úvod do psychologie

Transkript

úvod do psychologie

PhDr. Marie Farková
ÚVOD DO PSYCHOLOGIE
VYSOKÁ ŠKOLA J.A. KOMENSKÉHO
Praha 2002
PhDr. Marie Farková
ÚVOD DO PSYCHOLOGIE
 Vysoká škola J. A. Komenského
Počet stran 104
Vydání I.
Praha 2002
Vydavatel:
Vysoká škola J.A. Komenského
Tržiště 20, 118 43 Praha 1 – Malá Strana
E-mail: [email protected]
Internet: www.vsjak.cz
2
OBSAH
1. STRUČNÝ VÝVOJ PSYCHOLOGICKÝCH NÁZORŮ
1. 1.
Psychologické názory přírodně žijících národů
5
5
1. 2. Psychologické názory ve starém Egyptě, Indii, Číně
6
1. 3. Psychologické názory ve starém Řecku
8
1. 4.
Psychologické názory v mysticismu a křesťanství
13
1. 5.
Psychologické názory renesance, humanismu, empirismus
a asocianismus, psychologie bez duše, vývojové teorie
14
1. 6.
Vznik psychologie jako vědy
18
1. 7.
Psychoanalýza
19
1. 8.
Personalismus
20
1. 9.
Gestaltismus
21
1. 10. Topologická psychologie
21
1. 11. Pokusy o integraci směrů
21
1. 12. Humanistická psychologie
22
1. 13. Kognitivní psychologie
22
2. ZÁKLADNÍ POJMY PSYCHOLOGIE
25
2. 1. Předmět psychologie, postavení v systému věd, obory psychologie
25
2. 2. Racionálně – kognitivní psychické procesy
2. 2. 1. Procesy názorného poznávání
2. 2. 2. Procesy myšlení
2. 2. 3. Pozornost
2. 2. 4. Procesy paměti
2. 2. 5. Mechanismy ovlivňující charakter psychického vývoje
29
29
39
42
45
49
3. ÚVODNÍ POZNATKY PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI
55
3. 1. Imaginativně – emotivní funkce osobnosti
3. 1. 1. Emoce
3. 1. 2. Motivace, motivy
3. 1. 3. Vůle (bulie)
3. 1. 4. Schopnosti
55
56
59
64
66
3. 2. Jáství
3. 2. 1. Osobnost
3. 2. 2. Teorie osobnosti
3. 2. 3. Poruchy osobnosti
68
69
72
74
3
4. ÚVODNÍ POZNATKY ZE SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE
4. 1. Sociální podmíněnost vývoje psychiky
79
79
4. 1. 1. Determinace psychiky sociálními „fakty“
80
4. 1. 2. Genetická sociální psychologie a význam interakcí
82
4. 1. 3. Kulturně-historická (instrumentální) koncepce psychiky 85
4. 2. Procesy socializace, sociální učení a sociální interakce
4. 2. 1.
4. 2. 2.
4. 2. 3.
4. 2. 4.
Socializační procesy
Sociální učení
Sociální interakce
Sociální percepce
86
86
92
93
95
4. 3. Vnímání jiných osob
97
4. 3. 1. Imterpersonální přitažlivost
4. 3. 2. Předsudky
4. 4. Komunikace
97
99
101
4. 4. 1. Verbální komunikace
4. 4. 2. Neverbální komunikace
101
102
4. 5. Malé sociální skupiny
103
4. 6. Makrosociální jevy
105
4
1. STRUČNÝ VÝVOJ PSYCHOLOGICKÝCH
NÁZORŮ
V této kapitole nahlédneme do dějin vývoje názorů na psychologii
od přírodně žijících národů, přes poznatky starověkých kultur (Egypt,
Indie, Čína), pozornost budeme věnovat starořeckým myslitelům. Pak se
dotkneme psychologických názorů v mysticismu a křesťanství. Přes
tradice racionalismu, asocianismus, empirismus, psychologii bez duše,
německý romantismus, vliv Darwinovy vývojové teorie, poznatky
neurofyziologie vstoupíme společně na práh vzniku psychologie jako
vědeckého oboru. Zde se již budou profilovat jednotlivé směry
v psychologii: psychoanalýza, behaviorismus, tvarová psychologie,
humanistická psychologie, transpersonální psychologie, kognitivistická
psychologie.
1. 1. Psychologické názory přírodně žijících národů
Otázky po zdroji života, smyslu bytí, štěstí, zaměstnávaly
myšlení lidí od nejstarších dob. V rámci animistických pojetí světa, které
byly patrně historicky nejpůvodnější formou přirozených náboženství,
vznikají první „teorie“ duševního života člověka. Zcela určitě ve srovnání
s dnešní dobou se nám může jevit jejich poznání nedokonalé. Antropolog
E. B. Taylor se zabýval psychologií přírodně žijících národů. Východisky
jsou zde otázky, co je to život, smrt, spánek, mdloba. Život tyto národy
spojovaly s přítomností něčeho, co tělo oživuje. Tento činitel se zároveň
vytrácí tehdy, jestliže člověk přestává dýchat a zemře (představa dechové
duše). Neztrácí se však zcela – existuje dál ve snech a představách osob,
které zemřelého znaly – jako jeho obraz (představa stínové duše). Člověk,
který ztratil vědomí a pak jej opětovně nabyl, byl pojímán jako osoba,
která na chvíli zemřela. Dechové a stínové duši byly přisuzovány atributy
nesmrtelnosti, nehmotnosti či jemné hmotnosti a nezávislosti na těle.
Duše v těle člověka jen přebývá jako nositelka života (patří k němu
funkce vnímání, myšlení, cítění, jednání, neboť mrví lidé se nehýbou,
necítí).
V souvislosti s tím pak vznikaly představy o posmrtném životě,
které byly často spojovány se strachem z mrtvých. Podle Wilhelma
Wundta (1913) lze pojetí duše u různých národů rozdělit do čtyř skupin:
1)
2)
3)
4)
„tělesná“ duše – analogická tělu, složená z jiné, obvykle velmi
jemné látky
„dechová“ duše – má vlastnosti neviditelného vánku (stoa)
„stínová“ duše – má vlastnosti stínu (éterické pojetí duše)
„duchová“ duše – má znaky nehmotného přízraku
5
Duch, duše,
dech, stínová
duše
Stoa
Eidolon
Nejstarší názory na duševní život nebyly vždy jednotné, nebyly
vždy doprovázeny vírou v nesmrtelnost a nehmotnost duše. Přítomnost
duše v těle byla také vázána na jeho různá místa (hlava, srdce, játra), na
různé tělesné substance (krev), někdy i na zcela zvláštní orgány či partie
těla – např. u některých přírodně žijících národů v Austrálii je duše
lokalizována do tukového polštáře obklopujícího ledviny. U Eskymáků a
Maorů byl za duši člověka pokládán i jeho stín, některé národy rozšiřují
duši i na věci, protože mrtví vystupovali ve snech s různými předměty
(třeba zbraněmi). Historicky původní pojetí duše starých Řeků –
„dechová“ duše – je zobrazena jako „eidolon“ – obraz mrtvého,
vystupující z jeho úst s posledním vydechnutím spolu s obrazem jeho
kopí a štítu (zobrazeno na antické amfoře z doby cca kolem roku 500 př.
n . l.). Jedná se o pojetí duše jako éterického dvojníka, velmi rozšířené
v naivním okultismu. Pojetí duše jako zvláštní substance se udrželo
v podstatě až do 19. století, bylo opuštěno až pod vlivem poznatků
přírodních věd. K prvnímu pojetí spojení duševního života s činností
mozku dospěl řecký lékař Alkmaion v 5. století před naším letopočtem,
když zjišťoval závislost změn v duševním životě člověka na poraněních
mozku.
1.2. Psychologické názory ve starém Egyptě, Indii,
Číně
Názory starých Egypťanů na duševní život se vytvářely v rámci
tehdejšího náboženství a zůstaly zachovány v papyrech, v hieroglyfech na
sloupech a zdech chrámů, hrobek a pyramid. Závažné informace v tomto
smyslu přinesly tzv. Knihy mrtvých – text berlínského historického
papyru z období 5. dynastie „Rozhovor životem unaveného se svou
duší“, který je pokládán za sebeanalytickou konfrontaci vzdělaného
Egypťana se svým nevědomím. Za centrum duševního života bylo
pokládáno srdce. To bylo při posledním soudu váženo – proto také při
balzamování vyjmuto a ukládáno zvlášť – a shledáno buď lehkým, nebo
těžkým (obtěžkaným hříchy). Oduševnělost byla přiznávána také kostem
a krvi.
Na člověku rozeznávali kněží a teologové, kteří psycholo-
gické myšlenky vytvářeli, sedm principů:
1. fyzické tělo,
2. zvláštní nehmotné tělo, které je obrazem těla hmotného,
3. animální nižší duši vázanou na krev,
4. duši (“Ba“),
5. životní sílu (“Ach“),
6. duchovní duši,
7. božského ducha.
6
Spojení mezi okolní realitou a duchovním (božským) světem
bylo přikládáno očím – proto také oči byly zvýrazňovány jak živými
Egypťany při líčení, tak posmrtně v sarkofágu či v zobrazení postav na
hieroglyfech.
Pramenem poznatků o názorech na duševní život člověka ve
filosofických a náboženských soustavách kultury staré Indie jsou „védy“
– nejstarší písemné památky asi z období kolem roku 1200 př. n. l. Pro
indickou kulturu platí, že parapsychologické jevy (telepatie) jsou
pokládány za normální, uznává se úzké sepětí mysli a těla, vypracovávají
se podrobné metody výcviku psychických sil až k dosahování
„nadpřirozených“ stavů a schopností. Metodickou cestou staroindické
psychologie je důsledné „vnitřní zření“, spojené s metodami koncentrace
mysli a meditace v rovině psychické a regulací dýchání v určitých pózách
v rovině fyziologické.
Důležitým znakem indické psychologie je průběžný paralelismus
individuálních a kosmických principů, který je zakořeněn v pradávném
učení o magické identitě člověka a vesmíru. Životní síla – asu – je
spojována s „dechem života“ a s životem vůbec, ale také s myslí – manas.
Jóga je systém psychofyziologických technik k dosažení „nadvědomí“
(spojení s kosmem) a nadpřirozených schopností, který má osm článků:
zdrženlivost, pozorování, tělesné polohy (asány), techniky dýchání
(pranájámy), zvnitřnění, soustředění, meditaci a sjednocující kontemplaci
s vrcholem – probuzení „hadí síly“. V kontemplaci naráží subjekt na
hlubiny duše a jejich pozvednutím povyšuje trvale své vědomí, aby tak
dosáhl zážitkové jednoty s kosmickým duchem a tak i konečného
osvobození od přeludů tohoto světa.
Zvláštní druh indické psychologie reprezentuje systém eticko
psychologického vědění – abhidhamma – používaný dvacet pět století
jako podklad buddhistických technik školení mysli, meditace,
psychohygieny a psychoterapie. Vychází z pozorování prožitků a jejich
souvislostí. Dosažení již zmíněného zbavení se přeludů světa je možné
buď askezí (zavržení potěšení a fyzických slastí), druhou cestou je tantra
– fascinace láskou a rozkoší (tantrik se učí hrát si s pocity,
prostřednictvím intenzivního prožívání objevuje vzájemnou závislost
rozkoše a bolesti).
Zenbuddhismus (původně metoda meditace buddhistických sekt
v Číně a Japonsku) je zaměřen na sebezdokonalování prostřednictvím
psycho-fyzického uvolňování a poznávání, které vrcholí ve stavu náhlého
osvícení, ve kterém se hroutí konvenční pravdy jako umělé konstrukce
reality. Základním smyslem zenu je tedy jakési poznání, že všechno je
jinak. Jesuitský misionář H. E. Lassale zjistil, že metoda zvaná zazen
(subjekt se v pozici meditujícího Budhy ztotožňuje se svým dýcháním) je
použitelná pro jakýkoli duchovní vývoj, a zavedl proto její používání i
v katolických klášterech, kde se pěstují duchovní cvičení – poprvé
7
Asu, manas
Abhidhamma
Zazen
v bavorském františkánském klášteře v Dietfurthu roku 1987. Do západní
kultury intervenuje jako protiklad také metoda tzv. transcendentální
meditace, při které dochází stejně jako v zazenu ke změnám v projevech
elektrické aktivity mozku, ke stavům osvícení a k celkovým pozitivním
psychofyziologickým účinkům.
I ve staré Číně se psychologické názory vyvíjely především
v rámci náboženských a eticko – náboženských systémů. Jednou
z předních osobností starých čínských kultur je Kung-fu-tse – čili
Konfucius (5. století př. n. l.). Je to tvůrce racionální etiky, založené na
sladění „vpravdě dobrého“ a „vpravdě užitečného“, který podal psychologicky hluboce založenou analýzu morálních vlastností jako je věrnost,
spolehlivost, spravedlivost a další, a svědomí i dodnes platných zásad
jednání a fungování mezi-lidských vztahů. Vytvořil tak první praktickou
charakterologii. Další výraznou osobností byl Konfuciův současník Laotse, autor knihy Tao-te-king – Kniha o tao a ctnosti. Konfucianistický a
taoistický postoj k životu lze srovnat například takto (autor Lin Yutang
1936):
„Konfucianistický postoj k životu je pozitivní, taoistický negativní,
konfucianismus je svým učením o správném chování zajímavý pro prosté
lidi a pro morálku středních vrstev, zatímco taoismus svým požadavkem
návratu k přírodě je podezřelý. Zatímco konfucianismus je až příliš
realistický, taoismus zastupuje romantickou školu v čínském myšlení.“
Jang, jin
Třetím pramenem staročínské psychologie je Čou-jen (kolem
roku 300 př. n. l), autor nauky o dvou protikladných světových principech
– mužském „jang“ a ženském „jin“, jejichž poměrem v objektech a
vzájemnou interakcí se vysvětluje veškeré dění. V psychologické rovině
tomu odpovídá asimilace nevědomí ve vědomí, zejména pak ženský
archetyp „animy“ ve vědomí muže a mužský archetyp ve vědomí ženy
jak to o dlouhá století déle popsal C. G. Jung.
1. 3. Psychologické názory ve starém Řecku
Mysticismus,
orfismus
V řecké kultuře vystupují dva velké filosofické proudy: jeden je
spojený s náboženstvím a mystikou prastarých kultů (bývá označován
jako mysticismus či orfismus), druhý je pak spojen s praktickými
potřebami poznávání přírody a vztahu člověka k obci. Staré Řeky
neopustil smysl pro náboženství a esoteriku, ale ani smysl pro životní
praxi. Homérské pojetí psýché znamená reálnou bytost, druhé já člověka.
Výrazy pro takto postulovaného nositele života ve smyslu biologickém i
psychologickém jsou v latině (anima, spiritus), sanskrtu (átman), a jiných
jazycích včetně českého, odvozeny ze slova „dech“. S představou
nesmrtelné duše souvisí kult mrtvých i řecká varianta staroindického
vtělování duše (inkarnace). Podle Hérodota převzali Řekové představu o
8
putování duší od starých Egypťanů. V indickém pojetí stejně jako
v řeckém je příčinou znovu vtělování duše „karman“ (resp. karma) důsledky činů člověka, nová vtělení jsou příležitostí k očištění duše.
Rozhodující vliv na mystické pojetí duševního života člověka měl
thrácký dionýsovský kult (dnes se soudí, že kult Dionýsa měl minojský
původ), jehož zastánci tvořili uzavřené kultovní společenství (dle
thráckého pěvce Orfea odvozen název orfikové) a věřili, že duše se může
osvobodit z těla, že se očišťuje v podsvětí a že se znovu a znovu vtěluje
(“kolo zrození“).
Na orfické učení navazoval Pythagoras (580 – 500 př. n. l.),
který byl dle pověsti do svého učení zasvěcen v Egyptě. V jižní Itálii
založil exkluzivní filozofickou školu, jejímž obsahem byly i
psychologické názory – kromě jiného i experimenty s vnímáním
hudebních tónů. Pythagoras byl zaměřen i na vnitřní psychické stavy a na
základě toho zaváděl pravidla duševní hygieny, která vycházela z přísné
životosprávy a meditace. Věřil v nehmotnost a nesmrtelnost duše, v její
„úděl“ (metempsychózu) - duše v ní nachází odměnu nebo trest za způsob
svého předchozího života. Za poslední nejvyšší principy jsoucna
považoval Pythagoras čísla – těmi lze vyjádřit vše, jejich význam
aplikoval na některé psychologické problémy vnitřní harmonie (lze zde
vystopovat prazáklady dnešní numerologie). Jádro učení tohoto filozofa
bylo sdělováno jen ústně vybraným jednotlivcům a uzavřenému kroužku
jeho žáků, kteří tvořili bratrstvo. Pythagorova životní pravidla byla však
také z velké části založena na pověrách – nezvedat, co upadlo na zem.
Racionalistické pojetí duševního života (pokusy vysvětlit duševní
život nějakou racionální konstrukcí) přinesla filozofická škola, jejímž
zakladatelem byl Thales z Milétu (cca 625 – 545 př. n. l.), a jejíž vrchol
přineslo učení Demokrita a starých řeckých lékařů. Demokritos (cca 470
– 360 př. n. l) je pokládán za velkého přírodovědce a materialistu
starověku. Veškeré dění (i psychické) je výsledkem mechanického
pohybu malých tělísek – atomů, které se liší jen velikostí, tvarem a
polohou. Duše člověka je tvořena malými, hladkými a kulatými atomy.
Z rychlosti myšlení Demokritos odvozoval, že tyto atomy mají povahu
ohně. Rozlišoval dvě formy poznávání – smyslovou, temnou
a rozumovou – vlastní, jíž je myšlení. To pak začíná tam, kde vnímání
končí, zdůrazňoval, že „názor bez pojmu je slepý“ – spojil vnímání a
představy s věděním. Vnímání vysvětluje tak, že se z vnějších objektů
oddělují jejich obrazy, které pronikají smyslovými orgány, uvádějí do
pohybu atomy duše. V těchto obrazech věcí však nejsou obsaženy jejich
skutečné vlastnosti. Kvality věcí odhaluje až myšlení, které je jakýmsi
zpřesněným, pokračujícím vnímáním. Za nejvyšší dobro pokládal
blaženost – její podstata je v přiměřenosti žití, v klidu, veselosti duše
(stav blaženosti je nazýván ataraxie). Oproti Demokritovu atomismu učil
Parmenides (6. stol. př. n. l.), že základní pralátkou světa je neměnná
substance, která se ve vnímání projevuje dvojím způsobem – jako
9
Karma
Metempsychóza
Atomy
Ataraxie
éterický oheň (duchovní složka) a jako hustá těžká masa (složka
fyzického bytí). Jestliže myslíme, pak konfrontujeme substanci myšlení a
substanci bytí – pak myšlení a bytí je totéž. Největší ze skeptiků
Protagoras (480 – 410 př. n. l.) se rovněž zabýval teorií poznání a říkal:
„Člověk je měřítkem všech věcí jsoucích, že jsou, a všech věcí
nejsoucích, že nejsou“.
Vše v poznání je tedy relativní a jsoucí je pro někoho v jeden
okamžik pravdivé, pro druhého nepravdivé.
Sanquinik, cholerik
Flegmatik,
melancholik
Stoicismus,
pneuma
Významný proud řeckého materialismu představovala řecká
medicína. Alkmaion (5. st. př. n. l.) pitvami objevil nervový systém a
vztah mezi jeho činností a duší (mozek je sídlo duše). Bývá někdy
považován za předchůdce empirické psychologie. Mozek chápe jako
senzorium. Protože se zabýval též astronomií, srovnával duši s pohyby
nebeských těles, z jejich věčného pohybu usuzuje i na nesmrtelnost duše.
Hippokrates (460 – 370 př. n. l.) se v širokém měřítku zabýval
psychologickými otázkami. Je autorem vynikající typologie čtyř
temperamentů (sanquinik, cholerik, flegmatik, melancholik) a jako
teoretické východisko pro typologii bere poměr šťáv v lidském těle.
Obsah východiska je poplatný době svého vzniku, ale samotný popis typů
je založen na přesném pozorování souvislostí psychických vlastností
člověka a má platnost dodnes. Typ temperamentu se mění vlivem stáří,
chorob a způsobu života. Popisoval také řadu duševních chorob (mezi
jinými depresi) a psychických poruch (hysterii). Pozornost věnoval
rovněž spánku a snům.
Ve 4. století před naším letopočtem došlo v Řecku k významným
společenským změnám – rozpad koalice řeckých obcí, Athény přestaly
být středem vzdělanosti, kulturní život se přesouvá do italského Říma a
egyptské Alexandrie. Na těchto základech vznikají nové filosofické
systémy. Zakladatelem epikureismu byl Epikuros (341 – 270 př. n. l.),
s jehož jménem je spojena nová athénská filosofická škola – Epikurovy
zahrady. Filosofii definuje jako činnost, která navozuje slast
prostřednictvím myšlení. Kritériem chování je slast – člověk se jí snaží
dosáhnout, a bolest – té se člověk snaží vyhýbat. Duše je podle
Demokrita složena z jemných atomů. Epikuros přisoudil důležitou roli ve
volním jednání představám. Na Krétě vzniká kolem roku 300
př.n.l. stoicismus. Stoicismus chápe pojem „pneuma“ (již dříve se vyskytl
u řeckých lékařů) jako hmotu a sílu zároveň, duše je pak modifikací
světového „ pneuma“ – nemá složky, ale různé funkce, které můžeme
zprostředkovaně poznávat myšlenkovými operacemi, když pozorujeme
činnost. Ve své podstatě byl stoicismus určitým druhem panteizmu.
Rozumná duše světa je jemně hmotná, individuální duše je součástí duše
světové. Správně žít proto znamená žít rozumně a v souladu se řádem
světa. V jednání lidí se uplatňují principy sebezachování a sebepo-
10
tvrzování. Nejvýraznějšími představiteli tohoto směru byli Seneca (pol.
1. st. n. l.) a císař Marcus Aurelius (121 – 180 n. l.).
Významný představitel řecké filosofie, který navázal na sofisty
(směr, který učil vést diskuse a polemiky a postupům, jak zvítězit nad
svým soupeřem), byl Sokrates (469 – 399 př. n. l.). Vystoupením sofistů
nastává významný antropologický obrat ve filosofii. Ta byla dosud
pěstována jako kosmologie a filosofie přírody, se sofisty pak se pozornost
obrací k člověku. Sokratův základní výrok „poznej sám sebe“ snesl
filosofii z nebe na zem. Charakteristický je pro něho racionalismus –
člověk nemorální je člověk nerozumný. Ctnostem se dle Sokrata člověk
může naučit, neboť je to záležitost toho, co je v jednání dobré. Největší
ctností je pak střídmost (skromnost). Sokratovo umění vést diskusi se
uskutečňovalo přímou metodou, která se dodnes nazývá sokratovský
rozhovor a využívá se např. jako součást racionální složky psychoterapie
fobií a depresí. Dle Sokrata je člověku daný bohem vnitřní hlas –
daimonion – který ho varuje před zlými činy. Je to svědomí, které
vystupuje jako regulační mechanismus chování (později zdůraznil tento
moment S. Freud). Dle některých autorů Sokrates tak položil základy
psychologie etiky.
Řecká filosofie – tedy její jeden směr, který vychází z orfismu –
vrcholí v díle Sokratova žáka Platona (427 – 347 př. n. l.). Duše člověka
je nehmotná a nesmrtelná substance, která po vtělení se podléhá
slabostem těla a je odsouzena k neustálému putování duší vtělováním,
byla stvořena Bohem a každé duši byla v kosmu přisouzena jedna
hvězda. Nejvyšší složkou duše je rozum, který sídlí v hlavě. Další složku
tvoří duše vznětlivá, která se někdy nechá ovládat rozumem (ale může
s ním být i ve sporu), jejím sídlem je srdce. Poslední složka duše –
žádostivost – je těžko ovladatelná, pudová, zdroj většiny utrpení, sídlí
v oblasti mezi bránicí a pupkem. Její sklony se odrážejí v játrech a nejsou
přístupny důvodům rozumové duše. Projevuje se ve snech, má svou
záhadnou řeč a strhuje duši k zemi, kdežto rozum ji povznáší k Bohu.
Žádostivou a vznětlivou část duše mají rostliny i zvířata, rozumnou část
duše pouze člověk – je dána přímo Bohem. Poměr těchto složek pak
vytváří dle Platona typ člověka – žádostivec, filosof, ziskuchtivec atd.
Lidské poznání není přímé. Platonovo učení o složkách duše je jeho
nejvýznamnějším příspěvkem k empiricky orientované psychologii a
současně svědčí i o tom, že tvůrce idealistické metafyziky duše byl
zároveň psychologem s živým smyslem pro realitu konkrétního
duševního života.
Platonův žák Aristoteles (384 – 322 př.n.l.) vytvořil první
systematičtější psychologický spis ve svém díle Peri psyché - český
překlad 1942 „O duši“. Na rozdíl od Platona to byl spíše střízlivý
badatel, kterého zajímalo pozorování přírodních jevů (Platon vychází
z mystických základů a byl básnicky založen, Aristoteles spíše
z přírodovědeckého pojetí, i když oba měli metafyzický pohled).
11
Daimonion
entelechia
búlesis
Asociační
zákony
Aristoteles pro vědu o duši požaduje metodu pozorování, která by
umožňovala nejen popis a vysvětlení, ale otevřela možnost nahlédnout na
vznik a projevy duše. Pozorování fenoménů vnímání, paměti, snů a
dalších obsahuje jeho spis Parva naturalis. V Aristotelově pojetí je
psychologie úzce spjata s biologií – žádný z těchto termínů však
Aristoteles tehdy nepoužíval. Ve svých úvahách vycházel z dění,
z proměnlivého stavu věcí a jejich vývoje a shledával, že vše se
uskutečňuje v relacích hmoty a jejích různých forem. Formotvorným a
hybným činitelem je duše - životodárná a utvářející síla organismu.
Vnitřní schopnost látky získávat formu nazývá entelechia“. Ze spojení
látky a formy vzniká pohyb. Duše je pak nutně materiální, i když může
působit jen pomocí těla a nese v sobě všechny formy smyslového a
duchovního. Vše živé je oduševnělé, ale v různých formách života se
projevuje různými způsoby. Rostliny mají duši vegetativní, člověk pak
duši rozumnou.
Člověk disponuje i oběma předchozími formami duše. Za sídlo
duše pokládá Aristoteles srdce – mozek je žlázou, která ochlazuje „vnitřní
teplo“ člověka. V lidské duši rozlišuje čtyři mohutnosti – vyživování
(souvisí s vegetativní částí duše), pohyb a vnímání (souvisí se senzitivní
částí duše) a myšlení (souvisí s rozumovou částí duše). Se senzitivní částí
duše je spojena také žádostivost. V rozumové části duše rozlišuje trpnou
stránku – je spojena s tělem, a činnou – nezávislá na nižších složkách
duše i na těle. Podrobením si žádostivosti vzniká vůle – búlesis.
Vegetativní a senzitivní složky duše po smrti zanikají, nesmrtelný je
božský rozum. Aristoteles spojuje city s tělem – při těchto proměnlivých
duševních stavech (láska, nenávist, radost, odvaha, smělost, strach) je
vždy nějak zúčastněno i tělo. City se vyznačují buď libostí, nebo
nelibostí. Libost vzniká, když činnost vzniká bez překážky, nelibost, když
činnosti něco překáží. S libostí a nelibostí je spojena žádostivost – je to
vnímané či představované dobro či zlo.
Analogicky pak rozlišuje v úrovni myšlení klad a zápor, v úrovni
žádostivosti následování a vyhýbání se. Vůle je spojena s rozhodováním,
na kterém se nutně podílí rozum, neboť zde jde o výběr prostředků
k dosažení cíle. Svoboda vůle je pak vědomí, že člověk jedná z vlastního
rozhodnutí. V poznávacích procesech vše vychází z vnímání – bez něho
nemůže být nic poznáno ani pochopeno – a je spojeno s představami.
Hierarchicky je prvotní vnímání, dále pak mínění – to je spojeno s
„obrazivostí“ (v současné terminologii fantazie a představivost), která se
sdružuje se smysly a někdy s rozumem a vůlí. Formuloval základní
asociační zákony – sdružování představ na základě podobnosti, dotyku
v prostoru a čase, příčina a následku. Sen pokládá Aristoteles za produkt
únavy, ale ty sny, které jsou vyvolány pokrmy v žaludku jsou způsobené
tím, že plyny při trávení pronikají k srdci a zahřívají jeho okolí. Nejvyšší
složkou lidské duše je rozum, který se projevuje myšlením. Vnímání je
zaměřeno na jednotlivé a přítomné, myšlení se pak vztahuje k obecnému
12
a někdy také k nepřítomnému. K obecným pojmům se dospívá postupně
abstrakcí a zobecňováním toho, co je v jednotlivostech podstatné. Smysly
registrují pohyb, rozum se zabývá věcmi nehybnými.
1. 4. Psychologické názory v mysticismu a křesťanství
Jak již bylo zmíněno, počátkem našeho letopočtu došlo
k pronikání orientálních náboženství na evropský kontinent, vzrostl
nebývale vliv Alexandrie v oblasti kultury a vzdělanosti. Právě odtud se
do Itálie i do Řecka, ale také cestou přes byzantská centra, dostávají
pradávné orientální poznatky. V myšlení se uplatňuje spiritualismus,
mystika a iracionalismus. Filosofové té doby navazují na starořecké
systémy myšlení. Řecký filosof Plotinos (203 – 270) byl dle pověstí tak
duchovně zaměřen, že se styděl za to, že má tělo. Tělu připisoval
mnohost částí, duši jednotnost. Zabýval se také tématem svobody vůle –
ta nespočívá v činech, ale v jednotě rozumu a ctnosti.
Křesťanství, které vzniklo ve východních římských provinciích v
1. st. n. l. (Palestina), se rychle rozšířilo především v Římě. Mělo vlastní,
specifické psychologické názory, jejichž kořeny pocházejí z Nového
zákona – zejména z učení sv. Pavla. Svatý Pavel (+64 n. l.) vychází ze
stvoření člověka Bohem, pokračuje v dualismu těla a duše. Duši připisuje
člověku i zvířatům (je to životní princip), ale duchovno jen člověku,
neztotožňuje jej však s rozumem. Duch člověka je nesmrtelný, je
podstatou lidské morálky a boje s tělesností, umožňuje sblížení s Bohem.
Za základní rysy křesťanského života pokládá sv. Pavel pokoru,
obětavost a obecně pak přemáhání dobra zlem. Ne-pochybně bylo jeho
myšlení ovlivněno hebrejskými a řeckými vlivy. Starší psychologické
systémy byly v hranicích analýzy a pozorování, křesťanská psychologie
je deskriptivní a introspektivní, více spojená s vírou a přesvědčením než
s rozumem a zrakem.
Další významný představitel křesťanské psychologie byl sv.
Augustin (354 – 430 n. l.). Pocházel ze severní Afriky a v dospělém věku
konvertoval ke křesťanství, pozornost od abstraktních spekulací obrátil
k problémům člověka (“Hledaje Boha, nalezl jsem ho sám v sobě“).
Člověk se skládá z těla a nehmotné, nesmrtelné duše. Ta má tři
způsobilosti – paměť (memoria), myšlení (intellectus) a vůli (voluntas).
Prvotním hříchem ztratil člověk dar svobodné vůle a upadl do otroctví
pudů a smyslnosti, je proto jeho údělem hříšnost. Poukázal na spojení
člověka s vnějším světem pomocí smyslů. Cenné je také jeho vylíčení
duševních konfliktů, jejichž zdrojem byla nepochybně jeho vlastní životní
zkušenost. Pravda je podle něj vnitřní, protože je nutné jít ke svému já.
Tato cesta poznávání se uskutečňuje přes vlastní tělo, cítěním jeho sklonů
a boje s nimi, což je úkolem vůle. Velkou pozornost věnoval paměti
a identifikoval základní podmínky dobrého zapamatování. V jeho pojetí
13
Křesťanství
Memoria,
intellectus
duševního života člověka dominuje stálé střetávání světa a Boha v duši,
stálý konflikt těla a ducha, hříšnosti a touhy po životě v Bohu.
Vrchol křesťanské metapsychologie představují názory sv.
Tomáše Akvinského (1225 – 1275). Velkým zdrojem inspirace mu byl
Aristoteles a za základní ideu svého díla pokládal možnost rozumového
poznání boží existence. Dalším znakem jeho díla je racionalistický a
přísně logický systém. Člověk má nehmotnou a nesmrtelnou duši, která
dokonalosti dosahuje spojením s tělem. U člověka má duše tři složky,
které spolu tvoří jednotu – vegetativní (vyživující), senzitivní (cítící) a
rozumovou (myslící) – v podstatě tím přijal Aristotelův princip
entelechie. Vegetativní a senzitivní složky existují pouze ve spojení
s tělem, duše rozumová je pak dána člověku Bohem. Smysly dávají
činnému rozumu látku a ten ji dále zpracovává pomocí funkcí jako jsou
abstrakce a zobecňování. Smyslové zážitky se pojí s city, intelekt či
rozum s vůlí. S rozumem je spojena intelektová funkce paměti, vedle ní
pak existuje ještě paměť emocionální. Rozum je nadřazen vůli, protože
jeho předmětem je důvod dobra – je založen na vrozeném rozlišování
dobra a zla. Svoboda vůle souvisí pak s rozumností člověka, s jeho
způsobilostí rozlišovat dobro a zlo, s rozumným chtěním dobra. Akvinský
rozlišuje pojmy rozum a intelekt. Zatímco rozum znamená diskursivní
myšlení, intelekt dospívá k zobecnění intuitivním pochopením podstaty
věci. Akvinský prohloubil aristotelovské myšlení, ale filosofii učinil na
několik dalších staletí závislou na dogmatech.
1. 5. Psychologické názory renesance, humanismu,
empirismus a asocianismus, psychologie bez duše,
vývojové teorie
Humanismus
Empirická
Idola mentis
Středověk znamenal pokračování psychologických názorů
v rámci scholastické teologie. Koncem 15. století však vzniká v Itálii
nový kulturní směr v nejširším pojetí – renesance. Znamená návrat
k antické moudrosti. Filosoficky má velký význam humanismus,
prosazuje se vědecké zkoumání přírody – tento fakt se objevuje v rozvoji
medicíny. V psychologických názorech znamená renesance obrat od
spekulací o duši k obsahům osobního prožívání. Renesance tak otvírá
cestu na jedné straně k empirii, na druhé straně k transcendentnu. Francis
Bacon (1561 – 1642) byl zaměřen více na přírodní vědy a vypracoval
metodu empirické indukce. Věda o člověku je vědou přírodní, zdrojem
poznání jsou zkušenosti získané pozorováním, které pak lze třídit a
zobecňovat. Člověk se při tom ale musí také zbavit předsudků, které brání
vývoji poznání – nazýval tyto před sudky „idola mentis“. Pro tohoto
autora je charakteristický výrok:
„Můžeme jen tolik, kolik víme“
14
Významný a dlouhý vliv na rozvoj psychologických názorů měl
René Descartes (Cartesius – 1596 – 1650 – dle toho také termín
„karteziánské tradice či názory“) - francouzský matematik a filosof.
Striktně rozlišil dvě zcela oddělené substance – ducha (věc myslící – res
cogitans) a hmotu – tedy i tělo (věc rozprostraněná – res extensa). Duši
chápal jako princip vědomí. Duše má sídlo v epifýze, odkud řídí pohyby
těla, tělo pak působí na duši dojmy a vášněmi. Tělo pokládal za pouhý
stroj, nervy jsou duté trubice, jimiž proudí malí duchové – zvířata
(spiritus animales). Jeho názory na psychické procesy byly poplatné
rozvoji fyziky a mechaniky v té době. V tomto duchu byla i jeho teorie
paměti – chce-li si duše na něco vzpomenout, naklání se epifýza na různé
strany a vhání životní duchy do různých míst v mozku, dokud tito
v mozku nenarazí na stopy předmětu.
Descartův současník anglický filosof Thomas Hobbes (1588 –
1679) vytvořil základy mechanického asocianismu. Všechny jevy ve
světě pokládal za systém pohybů čili mechanismy - tedy i fenomén
vědomí. Vztahy mezi lidmi a samotnou podstatu člověka pak označil
charakteristickým výrokem:
„Člověk je člověku vlkem“
a tezí, že podstatou člověka je sobectví. Tento poznatek bývá pokládán
jako jedno z prvních pojednání o sociální psychologii. Duše je prázdný
pojem. Smysl mají jevy vědomí a jejich pohyb by měl být vyjadřován
zákony matematicko-mechanické povahy. V pohybu vědomí se uplatňují
počitky, kterým na fyziologické úrovni odpovídají malé pohyby
v nervech vedoucích k mozku a k srdci. Mechanismem počitků jsou pak
asociace. Tato doktrína měla vliv na další vývoj psychologických názorů.
Oproti svým pokračovatelům měl větší smysl pro vášně a city a pro
okolnosti, jež je způsobují.
Asociace
Dalším významným asocianistou by David Hume (1711 – 1776),
který do konečné podoby formuloval asociační zákony dle současnosti,
následnosti, podobnosti, příčiny a účinku . Zkušenost se vytváří postupem
od dojmů k ideám, od opakovaných sekvencí jevů se dojde k ideji příčiny
a účinku. Základem výstavby a vývoje citů jsou asociace pocitů s ideami
– vytvořil tak teorii návyků v emocích. K dalšímu rozšíření asocianismu
došlo v 19. století v dílech Jamese Milla a jeho syna Jamese Stuarta
Milla.
Velkým anglickým empiristou byl John Locke (1632 – 1704).
Branou duševního života člověka jsou smysly a není v lidské mysli nic,
co by nebylo předtím ve smyslech. Mysl člověka je při narození
nepopsaná tabule – „tabula rasa“ (popírá tak myšlenky vrozených idejí).
Všechny ideje vystupují ze smyslového vnímání nebo ze sebepozorování.
15
Empirismus
Rozlišoval pak některé typy idejí – jednoduché, složené,
související s abstrakcí - (např. zvíře) a vztažné – vyjadřující vysokou
úroveň abstrakce (sem řadil pojmy např. svět, příroda atd.). Zabýval se
vlastně pojmy, jejich druhy a jejich genezí. Činnost myšlení spočívá
v pozorování smysly a v asociaci smyslových vjemů a pojmů.
V dalším vývoji se psychologické názory přibližují ještě více
přírodním vědám a byly ovládány mechanistickým asocianismem
a empirismem.
Psychofyzický
paralelismus
Další vývoj názorů na psychologii ovlivnil významný novověký
filozof G. W. Leibnitz (1646 – 1716) svým učením v opozici
k empirismu. Ve svých teoriích pokládá duši za monádu (nerozměrná
psychická jednotka percepční energie). Aktivita této jednotky vychází
zevnitř, není pohybem, ale silou. Je to něco, co myslí, co chce
a apercipuje. Apercepce rozlišuje do stupňů od jasného vědomí člověka
k méně jasným percepcím živočichů a k nejjednodušším organismům,
které mají potenciální vědomí. Lidské monády jsou zvláštním světem,
který obsahuje myšlenky, vjemy a představy. Mají také schopnost
logického a morálního jednání. Mezi tělesnou a duševní stránkou člověka
není žádný příčinný vztah, příčinností je harmonie, která je předem
stanovená a neovlivnitelná. Formuloval tak zásadu psychofyzického
paralelismu, která byla v psychologii rozvíjena koncem 19. a začátkem
20. století.
Další vývoj psychologie směřoval k přibližování se přírodním
vědám a byl ovládán mechanistickým asocianismem a empirismem.
Představitelem tohoto směru je J. F. Herbart (1774 – 1841), který
s ohledem na potřeby výchovy a vzdělávání přináší psychologické názory
založené na empirii, metafyzice a matematice. Ve své učebnici
psychologie z roku 1816 odmítá úvahy o duši a poukazuje na to, že
psychologie má studovat pouze jevy.
Elementem jevů psychiky jsou představy. Ty se spojují
v komplexy, které lze označit jako „já“ (ego). Jednota duševních dějů,
spočívajících ve vybavování a spojování představ, je funkcí apercepce.
Dynamika psychiky je chápána mechanisticky – mechanika představ,
která není stejná jako mechanika těles, ale je jí podobná. To umožnilo
Herbartovi pokus o matematickou formulaci několika zákonů pohybu
představ. Za základní vlastnost lidské duše pokládá autor touhu po
sebezáchově. Podstatným znakem ego je proměnlivost a apercepce.
Řadu psychologických názorů zejména v oblasti poznávání se
pokusil formulovat I. Kant (1724 – 1804), pokouší se řešit spor mezi
empirismem a racionalismem.
Hraniční čáry
vědění
Člověk poznává v hranicích své zkušenosti, které jsou charakterizovány schopností nazírání. Obsahem jsou fenomény, které nemohou
být poznány (hraniční čáry našeho vědění). Poznávat můžeme pouze
16
jevy, nikoli jejich podstatu. Kantovy formy poznávání obsahují pojmy
prostoru a času, ale také způsob vnímání a myšlení. To je zásadní teze, ke
které se vrací současná, zvláště kognitivní psychologie. Podle některých
názorů je v Kantově pojetí počátek éry „psychologie bez duše“.
Od počátku 17. století se zvláště ve Francii začal šířit ateizmus,
který zdůrazňuje sílu vědění. V souvislosti s tím se v psychologických
názorech této doby objevuje mechanistický materialismus.
Nejvýznamnějším představitelem těchto názorů je J. O. de Lamettrie
(1709 –1751), který říká, že podstata duše i zvířat je a vždy zůstane stejně
neznámá, jako podstata hmoty těles, duše závisí svou podstatou na
tělesných orgánech s nimiž se utváří, roste a chřadne. Duši označuje za
princip, který má své sídlo v mozku, u kořene nervů, které slouží jako
prostředek k vykonávání vlády mozku nad ostatním tělem (“mozek má
své svaly pro myšlení, stejně jako nohy pro chůzi“). Různé stavy duševní
vždy souvisejí se stavy tělesnými.
Pro další ústup od pojmu duše připravil půdu další rozvoj
neurofyziologie. Významní neurologové P. Broca (v roce1861) a C.
Wernicke objevili v mozkové kůře člověka řečová centra. Wernicke
přispěl k odlišení motorické a senzorické afázie, přispěl k objevu
motorické a senzorické části mozkové kůry. Anglický neurolog Ch. Bell
vydává novou anatomii mozku, neurolog J. Procházka přispívá
k poznání reflexního oblouku. Anatomií mozku se obšírně věnoval F. J.
Gall, který vyvracel dosavadní názory na sídlo duše v mozku, byl
zakladatelem frenologie – nauka o souvislostech tvaru lebky s duševními
vlastnostmi. Provedl řadu měření v této oblasti, jeho hypotéza však nikdy
nebyla uznána jako vědecká metoda. Dodnes však setrvává v naukách o
určování charakteru podle tvaru rukou a některých dalších
fyziognomických znaků – různé typy tzv. typologických nauk. G. Fritsch
a E. Hitzig zavedli metodu dráždění mozku slabým elektrickým
proudem, která umožnila lokalizaci dalších senzomotorických funkcí. M.
Flourens zavedl metodu exstirpace (chirurgické odstraňování částí
mozku), kterou se pracovalo s pokusnými zvířaty zvláště kočkami.
Německý fyziolog E. Reymond zkoumal působení elektrického proudu
na nervové vlákno, fyziolog H. von Helmholtz změřil rychlost
nervového vzruchu a byl spoluobjevitelem zákona o zachování energie,
vytvořil teorii barevného vidění a významně tak přispěl k teorii vnímání
vůbec. C. Bernard vytvořil první pojetí tendence organismů k udržování
stálého vnitřního stavu (Cannon v roce 1932 ji označil jako homeostázu).
Toto pojetí sehrálo později důležitou roli v psychologii motivace.
Kromě toho 19. století poznamenal vliv díla Ch. Darwina. Jeho
teorie O vzniku druhů přirozeným výběrem a O původu člověka vnesly
do psychologie otázku vývoje a významu psychických funkcí pro život.
Na tyto myšlenky navázal H. Spencer. Vývoj se podle něj uskutečňuje na
základě integrace rozdílného a diferenciace stejného. Tento autor
rozlišuje objektivní psychologii, která studuje psychické funkce jako
17
Mechanický
materialismus
Pokusy se
zvířaty
Elektrický
vzruch ve
vláknech
projevy adaptace životním podmínkám, a subjektivní psychologii, která
umožňuje sledovat stavy mysli a vědomí. J. Müller formuloval teorii
„specifických smyslových energiích“. Dle této teorie si nejsme vědomi
vnějších věcí, nýbrž výsledku činnosti našich nervů – každý smyslový
orgán reaguje na podráždění svých receptorů (podráždění jakéhokoli
druhu) svou specifickou reakcí. Vliv Darwinovy teorie vedl ke vzniku
psychologie dítěte a zoopsychologie
.
1. 6. Vznik psychologie jako vědy
První
experimentální
psychologická
laboratoř
Systém vědeckého
oboru psychologie
Výzkumy paměti
Pojem „mind“
Teorie učení
Nejvýznamnějším představitelem psychologie konce 19. století
byl W. Wundt, který roku 1879 v Lipsku založil a vedl první
experimentální psychologickou laboratoř. Wundt chápe fyziologii jako
pomocnou vědu psychologie, a to především v oblasti experimentu.
Vnímání nelze odvozovat z fyziologických faktů, v experimentální
psychologii mají být zavedeny metody podle vzoru fyziologie. Ve své
laboratoři chce studovat bezprostřední zkušenost.
Za metodické východisko pokládal psychofyziologický
paralelismus – duševní děje jsou doprovázeny ději fyziologickými, ale
mezi oběma nedochází k vzájemnému působení. Lze je k sobě jen
přiřazovat. Chápe psychologii jako vědu o bezprostřední zkušenosti.
Prvním druhem zkušenosti se zabývají přírodní vědy, druhým
psychologie, která zkoumá úhrnný obsah zkušenosti v jeho vztazích
k subjektu a na něm pak bez prostředně připojené vlastnosti. Později
vymezil úlohu psychologie na „vyšetřování dějů vědomí, jejich spojení a
vztahy, aby konečně byly nalezeny zákony, jimiž se tyto zákony řídí“. Při
popisu citů si všímal více tělesných změn, které je doprovázejí, než jejich
zážitkového obsahu. Rozlišil tři druhy asociací – podle dotyku,
následnosti a podobnosti – za prvky vědomí pokládal počitek a pocit. U
emocí rozlišil tři kvality: libost – nelibost, napětí – uvolnění, vzrušení –
uklidnění. Asociované prvky vědomí (zejména počitky a pocity) splývají
a s přispěním apercepce vytvářejí vyšší syntézy (např. myšlení), počitky
se sdružují ve vjemy a představy se spojují s určitým citovým přízvukem.
Jeho dílo představuje největší pokus o systematickou psychologii své
doby.
Experimentální psychologii, zejména pak oblast zapamatování a
zapomínání, rozvíjel dále zastánce přírodovědecky orientované
psychologie H. Ebbinghaus – známý je zejména jeho zákon o
zapamatování 7 + 2 prvky. Do americké psychologie vnesl Wundtovy
ideje E. B. Titchener, který v psychologii definoval pojem mysli
(“mind“). Kvantitativní vyhodnocování výsledků experimentů prováděl
E. L. Thorndike, který proslul teoriemi učení na základě procesů učení u
zvířat. Tím se začal v psychologii prosazovat nový směr – behaviorismus.
Tento směr se etabloval vystoupením J. B. Wantsona. Behaviorismus
odsuzuje pojetí psychologie jako vědy o vnitřních stavech člověka a staví
18
se tak do opozice proti psychoanalýze, která se ve stejné době etabluje na
evropském kontinentu. Behaviorismus chce být objektivní, tedy vědecký,
jde v něm o pozorování vztahů S – R.
Základním principem se stalo podmiňování založené na vytváření
asociací mezi podněty a reakcemi. Později byla tato základní teze
přeformulována do podoby S – O – R. Podnět k tomu dal průzkum
„latenční doby“, která znamenala zjištění individuálních rozdílů
v organismu či osobnosti. Klíčový princip behaviorismu tvoří „zákon
efektu“. Asociace mezi podněty a reakcemi jsou dle tohoto zákona
určovány jejich důsledky (je-li reakce potrestána, spojení se tlumí, je-li
odměněna, spojení se uchovává).
1.7.
Latenční doba
Zákon efektu
Psychoanalýza
Protipólem k behaviorismu byla psychoanalýza, původně
psychiatrická, diagnostická a léčebná metoda. Z původního psychoanalytického hnutí se později odštěpila řada dalších směrů, nicméně
psychoanalýza si udržela svůj vliv dodnes. Zakladatelem psychoanalýzy
byl vídeňský lékař židovského původu S. Freud (1856 – 1939). Dle
svého zakladatele je psychoanalýza vědou o nevědomí. Lidské nevědomí
je rozhodujícím zdrojem jednání. Hrají zde roli nevědomé motivy, které
vyjadřují z vědomí vytěsněné konflikty a traumata. Svou diagnostickou
metodu identifikace obsahu nevědomí rozšířil o výklad snů a chybných
úkonů a byl přesvědčen, že každý akt chování je symptomatický, to je, že
vyjadřuje něco potlačeného. Ve Freudově teorii duševního života se
uplatňovala řada dalších vlivů. Jedním z nich byl postulát psychické
energie. Organismus člověka je uzavřený energetický systém s konstantní
zásobou energie, která se váže na určité akty, přičemž se energie po
dosažení cíle činnosti uvolňuje. Je-li však energie městnána (v důsledku
frustrace či konfliktu), prožívá to subjekt nelibě a hledá náhradní
uspokojení. Toto převádění energie tvoří tzv. ekonomické principy. Ve
Freudově teorii je patrný vliv principu hédonismu (tendence
k dosahování slasti charakteristická pro pudy) a determinismu (každý je
určován nějakými činiteli). Freud strukturuje nově dynamický celek
duševního života člověka – osobnost na složky Id, Ego, Superego.
Vnitřní konflikty člověka plynou ze stálého napětí mezi zmíněnými
složkami. Zpočátku Freud rozlišoval dva základní pudy – pud po
zachování života (hlad) a pud k získávání slasti (sex). Později k nim
přidal pud smrti (thanatos) vyjadřující tendenci k návratu k původnímu
stavu. Proti Freudovi vystoupilo mnoho kritiků, odešla od něj i řada žáků.
Jedním z žáků byl i rakouský lékař A. Adler (1870 – 1937), který
vypracoval vlastní systém individuální psychologie. Za základ utváření
lidské psychiky považoval sociální integraci jedince, který ve svém
duševním životě uplatňuje touhu po moci. Touha po sebeuplatnění
vytváří životní plán každého člověka – formuje se už v ranném dětství
19
Nevědomé
motivy
Individuální
psychologie
způsobem, jakým se dítě podřizuje autoritě, způsobem výchovy,
nedostatkem v ekonomické situaci, popřípadě tělesným postižením.
Psychika člověka je vrozeně předurčena k tomu, aby byla zdrojem útoku,
obrany nebo zajištění a obrany v závislosti na životních podmínkách.
Kolektivní
nevědomí
Archetypy
Dalším významným žákem, který se odklonil od psychoanalytického hnutí, byl švýcarský psychiatr C. G. Jung (1875 – 1961). Jung
rozšířil oblast nevědomí na zkušenost lidstva vůbec a zavedl termín
kolektivní či hromadné nevědomí. Toto kolektivní nevědomí je tvořeno
archetypy (vrozené vzorce imaginace a cítění, obrazy vyjadřující
zkušenosti lidstva s neustále se opakujícími klíčovými situacemi).
Vystupují v nich postavy personifikující situace i jednoduché obrazce,
které symbolizují (otec, kruh). Archetypy se aktivizují, když se osobní
zkušenost shoduje s archetypickým obrazem. Ve snech se projevují jako
univerzální symboly. Podle Junga tvoří psychika zvláštní svět, zvláštní
pole, v jehož dění se uplatňují specifické zákony. Rozlišuje dvě kategorie
psychických funkcí – racionální (myšlení a cítění) a iracionální (čití a
intuice). Myšlení a cítění se vztahují k významům věcí, čití a intuice
k věcem, jaké jsou. Jungova psychologie byla dlouho exkluzivní
záležitostí. Byla vnímána jako klíč k výkladu náboženských a jiných
kulturních fenoménů, stala se i klíčem k chápání některých esoterických
nauk (alchymie a astrologie). Někdy byla označována jako „gnóze
dvacátého století“.
Po druhé světové válce prošla psychoanalýza významnými
změnami a je označována jako „neopsychoanalýza“.
1. 8. Personalismus
Personalismus
Person –
sache
Proti přírodovědeckým tendencím v psychologii se postavil
personalismus, který vznikal v Německu. Jejím významným
představitelem byl W. Stern (1871 – 1938). Vystoupil s pojmem osoba
(person), který postavil proti pojmu věc (sache). Zvýrazňoval
individualitu člověka a stal se tak zakladatelem diferenciální psychologie.
Jeho základní myšlenkou bylo: osobu nelze rozkládat jako věc, je to
taková existence, která přes četnost svých částí tvoří svéráznou jednotu,
má vlastní hodnotu a provádí cílesměrnou samostatnou činnost.
Psychologie proto nemůže postupovat metodami přírodních věd.
Osobnost je chápána jako systém realizující určitý program, osobnost je
organizace v činnosti. Stern se tak stal jedním ze zakladatelů psychologie
osobnosti.
20
1. 9. Gestaltismus
Dalším významným směrem v psychologii 20. století byl
gestaltismus. Vznikl v reakci na snahy po neustálém vydělování
jednotlivostí v psychickém životě člověka. M. Wertheimer (1880 –
1943) si při své cestě vlakem povšiml jevu, který později nazval „fíefekt“ (vjem zdánlivého pohybu světelného bodu). Podle autora je to
vjemový element, který nelze rozložit. Objevy útvarových fenoménů dále
zpracovali K. Koffka a W. Köhler, kteří definovali útvar jako vyčleněný
celek (seskupení podnětů vnímáme jako celek). Útvary nebo celky se
vyčleňují nejen ve vnímání, vyskytují se i v myšlení, cítění. Počitky se
organizují, aniž si to uvědomujeme, do určitých struktur, objekty
nevnímáme jako skládání částí, ale jako celek. Gestaltistické hnutí se
později rozdělilo na dvě školy – berlínskou a lipskou. Kromě toho
v Evropě vzniká charakterologická typologie, jejímž představitelem byl
E. Kretschmer. Vycházel z empirických poznatků o relacích mezi typy
stavby těla a typy charakterů. V jeho podání existují pyknické,
cyklothymní, leptosomní, schizotymní, atletické typy stavby těla, které
jsou provázeny charakteristickými psychickými vlastnostmi.
Gestaltismus
Fí - efekt
Figura a pozadí
Typologie
1. 10. Topologická psychologie
Na počátku 20. století se rozvíjejí první vývojové teorie
v psychologii. Vývojové teorie vznikaly i v USA (Gesell, Piaget). Další
z propojení gestaltismu a behaviorismu vzniká tzv. topologická
psychologie. Jde o dynamickou psychologii zaměřenou na výklad
chování osobnosti v jejím životním poli (vztah osobnosti a jejího
životního prostředí). Zakladatelem tohoto směru je K. Lewin (1890 –
1947). Autor kromě postulování teorií pole studoval také druhy konfliktů
a vytvořil jejich typologii. Z Lewinova pojetí osobnosti a chování se
udržely určité koncepty a myšlenky, zejména pojetí psychologického
pole. Lewin zdůrazňoval i vnitřní svět člověka, jeho prožívání. Jeho
pojetí mělo vliv na některé výzkumy chování uvnitř malých skupin.
Topologická
psychologie
Teorie pole
1. 11. Pokusy o integraci směrů
Pokus o integraci behaviorismu a psychoanalýzy vznikl na
Yaleské universitě u psychologů J. Dollarda a N. E. Millera. Byla snaha
zavést do výkladů chování to, co ponechával behaviorismus stranou, tzn.
činitele vnitřní dynamiky. Dle autorů se neurózám lidé učí a pomocí
psychoterapie se jim odnaučují. Původní Freudův princip slasti zastupuje
princip zpevnění a podstatným činitelem neuróz je konflikt. Dynamika
chování je určována souhrou čtyř činitelů učení: popudu, signálu,
zpevnění a reakce. Důležitou roli v teoriích obou autorů hrají pojmy
konflikt, úzkost a nevědomí a také rozlišení dvou úrovní naučených
21
Pokusy o
integraci směrů
reakcí. Jedněmi jsou automatické návyky, druhými vyšší psychické
procesy. Proces učení u lidí probíhá v určitém sociálním a kulturním
kontextu a tak podněty i reakce mají symbolickou formu. Reakcí na
zjednodušení života člověka pouze na naučené chování byl vznik dalších
psychologických směrů.
1.12. Humanistická psychologie
Humanistická
psychologie
Teorie potřeb
Sebeaktualizace
Transpersonální
psychologie
Druhým typem reakce na krizi psychologických koncepcích v
behaviorismu byla humanistická psychologie se snahou vrátit se
k antropocentrické psychologii a se snahou studovat lidský psychický
potenciál. Vlastním zakladatelem humanistické psychologie byl A. H.
Maslow (1908 – 1970), představitel americké klinické psychologie.
Proslul teorií motivace, v rámci které propracoval teorii sebeaktualizace
(člověk touží být tím, kým může být). Tato potřeba vystupuje u lidí, kteří
jsou zdraví a jejichž vývojově nižší potřeby jsou alespoň do jisté míry
uspokojeny. Velmi populární bylo dílo o psychologických aspektech
lidského bytí, ve kterém se znovu vrátil ke svým potřebám růstu a s nimi
k tématům hodnot a tvořivosti.
Jiným významným představitelem humanistické psychologie byl
C. G. Rogers (1907 – 1987). Ze zkušeností z klienty poznával, že jejich
postoje, percepce a pocity byly organizovány kolem jejich jáství.
Základní touhou lidí je sebeaktualizace.
Humanistická psychologie bývá označována po psychoanalýze a
behavioralismu jako třetí cesta psychologie. Za rodící se čtvrtou cestu
bývá označována transpersonální psychologie. Transpersonální v těchto
teoriích znamená, že se jedná o zkušenosti, které vystupují mimo rámec
empiricky pojaté osobnosti, času a prostoru. Různé druhy transpersonálních zkušeností (o některé z nich se zajímala také parapsychologie)
byly posléze označeny souborným názvem rozšířené vědomí. Podnětů
k výzkumu těchto jevů byla celá řada – psychedelické hnutí (navo-zování
změněných stavů vědomí pomocí psychedelik), objev psychologických
systémů ezoterních hnutí. Přestala tak platit mechanistická newtonovská
psychologie a hranice psychiky se rozšířily daleko od dosavadní
empirické psychologie. Mezi představitele této psychologie patří
například S. Grof, Ch. T. Tart, K. Wilbert.
1. 13. Kognitivní psychologie
Dalším směrem, který se v současnosti výrazně prosazuje, je tzv.
kognitivní psychologie, lépe řečeno kognitivistická psychologie
(kognitivní psychologie se zabývá kognitivními procesy, kdežto
kognitivistická je chápe jako klíčové psychologické fenomény). Tento
směr vznikl v době, když se ujal koncept „mediačních procesů“ (Ch. E.
22
Osgood a jiní), které vysvětlovaly složitější vztahy mezi S a R, do
kterých vstupovaly kognitivní proměnné.
Klíčovým pojmem kognitivní psychologie je reprezentace –
slova jako poznání, plán, kognitivní mapa a další poukazují na to, že svět
v naší mysli a řeči je nějak modelován. Umožňuje tak člověku účelnou
adaptaci na životní prostředí. Mozek je složitá architektura dílčích funkcí.
Člověk je informační procesor, kognitivními procesy jsou informační
procesy a informace jako podnět umožňuje rozlišení a volbu mezi
alternativami. Druhým klíčovým pojmem je pojem informace.
Z kognitivní psychologie zkoumající procesy poznávání se vyvinula
kognitivistická psychologie.
Nejvýznamnějším současným představitelem tohoto směru je U.
Neisser. Podle tohoto autora není zásadní rozdíl mezi kognitivní a
dynamickou psychologií, ve které dominuje problematika motivace.
Existují také kognitivní teorie emocí a motivace, je známo, že vývojem se
vytvářejí instrumentální vzorce chování, které zahrnují motivačněemocionální motorické a kognitivní prvky v jednotně fungující celek.
∑ Shrnutí
Prapočátky psychologických názorů lze vystopovat v ranných
počátcích lidských kultur, jejich nositeli v historii lidstva bývali v té době
šamani a kněží. Postupně se psychologické názory stávaly součástí
filozofických systémů. První z nich se objevily v době starověkých kultur,
jejich nositeli byli kněží a filozofové. Psychologické názory jsou součástí
všech náboženských systémů. S příchodem křesťanství se ještě více
uplatnil vliv církví. Ve středověku byly psychologické názory poznamenány scholastikou. Ke změnám dochází v období renesance, mění se
výrazně poznání pod vlivem vývoje poznatků o světě, rozvojem výroby a
změnami společenských systémů. Další poznatky o duševním dění se
objevují v souvislosti s asocianismem a empirismem, výrazně se uplatňuje
vliv lékařských poznatků.
Výraznými mezníky se stává Darwinova evoluční teorie, rozvíjejí
se obrovským způsobem poznatky v oblasti neurofyziologie.
Psychologie jako věda má počátek v díle W. Wundta a její vznik
je datován založením první experimentální laboratoře. Ve 20. století lze
rozlišit několik výrazných proudů psychologie. Tvoří je psychoanalýza,
behaviorismus, tvarová psychologie, humanistická psychologie,
kognitivní psychologie, jako čtvrtá cesta bývá označována transpersonální psychologie. Kromě toho jsou patrné snahy o integraci některých
psychologických systémů.
23
? Kontrolní otázky

shrň stručně základní psychologické poznatky v nejstarších kulturách
a starověkých civilizacích

charakterizuj hlavní myšlenky křesťanských psychologických názorů

které psychologické názory z období asocianismu a empirismu lze
vysledovat v období vývoje psychologie do počátku 19. století

shrň stručně přínos neurofyziologie a dalších lékařských věd v 19.
století pro psychologii

charakterizuj hlavní myšlenky psychoanalýzy, behaviorismu, tvarové
psychologie a humanistické psychologie
Literatura použitá ve studijním materiálu
Jaroševskij, M. G.: Dějiny psychológie. Bratislava
Jaroševskij, M. G.: Psychológia v XX. Storočí. Bratislava 1975
Nakonečný, M.: Průvodce dějinami psychologie. SPN Praha, 1995
Švancara, J.: Geneze systémů empirické psychologie. MU Brno, 1994
Vykopalová, H.: Vybrané kapitoly ze základů psychologie.UP Olomouc,
1995
24
2. ZÁKLADNÍ POJMY PSYCHOLOGIE
V této kapitole budeme definovat předmět psychologie, postavení
psychologie v systému vědeckých oborů, základní pojmy vědomí,
prožívání, chování, seznámíme se se základními, speciálními i aplikovanými obory psychologie. V další části se pokusíme porozumět, jak a
prostřednictvím čeho člověk poznává svět kolem sebe a které psychické
jevy se na tomto poznávání podílí. Nakonec budeme specifikovat, jakou
roli v psychice člověka zaujímá dědičnost a co vše ovlivní prostředí.
2. 1. Předmět psychologie, postavení v systému věd,
obory psychologie
Jak bylo stručně uvedeno v předchozí kapitole, poznatky, které
nakonec vytvořily samostatný vědní předmět psychologie, prošly velice
dlouhou cestu vývoje, manifestovaly se přitom různé úhly pohledu na
člověka. Některé názory se přitom výrazně odlišovaly, některé na sebe
navazovaly. Bylo však splněno několik základních požadavků, aby
mohla být psychologie jako věda ustavena:

bylo rozvinuto odpovídající teoretické poznání, které dovolovalo
formulovat předmět psychologie;

byly položeny základy pro rozvoj metod vědeckého výzkumu pozorování, experiment, historická analýza;

došlo ke změně názoru na vývoj a existenci lidského organismu
v podmínkách jeho rozvoje;

byly zde poznatky z výzkumů psychofyziologie (odvětví zabývající
se vztahy mezi duševními a neurofyziologickými procesy)
smyslových orgánů, reflexů a psychofyziky (psychofyzika zkoumání vztahů mezi psychickými a tělesnými procesy).
Vymezení předmětu psychologie pak bylo pojato ze dvou
hledisek:

studium oblasti vnitřních stavů člověka - prožívání - s charakteristikami jedinečnost, subjektivnost, průběh v čase, nelze vždy
vyjádřit řečí, nejspíše bohatší než vnější pozorovatelné chování.
Tabulka č. 1: Obsahy prožívání
Psychické procesy
Psychické stavy
Psychické vlastnosti
Obsah prožívání
25
Předmět
psychologie
Psychika
člověka
V souhrnu bývají psychické kvality označovány jako psychika
člověka a tvoří obsah vědomí. Rozdílné je pak nevědomí - momentálně
neuvědomované, neverbalizovatelné, odrážející potlačená přání, předchozí prožitky, zautomatizované činnosti, pudy, instinkty atd.
Chování:

reakce - reflexy, instinkty, dynamické stereotypy, fyziologické reakce
organismu;

jednání - cílená činnost;

vnější výrazy - mimika, řeč, postoje, pohyb;

studium vnějšího chování, které je pozorovatelné a měřitelné.
Chování vzniká v interakci člověka s prostředím.
D Odkaz na studium doporučené literatury
Nakonečný, M.: Encyklopedie obecné psychologie, Praha, Academia,
1998
Lze rozlišit také chování expresivní - bezprostřední výraz
prožívání, a adaptivní - skutečné prožívání může být potlačeno, může se
jednat o stylizovaný projev. Samotné vymezení kategorií chování a
prožívání by však znamenalo jednak ochuzení a jednak zúžení obsahu
vědního oboru. Psychologie je definována jako věda o zákonitostech
prožívání a chování lidí v kontextu neustálého přizpůsobování se
prostředí v činnostech. V historii lidského poznávání jde o existenci
dvou způsobů poznávání – teoretického a emotivního. Obecné zákonitosti
jsou odhalovány racionálně – kognitivními postupy, odpovědi na otázky
po smyslu života člověka odhalují imaginativně – emotivní procesy
poznávání. Tuto dichotomii potvrzují i neuropsychologické poznatky.
Výzkumy mozku prokázaly, že levá mozková hemisféra analyzuje, dělá
abstrakce, počítá, měří čas, plánuje sekvenční postupy, verbalizuje a činí
rozhodnutí založená na logice. Je tedy lépe vybavena pro analytická
řešení problémů, dominantně se podílí na řešení logických úkolů
verbálního a výpočtového charakteru. Pravá hemisféra je sídlem
intuitivního, subjektivního, vhledového, symbolického, na čase
nezávislého myšlení, rozumí metaforám, vizualizuje a vytváří nové
kombinace. Je ideálně uzpůsobena pro řešení prostorových úloh a k její
aktivizaci dochází při řešení problémů z oblasti představivosti a
vizualizace.
Začlenění psychologie do systému věd je předmětem neustálých
úvah, neboť se vychází jak z biologické, tak ze společenské podmíněnosti
lidské psychiky i chování. Obecně je snad možné říci, že psychologie
stojí na rozhraní filozofie, přírodovědeckých a společenských věd.
26
Obr. č. 1: Postavení psychologie v systému věd
Psychologie se běžně rozděluje na základní, speciální a aplikované obory.
Matematika
fyzika,
biologie,
chemie,
t ti tik
Sociologie,
dějepis,
pedagogika,
Tabulka č. 2.: Rozdělení psychologických oborů
Obory psychologie
Základní
Obecná
psychologie
Vývojová
psychologie
Psychologie
osobnosti
Sociální
psychologie
Speciální
Zoopsychologie
Biopsychologie
Diferenciální
psychologie
Psychometrika
Patopsychologie
aj.
Aplikované
Pedagogická
psychologie
Psychologie práce
Klinická
psychologie
Poradenská
psychologie
aj.
Základní psychologické discipliny popisují a třídí základní
psychické jevy, zkoumají jejich vztahy a zákonitosti – zabývají se fakty,
jevy, nejzákladnějšími aspekty. Speciální obory psychologie se úžeji
zabývají vždy některou oblastí problematiky oboru (např. psychologie
nemocných – patopsychologie, vývoj názorů na psychiku člověka – dějiny
psychologie). Aplikované obory psychologie uplatňují psycholo-gické
poznatky v nejrůznějších oborech lidských činností (např. v dopravě –
psychologie dopravy, v průmyslu – inženýrská psychologie, ve výchově a
vzdělávání – pedagogická psychologie).
27
Pyschologické
discipliny
Metody
psychologie
Základní metody psychologie jsou chápány jako způsoby
zkoumání psychických jevů a procesů. Platí pro ně určitá pravidla
použití. Mezi nejzákladnější metody patří pozorování – extrospekce –
sbírá a shromažďuje poznatky o jiných lidech, nebo introspekce –
sebepozorování zaměřené na vlastní duševní život a vlastní zážitky. Další
rozdělení lze provést dle dalších kritérií na náhodné – záměrné,
individuální – skupinové, celostní – částečné, kvantitativní – kvalitativní,
krátkodobé – dlouhodobé atd. V přírodních vědách mají svůj původ
experimentální metody – laboratorní, přirozený a terénní experiment.
Přímým kontaktem s osobami a strukturami otázek jsou charakteristické
anamnéza a rozhovor. Rozhovor pak lze dle dalších kritérií členit na
volný – standardizovaný, zjevný – skrytý, individuální – skupinový. Při
realizaci této metody hrají roli tyto faktory:

podmínky, za kterých se uskutečňuje;

osoba, která jej realizuje;

etapy realizace – příprava, atmosféra, provedení, záznam;

osoba dotazovaného i tazatele.
Pro hromadná zjišťování v různých oblastech jevů slouží
dotazník. Dotazníky lze dále dělit podle odpovědí zkoumané osoby,
distribuce a cíle na zavřené, osobní, korespondenční, výzkumné
a průzkumné. Hodně důležité jsou pak etapy realizace práce
s dotazníkem. Velice blízké experimentálním metodám jsou testy. Jedná
se o zkoušky, při nichž osoby plní dané úkoly a jejich výkony jsou
hodnoceny. Lze je podle kritérií množství, funkce, účelu zkoumání, času
formulace úkolů, zkoumaných vlastností dělit na
individuální –
skupinové, výkonnosti – osobnosti, inteligence – schopností – vědomostí,
jednorozměrné – vícerozměrné, rychlosti – úrovně, verbální – neverbální.
Aby byly psychologické testy použitelné, musí splňovat kritéria
reliability (spolehlivost), validity (platnost) a musí být standardizované.
Jako doplňující se používají metody analýza produktů činnosti a
biografická metoda (biografické záznamy, deníkové záznamy, životopisy).
Nakonečný, M.: Základy psychologie. Academia Praha, 1998
Nakonečný, M.: Encyklopedie obecné psychologie. Academia Praha,
1998
Vykopalová,H.: Vybrané kapitoly ze základů psychologie. UP
Olomouc, 1995
28
2. 2. Racionálně – kognitivní psychické procesy
Psychická činnost zajišťuje přes přijímání, prožívání, zpracování
a uchování informací optimální reakce člověka jako celku. Odpovídající
úroveň duševního dění člověka je podmínkou přežití i úspěšnosti.
Racionálně – kognitivní (rozumově – poznávací) procesy
představují skupinu funkcí, které na každé úrovni vyspělosti subjektu
zajišťují odpovídající orientaci ve světě i v sobě samém.
V průběhu života se poznávání vyvíjí. Začíná názorným
poznáváním (čití a vnímání , výsledkem jsou počitky, vjemy). Zde se
zapojuje do procesu poznávání bezprostřední působení podnětů na
smyslové orgány, jejichž pomocí si utváříme obraz o vnějším i vnitřním
světě. Významnou úlohu v poznávání plní představivost jako proces
vytváření představ, ty pak spolu s pamětí a pozorností umožňují přechod
k abstraktnímu myšlení.
Poznávací procesy lze z vývojového hlediska rozlišit
následujícím způsobem:
Obr. č. 3. : Schéma vývoje poznávání
Vývoj poznávacích procesů
Vyšší:
myšlení, řeč
Nižší:
čití, vnímání
Představivost
smyslová
poznávání
přechod …..
rozumové
poznávání
2.2.1. Procesy názorného poznávání
Procesy názorného poznávání jsou vývojově starší, nacházíme je
i u mnoha druhů zvířat. V lidském vývoji se projevují dříve než myšlení a
řeč, ale na druhé straně myšlení a řeč napomáhají jejich dalšímu rozvoji.
Čití (čivost, citlivost smyslů) spočívá ve schopnosti vnímat
jemná podráždění, ve schopnosti reagovat počitkem na podněty a je
projevem dráždivosti - důležité vlastnosti živých organismů.
29
Poznávací
procesy
Východiskem výzkumů čití bylo studium vzájemných vztahů
mezi podnětem a počitkem. Určitý druh energie, který přichází z vnějšího
nebo vnitřního prostředí a působí na smyslové orgány, nazýváme podnět
(stimul). Aby mohl vzniknout počitek, musí mít podnět určitou intenzitu.
Minimální intenzita podnětu, která již může vyvolat počitek se nazývá
dolní počitkový práh. Pod touto hranicí již podněty nejsme schopni
zaregistrovat – jsou tzv. podprahové. Tyto podněty přesto na psychiku
působí, aniž bychom si je uvědomovali. Směrem k vyšší intenzitě
podnětu rozlišujeme horní počitkový práh, nad kterým již počitky
nevznikají, nebo je vnímáme ve změněné kvalitě – např. silný
nadprahový podnět zvuku působí bolest – hovoříme o nich jako o
nadprahových. Horní a dolní počitkové prahy se nazývají absolutní
prahy.
Fyziologickým základem počitků je činnost smyslových
analyzátorů. Nejvíce je rozvinuta činnost těch analyzátorů, které mají pro
život člověka dominující význam a jsou nejčastěji používány – zrak a
sluch. Naproti tomu ty, které nejsou u člověka tolik potřebné (např.
čich), se nerozvíjí. Za určitých okolností (ztráta či vážné poškození
smyslových orgánů, vrozená smyslová vada) mohou ostatní smysly
kompenzovat tuto ztrátu. Činnost těchto kompenzačních smyslů je pak
mnohem více rozvinutá.
Příklad: Chlapeček J.K. má vrozenou bilaterální – oboustrannou –
percepční nedoslýchavost uší. Smyslové postižení bylo diagnostikováno
speciálním pracovištěm na podnět rodiny dítěte a obvodního pediatra ve 3
letech. Chlapec do té doby velice dobře odezíral a získal tak velice
dobrou vizuální rozlišovací schopnost. Takto vytříbené rozlišování
pomohlo zcela kompenzovat sluchovou vadu. Od 3,5 roku nosí
naslouchadla. Sluchový handicap je patrný jenom tehdy, jestliže chlapec
nemá naslouchadla a stojí zády ke sluchovým podnětům.
Podobných příkladů, kdy sluchová vada je kompenzována
zrakem, existuje velké množství.
Analyzátor (korové centrum smyslových orgánů) je funkční
jednotka, která se skládá ze systému neuronů, přenášejících vzruchy
z receptorů téže kvality. Receptor (čidlo) je specializován jen pro příjem
podnětů určitého druhu a skládá se ze smyslové buňky a nervových
vláken. V tomto místě je vyvoláván nervový vzruch. Dostředivé nervy
(někdy bývají užívána synonyma aferentní, senzitivní) vedou vzruch do
specifických mozkových center. Vjem pak vzniká jako výsledek
analyticko – syntetické funkce mozkového ústředí analyzátoru. Činnost
analyzátorů probíhá reflexně.
Počitek přináší informace o jednotlivých, izolovaných vlastnostech předmětů a jevů, které bezprostředně na smyslové orgány působí.
Představuje elementární informaci, jakou je například vůně, velikost nebo
30
tvar. Tyto elementární jevy se však málokdy vyskytují takto izolovaně –
na autě nevnímáme izolovaně jen např. modrou barvu, ale vnímáme
zároveň velikost a tvar. Tyto základní jevy lze dělit podle umístění
zakončení receptorů na dvě velké skupiny.
Tabulka č. 3: Rozlišení počitků podle zakončení analyzátorů
Vnější - exteroreceptory
Vnitřní - interoreceptory
Dálkové:
počitky zrakové
počitky sluchové
počitky čichové
Proprioreceptory:
Dotykové:
Visceroreceptory:
počitky pohybu
počitky polohy a rovnováhy
počitky chuťové
útrobní počitky
počitky tlakové
počitky bolesti
počitky tepla
Podnětem zrakových počitků jsou elektromagnetické vlny. Jejich
délka leží v rozpětí mezi 280 – 720 milimikrony (miliontiny milimetru).
Tato oblast rozpětí světelných vln se nazývá viditelná část spektra.
Zdrojem je buď světlo, nebo odraz od povrchu předmětů. Zrakové
receptory jsou umístěny na oční sítnici a jsou tvořeny dvěma typy buněk.:

čípky - umožňují denní a barevné vidění

tyčinky - umožňují vidění za šera a v noci, jsou citlivé na světlo, tmu
a jasnost. Mají základní úlohu při adaptaci na světlo a tmu.
Poruchy barevného vidění, ostrosti a fyziologie oka :

monochromatismus – neschopnost rozlišovat kvality barev (odstín,
světlost, sytost) vyskytují se jen u malého počtu lidí

barvoslepost – člověk není schopen vnímat rozdíl mezi zelenou a
červenou výskyt je častější u mužů problémy činí orientace
v silničním provozu, zvláště pak rozlišování světelné signalizace

šeroslepost – poruchy zrakového vnímání za šera, obtíže v orientaci
v silničním provozu
31

krátkozrakost – myopie – světelné paprsky se spojí před sítnicí,
často vrozená vada

dalekozrakost – hypermetropie – světelné paprsky se spojí za sítnicí,
často ve stáří

strabismus – šilhavost – způsobeno nestejnoměrným tahem očních
svalů.
Podnětem sluchových počitků jsou zvukové vlny, které vznikají
chvěním předmětů a zároveň rozechvívají vzduch okolo sebe. Zvukové
vlny mají různý počet (frekvenci) kmitů za sekundu. Čím je vyšší
frekvence, tím je vyšší tón. Sluchový orgán je schopen zachytit zvukové
vlny v rozsahu 16 – 20 000 kmitů za sekundu. Vlny s nižším (infrazvuk)
a vyšším (ultrazvuk) kmitem nevnímáme. Receptorní část sluchového
analyzátoru tvoří nervové buňky v Cortiho orgánu – umístěn v hlemýždi
ve skalní kosti lebky.
Zvuky se dělí na :

tóny – vznikají při pravidelném chvění vzduchu – např. hudební
nástroje

šumy – vznikají nerovnoměrným chvěním vzduchu, mají různou
podobu (např. hřmot).
Některé poruchy sluchu:

patologické šumy v uších různé etiologie (různého původu)

nedoslýchavost

zbytky sluchu

hluchota.
Řeč – složitý systém tónů (samohlásky) a šumů (souhlásky).
Kvalitami zvuku jsou výška (závisí na počtu kmitů), síla (závisí
na velikosti amplitudy kmitu), barva (závisí na tvaru kmitu).
Podnětem chuťových počitků jsou chemické látky rozpustné
v ústní dutině. Receptorní část analyzátoru se nachází hlavně na sliznici
jazyka, ale i měkkého patra a hltanu. Určité chuťové kvality se podporují,
jiné odmítají. Naše chuť bývá ovlivňována působením předchozí chuťové
látky. Příklad: Sladký zákusek zesiluje následně kyselou chuť jablka či
pomeranče.
Základními kvalitami chuťových počitků jsou:

slanost – buňky jsou umístěny po stranách jazyka
32

kyselost – buňky jsou umístěny po obvodu celého jazyka

sladkost – buňky jsou umístěny na špičce jazyka

hořkost – buňky jsou umístěny na kořenu jazyka.
Chuť bývá dále do značné míry ovlivněna čichem, který u lidí
nedosahuje takového stupně rozvoje jako např. u šelem.
Podnětem čichových počitků jsou rozptýlené chemické částice
ve vzduchu. Receptor je umístěn na sliznici nosní dutiny. Podrážděním
jsou vedeny vzruchy do čelních laloků mozku. Čichové počitky – pachy
– mají různou kvalitu a zpravidla je rozlišujeme na příjemné a nepříjemné
– vůně a zápachy. Toto rozlišení má výrazný společenský a kulturní
podtext.
Anosmie – úplná ztráta čichu - se vyskytuje velice zřídka.
Čich a chuť jsou vývojově od počátku spojeny s uspokojováním
jedné ze základních potřeb. Slouží k odlišení potravy od látek
nevhodných nebo nebezpečných k požívání. Čichové a chuťové počitky
bývají někdy řazeny mezi chemické počitky.
Kožní počitky zahrnují počitky tlaku, bolesti, tepla, chladu.
Receptory se nacházejí v kůži a v podkožním vazivu. Jednotlivé buňky
pro vnímání jednotlivých kvalit počitků nejsou rozmístěny v kůži
rovnoměrně. Při velké intenzitě podnětů, které jinak vyvolávají tlak, teplo
a chlad, vznikají počitky bolesti. Pomocí těchto počitků získáváme
informace o nevhodných až nebezpečných podmínkách zevního
prostředí. Plní tak důležitou obrannou funkci organismu. Tato obranná
funkce není vždy dokonalá – mnoho nebezpečných látek počitky bolesti
nevyvolává.
Propriorní počitky pohybu, polohy, rovnováhy:
Podnětem pro počitky pohybu a změny polohy je pohyb tekutiny
ve vestibulárním aparátu v kombinaci se změnami ve svalech a šlachách
– změny napětí a uvolnění.
Receptorním ústrojím polohy hlavy a rovnováhy těla je
vestibulární aparát ucha, odkud jde vzruch do spánkového laloku mozku.
Registrace polohy a pohybů těla a hlavy je kontrolována zrakovým
vnímáním. Vestibulární aparát je spojen dále s mozečkem (umožňuje
automatické udržování rovnováhy) a s vegetativním nervovým systémem.
Orientace v prostoru je především závislá na zrakové, sluchové a
kinestetické percepci.
Čivost značně kolísá v závislosti na celkovém a momentálním
stavu organismu a nervové soustavy. Snižuje se při únavě, požití
některých látek, při různých onemocněních. Naopak ji lze zvýšit
působením krátkodobých a slabých podnětů – například omytím studenou
33
vodou, sladkokyselým bonbonem, krátkým rozcvičením. Taková
adaptace a senzibilace je však dočasná a krátkodobá.
Vnímání je základní poznávací proces. Vzniká bezprostředním
působením vnějších nebo vnitřních podnětů. Má charakteristiky
názorného, přímého a smyslového poznávání skutečnosti. Je vývojově
primárním, nižším stupněm poznávání. V jeho průběhu se stává stále více
uvědomovaným, podílí se na něm předchozí zkušenost. V současné době
je vnímání zdůrazňováno jako závažná funkce našeho celého chování,
která nám umožňuje orientaci v prostředí. Nejedná se zde o pouhé
zpracování vnějších podnětů, ale o komplexní program chování
v prostředí. Vnímání nám umožňuje přijímat a podle předem
připraveného programu dále vybírat informace z okolního světa.
Podstatou vnímání je integrace jednotlivých smyslových dat do celku,
který zpětně není redukovatelný na jednotlivé smyslové vzruchy,
protože již se stal nositelem významu.
Obr. č. 4.: Integrativní funkce vnímání (dle U. Neisser , 1979)
Předmět
(informace)
vybírá
mění
schéma
řídí
Pátrání
(explor
pátrán
(explorace
Vnímání
U. Neisser užívá termín „vnitřní zpracování informací“ a
zmiňuje dvě stádia tohoto zpracování. V prvním se automaticky vydělují
a analyzují jednotlivé znaky, pak následuje konstruktivní akt, jímž
vnímající vytváří nějaký perceptivní objekt. Tímto objektem je vjem jako
produkt vnímání. Je charakteristický určitou strukturou, určitou
organizací získaných dat ve struktuře, která umožňuje orientaci
34
v prostředí a tím i kontrolu chování. Podle uvedeného autora vnímání
nemění vnější svět, ale mění vnímajícího, a tím nepřímo je ovlivněna i
jeho činnost. Vjem jako výsledek vnímání je spojený s prožitkem a
uchovaný v paměti a zkušenostech člověka. Na rozdíl od počitků však
vjem neobsahuje jen jednotlivé vlastnosti předmětů a jevů, ale postihuje
je jako celek. Na vzniku vjemů se zpravidla podílí činnost více
analyzátorů (například při vnímání jablka – velikost, barva, tvar, ze
zkušenosti i chuť a vůně). Vnímání je výsledkem analyticko-syntetické
činnosti mozkové kůry. V rámci analytickosyntetické činnosti lze čistě
teoreticky vydělit tři vzájemně související procesy:

smyslová – recepční analýza: každý receptor vybírá pouze ty
podněty, pro něž je uzpůsobený. V receptorech se rozkládají vnímané
podněty na jednotlivé složky

mozková analýza - díky získaným zkušenostem umožňuje odlišit
jemné detaily vnímaného objektu. Jednotlivé složky objektu
rozložené smyslovou a mozkovou analýzou se dále spojují v jeden
celek

korová syntéza - z jednotlivých počitků je vytvořen nový celek,
který však není pouze prostým součtem počitků.
Při procesu vnímání existuje vždy objekt vnímání a pozadí, na
kterém tento objekt existuje – hovoříme o figuře a pozadí. K rozpracování vztahu figury a pozadí přispěla tvarová psychologie. Dle této
teorie se vztahy figury a pozadí řídí některými zákonitostmi:

figura je ohraničená a vytváří tvar, pozadí je neztvárněné (zeď)

figura je výrazná, pozadí jako by ustupovalo

figura upoutává pozornost a snadněji se zapamatuje.
Obrázek č. 5.: Jeden z typů reversibilní figury
35
Druhy vnímání:

vnímání tvaru a velikosti: účastní se zde zejména zrak, hmat, ale i
zkušenost

vnímání prostoru: účastní se zde zrakový a pohybový analyzátor,
ale i zkušenost, zahrnuje současně vnímání prostorových vzdáleností

vnímání pohybu: jedná se o komplexní jev s dominantním
uplatněním zraku, ale i sluchu a hmatu. Uskutečňuje se za dvou
okolností – buď je pozorovatel na jednom místě a pozoruje pohyb,
nebo je sám v pohybu a pozoruje pohyb (řidič). Pohyb vlastního těla
vnímáme vestibulárním aparátem

vnímání času: zde není zvláštní orgán, zakládá se na zkušenosti a
učení. Člověk jako snad jediný tvor si uvědomuje časovou dimenzi,
prožívá přítomnost, zná minulost, očekává budoucnost.
Vnímání času ovlivňují následující činitelé:

rychlost uskutečňujících se změn

stupeň aktivity jedince

emoční vztah k vykonávané činnosti.
Orientace v čase se ontogeneticky objevuje poměrně pozdě. Je
možná jen při dosažení určitého stupně myšlenkových operací. Při
vnímání časového sledu se jedná o vnímání následnosti jevů, při vnímání
plynutí času jde o rozlišení minulosti, přítomnosti a budoucnosti.
Vjemy vždy byly považovány za stavy vědomí, ale někteří autoři
tvrdí, že se někdy jedná o tzv. podprahové vnímání. To probíhá pod
prahem vědomí. M. D. Vernon tento jev popisuje tak, že toto vnímání
vzniká na velmi nízké úrovni pozornosti, při okrajovém vědomí a je tedy
ne plně vědomé. S tím souvisí obrana ve vnímání. Tento jev se vyskytuje
tehdy, jestliže při identifikaci zvukově exponovaných slov spojených
s nepříjemnými pocity potřebují pokusné osoby vyšší podnětové prahy –
tato slova musí být ve srovnání s neutrálními slovy exponována s větší
zvukovou intenzitou. Tato hypotéza však neplatí absolutně, byla
prokázána zvýšená citlivost po obraně ve vztahu k těmto slovům.
Smyslov
é klamy
Zvláštnosti ve vnímání mohou být způsobeny na základě
nedokonalosti, ohraničených možností smyslových orgánů. Pak se tyto
jevy nazývají smyslové klamy. Klamný obraz je možno korigovat
rozumovým poznáním, pomocí představy nebo pomocí minulé
zkušenosti. Jiným jevem této oblasti mohou být iluze. Jsou
charakteristické tím, že vjem neodpovídá podnětu, neadekvátnost je
podmíněna vnitřními subjektivními činiteli, zvláště emocemi (strach,
úzkost, ale i radost, nadšení). Iluze se může stát patologickým
fenoménem, pokud je vnímání ovlivněno drogou, nebo při poruchách
36
vědomí, popřípadě při vážných psychických poruchách. V těchto
případech se iluze nedá výkladem korigovat.
Dalším takovým jevem je perseverační představa. Tento jev
znamená ulpívání na nějaké představě, spontánní vracení do vědomí. Jev
má sice charakter představy, ale vznik je podmíněn nadhraniční sumou
obrazů (podnět působí dlouhodobě), nebo vlivem velkého emočního
vypětí navozeného neobvyklostí podnětu. V tomto případě podnět působí
krátce. Například jestliže jsme byli přítomni nějakému neštěstí, obraz se
nám nějakou dobu vybavuje, i když časem dochází ke zkreslení a ubývá
detailů. Tyto jevy bývají prožívány většinou nepříjemně, jedinec jejich
automatickým vracením může i trpět. Mohou se vyskytovat jak u lidí
duševně zdravých tak u neurotických poruch, ale i u závažnějších typů
narušení (oligofrenie a demence) – zde jsou však intenzivnější, mají
častější frekvenci a trvají déle.
Eidetismus – jev, při kterém má vyvolaná představa smyslovou
živost vjemu. Je charakteristická jasností a názorností jako při pohledu na
fotografii. Vyskytuje se nejčastěji u dětí a mládeže, v dospělosti u osob
s bohatou představivostí.
Synestézie – je jev, při kterém vjemy z oblasti jednoho
analyzátoru jsou provázeny představou z jiného analyzátoru. Mluví se
často například o barevném slyšení.
Pareidolie jsou celkem běžným jevem, při kterém se nějaký
nejasný nebo neúplný podnět dokresluje fantazií do jasného smyslového
vjemu. Osoba je si tohoto doplnění vědoma. V oblasti vnímání se mohou
vyskytovat i patologické jevy. Jedná se o chorobně vzniklé percepční
zážitky, charakteristické smyslovou jasností vjemu. Vznikají však bez
patřičného smyslového podnětu. Tyto jevy nazýváme halucinace.
Doprovázejí zpravidla nějaké vážné psychické onemocnění, mohou být
různého druhu a mohou být nebezpečné jak pro nositele, tak pro jeho
okolí. Nositel není schopen náhledu na jejich chorobnost a může pod
jejich vlivem jednat.
V lidské psychice vznikají názorné obrazy předmětů a jevů, které
v daném okamžiku nevnímáme, ale které v nějaké podobě již vnímány
byly. Tyto jevy jsou označovány jako představy. Od vjemů se liší
některými charakteristikami.
37
Představy
Tabulka č. 4.: Odlišnost představ a vjemů
Představa
Vjem
méně živá (méně jasná a zřetelná,
vybledlá)
fragmentálnější (tj. útržkovitější),
chudší na detaily, ale i bohatší (viz
fantazijní představy)
živý
jsou nestálejší, rychle prchají
stálejší
aktivní (můžeme si ji libovolně
vytvářet a přetvářet bez právě
působícího podnětu)
pasivní i aktivní obraz skutečnosti
celistvý
Představy neustále doplňují a střídají naše vnímání, vědomí stále
osciluje mezi představami a vjemy. Jednou z funkcí představ je
doplňování vjemů či percepcí řízené činnosti, což se uplatňuje při plnění
různých úkolů. Další významnou funkcí je, že umožňují návrat do
minulosti, ale i cestu do budoucnosti. V tomto smyslu umožňují
kompenzaci nejistoty v poznání a také uvolňování napětí. Přechod mezi
vjemy a představami tvoří doznívání vjemů, které má formu následného
obrazu. Představy nejsou zcela abstraktní jako myšlenky, ale ani zcela
konkrétní jako smyslové vjemy. Názornost představ může být různě
odstupňována. Představa není vždy jen pouhou reprodukcí vjemu
z paměti. Jde o složitější proces, jak o tom svědčí tvořivá povaha fantazie.
Paměťové představy vznikají v důsledku vybavování si předchozích
vjemů. Mechanismus jejich vzniku se snažily vyložit asociační zákony.
Primární asociační zákony byly zkoumány ve starověku Aristotelem
v souvislosti s pamětí. Později se staly základem asociační psychologie.
Pojem asociace se udržel dodnes a hraje významnou roli v mnoha teoriích
učení a paměti. Asociace lze rozdělit na:

primární – zákon o styku v prostoru a čase, zákon podobnosti a
kontrastu

sekundární – zákon novosti, častosti, živosti.
Někteří autoři (Piaget) zdůrazňují aktivitu subjektu při vzniku
představ. Tyto myšlenky jsou přínosem pro teorie učení. Fantazijní
představy vznikají v procesu fantazie, na podkladě paměťových stop,
přetvořením do jiného celku. Nejčastějším typem vzniku je kombinace
několika stop, zmenšování, zveličování, popřípadě zmnožování některých
částí paměťových představ. V tomto případě je jejich vztah ke skutečnosti
oslabený, nebo může úplně chybět. Fantazijní představy lze rozlišovat na:
38

reprodukující: navozují se slovním popisem nebo nákresem

tvůrčí: utvářejí se nové originální obrazy, jsou součástí tvořivého
procesu a myšlení.
2.2.2. Procesy myšlení
Procesy poznávání jsou završovány procesem myšlení. Tento
poznávací proces je charakteristický tím, že umožňuje člověku objevit
nové, hlubší poznatky o věcech a jevech, zvláště pak o jejich podstatě. Na
jedné straně souvisí s vnímáním a představivostí, na druhé straně je
podmíněno sociálně – spojuje se slovem, s řečí. Lze jej definovat jako:
Nejvyšší poznávací proces. Jedná se o zprostředkované a
zobecněné poznávání skutečnosti. Je přechodem od poznání náhodných
souvislostí k poznání podstaty předmětů a jevů, vzájemných souvislostí a
vztahů.
Lidé v některých situacích vystačí s orientací v prostředí a
v činnostech na základě vnímání a představivosti. Některé situace však
překračují jejich dosud získané zkušenosti. Ty lze označit jako problém.
Tento pojem můžeme definovat :
Určitou otázku nebo situaci, k jejímuž řešení nestačí dosud
naučené způsoby, ale vyžadují nový způsob řešení.
Lze jej chápat také jako rozpor mezi aktuální situací a cílem.
Řešení problémů je dynamickým procesem s charakteristickými fázemi:

setkání s problémem, pochopení podstaty, motivace k řešení problému (tuto fázi zpravidla provází stav vnitřního napětí)

v přípravné fázi jde o tvorbu hypotéz, domněnek, představ, jak
situaci řešit, hledání vhodného postupu a metod

vlastní realizační fáze řešení problému.
Při řešení problémů se mohou uplatňovat tyto způsoby řešení:

pokusem a omylem – náhodná východiska, vylučování mylných
alternativ – stupeň řešení bez uplatnění myšlenkových procesů

vhledem – náhlým pochopením situace, proniknutím do problému,
uvědomění si klíčových vztahů

plánovitá analyticko – syntetická činnost – vyšší stupeň myšlení,
způsob řešení specificky lidský

verifikace hypotéz – pokud se výchozí hypotéza nepotvrdí, hledají
se další a dále se ověřují

vyřešení úkolu – ověření správnosti, nejlépe zpětnou vazbou
V této fázi dochází zpravidla k uvolnění vnitřního napětí.
39
Myšlení
Podstatou myšlení je vykonávání určitých myšlenkových
postupů, operací. Ty spolu navzájem úzce souvisí, prolínají se a tvoří tak
různé stránky myšlení.V elementární podobě se vyskytují i u zvířat.
Fyziologicky souvisí s analyticko syntetickou činností mozkové kůry,
uplatňují se v procesech vnímání, představivosti, senzomotorických
činnostech, manipulaci s předměty.
Tabulka č. 5.: Základní myšlenkové operace
Základní myšlenkové operace
Analýza
Syntéza
Porovnávání
Generalizace
Abstrakce
Rozčlenění celku na části, odlišení prvků, znaků,
vlastností.
Myšlenkové sjednocování, spojování do celků.
Zakládá se analýze, zahrnuje i syntézu, hledáme
analogie, stejnosti, rozdíly.
Myšlenkové zjišťování a spojování předmětů do tříd,
skupin podle shodných, společných, ale i podstatných
znaků.
Odhlížení od irelevantních (nepodstatných) znaků,
vyčleňování relevantních (podstatných) znaků, souvisí
s generalizací, jejím výsledkem je nejčastěji pojem.
Základní formy myšlení se vyjadřují v pojmech, soudech
a úsudcích.
Tabulka č. 6.: Formy myšlení
Pojem
Základní forma myšlení, vyjádření obecných a
podstatných znaků, je možné dále abstrahovat do
symbolu (znak-?, tři-3, atd.), podstatné znaky pojmu
určují obsah pojmu – definici, je nositelem významu.
Soud
Vyjadřuje vztahy mezi předměty a jevy či jejich znaky,
vyskytuje se ve formě výroku s tvrzením nebo popřením
určitých souvislostí (např. pes je zvíře, fíkus není
nábytek).
Úsudek
Vyjadřuje vztah mezi dvěma soudy, vyvozuje závěry
z jiných soudů (např. všechny ženy rády povídají, moje
sestra je žena, moje sestra ráda povídá)
Induktivní – vyvozování, vyvozování obecného tvrzení
z případů
Deduktivní – aplikace obecného poznatku na konkrétní
případ
40
Problémy a úkoly, které řešíme prostřednictvím myšlení, mají
různý stupeň konkrétnosti nebo abstraktnosti, praktičnosti či teoretičnosti,
podle toho však vyžadují uplatnění různých druhů myšlení. Sklon
k některému typu myšlení může být také typologickou charakteristikou
myšlení člověka.
Druhy myšlení:

konkrétně názorné – problém je řešen s využitím názorných
představ

teoretické, abstraktní – je součástí teoretické činnosti, uplatňuje se
spíše při řešení teoretických úkolů, které jsou s praxí spojeny jen
zprostředkovaně, vyžaduje vyšší stupeň vývoje myšlení
Podle
rozlišujeme:
typu
vybíraného
směru
řešení
problému
dále

konvergentní (sbíhavé): uplatňuje se v úkolech, které mají jen jedno
možné řešení a jediný postup řešení

divergentní (rozbíhavé): uplatňuje se u úkolů, které mají více
řešení, hledají se všechna možná řešení a z nich se vybírá
nejvhodnější, tento typ myšlení má tvořivý charakter.
Individuální diferenciace mezi lidmi se neprojevuje v myšlení jen
v odlišné míře druhu myšlení, ale také v jeho dalších charakteristikách.
Vlastnosti myšlení :

šířka – schopnost zahrnout široký okruh otázek z různých oblastí
teorie a praxe, projevuje se všestrannými, bohatými vědomostmi,
schopností zvažovat vztahy a souvislosti, které mohou ovlivnit
správnost řešení;

hloubka – schopnost proniknout pod povrch věcí a jevů, postihnout
podstatu a souvislosti, charakterizuje osoby, které se nespokojí
s povrchním řešením problémů;

samostatnost – schopnost samostatně, nezávisle na názorech jiných
vidět problém a jeho řešení, souvisí úzce s tvořivostí;

kritičnost – schopnost rozpoznat nesprávné a chybné závěry a
myšlenky;

přesnost – schopnost postřehnout a zformulovat problémy, důsledně
a bezchybně postupovat v řešení;

pružnost – flexibilita – schopnost nedržet se neustále starých
neúčinných způsobů a šablon, hledat novější, účinnější způsoby,
41
umožňuje vidět staré problémy v souvislostech a vztazích. Opakem
je rigidita – ztrnulost myšlení.
K nejvýznamnějším teoretikům myšlení patří J. Piaget, který
svojí vývojovou teorií myšlení přinesl zcela nový přístup i terminologii.
Rozlišuje vývojové fáze senzomotorické, symbolické – předoperační,
názorné, názorně – logické, abstraktní operace.
Myšlení velice významným způsobem souvisí s řečí a jazykem,
existuje zde vzájemné ovlivnění.
Poznávací procesy předpokládají existenci pozornosti subjektu,
která vytváří podmínky pro jejich přesnost a efektivnost. Pozornost
ovlivňuje zaměřenost aktivity a pohotovost výkonu člověka. Pozornost
můžeme definovat následujícím způsobem:
2. 2. 3. Pozornost
Pozornost je stav zvýšené pohotovosti a zaměřenosti vědomí
na určitý výběr jevů. Ostatní podněty jsou v pozadí, nevnímáme je,
neuvědomujeme si je, popř. jen částečně, zůstávají na okraji našeho
vědomí.
Pozornost
Behaviorální teorie učení vysvětlovaly pozornost na základě
výzkumů orientačně pátracího chování živočichů. Zdůrazňovaly u
pozornosti především doprovodné vnější tělesné změny. Vnitřní
mechanismy pozornosti tak nebyly postihovány.
Fyziologické koncepce za základ pozornosti pokládaly orientační
reflex a dominantu. Každý psychický pochod začíná fyziologickým
mechanismem, navozeným podnětem, jimž se uvede do pohybu svalový
aparát. Takto vzniká dominanta, tj. dočasně převládající reflex, který
transformuje a řídí v určité době za ostatních rovných podmínek činnost
ostatních reflexních oblouků ústrojí jako celku. Princip dominanty lze
brát v úvahu jako jedno z pojetí, která objasňují podmínky pozornosti,
dominanta však není základním výběrovým činitelem.
Dle D. O. Hebba je pozornost zařazena jako centrální proces,
který způsobuje zesílení senzorických vstupů. Pozornost dle autora
ovlivňuje organizaci vnímání a odpovědi na určité podněty.
D. E. Broadbent vypracoval další teorii pozornosti, která se
opírá o teorii informací. Funkce pozornosti je spatřována v ochraně
schopnosti zpracování informace. Pozornost zde hraje roli filtru, který
brání přetížení. Kognitivní struktury mají schopnost vést informace dále,
ale je to jen nepatrná část z těch, které jsou přenášeny senzorickými
dráhami. Pozornost je zde jakousi bránou, kterou některé informace
procházejí. Filtr funguje podle principu vše nebo nic, propouští vstupy
z jednoho kanálu, ale zároveň uzavírá vstupy pro jiné. Tato teorie
42
podnítila řadu zkoumání a v současné době se má za to, že nevysvětluje
uspokojivě jevy s pozorností spojené.
Jedním z rozšířených kritérií pozornosti může být typ převažující
činnosti. P. J. Galperin chápe pozornost jako zvláštní druh duševní
činnosti. Pozornost dle autora plní úlohu kontroly regulující průběh
jednání. Lze skutečně říci, že předmětem pozorného vnímání a myšlení
různých lidí jsou jiné obsahy, které však mají společný jeden znak – je
jím úmyslná pozornost.
V současných koncepcích pozornosti v souvislosti s pamětí se
objevuje koncepce G. E. Müllera s klíčovým pojmem „chunks – uzly“.
V krátkodobé pozornosti, a tudíž i paměti, může být zachyceno 4 – 5
uzlů, ale každý z nich může mít značný rozsah (šachový mistr např.). Má
se za to, že tato teorie odkrývá další možnosti výzkumů a v důsledcích
nové poznatky v oblasti teorií paměti a pozornosti.
Tabulka č. 7: Vlastnosti pozornosti
Koncentrace
Vůlí regulovaná schopnost soustředit se na okruh jevů
po určitou dobu (závisí na složitosti činnosti a na míře
osvojení činnosti).
Kapacita
Množství prvků, které při současném výskytu
postihneme (omezená počtem zachycených prvků).
Distribuce
Zaměření se na dvě či více činností současně v jednom
úseku času (závisí na odlišení činností)
Stabilita
Udržení pozornosti v čase na objektu po určitou dobu.
Oscilace – přirozené, periodické výkyvy intenzity
pozornosti
Fluktuace – větší odklony, přesuny a výkyvy
pozornosti
Dynamika
Rychlé, plynulé přenášení pozornosti z jedné činnosti
na druhou.
selektivita
Při současném výskytu podnětů vybíráme podstatné
podněty (závisí na osobnostních charakteristikách,
motivaci, zkušenostech).
Blíže in. : Nakonečný, M. : Základy psychologie. Praha, Academia 1998
43
Podle vzniku lze pozornost dělit na:

bezděčnou - neúmyslná, pasivní, považuje se za prvotní formu,
vzbuzují ji bezprostřední změny v prostředí, náhlé, nápadné, silné,
nové, kontrastní podněty

záměrnou - cílevědomá, určená cílem činnosti, vzniká v průběhu
vývoje, nutná v těch typech činností, které nás nezajímají, ale které
musíme vykonat, je náročnější a více vyčerpávající, je předpokladem
cílevědomých činností a učení, souvisí s rozvojem myšlení, pamětí,
charakterovými a volními vlastnostmi jedince.
Vzhledem ke složitosti a náročnosti průběhu tohoto psychického
jevu charakterizovány i základní podmínky, které ovlivňují výsledky a
průběh pozornosti. Patří mezi ně denní doba, tělesný a zdravotní stav
jedince, emocionální faktory, motivační faktory, vlivy vnějšího prostředí.
Poruchy a patologické jevy v pozornosti mohou výrazným
způsobem ovlivňovat výsledky všech poznávacích procesů, některé
z nich jsou spojeny s patologickými znaky ve vývoji osobnosti.
Dekoncentrace – snížené zaměření intenzity pozornosti na určité
podněty či činnosti (např. při únavě). Ztěžuje a zhoršuje soustředění na
určitou činnost. Vyskytuje se také při lehkých organických poruchách,
stresu z přemíry podnětů, časovém stresu, u neurotických poruch a
depresí.
Rozptýlenost – ztížené udržení pozornosti na jednom obsahu –
lehká odvratitelnost, odklonitelnost, vyskytuje se u přesycení
jednotvárnou činností, rušením vnějšími podněty, při zvýšené
unavitelnosti, ale i ve vývojových obdobích – pubescence.
Roztržitost – nestálá a nesoustředěná pozornost, těkavost nebo
opačně přílišné soustředění a dlouhodobá intenzita setrvání pozornosti na
určitém objektu (např. u lékař, který je zaměřen na rozbor výsledků
vyšetření a zapomene svléknout plášť při odchodu z nemocnice).
Paraprosexie – selhání pozornosti ve stavu napětí, trémy či
očekávání (např. sportovec na startu).
Hypoprosexie – snížená koncentrace pozornosti.
Hyperprosexie – detailně zaměřená koncentrace pozornosti na
určitý okruh podnětů, které mají zpravidla alespoň hypotetický vztah
k osobě – např. u osobností s hysteroidními rysy, které se zaměřují na
domnělá příkoří, ale i u dalších typů psychopatií.
Aprosexie – minimální či úplně chybějící schopnost volního
zaměření pozornosti.
Vnější projevy vlastností a stavů pozornosti jsou přístupné
pozorování. Lze pozorovat například útlum ostatních činností,
44
soustředěný výraz a postoj, svalové napětí, zpomalené a kratší dýchání a
jiné vegetativní projevy. Vlastní obsah pozornosti je však přístupný jen
sebepozorováním, projekcí či rozhovorem.
2. 2. 4. Procesy paměti
Pamětí se rozumí schopnost organismu aktuálně přijímat,
uchovávat a znovu vybavovat osvojené obsahy duševních dějů. Zahrnuje
všechny duševní procesy, na které je možné se soustředit (dílčí počitky,
vjemy, představy, osvojené pojmy, myšlenky, systémy znalostí a
dovedností, citové asociace, vztahy, postoje, motivy, volní vypětí,
hodnoty, adaptační mechanismy). Z tohoto pohledu je stejně jako
pozornost „ funkcí nespecifickou“. Umožňuje člověku orientaci
v prostředí, existenci v čase, poznávání minulého i přítomného.
Umožňuje uchovávat výsledky učení. Opačně také poznatky, které
psychologie o paměti má, umožňují zvyšovat efektivnost učení. Procesy
paměti můžeme charakterizovat jako obecné vlastnosti nervové soustavy,
jako psychické procesy odrazu předešlé zkušenosti ve vědomí člověka.
Můžeme ji tedy chápat jako vlastnost, jako proces, i jako schopnost.
Zkoumání paměti se odedávna věnovala velká pozornost. První
poznatky se objevují již ve starověkých filozofických koncepcích.
Vědecké experimentální zkoumání paměti začíná v Evropě v 19. století
v díle H. Ebbinghause. Ve svých výzkumech paměti se věnoval fixaci
nesmyslných slabik a pokusil se o izolaci paměti od myšlení.
Zapamatování nevýznamného materiálu autor vysvětluje pomocí
asociací. V současné době existuje celá řada teorií paměti, které se snaží
objasnit její podstatu. Žádná z těchto teorií však ještě nepodala vysvětlení
zcela komplexní a uspokojivé.
Centrální teorie – paměť vysvětluje fyziologickými změnami
v centrální nervové soustavě. Podstatu těchto změn se snaží vyložit dosti
mechanisticky – vibracemi nebo vyježděním drah.
Synaptická teorie – Sherrington – vychází z předpokladu větší či
menší propustnosti synaptické membrány nervových spojů vůči
opakovaným vzruchům.
Teorie vzruchových konstelací – Rohracher – předpokládá, že
vzruch mění přímo strukturu mozkových buněk.
Cirkulační teorie – soudí, že zachovaný obsah je uchováván
svou víceméně trvalou cirkulací v nervových obvodech.
Chemická teorie – poukazuje na to, že obsahy paměti jsou
kódovány prostřednictvím pružné restrukturace řetězců, vazeb, složité
organické ribonukleové kyseliny (RNK).
Fyziologogická teorie – I. P. Pavlov – činnost paměti je
zajišťována plastičností nervové soustavy, která umožňuje utvářet po
45
Paměť
vzruchu určité stopy v mozkových buňkách a na synapsích, stejně jako i
dočasné nervové spoje mezi těmito stopami. Jedná se o fyziologické,
biochemické změny v mozkových buňkách a na synapsích, které pro svůj
vznik potřebují určitý čas na „dozrání“. Pokud je dozrávání narušeno,
k zapamatování nedojde (šok, elektrický proud, otřes mozku). Rušivý
vliv bezprostředně po učení způsobí, že se nevytvoří spoj. Usuzuje se, že
k vytvoření trvalé stopy je zapotřebí nerušeného průběhu biochemických
procesů po dobu několika desítek minut.
Asocianistické teorie – přispěly k rozpracování teorie paměti
hypotézou o stopách, které zůstávají v nervové soustavě po působení
podnětu. Primární asociační zákony přispěly k objasnění základních
mechanismů paměti. Sekundární asociační zákony postihují paměťové
jevy podmíněné učením. Při studiu vlastností paměťových procesů
umožňují postihnout paměť jako složitou psychickou schopnost.
Tvarové teorie – odmítají výklady paměti a učení jako
mechanického vytváření asociací. Tvarová psychologie klade důraz na
smysluplnost, uspořádanost, organizovanost materiálu určeného
k zapamatování a na jeho významovost.
Behaviorální teorie – byly podniknuty rozsáhlé výzkumy, které
se týkaly vztahů mezi pamětí a učením. Klasický behaviorismus
nedokázal paměť uspokojivě vysvětlit, zastával názor, „že nikdo nemůže
říci, co je paměť, víme jen, co je učení“. Paměť tak byla redukována na
procesy učení.
Paměťové procesy členíme podle jejich pořadí. Proto někdy
hovoříme o jednotlivých fázích paměti, které mají určitý sled vzniku.
1. Zapamatování
Paměťový proces, při kterém se uskutečňuje vštěpování nového
materiálu. Je to první a nevyhnutelná fáze paměti. Základní charakteristikou zapamatování je selektivita, která spočívá v tom, že si zapamatováváme jen určité, pro nás důležité informace. Tato fáze závisí hlavně na
paměťovém materiálu, na jeho kvalitě a kvantitě. Dále pak na způsobu
učení, na aktivitě subjektu a jeho motivaci.
2. Retence
Podržení v paměti je složitý dynamický proces, která spočívá
v uchování zapamatovaného materiálu. Zahrnuje čas, který uplyne od
zapamatování po vybavení paměťového obsahu. Zvláštním případem
podržení v paměti je reminiscence. Spočívá v tom, že nejúplnější
vybavení materiálu bezprostředně po naučení nenastává, ale dostavuje se
až po určité době. Podle Rubinštejna je reminiscence způsobena často
neuvědomovaným zpracováním materiálu. Nevyskytuje se vždy, nejčastěji nastává u smysluplného materiálu a tehdy, jestliže paměťový materiál
vzbudil u subjektu určitý zájem.
46
S procesem uložení paměti úzce souvisí proces zapomínání
(vyhasínání), který je jeho opačnou stránkou. Zapomínáním se označují
změny v uchování a ve vybavení, ke který dochází v průběhu času od
zapamatování. Podstatou zapomínání je to, že povaha zapamatovaného
materiálu se v této etapě mění. Mění se jak jeho kvalita (přesnost,
struktura), tak i kvantita (úbytek informací v čase). Snižuje se jistota
v přesnosti a pohotovosti vybaveného. U smysluplného materiálu a při
učení s porozuměním je zapomínání pomalejší než při učení
mechanickém. Zapomínání se projevuje ve ztrátě pevnosti spojení mezi
jednotlivými prvky obsahu (neumíme aktualizovat celou látku), ve
vypadávání jednotlivých prvků (jména, data), ve změně jistoty
aktualizace (nejsme si jisti, zda to je přesně takto), ve změně rychlosti
aktualizace (malá pohotovost si fakta vybavit či reprodukovat).
Zapomínání může být přechodné – dočasná neschopnost vybavit si nebo
znovu poznat určitý pamětný obsah. K tomuto jevu dochází často vlivem
vyčerpání a únavy. Trvalým zapomínáním rozumíme relativně trvalou
neschopnost vybavit si určitý materiál nebo jej znovu poznat. O úplném
zániku paměťové stopy lze těžko hovořit, pozůstatky po stopě se
uchovávají po velmi dlouhou dobu a projevují se snazším osvojením
toho, co jsme si kdysi zapamatovali a později zapomněli. Někdy si
vybavíme i takové obsahy, které jsme považovali za definitivně
zapomenuté. Zapomínání se projevuje ve dvou formách: jako nemožnost
rozpomenout se nebo znovu poznat a jako nesprávné, nepřesné
vzpomínání a znovu poznávání. Stupeň zapomínání může být v obou
případech různý.
Za psychologickou příčinu zapomínání se považuje především
vzájemné ovlivňování zapamatovaných obsahů – interference. Nejčastěji
se vyskytuje u verbálního materiálu a tam, kde jsou si minulé a právě
osvojované informace podobné. Podstatou interference je negativní vliv
jednoho učení na učení další. Vysvětlujícím mechanismem je zde útlum,
který může být proaktivní a retroaktivní. Proaktivní útlum – projevuje
se tím, že v minulosti získaná zkušenost či obsah zasahuje negativně do
právě probíhajících paměťových procesů. Retroaktivní útlum – právě
získaná zkušenost (současně učený obsah) negativně ovlivňuje uchování
minulé zkušenosti. Negativní vliv interference lze překonat jednak
častým opakováním a tím, že se snažíme o výrazné rozlišené jednotlivých
částí zapamatovaného. Zapomínání celkově je zákonitý jev a má i svůj
pozitivní význam. I zapomínání má selektivní charakter.
3. Aktualizace (vybavování)
Tvoří v časovém sledu poslední fázi paměti, jde o aktivizaci
minulé zkušenosti. Zde se zpravidla prověřuje úroveň zapamatování.
Vybavení se děje buď znovu poznáním nebo aktivní reprodukcí.
47
Zapomínání
Podle způsobu zapamatování a vybavování rozlišujeme několik
druhů paměti.
a) Neúmyslné zapamatování - počáteční forma paměti. Do vědomí se
dostávají i takové zážitky, které jsme neměli v úmyslu si zapamatovat
a vybavovat. Obecně máme tendenci zapamatovat si to, co souvisí
s naším zaměřením (cíle, potřeby, zájmy,emoční odezva).
b) Úmyslné zapamatování - je důležité vzhledem k záměrnému učení,
vynakládáme volní úsilí ve snaze něco si zapamatovat.
c) Mechanická paměť - probíhá bez snahy látku myšlenkově
přepracovat. Osvojení se děje pouhým opakováním, asociativní
cestou.
d) Logická paměť - snažíme se pochopit smysl obsahu, hledáme
vzájemné souvislosti, logicky obsah třídíme do souvislostí. Tento typ
zapamatování je časově úspornější a umožňuje trvalejší uchování i
pohotovější vybavení.
e) Krátkodobá paměť - uchování omezeného množství informací.
Výzkumy ukazují, že se jedná zhruba o 7 + 2 prvky. Pak dochází buď
k úplnému vymizení. Nebo prvky pomocí učení a opakování
přecházejí do dlouhodobé paměti. Krátkodobou paměť můžeme dál
rozdělit na bezprostřední a operační.
f) Dlouhodobá paměť - slouží k zapamatování informací, o nichž
předpokládáme, že je upotřebíme delší čas. Umožňuje vytváření
vědomostí, dovedností, návyků, vytváří základ pro pojmové a
myšlenkové zpracování informací. Je předpokladem každého učení.
V tomto procesu dochází k výběru podstatných znaků v obsahu a
uchování obsahově logicky zpracovaných informací. Dlouhodobé
uchování je závislé na motivaci, logickém zpracování informací,
jejich opakování a užívání. Důležitou podmínkou dlouhodobé paměti
je adekvátní užívání kontroly a sebekontroly. Informace o výsledcích
své činnosti se získávají prostřednictvím zpětné vazby přímo nebo
zprostředkovaně od jiných lidí.
Paměťové procesy se vztahují vždy ke konkrétní osobě.
Individuální rozdíly v této oblasti mezi lidmi se projevují v typech
paměti, a v jejích vlastnostech. Psychologie rozeznává dva základní typy
paměti, které se v praxi vyskytují jen zřídka v čisté podobě. Nejčastěji se
setkáváme se smíšenými typy paměti.
Názorně obrazná paměť – na základě podílu jednotlivých
analyzátorů a druhů vnímání rozlišujeme paměť zrakovou, sluchovou,
motorickou, čichovou, chuťovou a hmatovou. Lidé si snáze zapamatují,
uchovávají a vybavují názorné podněty. Při tomto typu paměti se
výrazněji podílí funkce nedominantní hemisféry, zejména představivost.
48
Slovně logická paměť – je rozhodující v procesu osvojování si
vědomostí. Výrazněji se uplatňuje dominantní hemisféra, týká se toho, co
je vyjádřeno slovy a zpracováno logicky, myšlením.
Individuální rozdíly v kvalitě paměti se nazývají vlastnosti
paměti. Za nejdůležitější vlastnosti paměti se považují:

vštípivost

trvalost

rozsah

přesnost

pohotovost.
Nejčastější změny a poruchy paměti, ke kterým dochází
s postupujícím věkem, ale také s možným výskytem některých
onemocnění. Patří mezi ně:

hypernézie – zvýšená funkce paměti či jejich fází na úkor jiných

hypomnézie – obecně snížená schopnost paměti, často u mentálních
retardací

amnézie – částečná nebo úplná ztráta vzpomínek na určité časové
období, objevuje se po bezvědomí

paramnézie – porucha přesnosti vzpomínek, které jsou často
vyplněné neúmyslnými smyšlenkami. Patří sem iluze již viděného a
iluze nikdy neviděného.
2. 2. 5. Mechanismy ovlivňující charakter psychického vývoje

vývojové fáze vzájemně souvisejí;

každá další fáze je výsledkem předchozího vývoje a základem pro
další období (jestliže je tedy něco porušeno, je i základ dalšího
období narušen – pokud nedojde k vyrovnání na stejné vývojové
fázi);

dědičné předpoklady jsou ovlivňovány množstvím proměnlivých
faktorů prostředí;

faktory prostředí působí značně odlišně – minulé zkušenosti se fixují
a reakce na nové podněty bude touto zkušeností modifikována;

vývoj daný dědičností a vnějšími vlivy se realizuje přes učení a zrání,
které jsou ve vzájemné interakci.
Zrání - realizace určitého programu genotypu, která se projevuje
zákonitou posloupností změn v organismu, změny postupují v určitém
pořadí:
49

kritická období – nejvhodnější momenty k rozvoji psychických
vlastností či změn (např. vazba matka – dítě, autonomizace atd.)

tato období jsou důležitá z hlediska citlivosti ke vzniku určité
specifické odchylky (např. deprivace v kojeneckém věku,
nedostačivý zácvik v období do 6 let v grafomotorice atd.)

pro rozvoj určité vlastnosti musí být dosažený určitý stupeň zralosti
(program zrání je dán geneticky), podněty z prostředí pak mají
stimulující nebo tlumící vliv

je trvalého, vcelku neměnného charakteru.
Učení - změna psychických procesů a vlastností pod vlivem
zkušeností:

podmínkou je nejen dostatečná podnětnost, ale také z hlediska dítěte
srozumitelnost a stabilní strukturovanost podnětů

je to základní psychická potřeba, která pomáhá vývoj realizovat.
Možnosti vlivu vnějšího prostředí jsou oproti zrání proměnlivější.
Dědičné předpoklady i vlivy prostředí musí být v normě a musí působit
ve vzájemném souladu i časové shodě.
Genotyp (dědičnost) - souhrn dědičných
(předpoklady, dispozice ke vzniku vlastnosti).
předpokladů
Heritabilita - míra předurčenosti vlastnosti geneticky a míra
ovlivnitelnosti prostředím – čím závažnější odchylka, tím méně
ovlivnitelná.
Geny - dvojmo, ne vždy se ve fenotypu projevují stejnou měrou,
žádný gen se neprojevuje izolovaně, ale v rámci komplexu živého
organismu žijícího v určitém prostředí.

běžné psychické vlastnosti i jejich krajní varianty jsou dědičné
polygenně (více genů s malým účinkem) a velký vliv má působení
prostředí

psychické vlastnosti - fenotypy - výsledek dlouhodobých a velice
složitých vztahů genetických faktorů a prostředí

reakční norma - vymezení hranic genotypu, v rámci kterých je
schopen reagovat na změny prostředí. Jednoznačné určení horní
hranice rozvoje vlastnosti jedince je možné jen v případech, kdy
prostředí působí optimálně

u běžných vlastností se míra dědičnosti obtížně určuje

u intelektu – platí pozitivní výběrovost - tendence si vybírat podobné
partnery
50

temperament + osobní tempo – přitahují se jedinci odlišní

variabilita dědičných znaků potomků je vždy partnerským
výběrem ovlivněna.
Patologické varianty psychických vlastností
1.
(nejzávažnější jsou spojeny s odchylkami chromozomů) Downův
syndrom, syndrom lomivého X, supermal syndrom atd.
2. (běžné adaptační obtíže – způsobené neurotickými a psychopatickými rysy osobnosti jsou polygenního charakteru) větší počet
genů menšího významu, které se vzájemně ovlivňují, způsobují
zvýšenou dispozici reagovat určitým více či méně abnormálním
způsobem.
Neurózy – tendence k vegetativním výkyvům, dráždivé reakce,
přecitlivělost, nevyrovnanost, negativní a nestabilní prožívání.
Psychopatie – tendence k impulzivnímu
ovladatelná pudová a agresivní reakce.
chování,
hůře
Neurózy i psychopatie zpětně ovlivňují i reakce prostředí, které
se pak chová odlišně. U všech polygenních poruch prostředí hraje velice
významnou roli. U silných dispozic – stačí k rozvinutí obtíží běžné,
obvyklé, pro jiné zvladatelné nároky a zátěže. Na vzniku se podílejí
charakteristické znaky života rodiny, může zde být i dědičná dispozice již
u rodičů (jsou známy rodiny neurotiků). Zvláštní chování rodičů posiluje
tendenci ke stejnému projevu dětí.
Fenotyp – konkrétní realizace genotypu v prostředí.
Prostředí se stává do značné míry zdrojem variace chování.
Hraniční varianty :

genetická dispozice je nějak omezena – prostředí nestačí k tomu, aby
byla vytvořena žádoucí vlastnost (např. při geneticky nižší
intelektové dispozici se i přes sebelepší působení prostředí nerozvine
nadprůměr či norma);

vliv prostředí působí neadekvátně – genetická dispozice je v normě,
ale není vhodně stimulována – zanedbanost brání rozvoji v té míře,
pro kterou je dispozice.
Adaptace – jedinec je v interakci s prostředím, adaptuje se na
podmínky, popřípadě si je přizpůsobuje (přizpůsobuje si prostředí vždy
v pásmech obou okrajů normálního rozložení u intelektových schopností
– obě pásma při okrajích Gausovy křivky).

vždy jde o složité a různorodé formy vzájemného vztahu osobnosti a
prostředí;
51
Patologické
varianty

přiměřená adaptace – nejen uspokojování potřeby, ale také snášení
omezení a strádání (nesmí však jít za subjektivně danou hranici).
Maladaptace – vzniká tehdy, když je některá ze složek
podílejících se na adaptaci narušena.

tehdy, když prostředí působí nepřiměřenými vlivy;

tehdy, když je odchylka ve funkci dětského organismu;

tehdy, když významné potřeby nemohou být
(dostatečnou měrou a po dostatečně dlouhou dobu);

když není soulad mezi potřebami dítěte a podmínkami prostředí.
Např.: nechtěné dítě není emočně dostatečně saturováno, labilnější
dítě je neurotizováno nároky rodičů atd..
uspokojeny
Negativní vlivy prostředí prenatálně
Teratogenní vliv – takový, který poškozuje normální vývoj.
Míra účinku těchto vlivů je dána:

vývojovým obdobím – největší vliv do prvního trimestru

dávky teratogenu – souvisí i s délkou působení

organismus matky – citlivost, vlastnosti metabolismu (schopnost
odbourávat škodlivé látky)

genotyp embrya – určuje základní citlivost ke škodlivým vlivům

fyzikální – následky úrazů, RTG záření, mechanické poškození
plodu při porodu – krvácení, asfyxie

chemické – léky, konzervační prostředky, pesticidy, rozpouštědla,
alkohol, drogy, kouření

biologické – virová a bakteriologická poškození – rubeola – mentální
defekt, zrakové a sluchové postižení, srdeční vady. Odchylky
mateřského organismu nebo neslučitelnost s vlastnostmi plodu –
imunologická nesnášenlivost – RH faktor, poruchy výživy plodu –
hypotrofie – opoždění ve vývoji, poruchy rozumových funkcí
trvalého charakteru.
Postnatálně působící negativní vlivy prostředí
Vznik odchylek závisí na tom, zda vlivy působí na psychiku, nebo
ovlivňují somatus.

somatické faktory – působí na tělesný stav dítěte – vznikají
odchylky somatických funkcí – mohou vést k ovlivnění či narušení
psychických funkcí. Pak jsou psychické odchylky sekundární. Např.
infekce má sekundární dopad v emočním ladění, citové prožitky jsou
52
provázeny somatickým doprovodem – zažívací obtíže, třes atd.
Somatický stav ovlivňuje chování, reaktivitu a adaptaci. Trvalá
somatická změna – nemoc či postižení – znamená změnu
předpokladů k dalšímu rozvoji - vede ke změně prostředí – jiná
očekávání, tlak na akceptaci role nemocného, tendence k izolaci
z postojů veřejnosti atd.

psychogenní faktory – působí přímo na psychický stav jedince,
vycházejí z prostředí, sociální faktory jsou nezbytné pro rozvoj, ale
přinášejí i komplikace – oddálení či maření potřeby – učení se
překonávat zátěže a překážky. V malé míře jsou nutné, protože to
vede k aktivizaci (subjektivní míra). Působení prostředí směrem
k nezvládnutí zátěže a možnost vzniku poruchy nastává tehdy, když
se obtížnost neustále zvyšuje, obtíže trvají dlouho, dochází
k vyčerpání a snižuje se odolnost.
∑ Shrnutí
Psychologie se stala samostatnou vědou, vytvořila systém
základních pojmů a stanovila předmět a metody svého zkoumání. Stala se
oborem, který zkoumá prožívání a chování lidí v jejich každodenní
interakcí s prostředím.
Základ kognitivních procesů tvoří nižší poznávací procesy –
smyslové poznávání. Přechodem k vyšším formám poznávání jsou procesy
představivosti. Vyšší formy poznávání tvoří procesy myšlení a řeči.
Vnímání tvoří základní integrační základnu v poznávacích procesech.Všechny poznávací procesy jsou ovlivňovány dalšími dvěma
specifickými funkcemi v psychických procesech a těmi jsou pozornost a
paměť. Poznávací procesy jsou stejně jako všechny psychické jevy
ovlivňovány biologickými a ekologickými faktory. Kognitivní procesy
tvoří jednu z částí kognitivní struktury osobnosti.
53
? Kontrolní otázky

popište funkční rozdělení mozkových hemisfér

popište úlohu představivosti v poznávacích procesech

charakterizujte jednotlivé typy myšlenkových operací

specifikujte úlohu pozornosti a paměti v poznávacích procesech

vymezte význam faktorů dědičnosti, učení a zrání v psychických
procesech
Čačka, O.: Nástin psychologie I. Brno, Paido 2001
Čáp, J.: Psychologie výchovy a vyučování. UK Praha, 1993
Hartl, P.: Psychologický slovník. Praha, 2. Vydání 1994
Kohout, K.: Základy obecné pedagogiky. Praha, VŠJAK 2002
Nakonečný, M.: Encyklopedie obecné psychologie. Praha, Academia
1998
Nakonečný, M.: Základy psychologie. Praha, Academia 1998
Švancara, J.: Úvod do kognitivní psychologie. MU Brno, 1995
Švingalová, D.: Základy psychologie - II.díl. TU Liberec, 1998
Vykopalová, H.: Vybrané kapitoly ze základů psychologie. UP Olomouc,
1995
54
3. ÚVODNÍ POZNATKY PSYCHOLOGIE
OSOBNOSTI
V této kapitole se pokusíme odpovědět na otázky, které si lidé
kladou tehdy, když zkoumají, proč se lidé navzájem liší, co je směruje
v jejich motivech, přáních, proč lidé reagují takovým či jiným způsobem,
proč někdo ve stejné situaci prožívá něco jiného, než lidé v jeho okolí
a konečně proč se naše životní cesta ubírá právě tak, jak se ubírá.
3.1 Imaginativně - emotivní funkce osobnosti
V úvodu maličké zamyšlení nad dvěma výroky:
Instinkt se na této planetě dlouhodobě osvědčil, zatímco
inteligence je teprve v počátcích.
(J. Fourastié)
Ne ten člověk žil více, který se dožil vysokého věku, ale ten, který
svůj život více procítil.
(J. J. Rousseau)
Poznávací funkce, kterými jsme se zabývali ve druhé kapitole,
jsou jednou částí uchopení jevů a vztahů okolní reality každého z nás.
Druhou část chápání reality představují imaginativně – emotivní funkce
psychiky (obrazně – prožitkové), které představují subjektivní kontakt
s realitou, jsou zdrojem procesů prožívání a chtění, těsně se vztahují
k vlastnímu já a znamenají subjektivní stránky každého z nás. Plní také
v dynamice psychiky řadu specifických funkcí. Dovolují nám odpoutat se
(emancipační funkce) od často nepříjemné a drsné reality, předvídat
další možný vývoj událostí (anticipační funkce), uvolnit napětí (funkce
katarze), rozvíjet kulturní tradice i tvořivě vytvářet přírodní a
společenskou realitu.
Velice významné je to, že uskutečňují formování a realizaci
osobnosti, formují subjektivní náhled na život, vytvářejí osobní ideály a
spoluvytváří životní poslání. Nacházejí přirozený výraz ve snech,
literárním či jiném druhu umění, jsou součástí neustálého subjektivního
vyrovnávání se se životem. Významnost podílu této funkce vystupuje
zvláště v souvislosti s podílem na udržování psychické rovnováhy
v dnešním bouřlivém, hektickém a ne vždy neohrožujícím světě. Zbavují
nás často nejistoty, napětí a strachu a naopak poskytují prožitky klidu,
pořádku.
55
Emotivní
funkce
psychiky
3.1.1. Emoce
Definovat přesně emoce je v současné době velice obtížný úkol.
Někteří autoři koncept emocí přímo popírají a považují je za přívlastek
počitků a představ (Thomas Ziehen), někteří jej považují za zbytečný (E.
Duffyoová). Různě jsou také chápány charakteristiky emocí. Přesto však
každý člověk může říci, že emoce nebo city jsou zvláštní modality
(možné způsoby) prožívání. Ke každé emoci přistupuje zážitková
kvalita. Podstatnými znaky emocí jsou :
1. zážitek libosti nebo nelibosti
2. určitá úroveň vzrušení
3. zážitek napětí či uvolnění.
4. vystupují nechtěně, mají zcela spontánní původ.
Emoce mají signální a hodnotící funkce. K charakteristikám
emocí patří také selektivní a tonizující vliv, komplexní charakter
emočních reakcí, polárnost a intenzita. Jejich průběh se promítá ve třech
rovinách – na úrovni vědomé (uvědomění si citové kvality), výrazové
(mimika, pantomimika, pohybová agitovanost, svalová tenze) a
vegetativní (změna pulsu, dechu, slinění atd.). Kromě bezprostředních
zažívaných či pozorovaných procesů lze emoce a jejich projevy najít
v dlouhodobých vztazích či stabilních rysech osobnosti.
Tyto základní typy citů se vzájemně liší kvalitou, intenzitou,
délkou trvání i mírou uvědomění si vlastního podnětu.
Mezi základní druhy emocí patří:
Emoční procesy
emoce
Projevují se více či méně výraznou intenzitou, kratším trváním,
vazbou na podnět (vjem, představa, činnost). Jsou bezprostředním
prožíváním, které doprovází poznávací i snaho funkce, ovlivňují průběh
těchto funkcí a podnětem k nim mohou být i vzpomínky nebo plány.
Důležitými atributy těchto emocí je intenzita (určovaná temperamentem),
hloubka (dána subjektivním významem podnětu). Protikladem pak je
emoční povrchnost, která má za následek plochost emočních vztahů.
Afekt – intenzivní, krátce trvající emoce, bouřlivě probíhající.
Podnětem může být prožívané ohrožení, ale i nečekané splnění touhy
(rozkoš, vztek, zuřivost aj.). Svoji silou může vyvolat až ochranný útlum
vyšších center a narušit tak průběh jiných duševních funkcí (při afektu
může dojít k zablokování poznávacích procesů).
56
Emoční stavy
Nálady jsou podstatně méně intenzivní, obvykle bez plného
vědomí podnětu, zato dlouhodoběji podbarvující (ale ne vždy pozitivně)
ostatní funkce psychiky. Některé sice mohou mít příčinu i ve
fyziologických procesech (úzkost), všeobecně jsou vyvolávány subjektivně podvědomě vnímanou i hodnocenou situací jak dříve prožitou, tak
právě probíhající či očekávanou. Jsou součástí adaptačního mechanismu.
Velice dlouhodobého průběhu i značné intenzity jsou vášně,
které mohou výrazně ovlivnit motivaci k činnosti člověka ve chvílích,
kdy se může svobodně rozhodnout pro typ činnosti (vášniví rybáři či
sběratelé).
Emoční vztahy
Ustálené emoční jevy, mající charakter dlouhodobě fixované
rozlišovací emoční reakce na podněty (obdiv, odpor, láska aj.), tvoří
významnou složku všech relativně stabilních jevů psychiky – cílů,
postojů, zájmů, motivů, hodnot. Jsou také emočním vyjádřením poměru
k osobám, místům, předmětům, situacím atd. Bývají utvářeny vlastními
zkušenostmi i prostřednictvím různých kultivačních mechanismů. Proces
jejich tvorby jednorázový, relativně se stabilizují až ke konci období
dospívání. Usnadňují orientaci užitím modelů hodnocení reality.
Specifičnost lidských emocí je podmíněna individuální
zkušeností v emočním životě, odlišnostmi ve fyziologickém základě citů
a typem osobnosti. Lze přitom hovořit o některých vlastnostech emocí:

senzitivita – určuje rychlost vzniku nových emocí a jejich pohyb

citovost – stupeň rozvoje, šíře a bohatost či chudost emočního života

labilita / stabilita – rychlost střídání emocí v čase, míru ovlivnění
jednání a chování člověka jeho emocemi

intenzita – hloubka – popřípadě mělkost a síla emocí

zralost – míra rozumového základu prožívaných citů a míra
rovnováhy mezi rozumovou a emoční složkou v psychice

sugestibilita – ovlivnitelnost – jak lehce člověk podléhá emoční
nákaze nebo jak snadno lze vyvolávat a měnit emoce

zranitelnost – míra odolnosti vůči podnětům, které vyvolávají
záporné emoce. V této souvislosti se pak hovoří o přecitlivělosti

ovladatelnost – míra řízení, ovládání emočních dějů

výrazovost – způsob projevu v mimice, gestice atd.
57

teorie emocí
optimismus/pesimismus – tendence k prožívání posilujících nebo
oslabujících emocí.
Individuální charakter, hloubka a emotivita v prožívání jsou
vázány na celkovou kultivaci osobnosti. V teoriích emocí se projevují
postoje autorů k této problematice i rozpornost jednotlivých koncepcí,
která je příčinou obtížného odborného definování emocí.
P. V. Simonov – emoce kompenzují deficit informace. Vznikají
tehdy, když existuje rozdíl mezi informací nezbytnou pro dosažení cíle a
informací, kterou má subjekt k dispozici. Emoce vzniká především tam,
kde dochází k neuspokojení potřeby informací. Tato koncepce je
kritizována jako jednostranná a zjednodušující.
R. Plutchik – emoce fungují jako reakce na životně důležité
situace, dávají šance na přežití a současně slouží jako komunikační
signály.
J. P. Sartre – filozof – domnívá se, že emoce vyjadřují regresi
k magickému vědomí a k magické formě bytí.
W. McDougall – emoce vyjadřují prožívání instinktivních
tendencí.
S. Rado, P. K. Anochin – evolucionistické pojetí emocí jako
nositelů primárního hodnocení biologického významu podnětů.
Zdůrazňují autoregulativní funkci emocí.
Některé patologické projevy emocí
Patický afekt – neobyčejně silný afekt, na jehož vrcholu může
dojít ke krátkodobému zákalu vědomí a v něm k závažnému jednání
(vražda, jiný projev agresivity), ne které chybí vzpomínka. Patický afekt
je vzácný a může přicházet u explozivních psychopatií, dále po silném
záchvatu epilepsie, v alkoholovém opojení, u demence a jiných
organických postižení CNS.
Patická afektivní dráždivost – sklon k nadměrně silným
afektům – u organických mozkových postižení a onemocnění, intoxikaci,
u alkoholismu. Sklon k intenzivním a delším zlostným afektům mají
epilepsie.
Emoční inkontinence – reakce s patickým pláčem i na neemoční
podněty. Typická pro arteriosklerotický proces mozku.
Fobie – vtíravý strach z některého podnětu. V současné době je
popsáno několik set těchto vtíravých emočních projevů.
Do okruhu poruchových jevů v oblasti emocí patří i patické
nálady – zde může tento jev trvat i několik let, jsou v podstatě na delší
58
dobu neodklonitelné a jejich vliv na osobnostní chování, jednání a postoje
je nezanedbatelný, protože zde dochází k neadekvátním jevům.
3.1.2. Motivace, motivy
Termín motivace pochází z latinského slova moveo – hýbám a
vyjadřuje se tím přeneseně hybná síla chování. Mezi psychology panuje
tak celkem shoda v tom, že otázka motivace je otázkou, proč se člověk
chová tak, jak se chová. Pojem motivace však je vymezován nejednotně.
Různé významy pojmu motivace se shrnují v psychologii takto:

motivace je příčinou pohybu

motivace je důsledkem změn stavu organismu

motivace je abstrakcí v průběhu aktivace

motivace je určující při zaměřeném chování

motivace je výkladem souvislostí duševního života

motivace dává směr rozhodování v situaci volby
V jistém smyslu lze stavy motivace chápat jako psychologické
příčiny chování. S. Freud uvažoval i o nevědomých motivacích –
chybné úkony, některé typy chování, které jsou pokládány za náhodné
(poškrábání se atd.). Vzhledem k teoriím motivace lze přístupy rozdělit
na několik typů:

homeostatické teorie – Cannon – všechny biologické pochody
včetně chování vznikají v důsledku narušení optimálních podmínek
rovnováhy prostředí a organismu. Narušení rovnováhy vytváří
potřebu, která určuje puzení. Společně s kognitivními procesy toto
puzení modifikuje chování ve směru opětného obnovení rovnováhy.

pobídkové teorie – Atkinson - pobídky jsou podněty, které mají
účinek na chování

poznávací teorie – Woodworth – poznávací děje mají motivační
charakter, základním druhem motivace je činnost vůči okolí

humanistické teorie – Allport, Maslow – předpokládají existenci
specificky lidských motivů – například nedostatkové a růstové
motivy v chování lidí (viz další část textu)
Psychologické koncepce uvažují o formách a druzích motivů. Za
formy v motivaci bývají pokládány potřeby, zájmy, ideály. Za druhy
motivů jednak motivy biogenní či fyziologické (biologické potřeby
organismu – potrava, pohyb, odpočinek), jednat sociogenní či psychogenní (potřeby člověka jako sociální bytosti – uznání, výkon, kompetence).
59
Potřeby
Maslow chápe potřeby jako podmínky udržování fyzického a
duševního zdraví. Poznávací obsah potřeb reprezentuje cíle lidského
chování a v termínech potřeb se lidské chování chápe.
Murray sestavil index viscerogenních (fyziologických potřeb) a
v jeho rámci rozlišoval potřeby vyjadřující nedostatky – potrava, dojmy,
potřeby vyjadřující nadbytky – exkrementy, potřeby vyjadřující vyhnutí –
škodliviny, horko, zima. V rámci psychogenních potřeb rozlišil 20
zjevných a 8 skrytých potřeb – agrese, ovládání, poznání, pomoc,
sexualita aj. Index zjevných potřeb obsahuje například potřebu dosažení
výkonu, připojení se, autonomie, opozice, poddání se atd.. Více se však
ujal Maslowův hierarchický model potřeb. Potřeby jsou zde uspořádány
dle naléhavosti (jak jsou prožívány jako vnitřní tlak). Rozlišuje 3 úrovně
potřeb:

základní – fyziologické potřeby – uspokojení hladu, žízně, sexu potřeby bezpečí – vystupují v situacích vyvolávajících ztrátu pocitu
jistoty, v situacích nebezpečí, ekonomického selhání;

psychologické – potřeby sounáležitosti a lásky – být milován, být
akceptován, patřit k někomu - potřeby uznání – výkon, kompetence,
respekt, důvěra, získání souhlasu;

sebeaktualizace – potřeby realizovat své schopnosti – být tím, kým
mohu být osobního růstu – kognitivní a estetické potřeby objevovat,
tvořit, uspořádávat.
Vyšší potřeby vystupují teprve tehdy, když jsou alespoň do určité
míry uspokojeny potřeby nižší. Vývojově nejvyšší potřeba sebeaktualizace vystupuje jen u malé části lidí, kteří jsou uspokojeni ve svých
základních i psychických potřebách, váží si sebe sama, respektují své
sebepojetí. Autor je nazývá potřebami růstu a jejich výrazem jsou
metapotřeby – jednota, rovnováha a harmonie, spontaneita, individualita,
hravost, autonomie, smysluplnost a jiné. Tyto metapotřeby jsou na rozdíl
od základních potřeb méně naléhavé, ale jejich uspokojování posiluje dle
autora vývoj k lidskosti, vyššímu štěstí, radosti. Z principu hierarchie
potřeb existuje několik vyjímek:

někteří lidé jsou vrozeně tvořiví;

u některých lidí může být trvale snížena potřeba aspirace díky
deprivaci v minulosti;

někteří lidé mají vysokou toleranci k frustraci základních potřeb;

potřeba úcty může být silnější než potřeba lásky.
60
Madsen rozlišil primární a sekundární motivy. Primární tvoří
hlad, žízeň, sexus, péče (mateřský pud), teplota, vyhnutí se bolesti,
exkrementace, kyslík, odpočinek, spánek, aktivita.
Emocionální motivy jsou zčásti primární a částečně sekundární a
patří sem bezpečí – deprivace se projevuje strachem, agrese – deprivace
se projevuje hněvem. Do sekundárních motivů pak zařazuje sociální
kontakt, výkon, prestiž, vlastnictví.
Charakteristika motivů:

projevy lidských motivů se liší od kultury ke kultuře a v rámci téže
kultury se liší od osoby
k osobě – vliv náboženských představ,
morálních norem, tradic, obyčejů;

stejné motivy se projevují různými způsoby chování;

ve stejném chování mohou bát vyjádřeny různé motivy – návštěva
divadle může být motivována zájmem o umění, jindy demonstrací
sociálního statusu;

motivy se často projevují ve skryté formě;

každý jednotlivý projev chování může být projevem několika motivů
a tyto motivy mohou působit současně.
Podmiňování emocí současnými emočními reakcemi může být
východiskem utváření nových motivů. Tak se na základě učení vyvíjí
systém apetencí a averzí s příslušnými motivy. Dalším zdrojem nových
motivů může být napodobování modelů a důsledky vlastního chování –
máme sklon neopakovat nepříjemné a opakovat příjemné zážitky.
V tomto smyslu jsou sekundární získané motivy naučenými tendencemi.
Aby motivy nezůstaly jen nenaplněnou touhou, musí obsahovat
také organizační a energetizující složky. Mezi ně patří:

cíl – konkretizované puzení;

prostředky – jedincem stanovený soubor kroků nezbytných
k dosažení cíle;

energie – nejprve v latentní podobě, jedinec je osobně ochoten ji
investovat k dosažení cíle. Koresponduje s hodnotou cíle a aktivizuje
se v průběhu volního jednání.
Postoje
Postoje jsou vysouzené, odvozené motivační dispozice. Vytvářejí
se učením na základě přímě nebo zprostředkované zkušenosti, že určitý
objekt či činnost může umožnit, nebo opačně zmařit uspokojení
některého vlastního motivu. V tomto kontextu postoje představují
pohotovost reagovat určitým způsobem, s určitou intenzitou a v určitém
61
směru na motivačně závažný podnět nebo třídu podnětů. Povaha této
reakce záleží na významu, který pro jedince daný podnět představuje
v důsledku s ním spojené zkušenosti. Postoje se vyznačují určitým
stupněm osamostatnění – vyvolávají obvyklou odezvu, ačkoli jejich
zdroj již dávno motivační úlohu neplní, a stálostí – jednou fixované
postoje výrazně ovlivňují možnosti získání jiných rezultátů učením. Jsou
ale většinou méně obecné a méně odolné vůči změně v důsledku nové
zkušenosti ve srovnání se sekundárními motivy.
Zpravidla je jeden typ postoje sycen několika motivy současně –
postoj k partnerovi může zahrnovat motivy pohlavní, sociálních kontaktů,
pečovatelské, vlastnictví. Přítomnost předmětu postoje působí jako
pobídka a vyvolává odezvu v síle úměrné s ním spjatých motivů. Pokud
pro jedince podnět znamená uspokojení jedněch potřeb a potlačení potřeb
jiných, pak je postoj k podnětu ambivalentní (rozporný). V obecné
kategorii postojů je psychology věnována pozornost oblasti zájmů a
hodnot.
Zájmy, hodnoty
Zájmy bývají většinou definovány jako trvalejší kladné vztahy
člověka k určité oblasti předmětů nebo činností. Naprosto přesná a
vědecky ověřená koncepce definice zájmů však zatím nebyla vymezena.
Často se tak definování tohoto pojmu uchyluje k popisu vnějších
charakteristik zájmu. G. Murphy se je pokoušel hlouběji pochopit.
Chápe zájmy jako dispozice definované v termínech objektů, kterých
si člověk snadno a volně všímá. Zcela určitě jsou zájmy velice silným
motivačním prvkem, který aktivizuje člověka a může tak rozvíjet jeho
schopnosti. Z tohoto pohledu ani uvedená definice není úplná a
nezahrnuje v sobě všechny psychické jevy, které se na vzniku a průběhu
zájmových aktivit podílejí.
Podle některých autorů lze rozlišit následující typy zájmů:
1. profesní zájmy
-
zájmy o vědu, umělecký výraz a sociální blaho, ale i o obchod a
tělesné práce.
2. mimoprofesní zájmy
-
záliba v dobrodružství (láska ke zkoumání, záliba v osobním
nebezpečí, cestování, odpor ke každé formě monotónnosti);
-
záliba v rozptýlení (uspokojení ze hry a zábavných činností);
-
zájmy o zvláštní činnosti (uspokojení ze změny činnosti, prostředí
nebo úkolu, radost z neobvyklých věcí, cest a přírody).
3. oceňovací zájmy
62
-
kulturní a estetické zájmy, záliby v intelektuální, estetické a
občanské aktivitě, pasivní estetické oceňování různých druhů
umění, smysl pro různé druhy humoru.
V souvislosti s tím se uvažuje o znacích zájmu:

trvalé zaujetí něčím spojené s poznáváním;

výběrovost;

vynakládání úsilí, peněz a času, ochota podstoupit riziko;

informovanost, zběhlost a zručnost v předmětné oblasti aktivity;

koncentrace pozornosti a míra zapamatovaných prvků v předmětné
oblasti;

afektivní vzrušení v průběhu činnosti.
Hodnotou se rozumí přitažlivost zamýšleného cíle (proč to chci,
co mě nejvíce zajímá), je to zobecnění snahových tendencí člověka,
jedno z východisek nejvýše strukturovaných řídících mechanismů
osobnosti každého člověka. Lze zde rozlišit aktuální (okamžitou) hodnotu
a dlouhodobější životní orientaci. Význam hodnoty se navenek projevuje
kvantitativním (kolik)
a časovým (co dříve) hlediskem. Tvoří relativně stabilní a subjektivně
odstupňovanou strukturu, jakoby životní program.V průběhu života
dochází k zákonitým změnám, jejichž původem jsou změny probíhající
ve vnitřním i vnějším vztahovém rámci každého z nás.
Lze konstatovat, že v této oblasti se lidé rozdílně orientují –
někdo hromadí statky, jiný vědění, další společenské pozice, opět jiný
moc. Z toho vychází koncepce hodnotových typů
E. Sprangera. Podle této koncepce lze rozlišit šest možných
hodnotových útvarů:
1. ekonomický
2. mocenský
3. teoretický
4. estetický
5. sociální
6. náboženský
V. E. Frankl dělí hodnotové kategorie do tří typů:
a) tvůrčí hodnoty – aktivita, produktivita (snaha něco umět, dělat,
tvořit)
63
b) zážitkové hodnoty – něco prožít, někoho milovat atd.
c) postojové hodnoty – schopnost nalézt smysl, stanovisko, postoj a
vyrovnání i ve zcela beznadějné situaci
3. 1. 3. Vůle (bulie)
V lidské činnosti lze rozlišit z psychologického hlediska tři
úrovně řízení. Pozorované vnější či vnitřní aktivity mají podobu:

vrozenou a předem danou – nepodmíněné reflexní a informativní
činnosti;

osvojenou, předem danou – zvyková, automatizovaná činnost;

volenou, právě vytvářenou – volní, úmyslná činnost.
Tabulka č. 8.: podmínky volní činnosti
Podmínky volní činnosti
Úplnost vývojových
struktur
Utvoření struktury
zkušeností
Schopnost vědomého
sebeřízení
Abychom mohli hovořit o volní činnosti, musí být tato činnost spjata
s několika oblastmi:

přítomny musí být prvky představování si (cíl, možné řešení) imaginativní oblast;

člověk musí vynaložit určitou míru energie k dosažení cíle –
energetická oblast;

na počátku volního úsilí bývají pociťovány
k něčemu – motivace;

je přítomno vědomé zvážení prostředků k dosažení cíle – poznávací
oblast;

dosažení cíle je provázeno úlevou – emoční oblast.
motivy či puzení
V průběhu volní činnosti na sebe navazují a prolínají se následující
fáze:
1. fáze – uvědomujeme si potřebu, cítíme před sebou nějaký úkol =
motiv (pouhé uvědomění si potřeby lze označit jako přání, je však
ještě třeba vědomého úsilí k dosažení cíle);
64
2. fáze – zde člověk zvažuje všechny prostředky vedoucí k možným
způsobům dosažení cíle (zde lze hovořit o vědomém chtění, je
vytvářen jakýsi představovaný program, který povede k cíli);
3. fáze – zde se člověk vědomě rozhoduje, zvažuje svoje motivy –
důvody pro výběr určitého cíle, zvažuje ale také následky chování.
V rozhodovacích procesech lze rozlišit krátkodobý úmysl a
dlouhodobá předsevzetí. Rozhodovací fáze může být v rovině
navyklých programovaných postupů – postupy pro řešení
matematických úkolů, navyklé způsoby činnosti, teorie her atd.;
4. fáze – zde se jedná o vlastní realizaci předem vytvořeného programu
k dosažení cíle. V této fázi se člověk také často setkává s překážkami,
které musí na cestě k dosažení cíle překonávat. Tyto překážky lze
rozdělit na vnější (společnost, příroda), aktivní (zabraňující síla),
pasivní (málo prostředků k dosažení cíle);
5. fáze – v této fázi bývá dosaženo cíle, člověk zpětně srovnává
zamýšlený cíl s konkrétním výsledkem. Zpravidla bývá tato fáze
doprovázena emočními jevy – radost, únava, spokojenost, ale také
třeba zklamání, skleslost a smutek při zjištění, že se nám cíle
nepodařilo dosáhnout, nebo nebylo dosaženo cíle tak, jak jsme
původně zamýšleli. To může vést buď k naprosté rezignaci na
dosažení cíle, nebo opačně směrovat k další aktivní činnosti.
Ve struktuře osobnosti lze rozlišit následující volní vlastnosti:

svědomitost – chování vedoucí k dosažení cíle, podřízení sil cílové
aktivitě. Opakem je ovlivnitelnost;

rozhodnost – racionálně odůvodněný způsob řešení. Opakem je
nerozhodnost, která je charakteristická pochybami, strachu
z odpovědnosti a překážek;

vytrvalost – schopnost dovést úsilí do konce. Vyžaduje vždy
sebeovládání a sebekázeň. Opakem je impulsivnost – odklon od cíle
při první příležitosti;

statečnost – schopnost překonávat na cestě k cíli strádání a utrpení;

odpovědnost – vnitřní aktivita, tvořivost a rozhodování ve vztahu
k druhým lidem i k sobě.
Někdy bývá milně na vytrvalost vydávána tvrdohlavost, která je
však charakteristická výběrem řešení bez ohledu na možné následky
chování, popřípadě ztráty během činnosti, které nemohou vyvážit
dosažený pozitivní cíl. Tato tendence by se dala označit jako způsob
řešení „za každou cenu“. Jako takový je z hlediska volního aktu tento
přístup kontraproduktivní.
65
Poruchy vůle

hypobulie – nerozhodnost k počátku činnosti. Může se objevit u
stavů vyčerpanosti, pak může být provázena apatií. Rovněž se může
vyskytovat u neurotických a depresivních poruch, u organických
poruch;

abulie – ztráta schopnosti začít jakoukoli činnost;

hyperbulie – nadměrně vyjádřená rozhodnost, energičnost, nadměrně
vysoké úsilí. Bývá přítomna u mánií, vyvolaná může být
psycholostimulancii – v tomto případě bude mít přechodný ráz.
Pokud je přítomna navíc ještě úporná aktivita, může se tento jev
objevit u chorobného stěžovatelství, u paranoického vývoje a u
poruch osobnosti s paranoidními rysy.
Dle některých teorií má volní aktivita své „ohnisko“ podráždění
v mozkové kůře, které odpovídá soustředění na činnost touto oblasti
řízenou. V posledních desetiletích se objevují některé experimentální
výsledky elektrofyziologického sledování činnosti mozku při volních
úkonech. Ukazuje se, že potenciály snímané EEG v určité oblasti povrchu
hlavy vykazují výchylky již při představě vykonání volní činnosti. Zdá
se, že tato oblasti bude cílem dalších neuropsychologických výzkumů.
3. 1. 4. Schopnosti
Schopnosti
Člověk může být charakterizován také z pohledu toho, jak
úspěšně se vyrovnává s určitými úkoly, jak dobře řeší problémy, přičemž
jedním z těchto hledisek může být výkon. Lidé vykazují nestejnou úroveň
výkonu, protože jej podávají v různých vnějších i vnitřních podmínkách.
Vnitřní dispozice (předpoklad) určitému druhu výkonu se nazývá
schopnost. Tyto předpoklady lze hierarchicky uspořádat podle
vývojového hlediska:

vlohy – vrozené předpoklady;

nadání – mimořádně vyvinuté vlohy;

schopnosti – učením rozvinuté předpoklady;

talent – učením rozvinuté schopnosti;

vědomosti – pamětní mentální předpoklady výkonu;

dovednosti – předpoklady k vykonávání určité praktické činnosti.
Mezi typy schopností lze rozlišit ještě obecné, skupinové a specifické schopnosti. Jednotlivé schopnosti mají širší dosah působnosti
a obvykle bývají komplexem zvláštních předpokladů (hudební, matematické a jiné schopnosti).
66
Obr. č. 6: Vernonův model hierarchického uspořádání schopností
(1961)
Obecné schopnosti
Skupinové schopnosti
Specifické schopnosti
Obecná schopnost poznávání (mentální činnosti) se nazývá
inteligence. Dle Wechslera ji lze definovat následujícím způsobem:
„Inteligence je schopnost samostatně a kvalitně řešit různě
složité problémy. Zde je nutno rozlišovat mezi intelektem – biologicky
podmíněná struktura čistě rozumových schopností a inteligencí –
zahrnuje širší, kulturně vzdělanostní hledisko.“
Míru této obecné schopnosti lze
zjišťovat specifickými
psychologickými testovými metodami. V této souvislosti je potřeba
rozlišit mezi jednosložkovými inteligenčními zkouškami – měří
biologicky podmíněnou strukturu rozumových schopností – označovanou
jako „fluidní inteligence“ – např. Ravenova zkouška. Zjišťování spíše
vzdělaností a kulturou podmíněné inteligence je pak předmětem celé
testové baterie takto zaměřené – pak je snímána tzv. „krystalická
inteligence“ – např. Wechslerovy testy v modifikacích pro děti a dospělé.
U inteligence se rozlišuje složka verbálně – teoretická
(schopnost zacházet s pojmy, bohatost a plynulost vyjadřování, nalézání
obecných souvislostí a znaků a jejich pojmenovávání, logické myšlení
atd.), praktická (nazývaná performační, neverbální – schopnosti
zacházet s předměty, nástroji, vnímání prostorových vztahů a orientace
v prostoru, kvalita a rychlost koordinace zraku a rukou atd.) a dle dalších
autorů také emočně – sociální (schopnost vycházet s lidmi, navázat a
udržet komunikaci a sociální kontakt atd.).
67
3. 2. Jáství
jádro
osobnosti
Jáství znamená organizaci složek Já. Je jím rozuměno
sjednocující jádro osobnosti, které dává sjednocující smysl a směr celé
psychické činnosti. Má tři složky:

poznávací složku (uvědomování sebe a poznávání sebe);

emocionální složku (sebehodnocení a sebepojetí);

součinnostní složku (konativní, ideální já, seberozvíjení, seberealizace).
Poznávací složka
1. Já jsem – sebeuvědomování. Vědomí sebe má zážitkový charakter a
dělí se na nesdělitelné sebezažívání a věcné nahlížení na sebe sama.
Tyto dva procesy ve vědomí se neustále střídají a doplňují. Veškeré
subjektivní duševní dění je vázáno na zážitek sama sebe a projevuje
se vnitřními výroky „já myslím, já cítím, já chci“. V citech se já
projevuje spíše trpně a pasivně, ale v rámci volních procesů je
rozhodujícím spouštěčem aktivity. U dospívajících lidí je vědomí já
začátkem úsilí o novou autonomii.
2. Sebepoznávání. Kvalitní sebepoznávání je podmínkou záměrné
vědomé interakce s prostředím. Jednodušší vnitřní posouzení
vlastních kvalit je prováděno na základě posouzení například
prospěchu, účinnosti jednání atd. Složitější je posouzení vlastních
povahových vlastností. Člověk k tomu využívá sebepopis, nebo
pravidelnou a dlouhodobou sebereflexi. Sebepoznávání předchází
každou záměrnou práci na sobě, je na něm závislá sebekontrola,
sebeovládání, seberealizace.
Emocionální já
1. Sebepojetí (jaký se chci jevit). Sebepojetí je představa člověka o
sobě, kterou si každý sám vytváří a své představy se snaží naplňovat.
Vlastní podoba sebe je podmínkou přechodu výchovy na sebevýchovu. I tento proces má tři základní součásti:

sebepoznávací – více či méně reálný obraz vlastních schopností a
vlastností;

prožitkovou – sebeúcta, sebevědomí, nemusí vždy korespondovat
s reálnými výsledky;

snahovou – projevuje se v osobní orientaci na určité cíle (např. znaky
prestiže).
68
2. Sebehodnocení (zač stojím). Kvalitu úcty člověka k sobě podmiňují
důsledky sociálního učení a typické projevy ve vývojových fázích,
ale také charakter některých základních rysů osobnosti (extroverze,
labilita). Kromě toho zde vystupuje také celkový sebehodnotící faktor
(obecný přístup k sobě samému) i dílčí sebehodnotící koncepce –
profesní, mocenské atd.
Součinnostní složka já
1. Seberozvíjení (co chci umět). Z hlediska humanistické psychologie
je já rozvíjenou hodnotou, která se zvláště v dospívání orientuje na
růst a expanzi. Tendence zhodnocení vlastního já v sobě zahrnuje
potřebu kompetence, výkonu, autonomie, respektu, obdivu. Faktory,
které dopředu snižují nároky na sebe jsou pak nízká sebedůvěra,
strach z neúspěchu, konformní závislost atd. Tato snaha o
sebeuskutečnění je záměrně realizovaný proces práce na sobě
s tendencí k sebezdokonalení vlastních možností.
2. Seberealizace (kým chci být). Seberealizace spočívá v uplatňování
v rozvinuté úrovně osobnosti a to vlastním voleným směrem a
v rámci možností poskytovaných danými podmínkami. Seberealizace
tedy zahrnuje vnější projev já, kterým člověk dosahuje více či méně
úspěšně vlastního sebeuskutečnění, sebepotvrzení.
Všechny funkce já se vzájemně podmiňují a doplňují. Postupně
dochází k souladu všech tří složek jáství. Tento soulad je důležitou
podmínkou pro odpovídající osobní ambice, ale také podmínkou celkové
vyspělosti osobnosti, která se projevuje i v odpovědném přístupu k sobě
samému.
3. 2. 1. Osobnost
Osobností se v psychologii rozumí relativně stabilní celek
duševního dění člověka. Je to struktura relativně stabilních vlastností
temperamentu, charakteru, schopností, které jsou integrovány vědomím
já a vyvíjejí se v procesu adaptace na prostředí. Jedinečné kombinace
kvalit osobnosti určují do jisté míry i životní dráhu člověka.
V současných psychologických teoriích existuje řada nejrůznějších modelů duševního dění osobnosti, řada způsobu nahlížení na
principy jeho dynamiky, vzájemného působení dílčích osobnostních
oblastí i řada náhledů na soustavy řídících schémat osobnosti. Řešení
těchto složitých otázek však není v psychologii osobnosti dostatečně
jednotné. Bývají rozlišovány modely horizontální, vertikální, rysové,
situační a jiné. Pro porozumění celku osobnostní dynamiky je však
důležité se zastavit ještě u dvou charakteristik – temperamentu a
charakteru.
69
osobnost
Temperament
Temperament představuje vrozenou dynamiku prožívání a chování, která určuje psychomotorické tempo, přizpůsobivost změnám,
odolnost, důraznost a další vlastnosti. Typ temperamentu predisponuje
člověka k určitým druhům činnosti. Teorie temperamentu se vyvíjely od
antiky, přes neurofyziologii až po současné teorie temperamentu. Právě
od antiky se traduje teorie o čtyřech převažujících tělesných tekutinách,
jejíž obsah byl již dávno překonán, ale základní označení typů přetrvalo
staletí až do současné doby. Hippokrates rozlišoval typ cholerický –
snadno vzrušivý, investující příliš mnoho energie, sangvinik – typ
vytrvalý a optimálně aktivovaný, flegmatik – soustředěný a nerad měnící
návyky, melancholik – nesnášející zátěž a změny, silně prožívající i
nepatrné dojmy.
Tabulka č. 9: Pavlovova koncepce temperamentových typů
Vlastnosti nervových procesů
TYP
VNČ
Hippokratovské
typy
silný
Vyrovnaný
Rychlý (živý)
Sangvinik
silný
vyrovnaný
pomalý
Flegmatik
silný
nevyrovnaný
Cholerik
slabý
Melancholik
Hippokratovskou koncepci temperamentu kromě jiných autorů
rozpracovat také I. P. Pavlov v souladu se svou teorií vyšší nervové
činnosti. Jednotlivé typy charakterizoval z hlediska vlastností základních
nervových procesů podráždění a útlumu. Tyto vlastnosti byly síla,
vyrovnanost a pohyblivost.
Kromě uvedených dvou koncepcí existuje mnoho dalších
typologií. Lze uvést v této souvislosti typologii E. Kretschmera, která
vychází z klinických pozorování stavby těla psychiatrických pacientů.
Tato typologie potvrzovala po statistickém zpracování teze o souvislosti
stavby těla a určitých druhů psychóz. Autor rozlišoval typy astenické,
pyknické a atletické. V. H. Sheldon ve své typologii setrval na pojetí, že
temperamenty jsou determinovány biochemickými faktory. Prováděl
antropometrická měření, identifikoval psychologický obsah pomocí
posuzování v charakteristikách chování. Rozlišuje následující typy:
endomorfní – viscerální typ, mezomorfní – somatotonní typ, ektomorfní –
cerebrotonní typ. Je důležité jenom poznamenat, že temperament u
člověka není v zásadě možný přestavět, výrazné zásahy do základních
vlastností osobnosti mohou vést k závažnému poškození. Neméně
důležité je, že většinu lidí není možné zařadit do určitého čistého
70
temperamentového typu, ale spíše je dobré zjistit, v jakém stupni se
určující vlastnosti typu vyskytují a jak se vzájemně kombinují.
Charakter
V tomto případě je dobré upozornění, že je potřeba rozlišovat
dvojí užívání pojmu charakter v psychologii:

v čistě psychologickém smyslu vyjadřuje charakter individuální
zvláštnosti člověka;

ve smyslu „morálního charakteru“ vyjadřuje pohotovost člověka
jednat podle určitých etických principů.
Výstižně vyjadřoval podstatu charakteru Allport, který je
charakterizoval jako zhodnocenou osobnost. V charakteru se dle tohoto
autora projevují zvnitřnělé hodnoty jedince, které vyjadřují jeho vztah:

k lidem a společnosti;

vztah k práci (popřípadě učení či hře);

vztah k sobě samému.
Charakter je nejvyšším regulátorem lidského jednání, jeho
vyhraněnost, pevnost a uvědomělost je výrazem zralé osobnosti. Formuje
se pod vlivem společenských vztahů a praktické činnosti, zejména
působením výchovy, popřípadě sebevýchovy. Nejbližší laické označení
pro charakter lze najít v termínu „povaha“. Existuje také mnoho teorií,
které se zabývají vývojem charakterových vlastností. Psychoanalytické
pojetí charakteru vychází ze zdůraznění vlivu ranných dětských
zkušeností – teorie tzv. análního, orálního charakteru. Významnou teorii
vytvořili autoři Peck a Havighurst.
Tabulka č. 10: přehled vývoje charakteru Pecka a Havighursta
Typ charakteru
Období vývoje
Amorální
Kojenectví
Prospěšný
Rané dětství
Konformní
Pozdější dětství
Iracionálně vědomý
Adolescence a dospělost
Další vývojové stupně morálních
L. Kohlberg.
71
vlastností identifikoval
Tabulka č. 11: Kohlbergovo pojetí vývoje morálky
Prekonvenční úroveň
I. stadium:
II. stadium:
orientace na trest, egocentrické podřízení se moci.
naivně egoistická orientace - chování zaměřené
na uspokojení vlastních potřeb.
Konvenční úroveň
III. stadium:
IV. stadium:
konformita se standardními obrazy společnosti
"orientace dobrý hoch x dobré děvče
orientace na autority sociálníhopořádku (fixovaná
pravidla).
Postkonvenční úroveň
V. stadium:
VI. stadium:
orientace na sociální odchylku a na společně sdílené
hodnoty; "orientace na sociální smlouvu".
orientace na svědomí, respektování druhcých;
abstraktní etické principy.
3.2.2. Teorie osobnosti
V dějinách psychologie až do současné doby se vyskytuje mnoho
pojetí osobnosti a mnoho teorií, které ji tak či onak vysvětlují. Některé
z nich vysvětlují osobnost jako soustavu vývojových aspektů – vrstvové
modely osobnosti. Další v teoriích osobnosti zdůrazňují dynamiku
některých procesů a jsou proto označovány jako dynamické. Faktorové
modely naopak zdůrazňují jednotlivé popisné osobnostní rysy.
Dynamické teorie
Jako zástupce těchto typů teorií lze uvést psychoanalytickou
teorii S. Freuda. Hybným prvkem osobnosti jsou střety vědomých
(princip reality) a nevědomých (princip slasti) procesů. Ke konfliktům
mezi těmito dvěmi procesy dochází na intrapersonální úrovni (vnitřně
psychické).

konflikt id versus ego – id chce okamžité uspokojení, ego tento
požadavek pod tlakem reality upravuje (uveden příklad chlapec –
autíčko – detektiv – zloděj);

id versus superego – požadavky id jsou tlačeny etickými normami
(chlapec – autíčko – náboženství);
72

ego versus superego – racionální ego je tlačeno dokonalým
superegem. Lidé chtějí dělat něco, co vidí jako racionální, ale při tom
se cítí provinile pod tíhou introjektů (přejaté hodnotící soudy okolí).
Funkci ochrany ega před ohrožujícími myšlenkami či přáními
nevědomé obrany:

vytěsnění – iracionální útěk od myšlenek, osoba, která vytěsňuje
sexuální přání může být podrážděná, nesoustředěná, bezohledná;

sublimace – převedení libida do společensky oceňované činnosti
(uváděn příklad mnich – žena – obraz s biblickou scénou);

regrese a fixace – prožívané ohrožení ega v dospělém věku je docela
silné. Ego pak reaguje návratem k nižšímu stádiu s méně stresovým
prožíváním (silný tlak – jedí, pijí – orální stádium; anální stádium –
vnější projev ve sklonu k zanedbávání hygieny a pořádku);
Regrese bývá dočasná, fixace však dlouhodobá. Lidé regredují
tam, kde jsou fixováni.
Faktorové modely
Jeden z faktorových modelů vytvořil R. B. Cattel. Lze vyčlenit
tři hlavní body jeho faktorového pojetí osobnosti.

osobnost je popisována – prvkem popisu jsou rysy = vlastnosti
vyvozené z pozorovatelného chování osoby;

důraz je kladem na predikci – „osobnost je to, co umožňuje
předpovědět, co osoba udělá v dané situaci“;

psychometrický způsob zkoumání – přesné měření poskytuje pevný
základ pro poznání osobnosti - test je zde prostředkem pro sběr
přesných dat.
Cattel sbíral data trojím způsobem. L – data (laif data) = jsou
údaje sbírané od jiných osob, vztahují se k životu vyšetřované osoby.
Druhý typ dat tvoří dotazník – Q data – jde o sebeposouzení
vyšetřovanou osobou, které je porovnáváno s předchozími L daty.
Posledním typem dat při zjišťování a popisu osobnostních rysů jsou
objektivní data – T data – testová – shrnují výsledky objektivních
testových zkoušek. Příklad některých faktorů: submise x dominance,
plachost x dobrodružnost, sebedůvěra x pocity viny, uvolněný klid x
napjatá dráždivost.
Vrstvové modely
Tyto teorie osobnosti sledovaly vývojové aspekty. Thorne
popisuje osobnost ve své teorii jako více stupňovou raketu.
73
1. vrstva – procesy v kontextu bezprostřední reality – vyvíjejí se od
ranného dětství
2. vrstva – uplatnění osvojených poznatků, postojů, rolí, norem,
konformní osobnost – rozvoj ve školním věku
3. vrstva – kritéria a tendence vlastního já – překonává obecnou
jednostrannost, idealizované sebepojetí, sebehodnocení, patrné
v pubertě
4. vrstva – komplexní útvary duševního dění – vzdělanost, moudrost,
ušlechtilost – vyvíjí se v dospělosti
Kromě těchto teorií existují ještě různá integrovaná pojetí – jako
příklad lze uvést teorii G. Allporta. Tato teorie integruje tvarové,
psychoanalytické, rysové a behaviorální prvky v pojetí osobnosti.
Za zmínku stojí ještě vrstvové modely uvažující o vývojových
stádiích ve vytváření částí mozkových struktur (mozek ještěří, savčí,
personální, lidský).
3. 2. 3. Poruchy osobnosti
Deprivovaná osobnost – není samostatnou diagnostickou
kategorií, odchylka je spojena se strádáním v některých oblastech, zvláště
pak v oblasti citové.
Depravovaná osobnost – není samostatnou diagnostickou
kategorií, osoba nežije podle obvyklých norem občanského soužití, bývá
delikventní, označovaná podle svého asociálního chování.
Primitivní osobnost – není samostatnou diagnostickou kategorií,
charakteristické jsou jednoduché vzorce chování, které mají svůj zdroj
buď v nižších rozumových schopnostech, nebo v nedostatečném
výchovném, vzdělávacím či socializačním působení.
Rozpad osobnosti – nejzávažnější porucha, jednotlivé složky se
navzájem uvolňují, postiženy jsou všechny kvality psychiky. Osoba ztrácí
kontakt s minulostí, reaguje zcela jinak než dříve, většinou zcela
neadekvátně k situaci. Jindy může jít o zkreslení kontaktu s minulostí a
přítomností. Nemocný však tyto změny nepozoruje, není si jich
vědom.Vyskytuje se u těžkých průběhů schizofrenního onemocnění,
velice často u demencí, dále pak na podkladě těžkých organických
onemocnění CNS.
Transformace osobnosti – jedinec je nevývratně přesvědčen, že
je někým jiným, než ve skutečnosti. Jedná se o chorobný blud. Podle této
role se pak může, ale také nemusí chovat. Může tedy vystupovat jako
král, chce pocty a být obsluhován, jiný takto nemocný člověk však
ochotně pomáhá při úklidu.
74
Alterace osobnosti – mnohočetná osobnost, tento jev býval
v minulosti i dnes hojně popisován v USA. Osoba žije ve své původní
osobnosti s celou vzpomínkovou kontinuitou, ale přechodně žije jako
někdo úplně jiný, zpravidla v jiném prostředí. Později se vrací k jáství
původní osobnosti. Tento stav se může opakovat, jedinec si na děje
spojené se životem v jiné formě osobnosti nepamatuje. Vždy však
navazuje na život, který patří té aktuálně prožívané formě. Zpravidla
bývá tato porucha řazena mezi hysterické poruchy.
Specifické poruchy osobnosti
Tyto poruchy vznikají v důsledku některých vlastností ve vývoji
přebujelých, na druhou stranu jsou u téže osob některé vlastnosti
nedostatečně vyvinuté, takže jejich nositelé jsou krajně nevyvážení.
Svými projevy mohou trpět nositelé samotní, výrazněji i jejich okolí.

paranoidní porucha osobnosti - osoby jsou charakteristické
nedůvěřivostí,zranitelností, jsou urážliví, svárliví. Souvisí to s jejich
sklonem ke vztahovačnosti, okolním lidem a situacím mylně připisují
význam ve vztahu ke své osobě, často předpokládají vlastní
nepřátelské tendence u jiných osob – projekce. Jednají tak, že odezva
okolí zdánlivě potvrdí jejich podezření. Většinou bývají bojovní,
tvrdě a otevřeně „hájí svou pravdu“. Nevýbojné typy osob s touto
poruchou trpí pocitem, že lidé vědí o jejich skutečných nebo
domnělých nedostatcích a že jim to dávají svým chováním najevo.
Nebrání se a bojácně se stáhnou do ústraní

fanatická porucha osobnosti – tito lidé věnují veškerý zájem, čas a
prostředky jediné myšlence a snaze, která je někdy užitečná a
významná, jindy nedomyšlená a nesmyslně přehnaná. Týkají se
obvykle politických, náboženských a jiných společenských cílů.
Dovedou uvést do chodu a strhnout ostatní, ale jdou za svým cílem
vášnivě, nelze s nimi diskutovat, neberou v úvahu skutečné možnosti,
tíhnou k sektářství. Méně expanzivní typy se mohou věnovat
uplatňování svérázných zdravotnických zásad a léčebných metod,
vynálezectví a sběratelství. Kverulanti a sudiči – mají podobné
vlastnosti, až na to, že zásadně bojují úřední a právní cestou. Křivdu
nebo provinění ze strany druhých dovedou citlivě vyslídit a
nafouknout. Podávají květnaté stížnosti a žaloby a s taškami spisů
běhají po různých institucích, protože je ani příznivé rozhodnutí plně
neuspokojí. Mohou si ztěžovat na zdravotnický personál

anetická porucha osobnosti – (někdy označovaná jako „moral
insanity“) - zde tyto osoby nemají vyvinuty základní emoční vztahy,
nechápou city druhých, odmítají projevy příchylnosti rodičů a jiných
blízkých osob, chovají se k nim bezohledně a cynicky, podvádějí je.
Od dětství jsou ke všem lhostejní, často krutí a zlomyslní, ubližují
jiným, týrají zvířata, později se často stávají členy nebo vůdci
75
obávaných part. Jedinými projevy emotivity jsou afektivní
dráždivost, pomstychtivost, žárlivost. Vlídná domluva pomáhá méně
než přísný trest. Emočně chladní jedinci jsou schopni ztotožnit se
alespoň z rozumových důvodů s obecnými zájmy. Morálně otupělí
jedinci postrádají vůli a schopnost sociálního zařazení podmíněného
prací a stabilnějším rodinným prostředím. Nejsou vhodnými osobami
pro trvalejší svazky. Jsou bezohlední i ke svému osudu

explosivní porucha osobnosti – nositelé této poruchy jsou
charakterističtí malou schopností sebeovládání a sníženou tolerancí
na frustraci (křížení plánů, překážky druhých, odpor druhých,
zklamání), na skutečné nebo domnělé napadení i na jiné nepříjemné
podněty – horko, hluk, změny počasí. Reagují velkou popudlivostí,
zlostnými afekty neúměrnými podnětu, zbrklým a zkratkovitým
jednáním bez ohledu na následky. Afekty jsou krátkodobé, obvykle
nevedou k trvalejším nepřátelským postojům a mohou jich sami
dodatečně litovat

agresivní porucha osobnosti – jedinci s charakteristickou značnou
explozivitou zvláště v jednání s lidmi a s tendencí k násilným činům,
někteří přímo vyhledávají a provokují situace, ve kterých by mohli
jednat útočně. Některé typy těchto lidí mohou být uzavřené a plaché,
nejistotu a potlačenou agresivitu mohou projikovat na okolí, mohou
být úzkostní, podezíraví až k nenávistným postojům. Agresivita se
pak ventiluje neočekávaným činem na neadekvátní podnět nebo i bez
pochopitelné příčiny. Opačně expanzivní typy těchto lidí jsou bez
nenávistných postojů. Tito lidé svoji agresivitu neskrývají, není jim
nepříjemná, protože vede k jejich sebeuplatnění a k pravidelnému
rozbouření jinak klidné hladiny života okolí. Rádi popichují a
vyvolávají výtržnosti

nestálá a nezdrženlivá porucha osobnosti - se projevuje především
v oblasti vůle. Nestálé osoby mají nápadnou snahu po časté změně
životního prostředí, neustále vyhledávají nové zážitky, nevydrží na
jednom místě, vyhýbají se závazným vztahům, opouštějí rodinu,
neustále mění zaměstnání, Podle svých schopností a místních
možností se mohou do jisté míry „usadit“ a uplatnit ve vhodném
povolání. Nezdrženlivé typy těchto osob nedbají o budoucnost a
zajištění, žijí pro okamžité uspokojení. Mají slabé zábrany, svádějí a
sami se nechají snadno svést k excesům. Svým náruživostem
dovedou všechno obětovat.
76
∑ Shrnutí předcházející látky, shrnutí kapitoly
Člověk se vyrovnává se světem i sám se sebou pomocí svých citů,
představ, a fantazie. Tyto psychické jevy pobíhají jak na vědomé, na více
méně neuvědomované úrovni.
Emoce se mohou vzhledem k rozdílné intenzitě a průběhu
demonstrovat v podobě afektů a nálad, které lze označit jako psychické
procesy a stavy, ale také v podobě vztahů k realitě a osobám v ní.Úloha
emocí tak v různých teoriích může mít odlišnou podobu. Za určitých
okolností se setkáváme s více či méně závažnými patologickými projevy
emocí – patickou afektivní dráždivostí, emoční inkontinencí, fobiemi aj.
Motivům připisují psychologové důvod lidského chování, tedy to,
proč se lidé chovají tím či oním způsobem.V současné době lze v oblasti
motivace chování rozlišit homeostatické, pobídkové, poznávací a
humanistické teorie. Můžeme také zřetelně rozlišovat fyziologické,
sociogenní a psychogenní (ze sociálního a psychického prostředí
vycházející) motivy. Člověk sám se ve svém chování řídí potřebami. Na
základě zkušenostního učení se vytváří pohotovost jednat určitým
způsobem v určitých situacích. Tak vznikají stálé, fixované postoje k
určitým částem reality, ale také trvalejší kladné vztahy k určité oblasti
předmětů či činností – zájmy. Za jedny z nejvýše strukturovaných řídících
mechanismů osobnosti člověka jsou pokládány hodnoty.
Lidská činnost je řízena na třech úrovních. Jednu tvoří
nepodmíněné reflexní a informativní činnosti, druhou zvykové
automatizované činnosti a nejvyšší stupeň tvoří volní úmyslná činnost.
Zde se mohou za určitých okolností objevit poruchové mechanismy
označované jako hypobulie, hyperbulie a abulie.
Rozdílnost jednotlivých osob může být vnímána také z pohledu
výkonu. Lidé přicházejí na svět s určitými vrozenými předpoklady, na
základě kterých pak můžeme za předpokladu jejich dalšího rozvoje mluvit
o nadání, schopnostech, talentu, dovednostech a vědomostech. Obecná
schopnost mentální činnosti se nazývá inteligence.
Jádro osobnosti každého člověka tvoří „jáství“ se složkou
poznávací, emocionální a součinnostní. Osobností pak bývá označován
relativně stabilní celek duševního dění člověka. Tvoří jej vlastnosti
temperamentu, schopností, charakteru, kvality emočních a volních
vlastností a motivační charakteristiky.
Složitost všech organizací a dění v celku osobnosti pak vysvětluje
řada teorií – dynamické, faktorové, vrstvové, typologické a v posledních
letech i integrovaná pojetí.
77
Nerovnoměrné dozrávání, deficility v některých oblastech, ale
také jistá míra dědičné disponovanosti se objevuje u některých typů
poruch osobnosti.
? Kontrolní otázky a úkoly

se kterými potřebami se lidé ve svém životě vyrovnávají

porovnejte rozdílnosti ve faktoriálních, dynamických a vrstvových
modelech osobnosti

vytvořte pro sebe seznam svých nejdůležitějších hodnot

jak emoce ovlivňují vnímání reality
Balcar, K. : Úvod do studia psychologie osobnosti. Mach. Chrudim, 1991
Čačka, O. : Nástin psychologie I. Paido. Brno 2001
Čáp, J. : Psychologie výchovy a vyučování. UK. Praha 1993
Dobiáš., J. a kolektiv : Speciální psychiatrie. SPN. Praha 1980
Drapela, V. J. : Přehled teorií osobnosti. Portál. Praha, 1997
Chaloupka, L.: Hodnoty a hodnotové orientace a obtížně vychovatelné
děti a mládež. Informační bulletin PedF UK, č. 3. Praha 1981
Nakonečný, M. : Encyklopedie obecné psychologie. Academia. Praha
1998
Nakonečný, M. : Psychologie osobnosti. Academia. Praha 1998
Nakonečný, M. : Základy psychologie. Academia. Praha, 1998
Řehulka, E. : Úvod do studia psychologie. Paido. Brno 1997
Zvolský, P. a kolektiv : Obecná psychiatrie. Karolinum. UK Praha, 2001
78
4. ÚVODNÍ POZNATKY ZE SOCIÁLNÍ
PSYCHOLOGIE
V této kapitole nahlédneme do zákonitostí sociální podmíněnosti
psychiky, seznámíme se s podstatou a významem socializace a sociálního
učení. Osvětlíme si sociální percepce (vnímání sociální skutečnost),
sociální interakce (sociální spolupůsobení), ke kterým patří vznik
sympatií, antipatií, přátelství a předsudků, při jejichž vzniku mohou
významně působit naše atribuce (kognitivní posuzování). V další části
textu se zaměříme na komunikační struktury a komunikační chyby.
Nedílnou součást sociálního života člověka tvoří sociální skupiny,
společně tedy nahlédneme do funkcí, vztahů a dynamiky sociálních
skupin, do vzniku postojů konformních i nekonformních.
4. 1. Sociální podmíněnost vývoje psychiky
Na první pohled jasné vymezení předmětu sociální psychologie
v době jejího vzniku – totiž pojítko mezi strukturou osobnosti a
strukturou sociální reality – se v průběhu vývoje stávalo velice nejisté.
Základní úlohu zde hrají dvě doposud přítomné linie – psychologizující i
sociologizující. Sociální psychologové jsou totiž i dnes osoby, které mají
za sebou vysokoškolskou přípravu psychologickou, nebo sociologickou.
Dalším faktem zůstává zařazení sociální psychologie do základních
psychologických oborů.
V meziválečném období se výzkum v tomto oboru opíral
především o silné stránky psychologie – měření, experimenty, metody
statistické analýzy vhodné pro malé soubory osob – obor tím získával
punc exaktní vědy. Silné stránky sociologie při studiu sociální struktury
a sociální mobility nabízely vodítko v přístupu k sociální realitě. Zdá se,
že ani tento obor nemůže neprojít některými vývojovými etapami vědy,
kdy se jakoby více zdůrazňují vzájemné odlišnosti před vzájemnými
souvislostmi či podobnostmi. Zdá se, že umělé „ploty“ vybudované
z přísně odborně existenčních důvodů nejsou zdaleka nepřekonatelné.
Naopak se zdá, že konec minulého století postavil tento obor před
vzrušující a dynamické období vývoje. Může se nyní ukázat, že dozrál
čas k pokusu o vytvoření velké teorie v sociálních vědách, která bude
společným dílem zainteresovaných oborů. Stejně tak reálně se může
objevit překonání úzkých jednooborových pohledů. Jinou možností je
ještě programové přehlížení hranic jednotlivých oborů a snaha pracovat
mimo jejich rámec – tyto snahy se označují jako „ transdisciplinarita“.
Zdroje tohoto procesu jsou staré stejně jako obor sám. Stejně tak předmět
zkoumání – tedy člověk v sociálním prostředí a formující vliv prostředí
na psychiku člověka – se zdá být trvalý již od dob antiky.
79
sociální
psychologi
4. 1. 1. Determinace psychiky sociálními „fakty“
E. Durkheim (1858 – 1917) byl zakladatelem nejen francouzské,
ale i světové sociologie. Jeho přínosem je pojmenovávání jevů jako „
primát sociálních faktů, kolektivní reprezentace, omezení a pravidla“.
Zastavíme se pouze krátkými glosami u základních vymezení
jeho teorií.
Sociální fakta – jsou stejné jevy jako každé jiné. Jejich základ je
v pravidlech jednání, která lze mezi lidmi identifikovat podle
rozlišujících znaků. Lze je pozorovat, popsat, třídit, hledat zákony, které
je vysvětlují. Patří mezi ně pouta mezi lidmi a solidarita (soudržnost a
pravidla, která ji udržují) a jsou poznatelná prostřednictvím svých
sociálních důsledků. Autor prosazuje primát sociálních faktů na základě
toho, že „kolektivní produkty“ – tedy výsledky předchozího kolektivního
snažení – vždy překračují a zahrnují jedince. Společnost nemůže být jen
pouhou sumou, souhrnem jedinců, protože ti spolu komunikují něčím, co
zde bylo vytvořeno předem jako předpoklad, jako něco, co jedincům
ukáže, že jsou částmi celku. Dokládá tyto své vývody na studiu
náboženských představ a základních forem náboženského života. To mu
umožnilo objevit centrální pojem teorie – kolektivní reprezentaci.
Kolektivní reprezentace – je systém idejí, obrazů a symbolů,
které pro člověka vystupují jako nutnosti, které přesahují a prolínají
celým spektrem dalšího života. Patří sem jazyk, komunikační symboly,
myšlení v symbolech atd. Funkce kolektivních reprezentací je spojena
s dělbou společnosti na skupiny a podskupiny a vyjadřuje třídění skupin
a jejich zájmy. V náboženských reprezentacích lidé například komunikují
prostřednictvím rituálů – to dává přesvědčení, že lidé patří k entitě (že
patří k nějaké „jsoucnosti“ – tedy existenci něčeho), která je překračuje,
je víc než oni sami. Člověk nejprve svým narozením jakoby splývá se
společenstvím lidí (zde s rodinou), ze kterého se postupně vymaňuje a
formuje jako jedinec. Náboženská společnost pro člověka značí
příslušnost k něčemu stálému, co nepomíjí a představuje pevný bod.
Sociální původ nemá jen náboženství a jeho symboly. Je to také celé naše
myšlení v symbolech – myšlenkové kategorie, poznatky a pojmy, které
vznikaly v době, kdy praktická činnost lidí byla spíše magická než
vědecká. Společnou charakteristikou těchto kategorií je, že jsou okamžitě
vyžadovány životem ve skupině – používání jazyka například. Kolektivní
chování a kolektivní reprezentace vyplývá ze souhrnu akcí a reakcí, které
potřebují být zprostředkovány určitým typem znaků materiální či ideální
povahy – určitými nezbytnými nástroji komunikace mezi jedinci (jazyk,
řeč, hudba aj.). Tyto znaky dovolují odhalovat duševní stav a vyjadřovat
ho, ale předně jej také utvářejí. Žádaný symbol není zcela uměle vytvořen
(není jen svévolnou konstrukcí), ale předně ukazuje, že určitý počet lidí
sdílí stejný pocit.
80
Počáteční a jednoduché formy třídění mají podle Durkheima
kořeny ve třídění věcí. Toto třídění je primárně sociální povahy –
předměty, se kterými člověk ve vývoji zachází, si vynucují seriální,
souřadné nebo hierarchické uspořádání. Logika reprezentací pak nutně
vychází z logiky třídění. Zde je také jedna z doposud diskutovaných
potíží – vysvětlit, jak se kolektivní reprezentace stane součástí mentální
reprezentace každého člověka. Další autoři pak k tomuto problému uvádí,
že sociální reprezentace není v životě člověka nejprve nějakými cestami
dešifrována, ale vždy chápána jako určitý fakt, který si každý z nás nějak
dekonstruuje a rozšifruje, chce-li se v rámci určitého společenství chovat
odpovídajícím způsobem.
Omezení – jsou procesy, na základě kterých člověk získává
předepsané či dovolené formy chování. Myšlení v symbolech se rodí
z nároků
komunikace,
sociální
instituce
nelze
odvozovat
z interpersonálních interakcí, kooperací, smluv či konfliktů. Sociální
život existuje předně v rámci svých omezení a v rámci toho, co sám
povoluje. Tím vznikají pro jedince určitá závazná pravidla. Společnost je
tak výhradně doménou pravidel, kdežto přirozenost je u lidí ovládána
pudem, instinktem a potřebou. Teprve pravidla umožnila sociální život,
často právě omezením instinktu či potřeby.
Lévy – Strauss – antropolog, Durkheimův slavný následník,
odhaluje a demonstruje tato fakta na zákazu incestu. Tento zákaz nebyl
nějakým represivním aktem. Bylo to jedno z omezení kultury, které je
universální – bylo shledáno ve všech známých kulturách. Toto omezení
však umožnilo konstituování společenského života. Kdyby byl totiž
incest dovolen, lidský pár by se izoloval a další sociální život by nebyl
možný. Tento fakt dokreslují i výzkumy kultur málo známých
společenství lidí, kde incest vedl kromě jiného také k výrazné izolaci.
Tedy zákaz incestu byl také jistým předpisem, jak se chovat, v daném
případě určité pravidlo směny žen mezi různými skupinami mužů.
Příbuzenské vztahy tak začaly regulovat potenciálně nekontrolovatelná
sexuální přání – přání vlastnit, ponechat si nejbližší ženy a naopak je
„komunikovat“, předávat podle určitých pravidel. V tomto případě
pravidlo působilo jako omezující tlak. Jedná se tedy o určitý rejstřík,
úroveň sociálna, která je nepřekročitelná. Jejím respektováním se rozvíjí
sociální život na úrovni mezilidských interakcí a vztahů.
Příkladem takových pravidel a omezení nižšího řádu jsou
pravidla morálky:
1. pravidlo kázně – dle autora stát se morálním jedincem znamená
podrobit se kázni, respektovat opakovaně určité pravidlo chování
v daných okolnostech (např. se spolužáky si nevyřizujeme účty
fyzickou agresí). Opakováním se nejen pravidlo upevňuje, ale také
znovu nastoluje. Znamená to ale také přijmout nějakou autoritu,
přijmout určité chování. Morální pravidla jsou kategorická a
81
respektují se bez ohledu na následky jednání (v uvedeném příkladě
tentokrát nebudu vítěz).
2. pravidlo respektování pouta – tou autoritou, která vytváří takové
tlaky a omezení je ve světském Durkheimově pojetí samozřejmě
společnost, která k nám promlouvá prostřednictvím morálních
zákonů a pravidel. Proto je respektování, vděčnost, láska jedince
k sociálnímu společenství (rodině, zemi, lidstvu) za to, že nám
poskytuje zkušenosti a statky, které nashromáždila, stejně jako
zákony, které vytvořila, jedním ze samozřejmých pilířů morálky
jedince ve společnosti. Přitom pravidla morálky aplikovaná
v domácnosti, rodině, jsou podřízena pravidlům morálky na vyšších
stupních sociální organizace. Jedinec se ve svém vývoji stále více
universalizuje, to znamená, respektuje pravidla oproštěná od
lokálního či jiného kontextu. Je však zřejmé, že pravidla, podle
kterých se jedinec začíná chovat v prvotních sociálních skupinách
mají jakoby formativní charakter, to je, že se k nim člověk jakoby
automaticky vrací při vstupování do struktury na původní úrovni.
Příklad: Chlapec se v rodině naučí chovat určitým způsobem ve
vztahu k sourozencům a zvláště rodičům.I v dospělosti, kdykoli se
vrací do strukturovaných vztahů původní rodiny, začnou se jakoby
automaticky původní pravidla opět opakovat.
3. pravidlo morální autonomie jedince – znamená schopnost jedince
na určité vývojové úrovni pochopit rozumově a akceptovat sociální
skutečnost. Znamená to jednat v souladu s pravidly, jejichž racionální
zdůvodnění známe a pochopili jsme ho. Konečným cílem je ukázat a
pochopit nezbytnost pravidel, předpisů a omezení pro přežití
společenství a pro rozvoj solidárních vazeb.
Durkheim se rovněž vyjadřovat i k otázkám odměn a trestů. Zde
se objevuje velmi originální psychologická aplikace jeho teorií. O
trestech ve školách tvrdí, že primární funkcí není odplata, odstrašení nebo
náprava věci. Za základní funkci trestu považuje manifestaci pravidla,
zákona. Ukázat, doložit bez jakýchkoli pochyb, že pravidlo zůstává stále
pravidlem, stále v platnosti i přes jeho porušení, že musí být nadále
respektováno. Nejde tedy v první řadě ani tolik o prožitek bolesti, utrpení
či zahanbení, ani o mentorské následky. Jde o upevnění, obnovení řádu,
v němž se můžeme všichni pohybovat.
4. 1. 2.
Genetická sociální psychologie a význam interakcí
J. M. Baldwin a G. H. Mead se snaží ukázat vývoj a utváření
osobnosti pod vlivem kontaktů s druhými lidmi a pod vlivem institucí.
Podle Baldwina není společnost organizována ani podle biologických, ani
podle psychologických principů. Jedinec a skupina jsou pevně propojeni
v jednom celku.
82
Ve své vývojové teorii rozlišuje čtyři stadia vývoje „já“:

objektivní stadium – zde jak dítě samotné, druzí lidé, tak předměty
vyvolávají jen neosobní reakce, jakoby všechny podněty byly
neosobní věci. Tedy to znamená, že dítě samo na sebe, na druhé lidi i
na neživé zdroje podnětů reaguje stejným způsobem – tedy neosobně

projektivní stadium – dítě se promítá do reakcí druhých osob, které
mu umožňují redukovat nejistotu nepředvídatelného – hodnotí tedy
okolní svět i sebe z reakcí druhých lidí, zvláště pak z jejich nejistoty
– uváděn příklad – dítě se začne bát tehdy, když se bojí rodič –
setkání s myší a jinými zvířaty

subjektivní stadium – dítě si uvědomuje reakce ostatních vůči sobě
samému. Začíná napodobovat samo sebe, jako by bylo někým
jiným.Vědomí sebe sama se konstruuje podle obrazu, ve kterém se
dospělí nějak chovají k nám – jsem takový, jak se ke mně chová okolí

ejektivní stadium – zde se proces obrací. Dítě si utváří obraz o
druhých podle sebe sama, tedy podle vlastního vzoru, tedy druzí se
chovají tak, jak se chovám já.
Dle této teorie není sebeuvědomění hotovou a danou věcí, stejně
jako uvědomování si druhých lidí.Obojí se vytváří v interakcích. Dítě
začíná vnímat existenci druhých až se zrodem sebeuvědomování. Pojmy
„ON, ONA“ slouží jako vzor pro vytvoření pojmu „JÁ“ – tedy první
osoba jednotného čísla, což zase v ejektivním stadiu slouží k vytvoření
druhé osoby „TY“. Tato teorie je mnohými autory považována za první
autentickou sociálněpsychologickou teorii, ze které čerpalo mnoho
dalších autorů v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století.
G. H. Mead analyzoval sociální původ a podstatu osobnosti a
vědomí sebe. Podle tohoto autora vědomí „já“ vzniká v chování jedince,
když se stává sám sobě a ve své zkušenosti sociálním objektem. Dítě
jedná vůči sobě samému tak, jak jedná vůči druhému člověku. Projevy
vůči druhým lidem, jak se ukazují v chování dítěte, nazývá Mead „rolí“.
Když jednáme, hrajeme role, jednáme tak, jak se od nás očekává, nebo
jak si myslíme, že se od nás očekává. Chovat se jako osoba s vytvořeným
„já“ tedy znamená, hrát roli, která byla interakčně vytvořena. Mnohost
rolí, které se dítě učí zaujímat především ve hře, ještě samo o sobě netvoří
osobnost. Je třeba integrující prvek, který by tyto role propojil. Integrace
závisí na schopnosti člověka formulovat obecné myšlenky a postoje a
propojovat je přitom se svými konkrétními zkušenostmi. Dítě ještě není
integrovanou osobností, protože není schopno vzít v úvahu totalitu
postojů ve skupině a propojit je s obecnějšími představami. Integrovaná
osobnost dospělého je tedy „sociálnější“ než osobnost dítěte, protože
zahrnuje nejen postoje nejbližších osob, ale i postoje stále širších skupin.
83
Osobnost každého jedince je sociální ve třech významech:

objektivně – svou závislostí na pohledu či očekávání druhých

svým „já“ – tedy jedinečností a nepředvídatelností svého projevu,
která vyplývá ze schopnosti diferencovaně reagovat na postoje a
očekávání okolí

svým „ self“ – vnitřní instancí, která má dvě stránky:
a) kontrolní, hodnotící, více sociální
b) impulzivní, inovující.
H. Wallon - významný francouzský vývojový a pedagogický
psycholog se nezabýval vývojem pod hlavičkou sociální psychologie, ale
hlavním tématem jeho díla je propojenost jedince se sociálním
prostředím. Při studiu chování novorozenců jej zaujaly dvě oblasti:
a) fakt, že dítě je po narození silně symbiotické/autor označuje
„parazitující“ (ve vztahu k matce)
b) fakt „neotémie“ – pojem, kterým se označuje nedozrálost člověka při
narození. Dětská nezralost trvá dlouho a proto vyžaduje péči
dospělého. Dlouhá nezralost pro samostatný život a pomalý vývoj
jsou dány biologicky. Člověk právě z tohoto důvodu tvorem
sociálním. Je takový nikoli v důsledku vnějších tlaků, ale v důsledku
hluboké vnitřní nutnosti.
Z toho vyplývají další důsledky tak, jak je ve svých pracích
autor popisuje:

sociálnost neznamená genetický kód, ale druhovou nutnost. Co je
hotové, je málo schopné adaptace, opačně je však možná adaptace i
integrace do dalších systémů;

vztah dítěte ke světu je biologicky nutně zprostředkovaný druhou
osobou, matka zde zaujímá roli „mediárora“. Reakce novorozence je
neúplná bez posouzení v celku s jejím druhým členem, s odpovědí
matky;

zprostředkování ze strany matky má vždy přebytkový charakter –
poskytuje vždy dítěti více, než žádá biologická potřeba;

těmito přebytky (sem patří hlazení, broukání, zpěv, promluva) jsou
děti uváděny do světa významů, kterými se postupně diferencují
potřeby a přání dítěte. Tyto přebytky se zdají být zdrojem vývoje za
účasti biologického zrání;

vývoj člověka má tedy kulturně – symbiotickou povahu, neodehrává
se pod vlivem tlaku.
84
Autor tak propojil dimenzi sociálního v podobě druhové danosti a
analyzoval interakce jedince v sociálním světě.
4. 1. 3. Kulturně-historická (instrumentální) koncepce psychiky
V těchto koncepcích se velice významně angažovali ruští autoři
L. S. Vygotskij, A. N. Leonťjev, A. R. Lurija a v posledním desetiletí
dvacátého století na ně navázala řada autorů v západní Evropě i USA.
Tento zájem vyvrcholil přihlášením se J. S. Brunera k těmto tradicím a
snahou formulovat základy kulturní psychologie.
V díle Vygotského lze vyčlenit 3 základní témata:
a) psychologická analýza základních psychických funkcí – vůle, paměť,
pozornost, řeč, pojmové myšlení – musí být vždy genetická – tedy
vývojově historická. Musíme vždy při jejich zkoumání analyzovat
původ a změny, kterými tyto funkce prošly. Genezi funkcí je nutno
odhalovat z činností v sociálních vztazích
b) vyšší psychické funkce – někdy označované jako kulturní – mají
původ v sociálním životě a každá se v životě člověka objevuje na
dvou úrovních. Nejprve na sociální úrovni mezi lidmi, tu označuje
autor jako interpsychickou kategorii. Pak teprve se může objevit
uvnitř dítěte na psychologické úrovni jako kategorie intrapsychická.
Dochází tak ke zvnitřnění – je to klíčový proces konstituování
psychiky ze sociálních skutečností
c) činnosti, ve kterých se funkce utvářejí, nejsou nikdy bezprostřední,
ale zprostředkované specifickými předměty. Ty fungují jako nástroje,
určují jednání, vedou činnost. Nástroj tak reprezentuje činnost a tím jí
dává ideální rozměr. Například předměty každodenní potřeby lžička a
hrníček odkazují k provádění určité činnosti, apelují na určitý typ
operace – třeba pohyby ruky se lžičkou šplíchají tekutinu z hrníčku.
Tato operace má zprvu jiný charakter. Pak nastupuje zprostředkování
jinou osobou – matkou – za pomoci dalšího nástroje – řeči.
Toto zprostředkování vyvolává postupně činnost, která je
nejpřiměřenější nástroji. Dítě se díky řeči matky jako korektivního
nástroje naučí nabrat tekutinu či ji zamíchat. Tyto typy manipulace
vedou jednak ke zjemnění senzomotorických dispozic, na druhé
straně k pochopení kulturní formy uspokojení potřeby. Nástroje jsou
užívány k působení na přírodu a materiální svět, užívání znaků vede
k analýze psychické činnosti.
85
4. 2. Procesy socializace, sociální učení a sociální
interakce
Každý jedinec, jestliže se mát stát zralým dospělým jedincem,
musí rozvinout v sobě samému dostačující míře všechny známé vlastnosti
„já“. Takže pravý gentleman, moudrý Indián i zralý venkovan sdílejí a
navzájem v sobě rozpoznávají konečné stadium integrity.
(E. H. Erikson)
4. 2. 1. Socializační procesy
Socializační
procesy
Žádný člověk se doposud nenarodil již zralou a hotovou
osobností – člověk se osobností stává. Vývojová psychologie má tuto
problematiku obšírně zpracovanou. Z hlediska sociální psychologie
budeme vykládat tento proces v kontextu společenského prostředí,
protože se tak dostaneme blíže k člověku v jeho společenském postavení,
roli, pozici, situaci, které spoluurčují lidské jednání a chování. Různí
renomovaní autoři k procesu socializace přistupovali následujícími
způsoby:
R. I. Watson – 1965 – chápe socializaci jako proces, který
dětem umožňuje, aby se staly funkčně zdatnými dospělými členy
společnosti. Děje se tak tím, že se dítě učí normám své společnosti,
obecným formám chování, které se u něho očekávají.
J. Janoušek – 1988 – socializací rozumí souhrn procesů
vzájemné interakce mezi společností a jedincem, v nichž společnost
působí na jedince tak, aby v sobě svým učením vytvořil vnitřní
psychologické předpoklady, nezbytné k participaci ve společnosti
současně jako člen společnosti i jako relativně samostatná osoba schopná
řídit své jednání a odpovídat za ně.
M. Nakonečný – 1970 – socializace je přeměna biologického
jedince v kulturní bytost.
H. P. Frey – 1974 – socializací rozumí přípravu individua na
výkon jeho sociální role, včlenění jedince do aktivit a úloh, které musí
naplňovat jednotlivci v zájmu zachování funkční existence society.
B. Emöke – 1983 – definuje socializaci jako proces začleňování
se do společnosti, během něhož se jedinec naučí poznávat sebe a své
prostředí, osvojí si pravidla soužití a možné i očekávané způsoby
chování.
B. Geist – 1992 – sociální interakční proces, jímž si jedinec po
celý život osvojuje soustavy hodnot, sociálních norem a vůbec všech
faktorů sociálních podcelků a celků, k nimž v rámci jednoho takového
celku přísluší podle základního referenčního systému příslušného
sociálního celku. Jedinec jím získává základní orientaci pro své chování
86
v příslušných sociálních celcích, které mu umožňuje sociální soužití
s ostatními jedinci těchto celků. Je procesem sociálního formování
jedince jako sociálně-kulturní osobnosti, procesem sociálního vývoje
jedince, druhým narozením jedince jako sociální bytosti a řetězcem
sociálně adaptačních procesů, jejichž úhrn obsah socializace tvoří.
Jak je shora patrné, člověk musí nutně neustále navazovat,
prohlubovat a rozšiřovat sociální kontakty v rámci jednoho sociokulturního systému, aby se mohla změnit jeho osobnost a její vztahy
k okolí. Nejvíce se přibližuje skutečnosti pojetí J. Janouška, dovolím si ji
tedy definovat stejným způsobem.
Definice : socializace je souhrn procesů vzájemné interakce mezi
společností a jedincem.
Smyslem socializace je humanizace jednotlivce, dalo by se ještě
vyjádřit slovy jednoho význačného autora „ polidštění onoho kulturního
barbara – novorozence. Jde o vytvoření individuality jako svébytné a
autonomní součásti lidské společnosti. Příklad – Anežka Chloupková jako
ryze jedinečná osobnost, ale současně také laborantka Anežka
Chloupková, kamarádka Anežka Chloupková, studentka Anežka
Chloupková, manželka Anežka Chloupková, dcera Anežka Chloupková
atd. Sama sebou by se nestala bez sociálního styku s jinými lidmi.
Existence jiných lidí je tedy základní podmínkou socializace.
Zdánlivě paradoxně tvoří jiní lidé a jejich společenství
nezastupitelnou podmínku individualizace jednotlivce.
Jestliže uvažujeme o socializaci, nezbytně musíme vzít v úvahu
další podmínku socializace a tou je adjustace (schopnost přizpůsobit se
prostředí).Tato podmínka na rozdíl od předchozí je na straně osoby, která
se socializuje. Proces přizpůsobení se vidět ve dvou úrovních.
Může se jednat o proces akomodace – jedinec se přizpůsobuje
prostředí, nebo o proces asimilace – naopak děj, kterým se jedinec snaží
některé prvky prostředí přizpůsobit sobě. Zde platí zvláštní podmínky.
Tam, kde je tlak na přizpůsobení se ze strany společnosti velice silný a
není akceptována snaha jedince na změnách sociálního prostředí, dochází
často k narušení až krizi vztahu. Tato souvislost platí obecně pro makro i
mikrosociální podmínky existence člověka.
Pojmy maladaptace či maladjustace označují neadekvátní
průběh přizpůsobování se okolí. Nedokonalý či špatný průběh přizpůsobování signalizují tzv. maladaptační či maladjustační projevy. Toto
chování má pak své charakteristické znaky:

vnitřní nevyváženost – tendence k jednostrannému přizpůsobování
(buď pouze přizpůsobuje sebe, nebo pouze přizpůsobuje sobě)
87

neadekvátní citové reakce – obranné postoje (pocity méněcennosti),
útok (pomlouvání, poškozování druhého, agrese), či naopak
únik(uzavírání se do sebe, útěk do snění)

neadekvátní poznávání – jednostrannost či strnulost ve vnímání,
fantastické myšlení

neadekvátní volní regulace
sebekontrola, negativismus.
–
nerozhodnost,
nedostatečná
Proces socializace zahrnuje v sobě čtyři relativně samostatné
děje.
a) Pesonalizace - v jejím průběhu se utváří osobnost, člověk začíná
vrůstat do mezilidských vztahů, vytvoří je „já“.
b) Kulturace – člověk přijímá a rozvíjí kulturu společnosti.
c) Profesionalizace – rozpoznávání společensko-ekonomické dělby
úloh ve společnosti, osvojování a zaujetí profesní role.
d) Socializace v užším významu – zaujímání postavení ve struktuře
společenských úloh – to znamená osvojuje si sociální role.
Uvedené děje lze rozlišit nejen teoreticky. Ne vždy totiž i přes
provázanost všech čtyř procesů dojde ke stejně rychlému osobnímu růstu
a vývoji v rámci každého z nich. Někteří lidé trvale koexistují se
společností, aniž by byli hlouběji poznamenáni její kulturou. Vyskytují se
také lidé, kteří jen obtížně nacházejí svoji občanskou roli, její obsah a
smysl. Důvody tohoto jevu mohou být vnitřní (úroveň sociální
inteligence, dispozice k sociabilitě), nebo společenské poměry – ty
vytvářejí bazální existenciální frustraci, nebo jsou svojí povahou
„dehumanizující“. Lze tak postihnout i projevy tzv. socióz – poruch
chování zaviněných špatnou socializací jedince.
Tyto poruchy se projevují tím, že jedinec není schopen navazovat
věku přiměřené kontakty a vztahy s dospělými, ani s vrstevníky.
Souvislost s makro i mikrosociálním prostředím se zdá být zřejmá.
Etapy socializace
Proces socializace probíhá neustále, ale také v jednotlivých
stadiích. Protože na vývoj jedince má zásadní vliv prostředí, nebudu
uvádět široké vývojové souvislosti (ty ostatně najde zájemce ve vývojové
psychologii), spíše se pokusím stručně charakterizovat tyto etapy podle
některých autorů.
P. Ondrejovič – rozlišuje tři etapy socializace:
a) sociabilizace a počínající individualizace – socializace začíná od
chvíle, kdy dítě začíná rozlišovat sebe od matky
88
b) individualizace a personalizace – dochází k postupné negaci vztahu
matka – dítě, nastupuje kontrola chování dítěte, které se opírá o
normy a vzory, které si dítě osvojilo
c) enkulturace a societizace – přechodem do stále větších a rozdílnějších
sociálních skupin.
J. Alan –v knize Etapy života očima sociologie uvádí
následující fáze socializace:

pozadí nazírání matky. Získaná stabilita má význam pro budoucí
sociální růst

osamostatňování – dítě začíná vystupovat v autonomní roli, vůči
matce je ve vztahu uvědomované vzájemnosti. Tvoří se základy
sociokulturních vlastností a mravních rysů, tvoří se systém hodnot,
diferencuje se sebeprožívání. Objevují se pocity studu, zahanbení,
viny a otec spolu s dalšími osobami nabývají na významu (v lidovém
rčení se říká, že matka vede postupná identifikace – začíná narozením
a trvá do dvou let života dítěte. Vytváří se základy stabilních vztahů
k jiným lidem, začínají se utvářet základy vlastního sebeuvědomování na dítě k člověku, otec k lidem)

pronikání do širších rolí a vztahů – dítě navazuje nové kontakty,
rodina přestává mít výsadní a dominantní postavení, dítě konfrontuje
jednání a chování rodičů v jiných situacích a také v „jiných rodičích“
– tzn. porovnává a posuzuje.
L. Monatová – odlišuje etapy dle jiných časových a terminologických hledisek :

elementární socializace – v prvním roce života, dítě je závislé na péči
druhých. V prvních šesti měsících je pasivně sociální, ve druhé
polovině roku se stává aktivně sociálním – navazuje kontakty

rodinná socializace – dítě převážně setrvává ve společnosti
dospělých, získává hlubší náklonnost, mělo by prožít pocit lásky a
bezpečí, protože tyto základní prožitky jsou důležité pro další
pozitivní vývoj

veřejná socializace – po čtvrtém roce dítěte, dítě začíná vyhledávat a
potřebovat kontakty s vrstevníky. V rámci institucionální péče
navazuje kontakty nejen s vrstevníky, ale i dalšími dospělými.

sociální soužití – ve školním věku se tak mění kontakty v soužití.
Další pojetí vychází z integrující životní role:

bezprostřední sociální kontakt – zde dominuje kulturně podmíněný
způsob manipulace s předměty a bezprostřední kontakt s matkou.
Dítě proniká do vztahů v rolích, učí se chápat své místo mezi
89
blízkými lidmi. Okolní osoby chápete jako „ty, co patří k JÁ – ti, co
patří ke mně“. Etapa je završena vznikem „já“

hra – je dominující činností a přes ni klíčové vztahy dítě – dospělý,
dítě – dítě, dítě – hračka. Začíná se objevovat obecnost rolí – např.
role otce je zobecněna v rovině „je to ten, který…“. Svět se
diferencuje na MY – děti a ONI – dospělí, již vytvořené „já“ se
diferencuje a integruje. Pokud v této době dojde k fixaci na výkon a
ne na sebeobjevování, bude zmrazeno či ztíženo další pronikání do
světa sociálna

učení – stává se dominující a integrující činností. Význam nabývá
role žáka. Dítě poznává svět očima jiných lidí a také očima vědních
oborů, umění, politiky, víry. Vytváří se základy postojů k činnostem,
sociální svět v sobě zabírá i diferenciaci idejí, představ a hodnot,
které jsou spojeny s různými pohledy na svět.

práce, péče a výchova – souvisí s dospělostí, nová role je role
dospělého, dominující činností je produktivní, zabezpečující činnost.
V rodičovských rolích se objevuje aktivita jednoznačně obrácená
k potřebám druhých.
Význam má také vzájemný poměr a skladba uvedených činností.
Stejně tak existuje vztah mezi cílenými a spontánními interakcemi.
Produkty socializace
Socializační proces kvalitativně změní člověka. Z individua se
stane osobnost. Socializaci lze připsat následující zásadní změny:

vytvoření sebevědomí

vytvoření sebehodnocení a sebepojetí

vytvoření sebeúcty

vytvoření představy seberealizace

vytvoření normativů, hodnot a svědomí

vytvoření postojů, rolí, sociálních dovedností, sociálních rysů a
sociálních motivů.
Sociální dovednosti – jsou vázány na mezilidské vztahy. Na
základě dispozic se ve vztazích rozvíjejí a stabilizují. Podmiňují sociální
kompetenci (sociální způsobilost). Sociální dovednosti se rozvíjejí na
základě sociability (družnost, schopnost vytvářet a udržovat meziosobní
vztahy). V literatuře bývají uváděny tři formy sociability:
a) altruistická (nesobecká, nezištná) forma s převládajícím instinktem
družnosti
90
b) utilitárně-filantropická (užitkově-dobročinná) forma – odpovídá
egoismu a chytráctví řízenému „strachem a zájmem“
c) humanistická forma tvořivě a efektivně orientovaná na druhého
člověka.
Sociální dovednosti můžeme rozlišit následujícím způsobem:

interakční dovednosti – iniciovat, navázat a prohlubovat vztahy
mezi lidmi, vést a rozvíjet určitou interakci

percepční dovednosti – vnímat vnitřní a vnější realitu, interpretovat
sociální svět, posuzovat a hodnotit

komunikační dovednosti – symbolicky vyjadřovat poznávací i
pocitové obsahy vědomí, přijímat a zpracovávat signály zvnějšku

organizační dovednosti – ovlivňovat záměrně, řídit aktivity,
kontakty a činnosti, vytvářet plány, taktiky a strategie

behaviorální dovednosti – chovat se autenticky a v souladu
s vnitřním prožíváním skutečnosti, dávat srozumitelně najevo
skutečné záměry, které má člověk se sociálním prostředím.
Odpovídající průběh socializace se projevuje v kongruenci
(souladu) dílčích rolí člověka, v souladu sociální role a osobnostního
sebepojetí, souladu JÁ a MY, odpovídající úrovní psychosociální
zralosti. Psychosociální zralost zatím není terminologicky zcela
ustálena, ale lze ji charakterizovat následujícími znaky:

znalost sebe sama;

sebeakceptace, kladné sebepojetí a sebehodnocení;

vnitřní nezávislost;

vědomí vlastní důležitosti s pocitem odpovědnosti;

vstřícné a pozitivně laděné meziosobní vztahy;

životní filosofie, ze které se odvíjí kladný postoj k životu a pocit
smyslu sociální existence.
Pojem asociální osobnost vyjadřuje absenci odpovědnosti
a mravnosti ve vztahu k ostatním lidem a prvkům sociálního prostředí.
Bývá pro ni příznačná snížená až chybějící schopnost empatie
a altruismu, extrémní egocentrismus až egoismus, nízká či žádná
odpovědnost ve vztazích, neschopnost prožitku viny a studu, impulzivita
myšlení i jednání. Řada takovýchto lidí však dovede velice dobře
manipulovat se svým okolím, mistrně hrají vnější projevy citů, ale nejsou
je schopni vnitřně prožít – například neprožívají lítost a sounáležitost,
i když vnějším verbálním projevem ji dávají najevo. Zdá se, že na vzniku
91
asociální
osobnost
asociálních osobností se podílí deprivující prostředí i některé neadekvátní
přístupy k dětem.
4. 2. 2. Sociální učení
Tento typ učení lze definovat jako ten typ učení, ve kterém si
jedinec ve styku s jinými lidmi osvojuje dovednosti, návyky a postoje
potřebné k „životu mezi lidmi“, přejímá za své sociální role, morální,
estetické a jiné normy společnosti, formují se během tohoto procesu jeho
motivy a rysy. Probíhá od ranného dětství vlastně po celý život člověka.
Učení nápodobou – je vývojově velice stará forma učení,
napodobují již zvířata. Na nízkém stupni vývoje je napodobování hlavní
formou předávání společenských zkušeností. Hraje velkou roli v mnoho
typech činností i v rozvinutých společnostech (nápodobou se učíme
pracovní dovednosti atd.). Člověk často napodobuje nevědomě jiné osoby
ve svém okolí, zdrženlivý nebo živý projev citů, sympatie či antipatie
k různým typům potravy či zvířat, ale také k zábavě, napodobujeme i
kooperativní chování, ale také návyk na tabák či jiné závislosti.
Učení sociálním posilováním – zpevňováním – je založeno na
užívání odměn a trestů. Dospělí chválí, či jinak odměňují dítě za chování,
které odpovídá normám, zvyklostem společnosti. Odměna působí jako
zpevnění a vede k pakování odměněné činnosti či reakce. Posílení
přichází ze sociálního prostředí. Opačně trest má odstranit, oslabit
nežádoucí chování, někdy mohou být však výsledky opačné. Sociální
odměnou bývají pochvaly, projevy sympatie, lásky, uznání. Trestem
projevy nesouhlasu, zamítnutí, citové zavržení, odepření projevů
sympatie, pohrůžka zrušením citového vztahu (např. “když to uděláš,
nebudu tě mít ráda“).
Obě tyto počáteční formy sociálního učení se v průběhu
socializace rozvíjejí.
Observační či zástupné učení – jedinec se zde učí tak, že
pozoruje případy, kdy byl někdo za určité chování či projev potrestán či
naopak odměněn. Účinek je stejný, jako kdyby bylo zpevňováno vlastní
chování. Někdy se tento typ označuje jako učení pozorováním.
Učení sociální anticipací – učení probíhá tak, že jednotlivci i
sociální skupiny projevují očekávání – anticipaci, jak se má jedinec
chovat. Dítě brzy učiní zkušenost, že je třeba chovat se tak, jak to druzí
lidé požadují či očekávají. Učíme se tak návykům postojům, ale také
velice nežádoucí způsoby chování v případě, že nám někdo opakovaně
projevuje očekávání „ty stejně nikdy nic dobře nedoděláš“ a podobně.
Učení sociální identifikací – se někdy uvádí jako vývojově
nejvyšší typ sociálního učení. Podobá se poněkud napodobování. Jedná se
o záměrné úsilí o převzetí způsobů chování modelu, včetně jeho cílů,
92
způsobu života. Identifikace může být založena na velmi pozitivním
vztahu k modelu chování (láska, sympatie, úcta, obdiv), ale v některých
případech i na základě strachu a závislosti (potrestání od modelu tehdy,
když třeba dítě nesouhlasí s šikanováním může vést k identifikaci tohoto
typu). Tato varianta však vede vždy ke komplikacím v sociálním vývoji.
Prostředníkem identifikace se může stát i umění (zvl. krásná
literatura).
Učení zvnitřněním – interiorizace – bývá podporována
identifikací a znamená „přijetí za své“ hodnot, norem modelu nebo
sociální skupiny. Člověk srovnává své chování s chováním modelu,
hodnotí své chování z tohoto pohledu a koriguje jej. Regulace je tedy
směrována zevnitř člověka. V tom je patrně podstatný rozdíl mezi tímto
a předchozími typy sociálního učení. Například u zpevnění přichází
regulace z vnějšího sociálního okolí.
Zákony o formování osobnosti působením požadavků:

jestliže požadavky kladené na jedince nedosahují již vytvořenou
úroveň socializace, další vývoj stagnuje, postupně dochází k regresu;

požadavky, které mírně překračují současnou dosaženou úroveň
jedince, vedou při postupném a citlivém zvyšování k vývoji dalších
osobnostních vlastností;

jestliže požadavky kladené prostředím vysoce překračují dosaženou
úroveň vývoje jedince, dochází k poruchám vývoje, případně
neurotizaci jedince a zastavení vývoje, popřípadě k jeho regresu na
nižší vývojovou úroveň.
4. 2. 3. Sociální interakce
Pojem interakce je jedním z klíčových pojmů sociální
psychologie. Někteří autoři dokonce ztotožňují předmět sociální
psychologie s interakcí (např. T. M. Newcomb). Vymezení základních
znaků tohoto pojmu proto nalezneme u všech významnějších autorů
v této oblasti. Uvedu některé z definic pojmu :
H. B. a A. CH. Englishovi – vzájemné a obapolné ovlivňování
mezi dvěma nebo více systémy, vztah mezi živočichy, v němž chování
jednoho z nich je podnětem k chování druhého, obapolné sociální
podněcování jedné osoby druhou a odpovědi, které z toho vyplývají,
respektive obapolné přizpůsobení chování individuí.
C. G. Homans – struktura aktivit a struktura sentimentů, které
tvoří vzájemný vztah a mají sociální smysl.
J. Fritz – vzájemná stimulace, vzájemné podmínění činností a
podněcování aktivit.
93
I přes různá teoretická výše uvedená východiska a další
rozdílnosti lze interakci definovat následujícím způsobem:
Interakce vyjadřuje skutečnost, že se mezi lidmi při společné
činnosti vytvářejí mezilidské vztahy, že lidé na sebe vzájemně působí
a ovlivňují se.
Interakce mají dvě složky:

společnou činnost – součinnost;

vzájemný vztah.
Obě uvedené složky určují povahu sociální interakce.
Mezi základní znaky interakce patří:

vzájemnost – vztažnost – kontakt mezi lidmi je vzájemný (výměna
obsahů a propojování aktů chování). Je přítomen oboustranný proces
poznávání druhého a vlastní sebereflexe, vztah je to, co je pro osoby
společné;

stimulace – podněcování aktivit, činností jednoho jedince druhým,
vzájemná výměna podnětů;

ovlivnění – vztah a stimulace vedou k neustálé modifikaci chování i
záměrů jedné osoby pod vlivem druhého.
Činnosti lidí a interakce, do kterých v rámci činností vstupují,
mají zásadní formativní charakter.
Na míře formativnosti interakce se podílí relativní aktivita
subjektu a relativní pasivita objektu, míra sociální zprostředkovanosti a
vztah procesů sociální interakce k normám sociálně žádoucího nebo
nežádoucího chování.
Základní formy součinnosti
J. Křivohlavý přinesl do odborné literatury velice přínosné
rozlišení následujících forem:

ko-existence - chápe jako existenci “vedle sebe“, zároveň však
s náznaky ochoty k upouštění od soupeřivých projevů – tento výraz
by bylo možno uvést též jako „spolubytí“

tolerance – snášenlivost – ochota přecházet nepodstatné rozdíly
v zájmu dobrých vzájemných vztahů

koordinace – sladění individuálních činností, jednotlivé individuální
cíle se stávají součástí společného úsilí

kooperace – společná činnost směřující ke společnému cíli
94

reciprocita – vzájemná náklonnost, ochota pozitivně odměňovat
pozitivní vstřícné reakce
Podobně můžeme rozlišovat i základní styly interakcí (tedy
způsoby, jakými se realizují):

rivalita – interakce typu „kdo z koho“. Z psychologického hlediska
jde o interakci rizikovou. Jestliže lidé začínají být produktivní až
v situaci konkurence, neusilují o výkon, ale výkon se stává
prostředkem boje

soutěžení – při tomto typu neplatí, že vítězství může dosáhnout
jenom jeden. Cílem soutěže je také „zvýšit výkonů, tedy existuje zde
společný cíl, který je z pozice každého účastníka dosažitelný. Jinak
by se totiž soutěžení stalo pouhým organizováním vyvolané rivality

reciprocita – vzájemnost – není jen vzájemnou výhodností, na což
bývá bohužel výrazně tento pojem redukován. Znamená
spoluprožívat, druhý člověk zde není prostředkem k dosažení
individuálního cíle. Podstatnými rysy reciprocity jsou vstřícnost a
otevřenost.
4. 2. 4. Sociální percepce
Tento termín zavedl do psychologie J. S. Bruner. Označoval
tímto termínem sociální podmíněnost ve vnímání. Později se tento termín
ustálil na vnímání člověka člověkem. Jak se tedy lidé navzájem vnímají?
Vzhledem k tomu, že do interakce vstupuje člověk jaký objektivně je, ale
také takový, jak se vidí on sám a takový, jak ho vidí druzí lidé, zdá se, že
jsou ve hře dvě víceméně nepřesné představy jednoho o druhém, včetně
představ partnerových úmyslů, motivů, vnitřních stavů atd.
Vnímání druhých osob má tři složky, které výrazně ovlivňují
utváření dojmu o druhých – a později i názoru na druhé osoby :

expektační (vycházející z očekávání) - projevů a vlastností, které
může probíhat v podstatě jako připravenost celkově vnímat určitým
způsobem, nebo jako „zaostřenost“ – výběrová citlivost pouze na
určité jevy či projevy

afektivní (vycházející z emocí) - ovlivňují vnímání druhého člověka
v důsledku emočně podbarveného vztahu, „nabuzují“ či častěji
„utlumují“ aktuálně vnímané děje

atributivní (přisuzující) - tendence přičítat určité vnitřní a vnější
charakteristiky.
Situacemi, kdy si nějak vysvětlujeme chování druhých a
přisuzujeme do určité míry příčiny tomuto chování, se zabývají atribuční
teorie. Většinou se jedná o intuitivní a nedokonalý způsob nazírání,
95
vysuzování příčin, motivů chování druhých lidí. Teorie atribuce se
zajímají o to, co lidé subjektivně považují za příčinu určitého jednání
druhých lidí. Ne nepodobná jsou tato zkreslení v historických koncepcích
pojetí „idola mentis“ u F. Bacona. Tento autor se zabýval překážkami
v myšlení, které znemožňují člověku pokrok v myšlení – idola mentis =
předsudky.

předsudek jeskyně (idola specus) - vznikají vlivem individuálního
nazírání – svět pozorujeme výhledem ze své „jeskyně“

předsudek kmene (idola tribus) - chápeme věci z pozice svého
prostředí – účelovost

předsudek tržiště (idola tribus) - máme nesnáze s adekvátním
vyjádřením myšlenek mimo běžný hovorový jazyk – nesnažíme se
proniknout za jeho rámec

předsudek divadla (idola theatri) - teorie přijímané z jednostranné
pozice znesnadňují zařazení poznatků – ovlivnění tradicí.
V novodobých koncepcích je s atribučními teoriemi spojeno
jméno autorů H. H. Kelley a F. Heider. Vnímání úmyslů jiného člověka
mohou souviset se statusem. Systém interpretace chování (tedy to, jak
rozumíme chování) druhých osob se může vázat na tuto osobu, může
však také prolínat do interpretací naprosto odlišných lidí, může dokonce
přerůst v celkové posuzovací schéma. Příklad:Pan XZ má sklon
obviňovat manželku z úmyslu jej neustále peskovat. Vytvořili si obranný
mechanismus, který se spouští v momentě, když manželka žádá vysvětlení
nějaké události. Po nějakém čase se tyto obranné poznávací mechanismy
přenesly i do vnímání a hodnocení chování jiných žen.
Lze rozlišovat typické chyby, které procesy posuzování a
vnímání provázejí, pak se obvykle mluví o atribučních chybách či
sklonech.

základní atribuční chyba – tendence k přeceňování vlivu vnitřních
osobnostních vlastností a podceňování vlivů situačních – vnější
podmínky, obtížnost

efekt falešného konsenzu – tendence vnímat a hodnotit vlastní
chování nejen jako zcela přiměřené daným okolnostem, ale jako
„obecně platné“ pro určité podmínky. Jedinec pak podléhá pocitu, že
chování, které zvolil odpovídá tomu, “co by udělal každý v jeho
situaci“. Alternativní typy chování považuje zároveň za vhodné

egocentrický sklon – se projevuje připisováním si zásadního podílu,
zásluh za výsledek činnosti či aktivit prováděných společně
s ostatními lidmi
96

sebeochraňující sklon – tendence k popírání odpovědnosti za
neúspěch;

sebeprosazující sklon – připisování si zásadního podílu na úspěchu
– výkonu;

naučená bezmocnost – tendence uvažovat o příčinách situací jako o
nezměnitelných jevech (Co já mohu? – Nic).
V odborné literatuře lze nalézt i další typy atribučních chyb –
nekontrolovatelnost situace, haló efekt a jiné. Výrazným faktorem, který
zkresluje vnímání jsou osobnostní rysy vnímajícího člověka. Špatnými
pozorovateli jsou prokazatelně osoby s neurotickými či psychotickými
tendencemi. Nejhoršími pozorovateli jsou ti, kde vykazují nejvíce
příznaků hypochondrie, paranoity, schizoidity, kteří bývají jinými lidmi
popisování jako nespokojení, dráždiví, nemotorní, uspěchaní. Velmi
špatnými posuzovateli jsou i lidé zvýšeně ovlivnitelní – tzv. sugestibilní.
4. 3. Vnímání jiných osob
Procesy vytváření představ o jiných lidech jsou předmětem
výzkumů formování dojmů. Významnou úlohu ve vytváření dojmů o
druhých hraje větší počet faktorů. Patří k nim zvláště následující faktory:

často používáme vyvozující (implicitní) teorie o osobnostních rysech
a o tom, které rysy se vyskytují současně. Implicitní teorie je nástroj,
který pomáhá dotvořit obraz o člověku, o kterém již něco víme;

vytváříme si vlastní teorie o druhých – osobní konstrukty;

je důležité, jak získáváme informace o druhých lidech – a první
dojmy mohou ovlivnit naše chování;

kategorizujeme druhé lidi a při používáme přitom stereotypy.
Stereotypizace znamená klasifikaci podle předem daných kritérií na
základě povrchních charakteristik.
4. 3. 1. Imterpersonální přitažlivost
Ve svých vztazích k lidem se často zabýváme otázkami
následujícího typu:

„Jak je možné, že je nám někdo od samého počátku sympatický?“

„Proč si některé osoby ihned oblíbíme a jiné ne?“

„Proč nás někteří lidé přitahují?“
97
Naše reakce na druhé lidi je podmíněna celou řadou faktorů.
Pokusím se o stručné charakteristiky těch nejdůležitějších.

fyzická blízkost – je základní podmínkou pro navázání jakéhokoli
vztahu. Nejtěsnější
(pozitivní i negativní) vztahy máme se
svými sousedy či lidmi žijící v bezprostřední blízkosti. Zde hovoříme
o funkční blízkosti – tedy o prostorovém rozmístění osob, kdy
dochází k nejpravděpodobnějšímu vzniku vzájemných kontaktů.
Velkou roli zde hraje i „efekt vystavení“. Pozitivněji jsou vždy
vnímány ty podněty, které byly presentovány opakovaně. Příklad:
Během přednášek jsem presentovala příklad s neznámým člověkem
na tramvajovém nástupišti. Jestliže však tentýž člověk opakovaně
vykazuje záporné reakce (i nikterak výrazné), pak se začne rozvíjet
sociální odmítání popřípadě konflikty

fyzická atraktivita – pro každého člověka znamená možnost
pozorovat krásu ve svém okolí uspokojení estetických potřeb, někdy
máme pocit, jako bychom si ten pohled „zasloužili“ – je to druh
sociální odměny. Od ranného věku se jedincům více fyzicky
atraktivním dostává větší míry sociální odezvy okolí. Mohou tak na
rozdíl od ostatních lidí více rozvíjet sociální komunikaci. Ostatní lidé
si však musí pozornost okolí získat jiným způsobem – tím je
interpersonální atraktivita

podobnost – patří mezi další faktory interpersonální přitažlivosti.
Častěji nás přitahují lidé, o kterých si myslíme, že se nám podobají.
Dle T. M. Newcomba je názorová a postojová podobnost základem
pro vznik přátelských vztahů. Čím větší rozsah postojů je přijímám
souhlasně, tím stabilnější se zdá být vztah. Obecně máme rádi ty
osoby, které sdílejí naše ideály. Zvláštností je, že máme tendenci
předpokládat blízkost postojů tam, kde je fyzická atraktivita. Osoby
s podobnými postoji bývají často vnímány také jako inteligentnější.
Tyto postoje podobnosti se mohou v průběhu vývoje vztahu měnit

komplementarita - doplňování. Své nedostatky někdy napravujeme
výběrem partnera, který je v oblasti našeho nedostatku naopak silný.
Ve výzkumu manželských a partnerských vztahů bylo prokázáno, že
se významně doplňují pečovatelské a receptivní potřeby, dále pak
dominantní a submisivní vztahy. Máme tedy tendenci si tedy vybírat
partnery, kteří z tohoto pohledu uspokojují naše potřeby. Tento
výběrový model však někteří autoři teorií odmítají

náklonnost – máme rádi lidi, kteří mají rádi nás. E. Aronson soudí,
že tento jev souvisí s principem odměny a ceny. Definoval proto čtyři
základní interpersonální konstelace vzájemné náklonnosti
a) druhá osoby je nám jednoznačně nakloněna;
b) druhá osoba je nám jednoznačně není nakloněna;
98
c) druhá osoba nám zprvu není nakloněna, ale postupně si její
náklonnost získáme;
d) druhá osoba je nám nejprve nakloněna, ale posléze její
náklonnost ztratíme.
Autor této teorie tvrdí, že nejvíce jsme přitahováni k lidem
třetí kategorie, protože jsme si „zasloužili“ svou odměnu

vnímaná omylnost – máme raději, když se lidé chovají „lidsky“ –
čas od času udělají chybu. Lidé s extrémní sebeúctou nemají rádi
nešikovné lidi. U lidí s negativní sebeúctou se objevuje vnímání
úspěšnosti druhých jako zneuctění vlastní osoby. U lidí s vysokou
sebeúctou jsou zaznamenávány vysoké osobní standardy výkonu,
které ostatní lidé nemohou splnit.
4. 3. 2. Předsudky
Jako předsudek bývá definován předem zformovaný postoj
k objektu, který se projevuje bez ohledu na individualitu nebo povahu
objektu. V dílech světových autorů (například Allport) bývá definováno
pět stádií vývoje předsudků. Již zmíněný autor dokladuje tato stádia na
vývoji a formování antisemitských názorů a postojů v Německu během
vlády nacistické strany.

očerňování – řeči, pomluvy, státní propaganda, tiskové zprávy;

izolace – oddělení Židů od majoritní skupiny obyvatel, vznik ghett;

diskriminace - upírání práv, zaměstnání, bydlení;

tělesné napadání – násilí vůči osobám a majetku, které vyvrcholilo v
„Křišťálové noci“;

vyhlazování – bezohledná fyzická likvidace – koncentrační tábory.
V předsudcích se objevují tři základní poznávací mechanismy.
Kateforizace – to, jak klasifikujeme informace a jak vytváříme informační stereotypy. Asimilace – to, jak se učíme hodnotit (dobrý proti
špatný, sympatický proti nesympatický). Roli zde hraje i to, jak naše
hodnocení odpovídají skutečnosti a jak je klasifikujeme. Hledání
koherence – pokusy vysvětlit či ospravedlnit vlastní myšlenky či postoje.
Vznik předsudků však tyto poznávací mechanismy zcela nevysvětlují.
Dle Bethlehema zde fungují další mechanismy:

podklad v osobnosti – lidé s určitými dispozicemi mají tendenci
přijímat takové informace, které je nutí co nejméně přemýšlet;

soutěžení a konflikt – ve snaze získat určitý status či odměnu
existují pro dvě skupiny lidí dvojí normy chování nebo dvojí normy
vyhodnocení výsledků;
99

informace – zúžené informace vedou k vytvoření poznávacích
stereotypů;

přijímání – poznávací stereotypy jsou akceptovány majoritní
skupinou;

důkazy – na základě předsudků se vytvářejí „důkazy“, které tyto
předsudky upevňují;

nevnímané kategorie – skupiny lidí, na které se předsudky vztahují,
se odlišují;

negativní korelace – intelektové kvality, vzdělání, příslušnost ke
společenské vrstvě negativně korelují se vznikem předsudků;

rodinné transfery – děti přijímají předsudky rodičů a příbuzných;

vývojové podmínky – děti jsou do určitého věku schopny rozlišit
etnické skupiny, ale postoje či preference v této oblasti si vytvářejí
později (v období pubescence a adolescence).
Změny předsudků patří mezi jedny z předních úkolů budování
jakékoli společnosti na demokratických základech. K těmto změnám
výrazně pomáhají následující faktory:

změna společenských rolí – je nutno zviditelňovat úspěchy
menšinových členů

příležitost k osobním kontaktům – znalost osobnosti člověka, ke
kterému se váže předsudek, vede ke změně postoje

kontakt s nestereotypními jedinci – kontakty s takovýmito lidmi nás
vedou k jednání ve vztahu ke konkrétní osobě. Jsme pak schopni
abstrahovat od členství tohoto člověka v nepreferované skupině

podpora kontaktu mezi skupinami – je důležité, když tyto kontakty
podpoří přátelé a rodiny obou zúčastněných stran

příležitost ke spolupráci – společné úsilí na stejném cíli vede
k rozšíření sociálních hranic.
Za předsudky bývají někdy milně považovány osobní negativní
zkušenosti lidí s jednotlivými členy nepreferovaných skupin. V tomto
případě, pokud je tato osobní zkušenost majoritní skupinou potlačována,
její nositel vnímá tuto tendenci jako úmyslné znevážení vlastní osoby
(„Oni říkají, že lžu.“). Tyto efekty jsou výraznou komplikací v boji proti
předsudkům i v demokratických společnostech.
100
4. 4. Komunikace
Oblast komunikace je v poslední době předmětem daleko
výraznější informovanosti široké veřejnosti, než tomu bylo dříve. Souvisí
to s potřebou společnosti se touto stránkou sociálního života podrobněji
zabývat. V neposlední řadě je míra informací ve veřejnosti ovlivněna i
pronikáním této tématiky do učebních osnov všech typů středních škol.
Podobná situace je v oblasti informovanosti o malých sociálních
skupinách. Omezím se proto v tomto případě pouze na nejzákladnější
výčet a shrnutí poznatků.
4. 4. 1. Verbální komunikace
Verbální komunikací nazýváme všechny řečové projevy, které se
odehrávají mezi členy sociálních skupin. Patří sem přenos informací,
sdílení emocí, sdílení postojů a další kvality. Z hlediska průběhu lze ve
verbální komunikaci lze rozlišit tři fáze:

percepční – co mi ten druhý říká, tedy obsah i forma sdělení;

kognitivní rekonstrukce – tedy to, jak obsah sdělení vnímám, jak
mu rozumím, včetně porozumění doprovodnému neverbálnímu
projevu;

expresivní – ta část, kdy reaguji na sdělení (odpověď, ujištění atd.).
Tyto tři fáze se v rámci komunikace výrazně prolínají. Ve všech
třech se však mohou objevit komunikační chyby, které kvalitu i formu
komunikace mohou výrazně narušit. Patří mezi ně „ty“ komunikace,
napadání, značkování, generalizace, přičítání úmyslu atd. Z hlediska
terminologie rozlišujeme pozici komunikátora (ta osoba, která
komunikuje), komunikanta (ta osoba, které je sdělení určeno a přijímá
jej). Obsah komunikace je označován jako komuniké. Během komunikace se sdělení při přímém typu přenosu může objevit ve zcela odlišné
podobě. Jsou známi čtyři základní typy přenosu sdělení – křížová (X), typ
jdoucí shora dolů (Y), řetězová (.-.-), hvězdicová. U těchto typů přenosů
informací lze vysledovat odlišnosti v rychlosti šíření rychlosti,
v možnosti zpětné vazby, v možnosti zkreslení obsahu sdělení,
v možnosti menšího či většího emočního zatížení při sdělování,
v možnosti ovlivnění vztahy mezi jednotlivými členy komunikace.
Kromě přímé komunikace slovy se rozlišuje ještě nepřímá
verbální komunikace – tou je psaná řeč. Dalším rozlišovaným podtypem
v této oblasti jsou metakomunikace = způsoby obohacení řeči. Mezi ně
patří řečový registr. Rozumíme jím styl použití jazyka. Obvykle bývají
rozlišovány tyto typy řečových registrů:
101
Komunikac
e

deklamační – vyskytuje se ve formálních projevech, v některých
druzích písemných sdělení – „s pozdravem, děkuji za kladné
vyřízení, míru zdar“ aj.

formální – jsou charakteristické pečlivým použitím gramatických
pravidel a slovní zásoby – užívají se v projevech adresovaných
autoritám

informativní – užívají se v rozhovoru s cizími lidmi, mají neformální
charakter – „odjezd dalšího vlaku“

familiární – užívají se v komunikaci mezi přáteli či známými, může
obsahovat slangové výrazy a gramatismy atd.

intimní – užívá se mezi blízkými přáteli rodinnými příslušníky, je
charakteristický zkratkovitou řečí a množstvím zvláštních odkazů,
které vyplývají ze společných zážitků komunikujících osob.
V analýzách rozhovorů byly zkoumány také
kontexty. Tyto kontexty mohou být několikerého typu:
sociální

předpoklady – kolik toho posluchač ví – příklad: když řeknu „Večer
odjíždím na dovolenou.“, očekávám, že přátelé vědí, že budu balit a
odmítnu jejich dopolední návštěvu;

společenská funkce sdělení – zde se objevuje rozdílné chápání stejné
informace, popřípadě rozdílná prezentace stejné informace s ohledem
na sociální statut komunikanta – příklad: při rekreačním pobytu u
moře vstanu časně ráno, jdu se podívat na východ slunce, pak si jdu
zaplavat. Rodičům však při dotazu proč jsme nešel z nimi na snídani
odpovím, že jsem chtěl změnu. Stejnou situaci kamarádům prezentuji
jako potřebu odejít z domu, kolegovi ze sportovního oddílu jako
snahu udržet si „formu“. Zde se objevují skryté významy a smysl
toho, co říkáme o tom, co děláme;

interpersonální důsledky vysvětlení – ovlivňují výběr slov. Slova
volíme dle toho, co příjemce sdělení jakoby očekává, co chce slyšet –
příklad: dítě nemá úkol. Samo zdůvodňuje tuto situaci pro sebe
výrokem nechtělo se mi ho psát. Pro rodiče výrokem chtěl jsem jít
ven, myslel jsem, že bude až na zítra. Pro paní učitelku výrokem –
včera u nás vypnuli proud a pustili ho až pozdě v noci.
4. 4. 2. Neverbální komunikace
Mezi neverbální typy komunikace zahrnujeme všechny mimo
slovní projevy. Jejich funkcí je napomáhání verbální řeči, nahrazování
verbální řeči, vyjádření postojů a vyjádření emocí. Mezi základní druhy
patří gesta, která můžeme charakterizovat slovně (podporující, popisná,
regulační). Gesta jsou závislá na kultuře. Dalším typem jsou pohyby –
slouží k regulaci interpersonálních vztahů a distancí (zrcadlová
102
slučitelnost, přímá slučitelnost). V postojích se odrážejí vnitřní stavy.
Komunikace prostorem se uskutečňuje buď optickým kanálem, nebo
akusticky, popřípadě čichově. Doteky jsou geneticky výchozí podmět,
který je považován za základní zvláště u mláďat. U dospělých lidí bývá
používán při vyjádření vřelosti, ujištění, lásky popřípadě náklonosit.
Může být však použit jako prostředek zdůraznění postavení či
nadřízenosti. Vyskytuje se jako typy držení, ohmatávání, hlazení, tlak
proti, bodové dotýkání, zavadění. Z tohoto důvodu mají v neverbální
komunikaci doteky statusový a dominantní význam. Ve výrazem tváře
má centrální význam obličej. V této oblasti bývají rozlišovány různé typy
spojení ruky o obličeje. Objevuje se zde i nápodoba některých emocí
mezi komunikátorem a komunikantem. V pohledech očí bývá vyjadřován
zájem, vyšší emoční angažovanost, ale také vyhýbání se při negativním
sdělení, a upřenost při hrozbě.
4. 5. Malé sociální skupiny
Tento jev můžeme definovat jako ty sociální útvary, mezi
kterými existují vztahy, mají společný cíl, normy, jsou strukturované
z hlediska postavení jednotlivých svých členů. Kromě této kategorie lze
odlišit ještě agregáty – je to útvar, který nedosahuje kvality skupiny,
nemá všechny její požadované znaky (lidé na zastávce MHD). Skupinou
se může stát tehdy, když se rozvine mezi osobami interakce (lidé ve
výtahu – porucha). Každé seskupení či skupina osob je sociální kategorie.
Na druhou strany však ne každá kategorie je skupinou či seskupením.
Struktura skupiny – ve struktuře se objevuje hledisko silových
vztahů a vzájemné přitažlivosti jednotlivých členů. Z hlediska organizace
se malé skupiny lépe organizují a je zde také lepší kooperace. Ve větších
skupinách se mohou objevit organizační obtíže, nízký podíl účasti
jednotlivce na činnosti, malá kooperace, větší anonymita. Tyto typy
skupin jsou potencionálně výkonnější, ale dochází zde k motivačním
ztrátám u jednotlivců, méně se využívá jejich reálný potenciál.
Podle různých hledisek bývají rozlišovány následující druhy
sociálních skupin: malé – velké, primární – sekundární, referenční,
vztažné, vlastní – cizí atd. Rozdíly mezi jednotlivými členy ve skupinách
jsou patrné od prvních interakcí, dochází záhy k diferenciaci jednotlivých
členů.
Pozice – je určena obsahově, je spojená s očekávaných chováním
člena skupiny.
Status – je určen prestiží, významem a hodnotou pro skupinu a
jednotliví členové bývají zařazeni v hierarchii skupiny.
Role – je tvořena souborem očekávání na chování člověka,
souvisí s pozicí člena ve skupině.
103
Sociální norma – zahrnuje všeobecnější pravidla chování ve
skupině, souvisí s cíli skupiny. Cíle skupiny bývají od ní odvozovány.
Mohou být rozdílné u různých skupin. V obecné povědomosti je rozlišení
formální a neformální sociální normy. Kromě toho se v některých
pojetích objevují ještě sociokulturní normy a pragmatické normy.
Vývoj skupiny
Ve vývoji skupiny probíhají současně ve vzájemné souvislosti a
závislosti následující fáze:

formování – jednotliví členové se navzájem seznamují, seznamují se i
se svojí rolí, ve skupině je zvýšená míra závislosti jednotlivých členů,
probíhá orientace;

vzdor – v této fázi dochází ke konfliktům často spojeným s vyšším
výskytem emocionálních projevů, jednotlivý členové se snaží
prosadit a uspokojit své osobní potřeby;

normování – v této fázi se zvyšuje koheze (soudržnost), dochází
k překonávání konfliktů, jsou vytvořena jasná pravidla, jednotliví
členové mají společné postoje, očekávání, chování;

optimální výkon – členové vykazují rolové chování, produktivní
řešení úkolů, při kterých se uplatňuje kooperace, skupina má
společné cíle a stabilní vztahy;

rozchod – zánik – jednotlivý členové se uvolňují z vazeb a aktivit ve
skupině.
Konformita
Lidé ve dvojznačných situacích mají tendenci přejímat úsudky
druhých (příklad vjemové iluze – stabilní světelný bod se zdá být
pohyblivý ve tmě). Ve skupině lidí se při posuzování vytvoří „skupinová
norma“. Výzkumy prokazují, že lidé v současné době mají větší sklon
k nekonformitě – méně se přizpůsobují, i když cítí úzkost. Nekonformní
chování bývá charakterizováno velkou mírou sebeúcty lidí, kteří věří
svou zdatnost, považují sami sebe za osoby z dobrým odhadem. Opačně
ke konformitě přispívají dle výzkumů tři následující procesy:

vyhovění – jdeme s davem, neměníme názory

internalizace – souhlasíme, že názor většiny je správnější

identifikace – změníme názor či stanoviska, abychom se podobali
osobě, kterou respektujeme či obdivujeme.
Bývá rozlišováno pasivně a aktivně nekonformní chování. Odpor
vůči autoritě vzrůstá, když se vytvoří v rámci skupiny podskupina, která
rozliší manipulaci. Rozhodnost odporu vůči autoritě je interskupinově
odlišná – závisí na složení skupiny.
104
4. 6. Makrosociální jevy
K výzkumům v této oblasti docházelo ve 30. létech 20. století
autory Jaspers, LeBon, Benewich. Nejvšeobecnějším pojmem v této
oblasti je seskupení. V rámci něho se rozlišuje náhodné či záměrné
posluchačství.
Dalším jevem v této oblasti jsou sociální hnutí. Jsou více
strukturovaná a organizovaná v chování (na rozdíl od davu), mají své
cíle, myšlenky a vyvíjejí úsilí o řešení těch problémů, které společnost
neumí, či nechce řešit (u nás například hnutí České matky).
Davy – bývají rozlišovány na agresivní, unikající, získávající a
výrazové (manifestace). Jejich velikost je limitována hustotou populace
v blízkosti vytvoření davu, prostorovými podmínkami a denní hodinou.
Ve vývoji davu se při růstové fázi uplatňují iniciální skupiny (krystaly),
okolo kterých se shlukují ostatní lidé. Při rozpadu davu vzniká tzv.
„destilační efekt“ – účastníci postupně odchází, zůstanou pouze „skalní“.
Neorganizované davy, které nejsou prostorově omezené, mívají přibližně
kruhový tvar s nevýraznými hranicemi. Vnitřní podstruktury tvoří
jednotlivé debatující skupiny.
Polarizace davu souvisí s rozpadem a změny jsou předzvěstí další
akce. Pohyb davu bývá zpravidla postupný, vlnovitý, méně často
synchronní („do útoku“). Rychlost davu klesá s jeho hustotou. Šíření
informace v davu závisí na zájmu jednotlivce a neurčitosti situace či
informace. Zpravidla dochází ke kruhovému rozšíření od místa vzniku.
Percepce davu jednotlivými účastníky je závislá na hustotě davu,
prožívání přehuštěnosti a fungování davu v prostředí – tedy na chování
davu. Klasikem ve výzkumu davových jevů je francouzský sociolog Le
Bon.
105
∑ Shrnutí předcházející látky, shrnutí kapitoly
Během procesu socializace se geneticky sociálně závislý
novorozený člověk mění v bytost na jedné straně individuální, na druhé
straně společenskou. Děje se tak postupným procházením jednotlivými
etapami, které na sebe navazují a jedna druhou podmiňují. Mechanismy
tohoto děje jsou sociální učení, sociální imterakce a sociální vztah.
Výsledkem je vytvoření vědomí sebe sama, včlenění se do sociálních
aktivit a vztahů, sociální rysy osobnosti a sociální dovednosti.
Lidé vnímají ostatní lidi ve svém okolí pod vlivem stereotypizace,
osobních konstruktů a dalších jevů. Studium mezilidské přitažlivosti
odhalilo jako významné faktory fyzikou přitažlivost, podobnost a
komplementaritu jako faktory toho, zda nás nějaký člověk bude
přitahovat, popřípadě zda dojde k rozvíjení dalších vztahů. Ve vztazích
mezi lidmi se však při jejich posuzování může vyskytnout několik jevů,
které zkreslují poznání druhého člověka a mohou stát v základech
utvoření takových postojů, jakými jsou předsudky. Za určitých okolností
prochází vývoj předsudků několika fázemi. Změna předsudků je
dlouhodobý a společensky závažný proces.
Člověk během života vrůstá do různých sociálních skupin. Vývoj
samotných skupin prochází několika etapami.Člověk v nich zastává určité
pozice, role, je mu přisuzován určitý status.
106
? Kontrolní otázky a úkoly

srovnejte etapy vývoje v koncepci Baldwina a Monatové

které atribuční chyby pokládáte za nebezpečné a proč

srovnejte teorii předsudků Bacona a Allporta

které postupy mohou vést ke změně předsudků a proč
Alan, J.: Etapy života očima sociologie. Praha. Panoráma 1989
Chaloupka, L.: Proces socializace a jeho poruchy u obtížně
vychovatelných dětí a mládeže. In: Defektologická diagnostika,
Olomouc, UP 1982
Chaloupka, L.a kol.: Socializace mládeže vyžadující zvláštní péči. Praha,
PedF UK 1989
Janoušek, J.: Sociální psychologie. Praha. SPN, 1988
Kohout,K.: K výchovným aspektům umění. Praha, AJAK 1996
Kohout, K.: Umění komunikace. In: Úvod do studia managementu.
Praha, AJAK 1996.
Křivohlavý, J.: Jak si navzájem lépe porozumět. Praha. Svoboda, 1988
Čáp, J.: Psychologie výchovy a vzdělávání. UK Praha 1993
Výrost, J.,Slaměník, I.: Sociální psychologie. ISV. Praha 1997
Hayesová, N.: Základy sociální psychologie. Portál. Praha 1998
Řezáč, J.: Sociální psychologie. Paido. Brno 1998
107

úvod do psychologie

Transkript

Podobné dokumenty

01-2009 - VLAK-SITE

stažení.

psychologie (850757)

Komplex kontrolující polohu a pohyb těla v zemském gravitačním poli

17. Fyzikalismus, asocianismua a gestaltismus

Sylaby PA pro ak

Kabelové žlaby GRP