2/2007 ročník 16 (10)

Komentáře

Transkript

2/2007 ročník 16 (10)
2/2007 ROČNÍK 16 (10)
2/2007 – CO
ČLOVĚK
VÁS ZAJÍMÁ
V DNEŠNÍ
... DOBĚ
KA
S
Á
L
BŮH
A
K
I
H
C
A PSY
Foto: Domenico Salmaso
CHIARA LUBICHOVÁ BYLA
PROPUŠTĚNA Z NEMOCNICE
Jaký vliv na psychiku člověka může mít fakt, že ve
svém životě objevil hodnotu Boha lásky?
Silvio
Z
psychologického hlediska vede vědomí setkání
s tak silnou hodnotou, jakou může být Bůh láska, k velmi důležitým úvahám pro život člověka.
Začněme tím, že psychologie ještě dostatečně
neprokázala, že nebýt milován a ztratit vědomí
příslušnosti se může vrýt do schopnosti milovat. Proto zpráva, že Bůh láska vyzývá tuto vědu, aby překonala jednoduchou tezi „být uznáni, tedy milováni
druhým člověkem“. Vyzývá ji k obratu k „dokázat uznat druhého“. Nestačí pochopit, odkud pocházíme – psychologicky řečeno – ale důležité je pochopit, kam jsme nasměrováni, abychom
se nedívali jen ne svou více či méně dobrou minulost.
Jinými slovy, Bůh láska vede paradigmaticky k hlubokému
přehodnocení psychologie a ukazuje se psychologům jako nezbytný příklad jejich každodenní činnosti. Reakcí na to je styl
života zaměřený na lásku k druhému stále a v každém případě,
navzdory tomu, že to události popírají.
Všechna duševní onemocnění od těch nejbanálnějších po
nejtěžší, jsou vždy „negativní posuzování něčeho“. Naopak
podstata lásky Boha, který je „milosrdenství“, znamená přijímat
soužení druhých i vlastní ne hlavou, což znamená to posuzovat,
analyzovat, komentovat, ale srdcem. Milosrdenství, nadpřirozený způsob lásky, brání tomu, abychom negativně posuzovali
věci a události, a podporuje vnitřní pokoj, laskavost, trpělivost,
radost.
Objev je, že nás Bůh miluje, znamená zkušenost blahodárného uklidnění a autentické prorocké otevřenosti. Zvláště dnes,
kdy se zdá obtížnější mít úctu k sobě a k druhému. Proto výzva
pro psychology je pochopit, do jaké míry se „být uznán druhým“
pojí s „umět uznat druhého“, tedy uznat, že můžeme milovat,
i když jsme nebyli milováni našimi rodiči. Možná to může být
obtížné, ale určitě ne nemožné, jestliže víme, že „Bůh je láska“.
Protože pokud je pravda, že láska je ta největší psychická
potřeba, je také „odpovědí“ na všechny naše nejhlubší otázky
a staví nás do psychického stavu nezištného darování a sebepřesahování smyslových i rozumových možností, které mnohé
psychologické školy označují jako stav seberealizace, ale o kterém často nevědí, jak k němu dojít.
PASQUALE IONATA
2 / NOVÉ MĚSTO
V minulém čísle jsme informovali o hospitalizaci Chiary
Lubichové a máme radost, že nyní můžeme psát o tom,
že ve středu odpoledne 3. ledna 2007 se vrátila do svého
bydliště v Rocca di Papa, kde je také sídlo mezinárodního
centra Hnutí fokoláre.
2.
listopadu 2006 byla přijata na jednotku intenzivní péče kvůli dýchacím potížím vyvolaným zápalem plic.
Prof. Salvatore Valente, primář plicního oddělení, který sledoval zdravotní stav Chiary Lubichové na svém oddělení,
kam byla přemístěna koncem listopadu, při jejím propouštění
prohlásil: „Bylo dosaženo úplného vyléčení zápalu plic. Dýchání je více než uspokojivé. Byl potvrzen normální stav všech klinických parametrů.“
Chiara Lubichová a celé Hnutí vyjadřují nesmírnou vděčnost
za léčbu vedenou s maximálním nasazením, profesionalitou
a lidským přístupem všech lékařů, fyzioterapeutů, ošetřovatelů
a zdravotních pracovníků, díky kterým bylo dosaženo překvapujících výsledků rekonvalescence.
Při oznámení svého brzkého „návratu domů“ děkovala Chiara Lubichová také za modlitby všem členům Hnutí, jehož je zakladatelkou a prezidentkou.
Během těchto dvou měsíců přicházely nepřetržitě projevy solidarity a ujištění o modlitbách za její uzdravení. Chiara dostala
také poselství od papeže Benedikta XVI., od státního sekretáře
Tarcisia Bertoniho, který ji navštívil v nemocnici, od kardinálů
a biskupů, zakladatelů a odpovědných za církevní hnutí a komunity, od osobností různých církví, představitelů veřejného života, od přátel židů, muslimů, buddhistů, hinduistů a rovněž od
adherentů Hnutí.
Mons. Stanislav Rylko, předseda Papežské rady pro laiky, jí
chtěl osobně popřát k Vánocům. Děkoval jí především za plody
jejího úsilí ve prospěch společenství mezi církevními hnutími
a novými komunitami po velkém setkání hnutí s Janem Pavlem
II. v předvečer Letnic v roce 1998. Říkal, že pozoroval v různých
částech světa, kde se ocitnul – naposledy v Brazílii – vzájemné
uznání a podporu mezi hnutími.
Zakladatel Komunity Sant’Egidio prof. Andrea Riccardi ji navštívil po návratu z Istanbulu těsně po ukončení cesty papeže
do Turecka. Krátce před propuštěním přišel za Chiarou Lubichovou také Walter Veltroni, starosta Říma, jehož je čestnou
občankou.
REDAKCE
OBSAH 2/2007
Bůh láska a psychika
Yunus – Nobelova cena
Indiánské kořeny
Kde není namáhavé
se sejít
Rodina a Bůh
Směrem k vlasti
Jedno srdce
a jediná ruka
Škola Abba
Slovo života
Život ze slova
Citta nuova,
2/
projekt bratrství
3/
4/ Předpovídané katastrofy
Sloučení identity
6/
a ekonomické činnosti
Lyžovat proti proudu
8/
Komix
10/
Koleje vedoucí
do nekonečna
12/
Křížovka
13/
Nádherná mozaika
15/
16/
17/
21/
22/
24/
25/
26/
27/
28/
MUHAMMAD YUNUS, DUCHOVNÍ
OTEC GRAMEEN BANK, KTERÁ
2/2007
POMOHLA MILIONŮM CHUDÝCH
DOSTAT SE Z CHUDOBY.
M
uhammad Yunus obdržel Nobelovu cenu
míru, protože v sedmdesátých letech minulého století založil Grameen Bank, jednu
z nejdůležitějších ekonomických, finančních a občanských novinek v období globalizace. S Grameen Bank úzce souvisí mikroúvěr, který zachraňuje miliony lidí z pasti bídy.
Yunusova úvaha byla jednoduchá. Chtěl vytvořit banku, která by místo jednotlivcům půjčovala skupinám, která by se místo převážného zaměření na muže obracela na ženy, která by peníze
půjčovala chudým místo tomu, kdo je již má, která
by místo požadavku předběžných záruk vytvářela
záruky tím, že dá lidem důvěru. A aby to dokázal –
jak vzpomíná ve své krásné knize Bankéř chudých –
„díval jsem se, jak fungují banky, a udělal jsem to
přesně naopak“. Proto byl Yunus velkým novátorem, který si zasloužil Nobelovu cenu míru, protože činy ukázal, že „rozvoj je nové pojmenování
pro mír“.
Udělení této Nobelovy ceny v sobě nese tři aspekty, které mají podle mne velký kulturní a společenský význam. Yunusovo dílo především ukazuje, že půjčka – tedy smlouva – je v podmínkách
bídy a krajní nouze účinnější a bratrštější než dar.
A to, že mikroúvěr vyvolává u toho, kdo ho dostává, reakci a vede ke snaze o jeho splacení, je důsleFRANCOUZSKÉ MUSLIMKY PROTESTUJÍ PROTI
ROZHODNUTÍ VLÁDY OHLEDNĚ ZÁKAZU
NOŠENÍ NÁBOŽENSKÝCH SYMBOLŮ.
1. „Ve zbožné Itálii vznikají na obranu proti nedůstojnému žebrání spolky pomáhající svým
členům v obtížných sociálních situacích, zakládají se podpůrné instituce s cílem pomáhat
lidem obtížnou sociální situaci překonat, ať už
formou výhodné půjčky nebo zástavy majetku.
Velice zajímavý institut Monti di pietá vzniká v roce 1462 v Perugii, rychle se šíří a končí
v moderní době přeměnou na regulérní banky.“ (Milena Černá, e-Bulletin Skok, listopad
2006)
,
O
N
A
J
ZÁVO NE
J
ZÁVO
T
éma, zda muslimské ženy mají či nemají
nosit závoj, zaujímá stále významné místo
v kulturní a politické diskusi.
Tony Blair: „Závoj uvádí lidi, kteří nepatří
k určité komunitě, do rozpaků,“ ale dodává: „Nikdo ale nechce říci, že neexistuje právo ho nosit, to
by znamenalo, že jsme zašli příliš daleko.“
Romano Prodi promluvil k muslimským ženám: „Nemůžeš svou tvář skrývat. Pokud chceš
nosit závoj, dobrá, ale musí být možnost vidět tě.
Je to znak porozumění, důležitý pro naši společnost. Nejde o to, jak se kdo obléká, ale zda se někdo skrývá či nikoli.“ Za těmito názory se skrývá velký problém: složení multietnické společnosti.
Otázka je, jaké duchovní a kulturní nástroje máme k dispozici, abychom vyřešili tak citlivou a náročnou věc.
Je třeba si uvědomit, že se nejedná o problém
především právního řádu (zákony otevřenější versus zákony striktnější), ani o radikální požadavky národní identity zabarvené nacionalismem
minulých dob. Není ani možné ho spojovat s náboženským, a už vůbec ne s civilizačním střetem.
Středem, okolo kterého se vše točí, je důstojnost člověka a důstojnost každé kultury. V Evropě zaměření na jednotlivce sdílí jak křesťanská tak světská
kultura.
Křesťanství radostně hlásá, že každý člověk je
Boží tvor, Boží dítě, má tudíž vysokou důstojnost
a je subjektem práv a povinností. Dále učí, že každá kultura jako výraz lidské činnosti má být respektována, ne ničena.
Také světská kultura uznává důstojnost každého muže a ženy, kteří jsou vybaveni rozumem
a nezadatelnými právy a povinnostmi.
Ve složení multikulturní společnosti každý návrh pro integraci může mít úspěch jen tehdy, pokud respektuje uvedené principy. Jedná se o sloučení osobního dobra s dobrem společným, dobra
jednotlivce s dobrem společenství. Dialog slouží
k pochopení toho, co je nutné a co je podružné, co
se dotýká svobody a co je možné žádat jako přínos
k souladu ve společnosti.
V důsledku toho se výměna názorů na toto téma nemůže podobat bitvě rozdílných pohledů, ale
společnému hledání změny s nejvyšší vzájemnou
ohleduplností, úctou a vážností. Méně vášní a více rozvahy neškodí.
VERA ARAUJO
Fota: archiv
YUNUS –
NOBELOVA
CENA
MÍRU
dek reciprocity. Zkušenost Grameen Bank mimo
jiné ukazuje, že z extrémní bídy je možné se dostat,
jestliže jsme schopni chápat chudobu nejen jako neštěstí, ale také jako rezervu: Yunus dokázal v chudých objevit potenciál a z tohoto nového pohledu
vychází jeho sociální revoluce.
V této Nobelově ceně je i něco z italské kultury
a křesťanského humanismu. Jako první vymysleli mikroúvěr františkáni v patnáctém století, když
založili Monti di pietá1. Františkáni podobně
jako Yunus vymysleli tyto instituce, aby „vyléčili chudobu“, protože – jak říkali – dokud je jeden
chudý ve městě, je nemocné celé město.
Jedna otázka na závěr: proč Yunus nedostal
Nobelovu cenu za ekonomii, když je ekonom
a profesor ekonomie? Yunus je příliš velký novátor, aby byl svými kolegy, současnými ekonomy
oceněn. Musela by existovat jiná ekonomická věda, více humánní a společenská, aby bylo možné
pochopit, že ekonomický výzkum má i svou občanskou úlohu, když přispívá k blahobytu lidí
a k rozvoji národů.
LUIGINO BRUNI
NOVÉ MĚSTO
/3
2/2007 – ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
la plakat. Představená mi tehdy řekla: „Chceš
odejít z domova, aniž by ses o tom dohodla
s maminkou? Chceš-li k nám opravdu přijít,
musíš pro to nejprve získat maminku.“ Pomyslela jsem si: „Získat maminku se mi nikdy
nepodaří, takže do kláštera nepůjdu.“ Zlobila jsem se na maminku, ztropila jsem scénu
a schovala se. Maminka mě hledala, ale já
jsem neodpovídala. V té době jsem už znala
Hnutí fokoláre a snažila jsem se žít podle Slova života. Vzpomněla jsem si, že jedno Slovo
života říkalo, že jsme jako farizejové, pokrytci, že nás někdo volá a my neodpovídáme...
A uvědomila jsem si, že se právě teď chovám
jako pokrytec. Odpověděla jsem mamince,
i když jsem se na ni ještě několik dní zlobila.
Pak jsme se usmířily a maminka mi vysvětlila,
že tolik trpěla, aby nás vychovala, a teď, když
můžeme začít pracovat a pomoci jí, všichni
odcházíme. Moje sestra totiž už studovala
v jiném státě v Brazílii. A tak jsem se rozhodla, že skutečně do kláštera nepůjdu.
INDIÁNSKÉ
KOŘENY
N
arodila jsem se v malém městečku Santa
Cruz do Monte Castelona na jihu Brazílie, blízko hranic
s Argentinou a Paraguají. Jako dítě jsem
nedostala náboženskou výchovu, protože
moje maminka pocházela z indiánského
prostředí. Babička ještě žila v původní vesnici uprostřed pralesa a od ní se maminka naučila mnoho věcí o přírodě. Můj tatínek nechodil do kostela, vzdálil se od života v církvi. Mám tři sourozence a jako malé děti jsme
byli pokřtěni, i když do kostela jsme pak nechodili. Moje maminka měla určitou náboženskou formaci, protože žila osm let v klášteře. Naučila se tam hodně věcí o víře, ale
silnější v ní byla indiánská kultura, a tu předala i nám, dětem. Jako děti jsme se Boha
báli, protože tatínek byl velmi přísný a stále
nám opakoval: „Musíte se chovat dobře,
protože Bůh nás vidí, jinak nás potrestá.“
Vyrůstali jsme tedy v této bázni Boží. Tatínek nám sice říkal, jak se máme chovat, ale
sám podle toho nejednal. Přesto jsem mu
později byla vděčná, že nás vedl k tomu,
abychom byli přímí. Teď už si nemyslím, že
mě Bůh sleduje jen proto, aby mě trestal, ale
vidí mě ve své lásce jako své stvoření.
Na farmě jsme mívali mnoho ovoce i zvířat. Když jsem poprvé rozřezala kiwi, žasla
jsem nad harmonií uvnitř plodu. A všechny
nádherné, barevné, vonící květy jako by mi
dokazovaly, že je nemohli vypěstovat jen
moji rodiče, že za tím musí být něco jiného.
Ale odpověď jsem nenacházela. Často jsem
odjela na koni daleko, natáhla jsem se na
louce, pozorovala jsem nebe a přírodu a cítila jsem Boží přítomnost.
TOUHA PO ŘEHOLNÍM ŽIVOTĚ
Maminka ráda vypráví jednu příhodu.
Když jsem byla malá, jezdívali jsme na nákup do města. Jednou jsem v obchodě uvi-
4 / NOVÉ MĚSTO
děla řeholnici, zavěsila jsem se na ni a chtěla s ní za každou cenu odejít. Od toho dne
jsem toužila po šatech, jaké nosí sestřičky,
a plakala jsem, protože jsem nechtěla ty, které mi vybrala maminka.
Když mi bylo dvanáct let, přestěhovali
jsme se do města. Začala jsem chodit do školy
a zpěv nás učila sestřička. Když jsem ji uviděla, znovu jsem se nadchla a každý den jsem
šla na chvilku do kláštera. Doma jsem si stále
hrála na sestřičku. Omotala jsem se plachtou,
na hlavu jsem si dala svetr obrácený naruby
tak, aby napodoboval závoj. Tatínkovi se to
vůbec nelíbilo, a když jsem mu tvrdila, že půjdu do kláštera, řekl: „Když to uděláš, zapo-
ROSAMAR
DE OLIVIERA
SALAZAR
meň, že jsem tvůj otec.“ To mě trápilo. Po
roce nás tatínek opustil a maminka musela
pracovat, aby nás zabezpečila. Hned mě napadlo, že teď bych mohla jít do kláštera, ale
to by mi muselo být aspoň patnáct let. Odchod tatínka nás velmi zranil a doma vzniklo mnoho problémů. Uzavřela jsem se, byla
jsem smutná doma i ve škole. Původně jsem
chtěla vstoupit do nejpřísnější klauzury, ale
napadlo mě, že bych nešla do kláštera proto, abych sloužila Bohu nebo druhým, ale
abych se uzavřela do sebe. Proto jsem chtěla
najít otevřenější kongregaci. Navštívila jsem
vincentky a s nimi jsem nosila chudým to, co
potřebovali. Pak jsem objevila paulínky. Stýkala jsem se s nimi a v sedmnácti letech jsem
k nim chtěla vstoupit. Mamince jsem nic neřekla, jen sestřičkám, které pro mě přijely.
Maminka nebyla doma, ale když jsme odcházely, vracela se. Uviděla sestřičky a zača-
Foto: Irena Sargánková
Už přes dva roky žije v Centru
Mariapoli ve Vinoři Rosamar.
Zářivý pohled černých očí a její
temperament prozrazuje její původ.
Na závěr jejího příběhu jsem si
pomyslela: jak je ten svět malý.
Dáme jí tedy slovo.
POVOLÁNÍ DO FOKOLÁRE
S Hnutím fokoláre jsem se setkala, když
mi bylo třináct let. Během turné po Brazílii
měla v našem městě vystupovat dívčí hudební skupina Gen-festa. Všude visely plakáty,
jenže vstup byl pro mladé od sedmnácti let,
a mně bylo třináct. Ale chtěla jsem se zúčastnit. Lidé, kteří zajišťovali prodej vstupenek,
mi opakovali, že to není možné. Ale trvala
jsem na svém a poslední den jsem tak naléhala, že mi řekli: „Dobrá, můžeš jít, ale stejně
ničemu nebudeš rozumět, protože program
je pro starší.“ Opravdu si z toho dne pamatuji jen nádhernou atmosféru pokoje, vše ke
mně promlouvalo o Bohu a písně mi v duši zní dodnes. Na koncertě se hovořilo také o tom, že se někteří lidé jednou za měsíc
scházejí na faře, aby spolu četli Slovo života.
Nevěděla jsem, co to znamená, ale nejbližší
neděli jsem přišla. Bylo tam mnoho dospělých a divili se, kde jsem se tam vzala. Příští
měsíc jsem přišla znovu, vzala jsem si domů
letáček se Slovem života, protože jsem také
chtěla podle něj žít. Další měsíc jsem pozvala
spolužačky ze třídy. Všichni byli překvapeni,
protože se už několik let setkávali, ale vždy
jen dospělí, a teď jsme přišly my. Byli rádi,
zapojili nás do programu, zpívaly jsme a další měsíc jsme mohly vyprávět zkušenosti.
Když mi bylo patnáct, zaznamenala jsem,
že se mnozí chystají na letní setkání, mariapoli. Opět platila podmínka: nad sedmnáct
let. Ale chtěla jsem jet také, protože ti lidé
vypadali tak šťastní! Od nás měly jet dva autobusy. Maminka v té době pracovala u paní, která byla odpovědná za Hnutí v naší oblasti. Chodila jsem mamince pomáhat. Hrá-
ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
ROSAMAR S PŘÍTELKYNÍ.
světlo oznamovalo, že ve svatostánku je Ježíš
v eucharistii. Řekla jsem mu: „Podívej, Ježíši,
jestli mě skutečně voláš, dej, ať to ten chlapec
pochopí.“ Další den jsme poslouchali Chiařinu zkušenost, její objev Boha, její povolání. To bylo velmi silné. Mimo jiné řekla mladým: „Máte jediný život, prožijte ho dobře.“
V té chvíli jsem pochopila, že právě to chci –
dobře prožít jediný život. Opět jsem plakala.
Vyšla jsem ze sálu a ve dveřích jsem se setkala
s oním chlapcem. Hned se mě ptal: „Poslyš,
proč pláčeš? Cítila jsi něco?“ Odpověděla
jsem: „Proč se ptáš? I ty jsi něco cítil?“ Přitakal, a když jsme spolu hovořili, cítila jsem,
že je to odpověď od Boha. Řekl: „Myslím, že
máme něco společného. Náš život není manželství, ale fokoláre.“ V tu chvíli jsem byla tak
šťastná! Bylo to potvrzení slov: „Proste a bude vám dáno.“ Další den bylo slovo života:
„Kdo položí ruku na pluh a otáčí se zpět...“
říkala jsem si, že rozhodnutí je jasné, už se
nemohu otáčet zpět.
Mohla bych se přestěhovat do fokoláre,
které bylo od našeho města vzdálené šest
Fota: archiv Rosamar
la jsem si s dětmi a maminka mohla žehlit
a dělat svou práci. Opět jsem naléhala i na
tuto paní a nakonec jsem mohla jet, protože
tam mělo být více mých vrstevníků. Potom
jsem chtěla jet na mariapoli pokaždé, a tak
jsem celý rok šetřila drobné, které mi maminka dávala do školy na svačinu. Připravovala jsem také sladkosti a prodávala je o přestávce ve škole. Když s námi žil tatínek, měli
jsme se po hmotné stránce dobře. Ale pak
nás opustil, všechno prodal a zůstalo nám
jen to nejnutnější. Neměli jsme tedy dost peněz a já jsem se ze Slova života naučila, že
každý musí udělat svou část. Každý rok jsem
našetřila dost, abych mohla jet na mariapoli,
a ještě něco zbylo, abych mohla přispět dalším, kteří neměli dostatek prostředků.
Doma nastaly problémy s mými bratry
a zdálo se mi, že v té chvíli bych neměla odvahu opustit maminku a odejít do kláštera.
Když se sestra po ukončení studia vrátila domů, začala jsem znovu uvažovat o vstupu do
kláštera. V té době se ale vrátil domů do našeho města chlapec, který byl rok a půl v semináři, protože o to biskupa požádala jeho
maminka. V semináři měl kontakt s Hnutím
a po jeho návratu domů jsme se začali vídat.
Byl to velmi čistý a krásný vztah, děkovala
jsem Bohu, že mi dal možnost prožít zkušenost s tak krásným, upřímným člověkem.
Velmi jsme si rozuměli a měli jsme se rádi.
Ale jednou jsem mu řekla, že asi není v pořádku, že ho mám tak ráda, že v mém životě téměř zaujal místo Boha. Myslela jsem si,
že lásce k tomu chlapci musí předcházet láska k Bohu, aby to nebyla jen lidská věc, protože manželství je povolání k prožívání rodinných vztahů podle vzoru Trojice. Zdálo
se mi, že jsem ho měla ráda kvůli němu, ne
pro Boha. Krátce nato jsme jeli na mariapoli a každému z nás byla svěřena skupina mladých – mně děvčata, jemu chlapci. Dohodli
jsme se, že budeme žít pro druhé, v odstupu
jeden od druhého. První den jsme žili podle
věty evangelia: „Kdo neopustí otce, matku,
pole...“ Když kněz toto slovo komentoval, až
jsem plakala, jak potvrzovalo to, co jsem v sobě cítila. Pak vyprávěl svou zkušenost jeden
fokolarín, a i když jsem znala život ve fokoláre málo, začalo mě přitahovat svou otevřeností a životem pro druhé. Druhý den bylo
Slovo života: „Království nebeské se podobá
člověku, který hledá vzácnou perlu. Když ji
najde, prodá vše, co má, a koupí ji.“ Kněz vysvětloval, že pro nás je tou perlou Ježíš, pro
něj stojí za to vše opustit. Opět jsem plakala,
opět to bylo potvrzení toho, co se odehrávalo v mém nitru. Večer jsem se ve skupině měla setkat s tím chlapcem. Těsně předtím jsem
šla do kaple. Nikdo v ní nebyl, jen červené
– 2/2007
hodin. Po návratu jsem to řekla mamince.
Plakala. Snažila jsem se ji utišit a najednou
mě napadlo: „Maminko, nemůžeš plakat,
protože jsem šťastná, já nezemřu, ale budu
žít.“ Tu poslední větu si maminka stále pamatuje. I ona dostala milost a pochopila, že
mě volá Bůh.
Ve fokoláre ve městě Curiciba se mi velmi
líbilo. Pomáhala jsem s projektem adopce na
dálku. Chodily jsme pomát lidem do favelas.
Viděla jsem chudé nejen hmotně, ale i hodnotově. Se vší láskou jsme se snažili, aby tito lidé znovu objevili svou důstojnost. Přinášely jsme hmotnou pomoc, ale také jsme
je učili, jak uklízet domácnost, jak se stravovat, jak si hrát s dětmi, které se často hrabaly
v odpadcích na smetišti. Po určité době se
tito lidé měnili, znovu našli sami sebe. Po
šesti měsících jsem se musela připravit na
odjezd do citadely Ginetta ve státu Sao Paolo, kde probíhá dvouletá formace. Tam mě
čekalo překvapení, že po dvou letech pojedu
na další školu do Loppiana v Itálii. Musela
jsem to říci mamince. Pro nás v Brazílii odjet
ze státu už je velká událost, o to víc na jiný
kontinent... Před ukončením formace jsem
se dověděla, že musím maminku připravit
na to, že se nevrátím do Brazílie. Když jsem
se dověděla, že půjdu do Česka, tentýž večer jsem to volala mamince. Byl to pro mne
velmi silný okamžik, a také zpytování svědomí. Maminka mi řekla: „Holčičko moje, celý
život jsi mi dělala jen radost, můžeš mi říci
cokoliv.“ Byla jsem dojatá a řekla jsem: „Maminko, půjdu do České republiky.“ Předtím
jsem ani nevěděla, kde leží. Maminka byla
chvíli tiše a říká: „Víš, že hlavní město Česka
je Praha? Tam je Pražské Jezulátko, kterému
jsem byla celý život oddaná. Obdržela jsem
od něj mnoho milostí. Jsem klidná, protože
tě bude chránit.“ Byla jsem překvapená fantazií věčného Otce. Od té doby maminka nikdy neplakala, je stále spokojená. Hned jsem
šla Pražskému Jezulátku poděkovat.
Zpracovala IRENA SARGÁNKOVÁ
MAMINKA ROSAMAR (VPRAVO) SE SVOU SESTROU.
NOVÉ MĚSTO
/5
2/2007 – LIDÉ A UDÁLOSTI
NÁSTĚNNÝ OBRAZ Z KOSTELA SV. SOFIE.
KDE NENÍ
NAMÁHAVÉ
SE SEJÍT
Iniciativy za aktivní dialog
v bývalém Sovětském Svazu
v bouřlivém ekonomickém a politickém kontextu.
Naděje na harmonické soužití.
N
árodní nezávislost je pro jedny odvěkým
snem, pro jiné dramatem, které proběhlo
před šestnácti lety. Rozbouřila padesátimiliónovou nesourodou populaci, která
od poloviny 17. století žila v ruském impériu a poté ještě sedmdesát let pod sovětským bičem.
Hned potom vyšly najevo staré i nové spory mezi nacionalisty
a komunisty, mezi často tvrdošíjně protiruským západem a rusky mluvícím východem, mezi pravoslavnými a řeckými katolíky,
ale především uvnitř pravoslavné církve samotné.
Zdá se, že dnes nenajdete zemi ve východní Evropě, kde by
byly tak bolestivé roztržky a tak hluboké jizvy týkající se vyznání. Stačí se podívat na náboženskou mapu: vedle řeckokatolické církve s centrem přesunutým do Kyjeva (což Moskva chápe
jako provokaci vůči pravoslaví) existují nejméně tři další ortodoxní církve stejného ritu, které spolu nedokážou ani promluvit.
Ta největší je vedená moskevským patriarchátem (kanonická),
další patří kyjevskému patriarchátu (jejího vůdce Moskva exkomunikovala), další je autokefalní církev, která také není kanonická, to znamená, že není ve společenství ortodoxních církví.
A to nehovoříme o jakkoli symbolické přítomnosti ruské orto-
6 / NOVÉ MĚSTO
doxní církve v zahraničí, která neuznává ani existenci nezávislé
Ukrajiny a sní o návratu do monarchistického Ruska…
Neexistuje zázračný recept, který by mohl smířit všechny tyto
inspirace, ideologie, nacionalismy, střety, vášně a opozice.
Schematicky lze hovořit o dvou tendencích, které rozdělují
zemi. Jedna je pro integraci postaru pod vedením imperiálního otce, druhá je pro vybudování občanské společnosti, kde by
mohly nesmiřitelné síly alespoň nalézt své zákonné místo a přinejmenším na občanské úrovni vzájemně uznat zákonnou existenci. Pouze na základě takového uznání lze učinit velký krok
k lidskému, křesťanskému a církevnímu smíření.
Protože právě smíření je pravé jméno ekumenismu.
Ale i v době rozdělení a roztržek můžeme na Ukrajině najít
hodnotné iniciativy, opravdové duchovní a kulturní úsilí, které
spojuje vzdálené komunity, iniciativy, které již nyní nesou ovoce. Pomysleme třeba na důležité mezinárodní konference za
zdmi Pečorské Lavry v Kyjevě, v samé baště ruského křesťanstva (známého jako velmi málo ekumenického), nebo v chrámu
sv. Sofie na Akademii věd, konaných za účasti křesťanů i laiků,
tradičních pravoslavných křesťanů i katolíků, kulturních a duchovních osobností.
Ale nejpozitivnější je asi fakt, že tato setkání se dějí veřejně
před očima téměř tří tisíc studentů teologické akademie, tedy
před zraky budoucích duchovních ortodoxní ukrajinské církve,
a to nikoliv napůl tajně, ale se schválením a aktivní účastní šéfa kanonické církve, metropolity mons. Vladimira, a za účasti
mons. Filareta, metropolity v Minsku.
Duch těchto setkání možná našel své ztělesnění v osobě
Sergeje Averintseva, ortodoxního člena pontifikální akademie
(1937–2004), jednoho z největších ruských vzdělanců a myslitelů naší doby, jednoho z nejoddanějších křesťanů, jaké jsem
kdy potkal. Averintsev byl ztělesněním míru mezi neustále rozhádanými stranami (ty mezi sebou vedly studenou válku, která
se mohla kdykoli zvrhnout v otevřený konflikt) na rusko-ukrajinské půdě: inteligence a církve, východ a západ, patrioti kontra
neobvyklá otevřenost jiným kulturám a vyznáním, něco, co je
zvláštní ukázkou ruského univerzalizmu.
Tato setkání jsou organizována Evropským centrem humanitních výzkumů, které působí v rámci Akademie Piotra Moghily
v Kyjevě, a určitým způsobem probíhají ve znamení této velké
osobnosti první poloviny 17. století. Moghila, kyjevský metropolita, autor ortodoxního katechismu (psaného řecky a latinsky),
založil v roce 1615 první univerzitu, která se v té době stala nejvýznamnější univerzitou ve východní Evropě, hned po Krakově. Tato univerzita se stala symbolem nejvyšší ukrajinské kultury. Existovala až do ruské revoluce a byla zavřena komunisty
a znovu otevřena až v roce 1991. Dnes Akademie Svatého Piotra Moghily na rozdíl od jiných ukrajinských univerzit nerecykluje staré pojmosloví, což jí umožňuje nabrat nový dech.
Klíčovou postavou této činnosti je mladý profesor filosofie,
který přednáší v Kyjevě a v Paříži (někdy i v Itálii), Konstantin Sigov. Sigov organizoval konference a setkání jako například Rodina v postateistické době, Cesty výchovy a svědkové pravdy,
Lidská osobnost a tradice, Člověk, dějiny a poselství. Poslední
konference v září loňského roku měla název Integrita osobnosti
a setkání kultur. Věnovala se situaci křesťanství v době globalizace, v kontextu dialogu se současným světem. Dialog musí
mít pochopitelně dva účastníky.
Setkání, která se konají po svátku Nanebevzetí Panny Marie
(28. srpna podle gregoriánského kalendáře, 15. srpna podle ju-
– 2/2007
Fota: archiv
LIDÉ A UDÁLOSTI
MONS. DUPREY (VLEVO) A VLADIMIR ZELINSKIJ.
liánského kalendáře) jsou pod ochranou Panny Marie. Na těchto setkáních se vedle ortodoxních teologů a myslitelů z Ruska,
Ukrajiny a zahraničí objevili i představitelé římskokatolické církve.
Je třeba zmínit, že stavba těchto kulturních mostů je inspirována kromě profesora Sigova i jeho přáteli z Komise pro křesťanskou jednotu, mons. Pierrem Dupreyem a Paolou Fabrizi.
Po více než deseti letech aktivity Evropského centra můžeme
mluvit o neobyčejném úspěchu, protože to, co se podařilo na
Ukrajině, se dnes zdá v Moskvě jako utopie. Je skutečně těžké
najít v Rusku, kde se po náboženském boomu devadesátých
let dialog mezi inteligencí a církví téměř přerušil a kde žijí náboženské komunity ve svých kulturních a přírodních rezervacích,
prostor, v němž by mohli představitelé různých denominací sdílet své zkušenosti, kde by se setkávali nejen ve svých pozicích
a ideologiích, ale především jako lidé víry.
Kromě pravidelných konferencí má centrum vlastní vydavatelství Duch i Litera (Duch a slovo), které vydává ročně asi pa-
desát teologických a filosofických knih v ukrajinštině a ruštině.
Navíc se ve vydavatelské činnosti rozvíjí i dialog mezi křesťany
a židy, což je v ortodoxní církvi ještě dosti vzácný jev. Není jednoduché najít tak důležité vydavatelství v celém velkém Rusku.
Více než polovina knih jsou překlady z evropských jazyků.
Minulý rok navštívil kardinál Kasper Kyjev za účelem prezentace své knihy Ježíš Kristus v ukrajinštině. Během několika
měsíců by měla vyjít kniha kardinála Etchegaraye, Pravý Bůh
a pravý člověk, také ukrajinsky.
Ale konference pořádané v Kyjevě a v dalších městech už
nestačí. Od roku 2004 funguje v malé vesničce třicet kilometrů
od Kyjeva Letní škola teologie, která trvá dva týdny a účastní se
jí profesoři ze Spojených států, Francie, Německa. Přednášejí
na nejrůznější témata, jako je liturgie, biblistika, právo... Je to
významný počin. Neznámá, typicky ukrajinská vesnice, s převážně vesnickými farníky, vedenými neúnavným a horlivým farářem Filaretem Egorovem, mužem obdařeným Duchem Svatým, který každoročně v létě shromažďuje světově proslulé teology, jejichž účast je rok od roku větší.
A žáci? Asi padesát ukrajinských a ruských mladých, kteří poslouchají přednášky a starají se o dům. Životní podmínky
jsou zde ještě dost spartánské, mládež spí na seně a sama si
vaří.
Ale na pořadu dne je i nová iniciativa: stavba ekumenického
centra, které ponese jméno svatého Klementa, papeže a mučedníka z prvního století, a které se stane místem setkávání
ortodoxních i katolických teologů a profesorů. Projekt už dostal
požehnání metropolity Vladimira, a zároveň ho schválil i apoštolský nuncius v Kyjevě. Je možné v Evropě najít další místo,
kde je taková spolupráce možná? Pokoj může přijít téměř nepoznán, stranou od hluku diskusí a problémů, jako duch smíření
mezi lidmi, kulturami, vyznáními a tradicemi.
Jednoho dne tento duch zaklepe i na dveře západní Evropy.
V Itálii už existuje projekt na stavbu něčeho podobného. Protože Itálie, kde dnes žijí desítky tisíc přistěhovalců z východní
Evropy, hlavně z Ukrajiny, se musí stát místem setkávání kultur
a zrání křesťanské jednoty.
VLADIMIR ZELINSKIJ
ÚČASTNÍCI KOLOKVIÍ POŘÁDANÝCH NA UKRAJINĚ.
NOVÉ MĚSTO
/7
2/2007 – RODINA
ŠŤAS TNÍ
VE DVOJICI
Foto: Giuseppe Distefano
Co je třeba z pohledu psychologa,
aby se člověk realizoval a byl šťastný
skrze vztah ve dvojici?
SILVIE
RODINA
A BŮH
Sociologové dnes hovoří o smrti
rodiny. Pokud rodina ve světě
ztroskotala, důvodem je nedostatek
lásky. Rodina je soukolí, pokladnice,
tajemství lásky. Bůh ji vystavěl jako
mistrovské dílo lásky, znak, symbol,
vzor každého dalšího svého plánu.
K
dyž v srdci členů rodiny hoří tato láska a je živá, nevznikají neřešitelné problémy, neobjevují se nepřekonatelné
překážky, neexistují neodčinitelné pády. Rodina tak bude zase krásná a sjednocená, jakou ji zamýšlel Bůh.
Chceme přivést rodiny, všechny rodiny,
se kterými se setkáme, k oživení lásky, která je pro každou rodinu přirozená, láskou,
která je čirým Božím darem. A pokud se to
stane, i utrpení, kterému je rodina ve světě
vystavena, přinese jako plod nový typ rodiny, jaký si žádá doba.
Rodiny tak mají ve světě velkou moc,
a mohou být opravdu velmi přitažlivé nejen
v naší době, ale ve všech dobách. Protože co
přitahuje svět? Štěstí. A kde ho hledá? V lásce.
Viděla jsem krásné rodiny. V nich naplno
působí svátost i přirozenost, která vede muže k ženě.
Je to něco nádherného, ale aby se rodiny
stále udržely na této výši, kde láska je nadpři-
8 / NOVÉ MĚSTO
rozená a zároveň také lidská, kde se prožívá
plné štěstí, je třeba milovat Boha nade vše
a druhého člověka takovou láskou, která je
schopná za něj dát život.
Jaká je rodina, která postavila Boha na
první místo?
Pokud ji pozoruješ lidským pohledem, je
to rodina jako každá jiná. Pokud se na ni díváš pohledem nadpřirozeným, pochopíš, že
skrývá tajemství: tajemství Boží lásky, protože Kristus je mezi nimi. Je to buňka, která má
ve svém středu Boha.
Vidíme, že se objevují tyto rodiny, a je
jich hodně, které vypadají jako ostatní rodiny, ale ve skutečnosti mají své tajemství
lásky, protože žijí ve službě lidstvu, protože
v nich jsou členové mezi sebou sjednoceni
a zároveň se liší podobně jako v nazaretské
rodině.
Mezi Marií, Ježíšem a Josefem byla tak
hluboká vzájemná důvěra, že téměř nic po
mnoho let neproniklo z jejich společného
života navenek. Zároveň žádná rodina nebyla pro lidstvo tak otevřena.
Ať Pán vede dál vaše rodiny na cestě dokonalosti, která – i když je často provázena
velkými bolestmi – přináší zároveň tak nesmírné radosti, jaké nikdo na světě nemůže pochopit. Právě to potřebujeme: rodiny,
které tímto způsobem dosvědčí Boha.
CHIARA LUBICHOVÁ
v knize Dove la vita si accende
(Kde se zapaluje život.)
V
elký psycholog Viktor Frankl stanovil tři psychologické aspekty lásky
páru, které umožňují seberealizaci:
vděčnost, okouzlení a zázrak. Píše: „V lásce
se stane, že jeden člověk je pro druhého nenahraditelný a nepostradatelný, aniž by pro
to něco udělal. V lásce tedy nejde o nějakou
zásluhu, jak dokážeme realizovat sebe sama,
hodnotu své osobnosti. Láska opravdu není
zásluha, je to milost. Ale není jen to: je také
okouzlení, je kouzlo. Svět je báječný, otevírá
milovanému všechny hodnoty, plně ho
uspokojuje. ‚Já‘, které miluje darováním se
určitému ‚ty‘, zakouší vnitřní obohacení,
které překoná ono ‚ty‘. Celé stvoření mu připadá rozsáhlejší, dokonce nesmírné, plné
výzev: protože opravdová láska nezaslepuje,
ale zvyšuje schopnost zachytit hodnoty světa. Láska znamená ještě třetí věc: je to zázrak.
Skrze lásku se naplňuje to, co přesahuje naše
chápání: prostřednictvím biologických mechanismů se objeví nový tvor, jedinečný
a odlišný od všech: dítě.“
A přece tato plná, dokonalá láska se často zdá být chimérou a vztahy páru jsou stále
křehčí a nejistější. Velký Gandhí k tomu jednou řekl: „Vy víte, proč křičíme na druhého
člověka, když jsme rozčíleni? Když jsou dva
lidé rozzlobení, jejich srdce se velmi vzdálí. Aby se tato vzdálenost překonala, je třeba
křičet, abychom se slyšeli. Čím jsou lidé rozzlobenější, tím silněji musí křičet, aby slyšeli jeden druhého. Na druhou stranu, co se
stane, když jsou dva lidé zamilováni? Nekři-
RODINA
čí, hovoří mírně. Proč? Protože jejich srdce
si jsou blízká. Vzdálenost mezi nimi je malá. Někdy jsou jejich srdce tak blízká, že ani
nehovoří, jenom šeptají. A když je láska intenzivnější, není nutné ani šeptat, stačí se na
sebe podívat. To je to, co se stane, když dva
lidé, kteří se milují, se setkají.“
A dodal na závěr: „Když budete diskutovat, nedopusťte, aby se vaše srdce vzdálila,
neužívejte slov, která je mohou vzdálit, protože přijde den, kdy vzdálenost bude veliká
a nikdy nenajdou cestu, aby se vrátila.“
PASQUALE IONATA
pělivost, ale i nadšení, životní a tvůrčí energii a tak dále. Může to mít vliv i na intimní
život, neboť stres dokáže změnit i citlivost
a touhy. Je zapotřebí se zastavit, mít odvahu odvrátit svou pozornost od toho, co je
vedlejší, i když naléhavé, a zaměřit ji na to,
co je životně důležité pro rodinu: upřímná
a emocemi a rozpory nezkalená komunikace, hluboké naslouchání, možnost pohlédnout si do očí.
Dnes více než jindy je nezbytné vyhradit
si čas na dialog, odpočinek, na společnou
modlitbu, i když se to zdá nemožné. A když
obnovíte úsilí o vzájemnou lásku, bude
snazší najít cestu, jak to uskutečnit. Někdy
může netrpělivost skrývat přehnané očekávání týkající se partnerovy spolupráce, nedostatečné přijetí jeho pracovního rytmu.
Častokrát jsme zakusili, že sdílení péče o rodinu je nutné, ale může k němu dojít jen tehdy, když není vynucené a neskrývá právní nároky, nelibost nebo nedůvěru.
Nemůžeme se o druhého opírat; růst znamená také získat schopnost nezávislosti a samostatnosti a ani život manželských vztahů
není této cesty zproštěn. Manželé, kteří s citem den co den posilují svou jednotu, musí
mít stále na paměti, že jejich harmonie roste
podle toho, jakou mají schopnost stát pevně
i jako jednotlivci.
MARIA A RAIMONDO SCOTTO
NETRPĚLIVÁ
KOMUNIKACE
V poslední době často ztrácíme
trpělivost, jak vůči sobě tak vůči
dětem, a tím se vytváří napětí.
Nemůžeme se shodnout na tom,
jak vést domácnost, a náš vztah má
často výkyvy...“
EMANUELA
Z
dá se nám, aniž bychom chtěli zevšeobecňovat, že stres může nést značnou zodpovědnost za nedostatek
harmonie v rodině. Rytmus moderního života se zaměstnaností obou manželů, obtížně udržitelný rozpočet, mimoškolní aktivity dětí (které kdysi neexistovaly), jsou často příčinou nepřiměřené komunikace
narušující harmonii. Ukvapená slova, rychlé vzkazy mohou zraňovat a být nesprávně
pochopeny. Tehdy se zdá být naše omezení
i omezení druhých nesnesitelné. Jako bychom si nasadili tmavé brýle, které tím, že
zakrývají světlo, zatemní všechno, co nás
obklopuje.
V takové situaci je snadné ztratit nejen tr-
SVOBODA
A VZÁJEMNOST
Fota: Domenico Salmaso
Věnujeme se přípravě několika
snoubeneckých párů. Stává se, že
„on“ nemá náboženské přesvědčení,
ale souhlasí s přípravou, protože
„ona“ je věřící a chce se vdát
v kostele. Během prvního setkání
„on“ hned vyjádřil svůj názor.
Řekl, že rozhodnout se každý
den zůstat po boku vlastní ženy
je nejvyšší a nejnáročnější výzva
a nejpevnější prověření vztahu bez
pomoci a podmíněnosti zákonných
a institucionálních norem.
Co si o tom myslíte?
NINO A LUCIANA
D
nes je pro mnohé manželství zbytečným nátlakem, kulturní opatření, které je vzdálené od přání spojit
život s milovanou osobou. Touha vyjádřená
mladým mužem nevolit manželství, ale hledat lidské důvody své pravdivosti („má větší
cenu,“ říká, „každý den obnovit rozhodnutí
žít společně, než tak činit kvůli úctě k záko-
– 2/2007
nu“), odráží dnešní velmi silnou subjektivní
kulturu, sociální hodnotu dávanou všemu,
co si jednotlivec myslí, jak žije a po čem touží.
Mladí lidé vidí v této kultuře pozitivní aspekt emancipace od předchozích ustanovení, ale nemusí se stejnou jasností vidět, že
důraz na „já“ může zkreslit hodnotu „my“.
Manželství je smlouva o společenství vytvořeném pro radost muže a ženy, není to
dohoda, kterou je třeba zachovávat. Když se
zdůrazňuje to, co chtějí jednotlivé subjekty,
je to jako by chyběla důvěra v sílu smlouvy
lásky, jako by chybělo vědomí, že touha usilovat o to, aby smlouva o společenství byla
trvalá, má v sobě tvořivost a nepodmíněnost.
Když dvojice zdůrazňuje hlavně osobní
svobodu při výběru společenství s milovanou osobou, obrací se jen na sebe a ne na
vztah. Vyžaduje sílu a stálost jen od sebe sama.
Vztah lásky má však více energie než jednotlivec, pokud je život stálým obnovováním smlouvy. Jestliže dnes manželství mnoha lidí troskotá, není to kvůli nějakému negativnímu aspektu obsaženému v manželském
slibu, ale kvůli těžkostem sladit hodnotu
jednotlivce s hodnotou vztahu. Je možné,
aby manželství neztroskotalo: jestliže si neodporuje osobní svoboda a vzájemná láska,
jestliže dochází k pochopení, že říci ano vzájemné lásce zvyšuje osobní svobodu, protože to podporuje zralost „já“.
Období přípravy na manželství umožňuje prohloubit toto dozrávání „já“ v „my“
tím, že může být cenným přínosem pro sociální růst a citový vztah mladé dvojice. A to
nehovoříme o síle a milosti, kterou pro věřící přináší svátost manželství.
MADDALENA PETRILLO
TRIGGIANO
NOVÉ MĚSTO
/9
2/2007 – SPIRITUALITA JEDNOTY
Foto: Anna Paula Meier
ZNOVU SE
EVANGELIZOVAT
CHIARA LUBICHOVÁ
Dnes se často hovoří o křesťanství
jako o sociálním poselství. A je to
krásné a je to správné, že se věnuje
pozornost tomuto jeho aspektu.
Jelikož se Bůh stal člověkem, je
jasné, že se zajímá o všechny naše
záležitosti. Život Krista je ostatně
celý příkladem sociálního cítění.
J
e třeba ale připomenout, že
to, co zvěstoval, je také
a především duchovní poselství.
My křesťané své víře nesmírně ubližujeme.
Máme odvahu někdy milovat Boha a naše bližní, být trošku dobří
a čestní. Nezřídka se modlíme: zkrátka vedeme život, který má nesporně příchuť křesťanství.
Ale existují pravdy, na které myslíme velmi málo, anebo – přiznejme si to – téměř
nikdy, anebo jen tehdy, když jsme k tomu
nuceni...
10 / NOVÉ MĚSTO
I mně se občas stává – a považuji to za skutečnou milost – že se mi otevřou oči a uvědomím si jednu tak nádhernou pravdu, které
se moje mysl může pouze dotýkat, protože ji
nedokáže zachytit: je příliš velká.
Přesto mě probouzí, burcuje, povzbuzuje
a působí radost.
Uvědomím si, kam jdu. Vzpomenu si, že
mi bylo zvěstováno – a věřím tomu celým
svým bytím – že, pokud dokáži plnit povinnosti, které mi Bůh ukládá, půjdu... do Ráje.
Ráj!
Ale myslíme na to? Uvědomujeme si, že
tady neexistuje místo, kde bychom se usadili v životě – nakolik je to jen možné – bez
obtíží, a že každý okamžik našeho života je
novým krokem k jinému království, jiné zemi, vstříc vlasti, v níž budeme mít ryzí a plné
štěstí, po kterém toužíme, stále a navždy?
A co tam bude? Je lepší nepokoušet se
o tom ani hovořit. Prázdným neskutečným
sněním bychom tu realitu znetvořili. Bude...
bude... Ráj!
Dnes část společnosti protestuje. Dnes
lidé rádi strhují masku. Schémata padají,
„pseudo“ nevydrží. Existuje všeobecná demytizace všeho a všech, kteří byli donedávna považováni za idol.
Požaduje se autentičnost a pravdivost.
A jestliže necháme během našeho života
a současné generace působit Boží prozřetelnost, uvidíme, že se uskutečňuje to, co
si myslí Ladislav Boros, spisovatel naší epochy.
Poté, co udělal ostrou, tvrdou, ale realistickou analýzu vývoje myšlení a snah současných lidí, tvrdí: „Soudobý člověk se nemůže považovat za moderního, jestliže se
nesetká s Kristem.“1
Je to tak: autentičnost znamená pravdivost a pravda je On se vším, co přinesl, co
přikazoval, s tím, co přislíbil, s místem, které
nám připravuje ve svém království.
To je skutečnost.
Ale pokud se věci mají takto, jaká je to
nedůslednost v našem životě, jaké obrácení
hodnot vzhůru nohama! Jednáme tak, jako
by už nebylo pravda, že tomu, kdo podniká dlouhou cestu k vlastnímu milovanému
domovu, buší srdce v hrudi tím více, čím je
blíž.
Ale kdo je nakonec šťastnější? Dítě, či mla-
dík, kteří musí čekat na zkoušku celého často
dlouhého života s jeho radostmi, to ano, ale
především s jeho nevyhnutelnými bolestmi,
anebo zralý, či ještě spíše starý člověk, který
se blíží k bráně plného objetí s Láskou, na
zemi stále zmateně hledanou a tam zakrátko
tváří v tvář nalezenou a navěky vlastněnou?
Když se objeví první bílé vlasy, když unavené údy hrozí, že nezvládnou to, co dřív,
když věk pokračuje a roků přibývá, jak to, že
to všechno i v nás křesťanech vyvolává pocit
melancholie, smutku?
Můžeme to pochopit, jestliže to vše vnímáme jako první příznaky toho, že život
končí.
ČLOVĚK
SPIRITUALITA
V DNEŠNÍ
JEDNOTY
DOBĚ
zaslouží! Podle stylu té doby prosťáček z Assisi, který to viděl jasně, opakoval: „To, co
mě čeká, je tak krásné, že je pro mě každá
bolest potěšením.“3
Larva je ve své proměně ošklivá, ale potom z ní bude motýl.
Podobně je to s námi lidmi. Čím více se
nám zdá, že něco vypovídá o konci a smrti
– musíme si to připomínat – o to víc nám to
zvěstuje život.
To je nejčistší pravda.
Myslím, že se k ní musíme mnozí znovu
obrátit, abychom šířili ve světě – veselí a radostní – poznání a moudrost, plody zkušenosti.
A i kdybychom blízcí odletu a „dni narození“ nedokázali říci nic jiného, než slova apoštola Jana, jež vyznáváme: „Milujme
se navzájem4,“ promluvili bychom mnohem
více a mnohem lépe než skrze všechny velké projevy našeho života, kdy nás provázelo
mládí a síla; a prokázali bychom lidstvu, které ještě musí na cestě čekat, tu největší a nejzářivější službu.5
LÁSKA, K TERÁ
POKRAČUJE
Foto: Veronika Demlová
K
Ale pokud tomu tak není – protože tomu
tak není, neboť to největší dobrodružství,
kvůli kterému jsme se jednoho dne objevili
na této planetě, má teprve začít – jak ospravedlnit naše chování? Kam zmizela naše víra?
Nezaujímáme materialistický postoj, který věří jen v to, čeho se dotýká a co vidí? „Mé
království není z tohoto světa2,“ řekl Ježíš Pilátovi právě proto, aby se kromě jiného nebál, že ho připraví o trůn zde na zemi.
Ach ne! Smrt existuje, ale potom je Život,
plný život, který nikdy nekončí.
A jestliže je zapotřebí zaplatit malou, anebo i velkou cenu za jeho dosažení, jak si to
dyž některý náš přítel nebo příbuzný odejde na věčnost, říkáme, že „už
není“, považujeme ho za ztracené-
ho.
Ale není tomu tak. Když takto uvažujeme,
kam se poděla víra ve společenství svatých?
Nikdo se neztratil z těch, kteří vstupují
k Bohu: jestliže má něco reálný smysl v bratru, který nyní má „život změněný, ale ne
odebraný“6, je to láska. Ano, protože všechno pomine. Pominou dokonce se scenérií
tohoto světa i víra a naděje. Láska zůstane7.
Právě, láska, kterou nám náš bratr přinášel, opravdová láska, protože byla zakořeněna v Bohu, zůstává. A Bůh není tak málo
štědrý vůči nám, že by nám odňal to, co nám
On sám v bratru daroval.
Nyní nám to dává jiným způsobem. A ten
bratr, ti bratři nás mají nadále rádi takovou
láskou, která už nemá výkyvy.
Spíše my musíme uvěřit v tuto lásku našich bratří a prosit je o milosti pro nás, kteří
jsme na cestě, zatímco my uděláme vůči nim
svoji část: skrze skutek milosrdenství, který
říká: modlete se za zemřelé.
Ne, naši bratři se neztratili. Jsou tam, jako
by odcestovali z domova, aby se odebrali na
jiné místo.
Žijí v nebeské vlasti a skrze Boha, v němž
přebývají, se můžeme mít nadále navzájem
rádi, jak nás učí evangelium.8
– 2/2007
ZKOUŠKA
K
dyby Bůh duši ukázal všechny bolesti, které jí pro život připravil, v té
chvíli by duše zemřela. Kdyby Bůh
duši ukázal všechny radosti, které v životě
zakusí, v té chvíli by duše zemřela.
Bůh to ví, a proto dává po částech.
Duše to neví, ale odevzdává se Bohu, který ji miluje.
Život je důležitá cesta: je to zkouška!
Právě to, co Ježíš ve mně vybudoval tady,
zůstane navěky uchováno tam. Každý můj
skutek, každý okamžik, každý můj dech se
promítne do věčnosti! Každá minuta mého života zde podmiňuje Život! „Ráj je
dům, který stavíme tady, a bydlíme v něm
tam.“
Proč se bojíme říci všem, že tady dole jen
procházíme a tam nahoře zůstaneme navždy?
Můj Bože, jaké tajemství je život, který jsi
nám daroval, a jaké zkoušce (smrt) musí být
podroben, aby dosáhl svého cíle, svého domova!
Díky, že jsi přišel na zem, abys nám ukázal cestu, aby ses stal Cestou. My, ztraceni
v tobě, budeme stále ve světle, i když budeme ponořeni do nejhlubší tmy.
Díky, že jsi se narodil, žil a „zemřel za
nás“9, za mne.
Zemřel! Ano, zemřel. Kdybys nezemřel,
jak bychom dokázali čelit smrti? Naopak,
i v té vrcholné chvíli budeme myslet na tebe a zemřeme s tebou. Bylo by zapotřebí vybrat si Ježíše, který umírá, jako ideál. Z toho
by mohl pro mnohé vytrysknout nečekaný
proud života.
Tady dole je všechno hra: zkouška na život Tam. Hraj tu roli, kterou budeš mít Tam
(Ježíše na tvém místě, ve tvém povolání),
tehdy se tvůj život stane božským dobrodružstvím, které se uskuteční, když se zvěční
Tam. Když budeš hrát špatnou roli, tu, která se líbí tobě, pak se falešná a mrtvá scéna
zvěční Tam v marnosti všeho toho, k čemu
jsi přilnula.
CHIARA LUBICHOVÁ
Dottrina spirituále,
Mondadori 2001, 206–210
1. L. Boros, Dio-uomo-mondo (Bůh-člověk-svět),
Brescia 1970, str. 83;
2. Jan 18, 36;
3. Z první úvahy o svatosvatých stigmatech, Fonti francescane (Františkánské prameny), Assisi
1977, str. 1897;
4. srov. Jan 4, 7;
5. Scritti spirituali/2, 216–220;
6. preface mše za zemřelé;
7. srov. 1 Kor 13, 8;
8. Scritti spirituali/2, str. 86;
9. Řím 5, 8.
NOVÉ MĚSTO
/ 11
2/2007 – CITADELA
PŘED CENTREM
V AIN AAR
SE SHROMAŽĎUJÍ LIDÉ.
JEDNO SRDCE
A JEDINÁ RUKA
N
abil, muslim: „V posledních týdnech jsme
prožívali při útěku velmi tvrdé okamžiky.
Dorazili jsme sem přes Sidone, kde jsme viděli lidi přijímat utečence, aniž by se zajímali
o jejich náboženské vyznání: libanonský lid
řekl své, ukázal, že je dítě velké civilizace.“
Miled, otec křesťanské rodiny: „Chtěli
jsme se uchýlit k sestřenici do nedaleké vesnice. Ale přijetí zde v Ain
Aar na nás velmi zapůsobilo. Dříve jsme byli uzavření, teď se mění i moje žena. Já jsem mohl hovořit se svým synem o muslimech.
A když jsme s nimi žili, opět je začal vnímat jako bratry.“
Carla, křesťanka: „Prozřetelnost se projeví vždy v ten pravý okamžik. Je zapotřebí pár dětských bot? Zítra přijde. Jsou zapotřebí matrace? Najdeme je. Jsou zapotřebí sušenky. Dostaneme darem celý
sáček.“
Khodr, muslim: „Určité neštěstí lidi spojuje. Už jsem měl představu o tom, co je to láska, protože jsem byl vychován v křesťanské
škole a s mým kamarádem křesťanem jsme četli on korán a já evangelium. Všechna náboženství vyzývají k lásce. Ale tady je láska žitý
ideál: jednotlivý člověk je milován, protože je osoba, to přesahuje
jeho náboženské vyznání.“
Rima, mladá křesťanka: „Dnes se mezi námi narodila holčička,
jejíž tatínek s babičkou přišli včera večer, i oni utekli, aby se dostali
k mamince. Chtěli dát holčičce jméno Laure, jméno ženy, která je
v Ain Aar přijala.“
Hasan, muslimský uprchlík, napsal ve své básni: „Vím, že tato válka je jako každá válka/ bláznovství, které zaslepí srdce, uzavře cestu,/
ale každá slza, kterou vidím, věřím ještě,/ že z bahna zazáří jako diamant,/ který odstraní tmu a rozleje světlo.“
Hashem, muslim: „Člověk má dojem, který nedokáže vyjádřit,
když vidí vše ‚krásné‘ a ‚dobré‘,
co dostáváme: ze zla, které nás
postihlo, jste dokázali vytáhnout to ‚krásné‘ a to ‚dobré‘, co
prožíváme zde.“
Lena, křesťanka: „Dnes Laure, holčička, která se před dvěma dny narodila, přišla s maminkou do Ain Aar. Připravilo
se pro ně velké přivítání: obrovský koš čokoládových bonbónů, zabalených dospělými i dětmi, výzdoba s dětskými obrázky, barevnými balónky.“
Nahla, mladá muslimka:
„Mé sestře se mělo narodit dítě.
Daleko od domova jsme zažívali úzkost. Do které nemocnice
LAURA, KTERÁ SVÉ PRVNÍ DNY
PROŽILA
V AIN AAR.
12 / NOVÉ MĚSTO
půjde? Jaká rodina ji bude obklopovat? A lidé, kteří jsou zde, nám
zajistili všechno. Zakusili jsme opravdovou rodinu. Kéž by byla malá
Laure novou nadějí.“
Wissam, mladý muslim: „To, co se mi nejvíce líbí, je noční bdění
ve čtvrtek, kdy čteme křesťanské i muslimské texty o bratrství a míru
a zpíváme. Zakoušíme něco zvláštního, duchovního.“
Ahmad, mladá muslimka: „Včera na nočním bdění s mladými
křesťany během čtení z posvátných knih jsem viděla, že všechna
náboženství vyzývají k lásce. Včera jsme mohli uskutečnit něco, co
jsme dlouho považovali za nemožné. Mohu za to poděkovat válce.“
Anne-Marie, křesťanka: „Válka skončila a panuje ovzduší odjezdů. Ještě jednou se scházíme všichni společně. Nejprve pět šest holčiček pod sesterským vedením Ahmad čtou každá jednu větu o tom,
co zažily: přijetí, mír, sjednocený Libanon.“
Suzanne, křesťanka: „Když sem přišli, Aisha potřebovala léky.
Koupila jsem jí je a postupně jsme se poznávaly. Dnes před jejich odjezdem mi někdo říkal: ‚Aisha tě hledá, chce ti něco dát.‘ Pomyslela
jsem si: ‚Ale co mi může dát, když nic nemá?‘ Aisha mi pověsila na krk
krásný náhrdelník z květů, který pro mne vyrobila. Byla jsem dojatá.“
Anna, křesťanka: „V kapli v Ain Aar, když odjeli všichni hosté,
jsme našli velkou svíci vínové barvy, jak hoří vedle svatostánku. Je
to dárek rodiny malé Laure. Přáli si, aby svíce byla tak velká jako maličká!“
Marie-Noelle, křesťanka: „Nepředstavovala jsem si, že bych s těmito lidmi mohla mít tak hluboký vztah. Měla jsem vůči muslimským zvykům hodně předsudků, a to mi bránilo, abych je hlouběji
poznala. Stačilo, abych je začala mít ráda, a poznala jsem je: obohatila jsem se.“
Michel, mladý křesťan: „I když jsme různého vyznání, každý z nás
během těchto dní se trochu více přiblížil Bohu a pravdě. Bůh je Láska a jeho láska je silnější než všechno ostatní. Společný život během
těchto dní nás naučil vážit si víry a způsobu uvažování druhého člověka. Cítili jsme, že takto můžeme dosáhnout míru. Bůh nám umožnil poznat autentický život křesťanů i muslimů.“
Pierre, křesťan: „Během těchto poválečných dní je situace ještě nejistá a vycházejí najevo mnohé tragédie způsobené konfliktem. Mnoho lidí je bez práce, bez
jakékoli naděje, a další se ocitli sami, ztratili někoho z příbuzných
nebo dokonce celou rodinu. Ale
země musí žít a my budeme pokračovat tak jako v Ain Aar.“
Sara, muslimka: „Láska Boží
nás dovedla sem, kde jsme byli
přijati s láskou a vírou společenství. Doufám, až válka skončí, že
zůstaneme jedno srdce a jediná
ruka.“
Zpracoval
PIETRO PARMENSE
MILED POMÁHÁ PŘI PŘÍPRAVĚ
OBĚDA PRO UPRCHLÍKY.
Fota: archiv
Země cedrů stále usiluje o obnovu. Uvádíme zprávy
o válce a míru, které jsme dostali z centra Hnutí fokoláre
v Ain Aar v Libanonu.
I.
I V.
S
28. Dopis ze 17. srpna 1948.
29. Druhý Vatikánský koncil znovu potvrdil tuto pravdu a označil Boží Slovo za
spojující prvek Božího lidu. Lumen Gentium připomíná, že Kristus „povolal ze
Židů i z pohanů lid, který by ne podle těla, nýbrž v Duchu vytvořil jednotu a byl
novým Božím lidem. Neboť ti, kteří věří v Krista, kdo se znovu narodili slovem
živého Boha (srov. 1 Petr 1, 23), ne z pomíjejícího, ale z nepomíjejícího semene,
ne z těla, ale z vody a Ducha svatého (srov. Jan 3, 5–6), ti nakonec vytvářejí „vyvolený rod, královské kněžstvo, národ svatý, lid Bohu patřící jako vlastnictví (...),
který kdysi nebyl jeho lid, teď však je to Boží lid“ (1 Petr 2, 9–10).“ (č. 9). I v Presbyterorum ordinis čteme: „Boží lid se shromažďuje nejprve slovem Boha živého
(...). Protože nikdo nemůže být spasen, dokud by dříve neuvěřil (...) Neboť slovo
spásy víru v srdci nevěřících vzbuzuje a v srdci věřících živí, vírou vzniká a roste
shromáždění věřících podle slov apoštola: ‚Víra je tedy z hlásání, hlásání pak se
děje slovem o Kristu.‘ (Řím 10, 17)“ (č. 4)
30. Dopis z konce června 1949.
31. Nové přikázání v sobě nese tajemství smrti a života. Když ho žijeme, vytváříme
společenství, protože nás v Kristu činí schopnými zemřít jeden pro druhého.
V tom, jak máme milovat, je v novém přikázání uzavřeno tajemství Krista, jenž
dává život. Ukazuje křesťanský způsob, jak milovat, který znamená žít jednotu
vzájemné lásky, a trinitární způsob: „Milujte se navzájem.“
32. Cit. in H. de Lubac, Exegese medievale, Aubier, Paris 1959, vol I/1, s. 326, č. 7.
33. Chiara Lubichová vícekrát vysvětlovala, jak chápe vztah mezi Opuštěným a Trojicí: srv. Il grido, Citta Nuova, Roma 2000 4.
34. Cit. v A. Pelli, L´abbandono di Gesu e il mistero del Dio Uno e Trino. Un´interpretazione teologica del nuovo orizzonte di comprensione aperto da Chiara
Lubich, Citta Nuova, Roma 1965, ss. 268–269.
35. Chiara v nevydaném textu poznamenává: „Zdálo se mi, že chápu, že v každém
slově Písma je přítomen Ježíš zemřelý a zmrtvýchvstalý: v negativní části slova
je přítomna a vyjádřena Ježíšova smrt, v pozitivní jeho vzkříšení. Na druhé straně sama Ježíšova existence, prožitá v dokonalé lásce k Otci a k lidem, byla celá
smrtí a vzkříšením: pozemským výrazem a zjevením toho, co je a není tirnitární
láska.“ Jiná její plodná úvaha říká, že jelikož Písmo (lidsky řečeno Boží slovo)
vyjadřuje tajemství vtělení (Slovo učiněné tělem), v každém slově v Evangeliu
můžeme vidět lidský rozměr Ježíše, který přijal od Marie, a božský rozměr, který
nese Vtělené Slovo.
TRINITÁRNÍ ČTENÍ O JEDNÉ ZKUŠENOSTI
3. ČÁST
a přítomnost Boží
pod povrchem věcí.
ŠkolaSlovo
Abba
jako láska
lovo nejen přivádí Krista do srdcí jednotlivých věřících,
ale i mezi ně, sjednocuje je. „Jsme sjednoceni ve jménu Páně, když prožíváme Slovo, které nás sjednocuje,“ napsala
Chiara už v létě 194828. Slovo tím, že všechny sjednocuje
v jednoho Krista, dává vznik církvi. Je to svátost jednoty.
Je schopna vytvořit lidskou rodinu, nahradit příbuzenské
vazby vazbami Slova Božího (srov. Lk 9, 19–21). Není náhoda, že první rys, který charakterizuje jeruzalémskou křesťanskou obec je
neúnavné naslouchání Božímu Slovu (srov. Sk 2, 42), protože tím, že Boží
Slovo vytváří společenství věřících, vytváří jednotu víry a lásky, srdcí a duší,
z níž pramení další charakteristické rysy: bratrské společenství, modlitba, lámání chleba. Slovo je první vazbou společenství svatých.29
V žitém Slovu je tedy tajemství jednoty, schopné překonat jak vzdálenosti, tak i jakékoli jiné překážky kulturní, jazykové, společenské... „I když budeme daleko od sebe,“ napsala Chiara v jednom dopise z roku 1949, „bude
nás spojovat Světlo, nepostřehnutelné smysly a neviditelné světu, ale milé
Bohu (...) více než co jiného, totiž Slovo Života.“30 To je aktualizace plánu
Boha, který poslal na zem své Slovo, chce všechny spojit v jedno a dát účast
na svém životě Boží Trojice.
I tento druhý aspekt, totiž zkušenost Slova jakožto původce společenství,
nese viditelnou stopu působení Boží Trojice. Společenství zrozené ze Slova
žije lásku, v níž je podstata Slova a jež vrcholí ve slovech, která jsou jeho shrnutím, v přikázání vzájemné lásky (srov. Jan 13, 34; 15, 17). V tomto „svém“
a „novém“ přikázání, které Ježíš přinesl z nebe, překládá do lidské řeči Boží
zákon jednoty v Trojici. Milovat se navzájem v Kristu tak, jako miloval on,
znamená žít každý za sebe i společně Boží lásku na zemi jako štěpy na kmeni života Trojice. Vzájemná láska je účast lidí na jednotě Boží Trojice. Proto
je církev společenství, jednota. Slovo může toto všechno působit, protože
je to Slovo Boha, který je Láska a má v sobě plnost lásky, což je jednota. To
vysvětluje, proč bylo při oné zvláštní zkušenosti v roce 1949 každé slovo
z Písma vnímáno jako láska. V každém slově je Kristus, který ve svém velikonočním tajemství sděluje Boží život.
Z toho plyne i chápání Slova jako výrazu velikonočního tajemství.
a zobecnil evangelizaci duší.“ Slovo života je totiž „(univerzální) Evangelium oděné do slov: jako je opuštěný Ježíš (člověkem) Ježíšem, oděným do
podoby člověka.“
I tento třetí aspekt Slova, spojený s opuštěným Ježíšem, ukazuje jeho trinitární hodnotu. Opuštěný Ježíš je způsob Božího bytí. Je to překlad trinitární zkušenosti do lidské řeči, kdy se každá ze tří božských osob ve vzájemném vztahu z lásky zapírá, aby potvrdila ostatní dvě. Ježíš, který vychází
z Trojice, nám právě ve chvíli opuštěnosti zjevil, že každá ze tří božských
osob žije pro druhé dvě, v druhých a z druhých. V Trojici existuje vzájemné
darování, přijímání, přináležení a láska. Identita každé osoby je vyjádřena
v tom, jak potvrzuje druhé dvě.
Protože Slovo, plně zjevené v opuštěnosti, ukazuje, co je láska, a sděluje
to lidem, je schopno mezi námi vytvářet jednotu po vzoru jednoty v Trojici
a účast na této jednotě. (pokračování)
FABIO CIARDI
!
TEOLOGIE JEDNOTY
– 2/2007
NOVÉ MĚSTO
/ 13
2/2007 – TEOLOGIE JEDNOTY
II.
OPUŠTĚNÝ JEŽÍŠ, SLOVO PAR EXCELLENCE
Chiara pochopila, že každé slovo v Evangeliu je Boží slovo. Zakusila, že
„protože je Bůh láska, každé jeho slovo je láska.“ A nalezla „v každém slovu
lásku.“ Ale není větší lásky, než dát život za své přátele. Proto je opuštěný
Ježíš výrazem největší lásky, výrazem největší bolesti a tudíž i největší lásky.
Je-li každé Boží slovo láska, opuštěný Ježíš, který je láskou par excellence, je
i Slovem par excellence, slovem, které vyjadřuje lásku, vyjadřuje Boha, který je láska, a tím vysvětluje i všechna Boží slova. V Něm se naplňuje zjevení
všech slov a Bůh se v něm zcela dává. I nové přikázání vzájemné lásky má za
vzor krajní lásku: „jako jsem já miloval vás.“31
I toto nové chápání Slova je plodem zkušenosti onoho léta 1949, na které
Chiara vzpomíná takto: „Opuštěný Ježíš se nám zjevil jako slovo par excellence, slovo zcela vyslovené, slovo dokořán otevřené.“ Dále píše: „Nikdy
není Ježíš živějším slovem, než když na kříži volá ‚Bože můj, Bože můj...‘
Tam mluví Láska, tam Ježíš sděluje lásku, která je Bůh.“ „Proto,“ pokračuje,
„je On slovem Božím. Kdo na něj hledí zrakem srdce, najde... čisté Evangelium.“
Dlouhá křesťanská tradice již vícekrát zdůrazňovala vztah mezi Slovem
a velikonočním tajemstvím a ukazovala, že zde se nachází vrchol zjevení
a naplnění Písma. Církevní otcové a spisovatelé ukazují na symbolismus
Apokalypsy, kde je Beránek zobrazen jako oběť (=mrtvý), ale stojící na nohou (=vzkříšený), jak otevírá zapečetěnou knihu. Jedině On, díky svému
tajemství smrti a vzkříšení může naplnit zjevení. Origenés vidí otevření „knihy“ v otevření boku Ukřižovaného kopím jednoho z vojáků (Jan 19, 34–35).
„Kdyby nebyl býval Ježíš proboden, kdyby z jeho boku nebyla vyšla krev
a voda, ještě bychom žíznili po Božím Slově.“32 Svatí hleděli na Ukřižovaného jako na otevřené Evangelium, kde mohou číst o moudrosti.
I když se Chiara drží v této tradici, jde přímo k jádru velikonočního tajemství, k okamžiku Ježíšovy opuštěnosti na kříži. (srov. Mt 27, 46; Mk 15,
34) Pochopila, že Opuštěný je velkorysým a naplněným slovem, protože
je jako okno otevřené dokořán, vedoucí přímo ke zdroji Slova. Ve výkřiku
Ježíše na kříži se zjevuje a zúčastňuje Trojice: Ježíšova vzdálenost od Otce
připomíná věčné zrození Slova, které Otec v sobě vyslovuje.33 Každé slovo
Evangelia je v tomto výkřiku obsaženo a skrze něj má účast na dialogu Otce
a Syna v Duchu. Chiara dává příklad v jedné mimořádně působivé pasáži,
kterou je vhodné na tomto místě citovat celou:
„Kdybychom si připomněli každou Ježíšovu výzvu, uvedenou v Evangeliu, viděli bychom, že je v tuto chvíli (na kříži, pozn. překl.) také všechny žil.
Evangelium žádá, abychom milovali Boha celým srdcem, celou myslí, celou
svou silou? Opuštěný Ježíš je vzorem pro ty, kteří jej takto milují (...). On
totiž miluje Boha i tehdy, když se od něj cítí opuštěn. Odevzdává se Bohu,
který ho opouští. Opuštěný Ježíš je dokonalým vzorem pro všechny chudé
v duchu, je tak chudý, že nemá takřka ani Boha, už ho nevnímá. Opuštěný
Ježíš v sobě může zopakovat všechna blahoslavenství. Hlavně v tomto oka-
III.
mžiku je nejvýše milosrdný, v tuto chvíli dává všechno své milosrdenství,
zde hladoví a žízní po spravedlnosti, zde se zdá, jako by byl tajemným způsobem pronásledován i ze samotného nebe; zde obdivujeme jeho mírnost
a tichost, když je odtržen i od toho nejsvětějšího a nejbožštějšího, co má.
Opuštěný Ježíš je vzorem sebezapření a evangelního umrtvování. On není
totiž umrtven jen navenek, tím že je ukřižován, ale je umrtven i v duši. Ve
své duši se určitým způsobem vzdává toho, co je mu nejdražší, totiž svého
spojení s Bohem. (...) Opuštěný Ježíš, který poté, co zanechal na zemi svoji
matku ostatním, takřka ztrácí Otce, znovu v sobě prožívá nejvznešenějším
způsobem slova: „Nedovede-li se zříci svého otce a matky... i sám sebe.“ (Lk
14, 26). Evangelium říká: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“ (Jan 12, 24) Opuštěný Ježíš je skutečně takové zrno, které zemře, ale nezůstane samo, protože
jako plody přináší Boží lid, totiž církev. Opuštěný Ježíš je vzorem pro toho,
kdo důvěřuje: „Vzchopte se, já jsem přemohl svět!“ (Jan 16, 33) Nikdo totiž
neměl větší důvěru než On, když se opuštěn Bohem, Bohu svěřil: opuštěn
láskou, svěřil se lásce. Opuštěný Ježíš je vzorem pro ty, kteří chtějí oslavit
Boha: Ježíš ve své opuštěnosti úplně popřel sám sebe a skutky potvrdil, že
Bůh je všechno. (...) Opuštěný Ježíš se v tu chvíli jeví jen jako člověk, nikdy
předtím nebyl člověku tak blízko a nikdy předtím mu ještě neukázal, že ho
miluje jako sám sebe: „Miluj svého bližního jako sebe samého.“ (Mk 12, 31)
A zároveň nikdy nebyl tak blízko Otci, to pro jeho lásku umírá, a umírá takto. Když tedy v lásce k Bohu a k bližním „je zákon i proroci“ (Mt 7, 12), naplnil Ježíš v opuštěnosti vrchovatě všechna Boží přání a přikázání.34
Z tohoto pohledu na Opuštěného Ježíše jako naplnění každého slova
v Evangeliu vyplynulo další porozumění Evangeliu. Ve světle skutečné přítomnosti Krista ve Slově pochopila Chiara, že Slova Písma mají rozměr Vtěleného Slova: kenosis (sebezmaření) a oslavení (srov. Flp 2, 6–11), z nichž
první vrcholí v opuštěnosti Otcem a ve smrti a druhý ve vzkříšení a nanebevstoupení. „Každé slovo Evangelia, které nám Ježíš předkládá k prožívání,
každé jeho učení,“ vysvětluje Chiara, „obsahuje část toho, co můžeme nazývat negativní. Je to askeze, která v tom, že vybízí k sebeumrtvování, připomíná a jistým způsobem obsahuje kenosis Vtěleného Slova. Pozitivní část
naopak ukazuje, jaké plody nese prožívání slova, připomíná a obsahuje jeho
vzkříšení. Slova ,blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha´ (Mt 5, 8)
v sobě například mají ,negativní´ rozměr zřeknutí se, umrtvení, které vyžaduje život čistého srdce, a ,pozitivní´ rozměr vidění Boha. Jako tato slova,
i všechna ostatní obsahují samotného Krista v jeho božsko-lidské přirozenosti, v jeho tajemství smrti a vzkříšení. Můžeme v tom vidět téměř dialog
lásky uvnitř každého slova v Evangeliu, odlesk dialogu lásky uvnitř Trojice,
kde se každá z božských osob téměř popírá, aby potvrdila ty druhé.35
Později bude vyprávět, že toto porozumění vztahu mezi opuštěným Ježíšem a Slovem se stalo právě tím, co jí umožnilo zakusit ve všech slovech lásku: „Právě opuštěný Ježíš nám umožnil pochopit, že v každém slovu Evangelia je obsaženo Evangelium celé. A tento fakt nám velice zjednodušil život
14 / NOVÉ MĚSTO
2/2007
se starat o své děti... A Bůh bude myslet na
rozmotání toho klubka, na útěchu toho, kdo
trpí, na vyřešení nečekané okolnosti.“
Chiařina úvaha končí slovy: „Je to práce
ve dvou v dokonalém společenství, které od
nás žádá velkou víru v lásku Boha k jeho dětem a dává Bohu možnost, aby skrze naše
jednání mohl mít důvěru v nás.
Tato vzájemná důvěra činí zázraky.
Uvidíme, že tam, kam jsme nedošli, přišel
opravdu někdo jiný, kdo jednal mnohem lépe než my.
Hrdinský skutek důvěry bude odměněn:
náš život, omezený na určitou oblast, získá
nový rozměr; budeme si připadat spojeni
s Nekonečnem (...). A bude ještě více zřejmé, že jsme opravdu děti Otce, který všechno zmůže, protože jsme to zakusili.“2
Kresba: Petr Ettler
SLOVO ŽIVOTA
NA ÚNOR 2007
„POŽEHNÁN BUĎ MUŽ, KTERÝ
DOUFÁ V HOSPODINA.“
(JER 17, 7)
ejrozumnější je svěřit svůj život do rukou toho, kdo nám
ho daroval. Ať se stane cokoliv, můžeme
se na Něj slepě spolehnout: On je Láska a přeje si naše dobro.
Když prorok Jeremiáš pronesl toto „požehnání“, použil přirovnání oblíbené v biblické tradici: strom zasazený u potoka s dostatkem vody. Neobává se horka, jeho kořeny jsou dobře zavlažovány, listy má stále
zelené a nese plody.
Kdo naopak vkládá svou naději mimo Boha – ať jde o moc, bohatství, vlivné známosti –
je přirovnáván ke keři ve vyprahlém, slaném
terénu, který chřadne a nenese plody.
N
„POŽEHNÁN BUĎ MUŽ,
KTERÝ DOUFÁ V HOSPODINA.“
Obracíme se na Hospodina, když jsme
v krajní, zoufalé situaci, jako je nevyléčitelná
nemoc, nesplatitelný dluh, hrozící nebezpečí života... Je to pochopitelné. Víme, že to,
co je pro lidi nemožné, je pro Boha možné.
Ale pokud je pro něj všechno možné1, proč
se k němu neutíkat v každém okamžiku života?
Slovo života nás vyzývá k trvalému spo-
lečenství s Hospodinem, které znamená víc
než prosby, s nimiž se máme na něj obracet,
protože neustále potřebujeme jeho pomoc.
Požehnaný je ten, kdo nalezl radost a plnost
života, kdo s ním vytváří důvěrný vztah, který vyvěrá z víry v jeho lásku.
On, Bůh blízký, který je nám bližší než
my sami, kráčí s námi a zná každý záchvěv
našeho srdce. S ním můžeme sdílet radosti, bolesti, starosti, plány... Nejsme sami ani
v těch nejtemnějších a nejobtížnějších okamžicích. Můžeme mu plně důvěřovat. Nikdy nás nezklame.
„POŽEHNÁN BUĎ MUŽ,
KTERÝ DOUFÁ V HOSPODINA.“
Chiara Lubichová říká, že tuto důvěru je
možné vyjádřit slovy „pracovat ve dvou“.
Někdy nás přepadají kvůli tomu, čemu se
nemůžeme přímo věnovat, tak trýznivé myšlenky, že je pro nás obtížné plnit dobře to,
co od nás žádá Boží vůle v dané chvíli. Chtěli bychom být nablízku drahé osobě, která
trpí, prochází zkouškou nebo je nemocná.
Chtěli bychom vyřešit komplikovanou situaci, jít pomáhat lidem postiženým válkou,
uprchlíkům, hladovějícím...
Připadáme si bezmocní! V té chvíli se projeví důvěra v Boha, která někdy může být až
hrdinská. Chiara uvádí příklad: „V té záležitosti nemohu udělat nic (...). Dobrá, udělám
to, co ode mne v tuto chvíli chceš: dobře studovat, dobře uklidit, dobře se modlit, dobře
„POŽEHNÁN BUĎ MUŽ,
KTERÝ DOUFÁ V HOSPODINA.“
Rina, která je již řadu let nucena žít doma,
vypráví: „Zvoní telefon. Je to paní pokročilého věku jako já, které už nějakou dobu posílám Slovo života. Bratr umírá a ona neví, co
má dělat. Jsou prázdniny a je obtížné najít
někoho, kdo by se mu mohl věnovat, tím
spíše, že v posledních letech se stal bezdomovcem... Cítila jsem bolest své přítelkyně
a zároveň stejnou bezmocnost jako ona. Co
mohu dělat, když bydlím tak daleko, upoutaná jen na svou židli? Ráda bych jí řekla alespoň nějaká slova útěchy, ale nic mě nenapadá, ani toho nejsem schopna. Nezbývá mi
nic jiného než ji ujistit, že budu na ně myslet
a modlit se za ně.
Večer, když se všichni vrátili z práce domů, společně svěřujeme tuto situaci Bohu
a vkládáme do jeho srdce své obavy a nejistoty.
V noci jsem se probudila a znovu si představovala toho opuštěného, toho umírajícího bezdomovce. Usnula jsem a opět jsem se
probudila. Pokaždé se obracím na Otce: ‚Je
to tvůj syn, nemůžeš ho opustit. Postarej se
o něj.‘
Za několik dní nato volá moje známá a říká, že potom, co se mnou tenkrát hovořila,
cítila velký pokoj. ‚Víš, že jsme ho mohli odvézt do nemocnice? Pomohli mu, zmírnili
jeho bolesti. Byl očištěn utrpením, byl připraven. Zemřel pokojně, když přijal eucharistii.‘
V mém srdci zavládla vděčnost a ještě větší důvěra v Hospodina.“
P. FABIO CIARDI
A GABRIELA FALLACARA
1. Srov. Mt 19, 26; 2. Chiara Lubichová, Scritti Spirituali/2, Città Nuova, Řím 1997, str.
194–195.
NOVÉ MĚSTO
/ 15
ŽIVOTVA
O
ZE SL
REÁLNÉ,
NE TEORETICKÉ
SPOLEČENST VÍ
„Hlavním nepřítelem kněze dnes
není sekularizovaná kultura, ale
samota,“ říká kněz,
novinář z Madridu.
Z
e zkušenosti svých sedmnácti
let kněžství jsem pochopil, že
povolání není vysada, ale milost: není založeno ani na samotě a odříkání, a už vůbec
ne na zřeknutí se rodiny.
Během těch let, nejprve ve
farnosti, a potom v pastoraci médií, jsem si uvědomil, že hlavním nepřítelem kněze není hlavně
sekularizovaná kultura, ale samota, alespoň ve
Španělsku. Existuje určité sociální a kulturní odsunutí na okraj společnosti: pohlíží se na nás jako
na divné bytosti.
Ale tyto obtíže zmizí, když najdeme i přes svá
omezení sílu reálného, ne teoretického společenství. Tato zkušenost převyšuje jakýkoli jiný lidský
cit.
Některým kněžím přichází tato životadárná
síla z různých zdrojů. Mně tak jako mnoha dalším přišla díky účasti na životě církevního hnutí,
jehož spiritualita odpovídá spiritualitě společenství, kterou nám předložil Jan Pavel II.
V Hnutí fokoláre jsem zakusil, že naše specifičnost není „nemít rodinu“, ale žít rodinu reálně
a konkrétně mezi kněžími a laiky, kde je vzájemná důvěra založena na Bohu.
Vzpomínám si na jeden den v prvních letech
16 / NOVÉ MĚSTO
mé služby. U vchodu do školy, kde jsem učil náboženství, mě jeden chlapec na veřejné ulici tvrdě
napadl před rodiči a žáky. Přišel jsem domů a byl
jsem na dně. Nikdy jsem nepomyslel, že bych za
své sebedarování mohl obdržet takovou odměnu.
Když jsem si uvědomil, že se dostávám do krize, rozhodl jsem se, že nebudu čekat, až se kněží
z Hnutí, s nimiž žiji, vrátí domů. Věděl jsem, že
slaví mši v centru města, a tak jsem jim šel naproti. Všechno jsem jim vyprávěl a plakal jsem. Dříve než cokoli řekli, stačil jejich pohled, aby se smutek a pochybnosti ode mne vzdálily. Domů jsme se
vrátili radostní, protože naše jednota byla silnější
než jakýkoli problém. Jasně jsem pochopil, že díky
takovému životu stojí za to být knězem.
Po návratu z kněžské školy v Loppianu, která
navždy poznamenala mou osobnost, mě biskup
požádal, abych studoval žurnalistiku, a potom mi
svěřil zodpovědnost za pastoraci médií v diecézi.
Nyní mám každý den možnost žít konkrétní
společenství na úrovni diecéze, když se snažím
milovat každého člověka, každou komunitu, každé povolání, každé charizma a každou iniciativu a když šířím prostřednictvím tisku, rádia, internetu a televize Boží dary přítomné a působící
v církvi.
Mám možnost vést dialog se světem komunikace a kultury, který je velmi sekularizovaný, ale
velmi citlivý na ochotu naslouchat, povzbuzovat
a doprovázet.
Nakonec jsem se v těchto letech naučil být knězem mezi mladými novináři, vytvořil jsem s nimi
skupinu, která čerpá ze spirituality jednoty, kde
společně zjišťujeme, že tajemstvím komunikace
je společenství, protože pokud lidé směřují k médiím, je to proto, že chtějí být začleněni do společnosti a nakonec i proto, že chtějí milovat a být
milováni.
Všechno to prožívám v radosti. Jaké je tajemství? Jednota s kněžími a laiky z Hnutí fokoláre
ve Španělsku: to je pramen, skrze který mě chce
Ježíš sytit sebou.
MANUEL MARIA BRU ALONSO
Fota: Veronika Demlová
2/2007
B R AT R S K É
NAPOMENUTÍ
Jen v prostředí bratrského
společenství je možné prožívat život
v celibátu v plnosti. A pomáháme
si také jasným a odvážným
rozhodováním čelit výzvám, které
to přináší. Upřímně o tom hovoří
následující zkušenost.
P
řed patnácti lety jsem začal působit jako
kaplan v nové farnosti spolu s dalším
knězem. Žili jsme spolu na faře.
Kromě jiného jsem se naplno pustil do práce
s mládeží. Téměř všichni byli dost vzdáleni od života církve, a tedy nepřistupovali ke svátostem.
Mezi nimi byla jen jedna dívka, která chodila do
kostela a které jsem mohl navrhnout, abychom se
společně snažili žít podle evangelia a pro jednotu
mezi těmi mladými.
Konečně – říkal jsem si – je tady někdo, kdo
sdílí mé ideály. Spolu jsme připravovali mnoho
iniciativ.
V určitou chvíli jsem si ale všiml, že už nejsem
vůči té dívce úplně spontánní. Jinými slovy: trochu jsem se zamiloval. Hovořil jsem o tom s mým
kolegou a dalšími přáteli ve fokoláre. Dali mi
dobré rady, co mám dělat, abych si zachoval odstup, a na druhou stranu se nebál.
Jednoho krásného dne mi během bratrského
napomínání jeden kněz mého fokolare řekl: „Antone, mám dojem, že jsi na tu dívku příliš citově
navázán.“
Lekl jsem se, připadal jsem si jako přistižen při
činu. Ale v nejhlubším nitru jsem věděl, že má
pravdu, i když mě jiný bratr hájil.
Zanedlouho nato ke mně přistoupila jedna fokolarínka, která mě velmi dobře zná, a řekla mi
naprosto otevřeně: „Antone, není dobré prodat
tvé povolání za ‚talíř čočky‘.“
Znovu jsem se strašně lekl toho, že i ona poznala mé rozpoložení. Pak jsem si uvědomil, že
málokdy mě někdo měl rád tak jako ta fokolarínka, když se odvážila říci mi tato slova.
Uvědomil jsem si, co riskuji, a rozhodl jsem se
přerušit tento vztah do všech důsledků.
Po tomto kroku jsem se cítil jako Jakub, když
byl zraněn v zápase s Bohem. Zmatek, který jsem
předtím prožíval, se změnil v hlubokou zkušenost,
že mě Ježíš miluje právě v tomto pádu. A otevřel
mi srdce pro ty, kteří se v životě zmýlí.
ANTON BERKLEY
KNĚZ VE SPOLEČENSTVÍ RODIN.
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
– 2/2007
CITTA NUOVA,
PROJEKT BRATRSTVÍ
Fota: Giuseppe Distefano a Michele Zanzucchi
kultury jednoty, která vychází z charizmatu Hnutí fokoláre, tak i úlohu dialogu skrze vzájemné poznání účastníků, který se stal prostředkem uvolnění napětí a ocenění různorodosti.
Ve třetí části programu měli náš časopis analyzovat odborníci
a vědci z oboru komunikací. Vystavili jsme se sice riziku, že při slavnostní příležitosti ztratí kritický přístup, ale přednesená hodnocení
byla podložena argumenty.
Jubilejní rok posiluje vědomí zodpovědnosti, kterou jako komunikační prostředek máme na poli italské vydavatelské činnosti ve službách nadějí občanské i církevní obce. Budoucnost časopisu navazuje
na prvních padesát let a zůstává věrná svým počátkům, protože v díle
Ducha Svatého je to, co se děje na počátku, bohatým prorockým semenem, obsahujícím celou budoucnost.
Ke kořenům jsme se chtěli vrátit během tohoto roku, znovu pročíst Chiařiny texty v časopise, vydat se s naší redakcí na pouť do vesničky Tonadico na úpatí Dolomitů, abychom poznali místa, která
byla před půl stoletím 14. července svědkem vydání prvního čísla na
rozvrzaném lihovém cyklostylu.
NEPŘEDVÍDANÉ GIRO D‘ITALIA
Končí rok, kdy časopis Citta Nuova (Nové město)
oslavil půl století řadou setkání komunit Hnutí a všude
učil vděčnosti a lásce.
P
ublikum z různých koutů Itálie naplnilo elegantní renovovaný sál Sala Umberto v historickém
centru Říma. Výběr divadla, které stojí mezi náměstím turistiky a módy Piazza Spagnola a politickými institucemi v palácích Chigi a Montecitorio, nebyl náhodný. Setkání muselo být tam,
kde pulzuje srdce města.
Padesát let je úctyhodný výsledek pro kteroukoli iniciativu. Tím
spíše pro vydavatelskou činnost.
Časopis vznikl z nevídaného nadšení a přesvědčení několika průkopníků, avšak bez manažera, který by ho řídil, i bez bankovních
účtů, které by jej podporovaly. I přesto rostl bez velkého halasu, šířil
se díky samotným čtenářům, kteří si byli vědomi toho, že se jedná
o výjimečnou alternativu v oblasti informací.
Mnohé osobnosti hovořily o pondělí 13. listopadu jako o oslavách. Redakce měla skromnější záměr: znovu projít historii časopisu
a vydavatelství, a tím dojít k tomu nejcennějšímu, k reflexi. A snažila
se to udělat střídmě. Měla k tomu důvod, totiž úzkostnou a nekonečně vděčnou vzpomínku na tvůrkyni všeho, na Chiaru Lubichovou,
hospitalizovanou v té době v nemocnici Gemelli.
Co může Citta nuova říci dnešním lidem? Je to projekt, který má
vyjádřit univerzální bratrství. To je více než aktuální výzva v bouřlivém začátku nového tisíciletí, kdy se předpovídají střety civilizací,
šíří se radikální terorismus a pokračují války a boje.
Dva kulaté stoly svým zaměřením i formou zdůraznily jak základy
Cyklistický okruh vždy končí v Miláně. Okružní jízda Citta nuova
v roce 2006 končila v Římě, v sídle redakce časopisu.
Během roku proběhlo patnáct setkání v patnácti městech, pořádaných místními komunitami Hnutí fokoláre. Záměrem bylo přiblížit
široké veřejnosti pohled na život a na svět, který pramení z charizmatu jednoty, na základě úvah o velkých tématech dneška.
Novináři z časopisu a experti z různých oborů vedli dialog před
velmi aktivním publikem, které tvořili univerzitní profesoři, podnikatelé, umělci, politici a místní zastupitelé, katoličtí biskupové
i představitelé jiných vyznání a mládež. A také mnoho obyčejných
lidí, většinou z Hnutí, kteří usilují o jednotnou a solidární Itálii.
Rok 2006 byl pro časopis významný. V redakci jsme nečekali, že
bude tak bohatý. Bohatý na poznání nových lidí, na uskutečňování
plánů, na výsledky, dohody, přínosy, nové příležitosti k růstu a k šíření
zvěsti, která je naším smyslem života, směrem ke stále širší veřejnosti.
NOVÉ MĚSTO
/ 17
2/2007 – Z HNUTÍ FOKOLÁRE
50 let historie: počáteční inspirace Chiary Lubichové,
příznaky, protagonisté, výzvy.
Náš časopis může být definován také jako projekt bratrství. Já jsem
se k němu dostal v létě roku 1959, kdy jsem přijal pozvání jednoho přítele, abych strávil krátkou dovolenou v Dolomitech, a zastavil
jsem se ve Fiera di Primiero právě v době, kdy zde probíhalo setkání
Hnutí fokoláre.
Nebyl jsem o ničem informovaný a více než několik promluv, které jsem vyslechl, na mne zapůsobilo svědectví, které tito lidé přinášeli prostým chováním, přijetím a skutečným bratrstvím. Vrátil jsem
se domů s jistotou, že jsem se setkal s živou církví, a s touhou lépe ji
poznat.
Kolem sebe jsem však odpověď nenalézal. Na pomoc mi
přispěl až časopis o několika
stránkách, který jsem dostal do
schránky. Někdo si zřejmě poznamenal moji adresu a výtisk
mi poslal. Bylo to Citta nuova.
Zjistil jsem, že je plně v souladu s tím, co jsem osobně zakusil, a konec nitky klubka, které se mi ocitlo v rukou, jsem už
nepustil.
Právě před třemi lety, 14. července 1956, v úvodníku prvního čísla tištěného na cyklostylu, psala Chiara Lubichová:
„Vychází Citta nuova, periodikum určené těm, kteří dokážou ocenit
i nejmenší zprávičky, protože žijí ve světě, kde má almužna vdovy
větší hodnotu než hory přenášené bez lásky. Přejeme si, aby tento časopis dokázal dostát své funkci spojit všechny v tomto městě, a kdoví, zda se nestane semenem časopisu, který nás bude spojovat, až se
vrátíme do našich domovů!“
Z tohoto semena vyrašila rostlina, která velmi rychle vyrostla. Chiara určila, kudy se bude vydávání časopisu ubírat. A od té doby nikdy
nechyběl její příspěvek. Hlavně duchovní texty, ale i podrobné úvahy o zásadních událostech, kterými lidstvo prochází. A dnes, v padesátém ročníku časopisu: „Jak nevzpomínat na radost, když přišel časopis,“ ptá se Chiara v úvodníku prvního čísla jubilejního roku, „jak
nevzpomínat na jeho průkopníky?“
I nám se hluboce vtiskli do myslí a srdcí. Igino Giordani, mezinárodně proslulý spisovatel a novinář, byl od roku 1959 až do své smrti
naším renomovaným ředitelem. Pasquale Foresi, který podporoval
časopis v jeho počátcích a po léta byl ústřední postavou tiskové sekce Hnutí fokoláre, stále spolupracuje na článcích. Spartaco Lucarini,
který za devatenáct let své práce zodpovědného ředitele doširoka rozevřel obzory časopisu. Články Gina Lubicha byly jedny z nejčtenějších, díky jeho schopnostem a velkému smyslu pro lidskost. Vědecké příspěvky Piera Pasoliniho nadále přispívají k dialogu vědy a víry.
Giuglielmo Boselli, náš poslední ředitel, zasvětil časopisu celý život
a byl jeho duší až do své smrti před pěti lety.
18 / NOVÉ MĚSTO
Dostali jsme skutečně úžasné a zároveň závažné dědictví pro období velkých roztržek a protikladů, jako je to naše. Přesto chceme toto dědictví a výzvu přijmout a hledět do budoucnosti.
Časopis získal během let svou důstojnost, kterou potvrzuje fakt,
že vychází ve 37 vydáních a 22 jazycích v pěti světadílech. V návaznosti na šíření Hnutí ve světě vznikla v různých zemích i samostatná vydavatelství se svými redakcemi, které jsou navzájem propojené.
Odtud plyne i očekávaná synergie pro naši práci. Ale hlavně každé
z těchto vydání, i když vychází v jiném jazyce a ve formě odpovídající místní kultuře a mentalitě, přináší stejné poselství bratrství.
GIUSEPPE GARAGNANI, ředitel Cittá nuova
K U LT U R A J E D N O T Y
Život ve společenství se netýká jen duchovního
rozměru, ale zahrnuje i myšlení.
N
TA
Cítíme se vybízeni k tomu, abychom spojili kulturu a jednotu.
A k tomu je nutné tyto dva pojmy prohloubit. V době globalizace
a zároveň paradoxní fragmentace cítíme, neříkám přímo nostalgii,
ale touhu po kultuře, která by nebyla jen povrchní, která by nezahrnovala jen rozumování a inteligenci.
Kultura musí být totální v tom smyslu, že se do ní musí vložit celý
člověk, se všemi svými schopnostmi a projevy. A především musí být
životaschopná. Takže kultura hluboce spjatá se životem, vytvořená
pro život, a zároveň kultura, která se od života učí. To znamená kontakt s realitou, s hmotou, s vesmírem.
Kromě toho, že má být kultura – a zvlášť dnes – schopná života,
musí být postavená jedině na dialogu. Člověk – na to nesmíme zapomínat – je společenská bytost. Ve své individualitě nese princip
vztahu, který ho vede k tomu, že jedná vždy ve vztahu k ostatním.
Tak se „k tělu“ přidává i poznání. Nejen jako „tým“, ale jako „tělo“,
to znamená v jednotě. Formálním předmětem poznání je pravda.
Hledat pravdu v jednotě znamená zůstat vždy otevřený a nechat se
doplňovat pravdou druhých. Tato operace vyžaduje dynamiku, která
je v celém vesmíru a ve všech vztazích: ztratit kvůli nalezení, nebýt
kvůli bytí, anulovat se, a tím se obohatit.
Zde se dostáváme ke druhému prvku našeho sousloví, tedy k jednotě. Jednota má dva významy, jeden doktrinální a druhý existenciální. Chápeme, že jednotu můžeme považovat za kategorii myšlení,
tedy za nové vědecké paradigma, které se dnes vynořuje jako poža-
T
I
C
Fota: Giuseppe Distefano a Michele Zanzucchi
SEMENO A ROS TLINA
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
davek roztříštěného vědění. Zkoumat, analyzovat, interpretovat, vysvětlovat, uvažovat o realitě ve světle jednoty, to je požadavek, který
vychází ze světa kultury i z jednotlivých oborů, a to nejen humanitních. Existují i jiné projekty a všechny je třeba prohloubit a prověřit.
Považovat tedy jednotu za nové paradigma není ani náhodné, ani
nereálné, ale je to v plném souladu s aktuálními zájmy a obavami.
A mnozí toto přesvědčení sdílejí.
Ve svém existenciálním významu je jednota mezi dvěma či více
lidmi a život v jednotě plodem toho, že se mezi nimi vytvoří ovzduší
vzájemné srdečnosti a hluboké empatie. Pro věřícího je to zkušenost
s Ježíšovými slovy: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve
jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18, 20) Jednota, která
vzniká, se obohacuje o hodnoty, jako jsou důvěra, naslouchání a přátelství, a vztah je pak tvořivý a obnovující. Žít v jednotě při tvorbě
kultury nás přivádí na cestu plnou nových věcí.
Kulturní práce v jednotě vyžaduje určité počáteční „násilí“, za které lze považovat v jistém smyslu „pakt jednoty“. Jedná se o to, abychom se snažili být jedni s druhými v úplné otevřenosti, naprostém
naslouchání, a tak mohli přijímat i dávat myšlenky, které si komunikujeme. Bez předsudků, bez předem připravených odpovědí, bez
okolků. Jak je něco takového možné? Právě upřímným aktem vůle,
který nás má v daném přítomném okamžiku „odříznout od našich
kořenů“, abychom takto vyprázdněni mohli přijmout myšlenky druhého.
Myslím, že kultura, která vzniká v jednotě, může přinést to nové,
co hledáme a co by mělo mít dvě základní vlastnosti. Především by
to měla být kultura, která vede dialog s minulostí, která hledá dědictví myslitelů všech dob a všech zeměpisných šířek, a zaměřuje se na
pravdy, které může jedinec sám jen těžko najít. Tyto pravdy jsou nejen důležité, nejen zajímavé, ale jsou nedílnou součástí toho nového,
co budujeme. To by mohl být skutečný smysl vzdělání, znovu hledat
co nejširším a nejhlubším možným způsobem cestu, po níž se ubíralo myšlení lidstva.
Druhou vlastností je to, že kultura se rodí z jednoty a je to kultura pro všechny, troufám si říci, kultura lidová v tom nejkrásnějším
smyslu slova. Jistěže budou ale vždy existovat „odborníci“ na kulturu. Ale obsah kultury by měl být takřka „rozpuštěný“, rozdrobený,
aby jí mohli rozumět všichni, lidé vzdělaní i nevzdělaní. Prostí lidé,
kteří nestudovali, jsou často schopni hluboké intuice, dokážou porozumět složitým problémům. Proč by měly o hlavy lidí pečovat jen
sdělovací prostředky, které ji často plní záplavou informací nebo banálních a povrchních klišé?
Pravá kultura je záležitost, týkající se rozvoje lidstva ne jako abstraktního pojmu, ale skutečných lidí, kteří žijí dnes v naší společnosti. Nám se zdá, že cesta, jak k tomu dojít, spočívá na dvou pilířích: na
kultuře a jednotě.
VERA ARAUJO, socioložka, centro studi focolari
A
V
O
U
N
– 2/2007
re do teologie, a obohatil příspěvek o osobní vzpomínky. Luigino
Bruni, profesor na univerzitách Bicocca, Bocconi a na Katolické univerzitě v Miláně, šel zas ke kořenům myšlenky ekonomiky společenství, která zaujímá, a od roku svého vzniku (1991) vždy zaujímala,
významný prostor v našem časopise. Na závěr otevřel Alberto Lo
Presti, profesor na univerzitě San Tommaso a na univerzitě v Molise,
téma politiky, která nachází výraz v politickém hnutí za jednotu.
DIALOG, DIALOG
Muslimská teoložka Housmand, židovská novinářka
Palmieri Billig, představitel církevní obce Marazziti
a režisér Cappuccio. Společné svědectví „setkání“.
„Základem dialogu je to, že nepředpokládáme, že vlastníme celou
pravdu, ale víme, že potřebujeme přínos všech ostatních. Každý rozdíl je zrcadlem Božího obrazu,“ řekla Lisa Palmieri Billig, novinářka
z Jerusalem Post. „Vzájemná úcta a otevřenost, rovné chování, to jsou
základní faktory. Pochopili jste, že dialog nastává, když je mezi vámi
srdečnost, kterou nazýváte láska, a vzniká otevřenost plná důvěry.“
Muslimská teoložka Shahrzad Housmand, profesorka islámské kultury na Gregorianě, vysvětlila, že „nejvyšší formulace v koránu je: ‚Ve
jménu Božím je plnost lásky a milosrdenství‘“ a že „toto je pravý Bůh
koránu a islámu“. Takže je pro ni bolestné, když slýchá, že „muslim je
ten, kdo věří v násilnického Boha“, že „jsou muslimové ztotožňováni
s menšinami páchajícími zlo“, že „z nás mají lidé strach a že roste nepřátelství, zatímco by bylo naopak zapotřebí uvědomit si, že jsme bratři“.
„Naše příběhy jsou propojené,“ potvrdil Mario Marazziti z Komunity Sant‘Egidio. „Pamatuji se na spolupráci s Ginem Lubichem v roce 1977. Pak jsme v roce 1986 společně přivedli do Assisi buddhisty
a muslimy na modlitbu za mír s papežem Wojtylou. V té době spolu
žid a muslim nezůstávali v jedné místnosti, vládl strach a nedůvěra.
Ale tehdy se zrodila protilátka, totiž dialog.“
O dialogu se hovoří v posledních dvou filmech režiséra Eugenia
Cappuccia Chtěl jsem jen spát na zádech (Volevo solo dormire addosso) a Jeden proti dvěma (Uno su due). „Čtu časopis rád, protože
mám s lidmi, kteří ho dělají, velmi dobrý vztah. Nástroje komunikace jsou dnes podniky zaměřené na zisk a dialogu s lidmi jsou na hony
vzdálené. Složitý systém médií vytváří odcizení, neustále vede lidi
k roztržitosti, aniž by podporoval princip dialogu, který by přinášel
jiná řešení než jen válčení a vyzdvihování násilí.“
TEOLOGIE, EKONOMIE, POLITIKA…
Spiritualita jednoty dala za šedesát let život pravé
a nefalšované kultuře jednoty.
Náš časopis čerpá inspiraci a mízu z charizmatu, které dostala Chiara Lubichová, a věnuje se kultuře, komunikacím, idejím a konkrétním návrhům. O tom se hovořilo u prvního kulatého stolu. Úvod
brazilské socioložky Very Araujo, který jsme uvedli, vtiskl tématu
tón, který pak zařadili do kontextu tři profesoři, kteří přijali ve svých
oborech za svoji Chiařinu výzvu. Monsignor Piero Coda, teolog na
lateránské univerzitě, hovořil o otevřenosti, kterou přineslo FokoláNOVÉ MĚSTO
/ 19
2/2007 – Z HNUTÍ FOKOLÁRE
VIDÍME T O TAK T O
Uznávaní představitelé médií: Accattoli z Corriere della
Sera, Gamaleri z Universita Roma Tre, Ingrao z Panorama
a Santarcangelo, generální ředitel San Paolo.
Accattoli: „Mou vášní je psát příběhy. Ve čtyřech či pěti knihách,
které jsem vydal, je vždy něco, co jsem četl na stránkách Citta nuova. Hledání životních příběhů je znamením doby, není to u mne ani
v časopise nic výjimečného. Je to pedagogika svědectví.
Ale časopis Citta nuova má svoje specifika. Především je třeba říci,
že to dělal jako první. A pak, že tak činí po novinářském způsobu, což
je ojedinělé. Faktem je, že životní příběhy z církevního prostředí jsou
často anonymní, zatímco pro mne jsou jména důležitá, protože mne
rozčiluje, když musím složitě hledat, kdo napsal ten vynikající článek o AIDS nebo kdo vypráví o konverzi v dospělosti. V Citta nuova v devadesáti devíti případech ze sta jména jsou.
Za druhé v časopise nejsou jen životní příběhy jako takové. Vedle nich se jich ještě mnoho skrývá v Dopisech řediteli, v anketách,
v rubrikách... Protože všechno je psané tak, že se za tím hledá člověk.
A to je důležité, protože skutečné příběhy v jednu chvíli začnou nudit, zatímco když se o nich pojednává jakoby pohledem dějin života,
je to umění, je to velmi zralé umění.
A za třetí se tento časopis neomezuje na to, aby vyprávěl příběhy z Hnutí nebo z katolické církve či křesťanského prostředí. Dělal
jsem výzkum o islámu v Itálii a našel jsem mnoho příběhů právě zde,
protože redakci zajímají i příběhy jiných. Ale to je pro Fokoláre příznačné.“
Gamaleri: „Hovoříme-li o vlivu informací na zásadní lidská rozhodnutí, mám pocit, že v osobních rozhodnutích si ještě poradíme
sami, ale co se týče veřejných, společenských a politických rozhodnutí, jsme naprosto závislí na médiích. A tak se ptám: je tato informace správná, upřímná a autentická, anebo je pokroucená?
Máme tři druhy informačních orgánů: takzvané stranické orgány,
dnes už skomírající. Pak máme velké informační instituce, které jsou
často orientované neustále jedním směrem. A konečně jsou tu časopisy jako Citta nuova, které jsou ‚orgánem hnutí‘.
To s sebou nese problémy, protože z vašeho časopisu nikdy nebude Corriere della Sera nebo Panorama. Ale má to i velké výhody.
Především bezpečné zázemí. Časopis žije, protože má čtenáře, kteří
si nejen zaplatí předplatné, ale časopis i čtou. A druhá vlastnost je
ta, že Citta nuova má čtenáře, kteří mají názor a ve světě politiky se
neřídí předsudky. To je čerstvý vítr, který může váš časopis přinášet.
A nakonec, nejdůležitější jsou kořeny. Nové město bylo privilegovaným místem setkávání Chiary a Giordaniho, dvou velikých osobností, které propůjčily časopisu lesk a hloubku.“
Ingrao: „Fotografie sprintera Livia Berrutiho na obálce: tak vypadalo číslo Citta nuova bezprostředně před olympiádou v Římě.
Výborná intuice: o několik dní později Berruti vyhrál zlatou medaili
a vstoupil do dějin atletiky. Je ale zvláštní vidět ho na obálce časopisu
náboženského hnutí.
Je nevhodné a úzkoprsé porovnávat, ale velmi často když listujeme časopisy hnutí a spolků, jsme svědky monologů o církvi a o světě.
Časopis Citta nuova si zvolil jiný styl, styl dialogu, který předsta-
20 / NOVÉ MĚSTO
vuje schopnost naslouchat, ale i ochotu nechat se ovlivnit tím, kdo
je jiný, intelektuální otevřenost, absenci předsudků. Jedním slovem:
světský charakter.
V současném soužení se klade identita do protikladu k dialogu.
Citta nuova nám naopak dává zakusit, že si nejen identita a dialog
neprotiřečí, protože vědomí vlastní identity je nezbytným předpokladem vedení autentického dialogu, ale také nám pomáhá pochopit, že jedině skrze dialog dosáhneme objasnění důvodů a kořenů
naší identity.“
Santarcangelo: „Jaké jsou kořeny Citta nuova? První z nich je určitě charizmatický: Chiara Lubichová a její vize, její slova, její dar
Ducha. Jsem přesvědčen, že pro vás slovo bratrství znamená v podstatě jednotu, neboli vědomí toho, že spásy nedojdeme sami, že nevlastníme výlučnou pravdu, že kupředu můžeme jít jedině společně.
A to se samozřejmě odráží i v obsahu časopisu a ve vydavatelství.
Druhý kořen: Citta nuova je plodem církevního hnutí. To znamená, že pracuje uvnitř církve, ale přitom se nezavírá za hradby, ale
otevírá se všem. A to přináší tvořivost, obsahy, které dokážete rozlousknout stejně dobře jako novináři, a jste v tom tak úspěšní, že vás
vykrádají...
A také je zde kořen silně sociální. Ale kdo jsou ti chudí, k nimž se
obrací Citta nuova? Pokud je pravda, že charizma je ohništěm jednoty, vaši chudí jsou spíše lidé v sobě rozdělení, lidé v rozepřích s jinými, než ti, kterým pomáhá Charita. Zde se otevírá prostor pro dialog
a vy v něm jste stavitelé mostů.
Jsou-li toto základní kořeny – a našli bychom jistě i další, protože
díky Bohu máte kořeny dobře rozvětvené jako mohutný dub – má
strom Citta nuova nejen budoucnost, ale dokonce je povinen ji mít,
aby mohl přijímat, občerstvovat a živit ty, kteří procházejí kolem.
Pod vaším stromem se nerozlišuje bílý od černého, věřící od ateisty.
Všichni jsou přijímáni a všem se rozdává nezištně.“
SMYSL NAŠÍ BUDOUCNOSTI
Čtyři pilíře padesátileté práce.
Citta nuova se snaží především poukázat na známý princip, že
komunikace je pro člověka a pro společnost zásadní, na který se ale
často zapomíná. Dnes jsme obklopeni komunikačními prostředky,
které nás spojují 24 hodin denně, přitom už neumíme komunikovat.
Citta nuova nám chce znovu ukázat autentickou komunikaci, která
respektuje pravdu, a ještě více lásku, hledá objektivitu, ale předtím
bratrství ve všech formách: jako mír, spravedlnost, optimismus, otevřenost.
Na druhém místě chce Citta nuova prezentovat komunikaci, jejímž prvotním etickým pravidlem je úcta k druhému, ať už jde
o účastníka rozhovoru, čtenáře nebo kolegu. Naslouchání, přijímání
rozdílů, jak říká Kapuscinski, ale i úsilí milovat (ano, toto slovo zde
musíme použít).
Podle třetího pilíře komunikace mají být sdělovací prostředky nástrojem rozvoje společnosti. A to je možné, pokud se opráší opomíjená ctnost – ať náboženská či světská – totiž naděje. Jak praví Theilhard de Chardin, budoucnost je lepší než jakákoli minulost, a nakonec se vždycky stane to nejlepší, co se mohlo stát. To není slepý optimismus, ale smysl pro budoucnost, přesvědčení, že mnohá znamení
doby nám sesílá větší láska. Konkrétně to znamená poukazovat na to
pozitivní, co se kolem nás děje.
Čtvrtý pilíř tvrdí, že důležitý je člověk, ne prostředek. Tento etický
postoj pramení z přesvědčení, že každý člověk je jedinečný a neopakovatelný. A to je smysl projektu bratrství.
PAOLO LORIGA A MICHELE ZANZUCCHI
EKOLOGIE
Fota: archiv
PŘEDPOVÍDANÉ
KATASTROFY
ANTONELLO PASINI
O
Mezinárodní
summit v Nairobi
skončil několika
drobnými
kroky a velikým
zklamáním pro
ty, kteří očekávali
mnohem více.
degradaci planety
před našima očima
jsme mluvili s Antonellem Pasinim, klimatologem Národní vědecké rady,
po skončení mezinárodního summitu o klimatu v Nairobi, který ukázal názorové neshody národů v otázkách životního prostředí. I když
vlády uznávají potřebu snížit emise plynů
způsobujících skleníkový efekt, odročily
rozhodnutí na příští zasedání. Veřejnost
je dezorientována sledem katastrofických předpovědí pro století, které sotva
začalo: tání polárních oblastí, obrácení
směru golfského proudu, zvyšování frekvence uragánů. Všechny tyto jevy by měly být důsledkem oteplování planety, které vyvolává lidská činnost.
Co je pravdy na tomto scénáři?
„Je normální, že jsme dezorientováni
ze zpráv, které vysílají média pro širokou
veřejnost. Je to způsobeno jednak přeháněním v médiích, ale i tím, že existuje obecná zkušenost stále častějších klimatických změn. Vědci, kteří se zabývají
komplexními systémy, jako je klima, vědí,
jak jsou citlivé na změny zvenčí. Dokážou
totiž znatelně a často i nečekaně změnit
své chování, pokud vnější vlivy překročí
určitou hranici. Studium katastrof se tak
stává náplní současné vědy.
Pozorování a měření ukazují, jak
vzrostla průměrná teplota atmosféry na
globální úrovni od roku 1850 do dneška.
Počítačové modely (jak klasické, tak modely založené na umělé inteligenci, které
vyvíjí a aplikuje náš tým v CNR) ukazují, že zvýšení je způsobeno převážně lidskou aktivitou a v budoucnu se bude dále zvyšovat jak na globální úrovni, tak ve
Středozemí či v Itálii.
Za posledních třicet let jsme svědky
spíše nárůstu intenzity než počtu uragánů v Atlantiku. Energetické rozvahy vedou k domněnce, že je to také způsobeno
současným nárůstem teplot. A bylo pozorováno i zpomalení (alespoň dočasné)
hlubokých oceánských proudů v Atlantiku pravděpodobně kvůli rozsáhlému tání
arktického ledu. Spolu s matematickými
modely to vede k hypotéze, že z rovníkové oblasti bude do severozápadní Evropy
přicházet méně tepla, což může způsobit
lokální ochlazení.“
Předpovědi médií jsou tedy výsledkem složitých matematických modelů. Jak jsou počítačové simulace důvěryhodné?
„Klimatické modely představují to nejlepší, co dokážeme vyvinout, abychom
porozuměli mechanismu klimatu. Vytvoříme model situace v minulosti a aplikujeme ho do budoucnosti. Samozřejmě,
že podobné modely nejsou tak dokonalé,
jak bychom si přáli, ale největší nejistota nepramení z jejich vnitřní struktury, ale
z nejasného vlivu lidské činnosti na klima
v budoucnosti.
Proto u modelů mluvíme o projekci,
nikoli o předpovědi. Když do modelů zadáme škálu lidských vlivů v budoucnosti, způsobených společensko-ekonomickým rozvojem, modely nám poskytnou
celou škálu klimatických scénářů. V tak
složitém systému jako je klima, kde je reakce systému na vnější vlivy zpožděná
v čase a kde se dá dosáhnout téměř nezvratné změny, je dobrým zvykem nepoužívat nejistotu vědeckých znalostí jako
výmluvu k odkládání rozhodnutí. Říká
se tomu preventivní opatření a je to jeden z etických principů Rámcové dohody
Spojených národů o klimatických změnách.“
Mělo by se tedy jednat hned. Existují světové autority nebo mezinárodní
zákony o klimatu?
„Právě jsem poukazoval na Rámco-
– 2/2007
vou dohodu OSN, což je deklarace obecných principů a závazků, díky které byl
sepsán Kjótský protokol jako prováděcí nástroj uznaných obecných principů.
Každoročně se scházejí delegace ze
států, které Dohodu podepsaly, a jednají o budoucnosti mezinárodních vyjednávání o klimatických změnách, jako naposledy v Nairobi. Z pohledu vědce musím
poznamenat, že vedle mezinárodní politické aktivity dostala i světová vědecká obec svůj orgán IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change), který
pravidelně analyzuje vědecké výzkumy
o klimatu, předkládá jasnou syntézu dosavadních vědeckých poznatků formou
přístupnou i politickým autoritám.“
Jaké scénáře připadají v úvahu po
summitu v Nairobi?
„Vzhledem ke klimatickým změnám
se mezinárodní jednání zaměřovala na
strategii zmírňování dopadů. Jakmile je
jako důvod změn označena lidská činnost, zejména emise takzvaných skleníkových plynů, zaměří se pozornost na ni.
Zmírnění lze dosáhnout snížením emisí
těchto plynů (ale také zvýšením absorpční schopnosti země, tedy omezením kácení pralesů).
Kjótský protokol odpovídá této strategii, ale představuje jenom začátek dlouhého procesu a není řešením problému,
protože snížení, kterých chce dosáhnout,
jsou minimální a k zastavení globálního
oteplování rozhodně nestačí.
Tato opatření musí přijmout rozvinuté
země, které jsou za emise zodpovědné.
Přesto Spojené státy Kjótský protokol nepodepsaly. Dnes se diskutuje o tom, jak
zapojit i rozvojové země, hlavně ty, které
freneticky zvyšují emise, jako Čína nebo
Indie. Problém je velice ožehavý a vyžaduje hluboké sdílení etických hodnot.
V Nairobi byl schválen fond, který
umožňuje africkým státům přizpůsobit
se předpokládaným klimatickým změnám a zabránit nejničivějším následkům.
I když je to záslužné, osobně si myslím,
že toto rozhodnutí je signálem určité rezignace a nechuti bojovat s problémem
z pohledu strukturálních příčin. Obávám
se, že adaptační strategie může vyústit
v tragickou prohru. Problém klimatických
změn je příliš kritický na to, aby zůstal
v rukou politiků nebo technokratů. Mělo
by se co nejvíce šířit vědecké povědomí
o tomto tématu, aby si problém uvědomili
opravdu všichni.“
LUCA FIORANI
NOVÉ MĚSTO
/ 21
2/2007 – INSPIRACE A SOUVISLOSTI
SLOUČENÍ IDENTITY
A EKONOMICKÉ ČINNOSTI
2. ČÁST
V minulém čísle jsme uvedli první část
projevu profesora ekonomie milánské
univerzity Biccoca Stefana Zamagniho na
slavnostní inauguraci Polo Lionello
(viz Nové město 1, 2007, str. 17–19)
a nyní přinášíme dokončení.
PROF. S. ZAMAGNI
D
nešní novinka je opakem tohoto přístupu.
Díky tomu mimo jiné
chápeme, proč mnohé
podniky nedokážou
na trhu prorazit. Vina
se klade tomu či onomu, ale mnozí podnikatelé zůstali na úrovni
taylorismu. Domnívají se, že mohou podnik
dále řídit stejnými metodami a týmiž organizačními prvky, jako se řídil podnik v minulosti.
K čemu to vede? Pokud chceme, aby podnik dosáhl nového rozkvětu a měl úspěch,
je třeba vše zaměřit na člověka. Teď někdo
může namítnout: „Výborně, zaměřit vše na
člověka. Ale jak?“ Stimulacemi. To je odpověď, kterou obvykle dávají ekonomové. A to
je chyba, protože stimulace – samozřejmě
narážím na materiální stimulace, finanční
či nefinanční, v tom není rozdíl – přinášejí pozitivní výsledky krátkodobě, ale určitě
ne dlouhodobě. To není důvod, abychom
o tom teď diskutovali, ale kdo sleduje současnou literaturu, ví, že stimulace mají dlouhodobě opačný účinek, vyvolávají opačné
účinky, než byl záměr těch, kteří je dávají.
Co nového zde tedy objevujeme? To, že
je zapotřebí zaměřit se na motivaci. Je zapotřebí, aby ten, kdo pracuje v podniku, sdílel
s managementem hlavní cíl, který je hybnou
silou podniku. Je důležitější jednat na základě vnitřní než vnější motivace. Teď začínáme chápat význam úvodní otázky. To je důvod, proč podnik ekonomiky společenství
má a bude mít stále větší úspěch: protože
podnikatelé ES – možná bez přesných teoretických vědomostí, ale díky intuici, která
čerpá z původní Chiařiny myšlenky – pochopili, že nejúčinnější způsob, jak dosáhnout výsledků, je vážit si člověka ve všech
jeho dimenzích.
22 / NOVÉ MĚSTO
Proto je možné „vydávat počet“ ze své
identity tím, že se aplikuje charizma a založí
se podnik. To souvisí s faktem – jak vědí ti,
kdo se tomu věnují – že jsme vstoupili do
fáze „knowledge society“, to je do „znalostní společnosti“, protože dnes je znalost stále
více implicitní.
Víme, že znalost může být buď kodifikovaná nebo implicitně skrytá. Znalost je kodifikovaná, když je začleněná do kodexů, tedy do pravidel. A je implicitně skrytá, když
zůstává v myslích lidí. Jaký je v tom rozdíl?
Takový, že já jako manažer nebo podnikatel
pro dosažení skryté znalosti – která je v mysli všech, protože „Duch vane, kam chce“, jak
se říká, a geniální myšlenka může napadnout
i toho, kdo přišel jako poslední nebo zaujímá poslední místo v hierarchickém žebříčku
podniku – nezmůžu nic, pokud mi nepomáhá svobodná vůle člověka.
Proto je dnes vnitřní motivace tak důležitá. Materiální stimulace funguje do té chvíle,
dokud je znalost kodifikovaná: zaplatím ti
víc a ty víc vyrobíš. Ale pokud člověk nesdílí
cíl, kvůli němuž v podniku pracuje, nikdy ze
sebe nevydá to nejlepší. A to nejlepší v člověku nemůže zjistit například nějaký vnější
monitor nebo kontrolor právě proto, že je to
znalost implicitně skrytá.
Proto je důležité pochopit, že myšlenka,
která vedla fokolaríny k založení ekonomiky společenství, je myšlenka geniální, která
předběhla dobu a nečekaně zaujala i příznivce, kteří jsou ještě příliš vázáni na tayloristický či fordovský způsob vedení podniku. Neříkám, že tento model zmizel, existuje
princip hystereze (přetrvávání) a řekl bych,
že to chce čas, než nějaké paradigma bude
překonáno; ale pohled do budoucnosti fakticky ukazuje, že toto je nový způsob jak vyrábět. Proto je model podniku ekonomiky
společenství vítězný. Je zajímavé, že další typy podniků, které se k charizmatu nehlásí,
tento způsob řízení pozorují a studují.
Někdo by mohl říci: „Ale pokud někdo
nemá motivaci nebo charizma, které vyvolalo tuto zkušenost, a chce napodobit způsob
vedení a způsob jednání podniku ekonomiky společenství, může i tak sehrávat pozitivní roli?“ Jinak řečeno: nehrozí zde oportunismus? Vím, že se tyto otázky čas od času
objevují. Podle mne si nesmíme dělat starost, nesmíme mít postoj jakobínů, kteří si
kladli požadavky, jak víme z historie, a víme
také, jak to dopadlo.
Proč? Protože důležité je chápat, že princip „nakažlivosti“ je účinnější při aplikaci
ctnosti než neřesti. Chci tím říci, že pokud
nějaký podnik napodobuje jednání podniku
ekonomiky společenství, aniž by k tomu měl
poslání či povolání vycházející z jeho vnitřku, není to špatné. Protože víme, že existuje významná psychologická teorie, teorie
přivlastnění, podle které člověk mnohokrát
opakující dobrý skutek, i když mu na počátku nevěří, po nějaké době uvěří. Nedělejme
si starost, že se na začátku mohou vyskytovat
„oportunisté“. Jen ať přijdou!
Fota: Michele Zanzucchi
INSPIRACE A SOUVISLOSTI
Důležité je, aby základní ekonomické
uspořádání nebo spíše celá společnost brala
tyto podniky stejně jako podniky ekonomiky společenství, aby mohly splnit své poslání „prorocké menšiny“. Prorocká menšina je
technický termín, který používají lidé zabývající se teorií hry. Skupina subjektů – i když
ví, že ostatní nedělají totéž, že ji nenásledují
– má svůj význam, protože svým jednáním
vyjadřuje něco, co zpočátku možná vypadá
úsměvně nebo se to nebere vážně, ale postupně to bude napodobováno. Protože –
jak jsem říkal a jak připomíná Aristoteles –
„ctnost je nakažlivější než neřest“. My se domníváme, že nakažlivé jsou neřesti. Není to
pravda. Nakažlivější jsou ctnosti, jenže se
o nich téměř nikdy nemluví.
Mělo by se vyžadovat, aby organizační
uspořádání ekonomických institucí nebránilo subjektům, které se k tomuto projetu hlásí, v rozvíjení vlastních charizmat a talentů.
Ostatní přijde samo, není třeba se starat a dávat nálepku jednoho či druhého typu etiky,
protože pokud jsme přesvědčeni, že to, co
děláme, jde správným směrem, výsledky se
jistě dostaví.
A je snadné si to uvědomit. Jak víme, existují dvě kategorie dobra: spravedlivé a bezplatné. Dobra spravedlivá – například ta,
která jsou zajištěna starým „welfare state“
(sociálním státem) – stanovují nějaké instituci přesné povinnosti (takovou typickou institucí je stát, ale nejen on), aby práva občanů na tato dobra byla uspokojena. Naopak
bezplatná dobra – to jsou například dobra
vztahová – stanovují závazek, který vyplývá
ze zvláštního pouta, jež nás navzájem spojuje. Jde o uznání vzájemné vazby (latinsky
ligatio) mezi osobami k založení určitého
závazku (latinsky ob-ligatio). Je zřejmé, že
pokud se pro ochranu práva lze utéci k zákonu, závazek se naplní bezplatností, a tedy
v návaznosti na proces vzájemného uznání.
Ale žádný zákon, ani ústava nemůže zaručit
kvalitu vztahů při poskytování takových služeb, jako je například zdravotnictví.
A přece není možné nevidět jak zásadní jsou bezplatná dobra pro touhu po štěstí, kterou každý člověk, a zvláště nemocný,
v sobě nosí. Protože tam, kde není bezplatnost, nemůže být ani naděje. Bezplatnost
není nějaká morální ctnost jako je spravedlnost. Bezplatnost se týká lidského jednání, které stojí nad morálkou; jeho logikou je
přebytek. Naopak, logikou spravedlnosti je
rovnovážnost (anebo proporcionalita), jak
učil již Aristoteles. Chápeme tedy, proč se
naděje nemůže zakotvit ve spravedlnosti. Ve
společnosti hypoteticky dokonale spravedlivé – a nic víc – by nebyl prostor pro naději.
V co by mohli doufat její občané? Jinak je
tomu ve společnosti, kde dokázala zapustit
hluboké kořeny bezplatnost: právě proto,
že naděje se živí přebytkem. A je dobré si
uvědomit, že to je hlavní smysl průmyslové zóny Lionello: svědčit o tom, že instituce
zaměřená na poslání („mission-oriented“),
která čerpá sílu ze zvláštního náboženského
charizmatu, je schopná „dobře působit“ jako výrobní struktura, a kromě toho dělat ještě něco jiného. Existuje nádherná Senecova
myšlenka, kde se říká, že neexistují vhodné
větry pro kormidelníka, který neví, kam míří. Podnikatelé ES vědí, kam míří, a mají tedy vždy vhodný vítr.
Ještě dvě myšlenky na závěr. Ekonomika
společenství a tato zóna, kterou dnes slavnostně otevíráme, je jistě dílem dobra. Termín dobro, pokud se na chvíli zamyslíme, je
termínem, který má čtyři podpůrná adjektiva: pravdivý, spravedlivý, užitečný a krásný.
Pokud chcete udělat něco dobře, je třeba,
aby to bylo pravdivé, spravedlivé, užitečné
a krásné. Musí být zastoupeny všechny čtyři
– 2/2007
složky. Někdy si myslíme, že je možné přijmout „trade off“ (tj. kompromis) takovéhoto druhu: více užitečný a méně spravedlivý,
nebo více spravedlivý a méně pravdivý. Ne!
Aby nějaké dílo jako Dílo Mariino produkovalo dobro, je zapotřebí, aby tyto čtyři komponenty, tyto čtyři sloupy byly udržovány
v rovnováze. To je věc, kterou jsem vždy nacházel uvnitř Hnutí a na kterou Chiara vždy
správně dbá. Chiara nepromarní žádnou příležitost, aby to zdůraznila. Protože ve chvíli,
kdy by začínaly pronikat nějaké pochybnosti, že je možné kompenzovat nedostatek jednoho přebytkem druhého, byl by to konec.
Znamenalo by to, že se jiným způsobem zavádí utilitární logika, která transformovala
společné dobro v dobro totální (pozn. překladatele: ve smyslu nezdravé absolutizace).
A to je riziko, které si musíme stále uvědomovat a nad kterým musíme stále bdít.
Toho se týká pasáž ve spise „Contra Faustum“ od Augustina. Připadá mi trefná. Augustin píše: „Křesťané bydlí, pracují a vedou
život zdánlivě stejný jako všichni ostatní, ale
žijí jiným stylem než oni, protože to, co je
odlišuje, je víra, naděje a láska.“ A dodává
s odvoláním na známý Dopis Diognetovi:
„Jak je možné, že mají stejné zvyky jako ti,
kteří se s nimi neshodují v těchto třech věcech (víře, naději a lásce)? Opravdu, kdo věří
jinak, doufá jinak a miluje jinak, musí chtě
nechtě i jinak žít.“ A já dodávám: musí chtě
nechtě dělat ekonomiku a vést podnik jinak.
Dělat podnik jinak není výsledkem neurčitého záměru, zbožného přání, ale je to plod
životní praxe, která je postavena na těchto
třech ctnostech.
A chtěl bych zakončit myšlenkou týkající
se Chiary, která je tak trochu neviditelnou
rukou – abychom použili termín ekonomům
známý – tohoto projektu. Je to postřeh, který ruský teolog Sergej Bulgakov napsal ke
zprávě o smrti Pavla Florenského. Víte, že
Pavel Florenskij byl velký intelektuál, ruský
filosof a teolog, kterého zmiňuje Jan Pavel
II. v encyklice Fides et ratio. Nebyl katolík,
ale pravoslavný a byl zabit stalinským režimem v roce 1937. Sergej Bulgakov píše: „Ze
všech současníků, které jsem měl možnost
ve svém životě poznat, je největší on. Otec
Pavel (Florenskij se stal pravoslavným knězem) pro mne nebyl jen geniální zjev, ale
také umělecké dílo. Skutečným dílem otce
Pavla už nejsou jeho knihy, které napsal, jeho myšlenky a slova, ale on sám, jeho život.“
Myslím, že tato slova se mohou přesně aplikovat na Chiaru: celý její život představuje
to dílo, jehož část, ale velmi významnou,
zde dnes slavnostně otevíráme.
STEFANO ZAMAGNI
NOVÉ MĚSTO
/ 23
2/2007 – U ŠÁLKU ČAJE S GIORGIEM ROCCOU...
Foto: archiv
LYŽOVAT
PROTI PROUDU
GIORGIO ROCCA
Prohraná olympiáda a vítězný Světový pohár, vášeň
k lyžování a láska k rodině. Vítěz, který umí prohrávat.
P
roti proudu. Pro slalomáře to není nejběžnější příslovce, ale snad nejlépe vyjadřuje sportovní osobnost Giorgia Roccy. Mnozí fanouškové mají ještě
před očima záběry olympijského slalomu z Turína, kde on, nejočekávanější šampion, který pětkrát
za sebou vyhrál v závodech Světového poháru, najel hned na začátku za všeobecného zklamání do
brány. Za tepla odpověděl někomu, kdo hovořil o neúspěchu: „Zůstane mi pocit štěstí, že jsem mohl prožít velkou událost jako divák i jako
protagonista. Tyto hry byly velmi čisté, s menšími komerčními tlaky
než ostatní, čestné a vyjadřovaly hodnoty sportu. Okamžik, v němž
jsem četl přísahu během zahajovacího ceremoniálu, ve mně zůstane
víc než tento neúspěch.“ Pro něj bylo samozřejmé udělat gesto, které
neuniklo ani médiím: místo aby v hotelu dal volný průchod zklamání,
sledoval druhý pokus na okraji sjezdovky, aby poblahopřál vítězi.
Téměř s ročním odstupem děláme tento rozhovor a Rocco nezměnil názor. Dokonce řekl: „I když jsem nedokázal vystoupit na stup-
24 / NOVÉ MĚSTO
ně vítězů, zkušenost z olympiády zůstane pro mne důležitá. Skutečnost, že jsem blahopřál vítězi, je normální. Porazil jsem Reicha ve
finále klasifikace Světového poháru, on mě porazil na olympiádě.
Člověk nemůže být pořád na špici.“
V době olympijských her ve Vancouveru v roce 2010 mu bude
35 let, ale nevyloučil svou účast, pokud bude mít stále takovou chuť
lyžovat jako nyní. Kdo projížděl Livigno, Alta Valtellina, dokáže pochopit, jak hory a samota mohou formovat charakter člověka. Ale
utužovala ho neustálá zranění (poslední v listopadu!), která nepochybně zbrzdila explozi talentu. Přesto je Giorgio nepovažuje za překážku na cestě: „Pomáhala mi růst tak, jak to dokážou pouze negativní události. Možná spíše než aby mě omezovala, mi jednoduše
zabránila, abych vítězil příliš mladý...“
Rocca je opravdu mistr v tom, jak filosoficky dokáže brát vítězství
a úspěch. Pomáhala mu v tom vždy vášeň k jeho práci: „Tajemství
jsou v zásadě dvě: vytrvalá práce a mentalita vítězství.“ Nemohlo by
to být jinak. Kdo sleduje závody ve slalomu, zvláště v televizi, kde
jsou záběry ploché, nemůže si vůbec představit strmost sjezdovky,
zledovatělý povrch, atletickou zdatnost, kterou vyžaduje sjíždění určitou rychlostí, a to je důvod, proč jsou rozdíly mezi prvními v cíli
jen desetiny sekundy. Rocca se to pokouší vysvětlit: „Lyžování je
sport, kde dojedeš desátý se ztrátou na prvního pod jednu sekundu.
Je to velmi napínavá disciplína. Nejen slalom, ale i ostatní disciplíny
vyžadují dokonalou atletickou přípravu, vysoké soustředění, odvahu. Sjezdovky jsou zledovatělé a lyžař – turista, byť výborný, by měl
co dělat na trasu se vůbec postavit.“
Ve čtyřech letech v Cortině měl Giorgio poprvé lyže na nohou.
V devíti ho lyžování navždy získalo, protože v něm našel sport, ve
kterém spojil to, co ho nejvíce přitahovalo: láska k horám a ke sněhu. „Považuji se za velmi šťastného! Má práce je sport, v mém případě lyžování, a myslím, že je to sen mnohých, vzhledem k tomu,
že mnoho lidí pěstuje sport, ale málo ho dělá jako práci. Odříkání?
Když děláš věc, po které odjakživa toužíš, není možné hovořit o odříkání!“ Nejenže mohl lyžovat a závodit jako své zaměstnání, ale dokázal to dělat dokonce úspěšně: „Mým snem bylo vyhrát Světový
pohár v jedné disciplíně: loni jsem dokázal pozvednout křišťálový
glóbus za slalom na švédském sněhu v Aare. Je to opravdu sen, který
se uskutečnil.“
Zakouší ještě po letech trénování, soutěžení, proher a vítězství
emoce? „Přestože jsem v oddíle již 15 let, vášeň k lyžování zůstala
nedotčená. Je to jedinečná emoce, těžko vysvětlitelná. Lyže a moje
rodina, ta je ale na prvním místě, to jsou věci, na kterých mi hlavně
záleží.“
Když Giorgio netrénuje (obyčejně trénuje šest hodin denně!), spí,
podniká dlouhé trasy s přáteli na kole, hraje na play-station (simulace
slalomu?) a čte Harryho Pottera.
Ani začátek nově sezóny nebyl pro něj jednoduchý: nejen proto, že zranění pro toho, kdo lyžuje v nejvyšší soutěži, hrozí vždy,
ale i proto, že letos Federace ztratila několik důležitých sponzorů:
„Žádáme jen, abychom byli chráněni a mohli seriózně pracovat,“ vysvětlil Rocca, dnes přední mluvčí kolegů. Olympiáda je dnes už jen
vzpomínkou: „Nejtěžší okamžik byl, když jsem slyšel z publika oh!
při mém pádu. Zklamání diváků je mé zklamání, ale vytvořil se s nimi velice citlivý vztah a to je něco, co neumožní dostat se do krize
kvůli jedné prohře. Jakoby mě poplácali po zádech: pochopil jsem,
že jsem na sjezdovce proto, abych byl divákům blízko, ne abych se
viděl na stupních vítězů.“
A když hovoříme o skutečné radosti, Giorgio upřesňuje, jaká je jeho největší radost v životě: „Narození mého syna Giacoma.“
PAOLO CREPAZ
2/2007
Evě umírá maminka. Dlouho ji měla doma, ale lékaři ji poslali do nemocnice.
Denně za ní chodí, ale kdoví jestli ji vnímá. Přesto přicházejí i vnoučata a pra i prapra vnoučata.
Večer trošku
hýbala rukou.
Chtějí Evu na oplátku potěšit.
Eva nečeká, že se maminka uzdraví.
Sčítají spolu jeden přítomný okamžik za druhým.
Jdou za Ježíšem, krok za krokem,
tak jako maminka každý den kráčívala do kostela.
MAMINKA ODCHÁZÍ DOMŮ.
NOVÉ MĚSTO
/ 25
PODLE SKUTEČNÝCH PŘÍBĚHŮ PŘIPRAVUJE HELENA FILCÍKOVÁ
Eva kolem sebe dokáže šířit poklid a přátelství i v téhle situaci.
Pacientky se na ni těší. Snaží se vyznat v příbuzných a dětech, které za maminkou přicházejí, a Eva jim o nich
vypráví rodinné historky. Občas cestou do nemocnice některé z nich koupí šunku, nebo jim přinese časopis.
2/2007
Foto: archiv
Í
C
U
O
D
E
V
E
J
KOLE KONEČNA
E
DO N
N
a železnici mám dávnou vzpomínku: už
odmalička mě babička Františka brávala
na most, abychom se
dívali na projíždějící
vlak. I když to bylo na
počátku osmdesátých let, průjezd vlakové
soupravy byla pro ni – narodila se v roce
1903 – důležitá událost, protože se tak v mysli vracela do doby, kdy ji její syn, strojvůdce,
upozorňoval, že projíždí malou horskou vesničkou, příliš malou na to, aby získala povolení ke zřízení zastávky. Hvizd lokomotivy
znamenal: „Ahoj, mami, myslím na tebe.“
Tak začala moje náklonnost k železnici,
k nádraží obecně. Jako syn železničáře jsem
jich poznal mnoho a vždy jsem měl stejný
pocit: domov!
Když jsem doprovázel tatínka do práce,
trávil jsem hodně času pohledem na neuspořádaný zástup na těch neklidných místech.
Příběhy, oči, které těkají, tváře, které se setkají jen jednou a vícekrát se nenajdou. Všichni mi připadali vzrušení jako při první cestě:
možná proto, že každý odjezd v sobě skrývá
neznámo, které se pokaždé trochu poodhalí.
A potom koleje; ten pocit směřování do
nekonečna vyvolával v mém srdci touhu
projet je nejprve vlakem, abych věděl, kde
jejich trasa končí. Zcela anonymní život nádraží, který ve mě probudil zájem o lidstvo
tak různorodé a pestré, opuštěné a trpící,
osamocené, pestrobarevné a krásné. Katedrála, svět za zdmi, téměř jako předsíň před
nekonečnem.
26 / NOVÉ MĚSTO
Tehdy se odjezd týkal mne, v srdci jsem
měl tutéž touhu potkat někoho, tutéž naději
setkat se pohledem, což mě fascinovalo už
odmalička.
I pro mne platil pocit neznáma při odjezdu... po celý život.
Když jsem zahlédl obrysy vlaku do Palerma, zlomil se mi hlas. Pasquale, asi třicetiletý
mladík, se pokouší prodat mi pero. Pohled
do očí a ani on neuhne pohledem: možná je
upřímný a vypráví mi o sobě, o svých neštěstích, aby mi pak znovu nabídl pero. Rozzáří
se, když dám ruku do kapsy a vytáhnu starou
bankovku 5000 lir.
Pohled se ztrácí mezi osvětlenými tabulemi v očekávání osudového nápisu „Palermo“, ale na to myslí Giulio, aby přerušil mé
únavné sledování. Je z Neapole, okolo čtyřicítky, přátelský, ochotný, příjemný. Hned
se spřátelíme a začíná mi o sobě vyprávět.
Mezitím zjistíme, že musíme přestoupit na
tentýž vlak – já, on a deset jeho přátel, hlučných, sympatických. Příběh jeho života je
poutavý a jeho zajímavá osobnost mě fascinuje při vyprávění o tom, že byl v Sarnu
v den, kdy tam na podzim roku 1996 záplavy zničily životy, domy a zasely úzkost.
Nešetří nikoho při popisu důsledků toho
neštěstí, ale v jeho očích pozoruji touhu po
spravedlnosti, po vytoužené, ale nikdy nenalezené lásce.
Přitahuje ho můj zájem o jeho vyprávění
a spontánně se ptá s neapolským přízvukem:
„Ale vysvětlete mi, co jedete z Turína dělat
v Palermu?“ Moje bezprostřední odpověď
je: „Hledat práci.“
Giulio se zarazí a obrací se ke kamarádům,
kteří jsou roztroušeni po celém vagóně: „Už
se vám někdy stalo, že potkáte Turíňana, který jede hledat práci do Palerma?“ a začne se
nahlas smát, až se červenám.
Nastal okamžik, kdy mu vyprávím svůj
příběh: „Rozhodl jsem se, že budu žít pro
největší ideál, jaký mohu potkat: pro Boha.
Kvůli tomu jsem všechno opustil a rozhodl
jsem se ho následovat kamkoliv... První etapa je Palermo, drahý Giulio.“ Teď se červená
on a otázky o lásce, o tajemství štěstí následují až do ohlášení rozhlasu: „Neapol, hlavní nádraží.“
Oba vystupujeme, ale spoj do Palerma už
odjel. Giulio se rozhodl, že bude můj kamarád. Tváří v tvář perspektivě, že strávíme noc
na nádraží, mi zajistil klidné místo a snažil se
také přemluvit vlakvedoucího, aby mě vzal
do nákladní soupravy do Palerma, abych
nemusel nocovat na nádraží. Vše nadarmo,
ale jeho úsilí je pro mne znamením, že lásku, kterou stále hledal, právě dává. Když se
loučíme, postřehnu slzy v jeho očích. Jsme
si oba jisti, že se už víckrát nepotkáme, ale
ty hodiny strávené cestou v nás obou něco
změnily.
Vydávám se tedy do restaurace u nádraží.
Zmar, utrpení a vznešenost ve tváři opuštěných, kteří žijí na nádraží stranou společnosti. Přitahují mou pozornost, jako bych odhaloval skrytý poklad ve vráskách tváře oteklé
únavou, hladem, vězením.
Kupuji si chléb a láhev vody, tolik mi
umožňuje pár drobných v kapse, a rozhodl
jsem se, sníst to na lavičce na třetím nástupišti. Tentýž nápad měl Farouk, muž zničený válkou v Čečensku. Jizva ve tváři svědčí
o tom, že ho život nešetřil, a útěk z jeho země byl jediná možnost, jak přežít.
Zatímco mi vypráví o sobě, musí mít pocit, že mám ještě hlad, protože láme svůj
chléb se salámem a nabízí mi ho spolu s poloprázdnou lahví piva, ze které usrkával.
Ta skýva chleba, kterou mi nabídly zakrvácené a špinavé ruce je svatební hostina
z pohledu člověka, který nemá nic, a přesto
stále dává všechno.
Farouk se pro mne stane ikonou vděčnosti, daru. Nikdy nevymizí z mé paměti. Už
proto, že jdu do světa, abych přinášel poselství žitého evangelia.
Farouk, Giulio, Pasquale... úsměvy a tváře
vtisknuté do srdce navždy, zachycené možná na místech méně doporučovaných, kde
se však odehrává představení o setkání s nejkrásnější částí lidstva.
Obrazy nakreslené tam, kde končí jízda
tolika kolejí.
MARCO TEALDO
NAŠE KŘÍŽOVKA
Narodila se začátkem 13. století a zemřela přibližně v 32 letech. Ale až po více než šesti stoletích, v roce 1907, byla blahoslavena. Uctívají ji Češi, Slováci, Poláci, Lužičtí Srbové i Němci. Její jméno najdete
v naší doplňovačce.
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
autor próz
nevládní parlamentní strana
za nějakou chvíli
vynášeti rozhodnutí
sebestředný člověk
vyznavač učení čínského komunistického vůdce
flotila lodí
žijící ve vedlejším domě
PIPO
Jedna!
A
TIPO
WALTER KOSTNER
Tři a čtyři...
Dvě!
Dvě!
Jedna!
9. časový úsek sta let
10. udělení souhlasu
11. chytili (např. zloděje)
12. na nedlouhou dobu
13. používati zobák
14. soubor slov s překladem
15. přidělit úřad z moci úřední
16. doporučit
Tři a čtyři...
BUM
...když si je
někdo příliš jistý
svými programy
Časopis Hnutí fokoláre
Únor 2007, ročník 16 (10)
Roční příspěvek 330,- Kč
Půlroční příspěvek 165,- Kč
Příspěvek na jedno číslo 30,- Kč
Bankovní spojení:
HVB Bank, cz a.s.
č. ú. 6043141003, kód banky: 2700
Zodpovědný redaktor:
RNDr. Irena Sargánková, CSc.
Redakční rada:
Ing. Jiří Kratochvíl
Štěpán Filcík
Administrace:
Modletínská 2, 101 00 Praha 101
Tel./Fax: 00420 / 222 518 569
Reg. číslo: MK ČR E 7868
Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p.,
OZ Praha, č.j. NP 1362/1994
Ze dne 27. 6. 1994
Grafická úprava a zlom:
Pavel Vodička
Lucie Vodičková
Tisk: VS Pankrác
ISSN 1212-0782
Překlady a redakční spolupráce:
P. Bohumil Kolář
Mgr. Veronika Křenková
PhDr. Drahomíra Syrůčková
NOVÉ MĚSTO VE SVĚTĚ
Argentina Ciudad Nueva
Austrálie New City
Belgie Nieuwe Stad
Brazílie Cidade Nova
Dánsko Ny Stad
Filipíny New City
Francie Nouvelle Citè
Holandsko Nieuwe Stad
Hongkong San Sing Seung Yuet Hong
Chorvatsko Novi svijet
Itálie Città Nuova
Kanada Nouvelle Citè
Kolumbie Ciudad Nueva
Korea Cumul
Maďarsko Új Város
Německo Neue Stadt
Polsko Nowe Miasto
Portugalsko Cidade Nova
Rumunsko Oras Nou
Slovensko Nové mesto
Slovinsko Novi svet
Španělsko Ciudad Nueva
a Ciutat Nova
Švýcarsko Città Nuova
Švédsko Enad Värld
Uruguay Ciudad Nueva
USA Living City
Velká Británie New City
Objednávky časopisu
Nové město zasílejte na adresu:
Nové město
Administrace
Modletínská 2, 101 00 Praha 101
Tel./Fax: 00420 / 222 518 569
e-mail: [email protected]
Architekt
Provazolezec
Akrobat
Umělec
Inženýr
Montér
Stratég
Gurmán
Objednávky slovenského časopisu
Nové mesto zasílejte na adresu:
Nové mesto
Redakcia
Hrobákova 13
851 02 Bratislava, Slovensko
Fax: 00421 262 411 235
Titulní strana:
Foto: archiv
Kostel sv. Sofie v Kyjevě.
vách jeden chlapec s Downovým syndromem. Znovu jsme si uvědomili, že i když je lidské tělo jakkoli postižené, duše opravdu nemá
handicap a je plná moudrosti, je hluboká.
„Milí čtenáři, jmenuji se Hanka, jsem na vozíku, ráda jsem se setkala s podobně postiženými lidmi a rozdělila se s nimi o svou zkušenost. Udělala mi radost Líza, jedna z nich, která se s velkou láskou
se mnou spřátelila. Setkání s ní a se všemi bylo velkým vzájemným
obdarováním. Dokonce mě pozvali do Itálie. I když vím, že to pro
mne nebude možné, byla jsem velmi ráda,“ napsala pro tento článek
svůj postřeh Hanka.
A Františka, psycholožka, dodala: „Během setkání nebyl patrný
rozdíl mezi dobrovolníky a postiženými. Cítila jsem velkou otevřenost ze strany italských mladých, jsou to lidé nasazení pro službu
druhým a jsou spokojení.“
Alessandro, autistický chlapec z italské skupiny nám napsal: „Uni-
P
řed několika týdny jsme dostali e-mail z Piacenzi
(Itálie). To byl náš první kontakt s As.So.Fa. (Asociací rodinné solidarity). Vznikla asi před dvaceti
lety a jde o asociaci dobrovolníků, kteří se věnují
lidem s postižením: organizují slavnosti, odpolední školu, která má mladým s postižením napomoci
k větší autonomii, společné výlety, prázdniny a tak
dále. Do této asociace patří dobrovolníci různého věku (od mladých
studujících na střední škole až po osmdesátiletou paní). Každoročně – spolu s některými přáteli s postižením – vyrážejí v tomto období na společnou cestu. Ta je příležitostí nejen poznat něco nového,
ale především se obohatit o zkušenost dalších lidí či skupin, které
se snaží žít vážně evangelium (v minulém roce se například sešli
v Římě s komunitou Sant’Egidio). Pro letošní výjezd začátkem ledna
si vybrali Prahu. Začali jsme společně připravovat program: prohlídka Prahy, návštěva Dětského centra Paprsek, které se zabývá péčí
o děti s mentálním a kombinovaným postižením, a Klokánku v Hostivicích, který je dočasným domovem pro děti v těžkých životních situa-
Á
N
R
HE A
D
Á
N
K
I
A
Z
MO
cích, a především setkání a výměna zkušeností s některými z nás
v Centru Mariapoli ve Vinoři. Vše do sebe zapadalo jako kamínky do
mozaiky. Během příprav, vybírání a otesávání těchto kamínků však
nikdo z nás netušil, jakou nádherou a hloubkou tato mozaika vynikne. Viděli jsme se v Praze sice poprvé, ale jak to vyjádřil Giancarlo,
vedoucí celé skupiny, „v Kristu jsme se již znali“. V srdci mi zněla věta lednového Slova života: „Dobře všechno udělal...“ (Mk 7, 37)
„Prožily jsme krásné setkání s lidmi, kteří umí milovat a být pozorní v lásce. Byli to lidé různého věku, zdraví i s postižením, ale byla
u nich hmatatelná zralost, která je plodem lásky. Jdeme společně,
každý na svém místě. To je svědectví, které může ukázat světu, co je
církev, přiblížit ji,“ vyjádřily svůj dojem Lenka a Lída.
Během mše svaté mladí s postižením vyslovovali s velkou spontánností své modlitby. „Chci poděkovat za tuto příležitost poznat nové lidi, kteří dávají světu světlo. Pokračujte takto dál,“ řekl v přímlu-
Fota: Mária Langschová
verzální Láska, ta pravá, je jako řeka; její voda stále proudí a obnovuje se, nikdy není tatáž, a dobře nevíš, odkud přichází (nebo to
alespoň hned nechápeš), ale je zde a nerozděluje oba břehy, nýbrž
je spojuje. Stačí vyvinout úsilí dostat se přes řeku a člověku se to
podaří, někdy si to třeba ani neuvědomí: přeplave, drže se nějakého
kmene nebo prkna na lodi... Takto jedna strana mohla komunikovat s druhou a došlo ke kontaktu: vy jste pro nás byli jedním břehem
a my druhým. Láska je tím mostem, který nás spojil v jedno, a krása,
která se z toho vylila v písních a při slavení eucharistie, byla jejím zázrakem. To je to, co jsem zakusil v Praze, městu ekumény.“
A tento výsek z mozaiky, o který jsem se pokusila, ukončí slova
Marcelly, která se podílela na organizaci cesty: „Během dní prožitých
v Praze bylo nádherné moci konstatovat, že všude, kde žije láska
Boží, se vše stává harmonickým. Myslím si, že atmosféra lásky, kterou jsme dýchali v těchto dnech, nás bude provázet během roku. To,
že jsme se poznali, bylo vzájemným darem. Cítím vděčnost Bohu,
který umožnil toto setkání lidí, kteří, ačkoliv z různých vzdálených
měst, žijí pro něco velkého.“
LUDMILA ŠTURMOVÁ

Podobné dokumenty