Očekávej na Hospodina

Žalm 27:1 Davidův. Hospodin světlo mé a spasení mé, koho se budu bát? Hospodin
záštita života mého, koho se budu strachovat?
7 Slyš, Hospodine, hlas můj, když volám,
a smiluj se nade mnou, i vyslyš mne.
8 O tobě říká srdce mé: Hledejte tváři jeho,
a proto tvář tvou, Hospodine, hledám.
9 Neukrývej tvář svou přede mnou, aniž zamítej v hněvu služebníka svého; spomožení
mé býval jsi, nezavrhuj mne a neopouštěj mne,
Bože spasiteli můj.
10 Byť mne opustil otec můj a matka má,
Hospodin však mne k sobě přivine.
11 Vyuč mne, Hospodine, cestě své,
a veď mne po stezce přímé navzdory protivníkům mým.
12 Nevydávej mne libovůli protivníků mých,
neboť by obstáli proti mně svědkové lživí, i ten, jenž vyhrožuje násilím.
13 Věřím, že užívat budu dobroty Hospodinovy v zemi živých.
14 Očekávej na Hospodina, vytrvej a on posilní srdce tvého;
jen očekávej na Hospodina.
Každý asi zná pocit strachu. Strach v určité míře a podobě patří k lidskému životu.
Strach může mít dokonce i pozitivní stránku: chrání nás před riskováním. Pomáhá nám
chránit náš život. Ale strach má také negativní stránku, stresuje, ochromuje člověka, působí
trému…. Strach nejčastěji prožíváme v čekárně u zubaře. Nebo když člověk čeká na výsledek
lékařského vyšetření. Jakou budu mít diagnózu? Strach má pacient, který má vážnou chorobu:
zabere léčebná metoda? Zaberou předepsané léky? Strach má student, zda zvládne přijímačky,
zda bude přijatý na školu, zda udělá státnice? Strach může mít pracovník firmy: budu
propuštěn z práce kvůli tomu, že firma vyhlásila bankrot? Jak budu živit rodinu? Strach ve
vzájemných vztazích, jak mě druhý přijme po té, co jsem selhal a zklamal jeho důvěru?
Odpustí mi můj manžel, manželka? Chlapec nebo dívka? Bratr nebo sestra? Jsou situace, kdy
je strach velmi intenzivní a kdy může jít o život. Např. při autonehodě, úrazu, živelné
katastrofě, ve válce na frontové linii…
Žalmistova píseň je písní o překonaném strachu. Možná našemu sluchu znějí její slova
trochu vychloubačně. Jakoby mluvil nějaký super hrdina, který všechno zvládne a nikoho se
nebojí. Hospodin světlo mé a spasení mé, koho se budu bát? Král David napsal tuto větu
ne z toho důvodu, že by neznal strach. On moc dobře věděl, co znamená strach. Kolikrát se
ocitl ve válečné vřavě tváří v tvář nepříteli, kolikrát byl pronásledován nebo tupen svými
protivníky… Mnohokrát mu šlo o život, bylo mu úzko a měl strach. Ale on se rozhodl tomuto
strachu čelit. Rozhodl se důvěřovat Hospodinu, spolehnout se na to, že Bůh je jeho spása,
záštita a světlo života. - Žalmistova víra není zdvořilým uznáním Boží existence a souhlas
s tím, že Bůh je. Žalmistova víra vypovídá o tom, co pro něho Bůh znamená. Co nalézá ve
vztahu k němu. Chci podtrhnout osobní rozměr jeho víry, který je vyjádřen přivlastňovacím
zájmenem: mé světlo a mé spasení. On poznal, co může v Bohu nalézt ve své slabosti,
strachu, uprostřed ohrožení.
Hospodin je mé světlo a mé spasení. Světlo je symbol orientace, znamení naděje
života. Když máme světlo uprostřed temného lesa, můžeme si posvítit, nemusíme zabloudit.
A tak to je i v lidském životě. Když nám je Bůh světlem, mnohé věci vidíme tak, jak skutečně
jsou, pravdivě a bez přikrašlování. Bůh svým Slovem ledacos osvítí a objasní. A nejvíce se
rozjasnilo Boží světlo v příběhu JK. O Něm čteme, že je světlem, které nepohltily ani temnoty
světa. Je to Světlo lásky, která vítězí nad zlem, smrtí a peklem. Toto světlo ukazuje, že
záchrana a spasení není v člověku, ale v Bohu. On nás nezachraňuje tak, že by nás zázračně
2
vysvobozoval, že by nás zbavoval těžkostí, nemocí a problémů. Bůh nás zachraňuje tím, že
nás vysvobozuje od strachu. Dává nám sílu bojovat se strachem. Není to jednou pro vždy
vyřízená záležitost. Proti strachu musíme bojovat každý den v mnoho oblastech našich životů
stejně jako to dělal David. David překonával strach tím, že volal k Hospodinu: Slyš,
Hospodine, hlas můj, když volám, a smiluj se nade mnou, a vyslyš mne. David hledal
blízkost, přítomnost Boha, který je světlem, záchranou a záštitou. Sám sebe v tomto hledání
povzbuzuje. Svému srdci stále opakuje a říká : 8 Hledej jeho tvář. Hledej Boží přítomnost.
Jedná se o jakýsi vnitřní rozhovor, jako by mluvil sám k sobě. Podobné samomluvy známe
třeba z žalmu 103: Dobrořeč duše má Hospodinu… Není to úchylka mluvit sám k sobě.
Sám sobě připomínat, co je důležité. Občas se možná také přistihnete, jak třeba sami nad
sebou lamentujete. Nadáváte si: Cos to vyvedl? Cos to udělal za hloupost? Podobně svému
srdci připomínejme, že cesta k překonání strachu je cestou na níž nepřestáváme hledat Boží
tvář. Boha samého.
Stává se nám, že máme pocit, že nás Bůh opustil, že na nás zapomněl. Ale z čeho
pramení tento pocit? Není to jednoduše proto, že jdeme někdy životem, jako by Boha nebylo?
Moc s ním nemluvíme a nehledáme jeho blízkost. A pak si stěžujeme, že je od nás
daleko…Kdo z nás dvou se ale vzdálil?
David vyznává, že hledá Boží tvář, ale v zápětí prosí: „Neskrývej svou tvář přede
mnou!“ Což ji Bůh opravu skrývá? Hraje si s námi na schovávanou? Nebo si David nebyl
jistý tím, jak a kde má Boha hledat? Výzvy k hledání Boha nalézáme i na jiných místech
Písma. Bůh je ten, koho máme hledat, koho lze nalézt a znovu nalézat. Nově objevovat. Boží
blízkost nám není jednou provždy k dispozici. Musíme ji stále hledat. Trochu je to podobné
v manželství. I když manželství vcelku funguje, oba manželé musí neustále hledat správnou
podobu svého vztahu. Někdy mají pocit velké blízkosti a důvěrnosti, a za pár dnů někdy i
hodin zjistí, že se tento pocit vytratil a oni musí svůj vztah znovu hledat, obnovovat a znovu
budovat.
Na mnoha místech Bible čteme o tom, že Bůh je dobrotivý, milosrdný a milující. To je
konstantní hodnota. Jeho blízkost je však něco jiného. Musíme ji hledat, prosit o ni, usilovat o
ni.
Kdo nechce hledat Boží tvář, Boží blízkost, nechce hledat Boha živého, pravého a
svrchovaného. Možná by se takový člověk spokojil s napodobeninou Boha, s modlou. Modlu
nemusíme hledat. Modla stojí na svém místě jako kus špalku, dřeva. Bůh je však živý, je
v neustálém pohybu a kmitání. Nemůžeme si ho přivázat a zajistit jeho blízkost kouskem
provázku. Nemáme jeho přítomnost ve své moci. Musíme ho proto hledat. Hledat jeho
přítomnost. A když nám bude dáno ji nalézt, poznáváme hloubku Boží lásky, kterou David
přirovnává k mateřské a otcovské lásce. I kdyby mě opustili můj otec, moje matka –
Hospodin mě k sobě přivine.
Kolika opuštěným lidem byl tento verš velkým povzbuzením. Byl potěšením pro
mnohé zavržené, vyděděné a odepsané. Moje maminka právě na tento žalm často vzpomíná.
Po smrti své matky se stala sirotkem. A právě v tomto verši nelézala potěšení, i když zůstala
sama, nebyla sama. PB ji objímal svou láskou.
Jistota Boží lásky je nejenom zdrojem potěšení, ale souvisí také s odvahou. Když
člověk ví, že je milován, tak je to dobrá motivace k tomu, aby postavil do života statečně a
s odvahou. Jak říká apoštol Jan: dokonalá láska vyhání strach.
Čas od času se octneme v situaci, kdy nevíme jak a kudy dál. Někdy máme pocit, že
dál už žádná cesta nevede. Jindy máme naopak pocit, že se před námi otvírá několik cest, a
my nevíme, kterou z nich se vydat. Nečíhá na nás na některé z nich neštěstí nebo nemilé
překvapení? Je jedno, kterou z nich se vydáme? To jsou situace, kdy se můžeme modlit
podobně jako David: Hospodine, ukaž mi svou cestu, veď mě přímou stezkou navzdory
mým protivníkům. Někdy je to zřejmé, kterou cestu odmítnout a kterou se vydat. Ale dost
3
často se stává, že nevíme a nedovedeme rozpoznat tu správnou. Určitě by to měla být cesta
přímá, ne klikatá, ne záludná, cesta s přímými úmysly a dobrou motivací… Když si nevíme
rady, když nemůžeme poznat Boží vůli, vzpomeňme si na Ježíšův příběh. Jakou cestou by se
na mém místě vydal Ježíš? Jak by řešil danou situaci?
Věříme, že nás PB vede, ale těžké bývá jeho vůli poznat a objevit. Když se nám podaří
poznat, která cesta je ta Boží, určitě nám to přinese radost a dodá jistoty. Být na správném
místě je důležité. Můžeme tak lépe vykonávat Boží vůli. Můžeme lépe vzdorovat nesnázím a
překážkám, protože víme, že nás zde chtěl mít Bůh… A jsme-li na Boží cestě, je také
snadnější spoléhat na to, že nám Bůh pomůže a svobodí nás od zbytečného strachu…
Poslední motivací k překonání strachu je nadějný výhled k zaslíbené zemi. Jak bych
nevěřil, že budu hledět na Hospodinovu dobrotu v zemi živých! (v. 13). Víme-li, že cíl
cesty je skvělý, je pro nás snazší snášet útrapy cesty. Země živých byla pro Davida a jeho lid
zemí zaslíbenou. Darovanou od Hospodina. Byl to domov…A David věřil, že si tam bude
užívat Boží dobroty, Boží blízkosti – zřejmě v chrámu, kde rád zpytoval Boží vůli a hledal
Hospodina… Tato víra dodávala Davidovi odvahu, naději, posilňovala ho zejména, když proti
němu povstávali nepřátelé...
V zemi živých můžeme vidět víc než jenom zaslíbenou zemi. Můžeme v ní vidět
novou zemi od Hospodina, kde již nebude nářku, pláče, utrpení, zla, ani smrti. Oč jasněji
můžeme tuto zemi vidět, je-li nám Bůh světlem, které prozařuje temnoty smrti. Proto
nemusíme svůj život prožívat úzkostlivě, ve strachu, nejistotě a bez naděje. Žalmistovo
vyznání pozvedá naši hlavu, posiluje srdce. Vrací nám nadějný výhled i statečný nadhled víry.
Proto: 14 Očekávej na Hospodina, vytrvej a on posilní tvé srdce; jen očekávej na
Hospodina.