zde - M2C

12
Jak to vidí
BEZPEČNOSTNÍ PRVKY
MUSEJÍ BÝT PODŘÍZENY
ZAMÝŠLENÉMU ÚČELU
V posledních týdnech proběhlo několik důležitých setkání
a rozhodnutí na úrovni státní správy. Tyto kroky by měly vést
ke zlepšení bezpečnosti škol. Obávám se ale o účelnost.
Jedním z velmi podstatných milníků
na cestě k bezpečnějším školám bylo
zveřejnění zprávy České školní inspekce.
Zájem ČŠI o zvýšení bezpečnostního
standardu je zřejmý a rychlost, se kterou zprávu zpracovala, je obdivuhodná.
Výsledky zprávy jsou ale poměrně problematické. Šetření ČŠI totiž posuzuje
přítomnost jednotlivých bezpečnostních
prvků, nikoli však jejich reálný přínos
pro zabezpečení. Jestli školy jsou, nebo
nejsou bezpečné, je nutné posuzovat
podle toho, zda na dané škole může
dojít k určité nežádoucí situaci. Školu
zabezpečujeme proti „něčemu“ a toto
„něco“ je nutné si nejprve pojmenovat.
Posuzování bezpečnosti proto není
sčítání kamer nebo zvonků na dveřích,
neboť jejich přítomnost nemusí stačit,
anebo mohou být naopak zbytečné.
Nejprve je nutné zodpovědět základní
otázky: Čeho chceme dosáhnout? Čeho
se obáváme? Jakým hrozbám chceme
čelit? V této souvislosti si vždy vzpomenu na moudro Petra Brichcína, skvělého
kouče v managementu: „V dnešní době
nejde o to, znát ‚know-how‘ (vědět jak),
to už ví skoro každý, ale mít ujasněné
‚know-what‘ (vědět co) a k tomu dojdeš
jen přes ‚know-why‘ (vědět proč).“
Pokud se podíváme na zprávu ČŠI, je
zjevné, že právě to jí chybí.
Nejdříve účel, potom
ochranné prvky
Pozornost zaměřená na dílčí bezpečnostní prvky nevnímá bezpečnost jako
komplexní systém účelně propojených
opatření. Pokud chci například dosáhnout toho, aby se mi do školy nedostal
cizí člověk, musím zajistit, aby všechny
dveře byly zavřené. A když se otevírají,
měl bych mít kontrolu nad tím, kdo jimi
vstupuje. To je definování účelu a ten
znamená sérii dílčích opatření. Ta představují nástroje technologické (zámek,
brano, zvonek, kamera apod.) a zároveň
nástroje procedurální (kdo může použít
vedlejší vchod, kdo autorizuje dodavatele, jak budou označeni). Podstata profesionálního bezpečnostního přístupu
tedy spočívá v tom, že používá jednotlivé
prvky (kamery, zvonky, čipy, lidi apod.)
k dosažení předem stanoveného účelu
(kontrola nad vcházejícími osobami)
a používá je komplexně (mechanické,
technologické a procedurální opatření).
Bezúčelnost je nejčastějším problémem
při používání technologických bezpečnostních prvků. Například obsluha
kamer často není seznámena s tím, co
přesně potřebuje sledovat, a nemá ujasněné, jak v případě detekce nežádoucí
aktivity postupovat. Situace je tak vážná, že instalaci kamer provádí většinou
technici podle standardizovaných schémat, místo aby bylo jejich umístění navrženo tím, kdo má rozmyšlenou jejich
funkci a místo v rámci celého systému.
Podobně problematické je hodnocení
přítomnosti bezpečnostního personálu.
Samotná přítomnost strážného nebo
pedagogického pracovníka totiž nijak
negarantuje zvýšení bezpečnosti, neboť
není jasné, zda dotyčný ví, co má dělat
a jak to má dělat.
Pokud by si někdo vyložil zprávu ČŠI
nesprávně, mohl by dojít k závěru, že
samotná investice do technologií je řešením bezpečnostních problémů. Avšak
neplatí, že čím více prostředků je využito,
tím bude škola bezpečnější. Vznikající
závazný standard bezpečnosti by měl
proto především definovat, jaké jsou
bezpečnostní priority a čím se škola stává
bezpečnější. Následně by měl dát přehled disponibilních bezpečnostních prvků
a metodický návod, jak je kombinovat
tak, aby sloužily požadovanému účelu.
Technologie člověka nenahradí
Vypracovaly jsme Deset doporučení školám pro zvýšení bezpečnosti. Naší snahou bylo definovat právě priority a účel,
neboť až ve druhé řadě má smysl řešit
know-how, tedy jakými prvky dosáhnu
toho, co potřebuji. Při sestavení těchto
priorit jsme mimo jiné vycházeli z naší
rozsáhlé bezpečnostní analýzy útoků
na základní a střední školy. Analyzovali
jsme načasování útoku, místo útoku, pří-
pravu útoku a samozřejmě způsob jeho
provedení spolu s následnou reakcí školy
a zasahujících bezpečnostních složek.
Z analýzy vyplývá, že v mnohých případech je útočník identifikovatelný ještě
před vstupem do budovy. Přítomnost
ostrahy nebo poučeného pracovníka školy (školník, učitel při dozoru
na chodbě u vstupu apod.) by reálně
mohla dopad útoku minimalizovat
prostým zamknutím vstupních dveří
a evakuací dětí do bezpečného prostoru
uvnitř školy. I z toho důvodu za jednu
z priorit považujeme fyzickou kontrolu
u vstupu do školy s autorizací vstupu
během ranního příchodu dětí do školy.
Dalším výstupem je zjištění, že ve většině případů dojde k útoku ze strany
studenta oprávněného ke vstupu.
Technologicky řešený vstup při tom
není schopen identifikovat podezřelé
chování nebo detekovat obejití systému
(podlezení, přelezení, průchod s jinou
osobou apod.). Není proto divu, že nejlepší bezpečnostní systémy upřednostňují fyzickou přítomnost člověka před
samotnými technologiemi.
Ve školním prostředí je nutné pracovat
nejen s kontrolou u vstupu, ale i s variantou, že k útoku již došlo a jak minimalizovat jeho dopad. K tomu slouží krizový
plán pro management, což je dokument,
který definuje priority pro samostatné
časové fáze a soubor postupů pro jednotlivé osoby. Tento plán je univerzální
pro jakoukoli krizovou situaci a tedy i pro
technické havárie a živelné pohromy.
Je zřejmé, že velkou pomoc by školám
přineslo zpracování metodiky, jak při
zabezpečení školy postupovat. Významně k tomu může přispět zřizovatel školy,
který díky znalosti svého prostředí
a možnosti porovnání škol může lépe
svým školám nastavit kritéria, sdílet
dobrou praxi a pracovat i s finančními
prostředky školy.
Zdeněk Kalvach,
občanské sdružení
ASIS CZ
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce.