doci. virtuální konference 2005 - Evropský polytechnický institut, sro
download 
Stížnost Transkript
i. virtuální konference 2005 - Evropský polytechnický institut, sro
EVROPSKÝ POLYTECHNICKÝ INSTITUT, s.r.o. 1. soukromá vysoká škola na Moravě S B O R N Í K „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI (HISTORIE, REALITA, VIZE)“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 15. prosince 2005, Kunovice, Česká republika Grafická redakce: Bc. Andrea Šimonová, DiS, Ing. Petr Matušík Vydavatel, nositel autorských práv: © Evropský polytechnický institut, s.r.o. Kunovice, 2005 ISBN 80–7314–075-6 OBSAH: ÚVODNÍ SLOVO REKTORA ...................................................................................................................................... 7 I. PERSPEKTÍVY ROZVOJA ACQUIS SCHENGENU V SYSTÉME EURÓPSKEHO PRÁVA Z POHĽADU EURÓPSKEJ INTEGRÁCIE Jozef Balga ........................................................................................................................................................13 KORUPCE A STÁTNÍ SPRÁVA Oldřich Dosoudil ...............................................................................................................................................25 INOVAČNÉ PROCESY NA KAPITÁLOVOM TRHU Jana Galajdová ..................................................................................................................................................29 MEDICÍNA U HEBREJCOV A ŽIDOV Jaroslav Gerhart.................................................................................................................................................33 SPÔSOBY ZALOŽENIA A ORGANIZAČNÁ ŠTRUKTÚRA EURÓPSKEJ AKCIOVEJ SPOLOČNOSTI Ján Golian..........................................................................................................................................................47 EVROPSKÝ EXEKUČNÍ TITUL Marie Emilie Grossová......................................................................................................................................53 ELEKTRONICKÝ ZAHRANIČNÍ OBCHOD ANEB NAKUPOVÁNÍ PŘES INTERNET Věra Hložková ..................................................................................................................................................61 POZNÁMKA K PROBLEMATIKE PRAKTICKÉHO APLIKOVANIA NIEKTORÝCH VYBRANÝCH TEÓRIÍ MENOVEJ POLITIKY Ľubica Horniaková, Jozef Králik ......................................................................................................................67 ALTERNATÍVNE RIEŠENIE SPOROV V MEDZINÁRODNOM OBCHODE Katarína Chovancová ........................................................................................................................................73 ROZPOČTOVÉ PROVIZÓRIUM PODĽA AKTUÁLNEJ NORMATÍVNEJ PRÁVNEJ ÚPRAVY SLOVENSKEJ REPUBLIKY Daniel Jakubovič ...............................................................................................................................................77 INOVATIVNÍ PŘÍSTUPY K ŘÍZENÍ REGIONÁLNÍHO ROZVOJE Jiří Ježek............................................................................................................................................................81 PUBLIC PRIVATE PARTNERSHIP AKO NÁSTROJ ROZVOJA MIEST A OBCÍ Renáta Ježková..................................................................................................................................................89 INOVAČNÍ PROCESY PODMÍNKY ZÁVADĚNÍ, PERSONÁLNÍ A ETICKÉ ASPEKTY Robert Jurča, Petr Matušík ................................................................................................................................95 NEZISKOVÝ SEKTOR – NADACE V ČESKÉ REPUBLICE Marie Karfíková ................................................................................................................................................99 SEDLIACKY ROD KRÁLIKOVCOV Z DOLNÝCH DUBOVIAN (ROZROD A PREMENY JEDNEJ SLOVENSKEJ ROĽNÍCKEJ RODINY) Jozef Králik .....................................................................................................................................................107 K PROBLEMATIKE ÚZEMNÉHO ČLENENIA ŠTÁTU, ÚZEMNEJ SAMOSPRÁVY A ICH VZÁJEMNÉMU VZŤAHU V SLOVENSKEJ REPUBLIKE Jozef Králik .....................................................................................................................................................117 NOVÉ SKUTEČNOSTI VE STRATEGICKÉM ŘÍZENÍ VYSOKÉ ŠKOLY Oldřich Kratochvíl, Iveta Matušíková .............................................................................................................135 FINANČNÍ NÁSTROJE PODPORY VĚDY, VÝZKUMU A VÝVOJE Hana Marková...............................................................................................................................................139 BYROKRATISMUS VE STÁTNÍ SPRÁVĚ Přemysl Michálek............................................................................................................................................147 SLOVENSKÁ KORUNA A PRIJATIE EURÓPSKEJ MENY Alena Pauličková.............................................................................................................................................151 INOVAČNÍ PROCESY ZAMĚŘĚNÉ NA VYBUDOVÁNÍ INFORMAČNÍ SPOLEČNOSTI Jindřich Petrucha .............................................................................................................................................157 SEPĚTÍ TEORIE A PRAXE PŘI VÝUCE ZAHRANIČNÍHO OBCHODU Jan Prachař ......................................................................................................................................................161 ORGANIZACE A STRUKTURA VEŘEJNÉ ŽALOBY V ČESKÉ REPUBLICE, NÁMĚTY DE LEGE FERENDA Karel Šabata ....................................................................................................................................................163 AJ TAKÁ BOLA INTEGRÁCIA Milan Šmátrala ................................................................................................................................................171 VÝZNAM INOVÁCIÍ A PROCES ZAVÁDZANIA INOVÁCIÍ V PODNIKOCH Jozef Strišš ......................................................................................................................................................177 REFORMY SPRÁVY V HABSBURSKÉ MONARCHII (VÝVOJ ČESKÉ KOMORY) Jan Tomaštík ...................................................................................................................................................181 PREVENCIA – VÝZNAMNÁ SÚČASŤ KONTROLY KRIMINALITY V SLOVENSKEJ REPUBLIKE Samuel Uhrin ..................................................................................................................................................183 TEORIE DETERMINACE PRODUKTU –AGREGÁTNÍ NABÍDKA A AGREGÁTNÍ POPTÁVKA Zdenka Váchová..............................................................................................................................................189 ZNALECKÉ DOKAZOVANIA V KONTEXTE EURÓPSKYCH POŽIADAVIEK Jana Viktoryová, Jaroslav Blatnický ...............................................................................................................195 STIMULACE ROZVOJE MEZI EUROREGIONY Milan Vinklárik, Tibor Hlačina.......................................................................................................................207 II. BABČÁK, VLADIMÍR : DAŇOVÉ (EXEKUČNÉ) KONANIE. 1. VYD. BRATISLAVA : VEDA, 2005, 308 S. ; ISBN 80 – 224 – 0844 – 1 Jozef Králik, Daniel Jakubovič (rec.) ..............................................................................................................219 MARCINKO, JÁN – JIROUŠEK, ALEXANDER : SLOVENSKÉ RADY, VYZNAMENANIA, ČESTNÉ ODZNAKY. 1. VYD. KOŠICE : SÁŠA, 2002, 111 S., ISBN 80 – 967096 – 7 - 4 Jozef Králik .....................................................................................................................................................221 SPRÁVA O OBHAJOBE DOKTORANDSKEJ DIZERTAČNEJ PRÁCE JUDR. KATARÍNY CHOVANCOVEJ Jozef Králik .....................................................................................................................................................223 ÚVODNÍ SLOVO REKTORA Vážení kolegové, dne 15. 12. 2005 proběhla na první soukromé vysoké škole na Moravě EPI, s.r.o. péčí Ústavu práva pod vedením plk. prof. JUDr. Jozefa Králika, CSc. první virtuální konference na téma „Inovační procesy ve světě a jejich vliv na evropskou integraci (historie, realita, vize). Jde o mimořádně šťastně zvolené téma, protože právě dnes inovační procesy probíhající v globalizujícím se světě významně ovlivňují cíle Lisabonských dohod a vývoj konkurence mezi USA, ASEAN a EU. Získáváme první vědecký sborník, který založí řadu každoročně pořádaných virtuálních konferencí na toto téma. Na konferenci byly publikovány výzkumy akademických pracovníků, kteří připravují akreditaci studijního oboru Právo na EPI, s.r.o. a jako tým již v roce 2005 zahájili spolupráci na formování vědeckého profilu tohoto pracoviště. Ing. Oldřich Kratochvíl, Dr.h.c. S radostí mohu konstatovat, že se na práci tohoto týmu, jak je vidět z publikovaných článků, podílí akademičtí pracovníci z ČR a SR, že svoje práce odvozují od svých výzkumů právní teorie, a že své záměry předávají právníkům i laické veřejnosti z praxe. Plk. Prof. JUDr. Jozef Králik. CSc. Obzvláště si cením skutečnosti, že vedoucí ústavu pan plk. prof. JUDr. Jozefa Králika, CSc. našel odvahu a ověřil možnost realizace konferencí elektronickou formou s podporou internetu, a že mu záměr plně vyšel jak vidíme na tomto sborníku. Nejen že nám to šetří čas, ale tento trend ukazuje jak zefektivnit naši práci a jak za stejné peníze dosáhnout zvýšení výměny výsledků výzkumů mezi akademickými pracovníky. Jak jsem již uvedl, jde o první ročník této vědecké konference. Sluší se tedy, abych panu vedoucímu ústavu a všem členům ústavu popřál, aby si vydobyli v akademické obci své místo, jedinečnost a úctu a aby jejich práce pomáhala prosadit právo v životě občanů ČR a SR. V Kunovicích, dne 15. 12. 2005. Ing. Oldřich Kratochvíl, Dr.h.c. rektor EPI, s.r.o. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 7 „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 8 Pozvánka ke konferenci „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 9 „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 10 I. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 11 „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 12 PERSPEKTÍVY ROZVOJA ACQUIS SCHENGENU V SYSTÉME EURÓPSKEHO PRÁVA Z POHĽADU EURÓPSKEJ INTEGRÁCIE Jozef Balga Akadémia Policajného zboru v Bratislave Európa je pojem, ktorý existuje odvtedy, čo ju takto pokrstili Gréci. Bola dcérou Fénixa a Cadmos, ktorú Zéus premenil na býka? Alebo Zéus sám premenený na býka, ju vyniesol na nebesá? Bola prenesená do Téb, uložená pod platan, ktorý ostal navždy zelený? takéto odpovede uspokojujú skôr srdce a obrazotvornosť. Až v 17. storočí si bola vedomá seba samej a v 18. storočí sa stal Ural jej viac politickou ako geografickou hranicou. Na pozadí konca druhej svetovej vojny potom ožila a vyzrela idea jednotnej Európy, Európy mieru a hospodárskej prosperity, voľného obehu tovarov, služieb a ľudí [1]. Medzi predstaviteľov moderného chápania integrácie Európy považujeme bývalého ministra zahraničných vecí Francúzskej republiky Roberta Schumana, ktorý v Deklarácii zo dňa 9. mája 1950 navrhol vytvoriť organizáciu, ktorá by koordinovala a dohliadala na uholný a oceliarsky priemysel. Deklarácia sa stretla s kladnou odozvou a 18. apríla 1951 bola podpísaná zmluva o založení Európskeho spoločenstva pre uhlie a oceľ (ďalej len ESUO). Hlavným cieľom bolo prispievať k ekonomickému rozvoju, rastu zamestnanosti a životnej úrovne členských štátov ako aj racionalizácie výroby. Fungovanie ESUO pozitívne ovplyvnila jeho finančná nezávislosť od členských štátov, keďže na svoje fungovanie využíval poplatky z uhlia a produkcie ocele, ktoré boli príjmom tohto spoločenstva. Význam ESUO spočíval najmä v symbolike tejto medzinárodnej organizácie pre možnú budúcu integráciu Európy [2]. Na základe Spaakovej správy, ktorá bola schválená na stretnutí v Benátskach 29. mája 1956 bolo rozhodnuté zahájiť medzivládne rokovanie, ktoré vyústilo do podpisu dvoch zmlúv a to Zmluvy o založení Európskeho spoločenstva pre atómovú energiu (ďalej len Zmluva o EURATOM-e) a Zmluvy o založení Európskeho hospodárskeho spoločenstva (ďalej len Zmluva o EHS), ktoré boli podpísané v Ríme dňa 25. marca 1957 a vstúpili v platnosť 1. januára 1958. Zmluvy podporovali vytvorenie spoločného trhu, rozvoj ekonomického života a stáleho hospodárskeho rastu v rámci postupného zbližovania hospodárskych politík členských štátov. Na strane druhej sa začala podpora atómového výskumu, zvýšenia bezpečnosti atómových zariadení a predovšetkým nadnárodnú kontrolu manipulácie s jadrovým materiálom v súvislosti s podporou mierového využívania atómovej energie. Významnou zmenou v rámci uvedenej integrácie bola podpísaná zlučovacia zmluva, ktorá vytvorila jednotný systém orgánov pre všetky Európske spoločenstvá, ktorá vstúpila v platnosť 1. júla 1967. Dôležitým krokom smerujúcim k naplneniu cieľov EHS bolo dobudovanie colnej únie k 1. júlu 1968. Európske spoločenstvá sa teritoriálne po prvý krát rozšírili 1. januára 1973 o nové členské štáty a to Dánsko, Írsko a Spojené kráľovstvo. V priebehu tohto procesu sa stanovili dva základné princípy, ktoré sa dodržiavajú pri každom rozširovaní a to je princíp povinnostný, to znamená povinnosť nových členov prijať princípy stanovené acquis communautaire a princíp zmeny v inštitúciách spoločenstiev. V 80. a 90. rokoch minulého storočia prebehlo rozšírenie a dobudovanie jednotného vnútorného trhu a to za prispenia Bielej knihy a programu 1992, ktorý obsahoval takmer 300 legislatívnych opatrení. Zároveň jednotný Európsky akt vytvoril právny rámec pre realizáciu programu 1992 v oblasti voľného pohybu tovaru, služieb, osôb a kapitálu. Taktiež sa vytvoril politický a právny rámec pre užšiu spoluprácu v oblasti zahraničnej politiky, justície a vnútornej bezpečnosti. V decembri 1991 v Maastrichtu bol prijatý návrh zmluvy o Európskej únii, ktorý bol podpísaný 7. februára 1992 a vstúpila v platnosť dňa 1. novembra 1993. Začiatkom roku 1994 bol vytvorený Európsky menový inštitút, ktorého úlohou bolo posilnenie spolupráce ústredných bánk členských štátov, koordinácia menových politík a príprava vzniku Európskeho systému „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 13 ústredných bánk. Na Madridskom zasadnutí Európskej rady v decembri 1995 bolo rozhodnuté o zavedení jednotnej meny s názvom Euro. V druhej polovici 90. rokov minulého storočia bolo nutné zo strany Európskej únie pružnejšie reagovať a prispôsobovať sa zmeneným medzinárodným a ekonomickým podmienkam, ako aj zvýšenie efektívnosti jednotlivých inštitúcií Európskej únie. Uvedené sa premietlo prijatím Amsterdamskej zmluvy, ktorá revidovala Zmluvu o EÚ i zmluvy európskych spoločenstiev. Amsterdamská zmluva vstúpila v platnosť 1. mája 1999 a priniesla zmeny v oblasti hlasovania v rade, počtu poslancov, posilnením právomoci inštitúcií EÚ v boji proti finančnej kriminalite, v oblasti vízovej politiky či pozastavenia práva hlasovať v Rade EÚ. V tomto období bol komisiou uverejnení súbor dokumentov s názvom Agenda 2000, ktorá predstavuje pohľad na vývoj EÚ a jej politiku začiatkom 21. storočia. Koncom 20 storočia podalo 10 krajín Európy žiadosť o členstvo v EÚ a 1. mája 2004 sa tieto krajiny stali členskými štátmi Európskej únie. Európske právo a jeho vývoj je úzko spojený s európskou integráciou, ktorá v súčasnosti prechádza určitými úskaliami vyplývajúcimi predovšetkým z partikulárnych záujmov niektorých starých členských štátov. Systém európskeho práva Európske právo sa začalo konštituovať začiatkom 50-tych rokov minulého storočia predovšetkým podpisom Zmluvy o založení Európskeho spoločenstva pre uhlie a oceľ. Ďalšou významnou etapou vývoja európskeho práva bol podpis Zmluvy o založení Európskeho spoločenstva pre atómovú energiu a Zmluva o založení Európskeho hospodárskeho spoločenstva (ďalej len zakladajúce zmluvy Európskych spoločenstiev). Uvedenými zmluvami sa vytvoril samostatný systém právnych noriem, ktoré upravovali inštitucionálny a právny systém európskych spoločenstiev. Systém európskeho práva je založený na princípe supranacionality. Uvedený princíp v plnej miere ovplyvňuje realizáciu a aplikáciu európskeho práva. Princíp supranacionality stanovuje prednosť európskeho práva pred národným právom členského štátu a stanovuje v prípade konfliktu oboch právnych systémov prednosť európskeho práva. Tento princíp platí bez ohľadu na to, či právna norma členskej krajiny bola prijatá pred alebo po schválení normy primárneho alebo sekundárneho európskeho práva. Európske právo sa stáva zároveň súčasťou vnútroštátneho práva každého členského štátu a ich štátne orgány sú povinné toto právo aplikovať a riadiť sa ním. Dôležitou skutočnosťou je, že záväzkov a práv vyplývajúcich z európskeho práva je možné sa dovolávať pred súdmi domovského členského štátu [3]. V súčasnosti má európske právo autonómne postavenie a považujeme ho za systém právnych noriem, ktoré upravujú právne vzťahy vznikajúce v rámci fungovania európskych spoločenstiev, ich realizáciu a aplikáciu kompetentnými orgánmi. Samotné európske právo sa v súčasnosti člení v súlade s prevládajúcimi názormi na právo komunitárne a právo úniové. Niektorí autori zaraďujú do systému európskeho práva zmluvy, ktoré medzi sebou uzatvárajú členské štáty k plneniu úloh stanovených európskym právom. Takéto zmluvy nastupujú na miesto iných právnych aktov, pokiaľ ich uzatváranie je predvídané primárnym právom. Tieto zmluvy bývajú označované ako sprievodné – terciálne európske právo [4]. Na základe skutočnosti, že Amsterdamská zmluva implementovala acquis Schengen do acquis communautaire, sa celý systém stal súčasťou európskeho práva so všetkými dôsledkami z toho plynúcimi a práve na základe uvedeného sa budeme zaoberať systémom komunitárneho práva a postavenia acquis Schengenu v ňom. Systém komunitárneho práva z hľadiska formy práva delíme na primárne a sekundárne pramene. J. Prusák komunitárne právo ďalej delí na inštitucionálne komunitárne právo, ktoré tvoria normy upravujúce najmä právomoc, kompetencie, procesné postupy jednotlivých orgánov EÚ a na hmotné komunitárne právo regulujúce jednotlivé oblasti hospodárskeho, sociálneho, ekologického života únie, dotýka sa obchodného a daňového práva, práva životného prostredia a podobne [5]. Prameňmi primárneho komunitárneho práva sú predovšetkým zakladajúce zmluvy Európskych spoločenstiev (ďalej len ES), zmluvy prístupové, Jednotný európsky akt vrátane ich zmien, dodatkov a doplnkov, zmluvy medzi Európskymi spoločenstvami a tretími štátmi, a dohody medzi členskými štátmi Európskych spoločenstiev ako aj rozsudky Súdneho dvora. Tento systém tvorí v súčasnosti „Ústavu európskej integrácie“, pretože sú v nich stanovené základné princípy integrácie, základy jednotlivých politík, zloženie, právomoci a rozhodovacie postupy spoločných orgánov ES. Na základe týchto zmlúv môžu spoločné orgány prijímať a tým vytvárať sekundárne právo ES a jeho prostredníctvom rozvíjať jednotlivé politiky. Sekundárne pramene komunitárneho práva sú tvorené právnymi aktmi prijímanými orgánmi Európskej únie (ďalej len EÚ). Medzi tieto právne akty patria nariadenia, smernice, rozhodnutia, stanoviska a odporúčania. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 14 K orgánom, ktoré majú vo svojej kompetencii prijímať tieto právne akty sú Rada alebo Rada spoločne s Európskym parlamentom a v niektorých prípadoch aj Európska komisia. Adresátmi sú spravidla členské štáty ako aj fyzické a právnické osoby. Úniové právo delíme na primárne a sekundárne pričom primárne pramene tvoria Zmluva o Európskej únii (ďalej len Zmluva o EÚ) a protokoly a sekundárne pramene sa skladajú zo spoločných (jednotných) akcií, spoločných stanovísk a rámcových rozhodnutí Systém acquis Schengenu V súčasnosti do systému európskeho práva patrí aj schengenské acquis, ktoré sa do 30. apríla 1999 vyvíjalo autonómne bez zásadného vonkajšieho vplyvu zo strany európskeho práva. Predtým než sa budeme zaoberať samotným systémom upriamime svoju pozornosť na vývoj acquis Schengenu. Na základe vývoja európskej integrácie, môžeme vývoj acquis Schengenu [6] rozdeliť do etapy propedeutickej (od roku 1957 do 13. 6. 1985), etapy akceptačnej (od 14. 6. 1985 do 18. 6. 1990), etapy konštitutívnej (od 19. 6. 1990 do 30. 4. 1997), etapy inkorporačnej (od 1. 5. 1997 do 31.12. 1999) a etapy univerzálnej (od 1.1. 2000 po súčasnosť) . Etapa propedeutická sa odvíjala od podpísania Zmluvy o založení Európskeho hospodárskeho spoločenstva v roku 1957, kedy boli vytvorené základy pre právnu úpravu voľného pohybu osôb v rámci uvedeného spoločenstva. Zmluva sa stala jedným z troch základných zmlúv, ktoré určili ďalší vývoj európskej integrácie. Uvedené obdobie sa nieslo v znamení prijímania právnych noriem európskeho práva, ktoré sa sústredili aj na slobodný pohyb osôb a prípravou na vytvorenie systému právnych noriem, ktoré upravujú právne postavenie cudzincov v rámci EÚ. Etapa akceptačná bola z hľadiska vývoja systému prelomová. Dňa 14. 6. 1985 bola podpísaná dohoda medzi vládami štátov Beneluxu, Spolkovej republiky Nemecko a Francúzskou republikou o postupnom rušení kontrol na spoločných hraniciach v Schengene v Luxemburskom veľkovojvodstve (ďalej len Schengenská dohoda). Vlády Belgického kráľovstva, Spolkovej republiky Nemecko, Francúzskej republiky, Luxemburského veľkovojvodstva a Holandského kráľovstva si boli vedomé nutnosti stále užšej spolupráce medzi členskými štátmi EHS. Táto skutočnosť sa prejavila v možnosti voľného prekračovania vnútorných hraníc pre všetkých občanov členských štátov a vo voľnom pohybe tovaru a služieb. Pri podpisovaní dohody sa prihliadalo k prehláseniu Európskej rady vo Fontainebleau z 25. - 26. júna 1984 o zrušení policajných a colných formalít na vnútorných hraniciach pre pohyb osôb a tovaru, dohode uzatvorenej v Saarbrückene [7] dňa 13. júla 1984 medzi Spolkovou republikou Nemecko a Francúzskou republikou, k záverom prijatým 31. mája 1984 po schôdzke ministrov dopravy štátov Beneluxu a Spolkovej republiky Nemecko v Neustadtu-Aischi a memorandu vlád Hospodárskej únie Beneluxu zo dňa 12. decembra 1984, odovzdaného vládam Spolkovej republiky Nemecko a Francúzskej republiky. Uvedení predstavitelia vlád sa dohodli na krátkodobých a dlhodobých opatreniach, ktoré sa dotýkali pohybu osôb a tovaru cez vnútorné hranice zmluvných strán. Celá dohoda platí v náväznosti na ustanovenie článkov 5 a 6 a ďalej 8 až 16 Sarrebruckenskej dohody. Sarrebruckenská dohoda bola podpísaná ako dôsledok štrajkovej pohotovosti európskych dopravcov proti nekonečným radom na štátnych hraniciach zmluvných strán. Dohoda predpokladala postupné rušenie kontroly na francúzsko-nemeckých hraniciach a uplatnenie voľného pohybu tovaru a osôb [8]. Podpísaním Schengenskej dohody bol vykonaný prvý krok, ktorý smeroval k naplneniu predstáv zakladateľov európskych spoločenstiev, v oblasti voľného pohybu a pobytu osôb, predovšetkým pre občanov zmluvných štátov. Zároveň uvedená etapa vytvorila základné predpoklady na akceptáciu systému právnych noriem, ktoré by upravovali predovšetkým kontrolu pohybu cudzincov na území štátov Európskej únie. Tretia etapa konštitutívna začala podpísaním Dohody za účelom vykonania dohody podpísanej dňa 14. júna 1985 medzi vládami štátov Hospodárskej únie Beneluxu, Spolkovej republiky Nemecko, Francúzskej republiky o postupnom zrušení kontrol na spoločných hraniciach zo dňa 19. júna 1990 (ďalej len Vykonávacia dohoda) a stala sa kľúčovou z pohľadu vytvorenia systému. Na základe článku 140 Vykonávacia dohoda vyžadovala ratifikáciu každej zmluvnej strany a vstúpila do platnosti prvý deň druhého mesiaca, po uložení poslednej ratifikačnej listiny to znamená 1. 9. 1993. Vykonávacia dohoda na základe spoločného prehlásenia zmluvných strán k článku 139, ktoré bolo pripojené k záverečnému aktu stanovilo, že dohoda vstúpi do platnosti „až vtedy, keď sú vytvorené predpoklady pre aplikáciu dohody medzi podpísanými štátmi a na vonkajších hraniciach sa skutočne vykonávajú kontroly“. Prispôsobovanie domácej legislatívy však viedlo k tomu, že dohoda vstúpila do platnosti až 26. 3. 1995 „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 15 rozhodnutím Výkonného výboru z 22. decembra 1994 [9]. V súčasnosti Vykonávacia dohoda vymedzuje základné pojmy, upravuje zrušenie kontrol na vnútorných hraniciach a voľný pohyb osôb, stanovuje systém kontroly osôb na vonkajšej hranici, rieši policajnú spoluprácu a právnu pomoc v trestných veciach, vydávanie osôb, prevádzkovanie Schengenského informačného systému a stanovuje ochranu osobných údajov. Následne boli predovšetkým Výkonným výborom prijaté právne normy, ktoré konštituovali samotný systém. Boli vypracované a schválené také právne normy, ktoré sú zamerané na samotný výklad určitých činností a napomohli aj bezpečnostným a policajným orgánom zmluvných strán na kvalitatívne vyššej úrovni aplikovať acquis Schengen. Prijatím Protokolu o začlenení Schengenského systému do rámca EU sa začala inkorporačná etapa. Protokol bol prelomovým medzníkom, ktorý inkorporoval celý systém do európskeho práva a stal sa jeho súčasťou. Protokol sa pripojil k Zmluve o Európskej únii a Zmluve o založení Európskeho spoločenstva. Zmluvné strany potvrdili, že ustanovenia Schengenského systému sú použiteľné len v takej miere, v akej sú zlučiteľné s Európskou úniou a právom Spoločenstva, prizerajúc k osobitnému postaveniu Dánska, pričom konštatujú, že Írsko a Spojené kráľovstvo Veľkej Británie a Severného Írska, nie sú zmluvnými stranami uvedených dohôd a že ich nepodpísali. Na strane druhej, však týmto členským štátom bolo umožnené, aby časť ustanovení alebo všetky ustanovenia týchto dohôd prevzali. Obrat nastal v máji 2000, kedy rozhodnutím Rady na základe žiadosti Spojeného kráľovstva Veľkej Británie a Severného Írska sa taxatívne stanovilo, ktoré ustanovenia schengenského acquis sa vzťahujú aj na Spojené kráľovstvo [10]. Obdobný krok vykonalo Írsko, ktoré v júni 2000 a novembri 2001 požiadalo o účasť na aplikácii taxatívne stanovených ustanovení schengenského acquis [11]. V roku 2004 bola podpísaná Dohoda medzi Európskou úniou, Európskym spoločenstvom a Švajčiarskou konfederáciou o pridružení Švajčiarska k vykonávaniu, uplatňovaniu a vývoju Schengenského acquis, čím sa rozšírila teritoriálna platnosť vybraných ustanovení schengenského systému. Taktiež bol zdôraznená potreba zachovať vzťah s Islandskou republikou a Nórskym kráľovstvom, potom čo oba tieto štáty potvrdili svoj úmysel považovať zhora uvedené ustanovenia na základe Dohody medzi Radou Európskej únie, Islandskou republikou a Nórskym kráľovstvom, týkajúcej sa ich účasti na implementácii, uplatňovaní a rozvoji schengenského acquis podpísanej 18. 12. 1999 pre seba za záväzné a vzťahujúce sa od 25.3.2001 aj na uvedené štáty [12]. Dňom vstupu protokolu do platnosti sa Schengenský systém stal záväzným pre zmluvné strany aj v oblasti aplikácie a Rada EU nahradila Výkonný výbor. Rada EU podľa príslušných ustanovení dohôd jednomyseľne určila právny základ všetkých ustanovení a rozhodnutí, ktoré tvoria Schengenský systém [13] svojimi rozhodnutiami zo dňa 20. mája 1999, ktoré určujú právny základ všetkých ustanovení alebo rozhodnutí, ktoré tvoria schengenské acquis, v súlade s príslušnými ustanoveniami Zmluvy o založení EHS a Zmluvy o EU a definujú schengenské acquis za účelom určenia právneho základu všetkých ustanovení alebo rozhodnutí, ktoré tvoria acquis, v súlade s príslušnými ustanoveniami Zmluvy o založení EHS a Zmluvy o EU. Článok 3 upravuje práva a povinnosti Dánska vo vzťahu k jednotlivým častiam Schengenského systému. V tých častiach, v ktorých je stanovené, že ich právnym základom je hlava V Zmluvy o založení Európskeho spoločenstva, alebo hlava VII Zmluvy o Európskej únii bude mať Dánsko aj naďalej rovnaké práva a povinnosti ako ostatné zmluvne strany Schengenských dohôd. Návrhy a iniciatívy k rozšíreniu Schengenského systému podliehajú príslušným ustanoveniam Zmlúv. V tejto súvislosti platí splnomocnenie podľa článku 11 Zmluvy o založení Európskeho spoločenstva alebo článku 40 Zmluvy o Európskej únii (čl. 5). Článkom 8 sa prijal princíp záväznosti Schengenskému systému pri prejednávaní o prijatie nových členských krajín do EU. Obsahom je povinnosť všetkých kandidátov prevziať v plnom rozsahu Asquis Schengen do svojho právneho systému. Posledná univerzálna etapa je charakteristická tým, že acquis Schengen sa stáva základným systémom, ktorý upravuje právne vzťahy v oblasti kontroly cudzineckého režimu. Svojim systémom sa stáva základom, pre rodiace sa európske cudzinecké právo. Svojim obsahom, rozsahom a čiastočne aj logickou štruktúrou má predpoklady ďalšieho vývoja. Táto etapa bude zavŕšená ústavnoprávnym rámcom EÚ, ktorá prinesie nielen nové „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 16 mechanizmy fungovania únie ale aj tvorby jednotlivých európskych právnych odvetví medzi, ktoré nepochybne patrí aj európske cudzinecké právo. Systém acquis Schengenu [14] chápeme predovšetkým, ako systém právnych noriem európskeho práva, ktoré upravujú taxatívne stanovené spoločenské vzťahy, ktoré sú predmetom právnej úpravy v oblasti cudzineckého režimu. To znamená, že acquis Schengen je právnym systémom, ktorý obsahuje horizontálnu a vertikálnu jednotu právnych noriem s logickou štruktúrou. Skúmať acquis Schengen môžeme, ako systémový celok s jasnou konštrukciou právnych inštitútov. Samotný systém acquis Schengenu sa konštituoval z hľadiska temporálneho a teritoriálneho. Temporálne hľadisko odzrkadľuje vývoj, v ktorom sa systém vytvoril, to znamená obdobie od druhej polovice 50 – tych rokov minulého storočia až po súčasnosť. Vývoj schengenského systému bol zložitý a odzrkadľoval posuny v chápaní slobody pohybu osôb v jednotlivých etapách vývoja európskej integrácie [15]. Teritoriálne hľadisko charakterizuje územie, na ktorom sa celý systém aplikuje. Uvedené hľadisko sa mení na základe podmienok, ktoré sú stanovené v systéme. To znamená, že systém je možné aplikovať len na základe splnenia stanovených kritérií, ktoré boli legislatívne upravené v primárnych prameňoch acquis Schengenu. To znamená, že štáty pokiaľ nie sú schopné garantovať požiadavky kladené na zmluvné štáty, nemôžu aplikovať uvedený systém a členské štáty umožňujú splniť kritériá v časovom horizonte, čím sa ovplyvňuje samotná aplikácia systému, na území štátu Európskej únie alebo na území pridružených štátov. Samotný systém acquis Schengenu má svoju štrukturálnu a funkcionálnu stránku. Štrukturálna stránka sa odvíja od systému právnych noriem, ktoré sú obsahom acquis. V súčasnosti rozdeľujeme systém na právne normy primárnej a právne normy sekundárnej povahy. Medzi právne normy primárnej povahy zaraďujeme Dohodu medzi vládami štátov Hospodárskej únie Beneluxu, Spolkovej republiky Nemecko a francúzskej republiky o postupnom odstraňovaní kontrol na ich spoločných hraniciach zo 14. 6. 1985, Dohovor, ktorým sa vykonáva Schengenská dohoda zo 14. 6. 1985 o postupnom odstraňovaní kontrol na spoločných hraniciach s príslušným Záverečným aktom a spoločnými vyhláseniami podpísaný 19. 6. 1990, Protokoly a dohovory o pristúpení k dohovoru z roku 1985 a o vykonaní dohovoru z roku 1990, ktoré boli uzatvorené s Talianskom (podpísané 27. 11. 1990 v Paríži), Španielskom a Portugalskom (podpísané 25. 6. 1991 v Bonne), Gréckom (podpísané 6. 11. 1992 v Madride), Rakúskom (podpísané 28. 4. 1996 v Bruseli), Dánskom, Fínskom a Švédskom (podpísané 19. 12. 1996 v Luxemburgu) s príslušným Záverečným aktom a spoločnými vyhláseniami a Protokol o začlenení schengenského systému do rámca Európskej únie. Právne normy sekundárnej povahy sa členili do 30. 4. 1999 na rozhodnutia a vyhlásenia výkonného výboru a rozhodnutia ústrednej skupiny. Od 01. 05. 1999, kedy Výkonný výbor bol nahradený Radou EÚ sa členia právne normy sekundárnej povahy na nariadenia, smernice, rozhodnutia a rámcové rozhodnutia a informácie Rady. Z funkcionálnej stránky t. j. aplikácie systému delíme acquis Schengen na všeobecnú časť a osobitnú časť. Všeobecná časť obsahuje základné pojmy, ktorých obsahové pochopenie je pre aplikáciu právnych noriem nevyhnutné. Osobitná časť upravuje aplikáciu jednotlivých právnych inštitútov a má rozmer predovšetkým praktický. Všeobecná časť, ako už bolo načrtnuté sa sústreďuje na skúmanie vývoja acquis Schengenu, definovanie pojmu acquis Schengen, tvorbu pojmového aparátu a obsahu právnych inštitútov. Ďalšou oblasťou je charakteristika predmetu, princípov, subjektov, funkcií a tvorby prameňov acquis Schengenu. Súčasťou všeobecnej časti sú formy a metódy činnosti štátnych orgánov a inštitúcií. Predmet acquis schengenu môžeme charakterizovať ako systém právnych vzťahov, ktoré vznikajú v oblasti realizácie a aplikácie slobody pohybu a pobytu cudzincov na území členských štátov. To znamená, že sú to právne vzťahy medzi orgánmi Európskej únie navzájom v oblasti realizácie acquis Schengenu, ďalej vzťahy vznikajúce medzi štátnymi orgánmi a cudzincami v rámci kontroly cudzineckého režimu a vzťahy vznikajúce medzi štátnymi orgánmi členských štátov v oblasti aplikácie právnych noriem upravujúcich elimináciu nelegálnej medzinárodnej migrácie. Dôležitým prvkom všeobecnej časti acquis Schengenu je systém princípov, ktoré sa stávajú kostrou uvedenej systematiky. Medzi princípy radíme princíp supranacionality, princíp autonómnosti, princíp dodržiavania „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 17 slobody pohybu a pobytu, princíp pacta sund servanda a princíp spolupráce. Subjekty sú nenahraditeľnou súčasťou každého právneho odvetvia nevynímajúc acquis Schengen. V schengenskom systéme rozdeľujeme subjekty na realizujúce a aplikujúce acquis. Realizujúce subjekty prijímajú predovšetkým sekundárne pramene acquis Schengenu. Aplikujúce subjekty tvoria systém štátnych orgánov predovšetkým policajného a bezpečnostného charakteru, ktoré svojimi organizačnými útvarmi aplikujú celý systém acquis Schengenu. Funkcie acquis schengenu sa odvodzujú od samotného charakteru, cieľov a poslania systému. Acquis Schengen má predovšetkým funkciu kontrolnú, ochrannú, sankčnú (represívna), preventívnu, evidenčnú a regulačnú. Osobitná časť sa zaoberá problematikou aplikácie systému štátnymi orgánmi a inštitúciami ako aj orgánmi EÚ. Uvedenú časť rozdeľujeme na problematiku aplikácie právnych noriem upravujúcich vstup a vycestovanie cudzincov (zoznam hraničných priechodov, stanovenie minimálnych údajov na informačných tabuliach na hraničných priechodoch na vonkajších hraniciach, dohody o malom pohraničnom styku, systém platných cestovných dokladov, metodika vykonávania kontrol osôb prekračujúcich štátnu hranicu, stanovenie jednotných vstupných a výstupných pečiatok, opatrenia súvisiace s bojom proti protiprávnemu prisťahovalectvu, zoznam tretích krajín, ktorých príslušníci musia byť pri prechode vonkajších hraníc držiteľmi víz a krajín, ktorých príslušníci sú oslobodení od tejto povinnosti, udeľovanie víz na vonkajších hraniciach, praktické postupy na vykonávanie hraničných kontrol), pobyt cudzincov (zavedenie jednotného tlačiva, ktorým sa preukazuje pozvanie, zabezpečenie úhrady nákladov na pobyt a ubytovanie, stanovenie jednotného formátu víz, preverovanie žiadostí o víza, jednotný formát povolení na pobyt pre štátnych príslušníkov tretích štátov), udeľovania sankcií za protiprávny pobyt cudzincov (vyhostenie, vzájomné uznávanie rozhodnutí o vyhostení štátnych príslušníkov tretích krajín), zodpovednosť právnických a fyzických osôb (povinnosť dopravcov oznamovať údaje o cestujúcich a ohlasovacia povinnosť ubytovateľov pri ubytovaní cudzincov), medzinárodnú policajnú spoluprácu (styční dôstojníci, cezhraničné sledovanie a prenasledovanie osoby), schengenského informačného systému [16] (inštalácia a prevádzka, aktualizácia SIRENE, zavedenie niektorých nových funkcií pre SchIS vrátane boja proti terorizmu) a kontroly cudzineckého režimu (trestnoprávny rámec v boji proti napomáhaniu nepovoleného vstupu, prechodu alebo pobytu). Z uvedeného vyplýva, že schengenský systém sa podieľa na aplikácii slobody pohybu osôb na území Európskej únie, ktorá je garantovaná nielen primárnymi prameňmi európskeho práva ale aj medzinárodnými zmluvami. Perspektívy rozvoja acquis Schengenu z pohľadu európskej integrácie Rozhodujúcou udalosťou, ktorá zásadne môže ovplyvniť systém primárnych prameňov komunitárneho práva bol júnový summit v Bruseli, kde 18. júna 2004 bola schválená Zmluva o Ústave pre Európu (ďalej len Európska ústava). Schválená Európska ústava začala nový proces európskej integrácie, ktorá odzrkadľuje požiadavky ako aj očakávania, ktoré so sebou prinieslo 21. storočie štátom Európskej únie. Podpisom dňa 29. októbra 2004 v Ríme začal proces vstupu Európskej ústavy do platnosti, ktorý bude mať etapu ratifikácie a etapu uloženia ratifikačných listín u Talianskej vlády na základe teritoriálneho princípu podpisu uvedeného právneho dokumentu. Európska ústava sa skladá z Preambule a štyroch častí pričom obsahuje 448 článkov a niekoľko desiatok protokolov a príloh. Systém Európskej ústavy vychádza z Preambuly, ktorá zdôrazňuje dedičstvá Európy, národnú identitu, cestu pokroku a prosperity, demokratický charakter verejného života a práva každého jednotlivca. Prvá časť upravuje ciele, právomoci, inštitúcie a orgány, systém právnych aktov, financie a členstvo v Únii. Druhá časť sa sústreďuje na chartu základných práv Únie medzi, ktoré patrí dôstojnosť, jednotlivé druhy slobody, rovnosť, solidarita, občianstvo a spravodlivosť. Tretia časť charakterizuje jednotlivé politiky Únie a jej fungovanie. Z pohľadu spracovávanej problematiky je najdôležitejšia kapitola IV. zaoberajúca sa priestorom slobody, bezpečnosti a spravodlivosti. Záverečná časť obsahuje všeobecné a záverečné ustanovenia medzi, ktoré patrí oblasť sukcesie a právnej kontinuity, územnej pôsobnosti, doby platnosti či ratifikácie a nadobudnutia platnosti Európskej ústavy. Medzi základné slobody v rámci Únie, ktoré sú zaručené patrí voľný pohyb osôb a sloboda usadenia sa v zmysle čl. I-4 Európskej ústavy [17]. Článok taxatívne stanovuje princíp slobody pohybu a pobytu osôb, [18] ako jeden z pilierov fungovania Európskej únie a zásadným spôsobom ovplyvňuje skúmanú problematiku. Problematiku slobody pohybu a pobytu osôb môžeme z pohľadu systematiky Európskej únie, rozdeliť na právo slobody pohybu a pobytu občanov Európskej únie a na právo slobody pohybu a pobytu cudzincov. Právo slobody pohybu a pobytu občanov Európskej únie na území členských štátov je zakotvená predovšetkým v čl. I10, ktorý garantuje spomenuté právo v súlade s podmienkami a obmedzeniami stanovenými ústavou „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 18 a opatreniami, ktoré budú prijaté na jej vykonanie. Ďalším článkom upravujúcim slobodu pohybu a pobytu osôb je čl. II-105, ktorý priznáva slobodu pohybu a pobytu v súlade s ústavou aj cudzincom, ktorí sa oprávnene zdržiavajú na území členského štátu. Článok zdôrazňuje právoplatný pobyt cudzinca na území členských štátov čo znamená, že cudzinci musia vstúpiť a pobývať v súlade s podmienkami stanovenými v právnych normách európskeho ako aj vnútroštátneho práva. Právna úprava problematiky acquis Schengenu súvisí so samotnou charakteristikou právomocí, ktoré má Únia výlučne alebo spoločne s členskými štátmi. Pretože acquis Schengen patrí do oblasti priestoru slobody, bezpečnosti a spravodlivosti svoje právomoci v tejto oblasti vykonáva Únia spoločne s členskými štátmi, ako to upravuje čl. I-14 Európskej ústavy, to znamená Európska únia spoločne s členskými štátmi, môžu v tejto oblasti vykonávať zákonodarnú činnosť a prijímať právne záväzné akty [19]. Európska únia vytvára priestor slobody, bezpečnosti a spravodlivosti prijímaním európskych zákonov a európskych rámcových zákonov, na zabezpečenie aproximácie právnych noriem členských štátov, v oblastiach politík a fungovania Únie, ako aj operačnej spolupráce kompetentných orgánov členských štátov, na predchádzanie a odhaľovanie trestnej činnosti. Pokiaľ hovoríme o vytváraní priestoru slobody a bezpečnosti musíme zdôrazniť, že sa vykoná v súlade so základnými právami a pri rešpektovaní rôznych právnych systémov a tradícií členských štátov. Znamená to pochopenie špecifík jednotlivých členských štátov v tejto dôležitej oblasti, upravujúcej kontrolu cudzineckého režimu. Európska únia bude prijímať opatrenia, ktoré majú vyvážiť absenciu kontroly osôb na vnútorných hraniciach. Súvisí to aj s tvorbou spoločných politík v oblasti azylu, prisťahovalectva a kontroly na vonkajších hraniciach, zakladajúc ich na solidarite medzi členskými štátmi, ktorá by mala byť spravodlivá voči cudzincom. Európska rada vymedzí strategické usmernenia pre legislatívne a operačné plánovanie v rámci uvedeného priestoru. Osobitnou časťou v systéme Európskej ústavy, ktorá zásadným spôsobom ovplyvní postavenie acquis Schengenu sú politiky vzťahujúce sa na hraničné kontroly a prisťahovalectvo upravené v čl.III-265 a čl.III267 Európskej ústavy [20]. V rámci hraničných kontrol sa vytvoria politiky s cieľom zabezpečenia kompenzačných opatrení, z dôvodu absencie kontrol osôb na vnútorných hraniciach, ďalej zabezpečenia kontrol osôb a účinného monitorovania prekračovania vonkajších hraníc a postupného zavádzania integrovaného systému ochrany vonkajších hraníc. Na účely realizácie uvedenej politiky sa prijmú európske zákony alebo európske rámcové zákony, ktoré budú upravovať spoločné politiky v oblasti víz a iných povolení na krátkodobý pobyt a riešiť kontroly, ktorými budú podrobené osoby prekračujúce vonkajšie hranice Európskej únie. Taktiež stanovia podmienky, za ktorých môžu cudzinci krátkodobo pobývajúci na území členských štátov voľne cestovať a opatrenia potrebné na postupné vybudovanie integrovaného systému ochrany (správy) vonkajších hraníc Európskej únie. Súčasťou politík súvisiacich s pohybom cudzincov na území členských štátov, je aj spoločná prisťahovalecká politika. Cieľom vyššie uvedených politík je zabezpečiť vo všetkých etapách účinné riadenie migrácie cudzincov, spravodlivé zaobchádzanie s cudzincami, ktorí sa budú oprávnene zdržiavať v členských štátoch Európskej únie, ako aj predchádzať a posilniť boj proti nelegálnemu prisťahovalectvu a obchodovaniu s ľuďmi. V tejto oblasti sa taktiež budú prijímať európske zákony a európske rámcové zákony, ktoré ustanovia podmienky vstupu a pobytu, ako aj právne normy týkajúce sa udeľovania dlhodobých víz a povolení na dlhodobý pobyt členskými štátmi vrátane tých, ktoré sú udeľované na účely zlúčenia rodiny. Vymedzenie práv cudzincov, ktorí sa oprávnene budú zdržiavať v členskom štáte, vrátane podmienok, ktorými sa realizuje sloboda pohybu a pobytu v iných členských štátoch sa stane dôležitou súčasťou pre oblasť aplikácie uvedených práv štátnymi orgánmi. Riešenie nelegálneho prisťahovalectva a neoprávneného pobytu vrátane odsunu a repatriácie osôb, ktoré sa zdržiavajú neoprávnene a boj proti obchodovaniu s ľuďmi, najmä so ženami a deťmi sa stane neoddeliteľnou súčasťou opatrení, pri prehĺbení systému kontroly cudzineckého režimu. Európska únia sa zároveň splnomocňuje k uzatváraniu readmisných dohôd, s tretími krajinami o opätovnom prijatí štátnych príslušníkov tretích krajín, ktorí nespĺňajú alebo prestali spĺňať podmienky pre vstup alebo pobyt na území jedného z členských štátov do krajiny pôvodu, z ktorej prichádzajú. Uvedené politiky, predovšetkým ich realizácia sa bude riadiť zásadou solidarity a spravodlivého rozdelenia zodpovednosti medzi členskými štátmi, vrátane finančných dôsledkov. Právne akty musia obsahovať, pokiaľ je to potrebné vhodné opatrenia na uplatnenie tejto zásady. Osobitné postavenie, v rámci kontroly osôb pri vstupe na svoje územia, majú Spojené kráľovstvo Veľkej Británie a Severného Írska (ďalej len Spojené kráľovstvo) a Írsko na základe Protokolu o uplatňovaní určitých „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 19 aspektov článku III-130 Ústavy na Spojené kráľovstvo a Írsko. Na základe protokolu si ponechávajú uvedené členské štáty, právo rozhodnúť o vstupe a pobyte občanov členských štátov Európskej únie, ako aj občanov tretích štátov na svoje územie. Znamená to overenie si právnych skutočností, súvisiacich s realizáciou práv pohybu a pobytu osôb, ktoré sú priznané osobám na základe Európskej ústavy alebo zmlúv, ktorými je Spojené kráľovstvo viazané. Recipročne ostatné členské štáty, majú právo vykonávať na svojich hraniciach alebo na ktoromkoľvek mieste vstupu na ich územie, takéto kontroly osôb žiadajúcich o vstup na ich územie zo Spojeného kráľovstva alebo z území, za ktorých zahraničné vzťahy je Spojené kráľovstvo zodpovedné, a to na tie isté účely, ako je uvedené vyššie, alebo kontroly osôb žiadajúcich o vstup z Írska. Princíp reciprocity zdôrazňuje na strane jednej, osobitné postavenie Spojeného kráľovstva a Írska v tejto oblasti a na strane druhej oprávnenosť členských štátov kontrolovať osoby vstupujúce na ich územie, z týchto krajín z dôvodov napríklad bezpečnostných rizík súvisiacich s určitými rezervami v oblasti kontroly práva pohybu a pobytu osôb, na území Spojeného kráľovstva a Írska. Osobitné postavenie v uvedenej problematike, bude mať na základe Protokolu o postavení Dánsko. Dánsko sa nebude podieľať na prijímaní navrhovaných opatrení Radou v oblasti priestoru slobody, bezpečnosti a spravodlivosti, upravená v časti III hlavy III kapitoly IV Európskej ústavy. Zároveň žiadne ustanovenia uvedenej časti ústavy, opatrenia podľa uvedenej kapitoly, ustanovenia akejkoľvek medzinárodnej zmluvy uzavretej Úniou podľa uvedenej kapitoly a rozhodnutia Súdneho dvora Európskej únie o výklade týchto ustanovení a opatrení, nebude záväzné pre Dánsko. Také isté postavenie bude mať aj Írsko a Spojené kráľovstvo, na základe Protokolu o postavení Spojeného kráľovstva a Írska, s ohľadom na politiky vzťahujúce sa na hraničné kontroly, azyl, prisťahovalectvo, ako aj na justičnú spoluprácu v občianskych veciach a policajnú spoluprácu. Protokolom o Schengenskom acquis začlenenom do rámca Európskej únie, členské štáty prejavili želanie zachovať acquis, tak ako sa rozvíjalo od nadobudnutia platnosti, Protokolom pripojeným k Zmluve o Európskej únii a k Zmluve o založení Európskeho spoločenstva v rámci ústavy a rozvíjať toto acquis tak, aby sa tým prispelo k dosiahnutiu cieľa, poskytnúť občanom Únie priestor slobody, bezpečnosti a spravodlivosti bez vnútorných hraníc. Protokol zobral do úvahy osobitné postavenie Dánska a skutočnosť, že Írsko a Spojené kráľovstvo Veľkej Británie a Severného Írska sa nepodieľajú na realizácii všetkých ustanovení Schengenského acquis. Zároveň, ale umožňuje protokol týmto členským štátom prijať acquis úplne alebo čiastočne. Dáva taktiež možnosť na základe uvedených skutočností použiť ustanovenia ústavy, ktoré sa vzťahujú a užšiu spoluprácu medzi niektorými členskými štátmi. Berie do úvahy aj potrebu zachovať osobitné vzťahy s Islandskou republikou a Nórskym kráľovstvom, ako pridruženými štátmi acquis, pričom sa dbá na to, že uvedené štáty sú viazané ustanoveniami Severskej pasovej únie, ktorej členmi sú aj severské štáty – Švédsko, Fínsko a Dánsko a sú členmi Európskej únie. Všetky členské štáty Európskej únie, okrem Írska a Spojeného kráľovstva, sú oprávnené uskutočňovať medzi sebou posilnenú spoluprácu v oblastiach upravených ustanoveniami vymedzenými Radou, ktoré tvoria Schengenské acquis. Táto spolupráca sa má vykonávať v rámci inštitucionálneho a právneho rámca Únie, s ohľadom na príslušné ustanovenia Únie. Posilnená spolupráca upravená v tretej kapitole tretej časti Európskej ústavy, rešpektuje právomoci, práva a povinnosti tých členských štátov, ktoré sa jej nezúčastňujú a tieto nesmú brániť jej vykonávaniu zúčastneným členským štátom. Uvedená forma spolupráce je pri nadviazaní otvorená všetkým členským štátom a podmienená dodržaním všetkých podmienok účasti, ktoré ustanoví príslušné európske rozhodnutie, ktorým bude povolená. Komisia prípadne minister zahraničných vecí Únie poskytujú Európskemu parlamentu a Rade pravidelné informácie týkajúce sa vývoja posilnenej spolupráce. Členské štáty, ktoré si želajú nadviazať medzi sebou posilnenú spoluprácu v oblasti acquis Schengenu, na ktoré sa vzťahuje Európska ústava, predložia žiadosť Komisii a upresnia rozsah pôsobnosti a ciele navrhovanej spolupráce. Komisia môže na tento účel predložiť návrh Rade. Ak Komisia návrh nepredloží, informuje dotknuté štáty o dôvodoch, prečo tak neurobila. Povolenie nadviazať posilnenú spoluprácu sa udeľuje európskym rozhodnutím Rady, ktorá sa uznáša na návrh Komisie a po získaní súhlasu Európskeho parlamentu. V prípade, že členský štát si želá zúčastniť sa prebiehajúcej posilnenej spolupráci oznámi svoj zámer Rade a Komisii. Komisia musí potvrdiť účasť členského štátu do štyroch mesiacov od dátumu prijatia oznámenia. Pokiaľ budú splnené podmienky účasti Komisia príjme, ak je to potrebné prechodné ustanovenia, týkajúce sa uplatňovania už prijatých právnych aktov v rámci posilnenej spolupráce. V prípadoch ak sa Komisia bude domnievať, že neboli splnené podmienky účasti, označí opatrenia, ktoré je potrebné prijať, aby tieto podmienky boli splnené a stanoví lehotu na opätovné preskúmanie žiadosti. Po uplynutí stanovenej lehoty, opätovne preskúma žiadosť v súlade s už uvedeným postupom. Ak sa komisia domnieva, že podmienky účasti ešte stále nie sú splnené, dotknutý „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 20 členský štát môže záležitosť predložiť Rade, ktorá o žiadosti rozhodne. Výdavky vyplývajúce z uskutočňovania posilnenej spolupráce, s výnimkou administratívnych nákladov vznikajúcich inštitúciám, znášajú zúčastnené členské štáty, pokiaľ všetci členovia rady po porade s Európskym parlamentom, nerozhodnú jednomyseľne inak. Účasť Dánska pri prijímaní opatrení, ktoré predstavujú vývoj Schengenského acquis, rovnako ako zavádzanie týchto opatrení a ich uplatňovanie v Dánsku sa spravuje zásadami, ktoré sú uvedené v Protokole o postavení Dánska. Dánsko sa v lehote šiestich mesiacov, po prijatí opatrenia Rady, ktoré predstavuje vývoj Schengenského systému rozhodne, či transponuje toto opatrenie do svojho vnútroštátneho práva. Ak tak vykoná, toto opatrenie predstavuje záväzok podľa medzinárodného práva medzi Dánskom a ostatnými členskými štátmi, ktoré sú týmto opatrením viazané. Pokiaľ sa Dánsko rozhodne neuplatňovať toto opatrenie, členské štáty, pre ktoré je toto opatrenie záväzné a Dánsko zvážia vhodné opatrenia, ktoré sa majú prijať. Dánsko si zároveň ponechalo práva a povinnosti existujúce pred nadobudnutím platnosti Európskej ústavy, s ohľadom na Schengenské acquis. V rámci rokovaní o prijatie nových členských štátov do Európskej únie, sa schengenské acquis a iné opatrenia prijaté inštitúciami v rozsahu jeho pôsobnosti považujú za acquis, ktoré musí byť v celom rozsahu prijaté všetkými kandidátskymi štátmi. Islandská republika a Nórske kráľovstvo, majú ako doposiaľ stanovený status pridružených krajín v rámci vykonávania Schengenského acquis a jeho ďalšieho vývoja. Primerané postupy v súlade s postavením týchto dvoch severských krajín sa majú na tento účel dohodnúť v dohode, ktorú má Rada s týmito štátmi uzatvoriť a dohoda musí obsahovať ustanovenia o podiele Islandu a Nórska na finančných dôsledkoch, vyplývajúcich z vykonávania Protokolu o začlenení Schengenského acqui do rámca Európskej únie. V súvislosti s postavením pridružených štátov má Rada jednomyseľne uzavrieť s Islandom a Nórskom osobitnú dohodu o určení záväzkov medzi Írskom a Spojeným Kráľovstvom na jednej strane a Islandom a Nórskom na strane druhej, a to v oblastiach, v ktorých sa na tieto štáty vzťahuje Schengenské acquis. Záver Zmluva o Ústave pre Európu ponecháva systém Schengenského acquis, ako súčasť politiky súvisiacej s kontrolou na vonkajších hraniciach a s imigračnou politikou. Zároveň zdôrazňuje ďalší rozvoj acquis Schengenu v súlade s požiadavkami, ktoré sú kladené na naplnenie uvedený politík. Teritoriálna pôsobnosť Schengenského acquis je ovplyvnená osobitným postavením Dánska a skutočnosťou, že Írsko a Spojené kráľovstvo Veľkej Británie a Severného Írska sa nepodieľajú na všetkých ustanoveniach a tiež postavením pridružených štátov Islandu a Nórska. Predpokladaný rozvoj acquis Schengenu bude smerovať do oblasti posilnenia foriem, metód a prostriedkov kontroly cudzineckého režimu na území členských štátov Európskej únie. Ďalšou oblasťou bude posilnenie medzinárodnej policajnej spolupráce [21] a využitie vzdelávacích aktivít, na skvalitnenie personálneho obsadenia policajných a bezpečnostných služieb, aplikujúcich systém acquis Schengenu v jednotlivých členských štátoch. Acquis Schengen v rámci svojho rozvoja bude smerovať ku konštituovaniu samostatnej právnej disciplíny, ktorá bude unifikovať právne postavenie cudzincov na teritóriu Európske únie. Dúfajme, že už v blízkej budúcnosti nebudeme hovoriť o acquis Schengene, ale o európskom cudzineckom práve, ktorý bude samostatným právnym odvetvím v systéme európskeho právo so svojou systematikou. V konečnom dôsledku vývoj môže smerovať k tomu, že uvedená oblasť sa presunie do výlučnej kompetencie Európskej únie, bez spoluúčasti členských štátov, predovšetkým z dôvodu nutnosti efektívneho, flexibilného a komplexného riešenia problematiky nelegálnej medzinárodnej migrácie a prijímania opatrení právneho, organizačného a personálneho charakteru smerujúcich k dôslednej eliminácii tohto celosvetového fenoménu. Implementáciou acquis Schengenu do systému európskeho práva sa vytvorili podmienky pre konštituovanie európskeho cudzineckého práva, ktoré v plnej miere absorbuje acquis Schengen. Komplexná právna úprava systému acquis Schengenu v nasledujúcom období má predpoklady skvalitniť kontrolu cudzineckého režimu Európskej únie a tým účinne eliminovať nelegálnu medzinárodnú migráciu [22]. V ďalšej etape vývoja acquis Schengenu sa očakáva jeho komplexná rekodifikácia, ktorá už začala v oblasti kontroly vstupu cudzincov na územie Európskej únie a bude pokračovať vytvorením jednotného systému povoľovania a kontroly pobytu cudzincov na území členských štátov. V blízkej budúcnosti bude nutné vyriešiť teritoriálnu pôsobnosť acquis Schengenu a záväzne stanoviť pre všetky členské štáty jej funkčnú pôsobnosť. V neposlednom rade bude mať na ďalší vývoj acquis Schengenu vplyv ratifikácia Zmluvy o Ústave pre Európu z dôvodu prijímania obsahovo „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 21 komplexných sekundárnych prameňov európskeho práva, ktoré budú upravovať právne postavenie cudzincov na území Európskej únie. Resume Acquis Schengen plays an irreplaceable role in the system of control of the alien regime of the European Union. It regulates the entry of aliens to the member states, their stay and migration. It deals with the visa system and state authorities granting visa to the foreigners. An important part of the acquis Schengen is the system of sanctions which applies against the foreigners staying illegally on the territory of the member states. The agreement on the Constitution of Europe leaves the Schengen acquis a part of the policy concerning the control of the outside borders and the immigration policy. At the same time, it emphasizes further development of the acquis Schengen meeting the requirements which are necessary to carry out the mentioned policies. The territorial applicability of acquis Schengen is affected by the specific position of Denmark and the fact that Ireland and the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland do no participate in the implementation of all provisions, as well as by the position of the associated states of Iceland and Norway. The expected development of acquis Schengen will aim at reinforcing the forms, methods and measures controlling the alien regime on the territory of the member states of the European Union. Freedom, in terms of free movement of persons within the European Union, still remains the fundamental aim which must be significantly contributed to by supporting measures related to the security of persons and protection of public order. The Schengen system, apart from other things, regulates the issue of movement of foreign persons on the state territories of the European Union which has an impact on the carrying out of the international agreements that are binding for the European Union in the area of human rights and freedoms. The primary and secondary sources of acquis Schengen specify the activity of individual competent state bodies and foreigners that enter or move within the given area with the emphasis on police cooperation. The positive of the Schengen system is the effort to unify the legal regulation of the alien regime on the territory of the states of the European Union and its control. Implementation of Schengen acquis into the system of European law has created the ground for European alien law constitution, which Schengen acquis absorbs to a full extent. It is assumed that a complex legal modification of Schengen acquis in the forthcoming period will improve the control of the EU alien regime and at the same time will eliminate illegal international migration. It is expected that in its next phase Schengen acquis will be completely recodified. The recodification started in the area of control over aliens’ entrance into the territory of the EU and will continue up to a phase of a united system of residence permit and control of aliens in the territory of member states. In the close future it will be inevitable to sort out the territorial scope of Schengen acquis. The last but not least will be an impact of ratification of Agreement on Constitution for Europe due to accepting content-full secondary sources of European law, which will modify a legal position of aliens in the territory of the EU. Poznámky [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] KRSKOVÁ, A. Dobrodružstvo európskej integrácie a právne myslenie. In Právník. 2001. roč. 140, č.10, s.1004-1005. KARAS, V.; KRÁLIK, A. Európske právo. Bratislava : IURA EDITION, 2004, 22 s. ISBN 80-8078001-3. NOVÁCKOVÁ, D.; FUTEJ, D.; GEISTLINGER, M.; KUNOVÁ, V.; CRESSATI, C.; ZAHORÁKOVÁ, R.; KOMORNÍK, P. Európska Integrácia. Bratislava : EUROUNION, 2000. s. 41. ISBN 80-88984-13-0. TICHÝ, L.; ARNOLD, R.; SVOBODA, P.; ZEMÁNEK, J.; KRÁL, R. Evropské právo. Praha : C. H. Beck, 1999, s. 169. ISBN 80-7179-113-X. PRUSÁK, J. Teória práva. Bratislava : Vydavateľské oddelenie PF UK. 1995, s. 241. ISBN 80-7160080-6. PIKNA, B. Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu (oblast policajní a justiční spolupráce). Praha : LINDE, 2003, s. 217-218. ISBN 80-7201-449-8. SCHMIDT; RÖMHILD. Polizei – Handbuch. 1,2, 1994, Teil 1.52.5. HRABLAY, V. Schengenská dohoda. In Odraz Schengenských dohovorov v teórii a praxi služieb hraničnej a cudzineckej polície. Bratislava : Akadémia PZ, 1998, s. 4. Ú. v. EÚ L 239, 2000, s. 130-132. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 22 [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] Ú. v. EÚ L 131, 2000, s. 43-47. Ú. v. EÚ L 268 a 370, 2004, s. 26, 27, 78 a 79. Ú. v. ES L 309, 09. 12. 2000, s. 22-24 a Ú. v. ES L 176, 10. 07. 1999, s. 31-33. Ú. v. EÚ L 176, 10. 07. 1999, s. 1-30. Acquis Schengen je systém právnych noriem európskeho práva, ktoré upravuje právne postavenie cudzincov na území taxatívne stanovených štátov Európskej únie, predovšetkým ich vstup na územie, pobyt a vycestovanie z územia, systém sankcií za protiprávny pobyt, spoluprácu štátnych orgánov pri kontrole cudzineckého režimu, s cieľom eliminovať nelegálnu medzinárodnú migráciu. BALGA, J. Postavenie acquis Schengenu v systéme európskeho práva. Policajná teória a prax. XII, 2004, č. 4, s. 37-40. ZEITLER, S. Ausländerrecht für die Polizei. Villingen-Schwenningen : Neuer Medienverlang, 1997, s. 57. Ú. v. EÚ C 310, 16. 12. 2004, s. 12. ČENTEŠ, J. Obmedzovanie základných ľudských práv a slobôd z pohľadu rekodifikácie trestného práva procesného. In Zborník príspevkov z vedeckej konferencie, Aktuálny stav a perspektívy ochrany ľudských práv a slobôd. Bratislava : Akadémia PZ, 28. 3. 2001, s. 24-27. Právne záväznými aktmi sú európsky zákon, európsky rámcový zákon, európske nariadenie a európske rozhodnutie. Odporúčania a stanoviská nie sú záväzné. Ú. v. EÚ C 310, 16. 12. 2004, s. 114-116. HREBLAY, V. Les accords de Schengen: Origine, Fonctionnement, Avenir. Bruxelles : Bruylant, 1998. s. 149-165 ISBN 2-8027-1156-3. SCHAEF, M. Schutz der Außengrenzen der Europäischen Union und die Arbeiten zur Errichtung der Europäischen Grenzschutzagentur. Pécs : Magyar Hadtudományi Társaság Határőr Szakostály Pécsi Szakcsoportja, 2004, s. 241-244. ISSN 1589-1674. a DIVINSKÝ, B. Zahraničná migrácia v Slovenskej republike. Stav, trendy, spoločenské súvislosti. Bratislava : Friedrich Ebert Stiftung a Výskumné centrum Slovenskej spoločnosti pre zahraničnú politiku, 2005, s. 122. ISBN 80-89149-04-9. Adresa: pplk. doc. Dr. Jozef Balga, PhD. Akadémia Policajného zboru v Bratislave Sklabinská 1 835 17 Bratislava Slovenská republika Tel.: 0961 057 402, 0244 888 372 web: http://apz.minv.sk/ „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 23 „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 24 KORUPCE A STÁTNÍ SPRÁVA Oldřich Dosoudil Vyšší odborná škola právní , s.r.o., Kunovice Abstrakt: Každý den nás masově komunikační prostředky informují o korupčním jednání politiků, úředníků a jiných veřejně známých osob. Publikované skutečnosti by ještě na počátku druhého tisíciletí vzbuzovali oprávněné rozhořčení, v současné době se korupční jednání stává přirozenou složkou našeho života. Zdá se, že se nic de facto neděje, jedna korupční aféra odezní, druhá začíná. Nikoho nezajímá, že korupce deformuje státní rozpočet a kazí myšlení lidí. Niccolo‘ Machiavelli kdysi poznamenal, že lid přejímá zvyky a mravy svých vladařů. Patrně jde o selhání elit, které jsou v současné době u moci, co dělat v této oblasti se pokouší tento příspěvek. Obecně lze říci, že korupce zejména ta ve státní správě je jednou z největších brzd inovačních procesů a má podstatný negativní vliv na evropskou integraci. Klíčová slova: korupce, morálka, prosperita, politická elita, veřejná služba, transparentnost, majetkové přiznání, financování politických stran, rekodifikace, trestná činnost, soutěž o získání státní zakázky. V souvislosti s vývojem fenoménu korupce v České republice v průběhu devadesátých let se stále více mluví o době prudkého a masivního šíření korupčních vzorů chování. Cestu k němu otevřel špatně regulovaný trh, ne zcela průhledný proces privatizace státního majetku a rapidní nárůst byrokracie. Představa devadesátých let jako “zlaté éry korupce” v českých zemích je neobyčejně působivá, neboť zasahuje citlivá místa politické i národní identity většiny obyvatel ČR. Tato představa je v poslední době skutečně velmi populární, ale právě proto bychom se měli ptát, jestli je skutečně pravdivá? A jestli neobsahuje nepřípustná zjednodušení, jež obvykle představy tohoto druhu v sobě skrývají? Vývoj korupce v České republice po roce 1989 nelze tedy charakterizovat jen jako “jednocestný proces jejího masivního šíření”. Spíš se jedná o kombinaci několika trendů, které by se daly popsat jako: 1. rapidní úbytek drobné, každodenní korupce způsobený likvidací korupčních příležitostí v oblasti maloobchodu a služeb – volný trh zničil instituci nedostatkového zboží 2. nárůst velké politické a hospodářské korupce, daný především otevřením nových korupčních příležitostí v procesu privatizace a v oblasti veřejných zakázek 3. koncentrace korupce do státní správy, která získala moc rozhodovat o velkých majetkových přesunech a veřejných investicích a může své partnery z komerčního sektoru vydírat nebo s nimi uzavírat výhodné korupční transakce 4. zvyšování míry existenční naléhavosti korupce, respektive vytváření kategorií obyvatelstva existenčně na korupci závislých Přelévání korupce z oblasti služeb a obchodu do oblasti administrativních výkonů, společně se vzrůstem naléhavosti dávat úplatky hlavně mezi podnikateli, nás upozorňuje na změny ve společenských funkcích korupce. Dříve korupční jednání zajišťovalo jeho nositeli především jistý nadstandard ve službách a přísun nedostatkového zboží. Dnes se krystalizují kategorie lidí, které korupci používají jako pracovní metodu nezbytnou pro úspěšný výkon jejich povolání. Tito lidé se nejednou dostávají do paradoxní situace – když chtějí obstát v boji proti korupci jiných a zajistit si rovné podmínky (například v soutěži o státní zakázky), musí uplácet, tedy korupcí bojovat proti korupci. Jsou v korupční pasti – uplácejí, i když jim korupce nepřináší výhody, nýbrž pomáhá jen odstraňovat nevýhody, a proto s tím nemohou přestat. Je skutečně zarážející, že i boj proti korupci ji nakonec může posilovat. Zkorumpovanost institucí veřejné správy je jednou z nejzávažnějších překážek na cestě postkomunistických zemí k vybudování efektivní demokracie a tržního hospodářství. Tato skutečnost je obecně známá orgánům EU i obyvatelům ČR. Ze získaných dat vyplývá, že obyvatelé ČR pohlížejí na problém korupce ve státní správě skutečně velmi kriticky. Většina z nich se dokonce domnívá, že žije v korupčním státě a přitom má pocit, že „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 25 jejich vláda s tím nechce nic dělat. To znamená, že více než 70% obyvatelstva nakonec dospěla k přesvědčení, podle kterého jsou korupční praktiky vlastně stimulovány státním aparátem – tedy stát, ve kterém žijí, je státem korupčním, kde se vše řídí a funguje na základě logiky korupčních norem chování. Většina obyvatel vidí za rozmáháním korupce selhání politických elit. Podle názorů respondentů se o rozšíření korupce v naší zemi nezasloužila ani tak bývalá komunistická vládní garnitura, ale spíš polistopadové demokratické vlády. To, že selhaly demokratické elity a napomohly šíření korupce, si myslí naprostá většina obyvatelstva. A jak tedy bude stát bojovat proti korupci, když je sám zkorumpovaný? Samozřejmě špatně. Je obecně známé, že poznaný problém bez naděje na jeho řešení způsobuje apatii. Skutečně dva z pěti dotázaných občanů ČR rezignovali na řešení korupce jako takové. V dalších a dalších planých slibech a neúspěšných pokusech svých vlád vykořenit korupci už nevidí žádný smysl a dospěli k závěru, že korupce tady vždycky byla, je a také bude. Boj proti ní je podle nich nesmyslný. Zjištění, že žijí v korupčním státě, tedy v občanech nevyvolává zvýšenou aktivitu v boji proti korupci, ale naopak je vede k znecitlivění vůči přítomnosti tohoto problému v jejich okolí a k rezignaci na jeho řešení. Z postojů občanů ke korupci vane beznaděj, kterou u nich vyvolává korupční chování politických elit. Lidé ztratili víru, že jejich vůdci jim v boji proti korupci pomohou. Mnozí se cítí opuštění a bezradní, jiní se opět začali přizpůsobovat a korupční chování politiků berou jako svůj vzor. Podíl těch občanů, kteří dávání úplatků nepovažují za “až tak nemorální, jak se o tom někdy mluví” se za poslední dva roky významně zvýšil (z 19 na 41 %). Pokračování v tomto trendu by znamenalo, že nebudeme mít jen korupční stát, ale i korupční společnost. Podle názoru Policie ČR spočívají hlavní rizika korupce v prorůstání do struktur státní správy, jak na centrální, tak i regionální úrovni, v ovlivňování legislativních procesů organizovaným zločinem a v působení zločinných zahraničních struktur v hospodářské oblasti. Hlavním problémem není korupční jednání jednotlivců (ačkoliv je občany nejcitlivěji vnímáno i kritizováno), ale nejvíce negativních dopadů na státní zřízení má korupce organizovaná. V roce 2005 byl zaznamenán pokračující trend přesunu korupčního jednání do organizovaných forem a stoupající latence a nebezpečnost této trestné činnosti. Do korupce tohoto typu jsou podle poznatků Policie ČR zapojeni zástupci politických stran, kteří ze svých funkcí ve volených samosprávách a radách rozhodují o přidělování veřejných zakázek. Tyto poznatky policie získává několikaletou operativní činností zaměřenou na podezření z korupce při přidělování veřejných zakázek některými orgány samospráv a šetřením sponzorských darů v rámci volební kampaně politických stran. Veškeré získané poznatky však zatím mají hodnotu pouze informativní, protože pro účely trestního řízení se nepodařilo náležitě zadokumentovat konkrétní korupční jednání. Přestože policie věnuje problematice korupce systematickou pozornost a využívá zákonem stanovené operativní postupy, nepodařilo se jí dosáhnout očekávaného efektu. To je dáno do jisté míry legislativou, která nezohledňuje všeobecně známou specifiku korupce. Nebylo možné použít policejního agenta k aktivnímu vyvolání korupčního jednání, ale ani některé operativně pátrací prostředky, zakotvené v zákoně č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v platném znění, neměly oporu v trestním řádu. Tudíž takto získané informace nemohly mít důkazní váhu (např. prostorový odposlech). Příčinu korupce a machinací v oblasti výběrového řízení a přidělování veřejných zakázek lze spatřovat v neprůhledném systému zadávání veřejných zakázek, zneužívání ustanovení § 50 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, v platném znění. Legislativní překážky v odhalování trestné činnosti souvisejí také s oblastí daní a poplatků, zejména s ustanovením § 24 odst. 5 písm.d) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění. Prolomením hranice mlčenlivosti by orgány činné v trestním řízení měly legitimní přístup k poznatkům získaným v rámci správy daní a poplatků, které by byly použitelné jako důkazy v trestním řízení vedeném pro podezření z korupčního jednání a nikoli z daňového deliktu (i když s ním souvisí). Opatření proti korupci by měla být charakteru politického, legislativního, institucionálního, organizačního, personálního i výchovně-vzdělávacího. Jedním z obecně pojatých prostředků boje proti korupci je rozvoj pluralitní společnosti a demokratického státního zřízení, v němž je sféra politiky a sféra ekonomiky co nejvíce oddělena. Důležitá je též garance svobody tisku. Značný význam má soustavná pozornost, kterou by měla věnovat boji proti korupci každá politická reprezentace. Nezbytným předpokladem je transparentnost všech operací, umožňující kontrolu prováděnou kontrolními orgány, sdělovacími prostředky, poslanci a veřejností. Celkem snadno dosažitelným krokem je, aby všichni představení, včetně představitelů nejvyšších, byli pro své podřízené následováníhodným příkladem bezúhonného chování. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 26 Pokud jde o opatření legislativního charakteru, je jich nutno provést celou řadu. Jedním z hlavních úkolů legislativy je vypracovat systém předpisů o veřejné službě, definovat státního zaměstnance, garantovat jeho sociální a právní jistoty, případně zároveň stanovit povinnosti, zákazy a omezení. Pro příslušné funkce by měli být vybíráni pouze ti uchazeči, kteří budou splňovat nejen přísná hlediska kvalifikační, ale i morální. Práce ve státní správě musí být natolik tvůrčí, natolik koncepční, a tak společensky ceněná, aby ji chtěli vykonávat lidé s potřebnými vlastnostmi. V té souvislosti je účelné v zájmu ochrany veřejného zájmu zavést povinnost vypracování a schválení majetkových přiznání fyzických osob pracujících ve vyjmenovaných veřejných institucích, dokladujících stav movitého a nemovitého majetku těchto osob, případně jejich osob blízkých a právnických osob, v nichž má takováto fyzická osoba majetkový podíl vyjma zákonem stanovených. K údajům z tohoto majetkového přiznání by měla mít kromě finančního úřadu alespoň zprostředkovaný přístup také specializovaná vyšetřovací instituce se zvláštními oprávněními. Nová úprava veřejné služby musí být vůbec doprovázena přísnými právními omezeními aktivit veřejných zaměstnanců, aby byl zaručen zájem veřejnosti na řádném chodu veřejné správy. Za tímto účelem je vhodné novelizovat nebo přijmout zcela nový předpis o ochraně veřejného zájmu. Na rozhodovacím procesu by se vždy mělo podílet několik na sobě navzájem nezávislých osob, případně útvarů. Při rekodifikaci správního řádu i občanského soudního řádu by měla být jasně vymezena maximální doba, v níž lze přijmout rozhodnutí, a ve správním řízení by měla být uvážena myšlenka rychlejšího vyřízení věci za vyšší správního poplatek. Je také nutné zpřehlednit systém financování politických stran a hnutí, včetně určení podmínek poskytování darů od právnických nebo fyzických osob. Přesně vymezen by měl být i rozsah imunity poslanců. Smyslem imunity u veřejně činných osob není v úniku od trestní odpovědnosti za nezákonné chování. Mezi oblasti, které s potíráním korupce dále úzce souvisejí, lze řadit otázku ochrany svědků a dalších osob účastných na trestním procesu, včetně např. policistů. Bez hrozby represe a zajištění účinného mechanizmu nelze chránit veřejné zájmy. Přitom i v oblasti trestního práva je třeba přistoupit k zásadním legislativním změnám. Ty musejí probíhat v souladu s rekodifikačními pracemi. Nejde přitom jen o změny ve struktuře skutkových podstat korupční trestné činnosti ( včetně například změny účinné lítosti, povinnosti oznamovat a překazit korupční trestnou činnost), ale měla by být zásadně přehodnocena také současná úprava trestního procesu, která vážným způsobem komplikuje práci represívních složek. Trestní proces musí být nebyrokratický a musí umožňovat rychlé a účinné potrestání trestné činnosti. V té souvislosti navrhujeme vytvořit specializovanou instituci zaměřující se na boj se zvlášť závažnou trestnou činností včetně závažných forem korupce se zvláštním procesním postavením a se zvláštními vyšetřovacími pravomocemi. Policie, zejména její specializované útvary, musí dostat jasné a vyhovující zákonné oprávnění k používání ofenzívních metod dokumentace této trestné činnosti ( agent, operativní technika, předstíraný převod majetkových hodnot, rastrové pátrání, přístup k informacím podléhajícím zákonné povinnosti mlčenlivosti). Důležité je také přistoupit k řadě úprav i v oblasti správního práva a finančního práva. Musí být například upraven zákon o zadávání veřejných zakázek (příp. zákon o státním zastupitelství), aby bylo možné napadat platnost protizákonně uzavřených smluv. Povinnost mlčenlivosti stanovená pro některé státní úředníky by měla být prolomena ve prospěch specializovaných vyšetřovacích institucí. Musí být dopracován zákon o nakládání se státním majetkem, zřízeny finanční prokuratury jako specializované instituce pro ochranu zájmů státu, přehodnocena rozpočtová pravidla, revidován zákon o účetnictví a zaveden povinný bezhotovostní styk jako záruka průhlednosti toku peněz. Pro vytvoření obecně závazných právních norem v oblasti boje proti korupčnímu jednání je nezbytná realizace návrhů, doporučení a úmluv mezinárodního charakteru. Velmi důležitou roli hraje také přístup státu a osob jednajících jeho jménem, ke společnosti. V té souvislosti je nutno postupovat maximálně otevřeně, sdělovat veřejnosti všechny souvislosti diskutovaných korupčních kauz včetně informace o provedených opatřeních. Zřízeny by též měly být zvláštní telefonní linky pro oznamování případů korupce, a to i pro cizince. Každá instituce by si též měla vypracovat své interní kontrolní mechanismy a specializované inspekční organizační složky. Nálezy NKÚ musejí být do 30 dnů od jejich zveřejnění analyzovány a i v tomto případě veřejnost musí být informována o nápravě zjištěných nedostatků. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 27 Každoročně by se také měla zveřejňovat zpráva o stavu korupce v naší zemi, a to jak z pohledu orgánů činných v trestním řízení, tak také z pohledu občanských sdružení angažujících se v této oblasti. Právě s těmito organizacemi bv vláda měla maximálně spolupracovat a komunikovat a měla by jim poskytovat všestrannou podporu. Vypracována by též měla být zvláštní příručka pro veřejnost s návodem jak se účinně bránit korupčním formám jednání. Naprosto nezbytné je také dále rozvíjet spolupráci na mezinárodní úrovni, a to jak při řešení jednotlivých případů korupce, tak také v rámci vzájemného předávání informací o efektivitě jednotlivých přístupů v boji s korupcí obecně. Adresa: JUDr. Oldřich Dosoudil Vyšší odborná škola, s.r.o. Osvobození 699 686 04 Kunovice tel.: 572 549 018 e-mail: [email protected] „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 28 INOVAČNÉ PROCESY NA KAPITÁLOVOM TRHU Jana Galajdová Akadémia Policajného zboru v Bratislave Kapitálový trh je podsystémom resp. časťou finančného trhu. Na finančnom trhu sa sústreďuje ponuka a dopyt po peňažnom kapitály, platobných prostriedkoch, cenných papieroch, devízach, drahých kovoch, poistnej ochrane a pod. Ide o hmotne motivované inštitucionálne organizované nakupovanie a predávanie peňazí1 uskutočňované prostredníctvom finančných sprostredkovateľov, medzi ktoré patria najmä banky, sporiteľne, poisťovne, penzijné fondy, peňažné burzy, investičné spoločnosti. Finanční sprostredkovatelia zabezpečujú vzájomné spojenie všetkých ekonomických subjektov, ktoré vystupujú na finančnom trhu: orgány verejného sektora, podnikateľský sektor, obyvateľstvo2. Úlohou finančného trhu je vytvoriť sprostredkovateľský mechanizmus medzi finančnými investormi a záujemcami o dočasne voľné finančné prostriedky3. Operácie sa môžu uskutočňovať priamou kúpou alebo nepriamou teda pomocou sprostredkovateľských miest. V rámci členenia finančného trhu môžeme vidieť z rôznych pohľadov postavenie kapitálového trhu. Medzi päť základných typov finančného trhu patrí: • peňažný trh, • kapitálový trh, • devízový trh, • trh drahých kovov, • poistný trh. Z hľadiska časovo- vecného sa delí na trh krátkodobých peňažných fondov teda peňažný trh a dlhodobých peňažných fondov teda kapitálový trh. Ďalej sa člení z hľadiska vstupu subjektov na finančný trh, a to či sa obchoduje s novými emisiami cenných papierov tzn. primárny trh alebo sa vykoná obchod s už skôr vydanými cennými papiermi tzn. sekundárny trh. Podľa inštitúcií, ktoré pôsobia na finančnom trhu ide o bankový, medzibankový, mimobankový, burzový a mimoburzový trh, kde je jasne vidieť, že burzový trh je typickým pre kapitálový trh. Na kapitálovom trhu sa obchoduje so všetkými druhmi strednodobých a dlhodobých peňažných prostriedkov. Často je považovaný len za trh cenných papierov a akcií, ale obchoduje sa na ňom aj s inými nástrojmi ako napríklad obligáciami, podielovými listami či hypotekárnymi záložnými listami. Operácie na ňom uskutočňujú rôzne subjekty, ktorými môžu byť jednotlivci, spoločnosti, banky, investičné spoločnosti, medzinárodné aj nadnárodné inštitúcie. Jedným zo subjektov kapitálového trhu sú aj správcovské spoločnosti. Je veľmi dobré, že do povedomia ľudí začali vstupovať aj pojmy akými sú správca a správcovská spoločnosť. Významne tomu pomohla dôchodková reforma a dôchodkové správcovské spoločnosti, pri ktorej sa drvivá väčšina po prvýkrát stretla s pojmami ako investičný fond. Doba, keď bolo zhodnotenie v bankách zaujímavé je už dávno preč a dnešné zhodnotenie už nie je vhodné na zhodnocovanie úspor slovenskej rodiny. Správcovská spoločnosť je akciová spoločnosť založená na účel podnikania so sídlom na území Slovenskej republiky, ktorej predmetom činnosti je vytváranie a spravovanie podielových fondov na základe povolenia na vznik a činnosť správcovskej spoločnosti udeleného Úradom pre finančný trh4. Má viacero výhod oproti klasickým termínovaným vkladom v bankách. Jedným z nich je aj bezpečnosť, ktorá spočíva nielen v rozložení prostriedkov, ale aj v zákonnej regulácií a štátnom dozore. Obrovskou výhodou je, že v každom spravovanom podielovom fonde vedie oddelené účtovníctvo od svojho majetku a nemôže majetok v podielovom fonde použiť 1 KRÁLIK a kol., Heslár verejného práva, s. 131 HRVOĽOVÁ B., Finančný trh, s. 1 3 KRÁLIK J., JAKUBOVIČ D., Slovník Finančného práva, s. 139 4 Z.č. 594/2003 Z.z. o kolektívnom investovaní v znení neskorších právnych predpisov 2 „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 29 na zabezpečenie svojich záväzkov, ani nemôže poskytovať z neho úvery. To zaručuje, že keď sa správcovská spoločnosť dostane do fyzických ťažkostí, investor neprichádza o svoje finančné prostriedky. Ďalšou výhodou je reálna možnosť lepšieho zhodnotenia vložených peňazí. Pokiaľ medzi nákupom a predajom podielových listov uplynie doba dlhšia ako tri roky, je príjem z ich predaja pre fyzické osoby oslobodený od dane z príjmu. Každá spoločnosť má na výber niekoľko typov podielových fondov (portfólio akcií, dlhopisov a peňažných prostriedkov investorov). Je to určitá forma kolektívneho investovania, kde má investor možnosť nakúpenia časti kvalitných cenných papierov za relatívne nízku cenu. Aby podielnik neprichádzal o finančné prostriedky uložené do fondu, správcovská spoločnosť rozloží portfólio tak, aby pri poklese hodnoty niektorých cenných papierov nebola strata až taká výrazná. Podielové fondy sa vzájomne odlišujú investičnými cieľmi, rozložením rizika a časovým horizontom, po ktorom by mali priniesť výnos. Poznáme uzatvorené a otvorené podielové fondy. Uzatvorené prinášajú zisk po určitom čase, kde sa výnos rozdelí medzi podielnikov rovnakým dielom. Podielnik nemá právo, aby na jeho žiadosť boli vyplatené podielové listy z majetku v tomto podielovom fonde.5 Doba, ne ktorú je možné vytvoriť uzatvorený fond nesmie byť dlhšia ako desať rokov. V prípade, že správcovská spoločnosť najneskôr šesť mesiacov pred uplynutím tejto doby nepožiada o premenu na otvorený podielový fond, povolenie zaniká a správcovská spoločnosť uzatvorený fond zruší. Uzatvorený podielový fond využíva skratku u.p.f. a jeho názov nemôže byť zameniteľný s iným podielovým fondom. Uzatvorený fond sa nesmie rozdeliť, splynúť ani premeniť na špeciálny podielový fond. U otvorených podielových fondov môže podielnik počas celej životnosti požiadať o vyplatenie svojho podielu v závislosti od aktuálnej hodnoty uvádzanej správcovskou spoločnosťou. Otvorený podielový fond využíva skratku o.p.f. Možno ho vytvoriť na dobu určitú aj neurčitú. Ak po nadobudnutí povolenia do šiestich mesiacov nezačne vydávať podielové listy, jeho povolenie zaniká. Forma podielového listu otvoreného podielového fondu môže byť vydaná na meno alebo na doručiteľa. V § 44 ods.1 zákona o kolektívnom investovaní je presne určené, kde možno investovať majetok otvoreného podielového fondu. Pri každej investícií je potrebné zvažovať tri základné parametre teda výnos, riziko a likviditu /ako rýchle a za akých podmienok môže svoju investíciu premeniť na hotové peniaze/. Otvorené podielové fondy ponúkajú zaujímavé kombinácie týchto troch parametrov. Svojim podielnikom vydávajú za výmenou za vložené peniaze podielové listy, ktorých hodnota zodpovedá podielu investovaných prostriedkov na vlastnom imaní fondu. Otvorené podielové fondy ponúkajú profesionálnu správu majetku, čo znamená že správcovské spoločnosti zamestnávajú radu analytikov a portfólio manažérov, ktorí vyhľadávajú tie najvýhodnejšie investičné možnosti. Otvorené podielové fondy spĺňajú aj posledný parameter a tou je vysoká likvidita. Zatiaľ čo pri termínovaných vkladoch v bankách možno vybrať peniaze až po uplynutí dohodnutej doby /v prípade predčasného výberu sa uloží vysoká zmluvná pokuta/, spoločnosť je povinná odkúpiť podielové listy kedykoľvek. Maximálna lehota na ich výplatu je tridsať dní, ale v praxi väčšina spoločností prevedie peniaze za dva až štyri dni po príkaze k predaju. Veľmi častým a mediálne používaným členením podielových fondov je podľa rizikovosti na akciové, dlhopisové, zmiešané, fondy peňažného trhu a fondy fondov. Od rizikovosti sa odvíja aj riziko zhodnotenia peňazí. Platí, že vyššie riziko znamená aj vyšší výnos, teda kto chce zarobiť, musí viac riskovať. Akciové fondy investujú podstatnú časť svojho portfólia do akcií. Považujú sa za najrizikovejšie, ale majú najväčší potenciál rastu. Dosahujú najvyššie zhodnotenie avšak až z dlhodobého hľadiska, preto sa sem oplatí investovať minimálne na päť rokov. Akciové fondy sa môžu deliť aj podľa toho, do ktorého sektora investujú napríklad technologické, farmaceutické alebo telekomunikačné. Dlhopisové fondy väčšinu svojich prostriedkov investujú do dlhopisov, ale malú časť môžu investovať aj do akcií. Z časového hľadiska sú výhodné pre stredné a dlhodobé investície čo znamená jeden až tri roky. Kvôli poplatkom je výhodné sem investovať na dva až tri roky. Výnosy sú vyššie ako na dlhodobých terminovaných vkladoch v bankách. Zmiešané fondy investujú do akcií, dlhopisov a finančných nástrojov peňažného trhu. Predstavujú zlatú strednú cestu, majú nižšie výnosy ako akciové fondy ale aj nižšie riziko. Výnos závisí aj od skúseností správcu fondu a manažéra portfólia. Portfólio fondu fondov sa skladá z podielových listov iných investičných fondov. Tak sa znižuje riziko, pretože 5 KRÁLIK J., JAKUBOVIČ D.- Finančné právo „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 30 investícia je ešte viacej rozložená. Podielnik si môže nakúpiť celú radu fondov za výhodnú čiastku, ku ktorým by s ohľadom na obmedzené finančné zdroje mal prístup. Fondy peňažného trhu investujú do krátkodobých finančných nástrojov peňažného trhu. Zaručujú minimálne riziko, ale takisto najnižšie výnosy oproti ostatným fondom. Minimálna doba pre ukladanie peňazí do tohto fondu je pol roka. Na Slovensku si väčšina investorov len pomaly zvyká na nové možnosti, ktoré vznikli na kapitálovom trhu a pretransformuvávajú sa len veľmi pomaly. Veľká časť začínajúcich investorov vkladá svoje finančné prostriedky do fondov peňažného trhu, kde majú síce menšie zhodnotenie, ale vysokú likviditu. Pri tejto forme investovania to býva tak do troch dní. Existencia rozvinutého kapitálového trhu predstavuje možnosť rýchleho presunu finančných prostriedkov z jedného odvetvia do druhého6. Európsky kapitálový trh ovládajú vo veľkej miere veľké komerčné banky, ktoré určujú chod celého trhu. Na podobnej báze fungoval kapitálový trh aj v USA kde došlo k jeho zrúteniu v rámci nedostatočnej pružnosti. S kapitálovým trhom sa zosypali aj silné komerčné banky, ktoré si na nákup cenných papierov požičiavali finančné prostriedky. Slovensko je špecifickou krajinou, kde kapitálový trh vznikol len v rámci privatizácie podnikov. V prvom štádiu jeho vývoja boli hlavnými investormi investičné privatizačné fondy a maklérske spoločnosti. Po presunutí majetku fondov nie je existencia maklérskych spoločností nevyhnutnosťou, lebo je nedostatok firemných akcií a vôbec voľne obchodovateľných akcií. Na slovenskej burze je veľká prevaha dlhopisov a z toho väčšinový podiel činia práve štátne dlhopisy. Len za apríl 2005 boli v Bratislave na burze cenných papierov zobchodovateľné cenné papiere v hodnote114,8 miliardy korún a z tohto objemu činilo 146,9 milióna korún len investovanie do akcií, čo je 0,13 % z objemu. Na burze je veľmi malá obchodovateľnosť s cennými papiermi /akcie, dlhopisy/ anonymnou formou. Z celkového počtu je to približne 0,83%, tým zaniká funkcia ponuky a dopytu teda tvorby ceny. Z toho vyplýva, že väčšina obchodov prebieha nepriamo a slúži ako miesto na prevod akcií na majiteľa. Ďalším veľkým nedostatkom je nedostatočná emisia cenných papierov. Počas apríla na burze cenných papierov v Bratislave neboli na obchodovanie prijaté žiadne nové emisie akcií a s jednou bolo obchodovanie ukončené. Dlhopisový trh sa rozšíril najmä o hypotekárne záložné listy, ktoré boli prijaté na kótovaný paralelný trh. Z úrovne indexu SAX vyplýva3,22 percentný mesačný a 164,56 percentný ročný nárast7. Na burze bolo od začiatku roka 2005 uzatvorených 4 610 transakcií. Trhová kapitalizácia akcií predstavovala ku koncu mesiaca 175,7 miliardy korún, kým trhová kapitalizácia dlhopisov dosiahla 372,2 miliardy korún. V súčasnosti má kapitálový trh problémy, ktoré pretrvávajú od prvej polovice roku 2005. Najmä akciový trh je vo veľkej kríze, ktorú spôsobuje nedostatok vydávaných nových cenných papierov na slovenskom trhu. Riešením by bola väčšia obchodovateľnosť s emitovanými akciami rôznych firiem v nepriamom obchode a podnietenie slovenských firiem k čoraz väčšiemu emitovaniu cenných papierov. Bez zmeny situácie hrozila dlhodobá stagnácia trhu a v poslednom prípade až zánik slovenskej burzy. Táto hrozba zániku kapitálového trhu a burzy ako takej sa postupne vytráca a vláda postupne hľadá riešenia, no neustále sú len v teoretickej rovine. Niektoré návrhy sa dajú aplikovať v krátkej dobe, ale podstatná časť bude potrebovať kompletné premeny. Nezáujem firiem o účasť na kapitálovom trhu vyplýva najmä z vysokých poplatkov a zdĺhavom procese uvádzania nových emisií na trh, pričom majú umožnený ľahký a hlavne veľmi lacný prístup k úverom zo strany bánk. Zlepšeniu stavu napomôže už existujúce nulové zdanenie dividend. Ďalším z rýchlo aplikovateľných krokov môže byť zníženie niektorých poplatkov platených depozitárovi emitentmi a investormi. S veľkou pravdepodobnosťou po zvýšení obchodovateľnosti klesnú aj poplatky obchodníkom za sprostredkovanie obchodu. Neprimerané postavenie, ktoré na slovenskom trhu predstavuje Centrálny depozitár cenných papierov, odradilo aj takého investora, akým je SkyEurope Airlines, ktorý radšej svoje akcie uviedol na viedenskú a poľskú burzu. Dôvodom bolo, že štát, ktorý je vlastníkom Centrálneho depozitára cenných papierov má možnosť kedykoľvek nazrieť na akcionárov. To bol podnet, pre ktorý Ministerstvo financií SR vypracovalo projekt začlenenia 6 7 Hospodárske noviny, 11.-13.2.2005, s.9, Prečo tu nebude kapitálový trh Hospodárske noviny, 9.mája 2005, Aj v apríli dominovali na burze dlhopisy „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 31 depozitára pod Burzu cenných papierov v Bratislave a následnú privatizáciu podielu štátu. Koncom minulého roka bol Centrálny depozitár cenných papierov ocenený. V súčasnosti sa čaká na predloženie privatizačného projektu Centrálneho depozitára cenných papierov Ministerstva hospodárstva SR vláde. Následne na to dôjde k privatizácii väčšinového podielu Fondu národného majetku. Zatiaľ jednou z oficiálnych ponúk na privatizáciu bola viedenská burza. Tá sa rozhodla realizovať víziu veľkej stredoeurópskej burzy, pričom sa jej podarilo už ovládnuť aj Budapešť. Výkonný šéf Michael Buhl má predstavu vyrovnať sa burzám akými sú Frankfurt, Londýn a Euronext. RESUME The capital market is intended for financing the medium-term and the long-term investments. It is often referred to as a market with securities and shares, however it mediates trading with other means, too. The transactions related to the capital market are carried out by different entities, such as individuals, business associations, banks, investment companies, international and supranational institutions. One of the entities on the capital market is the Administrator Company. The Administrator Company is a joint-stock company with its residence in the Slovak Republic. It was founded for the purpose of enterprising in terms of forming and administering share funds on the grounds of the Certificate of Authority granted by the Office for Financial Market. At present, the capital market is in crisis because securities are not being issued on the Slovak market. From my point of view, the future of the capital market resides in stimulating Slovak companies to emit securities to greater extent or else the Slovak Stock Exchange may run the risk of stagnancy, even termination of its existence. Adresa: por. JUDr. Jana Galajdová Akadémia Policajného zboru v Bratislave Sklabinská 1 835 17 Bratislava Slovenská republika Tel.: 0961 057 402, 0244 888 372 web: http://apz.minv.sk/ „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 32 MEDICÍNA U HEBREJCOV A ŽIDOV Jaroslav Gerhart Evropský polytechnický institut, s.r.o. Úvod Zdá sa, že nepopierateľne najstarším národom s neprerušenou históriou a kultúrou sú do dnešných čias Židia. Všetky doteraz známe kultúry totiž buď zanikli, alebo sa pretavili do takých foriem, že ich pôvodné znaky sotva dnes možno rozpoznať. Židovská kultúra si ale svoje znaky podržala doteraz. Preto je paradoxné, že hoci Židia žili u nás po stáročia, ich kultúra je najmä mladšej generácii takmer neznáma. Nie je preto možné pri tejto nami predkladanej štúdii zaobísť sa bez úvodu do všeobecných židovských dejín, a to aspoň v podobe stručného náčrtu. Náčrt dejín Hebrejcov a Židov Už okolo roku 4000 p.n.l. žilo okolo mesta Ur v Mezopotámii niekoľko primitívnych kočovných semitských kmeňov, z ktorých jedna skupina vedená okolo roku 1850 p.n.l Abrahámom, pohla sa na sever a obsadila Kanaán. Potomkovia tohto kmeňa okolo roku 1700 p.n.l. odišli do Egypta, kde bolo viac chleba. Postupne upadali do otroctva, ale v ústnom podaní si udržiavali tradíciu o svojich slávnych predkoch, najmä o Jozefovi a Jakubovi. Okolo roku 1200 p.n.l. sa pod vedením legendárneho Mojžiša oslobodili a štyridsať rokov putovali po púšti, dobyli Kanaán, usadili sa a vtedy sa sformovali ako národ Hebrejcov. Názov Hebrejci vznikol v tejto dobe asi od slovesa laavor, AVR, t. j. prejsť, prebrodiť, pretože do Kanaánu sa dostali prebrodením rieky Jordán. Hebrejci pritom časť pôvodného obyvateľstva pobili, časť zotročili a časť sa asimilovala. Ku koncu 12. storočia p.n.l. si zvolili za kráľa Saula. Medzi Hebrejcami a susednými Polištejcami dochádzalo neustále ku konfliktom, a až v roku 1000 p.n.l. Dávid nepriateľských Polištejcov porazil. V roku 928 p.n.l. došlo k rozdeleniu ríše na dve časti, a to na severnú, zvanú Izrael, ktorú v roku 722 p.n.l. dobyl Sargon II., čím postupne zanikla, a na južnú časť zvanú Júdsko, čiže Jehudim, ktorá dala podklad k názvu Židia. V roku 578 p.n.l. babylonský kráľ Nabukadnesar porazil Júdsko a časť Židov odviedol do Babylonu, kde zostali až do roku 538 p.n.l., kedy im kráľ Kýros povolil vrátiť sa späť do Palestíny. Pravdepodobne počas ich babylonského zajatia vznikli prvé písomné záznamy židovských dejín a zákonov TORA. Židia pritom do svojich dejín začlenili aj niektoré sumerské mýty pochádzajúce až z rokov 2800 p.n.l.(o stvorení sveta, o potope, o Jóbovi), doložené na nedávno objavených sumerských klinopisných tabuľkách (eposy Ziusudra, Gilgameš). V roku 332 p.n.l. sa Palestína dostala pod nadvládu Ptolemaiovcov, a to až do roku 63 n.l., kedy sa stala rímskou kolóniou. Počas vlády rímskeho vazala Herodesa Veľkého (37 p.n.l. – 4 n.l.) boli v Palestíne stále nepokoje, ktoré boli definitívne potlačené v roku 70 n.l., kedy bol rímskym cisárom Titom zničený aj Jeruzalemský chrám a Židia sa rozpŕchli do diaspory. Napriek tomu si svoje kultúrne dedičstvo udržali doteraz. Pramene Základné pramene, z ktorých pre túto štúdiu čerpáme znalosti o živote Hebrejcov a Židov sú : Biblia, Talmud, Jozef Flavius, Herodotos, archeologické nálezy zo Sumeru, Babylonu a Egypta. Stručne tu uvádzame informáciu o pôvode a základných obsahových črtách základných písaných diel, za ktoré na naše účely považujeme Bibliu a Talmud. V ďalšom texte sa však odvolávame aj na iné, ako iba tieto pramene našich informácií. BIBLIA Hneď na začiatku treba zdôrazniť, že Mojžiš nemohol napísať Pentateuch. Najstaršou literárnou pamiatkou zo Starého zákona, ktorá pochádza asi z 13. storočia p.n.l. a bola tradovaná len ústne je Deborina pieseň. Za kráľa Dávida sa objavili prví pisári, ktorí počas jeho panovania v rokoch 1004 až 965 p.n.l. spísali klinovým „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 33 písmom ústne podania časti Genezis (Elohist a Jahvist). V tomto období rozdelených kráľovstiev (923 p.n.l. až 721 p.n.l.) sa objavili prvé dokumenty Pentateuchu písané klinovým písmom, ktoré bolo už rozšírené po celej Palestíne (Joatamova bájka, Šalamúnov smútok), ale tie sa nezachovali. Z roku 735 p.n.l. pochádza prorocká kniha Ámos, Ozeáš a Micheá a Izaiáš I., okolo roku 538 p.n.l. Izaiáš II., knihy malých prorokov a nakoniec aj Daniel. Kniha žalmov vznikala až štyristo rokov. Do jedného celku boli žalmy zostavené až okolo roku 100 p.n.l. V rokoch 622 p.n.l. až 621 p.n.l. sa v Jeruzalemskom chráme „našlo“ Deuteronómium, označované ako piata kniha Mojžišova. Ľud podľa nej obnovil zmluvu s Bohom. (2 Kr 22, 8., 23, 3). Počas babylonského zajatia v rokoch 587 p.n.l.- 538 p.n.l. vytvorili kňazi z prameňov Jahvist, Elochist a Deuteronomia tzv. Kňazský kódex – ucelený súbor (P) napísaný kanaánsko – hebrejským písmom. V roku 444 p.n.l. ho Ezdráš, napísaný kvadrátnym hebrejským písmom, preniesol do Jeruzalema. Do gréčtiny sa Starý zákon začal prekladať asi od 3. storočia p.n.l. V rokoch 284 p.n.l. až 247 p.n.l. vznikla Septuaginta, Knihy Makabejské až po roku 167 p.n.l. konečné znenie Starého zákona bolo zredigované v Jamnii v rokoch 90 až 100 n.l. TALMUD Historické udalosti a poznámky k TORE sa od 3. storočia p.n.l. do 2. storočia n.l. odovzdávali len ústne. Tento súbor tzv. Ústnej Tory sa začal v 2. storočí n.l. zaznamenávať písomne v tzv. Mišne ( t. zn opakovanie). K tomu neskôr pribudli komentáre, tzv. Gemara ( t.zn. dokončenie). Obe tieto diela tvoria Talmud, ktorý je identifikovaný vo dvoch verziách: 1. Jeruzalemský - starší, do 2. storočia (39 traktátov) a 2. Babylonský – mladší, z 3. až 6. storočia (63 traktátov). To je asi 6000 strán. Talmud má po obsahovej stránke tzv. midráše, t.j. výklady a komentáre k biblii, a tie tvoria tzv. Halachu, t.j. zákony a predpisy, a Hagadu – príhody. Vykladači Talmudu boli čiastočne lekármi. Po roku 70 sa zakladali talmudistické školy – ješivy (Tobias Harofe, Theodoros Harofe). Najznámejšie boli na miestach Tiberias, Jabne, Seforis a Sura. Učili sa tam nielen talmudistické náuky, ale aj rituálne spôsoby zabíjania zvierat, ošetrenia mäsa, humánna a veterinárna medicína. V Talmude je obsiahnutých 365 príkazov (toľko, koľko je dní v roku), 248 zákazov (toľko, koľko je kostí v človeku), čiže spolu obsahuje 615 výrokov (nariadení). I. Choroba U Hebrejcov a Židov bola choroba trestom za hriechy a vždy sa jej pripisoval nadprirodzený pôvod. Ak bol postihnutý pravoverný Žid, tak sa choroba pripisovala zlým démonom a za hlavný terapeutický postup platila prosba o boží zásah. (2 M 15, 26) Ak budeš počúvať hlas Hospodina nepošlem na teba choroby, ktoré som zoslal na Egypťanov. Ja som tvoj Pán, ja som tvoj lekár... (5 M 28, 27) Ak nebudeš poslúchať... ... bude ťa Hospodin biť ranami egyptskými, vredmi, pľuzgiermi, vyrážkami a svrabom, z ktorých sa nevyliečiš. Hospodin ťa bude biť šialenstvom, slepotou a pomätenosťou mysle. Na jasné poludnie budeš tápať ako slepý tápe potme... Lekári Napriek tomu, že hlavnú zdravotnícku činnosť vykonávali kňazi a leviti, existovali u Hebrejcov aj profesionálni lekári, pričom ich spoločensko – právne postavenie bolo vysoké. Potvrdzuje to aj skutočnosť, že na základe predpisu lekára nemusel chorý dodržiavať ani príkazy o stravovaní, ani prísny sobotňajší kľud, ba dokonca sa smeli používať amulety. Prví lekári, ktorí sa spomínajú v Biblii sú Egypťania, ktorí balzamovali mŕtvolu Jozefovho otca Jakuba. (1 M 50) Potom prikázal Jozef svojim sluhom lekárom zabalzamovať otca. A lekári balzamovali Izraela. Pri tom uplynulo štyridsať dní... „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 34 Vyšetrovanie pacientov s kožnými chorobami, vyrážkami alebo leprou vykonávali výlučne kňazi, nie lekári, ale naopak, liečebné zákroky vykonávali výlučne lekári, kým u iných národov v tom čase sa liečilo aj v chrámoch (asklépiách). (Lev. 3 M 13, 2) Ak niekomu vznikne na koži opuchlina, vyrážka, alebo škvrna a môže sa zmeniť na koži na chorobný znak malomocenstva, nech ho hneď privedú ku kňazovi Áronovi, alebo k niektorému z jeho synov. Vážnosť lekárskeho stavu je zdokumentovaná aj v Ecclesiastiku Ježiša syna Sirachovho: (Eccl. 38, 1 – 15) Ucti si lekára prv než ho budeš potrebovať, pretože i jeho stvoril Pán. Schopnosť uzdraviť je od Najvyššieho. Pán dáva liekom rásť zo zeme a múdry muž nimi nepohŕda. Ľuďom poskytol vedomosti, aby sa oslávil zázračnými silami. Lekár nimi ukľudňuje bolesť, lekárnik ich spolu mieša... ...Pripusť lekára i jeho stvoril Pán, je čas, keď je zdravie v jeho rukách, lebo aj on sa modlí k Pánovi... kto hreší pred tvárou svojho Tvorcu, upadne do rúk lekára. Dôveru v lekárov potvrdzuje aj konanie kráľa Asu v druhej Knihe Kroník, kap. 16, verš 12: V tridsiatom deviatom roku svojej vlády kráľ Asa ochorel na nohy veľmi vážnou chorobou. Ale ani vo svojej chorobe nevyhľadával Hospodina, ale lekárov. Potom sa uložil k svojim otcom a zomrel v štyridsiatom prvom roku svojej vlády... Medicínske znalosti treba predpokladať aj u niektorých prorokov. V druhej Knihe kráľov sa o prorokovi Eliášovi píše: (2 Kr 4, 34 – 36) ...onemocnel syn ženy a jeho nemoc bola ťažká, takže nezostalo v ňom (1 Kr 17, 17 – 24) dychu... (Eliáš) vezmúc ho z jej lona vyniesol ho do horného príbytku, kde býval ...položil palicu na tvár chlapcovu, ale nevydal hlas, ani neotvoril oči ... chlapec bol mŕtvy položený na posteli. Eliáš...ľahol si na dieťa, položil svoje ústa na svoje ústa a svoje oči na jeho oči a svoje ruky na jeho ruky...a telo dieťaťa sa zohrialo. Chlapec kýchol sedemkrát a otvoril oči...a vrátil sa mu život. Prorok Izaiáš liečil Chizkijáša (746 – 700 p.n.l.) (2 Kr 20, 7) V týchto dňoch ochorel Chizkijáš na smrť. Prišiel k nemu prorok Izaiáš a povedal mu: Daj do poriadku svoj dom...a ďalej...nech vezmú figový (IZ 38, 1; 21) koláč a nech ho priložia na vred a uzdraví sa. Pre učencov platil predpis, že nemali bývať tam, kde nebol lekár. Prorok Jeremiáš (625 – 580 p.n.l.) volá: (Jer 8, 21 – 28) ...či nieto balzamu v Gileade ? Či tam nieto lekára ? ...veď prečo neprichádza uzdravenie mojej dcéry, môjho ľudu? Uviedli sme už, že v rabínskych školách – ješivách – sa popri Tóre a Talmude vyučovala aj humánna a veterinárna medicína. V Talmude je celý rad zmienok o lekárskej činnosti. Napr. učenec Rabba vyučoval o liečebnom účinku náplastí. Lekár sa nazýval „rofe“, mohol popri tom mať aj iné zamestnanie. Pôrodné babice sa nazývali „hakana“ alebo „hayata“, čo znamenalo múdra žena. Ich jestvovanieje doložené už z čias egyptského otroctva, kedy sa faraón obával vysokej pôrodnosti Hebrejcov. (2 M 1, 15)...Vtedy povedal egyptský kráľ hebrejským babiciam ...Sifre ...a Pue. Keď pomáhate hebrejským ženám pri pôrode...ak je to syn, usmrťte ho. Na liečbu jestvovalo právo i povinnosť. (2 M 21, 18 – 19) Ak by sa mužovia povadili a jeden by druhého udrel kameňom alebo päsťou tak, že síce nezomrie, ale musí ležať na lôžku, a ak vstane a chodí o palici, ten, čo ho udrel, bude bez trestu, len ak nahradí čo (postihnutý) zmeškal a musí ho dať liečiť. Na obväzovanie rán boli príslušní barbieri o ktorých sa spolu s kúpeľníkmi a garbiarmi vyjadroval Talmud veľmi opovržlivo. Talmud veľmi odsudzoval aj šarlatánov a mastičkárov. Nazýval ich „samardaki“, čo znamená blázon. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 35 Rituálne predpisy Úcta k životu sa odráža pretransformovaná do celého radu príkazov a zákazov. Prvým z nich je už v Genezis vyslovený postoj ku krvi ako k podstate života. (1 M 9, 4)...mäso s krvou, ktorá je jeho dušou nesmiete jesť. Ak by niekto z domu Izraela alebo z cudzincov ktorí sa v ňom zdržujú jedol krv, obrátim sa proti nemu a vyhladím ho z príslušníkov jeho ľudu. ( 3 M 17, 10 – 16) Z toho bol neskôr odvodený rituálny spôsob usmrtenia zvierat (šechita). Dôsledkom toho bolo, že tento úkon mohol vykonávať len na to vyškolený odborník a to so špeciálnym nožom. Usmrtenie muselo ísť hladko, jedným rezom musel preťať obe krčné tepny a tracheu, čím sa zabezpečilo nielen dokonalé odkrvenie zvieraťa, ale aj jeho utrpenie sa znížilo na najnižšiu možnú mieru. Po usmrtení nasledovala odborná prehliadka mäsa. Pátralo sa po vredoch v zažívacích ústrojoch, v zažívacom trakte, pečeni, abscesoch, cystách, zápaloch na pľúcach, po fraktúrach rebier a kostí. Ak malo zviera nejakú chybu, bolo „trefa“, nesmelo sa používať. Nezávadné, bezchybné mäso a jedlo sa nazývalo „kašrut“, čiže „košer“. V Starom zákone nie sú len zákazy a príkazy, ale aj dobré rady do života. Tak v knihe Ježiša Siracha (190 – 170 p.n.l.) sa uvádza: (EccJ. Sir. 37, 27 – 31) ...Synu môj, sám sa v živote skúšaj, a daj pozor na to, čo ti škodí, a nedovoľ si to, pretože všetci všetko neznášajú... ... Nebuď nemierny v pôžitku a na jedlá sa nevrhaj. Pri príliš hojných jedlách sa usídli nemoc a nenásytnosť prináša zvracanie. Premnohí zahynuli nestriedmosťou. Kto dáva pozor, predlžuje si život. V chráme pri predkladaných zvieracích obetiach ich prehliadky vykonávali kňazi, leviti a chrámoví zverolekári. Mojžiš pre obete stanovil veľmi prísne podmienky. (3 M 1, 1) ...Ak je jeho obetným darom spaľovaná obeť z rožného statku, nech donesie samca bez chyby...dobytča...jahňa...kozľa ku vchodu do svätostánku. Potom zabije dobytča a kňazi Áronovi nech obetujú krv...Vtákovi natrhne hlavu, krv vytlačí na oltár. (3 M 1, 15) ...Neobetujte nič, čo má nejakú chybu...slepé, alebo so zlomeninou alebo alebo prašivé nesmiete predložiť Hospodinovi. s bradavicou, chrastavé (3 M 2, 2 ; 20) (3 M 22, 24) ...Zviera s roztlačenými, rozmliaždenými, odtrhnutými alebo vyrezanými semeníkmi nesmiete predložiť Hospodinovi; nesmiete to robiť vo svojej krajine. (3 M 22, 26) Novovyliahnuté hoviadko, ovca, kozľa nech zostane sedem dní pod matkou... potom je vhodné na obeť. Mojžiš v tretej a piatej knihe (3 M 11, 1 – 17; 5 M 14, 1 - 29) podrobne rozdelil zvieratá na čisté a nečisté. Napr. povolil požívať mäso prežúvavcov, ktorí majú úplne rozdelené kopytá, ale za nečisté vyhlásil ťavu, králika a sviňu; z vodných živočíchov vyradil všetky, ktoré nemajú plutvy a šupiny; z vtákov vyradil dravcov, orla, sokola, jastraba, ale aj pštrosa, volavku, čajku, bociana, ba vyradil ako nečisté tiež množstvo drobných cicavcov, všetky plazy a lietajúci hmyz, okrem kobyliek. Dôvodom zákazu bravčového mäsa podľa niektorých novších názorov nebolo riziko prenášania parazitov, ale to, že u niektorých kmeňov bola sviňa totemovým zvieraťom. Mojžiš tiež, a to ako nečisté konanie, zakázal kozľa variť v mlieku jeho matky (5 M 14, 21). Podotýkame, že zoznam tohto razenia resp. obsahového zamerania je veľmi rozsiahly. II. Zásady hygieny a epidemiológie Zabránenie šíreniu choroby patrilo do kompetencie kňazov a levitov. Oni pri podozrení na nákazlivú chorobu určovali dĺžku karantény a frekvenciu stanovených kontrol. Presná nosologlogická identifikácia chorôb je niekedy obtiažna, ale ich infekčný, prípadne epidemiologický charakter je jednoznačne popísaný. Zdôrazňujeme však, že mimoriadna pozornosť sa v Biblii venuje malomocenstvu. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 36 (3 M 13, 3) Kňaz nech pozrie chorobný znak na koži a ak chlpy na chorom mieste obeleli a ak je chorobný znak hlbšie ako okolitá koža, je to chorobný znak malomocenstva. Vyhlási ho za nečistého. (3 M 13, 4) Ak je to biela škvrna a nie je...hlbšia...a ak chlpy neobeleli...nech ho uzavrie na sedem dní...ak zostáva nezmenený, tak druhý raz na sedem dní...potom si operie šaty a bude čistý... (3 M 13, 15) ...ak sa objaví živé mäso je nečistý... V ďalších veršoch sa popisuje diferenciálna diagnóza popálenín, impetiga a vitiliga (3 M 13, 24 – 38). Mimoriadne závažné sú v tzv. posvätných knihách uvedené opatrenia o karanténe a izolácii: (3 M 13, 45) ...A malomocný, ktorý má také rany musí mať rúcho roztrhnuté, vlasy rozpustené, bradu nezakrytú a volať bude „tame“ – nečistý. (3 M 13, 46) ...bude bývať sám a vonku mimo tábora. Pozoruhodné, ale prirodzené je to, že tieto striktne stanovené sebaochranné hygienicko – epidemiologické pravidlá neobišli ani bohatých, ba ani vládcov, o čom svedčia nasledujúce citáty; (2 Kráľ 15, 5) Hospodin ranil kráľa (Azarja) tak, že bol malomocný až do dňa svojej smrti a býval v osobitnom dome. V tomto prípade možno povedať, že tu máme rukolapné prvé písomné svedectvo o vari prvom leprozáriu v histórii ľudstva. Veľmi podrobné sú aj predpisy o hygiene a karanténe v prípade chorých na kvapavku: (3 M 15, 1 – 15) ...Ak niektorý muž má výtok z tela, je jeho výtok nečistý...či jeho telo vylučuje, alebo zadržuje výtok, znamená to jeho nečistotu. Nečisté je každé lôžko na ktorom chorý ležal a každý predmet na ktorý si sadne... Muž, ktorý sa dotkne jeho lôžka musí si oprať šaty, umyť sa vodou a bude nečistý až do večera. Hlinená nádoba, ktorej sa dotkol sa musí rozbiť. ...postihnutý, ktorý sa očistil, bude čakať sedem dní, potom sa umyje... Biblia však rozlišuje a súčasne odlišuje: (3 M 15, 16) ...Kto má výron semena je nečistý do večera, musí si umyť celé telo vodou. Pri malomocenstve, kvapavke, ale aj pri iných ochoreniach sa po prvý raz v medicíne stretávame s povinnosťou hlásiť chorobu, s izoláciou chorých a s následnou dezinfekciou, a to nielen chorého, ale aj každého kto s ním prišiel do styku. Pri ceste do zasľúbenej zeme prišli Hebrejci do styku s cudzími kmeňmi, nakazili sa a vznikla u nich epidémia výtoku z genitálií, ktorú Hospodin nariaďuje likvidovať drastickým opatrením: (4 M 5, 2 – 4) Rozkáž Izraelcom, aby vyhnali z tábora všetkých malomocných a všetkých, ktorí majú výtok, všetkých mŕtvymi znečistených. Vyžeňte osoby mužského i ženského rodu. Vyžeňte ich za tábor, aby nepoškvrnili svoje tábory uprostred ktorých prebývam. Izraelci tak urobili. Vyhnali ich za tábor. Po prvý raz sa teda takouto formou písomnosti stretávame aj s výraznými prvkami dezinfekcie a komunálnej hygieny: (3 M 13, 52) ...šaty, alebo tkanú a pletenú látku z vlny alebo ľanu, alebo kožený predmet na ktorom sa vyskytne chorobný znak nech sa spáli. Drevený predmet ktorý nemožno spáliť, nech sa dôkladne umyje vodou. Hlinená nádoba sa musí rozbiť. S tým súvisí aj budovanie rituálnych kúpeľov, bazénov, ktoré slúžili aj na očisťovanie žien po menštruácii, ale u chasidov, t.j. pravoverných aj večer pred šabatom. (3 M 14, 37 – 45) Ak sa chorobný znak zjaví na stenách domu ako zelenkavé alebo červenkavé prehĺbeniny...nech sa znak rozšíri, nech dá choré kamene vytrhnúť a hlinu zoškriabať. Ak by sa znak znovu rozšíril,...nech zbúrajú dom. (5 M 23, 13 – 14) Za táborom budeš mať miesto, kam budeš chodiť von. Vo svojej výstroji budeš mať lopatku a skôr než si čupneš, vykopeš si jamku, do ktorej zahrabeš svoj výkal. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 37 Sankcie V Talmude i v Biblii sa možno stretnúť s pestrou paletou sankcií, ktoré Boh stanovuje za neplnenie jeho príkazov. Neposlušnosť Boh tvrdo trestá najčastejšie chorobami. Názory dnešných vedcov na choroby, ktoré sa tu spomínajú, sa však značne rozchádzajú: (5 M 28, 34) Hospodin ťa bude biť ranami egyptskými. Zošalieš z toho, čo uvidíš...bude ťa biť zlými vredmi na kolenách i na stehnách, že sa nebudeš môcť vyliečiť od spodku nôh až po povrch hlavy. Podobne Hospodin resp. Boh kolektívne trestá aj národ Filištíncov, ktorí ulúpili Archu zmluvy (úmluvy): (1 Sam 5, 6) Ruka Pánova ťažko dopadla na Ašdódčanov a nivočila ich a bila vredmina zadnej časti tela. Pozoruhodný je tu návod na liečbu: (1 Sam 6, 5) ...urobte napodobneniny svojich vredov a podoby myší, ktoré hubia krajinu, zo zlata... Podľa tohto popisu sa na šírení pliagy choroby podieľali myši. Jozef Flavius predpokladá, že išlo o dyzentériu, iní poukazujú na zhnisané hemoroidy, avšak jestvuje aj názor, že v tomto konkrétnom prípade sa popisuje epidémia cholery. III. Anatómia V Talmude je venovaná pomerne obsiahla stať anatómii. Pretože pitva ľudských mŕtvol neprichádzala do úvahy, poznatky sú získané len nepriamo. Počet kostí sa tak udáva číslom 211 až 240, ako je v Biblii príkazov (248). Z vnútorných orgánov Hebrejci poznajú podľa uvedených záznamov farynx, pažerák, žalúdok, pankreas, a aj črevá. U prežúvavcov rozoznávajú desať častí zažívacieho ústrojenstva. Pečeň považujú za krvotvorný orgán. K dýchacím orgánom počítajú len tie, ktoré súvisia s rečou; ústa, nos, farynx a hltan. Maimonidés (13. stor. p.n.l) hovorí o dvoch srdcových komorách. Obličky (ľadviny) považovali starovekí Hebrejci a Židia za sídlo citlivosti a vnímania. Pre pohlavné orgány mali veľmi pestré názvy, ako je to v podstate aj dnes. Pohlavný úd muža, penis, nazývala Biblia ako mäso, v Talmude používali názov prst, slnko, otrok. Pre vulvu používal Talmud výraz „taponah“, čo znamená jablko. Talmud sa často zaoberá významom hymenu, t. j. panenskej blany v morálke. Hebrejci na mozgu rozoznávali veľký a malý mozog, ako i tvrdú a mäkkú plenu. O oku sa domnievali, že skléra pochádza z mužského spermatu, pigmentované časti oka zasa zo ženského spermatu. Za nerv považovali len nervus ischiadicus, inak vôbec nerozlišovali šľachy od nervov. Chirurgické výkony Zákroky, majúce charakter chirurgických výkonov, sa už v staroveku vykonávali v omámení, pravdepodobne mandragorou, alebo makom. Ako nástroje sa používali najskôr kamenné nože, neskôr kovové skalpely, pinzety, nožnice. Furunkle sa smeli otvárať len vtedy, keď boli výrazne nahnisané. Starovekí Hebrejci a Židia sa veľmi intenzívne zaoberali poraneniami a pohryznutiami spôsobenými zvieraťom. Talmudisti poznali besnotu a popisovali pri nej päť príznakov: 1. stále otvorená papuľa, 2. z papule tečúce sliny, 3. ovisnuté uši, 4. stiahnutý chvost, 5. beh po okraji cesty. Za príčinu besnoty považovali posadnutie zlým duchom, diablom. Psa nedovoľovali zabiť rukami, ale len šípom. Vedeli, že besnota je vždy smrteľná. Za nebezpečné považovali poštípanie osou alebo sršňom. V tejto starovekej literatúre sa uvádza prípad, popisujúci skutočnosť, že nejaký muž zomrel na to, že ho sršeň poštípal do penisu. Poštípanie hadom liečil Mojžiš na radu Boha ak, že ulial medeného hada a kto sa na neho pozrel, nezomrel. Môžeme povedať, že išlo o magickú praktiku, známu takmer všetkým primitívnym národom. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 38 Podľa zachovaných písomných prejavov, Talmudisti sa obávali, že otras mozgu môže viesť k neplodnosti. Parézu zadných končatín zvieraťa ako následok poranenia chrbtice sa pitvou podarilo dokázať Robbinovi ako prvému. Išlo o prvé patologicko – anatomické vyšetrenie zvieraťa, kozy. Venepunkcia a prikladanie baniek bolo známe aj židovským lekárom. Preventívnu venepunkciu doporučoval nielen Galén, ale aj Max Samuel po štyridsiatom roku veku raz mesačne – 1 / 8 lit. Veľkú starostlivosť venovali talmudisti mužským pohlavným orgánom, aby zistili, či v prípade uzavretia manželstva bude muž sexuálne potentný. Tak sa stanovilo, že muž s jednostranným kryptorchorizmom mohol uzavrieť manželstvo. O výraznej spoločenskej pozornosti genitáliám svedčí aj záver, že ak najvyšší kňaz utrpel úraz pohlavných orgánov, nemohol ďalej svoj úrad zastávať. Kňazom dokonca nemohol byť nikto s telesnou chybou. (3 M 21, 18) ...nikto, kto bude mať nejakú telesnú chybu, nech sa nepriblíži (k oltáru)... či je slepý alebo chromý, alebo so zajačím pyskom, alebo so znetvorenoukončatinou, ani so zlomenou nohou alebo rukou, ani hrbatý alebo suchotinár, alebo s beľmom na oku, alebo s prašivinou, alebo s lišajom, alebo s rozmliaždeným semeníkom. Kastrácia bola kategoricky zakázaná a to ako u ľudí, tak aj u zvierat, avšak napriek tomu sa vykonávala (3 M 22,24). Kastráti ale nesmeli zastávať žiadne úrady a pri kriminálnych procesoch nesmeli byť sudcami. Gynekológia a sexuológia Ženy, ktoré boli podľa veku už za štádiom puberty, avšak napriek tomu nemali ešte vyvinuté prsníky a genitálne ochlpenie, a dovtedy ani nemenštruovali, nesmeli sa vydávať a nazývali ich „ailonit“. Ak by takúto ženu niekto znásilnil, čakal ho normálny trest, ako keby nedovolenú násilnú súlož vykonal s normálne vyvinutou ženou. Zabránenie počatia bolo dovolené trom druhom žien: 1. mladistvým dievčatám vo veku jedenásť rokov plus jeden deň do dvanástich rokov veku plus jeden deň, 2. tehotným ženám v prvých štyridsiatich dňoch ich tehotenstva, 3. dojčiacim matkám, k tomu sa smeli používať zvláštne tampóny zvané „mokh“. Jeruzalemský Talmud upravoval frekvenciu koitu počas trvania gravidity ženy. Podľa neho, v prvej tretine gravidity škodí žene, v druhej tretine škodí gravidnej žene, ale predovšetkým prospieva plodu, a v tretej tretine je žiadúci ako pre nastávajúcu matku, tak aj pre plod, ktorý bude od mužského spermata silný. Ak slobodný muž utrpel úraz genitálií, musel sa pred svadbou ukázať kňazom a podrobiť sa vyšetreniu. Zdôrazňujeme tu, že zakázaný bol coitus interruptus, čiže prerušovaná súlož, spôsobujúca výlučne pôžitok, a nie počatie. Veľmi veľa predpisov sa zaoberalo otázkami a upravovalo problematiku menštruácie ženy: (3 M 15, 19 – 32) Ak má žena výtok a to krvavý...sedem dní zostane vo svojej nečistote a každý, kto sa jej dotkne, bude nečistý až do večera... (3 M 15, 20) ...všetko, na čo si ľahne bude nečisté... (3 M 15, 24) ...ak by s ňou spal muž, bude aj on nečistý sedem dní. Eugenika Hebrejci sú prvý národ u ktorého možno hovoriť o premyslených zásadách eugeniky. Kategoricky formulované a opakovane vyslovené príkazy mali udržať biologickú výnimočnosť hebrejského národa. Už pred príchodom do Kanaánu im Boh nariaďuje: (5 M 7, 1 – 3) Keď ťa Hospodin uvedie do krajiny, ktorú máš zaujať...vyženie sedem národov. ...musíš ich podrobiť hubiacej kliatbe a nesmieš s nimi uzavrieť zmluvu, ani sa zmilovať nad nimi... Nevstupuj s nimi do manželstva...svoje dcéry nedávaj ich synom, ani Ich dcéry neber pre svojich synov... (5 M 20, 13) ... /ak ti Hospodin vydá do rúk mesto, ktoré sa nechcelo vzdať/... ...Pobi všetko mužské, iba ženy a deti a dobytok užívaj... Ak uvidíšpeknú zajatkyňu, obľúbiš si ju a vezmeš si ju za ženu. Voveď ju dodomu, nech si ostrihá vlasy a poobrezáva nechty... „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 39 O sedemsto päťdesiat rokov neskôr, pri návrate Hebrejcov z babylonského zajatia sú eugenické opatrenia a zásahy podopreté už argumentmi: (Ezd 9, 10, 11) ...ľud izraelský, ani kňazi, ani leviti sa neoddelili od národov krajín, konajú podľa ohavností Kanaáncov...brali si za ženy z ich dcér... ...Krajina do ktorej vchádzate je krajinou poškvrnenou nečistotou národov krajín, ich ohavnosťami, ktorými ju naplnili, svojou nečistotou z jedného konca na druhý. (Ezd 10, 10) Vy ste sa spreneverili, vzali ste si za ženy cudzinky a tak ste zväčšiliprevinenie Izraela...oddeľte sa od národov a krajín a cudzozemských žien. (Ezd 10, 44) ...všetci títo, čo mali ženy cudzinky, tieto prepustili aj s ich synmi. (1 Sam 15, 2) Takto hovorí Hospodin...poraz Amaleka a vykonaj kliatbu nad všetkým, čo je jeho. Nešetrite nikoho, ale usmrť všetkých mužov i ženy, deti i dojčence, voly i ovce, ťavy i osly...i bil Saul Amalekovcov ...ale Agaga ušetrili i najlepšie stáda... (keď sa však Boh nahneval)...rozsekal Samuel Agaga...(1 Sam 15, 33) Otázke potomstva a sexuálneho života venovala Biblia i Talmud veľmi veľkú pozornosť. Pozoruhodné sú niektoré názory. Talmudisti sa domnievali, že ak nastane orgazmus najprv u ženy, narodí sa chlapec. Pri tvorbe embrya sa podľa nich zúčastňujú tri osobnosti: Boh, otec a matka; pritom z otca pochádza biele, teda kosti, šľachy, nechty, mozog a očné bielko (skléra). Z matky pochádza červené, teda koža, mäso, krv, vlasy, čierne v očiach, a napokon Boh novorodencovi dáva život, dušu, formu tváre, zrak, sluch, reč, pohyby údov, rozum a pocity. Keď človek zomrie, Boh si berie, čo človeku predtým dal. Dieťa je schopné života po šesť a pol mesiaci, ale nie je schopné po ôsmom mesiaci. Ak dieťa po pôrode nedýcha, treba s ním hore – dolu mávať a ak silno nekričí, treba ho trieť placentou. Žena po pôrode chlapca je nečistá štyridsať dní, po pôrode dievčaťa osemdesiat dní. Upozorňujeme tiež, že v súvislosti s fyziologickým javom pôrodu nového človeka je v Biblii uvedená epizóda s Tamarou: (1 M 38, 27) Keď Tamara mala rodiť, zistilo sa, že sú to dvojčatá. Keď pôrod začal, vykĺzla ručička. Vtedy babica priviazala na ňu červenú stužku. Dieťa však stiahlo ručičku späť a na svet prišiel druhý chlapec, ktorý dostal meno Perec. Po ňom vyšiel ten, čo mal červenú stužku a stal sa prvorodeným. Pediatria Dĺžka dojčenia trvala od osemnástich mesiacov do piatich rokov. Dojčiaca vdova sa mohla vydať až po dvoch rokoch. Ak bol život gravidnej ženy v nebezpečenstve, považoval sa plod za útočníka. Maimonides (12. stor.) povoľoval usmrtenie plodu v maternici a extrakciu po častiach, ale ak bola porodená hlavička, zákrok povolený už nebol. Ak nebol na blízku lekár, mohla embryotomiu vykonať aj pôrodná babica. Veľa sa popísalo o cisárskom reze. V Talmude sa hovorí, že ak na pôrodníckej stolici zomrie rodička, musí sa vziať nôž a dieťa z matky vybrať. Či sa to naozaj praktizovalo, o tom sú vážne pochybnosti. Avšak Rabbi Geršom (960 – 1040) píše, že u kravy týmto spôsobom vybrali teľa, brucho jej zašili a táto krava sa neskôr normálne otelila. Maimonides (1135 – 1204) pripúšťa prípad pôrodu, ak ide o dvojičky, pri ktorom sa prvé dvojča narodilo normálnou cestou a druhé cisárskym rezom. Uvádza však, že si nevie predstaviť, že by matka takýto pôrod prežila. Žena mohla súložiť s mužom až po siedmych dňoch po skončení menštruácie. Na overenie ukončenia menses sa používali tampóny z bavlny alebo vlny (mokh). Niekedy sa na to používala aj olovená rúrka, ktorá mala horný okraj zahnutý dovnútra. Súlož počas menštruácie sa tvrdo trestala. Obriezka Najvýraznejším rituálno – medicínskym aktom je obriezka, čiže mula. Podľa Biblie jej začiatok je ešte u Abraháma: (1 M 17, 10 - 11) Dajte obrezať mäso svojej predkožky; to bude znamenie zmluvy medzi mnou a vami. Nech je obrezaný každý, kto má osem dní. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 40 Tento chirurgický zákrok má síce rituálny význam, ale Izidor Simon dokazuje, že štatisticky sa u obrezaných mužov vyskytuje menej karcinómov penisu a u obrezaných žien menej karcinómov maternice. V biblických dobách obriezku vykonával najprv otec, neskôr však už rituálny zriadenec, obrezávač, čiže „mohel“, alebo dokonca chirurg. Neurológia Epilepsia sa spomína v Biblii viackrát. Pritom sa považovala za dedičnú chorobu. Niekedy sa zas považovala za posadnutosť diablom. Manželstvo sa preto epileptikom neodporúčalo. Pri migrenóznom záchvate talmudisti radili s chorým nehovoriť. Leviti mohli vykonávať svoju funkciu, kým sa u nich neobjavil starecký tremor. Psychiatria Duševné poruchy sa v Biblii vyskytovali u viacerých osôb a boli pomerne dobre popísané: (1 Sam 16, 14) ...Duch Hospodinov odišiel od Saula a desil ho zlý duch poslaný od Hospodina /!/... služobníci poradili Saulovi, aby sa dal obveselovať hrou na harfe.../ Saul súhlasil /...a bývalo, že kedykoľvek napádal zlý duch Saula, hrával mu Dávid na harfe a uľahčilo sa mu a zlý duch od neho odchádzal... (1 Sam 18, 10) ...Zlý duch prišiel na Saula a preto zúril vo svojom dome. Dávid hral ako obyčajne...a Saul hodil po ňom kopiu...dvakrát...ale Dávid sa uhol...I bál sa Saul Dávida. (1 Sam 19, 24) ...prišiel na neho duch boží...a vyzliekol si rúcho a ležal tam / vonku pred táborom / nahý celý deň a noc. (1 Sam 20, 33) ...vtedy Saul sa nahneval na svojho syna Jonatána, hodil do neho kopiju aby ho zabil...a bál sa veľmi a jeho srdce trnulo. (1 Sam 31,4) ...vtedy Saul pochytil meč a zaľahol naň. Ako na tomto prípade vidieť, v Biblii je zachytený klasický popis stihomanu, depresie, zúrivosti pri maniakálnej psychóze. V prípade kráľa Nabukadnezara, ktorý v roku 587 p.n.l. odviedol Židov do babylonského zajatia, išlo pravdepodobne o schizofréniu. Mal fóbie a bol pomätený: (Dan 4, 7)...mal vidiny a sny, kde strom rástol do neba... ...vyhnaný bol spomedzi ľudí a jedol byliny ako dobytok, kým mu vlasy nenarástli ako perie orlom a nechty ako vtákom pazúry...po uplynutí týchto dní rozum sa mu vrátil. Dermatológia Popis kožných chorôb je veľmi rozmanitý a podľa moderných autorov môže pod leprou ísť aj o relatívne benígne ochorenia, hoci s ťažkým priebehom. Najdramatickejší obraz zaznamenaný v starovekom príbehu takto poskytuje povestný Jób: (Jób 2, 7-8) Nato Satan ranil Jóba zhubným vredom od päty po temä...on zobral črep, aby sa ním škriabal... (Jób 19, 17) ...môj dych je protivný aj mojej žene a zapácham aj svojim súrodencom... ...Už som len kosť a koža, zachránil som sa len svojimi ďasnami.../ zostali mu len zuby /... zčernala koža na mne, kosti mi horia od horúčky. V tomto prípade môže ísť o psoriázu, sifilis, chronický exém, skorbut, urtikáriu s depresiou. V iných prípadoch to môžu byť afty, alopécia, vitiligo, elefantiaza a iné choroby. Kardiológia Srdce sa v hebrejskej medicíne spomína síce často, ale väčšinou len v symbolickom význame. Napr. v Genezis 45, 26 je uvedené, že Jakubovi „zostalo srdce studené“ /skamenelo/ od vzrušenia, keď sa opäť stretol s Jozefom. V prípade biblického Nábála však mohlo reálne ísť o infarkt myokardu: (1 Sam 25, 37) ...Ráno, keď Nábál vytriezvel z vína, oznámila mu jeho žena Abigail, že ho Dávid chcel zabiť... I zamrelo mu srdce v hrudi a ostal ako skamenelý, takže zomrel. Všeobecná terapia V humánnej medicíne Hebrejcov a Židov sa často používali živočíšne orgány : „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 41 • • • • • uterus (maternica) kravy a surové mäso sa používalo pri všetkých chorobách ako obklady, obličková (ľadvinová) dreň ostrihanej ovce sa používala pri chorobách uší, konský loj sa vtieral do tela pri chorobách žalúdka, slimačie mäso malo hojiť vredy, mäso z hadov malo odstraňovať chrasty. Súdne lekárstvo Biblické súdnictvo bolo trojstupňové : 1. obvodné súdy sa skladali z troch sudcov a mohli súdiť všetky civilné aj kriminálne prípady, avšak zväčša zlodejstvo, 2. krajské súdy mali dvadsať päť členov a súdili kriminálne kauzy, 3. najvyšší súd Sanhedrin mal sedemdesiat jedna členov, a to z dobrých rodov. Títo nepoužívali tlmočníkov, ale museli ovládať veľa jazykov a rozsudok nesmel byť jednomyseľný (jednohlasný). Hebrejci boli prví, ktorí pracovali s odbornými komisiami a posudkami, najmä keď súdili medicínske prípady. Často citovaný výrok „oko za oko, zub za zub“ (pochádzajúci vlastne od mezopotámskeho panovníka Chamurapiho) mal výlučne len symbolický význam a v praxi sa podľa neho nepostupovalo. Za spôsobené poranenie sa vyžadovalo vždy len finančné odškodnenie, ktoré malo podľa Jeruzalemského Talmudu päť častí : 1. náhrada škody, 2. bolestné, 3. náklady za ošetrovanie, 4. odškodnenie za pracovnú neschopnosť, 5. odškodnenie za spoločenskú ujmu. Na všetky tieto kategórie postihu previnilca boli vypracované presné kritériá. Osobitnú kategóriu postihu resp. trestania ale tvorili smrteľné tresty: (2 M 21, 12) Kto udrie človeka tak, že zomrie, prepadne smrti. (2 M 21, 22) Ak udrú tehotnú ženu a nastane potrat, ale nie smrť ... páchateľ zaplatí pokutu ... ak by nastala smrť, dáš život za život, oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, popáleninu za popáleninu. (2 M 22, 17-18) ...Čarodejnicu nechaj nažive. (3 M 20, 6) Kto by obcoval so zvieraťom nech je vydaný na smrť...Kto sa obráti k duchom mŕtvych a k vedomcom a smilne sa im zapredá...vyhladím ho z ľudu... (3 M 20, 27) Ak by bol medzi vami muž, alebo žena vyvolávačom mŕtvych alebo vedomcom /veštcom/ musia byť ukameňovaný. (3 M 24, 16) Kto by sa rúhal menu Hospodinovmu nech je ukameňovaný. Talmudisti už v antike, ale najmä v stredoveku sa snažili o dôkaz krvných škvŕn. Na uskutočnenie dôkazu používali : sliny, rozložený moč, uhličitan sodný, uhličitan draselný, zeminu alkalických kovov a rastlinu „ašleg“, vždy v tomto poradí. Ak tieto reagencie škvrnu neporušili, nešlo o krv, ale o farbu. Tieto spory sa týkali najmä porušenia panenstva. Za blázna mohol byť podľa talmudistov vyhlásený len ten, kto spĺňal všetky tri podmienky: 1. zostával v noci vonku sám, 2. v noci sa potuloval po cintoríne, 3. ten, čo si trhal šaty. Ak išlo o medicínsky problém, prejednávaný pred súdom, musel byť pri súde vždy prítomný skúsený lekár. Ak zomrel pacient v dôsledku zlej resp. chybnej liečby, musel lekár utiecť do iného mesta. Za hriechy existovali telesné tresty – bičovanie. Pred každým bičovaním musela byť vykonaná lekárska prehliadka, pretože počas bičovania nesmela vyjsť z tela bičovaného ani stolica, ani moč, podľa zákona : „Tvoj brat nesmie byť zneuctený v tvojich očiach !“. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 42 Prostitúcia, pederastia, incest, sodomia (3 M 20, 13) Ak niektorá dcéra kňaza sa zvrhne na prostitútku, znesvätí otca, nech je upálená. (3 M 18, 1 – 30) ...sexuálny pomer medzi rodičmi a deťmi sa trestá smrťou. (3 M 20, 13)...ak niektorý muž obcuje s iným mužom, ako obcuje so ženou, obaja musia byť vydaný na smrť. (3 M 20, 15 – 16) ...Kto by obcoval so zvieraťom, zabiješ jeho i zviera. Talmud nedovoľuje ženám - vdovám držať psov. Je to preventívno - ochranné opatrenie pred možnou sodomiou, ktorej sa môže takáto žena so psom dopustiť, a tak prestúpiť striktné ustanovenie Talmudu.. Veterinárna medicína V predstavách Hebrejcov bola choroba spojená vždy s nadprirodzenými príčinami a prdstavovala trest za hriechy, alebo sa považovala za činnosť démonov. Toto sa týkalo aj zvierat. (2 M 9, 3-4; 8) ...Hospodin urobí rozdiel medzi stádom Izraelcov a Egypťanov. ...príde veľmi ťažký mor na tvoje stáda...kone, osly, ťavy, rožný statok a ovce. Hoci to bolo zakázané, Izraelci robili kastráciu tromi spôsobmi: 1. testes (semeníky) samca rozdrvili kladivom, 2. semeníky rozmliaždili medzi dvomi kameňmi, 3. celý miešok odtrhli. Choroby zvierat diagnostikovali podľa zmeny farby srsti, podľa zmien na očiach, podľa parazitov zistených v pečeni, v črevách a pľúcach. Psov považovali za krížencov medzi vlkom a líškou. Ovciam, ktorých jahňa malo byť obetované, podväzovali cecky, aby zastavili laktáciu, tvorbu mlieka vo vemäne. Ak zomrel kráľ, jeho koňovi prerezali šľachy na nohách. Farmakoterapia Z biblickej doby sa žiadna konkrétna farmakoterapeutická receptúra nezachovala. Neskôr židovskí lekári študovali nielen na talmudistických školách v Palestíne a Babylone, ale aj na lekárskych školách v Antiochii, Alexandrii, Edesse, kde neskôr aj učili, takže ich farmakoterapeutické postupy sa nelíšili od používaných arabských, egyptských, alebo gréckych farmakoterapeutických postupov. Až v 7. storočí Asafha Jehudi v prvom hebrejsky písanom lekárskom spise popísal vyše sto liečivých bylín. Niektoré literárno – medicínske artefakty 1. (2 Kr 22, 8 – 11) Vtedy veľkňaz povedal Šáfánovi: „Našiel som knihu zákona v dome Hospodinovom. A Chilkija podal Šáfánovi knihu a on ju prečítal. Potom prišiel pisár Šáfán ku kráľovi /Joziášovi/ a priniesol kráľovi odpoveď a povedal: „Tvoji sluhovia vysypali peniaze nachádzajúce sa v chráme a dali ich do rúk vedúcim prác v dome Hospodinovom. Zatým pisár Šáfán oznámil kráľovi: „Kňaz Chizkijá mi dal knihu. I prečítal ju pred kráľom.“ 2. Manžel nesmel žene odmietnuť: stravu, šatenie a pohlavný styk. Talmud určuje frekvenciu pohlavného styku pre jednotlivé sociálno – zamestnanecké kategórie mužov takto: a) ten, kto nepracuje – denne, b) robotník – dvakrát týždenne, c) pohonič oslov – jedenkrát týždenne, d) pohonič tiav – jedenkrát mesačne, e) rybár – jedenkrát za šesť mesiacov. 3. Dôvody rozvodu manželstva: a) neplnenie manželských povinnosťí, b) lepra, c) choroba znemožňujúca pohlavný styk, d) zápach z úst, alebo zapáchanie celého tela. Pritom však bola povinná lekárska prehliadka. 4. (3 M 11, 1 – 46) Toto sú živočíchy, ktoré môžete jesť ... všetky zvieratá, ktoré majú rozdelené kopytá a to úplne rozoklané a prežúvajú. Avšak nesmiete jesť ťavu....jazveca...zajaca /králika/...ani ošípanú, pretože má rozdelené paprčky, ale neprežúva, nech je nečistá. Z ich mäsa nejedzte a nedotýkajte sa ich zdochliny, nech sú nečisté... ...Vodné živočíchy...smiete všetko, čo má plutvy a šupiny. Nesmiete, čo nemá... ...Vtáky...nesmú sa jesť...orol, supy, kaňa, sokol, krkavec, pštros, kukučka, čajka, krahulec, kuvik, kormorán, výr, sova, pelikán, bocian, volavka, dudok, netopier... ... nesmiete hmyz, ktorý chodí po zemi, ktorý má štyri nohy. Kobylky môžete. ... nečisté drobné zvieratá : lasica, myš, jašterica, mloky, slepúchy, chameleóny... čo sa plazí po bruchu, všetky zdochliny. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 43 (5 M 14, 3 – 21) ... Nejedz nič ohavného...dovolené : vôl, ovca, koza, jeleň, gazela, srnec, kozorožec, antilopa, stepný tur, divá koza,... Recepty z talmudistickej medicínskej praxe Talmudistický recept proti krvácaniu z nosa. 1. Na zastavenie krvácania z nosa privolaj kňaza, ktorý sa volá Levi a nechaj ho meno Levi napísať odzadu. Ak to nepomôže, 2. zavolaj svetského muža a nechaj ho odzadu napísať slová „Ana Papi šila bar Sumki“, čo sú podľa Rašiho zaklínacie formule, alebo slová „Taam d´li b´mi chesef, taam li´b´mi pegam“. Ak ani to nepomôže, 3. treba zobrať trs trávy, kus plátna zo starej postele, šafrán a červenú časť palmovej vetvičky, a to všetko spolu spáliť, zobrať trochu vlny, upriasť dve vlákna, namočiť ich do octu, poprášiť tým popolom a vložiť do nosa. Ak ani to nepomôže, 4. obzri sa po nejakom úzkom potoku, ktorý tečie z východu na západ, postav sa rozkročmo tak, že sa ti každá noha dotýka jednej strany (brehu) potoka, potom zober trochu bahna do pravej ruky z miesta kde stojíš ľavou nohou, a ľavou rukou spod pravej nohy, potom stoč dve vlnené vlákna, ponor ich do bahna a strč do nosa. 5. Alebo si sadni pod odkvap, nechaj sa polievať a pri tom hovor : „Tak ako prestane tiecť táto voda, tak nech prestane tiecť krv z nosa „N“ synovi pani „N“. Talmudský recept proti uhryznutiu besným psom (Traktát Joma, fol.68) Pohryznutý psom vezme kožu čierneho hada a napíše na ňu slová : „Ja, „XY“, syn pani „Y“ píšem proti tebe na kožu čierneho hada „Kanti, Kanti, Klurus, Jah, Jah“. Potom odhodí svoje šaty, nechá ich dvanásť mesiacov zahrabané v nejakej jame, potom ich vyberie, spáli v peci a popol rozsype na krížnych cestách. Počas dvanástich mesiacov smie piť vodu len z medenej nádoby, aby nezazrel démona, čím by prišiel do nebezpečenstva. Záver Hebrejci sa ako národ identifikovali približne v 13. storočí p.n.l., po odchode z Egypta. Napriek tomu, že ich poprední vodcovia sa snažili a usilovali udržať medzi nimi povedomie výnimočnosti ako Hospodinom vyvoleného národa, počas svojho putovania v kontakte s inými národmi a kmeňmi osvojovali si a prijímali ich zvyklosti a obyčaje, kulty a iné poznatky. Koncom 5. storočia p.n.l. mali vypracovaný nielen ucelený systém teologický, ale aj do rituálnej formy spodobený a sankčnými opatreniami vybavený jedinečný systém všeobecného zdravotníctva, ktorý vo svojej podstate, napriek neskorším úpravám, vydržal a prežil prakticky až do dnešnej doby. V stredoveku mali Židia sťažený prístup na verejné či cirkevné odborné lekárske školy a preto sa u nich vyskytovalo aj súkromné vyučovanie medicíny, avšak nielen tej. Takáto škola bola napr. v Marseille vo Francúzsku. Napriek nepriaznivým podmienkam mali židovskí lekári veľký podiel na napredovaní pokroku vo svetovej medicíne. V novoveku sa židovská medicína integrovala do svetovej medicíny, ale rituálne zvyklosti celkom nezanikli ani dodnes. O vysokej kvalite židovskej medicínskej vedy svedčí značný počet židovských lekárov pôsobiacich v zdravotníckych a sociálnych zariadeniach na celom svete. Mnohí lekári židovského pôvodu dosiahli vynikajúce výsledky v oblasti medicíny a boli preto aj oceňovaní, o.i. aj Nobelovou cenou. CHRONOLOGICKÝ PREHĽAD - 4000 semitské kmene kočujú v oblasti Uru - 3500 do oblasti Palestíny prichádzajú západo - semitskí Kanaánci - 3200 objav prvého obrázkového písma v Uruku - 2800 v Uru klinopisný archív ( epos o Gilgamešovi, Potopa, Noe – archeologické vykopávky) - 1894 Hyksosi v Palestíne - 1850 Abrahám v severnej Mezopotámii - 1800 až – 1700 Hebrejci prenikajú do Egypta - 1792 až – 1750 Chamurapi, železo - 1730 až – 1630 Jozef a Jakub v Egypte „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 44 - 1720 až – 1550 - 1468 - 1292 až – 1234 - 1280 až – 1220 - 1250 až – 1200 - 1220 - 1200 - 1190 až – 1188 - 1020 až – 1004 - 1004 až – 965 - 967 až – 928 - 913 až – 873 - 923 - 870 až – 850 - 800 - 776 - 745 až – 700 - 722 až – 721 - 666 - 625 až – 580 - 622 až – 621 - 597 - 598 až – 586 - 586 - 538 - 520 až – 515 - 444 - 533 - 284 až – 247 - 167 - 168 - 63 - 34 až 4 - 30 – 14 - 37 – 41 - 49 - 69 – 79 - 79 – 81 - 90 – 100 - 200 – 300 - 300 – 350 - 390 - 500 - 132 – 135 - 638 - 915 - 1135 – 1204 - 1290 - 1492 - 1546 - 1632 – 1677 - 1948 Hyksosi v Egypte Tuthmose III. podnikol šestnásť výprav do Palestíny Ramesse II. Mojžiš, Exodus Hebrejcov z Egypta Hebrejci prenikajú do Palestíny, Jozue prvá písomná zmienka o Chabiroch na Meremptahovej stéle Pelištejci, Deborina pieseň v ústnom podaní Ramesse III. Saul – Ž i d i a PÍSMO Dávid, -1000 poráža Pelištejcov; klinopisní pisári, Janvist. Šalamún Asa PROROCI delenie na Izrael a Júdeu prvý písomný doklad prorok Eliáš Alfabeta v Grécku Ilias, -700 Odysea, - 772 prorok Ezenciáš prorok Izaiáš panstvo Asýrie, Sargon II., koniec Izraela knižnica v Ninive prorok Jeremiáš Deuteronomium (2 Kr 22, 8 – 11) Nabukadnesar (-604 až – 562) – babylonské zajatie kananejsko – hebrejské písmo / Elohis pád Jeruzalema kráľ Kýros končí babylonské zajatie aramejské písmo stavba druhého chrámu kvadratiské písmo Kňazský kódex prorok Ezdráš Alexander Macedónsky SEPTUAGINTA Makabejci Ptolemaios II. prorok Daniel Pompeius v Jeruzaleme Herodes Veľký Augustus; 14 – 37 Tiberius; Caligula vyhnanie Židov z Ríma Vespasianus; 70 dobytie Jeruzalema Titus – zničenie chrámu Jamnijská konferencia; Vetus latina; Vulgata; Talmud Jeruzalemský; Talmud Babylonský Bar Kochba Jeruzalem – mohamedáni (islam) Dondolo, 1096 prvá krížová výprava Maimoides vyhnanie Židov z Anglicka vyhnanie Židov zo Španielska Tridentský koncil; kodifikácia Vulgaty Baruch Spinoza, biblická kritika Štát Izrael SUMÁR Autor v štúdii prezentuje medicínske a s medicínou súvisiace problémy, ktoré excerpoval metódou analýzy zo starovekých židovských náboženských spisov, z biblických textov a z Talmudu, avšak aj z iných spisov tejto „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 45 proveniencie. Podáva tak zaujímavý syntetický pohľad na organizáciu, diagnostiku a ďalšie metódy medicíny uplatňované Židmi v staroveku a v stredoveku. Jednotlivé ustanovenia týchto diel komentuje a čiastočne aj dokumentuje autentickým medicínskym záznamom. Literatúra [1] Biblia. Liptovský Mikuláš : Tranoscius, 1979. [2] BIČ, M. Pri řekách babylonských. Praha : Vyšehrad, 1990. [3] DEUEL, L. Odkazy vekov. Bratislava : SPKK, 1969. [4] GECSE, G.; HORVÁTH, H. Malý lexikón Biblie. Bratislava : Spektrum, 1990. [5] FLAVIUS, J. Židovská válka I – II. Praha : Svoboda, 1990- 1992. [6] FRANEK, J. Judaizmus. Bratislava : Archa, 1991. [7] HERODOTOS z Efezu. Dejiny. Praha : Svoboda. [8] HRUŠKA, B. Pod babylonskou věží. Praha : Práce, 1987. [9] CHISHOLMOVÁ, E. Svetové dejiny v kocke. Bratislava : Mladé letá, 1993. [10] JEAN, G. Písmo, pamäť ľudstva. Bratislava : Slovart, 1967. [11] JESPEN, A. Královská tažení ve starém Orientu. Praha : Vyšehrad, 1987. [12] KEKI, B. 5000 let písma. Praha : Mladá fronta, 1948. [13] KLÍMA, J. Zákony Asýrie a Chaldeje. Praha : Akademia, 1985. [14] KLÍMA, J. Ľudia Mezopotámie. Bratislava : Obzor, 1988. [15] KOSIDOWSKI, Z. Čo rozprávali proroci. Bratislava : Obzor, 1989. [16] KRYVEĽOV, I. A. Biblia očami vedy. 2. vyd. Bratislava : Pravda, 1986. [17] MAYER, B. Kapitoly ze židovských dějin. Praha : RŽNO, 1989. [18] PIRKEJ A. (prel. Nosek, B.) Sefer. Praha : 1994. [19] PAVLICOVÁ, M. a kol. Slovník judaismus, křesťanství, islam. Praha : Mladá fronta, 1994. [20] TERNER, E. Dějiny státu Israel. Pardubice : Kora, 1991. [21] TOELNER, A. a kol. Illustrierte Geschichte der Medizin. Bd. 2. 1992. Isidor Simon, Die hebräische Medizin, s. 793 – 849. [22] VALLONOVA, J. a kol. Svetové náboženstvá. Bratislava : Mladé letá, 1993. [23] WIESEL, E. Talmud. Praha : Sefer, 1993. [24] ZAMAROVSKÝ, V. Na počiatku bol Sumer. Bratislava : Mladé letá, 1984. Adresa: MUDr. Jaroslav Gerhart Košice Slovenská republika „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 46 SPÔSOBY ZALOŽENIA A ORGANIZAČNÁ ŠTRUKTÚRA EURÓPSKEJ AKCIOVEJ SPOLOČNOSTI Ján Golian Katedra obch. hosp. finan. práva, Právanická fakulta, Bratislava Po vstupe Slovenskej republiky do Európskej únie sme sa plnohodnotne zaradili do európskeho priestoru, čím sa aj našim podnikateľským subjektom otvorili možnosti plnohodnotne a inštitucionalizovane pôsobiť aj v ostatných členských štátoch Európskej únie. Venovať sa celej Societas europea by nemalo pre rozsiahlosť témy zmysel a ani význam. Už teraz mám pocit, že aj téma tohto príspevku je širšia ako by si daná problematika zasluhovala a v podstate aj zasluhuje. Cieľom môjho príspevku je aspoň stručne objasniť spôsoby, ktorými môže byť Societas Europea založená a jej organizačnú štruktúru, teda Európskej akciovej spoločnosti v zmysle jej platnej právnej úpravy v systéme Európskeho práva ako aj právnej úpravy, ktorá bola za účelom aplikácie európskych noriem prijatá na Slovensku. Európska akciová spoločnosť je v problematike európskeho práva upravená v nariadení Rady EÚ č. 2157/2001 o stanovách európskej spoločnosti, ktoré sa stalo súčasťou slovenského právneho poriadku vstupom SR do EÚ, ako aj v smernici Rady EÚ č. 2001/86/ES, ktorou sa dopĺňajú stanovy európskej spoločnosti v súvislosti s účasťou zamestnancov na riadení. Na Slovensku bol v súvislosti s týmto nariadením prijatý vykonávací zákon č. 562/2004 Z.z. o európskej spoločnosti, ktorý upravuje SE v pre podmienky slovenského práva a ako sa priamo v § 1 predmetného zákona uvádza „upravuje niektoré otázky postavenia európskej spoločnosti so sídlom na území Slovenskej republiky a niektoré právne vzťahy súvisiace so vznikom, zmenou, zánikom a riadením európskej spoločnosti, ktoré nie sú upravené v osobitnom predpise“. Osobitným predpisom sa rozumie už spomínané nariadenie Rady EÚ č. 2157/2001 o stanovách SE. Na ostatné právne vzťahy neupravené spomínanými predpismi sa primerane použijú ustanovenia o akciovej spoločnosti podľa osobitného zákona. V prípade Slovenska je týmto osobitným zákonom, zákon č. 513/1991 Zb. Obchodný zákonník v znení neskorších predpisov, ktorý obsahuje komplexnú úpravu akciovej spoločnosti. Spôsoby založenia SE Aj napriek tomu, že úprava SE je značne flexibilná je úprava tejto problematiky v nariadení Rady EÚ viac striktnej povahy. Konkrétne v článku 2. nariadenia je taxatívne uvedené, akými spôsobmi môže byť SOCIETAS EUROPEA založená. Pri pohľade na tieto ustanovenia je na prvý pohľad zrejmé, že SE nemôže byť založená na „zelenej lúke“. Takúto spoločnosť je možné založiť iba zo spoločností, ktoré už existujú v členských štátoch EÚ. Pôjde teda o akýsi druh reorganizácie už existujúcich spoločností, z ktorých bude založená SE. Tieto spoločnosti, musia pritom vykazovať aj nadnárodný prvok aby z nich mohla vzniknúť európska spoločnosť. Societas Europea je možné založiť nasledovnými spôsobmi: 1. Prvým spôsobom založenia SE je fúzia jednej alebo viacerých akciových alebo už existujúcich európskych spoločností. Tieto spoločnosti pritom musia ešte spĺňať podmienky, že sú založené podľa práva členského štátu EÚ a majú zapísané sídlo a sú riadené z členského štátu EÚ. 2. Druhou možnosťou akou sa zakladá SE je formou holdingovej spoločnosti, nad dvomi alebo viacerými akciovými spoločnosťami, európskymi spoločnosťami alebo aj spoločnosti s ručením obmedzeným. Rovnako musia spĺňať podmienku, že všetky musia byť založené podľa práva niektorého z členských štátov európskej únie. 3. Ďalej ako dcérsku spoločnosť aspoň dvoch spoločností v zmysle úpravy SES. Ako už tradične musia spĺňať podmienku založenia podľa práva niektorého z členských štátov EÚ ako aj podmienku sídla a riadenia spoločnosti z územia EÚ. 4. Ďalšou možnosťou je premenou akciovej spoločnosti založenej podľa práva niektorého z členských štátov ak má táto minimálne po dobu dvoch rokov dcérsku spoločnosť v inom členskom štáte. Podmienky uvádzané v predchádzajúcich odstavcoch musia byť rovnako splnené. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 47 5. A posledným spôsobom je formou dcérskej spoločnosti už existujúcej SE. Je teda zrejmé, že aj keď ide o striktnú úpravu, Nariadenie Rady EÚ pripúšťa relatívne dostatok možností, ktorými sa zakladá SE. Táto problematika je rozsiahla a nebudem sa jej venovať dopodrobna, keďže by to nebolo únosné z hľadiska rozsahu príspevku. Prejdem preto k nosnej téme tohto príspevku, ktorou je organizačná štruktúra SE. Štruktúra riadenia a správy SE patrí medzi jej nesporné prednosti. Nariadenie o SE, rovnako ako aj zákon o SE prijatý na Slovensku, počíta aj s monistickým aj dualistickým modelom spoločnosti a teda reflektuje na právnu úpravu v jednotlivých členských krajinách Európskej únie, kde poznáme oba tieto modely riadenia spoločnosti. Bude teda vyslovene iba na voľbe zakladateľov spoločnosti, či uprednostnia dvojstupňový (dualistický) systém spoločnosti, ktorý pozná aj náš právny poriadok teda s predstavenstvom ako štatutárnym orgánom spoločnosti a dozornou radou ako kontrolným orgánom spoločnosti, alebo si zvolia systém, ktorý je bežný najmä v anglosaskom práve, v ktorom spoločnosť spravuje jediný orgán a to správna rada v ktorej sa kumuluje výkonný aj kontrolný orgán spoločnosti. Tento systém nazývame jednostupňovým (monistickým) a je okrem iného bežný aj vo Francúzku alebo v Taliansku. Ďalšou nespornou prednosťou právnej úpravy SE je možnosť, v zmysle § 5 zákona č. 562/2004 Z.z. ktorej sa na založení SE môže podieľať aj obchodná spoločnosť mimo územia členského Európskej únie, čo je nesporná výhoda najmä pre podnikateľské subjekty, ktoré obchodujú z východnou Európou, teda po väčšine s krajinami, ktoré ešte členom EÚ nie sú. Musia však byť splnené podmienky vyžadované nariadením Rady EÚ ako aj týmto osobitným zákonom. Okrem listín a dokumentov, ktoré sa ukladajú do zbierky listín v zmysle Obchodného zákonníka sa pri SE ukladá ďalej aj a) dohoda o spôsobe a účasti zamestnancov v európskej spoločnosti alebo rozhodnutie o ukončení rokovania alebo písomné vyhlásenie štatutárneho orgánu, že uplynula šesť mesačná lehota od ustanovenia osobitného vyjednávacieho orgánu. b) Návrh premiestnenia sídla európskej spoločnosti c) Návrh zmluvy o splynutí alebo zlúčení podľa ustanovení Obchodného zákonníka d) Návrh zmluvy o založení holdingovej európskej spoločnosti e) Návrh projektu zmeny právnej formy. Samotná štruktúra SE je upravená v už spomínanom nariadení Rady EÚ č. 2157/2001 a to konkrétne v článkoch 38 – 60. V samotnom článku 38 je pritom stanovené, že SE má nasledovné orgány: Valné zhromaždenie akcionárov a rozdelenie na dualistický a monistický systém výkonných a kontrolných orgánov SE. Valné zhromaždenie SE Valné zhromaždenie SE je upravené v článkoch 52-60 už spomínaného nariadenia Rady EÚ. Pri pohľade na tieto ustanovenia je zrejmé, že sa veľmi neodlišujú od tuzemského práva. Veľká väčšina týchto ustanovení priamo odkazuje na národnú úpravu. Obsahuje však aj ustanovenia, ktoré platia špeciálne pre SE najmä s prihliadnutím na okolnosti pôsobnosti oboch systémov riadenia SE. V článkoch 52 a 53 nariadenia je stanovená základná pôsobnosť Valného zhromaždenia SE podľa ktorých „Valné zhromaždenie rozhoduje o záležitostiach, v ktorých má výlučnú právomoc na základe a) tohto nariadenia (Rady EÚ č. 2157/2001) b) právnych predpisov členského štátu, v ktorom sa nachádza sídlo SE. Okrem toho Valné zhromaždenie rozhoduje o záležitostiach, pre ktoré zveruje právomoc valnému zhromaždeniu akciovej spoločnosti riadiaci sa právom členského štátu, v ktorom sa nachádza sídlo SE, buď právne predpisy tohto členského štátu alebo stanovy SE v súlade s nimi“. V článku 53 je výslovný priamy odkaz na národné normy, čo sa týka priebehu valného zhromaždenia SE. „Beztoho aby boli dotknuté pravidlá stanovené v tomto oddiely, riadi sa organizácia, priebeh valného zhromaždenia a hlasovanie právnymi predpismi vzťahujúcimi sa na akciové spoločnosti v členskom štáte, v ktorom sa nachádza sídlo SE.“ Priamo na národné normy odkazuje nariadenie opäť aj v prípade oprávnenia zvolávať Valné zhromaždenie. Odlišná však je úprava čo sa týka minimálneho počtu akcionárov, ktorí majú oprávnenie požiadať o zvolanie valného zhromaždenia. V zmysle článkov 55 a 56 môže o zvolanie valného zhromaždenia sa môžu menšinový akcionári, ktorých podiel na upísanom základnom imaní dosahuje minimálne 10 %, pričom v zmysle § 181 ods.1 ObZ je minimálna hranica akcionárov potrebných na zvolanie valného zhromaždenia 5 %. Nariadenie však nechce zrejme spôsobovať zbytočné problémy, pretože umožňuje, aby domáci právny poriadok upravil hranicu nižšie ako je to uvedené v nariadení. Náš právny poriadok na túto skutočnosť reflektoval a vykonávacím zákonom je kvórum znížené na už spomínaných 5 %. Modifikovaná však bude lehota pre zvolanie valného zhromaždenia keďže náš právny poriadok ukladá predstavenstvu povinnosť zvolať takéto valné zhromaždenie do 40 dní od žiadosti akcionárov pričom nariadenie stanovuje túto lehotu na 2 mesiace. Ochrana menšinových akcionárov je upravená aj priamo vo vykonávacom zákone a to už pri premiestnení sídla spoločnosti do inej „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 48 krajiny. V zmysle ustanovení § 8 ods. 1 zákona č. 562/2004 o európskej spoločnosti má každý akcionár SE, ktorý na valnom zhromaždení spoločnosti, ktoré rozhodlo o premiestnení sídla SE, hlasoval proti premiestneniu a požiadal o zápis svojho nesúhlasného stanoviska do zápisnice z tohoto valného zhromaždenia, právo požadovať, aby od neho SE odkúpila akcie za primeranú kúpnu cenu. Toto ustanovenie má chrániť tých menšinových akcionárov, ktorí nesúhlasia s premiestnením sídla SE do inej krajiny z rôznych dôvodov (napríklad horšie uplatňovanie si práva akcionára a podobne), a ktorí týmto získavajú právo požadovať od samotnej spoločnosti odkúpenie svojich akcií za primeranú cenu. Otázkou zostáva čo bude považované za primeranú cenu, keďže logicky akcionár bude mať záujem aby táto cena bola čo najvyššia, na druhej strane záujmom SE bude snaha znížiť cenu akcie čo najnižšie. SE má dokonca povinnosť upozorniť na toto právo všetkých akcionárov ak sa bude na valnom zhromaždení rozhodovať o návrhu premiestnení sídla SE do inej krajiny. Spoločnosť je potom povinná do jedného mesiaca od zverejnenia zápisu o premiestnení sídla, zaslať alebo zverejniť návrh zmluvy o odkúpení akcií od oprávnených akcionárov a to spôsobom uvedeným v stanovách. Títo akcionári majú následne nárok na lehotu štrnásť dní na prijatie takéhoto návrhu zmluvy o odkúpení akcií. Táto lehota plynie dňom doručenia návrhu zmluvy akcionárovi alebo dňom uverejnenia takejto zmluvy vhodným spôsobom. V prípade, že kúpna cena poskytnutá spoločnosťou nie je primeraná, má každý akcionár, ktorý takúto zmluvu prijal nárok na vyrovnanie rozdielu a to vo forme peňažného doplatku. Akcionári sú však povinný podať návrh na začatie konania o vyrovnaní formou peňažného doplatku najneskôr v lehote jedného roka od zverejnenia zápisu nového sídla SE do príslušného obchodného registra, inak toto právo dotknutých akcionárov zaniká. Avšak v prípade, že na súde uplatní svoje práva a bude úspešný čo i len jeden akcionár bude rozhodnutie súdu účinné aj voči ostatným akcionárom, ktorí si toto právo neuplatnili a teda SE je povinná vyplatiť akcionárom za každú akciu rovnaký doplatok. Práva žiadnych akcionárov týmto nebudú ukrátené a všetci akcionári dostanú za svoje akcie rovnakú primeranú kúpnu cenu. Čo sa týka povinných intervalov, v ktorých sa musí valné zhromaždenie konať je úprava nariadenia totožná s našou úpravou. Čo sa týka kvóra potrebného na rozhodovanie valného zhromaždenia je v zmysle článku 57 nariadenia určená jednoduchá väčšina hlasov. Ustanovenie je však dispozitívne a ak národná právna úprava vyžaduje vyššie kvórum ostáva v platnosti domáce ustanovenie. Dualistický (dvojstupňový) model riadenia a správy SE Ako som už uviedol, nariadenie Rady EÚ pozná dva modely riadenia spoločnosti a to dualistický a monistický. Základná úprava dualistického systému sa nachádza v ustanoveniach článkov 39-42 nariadenia. Najbližšie má táto úprava k nemeckému právu, keďže členov predstavenstva spoločnosti volí a odvoláva dozorná rada. V našej právnej úprave táto kompetencia patrí Valnému zhromaždeniu spoločnosti ak stanovy neurčia niečo iné. V každom prípade je aj toto ustanovenie dispozitívne a členské štáty môžu pripustiť aby toto oprávnenie patrilo valnému zhromaždeniu spoločnosti. Právna úprava vykonávacieho zákona na Slovensku túto možnosť nepredpisuje, avšak v zmysle § 20 tohto predpisu je na úprave stanov, či bude predstavenstvo voliť dozorná rada spoločnosti, alebo valné zhromaždenie. Nariadenie rovnako ako náš právny poriadok nepredpisuje počet členov predstavenstva ani pravidlá, ktorými by sa tento počet dal určiť. Členský štát však opäť môže určiť minimálny respektíve maximálny počet členov predstavenstva naša právna úprava s tým však nepočíta. Čo sa týka charakteristiky predstavenstva v dualistickom systéme je úprava totožná s našim právnym poriadkom. Predstavenstvo teda môžeme charakterizovať ako štatutárny orgán a rovnako ako riadiaci orgán, ktorý zabezpečuje obchodné vedenie spoločnosti. Nariadenie počíta s tým, že sa podporne pri úprave predstavenstva budú využívať národné právne normy. Pri pohľade na vzťahy predstavenstva a dozornej rady je zrejmé, že sú prakticky rovnaké ako v našej právnej úprave. Rovnako ako v našej právnej úprave nie je v zmysle nariadenia možné, aby bol člen predstavenstva súčasne členom dozornej rady. Dozorná rada však má špeciálne oprávnenie vymenovať niektorého zo svojich členov do predstavenstva namiesto člena, ktorému zanikol mandát a to bez ohľadu na skutočnosť, či je predstavenstvo volené valným zhromaždením alebo dozornou radou. Členstvo v dozornej rade je však takejto osobe z logických dôvodov pozastavené. Takéto dočasné členstvo v predstavenstve však nesmie trvať viac ako jeden rok. Toto obmedzenie vyplýva z vykonávacieho zákona č. 562/2004 Z.z. Ďalšia odlišnosť nariadenia od našej právnej úpravy je v povinnosti predstavenstva najmenej raz za tri mesiace informovať dozornú radu o stave spoločnosti a očakávanom vývoji do budúcnosti. Tým pádom má dozorná rada právo kontrolovať aj zamýšľané kroky predstavenstva. V našej právnej úprave pritom dozorná rada kontroluje iba tie kroky, ktoré už boli vykonané. Tým sa v podstate dostávame k téme dozornej rady v dualistickom systéme SE. Nariadenie vyslovene zakazuje aby dozorná rada riadila spoločnosť. Dozorná rada má výslovne iba kontrolnú pôsobnosť. Zo spoločných „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 49 ustanovení pre dualistický a monistický systém riadenia SE vyplýva, že dozorná rada môže svojím spôsobom zasiahnuť nepriamo do riadenia spoločnosti a to tým, že určité konania predstavenstva schvaľuje dopredu. Takéto oprávnenie dozornej rady však musí byť zakotvené v stanovách spoločnosti a rovnako to musí pripúšťať aj domáca právna úprava, kde bude zakotvené v akých prípadoch dozorná rada má takéto silné oprávnenie. Dozorná rada rovnako ako v našej právnej úprave má oprávnenie požadovať všetky informácie, ktoré sú nevyhnutné k tomu aby mohla vykonávať svoju kontrolnú funkciu. Toto právo však patrí dozornej rade ako celku nie jej jednotlivým členom. Národné právo však môže upraviť oprávnenie jednotlivých členov dozornej rady k osobitnému prístupu k informáciám bez predchádzajúceho poverenia alebo súhlasu dozornej rady. Slovenský vykonávací zákon upravujúci SE, však stanovuje, že právo požadovať informácie má každý člen dozornej rady a teda súhlas dozornej rady nie je potrebný, keďže takéto oprávnenie vyplýva členom priamo zo zákona. Nariadenie rovnako oprávňuje dozornú radu pozvať si ku konkrétnym veciam aj externú osobu na preskúmanie niektorých záležitostí. Slovenský zákon upravujúci SE, však stanovuje, že právo požadovať informácie má každý člen dozornej rady. Členov dozornej rady volí valné zhromaždenie spoločnosti, avšak prvý členovia dozornej rady môžu byť určený stanovami. Tým je prakticky vylúčená pôsobnosť ObZ. ObZ totiž predpisuje aby prvý členovia dozornej rady boli uvedený v zakladateľskej zmluve ak je akciová spoločnosť založená bez výzvy na upisovanie akcií. Ďalší zásadný rozdiel je v skutočnosti, že nariadenie výslovne stanovuje, že predsedu dozornej rady si volí sama spomedzi svojich členov. V prípade ak majú zamestnanci oprávnení voliť člena alebo členov dozornej rady nesmie byť takýto člen predsedom dozornej rady. Nariadenie stanovuje aj niektoré spoločné ustanovenia pre oba modely riadenia spoločnosti. Týka sa to najmä funkčného obdobia v orgánoch spoločnosti. Doba členstva v akomkoľvek orgáne pri oboch modeloch nesmie byť dlhšia ako 6 rokov. Pri celkovom pohľade na dvojstupňový systém riadenia SE je zrejmé, že táto úprava je nášmu právnemu poriadku veľmi blízka. Uvedené orgány majú skoro totožné kompetencie a okrem drobných zmien, ktoré sa však väčšinou dajú prispôsobiť na slovenské právne pomery a teda úpravu obsiahnutú v Obchodnom zákonníku. Je teda zrejmé, že tento systém by mal lepšie vyhovovať SE v slovenskom podnikateľskom sektore teda ak by samotná spoločnosť mala sídlo na území Slovenskej republiky najmä vzhľadom na blízkosť tejto úpravy k slovenskému obchodnému právu. Monistický (jednostupňový) model riadenia a správy SE Hneď v úvode je nutné poznamenať, že úprava monistického modelu riadenia SE v nariadení Rady EÚ je veľmi strohá. S toho nám logicky vyplýva, že nariadenie počíta s tým, že monistické SE budú upravované a riadené najmä v zmysle vykonávacích národných noriem jednotlivých štátov. Slovenská právna úprava monistického spôsobu riadenia SE je upravená v predmetnom zákone 562/2004 Z.z. kde je upravená v §§ 22 – 32. Už na prvý pohľad pôsobí úprava v slovenskom vykonávacom predpise komplexným a kompaktným dojmom. Správna rada v monistickom systéme riadenia má logicky širšie kompetencie ako predstavenstvo v dualistickom systéme. Už na prvý pohľad je zrejmé, že v samotnej spoločnosti bude správna rada vykonávať aj dozornú funkciu teda kompetencie zverené v dualistickom systéme riadenia práve dozornej rade ako samostatnému dozornému orgánu. Definícia správnej rady v § 22 vykonávacieho zákona je jednoduchá, ale na druhej strane veľmi výstižná. Podľa tohto ustanovenia „Správna rada je štatutárnym orgánom európskej spoločnosti, ktorý riadi činnosť európskej spoločnosti, určuje zásadné zámery jej podnikateľskej činnosti, dohliada na ich uskutočňovanie a koná v jej mene“ Kompetencie správnej rady sú teda komplexnej povahy, pretože sama stanovuje stratégiu smerovania SE, ktorú následne aj uskutočňuje a realizuje vlastnými konkrétnymi krokmi a neposlednom rade potom vykonáva ja kontrolnú funkciu. Na prvý pohľad by sa zdalo, že pôjde až o nezdravú koncentráciu výkonnej a kontrolnej moci v jednom orgáne, avšak prax v zahraničí ukázala, že takýto systém dokáže veľmi efektívne vykonávať svoju činnosť. Každý člen správnej rady je pritom oprávnený nahliadať do všetkých dokladov a záznamov týkajúcich sa činnosti európskej spoločnosti a kontrolovať, či účtovné záznamy sú vedené riadne a v súlade so skutočnosťou a či sa podnikateľská činnosť SE uskutočňuje v súlade s právnymi predpismi, stanovami a pokynmi valného zhromaždenia spoločnosti. Ďalšou kompetenciou správnej rady je preskúmanie riadnej individuálnej účtovnej závierky, mimoriadnej individuálnej účtovnej závierky, konsolidovanej účtovnej závierky. Rovnako medzi základné kompetencie správnej rady patrí samozrejme aj rozdelenie zisku alebo na úhradu prípadných strát spoločnosti. O všetkých týchto výsledkoch musí správna rada vypracovať písomnú správu, ktorú potom predkladá valnému zhromaždeniu. Logicky z toho vyplýva, že táto správa musí byť vypracovaná skôr ako sa bude valné zhromaždenie konať, tak aby sa akcionári mohli touto správou na valnom zhromaždení zaoberať a následne ju schváliť. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 50 Správna rada rovnako zvoláva valné zhromaždenie a mimoriadne valné zhromaždenie. V podmienkach slovenskej právnej úpravy sa použijú primerane ustanovenia Obchodného zákonníka o zvolávaní valného zhromaždenia teda musí sa konať minimálne raz za jeden kalendárny rok. Členovia správnej rady sa povinne zúčastňujú valného zhromaždenia. Medzi ich hlavné úlohy na valnom zhromaždení patrí oboznámenie zhromaždenia s výsledkami svojej kontrolnej činnosti. Čelnovia správnej rady majú ďalej právo kedykoľvek na požiadanie v priebehu valného zhromaždenia vystúpiť a musí im byť udelené slovo. Samotný monistický model riadenia spoločnosti môžeme rozdeliť na dva podsystémy. V prvom podsystéme sa spojuje funkcia predsedu správnej rady, ktorý je volený samotnou správnou radou a funkciu takzvaného výkonného riaditeľa. Aby takýto systém mohol fungovať v podmienkach slovenského podnikateľského sektoru je nevyhnutná predmetná úprava v stanovách spoločnosti. Tento systém je podobný ako systém, ktorý je využívaný v americkom práve. Len pri takomto postavení má predseda správnej rady postavenie štatutárneho orgánu spoločnosti, je oprávnený na obchodné vedenie spoločnosti plní teda de facto funkciu výkonného orgánu. Na ostatných členov správnej rady tým pádom zostáva najmä kontrolná funkcia voči predsedovi správnej rady. V druhom podsystéme je funkcia predsedu správnej rady a výkonného riaditeľa oddelená. V tomto podsystéme je štatutárnym orgánom spoločnosti a osobou oprávnenou k obchodnému vedeniu spoločnosti práve výkonný riaditeľ spoločnosti. Na predsedu správnej rady potom ostáva skôr reprezentatívna úloha so slabými koordinačnými oprávneniami. Inak má predseda správnej rady postavenie ako jej bežný člen a plní teda najmä kontrolnú funkciu. Pri pohľade na kompetencie správnej rady sa zdá, že sa svojim poňatím blíži k funkcii dozornej rady v dualistickom modely riadenia spoločnosti. Je tu však jeden podstatný a zásadný rozdiel. Správna rada nemôže udeľovať konkrétne pokyny a tým zasahovať do riadenia spoločnosti štatutárnemu orgánu spoločnosti, má však oprávnenia čo sa týka koncepčného riadenia spoločnosti teda určitým spôsobom ju riadi nepriamo do budúcnosti svojím koncepčným riadením. Správna rada teda v oboch podsystémoch určuje orientáciu činnosti SE a dohliada na jej realizáciu. Táto skutočnosť je považovaná za prednosť monistického modelu riadenia spoločnosti, pretože určité nasmerovanie spoločnosti potom uľahčuje kontrolnú funkciu správnej rady, keďže sama nasmerovala spoločnosť na určitý vývoj a tým pádom sa jednoduchšie vykonáva jej kontrola. Slovenský vykonávací zákon k nariadeniu rady EÚ stanovuje minimálny počet členov správnej rady a to na 3 osoby samotné nariadenie rady EÚ to pritom prenecháva na stanovy alebo národnú právnu úpravu. Pripúšťa však aj možnosť aby stanovy určili iný počet členov. Členom správnej rady však z logických dôvodov môže byť len fyzická osoba. Monistický systém sa prejavuje aj vysokou mierou flexibility, keďže je na rozhodnutí správnej rady, ktorý z podsystémov si zvolí pre konkrétnu SE. Teda samotná správna rada určí, že či jej predseda, ktorý bol ňou zvolený bude vykonávať aj funkciu generálneho riaditeľa. O skutočnosti ako sa správna rada rozhodla sú tretie osoby informované zápisom do Obchodného registra. Právna úprava vykonávacieho zákona k nariadeniu Rady EÚ pripúšťa aby výkonných riaditeľov bolo aj viacej. Samotných výkonných riaditeľov volí a odvoláva správna rada. Za výkonného riaditeľa pritom môže byť zvolený aj člen správnej rady ak v samotnej správnej rade ostane väčšina členov, ktorí nie sú výkonnými riaditeľmi. Rovnako ako člen správnej rady aj výkonný riaditeľ musí byť striktne iba fyzická osoba. Na členov správnej rady sa vzťahujú aj ustanovenia ObZ o zákaze konkurencie, pričom pri výkonných riaditeľoch je to ešte rozšírené aj o zodpovednosť za škodu v zmysle § 135a ObZ. Resume Societas Europae is one of the new possibilities for business activities which can be used by Slovakian entrepreneurs since Slovakia became a member state of the European union. This contribution deal with administrative structure of Societas Europae in conditions of Slovakian law space. Adresa: JUDr. Ján Golian Katedra obch. hosp. finan. práva Právanická fakulta Šafárikovo nám. 6 818 05 Bratislava tel.: 592 44 304 e-mail: [email protected] „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 51 „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 52 EVROPSKÝ EXEKUČNÍ TITUL Marie Emilie Grossová Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů, Praha Zavedením institutu evropského exekučního titulu, se v rámci zemí Evropské unie velice zjednodušuje vymáhání nesporných pohledávek potvrzených soudním verdiktem. V platnost vstupuje: Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 805/2004, ze dne 21. dubna 2004 podle něhož se pravomocný rozsudek vydaný v jednom státě EU uznává i v druhé zemi a to bez dalších nákladných a zdlouhavých procedur. Na vzájemném uznávání rozhodnutí v občanských a obchodních záležitostech příslušná komise EU pracuje již několik let, ale uznávání soudních verdiktů o nesporných pohledávkách je jejím prvním počinem. Nařízení současně skýtá záruky práva na obhajobu, to znamená, že dlužník má zaručenu informovanost o soudním řízení, které je proti němu vedeno a má právo se hájit. Toto nařízení vstoupilo v platnost dnem 21. ledna 2004, je možno je použít ode dne 21. října 2005, s výjimkou článků 30, 31 a 32, které se použijí ode dne 21. ledna 2005. Je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech v souladu se Smlouvou o založení Evropského společenství. Evropský parlament a Rada evropské unie, s ohledem na Smlouvu o založení Evropského společenství, a zejména na čl. 61 písm. c) a čl. 67 odst. 5 druhou odrážku této smlouvy, s ohledem na návrh Komise1, s ohledem na stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru2, v souladu s postupem stanoveným v článku 251 Smlouvy3, vzhledem k těmto důvodům: Společenství si stanovilo za cíl zachovat a rozvíjet prostor svobody, bezpečnosti a práva ve kterém je zajištěn volný pohyb osob. Za tímto účelem musí Společenství přijmout mimo jiné opatření v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech, která jsou nezbytná pro řádné fungování vnitřního trhu. Dne 3. prosince 1998 přijala Rada akční plán Rady a Komise o nejlepších způsobech provádění ustanovení Amsterodamské smlouvy o prostoru svobody, bezpečnosti a práva4 (vídeňský akční plán).Evropská rada na zasedání v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999 schválila zásadu vzájemného uznávání soudních rozhodnutí jako základní kámen pro vytvoření skutečného soudního prostoru. Dne 30. listopadu 2000 přijala Rada program opatření k provádění zásady vzájemného uznávání rozhodnutí v občanských a obchodních věcech5. Tento program zahrnuje ve své první fázi zrušení doložky vykonatelnosti, to znamená zavedení evropského exekučního titulu pro nesporné nároky. Tento pojem by měl zahrnovat všechny situace, v nichž dlužník prokazatelně nepopírá existenci ani výši peněžního nároku a v nichž má věřitel proti dlužníkovi buď soudní rozhodnutí, nebo vykonatelný dokument, který vyžaduje výslovný souhlas dlužníka, ať 1 Úř. věst. C 203 E, 27. 8. 2002, s. 86. Úř. věst. C 85, 8. 4. 2003, s. 1. 3 Stanovisko Evropského parlamentu ze dne 8. dubna 2003 (Úř. věst. C 64 E, 12. 3. 2004, s. 79), společný postoj Rady ze dne 6. 2. 2004 (dosud nezveřejněný v Úředním věstníku) a postoj Evropského parlamentu ze dne 30. 3. 2004 (dosud nezveřejněný v Úředním věstníku). 4 Úř. věst. C 19, 23. 1. 1999, s. 1. 5 Úř. věst. C 12, 15. 1. 2001, s. 1. 2 „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 53 už se jedná o soudní smír nebo úřední listinu. Neexistence námitky dlužníka v souladu s čl. 3 odst. 1 písm. b) může spočívat např. v nedostavení se k soudnímu jednání nebo nesplnění výzvy soudu k předložení písemného oznámení o tom, že se zamýšlí obhajovat. Toto nařízení by se mělo použít pro rozhodnutí, soudní smíry a úřední listiny o nesporných nárocích a pro rozhodnutí vydaná po podání opravných prostředků proti rozhodnutím, soudním smírům a úředním listinám, které byly potvrzeny jako evropský exekuční titul. V závěrech ze zasedání v Tampere vyjádřila Evropská rada přesvědčení, že přístup k výkonu v jiném členském státě, než ve kterém bylo rozhodnutí vydáno, by měl být urychlen a zjednodušen tím, že rozhodnutí bude vykonáno bez mezitímních opatření přijatých před výkonem v členském státě, v němž se o výkon žádá. S rozhodnutím, které původní soud potvrdil jako evropský exekuční titul, by se mělo pro účely výkonu nakládat tak, jako kdyby bylo vydáno v členském státě, v němž se o jeho výkon žádá. Například ve Spojeném království se bude registrace potvrzeného zahraničního rozhodnutí tedy řídit stejnými pravidly jako registrace rozhodnutí z jiné části Spojeného království a nebude s ní spojen přezkum zahraničního rozhodnutí ve věci samé. Podrobnosti výkonu rozhodnutí by se měly i nadále řídit vnitrostátním právem tohoto kterého konkrétního státu. Takový postup by měl ve srovnání s postupem doložky vykonatelnosti stanoveným v nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech6 poskytovat značnou výhodu, která spočívá v tom, že při něm není zapotřebí schválení soudu ve druhém členském státě se zdrženími a výdaji s tím spojenými. Pokud soud v členském státě vydal rozhodnutí o nesporném nároku v nepřítomnosti dlužníka, je zrušení jakýchkoli kontrol v členském státě výkonu nerozdílně spojeno s existencí dostatečné záruky respektování práva na obhajobu a jí podmíněno. Toto nařízení usiluje o podporu základních práv a bere v úvahu zásady uznávané zejména Listinou základních práv Evropské unie. Zejména usiluje o zajištění plného respektování práva na spravedlivý proces uznaného článkem 47 Listiny. Pro řízení vedoucí k vydání rozhodnutí by měly být stanoveny minimální normy, aby bylo zajištěno, že dlužník bude o soudním řízení vedeném proti němu, o nutnosti své aktivní účasti v řízení, pokud chce popřít nárok, a o důsledcích své neúčasti informován včas a takovým způsobem, aby si mohl zajistit obhajobu. Vzhledem k rozdílům mezi členskými státy, pokud jde o pravidla občanského soudního řízení, a zejména pravidla pro doručování dokumentů, je nezbytné stanovit konkrétní a podrobnou definici těchto minimálních norem. Zejména nelze považovat za dostatečný pro potvrzení rozhodnutí jako evropského exekučního titulu způsob doručování, který se opírá o právní domněnku splnění těchto minimálních norem. Všechny uvedené způsoby doručování jsou charakterizovány buď naprostou jistotou, nebo velmi vysokým stupněm pravděpodobnosti, že se doručovaný dokument dostal ke svému adresátovi. Ve druhé kategorii by mělo být rozhodnutí potvrzeno jako evropský exekuční titul pouze v tom případě, že členský stát původu má vhodný mechanismus umožňující dlužníkovi požádat o celkový přezkum rozhodnutí v těch výjimečných případech, kde se dokument k adresátovi nedostal. Osobní doručování určitým osobám jiným než samotnému dlužníkovi by mělo být chápáno jako splnění požadavků těchto ustanovení pouze v tom případě, že tyto osoby příslušný dokument skutečně přijaly nebo obdržely. Mohou nastat situace, kdy se dlužník nemůže u soudu zastupovat sám, jako tomu je v případě právnických osob, a kdy osoba, která jej zastupuje, je určena zákonem,nebo kdy dlužník zmocnil k zastupování v konkrétním řízení jinou osobu, zejména právního zástupce. Soudy příslušné ke zkoumání plného dodržení minimálních procesních norem by měly v případě dodržení vydat vzorové potvrzení evropského exekučního titulu, který činí zkoumání a jeho výsledek transparentním. Ze vzájemné důvěry ve výkon spravedlnosti v členských státech vyplývá, že soud jednoho členského státu může předpokládat, že jsou splněny všechny podmínky pro potvrzení evropského exekučního titulu, aby mohlo být rozhodnutí vykonáno ve všech ostatních členských státech, i bez soudního přezkumu řádného používání minimální procesních norem v členském státě, kde má být rozhodnutí vykonáno. Nařízení nestanoví pro členské státy povinnost přizpůsobit své vnitrostátní právní předpisy minimálním procesním normám v něm stanoveným. Podněcuje je tím, že umožňuje účinnější a rychlejší výkon rozhodnutí v jiných členských státech pouze tehdy, jestliže jsou tyto minimální normy splněny. Žádost o potvrzení evropského exekučního titulu pro nesporné nároky by měla být nepovinná pro věřitele, který si místo toho může zvolit systém uznávání a výkonu v souladu s nařízením (ES) č. 44/2001. Pokud má být dokument za účelem doručení odeslán z jednoho členského státu do druhého, použije se toto nařízení, a zejména pravidla o doručování v něm stanovená společně s nařízením Rady (ES) č. 1348/2000 ze dne 29. května 2000 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech 6 Úř. věst. L 12, 16. 1. 2001, s. 1. Nařízení naposledy pozměněné nařízením Komise (ES) č. 1496/2002 (Úř. věst. L 225, 22. 8. 2002, s. 13). „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 54 občanských a obchodních v členských státech7. Protože cílů této směrnice nemůže být uspokojivě dosaženo na úrovni členských států, a proto jich může být lépe dosaženo na úrovni Společenství, může Společenství přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje tato směrnice rámec toho, co je nezbytné pro dosažení těchto cílů. Účel, oblast působnosti a definice Účelem tohoto nařízení je zavedení evropského exekučního titulu pro nesporné nároky, aby byl stanovením minimálních norem umožněn volný pohyb rozhodnutí, soudních smírů a úředních listin ve všech členských státech, aniž by se v členském státě výkonu musela před uznáním a výkonem konat zprostředkující řízení. Toto nařízení se vztahuje na: občanské a obchodní věci bez ohledu na povahu soudu. Nevztahuje se zejména na: daňové, celní či správní věci ani na odpovědnost státu za jednání a opominutí při výkonu státní moci („acta iure imperii“). Toto nařízení se nevztahuje na • osobní nebo způsobilost k právním úkonům fyzické osoby, majetková práva vyplývající z manželských vztahů, závěti a dědictví, • úpadky, vyrovnání a podobná řízení, • sociální zabezpečení a rozhodčí řízení. Exekuční tituly, které se potvrzují jako evropský exekuční titul Nařízení se vztahuje na rozhodnutí, soudní smíry a úřední listiny o nesporných nárocích. Nárok se považuje za nesporný, pokud • dlužník s ním výslovně souhlasil tím, že jej uznal, nebo prostřednictvím smíru, který schválil soud nebo který byl uzavřen před soudem v průběhu řízení; nebo • dlužník proti němu v průběhu soudního řízení nevznesl nikdy žádné námitky v souladu s odpovídajícími procesními předpisy členského státu původu; nebo • dlužník se neúčastnil soudního jednání, ve kterém se o tomto nároku jednalo, ani nebyl na takovém soudním jednání zastoupen poté, co nejprve vznesl proti nároku v průběhu soudního řízení námitky, pokud takové jednání znamená podle práva členského státu původu konkludentní souhlas s nárokem nebo skutečnostmi, které tvrdí věřitel; nebo • dlužník jej výslovně uznal v úřední listině. Nařízení se rovněž vztahuje na rozhodnutí vydaná po podání opravného prostředku proti rozhodnutím, soudním smírům nebo úředním listinám, které byly potvrzeny jako evropská nařízení výkonu. Pro účely tohoto nařízení se rozumí: • „rozhodnutím“ každé rozhodnutí vydané soudem členského státu bez ohledu na to, je-li označeno jako usnesení, příkaz, rozhodnutí nebo příkaz k nařízení výkonu, včetně rozhodnutí o nákladech řízení vydaného soudním úředníkem; • „nárokem“ peněžitý nárok na konkrétní částku, která je splatná nebo jejíž datum splatnosti je uvedeno v rozhodnutí, soudním smíru nebo úřední listině; • „úřední listinou“ • dokument, který byl formálně vyhotoven nebo registrován jako úřední listina a jehož ověření souvisí s podpisem a obsahem listiny a provedl je orgán veřejné moci či jiný orgán zmocněný pro tento účel členským státem původu; nebo ujednání o vyživovací povinnosti uzavřené se správními orgány nebo jimi ověřené; • „členským státem původu“ členský stát, v němž bylo vydáno rozhodnutí, v němž byl schválen či uzavřen soudní smír nebo v němž byla vyhotovena nebo registrována úřední listina a v němž došlo k jejich potvrzení jako evropského exekučního titulu; • „členským státem výkonu“ členský stát, v němž se žádá o výkon rozhodnutí, soudního smíru nebo úřední listiny, které byly potvrzeny jako evropský exekuční titul; • „původním soudem“ soud, u kterého se koná řízení v době splnění podmínek. 7 Úř. věst. L 160, 30. 6. 2000, s. 37. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 55 Evropský exekuční titul Zrušení doložky vykonatelnosti Rozhodnutí, který bylo v členském státě původu potvrzeno jako evropský exekuční titul, je uznáno a vykonáno v ostatních členských státech, aniž je zapotřebí prohlášení o vykonatelnosti a aniž může být proti jeho uznání podán protest. Podmínky potvrzení evropského exekučního titulu Rozhodnutí o nesporném nároku vydané v členském státě je po časově neomezené žádosti podané původnímu soudu potvrzeno jako evropský exekuční titul, pokud je • rozhodnutí vykonatelné v členském státě původu; • rozhodnutí není v rozporu s pravidly soudní příslušnosti, • soudní řízení v členském státě původu splnilo požadavky, které jsou stanoveny minimálními normami pro řízení o nesporných nárocích, • rozhodnutí bylo vydáno v členském státě, ve kterém má dlužník bydliště a nárok je nesporný, • souvisí se smlouvou, kterou uzavřela osoba nebo spotřebitel, za účelem, který nelze považovat za její obchodní či profesní činnost a dlužníkem je spotřebitel. Pokud rozhodnutí potvrzené jako evropský exekuční titul přestalo být vykonatelné nebo jeho vykonatelnost byla pozastavena či omezena, je na časově neomezenou žádost podanou původnímu soudu vystaveno osvědčení o pozastavené či omezené vykonatelnosti Je-li rozhodnutí vydáno po napadení rozhodnutí, které bylo potvrzeno jako evropský exekuční titul, je na časově neomezenou žádost vydáno náhradní osvědčení, jestliže je rozhodnutí o opravném prostředku vykonatelné v členském státě původu. Náklady spojené se soudním řízením Pokud rozhodnutí zahrnuje vykonatelné rozhodnutí o výši nákladů spojených se soudním řízením, včetně úrokových sazeb, musí být potvrzeno jako evropský exekuční titul rovněž s ohledem na náklady, pokud dlužník nepodal v průběhu soudního řízení v souladu s právem členského státu původu konkrétní námitku proti úhradě takových nákladů. Částečné potvrzení evropského nařízení výkonu Pokud požadavky tohoto nařízení splňují pouze části rozhodnutí, je pro tyto části vydán částečný evropský exekuční titul. Potvrzení evropského exekučního titulu se vydává pomocí vzorového formuláře a v jazyce, v němž je vypracováno rozhodnutí. Potvrzení evropského exekučního titulu je na žádost podanou původnímu soudu opraveno, pokud jsou z důvodu věcné chyby nesrovnalosti mezi rozhodnutím a potvrzením, nebo zrušeno, pokud bylo uděleno zřejmě nenáležitě s ohledem na požadavky stanovené v tomto nařízení. Opravy či zrušení potvrzení evropského exekučního titulu se řídí právem členského státu původu. Proti vydání potvrzení evropského exekučního titulu jinak nelze podat opravný prostředek. Potvrzení evropského exekučního titulu je účinné pouze v mezích vykonatelnosti rozhodnutí. Minimální normy pro řízení o nesporných nárocích Rozhodnutí o nároku, který je nesporný může být potvrzeno jako evropský exekuční titul pouze v tom případě, že soudní řízení v členském státě původu splňuje stanovené procesní požadavky, které platí i pro vydávání potvrzení evropského exekučního titulu nebo náhradního potvrzení pro rozhodnutí o opravném prostředku proti rozhodnutí, pokud jsou v době vydání takového rozhodnutí splněny stanovené podmínky. Dokument o zahájení řízení nebo dokument s obdobnými účinky může být doručen dlužníkovi: • osobně, při němž dlužník podepíše potvrzení o přijetí s uvedením data přijetí; • poštou, při němž dlužník podepíše a odešle zpět potvrzení o přijetí s uvedením data přijetí; • elektronickými prostředky, jako je fax nebo elektronická pošta, při němž dlužník podepíše a odešle zpět potvrzení o přijetí s uvedením data přijetí. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 56 Předvolání k soudnímu jednání může být dlužníkovi doručeno i ústně při předcházejícím soudním jednání o tomtéž nároku, přičemž je uvedeno v protokolu předchozího soudního jednání. Dokument o zahájení řízení nebo dokument s obdobnými účinky a předvolání k soudnímu jednání mohou být dlužníkovi doručeny: • osobně na osobní adresu dlužníka osobám, které žijí ve stejné domácnosti jako dlužník nebo jsou tam zaměstnány; • v případě dlužníka, který je osobou samostatně výdělečně činnou nebo právnickou osobou, osobní doručení na obchodní adresu dlužníka osobám, které dlužník zaměstnává; • uložením dokumentu v poštovní schránce dlužníka; • uložením dokumentu na poště nebo u příslušných veřejných orgánů a vložení • doručení elektronickými prostředky s automatickým potvrzením o doručení za předpokladu, že dlužník s tímto způsobem doručení výslovně souhlasil předem. Pro účely tohoto nařízení není doručení přípustné, pokud není adresa dlužníka známa s jistotou. Doručení se potvrzuje pomocí: • dokumentu podepsaného příslušnou osobou, která doručení uskutečnila, s uvedením • způsobu doručení, • data doručení, V zájmu zajištění, poskytnutí náležitých informací dlužníkovi o nároku, musí dokument o zahájení řízení nebo dokument s obdobnými účinky obsahovat jména a adresy stran, výši nároku, požadované úroky z nároku, úrokovou sazba a období, za které je úrok splatný, pokud není k jistině v souladu s právem členského státu původu automaticky připočten zákonný úrok, zdůvodnění nároku. Náležité informace pro dlužníka o procesních krocích nezbytných pro napadení nároku V dokumentu o zahájení řízení, v dokumentu s obdobnými účinky či v předvolání k soudnímu jednání nebo v poučení připojeném k těmto dokumentům musí být jasně uvedeny tyto údaje: a) procesní požadavky pro napadení nároku včetně lhůty pro písemné napadení nároku, případně datum soudního jednání, název a adresa instituce, na kterou se má obrátit, případně kam se má dostavit, a že musí být zastoupen právním zástupcem, pokud je to povinné; b) důsledky nepodání námitky nebo nedostavení se, zejména případně možnost, že rozhodnutí může být vydáno nebo vykonáno proti dlužníkovi a že mu vznikne povinnost uhradit náklady spojené se soudním řízením. Náprava nedodržení minimálních norem Jestliže řízení v členském státě původu nesplnilo procesní požadavky stanovené výše, je možné takové nedodržení napravit a rozhodnutí může být potvrzeno jako evropský exekuční titul, jestliže a) rozhodnutí bylo doručeno dlužníkovi, b) dlužník měl možnost napadnout rozhodnutí pomocí řádného opravného prostředku směřujícího k celkovému přezkumu věci a byl řádně informován v rozhodnutí nebo v poučení připojeném k rozhodnutí o procesních požadavcích pro takový opravný prostředek, včetně názvu a adresy instituce, u níž má opravný prostředek podat, a lhůty pro jeho podání, a c) dlužník nepodal opravný prostředek proti rozhodnutí v souladu s odpovídajícími d) procesními požadavky. Pokud řízení v členském státě původu nesplnilo stanovené požadavky, je možné takové nedodržení napravit, jestliže dlužník svým chováním při soudním řízení prokáže, že dokument obdržel osobně v dostatečném předstihu, aby mohl připravit svou obhajobu. Minimální normy pro přezkum ve výjimečných případech Rozhodnutí může být potvrzeno jako evropský exekuční titul pouze v případě, že je dlužník podle práva členského státu původu oprávněn požádat o přezkum rozhodnutí, pokud „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 57 a) dokument o zahájení řízení nebo dokument s obdobnými účinky, případně předvolání k soudnímu jednání byly doručeny. doručení nebylo bez jeho zavinění uskutečněno dostatečně včas, aby mohl připravit svou obhajobu, b) dlužníkovi zabránila v podání námitky proti nároku vyšší moc nebo výjimečné okolnosti, které nezavinil, pokud v obou případech jedná bezodkladně. Tímto článkem není dotčena možnost členských států umožnit přezkum rozhodnutí za podmínek příznivějších, než jsou uvedeny v odstavci 1. Vykonávací řízení Vykonávací řízení se řídí právem členského státu výkonu a rozhodnutí potvrzené jako evropský exekuční titul se vykoná za týchž podmínek jako rozhodnutí vydané v členském státě výkonu. Věřitel musí příslušným donucovacím orgánům členského státu výkonu poskytnout a) vyhotovení rozhodnutí, který splňuje podmínky nezbytné pro jeho ověření, b) vyhotovení potvrzení evropského exekučního titulu, které splňuje podmínky nezbytné pro jeho ověření, a c) v případě potřeby přepis potvrzení evropského exekučního titulu nebo jeho překlad do úředního jazyka členského státu výkonu nebo, pokud má tento členský stát více úředních jazyků, do úředního jazyka nebo jednoho z úředních jazyků soudního řízení místa, kde se o výkon usiluje, v souladu s právními předpisy tohoto členského státu anebo do jiného jazyka, který členský stát výkonu označil za přijatelný. Každý členský stát může označit úřední jazyk či jazyky orgánů Evropského společenství, které nejsou jeho jazyky a které přijímá pro vyhotovení potvrzení. Překlad musí potvrdit osoba, která je k tomu v jednom z členských států pověřena. Osoba, která v jednom členském státě žádá o výkon rozhodnutí potvrzeného jako evropský exekuční titul v jiném členském státě, nemusí z toho důvodu, že je cizí státní příslušník nebo že nemá bydliště ani nepobývá v členském státě výkonu, složit jistotu, kauci či vklad, ať už je jejich označení jakékoli. Zamítnutí výkonu Výkon je na žádost dlužníka příslušným soudem v členském státě výkonu zamítnut, jestliže je rozhodnutí potvrzené jako evropský exekuční titul neslučitelné s dřívějším rozhodnutím v kterémkoli členském státě nebo ve třetí zemi, pokud a) se dřívější rozhodnutí týkalo téže věci mezi stejnými stranami, b) bylo dřívější rozhodnutí vydáno v členském státě výkonu nebo splňuje podmínky nezbytné pro jeho uznání v členském státě výkonu a c) proti neslučitelnosti nebyla a nemohla být při soudním řízení v členském státě původu vznesena námitka. V žádném případě nesmí být v členském státě výkonu rozhodnutí nebo jeho potvrzení jako evropského nařízení výkonu přezkoumáváno ve věci samé. Dohody se třetími zeměmi Tímto nařízením nejsou dotčeny dohody, kterými se členské státy před vstupem nařízení (ES) č. 44/2001 v platnost v souladu s článkem 59 Bruselské úmluvy o pravomoci a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech zavázaly k tomu, že nebudou uznávat rozhodnutí vydaná zejména v jiných smluvních státech této úmluvy proti odpůrcům, kteří mají bydliště nebo se obvykle zdržují ve třetí zemi, pokud v případech stanovených v článku 4 uvedené úmluvy lze rozhodnutí opřít pouze o pravomoc stanovenou v čl. 3 druhém pododstavci uvedené úmluvy. Zastavení nebo omezení výkonu Pokud dlužník napadl rozhodnutí potvrzené jako evropský exekuční titul včetně žádosti o přezkum, nebo požádal o opravu nebo zrušení potvrzení evropského nařízení výkonu v soud může příslušný soud nebo orgán v členském státě výkonu na žádost dlužníka a) omezit vykonávací řízení na ochranná opatření nebo b) podmínit výkon poskytnutím jistoty, kterou stanoví, nebo c) za výjimečných okolností vykonávací řízení zastavit. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 58 Soudní smír Smír týkající se nároku, který schválil soud nebo který v průběhu řízení uzavřel soud a který je vykonatelný v členském státě, v němž byl schválen nebo uzavřen, je na žádost soudu, který jej schválil nebo u kterého byl uzavřen, potvrzen jako evropský exekuční titul. Smír, který byl potvrzen jako evropský exekuční titul v členském státě původu, se vykoná v ostatních členských státech, aniž je zapotřebí prohlášení o vykonatelnosti a aniž je možné proti jeho vykonatelnosti podat protest. Úřední listiny Úřední listina týkající se nároku a která je vykonatelná v jednom členském státě, je na žádost orgánu určeného členským státem původu potvrzena jako evropský exekuční titul. Úřední listina, která byla potvrzena jako evropský exekuční titul v členském státě původu, se vykoná v ostatních členských státech, aniž je zapotřebí prohlášení o vykonatelnosti a aniž je možné proti jeho vykonatelnosti podat odpor. Toto nařízení se použije pouze pro rozhodnutí vydaná, soudní smíry schválené nebo uzavřené a veřejné listiny vyhotovené či registrované po vstupu tohoto nařízení v platnost. Informace o vykonávacím řízení a o příslušných orgánech Členské státy spolupracují, aby poskytly veřejnosti a odborným kruhům informace o a) způsobech výkonu a vykonávacím řízení v členských státech a b) orgánech příslušných pro výkon rozhodnutí v členských státech, zejména prostřednictvím Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věcí, zřízené rozhodnutím 2001/470/ES8. Informace o opravných prostředcích, jazycích a orgánech Členské státy oznámí Komisi: a) řízení o opravě a zrušení podle čl. 10 odst. 2 a o přezkumu podle čl. 19 odst. 1, b) jazyky přijaté na základě čl. 20 odst. 2 písm. c), c) seznamy orgánů a veškeré jejich pozdější změny. Komise zveřejní informace oznámené v souladu s odstavcem 1 v Úředním věstníku Evropské unie a veškerými jinými vhodnými prostředky. Komisi je nápomocen výbor, který přijme svůj jednací řád. Vstup v platnost Toto nařízení vstupuje v platnost dnem 21. ledna 2004 a použije se ode dne 21. října 2005 s výjimkou článků 30, 31 a 32, které se použijí ode dne 21. ledna 2005. Toto nařízení je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech v souladu se Smlouvou o založení Evropského společenství. Je nyní věcí jednotlivých členských zemí EU a jejich legislativního procesu, jak rychle se tyto změny stanou součástí národních právních předpisů. Nadějným příslibem do budoucna je také návrh na takzvaný evropský platební rozkaz, který by významně usnadnil věřitelům exekuci dlužníkova jmění v druhé zemi EU. Postačovalo by, aby soud jedné členské země vydal evropský platební rozkaz jménem věřitele, opatřil jej odvolávkou na důkazy a zaslal soudním orgánům v druhé zemi, které by takový platební rozkaz provedly. Summary In accordance with the topic of the international interdisciplinary conference „Innovative processes in the world and their impact on European integration (history, conditions, visions)“ I present my contribution called „European Execution Title“. 8 Úř. věst. L 174, 27. 6. 2001, s. 25. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 59 Introduction of this legal institute in the countries of the European Union simplifies to a large extent enforcement of uncontested claims confirmed by judicial verdict. Regulation (EC) No. 805/2004 of the European Parliament and the Council of 21 April 2004 enters into force, according to which a final judgement issued in one state of the EU is recognised in another country without any further costly and lenghty procedures. The relevant commission of the EU has been working on mutual recognitions of decisions in civil and commercial matters for several years but recognition of judicial verdicts regarding uncotested claims presents its first step. The regulation also guarantees the right to defence which means that the debtor is guaranteed information regarding the judicial proceedings conducted against him and has the right to defend himself. This regulation entered into force on 21 January 2004, it has been applicable since 21 October 2005, with the exception of articles 30, 31 and 32 that will be applicable as of 21 January 2005. The regulation is binding in its entirety and is directly applicable in all member states in accordance with the Treaty establishing the European Community Adresa: JUDr. Marie Emilie Grossová, Ph.D. odborný asistent Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů U Santošky 1093/17 150 00 Praha – Smíchov Tel:: +420 251 563 158 e-mail: [email protected] „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 60 ELEKTRONICKÝ ZAHRANIČNÍ OBCHOD ANEB NAKUPOVÁNÍ PŘES INTERNET Věra Hložková Evropský polytechnický institut, s.r.o., Kunovice Abstrakt: Téma obchodování na internetu je v současné době velice zajímavou oblastí vzhledem k jeho rozmachu v posledních letech. Objem obchodů uskutečněných přes internet nedosahuje v české republice takových rozměrů jako v západní Evropě, nicméně je to odvětví s velkou budoucností. Příspěvek by měl přinést návod začátečníkům, jak se zorientovat v této oblasti, jak se vyhnout některým rizikům s tímto typem obchodu spojených a přehled o možnostech placení a možnostech plateb kartou u vybraných bank v České republice. Klíčová slova: On-line obchod, „kamenný obchod“, platební karta, expirace, přímé bankovnictví, dobírka, bankovní převod, reklamace, nákupní řád, reklamační řád, nákupní košík, DPH, certifikace, Asociace pro elektronický obchod. Proč hledat místo na zaparkování, tlačit se v davu koupěchtivých a čekat nekonečné minuty ve frontě na zaplacení? Je tu přece internet a s ním i možnost nakoupit levně, výhodně a bez stresu. Na českém internetu funguje řada on-line obchodů, od malých až po velká nákupní centra, z domu je možné nakoupit téměř vše. Výhodou je i fakt, že lze nakupovat i na splátky. Platit přes internet můžete pouze embosovanou platební kartou (kreditní i debetní), elektronické karty tuto službu neumožňují. Placení kartou za zboží nebo služby ale u nás není příliš rozšířené. Nemohou za to obavy o bezpečnost, ani výše poplatků, které musí obchodník odvádět bance za každou provedenou transakci. Hlavním důvodem je, že banky vůbec nechtějí s obchodníky uzavírat smlouvy o zúčtování on-line plateb. Při platbě zadáváte do formuláře zobrazeného na stránkách internetového obchodu číslo, datum expirace (konec platnosti), typ karty a informace o držiteli. Některé tuzemské banky chrání své karty před platbami na internetu jejich blokací pro tento typ úhrady. O odemknutí musíte požádat. Pokud se vám platit kartou zdá riskantní a chcete zaplatit přímo ze svého účtu, můžete tak učinit. Tedy alespoň pokud jste klienty eBanky a Živnostenské banky, můžete tento způsob platby využít u těch obchodníků, kteří mají s uvedenými bankami uzavřenou příslušnou smlouvu. Transakce probíhá podobně jako u karetní operace, pouze s tou výjimkou, že za příkaz zaplatíte zúčtovací položku bance. Kladem také rozhodně je, že v případě jednorázové platby z účtu nehrozí zneužití údajů ze strany obchodníka, neboť zákazník platební údaje vyplňuje a autorizuje na stránkách banky. Jak urychlit zaplacení? Služby přímého bankovnictví (internetové, GSM, telefonní) mohou platbu převodem značně ulehčit, respektive urychlit. V úterý večer zaplatíte, k zúčtování v bance dojde následující den a v pátek má obchodník peníze na svém účtu. Pokud stihne odeslat zboží ještě týž den, můžete ho mít doma už v pondělí (většinou se zboží posílá obchodním balíkem), nebo o víkendu (v případě služby EMS, kterou nabízí Česká pošta). Internetové platební karty vydává například Komerční banka či GE Money Bank. Tyto karty jsou primárně určeny pro on-line úhrady za zboží nebo služby. Jedná se o typ EuroCard/MasterCard nebo Visa. Ke kartě dostanete pouze její číslo (nejedná se tedy o kartu v pravém slova smyslu). Internetová karta je vázána na běžný účet jako klasická debetní karta. Cena za vydání a roční vedení je nižší než u klasických platebních karet a samozřejmě můžete nastavit libovolný limit karty. Pokud se bojíte zneužití při placení, můžete si před každou platbou změnit limit jen pro výši zamýšleného nákupu. V tom má výhodu eBanka, která tuto možnost poskytuje prostřednictvím svého internetového bankovnictví a změna limitu se projeví vždy následující den po 16:00 hod. Více než 700 obchodníků nabízí platbu prostřednictvím platební brány eBanky. Takový obchod poznáte většinou podle umístěné ikony „eBanka platí za vás“. Online platbu tímto způsobem může provést každý, kdo má účet u eBanky. Po objednání zboží jste obchodem přesměrováni na server banky, kde jsou již vyplněny všechny potřebné údaje (variabilní symbol, číslo protiúčtu atp.). Poté stačí pomocí elektronického klíče vygenerovat „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 61 certifikační kód a klepnout na tlačítko „zaplatit“. Podobný systém platební brány nabízí například Živnostenská banka (systém Net Banka). Nejkonzervativnější nakupující platí bankovním převodem, nebo dobírkou. Ochuzují se ale o hlavní výhodu online nakupování – rychlost a pohodlnost. Musíte totiž na pobočku banky, vyplnit formulář, často vystát frontu a čekat, až se platba připíše obchodníkovi na účet. Teprve poté je zboží odesláno na vaši adresu. Některé firmy však při platbě převodem odpustí zákazníkovi poštovné a balné. Dobírka je stále nejčastěji využívaný prostředek platby. Výhodou je, že za zboží zaplatíte až po převzetí, nikoliv předtím jako např. u internetových plateb. Je v tom jakási jistota. Další možností je u některých internetových obchodů osobní odběr. Vyberete si, zaplatíte a zboží si zajedete vyzvednout na pobočku nebo do obchodu firmy. Jestliže potřebujete zboží neodkladně, může to být dobrý způsob, jak celý proces urychlit. I když osobní odběr není tak častý, lze ho v některých případech využít – například při objednání lístků na nějakou kulturní akci. Samozřejmě je vhodné bydlet v místě, kde má obchod svou „kamennou“ pobočku, jinak se cesta k osobnímu odběru může prodražit. Existuje pět základních důvodů, proč na internetu nakupovat. Je to pohodlné (nakupovat můžete z pohodlí domova, kanceláře nebo kavárny), je to levné (ceny na internetu jsou obvykle nižší než v nejlevnějších hypermarketech), nákup na internetu šetří čas, k dispozici je velký výběr zboží (často i to, co jinde nekoupíte), a konečně je to bezpečné. Než se rozhodnete jít nakupovat do některého z „kamenných“ obchodů, určitě dobře zvážíte, kde budete to které zboží nakupovat. Ovoce a zeleninu koupíte klidně na tržnici, ale pro mobilní telefon si raději zajdete do značkové prodejny. Chovejte se stejně i na internetu. V prvé řadě by vás mělo zajímat, kdo je provozovatelem internetového obchodu, v němž chcete nákup realizovat. Pokud internetový obchodník tají svou skutečnou totožnost, nakupujte jinde. Pouhá informace o osobě provozovatele by vám stačit neměla. Informace, které by měl každý potenciální zákazník ve slušném internetovém obchodě najít, podrobně definuje na svých webových stránkách Asociace pro elektronickou komerci: • úplné a pravdivé informace o provozovateli (sídlo obchodníka, kontakty na odpovědné osoby apod.), • popis, jakým způsobem nákup probíhá (nákupní řád), • důležité informace o vyřízení objednávky (způsob dodávky, možnosti placení, cena poštovného a balného), • návod pro případnou reklamaci (reklamační řád). Pokud některá z uvedených informací chybí, měli byste být opatrní a svůj případný nákup ještě jednou zvážit. Obchodník, který není schopen splnit základní informační minimum a poskytnout nezbytné informace o své prodejně, není hoden zájmu zákazníků. Každý dobrý internetový obchodník si je vědom toho, že nákup na internetu je jiný než nákup v běžné prodejně. Proto se snaží o sobě poskytovat co možná nejvíce informací. K těm nejdůležitějším patří sídlo obchodníka, kontakty na odpovědné osoby, popis, jakým způsobem probíhá nákup, důležité informace o způsobu dodávky, možnostech placení nebo ceně poštovného a balného a v neposlední řadě také reklamační řád. Většina internetových obchodů dnes už nevyžaduje registraci zákazníka. Mnoha uživatelům totiž tato povinnost vadila a v obchodech, které registrace vyžadovaly, odmítali nakupovat. Stále častěji proto stačí pro dokončení nákupu vyplnit formulář se jménem objednavatele a adresou, na kterou má být zboží doručeno. I když registrace zdržuje, může být velmi výhodná i pro vás, zákazníky: po přihlášení máte přehled o tom, kdy bude zboží nachystáno a odesláno, jaká část objednávky je už vyřízena nebo se můžete podívat na historii svých objednávek. Výběr zboží v internetovém obchodě probíhá podobně jako v běžné prodejně – zboží si vyberete a vložíte do košíku. Nemůžete si je bohužel osahat a prohlédnout, zato o něm získáte více informací, než v běžné prodejně. Osobně doporučuji prohlédnout si zboží v klasické prodejně a teprve poté jej koupit na internetu. Kombinujte obě možnosti nákupu, poté vyberte ten, který je pro vás lepší. Je jasné, že mnohdy nemusí být cena hlavním faktorem, který slouží pro konečné rozhodnutí. Cena v internetových obchodech bývá zpravidla nižší. Co to je nákupní košík? Funkce nákupního košíku je totožná s košíkem v kamenné prodejně. Umísťuje se do něj zboží, které chcete koupit. Nákupní košík v internetovém obchodě je virtuální – eviduje, jaké položky chcete koupit a v jakém počtu. Jediný rozdíl je tak opravdu v tom, že zboží do košíku fyzicky nevložíte, a tudíž jej nemůžete ani fyzicky vrátit do regálu. Stejně jako v kamenné prodejně ale samozřejmě můžete i v internetovém obchodě změnit názor a zboží vrátit. Není tedy třeba se bát zboží do košíku vložit. Pokud později najdete vhodnější sortiment, můžete své rozhodnutí zrušit (obvykle tak, že vstoupíte do košíku a u zboží, které chcete vyndat, vepíšete do počtu kusů nulu a necháte nákup přepočítat). „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 62 Možnosti plateb kartou na internetu u vybraných bank ČSOB Banka Možnost placení na internetu Ano ČS Ano KB Ano (nutné odblokování karty) HVB Bank Ano Citybank Ano GE Money Bank Ne Reiffeisenbank Ano Volksbank Ano (nutné odblokování karty) eBanka Ano (nutné odblokování karty) Živnosten. Banka Ano Další možnosti, resp. omezení Limit pro platby na internetu není možné nastavit Limit pro platby na internetu je možné nastavit Limit pro platby na internetu je možné nastavit, banka nabízí internetovou kartu Limit pro platby na internetu není možné nastavit Limit pro platby na internetu není možné nastavit Limit pro platby na internetu je možné nastavit, banka nabízí internetovou kartu Limit pro platby na internetu není možné nastavit Limit pro platby na internetu není možné nastavit Limit pro platby na internetu je možné nastavit, banka nabízí internetovou kartu Limit pro platby na internetu je možné nastavit Vybrané zboží vám obchodník musí nějak dopravit, samozřejmě je také třeba za něj zaplatit. Posledním krokem před potvrzením objednávky je proto výběr způsobu dopravy a platby. Pokud si při prvním nákupu nejste jisti, resp. máte pochybnosti, zvolte nákup na dobírku nebo v hotovosti na prodejně s osobním odběrem. Zaplatíte až při přebírání balíku. O stavu vaší objednávky vám dá obchodník vědět většinou e-mailem nebo telefonem. Poté odešle zboží na vaši korespondenční adresu tak, jak jste se dohodli. Nejčastěji využívaným dopravcem zboží z internetových obchodu je Česká pošta. Populární jsou rovněž nejrůznější přepravní služby, jako je DPD, DHL či PPL. Stále častěji nabízejí intenetoví obchodníci i vlastní přepravní servis, který je – na rozdíl od výše uvedených služeb – zpravidla spojen i s následnými službami, jako je doprava zboží až do bytu, instalace (například u domácích spotřebičů), podepsání úvěrové smlouvy apod. Pokud se vyskytnou jakékoli problémy s kvalitou, kvantitou či jakostí zboží, můžete dodávku samozřejmě reklamovat. Internetový obchodník má stejné povinnosti jako obchodník v kamenné prodejně. Pro internetové obchody však existuje jedna zákonná povinnost, kterou by měl znát každý on-line zákazník: pokud zjistíte, že vám zboží nevyhovuje, máte možnost nepoškozené zboží zakoupené elektronickou cestou do 14 dnů od doručení bez zdůvodnění vrátit a prodejce vám vyplatí plnou cenu. Konkrétní postup při reklamaci by měl být popsán na stránkách obchodu, kde by měl být rovněž uveden reklamační kontakt. Jak nakupovat a čím platit na internetu v zahraničí? Pokud chcete nakupovat na internetu v zahraničí, měli byste znát několik faktů, které vám nakupování a placení ulehčí. Nákupy v zahraničí (především v amerických, britských a německých internetových obchodech) se od nákupu v Česku markantně neliší. Přesto jsou zde jisté rozdíly a omezení, o kterých byste měli vědět. Protože jazyk může být překážkou, vězte, že téměř celosvětově je akceptovaná angličtina, nikdo vás nebude kárat ani za velká jazyková zvěrstva a v případné komunikaci s vámi budou zaměstnanci obchodu hovořit rovněž velmi prostou angličtinou (nikoli z ohleduplnosti, ale kvůli úspoře času). Angličtinu můžete bez problémů použít rovněž na německých a rakouských obchodech a též ve všech severských zemích. Anglicky s vámi budou rovněž hovořit asijští obchodníci, a když přijde na věc, velmi slušně se domluvíte i ve východoevropských obchodech. Než nakoupíte, přečtěte si pozorně a podrobně všechno, co se o nakupování, placení a zasílání v daném obchodě píše, především: • jestli vůbec zasílá do zahraničí, a když ano, jestli je i Česká republika na seznamu zemí, • jaké jsou podmínky zasílání do zahraničí a jestli je splňujete, • jaké jsou možnosti platby a jestli splňujete zadané podmínky • zda za určitý objem nákupu nemáte slevu na dopravném. Pokud výše uvedené podmínky splňujete, můžete postoupit do dalšího kola a úspěšně nakoupit. Pokud byť i „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 63 jednu z nich nesplňujete, o nic víc se nesnažte: zde nenakoupíte, jděte jinam, nebo se polepšete (např. si pořiďte požadovaný typ platební karty). Pokud si nejste jisti, nebo něčemu nerozumíte, zeptejte se obsluhy obchodu dříve, než učiníte objednávku. Řiďte se těmito pravidly přesně a bez výjimky. Nikdy a nikde nejste dokonale bezpeční. Rizika je potřeba znát, vyhýbat se těm, kterým se lze vyhnout a zbytek buď akceptovat jako rizika přijatelná, nebo do obchodu nejít. Jaká jsou rizika a co se s nimi dá dělat? • Rizika zneužití osobních údajů – toto riziko lze označit za strašení malých dětí čertem. Jediná hrozba je, že budete od tohoto obchodu dostávat nevyžádané maily. Nebývá jich ale mnoho (1-2 měsíčně), často to jsou zajímavé a akční nabídky, a v nejhorším případě je můžete blokovat. Slušný obchod vaše údaje dál neprodá a neslušným je radno se vyhýbat. • Riziko zneužití údajů o platební kartě – to je naopak riziko reálné, značné a v podstatě jediné, které skutečně hrozí a které vás může vážně poškodit. • Riziko nedodání zboží, dodání špatného, vadného zboží sice není vyloučené, je však poměrně malé a dá se proti němu bránit. Slušný obchod uzná chybu a situaci napraví podle toho, jak se s ním dohodnete. Buď pošle zboží správné či bezvadné, nebo vrátí peníze. Pokud se bude obchod bránit, můžete pohrozit, že zašlete stížnost na weby, které jsou určeny pro sbírání a zveřejňování zkušeností, že si budete stěžovat bance a společnosti, která vydává platební karty. Venku platí daleko přísnější pravidla než u nás, zejména „kartářské společnosti zadrží platbu i při pouhé jednostranné zákaznické stížnosti. • Riziko při reklamacích – to není riziko, ale vlastnost. Záruka a z ní vyplývající vrácení, zboží, bezplatná výměna atd. není nic automatického. Platí, když platí, jinak ne. Odvolávat se na dvouleté (české) záruky na zboží zakoupené z amerického internetového obchodu, na kterém je nálepka, že je určeno pro prodej v Hongkongu, je marné. Počítejte spíše s tím, že záruka není žádná a u výrobků, kde má smysl (např. elektronika) pečlivě čtěte, co je o ní napsáno u výrobku nebo na stránkách obchodu. Velká většina plateb do zahraničí se provádí přes platební kartu. Většina lidí už ví, že je třeba mít tu správnou, čili ne každý kus plastiku vám otevře dveře na Amazon. Tu pravou poznáte jednoduše: je embosovaná – její číslo není pouze natištěné, ale je vyražené tak, že vytváří zřetelný reliéf. Těžko najdete obchod, který by nepřijímal alespoň jednu ze dvou nejčastějších typů platebních karet : VISA nebo EuroCard/MasterCard. Většina obchodů přijímá obě, některé ale jen jednu – pokud zrovna tento typ nemáte, nenakoupíte. Z různých důvodů, obvykle z obavy před zneužitím, můžete někde využít i jiné metody plateb. Typickým příkladem je platební příkaz (money order). Většina slušných obchodů jej podporuje, a tak je platební příkaz nejčastějším případem v platbě soukromníkovi na internetové aukční síni, například na eBay.com. Platební příkaz můžete zaslat elektronicky, ověřenou a výtečně fungující službou je BidPay.com ( i fyzicky, například přes u nás fungující pobočky firmy Western Union). V případě platebního příkazu se příjemce peněz nedozví číslo a další údaje vaší platební karty. To je velká výhoda, na druhé straně se za příkaz platí. Další možností, jak platit na eBay, ale i jinde v zahraničí, je prostřednictvím služby PayPal. Ta byla zpřístupněna i pro Českou republiku, alespoň pro platby „ven“. Bohužel není možné takto platby přijímat. Nejméně četným a téměř nerealizovatelným případem je platba na fakturu (invoice), která je u nás jakousi nepsanou normou. To často dělá problémy při firemních nákupech:zaměstnanec oznámí, že chce pro firmu něco nakoupit, a účetní mu řekne – v pořádku, ať pošlou zboží s fakturou. Nic takového zejména na amerických webech není, Němci fakturu vyhotoví, ale platbě předem se nevyhnete. Dobírka je u zahraničních obchodů spíše výjimečná, i když se vyskytuje překvapivě stále více. Říká se jí COD, což znamená cash on delivery nebo také collect on delivery. Doporučuji využívat platební karty. Platba je stažená z platebky v okamžiku, kdy je zboží odesíláno (informace o přesném postupu bývá na webu obchodu). Číslo platebky vyplňujte jen u zabezpečeného připojení. Nikdy nedávejte číslo platebky jen tak. Obrovské procento případů, kdy jste žádáni o číslo platebky z důvodů, jako je údajné ověření věku, je podvodem sloužícím k vybílení vašeho konta. Číslo karty zadávejte vždy v okamžiku, kdy dokončujete nákup, kdy je přesně známá částka, kterou zaplatíte. Zadáním čísla platebky totiž tuto částku schvalujete, dáváte povolení obchodu, aby si ji stáhl. Číslo platebky e-mailem? Nikdy! V některých případech vás obchodník požádá o zaslání čísla platební karty elektronickou poštou. I mírně školený uživatel internetu zbystří a řekne – vždyť to je přece ta nejsnazší cesta, aby se k těmto datům dostal někdo po cestě. Posílání čísla karty mailem tímto způsobem skutečně jednoznačně nedoporučuji, nicméně je vyzkoušen a doporučován šikovný trik: poslat číslo karty nadvakrát, ve dvou oddělených e-mailech, v každém polovinu údajů (např. v jednom půl čísla a expiraci, v druhém druhou půlku čísla a jméno). Musíte se ovšem s partnerem na tomto postupu dohodnout. Žádost o zaslání čísla karty emailem naštěstí zpravidla nebývá průhledným trikem, jak vás okrást. Řada obchodů to dělá standardně, protože vytvořit si platební bránu je drahé a pronajmout si ji stojí nemalé provize od jejího provozovatele. Obchodník, který chce ušetřit, proto volí tuto ruční metodu. Setkáte se s tím zejména u malých, specializovaných obchůdků. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 64 V případě velkých obav existují dvě poměrně snadné metody, jak bezpečně eliminovat riziko vyluxování účtu, i když je to trochu pracné. Pořiďte si buď speciální kartu, kterou budete používat jen pro internetové nákupy, na ni převedete vždy jen tolik peněz, kolik potřebujete na nejbližší nákup. Druhou možností je platebku pro internetové služby zablokovat, odblokovat ji před nákupem a pak ji hned zase zablokovat. Tuto službu nabízí řada českých bank. Pro porovnávání cen v internetových obchodech platí základní pravidlo: evropské stránky většinou ukazují ceny včetně daně – co vidíte, to musíte zaplatit – v rámci EU se už žádná daň neodečítá. Ve virtuálních prodejnách, které jsou v USA, sice daň z přidané hodnoty neexistuje, ale bude ji chtít zaplatit český celník na poště. Automaticky proto přičtěte k amerických cenám devatenáct procent. Existuje však výjimka: pokud cena zásilky bez poštovného ze země mimo EU nepřekročí 45 eur, žádné clo ani daň se neplatí. Jedno dvě DVD projdou naprosto bez povšimnutí. Větší balíček se třemi disky už pozornost celníků vyvolá. Zjistěte si předem, kolik budete platit za dopravu, jinak budete nepříjemně překvapeni. Po zemi levnější, letadlem dražší. Většina obchodů dává vybrat alespoň mezi dvěma způsoby dopravy: leteckou (zde je jmenován dopravce, např. UPS, FedEx atd.) a pozemní (surface mail). Letecká je velmi drahá a závisí na hmotnosti a rozměru, zboží ale máte do několika dní. Pozemní trvá ze zámoří několik týdnů, protože zboží jde lodí, ale cena je snesitelná, u těžších zásilek i několikanásobně nižší. Řada obchodů nesdělí předem cenu za dopravu do tak exotické země, jako je Česká republika, protože ji neznají (závisí na hmotnosti a rozměru konkrétní zásilky). Zjistěte si ji proto předem, než nakoupíte. Většina obchodů je v tomto ohledu seriózní a účtuje vám to, co účtuje dopravce zase jim. Evropa má levnější dopravu, ale dražší obchody. Obvykle, ve většině případů, je zboží v evropských (typicky německých) obchodech dražší než v amerických, ale doprava je zase levnější. Levné, a přitom těžké nebo objemné věci kupujte v evropských internetových obchodech. Deutsche Post funguje spolehlivě, slušně, rychle a není tak drahá. Pojištění obchod dává většinou na výběr, jestli chcete přepravované zboží pojistit proti ztrátě nebo poničení cestou. Pojištění nebývá drahé. Volte jej podle typu zboží, jeho rozbitnosti atd. Obchody na internetu lákají zejména širokou nabídkou sortimentu a nižšími cenami, než jaké jsou běžné u stejného zboží v kamenných obchodech. Nakupování se v principu od nákupů v běžných obchodech neliší, jaká však máte jako zákazník v internetových obchodech práva? K významnému posílení zákonných práv českého spotřebitele při nákupech uzavíraných na dálku, tedy také prostřednictvím zásilkových, internetových obchodů, teleshoppingu apod., došlo na začátku roku 2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 367/2000 Sb. Tím byla do občanského zákoníku implementována evropská směrnice o uzavírání smluv na dálku. Mezi více než dvě stě členů Asociace pro elektronický obchod patří mnoho českých internetových obchodníků. Certifikace „Nákup bez obav“ slouží jako základní vodítko pro bezpečné a bezproblémové nákupy. Certifikační pravidla stanovuje Asociace pro elektronickou komerci jako nejvýznamnější tuzemská autorita v oblasti elektronického obchodování. Obchody certifikované APEKem jsou pravidelně kontrolovány ohledně dodržování těchto zásad a výsledky z kontrol jsou zveřejňovány na webových stránkách Asociace. Použitá literatura [1] KŘÍŽ, L. Jak správně nakupovat na internetu. /šéfredaktor časopisu Computer Press/ Adresa: Ing. Věra Hložková Evropský polytechnický institut, s.r.o. Osvobození 699 686 04 Kunovice tel.: 572 549 018 e-mail: [email protected] „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 65 „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 66 POZNÁMKA K PROBLEMATIKE PRAKTICKÉHO APLIKOVANIA NIEKTORÝCH VYBRANÝCH TEÓRIÍ MENOVEJ POLITIKY Ľubica Horniaková, Jozef Králik Akadémia Policajného zboru v Bratislave Menová politika predstavuje súčasť hospodárskej politiky štátu, ktorou štát upravuje hodnotu svojej peňažnej jednotky a zabezpečuje jej stabilitu vnútri štátu i v pomere k cudzím menám; pozostáva najmä z určovania vzťahu meny k zlatu a k iným menám, stanovenia podmienok obchodu s menou a s devízami a z riadenia obehu peňazí [1]. Menová politika býva formulovaná aj ako súhrn zásad a opatrení, ktoré usmerňujú obeh peňazí v ekonomike, s cieľom pôsobiť na základné národohospodárske proporcie, predovšetkým na vývoj platobnej bilancie, cenovej hladiny a celkový rast a rovnováhu ekonomiky. Zahrňuje politiku úverovú, depozitnú, úrokovú, kurzovú a devízovú. V širšom zmysle sa tak označuje súhrn všetkých činností štátnej hospodárskej politiky, ktoré pôsobia na menový vývoj, teda popri politike peňažnej aj politika rozpočtová, daňová, cenová a mzdová, ktoré spoločne utvárajú vnútornú a vonkajšiu kúpnu silu meny. Menová politika je teda súhrn zásad a opatrení, ktoré majú za cieľ zabezpečiť stabilitu meny. Uskutočňuje ju spravidla ústredná banka pôsobením na obeživo, úspory, úvery, úrokové sadzby, platobnú bilanciu a menový kurz. K základným nástrojom menovej politiky patrí diskontná sadzba, operácie na voľnom trhu, vytváranie povinných rezerv obchodnými bankami a pod. V širšom význame do menovej politiky patrí aj devízová politika [2]. Pre odborníkov pôsobiacich v oblasti ekonomických vied, predovšetkým v oblasti finančnej vedy a v oblasti vedy o finančnom práve je samozrejmé, všeobecne známe a akceptované konštatovanie, že základným imanentným cieľom menovej politiky je v podstate zabezpečenie stability kúpnej sily menovej jednotky. Menová jednotka je pritom zákonom stanovená peňažná jednotka platná na území určitého štátu (resp. nadštátneho útvaru – pozn. aut.). Jej názov a členenie, jej znaky (papierové peniaze a mince a ich hodnoty), jej vnútorný obeh ä povinnosť platiť v menovej jednotke a platby v nej naopak prijímať) a prípadne ďalšie podrobnosti spravidla ustanovuje menový zákon. Menová jednotka je základom menovej sústavy. [3]. Pripomíname, že historicky sa vykryštalizovalo viacero sústav peňazí uplatňovaných v určitom čase a na určitom mieste (štáte), teda menových sústav, a to z hľadiska ich menového základu. Tieto menové sústavy sa pritom navzájom diferencujú podľa spôsobu určenia a podľa ďalších charakteristických znakov, čím sa položili základy na ich vzájomnú diferenciáciu, vyúsťujúcu do vzniku metalickej menovej sústavy, úverovej menovej sústavy a papierovej menovej sústavy. Metalická (kovová) menová sústava predstavuje taký systém, v rámci ktorého v štáte obieha (cirkuluje) ako zákonné platidlo výlučne stanovený menový kov v podobe mincí. Podmienkou jej fungovania je tak určenie menového kovu, teda drahého kovu, ktorý bude tvoriť základ pre razenie mincí, stanovenie peňažnej jednotky vyjadrením množstva drahého kovu reprezentovaného menovou jednotkou, ako i určenie spôsobu razenia mincí. Podstatou úverovej menovej sústavy je dominancia úverových peňazí v obehu, čiže bankoviek. Bankovky boli pôvodne vlastné zmenky depozitných a neskôr ceduľových bánk, ktoré slúžili ako úverové peniaze a boli vymeniteľné za menový kov. Najčastejšie sa včleňovali do obehu prostredníctvom reeskontovania obchodných zmeniek emisnou bankou, ktorá ich postúpením získavala od obchodných bánk. Napokon, papierová menová sústava je typická tým, že základ peňažného obehu vytvárajú iba znaky plnohodnotných peňazí, teda papierové peniaze. Tieto môžu mať potom právnu formu štátoviek, nevymeniteľných bankoviek či neplnohodnotných mincí [4]. V období zákonom zaručenej zameniteľnosti obiehajúcich bankoviek za zlato, čiže v úverovej menovej sústave, časovo ohraničenej približne do obdobia vzniku 1. svetovej vojny, bolo prvoradou zásadou menovej politiky práve zabezpečenie tejto zameniteľnosti. Vychádzalo sa teda z potreby zlatého krytia bankoviek a len podporne sa úloha menovej politiky formulovala tak, že by banka mala dať do obehu ekonomicky nevyhnutné množstvo peňazí na zabezpečenie reprodukčného cyklu v národnom hospodárstve a zabezpečiť pritom zachovanie peňažnej rovnováhy. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 67 Pripomíname, že obeh je popri výrobe druhá sféra reprodukčného procesu, a kapitál, ktorý pôsobí v jeho sfére, sa označuje ako obehový kapitál, pričom sa skladá z peňažného, tovarového a portfóliového (fiktívneho) kapitálu [5]. Peňažný obeh v období akceptovania a uplatňovania princípov úverovej menovej sústavy bol vyrovnaný vtedy, keď boli na to vytvorené predpoklady v hmotnej oblasti. Kúpna sila obiehajúcich peňazí sa zabezpečovala zlatými a devízovými rezervami centrálnej banky a tovarom, ktorý sa nachádzal na trhu. V tomto období, v duchu hospodárskej ideológie liberalizmu, vychádzala teória i prax pri uplatňovaní nástrojov menovej politiky zo zásady neutrality peňazí voči národnému hospodárstvu, to znamená z tézy, že menová politika nemá nijakým spôsobom ovplyvňovať ekonomický vývoj, ale že sa má tomuto vývoju výlučne len prispôsobovať [6]. Liberalistická ekonomická teória je v podstate výrazom optimistického pohľadu na vývoj hospodárstva a viery v endogénne sily trhového hospodárstva, ktoré podľa jej zástancov vedia automaticky zabezpečiť úspešný rozvoj ekonomiky bez akýchkoľvek zásahov zvonka [7]. Táto teória bola nakoniec aj v súlade s faktami, jestvujúcou hospodárskou skutočnosťou, pretože v období rozvíjania spoločensko – ekonomických vzťahov na zásadách ich voľnej súťaže vykazovalo hospodárstvo neustále vzostupný trend, ktorý síce občas prerušovali periodické krízy, no v zásade bez nejakých podstatnejších vplyvov na globálny vývoj národného hospodárstva. Za takejto situácie, podľa nášho názoru a verifikovaných skúseností, skutočne nebolo potrebné využívať menovú politiku (ako aj teoretický arzenál s ňou súvisiaci a štrukturálne ju ovplyvňujúci a podmieňujúci) v celej škále jej nástrojov na ovplyvňovanie vývoja národného hospodárstva. Menová politika sa v tomto období prostredníctvom sebe vlastných nástrojov mohla naozaj obmedzovať len na zabezpečovanie reprodukčného procesu peniazmi a skutočne si ani iné ciele nekládla. Situácia v teórii i praxi uskutočňovania menovej politiky sa ale prudko zmenila v 20. a 30. rokoch 20. storočia, najmä v dôsledku prepuknutia veľkej celosvetovej hospodárskej krízy [8]. Praktické skúsenosti ukázali, že v tomto, kvalitatívne novom ekonomickom prostredí a od neho sa odvíjajúcom historickom období, liberalisticky orientovaná hospodárska politika nielenže nedokázala zabezpečiť proporcionálny rozvoj národného hospodárstva, ale v dôsledku jej uplatňovania dokonca došlo aj k veľkým hospodárskym otrasom. Ukázalo sa, že jej koncepcia sa stala nepoužiteľnou a bolo preto objektívne nutné začať sa orientovať na cieľavedomé zásahy štátu do ekonomiky. Preto obdobie veľkej hospodárskej krízy, ale aj obdobia, ktoré nasledovali po nej, sú poznačené odklonom od liberalistickej teórie hospodárskej politiky a následným príklonom ku koncepcii systému štátnych zásahov do komplexu národného hospodárstva. Táto zásadná zmena bola v podstate prejavom pesimistického postoja voči fungovaniu endogénnych síl trhovej ekonomiky. Je samozrejmé, že takto jednoznačne determinovaný či zmenený postoj k otázke vzťahu štátu a hospodárstva sa musel v nastávajúcom období sociálno - ekonomického vývoja spoločnosti odzrkadliť ako v teórii peňazí a úveru, tak aj v praktickej menovej politike štátu. Hlavné teoretické východiská pre koncepciu zasahovania štátu do ekonomiky sformuloval vo svojich vedeckých resp. odborných ekonomických dielach anglický teoretik i politik John Maynard Keynes (1883 – 1946). Keynesova ekonomická teória sa pritom stala východiskom jednej z podôb modernej makroekonómie a jej tvorca sa v dôsledku toho zaradil prirodzene do celosvetovej galérie najvýznamnejších ekonómov 20. storočia [9]. Keynesove zásady presadzovania zásahov štátu do ekonomiky začali vlády i centrálne banky štátov temer vo všetkých končinách sveta v širokom rozsahu aplikovať do praxe práve v období prepuknutia a pretrvávania veľkej hospodárskej krízy v rokoch 1929 až 1933, a tiež i v nasledujúcich rokoch. Upozorňujeme, že v aplikačnej praxi išlo hlavne o oblasť úverovej politiky a diskontných sadzieb, ktorá tvorila v Keynesovej teórii nosnú časť menovej politiky, a to v súčinnosti s investičnou politkou. Keynes totiž mimoriadne vyzdvihoval nutnosť rovnováhy medzi úsporami a investíciami, ktorá podľa neho aj predurčuje maximálnu hranicu pre objem úverov, ktoré možno poskytnúť. Podľa Keynesa rovnováha medzi úsporami a investíciami nevzniká automaticky, ale na základe cieľavedomej úverovej a investičnej politiky. Keynes navrhoval, aby v podmienkach neúplnej zamestnanosti a nevyužitia výrobných kapacít centrálna banka „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 68 zamerala svoju menovú politku tak, aby poskytovaním lacných úverov zvyšovala množstvo peňazí v obehu. Ak sa však objem peňazí v obehu zvyšuje pri plnom využívaní výrobných kapacít, spôsobí to inflačné zvýšenie cien. V podstate zastával a následne presadzoval názor, že ak by podnecovanie súkromných investícií nízkou úrokovou sadzbou plne nevyčerpalo vytvorené úspory, má súlad medzi úsporami a investíciami vytvoriť sám štát uskutočňovaním verejných investícií. Praktické skúsenosti s politikou lacných peňazí však neboli uspokojivé. Ani veľmi silné zníženie diskontnej sadzby nevyvolalo náležite zvýšený záujem o úvery zo strany podnikateľov, a tým potom samozrejme ani očakávaný rozkvet hospodárstva [10]. Ukázalo sa, že diskontná politika je účinnejšia v čase, keď v národnom hospodárstve nevznikajú príliš veľké výkyvy. Vtedy zníženie diskontnej sadzby pôsobí ako stimulátor výroby a zvýšenie diskontnej sadzby ako približujúci faktor. Preto centrálne banky znižujú diskontné sadzby vtedy, keď sa vo vývoji národného hospodárstva prejavujú náznaky znižovania tempa rozvoja a zvyšujú ju naopak vtedy, keď je rozvoj ekonomiky príliš prudký a hrozí nebezpečenstvo tzv. prehriatej konjunktúry. Zdôrazňujeme ale, že diskontná politika bánk nevie už odstrániť krízu, ktorá „ožila“, ktorá už nastala. Aj po všeničivej 2. svetovej vojne väčšina západných štátov vychádzala vo svojej menovej politike v tej či onej miere z názorov Keynesa a jeho školy, a to dokonca aj v tých štátoch, ktoré sa vo svojej globálnej hospodárskej politike skôr prikláňali k politike neoliberalizmu. V tzv. západných štátoch sociálnodemokratického ideového zamerania resp. politickej orientácie bol pritom príklon ku Keynesovým ekonomickým zásadám samozrejmý. Dovolíme si súčasne poznamenať, že Keynesova hospodárska politika bola svojho času nielen populárna, ale nesporne vcelku úspešná, pričom určite dokázala v období po 2. svetovej vojne zabrániť takým prudkým výkyvom a negatívnym javom vo vývoji národného hospodárstva, aké sa často a úplne prirodzene vyskytovali v predvojnovom období. V období rokov po dvoch tzv. ropných šokoch, ktoré drasticky postihli svetovú ekonomiku v rokoch 1973/1974 a 1979/1980 sa však ukázalo, že aplikácia zásad obsiahnutých v teórii štátnych zásahov do ekonomiky vypracovanej J. M. Keynesom už nedokázala účinne čeliť situácii, v ktorej sa vysoká miera nezamestnanosti spája s infláciou (stagflácia) a so štrukturálnymi adaptačnými procesmi. Začali preto v rámci hľadania východísk z tejto situácie znovu ožívať klasické názory o účinnosti a potenciálnej škodlivosti zásahov štátu do ekonomiky. V tomto období sa potom začína v čoraz väčšej miere presadzovať monetaristická teória spojená hlavne s menom amerického ekonóma Miltona Friedmana (1912). V roku 1976 mu bola dokonca udelená Nobelova cena za ekonómiu. Zameranie jeho vedeckovýskumnej činnosti absorbovalo teóriu peňazí a inflácie, nezamestnanosti a ľudského kapitálu, ako i monetaristickú koncepciu trhovej ekonomiky. Zdôrazňujeme, že pre rozvoj ekonomickej teórie i praxe sú mimoriadne významné práve jeho hospodárskopolitické koncepcie. Na rozdiel od tzv. keynesovcov považujú tzv. monetaristi súkromný sektor za relatívne stabilný a preto pochybujú o nutnosti štátnych zásahov, ktoré podľa nich v minulosti často destabilizovali ekonomiku. Ak monetaristi pripúšťajú zásahy do ekonomiky, tak iba v podobe emisnej činnosti prostredníctvom centrálnej banky. Teoretické koncepcie monetarizmu sú založené predovšetkým na Friedmanovej verzii kvantitatívnej teórie peňazí. Táto teória spočíva v hypotéze, predpoklade, že ak sa zväčší nominálne množstvo peňazí v obehu, zvýši sa cenová hladina, pretože to isté množstvo tovarov sa vymieňa za väčšie množstvo peňazí. Friedman zameriava pozornosť na dopyt po peniazoch, pričom hľadá zákonitosti formovania potreby peňazí u jednotlivých ekonomických subjektov. Vychádza z neoklasického poňatia správania sa človeka, podľa ktorého každý subjekt hodnotí držbu peňažnej hotovosti na základe úžitku, ktorý mu prináša. Správanie sa „typického jednotlivca“ potom rozširuje na celé hospodárstvo a odvodzuje z neho agregátnu funkciu dopytu po peniazoch. Analýzou faktorov, ktoré vplývajú na veľkosť dopytu po peniazoch, prichádza k záveru, že tento dopyt je dlhodobo vysoko stabilný a že hlavným zdrojom porúch a disproporcií v mechanizme reprodukcie sú zmeny objemu ponuky peňazí. Na základe toho definuje a ustaľuje hypotézu, že hlavnou úlohou menovej politiky musí byť regulovanie ponuky peňazí tak, aby bola zabezpečená peňažná rovnováha. Okrem toho Friedman odporúča, aby zvyšovanie množstva peňazí v obehu bolo neustále v súlade s tempom ekonomického rastu. V tom prípade potom ide v „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 69 podstate o tzv. osobitné pravidlo, podľa ktorého sa musí množstvo peňazí v obehu zvyšovať o taký objem, ktorý zodpovedá prírastku hrubého národného produktu. Za predpokladu stabilnej funkcie dopytu po peniazoch má teda menová politika ponukou peňazí vytvoriť stabilný rámec pre národné hospodárstvo a tým zabrániť tomu, aby sa samotné peniaze stali hlavným prameňom hospodárskych porúch. Čo sa týka názorov na infláciu, Friedmanova teória vychádza z tvrdenia, že inflácia je vždy a všade peňažným fenoménom a vzniká v dôsledku toho, že množstvo peňazí v obehu rastie rýchlejšie ako výroba. Objem produkcie je však obmedzený dostupnými zdrojmi, rozvíjaním poznatkov a schopností, ako i spôsobom ich využitia, takže môže rásť len pomaly. Moderné formy peňazí, akými sú papier a účtovné záznamy, však nie sú podrobené žiadnym fyzickým obmedzeniam, a preto nominálne množstvo peňažných jednotiek môže rásť akokoľvek rýchlo. Friedman obviňuje zo zodpovednosti za infláciu vládu a v tejto súvislosti nastoľuje otázku, prečo moderné štáty zvyšujú množstvo peňazí v obehu tak rýchlo, prečo vyvolávajú infláciu, keď chápu jej potenciálnu škodlivosť. Za jedinú terapiu na liečenie inflácie považuje obmedzenie miery rastu množstva peňazí v obehu, pričom upozorňuje, že nie je možné vyhnúť sa nepríjemným vedľajším účinkom tohto liečenia. Okrem keynesovskej a moneteristickej teórie sa v posledných desaťročiach začínajú presadzovať myšlienky formulované v rámci nového smeru ekonomického myslenia, v intelektuálnom priestore sformovanom do teórie racionálnych očakávaní [11]. Podľa tejto teórie majú očakávania v každom sektore národného hospodárstva významný dopad na celkovú hospodársku politiku i na menovú politiku ako jej súčasť. Aj keď táto ekonomická teória nie je doposiaľ uznaná za všeobecne platnú, jej prívrženci sa domnievajú, že očakávania okrem iného ovplyvňujú tak konanie centrálnej banky z hľadiska jej usmerňovania ponuky peňazí, ako aj dopyt po peniazoch a potom v konečnom dôsledku i ciele menovej politiky. Predpokladáme, že už z nami načrtnutých poznámok je viditeľný zreteľný rozdiel medzi prezentovanými jednotlivými ekonomickými teóriami. Táto ich vzájomná diferenciácia pritom spočíva v odlišnom postoji voči typu hospodárskej politiky, voči jej cieľom, nástrojom i voči jej dopadu na fungovanie ekonomiky. Keynesovci sa prihovárajú za aktivistickú politiku centrálnej banky i vlády ako predpokladu a súčasne i podmienky na prekonanie nepriaznivých trendov v ekonomike. Monetaristi a prívrženci teórie racionálnych očakávaní oveľa viac veria samostabilizačným silám ekonomiky a obávajú sa možných omylov implantovaných do sfér hospodárskej politiky. Poukazujú tiež na množstvo časových posunov medzi použitím určitých nástrojov hospodárskej politiky a ich dopadov na ekonomiku. Akcentujú skutočnosť, že tieto posuny môžu mať za následok, že určité opatrenia začnú pôsobiť až vtedy, keď sa podmienky v ekonomike celkom zmenia. Kritici aktivistickej politiky, ktorí zdôrazňujú význam fixných pravidiel oproti jednorazovým rozhodnutiam, sa podujali i na formulovanie týchto pravidiel. V oblasti menovej politiky odporúčajú centrálnej banke udržiavať rast peňažnej zásoby na vopred ohlásenom konštantnom tempe, čo by malo posúvať efektívny dopyt v súlade s rastom reálneho výstupu ekonomiky a zároveň vylučovať proces inflácie. Podotýkajú, že navrhovaná menová politika môže byť účinná vtedy, keď sa nemení rýchlosť obehu peňazí. Jedným z predmetov sporu medzi ekonómami je práve otázka, či sa rýchlosť obehu peňazí môže považovať za stabilnú alebo nie. Kritici monetaristickej teórie poukazujú na to, že skutočná rýchlosť obehu peňazí sa napríklad v Spojených štátoch amerických od päťdesiatych rokov neustále nepravidelne menila. Monetaristi tento argument neuznávajú. Tvrdia, že zmeny v rýchlosti obehu peňazí boli vlastne výsledkom rozdielneho vývoja inflácie, že rýchlosť by sa nebola menila, keby centrálna banka bola aplikovala počas celého tohto obdobia stabilnú mieru prírastku peňažnej zásoby. Diskusia o tom, či je vhodnejšia menová politika, ktorá vychádza z pevných pravidiel, alebo z jednorazových rozhodnutí, sa v odborných kruhoch nepovažuje dosiaľ za definitívne uzavretú. Mnohí ekonómovia akceptujú v súčasnosti názor, že v zásade by sa malo vychádzať z určitých pravidiel, avšak natoľko flexibilných, aby sa mohli upraviť podľa vývoja reálnych podmienok. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 70 Z hľadiska tých, ktorí zdôrazňujú význam očakávaní v ekonomike, je nevyhnutné, aby hospodáriace subjekty poznali platné pravidlá a aby sa tieto pravidlá nemenili príliš často a príliš radikálne. Diskusia o pravidlách menovej politiky má ale ešte ďalší aspekt. Monetaristi totiž zdôrazňujú význam spomínaných pravidiel aj preto, lebo nedôverujú politikom a zastávajú názor, že lepší je systém pravidiel, i keď nedokonalý, ako ponechať priestor na rozhodovanie výlučne politikom. A toto je, podľa nášho názoru, aj z hľadiska kryštalizovania súčasnej slovenskej národohospodárskej a finančnej scény, pozoruhodný názorový postoj a efekt. Ako sme už spomínali, veľa rokov v menovej politike väčšiny štátov prevládali keynesovské prístupy. Začiatkom 80. rokov však začali vo viacerých štátoch aplikovať do praxe monetaristické princípy menovej politiky, napríklad v Spojených štátoch amerických, vo Veľkej Británii, v Chile, v Izraeli, avšak aj inde vo svete. Výsledkom bol síce pokles inflácie, ale ako jeho protipól zasa zhoršenie niektorých nemonetárnych veličín. Popritom však rad štátov zotrváva na keynesovských princípoch, a to aj európskych, ako napríklad škandinávske štáty, ale v značnej miere aj Nemecko, Rakúsko, Japonsko a ďalšie. Definitívne rozhodnutie o tom, ktorý prístup je z dlhodobého hľadiska správnejší, zatiaľ nepadlo. Výsledky, ktoré sa doterajšou monetaristickou politikou dosiahli, neumožňujú konštatovať, že by monetaristická politika bola dlhodobo úspešnejšia ako keynesovská. Pri všetkej rôznorodosti názorov sa však ekonómovia zhodujú v tom, že keynesovská (aktivistická) hospodárska politika má šance na úspech len tam, kde existujú nevyužité výrobné kapacity a kde inflácia nedosahuje väčší rozsah. Ak by sa uplatnila v podmienkach vysokej inflácie, mohla by táto politika inflačný vývoj len prehĺbiť bez súčasného dosiahnutia ekonomického rastu. A práve tieto závery sú mimoriadne aktuálne a poučné aj pre vytýčenie ekonomického a finančného azimutu Slovenskej republiky v prvej dekáde 21. storočia [12]. Súhrn Článok je determinovaný súčasným stavom ekonomiky a verejných financií Slovenskej republiky. Aj preto predstavuje čiastkový rámcový príspevok v podobe poznámky určenej na zamyslenie sa a následné rozvíjanie dedukcie o možnostiach smerovania menovej politiky Slovenskej republiky, pre ktoré vytvára v podstate určitý, i keď ohraničený priestor. Autori v ňom v úvodnej časti metódou krátkeho odborného výkladu prezentujú základné charakteristiky východiskových pojmov, s ktorými operujú v ďalšom texte článku. Medzi ne patrí najmä pojem menovej politiky a jej významu, menových sústav a ich klasifikovanie, ako aj úlohy menovej politiky a jej pôsobenia v sústave komplexnej národohospodárskej politiky, realizovanej centrálnou bankou štátu. V texte článku sa venuje prirodzene pozornosť aj základným tézam vlastným vybraným svetovým školám ekonomických teórií. Pozornosť je tak venovaná ekonomickému liberalizmu a jeho odrazu v menovej politike, keynesovskému monetarizmu , ako i náčrtu teórie racionálnych očakávaní. V poznámkach pripojených na záver článku možno identifikovať autorov, ktorí sa týmito teóriami zaoberajú vo svojej vedeckej a odbornej spisbe, ako aj ich obsah. Cieľom príspevku je na základe zosumarizovaných informácií o východiskách a následkoch realizácie téz sformulovaných jednotlivými vybranými ekonomickými teóriami aktivizovať úvahy o ďalšom smerovaní slovenskej menovej politiky, čo autori v závere článku pripomínajú. Vlastnú odpoveď na otázku, akou cestou má ďalej pri realizovaní menovej politiky kráčať Slovensko však autori článku zámerne nedávajú, čím problém ponechávajú otvorený. Literatúra [1] DADO, M. Slovník politickej ekonómie. 1. vyd. Bratislava : Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, 1966, s. 332. [2] KRÁLIK, J.; GRÚŇ, L. Malý slovník finančného práva (pre právnikov). 1. vyd. Bratislava : MANZ, 1998, s. 128. Pozri aj ŠÍBL, D. a kol. Veľká ekonomická encyklopédia. 1. vyd. Bratislava : SPRINT, 1996, s. 337. [3] SVOBODA, J. a kol. Slovník slovenského práva. Prvé novodobé vydanie. Bratislava : Poradca podnikateľa, spol. s r. o., 2000, s. 289. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 71 [4] MIHÁLIKOVÁ, A.; HORNIAKOVÁ, Ľ. Teória finančných a menových vzťahov. 1. vyd. Bratislava : Univerzita Komenského, 2002, s. 11 an.; tiež HEILBRONER, L. R.; THUROW, C. L. Čo je ekonómia? 1. vyd. Bratislava : Bradlo, 1994, s. 110 an. ŠÍBL, D. a kol. Veľká ekonomická encyklopédia. 1. vyd. Bratislava : SPRINT, 1996, cit. 2, s. 373. ŠÍBL, D. a kol. Veľká ekonomická encyklopédia. 1. vyd. Bratislava : SPRINT, 1996, K liberalizmu, jeho podstate, s. 292. CHOVANCOVÁ, J. Liberalizmus verzus komunitarizmus. 1. vyd. Bratislava : Vydavateľské oddelenie Právnickej fakulty Univerzity Komenského, 2003, s. 26 an. KOLEKTÍV Finanční slovník. Praha : Svoboda , 1973, s. 250 – 251. LISÝ, J. a kol. Dejiny ekonomických teórií. 1. vyd. Bratislava : Elita , 1996, s. 136 a n. KOLEKTÍV. Finančný slovník. 1. vyd. Bratislava : Vydavateľstvo politickej literatúry, 1967, s. 63 – 64. LISÝ, J. a kol., Dejiny ekonomických teórií. 1. vyd. Bratislava : Elita , 1996, cit. 9, s. 232 – 235. V záujme porovnania možností ovplyvňovania hospodárskej politiky štátu menovými nástrojmi, tvoriacimi kaleidoskop menovej politiky, a to aj s obdobím marxistickou teóriou preferovanej dominancie centrálne plánovaného procesu usmerňovania vývoja celého národohospodárskeho komplexu socialistického štátu, podrobnejšie pozri napr. KRÁLIK, J. Menové plánovanie v Československu a jeho právne aspekty. In: Acta Facultatis Iuridicae Universitatis Comenianae, roč. XII. 1. vyd. Bratislava : Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1990, 121 s. (separátny výtlačok ) [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] Adresa: Doc. Ing. Kubica Horniaková, CSc. Akadémia Policajného zboru v Bratislave Sklabinská 1 835 17 Bratislava Slovenská republika Tel.: 0961 057 402, 0244 888 372 web: http://apz.minv.sk/ plk. prof. JUDr. Jozef Králik, CSc. Akadémia Policajného zboru v Bratislave Sklabinská 1 835 17 Bratislava Slovenská republika Tel.: 0961 057 402, 0244 888 372 e-mail: [email protected] „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 72 ALTERNATÍVNE RIEŠENIE SPOROV V MEDZINÁRODNOM OBCHODE Katarína Chovancová Akadémia Policajného zboru v Bratislave Rozhodcovské konanie v medzinárodnom obchode je alternatívny spôsob riešenia sporov, v ktorom nerozhodujú súdy ako zástupcovia štátnej moci, ale rozhodcovia, resp. rozhodcovský tribunál. Predmetné konanie je teda pre sporové strany - obchodných partnerov akýmsi „neformálnejším výkonom spravodlivosti“, pri ktorom o výbere rozhodcov rozhodujú sporové strany, čo nie je možné dosiahnuť v „štátnom“ súdnom konaní, v ktorom sporové strany výber sudcu nemôžu vôbec ovplyvniť. Základom rozhodcovského konania je platná dohoda sporových strán o predkladaní vzájomných sporov, vznikajúcich napr. z obchodných zmlúv sporových strán, na rozhodovanie v rozhodcovskom konaní, tzv. „podriadenie“ vzájomných sporov rozhodovaniu v rozhodcovskom konaní. Platná rozhodcovská zmluva /alebo rozhodcovská doložka, nachádzajúca sa v zmluve sporových strán/, je aj základným predpokladom úspešného začatia rozhodcovského konania. Pokiaľ totiž sporové strany uzavrú neplatnú rozhodcovskú zmluvu, neexistuje právny základ na riešenie sporu rozhodcami v rozhodcovskom konaní. Rozsah obchodných sporov, ktoré môžu byť rozhodované v medzinárodnom rozhodcovskom konaní v rôznych krajinách je nejednotný. Základným princípom rozhodcovského konania v medzinárodnom obchode je však princíp dobrovoľnosti, t.j. sporové strany majú vždy možnosť riešiť svoje obchodné spory podľa vlastného výberu v súdnom alebo v rozhodcovskom konaní. Voľba sporových strán riešiť vzájomné spory v rozhodcovskom konaní neznamená úplné vylúčenie možnosti sporových strán obrátiť sa v prípade potreby na súd, okrem prípadu, že sporové strany vylúčia súdne konanie vzájomnou dohodou. Samozrejme, v každom štáte je zákonom stanovený okruh sporov, o ktorých môže rozhodovať len súd, ako sú občianskoprávne spory príslušníkov rôznych štátov atď.1 Rozhodcovské konanie sa bežne používa v medzinárodnej obchodnej praxi najmä v oblasti výstavby, v morskej doprave, ale aj v bankovníctve, v obchodných zmluvách akciových spoločností atď. Aplikácia rozhodcovského konania teda nie je v žiadnom prípade v medzinárodnej obchodnej praxi obmedzená len na oblasť bankovníctva a finančníctva, ale zahŕňa napr. aj oblasť poisťovníctva alebo oblasť investovania. Prostredníctvom rozhodcovského konania je možné v medzinárodnom obchode riešiť spory, vznikajúce pri preprave tovaru a služieb, spory zo zmlúv o poskytovaní konzultačných služieb, zo zmlúv o dielo alebo spory z licenčných zmlúv atď. Zaujímavou črtou rozhodcovského konania v medzinárodnej obchodnej praxi je skutočnosť, že sa v ňom riešia spory obchodných partnerov, ktoré vôbec nemusia mať zmluvný základ.2 Požiadavka na formálnu stránku rozhodcovskej doložky je vo väčšine krajín jednotná, pretože viaceré krajiny vyžadujú písomnú formu rozhodcovskej doložky, rovnako ako aj Newyorská konvencia- najdôležitejšia medzinárodná dohoda o medzinárodnom rozhodcovskom konaní /ďalej len „Konvencia“/.3 Zaujímavé je, že požiadavka na písomnú formu rozhodcovskej doložky, je v čl.2 ods.2 Konvencie formulovaná veľmi striktne a, čo je dôležité, zodpovedá možnostiam komunikácie v čase prijatia Konvencie, t.j. päťdesiatym rokom dvadsiateho storočia.4 Vzhľadom na nepretržitý vývoj technológii vzájomnej komunikácie je dnes pre strany 1 V Slovenskej republike je predmetný okruh sporov vymedzený zákonom č. 97/1963 Zb. o medzinárodnom práve súkromnom v znení neskorších predpisov. 2 Bližšie pozri UNCITRAL Model Law, čl. 1.1. Predmetné vzorové právo bolo vytvorené Komisiou Spojených Národov pre medzinárodné obchodné právo a vzťahuje sa výlučne na medzinárodnú obchodnú arbitráž, t.j. nie je možné ho aplikovať v medzinárodnom rozhodcovskom konaní, v ktorom sa riešia napr. politické spory štátov. 3 Presný názov Newyorskej konvencie, prijatej 10. 6.1958 Komisiou spojených národov, je „Konvencia o uznaní a vykonateľnosti zahraničných rozhodcovských nálezov“. 4 Podľa čl. 2 ods.2 Newyorskej konvencie „Pojem písomná dohoda zahŕňa rozhodcovskú doložku v zmluve alebo rozhodcovskú zmluvu, podpísanú stranami, alebo obsiahnutú vo vzájomne vymenených listoch alebo telegramoch“. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 73 výhodnejšie použiť modernejšie formulované vzorové rozhodcovské doložky, napr. rozhodcovskú doložku podľa rozhodcovských pravidiel UNCITRAL atď. Pokiaľ ide o obsah rozhodcovskej doložky, je v záujme strán, aby ju naformulovali čo najpresnejšie a určili podľa možnosti čo najširší rozsah jej pôsobnosti, aby v prípade vzniku sporov nevznikli pochybnosti o tom, či sa na daný spor vzťahuje alebo nevzťahuje uzavretá rozhodcovská doložka. Okrem toho je vhodné, aby sa strany už v rozhodcovskej doložke dohodli na mieste rozhodcovského konania, počte rozhodcov a jazyku konania. Skorá dohoda je tu pre budúce sporové strany výhodná, pretože v prípade vzniku sporov sú podstatné náležitosti /miesto, jazyk konania, počet rozhodcov/ už dohodnuté v rozhodcovskej doložke, čo prispieva k urýchleniu konania a promptnému vydaniu rozhodcovského nálezu. Okrem toho, obchodní partneri dohodou úplne vylúčia možnosť vzniku zdĺhavých sporov napr. o mieste alebo jazyku konania, čím urýchlia začatie konania aj konanie samotné a po ukončení rozhodcovského konania a vydaní rozhodcovského nálezu môžu ďalej úspešne pokračovať vo svojej obchodnej spolupráci. Cieľom rozhodcovského konania totiž nie je definitívne ukončenie obchodných vzťahov sporových strán, ale len odstránenie sporov, ktoré sa v každodennej obchodnej praxi vyskytujú a bránia obchodným partnerom pokračovať v ich vzájomnej obchodnej spolupráci. Právna úprava rozhodcovského konania a medzinárodného rozhodcovského konania, rovnako ako aj určenie významu predmetných právnych pojmov nie je v jednotlivých krajinách rovnaká. Niektoré štáty - napr. Holandsko upravujú domáce aj medzinárodné rozhodcovské konanie jednými rozhodcovskými pravidlami, zakotvenými v holandskom zákone o rozhodcovskom konaní bez ohľadu na štátnu príslušnosť účastníkov konania alebo ich sídlo. Jedny rozhodcovské pravidlá sa tu používajú pre riešenie sporov s medzinárodným aj domácim charakterom.5 Iné krajiny - napr. Veľká Británia alebo Švajčiarsko majú osobitnú právnu úpravu, vzťahujúcu sa na domáce rozhodcovské konanie a osobitnú právnu úpravu, vzťahujúcu sa na medzinárodné rozhodcovské konanie. Základným faktorom, ktorý rozhoduje o charaktere rozhodcovského konania, môže byť napr. charakter sporu6 alebo sídlo, či trvalý pobyt sporových strán. Pokiaľ sporové strany napríklad vo Veľkej Británii majú rôznu štátnu príslušnosť alebo sídla v rôznych štátoch, rozhodcovské konanie sa v zásade bude riadiť pravidlami, určenými pre medzinárodné rozhodcovské konanie. Pokiaľ však pôjde o „domáce sporové strany“, rozhodcovské konanie sa bude riadiť anglickým zákonom o rozhodcovskom konaní, t.j. právnou úpravou, určenou pre anglické rozhodcovské konanie. Presné určenie charakteru rozhodcovského konania nie je dôležité len pre sporové strany a úspešnosť konania, ale aj pre možnosť následného uznania a vykonateľnosti rozhodcovských nálezov v súlade s Newyorskou Konvenciou o uznaní a vykonateľnosti cudzích rozhodcovských nálezov7. Konvencia upravuje uznanie a výkon rozhodcovských nálezov, ktoré a) boli vydané na území iného štátu, ako je štát v ktorom majú byť vydané rozhodcovské nálezy uznané a vykonané, b) boli vydané v sporoch fyzických alebo právnických osôb, c) nie sú domácimi rozhodcovskými nálezmi v štáte, kde majú byť uznané a vykonané. V súvislosti s medzinárodnou obchodnou arbitrážou je potrebné si uvedomiť, že nie všetky medzinárodné rozhodcovské konania sú konaniami obchodného charakteru. Pokiaľ ide napr. o spor dvoch štátov /napr. politické spory/, predmetný spor bude riešený v medzinárodnom tzv. „verejnom“ rozhodcovskom konaní alebo v medzinárodnom súdnom konaní. Jurisdikcia medzinárodného rozhodcovského tribunálu /či už v obchodných sporoch alebo v iných sporoch/ je založená na tom istom základe ako jurisdikcia medzinárodných súdov. Určením základu jurisdikcie medzinárodných súdov sa zaoberá aj Morgenthau.8 „Zdrojom jurisdikcie 5 Bližšie pozri KOPPENOL,L., LAFORCE, M., International contracts, aspects of jurisdiction, arbitration and private international law, p.150. 6 Napríklad vo Francúzsku sa prostredníctvom medzinárodnej arbitráže rozhoduje o sporoch, obsahujúcich transakcie medzinárodného obchodu, t.j. o obchodných sporoch v medzinárodnej obchodnej praxi. 7 Konvencia o uznaní a vykonateľnosti cudzích rozhodcovských nálezov bola prijatá 10.6.1958 Komisiou Spojených národov. 8 Politics among nations, p. 285. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 74 medzinárodných súdov je vôľa štátov predkladať ich vzájomné spory na rozhodovanie medzinárodnému súdu. V medzinárodnom práve platí axióma, v súlade s ktorou nemôže byť žiaden štát donútený proti jeho vôli predkladať spory s iným štátom medzinárodnému tribunálu. Inými slovami, žiaden medzinárodný súd nemôže rozhodovať medzinárodné spory bez súhlasu dotknutých štátov“. Podobne aj v medzinárodnom rozhodcovskom konaní v obchodných sporoch je prvoradá vôľa dotknutých strán predkladať ich vzájomné spory na rozhodovanie v medzinárodnom rozhodcovskom konaní. Obchodný charakter sporu je pre rozhodcovské konanie v niektorých štátoch až tak dôležitý, že je podmienkou uskutočnenia rozhodcovského konania, t.j. v rozhodcovskom konaní môžu byť rozhodované len obchodné spory strán. Na oblasť medzinárodného obchodu je obmedzená aj pôsobnosť takých významných právnych úprav v oblasti medzinárodnej arbitráže, ako sú UNCITRAL Model Law /Vzorové právo UNCITRAL/ alebo Newyorská konvencia. Okrem arbitráže je možné spory v medzinárodnom obchode riešiť aj ďalšími spôsobmi alternatívneho riešenia sporov /ADR/9 a to zmierom v zmierovacom konaní /conciliation/ alebo mediáciou /mediation/ prostredníctvom tretej osoby – sprostredkovateľa /mediator/. Všetky tieto konania majú spoločný cieľ a výsledok, ktorým je vyriešenie sporov strán. Okrem spoločného cieľa sú však predmetné konania odlišné, pokiaľ ide o ich priebeh, osoby, ktoré rozhodujú a celkový charakter výsledku jednotlivých konaní. Azda najvýraznejší rozdiel medzi uvedenými konaniami je charakter celkového výsledku konaní. Výsledkom rozhodcovského konania je pre obe sporové strany rozhodcami vydaný záväzný a vykonateľný rozhodcovský nález. O riešení sporu tu nerozhodujú sporové strany, ale rozhodcovia. V zmierovacom konaní a pri riešení sporov prostredníctvom sprostredkovateľa neexistuje, na rozdiel od rozhodcovského konania, nadradená pozícia rozhodovacieho orgánu, pretože úspešným výsledkom alternatívneho riešenia sporov je dohoda sporových strán, t.j. rozhodovacím orgánom sú tu sporové strany. Charakterizujúc mediáciu, Horváth10 upozorňuje, že „Vzorový zákon o mediácii UNCITRAL charakterizuje mediáciu ako proces, v ktorom strany požiadajú tretiu osobu o asistenciu pri pokuse o priateľské urovnanie sporu, ktorý vznikol alebo súvisí s ich zmluvným alebo právnym vzťahom“. Menej výrazný je rozdiel je medzi zmierovacím konaním a mediáciou, pokiaľ ide o osobu, ktorá vedie zmierovacie konanie /conciliator/ a sprostredkovateľa. Zatiaľ čo conciliator v zmierovacom konaní navrhuje sporovým stranám vlastné riešenie sporu /môžu ho akceptovať/, sprostredkovateľ v mediácii sa pri riešení sporu sústredí len na dosiahnutie možnej dohody sporových strán. Nenavrhuje však vlastné riešenie sporu. Z uvedeného vyplýva, že v zmierovacom konaní je conciliator v aktívnej pozícii, podávajúc stranám vlastný návrh na urovnanie sporu na rozdiel od sprostredkovateľa v mediácii, ktorého úloha sa pri riešení sporu obmedzuje len na dozor nad sporovými stranami s cieľom dosiahnuť ich vzájomnú dohodu. Je možné skonštatovať, že zmierovacie konanie má určité prvky rozhodcovského konania, jeho očakávaným logickým výsledkom je však dohoda strán, nie záväzný nález rozhodcov ako v rozhodcovskom konaní. V súvislosti so zvyšovaním významu medzinárodných rozhodcovských pravidiel v Slovenskej republike z dôvodu ich častej aplikácie pri riešení sporov v obchodných zmluvách sa v Slovenskej republike postupne dostávajú do popredia okrem medzinárodnej obchodnej arbitráže aj zmierovacie konania a mediácia. Najnovším dôkazom existencie uvedeného javu je aj prijatie nového zákona č. 420/2004 Z.z. o mediácii a o doplnení niektorých zákonov, ktorý predstavuje v rámci slovenského práva nový zákonný podklad pre mediáciu, zohľadňujúc tak špecifické potreby slovenskej obchodnej praxe v oblasti riešenia sporov. Okrem rozhodcovského konania a alternatívneho riešenia sporov je v niektorých krajinách zaužívaná aj „nepravá arbitráž“. Nepravá arbitráž nie je arbitrážou v pravom slova zmysle, pretože pri nepravej arbitráži neexistuje rozhodujúci orgán a rozhodnutie tu nemá charakter záväzného a rozhodcovského nálezu, ktorého vykonateľnosť môže byť v prípade potreby nariadená súdnym príkazom, t.j. štátnou mocou. Výsledkom nepravej arbitráže je napr. v Holandsku „záväzná rada“ /bindend advies/, zakotvená v záväznej zmluve sporových strán. Pôvodcom „záväznej rady“ nie je súd, ani rozhodcovský tribunál, ale nezávislá tretia osoba. Môže byť aplikovaná v prípade sporov zmluvných strán o faktických, ale aj o právnych otázkach, súvisiacich so zmluvou. Záväzná rada tretej osoby, vzťahujúca sa na spor strán a zakotvená v zmluve je však posudzovaná ako dohoda zmluvných strán. Záväzná rada teda jednoznačne nemá podobu nezávislého rozhodcovského nálezu ani z 9 ADR – Alternative dispute resolution. HORVÁTH, E., Komentár k novému zákonu o mediácii, s. 128. 10 „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 75 formálneho ani z materiálneho hľadiska a preto nemôže byť považovaná za výsledok rozhodcovského konania. Obdobou záväznej rady je v Nemecku „Schiedgutsachen“ a v Anglicku „valuation“. Oba systémy sú však použiteľné len pri riešení faktických otázok. V Taliansku sa nepravá arbitráž nazýva „arbitrato irrituale“. Podobne ako v prípade záväznej rady, aj pri talianskej nepravej arbitráži je rozhodnutie tretej osoby o spore zmluvných strán považované za dohodu zmluvných strán, ktorá tvorí súčasť ich platnej zmluvy. V prípade porušenia predmetnej dohody niektorou zmluvnou stranou sa jej plnenie dá dosiahnuť len úspešnou žalobou, podanou z dôvodu porušovania, prípade neplnenia zmluvy. Okrem spomenutých procesov riešenia sporov v rámci alternatívneho riešenia sporov sa v medzinárodnej obchodnej praxi stále vyvíjajú nové, zjednodušené formy alternatívneho riešenia sporov, nie je možné ich však stotožňovať s medzinárodným rozhodcovským konaním. Adresa: Kpt. JUDr. Katarína Chovancová, PhD. Akadémia Policajného zboru v Bratislave Sklabinská 1 835 17 Bratislava Slovenská republika Tel.: 0961 057 402, 0244 888 372 web: http://apz.minv.sk/ „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 76 ROZPOČTOVÉ PROVIZÓRIUM PODĽA AKTUÁLNEJ NORMATÍVNEJ PRÁVNEJ ÚPRAVY SLOVENSKEJ REPUBLIKY Daniel Jakubovič Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave, Katedra obchodného, finančného a hospodárskeho práva, Na úvod tohto príspevku je nevyhnutné zdôrazniť skutočnosť, že samotný rozpočtový proces a rozpočtové provizórium majú v rámci verejných financií z inštitucionálneho hľadiska právneho poriadku Slovenskej republiky svoje stále a stabilné miesto. Ide o finančno-právne inštitúty, ktoré zakotvujú základný procedurálny postup našich štátnych orgánov a ich vzájomných väzieb (vláda–parlament) pri kreovaní každoročného zákona o štátnom rozpočte, podľa ktorého sa potom riadi príslušné rozpočtové hospodárenie spravidla na daný rozpočtový rok, ako i dva roky nasledujúce. V tejto súvislosti preto upozorňujeme na skutočnosť, že počnúc 01. januárom roku 2005 stratil účinnosť dovtedy aplikovaný zákon č. 303/1995 Z. z. o rozpočtových pravidlách v platnom znení (ďalej len “predchádzajúca právna úprava“), ktorý upravoval prostredníctvom ustanovení § 8 a nasl. rozpočtový proces, rozpočtové provizórium v súlade s ustanovením § 7 a nasl. nevynímajúc. Predchádzajúca právna úprava majúc všeobecne záväzný charakter aj pre rozpočtové hospodárenie a s tým súvisiace otázky obcí a vyšších územných celkov bola v súlade s princípom harmonizácie práva Slovenskej republiky, toho času tvoriace nedielnu súčasť Európskeho právneho priestoru, k vyššie uvádzanému dátumu nahradená novou právnou úpravou, pričom stanovená právna inštitucionalizácia bola zároveň stratifikovaná do dvoch samostatných právnych noriem rovnakej právnej sily, t.j.: 1. problematika štátneho rozpočtu a s tým súvisiace právne aspekty boli generálnym spôsobom nahradená zákonom č. 523/2004 Z. z. o rozpočtových pravidlách verejnej správy a o zmene a doplnení niektorých zákonov (ďalej len “zákon o rozpočtových pravidlách“) a 2. problematika rozpočtov územnej samosprávy a s tým súvisiace právne aspekty boli okrem rámcovej úpravy zákona o rozpočtových pravidlách taktiež počnúc dňom 01. január 2005 upravené samostatným právnym predpisom – t.j. zákonom č. 583/2004 Z. z. o rozpočtových pravidlách územnej samosprávy a o zmene a doplnení niektorých zákonov (ďalej len “zákon o rozpočtových pravidlách územnej samosprávy“); táto skutočnosť je právne relevantná, nakoľko obce a samosprávne kraje majú toho času samostatný právny predpis upravujúci ich rozpočtový proces a s tým súvisiace náležitosti. Predchádzajúca normatívna právna úprava zakotvovala, ako bolo už uvádzané vyššie, rozpočtový proces, rozpočtové provizórium nevynímajúc, odlišným spôsobom ako toho času platné a účinné legislatívne prostredie Slovenskej republiky. Ministerstvo financií Slovenskej republiky (ďalej len “ministerstvo“) riadilo práce na vypracúvaní návrhu štátneho rozpočtu na príslušný rozpočtový rok a usmerňovalo vypracovanie rozpočtov rozpočtových kapitol a štátnych fondov na základe východísk na zostavenie návrhu štátneho rozpočtu na príslušný rozpočtový rok schválených vládou spravidla do konca apríla bežného roka. Súčasťou východísk na zostavenie návrhu štátneho rozpočtu bolo aj určenie podielu súhrnného schodku verejného rozpočtu na hrubom domácom produkte tak, aby sa postupne dosiahla referenčná hodnota tohto podielu platná pre Európske spoločenstvá. Ministerstvo vypracúvalo návrh štátneho rozpočtu na príslušný rozpočtový rok v súčinnosti so správcami rozpočtových kapitol, s obcami, s vyššími územnými celkami, so správcami štátnych fondov, s verejnoprávnymi inštitúciami, s Fondom národného majetku Slovenskej republiky, so Slovenským pozemkovým fondom, s Národnou bankou Slovenska a s Exportno-importnou bankou Slovenskej republiky. Návrh rozpočtu Najvyššieho kontrolného úradu Slovenskej republiky vypracovaného na základe vládou schválených limitov predkladal predseda Najvyššieho kontrolného úradu Slovenskej republiky Národnej rade Slovenskej republiky (ďalej len “národná rada“) alebo jej orgánu, ktorý si na tento účel zriadil, a následne ministerstvu tak, aby mohol byť schválený v termíne, v ktorom vláda rozhodovala o návrhu štátneho rozpočtu na príslušný rozpočtový rok. V návrhu štátneho rozpočtu sa určovali vybrané údaje a finančné vzťahy k obciam, k vyšším územným celkom, k verejnoprávnym inštitúciám, k Národnej banke Slovenska a k Eximbanke; súčasťou návrhu štátneho rozpočtu na príslušný rozpočtový rok bol aj návrh financovania schodku štátneho rozpočtu na príslušný rozpočtový rok a financovania štátneho dlhu. Súčasťou návrhu štátneho rozpočtu takisto boli súhrnné „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 77 údaje verejného rozpočtu. V návrhu štátneho rozpočtu sa určovali rozpočtové prostriedky aj na programy vrátane spoločných programov Slovenskej republiky a Európskych spoločenstiev podľa medzinárodných zmlúv a spoločných programov Slovenskej republiky a Európskych spoločenstiev na základe rozhodnutia príslušného orgánu Európskych spoločenstiev. Pre potreby zostavenia súhrnného schodku verejného rozpočtu podľa jednotnej metodiky platnej pre Európske spoločenstvá sa v návrhoch rozpočtov subjektov, ktorých rozpočty tvorili verejný rozpočet, nezapočítavali do časovo rozlíšených príjmov prijaté pôžičky, splátky poskytnutých pôžičiek, príjem z predaja akcií a zostatok prostriedkov z predchádzajúceho roka a do výdavkov sa nezapočítavajú poskytnuté pôžičky, splátky prijatých pôžičiek a výdavky na nákup akcií, pričom záporný rozdiel medzi takto získanými príjmami a výdavkami predstavoval čisté výpožičky hospodárenia subjektov, ktorých rozpočty tvorili verejný rozpočet, a kladný rozdiel medzi takto získanými príjmami a výdavkami predstavoval čisté pôžičky hospodárenia subjektov, ktorých rozpočty tvorili verejný rozpočet. Návrh štátneho rozpočtu na príslušný rozpočtový rok predkladalo ministerstvo financií vláde Slovenskej republiky (ďalej len “vláda“). Prílohu návrhu štátneho rozpočtu tvorili najmä návrhy rozpočtov štátnych fondov a vybrané údaje rozpočtov obcí a rozpočtov vyšších územných celkov. O návrhu štátneho rozpočtu na príslušný rozpočtový rok rozhodovala vláda do 30. septembra bežného roka. Vláda následne predkladala národnej rade na schválenie návrh štátneho rozpočtu vrátane rozpočtov štátnych fondov na nasledujúci rozpočtový rok do 15. októbra bežného roka, ak národná rada nerozhodla inak. Ak nebol zákon o štátnom rozpočte na nasledujúci rozpočtový rok schválený národnou radou do 31. decembra bežného roka, spravovalo sa rozpočtové hospodárenie v dobe od 1. januára rozpočtového roka do nadobudnutia účinnosti zákona o štátnom rozpočte rozpočtovým provizóriom podľa návrhu štátneho rozpočtu predloženého vládou národnej rade. Ak nebolo možné uplatniť vyššie uvedený postup, riadilo sa rozpočtové hospodárenie Slovenskej republiky počas rozpočtového provizória zákonom o štátnom rozpočte na predchádzajúci rozpočtový rok, pričom jeho ustanoveniami sa spravovali aj vzťahy medzi štátom a inými subjektmi. Výdavky štátneho rozpočtu v každom kalendárnom mesiaci počas rozpočtového provizória nesmeli prekročiť jednu dvanástinu celkových výdavkov štátneho rozpočtu schválených zákonom o štátnom rozpočte na predchádzajúci rozpočtový rok, pričom minister financií Slovenskej republiky určil na základe rozhodnutia vlády záväzné ukazovatele, úlohy a limity výdavkov štátneho rozpočtu; výnimkou z vyššie uvedeného pravidla boli prípady, kedy výdavky štátneho rozpočtu v každom kalendárnom mesiaci rozpočtového provizória bolo možno prekročiť o: a) výdavky na splácanie úrokov z prijatých úverov a poplatkov súvisiacich s prijatými úvermi, b) úhrady dávok sociálnej pomoci, peňažných príspevkov na kompenzáciu sociálnych dôsledkov ťažkého zdravotného postihnutia a úhrady dávok podľa osobitných zákonov, c) príspevok na poistenie v nezamestnanosti a poistné do zdravotných poisťovní a poistné do Sociálnej poisťovne za zamestnancov štátnych rozpočtových organizácií a štátnych príspevkových organizácií a poistné platené štátom podľa osobitných zákonov, d) výdavky rozpočtovej kapitoly Ministerstva pôdohospodárstva Slovenskej republiky poskytované ako dotácie do poľnohospodárskej prvovýroby. Na doplnenie výkladu treba uviesť, že rozpočtové príjmy a výdavky uskutočnené počas rozpočtového provizória sa následne zúčtovali so štátnym rozpočtom, samozrejme po nadobudnutí účinnosti zákona o štátnom rozpočte na príslušný rozpočtový rok. Podľa toho času platnej a účinnej legislatívnej úpravy Slovenskej republiky, ktorá je plne kompatibilná s európskym štandardom, je situácia v oblasti rozpočtového provizória radikálne odlišná (nemáme na mysli len menší počet rozpočtových kapitol). Podľa zákona o rozpočtových pravidlách Rozpočet verejnej správy je definične charakterizovaný ako strednodobý ekonomický nástroj finančnej politiky štátu. Zostavuje sa každoročne najmenej na tri rozpočtové roky. Rozpočtový rok je zhodný s kalendárnym rokom, pričom rozpočet verejnej správy tvoria: a) štátny rozpočet na príslušný rozpočtový rok a súhrn rozpočtov ostatných subjektov verejnej správy na príslušný rozpočtový rok, b) štátny rozpočet na rok nasledujúci po príslušnom rozpočtovom roku a súhrn rozpočtov ostatných subjektov verejnej správy na rok nasledujúci po príslušnom rozpočtovom roku, c) štátny rozpočet na rok nasledujúci po roku, na ktorý sa zostavil štátny rozpočet podľa písmena b), a súhrn rozpočtov ostatných subjektov verejnej správy na rok nasledujúci po roku, na ktorý sa zostavili rozpočty podľa písmena b). Ministerstvo financií predkladá rozpočet verejnej správy na schválenie vláde. Vláda predkladá národnej rade vládny návrh zákona o štátnom rozpočte na príslušný rozpočtový rok a na informáciu rozpočet verejnej správy. V rozpočte verejnej správy, pri sledovaní plnenia rozpočtu verejnej správy a pri pohyboch na účtoch finančných „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 78 aktív sa uplatňuje rozpočtová klasifikácia, podľa ktorej sa jednotne určujú a triedia príjmy a výdavky rozpočtu verejnej správy vrátane ich vecného vymedzenia, a finančné operácie s finančnými aktívami. Rozpočtovú klasifikáciu tvorí druhová klasifikácia, organizačná klasifikácia, ekonomická klasifikácia a funkčná klasifikácia. Funkčná klasifikácia sa používa najmä na účely medzinárodného porovnávania výdavkov verejnej správy podľa funkcií verejnej správy; funkčnú klasifikáciu ustanovuje osobitný predpis. Druhovú klasifikáciu, organizačnú klasifikáciu a ekonomickú klasifikáciu ustanovuje opatrenie, ktoré vydá ministerstvo financií a ktoré sa vyhlasuje uverejnením oznámenia o jeho vydaní v Zbierke zákonov Slovenskej republiky. Povinnosť uplatňovať rozpočtovú klasifikáciu sa vzťahuje na všetky subjekty verejnej správy. Rozpočet verejnej správy v jednotnej metodike platnej pre Európsku úniu v jednotlivých rozpočtových rokoch tvoria: a) časovo rozlíšené príjmy a časovo rozlíšené výdavky verejnej správy, b) rozpočtové vzťahy v rámci verejnej správy a rozpočtové vzťahy k ostatným subjektom, c) schodok rozpočtu verejnej správy alebo prebytok rozpočtu verejnej správy. Štátny rozpočet na príslušný rozpočtový rok schvaľuje národná rada zákonom o štátnom rozpočte. Zákonom o štátnom rozpočte na príslušný rozpočtový rok sa schvaľuje limit výdavkov štátneho rozpočtu, maximálna výška rozpočtovaného schodku alebo minimálna výška rozpočtovaného prebytku štátneho rozpočtu, ak nie sú príjmy štátneho rozpočtu a výdavky štátneho rozpočtu vyrovnané. V zákone o štátnom rozpočte na príslušný rozpočtový rok sa rozpočtuje aj výška príjmov štátneho rozpočtu, pričom zákon o štátnom rozpočte môže ustanoviť, že niektoré príjmy kapitol sú záväzným ukazovateľom kapitoly. V zákone o štátnom rozpočte na príslušný rozpočtový rok sa rozpočtujú výdavky kapitoly na úhradu nákladov preneseného výkonu štátnej správy obciam a výdavky kapitoly na úhradu nákladov preneseného výkonu štátnej správy vyšším územným celkom ako záväzné ukazovatele štátneho rozpočtu. Podrobné členenie príjmov štátneho rozpočtu a výdavkov štátneho rozpočtu určí zákon o štátnom rozpočte na príslušný rozpočtový rok. Zákonom o štátnom rozpočte na príslušný rozpočtový rok možno splnomocniť vládu na prevzatie úveru v príslušnom rozpočtovom roku. Záväzné ukazovatele schválené zákonom o štátnom rozpočte na príslušný rozpočtový rok rozpisuje ministerstvo financií všetkým správcom kapitol, pričom tieto ukazovatele môže určiť podrobnejšie. Ministerstvo financií najneskôr do 60 dní po nadobudnutí účinnosti zákona o štátnom rozpočte na príslušný rozpočtový rok zverejňuje údaje štátneho rozpočtu spôsobom podľa osobitného zákona. Ak nie je vládny návrh zákona o štátnom rozpočte na nasledujúci rozpočtový rok schválený národnou radou do 31. decembra bežného rozpočtového roka, spravuje sa rozpočtové hospodárenie v dobe od 1. januára rozpočtového roka do nadobudnutia účinnosti zákona o štátnom rozpočte na príslušný rozpočtový rok rozpočtovým provizóriom. Rozpočtové hospodárenie Slovenskej republiky a vzťahy medzi štátom a inými subjektmi sa počas rozpočtového provizória spravujú zákonom o štátnom rozpočte na predchádzajúci rozpočtový rok. Výdavky štátneho rozpočtu v každom kalendárnom mesiaci počas rozpočtového provizória nesmú prekročiť jednu dvanástinu celkových výdavkov štátneho rozpočtu schválených zákonom o štátnom rozpočte na predchádzajúci rozpočtový rok a výdavkov nepoužitých a viazaných v predchádzajúcom rozpočtovom roku, pričom minister financií určí záväzné ukazovatele štátneho rozpočtu. Výdavky štátneho rozpočtu v každom kalendárnom mesiaci rozpočtového provizória možno prekročiť o: a) výdavky spojené so správou schodku štátneho rozpočtu a štátneho dlhu a výdavky na úhradu výnosov zo štátnych cenných papierov, b) výdavky na splácanie úrokov z prijatých úverov alebo pôžičiek a poplatkov súvisiacich s prijatými úvermi alebo pôžičkami, c) úhrady dávok a príspevkov, na ktoré majú právnické osoby alebo fyzické osoby právny nárok podľa osobitných predpisov, d) poistné a príspevky do poisťovní za zamestnancov štátnych rozpočtových organizácií a štátnych príspevkových organizácií a poistné a príspevky za osoby, za ktoré poistné a príspevok platí štát, e) odvody do rozpočtu Európskej únie. Rozpočtové príjmy a výdavky uskutočnené počas rozpočtového provizória sa zúčtujú so štátnym rozpočtom po nadobudnutí účinnosti zákona o štátnom rozpočte na príslušný rozpočtový rok. Samozrejme, v prípade obcí a vyšších územných celkov zákon o rozpočtových pravidlách územnej samosprávy taktiež expressis verbis zakotvuje rozpočtové provizórium - ak teda rozpočet obce alebo rozpočet vyššieho územného celku na nasledujúci rozpočtový rok neschváli obecné zastupiteľstvo alebo zastupiteľstvo vyššieho územného celku do 31. decembra bežného roka, hospodári obec alebo vyšší územný celok podľa rozpočtu obce alebo rozpočtu vyššieho územného celku predchádzajúceho rozpočtového roka, pričom výdavky uskutočnené počas rozpočtového provizória nesmú v každom mesiaci rozpočtového roka prekročiť jednu dvanástinu celkových výdavkov rozpočtu obce a rozpočtu vyššieho územného celku predchádzajúceho rozpočtového roka. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 79 Výnimku tvoria výdavky uskutočnené počas rozpočtového provizória, ktoré sa uhrádzajú v súlade s termínmi splácania dohodnutými v predchádzajúcom rozpočtovom roku a výdavky uskutočnené počas rozpočtového provizória na povinnú úhradu podľa osobitných predpisov. Je pochopiteľné, že rozpočtové príjmy a výdavky uskutočnené počas rozpočtového provizória sa zúčtujú s rozpočtom obce a s rozpočtom vyššieho územného celku po jeho schválení. Ak by sme z vyššie uvedeného skutkového a právneho stavu chceli prostredníctvom komparatívnej výkladovej metódy, samozrejme empiricky a vývinovo stratifikovanej, rezultovať určitý právny záver, týkajúci sa zmeny inštitucionálneho zakotvenia rozpočtového provizória, jednoznačne musíme uviesť, že toho času platná a účinná legislatívna norma je jednoznačným posunom vpred. Zákonodarca totiž prijal konštrukciu, podľa ktorej je možný jediný model rozpočtového provizória – ak nie je schválený zákon o štátnom rozpočte na príslušný rozpočtový rok národnou radou do 31.decembra, postupuje sa v období odo dňa 01. januára nasledujúceho kalendárneho, to znamená i rozpočtového roka, podľa zákona o štátnom rozpočte schváleného národnou radou na predchádzajúci rozpočtový rok. Zákonodarca teda neberie v úvahu skutočnosť, či vláda predložila v zákonnej lehote národnej rade návrh zákona o štátnom rozpočte, ktorý národná rada v zákonom o rozpočtových pravidlách stanovenej lehote schválila, presnejšie povedané stihla schváliť, alebo či si vláda uvedenú povinnosť predložiť národnej rade návrh zákona o štátnom rozpočte splnila neskôr, resp. či vôbec nejaký návrh zákona národnej rade predložila. V minulosti však táto okolnosť mala značnú právnu relevanciu – ak totiž vláda predložila v zákonnej lehote národnej rade návrh zákona o štátnom rozpočte, a národná rada tento návrh zákona nestihla schváliť do 31. decembra bežného roka, rozpočtové provizórium na nasledujúci rozpočtový rok bolo založené na princípe, že sa bude postupovať, t.j. že sa bude rozpočtové hospodárenie Slovenskej republiky spravovať predloženým (a národnou radou v zákonnej lehote neschváleným návrhom zákona) vládnym návrhom zákona, a nie zákonom o štátnom rozpočte národnou radou riadne schváleným na predchádzajúci rozpočtový rok! Som toho právneho názoru, že je vhodné a žiaduce, ak toho času platná a účinná normatívna právna úprava rozpočtového hospodárenia s definitívnou platnosťou (nie v právnom slova zmysle) vyriešila situácie, kedy by vláda, v čisto teoretickej rovine, napríklad nemajúca dostatočnú podporu v národnej rade (z akéhokoľvek dôvodu), predložila návrh zákona o štátnom rozpočte, ktorý by nebol z akýchkoľvek dôvodov schválený (napr.: nedostatočný počet hlasujúcich poslancov alebo neuznášaniaschopné kvórum národnej rady) do 31. decembra bežného roka – v takomto prípade, podľa predchádzajúcej právnej úpravy, bol návrh zákona (vládou predložený a národnou radou neschválený) vybavený fikciou účinného zákona, a to odo dňa 01. januára nasledujúceho rozpočtového roka až do doby, kedy by bol národnou radou v akejkoľvek obsahovej podobe riadne schválený – samozrejme, následne by sa vykonávalo zúčtovanie. Tieto situácie, podľa toho času platnej a účinnej normatívnej právnej úpravy rozpočtového hospodárenia nemôžu nastať – v prípade, ak nie je návrh zákona o štátnom rozpočte z akéhokoľvek dôvodu národnou radou schválený do 31.decembra bežného roka, nastáva výlučne jediný model rozpočtového provizória: hospodárenie odo dňa 01. januára nasledujúceho rozpočtového roku sa spravuje predchádzajúcim zákonom o štátnom rozpočte, bez ohľadu na existenciu alebo neexistenciu vládou v zákonnej lehote predloženého alebo nepredloženého návrhu zákona o štátnom rozpočte. Adresa: JUDr. Daniel Jakubovi, PhD. Katedra obch. hosp. finan. práva Právanická fakulta Šafárikovo nám. 6 818 05 Bratislava tel.: 592 44 304 e-mail: [email protected] „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 80 INOVATIVNÍ PŘÍSTUPY K ŘÍZENÍ REGIONÁLNÍHO ROZVOJE Jiří Ježek Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta ekonomická, Středisko pro výzkum regionálního rozvoje Klíčová slova: regionální management, regionální rozvoj, regional governance, new public management 1. Úvod Celá řada problémů a úkolů, před nimiž dnes stojí regionální a komunální politika, se již nedají řešit tradičními administrativními přístupy a postupy veřejné správy. Proto se v poslední době s různou mírou úspěšnosti uplatňují nové, kreativní přístupy a metody, které mají vést k dosažení dohody (konsensu) mezi orgány veřejné správy, které disponují rozhodovacími kompetencemi, dále občany, podnikateli, neziskovými organizacemi a dalšími aktéry místního a regionálního rozvoje. Hledají se odpovědi na otázku jak může být, resp. jak by měl být region efektivně spravován a řízen? V této souvislosti se v zahraničí, zvláště pak v německy hovořících zemích, používá jak v teorii, tak i v praxi pojem regionální management. 2. Regional Governance Politika jako umění vládnout byla tradičně považována za doménu státu. Stále častěji se uznává, že úkoly spojené s řízením složitých společností dávno už neplní vláda, resp. stát, ale že se do jejich plnění zapojuje široké spektrum orgánů jak veřejného, tak i soukromého sektoru. To se odráží v myšlence, že vládnutí (government) je postupně nahrazeno správou věcí veřejných (governance). Správa věcí veřejných (governance) znamená víc než jen vládnutí. I když ustálená nebo obecně přijímaná definice tohoto pojmu dosud neexistuje, rozumějí se jím, obecně vzato, různé způsoby a metody koordinování života společnosti1. Hlavními nástroji správy věcí veřejných jsou trhy, hierarchie a kooperační sítě. Ve stále častějším používání slova governance se odráží stírání hranic mezi státem a společností v důsledku takových změn, jakými jsou nástup nových forem řízení, narůstající partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem, stále větší význam tzv. politických sítí (policy networks) a sílící vliv institucí stojících nad národními státy. Ve společensko-politické diskusi hraje stále významnější roli otázka regionalizace. Existuje řada velmi důležitých otázek, na něž existují rozdílné názory. Co je to region jako politická entita? Jak by měl být vymezován? Které úkoly státu mají být regionalizovány? Jaké formy řízení jsou vhodné a použitelné? V této souvislosti se také, obzvláště v anglosaských zemích, používá pojem regional governance jako označení pro komplexní řídící struktury v regionu. Regional governance se nejčastěji překládá jako regionální vládnutí, ačkoliv plná a dostatečná definice tohoto pojmu se v teorii dosud hledá. Každopádně se jedná o dosti abstraktní pojem, který zahrnuje celou síť institucí a jednotlivců (aktérů), kteří se podílejí se na regionálním vládnutí (správě). Tento pojem obsahuje všechny úrovně vládnutí a vazby mezi nimi. Pojem regional governance se používá ve dvojím významu: v analytickém a normativním. V analytické rovině jde především o snahu přesného uchopení reality. V normativní rovině se hlavně poukazuje na efektivní a demokratické řídící struktury (“Good Governance”). V analytickém pojetí si můžeme pod pojmem regional governance představit [1] specifickou organizační konstelaci, která zahrnuje vedle organizací s iniciačními a prosazovacími funkcemi také rozhodovací orgány a pravidla rozhodování, [2] maticový charakter řídících struktur a [3] kombinaci různých řídících forem. Při analýze regional governance jsou důležité jak vnitřní, tak i vnější prostředí regionu, které mají vliv na úspěšnost 1 předmětem politiky je pak celospolečenská regulace tvorby hodnot a určování společenských priorit. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 81 regionální spolupráce, resp. regional governance. K nejvýznamnějším podmínkám prostředí patří: 1. právní podmínky státu (např. zákony o obcích a krajích, o rozpočtovém určení daní, zákony o územním plánování a stavebním řádu a o podpoře regionálního rozvoje aj.), 2. specifické politické a územně-správní zvyklosti (kultura) v regionu, 3. regionálně-politické aktivity osob, resp. jejich deficit, 4. externí podněty dané státem anebo meziregionální konkurencí a 5. situační podmínky, kam můžeme zařadit např. místní politické poměry, hospodářskou situaci atp. 3. Regionální management2 Regionální management představuje velmi mladý přístup k regionálnímu rozvoji, který se nachází stále ještě ve fázi diskuse různých názorů a přístupů. Literárních pramenů, které se přímo zabývají problematikou regionálního managementu, je na rozdíl např. od regionálního marketingu, relativně málo. Doposud neexistuje ani v zahraniční literatuře souborné dílo, které by problematiku teorie regionálního managementu komplexně zabývalo. Navíc problematikou správy a řízení regionů se kromě regionalistiky zabývá celá řada dalších disciplín jako např. správní věda, politologie, sociologie a územní plánování. Každá z těchto věd však k dané problematice přistuje z jiného úhlu pohledu, což samozřejmě snahu o komplexní pojetí regionálního managementu výrazně znesnadňuje. Jak v teorii, tak i v praxi probíhají diskuse o tom, jak a do jaké míry lze manažerský přístup3 aplikovat v oblasti regionálního rozvoje. Vedle pojmosloví se diskutují také různé funkční a institucionální pohledy4 na regionální management, jak je nastíněno níže. Tabulka 1: Příklady nejčastěji uváděných definic regionálního managementu „Regionální management představuje institucionalizovanou spolupráci regionálních aktérů, která umožňuje prosazení rozvojových koncepcí, generuje nové projektové myšlenky a vytváří úspěšnou pozici podnikajícího regionu a jeho produktů v meziregionální konkurenci“ (J. Ježek, 2005). „Úkolem regionálního managementu je komunikace a kooperace“ (M. Böcher et al., 2005, s. 31). „Regionální management je strategicky zaměřené plánování a organizace resorty přesahujících pracovních postupů s využitím a vedením k tomu potřebného personálu a kontroly výkonů s cílem pozitivně rozvíjet vymezený region“ (Sedlacek 2003, s. 10). „Jedná se, bez ohledu na hranice jednotlivých sektorů, o široce definované úlohy trvale udržitelného regionálního rozvoje se specifickými požadavky na moderaci a poradenství, vývoj koncepcí, hodnocení projektů a projektový management, provádění programů, marketing, stejně tak jako monitoring a evaluaci“ (M. Geißendörfer, T. Rahn, M. Stoiber 2003). „Regionální management je na realizaci orientovaná aktivace a z ní vyplývající realizace průřezových regionálních vývojových procesů kvalifikovaným personálem na základě rozvojových představ regionálních aktérů při respektování vnějších rámcových podmínek“ (J. Maier, F. Obermaier 2000, s. 22). Regionální management je „(…) vedení, vytváření a řízení regionu, (…) přičemž využívá principy regionálního propojování, kooperace a komunálních aliancí“ (G. Troeger-Weiß 1998, s. 152). 2 Existuje nepřeberné množství různých managementů a manažerů bez ustálených konvencí používaní těchto pojmů. Tento jev můžeme považovat za současný módní trend. To platí jak pro Českou republiku, tak i pro řadu dalších zemí, kde jsou pojmy „regionální management“ a „regionální manažer“ často používány i pro iniciativy a pozice, které nelze z hlediska teoretického považovat za regionální management. 3 resp. management mající původ v podnikové soukromé sféře 4 Např. jaké úkoly a funkce byl měl regionální management plnit, jak by měl probíhat rozhodovací proces, jak by měl být institucionálně v regionu zakotven atp. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 82 To v čem se tento mladý vědecký přístup odlišuje od ostatních oborů či přístupů uplatňovaných v regionálních vědách, je především jeho orientace na problém implementace, to znamená výzkum procesu prosazování, vedoucího k realizaci rozvojových konceptů, strategií, programů a projektů. Ve vědecké literatuře, jak se shoduje celá řada autorů, doposud neexistuje jednotný pohled na definici regionálního managementu. „Regionální management je natolik komplexním procesem, že se všeobecně platná definice hledá velmi složitě.“ (M. Dannhäußer 2001, s. 26). Většina z publikovaných definic se ani nesnaží o obecnou definici regionálního managementu a většinou jej vymezují s ohledem na účel jeho použití (viz tabulka 1). Většina definic ani neodráží vliv teorie ekonomie a managementu. Vyjdeme-li z jedné z nejobecnějších definic managementu, která říká, že management znamená uskutečňování určitých funkcí nebo cílů za pomoci vhodných strategií a nástrojů, pak cíl regionálního managementu můžeme charakterizovat jako vytváření a řízení regionu prostřednictvím následujících kroků: 1. formulace a analýza problému, 2. formulace cílů, 3. zpracování, vyhodnocování a výběr strategických alternativ vedoucích k dosažení cílů, 4. realizace vybraných alternativ a 5. kontrola.“ ( J. Ježek 2005). Pojem regionální management můžeme chápat ve dvou dimenzích. Regionální management jako funkce a regionální management jako instituce. Oba přístupy jsou níže popsány. 4. Funkční pohled na regionální management Funkcemi označujeme v managementu všechno, co vede ke stanovení cíle, struktury a způsobu jednání organizace a k uskutečňování potřeb. Jinak řečeno, existuje pět základních manažerských funkcí, a sice plánování, organizování, vedení, koordinace a kontrola. Management jako proces v sobě zahrnuje utváření informačních, komunikačních, rozhodovacích, implementačních a realizačních procesů v regionu, přičemž cílem regionálního managementu je zajištění jeho stabilní pozice jak v rámci regionu, tak i ve vztahu s externím prostředím (Troeger-Weiß, 1998, Ježek 2005). Z hlediska implementace obecného managementu do oblasti regionálního rozvoje je důležité rozdělení managementu do jednotlivých jednacích rovin. V této souvislosti, jak ukazuje obrázek č. 1, můžeme rozlišovat rovinu účastníků, resp. aktérů regionálního rozvoje, dále rovinu operační a rozhodovací. Přičemž v rovině aktérů regionálního rozvoje dochází k formulování strategie rozvoje regionu, která je schvalována politickými představiteli, čímž získává legitimitu, a je realizována výkonnou jednotkou (operační rovina), která může mít z institucionálního pohledu různou podobu. Na základě zahraničních zkušenosti tuto funkci nejčastěji plní nejrůznější rozvojové fondy a rozvojové agentury5. Mírně odlišný pohled na problematiku jednacích rovin regionálního managementu nám ukazuje tabulka 2. Podle tohoto členění, které vychází z obecné teorie managementu formulované A. Fuorrim (1995), můžeme regionální management podle jednacích rovin členit na operační management (projektový management), strategický management (střednědobá až dlouhodobá strategie rozvoje regionu) a normativní management (dlouhodobá vize regionu). 5 Myšlenka regionálních rozvojových agentur vznikla v Evropě především v souvislosti se snahami o zvýšení efektivity regionálního plánování s důrazem na prosazení a realizaci rozvojových strategií, opatření a projektů. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 83 Obrázek 1: Jednací roviny regionálního managementu Pramen: vlastní provedení, 2005. operační rovina Regionální management Institucionalizovaný regionální management rozhodovací rovina účastnická rovina (aktéři regionálního rozvoje) Tabulka 2: Roviny jednání regionálního managementu manažerská rovina normativní rovina činnosti stanovení základního rámce jednání (modelu regionálního managementu), filozofie, rozvojová vize • vliv na region – zprostředkování cílů regionálního rozvoje na základě hledání konsensu a akceptace • vliv na okolí – zprostředkování společenské legitimity a hodnověrnosti strategická • operační management z důvodu inovačního tlaku a zkracování životního cyklu rovina produktů je omezený; aby byl region schopen účinně a flexibilně reagovat na inovační tlaky, zkracování životního cyklu produktů a na „strategická překvapení“ ze strany konkurence, je zapotřebí regionální rozvoj strategicky středně až dlouhodobě plánovat • vytváření předpokladů pro zvládání strategických nejistot a komplexity problémů (k tomu může dojít pouze tehdy, když se podaří disponibilní zdroje zasadit do jasné středně až dlouhodobé strategie • poznání příležitostí a ohrožení operační • nejnižší (operační, výkonná) rovina jednání rovina • prosazování a implementace konkrétních strategií, opatření a projektů • podnikání (kombinace výrobní faktorů: práce, kapitál, inovace) • manažerské aktivity vyplývahjící ze situačních potřeb jednání Pramen: vlastní provedení, 2005 (podle obecného rozdělení managementu zpracované A. Fuorrim 1995). • Vedle výše uvedených přístupů k managementu (z pohledu základních manažerských funkcí a rovin jednání) je velmi důležitý také pohled na management jako na rozhodovací proces, neboť rozhodování je imanentním atributem managementu, což často vede k tomu, že právě rozhodovací proces je ztotožňován s managementem. Pod označením manažerský rozhodovací proces rozumíme „empiricko-analytický proces zpracování informací, který obsahuje formulaci problému, obstarání informací, analýzu problému, určení cílů, zpracování alternativ, výběr nejvhodnější alternativy a kontrolu dosažení cíle“. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 84 5. Institucionální pohled na regionální management Regionální management zahrnuje veškeré aktéry regionálního rozvoje, kteří tak představují regionální management v nejširším slova smyslu (viz obrázek 1). Pod pojem regionální management jako instituci můžeme zahrnout okruh osob (subjektů), které se zabývají výkonem manažerských funkcí a cílů. Zatímco ve firmě je okruh těchto osob jasně dán, je situace v oblasti veřejného, resp. regionálního managementu značně komplikovaná, neboť v případě regionálního managementu se jedná o velmi komplexní okruh aktérů (osob a organizací), kteří většinou mají odlišné potřeby, cíle a představy dalšího rozvoje regionu. Proto, jak ukazují praktické zkušenosti, významnou roli vedle jednotlivých aktérů hraje také otázka organizační výstavby managementu ve smyslu organizační a hierarchické pozice a propojení regionálního managementu s již existující regionální institucionální strukturou. V případě regionálního managementu jako instituce by se tedy mělo jednat o „(…) organizaci služeb, která plní jasně definované úkoly pro rozvoj regionu, k čemuž jsou na ní přeneseny odpovídající kompetence.“ (P. Sedlacek 2003, s. 10). Regionální management by proto měl existovat mimo již existující instituce v regionu, avšak měl by je dokázat propojit a začlenit je do své organizační struktury. Také by měla být vyjasněna otázka kompetencí regionálního managementu (tzn. jasné vymezení pozice regionálního managementu vůči všem relevatních aktérům v regionu). Avšak na rozdíl od běžného fungování veřejné správy, by se měl regionální management vyznačovat štíhlým vedením a rychlými komunikačními a rozhodovacími postupy. Otázka kompetencí by měla být důležitější než hierarchická pozice a mělo by docházet ke vzájemnému propojování mezi regionálními aktéry, aby tak mohl regionální management plnit své cíle ve smyslu „managementu by objectives“. (G. Troeger-Weiß 1998, J. Ježek 2005). Vzhledem k velké složitosti dané problematiky a poměrně krátké diskusi, se názory na to, co je to regionální management různí. Ať již regionální management pojímáme spíše jako vedení regionu, či jako řízení kreativních postupů, je jasné, že má smysl o regionálním managementu hovořit pouze tehdy, když regionální aktéři vzájemně spolupracují a koordinují svoji činnost. Na základě zahraničních (především německých, rakouských a švýcarských zkušeností s regionálním managementem, můžeme organizační zakotvení regionálního managementu charakterizovat následujícím způsobem (J. Ježek 2005): 1. Regionální management neplní veřejno-správní funkci (není součástí veřejné správy), poněvadž nedisponuje žádnou přirozenou mocí (nemá v právním slova smyslu legitimitu danou např. zákonem), a proto nemůže vůči aktérům regionálního rozvoje používat formálních příkazů anebo podobných mocenských nástrojů. 2. Zapojení a spolupráci různých skupin regionálních aktérů si regionální management nemůže vynutit, naopak je zapotřebí aktivního přístupu regionálních aktérů a jejich dobrovolná snaha o spolupráci. 3. 4. Klíčovou funkcí regionálního managementu je koordinace, neboť regionální aktéři působí ve velmi odlišných oblastech společenského života (např. obce/ města, kraje, soukromý sektor, zájmová sdružení občanů a podnikatelů, neziskové organizace, církve atd.) a mají tudíž rozdílné motivy, zájmy a představy o regionálním rozvoji. 5. Regionální management je ve své podstatě neziskovou záležitostí, a proto nemůže používat k motivaci regionálních aktérů vidinu zisku, tak jak je tomu běžné v soukromé sféře. 6. Regionální management je velmi závislý na politických, ekonomických a sociálních procesech, ovlivňujících prostředí daného regionu. 6. Cíle a úkoly regionálního managementu Regionální management působí z hlediska regionálního ve dvou rovinách: uvnitř samotného regionu a v jeho vnějším okolí. V regionu samotném se snaží o podporu endogenních faktorů regionálního rozvoje. Usiluje o zapojení obyvatel do rozvoje regionu, čímž zvyšuje svoji akceptaci zevnitř, o vytvoření regionální identity, o kreativní vnitřní klima v regionu, tedy o kooperaci v rámci regionu. Ve vztahu k vnějšímu okolí realizuje regionální marketing, pomocí něhož se snaží dosáhnout úspěšné pozice regionu a jeho produktů v meziregionální konkurenci. V podle některých expertů je regionální management považován za místo, kde se „setkávají všechna vlákna integrovaného (…) rozvoje“ (M. Böcher et al. 2005, s. 33) nebo za „one-stop-agency regionálního rozvoje“, která je centrální místem pro inicializaci rozvojových aktivit (Pohle, In: H.J. Schenkhoff, 2003, s. 27). Bez „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 85 nároku na jejich úplnost můžeme shrnout, že v teorii i praxi se nejčastěji setkáváme s následujícími úkoly a cíly regionálního managementu (Böcher, 2005; Ježek, 2005; Raab, 2004; Troeger-Weiß, 1998): 1. zpracování vizí, scénářů a rozvojových strategií rozvoje regionů 2. iniciování a řízení rozvojových impulsů a procesů v regionu 3. vytváření regionálního konsensu vedoucímu k posílení regionální identity a konkurenceschopnosti regionu v meziregionální konkurenci 4. propojování a koordinování regionální zdrojů z věcného, personálního a organizačního hlediska a přispívání tak k vytváření synergických efektů v regionu 5. aktivizování regionálního lidského kapitálu a s ním spojeného kreativního prostředí; jeho posilování a zhodnocování v procesu regionálního rozvoje 6. napomáhání přenosu informací o regionálním rozvoji, přispívání k jejich větší transparentnosti a dostupnosti 7. poradenství a pomoc při rozhodování (nejrůznější doporučení pro jednání regionálních politických aktérů, odborné expertízy, variantní řešení atd.) 8. realizace konkrétních plánů, opatření a projektů prostřednictvím projektového managementu a přispívání k inovativnímu regionálnímu rozvoji 9. neustálá evaluace a nepřetržitý controlling jako prostředek vedoucí ke zvyšování zodpovědnosti a sebeřízení 10. vytváření mechanismů, které vedou k urovnávání konfliktů a vytváření konsensu v regionu (management konfliktů); 11. vyhledávat možnosti finanční podpory projektů, radit při podávání projektů, podporovat aktéry regionálního rozvoje při jejich koncepční a projektové práci 12. organizovat a moderovat setkání aktérů regionálního rozvoje 13. (…) 7. Stručné shrnutí dosavadních zkušeností s regionálním managementem Na základě dosavadních zkušenosti s regionálním managementem zvláště ze zemí, které s jeho implementací mají dlouholeté zkušenosti, jako Rakousko, Švýcarsko a Rakousko. Obecně můžeme konstatovat, že neexistuje všeobecně platný, jednotný model (řešení) regionálního managementu. Naopak je představiteli regionálních managementů všeobecně zdůrazňováno, že je nutné, aby si každý region vytvořil svůj vlastní model regionálního managementu s přihlédnutím ke specifickým místním podmínkám, přičemž je samozřejmě možné se poučit ze zkušeností jiných, kteří s realizací mají zkušenosti. V jednotlivých zemích Evropské unie existuje celá řada různých přístupů k regionálnímu managementu, které se liší jak velikostí území, v rámci něhož regionální management působí, tak i v cílech a nositelích. Společným jmenovatelem těchto přístupů je, že se jedná o iniciativy vycházející zezdola. Hlavní funkcí regionálního managementu6 je proto organizace. Ať již má regionální management jakoukoliv podobu, tak obecně v Evropě převládá liberální pojetí, tzn. že hlavním cílem, proč vlastně se regiony snaží implementovat nějaký model regionálního managementu by měla být funkčnost a účinnost řešení daných problémů. V tomto duchu by se proto mělo vždy ponechat na rozhodnutí místních nositelů regionálního managementu, jakou si zvolí právní formu a organizační uspořádání regionálního managementu. Regionální management je považován jako vhodný nástroj k tomu, aby došlo k aktivizaci regionálního rozvojového potenciálu a sebeidentifikaci regionu. Proto se o regionálním managementu také často hovoří o strategii vedoucí k udržitelnému regionálnímu rozvoji. Má-li být regionální management úspěšný a jeho strategie a opatření akceptována pokud možno všemi aktéry, je nutné již od počátku do diskusí o cílech a úkolech regionálního managementu zapojit co možná nejširší spektrum aktérů, dále veškerá činnost regionálního managementu musí být musí naprosto průhledná a otevřená a jednotlivé projekty musí být posuzovány z pohledu jejich přínosů a proveditelnosti. 6 viz manažerské funkce H. Faylora (1916): plánování, organizování, přikazování, koordinace a kontrola. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 86 Shrnutí Příspěvek se zabývá vymezením pojmu regionální management jako řízení regionálního rozvoje. Popisuje okolnosti vzniku regionálního managementu a různé přístupy k jeho definování. Shrnuje také praktické zkušenosti s jeho realizací jak v České republice tak v zahraničí (především v německy hovořících zemích). Summary The paper deals with a definition of the term „regional management“ (managing of the regional development). At the same time it presents circumstances of its origin and different approaches of its defining. The paper summarizes also practical experience with implementation of this term in the Czech Republic as well as abroad (mostly in German preaking countries). Seznam použité literatury [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] BEHRENS, H.; DEHNE, P.; KAETHER, J. Regionalmanagement – Wege zu einer nachhaltigen Regionalentwicklung Referate im Rahmen des gleichnamigen Fachsymposiums am 19. Oktober 2000 an der Fachhochschule Neubrandenburg. Schriftreihe der Fachhochschule Neubrandenburg, Reihe A, Band 15. Neubrandenburg. 2001. BENZ, A. Governance – Regieren in komplexen Regelsystemen. Opladen, 2004. BÖCHER, M. et al. Ländliche Entwicklung aktiv gestalten. Leitfaden zur integrierten ländlichen Entwicklung. Bonn: Bundesministerium für Verbraucherschutz, Ernährung und Landwirtschaft. 2005. BOVAIRD, T.; LÖFFLER, E.; PARRADO-DÍEZ, S. Developing Local Governance Networks in Europe. Nomos Verlagsgesellschaft, Baden-Baden. 2002. BÜHLER, G. Regionalmarketing als neues Instrument der Landesplanung in Bayern. Schriften zur Raumordnung und Landesplanung, Band 11. Augsburg-Kaiserslautern: Universität Augsburg – Universität Kaiserslautern. 2002. BÜHLER, J.; WEBER, G. Qualifizierungsbedarf und Anforderungsprofile für das Berufsfeld „Regionalentwicklung“. Teilprojekt im Modellvorhaben „Sicherung einer nachhaltigen ländlichen Entwicklung“ durch Regionalberater. Berlin: Bundesministerium für Verbraucherschutz, Ernährung und Landwirtschaft. 2003. Bundeskanzleramt Abt. IV/4 Regionalmanagement: Aufgabenprofil und Organisationsvorschlag, Wien: 2003. DANNHÄUßER, M. Erstellung eines Regionalen Entwicklungskonzeptes "Rund um die NeubürgFränkische Schweiz" unter bes. Berücksichtigung des Instrumentes Regionalmanagement. Arbeitsmaterialien zur Raumordnung und Raumplanung, Heft 202. Bayreuth. 2001. ENGELMANN, R. Regionalmarketing durch Regionalmanagement. Bayerisches Staatsministerium für Landesentwicklung und Umweltfragen. München, 2003. FUORRI, A. Management. Bern : UTB, 1995. GEIßENDÖRFER, M.; RAHN, T.; STOIBER, M. Handbuch „Erfolgreiches Regional-management“. München: Bayerisches Staatsministerium für Landesentwicklung und Umweltfragen, 2003. GOPPEL, K. et al. Experimentelle Geographie und Planung: Theorie – Management – Praxis. Universität Augsburg, 1997. GREISINGER, M.; PÖTSCHER, F. Edelhof. 125 Jahre Landwirtschaftliches Bildungs- und Innovationszentrum im Herzen des Waldviertels. Waldviertel Project Management, Zwettl : Edition Stoareich 1998. GUGISCH, I. Neue Wege der Regionalplanung in Bayern. Arbeitsmaterialien zur Raumordnung und Raumplanung, Heft 175, Bayreuth, 1998. HEINTEL, M. Ist Erfolg messbar? Probleme der Evaluation von Regionalmanagements. In: SEDLÁČEK, P. Evaluation in der Stadt- und Regionalentwicklung. In: Stadtforschung aktuell 90. VS Verlag für Sozialwissenschaften, Wiesbaden, s. 123-144, 2004. JEŽEK, J. Regionální management. Plzeň : Nepublikovaná výzkumná zpráva. Dostupné online http://www.svrr.zcu.cz/Regionalnimanagement.doc. 1998. JEŽEK, J. Regionální management jako nové paradigma regionálního rozvoje. In: National and Regional Economics IV. International Conference Proceedings 5th – 7th September 2002 Herlany. Technical University of Košice and Slovak section of European Regional Science Association, s. 242249, 2002. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 87 [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [20] [20] [20] [20] [20] [20] [20] [20] [20] [20] [20] [20] JEŽEK, J. Regionální management - módní trend nebo cesta k rozvoji? Bratislava : Přednáška pro klub regionalistů, 8.3.2005. JEŽEK, J. Regionální management aneb jak efektivně řídit regionální rozvoj. In: Inovativní přístupy a koncepty v socioekonomickém rozvoji územních jednotek. katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Ostrava : Ostravská univerzita, (v tisku). KARLÖF, B.; ÖSTBLOM, S. Benchmarking. Jak napodobit úspěšné. Praha : Victoria Publishing, 1995. KASTNER, A.; WEITZER, R. M. Berufsbild des RM-Betreuers. Verein zur Unterstützung und Weiterentwicklung der Regionalmanagements in Österreich, [2003]. In online - Verein zur Unterstützung und Weiterentwicklung der Regionalmanagements in Österreich., 10.3.2005 KOOIMAN, J. Governing as Governance. London : 2002. MAIER, J. Regionalmanagement als Vorausssetzung für eine zukunftsorientierte Regionalentwicklung. In: Evangelische Akademie, Loccum, Heft 55/02, S. 17-26. 2002. MAIER, J. Benchmarking auch in der Regionalpolitik? Beiträge in Verbindung mit dem Internationalen Kolloquium am 18.2.2000 an der Universität Bayreuth. Arbeitsmaterialien zur Raumordnung und Raumplanung, Heft 191. Bayreuth. Maier, J., Obermaier, F. (2000): Regionalmanagement in der Praxis. Erfahrungen aus Deutschland und Europa Chabcem für Bayern. München: Bayerisches Staatsministerium für Landesentwicklung und Umweltfragen. Pauličková, R. (2005): Teoretické otázky regionalneho a mestského marketingu. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, Plzeň. Pollert, A., Kirchner, B., Polzin, J. M. (2004): Das Lexikon der Wirtschaft. Grundlegendes Wissen von A bis Z. Schriftenreihe, Band 414. Bonn: Bundeszentrale für politische Bildung. Raab, A. (2004): Regionalmanagement in Deutschland - Rahmenbedingungen, Rolle, Profil etc. Beitrag an der Konferenz zur Rolle des Regionalmangements in der Schweiz, 28.-29. Oktober 2004, Locarno. Regionalmanagement und regionale Entwicklungsorganisationen in Europa. Instrumente und Modelle zur Verankerung und Unterstützung der EU-Strukturpolitik. Wien 1996. Schedler, K., Proeller, I. (2003): New Public Management. 2. überarb. Auflage. UTB UniTaschenbücher Bd.2132. Bern: Verlag Paul Haupt. Schenkhoff, H. J. (ed., 2003) Regionalmanagement in der Praxis. Beispiele aus Sachsen, SachsenAnhalt und Thüringen. Hannover: Verlag der ARL. Schläger-Zirlik, P. (2002): Der Ansatz der Lernenden Region in der Stadt- und Regionalentwicklung. Disserationsarbeit. Bayreuth: Universität Bayreuth. Troeger-Weiß, G. (1998): Regionalmanagement. Ein neues Instrument der Landes- und Regionalplanung. Schriften zur raumordnung und Landesplanung, Band 2, Augsburg: Universität Augsburg. Wibmer, D. (2004): Regionalmangement – Erfahrungen aus Österreich. Beitrag an der Konferenz zur Rolle des Regionalmangements in der Schweiz, 28.-29. Oktober 2004. Locarno. Wiechmann, T. (1998): Von Plan zum Diskurs?, Baden-Baden. Wiechmann, T. (1999): Regionalmanagement auf dem Prüfstand, Bonn. Adresa: Mgr. Jiří Ježek Západočeská univerzita v Plzni Fakulta ekonomická Středisko pro výzkum regionálního rozvoje Husova 11 306 14 Plzeň tel.: +420/377 633 156, +420/605 734 691 e-mail: [email protected] „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 88 PUBLIC PRIVATE PARTNERSHIP AKO NÁSTROJ ROZVOJA MIEST A OBCÍ Renáta Ježková Trnava Kľúčové slová: spolupráca, partnerstvá, Public Private Partnership - partnerstvo verejného a súkromného sektora, Joint Venture 1. Úvod Mestá a obce pre realizáciu plánovaných zámerov nevyhnutne potrebujú súkromných investorov a to už nielen pre zámery, ktoré boli tradične doménou súkromnej sféry, ako obchodná vybavenosť, komerčná administratíva alebo rodinné bývanie. Za hlavnú príčinu rastúceho záujmu o nadväzovanie širšej spolupráce so súkromným sektorom sa vo všeobecnosti považuje znižovanie finančných zdrojov miestnych samospráv a štátnych investícií, čo sa viac či menej intenzívne prejavilo vo väčšine krajín. V zásade sa však partnerstvo môže uplatniť pri projektoch akéhokoľvek charakteru, kde sa potenciálne prelínajú záujmy oboch sektorov. Zreteľné je tiež úsilie angažovať súkromný sektor aj v tých oblastiach, ktoré tvorili tradičnú doménu verejného sektora – pri budovaní sociálnej, dopravnej a technickej infraštruktúry, kultúrnych zariadení, či v oblasti mestského hospodárstva (obnova a revitalizácia mestských centier). Nové formy spolupráce sa najskôr etablovali v Spojených štátoch, odkiaľ pochádza aj pojem Public-Private Partnership. Z USA sa tento trend neskôr rozšíril do západnej Európy a partnerstvá sa stali bežnou formou pre realizáciu projektov rôzneho druhu hlavne tam, kde dochádza k prelínaniu záujmov oboch sektorov. Tendencia partnerských zväzkov verejného a súkromného sektora (Public Private Partnership, ďalej PPP) koncentrovať sa na atraktívne a z komerčného hľadiska perspektívne zámery je pochopiteľná – takéto projekty ponúkajú najväčšiu nádej rýchleho navrátenia vložených prostriedkov. 2. Formy parnerstva a spolupráce verejného a súkromného sektora Podľa Schaeffer a Loveridge (Schaeffer – Loveridge 2001) sa už stalo módou označovať ako partnerstvo súkromného a verejného sektora akékoľvek spoločné snahy oboch sektorov, a to dokonca v odbornej literatúre. Oveľa častejšie sa možno stretnúť s rôznymi formami spoločného postupu, ktoré nedeklarujú dlhodobú spoluprácu, ale sú len účelovo viazané na konkrétny projekt, nie sú zmluvne zakotvené a nie vždy si zainteresované strany medzi sebou delia zodpovednosť, riziká a výnosy. Spomínaní autori rozlišujú medzi štyrmi „čistými formami“ spolupráce súkromného a verejného sektora, pričom z nich iba posledné dve menované napĺňajú význam pojmu partnerstvo. Pri prvej forme, a to spolupráci na báze vzťahu „vodca a nasledovateľ“ (z angl. leader-follower cooperation) ide o voľnú spoluprácu v podmienkach územného rozvoja. V pozícii iniciátora vystupuje takmer vždy verejný sektor, ktorý má väčšie možnosti vysielať rozvojové impulzy súkromnému sektoru a naopak. Typickým prípadom je snaha o rozvoj alebo reštrukturalizáciu územia prostredníctvom prvotnej investície do vybudovania alebo skvalitnenia infraštruktúry zo strany mesta s tým, že investície súkromného sektora budú nasledovať – za týmto účelom môže byť uzavretá dohoda. Takýto iniciatívny krok zo strany mesta a obce je pre súkromného investora dôležitou podporou, lebo redukuje riziká a súčasne zvyšuje hodnotu investície. Ak by v upadajúcej štvrti začal s rekonštrukciou len jeden alebo niekoľko málo vlastníkov nehnuteľností, skutočná hodnota ich investície by bola redukovaná zlým stavom okolitých nehnuteľností. Do druhej kategórie, spolupráce na báze obchodného vzťahu možno zaradiť snahy miest a obcí prilákať, resp. udržať si firmy, investorov a kapitál. Mestá a obce ponúkajú svoje produkty – prostredie, kultúrne a iné nehmotné hodnoty, pôdu, infraštruktúru – teda produkty, ktoré buď vlastnia alebo spravujú. Investori, ktorí predstavujú stranu dopytu, sa o tieto produkty uchádzajú, pričom si tiež môžu navzájom konkurovať. Joint Venture je všeobecné označenie pre kontrakt medzi dvoma alebo viacerými stranami so spoločne zdieľanými rizikami a ziskami. Spĺňa kritériá tesnej kooperácie a zdieľania cieľa a preto sa považuje už za špecifickú formu partnerstva. Joint Ventures sú však väčšinou účelovo viazané na dobu určitú, ohraničenú „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 89 časovým horizontom ukončenia projektu. Príkladom takejto formy spolupráce, ktorý uvádzajú Maier a Čtyroký môže byť „situácia, keď obec alebo mesto poskytnú developerovi právo stavať na pozemku, ktorý je v obecnom vlastníctve a tá za to požaduje podiel z odmeny”.(Maier – Čtyroký 2000) Inými typickými inštitucionalizovanými podobami Joint Ventures, vstupujúcimi do rozvoja územia, sú tzv. rozvojové agentúry a rôzne neziskové spoločnosti špecializujúce sa na vybrané stránky rozvoja. Štvrtou formou je partnerstvo, a z hľadiska tohto vymedzenia si všetci partneri delia zodpovednosť, rozhodovanie a výnosy v dlhodobej a tesnej spolupráci. Každý z partnerov pritom nesie plnú zodpovednosť za riziká spoločných aktivít. V prípade tzv. limitovaného partnerstva býva zodpovednosť na jednotlivých partneroch rozložená nerovnomerne. Aspoň jeden z partnerov však musí niesť hlavnú zodpovednosť. Dlhodobá spolupráca je náročná na organizáciu a väčšinou si vyžaduje vybudovanie špeciálnych štruktúr (často aj ako Joint Ventures). Výhody a nevýhody partnerstiev Existencia verejno-súkromných partnerstiev je postavená na kombinácii silných stránok oboch sektorov. Súkromný sektor, okrem toho, že disponuje väčším objemom finančných zdrojov, je aj omnoho viac motivovaný ako verejná správa. Je vnímavejší voči rizikám investovania, dokáže lepšie zhodnotiť zdroje a pružnejšie reagovať na nečakané udalosti. Tajomstvom úspechu je správne využiť a usmerniť kreativitu, energiu a motiváciu súkromného sektora po zisku. Silnou stránkou samospráv sú kompetencie spravovať územie a rozhodovať o dianí v ňom. Podľa Schaffera (Schaffer 2001) verejný sektor je na rozdiel od súkromných firiem menej zraniteľný voči finančným rizikám. Navyše, predstavitelia samosprávy tým, že nesú zodpovednosť voči občanom – svojim voličom, poskytujú čiastočnú garanciu, že nedôjde k presadeniu čisto komerčných záujmov, ktoré by mali škodlivý dosah alebo by boli na úkor záujmov komunity. Od súkromného investora sa očakáva, že do rozvoja prispeje rozhodujúcim podielom finančného kapitálu. Verejný subjekt ďalej počíta s tým, že súkromný investorov prispeje k redukcii rizika projektu, poskytne kreatívnu silu a znalosti trhu. Obyčajne aj zabezpečí projektovú dokumentáciu a vlastnú realizáciu projektu. V niektorých prípadoch môže súkromný investor potrebovať účasť verejného subjektu preto, aby „dosiahol“ na štátne subvencie. (Maier, K. 2000) Naproti tomu, seriózny investor očakáva, že mesto má jasnú stratégiu rozvoja územia a dokáže zachovať jej kontinuitu i po zmene politickej reprezentácie. Ďalšou podmienkou je prehľadný, pohotový a dostatočne rýchly rozhodovací proces. Základným predpokladom je teda mať čo druhej strane ponúknuť. Hoci verejný sektor môže priamo vložiť finančný príspevok, často do partnerstva prispieva len „plánovacím monopolom“ a vytváraním optimálnych podmienok pre investorov, aktívnou organizačnou a koordinačnou činnosťou, poskytnutím poradenstva, právneho servisu a zabezpečením administratívnych formalít. Do spoločného rozvoja môže mesto ponúknuť namiesto priameho finančného príspevku aj vlastné pozemky, ak nimi v daných polohách disponuje. Súkromný sektor je teda pre takúto spoluprácu obvykle silne motivovaný, keďže sa takto môže výhodne dostať k pozemkom. Pokiaľ však mestá nemajú vytvorený vlastný pozemkový fond, alebo ho už stihli rozpredať, je ich pozícia menej výhodná. Motiváciou súkromného sektora nemusí byť vždy len priamy finančný zisk. Napríklad developerská firma, podieľajúca sa na zhodnocovaní majetku mesta môže z takýchto aktivít profitovať získaním prestíže a výhodnejšieho postavenia na trhu. Spoločný postup má väčšinou pozitívny vplyv na kvalitu a úspešnosť zámerov v porovnaní so situáciou, keby ich realizoval súkromný sektor sám. Predovšetkým, je ľahšie presadiť a ustrážiť požiadavky na vyvážený rozvoj územia a jeho urbanistickú kvalitu. Ak investor postupuje samostatne, často sa stáva, že nerešpektuje regulatívy záväzného plánu a mesto potom nemá odvahu zakročiť, aby dosiahlo nápravu. Výhodou partnerskej spolupráce je aj možnosť lepšie využiť investičný potenciál súkromného sektora. Najmä pri väčších, komerčne atraktívnych projektoch sa mestu môže podariť presmerovať časť potenciálnych investícií aj do nekomerčných funkcií alebo do vybudovania verejnoprospešných stavieb. Ako uvádza Vitková (Vitková 2000), mesto napríklad môže vziať pod svoje ochranné krídla výstavbu nákupného parku pod podmienkou, že investor sa zaviaže vybudovať a prevádzkovať popri komerčných aktivitách aj zariadenia pre šport a oddych, kultúrne centrum, vysadiť zeleň, investovať do obnovy inžinierskych sietí v širšom území a pod. Súkromný sektor disponuje rozhodujúcim investičným potenciálom, je teda pochopiteľné, že sa dožaduje patričného zapojenia do procesu plánovania, a to vo včasných štádiách, aby mal možnosť ovplyvniť výslednú koncepciu a po dohode s ostatnými užívateľmi územia a zodpovednými orgánmi ju prispôsobiť svojim predstavám. Za najdôležitejšie výhody partnerstiev môžeme považovať rozdelenie nákladov; zníženie nákladov, získanie, prípadne vylepšenie know-how, kvalitnejší produkt (output), „odstránenie“ konkurencie, možnosť zisku, vyššieho zisku, resp. nižšej straty, lepšie uspokojenie zákazníka – ponúknutie vyššej hodnoty (CRM) a možnosť „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 90 dlhodobej spolupráce. Nevýhody partnerstiev spočívajú predovšetkým v tom, že nie vždy všetky participujúce subjekty ochotne bránia spoločne dosiahnutý a zdieľaný cieľ a v takých prípadoch nemožno hovoriť o partnerstve. Dlhodobosť spolupráce (niekedy i 20 rokov) so sebou prináša neistotu a potrebu flexibility v postupe (na začiatku sa nedajú predvídať všetky okolnosti – stav dopytu a ponuky na trhoch, politický vývin, sled ekonomických cyklov, atď.). Podnikateľským subjektom vyhovuje viac krátkodobá spolupráca, mestá majú predstavy o dlhodobom partnerstve. Väčší počet participujúcich subjektov na rozvojových zámeroch dáva možnosť vzniku väčšieho množstva potenciálnych konfliktov. Proces partnerstva je z hľadiska verejného subjektu pri bránení cieľov komunity, ku ktorým sa zaviazal občanom verejný subjekt náročný na udržiavanie. Vyskytujú sa i tzv. „kvázipartnerstvá“ založené na špekulácii s vidinou zisku, používajúce neštandardné postupy pohybujúce sa na hrane morálnych princípov a legislatívnych noriem. 3. Príklady spolupráce a partnerstva v Slovenskej republike Jedným z možných príkladov zo Slovenska v oblasti spolupráce na báze obchodného vzťahu je rozvoj celomestského centra na časti petržalského nábrežia. V júni 2004 Mesto Bratislava vyhlásilo v záujme revitalizácie celomestského centra na časti petržalského nábrežia súťaž o návrh urbanistického riešenia a následnú revitalizáciu výstavby na území medzi Starým a Prístavným mostom. Súťaž bola vyhlásená s cieľom nájsť na jednej strane najatraktívnejší návrh a súčasne prilákať investora, ktorý na príslušnom území projekt zrealizuje a uzavrie s mestom spoluprácu na báze obchodného vzťahu. Obchodný vzťah v tomto prípade predstavuje zo strany investora zaviazanie sa k vypracovaniu návrhu a komplet realizácie výstavby. Mesto sa zaviazalo poskytnúť daný pozemok víťaznej firme na výstavbu centra, prenajať vystavané objekty investorovi za symbolickú hodnotu 1 Sk na dobu určitú – 50 rokov – pričom po uplynutí tejto lehoty sa daná výstavba stane výhradným vlastníctvom mesta Bratislava. Z deviatich uchádzačov, ktorí splnili podmienky účasti v súťaži, ako víťazný porota vyhodnotila návrh spoločnosti MARKROP, s. r. o., ktorý bol vypracovaný 11 členným riešiteľským kolektívom architektov a ďalších spolupracovníkov. Podľa informácií z magistrátu mesta Bratislava porota vyhodnocovala návrhy anonymne podľa kritérií hodnotenia projektu urbanistického riešenia a kritérií hodnotenia ekonomicky najvýhodnejšieho a najprijateľnejšieho pre mesto Bratislava. Po vzájomnej dohode oboch strán (mesta Bratislava a firmy MARKROP, s. r. o.) bola spísaná a podpísaná zmluva na poskytnutie obstarávanej služby spolu s presným vymedzením práv a povinností oboch zúčastnených. Z uvedenej spolupráce na báze obchodného vzťahu plynú nasledovné výhody: ► pre mesto Bratislava: získanie investora pre rozvoj celomestského centra na časti petržalského nábrežia, „bezplatná“ výstavba centra a po uplynutí doby 50 rokov získanie už vybudovaného centra, revitalizácia celomestského centra. ► Pre firmu MARKROP, s. r. o.: získanie územia a zároveň stavebného pozemku od mesta Bratislava za symbolickú hodnotu 1 Sk, možnosť prenajímať vystavený objekt na obdobie 50 rokov – voľnosť hospodárenia s majetkom a zisk, získanie dobrého mena firmy MARKROP, s. r. o. na základe víťazstva v súťaži. Ako príklad úspešne uzavretého partnerstva na Slovensku možno uviesť partnerstvo medzi mestom Liptovský Mikuláš a spoločnosťou TATRA DEVELOPMENT GROUP. Mesto Liptovský Mikuláš ležiace v Liptovskej kotline je pre svoju polohu obľúbenou zimnou i letnou turistickou destináciou. Blízko sa nachádzajú končiare Nízkych a Západných Tatier ako i priehrada Liptovská Mara poskytujúce návštevníkom i obyvateľom nespočetné možnosti využitia voľného času. Ešte za čias socializmu sa v danej lokalite vedelo o existencii termálnych minerálnych prameňov a už v tom čase tu prebiehali výskumné vrty. Až nové vedenie mesta rozhodlo o ich využití a začalo s hľadaním investora, ktorým sa stala spoločnosť Tatra Development Group, v ktorej má 10% podiel i mesto Liptovský Mikuláš. Výsledkom tohto partnerstva je Aquapark Tatralandia, ktorý je najväčším aquaparkom na Slovensku. Leží na severnom brehu nádrže Liptovská Mara a návštevníkom ponúka množstvo atrakcií, z mnohých viaceré sú celoročné (6 bazénov, 6 tobogánov – z toho 2 celoročné, saunové centrum – parná, fínska, suchá sauna s atraktívnym ochladzovaním priamo vo vonkajšom prostredí, masáže, relax zóna, atď.). V máji 2004 pribudol vitálny svet Tatra-Therm-Vital (komplex 13 sáun, vodných, parných a masážnych kúpeľov a na Slovensku jedinečná soľná terapia s inhaláciou). V lete 2004 pribudol Holiday Village Tatralandia (vyše 100 apartmánov a chatiek v lákavom prostredí a od septembra 2004 s ďalšími 300 lôžkami). Vzniklo tak chatové mestečko, ktoré disponuje kompletným zázemím s obchodmi, reštauráciami, športovými kapacitami, detskými ihriskami a doplnkovými službami. Je najväčšou ubytovacou kapacitou „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 91 v rámci Slovenska, keďže spolu tu môže tráviť dovolenku viac ako 800 ľudí. Ďalším nesporným pozitívom tohto partnerstva je aj urýchlenie opráv mestskej komunikácie smerom z Liptovského Mikuláša do obce Trnovec, ktorá vedie do Aquaparku spolu s novým chodníkom a chodníkom pre peších. Za ďalší vhodný príklad partnerstva verejného a súkromného sektora slovenských miest a obcí možno považovať proces strategického plánovania ich ekonomického rozvoja, čím sa vytvára priaznivé prostredie na prilákanie nových investorov, ale hlavne sa zlepšia podmienky pre rozvoj existujúceho podnikateľského sektora. Na Slovensku boli priekopníkmi v tomto smere 4 mestá, a to Trnava, Šaľa, Prešov a Humenné, ktoré sa do procesu strategického plánovania ekonomického rozvoja svojich miest zapojili v roku 2001 na základe podpísania Memoranda o porozumení medzi agentúrou USAID a jednotlivými mestami. Následne sa v jednotlivých mestách vytvorili komisie pre strategické plánovanie a komisie pre riadenie realizácie. Komisiu pre strategické plánovanie v týchto mestách tvorili predstavitelia významných podnikov a inštitúcií, odborná pomoc bola zabezpečovaná konzultantami americko-českej spoločnosti Berman Group, ktorí už obdobné projekty realizovali v Českej republike a v Poľsku. Na základe takto vzniknutého PPP sa napr. do Trnavy podarilo prilákať významného francúzskeho investora PSA Peugeot, kde Slovenská agentúra na podporu a rozvoj investícií (SARIO) v roku 2003 pomohla preinvestovať 28 mld Sk a v roku 2003 ukončiť americký projekt Johns Manville v trnavskom Skloplaste. To sú však len niektoré z kategórie ekonomických prínosov, ktoré PPP pre Trnavu prinieslo, keďže už spomenuté, ale i iné investície majú na toto mesto významný multiplikačný efekt aj v iných oblastiach života. 4. Zmluvné zabezpečenie projektov PPP v podmienkach slovenských miest a obcí V praxi sa prostredníctvom PPP, čiže veľmi úzkou spoluprácou medzi miestnym verejným sektorom a súkromným verejným sektorom na základe zmluvného vzťahu realizuje zabezpečovanie osobitne zmiešaných verejných statkov na miestnej úrovni. V praxi sa zvyknú vyskytovať rôzne varianty tohto partnerstva, avšak vždy na základne precízne formulovanej písomnej zmluvy. V každom prípade si však obec alebo mesto ponecháva právo rozhodovať o štruktúre, kvalite, kvantite verejných statkov, a o ich cene, za ktorú obec (mesto) odkupuje verejné statky. Pri určovaní tejto ceny sa musí rešpektovať aj možnosť zahrnutia primeranej ziskovej prirážky. V praxi slovenských obcí a miest sa z hľadiska zmluvného zabezpečenia vzťahov PPP najčastejšie vyskytujú nasledovné prípady: Zmluvné zabezpečenie a riadenie existujúceho obecného podniku. Obec vybuduje obecný podnik na zabezpečenie určitej verejnej služby. Tento podnik sa na základe písomnej zmluvy prenajme súkromnej firme (doba prenájmu sa spravidla pohybude od troch do piatich rokov). Objekt a zariadenie (hmotný a nehmotný majetok) ostávajú vo vlastníctve obce. V zmluve sa uvádza, kto zodpovedá za opravy a údržbu zariadenia, t. j. či obec alebo súkromná firma – prevádzkovateľ. V tomto prípade odkupuje obec služby pre obyvateľstvo, resp. ich časť.Rozhoduje o množstve poskytovaných verejných statkov a o ich kvalite. Stavba podniku „na kĺúč“ a jeho prevádzkovanie súkromným subjektom. Po dokončení stavby a kolaudácii získava obec podnik do vlastníctva, ale v skutočnosti ho na základe písomnej zmluvy prenajme súkromnej osobe, ktorá podnik na kĺúč postavila. V tomto prípade preberá firma všetky povinnosti, ale aj riziká vrátane tých, ktoré súvisia s budúcim dodržiavaním projektovaných parametrov stavby vrátane technológií. Zmluva o prenájme je stanovená na určitý počet rokov. Zmluvne je možné stanoviť podmienky budúceho odpredaja takto prenajatého podniku súkromnej firme – prevádzkovateľovi. Súkromná firma na seba prevezme všetky riziká i spôsob prevádzky, dodávok verejných statkov. Obec si vymedzuje právo kontroly štruktúry, rozsahu a kvality zabezpečovaných verejných statkov, právo penalizovať prevádzkovateľa v prípade nesplnenia zmluvných podmienok. Predaj alebo dlhodobý prenájom obecného podniku (na 30 a viac rokov) súkromnej firme na základe písomnej zmluvy. Je dohodnutá písomná zmluva o zabezpečení verejných statkov súkromným prevádzkovateľom. Pritom prevádzkovateľom môže byť aj iná firma než nájomca či kupec. Predaj alebo prenájom môže byť prostriedkom na zabezpečenie financovania verejných potrieb. V prípade predaja stráca obec vlastnícke právo. Svoj vplyv však presadzuje prostredníctvom svojich zástupcov v správnej rade podniku popri práve kontroly a práve postihovania zakotveného v písomnej zmluve o zabezpečení verejných statkov. Súkromná firma je zainteresovaná na technickej inovácii, na modernizácii zariadení, na opravách a údržbe, čo je osobitne intenzívne v prípade predaja. Výsledkom je vyššia angažovanosť súkromnej firmy v tejto forme partnerských vzťahov. Súkromná firma rozhoduje o subdodávateľoch a ostatných dlkežitých otázkach, ktoré ovplyvňujú výšku nákladov na zabezpečenie verejných statkov. Joint Venture medzi obcou a súkromnou firmou je ďalším typom partnerských vzťahov. Každý z partnerov vlastní časť akcií spoločného podniku, podieľa sa na podnikovom kmeňovom vlastníctve. Podnik zabezpečuje verejné statky v obci. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 92 5. Záver Partnerstvo sa v podmienkach marketingu miest a obcí považuje za neoddeliteľný marketingový nástroj ich rozvoja. Partnerstvo verejného a súkromného sektora (Public Private Partnership, tzv. PPP) sa môže uplatniť pri projektoch akéhokoľvek charakteru, kde sa potenciálne prelínajú záujmy oboch sektorov. Zreteľné je tiež úsilie angažovať súkromný sektor aj v tých oblastiach, ktoré tvorili tradičnú doménu verejného sektora – pri budovaní sociálnej, dopravnej a technickej infraštruktúry, kultúrnych zariadení alebo v oblasti mestského hospodárstva. Keďže v prípade PPP ide o najvyššiu formu spolupráce, treba osobitnú pozornosť venovať precízne formulovanej písomnej zmluve. Zoznam použitej literatúry: [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] ARNSTEIN, S. (2000): A Ladder of Citizen Participation. In: The City Reader. New York: Routledge, 2000. GAJDOŠ, P. (2001): Sociálna participácia a sídelný rozvoj. In: Životné prostredie, 2001, č. 5. GODARD, F. (1996): City Partnership for Urban Innovation. Habitat II / Istanbul 3. – 14.6.1996. MAIER, K. – ČTYROKÝ, J. (2000): Ekonomika územního rozvoje. Grada Publishing. Praha, s. 127. PAULIČKOVÁ, R. (2003): Vybrané možnosti financovania samospráv v Slovenskej republike. In: Radvan, M – Mrkývka, P. (ed.) (2005): Financování územní samosprávy ve sjednocující se Evropě. Sborník 1. Mezinárodního právnickýho symposia. Masarykova univerzita Brno, 2005. PAULIČKOVÁ, R. (2005): Teoretické otázky regionálneho a mestského marketingu. ZČU v Plzni, s.77 – 84. SCHAEFFER, P. V. – LOVERIDGE, S. (2001): Towards an Understanding of Types of Public-Private Cooperation. Adresa: Mgr. Ing. Renáta Ježková, PhD. Trnava Slovenská republika e-mail: [email protected] „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 93 „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 94 INOVAČNÍ PROCESY PODMÍNKY ZAVÁDĚNÍ, PERSONÁLNÍ A ETICKÉ ASPEKTY Robert Jurča, Petr Matušík Evropský polytechnický institut, s.r.o. Kunovice Abstrakt: Tento příspěvek se zabývá inovačními procesy probíhajícími v současné světové společnosti. Stanovuje podmínky pro zavádění inovačních procesů do rozvoje regionů a státu, a ukazuje na požadavky personálních a etických aspektů zavádění inovačních procesů. Snažili jsme se i o řešení otázky, zda se při realizaci inovačních procesů řídit zásadami konkurenčního chování nebo spíše respektovat principy spolupráce a důvěry za pevně daných pravidel. Klíčová slova: Inovace, inovační procesy, konkurence, spolupráce, personální a etické aspekty, kultura v inovačních procesech, globalizace, znalostní ekonomika, nové technologie, důvěra a nezneužitelnost, kultura v inovačních procesech. 1. Úvod Vycházíme-li z definice inovace, která představuje sérii vědeckých, technických, organizačních, finančních, obchodních a jiných činností, můžeme říci, že jejím cílem je nejen vznik nového nebo zásadně zdokonaleného produktu či služby, ale i zdokonalení života společnosti a rozvoj regionu či státu. Inovační procesy hrají zásadní roli v probíhajících ekonomických, politických a sociálních strukturách každého státu. Jedná se jak o státy s rozvinutou ekonomikou, tak o státy označované jako rozvojové. Inovační politika tedy patří a měla by patřit k trvalému předmětu zájmu vlád všech těchto zemí. Postupné informační propojení přispívá ke globalizaci trhů. Důsledkem tohoto procesu je neustálý růst a zostřování konkurence, v níž lze obstát pouze realizací neustálého růstu. Obecně bude mít ekonomika 21. století charakter znalostní ekonomiky. Bude postavena na znalostech a zkušenostech, na tvůrčí činnosti a rozvoji kvalifikace. Rozhodující úlohu zde bude hrát vzdělání, výzkum, vývoj a uplatnění nových technologií. 2. Regional Governance Průběh inovačních procesů. Konkurence nebo spolupráce? Doposud jsme se domnívali, že základní podmínkou pro rozvoj inovačních procesů je vytvoření konkurenčního prostředí. Ptejme se však, zda to je jediná možnost, jak rozvoj inovací stimulovat? Nejde spíše o vytvoření prostředí spolupráce? Autoři článku se kloní spíše k druhé možnosti, je však nutné zdůraznit, že spolupráce musí probíhat v duchu důvěry a nezneužitelnosti. Další podmínkou je ochrana vlastnictví. Obecně se za ochranu vlastnictví považuje zejména ochrana výrobků nebo ochrana duševního vlastnictví. V současné době však k těmto podmínkám musíme doplnit i ochranu životního prostředí a také ochranu dosaženého společenského systému. Aby bylo možné provádět inovační procesy, je nutné zjednodušit administrativu jednotlivých států. Státy samy musí rozšiřovat přímou i nepřímou podporu inovačních procesů a v neposlední řadě zajistit podporu k šíření vědecko-technické spolupráce. Obecně se má za to, že nedostatečná inovační kapacita na regionálních úrovních pramení zejména z nedostatků ve výzkumné základně a z nízkých výdajů na vědu a výzkum, ale také ze špatného propojení mezi výzkumnými středisky. Mezi základní atributy rozvoje a zavádění inovací patří bezpochyby jak množství finančních prostředků tak i počet lidí aktivně se podílejících na inovačních změnách. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 95 Jestliže se budeme zabývat faktory, které zejména brání inovačním procesům, je třeba se zmínit o: • • • • • • • • • malém nebo nedostatečném zájmu na změnách nedostatečné pružnosti vlád nedostatečné informovanosti o světových trzích nedostatku informací o nových či existujících technologiích nedostatku kvalifikovaných pracovníků prosazujících inovační změny nepružnosti podnikatelských organizačních struktur nedostatku finančních zdrojů a výšce poskytovaných úrokových sazeb vysokých nákladech na inovace nadměrných ekonomických rizicích Inovační procesy se dotýkají zejména prostředí ekonomického, nebo alespoň tak jsou většinou společností vnímány. Proto se jeví etika a ekonomie jako dvě zcela nezávislé vědní disciplíny, které se jen velmi obtížně spojují. V moderní ekonomii se lidské chování obvykle ztotožňuje s racionálním chováním. Racionalita sama však bývá odlišně pojímána a vymezována. Chceme závěrem k této části příspěvku zmínit myšlenku pana Evžena Tošenovského, hejtmana Moravskoslezského kraje, který v televizním vystoupení řekl k investici firmy Huyndai do lokality Nošovice, že: „Tato investice je tak důležitá pro celou Českou republiku, že mu nevadí zda firma bude investovat do lokality v Moravskoslezském kraji nebo do lokality v kraji Zlínském“. Na tomto příkladu jasně vidíme, že se na první pohled nejedná o racionální myšlenku z pohledu ekonomie, na druhé straně však staví zájem rozvoje státu nad zájem regionu. Personální a etické aspekty inovačních procesů V personální oblasti je nutné zajišťovat zejména přípravu odborníků v oblasti inovačního podnikání včetně managementu. Když zde hovoříme o managementu, myslíme tím zejména představitele států či představitele jednotlivých regionů. Právě oni zastupují a reprezentují regionální inovační procesy vůči okolí. V jejich chování je nutné dodržovat morální normy a etické kodexy, které podporují inovace nebo inovační chování. Je třeba, aby zejména tito představitelé uplatňovali pravidla etického kodexu mezi partnery. Důležité je i vytvoření kontrolních mechanizmů, zabezpečujících kontrolu dodržování tohoto etického chování. Nechceme se zde zabývat, které instituce by tuto kontrolu měly provádět. Kloníme se k názoru, že proti případným narušitelům těchto pravidel by měla tato instituce, nebo tyto instituce uplatňovat pouze morální sankce. Představitelé regionů (států) by měli zajistit informovanost veřejnosti o záměrech inovační strategie, zlepšit součinnost s masmédii, využívat při prosazování inovační strategie tuzemské, zahraniční a jiné veletrhy a výstavy a v neposlední řadě využívat internet a tiskové konference. Ptejme se jaký prvořadý úkol stojí před představiteli regionů, nebo států, aby zajistili personální zdroje pro úspěšné zavedení inovačních procesů? Jestliže není dostatek odborníků, kteří jsou schopni provádět inovační procesy, je třeba zajistit nebo alespoň zjednodušit systém udělování pracovních povolení a povolení k pobytu, zahraničním odborníkům. Ulehčit výměně lidského potenciálu mezi jednotlivými regiony. Dále by se měli snažit o rozvíjení vzájemné spolupráce zejména vysokoškolských pracovišť, které jsou, nebo by alespoň měly být nositeli nejnovějších inovačních trendů. Regiony a jejich představitelé by také měly podporovat a rozvíjet programy cílených rekvalifikací a samy by měly podporovat vhodnou formou slabé regiony či státy. Podpora těchto slabých regionů, či států v budoucnu přinese další rozvoj světové společnosti. Síťová ekonomika, nebo také nová ekonomika zakládá své bohatství zejména na lidském kapitálu, tedy schopnostech lidí vytvářet a sdílet informace, znalosti a know-how a zakládat tak své jednání na analytické práci a strategickém využití informací. Kultura v inovačních procesech Základními komponentami chování v prosazování inovačních procesů by měla být mravnost, moudrost, kultura mravních citů, kompetentnost, profesionalita a pracovitost a také kultura a jednání. Jde zejména o vytvoření základu určitého chování či jednání. Kulturu v inovačních procesech určuje zejména kultura státu nebo regionu, kultura obyvatelstva, podniková kultura, specifické národně kulturní podmínky, politický a právní systém, institucionální uspořádání a další. Kultura chování v prosazování inovačních procesů je jakýmsi komplexem vlastních názorů, hodnot, norem chování a jednání, způsobu podnikání, které jsou pro každý region či stát specifické a jedinečné. Vytváří se tak osobitý image těchto regionů nebo států. Kultura v inovačních procesech má přímý vliv nejen na morální vnitroregionální nebo vnitrostátní klima, ale i na míru etičnosti chování regionu nebo státu na světovém trhu. Je docela smutné, že při inovačních procesech se věnuje málo „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 96 účinné pozornosti kultuře jednání. Není možné dále setrvávat na současném zaběhnutém stylu chování, je třeba do těchto procesů vnést právě zmiňovanou kulturu. Seznam použité literatury [1] Mech J. Konkurence ve veřejném sektoru. Objektivizace dělby práce mezi státní správou a samosprávou v řízení [2] Benčo J. Verejný sektor a verejné služby. Kunovice : Evropský polytechnický institut, s.r.o., 2005. I SBN 80-7314 [3] Kolektiv autorů IV. Národní fórum o produktivitě. Průmyslové inženýrství – nástroj restrukturalizace podniku. Zlín : veřejného sektoru. Brno : Ekonomicko-správní fakulta MU, 2004. ISBN 80-210-3359-2 -063-2 Fakulta managementu a ekonomiky, 1999. ISBN 80-214-1430-8 [4] http://www.pravacesta.cz/?id=veda-vyzkum-inovace [5] Skálová, P. Podniková kultura - významný faktor zvyšování prosperity podniku. Sborník Acta Academia Trenchiniensis. Trenčianska univerzita Alexandra Dubčeka v Trenčíně, Slovenská republika, 2004, str.177-182, ISBN 80-8075-018-1 [6] Jakubíková, D. Náměty a doporučení pro podnikovou praxi v oblasti podnikové kultury a etiky. In: Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference Fakulty podnikového managementu EU v Bratislavě při příležitosti 50. výročí jejího založení. Bratislava 6.11.- 7.11. 2003, Slovenská republika, s. 44-47. (ISBN 80-2251759-3) Adresa: Ing. Robert Jurča Evropský polytechnický institut, s.r.o. Osvobození 699 686 04 Kunovice tel.: 572 549 018 fax: 572 548 788 e-mail: [email protected] Ing. Petr Matušík Evropský polytechnický institut, s.r.o. Osvobození 699 686 04 Kunovice tel.: 572 549 018 fax: 572 548 788 e-mail: [email protected] „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 97 „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 98 NEZISKOVÝ SEKTOR - NADACE V ČESKÉ REPUBLICE Marie Karfíková Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta Jedním z významných rysů vývoje České republiky po roce 1989 bylo formování rozličných občanských aktivit, působících ve všech sférách života, tedy aktivit, které jsou tradičně jedním z pilířů standardní demokratické společnosti. V těchto aktivitách nacházejí příslušníci tzv. "občanské společnosti" možnost svobodně se sdružovat, vytvářet více či méně formalizované organizace a jejich prostřednictvím se podílet na řešení jednotlivých osobních, skupinových či společenských problémů. Tyto občanské aktivity se někdy odehrávají zcela neformálně, často však hledají formalizovanou strukturu, která by jim umožňovala působit jako právní subjekty. Nejčastějšími typy takto institucializovaných organizací u nás jsou nadace a nadační fondy, občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti. Zejména tyto organizace vytvářejí tzv. neziskový (jinak též "občanský" či "třetí") sektor. Ve společnosti působí zejména v sociální, zdravotní, humanitární a kulturní oblasti a často doplňují či nahrazují státní péči. V naší společnosti vedle sebe existují tři sektory: státní - Podniky a organizace náležející státu, které jsou státem spravované a financované z veřejných rozpočtů. Vedle státních podniků (ziskových), existují i státní neziskové organizace, tzv. příspěvkové a rozpočtové, nyní organizační složky státu. Jsou to například: školy a školská zařízení, kulturní střediska, nemocnice, vědecké ústavy apod. soukromý, ziskový - Soukromé podniky, patřící jedincům či akciovým společnostem, které jsou zaměřené na výdělek. Jejich zisk se rozděluje mezi vlastníky organizace nestátní, neziskový - Nestátní neziskové organizace, které vznikají na základě potřeb občanů. Jejich zaměstnanci jsou placeni, ale velkou část práce zastávají dobrovolníci, kteří v nich pracují bez nároku na finanční odměnu. Pokud tyto organizace nějaké příjmy z vlastní činnosti získají, použijí je pro další činnost a potřebnou pomoc (nerozdělí si je tedy mezi sebou). Neziskové organizace jsou protiváhou státního a soukromého sektoru a měly by doplňovat nabídku státních a soukromých služeb či vytvářet služby nové. Nestátní neziskové organizace, (dále jen „NNO“) mají tyto základní znaky: organizovanost - NNO jsou do určité míry institucionalizovány : občanská sdružení (lidé se sdružují ke konkrétnímu účelu) obecně prospěšné společnosti (poskytují všem prospěšné služby) nadace a nadační fondy (finančně podporují prospěšné cíle) církve, náboženské společnosti a jejich účelová opatření zájmová sdružení právnických osob, pokud nejsou založena za účelem zisku odbory politické strany soukromá povaha organizací - NNO jsou oddělené od státní správy nerozdělují zisk - Pokud NNO dosáhnou zisk, pak jej používají opětovně na cíle dané posláním organizace samospráva, autonomie - NNO samy řídí svou činnost, mají vlastní interní pravidla dobrovolnost - NNO zahrnují významný prvek dobrovolné činnosti, ať již formou účasti na konkrétních aktivitách nebo ve vedení organizace. O roli neziskových organizací ve společnosti se vede rozsáhlá diskuse a je možné se setkat s množstvím i velice protichůdných názorů. Jejich praktickým výsledkem je však přetrvávající podceňování přínosu neziskových organizací k rozvoji celé společnosti. Neziskové organizace bezesporu posilují pocity solidarity a komunity ve společnosti. Pomáhají lidem budovat tzv. „sociální kapitál“, povzbuzují procesy vzájemné spolupráce a tvorby důvěry, od kterých závisí fungování trhu i demokracie. Neziskové organizace vyplňují prostor mezi občanem a státem a umožňují mu participovat na veřejné politice jiným způsobem než prostřednictvím voleb. V České republice však většina NNO plní spíše funkci servisní (poskytování služeb) než participační (mobilizace občanů). „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 99 Přestože minulé desetiletí přineslo podstatné změny v řadě oblastí neziskového sektoru, proces rozvoje neziskového sektoru v České republice není završen. Řada nutných úprav a kroků (zejména v oblasti legislativy a financování) neziskový sektor v nejbližší době teprve čeká. Odpovídá tomu i v současné době navrhovaná novelizace zákona č.227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, „zákon o nadacích“. Finanční zdroje V oblasti financování NNO nadále narůstá požadavek schopnosti neziskového sektoru vytvářet podmínky pro financování z místních finančních zdrojů (dotační a daňová politika státu, nadační činnost, firemní i individuální dárcovství, vlastní podnikání NNO). Vytváření takovýchto podmínek je však přímo závislé na dalších legislativních úpravách, jak byly zmíněny výše. Tento požadavek je dán trvajícím trendem snižování toku zahraničních finančních zdrojů, který je dlouhodobý a obecný. Výjimkou je zejména zahraniční finanční zdroj trvající financování neziskového sektoru z fondů Evropské unie, zajištěné řadou programů. Vztah neziskových organizací a státu Stát plní vůči neziskovému sektoru tři základní funkce: vytváří legislativní prostředí pro jeho činnost, poskytuje NNO finanční prostředky na veřejné služby a jeho další rozvoj a zajišťuje komunikaci mezi NNO, vládou a jinými státními subjekty. Při tomto procesu hraje podstatnou roli Rada vlády pro nestátní neziskové organizace, předsedou je JUDr.Pavel Němec, místopředseda vlády a ministr spravedlnosti,která slouží jako poradní orgán vlády. Profesionalizace a vzdělávání V neziskovém sektoru je dlouhodobá tendence zvyšovat profesionalizaci práce NNO a získávat pro tuto práci mladé lidi s odpovídající kvalifikací. Kromě řady vzdělávacích programů a kursů (AGNES, ICN aj.), které neziskový sektor dlouhodobě nabízí, bylo v roce 2001 otevřeno nové magisterské studium na Fakultě humanitních studií UK, zaměřené na problematiku občanské společnosti. Koncept tohoto studia vznikal ve spolupráci FHS UK s některými neziskovými organizacemi (AGNES, ICN, Spiralis). Jeho výhodou v původním záměru bylo, že výuku v tomto studiu zajišťovali nejen akademičtí pracovníci, ale i lektoři z neziskových organizací, a mohlo tak docházet k účelnému propojování teoretických znalostí s profesními zkušenostmi. Např. fakulta humanitních studií revidovala učební plán, vyloučila z něj většinu praktických předmětů a posunula tak pojetí celého oboru do akademické roviny. Tato změna je sice pochopitelná z hlediska potřeb fakulty, nicméně z hlediska praxe je - minimálně v současné době a v krátkodobém výhledu - ve značném rozporu se skutečnými potřebami neziskového sektoru u nás. Shrnutí a nejdůležitější současné úkoly a trendy Neziskový sektor v České republice má v současné době zajištěny základní podmínky pro svou činnost. Zároveň je však nutné konstatovat, že stále přetrvává finanční nejistota a nutnost dalších legislativních úprav, které by vedly k efektivnímu využívání potenciálu NNO. Jedním z nejdůležitějších konkrétních úkolů v této oblasti zůstává revokace jednání o Zákonu o spolcích, který by měl nahradit stávající zákon č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů. (Zákon o spolcích byl v roce 2000 zamítnut a dosud nebyl znovu projednáván. Nyní by měl být nově upraven Občanským zákoníkem.). Z vnějších faktorů, které podstatně ovlivňují působení neziskového sektoru u nás, je stále ještě velmi podstatná politika státu a jeho postoj k neziskovému sektoru. Neziskový sektor tak není nezávislý na státu v uspokojivé míře. Tento stav však nesouvisí jen s nedořešeným legislativním prostředím a nedostatečně efektivní dotační politikou státu, ale ve značné míře i s celkovým rozvojem občanské společnosti u nás. Z tohoto hlediska jde o proces dlouhodobého charakteru, který se týká každého občana. Uvnitř neziskového sektoru je zřetelně patrný trvalý rozvoj, zejména růst profesionality práce NNO. Projevuje se zejména ve snaze zprůhledňovat zviditelňovat aktivity neziskového sektoru a v tendenci podporovat komunikaci neziskového sektoru s veřejností prostřednictvím vlastních služeb i médií, ačkoliv zejména v oblasti mediální informovanosti neziskový sektor stále ještě hledá vhodné způsoby, jak svoji činnost dostatečně, kvalifikovaně a přesvědčivě prezentovat. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 100 Základní formy neziskových organizací Občanská-sdružení Občanské sdružení je nejčastější právní formou neziskových organizací. Její založení je nejméně časově i finančně náročné. Spolky, svazy, kluby a jiná občanská sdružení je možné zakládat na základě zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. Občanská sdružení vznikají z vůle občanů, kteří pociťují potřebu sdružit se za určitým účelem. Mohou vyvíjet činnost veřejně nebo vzájemně prospěšnou. Nadace a nadační fondy Nadace a nadační fondy slouží především k tomu, aby finanční prostředky, které se jim podaří různými prostředky získat (sponzoring, charitativní sbírky), přišly do těch správných rukou. Známé jsou nadace, např. Nadace „Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových“ Nadaci Naše dítě, Nadaci Terezy Maxové,atd. Nadace nebo nadační fond jsou účelová sdružení majetku zřizovaná podle zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, Obecně-prospěšné-společnosti Od 1. ledna 1996 je v platnosti zákon č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech, který tyto společnosti definuje jako právnické osoby poskytující veřejnosti obecně prospěšné služby za předem stanovených a pro všechny uživatele stejných podmínek. Jejich hospodářský výsledek (zisk) se nesmí použít ve prospěch zakladatelů, členů jejich orgánů nebo zaměstnanců. Zákon stanoví, že zisk musí obecně prospěšná společnost použít na poskytování služeb uvedených v zakládací listině. Církevní právnické osoby V dalším výkladu se zaměřím na problematiku nadací. Cílem nadací je dávat peníze tam, kde je to potřeba. Nadace svými financemi pomáhají v nejrůznějších oblastech lidských aktivit. Podporují např. péči o staré lidi, postižené děti, podílejí se na záchraně kulturních památek, ochraně životního prostředí a pomáhají v mnoha dalších potřebných oblastech. Za tímto účelem shromažďují peníze a též budují a spravují své nadační jmění. Finanční povaha nadací - "nadace je sdružením majetku"- je jejich hlavním specifikem a odlišuje je od neziskových organizací operační povahy, jako jsou občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti či účelová zařízení církví. Hlavním posláním nadací je tedy poskytování nadačních příspěvků - grantů - třetím osobám (zejména z výnosů z vlastního majetku a dalších příjmů). Svou podstatou tak představují zdroje finančních prostředků pro veřejně prospěšné aktivity a podílejí se na podpoře mnoha různorodých oblastí a aktivit ve všech regionech České republiky. Kromě jejich hlavní funkce vyplývající ze zákona se nadace zabývají i dalším činnostmi - pořádají benefiční akce, sbírky, tomboly, vydávají publikace apod. Nadace často rychle zasahují v naléhavých (krizových) situacích (přírodní katastrofy, válkou zničené regiony), mají úlohu iniciátorů společenských změn i důležitých procesů. Legislativní zakotvení nadací v České republice Základní legislativní prostředí pro činnost občanských neziskových organizací v České republice bylo vytvořeno již v roce 1992, včetně zákonem stanovených obecně prospěšných účelů, na které je možné poskytnout dary s daňovou úlevou pro dárce. Zlomovým bodem pro legislativní prostředí nadací v České republice bylo přijetí prvního samostatného návrhu zákona upravující nadační sektor – zákon č.227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1998. Přechodná ustanovení nového zákona vyvolala nutnost přeregistrace původních nadací. Na počátku roku 1997 bylo zhruba 5000 nadací, zřízených podle občanského zákoníku a registrovaných u okresních úřadů, poté, co se podařilo jednotlivým nadacím projít přeregistrací, počet nadací již tolik nestoupal. V současné době je v České republice registrováno více jak 400 nadací. Nadace tvoří přibližně 1% ze všech českých neziskových organizací. Velká řada nadací v naší republice pracuje na bázi dobrovolnosti - bez placených zaměstnanců. Některé nadace se také sdružují v rámci Asociace nadací při Fóru dárců. Tyto nadace přijaly pro své fungování Eticky kodex. Nadace může být zřízena v podstatě kýmkoliv - například soukromou osobou, podnikem, neziskovou organizací, obecní i státní institucí. Nadace se zřizuje nadační listinou (příp. smlouvou, pokud je zřizovatelů více) nebo také závětí. Při jejím založení zřizovatel vytváří nadační jmění jehož minimální výše činí 500 000 Kč. Vkladatelé majetku do nadace se tohoto majetku vzdávají ve prospěch účelu, kterému nadace slouží. V případě zániku nadace se finanční vklad nemůže vrátit původnímu zakladateli, nýbrž přechází na jinou nadaci s podobným účelem. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 101 K návrhu na zápis nadace do nadačního rejstříku musí zřizovatel předložit originály nebo ověřené kopie následujících dokumentů (podpisy na přiložených dokumentech musí být úředně ověřeny): výpis z rejstříku trestů členů správní rady, dozorčí rady, respektive revizora prohlášení členů správní a dozorčí, že splňují všechny podmínky stanovené zákonem pro výkon uvedené funkce prohlášení správce vkladu o tom, jak spravuje vklad zřizovatele doklad o nadačním jmění - smlouvu o vedení účtu u banky a výpis z účtu, znalecký posudek na nepeněžitý vklad do nadačního jmění je-li zřizovatelem právnická osoba, doklad o tom, že je právnickou osobou souhlas majitele domu, v němž je sídlo nadace, s umístěním sídla výpis z katastru nemovitostí, v němž je sídlo nadace Nadace je spravována správní radou, která je zodpovědná za správu majetku nadace, řídí její činnost a rozhoduje o všech náležitostech nadace: vydává statut, volí nové členy správní a dozorčí rady, schvaluje rozpočet, roční účetní uzávěrku a výroční zprávu, rozhoduje o udělování nadačních příspěvků, o zvýšení nadačního jmění, o sloučení nadace atd. Správní rada nadace musí mít nejméně tři členy, jejich funkční období je tříleté. Nadace vyvíjejí svou činnost v souladu se zákonem č. 227/1997 Sb. (jsou veřejně kontrolovatelné). Zejména poskytují nadační příspěvky, které mohou mít formu finanční (grantování), nebo věcnou. Cílem nadací není přímá péče, ale finanční podpora a propagace dobrých věcí. Za tímto účelem shromažďují peníze a též budují svě nadační jmění. Nadace musí každoročně vydávat výroční zprávu, která je uložena u krajského soudu, kde je nadace registrována. Veřejnost má právo do této uložené zprávy nahlédnout. Nadace vždy vede podvojné účetnictví bez ohledu na výši příjmů a majetku a vždy musí mít roční závěrku a audit. Zřizovatel nadace zůstává jejím zřizovatelem po celou dobu, z této pozice nemůže odstoupit a sám nemůže rozhodnout o zrušení nadace. Nadaci je možno zrušit pokud neposkytuje nadační příspěvky v období dvou let. Nadace přijímá nadační dary. Zřizovatel může soudu podat návrh na zrušení nadace v případě, že nadační jmění nepřináší trvale žádný výnos, nadace nemá jiný majetek a nemůže tak plnit účel, pro který byla zřízena. V zahraničí vznikla většina nadací tak, že někteří osvícení a majetní lidé se rozhodli věnovat část svého bohatství na dobročinné účely. Tito lidé věnovali majetek do nadace navždy jako základ nadace - tzv. nadační jmění. Mezi největší a nejznámější jistě patří např. Fordova Nadace, Nadace bratří Rockefellerů apod. Po roce 1989 byla situace v České republice jiná. Přestože zde byla přerušena tradice bohatých rodin, byla však řada lidí, kteří myšlence nadací věřili a založili nadace bez počátečního kapitálu. České nadace vznikaly již za první republiky, jejich vývoj byl však násilně přerušen komunistickým režimem. Výjimkou byla v roce 1904 založená Nadace „Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových“, která v České republice působila bez přerušení a vykonává svoji činnost i v současné době. Nové nadace začaly vznikat brzy po roce 1989. Postupně vzniklo až 5000 nadací, což bylo dáno především tím, že podmínkou vzniku nadace nebylo nadační jmění. Současnou situaci upravil zákon o nadacích z roku 1997, který mimo jiné stanovil povinnost minimálního nadačního jmění ve výši 0,5 mil. Kč a definoval nadaci jako finanční instituci. Z tohoto důvodu je v současné době v České republice zaregistrováno okolo 400 nadací. Tento minimální základ však nepřináší nadaci dostatečné výnosy, je proto dnes smysluplnější zakládat nadace s významnějším nadačním jměním. Nejvíce nadací dnes působí v oblasti sociální, vzdělávání a kultury. Ročně rozdělují české nadace stovky milionů korun. Odkud tyto peníze nadace převážně získávají? spravují své nadační jmění a získávají každoroční výnosy, které nejsou zdaněny získávají finanční prostředky a věcné dary především od obchodních společností sbírají peníze v rámci veřejných sbírek Nadace je vhodným prostředníkem a partnerem při podpoře dobrých a potřebných věcí. Její podstatou je shromažďovat větší množství peněz a podporovat tak jednotlivé oblasti komplexně (např. oblast péče o nevidomé) či zafinancovat finančně náročný projekt (např. rekonstrukci domovů pro seniory). Získávání peněz a jejich správa je tedy velice důležitá pro činnost každé nadace. Kolik stojí činnost nadací? Každá nadace se snaží mít co nejnižší náklady na svou činnost (tato povinnost vyplývá i ze zákona). Mnoho nadací dokonce pracuje bez placených zaměstnanců. Nadace pak může většinu získaných peněz poskytnout dále. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 102 Nadace jsou transparentní V čele každé nadace stojí správní rada, která nese odpovědnost za hospodaření a činnost nadace. Jsou veřejně kontrolovatelné. Hospodaření a činnost nadace ověřuje auditor a nadace musí každoročně vydávat výroční zprávu, která je uložena v nadačním rejstříku. Každý občan má právo do této zprávy nahlédnout. Nadace je sdružením majetku, tj. smyslem činnosti nadace je především budování dlouhodobého majetku (nadačního jmění), jeho správa a rozdělování výnosů z tohoto jmění a dalších zdrojů na veřejně prospěšné cíle. Nadační jmění nadací je trvalé a tvoří dlouhodobou jistotu pro potřebné. Vedle přímé finanční podpory realizují české nadace řadu programů, jejichž cílem je nejenom pomáhat, ale také propagovat dobré věci, poukazovat na nová řešení a podporovat občanskou společnost. V České republice existují vedle nadací také nadační fondy. Nadační fond je také sdružením majetku, ale netvoří trvalé jmění. Ke svému účelu, který je převážně úzce specifikován, používá všechen svůj majetek. Nadační fondy, kterých je v České republice více než 880, převážně realizují vlastní projekty např. v oblasti sociální či zdravotní nebo v oblasti kulturní. Známé jsou nadační fondy podporující děti v nemocnicích, financující opravu kostela, organizující kulturní festival. Často působí pouze ve svém okolí. Legislativa Rok 1997 - zlomový rok pro rozvoj současných nadací Rok 1997 znamenal pro české nadace důležitý moment. Byl přijat první samostatný zákon upravující nadace, Zákona o nadacích a nadačních fondech č. 227/1997 Sb. s účinností od 1.1. 1998. Zákon především stanovil zásadní podmínku vzniku nadace: aby mohla být zapsána do nadačního rejstříku, musí prokázat existenci nadačního jmění v minimální výši 500 000 Kč a dále přinesl nový typ neziskové organizace: nadační fond, který nemá povinnost nadačního jmění. Během roku 1998 se doposud existující organizace, nazývané jako nadace, měly možnost zachovat podle jedné z následujících variant: požádat o zápis do nadačního rejstříku a dále působit jako nadace či nadační fond (tj. varianta přeregistrace), sloučit se s jinou nadací, přeměnit se na obecně prospěšnou společnost, ukončit svou činnost. V současné době není stále dokončen proces dalších legislativních úprav, které by se měly realizovat v budoucím období: legislativní zakotvení daňových asignací; úprava statutu veřejné prospěšnosti; nový občanský zákoník, který by měl zakotvit novou úpravu nestátních neziskových organizací. Zákon č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodu majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku, ve znění pozdějších předpisů, umožnil použít majetek státu „pro účely podpory nadací určených Poslaneckou sněmovnou Parlamentu na návrh vlády“. Vláda pro tento fond vyčlenila 1% akcií z druhé vlny kupónové privatizace s cílem užít těchto prostředků na posílení nadačního sektoru a zajištění jeho určité finanční nezávislosti tak, aby se mohl podílet na rozvoji občanské společnosti v České republice. Správou těchto prostředků byl pověřen Fond národního majetku. V roce 1993 založil Fond národního majetku společnost Nadační investiční fond ke splnění usnesení vlády ze dne 29.července 1992 č.510 o projednávání a schvalování privatizačních projektů. Majetek vyčleněný pro Nadační investiční fond tvořily akcie 485 společností v nominální hodnotě 2,823 mld. Kč. Vytvořením mechanismu rozdělení výše uvedených finančních prostředků byla pověřena Rada vlády pro nadace (dnes Rada vlády pro nestátní neziskové organizace). Na základě jejího doporučení schválila vláda a poté i Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky rozdělení výše uvedených finančních prostředků ve dvou etapách. Výsledky výběrového řízení byly schváleny Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky svým usnesením č.413/1999 a usnesením č. 1946/2001. Celkem byly rozděleny 2 miliardy a 382 milionů korun 73 nadacím. Samostatným usnesením Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky byla poskytnuta jednorázová finanční částka ve výši 300 mil Kč obětem holocaustu. Uzavřením smluv s nadacemi a převedením prostředků byl vládou pověřen Fond národního majetku České republiky. V první etapě byly uzavřeny smlouvy s 38 nadacemi a ve druhé etapě s 64 nadacemi, z nichž 29 „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 103 získalo příspěvek i v I.etapě. Smlouvy ukládají práva a povinnosti jak poskytovatelům tak příjemcům finančních prostředků. Smlouvy byly novelizovány v návaznosti na novelu zákona o nadacích a nadačních fondech a v důsledku záplav v roce 2002 . Nadace jsou povinny příspěvek uložit do svého nadačního jmění a každoročně rozdělovat třetím subjektům pouze výnos s tohoto příspěvku, a to na základě výběrového řízení, kdy okruh příjemců je zákonem omezen. Uvedený finanční příspěvek tedy není určen na přímou spotřebu nadace. Fond národního majetku České republiky byl zmocněn pravidelně a průběžně kontrolovat správnost nakládání s uvedenými finančními prostředky. Vládě České republiky je pak pravidelně každý rok předkládána „Hodnotící zpráva o činností nadací – příjemců finančních prostředků od Nadačního investičního fondu, a.s“. Na rozdíl od různých forem nepřímé daňové úlevy, kterými je neziskový sektor obvykle podporován, NIF je přímým finančním darem státu nadacím. Není však určen k spotřebě, nýbrž je vložen do nadačního jmění. Tento proces nemá ve Střední a Východní Evropě obdobu a byl jednorázovým a neopakovatelným aktem, v němž se stát přímo podílel na obnově nadačního sektoru. V současné době se projednává novela zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č.210/2002 Sb. a zákona č.257/2004 Sb., a to v návaznosti na zákon č. 178/2005 Sb., o zrušení Fondu národního majetku České republiky. Zpřesňuje se použití prostředků z privatizace nadacemi a stanoví se sankce za jejich nesprávně použití tak, že pokud budou prostředky nadace použity v rozporu se zákonem o nadacích, nebude se na ně vztahovat osvobození od daně z příjmů. Závěrem bych chtěla poděkovat organizátorům konference o možnosti podat informaci o neziskovém sektoru v České republice, a to v rozsahu, který je obvyklý pro příspěvky do Sborníků. Jedná se o oblast společenských vztahů, které se vyvíjejí a je snahou státu na změny reagovat. U nadací je situace z hlediska finančního hospodaření zajímá v tom směru, že stát podpořil nadace tím, že jim převedl část finančních prostředků z privatizace, ale v této oblasti se stát zachoval jako řádný hospodář, nenechal nadace tyto prostředky použít podle samostatného rozhodnutí správní rady nadace, nýbrž zajistil, že se může použít pouze výnos z předmětných prostředků. SUMMARY Neziskový sektor v České republice má čtyři základní formy: občanská sdružení, nadace a nadační fondy, obecně prospěšné společnosti a církevní právnické osoby. K rozšířených formám patří především nadace a nadační fondy, které svými financemi pomáhají v nejrůznějších oblastech lidských aktivit. Podporují např. péči o staré lidi, postižené děti, podílejí se na záchraně kulturních památek, ochraně životního prostředí, podporují vědu, umění a nadané studenty a pomáhají v mnoha dalších potřebných oblastech. Z8kladní legislativní prostředí pro činnost těchto subjektů byl rok 1992. Zlomovým bodem bylo přijetí prvního samostatného návrhu zákon upravujících nadační sektor – zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech. Zákon definoval nadace jako finanční instituce a stanovil povinnost min. nadačního jmění ve výši 500 tis. Kč. Z tohoto důvodu je v České republice registrována cca 400 nadací z původních cca 5.000. V současné době je připravena novela zákona o nadacích k projednání ve vládě České republiky, která je vynucena zrušením Fondu národního majetku České republiky a přechodem práv a povinnosti na Ministerstvo financí. Zpřísňuje se dohled nad hospodařením s finančními prostředky, které věnoval nadacím stát z prostředků získaných privatizací národního majetku. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 104 Zoznam použitej literatúry: [1] [2] [3] [4] [5] [6] Karfíková, M. kapitola XI., A. Přímé daně důchodového typu. in Bakeš,M. a kol. Finanční právo. 3. aktualizované vydání. Praha: C.H.Beck, 2003. Boháček, F. Nadace a nadační jmění, 1929. Boháček, F. K pojmu „dobročinné účely“, 1937. Hudcová, Z. Nadace a nadační fondy, 2000. Škoda J.Iniciativa INTERREG IIIA v České republice, 2004. Důvodová zpráva k zákonu o nadacích a nadačních fondech 23.7.1996. Adresa: Doc. JUDr. Marie Karfíková, CSc. Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta nám. Curieových 7 116 40 Praha 1 tel. +420 221 005 111 e-mail: [email protected] „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 105 „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 106 SEDLIACKY ROD KRÁLIKOVCOV Z DOLNÝCH DUBOVIAN (ROZROD A PREMENY JEDNEJ SLOVENSKEJ ROĽNÍCKEJ RODINY) Jozef Králik Akadémia Policajného zboru v Bratislave Inovačné procesy prebiehajúce vo svete, ktoré dosiaľ nevídanou mierou zasiahli aj životné podmienky obyvateľov starobylej Európy, nie sú z pohľadu histórie ničím mimoriadne výnimočným. Svet ako prirodzený životný priestor ľudstva a životné podmienky jeho obyvateľov, osobitne jedného živočíšneho druhu, človečenstva či ľudskej pospolitosti, totiž vždy podliehali zmenám, niekedy pozitívnym, a inokedy negatívnym. Zasahovali do života ľudstva ako celku, do života rozličných komunít rozličnej proveniencie, kvality, kvantity i zamerania, avšak aj do materiálneho a duchovného života a vývoja jednotlivých rodín a dokonca alebo predovšetkým práve do osudov konkrétnych ľudských jedincov. Menili a sústavne sa menia ale nielen prírodné podmienky existencie tohto materiálneho sveta, avšak i prakticky všetky biologické vzťahy pulzujúce na našej planéte, interetnické vzťahy, internacionálne vzťahy, intersociálne vzťahy, ale aj iné typy vzájomných väzieb vytvárajúcich imaginárnu sieť konglomerátu ľudského spoločenstva, ako sú napr. ekonomické, politické, kultúrne, intersexuálnea podobne. Metamorfózy nášho poznaného a poznávaného sveta teda permanentne postihujú ako jeho makropriestor, tak aj jeho mikropriestor. A vytvárajú dejiny. Premenám, evolučnému, avšak neraz aj revolučnému vývoju teda podliehali, podliehajú a nesporne aj v budúcnosti budú podliehať aj spomínané javy, do komplexu ktorých možno včleniť aj poznatky o zrode, o vývoji, o premenách, o štruktúrovaní, o mieste v dejinných udalostiach, o názoroch a cieľoch rozličných jednotlivcov, individualít a aj ľudských pospolitostí, ktorých súčasťou sú aj konkrétne, napr. nacionálne, profesijné, konfesionálne, sociálne, politické, vzdelanostné a iné pomery konkrétnych pokrvne príbuzných komunít ľudí, rodov a rodín. Sledovať transformačné procesy v takýchto malých populačných celkoch umožňuje zovšeobecňovať mnohé poznatky o väčších komunitách, o ich všestrannom pohybe a smerovaní. Identifikovať sa takto dá vývoj početnosti komunity, jej štruktúry vytváranej a hodnotenej podľa rozličných kritérií, ako aj korene ich zrodu, vývoja a prípadného zániku. V ostatnom období, a to najmä ako dôsledok rozvíjania inovačných procesov vo svete, v našich podmienkach prezentovaných postupným odumieraním a vari i definitívnym odumretím tzv. reálneho socializmu a jeho ideológie, nastal rozmach nových či inovovaných ideológií, ktoré začínajú postupne ovládať aj duchovný priestor nášho bytia. Na ich báze sa rozširuje priestor aj pre formulovanie a prezentovanie nových myšlienok a názorových prúdov na mnohé donedávna tabuizované skutočnosti. Oslobodené človečenské rácio tak smeruje aj k témam, ktoré dlhodobo iba spočívali, ba ktoré boli z ideologického hľadiska dokonca v ére tzv. reálneho socializmu neprijateľné a potierané. Medzi na okraj vedeckého záujmu vytlačené čiastkové historické vedy resp. pomocné vedy historické patrila v bývalej Československej socialistickej republike aj genealógia a heraldika. Z ideologických a politických dôvodov nebolo získavanie a rozvíjanie genealogických poznatkov žiadúce, pretože genealógia so svojimi bádateľskými výsledkami mohla reálne spochybňovať triedno – sociálny status mnohých vedúcich osobností podieľajúcich sa na tvorbe a rozvíjaní tzv. revolučnej proletárskej ideológie a realizátorov tzv. proletárskych revolúcií a ohroziť tak hierarchické učlenenie spoločenských priorít, keďže mohla odhaliť ich neproletársky pôvod. Genealógii sa pripisoval aj nežiadúci feudálno – buržoázny vplyv na myslenie tzv. socialistického človeka, ktoré malo byť formované inými metódami a prostriedkami, než takými, aké ponúkala genealógia. Nositeľom pokroku mal totiž byť výlučne proletár, a nie aristokrat, kulak či kapitalista - buržuj. V slovenských spoločenských podmienkach preto donedávna výrazne z hľadiska obsahu a rozsahu absentovali poznatky genealogického základu nielen o bežných rodoch a rodinách, o prostých jednotlivcoch, ale v podstate dokonca aj o významných osobnostiach slovenského spoločenského života, čo nemožno povedať o českej genealógii. Táto štúdia má byť teda príspevkom k rozvoju slovenskej genealógie prostredníctvom identifikácie doteraz málo známych a prevažne nepublikovaných poznatkov o prostom slovenskom sedliackom rode a o jeho koreňoch a premenách. Zdorazniť pritom treba, že jej vedecko – odborno – literárny zrod umožnili práve nedávno zavŕšené inovačné procesy v slovenskej spoločnosti, podmieňované dianím vo svete. I. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 107 Priezvisko KRÁLIK patrí historicky nesporne do kategórie starobylých slovanských priezvisk, presnejšie azda západoslovanských, frekventovaných najmä v Čechách, na Morave, na Slovensku a vari i v súčasnom moravskom južnom Sliezsku. Inorečové varianty tohto priezviska možno ale identifikovať aj v ruštine, poľštine, ukrajinčine a sporadicky i v niektorých juhoslovanských jazykoch. Nech ho podrobíme skúmaniu z ktorejkoľvek strany, konkrétnejšie možno bez obáv konštatovať, že v súčasnosti ho možno klasifikovať v množine už i rýdzo slovenských menných označení osôb. A napokon ešte, vyjadriac sa precíznejšie, možno ho priradiť aj do skupiny dnes už starších resp. starých slovenských rozlišovacích priezvisk, koreniacich ako už bližšie označenie konkrétnej fyzickej osoby a určitej rodiny či rodu, pravdepodobne niekde na počiatku 15. storočia. Nositeľov tohto priezviska je nielen na Slovensku, ale v celej Strednej Európe, a najmä v Čechách a na Morave ( píšúcich sa ako Králík ), hádam, a možno sa ani veľmi nepomýlim, až nepreberné množstvo. Dá sa povedať, že hojnosť. Pritom ale možno súčasne konštatovať, že napriek tomuto faktu priezvisko Králik však nie je v tamojších občianskych populáciách rozšírené všeobecne a hromadne, teda masovo. Z tohto pohľadu ho možno dokonca zaradiť do okruhu menej rozšírených priezvisk, teda kvantitatívne „vzácnejších“ osobných identifikačných personálnych označení. Aj keď, vzhľadom na koncovku „- ik“ patrí určite medzi starosvetské, stredoveké či starobylé a tak aj dlhodobo používané pôvodné slovanské i staroslovenské priezviská. Osoby nesúce priezvisko Králik sa rozšírili aj v stredoeurópskej neslovanskej jazykovej oblasti, najmä v germanofilných, čiže po nemecky hovoriacich krajinách, predovšetkým v Rakúsku (píšúce sa ako Kralik). V Maďarsku resp. v hungarofilnej oblasti nositelia tohto priezviska, napokon ako všetky tam žijúce fyzické osoby s nemaďarským inojazyčným priezviskom, najmä slovanským, rumunským alebo i nemeckým, boli rozličnými, prevažne nátlakovými metódami donucované oficiálne i neoficiálne svojho priezviska, teda i priezviska Králik, sa zriecť. Vzdať sa ho museli či mohli z rozličných dôvodov a pohnútok, napr. aj v záujme nerušeného pokračovania vo svojej verejnej i súkromnej úradníckej kariére. Priezvisko Králik tak bolo nahradzované novým maďarským priezviskom, znejúcim napr. Királyi. Napokon, mnohí z Králikovcov opustili aj pôdu staručkej Európy a vydali sa do ďalekých svetov, a svoje typické priezvisko šírili ďalej. A to teda nielen v susednom Rakúsku či Nemecku. Ba až za moria a oceány, ako sa vraví. Mnohí z nich, z Králikovcov, prežili svoj život v relatívnej anonymite. V užšom alebo širšom okruhu svojho rodiska či bydliska. Nejeden nositeľ priezviska Králik sa však stal verejne známym užšej, bližľej, či širšej a preto i vzdialenejšej ľudskej komunite. Ba niektorí z Králikovcov sú známi azda i celej slovenskej národnej i časti medzinárodnej ľudskej pospolitosti. V „identifikačnom košiari“ Králikovcov možno nájsť totiž aj významných umelcov, vedcov, diplomatov, športovcov, avšak tiež úradníkov, učiteľov, politických pracovníkov, verejných činiteľov, ľudových rozprávačov, richtárov, roľníkov, vojakov, policajtov, novinárov, študentov... Mnohí z nich, žijúci i nežijúci, sú už dokonca ako osobnosti prezentovaní aj na stránkach rozličných tuzemských slovníkov a encyklopédií, avšak najmä biografických. S priezviskom Králik či Králiková, pretože ženy nesúce toto priezvisko tiež nie sú iba „popoluškou“ v našom národnom intelektuálnom organizme, sa možno stretnúť aj v „copyrighte“ mnohých diel rozličného žánru, zamerania a poslania. Sú totiž ich autormi, teda priamymi tvorcami. To svedčí o nemalom spoločenskom význame mnohých Králikovcov a o ich intelektuálnom, duchovnom aj materiálnom prínose nielen pre spoločenstvo slovenského národa a jeho štátu, ale i pre širšiu ľudskú pospolitosť. Priezvisko Králik či Králikovci všeobecne sa stalo širšej slovenskej verejnosti známe aj prostredníctvom autorsky skvelého, umelecky hodnotného, myšlienkovo prenikavého, morálne ozdravujúceho, výchovne hlbokého, a vari preto aj veľmi obľúbeného, populárneho a poučného rozhlasového seriálu, sprostredkúvaného roky slovenským milovníkom počutého slova, rozhlasovým poslucháčom, verejnoprávnym Slovenským rozhlasom . Priezvisko Králik možno isto vykladať v rozličných identifikačných súradniciach, vo významovo pestrých zvratoch i polohách, veselých i vážnych, a každého Králika chápať teda v rozličných charakteristických súvislostiach a zobrazeniach. A to predovšetkým ako druh poľovne obhospodarovaného i na gazdovstvách a v domácnostiach chovaného milého a užitočného zvieratka, králika divého či králika domáceho, vari bratanca zajaca poľného, čo by azda z jazykového hľadiska priamo svedčilo o českom pôvode tohto priezviska, ale tiež aj ako prekrásny divý poľný i kultivovaný kvet ľudovo nazývaný aj margaréta, čo by poukazovalo na jeho domáci pôvod, teda na jeho slovenský koreň. Avšak nositeľ tohto osobného pomenovania vo fantázii okolia stelesňuje i nádherného drobného spevavého vtáčika, pôvodne králika, dnes i králička zlatohlavého alebo ohnivohlavého. Ale pripomínam tu aj málo frekventovaný výkladový jav, hoci prirodzený, že Králika si možno predstavovať aj ako „malého kráľa“. Teda zdrobnelinu kráľa, králika, či azda lepšie kráľoviča, malého panovníka, významom či funkciou porovnateľného s kniežaťom. Králik je totiž súčasne aj slovnou a významovou zdrobnelinou kráľa. Avšak, naozaj nevedno kto historicky prvý, čím motivovaný, kde a z akého dôvodu prišiel na to, že KRÁLIK môže byť veľmi vhodné, identifikačne dôsledné a výstižné označenie určitého človeka. Teda, konkrétnej osoby. Ani husitský tábor (či priamo Tábor) ako miesto zrodu tohto priezviska nemožno vari vylúčiť vzhľadom na v tejto historickej vojensko - ekonomicko – občianskej ľudskej komunite uplatňovaný spôsob pomenovávania jej „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 108 vlastných príslušníkov... Zostanem preto iba pri tom prostom a už prezentovanom konštatovaní, že Králikovcov možno stretnúť takmer v každom kúte našej vlasti a aj za jej hranicami. Žijú nesporne v diaspore, do ktorej ich pravdepodobne z uzavretej sociálnej komunity postupne vytlačili alebo presunuli dejinné udalosti, sociálna oscilácia spoločnosti, interhumánne vzťahy, metamorfózy kultúrneho prostredia. Z jedného takéhoto „hniezdneho kúta“ Slovenska, pôvodne vari odkiaľsi z Čiech, azda až neskôr z hanáckeho „česko – moravska“, potom kdesi z Považia a napokon najskôr z Dolných Dubovian, pochádzajú aj moji predkovia a predkovia mojich dvoch detí. Presnejšie môjho syna Andreja, bakalára, absolventa vysokoškolského štúdia muzeológie a kultúrneho dedičstva na Fakulte humanitných vied Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici, a dcéry Kristíny, magisterky, absolventky univerzitných masmediálnych štúdií resp. marketingu na Fakulte masmediálnej komunikácie Univerzity sv. Cyrila a Metoda v Trnave. Teda, na základe svojho priezviska isto – iste aj historicky starobylí a azda dnes už aj „čistokrvní“ slovenskí Králikovci. II. O pôvode priezviska Králik sa však vážne uvažuje aj v iných súradniciach, než iba v tých, ktoré som tu už v hrubých črtách sprítomnil. Podľa kvalifikovanej ústnej informácie získanej od košického rodáka, ktorého predkovia tiež pochádzajú z liptovského Považia, z Vyšnej Boce, JUDr. Ing. Juraja Králika, CSc., inak spisovateľa a publicistu, výtvarníka, diplomata, spoluzakladateľa a sólistu umeleckého súboru Lúčnica, verejného činiteľa, svojho času tiež veľvyslanca a poradcu generálneho tajomníka Organizácie spojených národov a vysokoškolského učiteľa, Králikovci prišli na Slovensko najpravdepodobnejšie ako bojovníci v šíkoch českých husitov resp. bratríkov (1). Nositeľ priezviska Králik, ktorý sa vraj ako prvý etabloval v slovenskom prostredí, bol teda pôvodne osobne slobodný husitský bojovník vari zemianskeho pôvodu, ktorý, pravdepodobne pre utrpené vážne zranenie v boji, ale možno aj z iných príčin, sa v kraji usadil po vystrábení sa z v boji utŕžených rán a založil si rodinu, splynúc tak potupne s okolitým slovenským roľníckym prostredím, ktorá sa vo víre storočí na Slovensku časom početne i územne rozrastala. Vysokej miere pravdepodobnosti tejto predpokladanej skutočnosti nahráva a nasvedčuje aj to, že Králikovci boli a čiastočne dodnes sú rozšírení pôvodne práve v stredoslovenských banských mestách a najmä po Považí, teda v prostredí typickom o.i. sústavou stredovekých strážnych hradov, ktoré mali počas pôsobenia Jána Jiskru z Brandýsa v službách uhorských kráľov v rukách jeho pôvodne husitskí bojovníci, na vojnu naverbovaní bratríci. Je možné, že pôvod rodu má skutočne starobylý zemiansky roľnícky základ, keďže v českom či moravskom prostredí sa vyskytol aj vladycký resp. zemiansky rod nesúci toto priezvisko, z ktorého najznámejším sa stal olomoucký biskup a titulárny patriarcha antiochijský Václav Králík z Buřenic, ktorý zomrel 12. septembra 1416. Tento vysoký cirkevný prelát mal vo svojom, pravdepodobne osobnom, znaku dve veže s medzi nimi umiestnenými korunovanými písmenami W.R. (t.j. asi monogram českého kráľa Vladislava Jagellovského a možno pravdepodobnejšie českého kráľa Václava, čo by potom znamenalo buď „Wladislaus Rex“, alebo „Wenceslaus Rex“, avšak tento štylizovaný monogram môže byť hádam aj priamo vyjadrením priezviska nositeľa erbu). Osobu Václava Králíka z Buřenic zaznamenáva ako výraznú osobnosť doby českého stredoveku aj Ottuv slovník náučný, rovnako ako rod pánov z Buřenic eviduje Nový velký ilustrovaný slovník naučný, ktorý ich uvádza ako „jméno vladycké rodiny české, pocházející z Čáslavska. Později nabyli statky také v záp. Čechách. Účastnili se hnutí husitského“ (2). V roku 1382 bol Václav Králík z Buřenic už ako spoločensky významný muž kanonikom, v roku 1390 vyšehradským dekanom, v roku 1397 vyšehradským prepoštom a kladrubským opátom. Bol obľúbencom a radcom českého kráľa Václava, od roku 1394 bol dokonca kráľovským kancelárom a diplomatom. Patrili mu však aj iné významné cirkevné hodnosti a tituly, nevynímajúc nemalé majetky. Avšak, či ide v prípade Václava Králíka z Buřenic naozaj o príslušníka vyššie spomínaného rodu z Buřenic, doložiť exaktne zatiaľ neviem (3). Túto skutočnosť ale vylúčiť nemožno. Napokon, ústna tradícia pretrvávajúca v samotnom rode Králikovcov z Dolných Dubovian a jej dnes jedinej známej vetvy z Malých Výčapiek až dodnes prežíva s obsahovou náplňou hovoriacou o česko - moravskom pôvode rodu patriaceho do zemianskeho stavu. Zdá sa ale, že rod Králikovcov, ak aj bol rodom zemianskym, však postupne majetkovo upadal, chudobnel, a preto prirodzene i klesal v sociálnom prostredí monarchie a v jej hierarchickom spoločenskom rebríčku, a do modernej doby novoveku pretrval azda už len ako rod sedliacky, teda rod roľnícky a poddanský. Zatiaľ preukázateľne najstarším písomne doloženým členom rodu Králikovcov z Dolných Dubovian a z Malých Výčapiek je najpravdepodobnejšie Štefan I. Králik. Potvrdzuje to daňový súpis obce Dolné Dubovany , situovanej neďaleko mesta Piešťany resp. mestečka a neskôr opäť iba obce Veľké Kostolany v bývalej Nitrianskej župe. Je datovaný dňom 18. júna 1828, a uložený je v bývalom Štátnom oblastnom archíve v Ivanke pri Nitre. V tomto daňovom súpise obyvateľov Dolných Dubovian, v daňovej skupine označenej latinským slovom COLONI, t.j. sedliaci, je pod poradovým číslom 28 uvedený aj Stephanus Králik, coloni 1, domus 1, s poznámkami: „Quam Contribuens tenis colonicali, aut civili Jure tentis committere sverit – 20, Pari colonicali, aut civili jure 1, 25 tenta (Falcastra)“. Miesto ani dáta jeho narodenia a úmrtia som zatiaľ exaktne nezistil. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 109 Použitím metódy dedukcie na základe krátkeho štúdia dobových rímskokatolíckych cirkevných matrík uložených v bývalom Štátnom oblastnom archíve v Bratislave ale predpokladám, že zomrel v Dolných Dubovanoch 3.12. 1829. Je pravdepodobné, že tento roľník, vlastník či držiteľ domu a značne rozsiahlej poľnohospodárskej usadlosti, patriaci do sedliackeho stavu, sa v tejto obci mohol i narodiť. V daňovom súpise tejto obce z roku 1753 sa však nositeľ takéhoto priezviska ako daňovník nenachádza. V sledovaných historických matrikách evidujúcich osoby narodených, sobášených a zomrelých, vedených správcami rímsko – katolíckych farských úradov sa tiež zmienok o ňom a o jeho manželke nebolo zatiaľ možné dopátrať. To nám dovoľuje urobiť viacero hypotetických záverov. Prvý hypotetický záver umožňuje predpokladať, že Králikovci resp. človek nesúci priezvisko Králik v uvedenom roku 1753 v tejto obci vôbec nežil. Znamenalo by to, že do Dolných Dubovian, ktorých zemepánmi boli Ocskayovci, sa muž s priezviskom Králik z akéhosi dôvodu na azda neobývanú usadlosť prisťahoval, možno do starousadlíckej rodiny len priženil, a to neskoršie, až v období po roku 1753 a prirodzene pred rokom 1828. Druhá hypotéza môže naznačiť, že v daňovom súpise z roku 1753 nebol nositeľ tohto priezviska uvedený buď pre jeho nemajetnosť a teda aj nezdaniteľnosť, alebo prípadne pre oslobodenie od stanoveného daňového bremena. Prvá verzia tejto hypotézy je však nielen málo pravdepodobná, ale vlastne prakticky aj úplne vylúčiteľná, pretože v tomto období, teda v polovici 18. storočia nemožno reálne predpokladať rýchle nadobudnutie nehnuteľnosti a včlenenie sa do sedliackeho stavu osobe, ktorá bola resp. je úplne nemajetná, čiže už od počiatku nepatrí do sedliackej poddanskej sociálnej vrstvy disponujúcej určitým hmotným nehnuteľným a hnuteľným majetkom s právom jeho držby a užívania resp. vlastníctva. Možno však o nej tiež pochybovať. A to vtedy, ak by sme pripustili, že zemepán dovolil nemajetnému Králikovi, prisťahovalcovi, usadiť sa na voľnom sedliackom grunte, najskôr už dlhšie opustenom, alebo že takéhoto poddaného presídlil na túto sedliacku usadlosť z iného svojho majetku za účelom jeho opätovného osídlenia. Druhá verzia spomínanej druhej hypotézy by mohla svedčiť o tom, že Štefan I. Králik, alebo skôr jeho mne zatiaľ neznámy priamy pokrvný predok, nepodliehal daňovému bremenu preto, lebo bol zemepánom resp. inou vrchnosťou od daňových povinností z nejakej príčiny oslobodený, čiže bol slobodníkom, možno naozaj pôvodne schudobneným šľachticom, zemanom, a tak stále ešte osobne slobodným človekom. Jeho osobná sloboda mohla byť potom ako pôvodne trvalá, avšak v onom čase najskôr už len prechodná, dočasná a jeho zaradenie do stavu slobodníkov, čiže libertínov, iba časovo ohraničené, keďže v roku 1828 sa už eviduje v radoch zdanených poddaných sedliakov. Archívne dokumenty, ktoré by vedeli či aspoň by mohli dať odpoveď na túto otázku, ako aj na otázku, či boli Králikovci pôvodnými starousadlíkmi v Dolných Dubovanoch na nitrianskom Považí, alebo do tejto dediny v určitom čase a z nejakých príčin prišli neskoršie (t.j. odkiaľ, kto, kedy a prečo), či už ako slobodníci alebo ako poddaní sedliaci, som z časových dôvodov nehľadal a preto prirodzene ani neskúmal a ani nezistil. Iba o niečo viac informácií som z archívnych dokumentov získal o synovi Štefana I. Králika, Jozefovi I. Králikovi, ktorý bol pravdepodobne jediný jeho potomok alebo jediný z jeho potomkov, ktorí sa dožili dospelosti. Podľa archívneho záznamu v knihe sobášených bol plebejom, čiže „človekom z ľudu“, prostým roľníkom. Dňa 23. júna 1841 si vzal v rímskokatolíckom farskom kostole vo Veľkých Kostolanoch v prítomnosti svedkov Juraja Balšana a Jozefa Šišku za manželku Alžbetu (Rakovický, Rakoviczki) (4). Živil sa teda ako roľník vlastnou prácou. Viac údajov o ňom a jeho rodine sa mi zatiaľ zistiť nepodarilo. Viem už však, že jeho syn Štefan II. Králik sa narodil 25. novembra 1842 v Dolných Dubovanoch, a zomrel zatiaľ v bližšie neurčený deň niekedy v roku 1900 v Malých Výčapkoch, kam sa priženil zo svojho dovtedajšieho bydliska, zo Sulian. Aj táto skutočnosť potvrdzuje to, že v obci Malé Suľany susediacej s Výčapkami resp. Malými Výčapmi, pôvodne Králikovci po svojom príchode z Dolných Dubovian aj žili, o čom o.i. svedčí aj fakt, že manželkou Jána Gerháta, narodeného 8.apríla 1894 v Malých Výčapoch a zomrelého 14. januára 1970 v Suľanoch, neskôr po tomto sobáši tiež i sulianskeho obyvateľa, bola sulianska občianka Veronika (Králik), narodená v Malých Suľanoch 1. marca 1899 a zomrelá tamtiež 28. marca 1983. Bola dedičkou sulianskeho králikovského gazdovstva, pravdepodobne richtárskeho, ktorého hlavou bol mladší brat Štefana II. Králika, a to Ján Králik. Ten sa narodil v roku 1851, pravdepodobne už v Malých Suľanoch, kde sa stal jeho otec, pôvodne iba prisťahovalec z Dolných Dubovian Jozef I. Králik obecným richtárom. Ján Králik zomrel v mne neznámom čase v Malých Suľanoch, kde je spolu s manželkou i pochovaný. Jeho manželkou bola Alžbeta (Rapant), narodená v roku 1855, ktorá zomrela 12. 12. 1928 v Malých Suľanoch. Táto línia rodu Králikovcov z Dolných Dubovian pravdepodobne vymrela, keďže o ďalších potomkoch Jána Králika žiadne dôveryhodné správy nemáme. Jánov starší brat Štefan II. Králik sobášom s dcérou zámožného výčapského miestneho gazdu, hospodársky prosperujúceho roľníka, pochádzajúceho z moravského, pravdepodobne protestantského prisťahovaleckého rodu z oblasti Hanácka, Máriou (Řehák, Reehak), sa dostal aj k slušnejšiemu roľníckemu hospodárstvu, ktoré postupne ešte zveľaďoval. Veľmi pravdepodobné je tiež, že súčasne vykonával aj funkciu obecného richtára, keďže F. Pesty vo svojom publikovanom zozname osád v Uhorsku v rokoch 1864 – 1865 uvádza zrejme práve v obci Malé Suľany resp. Malé Výčapy aj obecného richtára s priezviskom Králik. Jeho manželka Mária rodená „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 110 Řeháková (Rehák, Reehak) zomrela v roku 1934. Pochovaná je v hrobe svojho otca a matky na výčapskom cintoríne, identifikovateľnom podľa dosiaľ zachovaného pieskovcového červeného náhrobníka, monolytického kríža, pochádzajúceho z prvej polovice 19. storočia. Synom Štefana II. Králika bol Michal I. Králik, ktorý sa narodil 2. októbra 1878 v Malých Výčapoch, kde aj po ich zlúčení k 1.1.1960 so susednou obcou Suľany pod oficiálnym označením Hruboňovo 22. mája 1961 zomrel. Jeho manželkou bola Katarína (Lovrant), narodená 16. februára 1888 v Mýtnej Novej Vsi, ktorá zomrela 3. júna 1955 v Malých Výčapoch. Michal I. Králik mal mladšiu sestru Alžbetu, narodenú v roku 1884, ktorá zomrela v roku 1953. Bola vydatá do pôvodne nemeckej mäsiarskej rodiny Steinemann žijúcej v obci Šurianky, keďže jej manželom bol jeden z jej príslušníkov, Rudolf. Michal I. Králik tiež preukázateľne vykonával funkciu obecného richtára v obci Výčapky, venoval sa roľníctvu, osobnej práci na svojom poľnohospodárskom majetku a súčasne i spravovaniu svojho pomerne rozľahlejšieho, cca 25 ha gazdovstva, na ktorom už pracovalo aj viacero nádenníkov, paholkov, vrátane sluhov a slúžok. Krutá 1. svetová vojna ho však zdravotne a majetkovo nepostihla. Podľa spomienok jeho najmladšieho syna Ladislava, otec Michal I. Králik mal nastúpiť vojenskú službu a odcestovať vojenským ešalónom na bojisko z Trenčína či z Trenčianskej Teplej do frontovej línie. Avšak zmeškal odchod „dobytčieho“ vojenského vlaku preto, že odbehol zo železničnej stanice, aby sa v tamojšom kostole na rozlúčku pred odchodom na bojisko pomodlil. Jeho jednotka už bola preč, keď sa na železničnú stanicu vrátil. Preto bol náhradne zaradený ako vojenský kuchár a pekár do iného vojenského telesa, ktoré už ale neodchádzalo na nemilosrdný drsný východný ruský front, ale na vojensky pokojnejšiu, klimaticky prijateľnejšiu, i keď povestnú taliansku rieku Piavu, čo mu tiež umožnilo vojnu bez ujmy aj prežiť. So svojou manželkou mal Michal I. Králik päť detí, z toho troch synov a dve dcéry. Všetky sa dožili dospelého veku. Ich najstarším spoločným dieťaťom bol syn Rudolf (Výčapky 1905 – Hruboňovo 1984), po ňom nasledovala dcéra Mária (Výčapky 1908 – Bratislava 1973), vydatá za drobného obchodníka – galantérnika pochádzajúceho z obce Koniarovce, nesúceho meno a priezvisko Július Kittler, Ďalším dieťaťom bola opäť mladšia dcéra Alžbeta (Výčapky 1911 – Bojnice 1993), vydatá za mlynára s menom a priezviskom František Stoličný (Bojná 1899 – 1973) z obce Bojná, nasledoval druhý syn Štefan III. (Výčapky 1914 – Výčapky 1996) a napokon najmladší syn Ladislav (Výčapky 1917 – Bratislava 1976). Malovýčapský obecný richtár Michal I. Králik patril v období 1. Československej republiky politicky do radov tzv. agrárnikov, teda do radov Republikánskej strany vidieckeho a maloroľníckeho ľudu. Známy bol svojou rozvážnosťou, rozhľadenosťou a zmierlivosťou, avšak súčasne aj prísnosťou, spravodlivosťou, tvrdosťou, tvrdohlavosťou a všeobecnou rešpektovanosťou v celom užšom i širšom okolí. O obecné veci sa staral vzorne, občania obce ho v konečnom dôsledku preto i obľubovali, vidiac ho sedieť s neodmysliteľnou dlhou čmudiacou fajkou vo svojom úrade, situovanom v jeho gazdovskom dome. Richtár svojmu najstaršiemu synovi Rudolfovi, ženatému s dcérou bohatého gazdu Alžbetou (Mateička) z Behyniec ( 1911 – 1951), zanechal rozsiahly rodový dom, prakticky sa architektonickým vzhľadom podobajúci skôr na zemiansku kúriu než na roľnícku usadlosť, a k nemu patriace veľké hospodárstvo, ktoré však už jeho vnuk, Rudolfov syn Michal II. ( 1943 – 1974 ), povolaním lesník a učiteľ neprevzal, keďže v pomerne mladom veku v Modre - Harmónii pri výkone svojho učiteľského povolania tragicky zahynul. Ním táto najstaršia odnož línie dolnodubovianskej resp. výčapskej vetvy Králikovcov vymrela. Rudolf si neskôr vzal ako vdovec za manželku výčapskú rodáčku Máriu (Faltus), ktorá mala nemanželskú dcéru Evu, avšak jeho druhé manželstvo zostalo bezdetné. Svojim dvom mladším synom, staršiemu Štefanovi III. a mladšiemu Ladislavovi, ich otec Michal I. Králik odpredal roľu v hone Pod krížom v k.ú. Výčapky, ktorú si bratia rozdelili na približne rovnaké podiely a na svojej časti si každý z nich v päťdesiatych rokoch 20. storočia postavil rodinný domček, tzv. štvorec, ku ktorému patrila pomerne veľká záhrada a hospodárske stavby. Štefan III., syn Michala I. Králika, pôsobil mnoho rokov v obci Výčapky a na jej okolí ako učiteľ a riaditeľ rímsko – katolíckej ľudovej školy, obecnej školy resp. meštianskej školy, a to až do odchodu do starobného dôchodku. So svojou manželkou, tiež učiteľkou a neterou dlhoročného čermianskeho rímskokatolíckeho farára Jána Knihu, Gabrielou (Kniha), rodáčkou z Horných Obdokoviec ( 1912 – 1998 ), mal syna Petra, elektrotechnika, a dcéru Danielu ( Majtán ), zdravotnú sestru, narodenú v roku 1947 vo Výčapkoch. Tento starší syn Štefana III., Peter (1941 – 1993), narodený tiež vo Výčapkoch, sa oženil so zdravotnou sestrou Martou (Zagiba), rodáčkou z Rožňavy ( 1944 ), s ktorou mal jediného syna Pavla ( 1974 ), vzdelaním a povolaním hudobníka - huslistu. Ten po vymretí Rudolfovej línie rodu Králikovcov prevzal aj výčapskú králikovskú dedovizeň. Najmladší syn Michala I. Králika, Ladislav (9. január 1917, Výčapky – 1. december 1976, Bratislava), sa 6. októbra 1944 v rímskokatolíckom farskom kostole v Čermanoch oženil s výčapskou rodáčkou (Máriou) Valériou (Gerhát). Sobášil ich čermiansky farár Ján Kniha, strýko švagrinej Gabriely v prítomnosti svedkov Jána Gerháta zo Sulian a Štefana III. Králika z Výčapiek. Ladislav splodil so svojou manželkou staršieho syna Jozefa II., právnika a vysokoškolského učiteľa, narodeného 27. novembra 1953 v Bratislave, a mladšiu dcéru Katarínu (Jakubička), úradníčku, narodenú 30. novembra 1956 v Bratislave. Tá sa v roku 1976 vydala za čermianskeho rodáka Otta Jakubičku (1955), príslušníka Zboru nápravnej výchovy Slovenskej socialistickej republiky, ktorý „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 111 tam až do svojho odchodu zo štátnej služby, teda do občianskeho života - civilu, pôsobil naostatok v hodnosti práporčíka, avšak s ktorým sa neskôr rozviedla. Dcéra Katarína je v súčasnosti dôstojníčkou Zboru väzenskej a justičnej stráže Slovenskej republiky s hodnosťou nadporučík, pričom externe študuje na vysokej škole. Ladislavov syn Jozef II. sa 20. augusta 1977 na Mestskom národnom výbore v Nitre oženil s nitrianskou rodáčkou, právničkou Zuzanou (Sirotiak), nar. 7. 7. 1954. Mal s ňou dve deti, syna Andreja, vzdelaním muzeológa, narodeného 18. januára 1979 v Nitre a dcéru Kristínu, vzdelaním marketingovú manažérku, narodenú 1. marca 1980 v Nitre. Na okraj uvedených informácií preukazujem nielen ochotu, ale i potrebu uverejniť tu i tzv. rodovú kliatbu či tzv. dedičný hriech rodu Králikovcov, odovzdanú mi mojim otcom Ladislavom ústnou tradíciou. Králikovci vraj boli oddávna jedným z majetných, vari pôvodne zemianskych alebo neskôr sedliackych rodov žijúcich v Dolných Dubovanoch. Avšak k svojmu značnému majetku sa vraj dostali rozličnými praktikami, nie vždy zodpovedajúcimi kresťanskému duchu, cti a morálke. Preto je vraj na niektorých príslušníkov rodu Králikovcov uvalená rodinná kliatba, a preto sa skoro v každej ich generácii objaví jednotlivec poznačený nejakou, často skrytou duševnou úchylkou, poruchou či inou vážnejšou telesnou chorobou. Tento hypotetický „odkaz“ dejín voči rodu Králikovcov z Dolných Dubovian sa však našťastie v skutočnosti do posledného písmena nikdy nenapĺňa. III. Ak si máme prehľadne sprítomniť základnú genealogickú líniu rodu Králikovcov a jej rozvetvovanie, bude zjednodušene vypadať nasledovne: Štefan I. Králik, žil v druhej polovici 18. stor. a v prvej tretine až prvej polovici 19. stor. v Dolných Dubovanoch. Bol roľníkom. Mená a osobné údaje jeho rodičov a súrodencov nepoznáme. Miesto a čas jeho narodenia a úmrtia nepoznáme. Meno a rodné priezvisko jeho manželky, ani dáta jej narodenia a úmrtia nepoznáme. Jozef I. Králik OO Alžbeta Rakovický ( sobáš 23. 6. 1841 vo Veľkých Kostolanoch, svedkovia Juraj Balšan a Jozef Šiška). Bol roľníkom a richtárom obce Malé Suľany. 3A. Štefan II. Králik (nar. 25. 11. 1842 v Dolných Dubovanoch – zomr.1900 vo Výčapkoch) OO Mária Rehák ( nar. ? aj zomrelá 1934 vo Výčapkoch). Bol roľníkom a richtárom obce Malé Výčapy. 3B. Ján Králik (nar. 1851 v ? – zomr. ? v Malých Suľanoch) OO Alžbeta Rapant (nar. 1855 v ? – zomr. 12. 12. 1928 v Malých Suľanoch). Bol roľníkom. 4AA. Michal I. Králik (nar. 2.10.1878 vo Výčapkoch – zomr. 22. 5. 1966 v Hruboňove – Výčapkoch) OO Katarína Lovrant (nar.16.2.1888 v Mýtnej Novej Vsi – zomr. 3. 6. 1955 vo Výčapkoch). Bol roľníkom a starostom obce Výčapky. 4AB. Alžbeta Králik (nar. 1884 vo Výčapkoch – zomr. 1951 v Šuriankach) OO Rudolf Steinemann ( pochádzal zo Šurianok). Bol mäsiarom. 5AAA. Rudolf Králik ( nar. 1905 vo Výčapkoch – zomr. 1984 vo Výčapkoch) OO Alžbeta Mateička ( nar. 1911 v Behynciach – zomr. 1951 vo Výčapkoch) . Bol roľníkom. 5AAB. Mária Králik ( nar. 1908 vo Výčapkoch – zomr. 1973 v Bratislave) OO Július Kittler ( pochádzal z Koniaroviec). Bol drobným obchodníkom. 5AAC. Alžbeta Králik ( nar. 1911 vo Výčapkoch – zomr. 1993 v Bojniciach) OO František Stoličný (nar. 1899 v Bojnej – zomr. 1973 v Partizánskom). Bol mlynárom. 5AAD. Štefan III. Králik (nar. 1914 vo Výčapkoch – zomr. 1996 vo Výčapkoch) OO Gabriela Kniha (nar. 1912 v Horných Obdokovciach – zomr. 1998 v Nitre) . Bol učiteľom. 5AAE. Ladislav Králik (nar. 9.1.1917 vo Výčapkoch – zomr. 1.12.1976 v Bratislave) OO ‘Mária‘ Valéria Gerhát (nar. 24. 5. 1927 vo Výčapkoch – zomr. 8. 2. 1989 v Bratislave-Podunajských Biskupiciach): sobáš 7.10.1944 v Čermanoch, svedkovia Štefan Králik a Ján Gerhát . Bol štátnym zamestnancom – úradníkom i robotníkom. 6 AAAA. Michal II. Králik (nar. 1943 vo Výčapkoch – zomr. 1974 v Modre). Bol lesníkom a stredoškolským učiteľom. Bol slobodný. 6AADA Peter Králik (nar. 1941 vo Výčapkoch – zomr. 1993 v Bratislave) OO Marta Zagiba ( nar. 1944 v Rožňave). Bol elektrotechnikom – televíznym mechanikom. 6AADB Daniela Králik (nar. 1947 vo Výčapkoch) OO Anton Majtán (nar. 1943 v Čermanoch – zomr. 2003 v Nitre). Bola zdravotnou sestrou. S manželom sa rozviedla. 6AAEA Jozef II. Králik (nar. 27. 11. 1953 v Bratislave ) OO Zuzana Sirotiak (nar. 7.7.1954 v Nitre). Sobášení boli 20. 8. 1977 na Mestskom národnom výbore v Nitre v prítomnosti svedkov Viery Balažovjechovej, lekárky a Milana Vyšného, inžiniera melioračných stavieb. Jozef II. bol vysokoškolským profesorom, publicistom, právnikom, dôstojníkom-plukovníkom Policajného zboru a verejným činiteľom. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 112 6AAEB Katarína Králik (nar. 1956 v Bratislave) OO Otto Jakubička (nar. 1955 v Čermanoch). Bola úradníčkou a dôstojníčkou-nadporučíčkou Zboru väzenskej a justičnej stráže Slovenskej republiky. S manželom sa rozviedla. 7AADAA Pavol Králik (nar. 1974 v Bratislave). Bol orchestrálnym hudobníkom, huslistom. 7AAEAA Andrej Králik (nar. 18. 1. 1979 v Nitre). Bol redaktorom a pomocným manažérom v oblasti obchodu. 7AAEAB Kristína Králik (nar. 1.3.1980 v Nitre). Bola televíznou moderátorkou a redaktorkou, pomocnou manažérkou v oblasti marketingu masmediálnej komunikácie, neskôr štátnou zamestnankyňou / dôstojníčkouporučíčkou Policajného zboru. 4BA Veronika Králik (nar. 1.3.1899 v Malých Suľanoch – zomr. 28. 3. 1983 v Hruboňove) OO Ján Gerhát (nar. 8.3.1894 v Malých Výčapoch – zomr. 14. 1. 1970 v Hruboňove). Boli roľníkmi. Ako z uvedeného vidieť, Králikovci z Dolných Dubovian, ktorí sa cez Malé Suľany dostali do Malých Výčap, boli podľa doterajších zistení spravidla roľníci, iné profesie začali vykonávať až v priebehu 20. storočia. Štefan III. Králik po absolvovaní gymnaziálnych štúdií v Nitre bol učiteľom a riaditeľom na rímskokatolíckych ľudových školách, meštianskych školách a na základných školách vo Výčapkoch a v okolitých dedinách (Suľany, Čermany, Horné Obdokovce). Jeho manželka Gabriela rod. Knihová bola tiež učiteľkou. Pôsobila na rovnakých školách. Ich syn Peter Králik žil po vyučení v Bratislave a pracoval ako elektrotechnik, majster v n.p. Tesla v Bratislave. Jeho manželka Marta rod. Zagibová bola zdravotná sestra v štátnych zdravotníckych zariadeniach v Bratislave, ich syn Pavol Králik absolvoval hru na husle na Konzervatóriu v Bratislave a ako huslista je členom orchestra Slovenského rozhlasu. Michal II. Králik, syn Rudolfa bol po absolvovaní Strednej lesníckej školy v Banskej Štiavnici lesníkom na rozličných miestach a neskoršie, po doplnení si vzdelania štúdiom na Pedagogickej fakulte v Nitre, bol tiež učiteľom odborných predmetov na lesníckom odbornom učilišti v Modre – Harmónii. Zahynul tragicky počas výkonu učiteľského povolania, kedy ho pri výučbe praktických jázd žiakov učilišťa na lesnej kolesovej technike v ťažkom lesnom teréne privalil prevracajúci sa traktor. Žiakovi život zachránil, svoj život však obetoval. Zomrel slobodný a bezdetný, krátko pred plánovaným sobášom s dievčaťom z Modry. Ladislav Králik ukončil päťtriednu ľudovú školu vo Výčapkoch a vo vzdelávaní dva roky pokračoval na nitrianskom reálnom gymnáziu. Štúdium pre finančné ťažkosti rodiny neukončil, a preto pracoval spočiatku ako roľník na otcovom hospodárstve a od roku 1935 i ako poštový posol na výčapskom Poštovom úrade dovtedy, kým 10.1.1940 nenastúpil brannú povinnosť do Slovenskej armády. Dodatočne si ako vojak v roku 1942 začal dopĺňať vzdelanie na Štátnej meštianskej škole v Modre, pričom v roku 1944 vykonal absolventskú skúšku na II. štátnej chlapčenskej meštianskej škole v Bratislave. Z vojenskej prezenčnej služby sa vrátil ako čatár 9.1.1942 a zdržiaval sa v Bratislave. V mladosti v rodisku ochotnícky hrával divadlo. Potom od 5. 1.1944 začal pracovať ako výpomocná kancelárska sila najprv na prezídiu a potom na veterinárnom oddelení Ministerstva hospodárstva Slovenskej republiky. Nižším úradníkom, kancelárskym oficiantom, od 9.6.1948 hlavným kancelárskym oficiantom a od 30.12.1949 kancelárskym oficiálom bol aj neskoršie na Povereníctve pôdohospodárstva a pozemkovej reformy resp. Povereníctve pôdohospodárstva, kam bol vyžiadaný z Povereníctva priemyslu. V roku 1951, dňa 9. augusta sa „dobrovoľne“ prihlásil na základe akcie 7 500 do výroby. Začal pracovať ako robotník na Správe výhrevne Bratislavskej dráhy Československých štátnych dráh (ďalej len „ČSD“) v Bratislave, potom sa i vyučil a 6.8. 1952 vykonal strojno - zámočnícke skúšky a v decembri 1952 vykonal vozmajsterské skúšky. Úplné stredné odborné vzdelanie ukončené maturitnou skúškou získal na Podnikovej škole práce v odbore prevádzka a údržba dráhových vozidiel v roku 1966. Ako hlavný majster zámočníkov pracoval na Vozňovom depe Správy Východnej dráhy ČSD, v opravovni vozňov v Bratislave (tzv. odstavné nádražie) až do odchodu do trvalého invalidného dôchodku 21.1.1971 , a potom, až do svojej smrti 1.12.1976 v Bratislave žil v rodných Výčapkoch resp. Hruboňove. Jeho manželka Mária Valéria, rod. Gerhátová, dcéra bohatého gazdu, hostinského, obchodníka a trafikanta, námestníka starostu obce Malé Výčapy Filipa Gerháta, ukončila v roku 1944 štúdium na Verejnej dievčenskej slovenskej obchodnej škole v Ústave Sancta Maria v Piešťanoch. Pracovala ako úradníčka na Povereníctve pôdohospodárstva, neskoršie nedobrovoľne ako robotníčka vo fi. Stollwerck v Bratislave a napokon ako sekretárka náčelníka, samostatná plánovačka a vedúca plánovacieho oddelenia Vozňového depa Správy Východnej dráhy ČSD v Bratislave, a to až do odchodu do starobného dôchodku. Bola nositeľkou najvyššieho rezortného vyznamenania federálneho Ministerstva dopravy Československej socialistickej republiky Najlepší pracovník dopravy, ktoré jej v Prahe odovzdal federálny minister dopravy Ing. Štefan Šutka. Ich syn Jozef II. Králik absolvoval gymnázium na Metodovej ulici v Bratislave v roku 1973 a Právnickú fakultu Univerzity Komenského v Bratislave v roku 1978. Je vysokoškolským učiteľom (vysokoškolským profesorom), právnikom, publicistom a verejným činiteľom. V súčasnosti, od 1.3.2004 je vedúcim katedry verejnej správy a verejných financií Akadémie Policajného zboru v Bratislave s hodnosťou plukovníka. Od 1.7.1978 až dovtedy „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 113 pôsobil na Právnickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave, ale aj na iných fakultách slovenských vysokých škôl. V období od 15.12.1994 do 28. 2. 1998 bol štátnym funkcionárom, vedúcim úradu Ministerstva kultúry Slovenskej republiky, kam ho nominovalo po voľbách v roku 1994 Hnutie Za demokratické Slovensko. Je publikačne a verejne činný (5). V prezidentských voľbách v roku 2004 sa so ziskom 12 753 hlasov neúspešne uchádzal o post kandidáta na funkciu hlavy štátu, prezidenta Slovenskej republiky. Jeho manželka Zuzana rod. Sirotiaková absolvovala v roku 1972 strednú všeobecnovzdelávaciu školu v Nitre a Právnickú fakultu Univerzity Komenského v Bratislave v roku 1977. Pracovať začala ako právnička na odbore investičnej výstavby n.p. Plastika v Nitre, potom ako odborná referentka, samostatná odborná referentka a vedúca odborná referentka – právnička na Odbore plánu a ekonomiky cien Slovenského cenového úradu v Bratislave, odkiaľ prešla pracovať do Inštitútu Ministerstva vnútra Slovenskej socialistickej republiky pre národné výbory ako vedúca odborná referentka a redaktorka. Od 1990 bola postupne vedúcou odbornou referentkou – špecialistkou v legislatívnoprávnom odbore Slovenskej národnej rady, potom poradkyňou II v sekretariáte ministra výstavby a stavebníctva Slovenskej republiky (ministri Ing. Jozef Dubníček, Ing. Štefan Belcák, Ing. Štefan Bútora), poradkyňou I v sekretariáte ministra kontroly Slovenskej republiky (Ing. Ján Hvozdík), právničkou v s.r.o. Energoservis Bratislava, vedúcou právneho oddelenia na Generálnom riaditeľstve česko – slovenskej družstevnej poisťovne Kooperativa, právničkou v holdingu 1. Slovenská investičná spoločnosť v Bratislave, právničkou v súkromnej spoločnosti Stahl v Bratislave a napokon právničkou v komerčnoprávnej kancelárii resp. advokátskej kamcelárii JUDr. Dagmar Hudecovej. V súčasnosti pracuje ako právnička vo zvolenskej exekútorskej kancelárii. Bola členkou Strany slovenskej obrody, aj jej nástupníckej Demokratickej strany, pričom bola tiež členkou jej ústredného výboru. Hoci bola navrhnutá za členku jej predsedníctva, pred schválením tejto nominácie plénom túto politickú stranu organizačne opustila. Vykonávala aj funkciu členky Komisie Ústredného výboru Komunistickej strany Československa a Národného frontu Československej socialistickej republiky na prípravu Ústavy ČSSR, ČSR a SSR, ktorú viedol minister federálnej vlády JUDr. Marian Čalfa, neskoršie bola členkou a tajomníčkou Komisie Slovenskej národnej rady na prípravu Ústavy Slovenskej republiky, tzv. Plankovej ústavnej komisie, a aj iných dočasných a stálych politických a odborných orgánov. Demokratickou stranou bola najprv kooptovaná, potom po prvých pluralitných voľbách i navrhovaná za poslankyňu Slovenskej národnej rady, za členku vlády - ministerku Slovenskej republiky i námestníčku ministra, avšak Demokratickou stranou ponúkané posty odmietla a politickej dráhy sa vzdala úplne a venovala sa iba rodine a odbornej praxi. Odradili ju viaceré negatívne skúsenosti získané počas svojho krátkeho pôsobenia v politickom živote štátu, hoci sa za politickú opozíciu osobne zúčastňovala rokovaní za tzv. okrúhlym stolom s vládnymi predstaviteľmi (napr. predseda československej vlády Ladislav Adamec) v rokoch 1989, ktorých aktérom bol aj neskorší československý a český prezident Václav Havel. Bola prvá, ktorá sa otvorene a oficiálne v liste ministrovi Mariánovi Čalfovi postavila proti tzv. trojjedinej ústave, proti ústavnému zakotveniu vedúcej úlohy Komunistickej strany Československa a proti podobne orientovaným návrhom úpravy textu novej ústavy. Na rozhlasových vlnách v rozhovore s redaktorom Ľubomírom Urbanom v relácii Československého rozhlasu Popoludnie s rozhlasom tiež ešte v novembri 1989 ako prvá vystúpila s návrhom na zmenu názvu štátu na Česko – Slovensko, čo sa postupne neskôr i realizovalo. Obaja manželia, Jozef a Zuzana Králikovci majú staršieho syna Andreja Králika, absolventa odboru prevádzka a údržba cestných vozidiel na Strednej poľnohospodárskej a priemyselnej škole J.A.Gagarina v Bernolákove a odboru muzeológia a kultúrne dedičstvo na Fakulte humanitných vied Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici, ktorý v tomto odbore v roku 2002 získal akademický titul bakalára (Bc.), a mladšiu dcéru Kristínu Králikovú, absolventku odboru technické a informatické služby v poľnohospodárstve na Strednej poľnohospodárskej a priemyselnej škole J.A.Gagarina v Bernolákove a odboru masmediálne štúdiá-špecializácie marketingové štúdie na Fakulte masmediálnej komunikácie Univerzity sv. Cyrila a Metoda v Trnave, na základe čoho získala akademický titul magistra (Mgr.). Obe deti Jozefa II. a Zuzany Králikovcov sa široko aktivizovali, napr. už ako detskí herci v detskom divadle DIKSIB, v rozličných záujmových krúžkoch (ľudový tanec, kendo, volejbal, basketbal, kreslenie), publikovali články, kresby, karikatúry a fotografie v dennej tlači . Kristína bola a je širšie aktívna na poli kultúry dosiaľ, keď už ako žiačka strednej školy viedla vo funkcii šéfredaktorky školský časopis „Koktajl“, do ktorého aj pravidelne prispievala. Zúčastnila sa viacerých stredoškolských olympiád (ekonomika, matematika, recitácia). Dnes sa však venuje najmä výtvarnému umeniu, vrátane fotografovania a olejomaľby. Obaja súrodenci pracovali v rozličných pracovných zaradeniach, najmä v rozličných odborných pozíciách v rozličných podnikateľských subjektoch., pričom Andrej bol krátko i redaktorom v televízii VTV v Bratislave a Kristína moderátorkou v televízii LUNA a redaktorkou v Slovenskej televízii. Dnes je dcéra Jozefa II. Králika Kristína Králiková príslušníčkou slovenského štátneho Policajného zboru s hodnosťou poručík, zaradená ako odborná pracovníčka na odbore systémov a informatiky Úradu hraničnej a cudzineckej polície Prezídia Policajného zboru. S Danielom Jakubovičom, pôvodne advokátom, ktorý v súčasnosti pôsobí ako odborný asistent na Katedre obchodného, finančného a hospodárskeho práva Právnickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave a súčasne aj ako sudca Okresného súdu v Trenčíne má dcéru Julianu Jakubovičovú, narodenú v Bratislave 3l. augusta 2005. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 114 Zachovať a ďalej rozvíjať rodové tradície Králikovcov, ktorých korene vzniku veľmi pravdepodobne spočívajú niekde na území Čiech a Moravy, sa v súčasnosti pokúša najmä Jozef II. Králik. Totiž, na priame požiadanie Jozefa II. Králika ukul majster bojových umení – šermiar Štefan Nitriansky v duchu rytierskych bojových mečov 15. storočia repliku jedenapolručného meča, nazvaného OCHRANCA PAMATI v roku 2000, s vyrytým rodinným občianskym erbom rodiny Králikovcov na rukoväti. Má sa stať dedičným rodovým mečom. Rodinný občiansky erb rodovej línie Králikovcov, ktorej hlavou či predstaviteľom je v súčasnosti Jozef II. Králik, je popísaný a registrovaný v Heraldickom registri Slovenskej republiky pod signatúrou QK - 53 / 1999. Existuje aj novodobá erbová či heraldická povesť o pôvode a dôvodoch nadobudnutia tohto erbu, ktorá bola niekoľkokrát i publikovaná (6). Rodovým heslom Králikovcov, presnejšie mladšej rodovej vetvy resp. línie zhmotnenej v súčasnosti rodinou Jozefa II. Králika, je SVET NEPATRÍ MALOVERNÝM. ZÁVER Ako aj z uvedeného, i keď určite nie komplexného, ale viac či menej iba fragmentovitého genealogického odborného textu štúdie rukolapne vidieť, interfamiliárny a od neho sa odvíjajúci interetnický a internacionálny pohyb obyvateľstva, ba vlastne potom i geopolitický humanitný pohyb v Strednej Európe, je historickou kategóriou. Najmä s proklamovaným a po roku 1990 aj u nás realizovaným procesom v priestore Európy opätovne obnoveného slobodného pohybu osôb, služieb, tovaru a kapitálu ho ale možno identifikovať prakticky každodenne nesporne až po revolučnom páde tzv. železnej opony, teda po demokratizačných premenách slovenskej a českej spoločnosti. Na praktickom príklade v tejto štúdii prezentovanej analýzy, komparácie a syntetizovania dostupného okruhu poznatkov o rode Králikovcov možno následne prípadne aj zovšeobecniť informácie aj o iných rodoch, a to aj nacionálne, etnicky, sociálne, kultúrne či politicky diferencovaných, avšak historicky žijúcich a pôsobiacich v stredoeurópskom priestore, o ich zapojení do multietnických vzťahov, o ich profesijných, konfesiálnych, politických a iných premenách, o priebehu procesu ich integrácie do globálneho korpusu určitej nacionálnej pospolitosti či dokonca novej národnej spoločnosti. Text štúdie predstavuje základné informácie, fakty a hypotézy, demonštratívne pojednávajúce o vzniku občianskych priezvisk všeobecne, o možných koreňoch vzniku priezviska Králik, o pôvode a rozrode konkretizovaného rodu Králikovcov z Dolných Dubovian žijúceho v súčasnosti na Slovensku, ako aj o jeho jednotlivých členoch tohto rodu a s nimi spätými reáliami. Štúdia má okrem pokusu o efektívny impulzívny prienik do slovenskej genealógie za cieľ však vytvoriť aj základ na ďalšie skúmanie tejto problematiky inými autormi. Mohla by prvotne slúžiť aj ako základ na vytvorenie genealogicko – biografického zborníkového diela tohto poslania a účelu, ktorý by o svojich učiteľoch a pracovníkoch v obdobnej podobe mohli vydávať aj všetky slovenské vysokoškolské inštitúcie. Je tiež možné, že takýto editorský počin by sa mohol stať vzorom aj pre postup iných vysokoškolských ustanovizní v Českej republike, čím by sa mohli položiť solídne základy aj na perspektívne vytvorenie rozsiahlejšieho genealogicko – biografického diela česko – slovenských vysokoškolských pedagógov, profesorov a docentov, ako aj akademických funkcionárov jednotlivých vysokých škôl. Štúdia demonštruje na príklade Králikovcov tzv. mikrosferický pohyb osôb v Strednej Európe, konkrétne z Moravy na Slovensko ako historický multilaterálny jav. Ako dávny prostriedok dosiaľ transparentného procesu medziľudskej komunikácie, transformácie medziľudských vzťahov a medzinárodného pohybu, viditeľného zreteľne aj v súčasnom všestranne sa inovujúcom svete a osobitne v integrujúcej sa Európe. Súčasne využitím komparatívnej metódy táto štúdia demonštruje sociálne klasifikovanie jednotlivých známych príslušníkov pôvodne sedliackeho rodu Králikovcov z Dolných Dubovian, spomedzi ktorých je do súčasnosti najvýznamnejším členom, resp. že spoločensky najvýraznejším príslušníkom tohto rodového zoskupenia je dosiaľ Jozef II. Králik. (7) Seznam použité literatury [1] [2] [3] [4] [5] KOLEKTÍV: Encyklopaedia Beliana. Druhý zväzok Bell – Czy. 1. vyd. Bratislava : Encyklopedický ústav Slovenskej akadémie vied 2001, s. 281. ISBN 80 – 224 – 0671 - 6 Nový velký ilustrovaný slovník naučný. Svazek III. Bks. – Cirkevní pohřeb. Praha : Nakladatelství Nebeský a Beznoska 1932, s. 222 Pozri a porovnaj HALADA, Jan : Lexikon české šlechty III. 1. vyd. Praha : Akropolis 1994, s. 32 – 33. ISBN 80 – 85770 – 12 – 1 O rode Rakovický pozri napr. FEDERMAYER, Frederik: Úradníci uhorskej kráľovskej komory Juraj Rakovický a Václav Dobrašovský. In: Genealogicko – heraldický hlas, 8, 1998, č. 2, s. 13 – 21. Biografické a ostatné osobné údaje o Jozefovi II. Králikovi podrobnejšie napr. v KRÁLIKOVÁ, Zuzana – KRÁLIKOVÁ, Kristína – KRÁLIK, Andrej (zost.): V objatí polstoročnice. K 50. narodeninám Prof. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 115 [6] [7] JUDr. Jozefa Králika, CSc. 1. vyd. Bratislava: Veda 2003, 232 s. ISBN 80 – 224 – 0788 - 7 ; tiež KARTOUS, Peter – VRTEĽ, Ladislav : Heraldický register Slovenskej republiky II. 1. vyd. Bratislava : Ministerstvo vnútra SR 2001, s. 235. ISBN 80 – 7090 – 635 – 9, ako aj v iných, najmä encyklopedických publikáciách vydaných na Slovensku resp. vo Švajčiarsku. Pozri napr. KRÁLIK, Jozef : Strieborný králik na zelenom štíte (erbová povesť). In: S lovenské pohľady, IV. + 119., 2003, s. 70 – 75. Toto konštatovanie možno oprieť o údaje uvedené v jeho štruktúrovanom životopise : Prof. JUDr. Jozef KRÁLIK, CSc., plk. Adresa: plk. prof. JUDr. Jozef Králik, CSc. Akadémia Policajného zboru v Bratislave Sklabinská 1 835 17 Bratislava Slovenská republika Tel.: 0961 057 402, 0244 888 372 e-mail: [email protected] „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 116 K PROBLEMATIKE ÚZEMNÉHO ČLENENIA ŠTÁTU, ÚZEMNEJ SAMOSPRÁVY A ICH VZÁJEMNÉMU VZŤAHU V SLOVENSKEJ REPUBLIKE Jozef Králik Akadémie Policajného zboru v Bratislave I. Je pozoruhodné, že občanovi Slovenskej republiky dosiaľ vlastne nik rukolapne a dôveryhodne nepreukázal nielen svojho času proklamovanú nevyhnutnosť potreby reformy územného členenia štátu, nieto ešte pozitíva nového územného učlenenia republiky, ale ani svojho času bombasticky avizované zefektívnenie (a teda i rýchle ozdravenie resp. racionalizovanie) fungovania jeho verejnej správy. Z masmédií sa slovenský občan dozvedal a dozvedá sporadicky tiež iba čiastkové, i keď potrebné, ale zväčša predsa len negatívne informácie, sprevádzajúce prebiehajúci proces reformy územného členenia a na to nadväzujúcej reformy verejnej správy, napr. pri zápase o zriadenie etnickými aspektmi determinovaného pokusu o vznik tzv. komárňanskej župy, pri prenose resp. odovzdávaní kompetencií z orgánov štátu na orgány vyšších územných celkov resp. na orgány obcí, pri (ne)riešení problému financovania školských zariadení v správe vyšších územných celkov a obcí, pri verejnom pertraktovaní voči občanom nekorektných afér permanentne vznikajúcich pri privatizovaní zdravotníckych, školských, kultúrnych, vojenských a iných pôvodne štátnych zariadení, budov a iných nehnuteľností, pri zneužití komárňanskej mestskej polície na politické účely počas inštalovania súsošia sv. Cyrila a Metoda na priečelí budovy Matice slovenskej v Komárne a podobne. Občan Slovenskej republiky dnes, žiaľ, vníma uskutočnenú či uskutočňovanú reformu územného členenia štátu, avšak osobitne reformu sústavy jeho verejnej správy, ako aj s tým súvisiacu reformu verejných financií, spravidla ako nekorektnú, neefektívnu, finančne náročnú, avšak inak iba zbytočnú a pre neho neplodnú hru politických špičiek o jeho peniaze. Teda, jednoduchý občan vníma reformu v podstate len ako akýsi podvod na ňom samom. Najmä ak sa z médií dozvedá o verejnej správe také absurdity, ako napr. iritujúcu ho informáciu o zriadení dobre honorovanej poradnej funkcie splnomocnenca vlády Slovenskej republiky pre morské dno, ako i o jeho kompetenciách, administratíve, pôsobení voči zahraničiu a o spôsobe financovania jeho úradu, o fungovaní sekretariátu splnomocnenca vlády Slovenskej republiky pre záležitosti rómskeho obyvateľstva (a tak asi iba suplujúceho nefunkčnú príslušnú štátnu správu) a o efektívnosti výkonu tejto funkcie ním samotným, o spreneverení v tuzemsku akumulovaných peňažných prostriedkov poskytnutých z fondov Európskej únie úradníkmi Úradu vlády Slovenskej republiky a pod. Z tohto hľadiska treba teda vnímať aj odraz a vplyv správno-reformných krokov na takto psychologicky motivované občianske postoje i ľudské postupy a správanie sa ľudí v spoločenských vzťahoch, a tiež politicky doceňovať s reformami súvisiace momenty konštituované vo vedomí obyvateľstva štátu. Obráťme sa však k podstate avizovaného problému, k územnému členeniu Slovenskej republiky. (1) Jeho historickým učleňovaním, ani historickým formovaním jeho verejnej správy sa na tomto mieste, prirodzene, nebudeme zaoberať. (2) Z modernej histórie pripomíname len, že reformu verejnej správy v záujme garantovania určitej úspornosti prezentoval aj tzv. Benešov vládny program z októbra 1921, a to prostredníctvom reorganizácie župného zriadenia, zavedenia poriadku vo verejnej správe a všeobecne v administratívnom aparáte. V tom istom roku 1921 už ale opatrne s požiadavkou územnej autonómie Slovenska verejne vystúpila vtedy najvplyvnejšia slovenská politická sila, Slovenská ľudová strana, ktorá postupne radikalizovala potrebu spracovania a realizovania novej koncepcie štátoprávneho usporiadania pomeru Slovákov a Čechov, teda vlastne aj nového územného učlenenia štátu. Prioritu v tom čase mala ale v Československu zásada centralizmu v jeho štátnej správe až do roku 1928, teda v podstate až do zániku Ministerstva s plnou mocou pre správu Slovenska v roku 1927. Akcentovanie požiadavky na zosilnenie právomocí samosprávnych orgánov bolo teda prirodzenou výslednicou vtedajšieho spoločenského pohybu. Program autonómie Slovenska, ktorý by sa premietol aj do systému verejnej správy, tiež silnel a získaval na Slovensku masovejšiu podporu. Problémom ale bola vládnuca politická vôľa súhlasiť s decentralizáciou verejnej správy a s ľudáckou požiadavkou na utváranie národných výborov. Skutočný, i keď možno predsa len formálny zásah do územnej organizácie a sústavy verejnej správy malo ale až prijatie zákona o reorganizovaní verejnej správy v roku 1927. Pre Slovensko však tento právny predpis znamenal určitý krok k decentralizácii a k posilneniu samosprávnych prvkov a zložiek, pričom automaticky rušil župný systém a nahradil ho krajinským zriadením. Namiesto žúp sa zriadili okresy. Československá republika však predovšetkým z vlastných vnútorných príčin, z ktorých vystupovala do popredia najmä problematika miery samosprávy Slovenska prostredníctvom jeho autonómie, strácala prestíž v očiach „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 117 slovenského obyvateľstva a spela postupne k zániku, podporovanom vznikajúcou medzinárodnou klímou. V roku 1938 Slovensko napokon pod týmto tlakom získalo autonómiu v rámci česko-slovenského štátu, aby v roku 1939 napokon viac – menej nútene vyhlásilo svoju samostatnosť. Na okraj pripomíname, že Slovenský štát, ktorý o časť svojho územia v dôsledku tzv. Viedenskej arbitráže prišiel, mal potom rozlohu iba 38 000 km2 a viac ako 2 600 000 obyvateľov. Slováci v ňom tvorili 85 % obyvateľstva. Jeho územie sa členilo na 6 žúp a 61 okresov. V priebehu roka 1939 sformoval aj vlastnú štruktúru mocenských a správnych orgánov, pričom správny aparát a mocenské zložky prebral z bývalej tzv. druhej Česko-Slovenskej republiky. Volené samosprávne orgány nahradil menovacím princípom ich kreovania. Badateľné v dobe jeho krátkej existencie boli ale výrazné nátlakové snahy Veľkonemeckej ríše o rozhodujúci vplyv na jeho politiku, výkon štátnej moci i štátnej správy. Na jeho území sa odohralo aj Slovenské národné povstanie, ktorého orgány, národné výbory, na území ovládanom povstalcami vytvárali takto revolučné ľudové orgány moci a správy, teda inštitúcie samosprávy v územnom rámci svojho pôsobenia. Na Slovensku aj po roku 1945 zostali tieto orgány rozhodujúcimi článkami sústavy územnej a miestnej štátnej moci a verejnej správy, teda štátnymi orgánmi pôsobiacimi v okresoch a krajoch. Slovensko sa prakticky permanentne územne členilo na tieto územnosprávne jednotky, hoci od roku 1960 v zúženej podobe, podstatou ktorej bola redukcia počtu okresov a krajov a zväčšenie ich územia. Vznikli tri kraje, ktoré boli neskoršie zrušené, a v roku 1971 opäť obnovené, aby boli neskôr, už po tzv. nežnej revolúcii vypuknuvšej v roku 1989 znova zrušené. Počet okresov a prirodzene aj ich územná rozloha sa prechodne stabilizoval, aby sa tiež v priebehu ostatných rokov niekoľkokrát menil. Pohyb v územnom členení Slovenska ale neustal. V roku 1996 boli totiž kraje opäť obnovené, avšak už v počte osem, a podstatne sa zvýšila aj početnosť okresov. Vznikli totiž tzv. malé okresy, ktoré sa kreovali rozdelením tzv. veľkých okresov, ktoré vznikli po 1. januári 1960, aj vznikom nových, čo možno chápať ako nie veľmi vydarený návrat pred tento zlomový rok pre vývoj slovenskej územnej organizácie. V súčasnosti sa presadzujúci trend vývoja prezentuje fakt, že sa dlhodobejšie rozrastá aj početnosť obcí, základných článkov samosprávnych územných celkov i celého štátneho územia Slovenskej republiky. Pripomíname, že k uskutočneniu ostatnej reformy územného členenia Slovenskej republiky sa prikročilo v kontexte so schválenou Stratégiou reformy verejnej správy v Slovenskej republike v roku 1996, rozvinutou neskoršie do konkrétnejšej koncepcie. Nevyhnutnosť reformy verejnej správy sa pritom podmieňovala prebiehajúcim procesom prípravy Slovenskej republiky ako asociovanej krajiny na vstup do Európskej únie a prebiehajúcim procesom (euro)regionalizácie. Prakticky rovnako, ako všetky reformy územného členenia, na verejnosti sa jej potreba teda odôvodňovala ako nutné racionalizačné opatrenie zo strany štátu, ktoré prinesie novú dynamiku pre rozvoj konkrétnych území, zohľadní historický aspekt pri vytváraní nových územných celkov, pričom súčasne zvýši dostupnosť verejnej správy pre občana, zaručí efektívnejšie fungovanie orgánov verejnej správy, v konečnom dôsledku zlacní činnosť verejnej správy, zlepší kvalifikovanosť jej personálneho substrátu, zvýši transparentnosť rozhodovania orgánov verejnej správy, zvýši mieru účasti obyvateľstva na správe verejných vecí a kontrolu samosprávnych orgánov, zvýši prestíž jednotlivých regiónov, umožní medzinárodné previazanie územných celkov a ich orgánov, zvýši mieru ich ekonomickej nezávislosti v dôsledku ich ekonomického rastu, samofinancovania a financovania z tuzemských i cudzozemských zdrojov, vrátane štrukturálnych fondov Európskej únie atď. Možno povedať teda, že reforma územného členenia mala okrem politického demokratizačného efektu priniesť so sebou aj ekonomický efekt, sociálny efekt, psychologický efekt, kultúrny efekt, administratívny efekt, medzinárodný efekt a prípadne aj ďalšie pozitíva. Vyjadrujeme tu ale presvedčenie, že je možné, že reforma územného členenia Slovenskej republiky mala aj národnoštátno-politicky výrazný, dôležitý a pritom súčasne skrytý cieľ. Považujeme zaň, a to nie celkom neoprávnene, pomerne evidentnú snahu vtedajšej štátnej moci vytvoriť také územné celky, ktoré by svojim geografickým priestorovým rozložením reálne zamedzovali budúcim možným konfliktom medzi etnicky majoritným obyvateľstvom a minoritným obyvateľstvom, a osobitne možnosti zneužívania tzv. pozitívnej diskriminácie etnických menšín na úkor etnicky väčšinového obyvateľstva, čím myslíme nacionálne slovenské obyvateľstvo. Tento náš názor opierame o skutočnosť, že o podobu územného členenia bol v konkrétnej, a to iba nedávnej historickej dobe zvádzaný tvrdý otvorený i skrytý politický zápas, a to medzi vtedy vládnucimi slovenskými politickými zoskupeniami na jednej strane, a tzv. maďarskými politickými zoskupeniami, pôsobiacimi na vtedajšej slovenskej politickej scéne v opozícii. Nebol to však iba boj o tzv. komárňanskú župu, ktorej zriadenie na prakticky celom území juhozápadného Slovenska požadovali tzv. maďarské politické zoskupenia, kryté maďarskými záujmovými a kultúrnymi inštitúciami, vystupujúcimi v prospech jej zriadenia v mene zlepšenia životných podmienok tam žijúceho všetkého obyvateľstva, slovensky hovoriaceho i maďarsky hovoriaceho, a žijúceho v hraniciach približne Veľkého žitného ostrova, ako aj v jeho priľahlých jazykovo zmiešaných oblastiach. (3) Po neprijatí koncepcie vzniku tzv. komárňanskej župy, najmä po voľbách v roku 1998, presunul sa záujem o zmenu územného začlenenia tohto podunajského prihraničného regiónu do polohy požiadavky pričlenenia Dunajskostredského okresu k Nitrianskemu kraju, kam sú včlenené aj iné jazykovo resp. národnostne zmiešané slovenské okresy, a to jeho vyčlenením z takmer jazykovo jednoliateho a etnicky inak slovenského Trnavského kraja. Aj na tomto konkrétnom prípade, aj na iných reáliách udievajúcich sa v slovenských obciach „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 118 obývaných Slovákmi a Maďarmi, možno potom plasticky dokumentovať etnické podhubie, determinujúce politiku jednotlivých politických síl pôsobiacich na Slovensku v službe určitému záujmu, a prejavujúce sa v argumentačne otvorenom i latentnom politickom zápase o im vyhovujúce územné učlenenie Slovenskej republiky. (4) Obdobné zápolenie o podobu územného členenia pri vytváraní vyšších územných celkov a polemike, či sa ich hranice budú, alebo nebudú kryť s hranicami už existujúcich krajov, sa však odohrávalo aj na etnicky v podstate homogénnom priestore, akým je historický región Liptova, Zemplína, Gemera či Spiša. V týchto prípadoch bola prezentovaná evidentná snaha o zachovanie resp. obnovenie celistvosti historického územia regiónu a jeho včlenenia do určitého kraja ako kompaktného historického územného celku v jeho pôvodných historických hraniciach, čo však nebolo vždy akceptované, a to i napriek verejným podporným vyhláseniam niektorých najvyšších ústavných činiteľov Slovenskej republiky. Inou otázkou bolo kreovanie nových okresov v ich nových hraniciach, vrátane designovania a ustanovenia ich správnych centier, kde sa prejavovali rozpory diktované lokálpatriotizmom. Polemika bola vedená najmä okolo existencie či neexistencie viacerých, územne či rozlohou malých okresov a o ich opodstatnenosti aj po ich vzniku (napr. okres Hnúšťa, Námestovo, Gelnica, Medzilaborce atď.), kde sa dokonca objavili podozrenia zo zasahovania a do presadzovania ich vzniku zo strany rodákov resp. krajanov, pôsobiacich v tom čase v najvyšších ústavných funkciách. Problémom, ako už bolo naznačené, bolo aj stanovenie okresných sídiel v niektorých regiónoch. Jeho podstatou bola snaha bývalých okresných miest, ktoré tento štatút v dôsledku reformy územného členenia Slovenska uskutočnenej v roku 1960 stratili, obnoviť toto svoje, podľa nich historicky „sväté“ právo. A to proti vládnemu politickému zámeru stanoviť sídlami okresných správnych orgánov nové, v súčasnosti už z hľadiska miery resp. množstva či veľkosti obývajúcej ho populácie väčšie, ekonomicky, kultúrne a sociálne viac rozvinutejšie a urbanisticky kompaktnejšie mestá, ktoré vznikli a rozvíjali sa dynamicky v dôsledku dynamickej industrializácie Slovenska realizovanej po roku 1948. Išlo napr. o rivalitu historicky pôvodného okresného sídla, mestečka Nová Baňa s novým okresným mestom Žarnovica, rovnako o rivalitu mesta Holíča so Skalicou, bývalého okresného mesta Modrého Kameňa s novším okresným sídlom Veľkým Krtíšom atď. V niektorých prípadoch sa však pôvodné „historické“ územia okresov a ich správnych centier neobnovili vôbec, ako napr. okres Šurany či Vráble, na strane druhej vznikli nové okresy s ich novými administratívnymi centrami, ako napr. okres Detva, okres Kysucké Nové Mesto a podobne, čo považujeme za prirodzený postoj, hospodárny a racionálny prístup ústrednej štátnej moci k vytváraniu nového územného členenia štátu v tej dobe. Pripomíname ale, že podobné problémy sprevádzali aj kreovanie územia jednotlivých krajov. Regionalizácia Slovenskej republiky vytvorená na základe ostatnej reformy a jej súčasná integrácia do Európskej únie vyvoláva súčasne otázniky okolo miery zachovania národnoštátnej suverenity v budúcom historickom období, a sprostredkovane aj okolo problému zachovania existencie slovenského národa ako takého a i jeho kultúry v kreujúcom sa tzv. globálnom európskom geopriestore. Je zrejmé, že reforma územného členenia Slovenskej republiky bola determinovaná predovšetkým politickými záujmami. Podľa nášho vedomia však žiadne dostupné dokumenty Európskej únie nepredznamenávajú v jej jednotlivých členských štátoch určitú podobu ich územno – správnej organizácie. To potvrdzuje napr. dlhodobo stabilizované územné členenie napr. Spojeného kráľovstva Veľkej Británie a Severného Írska, tiež Nemeckej spolkovej republiky, ako i ďalších členských štátov Európskej únie. Sporadické hlasy, dovolávajúce sa počas prebiehania procesu reštrukturalizácie územného členenia Slovenskej republiky určitého európskeho vzoru, a to záväzného, je tak možné považovať za účelové, mediálne legalizované iba v záujme presadenia určitej vlastnej hypotézy, za proklamované „chcenia“ a pokusy o ovplyvnenie plánovaného stavu slovenského územného členenia, a teda za aktivity ničím nepodložené a neopodstatnené. Pripomíname, že v rámci územno-reformného procesu bolo možné akceptovať viaceré modely územnej organizácie Slovenskej republiky, čo je prirodzené. Podľa nášho názoru, prvým z nich mohlo byť zachovanie dovtedajšej dvojstupňovej organizácie regionálnej verejnej správy, a to pozostávajúcej z tzv. veľkých okresov ako vyšších územných celkov a obcí, tvoriacich v zásade základy republikového územného členenia a ohraničenia slovenského územia ako územia kompaktného štátneho celku. Druhou platformou resp. možnosťou bolo k takto chápanému a stabilizovanému územnému členeniu „priradiť“ územia krajov , čo v praxi už niekoľkokrát aj realizované bolo. Tým by sa vytvorila trojčlánková resp. trojúrovňová územná organizácia štátu v skladbe: obec, okres, kraj. Diskusia o počte krajov bola rozporuplná, argumenty utilitárne vyvážené, pričom do úvahy prichádzalo vytvorenie dvanástich, desiatich, ôsmych, siedmych, alebo troch krajov. Tu pripomíname, že bolo dlhodobo rozkolísané aj pomenovanie novo vznikajúcich regiónov, pričom sa očakával návrat k ich historickému označeniu v podobe župa, avšak stabilizované bolo napokon historicky novšie pomenovanie kraj. Ďalšou, treťou možnosťou, vzhľadom na jestvujúcu rozlohu územia Slovenskej republiky, bolo prikročiť iba ku kreovaniu menších krajov a k zrušeniu okresov, čím by novú územnú samosprávu vytvárali iba orgány krajov a obcí. Dospeli by sme opäť k dvojčlánkovitosti územnej organizácie. Je možné, že do úvahy by pripadali i iné riešenia územného rozdelenia, avšak predpokladáme, že nami tu uvedené možno považovať za základné a v období hľadania modelu územného členenia Slovenskej republiky aj za reálne. Osobne zastávame názor, že z politického, ekonomického i historického, ale i komparatívneho pohľadu, „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 119 by Slovenskej republike pravdepodobne najviac vyhovoval návrat k dvojčlánkovitej rozvrstvenosti jej štátneho územia, a to v podobe tzv. veľkých okresov a obcí, prípadne viacerých menších krajov resp. žúp a obcí. Súčasne s tým sa derie do popredia už aj definitívne garantovanie určitej podoby územného členenia štátu v dlhodobom časovom horizonte. Túto vývinovú tendenciu však destabilizujú sporadicky sa objavujúce názory o neustálej potrebe opätovného prehodnotenia existujúceho územného členenia Slovenska, čo sa odôvodňuje predovšetkým potrebou zabezpečenia jeho kreativity v modernej dobe a v novodobých historických súvislostiach. (5) II. S územným členením Slovenskej republiky, stanovením hraníc jej územných celkov však súvisí aj aktuálny komplex otázok ich ekonomického status quo a perspektív pro futuro. Problémom, na ktorý upozornila aj Európska komisia, je nielen skutočnosť, že proces ekonomicko – spoločenského dobiehania Európskej únie bude pre zaostávajúce Slovensko trvať až dvadsať rokov, ak zoberieme za východiskový rok 2000. Pre porovnanie, odhad pre Maďarsko je stanovený na jedenásť rokov, pre Česko na pätnásť rokov a pre Poľsko na tridsaťtri rokov. Proces dobiehania Európskej únie Slovinskom bol odhadnutý len na jeden rok. Na uvedené skutočnosti totiž nadväzuje bezprostredne fakt, že v hodnotení tohoto stredoeurópskeho zoskupenia štátov označovaného ako tzv. V4 je výrazne kritizovaná aj vzájomná vysoká diferenciácia rozvinutosti ich jednotlivých regiónov. Európska komisia upozornila, že regionálny rozvoj všetkých členských štátov V4 je zlý. Pritom veľmi zle je z hľadiska ich miery chudoby na tom Poľsko, v ktorom z hľadiska počtu regiónov, ktoré patria medzi najchudobnejšie regióny podľa klasifikácie Európskej únie, bude medzi najchudobnejšie zaradených štrnásť regiónov, v Maďarsku štyri regióny, avšak Slovensko je tam zaradené celé. Najlepšie hodnotenie dosiahlo Česko, ktoré nebude mať ani jedno mesto či oblasť zaradenú medzi najchudobnejšími regiónmi. Čo je ale pozoruhodné, medzi najbohatšie regióny ale nepatrí podľa uvedenej klasifikácie žiadny z regiónov členských štátov V4. Zastávame názor, že miera zaostávania jednotlivých regiónov Slovenska za regiónmi v okolitých krajinách bola a je determinovaná o. i. aj nekoncepčnou verejnou správou, a osobitne ňou realizovanou sociálnou politikou, zdravotníckou politikou, kultúrnou politikou, školskou politikou, z toho vyplývajúcim chronicky konzervovaným zaostávaním vedy a výskumu, keď štáty Európskej únie vyčleňujú na vedu a výskum výdavky v sume 1, 94 % hrubého domáceho produktu, avšak Slovensko len 0, 67 % hrubého domáceho produktu. Tým sa vytvára v mnohých slovenských regiónoch aj nepriaznivá sociálna štruktúra obyvateľstva, ktoré objektívne v dôsledku svojej nízkej kvalifikovanosti nemôže súťažiť s inými regiónmi v zahraničí, čím sa vytvára značná záloha pre rast nezamestnanosti v budúcnosti. Súčasne finančne resp. ekonomicky neproduktívna sociálna vrstva obyvateľstva, neraz aj etnicky ohraničiteľného, diferencovaná podľa regiónov, vzhľadom na nárast nenávratných rozpočtových výdavkov smerujúcich do jej vnútornej sféry, vytvára pre budúcnosť v slovenských spoločenských podmienkach takú záťaž pre rozpočtovú sféru verejnej správy, ktorá môže v určitom časovom horizonte paralyzovať plnenie jej úloh a funkcií v jednotlivých regiónoch, a to na úkor ostatného obyvateľstva. Riešenie tohto problému bude zrejme už v blízkej budúcnosti stáť nutne v popredí záujmu nielen slovenskej teoretickej a aplikačnej sféry. III. S reštrukturalizáciou územného členenia štátu ide ruka v ruke spravidla vždy aj reforma štruktúry a konštruovania jeho územnosprávnych orgánov, čo nie vždy platí aj naopak. Dochádza tak teda vlastne k originálnej, pôvodnej reforme verejnej správy. Súhlasíme pritom v podstate s názorom M. Gašpara, a to už dávnejšie vysloveným, že je nevyhnutné ale rozlišovať medzi pojmom reforma verejnej správy a pojmom realizácia organizačných zmien, ako aj medzi pojmom reforma územnej samosprávy a pojmom doformovávanie samosprávy kreovaním orgánov vyšších územných celkov. Do pojmu verejnej správy, ktorý však nie je univerzálne nielen prijímaný, ale ani univerzálne sformulovaný, môžeme však integrovať ako štátnu správu, tak i samosprávu a napokon aj verejné korporácie. ( 6 ) Podľa nášho názoru, najvšeobecnejšie možno charakterizovať tento pojem tak, že verejná správa predstavuje jednu z foriem z vôle občanov kreovanej verejnej moci, uskutočňovanej prostredníctvom vysoko sofistikovanej špecializovanej činnosti osobitného typu orgánov štátu (resp. orgánov nadštátneho útvaru), ktorá vyúsťuje do uvedomelého a prognózovaného ovplyvňovania vzniku, vývoja, chodu a zániku verejných záležitostí, teda ich spravovania, a to vždy v záujme celej spoločnosti a jej jednotlivých príslušníkov, najmä občanov, ostatných fyzických osôb, ako i právnických osôb, a na ich náklady. Jej účelom ako otvoreného systému je preto predovšetkým politické, ekonomické, právne a organizačné garantovanie a synchronizovanie chodu celého organizmu štátu (resp. nadštátneho útvaru), kreovaného v prospech určitej ľudskej komunity, žijúcej na určitom území. Pritom je zrejmé, že samospráva predstavuje relatívne samostatný podsystém sústavy verejnej správy. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 120 Nebudeme sa tu ale polemicky zaoberať pojmom samospráva, pretože odpoveď na túto otázku dáva , podľa nás dostatočne, už pomerne rozsiahla odborná literatúra. (7) Suverenita samosprávy, tvoriaca jej základnú charakteristickú črtu, sa pritom prejavuje ako vertikálne, tak i horizontálne, predovšetkým vo vzťahu k samospráve vyššieho stupňa, vrátane štátu, vo vzťahu k štátnym orgánom pôsobiacim v rámci i mimo ňou spravovaného územia, vo vzťahu k vlastnému spravovanému územiu, vo vzťahu k obyvateľstvu žijúcemu a zdržiavajúcemu sa na spravovanom území, vo vzťahu k vlastným i prevzatým finančným a daňovým záležitostiam, vo vzťahu k ekonomicky aktívnym i ekonomicky pasívnym osobám pôsobiacim na jej území, ako aj vo vzťahu k iným, do jej pôsobnosti zákonom zvereným oblastiam. Pri výkone územnej verejnej správy sa súčasne dôsledne prelína personálny prvok a teritoriálny prvok. Tieto faktory však nie sú príčinou existencie duálnosti či dvojkoľajnosti verejnej správy v Slovenskej republike, pretože pramenia v úplne odlišnom podhubí, a duálnosť verejnej správy znamená vlastne jej vnútornú diferencovanosť na v spoločnosti a v štáte oddelene pôsobiacu štátnu správu na strane jednej, a na oddelene pôsobiacu územnú samosprávu na druhej strane. (8) Pri komplexnom pohľade na personálny prvok verejnej správy, čím chápeme predovšetkým volený, menovaný aj profesionálny aparát úradníkov pôsobiacich v organizačných štruktúrach územných orgánov štátnej správy i samosprávy na základe zákona o štátnej službe a na základe zákona o verejnej službe, možno zreteľne identifikovať ako jeho celkovú vnútornú štrukturovanosť, teda hierarchickú členitosť osobnej základne úradu a jej vplyv na funkčnosť týchto orgánov, tak aj previazanosť vnútorného personálneho substrátu orgánov verejnej správy so „spravovaným“ personálnym prvkom. Teda úradníkov s občanmi, s verejnosťou v smere navonok. Tak potom možno s využitím rozličných metód ohraničiť i fiktívny a reálny vplyv personálnej skladby orgánov verejnej správy na nimi spravované verejné záležitosti, a sprostredkovane potom aj na individuálnu a kolektívnu spokojnosť obyvateľstva s týmito orgánmi a nimi vydávanými rozhodnutiami. Pripomíname slová uvedené nami v podstate už v úvode tejto štúdie, že každú reformu verejnej správy sprevádza kampaň proklamujúca budúce radikálne zlepšenie administratívnych „služieb“ občanovi zo strany verejnej správy, čo je ale v skutočnosti v slovenských spoločenských podmienkach skôr výnimkou. Naopak, v každodennej činnosti orgánov verejnej správy, o čom sa občania presviedčajú na vlastnej skúsenosti, však už dlhodobo nielen prežíva , ale neustále narastá klientelizmus, korupcia, nekvalifikovanosť, arogancia úradníkov a ich nezáujem o riešenie a zabezpečovanie potrieb občana, nečinnosť, ba i nezákonnosť rozhodovania, diferenciácia obyvateľstva v zmiešaných obciach na základe jazykovej príslušnosti, a to v juhoslovenských oblastiach dokonca otvorená aj latentná diskriminácia v neprospech občanov slovenskej národnosti, atď. Príčiny tohto neutešeného konštatovania odrážajúceho nesporne skutočnosť ale môžu byť naozaj rôzne. Môžu tkvieť naozaj napr. i v neadekvátnom územnosprávnom členení štátu, v dôsledku ktorého nie je možné nájsť v konkrétnom novovytvorenom územnosprávnom celku, príp. v obci, primerane kvalifikované kádre a iné ľudské zdroje spôsobilé nielen optimálne odborne riadiť či viesť konkrétny správny alebo samosprávny orgán, ale ani vykonávať administratívnu agendu na požadovanej úrovni. Proklamáciu „verejnú správu bližšie k občanovi“ v takomto prípade potom treba naozaj považovať iba za akýsi predreformný reklamný slogan, utilitárny slovný zvrat, keďže neprofesionálne vykonávaná štátna správa a samospráva plodí prirodzene tzv. bumerangový efekt, nespokojnosť obyvateľstva, ktorý máva obyčajne aj vážne politické dôsledky. Pripomíname pritom, že práve po roku 1990 nastal na Slovensku nebývalý, často účelovo vyvíjaný tlak rozličných politických zoskupení na jestvujúce orgány verejnej správy i na celú konštrukciu sústavy verejnej správy, a to ani jej personálny substrát nevynímajúc, nielen v oblasti organizačnej, právnej, ekonomickej, ale práve v oblasti personálnej a morálnoetickej, vyvolávajúcej otázku revitalizácie princípu zákazu majorizácie. Je to pochopiteľné, pretože osobnostná kvalita orgánu verejnej správy stanovuje aj kvalitatívne parametre orgánu verejnej správy a tak súčasne aj kvalitatívne parametre verejného života určitého územnosprávneho celku. Môže v konečnom dôsledku dokonca eliminovať v podstatnej miere pretrvávajúce negatíva sprevádzajúce život konkrétnej komunity i jednotlivca, a tak i pôsobiť na vytváranie vhodnej spoločenskej klímy v celom štáte. Na druhej strane, nespôsobilá a impotentná, či dokonca „zastrašená“ a nelegitímne ovládnutá personálna základňa a štruktúra orgánov územnej alebo miestnej verejnej správy sa môže stať vhodným východiskovým nástrojom na presadzovanie úzkych záujmov dokonca aj polokriminálnych tzv. závadových jednotlivcov a skupín obyvateľstva na úkor ochrany záujmov ostatných ľudí. Nemyslíme tu však výlučne iba na jestvujúce a rozširujúce sa terorizovanie dnes už v mnohých obciach neraz menšinového nerómskeho resp. necigánskeho obyvateľstva Cigánmi Rómami, najmä na východnom Slovensku, na nelegálne zriaďovanie cigánsko – rómskych osád na pozemkoch vlastne bezbranných vlastníkov a súčasné tiché akceptovanie tohto status quo orgánmi verejnej správy, alebo na štátnou mocou nepostihované devastačné ničenie životného prostredia a krajiny touto geometricky populačne narastajúcou nacionálnosociálnou skupinou v chránených krajinných územiach, čo môže mať neblahý vplyv nielen na hodnotenie Slovenska ako asociovaného člena Európskej únie, ale aj na jeho možné internacionálne dubiózne vnímanie už ako plnoprávneho člena tohto zoskupenia. Z uvedenej poznámky je zrejmé, že personálny substrát orgánov verejnej správy je z hľadiska miery svojej kvality nezastupiteľnou veličinou, ktorú nemôže nahradiť sebalepšia organizačná štruktúra a právna regulácia verejnej správy. Personálny substrát územnej (regionálnej) a obecnej verejnej správy by mal podľa nášho názoru dlhodobo dbať „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 121 na spĺňanie požiadaviek a súčasne kritérií napr. na svoju vlastnú: a) kvalifikovanosť b) bezúhonnosť c) patriotizmus d) lokálpatriotizmus e) morálnosť f) politickú nezávislosť g) stabilizovanosť h) optimálnu početnosť i) sebakontrolu j) hospodárnosť k) humanizmus l) aktivitu m) kreativitu resp. flexibilitu Osobitým kritériom a súčasne požiadavkou na výkon vlastnej činnosti orgánov verejnej správy všetkých stupňov je ale zákonnosť. Na niektoré z uvedených požiadaviek či predpokladov efektívneho fungovania personálnej základne slovenskej verejnej správy, vytvárajúce súčasne aj akýsi otvorený systém sui generis, tu teraz i demonštratívne poukážeme. Predpokladáme pritom, že tieto príkladmo vypočítané a celospoločensky požadované vlastnosti úradníkov a orgánov verejnej správy všeobecne budú môcť byť pro futuro dostatočnou zárukou garantovania všeobecných záujmov štátu, Slovenskej republiky, a to aj na medzinárodnom fóre, ktoré bude predstavovať geopolitický priestor Európskej únie po máji 2004. Napĺňanie uvedených požiadaviek kladených na osobnostnú štruktúru orgánov verejnej správy ale závisí prirodzene od viacerých subjektívnych aj objektívnych faktorov. Napĺňanie prvého, subjektívnymi ambíciami motivovaného okruhu požiadaviek má v rukách prakticky každý záujemca o prácu v štruktúre verejnej správy sám, a jeho obsah závisí od osobných dispozícií každého, kto hodlá a či už pôsobí v štruktúrach verejnej správy (slovenské vlastenectvo, stupeň vzdelania, cudzorečová zdatnosť, počítačová gramotnosť, fyzická kondícia, vlastný morálny status, osobná iniciatíva, tvorivosť, stupeň výkonu kvality vlastnej administratívnej kultúry, iné zručnosti a návyky atď.). V rámci druhého okruhu požiadaviek plní svoju úlohu najmä štát. A to predovšetkým svojou legislatívnou, sociálnou , mzdovou a dôchodkovou politikou voči občanom, pôsobiacim vo sfére verejnej správy. Dosiaľ sa ale zdá, že tieto faktory si príslušné orgány štátu nedokázali ani evidovať, ani diferencovane vyhodnotiť, a nieto ešte i realizovať v záujme stabilizovania personálneho substrátu územných a miestnych orgánov verejnej správy. A toto sa môže stať aj hlavnou prekážkou ich bezporuchového fungovania, ktoré je podmienkou úspešného etablovania sa Slovenskej republiky v Európskej únii. Ďalším javom, ktorý si zaslúži pozornosť, je miera „poskytovaných služobností“ personálnej základne slovenskej verejnej správy vo vzťahu k občanom, čím máme na mysli vlastne ochotu štátu otočiť pyramídu vykonávania verejnej správy jej jednotlivými kádrami tak, aby sa úradník orgánu verejnej správy sám iniciatívne ujal, alebo i pod spoločenským tlakom začal zaoberať problémami občana alebo občanov, patriacimi mu do kompetencie včas, zákonne, kvalifikovane, efektívne, nestranne a teda aj ekonomicky. Rezervy v kompetentnosti a v správaní sa jednotlivých úradníkov potvrdzujú, že parametre byrokracie Európskej únie sú pre Slovensko v súčasnom štádiu vývoja jeho územnej verejnej správy v dohľadnej dobe nedostihnuteľné. Z vlastnej skúsenosti môžeme dokonca vyjadriť názor, že v priemere v tzv. „štábnej kultúre“ územnej verejnej správy zaostáva ďaleko Slovenská republika aj za Českou republikou, Maďarskou republikou i Poľskou republikou. Zamestnancom orgánov slovenskej verejnej správy chýba pri jej výkone vo vzťahu k zahraničiu primeraný patriotizmus, čo sa prejavuje najmä v ich nekritickom akceptovaní prakticky akýchkoľvek návrhov zo strany rozličných zahraničných štruktúr, a to i na úkor garantovania a ochrany záujmov vlastného štátu, čo je neporovnateľné napr. s maďarskou či poľskou realitou. V rovnakej polohe je na Slovensku stabilizovaná a navonok prezentovaná aj miera lokálpatriotizmu. Predpokladáme pritom, že nedostatok týchto vlastností u zamestnancov orgánov verejnej správy na Slovensku môže podmieňovať aj ich bezúhonnosť resp. mieru ich úplatnosti v procese rozhodovania o etablovaní sa zahraničných subjektov v priestore slovenského trhu. Máme tu na mysli napr. výstavbu továrenských objektov (o. i. aj automobiliek) „na zelenej lúke“ a tým aj nežiadúce ukrajovanie pôdy zo slovenského pôdneho fondu, prevádzkovanie takýchto výrobných zariadení vlastne len na čas štátom stanovených daňových prázdnin a špekulatívnym „transformovaním“ vlastníckych vzťahov v záujme zachovania takto poskytnutých výhod atď., čo bolo donedávna znakom „industrializácie“ iba v krajinách tzv. tretieho sveta. Morálnosť úradníkov verejnej správy by mala byť samozrejmosťou v každej modernej a všestranne vyspelej spoločnosti. Jej podstatou má byť nielen preukázaná bezúhonnosť, ale aj určitá a všeobecne akceptovaná výška duchovnej kvality života konkrétneho zamestnanca verejnej správy, ako napr. jeho rodinný život, nepodliehanie návykovým a toxickým látkam, zdvorilosť, nestrannosť a podobne. Humánnosťou úradník „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 122 orgánu verejnej správy preukazuje svoj postoj k občanom, voči ktorým musí pristupovať pri výkone verejnej správy bez akýchkoľvek diskriminačných praktík a s cieľovým zameraním výlučne pôsobiť v záujme ochrany zákonných práv občana. V praxi sme sa totiž stretli aj s rozhodnutím orgánu verejnej správy doručenom občanovi určitej konkrétnej obce, v ktorom mu bola zamietnutá jeho žiadosť, avšak v odôvodnení boli uvedené vymyslené právne predpisy, o ktoré sa úradník v rozhodnutí opieral, pričom zrejme očakával, že vzhľadom na duševný stav občana sa tento ďalej týmto rozhodnutím zaoberať nebude a vec bude môcť odložiť ad acta. Uvedené skúsenosti nenasvedčujú tomu, že takto fungujúce orgány verejnej správy treba z personálneho hľadiska normalizovať a následne stabilizovať, hoci práve stabilizovanosť všestranne kvalitnej personálnej základne je určujúcim prvkom kvality výkonu celej verejnej správy. S ňou súvisí aj požiadavka politickej nestrannosti personálneho substrátu orgánov verejnej správy, ktorá bola v nedávnej minulosti často porušovaná, a to celkom určite aj vo forme nepotizmu, klientelizmu a protekcionárstva aj na úkor chránených ústavných práv občana. Tu máme na mysli napr. žiadúcu „výsledkovosť“ verejného obstarávania, zohľadňujúcu „vhodnú“ politickú príslušnosť uchádzača, spôsob výberu a obsadzovania funkcií a dokonca už aj obyčajných pracovných miest vo výberovom konaní podľa politickej príslušnosti, čo považujeme za otvorenú diskriminačnú činnosť orgánu verejnej správy, a teda ako takú aj za činnosť neprípustnú. Preto v tomto duchu považujeme za veľmi dôležitý aj na uvedenú požiadavku nadväzujúci princíp sebakontroly, avšak nie prostredníctvom uskutočňovania formálnych a neraz aj manipulovaných výberových konaní na obsadzovanie voľných pracovných miest, konkurzov . Chceme tu tiež upozorniť na možné úskalia závislosti politického správania sa orgánu verejnej správy resp. úradníka takéhoto orgánu na presadzovanej a do slovenských spoločenských vzťahov rozličnými metódami aj injektovanej politickej línii reprezentujúcej záujmy cudzieho štátu. Na riešenie bude zrejme čakať aj problém kvantitatívnej predimenzovanosti personálnej základne slovenskej územnej verejnej správy, predovšetkým v dôsledku vytvorenia nekoncepčného duálneho spravovania regiónov , a súčasne aj jej kvalitatívnej poddimenzovanosti, v dôsledku absencie odborne a neraz i morálne zdatných úradníkov. Toto konštatovanie možno do určitej miery adresovať aj verejnej správe obcí, kde súčasne dochádza v rozpore s vnútroštátnymi i medzinárodnými právnymi predpismi, avšak v súlade s presadzovanými princípmi tzv. pozitívnej diskriminácie menšín dokonca k rozličnému uprednostňovaniu príslušníkov určitej, konkrétne maďarskej národnostnej menšiny, ako napr. pri prijímaní občanov do služieb obecnej samosprávy, a to najmä na úkor tam žijúcich príslušníkov slovenskej národnosti. (9) Konkrétne získané poznatky svedčia tiež o tom, že najmä úradnícky aparát štátu a územných celkov, menej obcí, je pasívny (alebo aspoň neaktívny) vo vzťahu k riešeniu potrieb občanov určitého regiónu a obce, a to napr. aj v prípadoch žiadosti o poskytnutie odborného poradenstva a administratívnej pomoci pri tvorbe administratívnych podkladov a výstupných úradných dokumentov umožňujúcich následne tvorbu projektov upriamených na realizáciu rozličných rozvojových programov, na ktoré možno čerpať finančné prostriedky z finančných fondov vyčlenených na tento účel orgánmi Európskej únie. Táto strnulosť a nekreativita, ba možno i nekompetentnosť verejnej správy v slovenskej realite je v príkrom rozpore napr. s nám známou každodennou „manažérskou“ praxou úradníkov orgánov verejnej správy v Holandskom kráľovstve, ktorí priamo „v teréne“ vyvíjajú bezprostrednú odbornú poradenskú činnosť, ba dokonca iniciatívne vypĺňajú a perfekcionalizujú potrebné podklady záujemcom o získanie finančnej podpory z týchto zdrojov, čím na maximálnu možnú mieru zvyšujú pravdepodobnosť ich získania z radov holandských žiadateľov, čo „odľahčuje“ najmä holandský štátny rozpočet. Aktuálnym problémom, a to predovšetkým v súradniciach už vznesených požiadaviek a výziev rôznych orgánov Európskej únie, zostáva naďalej miera korupcie úradníkov slovenskej verejnej správy. Napriek rozličným opatreniam vlády Slovenskej republiky sa totiž s týmto javom efektívne bojovať nedarí a problém riešenia resp. potierania korupčného správania sa zamestnancov verejných úradov všeobecne na Slovensku zostáva naďalej otvorený. (10) Je možné, že plošné a aktívne uplatňovanie techniky, robotizácie a automatizácie verejnej správy by pomohlo tento problém riešiť operatívnejšie. Akceptovať technické riešenia systémom vzdelávania a samovzdelávania v oblasti informatiky však musí byť prioritou a súčasne požiadavkou na aspoň vybrané štruktúry personálnej základne verejnej správy. S efektívnosťou činnosti úradníkov verejnej správy súvisí aj ich optimalizovaná početná stabilita a pracovná kreativita a flexibilita, s ktorou sú dosiaľ , ako sme už naznačili, na Slovensku vážne problémy. Vážnym problémom orgánov verejnej správy je v ostatnom čase na Slovensku aj ich nečinnosť v situáciách, kedy by mali byť tieto orgány rozhodne činné, a to obligatórne a na základe príkazovej normy obsiahnutej vo všeobecne záväznom právnom predpise, najmä v zákone. Nečinnosť totiž nemožno v žiadnom prípade považovať za pasívnu kreativitu v práci orgánu verejnej správy. Je pritom už na prvý pohľad evidentné, že problém nečinnosti orgánu treba chápať ako problém nečinnosti jeho personálnej základne, zvyčajne konkrétnych zamestnancov alebo funkcionárov orgánu verejnej správy. Nečinnosť personálnej základne orgánu verejnej správy totiž vyvoláva u obyvateľstva následne oprávnené pochybnosti o primeranosti miery fungovania štátu, napĺňania jeho vnútorných funkcií, úloh. Nečinnosťou úradníkov dochádza k spochybňovaniu oprávnenosti nielen kompetencií konkrétneho orgánu verejnej správy, ktorý je v dôsledku nečinnosti svojho predstaviteľa považovaný obyvateľstvom za nečinný a obyčajne potom i zbytočný správny či samosprávny „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 123 orgán, ale aj k spochybňovaniu úrovne výkonu verejnej správy všeobecne, čo má v konečnom dôsledku závažné politické dôsledky. Mimoriadne citlivo je však občanmi vnímaná nečinnosť orgánu verejnej správy vtedy, ak takýto orgán nereaguje primerane alebo nereaguje vôbec na prejavy porušovania zákonnosti, a teda nepriamo vlastne vplýva aj na mieru otvorenej aj latentnej podpory kriminality na spravovanom území. IV. Verejná správa je činnosťou vykonávanou na určitom štátnom a perspektívne v európskych podmienkach aj na nadštátnom území. Jej vykonávaním v priestore ohraničenom štátnymi hranicami sa tak štát prezentuje voči svojmu obyvateľstvu, a to do značnej miery bez ohľadu na jeho štátnu príslušnosť, ako pôvodný, originálny a prirodzený suverén, odvodzujúci svoju moc od moci ľudu, ktorý si, takpovediac, takýto štátny útvar vo svojom záujme zriadil a zorganizoval. Treba tiež zdôrazniť, že štrukturovanie orgánov verejnej moci na jeho území spravidla priamo súvisí a závisí od jeho vnútornej administratívno-teritoriálnej štruktúry. Každý vnútroštátny územný celok, región i obec, si totiž bezprostredne vyžaduje určitú mieru organizácie, spravovania verejných vecí, a to bytostne v záujme jeho obyvateľstva. (11) Zdá sa dnes, že si vyžaduje aspoň minimálnu mieru zasahovania štátnych orgánov do otázok jeho života, a jeho maximálnu mieru samosprávy. Slovenský samosprávny vyšší územný celok, či už označovaný ako kraj (región) resp. župa , alebo samosprávna obec, a to vraj v súlade s Európskou úniou vyžadovanou reformnou aktivitou štátu, sa pritom verejne akoby považoval za vrchol demokratickosti verejnej správy. A priori však nemožno prijať nekriticky takýto názor, t. j. názor, že Európa vo forme ekonomickej, politickej možno i legislatívnej a vojenskej únie bude svetadielom regiónov. Vyvstáva tu totiž otázka chápania regiónov, čo môžu byť v konečnom dôsledku vlastne aj členské štáty Európskej únie. Nechceme totiž absolútne a nekriticky akceptovať ani názor, že presadzovaním tézy o regionalizácii Európy zhmotnenej v hesle „Európa regiónov“ má prísť vlastne postupne k demontáži štruktúr národných štátov, k nadmernému okliešteniu nezávislosti ich mocenských orgánov a k ich definitívnemu a faktickému pretvoreniu na relatívne viac či menej samosprávne administratívne územné celky, riadené či spravované z hlavného mesta Európskej únie. Teritoriálny prvok verejnej správy Slovenskej republiky chápeme preto t. č. účelovo len ako problém hľadania vyváženosti jej územia vo vzťahu k vyváženosti jej orgánov verejnej správy, determinované početnosťou obyvateľstva tohto územia, jeho rozlohou, dostupnosťou, ekonomickou silou a sociálnou štruktúrou. Je totiž nesporné, že rozsah úloh a ich obsah od týchto faktorov bezprostredne závisí, rovnako ako aj perspektívy, štýl a metódy spravovania konkrétneho teritoriálneho celku štátu. Už v predchádzajúcich častiach textu tejto štúdie bolo naznačené, že stupňovitosť územných orgánov verejnej správy má priamy dopad na jej výkonnosť, ekonomickosť, efektívnosť a akceptovanosť občanmi. Keďže Slovenská republika je viac ako desaťročie prakticky v permanentne prebiehajúcom procese reformy verejnej správy, a to prakticky bez akéhokoľvek seriózneho vyhodnotenia už vykonaných reformných krokov, ich analýzy a následnej syntézy, resp. komparácie takto získaných poznatkov, nemožno vykonať ani solídne a argumentmi podložené závery, ktoré by dávali konečnú odpoveď na otázku, či bola zvolená stupňovitosť orgánov verejnej správy v nadväznosti na kreované administratívno- teritoriálne členenie pozitívom alebo negatívom, krokom konštruktívnym alebo deštruktívnym, proobčianskym alebo protiobčianskym. Faktom tak zostáva len to, že reforma či reorganizácia bola uskutočnená, ako i to, že sa v nej bude ďalej pokračovať. Nie ale tak, ako by sa dalo očakávať. Teda nie cestou skutočnej racionalizácie verejnej správy, ale naopak, cestou akejsi organizačno-kompetenčnej kamufláže. Rezultátom reformy verejnej správy nižšieho stupňa teda má byť zachovanie nedávno utvorených ôsmych vyšších územných celkov resp. krajov, v ktorých pôsobia ako samosprávne orgány hoci volené, avšak zatiaľ drahé, nevýkonné a nekompetentné „regionálne parlamenty“ popri územných orgánoch štátnej správy, krajských úradoch, majúcich oporu v menovacom princípe ich tvorby. Pozoruhodné je, že okresy ako „stredný“ stupeň územného členenia štátu bude pravdepodobne zachovaný, avšak bez doteraz v ňom pôsobiacich okresných orgánov štátnej správy, okresných úradov. Ich zrušenie však pravdepodobne nebude až tak dramatické, ako sa očakávalo, keďže štátnu správu na území doterajších okresov budú zrejme vykonávať integrované obvodné úrady, nahradzujúce viaceré doterajšie okresné úrady. Problém samosprávnych obcí však v tejto polohe neexistuje. Rovnako kompetencie týchto úradov sa kryštalizujú, presúvajú sa z ústredných orgánov štátnej správy i z okresných úradov štátnej správy podľa stanoveného kľúča na samosprávne orgány vyšších územných celkov aj obcí. Aby si ale štát zachoval kontrolu nad určitými oblasťami štátnej správy, dochádza k dezintegrácii, atomizácii orgánov územnej štátnej správy na úrovni okresov a k presunu úloh štátnej správy z okresných úradov aj na špecializované úrady, kontrolované personálne a finančne ministerstvami a inými ústrednými orgánmi štátnej správy. Odštartoval sa tak vlastne proces budovania rozvetveného, z jediného centra ovládaného systému špecializovanej štátnej správy. Nie v prospech občana sa tak teda vlastne pristupuje aj k prenosu úloh z územných orgánov všeobecnej štátnej správy na špecializované územné orgány verejnej správy, ako aj na orgány ústrednej štátnej správy dekoncentrované do „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 124 územných celkov, čo dezorientuje občanov týchto územnosprávnych celkov v ich orientácii v kompetenciách a v štrukturovaní územných orgánov verejnej správy. Dochádza tak k fiktívnej demokratizácii územnej a miestnej verejnej správy. Fiktívnej najmä preto, že s presunom kompetencií sa z centra presúvajú prakticky iba problémy, a nie aj primerané finančné zdroje, potrebné na zachovanie chodu spravovaných inštitúcií a napĺňanie ich kompetencií. Rezultátom tohoto procesu presunu kompetencií z orgánov štátnej správy na orgány územnej a miestnej samosprávy je potom v konečnom smere paralyzovanie činnosti orgánov miestnej i územnej samosprávy, a v dôsledku toho aj zánik mnohých subjektov financovaných z verejných rozpočtov, ako napr. školských zariadení, zdravotníckych zariadení, sociálnych zariadení, kultúrnych zariadení a podobne, čo potvrdzuje každodenný život. Konečným efektom takto chápanej a uskutočňovanej reformy verejnej správy je napokon reálne znižovanie životnej úrovne obyvateľstva jednotlivých slovenských regiónov. V. Na základe dostupných informácií, ako i na základe už tu sprítomnených poznatkov možno stručne vyvodiť aj určité závery, charakterizujúce z nášho pohľadu problematiku reformovania slovenskej územnej verejnej správy, a osobitne samosprávy. Predovšetkým, považujeme realizovanú reformu slovenskej verejnej správy za všeobecne nedostatočne pripravenú a diskutabilne realizovanú. A to aj preto, že počas jej koncipovania neboli k dispozícii žiadne odborne akceptovateľné hodnotenia jej dovtedajšieho stavu. Neboli tiež v dostatočnom časovom predstihu realizované nevyhnutné legislatívne opatrenia, a ani organizačné a personálne opatrenia na to, aby mohla reforma čo možno najhladšie prebehnúť. Neodpustiteľné je licitovanie o finančné zdroje, potrebné na uskutočnenie reformných krokov. V procese reformy neboli dostatočne využité a zovšeobecnené ani zahraničné skúsenosti s obdobným procesom, čo vytvára dojem, že ostatná slovenská reforma verejnej správy mala poslúžiť na iné účely, ako na zdokonalenie fungovania štátu a ozdravenie jeho mechanizmu. Táto reforma „nereforma“, dodnes odborne teoreticky i prakticky otvorená a nezavŕšená, bola občanmi v podstate ignorovaná, pretože nebola pochopená ako projekt, slúžiaci na ich prospech. Občania svoj postoj voči vznikaniu samosprávnych orgánov vyšších územných celkov vyjadrili aj nízkou účasťou na voľbách svojich zástupcov v nich. Pozitívnejšie bol prijatý občanmi projekt reformovania hraníc okresov a vytváranie nových okresných sídiel. A to najmä preto, že boli občanmi nových okresov očakávané určité reálne prínosy na týchto územiach v oblasti zamestnanosti, prílivu väčšieho objemu finančných zdrojov zo štátneho rozpočtu a z internacionálnych únijných fondov, dostupnosti úradov, prípadne ďalšie očakávania, ktoré sa do určitej miery možno aj naplnili. V rámci samosprávnych obcí bola oceňovaná dosiahnutá administratívno-politická miera nezávislosti ich orgánov, avšak kritizovaná finančná závislosť na ústredných rozpočtových zdrojoch, prideľovaných ústrednými štátnymi orgánmi. V obciach sa začalo v ich každodennom živote prejavovať aj neprípustné presadzovanie záujmu väčšiny na úkor menšiny, a to predovšetkým jazykovej. V praxi to znamená priame a príslušnými orgánmi štátu nesankcionované potieranie práv slovensky hovoriaceho obyvateľstva na jazykovo zmiešaných územiach, na ktorých tvorí menšinu. Preto považujeme aj súčasný stav reformy verejnej správy, a osobitne uskutočňovanej v jednotlivých administratívno-teritoriálnych celkoch za otvorený problém, t. j. za neuzatvorenú historickú kapitolu. VI. Kto má financie, má aj moc, hoci možno tiež vypovedať pravý opak, čiže, kto má moc, má aj financie. Platí to aj o súkromnej sfére, avšak osobitne o sfére verejnej. To je vlastne aj podstata problému reformy verejnej správy na Slovensku, ktorá bola iniciovaná vlastne práve z racionalizačných „šetriacich“ finančných dôvodov, ako aj z dôvodov očakávaného zvýšenia pravdepodobnosti získania finančných zdrojov z príslušných fondov Európskej únie určených na rozvoj regiónov. K reforme sa pristúpilo tiež aj preto, že doterajšie pokusy získať primerane výdatné, vlastné aj cudzie finančné zdroje na činnosť orgánov územnej a miestnej samosprávy rozličnými mimorozpočtovými kanálmi vraj boli a v podstate dodnes sú neveľmi úspešné. K vývoju financovania štátnej správy a územnej samosprávy v členení, aké sme použili pri približovaní problematiky vývoja územného členenia a vývoja formovania sústavy verejnej správy na Slovensku, teda najmä metódou historickou a metódou porovnávacou, nebudeme pri výklade tejto problematiky postupovať preto, že by to nielen nebolo účelné, ale i preto, že zastávame tiež názor, že dosiaľ u nás jestvuje dostatočne obsiahla, rozsiahla a dostupná odborná literatúra, približujúca túto problematiku z týchto hľadísk. (12) Nebudeme sa však podrobne zaoberať ani súčasným spôsobom financovania územnej verejnej správy a jej úloh, a to z obdobných dôvodov. Upriamime sa preto iba na aktuálne základné problémové okruhy sprevádzajúce procedúru finančného zabezpečenia činnosti a úloh územných samosprávnych orgánov v Slovenskej republike, ovplyvňujúce súčasne aj ich spoločenskú akceptovanosť. Determinantom tohto nášho prístupu je ako racionalizácia informačnej „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 125 koncentrovanosti tohto príspevku, tak aj možná divergencia vývoja finančného zabezpečovania verejnej správy v Slovenskej republike a v Českej republike po roku 1993. Základnými finančnými nástrojmi resp. základnými nástrojmi finančného hospodárenia vyšších územných celkov a obcí v Slovenskej republike sú ich rozpočty. Označujeme ich ako rozpočty územnej samosprávy a riadi sa nimi financovanie ich úloh a funkcií v príslušnom rozpočtovom roku.(13) Rozpočet obce a rozpočet vyššieho územného celku (ďalej len VÚC) vyjadruje samostatnosť hospodárenia obce a VÚC. Obsahom rozpočtov územnej samosprávy sú príjmy a výdavky, v ktorých sú vyjadrené finančné vzťahy k právnickým osobám a fyzickým osobám - podnikateľom pôsobiacim na území obce a VÚC, ako aj voči obyvateľom žijúcim na tomto území. Rozpočet obce a rozpočet VÚC zahŕňa aj finančné vzťahy k štátnemu rozpočtu. Rozpočet obce môže obsahovať aj finančné vzťahy k rozpočtom iných obcí a tiež finančné vzťahy k rozpočtu VÚC, do územia ktorého patrí, ak plnia spoločné úlohy. Rozpočet VÚC môže obsahovať finančné vzťahy k rozpočtom iných VÚC, ako i finančné vzťahy k rozpočtom obcí na jeho území. Rozpočtové a finančné hospodárenie obcí a VÚC sa ale v podstate riadi rovnakými pravidlami ako na úrovni štátu. Podotýkame však, že deficit verejných financií v Slovenskej republike pritom v roku 2001 predstavoval – 4 %, a pre porovnanie v Maďarsku – 4 %, v Poľsku – 5,5 % a v Česku – 6 % hrubého domáceho produktu. Týmto ani jedna krajina V4 nedosahuje Európskou úniou požadovanú hraničnú úroveň deficitu verejných financií 3 % z hrubého domáceho produktu. Napriek uvedeným konštatovaniam o príbuznosti metód a foriem rozpočtového a finančného hospodárenia štátu a jeho nižších územných celkov, vo viacerých smeroch sa rozpočtové a finančné hospodárenie obcí a VÚC predsa len odlišuje od hospodárenia štátu. Pre územnú samosprávu je totiž charakteristické predovšetkým to, že obec a VÚC kryje svoje potreby predovšetkým z vlastných rozpočtových príjmov, prípadne z dotácií zo štátneho rozpočtu na výkon samosprávnych funkcií a na prenesený výkon štátnej správy. V skutočnosti ide v tomto prípade ale o fikciu, pretože vlastné rozpočtové príjmy obcí a VÚC nestačia pokryť ani ich základné výdavky. Preto sú obce a VÚC priamo závislé na dotáciách zo štátneho rozpočtu, čo v skutočnosti stavia ich samosprávnosť priamo do iluzórnej polohy. A to aj v súradniciach faktu, ak obec či VÚC nesplní povinnosti vyplývajúce zo zákona o rozpočtových pravidlách, ministerstvo financií môže až do ich splnenia poskytovanie finančných prostriedkov z týchto dotácií pozastaviť. V dôsledku toho je potom činnosť týchto samosprávnych orgánov prakticky paralyzovaná. Pre rozpočtové a finančné hospodárenie obcí a VÚC je tiež charakteristické, že vo vlastnej právomoci na ročné rozpočtové obdobie zhodné s kalendárnym rokom zostavujú a prípadne aj menia svoje vlastné rozpočty i záverečné účty, schvaľujú ich obecné zastupiteľstvá alebo zastupiteľstvá VÚC, pričom je im zákonom o rozpočtových pravidlách iba stanovená povinnosť zostavovať svoje rozpočty podľa platnej rozpočtovej klasifikácie. Súčasne musia tieto samosprávne orgány verejnej správy zabezpečiť zverejnenie ich vlastných rozpočtov a záverečných účtov najmenej 15 dní pred ich schválením, po skončení rozpočtového roka súhrnne spracovať údaje o hospodárení do svojho záverečného účtu, usporiadať svoje hospodárenie vrátane finančných vzťahov k zriadeným alebo založeným právnickým osobám a k iným subjektom na svojom území. Obec a VÚC je povinná usporiadať finančné vzťahy aj k štátnemu rozpočtu, štátnym účelovým fondom , rozpočtom iných obcí a rozpočtom VÚC. Prebytok rozpočtového hospodárenia obce a VÚC po skončení rozpočtového roka neprepadá, ale sa stáva zdrojom tvorby ich vlastného rezervného fondu, alebo iných ich peňažných fondov. Z rezervného fondu alebo iných peňažných fondov, z rozpočtu bežného roka či z návratných zdrojov financovania potom vyrovnávajú obce a VÚC aj svoj prípadný rozpočtový schodok, pričom o použití rozpočtového prebytku a o spôsobe úhrady rozpočtového schodku rozhoduje obecné zastupiteľstvo alebo zastupiteľstvo VÚC pri prerokovávaní záverečného účtu. V rámci svojej originálnej pôsobnosti môže obec a VÚC určiť, že niektoré ich vnútorné organizačné jednotky budú hospodáriť osobitne len so zvereným preddavkom, ktorého výšku určujú spolu s obdobím, na ktoré sa poskytuje. Obec a VÚC má však povinnosť zúčtovať príjmy a výdavky týchto vnútorných organizačných jednotiek najneskoršie do konca rozpočtového roka. Ak obec či VÚC vykonáva podnikateľskú činnosť, výnosy a náklady na ňu sa osobitne nerozpočtujú, ale sa sledujú na samostatnom mimorozpočtovom účte a náklady na túto činnosť musia byť súčasne kryté výnosmi z nej. Rozdiel medzi výnosmi a nákladmi po zdanení sa potom zahrnie do rozpočtu obce alebo VÚC najneskoršie do konca kalendárneho roka tak, aby bol súčasťou ich záverečného účtu. Záverečný účet obsahuje údaje o plnení rozpočtu príjmov a výdavkov včlenení podľa rozpočtovej klasifikácie vrátane tvorby a použitia prostriedkov peňažných fondov a jeho súčasťou je i bilancia aktív a pasív, prehľad o stave vývoja dlhu, prehľad o poskytnutých zárukách podľa jednotlivých príjemcov, údaje o nákladoch a výnosoch podnikateľskej činnosti. Pre používanie návratných zdrojov financovania obcí a VÚC, ktorých štruktúru tvoria zdroje z prijatých úverov, zdroje z prijatých pôžičiek, zdroje z návratných finančných výpomocí a prostriedky z dlhopisov emitovaných obcou alebo VÚC, sú stanovené osobitné pravidlá, rovnako ako aj pre uplatnenie ozdravného režimu a nútenej správy. (14) O prijatí ozdravného režimu obce rozhoduje po naplnení skutočností, že neuhradila záväzok do 60 dní odo dňa jeho splatnosti a celková výška záväzkov po lehote splatnosti presiahne 15 % skutočných bežných príjmov obce predchádzajúceho rozpočtového roka, obecné zastupiteľstvo a obec ďalej hospodári podľa „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 126 schváleného ozdravného rozpočtu. Pritom je obec povinná skutočnosť prechodu na ozdravný režim bezodkladne oznámiť ministerstvu financií. Počas ozdravného režimu môže obec hospodáriť so svojimi rozpočtovými prostriedkami výlučne len v súlade so schváleným ozdravným rozpočtom. Ozdravný režim predchádza zavedeniu nútenej správy. O jej zavedení nad obcou je oprávnené rozhodnúť výlučne ministerstvo financií, ak obec neuhradila uznaný záväzok do 60 dní od jeho splatnosti a celková výška záväzkov po lehote splatnosti presiahne 15 % skutočných bežných príjmov obce predchádzajúceho rozpočtového roka a obec nezaviedla ozdravný režim alebo ak ozdravný režim zavedený obcou po uplynutí 120 dní neviedol k náprave a tieto skutočnosti naďalej pretrvávajú. Počas nútenej správy všetky príjmy obce plynú na osobitný účet nútenej správy, okrem príjmov, ktoré je obec povinná viesť na samostatných účtoch. Sú jej stanovené aj ďalšie povinnosti, vrátane povinnosti zostaviť krízový rozpočet. Ministerstvo financií rozhoduje o zrušení nútenej správy na základe návrhu núteného správcu alebo na základe žiadosti obce. Príjmy a výdavky uskutočnené počas nútenej správy po jej zrušení zúčtuje obec spolu so schváleným rozpočtom. V spomínaných prípadoch možno podľa nášho názoru považovať uvedené inštitúty na poli verejných financií za nové a aj relatívne účinné, pôsobiace predovšetkým v prospech zabezpečovania zdravého resp. optimálneho rozpočtového a finančného hospodárenia obcí a VÚC na jednej strane, ako aj v prospech garantovania prijateľnej miery vymožiteľnosti rezultátov záväzkov obcí a VÚC v prospech ich možných oprávnených veriteľov. Na ochranu finančne slabších obcí a VÚC a zabezpečenie dostatočnej úrovne služieb poskytovaných obyvateľstvu pri výkone svojich samosprávnych funkcií zákon o rozpočtových pravidlách zakotvuje tiež postupy finančného vyrovnávania, ktorým sa čiastočne korigujú rozdiely medzi potenciálnymi príjmami a výdavkami obce a VÚC , ktoré musia hradiť z bežného rozpočtu. Finančné vyrovnávanie sa uskutočňuje spôsobom vertikálneho vyrovnávania, ktorým sa vyrovnáva úroveň výdavkových potrieb obce a VÚC a spôsobom horizontálneho vyrovnávania, ktorým sa vyrovnávajú rozdiely v tvorbe vlastných príjmov obcí a VÚC. Nástrojom systému vertikálneho vyrovnávania je predovšetkým decentralizačná dotácia zo štátneho rozpočtu, predstavujúca finančný vzťah, transfer, ktorý je určený na financovanie kompetencií obcí a VÚC, ktoré prešli na obce a VÚC z orgánov štátu v rozsahu ustanovenom osobitnými zákonmi. Systém horizontálneho vyrovnávania ustanovuje osobitný zákon.(15) Podľa doterajších skúseností a z nich odvodených zovšeobecňujúcich poznatkov sa zdá, že právny mechanizmus zabezpečenia dostatočne výdatného resp. primeraného krytia rozpočtového a finančného hospodárenia územných celkov, a osobitne obcí, je prepracovaný a dotvorený na požadovanej legislatívnej úrovni, avšak každodenná realita jeho uplatňovania nedáva záruky reálneho zabezpečenia bezporuchovosti každodenného stabilného finančného hospodárenia týchto inštitúcií. Nie je tomu na vine ale zákonom stanovená skladba vlastných rozpočtových príjmov obcí a VÚC, ani skladba mimorozpočtových príjmov alebo príjmov z iných zdrojov, a spravidla ani skladba ich rozpočtových výdavkov, ale pravdepodobne iné faktory. My za ne považujeme najmä nedostatočnú vlastnú ekonomickú základňu týchto subjektov, ktoré by mohli byť potenciálnymi zdrojmi ich pravidelných rozpočtových príjmov, neprimeranosť rozsahu personálneho substrátu a od toho odvodenú finančnú nákladovosť na jeho chod a zabezpečenie, ako aj kvalitatívny faktor personálnej základne územnej verejnej správy, ktorý prezentuje profesionálna nepripravenosť orgánov územnej verejnej správy na zmenené a meniace sa podmienky a z toho vyplývajúca ich nespôsobilosť čerpať finančné prostriedky na rozvoj slovenských regiónov z peňažných fondov Európskej únie, účelovo vyčlenených a určených na pomoc adaptovaniu sa do jej štruktúr pristupujúcim asociovaným štátom. VII. Územné členenie štátu, jeho verejná správa a financie nie sú od seba navzájom izolované inštitúty, ako to už vyplýva z vyššie uvedených poznámok. Naopak, tieto inštitúty sú navzájom intenzívne previazané a navzájom sa determinujúce. Znamená to, že akákoľvek reforma resp. transformácia ktoréhokoľvek z nich sa ihneď, i keď v rozličnej miere a intenzite prejaví na ostatných, predovšetkým v ich možných a podmieňovaných zmenách. Veľkosť územného celku vytvoreného v dôsledku prijatej „filozofie“ určitého územného členenia štátu spravidla nemá priamy dopad na výkon a kvalitu fungovania orgánov územnej správy a samosprávy. Problémom môže ale byť dostupnosť jej orgánov občanmi a ostatnými klientmi verejnej správy z hľadiska rozvetvenosti komunikačnej infraštruktúry konkrétneho územia, štrukturovanosti, organizovanosti, funkčnosti a frekventovanosti verejnej dopravy v ňom a primeranosti vzdialenosti administratívneho sídelného centra od ostatných územných sídiel, miest a obcí. Početnosť obyvateľstva tiež nie je určujúcim hľadiskom pre stanovenie územnej rozlohy administratívneho celku, čo platí i naopak. V záujme naplnenia požiadavky operatívnosti, hospodárnosti, efektívnosti a kreativitu orgánov verejnej správy pôsobiacich na určitom území, považujeme za dôležitú voľbu členitosti štruktúry jej orgánov. Zastávame názor, že počtom menšia, ale profesionálne lepšie pripravená personálna základňa orgánov verejnej správy plní svoje úlohy omnoho efektívnejšie a hospodárnejšie, ako rozvetvená a početná, menej kvalifikovaná a viac drahá personálna štruktúra týchto orgánov. Úlohou „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 127 reformovania verejnej správy je preto nájsť optimálny pomer týchto veličín, ktorý bezprostredne vplýva na verejnú správu ako celok. Financovanie a samofinancovanie orgánov verejnej správy je tiež odvislé od riešenia tohto vzťahu, avšak tzv. režijné náklady na fungovanie orgánov verejnej správy úzko súvisia aj z veľkosťou spravovaného územia, aj z kvantitou a kvalitou orgánov verejnej správy na ňom pôsobiacich. Podľa nášho názoru by preto dobre fungujúca územná verejná správa mala byť vykonávaná na čo najmenej členenom resp. atomizovanom území, na rozlohou čo najoptimálnejšom území, na štrukturálne čo najjednoduchšej organizačnej základni územnej verejnej správy a na čo možno početne najužšom a súčasne najkvalifikovanejšom personálnom priestore orgánov verejnej správy. Naplnenie týchto požiadaviek v podstate garantuje aj hospodárnosť činnosti orgánov verejnej správy a nevytvára tlak na štátny rozpočet, ani ostatné články verejnej rozpočtovej sústavy. Je tiež evidentné, že príslušné orgány štátu budú musieť vytvárať širší priestor aj na rozvíjanie finančnej kooperácie obcí uskutočňujúcich medziobecnú spoluprácu, a to predovšetkým inovovaním existujúcich legislatívnych nástrojov, ktorých konštrukciu budú môcť extrahovať z už jestvujúcich zahraničných skúseností. (16) VIII. Žiadny dokument Európskej únie neuložil jej členským štátom sformovať a na svojom zvrchovanom území aj realizovať určitý konkrétny model verejnej správy. Súčasne je potrebné uviesť, že ani asociovaným krajinám Európska únia v tejto oblasti neuložila žiadne záväzky, ani žiadnu conditio sine qua non pre reformu verejnej správy. Neexistuje tiež žiadny všeobecne záväzný predpis vydaný orgánmi Európskej únie, ktorý by zaväzoval jeho členské štáty zriadiť určitý model verejnej správy, takže za jedinú všeobecne záväznú normu dotýkajúcu sa oblasti verejnej správy možno považovať výlučne Európsku chartu miestnej samosprávy, ktorá ale nie je normou Európskej únie, ale Rady Európy.(17) Z toho možno vyvodiť jednoznačný záver, že proces reformy verejnej správy v slovenských a aj iných podmienkach má výlučne iba dobrovoľný aproximačný charakter, smerujúci však výlučne k imaginárnemu a nekonkrétnemu štandardu. Reforma slovenskej verejnej správy sa stala jednou z rozhodujúcich úloh a zámerov koncentrovaných do Programového vyhlásenia Vlády Slovenskej republiky, kreovanej na základe výsledkov volieb v roku 1998. Súčasne sa stala i predmetom politického zápolenia, a nie konfrontácie právno-teoretických a ekonomických argumentov. I keď cesta k nej bola uľahčená nepremysleným odmietnutím akýchkoľvek pozitívnych skúseností získaných z fungovania sústavy národných výborov, predsa sa len na cestu reformovania územného členenia štátu, reformovania sústavy verejnej správy a prebudovávania sústavy územných a miestnych financií vykročilo. Bez ich akéhokoľvek analyzovania a aspoň elementárneho vyhodnotenia ich pôsobenia, napriek mnohými odborníkmi vyslovenými varovaniami pred nepremyslenými krokmi a unáhlenými zmenami, ktoré môžu občanom viac uškodiť, ako poslúžiť. Toto sa napokon aj potvrdilo, i keď dosiaľ oficiálne nepriznalo. Základnými právnymi predpismi, utvárajúcimi východiskový koridor pre reformné aktivity v sústave slovenskej verejnej správy, sa preto stali iba vnútroštátne právne akty. Do ich fundamentálnej štruktúry patrí zákon č. 302/2001 Z. z. o samospráve vyšších územných celkov (zákon o samosprávnych krajoch), zákon č. 303/2001 Z. z. o voľbách do orgánov samosprávnych krajov a o doplnení Občianskeho súdneho poriadku, zákon č. 416/2001 Z. z. o prechode niektorých pôsobností z orgánov štátnej správy na obce a vyššie územné celky, zákon č. 453/2001 Z. z. , ktorým sa mení a dopĺňa zákon SNR č. 369/1990 Zb. o obecnom zriadení v znení neskorších predpisov a menia sa a dopĺňajú niektoré ďalšie zákony. Nimi sa utvorila legislatívna základňa a ucelený systém územnej samosprávy v súlade so IV. hlavou Ústavy Slovenskej republiky. Ich aplikáciou na konkrétne slovenské spoločenské podmienky teda skutočne nemožno preukázať previazanosť Slovenskej republiky s Európskou úniou vo sfére verejnej správy. Ako už bolo uvedené, právne akty slovenských štátnych orgánov vydané v súvislosti s reformou administratívno – teritoriálneho členenia Slovenskej republiky nemajú tiež priamu nadväznosť na právne akty vydané orgánmi Európskej únie, nie sú od nich ani závislé, ani s nimi nevyhnutne kompatibilné. Bezprostredná nadväznosť reformy územnej a miestnej verejnej správy na Slovensku s prostredím verejnej správy existujúcej v hraniciach členských štátov Európskej únie je podľa nás preto skutočne hmatateľná prakticky len v oblasti finančného zabezpečovania rozvoja regiónov, osobitne všestranne zaostávajúcich regiónov, v prospech odstránenia ktorého vytvára Európska únia určité finančné fondy ako doplnkové finančné zdroje využiteľné za určitých podmienok vo svoj prospech aj k nej pridruženými, asociovanými krajinami . Vzťah slovenskej reformy verejnej správy k štruktúram a aktom Európskej únie je teda svojou podstatou predovšetkým vzťahom finančným, vzťahom k finančným fondom, zatiaľ do značnej miery vo vzťahu k Slovensku dotačným. Dotácie z tzv. európskych štruktúr majú pritom iba vyrovnávajúci charakter a poslanie, ich úlohou nie je sanovať nedostatok zdrojov verejných rozpočtov Slovenskej republiky vznikajúci v dôsledku nehospodárneho nakladania s verejnými rozpočtovými prostriedkami a prakticky neúčinným sankcionovaním tzv. veľkých porušovateľov štátnej rozpočtovej a finančnej disciplíny. Z uvedeného vyplýva podľa nášho názoru jediný záver, že Slovensko sa musí s deficitom verejných „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 128 financií vlastne vyrovnať samo, zo zdrojov akumulovaných vlastnými silami, a to predovšetkým radikálnym znížením verejných výdavkov, osobitne výdavkov na verejnú správu (a v tomto rámci napr. totálne eliminovať nákup a používanie luxusných a prevádzkovo nákladných vozidiel zahraničnej výroby funkcionármi a pracovníkmi orgánov územnej samosprávy a štátnej správy , avšak i pracovníkmi právne dubiózneho hybridu, Fondu národného majetku a iných akoby neštátnych subjektov, znížiť početnosť týchto dopravných prostriedkov a preveriť ich využiteľnosť a používanie resp. zneužívanie, ako aj reštriktívne a celoplošne siahnuť na iné požitky priznávané im zákonom). (18) Ako ďalšiu možnosť využitia regionalizácie Európy v prospech posilnenia finančnej sily slovenských regiónov vidíme možnosť vytvárania internacionálnych spoločných prihraničných regiónov, ktoré by združovali vlastné finančné zdroje a získané cudzie finančné zdroje, dosiaľ akumulované vo svojich rozpočtoch a mimorozpočtových fondoch, a to už do spoločných finančných fondov, z ktorých by sa financovali aktivity smerujúce k vyrovnávaniu úrovne jednotlivých častí takýchto spoločných euroregiónov. Do úvahy by pripadala, podľa nás, aj dočasná možná zmluvná nenávratná finančná patronácia vyspelých európskych regiónov voči zaostávajúcim oblastiam, a k Slovensku ako k celku. Toto by si ale isto vyžadovalo najprv politickú dohodu na úrovni najvyšších orgánov Európskej únie na jednej strane, a koordinovaný postup a vyjednávanie pristupujúcich členov na strane druhej. Možno by stálo za to pokúsiť sa otvoriť takéto rokovania aspoň zo strany krajín tzv. V4. IX. Problém dnes jestvujúceho územného členenia Slovenskej republiky, napriek našim kriticky formulovaným pripomienkam, motivovaným predovšetkým cieľovým naplnením požiadavky na jeho účelovosť, primeranosť rozlohy, dostupnosť centier VÚC občanmi regiónu, kompatibility s územným členením iných, najmä so Slovenskou republikou susediacich štátov a podobne, považujeme za uzatvorený, a preto je aj nutné tlmočiť názor, že v súčasnosti by nebolo politicky ani ekonomicky vhodné pristupovať k opätovnému otvoreniu problému územného členenia štátu. A to aj napriek tomu, že pre Slovenskú republiku by bolo podľa nášho názoru najvhodnejšie také historicky už overené územné členenie, ktoré by bolo tvorené územiami obcí a územiami tzv. veľkých okresov, kreovaných v hraniciach stanovených od 1. 1. 1960. Tieto územné celky boli totiž už dlhodobo stabilizované a občanmi akceptované, ich centrá resp. okresné sídla sa stali postupne prirodzenými územnými spádovými politickými, administratívnymi, justičnými, spoločenskými, kultúrnymi, ekonomickými aglomeráciami, a obce prislúchajúce do konkrétneho územia okresu boli tiež početne stabilizované a medzi okresmi aj v podstate proporcionálne rozvrstvené. V prípade takto kreovaného dvojúrovňového územného členenia štátu by zrejme nebolo potrebné vytvárať územia krajov, ktoré by sa stali nadbytočnými, a v prípade optimálneho fungovania ústredných orgánov štátnej správy aj neopodstatnenými administratívno-teritoriálnymi článkami. V zhode s M. Řehůřkom podotýkame, že presun právomocí a kompetencií zo štátnych orgánov na orgány samosprávy, v súlade so získanými dánskymi skúsenosťami, nie je a priori podriadený stavu územnosprávneho členenia štátu, ale naopak, primárny je akt či akty zakotvujúce tento presun, od ktorého sa odvíja územné členenie. Avšak, od nami už vyššie spomínanej verzie možného uplatnenia územného členenia štátu sa odvíja aj verzia kreovania možnej organizačnej základne územnej verejnej správy. Tá by mala spĺňať kritériá hospodárnosti, pružnosti, operatívnosti, kvantitatívnej primeranosti, kvalitatívnej optimálnosti a limitovanej nezávislosti. Podsústava územných orgánov verejnej správy by mala byť ako celok kompaktná, čo najmenej organizačne atomizovaná, nerozdrobená, orgány verejnej správy by mali vo svojej vnútornej štruktúre integrovať aj zastupiteľskú, aj výkonnú zložku, čo by prispelo k odumieraniu viackoľajnosti verejnej správy, obmedzovaniu jej personálnej prebujnelosti a k zvyšovaniu jej efektívnosti a ekonomickosti, ako aj jej dostupnosti občanmi, ďalej, do územných celkov dekoncentrované organizačné zložky ústredných orgánov štátnej správy by mali tvoriť početne a kompetenčne uzatvorený okruh, sekundárne kontrolovateľný orgánmi územnej samosprávy. Znamená to podľa nás, že súčasnú konštrukciu sústavy územnej verejnej správy, ako aj prerozdelenie kompetencií medzi podsústavu štátnej správy a podsústavu územnej samosprávy nemožno dnes považovať v slovenských spoločenských podmienkach za definitívum. V uvedených súvislostiach treba mať totiž neustále na pamäti slová M. Řehůřka, že moderná verejná správa by mala vo vyváženej miere rešpektovať princíp subsidiarity v postavení miestnej samosprávy a samosprávy regiónu, princíp koincidencie samosprávnych a štátnych orgánov v regiónoch a napokon ako spoločný menovateľ celej reformy verejnej správy jej ekonomickú a funkčnú racionalitu. Podľa nášho názoru ale, súčasná slovenská realita je stále na míle vzdialená od takto formulovaného optima. Hľadanie finančných zdrojov potrebných na zabezpečovanie plnenia úloh územnej verejnej správy, osobitne samosprávy, zostáva naďalej aktuálnym problémom. Zjednodušene ale možno povedať, že disproporcie medzi príjmami a výdavkami rozpočtov územných samosprávnych orgánov možno riešiť najmä prostredníctvom „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 129 uskutočnenia striktných reštrikčných opatrení na jednej strane (obmedzovanie výdavkov na vlastnú činnosť), a na druhej strane identifikovaním dosiaľ nevyužívaných alebo nedostatočne využívaných zdrojov, ako aj explatáciou nových možných zdrojov príjmov rozpočtov obcí, a to ako v rámci možností ponúkaných platnými právnymi predpismi (zdanenie dosiaľ nezdanených predmetov zdanenia, ako napr. nelegálne budovaných chatrčí na obecných pozemkoch cigánsko – rómskym obyvateľstvom, a tiež i nekompromisným vymáhaním dlhov voči príjmovej stránke obecných rozpočtov apod.), tak aj vytváraním tlaku na štátne orgány v záujme akcelerovania ich legislatívnej aktivity zameranej na prijatie takých všeobecne záväzných právnych predpisov, ktoré revidujú súčasné možnosti využitia zdrojov obecných rozpočtov resp. rozpočtov VÚC a umožnia hľadať legitímne aj iné zdroje príjmov týchto rozpočtov (napr. prehodnotenie konštrukcie podielových daní, presunutie iných daní do kompetencie obcí a VÚC, zavedenie obecných daní atď.) Vo vzťahu územné členenie štátu, reforma verejnej správy a jej financovanie verzus Európska únia, možno na pozadí slovenskej spoločenskej reality pravdepodobne zaznamenať viacero postrehov, z ktorých sme už niektoré v kontexte prezentovaných informácií načrtli. Preto zdôraznime, že pre reformu verejnej správy, považovanú za liek na jej neduhy, recept od Európskej únie pre Slovenskú republiku vystavený nebude. V zásade sa bude možné spoľahnúť na vlastné finančné zdroje aj v rozvoji jednotlivých regiónov. Hoci určité možnosti Európska únia ponúka aj v tejto oblasti, súčasná nepripravenosť a neschopnosť slovenskej verejnej správy získavať finančné prostriedky z tzv. eurofondov nedáva reálne záruky, že čerpanie pomoci z týchto mimoštátnych zdrojov budú z hľadiska výdatnosti ich tokov smerujúcich na Slovensko nadobúdať taký význam, aký už majú v iných členských i pridružených krajinách Európskej únie. Znamená to teda, že na Slovensku bude nevyhnutné hľadať naďalej predovšetkým vlastné vnútorné zdroje na krytie potrieb verejnej správy a financovanie rozvoja regiónov, čo by však nebolo možné, ak by sa opäť otvárala otázka reformovania územnej štruktúry štátu a štruktúry orgánov územnej verejnej správy, ktorá by v prípade pristúpenia k jej realizácii skutočne pohltila pravdepodobne absolútnu väčšinu finančných zdrojov, čím by sa pribrzdil rozvoj infraštruktúry slovenských regiónov, zväčšovala by sa ich chudoba a v konečnom dôsledku by došlo k zaostávaniu Slovenska za ostatnými krajinami integrovanými do Európskej únie, čo by mohlo znamenať dokonca aj jej vylúčenie z radov aktuálnych uchádzačov o členstvo v nej. Napokon vyjadríme svoj názor na mieru potrebnej previazanosti finančných vzťahov členského štátu Európskej únie s jej nadštátnymi orgánmi. Sme presvedčený, že táto miera bude pro futuro závisieť predovšetkým od prijatého štáto-právneho modelu Európskej únie, od modelu podľa nás perspektívne unifikovanej európskej daňovej sústavy, od vzájomných rozpočtových vzťahov formujúcich sa na základe právne určeného postavenia európskeho rozpočtu vo väzbe na verejné rozpočty členských štátov Európskej únie atď. Predpokladáme, že vo vzdialenejšom časovom horizonte sa sformuje Európska únia do definitívnej podoby federácie, čo sa odrazí v perspektívnom postavení jej rozlohou malých členských štátov v podobe jej regiónov, od čoho sa bude odvíjať nesporne aj prijatý model rozpočtového plánovania, hospodárenia a financovania úloh a funkcií. X. Analýzou, komparáciou a syntézou identifikovaných poznatkov o inštitútoch územného členenia, o verejnej správe a o jej financovaní v Slovenskej republike, ako aj po načrtnutí a zvážení niektorých ich súčasných parametrov upriamených smerom k Európskej únii sme dospeli k názoru, že uvedené právne kategórie resp. inštitúty predstavujú pretrvávajúci správny problém, správnoprávny problém, finančný problém, finančnoprávny problém, medzinárodný problém resp. medzinárodnoprávny problém, a aj politický problém. Problémom je ale predovšetkým samotná prebiehajúca reforma verejnej správy v Slovenskej republike, ktorá je vo svojej podstate: - fiktívna, a preto - nekvalifikovaná, - nekoncepčná, - neefektívna, - finančne predimenzovaná, - protiobčianska, a preto zo strategického hľadiska - neprijateľná. Východisko zo začarovaného kruhu permanentnej reformy slovenskej verejnej správy by bolo možné zrejme nájsť vtedy, ak by sa podarilo sformulovať jednoznačnú odpoveď na otázky, prečo bolo nevyhnutné pristúpiť k reformovaniu verejnej správy v Slovenskej republike, prečo bolo potrebné pristúpiť k nej realizovaným spôsobom, a najmä občianskej verejnosti tlmočiť, „čo bolo – čo je – čo bude“ v tejto oblasti, aký osoh či prínos pre občanov štátu pri aplikovaní módneho a honosného slova „reforma“ na konkrétne spoločenské vzťahy bude „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 130 či nebude. Teda, či sa k reforme verejnej správy pristúpilo s ohľadom na potreby občana, či z ohľadom na potreby a záujmy určitých vnútroštátnych alebo i mimoštátnych politických zoskupení, a či s ohľadom na postoje a usmernenia Európskej únie. A to práve preto, že takúto reformu verejnej správy Slovensku nesporne nik „zvonku“ ani nenaoktrojoval, a že nikto Slovensko ani nepostavil do role politicky, legislatívne a medzinárodne „večného študenta“: keďže túto rolu prijalo samo a dobrovoľne. Pozoruhodné je tiež, že to, čo sa dnes na Slovensku nazýva reforma verejnej správy, má skôr črty iba akejsi utilitárnej reorganizácie niektorých vybraných inštitútov a inštitúcií verejnej správy a otázne pritom tiež je, či skutočne reformujeme v slovenských podmienkach štátnu správu a budujeme skutočnú samosprávu. Zastávame tiež názor, že autentická samospráva na Slovensku neexistuje v regionálnej verejnej správe dosiaľ, pretože „zhora“ tvorené „samosprávne“ orgány v územných celkoch (možno vrátane mnohých obcí) nielenže nedisponujú prakticky žiadnymi skutočne vlastnými finančnými zdrojmi nevyhnutnými na zabezpečovanie svojich (samosprávnych) činností a úloh, ale tiež preto, že tieto orgány zrejme nie sú ani schopné vlastniť svoj majetok. Zákon totiž neraz umožňuje vlastniť i tomu, kto nemôže či nevie s majetkom hospodáriť (Čo by si asi vyžadovalo odpovedať na otázky čo je to verejnoprávna osoba; čo je to vlastniť majetok vo svoj prospech; čo je to vlastniť majetok v prospech svojich predstaviteľov; či je možné vydávať správu za vlastníctvo atď.). Otázne je aj, či je reálne dosiahnuť ozdravenie verejnej správy, keďže doterajší „poreformný“ vývoj na Slovensku svedčí o pravom opaku. K 1. 1. 2004 budú totiž zrušené okresné úrady, čo sa prezentuje vládnucim režimom ako racionalizácia verejnej správy, avšak vytvorené budú obvodné úrady a celá osemnásťprvková podsústava dekoncentrovaných orgánov špeciálnej štátnej správy. Tiež treba v týchto súradniciach podčiarknuť, že výkon štátnej správy nemá v žiadnom prípade dobrovoľný charakter, ale je povinnosťou, a súčasne i to, že nie každá obec je a bude spôsobilá z objektívnych dôvodov zabezpečovať výkon prenesených kompetencií z orgánov štátnej správy. O nezávislosti územnej samosprávy bude preto možné tiež hovoriť určite tiež iba ako o fiktívnom či hypotetickom fenoméne. Nedôveru vzbudzuje aj tvrdenie o ozdravení verejných financií. Evidentný je totiž vývoj rastu výdavkov štátneho rozpočtu na verejnú správu. Potrebná je preto komasácia finančnej resp. daňovej legislatívy, osobitne daňovej, ktorá by mala nájsť odpovede na otázku finančnej nezávislosti orgánov územnej samosprávy , a aj vecné naplnenie inštitútov zavádzaných do slovenského právneho poriadku jeho právnymi predpismi. De lege existujú napr. miestne dane, ktoré však de facto neexistujú. Pokus o transformovanie podsústavy miestnych poplatkov na podsústavu miestnych daní, ktorý zaznamenala nedávna slovenská legislatívna história, nepovažujeme ale za racionálny. Za múdry počin ale pokladáme možné vytvorenie takejto podsústavy miestnych daní, ak by sa stala zdrojom skutočnej finančnej nezávislosti orgánov územnej samosprávy. Avšak, prirodzene nie spomínanou metódou kreácie, ale prenesením a ešte lepšie vytvorením nových článkov daňovej sústavy, ako napr. cirkevnej dane, ekologickej dane a podobne. Zamyslieť sa by bolo možno hodno aj nad legalizáciou a presmerovaní výnosov z tzv. skrytých daní, ktoré dnes predstavujú odvody do fondov zamestnanosti, nemocenského, sociálneho a zdravotného poistenia, do rozpočtov obcí už v podobe miestnych daní, ako napr. dane pracovnej, dane zdravotnej, dane nemocenskej, dane penzijnej. Keďže štát si v súčasnosti neplní dôsledne ani ústavne zakotvené úlohy ochrany života, zdravia a majetku svojich občanov, preukázané škody spôsobené občanovi krádežou, lúpežou, spôsobením ujmy na zdraví a živote človeka ako výslednice trestnej činnosti, nečinnosťou štátneho orgánu resp. orgánu verejnej správy a podobne, by mohli byť odpočítateľnou položkou zo základu dane. Súčasne by bolo, zdá sa, potrebné integrovať aj právne predpisy regulujúce jednotlivé podsústavy verejnej resp. štátnej správy, napr. do zákona o verejnej správe. Keďže doteraz podniknuté reformné kroky vo sfére verejnej správy sú na Slovensku viac než dubiózne, považujeme za potrebné reformu verejnej správy v takej podobe, ako sa realizuje dnes, zastaviť, prerušiť. A to až dovtedy, kým sa nevyhodnotia pozitíva a negatíva, ktoré tieto kroky priniesli, a kým sa nevyjasní jednoznačne cieľ, ktorý sa má touto reformou dosiahnuť. Sme presvedčený ale, že ak príde v dohľadnej dobe k naplneniu podstaty reformy verejnej správy, nesporne bude musieť byť jedným z jej kardinálnych cieľov zabránenie plytvania peňažných prostriedkov z verejných rozpočtov vládou. (19) Napokon pripomeňme snahy štátu o permanentnú reformu verejnej správy, ale nie o paralelnú a dôkladnú reformu verejných financií, výsledkom čoho je existujúca absencia finančných prostriedkov potrebných na výkon územnej verejnej správy, a osobitne samosprávy. Zvyšovanie miery jej organizačnej členitosti vytváraním rozličných úradov nezlepší fungovanie verejnej správy ako celku, a ani neracionalizuje jej finančnú nákladovosť. Problémom, ak sa nezmení prístup k chápaniu reformy verejnej správy, zostane naopak naďalej skutočnosť, kde na verejnú správu finančné prostriedky vziať, z akých zdrojov. Dlhodobo a globálne z tzv. eurofondov získavať finančné prostriedky isto možné nebude. Je preto napr. potrebné legislatívne tiež úplne uvoľniť podnikanie územných samosprávnych orgánov, urýchlene zaviesť sústavu miestnych daní a zapojiť obce do vzťahov pulzujúcich na finančnom trhu. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 131 Seznam použité literatury [1] K charakteristike územia štátu pozri napr. OTTOVÁ, Eva – VACULÍKOVÁ, Nadežda, Úvod do štúdia práva. 1. vyd. Bratislava : Vydavateľské oddelenie Právnickej fakulty Univerzity Komenského 1998, s. 28. ISBN 80 – 7160 – 106 - 3 [2] Podrobnejšie v HUBENÁK, Ladislav : Právne dejiny Slovenska do roku 1918. 1. vyd. Banská Bystrica : Právnická fakulta Univerzity Mateja Bela 2000, s. 32 an., 53 an., 76 an., 128 an., 196 an., 370 an., 412 an. ISBN 80 – 8055 – 463 - 3 [3] Na okraj týchto konštatovaní si dovolíme pripomenúť, že podľa aktuálnych výsledkov hydrogeologických prieskumov sa v podzemných častiach Veľkého žitného ostrova nachádzajú obrovské zásoby pitnej vody, ktorá sa už stáva strategickou surovinou 21. storočia, ako aj veľké podzemné zásoby termálnej vody. Existuje teda reálny predpoklad, že ten, kto bude ovládať toto územie, bude teda mať vo svojich rukách v budúcnosti potenciálne nevyčísliteľné bohatstvo strategického významu, a teda i ekonomickú a politickú moc. Motivovaní týmto faktom, prikročili zrejme aj spomínané politické subjekty k súboju o praktické ovládnutie tohto geografického priestoru, pričom záujem oň skryli pod rúškom kreovania nového samosprávneho územno – správneho celku a jeho podriadenia si resp. ovládnutia na báze využitia zámienky zachovania status quo jeho etnicky zmiešaného osídlenia na svoje politické ciele. Preto možno, podľa nášho názoru, sledovať pri ostatnej reforme územného členenia Slovenskej republiky uplatňovanie metódy tzv. poludníkového smerovania územia administratívneho celku, t. j. severo – južnej vertikálnej orientácie územného učlenenia extrémne nacionálne exponovaného juhozápadného Slovenska, a to práve vtedy vládnucim slovenským koaličným politickým zoskupením uskutočňujúcim reformu územného členenia štátu, ktoré by zaručilo prevahu slovenského etnika v novoutvorenom územnom celku nad maďarským etnikom, a na druhej strane, ako protipól predchádzajúcej metódy, presadzovanie tzv. rovnobežkového smerovania, t. j. východo – západného horizontálneho orientovania územnej plochy územnosprávneho útvaru, a to vtedy opozičným tzv. maďarským politickým zoskupením. Vzhľadom na vtedajšie rozloženie politickej moci v štáte, presadila sa prvá, t. j. poludníková vertikálna metóda kreovania Nitrianskeho kraja, a nie rovnobežková horizontálna metóda kreovania Komárňanského kraja resp. župy. Predpokladáme tiež, že takúto koncepciu územného členenia bolo potrebné v tom čase zvoliť aj preto, že v politike tzv. maďarských politických zoskupení a jej vonkajších prejavoch sa otvorene prezentoval neobmedzený nárast nie vždy oprávnených požiadaviek, latentne, avšak zrejme jednoznačne smerujúcich k dosiahnutiu autonómie tohto územia spočiatku asi v rámci Slovenskej republiky, avšak aj s iným možným cieľovým zameraním. To vzbudzovalo a vzbudzuje v určitých kruhoch slovenskej spoločnosti nie úplne neopodstatnené obavy o osud tohto etnicky zmiešaného územia, kde je, mimochodom, slovensky hovoriace obyvateľstvo opäť pod maďarizačným tlakom, teda obavy o možnú dynamizáciu prejavov maďarskej iredenty vyúsťujúcej do snahy o pričlenenie tohto územia k Maďarsku. V tejto polohe bol pertraktovaný ako mimoriadne historicky poučný nielen dávnejší osud českého pohraničia, tzv. Sudet, osídleného nemeckým etnikom, ale v nedávnej minulosti aj osud srbského Kosova. Postoj a postup vtedajšieho vedenia slovenského štátu k územnému členeniu republiky, najmä kreovanú podobu Nitrianskeho a Trnavského kraja, my preto považujeme za politicky prezieravý, predchádzajúci možným nacionálnym konfliktom v týchto regiónoch, a to aj v duchu a súradniciach myšlienok uvedených napr. v MIHÁLIKOVÁ, Silvia : Postkomunistické Slovensko na križovatke. In: Nové podoby verejnej správy. (Slovenská a flámska skúsenosť). 1. vyd. Bratislava : Sociologický ústav Slovenskej akadémie vied 1997, s. 20 – 33. ISBN 80 – 85544 – 17 - 2 [4] Pozri napr. KRÁLIK, Jozef : Poznámka k postaveniu Slovenska vo virtuálnej realite medzinárodného porozumenia v strednej Európe. In: Slovanská vzájomnosť, 3, 2003, č. 2, s. 9 – 16. [5] Územné členenie Slovenskej republiky je v súčasnosti, t. j v roku 2003 vytvárané 8 krajmi, 79 okresmi a 2 883 obcami. Od roku 1991 ale bola na základe zákona o organizácii miestnej štátnej správy rozdelená agenda vtedajších národných výborov na úrovni 121 obvodov, 38 okresov a 4 krajov. Do roku 1991 však bola frekvencia správnych úradov pôsobiacich v územných celkoch omnoho nižšia, pretože Slovensko sa administratívne členilo na územie hlavného mesta Bratislavy, na 3 kraje, 37 okresov a 2 718 obcí. K problematike územnosprávneho členenia z teoreticko-zovšeobecňujúcich aspektov pozri napr. GAŠPAR, Michal : Správne právo – teória a prax. 1. vyd. Pezinok : Formát 1998, s. 262 – 271 . ISBN 80 – 967911 – 0 -9 [6] Pozri GAŠPAR, Michal : Moderná verejná správa. 1. vyd. Bratislava : Procom, s.r.o. 1993, s. 15 an. ISBN 80 – 85717 – 01 - 8 [7] Napr. GAŠPAR, Michal, cit. 6, s. 64 – 72. [8] ŘEHUŘEK, Miloš : Štvrtá hlava Ústavy Slovenskej republiky v spoločensko-právnej realite. In: Právny obzor, 85, 2002, č. 2, s. 128 – 140. [9] Tieto informácie nám ústne v júni 2003 poskytol na základe osobných skúseností i poznatkov získaných z „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 132 oficiálnych a neoficiálnych zdrojov, ako i miestnych orgánov Matice slovenskej JUDr. Alexander Števík, tajomník Matice slovenskej . [10] K súvisiacemu a činnosťou úradníkov pôsobiacich v orgánoch verejnej správy neraz priamo podmieňovanému problému korupcie v obchodnoprávnych vzťahoch pozri napr. VYPARINA, Stanislav : Podplácanie ako skutková podstata nekalej súťaže. In: Obchodné právo, 1, 2003, č. 1, s.51 – 58. [11] Pre porovnanie pozri MERTANOVÁ, Štefánia : Vývoj právnej regulácie miest, mestskej a obecnej správy na Slovensku v období buržoáznej Československej republiky. In: Acta Facultatis Iuridicae Universitatis Comenianae, roč. V. 1. vyd. Bratislava : Rektorát Univerzity Komenského a Slovenské pedagogické nakladateľstvo 1985, s. 99 – 130. [12] Napr. MERTANOVÁ, Štefánia, cit. 11, s. 115 – 119; VAVRÍKOVÁ, Andrea : Verejný rozpočet a miera samosprávy územných celkov v období prvej Československej republiky. In: Acta Facultatis Iuridicae Universitatis Comenianae, tom. XX. 1. vyd. Bratislava : Univerzita Komenského 2000, s. 275 – 311. ISBN 80 – 223 – 1646 - 6; GIRÁŠEK, Jordán : Hospodárenie bývalých územných samosprávnych zväzkov v podmienkach buržoáznej Československej republiky. In: Acta Facultatis Iuridicae Universitatis Comenianae, roč. II. 1. vyd. Bratislava : Rektorát Univerzity Komenského a Slovenské pedagogické nakladateľstvo 1982, s. 199 – 216; tiež GIRÁŠEK, Jordán : K niektorým novým aspektom vo finančnom hospodárení národných výborov . In: Acta Facultatis Iuridicae Universitatis Comenianae. O niektorých aktuálnych otázkach správneho a finančného práva. 1. vyd. Bratislava : Slovenské pedagogické nakladateľstvo 1969, s. 183 – 199. [13] Podrobnejšie v BABČÁK, Vladimír – BALKO, Ladislav – KRÁLIK, Jozef : Finančné právo. In: Právny poradca, 7, 2001, č. 12 – 13, s. 54 – 57, 62 - 66. [14] BABČÁK, Vladimír – BALKO, Ladislav – KRÁLIK, Jozef, cit. 13, s. 64 a n. [15] K medziobecnej spolupráci a jej právnej základni pozri KUKLIŠ, Peter : Medziobecná spolupráca. In: Právny obzor, 85, 2002, č. 2, s. 141 – 154. [16] K niektorým zahraničným skúsenostiam z medziobecnej spolupráce pozri KUKLIŠ, Peter, cit. 15, s. 146 – 148. Porovnaj tiež SIROTKOVÁ, Eva : Financovanie úloh samosprávy na Slovensku. In: Nové podoby verejnej správy. (Slovenská a flámska skúsenosť). 1. vyd. Bratislava : Sociologický ústav Slovenskej akadémie vied 1997, s. 139 – 147. ISBN 80 – 85544 – 17 – 2, ďalej napr. LEROY, Jan – DE LEEMANS , Kristof : Hospodárenie municipalít vo Flámsku . In: Nové podoby verejnej správy. (Slovenská a flámska skúsenosť) . 1. vyd. Bratislava : Sociologický ústav Slovenskej akadémie vied 1997, s. 148 – 161. ISBN 80 – 85544 – 17 – 2, a aj ŘEHUŘEK, Miloš , cit. 8 , s. 131. [17] Podrobnejšie ŘEHUŘEK, Miloš : Verejná správa SR v aproximácii k štandardu Európskej únie. In: Teoretickoprávne súvislosti vstupu suverénneho štátu do Európskej únie. 1. vyd. Bratislava : SAP-Slovak Academic Press 2001, s. 131 – 139. ISBN 80 – 85665 – 59 – X. Porovnaj s BERČÍK, Peter : Ďalšie pohľady na racionálnosť verejnej správy. In: Právny obzor, 86, 2003, č. 1,s. 93 – 98. [18] O tom, že verejnosť vie o mnohých prechmatoch kriminálnej podstaty, o nehospodárnom nakladaní s majetkom verejnosti orgánmi verejnej správy, samosprávu nevynímajúc, svedčia mnohé údaje a okolnosti zverejnené v dennej tlači. Dokonca sa tieto reálie a postoje obyvateľstva k nim prejavujú už aj v ľudovej tvorivosti, ktorá hanlivo nazýva napr. Fond národného majetku Fondom rozkrádania národného majetku, v dôsledku reformy kreované vyššie územné celky ( VÚC ) označuje ako „vé –cé“, a osobité označenie si vyslúžili aj iné verejné orgány, vrátane ministerstiev a ich predstaviteľov. [19] Za základné zdroje verejných rozpočtov pre tzv. mandantné výdavky, teda legálne výdavky štátneho rozpočtu podložené legislatívne, považujeme príjmy z privatizácie, ktoré smerujú do verejných rozpočtov územných celkov a prirodzene i obcí vo forme dotácií, sanujúcich ich deficitné financovanie. Otázne preto je, čo sa bude v rozpočtovej sfére diať po vyčerpaní zdrojov príjmov verejných rozpočtov získaných privatizáciou. Zvýši sa opäť daňové bremeno nesené občanmi? Neprekročí sa hranica daňovej únosnosti do takej miery, že sociálny výbuch sa stane realitou? Recenzentka: JUDr. Daniela Bőhmová Souhrn: Príspevok metódou historickou, metódami analýzy, komparácie a syntézy, ako aj čiastočne metódou prognostickou zobrazuje vybrané problémy kreovania nového územného členenia Slovenskej republiky, budovania a metamorfovania jeho územnej verejnej správy a najzávažnejšie otázky jej financovania. Túto problematiku vkladá do širšieho kontextu sformovaného a sformulovaného príslušnými orgánmi Európskej únie. Kritickosť textu príspevku a jeho závery majú pritom poslúžiť možnému revidovaniu výsledkov ostatnej realizovanej reformy územného členenia a sústavy územnej verejnej správy Slovenskej republiky pro futuro, vrátane hľadania nových možností jej financovania, pričom ale autor príspevku v súčasnom období otvorenie tejto problematiky neodporúča. Spomedzi záverov sformulovaných autorom príspevku treba zdôrazniť „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 133 predovšetkým ním proklamovanú všestrannú nedôslednosť realizovanej reformy územnej verejnej správy, jej odbornú, koncepčnú, finančnú a organizačnú nepripravenosť, permanentnosť, netransparentnosť a nepretržitosť, ako aj jej nedostatočnú systémovosť a kvalifikovanosť. Autor, ako východiská nevyhnutné pre pochopenie súčasného vývoja v učleňovaní územia Slovenska a jeho verejnej správy, približuje v príspevku základné aspekty historického vývoja územného členenia Slovenska a na jeho okraji aj vývoj sústavy orgánov verejnej správy. Prezentuje tiež varianty možného usporiadania slovenského územia, pričom sa stavia za konkrétny model územnosprávneho členenia Slovenskej republiky, preferujúci historickú a ekonomickú opodstatnenosť, odvodenú od potreby zúženia okruhu orgánov verejnej správy, obmedzenia jej členitosti a racionalizovania okruhu jej personálnej základne. Za kľúčový problém považuje naplnenie požiadavky na plynulé a optimálne výdatné financovanie územnej verejnej správy a jej úloh, pričom uvádza viaceré možnosti spejúce k tomuto cieľu, osobitne nevyhnutnosť realizovať radikálne reštriktívne opatrenia vo všetkých sférach verejnej správy a hľadanie nových metód a foriem financovania regiónov zo združených medzinárodných finančných zdrojov. Autor zastáva názor, že konkrétny model verejnej správy nie je v Európskej únii prioritou aproximačného procesu, a prezentuje vlastnú víziu kreovania Európskej únie pro futuro ako federatívneho organizmu, pričom avizuje postavenie rozlohou malých štátov na úroveň euroregiónov. Od tohto chápania v podstate odvodzuje aj svoje konštrukcie o budúcom možnom modely finančného a rozpočtového hospodárenia regiónov vo federalizujúcej sa a napokon aj federalizovanej Európskej únii. Adresa: plk. prof. JUDr. Jozef Králik, CSc. Akadémia Policajného zboru v Bratislave Sklabinská 1 835 17 Bratislava Slovenská republika Tel.: 0961 057 402, 0244 888 372 e-mail: [email protected] „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 134 NOVÉ SKUTEČNOSTI VE STRATEGICKÉM ŘÍZENÍ VYSOKÉ ŠKOLY Oldřich Kratochvíl, Iveta Matušíková Evropský polytechnický institut, s.r.o., Kunovice Abstrakt: V článku jsou analyzovány teoretické přístupy ke strategii rozvoje vzdělávací soustavy Petra Druckera, C.K.Prahalada a dalších autorů s cílem srovnat přístupy ke strategii a řízení vysokoškolských institucí a podnikatelských a veřejnosprávních institucí. Článek obsahuje jak popis prognóz vývoje tohoto prostředí, plnění těchto prognóz a závěry, které nás vedou k přijetí nové společenské filosofie, nových paradigmat vzdělávání a projektování budoucnosti. Klíčová slova: Instituce, kartezianismus, zkušenost, celoživotní vzdělávání, diagnostika, trh vzdělávání, efektivita, produktivita, projektování, etika, společenská filosofie, Khunova teorie, vstupní determinanty, společenská odpovědnost, pravomoc, vzdělávací instituce, hodnocení, strategie, řízení, leader. Drucker ve své Postkapitalistické společnosti již v roce 1993 konstatuje, že škola je ústřední sociální institucí a že první sociální povinností každého vzdělávacího systému je poskytovat studentům nástroje, aby mohli pracovat, aby měli čím přispívat, aby měli předpoklady, že získají zaměstnání“. S vývojem společnosti se tedy logicky mění potřebné nástroje, které bude absolvent vysoké školy potřebovat ke své práci a k získání zaměstnání. Při zásadních změnách společnosti, zvláště její filosofie lze očekávat požadavek na zásadní změny ve vzdělávacím systému. Filosofie moderního Západu, z níž jsme vycházeli posledních tři sta let byla dána kartezianismem. Teorie Rení Descarta vycházela ze dvou paradigmat. A to, že celek je souhrnem svých částí a že kvantitativní logika zabývající se vztahy mezi pojmy je univerzálním jazykem a univerzální symbolikou. Druhé paradigma vyjádřil Kelvin v inovované definici karteziánského světového názoru větou „Poznávám to, co dokáži měřit“. Toto statické pojetí znamená, že v karteziánském univerzu jsou jevy vratné, konečným způsobem determinované, statisticky popsatelné. I setrvačnost byla paradigmatem. Toto statické a diverzifikované pojetí ve filosofii vedlo k tomu, že studijní program nekoncipujeme jako obecné hledání příčin, nýbrž jako hledání správné konfigurace (vzájemné rozložení a uspořádání částí). Dnes máme vysokoškolský program složen ze soustavy předmětů, a přesto žádoucího profilu absolventa často nedosahujeme. V industriální době byla práce většinou záležitostí zkušenosti. Škola a práce byly dva rozdílné pojmy. Do práce člověk odcházel, až dokončil školu. A to co se ve škole naučili mu mělo vystačit po celý život. I dnes často existuje povědomí, že čím déle člověk zůstane ve škole, tím více se toho naučí. Společnost však v souladu s Kuhnovou teorií [17] v současnosti prochází zásadní proměnnou. Stále více se prosazuje nový světová názor, který je založen na procesu, u něhož růst, změna a vývoj jsou základním jevem a jejich absence je znakem zániku. Opustili jsme tedy karteziánský svět mechanické, racionální povahy a hledáme nový přístup k životu. Problém je v tom, že světový názor se vytváří na základě zkušenosti. A s novými paradigmaty máme zatím jen málo zkušeností. Lze jen konstatovat, že to budou naši studenti, kdo bude novou filosofii Západu dotvářet a prosazovat. Vysoké školy je na tento úkol mají připravit. Protože se dnes znalosti aplikují na práci a na znalosti je třeba, aby nastoupilo celoživotní vzdělávání, při němž se do formálního systému vzdělávání pravidelně vrací vyzrálí lidé. S jistotu lze konstatovat, že čím více toho lidé budou znát, tím častěji se budou vracet na akademickou půdu. S tím vyvstávají nové možnosti pro organizaci vzdělávání. Máme možnost rozhodnout, ve které fázi se má člověk s daným tématem seznámit. Určitě lze najít disciplíny, u nichž je výuka mnohem racionálnější u lidí se životními zkušenostmi a profesní praxí. Profesní praxe se stává vstupní determinantou vzdělávání jedince. Jde o disciplíny, jako je právo, management, marketing, strojírenství, pedagogika a mnohé další. Zvýšení efektivity vzdělávacího procesu ve společnosti půjde z části i cestou využití konfliktu celoživotního vzdělávání a prodlužující se školní docházky. Alarmující je konstatování Druckera, že „ve škole se člověk nemůže stát dospělým“ [12]. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 135 V našem výzkumu v akademickém roce 2004/04 jsme zjistili mnohem lepší studijní výsledky u studentů denního studia, kteří absolvovali přednášky a se studenty z praxe (kombinovaná forma studia) se speciálně projektovanou průběžnou práci s plným propojením s praxí a s dodržením zásady smysluplnosti práce i výsledků. V akademickém roce 2005/06 jsme tuto zásadu aplikovali do pilotního projektu a doplnili e-learningovou technologií práce studenta v kombinaci s plošným nasazeném testů do diagnostiky i hodnocení studenta. Výsledky zimního semestru jsou výborné. Zdá se, že pro absolventy gymnasií a dalších škol by bylo užitečné propojit podnikové prostředí s prostředím akademickým. Pokoušíme se o to ve spolupráci s podnikem ŽV veselí nad Moravou a jeho TOP managementem. Moderní univerzita je složená ze znalostních specialistů a musí jít o organizaci rovnoprávných kolegů a společníků. To si vyžaduje odpovídající kulturu vysoké školy, ale i participaci studentů nejen na řízené vysoké školy, ale i na projektování a realizaci vzdělávacích technologií. Zvláště druhý požadavek je významný proto, aby si student mohl začlenit své dosavadní zkušenosti a životní zkušenosti a profesní orientaci do řízení svého vzdělávání. Nové pojetí vysoké školy tedy vidí vysokou školu jako instituci, jejíž cílem je vytvořit pro členy své komunity podmínky pro spoluvytváření hodnot [11]. Učitelé i studenti se musí učit řídit procesy spoluvytváření, které vychází u jasných cílů organizace, akademických pracovníků i studentů. Další zásada, kterou praxe institucí respektuje říká, že organizace je efektivní pouze v tom případě, kdy se soustřeďuje na jeden úkol [13]. I odtud nám vyplývá, že výzkum a publikace by se měly stát nedílnou součástí vzdělávacího procesu. Na naší vysoké škole se na výzkumu podílí všichni studenti spolu s akademickými pracovníky. Mimo řešení výzkumných úloh tím budujeme tvořivý potenciál u studentů. Měli bychom se zamyslet na stanoviskem Druckera, který konstatuje, že v pluralitní společnosti institucí je jedním z paradigmat schopnost instituce zbavit se včerejška. Tvrdí, že velkým handicapem vysokých škol kontinentální Evropy je zavedení funkce vedoucích kateder s jejich „mimořádnými a řádnými profesurami“, podřízenost vysokoškolské instituce ministerstvům. Drucker upozorňuje, že Evropa potřebuje volnou ruku při experimentování, zavádění nových oborů a předmětů[12]. Nelze, než s tímto tvrzením souhlasit i pro vysokoškolský sektor. Společnost založená na znalostech vyžaduje univerzální vzdělanou osobnost. Drucker upozorňuje na fakt, že vzdělaná osoba bude muset být připravena žít a pracovat ve dvou kulturách – v kultuře intelektuála, který se zaměřuje na slova a myšlenky a v kultuře manažera, který se soustřeďuje na lidi a práci. Stejnou pozici má dnes akademický pracovník, který řídí pracovní tým studentů a kolegů. V ČR vzniká vzdělávací trh. V klasickém pojetí lze trh popsat jako místo směny, v němž nabízející uzavírá dohodu se spotřebitelem a za své zboží a služby dostane peníze. Trh lze ale také definovat jako mocnou sílu seskupení spotřebitelů. Středem trhu je tedy v klasickém pojetí firma, která se odvíjí od vnímaného užitku ze strany zákazníka. V novém pojetí trhu bude cena stále více spojována s individuálními zkušenostmi spoluvytváření. Trh se mění z místa směny výrobků a služeb na trh jako seskupení spotřebitelů. Firma a spotřebitelé se stávají spolupracovníky, tak i konkurenty. Spolupracují při vytvářené hodnoty a konkurují si , pokud jde o přivlastňování si ekonomické hodnoty. Tato definice plně vyhovuje také vzdělávacímu trhu. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 136 1. 2. Součinnost mezi firmou a spotřebitelem Místo součinnosti je místem spoluvytváření hodnoty a přivlastňování si ekonomické hodnoty spotřebitelem a firmou Základem hodnoty jsou zkutečnosti spoluvytváření Firma: Je spolupracovníkem při spoluvytváření hodnoty a konkurentem, pokud jde o přivlastňování si ekonomické hodnoty Trh: Zkušenosti spoluvytváření jedinečné hodnoty v kontextu vlastním jednotlivému spotřebiteli v konktrétním okamžiku Spotřebitel: Je spolupracovníkem při spoluvytváření hodnoty a konkurentem, pokud jde o přivlastňování si ekonomické hodnoty Trh je nedílnou součástí procesu vytváření hodnoty Obr. Nově se utvářející pojetí trhu Zdroj: Prahalad, C.K. Budoucnost konkurence. Praha: Management Press, 2005 Společenská odpovědnost Organizace založená na informacích vyžaduje sebekázeň a důraz na osobní odpovědnost za vzájemné vztahy a komunikaci. Není pochyby o tom, že toto platí i pro akademické prostředí. Ve společnosti můžeme vysledovat dva základní zákony společenské odpovědnosti: . první zákon společenské odpovědnosti – co nejvíce omezovat účinky lidí . druhá zákon společenské odpovědnosti – povinnost vlastní účinky předvídat I tyto dva zákony jsou v akademickém prostředí platné. Instituce založené na znalostech jsou dnes limitovány efektivitou práce se znalostmi a efektivitou práce pracovníků. Vysoká škola musí být proto podnikatelem v tradičním pojetí. Jde o to, aby byly její zdroje co nejefektivněji a nejproduktivněji využity. Při personální práci vysoké školy je třeba respektovat, že práci budou zajišťovat úkolově orientované týmy s jasně stanovenými cíly[16]. Studenti musí ve škole dosáhnout úspěchů a prokázat rostoucí a v konečném efektu žádoucí výkonnost. Na naší vysoké školy je požadavek na úspěch v diagnostickém testu stanoven na 50%, na konci semestru na 70%. jde o to, aby na sobě student stále pracoval a systematicky si zvyšoval výkonnost. Drucker předvídá, že „ode dneška za padesát let, ne li dokonce ještě mnohem dříve, převezmou vedoucí postavení ve světové ekonomice ty země a ty obory, které budou nejsystematičtěji a nejúspěšněji zvyšovat produktivitu znalostních pracovníků“ [13]. Studenti se tedy s metodami zvyšování produktivity a efektivity musí setkávat při své práci na vysoké školy každodenně. Veškerý vývoj vzdělávacích technologií vede k zásadnímu zvýšení produktivity práce nejen studenta, ale i vzdělávací instituce. Studenti se stávají sami sobě učiteli a jejich nástrojem je počítač, knihovna a internetové síť. Studenti se tedy musí učit umění učit se. Vysoká škola jim k tomu má vytvářet odpovídající podmínky. Využije li vysoká škola externí zdroje v podnikové a veřejné sféře, výsledky naší práce se opět zlepší. Tím nejdůležitějším úkolem leadera při sestavování strategie je rozpoznat příležitosti a alokovat zdroje. A to i zdroje, dostupné prostřednictvím jiných subjektů [11] . Například Knihovna v B. Bystrici významně posílí zázemí UMB v Banské Bystrici i oblast výzkumu pro lingvistické katedry. UMB to nemusí stát žádné prostředky. Ukazuje se, že cílem školy musí být individuální vzdělávání. Čekají nás systémové změny: Voucherová koncepce školy ve státě Wiskonsin umožnila přes silný odpor školských institucí vybrat si studijní cestu podle svého rozhodnutí. To je dobrý příklad vedení studentů k odpovědnosti Významným prvkem v práci vysoké školy je motivace. Svatý Augustin z Hipponu ve svém díle „O učiteli“ konstatuje že „Vyhledávání předností žáka a jejich zaměřování na úspěšné provedení a dobrý výkon je prakticky tou nejlepší definicí práce učitele, učení“. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 137 Novým jevem dneška je skutečnost, že mnozí znalostí pracovníci vykonávají jak práci se znalostmi, tak i manuální práci. Drucker je označuje jako „technology“ [13]. Tato skupina se nejrychleji rozrůstá. To má důsledky pro projektování bakalářských studijních oborů a jejich koncepci, viz náš společný projekt s ŽV. Nově se koncipující společnost vyžaduje nové požadavky na vedoucí pracovníky vysokých škol. Platón ve své Ústavě klade otázky: Jakou strukturu vyžaduje státní zřízení, jakým člověkem musí být vládce a a co musí dělat? Stejné otázky si klademe my dnes. Leader vysoké školy v našem prostředí je vynikající akademický pracovník. Většinou nemá manažerské vzdělání a při opakování volebního období jako odborník významně ztrácí. V tom se liší pojetí TOP managementu v ČR a v jiných vyspělých zemích. V této oblasti nás jistě čeká inovační proces. Zdá se, že byl zahájen zvolením prof. Ing. K. Raise , CSc rektorem VUT. Nový rektor je kvalitní leader se specializací na řízení. Seznam použité literatury [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] LEDNICKÝ, V. Základy managementu. Ostrava : AJAK, 2000. STORBACK, K., LEHTINEN,J.R. Řízení vztahů se zákazníky. Praha: Grada Publishing, 2002. WESSLING, H. Aktivní vztah k zákazníkům pomocí CRM. Praha: Grada Publishing, 2002. FOTR, J., DĚDINA,J. Manažerské rozhodování. Praha: Ekopress, 2003. KOŠŤAN, P. Firemné strategie. Praha: Computer Press, 2002. PEŠKOVÁ, J., HEROLD, V. Filosofické dílo René Descartesa. Příbram: Filosofia, 1996. BĚLOHLÁVEK, F.; KOŠŤAN, P.; ŠULEŘ, O. Management. Olomouce : Rubico, 2001. KRASNOVSKIJ, A., A. Jan Amos Komenský. Praha: SNPL, 1955. DRUCKER P. Řízení v době velkých změn. Praha : Management Press, 1998. CRAINER, S. Moderní management. Základní myšlenkové směry. Praha : Management Press, 2000. PRAHALAD, C. K.; RAMSVEY, V. Budoucnost konkurence. Praha : Management Press, 2005. DRUCKER, P. Věk diskontinuity. Praha : Management Press, 1994. DRUCKER P. Fungující společnost. Praha : Management Press, 2004. KIM, W. Ch. Strategie modrého oceánu. Praha : Management Press, 2005. KRATOCHVÍL, O. Participační management. Kunovice : EPI, s.r.o., 2003. DRUCKER P. Nové reality. Praha : Management Press, 1995. KRATOCHVÍL, O. Management. Kunovice: EPI, s.r.o., 2004. Adresa: Ing. Oldřich Kratochvíl, Dr.h.c. Evropský polytechnický institut, s.r.o., Osvobození 699 686 04 Kunovice Tel. / fax.: 572 548 035, 572 548 788 www.vos.cz/epi Mgr. Iveta Matušíková Evropský polytechnický institut, s.r.o., Osvobození 699 686 04 Kunovice Tel. / fax.: 572 548 035, 572 548 788 [email protected] www.vos.cz/epi „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 138 FINANČNÍ NÁSTROJE PODPORY VĚDY, VÝZKUMU A VÝVOJE Hana Marková Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta 1. Veřejná podpora Technický a technologický rozvoj je jedním z významných faktorů, který má vliv na hospodářský vývoj regionů a jeho dlouhodobou udržitelnost, zejména v podmínkách sílící globalizace. Pro Českou republiku je proto podpora výzkumu a vývoje spolu s inovační politikou jednou z oblastí, na kterou trvale klade velký důraz. Vedle veřejné podpory poskytované přímo ze státního rozpočtu existují různé formy veřejné podpory poskytované z veřejných prostředků v širším slova smyslu nebo poskytované institucemi finančně napojenými na veřejné rozpočty. Je třeba však respektovat skutečnost, že veřejná podpora má v rámci EU určitá omezení. Do kategorie státní podpory spadají opatření, která přímo či nepřímo zatěžují veřejné rozpočty. Nařízení rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES, vymezilo co se rozumí podporou. "Podporou" je jakékoliv opatření splňující všechna kritéria stanovená v čl. 92 odst. 1 Smlouvy (viz dále). Podpora je definována v čl. 87 odst. 1 (původně čl.92) Smlouvy ES. Uvedený článek stanoví, že: "Podpory poskytované v jakékoliv formě státy nebo ze státních prostředků, které narušují nebo hrozí narušením soutěže tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné se společným trhem, nestanoví-li tato smlouva jinak." Z výše uvedené definice lze dovodit následující znaky státní podpory: - Jde o výhodu v jakékoliv formě, tj. zahrnuje všechny možné potenciální formy státní podpory, i ty , které se doposud nevyskytly. Mezi nejčastější formy podpory lze zařadit státní záruky, daňové úlevy, prominutí odvodů sociálního a zdravotního pojištění, dotace, prodeje pozemků za symbolickou cenu apod. - Pro podporu je charakteristická selektivita, tzn., že není určena všem subjektům bez rozdílu, nýbrž subjektům vybraným. Je pro ni typické preferenční zacházení s určitým podnikatelským subjektem či celým odvětvím výroby - výhodu získává pouze určitý - předem vybraný - subjekt či - předem vybrané - výrobní odvětví, nejedná se tedy o opatření přístupná všem bez rozdílu. - Výhoda je poskytována státem nebo ze státních prostředků, kdy státem je ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy ES nejen centrální vláda, ale i regionální, lokální či oblastní samosprávy. Do kategorie státních prostředků tak spadají nejen centrální či jiné rozpočty orgánů veřejné správy, nýbrž i rozpočty právnických osob, které jsou pod jejich kontrolou, nebo i právnických osob pověřených redistribucí veřejných zdrojů. - Výhoda způsobuje hrozbu narušení soutěže či přímo soutěž narušuje. - Výhoda má vliv na obchod mezi členskými státy ES - podmínka je naplněna v případech, kdy výhodu získá subjekt exportující své výrobky či poskytující služby do ostatních členských států Společenství. I když je poskytování státní podpory v právu ES obecně zakázáno, není tento zákaz absolutní, sama Smlouva ES zná některé výjimky. 2. Přímá podpora výzkumu a vývoje z veřejných prostředků I. Veřejné výzkumné instituce Za hlavní cestu podpory vědy a výzkumu je v ČR možné označit využití prostředků státního rozpočtu na financování výzkumu a vývoje. Tato otázka je řešena zejména v zákoně č.130/2002 Sb. o podpoře výzkumu a vývoje z veřejných prostředků a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o podpoře výzkumu a vývoje) ve znění pozdějších předpisů. Oblast výzkumu a vývoje a jeho podpory z veřejných prostředků je kromě toho nepřímo upravena v řada dalších právních předpisů, které např. upravují zadávání veřejných zakázek nebo stanovují postavení státních výzkumných organizací, vymezují postavení Akademie věd České republiky, vysokých škol, upravují pravidla informačních systémů veřejné správy, atd. Výzkumu a vývoje se dále dotýkají i obecné právní předpisy nejrůznějšího charakteru upravující např. smluvní vztahy, průmyslově právní ochranu, poskytování informací, kontrolu apod. Dalšími předpisy jsou právní normy upravující finanční nástroje, které mají podpořit výzkum a vývoj např. úlevami daňovými či zvýhodněním úvěrových nástrojů apod. Za významnou skutečnost je třeba označit i to, že ke stávajícím právnickým osobám, které zajišťují výzkumnou a vývojovou činnost přibyla na „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 139 základě zákona č.341/2005 Sb., o veřejných výzkumných institucích, nová forma. K institucionální změně statutu současných státních příspěvkových organizací zabývajících se výzkumem a vývojem na veřejné výzkumné instituce dojde fakticky k lednu 2007. Transformací státních příspěvkových organizací na veřejné výzkumné instituce, získají tyto plnou právní subjektivitu, včetně možnosti vlastnit majetek, se stanovením podmínek pro nakládání s tímto majetkem. Rámec fungování tohoto nového typu instituce s hlavním zaměřením na provádění výzkumu nekomerčního charakteru je upraven tak, aby nedocházelo k narušování rovných podmínek v porovnání s jiným typem subjektů podnikajících v oblasti vědy a výzkumu. Příspěvková organizace, jakožto forma právnické osoby, která v dané oblasti dosud převažovala, byla koncipována jako univerzální forma pro státní, později veřejnoprávní zřizovatele, a to v zásadě pro všechny oblasti (vzdělávání, kultura, zdravotnictví, sociální věci apod.). Podle zákona o majetku státu nelze měnit strukturu příspěvkových organizací (sloučit je, rozdělit ani zřizovat jiné) pokud tak nestanoví zvláštní zákon. Zřizovateli je pouze umožněno příspěvkovou organizaci zrušit podle příslušných rozpočtových pravidel a to bez ohledu na výsledky výzkumu a vývoje. Od veřejné výzkumné instituce se očekává, že bude účelovou formou dovolující podrobnější právní úpravu pro specifickou oblast výzkumu a vývoje. Jinou otázkou je, že výzkumné ústavy, které mají v současnosti formu organizační složky České republiky, nemohou být přímo převedeny na veřejné výzkumné instituce, neboť nemají právní subjektivitu. Změnit právní postavení těchto výzkumných institucí je možné za předpokladu, že organizační složka České republiky bude zrušena a zřizovatel na jejím základě zřídí jinou osobu s právní subjektivitou - veřejnou výzkumnou instituci. Veřejná výzkumná instituce je podle nového zákona právnickou osobou, jejímž hlavním předmětem činnosti je výzkum, včetně zajišťování infrastruktury výzkumu, vymezený výše zmíněným zákonem o podpoře výzkumu a vývoje. Veřejná výzkumná instituce svou hlavní činností bude zajišťovat výzkum podporovaný zejména z veřejných prostředků v souladu s podmínkami pro poskytování veřejné podpory stanovenými právem Evropských společenství (viz výše). Veřejná výzkumná instituce může být zřízena Českou republikou nebo územním samosprávným celkem. Jménem České republiky plní funkci zřizovatele veřejné výzkumné instituce ministerstvo, jiný ústřední orgán státní správy nebo Akademie věd České republiky v postavení organizačních složek České republiky. Veřejná výzkumná instituce bude tak novým typem právnické osoby, jejíž hlavní činností bude pouze výzkum (včetně jeho infrastruktury) nikoliv vývoj. Důvodem tohoto řešení je, podle důvodové zprávy k zákonu, transparentnost činnosti a jednoznačný veřejnoprávní charakter veřejné výzkumné instituce, který bude posuzován Evropskou komisí ve vztahu k výši veřejných prostředků zejména na výzkumné záměry těchto institucí. Pokud se bude veřejná výzkumná instituce zabývat i vývojem, musí tak činit v rámci „jiné činnosti“ za podmínek stanovených zákonem. Okruh možných zřizovatelů je stanoven přímo zákonem. Informace o výsledcích veřejné výzkumné instituce jsou veřejnosti dostupné, neboť tyto skutečnosti jsou podstatné při posuzování oprávněnosti poskytování veřejné podpory tzv. veřejnoprávním subjektům. Za veřejnou dostupnost výsledků se nepovažuje jejich poskytování zdarma či zveřejnění jejich podstaty (know how), ale poskytnutí informací o dosažení těchto výsledků veřejnosti a jejich zpřístupnění všem zájemcům za rovných podmínek. Kromě povinnosti zveřejnění ve výroční zprávě veřejné výzkumné instituce stanovené zákonem o veřejných výzkumných institucích, jsou obecné podmínky pro zveřejnění informací o výsledcích výzkumu a vývoje podporovaného z veřejných prostředků stanoveny zákonem o podpoře výzkumu a vývoje. Výjimkou jsou výsledky, u nichž je zveřejnění omezeno nebo zakázáno jinými právními předpisy (např. utajované skutečnosti). II. Financování výzkumu a vývoje Výzkumem a vývojem (jehož financování řeší v současné době v ČR zákon č.130/2002 Sb., o podpoře výzkumu a vývoje, ve znění pozdějších předpisů) se chápe systematická tvůrčí práce konaná za účelem získání nových znalostí nebo jejich využití. Zákon rozlišuje, zda se jedná o výzkum, kterým je chápána systematická tvůrčí práce rozšiřující poznání, včetně poznání člověka, kultury nebo společnosti, metodami umožňujícími potvrzení, doplnění či vyvrácení získaných poznatků, prováděná jako základní výzkum nebo aplikovaný výzkum nebo o vývoj, kterým je systematické tvůrčí využití poznatků výzkumu nebo jiných námětů k produkci nových nebo zlepšených materiálů, výrobků nebo zařízení anebo k zavedení nových či zlepšených technologií, systémů a služeb, včetně pořízení a ověření prototypů, poloprovozních nebo předváděcích zařízení. Nejobecnější podmínky podpory výzkumu a vývoje z veřejných prostředků jsou uvedeny v § 7 zákona. Analogicky vyspělým zemím se i u nás uplatňují dva základní způsoby podpory - institucionální a účelová podporu. Podpora musí být poskytnuta v souladu s Národní politikou výzkumu a vývoje České republiky. Splnění podmínky je nezbytné k realizaci článku 165 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství ze dne 25. března 1957 (ve znění po přijetí Amsterodamské smlouvy) o koordinaci národních politik výzkumu a vývoje. Financování výzkumu a vývoje z rozpočtových prostředků České republiky se provádí formou účelových „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 140 dotací a návratných finančních výpomocí na řešení projektů výzkumu a vývoje fyzickým a právnickým osobám s výjimkou příspěvkových organizací, organizačních složek státu a financováním činnosti příspěvkových a organizačních složek při řešení projektů výzkumu a vývoje (účelové financování), a dále jde o financování jiné činnosti příspěvkových organizací a organizačních složek státu v oblasti výzkumu a vývoje (institucionální financování). Zákon rozlišuje podporu výzkumu a vývoje z veřejných prostředků poskytovanou v rámci programů výzkumu a vývoje (např. Národního programu výzkumu a vývoje nebo resortních programů) a grantové projekty podporované Grantovou agenturou České republiky nebo Akademií věd České republiky. Důvodem specifikace pojmu "grantový projekt" pro základní výzkum je, že cíle a způsoby řešení si stanovují uchazeči (příjemci) sami. Ostatní projekty (programové) naplňují cíle programu, na jejichž stanovení se podílí i státní správa, uživatelé atd. Účelová podpora je poskytována z výdajů na výzkum a vývoj poskytovatelů, do jejichž působnosti podle zvláštních právních předpisů náleží, formou dotace právnickým nebo fyzickým osobám nebo zvýšením výdajů organizačních složek na - grantové projekty z výdajů na výzkum Grantové agentury České republiky nebo Akademie věd České republiky - programové projekty základního a aplikovaného výzkumu, včetně infrastruktury, realizující Národní program výzkumu z výdajů na výzkum a vývoj poskytovatelů - programové projekty aplikovaného výzkumu, včetně infrastruktury, a vývoje z výdajů na výzkum a vývoj poskytovatelů, určených na realizaci jejich programů Účelová podpora veřejné zakázky je poskytována formou dotace právnickým nebo fyzickým osobám nebo zvýšením výdajů organizačních složek, organizačních jednotek Ministerstva obrany nebo Ministerstva vnitra zabývajících se výzkumem a vývojem, tím poskytovatelem, který je jediným uživatelem výsledků. Druhou hlavní formou podpory výzkumu a vývoje z veřejných prostředků je institucionální podpora, jejímž cílem je zajištění dlouhodobé výzkumné činnosti výzkumných organizací. Institucionální podporu na výzkumné záměry poskytne poskytovatel po zhodnocení těchto výzkumných záměrů a předchozích výsledků činnosti příjemce ve výzkumu a vývoji. Na vysokých školách musí zůstat určitá část výzkumu, jehož cíle a postupy nejsou určovány pouze z hledisek příspěvku ke světovému poznání, příspěvku pro řešení aktuálních problémů ekonomiky a společnosti atd., nýbrž potřebou zvýšit kvalitu a efektivnost vzdělávání zapojením studentů do výzkumné činnosti. Stejná kategorie výzkumu je vymezena i v zemích Evropské unie, proto na specifický výzkum na vysokých školách je poskytována institucionální podpora podle jejich předpokladů daných dosavadní úspěšností ve veřejné soutěži ve výzkumu a vývoji, úspěšnosti při uplatnění výsledků, počtu studentů v jednotlivých typech akreditovaných studijních programů a kvalifikační struktury akademických pracovníků. Institucionální financování subjektů zabývajících se výzkumem a vývojem v České republice se provádí z rozpočtových kapitol příslušných ústředních orgánů (zřizovatelů) na základě hodnocení výsledků jejich činnosti ve výzkumu a vývoji. Příjemcem institucionální podpory mohou být právnické osoby, státní výzkumné instituce, soukromé výzkumné organizace, které nebyly založeny za účelem podnikání nebo obecně prospěšné společnosti. Institucionální podpora je poskytována formou dotace právnickým osobám nebo zvýšením výdajů organizačních složek na výzkumný záměr např. příspěvkové organizace, veřejné výzkumné instituce a organizační složky územního samosprávného celku jejich zřizovatelem, veřejné vysoké školy Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy apod. Rozpočtová pravidla považují za dotaci podporu poskytovanou z veřejných prostředků právnickým nebo fyzickým osobám. Tento pojem převzal z důvodu souladu právního řádu i zákon č. 130/2002 Sb., i když acquis Evropských společenství používá pojmu "příspěvek". Do výdajů státního rozpočtu na výzkum a vývoj se započítávají i výdaje na mezinárodní spolupráci v oblasti výzkumu a vývoje. Bez tohoto ustanovení by úhrada poplatků z výdajů státního rozpočtu výzkum a vývoj nebyla možná. Institucionální podpora je poskytována na část mezinárodní spolupráce České republiky ve výzkumu a vývoji. Jde výhradně o poplatky za členství v mezinárodních programech, jejichž členem se Česká republika stala na základě uzavřených mezinárodních smluv. Podstatná část výzkumu a vývoje v České republice i v Evropských společenstvích je a bude financována spojením veřejných a soukromých prostředků. Povolenou výši podpory z veřejných prostředků pro zákonem stanovené části výzkumu a vývoje striktně vymezuje acquis Evropských společenství podle toho, nakolik jsou výsledky příslušné části blízké trhu. Stejně jako v acquis Evropských společenství byla i u nás zvolena právní úprava na úrovni prováděcích předpisů, protože povolená výše podpory z veřejných prostředků se relativně často upřesňuje. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 141 Fyzické a právnické osoby, které obdržely v oblasti výzkumu a vývoje prostředky státního rozpočtu, jsou povinny poskytnout veřejnosti informace o prováděném výzkumu a vývoji, zajistit přístup veřejnosti k výsledkům této činnosti a umožnit využití získaných výsledků podle podmínek stanovených při poskytnutí rozpočtových prostředků ( pokud nejde např. o utajovanou informaci) a dbát na efektivní využívání rozpočtových prostředků. Povinnost poskytovatele i příjemce informovat veřejnost o podpoře výzkumu a vývoje z veřejných prostředků a jejich výsledcích o plnění povinností uložených zákonem č. 106/1999 Sb. , o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, pro oblast výzkumu a vývoje, je plněna prostřednictvím informačního systému výzkumu a vývoje. Neoprávněné použití nebo zadržení prostředků poskytnutých na podporu výzkumu a vývoje z veřejných prostředků se posuzuje jako porušení rozpočtové kázně podle rozpočtových pravidel. Pro stát obecně je důležité především včasné vypořádání stran, aby bylo zajištěno účelné vynaložení podpory z veřejných prostředků, dokončení řešení projektu a využití výsledků. Proto se při porušení závazků ze smlouvy o poskytnutí podpory nebo smlouvy o využití výsledků se postupuje podle příslušných smluvních ujednání a podle obchodního zákoníku. Je tak dána možnost vhodnou úpravu zakotvit do příslušné smlouvy. Při závažném porušení závazků příjemce prokazatelné podle zvláštních právních předpisů je poskytovateli dána možnost vyloučit příjemce z účasti ve veřejné soutěži ve výzkumu a vývoji po dobu tří let ode dne, kdy bylo příjemci toto porušení prokázáno nebo kdy ho písemně uznal. Obdobná ustanovení jsou zakotvena v acquis Evropských společenství i v právním řádu členských zemí Evropské unie. 3. Nepřímá podpora vědy a výzkumu - daňové nástroje Od roku 2007 mají být v nás vyhlašovány výzkumné programy, jejichž řešení se bude účastnit jak výzkumná organizace nebo vysoká škola, tak budoucí realizátor, a které budou financovány z veřejných rozpočtů i ze soukromých zdrojů. Kromě postupného zvyšování objemu veřejných prostředků do rozebírané oblasti a zlepšování efektivity jejich využívání provádí ČR i další opatření stimulující růst soukromých výdajů na programy výzkumu a vývoje a to především prostřednictvím nástrojů nepřímé podpory. Dochází k novelizaci daňové legislativy s cílem podpořit soukromé investice do vědy a vývoje. Takovou podstatnou změnou bylo zavedení odečitatelné položky ze základu daně z příjmu podnikatelských subjektů při realizaci přesně vymezených projektů. Zákonem č. 669/2004 Sb. byla s účinností od 1. 1. 2005 do zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen"zákon"), doplněna ustanovení § 34 odst. 4 a 5, podle kterých může poplatník uplatnit odpočet od základu daně z příjmů ve výši 100 % výdajů vynaložených při realizaci projektů výzkumu a vývoje. Základní vymezení výzkumu a vývoje vychází z § 2 odst. 1 zákona č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu a vývoje z veřejných prostředků (viz výše). Činnosti prováděné poplatníkem při realizaci projektů, které lze zahrnout mezi činnosti výzkumu a vývoje pro účely odpočtu od základu daně z příjmů vymezil Pokyn MF č. D-288 vydaný v roce 2005. Jedná se např. o: - experimentální či teoretické práce prováděné s cílem získat znalosti o základech či podstatě pozorovaných jevů, vysvětlení jejich příčin a možných dopadů při využití získaných poznatků, nebo s cílem získání nových poznatků zaměřených na využití v nových výrobcích, technologiích nebo službách - vývoj softwaru založený na tvůrčím využití poznatků výzkumu, pokud je cílem projektu systematické vyjasnění vědecké nebo technické nejistoty, zejména vývoj operačních systémů, řízení dat, komunikačního softwaru, vývoj internetové technologie, vývoj nových softwarových technologií atd. - výzkum a vývoj v oblasti služeb, kterým je například výzkum a vývoj rizikových modelů, výzkum a vývoj vedoucí k novým nebo podstatně zdokonaleným službám, vývoj nových metod a nástrojů průzkumu - patentové a licenční práce, sběr údajů, jejich zpracování a interpretace, studie záměrů politiky národní, regionální nebo místní a podnikatelské záměry podniků (tyto činnosti lze zahrnout mezi uvedenou skupinu činností pouze tehdy, jde-li o úpravu stávajících nebo vytváření nových metodik s ocenitelným prvkem novosti apod.) Naopak mezi činnosti, které nelze zahrnout mezi činnosti výzkumu a vývoje pro účely odpočtu od základu daně z příjmů patří: - vzdělávání a výcvik pracovníků na univerzitách a institucích pro vyšší a pomaturitní vzdělávání - administrativní a právní úkony spojené s patentovou a licenční činností; studie záměrů politiky či podnikatelské činnosti apod. - výjimkou jsou činnosti prováděné výlučně pro účely projektu „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 142 - administrativa a ostatní podpůrné činnosti, zejména činnost centrálních oddělení poplatníka, např. činnost oddělení finančních a personálních, přeprava, skladování, úklid, opravy, údržba a bezpečnost atd. Poplatník je povinen vést o výdajích (nákladech), u které jsou spojeny s tímto odpočtem, oddělenou evidenci v členění na jednotlivé projekty a jednotlivé účetní případy. Tato evidence musí splňovat požadavek přehlednosti a prokazatelnosti oprávněnosti použití ustanovení §34 odst. 4 a 5 zákona s tím, že důkazní břemeno je na poplatníkovi. Za výdaje (náklady) vynaložené na realizaci projektů lze pro účely §34 odst. 4 zákona považovat např. osobní výdaje (náklady) na výzkumné a vývojové zaměstnance, akademické pracovníky, techniky a pomocný personál poplatníka, včetně zaměstnanců administrativních nebo dělnických profesí podílejících se na řešení projektu, a jim odpovídající výdaje (náklady) na povinné zákonné odvody, odpisy hmotného movitého majetku a nehmotného majetku (s výjimkou nehmotných výsledků výzkumu a vývoje pořízených od jiných osob), používaného v přímé souvislosti s řešením projektu včetně účetních odpisů, další provozní výdaje (náklady), vzniklé v přímé souvislosti s řešením projektu, například výdaje (náklady) na materiál, drobný hmotný a nehmotný majetek, výdaje na knihy a časopisy, na elektrickou energii, teplo, plyn, telekomunikační poplatky a vodné a stočné, vedené v oddělené evidenci v souladu se zákonem, výdaje (náklady) na certifikaci výsledků,cestovní náhrady poskytované zaměstnavatelem zaměstnancům v oblasti vývoje a výzkumu v souladu se zvláštním právním předpisem, pouze pokud vzniknou v přímé souvislosti s řešením projektu. Za náklad vynaložený na realizaci projektů nelze pro účely § 34 odst. 4 zákona považovat zůstatkovou cenu vyřazeného majetku. Odpočet od základu daně nelze uplatnit k výdajům (nákladům) na služby obecně, lze ho však uplatnit na výdaje (náklady) na spotřebované nákupy vynaložené v přímé souvislosti s řešením projektu (např. na elektrickou energii, teplo, plyn, telekomunikační poplatky a vodné a stočné). Odpočet také nelze uplatnit na výdaje na činnosti, které jsou sice zařazené jako činnosti umožňující tento postup (viz výše), pokud poplatník tyto činnosti sám neprovádí při realizaci projektu výzkumu a vývoje, ale pořizuje je od jiné osoby jako službu. Odpočet také nelze uplatnit na prvotní náklady vynaložené za externí služby, zejména náklady na nájemné, reprezentaci, konzultace, poradenství a informační servis, externí vzdělávání, účast na konferencích včetně cestového apod. Dále nelze odpočet uplatnit na výdaje na administrativní a ostatní podpůrné činnosti, např. činnosti finanční, personální, na výdaje na opravy, ostrahu objektu, a to ať pořizované od jiných osob nebo prováděné vlastními pracovníky, protože se nejedná o výdaje vynaložené poplatníkem na výzkum a vývoj, jehož základní kritériem je přítomnost ocenitelného prvku novosti. Odpočet nelze uplatnit ani na nehmotné výsledky výzkumu a vývoje pořízené od jiných osob, které se posuzují jako nehmotný majetek ve smyslu §32a zákona a ve smyslu příslušných přechodných ustanovení k novelám zákona o daních z příjmů ( výjimku tvoří pouze výdaje (náklady) vynaložené za účelem certifikace výsledků výzkumu a vývoje). Odpočet nelze také uplatnit na ty výdaje (náklady) výzkumu a vývoje, na které byla i jen z části poskytnuta podpora z veřejných zdrojů. V případě, že projekty podporované z veřejných zdrojů, např. podle zákona o podpoře výzkumu a vývoje, jsou v souladu s tímto zákonem financovány podílově, tj. každý jednotlivý náklad související s daným projektem je z určené části financován z veřejných prostředků, je zřejmé, že veškeré takto podpořené náklady projektu je nutné při stanovení odpočtu od daně vyloučit. Dále je nutné při stanovení odpočtu vyloučit ty jednotlivé výdaje (náklady), které jsou sice zahrnuty v nepodpořených projektech výzkumu a vývoje, ale jsou podpořeny "samostatně" z veřejných zdrojů, a to ve výši odpovídající tomuto jednotlivému výdaji. Za veřejné zdroje jsou pro účely zákona považovány prostředky poskytnuté ze státního rozpočtu, z rozpočtů obcí a krajů, státních fondů, z grantů Evropských společenství a z veřejných rozpočtů a jiných peněžních fondů cizího státu. Pro posílení vícezdrojového financování došlo současně k úpravě v oblasti daně dědické, darovací a daně z převodu nemovitostí, která umožňuje osvobodit bezúplatná nabytí majetku určeného na financování výzkumu a vývoje od daně dědické či darovací. Tyto daňové úlevy budou moci podnikatelé poprvé uplatnit ve zdaňovacím období 2005, resp. v roce 2006. Pozitivní dopady by se tak měly projevit v následujících letech. Od daně dědické a daně darovací je také , kromě státu či obcí a krajů, osvobozeno bezúplatné nabytí majetku veřejnými výzkumnými institucemi tak veřejnými vysokými školami. Od daně z převodu nemovitostí jsou osvobozeny převody a přechody vlastnictví k nemovitostem mezi zřizovateli veřejných výzkumných institucí a veřejnými výzkumnými institucemi. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 143 4. Závěr Podle Národního Lisabonského programu 2005-2008 ( Národního programu reforem ČR), který vzala na vědomí jak Poslanecká sněmovna tak Senát ČR dne 6.10.2005, představují výdaje na vědu a výzkum v ČR v současné době přibližně 1,3 % HDP, z čehož zhruba polovina pochází ze soukromých zdrojů, druhá polovina z veřejných zdrojů (průměr EU činí téměř 2 % HDP). Současný nepříliš vysoký objem prostředků vynakládaných na tuto oblast může mít za následek zaostávání konkurenceschopnosti české ekonomiky jako celku a snížení kreditu naší země v mezinárodní spolupráci v této oblasti. Pro vyšší efektivitu v následujících letech je důležitý postupný meziroční nárůst veřejných výdajů tak, aby do roku 2010 veřejné výdaje na tuto oblast dosáhly 1 % HDP ČR. Schválený státní rozpočet na pro rok 2006 a střednědobý rozpočtový výhled na roky 2007 a 2008 předpokládá růst finančních prostředků z 16,4 mld. Kč v roce 2005 na 25,7 mld. Kč v roce 2008. O tom, zda budou tyto záměry naplněny rozhodne mimo jiné i to, jak právní úprava podpoří uvedené záměry a zda cíle, které byly v souvislosti s příjetím dosavadních právních norem deklarovány, budou naplněny. 5. Shrnutí Rozvoj vědy a výzkumu potřebuje mít dostatečnou podporu z různých stran - vedle veřejné podpory poskytované přímo ze státního rozpočtu existují různé formy veřejné podpory poskytované z veřejných prostředků v širším slova smyslu nebo poskytované institucemi finančně napojenými na veřejné rozpočty. Nařízení rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999 vymezilo pojem podpory a toto vymezení respektují i naše zákony. Využití prostředků státního rozpočtu na financování výzkumu a vývoje je řešeno zejména v zákoně č.130/2002 Sb. o podpoře výzkumu a vývoje z veřejných prostředků a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o podpoře výzkumu a vývoje) ve znění pozdějších předpisů. K institucionální změně organizací, zabývajících se výzkumem a vývojem, změnou na veřejné výzkumné instituce, dojde fakticky k lednu 2007, kdy začne ve sféře výzkumu působit nová forma právnické osoby, vznikající na základě zákona č.341/2005 Sb., o veřejných výzkumných institucích. Hlavním předmětem činnosti těchto nově vzniklých organizací bude výzkum (včetně zajišťování infrastruktury výzkumu), vymezený výše zmíněným zákonem o podpoře výzkumu a vývoje. Analogicky vyspělým zemím se i u nás uplatňují dva základní způsoby podpory výzkumu a vývoje institucionální a účelová podpora. Podpora musí být poskytnuta v souladu s Národní politikou výzkumu a vývoje České republiky. Kromě postupného zvyšování objemu veřejných prostředků do vědy a výzkumu a zlepšování efektivity jejich využívání provádí ČR i další opatření stimulující růst výdajů na programy výzkumu a vývoje, a to především prostřednictvím nástrojů nepřímé podpory - zejména daňových. Podstatnou změnou v tomto směru bylo zavedení odečitatelné položky ze základu daně z příjmu podnikatelských subjektů při realizaci přesně vymezených projektů. Negativem uvedeného ustanovení je poněkud složitá formulace vymezení této odčitatelné položky, která si vyžádala výklad Ministerstva financí k možnostem jejího uplatnění. Úprava osvobození od daně v textu zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí je také příkladem toho, jak přispět daňovým nástrojem k podpoře vědy a výzkumu. 6. Summary The development of science and research needs to have sufficient aid from different sides – beside the state aid from the state budget there are different forms of the public aid granted from public funds or granted by the institutions which are bound to the public budgets. Council Regulation 1999/659/EC of 22 March 1999 lays down the term aid and this setting is respected also by Czech laws. Financing of the science and research by using the funds of the state budget is set up especially in the Act n. 130/2002 Coll., on the aid of research and science from public funds and on the amendment of any other laws, as amended (Aid research and science Act). „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 144 According to the Act n. 341/2005 Coll., on the public research institutions on 1st of January 2007 the science and research organizations will be changed to public research institutions – the new form of the legal persons. The main subject of activity of these new legal persons will be the research (including the research infrastructure), which is determined by the Act on public research institutions. Analogical to the advanced countries two basic methods of the aid of research and development are exercised in the Czech Republic – institutional and target aid. The aid has to be granted in conformity with National policy of research and development of the Czech Republic. Within the continues rising of the volume of public funds invested to the science and research and improving the efficiency of its using, the Czech Republic executes the other measures which stipulate the growth of the expenditures on the programs of research and development – especially through the instruments of indirect aid (e.g. tax instruments). The substantial change lies in the introducing of the exemption of the corporate tax base. But the interpretation of this exemption is very complicated, so the Department of the Treasury was needed to explain it. The exemption was also put into the Act on inheritance tax, gift tax and real estate transfer tax. Adresa: Doc. JUDr. Hana Marková, CSc. Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta nám. Curieových 7 116 40 Praha 1 tel. +420 221 005 111 „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 145 „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 146 BYROKRATISMUS VE STÁTNÍ SPRÁVĚ Přemysl Michálek Vyšší odborná škola právní , s.r.o., Kunovice Abstrakt: Racionalizace a zefektivnění státní správy jsou i v dnešní době velmi aktuální záležitostí. Zamysleme se nad tímto problémem podrobněji. Co je to byrokracie a jaké klady a zápory jsou s ní spjaty? Je možná existence státu bez byrokratického aparátu? Klíčová slova: byrokracie, byrokratismus, byrokratické řízení, technokratismus, administrativní svévole, státní správa Pojem byrokracie (odvozený od francouzského ´´bureau´´ a řeckého ´´kratos´´) znamená doslovně vládu kanceláří a do sociálních věd byl uveden francouzským fyziokratem de Gurnem v roce 1745 jako satirické označení španělského státního úřednictva absolutní monarchie oproti klasické aristokracii. Byrokracie je jako zvláštní společenská skupina specializovaná na výkon státní správy. Lze se domnívat, že pojem byrokratismus byl pak odvozený od slova byrokracie a znamená v podstatě úřednickou činnost vykonávanou byrokraty. V pozitivním smyslu je byrokracie chápána jako úřednictvo vůbec a s ním spjatý racionální způsob řízení a správy prostřednictvím odborně školených a uspořádaných úředních aparátů. Toto pojetí počítá s dlouhodobým růstem úředních aparátů a zvyšováním úlohy úřednictva ve všech sférách industriální společnosti jako s nevyhnutelným následkem vědeckotechnického rozvoje, dělby práce a složitosti řízení. Hlavní problém spatřuji v zajištění vědecké racionalizace a funkční efektivnosti byrokracie. Druhé pojetí používá termínu byrokratický v užším smyslu pro označení negativních, patologických vlastností a rysů úřednictva a úřadování. Rozumí se jím jednak antidemokratický systém nadvlády mocenských špiček státního aparátu nad zastupitelskými a samosprávními orgány, jednak vrstva úřednictva, jež uplatňuje různé antidemokratické zájmy a samoúčelné způsoby úřadování. Lze říci, že toto druhé pojetí převažuje. Existuje ovšem řada dalších koncepcí a charakteristik často si vzájemně vzdálených, dokonce protikladných. Někdy vznikaly dokonce pochybnosti o možnosti vytvoření obecně platné koncepce byrokracie. Byrokratické řízení je samovládou úředníků nikým nezvolených a dosazovaných shora jejich monopolem na tvorbu a uskutečňování politiky, samovládou úředníků, kteří nemají vůči občanům žádnou odpovědnost a ponižují je. Jestliže někdo vystupuje a říká, že skoncujeme s byrokratismem, pak je to demagogie, protože s byrokratismem se budeme potýkat ještě dlouhá léta. K hlavním rysům byrokracie patří oddělení výkonných funkcí od zákonodárných a neúčast občanů na výkonu administrativních funkcí. Byrokracie a byrokratismus představují zvláštní systém řízení, který svou protilidovostí, nehumánností a protidemokratickým zaměřením je cizí podstatě demokratického státu. Byrokratismus se projevuje charakteristickými metodami rozhodování a řízení (nepružnost, formální, lhostejný a nadřazený postoj orgánů, institucí a jejich pracovníků) a zračí se i v přezíravém vztahu pracovníků aparátu k oprávněným zájmům občanů při vyřizování jejich záležitostí (v zdlouhavém úřadování, neodpovědnosti, necitlivém vztahu k lidem). Některé pokusy o analýzu podstaty byrokratismu a byrokracie stojí za zmínku. Tak například byrokracie je považována za jev objektivního charakteru, za zákonitý výsledek dělby práce. Uvádí se, že někdo přece musí společnost spravovat a čím je organizována složitěji a na vyšší úrovni, tím mohutnější a početnější je i administrativní armáda. A čím je administrativní (či jinak správní) aparát početnější, tím více plodí papíru a tím více se vzdaluje člověku. Nemálo pracovníků státního aparátu se postupně stává byrokraty. Není náhoda, že výrazy ´´správní pracovník´´ a ´´byrokrat´´jsou málem synonyma, jakkoli tomu tak není. Síla byrokracie je v tajemství. Tajemství obklopuje úsek své práce, oblast činnosti, kterou se zabývá. Potřebuje potvrzení nebo svolení? Stává se však, že potřebný doklad neseženete, co je v něm přesně napsáno, neví, a je tedy velmi těžké hodnotit skutečný stav věci. V té chvíli se člověk ocitá v moci byrokrata. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 147 Hlavní cíl boje proti byrokratům spočívá v nutnosti zbavit je výsady informací, výsady znát to, co nevědí jiní občané. Někdy je byrokracie chybně ztotožňována s celým systémem státní správy. Na základě toho je byrokratismus považován za nezničitelný a každý boj proti němu za zbytečnou námahu. Avšak státní správa nemusí být nutně zbyrokratizovaná. Byrokracie není administrativní aparát (který v nutné míře potřebuje i soukromý podnikatel), ale jen část jeho úředníků, která získává nezávislost na společenské kontrole, povyšuje se nad společnost a přivlastňuje si privilegované postavení. Byrokracie vyšších vrstev státního aparátu vtiskuje byrokratický styl práce podřízeným složkám. Byrokratismus nemizí ani v důsledku efektivní činnosti aparátu (výpočetní technika), i když může být omezen. Je nesporné, že znamenitým nepřítelem byrokracie je trh. Například v době totalitního režimu vedlo právě široké uplatňování státního vlastnictví k značnému zvýšení počtu státních zaměstnanců, kteří se zabývali ekonomickými otázkami. A tak vznikla živná půda pro vznik byrokratismu a ta je v podstatě především i v dnešní době. Ovšem je třeba poznamenat, že k růstu aparátu hospodářského řízení docházelo v průběhu celého 20.století do značné míry v celém světě. Decentralizace a demokracie státní správy, přenesení její pravomoci a působnosti na obce zabezpečuje, aby administrativní aparát se v zásadě stal bezprostředním kvalifikovaným a výkonným nástrojem příslušných orgánů samosprávy při plnění jejich usnesení, zatímco vertikální linie správy by měla být omezena výhradně na kontrolu zákonnosti. Budou-li pracovníci správy všestranně připraveni, může jim být poskytnut větší prostor a není nutné jejich činnost vymezovat příliš detailními předpisy. Umožní se jim, aby v rámci právních předpisů přistupovali tvůrčím způsobem k řešení problémů, které před ně staví každodenní život ve městech a obcích. Povede to i k tomu, že potřeba legislativních změn nebude tak častá, neboť se právní předpisy ´´nepřežijí´´a udrží se v souladu s vývojem společnosti. Nelze, ale dost zdůraznit nebezpečí ztotožnění každé úřední činnosti s byrokratismem, opomíjení nezbytnosti existence odborně a morálně kvalifikovaného aparátu správy a řízení. (Aparát postavený na vědeckých základech a pružně reagující je nezbytným pro demokratický stát, bez něj nemůže normálně fungovat a rozvíjet se.) O nic méně nebezpečná není ani iluze, kterou lze charakterizovat jako víru v možnosti jakého si osvíceného byrokratismu. V této maloměšťácké představě vnějšího klidu a spořádanosti vystupuje občan jako pasivní objekt všemožné a všestranné péče (např.státu a jeho orgánů). Rodným bratrem osvíceného byrokratismu je technokratismus, jehož nebezpečí podle mého názoru, vystupuje do popředí zvláště v souvislosti s naléhavostí řešit ekonomické problémy. Jedním z argumentů technokratismu je reálný, ale jednostranně nadsazený rozpor mezi možnostmi demokracie a rostoucími nároky na odbornou stránku řízení. Tento rozpor v konečných důsledcích řeší technokraté v neprospěch demokracie. Domnívám se, že byrokratismus, ať má jakékoli projevy a formy, v konfrontaci se zdravím instinktem občanů nemůže než vyvolat nedůvěru končící až v projevech odcizení a nezájmu o věci veřejné. Byrokratismus má v hovorové řeči řadu přívlastků. Ne vždy potřebná pozornost věnovaná boji proti němu v minulosti má své důsledky i v názorech, které ve společnosti na tento jev existují. Někdy jsou to projevy rezignace, apatie k jeho konkrétním projevům. Netečnost či smířlivectví jsou však opět živnou půdou pro byrokratismus. Dospívám k závěru, že proti byrokratismu je nutno bojovat především rozvíjením demokracie a trhu, racionálním uspořádáním státního aparátu, přesným vymezením pravomoci a odpovědnosti a důslednou kontrolou. Je třeba vytvořit takovou atmosféru, kyd každý občan bude mít jistotu, že najde proti byrokratům zastání před administrativní svévolí, před porušováním práv a svobod u orgánů právní ochrany. Za situace, kdy každý prvek je v byrokratickém systému někomu podřízen, tj.objektem, který neodpovídá za přijetí rozhodnutí, dochází k procesu přerozdělení této odpovědnosti, k předání odpovědnosti buď subjektu (vedoucímu), či funkčně nižšími objektu. Dále dochází k porušení práv a povinností, kdy se rozšiřují práva řídícího aparátu podle jeho vlastní úvahy, zatímco povinnosti a z nich vyplývající odpovědnost zůstávají minimální a deklarativní. Narušení poměru práv a povinností můžeme považovat za právní (ve skutečnosti antiprávní) základ byrokratismu. Také byrokratický vztah, nedůvěra a neúcta k osobnosti, při současném jejím slovním vyzvedávání vedou k tzv.dvojí morálce, v níž se morální hodnoty často stávají hesly, jež nejsou v konkrétních věcech realizována. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 148 Domnívám se, že v dnešních podmínkách nevystupuje byrokratismus, jak se dříve s oblibou uvádělo, jako jeden z přežitků minulosti v myšlení a jednání lidí, nýbrž jako důsledek negativních jevů (v politice, ekonomice aj.)života a výsledek opožďování se při řešení státoprávních, ekonomických a společenských problémů vůbec. Ve skutečnosti byrokraté podrývají v očích obyvatelstva státní moc a rodí prvky odcizení mezi státem a občany. Jde o styl práce, kdy je hlavní pozornost věnována nikoli reálnému řešení otázek a výsledkům práce státní správy, nýbrž jejímu vnějšímu zdání, styl budovaný na autoritářském přístupu k podřízeným, ignorování jejich postojů a omezování iniciativy.Tento styl řízení je charakteristický absencí tvořivého přístupu a operativnosti při řešení otázek, rozpory mezi slovy a činy a úpadkem státní a výkonné disciplíny. Byrokracie usilující o celkové zachycení skutečnosti a její plné řízení tak na sebe bere odpovědnost za všechno, co probíhá. Proto se v těchto podmínkách stává vlastně absence iniciativy, pasivita a bezpodmínečné podřízení se vedení hlavní přednosti řadového pracovníka. Domnívám se, že se ve státní správě může stát významným opatřením atestace odpovědných pracovníků aparátu správních orgánů, která umožní uskutečnit přechod k zásadě přijímání a vyměňování pracovníků důsledně podle odbornosti a morálních kvalit bez ohledu na různou politickou příslušnost. Současně také nelze zjednodušovat problém, tak že se oddělí a postaví proti sobě byrokracie a občané, což není podle mého názoru správné, neboť byrokracie je také část občanů. Přes všechny nedostatky lze však říci, že současný stav našeho státu se vyjadřuje antibyrokratickým zaměřením. Seznam použité literatury: [1] [2] PRŮCHA, P. Mistři práva. Brno : Masarykova univerzita, 1994. LAZAR, B. Spiknutí neschopných. Respekt č.27 /1992. Adresa: JUDr. Přemysl Michálek Vyšší odborná škola právní , s.r.o. Osvobození 699 686 04 Kunovice tel.: 572 549 018 e-mail : [email protected] „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 149 „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 150 SLOVENSKÁ KORUNA A PRIJATIE EURÓPSKEJ MENY Alena Pauličková Právnická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave Klíčová slova: regionální management, regionální rozvoj, regional governance, new public management Výsledkom nového štátoprávneho usporiadania po 1. januári 1993 bol vznik Slovenskej republiky. Je samozrejmé, že vlastná mena patrila a patrí k neodmysliteľným atribútom každého štátneho útvaru. Slovenská republika nie je v tomto smere výnimkou a slovenská mena je v súčasnosti už vyše dvanásťročnou realitou. Treba však konštatovať, že proces vzniku slovenskej meny nebol jednorazovou záležitosťou. Prebiehal v niekoľkých etapách. Schválením zákona č. 566/1992 Zb. o Národnej banke Slovenska, v ustanovení § 15 tohto zákona je stanovená peňažná jednotka v Slovenskej republike – slovenská koruna. Ďalej v tomto zákone je stanovené, že Národná banka Slovenska má výhradné právo vydávať bankovky a mince, ktoré sú zákonnými peniazmi. Národná banka Slovenska za dvanásť rokov zvládla zložité procesy vlastnej inštitucionalizácie, delenia federálnej meny, vzniku slovenskej koruny. V závislosti od stavu reálnej ekonomiky úspešne udržiavala zdravie slovenskej meny. Dnes je popri tradičných funkciách jej vážnou úlohou príprava na prijatie európskej meny, na čo sa Slovenská republika zaviazala v prístupovej zmluve. Zavedenie eura v dvanástich západoeurópskych krajinách Zavedením eura sa splnil sen mnohých zástancov jednotnej Európy, avšak keď 1. januára 2002 v dvanástich západoeurópskych krajinách zanikli miestne meny a začalo sa platiť eurom, málokto by veril, že po dvoch rokoch sa medzi najhorúcejších nových adeptov na spoločnú menu dostane Slovensko. Spomedzi krajín V4 sa mu darí najúspešnejšie riadiť najsledovanejšiu oblasť - verejné rozpočty. Kým v minulom roku bol deficit verejných financií iba 3,6 percenta hrubého domáceho produktu, v Poľsku to bolo o pol percenta viac, v Maďarsku takmer dvojnásobok a v Českú dokonca trojnásobok. Tento úspech znásobuje skutočnosť, že napriek utlmenej spotrebe štátu hospodársky rast nestagnuje, ale, naopak, ak tento vývoj bude pokračovať, možnosť zvoliť si v najbližších rokoch euro ako vlastnú menu bude oveľa reálnejšia pre Bratislavu, ako pre jej susedov. Vďaka uplatňovaniu koncepčného prístupu, zasahujúcemu cielenými reformami najdôležitejšie oblasti života spoločnosti, dokáže Slovensko riešiť problémy verejných financií, systému sociálneho a dôchodkového zabezpečenia, zdravotníctva, daňového režimu. To sa prejavuje v ozdravovaní verejných financií, znižovaní úrokových sadzieb, spevňovaní slovenskej koruny, vo zvýšenom príleve zahraničných investícií. Podnikatelia cítia, že prostredie je pre nich priaznivejšie. Podnikateľská aliancia Slovenska zaznamenáva v poslednom období stabilný rast indexu podnikateľského prostredia - za ostatné dva roky sa zvýšil zo 102,7 na 109,5 bodu, teda takmer o sedem percent. Zvýšená chuť podnikať a investovať sa prejavuje v ochote vytvárať pracovné príležitosti. Miera nezamestnanosti klesá. Hoci zvnútra vyzerá situácia na Slovensku rozporuplná, posudky Európskej únie, Organizácie pre hospodársku spoluprácu a rozvoj či Svetovej banky sú jednoznačné. Vláda realizuje ambiciózne reformy, ktoré sú hodné nasledovania nielen v štátoch na východ, ale aj na západ od Álp. Najmä v daňovej reforme sa Slovensko stáva vzorom aj pre vyspelé západoeurópske štáty. Nielen čoraz frekventovanejšie slová uznania zvonku, ale aj prvé hmatateľné výsledky doma potvrdzujú správnosť zvolenej cesty. História Eura Podľa Maastrichtskej zmluvy sa s platnosťou od 1.1. 1999 stalo euro jednotnou menou členských krajín Európskej menovej únie (EMU) a nahradilo tak dovtedajšie meny jedenástich krajín EMU (Nemecka, Rakúska, Belgicka, Španielska, Fínska, Francúzska, Talianska, Írska, Luxemburska, Holandska a Portugalska.). Počas Európskeho koncilu v Santa Marii de Feira (Portugalsko) v júni 2000 sa rozhodlo, že Grécko taktiež vstúpi do Eurozóny v januári 2001. Členské štáty EMU sa vzdali svojej národnej meny a svojej funkcie v starostlivosti o „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 151 menu delegovali na Centrálnu európsku banku. Bankovky a mince národných mien krajín EMU zostali v obehu do roku 2002, ale už to neboli národné meny ako také, ale nedesatinné vyjadrenia eura. Hodnota týchto národných mien krajín EMU voči euru bola vyjadrená pomocou prepočítavacích koeficientov. Euro nahradilo od 1.1.1999 dovtedajšiu Európsku menovú jednotku ECU (v pomeru 1 : 1), ktorá tým zanikla. Pred zavedením eura bolo zúčtovacou jednotkou “ECU” (European Current Unit – Európska menová jednotka). Prechod na európsku menu sa stanovil na 1.1.1999, pričom každá krajina musela splniť tzv. konvergenčné kritériá. Splnili ich všetky krajiny okrem Grécka (pristúpili k Euro až neskôr), avšak o euro “nemali záujem” Dánsko, Veľká Británia a Švédsko. Príčiny, prečo ostali pri vlastnej mene, boli rôzne: či už stabilita vlastnej meny (britská Libra), prípadne obava z nestáleho prvopočiatočného kurzu novej meny (kurz eura bol nadhodnotený). V priebehu prechodného obdobia (od 1.1.1999 do 31.12.2001) sa euro používalo povinne na medzibankových, menových a kapitálových trhoch, na všetky operácie Európskej centrálnej banky a Európskeho systému centrálnych bánk a tiež na operácie v rámci národných clearingových systémov krajín EMU, na finančné operácie inštitúcií EÚ a niektorých národných inštitúcií krajín EMU. Od 1. januára 2002 sa vo všetkých štátoch Európskej menovej únie začali postupne zavádzať bankovky a mince novej jednotnej meny - euro. Dovtedajšie meny jednotlivých štátov sa začali postupne sťahovať z obehu. V praxi to znamenalo, že banky a veľké obchodné spoločnosti vydávali zásadne eurá. Podobne aj obchodníci prijímali pôvodné peniaze, ale vydávali v eurách. Od 1. januára 2002 sa už všetky bezhotovostné transakcie uskutočňujú v tejto mene. Firmy sídliace v eurozóne používajú od tohto dňa výlučne euro, do eura sa prekonvertovali aj všetky aktíva. Aj vklady všetkých štátov sa prekonvertovali na túto novú spoločnú menu. Od 1. januára 2002 je možné vyberať eurá aj z automatov. Výmena národných mien za euro však nebola riadená centrálne, každý štát si vypracoval vlastný plán výmeny. Národné meny bolo samozrejme možné vymeniť aj po skončení trvania ich platnosti, ktorú si väčšina štátov stanovila na 28. február 2002. Zavedenie spoločnej meny zjednotilo finančné trhy členských štátov EÚ a postupne sa vytvára spoločný finančný trh únie. Označenie eura Pre euro bol stanovený trojmiestny ISO kód (International Organization for Standardization) EÚR – prvé tri písmená názvu jednotnej európskej meny. Ako symbol eura sa používa dvakrát vodorovne preškrtnuté grécke písmeno epsilon (symbol Grécka ako kolísky európskej civilizácie a tiež písmeno E, tak začína Európa a Euro. Dvojité preškrtnutie má znamenať stabilitu a silu eura). Konvergenčné kritériá Konvergenčné kritéria sú hospodárske podmienky, ktoré musí splniť každá krajina, ktorá chce konvergovať na euro menu. Sú rovnaké pre všetky krajiny: -členské štáty nesmú mať rozpočtový deficit vyšší, ako 3 % hrubého domáceho produktu a štátny dlh nesmie prekročiť 60 % HDP. -miera inflácie nesmie presahovať priemernú ročnú mieru inflácie dosiahnutú v troch štátoch s najnižšou mierou inflácie o viac ako 1,5 %. -mena krajiny sa musí udržať v rámci bežného fluktuačného pásma Európskeho menového systému najmenej po dobu dvoch rokov. -úrokové sadzby by nemali prekročiť o viac ako 2 % priemerné úrokové sadzby troch členských štátov s najnižšou mierou inflácie v Európskej únii. -O tom, či je krajina hospodársky pripravená, následne rozhoduje Európska komisia a Európsky menový inštitút. Potom nasleduje súhlas predstaviteľov všetkých krajín EÚ. -Na prvý pohľad dôsledok zavedenia eura má veľký význam pre zúčastnené krajiny a osobitne významný je pre všetky ostatné krajiny sveta, ktoré chcú obchodovať s Európou. Nová Európska mena sa nevyhnutne stáva „hlavným hráčom“ na medzinárodných menových trhoch. Obchodníci z tretích krajín, čiže krajín mimo Eurozóny, ktorí obchodujú s partnermi z Eurozóny rýchlo zistili aké sú efekty eura. Ako obchodná mena má veľkú úlohu v medzinárodných obchodných vzťahoch. Politika Európskej Centrálnej banky, sústredená na stabilitu jednotnej meny, rozpočtová stabilita a zdravé verejné financie členských štátov znamená, že sa euro bude nevyhnutne vyvíjať ako dôležitá črta svetového finančného prostredia. Očakáva sa, že bude výrazne tvoriť rezervnú menu a prispievať k stabilite svetového monetárneho systému. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 152 Výhody a nevýhody EMÚ a spoločnej meny euro Výhody: - pokrok v európskej integrácii - eur ako konkurent USD a JPY - zníženie miery inflácie - tlak na pokles úrokových sadzieb - zlepšenie rozpočtovej disciplíny členských krajín - úspora priamych transakčných nákladov - zrýchlenie a zjednodušenie zahraničných platieb v eur - zníženie kurzového rizika - zníženie nákladov na zaistenie proti pohybu menových kurzov - transparentné a ľahko porovnateľné ceny Nevýhody: - finančné náklady spojené so zavedením eur a ECB - náklady spojené s adaptáciou eur (príprava managementu, informačné materiály) - strata národnej menovej suverenity - strata menového kurzu ako nástroja hospodárskej politiky (devalvácie) - strata autonómie v oblasti fiškálnej politiky (rozpočtové deficity, verejný dlh) - asymetrické šoky - deficit politickej vôle Efekty eura EMU podporuje tak členské štáty Eurozóny ako aj ich obchodných partnerov. Bola vytvorená na základe pravidiel dobrého ekonomického managementu a prispieva k ekonomickému rastu regiónu. Preto spoločnosti z celého sveta, nielen tie v Európe, budú prosperovať v súvislosti s Európskym rastom. Nová mena poskytuje novú perspektívu pre exportérov do Európy z celého sveta. Z pohľadu tretích krajín, sa nachádza jeden trh namiesto predošlých dvanástich preto cena sprístupnenia tohoto trhu je značne nižšia. 1.7.2002 euro nahradilo definitívne európske meny a má rovnakú podobu vo všetkých štátoch. Euro sa delí na 100 centov. Kovové mince majú hodnotu 1 a 2 euro, 1, 2, 5, 10, 20 a 50 centov, bankovky existujú v hodnote 5, 10, 20, 50, 100, 200 a 500 euro. Podoba je skoro rovnaká vo všetkých krajinách: na zadnej strane mince je možné zistiť krajinu pôvodu, čiže existuje 12 rôznych variantov každej euromince. Hodnota euro je však iná: ceny benzínu, potravín, alebo oblečenia sa v rôznych krajinách líšia. Ak sa na jednotnú menu pozrieme z podnikateľského hľadiska, euro umožňuje lacnejšie platby medzi krajinami a pre obchodníka znamená istejšiu cenu výrobku. Nie je potrebné platiť kurzové rozdiely, pri zahraničnom nákupe alebo predaji. Používaním rovnakej meny sa zvyšuje konkurencia na trhu. Doteraz každá náhla zmena devízového kurzu znamenala zníženie zisku vo veľmi krátkom okamihu. Jednotná mena rovnako stimuluje hospodársky rast a zamestnanosť. Odpoveď na otázku prijať, či neprijať jednotnú menu je naozaj ťažká, súčasná európska prax je však jednoznačne pre zavedenie eura. Druhou otázkou je, ako skoro po vstupe do EÚ ho zaviesť. Ide o zmenu skutočne zložitú a každý krok, ktorý pre euro spravíme, sa nesmie negatívne prejaviť na našej ekonomike. O menovú politiku Slovenska, t.j. aj o chod slovenskej koruny sa stará centrálna banka SR – Národná banka Slovenska, pre menu euro je to Európska centrálna banka, ktorá má sídlo v nemeckom Frankfurte nad Mohanom. Menové nástroje sa pripravujú v inštitúte nazývanom Európsky menový inštitút. Prípravy zavedenie eura Prípravy na zavedenie eura na Slovensku sa začali ešte pred vstupom SR do Európskej únie. Vláda SR schválila 16. júna 2003 Stratégiu prijatia eura v SR vypracovanú spoločne NBS a Ministerstvom financií SR. V spoločnom vyhlásení vláda a NBS konštatovali, že výhody zo zavedenia eura na Slovensku jasne prevažujú nad nevýhodami, takže Slovensko by malo do eurozóny vstúpiť čo najskôr ako bude udržateľne schopné plniť maastrichtské kritériá, ktoré sú podmienkou na vstup do eurozóny. Uznesením č. 862 z 8. septembra 2004 schválila vláda ďalší spoločný materiál NBS a Ministerstva financií SR, Konkretizáciu Stratégie prijatia eura v SR a prijala rozhodnutie o vypracovaní Národného plánu zavedenia eura. Keďže sa predpokladá splnenie maastrichtských kritérií v roku 2007, najskorší možný dátum vstupu do eurozóny predstavuje 1. január 2009, ktorý bol zároveň určený ako cieľový v súlade so Stratégiou prijatia eura. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 153 Národný plán zavedenia eura v Slovenskej republike Vláda na svojom zasadnutí dňa 6.7.2005 schválila Národný plán zavedenia eura v SR. Materiál definuje konkrétne úlohy od legislatívnych úloh, cez úlohy pre bankový sektor, verejnú správu, samosprávu, podnikateľskú sféru, informatiku až po dostatočnú informovanosť verejnosti. Plán špecifikuje aj termíny plnenia úloh a zodpovedné subjekty. Národný plán predpokladá súčasné zavedenie eura v hotovostnom aj bezhotovostnom styku od 1. januára 2009. Vychádza zo zásady kontinuity kontraktov, definuje povinnosť dvojakého oceňovania v korunách aj v eurách vo vymedzených časových intervaloch pred aj po zavedení spoločnej meny. Ďalším princípom je zásada nepoškodiť občana, ktorá sa premieta najmä do pravidiel zaokrúhľovania pri prepočte z korún na eurá. Podľa NBS plnenie úloh stanovených plánom si vyžiada pomerne dlhý čas a prípravu všetkých zainteresovaných subjektov. Preto je vypracovaný a schválený v primeranom časovom predstihu. Harmonogram prijatia eura stanovil štyri etapy, pričom v prvej sa Slovensko nachádza v súčasnosti. Týka sa prístupových procedúr potrebných pre vstup do systému európskych výmenných kurzov ERM II. Do systému by malo Slovensko vstúpiť v druhom štvrťroku budúceho roka. Po skončení účasti v ERM II nastane tretia etapa, počas ktorej bude potrebné zabezpečiť potrebné množstvo euro bankoviek a mincí a tovary a služby sa už budú oceňovať eurách aj korunách. Posledná etapa nastane od 1. januára 2009 po vstupe do eurozóny. Národný plán ako rámcový document Národný plán zavedenia eura je rámcovým dokumentom, o ktorý sa môžu oprieť všetky subjekty slovenskej ekonomiky a spoločnosti. V úvode sú definované základné zásady, časový harmonogram a inštitucionálne zabezpečenie zavedenia eura v SR. Ťažiskom plánu je identifikácia úloh v jednotlivých oblastiach, vrátane zodpovednosti, časovej náročnosti, kontrolných termínov a termínu splnenia, spolu s odhadom nákladov nevyhnutných na ich realizáciu. Národným koordinátorom zavedenia eura v SR je Ministerstvo financií SR v úzkej spolupráci s Národnou bankou Slovenska. Zavedenia eura predstavuje z technického a organizačného hľadiska mimoriadne náročný proces. Aby prebehol hladko a bez komplikácií, je dôležité vopred informovať a pripraviť na zmenu všetkých občanov, inštitúcie a spoločnosti v Slovenskej republike. Pred prechodom na euro bude SR povinná zotrvať minimálne dva roky v mechanizme výmenných kurzov (ERM II). Inštitucionálnou podmienkou na vstup do ERM II bolo pristúpenie NBS k Dohode z 29. apríla 2004 medzi Európskou centrálnou bankou a národnými bankami členských štátov nepatriacich k 1. máju 2004 do eurozóny, ktorou sa mení a dopĺňa dohoda z 1. septembra 1998 o prevádzkových postupoch pre mechanizmus výmenných kurzov v tretej etape hospodárskej a menovej únie. Slovensko vykročilo za eurom, razantne a nečakane tak, aby špekulanti na devízových trhoch nemali čas na prípravu. O polnoci z 25.11-26.11.2005, t.j. z piatka na sobotu, po ukončení obchodov na všetkých svetových devízových trhoch, Slovensko vstúpilo do európskeho mechanizmu výmenných kurzov ERM II. Oficiálne tým začalo plniť ďalšiu podmienku na zavedenie eura - stabilitu meny. Dohodli sa na tom zástupcovia ministerstva financií a Národnej banky Slovenska so štátmi eurozóny, Európskou centrálnou bankou a ďalšími siedmimi krajinami, ktoré sú v systéme výmenných kurzov. V ERM II musí byť Slovensko minimálne dva roky. Až potom môže zaviesť euro. Pôvodne sa Slovensko malo stať členom systému až v júni 2006. Reformy a dôsledné dodržiavanie konvergentného programu umožnili úspešne ukončiť rokovania v mimoriadne krátkom čase. Slovensko vkročilo do systému s centrálnou paritou, čiže oficiálnym kurzom 38,455 koruny za jedno euro. Keďže sme v ERM II skôr, je logické, že parita je o niečo slabšia, ako sa predpokladalo. Konvergentný kurz, pri ktorom sa bude koruna pri vstupe do eurozóny vymieňať za euro, bude zrejme iný. Koruna bude pokračovať v zhodnocovaní a konečný kurz bude niekde v blízkosti 36 korún za euro. Pohyb koruny v systéme je obmedzený. Od centrálnej parity sa môže zhodnotiť alebo aj znehodnotiť najviac o 15 percent. Týmto sa koruna vymaní spod regionálnych vplyvov. Prípadné znehodnotenie poľského zlotého, maďarského forintu alebo českej koruny už nebude mať na ňu taký vplyv, ako doteraz. Viac času na prípravu ERM II je výzvou pre terajšiu i nasledujúcu vládu na zodpovednú hospodársku politiku, ktorá povedie k splneniu kritérií na zavedenie eura. Krajina, ktorá chce zaviesť euro, musí mať nízku infláciu, dodržiavať stanovené pravidlá pre úrokové sadzby, rozpočtový deficit do troch percent HDP a verejných dlh do 60 percent HDP. Dlh a úroky Slovensko plní, zvyšné podmienky chce dosiahnuť v roku 2007. Skorším vstupom do systému však Slovensko získalo viac času na prípravu. Konvergentný kurz mala EÚ po dohode s NBS stanoviť pôvodne „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 154 v júni 2006. Zrejme to bude o niekoľko mesiacov skôr. Získame viac času, aby sme oboznámili obyvateľov s eurom, vytvorili lepšie podmienky na razbu mincí, tlač bankoviek a prípravu pre obchodníkov. Skôr sa začne s dvojitým oceňovaním - v eurách a korunách. Obyvatelia budú mať viac času porovnávať ceny a pripraviť sa na prechod. Čo je ERM II? ERM II je systém výmenných kurzov EÚ. Krajiny musia v ERM II (Exchange Rate Mechanism) zostať najmenej dva roky predtým, ako vstúpia do eurozóny. Národne meny sú v ňom naviazané na euro prostredníctvom centrálnej parity, teda administratívne určeného kurzu. Môžu sa pohybovať iba v pásme od plus 15 do mínus 15 percent od parity. Pre Slovenskú korunu sa vstupom zúžil priestor na pohyby od 44,2 do 32,7 koruny za euro. Dohoda o členstve v ERM neobsahuje klauzulu o vylúčení alebo dobrovoľnom vystúpení. Mimo ERM II sa Slovensko môže ocitnúť, ak koruna prekročí dohodnuté pásmo. Ešte predtým sa však môže dohodnúť na zmene centrálnej parity. Teda na vyššom alebo nižšom kurze. Nepovažuje sa to za porušenie podmienok ERM II. Zvyčajne ide o revalváciu meny. Devalvácia je málo pravdepodobná. Ak sa koruna ocitne na hraniciach pásma, Európska centrálna banka a centrálne banky eurozóny môžu NBS intervenciami pomôcť udržať menu v stanovenom pásme. Podmienkou je, že vláda robí zodpovednú rozpočtovú politiku (nezvyšuje deficit rozpočtu), ktorá je v súlade s konvergentným programom. V ERM II je okrem Slovenska aj Estónsko, Lotyšsko, Litva, Slovinsko, Cyprus a Malta a Dánsko. Euro sa na Slovensku zavedie 1. 1. 2009 súčasne do hotovostného aj bezhotovostného obehu bez prechodného obdobia, tzv. „Big-Bang“ (veľký tresk) scenárom. Zákonným platidlom na území Slovenskej republiky sa od tohto dňa stane euro. Slovenské eurové mince budú platné vo všetkých krajinách eurozóny a taktiež eurové mince ostaných krajín eurozóny budú platným obeživom na Slovensku. Bankovky sú v celej eurozóne rovnaké. V bezhotovostnom obehu sa bude od 1. 1. 2009 používať výlučne euro. V rámci hotovostného obehu sa bude od 1. 1. 2009 používať euro. Koruna sa stane iba denomináciou eura. Počas krátkeho obdobia duálneho obehu, do 16. 1. 2009, sa bude môcť na území Slovenskej republiky platiť aj korunovými bankovkami a mincami, ktoré sa budú postupne sťahovať z obehu. Po skončení duálneho obehu bude zákonným platidlom na území Slovenskej republiky už iba euro. Pri prevode korunových hodnôt na eurá k 1. 1. 2009 sa môže použiť len konverzný kurz, ktorý bude neodvolateľne stanovený Radou EÚ. Všetky korunové hodnoty sa preto k 1. 1. 2009 budú môcť prepočítavať len na základe tohto konverzného kurzu a nebude možné použiť iný kurz. Konverzný kurz bude stanovený ako koeficient so šiestimi platnými číslicami. Bude vyjadrovať ekvivalent jedného eura v korunách (teda 1 EUR = XX.XXXX SKK). Prepočítací koeficient nebude zaokrúhlený ani skrátený na menej ako 6 platných číslic pri vykonávaní prevodov. Nie je možné použiť inverzný koeficient. Zavedenie eura neovplyvní platnosť zmlúv a iných právnych nástrojov. Všetky zmluvy, ktoré obsahujú údaje v slovenských korunách, zostanú po zavedení eura naďalej platné. Hodnoty v korunách sa budú považovať za hodnoty v eurách prepočítané podľa konverzného kurzu. Žiadnu zmluvu nebude možné vypovedať z dôvodu zavedenia eura. Pritom však zostáva zachovaná zásada zmluvnej voľnosti, zmluvné strany môžu obojstranným súhlasom svoju dohodu po zavedení eura akokoľvek meniť. Zavedenie eura v prípade nástrojov s pevnou úrokovou sadzbou nezmení nominálnu úrokovú sadzbu splatnú dlžníkom. Po zavedení eura od 1. 1. 2009 bude potrebné považovať odkazy v právnych nástrojoch na korunu za odkazy na euro, prepočítané podľa stanoveného konverzného kurzu. Peňažné čiastky, ktoré boli stanovené v korunách, ale ktoré majú byť zaplatené alebo účtované v eurách, sa zaokrúhlia na najbližší eurocent. Zaokrúhli sa konečná hodnota, nie čiastkové položky. Pri konverzii korunových hodnôt na eurá nemôžu byť účtované žiadne s tým spojené poplatky. V osobitných prípadoch, ktoré stanoví zákon, bude zaokrúhľovanie ešte presnejšie ako na najbližší eurocent. Zavedenie eura nesmie poškodiť občanov a spotrebiteľov. Poplatky občanov a dane, pokiaľ sa neprepočítajú presne podľa pravidiel zaokrúhľovania, by sa mali prednostne zaokrúhľovať nadol, platby občanom by sa mali prednostne zaokrúhľovať nahor. Hodnoty zaokrúhlené v prospech občanov budú upravené na celých 10 eurocentov. Pri zavádzaní eura sa uskutočnia všetky potrebné kroky pre to, aby zavedenie eura nebolo zneužité na zvýšenie cien. Vývoj cien bude monitorovaný a pravidlá prepočtu a zverejňovania cien budú kontrolované. Cenová stabilita sa musí udržať aj v dodávateľsko-odberateľských vzťahoch. Okrem toho, že je potrebné zabrániť inflačným účinkom zavedenia eura, je potrebné zabrániť aj neodôvodnenému vnímaniu inflácie obyvateľstvom. Náklady, ktoré pri príprave na zavedenie eura vzniknú jednotlivým subjektom, si každý subjekt pokryje sám. To platí rovnako pre súkromný aj verejný sektor. Každý subjekt, vrátane súkromného sektora, bude zodpovedný za svoju organizačnú prípravu prechodu na euro, vrátane prispôsobenia informačných systémov, za ktoré je zodpovedný alebo ktorý spravuje. Takto vzniknuté náklady spojené so zavedením eura nebudú kompenzované z verejných zdrojov. Kým Slovensko prijme euro s najväčšou pravdepodobnosťou už v roku 2009, Česko, Poľsko a Maďarsko asi až „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 155 o dva alebo o tri roky neskôr. Jedinou susediacou krajinou, v ktorej Slováci nebudú musieť prepočítavať ceny, bude Rakúsko. Hoci vlády v Prahe, Varšave a Budapešti pôvodne chceli zaviesť euro rovnako ako Slovensko už v roku 2009, vývoj ich ekonomík prinútil politikov zmeniť plány. Nezávislí ekonómovia tvrdia, že okolité krajiny Višegrádskej štvorky nebudú tak skoro spĺňať podmienky na prijatie eura týkajúce sa šetrnejšieho hospodárenia štátu. Je možné, že Česi, Poliaci a Maďari prijmú euro až spolu s ambicióznymi Chorvátmi, ktorí by radi do Európskej únie vstúpili v roku 2009 a európsku menu chcú zaviesť o tri roky po vstupe. Literatúra: Zákon č. 566/1992 Zb. o Národnej banke Slovenska www.finance.gov.sk: Národný plán zavedenia Eura v Slovenskej republike Hospodárske noviny zo dňa 28.11.2005. Koruna sa ocitla v čakárni na euro. Gerliczy T.: Informačná štúdia: Má prijať Slovenská republika spoločnú menu EUR? VŠE Praha 2004. Summary Slovak crown and an acceptance of the European currency It is clear that an own currency has always been an inseparable attribute of each state formation. After 1st January 1993, the result of a new state-legal organization has been an arise of the Slovak Republic. By legal adoption of the National Bank of Slovakia Act No 566/1992 of Code in provision of § 15 of the Act, a financial unit of the Slovak Republic – Slovak crown has been set out. Further it has been set out in this Act that the National Bank of Slovakia has a prerogative to issue notes and coins, which is regular money. In twelve years the National Bank of Slovakia managed difficult processes of its own institutionalization, division of a federal currency, arise of the Slovak crown. It has sussessfuly kept a helth of the Slovak currency according to the state of a real economy. Nowadays, besides traditional functions its serious task is a preparation to accept the European currency, what was the subject of an engagement of the Slovak Republic in the accession agreement. An establishment of the economic and monetary union was the logical culmination of an integration process in Europe. A determination of an optimal monetary area or determination of its standards is a theoretical basis of the monetary union. However, it is necessary to focus mainly on a permanent sustainability of achieved results, although, Maastricht criterions do not include any other economic indicators. The relatively steady macroeconomic environment is needed, which would create better conditions for economy efficiency increase, which at the same time would create favourable conditions to set up stabilization politics. It is necessary to be prepared thoroughly for Euro. The appropriate environment will have to be prepared for a real convergence of the Slovak economy after the entry to the Eurozone, so to decrease entry risks and costs. Adresa: Doc. JUDr. Alena Pauličková, PhD. Právnická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave Katedra správneho práva, finančného práva a práva životného prostredia Hornopotočná 23 918 43 Trnava „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 156 INOVAČNÍ PROCESY ZAMĚŘĚNÉ NA VYBUDOVÁNÍ INFORMAČNÍ SPOLEČNOSTI Jindřich Petrucha Evropský polytechnický institut, s.r.o., Kunovice Abstrakt: Článek popisuje inovační procesy zaměřené na vytváření informační společnosti. Analyzuje určité procesy spojené s aktivitou "eEurope 2005: Informační společnost pro všechny", která vytyčuje určité cíle, které mají být splněny do roku 2005. Konkrétní data jsou zaměřena na situaci v české republice a souvisejí s aktivitami e-government, evzdělání a e-zdravotnictví. Vyhodnoceny jsou ty aktivity vlády, které mají konkrétní dopad na tvorbu prostředí vytvářející informační společnost a umožňují občanům podílet se na tvorbě informační společnosti. Klíčová slova: e-government, e-vzdělání, e-zdravotnictví, elektronická tržiště, elektronický podpis, elektronická zdravotní knížka, projekt IZIP 1. Úvod Možnosti evropské integrace lze spatřovat v různých oblastech společnosti od sociální oblasti až po oblast obchodní ,veřejný sektor nebo oblast politickou. Už samotná přítomnost jednotlivých subjektů (firem, organizací a pod.) vytváří integrační vazby, které nutí jednotlivé subjekty nalézt vzájemnou schopnost respektovat se navzájem, být vzájemně ovlivňován nebo naopak ovlivňovat další subjekt za cílem výhodné spolupráce. Integrační snahy vyvolané inovačními procesy lze sledovat jako proces již delší dobu hlavně v ekonomické realitě, kdy výměna zboží a peněz navzájem nutila subjekty vytvářet různé normy a pravidla, kterými by se subjekty řídily tak aby obchodní transakce byly dostatečně průhledné pro všechny zainteresované strany. Mezi nové integrační snahy patří oblast informačních technologií, které dovolují rychlou výměnu dat a znalostí s možností komunikace za pomocí moderních prostředků, jako jsou počítačové sítě a síť internet. Tyto technologie jsou schopné vytvářet společenské bohatství ve formě databází, ve kterých se postupně ukládají znalosti mnoha generací. Data uložených ve formě knižních publikací jsou postupně přenesena na nová velkokapacitní média jako jsou vysocekapacitní disky a podobně, která dovolují uchovat několik stovek knih na jediném DVD disku. Dalším prvkem inovačního procesu, který vstupuje do hry na poli integračních snah je prvek rychlosti a dostupnosti informace. Dříve bylo nutné vyhledávat informace v knihovnách, archívech nebo jiných formách písemného záznamu, nyní je možné využít různých vyhledávacích služeb propojujících různé databáze navzájem. Zvýšená rychlost šíření dat dovoluje být neustále v interakci s potřebným kvantem informace, které aktivizuje vzájemné vazby a vytváří komunikační tok, který vizuálně boří hranice jednotlivých států. Mezinárodní hranice při využití informačních technologií téměř neexistují a tak hlavní bariéra spočívá ve společném komunikačním jazyku a terminologii, kterou jednotlivé subjekty používají. Výsledkem jsou nejen hmotné majetky ale i nehmotné bohatství ve formě znalostí, které jsou odvozené z dat vznikajících při komunikaci nebo jiným způsobem interakce subjektů. 2. Iniciativy pro vybudování informační společnosti V této části si všimneme evropské iniciativy přijeté již v roce 2002 v Seville zaměřené na rozvoj do roku 2005 pod názvem "eEurope 2005: Informační společnost pro všechny". Myšlenkou této akční iniciativy je dát určitou koncepci právě informačním technologiím a konkretizovat určité měřitelné cíle do budoucna s možností statistického srovnání podle vybraných ukazatelů. Určitý globální cíl byl definován těmito termíny: realizovat akční plán zaměřený na „širokou dostupnost a využití širokopásmových sítí po celé Unii do roku 2005 a na rozvoj internetového protokolu IPv6 a bezpečnost sítí a informací, e-government,evzdělávání,e-zdravotnictví a elektronický obchod“. Tento akční plán je součástí rozsáhlejší strategie, která chce vybudovat do roku 2010 z Evropy nejdynamičtější ekonomiku. V jednotlivých odstavcích lze sledovat technologické hledisko, které je zaměřeno na širokopásmový přístup k internetu pomocí nejrůznějších koncových zařízení, tedy nejen pomocí „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 157 počítačů ale i mobilních prostředků, které v současné době začínají být velmi rozšířené. V tomto směru se již naplnily některé myšlenky jako je spuštění mobilních sítí s možností sledování televizního vysílání a on-line živého vysílání. Poměrně důležitou částí je financování jednotlivých projektů a vytváření právního rámce, který by podporoval jednotlivé iniciativy akčního plánu, nebránil vzniku nových služeb, posiloval konkurenci a interoperabilitu. V rámci tohoto plánu jde o připojení veřejných institucí na nové služby a jejich využívání. Pokud si všimneme některých detailnější bodů a budeme se je snažit kvantifikovat na současný stav lze dospět ke konkrétní představě stavu lépe než pomocí různých prohlášeních. 2.1 Oblast vysokorychlostního internetu V rámci české republiky je zpracována mapa přístupu a jednotlivých technologií, které jsou dostupné v různých oblastech. Jedná se o tyto technologie: ADSL (asymetrická digitální přípojka), CDMA (mobilní přístup, Code Division Multiple Access), WiFi rádiový přenos, FWA (pevný rádiový přístup), EDGE (Enhanced Data rates for GSM evolution), CATV (cable Television). Vypracovaná tabulka ministerstvem informatiky dobře pokrývá jednotlivé oblasti a ukazuje na propracovaný přístup při analýze tohoto problému. Obecně lze konstatovat velmi vysokou možnost přístupu ke službám internetu nejen ve velkých městech ale i menších obcích, které jsou pokryty radiovým nebo WiFi signálem. Další z aktivit je vytvoření fóra pro vysokorychlostní internet jehož první článek je uveden na následujících řádcích: Jednací řád Fóra pro vysokorychlostní přístup k internetu Článek 1 Úvodní ustanovení 1. Jednací řád Fóra pro vysokorychlostní přístup k internetu (dále jen „jednací řád“) je vnitřním předpisem Fóra pro vysokorychlostní přístup k internetu (dále jen „broadbandové fórum“), který upravuje jednání broadbandového fóra. 2. Jednací řád se vydává podle článku 7 Statutu broadbandového fóra, schváleného rozhodnutím ministryně informatiky (dále jen „ministryně“) č. 12/2005 ze dne 31.5.2005. 2.2 Oblast E-governmentu Hlavním cílem je zvýšení efektivnosti státní zprávy pomocí transformace vnitřních a vnějších vztahu pomocí informačních a telekomunikačních technologií, které dovolují optimalizovat určité procesy. Jedna z důležitých částí je možnost elektronizovat vnitřní agendy, které potom umožní zvolit s určitou formu komunikace, která vyhovuje občanům při vyřizovaní vlastních záležitostí na úřadě. Jedna z prvních aktivit je budování portálu veřejné zprávy, který umožňuje elektronický kontakt občanů s veřejnou správou a dává jim základní informace pro tuto činnost. Na obr. 1 je vidět ukázka současného stavu, který dovoluje informovat občany a podnikatelské subjekty o aktivitách ministerstva a zapojit se do komunikace. V tomto směru hrají významnou roli také elektronické podatelny, které dovolují realizovat styk s veřejnou správou a s využitím elektronického podpisu provádět i určité administrativní a právní úkony spojeném s výkonem určitého úřadu. Obr. 1. Ukázka portálu veřejné správy „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 158 Další aktivitou zaměřenou již na meziresortní projekty je budování Jednotného systému dopravních informací, který shromažďuje data s co nejširšího spektra subjektů z řad veřejné zprávy a poskytuje dopravní informace. Veškerá data jsou shromažďována v centrálním datovém skladu a jsou připravena ke sdílení s dalšími systémy veřejné zprávy. Celý systém má zpřístupnit své informace do 30.12.2006 pomocí portálu veřejné zprávy. V této oblasti je možné se zmínit o jednotlivých registrech živnostenského podnikání, které dovolují transparentnost dat o jednotlivých subjektech široké veřejnosti a jsou velmi využívanou službou. Z hlediska transparentnosti veřejných zakázek jsou funkční elektronická tržiště, která shromažďují tyto informace. Ukázka konkrétního elektronického tržiště je vidět na obr. 2, který zobrazuje jednotlivé veřejné zakázky z různých resortů s informacemi, které jim ukládá zákon o veřejných zakázkách tak aby se mohli zapojit různé podnikatelské subjekty do veřejné soutěže o získání těchto zakázek. V současné době realizuje tato elektronická tržiště několik firem vybraných ministerstvem, kterým byla pro tuto činnost udělena akreditace, tato tržiště jsou provozována na těchto adresách: gem.b2bcentrum.cz, verejnasprava.centrade.cz, www.allygem.cz Obr. 2. Ukázka elektronického tržiště gem.b2bcentrum.cz s nabídkou veřejných zakázek 2.3 Oblast e-zdravotnictví Tato oblast prožívá v současné době konjunkturu z důvodů toho, že lidé přestali nedůvěřovat využití komunikačních služeb v tak citlivé oblasti jako je vlastní zdraví a realizují projekt zkvalitnění služeb v této oblasti pomocí elektronických zdravotních knížek. Podle současných informací z portálu ministerstva informatiky má tuto knížku zřízeno již více než 700 tisíc lidí v české republice a počet zápisů do těchto knížek již překročil dva miliony. Dalším plusem je, že tento informační systém využívá 28 nemocnic a s dalšími je jednáno o zapojení do systému IZIP. Tento projekt je poměrně unikátní, protože se dostal mezi pět vítězných produktů v soutěži World Summit Award v kategorie e-health. Dosud mají možnost mít elektronickou zdravotní knížku pouze pojištěnci VZP, ale vedou se jednání o přistoupení dalších pojišťoven do tohoto informačního systému. Z hlediska praxe 68 procent lékařů souhlasí s tím, že jim elektronické zdravotní knížky usnadní práci a 70 procent předpokládá zefektivnění léčby a finanční úspory. Všechny tyto inovační aktivity zlepšují infrastrukturu na kterou mohou navazovat další služby spojené s e-zdravotnictvím. Důležitým aspektem je fakt, že vláda hraje významnou roli při legislativě této oblasti a podporuje tyto aktivity finanční i legislativní formou. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 159 3. Závěr Z předcházejících odstavců je zřejmé, že naplňování závěrů evropské aktivity "eEurope 2005: Informační společnost pro všechny" se daří naplňovat nejen prohlášeními vlády, ale také ve formě konkrétních projektů, které zlepšují kvalitu života v informační společnosti. Tento článek nebyl schopen podchytit všechny aktivity, které v tomto směru probíhají, ale zaměřil se na současné trendy a projekty, které lze kvantifikovat pomocí určitých dosažených výsledků. Určitým problémem společnosti je schopnost jejich členů reagovat dostatečně rychle na změny, které v oblasti informatiky neustále probíhají a na které je nutno reagovat schopností učit se neustále novým komunikačním technikám. V tomto směru je nutné vytvořit určitou podporu pro starší generaci, která cítí určitou nedůvěru k složitým informačním technologiím a používá je jen v nutných případech. Obecně lze konstatovat dobrou připravenost české republiky na další aktivity zaměřené v těchto oblastech a schopnost vlády svými ustanoveními uvádět projekty do reálného života informační společnosti. Tyto inovační procesy v rámci Evropy transformují určité aktivity lidské společnosti na rychlejší formy spolupráce a dovolují zlepšit kvalitu života v celém evropském regionu. Seznam použité literatury [1] www.esfcr.cz/files/clanky/1279/plan_2005.pdf [online]. 2005 [cit. 2006-01-10]. Dostupný z WWW: <www.esfcr.cz>. [2] http://www.micr.cz/egovernment/default.htm [online]. 2005 [cit. 2006-01-10]. Dostupný z WWW: <www.micr.cz>. [3] http://www.micr.cz/e-trziste/default.htm [online]. 2005 [cit. 2006-01-10]. Dostupný z WWW: <www.micr.cz>. [4] http://gem.b2bcentrum.cz/ [online]. 2005 [cit. 2006-01-10]. Dostupný z WWW: <www.micr.cz>. [5] http://gem.b2bcentrum.cz/ [online]. 2005 [cit. 2006-01-10]. Dostupný z WWW: <www.micr.cz>. Adresa: Ing. Jindřich Petrucha, Ph.D. Evropský polytechnický institut, s.r.o. Osvobození 699 686 04 Kunovice Tel.: +420572549018 e-mail: [email protected] „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 160 SEPĚTÍ TEORIE A PRAXE PŘI VÝUCE ZAHRANIČNÍHO OBCHODU. THE RELATION OF THE THEORY AND THE PROFESSION IN THE EDUCATION OF THE FOREIGN TRADE Jan Prachař Evropský polytechnický institut, s.r.o., Kunovice Abstrakt: Příspěvek pojednává o tom, jaký význam mají pro výuku zahraničního obchodu zejména praktické zkušenosti vyučujícího. The article describes the requirements to the experiences of the teachers for the education of the foreign trade. Klíčová slova: Osobnost obchodníka, osobnost učitele zahraničního obchodu Být kvalifikovaným zahraničním obchodníkem vyžaduje celoživotní studium oboru, především komoditní. Zahraniční obchod vyžaduje lidi zdravé fyzicky i psychicky, odolné vůči zvýšené zátěži, stresu a schopné snášet nepříjemnosti vyplývající z cestování, z pobytu v cizím prostředí a podobně. V oblasti komoditní sem patří znalost užitných hodnot vlastního prodávaného výrobku a také hlavních konkurenčních výrobků. Podstatné je znát nejenom výhody, ale i nevýhody konkurence a umět analyzovat přednosti a nedostatky zboží za jehož prodej je obchodník odpovědný. Komoditní neznalost může způsobit neuvěřitelné potíže. V zahraničním obchodě jsem pracoval přes dvacet let , zabýval jsem se prodejem širokého sortimentu výrobků, zejména prodejem dieselových motorů, agregátů a čerpadel. Během svých služebních cest jsem si všiml, že i otázku jazyka je třeba řešit v souvislosti s prezentací. Mnozí podlehli dojmu, že angličtina se stala opravdu světovým esperantem a věnovat úsilí či prostředky k zvládnutí dalších jazyků se jim zdá zbytečné. Je to velký omyl, neboť přestože se angličtina rozšiřuje po celém světě, k tomu, aby se stala esperantem ještě hodně chybí. A je zcela přirozené, že každý sáhne raději po nabídce v jeho vlastním jazyce, než aby se namáhal četbou v jazyce cizím. Země jako například Francie by nabídku do tendru v jiném jazyce než domácím vůbec nepřipustily. Významným činitelem v jednání s obchodními partnery je taktnost, která neni pouze záležitostí výchovy, ale především vzdělání a zkušeností. Trpělivost hraje velice důležitou roli zejména při jednání s Latinoameričany a zejména pak s Asiaty. Je málo prověřována při jednání s firmami, se kterými je obchodní vztah většinou neosobní a chladný. Zdálo by se, že střídmost patří spíše do rejstříku zcela osobních postojů k životu, ale pro obchodního profesionála je rovněž důležitým činitelem, který může pozitivně či negativně ovlivnit obchodní jednání. Zejména při zahraničních návštěvách si účastníci často dopřávají nadmíru požitků. Alkohol navíc uvolňuje zábrany a člověk často řekne víc, než je žádoucí, což může velmi nepříjemně ovlivnit další průběh jednání. Důležitým kritériem pro výběr spolupracovníků je loajalita. Rozumí se tím především loajalita vůči podniku. Lze prominout chybu, omyl, špatný závěr, ale ne úmyslné poškození prestiže podniku u partnera nebo u veřejnosti.[2] Vysoké nároky na zahraničního obchodníka je možné splnit pouze za předpokladu dobré psychické a fyzické kondice. Psychická rovnováha člověka je dána jeho vlastními pocity, ale i situací v jeho osobním životě. Práce v zahraničním obchodě je práce týmová. Má-li tým plnit náročné úkoly, musí být složen z různých specialistů a odpovědného pracovníka, který kromě zmíněných vlastností a znalostí musí mít předpoklady pro řízení kolektivu. Takový profesionál je především člověk kontaktů, který je připravován na to, aby se rychle seznámil s cizími lidmi v různém prostředí.[1] Z výše uvedeného popisu obchodníka je zřejmé, že studenti, studující problematiku zahraničního obchodu musí být vybavení taky praktickými radami, jak to v zahraničním obchodě “chodí “. A takové znalosti získají zejména ze dvou zdrojů, kterými jsou: - Praktická příprava a praxe ve výrobních firmách během studia, kdy budou zapojení do řešení konkrétních obchodních případů - Učitelé, vybavení praktickými osobními zkušenostmi ze zahraničního obchodu V současnosti vydané učebnice pojednávající o zahraničním obchodě např. od pana Beneše, jsou branou do této problematiky, ale bez praktické aplikace získané teorie budou absolventi školy vždy jen začátečníci, kteří se teprve v praxi budou muset vše o obchodě naučit. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 161 Naše škola se ve výuce zahraničního obchodu zaměřila na popsanou praktickou přípravu a to při sestavování témat seminárních a bakalářských prací, ve kterých studenti řeší u vytipovaných výrobních firem konkrétní obchodní případy. Podílí se např. na zpracovávání cenových kalkulací při výběru spedičních společností pro kamionovou i kontejnerovou přepravu, provádí průzkum trhů i samotný prodej výrobků spotřebního charakterů. A prodej výrobků spotřebního charakteru proto, aby si své obchodnické začátky vyzkoušeli na méně složitější komoditě. V tomto roce tým našich studentů bude prezentovat výrobky přední zahraniční společnosti na veletrhu v Brně. Plánujeme účast těchto studentů i na veletrhu v jihovýchodní Asii. Je to pro ně zároveň i motivace v dalším studiu. Na manažerské téma bylo v posledních letech publikováno mnoho odborné literatury. V oblasti hodnocení našich pracovníků z hlediska jejich způsobilosti pro výkon práce v určitých konkrétních podmínkách, zejména v zahraničí, dosáhla v minulosti česká věda velmi zajímavých výsledků. Výzkum, který prováděl Ústav pro geografickou medicínu ve Vinohradské nemocnici v Praze, však v současnosti již nepokračuje a dnešní personální ředitelé klíčových resortů věří spíše nejrůznějším evropským zkušenostem, ačkoliv osobnosti u nás vyrůstaly v prostředí na hony vzdáleném standartním evropským podmínkám.[2] Seznam použité literatury [1] [2] Časopis American Salesman.ASIN B00006K3EQ. BENEŠ, V. a kolektiv Zahraniční obchod. Praha : Grada Publishing, a.s., 2004. ISBN 80-247-0558-3. Adresa: Ing. Jan Prachař Evropský polytechnický institut, s.r.o. Osvobození 699 686 04 Kunovice tel.: +420 572 549 018 e-mail: [email protected] „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 162 ORGANIZACE A STRUKTURA VEŘEJNÉ ŽALOBY V ČESKÉ REPUBLICE, NÁMĚTY DE LEGE FERENDA Karel Šabata státní zástupce Okresní státní zastupitelství v Uherském Hradišti 1. Vymezení veřejné žaloby a státního zastupitelství Státní zastupitelství v naší zemi bylo zřízeno zákonem č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. S účinností od 1.1.1994 byla zřízena tímto zákonem, v návaznosti na čl. 109 Ústavy České republiky, soustava státních zastupitelství, namísto systému orgánů prokuratury, která existovala do 31.12.1993. Státní zastupitelství představuje v České republice orgán veřejné žaloby. Základem pro vznik soustavy státních zastupitelství byl článek 80 Ústavy České republiky, který definuje státní zastupitelství jako orgány, které zastupují v trestním řízení veřejnou žalobu. Ústava České republiky zahrnuje článkem 80 státní zastupitelství do moci výkonné. Formálně je však státní zastupitelství odděleno od ostatních správních úřadů, což je v Ústavě i formálně zdůrazněno tím, že státní zastupitelství je upraveno v samostatném článku 80. Vznikem státního zastupitelství bylo reagováno i na nedostatky veřejné žaloby v naší zemi v minulé době, zejména v době před rokem 1989. Bylo však současně reagováno na změny trestního řízení a změny v právním řádu. Proti systému prokuratury se systém státního zastupitelství odlišuje zejména : a/ v organizaci b/ ve zrušení tzv. všeobecného dozoru. Státní zástupci jsou ve smyslu § 1 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství definováni jako osoby, prostřednictvím nichž státní zastupitelství vykonává svou činnost. Orgány obdobné našemu státnímu zastupitelství jsou známy i z jiných zemí. Známe je pod pojmy státní zastupitelství, veřejná žaloba, královská veřejná žaloba, prokuratura, státní návladnictví a pod dalšími názvy. Členové těchto orgánů jsou pak označováni jako státní zástupci, veřejní žalobci, prokurátoři, státní návladní apod. Struktura i postavení našeho současného státního zastupitelství, však vzhledem k postavením a struktuře veřejné žaloby ve světě, bývají považovány za specifické. V řadě zemí západní Evropy nedošlo v posledním půlstoletí ke zcela zásadní změně struktury veřejné žaloby. Struktura bývá zpravidla dvoustupňová, nebo třístupňová. První stupeň má za úkol vést trestní stíhání, zastupovat obžalobu před soudem, případně sledovat výkon trestu odnětí svobody. Druhý stupeň je odvolacím orgánem. Třetí stupeň zpravidla nemívá proti předchozím dvěma stupňům oprávnění. Vedoucí tohoto třetího stupně může kupříkladu v některých zemích podávat opravné prostředky proti rozhodnutí prvního stupně. Systém veřejné žaloby je pak zpravidla podřízen ministru spravedlnosti, který také zabezpečuje jednotnou trestní politiku. Dává všem stupňům orgánů veřejné žaloby pokyny. Žalobci poté kromě jiného zvažují zda je splněna podmínka veřejného zájmu /zásada oportunity/. V posledním období se projevují tendence po vytváření nezávislé veřejné žaloby /severské země/. Dále po vytváření specializace na specifické typy kriminality a zločinu. Veřejnou žalobu lze definovat, s přihlédnutím k názorům vyslovovaným v literatuře jako činnost státního orgánu, který působí v trestním a v jiném než trestním řízení, kde chrání veřejný zájem. Orgán vykonávající veřejnou žalobu má v řízení postavení strany. Při své činnosti musí přihlížet k rovnováze mezi veřejným zájmem a zájmem jednotlivce. Orgán vykonávající veřejnou žalobu je orgánem svého druhu. Jde o soustavu. Základní zásadou soustavy je ochrana veřejného zájmu, hierarchie, jednotnosti, účinnosti, objektivity. 1/ Pokud jde o koncepci veřejné žaloby v Evropě, lze vymezit 2 základní systémy veřejné žaloby. A/ Systém v procesu založeném na zásadě inkviziční. Jde o francouzský model a model kontinentální. Veřejní žalobci mají monopol na trestní stíhání. V procesu ovládaném zásadou inkviziční je základním pojmem, který je upřednostňován - veřejný zájem. Žalobce, který je státním orgánem reprezentuje veřejný zájem státu. Žalobce, který představuje veřejný zájem, zahajuje trestní stíhání. Tento systém se začal uplatňovat v době počátku buržoazního vývoje státu a práva a fakticky nahradil do té doby panující obžalovací proces. V inkvizičním procesu v minulosti bylo řízení tajné, písemné a nebylo kontradiktorní. Obviněný byl v procesu v podřízeném postavení. Řízení vedl soud, který také vyhledával, prováděl důkazy a ve věci rozhodoval. V dnešní době se tento systém procesu označuje také jako vyšetřovací systém. Orgány veřejné žaloby jsou nazývány jako státní zastupitelství, státní návladnictví, prokuratura a dalšími názvy. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 163 B/ Systém v procesu založeném na zásadě obžalovací. Jde o anglo-saský model. Trestní stíhání je v tomto systému zahajováno oběťmi nebo policií, jen částečně státními orgány. V procesu ovládaném zásadou obžalovací je základním pojmem - zájem jednotlivce. Počátky tohoto procesu lze najít až v době kmenového zřízení. Trestní řízení nebylo vedeno z vlastní iniciativy společnosti. Obžaloba byla podávána obětí trestného činu, právo podat obžalobu bylo právem oběti, nikoliv však povinností oběti. V tomto procesu bylo řízení ústní, veřejné a kontradiktorní, žalobce a žalovaný měli stejná práva. Soud působil v řízení jako arbitr, který procesně řídí spor rovných stran. Někdy se v této souvislosti používá přirovnání, že soud působí obdobně jako rozhodčí při fotbalovém utkání. Proces založený na zásadě obžalovací dominoval v době feudální, v době počátku buržoazního státu a práva byl nahrazen systémem inkvizičním. 2/ Fakticky dnes nelze konstatovat, že by v některé zemi veřejná žaloba pracovala v čistě obžalovacím systému, nebo v čistě inkvizičním procesu a principu. Vždy jde o kombinaci obou principů. Například v kontinentálním systému se prosazuje zásada kontradiktornosti řízení. V současné době lze konstatovat, že v jednotlivých zemích hraje orgán veřejné žaloby základní roli v trestním soudnictví. V postavení veřejných žalobců, pokud jde o jejich vztahu k veřejné moci, o jejich nezávislost, o vztah mezi žalobci a soudci, jsou však v jednotlivých zemích rozdíly. 2. Organizace a struktura našeho státního zastupitelství Jak již bylo uvedeno s účinností od 1.1.1994 vzniká soustava státního zastupitelství, která nahrazuje soustavu prokuratury. Úprava státního zastupitelství v Ústavě ČR je v části věnované moci výkonné a vládě. Z toho také vyplývá, že státní zastupitelství je provázáno s mocí výkonnou. V této souvislosti je poukazováno, že ke vzniku této provázanosti mezi orgány veřejné žaloby a exekutivou došlo k návratu k zastaralé doktríně z 19. století. K uplatnění tohoto principu však nebyl důvod, a to s přihlédnutím k sociálním změnám ve společnosti a k nárůstu kriminality, včetně organizovaného zločinu a korupce. Přestože je trestní řízení ovládáno principem legality, kdy veřejný zájem odpovídá slovu hmotného zákona, přesto se v provázanosti orgánů státního zastupitelství s exekutivou objevuje starý prvek - snaha dosáhnout ovlivňování trestní politiky. 3/ Ze zakotvení státního zastupitelství v hlavě Ústavy věnované moci výkonné také vyplývá, že státní zastupitelství je moci výkonné podřízeno, a to v oblasti personální, organizační a materiálního zabezpečení.4/ Státní zastupitelství je organizačně začleněno do resortu ministerstva spravedlnosti. Zákonem, který stanoví postavení a působnost státního zastupitelství je zákon ze dne 9.11.1993, č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Tento zákon nabyl účinnosti 1.1.1994.K jeho provedení byla vydána vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli. Dále byly vydány platové předpisy. Soustava státního zastupitelství je tvořena čtyřmi stupni. Jde o Nejvyšší státní zastupitelství, vrchní státní zastupitelství, krajská státní zastupitelství a okresní státní zastupitelství. V době branné pohotovosti se zřizují vyšší a nižší polní státní zastupitelství. Ze zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, dále vyplývá, že sídla a obvody státních zastupitelství se shodují se sídly a obvody soudů. Už z této skutečnosti vyplývá, že příslušná státní zastupitelství zastupují stát toliko u těchto soudů. 5/ Uvedená okolnost je vyjádřena výslovně v ustanovení § 7 odst. 2 zákona o státním zastupitelství, kde je uváděno, že státní zastupitelství je příslušné k zastupování státu u soudu, u něhož toto státní zastupitelství působí. Vyjímku může stanovit zvláštní právní předpis. Z této skutečnosti dále plyne, že v praxi je sídlem Nejvyššího státního zastupitelství Brno, když Brno je současně i sídlem Nejvyššího soudu České republiky. Sídlem vrchních státních zastupitelství jsou Praha a Olomouc. Působnost krajských státních zastupitelství se shoduje s obvody krajů. Působnost okresních státních zastupitelství se shoduje s obvody okresů. Pokud jde o působnost jednotlivých stupňů státního zastupitelství je zapotřebí uvést, že lze uvést princip, že působnost určitého stupně státního zastupitelství odpovídá působnosti odpovídajícího stupně soudu.6/ Lze tedy konstatovat, že působnost okresních státních zastupitelství v základních rysech odpovídá působnost okresních soudů apod. Vztahy mezi jednotlivými stupni státního zastupitelství jsou významně ovlivňovány institutem dohledu, samostatný problém pak tvoří oprávnění nejvyššího státního zástupce k celé soustavě státního zastupitelství, rovněž tak organizaci státního zastupitelství ovlivňuje oprávnění ministra spravedlnosti ke státnímu zastupitelství. Institut dohledu zajišťuje řídící a kontrolní vztahy mezi jednotlivými stupni státního zastupitelství. V samotném zákoně o státním zastupitelství je zakotven jednak dohled vnější a jednak dohled vnitřní.7/ Dohled vnější se týká dohledu, který vykonávají nejblíže vyšší státní zastupitelství nad činností nejblíže nižších státních zastupitelství, taktéž se týká dohledu pověřeného státního zástupce nad místy, kde je omezována osobní svoboda. Dohled vnitřní se týká vedoucího státního zástupce, který vykonává dohled nad postupem státních zástupců „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 164 působících u státního zastupitelství, u něhož příslušný vedoucí státní zástupce působí. Dohledem je nutno rozumět soubor oprávnění, které jsou zakotveny zákonem o státním zastupitelství k zajištění kontrolních a řídících vztahů mezi jednotlivými stupni státního zastupitelství. Dohled se týká kontrolní činnosti mezi dvěma nejbližšími stupni státního zastupitelství. Přes jeden stupeň nelze dohled vykonávat. K tzv. dohledu vnitřnímu je zapotřebí uvést, že jde o zajištění řídících a kontrolních vztahů uvnitř jednotlivých státních zastupitelství, a to při výkonu působnosti státního zastupitelství. Rozsah dohledu je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 vyhlášky č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství. Z tohoto ustanovení vyplývá, že výkon dohledu se zaměřuje zejména na dodržování a aplikaci právních předpisů v působnosti státního zastupitelství a v činnosti státních zástupců, dodržování pokynů vyššího státního zastupitelství a vedoucích státních zástupců, na organizaci a řízení práce a na plnění pokynů obecné povahy nejvyššího státního zástupce. V dalším výkladu bude pojednáno o dohledu vnějším. Dohled vnitřní bude popsán v souvislosti s popsáním vnitřní struktury státního zastupitelství a pojednáním o vedoucích státního zastupitelství. Pokud jde o prostředky vnějšího dohledu je nutno poukázat na ustanovení § 1 odst. 2 vyhlášky č. 23/1994 Sb. Podle tohoto ustanovení je vyšší státní zastupitelství oprávněno vyžadovat zvláštní zprávy o postupu státních zástupců při výkonu působnosti státního zastupitelství, vyžadovat informace v jednotlivých věcech vyřizovaných nižším státním zastupitelstvím, přezkoumat kteroukoliv věc vyřízenou nižším státním zastupitelstvím a za tímto účelem vyžádat od nižšího státního zastupitelství předložení všech písemností, jež byly podkladem pro vyřízení takové věci, jakož i příslušná vyjádření a stanoviska, nestanoví-li zvláštní právní předpis pro přezkoumání takové věci závazným způsobem jiný postup. Dále je vyšší státní zastupitelství oprávněno provádět u nižšího státního zastupitelství prověrky jednotlivých věcí, prověrky na určitých úsecích činnosti nižšího státního zastupitelství nebo celkové prověrky činnosti nižšího státního zastupitelství, dávat nižšímu státnímu zastupitelství pokyny ve věcech, jejichž vyřízení nižším státním zastupitelstvím přísluší a v zákonem stanovených případech věc nižšímu státnímu zastupitelství odejmout a vyřídit ji samo. Pokyn je nutno považovat za vyústění dohledu. Měly by být spíše výjimečným prostředkem dohledu. Pokyny je možné vydat jak v konkrétních věcech, tak rovněž ve věcech určitého druhu. Pokyn vztahující se k věcem určitého druhu má za cíl sjednocovat postup nejblíže nižších státních zastupitelství. Ať již pokyn vydaný v konkrétní věci, tak i pokyn, vztahující se k věcem určitého druhu je zapotřebí odlišit od pokynů obecné povahy nejvyššího státního zástupce, o nichž bude pojednáno níže. Součástí pokynu musí být poučení bezprostředně nižšího státního zastupitelství o tom, jak má ve věci postupovat, odmítne-li splnění pokynu. Státní zastupitelství, kterému byl pokyn adresován, má právo obrany proti takovém pokynu. Takové státní zastupitelství má právo odmítnout splnit pokyn. Právo odmítnout splnit pokyn má tehdy, pokud je pokyn v rozporu se zákonem. Důvody odmítnutí splnění pokynu pak státní zastupitelství neprodleně písemně sdělí nadřízenému státnímu zastupitelství. Odmítnutí splnění pokynu se týká jak pokynů vydaných v konkrétní věci, tak i pokynů ve věcech určitého druhu.8/ Další postup je takový, že vyšší státní zastupitelství přezkoumá věc z hlediska, zda je pokyn v rozporu se zákonem. Z ustanovení § 12d/ odst. 2 zákona o státním zastupitelství vyplývá, že pokud nejblíže vyšší státní zastupitelství na svém pokynu trvá a neuplatní jiný postup, věc nižšímu státnímu zastupitelství odejme a působí v ní samo. Dalším prostředkem dohledu je odnětí věci. Tento prostředek je oprávněno nejblíže vyšší státní zastupitelství využít ve smyslu § 12d/ odst. 3 zákona o státním zastupitelství také tehdy, je-li nejblíže nižší státní zastupitelství nečinné, nebo se v jeho postupu objeví nedůvodné průtahy. V takovém případě pak nejblíže vyšší státní zastupitelství vyřizuje věc samo, může rozhodnout o meritorním vyřízení věci v přípravném řízení, může podat obžalobu, a to u věcně a místně příslušného soudu a poté se účastní v řízení před soudem prvního i druhého stupně.9/ Související otázkou je, zda je přípustný dohled nejblíže vyššího státního zastupitelství nad činností bezprostředně nižšího státního zastupitelství v jeho obvodu, která je sama dohledem. Jde tedy o problém tzv. dohledu nad dohledem, tedy dohledu nad činností, která je sama výkonem dohledu. Takový dohled nad dohledem je možný a právní úprava jej připouští. Na tomto místě je nutno zmínit zejména ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky č. 23/1994 Sb. Z tohoto ustanovení vyplývá, že při výkonu dohledu nad postupem bezprostředně nižšího státního zastupitelství, který je svou povahou rovněž dohledem, vyšší státní zastupitelství zaměřuje svou pozornost pouze na hodnocení úrovně a účinnosti tohoto dohledu. Zákonnost postupu, který byl předmětem výkonu původního dohlednu, může přezkoumat, jen pokud tak stanoví zvláštní zákon. Soustava státního zastupitelství je dále ovlivňována oprávněními nejvyššího státního zástupce k této soustavě. Tato oprávnění jsou vymezena v ustanovení § 12 zákona o státním zastupitelství. Lze vymezit 5 základních oprávnění. Jde zejména o oprávnění vydávat pokyny obecné povahy, a to ke sjednocení a usměrnění postupu státních zástupců při výkonu působnosti státního zastupitelství nebo k zajištění jednotné vnitřní organizace státního státního zastupitelství a jednotného výkonu spisové služby. Toto oprávnění je vymezeno v ustanovení § 12 odst. 1 zákona o státním zastupitelství. K dalším těmto oprávněním Nejvyššího státního zastupitelství náleží ve smyslu § 12 odst. 2 zákona o státním zastupitelství oprávnění vydávat stanoviska ke sjednocení výkladu zákonů a jiných právních předpisů při výkonu působnosti státního zastupitelství. Tato stanoviska jsou „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 165 označována jako výkladová stanoviska. Dále je nezbytné zmínit oprávnění ve smyslu § 12 odst. 3 zákona o státním zastupitelství - provést kontrolu skončených věcí, v nichž bylo příslušné státní zastupitelství činné a uložit v případě pochybení opatření k nápravě.Ve smyslu § 12 odst. 4 zákona o státním zastupitelství je zakotveno oprávnění nejvyššího státního zástupce podat předsedovi Nejvyššího soudu podat předsedovi Nejvyššího soudu podnět, aby navrhl Nejvyššímu soudu zaujetí stanoviska k výkladu zákona nebo jiného právního předpisu, pokud nejvyšší státní zástupce získá poznatky o nejednotnosti rozhodování soudů. Konečně lze zmínit i ustanovení § 12 odst. 7 zákona o státním zastupitelství. Podle tohoto ustanovení nejvyšší státní zástupce předkládá prostřednictvím ministra spravedlnosti zprávu o činnosti státního zastupitelství za uplynulý kalendářní rok. 10/ Systém státního zastupitelství je dále ovlivňován vztahem ministra spravedlnosti ke státnímu zastupitelství a samostatnou otázkou je správa státního zastupitelství. Pro tyto otázky je významná novela zákona o státním zastupitelství provedená zákonem č. 14/2002 Sb. Touto novelou došlo ke zrušení služební nadřízenosti ministra spravedlnosti nad činností Nejvyššího státního zastupitelství. Tím došlo také k posílení nezávislosti celé soustavy státního zastupitelství na výkonné moci. Státní zastupitelství je nezávislé na orgánech veřejné správy. Činnost státního zastupitelství se tak přibližuje činnosti soudů. K oprávněním ministra spravedlnosti je zapotřebí zmínit zejména ustanovení § 13 odst. 1 zákona o státním zastupitelství. Podle tohoto ustanovení může ministr spravedlnosti požádat kterékoliv státní zastupitelství o informaci o stavu řízení, v níž je státní zastupitelství činné, pokud je taková informace potřebná pro plnění úkolů Ministerstva spravedlnosti, nebo pokud takovou informaci potřebuje jako člen vlády. Podle § 13 odst. 2 zákona o státním zastupitelství může ministerstvo spravedlnosti prostřednictvím příslušného vedoucího státního zástupce požádat určité státní zastupitelství o zpracování podkladů nezbytných k projednání nároků na náhradu škody uplatňovaných z důvodu odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, a to podle zákona č. 82/1998 Sb. Ministr spravedlnosti může požadovat i také podání informace, pokud jde o výkon správy státního zastupitelství. Ministr spravedlnosti má důležité nástroje pro zabezpečení chodu státního zastupitelství. Ovlivňuje personální a organizační a finanční otázky. Vykonává správu státního zastupitelství. Pro zakotvení správy státního zastupitelství jsou významná ustanovení § 13a/ až § 13j/ zákona o státním zastupitelství. Orgány správy jsou též vedoucí státní zástupci a jejich náměstce. Zvláštní oprávnění náležejí nejvyššímu státnímu zástupci, který pokynem obecné povahy vydává organizační řád státního zastupitelství, sjednocuje a kontroluje spisovou službu. Dalším problémem, pokud jde o organizaci státního zastupitelství je struktura státního zastupitelství. Státní zastupitelství jsou vždy tvořena vedoucím státním zástupcem, jeho náměstkem, případně náměstky, státními zástupci, právními čekateli a administrativními pracovníky. K postavení vedoucích státních zástupců je zapotřebí uvést, že z ustanovení zákona o státním zastupitelství vyplývá, že státního zastupitelství je orgánem monokratickým. Včele jednotlivých státních zastupitelství tedy stojí vedoucí státní zástupci. Z ustanovení § 11a odst. 2 zákona o státním zastupitelství, je patrno, že v rozsahu stanoveném zákonem je vedoucí státní zástupce nadřízen státním zástupcům působícím u státního zastupitelství, v jehož čele stojí. Vedoucí státní zástupce má svěřeno stanovit vnitřní organizaci státního zastupitelství. Dále má ve své působnosti zajistit rozdělení agendy státního zastupitelství mezi státní zástupce. Při této činnosti je povinen zajistit specializaci státních zástupců, jak vyplývá ze zvláštních právních předpisů. Vedoucí státní zástupce se podle označení státního zastupitelství označuje jako nejvyšší státní zástupce, vrchní státní zástupce, krajský státní zástupce, okresní státní zástupce. V rozsahu stanoveném zákonem je nejvyšší státní zástupce nadřízen vrchním státním zástupcům, vrchní státní zástupce je nadřízen krajským státním zástupcům v obvodu konkrétního vrchního státního zastupitelství, krajský státní zástupce je nadřízen okresním státním zástupcům v obvodu konkrétního krajského státního zastupitelství. Obdobně pak vedoucí státní zástupce je nadřízen v rozsahu, který je stanoven zákonem, státním zástupcům, kteří působí u státního zastupitelství, v jehož čele vedoucí státní zástupce stojí. Souvisejícím problémem je otázka jmenování vedoucích státních zástupců. Nejvyššího státního zástupce jmenuje a odvolává vláda, a to na návrh ministra spravedlnosti. Vrchní, krajské a okresní státní zástupce jmenuje a odvolává ministr spravedlnosti. K významným oprávněním vedoucího státního zástupce náleží rovněž oprávnění v rámci dohledu. Jedná se o oprávnění v tzv. dohledu vnitřním. Otázka dohledu bezprostředně souvisí s problematikou postavení státního zástupce. K oprávněním vedoucího státního zástupce v rámci tzv. vnitřního dohledu je zapotřebí uvést, že novelou zákona o státním zastupitelství, s účinností od 1.3.2002, byla do té doby kontrolní činnost vykonávaná jako součást řízení uvnitř jednotlivých státních zastupitelství, zahrnuta jako součást tzv. dohledu vnitřního. Z ustanovení § 12e/ odst. 1 zákona o státním zastupitelství, jsou vedoucí státní zástupci oprávnění vykonávat dohled nad postupem státních zástupců působících u státního zastupitelství, v jehož čele stojí. Vedoucí státní zástupci jsou dále oprávněni v rámci tohoto dohledu dávat pokyny k postupu při vyřizování věcí v příslušnosti daného státního zastupitelství. Vedoucí státní zástupci jsou dále oprávněni sjednocovat postup státních zástupců pokyny, které se vztahují na více věcí stejného druhu. Pokud vedoucí státní zástupce učiní pokyn, je v souladu s právní úpravou umožněno vydávat pokyn i ústní formou. Pokud však příslušný státní zástupce, kterému je pokyn „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 166 adresován, požaduje jeho písemné potvrzení, je vedoucí státní zástupce povinen takové žádosti vyhovět. Státní zástupce, kterému je takový pokyn adresován, je oprávněn odmítnou splnit takový pokyn, a to pokud je takový pokyn v konkrétní věci v rozporu se zákonem. Pokud příslušný státní zástupce odmítne splnit pokyn, sdělí neprodleně takové důvody vedoucímu státnímu zástupci, který takový pokyn vydal. Pokud vedoucí státní zástupce trvá na splnění takového pokynu, pak musí takovou věc sám vyřídit. Je však dána možnost, při opakovaném nedůvodném odmítání splnění pokynu, aby vedoucí státní zástupce podal návrh na zahájení kárného řízení příslušného státního zástupce, a to v souladu s ustanovením § 8 odst. 3 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců. Vedoucího státního zástupce zastupuje jeho náměstek, popřípadě náměstci. Náměstci pak zastupují vedoucího státního zástupce v pořadí jím stanoveném. Náměstky nejvyššího státního zástupce jmenuje a odvolává ministr spravedlnosti na návrh nejvyššího státního zástupce. Náměstky vrchních státních zástupců, krajských státních zástupců, okresních státních zástupců jmenuje a odvolává ministr spravedlnosti, a to na návrh vedoucího státního zástupce, o jehož náměstka se jedná. Z ustanovení § 1 odst. 2, § 3 odst. 1, věty za středníkem a § 23 odst. 1 zákona o státním zastupitelství vyplývá, že státní zastupitelství vykonává svoji činnost prostřednictvím státních zástupců. Na státním zastupitelství dále působí právní čekatelé. Úkolem administrativních zaměstnanců státního zastupitelství je vykonávat administrativní, evidenční a organizační práce spojené s činností státního zastupitelství. 3. Návrhy na změnu organizace práce na státním zastupitelství Systém práce na státním zastupitelství považuji za neodpovídající požadavkům dnešní doby. Státní zástupce má zákonnou úpravou uloženo obrovské množství úkolů, které ani z časového hlediska nestíhá plnit a využít. V praxi je zatěžován velkým množstvím administrativních činností, které lze označit za plýtvání odborností státního zástupce. V dalším textu chci poukázat na některé náměty na změny organizace práce na státním zastupitelství. Domnívám se, že tyto návrhy, by měly být zakotveny v zákonu o státním zastupitelství. Chci však uvést i některé praktické návrhy. Za cíl svých návrhů považuji "odbřemenit" státního zástupce od administrativních činností a posílit jeho samostatnost. a/ Rozdělení administrativních pracovníků na státním zastupitelství, rozvrh práce, sekretářka státního zástupce Státnímu zástupci by ulehčila práci také změna v organizaci práce administrativních pracovníků státního zastupitelství. Kancelář státního zastupitelství by měla vést jedna pracovnice. Ta by měla zajišťovat chod kanceláře a dohlížet na společnou agendu pro všechny pracovníky. Druhá pracovnice by přijímala a rozdělovala poštu podle rozvrhu práce, který by však byl předem dán. Považuji za nutné, aby bylo předem dáno vymezení agendy jednotlivých státních zástupců, ať již podle jakéhokoliv klíče. Nepovažuji za správné, aby vedoucí státní zástupce byl zcela neomezený při svých rozhodováních, který státní zástupce bude zpracovávat konkrétní kauzu. Dnešní oprávnění vedoucích státních zástupců přidělovat konkrétní spisy státním zástupců, vede k subjektivismu a k prosazování i dalších vlivů, než je slučitelné s principy veřejné žaloby popsané v úvodu tohoto článku. Veškeré písemnosti takto vyřízené by obdržela příslušná sekretářka konkrétního státního zástupce. Tato sekretářka by měla na starosti vedení rejstříku, ale také veškeré písařské práce pro svého státního zástupce. Navíc by měla přehled o lhůtách spisů, v agendě by měla navíc zakládání pošty, pro státního zástupce by vyřizovala telefonáty, sjednávala by pro něj schůzky. Evidence spisů by se dělila podle rejstříků podle počtu státních zástupců. Tím by odpadlo přepisování téhož spisu z jednoho rejstříku do druhého. Sekretářka státního zástupce by vedla statistiku. b/ Vyšší soudní úředník státního zastupitelství. Další ulehčení práci státnímu zástupci by vedle institutu sekretářky státního zástupce přineslo zavedení institut vyššího úředníka státního zastupitelství. Mělo by jednat o obdobu vyšších soudních úředníků, kteří působí v soudní soustavě. Vyšší úředník státního zastupitelství by mohl samostatně vykonávat agendu spojenou s odklony v trestním řízení, mohl by vyřizovat problematiku odměn obhájců a tlumočníků apod. Tím by se rovněž zvýšila motivace pro odborné vzdělávání se administrativních pracovníků. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 167 c/ Institut dohledu Institut dohledu byl podrobně popsán v předcházejícím textu. Bylo zejména poukázáno na to, že dohled vykonává jednak vedoucí státní zástupce nad postupem státních zástupce, v jehož čele stojí a dávat jim pokyny k postupu při vyřizování věcí. Dále bylo kromě jiného uvedeno, že nejblíže vyšší státní zastupitelství je oprávněno vykonávat dohled nad postupem nejblíže vyšších státních zastupitelství, je rovněž oprávněno dávat písemné pokyny. V této části práce chci poukázat na to, že v praxi dochází bohužel k případům, kdy institut dohledu neslouží ani ke sjednocování postupu státních zástupců, ani k dodržování zákona. Objevují se totiž případy, kdy pomocí svého oprávnění vykonávat dohled, vedoucí státní zástupce, nebo státní zástupce vyššího státního zastupitelství, prosazuje určitý účelový postup, ať již z jakéhokoliv důvodu. Jde-li o dohled vykonávaný vyšším stupněm státního zastupitelství, jde zpravidla o případ, kdy státní zástupce má obavu, aby nevyslovil nesprávný právní názor, proto vydává pokyny, které nemohou vést k získání objektivní pravdy. Tím neustále vyžaduje provádění neúčelných úkonů. Vyskytují se případy, kdy vedoucí státní zástupce vnucuje určité postupy jemu podřízeným státním zástupců, například z obavy před medializací postupu státního zastupitelství, které řídí. Může jít například o účelové podání opravného prostředku proti rozhodnutí soudu, ač pro něj není reálný podklad. Nebo naopak o účelové pohledy na využití některých oprávnění jemu podřízených státních zástupců, například na využití institutu zastavení trestního stíhání, z obavy před výtkou z nadřízených státních zastupitelství. Předchozím odstavcem jsem nechtěl říci, že by taková praxe byla na každodenním pořádku a že by si státní zástupci neplnili své povinnosti. Chtěl jsem poukázat na to, že institut dohledu může sloužit k prosazení účelových postupů, přičemž tyto postupy nelze označit jednoznačně, že jsou v rozporu se zákonem, aby bylo možno takové pokyny, podle zákonné úpravy odmítnout. Navíc dochází k případům, kdy je státnímu zástupci určitý postup ukládán jakoby formou doporučení. Domnívám se, že je nezbytné zakotvit do zákona o státním zastupitelství povinnost vedoucích státních zástupců, pokud chtějí v rámci dohledu uložit pokyn podřízenému státnímu zástupci, aby tak museli obligatorně učinit písemně. Navrhuji, aby do zákona o státním zastupitelství bylo zakotveno oprávnění státního zástupce, kterému je dán pokyn, nebo tzv. doporučení, aby se mohl obrátit přímo na Nejvyšší státní zastupitelství s žádostí o rozhodnutí sporu a o určení dalšího postupu. Jsem přesvědčen, že státní zastupitelství musí vystupovat v rámci věcí stejného druhu totožně. Pokud státní zástupce nesouhlasí s pokynem, či s doporučením, musí mít právo obrany. Následně pak bude věcí Nejvyššího státního zastupitelství, aby vyslovilo jednoznačný právní závěr, ohledně dalšího postupu a přidělilo věc k dalšímu výkonu dozoru tomu státnímu zástupci, k jehož právnímu názoru se spíše přiklonilo. Tento státní zástupce by pak pokračoval ve výkonu dozoru nad určitou věcí. Cílem tohoto návrhu je posílit samostatnost státního zástupce na základním stupni státního zastupitelství, vytvořit mu prostor pro prosazování vlastního právního názoru, přitom vyloučit negativní vlivy na činnost státního zástupce ze strany vedoucích státních zástupců, či státních zástupců bezprostředně nižšího stupně státního zastupitelství. Současně si od tohoto návrhu slibuji možnost nejvyššího článku soustavy státního zastupitelství sjednocovat postup státních zástupců nižších stupňů, ovšem tehdy, pokud o to státního zástupce nižšího stupně státního zastupitelství sám požádá. Domnívám se, že současný stav na státním zastupitelství se vyznačuje přemírou monokracie vedoucích státních zástupců, což vede k nesamostatnosti řadových státních zástupců, dále pak účelovým postupem nadřízených státních zastupitelství při výkonu dohledu nad postupem nejblíže nižších státních zastupitelství. Jsem přesvědčen, že aby státní zastupitelství plnilo své úkoly, jako moderní orgán veřejné žaloby, je nezbytné omezit monokracii vedoucích státních zástupců a institut dohledu a tyto instituty zaměřit na sjednocování postupu státních zástupců. Vedle toho je zapotřebí posílit samostatnost řadových státních zástupců, kteří odvádějí základ práce státního zastupitelství. 4. Závěr Přál bych si, aby tato práce byla základem pro úvahy a diskuse nad budoucím vývojem veřejné žaloby. Domnívám se, že základní příčina všech současných problémů veřejné žaloby v České republice není ani v právní úpravě trestního řízení, ani v úpravě netrestních pravomocí. Základ všech problémů spatřuji v samotném systému státního zastupitelství, v samotné práci státních zástupců na všech stupních. Neschopnost metodicky sjednotit postupy, neschopnost přizpůsobit organizaci práce potřebám dnešní doby a dnešního trestního či civilního procesu. Neschopnost definovat v mezích zákona priority své činnosti a pravidla chování uvnitř soustavy státního zastupitelství. Shrnuto: neschopnost vytvořit systém státního zastupitelství a neustálé přežívání zažitého zastaralého systému práce z minulé doby, přežívání přežitých přístupů k problémům dneška z minulé doby prokuratury, v podmínkách naprosto jiné právní úpravy. Za nejdůležitější pro budoucnost považuji zejména: posílit samostatnost státního zástupce na základním „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 168 stupni, který nese ve vlastní práci základní tíhu odpovědnosti veřejné žaloby. K tomu modifikovat institut dohledu, omezit jej výlučně na metodické sjednocování postupů státních zástupců. Systém práce i po stránce rozvrhu práce, i činností administrativního aparátu, přizpůsobit potřebám samostatnosti státního zástupce. Seznam odkazů: [1] Fenyk, Jaroslav: Veřejná žaloba, díl první, Historie, současnost a možný vývoj veřejné žaloby, 1. vydání, místo vydání neuvedeno, Institut Ministerstva spravedlnosti České republiky pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 2001, str 147-159 [2] Fenyk, Jaroslav: Veřejná žaloba, díl první, Historie, současnost a možný vývoj veřejné žaloby, 1. vydání, místo vydání neuvedeno, Institut Ministerstva spravedlnosti České republiky pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 2001, str. 121, 141 [3] Fenyk, Jaroslav: Veřejná žaloba, díl první, Historie, současnost a možný vývoj veřejné žaloby, 1. vydání, místo vydání neuvedeno, Institut Ministerstva spravedlnosti České republiky pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 2001, str. 25 [4] Kuchta, Josef - Schelle, Karel: Historie a současnost státního zastupitelství, 1. vydání, Brno, Masarykova univerzita Brno, 1994, str.71 [5] Nett, Alexander a kolektiv: Trestní právo procesní, 1. vydání, Brno, Masarykova univerzita Brno, 1994, tr. 58, [6] Šámal, Pavel - Novotný, František - Růžička, Miroslav - Vondruška, František - Novotná, Jaroslava: Přípravné řízení trestní, 2. vydání, Praha, C.H. Beck, 2003, str. 558 [7] Šámal, Pavel - Novotný, František - Růžička, Miroslav - Vondruška, František - Novotná, Jaroslava: Přípravné řízení trestní, 2. vydání, Praha, C.H. Beck, 2003, str. 562 [8] Šámal, Pavel - Novotný, František - Růžička, Miroslav - Vondruška, František - Novotná, Jaroslava: Přípravné řízení trestní, 2. vydání, Praha, C.H. Beck, 2003, str. 565 [9] Šámal, Pavel - Novotný, František - Růžička, Miroslav - Vondruška, František - Novotná, Jaroslava: Přípravné řízení trestní, 2. vydání, Praha, C.H. Beck, 2003, str. 566 [10] Šámal, Pavel - Novotný, František - Růžička, Miroslav - Vondruška, František - Novotná, Jaroslava: Přípravné řízení trestní, 2. vydání, Praha, C.H. Beck, 2003, str.577 Adresa: Mgr. Karel Šabata státní zástupce Okresní státní zastupitelství v Uherském Hradišti Velehradská třída 1217 686 71 Uherské Hradiště Tel.: 572 551 350 Fax: 572 551 351 E-mail: [email protected] „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 169 „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 170 AJ TAKÁ BOLA INTEGRÁCIA Milan Šmátrala Katedra súkromnoprávnych disciplín Akadémie Policajného zboru v Bratislave Keď sa človek díva dozadu napadá ho množstvo otázok, niekedy nástojčivo vtieravých, kedy dychtivo čaká odpoveď, niekedy nudných, na ktorých odpoveď vďačne rezignuje. Pre toho kto chce poznávať svoju budúcnosť a uchopiť svoju prítomnosť, nesmie byť žiadne obzretie strateným časom a márnym nič neprinášajúcim gestom. Naopak, v minulosti sú zakódované tajomstvá prítomnosti i očakávania budúcnosti. Videné touto optikou sa nám javia potom blízke aj časy, ktoré už nenávratne odvial vietor zabudnutia, láskavý a milosrdný spoločník na ceste života človeka i spoločnosti. Sú chvíle a počiny, ktoré však nesmia do zabudnutia zapadnúť. Akokoľvek to možno znie kacírsky, ale história sa opakuje. V rôznej farbe a háve, ale s rovnakými dôsledkami. Preto nie je zbytočné hľadať v nej ukotvené poučenia, ktoré nám prináša a ktorými častokrát provokuje nášho nepokojného ducha a sýti náš hlad po poznaní. Súčasné integračné procesy prebiehané a vnímané vo všetkých oblastiach spoločenského života nie sú žiadnym darom, či deus ex machina minulých generácií. Sú len dôsledkom ich snažení, trpezlivého zápasu o pokrok a budúcnosť bez pátosu (ale aj s pátosom) krajšiu a šťastnejšiu. Dnešok integrácie má inú tvár ako jej včerajšok, kontúry sú podstatne dynamickejšie, ostrejšie, čistejšie a optimistickejšie ako kedykoľvek predtým. A možno aj vďaka tomu, že skúsenosť malého národa strednej Európy upadla do nezabudnutia a treba len dúfať, že bude integrálnou súčasťou univerzálnej výbavy moderných európskych národov na ceste marginalizácie národných a rasových animozít, neznášanlivostí a xenofóbie, ktoré ako kainovo znamenie prenasledujú ľudstvo od večných vekov. Účelom tohto príspevku je poskytnúť zopár zvedavých obzretí na históriu tvorby a formovania európskej integrácie na totalitný spôsob rokov štyridsiatych minulého storočia, avšak exaktne optikou slovenskej pospolitosti a jej establishmentu. Ako mladý Slovenský štát vstúpil do prostredia formujúceho sa "nového poriadku" pod ochrannými krídlami nemeckého orla, ako sa v tomto agresívnom prostredí pohyboval a ako sa správal. Obzretie prvé, tak povediac na rozohriatie. Písal sa rok 1939. Bol mesiac marec. V poradí jeho štrnásty deň. Utorok. Taký obyčajný deň. Ako každý iný. A predsa v malebnej krajinke pod Tatrami znamenal niečo bezprecedentné, v histórii Slovákov nevídané a neslýchané. Slovenský snem Slovenskej krajiny zákonom č. 1/1939 Sl. z. v § 1 ustanovil, že "Slovenská krajina vyhlasuje sa za samostatný a neodvislý Slovenský štát." Pre niektorých nechcené dieťa, pre niektorých jediné pragmatické politické východisko z neudržateľného štátoprávneho status quo, pre niektorých vízia nočnej mory večného strachu o svoju existenciu a pre niektorých zavŕšenie ich národnej a politickej anabázy a dosiahnutie vytúženého a vysnívaného cieľa. Žiaľ sudičky jeho zrodu neboli veľmi milosrdné novorodencovi. prišiel na svet, ktorý bol tehotný animozitou, rasovou a nacionálnou neznášanlivosťou a všetkými negatívnymi dôsledkami geopolitickej situácie vzniknutej po prvej svetovej vojne. Versailleský mierový systém dokonával. Recidíva svetového vojenského konfliktu bola na spadnutie. Na ďalekom Východe expandujúce Japonsko slávilo svoje ďalšie úspechy. Taliansko sa ešte stále motalo v Habeši a severnej Afrike, Nemecko na pozadí mierových a zmierovacích motúzikov preťahovaných popod nos naivných a vajatajúcich liberálov západných demokracií, plnou parou uháňalo cestou porušovania Versailleskej mierovej zmluvy a Kruppove závody chŕlili nové a nové kanóny pre "záchranu" mieru v Európe a svetovej civilizácie. Ďaleko, preďaleko za morom americký izolacionizmus strýčka Sama zahľadený do seba nevidel videné a spokojný sám so sebou si bezstarostne nôtil svoje tradičné yankey doodle. Vo vnútri československého štátu narastali a mocneli tendencie korešpondujúce s horúcim a napätým vývojom v okolitom svete, nemecký nacionalizmus výdatne živený nacionálnym socializmom Nemeckej ríše i maďarský iredentizmus pohrobkov Veľkého Uhorska, spôsobovali vnútornú eróziu štátu, ktorý z hľadiska veľmocenských „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 171 záujmov už nemal budúcnosť. Totálna xenofóbia zatiahla európske nebo mrakmi blížiacej sa vojny. Do takéhoto prostredia sa teda zrodil nový štátny útvar, týmto prostredním infikovaný a jeho kainovým znamením poznačený. Hvizd píšťal, rachot bubnov a staccato kovových cvokov na vojenských čižmách v uliciach miest bol hudbou prítomnosti mladého slovenského štátu. Záľaha uniforiem, najpopulárnejšieho kostýmu doby, neveštila pre Európu nič dobrého. Obzretie druhé. Okolnosti a fundamentálne súvislosti vzniku Slovenského štátu 14. marca 1939 boli v ostatnom období predmetom usilovnej pozornosti mnohých renomovaných i samozvaných historikov a politológov s rôznou, často diametrálne odlišnou optikou nazerania. Opakovať poznané z hľadiska merita skúmaného problému ani nie je mojou ambíciou. Preto by som akcentoval iba jednu významnú skutočnosťdostatočne transparentne vrhajúcu odhaľujúce svetlo na podstatu integračných procesov prebiehajúcich pod taktovkou nacistov a ich oddaných vazalov. Keď 16. marca 1939 Adolf Hitler slávnostne prevzal Slovensko pod ochranu Nemeckej ríše, bol to signál k horúčkovitému rokovaniu delegácií Nemecka a Slovenského štátu vo Viedni, ktoré sa uskutočnilo v dňoch 17. a 18. marca 1939. Zmluva o ochrannom pomere medzi Nemeckou ríšou a Slovenským štátom (Vertrag uber das Schutzverhältnis zwischen dem Deutschen Reich und dem Slowakischen Staat) bola podpísaná dňa 18. marca a v hlavnom meste Nemeckej ríše Berlíne 23. marca 1939, ovšem publikovaná bola až 23. septembra 1940 v Slovenskom zákonníku pod č. 226/1940 Sl. z. Podľa tejto zmluvy sa nemecká a slovenská vláda dohodli, vzhľadom na to, že sa Slovenský štát "dal" pod ochranu Nemeckej ríše, z toho vyplývajúce dôsledky upraviť zmluvou. Podľa ustanovenia článku 1 "Nemecká ríša preberá ochranu nad politickou nezávislosťou Slovenského štátu a nad integritou jeho územia." Táto zmluva okrem iného prejudikovala stav, ktorého žiaľ signifikantnou súčasťou bolo aj faktické obmedzenie výlučnosti teritoriálnej pôsobnosti slovenských zákonov na slovenskom území a voči občanom Slovenského štátu. Inak totiž nemožno kvalifikovať vyhlášku z 28. augusta 1939, ktorú za slovenskú vládu podpísal jej vtedajší predseda Dr. Jozef Tiso v tomto znení: "Nemecké vojenské oddiely, ktoré sa v záujme ochrany slovenského štátneho územia zdržujú na Slovensku, budú požadovať v prípade potreby od obyvateľstva plnenia (ubytovacie, stravovacie, krmivo, vozidlá, kone, pohonné látky atď.) prostredníctvom slovenských vrchností. Plnenia budú platiť v hotovosti v mene slovenskej a len v prípadoch celkom výnimočných v nemeckej mene podľa prepočítacieho kurzu 1 : 10. Slovenské úrady každého druhu nerušene úradujú ďalej, avšak osoby, ktoré sa previnia proti bezpečnosti nemeckej brannej moci, jej príslušníkom a sprievodu alebo proti príkazom nemeckých vojenských vrchností, budú sa zodpovedať pred nemeckými vojenskými súdmi bez ohľadu na ich štátnu príslušnosť podľa nemeckého vojenského práva.“ Povedané inak, ak slovenský štátny občan v Korni odmietol poskytnúť obrok pre kone vozatajstva nemeckých vojenských oddielov, ktoré mali už iba dva dni do napadnutia Poľska (1. septembra 1939) alebo v Žiline prečerpať benzín do motocykla nemeckých prieskumných oddielov, bol stíhaný na území svojho vlastného suverénneho štátu podľa práva, dokonca vojenského, iného štátu. Potom sa nemôžeme čudovať, že na realizáciu zmluvnej ochrany "prevzatej Nemeckou ríšou má nemecká branná moc právo v pásme, ktoré je na západe ohraničené hranicou Slovenského štátu a na východe všeobecnou čiarou východného okraju Malých Karpát, východného okraju Bielych Karpát a východného okraju pohoria Javorníkov, kedykoľvek zriaďovať vojenské objekty a držať ich obsadené silou, ktorú pokladá za potrebnú." Okrem toho bolo dohodnuté a zriadené bezcolné zásobovanie nemeckých vojenských oddielov i všetky ríšske dodávky pre vojenské stavby. V tomto ochrannom pásme (Schutzzone) vykonávalo všetku jurisdikciu voči osobám nemeckej štátnej príslušnosti nemecké súdnictvo a vojenské výsostné práva vykonávala nemecká branná moc. V tejto zmluve sa slovenská strana zaviazala okrem iného k dvom povinnostiam, ktoré nás veru mimoriadne spoľahlivo držali v "ochranných" pazúroch nemeckého orla. Išlo o organizovanie vojenských síl v úzkej zhode s nemeckou brannou mocou a orientovanie zahraničnej politiky v úzkej zhode a súčinnosti s nemeckou vládou a to dokonca podľa ustanovenia článku 5 na dobu 25 rokov s prejudikovaním jej včasného predĺženia. Signifikantné pre toto "partnerstvo" bolo aj uplatnenie diplomatického protokolu. Zmluva bola podpísaná za nemeckú stranu ministrom zahraničných vecí Joachimom von Ribbentropom a za stranu slovenskú ju podpísali predseda vlády Dr. Jozef Tiso, minister zahraničných vecí Dr. Vojtech Tuka a minister vnútra Dr. Ferdinand Ďurčanský. Z hľadiska protokolárnej parity a zvyklostí, ako sa dnes vraví, no comment. Dnes už dávno vieme, že súčasťou ochrannej zmluvy bol aj Tajný protokol o hospodárskej a finančnej spolupráci z 18. marca 1939, ktorý pripravil pôdu na expandovanie nemeckého kapitálu a jeho profitovanie z exploatácie slovenského územia. Objektom záujmu bolo nielen obmedzené nerastné bohatstvo, ale aj vip pozície v slovenskom zbrojárskom, banskom, hurníckom a drevospracujúcom priemysle. Finančný kapitál intervenoval „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 172 v peňažníctve a bankovníctve, o ságe jedného z mnohých expandujúcich dravcov bude ad illustrandum jedno z nasledujúcich obzretí. Táto zmluva sa stala fundamentom pre celý rad upravovaných zmluvných vzťahov ako napr. Dohoda medzi Slovenskou republikou a Nemeckou ríšou o vzájomnom usporiadaní vecí v súdnictve (č. 238/1939 Sl. z.), Dohoda o úprave štátnej príslušnosti (č. 89/1941 Sl. z.), Slovensko - nemecká dohoda o právnej ochrane a právnej pomoci vo veciach občianskych a obchodného práva (č. 109/1941 Sl. z.), Slovensko - nemecká dohoda o štátnom dlhu a štátnom majetku bývalej československej republiky (č. 163/1941 Sl. z.), Obchodná zmluva medzi Slovenskou republikou a Nemeckou ríšou (č. 6/1942 Sl. z.), Slovensko - nemecká zmluva o právnej ochrane a právnej pomoci v daňových veciach (č. 192/1942 Sl. z.), vyhláška ministra financií č. 125/1943 Sl. z. o povinnom vyrovnávaní záväzkov za tovar voči Nemeckej ríši a mnohých ďalších. Obzretie tretie. Koncom roku 1940 došlo k definitívnemu politickému i právnemu ukotveniu orientácie Slovenskej republiky, ktoré ju posunulo ešte mocnejšie a tesnejšie k jej samozvanému tútorovi - nacistickému Nemecku. Obdobie vajatania a iluzórneho neangažovania sa vo svetovom vojnovom konflikte, v domnienke, že Slovensko bude akousi zázračnou oázou pokoja a prosperity v rozbúrenom svete zmizlo v nenávratne. Slovenská republika pristúpila s platnosťou od 24. novembra 1940 k Paktu troch mocností a to Protokolom o pristúpení, publikovanom 5. marca 1941 pod č. 32/1941 Sl. z. Pokiaľ do marca 1941 bola Slovenská republika relatívne mimo ohnísk napätia, ktoré eskalovali konfrontáciu medzi svetovými mocnosťami i mimo vojensko-politických aliancií, pristúpením k Paktu troch mocností, ktorí podpísali Japonsko, Nemecko a Taliansko 27. septembra 1940 v Berlíne, si slovenská politická reprezentácia definitívne a nenávratne zabuchla dvere pred akoukoľvek, čo i len potencionálnou alternáciou zahraničnopolitckej orientácie a hľadaním iných partnerov a mantinelov integračných zoskupení. Obsahom Paktu bolo uznanie a rešpektovanie vedúcej role Nemecka a Talianska pri tvorbe "nového poriadku" v Európe Japonskom a recipročne uznanie a rešpektovanie identickej role Japonska vo východo-ázijskom priestore Nemeckom a Talianskom. Okrem toho sa zmluvné strany zaviazali navzájom sa politickými, hospodárskymi a vojenskými prostriedkami podporovať, pokiaľ jedna zo zmluvných strán bude napadnutá subjektom, ktorý nbebol angažovaný v prebiehajúcom vojnovom konflikte. Neskutočne cynicky pôsobí preambula tohto Paktu, ktorá by mala byť večným mementom mori všetkým, ktorí nevideli a nevidia hoci, oči mali a majú: "Vlády Nemecka, Talianska a Japonska považujú za predpoklad pre trvalý mier, aby každý národ sveta obdržal priestor, ktorý mu patrí. Preto sa rozhodly pri svojich snahách vo veľko-východo-ázijskom priestore a v európskych územiach stáť bok po boku a spolupracovať, pričom ich najvýznačnejším cieľom je vytvoriť a udržať svoj poriadok, ktorý je spôsobilý popdporovať rozkvet a blaho tamojších národov. Je ďalej želaním trich vlád rozšíriť spoluprácu na tie národy v iných častiach sveta, ktoré sú naklonené dať svojim úsiliam ten istý smer ako ony samy, aby ich snahy, smerujúce k svetovému mieru, ako konečnému cieľu, sa uskutočnili." Obzretie štvrté. V zahraničnoobchodných vzťahoch, ako koniec koncov v celej zahraničnej politike je ambíciou každého štátu realizovať svoje funkcie utilitárne, aby prinášali osoh štátu a tým i celej spoločnosti alebo precizované, tej časti, ktorá sa so štátom stotožnila. Každý štát sa usiluje využiť reálny priestor na formovanie zahraničnoobchodných vzťahov vhodných a výhodných jeho zámerom a k úžitku všetkých lojálnych občanov. Samotná prax v konkrétnej historickej situácii je však častokrát na míle vzdialená tomuto vznešenému a legitímnemu predsavzatiu. Množstvo, najmä vonkajších faktorov determinuje tento proces a prirodzene nie vždy pozitívne, u malých hráčov svetovej politiky, resp. jej nútených štatistov, skôr naopak. I v prípade Slovenskej republiky sa v roku 1941 rozbehol proces v ktorom Dávid Goliáša opäť nezdolal. V júni 1941, štyri dni po napadnutí Sovietskeho zväzu Nemeckou ríšou a jej satelitmi, snem Slovenskej republiky prijal zákon č. 142/1941 Sl. z. o schválení smluvy a s ňou súvisiacich dojednaní ohľadom podniku "Podbrezová" a o splnomocnení vlády na ich vykonanie. Optikou vyššie uvedeného ataku nacistického Nemecka je veľmi zaujímavé sledovať genézu a vývoj významnej obchodnej transakcie medzi Slovenským štátom a zahraničným subjektom. Arogancia dominátora, opojeného vlastnou mocou a víťazstvami, zmietaného chimérami svetovlády sa naplno prejavila aj vo vzťahoch k svojim servilným partnerom. Snem Slovenskej republiky 26. júna 1941 schválil listiny, týkajúce sa odpredaja a zaťaženia štátneho majetku vo vzťahu k významnému banskému a hutníckemu podniku "Podbrezová", ktoré predstavovali: - dohovor medzi vládou Slovenskej republiky a spoločnosťou "Zbrojovka Brno, a. s." zo dňa 29. marca 1941 - zmluvu uzatvorenú toho istého dňa medzi štátom v zastúpení ministra financií a ministra dopravy a verejných prác a spoločnosťou Reichswerke Akriengesellschaft fur Waffen und Maschinenbau "Hermann Göring" so sídlom vBerlíne - písomné vyhlásenie vlády Slovenskej republiky, opäť z toho istého dňa, adresované predmetnej nemeckej spoločnosti „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 173 V prílohe č. 1 zákona, teda v Dohovore sa okrem iného uvádza, že "Medzi "Zbrojovkou Brno, a. s. " a bývalou Československou Republikou bola dňa 28. septembra 1938 uzavretá kúpno - predajná smluva, a to so spätnou účinnosťou k 1. januáru 1938, týkajúca sa medzi iným aj niektorých štátnych objektov, nachádzajúcich sa na území Slovenského štátu". Tak, to by sme mali popis skutkového stavu vo východzej pozícii, ktorý bolo potrebné zmeniť. Preto "Slovenský štát a "Zbrojovka Brno, a. s. považujú zhodne túto kúpno - predajnú smluvu, pokiaľ sa ona týka spomenutých štátnych objektov, za zmätočnú. V dôsledku toho prevzal už Slovenský štát všetky spomenuté objekty do svojho neobmedzeného vlastníctva, resp. učiní tak bezodkladne." V B časti Dohovoru boli uvedené všetky nehnuteľnosti a práva, ktoré sa stali predmetom novej kúpnej zmluvy uzatvorenej medzi štátom a už uvedenou nemeckou akciovou spoločnosťou. Treba zdôrazniť, že podľa výpisov z katastrov a záznamov pozemnoknižných vložiek predmetom zmluvy bolo niekoľko stovák položiek, predstavujúcich nezanedbateľnú rozlohu pozemkov v katastroch rôznych miest a obcí, ako napr. Banská Bystrica, Ľubietová, Brezno, Jasenie, Horná Lehota, Krompachy, Lubeník, Dobšiná a inde. Okrem toho išlo o množstvo banských mier a kutacích práv či priamo 1031 výhradných kutísk napr. v katastrálnych územiach obcí Levoča, Prešov, Rimavská Sobota, Revúca, Lovinobaňa, Dobšiná, Rožňava, Gelnica, Turčok, ale aj v okresoch Zvolen, Brezno, Liptovský Mikuláš a inde. Spolu so všetkými nehnuteľnosťami a právami došlo k prevodu vlastníckeho práva aj na všetky obrábacie stroje aj s prílušenstvom, nachádzajúce sa v obci Piesok a patriace slovenskému ministerstvu národnej obrany. Platba za tieto stroje, ako aj podmienky platenia sa však mali dohodnúť osobitne s ministerstvom národnej obrany. Aby boli náležitosti kúpnej zmluvy naplnené kupec prehlásil, "že zmluvu prijíma a že kúpené objekty preberá do svojho vlastníctva a používania." Bodaj by aj nie, veď Slovenská republika tieto nehnuteľnosti a práva predala spoločnosti Reichswerke Akriengesellschaft fur Waffen und Maschinenbau "Hermann Göring", so všetkým príslušenstvom a všetkými, na predmetných nehnuteľnostiach zriadenými a vybudovanými podnikmi a závodmi a ich majetkovými súčasťami (napr. suroviny, polotovary, výrobky, vodné práva a iné) za smiešnych 70 000 000 Ks a to ešte za neuveriteľne exkluzívnych zmluvných podmienok: 1. cena sa zníži o straty, ktoré predmetné nehnuteľnosti utrpeli v dobe od 1. januára 1938 do 31. decembra 1940 (deň ku ktorému sa stav predávaných nehnuteľností a práv stabilizoval) 2. vyplatenie kúpnej ceny bude bezúročne odložené s tým, že sa bude realizovať vo výške ročného čistého zisku 3. všetky penzijné ťarchy zostanú na Slovenskom štáte 4. Slovenský štát poskytne kupujúcemu ročne na dobu 10 rokov úľavu na daniach a dopravných sadzbách vo výške 15 000 000 Ks 5. Slovenský štát nebude dodatočne poskytnuté zľavy znižovať 6. až po zaplatení celej kúpnej ceny vráti kupujúci predávajúcemu bezúročne polovicu sumy zľiav, splácaním 10 % ročného čistého zisku 7. investície smerujúce k povzneseniu hospodárskeho a sociálneho života predmetných regiónov určí kupujúci v rámci hospodárskych možností (pre najbližšie 2 - 3 roky asi 50 000 000 Ks) 8. kupujúcemu bude poskytnutá doložka najvyšších výhod 9. kupujúci uznáva síce predkupné právo predávajúceho na predmetné nehnuteľnosti a práva, avšak nie v prípade ich predaja v rámci koncernu kupujúceho 10. predávajúci poskytne kupujúcemu neobmedzené predkupné právo na všetky v majetku Slovenského štátu sa nachádzajúce alebo v budúcnosti ním zíksané a sprevádzkované bane na železnú rudu, vápenec a uhlie, ako aj na ich výrobky, kutacie práva a banské miery 11. predávajúci sa zaviazal "blahovoľne nakladať so žiadosťami kupiteľa, resp. "Spoločnosti", o prenechanie kúpou alebo prenájmom" vyššie uvedených objektov 12. predávajúci sa zaviazal podporovať s absolútnou prioritou kupujúceho pri získavaní objektov uvedených pod bodom 10 13. Slovenský štát sa taktiež zaviazal "pri všetkých medzištátnych rokovaniach či vnútroštátnych úpravách, ktoré sa dotýkajú problému zaistenia rudnej základne pre Podbrezovú, brať prednostný ohľad na oprávnené záujmy Podbrezovských závodov," po predchádzajúcej súčinnosti s kupujúcim 14. slovenská vláda sa zaviazala povoliť na dobu 10 rokov bezcolný dovoz strojov a zariadení, ktoré boli určené na ďalšiu výstavbu Podbrezovských závodov 15. predávajúci sa zaviazal "so zvláštnou blahovoľnosťou" posudzovať žiadosti Spoločnosti o získanie pozemkov, ktoré boli vo vlastníctve štátu a mali slúžiť na výstavbu ďalších závodov a prevádzok Slovenská vláda sa okrem toho zaviazala povinnosťou voči kupujúcemu, umožňovať a zabezpečovať všetky finančné transakcie smerujúce k uspokojeniu záujmu kupujúceho a za tým účelom najmä: 1. po dohode s príslušnými ríšskymi úradmi umožňovať hladký a nerušený transfér všetkých platieb z „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 174 2. 3. územia Veľkonemeckej ríše, určených na zabezpečenie záujmov a úloh kupujúceho podporovať kupujúceho pri úverovaní jeho činnosti domácimi peňažnými ústavmi "v rámci medzinárodných dohôd umožniť transfér buď v hotovosti buď vo forme tovarových dodávok tak pri splácaní eventuálnych vo Veľkonemeckej ríši vyzdvihnutých úverov i s úrokmi, ako aj transfér, po splnení dohodnutých povinností, zbývajúcich čistých ziskov, ktoré by "Spoločnosť", so získaných podnikov docielila." Z uvedeného vidno, že úsilie (pripusťme, že pragmatické) o získanie zahraničného investora takých rozmerov ako bol Hermann Göring Werke, bolo beznádejne zahltené servilnosťou štátneho aparátu i vazalským postavením Slovenskej republiky voči expandujúcemu molochovi nacistickej oligarchie, ktorý bol aktívnym ofertantom predmetného obchodu. A tak by sa dalo obzerať do minulosti predmetných rokov nesčíselnekrát, až by z toho mohla rozbolieť hlava. Pretože integračné vzťahy onej pohnutej doby mali syndróm bolesti hlboko zakódovaný. Spočíval predovšetkým v markantne nerovnoprávnom postavení spolupracujúcich subjektov i vecne a inštitucionálne vazalskom pomere, ktorý malý národ a jeho malý štát akceptoval s tichou, ale žiaľ nenaplnenou dôverou v krajší zajtrajšok. Nemecká ríša i jej verný spojenec Slovenská republika zabudli na staré, generáciami overené latinské úslovie: Quid quid agid, prudenter agas et sempera finini - čokoľvek robiš, konaj múdro a pamätaj na následky. Neúprosný čas vystavil účet všetkým, ktorým boli následky ľahostajné alebo ich nedokázali anticipovať. Nezabudnime, že tragická (či tragikomická?) minulosť sa môže vrátiť, záleží len na nás. Seznam použité literatury [1] [2] [3] [4] [5] Zákon č. 1/1939 Sl. z. Vyhláška predsedu vlády zo dňa 28. augusta 1939 Zmluva č. 226/1940 Sl. z. Protokol o pristúpení k Paktu troch mocností č. 32/1941 Sl. z. Zákon č. 142/1941 Sl. z. Resumé Autor analyzoval niektoré aspekty integračných procesov, do ktorých vstupovala Slovenská republika v rokoch 1939 až 1941, kedy sa formovala jej zahraničnopolitická orientácia, jej vecné a právne dimenzie. Príspevok poukazuje cez prizmu vybraných problémov a ich konkrétneho riešenia, na integračné snahy Slovenskej republiky, ktoré boli od samého počiatku jej vzniku nerovnoprávne, nerovnocenné a plne zodpovedajúce agresívnej dominancii nacistického Nemecka v európskom priestore a stredoeurópskom zvlášť. V článku je pozornosť venovaná základným politickým aktom doby, ako bolo uzavretie Zmluvy o ochrannom pomere medzi Nemeckou ríšou a Slovenským štátom (Zmluva č. 226/1940 Sl. z.), prijatie Protokolu o pristúpení k Paktu troch mocností č. 32/1941 Sl. z. a aplikácii ducha týchto politických aktov v konkrétnej zahraničnoobchodnej praxi pri predaji Podbrezovských závodov nemeckému koncernu Reichswerke Aktiengesellschaft für Waffen und Maschinenbau "Hermann Göring" za podmienok exkluzívnej výhodnosti pre kupujúceho. Summary In the article author is analysing some of the aspects of the integration processes which Slovak republic acceded in the years 1939 – 1941, when its orientation towards foreign politics, material and juridical dimensions were forming. In the heart of matter the author is mentioning, from the point of choosen questions and their particular solving, the efforts of integration of Slovak republic which were from the very beginning of its formation unequal and fully responding to the agressive and dominating policy of the nacistic Germany in the european and especially on the middle-european field. In the article the attention is dedicated mostly to the basic political acts of that era, e.g. concluding of the Agreement about protective relation between the German empire and Slovak state (Agreement no. 226/1940 of the Slovac statute), accepting of the Protocol about the proceeding of the Three-Power Pact no. 32/1941 of the „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 175 Slovak statute and application of these political acts to the actual foreign trade practice when saling the manufactury in Podbrezová to the german concern Reichswerke Aktiengesellschaft für Waffen und Maschinenbau "Hermann Göring" under conditions that were exclusively advantageous for the purchaser. Adresa: Doc. JUDr. Milan Šmátrala, CSc. Katedra súkromnoprávnych disciplín Akadémie Policajného zboru v Bratislave Sklabinská 1 835 17 Bratislava Slovenská republika Tel.: 0961 057 402, 0244 888 372 web: http://apz.minv.sk/ „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 176 VÝZNAM INOVÁCIÍ A PROCES ZAVÁDZANIA INOVÁCIÍ V PODNIKOCH Jozef Strišš Žilinská univerzita v Žiline Abstrakt Príspevok je zameraný na vysvetlenie základných princípov inovácií a význam inovácií pre ďalšie pôsobenie firmy na trhu. V podmienkach globálnej Európy je nevyhnutnou podmienkou všetkých producentov neustále inovovať svoju produkciu a tým si zachovať konkurencieschopnosť. Kľúčové slová Inovácia, výrobok, efekt, fázy inovácie Úvod Pojem inovácia podľa dokumentu Európskej únie „Green Paper on Innovation“ je chápaný ako synonymum úspešnej produkcie, asimilácie a používania novosti v ekonomickej a sociálnej sfére. Inovácie všeobecne ponúkajú nové riešenie problémov vyvolaných zmenami v podnikateľskom prostredí , v požiadavkách zákazníkov, v technologickom rozvoji, v globalizácii a ďalších aktivitách súčasnej doby. Inovované výrobky, technológie a a prvky organizácie výroby nie sú len náhradou starých systémov za nové, ale prinášajú novú kvalitatívnu úroveň. Inovácia výrobku V rámci výrobkovej politiky má podnik v zásade tieto možnosti: • zaradenie nových výrobkov (inovácia výrobku); • zmena výrobkov, ktoré sú k dispozícii (modifikácia výrobku); • likvidácia existujúcich výrobkov (eliminácia výrobku). Novosť výrobku je relatívny pojem. Čo sa týka stupňa novinky vo vzťahu k trhu, možno rozlišovať trhovú a podnikovú novinku. Trhová novinka je skutočná inovácia, tzn. pôvodný výrobok, ktorý dosiaľ vôbec neexistoval (napr. televízor, CD disky). O novinku na trhu sa však jedná i vtedy, keď nový výrobok uspokojuje už známu potrebu spotrebiteľa iným spôsobom. V tomto prípade je vytvorená náhrada za iný výrobok, ktorý sa už nachádza na trhu (napr. televízor so stereofónnym zvukom). Podniková novinka je oproti tomu výrobok, ktorý už existuje na trhu, ale podnikom ešte nebol vyrábaný alebo predávaný. Takéto výrobky, ktoré sú napodobeninami, predstavujú teda imitácie a na Západe sú často nazývané ako „me-too-products“. Formy inovácie výrobku Inováciu výrobku možno rozdeliť na diferenciáciu výrobku a diverzifikáciu výrobku, pričom diverzifikácia môže vystupovať v troch rôznych druhoch. Diferenciácia výrobku znamená zaradenie nových výrobkov, ktoré už predstavujú varianty k tým výrobkom, ktoré sú už súčasťou výrobného sortimentu. Zvyšuje sa tým síce počet jednotlivých výrobkov, avšak počet výrobkových rád zostáva nezmenený. Výrobková diferenciácia vychádza z poznatku, že trh pre určitý výrobok sa skladá z rôznych skupín zákazníkov, ktorí majú vždy špecifické potreby alebo požiadavky. Tieto dielčie trhy alebo trhové segmenty sú do istej miery homogénne. Pre ne sú zaraďované do výrobného sortimentu vhodné varianty výrobkov. Výrobková diferenciácia spojená so segmentáciou trhu môže so sebou prinášať z výrobne - technického hľadiska určité problémy. Zvyšovanie počtu výrobkov znamená často prechod od hromadnej výroby k sériovej výrobe, ktorá sa vyznačuje menším počtom kusov toho istého výrobku než hromadná výroba. Pokles veľkosti sérií spôsobuje rast výrobných nákladov. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 177 Diverzifikácia znamená rozšírenie výrobného sortimentu na nové výrobky, ktoré sú predávané na nových trhoch. Výrobok a trh musia byť pre podnik nové v tom zmysle, že sú iného druhu a odlišné od súčasných. Diverzifikácia spôsobuje zároveň zvýšenie počtu výrobkových rád i jednotlivých výrobkov. Pri horizontálne diverzifikácii nové výrobky so súčasným výrobným sortimentom súvisia vecne. Spojenie s existujúcimi výrobkami môže spočívať v oblasti zásobovacej, výrobno-technickej alebo odbytovej. O tento druh diverzifikácie sa jedná vtedy, keď napr. pivovar vyrába okrem piva aj nápoje z ovocných štiav, alebo limonády. Pri vertikálnej diverzifikácii je existujúci výrobný sortiment doplňovaný o výrobky predchádzajúceho alebo nasledujúceho stupňa. Medzi príklady vertikálnej diverzifikácie patrí prípad, keď výrobca začne činnosť v obchodnej oblasti. Cieľ sledovaný vertikálnou diverzifikáciou spočíva v zabezpečení vlastnej pozície, na odbytovom a zásobovacom trhu a v znížení nákladov. Pri laterálnej diverzifikácii neexistuje medzi výrobným sortimentom, ktorý je k dispozícii, a novými výrobkami žiadna vecná súvislosť. Orientuje sa na druhovo úplne cudzie odvetvia výroby a výkonov, ktoré nepatria medzi v súčasnosti existujúce odvetvia. Diverzifikácia sa stala pre mnoho podnikov rozhodujúcim faktorom rastu a zvýšenia výnosov. Nesmú však byť prehliadnuté možné problémy a nebezpečenstvá tejto stratégie. Diverzifikačné rozhodnutia sú vždy dlhodobej povahy a väčšinou sú sprevádzané vysokou potrebou kapitálu. Flexibilita podniku je tým ovplyvnená, lebo tak zásadné opatrenia podnikovej politiky nie je možné odvolať, pokiaľ sa neosvedčia, bez veľkých strát. Preto sa musí pristupovať k diverzifikácii veľmi systematicky. Proces inovácie výrobku Podnik sa môže dostať k novým výrobkom dvoma spôsobmi: • akvizíciou, tzn. kúpou patentov, licencií alebo iných podnikov; • vlastnou výskumnou a vývojovou činnosťou. Hľadanie výrobkových ideí Výber výrobkových ideí Vypracovanie výrobkovej koncepcie Vývoj výrobku Obr. 1. Fázy inovačného Testovanie výrobku procesu Plánovanie uvádzacích patrení Uvedenie na skúšobný trh Zavedenie na masový trh „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 178 Ktorou cestou má podnik v praxi kráčať, aby bola pre neho výhodná, sa nedá všeobecne povedať. Často sa vyššie uvedené spôsoby kombinujú. Ako tendencia platí, že vlastné výskumné a vývojové snaženie využívame v prípadoch, keď sa nový výrobok kryje s existujúcimi znalosťami a technickým vybavením podniku. Inak sledujú podniky diverzifikačnú stratégiu skôr nákupmi. Existuje tendencia, že stredné a veľké firmy si skôr môžu dovoliť vlastné výskumné a vývojové oddelenia než malé firmy. Vývoj nových výrobkov predstavuje trvalé podnikateľské riziko. Znamená však pre podnik tiež šancu, že bude môcť dlhšiu dobu obstáť na trhu. Presné sledovania ohľadom kvóty neúspechu novouvádzaných výrobkov nie sú k dispozícii. Odhady však vychádzajú z toho, že z desiatich nových výrobkov spĺňajú očakávania v oblasti zisku a obratu len asi tri. Preto je pochopiteľné, že podniky hľadajú cesty ako rozhodujúcim spôsobom vylepšiť kvótu úspešnosti pri vývoji nových výrobkov. Prirodzene neexistuje pre tento problém žiadny patentovaný recept. Systematizácia rozhodovacieho procesu však predsa len vedie k podstatnému zvýšeniu šancí na úspech pre nové výrobky. Modifikácia výrobku Modifikáciou výrobku rozumieme, keď existujúci výrobok je po nejakej dobe pozmenený a modifikovaný produkt zaujme miesto doterajšieho. Na rozdiel od inovácie výrobku nevedie modifikácia výrobku k zvýšeniu počtu výrobkov. Podnet k modifikácii výrobku dávajú zmeny v chovaní zákazníkov, tlak konkurencie alebo všeobecný proces starnutia výrobkov. V zásade sa úvahy o modifikácii výrobku objavujú vždy vtedy, keď obrat výrobku stagnuje alebo klesá. Cieľavedomou modifikáciou vlastností chceme výrobok znova oživiť a tak predĺžiť jeho životnosť. V praxi je takáto aktivita výrobkovej politiky označovaná ako „relaunch“. Eliminácia výrobku Trhovo orientovaná výrobková a sortimentná politika musí obsahovať neustále zavádzanie nových výrobkov a ich priebežné prispôsobovanie zmenám na trhu a tiež stále plánovité vylučovanie výrobkov, ktoré „prišli na mizinu“. Výmena starých výrobkov za nové je pre každý podnik životne nutná, lebo nákladová a výnosová situácia výrobcu nedovoľuje neobmedzené nafúknutie výrobného sortimentu. Obzvlášť si musíme uvedomiť, že zotrvanie pri slabých produktoch prináša so sebou tieto problémy: • nehospodárne veľkosti sérií v nákupe a výrobe; • nezmyselné viazanie odbytovej (predajnej) kapacity; • vytvorenie negatívneho imidžu u obchodníkov a spotrebiteľov; • zablokovanie nových výrobkov, ktoré sú silné z hľadiska rastu a výnosov. Európska únia jednoznačne preferuje inovačnú politiku a základné ciele v oblasti inovácií sú: • zlepšovať zavádzanie inovácií v Európe prostredníctvom vyššej integrácie medzi výskumom a inováciami, a to smerovaním k regulačnému prostrediu; • posilňovať tendencie, ktoré vedú výskum k užitočným a komerčne hodnotným inováciam. Literatúra [1] [2] Medvecký, Š.: Inovácie ako hybná sila rozvoja podnikania v Európe. Konferencia ZIP. Žilina. 2006. Strišš, J.: Marketing. Skriptum FRI ŽU. Žilina. 2004. Adresa: Doc. Ing. Jozef Strišš, CSc. Žilinská univerzita v Žiline Fakulta riadenia a informatiky katedra manažérskych teórií Univerzitná 8215/1, 010 26 Žilina Slovenská republika tel.: +421 41 513 4450 fax: +421 41 5652 775 e-mail: [email protected] „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 179 „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 180 REFORMY SPRÁVY V HABSBURSKÉ MONARCHII (VÝVOJ ČESKÉ KOMORY) Jan Tomaštík Evropský polytechnický institut, s.r.o., Kunovice V roce 1526 vzniklo ve střední Evropě soustátí, které bylo vybudováno pod vládou Habsburků. Podunajská monarchie se skládala z rakouských zemí, zemí Koruny české a Svatoštěpánské koruny. Nově vybudované soustátí mělo charakter stavovského státu, kdy se panovník musel dělit o moc se stavy. Král Ferdinand I. Habsburský se snažil omezit moc stavů zřízením úřadů, které měly podléhat pouze jeho moci a do nějž by nemohli stavové zasahovat. Vzorem pro reformy Ferdinanda I. byly zkušenosti z Burgundska, které patřilo k hospodářsky nejrozvinutějším částem Evropy. Zásadní úlohou Ferdinanda I. bylo dát do pořádku královské finance, bez nichž by nemohl ovlivňovat politické a vojenské dění ve střední a jihovýchodní Evropě. Zvláště oblast Balkánu byla stálým vojenským střetem mezi vojsky osmanských Turků a křesťanských Habsburků. Rok po nástupu Ferdinanda I. na český trůn (1526) byla v Praze vybudována česká komora, která měla řešit právě otázky finančního charakteru (mezi nejvýznamnější patřila kontrola mincovního regálu, když došlo k tomu, že hraběcí rod Šliků byl donucen se vzdát většiny příjmů z těžby jáchymovského stříbra). Panovník začal obsazovat úřady placenými úředníky, z nichž někteří nebyli ani domácího původu. Šlo o nový typ úřadu zcela byrokratického charakteru, který byl obsazován placenými úředníky. Ti byli odpovědni králi a nikoli stavovské obci. Ferdinand vycházel z názoru, že organizovat správu královských příjmů a výdajů náleží výhradně králi bez ohledu na stavy a pokusil se upravit věc jednotně pro země Koruny české (patřily sem Čechy, Morava, Slezsko, Lužice). Nový úřad nebyl pochuti stavům, kteří roku 1547 marně protestovali, aby byla komora obsazována českými úředníky a aby nejvyšší mincmistr nepodléhal komoře. Nová komora dostala instrukce roku 1527, 1530 a 1548. Původně stál v jejím čele nejvyšší nebo starší rada a vedle něho byli čtyři radové placení. Pro kancelář a expedici byl zřízen sekretář komorní. Podle potřeby byl ke schůzím komory volán i prokurátor. Královská prokuratura byla tedy s českou komorou úzce svázána, v podstatě se královský prokurátor stal advokátem české komory, které byl podřízen. Roku 1530 se mezi rady dostal také podkomoří. Nově byla komora organizována instrukcí z roku 1548. Nadále v čele stál prezident z panského stavu, jemuž byli podřízení 4 radové (z rytířského stavu), z nich jeden byl podkomoří, který byl ale přibírán jen na základě zvláštního vyzvání ke schůzím. Komoře byl podřízen nejvyšší mincmistr, pod jejím dohledem byl i hejtman německých lén. Tehdy bylo reorganizováno i účetní oddělení se 4 účetními rady a kancelář měla dva sekretáře - českého a německého. Komora byl orgán kolegiátní - tzn. úředníci rozhodovali společně. Jak řečeno, působnost komory se vztahovala na celou Českou korunu, později ale byly zřizovány v zemích vedlejších samostatné finanční úřady, tím byla zužována působnost české komory pouze na Čechy samotné. Její věcná působnost se vztahovala na správu majetku komorního - tedy královského (statků, regálů a měst), správu berní, účetní kontrolu a revizi všech finančních úřadů v zemi, zkoumání a zprostředkování královských dluhů a soudila v některých věcech komorních, zejména ve sporech mezi poddanými a správci na královských statcích. Fakticky byla česká komora pod dohledem dvorské komory, která se starala o přehled financí a finanční kontrolu ve všech zemích pod vládou Habsburků. Ve významných záležitostech se česká komora musela nejprve dohodnout s dvorskou komorou, dávala jí zprávy, dostávala od ní předpisy atd. Po formální stránce však byla česká komora nejvyšším úřadem finanční správy České koruny. Roku 1608 se stavové neúspěšně pokusili zbavit českou komoru závislosti na dvorské. Jistou dobu ještě prezidenta české komory navrhovala králi dvorská kancelář, ale později tak činila dvorská komora. Česká komora byla zrušena za vlády Marie Terezie roku 1745, kdy její agendu nakrátko přejalo české místodržitelství. Od roku 1749 správu finančních záležitostí převzaly v jednotlivých zemích českého království tzv. královské reprezentace s komorou. Literatura: [1] Hledíková, Z. – Janák, J. – Dobeš, J.: Dějiny správy v českých zemích od počátku až po současnost. Nakladatelství Lidové noviny 2005, 570 s. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 181 Adresa: Mgr. Jan Tomaštík Evropský polytechnický institut, s.r.o. Osvobození 699 686 04 Kunovice tel.: +420 572 549 018 e-mail: [email protected] „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 182 PREVENCIA – VÝZNAMNÁ SÚČASŤ KONTROLY KRIMINALITY V SLOVENSKEJ REPUBLIKE Samuel Uhrin Akadémia Policajného zboru v Bratislave Klíčová slova: regionální management, regionální rozvoj, regional governance, new public management Úvod K významný celospoločenským úlohám patrí okrem iného, aj záujem štátu, aby čo najviac kriminálnych činov bolo objasnených a ich páchatelia spravodlivo potrestaní. Stále aktuálnou úlohou je aj hľadanie spôsobov ako kriminalite (kriminalita je chápaná ako sociálno-politický jav, ktorý sprevádza ľudskú spoločnosť a spolu s jej vývojom sa menia aj jej javové formy) predchádzať. Podobne ako viaceré iné krajiny, aj Slovenská republika a to aj vďaka integračným procesom, súvisiacim so vstupom do Európskej únie a NATO, túto úlohu berie vážne. Príčinou, okrem iného, je aj výrazný vzostup kriminality, ale aj inej protispoločenskej činnosti po „novembri 1989“. Trestná činnosť sa zaradila medzi prioritné spoločenské problémy a je faktom, že sa nielen v celospoločenskom merítku začali hľadať najmä netradičné možnosti ako anomický nárast kriminality dostať pod kontrolu. Kriminalita a jej kontrola Kriminalita, ako sociálno-politický jav, má viacero aspektov. Ide o aspekty osobnostné, spoločenské, trestnoprávne, psychologické, psychiatrické, pedagogické, sociologické a iné. Kriminalita je v súčasnosti predmetom záujmu viacerých vedných disciplín. Má sa na mysli trestnoprávna veda, ako veda normatívna, vychádzajúca z právno-filozofických ako aj z právno-politických princípov. Právnickými, formálne logickými, deduktívnymi metódami nazerá na trestný čin a hľadá spôsoby spravodlivého rozhodovania. Ďalej je to kriminalistika, ktorá sa zameriava na objasňovanie zákonitostí vzniku, zhromažďovania a využívania stôp, ale ktoré vypracováva aj metódy odhaľovania a vyšetrovania trestných činov. Do vedných odborov zaoberajúcich sa kriminalitou patrí aj kriminológia, ktorej podľa nášho názoru, patrí najvšeobecnejšie postavenie. Kriminológia – spoločenskovedná disciplína, predmetom ktorej je štúdium zločinu a jeho príčin, veda založená na skúsenosti sa špecializuje na príčiny kriminality a jej kontrolu. Člení sa podľa toho, na aké oblasti záujmu sústreďuje záujem. Kriminálna etiológia sa zameriava na výskumy príčin kriminality a to nielen celkovej, ale aj podľa jej druhov, napr. násilnej, drogovej a pod. Kriminálna fenomenológia zisťuje a popisuje javové podoby kriminality a jej aktérov, a to vrátane kriminality latentnej. Klinická kriminológia sa zaoberá osobnosťou páchateľa, jeho charakteristikami a typológiou. Viktimológia sa zaoberá obeťou, jej vzťahom k trestnému činu a k páchateľovi a vzťahy medzi nimi začleňuje do širších sociálnych súvislostí. Oblasťou záujmu je aj penológia, ktorá sa venuje výskumom trestných sankcií, ich výslednosťou z hľadiska pravdepodobnosti budúcej recidívy a vedľajšími negatívnymi dôsledkami ich uplatňovania – ako je stigmatizácia. Vráťme sa k definovaniu kriminality. Rozlišujú sa dve základné definície kriminality. Legálne – juristické poňatie kriminality Pojem „kriminalita“ sa kryje s trestnoprávnym pojmom kriminalita a z toho dôvodu je tento pojem určitý. Ide o konanie, resp. súhrn konaní, ktoré trestné právo posudzuje ako trestné činy. Tie však neboli vždy rovnaké. Teória práva rozlišuje dva základné prístupy k ponímaniu kriminality. a) prirodzené právo – „samo o sebe“ – vychádza z prírody, resp. od boha Toto právo uvažuje o „prirodzených“ zločinoch, za ktoré sa považovali vždy, vo všetkých spoločnostiach (napr. vražda, lúpež, krádež) b) pozitívne právo – „vytvára samo seba“ – ako trestné činy chápe konanie, ktoré sú pre danú spoločnosť neprijateľné a preto sa zakazuje Sociologické poňatie kriminality V tomto ponímaní ide o širšie poňatie a kriminalitu chápe nezávisle na trestnom práve. Objasňovanie podstaty kriminality (ako sociálneho javu) je spojené s otázkou správneho chápania pojmu „príčina kriminality“. Je „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 183 známe, že v oblasti sociálnych javov je poňatie príčinnosti a príčin iné, zložitejšie, ako je tomu v oblasti exaktných vied. V exaktných vedách je príčina kvantitatívne zmerateľná a kvalitatívne presne popísateľná. V oblasti sociálnych javov nie je zreteľná transparentná súvislosť medzi príčinou a následkom. Opakované pokusy, ktoré sa dejú v exaktných vedách (pri rovnakých podmienkach a okolnostiach) vznikajú rovnaké následky. To pre oblasť sociálnych javov neplatí, teda príčiny nefungujú automaticky a nevyvolávajú autentické následky. Je známe, že príčinné súvislosti v oblasti sociálnych javov sú, vzhľadom k neustálemu pôsobeniu viacerých príčinných činiteľov spätých s ľudskou aktivitou, spravidla komplikované. Za príčiny sociálnych javov označujeme okolnosti, ktoré s určitou pravdepodobnosťou (nie však automaticky vždy a všade) vyvolávajú nové javy a procesy ako následok svojho pôsobenia. Také poňatie sa vzťahuje aj na kriminalitu. Ak chceme definovať, resp. charakterizovať pojem príčiny kriminality, musíme písať, resp. hovoriť o takom jave, ktorý môže v konkrétnom prípade vyvolať motiváciu, pohnútku spáchať trestný čin u úmyselných trestných činov, resp. ktoré vyvolávajú nezodpovednosť u nedbalostných deliktov. Za podmienky kriminality možno považovať najmä okolnosti, ktoré uľahčujú príčinám im pôsobiť. Medzi príčinou a podmienkou nie je vzájomne sa vylučujúci vzťah. Medzi nimi existuje vzťah vzájomne sa podmieňujúci. Tak napríklad neriešená podmienka kriminality sa môže stať príčinou, alebo naopak. Najširším pojmom je pojem kriminogénny faktor. Označujú sa ním rizikové činitele – t. j.. príčiny i podmienky, ako aj pohnútky, motivácie, zámery – teda všetky javy, ktoré vyvolávajú, uľahčujú, podporujú páchanie trestných činov. Odborníci sa zhodujú v tom, že faktorov, ktoré môžu ovplyvňovať úroveň, dynamiku či štruktúru kriminality je veľa (počty sa pohybujú od 200 po 500). V tejto súvislosti treba uviesť, že pokračujú snahy vytvoriť hierarchiu (podľa viacerých kritérií) kriminogénnych faktorov. Tak napríklad podľa úrovne ich možno deliť na všeobecné, zvláštne a konkrétne. Patria sem faktory, ktoré postihujú kriminalitu ako hromadný jav v širšom kontexte sociálnych, politických, ekonomických, právnych, kultúrnych vplyvov. Celkom určite sem patrí aj vplyv a dopad globalizácie na zrod, existenciu a fungovanie organizovanej kriminality. Zvláštne sú typické pre určité druhy a kategórie trestných činov a konkrétne postihujú príčinné súvislosti individuálneho trestného činu a jeho motívu. Uvedené tri úrovne sa vzájomne prelínajú a dopĺňajú. Kriminogénne faktory sa dajú členiť aj na subjektívne a objektívne. Do subjektových faktorov sa zahrňujú tie, ktoré súvisia s biologicko-psychickou štruktúrou jednotlivca. Odborná literatúra poskytuje veľa informácií o výsledkoch skúmania osobnosti, najmä delikventov, psychologickými technikami. Tak napríklad, uznávaný je syndróm hyperaktivity dieťaťa, uplatňujú sa aj konštitučné vplyvy a pod. K objektívnym faktorom patria mnohopočetné javy prostredia. Rozdeľujú sa podľa toho či patria do makroštruktúry, kde pôsobia sociálne, politické, kultúrne či ekonomické podmienky, ale aj masmédiá, či do mezoštruktúry, kde pôsobí vplyv školy, bydliska, pracoviska alebo do mikroštruktúry, kde pôsobí vplyv rodiny, priateľov, partie. Dostatočne známy je vplyv rodiny, školy, nevhodné tráveného voľného času, ako aj vplyv samotného dospievania. Zaraďuje sa sem aj porucha socializačného procesu, začínajúceho už v detstve. Súvislosti, od ktorých sa odvíja kriminalita, majú rozdielnu významnosť. Do príčin rozšírenia kriminality sú uvádzané aj zmena tradičnej úlohy rodiny, strata autority školy, liberalizácia (napr. prístupu k drogám, prostitúcii, žobraniu, hráčstvu, nelegálnemu získaniu peňazí, príživníctvu, atď.). Nemožno nespomenúť, že medzi príčiny kriminality sa zaraďujú aj niektoré nové pozitívne javy, ako napr. vplyv médií, zjednodušený styk s cudzinou, veľká ponuka tovaru. Súčasťou politiky (celkovej politiky) je kriminálna politika. Jej podstata spočíva v tom, že sa zaoberá kriminalitou ako politickým problémom. kriminálna politika sa zameriava na hodnotenie účinnosti trestného systému a na jeho zefektívnenie prostredníctvom trestnoprávnych noriem. Vzťahuje sa na legislatívu, ako aj na oblasť aplikácie právnych noriem. Zahŕňa aj aktivity orgánov činných v trestnom konaní (vrátane aktivít Policajného zboru a väzenských orgánov. V mnohých krajinách uvedená politika ovplyvňuje trestnú legislatívu, vypracováva návody, odporúčania pre úpravu napríklad trestného konania, sankčného systému a výkonu sankcií. V širšom ponímaní kriminálna politika je orientovaná na systém sociálnej kontroly kriminality v širokom zábere. Okrem trestnej politiky sa zameriava aj na širokú oblasť politiky sociálnej, ekonomickej, školskej, zdravotnej a ďalších. Reaguje aj na ďalšie problémy, napr. nezamestnanosť, menšiny, drogy. Základnou úlohou tzv. aplikovanej kriminálnej politiky je realizovať kontrolu kriminality. Pojmom „kontrola kriminality“ sa vyjadruje vyváženosť represie a prevencie. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 184 Kontrolovať kriminalitu, resp. uskutočňovať boj s ňou, znamená „držať ju v medziach“. Robí sa to najmä: - znižovaním kvantity kriminality - znižovaním kvality kriminality - dekriminalizáciou a depenalizáciou (ide pritom o presun konania predtým považovaných za trestné, napr. do oblasti správneho práva a ich riešenie formou priestupkov) Kontrola kriminality sa realizuje prostredníctvom dvoch subsystémov. Prvým je trestná politika, uplatňovanie trestného postihu. Ide o represiu, reagovanie na spáchanie trestného činu. Na trestnej represii sa, v rozsahu stanovených kompetencií, podieľajú všetky zložky systému trestnej justície. Ide o činnosť bezpečnostných zborov (v Slovenskej republike najmä Policajného zboru, Železničnej polície, Vojenskej polície, Colnej správy) zameranej na odhaľovanie a objasňovanie trestných činov, činnosť prokuratúry, súdov a tiež činností Zboru väzenskej a justičnej stráže. Druhým systémom je preventívna politika, zameraná na opatrenia zamerané „do budúcna“. Prevencia kriminality Prevenciou kriminality sa rozumie cieľavedomé, plánovité, koordinované a komplexné pôsobenie na príčiny a podmienky, ktoré kriminalitu (a inú protispoločenskú činnosť) vyvolávajú alebo umožňujú, s cieľom jej predchádzania, obmedzovania a potláčania. Uvedená prevencia predstavuje osobitnú oblasť uplatnenia teórie a praxe všeobecnej prevencie na kriminalitu, ako prejav sociálnej patológie. Jej podstatou je predchádzanie kriminalite, ochrana pred ňou. K prevencii kriminality je žiadúce pristupovať v kontexte predchádzania, obmedzovania aj iných sociálno-patologických javov. Overený a stále aktuálny je systémový prístup k prevencii kriminality. Systém prevencie tvorí prevencia prostredníctvom trestného práva a iných zákonných opatrení. Uplatňuje sa ako tzv. generálna prevencia, alebo ako špeciálna prevencia, pri realizácii ktorej sa pozornosť venuje cieľovým skupinám a jednotlivcov. Okrem toho sa uplatňujú alternatívne tresty odňatia slobody, odklonu od štandardného priebehu trestného stíhania, ktorým sa sleduje humanizácia trestnej justície. Subjektom sú spravidla orgány činné v trestnom konaní. Okrem toho do systému prevencie paria aj preventívne činnosti, ktorými sa realizujú mimo-trestné opatrenia a ktoré majú za povinnosť vykonávať orgány prevencie, ktorými sú vláda, ministerstvá a ostatné ústredné orgány štátnej správy, krajské úrady a iné miestne orgány štátnej správy, ďalej vyššie územné celky, obce a ostatné orgány verejnej moci. Uskutočňuje sa ako sociálna prevencia, ktorá je súčasťou sociálnej politiky. Jej ťažiskom je tvorba priaznivých spoločenských podmienok a to v oblasti ekonomickej, sociálnej, v oblasti zamestnanosti, výchovno-vzdelávacej oblasti, podmienok pre rast životnej úrovne, skvalitňovanie spôsobu života, vytváranie podmienok pre socializáciu, resocializáciu a sociálnu integráciu. Aj naďalej musí byť zameraná aj na zmenu, resp. nápravu nepriaznivých spoločenských, ekonomických, kultúrnych a ďalších podmienok prostredia, ktoré sú potencionálnymi kriminogénnymi faktormi. V nej ide o to, aby sa človek nestal páchateľom trestného činu, resp. aby prestal páchať trestnú činnosť. Z hľadiska príležitosti, samostatnú skupinu kriminálnej prevencie predstavuje situačná prevencia, ktorá je zameraná na špecifické formy trestných činov, ako aj na ochranu verejného poriadku, bezpečnosti, zdravia, života a majetku občanov. Jej pozitívom je, že sa vďaka klasickej, technickej, fyzickej a režimovej ochrany sťažuje potencionálnemu páchateľovi trestný čin, resp. inú protispoločenskú činnosť, spáchať, a zároveň sa zvyšuje pravdepodobnosť odhalenia páchateľa. K dôležitým subjektom prevencie paria príslušníci Policajného zboru, najmä služby poriadkovej polície. Ďalšími „situačnými preventistami“ sú zamestnanci súkromných bezpečnostných služieb, ktorých je na Slovensku viac ako dvadsať tisíc. Samostatným, špecificky zameraným, druhom prevencie je viktimologická prevencia, ovplyvňujúca tak faktory viktimizácie, ako aj faktory viktímnosti. Uvedená prevencia je zameraná na to, aby sa človek nestal obeťou trestného činu. Zhŕňa prípravu ľudí na osvojenie si, ale aj uplatňovanie preventívnych opatrení, ktorými by mohli znížiť riziko svojho ohrozenia. Z hľadiska hlavných adresátov, podľa cieľového objektu, sa prevencia kriminality člení na primárnu prevenciu, sekundárnu prevenciu a terciárnu prevenciu. Primárna prevencia je určená definovanej skupine, napr. mládeži, obyvateľstvu určitého regiónu, sociálnej skupine s nízkymi príjmami. Ťažiskom primárnej prevencie spočíva v rodinách, na školách a v miestnych spoločenstvách. Sekundárna prevencia je zameraná na rizikové skupiny, u ktorých je pravdepodobnosť, že sa stanú páchateľmi trestnej činnosti, alebo sú inak ohrození. Realizuje sa najmä prostredníctvom špecializovanej sociálnej starostlivosti, napr. riešenie závislostí – drogovej, alkoholovej, gamblerstva, ale aj extrémizmus, záškoláctvo a to najmä v mezoštruktúre a mikroštruktúre. Terciárna prevencia je zameraná na predchádzanie recidíve trestnej činnosti u páchateľov už odsúdených, resp. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 185 trestne stíhaných. Uskutočňuje sa napríklad odklonom od tradičného trestného stíhania a s tým spätých alternatívnych opatrení akými sú mediácia, probačný dohľad, ale aj výchovný, či terapeutický program. Koncepcia stratégie prevencie kriminality vychádza z viacerých teoretických modelov. Uvedieme tri z nich. Prvý, „tradičný model“ sa sústreďuje na jednotlivé parciálne problémy kriminality, ktoré sa v konkrétnom čase a na konkrétnom mieste javia ako závažné. Zameriava sa do oblasti sekundárnej a terciárnej na rizikové skupiny, u ktorých je vysoký predpoklad, že budú páchateľmi trestnej činnosti a tiež na osoby, ktoré už páchateľmi sú. Za pozitívum možno považovať to, že sa uvedený model opiera o výsledky kriminologických výskumov. Nevýhodou je, že reaguje a snaží sa riešiť len čiastkové problémy a prináša len malý efekt. Druhým je „francúzsky model“, vychádzajúci zo široko poňatého predpokladu, že úroveň kriminality sa dá znížiť vytvorením vhodných podmienok pre socializačný proces. Využíva najmä nepriame stratégie, spadajúce do oblasti sociálnej prevencie. Ide napríklad o celkovú sociálnu a ekonomickú premenu miest. Okrem iného, usiluje o čo najširšiu sieť sociálneho zabezpečenia, o rozvoj vzdelanosti a kultúry, zamestnanosti, bývania, ale aj o sledovanie zdravotného stavu obyvateľstva. Týmito aktivitami sa v prvom rade realizuje širšia sociálna a ekonomická politika štátu, resp. regiónu a najmä miest a obcí a až následne - podporne, prevencie kriminality. K nevýhodám tohto modelu patrí dlhodobosť týchto opatrení, ako aj nemalé personálne a materiálne zdroje. K tomu treba dodať zložitosť a obtiažnosť vyhodnocovania vplyvu preventívnych opatrení na kriminalitu zapríčinenú tým, že ich vplyv sa môže prejaviť až po dlhej dobe, ako aj to, že pritom môže pôsobiť celý rad faktorov iných, nepredvídateľných či nechcených. Tento model nerešpektuje hlavnú zásadu miestnej prevencie spočívajúcu v tom, že prevenciu nemožno robiť len pre ľudí, ale ju treba robiť s ľuďmi. V ňom sa prejavujú aj „slabiny“ sociálnej prevencie, akými je napr. ochrana súkromia občanov. Tretí model, ktorý si zasluhuje byť stručne sprístupnený, je „britský model“. Jeho základom je ideový koncept, ktorým je zodpovednosť jednotlivcov za samých seba. Základ pre ňu tvorí „teória racionálnej voľby“, vychádzajúca z predstavy, že páchateľ zvažuje výhody a nevýhody kriminálneho správania. Ak prevažujú nevýhody, napr. zložitosť uskutočnenia činu, značné prekážky, veľká pravdepodobnosť odhalenia a tým aj potrestania nad výhodami – či činom získam, páchateľ sa skôr nerozhodne pre kriminálny čin. Jeho správanie je z toho hľadiska racionálne. Požiadavkou na aplikáciu britského modelu, je fungujúca občianska spoločnosť a zároveň vysoký kredit polície. Preferuje stratégie špeciálne zamerané na jednotlivé druhy kriminality. Je orientovaná na minimalizovanie príležitostí na páchanie trestných činov a na obmedzovanie kriminogénnych situácií a súčasne, na strane druhej, na zvyšovanie rizika a odhalenie potencionálneho páchateľa. K tomu sa aplikujú opatrenia situačnej prevencie, napr. technické zabezpečenie majetku, sledovania rizikového prostredia, propagačné kampane, zefektívnenie hliadkovej a obchôdzkovej služby štátnej i neštátnej polície. Vychádza z predpokladu že sa poctiví, slušní občania za podpory štátnych orgánov postarajú, aby bolo páchanie trestnej činnosti uskutočniteľné s ťažkosťami a ak k nej predsa len dôjde, aby sa páchateľovi nevyplatila. Tento prístup k ochrane života, zdravia a majetku uvádza do života celý rad individuálnych opatrení, ako aj systémových preventívnych zásahov do občianskych spoločenstiev. Výsledky uplatňovania tohto modelu potvrdzujú, že jeho dopad až tak výrazný nie je a okrem toho vyvoláva rad ďalších negatív, akými sú napr. zásahy do ľudských práv a slobôd, ako aj prehnanú ostražitosť a tiež presun kriminality. Dostávame sa k problematike efektivity preventívnych programov, či preventívnych aktivít ako takých. Efektivita programov prevencie kriminality a ich projektov je otvorený problém. Hlavnou príčinou uvedenej otvorenosti je nejednotnosť preukazateľných hodnotiacich kritérií. Meranie efektivity je takmer vždy mimoriadne dynamickou a individualizovanou činnosťou. Príčinou sú, okrem iného, rozdiely v konkrétnych miestnych podmienkach, odlišný charakter programov a projektov, odlišný spôsob zhromažďovania a interpretácia dát a často aj rozdielna komunikácia medzi hodnotiteľmi a respondentmi. Okrem toho, mnoho preventívnych programov je zmiešaného typu, kde nie je možné používať metódy hodnotenia efektivity sociálnej prevencie súčasne s kritériami hodnotenia situačnej prevencie. Napriek uvedeným a ďalším ťažkostiam existujú základné východiská pre spracovanie metodiky hodnotenia efektivity preventívnych programov. Hodnotiť možno napríklad: - dynamiku a závažnosť registrovanej trestnej činnosti - poznatky zo sociologických a kriminologických prieskumov - druhy nahlásených poistných udalostí a ich hodnoty - ochotu miest a obcí jednotlivé projekty realizovať a finančne sa na nich podieľať. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 186 Diferencovane je možné hodnotiť efektivitu preventívnych programov podľa cieľového objektu, t. j. sociálnu prevenciu, situačnú prevenciu a prevenciu viktímnosti. Jednoznačne treba konštatovať, že napríklad primárna sociálna prevencia sa zložito štatisticky a ekonomicky meria. Dá sa však usudzovať, že počet a záber aktivít subjektov zapojených do sociálnej prevencie, ale aj záujem o tieto aktivity so strany sociálnych skupín, pre ktoré sa tieto aktivity pripravujú a uskutočňujú. V širšom poňatí sa vplyv sociálnej prevencie dá „merať“ vo vzťahu k sociálnej klíme mesta, ale ako aj na základe osobnej situácie občanov. A ako už bolo, hore uvedené, v neposlednom rade je treba hodnotiť (a zhodnotiť) ochotu miest a obcí preventívne projekty finančne podporovať. U situačnej prevencii sa dá „dobre“ hodnotiť štatistika vývoja registrovanej trestnej činnosti, ako aj inej protispoločenskej činnosti. Hodnotenie je však podmienené adekvátnou voľbou opatrení, ako aj finančnými a personálnymi možnosťami. Do pozitív patrí rýchla realizovateľnosť. Zároveň však treba uviesť, že zavedeným toho, či onoho programu, často (možno až spravidla) dochádza k „presunu“ kriminality. Myslí sa tým fakt, že pri časovom presune dôjde k spáchaniu trestného činu, že k spáchaniu trestného činu dôjde iným spôsobom, že trestný čin je spáchaný na inom cieli útoku, že trestný čin je spáchaný na inom mieste ale aj, že je (môže byť) spáchaný iný trestný čin. Efektívnosť viktimologickej prevencie je závislý najmä od použitých metód. Je potvrdené, že pri použití sociálnych metód je nižšie, pri použití situačných vyššie. Takisto je potvrdené, že na úrovni primárnej je štatisticky obtiažnejšie vyhodnotiteľná, zatiaľ čo na úrovni sekundárnej a terciárnej je vyhodnotiteľná lepšie. Kritériom úspešnosti (autor ho považuje za významný) preventívneho programu v meste, či obci je (resp. mal by byť) pocit bezpečnosti občanov. Porovnať sa to dá (musí) s údajmi sociologického prieskumu zameraného na zisťovanie strachu z kriminality. Význam má opakovanie prieskumov medzi obyvateľstvom rovnakou anketou a porovnaním výsledkov. Vo viacerých krajinách Európskej únie je samozrejmosťou opakovanie prieskumov zameraných na vnímanie pocitu bezpečia (najmä) v mestách, ktoré realizujú program prevencie dlhšie ako päť rokov. Jeho cieľom je zistiť aktuálny stav pocitu bezpečia občanov vybraných miest a získať informácie využiteľné na porovnanie pocitu bezpečia občanov jednotlivých miest pred a po aplikácii programov. V sumárnom vyjadrení treba sledovať a hodnotiť či došlo k stabilizácii, či k zníženiu vývoja kriminality. Pri tejto príležitosti je treba uviesť, že pre bežných respondentov je najdôležitejšia situácia v oblasti majetkovej kriminality, inými slovami – rozhodujúca je miera objasnenosti trestných činov a priestupkov majetkovej povahy. Záver Kriminalita a ďalšie sociálno-patologické javy sa menia. Stav a dynamika trestnej činnosti v krajine v krátkodobej, ale najmä v dlhodobej perspektíve závisí aj na dobre uskutočnenej preventívnej práce. Predchádzanie rôznym formám asociality či antisociality je výrazným rysom sociálneho správania sa človeka. Dobrá prevencia je investíciou do budúcnosti. Preventívne aktivity sú v istom zmysle sebazáchovnou činnosťou, bez ktorej by sa problémy vzájomného spolužitia ľudí stali neriešiteľnými... . Adresa: plk. doc. Dr. Samuel Uhrin, CSc. vedúci Katedry kriminológie Akadémia Policajného zboru v Bratislave Sklabinská 1 835 17 Bratislava Slovenská republika Tel.: 0961 057 402, 0244 888 372 e-mail: [email protected] „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 187 „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 188 TEORIE DETERMINACE PRODUKTU –AGREGÁTNÍ NABÍDKA A AGREGÁTNÍ POPTÁVKA THEORY OF PRODUCT DETERMINATION - AGGREGATE SUPPLY AND AGGREGATE DEMAND Zdenka Váchová Evropský polytechnický institut, s.r.o., Kunovice Abstrakt: Příspěvek pojednává o tom, jaký význam mají nabídka a poptávka. Abstract: This report deals with importance of supply and demand. Klíčová slova: Měření národního produktu a důchodu. Ekonomická rovnováha a nerovnováha. Faktory určující agregátní poptávku a nabídku. Agregátní nabídka v krátkém a dlouhém období. Srovnání přístupu keynesiánců, klasiků a hlavního proudu ekonomie. Účinky makroekonomické politiky v modelu AD – AS: expanzivní a restriktivní politika. Měření národního produktu a důchodu Hrubý domácí produkt (GDP) – je celková peněžní hodnota finálních statků a služeb vyrobených během určitého období na území daného státu, ať již tuzemskými občany nebo podniky nebo zahraničními subjekty. Hrubý národní produkt (GNP) – je celková peněžní hodnota finálních statků a služeb vyrobených během určitého období občany dané země v tuzemsku i v zahraničí. Je to součet peněžní hodnoty spotřeby, investic, vládních nákupů statků a služeb a čistých vývozů. GNP se dá také vypočítat jako součet Hrubého domácího produktu a Čistého příjmu z majetku v zahraničí (MPI), což je rozdíl mezi příjmy z tuzemských výrobních faktorů použitých v zahraničí a výdaji za zahraniční výrobní faktory použité v tuzemsku. GNP = GDP + NPI Nominální GNP (běžný) – je hrubý národní produkt vyjádřený v tržních cenách každého roku. Reálný GNP – je hrubý národní produkt vyjádřený v cenách výchozího roku, čímž se vytváří míra produktu ve stálých cenách. Reálná GNP měří celkové množství produktu, zatímco nominální GNP jeho současnou peněžní hodnotu. Jedná se vlastně o nominální GNP očištěný o inflaci. Deflátor GNP – je poměr nominálního GNP k reálnému GNP a je označován jako cena GNP. Nominální GNP Deflátor GNP = Reálný GNP Měření GNP – Hrubý národní produkt může být měřen buď jako tok produktů, které byly vyrobeny za dané období občany dané země, nebo jako tok výdajů, které vynaložily jednotlivé subjekty na nákup těchto produktů. Proto se používá metoda produkční a metoda výdajová. Produkční metoda – zde se GNP stanoví jako součet všech finálních statků a služeb, které byly použity ke spotřebě. Proto se do GNP nezahrnují meziprodukty, které slouží k dalšímu dopracování nebo výrobě. GNP se dá tedy určit jako rozdíl součtu všech vyrobených statků a služeb a součtu všech meziproduktů nebo jako součet všech hodnot přidaných zpracováním. Hodnota přidaná zpracováním se získá, když se na každém stupni výroby odečte od hodnoty produkce hodnota meziproduktu. GNP = ( ∑ finálních statků a služeb ) – ( ∑ meziproduktů ) GNP = ∑ hodnot přidaných zpracováním „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 189 Výdajová metoda – zde se GNP stanoví jako součet výdajů domácností na spotřebu (C), soukromých hrubých domácích investic (Ig), výdajů státních orgánů na nákup výrobků a služeb (G) a čistého exportu (Ex - Im). Za výdaje domácností se považují výdaje na nákup jak krátkodobých, tak dlouhodobých výrobků a služeb. Za soukromé hrubé domácí investice se považují výdaje firem na nákupy na obnovu a rozšíření zásoby kapitálu, surovin a hotových výrobků, také se do nich zahrnují výdaje spojené s výstavbou rodinných domků. Do výdajů státních orgánů na nákup výrobků a služeb se nezahrnují transferové výdaje občanům (ty zvyšují výdaje na spotřebu domácností). Čistý export se získá jako rozdíl mezi výší exportu a výší importu. GNP = C + Ig + G + ( Ex – Im ) Čistý národní produkt (NNP) – se získá, jestliže se od GNP odečte znehodnocení kapitálu. NNP je tedy součtem spotřeby domácností, vládních nákupů, čistého exportu a čistých investic. Čisté investice se rovnají hrubým investicím mínus znehodnocení kapitálu (neboli odpisy z kapitálové spotřeby). Národní důchod (NI) je součet všech příjmů, které domácnosti za určité období na daném území získají. Příjmy domácností tvoří: 1) hrubé mzdy, tj. mzdy před zdaněním 2) renty a další důchody z vlastnictví 3) čisté úroky (rozdíl mezi obdrženými úroky a placenými úroky) 4) hrubé zisky korporací (dělí se na dividendy akcionářů, nerozdělený zisk a daň ze zisku) 5) příjmy ze samozaměstnání Národní důchod ovšem neodpovídá hrubému národnímu produktu. A to proto, že v GNP jsou zahrnuty hrubé investice a v nich tvoří část také obnovovací investice (za tyto investice domácnosti nedostávají žádné příjmy a proto se musí odečíst), a také proto, že v GNP jsou zahrnuty nepřímé daně, které tvoří část příjmů domácností, která se nikdy nedostane k domácnostem. Z toho plyne, že: GNP = NI + nepřímé daně + obnovovací investice NI = NNP – nepřímé daně Čistý ekonomický blahobyt (NEW) – je upravenou mírou celkového národního produktu, která koriguje některá omezení metodiky měření GNP. Proto se GNP upravuje o připočitatelné a odpočitatelné položky. Mezi připočitatelné položky patří: hodnota volného času, výrobky a služby vyprodukované stínovou ekonomikou, výrobky a služby vyrobené a poskytnuté sami sobě, kvalita výrobků a služeb apod. Mezi odpočitatelné položky patří škody na životním prostředí, život ve městě apod. NEW roste obvykle pomaleji naž GNP, ale jeho růst je rovnoměrnější. Ekonomická rovnováha a nerovnováha Rovnováha nebo nerovnováha ekonomiky je určena vzájemným působením agregátní nabídky a poptávky. Celková makroekonomická rovnováha určující agregátní cenu i produkt je dosažena tam, kde se křivky agregátní nabídky a agregátní poptávky protínají. Graf 1: Ekonomická rovnováha P AS E AD Q (reálný GNP) V bodě E leží makroekonomická rovnováha: určuje celkovou cenovou hladinu (P) a výši produktu (Q), který firmy vyrábějí a prodávají a kupující je při dané ceně kupují. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 190 Faktory určující agregátní poptávku a nabídku Agregátní poptávka (AD) je celkové neboli agregátní množství produktu, které bude při dané úrovni cen dobrovolně nakoupeno. AD jsou celkové výdaje ve všech výrobních sektorech na spotřebu, na soukromé investice, na vládní nákupy statků a služeb a na čisté vývozy. Determinanty určující křivku agregátní poptávky: 1. 2. 3. 4. Spotřeba (C) je primárně určena osobním disponibilním důchodem (osobní důchod po zaplacení daní) a bohatstvím spotřebitelů. Roste-li cenová hladina, klesá i spotřeba, protože klesá reálný důchod i bohatství. Investice (I) jsou určeny následujícími faktory: výše produktu, kapitálové náklady (určené daňovou politikou, úrokovými sazbami apod.) a budoucí očekávání investorů. Výši investic nejvíce ovlivňuje monetární politika. Vládní výdaje na statky a služby (G) – jejich výše je určena pouze rozhodnutími vlády o výdajích. Čisté vývozy (X) – jsou určeny rozdílem výše vývozů a výše dovozů. Mezi hlavní faktory, které ovlivňují čisté vývozy patří domácí důchod a produkt, poměr domácích k zahraničním cenám a měnový kurz dané země. Graf 2: Agregátní poptávka P AD C I G X AD Q Faktory ovlivňující AD a jejich dopad na AD faktory hospodářské politiky: 1. monetární politika – zvýšení nabídky peněz snižuje úrokovou sazbu a uvolňuje úvěrové podmínky, což má za následek vyšší úroveň investic a spotřeby statků dlouhodobého užití. 2. fiskální politika – vyšší výdaje na nákup statků a služeb přímo zvyšují celkové výdaje a snížení daní má za následek zvýšení disponibilního důchodu a tím i zvýšení výdajů na spotřebu. vnější faktory: 1. očekávání a podnikatelská důvěra – vyšší důvěra způsobuje, že podniky očekávají vyšší zisky, a tím zvyšují investice. 2. zahraniční produkt – hospodářská konjuktura v zahraničí vede k růstu čistých vývozů. 3. hodnota aktiv – zvyšování hodnoty aktiv vede k růstu bohatství některých spotřebitelů, a tím i k růstu jejich spotřeby. Toto zvýšení může také vést ke snížení kapitálových nákladů, a tím ke zvýšení investic. 4. demografické změny – vyšší počet obyvatelstva zvyšuje spotřebu i poptávku po investicích. Agregátní nabídka (AS) – se rozumí celkový národní produkt, které jsou podniky ochotny vyrobit a prodat v průběhu určitého období. Křivka AS ukazuje výši reálného produktu, které bude dosaženo při kterékoli možné cenové hladině. AS závisí na dvou odlišných skupinách faktorů, a to: 1. na potenciálním produktu – potenciální GNP představuje udržitelnou kapacitu ekonomiky neboli produkt při vysoké zaměstnanosti. Dochází ke dvou efektům: a) při vzrůstu potenciálního produktu dochází k posunu celé křivky AS doprava a b) vyšší výrobní náklady při nezměněném potencionálním produktu posunují křivku AS kolmo vzhůru. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 191 Graf 3: Posuny agregátní nabídky posunu AS doprava P Q* Q*´ posunu AS kolmo vzhůru Q* AS´ P AS AS´ AS Q Q 2. na chování mezd a cen – křivka AS pod potenciálním produktem je poměrně plochá, a to proto, že ceny a mzdy jsou nepružné, je-li GNP nižší než potenciální produkt. Naopak, je-li GNP vyšší než potenciální produkt, začnou ceny a mzdy rychle růst a křivka AS nad potenciálním produktem se stáčí prudce nahoru. Tento efekt je zapříčiněn tím, že v krátkém období jsou některé nákladové položky strnulé a nepružné (např. mzdy, nájem budov, pozemků apod.). Agregátní nabídka v krátkém a dlouhém období Agregátní nabídka v krátkém období – křivka AS v krátkém období je stoupající a to do okamžiku, kdy protne potenciální produkt, roste AS mírně, a když překročí potenciální produkt, pak roste strmě. Stoupající je proto, že v krátkém období jsou firmy ochotny zvýšit úroveň svého výstupu jako reakci na vyšší cenovou hladinu, tedy úroveň agregátní nabídky se zvyšuje, dokud jsou firmy ochotny nabízet stále více výstupů, jestliže mohou s růstem výstupu zvyšovat také své ceny. Tento fakt je zapříčiněn tím, že v krátkém období mají firmy náklady, které jsou nepružné (např. výše mezd je s odbory smluvena na určitou dobu dopředu, a tak firmy nemohou reagovat na situaci na trhu ihned, ale se zpožděním). Agregátní nabídka v dlouhém období – v dlouhém období již firmy nemají nepružné (strnulé) náklady, a tak mohou reagovat na situaci na trhu (díky dostatku času se všechny náklady přizpůsobí). Proto je křivka agregátní nabídky v dlouhém období svislá a kopíruje křivku potenciálního produktu. Graf 4: Agregátní nabídka krátké období P dlouhé období AS P AS = potenciální produkt potenciální produkt Q Q Srovnání přístupu keynesiánců, klasiků a hlavního proudu ekonomie Přístup hlavního proudu ekonomie – makroekonomové hlavního proudu mají za to, že křivka agregátní nabídky je v krátkém období rostoucí, avšak v dlouhém období se mění na svislou přímku. Tito ekonomové poukazují na to, že smlouvy (např. mzdové, nájemné) jsou uzavírány na dlouhou dobu a že přizpůsobení očekávání je pomalé. Na tomto základě argumentují, že krátké období může trvat léta či dokonce desetiletí. Přístup klasiků – klasikové tvrdí, že mzdy i ceny jsou dostatečně pružné, a proto krátkodobé účinky agregátní nabídky prakticky žádné. Klasičtí makroekonomové proto tvrdí, že ekonomika pracuje vždy při plné zaměstnanosti či na úrovni potencionálního produktu. Z toho vyplývá, že produkt nereaguje na změny poptávky, ale na změny nabídky. A nabídka je z hlediska klasiků svislá. HDP se vždy nachází na úrovni potencionálního produktu, a proto neexistují ztráty z nevyužitých zdrojů. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 192 Graf 5: Přístup klasické ekonomie P AS = potenciální produkt E AD Q Přístup keynesiánců – keynesiánci tvrdí, že mzdy i ceny jsou nepružné či strnulé, takže svislá klasická AS křivka se musí nahradit mírně rostoucí či dokonce vodorovnou AS křivkou. Z toho plyne, že produkt roste se zvyšováním agregátní poptávky tak dlouho, dokud jsou k dispozici nevyužité zdroje. Keynesiánci se proto zaměřují na ovlivňování křivky AD, a to zejména monetární a fiskální politikou. Graf 6: Přístup keynesiánské ekonomie P potenciální produkt AS AD Q Účinky makroekonomické politiky v modelu AD – AS: expanzivní a restriktivní politika Fiskální politika – slouží jako nástroj vlády k regulování makroekonomiky. Jde o vládní nákupy statků a služeb, výdaje na transferové platby, určení výše a druhů daní a poplatků. Vláda se svými opatřeními snaží o posun křivky agregátní poptávky. Existují dvě varianty fiskální politiky, a to: 1) expanzivní fiskální politika – vláda se svými opatřeními, jako je zvýšení nákupů statků a služeb, transferových výdajů nebo snížení daní, snaží o posun AD křivky nahoru a doprava. Účinek expanzivní fiskální politiky je rozdílný v závislosti na využití výrobních faktorů. Při nedostatečném využití výrobních faktorů se rovnovážný bod posune do blízkosti potenciálního produktu. Naopak při úplném využití výrobních faktorů se rovnovážný bod posune za potenciální produkt a výrazně vzroste cenová hladina. Graf 7: Expanzivní fiskální politika a) při nedostatečném využití P N AS b) při úplném využití P N AS AD´ AD´ AD AD Q Q 2) restriktivní fiskální politika – vláda se svými opačnými opatřeními snaží o posun AD křivky dolu a doleva. Monetární politika – je nástrojem hospodářské politiky centrální banky. Centrální banka používá opatření, jako je regulace nabídky peněz, úrokových sazeb a úvěrových podmínek. Mezi nástroje monetární politiky patří především operace na volném trhu, povinné minimální rezervy, diskontní sazba apod. Centrální banka se snaží o „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 193 posun křivky AS. Existují také dvě varianty monetární politiky, a to: 1) expanzivní monetární politika – centrální banka např. zvýší nabídku peněz v oběhu,a to má za následek pokles úrokové sazby. restriktivní monetární politika – centrální banka např. sníží nabídku peněz v oběhu a tak zvýší úrokovou sazbu Literatura [1] [2] RUSMICHOVÁ, L. a kol. Makroekonomie. Praha : GRADA, 2002. SAMUELSON, P. A., NORDHAUS, W. D. Ekonomie. Praha : SVOBODA, 1992. Adresa: Ing. Zdeňka Váchová Evropský polytechnický institut, s.r.o. Osvobození 699 686 04 Kunovice tel.: 572 549 018 e-mail: [email protected] „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 194 ZNALECKÉ DOKAZOVANIA V KONTEXTE EURÓPSKYCH POŽIADAVIEK Jana Viktoryová, Jaroslav Blatnický Katedra vyšetrovania Akadémia PZ v Bratislave Pôsobenie orgánov činných v trestnom konaní môže byť úspešné len vtedy, ak ich rozhodnutia v každej trestnej veci budú zodpovedať tomu čo sa skutočne stalo. Orgány činné v trestnom konaní musia presne a všestranne poznať obraz spáchaného skutku, t. j. poznať skutkový stav veci, o ktorom nie sú dôvodné pochybnosti, a to prostredníctvom procesu dokazovania. Jedným zo základných predpokladov úspešného priebehu dokazovania v trestnej veci je využívanie odborných znalostí znalcov, ktorí poskytujú orgánom činným v trestnom konaní značné možnosti na objasnenie trestnej udalosti. Je zrejmé, že za pomoci využitia technických prostriedkov, postupov a odborných znalostí znalcov je možné ozrejmiť mnohé okolnosti prípadu a na základe nich potom objasniť celý skutkový stav veci. Preto i vyšetrovateľská prax je pri vyšetrovaní trestných činov veľmi úzko prepojená s odbornými znalosťami znalcov z rôznych odborov znaleckej činnosti. Ich znalecká činnosť slúži vyšetrovateľovi ako podklad pre ďalšie smerovanie vyšetrovania a v záverečnej fáze vyšetrovania aj ako jeden z rozhodujúcich prvkov pre konečné rozhodnutie vo veci. Keďže znalecká činnosť v trestnom konaní sa v podmienka Slovenskej republiky riadila už niekoľko desiatok rokov právnou úpravou pochádzajúcou ešte zo šesťdesiatych rokov, najmä zákonom č. 141/1961 Zb. a zákonom č. 36/1967 Zb. v znení neskorších predpisov a medzičasom vyvstala potreba harmonizovať náš právny poriadok s právom Európskej únie ako aj potreba reagovať na novú spoločensko-politickú situáciu, ktorá nastala po roku 1989, rozhodol sa zákonodarca prijať nový zákon č. 382/2004 Z. z., ktorý popri tlmočníckej a prekladateľskej činnosti, reagujúc na spomínané potreby upravuje aj činnosť znaleckú. Následne ako reakcia na prijatie tohoto predpisu boli Ministerstvom spravodlivosti SR vydané vyhlášky č. 490/2004 Z. z. a č. 491/2004 Z. z., ktoré predmetnú právnu úpravu konkretizujú a dopĺňajú. V súčasnom období sa taktiež podarilo zavŕšiť rekodifikačné snahy súvisiace s tvorbou nových trestnoprávych noriem, ktoré vyústili do prijatia nového Trestného zákona č. 300/2005 Z. z. a v súvislosti so znaleckým dokazovaním najmä Trestného poriadku č. 301/2005 Z. z., prijatím ktorého sa sledovalo najmä zefektívnenie, zjednodušenie, zrýchlenie a zhospodárnenie celého trestného procesu a teda aj znaleckého dokazovania. Súbor týchto vzájomne prepojených právnych predpisov, týkajúcich sa znaleckého dokazovania v trestnom konaní popri doteraz osvedčených ustanoveniach zavádza do účinnosti aj ustanovenia nové. Našou snahou nie je upozorniť len na zmeny, ktoré v zmysle týchto legislatívnych zmien nastali, ale ponúknuť čitateľovi stručný ale komplexný pohľad na znalecké dokazovanie v prípravnom konaní po účinnosti novej právnej úpravy. Zákonné dôvody znaleckého skúmania v trestnom konaní Dôvody znaleckého skúmania v trestnom konaní sú presne vymedzené Trestným poriadkom. V zmysle § 142 ods. 1 Trestného poriadku „ak pre zložitosť objasňovanej skutočnosti nie je postup podľa § 141 postačujúci, priberie orgán činný v trestnom konaní a v konaní pred súdom predseda senátu znalca na podanie znaleckého posudku“. Z uvedeného vyplýva, že prioritne je potrebné skúmať možnosť objasnenia odborných otázok v zmysle § 141 ods. 1 Trestného poriadku. V tomto ustanovení sa uvádza, že „ak sú na objasnenie skutočnosti dôležitej pre trestné konanie potrebné odborné znalosti, vyžiada orgán činný v trestnom konaní a v konaní pred súdom predseda senátu odborné vyjadrenie mimo znaleckú činnosť vykonávanú podľa osobitného zákona9. V jednoduchých prípadoch sa možno uspokojiť s písomným potvrdením, o ktorého správnosti nie sú pochybnosti.“ Písomné potvrdenie a odborné vyjadrenie podávané predovšetkým organizáciami špecializovanými na činnosť, ktorá je ich obsahom (ďalej len „príslušným subjektom“) sú v zmysle Trestného poriadku dôkaznými prostriedkami listinného charakteru, ktorými je možné objasniť skutočnosti vyžadujúce si odborné znalosti. 9 Zákon č. 382/2004 Z. z. o znalcoch, tlmočníkoch a prekladateľoch a o zmene a doplnení niektorých zákonov. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 195 O vyžiadaní písomného potvrdenia alebo odborného vyjadrenia sa rozhoduje opatrením. Za potvrdenie sa v praxi považujú napr. opis chorobopisu zdravotníckeho ústavu alebo protokol o lekárskom vyšetrení na obsah alkoholu v krvi a za odborné vyjadrenie napr. lekárska správa o zranení poškodeného alebo správa o cene tovaru či služieb od právnickej alebo fyzickej osoby, vykonávajúcej obchodnú činnosť. Význam tohto inštitútu spočíva v snahe zamedziť mechanickému vyžadovaniu znaleckých posudkov v prípadoch, keď odbornú otázku možno zistiť bez ujmy na objektívnosti zistenia skutkového stavu veci rovnako dobre, avšak pružnejšie, neformálnejšie a lacnejšie, aj bez posudku vypracovaného znalcom, z písomného potvrdenia alebo odborného vyjadrenia príslušného subjektu. Bude vždy na posúdení orgánu činného v trestnom konaní či vzhľadom na okolnosti konkrétneho prípadu rozhodne, že ide o tak zložitú objasňovanú skutočnosť, ktorá si vyžaduje pribratie znalca, alebo či postačí vec objasniť písomným potvrdením alebo odborným vyjadrením príslušného subjektu. Posudzovanie tejto otázky však v praxi nie je jednoduché. Ďalšie dôvody na vyžiadanie znaleckého skúmania sú uvedené v ustanovení § 147 Trestného poriadku, ktoré je možné vo vzťahu k § 142 ods. 1 Trestného poriadku označiť za špeciálne, pretože upravuje vyžiadanie znaleckého posudku vo výnimočných, obzvlášť závažných prípadoch vyžadujúcich osobitné vedecké posúdenie. V týchto prípadoch môže orgán činný v trestnom konaní pribrať na podanie znaleckého posudku alebo preskúmanie posudku podaného znalcom znalecký ústav. V zmysle § 147 ods. 2 Trestného poriadku „ ak v príslušnom odbore alebo odvetví nie je žiadna právnická osoba zapísaná ako znalecký ústav alebo znalecký ústav zapísaný v zozname nemôže podať znalecký posudok, alebo podanie znaleckého posudku by bolo spojené s neprimeranými ťažkosťami alebo nákladmi, možno do konania pribrať na podanie znaleckého posudku inú právnickú osobu, ktorá je špecializovaným vedeckým a odborným pracoviskom alebo špecializovaným odborným pracoviskom“. Špecifické dôvody pribratia znalca sú uvedené v § 142 ods. 1 Trestného poriadku s odvolaním sa na ustanovenie § 156 ods. 1 Trestného poriadku (prehliadka a pitva mŕtvoly) a ustanovenie § 148 a § 150 Trestného poriadku (vyšetrenie duševného stavu). Na tieto znalecké úkony zákon v § 142 ods. 1 Trestného poriadku ustanovuje povinnosť pribrať dvoch znalcov. Dôvodom na vykonanie prehliadky a pitvy mŕtvoly je v zmysle § 156 ods. 1 Trestného poriadku podozrenie, že smrť človeka bola spôsobená trestným činom, pričom na tento úkon nesmie v zmysle ustanovenia § 142 ods. 2 Trestného poriadku byť pribratý ako znalec lekár, ktorý zomrelého ošetroval počas choroby, ktorá smrti predchádzala. Čo sa týka vyšetrenia duševného stavu v zmysle ustanovenia § 148 Trestného poriadku, dôvodom na jeho vykonanie je potreba vyšetriť duševný stav obvineného, pričom sa priberú dvaja znalci z odboru psychiatrie. Obligatórne je v zmysle § 142 ods. 1 Trestného poriadku potrebné na podanie znaleckého posudku pribrať dvoch znalcov aj v iných prípadoch, a to pokiaľ ide o objasnenie skutočnosti obzvlášť zložitej. Posledným dôvodom na pribratie znalca je situácia kedy vzniknú pochybnosti o správnosti pôvodného posudku alebo ak je tento posudok nejasný alebo neúplný a ani vysvetlenie a doplnenie posudku pôvodným znalcom neodstráni tieto nedostatky. V tom prípade sa v zmysle § 146 Trestného poriadku na podanie znaleckého posudku priberie nový znalec. Z uvedeného vyplýva, že Trestný poriadok obligatórne prikazuje pribrať znalcov iba v dvoch prípadoch: - Ak ide o prehliadku a pitvu mŕtvoly (§ 156 Trestného poriadku). - Ak ide o vyšetrenie duševného stavu (§ 148, § 150 Trestného poriadku). Prehliadka a pitva mŕtvoly, ako aj vyšetrenie duševného stavu sú úkony, ktoré sú také náročné na odborné posúdenie veci, že ich zákon kladie na roveň skutočnostiam „obzvlášť zložitým“ a nariaďuje, aby ich posúdili dvaja znalci. Ak by v prípade, kedy je potrebné obligatórne pribrať do trestného konania dvoch znalcov, bol nesprávne pribratý iba jeden, malo by to za následok absolútnu neúčinnosť takto získaného dôkazu. V ostatných prípadoch sa o pribratí znalca rozhodne orgán činný v trestnom konaní. Zákon len doporučuje napr. v § 154 Trestného poriadku, že „obhliadky sa môže zúčastniť osoba, ktorá vykonáva odbornú činnosť, alebo pribratý znalec“. Teda okrem dvoch už spomínaných prípadov v našom trestnom konaní je pribratie znalca fakultatívne a závisí od rozsahu odborných problémov, od ich významu a závažnosti, ale aj od schopnosti orgánov činných v trestnom konaní správne využiť poznatky vedy, umenia a remesiel v trestnom konaní. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 196 Pribratie znalca Znalca možno pribrať do trestného konania už na jeho samom začiatku, kedy ešte nie sú fakticky zhromaždené žiadne dôkazy. V tomto prípade sa znalec zúčastňuje na vykonávaní dokazovania od začiatku trestného konania. Nejde tu zväčša o znaleckú činnosť vo vlastnom slova zmysle, ale skôr o odbornú pomoc, o odbornú konzultáciu, aby vyšetrovateľ vykonal určitý úkon správne, aby nezabudol na skutočnosti významné z odborného hľadiska. Za týmto účelom v odborne náročných veciach môžu orgány činné v trestnom konaní podľa § 151 ods. 1 Trestného poriadku využiť aj pomoc odborného konzultanta, ktorého do trestného konania priberú opatrením. Tento opierajúc sa o svoje odborné znalosti, poradí orgánom činným v trestnom konaní v odbornej problematike prejednávanej veci. Účasť odborného konzultanta nevylučuje, aby sa na posúdenie odborných otázok pribral znalec, ktorý podá znalecký posudok. O návrh na výber určitej osoby ako odborného konzultanta môže orgán činný v trestnom konaní požiadať ústredný orgán štátnej správy, iný štátny orgán, vedeckú alebo výskumnú inštitúciu. So súhlasom orgánu činného v trestnom konaní alebo súdu môže odborný konzultant nazerať do spisu a byť prítomný pri vykonávaní úkonov trestného konania. Do vykonávaných úkonov však nesmie zasahovať. O skutočnostiach, o ktorých sa dozvedel v priebehu trestného konania, je povinný zachovávať mlčanlivosť. Prináleží mu odmena obdobne ako pre vyhotoviteľa písomného potvrdenia alebo odborného vyjadrenia. Na druhej strane sa môže znalec pribrať do trestného konania vtedy, keď sa vo veci vykonali už viaceré dôkazy a znalec má v posudku riešiť odborné otázky, pričom má vychádzať z dôkazov a všetkých materiálov dovtedy zhromaždených vo veci. Pred samotným pribratím znalca si musí orgán činný v trestnom konaní zvoliť správneho znalca zapísaného v zozname. Zoznam znalcov vedie Ministerstvo spravodlivosti SR a člení sa na odbory, ktoré sa ďalej členia na odvetvia. Údaje zapisované do zoznamu sú verejne prístupné a Ministerstvo spravodlivosti SR zabezpečuje ich zverejnenie na svojej internetovej stránke. Trestný poriadok s ohľadom na zákon č. 382/2004 Z. z. o znalcoch, tlmočníkoch a prekladateľoch a o zmene a doplnení niektorých zákonov (ďalej len „zákon č. 382/2004 Z. z.“) predurčuje, že za znalcov treba v prvom rade priberať ústavy špecializované na znaleckú činnosť, ak takéto ústavy v príslušnom odbore existujú (napr. Kriminalistický a expertízny ústav PZ). Ak takýto ústav neexistuje, treba pribrať osoby zapísané v zozname znalcov. Ak nie sú pre príslušný odbor zapísaní znalci v zozname, je možné pribrať aj inú osobu s potrebnými odbornými a občianskymi znalosťami. V prípade, že je pre účely vyšetrovania potrebný znalecký posudok vo veciach utajovaných skutočností, vyžiada ho vyšetrovateľ alebo poverený príslušník priamo od Národného bezpečnostného úradu. Ak treba podať znalecký posudok z vedného odboru kriminalistika a forenzne vedy, priberie sa spravidla kriminalistický a expertízny ústav. Po zvolení vhodného znalca podľa odboru a odvetvia, o jeho pribratí do trestného konania rozhoduje orgán činný v trestnom konaní a v konaní pred súdom predseda senátu v zmysle § 142 Trestného poriadku uznesením. Existuje však jedno obmedzenie. Súčasný právny stav v § 148 ods. 2 Trestného poriadku vyžaduje pri vyšetrení duševného stavu obvineného aj písomný príkaz súdu a v prípravnom konaní sudcu pre prípravné konanie ako podmienku nariadenia vyšetrenia duševného stavu. Týmto ustanovením sa realizuje čl. 17 ods. 7 Ústavy Slovenskej republiky, ktorá aj takýmto spôsobom zabezpečuje osobnú slobodu občana, proti ktorému sa vedie trestné stíhanie. V ostatných prípadoch orgán činný v trestnom konaní (súd) bude o pribratí znalca rozhodovať bez predchádzajúceho príkazu uznesením, čo zjednodušuje jeho postup a plne zabezpečuje práva procesných subjektov, ktoré môžu podať opravný prostriedok (sťažnosť) voči každému uzneseniu o pribratí znalca. V zmysle § 142 Trestného poriadku sa znalec priberá v prípade ak sú na objasnenie skutočnosti dôležitej pre trestné konanie potrebné odborné znalosti. Orgán činný v trestnom konaní priberie znalca aj vtedy, ak náhodou sám má odborné znalosti, ktoré sú potrebné na objasnenie takejto skutočnosti. Naopak znalca nie je potrebné pribrať, pokiaľ na objasnenie skutočností dôležitých pre trestné konanie postačujú bežné znalosti a praktické skúsenosti získané školským vzdelaním a výchovou, ktoré má z určitej odbornej oblasti každý kultúrny človek. Uznesenie o pribratí znalca, ako každé iné uznesenie musí obsahovať náležitosti uvedené v § 176 Trestného poriadku, pričom sa prihliada na špecifiká, ktoré má obsahovať uznesenie o pribratí znalca. Na základe uvedeného, uznesenie o pribratí znalca by malo obsahovať: - označenie orgánu, o rozhodnutie, ktorého ide, - dátum a miesto rozhodnutia, - označenie trestnej veci, v ktorej sa znalecký posudok vyžaduje, - výrokovú časť, ktorá obsahuje označenie ustanovenia Trestného poriadku v zmysle ktorého sa znalecký posudok vyžaduje, označenie osoby obvineného v trestnej veci a pre aký trestný čin je obvinený stíhaný, označenie znalca, od ktorého je znalecký posudok vyžadovaný a s uvedením znaleckého odboru a vytýčenie úloh a otázok, ktoré má znalec v posudku posúdiť a zodpovedať, - odôvodnenie, v ktorom je stručne opísaný skutok, ďalej zdôvodnená potreba znaleckého dokazovania a pribratia znalca a ozrejmenie skutočností dôležitých pre trestné konanie, na posúdenie ktorých sú „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 197 - potrebné odborné znalosti, lehota dokedy má byť znalecký posudok podaný, forma a počet vyhotovení znaleckého posudku, poučenie znalca v zmysle § 144 a § 145 Trestného poriadku, poučenie o opravnom prostriedku, ktorý má v tomto prípade formu sťažnosti, ktorú je možné podať orgánu, ktorý uznesenie vydal a to do 3 dní od oznámenia uznesenia, pričom sťažnosť nemá odkladný účinok, podpis osoby, ktorá uznesenie vydala, odtlačok pečiatky so štátnym znakom. Uznesenie o pribratí znalca sa vypracúva písomne a oznamuje sa osobám, ktoré sú uvedené v § 179 Trestného poriadku. V zmysle tohto ustanovenia treba uznesenie o pribratí znalca doručiť osobe ktorej sa priamo dotýka. To znamená, že uznesenie sa musí v prvom rade doručiť znalcovi jednak preto, aby vedel, že je znalcom vo veci, aby poznal rozsah a znenie úloh a otázok ktoré má riešiť, a jednak preto, aby v prípade akejkoľvek zaujatosti (napr. príbuzenský pomer k stranám, zaujatosť vo veci a pod.) mohol oznámiť orgánu, ktorý ho pribral dôvody, pre ktoré by mal byť vylúčený z podania posudku. Toto uzneseniu treba vždy oznámiť aj obvinenému, pretože ide o otázku, ktorá sa obvineného priamo a bezprostredne týka. Proti uzneseniu o pribratí znalca je v zmysle § 142 ods. 3 Trestného poriadku prípustná sťažnosť, ktorá však nemá odkladný účinok. V zmysle § 186 Trestného poriadku, môže sťažnosť voči uzneseniu o pribratí znalca podať osoba, ktorej sa uznesenie priamo týka, teda i obvinený. Obvinený má po oznámení uznesenia právo namietať samotné nariadenie znaleckého skúmania, ako aj osobu znalca z dôvodu jeho zaujatosti, neodbornosti či nekompetentnosti i rozsah otázok, ktoré sa znalcovi pokladajú. Ako je už spomenuté vyššie, uznesenie o pribratí znalca sa doručuje tiež znalcovi, ktorý je povinný podať znalecký posudok. Znalec musí vykonávať svoju činnosť osobne. Odoprieť podanie znaleckého posudku môže pre svoju zaujatosť voči účastníkom konania, ich zástupcom, orgánom činným v trestnom konaní alebo vo všeobecnosti pre svoj pomer k veci. V zmysle § 12 ods. 2 písm. a) a § 13 zákona č. 382/2004 Z. z. treba pri rozhodovaní o uložení povinnosti vypracovať znalecký posudok postupovať u znalca obdobne ako u svedka pri vyžadovaní svedeckej výpovede. Vo všeobecnosti teda znalec nemusí podať znalecký posudok, ak by išlo o stíhanie osôb uvedených v § 130 ods. 1 Trestného poriadku alebo ak by mohol podaním posudku spôsobiť nebezpečenstvo trestného stíhania sebe alebo osobám uvedeným v § 130 ods. 2 Trestného poriadku. Znalec takisto nesmie v zmysle § 129 ods. 1 Trestného poriadku podať znalecký posudok o okolnostiach, ktoré tvoria utajovanú skutočnosť, ktorú je povinný zachovať v tajnosti a v zmysle § 129 ods. 2 Trestného poriadku nesmie podať znalecký posudok ani vtedy, keby podaním znaleckého posudku porušil zákonom alebo medzinárodnou zmluvou uloženú alebo uznanú povinnosť mlčanlivosti a to v obidvoch prípadoch vtedy, ak by nebol od tejto povinnosti príslušným orgánom alebo tým v koho záujme má túto povinnosť oslobodený. Povinnosť vypracovať uznesenie o pribratí znalca, v ktorom je uvedená osoba obvineného, podstatné údaje o skutku, ktorý je predmetom trestného stíhania, má význam pre znalca, i z toho hľadiska, že znalec je povinný oznámiť orgánu, ktorý ho pribral, dôvody vylúčenia. Do uznesenia o pribratí znalca je potrebné uviesť aj lehotu, v ktorej sa má znalecký posudok spracovať, pričom je vhodné aby orgán činný v trestnom konaní časové možnosti na podanie tohoto posudku so znalcom, ktorý je do trestného konania priberaný vopred prekonzultoval. Súčasne s rozhodnutím o pribratí znalca musí orgán činný v trestnom konaní presne určiť a vymedziť povinnosti znalca už tým, že v uznesení uvedie odborné otázky, na ktoré má znalec odpovedať (§ 145 ods. 1 veta 1. Trestného poriadku), pričom pri ich formulovaní musí mať na zreteli, že znalec nemá právo riešiť právne otázky, hodnotiť vykonaní dôkazy, ani robiť právne závery (§ 145 ods. 1 veta 2. Trestného poriadku). Zmyslom tohto obmedzenia je, že znalec nemôže hodnotiť dôkazy v tom smere, či sú vierohodné a či skutočnosti, o ktorých podávajú správu, sú preukázané. Preto v prípadoch, kedy záver znalca závisí na tom, či sa oprie o tú alebo onú skupinu vzájomne si odporujúcich dôkazov, znalec poukáže na túto skutočnosť v posudku a záver urobí pre tú i onú eventualitu. Nemôže teda zaujať stanovisko, že za správny považuje údaj jednej zo skupín a len o tento údaj posudok oprieť. Predmetom znaleckého skúmania v konkrétnej trestnej veci môžu byť: - skutočnosti a dôkazné materiály vo veci už nazhromaždené (napr. na mieste činu bol procesne zaistený zakrvavený nôž, pričom úlohou znalca bude preskúmať, či mohla byť týmto nožom spôsobená smrteľná rana, či na noži je krv obeti a pod.), - skutočnosti, ktoré znalec musí zistiť sám, nezávisle od orgánov činných v trestnom konaní a od „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 198 - výsledkov ich činnosti (napr. vyšetrenie duševného stavu obvineného), skutočnosti, na objasnenie ktorých treba vykonať ďalšie procesné úkony (napr. výsluch osôb). Okrem orgánu činného v trestnom konaní môže znalecký posudok zaobstarať aj niektorá zo strán trestného konania. Toto právo vyplýva z ustanovenia § 119 ods. 3 Trestného poriadku, ktoré uvádza, že skutočnosť, že dôkaz neobstaral orgán činný v trestnom konaní, ale ho predložila niektorá zo strán, nie je dôvodom na jeho odmietnutie. Orgán činný v trestnom konaní môže odmietnuť takýto dôkaz iba v prípade, že po preštudovaní takéhoto posudku má zato, že ide o dôkaz nadbytočný. Ak nevyhovie návrhu strany na vykonanie dôkazu, návrh s náležitým odôvodnením odmietne a svoje rozhodnutie ozrejmí v odôvodnení príslušného procesného rozhodnutia (v prípade vyšetrovateľa v zázname o preštudovaní spisu). Orgán činný v trestnom konaní však nemôže odmietnuť takýto dôkaz len preto, že do trestného konania už bol pribratý iný znalec, alebo preto, že znalec nebol orgánom činným v trestnom konaní pribratý vôbec. Takýto dôkaz má charakter listinného dôkazu a je na rozhodnutí orgánu činného v trestnom konaní, či takéhoto znalca priberie v zmysle § 142 Trestného poriadku do trestného konania. V prípade, že tak v zmysle všetkých zákonných ustanovení urobí (najmä poučí znalca v zmysle § 144 Trestného poriadku) a následne znalca vypočuje, nadobúda tento listinný dôkaz charakter znaleckého posudku a jeho hodnota je rovnaká, ako keby bol vypracovaný na základe rozhodnutia orgánu činného v trestnom konaní. Príprava, vypracovanie a podanie znaleckého posudku v prípravnom konaní Najviac frekventovaným úkonom znaleckej činnosti v prípravnom konaní je vyhotovovanie znaleckých posudkov. Napriek tomu, že znalecký posudok je osobitným a samostatným druhom dôkazu, nemá v pomere k ostatným dôkazom privilegované postavenie. Činnosť znalca sa pri tomto úkone rozdeľuje na dve etapy, a to na prípravu posudku a vypracovanie posudku. Samotná činnosť znalca sa začína, doručením uznesenia o jeho pribratí do trestného konania, eventuálne keď dostane potrebné vysvetlenie a spresnenie úloh, na ktoré má zamerať svoj znalecký posudok. Priestor, v ktorom sa má znalec pohybovať určujú práve otázky, resp. uložené úlohy. Je potrebné zdôrazniť, že je právom, ale aj povinnosťou znalca, aby odmietol podať znalecký posudok, ak ide o otázky, na ktoré nie je kompetentný odpovedať. O takýto prípad by išlo pri zameraní otázok na právne problémy, na hodnotenie vykonaných dôkazov, ako aj na veci ktoré nepatria do jeho odbornej spôsobilosti. Samozrejme, na každú otázku, ktorá do jeho pôsobnosti patrí, má dať vyčerpávajúcu odpoveď. No nevylučuje sa ani bezprostredné objasnenie a spresnenie úloh, konzultácia medzi znalcom a orgánom činným v trestnom konaní, aby sa sporné otázky operatívne ujasnili, najmä vtedy, keby sa ťažko písomne formulovali otázky vzhľadom na povahu skutočností, ktoré sa majú objasniť v znaleckom posudku. Znalec sa môže, pokiaľ je to na podanie posudku potrebné, zamerať aj na riešenie otázok, ktoré v uznesení neboli naznačené. Z tohoto hľadiska pôjde o akési „predbežné“ otázky, ktoré musí znalec vyriešiť predtým ako podá znalecký posudok. Aj pri týchto otázkach však musí znalec vychádzať iba z dôkazov, ktoré mu boli poskytnuté, eventuálne so súhlasom orgánu činného v trestnom konaní, ktorý ho pribral, sa môže sám zúčastniť na vykonávaní dôkazov. Zákon výslovne uvádza možnosť znalca zúčastniť sa aj na výsluchu obvineného, svedkov alebo pri vykonávaní iných dôkazov (§ 145 ods. 1 veta 4. Trestného poriadku). Znalec je oprávnený navrhnúť i vykonanie iného dokazovania, ktoré by bolo potrebné na účely podania posudku, a na jeho vykonávaní sa zúčastniť (§ 145 ods. 1 veta 5. a 6. Trestného poriadku). Za týchto okolností môže znalec navrhnúť vykonanie i iného vyšetrovacieho úkonu napr. vyšetrovacieho pokusu alebo rekonštrukcie a zúčastniť sa na nich. Je potrebné ale zdôrazniť, že všetky dôkazy, t. j. výsluchy, obhliadky a pod. vykonáva príslušný orgán činný v trestnom konaní. Znalec sa s jeho súhlasom môže zúčastniť na dokazovaní, avšak sám dokazovanie nevykonáva. Znalec sa môže podujať iba na úkony, ktoré súvisia s odborným postupom pri podaní znaleckého posudku. Ďalej si je potrebné uvedomiť, že znalca nie je možné vypočuť ako svedka. Ak má znalec pred orgánom činným v trestnom konaní vypovedať o tom, čo zistil počas skúmania (bez ohľadu na to, o aké skúmanie ide) môže vypovedať len ako znalec. Jeho zistenia, či už uvedené v posudku, alebo získané pri výsluchu, pri ktorom treba posudok objasniť a doplniť, sú zisteniami, ktoré sa vzťahujú iba na predmet znaleckého skúmania. Nemožno ich posudzovať izolovane a nemožno s nimi spájať iné procesné dôsledky. Znalec po oboznámení sa so svojimi úlohami, dôkazmi, po preskúmaní veci podáva znalecký posudok. Dôležitým predpokladom dôkaznej hodnoty znaleckého posudku je podmienka, že znalec bol pred podaním znaleckého posudku v zmysle § 144 Trestného poriadku poučený, a to o význame znaleckého posudku z hľadiska všeobecného záujmu a o trestných následkoch vedome nepravdivého znaleckého posudku v zmysle § 347 Trestného zákona. Posudok sa podáva obyčajne písomne (§ 145 ods. 2 Trestného poriadku) v prípade znaleckého posudku podaného znaleckým ústavom vždy (§ 147 ods. 3 Trestného poriadku). „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 199 Trestný poriadok neustanovuje náležitosti znaleckého posudku. Touto otázkou sa zaoberá § 17 zákona č. 382/2004 Z. z. Písomný znalecký posudok má obsahovať: - titulnú stranu (obsahuje identifikačné údaje znalca, zadávateľa, číslo spisu, označenie “znalecký posudok”, poradové číslo a rok zhotovenia znaleckého posudku, stručnú charakteristiku veci, v ktorej sa znalecké skúmanie vykonáva, počet strán (z toho príloh) a počet odovzdaných vyhotovení), - úvod (obsahuje úlohy určené orgánom činným v trestnom konaní a právny úkon, na ktorý bude znalecký posudok použitý, dátum vyžiadania znaleckého posudku, dátum ku ktorému je znalecký posudok vypracovaný a podklady na vypracovanie znaleckého posudku), - posudok (obsahuje opis predmetu znaleckého skúmania a skutočností, na ktoré znalec pri úkone znaleckej činnosti prihliadal, postup, na základe ktorého sa dopracoval k odpovediam na otázky položené zadávateľom a k splneniu ním uložených úloh), - záver (obsahuje odcitované otázky orgánu činného v trestnom konaní a stručné odpovede na ne, miesto a dátum, odtlačok znaleckej pečate, podpis znalca), - prílohy potrebné na zabezpečenie preskúmateľnosti znaleckého posudku, - znaleckú doložku (obsahuje identifikačné údaje znalca, označenie odboru a odvetvia, v ktorom je znalec oprávnený podávať znalecké posudky, a poradové číslo úkonu znaleckej činnosti, pod ktorým je znalecký posudok zapísaný v denníku). Najpodstatnejšími časťami znaleckého posudku sú najmä posudok a záver. Záleží nepochybne na schopnostiach a odbornej úrovni znalca, aby stručne, zrozumiteľne vystihol podstatu veci. Posudok musí obsahovať i zdôvodnenie, aby orgán činný v trestnom konaní mal možnosť preskúmať jeho správnosť a úplnosť. Celková skladba znaleckého posudku pritom musí byť taká, aby umožňovala v celom rozsahu jeho obsah preskúmať a overiť postupy, či sú zdôvodnené. Vykonávanie dôkazu znalcom sa uskutočňuje tak, že sa tento vypočuje. Ak znalec vypracoval znalecký posudok písomne stačí, ak sa znalec na tento posudok pri výsluchu odvolá a potvrdí ho. V prípravnom konaní možno od výsluchu znalca upustiť, ak nemá vyšetrovateľ príp. poverený príslušník a ani prokurátor o spoľahlivosti a úplnosti podaného znaleckého posudku pochybnosti. Ak znalec nepodal posudok písomne, môže ho výnimočne, v jednoduchých prípadoch podať ústne – nadiktuje ho pri výsluchu do zápisnice (§ 145 ods. 2 Trestného poriadku). Pri posudkoch podaných ústne pôjde spravidla o posudky menej rozsiahle, no treba trvať na tom, aby mali rovnaké náležitosti ako posudky písomné, t. j. okrem odpovedí na otázky, ktoré tvoria vlastný predmet znaleckého posudku, majú sa uviesť údaje o osobe znalca, opis skúmaného materiálu a údaje, ktoré sú premetom znaleckej doložky. Ak znalec ešte nebol poučený v zmysle § 144 Trestného poriadku, je potrebné ho poučiť o význame znaleckého posudku ako aj o trestných následkoch vedome nepravdivého znaleckého posudku. Ak sa nejedná o znalca, zapísaného v zozname znalcov, tento musí tiež v zmysle § 15 ods. 2 zákona č. 382/2004 Z. z. zložiť do rúk toho, kto ho ustanovil zákonom predpísaný sľub uvedený v § 5 ods. 6 toho istého zákona. Výsluchom znalca sa majú odstrániť prípadné nejasnosti a neúplnosti znaleckého posudku. Pri výsluchu môže znalec písomný posudok spresniť, doplniť. Ak posudok podalo viac znalcov, postačí vypočuť jedného z nich vtedy, ak dospeli všetci znalci po vzájomnej dohode k súhlasným záverom. Keď znalci majú rozdielne závery na posudzované otázky, treba vypočuť každého znalca osobitne (§ 145 ods. 3 Trestného poriadku). V prípade, že sa znalec bez dostatočného ospravedlnenia neustanoví na výsluch, príp. na vykonanie znaleckého úkonu je túto skutočnosť možné vynucovať uložením poriadkovej pokuty, nikdy však nie predvedením. Pri podaní znaleckého posudku môžu nastať nasledovné možnosti: - Znalecký posudok, ktorý vypracoval znalecký ústav (§ 147 Trestného poriadku), založí vyšetrovateľ ako dôkazný prostriedok do trestného spisu, kde tvorí súčasť dôkazného materiálu. Ak by posudok ústavu bol rozporný, ak by boli v ňom nejasnosti, ktoré by vyšetrovateľ chcel odstrániť, môže na jeho objasnenie vypočuť osoby, ktoré znalecký ústav označil ako vypracovateľov posudku, príp. si môže vyžiadať nový posudok. - Znalecký posudok, ktorý vypracoval znalec (znalci) – fyzická osoba, založí vyšetrovateľ do trestného spisu medzi dôkazné prostriedky, bez toho aby vypočul znalca, „...ak nemá vyšetrovateľ ani prokurátor o spoľahlivosti a úplnosti písomne podaného znaleckého posudku pochybnosti“ (§ 145 ods. 4 Trestného poriadku). Vyšetrovateľ vypočuje znalca vtedy, keď potrebuje odstrániť rozpory a nejasnosti znaleckého posudku alebo keď má pochybnosti o úplnosti a správnosti písomne podaného posudku (§ 146 Trestného poriadku). Ak nebudú rozpory odstránené, môže si takisto vyžiadať nový posudok. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 200 - Znalec nevypracuje posudok písomne, ale pri výsluchu ho nadiktuje do zápisnice, pričom vysvetlí aj prípadné nejasnosti (§ 145 ods. 2 Trestného poriadku). Hodnotenie znaleckého posudku Pre hodnotenie znaleckého posudku platia rovnaké zásady ako pre hodnotenie ostatných dôkazov. Orgán činný v trestnom konaní hodnotí znalecký posudok v zmysle zásady voľného hodnotenia dôkazov, pričom mu z hľadiska kritérií hodnotenia dôkazov prisudzuje určitú váhu – hodnotu. Avšak tak ako vykonávanie napr. výsluchov obvineného, svedkov, obhliadky, i znaleckého dokazovania upravujú odlišné ustanovenia, ktoré vyplývajú z osobitostí jednotlivých dôkazných prostriedkov, i hodnotenie znaleckých posudkov má svoje osobitosti – závisia od samostatnosti a osobitosti tohoto dôkazného prostriedku. Hodnotenie znaleckého posudku vykonávajú orgány činné v trestnom konaní, teda vyšetrovateľ príp. poverený príslušník, prokurátor a v konaní pred súdom súd. Pri vlastnom hodnotení znaleckého posudku sa musí analyzovať sám znalecký posudok a treba si overiť i jeho súlad (nesúlad) s ostatnými dôkazmi zhromaždenými v trestnej veci. Pri analýze znaleckého posudku je potrebné zhodnotiť jeho formálnu i vecnú (obsahovú) stránku. Čo sa týka formálnej stránky, v prvom rade je potrené preskúmanie dodržania procesných ustanovení pri nariadení znaleckého skúmania a pri jeho podávaní, ako aj kompetenciu, odbornosť a nezaujatosť príslušného znalca. V prípade vecnej úplnosti znaleckého posudku, ktorý bol znalcom predložený, je potrebné preskúmať znalcov odborný prístup a závery, ku ktorým došiel. Pri hodnotení vecnej stránky znaleckého posudku si je potrebné uvedomiť, že na začiatku vyšetrovania je obyčajne dôkazného materiálu menej ako v konaní pred súdom. Dokonca dôkazný materiál môže byť taký neúplný, že znalecký posudok je rozhodujúcim dôkazom, ktorý odôvodní vznesenie obvinenia. V každom štádiu trestného konania bude treba skúmať, či posudok vychádza zo všetkých zistených dôkazov a skutočností, či je v súlade s ostatnými dôkazmi vykonanými počas trestného konania. Ak by sa v trestnej veci zistili dôkazy, ktoré znalec nemal k dispozícii, ktoré sú mu neznáme, avšak by mohli mať vplyv na podanie znaleckého posudku, je orgán činný v trestnom konaní povinný upozorniť na tieto skutočnosti znalca, ktorý posudok spresní (napr. výsluchom alebo písomne), doplní, alebo ak to bude potrebné, vykoná celý znalecký úkon znova. Pri hodnotení znaleckého posudku v každom štádiu trestného konania teda treba skúmať, či znalec pri podaní posudku mal k dispozícii všetky dostupné dôkazy, či mu boli predložené na skúmanie všetky veci, o ktorých má podať znalecký posudok. Druhou stránkou tohoto skúmania bude povinnosť orgánov činných v trestnom konaní hodnotiť, či znalec vyčerpal dané možnosti, či vzal do úvahy všetky skutočnosti, ktoré mal k dispozícii, či podrobil celý materiál odbornému skúmaniu z hľadiska všetkých možných verzií, ktoré sa pri riešení vyskytli, či znalecké skúmanie úplne vyčerpalo všetky možnosti. V tejto súvislosti treba zdôrazniť aj povinnosť preskúmať, či znalec pri spracovaní posudku neprekročil rámec svojich oprávnení, t. j. či neriešil veci, ktoré mu neboli uložené. Ale je potrebné preskúmať aj to, či neprekročil medze svojej kompetencie, či nerieši otázky, ktoré nepatria do jeho odbornosti, ktoré nie je kompetentný posúdiť. Prekročenie kompetencie sa môže týkať aj zasahovania do inej odbornosti. Častejšie ako zásah do odbornosti budú prípady, že znalec prekročí svoju kompetenciu a v rozpore s ustanovením § 145 ods. 1 Trestného poriadku rieši právne otázky, hodnotí vykonané dôkazy alebo robí právne závery. Znalecké skúmanie nemá formu previerky dôkazov, preto znalcovi nepatrí právo hodnotiť dôkazy, ale na základe skutočností zistených z jednotlivých dôkazov má posúdiť v rámci svojej odbornosti, či nejaký dej mohol prebehnúť istým spôsobom, či nejaká vec má alebo nemá isté vlastnosti, či sa u osoby dajú objektívne zistiť niektoré znaky, príznaky choroby a pod. Ak závery posudku obsahujú aj právne hodnotenie, nemôže sa orgán činný v trestnom konaní opierať o túto časť znaleckého posudku. Právne hodnotenie nie je vecou znalca. Pokiaľ znalecký posudok takéto hodnotenie obsahuje, nie je pre orgán činný v trestnom konaní záväzné. V súvislosti s hodnotením znaleckého posudku musia orgány činné v trestnom konaní preskúmať, či znalec použil na skúmanie len dovolené metódy, ktoré vychádzajú z najnovších vedeckých poznatkov, či použitie metód je odôvodnené a či znalecký posudok je v súlade s ostatnými dôkazmi. V štádiu prípravného konania sa žiada od vyšetrovateľa príp. povereného príslušníka, aby nielen správne rozhodol o pribratí znalca a dal mu správne otázky, vyčerpávajúce podstatu veci, ale aby znalecký posudok ihneď po jeho predložení znalcom zhodnotil (v prípade potreby nejasnosti odstránil výsluchom znalca), a posúdil, či je v zhode s ostatnými „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 201 dôkazmi. V prípade nezhody bude musieť vyšetrovateľ príp. poverený príslušník pochopiteľne pomocou ďalších dôkazov odstrániť rozpory, resp. poukáže na nedostatky v dôkazoch a zhodnotí, o ktoré dôkazy svoje rozhodnutie opiera. Pri znaleckom posudku treba okrem súladu s ostatnými dôkazmi zhodnotiť jeho vnútornú jednotu, skĺbenosť argumentov, presvedčivosť a logiku posudku, preveriteľnosť vedeckých metód, ktorými sa znalec dopracoval k svojim záverom, ako aj odôvodnenie záverov. Z uvedeného vyplýva, že posudok musí byť jednoznačný, nesmie trpieť vnútornými rozpormi. Ak znalec niektorú skutočnosť jednoznačne zistí, uvedie to v znaleckom posudku. Ak istú skutočnosť jednoznačne zistiť nemôže (či už ide o celý posudok, alebo jeho časť), musí to uviesť v znaleckom posudku, pričom pri výpočte možných variantov označí ich stupeň pravdepodobnosti. Je potom vecou orgánov činných v trestnom konaní, aby výsluchom, pribratím ďalšieho znalca a ďalšími dôkazmi vec lepšie objasnili a po zhodnotení údajov znaleckého posudku sa rozhodli pre optimálne riešenie. Znalec je povinný opísať aj odborné metódy, ktoré použil pri spracovaní posudku. Orgán činný v trestnom konaní sám síce nemá odborné znalosti potrebné na podanie posudku, avšak musí ovládať základnú metodiku znaleckého skúmania, musí sa vedieť orientovať v posudku a zistiť, ktoré okolnosti sú bezvýznamné, či metódy, ktoré použil znalec, sa všeobecne uznávajú, prečo sa znalec domnieva, že treba použiť práve určitú metódu, aké pochybnosti mal znalec pri skúmaní a ako sa s nimi vyrovnal. Pri hodnotení formálnej stránky znaleckých posudkov si treba všímať aj dodržiavanie procesných ustanovení upravujúcich vykonávanie tohoto dôkazu. Rozhodne treba dbať na to, aby sa pri priberaní znalca dodržiavali formálne náležitosti: - vydanie uznesenia, ktoré treba doručiť znalcovi a ostatným osobám, ktorých sa uznesenie priamo dotýka, - poučenie osôb oprávnených podať voči uzneseniu sťažnosť, - poučenie znalca v zmysle § 144 Trestného poriadku už pred podaním posudku. Ak vzniknú pochybnosti o správnosti posudku alebo ak je posudok nejasný alebo neúplný, požiada orgán činný v trestnom konaní v zmysle § 146 Trestného poriadku znalca o vysvetlenie alebo doplnenie posudku. Orgán činný v trestnom konaní robí pritom závery aj o odbornej úrovni znalca. Ak vysvetlenie neviedlo k požadovanému výsledku a orgán činný v trestnom konaní nie je s jeho vysvetleniami spokojný, môže na objasnenie veci pribrať iného znalca. Dôkaznú hodnotu znaleckého posudku by veľmi vážne narušilo zistenie, že znalec je osobne zainteresovaný či už na riešenej veci alebo že je možné pochybovať o jeho nezaujatom vzťahu k obvinenému alebo k ostatným účastníkom konania. Tieto skutočnosti sú dôvodom na vylúčenie znalca z účasti na podaní posudku v konkrétnej trestnej veci. Ak by sa takáto skutočnosť zistila až po tom, ako znalec podal posudok, bolo by vzhľadom na závažnosť dôvodov nevyhnutné nariadiť opakovanie znaleckého skúmania iným znalcom. Ostatná znalecká činnosť Hoci znalecká činnosť je založená najmä na vyhotovovaní znaleckých posudkov ako najviac frekventovaných znaleckých úkonoch, v zmysle § 16 ods. 1 zákona č. 382/2004 Z. z. sa za znalecké úkony označujú aj iné úkony ako sú znalecké posudky. Najčastejšie ide o doplnenia a vysvetlenia (písomné aj ústne) k už podaným znaleckým posudkom, ďalej o odborné stanoviská, vyjadrenia, potvrdenia a vysvetlenia o skutočnostiach, ktoré sú predmetom znaleckého skúmania. Táto ostatná činnosť nachádza využitie i v trestnom konaní, najmä vo forme odbornej činnosti, a to v prípadoch kedy sa nejedná o objasnenie tak zložitej skutočnosti, ktorá si vyžaduje pribratie znalca. V týchto prípadoch si orgán činný v trestnom konaní a v konaní pred súdom predseda senátu v zmysle § 141 ods. 1 Trestného poriadku vyžiada odborné vyjadrenie a v jednoduchých prípadoch sa môže uspokojiť s písomným potvrdením, o ktorého správnosti nie sú pochybnosti. Z ďalšej dikcie tohto ustanovenia (§ 141 ods. 3 Trestného poriadku) je zrejmé, že písomné potvrdenia alebo odborné vyjadrenia je možné vyžadovať aj od iných príslušných subjektov ako len od znalca (predovšetkým od organizácie špecializovanej na činnosť, ktorá je obsahom písomného potvrdenia alebo odborného vyjadrenia). Pokiaľ však bude do trestného konania priberaný znalec, jeho odborné závery sa budú najčastejšie využívať pri riešení čiastkových úloh, na ktoré nie je potrebné podať znalecký posudok. I keď je v zmysle § 18 zákona č. 382/2004 Z. z. znalec povinný použiť pri vykonávaní už spomínaných ostatných úkonov znaleckej činnosti primerane ustanovenia o znaleckom posudku, čo má za následok, že na jednej strane znalecký posudok a na druhej strane písomné potvrdenie alebo odborné vyjadrenie sa v mnohom zhodujú, v niektorých smeroch sa v zmysle trestného konania od seba navzájom značne líšia. Spoločným znakom znaleckého posudku a písomného potvrdenia alebo odborného vyjadrenia je predovšetkým to, že sa nimi objasňujú odborné otázky. Pokiaľ niektorá dôkazne významná otázka potrebuje ku „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 202 svojmu náležitému objasneniu odborné znalosti, nemôže byť znalecký posudok, písomné potvrdenie alebo odborné vyjadrenie nahradené iným dôkazným prostriedkom. Rozdiel medzi znaleckým posudkom a potvrdením alebo odborným vyjadrením je však najmä v odlišnej právnej povahe týchto dôkazných prostriedkov. Ide o odlišné dôkazné prostriedky. Písomné potvrdenie a odborné vyjadrenie sa považuje za listinný dôkaz. Ďalší rozdiel je v tom, že na rozdiel od znaleckého posudku, žiadny právny predpis nestanovuje záväzným spôsobom obsah a formálne náležitosti písomných potvrdení alebo odborných vyjadrení, ktoré sa v praxi vyskytujú ako zjednodušené varianty znaleckých posudkov. Na rozdiel od znaleckých posudkov väčšinou neobsahujú postupy znaleckého skúmania, popis metód a prostriedkov k nim použitých, a teda sú i pre orgány činné v trestnom konaní ťažšie preskúmateľné. Pokiaľ však potvrdenie alebo odborné vyjadrenie podáva znalec písomnou formou, musí byť toto zviazané, označené číslom, pod ktorým je úkon zapísaný v denníku a opatrené pečiatkou a podpisom znalca. Ďalší okruh rozdielov sa týka osoby spracovateľa. Znalecký posudok môžu vyhotovovať iba znalci zapísaní v zozname znalcov, výnimočne znalci pribratí „ad hoc“. Písomné potvrdenie alebo odborné vyjadrenie môžu vydávať nielen znalci zapísaní v zozname znalcov, ale predovšetkým organizácie špecializované na činnosť, ktorá je obsahom písomného potvrdenia alebo odborného vyjadrenia, štátne orgány a v nevyhnutných prípadoch aj iné fyzické alebo právnické osoby, ktoré majú potrebné odborné predpoklady, ktoré Trestný poriadok ani iný všeobecne záväzný právny predpis nestanovuje, tak ako nestanovuje ani prípadnú špecializáciu spracovateľov písomných potvrdení alebo odborných vyjadrení. Zatiaľ čo pri výbere znalca musí orgán činný v trestnom konaní v zmysle § 152 ods. 1 Trestného poriadku prihliadnuť k dôvodom, pre ktoré je tento podľa zákona č. 382/2004 Z. z. z podania znaleckého posudku vylúčený, pri vyžadovaní písomných potvrdení alebo odborných vyjadrení orgán činný v trestnom konaní tieto okolnosti iba zváži, resp. zváži iba zaujatosť vyhotoviteľa písomného potvrdenia alebo odborného vyjadrenia. Proti osobe znalca, jeho odbornosti či kompetentnosti alebo proti rozsahu a naformulovaniu otázok je možné podať v zmysle § 142 ods. 3 Trestného poriadku sťažnosť. Pri vyhotoviteľovi písomného potvrdenia alebo odborného vyjadrenia takáto možnosť neexistuje, keďže sa znalec alebo iný príslušný subjekt priberá do trestného konania formou opatrenia a nie formou uznesenia, tak ako je tomu pri vyžadovaní znaleckého posudku. V súvislosti s podaním znaleckého posudku Trestný poriadok v ustanovení § 145 pozná a upravuje výsluch znalca. V prípade, že vznikne potreba vypočuť spracovávateľa písomného potvrdenia alebo odborného vyjadrenia, orgán činný v trestnom konaní tak môže taktiež v zmysle § 141 ods. 3 Trestného poriadku uskutočniť ale formou výsluchu svedka. Na rozdiel od úpravy znaleckého posudku v zmysle § 146 Trestného poriadku nie je stanovený postup pre prípad, keď je písomné potvrdenie alebo odborné vyjadrenie nejasné, neúplné alebo sú pochybnosti o jeho správnosti. Vzhľadom na charakter potvrdenia alebo odborného vyjadrenia ako listinného dôkazu by bolo možné vyhotoviteľa písomného potvrdenia alebo odborného vyjadrenia, vyzvať aby ich nedostatky odstránil písomne, resp. aby vyhotovil nové potvrdenie alebo odborné vyjadrenie. V zmysle § 145 ods. 1 Trestného poriadku znalcovi, ktorý má podať znalecký posudok, je potrebné umožniť, aby sa v potrebnom rozsahu oboznámil s obsahom spisu, najmä s vykonanými dôkazmi. Možno mu tiež dovoliť, aby sa tiež zúčastnil na výsluchu obvineného, svedkov alebo pri vykonávaní iných dôkazov. Na návrh znalca tiež možno vykonať dôkazy, ktoré potrebuje na účely podania posudku. Pri takom dokazovaní má právo byť prítomný a vypočúvaným osobám môže klásť otázky. Znalcovi je taktiež možné zapožičať spis. Na rozdiel od týchto možností priznaných Trestným poriadkom znalcovi, spracovateľovi odborného vyjadrenia sa len, ak to okolnosti prípadu vyžadujú umožní, aby sa v potrebnom rozsahu oboznámil s obsahom spisu, najmä s vykonanými dôkazmi. Na jeho návrh možno tiež vykonať dôkazy, ktoré potrebuje na účely podania odborného vyjadrenia. Pre spracovateľa písomného potvrdenia dokonca Trestný poriadok žiadne práva nešpecifikuje. Summary Thanks to the development of science and technology the expert evidence, which is closely connected with the person of an expert, has become a significant part of the evidencing process. The expert, thanks to his/her knowledge, is able to clarify the facts that are necessary for the criminal procedure and that very often play a key role in the decisions of the law enforcement bodies. Today, expert evidence in the criminal process has its stabile place and it can be said that the forms of expert evidence are constantly increasing in number, and improving. Regarding its usability and relevance for the criminal procedure, it is important that the process rules securing legality, effectiveness and economicality of this process are always analyzed and, if necessary, updated. In reaction to these requirements and to the need to harmonize our legal system with the laws of the European Union together with the necessity to react to the new socio-political situation after 1989, new legal regulations came into force between 2004 – 2006 and amended the expert evidence in criminal procedure. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 203 The system of these mutually interrelated legal regulations concerning the expert evidence in criminal procedure brings into force new regulations apart from using the older, well-tried ones. The authors are trying not only to point out the changes that have been incorporated into this legislation, but also to present the reader with a brief, but complex view of expert evidence in the preliminary stage of criminal proceedings within the new valid legislation. The authors pay special attention to the theoretical-legal characteristics of legal reasons for engaging an expert in the criminal proceedings, as well as the specific activity of an expert and the bodies of the preliminary procedure in preparation, processing, submitting and evaluation of the expert’s report as an inseparable part of the expert evidence. Použitá literatura: [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] BÁRTA, I. O evidencii znalcov a znaleckých posudkov. In Justičná revue, 1990, roč. 42, č. 3, s. 15-30. BRADÁČ, A. K pravděpodobnosti ve znaleckém posudku. Brno : Soudní inženírství, CERM, 1995. BRADÁČ, A. Některé poznámky k odpovědnosti znalce. Brno : Soudní inženírství, CERM, 1992. CINGR, P.: Správný výběr znalců, vymezení úkolů a formulace otázek ke spracování něktorých druhů znaleckých posudků. In Kriminalistický sborník, 1997, roč. 41, č. 9, s. 331-337. CISÁŘOVÁ, D. a kol. K přípustnosti pravdepodobnosti ve znalecké činnosti. Praha : Socialistická zákonnost, 1982. CISÁŘOVÁ, D. – FENYK, J. – MANDÁK, V. a kol. Trestní právo procesní. Praha : Linde Praha, 2002. HASCH, K. K některým otázkam provádění důkazů v trestním řízení. In: Trestní právo, 1997, roč. 2, č. 5, s. 4-8. s. 2-11. HUSÁR, E. a kol. Trestné právo procesné. Bratislava : Iura Edition, 2003. CHMELÍK, J., PORADA, V. K problematice požadavků orgánů činných v trestném řízení na znaleckou expertizu ve vztahu k možnostem soudních znalců. In Bezpečnostní teorie a praxe, 2001, roč. 9, č. 1, s. 171-183. JELÍNEK, J. – DRAŠTÍK, A. – HASCH, K. a kol.: Trestní právo procesní. Praha: [11] EUROLEX BOHEMIA, 2002. MATHERN, V. Znalecký posudok ako dôkazný prostriedok v československom trestnom konaní. Bratislava : Veda, Vydavateľstvo SAV, 1976. PALIAVIŠVILI, A. Meze kompetence soudního znalce. In Československá kriminalistika, 1968, ročník 1, č. 1. PJEŠČÁK, J. Nástin základů kriminalistiky. Praha : Karlova universita, 1970. PORADA, V. Kriminalistika. Brno : CERM, 2001. RAMBOUSEK, P. K jednotnému vyžadování znaleckých posudků. In Kriminalistický zborník, 1998, roč. 32, č. 5, s. 226-227. Rozhodnutia najvyššieho súdu v trestných veciach. STRAKA, J., MUSILOVÁ, V. K problematice pravdepodobnostných závěrů znaleckých posudků. In Československá kriminalistika, 1991, roč. 24, č. 4, s. 342-348. ŠANTA, J. K aktuálnym problémom znaleckého dokazovania. In: Kriminalistický zborník, 1995, roč. 39, č. 7, s. 286-288. TRESTNÝ PORIADOK s rozsiahlym komentárom a judikatúrou. Úplné znenie zákona NR SR č. 301/2005 Z. z.. Bratislava: Nová práca, 2005. USAČEVOVÁ, M., MALÍK, P. Informácia o problematike znaleckej a tlmočníckej činnosti. In Justičná revue, 1997, č. 6-7, s. 1-11. VIKTORYOVÁ, J. K problému hodnotenia odborného vyjadrenia a znaleckého posudku vo vyšetrovaní. In Justičná revue, 1998, roč. 50, č. 7-8, s. 31-35. VIKTORYOVÁ, J. a kol. Teória a prax dokazovania vo vyšetrovaní. Bratislava : Akadémia PZ, 2001. Zákon č. 382/2004 o znalcoch, tlmočníkoch a prekladateľoch a o zmene a doplnení niektorých zákonov. Zákon č. 300/2005 Z. z. Trestný zákon. Zákon č. 301/2005 Z. z. Trestný poriadok. Vyhláška Ministerstva spravodlivosti SR č. 490/2004 Z. z., ktorou sa vykonáva zákon č. 382/2004 o znalcoch, tlmočníkoch a prekladateľoch a o zmene a doplnení niektorých zákonov. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 204 Adresa: pplk. doc. Dr. Mgr. Jana Viktoryová Katedra vyšetrovania Akadémia Policajného zboru v Bratislave Sklabinská 1 835 17 Bratislava Slovenská republika Tel.: 0961 057 402, 0244 888 372 web: http://apz.minv.sk/ mjr. JUDr. Jaroslav Blatnický Katedra vyšetrovania Akadémia Policajného zboru v Bratislave Sklabinská 1 835 17 Bratislava Slovenská republika Tel.: 0961 057 402, 0244 888 372 web: http://apz.minv.sk/ „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 205 „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 206 STIMULACE ROZVOJE MEZI EUROREGIONY Milan Vinklárik, Tibor Hlačina Evropský polytechnický institut, s.r.o., Kunovice Abstrakt: Po vstupu České republiky do EU (k 1. 5. 2004) získala naše země možnost čerpat finanční prostředky ze strukturálních fondů evropského společenství. Strukturální fondy se zaměřují na snižování rozdílů v úrovni rozvoje různých regionů a snižování zaostalosti nejvíce znevýhodněných regionů s důrazem na hospodářskou a sociální soudržnost EU. Strukturální fondy jsou jedním z nejvýznamnějších nástrojů regionální a strukturální politiky EU. Klíčová slova: Evropská unie, euroregiony, strukturální fondy, strukturální politika, regionální politika, snižování rozdílů, úroveň rozdílů, přeshraniční spolupráce, operační program, rozvojový plán, udržitelný rozvoj. 1. Úvod Česká republika se 1. května 2004 stala plnoprávným členem Evropské Unie a tím si otevřela možnost využívat příležitosti, které EU nabízí členským zemím.V EU se uplatňuje politika hospodářské a sociální soudržnosti (strukturální politika), která v současné době zaujímá jedno z dominantních postavení v rámci celé hospodářské politiky EU. Strukturální politika byla definována již v roce 1988 na základě rozhodnutí propojit regionální politiku se sociální a zemědělskou politikou takovým způsobem, aby došlo k vyrovnání koordinace mezi nimi. Pozornost je zaměřena především na méně rozvinuté členské země v porovnání s průměrem EU (do této kategorie spadá i ČR). Snahou EU je snižování rozdílů mezi úrovní rozvoje různých regionů jednotlivých členských států, dále se snaží podporovat harmonický, vyvážený a udržitelný rozvoj hospodářských činností, vysokou úroveň zaměstnanosti, rovnost mezi muži a ženami a vysokou úroveň ochrany a zlepšování životního prostředí. Strukturální fondy jsou jedním z nejvýznamnějších nástrojů regionální a strukturální politiky EU a slouží k naplňování cílů, které si EU stanovila pro období 2000 – 2006. V České republice jsou příjemci podpory státní i nestátní instituce, kraje, regiony a euroregiony. Ty mohou na svou spolupráci mezi regiony čerpat hlavně prostřednictvím z programu INTERREG III A. V současné době existuje v České republice 13 euroregionů . "Úkolem Společenství je … podporovat harmonický, vyvážený a trvale udržitelný rozvoj hospodářského života, vysokou úroveň zaměstnanosti a sociální ochrany, rovné zacházení s muži a ženami, … zvyšování životní úrovně a kvality života, hospodářskou a sociální soudržnost a solidaritu mezi členskými státy." /Smlouva o EU (Amsterdamská) čl. 2/ex-čl. B Cíle / "Na podporu svého celkového harmonického rozvoje Společenství rozvíjí a sleduje činnosti vedoucí k posilování jeho hospodářské a sociální soudržnosti. Společenství usiluje zejména o snižování rozdílů mezi úrovněmi rozvoje různých regionů a zaostalosti nejvíce znevýhodněných regionů a ostrovů, včetně venkovských oblastí." "Společenství také podporuje dosažení těchto cílů prostřednictvím strukturálních fondů…" /Smlouva o EU (Amsterdamská): Hlava XVII - článek 158/ex-čl. 130 a,b / 1.1. Charakteristika Euroregionu Euroregion – obecný pojem: Euroregiony jsou územní jednotky, které sdružují jednotlivé příhraniční oblasti různých států Evropy. Euroregiony vznikají dobrovolně. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 207 Proč euroregiony vznikají? Euroregiony vznikají z důvodů, aby mohli využívat nejrůznější výhody. Jejich velkou výhodou je, že města a obce na obou stranách hranice mohou své problémy řešit společně. Jelikož města patřící do euroregionů leží v okrajových polohách států, spolupráce přesahující hranice tak napomáhá překonávat nevýhody těchto okrajových poloh pohraničních oblastí. Obecné cíle euroregionů: Asi největším cílem euroregionů je zlepšení životních podmínek obyvatelstva a to v oblastech kulturních, sociálních, hospodářských a infrastruktury. Hlavním motivem vzniklých sdružení je tedy snaha o odstraňování nerovností mezi pohraničními regiony a postupné vyrovnávání ekonomického i sociálního rozvoje. Z historie – počátky vzniku: Euroregiony se začali rozvíjet již na počátku 50. let, krátce po 2. světové válce. Nejmenovaly se ale euroregiony. Byly nazvány nadhraničními regiony. Tyto regiony vznikaly z důvodu odstranění hraničních bariér. Cílem bylo zlepšení přeshraniční spolupráce. První tzv. nadhraniční regiony, které v západní Evropě existují, vznikaly nejprve z hospodářských důvodů. V 90. letech vydala Komise EU dokument Europa 2000, který klade velký důraz na realizaci hesla „Evropa regionů“. V České republice začali vznikat první počátky přeshraniční spolupráce také počátkem 90.let. Tato sdružení se zformovala v naprosté většině na bázi přeshraniční spolupráce, tedy jako euroregiony. Hlavní cíle vytváření euroregionů: • Rozvoj a zlepšení infrastruktury přesahující hranice • Spolupráce v otázkách územního plánování a uspořádání • Zachování a zlepšování životního prostředí • Rozvoj spolupráce při likvidaci požárů a přírodních katastrof • Rozvoj turistiky a kultury Zlepšování mezilidských vztahů Euroregiony v České republice Jak již bylo výše uvedeno, důvod vzniku euroregionů je, že příhraniční města vykazují určitou kulturní, hospodářskou a mnohdy také historickou spojitost překračující státní hranice. Proto euroregiony vznikají na základě poznatku, že sousedící regiony mají velmi často obdobné zájmy a problémy, i když patří k různým státům. Díky mnohým přeshraničním projektům dochází k překonávání nevýhody okrajového postavení a v neposlední řadě k udržování dobrých sousedských vztahů a ke vzájemnému poznávání. V příhraničních oblastech České republiky existuje v současné době celkem třináct euroregionů. Jejich přehled je zachycen v následující tabulce, kterou jsme použily z webové stránky euroregionů. Název euroregionu Euroregion Labe/Elbe Euroregion Krušnohoří Euroregion Egrensis Euroregion Šumava Euroregion Silva-Nortica Euroregion Pomoraví Euroregion Bílé Karpaty Euroregion Beskydy Euroregion Těšínské Slezsko Euroregion Silesia Euroregion Praděd Euroregion Glacensis Euroregion Nisa Datum vzniku 24.6.1992 18.12.1992 3.2.1993 20.9.1993 13.4.2000 23.6.1999 30.7.2000 9.6.2000 22.4.1998 20.9.1998 2.7.1997 5.12.1996 21.12.1991 Sousedící stát Německo Německo Německo Německo, Rakousko Rakousko Rakousko, Slovensko Slovensko Slovensko, Polsko Slovensko, Polsko Polsko Polsko Polsko Polsko, Německo Euroregion Pomoraví Vymezené území ČR: Okresy Břeclav, Hodonín, Znojmo a Brno venkov (bez Brna). Euroregion Pomoraví, který byl založen 23. 6. 1999, tvoří na straně Slovenska region Záhorie, na straně Rakouska region Weinviertel a na straně České republiky region Jižní Morava. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 208 Podpora přeshraniční spolupráce je základní podmínkou regionálního rozvoje a ochrany životního prostředí, technických, ekonomických, sociálních, kulturních a sportovních aktivit zaměřených na rozvoj partnerské spolupráce mezi účastníky na základě společných projektů. Přeshraniční spolupráce uvedených regionů je jednou z forem podpory rozvoje zainteresovaných regionů, upevňování vzájemné důvěry a přínosem pro rozvoj integračního procesu a všestranné spolupráce v Evropě. Partneři budou rozvojem aktivit v rámci přeshraniční spolupráce postupně naplňovat cíle Evropské unie. Cílem Euroregionu Pomoraví je: • v duchu přátelství, vzájemným poznáváním a sbližováním lidí a kultur národů z obou břehů Moravy posílit přeshraniční spolupráci v oblasti kulturně-společenských, ekonomických a ekologických aktivit s cílem trvale udržitelného rozvoje tohoto regionu Evropy • zabezpečit harmonický rozvoj pohraničních oblastí.. 2 Euroregion Pomoraví 2.1. Charakteristika euroregionu Pomoraví Euroregion Pomoraví je zájmové sdružení právnických osob, založené podle §20 a následujícího zákona číslo 40/1964 Sb.dne 23.VI.1999. Euroregion Pomoraví tvoří následující subjekty: 1. SDRUŽENÍ OBCÍ A MĚST JIŽNÍ MORAVY (SOM JM) Se sídlem: 601 67 Brno, Dominikánské náměstí 1, Česká republika IČO: 65338081 Kontaktní osoba: Mgr. Miroslav Ondruš Sekretariát: Regionální rozvojová agentura jižní Moravy Výstaviště 1, 648 00 Brno, Česká republika Tel.: +420 541 159 569 e-mail: [email protected] 2. REGIONALVERBAND EUROPAREGION WEINVIERTEL Se sídlem: Hauptstrasse 31, A-2225 Zistersdorf, Österreich IČO: Zahl 11-V-94022 Kontaktní osoby: Dr. Hannes Bauer, Mag. Karl Wilfing, Sekretariát: Weinviertel Management Hauptstrasse 31, A-2225 Zistersdorf, Österreich Tel.: 43 2535 2818, e-mail: [email protected] 2.2. Historie vzniku euroregionu Pomoraví Regiony Weinviertel, jižní Morava a západní Slovensko spojuje dlouhá historická a kulturní tradice. Odstranění železné opony vrátilo na hranici těchto států znovu život. Přesto však i po více jak deseti letech od otevření východních hranic se skutečné soužití ještě neprojevilo. Politicky se regiony navrátily z okraje zpět do centra, ekonomicky a kulturně však nikoli. Weinviertel je stále ještě pohraniční region s nejnižším regionálním hrubým domácím produktem v Dolním Rakousku. Bilance porodnosti je negativní, a ani návrat starších skupin obyvatelstva regionální dynamice nepřispívá. V tomto regionu je málo pracovních příležitostí, práceschopné obyvatelstvo dojíždí za prací do vídeňské městské aglomerace. Stejně tak na jižní Moravě a na západním Slovensku existuje obdobně silná závislost venkovských oblastí na městských aglomeracích Bratislavy a Brna. A to je dostatečný důvod pro to, abychom si spoluprací se sousedy vytvořili rozvojové potenciály a abychom si tak zkvalitňovali své lokality a zvyšovali jejich hodnotu. Dne 12. 9. 1997 byl v Hohenau se zástupci příslušných úrovní správních institucí tří zemí vypracován text deklarace o přeshraniční spolupráci. Dne 1. 12. 1997 došlo v Mistelbachu k podpisu dohody mezi regionálním Sdružením měst a obcí jižní Moravy, regionálním Sdružením Záhorie na západním Slovensku a euroregionem Weinviertel. Cílem této dohody je vytvoření euroregionu jakožto bodu zrodu regionální integrace. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 209 Dne 23. června 1999 byla ve Skalici uzavřena dohoda o vytvoření přeshraničního sdružení „Euroregion Pomoraví“, kterou bylo vytvořeno zájmové sdružení právnických osob podle občanského zákoníku. O něco později, 21. července 2002 ve Skalici, byl všemi stranami podepsán dokument „Jednací řád EUREGIO“. Území regionů Weinviertel, Jižní Morava a Záhorie nejsou navzájem prostorově oddělena přirozenými hranicemi. Dominují zde řeky Morava a Dyje. Z velké části tvoří právě ony státní hranice. Krajina se vyznačuje mozaikovou strukturou pahorkatin, teras, pánví a poříční krajiny. Nivy Dunaje, Moravy a Dyje nebo oblast Malých Karpat a Pavlovské vrchy mají nezměrnou přírodní hodnotu. Jiné oblasti, jako Marchfeld (Moravské pole), Záhorská nížina nebo části regionu Weinviertel a jihomoravského pohraničí, jsou intenzivně zemědělsky obdělávány. Na území euroregionu žije asi 950 000 obyvatel. Od východu na západ zabírá asi 130 kilometrů, od severu na jih 110 kilometrů. 2.3. Organizační struktura euroregionu Pomoraví Valná hromada Euroregionu Weinviertel Regionalverband Europaregion Weinviertel Jižní Morava Sdružení měst a obcí jižní Moravy Záhorie Regionálne združenie Záhorie Představenstvo Představenstvo Představenstvo Výkonné vedení Weinviertel Management Euregio- Regionální rozvojová agentura jižní Regionálne Združenie Záhorie Service Moravy Pracovní skupiny Infrastruktura Ekonomika Zemědělství Cestovní ruch a kultura Kvalifikace a vzdělávání Ochrana životního prostředí a energie Bezpečnost, zdraví, ochrana před katastrofami 2.4. Cíl euroregionu Pomoraví a způsob jeho dosažení Podpora přeshraniční spolupráce je základní podmínkou regionálního rozvoje a ochrany životního prostředí, technických, ekonomických, sociálních, kulturních a sportovních aktivit zaměřených na rozvoj partnerské spolupráce mezi účastníky na základě společných projektů. Přeshraniční spolupráce uvedených regionů je jednou z forem podpory rozvoje zainteresovaných regionů, upevňování vzájemné důvěry a přínosem pro rozvoj integračního procesu a všestranné spolupráce v Evropě. Partneři budou rozvojem aktivit v rámci přeshraniční spolupráce postupně naplňovat cíle Evropské unie. Cílem euroregionu Pomoraví je: v duchu přátelství, vzájemným poznáváním a sbližováním lidí a kultur národů z obou břehů Moravy posílit přeshraniční spolupráci v oblasti kulturně-společenských, ekonomických a ekologických aktivit s cílem trvale udržitelného rozvoje tohoto regionu Evropy zabezpečit harmonický rozvoj pohraničních oblastí. Způsob dosažení: - podněcováním a navrhováním opatření k eliminování administrativních a legislativních překážek a rozdílů v přeshraniční spolupráci regionů Jižní Morava, Záhorie a Weinviertel - organizováním neformálních pracovních setkání představitelů státní správy, samosprávy, obchodu a služeb a vytvářením prostoru pro vzájemné poznávání obyvatel sdružených regionů - koordinací a spoluúčastí na tvorbě a realizaci rozvojových projektů regionálního rozvoje, v návaznosti „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 210 - na požadavky a potřeba členských regionů Jižní Morava, Záhorie a Weinviertel zabezpečením kontinuity vzájemné informovanosti o možnostech financování tvorby a realizace projektů formou půjček a grantů poskytováním podpůrných stanovisek a poradenství při tvorbě projektů a podnikatelských záměrů organizováním podnikatelských a kontraktačních dnů a výstav organizováním společných seminářů, symposií, společensko-kulturních a sportovních akcí v euroregionu vytvořením poradenských center pro oblasti jednotlivých programů centralizací sběru komplexních informací a jejich permanentní aktualizací ze všech oblastí hospodářského, kulturního a společenského života (trh práce, nabídka výrobních a zpracovatelských kapacit, energetických a surovinových zdrojů), přičemž vytvořená databanka bude prostřednictvím kompatibilní výpočetní techniky zpřístupněna všem členům sdružení 2.5. Zdroje financování projektů Euroregionu 2.5.1. Strukturální fondy Strukturální fondy jsou jedním z nejvýznamnějších nástrojů regionální a strukturální politiky EU. Slouží k naplňování cílů, které si EU stanovila pro období 2000 – 2006. Jde o následující 3 cíle regionální a strukturální politiky EU pro období 2000 – 2006: • Cíl 1 – Podpora rozvoje a strukturálních změn zaostávajících regionů (pro regiony s HDP pod hranicí 75 % průměru EU) • Cíl 2 – Podpora hospodářské a sociální konverze regionů, které čelí strukturálním obtížím • Cíl 3 – Podpora přizpůsobování a modernizace politik a systémů vzdělávání, rekvalifikací a zaměstnanosti. /citace:www.crr.cz/ Prostředky ze strukturálních fondů slouží k realizaci operačních programů a iniciativ společenství. Strukturální fondy jsou hlavním fiskálním nástrojem EU. V současnosti existují 4 strukturální fondy: • Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF) • Evropský sociální fond (ESF) • Evropský orientační a záruční fond pro zemědělství (EAGGF) • Finanční nástroj pro podporu rybolovu (FIFG) Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF) Byl založen v roce 1975 a je největším fondem co se týká objemu finančních prostředků. Z tohoto fondu jsou financovány projekty v regionech spadající do oblasti podpory rozvoje a strukturálních změn zaostávajících regionů a podpory hospodářské a sociální konverze regionů,které čelí strukturálním obtížím. Evropský sociální fond (ESF) Byl založen v roce 1960 a patří mezi hlavní nástroje sociální politiky a zaměstnanosti. Tento fond se specializuje na nezaměstnanou mládež, dlouhodobě nezaměstnané a sociálně znevýhodněné skupiny a to v rámci všech tří cílů regionální politiky EU. Evropský orientační a záruční fond pro zemědělství (EAGGF) Byl založen v roce 1962 a je zaměřen na financování venkovských oblastí a jejich rozvoj. EAGGF se člení do dvou sekcí: • orientační o podporuje rozvoj venkova což má za následek modernizaci a obnovu zemědělské výroby • záruční o působnost v oblastech vývozu, stabilizace cen. Finanční nástroj pro podporu rybolovu (FIFG) Byl založen v roce 1994 a jeho úkolem je zajistit financování a rozvoj přímořských regionů a rybářského odvětví. Předvstupní programy Předvstupní nástroje byly v ČR založeny za účelem vytvoření podmínek pro rychlé a efektivní čerpání „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 211 prostředků ze strukturálních fondů EU. ČR dosud využívala tři předvstupní nástroje. Jednalo se o programy: • PHARE • ISPA • SAPARD Prostřednictvím programu Phare Česká republika v průběhu 90. let získávala prostředky v objemu 60 -70 mil. EUR ročně. Od roku 2000 se roční průměr přidělené pomoci zvýšil na 100 mil. EUR. Pro rok 2002 bylo pro Českou republiku alokováno 103,8 mil. EUR, pro rok 2003 Česká republika získala 114,18 mil. EUR. Za dobu trvání programu Phare tak Česká republika získala přístup k celkem 1,034 mld. EUR. V rámci nástroje ISPA bylo dokonce srpna 2003 alokováno 244,297 mil EUR, z toho na investice 242,404 mil. EUR. V programu SAPARD na Českou republiku každoročně připadá cca 22,063 mil. EUR až do doby vstupu do EU, Česká republika tak disponuje prostředky SAPARD v celkové výši 66,1 mil. EUR. Po vstupu České republiky do EU (1. 5. 2004) budou tyto programy realizovány ještě po dobu přibližně dvou let . /citace: www.crr.cz/ Program PHARE Tento program podporuje především projekty,které se týkají příprav na vstup do EU , a to zejména v oblasti institucí veřejné správy. Jak již bylo zmíněno, ČR využívala tento předvstupní nástroj již od roku 1990, ale po vstupu ČR do EU nahradil program PHARE „Společný regionální operační program“. Program PHARE má tři programové celky: • Národní program Phare Zabývá se zejména projekty,které jsou zaměřené na přípravu vstupu ČR do EU. Jedná se zejména o projekty pro českou státní správu. Mezi další důležité aktivity Národního programu jsou investiční projekty v oblasti sociální a hospodářské soudržnosti. • Programy přeshraniční spolupráce Tyto programy jsou přípravou na účast v iniciativě INTERREG III, mají především investiční podobu a jsou realizované v příhraničních regionech s přeshraničním dosahem. • Mnohonárodní programy Phare Tyto programy mají za cíl podporovat kandidátské země a připravit je na vstup do EU Program SAPARD Program SAPARD se zabývá především otázkou zemědělství a rozvojem venkova a ČR ho využívá již od roku 2000. Po vstupu ČR do EU byl ale tento program nahrazen operačním programem „Rozvoj venkova a multifunkční zemědělství“. Program ISPA Tento program slouží k financování projektů v oblasti životního prostředí a stejně jako program SAPARD byl i program ISPA využíván v ČR od roku 2000 a po našem vstupu do EU byl nahrazen operačním programem „Infrastruktura“. CBC Phare Program Phare CBC byl založen v roce 1994 a hraje velmi důležitou roli v oblasti podpory příhraniční spolupráce se sousedními státy v příhraničních regionech ČR. Hlavním cílem tohoto programu je potlačit negativní vliv hranic na občany žijící v příhraničních regionech, podporovat jejich spolupráci a dosáhnout stejných podmínek a úrovně na obou stranách hranice. Mezi další cíle patří snaha podporovat hospodářský rozvoj v již zmíněných příhraničních regionech, prohloubit konkurenceschopnost podniků v ČR, řešit otázky životního prostředí a infrastruktury, zvýšit životní úroveň obyvatel a dosáhnou vzájemné spolupráce mezi příhraničními regiony. Finanční memoranda – dohody uzavřené mezi Evropskou unií a Českou republikou vymezují specifické cíle programů CBC Phare pro příslušné období a pohraničí, výši finančních prostředků, výši spolufinancování ze strany ČR, datum ukončení alokace a realizace programu apod. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 212 V letech 1994 - 2004 bylo pro Českou republiku z programu CBC Phare vyčleněno přes 220 mil. EUR. Národní rozvojový plán Podmínkou k tomu, aby mohla Česká republika čerpat příspěvky a dotace ze Strukturálních fondů a Fondu soudržnosti, musela vypracovat dokument zvaný Národní rozvojový plán, který je stanoven pro období 2004 2006. Po roce 2006 bude sestaven plán nový, pro období 2007 - 2013, který bude maximálně vyhovovat novým podmínkám, sestavený na základě nových informací, potřeb a cílů. Současně vedle NRP stojí Rámec podpory Společenství, což je ve skutečnosti dokument charakteru smlouvy mezi Evropskou komisí a Českou republikou. Touto smlouvou se obě strany zavazují poskytnout prostředky k dosažení cílů uvedených v Rámci podpory Společenství, které jsou postavené na základě Národního rozvojového plánu. Podrobný popis cílů a podmínky čerpání podpory jsou specifikovány v operačních programech. ČR si určila čtyři sektorové a jeden společný operační program. Vedle Operačních programů, které si ČR v Rámci podpory Společenství určila sama, existují programy nadnárodního rámce s názvem Iniciativy Společenství. Tyto nadnárodní programy, se zabývají především otázkou přeshraniční spolupráce a to i mezi vzdálenými regiony členských zemí EU. Jeden z programů si klade za cíl narovnání rozdílů mezi skupinami obyvatel, a tak bojovat proti různým formám diskriminace. Operační programy Na realizaci operačních programů a iniciativ společenství se využívají již zmíněné strukturální fondy. Česká republika má v Rámci podpory Společenství připravené čtyři sektorové operační programy a jeden regionální - Společný regionální operační program (SROP). OP Průmysl a podnikání bude podporovat rozvoj podnikatelského prostředí, podnikání v průmyslu a v průmyslových službách, zvyšování konkurenceschopnosti české průmyslové produkce, výzkum a vývoj v průmyslu a rozvoj a zvýšení efektivnosti energetiky. OP Rozvoj lidských zdrojů bude podporovat vysokou a kvalitní úroveň zaměstnanosti založenou na kvalifikované a flexibilní pracovní síle, včetně integrace ohrožených skupin sociální exkluzí, rovné příležitosti pro muže a ženy, rozvoj celoživotního učení a adaptabilitu zaměstnanců a zaměstnavatelů na změny ekonomických a technologických podmínek. OP Infrastruktura bude podporovat modernizaci a rozvoj dopravní infrastruktury celostátního významu a snižování negativních důsledků dopravy na životní prostředí. Dále bude podporovat ochranu životního prostředí a jeho složek (vody, ovzduší a klimatu, nakládání s odpady), ochranu přírody a krajiny a odstraňování starých zátěží. OP Rozvoj venkova a multifunkční zemědělství bude podporovat rozvoj venkovských částí regionů, adaptaci českého zemědělství na evropský model, rozvoj multifunkčního zemědělství, zefektivnění multifunkční role lesů a rozvoj vodního hospodářství. Společný regionální operační program je komplementární s operačními programy jednotlivých sektorů a s Fondem soudržnosti, rozšiřuje jejich dopad na místní úroveň a orientuje se na společné rozvojové potřeby regionů. /citace: www.strukturalni-fondy.cz/ 2.5.2. Iniciativy společenství Iniciativy Společenství jsou zvláštní programy zřízené Evropskou komisí k tomu, aby řešily specifické problémy dotýkajících se celého území EU a které doplňují jiné programy Evropského Společenství nebo usnadňují jejich realizaci. V programovacím období 2000-2006, v němž ČR vstoupila do EU, došlo v porovnání s předchozím obdobím ke snížení na 4 iniciativy, na které bylo vyčleněno 10,44 mld. EUR, což představuje maximálně 5,35% rozpočtu strukturálních fondů. Program INTERREG III, skládající se ze třech částí je jednou z iniciativ Evropských společenství, která byla schválena Evropskou komisí a je nástrojem pro překonání nevýhod plynoucích z příhraniční pozice regionu. Jsou to: „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 213 • • • Část A, která se týká přeshraniční spolupráce. Část B, která je zaměřena na nadnárodní spolupráci. Část C , podporující meziregionální spolupráci. Hlavním cílem iniciativy EQUAL je prosazování inovativních nástrojů řešení stávajících problematických oblastí souvisejících s diskriminací a nerovnostmi v oblasti trhu práce. Euroregiony v ČR (celková mapka) 3. Seznam použité literatury [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] BERKOVÁ, K. Přeshraniční spolupráce euroregionu Silva Nortica a využití grantových příležitostí EU v rámci euroregionu. Bakalářská práce. Kunovice: EPI, 2005. VAŠKO, M. Zapojení České republiky do vytváření Euroregionů. In: Cestovní ruch a Evropská unie. Praha: VŠE, červen 2000. s. 71-73. ISBN 80 245 0084 1. Smlouva o EU (Amsterdamská): Hlava XVII - článek 158/ex-čl. 130 a Euroregiony - mosty přes hranice. Liberec: Euroregion Nisa, březen 2003. www.crr.cz/rr/euroregiony.html www.strukturalni-fondy.cz www.esfcr.cz www.crr.cz/index.php?menu=75 „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 214 Adresa: Doc PhDr. Milan Vinklárik, CSc. Evropský polytechnický institut, s.r.o. Osvobození 699 686 04 Kunovice Tel.: 572 548 035 Fax: 572 549 018 E-mail: [email protected] Ing. Tibor Hlačina Evropský polytechnický institut, s.r.o. Osvobození 699 686 04 Kunovice Tel.: 572 548 035 Fax: 572 549 018 E-mail: [email protected] „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 215 „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 216 II. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 217 „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 218 BABČÁK, VLADIMÍR : DAŇOVÉ (EXEKUČNÉ) KONANIE. 1. VYD. BRATISLAVA : VEDA, 2005, 308 S. ; ISBN 80 – 224 – 0844 – 1 Jozef Králik, Daniel Jakubovič (rec.) Akadémia Policajného zboru v Bratislave Ostatná vedecká monografická práca renomovaného autora, v súčasnosti rektora Univerzity Pavla Jozefa Šafárika a súčasne vedúceho katedry finančného práva a daňového práva Právnickej fakulty Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach, prof. JUDr. Vladimíra Babčáka, CSc., vydaná počiatkom roka 2005 bratislavským vydavateľstvom Slovenskej akadémie vied VEDA pod názvom DAŇOVÉ (EXEKUČNÉ) KONANIE predstavuje prvú knižnú publikáciu tohto druhu, rozsahu, obsahu a formy venovanú dôležitému čiastkovému problému slovenského daňového procesného práva, daňovému konaniu a daňovému exekučnému konaniu. Zámerom autora bolo totiž prezentovanie uceleného pohľadu na právne aspekty tejto významnej oblasti procesno – právnych vzťahov fungujúcich na Slovensku, ich dôsledné analyzovanie a syntéza získaných poznatkov spolu s realizovaním zovšeobecňujúcich záverov. Možno preto konštatovať, že dielo pojednáva v zásade o podstate, o účele, o princípoch a o zásadách daňového konania resp. daňového exekučného konania, o jeho priebehu a výsledku, o vnútornom členení daňového konania a pod., pričom na tieto problémy poukazuje aj z pomerne netradičných pohľadov, čomu zodpovedajú aj niektoré novátorské závery, posúvajúce teóriu daňového práva o krok či aspoň krôčik vpred. Po úvodnej pasáži metodickým postupom od všeobecného ku konkrétnemu sa autor dostáva k prezentovaniu východiskových univerzálnych poznatkov sústredených v prvej kapitole publikácie, venovanej všeobecným poznatkom o správe daní. V jej obsahovom rámci sa zaoberá komparáciou daňovej správy a správy daní, správcami dane, inými oprávnenými orgánmi, príslušnosťou na správu daní (správcu dane), modifikáciou miestnej príslušnosti, spormi o príslušnosť a problematikou vylúčenia zamestnancov správcu dane. Podstata a zásady daňového konania a vzťah k príbuzným konaniam je nielen názov druhej kapitoly diela, ale aj fundamentálna báza na rozbor ďalších čiastkových problémov, za ktoré autor považuje podstatu a účel daňového konania, vzťah daňového konania a daňového exekučného konania, vzťah daňového konania a správneho konania, ako aj princípy a zásady daňového konania. V tretej kapitole, nesúcej názov Činnosť správcov dane súvisiaca s daňovým konaním sa V. Babčák rezolútne púšťa do rozboru otázok súvisiacich s daňovou kontrolou a opakovanou daňovou kontrolou, s daňovým dozorom a daňovou kontrolou, s ukladaním predbežných opatrení, s miestnym zisťovaním a s rozhodovaním o náhrade nákladov konania. Nasledujúca kapitola monografie je venovaná účastníkom daňového konania. Piatou kapitolou práce autor otvára problém daňového konania v prvom stupni, pričom sa sústreďuje na začatie daňového konania a jeho účinky, na jeho priebeh, na rozhodnutie a na prekážky v konaní. Nadväzuje na ňu pojednanie o etapách a štádiách daňového konania ich všeobecnou charakteristikou, analýzou prípravného konania, vyrubovacieho konania a vyberacieho konania de lege lata, ako aj pojednanie o osobitných druhoch daňového konania, sústredené v siedmej kapitole práce. Zdá sa, že práve túto a predchádzajúcu kapitolu možno považovať dnes za najprínosnejšiu pre rozvoj teórie daňového práva. Daňové konanie v druhom stupni prezentované v ôsmej kapitole prezentuje jeho všeobecnú charakteristiku, riadne opravné prostriedky, mimoriadne opravné prostriedky, čím uzatvára problematiku daňového konania, na ktorú nadväzuje v deviatej kapitole súbor poznatkov o daňovom exekučnom konaní. Záverečná, desiata kapitola monografie má názov Bankové pohľadávky, konkurz a vyrovnanie, pričom sú do jej obsahu včlenené poznatky o prihlasovaní daňových pohľadávok, o postúpení daňovej pohľadávky a o odpísaní daňovej pohľadávky. Záverečné časti tohto vedecko – literárneho opusu doformováva priložený zoznam použitej literatúry, prehľad najdôležitejších právnych predpisov pre oblasť daňového konania a daňového exekučného konania a vecný register. Z hľadiska definovania miery informačnej koncentrovanosti o spracovanom právnom probléme možno publikáciu hodnotiť ako obsažnú, prínosnú a tvorivo vydarenú. Obdobné konštatovanie jej možno adresovať aj preto, že je konštruovaná problémovo, miestami konfrontačne, pričom vyúsťuje do logicky odôvodneného výkladu problematiky tak, ako ju vníma jej autor. V jej texte sa objavujú aj nové pohľady na skúmanú problematiku, čo je jednoznačne prínosom diela pre rozvoj nielen daňovo – právnej teórie, ale aj pre daňovú prax. Škoda, že obsahovému významu tohto diela nezodpovedá po všetkých stránkach aj jeho formálna úprava, predovšetkým komplex poznámkového aparátu, ktorý nekorešponduje súčasným normám. Prínosom „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 219 myšlienkového fundamentu stvárneného V. Babčákom do textu tohto vedeckého a súčasne i učebného opusu je tiež v určitých fragmentoch jeho polemičnosť, inšpiratívnosť a vytvorenie solídnej bázy na tvorivú vedeckú diskusiu o niektorých aktuálnych otázkach daňového procesného práva, daňového práva resp. finančného práva, kontinuálne čakajúcich na vari už definitívne doriešenie. Škoda však tiež, že sa autor nepokúsil výraznejšie o vsadenie ním skúmanej problematiky do súradníc tzv. komunitárneho práva či tzv. euroúnijného (osobitne kreujúceho sa európskeho daňového) práva, čo by pravdepodobne problematiku slovenského daňového procesného práva oživilo o ďalšie impulzy a vari i o tvorivé teoretické konfrontácie. Ak možno komerčne postihnúť aj praktický dosah prezentovaného teoretického právnického diela V. Babčáka, potom ho možno jednoznačne adresovať najmä do radov daňových poradcov, daňových úradníkov, prokurátorov, advokátov, audítorov, starostov obcí, obecných kontrolórov, policajtov a colníkov, avšak aj podnikateľov a tiež i vysokoškolských študentov zaoberajúcich sa štúdiom daňovej problematiky. Adresa: plk. prof. JUDr. Jozef Králik, CSc. Akadémia Policajného zboru v Bratislave Sklabinská 1 835 17 Bratislava Slovenská republika Tel.: 0961 057 402, 0244 888 372 e-mail: [email protected] JUDr. Daniel Jakubovič, PhD. (rec.) Akadémia Policajného zboru v Bratislave Sklabinská 1 835 17 Bratislava Slovenská republika Tel.: 0961 057 402, 0244 888 372 web: http://apz.minv.sk/ „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 220 MARCINKO, JÁN – JIROUŠEK, ALEXANDER : SLOVENSKÉ RADY, VYZNAMENANIA, ČESTNÉ ODZNAKY. 1. VYD. KOŠICE : SÁŠA, 2002, 111 S., ISBN 80 – 967096 – 7 - 4 Jozef Králik Akadémie Policajného zboru v Bratislave Knižná publikácia aspoň čiastočne vo svojom obsahu vzájomne kombinujúca poznatky z vedných odborov faleristika a právo je dosiaľ na Slovensku pomerne vzácna. O to cennejšie je, že dielo tohto druhu nie je na slovenskom knižnom trhu dnes iba výnimkou, keďže to nie je ani tak dávno, čo sa v rukách čitateľov objavila svojou formou spracovania a dizajnu reprezentatívna publikácia autorov JUDr. Jána Marcinka, tvorcu textu tohto pre slovenskú národnú faleristiku nesporne významného diela, a Ing. Alexandra Jiroušeka, ktorý ho dotvoril vydarenými farebnými fotografiami slovenských radov, vyznamenaní, medailí a čestných odznakov. Do rúk najmä faleristov, ale i ostatného širokého okruhu čitateľov, vrátane právnikov, túto knihu určilo a ešte v roku 2002 prihotovilo košické vydavateľstvo SÁŠA, a to ako textovo zrelú, i keď nie bezchybnú, a súčasne i na kvalitnom papieri zhmotnenú knižnú sprievodkyňu zaujímavou matériou s rozsahom 111 strán. Možno pritom konštatovať, že v prípade tohto diela z hľadiska jeho obsahu i rozsahu ide v podstate o originálnu prvotinu tohto žánru prezentovanú slovenskému, ale určite aj zahraničnému čitateľovi. Kniha dokonca súčasne vytvára aj akúsi informačnú základňu modernej resp. aktuálnej slovenskej faleristiky. I keď určite nie dokonalú, ba občas odborníkmi i tvrdo kritizovanú. Ako celok však napriek tomu predstavuje do určitej miery hodnotný príspevok aj pre slovenskú špecializovanú právnickú spisbu. Nemožno preto hovoriť o diele v superlatívoch, ale treba poznamenať, že text publikácie vykazuje aj niektoré vážnejšie omyly či nepresnosti a aj iné, nielen formulačné nedostatky. Niektoré vari možno pripísať na konto autora textu, možnože i autora recenzného posudku, ktorým bol doc. PhDr. Ivan Chalupecký, a azda aj na vrub jazykového redaktora Ing. Alexandra Višňovca. Predovšetkým treba zaujať kritický pohľad už na prvé riadky textu publikácie integrované do tretieho bodu či kapitoly, nazvanej O insígniách všeobecne (s. 14 an.). Z jej obsahu je zrejmé, že jej autor sa pri spracúvaní zvolenej témy dal viesť časťou publikovaného textu všeobecne známej českej odbornej faleristickej literatúry, najskôr závermi z diela Františka Lobkowitza Encyklopedie řádu a vyznamenání, ktorú v roku 1999 vydalo pražské nakladateľstvo LIBRI, a ktorú uvádza aj v poznámke č. 3, a prípadne i diela Milana Bubena Encyklopedie heraldiky z roku 1999 z produkčnej dielne toho istého vydavateľstva. Zo spomínaného textu recenzovaného diela totiž vyplýva, že jeho autor nemá ujasnené orientovanie sa v používaní pojmov „rád“ a „rad“, v slovenčine označujúcich diametrálne odlišné inštitúcie resp. inštitúty, ktoré ale autorovi v ním prezentovanom texte splývajú. Toto však nie je problémom v češtine, používajúcej jednotné označenie „řád“ ako na rytiersku spoločnosť, teda korporáciu, tak aj na viditeľnú a verejne nosenú dekoráciu, teda vyznamenanie. Inak by autor nehovoril nesprávne o Rade Maltézskych rytierov, ale v slovenčine jedine správne o Ráde Maltézskych rytierov. Problematické je tiež neoficiálne uvádzanie názvu niektorých medailí v texte diela, ako je to napr. v prípade pod č. 87 uvádzaného pamätného kríža Za vernosť, ktorý je ale oficiálne označovaný za Pamätnú medailu Za vernosť- za zásluhy v boji o oslobodenie Slovenska a proti fašizmu, udeľovanú Predsedníctvom Ústrednej rady Slovenského zväzu protifašistických bojovníkov. Napokon, viaceré nepresnosti sú uvádzané aj pri iných vyznamenaniach udeľovaných Slovenským zväzom protifašistických bojovníkov, uvádzaných v knihe pod bodom 82, 84, 85. Nesprávne je aj zaradenie týchto vyznamenaní do kategórie vyznamenaní spolkov vojenských vyslúžilcov, ako to autor uvádza na strane 101, keďže v prípade Asociácie slovenských vojakov, Slovenského zväzu vojakov v zálohe a tobôž v prípade Slovenského zväzu protifašistických bojovníkov nejde rýdzo iba o spolky vojenských vyslúžilcov. Najmä v poslednom prípade ide o pomerne nekvalifikované a súčasne prakticky vari až dehonestujúce klasifikovanie tejto významnej a opäť ožívajúcej spoločenskej organizácie či politicko - záujmového združenia. Autor textu ale nesprávne klasifikuje a kvalifikuje aj iné rady, vyznamenania, ba do týchto kategórií zaraďuje aj to, čo tam vôbec nepatrí, čím prirodzene dochádza k zmätočnosti textu a informácií, ktoré sú v mnohých prípadoch metodicky nejednotné a nevyvážené, ba i nesprávne. Na škodu kvality diela je aj absencia fotografie vyznamenania Za statočnosť, uvádzaného pod bodom textu č. 53. V rámci komplexu kritických pripomienok k dielu v neposlednom rade treba poukázať aj na nevyváženosť informačnej koncentrovanosti o jednotlivých oceneniach, radoch a vyznamenaniach (informácie o právnom statuse, autorovi návrhu, realizátorovi a pod.) . Lepšiu prehľadnosť a orientáciu v obsahu diela by zabezpečilo aj iné resp. diferencovanejšie značenie jeho jednotlivých častí. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 221 Napriek uvedeným kritickým poznámkam, majúcim pre budúcnosť pomôcť odstrániť chyby a urobiť nápravu v prípade možného druhého vydania diela, treba jeho prínos pre tento odborno – literárny žáner jednoznačne a mimoriadne oceniť, i keď s takýmto záverom mnohí odborníci - faleristi nesúhlasia. Hodnotíme ju však z hľadiska prínosu pre rozvoj právnického vzdelávania ako inovačný počin. Predstavuje totiž pomerne dosť vydarený historický textový i obrazový prehľad najvýznamnejších slovenských radov, medailí, vyznamenaní a čestných odznakov, a to už od rokov meruôsmych. Zaoberá sa aj radmi, vyznamenaniami a čestnými odznakmi udeľovanými v čase existencie vojnovej Slovenskej republiky (1939 – 1945), povojnovej česko – slovenskej štátnosti a slovenskej demokratickej štátnosti po roku 1993 až do roku 2002. Je cennou a úspešnou obrazovou galériou radov a vyznamenaní udeľovaných štátom aj inými neštátnymi korporáciami, pričom ich právne a najmä faleristické štúdium výrazne čitateľovi uľahčuje bohatstvo ich kvalitných vyobrazení resp. farebných fotografií. Dielo vo svojom obsahu prezentuje aj osobnosti, ktoré sú na týchto typoch morálnych ocenení vyobrazené a nevyhýba sa ani kratučkému náčrtu vybraných dejinných udalostí zaznamenaných v hypotetickej kronike slovenského národa. Isté teda je, že kniha má svoje opodstatnenie, a napriek tvrdej kritike aj pomerne významné a v súčasnosti vlastne aj nezastupiteľné miesto v klenotnici slovenskej literatúry tohto žánru. Vzhľadom na to, čo prezentuje, je napokon využiteľná interdisciplinárne. Osobitné poslanie však napĺňa aj ako reprezentatívna odborná publikácia, vhodná na tuzemskú a najmä na zahraničnú reprezentáciu slovenskej knižnej kultúry ako celku. Adresa: plk. prof. JUDr. Jozef Králik, CSc. Akadémia Policajného zboru v Bratislave Sklabinská 1 835 17 Bratislava Slovenská republika Tel.: 0961 057 402, 0244 888 372 e-mail: [email protected] „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 222 SPRÁVA O OBHAJOBE DOKTORANDSKEJ DIZERTAČNEJ PRÁCE JUDR. KATARÍNY CHOVANCOVEJ Jozef Králik Akadémia Policajného zboru Dňa 30. novembra 2005 sa na Právnickej fakulte UK v Bratislave uskutočnila obhajoba doktorandskej dizertačnej práce kpt. JUDr. Kataríny Chovancovej, odbornej asistentky Katedry verejnej správy a verejných financií Akadémie Policajného zboru v Bratislave, ktorá súčasne pôsobí aj ako hosťujúci pedagóg Katedry obchodného, finančného a hospodárskeho práva Právnickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave. Doktorandskú dizertačnú prácu na tému Medzinárodné rozhodcovské konanie v bankovej praxi doktorandka vypracovala pod vedením školiteľa plk. prof. JUDr. Jozefa Králika, CSc. Obhajobu otvoril a viedol prof. JUDr. Mojmír Mamojka, CSc., predseda spoločnej odborovej komisie pre obhajobu dizertačných prác z vedného odboru obchodné právo. V úvodnom slove oboznámil komisiu s profesionálnym životopisom a rozsiahlou publikačnou činnosťou doktorandky. Následne vyzval doktorandku, aby oboznámila komisiu s obsahom a závermi jej dizertačnej práce. Doktorandka v úvode svojho vystúpenia odôvodnila výber témy dizertačnej práce. Dôvodom výberu témy dizertácie je vysoká frekvencia použitia rozhodcovských pravidiel UNCITRAL a rozhodcovských pravidiel ICC10 v medzinárodnej obchodnej praxi, a súčasne v každodennej praxi všeobecne nedostatočná úroveň poznania a znalosti uvedených medzinárodných rozhodcovských pravidiel a medzinárodnej obchodnej arbitráže vôbec, a to najmä kvôli nedostatku odborných autentických dostupných informácií. Doktorandka skonštatovala, že výber hlavnej témy doktorandskej dizertačnej práce bol jednoznačne spätý s možnosťou jej využitia v bankovej praxi, v širšej obchodnej praxi a aj na študijné účely. Súčasne oboznámila komisiu a ostatných prítomných s cieľom svojej doktorandskej dizertačnej práce ako aj s metodológiou, aplikovanou v priebehu prípravy dizertačnej práce. Základným účelom a cieľom dizertačnej práce bolo, okrem teoretického rozpracovania problematiky a sformulovania vlastných záverov, súčasne oboznámiť odbornú verejnosť aj nezávislého čitateľa s medzinárodnou obchodnou arbitrážou, ako aj upozorniť na možnosti jej praktického využitia slovenskými podnikateľskými subjektami pri riešení ich obchodných sporov so zahraničnými obchodnými partnermi. Za dôležitejší cieľ práce doktorandka stanovila tiež vypracovanie a sprostredkovanie detailnej analýzy medzinárodnej právnej úpravy medzinárodnej obchodnej arbitráže v podobe rozboru medzinárodných Rozhodcovských pravidiel UNCITRAL a Rozhodcovských pravidiel ICC. Doktorandka sa ešte pred uvedením obsahu práce vyjadrila aj k jej interdisciplinárnemu charakteru. Práca je totiž neodlučiteľne spätá s medzinárodným právom a slovenským obchodným právom. V rámci obchodného práva je sústredená na bankové právo a zasahuje aj do oblasti medzinárodného práva verejného. Pri jej vypracovaní doktorandka zvolila metodológiu použitia metódy podrobnej analýzy a následnej syntézy v podobe čiastkových posúdení problematiky a prehľadného zovšeobecnenia v závere práce. Súčasne aplikovala aj komparatívnu metódu pri porovnávaní jednotlivých spoločných a rozdielnych znakov charakterizovaných rozhodcovských pravidiel. Exemplifikáciu vhodne využila pri uvedení praktických príkladov a historickú metódu pri spracovaní stručného historického vývoja medzinárodných rozhodcovských pravidiel a medzinárodnej arbitráže. Dizertačná práca bola rozčlenená na osem kapitol. V prvej kapitole nazvanej „Medzinárodné rozhodcovské konanie v bankových úverových zmluvách“ sa autorka zaoberá základnou charakteristikou inštitútu úveru a úverovej zmluvy spolu so stručným uvedením ich úpravy v našom právnom systéme a naznačením ďalšieho možného vývoja spôsobu a rozsahu ich právnej úpravy v Slovenskej republike. Okrem toho je v prvej kapitole stručne načrtnuté základné ponímanie inštitútu úveru vo vybraných cudzích právnych poriadkoch. „Medzinárodné rozhodcovské konanie podľa rozhodcovských pravidiel UNCITRAL“ je obsahom druhej kapitoly. Autorkina analýza pravidiel UNCITRAL je veľmi podrobná a z praktického hľadiska poskytuje podrobný návod postupu pre sporové strany, ktoré sa rozhodli riešiť vzájomné spory prostredníctvom rozhodcovského konania podľa pravidiel UNCITRAL, od začatia konania až po vydanie rozhodcovského nálezu. Okrem podrobného rozboru pravidiel UNCITRAL autorka uvádza aj praktický príklad ich možnej aplikácie v podobe analýzy konkrétnych ustanovení v stručne charakterizovanej bankovej úverovej zmluve, uzavretej medzi slovenskou a americkou bankou s riadiacim anglickým právom, klasickým diktátorským prístupom veriteľa a veľmi prepracovanou rozhodcovskou doložkou. Na druhú kapitolu logicky nadväzuje tretia kapitola s názvom „Vylúčenie Arbitration Act 1996 v bankových 10 ICC – Medzinárodná obchodná komora so sídlom v Paríži /International Chamber of Commerce/. „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 223 úverových zmluvách“, Uvedená téma je úzko spätá s problematikou pravidiel UNCITRAL, analyzovanou v prvej kapitole dizertačnej práce. Autorka konštatuje, že spravidla v každej bankovej úverovej zmluve so zahraničným partnerom, spravujúcej sa cudzím právom /najmä anglickým právom/, sa zmluvné strany vzdávajú možnosti použitia anglického zákona o rozhodcovskom konaní pri riešení vzájomných sporov podľa rozhodcovských pravidiel UNCITRAL. Dôvody predmetného vylúčenia však zmluvné strany nikdy neuvádzajú. Z tohto dôvodu sa autorka rozhodla predmetný zákon analyzovať a v závere predkladá dedukciu dôvodov zmluvných strán na vylúčenie pôsobnosti tohto zákona v medzinárodných bankových úverových zmluvách. Štvrtá kapitola s názvom „Medzinárodné rozhodcovské konanie podľa rozhodcovských pravidiel Medzinárodnej obchodnej komory“ je venovaná detailnému rozboru medzinárodných rozhodcovských pravidiel ICC. Autorka prostredníctvom podrobného rozboru uvedených pravidiel opäť poskytuje načrtnutie všetkých alternatív postupu sporových strán v rozhodcovskom konaní, spravujúcom sa pravidlami ICC. Rovnako ako pri pravidilách UNCITRAL, aj v rozbore pravidiel ICC upozorňuje na ich výhody aj nedostatky. Druhý praktický príklad v predkladanej práci – návrh rámcovej bankovej úverovej zmluvy slovenskej a talianskej banky s riadiacim talianskym právom je názornou ukážkou aplikácie predmetných pravidiel prostredníctvom rozboru zmluvných ustanovení ako aj názorným dôkazom neschopnosti potenciálnych zmluvných strán dosiahnuť v závere rokovaní o konečnom znení zmluvy akýkoľvek vzájomný kompromis. V súvislosti s bežnou praxou pri uzatváraní medzinárodných obchodných zmlúv v Slovenskej republike autorka upozorňuje v poslednej časti štvrtej kapitoly aj na problém nevhodnej a nesystematickej transpozície cudzích právnych systémov do slovenského práva, prejavujúcej sa v bezhlavom kombinovaní celkovej rétoriky kontinentálneho a anglosaského práva ako aj na problém nekvalitných prekladov právnych dokumentov z anglického do slovenského jazyka. Netradičná je téma piatej kapitoly s názvom „Rozbor rozhodnutia Najvyššieho súdu USA vo veci Prima Paint Corporation v. Flood and Conklin Manufacturing Co.“ Predmetná téma je spätá s rozhodcovskými pravidlami UNCITRAL aj ICC, a to konkrétne s citlivo vnímanou problematikou oddeliteľnosti rozhodcovskej doložky, ktorá je posudzovaná rozhodcovským tribunálom v štátoch podporujúcich rozhodcovské konanie ako nezávislý právny dokument. Jedným zo súdnych rozhodnutí, vydaných v dôsledku nejednotnej úpravy predmetnej problematiky v národných právach rôznych štátov je práve predkladané rozhodnutie Najvyššieho súdu USA. Autorka sa tu okrem analýzy rozhodnutia pokúsila vysloviť aj svoj názor na celkové hodnotenie medzinárodného rozhodcovského konania Najvyšším súdom USA z hľadiska jeho dôležitosti v americkom právnom systéme. V oblasti prípadových štúdii autorka ostáva aj v krátkej šiestej kapitole dizertačnej práce s názvom „Rozbor rozhodcovského nálezu č.5649/1987 podľa pravidiel Medzinárodnej obchodnej komory“. Predkladaný rozbor je príkladom spôsobu rozhodovania v medzinárodnom rozhodcovskom konaní podľa rozhodcovských pravidiel Medzinárodnej obchodnej komory v systéme inštitucionalizovanej arbitráže v bankovej sfére. „Rozhodcovské konanie v medzinárodnej obchodnej praxi“ a vymedzenie základných pojmov medzinárodnej obchodnej arbitráže sú obsahom siedmej kapitoly. Autorkinou snahou bolo upozorniť na výhody medzinárodnej obchodnej arbitráže v porovnaní so súdnym konaním podľa cudzieho práva. Okrem toho sa zaoberá aj dedukciou primárnych dôvodov vzniku medzinárodnej obchodnej arbitráže a novodobého systému medzinárodného práva a značnú pozornosť venuje aj otázke podstaty a významu uznania a vykonateľnosti cudzieho rozhodcovského nálezu. Záverečná ôsma kapitola s názvom „Záver“ je sústredená na súhrnné posúdenie analyzovaných rozhodcovských pravidiel UNCITRAL a pravidiel ICC. V súvislosti s načrtnutou slovenskou právnou úpravou rozhodcovského konania autorka poskytuje komparatívny pohľad na uvedenú zákonnú úpravu v súvislosti s analyzovanými rozhodcovskými pravidlami. Záver súčasne obsahuje aj prognózu predpokladaného vývoja a vzrastu významu aplikácie domáceho aj medzinárodného rozhodcovského konania v podmienkach slovenskej obchodnej praxe. V dizertačnej práci doktorandka dospela k nasledovným Záverom: 1. Rozhodcovské pravidlá UNCITRAL a ICC majú veľa spoločných prvkov a výhod pre sporové strany, ktoré ich zvyčajne používajú pri riešení sporov v medzinárodných obchodných zmluvách, spravujúcich sa cudzím právom. Rozdielne prvky predmetných pravidiel sú dôsledkom odlišného charakteru rozhodcovských konaní. Rozhodnutie o výbere konkrétnych rozhodcovských pravidiel je výsostne otázkou dohody strán. Konkrétny výber ovplyvňujú mnohé faktory, ako napr. uprednostňovanie konkrétnych rozhodcovských pravidiel alebo úspešné skúsenosti s ich aplikáciou v praxi. 2. V súvislosti s nedávnym vstupom Slovenskej republiky do Európskej únie je odôvodnený predpoklad ďalšieho vzrastu použitia medzinárodnej obchodnej arbitráže v zmluvnej obchodnej praxi. Dôvodom naznačenej prognózy je očakávaný nárast obchodných vzťahov slovenských a zahraničných partnerov „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 224 a s tým súvisiace praktické použitie medzinárodnej obchodnej arbitráže. V súčasnosti vzrastá aj význam zmierovacieho konania a mediácie, čoho nesporným dôkazom je napr. aj prijatie nového zákona o mediácii. 3. Vzrastá aj celkový význam rozhodcovského konania v podmienkach domácej obchodnej praxe, a to napr. v oblasti bankovníctva pri riešení sporov z platobného styku. Zákon č.510/2002 Z.z. o platobnom styku v znení neskorších predpisov v §67 priamo ukladá bankám a pobočkám zahraničných bánk povinnosť zriadiť v Bratislave stály rozhodcovský súd v súlade s domácim zákonom o rozhodcovskom konaní za účelom riešenia sporov z platobného styku. 4. Medzinárodná obchodná arbitráž sa v súčasnosti stáva populárnym alternatívnym spôsobom riešenia sporov zmluvných strán – obchodných partnerov v ich bežnej obchodnej praxi. Skutočnosť, že v predchádzajúcich rokoch sa rozhodcovské pravidlá UNCITRAL a rozhodcovské pravidlá ICC začali používať v slovenskej zmluvnej praxi bez detailného poznania ich obsahu a významu, nie je možné označiť inak ako za negatívnu. Prognóza vzrastu významu použitia a aj poznania medzinárodnej obchodnej arbitráže v Slovenskej republike je však v súčasnosti priaznivá. Po prezentácii dizertačnej práce odovzdal prof. Mamojka slovo oponentom. Oponentmi dizertačnej práce boli prof. JUDr.Jozef Suchoža,DrSc. z Právnickej fakulty UPJŠ v Košiciach, prof. JUDr. Pavol Kubíček,CSc. z Právnickej fakulty UK Bratislava a doc. JUDr.Daniela Nováčková,PhD. z Fakulty managementu UK v Bratislave. Po mimoriadne kladnom zhodnotení práce doktorandky prof. JUDr.Jozef Suchoža,DrSc. pozitívne zhodnotil aj skutočnosť, že autorka nedávno vydala svoju prvú, a dosiaľ v slovenskej právnej odbornej spisbe zatiaľ jedinú monografiu, venovanú práve problematike medzinárodnej obchodnej arbitráže. Následne odovzdal slovo ďalším oponentom, ktorí sa taktiež v oponentských posudkoch vyjadrili o kvalite a účele doktorandskej dizertačnej práce veľmi pozitívne. Hodnotenie dizertačnej práce uzavrel školiteľ doktorandky, prof. Králik, uvedením stručného zhodnotenia obsahu doktorandského štúdia doktorandky pod jeho vedením a náhľadom na jej celkový prístup k dizertačnej práci a k vedeckému výskumu, ktorému sa systematicky venovala počas celého štúdia, čo je dnes neraz u doktorandov neobvyklé. Po otázkach oponentov sa rozprúdila živá diskusia, v ktorej vystúpili prof. JUDr.Mojmír Mamojka,CSc., prof. JUDr.Jozef Suchoža,DrSc., doc. JUDr.Ján Husár,CSc. z PF UPJŠ Košice, doc. JUDr.Mária Patakyová,CSc. z PFUK Bratislava, doc. JUDr.Juraj Špirko,CSc. z PF UPJŠ Košice, plk. prof. JUDr.Jozef Králik,CSc. a doc. JUDr.Daniela Nováčková,PhD., ktorí nastolili nasledovné problémy: 5. Otázka vhodnosti a možnosti uloženia povinnosti zriadenia stáleho rozhodcovského súdu komerčným bankám štátnym orgánom, narúšajúca tak pre obchodnú arbitráž charakteristický princíp dobrovoľnosti. 6. Súčasný stav mediácie na Slovensku a jej prípadný perspektívny vývoj. 7. Otázka strácajúcej sa skutočnej či len deklarovanej prednostnej „rýchlosti“ rozhodcovského konania v Slovenskej republike v sporoch, o ktorých nie je už dlhodobo rozhodnuté. 8. Potreba aktívnejšieho prístupu k využitiu medzinárodnej obchodnej arbitráže a rozhodcovského konania vôbec zo strany advokátov v ich bežnej praxi. Po diskusii nasledovalo neverejné zasadanie komisie, ktorá jednomyseľne odporučila Vedeckej rade Právnickej fakulty UK v Bratislave udeliť kpt. JUDr. Kataríne Chovancovej vedecko-akademickú hodnosť philosophiae doctor /PhD./. Adresa: plk. prof. JUDr. Jozef Králik, CSc. Akadémia Policajného zboru v Bratislave Sklabinská 1 835 17 Bratislava Slovenská republika Tel.: 0961 057 402, 0244 888 372 e-mail: [email protected] „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 225 „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 226 JMENNÝ REJSTŘÍK P PAULIČKOVÁ, A.............................. 151 PETRUCHA, J.................................... 157 PRACHAŘ, J. ..................................... 161 B BALGA, J. ............................................ 13 BLATNICKÝ, J. ................................. 195 D, Ď DOSOUDIL, O. ................................... 25 S, Š STRIŠŠ, J............................................ 177 ŠABATA, K........................................ 163 ŠMÁTRALA, M. ................................ 171 G GALAJDOVÁ ...................................... 29 GERHART, J. ....................................... 33 GOLIAN, J............................................ 47 GROSSOVÁ, M. E. .............................. 53 T, Ť TOMAŠTÍK, J. ................................... 181 H, CH HLOŽKOVÁ, V. .................................. 61 HORNIAKOVÁ, Ľ. .............................. 67 CHOVANCOVÁ, K. ............................ 73 HLAČINA, T. ..................................... 207 U UHRIN, S............................................ 183 V VÁCHOVÁ, Z. .................................. 189 VIKTORIOVÁ, J. ............................... 195 VINKLÁRIK, M................................. 207 J JAKUBOVIČ, D. ......................... 77, 219 JEŽEK, J. .............................................. 81 JEŽKOVÁ, R. ....................................... 89 JURČA, R. ............................................ 95 K KARFÍKOVÁ, M.................................. 99 KRÁLIK, J............................ 67, 107, 117 KRÁLIK, J......................... 219, 221, 223 KRATOCHVÍL, O.............................. 135 M MATUŠÍK, P. ....................................... 95 MATUŠÍKOVÁ, I. ............................. 135 MARKOVÁ, H. .................................. 139 MICHÁLEK, P. .................................. 147 „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 227 „INOVAČNÍ PROCESY VE SVĚTĚ A JEJICH VLIV NA EVROPSKOU INTEGRACI“ I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE 2005 EPI, s.r.o. Kunovice, Česká republika, 15. prosince, 2005 228 Název: I. VIRTUÁLNÍ KONFERENCE – „Inovační procesy ve světě a jejich vliv na evropskou integraci (historie, realita, vize)“ Autor: Kolektiv autorů Vydavatel, nositel autorských práv, vyrobil: © Evropský polytechnický institut, s.r.o. Osvobození 699, 686 04 Kunovice Náklad: 200 ks Počet stran: 228 Vydání: první Rok vydání: 2005 ISBN 80-7314-075-6 I SBN 8 0 - 7 3 1 4 - 0 7 5 - 6 9 788073 140755