Manželství a rodina - Farní sbor Českobratrské církve evangelické

1. zasedání 32. synodu ČCE (10. – 13. 5. 2007)
TISK 18
MANŽELSTVÍ, RODINA A JEJICH ÚSKALÍ
4. zasedání 31. synodu přijalo usnesení č. 45 – Téma 1. zasedání 32. synodu:
Synod se usnáší, že tématem 1. zasedání 32. synodu bude Manželství, rodina a jejich současná
úskalí.
Synodní rada na základě tohoto usnesení jmenovala komisi pro přípravu tématu synodu, která
pracovala ve složení Kristýna Farkašová, Jiří Halama, Pavel Klinecký, Marek Lukášek, Dan Ryšavý a
Magdalena Trgalová. Komise připravila text Rodina, manželství a jejich úskalí, který synodní rada
předkládá synodu ve druhé části tohoto tisku.
Synodní rada také uložila PO teologickému, který pracuje ve složení Hana Pfannová, Jan Roskovec,
Filip Susa, Jiří Tengler, Jaroslav Vítek a Helena Wernischová, aby se zabýval otázkami manželství a
rodiny. Výsledkem jeho práce je text K otázkám manželství, který synodní rada předkládá synodu v
první části tohoto tisku.
Po zpracování těchto textů synodní rada rozhodla, že k rozhovoru o manželství a rodině na 1. zasedání
32. synodu přizve i další osoby z odborných kruhů a z ekumény, které se tímto tématem zabývají.
Jejich příspěvky jsou uvedeny ve třetí části tohoto tisku.
I. K OTÁZKÁM MANŽELSTVÍ
1. Úvodem
1.1. Manželství je prostor pro společný život muže a ženy, který Bůh dává lidem. Je jedním z darů
umožňujících přijímat úlohu, kterou máme jako Boží tvorové, v prostředí, jímž je stvořený svět a čas
ve své rozmanitosti i ohraničenosti.
Přednostní místo v manželství má jedinečný vztah lásky, důvěry a úcty. Tento vztah je předpokládán
pro vznik manželství, zároveň je manželstvím podporován ve svém rozvoji a trvání.
1.2. Manželství podstatně ovlivňuje podobu a funkci rodiny. V ní se utváří to, co patří k bezpečnému
domovu nezbytnému pro vývoj a výchovu dětí, a také pro další sociální vztahy uvnitř generací i napříč
generacemi.
Plození dětí má v manželství své místo a výchova dětí má v prostředí rodiny nejlepší předpoklady, děti však nejsou účelem manželství. Manželství není účelové zařízení, jak jsme již sdostatek uvedli shora, neboť lidé pro Boha nejsou prostředek k dosažení jakéhosi jiného, prvotnějšího cíle.
Monogamní vztah muže a ženy institucionálně potvrzený a společností chráněný chápeme jako
jedinou přijatelnou podobu manželství.
Všechny známé společnosti uznávají a chrání instituci manželství. V ochraně manželství se prolínají
prvky kulturní, náboženské, sociální, právní, a to v závislosti na strukturách, jež se v dané společnosti
dynamicky utvářejí a mění, vznikají a zanikají.
1.3. Vztah lásky, důvěry a úcty, jenž je manželstvím podporován, není možné institucionálně zaručit.
Je to vztah vznikající z daru, je tedy myslitelné přijmout jej, anebo odmítnout, uchovat nebo ztratit.
Jde o vztah dvou lidí, jeho trvání je proto podmíněno vůlí obou partnerů láskyplně být jeden druhému
pomocí. V této možnosti a nutnosti opětovného utváření vztahu vyžadujícího jak mimořádný
vzájemný respekt a úsilí o nezpochybnitelnou důvěryhodnost (věrnost), tak zároveň i vynalézavě
hravý a něžný přístup, je mohutnost i křehkost manželství.
V prostředí západního světa patrně můžeme sledovat úbytek vnějších (společenských, hospodářských,
náboženských, právních) vlivů, které dříve přinejmenším formálně podporovaly vnější stabilitu
manželství, neboť znesnadňovaly rozchod manželů i v případech vzájemného odcizení, lhostejnosti,
ne-li dokonce nepřátelství. S novou naléhavostí tedy v současnosti vyvstává otázka po vnitřních
impulsech soudržnosti manželství, ochoty překonávat odcizení, čelit krizím vztahu hledáním
východiska v novém sblížení. V křesťanském pohledu se jeví jako nevyhnutelné promýšlet v těchto
souvislostech důsledky toho, co věříme o odpuštění a společné naději.
V současném našem institučním zakotvení manželství však nezakrytě schází možnost posoudit
1
1. zasedání 32. synodu ČCE (10. – 13. 5. 2007)
TISK 18
zvnějšku, zda krize vztahu je ještě řešitelná, nebo již přešla do jeho neřešitelného rozpadu. Náhražkou
spolehlivého posouzení je soudní rozhodnutí o rozvodu umožňující sociálně (a ekonomicky) uznaný
rozchod manželů. Rozvod není řešení toho, že se vztah neobnovitelně rozpadl, a není to odstranění
psychických a sociálních následků tohoto rozpadu. Institucionalizován však rozvod poskytuje ochranu
před závažným nebezpečím, jež by mohla zapříčinit nutnost setrvat ve struktuře pro svou vrcholně
intimní povahu předpokládající a nezbytně vyžadující vzájemnou důvěru právě i tehdy, když vzájemná
důvěra už není obnovitelná.
Důsledek: Manželství má být uzavíráno jako vztah na celý život. Bránit rozchodu manželů a rozvodu
manželství s odkazem na jeho nerozlučitelnost je však omyl pyšně popírající fakt „tvrdosti srdce“ (Mk
10,5 par.).
Zemře-li jeden z manželů, manželství přestává existovat, přičemž je to nepochybně spojeno s vrcholně traumatizující
událostí, resp. zážitkem. Lze tvrdit, že stejně je tomu i po rozvodu. Rozvedení muži a ženy (a bez diskuse nadto děti
z rozvedených manželství) si zaslouží citlivou pastýřskou pozornost, nikoli prvotně podezřívání a odmítání.
(U ovdovělých lidí a u sirotků o tom snad nepochybujeme.)
Přínos křesťanského přístupu tam, kde došlo k úplnému rozpadu vzájemného vztahu manželů a jejich
definitivnímu rozchodu právně vyjádřenému rozvodem, lze vidět ve zhodnocení možnosti usilovat
o zachování (či obnovu) úcty „k tomu druhému“. Je to výraz skutečnosti, že naděje není podrobena
kritériím úspěchu, či alespoň bezúhonnosti, nýbrž setkávají se v ní lidé, kteří si z minulosti nesou
břemeno nezvládnutého.
2. Biblické texty I: Vztah muže a ženy (manželství) v Genesi a Desateru
2.1. Genesis
Izrael vypráví na začátku Bible (Gn 1–11) příběhy, podobenství, vyznání, která jsou vzorcem pro
základní vztahy uvnitř světa a ke světu. Proto jsou na začátku Bible jako odpovědi na základní otázky
po možnostech vztahů: proč a jak žít, kdo je pánem ve světě, jaké místo ve světě má člověk, jak
mohou vypadat lidské vztahy a co je ničí.
2.1.1. Člověk jako muž a žena je stvořen k Božímu obrazu (Člověk ve vztahu k Bohu Gn 1,27–30)
Člověk je povolán od počátku jako muž a žena, také ve vzájemném vztahu, zrcadlit ve světě způsob
Boží vlády, pečování, Božího vztahu ke světu. Člověk se stává Božím obrazem, když na sebe bere
odpovědnost za své činění na zemi. Úkolem člověka je spravovat zemi, pečovat o stvoření, být plodný,
aby život na zemi mohl pokračovat. Také naslouchat Bohu, jenž ho oslovuje a dává mu požehnání,
a odpovídat (se) mu.
2.1.2. Člověk jako muž a žena ve vztahu k sobě navzájem (Gn 2)
2.1.2.1. Člověk dostává pomoc (Gn 2,18–23) Člověk je nejprve sám, to je základní rys života (Gn 2,8).
Je samostatnou osobností s vlastní odpovědností před Bohem. Přesto není dobré (poprvé zazní jako
protiklad k „je dobré“) být sám (Gn 2,18). V samotě nestačí člověku ani jen společenství
s Hospodinem, protějšek se nenajde ani jinde ve stvoření. Člověk potřebuje pomoc jemu rovnou (kral.
„kteráž by při něm byla“, Gn 2,18). Pomoc jemu rovná – tuto dvojinu nelze oddělovat. Ten druhý, ta
druhá není ani jen pomoc, sluha, pomocnice, ani ne jen rovná, stojící naproti, ovšem bez vztahu. Platí
obojí, pomoc i rovnocenný protějšek. V tomto napětí spočívá pravá vyváženost vztahu, manželství.
Bůh člověku daruje ženu (Gn 2,22). Spící muž nemá podíl na tom, co se děje. Hospodin bere člověku
žebro z jedné strany, utvořil ženu, aby byla člověku druhou stranou. Bez ní je člověk jednostranný,
poloviční, necelý. S ní tvoří celek. Jednota obou je vyjádřena pojmy íš – muž, íšša – žena. Člověk se
raduje, protože našel možnost, jak nebýt sám, totiž život s protějškem ve vztahu lásky.
2.1.2.2. Opustí muž svého otce i matku (Gn 2,24–25) Člověk opouští způsob života, v němž především
dostává a bere. Odstoupí od přirozených vztahů rodiče – dítě, oddělí se od nich, převezme plnou
odpovědnost za vlastní rozhodování. Vytvoří nový vztah. Přilne ke své ženě – člověk přejímá sám
odpovědnost za druhého v novém vztahu. Vztah muže a ženy v manželství má přednost před všemi
ostatními vztahy k rodičům i k dětem. Stanou se jedním tělem – dva rovnocenní milující se lidé tvoří
spolu jeden celek, projevem tohoto jedinečného, naprostého a důvěryplného odevzdání je tělesná
láska. Byli nazí a nestyděli se – ti, kdo spolu tvoří skutečnou jednotu, se nemusí před sebou stydět.
Nahota je obraz pro otevřenost těla i duše. Vztah mezi mužem a ženou není ničím narušen, je čistý,
plný důvěry, otevřenosti, vzájemné vydanosti druhému. Nejde tu o dokonalost a bezchybnost obou, ale
o oboustrannou otevřenost a odevzdání.
2
1. zasedání 32. synodu ČCE (10. – 13. 5. 2007)
TISK 18
Souhrnem: Gn 2 ujišťuje, že jedinečný, pevný a hluboký vztah mezi mužem a ženou je v tomto světě
uskutečnitelný. Na otázky, které se týkají života lidí osamělých, ovdovělých, rozvedených,
homosexuálně orientovaných ovšem text Gn 2 přímo neodpovídá.
2.1.3. Proč to nejde
Gn 3 odpovídá na otázku „proč to nejde?“ Proč se jednota rozpadá, do vztahu vstupuje odcizení, stud,
nedůvěra? Muž a žena mají jeden druhého, mají bezpečný prostor k životu, žijí v Boží blízkosti. Jen
nesmí překročit mez mezi sebou a Bohem. Nemají si hrát na Boha, sami určovat, co je dobré a co zlé,
protože to nezvládnou (Gn 2,16–17).
2.1.3.1. Pokušení (Gn 3,1–13) Zlo má v Gn 3 podobu pokušitele. Ten není produktem vztahu, přichází
zvenku. Vyvolává v člověku pocit omezení, závislosti, nesvobody. Vzbuzuje v člověku touhu dokázat
si, že má moc, že může nad někým vládnout, sám o druhých rozhodovat, určovat, co je dobré a co zlé.
Zlo probouzí pochybnost o Bohu. Boří důvěru v Boha, důvěru ve svět, ve vztahy. Zmizí-li důvěra,
musí se člověk chytit něčeho jiného, najít náhradu, třeba vlastní moc – „budeme jako Bůh“. Nad námi
už nikdo nebude, můžeme všechno.
Lidé společně podléhají pokušení vymknout se Bohu a určovat si pravidla sami. Tím uvádějí zlo do
pohybu. Zlo je zákeřné v tom, že se v počátku vlastně skoro nic neděje. Až po čase se pozná, že se
rozjelo něco, co se nedá zastavit, že už nelze se vrátit.
Lidé vidí, že jsou podvedeni, slíbené nepřišlo, nejsou jako Bůh, jsou jen nazí (Gn 3,7). Nahota ovšem
není zlá. Zlé je, že se muž a žena před sebou musí skrývat, ztratili svou otevřenost, bezelstnost (srov.
Gn 2,25). Vkrádá se mezi ně odcizení - člověk se skrývá se svou nahotou vnější i vnitřní před svým
protějškem.
Člověk se bojí postavit Bohu tváří v tvář, má z něho strach. Bůh chce po člověku odpověď na otázku
„kde jsi?“, resp. „kam ses to dostal?“, ale člověk se odpovědnosti vzdává a přehazuje ji na druhého
(Gn 3,12–13).
2.1.3.2. Důsledky (Gn 3,14–19) Lidská vina činí život složitým a těžkým. Za tíhu života nese
odpovědnost člověk, který překračuje hranice, ne Bůh.
Do života, který mohl být čistý, otevřený, ryzí, plný důvěry, vstupuje odcizení, zábrany, strach,
nedůvěra. Muž a žena už nejsou dokonalou jednotou, jedním celkem, ale podléhají vlastním zájmům
na úkor druhého. Život je zápas s bolestí, neporozuměním, nedůvěrou, se zemí (práce), jednoho
s druhým.
V důsledku viny je život leckdy břemenem. Neseme důsledky toho, že sami volíme, co je dobré a co
zlé.
Přesto má život člověka před Bohem nesmírnou hodnotu, i když bez bolesti není možný. Touha po
rovnosti, vzájemnosti a jednotě mezi mužem a ženou zůstává nenaplněna, ale je před námi jako
možnost, ke které se můžeme blížit.
2.2. Desatero
2.2.1. Desatero jsou Bohem dané směrovky, ukazatele, pravidla pro život ve svobodě. Vedou člověka
k dobrému, plnému, důstojnému životu ve vztahu k Bohu a bližním. Ukazují hranice, jejichž
překročením ničíme vztahy.
Východiskem Desatera je zaslíbení. První čin pochází od Hospodina: Já jsem Hospodin Bůh tvůj, který
jsem tě vyvedl ze země egyptské, z domu služby (Ex 20,2–3). Bůh nejprve daruje svému lidu svobodu.
Lidská poslušnost desatera je pak radostnou odpovědí na dar svobody, záchrany z jakéhokoli otroctví.
2.2.2. Nezcizoložíš (Ex 20,14) Sedmé přikázání chrání jedinečnost láskyplného, důvěrného vztahu
muže a ženy, chrání manželství. Nechce člověka připravit o radost z lidské sexuality, ale ukazuje, že
její místo je v jednom pevném, láskyplném vztahu.
Tělesná láska je dar pro celoživotní věrný vztah. Věrnost vztah chrání, umožňuje ho rozvíjet. Je dobrá,
životodárná, tvůrčí, tvoří pravdivé vztahy a pokoj. Nevěrnost přináší život v přetvářce, nepokoji,
narušuje a rozbíjí vztahy v manželství a rodině.
Přikázání nedovoluje ničit vlastní vztah ani narušovat vztah druhých lidí, vstupovat do něho zvenku.
3
1. zasedání 32. synodu ČCE (10. – 13. 5. 2007)
TISK 18
3. Biblické texty II: Manželství jako obraz vztahu Boha k jeho lidu
3.1. Jistý, i když nepřímý projev biblického pohledu na manželství můžeme vidět také ve skutečnosti,
že manželství je opakovaně užíváno jako obraz vztahu Hospodina a jeho lidu. Poprvé se tento obraz
objevuje u proroka Ozeáše a již tam je nastavena jeho základní konstelace, která je zhruba zachována
i v dalších jeho výskytech (u proroků Ezechiele, Jeremjáše, Izajáše). Obrazně je využito manželství
ztroskotavší, vztah, který byl porušen nevěrou ženy. Odvrat Izraele k pohanským kultům je popsán
jako cizoložství či smilstvo, na které Hospodin reaguje s hněvem podvedeného manžela (Oz 2,4–15; Jr
3,20; Ez 16,15–22; 23,1–21). Zároveň ovšem dává zvěstovat, že hodlá tento vztah obnovit, nevěru
přemoci a zpronevěřilou manželku přijmout zpět (Oz 2,16–22; Ez 16,60; Jr 31,32; Iz 50,1; 54,4–6),
a to přes to, že takové jednání je z hlediska mojžíšovského zákona považováno za nemožné (Dt 24,4;
sr. Jr 3,1). Tento prorocký způsob zvěstování Hospodinova záchranného jednání pak má své průměty
do minulosti: období vzniku Izraele je viděno jako doba mladistvé lásky a námluv (Jr 2,2; Ez 16,8–14)
– i do budoucnosti: zaslibované a očekávané obnovení pokojné a radostné existence Božího lidu je
líčeno jako radost svatební (Iz 62,4–5). Metafora cizoložství či smilstva jako označení pro
modloslužbu se ustálila zejména v okruhu deuteronomistické teologie (Ex 34,15n; Dt 31,16; Sd 2,17;
8,27.33; sr. též Nu 25,1; Ž 106,39; 1Pa 5,25).
3.2. Ačkoli původ této obrazné řeči o manželství je patrně třeba hledat v kultech plodnosti, k jejichž
vyjadřovacím prostředkům patřila představa sňatku božstva se zemí jakožto zdroji života, v popředí
jejího biblického užití je zřetelně právní aspekt manželství – manželství jakožto vztah, v němž k lásce
(ta, včetně erotického aspektu, v obrazech také přichází ke slovu) přistupuje právní závazek. Není
proto náhoda, když je tato manželská metaforika spojena výslovně s motivem smlouvy (Jr 31,32).
V zajímavé paralele k tomuto zdůraznění Boží věrnosti překonávající lidskou nevěrnost pak stojí
prorocké napomenutí k manželské věrnosti, v tomto případě zřejmě míněné neobrazně (Mal 2,14–16):
jednání Boží je tu vzorem a pobídkou k jednání lidskému.
3.3. Tato řeč starozákonních proroků je nejpravděpodobnějším pozadím obrazných výroků
o manželství v Novém zákoně. Setkáváme se s nimi již v kázání Ježíšově, který metaforou
o přítomnosti ženicha zdůvodňuje nápadně neasketickou náboženskou praxi svých učedníků (Mk
2,19n parr. Mt 9,15; Lk 5,33n; sr. též J 3,29n; EvTom 104) a obrazem příchodu ženicha, resp. návratu
pána ze svatby charakterizuje poslední budoucnost (Mt 25,1–13; sr. Lk 12,35–38). Hostiny, které měly
v Ježíšově zvěsti i v jeho životním stylu zřejmě důležité místo, jsou někdy přesněji určeny jako
svatební (Mt 22,1–14; J 2,1–11). V rané církvi se ustálil obraz ženicha a nevěsty pro vztah Krista
a církve – je doložen již u Pavla (2K 11,2), v rozvinutější podobě pak v (deuteropavlovské) epištole
Efezským (5,21–33; viz níže) a ve Zjevení Janově (18,23; 19,7; 21,2).
3.4. Jak jsme upozornili, z této obrazné řeči můžeme pro otázky manželství činit jen nepřímé závěry.
V tomto smyslu však lze odvodit přinejmenším trojí: (a) manželství je obrazem dobrého, důležitého
a trvalého vztahu, (b) i v obrazné rovině je to však vztah, který pro lidská selhání troskotá a potřebuje
obnovu, záchranu, (c) věrnost, jelikož je postojem Božím, je považována za sílu schopnou překonat
nevěrnost, jakkoli třeba až v posledním horizontu.
4. Biblické texty III: Manželství v textech Nového zákona
Manželství nepochybně patří k závažným tématům lidského života. Na rozdíl od jiných otázek, které
považujeme za závažné a zajímavé, manželství je v Bibli tematizováno. Nikoli ovšem v soustavném
pohledu, nýbrž v jednotlivých aspektech, a to tam, kde působí problém. Tyto aspekty se pokusíme
v následujícím výkladu stručně projít.
4.1.1. Na základě zmíněného prostupu (manželství je důležité téma pro biblické svědky i okolní
„svět“) by se mohlo zdát, že tu je jeden z případů jakési „univerzální“ morálky, že v tomto ohledu
bibličtí svědkové jen potvrzují a podporují, co je obecně platné a uznávané. Tomuto pohledu jsou
zřejmě poměrně blízko zejména pastorální epištoly, nicméně hlavní důrazy, jež nacházíme v ježíšovské
tradici a u Pavla, jsou jiné: charakteristická pro novozákonní pohled na manželství je jeho odlišnost
od toho, co je běžné v okolí, a to jak židovském, tak pohanském. Dá se tedy předběžně a zjednodušeně
povědět, že podle Ježíše a Pavla manželství patří mezi ty aspekty lidského života, na nichž
se projevuje jinakost (novost?) křesťanské existence.
4.1.2. Máme-li tuto odlišnost pohledu blíže charakterizovat, najdeme u Ježíše i u Pavla odchýlení
4
1. zasedání 32. synodu ČCE (10. – 13. 5. 2007)
TISK 18
dvojím směrem: jednak relativizaci manželství jakožto kulturně dané a všeobecně uznávané instituce
(svazku, formy lidského života a soužití), jednak radikalizaci závaznosti a trvalosti manželského
závazku.
4.2.1. Jistý odstup k životu v manželství, které bylo jinak – zejména v židovství – institucí velmi
vysoko ceněnou, prokázal Ježíš již samotným faktem, že sám do něj nevstoupil. Není vyloučeno,
že i tento jeho postoj vzbudil jistou kritiku – její ozvěnou by mohl být výrok dochovaný (jen) u Mt
19,12. Ježíš tu mluví o různých důvodech, které vedou k tomu, že někdo žije jako „eunuch“, což zde
zřejmě obecně označuje život bez pohlavního života: kromě vrozené a uměle získané neschopnosti
uvádí také možnost, že se někdo „eunuchem“ učiní sám „kvůli království nebeskému“. Zde nejspíše
nejde o sebekastraci, nýbrž o dobrovolný celibát – nikoli ovšem pro nějakou asketickou ideologii,
nýbrž kvůli plné odevzdanosti (službě) Božímu království.
4.2.2. Podobný pohled se odráží i v Ježíšově odpovědi na otázku saduceů odkazující ke zdánlivé aporii
vzniklé podle levirátního práva (Mk 12,18–27 parr. Mt 22,23–33; Lk 20,27–40; sr. Dt 25,5n). Situace,
kterou tazatelé konstruují, je ovšem aporií pouze za předpokladu, že manželství je jakousi věčnou
institucí. To odhaluje Ježíšova odpověď poukazující na to, že vzkříšení přináší naprosto novou situaci:
„Když vstanou z mrtvých, nežení se ani nevdávají, ale jsou jako andělé v nebesích“ (Mk 12,25).
Manželství je tedy podle Ježíše záležitostí časného života, z hlediska věčnosti předběžnou
a pomíjivou.
4.2.3. V řadě dalších výroků Ježíš klade království Boží (či jinak pojmenované skutečnosti téhož
významu) do protikladu s přirozenými svazky a ohledy a požaduje rozhodnutí: člověk musí dát
království Božímu přednost tak zřetelně, že to může znamenat oněch jiných závazků a ohledů se zříci.
Tak je především třeba oprostit se sebezáchovných snah – paradoxní výrok o zachování a ztrátě „duše“
je zachován ve dvou verzích: v souvislosti tzv. „první předpovědi utrpení“ Mk 8,34n (parr. Mt 16,24n;
Lk 9,23n) a v Mt 10,39 parr. Lk 17,33; J 12,25 (původně patrně ze sbírky Ježíšových výroků Q).
Podobně ovšem mluví Ježíš o přirozených svazcích – pro království Boží může být nutno je přerušit:
v jedné verzi je to formulováno jako požadavek (Mt 10,37 par. Lk 14,26: Q), ve druhé jako zaslíbení
(kdo opustí rodinu a majetek, dostane to víc než vynahrazeno – míněno je zřejmě evangeliem
vytvořené společenství jako nová rodina: Mk 10,28–30 parr. Mt 19,27–29; Lk 18,28–30). Stojí ovšem
za povšimnutí, že opuštění „manželky“ je v této souvislosti výslovně uvedeno pouze v lukášovských
textech, jinak je řeč o vztazích k rodičům, dětem apod., tedy o vztazích, které člověk nenavazuje
ze svého rozhodnutí, ale jsou jakousi daností. Základní protiklad je tedy mezi tím, co do lidských
životů vstupuje jako nové (Boží království), a tím, co si na ně činí nárok právem setrvačnosti (tím arci
může být i manželství, jak to chápe Lk, ale není tím typicky).
4.3.1. Na druhé straně je ovšem zaznamenána Ježíšova značně rigorózně znějící odpověď na otázku
po rozlučitelnosti manželství. Opět je dochována ve dvou verzích, původně patrně samostatných,
avšak u Mk (a podle něj Mt) již spojených: výrok o propuštění manželky (Mk 10,11n parr. Mt 19,9; Mt
5,31n; Lk 16,8) a odpověď na otázku farizeů o rozlučitelnosti manželství (Mk 10,2–9 par. Mt 19,3–8).
Společným obsahem všech těchto slov je pojetí manželství jako svazku, který nelze snadno zrušit.
Ve všech verzích vlastně Ježíš odmítá představu, že „skutečnost“ manželského svazku je čistě právní
povahy, takže by ji bylo možno snadno právním úkonem anulovat. Hlavním motivem tu patrně není
ohled k ženě jako slabší straně, nicméně je zřejmé, že je tu zásadně omezena svévole muže, který
legální cestou mohl střídat partnerky podle své záliby (je dost možné, že toto bylo jakýmsi
„historickým pozadím“ otázky položené napohled teoreticky: ustanovení o propouštěcím lístku mohlo
být využíváno ke zpětné legalizaci nevěry).
4.3.2. Obšírnější argumentace je obsažena v odpovědi farizeům. Zde je třeba si všimnout alespoň
dvojího. (a) Předně Ježíšova poznámka o tvrdosti srdce. Připomíná tím základní smysl ustanovení
Zákona jako nouzového opatření: tam, kde má k rozvodu dojít, jde o ztroskotání (projevuje se tvrdost
lidského srdce), a nikoli o neutrální využití legitimní možnosti. Nepřímo je z toho ovšem zřejmé,
že prostředkem, který podle Ježíše jedině může takovým ztroskotáním zabránit, je to, co je schopno
proměnit lidské srdce, tedy rozhodně nikoli nějaký tvrdý požadavek, který bývá z následujícího
Ježíšova výroku odvozován (zásadní nerozlučitelnost manželství). (b) Na Ježíšově doporučení
(„člověk nerozlučuj“) je významná především logika argumentace: Ježíš tu poukazuje ke skutečnosti
vyšší závažnosti, než je Zákon. Manželství podle něj není svazek založený (a proto určený) Zákonem
– Božím příkazem, nýbrž Božím činem, stvořením. V tom je pro ně zaslíbení a naděje, která nemá být
příliš rychle relativizována pravidly o jeho zneplatnění (nemá se příliš brzy a příliš snadno mluvit
5
1. zasedání 32. synodu ČCE (10. – 13. 5. 2007)
TISK 18
o tom, co dělat, když to nevyjde).
4.3.3. Výrok „co Bůh spojil“ sotva odkazuje ke konkrétnímu právnímu aktu uzavření manželství – tak
jako celý Ježíšův výrok je odkazem ke stvořitelské zprávě z Gn 1 a 2 („muže a ženu stvořil je“ je citát
z „první“ stvořitelské zprávy Gn 1,27, zatímco „proto opustí…“ cituje z „druhé“ – Gn 2,24), a tedy
k Božímu stvořitelskému činu. Konkrétní manželství je v tomto světle chápáno jako projev a důsledek
tohoto základního a obecně platného Božího činu.
4.3.4. Jádro tohoto Ježíšova „přísného“ postoje je tedy možno vidět v odkazu na to, co je možné
na základě Božího jednání. Úsilí o zachování věrnosti a trvalosti vztahu tedy není pokusem
o nemožné, nýbrž dovoláním k tomuto Božímu činu, a může na sobě zrcadlit slávu dobrého stvoření.
4.4.1. Pavel Ježíšovo slovo o trvalosti manželského svazku cituje v 1K 7,10n: „Těm, kdo jsou
manželsky sezdáni, přikazuji – ne já, ale Pán – ať se žena od muže neodlučuje; a když už se odloučí,
ať zůstane neprovdaná, nebo ať se s mužem smíří – a muž ať ženu nepropouští“ (je zajímavé, že je zde
primárně oslovena žena: v helénistickém Korintě zřejmě byla možnost rozvodu i ze strany manželky
reálná. Pavel nicméně rozlišuje terminologicky „odloučení“ ze strany ženy a „propuštění“ ze strany
muže). To, že Pavel se zásadní trvalostí manželství až samozřejmě počítal, naznačuje přirovnání v Ř
7,1–3, kde manželství slouží jako typický obraz svazku, který ruší teprve smrt (sr. 1K 7,39).
4.4.2.1 Otázkám manželství ostatně Pavel věnuje celý poměrně dlouhý výklad, který dnes tvoří
7. kapitolu 1K (vv. 17–24 tvoří jakýsi exkurs od tématu manželství odbočující, i ten je však možno
chápat jako vysvětlení Pavlova názoru na věc a především důvodů, které jej k tomuto pohledu vedou –
Pavlovo přesvědčení, že onu změnu, kterou v člověku působí obrácení („povolání“ k víře), není
záhodno „posilovat“ nějakými vnějšími změnami: člověk už nic dalšího měnit nemusí, a ani nemá).
Už z této skutečnosti lze usoudit, že manželství patřilo v rané církvi (přinejmenším v Korintě, ale
nejspíše nejen tam) k aspektům lidského života, kde vyvstávaly otázky, kde nebylo samozřejmě jasné,
jaké důsledky pro ně má křesťanská víra. Ani 1K 7 ovšem nelze považovat za soustavné Pavlovo
učení o manželství, reaguje tu na konkrétní problémy.
4.4.2.2. Celkově v tomto oddílu převládá rezervovaný pohled na manželství, ačkoli to, co Pavel uvádí
ve v. 1 („pro člověka je lépe ženy se nedotýkat“) je spíše citát korintské otázky, než shrnutí jeho
vlastního názoru (výraz Pavlova misogynství). Křesťanská víra člověka podle Pavla neopravňuje
k relativizaci manželského pouta, a to ani v případě, že je druhá strana nevěřící, pokud ovšem to tato
strana nepovažuje za překážku. Pak platí, že víra, Kristovo povolání, musí dostat přednost (vv. 12–16).
Pavel však rozhodně manželství nijak nedoporučuje, spíše naopak. Je však důležité nepřehlédnout
důvody, které tu přinejmenším naznačuje.
4.4.2.3. Především ani pozadím Pavlovy rezervovanosti vůči manželství není žádná forma asketismu.
Tyto sklony se naopak nejspíš objevovaly v Korintě a zřejmě na ně Pavel reaguje oním až pohoršlivě
znějícím pragmatismem: manželství je k tomu, aby se lidé „uvarovali smilstva“ (1K 7,2). Lze za tím
vidět střízlivé poznání, že sexualita je velmi vlivná síla a právě její podcenění v příliš snadném
a rychlém odmítnutí tělesnosti může končit ve smilstvu. Celibátní život je podle Pavla možný pouze
jako charisma (1K 7,7), to znamená: není možno to vyžadovat a je to odříkání jednoznačně zaměřené
ke službě.
4.4.2.4. Dalšími důvody, které v Pavlových očích relativizují záhodnost manželství jsou jednak
očekávaná apokalyptická tíseň posledního času (vv. 26–31), jednak to, že manželství, ohled na
partnera může být přílišným rozptýlením od soustředění ke Kristu (vv. 32–35).
4.4.2.5. Z tohoto výkladu také vyplývá, že Pavel manželství považuje výhradně za dočasné zařízení
pro přítomný čas, za součást „struktury tohoto světa, která pomíjí“ (v. 31) – to se shoduje s pohledem,
který vyjadřuje Ježíšova odpověď na otázku saduceů (3.2).
4.4.3. Přinejmenším nepřímo se manželství dotýká také Pavlovo zásadně vyjádřené přesvědčení o tom,
že novou existencí „v Kristu“ jsou relativizovány všechny jiné skutečnosti, které člověka „přirozeně“
determinují – to, jak se člověk narodil: zda jako příslušník vyvoleného národa, v jakém společenském
postavení, či jakého je pohlaví („…v Kristu ani muž ani žena“; Ga 3,28). Posledně zmíněný aspekt
stojí v jistém napětí se „stvořitelskými zprávami“ z Gn, které zdůrazňují dvojpohlavnost jako jeden ze
základních aspektů lidství (a předpoklad i opora manželství) – v jisté nadsázce zřejmě Pavel
naznačuje, že i tomu je skutečnost „v Kristu“ nadřazena. Sr. ovšem alternativní vyjádření v 1K 11,11!
6
1. zasedání 32. synodu ČCE (10. – 13. 5. 2007)
TISK 18
4.4.4. Zdůrazňoval Pavel nadřazenost muže, tj. klasický patriarchální model? Mohlo by se tak zdát
podle 1K 11,2–16. V tomto oddíle je ovšem zajímavé (a zřejmě signifikantní), že se tu Pavel pře
zdánlivě o úplnou hloupost, zatímco „závažné“ věci připouští: právě podle tohoto oddílu se
samozřejmě počítá s tím, že i ženy prorokují a modlí se (v. 5), Pavel jen trvá na tom, že ve svém
vnějším vzhledu se proto nemají připodobňovat mužům. Zapadá to celkem do Pavlova konceptu
křesťanské svobody vyjádřené jinde: tato svoboda nespočívá ve změně vnějších konvencí, ano přílišná
pozornost věnovaná těmto vnějším změnám může být ohrožením této svobody. Deuteropavlovským
zdůrazněním patriarchálního modelu je Ef 5,22n: zde je ovšem poměrně obšírně vyloženo, proč je za
základní princip vztahů v křesťanském společenství považována podřízenost.
4.4.5. Deuteropavlovské pravidlo, podle něhož mají být církevní funkcionáři vybíráni také s ohledem
na jejich manželství („jedné ženy muž“: 1Tm 3,2.12; Tt 1,6; obdobně o vdovách: 1Tm 5,9), se patrně
nejvíce blíží konformitě s obecně platnými slušnými mravy, ale také se v něm možná ozývá Pavlovo
pravidlo pro rozvedené (1K 7,11; sr. Mk 10,11nn parr.).
4.5. Pokud jde o nz texty, které se přímo týkají již ztroskotavších manželství, lze kromě známého
oddílu o ženě přistižené při cizoložství (J 8,1–11) a snad Ježíšova rozhovoru se Samařankou (J 4,16–
30.39–42) poukázat obecně na skutečnost, že „hříšníci“ tvořili charakteristickou součást obecenství,
které Ježíš vytvářel.
4.6. Na závěr několik krátkých úvah o důsledcích uvedených zjištění pro aktuální problematiku krize
manželství.
4.6.1. V situaci, kdy je instituce manželství zřetelně destabilizována, se nabízí hledat pomoc
především ve stabilizujících důrazech (tak se to i hojně děje: mluví se o posvátnosti manželského
svazku, o nutnosti zachovávání tradičních hodnot atp.). Může tu být nějakou pomocí ona poměrně
výrazná relativizace, kterou jsme v nz textech sledovali? Nejspíše může, pokud budeme pečlivě
sledovat důvod a smysl oné relativizace. Ani manželství (a rodina vůbec) není podle NZ smyslem
a cílem lidské existence. Není nakonec jednou z významných příčin nestability a troskotání
manželských vztahů to, že se v poslední době stávají samoúčelem, tedy jedním z projevů sobectví? Jak
ovšem vyjádřit, že i manželskému vztahu se daří lépe, není-li sám sobě cílem, nýbrž stojí-li ve službě?
4.6.2. S mírnou obměnou: Pavlovo velmi odvážné vyjádření o překonání všech determinujících
skutečností (Ga 3,28) není možné oddělit od onoho „v Kristu“. Není možné to zaměnit za nivelizující
pohled typu „každý ať si hledí svého“, je jedno, jak na tom kdo je. Skutečně mocně a hojivě tato
svoboda působí jedině tam, kde platí „v Kristu“.
4.6.3. Zároveň však není radno obcházet onen „zpřísňující“ důraz, jímž se také Ježíšovo a křesťanské
pojetí manželství odlišovalo od okolí, a to patrně nejen pohanského, ale i židovského. Zde je však
třeba co nejzřetelněji pochopit, že Ježíšova maxima („co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“) není výrazem
rigorózního zákonictví, nýbrž zásadní změnou pohledu, odkazem na realitu umožňující trvalý svazek,
kterou by lidské právní úvahy (ať už rigorózní, či liberální) neměly zastínit (viz 4.2).
4.6.4. Má onen relativizující pohled s oním zpřísňujícím nějakého společného jmenovatele? Je možno
jej hledat v základní povaze manželského vztahu. Manželství se totiž od oněch ostatních
příbuzenských svazků, před nimiž Ježíš jednoznačně vyžaduje přednost pro království Boží,
významně liší: není to vlastně přirozená vazba, žádná danost, nýbrž naopak zásadně nový vztah, do
něhož člověk vstupuje, který vytváří, ano je to vztah, jehož předpokladem je přerušení svazků
přirozených („…protož opustí muž…a přilne ke své ženě“). Právě tento aspekt manželství je zřejmě
pointou jeho obrazného využití pro vztah Krista a církve v Ef 5,25n.31n: je to obraz kenótické
christologie a soteriologie – Kristova láska, jeho přilnutí k (hříšnému) člověku, znamenala jeho
odchod z otcovského domu (viz výklad P. Pokorného, List Efezským, 83). Manželství je tak výrazným
a názorným obrazem Boží agapé. Platí to ovšem i obráceně: zda je třeba zdůraznit relativizaci, či
naopak trvalost a obzvláštnost manželství, záleží na tom, z jakého úhlu ne ně hledíme. Pokud se
podobá ostatním „přirozeným“ svazkům, platí pro ně výzva k opuštění pro království Boží (viz 3.3:
Lukáš). Je-li však viděno jako onen nový, vytvořený vztah lásky, platí pro ně zaslíbení i požadavek
zároveň: být vztahem trvalým. To podle eschatologické logiky, v níž právě to, co je z „nového“,
přicházejícího, je pevnější, než to staré, dané. Naše „reálná“ manželství jsou obojím, platí pro ně tedy
obojí.
7
1. zasedání 32. synodu ČCE (10. – 13. 5. 2007)
TISK 18
5. Manželství jako Boží řád
5.1. Manželství a sexualita
Křesťanská etika donedávna vztahovala sexualitu výhradně k manželství a zde spatřovala její těžiště
a cíl. Lidská sexualita však zabírá širší pole, než jakého se týká manželství. Sexualita formuje
existenci a sebepochopení každého člověka, v manželství i mimo něj. Sama o sobě může být tvárná
a neurčitá. K sexualitě však patří postupné uvědomování si vlastní orientace, hledání odpovídajícího
partnera, naplnění života v lásce a vzájemné důvěře. Sexualita je sice biologicky podmíněná, ale
věříme, že v lásce – včetně její tělesné složky – je člověk určen ke svobodě.
K otázce celibátu V evangelickém prostředí (ovlivněném luterskou teologií) se někdy mluvívalo o vstupu do manželství jako křesťanské povinnosti. Byl to projev toho, že se manželství zdůrazňovalo jako jediná Bohem přikázaná forma
soužití a jako taková byla kladena nad ostatní formy života jako je například celibát.
Luther tak ve své době reagoval na přeceňování řeholního stavu. V polemice se středověkým ideálem mravní čistoty pochopil nikoliv mnišství, nýbrž manželství jako jedinou formu života, kde si člověk může udržet mravní čistotu. Celibát
měl pro něj naopak příchuť skutkaření, pokušení zasloužit si spásu svým zvláštním úsilím. Zdůrazňoval, že Bohem přikázaný je stav manželský, nikoliv stav mnišský. Manželství pro něj bylo nejvyšším a svatým řádem.
V polemice s katolictvím se mohlo zdát, že evangelíci celibát chápou pouze jako svévolné lidské nařízení. Tomu by
však odporovalo to, jaký význam životu bez manželství připisoval apoštol Pavel i Ježíš sám. Podle Písma může být celibát darem Boží milosti, a tedy charismatem. I podle reformačních vyznání – např. Helvetského (kap. XXIX/1), Bratrského (kap. XIX/2) a Českého (kap. XXI/2) – se však uznává, že toto charisma v církvi existuje. Luther sám přiznával,
že toto obdarování existuje, i když je podle něj „zvláštním darem nemnohých lidí“. Polemický zřetel se neobrací proti
celibátu jako takovému, nýbrž proti jeho závaznosti pro všechny kněze. Celibát nemůže být přikazován, ani v něm nemá
být nikdo držen proti své vůli. Podle reformačních vyznání je celibát spíše výjimečným obdarováním. Pravidlem je
manželství. Je třeba zdůraznit, že dobrovolný celibát neodporuje Písmu a má své místo i v evangelické tradici.
Církevní morálka někdy hleděla na člověka stojícího mimo manželství jako na toho, kdo ještě není
v manželství, a sexualitu před manželstvím nedokázala pojmout pozitivně, nýbrž ji stíhala pouze
zákazy či varováním. Ten, kdo není v manželství, však nemůže být pochopen pouze jako ten, kdo
v něm ještě není. Sexualita v celé její skutečnosti je Božím darem. Všichni lidé žijící mimo manželství
mají v církvi své místo, ať už jsou osamělí, nebo ještě neuzavřeli manželství, ať se jim manželství
rozpadlo, či jsou homosexuálně orientovaní. Nejsou nuceni do určité předepsané formy soužití.
Všichni lidé se potýkají se svou sexualitou a hledají její smysl a naplnění, i ti, kteří jsou v manželství.
Manželství je Božím řádem, ve kterém se naplňuje lidská sexualita. To se však nevylučuje s tím, že
každý člověk prochází hledáním smyslu a naplnění vlastní sexuality a že toto hledání nemusí vést
přímo k předem danému cíli.
5.2. Manželství jako řád
Manželství je velmi starým ustanovením (institucí) v lidské společnosti, týkajícím se vztahu mezi
mužem a ženou. Předchází všechny ostatní formy společenství jako je národ, stát či společnost.
Manželství je nadřazeno nad každé příbuzenství, a tedy i nad prostředí rodin, z kterých ženich
a nevěsta pocházejí. Manželství je řádem, ve kterém se žena a muž natrvalo spojují pod ochranou
zákonů dané společnosti.
Mluví-li se o manželství jako řádu či instituci, vyjadřuje se tím, že není jen výrazem vztahu mezi
určitými dvěma lidmi, nýbrž má i svou veřejnou podobu, podpořenou právem. Manželství je nazýváno
stvořitelským řádem. Tím se vyjadřuje, že manželství odpovídá Boží vůli, vyjadřuje určení člověka,
které v sobě smíme odhalovat, rozvíjet i naplňovat v konkrétních vztazích.
Někteří teologové (zejména luterští, ale třeba i E. Brunner) mluví o manželství jako o stvořitelském řádu, jiní se obávají
toho, aby manželství nebylo pochopeno příliš staticky jako danost a tím vyvázáno z Kristova nároku na tuto oblast života. D. Bonhoeffer proto razí výraz Boží mandát (vypočítává čtyři Boží mandáty ve světě: práce, manželství, vrchnost,
církev). K. Barth razí pro manželství pojem přikázání (Gebot). I když zde užíváme pojmu řád, nemíníme jej ve smyslu
statickém, ani ve smyslu danosti vlastní lidskému bytí. Naopak míníme řád v dynamickém smyslu.
Manželství se nezakládá pouze na vzájemném souhlasu ženicha a nevěsty, nýbrž je stavem, do kterého
ženich s nevěstou vstupují a který na sebe berou. Proto není vhodné mluvit o manželství výhradně
jako o smlouvě, protože tento obraz počítá s tím, že manželství je lidským rozhodnutím a domluvou.
Ale i pojem instituce je mnohoznačný a zavádějící v popisu manželství, protože nedává prostor pro
osobní, intimní rozměr manželství. Skutečnost manželství, jak v jeho smyslu osobním, tak právním,
vyjadřuje asi nejvhodněji pojem svazek (W. Kasper). Člověk vstupující do manželství nebere na sebe
hotovou věc, nýbrž jeho manželství zahrnuje proces zrání. Manželství jako řád neznamená, že má
neměnnou formu. Naopak instituce manželství prochází mnoha proměnami v dějinách i v životech
8
1. zasedání 32. synodu ČCE (10. – 13. 5. 2007)
TISK 18
jednotlivců. Navzdory všem proměnám zůstává manželství také prostorem, který manželé nevytvářejí,
nýbrž do kterého vstupují.
Proměny instituce manželství Z religionistického pohledu patří sňatek mezi přechodové rituály. Manželství je přechodem ze starého do nového, ze dvou lidí vytváří zcela novou jednotku. V moderní době se stále více než o skutečný vznik
něčeho nového při uzavření manželství jedná o slavnostní vyhlášení závaznosti vztahu, který však vznikl a rozvinul se
mnohem dříve. Při uzavření manželství se snižuje význam souhlasu širšího rodinného společenství, více jde o vyjádření
toho, že nejintimnější vztah mezi mužem a ženou dozrál k manželství. Přesto ani dnes není manželství čistě intimní,
niternou skutečností, nýbrž má svůj veřejný i právní rozměr, který dodává manželství na trvalosti a závažnosti.
Proměny manželství, které zakoušíme v moderní době, souvisejí s proměnou společnosti od agrární k moderní industriální a městské civilizaci. Dříve bylo manželství méně založeno na partnerství a více zakotveno v širší rodině. Dnes manželství předpokládá osobní volbu partnerů a spojuje se s ním celá řada očekávání. Očekává se, že se manželé budou moci v manželství navzájem doplňovat a osobnostně růst, že se v něm uchová i vzájemná sexuální přitažlivost. Očekává se,
že manželé dokáží skloubit seberealizaci s manželstvím a rodinou. Manželství se do značné míry osvobodilo od společenské i biologické determinace, tím se však stalo také křehčím a snáze ohrozitelným. Moderní manželství se ukazuje
jako velmi náchylné ke krizím. Manželství ve smyslu niterného vztahu se může v průběhu času jevit jako nenaplnitelné,
nesplňující některé z hlubokých očekávání s ním spojených. Proto je třeba před jeho uzavřením zvažovat osobnostní zralost k manželství. V realizovaném manželství se potom neobejdeme bez odpuštění a stále nového úsilí o zachování
a růst vztahu. Manželství může obohacovat a zaštitovat niterný vztah mezi partnery.
Manželství přesahuje jakýkoli účel. Jeho smyslem není pouze ochrana člověka před promiskuitou, ani
pouze plození potomků, či vytvoření nejlepšího prostředí pro výchovu dětí - v manželství zkrátka
člověk nejen přesahuje biologický rozměr sexuality, ale i jakýkoli lidský účel, spojovaný
s manželstvím. Pozitivně manželství jako Boží řád znamená ujištění, že naše konkrétní současné
manželství odpovídá Boží vůli, že se těší Boží milosti. Z tohoto zakotvení můžeme čerpat sílu k lásce,
odpuštění a vytrvalosti. Jako Boží řád je manželství chápáno ve smyslu stálosti a pevnosti, na druhou
stranu je třeba manželství vidět dynamicky jako řád, který se naplňuje v konkrétních vztazích.
5.3.Duchovní rozměr manželství
Pouto věrnosti mezi manžely má náboženský rozměr. Manželská věrnost odkazuje za hranice
stvořitelského řádu k věrnosti Boží. Pozoruhodné je v této souvislosti biblické místo Ef 5, 32–33, kde
se mluví o velikém tajemství (řecky mystérion) Boží lásky v Kristu, která je také „vzorem“ manželské
lásky.
Vulgata toto řecké slovo přeložila jako sacramentum a tím se otevřela cesta pro to, aby manželství bylo od středověku
v římské církvi počítáno mezi svátostmi. Zařazení manželství mezi svátosti značí, že manželství není pouze stvořitelským řádem, nýbrž jako účinné znamení Boží milosti odkazuje k řádu spásy. Pozdvihuje manželství na vyšší úroveň.
Reformace má užší vymezení pojmu svátost, proto manželství mezi svátosti nezařadila. Vztah mezi mužem a ženou
chápe světsky.
Křesťané hledají smysl manželské lásky v samém Bohu a odtud přijímají povolání k tomu, aby se
jejich láska stala zrcadlem (ovšem vždy nedokonalým) Boží lásky k člověku v Kristu Ježíši. Tím se
překračuje čistě světský rozměr manželství.
Luther a evangelická tradice Luther, i když mluvil o manželství jako největším a svatém řádu, neviděl ho nijak idealisticky. Uvědomoval si, že s sebou přináší mnohý kříž a že se v něm člověk neobejde bez umrtvování starého člověka
a pěstování trpělivosti a lásky. Manželskou lásku sice opěvuje, přesto v ní spatřuje – na augustinovské linii – především
hráz proti nespoutané sexualitě. Manželství je pro něj lidskou věcí, řádem stvoření. Zůstává však provázeno Boží milostí. Když Luther nazývá manželství „světskou věcí“, nemíní, že by manželství bylo zcela sekulární, bez jakéhokoli
vztahu k Boží lásce a milosti. Zdůrazňuje pouze, že manželství má základ ve stvoření, k jehož zachování slouží, týká se
všech lidí a řídí se podle světského práva (uzavírání manželství přísluší vrchnosti). Manželství je jistě Božím řádem
a nařízením. Také je pouze v Boží milosti zcela naplnitelné.
„Podstatně přirozený charakter“ manželství vyjádřil také D. Bonhoeffer. I on chápe manželství na základě přirozenosti
(a ne milosti). Zdůrazňuje, že manželství uzavírají mezi sebou ženich a nevěsta – nezakládá je ani stát, ani církev (uzavírá se nanejvýš před církví či státem). Ve Svatebním kázání z cely z května 1943 říká, že k okamžiku svatby patří něco
z pýchy dětí této země, kteří zde slaví své pozemské štěstí. A nabádá je, aby v tuto chvíli nemluvili „předčasně
a s pasivním odevzdáním o Boží vůli a vedení“. Dále tvrdí: „není to také nějaká pobožná věc, kterou činíte, ale v první
řadě něco docela světského“. Manželství náleží tomu předposlednímu, přesto má smysl již samo v sobě, nemusí se
ospravedlňovat nějakým dalším duchovnějším smyslem kromě pozemského štěstí a plnosti života. Přesto se světským
charakterem manželství v celé protestantské teologii nepopírá, že manželství právě jako zcela lidské je ve své lásce, odpuštění a odevzdání obrazem Boží lásky a odsud čerpá sílu ke svému uskutečnění.
Biblické pojetí manželství je střízlivé a světské. Neobsahuje nic, co by neplatilo o manželství všech
lidí. Manželství popisuje jako pramen pozemského štěstí a požehnání. Evangelická tradice stále
zdůrazňuje (ve smyslu svého pojetí ospravedlnění, že milost nepozdvihuje na vyšší úroveň bytí, nýbrž
pozdvihuje člověka pouhou vírou a stále jako pouhého hříšníka), že manželství, i když je Bohem
ustanoveno, zůstává profánní skutečností, náležející k tomuto světu. Přesto manželství odkazuje ke
Kristu a k jeho tajemnému vztahu k církvi. Věříme, že všechna manželství jsou určena k tomu, aby
9
1. zasedání 32. synodu ČCE (10. – 13. 5. 2007)
TISK 18
odkazovala k Boží lásce. Mnozí manželé si však tento význam své lásky nepřipouštějí. Odkazování
k Boží lásce se v plnosti uskutečňuje tam, kde je manželství ve víře přijímáno jako znamení Boží
lásky.
V současné době není věrné manželství na celý život žádnou samozřejmostí ani společenskou normou.
Není vůbec automatické, že se uzavírané manželství udrží, proto můžeme s W. Pannenbergem říci, že
trvalé a věrné manželství samo o sobě „se stalo skoro již křesťanským životním svědectvím“.
K otázce nerozlučitelnosti manželství V souvislosti s manželstvím jako Božím řádem se rozvod jeví jako odporující
Boží vůli. Nerozlučitelnost manželství je založena v Kristově díle pro člověka. Tak jako Kristova věrnost člověku nikdy
nekončí, tak ani člověk by neměl o své vůli opouštět svého partnera, kterému slíbil věrnost v dobrém i ve zlém. Na druhou stranu manželství patří tomuto světu, ve kterém si s sebou neseme mnoho nedokonalosti a připravujeme si situace,
kdy můžeme volit pouze mezi větším a menším zlem.
Pravidlo nerozlučitelnosti neznamená zákaz rozvodu. Tradičně se připouští jako možný důvod rozluky nevěra jednoho
z partnerů, sňatek s pohanem (1K 7,15), rozlučitelný je také sňatek, který nebyl právoplatně uzavřen (nebyl uzavřen
úmyslně apod.). V dnešní době uznáváme mnohé další důvody, protože vztah mezi manžely chápeme více jako osobní
a méně jako instituci. Rozvod však je výjimečným opatřením. Je třeba varovat před hledáním viníka rozpadu manželství
pouze v jednom z manželů. Rozvedené manželství není zapomenuto, člověk nemůže popřít odpovědnost za mnohé důsledky vztahu (výchova dětí apod.). Rozchod manželů definitivně zpečeťuje až nový sňatek. Manželé, mezi kterými došlo k rozchodu, mohou vyjádřit svou otevřenost a ochotu k odpuštění také tím, že se (zatím) nerozvádí, ani kvapně nevstupují do nových vztahů.
Evangelická církev bere vážně biblické svědectví o nerozlučitelnosti manželství, bere však stejně vážně, že Kristus přinesl milost a nový počátek i pro ty, kteří selhali ve vztazích a jejichž manželství se rozpadlo. V konkrétních případech je
někdy těžko rozlišit, zda evangelium o milosti znamená spíše naději pro rozpadající se vztah, či možnost smíření
a založení nového svazku.
5.4. Souhrn
5.4.1. Manželství jako Boží řád nás osvobozuje od každé dobové představy o manželství. Ať už
v dějinách vypadala představa o manželství jakkoli, platí ujištění, že smysl manželství tkví v Bohu
a přesahuje všechny dobové tlaky, konkrétní očekávání i každé jeho účelové založení.
5.4.2. Představa o manželství jako řádu nepřináší jedinou představu o společném soužití jako tu
pravou a neměnnou. Naopak dotvrzuje, že reálná manželství, založená v lásce a vzájemném odpuštění,
odpovídají Boží vůli, těší se jeho pomoci a nemohou je zvrátit žádné vnější tlaky ani dobové proměny.
5.4.3. Sexualita nachází naplnění v manželství. To ovšem nevylučuje, že člověk hledá její naplnění po
celý život a že i v církvi vedle sebe existují lidé v manželství i mimo ně, manželství povedená
i rozvedená.
5.4.4. Manželství chápeme jako proces, ve kterém je stále třeba vzájemného pochopení, lásky
a odpuštění. Bolestně si uvědomujeme zranitelnost manželství a četnost rozvodů i mezi křesťany.
Oporu hledáme v Boží milosti, která dokáže zacelit staré rány a dát novou příležitost k lásce
a odpovědnosti, ať už ve vztahu starém, či novém.
5.4.5. „Křesťanské“ manželství, dá-li se tak o něm mluvit, není oproti „profánnímu“ manželství
nějakým vyšším stupněm manželství, je však ozvláštňováno tím, že křesťanští manželé mají stále před
očima Boží lásku, o kterou opírají a kterou poměřují svoji lásku.
6. Úskalí, na nichž dnes manželství troskotají
„Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby? Jinak – až
položí základ a nebude moci dokončit – vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí…“ (Lk 14,28–29)
6.1. Odborníci, kteří pomáhají při řešení manželských krizí, zmapovali problémy uváděné klienty při
vstupu do poraden a popsali rizikové faktory, které vedou k dysfunkcím manželství v první dekádě
společného života (i v ČR se rozpadá většina manželství právě v této délce trvání manželské smlouvy:
kolem 60%, vzrůstá však i počet rozvodů dlouhodobých manželských vztahů). Tyto příčiny problémů
v mladých manželstvích se dobře kryjí s rizikovými faktory pro vstup do manželství, jež popsal
významný manželský poradce PhDr. I. Plaňava (Spolu každý sám, v manželství a rodině, vyd. Praha,
NLN 1998):
- nerealistická očekávání od manželství, nepřipravenost k rodičovství, nedostatečná adaptace na
narození dítěte,
- vlivy z rodin rodičů, především oběma partnery zvnitřněné a přitom neslučitelné rolové vzory,
10
1. zasedání 32. synodu ČCE (10. – 13. 5. 2007)
TISK 18
nedostatečná separace od rodičů a s tím spojené přímé intervence do soužití mladých manželů,
- osobnostní zvláštnosti až abnormality jednoho z partnerů či obou manželů,
- mimomanželský vztah jednoho z partnerů,
- problematická komunikace,
- neslučitelnost hodnotových orientací a preferencí,
- citová labilita manželů.
Uvedené faktory jsou prognosticky významné pro zvládání manželských krizí a logicky též jde
o faktory, na něž se pomáhající zaměřují v rámci rozvodové prevence.
V individuální manželské krizi nejde obvykle jen o jeden problém, ale o největší problém, na nějž
mohou být „nabaleny“ další.
Poznámka: do manželských poraden častěji chodí lidé s vyšším vzděláním a ne často lidé ze sociálně nejslabších vrstev,
tato klientela však strukturou odpovídá zhruba populaci ČCE.
6.2. U Plaňavy lze získat další údaje o rodinách a manželstvích, kdy na jednom pólu jsou soužití
vydařená, tedy fungující a na protilehlém soužití narušená, strádající, tedy dysfunkční. Každodenní
i sváteční soužití manželů se pohybuje někde mezi oběma krajnostmi, nejde tedy o jednorázový stav,
ale o procesy zdravé i nezdravé, které při jisté míře konfliktní zátěže přestanou zvládat partneři sami
a vyhledají odborníka, jehož intervence může přispět ke změně a vztah nemusí nutně končit rozpadem
a rozvodem. Přesto je racionální upozorňovat mladé lidi rozvažující vstup do manželství, aby tyto
faktory nebrali „na lehkou váhu“ a počítali s jejich podstatným vlivem na budoucí podobu manželství,
a to i v případech, kdy je manželská smlouva uzavírána po dlouhodobé známosti a motivována „trojicí
lásky, víry a naděje“.
Nespočítaným nákladem na stavbu manželství může být:
- když se prostředí původních rodin partnerů od sebe výrazně liší co do úrovně vzdělání, životního
stylu, socio-ekonomického statutu a náboženské víry,
- když jsou v původních rodinách partnerů neslučitelné modely rodových rolí, např. jeden pochází
z rodiny s tradičně patriarchálním nebo matriarchálním rozdělením rolí, kdežto druhý z egalitářské
dvoukariérové rodiny s výraznými profesními aspiracemi obou rodičů,
- když oba manželé pocházejí ze stejné sourozenecké konstelace, např. jedináček si chce vzít
jedináčka, nejstarší bratr nejstarší sestru,
- když bylo manželství rodičů jednoho či obou rozvrácené ( již 2. generací není rozvod společensky
odsuzován a ekonomicky neúnosný, proto je dnes „snadnější“),
- když jeden či oba považují své dětství a nebo dospívání za mimořádně strastiplné a nešťastné,
- když u jednoho, př. u obou přetrvávají dlouhodobě konfliktní až nepřátelské vztahy s jedním
z rodičů,
- když rozhodujícím motivem k uzavření manželství je přání co nejrychleji „vypadnout z rodného
hnízda“,
- když jeden či druhý, a nejhůře oba jsou emočně závislí na rodiči (rodičích),
- když určujícím motivem sňatku je nechtěná gravidita (což je dnes méně časté než před 18 lety),
- když si jeden či oba chtějí vzít svou první lásku,
- když jeden či oba usilují vstoupit do manželství bezprostředně po nějakém velkém životním
zklamání, zejména po milostné havárii,
- když se má svatba konat bez přítomnosti rodičů a navzdory jejich přetrvávajícímu odporu,
- když nastalo rozhodnutí vzít se (resp. začít spolu bydlet) po známosti, která trvala méně než půl
roku, anebo déle než čtyři roky,
- když bude v den svatby ženichovi méně než 20 let a / nebo nevěstě méně než 18 let,
- když jeden nebo druhý uzavírají svůj první sňatek ve věku od 35 let výše,
- když činí věkový rozdíl mezi partnery 15 a více let,
- když se u jednoho (nebo dokonce u obou) projevují výrazně abnormní rysy osobnosti, jako jsou:
chorobná žárlivost a vztahovačnost, nezdrženlivá agresivita, drogová závislost, sklon
k parazitnímu stylu života aj.
6.3. Autor relativizuje tento chmurný výčet rizik, jejichž přítomnost zatěžuje manželský svazek,
poukazem na „zelený strom života“, který je v individuálním případě může překonat, aby k rozvratu
nedošlo, uvádíme však seznam celý, protože upomíná na mnohé anamnézy manželských krizí
i z našeho evangelického prostředí, kde také může být pastoračně využit. K otázce překonání
manželských traumat a krizí patří podle autora i podstatná pokorná reflexe a sebereflexe vlastních
motivů:
11
1. zasedání 32. synodu ČCE (10. – 13. 5. 2007)
TISK 18
„Od manželství a především od toho druhého se očekává především stálé naplňování a uspokojení osobních potřeb…
A když tomu tak není, jsme zklamaní, případně tak rozhořčeni, že začneme sepisovat žádost o rozvod. Zmíněná očekávání mohou být legitimní pouze za dvou předpokladů: že nebudeme trvat na jejich stálosti, to jest stálé přítomnosti, a že
tedy nepohodu, nespokojenost i problémy přijmeme jako něco, co k soužití patří. A za druhé, považujeme-li soužití za
dar, jehož se nám jednou provždy dostalo…“
To se velmi dobře slučuje s křesťanským pohledem a jeho odpovědným nakládáním se životem svým
i druhých.
K pevnému základu manželské stavby tedy nepatří jen hodnotová shoda, která se u věřících jaksi
předpokládá, ale také schopnost realisticky a spravedlivě si umět rozdělit role a úkoly, které na
manžele a pozdější rodiče čekají, schopnost udržovat a rozvíjet otevřenou vzájemnou komunikaci
a schopnost respektovat a chránit intimitu a autonomii nejen vlastní, ale též partnerovu př. dalších
členů rodiny. Funkční rodiny se pak dle výzkumů neliší od dysfunkčních v množství problémů, potíží
a konfliktů, které jim život přinesl, ale spíše v tom, jak s nimi zacházejí, jak je zvládají. Ve funkčních
manželstvích a rodinách dokáží partneři oddělit manželskou krizi od rodičovství, dokážou zajišťovat
běžný chod rodiny a kooperovat spolu jako rodiče při výchově, u dysfunkčních párů jde spolu
manželská krize s nespoluprací až sabotážemi ve všech sférách společného života.
7. Poznámky k současným pochybnostem o manželství
Manželství přestalo být samozřejmou formou soužití muže a ženy. Stále častěji ve všech sociálních
vrstvách spolu žijí dvojice beze svatby. Příčiny jsou různé a lze na nich sledovat různou míru odklonu
od křesťanského pojetí manželství.
7.1. Nejvíce se vzdalují lidé, kteří vědomě neusilují o trvalý partnerský vztah, nýbrž jen řetězí
krátkodobé poměry. Svůj zájem o druhého chápou pouze jako dočasný. Vzájemná láska může těžko
růst, pokud partneři u sebe hledají hlavně zábavu nebo řešení bytových, finančních a jiných aktuálních
těžkostí. Nestálost a nechuť vytvořit pevný vztah odporuje evangelijnímu přikázání lásky. Partner je
tím nejtěsnějším bližním, lásku k němu mám rozvíjet podobně, jako se stále snažím rozvíjet sebe
sama.
Zdánlivě seriózní obhajoba, že střídáním partnerů se hledá ten pravý, není věrohodná. K tomu, aby se
dva lidé dostatečně poznali, přispívá spousta rozmanitých věcí. Před rozhodnutím ke sňatku není nutné
žít jako manželé. Neexistuje „manželství na zkoušku“ – hluboké soužití, z něhož lze bez újmy
vycouvat. Biblický pohled počítá s tím, že dvojice zakusí skutečnou jednotu teprve, až když se vzdá
dřívějšího způsobu života a zcela vstoupí do nového. („Opustí muž svého otce i svou matku a přilne ke
své ženě a stanou se jedním tělem.“ Gn 2,24)
7.2.1. Křesťanskému pohledu bližší jsou páry, v nichž muž a žena spolu dlouhodobě žijí, i když
manželství neuzavřeli. Najde se dostatek lepších či horších důvodů:
- partneři se svatbou počítají, ale zatím ji odkládají, než dostudují, postaví dům, vyřeší úřední
formality apod.,
- partnerům se dosavadní úroveň vztahu zdá být nedostatečná pro vstup do manželství, čekají na
naplnění představy o „velké lásce“,
- partneři dříve prožili rozpad vlastního či rodičovského manželství, obávají se opakování a brání se
hrozbě rozvodu,
- partneři se vyhýbají sňatku z protestu či z touhy po nekonformitě,
- partneři jsou k manželství lhostejní. Začali spolu kdysi žít a nepotřebují změnu. K manželství je
nemotivují ani společenské, ani ekonomické ohledy,
- partneři si od manželství nic neslibují. Podle nich vztah muže a ženy zůstává stejně křehký
v manželství jako mimo ně a instituční manželství může navíc zmrazit spontánní lásku,
- uzavření manželství je pro partnery finančně nevýhodné, jelikož by ztratili sociální podporu nebo
důchod,
- mladá žena se při hledání pracovního místa může setkat se zvláštním tlakem: být vdaná znamená
být podezřelá z brzkého mateřství, což je pro zaměstnavatele neperspektivní,
- partneři zdůrazňují svou osobní svobodu, nechtějí se zavázat na celý život a podléhat cizímu
nároku, chtějí volnost pro svou seberealizaci.
7.2.2. Dlouhodobé soužití partnerů se leckdy podobá životu v manželství. Partneři prožívají události
jako manželé, cítí se jako manželé, ale nejsou jimi. Jsou zde zřejmé nevýhody oproti tradičnímu
manželství:
12
1. zasedání 32. synodu ČCE (10. – 13. 5. 2007)
-
-
TISK 18
nikdy nezazní jasné „ano“ k trvalému soužití. Možnost rozchodu je sice snazší, ale nutně se tím
zároveň zmenšuje prostor pro vzájemnou důvěru a odevzdání se. Pokud spolu partneři nechtějí být
až do smrti, kam až jenom hodlají být spolu?
silný důraz na čirou dobrovolnost lásky a neustálou svobodu jednotlivce není projevem zralé
osobnosti. V lásce člověk neroste mimo povinnosti, nýbrž roste přijetím vlastní odpovědnosti
a závazku k druhému člověku. Bible vidí podobně lásku Boží: milující Bůh se milovaným lidem
sám zavázal smlouvou. (Smlouva s Abrahamem, Gn 12–17, Kristova nová smlouva, Lk 22,14–20)
nezávaznost nemanželského svazku znejišťuje děti, které očekávají, že rodiče budou spolu stále.
Pevné pouto manželství poskytuje dětem o něco jistější zázemí.
zánik nemanželského vztahu může mít těžší následky než zánik manželství. Odchodem či úmrtím
partnera, který se nikdy veřejně nezavázal být životním partnerem, nevzniká právní nárok na
ochranu či pomoc ze strany společnosti.
7.3.1. Křesťané vidí manželství jako nejlepší způsob soužití muže a ženy. To jim ale nebrání citlivě
vnímat různé případy nemanželského partnerství, neboť i v něm mohou žena a muž dojít hluboké
sounáležitosti.
Lidé z nemanželských vztahů mají místo v církvi. Nelze jednoduše označit za hříšné ty páry, které sice
veřejně svůj svazek nepotvrdily, které však jinak žijí v lásce a věrnosti. Navíc stačí, aby pouze jeden
z partnerů odmítal uzavřít sňatek, a druhý proti své vůli zůstane mimo manželství. Naprosto
nespravedlivé je jakkoliv postihovat děti nesezdaných rodičů.
Církev však zastává jedinečnost manželství. Manželství se nezakládá na soukromém úmyslu žít po
nějaký čas v partnerství s jiným člověkem. Manželé se sobě oddávají na celý další život a to nikoliv
v ústraní, nýbrž před lidmi a před Bohem. Proto také zvěstujeme manželům požehnání – Bůh jejich
rozhodnutí podporuje a slibuje pomoc jejich společnému životu. Trvalý vztah muže a ženy
v manželství představuje největší příležitost k životu v lásce. Právě kvůli lásce by každý vážný vztah
měl směřovat k manželství. Kde si partneři nechávají rezervy a počítají s dočasností, tam se nemůže
naplno rozvinout důvěra a jistota. V manželském i nemanželském soužití narážejí partneři na meze
svých schopností milovat, zápasí se zklamáním a hledají novou sílu být spolu. Manželé se
v těžkostech mohou dovolávat přislíbené Boží pomoci a čerpat sílu z jiných než vlastních zdrojů.
Některé nemanželské páry uzavírají sňatek a žádají o jeho požehnání po několikaletém společném
životě. Pečlivý pastýřský rozhovor ukáže, zda jim v životopise pouze schází pěkný obřad v kostele,
nebo zda upřímně potřebují vyjádřit odpovědnost jeden za druhého, za děti, které se mezitím narodily,
a za to všechno poděkovat Bohu, který jim dopřál tolik lásky.
S prosbou o požehnání mohu přijít i partneři, kteří z různých důvodů nechtějí úředně vstoupit do
manželství, ale svůj vztah berou vážně, dokonce jej před Bohem za manželství považují. Církve zde
respektují státní zákonodárství, které určuje, jak se manželství řádně uzavírá. Kde manželství náležitě
nevznikne, tam mu nelze požehnat. Theologicky je to sporné, neboť stát přeci nemá právo církvi
určovat, kdy a komu požehná. Ovšem než se zaplést do otázek, co je a co není manželství, je lepší
zachovávat jednotu občanského a církevního života.
7.3.2. Křesťané prosazují manželství navzdory současné tendenci k nemanželskému soužití.
- Mohou usilovat o změnu stávajícího sociálního systému, který podporuje lidi nežijící
v manželství. Manželství nesmí dlouhodobě vycházet jako finančně méně výhodná forma
partnerského vztahu.
- Církev je společenstvím a jako taková stojí proti privatizaci života. Člověk nežije sám se svými
blízkými ve vlastním bytě. Patří do širšího prostředí bratrů a sester, s nimi sdílí radost z manželství
a vděčnost Bohu za životního partnera.
- Uzavřít křesťanské manželství není projevem staromilství, nýbrž vyznavačství. Dvojice dává
najevo, že manželství přijala jako Boží přikázání a požehnání, z něhož čerpá pomoc pro svůj
společný život.
- Ke křesťanskému kázání patří i zvěst o Božím požehnání pro manželství a o provázanosti lásky
a odpovědnosti. Nerozhodnuté směřuje k manželství a dává jim odvahu k rozhodnutí.
13
1. zasedání 32. synodu ČCE (10. – 13. 5. 2007)
TISK 18
II. RODINA, MANŽELSTVÍ A JEJICH ÚSKALÍ
1. Pestrost náhledů na téma manželství v ČCE
Synodní rada ČCE a její komise pro přípravu tématu synodu dostaly v souvislosti s tématem i s
dopisem SR o manželství ze dne 20. října 2006 řadu odpovědí. Z nich je zřejmé, že lidé v církvi
považují za potřebné nejenom hlubokou reflexi tématu, ale i změny v praktickém přístupu. Uvedené
citáty z těchto reakcí neposkytují ucelený pohled na názor pisatelů, jsou však svědectvím o
mnohotvarosti naší církve, inspirací i dokladem o tom, že zabývat se tímto tématem je potřebné a
žádoucí.
„Krize manželství je vážná otázka, složitá a spletitá. Krach manželského vztahu není jenom chybou a
vinou, ale především zůstává tíhou, šmouhou, zásahem do osobnosti i duše člověka, který si ho navždy
nese životem. (…) Před církví stojí mnoho otázek, ve kterých jde o zvolení pozice "co ještě držet" a
"kdy povolit". Krize manželského života je jednou z nich. Každý nádech k jedné či druhé straně přináší
ztráty na opačné. A právě tady je třeba velmi citlivě hodnotit, jak můžeme jako křesťané sloužit
druhým. A kdy je naše služba skutečným svědectvím.“
„A v tomto ohledu, totiž ve vztahu k manželství jako hodnotě, je česká společnost poměrně
konzervativní. Jinak řečeno, to, že se lidé rozvádějí (a neberou), nemusí znamenat, že si manželství
neváží. Přimlouval bych se za diferencovanější pohled, než je jednoduché naříkání nad stavem
společnosti a trendy.“
„Člověk dokáže v takových případech zblbnout, být nesoudný a nesebekritický a hledí si život co
nejvíce zjednodušit a vyzískat co nejvíc, to prostě tak je a někdy mám pocit, že to mnohým SR svou
benevolencí velmi usnadňuje a k tomu nahrává. Je mi vždy líto obou stran. Ale i v té složitosti by měl
někdo zaujmout jasnější stanovisko, aby se projasnila i ta situace. K tomu by podle mého mohl pomoci
jakýsi řád a pravidla pro tyto případy: a) posouzení případu pastýřskou radou nebo jiným, k tomu
určeným grémiem, které vydá nějaké dobrozdání na základě rozhovorů s oběma stranami (i třeba s
dětmi), b) zavést „čekací“ dobu, „implicitně“ kupř. 2 roky. Výjimky z těchto jasných pravidel by
potom mohla učinit SR také na základě dobrozdání pastýřské rady, b) jasně říci, že farář, kterého něco
takového postihne, nutně musí opustit sbor i seniorát, v němž se mu to stalo.“
2. Proměny rodiny a manželství v posledních desetiletích 1
V letech 1974 – 1977 pracovala skupina teologů, psychologů a dalších odborníků na dokumentu
„Křesťanská manželství a rodiny v dnešní době“. Před definitivní úpravou prošel dokument širokým
rozhovorem v církvi a byl XIX. synodem ČCE přijat „jako podnětný materiál a příspěvek naší církve
pro ozdravění rodiny“. Text se obsáhle věnoval přípravě k manželství a rodičovství, společnému
životu manželů, rodině a jejímu vztahu k církvi („… nejde ani o dogmatiku ani o závazné stanovisko
církve ani o pouhé směrnice, jak se chovat, ale o studijní text, který by měl být pomocným světlem na
životní cestě členů církve“) 2
Teze z tohoto dokumentu se objevily v anketě, připravené v souvislosti s přípravou tématu letošního
synodu. Na anketu odpovědělo v lednu a v únoru t. r. na 80 kazatelů a přes 900 členů ČCE z řad laiků.
Velká většina z nich se shoduje na potřebě výchovy k partnerství a předmanželské přípravě v církvi i
na tom, že kazatelé/ky by měli věnovat zvláštní pozornost dvojicím v krizích. U jiných témat se
názory respondentů rozcházely. Zatímco kazatele nejvíce rozdělovala otázka, zda mají do
manželských krizí kazatelů/ek vstupovat orgány církve, laickou část respondentů zas otázka
nesezdaného soužití či to, zda je rozvrat nebo rozvod manželství kazatele/ky ve všech ohledech stejný
jako rozvrat nebo rozvod jiných členů církve. Postoje k nesezdanému soužití, sexuálnímu životu před
manželstvím, ale také otázka oprávněnosti volby bezdětnosti pak zřetelně souvisela s věkem
odpovídajících.
Také v české společnosti během uplynulých let došlo v těchto oblastech k mnoha změnám. Před třiceti
1
Zdroj: FIALOVÁ, L., HAMPLOVÁ, D., KUČERA, M., VYMĚTALOVÁ, S., Představy mladých lidí o manželství a
rodičovství, Praha 2000, MOŽNÝ, I., Rodina a společnost. Praha 2006, MOŽNÝ, I., Česká společnost. Nejdůležitější fakta o
kvalitě našeho života. Praha 2002, Národní zpráva o rodině, MPSV Praha 2004.
2
BALCAR, K., ČAPEK VL., KŘIVOHLAVÝ, J., KUČERA, M., LANGMEIEROVÁ, D., LEJDAR, J., MIŘEJOVSKÝ, J.,
STOLAŘ J., ŠOLTÉSZ Š., „Křesťanská manželství a rodiny v dnešní době“, Tisk pro vnitřní potřebu ČCE, Praha 1977.
Citace a celý dokument viz: http://www.srcce.cz/_redakce/img/php1229_511.pdf.
14
1. zasedání 32. synodu ČCE (10. – 13. 5. 2007)
TISK 18
lety, v době vzniku zmíněného dokumentu, zaznamenávala naše země nejvyšší počty narozených dětí,
dnes se pomalu dostáváme z opačného extrému, který zřejmě povede k radikálnímu snižování počtu
původního obyvatelstva. V sedmdesátých letech jen malé procento lidí zůstávalo celoživotně
svobodných, typický pro českou společnost byl nízký věk vstupu do manželství. Brzký sňatek byl
často zdůvodňován očekávaným narozením dítěte. Po roce 1989 začali mladí lidé odkládat sňatky a
rodičovství na pozdější dobu, menší část plánuje trvalou bezdětnost. Větší část do manželství vstupuje
po určitém období společného života3. Podíl dětí narozených mimo manželství za třicet let stoupl z
minimálních 5 na 30 procent (u matek se základním vzděláním na 70 procent). Nová svoboda přinesla
i novou odpovědnost. Dlouhodobý růst počtu umělých přerušení těhotenství vystřídal po vrcholu na
přelomu 80. a 90. let pokles jak v absolutní míře, tak v poměru k počtu narozených dětí. Během
posledních desetiletí vzrostla v české společnosti tolerance k rozvodům i k alternativním formám
partnerského života. Přesto si manželství u Čechů udržuje vysoký kredit. „Výzkumy ukazují, že
založit stabilní rodinu je dnes cílem asi 80 procent Čechů. Asi 80 procentům z nich se to také povede, i
když ne všem na první pokus.“ 4 „To, že více než dvě třetiny české populace zakládají klasickou rodinu
s dětmi a udrží ji šťastně pohromadě, aspoň dokud děti nedorostou, není málo… Snadnost a četnost
rozvodů je opravdu vysoká, ale rozvody destabilizují manželské páry pořád milosrdněji, než to dělala v
tradičních společnostech smrt.“ 5
3. Předmanželská příprava
Komise se opakovaně setkávala s povzdechem nad nedostatečnou pozorností k předmanželské
přípravě. Zatímco existují příručky a pomůcky křestní, katechetické, konfirmační, předmanželská
příprava je ponechána zcela na osobní aktivitě. V poslední době se tématem předmanželské přípravy v
ČCE zabývala diplomová práce, která konstatuje, že „…by mohlo být daleko účinnější pracovat s
mladými páry, nežli čekat na období krize v manželství, a teprve poté nabízet pomoc v psycho-sociální
a duchovní sféře. Domnívám se, že zavedení skupinové přípravy, např. formou týdenních kurzů, v
kombinaci s již existujícím systémem individuálních rozhovorů, by umožnilo snoubencům zvolit si
způsob přípravy, který jim je bližší…“ a dále „... bylo by vhodné věnovat tématu snoubenecké
přípravy, jakož i práci s manželstvími, pozornost... a rozproudit nově debatu mezi církevními
zaměstnanci i mezi laiky o vedení snoubenců a práci s manželstvími.“ 6 Tato práce pokládá za potřebné
vypracovat metodiku pro přípravu na manželství a vést mladé lidi k tomu, „aby na své přípravě na
manželství a na svých manželstvích pracovali.“ 7
Ke stejným závěrům dochází i další práce, když doporučuje „prevenci ve dvojím smyslu. Jednak
prevenci manželských krizí ve formě většího důrazu na předmanželskou přípravu snoubenců, jednak
prevenci krizí u samotných farářů.“ 8 V této souvislosti vyvstává otázka, zda by kupř. příprava
snoubenců na manželství neměla být v požadovaném rozsahu pevně zakotvena v náplni práce
(povolací listině) kazatelů.
Komise doporučuje:
1. uspořádat kurz pro faráře/ky na téma předmanželských příprav a práce s manželstvími,
2. zvážit pořádání týdenního kurzu či jiné alternativy předmanželské přípravy pro mladé dvojice,
3. vložit do náplně práce kazatele předmanželskou přípravu jako samozřejmou a vyžadovanou
součást práce kazatele,
4. vytvořit metodiku k předmanželským přípravám.
4. Průběžná péče o manželství
Manželství má svou fázi přípravy, moment uzavření a fázi nejdelší: průběh, dobu trvání manželství.
Snoubenci vstupují do manželství s určitou představou o jeho fungování, s přáními pro budoucnost,
vizí společného zrání i stárnutí. Svatbou však stojí teprve na počátku společného vytváření podoby
3
FIALOVÁ, L., HAMPLOVÁ, D., KUČERA, M., VYMĚTALOVÁ, S., Představy mladých lidí o manželství a rodičovství,
Praha 2000, Národní zpráva o rodině, MPSV Praha 2004.
4
MOŽNÝ, IVO, Rodina a společnost. Praha 2006, s. 268.
5
MOŽNÝ, IVO, Česká společnost. Nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života. Praha 2002, s. 24n.
6
FARKAŠOVÁ, KRISTÝNA, Srovnání předmanželských příprav v ŘKC a ČCE, diplomová práce, FF UK 2006.
7
tamtéž
8
ŠTAJFOVÁ, MAGDALÉNA, Pastýřská péče v manželských krizích, diplomová práce, UK ETF 2003.
15
1. zasedání 32. synodu ČCE (10. – 13. 5. 2007)
TISK 18
manželství. Silný náboj, patrný obvykle v prvních letech manželství, později slábne. Proto je nezbytné
vložit do trvalosti, rozvoje a budování manželství více vlastního úsilí.
Církev může pomáhat zdravému vývoji manželství a rodin pořádáním tématických odborně vedených
pobytů pro páry i celé rodiny. Příkladem mohou být víkendové pobyty pro manžele, ústící například
do obnovení manželského slibu, i další možnosti pro kvalitně strávený společný čas. Je třeba, aby
manželé nacházeli čas pro sebe a pro společné sdílení, je potřebné tento vyhrazený čas a prostor
chránit. Je dobré, aby manželé společně strávený čas vnímali jako potřebný i příjemný. Programy
připravené na seniorátní nebo celocírkevní úrovni zde mohou být velkou pomocí.
Kazatel, který manžele oddal, má o ně, je-li to možné, pečovat i v průběhu manželství udržováním
pastoračního a přátelského kontaktu. Pokud probíhala předmanželská příprava, mohl se vytvořit vztah
důvěry mezi manželi a jejich kazatelem, pro případ manželské krize se tak otevírá možnost rozhovoru.
Komise doporučuje:
5. uspořádat kurz pro kazatele na téma práce s manželskými páry, potažmo rodinami,
6. povzbuzovat sbory k péči o rodinu, aktivní práci s generací třicátníků, pobytů pro rodiny s dětmi
apod.
5. Manželství kazatelů
a) Preventivní péče o manželství kazatelů
Zvýšení rozvodovosti v dnešní společnosti se nevyhnulo ani manželstvím kazatelů a kazatelek v naší
církvi. V mnoha ohledech jsou tato manželství ohrožena více než manželství jiná. Časově
neohraničená pracovní doba ubírá čas na rodinu, stálý kontakt s velkým množstvím lidí bere sílu k
další komunikaci v domácím prostředí. Časté stěhování je záležitostí emočně i fyzicky náročnou a
většinou jím někdo z rodiny utrpí hlubší zásah. Finanční situace zvláště rodin kazatelů s více dětmi je
nesnadná.
Přitom se domníváme, že manželský vztah kazatelů je významným příkladem pro členy církve. Je
důležité, aby si i farářský manželský pár nacházel čas pro sebe a chránil tento prostor pro společné
klidné sdílení.
Kazatelé/ky jsou ve své práci často navíc osamělými běžci. Považujeme proto za nezbytné, aby měli
někoho, kdo jim může být naslouchajícím protějškem („zpovědníkem“), osobou, s níž mohou mluvit o
svých osobních trápeních, otázkách víry i pracovních pochybnostech. Pro oblast vlastní kazatelské
práce se i v naší církvi začíná objevovat možnost využití metody supervize. Tato metoda přispívá k
pracovní stabilitě, novým impulsům pro práci, obnově sebedůvěry, tak může být pomocí i manželství
kazatelů a kazatelek. „ČCE má 208 kazatelů a kazatelek v činné službě, 88% ze zkoumaného vzorku
potřebuje ve své práci určitou supervizi, možnost porady a ‚zpovědi‘, ale téměř polovina z nich (40%)
má tuto potřebu konstantně nenaplněnou.“ 9
Komise doporučuje:
7. ustavit funkce zpovědníka a supervizora kazatelů / kazatelek ČCE, připravit náplň jejich práce a
uvést je do praxe,
8. tematiku supervize a zpovědnictví zpracovávat na odborné úrovni i v rozhovorech s kazateli,
9. v rozhovoru s kazateli se zabývat tématem vymezování hranic pracovního života tak, aby si
kazatelé vyhradili prostor pro rodinný život.
b) Rozvrat manželství kazatelů a kazatelek
Manželství kazatelů jsou přinejmenším stejně křehká a ohrožená jako kterákoli jiná, proto nelze
předpokládat, že by se jich nebezpečí selhání a rozpadu netýkalo. Komise se nedomnívá, že kazatele
by měla církev měřit přísnějším metrem než ostatní členy církve. Je však důležité jasně vymezit, ve
kterých případech je selhání v osobních vztazích nutné pokládat za selhání profesionální a vyvodit z
něj důsledky. Domníváme se, že je důležité, aby byla stanovena a ctěna profesionální etická pravidla a
tedy i jasné hranice, které kazatelé ve své profesi nesmějí překročit.
9
ŠTAJFOVÁ, MAGDALÉNA, Pastýřská péče v manželských krizích, diplomová práce, UK ETF 2003.
16
1. zasedání 32. synodu ČCE (10. – 13. 5. 2007)
TISK 18
Komise se domnívá, že nelze odpovědně hovořit o stanovení sankcí, aniž by byla předem jasně
stanovená pravidla, na jejichž porušení budou sankce reagovat. Je třeba, aby existovala možnost
pomoci těm, kterým se nepodaří pravidla dodržet, nebo budou cítit ohrožení svého manželství (např.
supervize, institut zpovědnictví) a aby tato pomoc byla nabídnuta. Důležitá je i existence
kompetentního orgánu, který by posoudil, zda pravidla byla porušena či nikoli. Teprve poté je možné
uplatnit předem transparentně stanovené sankce. Komise považuje stanovení takových pravidel i
sankcí za vhodné i možné a jejich vznik podporuje.
Komise doporučuje:
10. konkrétně a jednoznačně pojmenovat nepřípustné profesionální selhání (viz dále návrh na
tvorbu etického kodexu) a stanovit hranice, při jejichž překročení nebude kazateli udělen
souhlas k volbě,
11. předem jasně stanovit sankce, odstupňovat jejich přísnost,
12. promyslet otázku, zda orgánem kompetentním pro posuzování rozvratů manželství farářů
mohou být pastýřské rady a zvážit, nakolik bude potřeba dát jim kompetence nové, příp. nově
definovat jejich složení.
c) Etický kodex
Současný Řád pro kazatele a Kazatelský revers nepostihují dostatečně srozumitelně a uchopitelně
konkrétní mravní nároky na pracovníky církve. Domníváme se, že taková pravidla, srozumitelná všem
členům církve, by měla být po veřejné rozpravě v církvi formulována a následně vyžadováno jejich
dodržování. Inspirací či příkladem takových pravidel mohou být etické kodexy pracovníků ve
zdravotnictví, sociální práci či psychoterapii, kde se všude jedná o práci s důvěrnými osobními
informacemi.10
Komise doporučuje:
13. zabývat se tvorbou etického kodexu pracovníků církve, který by srozumitelnými pojmy vyjádřil
hranice, jež ve své profesi nesmějí porušit (s pozorným odlišením profesních selhání od
obecných lidských selhání, jejichž postihování pokládáme za nepřípustné),
14. pojmout etický kodex do stávajících řádů církve (součást Řádu pro kazatele nebo Kazatelského
reversu).
6. Pastorační vlídnost k pestrosti (celibát, rozvod, nesezdané soužití)
Oblast manželství, rodiny a partnerských vztahů v současné (post)křesťanské české společnosti je
velmi různorodá. Vedle tradičně pojatých manželství spolu „pod jednou střechou“ žijí snoubenecké
dvojice, partneři bez zájmu o oddací list a také dvojice stejného pohlaví. Evangelická církev
nepřestává považovat manželství za nejlepší model vztahu, založeného na lásce, věrnosti a vzájemné
odpovědnosti (viz POT 7.3.1.) 11
Zároveň však chce s nejvyšší pastorační citlivostí přistupovat k těm, kdo z různých důvodů nechtějí
nebo nemohou žít v manželství, a nabízet jim provázení a podporu jejich vztahu. Církev si uvědomuje,
že „důležité prvky z manželství a rodiny lze eticky odpovědně uskutečňovat také v jiných formách
soužití“12. Je na místě připravit vhodné modely pro přípravu snoubenců k manželství a obnovu
manželského slibu. Jako nezbytné se jeví pomáhat těm, kdo se ocitli v manželské nebo partnerské
krizi.
Církev nesmí zapomínat ani na svobodné, bez partnera žijící lidi, kteří byli často přehlíženi nebo
dokonce vnímáni s určitým podezřením. Zvláště celibátní způsob života, jedna z možností
10
Inspirací mohou být formulace vybraných etických kodexů národního i mezinárodního charakteru: Etický kodex sociálních
pracovníků České republiky (viz http://sspcr.unas.cz/?q=node/13), Mezinárodní etický kodex sociální práce, návrh (viz
http://sspcr.unas.cz/?q=node/14), Etický kodex ČLK (viz www.clk.cz/zakpred/predpis10.html), Návrh etických zásad EAP
(viz www.psychoterapeuti.cz/eap_zasady.htm), Etická vodítka pro zvláštní situace Světové psychiatrické společnosti (in
SMOLÍK, PETR, Madridská deklarace a etická vodítka Světové psychiatrické společnosti…), Stanovy České
psychoanalytické společnosti (viz www.psychoanalyza.cz/Common/Statutes.asp).
11
K otázkám manželství, materiál PO teologického pro rozhovor na 1. zasedání 32. synovu ČCE
12
(KÖRTNER, U., Evangelická sociální etika, 1999)
17
1. zasedání 32. synodu ČCE (10. – 13. 5. 2007)
TISK 18
doporučených v evangeliu 13, si zaslouží nové ocenění a přijetí (viz POT 5.1).
7. Požehnání a rituály (obnovení manželského slibu)
Kazatelé, kazatelky, členové a členky církve si v posledních desetiletích stále více uvědomují
důležitost žehnání, kterého se jim dostává nejen při bohoslužbách, ale i při dalších životních
příležitostech. V běžně užívané Agendě ČCE však chybí vhodné řády pro žehnání snoubencům,
jubilantům (výročí svatby) i těm, kdo touží po obnově manželského slibu v bohoslužebném
společenství. Rovněž ti, kdo se rozhodnou pro celibát ve službě Bohu, mohou žádat o požehnání
spojené s odpovídajícím bohoslužebným shromážděním.
Komise doporučuje:
15. dát podnět pro doplnění Agendy ČCE o bohoslužebné řády obnovy manželského slibu, žehnání
snoubencům, manželským jubilantům a těm, kdo se rozhodli pro celibát,
16. aby církev věnovala zároveň více pozornosti pastoračnímu provázení a katechetické přípravě
těch, kteří o podobné požehnání žádají i pro ty, kteří je udílejí.
III. PŘÍSPĚVKY K TÉMATU
1. PhDr. Petr Šmolka, čestný prezident Asociace manželských a rodinných poradců ČR
Oba materiály lze považovat za moderní texty, které by mohly být vhodným východiskem pro
návaznou rozpravu o současném stavu a perspektivách manželství v české společnosti počátku XXI.
století. I když vznikly na půdě ČCE, tak vhodným způsobem reflektují i názory odborníků působících
mimo církevní struktury. Nesporně pozitivním jevem je na jedné straně etický rozměr považující
manželství nadále za svátost, na druhé pak zároveň i otevřenost vůči alternativním formám soužití a
přijetí faktu, že indikovaný rozvod může být za určitých podmínek považován za přijatelnou variantu
řešení. Zvláště tam, kde by násilné pokračování manželství představovalo nadměrnou traumatizaci
všech zúčastněných.
Předmanželská příprava je u nás již po několik generací považována za vhodnou prevenci případných
pozdějších manželských selhání. Dodnes se však nepodařilo dosáhnout obecné shody o jejích
vhodných formách a obsahu. Vcelku nesporné je pouze to, že nějaké jednorázové přednášky nebývají
příliš efektivní. Nesporně vhodnější formou by tedy bylo opravdu pořádání jakýchsi přípravných
„kurzů“, které by vedle poskytování informací a vhodných postojů mohly nabízet i praktické
osvojování některých dovedností. Především pak dovedností komunikačních.
Průběžná péče o manželství. Zhruba od poloviny 80. let minulého století byla i v našich podmínkách
realizována řada tzv. „Family Campů“, většinou týdenních až desetidenních prázdninových pobytů
rodin s dětmi. Opět s cílem poskytnout prostor pro nácvik praktických dovedností a zároveň i pro
řešení individuálních nesnází, s nimiž se jednotlivé rodiny potýkají.
Jak pro předmanželskou přípravu, tak pro průběžnou péči o manželství je však velice podstatná
především vysoká erudovanost odborníků – ať již z řad laiků nebo kazatelů. Prvním krokem by tedy
skutečně měla být jejich příprava. Jako vhodná by se dle mého soudu jevila příprava, která by částí
probíhala přímo v rámci církve, částí pak za účasti mimocírkevních odborníků a institucí. Zde (a nejen
zde) se nabízí možnost spolupráce s existující sítí Poraden pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy.
Velkým tématem by dle mého soudu měl být i postoj vůči tzv. „nesezdaným soužitím“. Jistě nelze
ignorovat skutečnost, že jde o formu soužití, kterou dnes volí téměř třetina párů. Při vší toleranci vůči
alternativním formám soužití jde však o vztahy, které jsou o něco ochuzeny a v něčem výrazně
rizikovější než vztahy uzavřené na základě manželského slibu (smlouvy). V textu jsou sice daná rizika
zmíněna; přesto by asi bylo vhodné soustředit se i na hledání dalších nosných argumentů pro podporu
tradičního manželství. Možná by právě to mohlo být jedním z nosných témat chystaného synodu.
13
Srv. s Mt 19,12: „Někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské“.
18
1. zasedání 32. synodu ČCE (10. – 13. 5. 2007)
TISK 18
2. Svátost manželství (Teze z pracovního materiálu naukového výboru VIII. sněmu CČSH)
I. SVÁTOST MANŽELSTVÍ SOUVISÍ SE STVOŘITELSKÝM AKTEM
1. Manželství je podle věrouky Církve československé husitské jednou ze sedmi svátostí, která má své
založení v Ježíšově slově: „Od počátku stvoření Bůh učinil člověka jako muže a ženu; proto opustí
muž svého otce i matku a připojí se ke své manželce a budou ti dva jedno tělo; takže již nejsou dva,
ale jeden. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ (Mk 10,6-9)
2. Manželství je existenční forma lidského života. Prazáklad manželství tkví v Božím stvořitelském
aktu, jehož cílem je obecenství člověka s Bohem v poslušné důvěře a lásce. Jde o bytí pro lásku. Toto
bytí pro lásku, jehož určením je obecenství, je základním smyslem a cílem manželství jako vztahu
muže a ženy.
II. MANŽELSTVÍ JE VZTAH JEDNOHO MUŽE A JEDNÉ ŽENY
1. Manželství souvisí se samotným tajemstvím stvoření člověka (Gn 1,27-28). Ke stvoření člověka
Bohem patří dynamická pohlavní rozdílnost a polarizace mezi mužem a ženou. Člověk je muž a
člověk je žena. Člověk jako obraz Boží (IMAGO DEI) byl stvořen pro vzájemný vztah. Právě tento
vztah mezi mužem a ženou má být zrcadlením plnosti Božího života.
2. V případě křesťanské svátosti manželství je podmínkou tato pohlavní rozdílnost. Ve svátosti
manželství se spojují muž a žena. V případě soudobých trendů legalizace a náboženské ritualizace
vztahu dvou lidí stejného pohlaví nemůžeme hovořit o svátosti. Přes všechnu pastorační otevřenost
vůči těmto lidem a svazkům homosexuálních partnerů může být svátost manželství podle konstitutivní
normy Božího zjevení udělována jen ve vztahu muže a ženy.
3. Svátost manželství se týká jednoho muže a jedné ženy. Dvojice se spojuje v této svátosti. Podle slov
Kristových „od počátku stvoření Bůh učinil člověka jako muže a ženu a budou ti dva jedno tělo; takže
už nejsou dva, ale jeden“ (Mk 10,6n). Výrazem „od počátku stvoření“ (apo de archés ktiseós) není
míněn počátek v historickém smyslu. Nejde o počáteční období socio-kulturního vývoje lidstva
spojeného s otázkou, zda existovala dříve monogamie nebo naopak polygamie či promiskuita. „Od
počátku stvoření“ znamená trvalý Boží záměr provázející tvůrčí stvořitelský akt. Manželství není
jedinou formou mezilidského spolužití, přesto je nezastupitelnou formou lidského vztahu.
III. MANŽELSTVÍ JAKO CHARISMA
1. Manželství jako jedinečný vztah muže a ženy je Božím darem. Bůh tímto vztahem člověka
neobyčejným způsobem obdarovává. Tuto skutečnost vyjadřuje novozákonní řecký pojem
CHARISMA, který je vztažen apoštolem Pavlem na manželství (1K 7,7b).
2. Charisma v pravém a nejhlubším smyslu je spojeno vždy s láskou (agapé), která je jeho obsahem i
smyslem. Platí to také o „charismatu manželství“, které je protikladem každé podoby lidského
egoismu a soběstředné izolovanosti, v níž člověk staví sám sebe a své zájmy na nejvyšší místo.
Charisma manželství znamená přijímat druhého konkrétního člověka, sdílet se s ním, nést za něho
odpovědnost, respektovat ho a mít vůči němu trvalou úctu.
3. Výraz charisma je užit i pro svobodný stav (celibát). V Církvi československé husitské je celibát pro
duchovní zcela dobrovolným rozhodnutím a není podmínkou kněžské služby. Jde o navázání na
starokřesťanskou praxi (1K 9,5; 1 Tm 3,2.4-5.12) a reformaci. Dobrovolné zřeknutí se manželství je
opodstatněné jen z důvodu nesobecké lásky a služby Bohu a lidem.
IV. MANŽELSTVÍ JE SPOLEČENSTVÍM LÁSKY
1. Předpokladem svátosti manželství je láska jako silná citová touha vůči osobě druhého. Tato citová
touha, kterou člověk nemůže sám vyvolat (Pís 8,4), přináší duševní bolest i radost. Je spojena
s vědomím závislosti na tom druhém a přáním být v jeho blízkosti.
2. Tělesným vyjádřením této silné citové touhy a přání vzájemné blízkosti je erotika a sexualita. Patří
k Bohem stvořenému lidství (Pís 8,7-11; 1K 7,4-5). Prostorem pro erotickou lásku a sexuální intimní
soužití je manželství. Je-li v plném vzájemném sebeodevzdání a odpovědnosti, napomáhá
k prohlubování vztahu.
3. V manželství má láska více rozměrů a podob. Láska, která tvoří pravou hodnotu a charisma
manželství, není do sebe uzavřená. Nejvyšší kvalita a podoba lásky v Písmu svatém je vyjádřena
slovem AGAPÉ (1 K13,4-7). Tato otevřená láska manželů je schopna s vděčností přijmout do svého
vztahu dítě či děti jako obdarování od Stvořitele. I když i bezdětné manželství je plnohodnotným
19
1. zasedání 32. synodu ČCE (10. – 13. 5. 2007)
TISK 18
vztahem, požehnání manželství je také v tom, že se manželé „stávají nástrojem Stvořitele ke vzniku
nových lidských bytostí a základem rodiny.“ Rodičovská role je stálé přemáhání přirozeného lidského
sklonu k sobectví a zkouškou křesťanské lásky při péči o nové lidské osobnosti.
4. Manželství zakládá nové rodinné vztahy. Láska manželů není soustředěna jen na děti, ale má být
projevována i vůči širší rodině, zejména k rodičům a prarodičům (Ex 20,12). Slovo o „opuštění otce a
matky“ a přilnutí k milovanému člověku (Mk 10,7) neznamená negativní vztah vůči rodičům,
lhostejnost vůči nim a odmítnutí pomoci. Boží láska je schopna překlenout rozdílnost a rozpory mezi
generacemi a vytváří jejich obohacující vzájemné soužití a proexistenci.
5. Manželství a rodina, žijící ze zdrojů lásky Ducha Kristova, nejsou uzavřeny do sebe, ale podílejí se
na životě a službě církve a jsou současně otevřeny i vůči potřebám lidské společnosti.
V. MANŽELSTVÍ JAKO SMLOUVA VĚRNOSTI
1. Manželství jako smlouva věrnosti je uzavíráno při svatebním obřadu. Součástí obřadu manželství je
slib před Bohem a před svědky. Viditelným znamením tohoto slibu jsou symbolická gesta a předměty
– svázání rukou štolou, vzájemné předání prstenů a společné pití z kalicha.
2. Svátost manželství není neopakovatelnou svátostí jako například křest. Slovo věrnosti (slib) , který
si manželé dávají, platí do konce pozemského života jednoho z partnerů. Takto je formulována
smlouva věrnosti v obřadu svátosti manželství: „…slibuji, že ti zachovám manželskou lásku, věrnost a
oddanost, že tě žádným způsobem neopustím, nýbrž že s tebou všechno, dobré i zlé, až do smrti
oddaně ponesu …“ V případě smrti jednoho z manželů není přestoupením Božího řádu a porušením
slova věrnosti další sňatek (1K 7,39). Ten také může mít charakter svátosti.
3. Z normy Božího zjevení, jak je obsažena v Kristově slově, zaznívá odmítnutí rozchodu manželů
(Mk 10,11; L 16,18). Přesto Duchu Kristovu odpovídá v určitých případech pastorační řešení z nouze.
Již v samotném Písmu nacházíme výjimku nerozlučitelnosti: „mimo případ smilstva“ (parektos logú
porneias) (Mt 19,9).
4. V modernistickém a liberálním myšlení Církve československé husitské, které zohledňuje realitu
soudobé situace, je připouštěna možnost rozluky a druhého manželství. Biblická teologie vyzdvihla
trvalost a nerozlučitelnost manželství jako původní záměr a normu Božího zjevení, neboť v této
svátosti se muž a žena spojují „navždy“. Tím se prohloubila propast mezi záměrem a normou Božího
zjevení a kritickou realitou časté rozvodovosti ve společnosti, v církvi a duchovenském sboru.
5. Řešení této situace nespočívá ve snižování normy Božího zjevení, ale ani v povýšeném lidském
moralismu. Zranění Boží lásky a porušení slova věrnosti v konkrétním vztahu k druhému partnerovi si
člověk trvale nese a jeho důsledky trvají. Jestliže již dojde k rozvodu a je uzavíráno druhé manželství,
pak je to přípustné v každém případě jen po předcházející svátosti pokání. Tím je otevřen prostor pro
Boží milost, kterou Bůh daruje jen po náležitém a hlubokém pokání.
6. Manželství prochází různými proměnami v procesu lidského života: mladé manželství, rodina
s malými dětmi, střední věk, stáří. Tyto proměny a nové sociální situace přinášejí na jedné straně nové
obdarování vztahu, ale na druhé straně mohou být důvodem krizí. Pravá příčina krize je lidský sklon
k egoismu, vnitřní a vnější pokušení, která v těchto situacích přicházejí. Tyto krize, pokud jsou
překonány, vedou k prohloubení a upevnění vztahu založeného na smlouvě věrnosti.
VI. MANŽELSTVÍ V ESCHATOLOGICKÉ PERSPEKTIVĚ
1. Lidský život směřuje k poslednímu soudu (Mt 25) a ke konečné proměně, která je eschatologického
charakteru. Je vyjadřována výrazy „vzkříšení“ (1K 15; 1Te 4,13-17), „nové stvoření“ (Zj 21,5),
„budoucí věk“ (Mk 10,30). Jedná se o Boží království v plnosti. Nevíme, jaká bude eschatologická
podoba lidství v duchovně integrovaném novém stvoření, kdy Bůh bude všechno ve všem (1K 15,28).
Skutečnost nového stvoření přesahuje možnosti našeho poznání (1J 3,2).
2. Z hlediska této eschatologické perspektivy je manželství poznamenáno „předběžností“ a
„dočasností“, neboť se vztahuje k řádu a podmínkám tohoto věku (L 20,34-36). Jeho podoba pomíjí
(1K 7,29.31). Konečným cílem a smyslem stvoření není tedy manželství, tím je plnost života
v obecenství s Bohem.
3. Manželství má současně význam i z hlediska tohoto konečného cíle a smyslu stvoření, kterým je
sám Kristus (Ko 1,16). Křesťanské manželství je v pravém slova smyslu společenstvím v Kristu (en
Christó, en Kyrió). V perspektivě víry se stává nedokonalý lidský vztah znamením eschatologického
společenství s Kristem prostoupeného trvající Boží láskou, která je silnější než hřích a smrt (1K
13,13).
20