Helvetica Heaven

text.Abbé Jaroslav Libánský
Helvetica
Heaven
typo.photo
Helvetica paradies
53
In 2005 an event by Christoph Steinbrener & Rainer Dempf entitled Delete was held in Vienna. In
the lower section of Neubaugasse near the popular
shopping boulevard Mariahilferstrasse, all company
signs disappeared from the building façades for two
weeks. Pedestrians were absolutely befuddled by this
new picture of the city. Suddenly it was clear what an
important part of our surroundings the plethora of
ubiquitous, yet unheeded signs is.
The countless typefaces adorning shops and offices
are not just an indicator of fashion trends, but also
a permanent encyclopaedia cataloguing the development and use of fonts. Some company signs have been
around for over a century, while others are just days old.
Timeless typefaces mix with those whose heyday was
in the 1960s and 70s. All this is rounded out by original
banners that small shop owners crafted themselves
with a can of paint and paintbrush.
Just as some typefaces fall out of use, they also disappear from the urban landscape. Yet regardless of what
is hip and in, they endure on signs of old and often
closed up offices, cinemas and theatres. At first they are
in their original form—worked sheet metal or wrought
iron, glass or neon tubes; after they are removed, mere
outlines and imprints are left behind on the façades.
When strolling through Vienna one constantly comes
across signs for all-pervading food and clothing store
chains: Konsum, Kaindl, Schöps, Eduscho or the longgone Meinl stores.
After a certain period of time, the typeface that exists
only as an imprint on the façade starts to take on a life
of its own—first changing colour and structure, then
its contours disintegrate before finally completely disappearing from view.
Some typefaces keep cropping up over and over again,
while others disappear forever. Perhaps there is something line a “Helvetica Heaven”—an eternal archive
and inevitable resting place of all typefaces, even the
most curious ones. Or, perhaps, they simply vanish for
eternity. 
typeface.HELVETICA NEUE by Linotype AG
typeface.Arnhem by OurType
V roce 2005 proběhla ve Vídni akce
Christopha Steinbrenera & Rainera
Dempfa „Delete“. V dolní části Neubaugasse u známé nákupní Mariahilferstrasse zmizely z domovních fasád
na dva týdny všechny firemní nápisy.
Tento nový obraz města chodce značně
mátl. Najednou bylo zjevné, jak výraznou součástí našeho okolí jsou tisíce
štítů a nápisů, které nás všude obklopují a které téměř nebereme na vědomí.
Nespočetná písma, která zdobí obchody a firmy, jsou nejen ukazatelem módních trendů, ale zároveň permanentní
encyklopedií vývoje písma a jeho použití. Některé firemní nápisy jsou kolem nás
přes sto let, jiné jsou sotva pár dní staré.
Písma nadčasová se mísí s těmi, která
byla in v 60. a 70. letech minulého století. To vše pak doplňují originální poutače, které majitelé malých krámků sami
stvořili se štětcem a plechovkou barvy.
Stejně jako mizí určitá písma z běžného
použití, mizí i z městského prostoru.
Přežívají však bez ohledu na modernost
a módnost na štítech starých, často již
zavřených firem, kin a divadel. Napřed
v originální podobě – z ohýbaného plechu nebo železa, ze skla, z neonových
rour, po jejich odstranění jako otisky
a obrysy na fasádách.
Při procházce Vídní člověk stále ještě
naráží na nápisy kdysi všudypřítomných
potravinových a textilních řetězců Konsum, Kaindl, Schöps, Eduscho nebo
dávno zavřených filiálek Meinl.
Po určitě době začne písmo, které existuje už jen ve formě obtisku na fasádě,
žít vlastním životem – napřed se mění
barva a struktura, postupně se rozmělňují jeho obrysy, a nakonec zmizí úplně.
Některá písma se stále znovuobjevují,
některá mizí navždycky. Možná existuje
cosi jako „Helvetica paradies“ – věčný
archiv všech, i těch nejkurióznějších
písem, kam se dříve nebo později
všechna písma dostanou. Anebo jsou
možná prostě navždy pryč. typo.photo
55
typo.photo
57
typo.photo
59