bt 12 - Roverská Banánová Republika

OBČANSKÉ NOVINY RBR
BANANA
TIMES
PŘI PŘÍLEŽITOSTI 20 LET RBR – BŘEZEN 2014
Drazí Banáni a přátelé,
v rukou držíte ojedinělé číslo Banana Times (BT), které vychází při příležitosti 20 let trvání Roverské
Banánové Republiky. Původním nápadem bylo vytvořit noviny spjaté s letošním Banánovým plesem, tedy noviny prvorepublikové. Od toho však sešlo a nápad pak směřoval (odborněji řečeno)
k pokusu o jakousi syntézu minulosti a současnosti RBR jako pokusu zachytit republiku ve
své kontinuitě. Výsledek je tak na jednu stranu „klasickým“ výtiskem BT, na druhou stranu ale také
sondou do minulosti. Nutno však přiznat, že sondou notně subjektivní, jelikož výběr článků ze
starých BT (které jsem ani neměl možnost pročíst všechny) byl čistě mou osobní volbou. Snažil
jsem se však vybírat tak, abych zachytil tvorbu BT v co nejvíce aspektech a zároveň tak, aby byl
výběr vtipný či zajímavý, a nejlépe obojí. Ve druhé polovině čísla, kde se články ze starých BT nachází, tak najdete např. uměleckou tvorbu Banánů, soudobé kritiky i pochvaly RBR, poznámky
z některých činností RBR, či různá zamyšlení (a ano, i některé zdánlivé nesmysly pro pobavení).
Pro články současné nebylo zadáno žádné téma a možná díky tomu se, i přes některé potíže
s termíny, sešly příspěvky různorodé, které se věnují tématům jako je historie RBR či rovering
obecně, dále subjektivním pocitům Banánů, či pohledům na současnou situaci RBR. Potud tedy
mám dojem, že onu kontinuitu alespoň zčásti se zachytit podařilo a toto číslo nabízí vcelku komplexní pohled, jak se sluší na bilanční číslo.
20 let je krásné výročí, ale je potřeba mít na vědomí, že RBR není stále stejným oddílem. Mnohé
naznačuje ve svém kritickém článku Medvěd, na druhou stranu však v některých článcích z historie
najdete kritiku podobnou, která se objevovala průběžně po celou dobu vydávání BT, a tedy i v
„nejlepší“ éře RBR.
Že má dnes RBR své problémy, to není potřeba tajit. Členů je méně (viz např. Muff a snižující se
počty členů na expedicích) a jsou většinou uvázáni k mladším oddílům, které mají samozřejmě
přednost. Často tak nezbývá energie na aktivní vytváření roverského programu. Zda byla soudobá
kritika starších Banánů oprávněná, či měli jen „velké oči“, si netroufám posoudit, ale přesto si
(abych úvodník uzavřel) troufám tvrdit, že jakkoli RBR očividně nikdy nefungovala dokonale a
(zvláště) dnes má k ideálnímu fungování daleko, měla a má, ať už v jakékoli své formě, svůj smysl a
stále je zdrojem nových zážitků, ale i rozvoje členů v duchu příznivém.
A tak přeji RBR všechno nejlepší a ať jí to ještě nějakou dobu vydrží!
Martin
Úryvky z bakalářské práce o RBR
Véňa
Moji milí banáni!
V roce 2000 jsem psala do školy práci o RBR. U
příležitosti plesu na téma První republika jsem
ji vyndala z knihovny, oprášila a začetla se do
mých tehdejších postřehů. O některé z nich se
s vámi teď podělím. Přeji hezké počtení.
Vznik RBR v roce 1993
O podzimních prázdninách roku 1993 byli
podrádcové, rádcové apod. z celého střediska
pozváni na prodloužený víkend do Krušných
hor. Jeli jsme na brigádu pomáhat v lese a tak
trochu si odpočinout od oddílu. Tušili jsme, že
tak nějak by mohl vypadat rovering, a hned
první večer Jose2 inicioval debatu o tom, co to
vlastně rovering je, co obnáší, jak funguje jinde
apod. To jsme ještě netušili, co přijde druhý
večer. Bylo právě 28. října, výročí 75 let od
vzniku samostatného Československa, když
v chatě v Krušných horách vznikla Roverská
Banánová Republika – se svým tradičním
ceremoniálem s banánovým příkusem, slavnostním projevem prezidenta a jmenováním
ministrů.
Jose2 v Banana Times ročník I, č. 2: „Dali
jsme našemu sdružení možná trochu netradiční
image – založili jsme RBR. Pod humorně pojatým vnějším obalem (dejme tomu) se skrývá
poměrně závažný obsah. Myslím, že se postupně snažíme najít, pochopit a naplnit cíle
roveringu a hledat nové cesty k nim. Možná, že
nebudeme příliš chváleni příznivci klasického
roveringu, ale myslím, že bychom se neměli
cítit horšími. Rovering se rozvíjí mnoha různýLetecká
Na obloze, nad letištěm,
jedno z místních, vzdušných ér,
píše bílou, mračnou stuhou:
"Slávu vzdejte RBR!"
mi cestami. Nelze tedy říci: Toto pojetí je
správné a toto špatné. Protože bychom nechtěli ustrnout někde v časech minulých,
chceme dát roveringu novou formu vytvářející
se z tradičních skautských hodnot. Nikde není
dáno, že se nemýlíme, jsme teprve na začátku
cesty, která vlastně nikdy nekončí. To, že jsme
sami jejími tvůrci, nám dává šanci ji ovlivňovat
a vést, kudy budeme chtít. Máme možnost se
bavit, naučit se poznávat okolní svět i sebe
sama, zažít spolu četná dobrodružství. Chceme
hledat a navazovat vztahy a přátelství
s ostatními rangers a rovery. V poznávání
nových lidí, učení se toleranci k jejich názorům
vidím velmi důležitý prostředek výchovy každého z nás.“
Ústava
RBR má vlastní pravidla, která jsou zakotvena v Ústavě RBR. Samotný nápad na vznik
ústavy byla spíše recese, ale nakonec jsme
jejímu vytvoření věnovali poměrně dost času.
Nejdřív několik lidí vypracovalo pracovní verzi,
jejíž předlohou byla samozřejmě Ústava ČR.
Jen se změnily některé pojmy a zkrátila se. O
této verzi se pak mělo diskutovat. O nadšení z
„demokracie“ vypovídá i to, že se zpočátku
debaty o ústavě konaly velmi často a za hojné
účasti mnoha občanů. Diskuse a dohady byly
velmi bouřlivé. Záhy jsme si tedy vyzkoušeli,
jaké to asi musí být v opravdové politice. Bylo
nás dvacet, a přesto debaty o některých formulacích trvaly i několik hodin. Každý přitom
chtěl, aby ústava k něčemu byla, byla co nejlepší a na nic se v ní nezapomnělo.
Asi po půl roce už věčné dohadování bavilo
jen hrstku lidí, situace se zklidnila a o ústavě se
nějakou dobu nemluvilo. Až zase před silvestrem 1995 byl asi třemi nadšenci vypracován
konečný koncept ústavy, ten byl na silvestru
vyvěšen a každý měl možnost do něj zaznamenat své připomínky a připravit se na večerní
debatu. Večer měla být schválena konečná
verze, což trvalo opět několik hodin. Všechny
sporné formulace jsme řešili tradičně – hlasováním. Nakonec byla po několika hodinách
Ústava RBR schválena a nabyla účinnosti 1.
února 1996.
Jak vypadala RBR v roce 2000?
Tvořilo ji asi 36 lidí (20 kluků a 16 holek) ve
věku 15-34 let (průměr 22). Mladší byli většinou rádci a rádkyně, mnoho starších pracovalo
u oddílů nebo jinde v Junáku. Skládala se ze tří
menších skupin podle věku – mlaďoši, B2 a
BananOS.
Dvacet let Banánů v Čechách
Medvěd
(nezkrácená verze článku z Roverského kmene 02/2014)
Roverská banánová republika – stát, o kterém jste už jistě někde slyšeli, a nebylo to
v hodinách zeměpisu. Bylo by divu, pokud ne –
jde totiž o kmen takřka tak starý, jako český
rovering sám - loni oslavila dvacet let nepřetržitého fungování. „Jak je možné, že vám jeden
kmen vydržel fungovat tak dlouho?“ ptají se
nás obdivně mnozí a chtějí po nás nějaký
„zaručený recept.“ Nabízím zde čtenářům
subjektivní pohled člověka, který měl tu čest
se do tohoto legendami opředeného kmene
dostat, aby zjistil, že ani slavné jméno, ani
dlouhá historie nám fungující roverské společenství nezajistí – a že si jej stejně musíme
vždy vybudovat sami.
Budování státu
RBR vznikla ve stejný rok, jako naše Česká
republika – 28. října 1993. Založili ji lidé kolem
dnešního starosty Junáka, Josého, který se
rovnou stal jejím prvním prezidentem. Pohled
do starých výtisků Banana times (kmenových
novin) dává tušit, že šlo o kmen vyvíjející neuvěřitelně bohatou aktivitu. Od „standardních“
roverských akcí (hudebních dýchánků, nočních
přechodů hor, po nichž odpadávají nohy i
ruce) po různé vylomeniny typu „Knedlíkového
obžerství“, tedy soutěže v pojídání knedlíků,
kterých zvládl její vítěz, jistý IndyJan, sníst
najednou celých 47.
RBR tehdy byla prostě partou skautů, kamarádů, která se sešla, aby dělala to, co je
baví, co má smysl, a ještě tomu dala nějaký
rámec. Protože její tehdejší členy bavilo tančit,
rozhodli se, že budou pořádat ples (a tak vznikl
dnes již tradiční Banánový ples). Protože je
bavilo jezdit do hor, začali v létě vyrážet na
expedice do zahraničí. Protože je bavilo číst,
psát a diskutovat, vydávali vlastní Banana
times. A spojovalo je to, že nebyli jen obyčejnou partou, ani pouhým roverským kmenem,
ale rovnou Republikou. Státem, který měl své
občany (členy kmene), svou ústavu, svého
prezidenta, demokratické volby i své tradice.
Hlavní klíč úspěchu byl však stále prozaický, jak
mi osvětlil Vrt, jeden z občanů této první generace: „prostě jsme se chtěli vidět.“ Vytvořili si
proto společenství, které jim tento cíl umožňovalo.
Když tato první banánová generace odrostla roverskému věku, stála, slovy zakladatele Josého, před rozhodnutím: „buďto to
rozpustíme, a necháme ty, co přijdou po nás,
aby si vybudovali něco vlastního, a nebo jim
republiku zanecháme, ať v ní pokračují.“ Zvítězila tehdy druhá možnost. Republika byla
zachována, aby s novými prezidentkami a
prezidenty, s novými občankami a občany,
pokračovala dále. Nutně se však změnil její
charakter – již nefungovala na principu party
kamarádů, kteří si vybudovali své vlastní společenství, protože se chtěli navzájem vídat, ale
postupně se stala kontinuálním kmenem více
Filosofická
Toť otázka, být či nebýt,
nad Hamletem už se smráká.
Co však je to proti sporu:
od šťopky či od bubáka?
oddílového typu – kmenem, do kterého každým rokem přicházejí mladí, a souběžně s nimi
odcházejí ti starší. Své jméno, své tradice a
svou slávu, kterou si vydobyla velmi intenzivní
činností s častým přesahem i mimo hranice
kmene (nebylo např. výjimkou, že texty
z tehdejších Banana times byly otiskovány
v celospolkových časopisech), si však nesla
dále.
Tradice jako dvojsečná zbraň
Často se mi na různých roverských akcích
v nedávné minulosti stávalo, že se na mne
někdo poté, co jsem se představil jako občan
RBR, skoro až obdivně podíval a řekl něco ve
smyslu: „páni, tak ty jsi z TÉ RBR!“ Nejdříve
jsem úplně nerozumněl tomu, proč pouhé
vyslovení jména našeho kmene vyvolává tak
obdivné reakce, pak jsem na to začal být hrdý,
a později mě to začalo štvát.
Tradice, která nám po otcích zakladatelích
zbyla, se totiž ukázala jako poněkud dvojsečná
zbraň. Na jednu stranu je moc krásné, že
máme na čem stavět, a že o nás každý ví. Na
druhou stranu to ale může vést k jisté skoro až
namyšlenosti („my jsme z TÉ RBR“) a také
k jejímu slepému dodržování, bez ohledu na
to, co nám přináší. Již mnoho let, prakticky od
doby, co jsem do RBR vstoupil, vypadá totiž
každý náš roverský rok velmi podobně.
V říjnu se uspořádá bombastický „úvodní
víkend“, kde se naplánuje, jak to letos vše
bude skvělé, jak mnoho bude roverských akcí,
jak si napíšeme ústavu, zútulníme klubovnu
atp.. Následující měsíce ale na to všechno
nemáme čas, neboť se věnujeme náročné
přípravě letos již devatenáctého Banánového
plesu, který už ale dávno neděláme proto, že
bychom „si chtěli zatančit“. Vlastně ani nevíme, proč to děláme, jen se každý rok obligátně ujistíme, že to chceme dělat, a pak
přípravami strávíme následujících několik
měsíců až do března, kdy se ples uspořádá
(nutno říci, že, alespoň z pohledu návštěvníka,
stojí za to a vřele doporučuji jeho návštěvu,
tančíte-li rádi). Pak se všichni vzpamatovávají z
jeho vyčerpávající organizace a dávají si od
roveringu trochu voraz, pár vytrvalých se
někdy společně vypraví na Velikonoce.
V květnu připravují tábory, takže nemají na nic
čas, maximálně jet na brigádu na naši střediskovou základnu, a v červnu se už dohadujeme
nad tím, kam se pojede v létě na expedici.
Nakonec na ni však vyrazí sotva třetina kmene,
ale to nevadí, protože přeci hned v říjnu následujícího školního roku se uspořádá bombastický úvodní víkend, kam přeci „pojedou úplně
všichni“, a kde se dohodne, jak to letos všechno bude jinak a jak to skvěle pošlape. A zase
znova a znova.
Chtělo by to, má milá republiko, změnu.
Přestat si hrát na vlastní velikost a zkusit zapomenout na některé tradice (zejména na
úvodní víkendy, Banánové plesy a letní expedice). Poté se sebe samotných zeptat: „co
chceme dělat?“ A pak se do toho vrhnout. A
uvědomit si, že pokud nebude ples, tak se svět
nezboří a třeba místo něj vznikne něco jiného,
lepšího, většího. Něco, co zase založí nějakou
tradici, s níž si jednou naši následovníci budou
lámat hlavu…
Krátká a úsporná reakce na Medvěda
Martin
Jen pár řádek: Ve spoustě toho s Medvědem souhlasím. RBR je opravdu jiná než bývala
a občas se může zdát, že funguje tak trochu ze
setrvačnosti. Přesto si myslím, že RBR v té
podobě, v jaké existuje, smysl má; tedy
v podobě formalizované, kdy je činnost v roce
tak trochu rozfázována na několik tradičních
akcí. Např. ples tak sice zabírá mnoho času a
energie, ale nemyslím si, že nevíme, proč ho
děláme. Neděláme ho sice pro sebe kvůli
tančení, ale děláme ho např. pro generace
před námi nebo pro naše kamarády, kteří si to
užívají a baví je tam chodit a je to pro ně supr
příležitost se setkat. A také pro svůj seberozvoj. A určitě to neděláme pro to, že bychom si
hráli na nějakou vlastní velikost. Je to tak do
jisté míry naplňování hesla Sloužím. Samozřejmě si lze představit lepší naplňování hesla pro
potřebnější, ale přesto víme (nebo aspoň
někteří), proč to děláme. A že když to pak
vyjde, tak máme dobrý pocit, že jsme něco
velkého zvládli společně, což také každý neumí.
Formalizovaný rámec aktivity v roce je také důležitý v tom, že pomáhá udržet oddíl v
aktivitě i v "dobách krize", protože to lidi nutí
se zapojit a nenechávat vše na ostatních. A
věřím, že trávení času na akcích RBR, je pro
členy nejen příjemné, ale v mnohém i smysluplné.
Takže ano, RBR by mohla fungovat mnohem
lépe, než funguje, a rozhodně se nenachází
v ideální kondici, ale přesto si myslím, že i
v této podobě má smysl a že naplňuje do
nějaké míry cíle roverského oddílu. A že ačkoli
už to není taková parta kamarádů jako dříve,
přesto zde nová přátelství vznikají. A i za to to
stojí.
Nadčasová
„S ER BÉ ER na časy věčné“
řekl chlapec svojí slečně.
Zahraniční mise RBR - sestřih
Muff
2008: Slovensko – (pa)Roháče
Velkolepá expedice do Západních Tater. Možná si říkáte, proč velkolepá, když se jelo do chaty v
Roháčích, ze které se vyráželo na túry (jednodenní, dvoudenní a někteří si střihli i třídenní výlet).
Velkolepost této expedice spočívala v počtu občanů, kteří se na zahraniční misi vydali. Pokud si
dobře vzpomínám, tak se nás vydalo okolo dvaceti. A podařil se pěkný průřez „generacemi.
Nejmladší generaci zastupovala silná skupinka odrostlých kluků ze Stoosmičky: Šipka, bratří
Duškové, Vráťa, Želva, Muff. A dále se přes Blechyho, Střelu, Řízka, Simbu, Sojku, Buba dostáváme k
Dáše, Štěnici, Vrutíkovi, Barče a Miguelovi (a dalším).
Jak už bylo zmíněno, basecamp jsme měli v chatě (jejíž jméno upadlo v zapomnění) ve výšce
1500m.n.m. Během výletů jsme zdolali nejvyšší vrchol Baníkov (2178), Pachol´u, Roháčská plesa.
Jeden den jsme se vrátili z hor na prohlídku Liptovského Mikuláše, během které někteří stihli zavítat
do aquaparku Tatralandia. Podle mě ale bylo nejvíce zajímavé na celé expedici ta velká skupina lidí,
kteří se ráno po snídani rozdělili do skupinek podle toho, kdo kam půjde a večer se zase všichni sešli
u večeře (stále mám v paměti borůvkové knedlíky) a večer trávili pospolu. Možná to je jen klam
mého „poprvé,“ možná ale byla tato expedice díky takové skupině opravdu jiná. Zakončení a krátké
zhodnocení proběhlo u Kima doma při závěrečné snídani.
Státnická
Veličenstvo britské dalo,
na stůl donést kaviár,
čeká totiž prezidentskou,
návštěvu z "The RBR".
(čti anglicky)
2009: Rumunsko – Retezat
V roce 2009 vyrazila desetičlenná posádka zdolat třetí nejvyšší rumunské pohoří Retezat. Poté,
co jsme se dostali do podhůří, jsme zvolili místo patnáctikilometrové cestě po asfaltu cestu offroadem, kdy jsme se vydali za Střelou na jeho „dálnici.“ Z té se nakonec vyklubala velmi zajímavá
cesta skrze lesy, kopřivová pole a menší kopečky. První večer jsme tedy spali stále pod horami.
Druhý den jsme pokračovali cestou necestou až na konec asfaltky, kde už začínaly hory. A na konci
druhého dne už jsme měli výhled na horu Retezat (a jak říká Bubo „hory jsou pěkné zespoda, je z
nich pěkný výhled, ale těch šest hodin mezi tím si radši nepamatuji“). Od třetího dne se nastoupilo
na hřeben a začal přechod hor. Jako zajímavost z této expedice by se daly vypíchnout dvě místa, na
kterých jsme zůstali na dvě noci (vždy jedna skupinka vyrazila na celodenní výlet a druhá zůstala u
stanů). Krom zdolaných vrcholů ještě stojí za zmínku kniha, kterou jsme četli, energie vyráběná z
Číňanů a houby na sto způsobů (ke konci expedice jsme v lesích nacházeli hodně hub. Hoooodně
hub) a perfektní počasí.
2011: Slovensko – Velká Fatra, Bánská Štiavnica
Devět občanů a mise rozdělená do dvou částí. Expedice se odehrávala na kopcích Velké Fatry.
Premiéra pro Papáju a Worvaně. A také první větší akce, kde se ukázal Martin. Tolik k účastníkům.
Počasí nám moc nepřálo. První den bylo krásně, ale večer Papája proklela zbytek expedice
(„červánky: to znamená, že bude pršet“ a taky pršelo). Jeden den jsme museli z velké části strávit v
salaši pod Suchým Vrchom. Ačkoliv jsme měli s sebou stany, tak jsme je využili jen jednou. Ostatní
noci jsme spali v salaších. Část nás zdolala nejvyšší horu Ostredok (1592), další zdolané vrchy: Malý
Lysec, Javorina, Kl´ek; Na konci se počasí umoudřilo a my se i s mlčícím Me2dem přesunuli do
Bánské Štiavnice na druhé dějství.
V Bánské Štiavnici jsme všichni v červených tričkách dorazili do skautského domu Sv. Juraje. A
zbytek už probíhal ve znamení výletů po okolí s průvodcem Řízkem, který tu rok předtím získával
mezinárodní zkušenosti. Zavítali jsme na Kalvárii, podívali se do opuštěné infrastruktury dolů (čti:
galerie moderního umění), vykoupali jsme se v Tajších (tajch = vodní nádrž vzniklá v souvislosti s
důlní činností) a viděli jsme fakt hlubokou díru (dohromady má asi 900m). Závěrem pár hesel,
jejichž vysvětlení žádejte u účastníků. Mlčící Me2d, Kopyta, Krávokros, turnaj ve fotbálku, Me2dovo:
„Slovensko... ještě před dvaceti lety toto bylo naše“ a „hnusná vesnice... fakt hnusná, takhle
hnusnou vesnici jsem nikdy neviděl.“ A kdo z Vás si ještě pamatuje na Rytmuse?
2012: Rumunsko – Bucegi
Sedm statečných se v roce 2012 vypravilo do centrálního Rumunska. Skupina okolo prezidenta
Řízka se rozhodovala mezi třemi pohořími, ze kterých nakonec vyhrálo výše zmiňované. Asi kvůli své
výšce, zajímavým přírodním úkazům (bábele) a taky protože Papája (která s námi byla jako růže
mezi trny) nechtěla zvířátka. Oproti Slovensku se na nás celou expedici smálo sluníčko. Nejvyšší vrh
Omul (2505m.n.m.) jsme si střihli rovnou dvakrát. Nikoliv z rozmaru, ale naše cesta pohořím byla
taková osmička, jejíž střed byl právě na nejvyšším vrcholu. Na expedici jsme potvrdili hypotézu, že
„hovno hoří“, prohlédli jsme si monastýr, přespávali jsme v UFO talířích (refugie). Výbornou koupí
se ukázal sýr (takový tvarohový), kterého jsme dostali přes kilo. Někteří si po celodenním pochodu
střihli ještě výlet do údolí pro vodu (a sklesali tisíc vejškovejch). A aby byla expedice i trochu
poučná, co se historie týče, tak jsme navštívili římské hradiště (až budete hledat uplatnění na
opencard, tak tam na ní máte studentské vstupné) a hrad hraběte Drákuly Bran. Závěrečná zastávka
v Brašově (takové asfaltové město) byla velmi žhavá. Stínu se tam moc najít nedalo a vedro bylo až
nepříjemné. Před cestou zpět jsme se posilnili v zapadlé restauraci, kde zároveň probíhala svatba.
Takže vše dobře dopadlo a my se všichni nadšení vrátili domů na olympiádu.
2013: Bulharsko – Rila
Komorní akce. Tak komorní, že se všichni účastníci vešli do nových kupéček. Kolik bylo
účastníků? Akce začala celodenní cestou do Sofie s přestupem v Bělehradu (lůžkové vagóny jsou
super a s trochou štěstí narazíte na spolucestující, kteří rozdávají čokoládu). Ze Sofie do podhůří Rily
autobusem a nahoru již pěšky. Cesta k hřebenu vedla okolo chaty Ivan Vazov, která je zajímavá tím,
že ať jsme se zeptali kdekoliv a kohokoliv, tak byla od nás vzdálená 3 hodiny. A ještě na Vazova
dováží pivo z ČR. Z hřebene byla vidět rilská jezera. Bohužel pohled na jezera zblízka kazili lidi.
Protože v dosahu lanovky jich bylo jak na Václaváku a proto jsme se velmi rychle vrátili od jezer zpět
na hřeben. Bohužel se nám cesta trochu zkomplikovala, protože Verča byla užehnuta horským
sluníčkem (které nás opět provázelo celou expedicí). A proto jsme se na Maljovicu (2729 m.n.m.,
náš nejvyšší bod) vydali jen ve čtyřech. Poslední ráno na hřebeni nás probudilo stádo polodivokých
koní, kteří se asi také chtěli pokochat výhledem na jezera. Z hor jsme sklesali docela divokou cestou
(čti: prudkým klesáním) k rilskému manastiru. A pak už jen zpět do Sofie, prohlédnout si hlavní
město Bulharska a obrnit nervy na další den ve vlaku. Na zpáteční cestě byl v jídelním voze opět
pan „mrož“, o kterém se vedou pověsti, že s tím jídelním vozem jezdí již od jeho vzniku a uvedení do
provozu. Pokud by někomu stále vrtal hlavou počet účastníků, tak nás bylo šest. A všichni doufáme,
že se na další zahraniční mise vydají i naše nové tváře. Kam to bude letos?
Za hranicí republiky
Simba
Ahoj, no abych řekl pravdu, tenhle článek
už píšu na potřetí. Chtěl sem napsat něco
velkýho, duchaplnýho a oduševnělýho, ale
prostě mi to teď nějak nejde... Termín plesu
ale tlačí, tak se snažím vyplodit alespoň něco
z toho, co se mi honí v hlavě. Omluvte proto
prosím prostotu mého vyjadřování a evidentní
plytkost textu...
Kupodivu, rád bych nemluvil jen o RBR, jak
by se dalo od článku psaného o RBR čekat, ale
i o sobě. Jo jasně, je to sebestředný a sobecký,
ale na druhou stranu hlavně poslední dobou
sobě rozumím víc a víc, kdežto RBR je ode mne
stále dál a dál...
No takže… Jmenuju se Simba, když to říkám takhle, myslím to vážně. Moje jméno mě
hodně definuje, cejtím se být Simba mnohem
víc, než cokoli jinýho
. Kde jsem ke jménu přišel? No ne přímo v
RBR ale jednoduše ve skautu. Je to moje přezdívka. Všichni mi tak říkaj… Moji kamarádi
mimo skauting se to museli přeučit, protože
chápou, že to jsem prostě já. Podepisuju se
Simba i na pohledy pro babičku a rodiče mojí
Máji mi taky tak říkají. Když se představuju
novejm lidem, a nejsou to zrovna akademičtí
pracovníci, o kterých si myslím, že by to nezkousli, probíhá to stejně… “Ahoj já sem Honza”, “Ahoj já sem Simba”, “jak?”, “Simba…”
Baví mě to…
Poslední dobou žiju už v zahraničí, mimo
naší republiku, stejně ale říkám “naší”. Myslím
si, že republika jako taková vlastně může
existovat jenom proto, že se ona sama ocitá v
prostředí, které ji nějakým způsobem vymezuje. Proto sem opakovaně došel k názoru, že
bych měl poznávat i věci, které se nalézají za
hranicemi, tedy mimo republiku. A to teď v
podstatě dělám.
Zjistil jsem, že v zahraničí se toho nalézá
také hodně… zajímavého, nudného, prospěšného, neužitečného, zábavného, stagnujícího,
rozvíjejícího i zatrpklého. Svět je tedy různý,
rozprostraněný. Myslím si, že je škoda v životě
nepoznávat všechno, sedět JENOM doma a
nepřekročit žádné hranice. Navíc se zdá, že
překročením jedněch hranic se po chvíli cestování člověk může dostat k hranicím dalším.
Možná se dá cestovat do nekonečna :-) Myslím
tím teď hranice republiky i hranice skautingu.
Nemyslím tím překračovat zákon, nebo něco
podobného, myslím tím poznávat i další lidi,
další myšlenky, další světy a strategie žití.
Nicméně, proto, aby se člověk mohl nějak
vypravit a neztratil se, je potřeba, aby měl
odkud vyjít, třeba z naší banánové republiky.
Myslím, že je to dobrá základna. Myslím, že
má člověk dobrý pocit, když cestuje s vědomím, že jde od někud někam, s něčím, a že už
má taky něco za sebou. Což lidé z republiky
podle mě mají. Často na cestách vzpomínám a
vyprávím o tom, co jsem doma s republikou
zažil, někomu to přijde zajímavé a někomu
nudné, mně se to však líbí a mám z toho dobrý
pocit. Všechny ty úžasné zážitky, extrémní,
zamyšlené, na hubu padající, politické, radostné, poznávací, přátelské… Mám pocit, že ve
světě můžu říkat, že u nás se máme dobře,
můžu být na nás hrdý (bez ohledu na to, co
slovo “hrdý” pro některé znamená). Vím, že
když jsme republikou žili, strašně nás to bavilo,
strašně nám to dalo, myslím si, že to bylo
skvělé! Sem rád, že republika stále existuje a
že funguje dál… Sem rád, když možnost zažít
to, co jsme zažili my, dostanou i další lidé…
Republika teď slaví… tak bych jí chtěl popřát
všecko nejlepší a hodně zdraví a alespoň ještě
jednou tolik… Takže Republiko na zdraví!
JUDr. Medvěd, doktor práv
Prcek
Č. 5, r. IV, leden 1997
Učitel:
Medvěd:
Učitel:
Medvěd:
Učitel:
(slavnostně):
Medvěde, medvěde,
víš, co labuť nesvede?
Podrbat si nohou záda,
zvláště když je labuť mláda.
A co ještě, medvědě?
Třeba – řídit JéZetDé!
Ta tvá hlava, to je bedna
do žákovské píšu jedna.
Protože jsi vcelku zdráv,
tituluj se doktor práv!
Banana Times kronikou
Martin
Ač se to některým starším, už odrostlým
Banánům nemusí zdát a líbit, Banana Times
jsou kronikou. Jsou kronikou své doby a jsou
kronikou částí jejich životů. Pravda, dvacet let
není v historii tolik a mohlo by se zdát, že svět
se za ten čas tolik nezměnil. Ale dějiny se
neodehrávají jen ve velkých příbězích civilizací,
států, národů, rodů atd. Jsou také příběhy
malými, příběhy jednotlivých osobností, jednotlivých životů. A v takových dějinách je
dvacet let velká etapa. Nevím, co se Vám, kteří
jste do BT přispívali a tu dobu zažívali, dnes
vybaví při myšlenkách na ni. Ale mohli byste
tvrdit, že jste stejní? Pochybuji. S dobou jste se
změnili i Vy. Ale Vaše životy, vzpomínky a
myšlenky jsou kontinuální, a tak i staré BT jsou
pro Vás důvěrně blízké, časově i osobně.
Jiné je to však pro mě. Se začtením se do
mrtvých papírů jsem se zavřel do časové
schránky, která uzavírá asi 7 let Vašich životů,
ne však mého. Měl by snad pro mě být rozdíl,
zda-li se začtu do deníků Jiřího Wolkera, či do
starých BT? Něco je více vzdálené, něco méně,
avšak ani jedno není „mé“ a oboje už zmizelo
v čase. A stejně, přiznávám, jako mě jímá jistá
úcta (provázená zvláštními pocity melancholie
a myšlenkami na minulost), když čtu deníky
Wolkera, nevyhnuly se mi takové pocity ani při
čtení BT.
Většinu Vás neznám téměř ani od pohledu,
natož nějak blíže. Proto když čtu myšlenky a
zážitky Vašich minulých Já, jste, zejména Vy
zcela neznámí, osoby minulosti a zdáte se být
Zamilovaná
Kdybych měl vyznat
svou lásku banánu,
hledal bych slova
v Bibli a v Koránu.
někým, kdo už není. Logicky se pak objevuje
jistá touha poznat Vás. A také představy, kdo
asi jste dnes. Máte možná děti, máte práci,
možná na minulost už nemyslíte… Ale je ve
Vás stále ten, kdo psal ta slova do starých BT?
Kdo jsi třeba Ty, Mimi, který jsi psal filozofické
úvahy o symbolech nebo básničku o želvách?
Kdo jsi Ty, Prcku, a jak Tě napadla tak šílená
báseň o hrochu? Kdo jsi Ty, Hrabě, který máš
narozeniny ve stejný den jako já a který jsi se
„utkal“ s jakýmsi Jipem v debatě o vážně hudbě? A mohl bych pokračovat…
Zkrátka, jste nyní ve mně, jak jsem Vás skrze své vlastní čtení přijal, a zajímáte mě. Jste
jako malé osobní tajemství – jako když objevím hudbu, kterou snad nikdo nezná a neposlouchá a vytvořím si k ní díky tomu zvláštní
vztah. Třeba Vás někdy poznám více a stanete
se „reálnými“ a třeba také ne a zůstanete
takoví, jaké jsem Vás přečetl. Asi není ani
jedno na škodu. Jen by mě teď zajímalo, zda si
s pochybným úsměvem ťukáte na hlavu, anebo třeba přemýšlíte o tom, jak je to vlastně
celé nějak zvláštní…
P.S. Pár hodin po napsání článku jsem
úžasnou náhodou zjistil, že Hrabě mě učí na
vysoké škole. A upřímně mi ten kontrast mezi
postavou za katedrou a klukem v RBR dělá
trochu potíže na představení a pochopení ☺.
Na tomto příkladu lze asi vidět dobře onen
distanc v mém vnímání mezi lidmi z BT a lidmi,
jakými jste dnes.
„Rovering je zabijačka“
Řízek
Každý si pod roveringem můžeme představit leccos. Partu kámošů, kteří jezdí na vandry
nebo zablácené pomocníky odklízející povodňové škody. Skupinu pomalovaných šílenců
uprostřed tanečního parketu. Hlouček diskutujících nad lidskými právy či zástup lidí se svíčkou v ruce na Národní třídě. Já si pro tuto
chvíli představuji zabijačku. Ale pozor, jedná se
o tu nefalšovanou pravou zabijačku se vším
všudy. Jak v případě roverského kmene, tak
v případě zabijačky se musí dát dohromady
skupina lidí, kteří dokážou spolupracovat a
něco společně vytvořit. Někdo se musí starat,
aby nevyhaslo pod kotlem, jiný, aby bylo co
přikládat. Když potom skupina „nejodvážnějších“ porazí čuníka, musí se najít někdo na tzv.
špinavou práci – míchání krve, čištění střívek
atd. Pak už to jde ráz na ráz. Porcování, krájení, mletí, škvaření a vaření. Jeden plní jelítka,
druhý jitrnice. Třetí škvaří škvarky, čtvrtý krájí,
pátý mele. Šestý slévá sádlo, sedmý plní sklenice paštikou a osmý zadělává na tlačenku. Ale
ani tady se to neobejde bez někoho, kdo již má
určitou zkušenost a dokáže trochu určovat
směr. Většinou je to řezník, kdo celý tento
složitý proces koordinuje a ví, co kdy a jak se
má udělat. Rovering je zabijačka – hodně
práce pro hodně výživnou stravu. Věřte, že
když pak ochutnáte svou první jitrnici, tak už
vůbec nemyslíte na to, kolik to stálo námahy.
Po několika povedených zabijačkách začnete
pomýšlet ne jen na čuníka, ale i na mamuta.
Je to už tak na světě zařízeno, že ne všichni
jsou schopni být řezníkem, míchačem krve či
dobrým 10 letým rozsívačem slivovice, ale
každý můžeme přispět svým dílem. Velmi
podobně je to i na Banánovém plese. Připravuje ho různorodá skupina mladých lidí. Někteří mají větší zkušenosti s takovou akcí, jiní
nemají žádnou zkušenost. Přesto se rozhodli
společně vytvořit „hodnotu“, které věnovali
kus ze sebe. Někde tady je mezi námi řezník,
míchač, kráječ, plnič, porcovač, rozlévač a další
někdy skoro nepostřehnutelné, ale i tak velmi
důležité součásti velkého procesu, kterému my
skauti říkáme rovering.
Úryvky z historie
Promítání hry Otto Sepla „Z deníku chuligána aneb jak jsem se stal skautem“
Číslo 1 – 28.11.93 (první číslo BT)
(redakčně kráceno)
Dne 11.10.1993 (spíše 11.11.? – pozn. ed.) se
v prostorách Prckova a Krakenova (zatím)
posledního odpočinku, sešla sešlost občanů
RBR (zkratku prezident neznalým vysvětlí).
Hlavním bodem programu, kromě promítání
hry O. Sepla, bylo přijmutí nové občanky RBR.
Tou šťastnou byla Štěně. Úvod celé sešlosti
tedy patřil slavnostnímu přijmutí Štěněte do
RBR. Celou ceremonii řídil vrchní ceremoniář,
jenž měl za sebou pravděpodobně těžký den.
Projevilo se to hned při jmenování náhradního
loupače, kdy chybně jmenoval loupačem
Véňu. Prezident Josef Hošek Černý upozornil
ceremoniáře na chybu, které se dopustil.
Došlo k okamžité nápravě chyby. Loupačem se
stala Lenka.
Po přijetí Štěněte do RBR následoval slavnostní příkusek, který měl být vrchním ceremoniářem patřičně uveden. Z jeho úst se však
vydralo tupé: „Hbbhb…ééé…e…“. Prezident se
jal celou tu situaci zachránit a tak ceremoniáři
Opovi s prezidentskou ochotou a trpělivostí
celou slavnostní řeč zopakoval. Slavnostní řeč
byla Opem přednesena bez větších přebrebtů,
takže se slavnostní příkusek mohl uskutečnit.
Poté na všechny zúčastněné čekalo překvapení
Prezidentské kanceláře. Překvapením byly
zbrusu nové národní kroje. Kroj je tvořen
černým tričkem se zlatým banánem na zádech
a lilií s nápisem: „RS Praha Prosek“ (též ve
zlatém provedení) vpředu. Prezident Černý
přednesl svůj projev a pak se počalo
s rozdáváním nár. krojů.
Prvním občanem radujícím se z nového kroje
byl Káral. Dále se z kroje radovali: Martin,
Lenka, Véňa, Zuzana, Marťan, Luky, Štěně,
David, Ninja, Vrt, Hamoun. …
Poučná
Dej pozor, když banán jíš,
dech ať příliš netajíš.
bez kyslíku totiž
může nastat potíž.
Ohlas na Ohlasy
Vrt
Číslo 4, 28.3.1994
(redakčně zkráceno)
…
A tím se dostáváme k problému, který bych
nazval „společná odpovědnost“. Chci-li se
z rubriky Vychovatelské postoje dozvědět jaké
názory na tento výrok mají ostatní, měl bych
poslat i svůj názor a věnovat tomu trochu
svého času, aby i oni se mohli něco dozvědět.
Takováto odpovědnost se týká třeba i přípravy
programu na velikonoce. Kdyby každý z nás
chvíli zapřemýšlel, něco by měl a dal by vědět,
určitě by se několik dobrých nápadů sešlo.
Jestliže však nikdo nic nepřinese, nezbývá
Fyzikální
Věru, ani banán není
gravitace zemské pán,
v banánovém háji měl by
na hlavu být pozor dán.
organizátorovi akce sednout a trochu uměle
připravit vlastní program, protože jinak by se
výčitky z nezdaru akce snesly n jeho hlavu. Ze
své zkušenosti vím, že zdroj nápadů, případně
fantazie není nekonečný.
Oddílové akce připravuje převážně vedení
oddílu. Na roverském programu bychom se
měli podílet všichni. Jsou to přece naše akce.
Tento problém u nás bude asi poněkud dlouhodobější. Přesto si myslím, že není neřešitelným. O zlepšení se však musíme zasloužit
všichni a proto: Učme se být odpovědní za
společné věci!
Pozor
! Důležitá zpráva !
Číslo 9, ročník II, květen 95
Kačenka alias Aglája (alias Papája - pozn. ed.) je sice hezká, když spí, když brečí, i když se směje, ale
ze všeho nejkrásnější je, když zívá.
Silvestr 1996
Vrt
Č. 5, r. IV, leden 1997
(redakčně zkráceno)
…
Kořením pobytu byla Kačka, která se stále zdokonaluje ve své mluvě. Z jejího slovníku vyjímám ta
slova, kterými dokázala nás oslovovat: táta, máma (s tím se asi počítá), Pájík, Véňa, Pepa, Jišík,
Mimi, Pípíp (to jako Pták) a další. Jen pořád nemůžu pochopit, proč již dávno neříká Vrt. …
Báseň o nedůvěřivém hrochu, který se chtěl napít čaje, ale zemřel žízní
Jana Prcek
Č. 2, r. IV, říjen 1996
Ajajajaj ja ja jaj!
Je-li toto vskutku čaj?
Pro zasmání nebo k pláči?
Hrabě
Č. 6, r. III, únor 1996
Anketa o kroji. Vzpomínáte? No to jsem rád.
Mám před sebou totiž odpověď jednoho
z účastníků této ankety, jistého bratra Emila
Císaře – Mata, která byla otištěna
v prosincovém Skautingu. Přináším tady její
klíčovou pasáž a připojuji svojí reakci:
„…Na nás vůdcích bude, abychom dbali na
upravenost a celkový vzhled (i vlasů) našich
bratrů a sester. Hlavně né moc variant – vycházejme z názvu uniforma: jednotný tvar,
jednotné oblečení. V poslední době se vzmáhají všelijaké nášivky, dřevěné talismánky,
různá třepení, odznáčky i větší odznaky. Vlaječky na kroji při cestách do zahraničí nebo na
Jamboree jsou povoleny jen na tento účel a při
návratu domů je třeba označení odstranit.
Očištěme tedy svůj kroj a zakažme vše, co
nebude oficiálně uznáno a povoleno…“
„…a celkový vzhled (i vlasů)…“ Pomyslím na
Kárala a musím se pousmát.
„…vycházejme z názvu uniforma: jednotný
tvar, jednotné oblečení…“ Pomyslím na „toho
s knírem“ a úsměv mi tuhne. Ten chtěl taky
všechno stejné, jednotné. Jednu rasu, jeden
národ, jednu říši, jednoho vůdce. Stejné postavy, stejné vlasy, stejné oči. Polévá mě studený pot. Nebude se po nás chtít, abychom
měli i stejné obličeje, stejné myšlení? Nejsme
přece armáda! Jsme hnutí mládeže!
„…zakažme vše, co nebude oficiálně uznáno a
povoleno…“ To je vrchol! Zatmívá se mi před
očima. Bratr Mat by byl ideálním občanem pro
totalitní stát. Demokracie a tolerance jsou mu
zjevně cizí. Vždyť od revoluce uplynulo jen 6
let. To už zapomněl? Podle všeho, Orwelův
„Velký bratr“ by si s bratrem Matem padli do
noty!
Tak. Slyšeli jste, co si o tom myslím. Unáhlené?
Příliš ostré? Neodůvodněné? Možná, ale sto-
jím si za tím. No a teď už je jen na vás, pro co
se rozhodnete. Je to pro zasmání? Nebo
k pláči?
Udání
Č. 10, r. III, červen 1996
Výňatek z anonymního dopisu, zaslaného
Tajné službě RBR krátce po Velikonocích jedním obětavým, zodpovědným občanem, který
ví, kde je jeho místo a co je jeho povinností:
„… Zejména bych rád upozornil na očividně
protistátní hru, ve které si měli občané naplánovat své další životní osudy. V nejhorším
světle se zde projevil jistý soudruh Vrt, který
prohlásil přibližně toto: „Jsem realista, a proto
si myslím, že mě co nevidět vyhodí ze školy,
pak začnu pít a kouřit, třikrát se ožením a
třikrát rozvedu a korunu tomu nasadí moje
smrt v 50 letech. Zemřu sám a opuštěn, bez
přátel, s černými plícemi a kamennými játry.
Plíce pak věnuju elektrárně a játra Muzeu
archeologie.“ Komentáře netřeba.
Ale podobně nesmyslně se vyjádřili i ostatní
přítomní. Tak například jistá Dana se rozhodla,
že „získá Nobelovu cenu za chemii.“ Zde bych
rád upozornil na nebezpečí takovéhoto individualismu, který dokazuje, že soudružka rozhodně nemyslí třídně. Nehledě k faktu, že
soudruh Nobel byl Švéd a tedy kapitalista,
neřku-li imperialista.
Nebo soudruh Honza. Takové naděje jsme do
něj vkládali a jak se nám vybarvil. Zcela bez
skrupulí nám všem oznámil svůj úmysl „žít až
do 90 let jako vrcholový sportovec.“ Asi nepo-
chopil, že v socialistickém sportu není pro
nějaké vrcholové sportovce místo. Všichni
sportovci jsou si totiž rovni.
A také jistý soudruh Libča se ukázal v pravém
světle. Když se totiž rozhodlo, že „všichni
přítomní se nechají pohřbít společně do masového hrobu“, namítl tento soudruh, že
„on, jako vegetarián s tím zásadně nesouhlasí
a žádá uložení do hrobu hromadného.“ Jeho
připomínka přítomné soudruhy a soudružky
natolik rozpoltila, že nakonec muselo být
odhlasováno naše posmrtné uložení do společné Banánové hrobky. Zde bych rád upozornil na značné finanční prostředky, které si
taková stavba vyžádá. A to jen kvůli reakčnímu
postoji soudruha Libči.
Z pozdějších protistátních výroků snad alespoň
prohlášení soudruha Opa: „Budu se klidně
válet s celou redakční radou.“, které je nebezpečné z hlediska mravního, a velezrádný záměr soudruha Vrta a soudružky Prcka nahradit
celé vedení 067. střediska japonskými skauty a
přejmenování ze střediska Liščata na středisko
Hirošima.
Myslím, že tyto informace jen dosvědčují můj
názor, že v RBR se připravuje rozsáhlé protistátní spiknutí, do něhož jsou zapleteny i
nejvyšší politické kruhy…"
Něco o Changes
Vrt
Č. 3, r. IV, listopad 1996
Považovali jsme za nutné otisknout zde základní informace o akci Changes pro vás, ale
hlavně pro mimorepublikové čtenáře, protože
zpravidla neměli možnost se o této akci něco
dozvědět.
Pod sloganem „changes aneb jak donutit naše
rovery, aby si alespoň jedno za život pořádně
uklidili v dětském pokoji“, se v neděli 17.
listopadu rozběhne velká akce kulový blesk a
jednotliví roveři se na čtyři dny přestěhují
podle přísně tajného ale losovaného harmonogramu do rodiny jiného nebohého rovera
(rozumějme pod slovy o roverech i rangers).
Se vším samozřejmě musí souhlasit rodiče.
Roveři by se měli vzdát vzájemného kontaktu,
nebo alespoň nemluvit o svých nových domovech. Všechny informace si budou moci vzájemně sdělit ve čtvrtek 21.11. na společném
večeru v klubovně. Účelem akce je prohlédnutí
rodičů, že jejich dítě není něco výjimečného a
že jeho pozdější návraty nejsou zvláštností.
Changes
Véňa
Č. 4, r. IV, prosinec 1996
(redakčně zkráceno)
… A teď několik perliček ze schůzky s rodiči, ale
i z průběhu týdne, které jsem zaznamenala
jako nestranný pozorovatel.
•
Dále Prcek vyjadřuje zaznamenané změny
oproti jejímu normálnímu životu: „No,
trochu mě to vyčerpává – tolik lidí.“ A pak
se dostává k popisu Trefných (vytrženo
z kontextu): „takový ňáký voči, prostě
všichni vypadaj jako Honza, ale už je rozeznávám od sousedů.“
•
V pondělí na schůzce vytahuje Marťan
obrovskou svačinu, kterou si pochvaluje
stejně jako snídani. Je u toho Bára a tak si
stěžuje: „Mně maminka nedělá ani snídaně, natož svačiny!“
•
Marťanova maminka teprve v neděli
zjistila, že si mohla vybrat, zda se Changes
zúčastní či ne.
•
Lenka přichází do svého nového domova,
a když zří svého nového bratra, tak praví:
•
•
•
•
„Čau bratře.“ On za chvíli reaguje: „Dobrý
den.“ Lenka se ještě zmínila, že poté, co
mu vysvětlila, že je teď jeho sestra, začal
být pěkně drzý: „Vlez si pod stůl.“
„?!!???!“ „No ségra tam vždycky leží.“
Wrutth si pobyt v Počernicích velmi pochvaloval („to byla pařba“). Shodl se tak
s tvrzením jednoho člena rodiny Horeckých, který o něm pravil: „To je děsnej pařan. Přišel, viděl počítač a zased. No,
aspoň nám trochu pročistil počítač.“
Prcek připravila pro Báru domácnost
opravdu dokonale – vše pečlivě popsala
malými cedulkami typu „toto je lednička“,
„toto je okrasná pračka“. Jako nejlepší byla ohodnocena cedulka na vysavači „luxuji
3x denně, obzvláště v listopadu“. Cedulek
nasbírala Bára celkem 86.
Zdenda v neděli přesně v 17.00 zazvonil u
Rozackých: „Já jsem ten hodný skaut a
budu u vás bydlet“.
Anketa 95/96
Op
Č. 4, r. IV, prosinec 1996
(redakčně hodně zkráceno)
…
Poslední skupina odpovědí se váže přímo
k programu. Ten možná trochu stagnuje, je
nabízeno několik možností. Několikrát se
objevuje přání poznat se více navzájem („Myslím, že málokdo zná v RBR více lidí než 3 a to
ještě lidi ze svého oddílu, nebo s kterými se
stýká ve škole.“).
…
S tím souvisí i tato odpověď: „Přílišná spoutanost neustále stejnou a neustále obrovskou
masou lidí. Na akcích je nás příliš. Řešení není
jasné, snad větší drobení na skupinky při akcích???“
… Tedy budoucí vývoj RBR
(„Nepreferujeme příliš zábavu před pomocí
bližnímu? No trochu, ale je to opravdu špatné
(nepřirozené)? Dá se to vůbec dlouhodobě
dělat jinak? Asi bychom ten poměr měli trochu
upravit, ale nepřehnat.“, „Co bude naším cílem
– původní cíle byly již z většiny vyčerpány, jak
budeme fungovat – současný model se zřejmě
přežije.“), historie vývoje RBR, neomezuje nás
RBR? …
Klubovnu potřebujeme, bereme ji za vlastní.
Vadí nám to, jak v současnosti vypadá. („Klu-
bovna mi připadá spíše jako skladiště než
místo, kde by se měli scházet lidí.“, „… škoda,
že vypadá pořád jako ve stavbě. Chce to výzdobu vnitřních prostor.
Nefilosofická
Šťopka, bubák, věčná pře,
pro lidi, ne pro vepře...
Život jako vyprávění
Mimi
Č. 5, r. IV, leden 1997
Pokud svět kolem sebe poznávám a rozumím
mu skrze pojmy zprostředkované jazykem,
nemohl by být můj život takovým jedním
dlouhým vyprávěním?
Stejně jako dobře napsaná detektivka i toto
vyprávění ztrácí význam, jestli se nečte od
začátku do konce. Nelze přece přečíst zápletku
a závěrečné rozřešení, když jsem předtím
vynechal úvod. Život, a podobně také vyprávění, je třeba chápat v jeho celkovosti a příčinnosti.
Pokud tedy chápu svůj život jako vyprávění
příběhu, jsem pak spíše jeho autorem anebo
naopak čtenářem?
Žiji v konkrétním čase. Žil jsem v minulosti, žiji
v přítomnosti a budu žít i v budoucnosti. Existuji pouze v přítomnosti, avšak mám za sebou
prožitou minulost, ke které se každým okamžikem přidává další okamžik právě prožitý a
před okamžikem přítomný, nyní však minulý.
A jak se tak protloukám životem, už jsem si
mnohokrát pokládal otázky jako: Kdo jsem?
Proč jsem? Kam jdu? Nějakým způsobem se
snaží, přijít na smysl mé existence a toho
všeho kolem.
Život je nutno chápat a číst jako celek. Pokud
se ptám na smysl svého života, musím jakoby
vystoupit sám ze sebe a kriticky sledovat svoje
počínání v určitém odstupu ze sebe sama.
Když uvažuji nad svým směřováním, tedy nad
budoucností, a právě toto uvažování ustavuje
člověka a odlišuje jej od zvířat, musím se nutně ohlédnout zpět do minulosti, na své předchozí činy. Mé minulé konání určuje
přítomnost a tím i budoucnost. To je ta příčinnost celé mé existence.
V tomto případě jsem spíše čtenářem. Sleduji
sám sebe a svůj příběh zvenku.
Oproti autorovi obyčejného příběhu mám
jedno velké a velmi podstatné znevýhodnění:
při psaní detektivky směřuje děj k jedinému
závěrečnému vyvrcholení a tím i ke svému
konci. Zatímco já musím být schopen vyprávět
svůj vlastní příběh tak, aby byl vždy ukončitelný a celkem, aby vždy končil pointou.
A to je obrovský úkol: žít tak, abych mohl
kdykoli odejít a přitom aby měl můj život
smysl.
Vpravo vchod, pochodem bok aneb Je libo sádru?
Vosa
Č. 8, r. IV, apríl 1997
Jsou věci, o které se člověk moc nestará. Ale
jenom do té doby, než se ony, ty věci myslím,
začnou starat o něj.
S vojnou a mnou to bylo to samé. Do té doby
než asi tak ve druháku přišel dotazník. Ale
protože jsem měl ještě dva roky školy před
sebou, tak mi bylo jedno, jak to TEĎ dopadne.
Třeba se ještě něco stane. Dva roky je dlouhá
doba (?). Ale přesto jsem do dotazníku napsal
věci, jako např. že se bezděčně pomočuju
(opravdu se na to ptali), v noci chodím strašit
(jako náměsíčný) a tak podobně. Druhá část
dotazníku patřila doktorům. I když podle nich
na jedno oko nevidím a na druhý jsem slepý,
ve výkonu služby mi to nevadí a brýle nepotřebuji (neberte to vážně, měl jsem 0,5 dioptrie
na levém oku). A že bych třeba mohl některého toho MUDr. Nějak obměkčit mě ani ve
snu nenapadlo (možná bych to stejně neudělal).
U samotného odvodu to byla čirá buzerace.
„Nástup“ byl v 7:00. Nějaký pán v zeleném
nám říkal, co nás čeká a nemine. Předně –
před
odvodní
komisi
předstoupíme
v trenýrkách a budeme se hlásit: „Branec
Vosecký se hlásí k odvodu!“ a to s mohutným
řevem, aby nás slyšela komise. Pak jsme si
stoupli do předem připraveného ČTVEREČKU
na zemi. Dodnes nevím, jakým systémem si
nás volali. Chvíli podle abecedy a chvíli podle
plotu. Proto jsem si nemohl ani odskočit. Ve
Vánoční
Hoj ty štědrý večere, ty tajemný svátku.
Kolik komu banánů neseš na památku?
12 hodin byl oběd. Takže i když nás tam moc
nebylo, dovolili nám si dojít na půl hodiny na
oběd. Pár kluků to vzdalo a zdrhli.
Následovaly dva roky sladkého zapomnění a
pak maturita. A najednou začali jeden po
druhém odcházet na vojnu kluci ze třídy. Krutá
realita. Tou dobou jsem věděl, že tam nechci.
Ale co s tím. Na to se mě ptát nebudou. Navíc
po dvou letech. Ale zkusit se to muselo. Při
představě, že běhám po buzerplace, řve na mě
lampasák, mazáci si vybírají svoje daně, rajóny
a já nevím co všechno, jsem malinko znervózněl. Navíc jsem si udělal obrázek o vojně podle
kamaráda souseda. Byl u tanku. Při jeho výšce
a poměrné rozložitosti postavy (nemyslím tím,
že byl tlusťoch) jsem to nechápal. A hlavně po
půl roce byl skoro pořád doma. Když jsem se
ho ptal, tak v tanku byl jen při přijímači a pak
asi ještě měsíc a půl. Teď, kdyby si do něj měl
sednout, tak by potřeboval několik minut, aby
se zorientoval. Když jsem slyšel, že tank má ve
válce život dlouhý asi jen minutu, do smíchu
mi nebylo. Spíš mě napadlo, co tam budu dělat
v té době ještě 18 měsíců. To je zbytečně
ztracená doba. Navíc budu muset všechno
opustit a nechat to tady. V té době se hodně
věcí rozjíždělo. A já bych měl vystoupit z právě
se rozjíždějícího vlaku. A taky co by vojna ze
mě udělala, jak moc bych se změnil, byl bych
schopen do toho vlaku zpátky naskočit? I
kdybych byl, jak by mě cestující přijali?
Tohle vše mi přeci jen dodalo odvahy a napsal
jsem na vojenskou správu, že odmítám základní vojenskou službu. Odpověď přišla celkem rychle. Zatrnulo mi. Že bych měl smůlu?
Rozbalil jsem dopis… JUPÍÍÍ!!! Spadnul mi
kámen ze srdce: „Tímto dnem Vás vyřazujeme
z vojenské evidence. Počkejte si na dopis
z obvodního úřadu.“ UF!
Koláč
José
Č. 3, r. V, listopad 1997
Takový koláč je parádní věc. Každý si na něm
rád pošmákne. Někdo má rád tvarohový, jiný
zase povidlový. Ale co když je to koláč plný
práce? Zkrátka takový koláč představující
kopec práce, kterou je nutno někdy udělat.
Třeba klubovna, pomoc s oddílem, stany nebo
kronika a Banana Times, prostě práce.
Teď nejenom jedlíci, ale i spousta čtenářů
protáhne… a řekne si v duchu… „co už zase
otravuje“. Ale zpět ke koláči.
Je zajímavé, že peče-li se někde rekordně
veliký koláč, sjedou se lidé zblízka i zdaleka. Na
každého tak i při obrovském koláči vyjde tak
akorát, někdy i méně. Ale náš koláč pracovní
vyvolává reakce přímo opačné. Postaví-li se
otázky: kolik si kdo ukousne, tu (kromě něko-
lika šílenců a workoholiků) nastane trapné
ticho (a popřípadě se spěchá…, třeba domů).
Však ono se to už nějak vyřeší.
A ti co zbudou? Pokud nechtějí, aby se koláč
zkazil, musejí se do toho zakousnout. Nedivme
se, že se jim občas přejí. Vždyť přežírání není
zdravé, ani když jde o koláč.
Nebylo by lepší ten koláč rozkrojit na více
menších stravitelných, snad i chutných dílů?
Nebylo by lepší, kdyby si každý vybral to, co
mu nejvíce chutná a napřel svoje „zubiska“
tam? Kdyby si každý uďobnul svou „pracovní
rozinku“?
Á propos nad pracovním koláčem se nejlépe
navazují přátelství, která nepadnou při prvním
závanu větru.
… a na uvítanou
Quick
Č. 3, r. V, listopad 1997
(redakčně kráceno)
Nevím, kolik z vás si to připouští, ale mně osobně se zdá, že uplynulý rok znamenal pro celou Banánovou republiku období určité stagnace. Původní nadšení z většiny lidí kamsi vyprchalo a občas se
zdá, že republika funguje pouze na bázi setrvačnosti udržované silou vůle nás všech. Zřetelně se
zde nabízejí dvě možnosti. Buďto budeme ke všem problémům slepí a hluší, což povede k jistému
zániku, nebo zdvihneme hlavy a nastartujeme proces renesance.
V Banánové republice II
Mimi
Č. 6, r. V, únor 1998
Není to tak dávno, co jsem ve škole dostal za
úkol napsat o tom, jak se baví mladí lidé. Nemusel jsem dlouho přemýšlet, o jakých mladých lidech by to mělo být, a zplodil jsem
článek s názvem V Banánové republice.
Ruku na srdce – nebylo nijak snadné napsat
něco „s hlavou a patou“, aniž bych se pouštěl
do přílišného vysvětlování toho, co je skauting
či rovering. Ačkoli sám jsem s výsledkem příliš
spokojen nebyl, z konzultace jsem odcházel
pochválen – prý proto, že je zvlášť obtížné
slušně se vypořádat s něčím tak pozitivním.
A jsem u toho. Uvědomil jsem si, že to, co
spolu už takovou dlouhou dobu provozujeme,
je veskrze velmi pozitivní. Jsme dobrá parta
přátel, příliš se nenudíme, užijeme si legraci a
občas jsme také k něčemu užiteční – a to vše
není málo.
Přesto, anebo právě proto, že takto navzájem
a víceméně smysluplně sdílíme náš stále dra-
hocennější čas, mě napadají dvě otázky. Do
jaké míry využíváme toho, co sami sobě, ať už
jako jednotlivci či společenství, můžeme nabídnout? Jsme schopni předat alespoň z části
to, co jsme dostali a vystavěli těm, kteří přicházejí po nás?
Přesná odpověď neexistuje. Jen myslím, že
bychom si všichni měli čas od času připomenout, že to, o co se snažíme, je pozitivní.
Básničky
Lukýn
Č. 3, r. V, listopad 1997
Naše životy jsou pavučiny cest,
složené ze setkání a rozchodů
A každé další setkání
je nevyřčená prosba:
Svěř mi, mlčenlivá, poselství
svého srdce.
Komu´s jednou podal ruku
neseš si v dlani otisk jeho duše.
Už nechci nic, jen spát a spát,
tisíc let, a probudit se až svět
bude jen jedna velká louka,
voňavá tráva, slunce a hříbata.
Budujeme nutně z čaromoci
Pomocná dělnice/samostatná svačinářka Prcek
Č. 2, r. VI, říjen 1998
(redakčně zkráceno)
…
Cítím potřebu napsat pár slov o letošních
prázdninách strávených na stavbě střechy.
Nejsem asi sama, kdo mírně pochyboval o naší
schopnosti dotáhnout něco tak velkého do
zdárného konce. Řekněme, že konečný výsledek na sebe nechá čekat ještě nějaký ten
čásek. Ale hrubá stavba je z větší části hotova.
A to všechno made in naše ruce, naše hlavy –
s laskavým přispěním několika poradců a
externích spolupracovníků.
Když dokážeme společně secvičit úchvatné
předtančení, je to pěkné. Když ale dokážeme
vybudovat něco reálného, trvalejšího a navíc
užitečného, to je pak teprve něco. Řekněme,
že si v tu chvíli můžeme být alespoň na chvíli
jisti smysluplností existence našeho společenství.
Konec konců, ty srpnové dny s naplno puštěným rádiem anebo s podobně milým zvukem
sbíječky, míchačky či motorovky nebyly jen o
práci. Byly také o nás a pro nás. Totiž Exupery,
jako by nás lišák znal, píše v Citadele jenom o
kus dále: „Člověk,“ říkal otec, „je v první řadě
ten, kdo tvoří. A pouze lidé, kteří spolupracují,
jsou bratři. A jenom ti jsou živí, kdo v klidu
neusedli v nastřádané sklizni.“
Díky. Díky za práci i za společně strávený čas.
Díky patří každému zvlášť, no a hlavně bratrům Kavkům – neúnavným stavbyvedoucím a
příkladným pracovníkům.
Pokec mladších banánů
Štěnice
Č. 4, r. VII, prosinec 1999
Za krásného dne, byla to středa, sešli se ještě nazelenalí banáni v klubovně, aby si spolu s Josém a
svíčkami trochu pokecali o partnerských vztazích. Jednou částí našeho speak večera byla i hra, při
které jsme přemýšleli nad tím, co bychom vyžadovali po svém partnerovi (jistě vám nemusím vykládat, že se nejedná o oblečení, ale o vlastnosti). Kluky jsme poslaly někam vedle, aby zhodnotili
svoje priority…
Barča vzala kus papíru a do silného rámečku napsala MUŽSKÝ – pak už to jelo. Ty nejdůležitější
body našeho rozjímání ti v kostce nabídneme. Třeba přijdeš na to, že jsi totálně…
•
Príma (podle toho se točí svět, to si zapamatuj)
•
Něžný (takové pohlazení po vlasech může být super)
•
Soběstačný (hlavně nechtěj vysvětlení, neobstál bys)
•
Musíš nám imponovat
•
Tolerantní (nezabíjej mě, už ti to víckrát neřeknu)
•
Nesmíš být vůči ženě majetnický
•
Trošičku žárlivý (omluvy po konfliktu stojí za to)
•
Šikovný (ASPOŇ jako Káně)
•
Naslouchající
•
Osobitý a charakterní
•
Slušný, ale trochu rebel
•
Měl bys pomáhat ženě na její životní dráze (být oporou) a dávat najevo, že ti na ní záleží
Pokud jsi nesplnil podmínky soutěže, nepostupuješ do dalšího kola. Nic si z toho nedělej. Za chvilku
jsme totiž sepisovaly, co naopak můžeme nabídnout my tobě – je to trochu v nepoměru, ale snad
to stojí za to.
•
Ženskost
•
Starostlivost
•
Něha
•
Schopnost uvažovat
•
Tolerance
•
Krása
Ještě, že jste tak tolerantní…
Ukázky ze švýcarského deníku
Č. 1, r. VI, září 1998
(redakčně kráceno)
Dej (nebo spíš Najt) Van (7.7.)
A je to tu. Po několika nesmírně nudných, nebojme se však přiznat, že nutných setkáních konečně
nadešel Den D, kdy zamáváme rodné hroudě a s mírnými obavami, ale zejména plni očekávání
zamíříme do Švýcarska. Á propos mírné obavy. Z úst některých z nás se s jistou dávkou ironie ozývala slova, že v případě, kdy Miloš Zeman sestaví vládu, požádáme v hostitelské zemi o politický
azyl. Nakonec k tomu prvnímu sice došlo, ale dověděli jsme se o tom až na českém území, kde by
na nějaké azylantské nářky stejně už nikdo nebral ohled.
Drby
Č. 6, r. VII, únor 2000
Jako blesk z čistého nebe zapůsobila zpráva, kterou přinesla ruská tisková agentura ITAR/TASS.
Koedukovaný tandem Pískle-Zdéňa se podle dobře informovaného kremelského zdroje chtějí
v březnových prezidentských volbách ucházet o post ruského vládce. Nynější zastupující prezident
Vladimír Putin po vyslechnutí zprávy neskrýval své rozčilení a snahu dvou banánů o průnik na mocenské pozice počastoval rázným: „Sabáky!“ Moskevské sázkové kanceláře vypsaly na vítězství
Písklete a Zdéni kurs 3:1, což se rázem promítlo do kursu ruského rublu. Newyorská burza včera
hlásila zhodnocení rublů vůči americkému dolaru o pět procent, vůči japonskému jenu dokonce o
závratných sedm a půl procenta.
Místo projevu prezidentky
Lenka
Číslo 9, ročník VII, květen 2000
(redakčně zkráceno)
…
Jak to vidím? Po sedmi letech je naše malá republika trošku unavená, zároveň je ale mládětem,
které hledá svou cestičku. Zdá se mi, že bychom se měli všichni poptat sami sebe, jestli na něco
nezapomínáme, co potřebujeme, co chceme, ale také, co můžeme nabídnout ostatním. Při prolistování několika čísel BT za posledních sedm let jsem si všimla, že od začátku hledáme jinou lepší
cestičku. Ptáme se, jestli se nebavíme na úkor služby, pozastavujeme se nad tím, že je tak málo
lokomotiv a tolik vagónků. I teď před námi stojí plno otazníků: brzy nastoupí nová generace roverů,
staroši už si toho dost prožili a hledají jiné pojetí roveringu, mlaďoši mají jistou nabídku roverského
programu, ale nechybí něco? Pro některé je třeba obtížné najít si v republice svoje místo, opouštíme školy, měníme školy…
Sedmička je v alchymii číslo magické, šťastné i nešťastné – co s tím uděláme? To, co budeme RBR
dělat v dalším roce, by nás mělo nejen bavit, ale i naplňovat a obohacovat. Měli bychom mít pocit,
že „je to o něčem a k něčemu“, jinak nás to brzy bavit přestane.
Když nebudeme hledat a chtít my, nikdo jiný to za nás nevymyslí. A musím říct, že se na to docela
těším.
…
BANANA TIMES
OBČANSKÉ NOVINY RBR – PŘI PŘÍLEŽITOSTI 20 LET RBR
BŘEZEN 2014
EDITOR: MARTIN, ANONYMNÍ BÁSNIČKY A ILUSTRACE: MO
Za tisk děkuji: Péťovi a Báře
Za dodané články děkuji: Véňě, Medvědovi, Řízkovi, Muffovi a Simbovi
Za RBR děkuji: RBR
Kontakt: Středisko Prosek Praha, Na Vyhlídce 411/36
190 00 Praha 9 - Prosek