WINDENT 1.: Budiž planeta

Protozea
© 2015
WINDENT 1.: Budiž planeta
W1001.42.1: Wetapungská sluneční soustava neboli Wetasvět,
jednoduchý binární systém, kde pouze jedna výstřední planeta Weta
obíhá kolem své mateřské hvězdy Wun třídy K. Když říkám obíhá, tak
mám ve skutečnosti na mysli tanec, kolébavý tanec způsobený
periodicky se měnícím sklonem osy planety, pravděpodobně jako
pozůstatek dávné srážky Wety s planetkou. Bez měsíce, bez hvězdné
oblohy, Weta je osamocený tulák pohybující se v chladném temném
oceánu, kde mlhovinovým kabátem nepronikne svit ani jedné jediné
hvězdičky. Jak by pak mohlo vůbec někdy Wetapungské srdce toužit
nebo jen pomyslet na opuštění své domoviny a vydat se
prozkoumávat vesmírné dálavy? Dokázali by přijmout naši
existenci?
Úryvek z týdeníku MZ, Dr. Ryan Heisenberg, rok 2209
Začalo svítat a všichni Wetapungové se pomalinku stahovali z
širých planin zpět do bezpečí džungle chránící je před ostrými
paprsky solaringu. Z výšky by se mohlo zdát, že tvoří jedno velké
synchronizované stádo jdoucí za společným cílem, ale ve skutečnosti
byli rozbití do malých navzájem nezávislých pluqunů, jenž se čirou
náhodou nacházely na dohled.
Nebylo to déle než sto, dvě stě solaroků, kdy jeden pluqun
Wetapungů nepotkal druhý třeba i několik soldenů. Pravděpodobně si
ani sami Wetapungové neuvědomovali, jak se jejich společenství za
tak krátkou dobu výrazně proměnilo.
Každý pluqun tvořilo ne více než pět Wetapungů. Výjimečně
vznikaly pluquny i o více členech, ale takový pluqun neměl nikdy
dlouhého setrvání. Často to skončilo vnitřními souboji a následném
rozpadnutím se na menší celky, pokud zůstalo dostatek přeživších.
Srdcem každého pluqunu byl werman a dalo by se říci, že i
mozkem. Kam šel on, šel i zbytek skupinky. Hledal potravu, ostatní
hledali s ním. Zamířil si ulehnout do nory, pluqun jej následoval.
6
Výjimečnost wermana tkví i v jiném směru. Na rozdíl od
werlaní a dalitů má schopnost takzvaného vnuknutí. Werman je
schopný provést vnuknutí pouze s dality. Vnuknutí se werlaněmi je
velmi výjimečný jev již jen z důvodu, že k fyzickému kontaktu
většinou dochází jen při přenosu najád malých Wetapungů.
Nejdříve musí werman nalézt kompatibilního dalita. Při
nevhodném výběru by mohlo dalita postihnout krátkodobé pomatení
smyslů a v afektu tak mohl těžce poranit nebo dokonce zabít
wermana. Nejobtížnější situaci má osamocený werman bez dalitů,
který se musí spolehnout pouze sám na sebe.
Samotné vnuknutí je vykonáváno přiložením dlaní wermana
přes dlaně dalita. Je-li dalit otevřen duši wermana, pak ji přijme jako
novou součást svého těla. Wermana typicky obklopují dva až tři
dalité, jejíchž jediným smyslem života je chránit wermana i za cenu
vlastního života.
Posledním členem pluqunu bývá werlaň pohybující se na jeho
periferii a snažíc se dostat k wermanovy. Werlaň je při každém
pokusu odháněna dality do bezpečné vzdálenosti od wermana, dokud
není připraven k přenosu. Je-li ve svém snažení až příliš horlivá, pak
ji dalité mnohou fyzicky napadnout a bez milosti i usmrtit.
Wermani nejsou jedinou werlaní starostí. Mezi pluquny se
pohybuje mnoho nezařazených werlaní snažících si ukořistit vlastní
pluqun. Oblíbenou taktikou některých werlaní je vyčkat až jiná
nezařazená werlaň se pokusí dobít pluqun a využít tak nestřežený
okamžik k jeho ukořistění bez jakékoliv námahy. Není výjimkou, že
pluqun ani nečeká na samotný konec souboje a odejde pryč bez
werlaně.
Jedna z nezařazených werlaní byla ta, která se označovala jako
Já. Já se před několika soldeny pokusila dobýt pluqun, ale při souboji
byla vážně poraněna na předním pravém běhounu. Do dnešního rána
se zdálo, že zranění je na dobré cestě k zahojení. Jenže Já cítila, jak ji
ubývají síly a začíná zaostávat za ostatními. Já se na chvíli zastavila,
aby nabrala sil, přičemž položila své chytáky dlaněmi na zem a
pomyslela si: Já tady, Ty tam. Já bolest.
Cítila, jak se jí paprsky solaringu začínají opírat o záda.
7
Zavřela oči, aby předešla jejím poškození. Ubohé tělíčko Já se
začínalo ohřívat a původně infekce zpomalená podchlazením těla se
opět probouzela k životu. Já věděla, že již nebude schopná doběhnout
do bezpečí džungle a tak se rozhodla vyhrabat noru, kde by se mohla
ukrýt.
Dlaně přikládala na různá místa na zemi a snažila se najít
nejvhodnější místo pro vyhrabání nory. K vytipovanému místu si
stoupla zadní částí těla, kterou lehce nazdvihla. Těžiště svého těla tak
přemístila na přední pár běhounů a chytáků semknutých v pěstičky.
Zadními běhouny opatřenými vydutým kopýtkem připomínající
malou lopatku začala hbitě hrabat svoji noru. Avšak oslabené Já se
podlamoval zraněný běhoun a čím dal častěji ztrácela rovnováhu. Já
se nevzdávala a snažila se hrabat dál. Do nory se již vlezla z půlky,
když v tom narazila na skálu. Otočila se a dlaněmi se snažila zjistit,
kam až skála vede. Cítila, že se jedná o velký blok skály, se kterým
nedokáže pohnout. Já ztratila rovnováhu a padla na pravý bok.
Snažila se postavit, ale poraněný běhoun byl příliš bolestivý. Dýchala
velice plytce. Sebrala poslední zbytky sil a znovu se pokusila
postavit. Pronikavě vykřikla bolestí a upadlo do bezvědomí.
Výkřik byl slyšet až do samotné džungle vzdálené několik
kilosalírů. Všichni Wetapungové, kteří ji zaslechli, vykřikli ještě
zoufaleji než Já. Výkřik poté uslyšeli další Wetapungové v hlubších
částech džungle a opět jej zopakovali. Výkřik se tak lavinovitě šířil
celou džunglí jako ozvěna tam a zpět po téměř celý solden až se
západem solaringu úplně utichl .
Po několika hodinách Já probudila prudká bolest. Já byla
smrtelně vyčerpaná a nedokázala ani vstát. Nasměrovala tak pouze
své chytáky k zadním běhounům, ve kterých ještě před chvíli cítila tu
ohromně palčivou bolest. Svými dlaněmi rozpoznala cizí pulzující
objekt, jenž ji svíral zadní běhoun. Netrvalo ji dlouho a pochopila, že
se stala obětí Utíkalky obecné ani ne půl metru vysoké živostlinky.
Tato živostlinka je schopná se pohybovat až kolem deseti
centimetrů za minutu, což z ní dělá jednu z nejrychlejších živostlinek
na planetě. Během doby, kdy Já bezvládně ležela na půl těla zalezlá v
noře, se Utíkalka svými svalovými kořeny omotala kolem jednoho z
8
jejích běháku a pumpovala ji do těla jed způsobující postupnou
paralyzaci.
Já cítila, že se blíží její konec. Sebrala poslední zbytky svých
sil a začal se prudce odstrkovat předními běháky ven z nory. Utíkalka
zareagovala silnějším sevřením a pumpováním dalšího jedu do jejího
oběhového systému. Já se podařilo dostat z nory tak, aby měla hlavu
natočenou přímo k zapadajícímu solaringu. Otevřela oči a intenzivně
do něj hleděla. Přestala vnímat všechnu bolest svého fyzického těla.
Nejdříve viděla malé téměř nepostřehnutelné záblesky, které se
stávaly čím dál častější a intenzivnější. Záblesky již hrály všemi
možnými i nemožnými barvami a Já ani nepostřehla, že již oslepla.
Svaly Já se uvolnily. Utíkalka rozpoznala toto mrtvolné
uvolnění, povolila své sevření a přesunula se k výživnější hrudní
části, kde se zakořenila. Během několika následujících soldenů
napouštěla tělo Já enzymy rozkládající ji pro Utíkalku využitelných
živin. Pach rozkládajícího se tělo přilákal nejenom další Utíkalky, ale
i jiné druhy živostlinek. Tělo Já se tak po mnoho soldenů přeměnilo
v obrovský rozkvetlý květináč, oázu života a školku s malými
živostlinkami.
9