát jen proto, že byly přehlédnuty jeho neviditelné nitky, které se táhnou tímto procesem. Všimněme si
tedy této stránky.
První výsledek tedy je:
α) Vtělením práce do kapitálu se kapitál stává výrobním procesem; především ale materiálním
výrobním procesem; výrobním procesem vůbec, takže výrobní proces kapitálu není odlišný od
materiálního výrobního procesu vůbec. Určení jeho formy je úplně setřeno. Tím, že kapitál směnil část
svého předmětného bytí za práci, rozštěpilo se jeho předmětné jsoucno samo v sobě jako předmět a práce;
vztah obou tvoří výrobní proces nebo ještě přesněji pracovní proces. Tím se pracovní proces, daný před
hodnotou jako výchozí bod – pracovní proces, který je pro [*268] svou abstraktnost, ryzí látkovost stejně
vlastní všem formám výroby – jeví tak, jako by byl opět uvnitř kapitálu, jako proces, který probíhá uvnitř
jeho látky, který tvoří jeho obsah.
(Že toto setření určení formy je i uvnitř výrobního procesu samého jen zdání, to se ještě
ukáže.)[*264]
Pokud je kapitál hodnotou, ale jeví se jako proces především ve formě jednoduchého výrobního
procesu, výrobního procesu, který není kladen v žádné zvláštní ekonomické určenosti, ale ve formě
výrobního procesu vůbec, pak můžeme říci – podle toho, fixujeme-li nějakou zvláštní stránku
jednoduchého výrobního procesu (který jako takový, jak jsme viděli, vůbec nepředpokládá kapitál, nýbrž
je vlastní všem výrobním způsobům),[*265] že kapitál se stává produktem nebo že je pracovním nástrojem
nebo také surovinou práce. Jestliže se potom zase chápe jako jedna ze stránek, která stojí proti práci jako
látka nebo pouhý prostředek, pak se právem může říci, že kapitál není produktivní [*266], protože pak se
chápe právě jen jako předmět, který stojí proti práci, jako matérie; jako pouze pasívní. Správné však je, že
se nejeví jako jedna ze stránek nebo jako rozdílnost jedné stránky o sobě samé, ani jako pouhý výsledek
(produkt), nýbrž jako jednoduchý výrobní proces sám; že se tento proces nyní jeví jako sebou samým
pohybující obsah kapitálu.
[*269]β) Nyní je třeba si všimnout té stránky určení formy, která se uchovává a modifikuje ve
výrobním procesu.[*267]
Jako užitná hodnota je práce jen pro kapitál, a je to užitná hodnota kapitálu samého jako taková, tj.
zprostředkující činnost, jíž se kapitál zhodnocuje. Kapitál jako to, co reprodukuje a zmnožuje svou
hodnotu, je samostatná směnná hodnota (peníze) jako proces, jako proces zhodnocování. Práce tedy není
pro dělníka užitnou hodnotou; není tedy pro něho výrobní silou bohatství, prostředkem nebo činností
obohacování. Vnáší ji jako užitnou hodnotu do směny s kapitálem, který tak proti němu nestojí jako
kapitál, nýbrž jako peníze. Kapitálem jako kapitálem je kapitál teprve ve vztahu k dělníkovi na základě
spotřeby práce, která je nejprve mimo tuto směnu a je na ní nezávislá. Zatímco pro kapitál je práce užitnou
hodnotou, pro dělníka je pouhou směnnou hodnotou; směnnou hodnotou, která je k dispozici. Jako taková je
práce kladena v aktu směny s kapitálem, svým prodejem za peníze. Užitná hodnota nějaké věci se jejího
prodavače jako takového netýká, týká se jen jejího kupce. Vlastnost ledku, že se ho může použít k výrobě
střelného prachu, neurčuje cenu ledku, tato cena je určena výrobními náklady ledku samého, množstvím
práce, která je v něm zpředmětněna. V oběhu, do něhož vstupují užitné hodnoty jako ceny, není jejich
hodnota výsledkem oběhu, ačkoli se jen v něm realizuje; je jeho předpokladem a směnou za peníze se jen
www.kmbe.cz
Stránka 98
uskutečňuje. Tak je práce, kterou dělník [*270] prodává kapitálu jako užitnou hodnotu, pro dělníka jeho
směnnou hodnotou, kterou chce realizovat, která je však určena již před aktem této směny, je jako
podmínka jejím předpokladem, je určena jako hodnota jakéhokoli jiného zboží nabídkou a poptávkou
nebo všeobecně, a o to nám tu jedině jde, výrobními náklady, množstvím zpředmětněné práce, kterou se
produkuje pracovní schopnost dělníka a kterou tedy dostává jako ekvivalent. Směnná hodnota práce, jejíž
realizace probíhá v procesu směny s kapitalistou, je tedy předpokladem, je předem určena, a prodělává jen
formální modifikaci, kterou prochází při své realizaci každá cena kladená jen ideálně. Není určena užitnou
hodnotou práce. Pro dělníka samého má práce užitnou hodnotu jen potud, pokud je směnnou hodnotou, ne
pokud směnné hodnoty produkuje. Pro kapitál má směnnou hodnotu jen potud, pokud je užitnou
hodnotou. Užitnou hodnotou na rozdíl od své směnné hodnoty není pro dělníka samého, nýbrž jen pro
kapitál. Dělník směňuje tedy práci jako jednoduchou, předem určenou, minulým procesem určenou
směnnou hodnotu – směňuje práci samu jako práci zpředmětněnou; jen pokud již zpředmětnila určité
množství práce, tedy pokud je její ekvivalent už měřitelný, daný –; kapitál ji získává směnou jako živou
práci, jako všeobecnou produktivní sílu bohatství; činnost zmnožující bohatství. Je jasné, že dělník se tedy
touto směnou nemůže obohatit, když se – tak jako Ezau svého prvorozenství za mísu čočovice – vzdá své
tvůrčí síly za pracovní schopnost jako danou veličinu. Musí se naopak ochuzovat, jak uvidíme dále,[238]
protože tvůrčí síla jeho práce se ustavuje proti němu jako síla kapitálu, jako cizí moc. Zbavuje se práce jako
produktivní síly bohatství; kapitál si ji jako takovou přisvojuje. Odloučení práce na produktu práce od
vlastnictví tohoto produktu, odloučení práce od bohatství je tedy kladeno v samém aktu této směny. [*268]
To, co se zdá být paradoxní jako výsledek, tkví již v samém předpokladu. Ekonomové to vyjádřili víceméně
empiricky. Vůči dělníkovi se tedy produktivita jeho práce stává cizí mocí, vůbec jeho práce se mu stává cizí
mocí, pokud [*271] není potencí, ale pohybem, skutečnou prací, kapitál naopak zhodnocuje sebe sama tím, že
si přisvojuje cizí práci. (Přinejmenším se tím klade možnost zhodnocení; jako výsledek směny mezi prací a
kapitálem. Tento poměr se realizuje až v samém výrobním aktu, kde kapitál skutečně spotřebovává cizí
práci.) Jako se práce jako předpokládaná směnná hodnota směňuje dělníkovi za ekvivalent v penězích,
směňují se opět peníze za ekvivalent ve zboží, jež je spotřebováno. V tomto procesu směny není práce
produktivní; stává se takovou až pro kapitál; z oběhu může práce vzít jen to, co do něho dala,
predeterminované množství zboží, které je jejím vlastním produktem právě tak málo jako její vlastní
hodnota. Dělnici, říká Sismondi, směňují svou práci za obilí a snědí je, zatímco jejich práce „se stala
kapitálem jejich pána“. (Sismondi VI.) „Tím, že dávají svou práci do směny, přeměňují ji dělnici v kapitál.“
(Tamtéž VIII.)[239] Tím, že dělník prodává svou práci kapitalistovi, získává právo jen na cenu práce, a ne na
produkt této práce, ani na hodnotu, kterou práce produktu přidala. (Cherbuliez XXVIII.) „Prodávat práci =
zříci se všech plodů práce.“ (Tamtéž.)[240] To tedy znamená, že veškeré pokroky civilizace, nebo jinými
slovy jakékoli zmnožení společenských produktivních sil, chcete-li produktivních sil práce samé, – které jsou
výsledkem vědy, vynálezů, dělby a kombinace práce, zlepšených spojovacích prostředků, vytvoření
světového trhu, strojového vybavení atd. – neobohacují dělníka, ale kapitál; zvětšují tedy opět jen moc,
která ovládá práci; zmnožují jen produktivní sílu kapitálu. [*269] Protože je kapitál protikladem dělníka,
zmnožují jen subjektivní moc nad prací. Přeměna práce (jako živé účelné činnosti) v kapitál je sama o sobě
výsledkem směny mezi kapitálem a prací, neboť tato směna dává kapitalistovi vlastnické právo na
produkt práce (a velení nad prací). Tato přeměna je kladena až ve výrobním procesu samém. Otázka, je-li
kapitál produktivní nebo ne, je tedy absurdní. Sama práce je produktivní jen tehdy, je-li zahrnuta do
kapitálu, jen tam, kde kapitál tvoří základnu výroby a kde je tedy kapitalista velitelem výroby.
Produktivita práce se stává [*272] produktivní silou kapitálu právě tak, jako se všeobecná směnná hodnota
zboží fixuje v penězích. Práce, tak jak v protikladu ke kapitálu existuje pro sebe v dělníkovi, tedy práce ve
svém bezprostředním jsoucnu, odloučena od kapitálu, není produktivní. Jako dělníkova činnost se také
nikdy nestává produktivní, protože vstupuje jen do jednoduchého, pouze formálně přeměněného procesu
oběhu. Proto ti, kteří dokazují, že veškerá produktivní síla připisovaná kapitálu je přenesení, transpozice
produktivní síly práce, zapomínají právě na to, že kapitál sám je bytostně toto převedení, tato transpozice a
že námezdní práce jako taková kapitál předpokládá, že je tedy i z jejího hlediska touto transsubstanciací;
že je to nutný proces, který její vlastní síly klade jako síly dělníkovi cizí. Požadavek, aby námezdní práce
zůstala a kapitál se přitom zrušil, je tedy požadavek, který sobě samému odporuje a sám sebe ruší. [*270]
Jiní, dokonce i ekonomové, např. Ricardo,[241] Sismondi atd.,[242] říkají, že produktivní je jen práce, nikoli
kapitál. Ale potom nemyslí kapitál ve specifické určenosti jeho formy, jako v sobě reflektovaný výrobní
poměr, mají na mysli jen jeho látkovou substanci, surovinu atd. Tyto látkové prvky však nedělají kapitál
kapitálem. Na druhé straně jim pak zase připadá, že kapitál je po jedné stránce hodnota, tedy něco
imateriálního,[243] lhostejného ke svému látkovému trvání. Tak Say: „Kapitál má vždy imateriální podstatu,
www.kmbe.cz
Stránka 99
protože kapitál netvoří látka, nýbrž hodnota této látky, hodnota, na níž není nic tělesného“ (Say, 21.)[244]
Nebo: Sismondi: „Kapitál je obchodní idea.“ (Sismondi LX.)[245] Pak se jim ale zdá, že kapitál je přece jen
ještě také jiné ekonomické určení než hodnota, protože jinak by se vůbec nemuselo mluvit o kapitálu na
rozdíl od hodnoty a že jsou-li všechny kapitály hodnotami, hodnoty jako takové ještě nejsou kapitál. [*271]
Pak se zase honem vrátí k látkové podobě kapitálu uvnitř výrobního procesu, např. když Ricardo
vysvětluje kapitál jako akumulovanou práci použitou při výrobě nové práce, [246] tj. jako pouhý pracovní
nástroj či pracovní materiál. V tomto smyslu mluví Say dokonce o produktivní službě kapitálu,[247] jíž se má
odůvodnit jeho odměna, [*273] jako kdyby pracovní nástroj jako takový měl nárok na dělníkovo poděkování,
a jako by kapitál nebyl kladen jako pracovní nástroj, jako produktivní právě dělníkem. Samostatnost
pracovního nástroje, tj. jeho společenské určení, tj. jeho určení jako kapitálu se tak předpokládá, aby se z
něho vyvodily nároky kapitálu. Proudhonovo: „kapitál má hodnotu, práce produkuje,“[248] neznamená
absolutně nic jiného než: kapitál je hodnota, a protože se tu o kapitálu neříká už nic víc, než že je
hodnotou, hodnota je hodnota (subjekt soudu je tu jen jiný název pro predikát) [249], a práce produkuje, je
produktivní činností, to znamená, že práce je práce, protože práce přece není nic jiného než
„produire“[*272]. Je nabíledni, že tyto identické soudy neobsahují příliš velký kapitál moudrosti a že
zejména nemohou vyjádřit poměr, v němž vstupují do vztahu k sobě hodnota a práce, v němž spolu
vzájemně souvisí a navzájem se odlišují, v němž nejsou vedle sebe jako dvě lhostejné indiferentní veličiny.
Již to, že práce jako taková se projevuje vůči kapitálu jako subjekt, tj. že dělník se projevuje jen v určení
práce, a že tato práce není on sám, už to by mělo každému otevřít oči. V tom už tkví, i když necháme
stranou kapitál, vztah, poměr dělníka k jeho vlastní činnosti, který rozhodně není „přirozený“, ale už sám
obsahuje specifické ekonomické určení.
Kapitál, pokud jej tu zatím uvažujeme, jako poměr, který je třeba odlišit od hodnoty a peněz, je
kapitál obecně, tj. shrnující pojem určení, jimiž se odlišuje hodnota jako kapitál od sebe jako pouhé
hodnoty nebo peněz. Hodnota, peníze, oběh atd., ceny atd. se předpokládají, právě tak práce atd. Ale
nemáme tu ještě co dělat ani se zvláštní formou kapitálu, ani s jednotlivým kapitálem jako něčím odlišným
od jiných jednotlivých kapitálů atd. Jsme přítomni procesu jeho vzniku. Tento dialektický proces vzniku je
jen ideálním výrazem skutečného pohybu, v němž kapitál vzniká. Na pozdější vztahy je třeba se dívat jako
na vývoj z tohoto zárodku. Je však nutné fixovat určitou formu, na níž je kladen v jistém bodě. Jinak
dochází ke zmatku.[250]
[HODNOTOTVORNÝ PROCES A VÝROBNÍ NÁKLADY]
[*274]Zhodnocovací proces. – (Výrobní náklady.) – (Nadhodnota se nedá vysvětlit směnou. Ramsay. Ricardo.)
Kapitalista nemůže žít ze své mzdy atd. (Vedlejší výrobní náklady.) – Pouhé sebezachování bez zvětšení hodnoty odporuje
podstatě kapitálu.
Dosud jsme sledovali kapitál po jeho látkové stránce jako jednoduchý výrobní proces.[*273] Tento
proces je však po stránce určenosti formy procesem sebezhodnocovacím. Sebezhodnocování implikuje jak
zachování předpokládané hodnoty, tak její zvětšení.
Hodnota se jeví jako subjekt. Práce je účelná činnost a tak se po látkové stránce předpokládá, že
ve výrobním způsobu se pracovního nástroje skutečně užívá jako prostředku k nějakému účelu a že
surovina získala jako výrobek vyšší užitnou hodnotu, ať už chemickou výměnou látek nebo mechanickou
přeměnou, než jakou měla předtím. Jedině tato stránka, jako ta, která se týká jen užitné hodnoty, patří
ještě k jednoduchému výrobnímu procesu. Nejde tady o to – to je spíše implikováno, dáno – že se vyrobí
vyšší užitná hodnota (to samo je velmi relativní; jestliže se zrno přemění v pálenku, pak je vyšší užitná
hodnota sama kladena již ve vztahu k oběhu)[251]; tím se ještě nevyrobila vyšší užitná hodnota pro
individuum, pro výrobce. To je přinejmenším náhodné a netýká se to poměru jako takového; je to vyšší
užitná hodnota pro jiné. Jde o to, aby se vyrobila vyšší směnná hodnota. V jednoduchém oběhu končil pro
jednotlivé zboží proces tím, že došlo jako užitná hodnota ke svému člověku, že bylo spotřebováno. Tím
vystoupilo z oběhu; ztratilo svou směnnou hodnotu, a vůbec své ekonomické určení formy. Kapitál
spotřeboval svůj materiál pomocí práce a práci pomocí svého materiálu; spotřeboval se jako užitná
hodnota, ale jen jako užitná hodnota pro sebe sama, jako kapitál. Jeho spotřeba jako užitné hodnoty patří
www.kmbe.cz
Stránka 100
zde tedy sama do oběhu, či spíše sama klade začátek oběhu nebo jeho konec, jak se to vezme. Spotřeba
užitné hodnoty patří zde sama do ekonomického procesu, protože užitná hodnota je zde sama určována
směnnou hodnotou.[*274] V žádném momentu výrobního [*275] procesu nepřestává být kapitál kapitálem
nebo hodnota hodnotou, a jako taková směnnou hodnotou. Není nic pošetilejšího než říkat, jako to dělá pan
Proudhon, že aktem směny, tj. tím, že opět vstupuje do jednoduchého oběhu, se kapitál stává z produktu
směnnou hodnotou.[252] To bychom se dostali zpátky zase na sám začátek, dokonce až k bezprostřednímu
výměnnému obchodu, kde je možno pozorovat vznik směnné hodnoty z výrobku. To, že kapitál po
skončení výrobního procesu, po svém spotřebování jako užitná hodnota vstupuje a může vstoupit jako
zboží zase do oběhu, tkví už v tom, že byl předpokládán jako směnná hodnota, zachovávající samu sebe.
Pokud se však teď jen jako výrobek stává zase zbožím a jako zboží směnnou hodnotou, pokud dostává
cenu a jako cena se realizuje v penězích, je jednoduchým zbožím, směnnou hodnotou vůbec, a jako směnná
hodnota je v oběhu stejně vystaven osudu, ať se realizuje v penězích, nebo se v nich nerealizuje; tj. ať se
jeho směnná hodnota stane penězi, nebo nestane. Jeho směnná hodnota se tedy spíš stala problematickou
– ta směnná hodnota, která byla předtím kladena ideálně – než že by vznikala. A vůbec, už protože je jako
vyšší směnná hodnota reálně kladena v oběhu, nemůže pocházet z oběhu samého, kde se směňují jen
ekvivalenty podle svého jednoduchého určení. Vychází-li z oběhu jako vyšší směnná hodnota, musela do
něho už jako taková vstoupit.
Kapitál nesestává co do formy z pracovních předmětů a práce, nýbrž z hodnot a ještě určitěji z cen.
Že jeho hodnotové prvky mají během výrobního procesu společné různé substance, to se jejich určení jako
hodnot netýká; proto se nepřeměňují. Jestliže se z formy neklidu – procesu – na konci tohoto procesu opět
slučují ve výrobku do klidové, objektivní podoby, je to vzhledem k hodnotě, která na něm nic nemění,
pouhá výměna látek. Tyto substance byly ovšem jako takové rozrušeny, ale ne snad v nic, nýbrž v nějakou
jinak formovanou substanci. Dříve se jevily jako elementární, lhostejné podmínky výrobku. Teď jsou
výrobkem. Hodnota výrobku může tedy být = jen sumě hodnot, které byly materializovány v určitých
látkových prvcích procesu jako surovina, pracovní nástroj (a k tomu patří i pouze nástrojové [*276] zboží) a
jako práce sama. Surovina byla zcela pohlcena, práce byla zcela pohlcena, nástroj byl pohlcen jen zčásti, je
tedy i nadále držitelem části hodnoty kapitálu v jeho určitém způsobu existence, který měl již před tímto
procesem. Tato část zde tedy vůbec nepřichází v úvahu, protože se s ní nestala žádná změna. Různé
způsoby existence hodnot byly pouhé zdání, sama hodnota vytvářela při svém mizení podstatu, která jí
zůstala rovná. Výrobek jako hodnota po této stránce není výrobkem, nýbrž zůstal naopak totožnou,
nezměněnou hodnotou, která má jen jinou formu existence, ta je jí však také lhostejná a může být
směněna za peníze. Hodnota výrobku je = hodnotě suroviny + hodnotě zničené části, to jest na výrobek
přecházející, ve své původní formě zrušené části pracovního nástroje + hodnotě práce. Čili cena výrobku je
rovna těmto výrobním nákladům, tj. = sumě cen zboží spotřebovaných ve výrobním procesu. Tj. jinými
slovy nejde o nic jiného než o to, že výrobní proces byl po své látkové stránce pro hodnotu lhostejný; že
tedy hodnota zůstala sama se sebou totožná a přijala jen jiný způsob látkové existence, je materializována
v jiné substanci a jiné formě. (Forma substance se ekonomické formy, hodnoty jako takové, netýká.) Byl-li
kapitál původně = 100 tolarům, pak zůstalo tak jako předtím 100 tolarů, i když těch 100 tolarů existovalo
ve výrobním procesu jako 50 tolarů bavlny, 40 tolarů mzdy + 10 tolarů spřádacího stroje, a teď tu jsou
jako bavlněná příze v ceně 100 tolarů. Tato reprodukce oněch 100 tolarů je jednoduché zachování
rovnosti se sebou samým, jenomže je prostředkováno materiálním výrobním procesem. Tento proces
musí tedy pokračovat dál k výrobku, neboť jinak ztrácí bavlna svou hodnotu, pracovní nástroj se používá
nadarmo, mzda se platí nadarmo. Jedinou podmínkou sebezachování hodnoty je to, že výrobní proces je
skutečný totální proces, tedy že dojde až k výrobku. Totalita výrobního procesu, tj. to, že dojde až k
výrobku, je tu opravdu podmínkou sebezachování, toho, že hodnota si zůstává rovna, ale to všechno tkví
již v první podmínce, že kapitál se skutečně stává užitnou hodnotou, skutečným výrobním procesem; je
tedy v tom to bodě předpokládána. Na druhé straně je výrobní proces výrobním [*277] procesem pro kapitál
jen potud, pokud se kapitál jako hodnota zachová v tomto procesu, tedy ve výrobku. Věta, že nutná cena =
sumě cen výrobních nákladů, je tedy ryze analytická. Je to předpoklad produkce kapitálu samého. Napřed
je kapitál kladen jako 100 tolarů, jako jednoduchá hodnota; pak je v tomto procesu kladen jako suma cen
určitých – totiž výrobním procesem samým určených – prvků hodnoty sebe sama. Cena kapitálu, jeho
hodnota vyjádřená v penězích = ceně jeho výrobku. To znamená, že hodnota kapitálu jako výsledku
výrobního procesu je táž, jaká byla jako předpoklad tohoto procesu. Jen během procesu nezůstává stejná,
ani v jednoduchosti, kterou má na začátku, ani v jednoduchosti, kterou má znovu na konci jako výsledek,
nýbrž rozkládá se v kvantitativní součásti zprvu úplně lhostejné, hodnotu práce (mzdu), hodnotu
pracovního nástroje a hodnotu suroviny. Dále není ještě kladen jiný vztah než ten, že ve výrobním procesu
www.kmbe.cz
Stránka 101
se jednoduchá hodnota numericky rozkládá, jako určitý počet hodnot, který se ve výrobku zase spojuje ve
své jednoduchosti, ale nyní je už sumou. Suma je však = původní jednotce. Jinak tu zatím není, pokud jde o
hodnotu, mimo kvantitativní dělení obsažen ještě vůbec žádný rozdíl ve vztahu mezi různými kvanty
hodnoty. 100 tolarů byl původní kapitál; 100 tolarů je produkt, ale těch 100 tolarů nyní jako suma 50 + 40
+ 10 tolarů. Mohl jsem těchto 100 tolarů vidět i původně jako sumu 50 + 40 + 10 tolarů, ale právě tak jako
sumu 60 + 30 + 10 tolarů atd. To, že se teď jeví jako suma určitých počtů jednotek, je dáno tím, že různé
látkové prvky, ve které se kapitál rozkládal ve výrobním procesu, představovaly každý nějakou část jeho
hodnoty, ale část určitou.
Později se ukáže, že samy tyto počty, v něž se rozkládá původní jednotka, jsou k sobě v určitých
poměrech, ale to se nás zde ještě netýká. Pokud je nějaký pohyb kladen během výrobního procesu v
hodnotě samé, je to pohyb čistě formální, který sestává z tohoto jednoduchého aktu: že hodnota existuje
nejprve jako jednotka: určitý počet jednotek, který je třeba považovat za jednotku, celek: kapitál 100
tolarů; za druhé, že se během výrobního procesu tato jednotka rozděluje v 50 tolarů, [*278] 40 tolarů a 10
tolarů, dělení, které je podstatné, pokud se materiál práce, nástroj a práce spotřebovávají v určitých
množstvích, ale zde, ve vztahu ke 100 tolarů, je pouze lhostejným rozložením této jednotky v různé počty;
konečně že v produktu se těch 100 tolarů znovu objevuje jako suma. Jediný proces, který se týká hodnoty,
je ten, že hodnota se jednou jeví jako celek, jednotka; potom jako dělení této jednotky na určitý počet; a
konečně jako suma. Těch 100 tolarů, které se nakonec jeví jako suma, jsou zrovna a právě ta suma, která
se na počátku jevila jako jednotka. Určení sumy, sečítání, vzešlo jen z dělení; které probíhalo ve výrobním
aktu; neexistuje však ve výrobku jako takovém. Ta věta tedy neříká nic jiného, než že cena výrobku = ceně
výrobních nákladů, nebo že hodnota kapitálu = hodnotě výrobku, než to, že hodnota kapitálu se ve
výrobním aktu zachovala a nyní se jeví jako suma. S touto pouhou totožností kapitálu či reprodukcí jeho
hodnoty prostřednictvím výrobního procesu bychom se nedostali ani o krok dál, než jsme byli na začátku.
To, co tu bylo na začátku jako předpoklad, je tu nyní jako výsledek, a to v nezměněné formě. Je jasné, že
když ekonomové mluví o určování ceny výrobními náklady, to takhle ve skutečnosti nemyslí. Jinak by se
nikdy nedala vytvořit větší hodnota, než jaká tu byla původně; nebylo by větší směnné hodnoty, ačkoli by
byla větší užitná hodnota, o které tu vůbec není řeč. Jde o užitnou hodnotu kapitálu jako takového, ne o
užitnou hodnotu nějakého zboží.
Řekne-li se, že výrobní náklady nebo nutná cena nějakého zboží = 110, počítá se takto: Původní
kapitál = 100 (tedy např. surovina = 50; práce = 40; nástroj = 10) + 5% úroků + 5% zisku. Tedy výrobní
náklady = 110, ne 100; výrobní náklady jsou tedy větší než náklady na výrobu. Vůbec nepomůže, když, jak
to s oblibou dělají někteří ekonomové, utečeme od směnné hodnoty k užitné hodnotě zboží. Ať je jako
užitná hodnota vyšší nebo nižší, jako taková neurčuje směnnou hodnotu. Zboží klesají často pod své
výrobní ceny, ačkoli nesporně nabyly vyšší užitné hodnoty, než měly v období před výrobou. Právě tak
neužitečné je utíkat se k oběhu. Vyrábím za 100, ale prodávám [*279] za 110. „Zisku se nedosahuje
směňováním. Kdyby neexistoval před touto transakcí, nemohl by existovat ani po ní.“ (Ramsay, LX, 88.)[253]
To je snaha vysvětlit zmnožení hodnoty z prostého oběhu, ačkoli oběh klade naopak hodnotu výslovně jen
jako ekvivalent. Také empiricky je jasné, že budou-li všichni prodávat o 10% dráže, je to totéž, jako kdyby
všichni prodávali za výrobní náklady. Nadhodnota by tak byla čistě nominální, umělá, konvencionální, byla
by to pouhá fráze. A protože peníze jsou samy zbožím, výrobkem, byly by i ony prodávány o 10% dráže, tj.
prodavač, který by dostal 110 tolarů, by fakticky dostal jen 100. (Viz u Ricarda zahraniční obchod, který
chápe jako prostý oběh, a proto říká: „Zahraniční obchod nemůže nikdy zvýšit směnné hodnoty nějaké
země.“ (Ricardo, 39, 40.)[254] Důvody, které pro to uvádí, jsou naprosto totožné s těmi, které „dokazují“, že
směna jako taková, prostý oběh, tedy obchod vůbec, pokud se chápe jako tento oběh, nemůže nikdy
směnné hodnoty zvýšit, ani směnnou hodnotu zplodit.) Věta, že cena = výrobním nákladům, by jinak musela
znít takto: Cena nějakého zboží je vždycky větší než výrobní náklady na ně. Kromě jednoduchého
numerického dělení a sčítání přistupuje ve výrobním procesu k hodnotě ještě ten formový prvek, že její
prvky se nyní jeví jako výrobní náklady, tj. totiž, že prvky výrobního procesu samého nejsou zachovány ve
své látkové určenosti, ale jako hodnoty, které v tom způsobu jsoucna, v němž byly před výrobním
procesem, jsou pohlceny.
Na druhé straně je jasné, že kdyby výrobní akt byl jen reprodukcí hodnoty kapitálu, udála by se s
ním jen látková, a ne ekonomická přeměna, a že by takové jednoduché zachování jeho hodnoty bylo v
rozporu s jeho pojmem. Nezůstával by sice jako samostatné peníze mimo oběh; bral by na sebe podobu
různých zboží, ale pro nic za nic; byl by to bezúčelný proces, protože by nakonec reprezentoval jen
www.kmbe.cz
Stránka 102
totožnou sumu peněz a jen by se vystavoval riziku, že z výrobního aktu – který se může nepovést, v němž
se peníze vzdávají své nepomíjivé formy – vyjde se škodou. Dobrá. Výrobní proces je nyní u konce. Produkt
je také opět realizován v penězích a přijal opět původní formu 100 tolarů. [*280] Ale kapitalista musí také
jíst a pít; nemůže žít z tohoto střídání formy peněz. Nějaká část těch 100 tolarů by tedy musela být
směněna ne jako kapitál, ale jako mince za zboží jako užitné hodnoty a v této formě by musela být
spotřebována. Ze 100 tolarů by se stalo 90, a protože kapitalista vždycky nakonec reprodukuje kapitál ve
formě peněz, a to v takovém množství peněz, s jakým začal výrobu, bylo by nakonec těch 100 tolarů
snědeno a kapitál by zmizel. Ale kapitalista je placen za tu práci, že vrhl do výrobního procesu 100 tolarů
jako kapitál, místo aby je spotřeboval. Ale z čeho má být placen? A nezdá se, že jeho práce je úplně
neužitečná, protože kapitál zahrnuje mzdu; dělníci by tedy mohli žít z jednoduché reprodukce výrobních
nákladů, a kapitalista nemůže? Patřil by tedy do vedlejších výdajů výroby. Ale ať má jakoukoli zásluhu –
reprodukce by byla možná bez něho, protože dělníci vkládají do výrobního procesu jen tu hodnotu, kterou
z něho vybírají, tedy k tomu, aby začínali proces stále znovu, nepotřebují vůbec poměr kapitálu; a za druhé
by tu nebyl žádný fond, z něhož by se dala jeho zásluha zaplatit, protože cena zboží = výrobním nákladům.
Kdyby však jeho práce byla chápána jako zvláštní práce vedle a mimo práci dělníkovu, třeba něco jako
řídící práce[255] atd., pak by dostával určitou mzdu jako oni, spadal by tedy do jejich kategorie a vůbec by k
práci nebyl v poměru kapitalisty; také by se nikdy neobohatil, dostával by jen takovou směnnou hodnotu,
kterou by musel prostřednictvím oběhu spotřebovat. Jsoucno kapitálu vůči práci vyžaduje, aby kapitál
jsoucí pro sebe, kapitalista tu mohl být, žít jako ne-dělník. Na druhé straně je také jasné, že i z hlediska
obvyklých ekonomických určení kapitál, který by mohl obdržet jen svou hodnotu, by ji nedostal. Rizika
výroby musejí být kompenzována. Kapitál se musí zachovávat v kolísání cen. Znehodnocování kapitálu,
které probíhá neustále, protože se zvyšuje produktivní síla, musí být kompenzováno atd. Proto jsou také
plané řeči těch ekonomů, kteří tvrdí, že kdyby z toho neplynul žádný zisk, žádný profit, každý by své
peníze raději sám spotřeboval, místo aby je vrhal do výroby, místo aby jich používal jako kapitálu.[*275]
Zkrátka [*281] předpokládáme-li toto nezhodnocování, tj. nerozmnožování hodnoty kapitálu,
předpokládáme, že kapitál není skutečným článkem výroby, [256] že to není zvláštní výrobní vztah;
předpokládáme stav, v němž výrobní náklady nemají formu kapitálu a v němž kapitál není kladen jako
podmínka výroby.[*276]
Dá se snadno pochopit, jak může práce zmnožit užitnou hodnotu; obtíž je v tom, jak může vytvořit
směnné hodnoty vyšší než ty, které jsou jejím předpokladem.
Předpokládejme, že směnná hodnota, kterou kapitál platí dělníkovi, je přesný ekvivalent za
hodnotu, kterou vytváří práce ve výrobním procesu. V tomto případě by zmnožení směnné hodnoty
výrobku bylo nemožné. To, co by práce jako taková vnesla do výrobního procesu navíc oproti
předpokládané hodnotě suroviny a pracovního nástroje, to by se zaplatilo dělníkovi. Hodnota výrobku
samého, pokud je přebytkem nad hodnotu suroviny a nástroje, by připadla dělníkovi; jenomže kapitalista
by mu tuto hodnotu platil ve mzdě a on by ji kapitalistovi vracel ve výrobku.
[VÝROBNÍ NÁKLADY]
Kapitál vstupuje do výrobních nákladů jako kapitál. Kapitál nesoucí úroky. Proudhon.
[To, že výrobními náklady se nerozumí suma hodnot, které vstupují do výroby – dokonce ani
ekonomové, kteří to tvrdí, to tak nechápou – je jasně patrné na úroku za půjčený kapitál. Ten patří pro
průmyslového kapitalistu přímo k jeho výdajům, k jeho skutečným výrobním nákladům. Úrok sám však již
předpokládá, že kapitál vychází z výroby jako nadhodnota, protože úrok sám je jen jednou formou této
nadhodnoty. Protože úrok tedy ze stanoviska toho, kdo si vypůjčil, vstupuje již do jeho bezprostředních
výrobních nákladů, ukazuje se, že kapitál jako takový vstupuje do výrobních nákladů, že však kapitál jako
takový není pouhé sčítání součástí své hodnoty. – V úrocích se kapitál sám [*282] jeví opět v určení zboží, ale
zboží od všech ostatních zboží specificky odlišeného; kapitál jako takový – ne jako pouhá suma směnných
hodnot – vstupuje do oběhu a stává se zbožím. Zde máme charakter zboží samého jako ekonomické,
specifické určení, které není lhostejné jako v prostém oběhu ani není v přímém vztahu k práci jako k
protikladu, jako ke své užitné hodnotě, jak je tomu v průmyslovém kapitálu; v kapitálu, jaký je ve svých
nejbližších určeních, která vzešla z výroby a oběhu. Zboží jako kapitál nebo kapitál jako zboží se proto v
oběhu nesměňuje za ekvivalent; nabývá svého bytí pro sebe tím, že vstupuje do oběhu; nabývá tedy svého
www.kmbe.cz
Stránka 103
původního vztahu ke svému vlastníkovi, i když se dostane do rukou cizího držitele. Proto se jen půjčuje.
Jeho užitná hodnota jako taková pro jeho vlastníka je jeho zhodnocení, peníze jako peníze, nikoli jako
oběžný prostředek; jeho užitná hodnota jako kapitálu. Požadavek, který vznesl pan Proudhon, totiž aby se
kapitál nepůjčoval a aby nenesl úroky, nýbrž aby se jako zboží prodával za svůj ekvivalent jako každé jiné
zboží, není vůbec nic jiného než požadavek, aby se směnná hodnota nikdy nestala kapitálem, nýbrž aby
zůstala jednoduchou směnnou hodnotou; aby kapitál neexistoval jako kapitál.[*277] Tento požadavek spolu
s dalším, aby námezdní práce zůstala všeobecnou základnou výroby, ukazuje zábavný zmatek v
nejjednodušších ekonomických pojmech.[257] Odtud i ubohá úloha, kterou hrál v polemice s Bastiatem, ale
o tom později.[258] Žvást o ohledech na spravedlnost a právo vyúsťuje nakonec jen ve snahu přikládat na
vlastnický a právní poměr vyššího stupně směnné hodnoty měřítko vlastnického a právního poměru,
který odpovídá jednoduché směně. Proto Bastiat sám nevědomky zdůrazňuje zase ty momenty prostého
oběhu, které tíhnou ke kapitálu. – Kapitál sám jako zboží jsou peníze jako kapitál čili kapitál jako peníze.]
[PŮVODNÍ AKUMULACE KAPITÁLU]
[Třetí moment, který je při formování pojmu kapitálu třeba vyložit, je původní akumulace vůči
práci, tedy ještě nezpředmětněná práce vůči akumulaci. [259] První moment vyšel z hodnoty, která pochází z
oběhu [*283] a která jej předpokládá. To byl jednoduchý pojem kapitálu; peníze, pokud byly bezprostředně
určeny k tomu, <aby se staly> kapitálem;[*278] druhý moment vyšel z kapitálu jako předpokladu výroby i
jejího výsledku;[*279] třetí moment klade kapitál jako určitou jednotu oběhu a výroby. (Poměr mezi
kapitálem a prací, kapitalistou a dělníkem sám je výsledkem výrobního procesu.) [*280] Je třeba rozlišovat
mezi <původní akumulací a> akumulací kapitálů; ta předpokládá kapitály, vztah kapitálu jako jsoucího a
tedy také jeho vztahy k práci, cenám (fixní a oběžný kapitál), úroku a zisku[*281]. Ale kapitál, aby mohl
vzniknout, předpokládá určitou akumulaci, která tkví již v samostatném protikladu zpředmětněné práce k
práci živé; v samostatném trvání tohoto protikladu. Tuto akumulaci, která je nutná ke vzniku kapitálu,
která je tedy již jako předpoklad – jako moment – zahrnuta do jeho pojmu, je třeba bytostně odlišovat od
akumulace kapitálu, který se stal kapitálem, kde už musejí existovat kapitály].[*282]
[VŠEOBECNÝ VÝROBNÍ PROCES JAKO PRVEK KAPITALISTICKÉHO VÝROBNÍHO ZPŮSOBU]
[Viděli jsme už, že kapitál předpokládá: 1. výrobní proces vůbec, jak je vlastní všem společenským
poměrům, tedy bez historického charakteru, lidský, chcete-li;[*283] 2. oběh, který sám je už v každém ze
svých momentů, a ještě víc ve své totalitě určitým historickým produktem;[*284] 3. kapitál jako určená
jednota obou. Do jaké míry je obecný výrobní proces sám historicky modifikován, jakmile se jeví už jen
jako element kapitálu, to se musí ukázat v jeho vývoji; jako vůbec musejí historické předpoklady kapitálu
vyplynout z jednoduchého pojetí specifických rozdílů kapitálu].[*285]
[ROZVRŽENÍ KAPITOLY O VÝROBĚ A KAPITOLY O SMĚNNÉ HODNOTĚ ČILI O PROSTÉM
OBĚHU ZBOŽÍ]
[Všechno ostatní jsou žvásty. Která určení je třeba zařadit do prvního oddílu, O výrobě vůbec, a
která do první části druhého oddílu [*284] o směnné hodnotě vůbec, to se ukáže až na výsledku a jako
výsledek celého výkladu.[260] Viděli jsme už například, že rozlišování užitné a směnné hodnoty patří do
ekonomie samé a užitná hodnota nezůstává, jako u Ricarda, ležet mrtvá jako pouhý předpoklad. [261]
Kapitola o výrobě končí objektivně výrobkem jako výsledkem; kapitola o oběhu začíná zbožím, které je
samo opět užitnou hodnotou a směnnou hodnotou (tedy i hodnotou,[*286] která je od nich obou odlišná);
oběh jako jednota obou, která je však jen formální a rozpadá se tedy na zboží jako pouhý předmět
spotřeby, něco mimoekonomického, a směnnou hodnotu jako osamostatněné peníze.
[VÝROBA NADHODNOTY]
Nadhodnota. Nadbytečná pracovní doba. – Bastiat o mzdách. – Hodnota práce. Jak se určuje. – Sebezhodnocení je
sebezachování kapitálu. Kapitalista nemůže žít jen ze své práce atd. Podmínky sebezhodnocení kapitálu. Doba nadpráce
atd. – Do jaké míry je kapitál produktivní (jako tvůrce nadpráce atd.), to jen historicky pomíjivé. – Svobodní černoši na
Jamajce. – Osamostatněné bohatství vyžaduje otrockou práci nebo námezdní práci (v obou případech nucená práce).
www.kmbe.cz
Stránka 104
Nadhodnota,[*287] kterou má kapitál na konci výrobního procesu, – nadhodnota, která se jako vyšší
cena produktu realizuje až v oběhu, ale tak, jak se v něm realizují všechny ceny, tím, že jsou pro oběh již
ideálně předpokládány, určeny, než do něho vstoupí – znamená, vyjádříme-li to přiměřeně obecnému
pojmu směnné hodnoty, že pracovní doba zpředmětněná v produktu – nebo množství práce (klidově
vyjádřena jeví se velikost práce jako kvantum prostoru, ale vyjádřena pohybově je měřitelná jen časem) –
je větší než ta, která je v původních součástech kapitálu. To je však možné jen tehdy, je-li práce,
zpředmětněná v ceně práce, menší než živá pracovní doba, která byla koupena spolu s ní. Pracovní doba
zpředmětněná v kapitálu se jeví, jak jsme viděli, jako suma složená ze tří částí [*288]: a) z pracovní doby
zpředmětněné [*285] v surovině; b) pracovní doby zpředmětněné v nástroji; c) pracovní doby
zpředmětněné v ceně práce. Části a) a b) zůstávají beze změny součástmi kapitálu; i když v procesu mění
svou podobu, způsoby svého materiálního jsoucna, jako hodnoty zůstávají beze změny. Jen c) směňuje
kapitál za něco kvalitativně jiného; dané množství zpředmětněné práce za nějaké množství živé práce.
Pokud by živá práce jen reprodukovala pracovní dobu zpředmětněnou v ceně práce, byla by i ta jen
formální a prošla by, co se týče hodnoty, jen směnou za živou práci jako jiný způsob jsoucna téže hodnoty,
právě tak jako prošla jen změnou svého látkového způsobu jsoucna, pokud jde o hodnotu pracovního
materiálu a nástroje. Kdyby kapitalista zaplatil dělníkovi cenu = pracovnímu dni – a pracovní den dělníkův
připojuje k surovině a nástroji jen jeden pracovní den – pak by kapitalista prostě směnil směnnou hodnotu
v jedné formě za směnnou hodnotu v jiné formě. Nepůsobil by jako kapitál. Na druhé straně by dělník
nezůstával v jednoduchém procesu směny, zaplacením by opravdu dostal produkt své práce, jenom by mu
kapitalista ve své laskavosti zaplatil cenu produktu dřív, než se realizovala. Kapitalista by mu poskytl úvěr,
a to zadarmo, pro krásné oči. A to je všechno. Směna [*289] mezi kapitálem a prací, jejímž výsledkem je cena
práce, i když je z hlediska dělníka nakrásně prostou směnou, ze strany kapitalistovy musí být ne-směnou.
Musí dostat více hodnoty, než kolik dal. Směna, vzato z hlediska kapitálu, musí být jen zdánlivá, tj. musí
patřit k jinému ekonomickému formovému určení než k formovému určení směny, jinak by kapitál jako
kapitál a práce jako práce v protikladu ke kapitálu byly nemožné. Směňovaly by se jen jako sobě rovné
směnné hodnoty, které existují látkově v různých způsobech jsoucna. – Protože ekonomové chtějí kapitál
ospravedlnit, apologizovat, utíkají se k tomuto jednoduchému procesu a vysvětlují pak kapitál právě
procesem, který jeho jsoucno znemožňuje. Aby to demonstrovali, prostě ho oddemonstrují. Platíš mně za
mou práci, získáváš ji směnou za její vlastní produkt a odečítáš [*286] mi hodnotu suroviny a materiálu,
kterou jsi mi poskytl. To znamená, že jsme associés, že vnášíme do výrobního procesu různé prvky a
směňujeme podle hodnoty těchto prvků. Produkt se tedy mění v peníze a peníze se rozdělí tak, že ty,
kapitalista, dostaneš cenu své suroviny a nástroje, já, dělník, dostanu cenu, kterou jim přidala práce. Pro
tebe je s užitkem, že teď máš surovinu a nástroj v upotřebitelné (oběhu schopné) formě, pro mne zase, že
se moje práce zhodnotila. Ty by ses ovšem brzy dostal do situace, že strávíš svůj kapitál ve formě peněz,
zatímco já jako dělník bych se stal vlastníkem obou.[*290]
To, co dělník směňuje za kapitál, je jeho práce sama (ve směně schopnost disponovat touto prací);
zcizuje ji. To, co dostává jako cenu, je hodnota tohoto zcizení. Směňuje činnost, která klade hodnoty, za
hodnotu předem určenou, bez ohledu na výsledek své činnosti. [*291] Jak je však určena jeho hodnota?
Zpředmětněnou prací, která je obsažena v jeho zboží. Toto zboží existuje ve své životnosti. Aby je dělník
uchoval z dneška na zítřek – s dělnickou třídou, tedy s náhradou za její opotřebování, aby se mohla
zachovat jako třída, tu ještě nemáme co dělat, protože dělník tu stojí proti kapitálu jako pracovník, tedy
jako předpokládaný neustále trvající subjekt, ne ještě jako pomíjivé individuum druhu dělník –, musí
spotřebovat určité množství životních prostředků, musí nahradit spotřebovanou krev atd. Dostává jen
ekvivalent. [*287] Tedy zítra, po provedené směně – a ve výrobním procesu provádí směnu teprve potom,
když ji formálně ukončil – existuje jeho pracovní schopnost ve stejné podobě jako předtím: dostal přesný
ekvivalent, neboť cena, kterou dostal, mu umožňuje, aby byl držitelem téže směnné hodnoty, kterou měl
předtím. Množství zpředmětněné práce, které je obsaženo v tom, že je živ, mu zaplatil kapitál. Kapitál také
toto množství spotřeboval, a protože neexistovalo jako věc, nýbrž jako schopnost v živém člověku, může
dělník díky specifické povaze svého zboží – specifické povaze životního procesu – začít s výměnou znovu.
Že kromě pracovní doby zpředmětněné v tom, že je živ, pracovní doby, která byla nutná k tomu, aby
zaplatil produkty nutné k zachování jeho života – je v jeho bezprostředním jsoucnu zpředmětněna ještě
další práce, totiž hodnoty, které spotřeboval, aby dosáhl jisté pracovní schopnosti, zvláštní obratnosti – a
jejich hodnota se ukazuje v tom, za jaké výrobní náklady se taková určitá pracovní obratnost může
produkovat – to nás zde, kde ještě nejde o zvláštní kvalifikovanou práci, nýbrž o práci vůbec, o prostou
práci, ještě nezajímá.
www.kmbe.cz
Stránka 105
Kdyby bylo zapotřebí jednoho pracovního dne k tomu, aby se jeden dělník uchoval na živu jeden
pracovní den, pak by kapitál neexistoval, protože pak by se pracovní den směňoval za svůj vlastní produkt,
kapitál jako kapitál by se tedy nezhodnocoval, a proto by se také nemohl uchovat. Sebezáchova kapitálu je
jeho sebezhodnocování. Kdyby kapitál k tomu, aby mohl žít, musel také pracovat, pak by se neuchovával
jako kapitál, ale jako práce. Vlastnictví surovin a pracovních nástrojů by bylo jen nominální: ekonomicky
by patřily dělníkovi právě tolik jako kapitalistovi, protože by mu vyráběly hodnotu jen potud, pokud by on
sám byl dělníkem. Neměl by k nim tedy poměr jako ke kapitálu, nýbrž jako k pouhé látce a pracovnímu
prostředku, tak jako sám dělník ve výrobním procesu. Je-li naopak k tomu, aby se jeden dělník zachoval
naživu po celý pracovní den, nutná např. jen polovina pracovního dne, pak z toho sama od sebe vyplývá
nadhodnota produktu, protože kapitalista zaplatil v ceně půl pracovního dne a v produktu dostává
zpředmětněný celý pracovní den: tedy za druhou polovinu [*288] pracovního dne nedal směnou nic. Ne
směna, ale proces, v němž bez směny dostává zpředmětněnou pracovní dobu, tj. hodnotu, z něho může
udělat kapitalistu. Ta polovina pracovního dne nestojí kapitál nic; dostává tedy hodnotu, za niž nedal
žádný ekvivalent. A toto zmnožení hodnoty může nastat jen tak, že se dostane, tedy vytvoří, nějaká
hodnota, která přesahuje ekvivalent.
Nadhodnota je vůbec jen hodnota, která přesahuje ekvivalent. Ekvivalent je co do svého určení jen
totožnost hodnoty se sebou samou. Z ekvivalentu proto nemůže nikdy vyrůst nadhodnota; nemůže tedy
také pocházet z oběhu; musí vznikat z výrobního procesu kapitálu samého. Může se to vyjádřit také takto:
Potřebuje-li dělník jen půl pracovního dne k tomu, aby žil celý den, pak k tomu, aby uhájil svou existenci
jako dělníka, potřebuje pracovat jen půl dne. Druhá polovina pracovního dne je nucená práce; nadpráce.
To, co se na straně kapitálu jeví jako nadhodnota, jeví se na straně dělníka právě jako nadpráce nad jeho
potřebu jako dělníka, tedy nad jeho bezprostřední potřebu k uchování jeho života. Velkou dějinnou
stránkou kapitálu je to, že stvořil tuto nadpráci, práci z hlediska pouhé užitné hodnoty, pouhé obživy
nadbytečnou, a jeho historické poslání je splněno, jakmile jsou na jedné straně potřeby rozvinuty natolik,
že nadpráce nad nutnost se sama stává obecnou potřebou, že vychází z individuálních potřeb samých – a
na druhé straně, jakmile se všeobecná pracovitost díky přísné kázni kapitálu, jíž prošla po sobě jdoucí
pokolení, stala všeobecným majetkem nového pokolení – a konečně jakmile se díky rozvoji výrobních sil
práce, který je kapitálem v jeho bezmezné touze po obohacení a za podmínek, kdy tuto touhu jedině může
realizovat, neustále poháněn kupředu, všeobecná pracovitost rozvinula natolik, že držení a uchovávání
všeobecného bohatství vyžaduje jednak pro celou společnost pouze kratší pracovní dobu a jednak
pracující společnost přistupuje vědecky k procesu své progresívní reprodukce, své stále plnější
reprodukce; skončila tedy práce, v níž člověk dělá to, co může přenechat věcem, aby to dělaly za něho.
Kapitál a práce jsou zde tedy k sobě v takovém poměru jako peníze [*289] a zboží; jsou-li peníze obecnou
formou bohatství, zboží je jen substance, která vede k bezprostřední spotřebě. Ale kapitál, jako neúnavná
snaha po všeobecné formě bohatství, žene práci až za hranice jejích přírodních potřeb a vytváří tak
materiální prvky pro vývoj bohaté individuality, která je stejně všestranná ve své produkci jako ve své
spotřebě a jejíž práce se už proto nejeví jako práce, nýbrž jako plný rozvoj činnosti samé, v níž zmizela
přírodní nutnost ve své bezprostřední formě; protože namísto přírodní potřeby nastoupila potřeba
historicky vytvořená. Proto je kapitál produktivní; tj. je to podstatný vztah pro rozvoj společenských
<výrobních> sil. Jako takový přestává až tam, kde rozvoj těchto výrobních sil samých naráží na hranice v
kapitálu samém.[*292]
V Times z listopadu 1857 se rozkošně vzteká jeden západoindický plantážník. S velkým mravním
rozhořčením vykládá tento advokát – aby obhájil znovuzavedení otroctví černochů – jak se quashees
(svobodní černoši z Jamajky) spokojují tím, že vyrábějí jen to, co je absolutně nutné pro jejich vlastní
spotřebu, a za skutečný přepych nad tuto „užitnou hodnotu“ pokládají jedině lenošení (sladké
nicnedělání); jak se čerta starají o cukr a o fixní kapitál vložený do plantáží, naopak se ironicky a škodolibě
pošklebují tomu, jak plantážníci krachují a dokonce i křesťanství, kterému je naučili, užívají jen k
okrašlování této škodolibosti a indolence. Přestali být otroky, ale nestali se námezdními dělníky, nýbrž
samozásobiteli, rolníky, kteří pracují pro vlastní nuznou spotřebu. Kapitál jako kapitál ve vztahu k nim
neexistuje, protože osamostatněné bohatství existuje vůbec jen buď pomocí bezprostřední nucené práce,
otroctví, nebo pomocí prostředkované nucené práce, námezdní práce.[263] Proti bezprostřední nucené práci
nestojí bohatství jako kapitál, nýbrž jako poměr panství; proto se také na své základně reprodukuje jen
jako poměr panství, pro nějž má bohatství samo hodnotu jen jako požitek, ne jako bohatství samé, a který
proto také nemůže nikdy vyvolat všeobecnou podnikavost. (K tomuto poměru otroctví a námezdní práce se
ještě vrátíme.)[264]
www.kmbe.cz
Stránka 106
NADHODNOTA. RICARDO. FYZIOKRATÉ. A. SMITH. RICARDO.
[265],
[*290]Jak obtížné je pochopit vznik hodnoty, to se ukazuje 1. u moderních anglických ekonomů
kteří předhazují Ricardovi, že nepochopil ono navíc, nadhodnotu (viz Malthus o hodnotě, který se alespoň
snaží postupovat vědecky)[266], ačkoli Ricardo to jediný ze všech ekonomů pochopil, jak dokazuje jeho
polemika proti A. Smithovi, který zaměňuje určení hodnoty se mzdou a s pracovní dobou zpředmětněnou
ve zboží.[267] Ti noví jsou úplně povrchní hlupáci. Ostatně i Ricardo upadá často do zmatku, protože sice
chápe vznik nadhodnoty jako předpoklad kapitálu, ale často si neví rady s tím, jak na této základně
pochopit zmnožování hodnot jinak než tím, že se do téhož výrobku vloží více zpředmětněné pracovní doby,
jinými slovy, že výroba je obtížnější.[268] Proto je u něho absolutní protiklad mezi hodnotou a
bohatstvím.[269] Odtud i jednostrannost jeho teorie pozemkové renty[270]; jeho nesprávná teorie
mezinárodního obchodu, který prý produkuje jen užitnou hodnotu (kterou nazývá bohatstvím), a ne
směnnou hodnotu.[271] Jediným východiskem ke zmnožení hodnot jako takových zbývá kromě rostoucí
obtížnosti výroby (teorie rent) už jen přírůstek populace (přirozené zmnožení dělníků přírůstkem
kapitálu), ačkoli Ricardo tento vztah prostě nikde neshrnul. [272] Jeho základní chyba je, že nikde nezkoumá,
odkud vlastně pochází rozdíl mezi určením hodnoty mzdou a určením hodnoty zpředmětněnou prací.[273]
Peníze a směna sama (oběh) se tedy v jeho ekonomii jeví jen jako čistě formální prvek, a ačkoli po něm šlo
v ekonomii už jen o směnnou hodnotu, jeví se u něho zisk atd. jen jako míra podílu na produktu, která
existuje i na základě otroctví. Formu zprostředkování nikde nezkoumal.[274]
2. Fyziokraté. Zde se jasně projevuje, jak je obtížné pochopit kapitál, sebezhodnocování hodnoty,
tedy nadhodnotu, kterou kapitál vytváří ve výrobním procesu, a tato obtíž musela vyvstat u předchůdců
moderní ekonomie stejně jako v jejím posledním klasickém období u Ricarda tvorba nadhodnoty, kterou
(chápe) ve formě renty. Je to v podstatě otázka pojmu kapitálu a námezdní práce, tedy základní [*291]
otázka, a vystupuje na prahu soustavy moderní společnosti. Monetární soustava pochopila samostatnost
hodnoty jen tak, jak vyplývá z prostého oběhu – jako peníze; proto udělali z této abstraktní formy bohatství
výlučný objekt (úsilí) národů, které právě vstupovaly do období, v němž se jako účel společnosti samé
jevilo obohacování jako takové.[*293] Pak přišla merkantilní soustava, spadající do epochy, kdy se začíná
objevovat průmyslový kapitál a tedy i námezdní práce v manufaktuře a vyvíjí se v protikladu k
neprůmyslovému bohatství, feudálnímu vlastnictví půdy, a na jeho útraty. Merkantilistům tanou na mysli
již peníze jako kapitál, ale vlastně zase jen ve formě peněz, ve formě oběhu obchodního kapitálu, kapitálu
přeměňujícího se v peníze. Průmyslový kapitál má pro ně hodnotu, a to nejvyšší hodnotu – jen jako
prostředek, ne jako bohatství samo ve svém produktivním procesu –, protože vytváří obchodní kapitál, a
ten se v oběhu stává penězi. Práce v manufakturách – tj. v podstatě průmyslová práce; ale zemědělská
práce pro ně byla, a jevila se jim naopak jako práce produkující především užitnou hodnotu; surovinový
produkt je po zpracování hodnotnější, protože jasnou formou a také pro oběh lepší, pro obchod vhodnější,
merkantilní formou získává více peněz (přitom historický pohled na bohatství národů, které
neprovozovaly zemědělství, zejména Holanďanů, v protikladu k národům zemědělským, feudálním;
zemědělství se vůbec neobjevuje v průmyslové, ale ve feudální formě, tedy jako zdroj vlastnictví
feudálního, ne buržoazního). Jedna forma námezdní práce, průmyslová forma, a jedna forma kapitálu,
průmyslového kapitálu, byla tedy uznána za zdroj bohatství, ale jen pokud vytvářela peníze. Směnná
hodnota sama nebyla tedy ještě chápána ve formě kapitálu. Nyní fyziokraté. Rozlišují kapitál od peněz a
chápou jej v jeho obecné formě jako osamostatněnou směnnou hodnotu, která přetrvává ve výrobě a
zmnožuje se výrobou. Zkoumají tedy i vztah pro sebe, ne v tom, jak je sám momentem prostého oběhu, ale
naopak v tom, že je jeho předpokladem a neustále se znovu vytváří z něho samého jako jeho předpoklad.
Jsou tedy předchůdci moderní ekonomie. [*292] Chápou také, že kladení nadhodnoty námezdní prací je
sebezhodnocování, tj. uskutečňování kapitálu. Ale jak se pomocí kapitálu, tj. existujících hodnot, vytváří
prostřednictvím práce nadhodnota? Tady nechávají formu formou a uvažují jen jednoduchý výrobní
proces. Produktivní tedy může být jen práce, která se koná v takové oblasti, kde přírodní síla pracovního
nástroje hmatatelně dovoluje dělníkovi produkovat víc hodnoty, než kolik spotřebuje. Nadhodnota tedy
nevzniká z práce jako takové, nýbrž z přírodní síly, které práce užívá a kterou řídí – zemědělství. To je tedy
jediná produktivní práce, neboť k tomu už dospěli, že produktivní je jen práce vytvářející nadhodnotu (že se
nadhodnota musí vyjádřit v nějakém materiálním výrobku, to je hrubý názor, který se objevuje ještě u A.
Smitha.[275]) Herci nejsou produktivními pracovníky proto, že hrají divadlo, nýbrž proto, že zmnožují
bohatství svého zaměstnavatele.[*294] Pro tento poměr je přece úplně lhostejné, jaký druh práce se
vykonává, tedy v jaké formě se práce materializuje. Z pozdějších hledisek to zase není lhostejné; ale tato
www.kmbe.cz
Stránka 107
nadhodnota se pod rukama přeměňuje ve větší množství užitné hodnoty, která vychází z výroby, než bylo
té, která se při výrobě spotřebovala. Jen v poměru přírodního semene k jeho produktu se hmatatelně
objevuje toto zmnohonásobení užitných hodnot, nadbytek produktu nad součástí produktu, která musí
sloužit k nové produkci – a z něhož tedy může být část spotřebována neproduktivně. Ze sklizně je potřeba
vrátit přímo půdě jen část semen; v produktech, které se samy nacházejí v přírodě, v živlech, vzduchu,
vodě, půdě a světlu a v substancích dodávaných hnojivem i jiným způsobem, se pak semena zase rodí v
mnohonásobném množství jako obilí atd. Zkrátka stačí, aby lidská práce jen řídila chemickou výměnu
látek (v zemědělství), zčásti i mechanicky urychlovala, nebo aby změnila i samu reprodukci života (chov
skotu), a získá něco navíc, tj. tytéž přírodní substance z formy, která je pro užívání bez hodnoty, přemění
ve formu, která hodnotu má. Skutečná podoba všeobecného bohatství je tedy nadbytek [*293] produktů
půdy (obilí, dobytek, suroviny). Ekonomicky vzato je pak formou bohatství jen renta. Tak došlo k tomu, že
první proroci kapitálu pokládají za představitele buržoazního bohatství jen nekapitalisty, feudální
pozemkové vlastníky. Důsledek, že všechny daně se ukládají rentě, je ovšem také plně v zájmu buržoazního
kapitálu. Buržoazie v principu pěje na feudalismus chválu – což oklamalo mnohé feudály, třeba starého
Mirabeaua – jen proto, aby ho v praxi zničila. Všechny ostatní hodnoty reprezentují jen surovinu + práci;
práce sama reprezentuje obilí nebo jiné produkty půdy, které práce spotřebovává; tovární dělník atd. tedy
nepřidává k surovině více, než ze suroviny spotřebuje. Jeho práce, právě tak jako jeho zaměstnavatel,
nepřidávají tedy k bohatství nic – bohatství je to, co je navíc proti zboží, které bylo pohlceno v produkci –
nýbrž dodávají mu jen příjemné a potřebné spotřební formy. Tehdy se ještě nerozvinulo používání
přírodních sil v průmyslu, ani dělba práce atd., která sama zmnožuje přírodní sílu práce. Tak tomu však už
bylo v době A. Smitha. U něho je tedy práce vůbec zdrojem hodnot, a právě tak zdrojem bohatství, ale
nadhodnotu klade práce vlastně také jen potud, pokud se v dělbě práce objevuje něco navíc jako dar
přírody, přírodní síla společnosti, tak jako u fyziokratů přírodní síla země. Proto přikládá A. Smith dělbě
práce takovou váhu. Na druhé straně se u něho kapitál – [protože chápe sice práci jako tvůrkyni hodnoty,
ale práci samu chápe jako užitnou hodnotu, produktivitu jsoucí pro sebe, lidskou přírodní sílu vůbec (to ho
odlišuje od fyziokratů), ale nechápe ji jako námezdní práci, nechápe ji v jejím specifickém určení formy v
protikladu ke kapitálu][276] – původně nejeví jako něco, co v sobě obsahuje protikladný moment námezdní
práce, nýbrž jeví se tak, jak vychází z oběhu, jako peníze, a tedy jak vzniká z oběhu, spořením. Kapitál tedy
původně nezhodnocuje sebe sama – právě proto, že do jeho pojmu samého není pojato přisvojování cizí
práce. Teprve dodatečně, když už je předpokládán jako kapitál – bludný kruh – se jeví jako velení nad cizí
prací.[*295] [*294] Práce by tedy podle Adama Smitha vlastně měla mít za svou mzdu svůj vlastní produkt,
mzda = produktu, tedy práce by neměla být námezdní prací a kapitál kapitálem. Ale aby do toho dostal
zisk a rentu jako původní prvky výrobních nákladů, tj. aby mohl z výrobního procesu kapitálu dostat
nadhodnotu, předpokládá je v úplně syrové formě. Kapitalista nechce poskytnout svůj kapitál k použití
zadarmo; právě tak nechce pozemkový vlastník vydat výrobě zadarmo svou půdu. Něco za to požadují.
Tak jsou přijati se svými nároky jako historické fakty, nejsou však vysvětleni. Mzda je vlastně jediná
ekonomicky oprávněná, protože nutná součást výrobních nákladů. Zisk a renta jsou jen odpočty od mzdy,
jsou v dějinném procesu kapitálu a pozemkového vlastnictví jen svévolně vynuceny a jsou oprávněny jen
zákonem, ne však ekonomicky. Ale protože na druhé straně zase proti práci kladl ve formě pozemkového
vlastnictví a kapitálu výrobní prostředky a výrobní materiály jako samostatné útvary, kladl ji v podstatě
jako práci námezdní. Tady jsou rozpory. Odtud jeho kolísání při určování hodnoty; klade na stejnou
úroveň zisk a pozemkovou rentu; nesprávné názory o vlivu mzdy na ceny atd. Teď Ricardo (Viz I <str.
232>). Ten však opět chápe námezdní práci a kapitál jako přírodní, a ne určitou historickou formu
společnosti k tvorbě bohatství jako užitné hodnoty, tj. její forma jako taková, právě proto že je přírodní, je
lhostejná, a Ricardo ji nechápe v jejím určitém vztahu k formě bohatství, a bohatství samo, ve své formě
směnné hodnoty, se jeví jako pouze formální zprostředkování svého látkového trvání; proto nepochopil
určitý charakter buržoazního bohatství – právě proto, že se jeví jako adekvátní formy bohatství vůbec, a
proto také ekonomicky, ačkoli se vychází ze směnné hodnoty, nehrají[*296] v jeho ekonomice určité
ekonomické formy směny samé žádnou úlohu, ale mluví se vždycky jen o rozdělení všeobecného produktu
práce a půdy mezi tři třídy, jako by v bohatství založeném na směnné hodnotě šlo jen o užitnou hodnotu a
jako by směnná hodnota byla jen obřadní forma, která u Ricarda úplně mizí právě tak, jako mizejí [*295]
peníze jakožto oběžný prostředek ve směně. Když dovozuje opravdové zákony ekonomie, rád se proto
odvolává také na tento poměr peněz jako pouze formální. Odtud také jeho slabiny ve vlastním učení o
penězích samých.[277]
Přesný výklad pojmu kapitálu je nutný proto, že je to základní pojem moderní ekonomie, jako
kapitál sám – a jeho pojem je jeho abstraktním obrazem – je základnou občanské společnosti. Z
www.kmbe.cz
Stránka 108
vyhraněného pojetí základního předpokladu tohoto vztahu musejí vyplynout všechny rozpory buržoazní
výroby i hranice, na níž už přesahuje sebe samu.[*297]
[OBČANSKÉ BOHATSTVÍ JAKO PROSTŘEDNÍK]
[Je důležité připomenout, že bohatství jako takové, tj. občanské bohatství je vždy v nejvyšší
potenci vyjádřeno ve směnné hodnotě, kde je kladeno jako prostředník, jako zprostředkování extrémů
směnné a užitné hodnoty samé. Tento střed se jeví vždycky jako dovršený ekonomický vztah, protože v
sobě spojuje protiklady, a nakonec se vždy jeví vůči extrémům samým jako jednostranně vyšší potence; a
to proto, že pohyb nebo poměr, který se původně jeví jako zprostředkující mezi extrémy, vede s
dialektickou nutností dále k tomu, že se jeví jako zprostředkování se sebou samým, jako subjekt; extrémy
jsou pouhými momenty tohoto subjektu, který ruší jejich samostatný předpoklad, aby se jeho zrušením
sám kladl jako to, co je jedině samostatné. Tak se v náboženské sféře Kristus, prostředník mezi bohem a
člověkem – pouhý oběžný prostředek mezi oběma – stává jejich hodnotou, bohočlověkem, a jako takový se
stává důležitějším než bůh; svatí důležitějšími než Kristus; kněží důležitějšími než svatí. Totálním
ekonomickým výrazem, který je sám vůči extrémům jednostranný, je směnná hodnota všude tam, kde je
kladena jako střední článek; např. peníze v prostém oběhu; kapitál sám jako prostředník mezi výrobou a
oběhem. Uvnitř kapitálu samého zaujímá zase jedna jeho forma postavení užitné hodnoty vůči jiné formě
jako směnné hodnotě. Tak např. průmyslový kapitál se jeví jako výrobce ve srovnání s obchodníkem, který
se jeví [*296] jako oběh. Tak představuje ten první látkovou stránku, ten druhý stránku formy, tedy
bohatství jako bohatství. Současně je obchodní kapitál sám opět prostředníkem mezi výrobou
(průmyslovým kapitálem) a oběhem (konzumující veřejností) nebo mezi směnnou hodnotou a užitnou
hodnotou tam, kde jsou střídavě kladeny obě stránky výroby jako peníze, oběh jako užitná hodnota
(konzumující veřejnost), nebo první jako užitná hodnota (produkt), druhá jako směnná hodnota (peníze).
Právě tak je tomu uvnitř obchodu: velkoobchodník jako prostředník mezi továrníkem a obchodníkem v
malém nebo mezi továrníkem a zemědělcem, nebo mezi různými továrníky, je týž střed na vyšší úrovni.
Pak zase makléři se zbožím vůči velkoobchodníkovi. Potom bankéř vůči průmyslníkům a obchodníkům;
akciové společnosti vůči jednoduché výrobě; finančník jako prostředník na nejvyšší úrovni mezi státem a
občanskou společností. Bohatství jako takové se reprezentuje o to výrazněji a šířeji, čím více je vzdáleno od
bezprostřední výroby, a samo zase prostředkuje mezi stránkami, které, vzaty každá pro sebe, jsou už
kladeny jako ekonomické určení formy.[*298] Takže peníze se stávají z prostředku účelem a vyšší forma
prostředkování se všude klade jako kapitál a nižší zase jako práce, jako pouhý zdroj nadhodnoty.
Například senzál, bankéř atd. vůči továrníkům a farmářům, kteří jsou vůči němu relativně kladeni v určení
práce (užitné hodnoty), kdežto on se vůči nim jeví jako kapitál, tvorba nadhodnoty; v nejbláznivější
podobě ve finančníkovi.][278]
Kapitál je bezprostřední jednota produktu a peněz nebo lépe výroby a oběhu. Tak je sám opět
něčím bezprostředním a jeho vývoj záleží v tom, že klade sebe sama jako tuto jednotu – která je kladena
jako určený a proto jednoduchý poměr – a že se ruší. Jednota se jeví zprvu v kapitálu jako něco
jednoduchého.[*299]
[RICARDOVO TVRZENÍ O NADHODNOTĚ]
[Ricardův myšlenkový pochod je prostě tento: Výrobky se směňují tedy kapitál za kapitál – podle
množství zpředmětněné práce, které je v nich obsaženo. Pracovní den se vždy směňuje za pracovní den.
[*297] To je předpoklad. Směna sama se tedy může nechat úplně stranou. Produkt – kapitál kladený jako
produkt – je o sobě směnnou hodnotou, a směna k tomu jen připojuje formu, u něho formální formu. Zbývá
jen otázka, v jakých mírách se tento produkt rozděluje. Tyto míry mohou být chápány jako určité kvóty
předpokládané směnné hodnoty nebo jejího obsahu, materiálního bohatství, to je jedno. A dokonce,
protože směna jako taková je pouhý oběh – peníze jako oběh – je lepší úplně od ní abstrahovat a uvažovat
pouze kvóty materiálního bohatství, které jsou rozdělovány uvnitř výrobního procesu nebo jako jeho
výsledek různým činitelům. Ve formě směny je veškerá hodnota atd. jen nominální; reálná je ve formě míry.
Celá směna, pokud nevytváří větší materiální různorodost, je nominální. Protože se vždy směňuje celý
pracovní den za celý pracovní den, zůstává suma hodnot táž – růst výrobních sil působí jen na obsah
www.kmbe.cz
Stránka 109
bohatství, ne na jeho formu. Zmnožení hodnot může tedy vznikat jen zvětšenou obtížností výroby – a ta
může nastat jen tam, kde přírodní síla neprokazuje stejným množstvím lidské práce stejnou službu, kde se
tedy zmenšuje plodnost přírodních prvků – v zemědělství. Pokles zisků je tedy způsoben rentou. Za prvé
nesprávný předpoklad, že se za všech poměrů ve společnosti pracuje celý pracovní den; atd. atd. (viz
výše[*300]).
[VÝROBA NADHODNOTY, ZHODNOCOVÁNÍ KAPITÁLU A PRODUKTIVITA PRÁCE]
Nadhodnota a produktivita. Poměr při růstu produktivity. – Výsledek. – Produktivita práce je
produktivitou kapitálu. – Čím víc je nutná práce už zkrácena, tím obtížnější je zhodnocení kapitálu.[279]
Viděli jsme[*301]: Dělník potřebuje např. pracovat jen polovinu pracovního dne k tomu, aby žil celý
den; a aby tedy mohl druhý den začít celý proces zase od začátku. V jeho pracovní schopnosti – pokud
existuje v něm jako v živé bytosti, nebo v něm jako v živém pracovním nástroji – je zpředmětněno jen půl
dne. Celý živý den (den života) dělníka je klidový výsledek, zpředmětnění půldne práce. Kapitalista,[*298]
protože si směnou za práci zpředmětněnou v dělníkovi – tj. za půl dne práce – přisvojuje celý pracovní den
a potom jej spotřebovává ve výrobním procesu na materiálu, který tvoří jeho kapitál, vytváří tak
nadhodnotu svého kapitálu – v předpokládaném případě půl dne zpředmětněné práce. Předpokládejme
nyní, že produktivní síly práce se zdvojnásobí, tj. že za tutéž dobu dodá táž práce dvojnásobnou užitnou
hodnotu.[*302] (Jako užitná hodnota je v nynějším vztahu prozatím ještě určeno jen to, co dělník
spotřebovává, aby se zachoval na živu jako dělník; množství životních prostředků, za něž dělník
prostřednictvím peněz směňuje práci zpředmětněnou v jeho živé pracovní schopnosti.) Dělníkovi by pak
stačilo pracovat jen 1/4 dne k tomu, aby žil celý den; kapitalista pak musí dát dělníkovi ve směně jen 1/4
dne zpředmětněné práce, aby prostřednictvím výrobního procesu zmnožil svou nadhodnotu z 1/2 na 3/4;
protože by místo 1/2 dne zpředmětněné práce získal 3/4 dne zpředmětněné práce. Hodnota kapitálu, jak
vychází z výrobního procesu, by stoupla o 3/4 místo o 2/4. Kapitalistovi by tedy stačilo, aby nechal
dělníka pracovat už jen 3/4 dne, a připojil by ke kapitálu tutéž nadhodnotu – nadhodnotu 1/2 čili 2/4
zpředmětněné práce. Ale kapitál jako to, co reprezentuje obecnou formu bohatství – peníze – je bezmezný
a bezměrný pud překračovat svou mez. Každá hranice je a musí být pro něj omezením. Jinak by přestal být
kapitálem – penězi reprodukujícími samy sebe. Jakmile by už necítil určitou hranici jako omezení, ale cítil
by se v ní jako v hranici dobře, poklesl by už ze směnné hodnoty na užitnou hodnotu, z obecné formy
bohatství na určité substancionální trvání tohoto bohatství. Kapitál jako takový vytváří určitou
nadhodnotu, protože nemůže jen tak beze všeho klást nekonečnou nadhodnotu; ale je ustavičným
pohybem, který jí chce vyrobit víc. Kvantitativní hranice nadhodnoty se mu jeví jen jako přirozená mez,
jako nutnost, kterou se ustavičně snaží překonat a za niž se ustavičně snaží proniknout. [*303] Kapitalista
[*304] nenechá
[*299] tedy (necháme úplně stranou určení, která přistupují později, konkurenci, ceny atd.)
dělníka pracovat pouze 3/4 dne, protože tyto 3/4 dne mu vytvoří tolik nadhodnoty jako předtím celý den,
ale nechá ho pracovat celý den; a zmnožení produktivní síly, které dělníkovi umožnilo, aby ze 1/4 dne
práce žil celý den, se teď projeví jednoduše v tom, že nyní musí pro kapitál pracovat 3/4 dne, zatímco
předtím pro něj pracoval jen 2/4 dne. Zvětšená produktivita jeho práce, pokud znamená zkrácení doby
<potřebné> k nahrazení práce v něm zpředmětněné (na užitnou hodnotu, obživu), se jeví jako prodloužení
jeho pracovní doby pro zhodnocení kapitálu (pro směnnou hodnotu). Podíváme-li se na to ze stanoviska
dělníka, vidíme, že musí nyní dělat 3/4 dne nadpráce, aby mohl žít jeden den, kdežto dříve musel dělat jen
2/4 dne nadpráce. Zmnožením produktivní síly, jejím zdvojnásobením se jeho nadpráce zmnožila o 1/4
<dne>. Zde je třeba připomenout jedno: Produktivní síla se zdvojnásobila, nadpráce se pro dělníka
nezdvojnásobila, vzrostla jen o 1/4 <dne>; nezdvojnásobila se ani nadhodnota kapitálu, vzrostla také jen o
1/4 <dne>. Ukazuje se tedy, že nadpráce (ze stanoviska dělníkova) a nadhodnota (ze stanoviska kapitálu)
neroste ve stejném početním poměru jako produktivní síla. Z čeho to vyplývá? Zdvojnásobení produktivní
síly znamená redukci nutné práce (pro dělníka) o 1/4 <dne>, je tedy i výroba nadhodnoty <větší>[*305] o
1/4 <dne>, protože původní poměr byl dán jako 1/2. Kdyby byl dělník musel původně pracovat 2/3 dne,
aby žil jeden den, pak by nadhodnota činila 1/3, stejně jako nadpráce. Zdvojnásobení produktivity práce
by tedy způsobilo, že dělník by byl schopen omezit svou práci pro nutné potřeby na polovinu ze 2/3 čili
2/(3x2), 2/6 čili 1/3 dne a kapitalista by získal 1/3 <dne> hodnoty. Celková nadpráce by ale potom činila
www.kmbe.cz
Stránka 110
2/3 <dne>. Zdvojnásobení produktivní síly, jehož výsledkem [*300] byla v prvním případě 1/4 <dne>
nadhodnoty a nadpráce, by nyní činilo 1/3 <dne> nadhodnoty čili nadpráce. Násobitel produktivní síly –
číslo, jímž se násobí – tedy není násobitelem nadpráce nebo nadhodnoty, nýbrž byl-li původní poměr
práce zpředmětněné v její ceně = 1/2 práce zpředmětněné v 1 pracovním dni, který se vždy jeví jako
hranice[*306], pak zdvojnásobení se rovná dělení 1/2 (původní poměr) dvěma[*307], čili 1/4. Jestliže původní
poměr byl 2/3, pak zdvojnásobení se rovná dělení 2/3 dvěma = 2/6 čili 1/3. Násobitelem produktivní síly
tedy opět není násobitel, ale dělitel původního poměru, není násobitelem jeho čitatele, nýbrž jmenovatele.
Kdyby to byl násobitel čitatele[*308], pak by znásobení produktivní síly odpovídalo znásobení nadhodnoty.
Ale růst nadhodnoty[*309] se vždy rovná dělení původního poměru násobitelem produktivní síly. Jestliže
původní poměr činil 8/9, tj. dělník potřebuje 8/9 pracovního dne k tomu, aby žil, tedy kapitál při směně za
živou práci získává jen 1/9 a nadpráce se rovná 1/9, může nyní dělník žít za polovinu z 8/9 pracovního
dne, tj. za 8/18 = 4/9 (je jedno, zda dělíme čitatele nebo násobíme jmenovatele) a kapitalista, který nyní
nechá <dělníka> pracovat celý den, by měl celkovou nadhodnotu 5/9 dne[*310]; odečteme od toho původní
nadhodnotu 1/9, zbývají 4/9[*311]; zdvojnásobení produktivní síly se tedy zde = růstu nadhodnoty čili doby
nadpráce o 4/9. To vyplývá prostě z toho, že nadhodnota je vždy rovna poměru celého pracovního dne k
té části pracovního dne, která je nutná, aby se dělník zachoval naživu. Jednotka, podle níž se vypočítává
nadhodnota, je vždy zlomek, tj. určitý díl dne, který přesně reprezentuje cenu práce. Je-li tato část = 1/2,
pak zmnožení [*301] produktivní síly = redukci nutné práce na 1/4; je-li = 1/3, pak se nutná práce zmenšuje
na 1/6; tedy v prvním případě je celková nadhodnota = 3/4; ve druhém = 5/6; relativní nadhodnota, tj.
nadhodnota v poměru k nadhodnotě, která tu byla už dříve, je v prvním případě = 1/4, v druhém =
1/6[*312]. Hodnota kapitálu neroste tedy ve stejném poměru, jak se zmnožuje produktivní síla, ale v tom
poměru, v němž zmnožení produktivní síly, násobitel produktivní síly dělí zlomek pracovního dne, který
vyjadřuje jeho díl patřící dělníkovi. O kolik produktivní síla práce zmnožuje hodnotu kapitálu, to tedy
závisí na původním poměru, v němž tu je podíl práce zpředmětněné v dělníkovi k jeho živé práci. Tento
podíl se vždy vyjadřuje jako zlomek celého pracovního dne, 1/3, 2/3 atd. Růst produktivní síly, tj. její
znásobení určitým počtem se rovná dělení čitatele nebo násobení jmenovatele tohoto zlomku tímtéž
počtem. Jak velké či malé je tedy toto zmnožení hodnoty, to nezávisí jen na čísle, které vyjadřuje znásobení
produktivní síly, ale právě tak i na předem daném poměru, který vyjadřuje díl pracovního dne,
odpovídající ceně práce. Je-li tento poměr 1/3, pak je zdvojnásobení produktivní síly pracovního dne =
jeho redukci na 1/6; je-li 2/3, jeho redukci na 2/6. Zpředmětněná práce, která je obsažena v ceně práce, se
vždy rovná zlomku celého dne; aritmeticky vyjádřeno je to vždycky zlomek; vždy poměr čísel, nikdy
jednoduché číslo. Když se produktivní síla zdvojnásobí, násobí 2, potřebuje dělník k tomu, aby dostal cenu
práce, pracovat už jen 1/2 dřívější doby; ale kolik pracovní doby bude ještě nyní k tomuto účelu
potřebovat, to závisí na tom prvním daném poměru, totiž na době, kterou k tomu potřeboval před
zmnožením produktivní síly. Násobitel produktivní síly je dělitelem tohoto původního zlomku.
Nadhodnota[*313] nebo nadpráce neroste tedy ve stejném početním poměru jako produktivní síla. Činí-li
původní poměr 1/2 a produktivní síla se zdvojnásobí, pak se nutná (pro dělníka) pracovní doba redukuje
na 1/4 a nadhodnota vzrůstá jen o 1/4. Jestliže se produktivní síla zečtyřnásobí, původní poměr [*302] se
změní na 1/8 a nadhodnota[*314] vzroste jen o 1/8[*315]. Nadhodnota se nikdy nemůže rovnat celému
pracovnímu dni; tj. určitý díl pracovního dne se musí vždycky směnit za práci, zpředmětněnou v dělníkovi.
Nadhodnota je vůbec jen poměr živé práce k práci zpředmětněné v dělníkovi;[*316] jeden člen poměru musí
tedy vždy být trvalý. Už tím, že poměr je konstantní jako poměr, ačkoli jeho činitelé se mění, je dán určitý
poměr mezi růstem produktivní síly a růstem nadhodnoty. Vidíme tedy na jedné straně, že relativní
nadhodnota se přesně rovná relativní nadpráci; jestliže pracovní den činil 1/2 a produktivní síly se
zdvojnásobí, pak podíl patřící dělníkovi, nutná práce, se redukuje na 1/4 a hodnota, která přibyla, je také
přesně 1/4; ale celková nadhodnota činí nyní 3/4. Zatímco nadhodnota stoupla o 1/4, tedy v poměru 1:4,
je celková nadhodnota = 3/4 = 3:4. Předpokládáme-li, že nutný původní pracovní den činil 1/4 a že došlo k
zdvojnásobení produktivní síly, pak se nutná práce redukuje na 1/8 a nadpráce čili nadhodnota je přesně
= 1/8 = 1:8. Naproti tomu je celková nadhodnota = 7:8. V prvním případě byla původní celková
nadhodnota = 1:2 (1/2) a nyní stoupla na 3:4; v druhém případě byla původní celková nadhodnota 3/4 a
nyní stoupla na 7:8 (7/8). V prvním případě vzrostla z 1/2 či 2/4 na 3/4; v druhém ze 3/4 čili 6/8 na 7/8;
v prvním případě o 1/4, v druhém o 1/8; tj. v prvním případě vzrostla dvakrát tolik než v druhém; ale v
prvním případě činí celková nadhodnota jen 3/4 čili 6/8, kdežto v druhém činí 7/8, tedy o 1/8 víc.[*317]
Předpokládáme-li, že nutná práce činí 1/16, pak celková nadhodnota = 15/16; v předchozím
poměru byla 6/8 = 12/16[*318]; tedy celková nadhodnota, [*303] kterou předpokládáme, je o 3/16 vyšší[*319]
než v předcházejícím případě. Předpokládáme-li nyní, že se produktivní síla zdvojnásobila, pak je nutná
www.kmbe.cz
Stránka 111
práce = 1/32; dříve byla = 2/32 (1/16); doba nadpráce tedy stoupla o 1/32, stoupla tedy i nadhodnota.
Podíváme-li se na celkovou nadhodnotu, která byla 15/16 nebo 30/32, pak nyní činí 31/32. Srovnáme-li
to s dřívějším poměrem (kde nutná práce byla 1/4 čili 8/32), činí teď celková nadhodnota 31/32, kdežto
dříve činila jen 28/32[*320], vzrostla tedy o 3/32[*321]. Ale relativně vzato se v prvním případě
zdvojnásobením produkce zvětšila o 1/8 čili o 4/32, kdežto nyní se zvětšila jen o 1/32, tedy o 3/32 méně.
Kdyby nutná práce byla už redukována na 1/1000, činila by celková nadhodnota = 999/1000.
Kdyby se nyní produktivní síla ztisíceronásobila, nutná práce by poklesla na 1/1 000 000 pracovního dne
a celková nadhodnota by činila 999 999/1 000 000 jednoho pracovního dne; naproti tomu před tímto
vzrůstem produktivní síly činila jen 999/1000 čili 999 000/1 000 000; vzrostla by tedy o
999/1 000 000[*322], tj. celková nadhodnota by ztisíceronásobením produktivní síly nestoupla ani o 0,001,
zatímco v předcházejícím případě pouhým zdvojnásobením produktivní síly stoupla o 1/32. Poklesne-li
nutná práce z 1/1000 na 1/1 000 000, klesne přesně o 999/1 000 000 (neboť 1/1000 = 1000/1 000 000),
tj. o nadhodnotu.
[TŘI ZÁKONY O NADHODNOTĚ A ZISKU]
Shrneme-li to, zjišťujeme:
Za prvé: Růst produktivní síly živé práce zmnožuje hodnotu kapitálu (čili zmenšuje hodnotu
dělníka ne proto, že by zvyšovalo množství produktů či užitných hodnot, vyrobených touž prací –
produktivní síla práce je její přírodní silou – nýbrž proto, že zkracuje nutnou práci, tedy že v témž poměru,
jak tuto práci zkracuje, vytváří nadpráci, nebo, [*304] což je totéž, nadhodnotu; protože nadhodnota
kapitálu, jíž kapitál výrobním procesem dosahuje, sestává vůbec jen z přebytku nadpráce nad nutnou
prací. Růst produktivní síly může zvětšit nadpráci – tj. přebytek práce zpředmětněné v kapitálu jako
produktu nad prací zpředmětněnou ve směnné hodnotě pracovního dne – jen potud, pokud zmenšuje
poměr nutné práce k nadpráci, a jen v tom poměru, v němž zmenšuje tento poměr. Nadhodnota se přesně
rovná nadpráci; zmnožení nadhodnoty je přesně měřeno zkrácením nutné práce.
Za druhé. Nadhodnota kapitálu se nezmnožuje jako násobitel produktivní síly, tj. jako počet, v
němž roste produktivní síla (jako jednotka, jako násobenec), ale o ten přebytek zlomku živého pracovního
dne, který původně představuje nutnou práci, nad týž zlomek, dělený násobitelem produktivní síly. Je-li
tedy nutná práce = 1/4 živého pracovního dne a produktivní síla se zdvojnásobí, nevzroste hodnota
kapitálu dvojnásobně, nýbrž o 1/8; ta se rovná 1/4 čili 2/8 (původní zlomek pracovního dne, který
představuje nutnou práci) – 1/4 děleno 2 čili = 2/8 – 1/8 = 1/8. [Hodnota se zdvojnásobuje, dá se to
vyjádřit i tak, že se násobí 4/2 čili 16/8[*323]. Kdyby tedy v uvedeném případě vzrostla produktivní síla o
16/8[*324], pak zisk by vzrostl jen o 1/8. Jeho růst by byl k růstu produktivní síly v poměru 1:16 [*325]. (Tak
je to!) Činil-li zlomek 1/1000 a produktivní síla vzroste tisícinásobně, hodnota kapitálu nevzroste
tisícinásobně, ale ani ne o 0,001[*326]; vzroste o 1/1000 – 1/1 000 000, tj. o 1000/1 000 000 – 1/1 000 000
= 999/1 000 000.]
Absolutní suma, v níž kapitál zmnožuje svou hodnotu určitým zmnožením produktivní síly, závisí
tedy na daném zlomku pracovního dne, na alikvotním dílu pracovního dne, který představuje nutnou práci
a který tedy vyjadřuje původní poměr, poměr nutné práce k živému pracovnímu dni. Růst produktivní síly
v určitém poměru může tedy zmnožit hodnotu kapitálu např. v různých zemích různě. Všeobecný růst
produktivní síly v témž poměru může hodnotu kapitálu zmnožovat v různých [*305] průmyslových
odvětvích různě, a bude tak činit podle různého poměru nutné práce k živému pracovnímu dni v těchto
odvětvích. Tento poměr by ovšem v soustavě volné konkurence byl ve všech hospodářských odvětvích
stejný, kdyby práce byla všude prací jednoduchou, kdyby tedy nutná práce byla všude stejná. (Kdyby
představovala totéž množství zpředmětněné práce.)
Za třetí: Čím větší je nadhodnota kapitálu před zmnožením produktivní síly, čím větší je množství
předpokládané nadpráce čili nadhodnoty kapitálu nebo čím menší je už zlomek pracovního dne, který
tvoří ekvivalent dělníka a vyjadřuje nutnou práci, tím menší je růst nadhodnoty, kterou poskytuje kapitálu
růst produktivní síly. Jeho nadhodnota stoupá, ale ve stále menším poměru k rozvoji produktivní síly. Čím
rozvinutější je tedy už kapitál, čím víc nadpráce už vytvořil, o to plodněji musí rozvíjet produktivní sílu,
přičemž se zhodnocuje jen v nepatrném poměru, tj. přidává jen málo nadhodnoty – protože jeho mezí je i
www.kmbe.cz
Stránka 112
nadále poměr mezi zlomkem dne, který vyjadřuje nutnou práci, a celým pracovním dnem. Jedině v těchto
hranicích se může pohybovat.[*327] Čím menší je už zlomek, který připadá na nutnou práci, čím větší je
nadpráce, tím méně může jakýkoli vzrůst produktivní síly citelně zmenšit nutnou práci, protože enormně
vzrůstá jmenovatel. Sebezhodnocení kapitálu se stává obtížnější tou měrou, jak se kapitál už zhodnotil.
Růst produktivních sil by se kapitálu stal lhostejným; i samo zhodnocování, protože jeho proporce by byly
minimální; a kapitál by přestal být kapitálem. Kdyby nutná práce činila 1/1000 a produktivní síla se
ztrojnásobila, pak by nutná práce poklesla jen <na> 1/3000 čili nadpráce by vzrostla jen o 2/3000. To se
však neděje proto, že vzrostla mzda nebo podíl práce na výrobku, nýbrž proto, že už klesla tak hluboko v
poměru k produktu práce nebo k živému pracovnímu dni.[*328]
(Všechny tyto teze jsou správné jen v této abstrakci a pro poměr [*306] z nynějšího hlediska. Později
k nim přistoupí další vztahy, které je významně modifikují. Celek, pokud se vezme zcela obecně, vůbec už
patří do učení o zisku.)[*329]
Tolik zatím obecně: Rozvoj produktivní síly práce – především kladení nadpráce – je nutnou
podmínkou růstu hodnoty čili zhodnocení kapitálu. Jako nekonečná snaha o obohacení usiluje tedy kapitál
o nekonečné zmnožování produktivních sil práce a vyvolává je v život. Ale na druhé straně je každé
zmnožení produktivní síly práce – ponecháme-li stranou, že zmnožuje užitné hodnoty pro kapitalisty –
zmnožením produktivní síly kapitálu a je, z nynějšího hlediska, produktivní silou práce jen potud, pokud je
produktivní silou kapitálu.[*330]
O zmnožování hodnoty kapitálu.
Je už jasné, přinejmenším se dá předběžně podotknout: Zmnožení produktivní síly samo o sobě
nezvyšuje ceny.[*331] Například bušl pšenice. Kdyby se v jednom bušlu pšenice zpředmětnila polovina
pracovního dne a byla to cena dělníkova, pak může nadpráce produkovat jen 1 bušl [*332] pšenice. 2 bušly
pšenice mají tedy hodnotu jednoho pracovního dne, a činí-li to v penězích = 26 šil., = 26 šil. Bušl = 13 šil.
Zdvojnásobí-li se nyní produktivní síla, pak je bušl pšenice = jen 1/4 pracovního dne; = 6 1/2 šil. Cena
tohoto poměrného dílu zboží [*307] klesla pomocí produktivní síly. Ale celková cena zůstala[*333] stejná; teď
je tu ale přebytek 3/4 pracovního dne. Každá čtvrtina = 1 bušl pšenice = 6 1/2 šil. Celkový produkt tedy =
26 šil. = 4 bušly. Tolik jako dříve. Hodnota kapitálu se zvětšuje ze 13 na 19 1/2 šil. Hodnota práce se
zmenšuje z 13 na 6 1/2; materiální produkce stoupla ze 2 bušlů na 4. Nyní 19 1/2 [*334]. Zdvojnásobí-li se i
produktivní síla při výrobě zlata, takže bylo-li dříve 13 šil. produktem poloviny pracovního dne a polovina
dne byla nutná práce, a nyní <je produktem> 1/4 <pracovního dne>, pak se produkuje 52 šil. čili 52 – 13
neboli o 39 šil.[*335] více. 1 bušl pšenice nyní = 13 šil.; stále táž poměrná cena; ale celkový produkt = 52 šil.,
dříve jen = 26 šil. Na druhé straně by se však nyní koupily za 52 šil. 4 bušly, zatímco dříve za 26 se koupily
jen 2.
Dobrá. Především je jasné, že vystupňoval-li kapitál nadpráci už natolik, že celý živý pracovní den
se spotřebuje ve výrobním procesu (a my tu chápeme pracovní den jako přírodní množství pracovní doby,
které může dělník dát k dispozici; dává k dispozici svou pracovní schopnost vždy jen na určitou dobu, tj.
dává k dispozici určitou pracovní dobu)[*336], a pak nemůže zmnožení produktivní síly zmnožit pracovní
dobu, nemůže tedy zmnožit ani zpředmětněnou pracovní dobu. V produktu je zpředmětněn pracovní den,
ať je nutná pracovní doba reprezentována 6 nebo 3 hodinami, tedy 1/2 nebo 1/4 pracovního dne. Vzrostla
nadhodnota kapitálu, tj. jeho hodnota v poměru k dělníkovi – neboť byl-li dříve = jen 2/4, je nyní = 3/4
zpředmětněné pracovní doby; ale jeho hodnota nevzrostla proto, že množství práce vzrostlo absolutně,
nýbrž proto, že vzrostlo relativně; tj. nevzrostlo celkové množství práce; stále jako předtím se pracuje
jeden den; není tu žádný absolutní přírůstek nadbytečné doby (doby nadpráce); ale zmenšilo se množství
nutné práce, a tím vzrostla relativní nadpráce. Dělník pracoval předtím fakticky celý den, ale jen 1/2 dne
nadpráce; i nadále pracuje celý den, ale 3/4 pracovního dne je doba nadpráce. Potud se tedy cena [*308]
(předpokládáme-li, že hodnota zlata a stříbra zůstává stejná) nebo směnná hodnota kapitálu
zdvojnásobením produktivní síly nezmnožila. Týká se to tedy míry zisku, a ne ceny produktu nebo hodnoty
kapitálu, který se v produktu stal znovu zbožím. Ve skutečnosti se však tímto způsobem zmnožují i
absolutní hodnoty, protože se zmnožuje ta část bohatství, která je kladena jako kapitál – jako
sebezhodnocující hodnota. (Akumulace kapitálů.)[*337] Dejme tomu náš dřívější příklad. Kapitál nechť =
100 tolarů, a sice rozpadá se ve výrobním procesu dejme tomu na tyto části: 50 tolarů bavlny, 40 tolarů
mzdy, 10 tolarů nástroje.[*338] Současně předpokládejme, abychom zjednodušili počítání, že ve výrobním
www.kmbe.cz
Stránka 113
aktu je pohlcen celý pracovní nástroj (to je tady ještě úplně lhostejné), jeho hodnota se tedy celá opět
objeví ve formě produktu. V tomto případě předpokládáme, že práce za 40 tolarů, které vyjadřují pracovní
dobu zpředmětněnou v její živé pracovní schopnosti, řekněme pracovní dobu 4 hodin, dá kapitálu ve
směně 8 hodin. Předpokládáme-li nástroj a surovinu, činil by celý produkt 100 tolarů, kdyby dělník
pracoval jen 4 hodiny, tj. kdyby mu surovina a nástroj patřily a on by pracoval jen 4 hodiny. Rozmnožil by
60 tolarů o 40, které by mohl spotřebovat, protože za prvé nahrazuje 60 tolarů – surovinu a nástroj nutné
k výrobě – a přidává k nim nadhodnotu 40 tolarů jako reprodukci své vlastní živé pracovní schopnosti čili
doby v ní[*339] zpředmětněné. Mohl by začínat práci stále znovu, protože by ve výrobním procesu
reprodukoval jak hodnotu suroviny, tak <hodnotu> nástroje i pracovní schopnosti; <hodnotu> pracovní
schopnosti tím, že by neustále zmnožoval hodnotu obou prvních o 4 hodiny zpředmětněné práce. Těch 40
dolarů mzdy by však dostal jen tehdy, kdyby pracoval 8 hodin, kdyby tedy k pracovnímu materiálu a
nástroji, které proti němu nyní stojí jako kapitál, přidal nadhodnotu 80 tolarů; kdežto první nadhodnota
40 tolarů, kterou jim dal, měla přesně jen hodnotu jeho práce. Tak by dodal nadhodnotu, která by se
přesně rovnala nadpráci [*309] čili době nadpráce.[*340] Hodnota kapitálu by se tedy zmnožila ze 100 tolarů
na 140.[*341] Kapitál chápaný jako jednoduchá směnná hodnota by byl absolutně větší, 140 tolarů místo
100; ale ve skutečnosti by se jen vytvořila nová hodnota, tj. hodnota, která není pouze nutná k tomu, aby
nahradila 60 tolarů výdajů za pracovní materiál a nástroj a 40 tolarů za práci, nová hodnota 40 tolarů.
Hodnoty, které jsou v oběhu, by se zmnožily o 80 tolarů, o 40 tolarů by se zmnožila zpředmětněná
pracovní doba.
Vezměme týž předpoklad. 100 tolarů kapitálu; totiž 50 za bavlnu, 40 tolarů za práci, 10 za výrobní
nástroj; doba nadpráce by zůstala stejná jako v předchozím případě, 4 hodiny, a celá pracovní doba 8
hodin.[*342] Takže produkt je ve všech případech 8 hodinám pracovní doby = 140 tolarům. Předpokládejme
nyní, že produktivita práce se zdvojnásobí; tj. 2 hodiny by stačily dělníkovi k tomu, aby surovinu a nástroj
zhodnotil natolik, jak je to nutné k zachování jeho pracovní schopnosti. Kdyby těch 40 tolarů bylo
zpředmětněnou pracovní dobou všech 4 hodin, pak zpředmětněnou pracovní dobou 2 hodin by bylo 20
tolarů. Těchto 20 tolarů vyjadřuje nyní tutéž užitnou hodnotu jako dříve 40 tolarů. Směnná hodnota
pracovní schopnosti se zmenšila o polovinu, protože polovina původní pracovní doby vytváří tutéž
užitnou hodnotu, směnná hodnota užitné hodnoty se však měří pouze pracovní dobou v ní
zpředmětněnou. Kapitalista však nechává dělníka [*310] pracovat 8 hodin stejně jako předtím a jeho
produkt tedy stejně jako předtím reprezentuje pracovní dobu 8 hodin = 80 tolarů pracovní doby, zatímco
hodnota suroviny a nástroje[*343] zůstaly stejné, totiž 60 tolarů; všechno dohromady jako předtím 140
tolarů. (Dělníkovi samému by už stačilo k životu, aby k 60 tolarům za surovinu a nástroj připojil jen
hodnotu 20 tolarů, vytvořil by tedy jen hodnotu 80 tolarů. Celková hodnota jeho produktu by se
zdvojnásobením produkce zmenšila ze 100 na 80, o 20 tolarů, tj. o 1/5 ze 100 = 20%.) Ale doba nadpráce
čili nadhodnota kapitálu je nyní 6 hodin místo 4, čili 60 tolarů místo 40. Jeho přírůstek činí 2 hodiny, 20
tolarů. Jeho účtování by tedy nyní vypadalo takto: Za surovinu 50, za práci 20, za nástroj 10; výlohy = 80
tolarů. Zisk = 60 tolarů. Prodal by produkt stejně jako předtím za 140 tolarů, ale měl by z něho zisk 60
místo dřívějších 40 tolarů. Na jedné straně vrhá tedy do oběhu jen tutéž směnnou hodnotu jako dříve, totiž
140 tolarů. Nadhodnota jeho kapitálu však o 20 tolarů vzrostla. Vzrostl tedy jen podíl, který má na 140
tolarech, míra jeho zisku. Dělník pro něho pracoval ve skutečnosti o dvě hodiny déle zadarmo; totiž 6
hodin místo 4, a to je pro něho totéž, jako by za dřívějšího poměru pracoval 10 hodin místo 8, jako by se
absolutní pracovní doba prodloužila. Ale vznikla fakticky i nová hodnota; těch 20 tolarů navíc se totiž klade
jako samostatná hodnota, jako zpředmětněná práce, která se uvolnila, odpoutala od toho, aby sloužila jen
ke směně za dřívější práci. To se může projevovat dvojím způsobem. Buď se těmito 20 tolary uvádí do
pohybu víc práce, jak se stávají kapitálem a vytvářejí zvětšenou směnnou hodnotu: činí větší množství
zpředmětněné práce východiskem nového výrobního procesu; nebo kapitalista smění těch 20 tolarů jako
peníze za jiná zboží než ta, která potřebuje ve své výrobě jakožto průmyslový kapitál; veškerá zboží kromě
práce a peněz samých se tedy směňují za těch 20 tolarů navíc; za 2 hodiny zpředmětněné pracovní doby
navíc. Jejich směnná hodnota tedy vzrostla právě o tuto uvolněnou sumu. Pravda, 140 tolarů je 140 tolarů,
jak poznamenává neobyčejně „ostrovtipný“ francouzský vydavatel fyziokratů proti [*311]
Boisguillebertovi.[284] Ale není pravda, že těch 140 tolarů reprezentuje jen víc užitné hodnoty; reprezentují
větší část samostatné směnné hodnoty, peněz, latentního kapitálu; tedy bohatství kladeného jakožto
bohatství. To doznávají sami ekonomové, když později připouštějí, že akumulací kapitálů se akumuluje
nejen masa užitných hodnot, ale i masa směnných hodnot; protože prvek akumulace kapitálů je podle
Ricarda samého plně kladen právě tak relativní nadprací – jinak to ani není možné – jako absolutní
nadprací.[285] Ostatně to je obsaženo již v tvrzení, které nejlépe vykládá sám Ricardo, [286] že těchto
www.kmbe.cz
Stránka 114
nadbytečných 20 tolarů, které jsou vytvořeny čistě zmnožením produktivní síly, se může opět stát
kapitálem. Z těch 140 tolarů se dříve mohlo stát (necháme-li prozatím stranou spotřebu kapitálu) novým
kapitálem jen 40 tolarů; 100 se nestane kapitálem, nýbrž zůstane kapitálem; a nyní 60, je tu tedy pohotový
kapitál větší o směnnou hodnotu 20 tolarů. Směnné hodnoty, bohatství jako takové se tedy zvětšilo, ačkoli
stále ještě jeho celková suma bezprostředně nevzrostla. Proč se zvětšilo? Protože se zvětšila část celkové
sumy, která není pouhým oběžným prostředkem, ale penězi, není pouhým ekvivalentem, ale směnnou
hodnotou jsoucí pro sebe. Buď se těch 20 uvolněných tolarů akumuluje jako peníze, tj. v obecné
(abstraktní) formě směnné hodnoty se připojí ke směnným hodnotám, které tu již byly; anebo všechny
obíhají, a pak stoupají ceny zboží, které se za ně kupuje; všechny reprezentují více zlata, a protože výrobní
náklady zlata neklesly (naopak stouply v poměru ke zboží produkovanému kapitálem, který se stal
produktivnějším), i více zpředmětněné práce (to vede k tomu, že přebytek, který byl zpočátku na straně
jednoho produkujícího kapitálu, se nyní objevuje na straně jiných kapitálů, které produkují zdražené
zboží); nebo těch 20 tolarů přímo spotřebuje jako kapitál sám původní oběžný kapitál. Tak je kladen nový
kapitál 20 tolarů – suma sebezachovávajícího a sebezhodnocujícího bohatství. Kapitál stoupl o směnnou
hodnotu 20 tolarů. (Oběh nás vlastně ještě nezajímá, protože tady máme co dělat s kapitálem vůbec, a
oběh může mezi formou kapitálu jako penězi a jeho formou jako kapitálem jen prostředkovat; první
kapitál může realizovat peníze jako takové, tj. [*312] směňovat je za zboží, kterého pohlcuje více než dříve; v
rukou výrobce tohoto zboží se však tyto peníze stávají kapitálem. Stávají se tedy kapitálem buď přímo v
rukou prvního kapitálu, nebo oklikou v rukou druhého kapitálu. Ten druhý kapitál je však vždy kapitál
jako takový; a my tu máme co dělat s kapitálem jako takovým, řekněme s kapitálem celé společnosti.
Rozdílnost atd. kapitálů nás tu ještě nezajímá.)[*344] Těch 20 tolarů se vůbec může projevovat jen ve dvojí
formě. Jako peníze, takže kapitál sám existuje opět v určení peněz, které se ještě nestaly kapitálem – tedy v
určení svého východiska; v abstraktně samostatné formě směnné hodnoty čili obecného bohatství; nebo
opět jako kapitál, jako nové panství zpředmětněné práce nad živou prací. [*345] (Každé zmnožení masy
použitého kapitálu může produktivní sílu zmnožit nejen v aritmetickém, ale i v geometrickém poměru;
kdežto zisk se může právě proto – jako zmnožovatel produktivní síly – zmnožit jen v mnohem
nepatrnějším poměru. Zmnožení kapitálu působí tedy na zmnožení produktivní síly nekonečně silněji než
zmnožení produktivní síly na růst kapitálu.) Jako obecné bohatství materializované ve formě peněz (věci,
v níž je jen abstraktně) nebo nové živé práce. Z těch 140 tolarů spotřebovává kapitalista např. 20 jako
užitné hodnoty pro sebe prostřednictvím peněz jako oběžného prostředku. Tak mohl při prvním
předpokladu začít proces sebezhodnocování s větším kapitálem, s větší směnnou hodnotou pouze 120
tolarů (oproti 100). Po zdvojnásobení produktivních sil to může <udělat> se 140 tolary [*346], aniž by
omezoval svou spotřebu. Větší část směnných hodnot se fixuje jako směnná hodnota, místo aby zmizely v
užitných hodnotách (ať už se tak fixují přímo nebo prostřednictvím výroby). Vytvořit větší kapitál
znamená vytvořit větší směnnou hodnotu, ačkoli směnná hodnota ve své bezprostřední formě jako
jednoduchá směnná hodnota růstem produktivity nevzrostla, byla zmnožena ve své umocněné formě jako
kapitál. Tento [*313] větší kapitál 140[*347] tolarů reprezentuje absolutně víc zpředmětněné práce než dříve
kapitál 100[*348] tolarů. Uvádí tedy také, alespoň poměrně, do pohybu více živé práce, a proto také konečně
reprodukuje větší jednoduchou směnnou hodnotu. Kapitál 100 [*348] tolarů produkoval při 40% produkt
nebo jednoduchou směnnou hodnotu 40[*349] tolarů; kapitál 160[*350] tolarů jednoduchou směnnou
hodnotu 64 tolarů. Zde je pak zmnožení směnné hodnoty ve formě kapitálu kladeno ještě bezprostředně
jako zmnožení směnné hodnoty v její jednoduché formě. Zjistit to je nejvýš důležité. [287]
[RICARDO O RŮSTU HODNOTY KAPITÁLU]
Nestačí říci jako Ricardo, že se nezmnožuje směnná hodnota, tj. abstraktní forma bohatství, nýbrž
jen směnná hodnota jakožto kapitál.[*351] Má přitom na mysli jen původní výrobní proces. Ale zmnožuje-li
se relativní nadpráce – a tedy zmnožuje-li se absolutně kapitál – pak se nutně zmnožuje v oběhu i relativní
směnná hodnota existující jako směnná hodnota,[288] peníze jako takové, a proto, prostřednictvím
výrobního procesu, i absolutní směnná hodnota. Jinými slovy, z téhož množství směnné hodnoty – čili
peněz – a v této jednoduché formě se projevuje produkt zhodnocovacího procesu – (nadhodnota je
produktem jen ve vztahu ke kapitálu, k hodnotě, jak existovala před výrobním procesem; sama pro sebe
jako samostatná existence je jen kvantitativně určenou směnnou hodnotou – se uvolnila jedna část, která
neexistuje jako ekvivalent směnných hodnot ani pracovní doby, které jsou nebo která je k dispozici.
Směňuje-li za směnné hodnoty, které jsou k dispozici, pak za ně nedává ekvivalent, ale víc než ekvivalent, a
tak na jejich straně uvolňuje část směnné hodnoty. Je-li v klidu, může tato uvolněná hodnota, o niž se
www.kmbe.cz
Stránka 115
obohatila společnost, být jen penězi, a pak se zmnožila jen abstraktní forma bohatství; je-li v pohybu,
může se realizovat jen v nové živé práci (ať už je uváděna do pohybu práce, která předtím byla v klidu,
nebo ať jsou vytvářeni noví [*314] dělníci (urychluje se růst obyvatelstva) či ať se rozšiřuje nový okruh
směnných hodnot, které jsou v oběhu, což může výroba dokázat tak, že uvolněná směnná hodnota otevře
nové výrobní odvětví, že tedy vznikne nový objekt směny, zpředmětněná práce ve formě nové užitné
hodnoty; nebo ať se toho dosáhne tím, že zpředmětněná práce vstupuje do okruhu oběhu v nové zemi tím,
že se rozšiřuje obchod). Tato (živá práce) musí tedy být vytvořena.[289]
Forma, v níž se Ricardo snaží celou věc si ujasnit (a on v tom jasno nemá), neznamená v podstatě
nic jiného, než že sem hned vnáší určitý poměr, místo aby jednoduše řekl, že z téže sumy jednoduchých
směnných hodnot se menší část klade ve formě jednoduché směnné hodnoty (ekvivalentu) a větší část ve
formě peněz; (peněz jako původní, odvěké formy, z níž kapitál vždy znovu vzniká; peněz v jejich určení
jako peněz, ne jako mince atd.); že se tedy zvětšuje část kladená jako směnná hodnota pro sebe, tj. jako
hodnota, bohatství ve své formě jako bohatství (zatímco on právě dochází k nesprávnému závěru, že se
bohatství zvětšuje jen ve formě materiálního, látkového bohatství jako užitné hodnoty).[290] (Vznik
bohatství jako takového, pokud nevzniká z renty, tj. podle něho ne zvětšením produktivní síly, ale naopak
jejím zmenšením, je mu proto naprosto nepochopitelný a Ricardo se zamotává do nejzmatenějších rozporů.
Vezměme tedy otázku v jeho pojetí. Kapitál 1000 uváděl do pohybu 50 dělníků; čili 50 živých pracovních
dnů; zdvojnásobením produktivní síly by mohl uvést do pohybu 100 pracovních dnů. Ty však neexistují v
předpokladu a Ricardo je tam svévolně vnáší, protože jinak – nepřistupují-li už další skutečné pracovní
dny – nechápe zmnožení směnné hodnoty prostřednictvím zvýšené produktivity. Na druhé straně nikde
nevykládá růst obyvatelstva jako prvek zvětšování směnných hodnot; dokonce to nikde jasně a určitě
nevyslovuje. Daný předpoklad nechť je kapitál 1000 a 50 dělníků. Správný důsledek, který také vyvozuje
(viz sešit – <sešit VIII s výpisky>[291]): kapitál 500 s 25 dělníky může produkovat tutéž užitnou hodnotu
jako dříve; dalších 500 s ostatními 25 dělníky založí nový podnik a také produkují směnnou hodnotu 500.
Zisk zůstává týž, protože nezáleží na směně 500 [*315] za 500, ale na proporcích, v nichž se původně dělí
zisk a mzda v těch 500, a směna je naopak směnou ekvivalentů, takže právě tak jako zahraniční obchod,
který Ricardo výslovně uvádí, hodnotu zmnožit nemůže. [292] Protože směna ekvivalentů neznamená právě
nic jiného, než to, že hodnota, která před směnou s B existovala v rukou A, je v jeho rukou ještě i po směně
s B. Celková hodnota čili bohatství zůstalo stejné. Ale užitná hodnota čili látka bohatství se zdvojnásobila.
Ale teď není absolutně žádný důvod, proč bohatství jako bohatství, směnná hodnota jako taková má vůbec
růst – pokud máme na mysli zmnožování produktivních sil. Jestliže se produktivní síly v obou
odvětvích[*352] opět zdvojnásobí, mohou se zase oba, kapitál a i kapitál b, rozložit na 250 s 12 1/2
pracovními dny a 250 s 12 1/2 pracovními dny. Nyní existují 4 kapitály s touž směnnou hodnotou 1000
liber šterlinků, spotřebovávají tak jako dříve dohromady 50 živých pracovních dnů [*353] a produkují pro
spotřebu čtyřnásobek užitné hodnoty, která tu byla před zdvojnásobením Ricardo je příliš klasikem, než
aby se dopouštěl hloupostí jako jeho vylepšovatelé, kteří tvrdí, že větší hodnota, která je důsledkem růstu
produktivních sil, vzniká tím, že jeden prodává v oběhu dráže. Místo aby kapitál 500, pokud se stal zbožím,
jednoduchou směnnou hodnotou, směnil za 500, smění jej za 550 (při 10%), ale pak dostane ten druhý
samozřejmě pouze směnnou hodnotu 450 místo 500 a celková suma zůstává stále 1000. To se děje v
obchodě dost často, ale vysvětluje to jen zisk jednoho kapitalisty ztrátou druhého kapitalisty, tedy nikoli
zisk jako takový kapitálu jako takového, a bez tohoto předpokladu neexistuje zisk ani na jedné, ani na
druhé straně. Ricardův proces může tedy pokračovat, aniž by existovala jiná hranice než zmnožování
produktivní síly (a to je zase látkové, zprvu mimo sám ekonomický poměr), které může nastat s kapitálem
1000 a s 50 dělníky. Viz [*316] toto místo: „Kapitál je část bohatství země, jehož se užívá za účelem budoucí
produkce a může se zmnožit stejným způsobem jako bohatství.“ (Bohatství[*354] u něho totiž znamená
přebytek užitných hodnot a z hlediska jednoduché směny se může táž zpředmětněná práce vyjadřovat v
neomezených užitných hodnotách a zůstává stále touž směnnou hodnotou, pokud zůstává týmž množstvím
zpředmětněné práce, neboť její ekvivalent se neměří masou užitných hodnot, v nichž existuje, nýbrž svým
vlastním množstvím.) „Dodatečný kapitál, který vytváří budoucí bohatství, bude stejně efektivní, ať se
získá zlepšením strojového vybavení, nebo tím, že se reproduktivně[*355] použije většího důchodu; neboť
bohatství“ (užitná hodnota) „závisí vždy na množství vyrobeného zboží“ (částečně snad i na jeho
různorodosti), „a bez ohledu na to, jak snadno či nesnadno byly opatřeny [*356] prostředky použité ve
výrobě“ (tj. na pracovní době, která je v nich zpředmětněna). „Určité množství oděvů a potravin může
skýtat obživu a zaměstnání témuž počtu lidí; ale bude mít dvojnásobnou hodnotu“ (směnnou hodnotu),
„bylo-li při jejich výrobě zaměstnáno 200 lidí.“[293] Vyrobí-li 100 lidí zvýšením produktivní síly tolik
užitných hodnot jako dříve 200, pak „propustí-li se z těch 200 polovina, vyrobí zbylých 100 tolik jako dříve
www.kmbe.cz
Stránka 116
těch 200. Polovina kapitálu může tedy být z tohoto výrobního odvětví stažena; kapitálu se uvolnilo právě
tolik jako práce. A protože polovina kapitálu vykoná stejnou službu jako dříve celý kapitál, vytvoří se nyní
dva kapitály atd.“[294] (srv. str. 39, 40, tamtéž, o mezinárodním[*357] obchodu, k tomu se musíme vrátit).[295]
Ricardo tu nemluví o pracovním dnu; že kapitalista dříve směňoval polovinu zpředmětněného pracovního
dne za celý živý pracovní den dělníkův a získal tedy v podstatě jen polovinu živého pracovního dne,
protože druhou polovinu dává ve formě předmětnosti dělníkovi a dostává ji od něho ve formě životnosti,
tj. zaplatí dělníkovi polovinu [*317] pracovního dne, kdežto <nyní to dělá> ve formě současných pracovních
dnů, tj. tedy <pracovních dnů> různých dělníků; to nemění nic na věci, jen na způsobu. Každý z těchto
pracovních dnů poskytuje tím větší dobu nadpráce. Byl-li dříve pro kapitalistu hranicí pracovní den jako
takový, nyní je to 50 pracovních dnů atd. Jak už bylo řečeno, v této formě nedochází se zmnožením
kapitálů na základě produktivity ke zmnožení směnných hodnot a podle Ricarda by tedy počet
obyvatelstva mohl klesnout třeba z 10 000 000 na 10 000, aniž by se zmenšila směnná hodnota nebo
množství užitných hodnot (viz závěr jeho knihy).[296] Jsme poslední, kdo by popíral, že v kapitálu jsou
obsaženy rozpory. My je naopak chceme plně vyložit. Ricardo však je nevykládá, nechává je stranou,
protože směnnou hodnotu považuje při vytváření bohatství za lhostejnou. To znamená, že tvrdí, že ve
společnosti založené na směnné hodnotě, a bohatství pochází z této hodnoty, neexistují rozpory, do nichž
se tato forma bohatství dostává rozvojem výrobních sil atd., že k tomu, aby se v této společnosti zajistil
růst bohatství, není nutný růst hodnoty, tedy že hodnota jako forma bohatství nijak neovlivňuje toto
bohatství samo ani jeho vývoj, tj. chápe směnnou hodnotu jako pouze formální. Pak mu však zase napadá,
1. že kapitalistům jde o hodnotu, 2. že historicky s pokrokem výrobních sil (byl by měl myslet i na
mezinárodní obchod) roste bohatství jako takové, tj. suma hodnot. Jak to vysvětlit? Kapitály se akumulují
rychleji než obyvatelstvo; tím stoupá mzda; tedy i populace; tím zase ceny obilí; tím <stoupá> obtížnost
výroby a <stoupají> směnné hodnoty. Dospěli jsme k nim tedy nakonec oklikou. Moment renty můžeme
zde, kde ještě nejde o větší obtížnost výroby, ale naopak o růst výrobních sil, úplně vypustit. S akumulací
kapitálu stoupá mzda, nestoupá-li současně populace; dělník se ožení, to je pobídka pro výrobu, čili jeho
děti žijí lépe, neumírají předčasně atd. Zkrátka vzrůstá populace. Její růst však s sebou nese konkurenci
mezi dělníky, a nutí tak dělníka k tomu, aby svou pracovní schopnost prodával kapitalistovi opět za její
hodnotu nebo dočasně i pod hodnotu. Teď akumulovaný kapitál, který prozatím rostl pomaleji, disponuje
přebytkem; [*318] dříve jej vydával ve formě mzdy, tedy jako minci, aby si koupil užitnou hodnotu práce,
nyní jím disponuje zase jako penězi a jako kapitál jej zhodnocuje v živé práci; a protože nyní disponuje [*358]
také větším množstvím pracovních dní, vzrůstá opět jeho směnná hodnota. (Dokonce ani to není u Ricarda
správně vyloženo, nýbrž plete to dohromady s teorií renty; protože růst obyvatelstva teď ve formě renty
odnímá kapitálu přebytek, který mu dříve unikal ve formě mzdy. (Ale dokonce ani růst obyvatelstva není v
jeho teorii dobře pochopitelný. Nikde nevyložil, že mezi úhrnem práce zpředmětněné v kapitálu a živým
pracovním dnem je imanentní poměr (zda si tento pracovní den představíme jako 50krát 12 hodin nebo
jako dvanáctihodinovou práci 50 dělníků, to je pro tento poměr lhostejné) a že tento imanentní poměr je
právě poměr zlomku živého pracovního dne, čili ekvivalentu za zpředmětněnou práci, jíž je dělník zaplacen,
a živého pracovního dne; kde je úhrnem sám den a imanentní poměr je variabilní poměr (den sám je
konstantní veličina) mezi zlomkem nutných pracovních hodin a hodin nadpráce.[*359] Nevyložil také, právě
proto že nevyložil tento poměr, (což se nás dosud netýkalo, protože nám zatím nešlo o kapitál jako takový
a vývoj výrobních sil jsme zahrnovali jen jako vnější poměr), že rozvoj produktivní síly samé předpokládá
jak zmnožení kapitálu, tak i současné pracovní dny, ovšem v daných mezích kapitálu, který uvádí do
pohybu pracovní den (třeba den o 50krát 12 hodinách, 600 hodinách), je sám mezí rozvoje jeho
produktivní síly. Mzda neimplikuje jen dělníka, ale i jeho reprodukci; takže zemře-li jeden exemplář
dělnické třídy, nastoupí na jeho místo jiný; zemře-li 50 dělníků, je tu 50 nových, kteří je nahradí. Těchto 50
dělníků – ve svých živých pracovních schopnostech – představuje nejen náklady na jejich vlastní produkci,
nýbrž i náklady, které musely být vyplaceny jejich rodičům nad jejich mzdu jako individuím, aby se mohli
nahradit v 50 nových individuích. Obyvatelstvo tedy vzrůstá i bez zvýšení mzdy. Ale proč nevzrůstá
dostatečně rychle a proč musí dostávat zvláštní [*319] stimul? Přece proto, že kapitálu se neposlouží tím, že
dostane jen víc „bohatství“[*360] v Ricardově smyslu, nýbrž proto, že chce velet většímu množství hodnoty,
většímu množství zpředmětněné práce. Té však podle Ricarda může opravdu velet jen tehdy, když klesá
mzda; tj. když za týž kapitál se směňuje více živých pracovních dnů se zpředmětněnou prací a když se tedy
vytváří větší hodnota. Aby mohla mzda klesnout, předpokládá Ricardo růst populace. A aby dokázal růst
populace, předpokládá, že vzrůstá poptávka po pracovních dnech, jinými slovy, že kapitál může nakoupit
více zpředmětněné práce (zpředmětněné v pracovní schopnosti), že tedy vzrostla jeho hodnota. Původně
však vycházel z právě opačného předpokladu a oklikou šel jen proto, že z něho vycházel. Mohlo-li se za
www.kmbe.cz
Stránka 117
1000 liber koupit 500 pracovních dnů a produktivní síla vzrůstala, pak se může buď i nadále používat těch
500 v jednom odvětví, nebo se mohou rozdělit a použít 250 v jednom a druhých 250 v jiném pracovním
odvětví, takže se i kapitál rozdělí na 2 kapitály po 500. Ale nemůže nikdy velet více než 500 pracovním
dnům, protože jinak by se byly podle Ricarda musely znásobit nejen užitné hodnoty, které produkuje, ale i
směnná hodnota, zpředmětněná pracovní doba, jíž velí.[*361] Podle jeho předpokladu tedy nemůže nastat
žádná větší poptávka po práci. Jestliže však nastane, pak vzrostla směnná hodnota kapitálu. Srovnej
Malthus o hodnotě[266] který cítí rozpory, ale nejapně žvaní, jakmile chce podat svůj vlastní výklad.
[PRACOVNÍ PROCES]
Práce nereprodukuje hodnotu materiálu a nástroje, s nimiž pracuje. Uchovává jejich hodnotu prostě tak, že se
k nim v pracovním procesu chová jako ke svým předmětným podmínkám. Tato oživující a uchovávající síla nestojí kapitál
nic; jeví se naopak jako jeho vlastní síla atd.
Mluvili jsme zatím vždy jenom o dvou prvcích kapitálu, o dvou částech živého pracovního dne,
z nichž jedna představuje mzdu, druhá zisk, jedna nutnou práci, druhá nadpráci. [*362] Kde jsou však ty dvě
druhé [*319]části kapitálu, které jsou realizovány v pracovním materiálu a pracovním nástroji? Pokud jde o
jednoduchý výrobní proces, předpokládá práce jsoucnost nástroje, který ulehčuje práci, a materiálu, v
němž se projevuje, jejž formuje. Tato forma mu dává užitnou hodnotu. Ve směně se tato užitná hodnota
stává směnnou hodnotou natolik, nakolik obsahuje zpředmětněnou práci. Ale jsou jako součásti kapitálu
hodnotami, které musí práce nahradit? V uvedeném případě se tedy zdá (a tak se to Ricardovi hodně
vytýkalo: že vidí jako součásti výrobních nákladů jen zisk a mzdu, a ne stroj a materiál), že činí-li kapitál
100, rozpadá se na 50 za bavlnu, 40 za mzdu, 10 za nástroj; a je-li mzda 40 tolarů = 4 hodinám
zpředmětněné práce, a kapitál nechá dělníka pracovat 8 hodin, pak dělník, který musí reprodukovat 40
tolarů za mzdu, 40 tolarů za dobu nadpráce (zisk), 10 tolarů za nástroj, 50 tolarů za bavlnu = 140 tolarů,
reprodukuje jen 80 tolarů. Neboť 40 tolarů činí produkt poloviny pracovního dne, 40 činí druhá polovina
navíc. Ale 60 tolarů činí hodnota obou druhých součástí kapitálu. [*363] Protože skutečný produkt dělníka
činí 80 tolarů, může reprodukovat jen 80, ne 140. [*364] Hodnotu těch 60 spíše zmenšil; protože z těch 80
činí 40 úhrada jeho mzdy, a zbývajících 40 nadpráce je o 20 méně než 60. Místo zisku 40 by kapitalista měl
na původní část svého kapitálu, který sestává z materiálu a nástroje, ztrátu 20. Jak má dělník vytvořit
kromě těch 80 ještě 60 tolarů hodnoty, když polovina jeho pracovního dne, jak ukazuje jeho mzda, vytváří
s nástrojem a materiálem jen 40 tolarů; druhá polovina totéž; a on má k dispozici jen jeden pracovní den, v
jednom pracovním dni nemůže odpracovat dva. Dejme tomu, že 50 tolarů materiálu = x liber bavlněné
příze; 10 tolarů nástroje = vřeteno. Nyní pokud jde nejprve o užitnou hodnotu, je jasné, že dělník, kdyby
bavlna neměla už formu příze a, dřevo a železo podobu vřetena, by nemohl vyrobit tkaninu, nemohl by
vyrobit vyšší užitnou hodnotu. Pro něho samého není ve výrobním procesu těch 50 tolarů nic jiného než
příze a vřeteno, nejsou [*320]to směnné hodnoty. [*365] Jeho práce jim dala vyšší užitnou hodnotu a připojila
k nim množství zpředmětněné práce <v hodnotě> 80 tolarů, totiž 40 tolarů, v nichž reprodukuje svou
mzdu a 40 doby nadpráce. Užitná hodnota — tkanina — obsahuje o jeden pracovní den víc, ale jedna jeho
polovina nahrazuje jen tu část kapitálu, za niž byla směněna možnost disponovat pracovní schopností.
Zpředmětněnou pracovní dobu, která je obsažena v přízi a vřetenu a která tvoří část hodnoty výrobku,
dělník nevytvořil; pro něho byly a zůstaly materiálem, jemuž dal jinou formu a do něhož vtělil novou práci.
Jediná podmínka je, aby ji nepromarnil, a to neudělal, pokud jeho výrobek měl užitnou hodnotu, a to vyšší
užitnou hodnotu než dříve. Obsahuje teď dva druhy zpředmětněné práce — jeho pracovní den a práci
obsaženou v jeho materiálu, přízi a vřetenu, již nezávisle na něm a před jeho prací. Práce zpředmětněná již
dříve byla podmínkou jeho práce; ona z ní teprve udělala práci a jeho nestojí žádnou práci. Dejme tomu, že
nebyly již předpokládány jako součásti kapitálu, jako hodnoty, a že jeho nic nestály. Pak by hodnota
produktu, když by pracoval celý den, činila 80, a kdyby pracoval polovinu dne, 40 tolarů. Byla by = právě
jednomu zpředmětněnému pracovnímu dni. Opravdu ho ve výrobě nic nestojí; to však neruší pracovní
dobu, která je v nich zpředmětněná, ta trvá a dostává jen jinou formu. Kdyby byl dělník musel v témž
pracovním dni kromě tkaniny vytvořit i přízi a vřeteno, pak by proces byl fakticky nemožný. To, že
nevyžadují jeho práci ani jako užitné hodnoty ve své původní formě, ani jako směnné hodnoty, nýbrž že
jsou k dispozici, to právě způsobuje, že připojením jeho pracovního dne se vytváří produkt, který má
hodnotu větší než jeden pracovní den. Vytváří ji však jen potud, pokud tento přebytek nad pracovní den
nemusí vytvářet, nýbrž pokud ho již nachází jako materiál, jako předpoklad. Dá se tedy říci, že tyto
hodnoty reprodukuje jen potud, pokud by bez práce shnily, ležely bez užitku; ale právě tak by byla bez
užitku práce bez nich. Pokud dělník reprodukuje tyto hodnoty, neděje se to tak, že by jim dodával vyšší
www.kmbe.cz
Stránka 118
směnnou hodnotu, nebo [*322]že by vstupoval do jakéhokoli procesu s jejich směnnou hodnotou, ale že je
podrobuje jednoduchému procesu výroby, že vůbec pracuje. Ale nestojí ho to nějakou vyšší pracovní dobu
vedle té, kterou potřebuje k jejich zpracování a vyššímu zhodnocení. Je to podmínka, do níž ho kapitál
postavil, aby pracoval. Reprodukuje je jen tím, že jim dodává vyšší hodnotu, a toto dodávání vyšší hodnoty
je = jeho pracovnímu dni. Jinak je ponechává, jak jsou. To, že se zachovává jejich stará hodnota, se děje tím,
že se k nim připojuje nová, a ne tím, že se přímo reprodukuje, vytváří stará hodnota. Pokud jsou produktem
dřívější práce, je produkt dřívější práce, suma dříve zpředmětněné práce, i nadále prvkem jeho produktu,
produkt obsahuje kromě své nové hodnoty i starou hodnotu. Dělník produkuje tedy ve skutečnosti na
tomto produktu jen pracovní den, který k němu připojuje, a zachování staré hodnoty ho nestojí absolutně
nic mimo to, co ho stojí připojení nové hodnoty. Pro něho je jen materiálem a zůstává jím, i když se mění
jeho forma; tedy něčím, co už tady je nezávisle na jeho práci. Že tento materiál, který trvá, protože dostává
jen jinou formu, sám již obsahuje pracovní dobu, to je věc kapitálu, ne jeho věc; je to stejně nezávislé na jeho
práci a trvá stejně tak po ní, jako to existovalo před ní. Tato takzvaná reprodukce ho nestojí žádnou
pracovní dobu, ale je podmínkou jeho pracovní doby, protože neznamená nic jiného, než klást látku, která
je k dispozici, jako materiál jeho práce, chovat se k nijako k materiálu. Dělník nahrazuje tedy starou
pracovní dobu samotným aktem své práce, nepřipojuje k tomu účelu zvláštní pracovní dobu. Nahrazuje ji
jednoduše tím, že připojuje novou práci, čímž ta stará zůstává uchována v produktu a stává se prvkem
nového produktu. Dělník tedy svým pracovním dnem nenahrazuje surovinu a nástroj, pokud jsou
hodnotou. Toto uchovávání staré hodnoty dostává tedy kapitalista zadarmo, stejně jako nadpráci. Ale dostává ji
zadarmo <ne> proto, že by dělníka nic nestála, nýbrž proto, že je výsledkem toho, že materiál a pracovní
nástroj jsou v kapitalistových rukou již jako předpoklad, a že tedy dělník nemůže pracovat, aniž by
materiálem své práce učinil práci, která je ve zpředmětněné formě již k dispozici[*323] v rukou kapitálu, a
aniž by tedy také konzervoval práci zpředmětněnou v tomto materiálu. Kapitalista tedy dělníkovi neplatí
nic za to, že příze a vřeteno — jejich hodnota — se co do své hodnoty znovu objevují ve tkanině, že se tedy
uchovaly. Toto uchovávání se jednoduše děje tím, že se připojuje nová práce, vyšší hodnota. Z původního
poměru mezi kapitálem a prací tedy vyplývá, že táž služba, kterou živá práce prokazuje zpředmětněné
práci svým vztahem jako živá práce, nestojí kapitál nic, právě tak jako nestojí nic dělníka, ale jen vyjadřuje
vztah, že materiál a nástroj práce jsou vůči dělníkovi kapitálem, na něm nezávislými předpoklady.
Uchování staré hodnoty není akt, který by byl odloučen od aktu připojování nové hodnoty, ale děje se sám
od sebe; jeví se jako jeho přirozený výsledek. Skutečnost, že toto uchování nestojí nic kapitál a že nestojí
nic ani dělníka, je již dána v poměru mezi kapitálem a prací, který sám o sobě znamená zisk jednoho a
mzdu[*366] druhého.
Jednotlivý kapitalista si může myslet (a pro jeho výpočty mu to poslouží stejně), že kdyby měl
kapitál 100 tolarů, za 50 tolarů bavlny, za 40 tolarů životních prostředků, aby se uchovala práce, za 10
tolarů nástroje, a kdyby připočetl ke svým výrobním nákladům 10% zisku, musí mu práce nahradit 50
tolarů za bavlnu, 40 tolarů za životní prostředky, 10 tolarů za nástroje a 10% z 50, ze 40 a z 10; takže v
jeho představě mu práce vytváří 55 tolarů ze suroviny, 44 tolarů ze životních prostředků, 11 tolarů z
nástrojů, dohromady = 110. Ale pro ekonomy je to dost zvláštní představa, [*367] ačkoli se velice okázale
uplatňuje jako novinka proti Ricardovi.[297] Kdyby se pracovní den dělníka = 10 hodinám a kdyby mohl za
8 hodin vytvořit 40 tolarů, tj. svou mzdu, nebo, což je totéž, mohl uchovat a nahradit svou pracovní
schopnost, pak potřebuje 4/5 dne k tomu, aby nahradil kapitálu mzdu, a dává mu 1/5 nadpráce čili 10
tolarů. Kapitál tedy za 40 tolarů mzdy, za 8 hodin zpředmětněné práce dostává ve směně 10 hodin [*324]
živé práce, a tento přebytek konstituuje celý jeho zisk. Veškerá zpředmětněná práce, kterou tedy dělník
vytvořil, činí 50 tolarů, a. ať jsou náklady na nástroj a surovinu jakékoli, nemůže k nim připojit víc, neboť
jeho den se nemůže zpředmětnit ve větším množství práce; skutečnost, že právě tím, že k těm 60 tolarům
suroviny a nástroje připojuje 50 tolarů — 10 hodin práce (z nichž 8 je jen náhradou za mzdu) — dělník
současně uchoval materiál a nástroj — uchovávají se právě tím, že přicházejí opět do styku s živou prací a
že se jich užívá jako nástroje a materiálu — ho nestojí žádnou práci (neměl by na ni také žádnou
přebytečnou dobu), a kapitalista mu to ani neplatí. Tato oživující přírodní síla práce — práce totiž tím, že
používá materiálu a nástroje, je uchovává stejné v té nebo jiné formě, tedy uchovává i práci v nich
zpředmětněnou, jejich směnnou hodnotu — jako každá přírodní nebo společenská síla, která není
produktem takové dřívější práce, nebo není produktem takové dřívější práce, která se musí opakovat
(např. dějinný vývoj dělníka atd.), se stává silou kapitálu, a ne (silou) práce. Kapitál ji tedy také neplatí.
Právě tak se neplatí dělníkovi za to, že dovede myslet atd. [*368]
www.kmbe.cz
Stránka 119
Viděli jsme, jak hodnota, která se původně osamostatnila proti oběhu — tj. zboží, pro něž není
určení směnné hodnoty jen formálním, pomíjejícím určením, aby se směnilo za jinou užitnou hodnotu a
nakonec zmizelo jako objekt spotřeby — peníze jako peníze, peníze stažené z oběhu a zachovávající se
vůči němu negativně, jsou předpokladem, z něhož vzniká kapitál. [*369] Na druhé straně výsledkem
produktu kapitálu, pokud produkt není pouhá jeho vlastní reprodukce (tato reprodukce je však jen
formální; protože ze tří částí jeho hodnot se skutečně spotřebovává, tedy reprodukuje jen jedna, a to ta,
která nahrazuje mzdu; zisk však není reprodukce, nýbrž přídavek k hodnotě, nadhodnota), je opět
hodnota, která již nevstupuje do oběhu jako ekvivalent, a na druhé straně není ještě znovu umocněna v
kapitál, která se negativně osamostatnila proti oběhu — peníze (ve své třetí, adekvátní[*325] formě). [*370]
Tak jako se peníze jeví nejprve jako předpoklad kapitálu, jako jeho příčina, jeví se nyní jako jeho účinek. V
prvním pohybu vyšly peníze z prostého oběhu; v druhém pohybu vznikají z výrobního procesu. V prvním
pohybu přecházejí v kapitál; v druhém se jeví jako předpoklad kapitálu, kladený kapitálem samým; a
kladou se proto již o sobě jako kapitál, mají už v sobě ideální vztah ke kapitálu. Nepřecházejí už jednoduše
v kapitál, ale je na nich jako na penězích dáno, že mohou být přeměněny v kapitál.
[ABSOLUTNÍ A RELATIVNÍ NADPRÁCE]
Absolutní doba nadpráce. Relativní. — Pracovní dobu, která je už přítomna v materiálu atd., nezachovává kvantita
živé práce, ale její kvalita jako práce. — Změna formy a látky v bezprostředním výrobním procesu. — Tkví již v jednoduchém výrobním procesu, že pozdější stupeň výroby zachovává dřívější stupeň atd. — Zachovávání staré užitné hodnoty
novou prací atd. — Výrobní proces a zhodnocovací proces. Množství zpředmětněné práce se uchovává tím, že její kvalita
jako užitných hodnot pro novou práci se uchovává stykem s živou prací. — Ve skutečném výrobním procesu se ruší
odloučení práce od podmínek jejího zpředmětněného jsoucna. Ale v tomto procesuje práce už vtělena do kapitálu atd.
Jeví se jako sebezáchovná síla kapitálu. Zvěčnění hodnoty.
Zmnožení hodnot je tedy výsledkem sebezhodnocení kapitálu; lhostejno, zda je toto
sebezhodnocení výsledkem absolutní doby nadpráce[*371] nebo relativní[*372], tj. skutečného zvětšení
absolutní pracovní doby, nebo zvětšení relativní nadpráce, tj. zmenšení alikvotní části pracovního dne,
která je určena jako pracovní doba nutná pro uchování pracovní schopnosti; jako nutná práce vůbec.[256]
Živá pracovní doba nereprodukuje nic jiného než část zpředmětněné pracovní doby (kapitálu),
která se jeví jako ekvivalent za disponování živou pracovní schopností, a která proto jako ekvivalent musí
nahradit pracovní dobu, zpředmětněnou v této pracovní schopnosti, tj. musí nahradit výrobní náklady na
živou pracovní schopnost, jinými slovy musí zachovat naživu dělníka jako dělníka. To, co produkuje[*326]
navíc, není reprodukce, ale nové tvoření, a to nové tvoření hodnoty, protože je to zpředmětnění nové
pracovní doby v užitné hodnotě. To, že se současně uchovává pracovní doba obsažená v surovině a
nástroji, + výsledkem kvantity práce, ale její kvality jako práce vůbec; a její obecná kvalita, která není její
zvláštní kvalifikací — nejde o specificky určenou práci — ale <znamená>, že práce jako práce je prací, se
neplatí zvlášť, protože kapitál koupil ve směně s dělníkem tuto kvalitu.
Ale ekvivalent za tuto kvalitu (za specifickou užitnou hodnotu práce) se měří prostě množstvím
pracovní doby, které ji vyprodukovalo. Dělník připojuje nejprve k hodnotě suroviny a nástroje, použitím
nástroje jako nástroje a formováním suroviny tolik nové práce [*373], kolik se = pracovní době obsažené[*374]
v jeho vlastní mzdě; to, co připojuje navíc, je doba nadpráce, nadhodnota. Ale tím jednoduchým poměrem,
že se nástroje užívá jako nástroje a surovina je kladena jako surovina práce, tím jednoduchým procesem,
že se dostávají do styku s prací, že jsou kladeny jako její prostředek a předmět a tedy také jako
zpředmětnění živé práce, jako momenty práce samé, uchovávají se ne co do formy, nýbrž co do substance,
a ekonomicky vzato, je jejich substancí zpředmětněná pracovní doba. Zpředmětněná pracovní doba
přestává existovat v jednostranné předmětné formě — a není už tedy vydána napospas rozkladu
chemickým atd. procesem jako pouhá věc — <tím>, že je kladena jako materiální způsob jsoucna —
prostředek a objekt — živé práce. Z pouhé zpředmětněné pracovní doby, v jejímž věcném jsoucnu trvá
práce už jen jako zmizelá, jako vnější forma[298] své přírodní substance, která je pro tuto substanci samu
vnější (např. pro dřevo forma stolu nebo pro železo forma válce), jako by existovala pouze ve vnější formě
látky, se vyvíjí lhostejnost látky k formě; neuchovává ji živým imanentním zákonem reprodukce, jako
např. strom uchovává svou formu stromu (dřevo se jako strom uchovává v určité formě, protože tato
forma je formou dřeva; kdežto[*327] forma stolu je pro dřevo náhodná, není to imanentní forma jeho
substance), existuje jen jako forma, která je pro látku vnější, nebo sama existuje jen látkově. Rozklad,
jemuž je tedy vystavena její látka, ji rozkládá také. Ale jako podmínky živé práce samy opět oživují.
www.kmbe.cz
Stránka 120
Zpředmětněná práce přestává mrtvě existovat na látce jako vnější, lhostejná forma, protože je sama opět
kladena jako moment živé práce; jako vztah živé práce k sobě samé v předmětném materiálu, jako
předmětnost živé práce (jako prostředek a objekt) (předmětné podmínky živé práce). Protože živá práce
tak svým uskutečněním v materiálu mění sám tento materiál, což je změna, která je určena účelem práce a
její účelnou činností — (změna, která není jako v mrtvém předmětu kladením formy jakožto pro látku
vnější, jen pomíjivým zdáním jejího trvání) — zachovává se tak materiál v určité formě, změny ve formě
látky jsou podřízeny účelu práce. [*375] Práce je živý, tvůrčí oheň; je to pomíjivost věcí, jejich časovost, jejich
formování živým časem. V jednoduchém výrobním procesu — necháme-li stranou proces zhodnocovací —
se pomíjivost formy věcí užívá k tomu, aby se kladla jejich upotřebitelnost. Když se z bavlny stane příze, z
příze tkanina, z tkaniny potištěná atd. nebo barevná tkanina a z ní např. oděv, uchovala se 1. substance
bavlny ve všech těchto formách. (V chemickém procesu se při výměně látek, řízené prací, všude směňovaly
ekvivalenty (přírodní) atd.); 2. ve všech těchto postupných procesech dostala látka užitečnější formu,
protože ji tato forma lépe přizpůsobovala spotřebě; až nakonec dostala formu, v níž může být přímo
předmětem spotřeby, kde se tedy pohlcení látky a zrušení její formy stává lidským požitkem, kde její
změna je přímo jejím užitím. Látka bavlny se uchovává ve všech těchto procesech; v jedné formě užitné
hodnoty zaniká, aby udělala místo vyšší formě, až je tu předmět jako předmět bezprostřední spotřeby.
Protože však je bavlna kladena jako příze, je kladena v určitém vztahu k dalšímu druhu práce. Kdyby k
této práci nedošlo, pak se na ní kladla bez užitku nejen forma, tj. [*328] dřívější práce by nebyla potvrzena
novou prací, ale zkazila by se i látka, protože ve formě příze má užitnou hodnotu jen potud, pokud je
znovu zpracována: je užitnou hodnotou jen v poměru k tomu, jak jí užívá další práce; užitnou hodnotou je
jen potud, pokud je její forma jako příze zrušena a přeměněna ve formu tkaniny; kdežto bavlna je ve svém
jsoucnu jako bavlna schopna nekonečných užití. Tak by se bez další práce užitná hodnota bavlny a příze,
materiálu a formy, zmařila; byla by zničena, místo aby byla produkována. Materiál i forma, látka i forma se
uchovává další prací — uchovává se jako užitná hodnota tak dlouho, až nabývá podoby užitné hodnoty
jako takové, jejíž užití je spotřeba. Jednoduchému výrobnímu procesuje tedy vlastní, že dřívější stupeň
produkce se uchovává pozdějším stupněm a že kladením vyšší užitné hodnoty se mění jen potud, pokud se
stará užitná hodnota uchovává anebo zvyšuje jako užitná hodnota. Užitnou hodnotu nedokončeného
pracovního produktu uchovává živá práce, a to tím, že z něho činí materiál další práce. Uchovává jej [*376]
však jen tím, tj. chrání jej[*376] před nepotřebností a zánikem tím, že jej[*376] zpracovává přiměřeně svému
účelu, činí jej vůbec objektem nové živé práce. Toto uchovávání staré užitné hodnoty není proces, který by
probíhal vedle zmnožování této hodnoty nebo vedle jejího zdokonalování novou prací; děje se naopak
touto novou prací, která užitnou hodnotu zvyšuje. Tím, že práce spočívající ve tkaní přeměňuje přízi v
bavlnu, tedy zachází s ní jako se surovinou tkaní (zvláštního druhu živé práce) (a příze má užitnou
hodnotu jen potud, pokud se utká), uchovává užitnou hodnotu, kterou měla bavlna jako taková a kterou
získala specificky v přízi. Uchovává produkt práce tím, že bavlnu činí surovinou nové práce; ale nepřidává
1. k tomu novou práci a uchovává 2. vedle toho užitnou hodnotu suroviny jinou prací. Uchovává užitečnost
bavlny jako příze tím, že přízi utká. (To všechno patří už do 1. kapitoly o výrobě obecně. [*377]) Uchovává ji
tkaním. Toto uchovávání[*329] práce jako produktu čili užitné hodnoty produktu práce tím, že se stává
surovinou nové práce, že je znovu kladen jako materiální předmětnost účelné živé práce, je dáno v
jednoduchém výrobním procesu. Ve vztahu k užitné hodnotě má práce tu vlastnost, že uchovává existující
užitnou hodnotu tím, že ji zvyšuje, a zvyšuje ji tím, že ji činí předmětem nové práce, určené konečným
účelem; [*378] vyjímá ji opět z formy lhostejného trvání a převádí ji do formy předmětného materiálu, těla
práce. (Totéž platí o nástroji. Vřeteno se uchovává jako užitná hodnota jen tím, že se ho užívá k předení. Jinak
by bylo prostřednictvím určité formy, která je tu kladena na dřevě a železe, zkaženo a k nepotřebě by byla
jak práce, která ji kladla, tak látka, na níž ji[*378] kladla. Užitná hodnota dřeva a železa, právě tak jako jejich
forma, se uchovává jen tím, že je vřeteno kladeno jako prostředek živé práce, jako předmětný moment
jsoucna její životnosti. Být spotřebováno, to je jeho určení jako pracovního nástroje, ale být spotřebováno
v procesu předení. Větší produktivita, kterou vřeteno propůjčuje práci, vytváří více užitných hodnot a
nahrazuje tak užitnou hodnotu pohlcenou při spotřebě nástroje. Nejjasněji se to projevuje v zemědělství,
protože tam nejzřetelněji, protože nejpřirozeněji, bezprostředně vystupuje jako životní prostředek a
užitná hodnota, jako užitná hodnota na rozdíl od směnné hodnoty. Jestliže motyka opatří sedlákovi
dvakrát tolik obilí, než by mohl získat jinak, může věnovat získaný čas na výrobu motyky samé; má dost
potravin, aby mohl udělat novou motyku.) Hodnotové součásti kapitálu — jedna existuje ve formě
materiálu, druhá ve formě nástroje — se ve zhodnocovacím procesu nejeví vůči dělníkovi, tj. vůči živé
práci (neboť jen jako tato živá práce existuje dělník v tomto procesu), jako hodnoty, ale jako prosté
momenty výrobního procesu; jako užitné hodnoty pro práci, jako předmětné podmínky jejího působení
www.kmbe.cz
Stránka 121
čili jako její předmětné momenty. To, že je uchovává, když užívá nástroj [*330] jako nástroj a když dodává
surovině vyšší formu užitné hodnoty, tkví již v povaze práce samé. Ale takto uchované užitné hodnoty
práce jsou jako součásti kapitálu směnnými hodnotami; a jako takové jsou určeny výrobními náklady,
které jsou v nich obsaženy, množstvím práce, která je v nich[*380] zpředmětněna. (U užitné hodnoty jde jen
o kvalitu již zpředmětněné práce.) Množství zpředmětněné práce se uchovává tím, že se stykem s živou
prací uchovává její kvalita jako užitných hodnot pro další práci. Užitná hodnota bavlny, stejně jako její
užitná hodnota jakožto příze se uchovává tím, že se jako příze utká; tím, že existuje jako jeden z
předmětných momentů (vedle tkalcovského stavu[*381]) ve tkaní. Tím se tedy uchovává i množství pracovní
doby, které bylo obsaženo v bavlně a bavlněné přízi. To, co se v jednoduchém výrobním procesu jeví jako
uchovávání kvality předchozí práce — a tím i materiálu, v němž je kladena — jeví se ve zhodnocovacím
procesu jako uchovávání množství již zpředmětněné práce. Pro kapitál je to uchování určitého množství
zpředmětněné práce prostřednictvím výrobního procesu; pro živou práci samu je to jen uchování už
přítomné, pro práci přítomné užitné hodnoty. Živá práce připojuje nové množství práce; ale už
zpředmětněné množství práce neuchovává tímto kvantitativním připojováním, nýbrž svou kvalitou jako
živá práce čili tím, že se chová jako práce k užitným hodnotám, v nichž existuje minulá práce. Živá práce se
však neplatí pro tuto kvalitu, kterou má jako živá práce — vůbec by se nekupovala, kdyby nebyla živou
prací — nýbrž za množství práce, které je v ní obsaženo. Platí se jen cena její užitné hodnoty, tak jako cena
všech ostatních zboží. Specifická kvalita, kterou má, že totiž připojuje nové množství práce k už
zpředmětněnému množství práce a že současně uchovává zpředmětněnou práci v její kvalitě jako
zpředmětněnou práci, ta se jí neplatí a dělníka také nic nestojí, protože to je přirozená vlastnost jeho
pracovní schopnosti. Ve výrobním procesu se odloučení práce od jejích předmětných momentů jsoucna —
[*331]nástroje a materiálu — ruší. Na tomto odloučení je založeno jsoucno kapitálu a námezdní práce. Zrušení tohoto
odloučení, které skutečné nastává ve výrobním procesu — protože jinak by se vůbec nedalo pracovat — kapitál
neplatí. (Toto rušení se také neděje směnou s dělníkem — ale prací samou ve výrobním procesu. Jako taková
současná práce je však sama už vtělena do kapitálu, je jeho momentem. Tato uchovávající schopnost práce
se tedy jeví jako sebezáchovná schopnost kapitálu. Dělník připojil jen novou práci; minulá práce — protože
existuje kapitál — má věčnou existenci jako hodnota, naprosto nezávislou na jejím látkovém jsoucnu. Tak
se věc jeví kapitálu a dělníkovi.) Kdyby ji kapitál musel také zaplatit, pak by právě přestal být kapitálem.
To spadá naprosto do látkové úlohy, kterou práce svou povahou hraje ve výrobním procesu; do její užitné
hodnoty. Jako užitná hodnota však práce patří kapitalistovi; jako pouhá směnná hodnota dělníkovi. Její
živá kvalita ve výrobním procesu samém, to, že uchovává zpředmětněnou pracovní dobu, že z ní dělá
předmětný způsob jsoucna živé práce, to už se dělníka netýká. Toto přisvojení, jímž živá práce ve výrobním
procesu samém činí nástroj a materiál tělem své duše a tak je probouzí z mrtvých, je fakticky v protikladu k
tomu, že práce je bezpředmětná, čili že <je> skutečností jen jako bezprostředně živá v dělníkovi — a že
pracovní materiál a nástroj existují jako pro sebe jsoucí v kapitálu. [*382] (K tomu se vrátit.)299
Zhodnocovací proces kapitálu probíhá prostřednictvím jednoduchého výrobního procesu a v tomto
procesu tím, že živá práce je kladena do svého přirozeného vztahu ke svým materiálním momentům
jsoucna. Ale pokud vstupuje do tohoto vztahu, neexistuje tento vztah pro ni samu, nýbrž pro kapitál; je
sám již momentem kapitálu[*332]
[ZACHOVÁNÍ HODNOTY A RŮST HODNOTY]
Kapitalista dostává nadpráci zadarmo a hodnota materiálu a nástroje se uchovává. Práce přidává novou hodnotu
k staré a tím starou hodnotu zároveň uchovává, zvěčňuje. — Uchovávání hodnot v produktu kapitál nic nestojí. — Tím, že si
přisvojuje současnou práci, má kapitalista už poukázku na (a na případné) přisvojení práce budoucí.
Ukazuje se tedy, že kapitalista prostřednictvím procesu směny s dělníkem — tím, že dělníkovi ve
skutečnosti platí ekvivalent za výrobní náklady obsažené v jeho pracovní schopnosti, tj. že mu poskytuje
prostředky, aby si uchovával svou pracovní schopnost, ale sám si přisvojuje živou práci — dostává
zadarmo dvě věci, za prvé nadpráci, která zmnožuje hodnotu jeho kapitálu, ale za druhé současně tu
kvalitu živé práce, která uchovává minulou práci materializovanou v součástech kapitálu a uchovává tak
už dříve existující hodnotu kapitálu. Toto uchovávání se však neděje tak, že by živá práce zvětšovala množství
zpředmětněné práce, že by vytvářela hodnotu, nýbrž prostě tak, že existuje jako živá práce při připojování
určitého nového množství práce, v imanentním poměru k materiálu a nástroji práce, který je dán
výrobním procesem[*383]; tedy svou kvalitou jako živá práce. Jako taková kvalita je však sama momentem
jednoduchého výrobního procesu a stojí kapitalistu právě tak málo, jako ho kromě své ceny už nic nestojí
příze a vřeteno za to, že jsou také momenty výrobního procesu.
www.kmbe.cz
Stránka 122
Když se například v obdobích stagnace obchodu zastaví přádelny, ukazuje se skutečně, že stroj
rezaví a příze je zbytečný balast a kromě toho se kazí, jakmile ustává jejich vztah k živé práci. Nechává-li
kapitalista dělníky pracovat jen proto, aby vytvářel nadhodnotu — aby vytvářel hodnotu, která tu ještě
není, ukazuje se, že jakmile přestane dávat dělníkům práci, znehodnocuje se [*384] i ten kapitál, který už má;
že tedy nová práce nejen připojuje hodnotu, ale že právě tímto aktem přidávání nové hodnoty ke staré
uchovává hodnotu, zvěčňuje ji. (Tak se jasně ukazuje jalovost námitky vůči Ricardovi, [*333] že pokládá za
nutné součásti výrobních nákladů jen zisk a mzdu, a ne také tu část kapitálu, která je obsažena v surovině a
nástroji. [*385] Pokud se hodnota v nich obsažená jen uchovává, nevznikají z toho žádné nové výrobní
náklady. Ale pokud jde o samy tyto dané hodnoty, redukují se opět všechny na zpředmětněnou práci —
nutnou práci a nadpráci — mzdu a zisk. Pouhý přírodní materiál, není-li v něm zpředmětněna žádná lidská
práce, jestliže je to tedy pouhá matérie, která existuje nezávisle na lidské práci, nemá žádnou hodnotu,
protože hodnota je jen zpředmětněná práce; <má> hodnotu právě tak málo jako přírodní elementy vůbec.)
Uchovávání daného kapitálu prací, která je zhodnocuje, nestojí tedy kapitál nic a nepatří tudíž k výrobním
nákladům; ačkoli jsou dané hodnoty uchovány v produktu a musejí se tedy ve směně vydávat za stejné
svoje ekvivalenty. Ale uchování těchto hodnot v produktu nestojí kapitál nic a kapitál je tedy ani nemůže
zahrnovat k výrobním nákladům. [*386] Nejsou také nahrazovány prací, protože nejsou spotřebovávány,
pokud nejsou spotřebovávány ve svém způsobu jsoucna, který je nezávislý na práci a trvá mimo ni, tj.
prací se na nich spotřebovává (ruší) právě jejich pomíjivost. [*387] Reálně se spotřebovává jen mzda.
Vraťme se ještě jednou k našemu příkladu. [*388] 100 tolarů kapitálu, totiž 50 tolarů za surovinu, 40
tolarů za práci, 10 tolarů za výrobní nástroj. Nechť dělník potřebuje 4 hodiny k tomu, aby vytvořil 40 tolarů, prostředky potřebné ke svému životu čili část výroby nutnou ke své obživě; jeho pracovní den ať je 8
hodin. Kapitalista dostává tak přebytek 4 hodiny zadarmo; jeho nadhodnota se rovná 4 zpředmětněným
hodinám, 40 tolarům; tedy jeho produkt — 50 + 1 0 (hodnoty uchované, nikoli reprodukované; jako
hodnoty zůstaly konstantní, nezměněné) [*389] + 40 tolarů (mzda, reprodukovaná, protože spotřebovaná ve
formě mzdy) + 40 tolarů nadhodnoty. Úhrnem:[*334] 140 tolarů. Z těchto 140 tolarů činí 40 tolarů přebytek.
Kapitalista během výroby a před tím, než začal vyrábět, musel žít; řekněme 20 tolarů. Ty musel mít kromě svého
kapitálu 100 tolarů; musely za ně tedy být v oběhu ekvivalenty. (Jak vznikly, o to nám tady nejde.) Kapitál předpokládá
oběh jako stálou veličinu. Tyto ekvivalenty jsou opět k dispozici. Spotřebovává tedy 20 tolarů ze svého zisku. Ty vstupují
do prostého oběhu. Těch 100 tolarů vstupuje také do prostého oběhu, ale proto, aby se znovu změnily v podmínky
nové výroby, 50 tolarů hrubý produkt, 40 životní prostředky pro dělníky, 10 nástroj. Zůstává připojená nadhodnota
jako taková, nově vytvořená, 20 tolarů. Tato nadhodnota jsou peníze, hodnota negativně a samostatně kladená proti
oběhu. Nemohou vstupovat do oběhu jako pouhý ekvivalent, aby se směnily za předměty pouhé spotřeby, protože
oběh se předpokládá jako konstantní. Samostatná, iluzorní existence peněz je však zrušena; existují už jen proto, aby se
zhodnocovaly; tj. aby se staly kapitálem.
Avšak aby se jím staly, musejí být znovu směněny za momenty výrobního procesu, životní prostředky
pro dělníky, surovinu a nástroj; [*390] ty všechny se však redukují na zpředmětněnou práci, a mohou být
kladeny jen prací živou. Peníze tedy, pokud nyní již existují o sobě jako kapitál, jsou tedy prostě poukázkou na
budoucí (novou) práci. Předmětně existují jen jako peníze. Nadhodnota, přírůstek zpředmětněné práce, pokud
existuje pro sebe, jsou peníze; ale peníze jsou nyní o sobě již kapitálem; jako takové <jsou> poukázkou na
novou práci. Zde již kapitál není jen v poměru k přítomné práci, ale k budoucí. Nevystupuje také už
redukován na své jednoduché elementy ve výrobním procesu, ale na element peněz; ale ne už peněz,
které jsou pouze abstraktní formou obecného bohatství, nýbrž které jsou poukázkou na reálnou možnost
obecného bohatství — pracovní schopnost, a to pracovní schopnost, která teprve nastane. Je-li kapitál takovou
poukázkou, je jeho materiální existence jako peněz lhostejná a může být nahrazena jakýmkoli jiným
titulem. Stejně jako státní věřitel, vlastní každý kapitalista v hodnotě, kterou nově získal, [*335] poukázku na
budoucí práci a tím, že si přisvojil práci současnou, přisvojil si současně i práci budoucí. (Tuto stránku
kapitálu vyložit později. Ukazuje se tu již ta jeho vlastnost, že jako hodnota trvá odloučen od své
substance. Tím už jsou položeny základy úvěru. [*390]) Jeho hromadění ve formě peněz není tedy vůbec
materiálním hromaděním materiálních podmínek práce. Je hromaděním vlastnických titulů na práci. Je to
kladení budoucí práce jako námezdní práce, jako užitné hodnoty kapitálu. Za nově vytvořenou hodnotu není
k dispozici žádný ekvivalent; její možnost je jen v nové práci. [*391]
V tomto příkladu je tedy absolutní dobou nadpráce — prací 8 hodin místo 4 — vytvořena nová
hodnota, 20[*392] tolarů, peníze, a to peníze již ve vztahu ke své formě jako kapitálu (již jako kladená
www.kmbe.cz
Stránka 123
možnost kapitálu, ne jako dříve, kdy se jí stávaly tím, že přestávaly být penězi jako takovými); je
připojena ke starým hodnotám, k danému světu bohatství.
Zdvojnásobí-li se nyní produktivní síla, takže dělník místo 4 hodin musí dodávat jen dvě hodiny nutné
práce, a nechá-li ho kapitalista i nadále pracovat 8 hodin jako předtím, pak vypadá účtování takto: 50
tolarů materiál, 20 mzda, 10 pracovní nástroj, 60 nadhodnota (6 hodin, dříve 4). Přírůstek absolutní
nadhodnoty: 2 hodiny čili 20 tolarů. Úhrnem: 140 tolarů (v produktu). [*393]
Suma 140 tolarů jako předtím; z toho ale 60 nadhodnoty; z toho 40 jako dříve na absolutní zvětšení
doby nadpráce, 20 na relativní. Ale stejně jako předtím je v jednoduché směnné hodnotě obsaženo jen
140 tolarů. Vzrostly tedy jen užitné hodnoty, nebo se vytvořila nová hodnota? [*394] Předtím musel kapitál
začínat znovu se 100, aby se znovu zmnožil o 40%. Co se stane z těch 20 nadhodnoty? Předtím kapitál 20
spotřeboval; zůstalo mu 20 hodnoty. Nyní spotřebuje 20, zůstane mu 40. Na druhé straně mu předtím
zůstal kapitál 100,[*336] který vstupoval do výroby; nyní se z něho stalo 80. To, co se na jedné straně
získalo na hodnotě v jednom určení, ztratilo se na druhé straně jako hodnota v jiném určení. První kapitál
vstupuje opět do výrobního procesu; produkuje zase 20 (odečteme-li jeho spotřebu) nadhodnoty. Na
konci této druhé operace tu pro nově vytvořenou hodnotu není žádný ekvivalent. 20 tolarů dohromady s
těmi prvními 40. Všimněme si teď druhého kapitálu.
50 materiál, 20 mzda (= 2 hodinám), 10 pracovní nástroj. Pomocí dvou hodin produkuje však hodnotu
8 (hodin), totiž 80 tolarů (z nich 20 na výrobní náklady). Zůstává 60, protože 20 reprodukuje mzdu
(zmizely tedy jako mzda). 60 + 60 = 120. Na konci této druhé operace se spotřebuje 20 tolarů, zůstává
40[*395] nadhodnoty; dohromady s první (operací) 80[*395]. Při třetí operaci u prvního (kapitálu) 60, u
druhého 120 [*395]; při čtvrté u prvního (kapitálu) 80, u druhého 160 [*395]. O kolik se zmenšila směnná
hodnota prvního kapitálu jako produktivního kapitálu, o tolik vzrostla jako hodnota. [*397]
Předpokládejme, že oba kapitály jsou jako kapitál schopny toho, aby mohly být použity i se svou
nadhodnotou; tj. aby mohly směnit nadhodnotu za novou živou práci. Tak dostaneme toto vyúčtování
(necháme-li stranou spotřebu): první kapitál produkuje 40%; druhý 75[*398]%. 40% ze 140 je 56; 75[*398]% ze
140 (totiž 80 kapitál, 60 nadhodnota) je 105[*398]. Celkový produkt činí v prvním případě 140 + 56 = =
196; ve druhém 140 + 105[*398] = 245[*398]. V druhém případě je[*337] tedy absolutní směnná hodnota vyšší
o 49[*399]. První kapitál má 40 tolarů na to, aby koupil novou pracovní dobu; hodnota pracovní hodiny
byla předpokládána 10 tolarů; kupuje tedy za 40 tolarů 4 nové pracovní hodiny, které mu produkují 80 (z
nichž 40 činí náhrada mzdy) (totiž 8 pracovních hodin). Na konci to bylo 140 + 80 (totiž reprodukce
kapitálu 100; nadhodnota 40, čili reprodukce 140; prvních 100 tolarů se reprodukuje jako 140; druhých
40, protože se vydávají jen na nákup nové práce a nenahrazují tedy jednoduše žádnou hodnotu — což je
ostatně nemožný předpoklad — produkuje 80). 140 + 80 = 220. Druhý kapitál 140; 80 produkuje 40[*400];
čili 80 tolarů se reprodukuje jako 120[*400]; zbývajících 60 se však reprodukuje (protože se vydávají pouze
na nákup práce a nenahrazují tedy jednoduše žádnou hodnotu, nýbrž reprodukují se ze sebe samých a
kladou nadhodnotu) jako 180[*400]; tedy 120 + 180 = 300[*400]. (Produkuje o 80[*400] tolarů víc než první
kapitál, právě dobu nadpráce 2[*400] hodiny, neboť 80 tolarů je doba nadpráce 2[*400] hodiny,
předpokládaná už u prvního kapitálu). Tedy výsledkem je tu větší směnná hodnota, protože se
zpředmětnilo více práce; o 2[*400] hodiny víc nadpráce.
Zde je třeba připomenout ještě něco jiného: 140 tolarů při 40% dává 56; kapitál a úrok dohromady =
140 + 56 = 196; ale dostali jsme 220; podle toho by úrok ze 140 nebyl 56, ale 84 [*401]; to by bylo 60%[*338]
ze 140 (140 : 84 = 100 : x; x = 8400/140 = 60). Právě tak ve drahém případě: 140 při 60% = 84; kapitál a
úrok = 140 + 84 = 224; dostaneme však 240; podle toho úrok ze 140 není 84, ale 100; (140 + + 100 =
240); tj. v% (140:100= 100:x; x= 10 000/140%). Z čeho to tedy vzniká? (V prvním případě 60% místo 40;
ve druhém 701/7% místo 60%). V prvním případě, kde bylo 60 místo 40, tedy narostlo 20% navíc; v
druhém případě 701/7, místo 60, tedy 101/7% navíc. Z čeho tedy vyplývá za prvé různost obou případů a
za druhé rozdíl v každém jednotlivém případě?
V prvním případě činí původní kapitál 100 = 60 (materiál a pracovní nástroj) a 40 práce; 3/5
(materiál), 2/6 práce. První 2/5 nenesou žádný úrok; druhé 2/6 nesou 100%. Ale počítáme-li celý kapitál,
zmnožil se jen o 40%; 2/5 ze 100 = 40. Těch 100% z této částky dává však jen 40% z celých 100; tj. celek
vzrůstá o 2/5. Kdyby nyní z nového kapitálu 40 vzrostly třeba jen 2/5 o 100%, vydalo by to zmnožení celku
o 16 tol. 40 +16 = 56. Dohromady s těmi 140 = 196; což je pak opravdu 40% ze 140[*402], počítáme-li
www.kmbe.cz
Stránka 124
dohromady kapitál i úroky. 40, zmnoženo o 100%, zdvojnásobeno, činí 80; 2/s ze 40 zmnoženo o 100%
činí 16. Z těch 80 nahrazuje 40 kapitál. 40 zisk.
Tedy vyúčtování: 100 k + 40 úroků + 40 k + 40 ú = 220; čili kapitál 140 s úrokem 80; kdybychom však
byli počítali:
100 k + 40 ú + 40 k + 16 ú = 196;
čili kapitál 140 s úrokem 56.
Počítalo se příliš mnoho úroků, 24 z kapitálu 40; ale 24 = 3/5 ze 40 (3 X 8 = 24); tj. vedle kapitálu
<100 tolarů> jen 2/5 <nově vloženého> kapitálu vzrostly o 100%; celý kapitál tedy jen o 2/5, tj. o 16 tolarů.
[*403] Výpočet úroků ze 40 na 24[*404] příliš velký ze 40 (o 100% ze 3/ kapitálu); 24 ze 24 je 100% z 3 x 8
5
(3/5 ze 40). [*339] Z celé sumy 40[*405] to však činí 60% místo 40; tj. ze 40 se počítalo příliš mnoho 24 (3/5),
24 ze 40 je 60%. Z kapitálu 40 se tedy počítalo příliš mnoho 60% (60 = 3/5 ze 100). Ze 140 se však počítalo
příliš mnoho 24 (a to je ten rozdíl mezi 220 a 196), nejprve se počítala navíc 1/5 ze 100 a pak 1/2 ze 100;
1/ ze 100 = 20%; 1/
4
1
1
5
12 ze 100 8 /12% čili 8 /3%; tedy dohromady o 28 /s% víc. Tedy z celku nikoli 60%
1
2
jako z kapitálu, nýbrž jen 28 /3%; což činí rozdíl 31 /3% odpovídající tomu, že počítat 24 ze 40 z kapitálu
140 bylo příliš mnoho. [*406] Právě tak v druhém případě.
V prvních 80, které produkují 120[*407], bylo 50 + 10 pouze nahrazeno; ale 20 reprodukovalo svůj
trojnásobek: 60[*407], (20 reprodukce, 40[*407] nadhodnota).
Jestliže 20 (tolarů vydaných na pracovní hodiny) klade 60, které jsou trojnásobkem jejich
hodnoty, pak 60 klade 180.
[ZISK A NADHODNOTA. RŮZNÁ ORGANICKÁ SKLADBA KAPITÁLU]
Záměna zisku a nadhodnoty. Nesprávný výpočet Careyho. — Kapitalista, který dělníkovi neplatí uchovávání staré
hodnoty, žádá ještě zvláštní odměnu za dovolení, které mu dává, aby uchovával starý kapitál. — Nadhodnota a zisk atd. —
Rozdíl ve spotřebě nástroje a mzdy. Nástroj se spotřebovává ve výrobním procesu, mzda mimo něj. — Přírůstek
nadhodnoty a úbytek míry zisku. (Bastiat). [*408]
Není zapotřebí dále se zdržovat u toho vrcholně nudného počítání. Vtip je prostě v tom: Činí-li
jako u našeho prvního příkladu 3/5 (60 ze 100) materiál a nástroj, 2/5 mzda (40) a nese-li kapitál 40%
zisku, pak se na konci kapitál rovná 140 (těch 40% zisku se rovná tomu, že kapitalista při 6 nutných
pracovních hodinách nechá pracovat 12 hodin, tedy získává 100% na nutnou pracovní dobu). Pracujeli[*340] teď těch získaných 40 tolarů znovu jako kapitál za týchž předpokladů — a v bodě, k němuž jsme
dospěli, se tyto předpoklady ještě nezměnily —, musí být z těch 40 tolarů zase 3/5, tj. 24 tolarů použito na
materiál a nástroj, a 2/5 na práci; takže pak se ještě jen zdvojnásobuje mzda 16 tolarů na 32 tolarů, a to 16
na reprodukci, 16 na nadpráci; tedy na konci výroby všechno dohromady 40 + 16 = 56 čili 40%. Celkový
kapitál 140 by tedy za stejných okolností produkoval 196. Nesmí se však, jak se to většinou v ekonomiích
dělá, předpokládat, že těch 40 tolarů je vynaloženo čistě na mzdu, na nákup živé práce, a že tedy na konci
výroby dávají 80 tolarů.
[Řekne-li se: Kapitál 100 nese 10% zajedno období, 5% za jiné, pak není nic nesprávnějšího než z
toho dělat závěr, jak to dělají Carey a jemu podobní, že v prvním případě je podíl kapitálu na produkci 1/10,
a tedy podíl práce činí jen 9/10; že v druhém případě je podíl kapitálu jen 1/20, a tedy podíl práce činí 19/20;
že tedy míra zisku klesá, a proto podíl práce stoupá.[300] Zisk 10% z kapitálu 100, to samozřejmě z hlediska
kapitálu, který vůbec nemá ponětí o povaze svého zhodnocovacího procesu a jen v krizích má zájem na
tom, aby takové ponětí měl, [*409] znamená, že hodnotové součásti jeho kapitálu — materiál, nástroj, mzda
— vzrostly bez rozdílu o 10%, že tedy tento kapitál jako suma v hodnotě 100 tolarů, jako tento počet
určité jednotky hodnot vzrostla o 10%. Vpravdě je však třeba ptát se takto: 1. jak se k sobě měly součásti
kapitálu a 2. kolik nadpráce se koupilo za mzdu — za pracovní hodiny zpředmětněné ve mzdě. Znám-li
celkovou sumu kapitálu, vzájemný poměr jeho hodnotových součástí (prakticky bych musel také vědět,
kolikátý díl výrobního nástroje se spotřebuje v procesu, tedy kolik do něho skutečně vstupuje) a znám-li
zisk, pak vím, kolik nadpráce bylo vytvořeno. Skládá-li se kapitál ze 3/5 z materiálu (o němž tu pro
jednoduchost předpokládáme, že je zcela materiálem produkce, že je spotřebováván naprosto
produktivně) tedy 60 tolarů a mzda 40, a činí-li zisk ze 100 tolarů 10, pak práce[*341] koupená za 40 tolarů
zpředmětněné pracovní doby vytvořila ve výrobním procesu za 50 tolarů zpředmětněné práce, tedy
www.kmbe.cz
Stránka 125
pracovala určitou dobu navíc, čili vytvořila nadhodnotu 25% = 1/4 nutné pracovní doby. Pracuje-li tedy
dělník za den 12 hodin, pak pracoval 3 hodiny[*410] doby nadpráce a jeho nutná pracovní doba, která ho má
zachovat jeden den naživu, činila 9 pracovních hodin[*411]. Nová hodnota vytvořená ve výrobě činí sice jen
10 tolarů, ale podle skutečné míry se těchto 10 tolarů musí počítat ze 40, ne ze 100. 60 tolarů hodnoty
nevytvořilo žádnou novou hodnotu; vytvořil ji pracovní den. Dělník tedy zmnožil kapitál, směněný za
pracovní schopnost, o 25%, ne o 10%. Celkový kapitál dostal přírůstek 10%. 10 je 25% ze 40; je to jen
10% ze 100. Míra zisku kapitálu tedy naprosto nevyjadřuje míru, v níž živá práce zmnožuje
zpředmětněnou práci; neboť toto zmnožení je = jen přebytku, v němž dělník reprodukuje svou mzdu, tj. =
době, o niž pracuje víc, než by musel pracovat, aby produkoval svou mzdu. Kdyby dělník ve výše
uvedeném případě nebyl kapitalistovým dělníkem a kdyby k užitným hodnotám obsaženým v těch 100
tolarech neměl poměr jako ke kapitálu, ale prostě jako k předmětným podmínkám své práce, pak by měl,
než by začal znovu s výrobním procesem, 40 tolarů životních prostředků, které by spotřeboval za jeden
pracovní den, 60 tolarů nástrojů a materiálu. Pracoval by jen 3/4[*412] dne, 9[*411] hodin, a jeho produkt by
na konci dne nečinil 110 tolarů, ale 100, a ty by opět směnil ve výše uvedených proporcích a začínal by
proces stále znovu. Ale pracoval by také o tři[*413] hodiny méně; tj. uspořil by na směně, kterou by provedl
mezi 40 tolary životních prostředků a svou pracovní dobou, 25% nadpráce = 25% nadhodnoty, a kdyby
někdo pracoval tři[*413] hodiny navíc, protože by měl po ruce materiál a nástroj, pak by mu ani [*342]
nenapadlo říkat, že vytvořil nový zisk 10%, ale řekl by, že 25%; protože by si mohl koupit o čtvrtinu více
životních prostředků; za 50 tol. místo za 40, a jedině životní prostředky by pro něho měly hodnotu,
protože mu jde o užitnou hodnotu. Na iluzi, že se směnou 9[*414] pracovních hodin, zpředmětněných v těch
40 tolarech, za 12 hodin živých, nevytváří nový zisk, že se tedy nevytváří nadhodnota 25% — z této části,
ale že se celý kapitál rovnoměrně zmnožil o 10%[*415] — 10% ze 60 je 6 a ze 40 jsou 4 —, je založen složený
úrokový počet slavného dr. Price[301], který přivedl božského Pitta k tomu jeho nesmyslnému umořovacímu
kapitálu. Totožností nadzisku a doby nadpráce — absolutní i relativní — je dána kvalitativní hranice pro
akumulaci kapitálu, pracovní den, doba, během níž pracovní schopnost dělníka může působit v rámci 24
hodin — stupeň rozvoje výrobních sil[*416] — a populace, která vyjadřuje počet současných pracovních dnů
atd. Chápeme-li naproti tomu nadzisk jen jako úrok — tj. jako poměr, v němž se kapitál zmnožuje
prostřednictvím nějakého imaginárního triku, pak je ta hranice jen kvantitativní a potom se absolutně
nedá pochopit, proč si kapitál každé druhé ráno znovu nepřiráží k sobě jako ke kapitálu úroky a nedělá tak
úroky ze svých úroků v nekonečné geometrické řadě. Nemožnost Priceova narůstání úroků viděli
ekonomové v praxi; chybu, která v něm je, nikdy neodhalili.
Z těch 110 tolarů, které se objevily na konci výroby, zůstalo 60 tolarů (materiál a nástroj), nakolik
jsou hodnotami, absolutně beze změny. [*417] Dělník jim nic neodňal a nic k nim nepřidal. To, že kapitálu
zadarmo, samotným faktem své práce, která je živou prací, uchovává zpředmětněnou práci, — to se ze
stanoviska kapitalisty ovšem jeví tak, jako by mu ještě měl zaplatit za dovolení, že on, kapitalista, ho nechá
jako práci vstoupit do adekvátního vztahu ke zpředmětněným momentům — předmětným podmínkám.
Co se týká těch ostatních 50 tolarů, pak 40 tolarů z nich nereprezentuje už pouhé uchovávání, ale
skutečnou[*342] reprodukci, protože kapitál se jich zbavil ve formě mzdy a dělník je spotřeboval; 10 tolarů
reprezentuje produkci přesahující reprodukci, totiž 1/4 nadpráce (3[*418] hodiny). Produktem výrobního
procesu je nyní jen těch 50 tolarů. Kdyby se tedy dělník, jak se nesprávně tvrdí, podílel s kapitalistou na
produktu tak, že by dostal 9/10, nemusel by dostávat 40 tolarů (a on je dostal předem, za to je
reprodukoval; ve skutečnosti je tedy kapitálu plně splatil a zadarmo mu nádavkem uchoval pro koupi už
přítomnou hodnotu), což je jen 8/10; musel by dostat 45, kapitálu by tedy zůstalo jen 5. [*419] Kapitalista by
tedy měl na konci jen 65 tolarů jako produkt výrobního procesu, který začal se 100 tolary. Ale z těch
reprodukovaných 40 tolarů nedostává dělník nic, právě tak jako z těch 10 tolarů nadhodnoty. Má-li být
těch 40 reprodukovaných tolarů pojato tak, že jsou určeny k tomu, aby sloužily znovu jako mzda, tedy aby
také znovu sloužily kapitálu k nákupu živé práce, pak, má-li se mluvit o poměru, se dá říci jen tolik, že
zpředmětněná práce 9[*420] hodin (40 tolarů) kupuje živou práci 12 hodin (50 tolarů) a tak vytváří
nadhodnotu 25%[*421] ze skutečného produktu (zčásti reprodukovaného jako fondy na mzdu, zčásti nově
vyrobeného jako nadhodnota) zhodnocovacího procesu.
Původní kapitál činil 100:
<Materiál:>
<Nástroj:>
www.kmbe.cz
<Námezdní práce: >
Stránka 126
50
10
40.
Produkovaný nadzisk 10 tolarů (25% doby nadpráce). Dohromady 110 tolarů.
Předpokládejme nyní, že to bylo takto:
60 — 20 — 20.
[*344]Výsledek je 110 tolarů; obyčejný ekonom a ještě obyčejnější kapitalista řekne, že těch 10% se
produkovalo rovnoměrně ze všech částí kapitálu.[*422] Bylo by se opět pouze uchovalo 80 tolarů kapitálu;
nestala by se žádná změna s jeho hodnotou. Jen těch 20 tolarů by se bylo směnilo za 30; tedy nadpráce by
byla vzrostla o 50%, ne jako dříve o 25%.
Nyní třetí případ:
100
<Mater
iál: >
70
<Nás
troj:>
20
<Námezdní
práce: >
10.
Výsledek
110.
Nezměněná hodnota[*423] tedy činí 90. Nový produkt 20; tedy nadhodnota čili doba nadpráce
100%. Máme tu tři případy[*424], kde je zisk celého kapitálu vždy 10[*425], ale v prvním případě činí nově
vytvořená hodnota 25% ze zpředmětněné práce vydané na nákup živé práce, v druhém případě 50%, v
třetím 100%.[*426]
Aby čert vzal tyhle prokleté nesprávné výpočty. Ale to nic. Začneme znova.[302]
V prvním případě jsme měli:
Neměnná
hodnota
60
Námezdní
práce
40
Nadhodnota
Celkem
10
110.
Předpokládáme stále, že pracovní den = 12 hodinám. (Mohli bychom také předpokládat, že
pracovní den vzrůstá, např. že dříve byl jen x hodin a nyní je x + b hodin a že produktivní síla zůstala
stejná; nebo že oba faktory jsou proměnlivé.)[*345]
Hodin
Jestliže tedy dělník produkuje za 12
Tolarů
50
Tedy za ....................................................
1
Za ............................................................................93/5
Za ...........................................................................23/5
41 / 6
40
10
Za 12 hodin 50 tolarů
Nutná práce dělníkova činí tedy 9 3/5 hodin (40 tolarů); nadpráce tedy 22/5 hodin (hodnota 10
tolarů). 22/5 hodin je pátý díl pracovního dne. Dělníkova nadpráce činí 1/5 dne, tedy = hodnotě 10 tolarů.
Považujeme-li nyní těch 22/5 hodin za procenta, která kapitál získal ze zpředmětněné pracovní doby 9 3/5
hodin, směněné za živou práci, pak 22/5 : 93/5 = 12/5 : 48/5, tj. = 12 : 48 = 1 : 4. Tedy 1/4 kapitálu = 25% z
něho. Právě tak 10 tolarů: 40 tolarům = 1:4 = 25%. Shrňme nyní celý výsledek:
www.kmbe.cz
Stránka 127
Původní
kapitál;
Nezměněná
hodnota:
Hodnota
reprodukovaná
za mzdu:
60 tolarů
40 tolarů
Nadhodnota
produkce:
Úhrnná
částka:
Doba nadpráce a
nadhodnota:
110
tolarů
22/5 hodiny čili
10 tolarů
(22/5 práce)
%
ze směněné
zpředmětněné
práce:
Čís.I)
100
tolarů
10 tolarů
25%
(Dalo by se říci, že pracovní nástroj, jeho hodnota, se musí reprodukovat, nejen nahradit; protože je
opravdu zužitkována, spotřebována ve výrobě. To je třeba vzít v úvahu u fixního kapitálu. Ve skutečnosti se
hodnota nástroje přenáší na hodnotu materiálu; mění, pokud je zpředmětněnou prací, jen formu. Byla-li ve
výše uvedeném případě hodnota materiálu 50 a hodnota pracovního nástroje 10, pak nyní, kdy je nástroj o
5 opotřebován, je hodnota materiálu 55 a hodnota nástroje 5; jestliže zcela zmizí, dosáhla hodnota
materiálu 60. To je prvek jednoduchého výrobního procesu. Nástroj nebyl tak jako mzda spotřebován
mimo výrobní proces.) [*346]
Přejděme nyní k druhému předpokladu:
Původní
kapitál:
Nezměněná
hodnota:
100
Hodnota
Nadhodnota
reprodukovaná produkce:
za mzdu:
80
20
10 tolarů
Úhrnná
částka:
110 tolarů
Produkuje-li dělník za 12 hodin 30 tolarů, produkuje za 1 hodinu 2 1/2 tolaru, za 8 hodin 20
tolarů; za 4 hodiny 10 tolarů. 10 tolarů je 50% z 20 tolarů; to jsou také 4 hodiny z 8 hodin; nadhodnota =
4 hodiny, 1/3 pracovního dne čili 10 tolarů.
Tedy:
Původní
kapitál:
Nezměněná
hodnota:
Hodnota reprodukovaná za mzdu:
Nadhodnota
produkce:
Úhrnná
částka:
Doba nadpráce a
nadhodnota:
100
80
208 hodin
10 tolarů
110
4 hodiny 10
tolarů
% z kapitálu:
Čís. II
50%
V prvním i druhém případě je zisk z celkového kapitálu 100 = 10%, ale v prvním případě je skutečná
nadhodnota, kterou kapitál dostává ve výrobním procesu, 25, v druhém 50%.
Předpoklady čís. II jsou samy o sobě možné stejně jako předpoklady čís. I. Ale uvedeme-li je do
vzájemného vztahu, jeví se předpoklady čís. II jako hloupé. Materiál a nástroj se zvýšily ze 60 na 80 tolarů,
produktivita práce klesla ze 41/6 tolarů za hodinu na 2 1/2 tolaru, a nadhodnota se zmnožila o 100%.
(Předpokládáme-li však, že větší[*347] výdaje za mzdu vyjadřují v prvním případě více pracovních dnů, v
druhém případě méně, pak je předpoklad správný.) To, že nutná mzda, tedy hodnota práce vyjádřená v
tolarech, poklesla, by bylo samo o sobě lhostejné. Ať je hodnota jedné pracovní hodiny vyjádřena ve 2
nebo ve 4 tolarech, v prvním i ve druhém případě se směňuje produkt 12 pracovních hodin (v oběhu) a v
obou případech se nadpráce jeví jako nadhodnota. Hloupost tohoto předpokladu vyplývá z toho, že l. jsme
www.kmbe.cz
Stránka 128
stanovili jako maximum pracovní doby 12 hodin; nemůžeme tedy připustit ani více, ani méně pracovních
dní; 2. čím víc nám roste na jedné straně kapitál, tím víc zmenšujeme nejen nutnou práci, nýbrž musíme
snížit i její hodnotu; zatímco hodnota zůstává stejná. Ve druhém případě by naopak cena musela stoupat.
To, že dělník může žít s menším množstvím práce, tj. že vyrábí za tytéž hodiny více, to by se nesmělo
projevit na snížení počtu tolarů za nutnou pracovní hodinu, ale na počtu nutných pracovních hodin.
Dostane-li např. jako v prvním případě 41/6[*427] tolaru, ale užitná hodnota této hodnoty, která musí
zůstávat konstantní, aby mohla vyjadřovat hodnotu (nikoli cenu), se tím znásobila tak, že už k produkci
své živé pracovní schopnosti nepotřebuje, jako v prvním případě, 9 3/5 hodiny, ale jen 4 [*428] hodiny,
muselo by se to projevit v přebytku hodnoty. Ale zde je, za těch podmínek, které jsme vytyčili, variabilní
„nezměněná hodnota“,[*429] a nemění se těch 10%, které jsou tady konstantní jako přídavek k
reproduktivní práci, ačkoli vyjadřují různé její procentní podíly. V prvním případě je nezměněná hodnota
menší než v druhém případě, celkový produkt práce je větší; neboť je-li jedna poměrná část ze sta menší,
musí být ta druhá větší; a protože je současně absolutní pracovní doba fixní a stejná; protože se dále
celkový produkt práce zmenšuje tak, jak se „nezměněná hodnota“ zvětšuje, a ta se zvětšuje tou měrou, jak
se celkový produkt zmenšuje, dostáváme za tutéž pracovní dobu tím méně produktu práce (absolutního),
čím více kapitálu[*348] se použije. To by bylo úplně správné, protože vydá-li se z nějaké sumy jako 100 více
v „nezměněné hodnotě“, může se vydat méně v pracovní době, a tedy relativně se k vynaloženému
kapitálu vůbec může vytvořit méně nové hodnoty; ale aby pak kapitál vůbec mohl dosahovat zisku, nesmí
se pracovní doba jako zde fixovaná, anebo jestliže je fixována, nesmí se hodnota pracovní hodiny zmenšit
jako zde, což je nemožné, je-li „nezměněná hodnota“ větší a nadhodnota vzrůstá; počet pracovních hodin
by musel být menší. To se však v našem případě předpokládá. Předpokládáme v prvním případě, že za 12
hodin práce se vyrobí 50 tolarů; v druhém případě jen 30 tolarů. V prvním případě necháme dělníka
pracovat 9 3/5 hodiny; v druhém jen 4[*430], ačkoli za hodinu vyrobí méně. To je absurdní. Není však přece
jen v těchto číslech něco správného, vezme-li se to jinak? [*431] Nezmenšuje se snad absolutní nová
hodnota, ačkoli roste hodnota relativní, jakmile se do součástí kapitálu vloží poměrně více materiálu a
nástroje? V poměru k danému kapitálu se použije méně živé práce; i kdyby tedy byl přebytek této živé
práce nad její náklady větší, a kdyby se tedy zvyšovala úroková míra v procentech právě ve vztahu ke
mzdě, tj. úroková míra v procentech ve vztahu ke skutečně spotřebovanému kapitálu, nebyla by absolutní
nová hodnota nutně relativně menší než u kapitálu, když používá měně pracovního materiálu a nástroje
(to je zejména hlavní bod při změně nezměněné hodnoty, tj. hodnoty, která se výrobním procesem
nezmění jako hodnota) a více živé práce[*432]; právě proto, že se relativně použije více živé práce?
Zmnožení pracovního nástroje pak odpovídá růstu produktivní síly, protože jeho nadhodnota není jako při
dřívějším výrobním způsobu v žádném poměru ke své užitné hodnotě, své produktivní síle, a pouhé
zmnožení produktivní síly vytváří nadhodnotu, i když vůbec ne v témž početním poměru. Zmnožení
produktivní síly, které se musí vyjádřit ve zvětšení hodnoty nástroje — místa, které zaujímá ve výdajích
kapitálu, s sebou nutně nese zmnožení materiálu, [*349] protože se musí zpracovat více materiálu, aby se
mohlo vyrobit více výrobků. (Zmnožení produktivní síly se však týká také kvality; ale jen kvantity pro
daný produkt určité kvality; kvality pro určitou danou kvantitu; může se týkat obojího.) I když je tedy
méně práce (nutné) v poměru k nadpráci či vůbec méně živé práce v poměru ke kapitálu, nemůže mu
přesto vzrůstat nadhodnota, i když se v poměru k celému kapitálu zmenšuje, tedy i když se zmenšuje
takzvaná míra zisku? Například kapitál 100. Materiál nechť je původně 30. Nástroj 30. (Dohromady 60
neměnitelné hodnoty.) Mzda 40 (4 pracovní dny). Zisk 10. Zisk tu činí 25% nové hodnoty z práce
zpředmětněné ve mzdě a 10% z kapitálu. Materiál by nyní činil 40, nástroj 40. Produktivita by se
zdvojnásobila, takže by už byly nutné jen 2 pracovní dny = 20. Předpokládejme nyní, že absolutní zisk, tj.
zisk z celého kapitálu, je menší než 10. Nemůže zisk z použité práce (činit) více než 25%, tj. v daném
případě více než jen čtvrtinu z 20? Opravdu, třetina z 20 je 6 2/3; tedy méně než 10, ale přece jen 33 1/3%
z použité práce, zatímco v předchozím případě činil jen 25%. Zde bychom na konci měli jen 106 2/3,
zatímco dříve jsme měli 110, a přece by při téže sumě (100) byla nadpráce, byl by nadzisk vzhledem k
použité práci větší než v prvním případě; protože však bylo absolutně použito o 50% méně práce, zatímco
větší zisk z použité práce činí jen o 8 1/3 více než v prvním případě, musí být absolutní výsledek menší,
musí být tedy menší i zisk z celkového kapitálu. Protože 20 X 33 1/3 je méně než 40 X 25. Celý tento
případ je nepravděpodobný a nemůže platit v ekonomii jako obecný příklad; neboť se tu předpokládá
zmnožení pracovního nástroje, zmnožení zpracovávaného materiálu, ačkoli se zmenšil nejen relativní, ale i
absolutní počet dělníků. (Je samozřejmé, že jsou-li dva činitelé = třetímu, musí se jeden zmenšovat, když se
druhý zvětšuje.) Ale zvětšení pracovního nástroje co do hodnoty, kterou zaujímá v kapitálu, a zmnožení
pracovního materiálu co do hodnoty při relativně zmenšené práci předpokládá vcelku dělbu práce, tedy
www.kmbe.cz
Stránka 129
zvětšení počtu dělníků alespoň absolutně, i když ne v poměru k velikosti použitého kapitálu. Nicméně
např. u litografického stroje,[*350] jehož může k výrobě litografických obtahů používat každý sám, kdy
dejme tomu hodnota nově vynalezeného nástroje byla větší než hodnota, kterou dříve, než byly
vynalezeny tyto snadno ovladatelné nástroje, užívali 4 dělníci; tento stroj potřebuje už jen dva dělníky;
(zde, jako u mnoha strojů, které mají charakter nástroje, nemůže být řeči o nějaké další dělbě práce,
naopak kvalitativní dělba mizí); nástroje by byly měly původně hodnotu jen 30 (tolarů), ale nutná práce
(tj. nutná pro kapitalistu, aby mohl vytvářet zisk) 4 pracovní dny. (U některých strojů, jako např. u trubek
vzduchového topení mizí práce jako taková všude kromě jednoho bodu; trubka se otevírá jen na jednom
místě; k tomu, aby se práce přenášela na ostatní místa, není vůbec zapotřebí dělníků. Tak je tomu vůbec
(viz Babbage[303]) u všech vodičů energie, kde se dříve (přenášela) energie z jednoho místa na druhé v
materiální podobě stejným počtem dělníků, topičů — vedení z jednoho místa do druhého, které se nyní
stalo fyzickým procesem, se jevilo jako práce určitého počtu dělníků.) Používá-li kapitalista litografického
stroje jako zdroje výdělku, jako kapitálu, nějako užitné hodnoty, pak se materiál nutně zmnožuje, protože
může za tutéž dobu udělat více litografických obtahů, a právě z toho vzniká jeho zisk. Tento litograf
použije tedy dejme tomu nástroje v (hodnotě) 40, materiál 40, 2 pracovní dny (20), které mu <nesou> 33
1/3%, tj. 6 2/3 z 20 zpředmětněné pracovní doby, tedy činí-li jeho kapitál stejně jako kapitál toho druhého
100, nese mu jen 6 2/3, ale on získává z použité práce 33 1/3; druhý získává z kapitálu 10%, z použité
práce jen 25%. Hodnota získaná z použité práce může být menší, ale zisky celého kapitálu jsou větší, jsouli ostatní součásti kapitálu úměrně menší. Přesto by podnik se 6 2/3 z celkového kapitálu a s 33 1/3% z
použité práce mohl nést větší zisk než původní podnik, založený na 25% z práce a 10% zisku z celkového
kapitálu. Předpokládejme např., že obilí atd. stouplo natolik, že hodnota dělníkovy obživy stoupla o 25%.
Ty 4 pracovní dny by nyní prvního litografa stály 50 místo 40. Jeho nástroje a materiál by zůstaly stejné:
60 tolarů. Musel by tedy vynaložit kapitál 110. Jeho zisk při kapitálu 110 by činil z těch 50 tolarů za 4
[*433] (25%). Tedy 12[*433] tolarů ze 110; (tj. 9 1/6[*434] z celkového kapitálu 110).
[*351]pracovní dny 12
Druhý litograf: stroj 40; materiál 40; ale 2 pracovní dny ho místo 20 budou stát o 25% více, tj. 25. Musel by
tedy vynaložit 105; jeho nadhodnota z práce 33 1/3%, tj. 1 /3, tedy 8 1 /3 tol. Získal by ze 105 tol. 8 1/3
tol., 13 1/8%[*435]. Předpokládáme-li tedy vzhledem k výše uvedeným průměrným proporcím v cyklu 10
let 5 špatných a 5 dobrých výnosů, pak by první litograf ve srovnání s druhým získal v prvních pěti letech
50 tolarů úroků; v druhých 5 letech by získal 45 5/6 [*436]; dohromady 95 5/6[*436] tolarů; průměrný úrok
za deset let 9 7/12[*435] tolaru. Druhý kapitalista by za prvních 5 let získal 311 /3 [*436]; za druhých 5 let 65
5/8[*436]; dohromady: 96 23/24[*436] tolaru; průměr za deset let 9 84/120[*436]. Protože čís. II zpracovává za
stejnou cenu více materiálu, dodává levněji. Naproti tomu by se mohlo říci, že spotřebuje více nástroje,
bude tedy dodávat dráže; zvláště proto, že poměr, v němž spotřebuje více hodnoty stroje, je stejný jako
ten, v němž spotřebuje více materiálu; ale prakticky je nesprávné, že by se stroje ve stejné míře více
opotřebovávaly, tj. že by musely být nahrazovány za nějaké období podle toho, oč spotřebují více
materiálu. Ale to všechno sem nepatří. Předpokládá se, že poměr mezi hodnotou stroje a hodnotou
materiálu je v obou případech konstantní.
Tento příklad nabývá na významu teprve tehdy, když předpokládáme menší kapitál, který
používá více práce a méně materiálu a strojů, ale přitom dosahuje vyšší úrokové míry z celku kapitálu; a
předpokládáme-li větší kapitál, který používá většího množství strojů, více materiálu a poměrně menšího,
ale absolutně[*437] stejného množství pracovních dnů a <má> menší úrokovou míru z celku, protože z
práce, která je produktivnější, je uplatněna dělba práce atd. Přitom se musí předpokládat, že užitná
hodnota stroje (což se výše nepředpokládalo) je podstatně větší než jeho hodnota; tj. že jeho
znehodnocování ve[*352] službách výroby neprobíhá úměrně k tomu, jak stupňuje produkci.
Tedy jako výše zmíněný lis (v prvním případě tiskařský lis, ale ruční; v druhém případě
samočinný tiskařský lis).
Z kapitálu I ve výši 100 je na materiál použito dejme tomu 30; na ruční lis 30; na práci 4 pracovní
dny = 40 tolarů; zisk 10%; tedy 25% z živé práce (1/4 doba nadpráce).
Z kapitálu II ve výši 200 je na materiál použito dejme tomu 100, na lis 60 a 4 pracovní dny (40
tolarů); zisk ze 4 pracovních dnů 13 1/3 tolaru = 1 pracovnímu dni a 1/3, zatímco v prvním případě jen 1
pracovnímu dni; celkem: 213 1/3 tol., tj. 6 2/3%[*438], zatímco v prvním případě 10%. A přece činí v tomto
druhém případě nadhodnota z použité práce 13 1/3, v prvním jen 10; v prvním případě vytvářejí 4 dny ve
4 dnech 1 den navíc; v druhém případě 4 (dny) 11/3 dne navíc. Míra zisku z celkového kapitálu je však o
www.kmbe.cz
Stránka 130
třetinu čili o 33 1/3% menší než v prvním případě; úhrnná suma ziskuje o 1/3 větší. Předpokládáme-li
nyní, že těch 30 a 100 materiálu jsou tiskové archy; že nástroj se spotřebuje za stejnou dobu, za 10 let čili
1/10 za rok. Musí tedy čís. I nahrazovat 1/10 z 30 v nástroji[*439], tj. 3; čís. II 1/10 ze šedesáti, tj. 6. Dále
nástroj[*439] nevstupuje na obou stranách do roční produkce (ty 4 pracovní dny se mohou brát jako dny 3
měsíců), která se uvažuje výše. [*440]
Kapitál I prodává 30 tiskových archů za 30 materiálu + 3 nástroje + 50 (zpředmětněné pracovní
doby) (výrobní doby) = 83.[*353]
Kapitál II prodává 100 tiskových archů za 100 materiálu + 6 nástroje + 53 1/3 (zpředmětněné
pracovní doby) (výrobní doby) = 159 1/3.
Kapitál I prodává 30 tiskových archů za 83 tolarů; 1 tiskový arch za 83/30 tolarů = 2 tolary 23
stříbrných grošů.
Kapitál II prodává 100 tiskových archů za 159 tolarů 10 stříbrných grošů; 1 tiskový arch za (159
tolarů 10 stříbrných grošů)/100; tj. Za 1 tolar 17 stříbrných grošů 8 feniků[*441].
Je tedy jasné, že kapitál I je v koncích, protože prodává nekonečně dráže. Ačkoli zisk z celého
kapitálu činil v prvním případě 10% a v druhém jen 6 2/3% [*442], bral první kapitál z pracovní doby jen
25%, zatímco druhý bere — 33 1/3. U kapitálu I je poměr nutné práce k celkovému použitému kapitálu
větší, a proto se nadpráce, ačkoli je absolutně menší než u kapitálu II, jeví jako větší míra zisku z menšího
celkového kapitálu. 4 pracovní dny k 60 je větší poměr než 4 ke 160; ten 1 první pracovní den z
disponovatelného kapitálu 15; v druhém případě 1 pracovní den ze 40. Ale u druhého kapitálu je práce
produktivnější (což je dáno jak větším stavem strojního zařízení, tedy i větším místem, které zaujímá mezi
hodnotami kapitálu; tak větším množstvím materiálu, v němž se vyjadřuje pracovní den, který pracuje
delší dobu nadpráce, a tedy spotřebuje za tutéž dobu i větší množství materiálu). Vytváří více doby
nadpráce (relativní doby nadpráce, která je podmíněna vývojem produktivní síly). V prvním případě činí
doba nadpráce 1/4, v druhém 1/3. Vytváří tedy za tutéž dobu více užitných hodnot i větší směnnou
hodnotu; tu však nevytváří ve stejném poměru jako užitnou hodnotu, protože, jak jsme viděli, směnná
hodnota neroste v témž početním poměru jako produktivita práce. Dílčí cena je tedy menší než úhrnná
cena produkce — tj. dílčí cena násobená množstvím vyrobených dílčích cen je větší. Kdybychom nyní
předpokládali, že úhrnná suma pracovních dnů, ačkoli je relativně [*354] menší než u čís. I, absolutně je větší,
bylo by to ještě výraznější. Zisk většího kapitálu, pracujícího s větším strojovým vybavením, se tedy zdá
být menší než zisk kapitálu menšího, který pracuje s relativně nebo absolutně větším množstvím živé
práce; a sice právě proto, že větší zisk z živé práce se zdá být menší, když se rozdělí na takový celkový kapitál,
v němž je použita práce k celkovému kapitálu v menším poměru než menší zisk z živé práce, který je k
menšímu celkovému kapitálu ve větším poměru. Zeje však u čís. II takový poměr, který dovoluje zpracovat
více materiálu a uložit větší část hodnoty v pracovním nástroji, to je jen výrazem produktivity práce.
To je tedy ta slavná moudrost nešťastného Bastiata, která se hodně vžila — a na niž mu pan Proudhon
neuměl odpovědět — že prý, protože míra zisku z většího a produktivnějšího kapitálu se zdá být menší, se
podíl dělníka zvětšil, zatímco se právě naopak zvětšila jeho nadpráce.[304]
Zdá se, že ani Ricardo to nepochopil, protože jinak by si nebyl vysvětloval periodický pokles zisku
pouze vzestupem mezd, způsobeným stoupáním cen obilí (a tím i renty). Ale v podstatě nebyla
nadhodnota — pokud je sice základem zisku, ale odlišuje se také od toho, co se obvykle ziskem nazývá —
vyložena nikde.[272] Nešťastný Bastiat by byl v uvedeném případě řekl, že činí-li zisk v prvním případě
10% (tj. 1/10), v druhém jen 62/3%, tj. 1/15[*443] (když necháme stranou procentní podíl), dostává dělník
v prvním případě 9/10, v druhém 14/15[*444]. Správný není ani poměr v kterémkoli z uvedených případů,
ani jejich poměr mezi sebou. Pokud jde o další vztah nové hodnoty kapitálu ke kapitálu jako indiferentní
celkové hodnotě (tak se nám vůbec jevil kapitál, než jsme přešli k výrobnímu procesu, a tak se nám zase musí
jevit na konci tohoto procesu), je třeba to vyložit zčásti v oddíle, kde nová hodnota dostává nové určení,
zčásti v oddíle Akumulace. [*445] Zde nám jde o to, vyložit napřed jen povahu nadhodnoty jako ekvivalentu
pracovní[*355] doby, absolutní nebo relativní, kterou uvádí kapitál do pohybu navíc nad nutnou pracovní
dobu.
Skutečnost, že spotřeba hodnotové součásti, která záleží v nástroji, ve výrobním aktu, nemůže
nijak odlišit výrobní nástroj od materiálu — zde jde jen o to, vysvětlit kladení nadhodnoty,
www.kmbe.cz
Stránka 131
sebezhodnocování —, vyplývá prostě z toho, že tato spotřeba sama patří k jednoduchému výrobnímu
procesu, že tedy již v tomto procesu — aby byl s to začínat znovu od sebe sama — se hodnota
spotřebovaného nástroje (ať už pouhé užitné hodnoty nebo směnné hodnoty, jestliže výroba pokročila již k
dělbě práce a směňuje-li se alespoň přebytek) musí objevit opět v hodnotě (směnné hodnotě nebo užitné
hodnotě) výrobku. Nástroj ztrácí svou užitnou hodnotu tou měrou, jak pomáhá zvyšovat směnnou
hodnotu suroviny a slouží jako prostředek práce. Tento bod je nutno docela určitě prozkoumat, protože
rozlišování mezi nezměněnou hodnotou jako jednou částí kapitálu, která zůstává zachována, a druhou,
která je reprodukována (reprodukována pro kapitál; ze stanoviska skutečné produkce práce —
produkována), a hodnotou, která je nově vyrobena, má podstatný význam. [*446]
Zmnožování současných pracovních dnů. (Akumulace kapitálu.) Stroje. — Růst konstantní části kapitálu v poměru k
variabilní části, vynaložené na mzdy = růst produktivity práce. — Poměr, v němž se kapitál musí zmnožovat, když roste
produktivita, aby mohl zaměstnat týž počet dělníků.
Nyní je na čase vyrovnat se s otázkou hodnoty vyplývající z růstu výrobních sil. Viděli jsme: Vytváří
se nadhodnota (ne pouze větší užitná hodnota) jako při absolutním přírůstku nadpráce. Je-li dána určitá
hranice, např. že dělník potřebuje jen půl dne k tomu, aby vyrobil životní prostředky na celý den — a jeli dosaženo přirozené hranice, v níž dělník s daným množstvím práce dodává nadpráci, pak je růst
absolutní pracovní doby možný jen tím, že se současné použije většího množství[*356] dělníků, že se
skutečný pracovní den simultánně znásobuje, místo aby se jen prodlužoval (jednotlivý dělník může
pracovat dejme tomu jen 12 hodin; má-li se získat doba nadpráce 24 hodin, musejí na to být 2 dělníci).
V tomto případě musí kapitál, dříve než vstoupí do sebe-zhodnocovacího procesu, koupit ve směnném
aktu s dělníkem o 6 pracovních hodin více, tedy vydat větší část sebe sama; na druhé straně musí
vynaložit v průměru více na materiál, který se má zpracovat (nehledě na to, že musí být k dispozici
nadbytečný dělník, tj. pracující obyvatelstvo musí vzrůstat). Možnost dalšího zhodnocovacího procesu
tedy závisí na předchozí akumulaci kapitálu (chápeme-li jej jako látkovou existenci). Vzrůstá-li naproti
tomu produktivní síla a tedy relativní doba nadpráce, pak — z nynějšího hlediska můžeme kapitál stále
ještě chápat jako něco, co produkuje přímo životní prostředky, suroviny atd. — stačí na mzdy menší
výdaje a přírůstek materiálu je vytvářen zhodnocovacím procesem samým [*447]. Ale tato otázka se týká
spíše akumulace kapitálů. [*448]
Ted se dostáváme k bodu, kde jsme posledně výklad přerušili. [*449] Rostoucí produktivita zmnožuje
nadhodnotu, ačkoli nezmnožuje absolutní sumu směnných hodnot. Zmnožuje hodnoty, protože vytváří
novou hodnotu jakožto hodnotu, tj. hodnotu, která nemá být jenom směňována jako ekvivalent, ale
která se má potvrzovat; jedním slovem peníze. Otázka zní: Vzrůstá nakonec i suma směnných hodnot?
V podstatě se to připouští, protože i Ricardo připouští, že s akumulací kapitálů rostou úspory, tedy
směnné hodnoty, které se vyrábějí. Růst úspor není nic jiného než růst samostatných hodnot — peněz.
Ale Ricardův výklad tomuto jeho vlastnímu tvrzení odporuje.
Náš starý příklad. 100 tolarů kapitálu; 60 tolarů nezměněné hodnoty; 40 mzdy; produkuji 80; tedy
produkt = 140[*450].[*357]
Těchto 40 nadhodnoty nechť je absolutní pracovní doba. [*451] Předpokládejme nyní, že se
produktivní síla zdvojnásobí: kdyby tedy 40 <mzdy> dodávalo 8 nutných pracovních hodin, mohl by
dělník za 4 hodiny produkovat celý den živé práce. Tím by doba nadpráce vzrostla (dříve 2/3 dne na
produkci celého dne, nyní 1/3 dne) o 1/3. Z produktu pracovního dne by 1/3 byla nadhodnota, a kdyby
se nutná pracovní hodina = 5 tolarům (5x8 = 40), potřeboval by nyní už jen 5 X 4 = 20 tolarů. Kapitálu
by tedy připadl nadzisk 20, totiž 60 místo 40. Na konci 140, z čehož 60 = konstantní hodnotě, 20 =
mzdě a 60 = nadzisku; dohromady 140. S 80 tolary kapitálu může nyní kapitalista začít výrobu znovu:
[*452]
Kapitalista[*453] A použije na stejné úrovni jako při staré výrobě svůj kapitál 140 k nové výrobě.
Podle původního poměru potřebuje na invariabilní část kapitálu 3/5, tedy 3 X 140/5 = 3 X 28 = 84, na
www.kmbe.cz
Stránka 132
nutnou práci zbývá 56[*454]. Předtím použil na práci 40, nyní 56[*454]; o 2/5 ze 40 více. Na konci se tedy
jeho kapitál = 84 + 56 + 56 = 196.
Kapitalista B použije 140 tolarů na vyšší úrovni výroby také k nové výrobě. Použije-li kapitál 80, 60
jako invariabilní hodnotu a jen[*358] 20 na práci, pak ze 60 použije 45 na invariabilní hodnotu a 15 na
práci; suma by tedy činila v prvním případě = 60 + 20 + 20 = 100 a v druhém 45 + 15 + 15 = 75. Jeho
celkový výsledek by tedy činil 175[*455], zatímco výsledek prvního = 196. Růst produktivity práce
neznamená nic jiného, než že týž kapitál vytváří touž hodnotu s menším množstvím práce, čili že menší
množství práce vytváří týž produkt s větším kapitálem. Méně nutné práce produkuje víc nadpráce.
Nutná práce je menší v poměru ke kapitálu, což je pro jeho zhodnocovací proces zřejmě totéž jako:
kapitál je poměrně větší ve srovnání s nutnou prací, která jej uvádí do pohybu; neboť týž kapitál uvádí
do pohybu více nadpráce, tedy méně nutné práce. [*456]
[RŮST PRODUKTIVNÍ SÍLY A CENY]
Proto se říká i o strojích, že šetří práci: ale co je charakteristické, to není pouhá úspora, jak správně
připomněl Lauderdale;[306] protože s pomocí strojů dělá a vytváří lidská práce věci, které by bez nich
absolutně vytvořit nemohla. To se týká užitné hodnoty strojů. Charakteristická je úspora nutné práce a
vytváření nadpráce. Větší produktivita práce nachází svůj výraz v tom, že kapitál může kupovat méně
nutné práce k tomu, aby vytvořil tutéž hodnotu a větší množství užitných hodnot, čili že menší nutná
práce tvoří stejnou směnnou hodnotu, zhodnocuje více materiálu a vytváří větší masu užitných hodnot.
Růst produktivní síly tedy předpokládá, zůstává-li celková hodnota kapitálu stejná, že jeho konstantní
část (sestávající z materiálu a strojů) vzrůstá úměrně s částí variabilní, tj. s tou jeho částí, která se
směňuje za živou práci, tvořící[*359] mzdový fond. [*457] Současně to vypadá tak, jako by menší množství
práce uvádělo do pohybu větší množství kapitálu. Vzrůstá-li celková hodnota kapitálu, který vstupuje
do výrobního procesu, musí se pracovní fond (variabilní část kapitálu) relativně zmenšovat, srovnámeli ho s tím poměrem, kdyby produktivita práce, tedy poměr nutné práce k nadpráci, zůstal stejný.
Dejme tomu, že by v uvedeném případě kapitál 100 byl kapitál zemědělský. To by znamenalo za staré
situace ve výrobě 40 tolarů za semena, hnojivo atd., 20 tolarů pracovní nástroj a 40 tolarů za námezdní
práci. (Předpokládejme, že těchto 40 tolarů = 4 nutným pracovním dnům.) Ty vytvoří při zachování
staré situace ve výrobě celkem 140 tolarů. [*458] Dejme tomu, že se plodnost zvýší dvakrát, třeba proto,
že se zlepší nástroje nebo hnojiva atd. V tomto případě se produkt musí = 140 tolarům
(předpokládáme-li, že nástroj se plně spotřeboval). Plodnost se zdvojnásobí, takže cena nutného
pracovního dne klesne o polovinu; čili že budou nutné jen 4 poloviny nutných pracovních dnů (tj. 2
celé) k tomu, aby produkovaly 8; 2 dny, aby se vyrobilo 8, to je totéž, jako by z jednotlivého pracovního
dne připadla na nutnou práci 1 /4 (3 hodiny). Místo 40 tolarů nemusí teď pachtýř dát na práci víc než
20. Na konci procesu se tedy součásti kapitálu změnily; původních 40 na semena atd., které teď mají
dvojnásobnou hodnotu; 20 pracovní nástroj a 20 práce (2 celé pracovní dny). Dříve byl poměr
konstantní části kapitálu k variabilní = 60 : 40 = 3:2; nyní = 80 : 20 čili 4 : 1[*459]. Vezmeme-li v úvahu
celý kapitál, činil poměr nutné práce 2/5; nyní 1/5. Kdyby chtěl nyní pachtýř pokračovat [*360] v práci
při zachování dřívějšího poměru, o kolik by musel vzrůst jeho kapitál? Nebo, abychom se vyhnuli
nesprávnému předpokladu, předpokládejme, že by pokračoval v práci se 60 konstantního kapitálu a 40
pracovního fondu — když se zdvojnásobila produktivní síla, čímž nastanou nesprávné poměry [*460]; tím
se totiž předpokládá, že přes dvojnásobnou produktivní sílu pokračuje kapitál v práci se stejnými
součástmi, že používá téhož množství nutné práce, aniž by vydával víc za surovinu a pracovní nástroj;
[*461] produktivní síla se tedy zdvojnásobí, takže musel-li kapitalista dříve vydat na práci 40 tolarů, stačí
nyní, aby vydal jen 20 tolarů. [Předpokládá-li se, že byly nutné 4 celé pracovní dny — každý = 10 tolarů
— aby mu vytvořily přebytek 4 celých pracovních dnů, a tento přebytek získá, přemění-li 40 tolarů
bavlny v přízi, pak nyní potřebuje k tomu, aby si vytvořil tutéž hodnotu — totiž 8 pracovních dnů — už
jen 2 celé pracovní dny; hodnota příze vyjadřovala dříve 4 pracovní dny doby nadpráce, nyní jen 6. Čili
každý dělník potřeboval dříve 6 hodin nutné pracovní doby, aby vytvořil 12; nyní 3. Nutná pracovní
doba činila 12 x 4 = 48 (hodin) čili 4 dny. V každém z osmi dnů byla obsažena doba nadpráce 1/2 dne
www.kmbe.cz
Stránka 133
(6 hodin). Nyní činí (nutná pracovní doba) už jen 12 x 2 = 24 (hodin) čili 2 dny; 3 hodiny (za den). Aby
vyrobil nadhodnotu, musel každý z těch 4 dělníků pracovat 6x2 hodiny; tj. 1 den; teď už potřebuje
pracovat jen 3x2, tj. 1/2 dne. Je
stejné, jestli 4 pracují 1/2 dne nebo 2 jeden (celý) den. Kapitalista by mohl 2 dělníky propustit.
Dokonce by je musel propustit, protože z určitého množství bavlny může udělat jen určité množství
příze; nemůže tedy nechat pracovat 4 celé dny, ale už jen 4 poloviny dne. Musí-li však dělník pracovat
12 hodin, aby dostal 3 hodiny, tj. svou nutnou mzdu, pak pracuje-li[*361] 6 hodin, dostane jen 1 1/2
hodiny směnné hodnoty. Může-li však s třemi nutnými pracovními hodinami žít dvanáct, může s 1 1/2
žít jen 6 hodin. Každý z těch 4 dělníků by tedy mohl, kdyby se použilo všech 4, žít jen půl dne, tj.
nemohou být jako dělníci udržováni naživu týmž kapitálem všichni 4, ale jen 2. Kapitalista by mohl se
starým fondem platit 4 za 4 poloviny dne; pak by platil 2 navíc a dával by dělníkům dar z produktivní
síly; protože může použít jen 4 poloviny živých pracovních dnů; takovéhle „možnosti“ se v praxi vůbec
nevyskytují, a tím méně o nich může být řeč tady, kde jde o kapitálový poměr jako takový.] Oněch 20
tolarů z kapitálu 100 se nyní nepoužije přímo ve výrobě. Kapitalista používá teď stejně jako předtím 40
tolarů na suroviny, 20 na nástroj, tedy 60, ale už jen 20 tolarů na práci (2 pracovní dny). Z celého
kapitálu 80 používá 3/4 (60) na konstantní část a jen 1/4 na práci. Použije-li tedy zbývajících 20
stejným způsobem, pak to činí 3/4 na konstantní kapitál a 1/4 na práci, tj. 15 na konstantní kapitál, 5
na práci. A protože se nyní předpokládá, že pracovní den = 10 tolarům, bylo by 5 = jen 6 hodinám =1/2
pracovního dne. Kapitál by mohl za novou hodnotu 20 získanou díky produktivitě, koupit jen 1/2
pracovního dne navíc, kdyby se chtěl zhodnotit v témž poměru. Musel by vzrůst o trojnásobek (totiž
60) (dohromady s těmi 20 = 80), aby mohl zplna použít těch 2 propuštěných dělníků, čili těch dříve
užívaných 2 pracovních dnů. Podle nového poměru používá kapitál 3/4 na konstantní kapitál a 1/4 na
pracovní fond.
Při celém kapitálu 20 tedy 3/4, tj. 15 konstantního a 1/4 (tj. 5) práce = 1/2 pracovního dne.
Při celém kapitálu 4 x 20 tedy 4 x 15 = 60 konstantního, tedy mzda 4x5 = 4/2 pracovních dnů = 2
pracovní dny.
Zdvojnásobí-li se tedy produktivní síla práce, takže kapitál s 60 tolary za surovou vlnu a nástroj
potřebuje na práci už jen 20 tolarů (2 pracovní dny) ke svému zhodnocení, kde dříve potřeboval 100
(celkového kapitálu), musel by celkový kapitál 100 vzrůst na 160, čili kapitál, s nímž teď počítáme,
totiž 80, by se musel zdvojnásobit, kdyby si chtěl podržet veškerou vyřazenou práci. Zdvojnásobením
produktivní[*362] síly se však vytvoří jen nový kapitál 20 tolarů = 1/2 dříve použité pracovní doby; a ta
stačí jen na to, aby použila o 1/2 pracovního dne víc. Kapitál, který před zdvojnásobením produktivní
síly činil 100 a používal 4 pracovní dny (za předpokladu, že 2/5 = 40 pracovního fondu), by nyní, kdy
pracovní fond poklesl na 1 /5 ze 100, na 20 tol. = 2 pracovním dnům (ale na 1/4 z 80, z kapitálu, který
nově vstupuje do zhodnocovacího procesu), musel vzrůst na 160, o 60%, aby mohl užívat ty staré
nadbytečné 4 dny. Při 20 tolarech, které může odejmout pracovnímu fondu, protože se zmnožila
produktivní síla, může teď znovu použít jen 1/2 pracovního dne, má-li práce pokračovat s celým
starým kapitálem. Dříve s <kapitálem> 100 používal 16/4 (4 dny) pracovního dne; teď už by mohl
použít jen 5/4[*462]. Zdvojnásobí-li se tedy produktivní síla, nepotřebuje se kapitál k tomu, aby uvedl do
pohybu stejnou nutnou práci, 4 pracovní dny, zdvojnásobit, nemusí tedy vzrůst na 200, stačí mu, aby
vzrostl o celé minus, o celou tu část, která byla odňata pracovnímu fondu. (100 —20 = 80) x 2 = 160.
(Naproti tomu první kapitál před zmnožením produktivní síly, kdy měl při 100 výdaje: 60 konstantní,
40 mzda (4 pracovní dny), by k tomu, aby mohl používat o 2 dny víc, potřeboval vzrůst ze 100 jen na
150; totiž 3/5 konstantní kapitál a 2/5 pracovní fond (20). Kdežto předpokládáme-li, že v obou
případech se pracovní den zdvojnásobí, první kapitál by na konci činil 250; první jen 160 [*463]). Z části
kapitálu, která byla odňata pracovnímu fondu, protože vzrostla produktivní síla, musí být jedna část
opět přeměněna v surovinu a nástroj, druhá část musí být směněna za živou práci; to se může stát jen
při takových proporcích mezi jednotlivými částmi, které jsou kladeny novou produktivitou. Nemůže se
to dít ve starém poměru; neboť poměr pracovního fondu k fondu konstantnímu se snížil. Použijeme-li z
www.kmbe.cz
Stránka 134
kapitálu 100 na pracovní fond 2/5 (40) a v důsledku zdvojnásobení produktivní síly už jen 1/5 (20),
[*363] uvolnila se 1/5 kapitálu (20 tolarů); zúčastněná část 80 používá už jako pracovní fond jen 1/4.
Tedy z těch dvaceti už také jen 5 tolarů (1/2 pracovního dne). Celý kapitál používá tedy nyní 2 1/2
pracovního dne; čili musel by vzrůst na 160, aby mohl znovu používat 4.
Kdyby byl původní kapitál činil 1000 a byl rozdělen stejným způsobem: 3/5 konstantní kapitál, 2/5
pracovní fond, tedy 600 + 400 (400 nechť se rovná 40 pracovním dnům; pracovní den = 10 tolarům).
Kdyby se nyní zdvojnásobila produktivní síla práce, na týž produkt by bylo zapotřebí jen 20 pracovních
dnů (= 200 tolarů), pak by potřebný kapitál, aby se mohlo znovu začít s výrobou, byl = 800; totiž 600 +
200; uvolnilo by se 200 tolarů. Kdyby se těchto 200 tolarů použilo ve stejném poměru, pak konstantní
kapitál 3/4 =150 a 1/4 pracovní fond = 50. Kdyby se tedy těch 1000 tolarů použilo celých, pak by se
750 konstantního + 250 pracovního fondu = 1000 tolarům. 250 pracovního fondu by vsak bylo = 25
pracovním dnům (tj. nového fondu se dá použít jen v novém poměru, tj. dá se použít jen 1/4 pracovní
doby; aby mohl použít celé staré pracovní doby, musel by se zečtyřnásobit[*464].) Uvolněný kapitál 200
by kapitalista použil na pracovní fond 50 = 5 pracovních dnů (čtvrtinu uvolněné pracovní doby). (Ta
část pracovního fondu, která se odpoutala od kapitálu, se sama použije jako kapitál jen při 1/4
pracovního fondu; tj. právě v tom poměru, v němž je část nového kapitálu, pracovní fond, k celkové
sumě kapitálu.) Aby se tedy mohlo použít 20 pracovních dnů (4 X 5 pracovních dnů), musel by tento
fond vzrůst z 50 na 4 x 50 = 200; musela by tedy uvolněná část stoupnout z 200 na 600, tj. ztrojnásobit
se; takže celý nový kapitál by činil 800. Celý kapitál tedy 1600; z toho 1200 konstantní část a 400
pracovní fond. Jestliže tedy kapitál 1000 původně obsahoval pracovní fond 400 (40 pracovních dnů) —
a protože se zdvojnásobila produktivní síla, stačí mu, aby mohl nakoupit nutnou práci, už jen 200, tj. už
jen polovina dřívější práce — musel by kapitál, aby mohl použít celou dřívější práci (aby mohl získat
tutéž dobu nadpráce)[*364], vzrůst o 600. Musel by mít možnost použít dvojnásobného pracovního
fondu, totiž 2 x 200 = 400; protože však poměr pracovního fondu k celému kapitálu je nyní = 1/4,
vyžadovalo by to celkový kapitál 4 x 400 = 1600[*465].
Nebo je, což je totéž = 2 x novému kapitálu, který, protože tuje nová produktivní síla, nastupuje ve
výrobě na místo starého (800 x 2) (jestliže se tedy produktivní síla zečtyřnásobila, zpětinásobila atd., =
= 4 x, 5 x novému kapitálu atd. Jestliže se produktivní síla zdvojnásobila, redukuje se nutná práce na
1/2; právě tak pracovní fond. Jestliže tedy, jako v uvedeném případě, ze starého kapitálu ve výši 1000
činila 400, tj. 2/5 celkového kapitálu, činí teď 1/5 čili 200. Tento poměr, o nějž je zredukována, je
uvolněná část pracovního fondu = 1/5 starého kapitálu = 200. 1/5 starého = 1/4 nového. Nový kapitál
je =* starému + jeho 3/4. Blíže objasnit tyto titěrnosti později atd.)
Předpokládáme-li mezi částmi kapitálu stejné původní poměry a stejné zmnožení produktivní síly,
pak je pro obecné teze úplně lhostejné, zdaje kapitál velký, nebo malý. Úplně jiná otázka je, zda tyto
poměry zůstávají stejné, když se kapitál zvětšuje (to ale patří do akumulace [*466]). Ale předpokládáme-li
to, vidíme, jak růst produktivní síly mění poměry mezi součástmi kapitálu. Zdvojnásobení produktivní
síly působí stejným způsobem jak na kapitál 100, tak na kapitál 1000, [*365] činil-li poměr v obou
případech 3/5 konstantní a 2/5 pracovní fond. [Slovo pracovní fond tu používám jen pro usnadnění;
nevyložili jsme ještě kapitál v této určenosti. Dosud dvě části; jedna se směňuje za zboží (materiál a
nástroj), druhá za pracovní schopnost. [*467]] [Nový kapitál — tj. část starého kapitálu, která zastupuje
jeho funkci, je = starému kapitálu minus uvolněná část pracovního fondu; tato uvolněná část je však =
zlomku, který vyjadřoval nutnou práci (nebo, což je totéž, pracovní fond) dělenou násobitelem
produktivní síly. Činil-li tedy starý kapitál 1000, zlomek, který vyjadřuje nutnou práci čili pracovní
fond = 2/5 a produktivní síla se zdvojnásobuje, pak nový kapitál, který zastupuje funkci starého, = 800;
totiž 2/5 starého kapitálu = 400; těchto 400 děleno 2, násobitelem produktivní síly = 2/10 = 1/5 = 200.
Nový kapitál tedy = 800 a uvolněná část pracovního fondu = 200.]
Viděli jsme, že za těchto podmínek musí kapitál 100 tolarů vzrůst na 160 a kapitál 1000 na 1600,
aby si mohly podržet tutéž pracovní dobu (4 nebo 40 pracovních dnů) atd.; oba musí vzrůst o 60%, tj. o
3/5 sebe samých (starého kapitálu), aby mohly uvolněnou <část> (v prvním případě 20 tolarů, v druhém
200) 1/5 — uvolněný pracovní fond — znovu použít jako takovou. [*468]
www.kmbe.cz
Stránka 135
Procentní sazba z celkového kapitálu může vyjadřovat velmi různé poměry. — Kapitál (jako vlastnictví) je založen
na produktivitě práce.
[Nota bene. Předtím jsme viděli[*469], že stejná procentní sazba z celkového kapitálu může vyjadřovat
velmi různé poměry, v nichž kapitál vytváří svou nadhodnotu, tj. v níž klade nadpráci, relativní nebo
absolutní. Kdyby byl poměr mezi nezměněnou hodnotovou částí kapitálu a proměnlivou částí (která se
směňuje za práci) takový, že by se proměnlivá část = 1/2 celkového kapitálu (tedy kapitál 100 = 50
(konstantního) a 50 (proměněného), stačilo by, aby se část směněná za práci zmnožila jen o 50%, a
poskytla by kapitálu 25%; totiž 50 + 50[*366] (+ 25) = 125, zatímco v uvedeném příkladě 75 + 25 (+25) =
125; část směněná za práci se tedy zmnožila o 100% a může dávat z kapitálu 25 <% >. Tady vidíme, že
když poměry zůstávají stejné, zůstává stejná i procentní sazba z celkového kapitálu, ať už je velký, nebo
malý; tj. zůstává-li poměr pracovního fondu k celkovému kapitálu stejný; viz výše 1/4. Totiž: 100
poskytuje 125, 80 dává 100, 1000 dává 1250, 800 dává 1000, 1600 dává 2000 [*470] atd., vždy = 25%.
Poskytují-li kapitály, v nichž jsou součásti a tedy i produktivní síly v různých poměrech, táž procenta z
celého kapitálu, musí být skutečná nadhodnota v různých odvětvích velmi rozdílná.]
[Příklad je správný tehdy, když srovnáváme za týchž poměrů produktivní sílu s týmž kapitálem před
vzestupem produktivní síly. Kapitál 100 použije 50 konstantní hodnoty, 50 = pracovní fond. Fond se
zmnoží o 50%, tj. o 1/2; takže celkový produkt = 125. Pracovní fond 50 tolarů zaměstnává 10 pracovních
dnů a platí za den 5 tolarů.
Protože nová hodnota je 1/2, musí doba navíc = 5[*471] pracovním dnům; tj. dělník, který by k tomu, aby
mohl žít 15[*471] dní, potřeboval jen 10[*471] pracovních dnů, musí pracovat pro kapitalistu 15[*471], aby mohl
žít 15[*471], a jeho nadpráce 5[*471] dnů konstituuje nadhodnotu kapitálu. Vyjádřeno v hodinách, je-li
pracovní den = 12 hodinám, pak práce navíc = 6[*471] na den. Tak pracuje za 10 dní nebo 120 hodin 60 [*471]
navíc = 5[*471] dnů. Nyní při zdvojnásobení produktivity by poměr těch 100 tolarů činil 75 a 25, tj. týž
kapitál, aby vytvořil tutéž hodnotu 125, potřebuje použít už jen 5 dělníků; takže 5 pracovních dnů = 10;
zdvojnásobuje se; tj. zaplatí se 5 pracovních dnů, produkuje se 10. Dělníkovi by k tomu, aby žil deset dní,
stačilo pracovat jen 5 dní (před zvětšením produktivní síly musel pracovat 10 dní, aby žil 15; kdyby tedy
pracoval jen 5, mohl by žít jen 7 1/2); musí však pracovat 10 pro kapitalistu, aby mohl žít 10; ten tedy
získává 5 dní; 1 den najeden den; nebo, vyjádřeno ve dni, dříve musel pracovat[*367] ½[*472], aby žil 1 (tj.
6[*472] hodin, aby žil 12); teď by mu stačilo pracovat jen ¼ [*472] (tj. 3[*472] hodiny), aby žil 1. Kdyby pracoval
celý den, mohl žít 2[*472]; kdyby pracoval 12 hodin, (mohl žít) 24[*472]; kdyby pracoval 6, (mohl žít) 12[*472]
hodin. Ale teď musí pracovat 12[*472] hodin, aby mohl žít 12. Stačilo by mu pracovat 1/2 dne, aby žil 1;
musí však pracovat 2 X 1/2 = 1, aby žil 1. Za starého stavu produktivní síly by musel pracovat 10 dní, aby
žil 15, nebo 12 hodin, aby žil 18; nebo pracovat 1 hodinu, aby žil 1 1/2, nebo 8 hodin, aby žil 12, tj. 2/3
dne, aby žil 3/3. Musí však pracovat 3/3, aby žil 2/3, tj. o 1/3 [*473] víc. Zdvojnásobení produktivní síly
stupňuje poměr doby nadpráce z 1: 2[*474] (tj. 50%) na 1: 1[*474] (tj. 100%). V poměru dřívější pracovní
doby: potřeboval 8, aby žil 12, tj. 2/3 nutné doby z celého pracovního dne; teď už mu stačí jen 1/2, tj. 6,
aby žil 12. Proto teď kapitál používá jen 5 dělníků místo 10. Jestliže předtím 10 (stáli 50) produkovalo 75,
nyní těch <5, kteří stojí> 25, produkuje 50; tj. ti první jen 50%, ti druzí 100[*475]. Dělníci pracují tak jako
předtím 12 hodin; ale v prvním případě kupoval kapitál 10 pracovních dnů, nyní už jen 5; protože se
produktivní síla zdvojnásobila, těch 5 produkuje 5 dnů nadpráce; protože v prvním případě 10 pracovních
dnů dávalo jen 5 dnů nadpráce; nyní, kdy se produktivní síla zdvojnásobila, tedy stoupla z 50% na 100%,
5 (pracovních dnů dává) 5; v prvním případě 120 pracovních hodin (= 10 pracovním dnům) produkuje
180, v druhém 60 (pracovních hodin) 60; tj. v prvním případě činí doba nadpráce z celého dne 1/3 (z
nutné pracovní doby 50%); tj. z 12 hodin 4; (nutná doba 8); v druhém případě činí doba nadpráce z celého
dne 1/2 (z nutné pracovní doby 100%) (tj. z 12 hodin 6; nutná doba 6); proto dodávalo těch 10 dnů v
prvním případě 5 dnů nadbytečné doby (nadpráce), a v druhém těch 5 poskytuje 5. Relativní doba
nadpráce se [*368] tedy zdvojnásobila; v poměru k prvnímu poměru vzrostla jen o 1/2 oproti 1/3; tj. o 1/6,
tj. o 16 4/6%.]
Konstantní
100
100
160
Variabilní
60+40
75+25
120+40
www.kmbe.cz
Původní poměr
(+25) = 125 (25%)
(+40) = 200 (25%)[*476]
Stránka 136
Protože nadpráce čili doba nadpráce je předpokladem kapitálu, je kapitál založen na základním
předpokladu, že existuje něco navíc nad pracovní dobu nutnou k zachování a rozmnožování
jednotlivce; že např. individuu stačí jen 6 hodin práce k tomu, aby žilo celý den, nebo jeden den k
tomu, aby žilo 2 (dny) atd. S rozvojem výrobních sil ubývá nutné pracovní doby a tím i doby nadpráce.
Nebo také, že jedno individuum může pracovat pro dvě atd. „Bohatství je disponovatelný čas, a nic jiného.
Kdyby veškerá práce nějaké země stačila na obživu celého obyvatelstva, neexistovala by nadpráce, a tedy
nic, co by se dalo akumulovat jako kapitál. (Str. 4)… Opravdu bohatý je ten národ, v němž neexistuje žádný
úrok, nebo ten národ, kde se místo 12 hodin pracuje 6. (Str. 6)… „Ať už kapitalistovi patří cokoli, může
dostat jen dělníkovu nadpráci; protože dělník musí žít.“ (The source and remedy of the national difficulties.)
(Str. 27, 28.)[307]
Vlastnictví. Původ produktivity práce. „Může-li jeden člověk produkovat jen pro jednoho člověka,
je každý dělníkem; nemůže existovat vlastnictví. Může-li práce jednoho člověka uživit pět lidí.[*477], budou
na jednoho člověka, zaměstnaného ve výrobě, připadat čtyři zahaleči: Vlastnictví vyrůstá ze zlepšování
způsobu výroby… Růst vlastnictví, větší schopnost vydržovat zahaleče a neproduktivní výrobu = kapitál…
Stroje samy mohou být jen zřídka s úspěchem použity k tomu, aby ušetřily práci individuu: na
konstruování těchto strojů se spotřebuje více času, než je možno ušetřit jejich používáním. Skutečně užitečné
mohou být jen tehdy, pracují-li pro velké masy, mohou-li pomoci v práci[*369] tisícům. Proto je nejvíc strojů
vždy v těch zemích, kde je nejvíc obyvatelstva a tedy i nejvíc zahalečů. Stroje nevznikají z toho, že je málo
lidí, nýbrž z toho, že je snadné shromáždit je na jednom místě… Sotva 1/4 anglického obyvatelstva
opatřuje všechno, co spotřebovávají všichni. Za Viléma Dobyvatele byl např. počet těch, kteří se přímo
zúčastňovali výroby, mnohem větší než počet zahalečů.“ (Ravenstone. IX, 32.)[308] Vytváří-li kapitál na
jedné straně nadpráci, je nadpráce ve stejné míře předpokladem existence kapitálu. Na vytváření
disponovatelného času je založen veškerý rozvoj bohatství. [*478] Poměr nutné pracovní doby k pracovní
době přebytečné (tak se zprvu jeví ze stanoviska nutné práce) se mění podle různých stupňů vývoje
výrobních sil. Na primitivnějších stupních směny nesměňují lidé nic jiného než svou přebytečnou pracovní
dobu; je mírou jejich směny, která proto také zahrnuje jen přebytečné produkty. Při výrobě založené na
kapitálu je existence nutné pracovní doby podmíněna vytvářením přebytečné pracovní doby. Na nejnižších
stupních výroby se za prvé produkuje ještě málo lidských potřeb, tedy málo se jich také uspokojuje. Nutná
pracovní doba není tedy omezena proto, že práce je produktivní, nýbrž proto, že je málo nutná; a za druhé
existuje na všech stupních výroby jisté společenství práce, její společenský charakter atd. Později se rozvíjí
společenská produktivní síla atd. (K tomu se vrátit.)[309]
[SOUČASNÉ PRACOVNÍ DNY]
Růst doby nadpráce. Zmnožení současných pracovních dnů (obyvatelstvo). (Obyvatelstvo může růst tou měrou,
jak se zmenšuje nutná pracovní doba nebo jak se relativně zmenšuje doba potřebná k výrobě živé pracovní schopnosti.)
Dodatečný kapitál a přebytečné obyvatelstvo. — Vytvoření volného času pro společnost.
Nadbytečná doba existuje[*479] jako přebytek pracovního dne nad tu jeho část, kterou nazýváme
nutnou pracovní dobou; za druhé jako zmnožení současných pracovních dnů, tj. pracujícího obyvatelstva.
(Může však být vytvořena také — ale o tom se tady zmínit jen mimochodem, patří to do kapitoly o
námezdní práci[*480] — násilným prodlužováním[*370] pracovního dne nad jeho přirozené hranice; nebo tím,
že se k pracujícímu obyvatelstvu přiřadí i ženy a děti.) [*481] První poměr denní přebytečné doby k době
nutné může být a je modifikován rozvojem výrobních sil, takže nutná práce je omezována na stále menší
alikvotní díly. To potom platí relativně i pro obyvatelstvo. Pracující obyvatelstvo, třeba 6 miliónů, může
být chápáno jako jeden pracovní den o 6 x 12, tj. 72 miliónů hodin: takže se tu dají uplatnit tytéž zákony.
Pro kapitál je, jak jsme viděli, [*482] zákonem, že musí vytvářet nadpráci, disponovatelný čas; to
dokáže jen tak, že uvádí do pohybu nutnou práci — tj. vstupuje do směny s dělníkem. Má tedy snahu
vytvořit co nejvíc práce; stejně tak má snahu redukovat nutnou práci na minimum. Snahou kapitálu je také
co nejvíce zmnožovat pracující obyvatelstvo, a přitom klást neustále jednu jeho část jako obyvatelstvo
přebytečné — obyvatelstvo, které je nejprve nepotřebné až do doby, kdy je může kapitál zhodnotit.
(Odtud správnost teorie o přebytečném obyvatelstvu a dodatečném kapitálu.) [*483] Právě tak je snahou
kapitálu učinit lidskou práci přebytečnou (relativně) a současně hnát lidskou práci do bezměrna. Hodnota
je jen zpředmětněná práce, a nadhodnota (zhodnocení kapitálu) je jen přebytek nad tu část zpředmětněné
www.kmbe.cz
Stránka 137
práce, která je nutná k reprodukci pracovní schopnosti. Práce vůbec však je, a to trvale, předpokladem, a
nadpráce existuje jen v poměru k nutné práci, tedy jen potud, pokud existuje práce nutná. Kapitál musí
tedy neustále klást nutnou práci, aby mohl klást nadpráci; musí je zmnožovat (totiž současné pracovní
dny), aby mohl zmnožovat přebytek; ale právě tak musí práci rušit jako nutnou, aby ji mohl klást jako
nadpráci. Vezmeme-li jeden pracovní den, je proces samozřejmě jednoduchý: 1. prodloužit jej až k
hranicím přirozené možnosti; [*484] 2. stále více zkracovat jeho nutnou část (tedy bezměrně stupňovat
výrobní síly). Ale pracovní den chápán prostorově — sám čas chápán[*371] prostorově — to je mnoho
pracovních dnů vedle sebe. Čím více pracovních dnů může kapitál naráz vnést do směny, při níž směňuje
zpředmětněnou práci za živou, o to víc se naráz zhodnotí. [*485] Přirozenou hranici, kterou tvoří živý
pracovní den individua, může na daném stupni rozvoje produktivních sil (a nic se nezmění ani tím, že
tento stupeň je proměnlivý) přeskočit jen tím, že klade vedle jednoho pracovního dne současně jiný
pracovní den — tím, že v prostoru k sobě připojuje více současných pracovních dnů. Mohu např. nadpráci
určitého A vytáhnout jen na 3 hodiny; ale připojím-li k tomu dny B, C, D, bude to 12 hodin. Místo
nadbytečné doby 3 jsem vytvořil nadbytečnou dobu 12. Proto kapitál požaduje vzrůst obyvatelstva a sám
proces, jímž se redukuje nutná práce, umožňuje uvádět do pohybu novou nutnou práci (a tím i nadpráci).
[*486] (Tj. produkce dělníků se zlevňuje, dá se produkovat za tutéž dobu více dělníků, a to tou měrou, jak se
zkracuje nutná pracovní doba čili čím je relativně kratší doba, potřebná k produkci živé pracovní
schopnosti. To jsou totožné teze.[310]) (To ještě bez ohledu na to, že růst obyvatelstva zmnožuje,
produktivní sílu práce, protože umožňuje větší dělbu a větší kombinovanost práce atd. Růst obyvatelstva
je přírodní síla práce, za tu se neplatí. Přírodní silou nazýváme z tohoto hlediska sílu společenskou.
Všechny přírodní síly společenské práce jsou samy historickými produkty). Na druhé straně je snahou
kapitálu — stejně jako dříve u jednotlivého pracovního dne — pokud jde o množství současných nutných
pracovních dnů (které mohou být, bereme-li v úvahu jen hodnotu, chápány jako jeden pracovní den),
zredukovat je na minimum, tj. klást co největší část z nich jako nenutné, a jako se dříve při jednotlivém
pracovním dni snaží zredukovat nutné pracovní hodiny, nyní se snaží zredukovat nutné pracovní dny v
poměru k celku zpředmětněné pracovní doby. (Jestliže k tomu, aby se produkovalo 12 přebytečných
pracovních hodin, je nutných 6 hodin, pak usiluje kapitál o to, aby k tomu byly nutné jen 4. Čili 6
pracovních[*372] dnů se může chápat jako jeden pracovní den o 72 hodinách; podaří-li se zkrátit nutnou
pracovní dobu o 24 hodin, odpadají 2 nutné pracovní dny — tj. 2 dělníci.) Na druhé straně může nový
dodatečný kapitál, který se vytvoří, být jako takový zhodnocen jen novou směnou za živou práci. Odtud
snaha kapitálu zmnožit pracující obyvatelstvo a současně neustále zmenšovat jeho nutnou část (jednu část
klást neustále znovu jako rezervu). A růst obyvatelstva je sám hlavním prostředkem k jeho zmenšování. V
podstatě je to jen uplatněni poměru k jednotlivému pracovnímu dni. Tady už jsou obsaženy veškeré
rozpory, které moderní populační teorie vyslovila jako takové, ačkoli je nepochopila. Kapitál[*372] jako
kladení nadpráce je právě tak a v témž okamžiku kladením i nekladením nutné práce; kapitál jest jen
potud, pokud ona jest a současně není. [*487]
Jestliže byl poměr nutného pracovního dne k celku zpředmětněných pracovních dnů = 9 : 12 (tedy
nadpráce = 1/4), pak se kapitál snaží zredukovat jej na 6 : 9 (tedy 2/3, tedy nadpráce = 1/3). (To musím
později blíže vyložit; nicméně hlavní základní rysy zde, kde se pojednává o obecném pojmu kapitálu.) [*488]
www.kmbe.cz
Stránka 138
PŘÍLOHA
(Z rukopisného sešitu III)
BASTIAT A GAREY
311
Bastiat. Harmonies Economiques, druhé vydání, Paříž 1851
ÚVODNÍ SLOVO
[*376]Dějiny moderní politické ekonomie končí Ricardem a Sismondim — dvěma antipody, z nichž
jeden mluví anglicky, druhý francouzsky — tak jako na konci 17. století začínají Pettym a
Boisguillebertem. Pozdější politickoekonomická literatura vyúsťuje jednak v eklektická, synkretická
kompendia, jako je např. dílo J. St. Milla312, nebo v hlubší rozpracování jednotlivých oborů, jako např.
Tookova „History of Prices“ a vůbec moderní anglická díla o oběhu — jediný obor, kde se opravdu udělaly
nové objevy, protože práce o kolonizaci, pozemkovém vlastnictví (v jeho různých formách), populaci atd.
se od starších prací lisí vlastně jen větším bohatstvím materiálu; jednak se omezuje na reprodukování
starých sporných ekonomických otázek pro širší publikum a na praktické řešení každodenních otázek,
jako díla o svobodě obchodu a ochranářství — jednak nakonec tendenčně vyhraňuje klasické směry; to je
např. Ghalmers ve vztahu k Malthusovi a Gulich ve vztahu k Sismondimu, a v určitém smyslu i MacCul-loch
a Senior (ve svých starších spisech) ve vztahu k Ricardovi. Je to úplně epigonská literatura: pouze
reprodukuje, vybrušuje formu, osvojuje si bohatší materiál, upřesňuje, popularizuje, shrnuje,
rozpracovává detaily; chybějí tu převratné a rozhodující fáze analýzy; inventarizace na jedné straně,
přírůstek jednotlivostí na druhé. Výjimku představují patrně jen díla Američana Gareyho a Francouze
Bastiata, přičemž druhý z nich přiznává, že se opírá o prvního.313 Oba chápou, že antipod politické
ekonomie — socialismus a komunismus — má svůj[*377] ředpoklad v dílech samotné klasické ekonomie,
obzvláště v Ricardovi, kterého musíme chápat jako její nejdokonalejší a poslední výraz. Oba tedy pokládají
za nutné napadat teoretický výraz, který bur-žoazní společnost historicky získala v moderní ekonomii,
jako mylný a dokazovat harmonii výrobních vztahů tam, kde klasická ekonomie naivním způsobem
zaznamenala jejich antagonismus. Oba autoři píší v naprosto odlišném, dokonce protikladném národním
prostředí, které však u nich přesto vyvolává tytéž snahy. Carey je jediný originální ekonom mezi
Severoameričany. Je příslušníkem země, kde se buržoazní společnost nevyvíjela na základě feudalismu, ale
začala sama od sebe; kde se neobjevuje jako přežívající výsledek staletého pohybu, ale jako výchozí bod
pohybu nového; kde stát, na rozdíl od všech dřívějších národních útvarů, byl od samého začátku podřízen
buržoazní společnosti, její výrobě, a nikdy si nemohl dělat nároky na samoúčelnost; a kde konečně sama
buržoazní společnost, spojující v sobě produktivní síly Starého světa s obrovským přírodním zázemím
Nového světa, se rozvíjela v dosud nevídaném měřítku a s neslýchanou svobodou pohybu a daleko
překonala všechno, co bylo dosud vykonáno pro ovládnutí přírodních sil a kde konečně protiklady
buržoazní společnosti samé vystupují pouze jako pomíjivé momenty. Co je přirozenějšího než to, že tyto
výrobní vztahy, za nichž se tak rychle, tak překvapivě a úspěšně vyvíjel tento ohromný Nový svět, chápe
Carey jako věčné normální vztahy společenské výroby a styku, které jsou v Evropě (a zvláště v Anglii, jež
pro něho vlastně představuje Evropu) pouze stísněny a omezeny přežívajícími přehradami feudálního
období? Co je přirozenějšího než jeho názor, že angličtí ekonomové tyto vztahy jen zkresleně a falešně
chápali, vykládali a zobecňovali, protože jejich náhodné deformace zaměňovali s jejich imanentním
charakterem? Americké poměry v protikladu k anglickým: na to se redukuje jeho kritika anglické teorie
pozemkového vlastnictví, mzdy, populace, třídních protikladů atd. V Anglii podle něho neexistuje
buržoazní společnost v čisté podobě, odpovídající svému pojmu, sama sobě adekvátní. Jak by tedy mohly
být pojmy anglických ekonomů[*378] o buržoazní společnosti pravdivým, nezkaleným výrazem reality,
kterou neznali? Rušivé působení tradičních vlivů, které nemají kořeny v lůně buržoazní společnosti samé,
www.kmbe.cz
Stránka 139
na její přirozené vztahy se u Careyho redukuje v poslední instanci na vliv státu na buržoazní společnost,
na jeho přehmaty a zásahy. Mzda například přirozeně roste s produktivitou práce. A zjistíme-li, že realita
neodpovídá tomuto zákonu, musíme si jen, ať je to v Indii nebo v Anglii, odmyslet vlivy vlády, daně,
monopoly atd. Buržoazní vztahy samy o sobě, tj. odmyslíme-li si vlivy státu, koneckonců vždycky potvrdí
harmonické zákony buržoazní ekonomie. Nakolik tyto vlivy státu, státní dluh, daně atd., samy vyrůstají z
buržoazních vztahů — takže například v Anglii se naprosto nejeví jako výsledek feudalismu, ale naopak
jako výsledek jeho rozkladu a překonání, a nakolik v samotné Severní Americe vzrůstá moc ústřední vlády
s centralizací kapitálu — to Carey samozřejmě nezkoumá. Zatímco Carey tak na rozdíl od anglických
ekonomů zdůrazňuje vyšší potenci buržoazní společnosti v Severní Americe, Bastiat na rozdíl od
francouzských socialistů zdůrazňuje nižší potenci buržoazní společnosti ve Francii. Vy si myslíte, že se
bouříte proti zákonům buržoazní společnosti v zemi, kde se tyto zákony nikdy nesměly realizovat! Znáte je
pouze v zakrnělé francouzské formě a za jejich imanentní formu pokládáte to, co je pouze jejich
francouzskou národní růzností. Podívejte se na Anglii. Tady u nás jde o to, osvobodit buržoazní společnost
z okovů, kterými ji spoutává stát. Ale vy chcete tyto okovy zesílit. Nejdřív vytvořte ryzí buržoazní vztahy, a
potom si promluvme znovu. (Bastiat má pravdu do té míry, že v důsledku specifické sociální struktury
Francie se tam často pokládá za socialismus to, co je v Anglii politickou ekonomií.)
Naproti tomu Carey, který vychází z americké emancipace buržoazní společnosti od státu, končí
požadavkem vměšování státu, aby čistý vývoj buržoazních vztahů nebyl narušován, jak se to v Americe
fakticky dělo, vlivem zvenčí. Carey je ochranář, kdežto Bastiat je zastánce svobody obchodu. Harmonie
ekonomických zákonů se v celém světě projevuje jako disharmonie a na počátky této disharmonie[*378]
naráží Carey i ve Spojených státech. Z čeho pramení tento zvláštní jev? Carey to vysvětluje ničivým
působením Anglie — která usiluje o průmyslový monopol — na světový trh. Nejprve byl falešnými
teoriemi anglických ekonomů vyvolán zmatek uvnitř, v anglických vztazích. Nyní Anglie jako rozhodující
mocnost na světovém trhu rozrušuje harmonii ekonomických vztahů směrem ven ve všech zemích světa.
Tato disharmonie je skutečná a netkví jen v subjektivním chápání ekonomů. Anglie je pro Gareyho v
ekonomickém smyslu tím, čím je pro Urquharta Rusko v politickém smyslu.314 Harmonie ekonomických
vztahů spočívá podle Gareyho na harmonické součinnosti města a venkova, průmyslu a zemědělství. Když
Anglie rozrušila tuto základní harmonii u sebe, rozvrací ji svou konkurencí všude na světovém trhu a stává
se tak destruktivním elementem všeobecné harmonie. Obranu proti tomu mohou poskytnout jen
ochranná cla — násilná nacionální přehrada proti destruktivnímu působení anglického velkého průmyslu.
Posledním útočištěm „ekonomických harmonií“ je tedy stát, který byl původně odsuzován jako jediný
rušitel těchto harmonií. Na jedné straně zde Garey vyjadřuje určitý národní vývoj Spojených států, jejich
protikladnost vůči Anglii a jejich soupeření s Anglií. Dělá to naivní formou, navrhuje Spojeným státům, aby
industrialismus propagovaný Anglií zničili tím, že ho sami budou doma rychleji rozvíjet za pomoci
ochranných cel. Ponecháme-li stranou tuto naivnost, končí u Gareyho harmonie buržoazních výrobních
vztahů jejich naprostou disharmonií tam, kde se ocitají na nej-velko lepější půdě — na světovém trhu, a
kde dosahují nejvelkolepějŠího rozmachu — jako vztahy produkujících národů. Všechny vztahy, které se
mu uvnitř hranic určité země nebo i v abstraktní formě všeobecných vztahů buržoazní společnosti jeví
jako harmonické — koncentrace kapitálu, dělba práce, mzda atd. — se mu jeví jako disharmo-nické tam,
kde vystupují ve své nejrozvinutější formě — ve své formě světového trhu, jako vnitřní vztahy, které
/vytvářejí anglické panství na světovém trhu a které jako destruktivní účinky jsou důsledkem tohoto
panství. Jestliže uvnitř některé země ustoupí patriarchální [*379] ýroba průmyslové výrobě, pak podíváme-li
se na rozkladný proces, který provází tento vývoj, jen z jeho pozitivní stránky, je to harmonické. Ale když
anglický velký průmysl rozkládá patriarchální nebo malo-buržoazní či jiné nižší formy cizí národní výroby,
to už je disharmo-nické. Koncentraci kapitálu uvnitř jedné země a rozkladné působení této koncentrace
vidí pouze z pozitivní stránky. Ale monopol koncentrovaného anglického kapitálu a jeho rozkladné
působení na menší národní kapitály jiných národů jsou disharmonické. Carey nepochopil, že tyto
disharmonie světového trhu jsou pouze posledním adekvátním výrazem těch disharmonií, které se jako
abstraktní vztahy fixovaly v ekonomických kategoriích nebo ve velmi malém měřítku existují na některých
místech. Není divu, že na druhé straně zapomíná na pozitivní obsah těchto rozkladných procesů — tam,
kde se plně projevují, na světovém trhu — tedy na jedinou stránku, které si všímá u ekonomických
kategorií v jejich abstraktní formě nebo u reálných vztahů uvnitř určitých zemí, z nichž jsou tyto kategorie
abstrahovány. Proto tam, kde narazí na ekonomické vztahy v jejich pravdivosti, tj. v jejich univerzální
reálnosti, jeho principiální optimismus vystřídá náhle odsuzující a podrážděný pesimismus. Tento rozpor
dodává jeho spisům originality a v něm je také jejich význam. Je Američan jak svým tvrzením o harmonii
uvnitř buržoazní společnosti, tak svým tvrzením, že tytéž vztahy jsou ve své podobě světového trhu
www.kmbe.cz
Stránka 140
disharmonické. U Bastiata nic takového nenajdeme. Harmonie těchto vztahů je jiný svět, který začíná
právě tam, kde končí francouzské hranice, a který existuje v Anglii a Americe. Je to pouze smyslená, ideální
forma nefrancouzských, anglo-amerických vztahů, a ne ta skutečná, s níž se setkává doma. A proto u něho
harmonie nevyplývá z hojného a čilého pozorování, ale naopak je přepjatým produktem chatrné,
křečovité, rozporné reflexe a jediným momentem reálnosti je jeho požadavek, aby se francouzský stát
vzdal svých ekonomických hranic. Carey vidí rozpory ekonomických vztahů, jakmile vystupují na
světovém trhu jako anglické vztahy. Bastiat, který si harmonii jen vymýšlí, začíná vidět její realizaci teprve
tam, kde končí Francie a kde[*380] si navzájem konkurují všechny národně oddělené složky buržoazní
společnosti oproštěné od dohledu státu. Sama tato jeho poslední harmonie — a předpoklad všech jeho
dřívějších, smyšlených harmonií —je ovsem zase jen pouhý postulát, který se má realizovat pomocí
zákonů o svobodě obchodu. Jestliže tedy Carey — pomineme-li vědeckou hodnotu jako zkoumání — má
přinejmenším tu zásluhu, že abstraktní formou vyjadřuje velikost amerických poměrů, a to v protikladu ke
Starému světu, pak u Bastiata by jediným reálným pozadím byla malost francouzských poměrů, které se v
jeho harmoniích nikde nezapřou. Tato zásluha je ovšem zbytečná, protože poměry tak staré země jsou
dostatečně známé a není téměř důvodu, proč by se měly poznávat tak negativní oklikou. U Gareyho
najdeme proto hojné a dá se říci spolehlivé studie pro ekonomickou vědu, například o úvěru, rentě atd.
Bastiat se snaží uspokojivě vysvětlit zkoumání, které vyúsťuje v pravý opak—pokrytecká uspokojenost.
Careyho všeobecnost — to je americká univerzálnost. Je mu stejně blízká Francie jako Čína. Vždy a všude
je to člověk, který žije na břehu Tichého oceánu i Atlantiku. Bastiatova všeobecnost — to je odhlížení od
všech zemí. Carey jako pravý Američan shromažduje ze všech stran spoustu materiálu, který mu skýtá
Starý svět, ne proto, aby poznal imanentní duši tohoto materiálu a přiznal mu tak právo na svéráznou
existenci, ale proto, aby ho jako mrtvé doklady, jako lhostejný materiál zpracoval pro své účely, pro své
teze odvozené z hlediska Američana. Odtud jeho hledání po všech zemích, rozsáhlá a nekritická statistika a
katalogická sečtělost. Naproti tomu Bastiat předkládá fantastickou historii, svou abstrakci, jednou ve
formě úvahy, podruhé ve formě suponovaných událostí, které se však nikdy a nikde nestaly, podobně jako
teolog, který posuzuje hřích jednou jako zákon lidské bytosti, podruhé jako příběh prvotního hříchu. Oba
jsou tedy stejně nehistoričtí a antihistoričtí. Ale nehistorický moment u Careyho je současným historickým
principem Severní Ameriky, kdežto nehistorický element v Bastiatovi je pouhou reminiscencí francouzské
manýry zobecňování z 18. století. Carey je proto beztvarý a difúzní, Bastiat afektovaný a formálně [*381]
logický. To nejvyšší, k čemu dospívá, jsou pouhé banality, paradoxně vyjádřené a brilantně vybroušené. U
Careyho několik všeobecných tezí, které předesílá ve formě pouček. Za nimi následuje jako doklad
neuspořádaný, jen tak sebraný materiál — nijak nezpracovaná látka jeho tezí. Jediným Bastiatovým
materiálem — nepočítáme-li několik místních příkladů nebo fantasticky přistřižených normálních
anglických jevů —jsou pouze všeobecné teze ekonomů. Hlavním antipodem Careyho je Ricardo, zkrátka
moderní angličtí ekonomové315, Bastiatovým francouzští socialisté.316
XIV. O MZDÁCH 3 1 7
Hlavní Bastiatovy poučky jsou: Všichni lidé usilují o stálost příjmu, fixed revenue. [Ryze
francouzský příklad: 1. Každý člověk se chce stát úředníkem nebo chce mít úředníka ze svého syna (viz str.
371).] Mzda je stálá forma odměňování (str. 376) a představuje tedy velmi zdokonalenou formu asociace,
v jejíž původní formě převládá „náhodnost“, protože „všichni členové asociace podstupují všechna rizika
podnikání“. [Bere-li na sebe riziko kapitál, fixuje se odměna za práci pod názvem mzda. Chce-li dobré i zlé
důsledky nést práce, odděluje se odměna kapitálu a fixuje se pod názvem úrok (382).] (O těchto úvahách
viz dále str. 382, 383). Jestliže však v postavení dělníka původně převládá náhodnost, není ještě v systému
námezdní práce dostatečně zajištěna stabilnost. Je to „mezistupeň, který odděluje náhodnost od
stabilnosti“. Tohoto posledního stupně se dosáhne „spořením ve dnech práce, aby bylo z čeho uspokojovat
potřeby ve stáří a v nemoci“ (str. 388). Tento poslední stupeň se rozvíjí pomocí „vzájemně podpůrných
spolků“ (tamtéž) a v poslední instanci „penzijním fondem pracujících“ (str. 393). (Tak jako člověk vyšel z
potřeby stát se úředníkem, končí zadostiučiněním, že pobírá penzi.)
Ad 1. Dejme tomu, že všechno, co říká Bastiat o stálosti mzdy, je správné. Ale tím, že se mzda
zařadí pod stálé příjmy, nebudeme ještě[*382] znát vlastní charakter mzdy, její charakteristickou určenost.
Byl zdůrazněn jeden její vztah — ten, který má společný s jinými zdroji příjmů. Nic víc. To by samozřejmě
bylo už něco pro advokáta, který chce hájit přednosti systému námezdní práce. Ale pro ekonoma, který
chce pochopit zvláštnost tohoto vztahu v celém jeho rozsahu, by to ještě neznamenalo nic. Stanovit
www.kmbe.cz
Stránka 141
jednostranné určení nějakého vztahu, nějaké ekonomické formy a velebit je proti opačnému určení — tato
obvyklá advokátská a apologetická praktika je pro rozumáře Bastiata příznačná. Místo výrazu mzda
dosaďme: stálost příjmu. Není snad stálost příjmu dobrá věc? Což není každý rád, může-li počítat s něčím
jistým? A obzvlášť každý šosácký, malicherný Francouz? takový ustavičně potřebný člověk? Stejně, a snad
větším právem bylo obhajováno nevolnictví. Mohlo by se hájit a hájilo se i něco úplně opačného. Položme
rovnítko mezi mzdu a nestálost, tj. ve smyslu pohybu za určitý bod. Kdopak nejde rád kupředu, místo aby
stál na místě? Je snad Špatný takový vztah, který otevírá nekonečné možnosti buržoazního pokroku? Sám
Bastiat samozřejmě na jiném místě uvádí systém námezdní práce jako něco nestálého. Jak jinak než díky
nestálosti, díky výkyvům by měl dělník možnost přestat pracovat a stát se kapitalistou, jak to chce Bastiat?
Tedy systém námezdní práce je dobrý, protože je to stálost; je dobrý, protože je to nestálost; je dobrý,
protože není ani to, ani ono, ale jedno i druhé. Kterýpak vztah není dobrý, redukuje-li se na jednostranné
určení, a toto určení se pokládá za klad, a ne za zápor? Všechno to různé užvaněné uvažování, všechna
apologetika, všechna šosácká sofistika — to všechno je založeno na takové abstrakci.
Po této všeobecné úvodní poznámce přicházíme konečně ke skutečné Bastiatově konstrukci.
Mimochodem je pouze třeba ještě poznamenat, že jeho nájemce z Landes 318, člověk, který v sobě spojuje
jen neštěstí námezdního dělníka a smůlu malého kapitalisty, by ve skutečnosti mohl být Šťastný, kdyby
byl převeden na pevnou mzdu. Proudhonova „popisná a filosofická historie“ se stěží může měřit s historií
jeho protivníka Bastiata. Namísto původní formy asociace,[*383] v níž všichni její členové sdílejí všechny
hříčky osudu, přichází jako vyšší takový stupeň asociace, do něhož obě strany vstupují dobrovolně a v
němž je dělníkova odměna fixována. Nechceme tu upozorňovat na tu geniálnost, že se nejprve
předpokládá na jedné straně kapitalista a na druhé straně dělník, a potom teprve, dohodou mezi nimi, prý
vzniká poměr mezi kapitálem a prací.
Ta forma asociace, v níž je dělník vystaven všem náhodnostem výdělku — v níž jsou těmto
náhodnostem úplně stejně vystaveni všichni výrobci — a která, tak jako teze antitezi, bezprostředně
předchází systém námezdní práce, v němž odměna za práci nabývá stálosti, stává se stabilní — to prý je,
jak se dovídám od Bastiata, ten stav, kdy převládajícími výrobními a společenskými formami jsou rybolov,
lov a pastevectví. Tedy nejprve kočující rybář, lovec, pastevec — a potom námezdní dělník. Kde a kdy
došlo k tomuto historickému přechodu z polodivošského stavu v moderní? V nejlepším případě v
Kocourkově. Ve skutečných dějinách vzniká námezdní práce rozkladem otrokářství a nevolnictví nebo
rozpadem společenského vlastnictví, jako u východních a slovanských národů, a ve své adekvátní
epochální formě, zahrnující veškeré společenské jsoucno práce — zánikem cechovního zřízení a
stavovského zřízení, naturální práce a naturálního příjmu, z průmyslu provozovaného jako vedlejší
odvětví zemědělství, z feudální zemědělské malovýroby atd. Při všech těchto skutečně historických
přechodech se námezdní práce jeví jako rozklad, jako ničení vztahů, za nichž byla práce po všech
stránkách fixována : co do svého příjmu, obsahu, místa, rozsahu atd. Tedy jako negace stálosti práce a
jejího odměňování. Přímý přechod od Afričanova fetiše k Voltairově être suprême[*489] nebo od loveckého
nářadí severoamerického divocha ke kapitálu Anglické banky není tak hloupě antihistorický jako přechod
od Bastiatova rybáře k námezdnímu dělníkovi. (Ve všech těchto vývojových procesech mimo to nic
neukazuje na dobrovolné, ze vzájemné dohody vyplývající změny.) Tuto historickou konstrukci — v níž
se[*384] nám Bastiat snaží namluvit, že jeho plytkou abstrakci máme brát jako danou věc — důstojně
doplňuje syntéza, v níž anglické vzájemně podpůrné spolky a spořitelny figurují jako poslední slovo
systému námezdní práce a jako odstranění všech sociálních antinomií.
Historicky charakterizuje systém námezdní práce nestálost: pravý opak Bastiatovy konstrukce.
Ale jak se mu vůbec podařilo vykonstruovat, že stálost je vševyvažující určení systému námezdní práce? A
jak došel k tomu, že chtěl historicky vylíčit práci v tomto určení jako vyšší formu odměňování práce, jejího
odměňování v jiných formách společnosti a asociace?
Všichni ekonomové, když pojednávají o daném vztahu kapitálu a námezdní práce, zisku a mzdy a
dokazují dělníkovi, že nemá právo podílet se na možnostech zisku, a vůbec když ho chtějí ukonejšit, pokud
jde o jeho podřízenou úlohu vůči kapitalistovi, zdůrazňují mu, že má ve srovnání s kapitalistou vždycky do
určité míry stálý příjem, víceméně nezávislý na velkém riziku kapitálu. Právě tak utěšuje Don Quijote
Sancha Pansu, že sice odnese každý výprask, ale zato také nemusí být statečný. Z určení, které ekonomové
připisují systému námezdní práce na rozdíl od zisku, dělá Bastiat určení systému námezdní práce na
rozdíl od dřívějších forem práce a pokrok proti odměňování práce v těchto dřívějších poměrech. Tedy
www.kmbe.cz
Stránka 142
nesmysl, který se podsouvá danému vztahu a který přikrašluje jednu jeho stránku proti druhé, pan Bastiat
z tohoto vztahu vytrhává a dělá z něho historickou základnu pro jeho vznik. Ve vztahu mzdy a zisku,
námezdní práce a kapitálu, říkají ekonomové, má mzda tu výhodu, že je stálá. Stálost, říká pan Bastiat, tj.
jedna stránka ve vztahu mzdy a zisku, je historickým základem pro vznik systému námezdní práce (čili
není to přednost mzdy na rozdíl od zisku, nýbrž na rozdíl od dřívějších forem odměňování práce), a tedy i
zisku, to znamená celého vztahu. Tak se mu nesmyslné tvrzení o jedné stránce vztahu mzdy a zisku
obratem ruky mění v historický základ celého tohoto vztahu. Je to proto, že mu neustále tane na mysli
socialismus, který si[*385] pak všude představuje jako první formu asociace. To je příklad toho, jak
významné formy nabývají v Bastiatových rukách apologetické banality, mimochodem utroušené v
ekonomických výkladech.
Ale vraťme se k ekonomům. V čem spočívá tato stálost mzdy? Je mzda neměnná a stálá? To by
naprosto odporovalo zákonu poptávky a nabídky, základu určení mzdy. Výkyvy, růst a pokles mzdy
nepopírá žádný ekonom, či je snad mzda nezávislá na krizích? Nebo na strojích, které vyvolávají nadbytek
námezdní práce? Nebo na dělbě práce, která ji přemisťuje jinam? Bylo by kacířské toto všechno tvrdit, a
nikdo to netvrdí. Jde tady však o to, že vezmeme-li určitý průměr, realizuje mzda určitou průměrnou výši,
tj. ono Bastiatovi tak protivné minimum mzdy pro celou třídu, a že v průměru existuje určitá kontinuita
práce, např. že mzda se může dál vyplácet dokonce i v případech, kdy zisk klesá nebo se dočasně úplně
ztrácí. Ale co jiného to znamená než to, že předpokládáme-li námezdní práci jako převládající formu práce,
jako základnu výroby, pak dělnická třída existuje ze mzdy a jednotlivý dělník má v průměru jistotu, že
bude stále pracovat za mzdu? Jinými slovy — tautologie. Tam, kde kapitál a námezdní práce je
převládajícím výrobním vztahem, existuje v průměru kontinuita námezdní práce a potud i stálost mzdy
pro dělníka. Kde existuje námezdní práce, existuje i tato stálost. A v tom vidí Bastiat její vševyvažující
vlastnost. Ze dále při společenských poměrech s rozvinutým kapitálem je celá společenská výroba
pravidelnější, plynulejší, všestrannější — a tedy i příjem pro elementy v této výrobě zaměstnané je
„stálejší” — než tam, kde kapitál, tj. výroba není ještě na takovém stupni rozvoje, to je další tautologie
daná už samým pojmem kapitálu a na něm založenou výrobou. Jinými slovy: kdo popírá, že všeobecná
existence námezdní práce předpokládá vyšší vývoj výrobních sil než na těch stupních, které předcházejí
námezdní práci? A jak by mohlo socialisty napadnout, aby zvyšovali požadavky, kdyby nepředpokládali
tento vyšší vývoj společenských výrobních sil, vyvolaných v život námezdní prací? Je to naopak
předpoklad pro jejich požadavky.
Poznámka. První forma, v níž všeobecně vystupuje mzda, je vojenský[*386] žold, který se objevuje
při rozpadu národních armád a občanských gard. Nejprve dostávají žold sami občané. Brzy potom
nastupují na jejich místo žoldnéři, kteří přestali být občany.319
(Není možné zabývat se ještě dál tím nesmyslem. Nechme proto pana Bastiata Bastiatem.)
www.kmbe.cz
Stránka 143
POZNÁMKY - GRUNDRISSE I.
Poznámky k prvnímu svazku Rukopisů „Grundrisse“. V českém vydání z roku 1971 umístěny na
konci knihy na stranách 387-412.
[1]
[2]
[3]
[4]
[5]
[6]
[7]
[8]
[9]
[10]
[11]
[12]
[13]
[14]
[15]
[16]
[17]
[18]
[19]
[20]
[21]
[22]
[23]
[24]
[25]
[26]
[27]
[28]
[29]
[30]
[31]
[32]
[33]
Tento úvod je jediná část Marxových ekonomických rukopisů z let 1857-1858, která byla pojata do souborného vydání Spisů (viz MarxEngels,
Spisy,
sv.
13,
čes.
vyd.
1963,
str.
659-686).
V Marxových písemnostech byl objeven roku 1902. V roce 1903 byl uveřejněn německy v berlínském časopise „Die Neue Zeit“, rusky vyšel
poprvé roku 1922 v Petrohradě jako součást Marxovy knihy „Ke kritice politické ekonomie“. - 37.
Srovnej A Smith, „An Inquiry into the Nature“ atd., vyd. Wakefield, Londýn 1843, sv. I, str. 2 a D. Ricardo, „On the Principles of Political
Economy“ atd., třetí vydání, Londýn 1821, str. 3. O této otázce píše Engels Marxovi ve svém dopise z 19. listopadu 1869: „V tom, co renta je,
jsou tedy zajedno. Přou se jen o to, jak a z čeho renta vzniká. Přitom je Ricardův popis toho, jak renta vzniká (Carey, str. 104), právě tak
nehistorický jako všechno podobné historické plácání ekonomů a jako Careyho vlastní veliká robinsonáda o Adamovi a Evě na str. 96 a násl.
U starých ekonomů včetně Ricarda se to dá ještě do jisté míry omluvit - ti si vůbec nedělají nárok na nějaké historické znalosti, celé jejich
nazírání je právě tak nehistorické jako nazírání ostatních osvícenců XVIII. století; takové rádoby historické exkursy jsou u nich vždycky jen
způsob, jak si racionálně představit vznik toho či onoho jevu, a pravěcí lidé přitom u nich vždycky myslí a jednají úplně stejně jako osvícenci
XVIII. století.“ (Viz Marx-Engels, Spisy, sv. 32, čes. vyd. 1970, str. 448) - 37, 113
Srovnej J. J. Rousseau, „Du Contrat Social“, kniha I, kap. II. - 37
Pojem „občanská společnost“ vysvětluje Marx v „Německé ideologii“ (viz Marx-Engels, Spisy, sv. 3, čes. vyd. 1958 a dotisk 1962, str. 49-50) a
ve stati „K židovské otázce“ (viz Spisy, sv. 1, čes. vyd. 1956, str. 389-393). - 37
Marx se zde opírá o G Niebuhra, „Römische Geschichte“, díl I, druhé přepracované vydání, Berlín 1827, str. 317-351. - 38/
Srovnej Hegel, Sämtliche Werke, Jubiläumsausgabe, vyd. Glockner ve 20 svazcích, Stuttgart 1927-1929 (dále jen: Hegel.), VII, str. 261-328.
Viz také K. Marx a B. Engels, „Německá ideologie“ (Spisy, sv. 3, čes. vyd. 1958, str. 491-492 a dotisk 1962, str. 495-496).
Srovnej F. Bastiat, „Harmonies Économiques“, vyd., Paříž 1851, str. 16-19 a H. C. Carey, „Principles of Political Economy“, část první,
Filadelfie 1837, str. 7-8. Pokud jde o Proudhona, viz K. Marx, „Bída filosofie“, Spisy, sv. 4, čes. vyd. 1958, str. 89-92. - 38.
Srovnej J. St. Mill, „Principles of Political Economy“, Londýn 1848, sv. 1, kap. I.
Srovnej A. Smith, „An Inquiry“ atd., vyd. Wakefield, sv. II, Londýn 1853, str. 1-9 a dále A. Smith, „Recherches“ atd., přel. G. Garnier, sv. 2, Paříž
1802, str. 403-413. Tuto pasáž ze Smitha reprodukuje Marx ve svých sešitech s výpisky (viz MEGA[Marx-Engels, Historisch-kritische
Geesamtausgabe, Berlín-Moskva-Leningrad 1927-1935] I/3, str. 477-478).
Srovnej J. St. Mill, „Principles of Political Economy“, sv. 1, Londýn 1848, str. 26-26.
Srovnej K. Marx, „Námezdní práce a kapitál“ (Spisy, sv. 6, čes. vyd. 1959, str. 413).
Srovnej např. Henri Stroch, „Cours d’économie politique“ atd., Paříž 1823 a James Mill, „Éléments d’économie politique“, Paříž 1823.
Srovnej Hegel, II, str. 303-322.
Tamtéž, IV, str. 69-80.
Tamtéž, V, str. 65-118, 121 a 160-171. Viz dále Marxův dopis Engelsovi napsaný kolem 16. ledna 1858 (Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str.
291), kde píše o své aplikaci Hegelovy metody.
Srovnej Hegel, V, str. 217-218 a 224-234.
Srovnej Benedicti de Spinoza Opera quae supersunt omnia. Ex editionibus etc. Carolus Hermannus Bender, sv. II, Lipsko 1844, str. 299,
Epistola L. Hagae Comities d. 2 Junii 1674.
Srovnej K. Marx, „Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844“, Praha 1961 (oddíl „Soukromé vlastnictví a komunismus“, str. 99).
Srovnej K. Marx a B. Engels, „Německá ideologie“ (Spisy, sv. 3, čes. vyd. 1958, str. 520, 526-530 a dotisk z roku 1962, str. 524 a 530-534);
dále K. Marx, „Bída filosofie“, kap. I, par. III (Spisy, sv. 4, čes. vyd. 1958, str. 139). Marx má na mysli vulgární socialisty typu Karla Grüna nebo
Proudhona.
Srovnej Henri Storch, „Considérations sur la nature du revenu national“, Paříž 1824, str. 144-159.
Srovnej D. Ricardo, „On the Principles“ atd., str. III. - 49.
Marx zachytil obsáhlé pasáže z Ricarda ve svých výpiscích (viz K Marx, „Grundrisse der Kritik der politischen Ökonomie“, Berlín 1953
[Odkazujeme zde na německé vydání, protože tento první svazek českého vydání Marxových „Rukopisů ‚Grundrisse‘„ zahrnuje text až po str.
305 originálního vydání. Další svazky vyjdou postupně.], str. 839).
Srovnej K. Marx a B. Engels, „Německá ideologie“ (Spisy, sv. 3, čes. vyd. 1958, str. 37-38, 67-68, 86, 397-398 a dotisk 1962, str. 37-38, 68,
399-400).
Tuto myšlenku rozvádí Marx v „Německé ideologii“: „Nic není tak běžné jako představa, že v dějinách šlo dosud jenom o zabírání, o to, co
kdo vzal. Barbaři zabrali římskou říši, a faktem tohoto zabrání se vysvětluje přechod ze starého světa do feudálního řádu. Ale jestliže barbaři
něco brali, jde o to, zda národ, který je zabrán, rozvinul své průmyslové výrobní síly, jak je tomu u novodobých národů, anebo zda jsou jeho
výrobní síly založeny převážně jen na jejich sjednocení a na pospolitosti. Zabrání je dále podmíněno předmětem, který je brán. Jmění
bankéře, záležející jen v papírech, nelze vůbec zabrat, aniž se tím ten, kdo je bere, podrobí podmínkám výroby a styků zabrané země. Stejně
je tomu i s veškerým průmyslovým kapitálem moderní průmyslové země. A konečně braní všude velmi brzy dochází k tomu, že už nelze
brát, a není-li už co brát, musí se začít vyrábět. Z této nutnosti vyrábět, která se velmi brzy dostavuje, plyne, že forma pospolitosti přijatá
dobyvateli, kteří se v zemi usazují, musí odpovídat vývojovému stupni výrobních sil, které tu byly před nimi, anebo není-li tomu tak hned od
začátku, musí se podle výrobních sil změnit. Tím se také vysvětluj fakt, který se prý v době po stěhování národů vyskytoval všude, že totiž
sluha byl pánem, a dobyvatelé velmi brzy přejímali od přemožených řeč, kulturu i mravy. - Feudalismus rozhodně nebyl přenesen z
Německa už hotový, nýbrž vznikal z válečné organizace vojsk dobyvatelů v době výbojů, z níž se teprve po skončení výbojů působením
výrobních sil, které už byly v dobytých zemích, vyvíjí vlastní feudalismus. Nakolik byla tato forma podmíněna výrobními silami, ukazují
nezdařené pokusy o zavedení jiných forem, pocházejících z reminiscencí na starý Řím (Karel Veliký apod.).“ (Spisy, sv. 3, čes. vyd. 1958 a
dotisk 1962, str. 86-87).
Marx tu má zřejmě na mysli nejen vlastní Jižní Ameriku, ale i jižní státy USA.
V „Německé ideologii“ klade Marx otázku: „Jak by bylo jinak možné, aby například vlastnictví mělo vůbec nějaké dějiny, aby nabývalo
různých forem a aby třeba pozemkové vlastnictví mohlo na základě různých daných předpokladů vést ve Francii od parcelace k centralizaci
v rukou nemnoha lidí a v Anglii od centralizace v rukou nemnoha lidí k parcelaci, jak se to dnes skutečně děje?“ (Spisy, sv. 3, čes. vyd. 1958 a
dotisk 1962, str. 49).
Srovnej A. Smith, „An Inquiry“ atd., sv. II, str. 327-330 a „Recherches“, str. 292-298.
O studiu Hegelovy logiky a Hegelově metodě se Marx zmiňuje v dopise Engelsovi napsaném kolem 16. ledna 1858 (Spisy, sv. 29, čes. vyd.
1969, str. 291).
Srovnej K. Marx a B. Engels, „Svatá rodina“ (Spisy, sv. 2, čes. vyd. 1957, str. 54, 77, 160-161 a 212-213).
Srovnej Hegel, VII, str. 92.
Tamtéž, str. 82-84 a 86-87.
C. Prescott, „History of the Conquest of Peru“, sv. I, Londýn 1850, kniha I, str. 147.
Tuto myšlenku Marx dále rozvádí ve svém dopise Engelsovi z 25. září 1857 (Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1968, str. 215) a v díle „Námezdní práce
a kapitál“, kde říká: „Ve výrobě nevstupují lidé jen do vztahu k přírodě. Mohou vyrábět jen tehdy, jestliže se určitým způsobem spojí k
www.kmbe.cz
Stránka 144
společné činnosti a k vzájemné výměně svých činností. Aby mohli vyrábět, vstupují do určitých vzájemných vztahů a poměrů a jen v rámci
těchto společenských vztahů a poměrů se uskutečňuje jejich vztah k přírodě, uskutečňuje se výroba.
Tyto společenské vztahy, do nichž výrobci navzájem vstupují, podmínky, za nichž si vyměňují svou činnost a účastní se celkového aktu výroby, budou
ovšem různé podle charakteru výrobních prostředků. Vynálezem nového válečného nástroje, střelné zbraně, se nutně změnila celá vnitřní
organizace armády, změnily se vztahy, v nichž jednotlivci tvoří armádu a mohou jako armáda působit, změnil se také vzájemný vztah
různých armád.“ (Spisy, sv. 6, čes. vyd. 1956, str. 413-414).
[34]
Viz tento svazek, str. 184. Srovnej dále James Steuart, „An Inquiry into the Principles of Polirical Economy“ atd., sv. I, Dublin 1770, str. 327.
[35]
Srovnej K. Marx, „Ke kritice politické ekonomie“, začátek předmluvy, která byla napsána o půldruhého roku později než tento plán, a dále
tamtéž, závěr historického dodatku k první kapitole, která vznikla asi za rok po tomto plánu (Spisy, sv. 13, čes. vyd. 1963, str. 35 a 76-77).
[36]
Srovnej K. Marx, „Námezdní práce a kapitál“: „Společenské vztahy, v nichž jednotlivci vyrábějí, společenské výrobní vztahy se tedy mění,
přetvářejí se změnou a vývojem materiálních výrobních prostředků, výrobních sil. Výrobní vztahy tvoří ve svém souhrnu to, co se nazývá
společenskými vztahy, společností, a to společností na určitém stupni dějinného vývoje, společností mající zvláštní, odlišný charakter.
Antická společnost, feudální společnost, buržoazní společnost jsou takovými souhrny výrobních vztahů, z nichž každý označuje zároveň
zvláštní vývojový stupeň v dějinách lidstva.“ (Spisy, sv. 6, čes. vyd. 1959, str. 414).
[37]
Srovnej Hegel, XI, str. 308-313.
[38]
Všechny Marxovy stránkové údaje u citátů z Darimonovy práce odkazují přímo na pramen, ne na Marxovy sešity a výpisky. Kritická zmínka
o této knize je obsažena v Marxově dopise Engelsovi z 10. ledna 1857 (viz Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 105).
[39]
Srovnej K. Marx, „bída filosofie“ (Spisy, sv. 4, čes. vyd. 1958, str. 134-139)
[40]
Alfred Darimon, „De la Réforme des Banques“, Paříž 1856, str. 3
[41]
Srovnej J. W. Goethe, „Egmont“, páté jednání, výstup 7, rozmluva s Ferdinandem.
[42]
Darimon, str. 3
[43]
Tamtéž, str. 3-4.
[44]
Srovnej Marxovy dopisy Engelsovi z 22. května a 8. prosince 1857 (Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 154-155 a 252).
[45]
Srovnej „Gratuité du Crédit, Discussion entre M. F. Bastiat et M. Proudhon“, Paříž 1850, str. 66-74 a 286-287.
[46]
Darimon, str. 4 a 5
[47]
Srovnej tento svazek, str. 82-86 a 93-94 a K. Marx, „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 315.
[48]
V Darimonově práci (viz tento svazek, poznámka 40) má III. kapitola název „Petite Histoire des Banques de Circulation“ (str. 20-27).
[49]
Srovnej Marxovy výpisky z Ricarda (K. Marx, „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 769-780).
[50]
Tamtéž, str. 677-690.
[51]
Srovnej James Steuart, „An Inquiry“ atd., sv. I, str. 45, 50 a 153. Viz dále K. Marx, „Kapitál“, díl I, čes. vyd. 1953, str. 458 a 768-772.
[52]
Srovnej tento svazek, str. 121-131 a K. Marx, „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 675 a 678-680.
[53]
Srovnej tento svazek, str. 109-116 a K. Marx, „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 690.
[54]
Srovnej Hegel, IV, str. 508-515.
[55]
Srovnej K. Marx, „Bída filosofie“ (Spisy, sv. 4, čes. vyd. 1958, str. 110-125). Svým pamfletem proti Proudhonovi myslí Marx možná nejen
„Bídu filosofie“, ale i svou neuveřejněnou, ztracenou kritiku Proudhonovy knihy „Idéee générale de la Révolution au XIXe siecle“. Tuto
kritiku začal psát v roce 1851 společně s Engelsem, jak vyplývá z jejich vzájemné korespondence (viz Marx-Engels, Spisy, sv. 27, čes. vyd.
1968, str. 336, 339, 342-347, 349-357, 371, 406, 409, 418, 422, 426, 439 a pozn. 298). Zachovala se jen Engelsova část komentáře, která
vyšla v „Archivu Marxe a Engelse“, sv. X, Moskva 1948 pod redakčním názvem „Kritický rozbor Proudhonovy knihy ‚Obecná idea revoluce v
19. století‘„.
[56]
Srovnej K. Marx, „Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844“, Praha 1961, str. 124-129.
[57]
Srovnej Ferdinando Galiani, „Della Moneta“ ve sborníku „Scrittori Classici Italiani di Economia Politia. Parte Moderna“, svazek III, Milán
1803 (str. 152) a Marxovy výpisky v „Grundrisse“, Berlín 1953 (str. 730); James Steuart, „An Inquiry“ atd., sv. II, str. 106-107 (Marxovy
výpisky ze Steuarta jsou rovněž v cit. vyd. „Grundrisse“, str. 668); Henri Storch, „Cours d’éconimie polirique“, sv. I, str. 84, 88 a sv. II, str. 121;
David Urquhart, „Familiar Words“, Londýn 1856, str. 112; William Jacob, „An historical Inguiry“ atd., Londým 1831, sv. II, str. 326 (viz také
tento svazek, str. 154).
[58]
Srovnej tento svazek, str. 38 a 122 a Marxovy „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 562; viz dále Thomas Hodgskin, „Popular Political Economy“
atd., Londýn 1827, str. 180 a Geeminiano Montanari, „Della moneta“ atd., str. 40 (Marxovy výpisky v „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 497 a
668).
[59]
Srovnej tento svazek, str. 112-121, 176-185, 188-194 a 240-244. Viz dále K. Marx, „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 321-322, 366-414, 434435, 479 až 488, 513-515, 518-520, 522, 530-532, 539, 559-560, 562-565, 569, 604, 628, 664-669, 675-701, 718-723, 730-734, 736-742,
753, 756, 763-764 a 872-947.
[60]
[61]
Srovnej Marxova stručná resumé na straně 101 a 103 a další výklad počínaje str. 121. První Marxův pokus o systematický výklad této otázky
je na str. 763 až 764 něm. vydání „Grundrisse“, kdežto vlastní výklad tohoto procesu byl patrně zařazen na chybějící začátek další části
rukopisu (viz K. Marx, „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 873).
[62]
Srovnej „The Economist, Weekly Commercial Times“ atd., sv. XV, 24. ledna 1857, čís. 700, str. 86, sloupec 1-2, článek „The Double Standard
in France“.
[63]
Srovnej „Supplement of The Economist“ atd., sv. XV, 24. ledna 1857, čís. 700, str. 24, sloupec 1, článek „The Double Standard in France“.
[64]
Srovnej K. Marx, „Bída filosofie“ (Spisy, sv. 4, čes. vyd. 1958, str. 144-147).
[65]
Proporcionální výroba - srovnej John Gray, „Lectures on the Nature and Use of Money“ atd., Edinburgh 1848, zvl. Str. 250, a dále K. Marx,
„Bída filosofie“ (Spisy, sv. 4, čes. vyd. 1958, str. 130-133 a 192). Viz také William Atkinson, „Principles of Political Economy“ atd., Londýn
1840, str. 171-196 a B. Engels, „Nástin kritiky politické ekonomie“ (Spisy, sv. 1, čes. vyd. 1956, str. 540).
[66]
Srovnej „The Works of John Locke in Four Volumes“, sedmé vydání, sv. 2, Londýn 1768, str. 92; výpisky z Locka jsou v Marxových
„Grundrisse“, Berlín 1953, str. 688-689.
[67]
Srovnej John Gray, „The Social System“ atd., Einburgh 1831, str. 62-86. Názory saint-simonovců Marx kriticky rozebírá ve svých
poznámkách z let 1844-1845 ke knize J. Milla „Éléments d’économie politique“ (viz MEGA, I/3, str. 533-536; přitom na str. 535, ř. 28. Je
třeba provést v textu MEGA tyto opravy: Systém des Bankerutts, der Scheinunternehmungen, atd.; na str. 536, ř. 1: und Gattungsgenuss
místo Gattungsgeist; na str. 536, ř. 9: sein eigner Genuss - místo sein Eigner Geist). Marx tu rozvíjí myšlenky o odcizení člověka v
podmínkách kapitalistického bankovního systému.
[68]
Odkazem na Marxův sešit XII, 34b se míní dnes neznámý Marxův rukopis, který byl patrně staršího data než dosud neuveřejněná neúplná
práce „Dokonalý peněžní systém“ z roku 1851 (viz tento svazek, poznámka 69), neboť v té je na str. 41 rovněž odkaz: (str. 34). Jde tady asi o
jednu z chybějících částí rukopisu z let 1845-1847 k práci „Kritika politiky a politické ekonomie“, jejíž zlomky jsou otištěny v MEGA I/3, str.
33-172 (česky viz „Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844“, Praha 1961, str. 19-155) a dále str. 437-586, 592-596 (o opravách, které
je nutno provést v textu MEGA, viz poznámky 67, 120 a 134 tohoto svazku). Je možné, že str. 34b (tj. pravý sloupec str. 34) je chybějící
stránka sešitu s Marxovými poznámkami k Millovi (viz MEGA I/3, str. 547). Srovnej též pasáž o „neosobním“ vlastnictví (K. Marx,
„Grundrisse“, Berlín 1953, str. 874).
[69]
Myšlenky vyslovené v tomto a předcházejícím odstavci jsou takto poprvé formulovány v neuveřejněném Marxově rukopise „Dokonalý
peněžní systém“ z roku 1851. Je to vlastně jeden ze sešitů představujících první zpracování materiálu k plánované velké ekonomické práci, z
níž Marx realizoval díla „Ke kritice politické ekonomie“ a „Kapitál“. Některé z těchto sešitů, které pocházejí z různých let, jsou očíslovány,
jiné jsou označeny nadpisy (viz V. S. Vygodskij, „Istorija odnogo velikogo otkrytija Karla Marxa“, Moskva 1965). Rukopis „Dokonalý peněžní
www.kmbe.cz
Stránka 145
[70]
[71]
[72]
[73]
[74]
[75]
[76]
[77]
[78]
[79]
[80]
[81]
[82]
[83]
[84]
[85]
[86]
[87]
[88]
[89]
[90]
[91]
[92]
[93]
[94]
[95]
[96]
[97]
[98]
[99]
[100]
[101]
[102]
[103]
[104]
[105]
[106]
[107]
[108]
[109]
[110]
[111]
[112]
[113]
[114]
[115]
[116]
[117]
systém“ se nezachoval celý; na str. 41 se v něm na závěr předcházejícího, nedochovaného textu říká:
„V penězích vlastní každé jednotlivé individuum všeobecnou směnitelnost, kterou si na svou pěst podle libosti určuje svůj podíl na
společenských produktech. Každé individuum má společenskou moc v kapse ve formě věci. Vezmete-li věci tuto společenskou moc, musíte
dát tuto moc bezprostředně jedné osobě nad druhou osobou. Bez peněz není tedy možný žádný průmyslový vývoj.
Dokud není přeněžní moc nexus rerum et hominum, musí být zorganizovány vazby jako politické, náboženské atd. (str. 34).“
Výraz „ruční zástava společnosti“ („Faustpfand der Gesellschaft“) se vyskytuje anglicky u Johna Bellerse, „Essay about the Poor“ atd., Londýn
1699, kde se na str. 13 říká: „Peníze mají dvě vlastnosti: jsou zástavou za to, zač chtějí být považovány, a jsou mírou a měřítkem, kterým
měříme a oceňujeme všechny ostatní věci.“ Německy se najde tento výraz u Schmalze, „Encyklopaedie der Cameralwissenschaften“, 1797
(paragraf 50 a násl.). Z Marxova „Indexu k 7 sešitům“ (viz „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 866) je však zřejmé, že zde Marx měl na mysli
Aristotelův výrok z „Etiky Nikomachovy“ („Ethica Nicomachea“, Bekekrovo vydání, Oxford 1837, kniha V, kap. 8, 14).
Viz tento svazek, str. 227. Dále srovnej K. Marx, „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 310, 334-335, 550, 560 a 651.
Srovnej Adam Müller, „Die Elemente der Staatskunst“ atd., Berlín 1809, 2. díl, str. 72-207 a Thomas Carlyle, „Chartism“, Londýn 1840, str.
49-88; viz dále Marxův dopis Engelsovi z 18. ledna 1856 (Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 16).
Srovnej J. F. Bray. „Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy“ atd., Leeds 1839, str. 141.
Srovnej K. Marx, „Ekonomicko-filosofické rukopisy“, Praha 1961, str. 125 až 127, dále K. Marx a B. Engels, „Německá ideologie“ (Spisy, sv. 3,
čes. vyd. 1958, str. 230 a dotisk 1962, str. 232) a K. Marx, „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 895).
Výraz „sacra auri fames“ je převzat z Vergilia („Aeneis“, kniha třetí, verš 57). V díle „Ke kritice politické ekonomie“ rozvíjí Marx stejnou
myšlenku a odvolává se na Plinia: „V penězích je původ lakoty… z ní ponenáhlu vzplanulo jakési běsnění, ne už lakota, nýbrž chtivost zlata.“
(„Historia naturalis“, 1. XXXIII, c. III, cest. 14).
Srovnej Hegel, IV, str. 74-77 a 550-596.
Srovnej K. Marx a B. Engels, „Německá ideologie“ (Spisy, sv. 3, čes. vyd. 1958, str. 60-63, 87-90, 447-449 a dotisk 1962, str. 60-63, 87-91,
450-452) a dále K. Marx a B. Engels, „Svatá rodina“ (Spisy, sv. 2, čes. vyd. 1957, str. 135 až 136).
Srovnej Hegel, XII, str. 205-212 a 218-268.
Srovnej např. Adam Smith, „An Inquiry“ atd., sv. I, kniha 1, kap. IV, str. 85-86 a John Wade, „History of the Middle and Working Classes“ atd.,
Londýn 1833, str. 3.
Srovnej David Urquhart, „Familiar Words“, str. 112.
Srovnej Adam Smith, „An Inquiry“ atd., sv. I, str. 100-101. Obsáhlé citace z tohoto díla si Marx zaznamenává ve svých sešitech s výpisky z let
1844-1845 (viz MEGA, I/3, str. 460).
Srovnej A. Smith, „An Inquiry“ atd., sv. I, str. 102-105; viz rovněž MGA, I/3, str. 460-461.
Srovnej Steuart, „An Inquiry“ atd.,sv. I, str. 88.
Viz tento svazek, str. 190. Dále srovnej William Petty, „Political Arithmetick, or a Discourse concerning The Extent and Valuee of Lands“ atd.,
Londýn 1699 (v publikaci „Several Essays in Political Arithmetick: The Titles of which follow in the Ensuing Pages. By William Petty, Late
Fellow of the Royal Society“, Londýn 1699, str. 178-179 a 195-196.
Srovnej „Xenophontis opuscula politica, equestria et venatica cum Arriani libello de venatione.“ Vyd. J. Gottlob Schneider, Lipsiae 1815.
Tomus sextus, caput 1, 4 a 5, p. 143.
Srovnej Strabonis Rerum Geographicarum libri XVII. Ad optimorum librorum fidem accurate editi. Editio stereotypa. Tomus I, Lipsiae 1829,
liber XI, caput IV, p. 415-416.
Srovnej Hegel, XI, str. 314.
Srovnej Hegel, IX, str. 413-424, 443 a 444.
Viz též poznámku 93 a K. Marx, „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 896.
Viz tento svazek, str. 137. Srovnej dále Jacob Grimm, „Geschichte der deutschen Sprache“, první díl, Lipsko 1848, str. 13-14 a K. Marx,
„Grundrisse“, Berlín 1953, str. 896.
Srovnej Ricardo, „On the principles“ atd., str. 2. Viz dále Marxovy výpisky z Ricarda (K. Marx, „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 787).
Srovnej K. Marx, „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 896 („Urtext zur Kritik“).
Srovnej „Government School of Mines and Science Applied to the Arts. Lectures on Gold for the instruction of emigrants about to proceed to
Australia. Delivered at the Museum of Practical Geology.“ Londýn 1852. Odkaz na stránky této publikace zaznamenal Marx zřejmě mylně,
citát nebyl nalezen.
K oběma citátům i dalšímu výkladu srovnej „Government School“ atd., str. 93 až 98 a 72-73.
Marxův odkaz se vztahuje k jeho sešitu s výpisky, kde je na str. 2 zaznamenán citovaný výňatek z knihy Dureaua de la Malle, „Éconimie
politique des Romains“, Paříž 1840, sv. I, str. 48-49.
Jde rovněž o str. 2 sešitu s výpisky, kde je odkaz na Dureaua, sv. I, str. 56.
Protože Marxův text na str. 138-142 tohoto svazku je formulován na základě jeho výpisků z Dureauovy knihy, vztahuje se odkaz v
závorkách na str. 47-66, tj. na kap. VIII Dureauovy knihy, kde jsou tito autoři jmenování.
Srovnej Durau, sv. I, str. 63-64.
Srovnej Dureau, sv. I, str. 61. Viz dále K. Marx, „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 900 („Urtext zur Kritik“).
Dureau, sv. I, str. 54-56. Viz dále K. Marx, „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 901. („Urtext zur Kritik“).
Dureau, sv. I, str. 56-58.
Tamtéž, sv. I, str. 64.
Tamtéž, sv. I, str. 65-66. Dureau neudává pramen přesně. Latinský citát je z Plinia, „Historia naturalis“, kniha III, kap. 20, ne 24.
Tamtéž, sv. I, str. 65.
Srovnej Germain Garnier, „Histoire de la monnaie depuis les temps de la plus haute antiquité jusqu’au règne de Charlemagne“, Paríž 1819,
sv. I, str. 7. Odkazem (sešit III, str. 28) se míní Marxův sešit s výpisky. - 140.
Srovnej Johann Friedrich Reitemeier, „Geschichte des Bergbaues und Hüttenwesens bey den alten Völkern“, Göttingen 1785, str. 14, 15-16 a
32.
Srovnej William Jacob, „An historical Inquiry into the production and consumption ot the precious metals“, Londýn 1831, sv. I, str. 142.
Srovnej Dureau, sv. I, str. 62-63.
Obdobný výklad najdeme v Marxově díle „Ke kritice politické ekonomie“, kapitola o drahých kovech. Marx v této pasáži čerpal patrně z
Gülicha, „Die geesamten gewerblichen Zustände in den bedeutendsten Ländern der Erde während der letzten zwölf Jahre“ atd., 3. a posl.
svazek, v publikaci: „Geschichtliche Darstellung des Handels, der Gewerbe und des Ackerbaus der bedeutendsten handeltreibenden Staaten
unserer Zeit“, pátý a poslední svazek, Jena 1845; srovnej tamtéž např. str. 131.
Srovnej Dureau, sv. I, str. 66-67, 68, 72-73, 76-77, 81-82 a 85-86.
Tamtéž, str. 86-91 a 95-96.
Tamtéž, str. 65, 69 a 86.
Tamtéž, str. 84.
Srovnej J. A. Letronne, „Considérations générales sur l’évaluation des monnaies grecques et romaines, et sur la valeur de l’or et de l’argent,
avant la découverte de l’Amérique“, Paříž 1817, str. 112, a dále Germain Garnier, „Histoire de la monnaie“ atd., sv. I, str. 65-66.
Viz K. Marx, „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 900-901 („Urtext zur Kritik“).
Srovnej Germain Garnier, „Histoire de la Monnaie“ atd., sv. I, str. 253.
Srovnej K. Marx, „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 675-690.
www.kmbe.cz
Stránka 146
[118]
[119]
[120]
[121]
[122]
[123]
[124]
[125]
[126]
[127]
[128]
[129]
[130]
[131]
[132]
[133]
[134]
[135]
[136]
[137]
[138]
[139]
[140]
[141]
[142]
[143]
[144]
[145]
[146]
[147]
[148]
[149]
[150]
[151]
[152]
[153]
[154]
[155]
[156]
[157]
[158]
[159]
[160]
[161]
Srovnej Nassau William Senior, „Three lectures on the Cost of obtaining Money“ atd., Londýn 1830, str. 15, 13-14. - 146.
Srovnej Germain Garnier, „Histoire de la Monnaie“ atd., sv. I, str. 72, 73, 77 a 78.
Srovnej Marxovy výpisky z J. Milla o penězích jako prostředníku a začátek jeho komentáře v MEGA, 1/3, str. 528-531. V textu MEGA je
přitom nutné provést některé opravy. Na str. 529, ř. 1: „d. h. der Quantität“ (místo „d. h. die Quantität“); na str. 529, ř. 18: „und weil es zu
zehn“ (místo „und weil sie zu zehn“; na str. 529, ř. 36: „d. h. die Totalmasse“ (místo „d. h. der Totalmasse“);
Srovnej Storch, „Cours d’économiee politique“ atd., sv. I, str. 81, 83-84, 87, 88.
Srovnej J. Ch. L. Sismonde dee Sismondi, „Etudes sur l’économie politique“, Brusel 1838, sv. II, str. 264-265, 267, 268.
V záhlaví str. 37 svého rukopisu si Marx poznamenal: (Wirth). K tomu srovnej něm. vydání Marxových „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 861
(„Index zu den Heften“), kde je uveden bod: (Peníze u starých Němců. Wirth). Stejnou poznámku udělal Marx na první stránce sešitu I. Jde
patrně o pasáž z práce Johanna Augusta Wirtha „Die Geschichte der Deutschen“, Stuttgart 1846, první díl, str. 97-99, kterou si Marx zapsal
do
svého
sešitu
s
výpisky:
„U němců v šerém dávnověku nebyly peníze ještě obvyklé; když pak byly zavedeny, vyskytovalo se kovové oběživo ještě po několik století,
alespoň u některých kmenů dokonce až do 4. a 5. století tak vzácně, že bylo často naprosto nemožné, aby se majetkové pokuty plně nebo
aspoň částečně platily v penězích. Z toho důvodu musel ten, komu bylo přiřčeno odškodnění, přijmout často namísto peněz jako úhradu
dobytek, zbraně, obilí a jiné cenné věci. Aby pak nevznikl spor o hodnotu takových věcí, musela se dokonce zákonem stanovit cena těch
předmětů, které byly nejčastěji dávány jako úhrada místo peněz. Např. v ripuárském zákoníku se říká, že ten, kdo má poskytnout wergld“
(pokutu za zabití svobodného Germána - pozn. red.), „musí dát zdravého rohatého býka živého oka za 2 zlaté (solidi), zdravou rohatou
krávu živého oka za 1 solidus, zdravého koně živého oka za 7, klisnu stejných vlastností za 3, meč s pochvou za 7, meč bez pochvy za 3,
dobrý pancíř za 12, přilbici s chocholem za 6. Dobré stehenní brnění za 6, štít s kopím za 2, necvičeného sokola za 3, středně dobrého sokola
za 6, dobře vycvičeného sokola za 12 zlatých“ (atd. u Alemannů, Burgundů, Anglosasů atd. viz Wirth, „Geschichtee der Deutschen“, I, str. 98,
99).
Srovnej Jacob, „An historical Inquiry“ atd., sv. I, str. 109 a 351. Marxova poznámka „tamtéž“ se týká jeho sešitu s výpisky.
Srovnej Steuart, „An Inquiry“ atd., sv. I, str. 395, 396.
Srovnej str. 195-196 tohoto svazku a dále K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 698-699, 750-754 a 760.
Srovnej K. Mary, „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 893 („Urtext zur Kritik“).
Tamtéž, str. 691 a 721.
Srovnej John Gellibrand Hubbard, „The Currency and the Country“, Londýn 1843, str. 44-46. Marxova poznámka: „Hubbard, VIII, 45“
odkazuje na sešit s výpisky.
Srovnej William Jacob, „An historical Inquiry“ atd, sv. II, str. 326. Marxova poznámka: „Jacob, V, 15“ odkazuje na sešit s výpisky.
Srovnej Steuart, „An Inquiry“ atd., sv. II, str. 389. Viz také K. Marx, „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 494-495.
Špatně nekonečný proces - srovnej Hegel, např. IV, str. 165-183.
Srovnej K. Marx a B. Engels, „Německá ideologie“ (Spisy, sv. 3, čes. vyd. 1958, str. 404-405 a dotisk 1962, str. 406-407).
Srovnej Boiguillebert, „Dissertation sur la Nature des Richesses“ atd. (v publikaci: „Economistes financiers du XVIIIe siècle, Ed. E. Daire.“),
Paříž 1843, str. 395 a 417. Viz také Marxovy výpisky z Boisguilleberta v MEGA I/3, str. 568-578. V textu MEGA je přitom nutno provést
některé opravy. Na str. 569, ř. 11-12: vorhergehenden (místo verschiedenen); str. 570, ř. 23: nennt (místo mit); str. 570, ř. 50: Substanz
(místo Subsistenz); str. 573, ř. 19: saccramentale (místo idée mentale); str. 575, ř. 18: menschlich (místo Menschliches); str. 575, ř. 20:
bedeutend (místo Bedeutendes); str. 575, ř. 33: in ihren (místo in ihrem); str. 575, ř. 36: das Geld - die Entwertung der Menschen; str. 575, ř.
36-37: angreift (místo angreifen);str. 576, ř. 2: du moment ou (místo du moment que); str. 576, ř. 28: nie Überproduktion (místo eine
Überproduktion); str. 576, ř. 35: Produktionszweigen (místo Produktionsweisen); str. 576, ř. 37: Entfremdung, des Privateigentums,
stattfindet; str. 577, ř. 2: so würde a) (místo so wird a); str. 577, ř. 20: Den erwähnten, místo c) Den erwähnten; str. 577, ř. 37:
verhältnismässig ungleich (místo verhältnismässig möglich); str. 578, ř. 4: Den (místo Dem); str. 578, ř. 35: überschreitet; str. 578, ř. 41:
unmöghlich (místo möglich). Viz také K. Marx, „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 874, 892 až 894 a 928 („Urtext zur Kritik“).
Viz tento svazek, str. 104-105, 162 a 183. Srovnej Steuart, „An Inquiry“ atd., sv. I, str. 177-183.
Srovnej Hegel, IV, str. 69-80 a zvláště IX, str. 450-455.
Srovnej Hegel, VI, str. 142, sále VIII, str. 382-403 a zejména VIII, str. 389.
Srovnej Steuart, „ An Inquiry“ atd., sv. I, str. 395-396.
Srovnej Dureau de la Malle, „Economie politique des Romains“, sv. I, str. 15 a 67.
Srovnej „Weekly Dispatch“. Printed and Published at No. 139 Fleet-Street London, Sunday, November 8, 1857. No. 2925, str. 1, sl. 2, článek: „
The Panic and the People“.
Odkaz „viz např. Ferrier, str. 2“ udává stránku Marxova sešitu s výpisky. Jde o knihu: F. L. A. Ferrier, „Du gouvernement considéré dans ses
rapports avec le commerce“, Paříž 1805, str. 35. Dále v textu se cituje totéž dílo, str. 52 a 18.
Srovnej Louis Say, „Principales causes de la richesse ou de la misère des peuples et des particuliers“, Paříž 1818, str. 31-32.
Srovnej A. Smith, „An Inquiry“, sv. II, kniha 2, kap. II, str. 270-277. V následujícím odstavci má Marx na mysli totéž Smithovo dílo, sv. I, knihu
1, kap. IV. Viz také K. Marx, „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 604 a Marxovy výpisky ze Smitha v MEGA, I/3, str. 464-465.
Srovnej Edward Solly, „The present Distress in the relation to the theory of Money“,Londýn 1830, str. 5-6. Odkaz na stránku 20 znamená
Marxův sešit s výpisky.
Odkazem na str. 11 se míní stránka Marxova sešitu s výpisky. Srovnej J. M. Lauderdale, „Recherches sur la nature et l’origine de la richesse
publique, et sur les moyens et les causes qui concourent à son accroissement“,do angl. přel. E. Lagentie de Lavaïsse, Paříž 1808, str. 140, 142
a 144.
Vedlejší výlohy výroby - srovnej článek F. Quesnayho „Fermiers“ v publikaci „Physiocrates“, vyd. Daire, Paříž 1846, část první, str. 236-237.
Srovnej James Taylor, „A View to the Money System of England, from the Conquest“ atd., Londýn 1828, str. 18 a 19.
Srovnej Sismondi, „Etudes“ atd., sv. II, str. 278 a 300.
„Soupis všech věcí“ (précis de toutes les choses) - srovnej Boisguillebert, „Dissertation“ atd., str. 399 (bližší údaje o tomto spise jsou v
poznámce 134). Viz též Marxovy výpisky z Boisguilleberta (MEGA I/3, str. 570)..
Srovnej K. Marx, „Grundrisse“,Berlín 1953, str. 804-806 (výpisky z Ricarda a komentář k nim).
Srovnej Marxovy výpisky z Milla s komentářem (MEGA I/3, str. 531-532). -178.
Srovnej K. Marx, „Ekonomicko-filosofické rukopisy“,Praha 1961, str. 105-111 a 124-129; viz dále Marxův komentář k výpiskům z Milla
(MEGA I/3, str. 543 až 547).
Srovnej K. Marx, „Bída filosofie“ (Spisy, sv. 4, čes. vyd. 1958, str. 149-150). Viz dále tento svazek, str. 52.
Odkaz „X, 43“ se týká Marxova sešitu s výpisky. Srovnej Robert Malthus, „Principles of Political Economy“ atd., Londýn 1836, str. 391,
poznámku vydavatele Williama Ottera.
Srovnej H. Storch, „Cours d´économie politique“, atd., sv. II, str. 113-114.
Tamtéž, sv. II, str. 175.
Viz tento svazek, str. 157. Srovnej dále Edward Misselden, „Free Trade or the Means to make Trade florish“ atd., Londýn 1622, str. 19-24.
Srovnej François Bernier, „Voyages contenant la description des états du Grand Mogol“ atd., Paříž 1830, sv. I, str. 314. Viz také K. Marx,
„Grundrisse“, Berlín 1953, str. 731.
Srovnej W. Jacob, „An historical Inquiry“ atd., sv. II, str. 271-323.
Srovnej Nový zákon, Mat. 6, 19.
www.kmbe.cz
Stránka 147
[162]
[163]
[164]
[165]
[166]
[167]
[168]
[169]
[170]
[171]
[172]
[173]
[174]
[175]
[176]
[177]
[178]
[179]
[180]
[181]
[182]
[183]
[184]
[185]
[186]
[187]
[188]
[189]
[190]
[191]
[192]
[193]
[194]
[195]
[196]
[197]
[198]
[199]
Odkazem na stránku 3 a str. 24 se míní Marxův sešit s výpisky. Srovnej Petty, „Political Arithmetick“ atd., str. 178-179 a 195-196 (viz zde
poznámku 84).
Srovnej E. Misselden, „Free Trade“ atd., str. 7, 12 a 13; odkazem na stránku 24 se míní Marxův sešit s výpisky.
Srovnej Marxovy výpisky z Boisguilleberta v MEGA I/3, str. 566-567, kde však je nutné provést v textu některé opravy. Na str. 566, ř. 38-39
je třeba číst: oder nähmen nicht die verschiednen, mehr oder minder beträchtlichen, Stufen der Vollkommenheit jede im einzelnen ihre
wahre Schätzung. K opravám na str. 568-579 viz tento svazek, poznámku 134.
Srovnej Marxovy výpisky z Boisguilleberta v MEGA I/3, str. 569 a dále Aristoteles, „De Republica“, kniha I, kap. 9, 11.
Srovnej N. W. Senior, „Principes fondamentaux de l’économie politique“ atd., Paříž 1836, str. 116 a 117.
Srovnej Samuel Bailey, „Money and its Vicissitudes in Value“ atd., Londýn 1837, str. 3.
Srovnej H. Storch, „Cours d’économie politique“ atd., sv. II, str. 135.
Srov. S. Bailey, „Money and its Vicissitudes“ atd., str. 9-11. Viz dále K. Marx, „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 693-694.
Srovnej Piercy Ravenstone, „Thoughts on the Funding System“ atd., Londýn 1824, str. 20.
Srovnej H. Storch, „Cours d’économie politique“ atd., sv. I, str. 73.
Srovnej A. Smith, „An Inquiry“ atd., sv. I, str. 101-102 a 131-134. Viz také Marxovy výpisky z tohoto díla v MEGA I/3, str. 460-462 a dále K.
Marx, „Ekonomicko-filosofické rukopisy, Praha 1961, str. 35. V době, kdy Marx zpracovává tento úsek svého díla, píše Engelsovi 2. dubna
1858 dopis (Spisy. sv. 29, čes. vyd. 1969, zejm. str. 352-353), kde v závěru říká: „Vezmeme-li tento prostý oběh o sobě - a to je povrch
buržoazní společnosti, kde nejsou patrny hlubší procesy, ze kterých vzniká - není vidět rozdíly mezi subjekty směny, leda jen formální a
pomíjivé. Je to říše svobody, rovnosti a vlastnictví založeného na „práci“. Akumulace, jak se tu jeví ve formě hromadění pokladů, je jen větší
šetrnost atd. Je tedy nesmyslné, když na jedné straně hlasatelé ekonomické harmonie, moderní freetradeři (Bastiat, Carey atd.), uplatňují
proti výrobním vztahům a jejich antagonismům tento nejpovrchnější a nejabstraktnější vztah jako svou pravdu. A na druhé straně je hloupé
od proudhonovců a podobných socialistů, když ideje rovnosti atd. odpovídající této směně ekvivalentů (nebo toho, co se za ně vydává),
stavějí proti nerovnostem atd., k nimž tato směna vede a z nichž vychází. Jako zákon přivlastňování v této sféře se jeví přivlastňování na
základě práce, směna ekvivalentů, takže směna vyjadřuje jen tutéž hodnotu v jiné materializaci. Zkrátka všechno to je „moc hezké“, ale hned
přijde strašný konec, a to v důsledku zákona ekvivalence.“
Srovnej Charles Ganilh, „Des systemes d’économie politique“ atd., Paříž 1809, sv. II, str. 64-65.
Srovnej J. B. Say, „Traité d’économie politique, ou simple exposition“ atd., Paříž 1817, sv. II, str. 480-482.
Srovnej tento svazek, str. 192 a str. 55 s poznámkou 29. Viz dále Hegel, IV, str. 132-147, 186-192 a II, str. 76-78.
Viz tento svazek, str. 63. Srovnej dále „D. Justiniani, sacratissimi principis, Institutiones. Accesserunt ex Digestis tituli de verborum
significatione et regulis juris. Editio Stereotypa Herhan“, Paříž, 1815, str. 342.
Marx už v „Německé ideologii“ ukazoval, jak lidé – živí lidé – jsou pomíjiví, a materiální vlastnictví – mrtvé vlastnictví – je věčné: „A co může
být ,stabilnějšího‘ než smrt, která ukončí můj pohyb proti mé vůli a ponoří mne do obecna, do přírody, do rodu, do – svátosti?“... „Sancho
hned podává přesvědčivý důkaz dědickým právem. Nevysvětluje je nutností akumulace a rodiny, existující dříve než právo, nýbrž
právnickou fikcí prodloužení moci do smrti. Této právnické fikce samé se zříká zákonodárství ve všech zemích tím víc, čím více přechází
feudální společnost ve společnost měšťáckou. (Srovnej např. Code Napoléon). Není tu třeba podrobně vykládat, že absolutní otcovská moc a
majorát, prvotní lenní majorát i majorát pozdější, se zakládaly na velice určitých materiálních vztazích. Totéž se děje u starých národů v
údobí rozkladu obce životem soukromým. (Nejlepší důkaz jsou dějiny římského dědického práva.) Sancho si vůbec nemohl vybrat
nešťastnější příklad než dědické právo, které nade vše jasně ukazuje závislost práva na výrobních vztazích. Srovnej např. římské a
germánské dědické právo.“ (Viz Marx-Engels, Spisy, sv. 3, čes. vyd. 1958, str. 287 a 368 až369; dotisk z roku 1962, str. 289 a 370-371).
V „Německé ideologii“ Marx napsal: „Celý tento prolog je vzorná ukázka naivní filosofické mystifikace. Pravý socialista vychází z myšlenky,
že rozpolcenost mezi životem a štěstím musí přestat. Aby našel pro tuto tezi nějaký důkaz, bere si na pomoc přírodu a předstírá, že v ní tato
rozpolcenost neexistuje, a z toho vyvozuje, že pro člověka, který je přece rovněž přírodní těleso a má všeobecné vlastnosti tělesa, nesmí tato
rozpolcenost také existovat.“ (Viz Marx-Engels, Spisy, sv. 3, čes. vyd. 1958, str. 483-484; dotisk 1962, str. 487-488.)
Srovnej K. Marx, „Bída filosofie“ (Spisy, sv. 4, čes. vyd. 1958, str. 144-147).
Srovnej Marxův dopis Engelsovi z 8. srpna 1851 (Spisy, sv. 27, čes. vyd. 1968, str. 342), Engelsův dopis Marxovi z 21. srpna 1851 (tamtéž,
str. 360-361) a Marxův dopis Engelsovi z 2. dubna 1858 (Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 352 až 353).
V dopise Engelsovi, napsaném kolem 16. ledna 1858, říká Marx: „Ze všech novějších ekonomů jsou nejkoncentrovanějším extraktem
hlouposti ,Harmonies économiques‘ pana Bastiata. Jen nějaký ropucháč mohl zplichtit takovou harmonickou šlichtu.“ (Viz Spisy, sv. 29, čes.
vyd. 1969, str. 291).
Srovnej K. Marx, „Německá ideologie“ (Spisy, sv. 3, čes. vyd. 1958, str. 128 až 131 a 278-285; dotisk 1962, str. 129-132 a 279-287).
Srovnej tento svazek, str. 379-385 („Bastiat a Carey“ ).
Srovnej „Gratuité du crédit. Discussion entre Fr. Bastiat et M. Proudhon“, Paříž 1850, str. 1-20, 32-47 a 285-286.
Srovnej J.-B. Say, „Traité d’économie politique“ atd., sv. 2, str. 428-430 a 478-480. Marx k tomu píše ve „Svaté rodině“: Podle kritického
Proudhona rozumí Say pod „richesse naturelle“ „přirozené držby“, přestože Say v „Epitomé“ ke svému „Pojednání o politické ekonomii“, aby
zabránil každému omylu, výslovně prohlašuje, že pod richesse nerozumí ani vlastnictví, ani držbu, nýbrž „sumu hodnot“ (viz Spisy, sv. 2, čes.
vyd. 1957, str. 57-58). Sayovu definici bohatství si Marx zaznamenává a komentuje ve svých výpiscích z roku 1844 až 1845 (MEGA I/3, str.
448 a 449). Srovnej také J.-B. Say, „Cours complet d’économie politique pratique“ atd., Paříž 1840, sv. 1, str. 150.
Srovnej Hegel, IV, str. 198-199..
Srovnej závěr Marxova dopisu Engelsovi z 2. dubna 1858 (Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str.352-353) a začátek Engelsovy odpovědi z 1.
dubna téhož roku (tamtéž, str. 354).
Viz tento svazek, str. 102-103 a Marxův dopis Engelsovi z 2. dubna 1858, kde se říká: „Přechod od kapitálu k pozemkovému vlastnictví je
zároveň historický, protože moderní forma pozemkového vlastnictví je výsledkem působení kapitálu na feudální atd. pozemkové
vlastnictví“ (Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 347).
Srovnej A. Smith, „An Inquiry“ atd., sv. II, str. 255 a 261. Viz také Marxovy výpisky ze Smitha z roku 1844 (MEGA, I/3, str. 474).
Marx má zřejmě na mysli Johna Graye a P.J. Proudhona. Pokud jde o Proudhona, viz též K. Marx a B. Engels, „Svatá rodina“ (Spisy, sv. 2, čes.
vyd. 1957, str. 45-47).
Srovnej mimo jiné A. Smith, „An Inquiry“ atd., sv. II, str. 355-356. Viz též Marxovy výpisky ze Smitha z roku 1844 (MEGA, I/3, str. 474).
Srovnej Malthus, „Principles“ atd., str. 264 a Ricardo, „On the Principies“ atd., str. 327. Viz dále Marxovy výpisky z Ricarda a poznámky k nim
(K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 804 a 805-806).
Srovnej tento svazek, str. 191-194 a poznámku 191. Viz dále J. F. Bray, „ Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy“ atd., Leeds 1839, str. 140141; Sismondi, „De la richesse commerciale, ou Principes d’économie politique, appliqués a la législation du commerce“, sv. I, Ženeva 1803,
str. 19; K. Marx, „Námezdní práce a kapitál“ (Spisy, sv. 6, čes. vyd. 1959, str. 413).
Stránkovým odkazem 12.b se míní Marxův sešit s výpisky. Srovnej Charles Ganilh, „Des systemes d’économie politique“ atd., sv. II, str. 11-12.
Odkaz na sešit s výpisky je chybný, jde o str. 14. Srovnej J. B. Say, „Traité d’économie politique“ atd., sv. II, str. 185 a Marxovy výpisky z roku
1844-1845 (MEGA, I/3, str. 447.)
Srovnej Sismondi, „Nouveaux Principes d’économie politique“ atd., Paříž 1827, sv. I, str. 89. Římská číslice v odkazu označuje stránku
Marxova sešitu, který se nenašel.
Srovnej tento svazek, poznámku 175; dále Hegel, II, str. 602-620 a Marxovy výpisky z Hegelovy „Fenomenologie ducha“ (MEGA I/3, str. 592596); K. Marx, „Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844“, Praha 1961, str. 137 až 154.
Srovnej Hegel, V, str. 336-352. Viz dále K. Marx, „Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844“, Praha 1961, str. 148-150.
www.kmbe.cz
Stránka 148
[200]
[201]
[202]
[203]
[204]
[205]
[206]
[207]
[208]
[209]
[210]
[211]
[212]
[213]
[214]
[215]
[216]
[217]
[218]
[219]
[220]
[221]
[222]
[223]
[224]
[225]
[226]
[227]
[228]
[229]
[230]
[231]
[232]
[233]
[234]
[235]
[236]
[237]
[238]
[239]
[240]
[241]
[242]
[243]
[244]
[245]
[246]
[247]
[248]
[249]
[250]
[251]
[252]
[253]
[254]
[255]
[256]
[257]
[258]
Srovnej tento svazek, str. 62 a 185-186; dále Marxův dopis Engelsovi z 2. dubna 1858, Engelsovu odpověď z 9. dubna 1858 (Spisy, sv. 29,
čes. vyd. 1969, str. 347-353 a 354) a Marxův dopis Kugelmannovi z 28. prosince 1862 (Spisy, sv. 30, čes. vyd. 1969, str. 714).
Odkazem v závorce se míní Marxův sešit s výpisky. Srovnej F. Bastiat et P.J. Proudhon, „Gratuité du Crédit“ atd., str. 250.
Srovnej K. Marx, „Námezdní práce a kapitál“ (Spisy, sv. 6, čes. vyd. 1959, str. 414, 2. odst.).
Tamtéž, str. 413.
Srovnej F. Bastiat et P. J. Proudhon, „Gratuité du Crédit“ atd., str. 177-180, 183 a 249.
Srovnej Hegel, XVII, str. 55-56; dále Sismondi, „Nouveaux principes d’économie politique“ atd., Paříž 1819, sv. I, kniha druhá, kapitola VI, str.
119.
Srovnej Ricardo, „On the Principles“ atd., str. 55-75. Viz též Marxovy výpisky z Ricarda (německé vydání Marxových „Grundrisse“, Berlín
1953, str. 792 až 795.
J. B. Say, „Cours“ atd., sv. I, str. 80--83 a „Traité“ atd., sv. I, str. 2-6. Viz též Marxovy výpisky z roku 1844-1845 (MEGA I/3, str. 438).
Srovnej K. Marx, „Bída filosofie“, kap. I (Spisy, sv. 4, čes. vyd. 1958, str. 89 až 100).
Srovnej H. Storch, „Cours“ atd., sv. I, str. 154.
Srovnej K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 447-501, 504-512, 534-542 a 550-555.
Srovnej A. Smith, „An Inquiry“ atd., sv. I, str. 131-132 a Malthus, „Principles“ atd., str. 302.
Srov. A. Smith, „An Inquiry“ atd., sv. II, str. 355-385. Viz dále Marxovy výpisky z roku 1844-45 (MEGA I/3, str. 474). – 237.
Srovnej H. Storch, „Considérations“ atd., str. 38-50.
Srovnej Senior, „Principes fondamentaux“ atd., str. 284-308.
Srovnej tento svazek, str. 229, záhlaví oddílu; dále Lauderdale, „Recherches“ atd., str. 109-111. Představu o tom, co měl Marx na mysli, si
snad lze udělat z „Teorií nadhodnoty“ (např. část první, čes. vyd. 1958, str. 270-271).
Srovnej tento svazek, str. 227 a poznámku 200. Viz také Marxovy dopisy Lassallovi z 22. února a 11. března 1858 (Spisy, sv. 29, čes. vyd.
1969, str. 611-612 a 615) a začátek Marxovy předmluvy k dílu „Ke kritice politické ekonomie“ (Spisy, sv. 13, čes. vyd. 1963, str. 35).
Srovnej Hegel, IV, str. 201, 214, 246 a 618-621.
Tamtéž, IV, str. 90-91.
Srovnej Somers, „Letters from the Highlands; or the Famine of 1847“, Londýn 1848. Obšírněji cituje Marx tohoto autora v „Kapitálu“, díl I,
kap. 24, „Vyvlastnění rolnického obyvatelstva z půdy“ (str. 172).
Srovnej tento svazek, str. 215 a 227 a dále Marxovy dopisy Engelsovi z 2. a 9. dubna 1858 (Spisy, sv. 29, str. 347-348 a 354).
Srovnej kterékoli číslo listu „Economist“ z let 1850-1860; rubrikou „London Markets“ počínaje a oddílem „The Economist’s Railway and
Mining Share List“ konče.
Srovnej Marxův dopis Engelsovi z 2. dubna 1858 (Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 347, poslední odstavec).
Srovnej A. Smith, „An Inquiry“ atd., sv. I, str. 104-105; dále Marxovy výpisky z let 1844-1845 (MEGA I/3, str. 461) a konečně K. Marx,
„Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 504-505)..
Srovnej John Wade, „History of the Middle and Working Classes“ atd., str. 294-297.
Charakteristiku filantropické školy podává Marx v „Bídě filosofie“ (Spisy, sv. 4, čes. vyd. 1958, str. 160, 1. odst.); viz dále Marxovu práci
„Ochranáři, freetradeři a dělnická třída“ (tamtéž, str. 267, předposlední odst.) a „Řeč o svobodě obchodu“ (tamtéž, str. 413, 4. odst.).
Srovnej Marxovy dopisy Engelsovi z 8. a 14. srpna 1851 (Spisy, sv. 27, čes. vyd. 1968, str. 346, 1. odst. a str. 357). Viz dále Charles Babbage,
„Traité sur l’économie des machines et des manufactures“ atd., Paříž 1833, str. 329-351.
Srovnej (Simon Nicolas Herni Linguet, „Théorie des lois civiles, ou Principes fondamentaux de la société“, Londýn 1767, sv. II, str. 462-468.
Srovnej Hegel, VII, str. 123-124.
Srovnej P. Gaskell, „Artisans and Machinery“ atd., Londýn 1836, str. 261 až 262.
Srovnej tento svazek, str. 57 -59 a K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 808. Viz dále Hegel, VII, str. 273-276.
Srovnej Hegel, XI, str. 316, dále V, str. 225-226, 229-231 a VIII, str. 420 až 421.
Srovnej A. Cherbuliez, „Richesse ou pauvreté“ atd., Paříž 1841, str. 16.
Srovnej Hegel, IV, str. 119-121, 148-150 a V, str. 231-235 a II, str. 306 až 319.
Srovnej John Gray, „The Social Systém“ atd., str. 36 a J. F. Bray, „Labour's Wrongs“ atd., str. 157-176.
Srovnej Malthus, „Principles“ atd., str. 47 (poznámka vydavatele Ottera).
Srovnej K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 356-359.
Srovnej Sismondi, „Nouveaux Principes“ atd., sv. I, str. 105.
Odkazem se míní Marxův sešit s výpisky. Srovnej Cherbuliez, „Richesse ou pauvreté“ atd., str. 58 a 64.
Srovnej Ricardo, „On the Principles“ atd., str. 320--337 a K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 803-806.
Srovnej Sismondi, „Etudes“ atd., sv. I, str. 22.
Tamtéž, sv. II, str. 309.
Odkazem na stránku 21 se míní Marxův sešit s výpisky. Srovnej J. B. Say, „Traité“ atd., sv. II, str. 429 (poznámka). Srovnej také Marxovy
výpisky z let 1844-45 (MEGA 1/3, str. 452).
Odkazem „LX“ se míní Marxův sešit s výpisky. Srovnej Sismondi, „Etudes“ atd., sv. II, str. 273.
Jde zřejmě o přepsání. Anglické výrazy, které tu Marx používá (accumulated labour employed in the production of new labour) jsou ze
Smitha (viz tento svazek, poznámku 191), ne z Ricarda. Ten má v knize „On the Principles“, str. 327, podobnou formulaci, kterou si Marx
zaznamenal ve svých výpiscích (viz K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 804).
Srovnej J. B. Say, „Traité“ atd., sv. II, str. 425 a 429. Viz též Marxovy výpisky z let 1844-45 (MEGA I/3, str. 451-452).
Srovnej K. Marx, „Bída filosofie“ (Spisy, svazek 4, čes. vyd. 1958, str. 108), kde je mimo jiné citován i tento Proudhonův výrok: („le travail
produit, le capital vaut“). Marx cituje z Proudhonova spisu „Système des contradictions économiques“ atd., Paříž 1846, sv. I, str. 61.
Srovnej Hegel, IV, str. 513 a V, str. 80-81.
Srovnej tento svazek, str. 227, 239-240 a 270. Viz dále Marxův dopis Engelsovi z 2. dubna 1858 (Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 347).
Srovnej K. Marx, „Bída filosofie“ (Spisy, sv. 4, čes. vyd. 1958, str. 113-114) a K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 822.
Viz tento svazek, str. 217 a dále F. Bastiat et P. J. Proudhon, „Gratuité du crédit“ atd., str. 180. – 275.
Odkazem „LX, 88“ se míní Marxův sešit s výpisky. Srovnej George Ramsay, „An Essay on the Distribution of Wealth“, Edinburgh 1836, str.
184.
Odkazem ,,39, 40“ se míní Marxův sešit s výpisky. Viz K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 808-811, kde však je uvedené místo
zachyceno v podobě Marxova resumé.
Srovnej H. C. Carey, „Principles“ atd., část první, str. 338.
Marx podrobně rozebírá jednotlivé aspekty výrobního procesu v VI. nevydané kapitole „Kapitálu“: „Erstes Buch, Der Produktionsprozess
des Kapitals. Sechstes Kapitel. Resultate des unmittelbaren Produktionsprozesses“ (vyšlo v Archivu Marxe a Engelse, sv. II (VII), Moskva
1933). Tato kapitola obsahuje také výklad o dvou fázích vývoje kapitálu, formálním podrobení práce kapitálem a reálném podrobení práce
kapitálem.
Srovnej F. Bastiat et P. J. Proudhon, „Gratuité du crédit“ atd. str. 65-74.
Srovnej K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 534, 609, 640-643, 727 až 729.
www.kmbe.cz
Stránka 149
[259]
[260]
[261]
[262]
[263]
[264]
[265]
[266]
[267]
[268]
[269]
[270]
[271]
[272]
[273]
[274]
[275]
[276]
[277]
[278]
[279]
[280]
[281]
[282]
[283]
[284]
[285]
[286]
[287]
[288]
[289]
[290]
[291]
[292]
[293]
[294]
[295]
[296]
[297]
[298]
[299]
[300]
[301]
[302]
[303]
[304]
Viz tento svazek, str. 215, 219-220, 240-243, 266-267 a 273 a poznámky 217, 218, 220 a 250. Srovnej dále K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín
1953, str. 363 až 374.
Viz tento svazek, str. 261 a Marxův dopis Engelsovi z 2. dubna 1858, str. 347.
Viz tento svazek, str. 230-239 a K. Marx, „Grundrisse“ atd., str. 802-803.
Viz tento svazek, str. 211-213 a 381-385.
Srovnej „The Times. London. Saturday, November 21, 1857. No 22844“, str. 9, sloupec 5–6, článek „Negroes and the Slave Trade. To the
Editor of the Times. By Expertus“.
Srovnej K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 321-322, 368-373, 375-411, 427-428, 431-432 atd.
Tamtéž, str. 828–829.
Nedá se určit, zda měl Marx na mysli kapitolu „On the Nature, Causes, and Measure of Value“ v Malthusových „Principles of Political
Economy“ atd., 1836 (str. 50–135) nebo jeho brožuru „The Measure of Value“ atd., Londýn 1823 (str. 29, poznámka a dále str. 33–34, 44–
45), či snad kapitolu „On the Definition and Application of Terms by Mr. Ricardo“ v publikaci „Definitions in Political Economy“ atd., Londýn
1827 (str. 23–36). Srovnej také K. Marx, „Teorie o nadhodnotě“, např. část II, čes. vyd. 1964, str. 26, 29 a 116–125 a část III, čes. vyd. 1968,
str. 9–30.
Srovnej Ricardo, „On the Principles“ atd., str. 4–12.
Tamtéž, str. 60–61 a dále K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 793.
Srovnej Ricardo, „On the Principles“ atd., str. 320–337 a K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 803–806.
Srovnej Ricardo, „On the Principles“ atd., str. 53–79, 113, 191–213, 169–190, 354–372, 388–402, 483–521, 314–319, 306 (poznámka), 315
(poznámka). Viz také K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 792–801 a dále dopisy: Marx Engelsovi 7. ledna 1851 (Spisy, sv. 27, čes.
vyd. 1968, str. 186–191); Engels Marxovi 29. ledna 1851 (tamtéž, str. 201–202); Marx Engelsovi 3. února 1851 (tamtéž, str. 204); Engels
Marxovi 19. května 1851 (tamtéž, str. 298); Marx Engelsovi 18. června 1862 (Spisy, sv. 30, čes. vyd. 1969, str. 292); Marx Engelsovi 2. srpna
1862 (tamtéž, str. 308–313); Engels Marxovi 8. srpna 1862 (tamtéž, str. 318); Marx Engelsovi 9. srpna 1862 (tamtéž, str. 319–320); Engels
Marxovi 9. září 1862 (tamtéž, str. 329); Marx Engelsovi 26. listopadu 1869 (Spisy, sv. 32, čes. vyd. 1970, str. 453–457).
Srovnej Ricardo, „On the Principles“ atd., str. 131–161 a K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 808 a zvláště 809–812.
Srovnej K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 797–798 a 803–806.
Tamtéž, str. 790, 804–806, 808 a 816
Tamtéž, str. 776–777, 789, 802–803, 809–811, 819, 828–829, 832–833 a 836 až 837.
Srovnej Smith, „An Inquiry“ atd., sv. II, str. 356.
Srovnej tento svazek, str. 126 a K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 808.
Srovnej tento svazek, str. 81 a K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 770 až 771.
Srovnej tento svazek, str. 43, pozn. 14, str. 98, 128, 178, 179, 240 a 255. Ve své práci „K židovské otázce“ Marx říká: „Ale postoj státu k
náboženství, zejména republiky, je přece jen postoj lidí, tvořících stát, k náboženství. Z toho vyplývá, že prostřednictvím státu, politicky se
člověk zbavuje omezení tím, že se nad toto omezení povznáší v rozporu se sebou samým, abstraktně a omezeně, jen částečně. Dále z toho
vyplývá, že osvobozuje-li se člověk politicky, osvobozuje se oklikou, prostřednictvím něčeho, třebaže nutným prostřednictvím. Konečně z toho
vyplývá, že i když se člověk prostřednictvím státu prohlásí za ateistu, tj. prohlásí za ateistu stát, stále ještě zůstává nábožensky omezen
právě proto, že sám sebe uznává jen oklikou, jen prostřednictvím. Náboženství je právě uznání člověka oklikou, přes prostředníka. Stát je
prostředníkem mezi člověkem a svobodou člověka. Jako Kristus je prostředníkem, na jehož bedra člověk vkládá celé své božství, celou svou
náboženskou zaujatost, tak je stát prostředníkem, kterému nakládá celé své nebožství, celou svou lidskou nezaujatost.“ (Spisy, sv. 1, čes. vyd.
1956, str. 377–378).
Tato část rukopisu vznikla asi v polovině prosince 1857 až v polovině ledna 1858 (srovnej Marxův dopis Engelsovi, napsaný kolem 16. ledna
1858 (Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 291).
Viz tento svazek, str. 233–235, 288–289 a 295. Srovnej dále Hegel, IV, str. 150 až 157.
Nedá se s určitostí říci, kterou z četných zpráv Leonharda Homera o porušování zákona o desetihodinové pracovní době z 8. června 1847
měl Marx na mysli. Jde snad o Homerovu zprávu uveřejněnou v publikaci: „Reports on the Inspectors of Factories to Her Majesty's Principal
Secretary of State for the Home Departement, for the Half Year Ending 31 st October 1856. Presented to both Houses of Parliament by
Command of Her Majesty. London 1857“, zejména str. 34–36, kde Homer cituje svou zprávu z roku 1851. Srovnej tento svazek, str. 255–256
a především Marxův „Kapitál“, díl I, str. 258-326, zvláště poznámky 56-61 (str. 261) třetího oddílu.
Srovnej Ricardo, „On the Principles“ atd., str. 325–327. Viz také K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 803.
Míní se tu zřejmě kapitola XVIII: „Des matières brutes“ v Babbageově „Traité sur l’Économie“ atd., zvláště tabulka na str. 218 a vysvětlivky k
ní na str. 218 až 219.
Srovnej „Economistes financiers du XVIIle siècle“ atd., vyd. Eugène Daire, Paříž 1843, str. 419, poznámky 1 a 2. Viz také Marxovy výpisky z
Boisguilleberta z let 1844–45 (MEGA, I/3, str. 574–575).
Srovnej Ricardo, „On the Principles“ atd., str. 89–90 a K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 817.
Srovnej Ricardo, „On the Principles“ atd., str. 107–130 a K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 825–828. – 311.
Viz K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 632.
Srovnej tento svazek, str. 315. Zdá se, že Marxova poznámka na okraji rukopisu patří k této větě a na uvedenou stránku se dostala jen pro
nedostatek místa.
Viz K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 809–811, 829 a 832.
Tamtéž, str. 803–806.
Tamtéž, str. 788–790. Srovnej dále Ricardo, „On the Principles“ atd., str. 29 až 35.
Srovnej Ricardo, „On the Principles“ atd., str. 131–149 a K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 808–812.
Srovnej Ricardo, „On the Principles“ atd., str. 327–328 a K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 804. Marx citoval zřejmě zpaměti; odtud
odchylky jak ve srovnání s jeho vlastními výpisky, tak s textem pramenu.
Také toto místo není doslovný překlad citátu, ale stručné resumé stránek 81–82, 131–149 a 467–468 Ricardovy knihy (srovnej také K. Marx,
„Grundrisse“, Berlín 1953, str. 802, 808–812 a 822).
Tímto odkazem se míní Marxův sešit s výpisky. Srovnej výpisky v Marxových „Grundrisse“, něm. vyd., Berlín 1953, str. 808–811 a zvláště
Marxovy vlastní vývody na str. 809–811.
Srovnej Ricardo, „On the Principles“ atd., str. 416–417. Viz také K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 833–834.
Srovnej německé vydání Marxových „Grundrisse“, str. 447—476 a 489—493.
Srovnej Hegel, IV., str. 560-567.
Srovnej tento svazek, str. 257-260 a K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 365-415.
Srovnej H. C. Carey, „Principles“ atd., str. 15-16, 19, 27-48, 99, 129, 140 až 142, 211-212 a 339.
Srovnej dr. Richard Price, „An Appeal to the Public on the Subject of the National Debt“ atd., Londýn 1772, str. 19 a „Observations on
Reversionary Payments“ atd., Londýn 1772, str. XIII, poznámka.
Srovnej tento svazek, str. 339 a Marxův dopis Engelsovi z 11. dubna 1858, kde píše: „Ve vypracování ekonomických zásad mě tak hrozně
zdržují početní chyby, že jsem si ze zoufalství sedl a honem jsem se znovu pustil do algebry. V aritmetice jsem nikdy nebyl doma. Ale oklikou
přes algebru do toho zase rychle přijdu.“ (Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 286).
Srovnej Babbage, „Traité sur l'Économie“ atd., str. 21.
Srovnej tento svazek, str. 282. Viz dále F. Bastiat et P. J. Proudhon, „Gratuité du crédit“ atd., str. 127-132, 135-157 a 288.
www.kmbe.cz
Stránka 150
[305]
[306]
[307]
[308]
[309]
[310]
[311]
[312]
[313]
[314]
[315]
[316]
[317]
[318]
[319]
Srovnej K. Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 657-663.
Srovnej Lauderdale, „Recherches“ atd., str. 137.
Srovnej „The Source and Remedy of the National Difficultés, deduced from Principles of Political Economy“ atd., Londýn 1821, str. 23.
Odkazem v závorce (str. 27, 28) se míní stránky Marxova sešitu s výpisky, kde jsou citované řádky zaznamenány.
Srovnej Ravenstone, „Thoughts“ atd., str. 11, 13,45—46. Odkazem „IX, 32“ se míní Marxův sešit s výpisky.
Srovnej tento svazek, str. 37, 38, 102-103, 105-106, 112-116, 118-121, 128 až 130, 162-163, 179-183, 219-220 a 288-289. Viz dále K. Marx,
„Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 363-415.
Nedokončenou glosu o vulgárních ekonomech Bastiatovi a Careym napsal Marx v červenci 1857, jak vyplývá z data uvedeného na obálce
sešitu. Koncept glosy zabírá celkem sedm stránek sešitu. Od osmé stránky obsahuje sešit text, který je pokračováním druhého sešitu
základního rukopisu z let 1857—1858 se záhlavím „Kritika politické ekonomie“ (viz tento svazek, str. 255). Toto pokračování druhého
sešitu
ie
označeno
,,sešit
III“
a
ma
datum
,,29.
a
30.
listopadu
a
pro-sinec
1857“.
Z toho, že v Marxově rukopisu má nedokončená glosa o Bastiatovi a Careym v záhlaví titul Bastiatovy knihy, která se tu rozebírá, lze
usuzovat, že Marx chtěl o této knize napsat důkladnější recenzi, ale později od toho upustil. Charakter konceptu ovšem překračuje rámec
recenze. Ve svém úvodním slovu (Avant-propos) ke glose načrtává Marx v hlavních rysech stav tehdejší buržoazní politické ekonomie.
Poprvé zde naznačuje hranice klasické politické ekonomie, která začíná koncem 18. století pracemi Pettyho a Boisguilleberta a vrcholí v
první třetině 19. století pracemi Ricardovými a Sismondiho. Pokud jde o další buržoazní ekonomy, jsou to, jak ukazuje Marx, buď epigoni
klasiků, nebo jejich reakční kritikové. Práce francouzského ekonoma Bastiata a amerického ekonoma Careyho jsou právě příkladem takové
reakční
kritiky
klasiků,
především
Ri
carda.
Titulek „Bastiat a Carey“ je uveden v Marxových „Odkazech k mým sešitům“. Glosa byla poprvé otištěna v časopise „Die Neue Zeit“, sv. 2, čís.
27, 1903-1904.
Srovnej J. St. Mill, „Principles of Political Economy“ atd., ve dvou svazcích, Londýn 1848.
Srovnej F. Bastiat, „Harmonies Economiques“ atd., Paříž 1851, str. 364, poznámka.
Srovnej Marxův dopis Engelsovi z 9. února 1854 (Spisy, sv. 28, čes. vyd. 1968, str. 363-364).
Srovnej H. G. Garey, „Principles“ atd., část první, str. 158-291.
Srovnej F. Bastiat, „Harmonies etc.“ např. str. 7—11.
Jde o XIV. kapitolu v druhém vydání Bastiatovy knihy „Harmonies économiques“, str. 370-416) (celkem má druhé vydání této knihy 25
kapitol).
Tato část nedokončené glosy o Bastiatovi a Careym začíná na 5. stránce Marxova rukopisu. Předcházející 4. stránku nechal Marx zpoloviny
prázdnou. Dá se předpokládat, že po úvodním slovu zabírajícím 1.—3. stránku a polovinu 4. stránky rukopisu, kde všeobecně
charakterizoval postoj Careyho a Bastiata, se Marx chtěl podrobněji rozepsat o Bastiatově knize, mimo jiné říci něco o jejích prvních 13
kapitolách a zastavit se hlavně u 14. kapitoly. Načrtl však pouze několik jednotlivých kritických poznámek o hlavních tezích XIV. kapitoly.
Srovnej F. Bastiat, „Harmonies“ atd., str. 388.
Srovnej Marxův dopis Engelsovi, z 25. září 1857 (Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 215) a K. Marx, „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 428.
www.kmbe.cz
Stránka 151
VYSVĚTLIVKY
V českém vydání z roku 1971 umístěny vždy na příslušných stranách dole pod čarou.
[*1]
[*2]
[*3]
[*4]
[*5]
[*6]
[*7]
[*8]
[*9]
[*10]
[*11]
[*12]
[*13]
[*14]
[*15]
[*16]
[*17]
[*18]
[*19]
[*20]
[*21]
[*22]
[*23]
[*24]
[*25]
[*26]
[*27]
[*28]
[*29]
[*30]
[*31]
[*32]
[*33]
[*34]
[*35]
[*36]
[*37]
[*38]
[*39]
[*40]
[*41]
[*42]
[*43]
[*44]
[*45]
[*46]
[*47]
[*48]
[*49]
[*50]
[*51]
[*52]
[*53]
[*54]
[*55]
[*56]
[*57]
[*58]
[*59]
[*60]
[*61]
[*62]
[*63]
Další rukopis pozdějšího data, obvykle označovaný (původně Marxem) jako „Der Produktionsprozess des Kapitals“ je dosud - žel - k
dispozici jen v originálním vydání „Archivu Marxa i Engelsa“, sv. II. (VII.), Moskva 1933. K tomu by ovšem bylo třeba přiřadit dosud jen
zčásti zveřejněné „Sešity o technice“ („Voprosy istoriji jestěstvoznanija i techniki“, sešit 25, Moskva 1968), těžko dostupné pro českého
čtenáře.
Viz Marx-Engels, Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 253 a 412.
Viz Marx-Engels, Spisy, Sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 612.
Viz str. 60, 61 a 62 tohoto svazku.
Viz str. 176-185 tohoto svazku.
Viz Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 412.
Viz tento svazek, str. 227.
Viz tamtéž.
Viz tento svazek, str. 239-240.
Viz tento svazek, str. 240 a 244-245.
Viz tento svazek, str. 245-246 a dále německé vydání Marxových „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 434.
Viz Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 653, 688 a poznámku 513.
Viz Spisy, sv. 30, čes. vyd. 1969, str. 714, nebo K. Marx, „Dopisy o ‚Kapitálu‘„, Praha 1957, str. 111.
Srovnej K. Marx, „Teorie o nadhodnotě“, sv. I, čes. vyd. 1958, str. 7-12 (redakční předmluva) a str. 423-425.
Tamtéž, str. 615.
Práce „Ke kritice politické ekonomie“, vydaná v roce 1859, je i s předmluvou zařazena ve 13. svazku Marxových a Engelsových Spisů, čes.
vyd. 1963, str. 31-189.
Viz K. Marx, „Kapitál“, díl II, čes. vyd. 1955, str. 12 (Engelsova předmluva).
živočich společenský (Aristoteles, „Ústava“, sv. I, kap. 1).
V rukopise místo Produkte: Produktion; zřejmý omyl.
V rukopise místo Konsumption: Person; zřejmý omyl.
Co do možnosti.
V rukopise: nicht nur als; zřejmý omyl.
V rukopise: Produktion; zřejmý omyl.
co do možnosti (Aristotelův výraz z „Metafyziky“ a jiných děl).
V originále francouzsky: fluctuations du portefeuille.
V rukopise: 101 miliónů. Marx zde přebírá Darimonovu chybu - rozdíl položek za duben a září podle Darimonovy tabulky Činí ve skutečnosti
108 miliónů. V následující pasáži rukopisu s rozborem Darimonových tabulek až po str. 74 tohoto svazku je několik chyb vzniklých tímto
nedopatřením. Z prověření údajů v Darimonově práci vyplynuly opravy v číslech. Ty si vyžádaly i některé textové úpravy na str. 72, které
však nemají vliv na podstatu Marxových závěrů na str. 72 a 73 tohoto svazku.
V rukopise: 43 miliónů.
V rukopise: šestiměsíčního.
V rukopise: 432614799 fr.
V rukopise: stoupá... přírůstek.
V rukopise: stoupá... přírůstek.
V rukopise: 420914028
V rukopise: 310744925.
V rukopise: dvakrát.
V rukopise: nedosahuje vzestupu.
V rukopise: dvakrát. Ve shodě s tímto nedopatřením zní v rukopise další text takto:... ale tak, že pokles portfeje se nekryje s poklesem zásoby
kovů (měsíc květen až červen a srpen až září), a nakonec...
V rukopise: 101 miliónů (viz poznámku na str. 70 tohoto svazku).
V rukopise: 101 miliónů (viz poznámku na str. 70 tohoto svazku).
V originále anglicky: moneyed interest.
V originále anglicky: landed interest.
Bezúročný, bezplatný úvěr.
Vlastnictví je krádež.
www.kmbe.cz
Stránka 152
[*64]
[*65]
[*66]
[*67]
[*68]
[*69]
[*70]
[*71]
[*72]
[*73]
[*74]
[*75]
[*76]
[*77]
[*78]
[*79]
[*80]
[*81]
[*82]
[*83]
[*84]
[*85]
[*86]
[*87]
[*88]
[*89]
[*90]
[*91]
[*92]
[*93]
[*94]
[*95]
[*96]
[*97]
[*98]
[*99]
[*100]
[*101]
[*102]
[*103]
[*104]
[*105]
[*106]
[*107]
[*108]
[*109]
[*110]
[*111]
[*112]
[*113]
[*114]
[*115]
[*116]
[*117]
[*118]
[*119]
[*120]
[*121]
[*122]
[*123]
[*124]
[*125]
[*126]
[*127]
[*128]
[*129]
[*130]
[*131]
[*132]
[*133]
V originále rukopisu: Konvertibilität; zřejmý omyl.
V originále rukopisu: Inkonvertibilität; zřejmý omyl.
V rukopise: des Geldes; zřejmý omyl.
co do možnosti.
V rukopise: hodiny; podle předchozí věty zřejmý omyl.
V originále: contrevaleur.
Viz další text až po str. 116.
Války všech proti všem (Thomas Hobbes, „Elementa Philosophica“).
Povýtce.
„Tato země je bohatá na věci, které rostou a dozrávají každým rokem, ale má i věci věčné, neboť se tu v přírodě hojně nachází kámen (a
zvláště mramor) atd. Je tu také půda, která sice nevydá žeň, když se zaseje, ale když se v ní kope, uživí mnohem víc lidí, než kdyby
produkovala obilí.“
Viz dále tento svazek až po str. 143 a str. 122.
Tito lidé vynikají krásou a vzrůstem. Jsou upřímní a nemají obchodního ducha, neboť většinou nepoužívají peněz a neznají vyšší číslo než
sto, ale vyměňují si výrobky.“ „Mimo to neznají měření mírami.“
Není jasné, k čemu se toto 2. vztahuje; snad chtěl Marx označit toto místo jako pendant k textu od str. 123.
Povýtce.
V originálu: Erz.
V originálu: Erz.
V originálu: Bronze.
Měď, bronz, kov.
Zlato.
V originálu: Erz, Bronze.
písečná poušť oplývající zlatem.
Pracovali s bronzovými nástroji, neboť nebylo ještě šeré železo.
„Užívání bronzu bylo známo dříve než užívání železa.“
„je to zakázáno starým rozhodnutím otců, kteří kázali šetřit Itálii“.
V rukopise: 17,4.
V rukopise: 8.
Viz tento svazek, str. 141 a 142.
Viz tento svazek, od str. 131 až po toto místo.
Ent- und Veräusserung.
Dále je v rukopise škrtnuto: Zde musíme upozornit za prvé na to, že oba momenty oběhu jsou plozeny třetím, který jsme dříve nazvali jeho
nekonečným procesem[viz vysvětlivka 132]; a že prostřednictvím tohoto třetího momentu, ať už za výchozí bod vybereme peníze nebo
zboží, může a musí konečný bod vždy znovu směřovat ven z oběhu. Tedy zboží - peníze - peníze - zboží peníze; ale právě tak peníze - zboží zboží - peníze - zboží; i když se tedy ani jeden z těch dvou momentů neuzavírá v sobě, musí být nicméně uvažován ve své určenosti; v této
www.kmbe.cz
Stránka 153
[*134]
[*135]
[*136]
[*137]
[*138]
[*139]
[*140]
[*141]
[*142]
[*143]
[*144]
[*145]
[*146]
[*147]
[*148]
[*149]
[*150]
[151]
[152]
[153]
[154]
[155]
[156]
[*157]
[*158]
[*159]
[*160]
[*161]
[*162]
[*163]
[*164]
[*165]
[*166]
[*167]
[*168]
[*169]
[*170]
[*171]
[*172]
[*173]
[*174]
[*175]
[*176]
[*177]
[*178]
[*179]
[*180]
[*181]
[*182]
[*183]
[*184]
[*185]
[*186]
[*187]
[*188]
[*189]
[*190]
[*191]
[*192]
[*193]
[*194]
[*195]
[*196]
[*197]
[*198]
souvislosti už nevypadá tak kuriózně, že jeden moment pohybu záleží v tom, že peníze se prostřednictvím zboží směňují samy za sebe a že
se to jeví jako dočasný konečný cíl.
V originále anglický výraz: barter.
Viz tento svazek, str. 145-151, 153-154 a 156.
Viz tento svazek, str. 144, 159 a 161.
arithmetical division.
arithmetical figures.
Viz tento svazek, str. 102, 113-115 a 160-161.
Viz tento svazek str. 178.
Viz tento svazek str. 223 a 281-282.
Zde začíná str. 1 sešitu II. Je nadepsána: Kapitola o penězích. (Pokračování.) Vpravo nahoře je dále uvedeno: Přebytek, hromadění.
Viz tento svazek str. 56-57 a 61.
Viz tento svazek, str. 57, 62-63 a 102-103.
Zde začíná třetí stránka sešitu II. Na jejím horním okraji je Marxova poznámka: „Výměna, prodej, obchod,“ (barter, sale, commerce) - „tři
stupně směny“ (Steuart).
Viz tento svazek, str. 38, 62, 113-114, 180 a 182.
Viz tento svazek, str. 62, 89, 101, 102-103, 108, 127, 138, 143, 144, 151, 154 a 162.
Pokud jsou peníze oběžným prostředkem, nemůže „být jejich kvalita, která obíhá, nikdy použita individuálně; musí stále obíhat“. (Storch.)
Individuum může peníze potřebovat jen tehdy, když se jich zbavuje, když je klade jako bytí pro jiné, v jejich společenském určení. To je, jak
Storch správně poznamenává, důvod, proč matérie peněz „nesmí být nezbytná k existenci člověka“, jako např. kůže, sůl atd., které slouží u
některých národů jako peníze. Neboť to množství peněz, které je v oběhu, je pro spotřebu ztraceno. Proto za prvé kovy jako peníze vůbec
mají přednost před ostatními zbožími, a za druhé zase vzácné kovy před těmi, které slouží jako výrobní nástroje. Pro ekonomy je
charakteristické, že to Storch vyjadřuje takto: matérie peněz musí „mít přímou hodnotu, ale založenou na umělé potřebě“. [Srovnej H.
Storch, „Cours d’économie politique“ atd., sv. II, str. 113-114.]
Umělou potřebou nazývá ekonom za prvé potřeby, které vznikají ze
společenského jsoucna individua, a za druhé ty, které nevyplývají z jeho holé existence jako přírodního předmětu. To ukazuje zoufalou
vnitřní chudobu, která je základem buržoazního bohatství a jeho vědy. (Marxova Poznámka.)
Viz tento svazek, str. 62, 82, 182 a 184-185.
Viz tento svazek, str. 178-179, 189-191.
Viz tento svazek, str. 175, 178-180, 187-189 a 191-192.
„Tiť jednu radu mají, a sílu i moc svou šelmě dadí... A aby žádný nemohl kupovati ani prodávati, než ten, kdož má znamená aneb jméno té
šelmy, aneb počet jména jejího.“ (Biblí Kralická, Zjevení sv. Jana, kap. XVII. 13 a kap. XIII. 17.)
Viz tento svazek, str. 155–156.
Viz tento svazek, str. 56 a poznámku 32.
Viz tento svazek, str. 147–151, 161–167, 187–188 a 193.
Viz tento svazek, str. 151–153, 167–171, 172–174, 183–185, 186 až 187 a 195.
Viz tento svazek, str. 156–161, 174, 175–183 a 184–195.
Viz tento svazek, str. 89–90, 102 a 116.
Viz tento svazek, str. 78, 81–82, 90, 91, 92, 94, 100, 101–102 a 115.
V originále: Gleichgeltende und Gleichgültige.
Viz tento svazek, str. 112–113 a 120–121.
Viz tento svazek, str. 180–182 a 183.
Výrazy „vystaven náhodě“ a „fixní“ patrně omylem přehozeny. Srovnej str. 381 a násl.
Viz tento svazek, str. 175–176, 181–183 a 192–194.
www.kmbe.cz
Stránka 154
[*199]
[*200]
[*201]
[*202]
[*203]
[*204]
[*205]
[*206]
[*207]
[*208]
[*209]
[*210]
[*211]
[*212]
[*213]
[*214]
[*215]
[*216]
[*217]
[*218]
[*219]
[*220]
[*221]
[*222]
[*223]
[*224]
[*225]
[*226]
[*227]
[*228]
[*229]
[*230]
[*231]
[*232]
[*233]
[*234]
[*235]
[*236]
[*237]
[*238]
[*239]
[*240]
[*241]
[*242]
[*243]
[*244]
[*245]
[*246]
[*247]
[*248]
[*249]
[*250]
[*251]
[*252]
[*253]
Viz tento svazek, str. 41, 49, 59, 60–61 a 210.
Viz tento svazek, str. 56–57, 163, 184 a 185.
Stejně jako se v penězích směnná hodnota, tj. všechny vztahy zboží jako směnných hodnot, jeví jako věc, jeví se takto v kapitále všechna
určení činnosti, která vytváří směnné hodnoty, <všechna určení> práce. (Marxova poznámka.)
Viz tento svazek, str. 181 a 182–183.
Viz tento svazek,str. 216.
V originále: cultivateur.
„vytvořená hodnota“.
Není třeba chápat hodnotu jako jednotu užitné hodnoty a směnné hodnoty? Není hodnota jako taková o sobě a pro sebe všeobecno ve
srovnání s užitnou a směnnou hodnotou jako svými zvláštními formami? Má to nějaký význam v ekonomii? Užitná hodnota se předpokládá i
v jednoduché nebo čisté směně. Ale zde, kde se výměna děje právě jen pro oboustranný užitek ze zboží, nemá užitná hodnota, tj. obsah,
přírodní zvláštnost zboží jako taková, žádnou platnost jako ekonomické určení jeho formy. Jeho formovým určením je naopak směnná
hodnota. Obsah mimo tuto formu je lhostejný; není to obsah poměru jako společenského poměru. Což se však tento obsah jako takový
nerozvíjí v soustavě potřeb a výroby? Nevstupuje užitná hodnota jako taková přímo do formy, neurčuje samu ekonomickou formu, např. v
poměru mezi kapitálem a prací? Mezi různými formami práce? – Zemědělství, průmysl atd. – Pozemková renta? – Vliv ročních období na
ceny surovin? Atd. Kdyby hrála v ekonomii úlohu Jen směnná hodnota jako taková, jak by se tam mohly později dostat takové prvky, které se
týkají čistě užitné hodnoty, jako například hned v kapitálu jako surovině atd. Kde se u Ricarda najednou bere fyzikální složení půdy?[206] atd.
Slovo zboží [Ware] (německé Güter snad jako denrée na rozdíl od marchandise?) obsahuje vztah. Cena se u něho jeví jako pouhé formální
určení. To vůbec není v rozporu s tím, že směnná hodnota je určení převažující. Ale spotřeba samozřejmě nepřestává tím, že je určována Jen
směnou; ačkoli tím samozřejmě získává už své zaměření. Rozhodně je to třeba při zkoumání hodnoty přesně prozkoumat a ne od toho
prostě abstrahovat, jako to dělá Ricardo, nebo pouze předpokládat slovo „užitečnost“ a dělat se proto důležitým jako nudný Say.[207]
Především se při výkladu jednotlivých oddílů musí ukázat, a také se ukáže, že užitná hodnota nejen ani zdaleka nezůstává jako pouze
předpokládaná látka mimo ekonomii a její formová určení, ale že do ní do značné míry patří. Proudhonovu jalovost viz v „Misere“.[208] Jisté
je: ve směně je (v oběhu) zboží – užitná hodnota – jako cena; že je kromě své ceny také zbožím, předmětem potřeby, to se rozumí samo
sebou. Obě určení se vůbec nedostávají do vzájemného vztahu, kromě toho, že zvláštní užitná hodnota se projevuje jako přirozená hranice
zboží a že tedy klade peníze, tj. svou směnnou hodnotu, současně jako existenci mimo zboží samo v penězích, ale jen formálně. Peníze samy
jsou zbožím, jejich substancí je užitná hodnota. (Marxova poznámka.)
Viz tento svazek, str. 185-186 a 195- 196.
O této ekonomické (společenské) substanci užitných hodnot, tj.o jejich ekonomickém určení jako obsahu na rozdíl od jejich formy (ale tato
forma je hodnota, protože je to určité množství této práce) se dá mluvit jen tehdy, hledáme-li její protiklad. Pokud jde o jejich přírodní
rozdílnosti, žádná z nich nevylučuje, aby se v ní kapitál usadil, aby ji učinil tělem svého těla, pokud žádná z nich nevylučuje určení směnné
hodnoty a zboží. (Marxova poznámka.)
Viz tento svazek, str. 268–269 (poznámka pod čarou).
Viz tento svazek, str. 102–103, 215 a 2 19-220.
V originále anglicky – clears.
Viz tento svazek, str. 114–115, 116, 118–119, 128–130 a 173.
Viz tento svazek, str. 238–239 a 247-250.
Konec stránky rukopisu. Následující strana chybí.
Následující text navazuje na chybějící koncovou stránku předcházejícího (II.) sešitu, jejíž obsah vyplývá z nadpisu převzatého z Marxových
„Odkazů“. Tato 8. stránka (III.) sešitu je nadepsána: 29. 30. listopad, prosinec. Kapitola o kapitálu. (Pokračování) (sešitu II).
Co do možnosti.
Viz tento svazek, str. 54-62 a 63.
www.kmbe.cz
Stránka 155
[*254]
[*255]
[*256]
[*257]
[*258]
[*259]
[*260]
[*261]
[*262]
[*263]
[*264]
[*265]
[*266]
[*267]
[*268]
[*269]
[*270]
[*271]
[*272]
[*273]
[*274]
[*275]
[*276]
[*277]
[*278]
[*279]
[*280]
[*281]
[*282]
[*283]
[*284]
[*285]
[*286]
[*287]
[*288]
[*289]
[*290]
[*291]
[*292]
[*293]
[*294]
[*295]
[*296]
[*297]
[*298]
[*299]
[*300]
[*301]
[*302]
[*303]
[*304]
[*305]
Viz tento svazek, str. 235-236, 238, 239, 256 a 257.
Viz tento svazek, str. 151, 162 a 185-186.
Viz tento svazek, str. 238 a 247–260.
Viz tento svazek,str. 225–227, 231–233 a 239.
Viz tento svazek, str. 39, 54–55, 58, 229–231, 233–238, 239 a 262–264.
Viz tento svazek, str. 280–281 a něm. vyd. „Grundrisse“, str. 365–374 a 412.
Co to je produktivní práce nebo co není, otázka, o niž se svedlo hodně sporů od doby, kdy Adam Smith došel k tomuto rozlišení, to musí
vyplynout z rozboru různých stránek kapitálu samého. (Viz str. 237–238 – pozn. red.) Produktivní práce je pouze ta, která produkuje kapitál.
Není to šílené, ptá se např. (nebo alespoň přibližně tak) pan Senior, že výrobce klavírů má být produktivním pracovníkem, ale klavírista
nikoli, ačkoli bez klavíristy by klavír byl přece nesmysl? [236] Ale přesně tak to je. Výrobce klavírů reprodukuje kapitál; klavírista směňuje
svou práci jen za důchod. Ale klavírista produkuje hudbu a uspokojuje náš smysl pro tóny a do jisté míry jej i produkuje? Opravdu to dělá:
jeho práce něco produkuje; ale proto ještě není produktivní prací v ekonomickém smyslu; je produktivní stejně málo jako práce blázna, který
produkuje přízraky. Práce je produktivní jen tím, že produkuje svůj vlastní opak. Jiní ekonomové proto myslí, že takzvaní neproduktivní
pracovníci jsou produktivní nepřímo. Například klavírista stimuluje výrobu; zčásti tím, že v nás vyvolává nálady, které činí naši individualitu
energičtější, životnější, nebo také v běžném smyslu, že vyvolává novou potřebu, k jejímuž uspokojení je nutno vynaložit více píle v
bezprostřední materiální výrobě. Tím už se přiznává, že produktivní je jen ta práce, která produkuje kapitál; že tedy práce, která to nedělá,
ať už je sebeužitečnější – právě tak může být škodlivá – není pro kapitalizaci prací produktivní, tudíž je prací neproduktivní. Jiní ekonomové
říkají, že rozdíl mezi produktivním a neproduktivním není nutno vztahovat na výrobu, ale na spotřebu. Právě naopak. Výrobce tabáku je
produktivní, ačkoli spotřeba tabáku je neproduktivní. Výroba pro neproduktivní spotřebu je právě tak produktivní jako výroba pro
spotřebu produktivní; vždy za předpokladu, že produkuje nebo reprodukuje kapitál. „Produktivní dělník je ten, kdo přímo zvětšuje bohatství
svého pána,“[237] říká proto velmi správně Malthus (X, 40); alespoň po jedné stránce správně. Ten výrok je příliš abstraktní, protože v tomto
pojetí platí právě tak i o otroku. Pánovo bohatství, v poměru k dělníkovi, je forma bohatství samého v jeho poměru k práci, je kapitál.
Produktivní dělník je ten, kdo přímo zvětšuje kapitál. (Marxova poznámka.)
Viz tento svazek, str. 202, 211, 217, 228–229 a 266.
produkovat, vyrábět.
Viz tento svazek, str. 229–236, 238–239, 247–249, 255–257, 260–266, 267–272 a 273–281.
Viz tento svazek, str. 236–238, 249–255, 257–260, 266–267 a 272–273.
Viz tento svazek, str. 265–266, 267–268 a 274.
Viz tento svazek, str. 264–265, 269–271 a 274–281.
Viz tento svazek, str. 231, poznámka.
Viz tento svazek, str. 260–266 a 275–281.
Pan Bastiat vyslovuje nesmírnou moudrost, že systém námezdní práce je nepodstatná, jen formální forma, forma asociace, která jako taková
nemá s ekonomickým poměrem mezi prací a kapitálem co dělat. Kdyby, říká, byli dělníci tak bohatí, že by mohli počkat, až bude produkt
hotov a prodán, pak by jim systém námezdní práce nebránil v tom, aby uzavřeli s kapitalistou právě tak výhodnou smlouvu, jakou uzavírá
jeden kapitalista s druhým. Zlo tedy netkví v systému námezdní práce, nýbrž v podmínkách, které jsou na něm nezávislé. Že tyto podmínky
jsou samy podmínkami námezdní práce, to ho samozřejmě ani nenapadne. Kdyby dělníci byli současně kapitalisty, pak by ve skutečnosti
nebyli k nepracujícímu kapitálu v poměru pracujících dělníků, nýbrž pracujících kapitalistů – tj. ne ve formě námezdních dělníků. Proto také
je pro něho mzda a zisk v podstatě totéž jako zisk a úrok. Nazývá to harmonií ekonomických poměrů, ekonomické poměry prý totiž existují
jen zdánlivě, ve skutečnosti, v podstatě však prý existuje jen jeden poměr – poměr jednoduché směny. Bytostné formy se mu tedy o sobě jeví
jako bezobsažné, tj. nikoli jako skutečné formy. (Marxova poznámka.)[262]
Viz tento svazek, str. 114, 115–116, 118–119, 128–130 a 186.
Viz tento svazek, str. 268–269, poznámka.
V rukopise: bilden; zřejmé přepsání.
V rukopise: Formbeziehungen; – zřejmé přepsání.
Mez se jeví jako náhoda, která musí být překonána. Ukazuje se to i při nejpovrchnějším pozorování. Vzroste-li kapitál ze 100 na 1000, stává
se nyní východiskem těch 1000 a od nich musí pokračovat zmnožování; zdesetinásobení o 100% neznamená nic; zisk a úroky se samy opět
stávají kapitálem. To, co se jevilo jako nadhodnota, jeví se teď jako pouhý předpoklad atd., jako něco, co bylo přijato přímo do pouhé existence.
(Marxova poznámka.)[280]
Viz tento svazek, str. 117–118, 227 a 240.
V rukopise: gefallen; zřejmé přepsání.
www.kmbe.cz
Stránka 156
[*306]
[*307]
[*308]
[*309]
[*310]
[*311]
[*312]
[*313]
[*314]
[*315]
[*316]
[*317]
[*318]
[*319]
[*320]
[*321]
[*322]
[*323]
[*324]
[*325]
[*326]
[*327]
[*328]
[*329]
[*330]
[*331]
[*332]
[*333]
[*334]
[*335]
[*336]
[*337]
[*338]
[*339]
[*340]
[*341]
[*342]
[*343]
[*344]
[*345]
[*346]
[*347]
[*348]
[*349]
[*350]
[*351]
[*352]
[*353]
[*354]
[*355]
[*356]
[*357]
[*358]
[*359]
[*360]
[*361]
Páni továrníci prodloužili ovšem pracovní den až do noci, zákon o desetihodinové pracovní době. Viz zprávu Leonharda Hornera. Sám
pracovní den není omezen přirozeným dnem; může se prodloužit hluboko do noci. <V rukopise je Arbeit místo Nacht; zřejmé přepsání –
poznámka redakce>; to patří do kapitoly o mzdě <viz str. 253 tohoto svazku – poznámka redakce>. (Marxova poznámka.)[281]
V rukopise: Division von 1/2 durch 2 (durch das ursprüngliche Verhältnis); zřejmé přepsání.
V rukopise: das letztere; zřejmý omyl.
V rukopise: Aber der Surpluswert; zřejmý omyl.
V rukopise: 4/9; zřejmý omyl.
V rukopise: 3/9; zřejmý omyl.
V rukopise: 2/6 čili 1/3; zřejmý omyl.
V rukopise: Wert; zřejmé přepsání.
V rukopise: Wert; zřejmé přepsání.
V ruském vydání (Sočiněnija, 1968, sv. 46, část I, str. 296) opraveno: o 3/8.
Dále je v rukopise škrtnuto: Předpokládáme-li, že produktivní síla se tisíckrát zvětší a původní nutná práce = 1/4, činila by nyní 1/4000
pracovního dne; a nadhodnota by vzrostla přesně o 1/4000. Původní celková nadhodnota činila 3/4 čili 3000/4000. Celková nadhodnota
tedy <nyní> 3000/4000, tj. na nutnou práci by připadla jen 1/4000. Původně připadala 1/4 na nutnou práci, 3/4 na celkovou nadhodnotu.
V rukopise: 5/8 = 10/16; zřejmý omyl (viz předchozí odstavec).
V rukopise o 5/16; zřejmý omyl, vyplývající z předchozího.
V rukopise: 30/32; zřejmý omyl – jde o celkovou nadhodnotu 7/8 (viz tento svazek, str. 302).
V rukopise: o 1/32; omyl vyplývající z předchozího.
V rukopise dále: = 1/11 (ještě k tomu 1/(11 +1/999)), tj. celková nadhodnota by ztisíceronásobením produktivní síly nestoupla ani o 1/11,
tj. ani o 3/33, zatímco… (1/11 je početní omyl).
V ruském vydání (str. 298) opraveno: čili 12/6.
V ruském vydání (str. 298) opraveno: 12/6krát.
V ruském vydání (str. 299) opraveno: 1 :6.
V rukopise: 1/11; zřejmý omyl (viz poznámky na str. 303 tohoto svazku).
Práce zpředmětněná v dělníkovi se tu sama ukazuje jako zlomek jeho vlastního živého pracovního dne; je to totiž týž zlomek jako ten, v němž
se zpředmětněná práce, kterou dostává jako mzdu od kapitálu, má k celému pracovnímu dni. (Marxova poznámka.) (Viz tento svazek, str.
302. – Pozn. red.)
Viz tento svazek, str. 176, 227, 240, 258 a 297–313
Na tomto místě je v rukopise škrtnuto: Kdyby kapitál, za podmínek, že by se produktivní síla zdvojnásobila a nutná práce by se rovnala 1/2,
tedy klesla by na 1/4, a pohotová nadpráce by tedy stoupla z 2/4 na 3/4, nechal dělníka pracovat jen 3/4 dne, pak by opravdu, jak se
domnívá Ricardo[282], zmnožení produktivní síly nerozmnožovalo hodnoty, hodnotu kapitálu. Zůstávala by stejná; jestliže předtím
reprezentovala přebytek 2/4 pracovních dnů zpředmětněných v kapitálu nad ten díl pracovního dne, který připadá dělníkovi, reprezentuje
ho i nadále. Bylo vytvořeno stejné množství zpředmětněné nadpráce. Ale jak jsme viděli, je už v povaze kapitálu, že spotřebovává veškerou
pohotovou nadpráci; protože právě vytváření nadpráce je jeho pojmem. (Viz tento svazek, str. 272.)
Na tomto místě je v rukopise škrtnuto: Protože jako jednotku bereme vždy poměrný díl produktu. (Viz tento svazek, str. 275–279.)
V rukopise: 2 bušly je zřejmý omyl.
V rukopise: gestiegen; zřejmý omyl.
V rukopise: 18 3/2;jasná početní chyba.
V rukopise: 12 neboli o 40 šil.; jasná početní chyba.
Viz tento svazek, str. 40, 227, 240, 253 a 283.
V rukopise: ihr; zřejmý omyl (Arbeitsvermögen).
Prozatím ještě není nutné předpokládat, že s nadprací čili s dobou nadpráce se musí zmnožovat i materiál a nástroj. O tom, jak pouhá
nadpráce zmnožuje surovinu, viz Babbage,[283] např. opracovávání zlatých drátů atd. (Marxova poznámka.)
Předpokládejme ještě, že surovina se zdvojnásobí a že pracovní nástroj vzroste (pro jednoduché počítání) o polovinu. Výdaje kapitálu by
tedy nyní činily 100 tolarů bavlny, 20 tolarů nástroje, tedy 120 tolarů, a za práci stejně jako předtím 40 tolarů; dohromady tedy 160 tolarů.
Zmnoží-li čtyřhodinová nadpráce 100 tolarů o 40%‚ zmnoží 160 tolarů o 64 tolarů. Tedy celý produkt = 224 tolarů. Zde ještě
předpokládáme, že míra zisku se nemění s velikostí kapitálu a že pracovní materiál a pracovní nástroj nejsou ještě samy chápány jako
realizace nadpráce. Kapitalizace doby nadpráce; jak jsme viděli, čím větší je už daná doba nadpráce, tj. velikost kapitálu jako takového, tím
víc se předpokládá, že absolutní zmnožení pracovní doby je nemožné, a relativní klesá geometrickou řadou s růstem produktivní síly.
(Marxova poznámka.) (Viz též tento svazek, str. 305. – Pozn. red.)
V rukopise: Material; zřejmý omyl (viz začátek odstavce).
Viz tento svazek, str. 227, 239, 270, 273, 283, 284 a 305.
V uvedeném případě se produktivní síla zdvojnásobila, stoupla o 100%‚ hodnota kapitálu stoupla o 20%. (Marxova poznámka.) (Správně:
50%, tj. ze 40 na 60; viz str. 311 tohoto svazku a příklad na str. 309. – Pozn. red.)
V ruském vydání (str. 308) opraveno: s nadhodnotou 40 tolarů.
V ruském vydáni (str. 308) opraveno: 160 (srovnej str. 309 tohoto svazku).
V rukopise: 120; zřejmý omyl, viz příklad na str, 309 tohoto svazku.
V rukopise 60; zřejmý omyl ve výpočtu (i při základu 120).
V rukopise 140 – zřejmý omyl; 64 je 40% ze 160 (viz příklad na str. 309 tohoto svazku).
Viz poznámku 282 a text na str. 290–297 tohoto svazku.
Na horním okraji 36. listu sešitu III je připsáno: (Peníze samy pro sebe se nemohou charakterizovat ani jako užitná hodnota, ani jako směnná
hodnota, nýbrž jako hodnota.) Viz též poznámku 288.
V podstatě je nesprávné říkat, že živá práce spotřebovává kapitál; kapitál (zpředmětněná práce) spotřebovává ve výrobním procesu živou
práci. (Marxova poznámka.) Viz též tento svazek, str. 222 a 240. (Pozn. red.)
V originále: wealth.
V rukopise: productively; chybně opsaný citát z Ricarda.
V rukopise: produced; chybné opsaný citát z Ricarda.
V rukopise: national; zřejmý omyl. Jde o oddíl „Zahraniční obchod.“ Viz tento svazek, str. 317.
V rukopise: směňuje (eintauscht); zřejmé přepsání.
V originále: „wealth“.
www.kmbe.cz
Stránka 157
[*362]
[*363]
[*364]
[*365]
[*366]
[*367]
[*368]
[*369]
[*370]
[*371]
[*372]
[*373]
[*374]
[*375]
[*376]
[*377]
[*378]
[*379]
[*380]
[*381]
[*382]
[*383]
[*384]
[*385]
[*386]
[*387]
[*388]
[*389]
[*390]
[*391]
[*392]
[*393]
[*394]
[*395]
[*396]
[*397]
[*398]
[*399]
[*400]
[*401]
[*402]
[*403]
[*404]
[*405]
[*406]
[*407]
[*408]
[*409]
[*410]
[*411]
[*412]
[*413]
[*414]
[*415]
[*416]
[*417]
[*418]
[*419]
[*420]
[*421]
[*422]
[*423]
[*424]
Viz tento svazek, str. 260 – 266, 275 – 281, 284 – 289, a 297 – 313
V rukopise: mzdy; zřejmé přepsání.
Viz tento svazek, str. 265—266.
V rukopise: Profit; zřejmé přepsání.
Dále je v rukopise škrtnuto: jestliže těch 40 tolarů, z nichž dělník může žít jeden den, za něž tedy může směnit svou pracovní schopnost, jsou
produktem poloviny pracovního dne, pak může celý pracovní den vytvořit pro továrníka jen 40 + 40= 80.
Viz tento svazek, str. 192-194, 213-227 a 229-239.
Viz tento svazek, str. 287-288, 297-298, 307 a 310.
V rukopise: Form; zřejmé přepsání.
pise: erhalten; zřejmé přepsání.
V rukopise všude: sie; zřejmé přepsání, zájmeno tu nahrazuje podstatné jméno das Arbeitsprodukt.
V rukopise: ihn; zřejmé přepsání; zájmeno tu nahrazuje podstatné jméno die Form.
V rukopise: ihr; zřejmý omyl, zájmeno tu zastupuje podstatné jméno die Produktionskosten.
V rukopise: Spinnrad (kolovrat); zřejmé přepsání, jde otkaní, ne opředení.
V rukopise: Produktionsgesetz; zřejmé přepsání.
V rukopise: Rohstoffund Instrument und Rohmaterial; zřejmé přepsání.
Viz tento svazek, str. 62, 69-74, 77-79, 227, 240 a 244-245.
V ruském vydání (str. 332) opraveno: 40 (po srovnání s posledním odstavcem této strany).
Tento odstavec Marx přeškrtl, patrně omylem; další text by bez něho nedával smysl.
V rukopise čísla označená hvězdičkou takto: 20... 60... 80... 100... Jde o početní chyby
Dále je v rukopise škrtnuto: Vyrobená užitná hodnota zůstala v obou případech stejná. Druhý kapitál velí právě takovému množství živé
práce jako dříve a spotřebovává právě tolik materiálu a nástrojů. V prvním případě existuje hodnota 20 tolarů, pro niž ještě není žádný
ekvivalent, v druhém hodnota 40. Předpokládejme nyní, že oba kapitály jsou schopny velet dostatečnému množství nove práce (je lhostejné,
zdaje to práce, která vytváří materiál a surovinu, nebo práce, která je jen zpracovává), aby oba mohly se svou nadhodnotou vstoupit do
výroby. Výsledkem je u prvního kapitálu: 100 (původní kapitál) + 20 nadhodnoty (120); těchto 120 produkuje za prvé 40 jako dříve, + 20 =
60; dohromady 160; druhý <kapitál> 80 (původní kapitál) + 40 (120), produkují za prvé 40 jako dříve a za druhé 40 =
V rukopise chybný výpočet (60%); správně,75% (60:80). Z této početní chyby vyplývají další (84 místo 105, 224 místo 245).
V rukopise chybně: 28 (vyplývá z předchozích početních chyb).
V ruskem vydání (str. 334) opraveny výpočty (označené dvěma hvězdičkami) takto: 60... 140... 240... tedy 140 + 240 = 380(... o 160 víc... jeho
nadbytečná doba je 24 hodin, zatímco u prvního kapitálu 8 hodin), ... jeho nadpráce je o 16 hodin větší než nadpráce u prvního kapitálu.
(Míra nadhodnoty u druhého kapitálu je 300%. Tedy 60 (práce) + 180 = 240 atd. Pozn. red.)
V rukopise jasná chyba (220 — 140 = 80), z které vyplývají další; v ruském vydání (str. 335) odstavec opraven takto: podle toho by úrok ze
140 nebyl 56, ale 80 tolarů, to by bylo 57 1/7% ze 140 (140:80 = 100 :x; x =8000/140 = 571 1/7,). Právě tak ve druhém případě: 140 tolarů
při 76% = 105 tolarů; kapitál a úrok = 140 + + 105 = 245; dostali jsme však 380 tolarů; podle toho úrok ze 140 tolarů není 105, ale 240
tolarů (140 + 240 = 380 tolarů); tj. <171 3/7%> (140:240 =100:x;x=24000/140 <=171 3/7>). Z čeho to vzniká? (Proč v prvním případě
dostaneme 571 1/7% místo 40%, a v druhém 171 3/7% místo 75%?) V prvním případě 57 1/7% místo 40, tedy 171 3/7% navíc; ve druhém
171 3/7% místo 75, tedy 96 3/7% navíc.
V rukopise chybně: 156; zřejmé přepsání.
V rukopise místo tolarů:%; zřejmý omyl.
V rukopise: 24%; zřejmý omyl.
V rukopise: 140; zřejmý omyl.
V ruském vydání (str. 336) poslední 4 řádky pro nejasnost a početní chyby upraveny takto: „tedy celkem navíc 171/7%. To znamená z celého
kapitálu 140 tolarů jsme počítali navíc ne 60% jako z kapitálu 40 tolarů, ale jen 17 1/7%; což činí rozdíl 42 3/7% odpovídající tomu, že na 40 z
celého kapitálu počítat 24 bylo přilil mnoho. (24 = 17 l/7%; ze 140; 60% - 17 l/7% = 42 6/7%.)
V ruském vydání (str. 336) opraveny chyby ve výpočtu (čísla s T) takto: 140... čtyřnásobek: 80... 60 nadhodnota.
Zde začíná IV. sešit rukopisu. První strana je nadepsána: Sešit 4. Prosinec 1857. Kapitola o kapitálu (pokračování).
Viz tento svazek, str. 62, 82-90, 94, 105, 106, 156-157, 186, 227, 250-251 a 252.
Správně: 2 2/5 hodiny; Marx tuto chybu dále opravuje; viz str. 345 tohoto svazku.
Správně: 9 3/5 pracovních hodin; viz tamtéž.
Početní chyba. Správně: 4/5. (Doba nadpráce = 1/5, ne 1/4 prac. dne. Srovnej tamtéž.)
Správně: 2 2/5 srovnej tamtéž.
Správně: 9*/»; viz str. 341 a 344 tohoto svazku.
Správně: 2 */s (srovnej str. 341 a 345 tohoto svazku).
Správně: 9 s/s> srovnej str. 341—342 a 345 tohoto svazku,
V ruském vydání (str. 341) výpočet opraven: 20. (Produkt nově zakoupené práce = 50, nadhodnota 10, tj. 20%.)
www.kmbe.cz
Stránka 158
[*425]
V rukopise 110; zřejmý omyl.
Dále je v rukopise škrtnuto: V prvním případě dal dělník celý pracovní den o 12 hodinách za 3/4 pracovního dne zpředmětněné přáce (9 hodin) a
pracoval tedy 3 hodiny doby nadprace. V druhém případě činí jeho nutn8 pracovní doba 20 tolarů; jeho práce = 10 tolarů.
[*427]
V ruském vydání (str. 344) opraveno: 41/6 x 93/5
[*428]
V ruském (str. 344) vydání opraveno: 8 hodin.
[*429]
Viz tento svazek, str. 284-285, 333, 342 a 344-346.
[*430]
V ruském vydání (str. 345) opraveno: 8. .
[*431]
Viz celý další výklad až do str. 353 a dále str. 305 tohoto svazku.
[*432]
V rukopise místo „živé práce“: „Material“; zřejmý omyl.
[*433]
V ruském vydání (str. 349) opraveno: 121/2.
[*434]
V ruském vydání (str. 349) opraveno: 11 4/11%,
[*435]
V ruském vydání (str. 349) opraveno: 7 59/63%.
[*436]
V ruském vydání (str. 349) čísla v této pasáži (označená zde křížkem) opravena takto: 621/2 1121/2 .... 111/4 ..... 331/3 ..... 412/3 ...... 75 .....
71/2 .........
[*437]
V rukopise: poměrně; zřejmý omyl.
[*438]
V rukopise: 413 1/3... 3 1/3%; zřejmý omyl.
[*439]
V rukopise: Material; zřejmé přepsání.
[*440]
Dále je v rukopise škrtnuto:
Kapitál I prodává tedy 200 tiskových archů za 30 materiálu + 3 nástroje + 50 výrobních součástí (zpředmětněné pracovní doby) (v níž je zisk 3) = 83.
Kapitál II 200 <tiskových archů> za 100 <materiálu> + 6 <nástroje> + 53 1/3 (zpředmětněné pracovní doby> = 159 1/3.
Kapitál I prodává tedy 1 tiskový arch za 83/100tolarů; tj.za 2 stříbrné groše 9 fenyků.
Kapitál II prodává tedy 1 tiskový arch za 159/100 + 10/100 stříbrných grošů = 39 stříbrných grošů 10 fenyků.
Příklad je tedy nesprávně zvolen, ceny nejsou správné. — Řekněme tedy materiál 90; lis 60; 5 pracovních dnů za 50. Buď musí být relativně víc dělníků
nebo materiálu (tj. více produktivity).
V čísle I připadá na 15 materiálu atd. 1 pracovní den.
[*441]
V rukopise: 1 tolar 9 stříbrných grošů 10fenyků; zřejmý omyl, 1 tolar = 30 stříbrných grošů, 1 stříbrný groš = 10 fenyků.
[*442]
V rukopise: 3 1/3%; viz opravu na str. 352.
[*443]
V rukopise: 31/3%, tj. 1/33; k opravě prvního zlomku viz poznámku na str. 352 a 353; 62/3% = 1/15. K Bastiatovi srovnej str. 339-340 tohoto
svazku.
[*444]
V rukopise: 32/33; provedená oprava vyplývá z předchozí.
[*445]
Viz tento svazek, str. 40, 227, 239-240, 283, 306 a 308.
[*446]
Viz tento svazek, str. 260-281, 284-289, 297-313 a 319-354 (zvl, 347).
[*447]
[*448]
Viztento svazek, str. 40, 227, 240, 283, 308 a 354.
[*449]
[*450]
Zde se opět ukazuje, že nadhodnota z celku kapitálu = polovině nově vyrobené hodnoty, protože její polovina = nutné práci. Jaký je poměr
této nadhodnoty, která se vždy rovná době nadpráce, tedy = celkovému produktu dělníka minus část, která tvoří jeho mzdu, to závisí 1. na
poměru, který má nezměněná část kapitálu k části produktivní; 2. na poměru, který zaujímá nutná pracovní doba k době nadpráce. V
uvedeném případě činí poměr doby nadpráce k nutné době 100%; činí 40% z kapitálu 100; tedy 3. závisí také nejen na poměru udaném v
bodě 2., ale i na absolutní velikosti nutné pracovní doby. Kdyby z kapitálu 100 činila nezměněná část 80, byla by část směněná za nutnou
práci = 20, a kdyby to tvořilo 100% doby nadpráce, činil by zisk kapitálu 20%. Kdyby však byl kapitál = 200% při stejném poměru
konstantní a variabilní části (totiž 3/5 k 2/5), činila by suma 280, což dělá 40 ze100. V tomto případě by absolutní množství zisku vzrostlo
ze 40 na 80, ale poměr by zůstal 40%. Kdyby naopak z těch 200 činil opět dejme tomu konstantní prvek 120, množství nutné práce 80, ale ta
by teď vzrostla o 10%, tedy o 8 tol., pak celková suma = 208, tedy zisk 4%; kdyby vzrostla jen o 5 <v rukopise 5% — zřejmé přepsání; pozn.
red.>, činila by celková suma 205; tedy 2 1/2%. (Marxova poznámka.)
[*451]
Viz tento svazek, str. 276, 278, 308-313, 320-324 a 333-340.
[*452]
Viz tento svazek, str. 309-313 a 335-340. - V ruském vydání (str. 356) jsou čísla v tomto odstavci opravena takto: 4 nutné... za 2 hodiny...
(dříve 1/2 dne... nyní 1/4 dne) o 1/2. Z produktu... by 3/4 byla nadhodnota... = 10 tol. (10 x 4 = 40)... nyní už jen 10 x 2 = 20 tol. (Vychází se z
předpokladu, že prac. den = 8, nutná prac. doba = 4, po zdvojnásobení produkt, síly = 2. Srovnej str. 333 tohoto svazku.)
[*453]
V rukopise místo kapitalista: kapitál; zřejmé přepsání,
[*454]
V rukopise: 16; zřejmý omyl.
[*455]
V ruském vydání (str. 357) jsou součty v tomto odstavci opraveny takto: ...v prvním případě = 60 + 20 + 60 = 140 a v druhém 45 + 15 + 45 =
105. Jeho celkový výsledek by tedy činil 245...
[*456]
Předpokládáme-li, jako v našem případě, že kapitál zůstává týž, tj. že oba začínají opět se 140 tolary, musí u produktivnějšího připadnout
větší část na kapitál (totiž na jeho invariabilní část), u kapitálu neproduktivnějšího větší část na práci. První kapitál 140 uvádí tedy do
pohybu nutnou práci 56, a tato nutná práce předpokládá ke svému procesu invariabilní část kapitálu 84. Druhý kapitál uvádí do pohybu
práci 20 + 15 = 35, a invariabilní kapitál 60 + 45 = 105 (a z toho, co bylo dříve vyloženo, také vyplývá, že růst produktivní síly nezmnožuje
hodnotu v téže míře, jak roste produktivní síla sama. (Viz str. 297—305 tohoto svazku—pozn. red.) — V prvním případě, jak jsme už dříve
ukázali, je absolutní nová hodnota menší (v rukopise chybně: větší — pozn. red.) než v druhém případě, protože masa použité práce je v
poměru k invariabilní hodnotě větší; kdežto v druhém případě je menší právě proto, že práce je produktivnější. Ale 1. ten rozdíl, že nová
hodnota činila v prvním případě jen 40, ve druhém však 60, vylučuje, aby první kapitalista mohl znovu začít výrobu se stejným kapitálem
jako v druhém případě; neboť část nové hodnoty musí v obou případech vstoupit jako ekvivalent do oběhu, aby kapitalista mohl žít, a to z
kapitálu. Když je spotřebováno obojích 20 tolarů, začíná první kapitalista novou práci s kapitálem 120, druhý také se 120 atd. Viz výše (str.
333—336 tohoto svazku — pozn. red.). K tomu všemu se ještě jednou vrátit;[305] ale otázka, jak se má nová hodnota, která je vytvořena větší
produktivitou práce, k nové hodnotě, která je vytvořena absolutně zmnoženou prací, patří do kapitoly o akumulaci a zisku (viz str. 354 a
356 tohoto svazku — pozn. red.). (Marxova poznámka.)
[*457]
[*458]
[*459]
Správně: nyní = 60 : 20 čili 3 : 1.
[*460]
Ačkoli to je např. docela správné u pachtýře, zdvojnásobí-li se plodnost roční sklizně neboje to správné pro každého průmyslníka,
nezdvojnásobí-li se produktivní síla v jeho oboru, ale v oborech, jehož služeb užívá; stojí-li tedy např. surová vlna o 50% méně, dále obilí
(tedy mzda), a konečně nástroj; pak by pokračoval stejně jako předtím, vynaložil by za prvé 40 tolarů na surovou vlnu, ale na dvojnásobné
množství, 20 na stroje, 40 na práci. (Marxova poznámka.)
[*461]
Předpokládejme, že se zdvojnásobila produktivní síla jen u bavlny, stroje že zůstaly stejné — to je třeba dál zkoumat. (Marxova poznámka.)
[*462]
V ruském vydání (str. 363) opraveno: jen 10/4 (2 1/2 dne). Srovnej výpočet na str. 363 tohoto svazku, konec 1. odstavce.
[*463]
Poslední věta je v ruském vydání (str. 363) opravena takto: Zatímco pracovní den podle předpokladu vzroste v obou případech o dva
pracovní dny, činil by první kapitál <při vzrůstu produktivní síly> 160 tolarů, kdežto druhý jen 150 tolarů.
[*464]
V ruském (str. 364) vydání opraveno: ...musel by se kapitál (800 tolarů) zdvojnásobit.
[*426]
www.kmbe.cz
Stránka 159
[*465]
[*466]
[*467]
[*468]
[*469]
[*470]
[*471]
[*472]
[*473]
[*474]
[*475]
[*476]
[*477]
[*478]
[*479]
[*480]
[*481]
[*482]
[*483]
[*484]
[*485]
[*486]
[*487]
[*488]
[*489]
Celkový kapitál, který by byl nutný k tomu, aby se dalo použít celé staré pracovní doby, je tedy = starému pracovnímu fondu násobenému
jmenovatelem zlomku, který nyní vyjadřuje poměr pracovního fondu k novému celkovému kapitálu. Jestliže zdvojnásobení produktivní síly
zredukovalo tento poměr na 1/4, násobí se 4; zredu-kovalo-li jej na 1/3, násobí se třemi. Jestliže se produktivní síla zdvojnásobila, pak se
nutná práce a tím i pracovní fond zredukovaly na 1/2 své dřívější hodnoty; ale dělá to 1/4 v poměru ke starému celkovému kapitálu ve výši
800 nebo 1/5 v poměru ke starému celkovému kapitálu 1000. Čili nový celkový kapitál je = 2x starý kapitál minus uvolněná část pracovního
fondu; (1000-200) X 2 = 800 X 2 = 1600. Nový celkový kapitál vyjadřuje právě celkovou sumu konstantního a variabilního kapitálu, která je
nutná k tomu, aby se dala použít polovina staré pracovní doby (1/3, 1/4 atd. 1/* podle toho, zda se produktivní síla zvýšila 3x, 4x, x krát);
tedy 2x kapitál, aby ji mohl použít celou (nebo 3 x, 4 x, x krát atd. podle poměru, v jakém vzrostla produktivní síla). Musí tady být vždy dán
poměr (technologicky), v němž by k sobě původně stály části kapitálu; na tom závisí např. to, v jakých zlomcích se vyjadřuje znásobení
produktivní síly jako dělení nutné práce. (Marxova poznámka.)
Viz tento svazek, str. 354, 356 a 359 (pozn.).
V rukopise: 200; jasný omyl.
V ruském vydání (str. 368—369) jsou čísla označená, dvěma hvězdičkami opravena takto: 3 1/3... 10...6 2/3...10... 10... 3 1/3...4 na den ... 40
navíc = 3 1/3 dne.
V ruském vydání (str. 369) jsou čísla označená hvězdičkou opravena takto: ... dříve musel pracovat 2/3, aby žil 1 (tj. 8 hodin, aby žil 12); teď...
jen 1/2 (tj. 6 hodin), aby žil 1. Kdyby pracoval celý den, mohl žít 11/2 dne, kdyby pracoval 12 hodin... 18, kdyby pracoval 6, ...9. Ale teď... 6
hodin, aby mohl žít 12.
V rukopise: o 2/3; jasný omyl.
V rukopise: 1:11/2 (tj. 50%)... 1 : 2 (tj. 100%); jasný omyl.
V rukopise: 50; jasný omyl.
V rukopise: čtyři; chybné přepsání citátu.
V rukopise: Existence nadbytečné doby existuje.
Viz tento svazek, str. 58,62,227,240-241,243-244,253, 289 a 300 (pozn.)
Viz tento svazek, str. 316-319, 334-335, 342 a 356.
Viz tento svazek, str. 372 (pozn.).
Viz tento svazek, str. 342 a 355—356.
Dále je v rukopise škrtnuto: Kapitál vede tedy k růstu pracujícího obyvatelstva.
Viz tento svazek, str. 334-335, 342 a 355-356.
Ještě to sem nepatří, ale můžeme už tady připomenout, že vytváření nadpráce na jedné straně odpovídá vytváření minus-práce, relativní
zahálky (nebo v nejlepším případě neproduktivní práce) na straně druhé. Vyplývá to za prvé samo sebou z kapitálu; pak ovšem ze tříd, s
nimiž se dělí; tedy z chudáků žijících z nadvýrob-ku, lokajů, Franců atd., zkrátka z celého toho průvodu chráněnců; z části sloužící třídy,
která nežije z kapitálu, ale z důchodů. Podstatný rozdíl mezi touto sloužící třídou a mezi pracující třídou. Vzhledem k celé společnosti
vytváření disponovatelného času potom i jako vytváření času k produkci vědy, umění atd. Naprosto nevyplývá z vývojového procesu
společnosti, že — protože jedno individuum ukojilo svou bídu, muk nyní vytvářet svůj přebytek; ale protože je jedno individuum nebo třída
individuí donucena k tomu, aby pracovala víc, než kolik je nutné k ukojeni její nouze — protože je na jedné straně nadpráce — klade se na
druhé straně nepráce a mimořádné bohatství. Ve skutečnosti existuje rozvoj bohatství jen v těchto protikladech: co do možnosti znamená
právě jeho rozvoj možnost zrušení těchto protikladů, čili protože individuum může ukojit svou vlastní nouzi jen tím, že současně ukojuje
nouzi jiného individua a produkuje pro ně přebytek nad tuto nutnost. Za otroctví je to brutální. Teprve v podmínkách námezdní práce to
vede k průmyslu, průmyslové práci. — Malthus je proto naprosto důsledný, když vedle nadpráce a dodatečného kapitálu vytyčuje i
požadavek na existenci zahalečů žijících z přebytku, kteří konzumují, aniž by produkovali, čili nutnost plýtvání, přepychu, hostin atd.
Viz tento svazek, str. 54,62,213,214,220-223,225,227,239-240,268-269, 270, 273, 277, 283, 286, 287, 306 a 311-312.
Nejvyšší bytosti
www.kmbe.cz
Stránka 160

Rukopisy Grundrisse - Karel Marx a Bedřich Engels

Transkript

Podobné dokumenty