Votice - klášter františkánů s kostelem sv

Komentáře

Transkript

Votice - klášter františkánů s kostelem sv
STANDARDNÍ STAVEBNĚ-HISTORICKÝ PRŮZKUM
AREÁLU FRANTIŠKÁNSKÉHO KLÁŠTERA PŘI KOSTELE
SV. FRANTIŠKA SERAFÍNSKÉHO VE VOTICÍCH (o. Benešov)
Rejstříkové číslo nemovité kulturní památky 28871/2-219
Číslo popisné/orientační: 1
Parcelní číslo: 1, 2/1, 2/2
Zpracováno pro Městský úřad ve Voticích
Zpracovalo občanské sdružení Památky pro život
2011
Obsah:
1. Anotace
3
2. Úvod
4
3. Dějiny objektu - historická rešerše
5
4. Prameny, mapy, plány, literatura
5. Rozbor objektu, popis současného stavu
6. Stavební historie
7. Hodnotné prvky a detaily
8. Hodnocení areálu, architektonické, urbanistické a památkové závady
Obrazová příloha:
Mapy a plány:
Fotografie současného stavu
Plány současného stavu
Stavební vývoj
Památkové hodnocení
2
1. ANOTACE
Standardní stavebně historický průzkum (dále jen SHP) byl zpracován na od
listopadu 2010 do února 2011. Průzkum se týkal areálu františkánského kláštera při
kostele sv. Františka Serafínského ve Voticích (o. Benešov). Vlastníkem objektu je
františkánská provincie sv. Václava v Praze. Objednatelem SHP je Město Votice, které
uvažuje o dlouhodobém pronájmu celého areálu, jenž je od roku 1997 bez využití.
Průzkum areálu byl proveden dle platné metodiky SHP, vydané Státním ústavem
památkové péče v Praze v roce 1997, opravené podle 2. vydání z roku 2001.
Standardní stavebně historický průzkum nenahrazuje závazná vyjádření příslušných
památkových orgánů a organizací ve smyslu zákona č. 20/1987 Sb.
Předložený elaborát je duševním vlastnictvím uvedených autorů.
3
2. ÚVOD
Standardní stavebně historický průzkum (dále jen SHP) byl zpracován od
listopadu 2010 do února 2011. Průzkum se týkal areálu františkánského kláštera při
kostele sv. Františka Serafínského ve Voticích (o. Benešov). Vlastníkem objektu vyjma
kostela je františkánská provincie sv. Václava v Praze. Kostel je ve vlastnictví
Římskokatolické farnosti Votice. Objednatelem SHP je Město Votice, které uvažuje o
dlouhodobém pronájmu celého areálu, jenž je od roku 1997 bez využití. Podkladem
pro vyhodnocení objektu bylo zaměření provedené v roce 2007 firmou Geoma Cheb
v měřítku 1:200. Toto zaměření zachycovalo celý areál, avšak v případě kostela a
severního ambitu v obou patrech šlo pouze o schematické zaměření z důvodu
nepřístupnosti. V případě kostela proto zhotovitel provedl schematické zakreslení
okenních otvorů v obou podlažích. V průběhu průzkumu byly zpřístupněny téměř
všechny prostory areálu kromě prostoru 1.09, 1.37, 1.38, 2.02, 2.06, 2.20, 2.22. Celý
areál kromě kostela je od roku 1997 nevyužívaný a tudíž ve špatném stavu především
pokud se týká omítek, stropů a rozvodů. Průzkum areálu byl proveden dle platné
metodiky SHP, vydané Státním ústavem památkové péče v Praze v roce 1997,
opravené podle 2. vydání z roku 2001. Obrazová dokumentace je zaměřena
především na zachycení dochovaných hodnotných konstrukcí, architektonických
prvků a detailů, vyhodnocení archivních pramenů a stavebního vývoje objektu.
Autory SHP jsou Petra Oulíková, PhD. – archivní rešerše, Mgr. Jindřich Záhorka
– zbylé kapitoly.
Standardní stavebně historický průzkum nenahrazuje závazná vyjádření
příslušných památkových orgánů a organizací ve smyslu zákona č. 20/1987 Sb.
4
3. DĚJINY – HISTORICKÁ REŠERŠE
Františkánský konvent u kostela sv. Františka Serafinského
Stavební historie
Založení konventu
Počátky františkánského konventu ve Voticích na Benešovsku sahají do roku
1627. Konvent byl jediným nově založeným řeholním domem české františkánské
provincie sv. Václava, který vznikl v neklidných dobách třicetileté války.
Česká františkánská provincie patřila od doby svého založení Janem Kapistránem
roku 1452 mezi tzv. cismontantské provincie observantské. Počátkem 17. století
řádová představení i papežská kurie rozhodli, aby se provincie postupně
reformovala a přijala také reformátské stanovy. Na kapitule konané roku 1627
v Brně se zástupci české provincie dohodli, že reformu podle italské vzoru přijmou,
ale bez účasti italských reformátů, se kterými měli do té doby špatné zkušenosti.
Roku 1632 bylo zkušebně vyhlášeno zachovávání reformátských pravidel ve všech
konventech provincie. Po polovině 17. století nebyl v české provincii jediný
konvent, který by nezachovával reformu. Ve zprávě pro generální kapitulu
v Toledu z roku 1658 čeští františkáni uvádějí, že v patnácti konventech české
provincie žije celkem 332 bratří. Ukončení postupného přechodu k reformě bylo
definitivně potvrzeno papežem Alexandrem VII. (1655–1667) v breve z 11. srpna
1662 (viz Historia Franciscana, 2004, kat. č. 42, s. 49).
Františkáni jakožto mendikantský-žebravý řád byli díky ustanovením své řehole
existenčně závislí na naturálních a peněžitých dávkách od různých dobrodinců. Na
prvním místě byl život v naprosté chudobě. Františkánské komunity nesměly mít
žádný pozemkový majetek, zatímco jiné řády se bez hospodářského zázemí jen
5
stěží obešly. Kostely a konventy formálně patřily Svatému stolci, řeholníci je pouze
užívali. Chod jednotlivých františkánských konventů tak zabezpečovaly především
almužny. Vedle panovníků a církevních hodnostářů to byla zejména vyšší šlechta
mající dostatečné prostředky k tomu, aby mohla zajistit stavbu kostela či kláštera a
jejich nutné opravy, případně i pravidelné deputáty pro řeholníky. Existenci většiny
františkánských konventů podporovaly fundace. Ty šlechtické byly dědičné a
zapisovaly se do zemských desek. Františkáni se na oplátku zavazovali svým
donátorům k četným službám. Pravidelně se modlili a sloužili mše za zemřelé.
S tím souviselo i privilegium pohřbu v konventním kostele, v rodové či ve společné
kryptě bratří.
Zakladatelem františkánského konventu s kostelem sv. Františka Serafínského byl
hrabě Sezima z Vrtby, pocházející se starobylého panského stavu. Sezima byl
horlivým katolíkem, povýšeným roku 1624 Ferdinandem II. do hraběcího stavu.
Císařovu přízeň si zřejmě získal i tím, že jako přísný katolík postupoval
s neúprosnou tvrdostí vůči obyvatelstvu na svých panství, jež tajně zachovávalo
věrnost víře pikartů nebo husitů. Sezima z Vrtby postupně zastával vyšší a vyšší
úřady v rámci zemské správy. V letech 1624–1640 byl nejvyšším královským
hofmistrem, roku 1638 se stal nejvyšším sudím, roku 1644 obdržel úřad nejvyššího
komořího (Ottův slovník naučný, XXVI, s. 1057–1059, Nádherná 1998, s. 43).
Sezima z Vrtby získal Votice v rámci pobělohorských konfiskací. Votice koupil
roku 1621 za 18000 zlatých (T. V. Bílek, 1882, s. 241; jindy uváděn rok 1622 a za
cca 15 000 zlatých). Předcházejícím vlastníkem Votic se stala roku 1604 Eva
Kaplířová. Jejím manželem byl Kašpar Kaplíř ze Sulevic, direktor a jeden z vůdců
stavovského protihabsburského povstání z let 1618–1620. Pro svou účast na
odboji byl 21. června 1621 popraven na Staroměstském náměstí v Praze. Votice,
které tehdy už patřily jeho vnukům Kašparu Zdeňkovi a Oldřichovi, spravoval
příbuzný Pavel Kaplíř Osterský ze Sulevic, rovněž přední účastník povstání. Tomu
se po Bílé hoře podařilo tajně utéct z votického zámku a uprchnout z Čech. V roce
6
1621 byl Pavel Kaplíř Osterský ze Sulevic v nepřítomnosti odsouzen k smrti a ztrátě
cti a statků.
O vlastním založení františkánského konventu se v literatuře píše, a to prakticky
sto let, že Sezima z Vrtby nemaje dlouhou dobu mužských potomků učinil slib, že
pokud se mu narodí dědic, postaví ve Voticích františkánský konvent. K provedení
tohoto úmyslu si vyžádal povolení od papeže Urbana VI. a císaře Ferdinanda III.
Když pak prý byl Sezimův slib Bohem vyslyšen, založil pan hrabě v roce 1627 nové
františkánské sídlo ve Voticích. Kapitula české františkánské provincie sv. Václava
schválila založení konventu na svém zasedání v Brně 17. září 1627.
Skutečnost kolem Sezimovy fundace však byl trochu jiná. Klášterní kronika píše o
tom, že Sezima z Vrtby nezaložil klášter až po narození dědice, ale právě naopak
(NA Praha, ŘF, kn. 46 – Konventní kronika, pag. 1. Ve shodě s konventní kronikou
uvádí totéž i Vlasák, 1854, s. 259, Sedáček, 1927, s. 242). Hrabě učinil slib, že založí
nejdříve františkánský klášter doufaje, že na přímluvu sv. Františka Serafínského
Bůh vyslyší jeho přání a daruje mu mužského potomka. Tak se také později stalo.
Sezimovi z Vrtby se narodilo hned několik dědiců, ale až z posledního, čtvrtého
manželství, které uzavřel roku 1630 s Barborou Eusebií hraběnkou z Martinic,
dcerou Jaroslava Bořity z Martinic. Jaroslav byl zároveň i Sezimovým zetěm,
protože se podruhé oženil s jeho dcerou Marií Alžbětou. (Zpravidla se píše, že
Sezima z Vrtby byl třikrát ženatý. Genealogická sbírka Dobřenského uložená
v Národním archivu v Praze však uvádí čtyři sňatky: 1. žena Kaplířová ze Sulevic, 2.
žena Judita Španovská z Lisova, 3. manželství uzavřené 22. února 1609 s Dorotou
z Říčan, 4. manželství uzavřené 26. dubna 1630 s Barborou Eusebií roz. z Martinic.)
Všechny děti vzešlé s posledního manželství, ať dcery či synové, z vděčnosti k Bohu
a sv. Františkovi, dostaly vždy druhé jméno František (Františka). Tento zvyk se
udržel v rodě Vrtbů vlastnících Votice až do vymření, do roku 1807.
7
Výstavba konventu a kostela sv. Františka Serafínského
V roce 1627, kdy byla schválena fundace nového řádového sídla, se přistoupilo
k výstavbě prosté konventní budovy a přilehlého kostela. Klášterní areál se
nacházel nedaleko votického zámku. Už v roce 1626 sem prý přišli dva františkáni,
kteří měli dohlížet na stavbu. Pověst vypráví, že se Sezima nemohl dlouho
rozhodnout pro místo. Napřed prý chtěl stavět na návrší stranou Čeřenské hory. Již
tam vykopali základy a navezli kámen. Protože se Sezimovi nezdálo toto místo dost
důstojným, zanechal stavby a hledal jiné. Tomuto poli se dosud říká „Na
klášterním“, „Na klášteře“. Pak prý nechal o tom rozhodnout jelena ve své oboře.
Kde složí parohy, tam vystaví klášter. Jelen prý složil parohy nedaleko Paseckého
domu. A protože tu stála městská pastouška, dal ji Sezima zbořit. Městu dal v
náhradu domek blízko Valchy.
Během dvou let byl konvent postaven (1627–1629). Klášterní kostel sv. Františka
Serafínského vysvětil kardinál Arnošt z Harrachu 20. srpna 1631. Kromě hlavního
oltáře sv. Františka Serafínského se v kostele nacházely ještě tři boční oltáře.
Konvent pro řeholní bratry přiléhal ke kostelu z jižní strany. Byl postaven na mírně
obdélníkovém půdorysu (blížícím se spíše k čtverci), uprostřed s rajským dvorem.
Západní křídlo navazovalo na průčelí kostela.
Z 26. dubna 1628 pochází donační listina Sezimy z Vrtby pro 12 řeholníků. Díky ní
bylo zabezpečeno základní živobytí pro obyvatele domu. O dva roky později se do
konventu nastěhovalo prvních dvanáct bratří včele s kvardiánem P. Řehořem
Lomnickým. Nové řeholníky čekala ve Voticích misijní práce. Kromě jediného
katolíka, jímž byl zdejší lazebník, byla celá obec nekatolická. První roky existence
konventu spadají také neklidných časů třicetileté války. Františkánské sídlo se stalo
hned v listopadu roku 1631 útočištěm pro lidi prchající před saským vojskem.
V roce 1645 se zde ukryli místní měšťané po té, co Švédové zvítězili nad císařským
vojskem v bitvě u Jankova. Františkáni přežili i následné drancování švédské
8
zdivočelé soldatesky. Potravinové zásoby byly vyjedeny, ale kostel i konvent zůstal
nepoškozen.
Je však logické, že areál potřeboval průběžné opravy. V klášterní kronice se tak
dočteme, že si v roce 1684 stěžoval představený konventu kvardián P. Jindřich
Labe vrchnosti, „že jest střecha na kostele tak bídná, že se bojí, aby na lidi při
bohoslužbách nespadla a důtklivě žádal i opravu celého kláštera, který byl v
chatrném stavu“. Dočkal se alespoň toho, že bylo vybíleno průčelí kostela i
konventu. Dále byl opraven krucifix nad vstupem do konventu a na průčelí kostela
byl namalován obraz Stigmatizace sv. Františka Serafínského. Daroval rovněž
kostelu pozitiv, přenesený z kostela v Janovicích (rozumí se Vrchotových). Tak byl
pozitiv 14. listopadu postaven za hlavní oltář v tzv. spodním chóru. Ferdinand
František z Vrtby postavil v roce 1684 nový kvardianát s menší knihovnou.
V roce 1685 přebývalo v konventu 18 řeholníků, kteří byli částečně živi
z almužen, z žebrání, z duchovní služby pro farníky, ale také z roční fundace 78
zlatých, kterou založil roku 1663 velký dobrodinec konventu Jan z Talmberka.
Drobné opravy konventní budovy probíhaly v prvním desetiletí 18. století. V roce
1704 byly částečně opraveny, vydlážděny a vybíleny ambity v přízemí i v prvním
patře. O dva roky později byla položena nad knihovnu nová šindelová střecha.
V kapli sv. Anny (situované za konventem) byla roku 1711 zřízena nová krypta (NA
Praha, ŘF, – Konventní kronika, pag. 8)
Pozdně renesanční podoba františkánského areálu
Pakliže víme, že votický klášter zůstal bez větších stavebních změn zachován ve
svém původním stavu až do pozdně barokní výstavby nového objektu na sklonku
60. let 18. století, má určitou výpovědní hodnotu i popis konventu tak, jak ho
uvádí Severin Wrbczansky ve své historii české františkánské provincie z roku 1746
(Wrbczansky, Nucleus minoriticus …, 1746, s. 213). Autor píše, že se v konventu
nacházelo mimo jiné 17 cel, místnosti pro hosty (hospitaria) jakož i pokoje pro
9
nemocné (infirmaria), dormitář, knihovna, tzv. „provincialát, sekretariát,
repositorium“, zvonící hodiny. Nechyběla samozřejmě kuchyně s refektářem.
V době, kdy Severin Wrbczansky dějiny františkánské provincie psal, žilo v klášteře
23 řeholníků, tedy prakticky dvojnásobek než v počátcích jeho založení.
Konvent měl podle Wrbczanskeho rozlohu 96 x 80 měřických kroků. Tento údaj
je zřejmě nepřesný. Pokud totiž převedeme jeden měřický krok na 88,9 cm, vyjde
nám velikost konventu větší, než je současná rozloha. (historické míry uvedeny in:
Gustav Hofmann, Metrologická příručka, Státní oblastní archiv v Plzni, Muzeum
Šumavy v Sušici 1984, s. 79) Zahrada byla podle Wrbczanskeho dlouhá 468 a široká
218 měřických kroků.
Ve Wrbczanskeho knize je publikována i mapa české františkánské provincie, na
níž je relativně věrně znázorněno třicet tehdy existujících františkánských
konventů a jedna rezidence. Mapa je datována rokem 1737, je tedy o devět let
starší než vydání knihy. Votický konvent s kostelem je zobrazen od jihozápadu.
Kostel představuje prostou jednolodní stavbu s užším a nižším presbytářem. Nad
presbytářem je sanktusníková věžička. Konvent sestává ze čtyř jednopatrových,
architektonicky nijak nečleněných křídel, obíhajících kolem rajského dvora. Pouze
východní křídlo přesahuje budovu klášterní kvadratury směrem k jihu. Konventní
křídla dosahují přibližně poloviční výšky kostela. Za konventem je zachycena
drobná stavba s věží, patrně v pramenech zmiňovaná kaple sv. Anny. (mapa
provincie reprodukována in: Petr Regalát Beneš – Petr Hlaváček (edd.), Historia
Franciscana II. Sborník textů, Kostelní Vydří 2005, nečíslovaná příloha)
S tímto vyobrazením je prakticky totožná, i když v detailech vzhledem k druhu a
velikosti malby samozřejmě přesnější, anonymní veduta františkánského konventu
ve Voticích ze sbírek Muzea Podblanicka. (V současnosti se nachází na Městském
úřadu
ve
Voticích.
Publikováno
Jindřichem
Nuskem
v roce
2009)
Je
pravděpodobné, že tato umělecky ne zcela prvotřídní olejomalba vznikla právě
jako podklad pro grafické vyobrazení votického konventu na mapě české
františkánské provincie, přiložené k Wrbczanského knize Nucleus Minoriticus.
10
Malba je hypoteticky datována do období od 30. let 18. století do roku 1765. Rok
1765 je dán známým votivním obrazem se sv. Václavem a sv. Florianem, na kterém
je znázorněna veduta města Votic. Klášterní kostel je na obraze již zachycen se
sanktusníkovou věží poblíž průčelí a se zastřešením presbytáře v jedné rovině
s kostelní lodí. Z klášterní kroniky však vyplívá, že kostel se takto upravoval již na
sklonku 50. let 18. století. Je tedy nutné datovat vedutu votického františkánského
kláštera nejpozději do roku 1758, což samozřejmě neodporuje domněnce, že
obraz vznikl jako podklad ke grafickému vyobrazení řádových sídel na mapě české
františkánské provincie.
Pozdně barokní výstavba konventu
Je pravděpodobné, že budovy konventu postupně chátraly a nevyhovovaly
běžnému provozu pro tolik řeholních bratří. Proto se v 60. letech 18. století hrabě
Arnošt František z Vrtby, tehdejší patron františkánského sídla, odhodlal ke stavbě
nové konventní kvadratury. Postupovalo se přitom tak, že bylo vždy zbořeno
pouze jedno křídlo a vystavěno nové, takže bratří mohli budovu neustále obývat
bez větších těžkostí.
O průběhu stavby jsme relativně podrobně informováni díky klášterní kronice
(NA Praha, ŘF – Konventní kronika, pag. 19-22). Dne 20. března roku 1766 se začal
bořit starý konvent od kostela u královské cesty, tedy západní křídlo. Dne 7. dubna
začali zedníci stavět nové křídlo, přičemž slavnost položení základního kamene se
konala v létě 23. července na svátek sv. Apolináře. (V literatuře chybně zaměňován
den zahájení výstavby konventu se slavností položení základního kamene, která se
zpravidla konala až o několik měsíců později, než bylo započato s budováním
nového objektu.)
Základní kámen byl položen uprostřed hlavního vstupu do konventu do vnější
zdi, a to od vikáře Jana Josefa Mayera, děkana Sedlčanského. Slavnosti se
zúčastnilo mnoho urozených pánů, farářů, děkanů, představených české
11
františkánské provincie. Nechyběl samozřejmě Pater Josef Flor, kvardián votických
františkánů s celým konventem, který tehdy čítal 16 kněží, 3 kleriky, 6 laiků a
jednoho terciáře. Do základního kamene byla vložena cínová schránka s jedenácti
svatými relikviemi - např. ostatky sv. Scholastiky, sv. Agáty, sv. Barbory a sv. Lucie,
dále část vlněné látky sv. Františka Serafínského, prach ze zdi Svaté chýše, vera
effigies sv. Antonína (in imagine chartacea sculpta), atd.
Ekonomický dozor nad průběhem stavby měl ředitel-správce votického panství
Daniel Jakub Štorch (director economicus), tzv. ředitelem stavby (director aedificii)
byl Josef Čermák a vlastním stavitelem (aedilis) byl Matyáš Tomášek. O Tomáškovi
je dosud známo pouze to, že byl zednickým mistrem či stavitelem z Votic a že se
podílel na zvětšení kostela sv. Václava ve Voticích. Dále měl postavit věž kostela
Navštívení Panny Marie ve Šlapanově a zdejší faru, podílel se rovněž na opravách
zvonice u kostela Nanebevzetí Panny Marie v Neustupově (Vlček, 2004, s. 666).
Na stavbu nového konventu přispělo roku 1766 několik štědrých dobrodinců.
Mezi největší dárce patřil hrabě Jan Josef z Vrtby (daroval 500 zl.), hrabě Jan
Jindřich z Bissingen (180 zl.), hrabě František Josef Vratislav z Mitrovic (2 x 50 zl.).
Urozená paní Františka hraběnka z Bissingen, roz. z Asfeldu, darovala společně
s Ludmilou z Bissingen 235 zl. I představení a významné osobnosti české
františkánské provincie poslali nemalou sumu peněz na vybudování nového
důstojného sídla (celkem cca 1240 zl.) Pater Šimon Jandera, bechyňský vikář,
jindřichohradecký probošt a kanovník u Všech svatých na Pražském Hradě daroval
klášteru 150 zlatých. Dohromady dostali bratří františkáni v první fázi budování
konventu téměř 2500 zlatých.
Kromě peněžitého obnosu obdrželi votičtí františkáni i dřevěné trámy na
zhotovení krovu. Štědrými dárci byli tentokrát hrabě František Josef Vratislav
z Mitrovic, hrabě František z Kokořova, hrabě Josef z Trautmansdorfu, hrabě Josef
z Oppersdorfu a hrabě Karel Josef z Auerspergu.
Zajímavá je informace o pořízení oken pro konvent. Jakýsi Antonín Kreidel
daroval skleněné tabulky na zhotovení 86 oken, přičemž jednu tabulku počítal po
12
12 krejcarech. Jedno okno se pak skládalo z deseti tabulek. Na nová okna tak
přispěl A. Kreidel sumou 172 zlatých. Sto padesát měřic (modius) vápna dostali od
svobodného pána Františka ze Sternthalu.
Do roku 1771 dostali votičtí františkáni na výstavbu konventu dalších téměř 6800
zlatých. Finanční zdroje přicházely tentokrát především z františkánské provincie
(např. P. Analectus Burgermeister - provinciál, P. Lucius Hornisch – ministr
provinciála)
Nová konventní budova se tedy začala stavět na jaře roku 1766, a to jejím
západním křídlem. Práce postupovaly relativně rychle, takže 7. listopadu již mohli
bratří františkáni bydlet v přízemí nového křídla. Do prvního patra se nastěhovali
6. července 1767. To se již stavělo druhé křídlo konventu. Staré zdi se začaly
bourat 20. března, o čtrnáct dnů později (3. dubna) byly položeny základy druhého
traktu.
Třetí křídlo staré budovy se bouralo od 6. dubna roku 1768, o měsíc později –
7. května – začali zedníci stavět nové třetí křídlo konventu. Následující letní měsíce
byly pro běžný život františkánů nejkomplikovanější, protože 18. července se začal
bourat starý refektář s kuchyní a sousedními celami. Náročné to bylo především
kvůli zhotovení nové kanalizace, kterou měli františkáni řádně vyzděnu. Netrvalo
dlouho a nový refektář s kuchyní a dalšími místnostmi byl 30. července hotov. O tři
dny později, na slavnost Porciunkule (2. srpna) byl refektář Šimonem Janderou,
jindřichohradeckým proboštem, kanovníkem u Všech svatých v Praze, vikářem
bechyňského kraje a velkým dobrodincem nové stavby, za přítomnosti patrona
konventu hraběte Arnošta Františka z Vrtby a dalších urozených pánů slavnostně
benedikován.
V roce 1769 bylo zaklenuto první patro druhého křídla, kde byla knihovna, kaple
pro nemocné a další cely, do nichž se mohli bratří františkáni nastěhovat 13.
července téhož roku. 18. září byl nad hlavní vstup do konventu umístěn krucifix.
Tento kříž, těšící se velké úcty, se nacházel i nad hlavním vchodem do starého
konventu.
13
Následujícího roku (1770) 7. května začali bourat poslední čtvrté křídlo přiléhající
ke kostelu. Od 22. května se hned stavělo. Zeď čtvrtého křídla byla dokončena 31.
července, s klenutím ambitu a zastřešením se začalo 3. srpna. Dne 11. července
byla zcela zbořena poslední část starého konventu spolu s kaplí sv. Anny.
Mezitím se 18. června se všichni otcové i bratří laici nastěhovali do hotového
třetího (východního) křídla nového konventu. Dne 8. srpna byla dokončena
v prvním patře kaple Panny Marie Pomocné včetně oltáře, která sloužila jako kaple
pro nemocné. (Jde pravděpodobně o místnost v jižní křídle konventu, kde se
dochovaly nástěnné malby s mariánskou tematikou.)
V klášterní kronice je dále poznamenáno, že vodu z umyvadla ze sakristie
odváděli kanálem za levou zeď přes skladiště (repositorium) sakristie až na
zahradu.
Stavba nového konventu tak byla prakticky dokončena. Dne 12. srpna roku 1771
byl osazen hlavní vstup do objektu. Tím byl celý objekt klauzurně uzavřen. Dále se
pokračovalo na vnitřním zařizování objektu, na dokončování kanalizace a dláždění
chodeb
obíhajících
rajský
dvůr.
Výzdoba
refektáře
(myšlena
s největší
pravděpodobností dochovaná štukatura na klenbě) byla dokončena 27. července
roku 1772. Do konce srpna téhož roku byla střecha čtvrtého křídla, přiléhajícího ke
kostelu, pokryta prejzami. Dne 9. srpna byl rovněž vyklenut kanál odvádějící vodu
ze společné umývárny směrem ke Královské cestě.
Dlažba chodeb kolem rajského dvora se protáhla až do roku 1777. Na pořízení
čtvercových kamenných desek potřebovali františkáni dostatečné finanční
prostředky. V tom jim částečně pomohli představení provincie P. Analectus
Burgermeister a P. Lucius Hornisch. V roce 1774 se dláždily dva ambity – od
refektáře směrem k sakristii a kolem zpovědnic v chodbě u kostela. (Sedm nových
zpovědnic bylo do této chodby umístěno v roce 1775. Na zpovědnice přispěl pater
provinciál Lucius Hornisch 25 zlatými.) K roku 1774 se ještě váže zmínka o kanálu,
který přivádí vodu do kašny přes kuchyň a z kašny pak na společné záchody. V roce
1775 se začal dláždit vstup do konventu a část ambitu kolem refektáře. Na tuto
14
dlažbu přispěl 114 zl. ministr provinciála P. Anacletus Burgermeister a 30 zl. dal
pan Josef Čížkovský, úředník sedlčanského panství. Stejnou částku dal Čížkovský i
následujícího roku, aby byla dokončena kamenná dlažba za vstupem do konventu.
Konečně roku 1777 byla vydlážděna část ambitu od konventní brány směrem ke
kostelu. Touto prací byly vydlážděny všechny ambity v přízemí. 28 zlatými
tentokrát přispěl P. Lucius Hornisch.
Když byl postaven nový konvent, přistoupili bratří františkáni i k úpravě
prostranství před budovou. Kaštany byly 21. dubna roku 1771 na náklady
konventu vykáceny. Stejné stromy a také cenné lípy byly pak vysázeny u kaple
Božího hrobu.
V roce 1771 se překládalo vodovodní potrubí před Královskou cestou, které
vedlo vodu z kláštera směrem k městu. Nové potrubí vedlo od rybníků (či jakýchsi
nádrží na ryby) přes konventní areál, dále mezi kaštany až za schody před vstupem
do klášterního kostela. Vše bylo učiněno na náklady města Votic.
V souvislosti s výstavbou nového františkánského konventu bylo postaveno i
samostatné hospodářské stavení pro čeledíny, chlévy, skladiště atd. Základy se
začaly kopat 28. srpna roku 1770, dne 7. září byly položeny základy zdí. V létě
příštího roku (24. července) byla tato budova zaklenuta.
Vnitřní zařízení refektáře
Ze záznamů uvedených v konventní kronice lze rekonstruovat i vnitřní zařízení
refektáře. Klenba refektáře byla zdobena štukaturou z roku 1772. Na stěnách
viselo několik obrazů. U každého z nich si františkáni poznamenali jeho dárce. Tak
obraz Krista v Emauzích daroval hrabě Josef František z Vrtby, obraz sv. Františka
z Assisi hrabě Jan Jindřich z Bissingen. Plátno sv. Antonína Paduánského pořídil
svobodný pán Josef Jáchym Vančura a obraz sv. Kláry svobodný pán Norbert
Sauer. Obrazy sv. Didacha a Paschala daroval františkánům hrabě Josef František
Vratislav z Mitrovic. Plátno se sv. Alžbětou Durynskou věnoval Josef Jiří Jeník
15
z Bratřic, apoštolský syndik. Krucifix daroval votický měšťan Václav Hron (NA
Praha, ŘF - Konventní kronika, nepag.)
V roce 1781 byl v refektáři udělán nový krb-kamna (fornax), zhotoveno 24 míst
k sezení (sedes) pro slavnostní příležitosti a celý refektář byl vybílen.
Opravy a úpravy konventní budovy v 19. a 20. století
V první třetině 19. století se v klášterní kronice uvádějí především opravy střech.
V roce 1819 bylo pět cel u knihovny a příslušná část ambitu vybílena, střecha
konventu směrem k jižní straně opravena. O pět let později byly na náklady
hraběte Josefa Vratislava z Mitrovic opraveny střechy konventu i kostela. V roce
1833 byla opravena část střechy konventního traktu směrem k východu.
Další úpravy jsou v literatuře zmiňovány až na začátku 20. století (1901, 1906, viz:
Vlček – Sommer – Foltýn, 1997, s. 686). Tyto i další úpravy z poloviny 20. století
však vzhled areálu výrazným způsobem neovlivnily. Uvnitř objektu vznikaly
nepochybně nejrůznější příčky, které přepažovaly prostory pronajímané různých
spolkům a institucím tak, aby nebyla narušena klášterní klauzura. Z archivních
záznamů např. víme, že měla v objektu svou knihovnu Jednota Československého
Orla. Ta byla vystěhována v roce 1936. (NA Praha, ŘF – inv. 2872) Ve 30. letech 20.
století se zde též scházel Svaz katolických žen a dívek. V roce 1943 byl do kláštera
umístěn okresní úřad ze Sedlčan. Po druhé světové válce byly prostory v 1. patře
konventu krátce pronajaty odborné základní škole, a to pouze na školní rok
1948/49. V roce 1949 byl v klášteře také votický okresní úřad.
K zásadním stavebním úpravám celého konventu mělo dojít v letech 1949–1950.
Tehdy se chtěl do téměř celého objektu nastěhovat Okresní národní výbor.
Inženýři Igor a Oleg Richterovi ze Stavoprojektu Praha již vypracovali plány na
mansardovou nástavbu konventních křídel a na další úpravy. Vzhledem k tomu, že
v listopadu roku 1948 byl františkánský klášter ve Voticích prohlášen
ministerstvem kultury za stavbu památkově chráněnou, musely být všechny
16
stavební úpravy objektu schváleny Státním památkovým úřadem v Praze. Díky
zásahu tohoto úřadu nakonec k radikálním stavebním úpravám nakonec nedošlo.
Kritizována byla především výstavba podkrovních místností v západním křídle, jež
původně nebyla plánována a která by výrazně změnila podobu hlavního průčelí
navazujícího na fasádu kostela. Nelíbila se též příliš hmotná a náročná forma
vikýřů. Bylo též zakázáno, aby centrální okna po obou stranách hlavního vchodu do
konventu v jeho západním průčelí byla přeměněna na obdélná. Ještě v březnu
roku 1950 žádá Ing. Dr. Josef Šebek jménem Státního památkového úřadu v Praze
III., aby ONV uložilo svému projektantu, aby se s plány dostavil do Státního
památkového úřadu, aby se dospělo ke konečnému vyřešení celé záležitosti (NA
Praha, ŘF – inv. č. 2888).
V této souvislosti byla vypracována i smlouva na pronájem místností pro
úřadovny ONV ve františkánském konventu. Jednalo o cca 13 místností v přízemí a
20 místností v patře, včetně záchodů a přilehlých chodeb. Této smlouvy nebylo
nakonec ani potřeba, jelikož již v dubnu byl celý objekt násilně zabrán. V noci z 13.
na 14. dubna 1950 byly totiž všechny mužské kláštery obsazeny Státní
bezpečností. Votičtí františkáni (snad 4-5) byli bez svého souhlasu odvezeni do
kláštera v Oseku u Duchcova. Část knihovny byla odvezena, část dána do sběru.
Od roku 1950 do roku 1997 sloužil bývalý františkánský areál výrobnímu podniku
Tesla Votice jako učňovské středisko. V roce 1990 byl objekt navrácen řádu. Od
roku 1997 do dnešní doby je areál bez využití.
Kostel sv. Františka Serafínského
Nedílnou součást františkánského areálu tvoří kostel sv. Františka Serafínského,
jenž slavnostně vysvěcen 20. srpna roku 1631. Dedikace se slavila vždy v neděli
před svátkem sv. Vavřince. Kromě hlavního oltáře sv. Františka měl kostel další tři
boční oltáře: na evangelijní straně sv. Barbory a sv. Antonína Paduánského, na
straně epištolní Panny Marie Pomocné (viz Klášterní kronika, nepaginováno; dále
17
např. Podlaha 1912, s. 185). (Později byl zřízen oltář sv. Josefa.) Kostel byl dlouhý
90 měřičských kroků a široký 36 měřičských kroků (tzv. passus geometricus). Nad
chórem byla sanktusníková věžička a v ní dva zvony, kterými se svolávalo
k pravidelné chórové modlitbě. Kostel měl dva chóry, jeden pro řeholní bratry,
druhý pro světský lid.
V kostele se rovněž pohřbívalo. Pro fundátory či patrony a významné dobrodince
votického kláštera byla zřízena krypta poblíž oltáře sv. Josefa. Pro bratry
františkány byla vybudována samostatná krypta na začátku 18. století v kapli
Panny Marie Pomocné. (Třetí krypta, zřízená v roce 1711, se nacházela v kapli sv.
Anny, v kronice uváděné jako kaple „za konventem“.)
V roce 1652 bylo při kostele založeno bratrstvo sv. Františka Serafínského, jež se k
pravidelným týdenním pobožnostem scházelo u oltáře Panny Marie Pomocné
(Wrbczanský, 1746, s. 213). V roce 1684 byl na průčelí kostela namalován obraz
Stigmatizace sv. Františka Serafínského.
K významné stavební úpravě kostela došlo na začátku 18. století. V roce 1700
byla k severní stěně kostela přistavěna osmiboká kaple Panny Marie Pomocné.
V kapli byla zřízena i krypta pro františkánské kněze a bratry laiky. Dne 14. října
1700 byly položeny základy pro stavbu kaple, o necelý měsíc později, 8. listopadu,
byl Arnoštem Františkem z Vrtby slavnostně položen základní kámen. Počátkem
následujícího roku – 8. ledna 1701 – daroval Ferdinand František z Vrtby pro
františkánskou kryptu velký náhrobní kámen z červeného mramoru za 100 zlatých.
Na kameni byl vytesán františkánský znak a donační nápis. Hrabě z Vrtby obstaral
22. června téhož pro budoucí kapli dvě kamenné sochy, představující Ecce Homo a
Bolestnou Pannu Marii (NA Praha, ŘF – Konventní kronika, pag. 8).
V rámci vybudování nové samostatné mariánské kaple došlo i k proměně či
obnovení bočních oltářů v kostele. Zásluhou patrona kostela hraběte Ferdinanda
Františka z Vrtby byly v letech 1707–1709 pořízeny nové sochy pro boční oltáře
sv. Barbory, sv. Josefa a sv. Antonína Paduánského. Tak např. v roce 1708 byly na
18
oltář sv. Antonína Paduánského umístěny nové sochy sv. Petra z Alcantary a sv.
Jana Kapistránského.
K poslední stavební úpravě, jež změnila vzhled kostela a jeho vnitřní uspořádání,
došlo na sklonku 50. let 18. století. V roce 1759 byl chór pro řeholníky, nacházející
se za hlavním oltářem, přemístěn k hlavnímu průčelí kostela. Prakticky tak byla
postavena kruchta, kterou nesly dva pilíře, a při té příležitosti byla na průčelí
kostela prolomena nová kazulová okna. Dvě okna osvětlují prostor pod kruchtou a
tři vlastní kruchtu. Z tohoto důvodu byla nad vstupem do kostela vztyčena i nová
sanktusníková věž, dva zvony ze staré věžičky byly pak do ní přeneseny. To se stalo
26. září roku 1758.
Z roku 1758 pochází i výstavba nové oratoře, umístěné po straně presbytáře nad
sakristií. Z tohoto roku pochází též i nová kazatelna, jež byla o rok později (1759)
přenesena na pravou stranu k oltáři sv. Josefa a nové oratoři.
V roce 1759 byl kostel vybílen a na klenbu nově namalován rodokmen Vrtbů ve
formě genealogického stromu a nad ním sv. Ludmila. (NA Praha, ŘF – Konventní
kronika, pag. 8).
Na nový hlavní oltář přispěla 1000 zlatými v roce 1772 baronka Anna Františka
z Talmberka (NA Praha, ŘF – Konventní kronika, nepag.; Podlaha, 1912, s. 187).
19
Kaple Božího hrobu
Do františkánského areálu patří hřbitov, na němž byla proti konventní budově
postavena roku 1688 kaple Božího hrobu. Fundátorkou kaple, jež byla údajně
postavena podle vzoru Božího hrobu v Jeruzalémě, byla dcera Sezimy z Vrtby,
Marie Františka po druhé provdaná za hraběte Jana Kristiána z Heisensteinu.
Traduje se, že již v roce 1658 poslala hraběnka do Jeruzaléma dva františkány Innocence Maryšku a Elevata Wienera, aby odtamtud přinesli nákres a přesné
rozměry Božího hrobu. (Františkáni byli oficiálními strážci jeruzalémského Božího
hrobu.) Když se po létech oba bratří vrátili se žádanými věcmi, koupila Marie
Františka z Heisensteinu od Zdeňka Kořenského z Terešova pozemek naproti
klášteru. Na něm byla v roce 1688 postavena kaple Božího hrobu a se svolením
pražského arcibiskupa byla 13. dubna téhož roku benedikována Václavem
Geneliem, děkanem sedlčanským. V literatuře se běžně uvádí rok postavení 1685,
patrně podle nápisu na kamenném znaku zakladatelky nad vstupní branou ke
kapli. V klášterních análech a samozřejmě též i v Nucleu Minoriticu je však
zaznamenám rok 1688 (viz NA Praha, ŘF - Konventní kronika, pag. 2; Wrbczansky,
1746, s. 216). Budování kaple však pokračovalo i v dalších letech, takže až 25.
července roku 1694 byla výstavba a zařízení kaple dokončeno. To však
neznamenalo, že by se její vnitřní zařízení v průběhu dalších let nemohlo měnit.
V klášterní kronice je např. uvedeno, že v roce 1771 byl do kaple Božího hrobu dán
nový kříž se sochou Bolestné Panny Marie, u kamene v atriu-předsíni byla
umístěna kamenná socha sedícího anděla. Kromě toho byla u kaple (v prostoru
obehnaném zdí) vztyčena Kalvárie.
V roce
1700
se
Ferdinand
František
hrabě
z Vrtby,
tehdejší
patron
františkánského kláštera ve Voticích a bratr Marie Františka z Heisensteinu
rozhodl, že kapli Božího hrobu nechá obehnat zdí. Její základy byly položeny 12.
října, po uplynutí zimních měsíců, kdy se zpravidla nestavělo, byla zeď roku 1701
20
dostavěna. Bylo do ní umístěno 13 výklenků s malbami na způsob 13 zastavení
křížové cesty. Čtrnácté zastavení bylo v Božím hrobě. Nad vstupní branou ke kapli
je zasazen kamenný alianční znak fundátorky (Vrtbovský znak se třemi parohy a
Heisensteinský znak se třemi kopci). Pod znakem je vytesán nápis: „Maria
Francisca comitissa de Heissenstein, nata comitissa de Vrtby 1685“ (Podlaha,
1912, s. 189) Sama hraběnka zemřela v roce 1701. Obehnaný prostor včetně kaple
se v 18. století užíval k pobožnostem křížové cesty, až mnohem později se zde
začalo pohřbívat.
21
Majitelé Votického panství a zároveň patroni františkánského kostela a
konventu do zrušení patrimoniální správy v roce 1848
Sezima z Vrtby (†6. března 1648, pochován v klášterním kostele ve Voticích)
patronem kostela a konventu v letech 1627–1648
Ferdinand František z Vrtby (cca 1635-36 – 20. března 1712 v 76 letech věku,
pochován v klášterním kostele ve Voticích)
patronem v letech 1657–1712
Arnošt František z Vrtby (1684 – 11. dubna 1750 v 76 letech věku, pochován
v klášterním kostele ve Voticích)
patronem v letech 1712 – 1750
Arnošt František z Vrtby (†1791, v 77 letech věku, pochován ve Vrcholových
Janovicích na hřbitově)
patronem v letech 1750 – 1791
Adam František z Vrtby (1746 – 1807, pohřben v Chotýšanech)
patronem v letech 1791 – 1807
František Josef Vratislav z Mitrovic (†1849)
patronem v letech 1807 – 1849
22
4. PRAMENY, LITERATURA, MAPY, PLÁNY
Prameny a literatura
Prameny
Národní archiv, ŘF – Archiv České františkánské provincie
Listiny - inv. č. 341 – Dějiny rodu p. z Vrtby od sňatku Barbory Eusebie z Martinic se
Sezimou hr. z Vrtby († 1648) a jejich potomků do konce 17. století, listina z 1701,
16. březen
kn. 46 – Archivum seu protocollum conventus Otticensis ad S. Patrem Franciscum
(v textu uváděno jako konventní kronika)
inv. č. 2876, kart. 162 – Dějiny konventu, opisy fundačních listin, atd., 1657–1685
inv. č. 2888, kart. 164 – Opravy a úpravy klášterní budovy, 1936–1950
inv. č. 2892, kart. 164 – Zabrání klášterní budovy k veřejným účelům, 1800–1949
Literatura:
BĚLOHLÁVEK Miloslav a kol., Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve
Slezsku IV. Západní Čechy, Praha 1985 (Votice, Starý a nový zámek, s. 392–393)
BENEŠ Petr Regalát –HLAVÁČEK Petr (edd.), Historia Franciscana II. Sborník textů,
Kostelní Vydří 2005
BÍLEK Tomáš V., Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618, Praha 1882
BONAVENTURA Wilhelm, Minařík Klemens, Dějiny klášterů františkánů v Čechách
a na Moravě, Třebíč 1909-10.
ELBEL Martin, Bohemia Franciscana. Františkánský řád a jeho působení v českých
zemích v 17. a 18. století, Olomouc 2001
ELBEL Martin, Česká františkánská provincie sv. Václav (1570-1790)
ActaUniversitatis Palackiannae Olomucensis, Historica 29 (2000), s. 83-96.
23
Františkánské prameny. Velehrad: Ottobre 12, 2001. ISBN 80-86528-02-0.
Elektronická verze je dostupná také na www:
http://www.kapucini.cz/programy/Programy.htm>. [cit. 30. 6. 2007]. Překladatelé:
Markéta Koronthályová, Jiří Bonaventura Štivar OFMCap., Štěpánka Ráchel
Popková OSCCap. a další.
HABART Čeněk, Sedlčansko, Sedlecko a Voticko, I.–III., Sedlčany 1925–1928
HISTORIA FRANCISCANA, katalog výstavy pořádané k 400. výročí příchodu bratří
františkánů do kláštera Panny Marie Sněžné (1604–2004), Praha 2004
Historia Franciscana II., Sborník textů, redakce P. Regalát Beneš a P. Hlaváček,
Kostelní Vydří 2005. Mapa Svatováclavské provincie, in S. Wrbczansky, Nucleus
minoriticus (Vetero-Pragae, 1746)
HOBZEK Josef, Kláštery v českých zemích z hlediska památkové hodnoty, Praha
1987.
MINAŘÍK Klemens, Provinciálové františkánské české provincie v letech 1601-1750,
in: SHK 1917, XVIII/1
KUKLA, Jan. (1889). Dějiny klášterů sv. Otce Františka v Čechách, na Moravě a ve
Slezsku. Krnov:Zahrádka sv. Františka, 1889
NÁDHERNÁ Sidonie, Kronika Vrcholových Janovic, Praha 1998
NUSEK Jindřich, Nový pramen ke stavebnímu vývoji kláštera ve Voticích, in:
Památky středních Čech 2/2009, s. 17–18.
OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ, XXVI, reprint Argo / Paseka 2002, s. 1057–1059 (heslo
z Vrtby od Augusta Sedláčka)
PAVLOVSKÝ Pavel, Votice, Městský národní výbor Votice a Vlastivědný kroužek
Votice 1990
PAVLOVSKÝ Pavel, Vyprávění o Voticích, Praha 2000
PODLAHA Antonín – ŠITTLER Eduard, Soupis památek historických a uměleckých
v politickém okrese Sedlčanském III, Praha 1898, s. 135–137
PODLAHA Antonín, Posvátná místa Království Českého VI, Praha 1912, s. 184–189
24
POCHE Emanuel a kol., Umělecké památky Čech 4, T/Ž, Praha 1982, s. 262–264
SEDLÁČEK August, Hrady, zámky a tvrze království Českého XV, Praha 1927, s. 242
VLASÁK Antonín Norbert, Okres Votický. Nástin statisticko-historický, Praha 1873,
s. 10–23
VLASÁK Antonín Norbert, Votice, in: Památky archeologické a místopisné 1, 1854,
s. 257–262
VLČEK Pavel – SOMMER Petr – FOLTÝN Dušan, Encyklopedie českých klášterů,
Praha 1997, s. 686–687
VLČEK Pavel (ed.), Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků
v Čechách, Praha 2004
WILHELM Bonaventura –MINAŘÍK Klement, Dějiny klášterů františkánských
v Čechách a na Moravě, Třebíč 1909–1911, s. 62–68
WRBCZANSKÝ Severin, Nucleus Minoriticus, seu vera, et sincera Relatio Originis, et
Progressus Provinciae Bohemiae, Conventuum, et Residentiarum, Fratrum, et
Sororum Sancti-monialium, Ordin. Minor. S. P. Francisci Strict. Observ. Reform. in
Provincia, sub Patrocinio Sancti Wenceslai Ducis, et Martyris, Per Bohemian,
Moraviam, et Silesiam existencium, Vetero-Pragae, 1746
25
Seznam ikonografie map a plánů
Obrázek 01, mapa města Votic z roku 1727 (SÚA Praha), převzato z knihy Petráň J
a kol., Benešovsko a Podblanicko, Praha 1985, s. 138. Šipkou označen schématický
obrázek kláštera.
Obrázek 02, detail mapy s vyobrazením kláštery obsažený v knize WRBCZANSKÝ
Severin, Nucleus Minoriticus, seu vera, et sincera Relatio Originis, et Progressus
Provinciae Bohemiae, Conventuum, et Residentiarum, Fratrum, et Sororum Sanctimonialium, Ordin. Minor. S. P. Francisci Strict. Observ. Reform. in Provincia, sub
Patrocinio Sancti Wenceslai Ducis, et Martyris, Per Bohemian, Moraviam, et
Silesiam existencium, Vetero-Pragae, 1746.
Obrázek 03, anonymní malba zachycující františkánský klášter ve Voticích někdy ve
30. až 40. letech 18. stol. Dnes je obraz uložen na městském úřadě ve Voticích.
Obrázek 04, pohled na Votice od F. B. Wernera z alba kreseb, 1752. ), převzato
z knihy Petráň J a kol., Benešovsko a Podblanicko, Praha 1985, s. 138. Šipkou
označen klášter.
Obrázek 05, mapa císařského otisku stabilního katastru z roku 1838. Areál kláštera
je vlevo dole.
Obrázek 06, anonym, pohled na klášter, 1. pol. 19. stol.?.Převzato z publikace
Klášterní kostel sv. Františka z Assisi a okolí, Votice 2009 – 2010.
Obrázek 07, pohled na západní fasádu kláštera z roku 1915, pohlednice ze Sbírky
Muzea České Sibiře.
Obrázek 08, Pohled na klášter, kolem roku 1915, pohlednice ze Sbírky Muzea
České Sibiře.
Obrázek 09, pohled na klášter kolem roku 1930, pohlednice NPÚ.
Obrázek 10, pohled na hlavní vstup do kláštera v západním křídle, kolem roku
1930. Fotografie v majetku města Votice.
Obrázek 11, Archivní fotografie interiéru knihovny ve Voticích (s. a.) (NA, ŘF,
2833).
26
Seznam plánové přílohy
Plány současného stavu 1:200
Plány stavebního vývoje 1:200
Plány památkového hodnocení 1:200
Návrhy úpravy exteriérových fasád 1:200
27
5. ROZBOR OBJEKTU, popis současného stavu
Celkový popis areálu
Celý areál se rozkládá na mírném návrší jižně nad centrem města nedaleko
tzv. Nového zámku při silnici do Líštěnce. Dále směrem k farnímu kostelu sv.
Václava se nachází ještě zbytky areálu tzv. Starého zámku, upraveného v 16. století
na pivovar.
Západně od budov konventu přes silnici stojí kaple Božího hrobu s bývalým
řádovým hřbitovem přístupným architektonicky pojatou branou.
Areál se skládá se z jednolodního, lehce obdélného kostela sv. Františka
s polygonálním presbytářem a kaplí P. Marie při severní stěně. K jižní stěně kostela
přiléhá jednopatrová čtvercová, čtyřkřídlá budova konventu s uzavřeným rajským
dvorem. Dříve obklopovala areál ze tří stran klášterní zahrada s hospodářskými
budovami. Z těch se dochovala pouze průčelní stěna dlouhé budovy
(pravděpodobně sýpky) s bránou stojící při jihozápadním nároží. V současné době
je veškerá plocha zahrady na jihu, východě a z části i na severu zastavěna
provozními budovami nástupnické továrny bývalého podniku Tesla Votice.
Provozní budovy továrny odděluje na jihu rovná zeď probíhající cca 5 m od jižní
fasády. Další zeď vymezuje areál na severu a běží až k budovám tzv. Nového
zámku. Před západním průčelím je částečně srovnaný zatravněný terén spadající
k chodníku, od kterého je oddělen nízkou zídkou. Přístup k západnímu vchodu do
kostela obstarává kamenné schodiště s nízkým zábradlím. Schodiště je zakončeno
dvěma profilovanými pískovcovými sokly s malovanými plechovými postavami
světců sv. Jana Nepomuckého a sv. Antonína Paduánského.
28
EXTERIÉR
Západní fasáda
Západní fasáda se obrací směrem k silnici celkem 13 okenními osami.
Fasáda je členěna průběžným soklem a pilastry s dvěma sokly, jedním nad soklem
při terénu a druhým nad patrovou římsou a hlavicí přesahující do korunní římsy.
Jenom pod hlavicemi se uplatnujě kompletní kladí. S pilastry je spojena patrová
římsa, která tak vytváří jakési lezenové rámy obsahující vždy jednu okenní osu.
Celek ukončuje profilovaná korunní římsa oblamovaná nad pilastry. Pilastry jsou
mezi všemi okenními osami kromě dvou. Sedmá osa od severu obsahuje v přízemí
vstup rámovaný kamenným pravoúhlým ostěním s uchy v horních rozích. Nad
vstupem je okno ve tvaru kvadrilobu kryté tepanou mříží, stejná okna jsou i po
stranách. Nad vstupem je přes celé patro segmentová nika sahající až ke korunní
římse. Okenní niky jsou pravoúhlé. Všechna okna jsou zapuštěna do líce fasády.
Poslední dvě osy v přízemí na jihu mají místo okenních otvorů dveře.
Jižní fasáda
I jižní fasáda obrácená původně do zahrady má 13 okenních os. Původně
měla stejné členění, jako západní dnes je z velké části poškozeno. Čtvrtá okenní
osa obsahuje v přízemí pravoúhlý vstup. Další osa má v přízemí místo okna velký
otvor pro nákladní výtah, v patře je okno zazděné. Posledních pět oken v přízemí
na východní straně je vyšších, protože osvětlují refektář.
Východní fasáda
Východní fasáda má celkem 14 okenních os v patře a 12 v přízemí.
Členění fasády se uplatňuje pouze u prvních dvou os na jižní straně. Zbytek fasády
je holý. Ve čtvrté ose od severu je v přízemí pravoúhlý vstup krytý novými dveřmi
v železných zárubních. Na fasádě se uplatňuje pouze průběžná římsa a sokl.
29
Severní fasáda
Tato fasáda je z velké části zakryta kostelem. Fasáda je zcela plochá až na
korunní římsu. V přízemí je jedna pravoúhlá nika a jeden druhotně zazděný otvor.
V patře jsou čtyři okenní osy.
Střechy nad celým konventem jsou sedlové s námětkem. Při kostele je střecha
pultová.
Fasády rajského dvora
Všechny čtyři fasády jsou shodné. Jsou zcela holé pouze s okenními otvory a
korunní římsou. Všechny fasády mají šest okenních os v obou podlažích. Před pět
okenních os přízemí jížní fasády je přistavěn přízemní přístavek s celkem sedmi
osami. V šesté krajní ose této fasády je pravoúhlý vstup do konventu. Plocha
rajského dvora je zatravněna v centru je vydláždění čtvercový prostor.
30
INTERIÉR
Celkový popis
Interiér je řešen jako dvoutrakt s průběžným ambitem při vnitřní straně rajského
dvora. Všechny místnosti jsou přístupné z ambitu do místností se rozevírajícími
hlubokými nikami se segmentovým záklenkem. Všechny okenní niky do rajského
dvora jsou shodné. Mají segmentový, dovnitř se rozevírající záklenek a sahají až
k podlaze. Okna na vnějších fasádách jsou většinou v rovných nikách sahajících až
k podlaze. Výjimky jsou v textu zmíněny. Naprosto všechna okna na všech
fasádách jsou nová pocházející z poslední třetiny 20. stol. Stejně je tomu i
s dveřmi, které jsou umístěny v původních rozevírajících se segmetnových nikách.
Dveře jsou v železných zárubních. Pouze dvě místnosti mají staré dveře 1.39 a
1.43. Z tohoto důvodu nebude o dveřích a oknech v textu zmiňováno. Stejně tak i
podlahy jsou nové z betonové mazaniny, kromě místností 1.43, 1.42 a 2.34 proto
se o nich v textu nezmiňujeme. V interiérech jsou pouze dva druhy kleneb valená
se styčnými pětibokými výsečemi nebo placková. Všechny stěny i stropy jsou
omítané a opatřené různými nátěry. Na několika místech je omítka destruována
takže lze sledovat i starší nátěry.
Sklep
Prostor sklepa se nachází pod jihozápadním nárožím konventu. Je přístupná
z přízemí vstupem z prostoru 1.02. Vstup je pravoúhlý se železnými zárubněmi. Za
ním je schodiště, které se na podestě stáčí k západu. Schodiště je klenuté
stlačenou segmentovou klenbou, stupně jsou betonové. Samotný prostor sklepa
se dělí na tři místnosti a je přístupný segmentovým vstupem do prostoru 0.01.
Z něho jsou vstupy do zbylých dvou prostor zaklenutých valenou klenbou. Oba
vstupy jsou původně segmentové, do nich je vestavěn pravoúhlý užší otvor. V jižní
stěně prostoru 0.03 je proražen větrací otvor jdoucí nad terén. Zasypaný otvor je
31
také v severní stěně prostoru 0.02. Podlahy jsou betonové, stěny jsou omítnuté a
vyhlazené. V prostoru 0.01 mají dekorativní výmalbu.
Prostor 1.01
Úzká vstupní chodba je přístupná z exteriéru pravoúhlým vstupem, krytým
dvoukřídlými dřevěnými dveřmi. Chodba je zaklenuta valenou klenbou
s trojbokými výsečemi. Stěny jsou pokryté drobnými kachlemi. Na konci je
segmentový vstup do ambitu krytý dvoukřídlý železnými dveřmi.
Prostor 1.02
Jedná se o malý prostor osvětlený jedním oknem naproti, kterému je pravoúhlý
vstup do sklepení. V západní stěně je velké segmentová nika. Klenba je klášterního
typu.
Prostor 1.03 a 1.04 nepřístupné
Prostor 1.03 slouží k obsluze výtahu umístěného v prostoru 1.04.
Prostor 1.05 a 1.06
Oba přibližně stejně velké prostory jsou zaklenuty valenými klenbami
s pětibokými výsečemi. Místnost 1.05 umožńuje přístup k výtahu a v severní stěně
je segmentový výklenek. Místnost 1.06 je přístupná z křížové chodby. Nad tímto
vstupem je ustupující zdivo ve tvaru oslího oblouku. V západní stěně je
segmentový výklenek.
Prostor 1.07
Jedná se o jižní část ambitu, který je zakončen na obou koncích plackovými
klenbami, zbytek je zaklenut valenou klenou´bou s pětibokými výsečemi. Téměř
celá severní strana je v rajském dvoře zastavěna přízemní přístavbou. Z tohoto
důvodu jsou do původních okenních segemtnových nik vestavěné troje dveře a
dva zbývající otvory jsou zazděné. Nejzápadnejší nika obsahuje pravoúhlý vchod
do rajského dvora, který je vyplněn jednokřídlými dřevěnými dveřmi, nad kterými
je světlík z luxeforových cihel. Podlaha je z cementových dlaždic.
32
Prostor 1.08
Prostor je přístupný z ambitu segmentovou nikou, ve které jsou osazeny
pravoúhlé dřevěné dveře. Segmentová nika je také v západní stěně. V jižní stěně je
pravoúhlý vstup do prostoru 1.09, který je v současné době nepřístupný. Ve
východní steně je jednoduchý pravoúhlý vstup do prostoru 1.10.
Prostor 1.10
Prostor je zaklenut valenou klenbou s pětibokými výsečemi, z nichž ta
v jihovýchodním rohu má segmentový tvar. Místnost osvětlují dvě shodná okna
v segmentových nikách. V současné době je v prostoru snížená podlaha, zatopená
podzemní vodou.
Prostor 1.11
Nárožní podélná místnost je zaklenuta valenou klenbou s deseti pětibokými
výsečemi stejné tvaru. Přístupná je vstupem z prostoru 1.07. Místnost osvětluje
celkem sedm shodných oken v rovných dovnitř se rozevírajích nikách s parapetem.
Výseče jsou rámovány profilovaným štukem, horní pole jsou zdobena jemně
profilovaným vpadlým zrcadlem. Výběhy klnby jsou zakončeny profilovanými
patkami. Na vrcholu klenby jsou tři veklá čtuková zrcadla. Podlaha je betonová,
pokryta krytinou z PVC. Sokl je pokryt palubkovým obkladem.
Prostor 1.12 a 1.13
Původně jedna místnost byla rozdělena příčkou na dvě nestejně velké části.
Vstup je na jedné straně rovný na druhé s ústupkem. V jižní stěně je hluboká
segmentová nika vstupu do prostoru 1.11, který je dnes zazděný. Místnost
osvětluje jedno okno v segmentové nice jsoucí až k podlaze.
Prostor 1.14
Jedná se o část ambitu východního křídla dodatečně předěleného příčkami.
V západní stěně je vstup do nové přízemní přístavby 1.35 a 1. 36, které jsou
v současné době nepřístupné. Při podlaze pod opadávající omítkou se ukazují
zbytky malovaného soklu, pocházející zřejmě z přelomu 19. a 20. stol.
33
Prostor 1.15 a 1.16
Původně jedna místnost byla rozdělena vestavbou železných stěn konstrukce
záchodů. Místnost osvětluje jedno okno shodné jako u 1.13. Severní stěně je na
západním konci přerušená pravoúhlým vstupem do prostoru 1.17. Podlaha je
betonová, pokrytá cementovými dlaždicemi.
Prostor 1.17 a 1.18
Původně jedna místnost byla rozdělena vestavbou příčky na dvě nestejně velké
prostory. Okno v prostoru 1.17 je segmentové nice jdoucí až k podlaze. V západní
stěně je segmentová nika původního vstupu při jedné straně zploštělá. Okno
v místnosti 1.18 má vyzděný parapet až do výše okna.
Prostor 1.19
Jde o část ambitu východního křídla dodatečně předěleného příčkami. Zaklenut
je valenou chodbou s dvěma pětibokými výsečemi. Pravoúhlá okna jsou osazena
v segmentových nikách sahajících až k podlaze. Směrem k severu nemá prostor
žádný vstup do další části.
Prostor 1.20
Koncová místnost je prodloužením západní křížové chodby a vznikla přepažením
novodobou příčkou. Osvětlená je jedním oknem v jižní stěně. Okno má rovný
překlad a zazděný parapet. Klenba je valená s pětibokými výsečemi. Podlaha je
betonová. V západní stěně je zazděný vstup do prostoru 1.22.
Prostor 1.21
Prostor tvoří ambit v západním křídle. Klenba je valená s pětibokými výsečemi.
Podlaha je betonová.
Prostor 1.22
Místnost je v současné době nepřístupná. Při pohledu skrze okno v jižní fasádě
bylo možno zjistit, že je rozdělena příčkou zhruba na dvě stejné části. Každá
z místností je přístupná vlastním vstup ze západní strany, kde byly místo oken
osazeny dveře. Klenba je valená s pětibokými výsečemi.
34
Prostor 1.23
Tento prostor byl původně spojen se sousedním 1.22. Je zaklenut toutéž klenbou
a osvětlen dvěma okny s rovným překladem a nikou sahající až k podlaze.
Východní stěna obsahuje vstup a segmentově zaklenutý výklenek. V severní stěně
je vstup do sousední místnosti.
Prostor 1.24
Jde o menší místnost osvětlenou jedním oknem a přístupnou vstupem z křížové
chodby. V jižní stěně je segmentová nika.
Prostor 1.25, 1.26, 1.27
Tyto tři prostory jsou umístěny vedle sebe. Střední je širší a obsahuje v západní
stěně hlavní vchod do celého kláštera. Boční jsou úzké přístupné z ambitu. Jsou
osvětleny vždy jedním shodným okénkem v dřevěném rámu ve tvaru kvadrilobu.
Před toto okno je představena železná kovaná ozdobná mříž s květinovými motivy.
Prostor 1.25 obsahuje segmentovou niku ve středu jižní stěny. Prostor 1.27
drobnou niku v severní stěně. Oba prostory jsou zaklenuty jednoduchou valenou
klenbou. Hlavní vstup je umístěn ve vysoké segmentové nice rámované v exteriéru
kamenným profilovaným portálem s horními uchy a malým osovým klenákem.
Nad novými dveřmi je prosklený světlík ve tvaru neúplného kvadrilobu. V bočních
stěnách místnosti jsou široké segmentové niky s dřevěnými lavicemi, které mají
profilovaná čela.
Prostor 1.28
Původně jedna místnost byla rozdělena vestavbou železných stěn konstrukce
záchodů. Místnost osvětluje jedno okno shodné jako u 1.13. Podlaha je betonová,
pokrytá cementovými dlaždicemi.
Prostor 1.29
Místnost je osvětlena dvěma okny. Zaklenuta je plackovou klenbou, která nese
profilované štukové zrcadlo. Klenba spočívá na koutových patkách zdobených
35
štukovými motivy velmi stylizovaných lokajů s kapkou a lilií. V jižní stěně je nika.
V severní je proražen nový pravoúhlý vchod.
Prostor 1.30
Jedná se o část ambitu západního křídla dodatečně předěleného příčkami. Stěny
jsou pokryty keramickým obkladem, protože místnost sloužila naposledy jako
koupelna.
Prostor 1.31
Čtvercová místnost je zaklenuta valenou klenbou s dvěma pětibokými výsečemi.
Je osvětlena jedním oknem s rovným překladem. Podlaha je betonová. V jižní
stěně je vstup do sousedního prostoru.
Prostor 1.32
Jde o drobný prostor na severním konci západní křížové chodby. Vznikl
vestavěním příčky a naposledy byl využíván jako umývárna.
Prostor 1.35 a 1.36
Jedná se o přízemí přístavek představený před téměř celou délku jižní fasády
rajského dvora. V současné době jsou interiéry nepřístupné
Prostor 1.37 a 1.38
Oba prostory jsou v současné době nepřístupné. Přesněji přístupné vstup od
východu, který je neprostupný. Jedná se o kus křížové chodby a místnost
osvětlenou dvěma okny. Původně šlo snad o dvě menší místnosti. Lze
předpokládat, že obě místnosti jsou klenuté shodně jako ostatní.
Prostor 1.39 (sakristie klášterního kostela)
Lehce obdélná místnost je zaklenuta valenou klenbou. Přístupná vstupem
v segmentové nice. V profilovaných dřevěných zárubních kopírujících vstup jsou
dřevěné jednokřídlé dveře rámové konstrukce osazené v zapuštěných závěsech.
Dveře jsou vertikálně děleny na dvě shodné poloviny v nichž jsou vždy dva obdélné
vyřezávané pole s vnějším okraje ve stylizovaném rokaji. Kování krabicového
zámku je zdobeno rokajem, stejně tak i kulatého madla a krytí druhého zámku. Ve
východní stěně jsou dvě shodná okna v segmentových nikách. Sakristie je zařízená
36
původním mobiliářem, se stávajícím ze tří volných skříní a dvou věstavěných do nik
v západní stěně. Podlaha je pokryta obdélnými dlaždicemi.
Prostor 1.40 a 1.41
Drobný úzký prostor 1.40 přístupný z ambitu pravoúhlým vstupem obloženým
profilovanými dřevěnými zárubněmi. Prostor je zaklenut valenou klenbou. Na jeho
konci je směrem k severu drobná místnost umístěná pod schodištěm do patra, kde
je umístěn záchod.
Prostor 1.42
Jde o severní část ambitu přiléhající ke kostelu. Na východním konci je vstup na
dvouramenné schodiště do patra. Tento vstup je kryt dřevěnými dveřmi se
segmentovým vrcholem. Dveře jsou dvoukřídlé osazené na vnějších kovaných
závěsech, horní část je prolomena balustrádovým motivem. Po severní straně od
dveří je velká nika s drobným vyzděným soklem půlkruhového půdorysu
v západním koutě. Shodná nika je prolomena v síle zdiva na úrovni presbytáře
kostela Tato nika končí pravoúhlým vstupem do kostelního prostoru. Další,
tentokrát pravoúhlá nika v severní stěně je na západním konci. Chodba je
zaklenuta valenou klenbou s pětibokými výsečemi. V jižní stěně jsou mezi okny
zazděny náhrobní desky či epitafy. Na protější stěně jsou umístěny olejomalby.
Podlaha je pokryta čtvercovou kamennou dlažbou.
Prostor 1.43
Jde o čtvercový prostor na západním konci severní části ambitu. Je přístupný
jednak z ambitu, pravoúhlým vstupem s profilovanými dřevěnými zárubněmi,
které jsou vyplněny jednokřídlými dveřmi s dvěma čtvercovými poli. Krytka zámku
je rokajového tvaru. Druhý vstup je z prostoru kostela. Na vnější straně je lomený
oblouk, na vnitřní straně je vstupní nika segmentová. Vstup je bez výplně. Prostor
je zaklenut valenou klenbou s trojbokými výsečemi. Místnost osvětluje jedno okno
v rovné nice sahající až k podlaze. Podlaha je pokryta stejnou dlažbou jako severní
část ambitu. Při jižní stěně je postaven oltář P. Marie Pomocné.
37
PATRO
Prostor 2.01 a 2.02 a 2.03
Jednoramenné schodiště má dřevěné stupně a novodobá madla. Nad jedinou
podestou jsou dvě shodná okna v rovných nikách. Po dalších dvou stupních se
dostaneme na úroveň patra. Schodiště je zakončeno kamenným zábradlím
s oválnou balustrádou. Na balustrádě jsou pod novějšími nevhodnými nátěry
původní šedomodré nátěry. Schodiště je zaklenuto dvěma plackami. Po východní
straně je rovný široký vstup do prostoru 2.02, který je z části zaklenut valenou
klenbou a z části rovný. Na jižní straně je umístěn nákladní výtah. Na severní
straně je bedněná konstrukce kryjící schodiště do prostoru krovu. Vstup na
schodiště 2.03 je vyplněn jednoduchými dřevěnými dveřmi v železných zárubních.
Schodiště je prosté s dřevěnými stupni.
Prostor 2.05
Jde o jižní křídlo ambitu zakončeného na obou stranách plackovými klenbami
jinak je zaklenut valenu klenbou s pětibokými výsečemi. Podlaha je betonová.
Okna jsou zasazená v segmentových nikách sahajících až k podlaze.
Prostor 2.06
Místnost je v současné době nepřístupná. Je zaklenuta valenou klenbou
s pětibokými výšečemi a osvětlena jedním oknem.
Prostor 2.07
Místnost je zaklenuta plackovu klenbou, na jejíž ploše je štukové zrcadlo.
V koutech na patkách klenby jsou štukové vpadlé motivy boltcového ornamentu.
Místnost osvětluje dvojice shodných oken s rovnými záklenky. V severozápadním
koutě je zesílená stěna.
38
Prostor 2.08, 2.09 a 2.10
Všechny tři úzké prostory jsou shodné. Zaklenuté valenou klenbou se styčnými
výsečemi a osvětlené vždy jedním oknem s rovným záklenkem. Vstupní niky jsou
segmentové a směrem do interiéru se rozevírají. Vstupní otvor v prostoru 2.10 je
na východní straně zploštělí.
Prostor 2.11
Poměrně úzká místnost v ose jižního křídla ambitu. Je zaklenut plackovou
klenbou. Rovný vstup je umístěn v půlkruhovém výklenku. V severní stěně je
hluboká zužující se nika rámovaná dřevěnými profilovanými zárubněmi. Naproti
tomuto výklenku je vchod do prostoru 2.12. Místnost je osvětlena dvěmi
shodnými okny s baldachýnovými záklenky. Místnost má stěny zdobené
freskovými malbami. Sokl je tvořen zeleným pásem, ve kterém jsou malovaná
obdélná pole s rokaji. V záklencích oken jsou potom malované kartuše, rokajové
motivy jsou i na stěnách okenních nik. Východní stěna je malována motivem
spadající drapérie, která vrcholí na klenbě. Na úzké stěně mezi okny jsou písmena
S:M. Severní stěna nese monochromní malbu se symboly směřující k oslavě P.
Marie stejně jako u ostatních fresek. Obraz je rámován rokajovým rámem. V horní
části je nápisová páska se slovy IPSA CONTERE. Dole je nápis: Serpens extrema
dum te terrebit in hora, Ne timeas: vafrum conteret Ipsa caput. Na protilehlé
straně je obraz v dolní části porušený za zazdívkou dveřních zárubní. Na obraze je
mořská hladina s archou Noemovou a holubicí s ratolestí v zobáku. V mracích je
vidět písmeno M a trouba z ních vychází zvuk. V horní části je nápis FOEDERA
PACIS, dole potom, .....metuis fi Judicis iras, foedera pacis. V jihovýchodním rohu
klenby je obraz s písmenem M v oblacích, rukou Boží, deskami Mojžíšovými,
vezěním s okovy a mříží. Nápis v horní části AD NOVISS QUADRANTEM, dole Ni
minimum folva, tibi vincula dira parantur. Hanc pere, Quar facilis solve recuncta
potet. Na severovýchodním rohu klenby je zobrazen dům, ruka Boží s věncem
písmeno M a stůl, na kterém jsou rozloženy předměty. Nápis v horní části je
DONAT CLIENTIBUS, dole Aurea serta tenet, donat que clientibus, Ipsam, Fac, tua
39
constanter facta, precesque colant. Obraz v severozápadním rohu nese volnou
krajinu se stromem a klasem obilí, z kterého padají zrna. Nápis nahoře SPES
ALTERIUS VITAS. Nápis dole Alterius vitae spemceriam quaere Mariam. Ad Matrem
vitae quid nisi vita viget? V jihozápadním rohu je zobrazena slepice s kuřátky, kříž a
písmeno M. Nápis nahoře Protegii suos. Nápis dole Solis Divini semper pius esto
parenti: Degeneres refugit, protegit Ista Suos. Ve vrcholu klenby je v záři
mariánský monogram MARIA, obklopen okřídlenými andílčími hlavičkami.
Prostor 2.12
Rohová místnost je zaklenuta plackovou klenbou, na které je štukové zrcadlo.
Všechny čtyři okna jsou ve shodných pravoúhlých nikách, které jsou zdobeny
vpadlými profilovanými štukovými poli. Podlaha je betonová.
Prostor 2.13
Do místnosti byly vestavěny železné stěny záchodů. Místnost je osvětlena jedním
oknem v nice s rovným záklenkem.
Prostor 2.14, 2.15, 2.16, 2.17
Všechny prostory mají téměř shodné prostory, jsou vždy osvětleny jedním
oknem v nice s rovným záklenkem. Jsou zaklenuty valenou klenbou se styčnými
pětibokými výšečemi. Jižní stěna místnosti 2.14 obsahuje segmentovou niku.
V místnosti 2.15 jsou vidět na stěně zbytky dekorativní malby z přelomu 19. a 20.
stol.
Prostor 2.18
Jedná se o část ambitu východního křídla předěleného příčkami. Celý ambit
tohoto křídla je řešen shodně jako zbývající.
Prostor 2.19
Tato místnost je shodná jako prostor 2.17. V její severní stěně je proražen
pravoúhlý vchod.
40
Prostor 2.20, 2.21 a 2. 22
V současné době jsou tyto prostory nepřístupné. Prostor 2.21 je část ambitu.
Místnosti 2.21 a 2.22 jsou shodných rozměrů zaklenuté shodnými klenbami
osvětlené vždy jedním oknem.
Prostor 2.23
Jde o konec západní ambitu, předěleného příčkou. Je zaklenut valenou klenbou.
Ve východní stěně je segmentová nika.
Prostor 2.24
Rohová místnost vznikla vložením příčky do jedné větší místnosti. Je zaklenuta
valenou klenbou s pětibokými nestačnými výsečemi. Klenba nese štukové zrcadlo.
Místnost je osvětlena třemi shodnými okny v nikách s rovnými záklenky. Ve
východní stěně je segmentová nika. Podlaha je betonová.
Prostor 2.25
Jedná se o místnost vzniklou vložením příčky. Je zaklenut valenou klenbou se
styčnými pětibokými výsečemi. Je osvětlena dvěma shodnými okny. Ve východní
stěně je vedle vchodu segmentová nika.
Prostor 2.26
Místnost je zaklenuta plackovou klenbou nesoucí zrcadlo. Osvětlena je dvěmi
okny. V jižní stěně je rovná nika. V severní stěně je proražen pravoúhlý vstup. Pod
posledními vrstvami omítek je vidět původní barevné řešení stropu v odstínech
šedé.
Prostor 2.27
Úzká místnost je bez okna, zaklenuta valenou klenbou. V obou bočních stěnách
jsou pravoúhlé vstupy.
Prostor 2.28
Poměrně úzká místnost je osvětlena jedním oknem posunutým až k okraji
severní stěny.
41
Prostor 2.29
Do místnosti byly vestavěny železné stěny záchodů. Místnost je osvětlena jedním
oknem v nice s rovným záklenkem.
Prostor 2.30
Místnost je zaklenuta plackovou klenbou, na které je štukové zrcadlo. Je
osvětlena dvěmi shodnými okny. V severní stěně je segmentová nika.
Prostor 2.31
Místnost je osvětlena jedním oknem v nice s rovným záklenkem. Podlaha je
betonová.
Prostor 2.31 a 2.32
Jde o západní část ambitu předělenou příčkami na menší prostory. Ambit je
zaklenut valenou klenbou s pětibokými výsečemi. Okna jsou v segmentových
nikách sahajících až k úrovni podlah. Prostor 2.33 je na severu zakončen plnou
stěnou. Tato místnost byla upravena naposledy jakou koupelna.
Prostor 2.34
Jedná se o severní křídlo ambitu přiléhajícího ke kostelu. Je zaklenut shodně jako
2.32. Na obou koncích jsou plackové klenby. Západní strana obsahuje ještě jedno
pole valené klenby se styčnými pětibokými výsečemi a osvětlenou jedním oknem.
Na východním konci je ústí schodiště z patra. Toto dvouramenné schodiště je
opatřeno na volné straně dřevěným balustrovým zábradlím shodného tvaru jako
v prostoru 2.01. Osvětleno je třemi okny umístěnými v segmetnových nikách.
Strop nad schodištěm je zaklenut plackovou klenbou. Schodištní stupně jsou
dřevěné. Při presbytáři kostela je půlkruhový široký výklenek, do kterého je
vestavěna panská tribuna. Ta je přístupná dřevěnou stěnou dělenou do tří
shodných polí, z nichž střední tvoří jednokřídlé dveře. Horní poloviny jsou
prosklené. Do presbytáře kostela se tribuna otevírá segmentovým oknem
vyplněným jednoduchým oknem tvořeným čtyřmi tabulkami v profilovaném
42
dřevěném rámu. Po západní straně tribuny je proražen zalamující a klesající vstup
na kazatelnu. Do ambitu se otevírá segmentovým obloukem. Po několika
klesajících dřevěných schodech je ve východní stěně odkládací nika. Dveře na
kazatelnu jsou dřevěné svlakové konstrukce zavěšené na vnějších kovaných
závěsech. Před dveřmi je podlaha z topinek. Poslední vstup je při západním konci a
vede na varhanní kruchtu. Vstup je s rovným záklenkem, vyplněn dvoukřídlými
dřevěnými dveřmi rámové konstrukce na vnějších kovaných závěsech. Zámek je
krabicový s esovitou klikou. Čtyři shodná obdélná pole jsou vyplněna vystupulým
motivem protaženého kvadrilobu. V jednom z horních polí je proražen otvor ve
tvaru pravidelného kvadrilobu. Podlaha tohoto křídla ambitu je z širokých prken.
Po obou stranách jsou postavena klekátka a na stěnách zavěšeny obrazy.
Krov
Krov nad kostelní lodí je konstrukčně ležatá stolice s podélným zavětrováním.
Podlaha je dvojitá svrchní část je z trámů položených na záklop.
Krov nad konventem je řešen soustavou stojatých stolic.
43
KOSTEL SV. FRANTIŠKA SERAFINSKÉHO
ARCHITEKTURA
EXTERIÉR
Západní průčelí
Průčelí je děleno do čtyř etáží a tří vertikálních os. Přízemí obsahuje osový hlavní
vstup rámovaný po stranách dvěmi kazulovými okny. Portál je kamenný edikulový
s roztrženým trojúhelným štítem. Profilovaná stojky mají zdvojené uši a vynášejí
kompletní kladí uplatňující se pouze nad stojkami. Samotný vstupní otvor je
půlkruhový s osovým klenákem nesousí znak rodu Vrtbů a na spodní části
monogramem MARIA. Nad znakem zakladatelů jsou písmena S. G? V. W. Po stranách
klenáku ve cviklech jsou reliféfní andílčí hlavičky. V rozeklaném štítu je motiv zářícího
srdce s třemi hřeby křížkem a psímeny IHS. Patro je prolomeno třemi kazulovými
okny. Nad jižním oknem je pod opadávající omítkou zřejmá spára se druhotně
zazděným záklenkem okenního otvoru. Přízemí a patro ukončuje římsa, na kterou je
spodní etáž štítu obsahující dvě niky s konchami, mezi kterými je velké obdélné
vpadlé pole. Strany jsou ukončeny římsou na obou koncích se zhoupnutím. Nejvyšší
část fasády tvoří trojúhelný štít oddělený od spodní části římsou, při patě má na
stranách dvě koule na drobném soklu.
Severní fasáda
Fasáda je kromě korunní průběžné římsy zcela holá prolomená pouze jedním
oknem při východní straně. Okno má půlkruhový záklenek s parapetní římsou
tvořenou kamennou deskou. Na straně západní je pod omítkou vidět obrys druhotně
zazděného úzkého okna. Zbytek fasády tvoří předstupující kaple P. Marie.
44
Presbytář
Fasáda presbytáře je holá s předstupující korunní římsou. Je prolomena čtyřmi
úzkými okny s parabolickými záklenky a parapetními římsa. V závěru jsou ještě dvě
menší oválná okna.
Kostel je zastřešen sedlovými střechami nad lodí s námětkem. Nad západní části
hlavní lodi je sanktusníková věž s cibulovou bání.
Barevnost fasády je v základní žluté s bílými tektonickými články a šedým soklem
INTERIÉR
Kostel je postaven na půdorysu obdélné lodě zakončené užším presbytáře
s polygonálním závěrem. Při jižní straně je klášter, na severní straně lodi je kaple P.
Marie. Votické.
Presbytář je zakončen pěti stranami osmiúhelníka. Je sklenut v závěru klášterní
klenbou s výsečemi s pěti výsečemi rámovanými vytaženými hřebínky. Zbytek je
zaklenut valenou klenbou se styčnými trojbokými výsečemi s hranami vytaženými
hřebínky. Paty kleneb v místech mezi výsečemi jsou zdobeny čabrakovým motivem.
Prostor je osvětlen třemi úzkými okny s parabolickými záklenky a dvěmi oválnými
okny, které mají uvnitř rozšířené obdélné niky. Vysoká okna jsou půlkruhová amají
výplň z různobarevných skel. V jižní stěně je pravoúhlý vchod s kamenným
profilovaným ostěním s uchy v horních rozích. Vstup do konventu je vyplněn
dvoukřídlými dveřmi s horními prosklenými poli. Skleněné výplně jsou tvořeny
různobarevnými skly zasazenými do olova. Nad tímto vchodem je panská tribuna.
Směrem k západu kazatelna. Před hlavním oltářem je zdobená železná mříž
s dřevěným madlem. Podlaha presbytáře je tvořena převážně z velkých cementových
dlaždic v rozích s menšími nakoso umístěnými. Pouze za hlavním oltářem jsou
topinky. Stěny jsou obílené. Do lodi se presbytář otevírá lomeným spíše parabolickým
obloukem než lomeným, který má evokovat. Plochostropá loď je na západě vyplněna
45
patrovou hudební kruchtou s konvexněkonkávní dřevěnou poprsní. Kruchta je
plochostropá stojící na dvou poměrně masívních hranolových pilířích s vybranými
hranami a s patkou i hlavicí. Na dřevěnou podlahou opatřené kruchtě stojí varhanní
skříň. Prostor kruchty osvětlují tři velká kazulová okna. Jižní stěna lodi je zcela bez
členění. V omítce jsou vidět obrysy minimálně dvou velkých oken. Z prostoru kruchty
jsou na této stěně vidět obrysy ještě dalších dvou oken a jednoho pravděpodobně
kruhového. Při západním konci je vchod do kaple P. Marie Pomocné popsaný výše.
Tento vstup je přístupný po třech kamenných stupních. Severní stěna je prolomena
jedním úzkým oknem s půlkruhovým záklenkem. Obrysy dalšího okna jsou vidět
směrem k západu. V prostoru kruchty jsou potom vidět stejné obrysy okenních
otvorů jako na jižní straně. V přízemí je prolomen vysoký půlkruh rámovaný
profilovaným štukovým rámem se třemi klenáky. Tento otvor vede do kaple P. Marie
Votické. V západní stěně pod kruchtou jsou po stranách vchodu dvě menší kazulová
okna jejichž vnitřní niky jsou segmentové se zvlněným parapetem. Mezi okny je
dřevěná plná předsíň se středním a bočními vstupy. Střední vstup je vyplněn
dvoukřídlými dveřmi s horní prosklenou částí s leptaným dekorem. Hlavní dveře jsou
dřevěné dvoukřídlé rámové konstrukce zavěšené na šesti vnějších kovaných
závěsech. Zámek je s pákovou klikou a pružinou. Na vnitřní straně jsou dveře děleny
na šest shodných polí. Na vnější exteriérové straně jsou děleny středním sloupkem ze
stylizovaného vavřínového věnce. Obě křídla jsou dělena na tři shodná pole
rámovaná také vavřínem. Horní pole je přizpůsobené oblouku kamenného portálu.
Podlaha lodi kostela je z různých typů dlaždic. Strop je tvořen z omítaného rákosu.
KAPLE P. MARIE VOTICKÉ
Exteriér
Vnější fasáda je dělena průběžným soklem a pilastry s hlavicemi, ve kterých jsou
vepsány triglyfy. Pilastry vynášejí korunní římsy. Mezi pilastry jsou půlkruhová okna
se štukovou šambránou dělenou třemi klenáky. Okno v severní fasádě je do půlky
zazděné.
46
Interiér
Kaple stojí na půdorysu pravidelného osmistěnu zaklenutého klášterní klenbou
s trojbokými výsečemi. Meziokenní pole jsou rámovány pilastry s hlavicemi bez patky
spojenými s klenbou. Prostor osvětluje celkem 5 stejných půlrkuhových oken.
V západní a východní stěně jsou pod okny niky s konchou vyplněnou mušlí. Okna mají
nové výplně dělené do 12 tabulek. Podlaha je z části nová z replik barokních topinek a
z části z přelomu 19. a 20. stol. Na jedné z těchto dlaždic je signatura L. P. DIETZ
VOKOVICE PRAHA.
47
KAPLE BOŽÍHO HROBU
Kaple stojí na bývalém řádovém hřbitově, který se rozkládá východně od kláštera.
Hřbitov je na jižní straně ohrazen zdí na oválném půdoryse se zbytky výklenků pro
umístění zastavení křížové cesty. Hřbitov je přístupný na východní straně velkou
zděnou branou se stlačeným obloukem pro vstup. Nad kompletním kladím, které
vynášejí dva předsazené pilíře je segmentový štít rámovaný dvojicí nízkých pilířků. Ve
středu štítu je pískovcová kartuše s Vrtbovským znakem, nad kterou drží dva andílci
hraběcí korunu. Pod znakem je nápis: MARIA FRANSCISCA COMITISSA DE
HEYSENSTEIN NATA COMITISSA DE WRTBY 1685.
Kaple je postavena na obdélném půdorysu s téměř čtvercovou “předsíní“ (lodí) a
s nepatrně širším polygonálním presbytářem. Fasády ukončuje profilovaná korunní
římsa. Střecha je plochá nad závěrem stojí věž ve formě baldachýnu prolomeného
šesticí shodných půlkruhových arkád. Na nimi je kompletní kladí zakončené kupolí
přibližně cibulovitého tvaru. V jižní stěně je úzký vstup zaklenutý lomeným obloukem.
Před ním je plné zděné nízké zábradlí. Ve východní a západní stěně „předsíně“ jsou
prolomená drobná okénka. Jinak je povrch bez oken. V jižní části střechy jsou
umístěny dva sloupky a kulatým ukončením. Uvnitř jsou oba prostory zaklenuty.
„Předsíň“ je sklenuta klášterní klenbou, presbytář je oddělen pasem, pod kterým je
nizký segmentový vchod. Klenba je pokryta zbytky maleb. Celek je postaven
z opracovaných kvádru v exteriéru neomítaných.
48
6. STAVEBNÍ HISTORIE AREÁLU
Pozdně renesanční stavba kostela 1627 – 1629
Klášter spolu s kostel sv. Františka Serafínské vznikl na místě, kde se předtím
nenacházela žádná starší stavba, kromě městské pastoušky, kterou dal zakladatel
kláštera hrabě Sezima z Vrtby zbořit. Konvent vznikl během dvou let od roku 1627 do
roku 1629. Roku 1631 byl vysvěcen kardinálem Arnoštem z Harrachu i klášterní
kostel. Podle pramenů měl kostel dva chóry, jeden pro řeholníky a druhý pro světské
osoby. Konvent přiléhal ke kostelu na jižní straně a měl obvyklý půdorys čtverce
s uzavřeným vnitřním rajským dvorem. Západní průčelí bylo v jedné rovině s průčelím
kostela. Prvním a jediným ikonografickým pramen podle, kterého můžeme alespoň
částečně rekonstruovat původní podobu celého areálu je obraz dnes uložený na
městském úřadě ve Voticích. Jde o olejomalbu vzniklou někdy mezi lety 1720 až 1758.
Neobratně malovaný pohled na klášter od jihozápadu zachycuje klášterní kostel z lodí
převyšující presbytář. V západním průčelí kostela je kromě vstupního portálu
prolomeno velké termální okno kryté mříže a drobné kruhové okno osvětlující krov.
Jižní stěna kostela nese čtyři shodná vysoká půlkruhová okna. Nižší presbytář je
opatřen sanktusníkem s cibulovou bání a v jižní stěně jsou tři shodná okna. Závěr
presbytáře je rovný, což je dáno spíše neobratností malíře, kterým byl nejspíše nějaký
řádový bratr. Čtyřkřídlý konvent má v západní stěně jeden vstup na jižním konci. Nad
tímto vchodem je snad namalován obraz. Směrem k severu je zobrazena půlkruhová
nika se štukovou úpravou napodobující skálu, na které je krucifix. Mezi vstupem a
touto nikou jsou v patře dvě menší okénka s předstupujícími mřížemi v dolní
polovině. Ke vchodu do kostela je namalováno schodiště s dvojicí soch na soklech.
Jižní průčelí je pětiosé, ve střední ose je vstup zastřešený dřevěnou konstrukcí. V rohu
mezi jižním křídlem a vystupujícím východním je hranolová schodištní věž. Přibližně
v polovině východního křídla je zachycena nad hřebenem střechy věž. Před jižní
49
fasádou je ještě zobrazena brána s dvojicí budov krytých sedlovou střechou. Z této
prvotní stavební etapy se dochoval kostel. Pod později zvýšenou střechou se
dochovala do dnešní doby zazděná okna jižní stěny lodi. Sanktusník umístěný
původně nad závěrem presbytáře se přestěhoval nad západní část lodi.
Problematické zůstává zobrazení západního průčelí, kde se v současné době pod
opadávající omítkou objevují záklenky stejných oken, jako jsou na jižní straně lodi. Je
možné, že mezi velkým termálním oknem a dnešními kazulovými proběhla ještě
jedna stavební etapa s velkými vysokými okny. Oproti dnešnímu stavu také není nijak
členěn štít kostela. Nejspíše nejde o zjednodušení a původně bylo západní průčelí
holé. Věžovitá stavba u východního křídla konventu byla zřejmě kaple sv. Anny lépe
zachycená na mapě Wrbzsanského z roku 1737. Tam je zachycena krátká pravoúhle
zakončená stavba s cibulovou bání nad věží. Z první etapy se tedy dochovala kostelní
stavba s polygonálním odsazeným presbytářem osvětleným třemi vysokými štíhlými
okny a obdélnou lodí s jedním shodným oknem jako presbytář. Původně měla loď
zřejmě trámový strop. Na západní straně jižní stěny lodi se dochoval vstup s lomeným
obloukem do dnešního prostoru 1.43, jehož obvodové stěny by mohly pocházet ještě
z první etapy. Nasvědčuje tomu kromě vstupu i neobvyklá tloušťka jižní zdi. Pro celé
17. stol. nemáme příliš zpráv o stavebních aktivitách v areálu kláštera. Jedinou
zprávou kromě stížnosti na špatný stav střechy nad kostelem, je zmínka o zřízení
nového kvardianátu a menší knihovnou z roku 1684. Největším stavebním počinem
ve zbytku 17. stol. byl postavení kaple Božího hrobu na k tomu zřízeném hřbitově.
Kaple se stavěla od roku 1688 do roku 1694. V letech 1700 – 1701 nechal tehdejší
patron kláštera postavit kolem kaple zeď se 13 zastaveními křížové cesty.
Stavba kaple P. Marie „Votické“
Roku 1700 byla k severní stěně kostelní lodi přistavěna osmiboká kaple P.
Marie. Pod kaplí byla zřízena hrobka pro řádové bratry, krytá velkou deskou
z červeného mramoru. V souvislosti se stavbou kaple došlo také k zazdění tří úzkých
oken v severní stěně lodi kostela. Do kaple byl umístěn oltář s milostným obrazem P.
50
Marie (varianta obrazu P. Marie Pomocné), který ochránil město před zkázou
v dobách třicetileté války a je možné, že předtím byl uctíván v dnešním prostoru 1.43.
Nejasná zpráva pochází z roku 1731, kdy údajně postihl chrám velký požár a zbyly
z něho pouze hrubé zdi. K tomu lze při současném stavu poznání dodat, že na stavbě
samotné nebyly pozorovány žádné stopy po požáru ani po nějaké výraznější etapě
v jeho konstrukcích.
V roce 1759 byl přesunut chór pro řeholníky, který byl za hlavním oltářem
směrem k západu. S tím souvisí zřízení hudební kruchty a prolomení šesti kazulových
oken. Tří větších v patře a dvou menších v přízemí. O rok předtím byla také přesunuta
sanktusníková věž z presbytáře nad kostelní loď, kde se nachází do dnešní doby.
Dalším zásahem do struktury kostela bylo zřízení panské oratoře při jižní stěně
presbytáře a také kazatelny vedle. Dnes je těžké určit jakým způsobem byla panská
oratoř napojena na konventní budovy. Zřejmě podobně jako dnes, tedy z patra.
Stavba nového konventu 1766 – 1772
Od roku 1766 se postupně začal od západního křídla starý konvent a stavěn
nový. Základní kámen byl položen pod dodnes zachovaný vstup v západním křídle.
Postupovalo
se
dále
k jižnímu,
východnímu
a
nejpozději
severnímu.
Je
pravděpodobné, že starý konvent byl zbořen beze zbytku a nebyly využity ani jeho
základy. Stavba byla dokončena v roce 1772, nicméně úpravy pokračovaly až do
konce 70. let 18. stol. V těchto letech vznikl klášter jak se ve své hmotě a rozvržení
místností zachoval do dnešní doby. Přízemí i patro je sklenuté převážně valenými
klenbami s pětibokými výsečemi v případě „důležitějších“ prostor plackovými
klenbami se štukovými zrcadly. Konvent byl opatřen sedlovými střechami
s námětkem. V přízemí byl postaven na východním konci velký refektář po jehož
východním konci byly prostory spojené s kuchyňským provozem (kuchyň, pec na
chleba, sklad nádobí, spíže atp.). tyto prostory končí schodištěm do patra, vedle
kterého je také vstup vedoucí dříve do zelinářského zahrady. Pod schodištěm byl také
nejspíše původní vstup do dodnes dochovaného nevelkého sklepení. Na jižním konci
51
západního křídla byla větší místnost, později rozdělená příčkou. Hlavní vstup je
v západním průčelí, kde je dochována sestava s úzkými místnostmi a lavicemi pro
návštěvníky kláštera. V severovýchodním rohu je druhé schodiště, při jehož ústí byl
pravděpodobně vstup do klášterní zahrady. V této době byla také nejspíše opatřena
novou vloženou klenbou kaple P. Marie Pomocné. V patře jsou především jednotlivé
cely, noviciát, knihovna a mimořádně hodnotný prostor 2.11, kde byla zřízena kaple
zasvěcená P. Marie. Je možné, že v této kapli byl původně umístěn oltář P. Marie
Pomocné stojící dnes v prostoru 1.43. Při této přestavbě byly logicky zazděny všechna
okna jižní stěny kostela, jejichž záklenky jsou patrné v prostoru krovu.
19. století
Vzhledem k nepřístupnosti archivních fondů zahrnujících 19. stol. je
zmapování zásahů do stavby obtížné. Nějakým způsobem byl upravován krov nad
budovami konventu a pořízena nová varhanní skříň. Kolem roku 1900 byla položena
nová podlaha na větší části podlahy kaple P. Marie při severní straně kostela. Spolu
s tím došlo také k úpravám dlažby kostelní lodi. Při těchto úpravách nebo
následujících ve 40. letech 20. stol. byly odstraněny desky kryjící vstupy do hrobky
Vrtbů v prostoru kostela. Jistě v té době docházelo i ke zřizování různých příček, které
byly později zase odstraněny. Úpravy probíhající mezi lety 1940 – 43 se dotkly
především kostelního interiéru jak dokládá i nápis opravy hlavního oltáře. V této době
byl také pravděpodobně zřízen vstup do půdního prostoru (2.03). Také byl změněn
vchod prolomený ve čtvrté ose přízemí západního křídla směrem od severu zpět na
okno.
Klášter v užívání podniku Tesla 1950 – 1997
V roce 1950 byl klášter násilně zabrán státní bezpečností. Následných více než 40 let
zanechalo na podobě kláštera výrazné stopy. Byly poškozeny všechny fasády, včetně
fasád kostela. V interiérech došlo k naprosté destrukci všech uměleckořemeslných
prvků jako jsou dveře a ostění, okenní rámy a okna samotná, podlahy, výzdoba stěn a
52
stropů. Do všech původních segmentových nik vstupů byly instalovány železné
zárubně s novými dveřmi. Do prostoru ambitu v obou patrech byly vestavěny příčky,
do některých místností záchody a sprchy. Prostory na východ od refektáře byly
významně znešvařeny novými příčkami, vstupy a výtahem. Do prostoru rajského
dvora byla vestavěna přízemní stavba před jižní fasádu a terén byl navýšen.
V bezprostředním okolí, v bývalé klášterní zahradě vznikla řada utilitárních výrobních
a ostatních budov, které zcela pozměnily urbanistickou situaci v neprospěch kláštera.
Někdy v této době také zanikla malovaná a štuková výzdoba stropu kostelní lodi.
1997 – 2010
V bezprostřední blízkosti jižního křídla, na pozemcích, které byly prodány vznikl plot
a novostavby nástupnické továrny Tesly.
53
7. HODNOTNÉ KONSTRUKCE, PRVKY A DETAILY
Celková situace
Nepopiratelnou a nejvyšší hodnotou je především samotná existence
areálu františkánského kláštera s kostelem a hřbitovem s kaplí Božího hrobu, který
přečkal všechna protivenství. Jádro areálu (tedy kostel sv. Františka Serafínského)
je pozdně renesanční stavbou obsahující ještě gotická rezidua jako je tvar oken
presbytáře a triumfálního oblouku. Budova konventu stejně jako exteriér kostela
dostal svou podobu v pozdním baroku (1766-1770), ze kterého pocházejí
zachovalé zbytky členění vnějších fasád konventu. V interiéru se do dnešní doby
zachovalo původní rozčlenění místností zaklenutých v přízemí i v patře a
přístupných z chodby obíhající chodbou
Exteriér
Celková hmota konventu spolu s kostelem, včetně výšky, tvaru střech a
nezastřešeného ambitu.
Členění fasády na severozápadní a jihozápadní straně.
Průčelní fasáda kostela sv. Františka.
Fasády kaple P. Marie.
Vstup do kostela sv. Františka, portál a profilované dřevěné dvoukřídlé dveře.
Hlavní vstup s profilovaným kamenným ostěním a s trojicí oken ve tvaru kvadrilobu
spolu s nikou nad tímto vstupem.
Rozvrh okenních otvorů v přízemí a patře na severozápadní fasádě.
Interiér
Základní rozvrh interiéru jako dvoutraktu s chodbou obíhající konvent v obou
patrech.
Klenuté prostory v obou patrech
Vnitřní okenní niky v obou patrech a na všech fasádách.
54
Sklep
Prostory sklepa 0.01, 0.02, 0.03.
Přízemí
Interiér kostela s veškerým historickým mobiliářem
Interiér kaple P. Marie Pasovské (prostor 1.43) spolu s veškerým mobiliářem včetně
dveří a zárubní vedoucích do prostoru 1.42. Podlaha z kamenných desek.
Obě schodiště do patra (prostor 1.02 a 1.41), včetně zábradlí a dřevěných prvků.
Prostor sakristie včetně veškerého mobiliáře a vstupních dveří se zárubněmi (prostor
1.39)
Podlaha z kamenných desek v chodbě ambitu (prostor 1.42). V této chodbě jsou ve
stěnách osazeny náhrobní desky a epitafy, které zasluhují mimořádnou ochranu.
Prostor bývalého refektáře (prostor 1.11) včetně přilehlých prostor 1.10 a 1.12, 1.13.
Štukové pozdně barokní zrcadlo v místnosti 1.29
Patro
Prostor kruchty včetně varhanní skříně a vstupu s dveřmi.
Vstup na kazatelnu včetně dveří (prostor 2.34).
Panská oratoř včetně dveří, skleněných výplní a ostatního mobiliáře (prostor 2.34).
Podlaha z dřevěných prken v prostoru ambitu 2.34.
Ústí obou schodišť včetně zábradlí
Prostor řádové kaple P. Marie včetně všech nástěnných maleb (prostor 2.11)
Sousedící prostor 2.12 včetně štukového zrcadla.
Štukové zrcadla v prostorech 2.07, 2.24, 2.26 a 2.30.
Krov
Konstrukce krovu nad kostelem.
55
8. HODNOCENÍ AREÁLU, ARCHITEKTONICKÉ, URBANISTICKÉ A
PAMÁTKOVÉ ZÁVADY, doporučení k rekonstrukci
Celkové hodnocení areálu
Kulturně historické hodnocení
Kulturně historická a památková hodnota areálu kostela s konventem a
řádovým hřbitovem je ještě umocněna blízkostí tzv. Nového a Starého zámku. Spolu
s farním kostelem, náměstím a památkami na židovské osídlení tvoří základ
památkového fondu města Votic. Výraz klášterních budov i kostela je poznamenán
pozdně barokní přestavbou a vnitřními regulemi řádu o jednoduchosti a prostotě
staveb. I přes řadu nevhodných úprav a celkovém zanedbání, především interiéru
konventu, je památková podstata objektu zachována. Celý areál je kronikou
pobělohorské společnosti se svými světlými i horšími stránkami. Pro samotné město
má z kulturněhistorického pohledu velký význam především legenda vztahující se
k zázračnému obrazu P. Marie.
Urbanistické závady
Hlavní urbanistickou závadou je absence bývalé klášterní zahrady, která původně
obklopovala areál ze dvou stran na jihovýchodě a jihozápadě. V současné době je
veškerá plocha zahrady zastavěna provozními budovami továrny. Jediným kusem
volné plochy zůstal tak prostor bývalého rajského dvora.
Z hospodářské částí se dodnes dochovala pouze průčelní stěna bývalé sýpky brána
při jihozápadním nároží.
56
Doporučení k rekonstrukci
Další nezastavěná plocha zůstala mezi kostelem a ohradní zdí při severní straně.
Dlouhodobě neupravovanou zeleň je potřeba přizpůsobit dálkovým pohledům od
města. Spolu s tím je nutné upravit kamennou zeď a odstranit utilitární stavby.
Před severozápadní fasádou je parter, na kterém dožívá úprava zeleně z počátku
20. stol. I tato část potřebuje obnovu úpravy včetně znovuobnovení přístupu
k hlavnímu vchodu do kláštera.
Architektonické a památkové závady
Exteriér
Exteriérovou závadou jsou i výplně všech okenních otvorů i výplně vstupních
otvorů kromě dveří do kostela.
Členění fasády je nejednotné, na části jihozápadní fasády chybí patrová římsa a
pilastry. Jihovýchodní fasáda je kromě části při západním nároží bez členění, stejně
tak i severovýchodní. Bez členění jsou také vnitřní fasády rajské dvora.
Barevnost vnějších fasád areál je nesjednocená zvláště to vyniká po opravě kaple
P. Marie při severovýchodní stěně kostela.
Přístavba při jihozápadní straně ambitu.
Absence jakékoliv architektonické úpravy povrchu rajského dvora.
Funkční oddělení kostela sv. Františka od samotného kláštera.
Doporučení k rekonstrukci
Doporučujeme osadit všude jednotná dvojitá okna, přičemž vnější okno zasadit do
líce fasády. Okna by měla být dřevěná dělená na 8 shodných tabulek. Možná jsou i
šestitabulková.
Po restaurátorské průzkumu obnovit barevnost postavenou na jednotné barevné
ploše a kontrastních článcích jako je sokl, korunní a patrová římsa, spolu s pilastry.
Toto dělení doplnit pokud možno na všechny fasády. V případě rajského dvora je
možné ponechat fasády nezdobené.
57
Na severozápadním průčelí doporučujeme obnovit původní výzdobu niky nad
hlavním vchodem do kláštera. Zde byla provedena imitace skály představující horu
Golgothu a na ní osadit krucifix, který se nachází v kostele.
Odstranit přístavbu při jihozápadní straně ambitu (prostory 1.35 a 1.36).
Upravit prostor rajského dvora. Například centrální kašnu se sítí sbíhavých cest.
Nezastavovat a nezastřešovat rajský dvůr uprostřed konventu.
Zachovat funkční a ideové propojení s kostelem.
U kostela je ideální obnovit jeho pozdně barokní fasádu shodného výrazu jako u
konventních budov.
Sjednotit krytinu střechy na pálené tašky (bobrovky).
Interiér
Veškeré interiéry byly poškozeny především díky adaptacím pro provoz
odborného učiliště v druhé polovině 20. stol. přičemž zanikly všechny dřevěné
prvky, jako jsou ostění dveří, deštění stěn a další. Stejně tak byly zničeny
předpokládané dřevěné zárubně při vstupech do jednotlivých prostor. Všechny
prostory až na výjimky dostali nevhodné nátěry stěn, podlahy jsou většinou
z betonové mazaniny. Byla instalována novodobá okna, dnes již většinou dožitá.
Interiéry jsou také opatřeny novými nevhodnými nátěry stěn.
Sklep
Nevhodné dveřní výplně.
Přízemí
Nevhodné příčky v chodbě ambitu.
Nevhodné železné zárubně a výplně u všech vstupů kromě prostoru 1.39 a 1.43.
Nevhodné betonové podlahy kromě prostoru 1.42.
Vestavba záchodů do prostoru 1.28 a 1.16
Rozdělení prostoru 1.22 na dvě místnosti, do kterých se vstupuje z exteriéru.
Chybějící podlaha a její zásadní snížení v prostoru 1.10.
Nevhodné obložení stěn v prostoru 1.11.
58
Celkové řešení prostorů 1.04, 1.05, 1.061.08, 1.09.
Nevhodná příčka v prostoru 1.13.
Nevhodná příčka mezi prostorem 1.17 a 1.18.

Nevhodné nátěry všech stěn ve všech prostorech, včetně kostela.

Nejednotná dlažba v lodi kostela mimo kapli P. Marie.
Doporučení k rekonstrukci
Odstranit všechny příčky v ambitu.
Odstranit železné zárubně a nahradit je dřevěnými spolu s dřevěnými dveřmi.
Betonové podlahy pokrýt novou pochozí vrstvou nejlépe dřevěnými parketami
nebo prkny.
Odstranit vestavby záchodů v prostorech 1.28 a 1.16.
Odstranit příčky v prostoru 1.22 a obnovit vstup z interiéru 1.20. Obnovit původní
okna v severozápadní fasádě.
Rekonstruovat podlahu do původní výšky v prostoru 1.10.
Odstranit nevhodné obložení stěn v prostoru 1.11. Obnovit původní vstup
z místnosti 1.13.
Architektonicky upravit řešení prostorů 1.04, 1.05, 1.061.08, 1.09. Výtah možno
ponechat, pouze upravit přístup z exteriéru.
Odstranit nevhodnou příčku v prostoru 1.13.
Obnovit okna vedoucí do prostor 1.35 a 1.36.
Odstranit příčku mezi prostorem 1.17 a 1.18.
Odstranit nánosy všech nátěrů na štukových zrcadlech v místnosti 1.11 a 1.29.
Po restaurátorském průzkumu odstranit nové malby na stěnách a v případě nálezu
starších vrstev barokních je sanovat a ponechat.
Sjednotit dlažbu v lodi kostela mimo kapli P. Marie.
59
Patro

Nevhodné příčky v chodbě ambitu.

Nevhodné železné zárubně a výplně u všech vstupů kromě prostoru 2.11.

Nevhodné betonové podlahy kromě prostoru 2.34.

Vestavba záchodů do prostoru 2.29 a 2.13.

Nevhodná příčka oddělující prostor 2.25 a 2.24.

Nevhodné nátěry všech stěn ve všech prostorech, včetně kostela.
Doporučení k rekonstrukci

Odstranit nevhodné příčky v chodbě ambitu. Především mezi prostorem 2.33 a
2.34.

Odstranit železné zárubně a nahradit je dřevěnými spolu s dřevěnými dveřmi.

Betonové podlahy pokrýt novou pochozí vrstvou nejlépe dřevěnými parketami
nebo prkny.

Odstranit nánosy všech nátěrů na štukových zrcadlech v místnosti 2.30, 2.24, 2.07
a 2.12.

Odstranit vestavbu záchodů do prostoru 2.29 a 2.13.

Odstranit nevhodnou příčku oddělující prostor 2.25 a 2.24.

Po restaurátorském průzkumu odstranit nové malby na stěnách a v případě nálezu
starších vrstev barokních je sanovat a ponechat.
60
OBRAZOVÁ PŘÍLOHA
61
Mapy ikonografie a plány
62
Obrázek 01, mapa města Votic z roku 1727 (SÚA Praha), převzato z knihy Petráň J a kol.,
Benešovsko a Podblanicko, Praha 1985, s. 138. Šipkou označen schématický obrázek kláštera.
63
Obrázek 02, detail mapy s vyobrazením kláštery obsažený v knize WRBCZANSKÝ Severin, Nucleus
Minoriticus, seu vera, et sincera Relatio Originis, et Progressus Provinciae Bohemiae, Conventuum,
et Residentiarum, Fratrum, et Sororum Sancti-monialium, Ordin. Minor. S. P. Francisci Strict.
Observ. Reform. in Provincia, sub Patrocinio Sancti Wenceslai Ducis, et Martyris, Per Bohemian,
Moraviam, et Silesiam existencium, Vetero-Pragae, 1746.
64
Obrázek 03, anonymní malba zachycující františkánský klášter ve Voticích někdy ve 30. až 40. letech
18. stol. Dnes je obraz uložen na městském úřadě ve Voticích.
Obrázek 04, pohled na Votice od F. B. Wernera z alba kreseb, 1752. ), převzato z knihy Petráň J a
kol., Benešovsko a Podblanicko, Praha 1985, s. 138. Šipkou označen klášter.
65
Obrázek 05, mapa císařského otisku stabilního katastru z roku 1838. Areál kláštera je vlevo dole.
Obrázek 06, anonym, pohled na klášter, 1. pol. 19. stol.?.Převzato z publikace Klášterní kostel sv.
Františka z Assisi a okolí, Votice 2009 – 2010.
66
Obrázek 10, pohled na hlavní vstup do kláštera v západním křídle, kolem roku 1930. Fotografie
v majetku města Votice.
67
Fotografie současného stavu
68
Foto 1, celkový pohled na areál kláštera od jihozápadu. Foto 11/2010.
Foto 2, pohled na areál kláštera od severu. Foto 11/2010.
69
Foto 3, pohled na areál kláštera s kostelem od severozápadu. Foto 11/2010.
Foto 4, celkový pohled na areál kláštera od severovýchodu. Foto 11/2010.
70
Foto 7, pohled na západní průčelí kostela sv. Františka Serafínského. Foto 11/2010.
71
Foto 8, pohled na vstupní portál do klášterního kostela sv. Františka Serafínského. Na klenáku je ve
spodní části monogram MARIA, nad tím znak rodu Wrtbů, nad ním písmena S G? V. W.,
v rozeklaném štítu je emblém observantů zářící srdce s monogramem IHS, křížem a třemi hřeby.
Portál je současný se stavbou kostela, včetně výplně. Foto 11/2010.
72

Podobné dokumenty

Část studie ke stažení

Část studie ke stažení se shodnou výzdobou šambrán jako ve stejném podlaží na severní straně. Poslední podlaží má opět jedno okno iluzivně malované a jedno skutečné. Na nároží jsou opět zdvojené lezeny, patra jsou dělena...

Více

zprávy z radnice

zprávy z radnice možné), neboť prostě nevěděli, kam jinam se v tom zmatku podít. Pouze okresní hejtman Arlt s ředitelem své kanceláře Janem Kurkou prý zmizeli z Broumova beze stopy – v té souvislosti je pozoruhodné...

Více

leden 2015 - Domov pro seniory Velké Meziříčí, příspěvková

leden 2015 - Domov pro seniory Velké Meziříčí, příspěvková Na území žije téměř 10 200 obyvatel. Současným starostou města je Michal Šmarda. Historie Historické počátky Nového Města na Moravě spadají do poloviny 13. století. První písemná zpráva pochází z r...

Více