Metodický list - Rolové a simulační hry

METODICKÝ LIST 8/2011
Skupinová práce
SKUPINOVÁ PRÁCE
SEZNÁMENÍ SE SKUPINOVOU PRACÍ
Skupinová práce, práce ve skupinách nebo též skupinové vyučování přestavuje v nejširším slova smyslu jednu ze
základních organizačních forem vyučování, společně s hromadným (frontálním) a individuálním vyučováním.
Nejčastěji využívanou formou vyučování je frontální vyučování a metoda výkladu, v němž učitel řídí výuku velké
skupiny žáků (celé třídy) najednou. Dochází sice k přenosu velkého množství informací, ale mezi značné nevýhody
patří například pasivita žáků nebo pouze vertikální dvousměrná komunikace mezi učitelem a jednotlivými žáky. Za
protipól této organizační formy lze považovat individuální vyučování, kdy učitel pracuje pouze s jedním žákem nebo
s malou skupinou. Tato forma zaručuje vyšší aktivitu jednotlivých žáků a také intenzivnější komunikaci. V dominantní
pozici učebního procesu zůstává učitel. Skupinové vyučování, kdy učitel pracuje s několika skupinami žáků, umožňuje
částečný přenos řízení učebního procesu z učitele na žáky. Aktivita jednotlivých žáků bývá obecně vysoká a uplatňuje
se vertikální komunikace mezi učitelem a skupinami i horizontální komunikace mezi žáky navzájem.
Od skupinového vyučování je potřeba odlišit pojem kooperativní vyučování. Skupinové vyučování je založeno na
řešení společného úkolu a dělbě práce ve skupině, přičemž jednotlivé skupiny mohou spolupracovat, ale také mezi
sebou soutěžit. Oproti tomu základním principem kooperativního vyučování je spolupráce (kooperace) všech žáků při
řešení společné úlohy. Kooperativní výuka je často realizována ve skupinách, lze ji tedy považovat za typ skupinové
výuky.
Výhody a nevýhody skupinové práce
Vedle výše zmíněných výhod umožňuje skupinová práce oproti hromadnému a individuálnímu vyučování nejen
intelektuální růst žáků, ale také rozvíjení jejich sociálních dovedností a sociální inteligence, která je nezbytná pro
kvalitní osobní i profesní život. Člověk jakožto sociální tvor se neobejde bez schopnosti navázat a udržovat sociální
vztahy, komunikovat, spolupracovat, řešit konflikty, obhájit svůj názor, přijímat názory druhých, diskutovat atd.
Sociální interakce vznikající během skupinové práce všechny tyto složky sociální inteligence rozvíjí. Práce ve
skupinách žáky učí odpovědnosti, organizaci práce a podporuje jejich aktivitu a iniciativnost. V neposlední řadě
považují sami žáci skupinovou výuku za atraktivnější a zábavnější. Práce ve skupině je příjemnější a nepříjemný úkol
se stává snáze zvládnutelným.
Samozřejmě, práce ve skupinách není univerzálně použitelná a má svá omezení. V situacích, které vyžadují
soustředěnost, preciznost či intimitu, se lépe uplatní jiná forma vyučování. Skupinové vyučování poskytuje oproti
hromadnému vyučování méně faktických informací. Velké riziko skupinové práce představuje nerovnoměrné zapojení
žáků, např. přítomnost jednoho příliš dominantního jedince potlačuje projevy ostatních. Na druhé straně mohou
někteří pasivní jedinci zneužívat aktivity kolegů a řešení úkolu se záměrně neúčastnit. Toto lze eliminovat přidělením
úkolu každému žákovi. V případě málo rozvinutých sociálních dovedností členů skupiny mohou vznikat neshody,
které znemožňují řešení zadaného úkolu. Z hlediska učitele vyžaduje skupinová práce důkladnou a relativně časově
náročnou přípravu.
Podmínky a varianty skupinové práce
V rámci skupinové výuky vznikají skupiny žáků spolupracující při řešení společného úkolu, který představuje hlavní
podmínku (princip) skupinové práce. Učitel by měl zajistit, aby tento společný úkol byl přiměřeně náročný, jasně
a srozumitelně zadaný, zadání bylo pro žáky neustále snadno dostupné a úloha měla otevřený konec. Otevřený konec
vede k dalšímu úkolu a umožňuje zaměstnat rychlejší skupiny, které čekají, až ostatní skupiny vyřeší základní úkol.
Skupinovou práci lze aplikovat v mnoha variantách, které se liší například složením a způsobem vytvoření skupin (viz
dále) nebo zadáním společného úkolu. Všechny skupiny mohou řešit stejný úkol nebo každá skupina zpracovává svůj
vlastní zvolený nebo přidělený úkol. V případě stejných úloh lze jako motivační prvek využít přirozenou soutěživost.
U méně úspěšných skupin je potřebné ohodnotit snahu. Pokud se žáci věnují různým úlohám, referují o výsledcích
ostatním skupinám, což přináší výhodu většího množství sdělených informací. Jako motivace se v tomto případě může
uplatnit pocit jedinečnosti a důležitosti každé skupiny.
Z hlediska dělby práce se rozlišuje tzv. nediferencovaná a diferencovaná práce ve skupině. V rámci nediferencované
práce žáci ve skupině řeší jeden stejný zadaný úkol, přičemž jeho řešení společně konzultují. Během diferencované
práce každý žák zpracovává jinou dílčí část společného úkolu nebo se věnuje stejné společné úloze, ale s využitím
odlišných zdrojů, pomůcek, metod atd. Tato varianta zabezpečuje rovnoměrné zapojení žáků, ale její příprava
a koordinace bývá náročnější.
TYPY SKUPIN
Skupiny lze rozlišovat mimo jiné podle velikosti, resp. podle počtu jejich členů. Většinou se doporučují 2–6 členné
skupiny. Čím menší počet osob ve skupině, tím se snižuje množství pasivních členů. Ve větších skupinách musí být
jednotlivým žákům přiděleny konkrétní úkoly, v zájmu omezení výskytu pasivních žáků. V menší skupině probíhá
snazší domluva a koordinace činností, proto útvar pracuje rychleji a je potřeba zadání několika úkolů. S velikostí
skupiny roste množství argumentů a také pravděpodobnost, že se v ní objeví šikovný žák, který skupině pomůže
vyřešit úkol kvalitně a rychle. V případě trojic hrozí, že vznikne dvojice, která se spikne proti třetímu členu skupiny.
Tuto situaci lze vyloučit přesným rozdělením úkolů a rolí.
Z hlediska složení skupin se odlišují skupiny homogenní a heterogenní. Stejnorodost, resp. různorodost se může týkat
věku, pohlaví, zájmu o předmět, tempa, výkonnosti. Homogenní skupiny složené ze žáků s podobnou výkonností lze
použít v případech, kdy jde zejména o faktické vzdělávání. Pomalejší žáci zvládnou méně úkolů, ale nejsou stresováni
rychlejšími žáky, kteří zase stihnou více úloh, neboť je nebrzdí pomalejší žáci. Nejen pro osvojení vědomostí, ale i pro
rozvoj sociálních dovedností se lépe hodí heterogenní skupiny. Ty se většinou skládají tak, aby v ní byl obsažen jeden
nadprůměrný a jeden podprůměrný žák a zbytek průměrných žáků, tedy aby každá skupina měla stejnou šanci na
úspěch.
Dva základní póly dělení skupin podle délky fungování představují skupiny dočasné, které řeší společně jen jeden úkol,
a skupiny dlouhodobé (stabilní), které spolupracují delší dobu. V případě dlouhodobých skupin dochází u žáků
k intenzivnějšímu rozvoji některých sociálních dovedností, např. se musí naučit spolupracovat se spolužákem, se
kterým jinak nevychází, neboť na této spolupráci závisí jeho dlouhodobý (ne)úspěch. U jednorázových skupin se
rozvíjí mimo jiné flexibilita a přizpůsobivost členů skupiny.
ZPŮSOBY UTVÁŘENÍ SKUPIN
Dvě základní otázky ohledně tvorby skupin zní, zda do formování skupin zasahovat nebo nechat žáky, ať se rozdělí
sami, a zda skupiny tvořit náhodně nebo cíleně. V případě, že chce učitel optimalizovat proces učení a dosáhnout
maximálních výsledků, je potřeba do vytváření skupin zasáhnout, neboť jinak skupiny vznikají na základě
kamarádských vztahů, které nezaručují dostatečně stimulující a motivující pracovní prostředí. Také je zde riziko, že
někteří žáci zůstanou sami. Při náhodném dělení do skupin vzniknou s velkou pravděpodobností heterogenní skupiny
s nerovnoměrným složením žáků. Pokud se pro stanovený úkol více hodí heterogenní skupiny s rovnoměrným
složením nebo homogenní skupiny, je potřeba zvolit cílený způsob dělení do skupin.
Náhodné dělení do skupin
✗
✗
✗
✗
✗
✗
losováním (žáci si losují např. jednu z barev, figurek, přírodnin, které odpovídají jednotlivým skupinám, počet
druhů losovaných předmětů odpovídá potřebnému počtu skupin);
rozpočítáním (žáci se seřadí náhodně podle výšky, čísla nohy atd. a pak se rozpočítají podle počtu skupin,
které mají vzniknout);
podle výsledků hry (žáci se rozdělí do skupin na základě výsledku hry, přičemž množství pořadí ve hře
odpovídá počtu skupin, které mají být vytvořeny);
podle barev oblečení (žáci např. v tričkách podobných barev se seskupí do jedné skupiny, barevné spektrum se
předem rozdělí na počet potřebných skupin);
podle narozenin (žáci se seřadí podle data narození a učitel řadu postupně rozdělí na požadované množství
skupin);
pomocí provázků (učitel sváže tolik provázků do tolika skupin, kolik žáků má být v jednotlivých skupinách;
potom všechny provázky drží za jeden konec, každý žák si chytne druhý konec jednoho provázku; nakonec
učitel provázky pustí a žáci držící jednu svázanou sadu provázků se mají najít a utvořit skupinu).
Cílené dělení do skupin
✗
✗
✗
✗
✗
podle výsledků (učitel žáky rozdělí podle potřeby do homogenních nebo heterogenních skupin na základě
znalosti schopností a zkušeností žáků);
podle tempa žáků (učitel žáky rozdělí podle potřeby na několik různě rychlých skupin, např. na rychlé, středně
rychlé a pomalejší skupiny);
podle zájmů žáků (způsob tvoření skupin vhodný pro zadávání různých tematických úkolů, učitel vytvoří
skupiny z žáků s podobným okruhem zájmů);
záměrným promícháním (učitel vytvoří na základě dostupných informací o jednotlivých žácích skupiny, které
jsou různorodé v mnoha ohledech, např. co se týče pohlaví, znalostí, rychlosti, organizačních schopností,
nedostatků atd.);
podle zasedacího pořádku (způsob tvoření skupin vhodný pro krátkou skupinovou práci, např. žáci z jedné
lavice se otočí čelem k žákům druhé lavice, čímž okamžitě vzniknou čtveřice).
METODIKA SKUPINOVÉ PRÁCE
Příprava
Tato část závisí na učiteli. Zejména jde o stanovení a rozpracování jednoho nebo více úkolů, kterým se jednotlivé
skupiny budou věnovat. Kromě přípravy úkolů je potřeba zvážit celý proces a jeho podrobnou organizaci, např.
potřebné zdroje a pomůcky, způsob vytváření skupin (viz dále), prezentaci výsledků, závěrečnou reflexi, časový
harmonogram a také úpravu pracovního prostředí. Pokud bude práce ve skupinách trvat déle než pár minut, osvědčí
se přestavět nábytek a vytvořit pracovní prostor pro jednotlivé skupiny. Všichni členové skupiny by na sebe měli vidět
a současně by všechny skupiny měly mít dobrý výhled na místo, kde bude probíhat prezentace výsledků. Skupiny by se
neměly vzájemně rušit a učitel by měl ke každé z nich mít volný přístup.
Uvedení skupinového vyučování, tvorba skupin, zadání úkolu a
organizace práce
Pokud se třída věnuje skupinovému vyučování poprvé, učitel zahájí hodinu jeho podrobným představením. I v případě
opakované skupinové práce by měl úvodem zmínit nastavená pravidla, např. žák musí přijmout přidělení do dané
skupiny, žák se aktivně podílí na řešení úkolu, učitel do jednotlivých skupin nahlíží jako pomocník (nikoliv jako
kontrolor). Dále učitel představí rámcové téma, jednotlivé úkoly, způsob dělení do skupin a případnou skupinovou
odměnu. Nejdůležitější složkou této části je motivace žáků pro následující činnost a uvědomění si individuální
zodpovědnosti za úspěch celé skupiny.
Následuje vytváření skupin předem promyšleným způsobem (viz výše). Vzniklým skupinám učitel přidělí konkrétní
úkoly, případně určí úkoly a funkce jednotlivým členům skupiny. Nakonec je potřeba dohodnout časový plán, způsob
prezentace výsledků a další organizační záležitosti.
Vlastní skupinová práce a prezentace výsledků
Doporučuje se, aby si každá skupina zvolila svého koordinátora. Obzvláště pokud jednotliví členové plní různé úkoly,
je potřeba práci a soubor výsledků koordinovat. V rámci skupiny lze dle domluvy a typu zadaného úkolu přidělit i další
role, např. mluvčí, zapisovatel, grafik, reprezentant výsledků atd. Zpočátku se skupina může obrátit na učitele, aby jim
znovu vysvětlil zadání úkolu, zopakoval časový plán atd. Jakmile žáci pochopí svůj úkol a získají všechny potřebné
vstupní informace, měli by pracovat samostatně.
Učitel během skupinového vyučování rovnoměrně obchází jednotlivé skupiny, ale nechává je pracovat samostatně.
Může zasáhnout, ale platí, že počínání skupiny usměrňuje a do řešení zasahuje až jako poslední, až když skupina
uvízne na mrtvém bodě a žádný ze členů neví, jak dál. Současně by učitel měl „jedním okem“ neustále pozorovat dění
ve všech ostatních skupinách. Pokud to není nezbytně nutné, během skupinové práce nemluví k celé třídě, ale pouze
k jednotlivým skupinám.
Po uplynutí stanoveného limitu přichází na řadu prezentace výsledků jednotlivých skupin. Žádná skupina již nesmí
dále pracovat a musí věnovat pozornost ostatním skupinám a jejich prezentacím. V případě, že jednotlivé skupiny
měly různé úkoly, poslouchající skupiny si zapisují poznámky o úkolu a řešení skupiny, která hovoří. Na závěr každé
prezentace je vhodné všechny poznatky shrnout, aby žáci měli ucelený a použitelný zápis.
Hodnocení skupinové práce a závěrečná reflexe
Úspěšnost jednotlivých skupin bývá většinou zřejmá již z prezentace výsledků. Učitel by měl komentovat výkon každé
skupiny zvlášť, měl by zmínit pozitivní i negativní stránky odvedené práce, které zaznamenal během práce i prezentace
výsledků, a přidat tipy, v čem se skupina může zlepšit. Dále lze hodnotit výkon jednotlivých žáků ve skupinách, toto
hodnocení provádí samotní členové dané skupiny, například formou společné diskuze. Hodnotí, jak se jim
s konkrétním žákem spolupracovalo, jaký byl jeho přínos pro skupinu, čeho by se měl vyvarovat atd.
Důležité je věnovat se na konci skupinového vyučování zpětné vazbě. Pro zjištění zážitků žáků z proběhlé činnosti lze
použít jakoukoliv zpětnovazebnou techniku (viz Metodický list Ametystu Cílená zpětná vazba), která umožní učiteli
získat informace pro efektivnější přípravu další skupinové práce.
PŘÍKLADY SKUPINOVÉ PRÁCE
Pyramida (sněhová koule)
Úlohu nejprve řeší jednotlivci. Pak vzniknou dvojice, které řeší další úkol. Poté dvojice vytvoří čtveřici a plní úkol,
který navazuje na předcházející úkol. Ve spojování skupin lze pokračovat libovolně dlouho, například dokud se
všechny dílčí skupiny nespojí v jednu velkou skupinu.
Diskusní skupiny
Výhodou diskutování v drobných skupinách je, že se všichni diskutující dostanou mnohokrát ke slovu. Výsledkem
diskuse by mělo být nalezení odpovědi na otázku a podložení této odpovědi sadou argumentů (např. je lepší žít ve
městě nebo na vesnici a proč). Po diskusi by měla následovat výměna zkušeností a názorů s ostatními skupinami.
Skupinová tvořivá činnost
Jednotlivé skupiny spolupracují při vytváření nějakého díla, např. koláže, sochy, nástěnky, básně, písně atd.
Hry
Za skupinovou práci lze považovat i hry, neboť v nich často soutěží několik týmů (skupin). Zájemce o rozsáhlou
problematiku her odkazujeme na další metodický list Ametystu s názvem Hry.
LITERATURA
Použitá literatura
Fisher, R. (2004): Učíme děti myslet a učit se. Praktický průvodce strategiemi vyučování. Portál, Praha.
Kasíková, H. (2005): Učíme (se) spolupráci spoluprací. AISIS, Kladno.
Kotrba, T. & Lacina, L. (2007): Praktické využití aktivizujících metod ve výuce. Společnost pro odbornou literaturu,
Brno.
Petty, G. (2004): Moderní vyučování. Portál, Praha.
Pike, G. & Selby, D. (1994): Globální výchova. Grada, Praha.
Skalková, J. (2007): Obecná didaktika: vyučovací proces, učivo a jeho výběr, metody, organizační formy vyučování.
Grada, Praha.
Vališová, A., Kasíková, H. et al. (2007): Pedagogika pro učitele. Grada, Praha.
Doporučená literatura
Jacques, D. (1991): Learning in groups. Kohan page, London.
Kasíková, H. (2010): Kooperativní vyučování, kooperativní škola. Portál, Praha.
Kasíková, H. (ed.) (2007): Učíme (se) kooperaci kooperací. Náměty – výukové materiály. AISIS, Kladno.
Sitná, D. (2009): Metody aktivního vyučování. Spolupráce žáků ve skupinách. Portál, Praha.
Smith, Ch. A. (2001): Třída plná pohody. 162 her zaměřených na výchovu ke spolupráci a citlivému jednání. Portál,
Praha.
Vydalo Občanské sdružení Ametyst – www.ametyst21.cz, napsala Simona Šafarčíková.
Všechny obsažené materiály jsou volně přístupné a jejich využití se řídí českou verzí licence BY-NC-SA.
Více informací na http://www.creativecommons.cz.