SVAZIJSKO – Jindřich Kačer – 11.ledna 2012

Komentáře

Transkript

SVAZIJSKO – Jindřich Kačer – 11.ledna 2012
SVAZIJSKO – Jindřich Kačer – 11.ledna 2012
Klukovská kapela v Domě Ohně
Ještě než začnu psát o vánočních svátcích v Manzini, musím se krátce zmínit o události, které
jsem se zúčastnil týden před Štědrým dnem. Odehrála se v jediné lokaci ve Svazijsku, která je
upravená jako zábavní klub pro turisty
(převážně bílé). Dům Ohně (či přesněji Dům
na Ohni, čili House on Fire) si zachovává
africkou atmosféru s různými skulpturami a
umně vybudovanými stavbami, které
vytvářejí jakýsi zvláštní labyrint, ale je na
první pohled vidět, že je to záměrně lákadlo
především pro lidi ze Západu a taky pro těch
pár bohatých černochů, co tu žije
z královských
daní
či
z obchodu
s Jihoafrickou republikou. Po večerech se tu
konají velké taneční party či koncerty populární, tradiční i všelijaké jiné hudby. Dne 17.
prosince uspořádal jeden z majitelů velkou celodenní akci, jež vyvrcholila večerním
koncertem nejslavnějšího svazijského zpěváka Polodgi (pokud jste o něm neslyšeli, nemusíte
se považovat za kulturní barbary… vzhledem k velikosti Svazijska je tu většina kultury ještě
lokálnější než česká kultura v rámci Evropy a osobně pochybuji, že za hranicemi Svazijska
někdo o Polodgovi slyšel). Kromě něj však přes den vystupovala celá řada dalších umělců –
kapel, zpěváků, bavičů… a k dispozici byly četné stánky s africkými suvenýry. Akce se
jmenovala Život na trávníku, čili Life of Lawn a vyšlo pro ni nádherné slunečné počasí
s tradičním 35 oC.
Majitelé Domu Ohně mají poměrně dobré vztahy s naší organizací MYC, proto se rozhodli
pozvat jako jednoho z vystupujících i „naši“ klukovskou kapelu Marimba band, která tu už
několik let nacvičuje. Pro kluky to zdaleka nebyl první koncert, ale rozhodně to byl jeden
z těch silných zážitků, protože se ve svém životě moc často nedostanou do podniků takového
druhu. Pořád je třeba mít na paměti, že do MYC přišli většinou z ulice, kde se živili všelijak,
často zlodějinou. Já jsem se akce účastnil jako řidič, protože bylo třeba celou kapelu i
s nástroji přepravit z Manzini do Domu Ohně. Kluci si rozložili nástroje pod jednou
stylizovanou „africkou věží“ a spustili. Nehráli nějak moc dlouho, ale měli ohromný úspěch.
Přilákali dokonce i několik tanečníků – pár ryze amatérských nadšenců a pár umělců a
umělkyň z jiných skupin.
Obecně je třeba přiznat, že pořadatelé asi očekávali větší návštěvnost – v tom vedru dali
bohatší lidi zjevně přednost bazénu (vstupné bylo 100 Emalangeni – asi 250 Kč – což většinu
normálních lidí ve Svazijsku muselo dost odrazovat), ale i tak se Život na trávníku podařil.
Kluci si užívali i ostatní kulturní program, i když u většiny umělců byla znát značná
nevyzrálost a organizace byla taková … no … africká. Mermomocí chtěli počkat do večera na
1
Polodgu, ale to jsme si bohužel vzhledem k dopravě a jiným organizačním záležitostem
nemohli dovolit. Takže i nadále zůstane pro mě tento slavný svazijský umělec jen jménem,
jehož produkci jsem nikdy neslyšel. S tím se však dokážu smířit.
Předvánoční shon
Jakožto dobrovolnický sbor jsme měli velké plány, co všechno uspořádáme na vánoční party.
Nebývalo tu zvykem vůbec něco pro kluky pořádat, takže jsme se rozhodli, že tuhle tradici
prostě zavedeme. Hudebně nadaný Marius chtěl uspořádat hudební představení a mě
přesvědčovali, abych uspořádal nějaké divadlo, protože prý s ním mám zkušenosti z domova.
Od počátku jsem měl značné pochybnosti, protože jednak nedělám dětské divadlo a jednak
jsem tak nějak zvyklý pracovat s textem v rodném jazyce, zatímco anglicky se sice domluvím,
ale o nějaké umělecké úrovni nemůže být řeč. Přesto jsem se nechal přesvědčit, že to může
být můj „velký projekt“ a nemám to vzdávat. Dlouho jsem sháněl nějaký vánoční námět na
scénář, až mi nakonec jeden můj kamarád (režisér našeho žakárského divadla) poslal svoji
mikulášskou hru pro děti a já jsem ji velmi volně přepsal, aby se to dalo zasadit do zdejších
svazijských reálií. Dokonce se mi podařilo přeložit to do angličtiny, ale když jsem to dával
svému americkému kolegovi Ryanovi ke korektuře, tak mi čestně řekl, že úroveň angličtiny
nic moc – jaké překvapení. Hlavní problém byl ovšem v tom, že prakticky nebylo možné
s rukama to představení nacvičit. Po skončení sportovního týdne jsme na to měli totiž pouhé
dva týdny a v podstatě jsme až do poslední chvíle nevěděli, kteří kluci se mohou vánoční
party zúčastnit. Velká část jich byla „reunifikovaná“ (viz jeden z předchozích článků), další
část pak trávila Vánoce přechodně se svými rodinami. Navíc se kamarádům dobrovolníkům
zdálo, že představení není dostatečně „košér“ pro zdejší konzervativní křesťany a mohlo by je
urazit to, že tam vystupují čerti a skřítci (jistě, bylo to přepsané mikulášské představení). Tím
padla i varianta, že bychom to mohli namísto kluků sehrát my sami. No, snažil jsem se.
Nakonec jsme vánoční party zredukovali na odpoledne plné her a sportu s nějakým tím
hudebním doprovodem. Ani Marius nebyl vzhledem k nedostatku kluků schopen uspořádat
nějaké hudební vystoupení a několik hudebně nadaných hochů celkem zručně zvládlo pár
vánočních koled a další vhodné vánoční písně. Po pravdě řečeno to odpoledne trochu
zkolabovalo, protože asi polovina z kluků ze vzdálenějších domů prostě nepřišla. Sice jsme to
tam v uplynulém týdnu byli dvakrát
oznámit, chlapci slíbili, že přijdou, ale
nakonec… jsme přece v Africe. Takže
jsme sice měli připravené Monopoly a
jiné stolní hry, ale ve skutečnosti nebylo
moc s kým hrát. Většina kluků nakonec
dorazila až v podvečer, aby stihli večerní
vánoční mši, kterou nádherně připravil
Otec John za asistence samotného
salesiánského provinciála Otce Francois,
který na tu
slávu dorazil
až
z Johannesburgu. A kdo nestihl mši, stihl
aspoň parádní slavnostní večeři, kterou jsme pro všechny přítomné přichystali. Osobně jsem
2
celý pátek večer a sobotní dopoledne strávil výrobou typických českých bramboráků, abych
klukům připravil něco netradičního, co tady jen tak nepotkají. Měl jsem trochu strach, jak se
s naším jídlem smíří africká chuť k jídlu – všichni Evropani i Američani si moje bramboráky
pochvalovali, ale v Africe jsou přece jen zvyklí na něco jiného. Naštěstí to dopadlo dobře –
všichni mě pochválili a našlo se i pár zájemců o recept. Tímto děkuji dodatečně svojí
mamince, že mě bramboráky naučila dělat. Kromě bramboráků jsme samozřejmě grilovali
steaky, pekli brambory v alobalu a přidali nějakou tu zeleninu. Tak tedy proběhl Štědrý večer,
který je u nás v Čechách a na Moravě brán jako hlavní vánoční svátek, ale ve většině
ostatního světa je to spíš taková předzvěst Vánoc. Pravý vánoční den je až ten následující –
25. prosince, což letos připadlo na neděli.
Zmatky s vánočními dárky
Na první svátek vánoční dobrovolníci v MYC tradičně
rozvážejí dárky pro kluky do všech domů. Letos jsme
dostali od donátorů zásobu fotbalových triček a šortek,
jeden bývalý dobrovolník poslal 10 tisíc Emalangeni
(asi 25 tisíc korun), z nichž jsme klukům nakoupili
školní boty (ty tady mají předepsanou podobu ke školní
uniformě) a dvě bývalé dobrovolnice z Irska poslaly
sedm krabic plných vánočních dárků speciálně
zabalených se jmenovkami pro každého kluka i holku
(počítáme-li MacCorkindale, kde jsou i holky) z MYC.
Byl to od nich jistě bohulibý čin, ale bohužel se tím
trochu
zkomplikovala
distribuce.
Milé
irské
dobrovolnice totiž neměly zcela aktuální seznam dětí a
navíc se vše komplikovalo už zmíněnou reunifikací. Jak
totiž chcete jednomu klukovi vysvětlit, že pro něj dárek
nemáte, když ten druhý dárek dostal. Navíc ani my
jsme nebyli schopni dostat aktuální seznam
přítomných kluků v domech MYC (africká
organizace, co byste čekali?), takže z dobrého úmyslu
bohužel vzešlo spoustu zmatků, protože pro některé
kluky nebyly dárky připravené, museli jsme je
doplňovat z donátorských darů v Paláci (náš
dobrovolnický dům) a rozvážet nadvakrát.
Nakonec vše dobře dopadlo a každý nějaký ten dárek
dostal. My jsme ovšem padli večer naprosto unaveně
do postelí a uvědomili si, že normálně pro nás bývají
vánoční svátky odpočinkem, zatímco letos se spíš
nahromadilo daleko víc práce a povinností, než za
běžných okolností. Přesto to stálo za to a měli jsme
pocit dobře vykonané práce. Kluci byli šťastní a nás čekala zasloužená dvoutýdenní dovolená
v Jižní Africe.
3
Novoroční oslavy v Kapském Městě
Na závěr dnešní série článků opět jeden osobnější. Po několikaměsíční práci pro MYC jsme
se všichni čtyři dobrovolníci rozhodli, že si po Vánocích zasloužíme dovolenou. Plánovali
jsme to asi dva měsíce dopředu a objednávali si co nejvýhodnější spoj tak dlouho, až jsme
vzali autobus společnosti Intercape z Durbanu do Kapského Města za pouhých 500 randů (cca
1200 Kč), v němž jsme měli strávit 24 hodin a cestou zpátky dokonce 28 hodin. To je horší,
než když jsem jel autobusem z Brna do Londýna. Pravda, jihoafrické autobusy nebyly žádné
typické africké kombi s úzkými sedadly, ale vybavením se téměř mohly rovnat Student
Agency. Téměř. Všimli jsme si totiž při objednávání na internetu takové poznámky malým
písmem „Christian material on board“ (křesťanský materiál na palubě). Čekali jsme tedy
nějakou křesťanskou hudbu, ale překvapilo nás, když na LCD obrazovkách běžely asi 16
hodin z oněch 24 propagandistické filmy hlásající, jak je Ježíš úžasný. Plně si uvědomuji, že
jsem v Africe s katolickou organizací a ke křesťanství mám veskrze kladný vztah, ač jsem
sám nevěřící, ale takové vymývání mozků, jaké nám předvedli na palubě Intercape, podle mě
křesťanské věci spíš škodí, protože to je poněkud prostoduchá propaganda. Na rozdíl od
Student Agency bylo ovšem sledování filmů povinné – žádná sluchátka nebo volitelný osobní
displej. Jedinou možnou obranou bylo nasadit si vlastní sluchátka a poslouchat vlastní hudbu.
Samotné Kapské Město bylo ovšem naprosto úžasná.
Strávili jsme týden v ubytovně zvané backpackers, kde
jsme si mohli postavit vlastní stany a vcelku levně
využívat sprchu, záchody a kuchyňku. Po předběžné
prohlídce pláží jsme se další den vypravili na Stolovou
horu. Tu jsem ovšem trochu podcenil, protože se mi
zdálo, že výstup na nevysokou horu uprostřed města
nemůže být žádný problém a je to spíš turistická
procházka. Tak jsem si vzal sandály namísto svých
horských bot. Což o to, cesta byla skutečně spíš jako
schody a nějak vážné nebezpečí nehrozilo. Ale pak
jsem bohužel cestou zpátky přišel o skvělý sestup
vyznačený jen pro „zkušené horolezce“, což sice tak
úplně nejsem, ale ony to taky nejsou žádné Alpy.
Bohužel v sandálech jsem mohl zase jen slézt po
schodech a tuhle skvělou zážitkovou část jsem mohl jen tiše závidět Ryanovi a Míšovi. Ještě
dneska se za tuhle hloupost biju do hlavy.
Příští den se ovšem všichni ostatní rozhodli odpočívat, aby nabrali síly před silvestrovskou
oslavou (New Years Eve), zatímco já jsem se vydal do města, abych si trochu užil své
oblíbené historie. Ostatně Kapské Město je v celé jižní a střední Africe jediné místo, které to
tak trochu umožňuje, protože tady Holanďané založili obchodní stanici už roku 1652. Takže
jsem si prošel hrad, katedrálu a nějaká ta muzea. Vyfotografoval jsem radnici a odpočinul si
v zahradách holandské Východoindické společnosti. V tomto směru jsem byl tedy naprosto
saturován.
4
Na silvestrovskou oslavu jsme se pak společně vypravili do jednoho z barů na Long Street,
což je proslulá ulice v Kapském Městě plná barů, hospod a obchodů – v podstatě něco jako
Stodolní v Ostravě, jen o trochu delší. Kapské Město má 2,8 milionu obyvatel a je to největší
turistické centrum v jižní Africe, takže si asi dokážete představit, kolik tam bylo lidí. Ano, na
chvíli jsme mohli skutečně zapomenout, že jsme v Africe, protože Kapské Město se dost
podobá evropským metropolím, i když spíš těm jižněji položeným. Rozhodně byla zajímavá
zkušenost strávit Silvestra na party společně s desítkami tisíc cizinců, ale pro příštích pár let si
opět zvolím nějaký komornější způsob s několika přáteli.
Mimochodem, když už jsem u těch cizinců, tak se musím přiznat, že jsem tak trochu doufal,
že bych mohl v Kapském Městě potkat nějaké ty Čechy, abych si po pár měsících opět
zakonverzoval naživo svým rodným jazykem. Nejen, že se to nepodařilo, ale s výjimkou
jedné ruské rodiny jsem tam nezaslechl ani jiný slovanský jazyk. Zato Němců tam bylo snad
polovina ze všech turistů. Ve společnosti svých německých (a jednoho amerického) kamarádů
jsem se občas tak trochu ztraceně. Všichni si můžou promluvit svým jazykem a já nic. Korunu
tomu nasadil průvodce na Robben Islandu, kam jsme se vypravili v jednom z následujících
dnů. Pokud vás ještě neinformovali, tak Robben Island sloužil jako vězení pro politické vězně
v dobách politiky apartheidu (tedy oddělení černých, bílých a barevných lidí). Nejslavnějším
vězněm tam byl pozdější jihoafrický prezident Nelson Mandela, který tu strávil v jedné cele
plných 18 let. Průvodce byl takový výřečný chlapík a na závěr svého povídání se celého
autobusu ptal, odkud kdo je a pro každou zemi měl připravenou nějakou průpovídku, jak
pomohla politické opozici v těžkých dobách apartheidu. Například Německo jako první
(spolu se Sovětským svazem) přijímalo politické uprchlíky z Jižní Afriky. Když ovšem došlo
na českou republiku, tak se jen nervózně usmál a prohlásil něco v tom smyslu: „Á Česká
republika, tam jsou dobří fotbalisti.“ Kromě toho, že to není pravda, to jen dokazuje, že
jihoafricko-české vztahy jsou opravdu velmi volné a naprosto většina Jihoafričanů netuší, kde
stát s takovým podivným jménem leží, nebo jak se to píše. Tak jsem si schytal ještě pár vtípků
od svých kolegů, že prostě Česká republika není z těch nejvýznamnějších států na světě. Já to
samozřejmě tak nějak tuším, ale pro to průvodcovo zaváhání jasné vysvětlení. Vzhledem
k tomu, že apartheid vládl v Jižní Africe od šedesátých do počátku devadesátých let, tak se to
víceméně kryje s okupací (promiňte s bratrskou pomocí) Československa od spřátelených
vojsk Varšavské smlouvy. Za této situace jsme těžko mohli podporovat africkou opozici. A je
hezké, že Německo a USA pomáhaly Jižní Africe, protože měli strach, že kdyby zasáhly ve
„východní“ Evropě (Němcům těžko vysvětlíte, že se sami počítáme do střední Evropy),
mohly by schytat nějakou tu bombu z Moskvy. Zatímco rasisté v Jižní Africe byli pohodlně
daleko a nic jim od nich nehrozilo. Nicméně je zřejmé, že tohle vysvětlení se u mých
západnějších kolegů nesetkalo příliš s pochopením.
Kromě Robben Islandu jsme pak navštívili
ještě muzeum otroctví, Jihoafrické Národní
Muzeum s nádhernou výstavou o zvycích a
prostředcích starých černošských kmenů,
včetně šamanismu. Další den jsme se byli
5
podívat za tučňáky, což je mimo Antarktidu taková hezká rarita, i když jsem je tak nějak čekal
ve volné přírodě, zatímco oni se tam promenádují jen pár stovek metrů od domů a hotelů. Na
závěr jsme pak podnikli vzrušující cestu po okolních vinicích a ochutnali za jeden den 27
druhů vína a několik vynikajících sýrů.
Pak už jen 28 hodin zpátky v brainwashing (mozkovymývacím) autobusu a rovnýma nohama
zpět do dobrovolnicko-pracovního procesu. V následujících dvou týdnech připravujeme
prázdninový program pro děti, takže času na odpočinek bude jen málo.
Jindřich Kačer
6

Podobné dokumenty