Hou ukazuje proměny ve společnosti skrze osobní tragédie

Město smutku
Tchaj-wan, 1989, barevný,
formát 35 mm (1 : 1, 85)
originální titul: Pei-čching čchen-š / A City of Sadness
žánr: historický
mluveno: fuťiensky, nářečím hakka, čínsky (mandarínská
čínština), kantonsky, šanghajsky, nářečím provincie Č'ťiang,
japonsky
České titulky.
čas: 152 min.
premiéra: 10.5.2004
monopol (NFA): do 31.12.2008
režie: Hou Hsiao-hsien (Chou Siao-sien)
scénář: Wu Nianzhen (Wu Nien-čen), Ču Tchien-wen
kamera: Čchen Chuaj-'en
hudba: Tačikawa Naoki, Čang Chung-I
střih: Liao Čching-sung
kostýmy: Ču Ťing-wen
produkce: Čchiou Fu-šeng
hrají: Tony Leung (Liang Čchao-wej), Li Tchien-lu, Čchen Sung-jung, Kao Ťie, Wu I-fang, Sin Šu-fen, Čchen
Šu-fang.
Ceny: Zlatý lev na MFF v Benátkách 1989. Zvláštní cena Political Film Society v USA 1990.
Bohatě rozvrstvená mozaika osudů jedné rodiny ve vírech novodobých dějin Tchaj-wanu. Vítězný snímek
benátského festivalu roku 1989, označený v roce 2002 v mezinárodní anketě filmových kritiků za
nejvýznamnější tchaj-wanský a čínský film vůbec.
Když japonský císař podepsal roku 1945 bezpodmínečnou kapitulaci,
zbavil se Tchaj-wan po jedenapadesáti letech japonské nadvlády.
Změněné poměry ovlivní osudy rodiny starého Lina, který má čtyři
syny: nejstarší Lin Wen-siung vlastní noční podnik, který předělá
z japonského na čínský; druhý syn Lin Wen-sun se nevrátí z války;
třetí syn Lin Wen-liang se v Šanghaji dostane do společnosti
překupníků drog a vrátí se psychicky narušený; nejmladší Lin Wenčching, který je od osmi let hluchý, vlastní fotoateliér a aktivně se
účastní hnutí tchaj-wanských vlasteneckých intelektuálů.
Z historie Tchaj-wanu:
Ostrov o rozloze 36 000 km˛, ležící u jihovýchodního pobřeží Číny, kolonizovali v 16. století Portugalci a Španělé, pak
Nizozemci. Po porážce v čínsko-japonské válce byla Čína přinucena předat ho Japonsku. Po kapitulaci v roce 1945
Japonsko vrátilo Tchaj-wan Číně. Obyvatelé, trpící japonskou nadvládou, se radovali. Kuomintangská správa však brzy
přivedla ostrov k ekonomickému úpadku. Zavládla enormní inflace, nezaměstnanost, zaviněná příchodem mnoha Číňanů
z pevniny, a korupce, bující v kuomintangské armádě. Napětí mezi původním obyvatelstvem a přistěhovalci vyvrcholilo
28.2.1947, kdy v Tchaj-peji vypuklo povstání, jež bylo krvavě potlačeno. Po vítězství čínské revoluce na pevnině
přesídlila kuomintangská vláda na Tchaj-wan.
Napsali o filmu:
Uměleckost tohoto filmu nespočívá ani tak ve stylistice a vyjadřovacích prostředcích, jako spíše v myšlence,
v poselství, které autor sděluje divákům.
Jiří Houdek, Benátky ' 89. Film a doba XXXV, 1989, č. 12, s. 692.
Hou ukazuje proměny ve společnosti skrze osobní tragédie rozvětvené rodiny
Lin, přičemž sféry veřejného a soukromého zůstávají po celý film neoddělitelně
propleteny především pomocí práce s kamerou a zvukem. Zpočátku proudí zvuk
bez zábran z oken domu ven, když například skupina přátel oslavuje v prvotním
nadšení čínskou vlast. Později jsou už okna raději zavřená, přesto však i přes
stěny proniká hlas nebezpečí – ať už v podobě propagandistického rozhlasu či
křiku doprovázející další noční zatýkání. Zvuk má však v Městě smutku ještě
jeden mnohem důležitější přesah vzhledem k tomu, že hlavní hrdina Wen-ching
je hluchoněmý. Je zajímavé, nakolik výslednou podobu filmu tento fakt ovlivnil. Přitom prvotní impuls, proč
tomu tak je, měl čistě praktické a neumělecké kořeny. Hou musel sehnat vzhledem k historickému tématu na
tehdejší dobu docela objemný rozpočet. Jednou z podmínek producentů bylo, aby aspoň jednu z hlavních rolí
hrála některá z hvězd na Tchaj-wanu tolik populárního hongkongského filmu. Hou si zvolil Tony Leunga, který
však neuměl ani jazyk hakku, ani mandarínskou čínštinu. Právě mnohojazyčnost však hraje v Houových filmech
velmi důležitou roli. Jednak odpovídá reálnému prostředí, kterému se chce Hou co nejvíce přiblížit, jednak tímto
způsobem vyjadřuje režisér i svůj politický postoj. Po návratu pod ochranná křídla Číny totiž na Tchaj-wanu
začaly tlaky na jazykové sjednocení ostrova. Původní řeč obyvatel byla dokonce úředně zakazována. Jelikož
chtěl Hou natáčet zvuk filmu výhradně synchronně, zvolil kompromisní řešení v podobě Wen-čchingovy
němoty. Eliška Děcká
Kamera (Čchen Chuaj-'en) po většinu času statická a vždy naprosto nezúčastněná pouze referuje, nedramatizuje,
ale také od ničeho neodhlíží. Všemu dává prostor (i ve chvílích, kdy se zdánlivě nic neděje), což je podpořeno
pomalým rytmem scén, které režisér vždy nechává dostatečně volně rozehrát, ale také pomalu doznít. Žádné
rychlé střihy, na které jsme si zvykli u komerčních asijských současných snímků, ale pomalé plynutí času.
Lukáš Jirsa
Pro českého diváka je tento film zajímavý zejména pro podobnost historických tragédií okupovaných národů.
V roce 1987 na Tchaj-wanu Kuomitang zrušil zákony, které cenzurovaly jakékoliv narážky na násilnou okupaci
a Hou Městem smutku využil této situace k vyrovnání se s těmito národními traumaty. V hledání národní
identity Hou pokračoval filmy Hsimeng jensheng / Loutkář (1993) a Haonan haonu / Dobří muži, dobré ženy
(1995), které společně s Městem smutku vytvářejí volnou trilogii.
Rudolf Schimera
Hou Hsiao-hsien (nar. 8. dubna 1947, Meixian, provincie Guangdong, Čína) náleží k národnosti Hakka. Od
raného dětství vyrůstal na Tchaj-wanu, kde později studoval na filmové a divadelní katedře Národní umělecké
akademie v Tchaj-peji (1969 – 72). Ve filmové branži vystřídal od roku 1973 různé profese od skriptu a asistenta
režisérů Lee Hsinga, Lai Cheng-yinga a Chen Kun-houa až po scenáristu a samostatného režiséra. Zásadní zlom
v jeho životě učinila básnířka Chu Tien-wen, která mu rozšířila intelektuální obzory a stala se jeho scenáristkou.
Již během 80. let pronikl do mezinárodního povědomí díky oceněním svých filmů na prestižních festivalech:
Tong nien wang shi / Čas žít, čas zemřít (Cena kritiky na MFF v Berlíně 1986), Město smutku (Zlatý lev na
MFF v Benátkách 1989), Hsimeng jensheng / Loutkář (Cena poroty na MFF v Cannes 1993). Jeho tvorba se
odvíjí ve volných trilogiích, pojednávajících o tchajwanské historii 20. století formou intimních výpovědí a
autobiografických vzpomínek, v jejichž ohnisku stojí vliv historických událostí na rodinu i na jedince. Dalším
tématem je střet „dobrých“ tradic venkovského života s „bezcharakterně a sociálně chladným“ městem. Založil
produkční společnost mj. podporující mladé filmaře. Je prezidentem festivalu v Tchaj-peji.
Filmografie – výběr (režisér):
1980 Jiushi liuliu de ta (Šikovné děvče)
1984 Dongdong de jiaqi (Léto u dědečka)
1987 Niluohe nuer (Dcera Nilu)
1998 Hai shang hua (Květy Šanghaje)
2001 Qianxi manbo (Millenium Mambo)
2003 Coffee jikou / Café Lumière
Nejčastější přepisy režisérova jména:
Hou Hsiao-hsien (mezinárodní úzus)
Chou Siao-sien (český úzus)
Hou Šiao Šien
Hour Shiaw-shyan
Hou Hsiao-Hsien
Hou Xiaoxian
HHH
Literatura:
Filmový přehled č. 10 / 2004
Eliška Děcká, Plynutí času v Městě smutku. Cinepur č. 36. Listopad 2004, s. 58 – 59.
Tomáš Bartošek, Město smutku. Cinema č. 12 / 2004, s. 83.
Rudolf Schimera, Kronika těžkých let. Filmové listy č. 3 / 2004 – www.fantomfilm.cz
Lukáš Jirsa, Město smutku – www.tiscali.cz – filmová databáze
Hou Hsiao-hsien, Hledání nových směrů asijského filmu – www.fantomfilm.cz - únor 2004, nr. 4
Programová brožura pražského archivního kina Ponrepo č. 5 / 2004, s. 10 – 12.