Tepová frekvence-Maturitní práce do Biologie

Cyrilometodějská střední pedagogická škola a gymnázium
Lerchova 63, Brno 602 00
Seminární práce do Biologie
Tepová frekvence
Zadavatel: Mgr. Hana Cacková
Jméno: Jaroslava
Příjmení: Chovancová
Třída: VHC 4
Školní rok: 2004/2005
Obsah
1. ÚVOD ……………………………………………………………………..1
2. TEORETICKÁ ČÁST
- Opěrný soustava …………………………………………………...2
- Pohybová soustava – svalstvo……………………………………...5
- Dýchací systém ……………………………………………………8
- Krevní oběh ………………………………………………………10
- Krevní tlak ………………………………………………………..12
- Sporttester…………………………………………………………13
- Trénink s měřičem tepové frekvence ……………………………..13
3. PRAKTICKÁ ČÁST
- Úvod ………………………………………………………………15
- Grafické vyhodnocení …………………………………………….15
4. ZÁVĚR
- Zhodnocení a závěr ………………………………………………..21
5. PŘÍLOHY
- Slovník
- Seznam použité literatury
- Dotazník
- Ukázka jednoho z tréninků vytrvalců
- Příklady aktivních statických cvičení a některé strečinkové cviky
- Poznatky k metodice tréninku mladých běžců
- Názory Jarmily Kratochvílové – světové rekordmanky na 800 m a trenérky
mistryně světa Ludmily Formanové
- Dotazníky
Čestné prohlášení
Prohlašuji, že jsem tuto seminární práci vypracovala samostatně a uvedla v ní všechny zdroje,
které jsem k napsání práce použila.
V Hrubé Vrbce, leden 2005
------------------------------------
1. ÚVOD
„ Běh je velkolepým prostředkem k lepšímu způsobu života a ke
kompenzaci negativních vlivů civilizace. Není všelékem, ale účinným
prostředkem. Při jeho používání nemáme stoprocentní záruku zdraví,
ale velikou, několika násobně větší pravděpodobnost než při
neracionálním, špatném způsobu života. “
Dr. Emil Dostál
„Mistrovské dílo přírody, jež dosud žádný vědec nedokázal napodobit a i v nejbližší
budoucnosti se tak pravděpodobně stane jen v představách spisovatelů literatury science
fiction – od běhání na hřišti až po umění měnit vibrace molekul vzduchu ve zvuk.“
Dr. Philip Whitfield
Tématem mé seminární maturitní práce bude srdeční tep. V průběhu by jsem se chtěla
nejvíce zaměřit na lidi, kteří aktivně sportují, to zejména na ty, kteří se věnují vytrvalostnímu
běhu. Tento sport je mi velmi blízký, jelikož sama aktivně běhám.
V teoretické části se zmíním o dýchací, srdečně - cévní, svalové, opěrné soustavě a práci
se sporttestrem.
V praktické části ukážu vyhodnocené grafy mého výzkumu od aktivních sportovců přes
rekreační sportovce až po nesportovce. Grafy budou rozděleny do kategorií mužů a žen a také
podle věku.
Do příloh bych zařadila fotografickou ukázku jednoho z tréninků pro vytrvalce. Budou
zde ukázány tepové frekvence před a po určité zátěži. Dále bych zařadila ukázky rozcvičování
před sportovním výkonem, protože si myslím, že je to jeden z nejdůležitějších prvků, pro
přípravu na zátěž. Při nedostatečném rozcvičení, dochází k mnoha úrazům, jako např. utržená
Achylova šlacha, natržení svalů, … . Nakonec přiložím několik ukázek dotazníků a rozhovor
s Lídou Formanovou.
Za miliony let se člověk svým vývojem zadaptoval na pohyb na suchu, chůzi, běh, … .
Zdá se, že člověk žije v dnešní době uprostřed domů ve velkém městě. Je pravda, že je
v dnešní době hodně omezován kvůli své práci, ale lidé by svou práci měli kompenzovat
sportem. Běh patří k hlavním lokomočním projevům člověka. Uplatňuje se jak při
rekreačních, regeneračních činnostech, tak i při sportovních a vrcholových výkonech.
V současné době je pohyb na čerstvém vzduchu větším problémem, ale i tak si někteří lidé
uvědomují, že pohyb má vliv na psychickou i fyzickou kondici člověka. Udržují a zvyšují si
svou fyzickou kondici a to má vliv na jejich pracovní činnost. Běh se stává pohybovou
aktivitou pro všechny věkové skupiny, jelikož se může provozovat i ve vysokém věku. Čím
déle běháme, tím více se zvyšují pracovní možnosti organismu a oddaluje se stárnutí.
Pravidelným běháním se totiž posiluje jak srdce, tak i dýchací a srdečně - cévní systém.
Můžeme běhat v jakémkoliv terénu, který nám vyhovuje a každý si může individuálně
regulovat intenzitu běhu podle svých schopností a běžeckých dispozic.
2. TEORETICKÁ
ČÁST
Opěrná soustava
Opěrnou a pohybovou soustavu tvoří kostra ( skelet ) a svalstvo. Kostra je pevná
pohybová opora celého těla. Je tvořena kostní tkání, chrupavkou a vazivem. Jednotlivé kosti
se proti sobě mohou pohybovat a to jen díky kloubům. Rozsah pohybu je dán podle toho,
jakou formou jsou spojeny jednotlivé kosti. Pohyb realizují svaly.
Stavba kostí:
Kostní tkáň tvoří organické a anorganické látky. Organická kostní hmota se nazývá
osein. Je prostoupena solemi – fosforečnany a vápenitými uhličitany. Organická složka
zajišťuje kosti pružnost a anorganická pevnost.
Kost se vytváří osifikací (kostnatěním) původního chrupavčitého a vazivového
základu kostry. Osifikace probíhá postupně. Do původní tkáně prorůstají cévy, podle kterých
se stěhují buňky původně vazivové a později se mění v buňky kostní. Do prostorů mezi
buňkami se ukládají anorganické látky.
Povrch kosti je krytý okosticí. Pod ní se nachází vlastní hmota kostní, která je
prostoupena podélnými kanálky (Haversovy), které jsou propojeny kanálky uloženými příčně.
Tímto Haversovým systémem procházejí kostní cévy a nervy. Vnitřek dlouhých kostí je dutý
a vyplňuje jej kostní dřeň.
V mládí je dřeň dlouhých kostí červená a je orgánem ve kterém se vytváří krev.
S přibývajícím věkem se v ní ukládá tuk, dřeň se mění ve žlutou, která už nemá schopnost
krvetvorby. Kolem 20. roku života je ve všech dlouhých kostech žlutá dřeň a v pozdním stáří
tuk z dřeně mizí a dřeň je šedá. V dospělosti se krvinky vytváří v kosti hrudní, v žebrech a
v tělech obratlů.
Podle vnějšího vzhledu rozlišujeme kosti na 3 skupiny:
Kosti dlouhé – jsou duté a svou stavbou i fyzikálními vlastnostmi jsou uzpůsobeny k
přenášení váhy a pákovitému převodu pohybu (končetin a hrudníku)
Kosti krátké – jsou pevné, lehké a jejich obloukovité uspořádání umožňuje odpružení
nárazů (kosti v zápěstí – karpální a zánártí – tarsální)
Ploché kosti – jsou pevné a lehké a poskytují bezpečnou ochranu lehce zranitelným
vnitřním orgánům i velkou plochu pro úpony svalů (lopatky, kosti klenby lební a kosti
kyčelní)
Zevní tvar kosti odpovídá její funkci. Např. dlouhé kosti končetin slouží jako páky,
páteř svým dvojitým prohnutím je dokonale pružnou ochranou mozku a míchy před otřesy,
ploché kosti lebky dobře chrání mozek.
Růst kostí:
Kosti rostou do délky i tloušťky. Celý život jsou ve stálé přestavbě, podle jejich
funkčních zatížení. Růst kostí do délky se uskutečňuje v růstové chrupavce a růst do tloušťky
v periostu (okostici).
Spojení kostí:
Můžeme rozdělit do 3 skupin:
Spojení pevné – vylučuje jakýkoliv pohyb mezi spojenými kostmi. Takové spojení má
nejčastěji podobu švu (klenba lebeční). Pevné může být spojení i to, jestliže jsou spojeny
chrupavkou a nedotýkají se přímo (stydká kost).
Spojení málo pohyblivé – chrupavka mezi kostmi dovoluje určitý pohyb
(meziobratlové chrupavčité ploténky – jsou mezi obratli a při ohnutí páteře se stlačí a umožní
tím pohyb)
Spojení pohyblivé (kloub) – kosti se dotýkají styčnými plochami. Kosti zúčastněné na
tvorbě kloubu jsou spolu spojeny kloubním pouzdrem. Pevné kloubní pouzdro je zesíleno
kloubními vazy a přilnavosti kloubu napomáhá kloubní maz. Kloubní pouzdro je dobře
prokrveno a při poranění prudce bolí.
Plochy kostí (účastní se na tvorbě kloubu) jsou vzájemně přizpůsobeny. Jedna styčná
část tvoří jamku, do které zapadá hlavice kloubní.
Pohyb kloubů zajišťují svaly. Směr i rozsah pohybů v kloubu je dán tvarem a
vzájemným poměrem hlavice a jamky.
Podle tvaru styčných ploch můžeme klouby rozdělovat. Nejčastěji dělíme klouby
podle počtu kostí, které se účastní na jejich stavbě. Jestliže se na stavbě kloubu účastní dvě
kosti, jde o kloub jednoduchý. Při účasti více kostí jde o kloub složený.
Kostra:
- tu dělíme také na 3 části:
kostra trupu (páteř, žebra, kost hrudní a klíční)
kostra hlavy – lebka
kostra končetin
Kostra končetin – horní a dolní končetiny rozlišujeme na dva oddíly. Část, která spojuje
končetinu strupem, nazývá se pletenec, druhou část tvoří volná končetina.
Horní končetina - pletenec končetiny tvoří lopatka a kost klíční. Lopatka je
trojúhelníková plochá kost, s níž je volná horní končetina spojena v kloubu ramenním – tento
kloub je jedním z nejpohyblivějších kloubů v těle. Spojení lopatky s kostí klíční je kloubní.
Volná horní končetina je tvořena kostí pažní, dvěma kostmi předloktí a kostrou ruky.
Předloktí se skládá z kosti vřetení a loketní. Kost koketní je na malíkové a kost vřetení na
palcové straně končetiny. Kostra ruky je tvořena 8 kůstkami zápěstními, 5 kůstkami
záprstními a články prstů.
Dolní končetina – pletenec dolní končetiny je tvořen dvěma pánevními kostmi, které spolu
s křížovou kostí a chrupavčitou sponou stydkou tvoří pánev.
Volná dolní končetina je s pletencem pánevním spojena v kloubu kyčelním. Je to
nejmohutnější kloub v lidském těle. Dolní končetina je tvořena kostí stehenní, dvěma kostmi
bérce a kostrou nohy. Stehenní kost (ferum) je největší kost v těle. Bérec se skládá z kosti
holenní a lýtkové. Kost holenní je na palcové a lýtková na malíkové straně nohy. Kost
stehenní a holenní spolu s čéškou tvoří nejsložitější kloub v těle-kloub kolenní.
Kostra nohy je tvořena 7 kůstkami zánártními, 5 kůstkami nártními a články prstů.
Pružná chůze člověka je umožněna vazivovými a kloubním spojením nohy, která tvoří
podélné a příčné sklenutí v nožním kloubu. Díky ní se přenos hmotnosti těla na podložku děje
pouze ve 4 bodech: hrbolem kosti patní a částmi palcového, druhého a třetího metatarzu.
Pohybová soustava – svalstvo
Svalstvo obstarává veškerý pohyb a změny stěn orgánů uvnitř těla i pohyb organismu
v prostředí. Podle funkční odlišnosti dělíme svalstvo na útrobní (hladké), kosterní (příčně
pruhované) a srdeční. Základním funkcí všech tří typů svalstva je stažlivost (kontraktility).
Schopnost svalové tkáně odpovědět na dráždění stahem. Podkladem činnosti je přeměna
chemické energie na energii mechanickou. Vlastní látkou, která umožňuje stah svalu, je
bílkovina, kterou nazýváme aktomyozin.
Kosterní svalstvo – toto svalstvo představuje největší tělesnou tkáň, která tvoří 40 50% celkové tělesné hmotnosti. Svalové buňky kosterního svalu se nazývají svalová vlákna,
které obsahují větší počet jader a různé množství mitochondrií podle toho, jaký druh činnosti
sval vykonává. Ve svalové tkáni jsou také myofibrily. Větší počet svalových vláken
spojených vzájemně řídkým vazivem, v něm jsou vloženy cévy a nervy, vytváří svalové
svazky a ty tvoří sval. Povrch svalů kryje vazivový obal a nejširší část svalu se nazývá bříško
svalové. Na koncích vybíhají svalová bříška ve šlachy. Spojení šlach ke kosti, svalový úpon,
je velmi pevné. Každý kosterní sval je příčně pruhovaný. Pod mikroskopem vypadají tyto
svaly jako řady světlých a tmavých pruhů pravidelně uspořádaných napříč svalovými vlákny.
Kosterní svaly vycházejí z předních rohů míšních, některé hlavovými nervy vycházejí
z mozku.
Antagonistické svaly – funkce kosterního svalu je ta, že se buď napětí vyvíjí nebo
zkracuje. Sval vyvíjí tažnou sílu a k tomu je třeba, aby byl jeden konec svalu pevný
(fixovaný), aby se smrštění svalu mohlo projevit tahem na druhém konci. A tak je sval
připojen ke dvěma kostem spojený kloubem. Při smrštění svalu se kosti pohybují jedna vůči
druhé, přičemž se k sobě přibližují nebo oddalují.
Svaly bývají u sebe do páru a to tak, že stah (kontrakce) jednoho svalu z páru působí
proti stahu svalu druhého. Stah druhého svalu může vracet pohybovou část těla do původní
polohy. Průběh takovéto činnosti můžeme vidět při činnosti svalů horních končetin. Dvojitý
sval pažní (biceps) ohýbá při stahu kloubu a přitahuje kost loketní ke kosti pažní ( přitom se
druhý sval pasivně natahuje ). Proto se dvojhlavý pažní sval označuje jako ohybač (flexor).
Uvolnění bicepsu obvykle dovoluje, aby se předloktí vrátilo zpět do natažené polohy vlivem
gravitace. Jestli však držíme paži v horizontální poloze, nemůže působit zemská přitažlivost a
předloktí se musí uvést do zpětné polohy silou. Tento pohyb zprostředkovává antagonista, a to
trojhlavý sval pažní (triceps) – natahovač. Takovou soustavu párových svalů nazýváme
antagonistické svaly. Antagonistická činnost dvou vzájemně proti sobě působících svalů je
základním principem při činnosti svalstva.
Svaly mohou vykonávat i jiné druhy pohybu. Máme v těle více než 250 od sebe se
morfologicky a funkčně lišících svalů. Některé jsou velmi specializované a liší se i tvarem od
většiny ostatních.
Pohybové schopnosti představují soubor vnitřních předpokladů k pohybové činnosti
určitého charakteru. Vnějším projevem těchto schopností je pohybová dovednost, ve které se
prolíná určité množství pohybové schopnosti. Další předpoklad je lidská motorika, kterou lze
rozdělit na spontánní a řízenou. Spontánní hybnost je nahrazena pohybovou aktivitou,
cvičením. Podle uplatnění určité pohybové schopnosti rozlišujeme cvičení rychlostní, silové
vytrvalostní nebo obratnostní. K rychlostním sportů řadíme běhy na krátké vzdálenosti,
k vytrvalostním dlouhodobé běhy, k obratnostním skoky do vody a k silovým vzpírání.
V mnoha druzích sportů se zhruba stejným dílem uplatňují dvě pohybové schopnosti, jako je
to v atletice, např. sprinty (rychlost a síla), běhy na střední tratě (rychlost, vytrvalost).
V každém sportovním výkonu se uplatňují do jisté míry všechny pohybové schopnosti.
V lidské ontogenezi motoriky se dávají nejdříve předpoklady pro rozvoj obratnosti a
pohyblivosti, následuje rozvoj rychlosti a dynamické síly, dále vytrvalosti a naposledy rozvoj
statické síly. Ubývání dovedností s věkem začíná omezováním pohyblivosti a zhoršováním
obratnosti, následuje pokles rychlosti, později síly a nejdéle je zachována dobrá úroveň
vytrvalosti.
Síla – je pohybová schopnost, která se projevuje dovedností překonávat vnější nebo
vnitřní odpor kladený stahujícím se svalům. Funkční podkladem síly je mohutnost svalové
kontrakce. Při této schopnosti se vyvíjí např. dynamická síla, která se uplatňuje zejména
v atletických skokanských a vrhačských disciplínách. Velikost svalové síly je obecně dána:
-
velikostí průřezu svalu
počtem zapojených motorických jednotek do činnosti
koordinovanou činností všech svalů, které vytváří optimální podmínky pro uplatnění
síly určitého svalu. Řadíme sem svaly stabilizační, fixační, antagonisty, … .
Z funkčního hlediska je síla určována kvalitou práce nervosvalového systému.
Rychlost – tato schopnost je nutná k provádění pohybové činnosti většinou
cyklického charakteru s maximální frekvencí jednotlivých pohybů v minimálním časovém
úseku. Rychlostní výkon musí být prováděn s maximálním úsilím několik sekund. Funkčně je
rychlost podmíněna kvalitou práce nervosvalového systému. Podle metabolických
rychlostních schopností a podle toho jak je časově charakterizujeme můžeme je rozdělit na
klasické rychlostní a rychlostně – vytrvalostním zatížení. Ke klasicky rychlostním výkonům
řadíme maximálně intenzivní cvičení v trvání do 10-15s a k rychlostně vytrvalostním
výkonům řadíme zatížení, které trvá zhruba od 30s do 2min. Mezi rychlostní schopnosti je
řazena také reakční rychlost, rychlost jednotlivého pohybu a rychlost celého pohybového
projevu. Z 65-80 % je rychlost dána geneticky. Nejméně je ovlivněna rychlost jednoduchého
pohybu, nejvíce je geneticky ovlivněna reakční rychlost.
Největší rozvoj rychlosti je ve školní věku. V adolescenci a v rané dospělosti je spojena
s rozvojem síly, zlepšení techniky a zvětšení anaerobní kapacity organismu.
Vytrvalost – schopnost, která umožňuje déletrvající činnost střední až mírné intenzity
bez poklesu výkonu. Nejčastější projev této cyklické činnosti je chůze, běh, plavání,
cyklistika. Funkce je charakterizována vysokou ekonomizací práce nervosvalového a
kardiorespiračního systému. Ekonomizace funkcí je nutná, vzhledem k dlouhodobě
podávanému výkonu. Vypracování dokonalé pohybové struktury je nezbytnou podmínkou
kvalitních vytrvaleckých výkonů. Špatně vypracovaný pohybový vzorec z mládí se těžko
v dospělosti napravuje. Morfologicky je vytrvalost podmíněna celkově nižší tělesnou
hmotností s malým podílem tukové tkáně. Zvýšené nároky na činnost srdečně-cévního
systému má za následek vnik tzv. sportovního srdce. Hmotnost i objem srdce stoupá.
Jako samostatné druhy vytrvalosti se rozlišuje ve sportovní praxi vytrvalost
dlouhodobá a speciální ( střednědobá, krátkodobá a rychlostní ). Podle toho, který energický
zdroj převažuje tyto výkony dělíme na výkonu v trvání od 2 do 30 min, při kterých je hlavní
zdroj svalový glykogen a výkony delší, kde jsou hlavním zdrojem lipidy. V poslední době
jsou oblíbeny mnohohodinové výkony jako např. Železný muž, běh na 100 km, 24 h výkony.
Obratnost – je schopnost kvalitativně oddělena od předchozích tří „kondičních“
pohybových schopností. Je dána kvalitou kondiční a kontrolní regulace prováděných pohybů.
Předpokladem rozvoje obratnosti je vysoká plasticita CNS, velká kloubní pohyblivost a
dokonalá práce všech analyzátorů. Projevem obratnostních schopností je koordinačně náročná
složitá pohybová činnost. Vysoký stupeň obratnosti se projevuje snadným učením nových
pohybů, rychlou a přesnou reprodukcí naučeného, pohybovou reakcí na změnu situace.
Podmínkou uplatnění obratnosti je velký kloubní rozsah.
Obratnost je z 80 % určena geneticky. Určitý stupeň obratnosti je důležitý předpoklad
pro rozvoj ostatních schopností. Obratnost je jedinou schopností, která je na vyšší úrovni u
ženské populace než u mužské. Mezi obratnostní dovednosti řadíme např. udržení rovnováhy
a prostorové orientace. Z tělovýchovné praxe rozlišujeme ještě speciální obratnost jako
schopnost koordinovat pohyby podle podmínek příslušné sportovní disciplíny. Tím je dána
její úzká souvislost s technickou stránkou dané disciplíny.
Dýchací systém
Dýcháním si člověk opatřuje pro své tělo potřebné množství kyslíku a vydává oxid
uhličitý, který vzniká v tkáních při metabolismu. Rozlišujeme dvě formy dýchání – vnitřní a
vnější.
Vnitřním dýcháním máme na mysli výměnu kyslíku a oxidu uhličitého mezi krví a
tkáněmi. Kyslík přijatý krví v plících se z ní uvolňuje v tkáních. V tkáních se krev nasytí
oxidem uhličitým, který se z ní uvolňuje z plic. Přenos kyslíku krví je umožněn
hemoglobinem a ten váže kyslík úměrně jeho perciálnímu tlaku.
Vnějším dýcháním máme na mysli výměnu kyslíku a oxidu uhličitého mezi krví a
okolním vzduchem. K vlastní výměně dochází v plicních sklípcích. Anveolární vzduch je od
proudící krve v plicních kapilárách oddělen tenkým epitelem sklípků. To umožňuje snadné
pronikání kyslíku difúzí z alveolárního vzduchu do krve a naopak oxidu uhličitého z krve do
alveolárního vzduchu. K výměně plynů mezi krví a vzduchem dochází asi na 55 m2. Na této
ploše se za 24 hodin vymění 10 000 litrů vzduchu. Kyslík získává organismus z okolního
vzduchu.
Nezbytným požadavkem pohybového zatížení je zajištění metabolických potřeb.
Zvýšená intenzita metabolismu vyžaduje zvýšenou výměnu plynů. Tkáně musí mít dostatečné
množství kyslíku a také rychlé odstranění oxidu uhličitého z organismu. Při tomto procesu je
velmi důležitá spolupráce mezi dýchacím a oběhovým systémem. Tyto soustavy společně
spouštějí signály při zvýšených fyzicky náročných zátěžích. Změny v dýchacím systému
můžeme rozdělit reaktivní (bezprostřední) a adaptační (dlouhodobé).
Reaktivní změny můžeme pozorovat před začátkem práce. Tyto změny souvisí
s předstartovními stavy. Zvýšení hodnot ventilačně – respiračních ukazatelů vzniká jak na
podkladě dráždivosti CNS (vliv emocí), tak na podkladě podmíněných reflexů, které se
vypracují v průběhu dlouhodobého opakování výkonu při tréninku a závodech ( paměťové
stopy u sportovců ). Začátek práce je charakterizován dvěma fázemi: fází rychlých změn a fází
přechodnou, se změnami pomalejšími. V této fázi se dolaďují metabolické požadavky
pracujících svalů. Při výkonech střední až maximální intenzity, které trvají déle než 40 – 60 s,
může dojít k projevům tzv. mrtvého bodu. Čím je délka tratě delší a intenzita zátěže nižší,
tím později se mrtvý bod objevuje, viz tab.:
tab. Vztah mezi délkou tratě, rychlostí běhu a mrtvým bodem.
Mrtvý bod se projevuje různými subjektivními a objektivními příznaky. Mezi
subjektivní velmi nepříjemné příznaky dominuje nouze o dech a pocity dušnosti nutí jedince
ukončit výkon. Dále se objevuje svalová slabost, bolesti ve svalech, tíha a tuhnutí svalů.
Z objektivních příznaků sem řadíme pokles výkonu, horší koordinaci, narušení dynamického
stereotypu a řadu změn v kardio – respiračních funkcích. Nejvíce se projeví narušené dýchání.
Adaptační změny vznikají jako důsledek dlouhodobého zatěžování, tréninku. Nejvýraznější
změny přináší vytrvalostní trénink. Trénovaní jedinci mají lepší dechovou ekonomiku, větší
funkční kapacitu a vyšší hodnoty těchto parametrů:
a) Lepší mechanika dýchání ( vyšší pohyblivost bránice )
b) Lepší plicní difuze
c) Nižší dechová frekvence při standardním a maximálním zatížení
d) Vyšší maximální dechový objem 3 – 5 l, ( netrénovaný 2 – 2 l )
e) Vyšší vitální kapacita: muži 5 – 8 l, ženy 3,5 – 4,5 l. ( netrénovaný: muž cca 4,5 l,
žena 2,5 – 3,5 l )
f) Minimální až nulové projevy mrtvého bodu
g) Rychlejší nástup setrvalého stavu při vyšší intenzitě zatížení
h) Vyšší maximální aerobní výkon
i) Anaerobní práh při vyšší intenzitě zatížení a vyšší spotřebě kyslíku
j) Vyšší kyslíkový dluh ( větší anaerobní kapacitu ) 15 – 18 l, ( netrénovaný 5 – 7 l )
Krevní oběh
Krev je tekutý orgán, který zabezpečuje stálost vnitřního prostředí organismu. Přináší
k buňkám kyslík z plic a živiny ze zažívacího ústrojí a současně odvádí zplodiny látkové
přeměny (zejména do ledvin), vytváří vhodné životní podmínky pro všechny buňky
organismu. Obíhá v těle uzavřenou soustavou cév, její pohyb zabezpečuje svou činností srdce,
které pracuje jako tlakové čerpadlo.
Srdce je „motor“ krevního oběhu. Srdeční komory představují dutý sval, který pojímá
určité množství krve, kterou při rytmických kontrakcích vypudí do cévního řečiště. Srdce je
schopno vypudit cca 60krát více krve, než kolik samo váží ( hmotnost srdce dospělého
člověka je asi 300 g ).
Srdce je uloženo v dutině hrudní, převážně nalevo od střední čáry. Tvarem se srdce
podobá kuželu. Je to dutý sval, který je uložen v osrdečníku. Je rozděleno na dvě poloviny
srdeční přepážkou. Každá polovina má síň a komoru mezi kterými jsou síňokomorové
chlopně. Pravá chlopeň je trojcípá a levá dvojcípá.
Na činnosti srdce závisí krevní oběh. Krev z těla přitéká do pravé poloviny srdce, a to
horní a dolní dutou žilou. Přitéká do pravé síně v době, kdy je její svalovina ochablá (diastola
síní). Současně se krví plní ochablá levá síň. Krev se do ní dostává do plic několika plicními
žilami. Do komor je krev vypuzována po otevření cípatých chlopní stahem síťového svalstva
(systola síní). V tomto období je svalovina komor ochablá (diastola komor). Ihned po
naplnění komor se stáhne i jejich svalovina (systola komor) a vypudí krev jednak do
srdečnice (aorty), jednak do plicnice. Tomu předchází otevření poloměsíčitých chlopní na
začátku aorty a plicnice. Tím je uzavřena jedna srdeční revoluce.
Srdce pracuje jako tlakové čerpadlo, které pohání krev cévním řečištěm. Dokonalá
práce srdce spolu s přesným otevíráním a zavíráním srdečních chlopní zaručuje, že krev
proudí jedním směrem.
Srdeční systolický objem srdce činí v klidu 70 až 80 ml, při práci 150 až 200 ml.Takže
za minutu vyčerpá srdce v klidu cca 5 litrů krve, tj. okolo 200 litrů za hodinu a 1,5 millionů
litrů za život.
Zajištění přísunu kyslíku a živin do činných svalů, stejně jako odsun katabolitů je
dobrým předpokladem pro dobrou svalovou práci. V krevním oběhu nastávají změny, které
pozorujeme v oběhovém systému můžeme je charakterizovat jako kreativní ( bezprostřední
reakce na pohybové zatížení ) a jako adaptační ( výsledek dlouhodobého opakovacího
procesu, tréninku ).
Kreativní změny - mají ve svém systému periferní a centrální složku.
1) Složkou centrální je srdce. Mezi ukazatele jeho činnosti patří srdeční frekvence (SF),
systolický a minutový objem srdeční. Srdeční frekvence (tepová frekvence = TF) se mění
pouze při vlastním výkonu. Změny můžeme pozorovat před a po výkonu. TF dělíme na tři
fáze:
tab. Změny srdeční frekvence před, při a po zatížení
Úvodní fáze – zvýšená srdeční frekvence před výkonem vlivem podmíněných reflexů a
emocí. Tyto změny se nazývají jako tzv. předstartovní stavy. U osob netrénovaných převládají
spíše emoce, u osob trénovaných více podmíněné reflexy, spojené se svalovou činností, které
vzniká na podkladě předchozích zkušeností. Při závodech si však emotivní složku nelze
odmyslet.
Původní fáze – změny při vlastním výkonu. SF zprvu stoupá rychle, později se zpomaluje, až
se ustálí na hodnotách, které odpovídají podanému výkonu = setrvalý stav. V této fázi se
uplatňují podmíněné reflexy, které mají vztah ke svalové činnosti, tak i reflexy nepodmíněné.
Na změnách se podílí např. tělesná teplota, hormonální a látkové změny v krvi, … .
Následná fáze – návrat SF k výchozím hodnotám. Křivka návratu je nejdříve prudká, později
pozvolnější. V této fázi se uplatňují nepodmíněné reflexy, různé látkové vlivy, které vychází
ze svalů a signalizují potřebu rychlého odplavení katabolitů a doplnění energetických zásob.
tab. Průměrná srdeční frekvence u běžců vrcholové výkonnosti
2) Složkou periférní představující cévy, vlastní oběhový systém se svou částí distribuční:
tepny, vlásečnice, žíly. Nejvýraznější změny jsou pozorovány přímo v tkáních, v kapilárním
řečišti, protože toto řečiště nejrychleji reaguje na požadavky metabolismu. Zvýšený přívod
kyslíku potřebují nejvíce svaly – činné orgány. Na začátku práce dochází k redistribuci
v cévním řečišti na podkladě kompenzační vasokonstrikce.
Krevní tlak je jeden ze složitých mechanismů, který závisí jak na odporu periferie
(otevírání, zavírání cévního řečiště), tak i na intenzitě srdeční činnosti a zvyšujícím se
množství krve, vyplavené ze zásobáren.
Při dynamické práci se zvyšuje systolický tlak, diastolický se mění jen mírně. Hodnota
krevního tlaku závisí na intenzitě a době konané práci. Při dlouhodobém vytrvalostním běhu
(maratonský běh) se měnit nemusí nebo může i klesnout pod výchozí hodnoty. Při střední
intenzitě zatížení stoupá systolický tlak a diastolický se nemění nebo jen lehce klesá. Při malé
intenzitě zatížení se zvyšuje jen mírně.
Adaptační změny souvisí s trénovaností. Výrazné změny v oběhovém systému jsou
výrazem tréninku převážně vytrvalostního charakteru.
1) Strukturální změny se týkají centrální složky – srdce i periferní složky – cév. Vlivem
vytrvalostního tréninku se srdce sportovců mění. Zvětšuje se především levá komora, která
vykonává největší práci. Hmotnost srdce je úměrná hmotnosti těla. Srdce je lépe prokrvováno.
2) funkční změny se týkají ukazatelů srdeční činnosti. Srdeční frekvence je ukazatelem, ve
kterém se v klidových hodnotách liší trénovaný od netrénovaného. V klidu a při standardním
zatížení má trénovaný jedinec hodnoty nižší než netrénovaný, ale při maximálním zatížení
nejsou výsledky jednoznačné. Většinou se ukazuje, že maximální SF je individuální hodnota,
která je více ovlivněna věkem než tréninkem. Děti mívají hodnoty na 200 tepů/min, pro starší
osoby platí vzorec: SF max = 220 – věk. U žen byly nalezeny vyšší hodnoty než u mužů.
Systolický objem u netrénovaného je v klidu 60 – 80 ml, u trénovaného 80 – 100 ml. Čím
větší zatížení, tím větší objem a ten více stoupá u trénovaných lidí. Při minutovém srdečním
objemu se zjistilo, že trénovaný má nižší frekvenci a vyšší objem v jakýchkoliv podmínkách a
zatížení, ale nemusí to být vždy pravidlem. Krevní tlak bývá u trénovaných nižší. To platí jak
v klidových, tak i zátěžových hodnotách.
Krevní tlak
Krevní tlak klesá se vzdáleností od srdce. Nejvyšší tlak je v tepnách. Jeho hodnoty
rytmicky kolísají mezi maximem při systole a minimem při diastole. Rozdíl mezi oběma tlaky
se označuje jako tepový tlak. V tepénkách tlak krve klesá a nejmenší je tlak krve ve vénách
(žílách). Proto krev z poraněné tepny tryská, kdežto z žíly plynule vytéká.
Tep je nezávislý na proudění krve. Vzniká při každé systole levé komory. Krev
vypuzená do aorty rozšíří její elastickou stěnu a toto rozšíření postupuje z aorty i na její větve.
Na kterékoliv uložené tepně lze pak rozšíření hmatat. Tep hmatáme na vřetení tepně na
zápěstí.
Zdravý člověk má průměrně 72 pulsů za 1 minutu. Lidé dobře fyzicky trénovaní mají
méně tepů, až 40 za minutu. S takovými se můžeme setkat zejména u cyklistů.
Krevní tlak bývá u trénovaných osob zpravidla nižší, rozdíly však nejsou výrazné.
Toto platí v klidových i v zátěžových hodnotách. Snížení vzestupu krevního tlaku po tréninku
se v poslední době připisuje ekonomičtější oběhové regulaci. Adekvátní fyzická aktivita u
osob se zvýšeným tlakem (hypertoniků je považována za součást moderní terapie.
Sporttester
Jedná se o sportovní doplněk, který dokáže o našem těle zobrazit širokou škálu informací.
Jednou z nejvýznamnějších reakcí našeho těla na zátěž je činnost srdce. Sporttester je schopný
zobrazit informace o frekvenci našeho tepu s přesností EKG.
Tepová frekvence je velmi důležitým ukazatelem pro měření intenzity zátěže během
tréninku. V hodnotě tepové frekvence se odrážejí veličiny jako využití kyslíku plícemi,
frekvence dýchání, hromadění laktátu ve svalech, poměr spalování tuků a cukrů při získávání
energie. Z toho plyne, že sporttestery jsou jedinečným pomocníkem v tréninku nejen pro
profesionální sportovce, ale pro všechny pohybově aktivní jedince.
Trénink s měřičem tepové frekvence
Jednotlivé tréninkové zóny:
1. Lehká - Recovery
Tato zóna se dá označit také termínem regenerační. Tepovou frekvencí se pohybujeme mezi
50 a 60% maxima. V této zóně organismus aktivně odpočívá – regeneruje. Jedná se o lehkou
námahu, která je vhodná například po závodě nebo následující den po náročnější fyzické
aktivitě. V této zóně je možné setrvat libovolně dlouhou dobu.
2. Střední – Endurance
Nejčastěji nazývaná jako zóna pro rozvoj vytrvalosti a aerobního základu. Pohybujeme se
mezi 65 a 75% maxima tepové frekvence. Je to střední námaha, pro účinný rozvoj vytrvalosti
je třeba v této zóně bez přestávky vytrvat minimálně 15 minut. V této zóně se rovněž
nejefektivněji spalují tuky.
3. Těžká – Strengh
Těžká námaha, někdy nazývaná prahová (pohybujeme se na prahu aerobního a anaerobního
tréninku). Slouží k rozvoji síly a výbušné rychlosti. Dýchání se stává obtížnější. Pohybujeme
se mezi 75 a 85% maxima tepové frekvence. V této fázi bychom měli vydržet 5 – 8 minut. Při
nedostatečném aerobním základu méně než 5 minut.
4. Interval
Jedná se o pohyb v rozsahu 65 – 92% maxima tepové frekvence. Intervalový trénink slouží ke
zdokonalení schopnosti rychlého zotavení po zvýšené tělesné zátěži. Tento trénink je možné
provádět v širokém pásmu tepové frekvence, proto ho můžou absolvovat naráz jedinci s
různou úrovní kondice (v případě že si hlídají tepovou frekvenci na sporttesteru, jinak jsou
odkázáni jen na své subjektivní pocity).
5. Velmi těžká – Race day
Tato zóna by se běžně neměla používat, určitě ne pokud dobře neznáme své fyzické možnosti.
Zátěž je maximální jaké lze dosáhnout, odpovídá zátěži jež absolvují sportovci během závodu
a vrcholoví sportovci ji většinou používají až ke konci tréninkového období. Tepová
frekvence je mezi 85 – 92% maxima. Tuto intenzitu lze vydržet jen velice krátkou dobu,
rozhodně ne déle než 2 – 3 minuty.
Maximální tepová frekvence se dá určit nejpřesněji vyšetřením v lékařské laboratoři.
Jelikož se však tato hodnota mění v závislosti na věku, kondici a zdraví člověka, doporučuje
se pro nejpřesnější výsledky absolvovat toto vyšetření alespoň dvakrát ročně. Většina
amatérských výkonnostních nebo kondičních sportovců se proto spokojí s méně přesným, pro
většinu však dostačujícím výpočtem maximální tepové frekvence podle tzv. Korvonenovy
formule:
Muži: 220 - věk = předpokládaná maximální tepová frekvence
Ženy: 226 - věk = předpokládaná maximální tepová frekvence
3. PRAKTICKÁ
ČÁST
Když jsme tuto seminární práci dostali zadanou, hned mi bylo jasné, co budu zkoumat.
Sport je mi velmi blízký, proto jsem se rozhodla prozkoumat populaci co se týče tepové
frekvence.
Nejprve jsem přemýšlela, jak by bylo nejlepší zpracovat dotazníky, abych
prozkoumala co nejširší okruh lidí. Rozhodla jsem se proto, že dotazník rozdělím na několik
skupin. Nejdůležitější bylo rozdělení na nesportovce, rekreační sportovce (lidé, kteří rádi
občas sportují) a aktivní sportovce (závodně). U aktivních sportovců jsem se rozhodla, že
budu zkoumat jen běžce – zejména vytrvalce, jelikož sporty jsou velmi různorodé a u každého
z nich se vyskytuje jiná zátěž, výkonnost, čas tréninku, … a tudíž by výsledek nebyl
objektivní.
Po vypracování dotazníků jsem je rozdala asi 80 lidem všech kategorií. Udala jsem si
nejvyšší věkovou hranici do 35 let (netýká se to všech kategorií). Toto zkoumání jsem také
provedla na tréninku dětí od 8 do 14 let, které jsou ve sportovní přípravce na atletické
disciplíny.
Měření vypadalo takto: Všichni sportovci si během tréninku změřili svůj tep třikrát.
Před zahájením tréninku si nahmatali tep a poté jsem jim stopnula 10 sekund. Počet tepů za 10
sekund poté vynásobili 6. Po tomto měření následovalo zahřátí (rozklusání cca 10 min,
rozcvičení + protáhnutí, třikrát 100m úseků = rovinek, hlavní část = úseky). Další měření
jsem provedla po sérii úseků, jelikož jsem předpokládala, že by jejich tepová frekvence
mohla být nejvyšší. A poslední měření následovalo po ukončení tréninku tj. cca 10 min (po
úsecích, vyklusání a protáhnutí), až se organismus trochu zklidní.
Struktura tohoto měření byla u všech skupin stejná, pouze se lišil počet měření během
sportovní činnosti (viz. Dotazník).
Do skupiny rekreačních sportovců při mém pozorování bylo zahrnuto mnoho sportu
jako např. volejbal, basketbal, běhání, aeirobic, tanec, fotbal, aj.
Později, při mém zkoumání, mě napadlo přejít na jinou formu měření krevního tlaku a
to pomocí Sporttesteru. Zmínka o něm je v teoretické části i v přílohách. Měřením
sporttesterem jsem se zabývala zejména u aktivních sportovců a postupovala jsem jako při
ručním měření, jen v průběhu tréninku měli sportovci více prostoru, aby si průběžně
kontrolovali tepovou frekvenci. Mohli pozorovat jak a za jakou dobu jim tep postupně klesá.
Na konec celého měření se jim ukázalo kolik byla jejich TF minimální a kolik dosáhla
maxima.
Nyní bych přešla ke grafickému zpracování a vyhodnocení všech dotazníků.
Grafické vyhodnocení
Zde je souhrn všech mých poznatků získaných z dotazníků. Mé měření bylo zaměřeno
na tři skupiny: Aktivní sportovci, rekreační sportovci a „nesportovci“. Porovnání těchto
skupin je možné na úrovni klidového tepu ( před tréninkem ). Tato hodnota může být
považována za jeden z ukazatelů fyzické zdatnosti jedince. A to tak, že čím nižší je klidový
tep, tím lepší je fyzická kondice. Pravidelným tréninkem se náš klidový tep postupně snižuje.
Jen pro zajímavost, známý cyklistický profesionál, vítěz Tour de France – Eddy Merckx
míval v klidu 27 tepů/minutu! Velmi dobrý klidový tep u netrénovaného jedince je pod úrovní
60 tepů. Z těchto poznatků plyne, že aktivní sportovci by měli mít klidový tep nižší než
ostatní skupiny. Tento předpoklad se potvrdil i v mém měření.
Na konci grafického vyhodnocení lze shlédnout výsledné tabulky a průměrové
hodnoty mezi sebou porovnat.
Aktiní sportovci (muži 10 až 15 let)
190
tepová frekvence
170
150
před treninkem
během treninku
po treninku
130
110
90
70
50
10
11
12
13
14
15
věk
Tep před tréninkem můžeme považovat za klidový tep sportovce. U těchto mladých
sportovců lze vypozorovat, že jejich průměrný klidový tep je nejvyšší z pozorované skupiny
aktivních sportovců a činí 74 tepů/min.
Aktivní sportovci (muži 16 až 21 let)
190
tepová frekvence
170
150
před treninkem
130
během treninku
po treninku
110
90
70
50
16
17
18
19
20
21
věk
Tato část aktivních sportovců má naopak od předešlé průměrnou hodnotu
klidového tepu ze všech nejnižší, činí 62 tep/min.
Aktivní sportovci - muži 22 až 35 let
190
170
tepová frekvence
150
130
před treninkem
110
po treninku
během treninku
90
70
50
22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35
věk
U této skupinky aktivních sportovců můžeme porovnáním vypozorovat zvýšený
průměrný tep po tréninku ( 97,4 tepů/min ).
Aktivní sportovci - ženy (průměrové hodnoty)
190
tepová frekvence
170
150
před treninkem
130
během treninku
110
po treninku
90
70
50
12
13
14
15
16
17
18
19
20
věk
Zde bych se opět zaměřila na křivku vyznačující srdeční rytmus před tréninkem. Jak
jsme zjistili u mužů, i zde dochází s dospíváním ke snižování počtu tepů/min. U aktivních žen
lze dále porovnáním s muži vypozorovat nízká průměrná hodnota pulsů po tréninku ( 88,8
tepů/min).
Rekreační sportovci - muži (průměrové hodnoty)
tep
150
140
130
120
110
100
90
80
70
60
50
před
výkonem
po výkonu
20
22
24
věk
26
28
30
Rekreační sportovci jsou lidé, kteří část svého volného času pravidelně věnují pohybu.
Může se jednat o různé sportovní činnosti od běhu a jízdy na kole, přes plavání až po tanec.
Z grafu lze vyčíst, že nedosahují při svém výkonu takových hodnot srdečního rytmu, jako
aktivní sportovci. Průměrně asi 119 tepů/min.
Rekreační sportovci - ženy (průměrové hodnoty)
150
140
130
120
tep
110
před výkonem
100
po výkonu
90
80
70
60
50
15
17
19
21
23
věk
25
27
29
Nesportovci (průměrové hodnoty)
tepová frekvence
100
90
80
ženy
muži
70
60
50
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
věk
Skupina „nesportovců“ se vyznačuje nejvyšším průměrným klidovým tepem ( 76,8
tepů/min ). Odstup od zbylých skupin však není nikterak jednoznačný.
Aktivní sportovci:
muži ( 10 až 15 let)
muži ( 16 až 21 let)
muži ( 22 až 35 let)
ženy
celkový
před
tréninkem
tep/min
74,0
62,0
69,1
71,8
69,2
během
tréninku
tep/min
153,3
161,6
152,0
158,3
156,3
po tréninku
tep/min
94,0
94,8
97,4
88,8
93,8
Rekreační sportovci:
muži
ženy
celkový
před výkonem
tep/min
69,3
76,5
72,9
po výkonu
tep/min
111,1
126,3
118,7
Nesportovci:
muži
ženy
celkový
tep/min
73,9
79,7
76,8
tepová frekvence v klidu
Celkový průměr všech kategorií
78
76
74
72
70
68
66
64
Aktivní sportovci
Rekreační sportovci
Nesportovci
4. ZÁVĚR
Zhodnocení a závěr
Na závěr bych ráda zhodnotila celé mé snažení a úsilí v této seminární práci. Hlavním
cílem bylo získat poznatky o vlivu pohybu na naši tepovou frekvenci. Měření, jak již bylo
zmíněno, jsem zaměřila na několik skupin lidí. Zde v tomto hodnocení můžu konstatovat,
že všechny mé předpoklady se potvrdili, což znamená, že podle očekávání se průměrná
frekvence aktivně sportujících jedinců pohybuje v menších rozmezích než u ostatních
měřených skupin (graf viz. strana 20). Dle mého názoru tento stav blahodárně působí na
zdraví každého jedince, tzn. čím více sportu, tím více zdraví (ale nic se nesmí přehánět).
V každé skupině se ovšem vyskytly výjimky.
Kdybych se touto problematikou měla zabývat do větší hloubky, zúžila bych svoje
pozorování jen na skupinu několika vybraných aktivních sportovců, které bych zkoumala
podrobněji.
Tato seminární práce pro mě rozhodně nebyla ztrátou času. Přinesla mi velké množství
informací, dozvěděla jsem spoustu nových poznatků o funkci lidského těla a jeho odezvu
na sportovní činnosti.
Doufám, že po prostudování této práce také získáte nové poznatky a čas, který
přečtením strávíte pro vás nebude ztrátou. Pokud by vás něco zaujalo, vřele doporučuji
prostudovat si literaturu, ze které jsem celou dobu čerpala.
5. PŘÍLOHY
Slovník
Opěrný systém
osifikace - proces postupného kostnatění chrupavky v tvrdou kost
švy/futury - zubaté stmelené linie
okostice – vazivová tuhá blána, která lne někdy ke kosti pevně
kloubní maz – čirá a vazká tekutina, která je produkována dovnitř každého kloubu
Pohybový systém – svalstvo
Myofibrily – vlákna v cytoplazmě svalových buněk.
Svalové vlákno – svalové buňky kosterního svalu.
Šlachy – tuhé vazivové pruhy, kterými se sval upíná na kost. Nejsou příliš pružné, ale značně
pevné.
Motorika – souhrn pohybových činností živého organismu řízených nervovým systémem a
uskutečňovaným kosterním svalstvem.
Ontogeneze – individuální vývoj organizmu od zárodku do zániku.
Statická síla – síla působící v klidu.
Glykogen – zásobní sacharid v lidském těle.
Plasticita – schopnost přizpůsobovat se.
Dýchací systém
Hemoglobin – červené krevní barvivo
Alveolární vzduch – vzduch, který je obsažený v plicních sklípcích
Kapiláry – vlásečnice
Epitel – tkáň složená z několika vrstev ležících buněk těsně vedle sebe s nepatrným
množstvím mezibuněčné hmoty.
Difúze – fyzikální proces umožňující šíření látky z jednoho místa na druhé podle
koncentračního spádu.
Metabolismus – soubor všech reakcí, které probíhají v živých organismech, zahrnují
přeměnu látek a energií
Adekvátní – přiměřený
Ventilačně – respirační ukazatel – proudění vzduchu do dýchacího ústrojí a ven z něj.
Kardio – respirační – týkající se srdce a dýchání.
Vitální kapacita plic – maximální množství vzduchu, které můžeme vydechnout po
největším možném nádechu. Její hmota závisí na věku, pohlaví, trénovanosti,…. Běžná
hodnota se pohybuje okolo 4 litrů.
Kyslíkový dluh – po ukončení tělesného cvičení je potřeba doplnit kyslík, který se
spotřeboval při cvičení.
Anaerobní práh – hranice, při jejíž překročení se tělu nedostává kyslíku.
Aerobní výkon – za neustálé přítomnosti kyslíku.
Krevní oběh
Osrdečník – vazivový vak, ve které je uloženo srdce
Systolický objem srdeční – množství krve, která se vypudí za srdce do tepen při srdeční
systole
Systola – smršťování srdce
Katabolické - rozkladné
Redistribuce – znovuvytvoření
Vasokonstrikce – zúžení cév následované sníženým průtokem krve.
Vaskularizace – vznik krevních cév v tkáni.
Seznam použité literatury
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Havlíková L. a kol., Fyziologie tělesné zátěže I. – obecná část, Karolinium Praha 2004
Trojan S., Tělověda, Grada Puglishing Havlíčkův Brod 1997
Whitfield P., Hranice poznání-lidské tělo, Knižní klub Praha 1997
Novotný I. A Hruška M., Biologie člověka pro gymnázia, Fortuna Praha 1999
Kučera V. a Truksa Z., Běhy na střední a dlouhé tratě, Olympia Praha 2000
Vacula J, Dostál E., Vomáčka V., Abeceda atletického tréninku, Olympia Praha 1983
Michálek J., Vztah Conconiho testu k laboratorní a sportovní výkonnosti běžců
vytrvalců, Brno 1993
Vokurka M. a kol., Praktický slovník medicíny – 7. rozšířené vydání, MAXDORF,
Praha 2004
Benešová M. a kol., Odmaturuj z biologie, DIDAKTIS, Brno 2003
Dotazník
Prosím o vyplnění tohoto dotazníku. Výsledky zpracuji do mé seminární práce
z Biologie, kterou budu předkládat u maturity. Předem děkuji.
Jaroslava Chovancová
Sport dělám:
aktivně
rekreačně
vůbec
Věk: ……
Pohlaví: muž
Aktivní sportovci:
Srdeční tep: před tréninkem
……
během tréninku
……
po tréninku ……
Rekreační sportovci:
Srdeční tep: před výkonem
……
po výkonu ……
Nesportovci:
Srdeční tep: ……
žena
Ukázka jednoho z tréninků vytrvalců
Sporttester, který jsem používala při měření:
Tepová frekvence před zahájením celého tréninku:
Následuje rozklusání (asi 10min), důkladné rozcvičení a rovinky.
Po důkladné přípravě následuje hlavní část tréninku 8krát 500m s 300m výklusem.
( Čas cca 1:35 až 1:40 na 500m )
Tepová frekvence po 4. úseku:
Po úsecích následuje 10min
vyklusání a protažení. Tepovou frekvenci
jsem měřila 5min po výklusu:
36