číslo 1 / 2016 - Muzeum Mariánská Týnice

Transkript

VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK
čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska
číslo 1 / 2016 / ročník XXVI
STÁLÁ EXPOZICE
*Historie Mariánské Týnice
a mariánský kult:
- nejnovější archeologické nálezy
- osudy po zrušení kláštera
- obnova a rekonstrukce na přelomu
20. a 21. století
- mariánské poutní místo
*Baroko a jeho svět - Jan Blažej
Santini - Aichel
*Raně středověké obydlí, archeologické nálezy
*Kultura a vzdělanost severního
Plzeňska:
- veduty a vyobrazení sídel, kaple
jako liturgický prostor, školní třída,
galerie světců, oratoř a liturgické
předměty, umě-lecké vybavení
prostředí společenských elit 19.století
*Národopis severního Plzeňska:
- lidové zvyky, náves s kaplí a včelařství, selská jizba a komora, stodola, kovárna, slévárna litiny
*Města, spolky a řemesla severního Plzeňska:
- řemeslnické dílny a obchody
- kuchyně 30.- 40. let 20. století,
hostinec
*Kostel Zvěstování Panny Marie:
- rekonstruovaná památka vrcholného baroka,
obnovená kupole a interiér s freskovou výzdobou
*Ambit s freskovou výzdobou
F. J. Luxe a barokní zahrada
Smrt sv. Isidora, Stětí sv. Barbory
(kostel Zvěstování P. Marie – časově
neomezeno)
LUDĚK BOUCHNER / PADRŤ
/fotografie
30. 3.–8. 5. 2016 /refektář muzea/
HISTORIE ZÁKLADNÍ
UMĚLECKÉ ŠKOLY A KPH
V KRALOVICÍCH
2. 4. –24. 4. 2016 /kostel Zvěstování
P. M./
UMĚLECKÉ KOVÁŘSTVÍ
A TRUHLÁŘSTVÍ STUDENTŮ
STŘEDNÍ ŠKOLY OSELCE
11. 5.–19. 6. 2016 /refektář muzea/
MY DVA A ČAS / MARIE
JANEČKOVÁ - obrazy; JAROSLAV
ŠTĚTKA - dřevořezby
26. 4. –12. 6. 2016 /kostel Zvěstování
P. M./
„CHRÁMY V SRDCI- CHRÁMY
NA DLANI“ /architektonické modely historických památek z katedry
teorie architektury VUT Brno
22. 6. – 31. 7. 2016 /refektář muzea/
LUDĚK TICHÝ /výběr ze
sochařského a malířského díla
21. 6.– 11. 9. 2016 /kostel Zvěstování
P. M./
KONCERTY 2016
VÝSTAVY, KULTURNÍ AKCE,
KONCERTY
PILSEN BRASS
16. března 2016 od 19 hodin
PETR BRANDL - restaurované
obrazy - Zavraždění sv. Václava,
LOBKOWICZ TRIO
20. dubna 2016 od 19 hodin
ÚVODEM
Proč opravovat památky, které se
leckde rozpadají, a po nákladných
dostavbách mohou představovat
problém s jejich smysluplným využitím?
Mnoho jich bylo nejen v Čechách
srovnáno se zemí, jiné nabyly přestavbou novou funkci. Současné
Rusko se dnes chlubí například obnovením chrámu Krista Spasitele
v Moskvě (1994–2000), který bolševická revoluce vymazala v roce 1931
z povrchu města. Během válečných
pogromů padly synagogy i mnohé
kostely, byla vydrancována panská
sídla. Jiné památky byly odstraněny
kvůli nesmyslným stavbám. Například neologická synagoga v Bratislavě padla v roce 1967 řízeným odstřelem kvůli autostrádě. Mnohé církevní stavby i civilní objekty se nehodily
do cílené propagandy mocných.
Docela nedávno, v říjnu 2015, začala
být Palmýra, památka z roku 1800
před naším letopočtem (a od roku
1980 světová památka UNESCO)
zčásti bořena tzv. Islámským státem
z propagandistických i kořistnických důvodů.
K pozitivním krokům patří naopak
celková obnova původního historic-
kého jádra Varšavy po roce 1945.
Také cílená obnova chrámových
komplexů i dalších památek ve válkou zničeném Německu, je dnes
dokladem obnovy nejen historických
souvislostí.
Pád železné opony na konci 80. let
vyvolal potřebu navrátit roky opomíjeným památkám ztracený lesk i jejich význam také i v České republice.
Český Krumlov nebo Kutná Hora už
patří k turisticky až „přetíženým“
lokalitám. Rozsáhlé obnovy historických budov se dočkal komplex Národně technického muzea v nedalekých Plasech. I Mariánská Týnice se
práve stala výrazným krajinným,
stavebním monumentem, dokladem
dovednosti barokních stavitelů.
Nabízí se proto odpověď na úvodní
otázku: „Památky rozsáhlé i drobné
jsou odkazem našich předků, jsou
dokladem plynutí historie daného
místa, otiskem kulturní vzdělanosti
národa, reflexí vlastního bytí.“
Proto Vás, čtenáře, chceme i v letošním roce o nových poznatcích
a historických souvislostech, nejen
stavebních, informovat také prostřednictvím Vlastivědném sborníku.
Vaše redakce
PŘEDPLATNÉ A OTEVÍRACÍ HODINY V KNIHOVNĚ
Vážený předplatiteli, dostává se vám
do ruky první číslo Vlastivědného
sborníku 2016. Uvnitř naleznete složenku. Prosíme vás o zaplacení do
konce dubna 2016. Pokud využíváte
úhradu sborníku prostřednictvím
vašeho účtu, prosíme vás, abyste
vždy uvedl variabilní symbol. Je uve2
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2016 / ročník XXVI
den na složence, nebo na štítku s vaší adresou. Pokud se chcete stát
novým abonentem, kontaktujte nás.
Knihovna muzea je otevřena v pondělí a ve středu od 8 do 15 hodin.
Pokud chcete mít jistotu, můžete se
předem telefonicky objednat na číslech 373 396 410 nebo 373 397 99.
UDÁLOSTI OBRAZEM
1, 2) V lednu se konalo stěhování a usazení nového sousoší Zvěstování
Panny Marie v Mariánské Týnici. Sochařské dílo akademického sochaře
a restaurátora, Bořivoje Raka, bude slavnostně vysvěceno 9. dubna.
3, 4, 5, 6) Během prvního čtvrtletí byl rušný provoz v přízemí muzea. Došlo
k celkové proměně vizuální podoby expozice. Její náplní je nyní barokní
doba, jako připomenutí významu památek v regionu severního Plzeňska.
3
RECENZE NOVÝCH KNIH
n Radovan Lovčí
Pohádkové prázdniny u přednosty Drahoráda
V pořadí třetí kniha pohádek, v nichž
hlavní roli hraje Otakar Drahorád,
přednosta železniční stanice v Záhořicích, vyšla na podzim r. 2015 plaskému spisovateli (a také drážnímu
historikovi) Robertu Drozdovi. Pod
názvem „Pohádkové prázdniny
u přednosty Drahoráda“ ji vydalo
nakladatelství Novela bohemica.
Ilustrace opět zajistil renomovaný
výtvarník, grafik a ilustrátor Jiří
Bouda (1934–2015). Tomu se je naštěstí podařilo dokončit před svou
smrtí (+23. 8. 2015), jíž se loni uzavřel Boudův životní příběh. Oficiální
křest publikace, který se konal 5. 10.
2015 ve Vládním salonku pražského
Hlavního nádraží, se proto odehrál
již bez ilustrátorovy účasti.
O úspěchu Drozdovy knihy a nemalém čtenářském zájmu o ní svědčí
fakt, že již v předvánočním čase byl
její první náklad beznadějně rozebrán. V Praze se však 5. října nekřtila pouze tištěná podoba „Pohádkových prázdnin u přednosty Drahoráda“. Křtu se rovněž dočkaly dvě audioknihy, které představují výběr
pohádek z uvedené knížky a z jejího
předchozího „dílu“ nazvaného „Pohádky přednosty Drahoráda“.
Podobně jako v případě již dříve
Titul knihy Roberta Drozdy „Pohádkové prázdniny u přednosty Drahoráda“.
4
vydané první audioknihy Drozdovy
série „Pohádky pana přednosty“
(2013) propůjčil i zbylým dvěma audioknihám svůj hlas známý český
herec Josef Somr. Jejich vydání pak
zaštítilo nakladatelství Audioberg.
I když autor úspěšné pohádkové
řady avizoval, že čtvrtý díl série již
neplánuje (též kvůli úmrtí ilustrátora
Boudy), nepochybuji o tom, že se
v budoucnu z jeho pera dočkáme
ještě dalších knižních přírůstků. Zda
budou pocházet z oblasti beletrie,
pohádek, regionálních dějin či železniční historie, což jsou obory, v nichž
už v minulosti úspěšně publikoval,
ukáže teprve čas…
„Otakar Drahorád šéfující stanici
Záhořice vyrobil vnoučatům pohád-
kový vagon ve stylu salonního vozu
rakouského arcivévody Franze Ferdinanda a vypráví v něm třetí sadu
historek určených spíš odrostlejším
milovníkům vláčků než nynější znuděné drobotině. … Robert Drozda
naštěstí ví, jak blahodárný vliv má
dědečkovské zaujetí, vyzáří-li se s citem. Také z posledních ilustrací
někdejšího signalisty nádraží v Praze–Bubenči Jiřího Boudy (1934–
2015) přímo sálá, že správný chlap
koná vždy srdcem. Nemíříme na slepou kolej právě proto, že už svou
práci nepovažujeme na poslání?",
píše v kulturním sloupku Hospodářských novin (19.–21. 2. 2016) ke knize
Petr Matoušek. (pozn. redakce)
Životopis politického vězně p. Josefa Hynka
Kniha s názvem „P. Josef Hynek.
Životní osudy dvojnásobného vězně
komunismu“ byla vydána v Žebnici
u Plas v roce 2015. Rozsahem stručný text o 58 stránkách, doplněný
řadou fotografií a příloh, sepsal
a vlastním nákladem vydal Hynkův
prasynovec pan Josef Urban, a to
s finanční podporou měst Příbram,
Manětín, plaské městské knihovny
a Plzeňského kraje. Publikace se
zaměřuje na vypsání životních osudů
již řečeného otce Josefa Hynka (7. 2.
1894 – 23. 10. 1973), který byl po určitý čas duchovensky angažován také
v Manětíně a Oboře na severním
Plzeňsku a jenž později působil jako
duchovní kongregace redemptoristů
v Praze a na Svaté Hoře u Příbrami,
kde zakotvil jako rektor tamního
kláštera v roce 1946. Patřil mezi statečné římskokatolické duchovní,
5
Titul publikace životních osudů
P. Josefa Hynka.
P. Josef Hynek na dobovém snímku.
kteří měli blízko k pražskému arcibiskupu
Josefu
Beranovi
a kteří se nezalekli nástupu nové
totality, jíž se nebáli energicky
a důrazně oponovat. V roce 1950 byl
Státní bezpečností zatčen a roku
1951 odsouzen na dvanáct let za velezradu, přičemž hlavním velezrádným skutkem bylo veřejné čtení
pastýřských listů arcibiskupa a kardinála Berana. Otec Hynek během
svého věznění prošel řadou nechvalně známých věznic a byl vystaven
různým formám mučení ze strany
sadistických příslušníků Státní bezpečnosti. Stejně jako řada jiných
politických vězňů byl nakonec propuštěn při hromadné amnestii
v květnu 1960. Kvůli ilegálním řádovým aktivitám se ovšem v roce 1961
do vězení navrátil a o rok později byl
odsouzen k novému pětiletému
odnětí svobody. Podruhé byl propuštěn na sklonku roku 1964, ve svých
sedmdesáti letech. Po návratu z věznice musel bojovat s hmotným nedo6
statkem. Podobně jako jiným odpůrcům režimu mu byl úmyslně vyměřen velice nízký důchod (190 Kčs,
pozn. red.). Byla mu též zakázána
kněžská činnost. Naštěstí však našel
oporu u svých příbuzných v rodné
Žebnici, kteří mu byli všestranně
nápomocni. Politické oteplení v roce
1968 přineslo otci Hynkovi v jeho 74
letech návrat do kněžské služby,
když se stal duchovním správcem
sester de Notre Dame v Kardašově
Řečici. Zemřel 23. 10. 1973 a byl pohřben na hřbitově u sv. Otýlie v Českých Budějovicích. (Na tomtéž hřbitově pro zajímavost spočívají i ostatky českobudějovických protinacistických odbojářů Jana Hellera a jeho
choti Karly, roz. Polákové, pocházející z Bohů na severním Plzeňsku. Oba
odešli na věčnost předčasně, přičemž k jejich smrti značně přispěly
perzekuční zásahy komunistického
režimu, který dokonce Jana, oponujícího oběma totalitám, na řadu let
uvěznil. Také oni v nouzi nalezli
hmotnou a duševní podporu u svých
příbuzných, u plaské rodiny Mrvíkových, u níž i dočasně pobývali).
Josef Urban se případem otce Hynka obětavě zabýval po dlouhá léta
a podle svých slov shromáždil cca
3 000 stran fotografií, textů a dokumentů. Ty by eventuálně mohly
posloužit k mnohem obsáhlejšímu
zpracování Hynkových osudů, jehož
by se mohl v budoucnu ujmout
některý z profesionálních historiků
z univerzit či muzeí. A snad se tak
jednou i stane.
Publikace je také dostupná například na webových stránkách obce
Žebnice.
PAMÁTNÍK V HRABYNI PEČUJE O ODKAZ M. UCHYTILOVÉ
Regionální mutace deníku iDNES.
cz Ostrava a Moravskoslezský kraj
přinesl 28. února 2016 zprávu Josefa
Gabzdyla o připravovaném vystavení
sousoší Marie Uchytilové, které se
koncem roku 2015 přestěhovalo z kostela Zvěstování P. Marie v Mariánské Týnici do expozice Slezského
zemského muzea v Opavě–Hrabyni.
„Památník 2. světové války v Hrabyni na Opavsku vystaví v červnu
další exponát. Ale už nyní na něm
pracují restaurátoři. Při pohledu na
něj zamrazí. Tváře dětí, které žily
v krutou dobu a neměly šanci dožít
se dospělosti. Děti z Lidic. Profesně
nepříliš obtížná, ale psychicky extrémně náročná. Tak restaurátoři
Památníku 2. světové války v Hrabyni na Opavsku hodnotí práci na originálních sádrových odlitcích ze sousoší 82 dětí z Lidic.
„Nelze zapomenout, čeho jsou tyto
odlitky symbolem, že jde o figury
dětí, které nacisté povraždili“, poznamenal Tomáš Skalík. Už vykládání z beden prý bylo hodně skličující jako kdyby sochy ležely v rakvích.
Bronzový památník 42 dívek a 40
chlapců od autorky Marie Uchytilové
stojí ve středočeských Lidicích, originální sádrové odlitky byly dosud
v kostele v Mariánské Týnici na
Plzeňsku. Tam však prostory nevyhovovaly. „Když se objevila nabídka
odlitky získat, neváhali jsme. Už
nejsme památníkem jen Ostravskoopavské operace, ale druhé světové
války“, vysvětlila vedoucí hrabyňského památníku Kamila Poláková.
Na opravách sádrových figur res7
Ukládání modelů soch k odvozu.
taurátoři pracují od začátku roku
a skončí zhruba na konci března
2016. Současně se uvnitř památníku
připravuje místo, kde unikátní
památník doplní současnou expozici.
Veřejnosti bude odhalen 10. června,
tedy v den 74. výročí vypálení Lidic“,
zmiňuje v textu Josef Gabzdyla.
Zdroj:http://ostrava.idnes.cz/pamat
nik-v-hrabyni-ziskal-sadrove-odlitky-sousosi-lidickych-deti-p94/ostravazpravy.aspx?c=A160223_22
27667_ostrava-zpravy_jog
SOUTĚŽ KRONIK PLZEŇSKÉHO KRAJE
n Jana Dienstpierová
Plzeňský kraj vyhlásil v loňském
roce třetí ročník kronikářské soutěže
„O nejlepší kroniku Plzeňského
kraje“. Do soutěže se přihlásilo čtyřicet obcí. Z okresu Plzeň–sever se
přihlásily tyto obce se svými kronikami: Lochousice, Koryta, Rochlov,
Dobříč, Kozojedy, Všeruby, Žihle
a Tlučná. Kriteriem hodnocení kronik byla obsahová a stylistická úroveň kronik, kvalita dokumentace
dění v obci, struktura kroniky, kvalita příloh ke kronice, grafická úroveň
kroniky a soulad se zákonem
č. 132/2006 Sb., o kronikách obcí. Soutěžní kategorí bylo několik: obce do
500 obyvatel, obce od 500 do 1500 obyvatel a obce nad 1500 obyvatel. Po
vyhodnocení kronik a jejich dokumentačních příloh byly všechny
materiály vystaveny tři dny na krajském úřadě v Plzni.
Nejen kronikáři ale mnohdy i zastupitelé obcí měli možnost porovnat
úroveň kronikářských zápisů a dokumentačních příloh. Na výstavě byl
Jednání komise nad kronikami.
8
Výstava kronik 6. 3. 2016 v Žihli.
přítomen vždy někdo z hodnoticí
komise, s kterým se diskutovalo
o jednotlivých kronikách. Slavnostní
vyhodnocení s předáním cen proběhlo dne 24. listopadu 2015 v Plzni.
Všem kronikářům kteří se do soutěže zapojili patří za jejich práci velký
dík. První tři místa byla také spojena
s finanční částkou, udělena byla
i čestná uznání. Všichni zúčastnění
obdrželi pamětní list.
Z okresu Plzeň–sever se na l. místě
v kategorii nejmenších obcí umístila
kronika z obce Koryta. Kroniku vede
již několik let Naděžda Pluhařová. Ve
2. kategorii se na 1. místě umístila
kronika ze Žihle, kde je kronikářem
pan Jan Vintr. Obě vítězné kroniky,
jsou přehledně vedeny a jsou bohatým zdrojem informací o dění v obci.
Ke kronikám jsou vedeny přehledné
dokumentační přílohy. Oba kronikáři
pořádaji ve svých obcích besedy.
V Žihli uspořádal současný kronikář
spolu s panem Půtou, bývalým kronikářem, koncem letošního února
výstavu kronik a materiálů o obci.
Ne ve všech obcích je ale kronika
vedena. Je mnohdy problém vytipovat člověka, který by měl zájem pracovat jako obecní kronikář. Muzeum
a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici poskytuje metodickou
pomoc kronikářům, pořádá pro ně
aktivy a pracovnice muzea také
zajíždí do obcí na vyžádání odborné
pomoci při vedení kroniky.
Vyhodnocení 3. ročníku kronikářské
soutěže:
Obce do 500 obyvatel:
1. místo : Obec Koryta
2. místo: Obec Štichov
3. místo: Obec Kornatice
Další ocenění:
Obec Hradiště- za komplexní dokumentaci života v malé obci
Obec Lisov - za originální uchování
a zabezpečení kroniky
Obec Hlohovice - místní část Svinná
- za obsáhlou dokumentaci dění
v místní části obce a za podrobné
zpracování některých historických
událostí
Město Přeštice - místní část Skočice
- za obsáhlou dokumentaci dění
v místní části obce
Obce od 500 do 1500 obyvatel:
1. místo: Obec Žihle
2. místo: Město Nalžovské Hory
3. místo: Obec Kyšice
Další ocenění:
Obec Zdemyslice - za výstižnou
dokumentaci života v obci a za stavební a historickou dokumentaci
vývoje obce
Obec Řenče - za velmi přehledné
a výstižné zápisy do kroniky
Obec Příchovice - za vysokou obsahovou úroveň zápisů a rozsáhlou
dokumentaci
Obec Petrovice u Sušice - za
podrobnou dokumentaci života
v obci
Obce nad 1500 obyvatel:
1. místo: Město Starý Plzenec
2. místo: Obec Strašice
3. místo: Město Přimda
Další ocenění:
Obec Břasy - za zachycení života
v obci i ve všech jejích místních částech
MO Plzeň 5 - Křimice - za dostupnost kroniky pro veřejnost
60. VÝROČÍ KRUHU PŘÁTEL HUDBY V KRALOVICÍCH
n Marta Ulrychová
Ve středu 20. ledna 2016 se v Muzeu
a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici pořádal koncert výjimečný již tím, že připomněl 60. sezónu, do níž vstoupil Kruh přátel hudby
(dále jen KPH) působící při Základní
umělecké škole (dále jen ZUŠ) v Kralovicích. Výjimečné bylo i zastoupení
interpretů, jimiž byli členové známé9
ho pražského hudebního tělesa –
Sukova komorního orchestru (dále
jen SKO), výjimečnou příležitostí byl
i opětný návrat nově zrekonstruovaného klavíru z roku 1933, který se do
Mariánské Týnice vrací, aby zde
posloužil dalšímu hudebnímu provozu.
Po šest desetiletí trvající působení
KPH je v současné České republice
raritou. Dříve rozsáhlá síť hudebních
klubů se v rámci společenských proměn v 90. letech minulého století
bohužel minimalizovala na několik
málo výjimek. Také v případě Kralovic můžeme hovořit téměř o zázraku.
V této souvislosti si hned na začátku
můžeme položit otázku: Jaký vliv má
tato dlouholetá tradice na kulturní
život na malém městě, potažmo na
výchovu koncertního publika? Vždyť
výchova diváka a posluchače nikdy
není záležitostí pouhého roku, ale
výsledkem sdílení stejných hodnot
uchovávaných po několik generací.
Již několik let občas zajíždím na koncerty do Kralovic, Mariánské Týnice
či jiných lokalit severního Plzeňska.
Vždy se zde setkávám se soustředěnými, pozornými a zároveň poučenými posluchači. Stejné tváře pak potkávám v Plzni na koncertech bratrů
Kosových, neboť výlet za kulturou a
„svými“ interprety je pro tyto nadšence samozřejmostí. Stále potkávám třígenerační publikum, které si
svým rozhledem nikterak nezadá
s publikem v Plzni či Praze.
Listujeme-li kronikou kralovického
KPH, figuruje v ní plejáda předních
českých interpretů, kteří zde v průběhu šesti desetiletí koncertovali.
Podobnou bilancí se může pochlubit
jen málokdo. Jak jsme výše uvedli,
výjimečnost lednového večera podtrhla i přítomnost SKO. V kronice
KPH najdeme program jeho koncertu, který se v Kralovicích uskutečnil
11. 11. 1985, tedy před plnými třiceti
lety. Stejně jako letos, i tehdy zazněla
na programu v druhé půli večera
Serenáda Es dur, op. 6, rané dílo
10
Josefa Suka. Zatímco někdejší
vystoupení se podobně jako jiné koncerty abonentního cyklu odehrávaly
v tamějším kulturním domě, současní interpreti a posluchači mají štěstí,
že se hudba ozývá v mimořádně
inspirativním prostředí architektonického skvostu – v Mariánské Týnici, barokní, stavebním komplexu,
který v posledních letech prošel
nevídanou proměnou.
Organizační zajištění abonentních
řad je vždy záležitostí dobrých přátelských styků s umělci a usilovné
práce několika iniciátorů (vzpomeňme jen zakladatele kralovického
KPH, někdejšího ředitele zdejší lidové školy umění Jaroslava Boháčka).
Ti se však neobejdou bez vstřícnosti
spolupracovníků z jiných institucí
a bez podpory sponzorů. Součinnost
ZUŠ s muzeem, v níž se exponují
bývalý ředitel ZUŠ František Kos,
jeho nástupce Kamil Tichota a klavírní pedagog Štěpán Kos, ředitelka
muzea PhDr. Irena Bukačová a celý
kolektiv tohoto pracoviště, je příkladná pro další generaci, která, doufejme, tuto tradici ponese dál.
Vraťme se však zpět k letošnímu
lednovému koncertu, v pořadí již třetímu večeru koncertní sezóny
2015/2016. V jeho první půli zazněla
suita pro smyčcový orchestr Edwarda Hagerupa Griega (1843–1907)
„Z časů Holbergových“. Vyjma klavírního koncertu a dvou suit z Ibsenova Peer Gynta nebývá norský skladatel v současné době uváděn tak,
jak by si jeho hudba zasluhovala.
Griegova cyklická skladba je svými
pěti částmi (Preludium, Sarabanda,
Gavotta, Air, Rigoudon) reminiscen-
cí na barokní suity, svými výrazovými
prostředky však pevně tkví v době
hudebního novoromantismu. Podobné reminiscence na starší stylová
období můžeme ostatně sledovat
i u jiných Griegových současníků,
např. u jeho přítele Petra Iljiče Čajkovského ve Variacích na rokokové
téma pro violoncello a orchestr. Při
zachování tempové charakteristiky
tanců je zde zcela oprávněné použití
současných nástrojů a snaha interpretů o kultivovaný plný tón. Je
dobře, že v Mariánské Týnici zazněla
právě tato Griegova kompozice.
Primárius SKO Martin Kos a jeho
bratr Štěpán si z koncertantní literatury jako další skladbu vybrali Koncert pro housle, klavír a orchestr
Josefa Haydna. Třívětá kompozice
(Allegro moderato–Largo–Allegro)
je ukázkovým dílem klasicismu a
jako taková vyžaduje vytříbený vkus.
V tomto ohledu jsou oba interpreti,
jakož i členové SKO zkušenými mistry a neprovázejí své pojetí zbytečnými „ozvláštňujícími“ prvky.
Prezentace nově zrekonstruovaného klavíru dala zřejmě podnět i k zařazení skladby, která by potrhla
důstojnost této chvíle. Staronový
nástroj se rozezněl pod rukama Štěpána Kose v efektním „Rondu ’a la
Krakowiak“ Fryderika Chopina,
v němž původní orchestrální partituru pro smyčcový orchestr upravil
prof. Jiří Rajniš. Kosovi je Chopinova
hudba bytostně blízká, skladba tak
v jeho pojetí nepostrádala barevnost,
brilanci i žádoucí taneční vzlet.
Jedinečný večer uzavřela již zmíněná Sukova „Serenáda Es dur,
op. 6“ (pro starší pamětníky téměř
erbovní skladba televizního štědrovečerního podvečera), zahraná
vzhledem k interpretační tradici pokorně a vroucně, s působivě vystavěnou dynamikou, pomocí níž orchestr
dovedl tuto melodicky bohatou kompozici k působivému jiskřivému
vrcholu.
CHODBA KRALOVICKÉHO KOSTELA
n Daniel Stráník
Na začátku roku 2014 probíhal archeologický výzkum vyvolaný rekonstrukcí odvětrávacího systému
krypty Gryspeků v kostele sv. Petra
a Pavla v Kralovicích. Krypta v kostele má tvar obdélníka o rozměrech
6,8 x 10 metrů. Prostor vlastní krypty
má rozměry 4,8 x 7,7 m. Přibližně ve
dvou třetinách své plochy je přepažena příčkou, za kterou se nachází
cihlové schodiště do kaple nad kryp11
tou. Za pozornost stojí pátý schod, ve
kterém byl vynechán otvor o rozměrech cca 25 x 25 cm, který umožňoval
přirozenou cirkulaci vzduchu a odváděl vlhkost do prostoru nad kryptou.
Součástí větracího systému je i otvor
proražený v severozápadním rohu
příčky do prostoru pod klenutou
podestou schodiště. Tento prostor
pod schodištěm asi plnil funkci kostnice, jeho stěny jsou kamenné, neo-
Půdorys chodby, vedoucí z krypty kralovického kostela.
mítané. Využívání těchto prostor
jako kostnice by nasvědčovala také
zmínka Jana Dyka (Dyk 1902, 23–
24), který kromě samotné krypty
zmiňuje také malou klenutou místnost, ve které se nacházela hromádka kostí.
Během výzkumu se podařilo potvrdit existenci chodby, o které se zmiňují pověsti a mladší písemné prameny. Chodba dochovaná v délce
přes 40 metrů vede z hrobky směrem
ke Kralovickému potoku a ústila za
domem čp. 236. Ústí chodby za kostelem nebylo nalezeno, je značně
pravděpodobné, že jeho pozůstatky
byly zničeny stavební činností v průběhu 20. století.
Existenci románské fáze kostela
nepřímo dokládají nálezy nejméně
tří fragmentů raně středověkých náhrobků, narušených výkopem pro
odvodnění kostela v roce 2008. Zhotoveny byly z dovezeného kamene,
12
minimálně jeden kus byl zhotovený
ze žuly. Kameny byly hrubě otesány
a nebyly opatřeny značkou ani jiným
typem výzdoby. Všechny fragmenty
se nacházely v sekundární poloze
a nebyly doprovázeny žádnými nálezy. Na základě analogických nálezů
z ostatních lokalit je můžeme obecně
zařadit do 11. až 12. století.
Z písemných pramenů víme, že rozsáhlá přestavba kostela proběhla
z iniciativy Floriána Gryspeka
z Grysbachu, a měla být dokončena
v roce 1581 nebo 1582. Datum přestavby není dnes možné ověřit, ale
na samotné stavbě nalezneme několik důkazů o přestavbě kostela na
konci 16. století. Za prvé je to dendrochronologické datování vazných
trámů, jedná se o dřevo skácené nejdříve v 60. letech 16. století. Datum
dokončení dobře dokumentují nápisy
vyryté v severní předsíni, kde se zachovala celá řada podpisů a dat,
z nichž nejstarší pocházejí z roku
1583 (SHP 2009, 68). Pohřební kaple,
pod níž je gryspekovská krypta situována, byla přistavěna již k hotovému
kostelu do roku 1593.
Posledním pohřbeným Gryspekem
do krypty byl Jan Jaroslav, který byl
v Draheničkách u Březnice na Příbramsku při vyjížďce na koni dne 29. 6.
1623 z neznámé příčiny zastřelen
Janem Karlem Příchovským z Příchovic (Otto 1896, 553; Racek 2002,
13). Mezi lety 1623–1668 byla hrobka
zazděna (SHP 2009 - dějiny objektu,
8; Bukačová 2010, 35). V roce 1631
vyplenili Kralovice Sasové, roku 1633
táhl městem Albrecht z Valdštejna a
v roce 1639 pluk Maxmiliána Valdštejna. V této době město vyhořelo
a mezi pohořelými byla i fara (zpráva
v kopiáři rakovnickém).
V době, kdy kostel patřil plaskému
klášteru, byly mezi lety 1666–1668 za
opata Kryštofa Tenglera sejmuty
z Gryspeků jejich cínové rakve.
Hrobka zůstala nestřežená, déšť
a sníh padaly otevřenými okny přímo
do dřevěných rakví (Bukačová 2010,
36). Popis hrobky od Antona Fischera (Fischer 1848) obsahuje zmínku
o existenci kanálu ústícího do hrobky. Dovolím si jeho postřehy uvést
v překladu Ireny Bukačové (Bukačová 2010, 36). „Musím zmínit ještě
jeden otvor v hrobce, který byl
vybourán v západní zdi hrobky. Kdy?
Na čí povolení? Za jakým účelem?
Na tyto otázky mi nikdo neodpověděl. Pozoruhodné však je, že tento
otvor vede do starého kanálu, který
se nachází pod schody k hrobce
a směřuje v podzemí k jihu. Možná,
že je pozůstatkem starého kostela
13
Průhled do chodby.
a není radno jej zkoumat. Podle mě
je tento kanál rodovým sídlem generací krys, které ještě dnes ničí hrobku.“
V roce 1838 zrušli hřbitov u kostela
a byla naposledy opravena hřbitovní
zeď. Místo ní byla v roce 1855 postavena tarasní zeď, která tu stojí dodnes. V roce 1889 měla být dokončena oprava kamenné dlažby v chóru
(SHP 2009, 74) a v roce 1895 došlo
k novému vydláždění kostela, k němuž byly objednány šamotové cihly
z rakovnické keramické továrny
(SHP 2009, 74). V roce 1902 byly kralovické mumie zkoumány antropologem a přírodovědcem Mudr. Jindřichem Matiegkou (Bukačová 2010,
39).
Dalšími písemnými prameny podchycená stavební činnost v okolí kostela následovala v roce 1921. V tomto
roce byla panem Vidunou přestavěna a rozšířena tzv. „hradební zeď“
a vystavěny nové chlívky u domu čp.
236 (Kral. Obzor, 5. 2. 1921, 2). Pravděpodobně se jednalo o kamennou
zeď vymezující hranice pozemku,
případně parcely. V březnu roku 1939
byly zahájeny výkopy kanalizace za
kostelem směrem ke Kralovickému
potoku. Během výkopů byla pod domem čp. 236 odhalena klenutá chodba široká okolo 80 cm a asi 150 cm
vysoká, nacházející se v hloubce
okolo 1 metru (Kralovický obzor č. 9,
1939, str. 3; Kralovická městská kronika 1923–1940, str. 173). Těsně
u základu se chodba rozdvojovala,
přičemž jedna její část vedla do hrobky, ale její ústí však bylo v kostele
zazděné. Podle zmínky v kronice byla
chodba již částečně poškozená, a její
druhé křídlo směřovalo k faře (Kralovická městská kronika 1923–1940,
str. 173).
Dle Kralovické farní kroniky II. proběhla v roce 1910 v rámci oprav kostela i oprava hrobky, přičemž výčet
konkrétně realizovaných oprav kronika neobsahuje. Už z předchozího
roku pochází tapetová výmalba presbyteria. V roce 1910 byla přeložena
krytina střechy, po dalších dvou
letech došlo k výměně oken, která
byla doplněna o figurální malbu. Přeložení střechy kostela je znovu doloženo v roce 1934, o rok později byl
kostel v interiéru vymalován, na
vnějšku došlo jen k přetření přízemních nik. Hrobka byla elektrifikována
už před rokem 1938; v tomto roce
vydává Zetek svůj popis hrobky, ve
kterém zmiňuje její elektrické osvětlení (Zetek 1938, 61). Z poválečných
úprav byla nepochybně nejdůležitější obnova vnějších omítek, k níž
došlo v roce 1947. Rozpočet vypracoval známý plzeňský architekt Hanuš
Zápal. V roce 1948 měly práce pokra14
čovat obnovou sgrafitové výzdoby
(SHP 2009, 74).
Další bezpečně doložená stavební
činnost v okolí kostela probíhala v 90.
letech 20. století. V roce 1997 byl na
faru zavedený telefon a v letech 1998
a 1999 byla kopána pro faru plynová
přípojka. Touto stavební činností byly nepochybně poškozeny archeologické prameny v prostoru bývalého
hřbitova a v areálu fary. Na dvoře fary bylo ve výkopu kanalizace a jímky
zachyceno několik objektů zahloubených do skalního podloží. Archeologický materiál datovatelný zejména
do 12. století se soustředil při jižní,
tzv. „hradební zdi“ areálu fary. Výzkumem bylo doloženo, že okolí fary
a kostela bylo osídleno už ve 12. století (ústní sdělení Kamenická 2010).
V roce 1998 došlo ještě k výkopům
spojeným se zavedením telefonu do
čp. 157 (Fák 1998). Nejprve byl oznámen nález lidských ostatků, při následném ohledání situace byl
v hloubce okolo 100 cm nalezen
obdélný objekt, jehož výplň obsahovala velké množství keramiky a mazanice. Materiál byl datován do počátku 15. století až počátku 16. století, ojediněle byly nálezy datovány až
do 18. století (Fák 1998; Čechura
2007, 170).
Původní úroveň podlahy v kryptě
z keramických dlaždic je dnes oproti
původní nepochybně navýšena, ale
pravděpodobně se tak stalo až v 70.
letech 20. století. Dle pamětníků to
mohlo být v roce 1974, neboť v tomto
roce byly v Břasech vyrobeny betonové repliky keramických dlaždic,
jimiž byly nahrazeny starší poškozené. Drobné větrací kanálky nacháze-
jící se pod podlahou byly zřejmě
v souvislosti s touto úpravou překryty betonovými obrubníky, ale jen
v těch místech, kde se nedochovalo
původní překrytí tvořené opracovanými břidlicovými deskami na spojích překrytými menšími břidlicovými „klíny“. Navýšení podlahy prozrazuje také dochovaná úroveň keramických dlaždic pod žulovým schodištěm do krypty. Poslední stupeň
schodiště byl před rekonstrukcí utopený v podlaze, vystupoval z ní zhruba o 2 cm. V roce 1982 prováděl profesor Evžen Strouhal čištění mumií,
které byly za tímto účelem přeneseny do areálu fary. Proto nelze vyloučit, že v tomto roce došlo i k drobným
úpravám hrobky.
Během rekonstrukce byla v interiéru hrobky snesena podlaha tvořená
výše popsanými dlaždicemi. Výzkum
doložil, že tato dlaždicová podlaha
zasahovala i pod současné kamenné
schodiště do hrobky, které proto
musí pocházet z období po výstavbě
hrobky. Nelze ani vyloučit, že bylo do
hrobky vloženo až v průběhu 20. století. Původní schodiště do hrobky
pravděpodobně bývalo dřevěné,
bohužel se po něm nedochovaly žádné pozůstatky, případně se nachází
pod stávajícím kamenným schodištěm.
Pod podlahou krypty se nacházel
důmyslný větrací systém, který se
u jižní stěny pod oknem napojoval na
objevenou chodbu. Ta byla nejprve
mapována pomocí kamery a následně byla prozkoumána v celé dochované délce. Vzhledem k unikátnímu
dochování této chodby, později interpretované jako odvětrávací kanál
15
krypty, byl v rámci výzkumu provedený detailní 3D-sken kanálu a jeho
zaměření.
V chodbě je dobře patrné rozhraní
zdi kostela a samotné konstrukce
kanálu. Ve zdi kostela je konstrukce
kanálu vyzděna z cihel, přičemž cihlová klenba kanálu je lehce odsazená
od jeho stěn tvořených pěti řadami
cihel. Celá konstrukce byla vyzděna
zvenku, protože na maltě mezi cihlami se dochovaly otisky po stavební
dřevěné výztuži kanálu. Některé
cihly použité při výstavbě kanálu
byly sekundárně použité, protože nesou stopy po očazení, případně po
žáru. To naznačuje, že minimálně jejich část pochází ze starší stavby,
která vyhořela. Celkový charakter
stop po ohni na cihlách nenasvědčuje tomu, že by k němu došlo po
výstavbě kanálu. Vlastní konstrukce
kanálu osově nenavazuje na jeho
konstrukci ve zdi kostela. Kanál od
zdi uskakuje východním směrem
zhruba o šířku cihly. Stěny vlastního
kanálu jsou vyzděny převážně z kamenů s příměsí cihel. Ani u jednoho
konstrukčního materiálu nemůžeme
za současného stavu poznání vyloučit jeho sekundární použití. To samé
platí pro klenbu kanálu, která je
vyzděná z cihel. V zadní části kanálu,
před jeho novodobým zásypem se na
jeho stěnách dochovaly pozůstatky
po původní omítce, která byla nabílená. Zajímavý je také charakter použitého kamene, v blízkosti kostela byly
použity na stavbu stěn kanálu velké
kusy kamene, které byly poměrně
přesně řádkované, zatímco u jeho
ústí bylo spíš použito lámaného
kamene a nepřesné řádkování. Dno
kanálu pokrývá tenká vrstva sedimentů, která neobsahovala blíže
datovatelný materiál.
Na konci roku 2014 byla odstraněna
stavební destrukce chodby vzniklá
při stavbě kanalizace v prostoru vyústění komunikace jižně před kostelem a bylo dozděno její ústí. Při čištění situace v okolí kanalizační šachty bylo zjištěno, že odvětrávací chodba je založena do podloží, které zde
tvoří rostlá břidlice. Ta místy vystupovala i ze dna kanálu, zejména v jeho západní části.
Je značně pravděpodobné, že tato
větrací chodba byla postavena spolu
s kryptou, protože je její technickou
součástí. Chodba zajišťovala odvod
vlhkého vzduchu z krypty. Větrací
systém pod podlahou krypty byl
původně podstatně složitější. Odvětrávací kanálky pod podlahou, respektive první rameno směrem na
východ a druhé rozvětvené k východu a do prostoru pod schodiště směrem na sever nebyly prozkoumány
v celé své délce, neboť byly zaneseny
destrukcemi a sedimenty.
Literatura:
Anonym, Die Gruft der griesbecke in Kralowic (Feuilleton), Prager Zeitung, nr. 67, 19.3 a nr. 69, 22.3. 1865.
Bukačová, I. 2010: Kostel sv. Petra a Pavla v Kralovicích.
Čechura, M. 2007: Vývoj města Kralovic podle archeologických výzkumů.
In: Archaeologia Historica 32, Brno 2007, s. 169–184.
Fák, J. 1998: Středověký objekt zjištěný ve výkopu před domem č. p. 157
v Kralovicích. Nálezová zpráva čj. 3/1998 uložená v Muzeu a Galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici.
Fischer, A. 1848: Die Gruft der Herren Griesbeck Ritter von Griesbach und
die Schichsale dieses Geschlechtes, nach historichen Quellen, mit einer
Abbildung des Mausoleums, dann dem Plane der Gruft. In: Pilsner Anzeiger, II. Ročník, č. 1–18, 1848.
Otto, J. 1896: Ottův Slovník naučný: Ilustrovaná encyklopedie obecných
vědomostí. Desátý díl: Gens - Hedwigia.
Racek, J. 2002: Pád české větve rodu Gryspeků z Gryspachu. In: Středočeský vlastivědný sborník sv. 20. Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy.
Zetek, F. J. 1938: Florián Gryspek z Gryspachu. Historie rodiny českých
Gryspeků a popis jejich hrobky v Kralovicích.
16
ŽIDOVSKÝ HŘBITOV U MĚSTA TOUŠKOV
n
Václav Fred Chvátal
Na relativně velké ploše židovského
hřbitova u Města Touškova je dochováno pouhých 27 náhrobků nebo
jejich zbytků. Analogií odjinud bychom na tak velké rozloze (přes 5000
m2) mohli předpokládat několik set
náhrobků.1 Tomu odpovídá i stáří
hřbitova, který byl založen pravděpodobně v 17. století a až do první třetiny 19. století sloužil jako spádový
hřbitov pro celou oblast Plzeňska.2
Jeho současný stav je důsledkem
devastace v období nacistické okupace a zejména pozdějšího rozkrádání
náhrobků. Hřbitov byl obehnán zdí
z pískovcových bloků, z níž se dochovaly pouze zbytky. Na západním
konci hřbitova je patrný půdorys
někdejší márnice, zřejmě zděné z téhož materiálu.
Náhrobek Amalie Lemelsfeld.
Zbytky náhrobků jsou zachovány
jen ve východní části, jejíž chronologické zařazení je však problematické: vyskytují se v ní náhrobky od
konce 18. století až do 30. let 20. století. Některými z nich se podrobně
zabývám v následném textu.
MěstoTouškov–židovský hřbitov.
17
Náhrobek č. 24 - Amalia Lemelsfeld
Přepis a překlad:
Zde je ukryta
žena veliká z rodiny
vznešené, paní Malka, dcera
vysoce váženého velmože (qacin), váženého pana
Zanvila Getzla z Vídně,
žena významného, spravedlivého, dokonalého, váženého pána
Avrahama Lemelsfelda,
památka jeho buď požehnána, zemřela v
předvečer 15.
kislevu 595 podle malého počtu
(=16.12.1834).
Co vystihne velikost její chvály
a krásy, všem byla známa
velikost její ... a spravedlnosti, jako ženy
Lapidotovy v čistotě její dobroty
a jejích činů, oslavujte v branách
její skutky a dejte jí z ovoce jejích rukou
v míru Toho, jenž posiluje všechno
dobro
Její duše buď přijata do svazku živých.
Epitaf obsahuje několik parafrází
biblických textů (Jer. 13:11, Sd. 4:4,
Přísl. 31:31) a akrostich jména Malka
ve zvýrazněných iniciálách některých slov.
Amalia Lemelsfeld (rozená Getzl,
hebrejským jménem Malka)3, narozená ve Vídni, byla vdovou po Abrahamu Lemelsfeldovi4, obchodníkovi
v Městě Touškově čp. 5.5 Zemřela
16. prosince 1834 v 17 hodin ve věku
80 let na sešlost věkem. Úmrtní list
vystavil lékař dr. Gruber z Plzně.6
V soupisu židovských familiantů
z roku 1783 je uveden Abraham, syn
Löblův,7 se třemi dětmi jako obchodník s vlnou a kůží, v roce 1793 je uveden jako familiant pod č. 4 Abraham
Dům čp. 5 v Městě Touškově a štukové letopočty 1834 a 1922 v průčelí.
18
Ländesfeld8 a jeho manželka Amalia,
dcery Anna, Elisabeth, Johanna
a synové Angeles a Gottlieb. Podle
soupisu bydleli „v panském měšťanském domě“9, a živili se obchodem
se zemědělskými produkty (vlna,
kůže, máslo).10 Dále jsou v domě
zapsáni: sloužící Lazar Koretz
a Frantz Konitz (oba z Volduch, první
zapsán i na panství Mirošov), učitel
Markus Kohn z „Klein Batroff “11
a kuchařka Margareth Lederinn
z Kunějovic.
Dům čp. 5 leží v severovýchodním
rohu Dolního náměstí a tvoří nároží
ulic Čemínské a U Špejcharu. Jedná
se o rozsáhlý měšťanský patrový
dům se dvěma křídly a klenutým
podloubím podél Čemínské ulice,
k němuž patří nádvoří přístupné
vjezdem z ulice U Špejcharu a několik zřejmě původně hospodářských
staveb. Dům je doložen nejpozději od
roku 166812 a nese zřetelné stopy stavebních úprav v různých obdobích,
poslední celkovou rekonstrukcí
procházel v době výzkumu.
Během této rekonstrukce bylo
umožněno pořídit fotodokumentaci
některých částí domu. Směrem do
nádvoří je v úrovni prvního patra patrná řada žulových krakorcových
nosníků po celé délce domu se zbytky pavlače. Žlutě zbarvená fasáda je
zdobena štukovou výzdobou, do níž
jsou umístěny letopočty 1834 a 1922,
které se zřejmě vztahují k úpravám
nebo přestavbám domu, ale mohou
mít vztah i k rodinné historii (1834
úmrtí paní Amalie, po němž dům
zřejmě přešel do rukou dědiců).
V interiéru je dochováno honosné
čtyřkřídlé schodiště na čtvercovém
19
půdorysu, doplněné čtyřmi hranolovitými pilíři v celé výšce domu a zábradlím provedeným v umělecké
kovářské práci. V suterénu jsou
dochovány klenuté sklepy (rituální
lázeň mikve nebyla nalezena). Na
první pohled se jedná o sídlo bohatého úspěšného podnikatele, které
v poměrech malého města působí
spíše dojmem šlechtického paláce.
V domě bydlela Lemelsfeldova rodina pravděpodobně nejpozději od
roku 1793 ve vrchnostenském podnájmu. Dne 17. května 1809 však byla se
Simonem, šlechticem z Lämlu,13
uzavřena předkupní smlouva na
dům čp. V. Velmi pravděpodobně šlo
de facto o koupi domu, která však
nebyla de jure možná (židé v té době
nesměli ještě vlastnit nemovitý
majetek), proto byla zvolena tato
právní forma smlouvy. 25. května
1830 požádala vdova Amalia Lemelsfeld vrchnostenskou kancelář o potvrzení zmíněné předkupní smlouvy,
čemuž kancelář 4. června vyhověla.14
Po Amaliině smrti přechází vlastnictví domu na její potomky, jimž
však je právně uznáno až v rámci
zrovnoprávnění židů v RakouskoUhersku. Jak dokládají mimo jiné
i školní výkazy z let 1851–52 (Klara
Lemelsfeld má nedoplatek školného
v posledním školním roce).15 Lemelsfeldova rodina bydlela v domě i nadále, patrně až do 20. století, na což
můžeme usuzovat i z letopočtu ve
štukové výzdobě průčelí.
Náhrobek č. 27 - Elisabeth Recht
Přepis a překlad:
Zemřela a byla pohřbena 21. chešvanu 594 podle malého počtu
(=1.11.1833).
Zde se skrývá
žena ...
... den
...
žena ...
... žena vážená v obci
... v obci Kozolupy.
Její duše ať je přijata do svazku
živých.
Na náhrobku není pro pokročilou
erozi kamene patrné žádné jméno, je
však spolehlivě čitelná příslušnost
pohřbeného do obce Kozolupy
a datum úmrtí nebo pohřbu 21. chešvanu 5594, což odpovídá neděli
3. listopadu 1833. V matrice zemřelých pro obec Kozolupy je uvedena
jediná relevantní osoba: Elisabeth
Recht z čp. 35, vdova po Lewi Rechtovi, "židovském rychtáři". Zemřela
v pátek 1. listopadu 1833 v 15 hodin
ve věku 57 let na zápal plic (úmrtní
list vystavil opět lékař dr. Gruber).16
Protože se vhledem k pokročilé hodině a brzkému podzimnímu soumraku blížil začátek šabatu, byl pohřeb
odložen na neděli 3. listopadu (toto
datum je také uvedeno v epitafu).
V roce 1793 bylo tedy paní Elisabeth 17 let. V soupisu židovských
rodin z tohoto roku jsou v Kozolupech nebo Bdeněvsi uvedeny tři
relevantní osoby: dcera Wolfa Rechta z Kozolup, dcera Joachima Fleis-
Dům čp. 35, Kozolupy.
chmanna z Bdeněvsi a dcera Josepha Lederera z Bdeněvsi.17 Na základě těchto záznamů nelze jednoznačně určit, zda by jednou z nich mohla
být jmenovaná na náhrobku.
Dům čp. 35 v Kozolupech při hlavní
silnici do Plzně je dochován, jedná se
o běžný přízemní rodinný domek
s podkrovím, u něhož pozdější stavební úpravy setřely původní podobu. O změnách vlastnictví tohoto
domu po Elisabetině smrti není nic
bližšího známo, až v roce 1839 je jako
majitel tohoto domu uveden jakýsi
Juda Müller.18
Ostatní náhrobky
Kromě výše zpracovaných náhrobků
jsou na touškovském hřbitově dochovány ještě 3 čitelné nebo částečně
čitelné náhrobky.
Náhrobek č. 14 patří Fanny Bergler,
zesnulé 28. listopadu 1931, a je tedy
nejmladším čitelným náhrobkem
touškovského hřbitova.
20
Hier ruht
Frau
Fanny Bergler
gest. im 62. Lebensj.
am 28. Nov. 1931
Ruhe sanft!
Zde je ukryta
paní Fradl Bergler, pokoj s ní,
zemřela 18. kislevu 692 podle malého počtu (=28.11.1931).
živých.
Zde odpočívá
paní
Fanny Bergler,
zemřela v 62. roce života,
28. listopadu 1931.
Odpočívej v pokoji!
Na náhrobku č. 17, dochovaném jen fragmentárně, najdeme pouze datum
úmrtí (4. av 5531, což odpovídá 15. červenci 1771) a jméno obce Malesice.
...dne 4. avu 531
podle malého počtu (=15.7.1771),
jeho/její duše ať je přijata do svazku
živých,
z Malesic
Fragment náhrobku s toponymem Malesice.
21
Náhrobek č. 18 je dvojitý a obsahuje hebrejsko-německý epitaf Henrietty
a Wilhelma Rechtových (z. 1877, resp. 1891), jejichž příbuzenský vztah k Elisabeth Recht z náhrobku č. 27 nebyl prokázán.
Hier ruhet
Herr
Wilhelm Recht
gest. 12. October
1891
Hier ruhet
Frau
Henriette
Recht
gest. 2. November
1877
Was eng amschlosen dieser kleine
Raum enthalt
Für unsere Herzen war es eine
Welt!
22
Zde je ukryt
muž dobrý a vážený, milovaný
v míru cvičil v [dobrých] způsobech
své syny,
na cestách mravů, vážený pán
Wolf Recht, byl připojen k lidu
svému
na Jom Kipur 652 podle malého
počtu (=12.10.1891).
Jeho duše ať je přijata do svazku
živých.
Zde odpočívá
pan
Wilhelm Recht,
zemřel 12. října
1891.
Zde se skrývá
žena významná, plná
zbožnosti a pravdy, byla žena
řádná, paní
Jocheved Recht, zemřela
26. marchešvanu 635 podle malého
počtu (=2.11.1877).
živých.
Zde odpočívá
paní
Henriette
Recht,
zemřela 2. listopadu
1877.
Milí a utěšení v životě svém, ani ve
smrti své nejsou
rozloučeni.
Co tak úzce sevřené tento malý prostor obsahuje,
pro naše srdce bylo celým světem.
Další náhrobky jsou buď bez textu
nebo v takovém stupni eroze, že je
text zcela nečitelný, popř. jsou z nich
dochovány pouze sokly.
Židovský hřbitov Město Touškov
patří k nejvíce zdevastovaným hřbitovům Plzeňského kraje. Zdálo by se,
že několik posledních náhrobků nemůže být žádným přínosem pro
dokumentační databázi. Rád bych
svým příspěvkem přinesl důkaz, že
každá, byť fragmentární, epigrafická
informace stojí za zachycení, protože
je unikátním a nenahraditelným dokumentem.
Náhrobek Henrietty a Wilhelma
Rechtových.
Všechny fotografie v textu:
Václav Fred Chvátal, Muzeum
Českého lesa v Tachově.
Poznámky:
1)
Např. židovský hřbitov Koloděje nad Lužnicí (2600 m2, 533 náhrobků),
Kasejovice (3000 m2, 510 náhrobků).
Dosavadní práce o židovském osídlení a/nebo stavebních památkách Města
Touškova viz např.:
- Löwy, J.: Geschichte der Juden in Tuschkau Kosolup, in: Gold, Böhmen,
Brno-Praha 1934, s. 684
- Fiedler, J.: Židovská komunita, in: Kuča, K.: Města a městečka v Čechách
a na Moravě a ve Slezsku, Praha 1998, s. 856–857
- Bukačová, I., Fák, J.: Paměť krajiny 7 - Soupis drobných památek Toušovska a Úněšovska, Muzeum a galerie severního Plzeňska, Mariánská Týnice
2011
- Fák, J.: Město Touškov a historická architektura, in: Vlastivědný sborník
3, 1993, s. 3–5
- Walter, J.: Historie Města Touškova, in: Acta genealogica ac heraldica
15/3–4, 1995, s. 11–12
2)
ve 30. letech 19. století byl založen židovský hřbitov ve Štěnovicích, v 50.
letech 19. stol. v Bolevci (za konzultaci k tomuto tématu děkuji Mgr. Danielu Polakovičovi ze Židovského muzea v Praze).
3)
Výchozím pramenem této studie jsou náhrobky, proto i ortografii příjmení
ponechávám v podobě, jakou umožňuje fonetický přepis z hebrejských epitafů; v archiváliích a sekundární literatuře se můžeme setkat s odlišnou
ortografií: Lämmelsfeld, Götzl.
23
Vdovský stav signalizuje přepis hebr. zkratky Z”L (= „památka jeho buď
požehnána“, Přísl. 10:7) v epitafu za Abrahamovým jménem.
5)
číslo domu zůstalo zachováno i po změně z původně římského číslování
na arabské – čp. V, čp. 5.
6)
NA, Matriky židovských náboženských obcí, matrika zemřelých pro Město
Touškov.
7)
Ebelová, I. et al.: Soupis židovských familiantů v Čechách z roku 1783,
sv. II., s. 147. Binomická označení familiantů v tomto soupisu znamenají
zpravidla osobní jméno a patronymikum, tj. zapsaný Abraham Löbl se ve
skutečnosti jmenoval Abraham, syn Löblův (hebrejsky Abraham ben Löbl).
Tato zákonitost byla mnohokrát ověřena konfrontací s náhrobními nápisy.
8)
Zkomolení jména je běžným písařským omylem, jaký se v soupisech často
vyskytuje.
9)
Abraham Lemelsfeld bydlel v domě čp. V nejpozději od roku 1788 (SOA
Plzeň, židovské protokoly Město Touškov, 1808). Byl bratrem Simona šlechtice z Lämlu (viz pozn. 13).
10)
Holý, M. et al.: Soupis židovských rodin v Čechách z roku 1793, sv. IV.,
s. 132.
11)
Toponymum je v soupisu zřejmě zkomoleno, jedná se pravděpodobně
o Klein Bartloff v Německu, země Thüringen; přítomnost soukromého učitele z Německa naznačuje německojazyčné prostředí v rodině.
12)
SOA Plzeň, židovské protokoly Město Touškov, 1808.
13)
Simon šlechtic z Lämlu (Edler von Lämel) (1766 Město Touškov –1845
Vídeň), jeden z nejvlivnějších obchodníků a bankéřů židovského původu
rakouské monarchie 18. století, za své služby císaři byl povýšen do šlechtického stavu. Původně se specializoval hlavně na obchod s vlnou, zaváděl
nové metody zpracování vlny i chovu ovcí. Během napoleonských válek byl
jedním z hlavních dodavatelů rakouské armády. Úzké vztahy měl i s básníkem Johannem Wolfgangem von Goethe, pro něhož zajišťoval finanční
transakce. Byl jedním z pragmaticky smýšlejících podnikatelů, kteří se hlásili k tzv. německému liberalismu, a kteří měli rozhodující vliv na rozvoj
pražského průmyslu. (http://www.novanobilitas.eu/rod/laemel).
14)
SOkA Plzeň–sever, Grundparzellen Protocoll, Löschungsbuch C, sv. I,
1839.
15)
SOkA Plzeň–sever, Schulgeldresten der Stadt Tuschkau 1847–1853.
16)
NA, Matriky židovských náboženských obcí, matrika zemřelých pro
Město Touškov.
17)
Holý, M. et al.: Soupis židovských rodin v Čechách z roku 1793, sv. IV.,
s. 177.
18)
SOkA Plzeň–sever, Grundparzellen Protocoll Kosolup, 1839.
4)
24
OBSAH
Úvodem ........................................................................................................................ 2
Předplatné a otevírací hodiny v knihovně ............................................................ 2
Události obrazem ....................................................................................................... 3
Recenze nových knih:
- Pohádkové prázdniny u přednosty Drahoráda ................................................. 4
- Životopis politického vězně p. Josefa Hynka ..................................................... 5
/Radovan Lovčí
Památník v Hrabyni pečuje o odkaz Marie Uchytilové ..................................... 7
/Josef Gabzdyla a red.
Soutěž kronik Plzeňského kraje ............................................................................. 8
/Jana Dienstpierová
60. výročí Kruhu přátel hudby v Kralovicích ...................................................... 9
/Marta Ulrychová
Chodba kralovického kostela ................................................................................ 11
/Daniel Stráník
Židovský hřbitov u Města Touškov ...................................................................... 17
/Václav Fred Chvátal
ADRESA REDAKCE
Muzeum a galerie severního Plzeňska, Mariánská Týnice čp. 1
331 41 pošta Kralovice, telefon a fax: 373 396 410, 373 397 393
e-mail:[email protected]
www.marianskatynice.cz
www.facebook.com/marianskatynice
Ilustrace na obálce: Pohled do centrální kupole kaple Jména P. Marie
v Mladoticích (foto Václav Podestát).
Publikace k prodeji
PROMĚNY PLASKÉHO
KLÁŠTERA (1145–2015)
Text: kolektiv autorů
Sborník příspěvků z konference
konané ve dnech 8.–9. října 2015
v Plasích.
ISBN 978-80-87185-20-9
Cena: 250 Kč
KOSTEL SV. PETRA A PAVLA
V KRALOVICÍCH
Text: Irena Bukačová
Vydalo MaG v Mariánské Týnici
a Občanské sdružení Gryspek pro
záchranu kostela sv. Petra a Pavla
v Kralovicích ve spolupráci s Nadačním fondem Mariánská Týnice.
ISBN 978-80-87185-11-7
Cena 150 Kč
Další nabídka knih na:
www.marinaskatynice.cz
ARCHITEKTURA JANA
BLAŽEJE SANTINIHO–AICHLA
NA SEVERNÍM PLZEŇSKU
Text: Irena Bukačová
Více než dvousetstránková publikace sestává z podrobného zpracování
deseti architektonických památek.
ISBN: 978-80-86720-61-6
Cena 299 Kč
PAMĚŤ KRAJINY I - VIII
Texty Irena Bukačová, Jiří Fák
Fotografie Jiří Fák, Václav Podestát
Již osmisvazkové dílo (nejnověji
Nýřansko) je věnováno drobným
památkám vybraných regionů
severního Plzeňska.
Je katalogem památek, které zanechaly generace předků žijící zde po
staletí.
Cena za každý díl 250 Kč
VLASTIVÌDNÝ SBORNÍK
- čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska Vydává M&G v Mariánské Týnici. Redaktor Václav Podestát.
Adresa redakce: Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici,
331 41 Kralovice, tel.: 373 396 410, e-mail: [email protected], IČO: 368 563.
Registrováno Ministerstvem kultury České republiky MK ČR E 12301.
Cena jednoho výtisku pro předplatitele 10,- Kč, roční předplatné 40,- Kč a poštovné.
Vychází 4x ročně. ISSN 1801-0032.

číslo 1 / 2016 - Muzeum Mariánská Týnice

Transkript

Podobné dokumenty

Mořinský kurýr č.58 2012

maďarsko - visegrád 2013

Heraldické noviny č. 6/2010, Leden - Verze pro tisk