Generovany pdf soubor

Komentáře

Transkript

Generovany pdf soubor
Disciplína: Stylistika a lexikologie 2 3. Jazykové prostředky se slohovou platností (doc. PhDr. Milena Krobotová, CSc.)
Obsah kapitoly
Text kapitoly
Jazyk je skříňka Pandořina napěchovaná dary dobrými i nedobrými. Umožňuje myslit i nemyslit, hořet ohnivým
keřem ducha i „blbnout”; dává se Máchovi i novinkáři, vyznavačské pravdě věrozvěsta a mučedníka i protřelé lži
padouchově. A již tím, že je na světě, plodí prazvláštní pověry.
(Pavel Eisner)
Cíle
•
•
•
•
Charakterizovat slohovou platnost prostředků jednotlivých jazykových plánů.
Uvědomit si možnosti využití prostředků jazykových plánů při stylizaci textu.
Použít získaných poznatků v konkrétních situacích.
Poznat základní nedostatky, kterých se při stylizaci textů dopouštíme.
Průvodce studiem
Ve třetí kapitole se zaměříme na slohovou platnost jazykových prostředků lexikálních,
hláskových, grafických, morfologických, slovotvorných a syntaktických. Všechny části
kapitoly vycházejí ze základních hledisek dělení jazykových prostředků, i když jsem si
vědoma toho, že dělení prostředků jednotlivých jazykových plánů není ze stylistického
hlediska jednotné. Zvolila jsem však takové kritérium dělení, které se mi nejvíce osvědčilo
v praxi. Věřím, že i tuto kapitolu bez problému zvládnete a využijete všech znalostí, jež
jste doposud při studiu získali. K tomu vám přeji hodně úspěchů.
Doba potřebná ke studiu
Předpokládám, že studium kapitoly zvládnete za 4 hodiny.
3.1 Lexikální prostředky se slohovou platností
K členění lexikální prostředků přistupují odborníci z různých hledisek.
3.1.1 Rozsah užívání jazykových prostředků na území národního jazyka
Slova spisovná jsou ve své podobě stylisticky neutrální a vyskytují se ve všech funkčních
stylech.
Slova nespisovná
• Dialekt (dialektismy). Slova nářeční, typická pro jednotlivé územní oblasti (šufánek, roba, ogar), některá
Jazykové
prostředky na
území
národního
jazyka
jsou pro běžného uživatele jazyka z jiné regionální oblasti téměř nesrozumitelná (suden – koš, mejšlata –
pantofle, gule – ovocné knedlíky).
• Interdialekt. Představuje nejvyšší vývojové stadium tradičních teritoriálních dialektů, např. v Čechách
obecná čeština (máme na mysli slova domácího i cizího původu, př. voblejvat, akorát, štrikovat, obvykle
spojené s expresivitou, př. zfušovat, kápnout božskou aj.).
• Městská mluva. Využití dvou nebo více jazykových útvarů při komunikaci obyvatel města. Městská mluva
pražská je založena na obecné češtině, brněnská na středomoravském dialektu apod.
•
• Regionalismy. Užívá se jich ve více nářečních oblastech, zvláště typické jsou rozdíly mezi českou a
moravskou oblastí (suk – uzel, zmola – rokle). Některá z těchto slov již počítáme do spisovné slovní
zásoby (truhlář – stolař, překážet – zavazet). Ve stylistice se uplatňují zvláště ve stylové oblasti prostě
sdělovací, ale také v uměleckém stylu, v pásmu řeči postav, v řeči lidových vypravěčů (jde o koloritní
funkci), ve vtipech a humorných epizodách jako projev autentičnosti.
Úkol 17
Charakterizujte nespisovné výrazy z regionálního hlediska:
Šufánek, ogar, roba, stolař, kyselo, suden, mejšlata, suk, duchna, víno, přilípnout se (na někoho), drandit,
umorousaný, plkat, hody.
3.1.2 Užívání jazykových prostředků v určitém sociálním prostředí
Řadíme je ke slovům stylově příznakovým (podle současné terminologie jde o tzv.
poloútvary národního jazyka).
Jazyk a sociální
prostředí
• Slang. Soubor nespisovných pojmenování, která se vyskytují v pracovních nebo zájmových skupinách lidí.
Typickým znakem je silná emocionalita, častá expresivní metaforičnost, deformace slova. Ze stylistického
hlediska jde o výrazný charakterizační prostředek postavy, prostředí nebo situace, př. slang sportovní
(betony, bomba, běžet půlku), vojenský (opušťák, bažant, lapiduch), studentský (šprtat, plavat, úča,
prófa) apod. Proniklo i označení „obecný slang”; výrazy přesahující původní zájmové prostředí se označují
jako interslang. (J. Hubáček, 1988).
• Profesionalismy (profesní mluva). Používají se v různých profesích místo úzce odborných termínů. Tvoří
se nejčastěji univerbizací (signálka, skládačka, kalkulačka, osobák), uplatněním metafory, synekdochy a
jiných asociací (palubovka, jedenáctka, ofsajt), skládáním (autobagrista, hydrostavba, mikrojesle) apod.
Ve stylistice jsou charakterizačním prostředkem uměleckého stylu, mohou se vyskytnout i ve stylu
populárně naučném a hovorovém.
• Argot. Nespisovná pojmenování, používají je určité skupiny lidí s cílem utajit před veřejností obsah
interní komunikace (prkenice – náprsní taška, zatloukat – zapírat, bourat káču – vyloupit pokladnu).
Typická je bohatá synonymie (peníze = prachy, smětí, květy, boby, cinkanina, pavučiny, vata, mejdlo,
mergle, grešle apod.). Někdy se jich využívá jako charakterizačního prostředku v beletrii. Argoty
vycházely z jazyka jidiš (jazyka východoevropských Židů založeného na němčině), z mezinárodní mluvy
rotwelsch a z romštiny. Máme literární svědectví o existenci místních argotů: pražské galérky (např.
dacan, dales, vybílit, vodprejsknout) a brněnské plotny (např. bims – chléb, čechr – flám, lochna – díra,
lochčit se – smát se aj.). Výrazy se vyskytly i v umělecké literatuře, př. chlupatej – policista, hrát na
housle – pilovat mříže aj. V hovorovém jazyce dodnes žijí některá slova a frazeologické obraty: mejdan,
čokl, špicl, šlamastika, dávat bacha, být v bryndě apod. (J. Suk, Několik českých slangů. Praha 1991).
3.1.3 Příslušnost jazykových prostředků ke stylovým vrstvám
K prostředkům stylově bezpříznakovým (neutrálním) řadíme slova gramatická (na, s, kolem,
ale, když), některé číslovky (dva, mnoho), některá příslovce (hned, včera) i některá
pojmenování věcí (okno, les, sklo), dějů (volat, psát, jet), vlastností (zelený, pomalý,
smutný) apod. Opakem těchto slov jsou slova stylově příznaková. Mezi oběma skupinami
neexistuje ostrá hranice, v kontextu se často slovo bezpříznakové stává příznakovým (pero
Neutrálnost a
příznakovost
plníme inkoustem x inkouste jeden!).
Stylově příznakové prostředky, jejichž příznak je patrný i mimo kontext, nazýváme
stylově inherentní a jsou součástí jednotlivých stylových vrstev. Řadíme k nim:
• Kolokvialismy (hovorová slova). Jsou součástí hovorové stylové vrstvy. Užívá se jich i ve stylové vrstvě
publicistické a umělecké (šéfovat, jednat fér, brnknout někomu, dát někomu echo, být kaput). Většina z
nich nepatří do spisovného jazyka, často jde o slova expresivní (chalupář, džínsy, tramvajenka, šampus).
• Termíny. Lexikální prostředky odborné stylové vrstvy. Jde o pojmenování ze soustavy jednotlivých
vědních oborů, která zaručují přesnost a jednoznačnost textu, významovou ustálenost i možnost tvořit
potřebné odvozovací řady (synchronie, synchronický, synchronizovat, synchronizace, synchronizátor aj.).
Termíny podléhají vývoji a jsou závislé na společenském uplatnění jednotlivých oborů. Některé
zastarávají (lučba, krasověda), nové vznikají (velkovýkrmna, porodnost, dopad, úhyn). Rozšířeným jevem
je determinologizace, ztráta jedinečnosti a přesnosti termínu, který přechází do jiných stylových vrstev,
nejčastěji publicistické (sféra, atribut vědecké práce, hýřit superlativy, trend, stimul, médium aj.).
Oproti tomu terminologizace je jazykový proces, při kterém slovo (výraz z běžné řeči) nabývá v odborném
jazyce odborný význam a ráz termínu, př. hlava (motoru), lžíce (bagru) aj.
Pro zájemce
Z jazykového hlediska rozlišujeme:
• termíny v užším slova smyslu, užívá se jich v běžné komunikaci bez odborné přesnosti (dálnice, anténa,
kyselina aj.);
• termíny automatizované, byly přejaty z neutrální slovní zásoby nebo z jiného oboru (zub pily, matka
šroubu, koleno roury, buben stroje aj.).
Podle struktury dělíme termíny na:
•
•
•
•
•
jednoslovné (kádinka, kružnice, parametr);
víceslovné (akční rádius, pravý úhel, spalovací motory);
Podle původu máme termíny:
domácí (trojúhelník, sloveso);
přejaté (hepatitida, verbální substantivum).
Ve skupině přejatých termínů rozlišujeme internacionalismy (telefon, automat, atom) a kalky, doslovné
překlady z cizích jazyků (zeměpis, životopis, paroloď, myš u počítače).
• Publicismy. Vyznačují se především automatizovaností (celostátní měřítko, zabezpečení úkolů). Některé z
nich již působí otřele a bývají označovány jako klišé (hladký průběh, ventilovat otázku, obléci
reprezentační dres). V oblasti publicistické je patrná tendence k tvoření multiverbizačních jednotek
(spotřebitelská veřejnost, sportovní veřejnost, odborné kruhy apod.).
• Poetismy. Lexikální prostředky omezené pouze na uměleckou vrstvu, jsou zpravidla dány uměleckým
směrem nebo školou (hrdobce, sladkobolný, modrojas), ale také dobou (oř, niva, pábitelé, postřižiny).
• Slova knižní. Mají zvláštní postavení mezi stylově příznakovými prostředky; váží se na písemný projev.
Jde o slova frekvenčně omezená, některá zastarávají a jejich ráz je nadneseně slavnostní (sklon, slouti,
změť, poryv, posléze, pročež, slynout), ale také o frazeologické obraty, např. je jak třtina větrem se
klátící; zůstal stát jako Lotova žena; četl někomu levity aj. Charakter knižnosti mají i některá slova
přejatá (negovat, evokovat, relevantní, aspekt). Mnohá z těchto pojmenování mají charakter
eufemistického vyjádření (korpulentní, arogantní, invektiva). V mluveném projevu působí
intelektualizovaně, někdy nadneseně. Jindy mohou mít i charakter komický. Tohoto momentu záměrně
využívá umělecký projev (Paní Jirsáková pravila, abychom se chovali slušně, což jsme činili, jelikož
nechceme být pitomci. K. Poláček). Do knižní vrstvy se někdy zařazují slova papírová (sestávat,
pozůstávat z něčeho, dotyčný, stávající, rukoudáním). Vznikla obvykle pod cizím vlivem a dnes je
hodnotíme jako zastaralá. Bývají součástí zvláště administrativního stylu.
Úkol 18
Uveďte, zda označená slova jsou výrazy knižní nebo neologismy:
Pamatuji se dobře, jak etiketovali stereotypně naši staří profesoři a literární biografové a historikové F. L.
Čelakovského: náš klasik. (F. X. Šalda) – Je to tedy netrpělivec a pruďas. (B. Říha) – Bude ale již jednou nutno
naši hudební historii až po dnešní dobu přeorientovati a přemysleti. (V. Helfert). – Žádné odedávno, ale přesná
data a místa. (M. Horníček) – Dr. Špita ho starému nedopitovi svěřil na čestnou záruku, že ho nikam nezavede
než prohlídkou po městě, nikam na žádné flámisko a že ho včas dopraví do nemocnice a zpět. (K. M. ČapekChod)
3.1.4 Časové zařazení pojmenovávací jednotky
Dává lexikálním jednotkám charakter příznakovosti, a to ve srovnání s jednotkami, které
pociťujeme jako neutrální.
Dobové
zařazení
pojmenovávací
jednotky
• Historismy. Slova spisovná, která pojmenovávají již neexistující reálie. Vyskytují se v historických
textech jako termíny nebo v umělecké literatuře při charakteristice doby, postav, prostředí. Nemáme k
nim soudobý ekvivalent (halapartna, kratiknot, palcát, brnění, krejcar, čeledín apod.). Můžeme rozlišovat
historismy římské (atrium, falanx, prétor aj.), středověké (purkmistr, cimbuří, parkán) apod. Historismy
lze seskupovat do věcných okruhů, neboť souvisí se společenským životním stylem, př. názvy zbraní
(řemdich, kuše, palaš, totach), vojenské tituly a poměry (kaprál, lajtnant, lancknecht, mušketýr, práče),
názvy peněz (tolar, zlatka, rýnský), řemeslníků a zaměstnání (platnéř, kolomazník, poklasný, psář) apod.
Rozlišujeme historismy domácího původu (vozataj, koloděj) a cizího původu (rathaus – radnice, ungelt –
celnice, knecht – pacholek).
• Slova zastaralá a zastarávající. Mají nové, vhodnější ekvivalenty (lučba – chemie, silozpyt – fyzika,
ujec – strýc z matčiny strany apod.). Může však jít také o starší tvar slova (básníř, paroloď, autostráda).
Mnohá slova zastarala jen v některém ze svých významů (hrubě ve významu „velmi”, poledne ve významu
„jih”, zboží ve významu „majetek” apod.). Zastaralá slova se za určitých podmínek mohou stát znovu
slovy živými; představují potenciální pramen rozšiřování slovní zásoby (hasič – požárník – hasič; policie –
veřejná bezpečnost – policie apod.).
• Archaismy. Spisovná zastaralá slova, která se vyskytují v literárních textech. Máme pro ně vhodné
ekvivalenty, a proto se jich používá jako charakterizačního prostředku doby (móresy, rynk, jícha,
praporec, fortelný). Podle jazykové struktury rozeznáváme archaismy: lexikální (šlojíř – závoj, famfrnoch
– střapec, pinta – stuha), hláskové (birýt – baret, ohořalý, šenkéř, mučedlník), slovotvorné (kabátec,
praporec, lahvice, dřevce) – archaická je např. přípona -stvo (přátelstvo, manželstvo, hrdinstvo) – a
sémantické (branný – hlídač v bráně, loket – délková míra, znamenitý – sloužící jako znamení aj.).
Archaismem se může stát i slovesná vazba (sednout na kůň).
Úkol 19
Vyhledejte všechny stylově zabarvené lexikální prostředky a zhodnoťte jejich slohovou funkci:
Jeden čas se podobalo, že Florian Mariánek připíše Březinova filozofa do rejstříku svých nebožtíkov a že mu
bude obstarávati pohřeb. Než nestalo se tak. Jiřík se vytrhl smrti, ale zápas ten ho zkrušil. Byl všecek vysílen.
Královský zemský fysikus doktor Globic uznal, že jeho mladý pacient nenabude sil z lahviček od „zlatého vola”, i
kdyby mu jich sebe více předepsal, nýbrž že nesmí zůstati ve svém pokojíčku, že musí ven na zdravé povětří.
(A. Jirásek, Temno)
Pro zájemce
Časté jsou v dílech A. Jiráska, V. B. Třebízského, Z. Wintra, V. Vančury, M. Kratochvíla, J. Šotoly, V. Neffa aj.
S. Čech v povídce Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století přibližuje např. husitské období
různými staročeskými názvy jídel (šalše – omáčka, varmuž – kaše), oděvů (klok – plášť) nebo zařízení domácnosti
(koltra – záclona, okřín – mísa) apod.
• Archaismům jsou blízké biblismy (oltář, svatyně, zvěstovat, den sváteční); často jde o kalky z latiny
(milosrdenství z misericordia).
• Neologismy. Jsou opakem slov zastaralých. Důvodem jejich vzniku je potřeba označit novou realitu. Jde o
slova nová, dříve neznámá, vztahujeme je k současnosti. Vznikají z příčin vnějších i vnitřních. Vnější
(mimojazykové) příčiny jsou vyvolány společenskou potřebou pojmenovat nové věci, vnitřní (jazykové)
důvody jsou stylistické a strukturní (např. básnický jazyk). Pramenem neologismů je i stylová oblast
odborná (př. nová pojmenování z oblasti výpočetní techniky), publicistická (skluz, nárůst, dopad,
nárokovat aj.), ale i běžně dorozumívací, hovorová (bytovka, záchytka aj.). V odborné oblasti nahrazují
neologismy např. slova, která z důvodů věcných přestala vyhovovat (např. název elektronka vytlačil starší
název radiolampa, bleskosvod vytlačil pojem hromosvod, holý podmět, holý přísudek byl nahrazen
pojmenováním základ podmětu, základ přísudku apod.). Neologismy vznikají přejímáním z cizích jazyků
(mikroelektronika, gerontologie, futurologie, barbína – nejen panenka, ale i mladá hezká dívka aj.), z
domácích základů afixací (zrcadlovka, vyklápěčka, zesilovač, bavič), skládáním (galapřehlídka, dvojgaráž,
záměruplný), časté jsou hybridní složeniny (fotopotřeby, autoklíče). Výrazně přibylo slov s první částí maxi
- (maxiverze), ale zvláště pak slov s mini- (minialbum, minianketa, minidílna, minifarma, minifólie,
minigril, minikamera, minikonference, minikurs, minimixer, minipovídka, minirecitál, miniseriál aj.).
Kombinování prvků domácích a cizích se vyskytuje i u slov dalších (paltest, sklolaminát). Uplatňují se
zkratky, značky a slova značková (Mgr., Bc., DiS., SMS). Odvozování i skládání je často modelové (podle
slova siláž byla utvořena slova senáž, slamáž, podle slova železobeton slova pórobeton, škvárobeton
apod.). Vedle slovotvorných neologismů (viz výše) se tvoří také neologismy souslovné (pokojová stěna,
bytové jádro), frazeologické (raketový nástup – ve sportu) a sémantické (paměť počítače). Neologismy se
stylovým příznakem jsou typické pro uměleckou oblast, v níž jsou aktualizačním prostředkem (pěchotinec
– voják, kráčivec – chodec, obžurky hnízd – okraje hnízd), dále se vyskytují v oblasti odborné a
publicistické (viz výše). Někdy je dokonce známé autorství neologismů, např. saxofon (název dal nástroji
belgický nástrojář Adolf Sax), liliput (J. Swift v románu Gulliverovy cesty), utopie (název spisu T. Moora),
altruismus (podle A. Comta), robot (podle J. Čapka) apod. V Anglii se stalo v současné době neologismem
např. slovo remoska, které bylo přejato z českého prostředí společně s výrobkem.
Úkol 20
Uveďte, které jazykové prostředky jsou nositeli stylové příznakovosti:
„V hrdlo lžeš!!” rozkřikl se muž s lucernou. „Věziž, že jsem usedlý pražský měštěnín a věrný Čech. Ale ty jsi jistě
cizozemec poběhlý, ježto mluvieš nějakú změtenú řečí a odieváš se takým rúchem potvorným.”
(Podle Sv. Čecha)
• Okazionalismy. Prvky v jazyce, které nejsou známé jako jazykové jednotky, ale současně také nejsou
známé jako slovotvorné typy (modely), př. rozchýlit se. Jsou jim blízká eiromena (hapax legomená) – jde
o slova, která se v textu, případně v řeči vyskytují jen jednou (jejich frekvence v textu je 1). Přitom
nemusí jít o nějaké exkluzivní, okazionální slovo, ale o slovo běžné. Celkový počet eiromen je ukazatelem
autorova vkusu a stylistických schopností ozvláštnit text. Vysoký počet eiromen bývá v esejích, v
lyrizovaných textech, v básních, v žurnalistice, v popisných textech, nízký počet je v didaktické próze.
Pro zájemce
Výraz okazionalismus pochází z latinského occasio – příležitost; má dva významy, a to v oborech: 1. filozofie –
doktrína ve francouzské a nizozemské filozofii v 17. – 18. stol., snažící se dořešit základní problém Descartova
dualismu – vztah mezi myslící a rozprostraněnou substancí, jejichž předpokládaná samostatnost vylučuje
vzájemné přímé ovlivňování. Stoupenci okazionalismu nalezli řešení nepřímo přes Boha: spojení substancí
uskutečňuje při zvláštních příležitostech sám Bůh, který může být příčinou čehokoli; vše je pouze „příležitostí”
pro jeho zasahování. Významným představitelem N. Malebranche; 2. jazykověda – příležitostný novotvar, např.
odtkaničkovat boty (vyvléknout z nich tkaničky); rozšíří-li se, stane se neologismem, popř. běžným prvkem
slovní zásoby http://leccos.com/index.php/clanky/slovni-zasoba.
3.1.5 Frekvence jazykového prostředku
Slova dělíme na frekvenčně neomezená, užívaná rovnoměrně ve všech stylových oblastech,
a na frekvenčně omezená, ke kterým řadíme slova ojedinělá a skupinu slov řidčeji
užívaných. Vyskytují se ve všech stylových oblastech, nejčastěji v oblasti umělecké, kde
jsou jedním z charakteristických rysů individuálního autorského jazyka (např. F. Šrámek:
rozbloudit se, zatrpět; M. Pujmanová: zastrádat; V. B. Třebízský: starostlivec,
rozvášněnec, rozpamatovat se). Údaje o výskytu slov zachycuje frekvenční slovník (např. J.
Jelínek, J. V. Bečka, M. Těšitelová, 1961).
Jazykový
prostředek a
jeho frekvence
3.1.6 Původ jazykového prostředku
Rozlišujeme slova domácí, cizí, přejatá z různých jazyků a v různém stupni zdomácnělá.
Tato slova se zařazují do různých stylových oblastí: do odborné – termíny s charakterem
internacionalismu (surrealismus, kodifikovat, separát), do publicistické – publicismy
(aktuální, delegace, trend), do umělecké – poetismy (spleen), do hovorové – kolokvialismy
(špitál, trable, paraple), profesionalismy (glajcha), slangová slova (esšálek, štulpny).
Jazykový
prostředek a
jeho původ
Pramenem velké části internacionalismů jsou klasické jazyky, latina a řečtina (atom,
filozofie, diskuse, informace, investice, historie, hymna, génius aj.); menší počet slov je
původu francouzského (prezident, revoluce, miliarda), italského (banka, konto, soprán,
alt, čelo – včetně hudební terminologie) či anglického (zvláště sportovní termíny: sport,
start, fotbal, ale i označení technických zařízení: buldozer, bagr aj.).
Pro zájemce
U některých z těchto slov známe také bližší okolnosti jejich vzniku. Podle řeckého margaron bylo v 19. století
utvořeno slovo margarin; název linoleum utvořil ze slov označujících len a olej Angličan Wallon roku 1860; slovo
omnibus vzniklo v Paříži roku 1825 a nápodobou podle tohoto názvu vznikla v Anglii slova trolejbus, autobus
apod. Slovo tranzistor vzniklo z anglického transformer (transformátor) resistor (odpor), a to spojením první
části slova prvního a druhé části slova druhého. Zkratkovým slovem je i slovo nylon (New York London) a slovo
silon vzniklo podle tohoto slova. Ustálilo se proto použití názvů umělých látek, které končí na -on, př. dederon,
perlon, kasilon, dralon, kapron. Jsou to umělá slova, která ne vždy vznikla zkracováním. Součástí české slovní
zásoby se stalo v současné době slovo švédského původu ombudsman, které se v původním jazyce vyslovuje
(ombüdsman( a znamená důvěrník. Přešlo k nám jako citátové slovo. Instituce se ze Švédska rozšířila i do jiných
zemí a v souhlasu s tím přejala název dánština, norština, angličtina, němčina. Hlásková podoba slova je pro
češtinu trochu nezvyklá, zvláště skupina souhlásek -mb- a -dsm-, která může vyvolat asociaci s nespisovnými
výrazy jako hastrman, čechman aj. Internacionalismy se nemusí vyskytovat shodně ve všech evropských jazycích
(např. slova benzín se užívá ve stejném významu v němčině i češtině, kdežto v angličtině je výraz petrol; slovo
perón je převzato z francouzštiny, ale tam znamená schodiště apod.).
Ve všech stylových oblastech se uplatňují slova citátová (ex libris, lat. – z knih, umělecky
provedené označení majitele knihy, malý grafický list, vlepovaný na vnitřní stranu knižních
desek; ad libitum – podle libosti; enfant terrible, franc. – strašné dítě, člověk
nekonvenčního chování). Jde obvykle o slova příznaková a často bývají výrazem
intelektualizace projevu nebo snahy po exkluzivitě vyjadřování (happy end, esprit, faux pas
aj.), v současné době je zvláště módní anglické no comment.
Od těchto pojmenování se liší opravdové citáty v cizím jazyce, k nimž řadíme také přísloví
a úsloví, např. Carpe diem! (Využij dne!); Cherchez la femme. (Hledej ženu.)
Ustálenými formulacemi jsou okřídlená nebo živá slova. Jde o sentence historických osob,
spisovatelů nebo literárních postav, které se váží k určité konkrétní situaci. Citují se
doslovně, obvykle v původním jazyce, a to v situacích podobných nebo původní situaci
něčím připomínajících, např. Heureka! (Našel jsem!); Veni, vidi, vici. (Přišel jsem, viděl
jsem, zvítězil jsem.); L'état c'est moi. (Stát jsem já.) Mohou se však uvádět také v překladu
(Být či nebýt? A přece se točí!).
3.1.7 Struktura jazykového prostředku
Jednoslovné pojmenování se ze stylistického hlediska uplatňuje jako kolokvialismus,
profesionalismus, slovo slangové, často jde o tzv. univerbizační jednotky, a to zvláště v
oblasti běžně mluveného jazyka, který má tendenci k úspornému vyjadřování (výpadovka,
vysoká, trvalá, plzeňské, vepřové). Zřídka se vyskytnou v odborné oblasti (růžovka –
muchomůrka, nazývaná také „masák”). Univerbizace je zvláště příznačná pro slang (viz
výše). Nevýhodou univerbizovaných pojmenování je jejich případná víceznačnost, a proto
jsou mnohdy zřetelná až v kontextu (modráky – pracovní oděv; modřiny).
Jazykový
prostředek a
jeho struktura
K víceslovným pojmenováním patří tzv. multiverbizační jednotky, které vznikají na
pozadí jednoslovných pojmenování. Mají stylový příznak knižnosti a nejčastěji se vyskytují v
oblasti publicistické, ale i odborné a umělecké (spotřebitelská veřejnost x spotřebitelé,
podat důkaz x dokázat, dát možnost x umožnit apod.). Některé z nich lze řadit k
pojmenováním metaforickým (bílé zlato x cukr, modrá armáda x železničáři) a používá se
jich především v oblasti publicistické.
Úkol 21
Vyhledejte pojmenování vzniklá univerbizací; určete jejich stylovou hodnotu:
Domnívám se, že o výsledku letošního ročníku rozhodnou především kopce, těch je požehnaně, a také úvodní
časovka, byť měří pouhých 7 km. – V zasedačce bylo velmi živo. – Jednou, když jsme vyhráli deset
dorosteneckých mistráků za sebou, čekaly na nás v úzké kabince nové dresy. – Za městem jsme uviděli
převržený náklaďák. – Chtěl bych dvě piva a sáček tamhletěch buráků. – Když jsme odcházeli z plovárny,
přehodili jsme přes sebe froťáky. – Probudila jsem se a kukačky odbíjely jednu hodinu po půlnoci.
Sdružená pojmenování bývají často publicismy (postavení mimo hru) nebo termíny
(spalovací motory, literární útvary).
Úkol 22
Vyhledejte sdružená a multiverbizovaná pojmenování; zařaďte je do příslušné stylové oblasti:
Největším šokem byla pro mne lyžující veřejnost. – Patří sem např. malárie – spavá nemoc. – V tomto okamžiku
nastává jarní rovnodennost a začíná astronomické léto. – Pilotované kosmické lety mezinárodních posádek na
orbitálních lodích a stanicích jsou kvalitativně novou etapou rozvoje kosmonautiky. – Je tady krahujec a datel
černý, krkavec a jestřáb lesní, ostříž i náš nejmenší zpěváček, pětigramový králíček. – Kde hledat příčiny této
oblíbenosti mezi naší sázkařskou veřejností?
Do skupiny víceslovných pojmenování věcí, představ, dějů patří zvláštní spojení, která jsou
ustálena a tvoří soubor stylově dynamických prostředků – frazeologii. Patří k nim:
• Frazeologický obrat. Obrazná je pouze jedna část pojmenování, druhá si ponechává původní význam
(pekelný hluk, lví podíl, na vlas stejný). Využívá se jich pro intenzifikaci obsahu, a to ve všech stylových
oblastech kromě odborné. Termín „frazeologický obrat” není ustálen (viz také frazeologické spojení,
frazeologismus, úsloví, klišé, fráze). Považujeme ho však za vhodné označení uvedené skutečnosti.
• Rčení. Je obrazné v celém svém rozsahu vyjádření (vyrůstat z dětských střevíčků, být pátým kolem u vozu,
mít za ušima, teče mu voda do bot, vzít vítr z plachet, uhodila kosa na kámen). Většina z nich je lidového
původu (mluvit do větru), některá však vznikla uměle (V. Šmilovský: přijít pod kladívko – do dražby; Z.
Winter: otvírat stříbrným klíčem – dosáhnout za úplatek). Mnohá rčení zastarávají, vznikají nová, často
módní, která přijímají charakter klišé nebo fráze, otřelého vyjádření (říci na rovinu, dát ránu pod pás).
Spojení, která jsou pro jazyk osobitá a nepřeložitelná do jiného jazyka, se označují jako idiomy (nechat
na holičkách, mít za lubem, na jedno brdo, vzít pochopa, honit bycha apod.). Připomínáme, že od rčení
odlišujeme:
• Pořekadla. Mají stálou, neměnnou podobu, jde o průpovídky situační nebo charakterizující osoby. Často
mívají veršovou podobu (Dočkej času, jako husa klasu. My o voze, on o koze.).
• Přísloví. Krátké průpovědi s mravním, etickým ponaučením, které mají smysl samy o sobě a nepotřebují
kontext (Kdo se směje naposledy, ten se směje nejlépe. Vrána k vráně sedá, rovný, rovného si hledá.).
• Pranostiky. Podávají zkušenosti o přírodních jevech (Lucie noci upije, ale dne nepřidá. Medardova kápě
čtyřicet dní kape. Na svatého Řehoře letí čápi od moře.).
• Přirovnání. Je založeno na zachycení symbolu vlastnosti. Skládá se: z předmětu, který se přirovnává (a);
obrazu, ke kterému se přirovnává (b); ze společného znaku obou (c). Jako příklad můžeme uvést: Děvče
(a) krásné (c) jako růže (b). Účinnost spočívá v názornosti přirovnání (budova ve tvaru L, slunce pálí jako
o žních, vytahuje se jako tričko), v intenzifikaci vlastnosti (daleko jako do Prahy, pracuje jako lev), v
ironickém zabarvení (krk jako žirafa, nos jako okurka) nebo v estetickém vyjádření (dukáty zvonily jako
dětský smích, zbledla jako měsíc, přešlapoval v rozpacích jako v malých botách). Přirovnání nemusí být
vždy vyjádřeno prostřednictvím „jako”, ale i jinými prostředky, např. pádem (myšlenka letí šípem),
příslovcem, příslovečným výrazem (je farářsky vyholen, šelmovsky se podívala), adjektivem (pomněnkové
oči). Nejčastěji se používá v oblasti hovorové, umělecké, méně v publicistické a odborné.
Úkol 23
Stanovte, jakými prostředky jsou vyjádřena uvedená přirovnání:
Má fialkové oči. – Počínala si jako tetka na jarmarku. – Podíval se na mne zločinecky. – Má stále žízeň jako trám,
proto pije jako duha. – Krásná myšlenka letí šípem mezi unavený lid. – Podívala se na něj šelmovsky a mrkla.
3.1.8 Citové zabarvení jazykového prostředku
Nocionální slova (bez citového zabarvení) mají jen věcný význam, jsou citově neutrální.
Jejich protějškem jsou emocionální slova (citově zabarvená), která vyjadřují citový vztah
mluvčího ke skutečnosti.
Jazykový
prostředek a
jeho citové
zabarvení
Kladné hodnocení skutečnosti odrážejí:
• meliorativa, slova lichotivá (mamička, srdíčko, brouček);
• familiární slova, užívá se jich v důvěrném styku citově sblížených lidí (mami, tati, kafe, dobrůtka);
někdy se z nich vyčleňují výrazy typické pro dětskou mluvu (bebínko, hajat, dadat, bumbat, udělat bác);
• hypokoristika, jména domácká, různé obměny osobních jmen, např. zkomoleniny, zkratky, zdrobněliny
(Vláďa, Hanička, Pepa, Mája, Zuzi);
• eufemismy, slova zjemňující nepříjemné věci (odcizit x ukrást, nečistota x špína, má náladu x je opilý);
• tabuová slova, jsou základem eufemismů, jde o zjemnělé pojmenování věcí z obavy před jejich přímým
pojmenováním (lucifer, z lat. – nosič světla; rohatý – čert, medvěd – z medojed; zvíře, které jí med).
Záporné hodnocení skutečnosti vyjadřují:
• pejorativa, odrážejí postoj mluvčího k pojmenované realitě, zveličují některou z negativních vlastností
(čahoun, držgrešle, drzoun);
• dysfemismy, protějšky eufemismů, hanlivá slova, nadávky (zmije, beran, hyena, břicháč); v umělecké
literatuře jsou výrazným stylistickým prostředkem (např. J. Drda, K. Čapek aj.);
• vulgarismy, sémanticky blízké dysfemismům, slova zhrubělá (volovina, kecat, kotrba, nakrknout se);
• ironismy, označují nepříjemnou skutečnost tím, že vyjadřují opak toho, co mluvčí nebo pisatel míní (To
je pěkný pořádek! = Nepořádek. To se vám opravdu povedlo! = Nepovedlo se vám to.); ironické zabarvení
mohou v kontextu získat také deminutiva (jeho problémečky; životní románeček).
Emocionalita a expresivita
Emocionální slova bývají často slovy expresivními. Emocionálnost je užší pojem než
expresivnost. Všechno, co je emocionální, je současně i expresivní, ale ne všechno
expresivní je emocionální. J. Zima (1961) dělí expresivitu na inherentní, adherentní a
kontextovou.
Slova
emocionální a
expresivní
Inherentní expresivita. Je implikována ve slově samém. Podle způsobu vyjádření
rozlišujeme:
Inherentní
expresivita
• Hláskovou expresivitu. Projevuje se nezvyklým hláskovým sledem, např. spojením měkkých souhlásek se
samohláskami o, u, popř. s dvojhláskou ou (čučet, čochtat, hňup, nekňuba, ďobat, ťululum, ňouma,
fňukat); v určitých hláskových skupinách vyvolává expresivní příznak také hláska ch (chrchlat, chumlat,
chlemtat). Příznakové jsou skupiny hlásek cv, čv, čm (cvrnkat, čvachtat, čmoud). Výraz může být hláskově
komolen (študent, týgr, počta), může jít i o hláskové varianty s významovým odstínem (mlejn, mejlit se,
ouplněk, ouřad, vodprejsknout, vokno).
• Slovotvornou expresivitu. Je spjata se slovotvornými typy a prostředky. Vyjadřují ji zvláště sufixy: -as
(pruďas, kruťas, kliďas), -oun (čahoun, drzoun, chrapoun, šplhoun), -our (hubeňour), -och (tlusťoch,
mlaďoch, slaboch), -ous (mrňous, divous), -out (žrout, mrzout), -anda (hopsanda, šeptanda, fešanda), árna (chlebárna, lumpárna, sprosťárna), -na (štěkna, drbna, chlubna), -dlo (fintidlo, třeštidlo, zlobidlo)
aj. K této skupině slov řadíme také slova hybridní s příponami cizího původu (mudrlant, synátor, mílius,
hrubián, kopálista aj.). Záporný, znevažující význam mají některá deminutiva (pisálek, přítelíček,
učitýlek, sousedíček, doktůrek, románek, uměníčko). Slova zveličelá (augmentativa) jsou expresivní vždy
(babizna, chlapák, čertisko, chlapisko). Záporný příznak mají názvy nositelů vlastností vyznačujících se
nápadným znakem (nosáč, břicháč, vousáč, hlaváč). Expresivní jsou též adjektiva označující zesílení nebo
zjemnění vlastnosti (droboučký, stařičký; dlouhanánský, velikánský). Příznakové jsou názvy osob se
zápornou předponou (necuda, nemrava, nerozuma).
• Lexikálně sémantickou expresivitu. Je spjata se základním významem slova, který sám označuje věci
vyvolávající citové hodnocení. Jde o citoslovce vyjadřující emoce a vůli (fuj, brr, hle, hybaj, na), o
citoslovce onomatopoická (krá, vrkú, frnk, buch), ale i o slova od citoslovcí odvozená (kvoknout,
žbluňknout, frčet, krákorat, krákorka aj.). Citový příznak je obsažen také ve slovech označujících
záporné, nelibé skutečnosti (pitomec, hlupák, blbec, hrabivec). Častým užíváním nadávek se stává
expresivní příznak součástí významu celého lexému (osel, vůl, trouba, tele, motovidlo aj.).
Adherentní expresivita. Slovo ji získává sémantickou změnou, je patrná až z kontextu, i
když potenciálně již ve slově existuje (Chléb tvrdne. x Celé odpoledne tvrdla v cukrárně.
Slízl zmrzlinu. x Ten to slízl! Zakousl se do jablka. x Zakousl se do problému.).
Adherentní
expresivita
Kontextová expresivita. Jde o vyjádření, které se výrazně odlišuje svou příslušností k jiné
stylové vrstvě (Celé Dánsko je uděláno z netto obzoru, bez srážky.). Kontextová
expresivita vzniká především v uměleckých textech, ale i v oblasti publicistické (Tahali za
Ariadninu nit. = hledali cestu) a v běžné denní komunikaci (Okolojdoucí z nás museli mít
strašné trauma. – Koupili jsme si počítadlo. = počítač).
Kontextová
expresivita
Expresivní povahu mohou mít i některé prostředky tvaroslovné (např. vokativ v hovorovém
projevu, posuny jmenných a slovesných kategorií) a syntaktické (porušení shody, některé
typy jednočlenných vět, odchylky od větné stavby aj.). Většina těchto jevů je adherentního
charakteru.
Průvodce studiem
Dokončili jsme obsáhlou část textu, v níž jsme se zabývali stylistickým využitím lexikálních
prostředků. Domnívám se, že šlo spíše o shrnutí již známých poznatků, a proto vám ani
vyřešení zařazených úkolů nečinilo větší potíže. Pokud jste unaveni, chvíli si odpočiňte a
pak se společně pustíme do dalších částí této kapitoly.
3.2 Hláskové prostředky se slohovou platností
Ze slohového hlediska jsou hláskové varianty buď slohově rovnocenné, anebo slohově
diferencované. Menší skupinu tvoří varianty slohově rovnocenné, k nimž řadíme odlišení v
kvantitě (škrabat / škrábat, umyvadlo / umývadlo, odesilatel / odesílatel), odlišení v
kvalitě (oddechovat / oddychovat, kolna / kůlna) a výrazy ostatní (chroupat / chřupat,
klovnout / klobnout).
Slohová
platnost
hláskových
prostředků
K variantám slohově diferencovaným řadíme:
Slohově
diferencované
varianty
• Varianty s -í-/-é-, které jsou dvojího typu: a) podoba s -í- je příznaková (hovorová), podoba s -é- je
neutrální (kolíbka – kolébka, oblíknout – obléknout); b) podoba s -í- je neutrální a podoba s -é- je
příznaková a postupně zastarává (plamínek – plamének, lupínek – lupének). Knižnější podoby (s -é- proti í-) se častěji uplatňují ve výrazech terminologických (světélkovat, ploténky, kapénková infekce,
plaménkový motiv). Varianty –í-/-é- odrážejí také rozdíly v rozsahu užívání slov na území národního
jazyka. Oblastně české jsou varianty hřmít, čnít, čpít, spisovné oblastní moravské varianty jsou hřmět,
čnět, čpět. Nespisovná je doposud moravská varianta mět ke spisovnému mít, stejně jako chtět k chtít,
mlet k mlít apod.
• Varianty s -ý-/-ej- jsou různorodé. Některé varianty s -ej- jsou expresivní, mnohdy s hanlivým příznakem
(rejpat se v něčem, rejt do někoho). V ojedinělých slovesech jsou podoby s -ej- základní, a proto se jich
užívá i ve spisovných projevech (kejhat, kejklat se), podoby s -ý- by měly v těchto případech ráz knižní,
pokud by se vyskytly (kýhat, kýklat se). Varianta s -ý- však neexistuje např. k výrazům německého původu
(cejch, cejchovat). Tvar s -ej- je častý ve frazeologických spojeních (nechat v rejži, mít hejla na nose,
zírat jako vejr).
• Varianty s ú-/ou- se vyskytují na začátku slova a liší se nejen z hlediska spisovnosti, ale i expresivity.
(Mlčí jako oukropek.) Slova s ou- mívají zabarvení hanlivé, znevažující (Je to pěkný ouřada!). Někdy jde o
výrazy až zhrubělé (Nebude si ze mě tropit ouchcapky.). V umělecké literatuře s historickou nebo
pohádkovou tematikou podoby s ou- dodávají výrazu příznak starobylosti, dávnosti (má oucta, všude má
ouctu) nebo se jich užívá k naznačení zvýšeného úsilí (oupěnlivé pšíknutí, volání).
• Varianty s 0-/v- na počátku slova se liší především spisovností / nespisovností, ale i slohovou
nepříznakovostí proti slohové příznakovosti. Podoby s v- vyjadřují hanlivý příznak (Pěkná vobec, jen co je
pravda!) a užívá se jich také v přeneseném užití výrazu (Vopičí se po něm.).V umělecké literatuře slouží k
charakteristice osob i prostředí, obvykle se kombinují s prostředky jinými (Kouknou, voni jedna stará
čarodějnice, voni ufuněnej vousatej parádo,... G. Včelička).
• Varianty -e/-0 na konci slova odrážejí dobové rozdíly v užívání některých slov. Podoby s -e jsou knižní
nebo i zastaralé u číslovek základních i násobných (jedenácte, jedenkráte). U tvarů 2. stupně příslovcí
jsou podoby s -e knižnější (snáze, hůře, výše, dále), bez -e hovorovější až neutrální (snáz, hůř, výš, dál).
Podoby bez -e se někdy vyskytují ještě s hláskovou variantou uvnitř slova (líp, míň) a mají hovorový ráz.
Úkol 24
Charakterizujte využití hláskových prostředků v textu:
A tejď přejdu z vobrany do útoku: dyk já sem nebyl vod začátku světa untrman, dyk já sem byl slavnej vzpěrač a
zápasník, řečený Vršovický Apollo, a dyby šlo vo ženský působení, tenkrát mělo na mě ringfraj, tenkrát si to
mohla krása ženskýho těla na mně vozkusit, dyž sem zvedl obouruč tahem tři sta liber, mohla prubnout, esli to
de, usmát se na atleta a von by vytáh tři sta padesát.
(Podle E. Basse)
Dílo Arbesovo nevyrovná se ... dílu Jiráskovu co do plastického klidu, epické pohody a ušlechtilé dokonalosti
rovnováhy. – Tak intensivný je jejich výraz básnický, intensivný právě svou vniterností. – Mezi Ohlasy a
Stolistkou není zásadné pojmové propasti. – Básník musí dáti zrcadliti se v sobě svitu slunečnému i toku oblaků.
(Podle F. X. Šaldy)
Můj osud měl na hlavě šedivou přilbu. Určil mi směr, a tak jsem letěla. Byl vám takovej fajn vzduch, slunce
svítilo... zkrátka akorát na výlet. A jak vám letím, tak najednou minu takovýho... jak bych to řekla. Moh bejt
fešák, ale už se dlouho neholil a byl samej prach.
(Podle J. Suchého)
Stylistické rozvrstvení hláskových prostředků lze realizovat i prostřednictvím zvukových
prostředků souvislé řeči, tj. modulace v širokém smyslu (dynamiky, intonace, barvy hlasu,
tempa řeči, členění řeči, rytmu, frázování a pauz). Tyto zvukové prostředky mohou být
stylově bezpříznakové i příznakové (např. možná příznaková i bezpříznaková intonace
víceslabičného koncového mluvního taktu ve zjišťovací otázce typu Pojedete do
nemocnice?). Zachycení, popis a grafické vyjádření těchto variant je však obtížné, neboť
jsou vázány na konkrétní jedinečnou situaci, na osobnost mluvčího a na jeho dispozice
psychické i dikční. Stylistika těchto prostředků nebyla dosud zpracována.
Zvukové
prostředky
3.3 Grafické prostředky se slohovou platností
Stylovou hodnotu mohou mít také prostředky grafické. Vedle prostředků bezpříznakových
existují i prostředky příznakové, jejichž stylistické zabarvení je emocionální. Řadíme k nim:
Stylová platnost
grafických
prostředků
• Psaní velkých písmen, př. u zájmen osobních (Vy, Ty) a přivlastňovacích (Obdržel jsem Váš/Tvůj dopis.);
při označení postav náboženských a mytologických (Pán Bůh, Vykupitel, Madona Ochranitelka, Duch svatý,
církevní Otcové; Zeus, Perun, děd Vševěd); při zosobnění přírodních jevů, lidských vlastností apod.
(Provázeli ho na cestě Rozum a Štěstí.); v některých tradičních titulech užívaných pro významné osobnosti
(Excelence, Vaše Magnificence, Jasnosti, Jeho Milost, vážený Mistře – oslovení umělce aj.); jako
prostředek ke zdůraznění (on je Někdo), neobvyklého pojetí (oblast Já) nebo vztahu citového, zvláště v
řeči básnické (On a Ona, matka Vlast).
• Různé typy písma v tištěném projevu, např. rozlišení písma mezi řečí autorskou a vnitřním monologem
postavy díla; uvádění příkladů kurzívou (např. v odborné literatuře); zvýraznění významných myšlenek,
slov, ale i celých vět tučným písmem apod. Připomínáme, že Karel Čapek využil napodobení různých
novinářských úprav v tisku ve svém díle Válka s mloky.
• Interpunkci, která má slohový význam především v zakončení věty (Prší. Prší? Prší! Prší?! Prší!!).
Vykřičník je interpunkční znaménko pro označení výrazné zvolací povahy výpovědi. Můžeme jej však klást
i tehdy, chceme-li dát výpovědi zvláštní důraz (Mlč. x Mlč!), naznačit údiv (To není pravda!) apod. Na
konci vět oznamovacích píšeme vykřičník, mají-li tyto věty výrazný zvolací ráz (Ta kniha je velmi
zajímavá!). Někdy bývá zvolací ráz naznačen i citovými částicemi (Vždyť jsem po celý život čekal na tuto
příležitost!). Uvnitř věty se vykřičníkem v závorkách vyjadřuje nesouhlas, údiv, např. Bílé denní světlo je
nejsložitější (!) ze všech druhů světel. Otazník se píše uvnitř vět v závorkách tehdy, když jím
naznačujeme pochybnost o tom, zda předcházející výraz je správný, anebo o platnosti celého tvrzení,
např. Mluvívá se o nadčasových, věčných (?) hodnotách. Uvozovky se mohou použít při uvedení výrazů z
cizího prostředí, ale i těch, od nichž se autor distancuje z důvodů obsahových, stylových, z důvodů
spisovnosti apod. (Takový je tedy „americký způsob života”.); v odborném stylu se uvádějí např. při
výkladu významů slov (Sloveso abstenovat znamená „zdržet se hlasování”.); v uměleckém či
publicistickém stylu dáváme do uvozovek výrazy ne plně spisovné, ale i ty, jichž se záměrně užije jako
ironismu (Známe jeho „nezištnost”.). Pomlčka naznačuje delší přestávku v řeči nebo od sebe výrazně
odděluje části projevu. Naznačuje, že výpověď není ukončena – mluvčí se úmyslně odmlčí, např. proto, že
si náhle uvědomí nevhodnost svých slov, nebo že nenachází vhodný výraz, obsahovou souvislost apod. (Už
toho mám dost, ty – No, ujde to s nimi; někdy ovšem – ale co dělat, vždyť jsme my také lepší nebyli.)
Tázací nebo zvolací podobu nedokončené věty lze naznačit ještě rozlišovacím znaménkem za pomlčkou (A
dej si pozor, nebo – !). Pomlčky se místo čárky užívá nejčastěji tehdy, chceme-li výrazněji oddělit vsuvku
(Přijíždějí sem mnozí cizinci – někteří už poněkolikáté – a jsou vždy nadšeni krásou přírody.),
osamostatněné části výpovědi (Chodit do lesa na houby – to byla jeho radost.), vlastní jádro výpovědi, na
které se tím zvlášť upozorňuje (Chlapík se díval potměšile, uhýbal – nestál o konkurenci.) apod. Pomlčky
se používá v platnosti citové před nečekaným obratem nebo pointou (Silnice – kam? Chytal ryby a ulovil –
rýmu.), anebo při označení vzrušené, přerývané řeči (Já - já - já za to nemohu!). Tři tečky za větami,
mezi větnými úseky nebo jednotlivými slovy ve větě nemají členící funkce, naznačují řeč přerušovanou
(vzrušenou, přerývanou apod.), např. Peníze a jídlo... O čem může chudý člověk mluvit? Jaké...
absurdní... nedorozumění se stalo! V citátu se třemi tečkami naznačuje, že se vypouští některá jeho část,
protože není pro daný účel důležitá. Do závorek klademe větné nebo nevětné výrazy, které jsou do
výpovědi volně vloženy, popřípadě ty, které nejsou součástí vlastního projevu. Těmito výrazy obvykle
vysvětlujeme, objasňujeme nebo doplňujeme obsah výpovědi, a to zvláště v odborném stylu, např. Dobré
vodiče (měď a stříbro) kladou elektrickému proudu malý odpor. Do závorek uvádíme i jméno autora při
citaci, komentuje se v nich text (např. scénické poznámky, poznámky v libretu apod.). Při gramatickém
výkladu klademe do závorky fakultativní části slov, např. letět(i). V jazykových příručkách se v hranatých
závorkách uvádí výslovnost, např. causerie [kózrí]. Odsuvník (apostrof) označuje vypouštění, odsunutí
některé hlásky, zejména na konci slova (pad' x padl, uměj' x umějí).
Grafická úprava také výrazně napomáhá stylistické diferenciaci, stejně jako plošné
rozvržení a uspořádání textu.
3.4 Morfologické prostředky se slohovou platností
Vysoký počet podstatných jmen v textu dodává projevu charakter statičnosti, někdy
knižnosti. Vnitřně jsou sémanticky bohatě diferencována: konkrétní substantiva se např.
vyskytují v mluveném projevu a ve stylech soukromého styku; v odborném stylu se jich
užívá hlavně při popisu; abstraktní substantiva jsou častá v odborném a publicistickém
stylu, umožňují stručnější vyjadřování; vlastní jména mají vyšší frekvenci v
administrativním stylu apod. Podstatná jména jsou mj. východiskem pro tvoření termínů, a
proto jsou nejvíce frekventována v odborném stylu.
Slohová
platnost
morfologických
prostředků
Styl jednotlivých projevů je ovlivněn využitím různých slovních druhů. Vysoká frekvence
sloves spojená s dynamikou textu je příznačná pro oblast běžně dorozumívací, jmenné
konstrukce a užití sekundárních předložek pro projevy odborného zaměření. Výskyt částic a
citoslovcí obvykle znamená zvýšenou expresivitu textu.
Průvodce studiem
Máte před sebou poměrně obsáhlou podkapitolu. Vzhledem k vlivu slovních druhů na
charakter textu se proto v této části kapitoly zaměřím jen na morfologické prostředky
v závislosti na jednotlivých slovních druzích.
3.4.1 Podstatná jména
Skloňování podstatných jmen
Varianty stylově rovnocenné jsou u substantiv zastoupeny tvary 2. a 6. pádu jednotného
čísla vzoru hrad (např. trojúhelníku – trojúhelníka, kosodélníku –kosodélníka; v dopisu –
v dopise, v potoku – v potoce).
O podstatných
jménech
Varianty stylově příznakové (diferencované) se vyskytují častěji. Řadíme k nim:
• Koncovky -i/-ové v 1. pádě množného čísla vzorů pán a muž. Koncovka -i je stylisticky neutrální a
hovorová (páni, muži), koncovka -ové má knižní ráz (pánové, mužové). Koncovku -ové můžeme označit za
oblastně českou variantu (kosové, zajíčkové), u nadávek je i náznakem jazykové komiky (koňové, oslové,
volové). Až archaické zabarvení má zakončení -ové u neživotných substantiv (hájové, dnové, hrobové).
• Varianta -é/-i u 1. pádu množného čísla jmen zakončených na -ita, -ista, -asta je rovněž stylisticky
rozlišena. Tvary na -é jsou stylově neutrální. Koncovka -i je pokládána za hanlivou a je označována jako
nespisovná (husiti, kariéristi, fotbalisti, fantasti). Proniká však do spisovného jazyka v oblasti běžně
dorozumívací, ale i publicistické (Na turnaji nás výborně reprezentovali naši hokejisti.).
• U jmen zakončených na -ta a -t dochází postupně k vyrovnávání koncovky: -t > -ti > -té, a proto se užívá v
1. pádu množného čísla tvarů byrokraté, demokraté, favorité, diplomaté. Jde o tvary knižní a ve Slovníku
spisovného jazyka českého jsou uvedeny jako tvary základní, i když u některých slov (takto zakončených)
jsou jen tvary s koncovkou -i (advokáti, atleti). U jmen na -nt se uplatňuje ve spisovných projevech
koncovka -é, ale je kodifikována také koncovka -i (reprezentanti, premianti, jubilanti).
• U obyvatelských jmen tvořených příponou -an silně proniká koncovka -i, zvláště v oblasti běžně
dorozumívací (Pražani, Brňani, často však jinak tvořené Pražáci, Brňáci); koncovka -é zůstává jako
neutrální, základní (měšťané, dvořané, venkované, Pražané).
• V 6. pádě množného čísla neživotných maskulin a neuter je základní koncovka -ech (stolech, kolech).
Koncovka -ích se udržuje jen u jmen se zadopatrovou souhláskou v knižních a neutrálních spisovných
projevech (balíčcích, rybníčcích, jablíčcích), v běžně dorozumívacím stylu pronikla na jejích místo
původně ženská koncovka -ách (balíčkách, rybníčkách, jablíčkách). Tato koncovka je kodifikována v
mužském a středním rodě u zdrobnělin, v podobách nezdrobnělých se udržuje koncovka -ích (balících,
rybnících, jablcích), ale v běžně mluvených projevech proniká koncovka -ách i k těmto tvarům (balíkách,
rybníkách, jablkách). Koncovka -ích je i u jiných jmen vytlačována koncovkou -ech (plesích – plesech), v
•
•
•
•
•
•
nespisovných projevech dokonce koncovkou -ách (plesách), i když v těchto případech koncovku -ích zatím
za knižní nepovažujeme. Koncovka -ách proniká v nespisovných projevech i k dalším mužským a středním
jménům (na sloupách, na kolách); chápeme ji jako obecně český prvek.
Ve 3. a 7. pádě pronikají k maskulinům a neutrům nespisovné femininní koncovky -ám, -ami (kvůli
horkám, s kulichami na hlavách), a to bez slohového záměru.
Koncovka -ma (původně duálová) proniká z nespisovné oblasti a stává se rodově unifikovanou koncovkou
7. pádu množného čísla (O čem si jen s těma klukama/ holkama povídají. S těma písničkama jsem měl
úspěch. Nepohodl jsem se se sousedama.). Prozatím jde o tvary nespisovné.
Knižní až zastaralé jsou původní tvary n-kmenů středního rodu, např. rámě, břímě, témě, sémě, plémě,
kterých se užívá jen v ustálených spojeních (nabídnout rámě, hadí plémě, břímě lásky, símě svobody
apod.).
Jako archaické hodnotíme i tvary typu slze, perle. Tato slova se v současném spisovném jazyce skloňují
jen podle vzoru žena (slzy, perly).
Slohově rozlišeny jsou dvojtvary feminin s koncovkou a bez koncovky (vzory růže, píseň). Některé tvary
bez koncovky mají neutrální nebo hovorový ráz (zem, zář), často se jiného tvaru neužívá (tvář, tvrz,
hráz). Tvary s -e mají ráz knižní, popř. jsou terminologizovány (př. Země). U jiných jmen jsou naopak
tvary s koncovkou neutrální a tvary bez koncovky slohově příznakové, dobové poetismy (bouř, číš, naděj).
Stylově diferencovány bývají dvojí podoby některých přejímaných slov (papyrus - papyrusu / papyru;
glóbus – glóbusu / glóbu). Tvary s odsunutou příponou -us bývají omezeny na oblast knižní, odbornou,
někdy i odbornou nespisovnou; sémanticky jsou odlišeny např. podoby: cirkusu x cirku; fikusu x fíku aj.
Úkol 25
Určete, které tvarové varianty jsou bezpříznakové a které příznakové:
Pane soudče, to nemůžete myslit vážně. – Naši gymnasti neměli úspěch. – Kde jste kdo, hosti přišli. – Nejsem si
jist, zda jsem práv tohoto rozhodnutí. – Pánové, pojďte dál. – Podejte dámám rámě. – Bez něj si to už dnes
neumím představit. – Jen ať se jednou pomějou. – Můžu ti při tom pomoct? – Chleba dnes pekou v elektrických
pecích. – Jednání se pohlo dopředu. – Kteří národové osídlovali naše území, dnes zcela přesně nevíme. –
Slohotvorní činitelé ovlivňují sloh všech projevů. – Koupil si buřta s kusem chleba. – Chceme dnes dát góla. –
Ledoborci vypluli z přístavů lodi na pomoc. – Ty kluku hloupá, ty nikdy nevíš, co je to bejt hodnej.
Kategorie jmenného rodu
Stylově nejsou rozlišeny tvary dvojího rodu, př. řádek – řádka, s hřídelí – s hřídelem, někdy
je s rodem spojena spisovnost a nespisovnost, př. kredenc (spisovně femininum, nespisovně
maskulinum), popř. archaičnost, knižnost proti neutrálnosti (slova pondělí, září jsou neutra,
dříve byla označována za kolísající mezi neutry a maskuliny, v současné době hodnotíme
podobu maskulinní jako archaismus).
Kategorie
podstatných
jmen
• Dvojí rod může odrážet rozdíly v dobovém výskytu (to kníže x ten kníže; ta akvarela x ten akvarel), ve
frekvenci užití, př. ten ozim x ta ozim (frekventovanější je maskulinum); ta prestiž x ten prestiž
(frekventované je femininum).
• Ve spontánních projevech se dává přednost přirozenému rodu před rodem gramatickým (nezdárný
chlapčisko, velký psisko). Podobně je tomu při metaforickém pojmenování (Měla jsem velkou lásku, ale
on mě nemiloval.).
• Jako expresivní prostředek se uplatňuje neshoda v rodě řídícího substantiva a postponovaného atributu
(kluku nezdárná, chlape falešná).
• V hovorové oblasti slouží k vyjádření expresivity užití životných tvarů u neživotných jmen (Člověk, který
neslyší hroma dřív, než až do něho udeří, nemůže být konduktérem u elektriky. K. M. Čapek-Chod). K této
skupině patří i varianty: dát góla, najít hřiba, hrát ferbla, plavat kraula aj. Jako nespisovné cítíme ve
slangových projevech výrazy: neuposlechl orgána, stavební dozoři, funkce pedagogického dozora apod.
• Stylově nerozlišeny jsou varianty typu: ledoborci – ledoborce, slanečci – slanečky, činitelé – činitele,
mikrobi – mikroby.
Úkol 26
Určete slohovou platnost rodu podstatných jmen:
Pavla je lenoch. – Jirka je nemotora. – Jana, to je kazisvět. – Tancovali spolu třasáka. – Naučili mě skákat
panáka. – Musíš pořád nosit toho kulicha? – Nemůže se nikde objevit bez svého maskota. – Honza je prostě
nezbeda.
Kategorie čísla
Je založena na sémantickém protikladu singuláru a plurálu.
• Stylisticky se využívá plurálu např. u abstraktních substantiv; jde o výrazný prostředek uměleckého nebo
publicistického stylu (velké naděje, všechny lásky).
• Použití singularia tantum v plurálu se stává hyperbolizujícím prostředkem (velké snahy, hrozné bouřky,
prudké vody), v hovorovém stylu se používá singuláru pro pojmenování celého druhu (Čech je hrdý na svou
vlast. K výrobě houslí používáme javor.), v umělecké stylové oblasti jde o poetismus (člověk věří, nepřítel
nezvítězí).
• Singulární podoby se rovněž používá při zevšeobecnění (Vedoucí pracovník musí umět jednat s lidmi.).
• V odborných textech se kategorie čísla někdy libovolně střídá, bez stylistického záměru (Pádový význam se
vyjadřuje pádovými příponami. Pádové významy se vyjadřují pádovou příponou.).
Kategorie pádu
Vyjadřujeme jí celou řadu různých vztahů mezi jednotlivými jevy.
• Nominativ je ve své základní funkci (subjekt věty) neutrální. Stylistickou motivaci má nominativ
jmenovací (Gymnázium Olomouc. Pohybovali jsme se v prostoru Šumava.). V odborných textech se ho
často používá bez opěrného řídícího substantiva (ve svazích Šipka). V konverzačních textech je častý
vložený nominativ s funkcí hodnotící (Nevěděl, chudák, co má dělat.).
• Genitiv někdy ustupuje v běžně dorozumívacích projevech vazbám akuzativním nebo předložkovým, které
jsou neutrální, nebo mají hovorovější ráz (potřebovat pomoci x potřebovat pomoc; vzpomínat padlých
hrdinů x vzpomínat na padlé hrdiny). Použití genitivu v těchto případech chápeme jako knižní. U
abstraktních podstatných jmen se častěji vyskytují vazby genitivní, u konkrétních jmen akuzativní (pozbýt
naděje – pozbýt peníze, nabýt vědomostí – nabýt majetek). Akuzativní vazba však proniká postupně i k
abstraktům (nabýt majetek i nabýt klid). Genitiv srovnávací je knižní, a to vzhledem k neutrálnímu
vyjádření se spojkou než (slova tvrdší kamenů x slova tvrdší než kameny). Vyskytuje se ve stylu
uměleckém, ale i ve stylu publicistickém, zvláště ve sportovním zpravodajství (Novák spolehlivější
Černého, Zdeněk rychlejší Pavla). Knižní je genitiv vlastnosti, častý v uměleckém stylu (Po náměstí se
nesli dva starší penzisté přísných, ale nikoli utrápených tváří. M. Pujmanová). Knižní příznak má i genitiv
záporový (Nemám matky.), jeho neutrální variantou je akuzativ (Nemám matku.). Lze ho využít i jako
humorného prostředku (Nemohu však souhlasit s Vaším tvrzením, že nelze míti rozhovorů se sochou. M.
Horníček). Genitiv partitivní má dnes charakter archaizující (Nalej vína! Přines vody!), ale můžeme se s
ním setkat i v novější literatuře, např. u V. Vančury. Slohově a expresivně příznakový ráz má genitiv
zvolací (Té radosti! Toho hluku!). Hromadění genitivů je nevhodné a je znakem těžkopádnosti projevu
(Sledování způsobů vyplňování dotazníků.).
• Dativ je typický nepřímý pád, frekventovaný zvláště v konverzačních textech, v nichž hovoří osoby.
Kontaktovou funkci plní dativ etický (To vám byla krása! To ti tam bylo lidí!), kterého se používá zvláště
v běžně dorozumívacím stylu, ale i ve stylu publicistickém (Obě mužstva nám už nastoupila na led.).
Citově zabarvený je dativ prospěchový (polenošit si) a má příznak hovorovosti (On si rád posedí a
popovídá.)
• Akuzativ naznačuje, že děj vyjádřený slovesem zasahuje předmět (zlobí babičku, počítá peníze). Sloveso
je se svou akuzativní vazbou pevně spojeno, takže při důrazu na objekt se v konverzaci automaticky
vynechává (Pěkné svátky! Šťastnou cestu!). V uměleckém stylu je častý tzv. absolutní akuzativ;
vynecháme sloveso a výraz v akuzativu vsuneme do věty (Pavla vyšla z místnosti, oči smutné, uplakané.).
• Vokativ je efektní stylistický prostředek, kterým se vyjadřuje emocionálnost projevu. Plní zpravidla
funkci kontaktovou a výzvovou, někdy hodnotící. Pro jeho emocionálnost ho musíme používat opatrně.
Vyskytuje se v oblasti hovorové, v publicistickém stylu (výzvy, titulky), v titulcích některých útvarů
administrativního stylu (rezoluce, oběžník) a v řečnických projevech. Stylistickou úroveň snižují oslovení s
nulovou funkcí, kterými si řečník pomáhá při hledání myšlenek a slov.
• Lokál se vyskytuje jen jako předložkový pád. Nejfrekventovanější je v publicistickém stylu, zvláště ve
zpravodajských relacích, protože se jím vyjadřují zvláštní časové a místní okolnosti (v minulém roce, v
uplynulém desetiletí, na zasedání výkonné rady, v Olomouci apod.).
• Instrumentál se používá při aktualizaci jevu (bylo překvapením, je nedorozuměním, jeví se schopným).
Významnou funkci plní při rozlišení záliby a povolání (Otec je rybář. x Otec je rybářem.).
Někdy se v uměleckém stylu pády neuplatňují (např. v projevech futuristických básníků).
Úkol 27
Stanovte stylovou hodnotu kategorie pádu:
Poslanci navštívili kraj Olomouc. – Těch květin v oknech! – V matematických dovednostech se ukázal pohotovější
tatínka. – Mezi ostatními zvířaty zaujal kůň vysokého chodu. – Není tu ani peněz, ani zařízení, ani osvěžení, ba
zdá se, že v té bídě není ani lásky. – To vám tam bylo květin! – Pane Holub, to byste mně neměl dělat před cizími
lidmi, na mě stačí mrknout a jdu. (K. Čapek) – Nemohu souhlasit s vaším tvrzením, že nelze mít rozhovorů se
sochou. (M. Horníček) – Šťastné Vánoce! – Uviděl ji, smutnou, oči uplakané. – Nevěděl, chudák, co má dělat. – Je
pravdou, že se to skutečně stalo.
3.4.2 Přídavná jména
Přídavná jména slovesná mají vysokou frekvenci zvláště ve stylu odborném, publicistickém a
administrativním.
O přídavných
jménech
Každé přídavné jméno vyjadřuje již ve své základní podobě míru vlastnosti, která může být
expresivní (obrovský, grandiózní, nedostižný, velkolepý) nebo modifikována afixací
(velikánský, malilinký, nahnilý, nahluchlý, pobledlý) a skládáním (sebelepší,
sebeopatrnější). Zcela expresivní charakter má lidové označení velké míry vlastnosti
(prachmiliónský).
• V projevech z oblasti běžně dorozumívací, ale i administrativní se nadměrně vyskytují složené tvary v
jednotném čísle u přídavných jmen přivlastňovacích (vpravo od Kollárové ulice, přednáška se koná v
Dvořákové ulici, ulice Kožíková je známá… apod.), a to i v těch případech, kde bychom měli užít tvaru 2.
pádu substantiva (chybně: do Smetanové ulice, na Smetanovém náměstí). Jde o prostředek kondenzované
větné stavby, ale také o projev jazykových kontaktů, např. s ruštinou (výdaje uhrazené z účelových
prostředků, studenti zúčastňující se olympiády z českého jazyka, činnost prováděná školskými zařízeními
apod.).
• Při expresivním vyjadřování někdy nerespektujeme rod adjektiv (chudák stará, kluku nezdárná).
• Jiná je ovšem situace v případech, kdy do spisovného jazyka nevhodně pronikají unifikované tvary
totožné s tvary jmenného rodu mužského neživotného a rodu ženského místo tvarů rodu středního (velké
auta, mladé děvčata, americké vojska, tři malé seřadiště apod.). Tyto tvary nejsou doposud kodifikovány
a považujeme je za chybné.
Úkol 28
Určete slohovou platnost přídavných jmen:
V nové škole ve Dvořákové ulici učí moje známá. – Setkali jsme se na Palackém náměstí. – Najednou jsem jim
byl dobrej. – Šátek z lila hedvábí. – Byl to blonďatý kluk. – Novákovic Karla přišla pozdě.
Jmenné (krátké) tvary přídavných jmen
• V ustálených knižních obratech s významem dějovým se vyskytují jmenné (krátké) tvary přídavných jmen
(být blízek zoufalství, hoden důvěry, pln ochoty, dalek úmyslu).
• Jmenné (krátké) tvary mají příznak knižnosti a vyskytují se jen u jmen životných, př. hoch byl
nemocný/nemocen x strom byl nemocný.
Úkol 29
Určete slohovou hodnotu jmenných tvarů přídavných jmen:
Nikdo není za svůj úděl vděčen. (M. Horníček) – Nyní mu bylo úplně jasno, že zraje ve velkého a slavného
detektiva. (J. Hašek) – Jakže, děl starý pán, tento kostel je pochyben a proti předpisům dobrého stavitelství? (V.
Vančura) – Střízliv je majstr krotký jako kuřátko. (K. M. Čapek-Chod) – Snad je tam venku skrčen a poslouchá,
co si o něm vypravují. (I. Olbracht)
Pro zájemce
Původně se jmenných tvarů adjektiv užívalo ve všech pádech (koncovky byly shodné s koncovkami podstatných
jmen) i v postavení přívlastkovém (do súdna dna, ostra meče, k živu bohu). Dnes se dochovalo jen několik
ustálených spojení, např. To je nabíledni. (> To je na bíle dni. > na bílém dni – ve významu To je zcela jasné.).
Ve staré češtině se vyskytovaly jmenné tvary i u přídavných jmen měkkých a přivlastňovacích. Jako pozůstatek
se např. uchoval ustrnulý tvar páně, který chápeme jako archaismus (A u Eliščina mostu bruslili kluci a holky na
páně Thomasově kluzišti. G. Včelička).
3.4.3 Zájmena
Mohou mít ve větě funkci gramatickou a expresivní. V mluveném projevu (nejčastěji v
přímé a polopřímé řeči) se vyskytují zájmena s citovým významem a mají příznakovou
intonaci. Jsou vhodným prostředkem v řečnických útvarech publicistického stylu (např. v
přednášce, výzvě apod.). Slohové rozdíly se uplatňují zvláště u variantních tvarů zájmen.
O zájmenech
• Varianty 2. a 4. pádu zájmena já (mě/mne) jsou si sice mluvnicky rovnocenné, tvar „mne” je ale stylově
pociťován jako knižní.
• Užití zájmena osobního jako podmětu je většinou emocionálně zabarveno a zdůrazňující, zvláště chybí-li
sloveso určité (Já to věděl. My to tušili.).
• Dubletní varianty má/moje, tvá/tvoje jsou stylově rovnocenné, u podob mí/moji, tví/tvoji se vyskytuje
názor, že tvary „mí” a „tví” mají knižní ráz.
• Zcela hovorový charakter má použití přivlastňovacích zájmen v případech: Moje říkala. Naši to nevěděli.
Hráli našim polku.
• V hovorových projevech mají vysokou frekvenci zájmena ukazovací (ten, to, tohle), i když někdy jejich
funkce poklesá na zdůrazňující částici (To prší!).
• Samotné užití ukazovacího zájmena tento je z hlediska stylového považováno za nevhodné. Užívá se
nejčastěji v administrativní oblasti (Jeho úkolem bylo očistit prkna a tato uložit.), ale i v oblasti
publicistické (Když se objevily autobusy se závodníky, ocitli se tito okamžitě v sevření fanoušků.).
• Knižní ráz mají zájmena týž, táž, též, tentýž, tatáž, totéž, zvláště tvary typu touž, témž. Místo tvarů
těchto zájmen se i v projevech spisovných vyskytuje spojení ten samý, které kodifikace dříve
nepřipouštěla a označovala ho jako germanismus.
• Místo vztažného který se v hovorových projevech používá nesklonného co (Dopis, co napsal. Muž, co
přišel.), popř. příslovce jak (To je ten muž, jak jsem ti vyprávěl.).
Úkol 30
Určete slohovou platnost zájmen:
Přivedla jsi mne teď na jednu otázku. – Tchán si zamlouvá cestu do jeho rodiště, aby se podíval na svou první
lásku. – Když se objevily autobusy se závodníky, ocitli se tito okamžitě v sevření. – Píšťalka, co na ní má
Rumcajs zapískat, leží opodál. – Přišel i Pavel s jeho kytarou.
3.4.4 Číslovky
Používají se ve věcných textech, zvláště odborných, v uměleckých a beletrizovaných
textech mají však také stylovou hodnotu.
O číslovkách
• Tvarové varianty u číslovek zpravidla nejsou stylově rozlišovány, jde spíše o protiklad spisovnost –
nespisovnost, kodifikovanost – nekodifikovanost (např. tvar dvěmi/dvěmy: s těmi dvěmi muži, s dvěmy
dopisy aj.).
• Určité číslovky někdy zastupují číslovky neurčité (čekal dvě tři hodiny; jedni přišli, druzí odešli) a často
jde o vyjádření hyperbolické (tisíc výmluv; prosím miliónkrát za odpuštění). Podobnou funkci má i číslovka
pár (pár členů, pár lidí). Vedle běžně dorozumívací oblasti se využívají také ve stylu uměleckém.
Úkol 31
Určete slohovou platnost číslovek; odlište nespisovné tvary:
Bez třech hochů nemusíme závod ještě prohrát. – Zase jsem se potkal s těmi dvěmi muži. – Na dvoře
pochodovalo dvacet dva vojáků. – Sto a jeden voják pochodoval a ohlížel se.
3.4.5 Slovesa
Nejvyšší frekvenci mají v hovorových a uměleckých projevech. Významné je u nich
kritérium valence slovesného děje (např. akční a stavová slovesa spoluvytvářejí v epických
textech šíři děje).
O slovesech
• Knižní platnost mají tvary péci, říci, utéci a tvary původně hovorové (péct, říct, utéct) přešly do roviny
neutrální. Starší podoby (peku, pekou, pec, umru, umrou) jsou výrazně knižní a zastaralé.
• Tvary 1. osoby množného čísla zakončené na -e (kryjeme, neseme, kupujeme) jsou neutrální oproti
tvarům bez -e (kryjem, nesem, kupujem), které chápeme jako hovorové.
• U sloves typu mazat, krýt, kupovat jsou tvary 1. osoby jednotného čísla zakončené na -i a tvary 3. osoby
množného čísla zakončené na -í neutrální s náznakem knižnosti (maži, píši, kryji, kupuji; maží, píší,
kryjí, kupují), mladší varianty zakončené na -u v 1. osobě jednotného čísla a na -ou ve 3. osobě
množného čísla mají příznak hovorový, i když postupně získávají ráz prostředků stylově neutrálních
(mažu, -ou, píšu, -ou, kryju, -ou, kupuju, -ou).
• Volba variantních tvarů příčestí minulého je závislá na věcném významu sloves, ale i na stylové oblasti
projevu, v němž se sloveso užívá (Jal se obšírně vyprávěti o svých zážitcích... Ujal se slova. x Ujmula dvě
oka.). Starších podob se užívá v ustálených spojeních, ve frazeologických obratech (Ťal do živého.), v
lidových písních (Žalo děvče, žalo trávu...) apod.
Úkol 32
Určete slohovou platnost slovesných tvarů; posuďte jejich spisovnost:
Moc vám za všechno děkuju. – Když ho nezabijou oni, zabije on nás. – Moc ráda hraju na kytaru a tancuju. – Ty
dveře se samy nezavrou. – Má chuť mu při tom vypomoct. – Otec začal odhrabávati sníh. – Jal se obšírně líčiti
historii bojů. – Maso je nabodnuto na vidličku. – Znovu se ujal slova. – Při pletení ujmula dvě oka. – Nezbedné
děti hází často po sobě kameny. – Tato složitá koncepce je nahražována jednodušší. – Odneslas dopis na poštu? –
Žádáme vás, aby jste se zásobili pitnou vodou. – Zatím se jezdci blížili ke hradu a sesednuvše brali se k
prostornější bráně. (V. Vančura) – Tato podobnost, jsouc různě obměňována, se opakuje. – Už máme
nakoupeno, ba dokonce i uklizeno a uvařeno. – Telefonovali zase z redakce.
Kategorie osoby
• Neutrální je oslovení 2. osobou jednotného nebo množného čísla (tykání a vykání), stylisticky příznakové
je onkání (Pavlínko, přišla sem hned zítra ráno.) a onikání (Dědečku, ani se na to raději neptali.); 3.
osoby se užívá příznakově i dnes, a to k vyjádření ironie nebo hněvu, zvláště v přímé otázce (Pavlínka se
na mě dnes hněvá?). Ve starších textech jde o projev zdvořilosti (proti dnešnímu vykání), př. Šel sem!
Ráčejí na procházku?, v novějších textech může jít o ironii (Poslouchal, co si vůbec představoval?). Úcta a
zdvořilost je obsažena v dialektickém vyjádření Staříček říkali.
• Někteří mluvčí oslovují sami sebe 2. osobou jednotného čísla, a tím se jako by distancují od svého „já”,
jindy se oslovují 1. osobou množného čísla, jako by sami sebe zahrnovali do většího množství (Tys tomu
dal. To jsme tomu dali.).
• Ve sdělení obecné platnosti (gnómické povahy) se nejčastěji užívá 2. osoby jednotného čísla (S poctivostí
nejdál dojdeš.) oproti neutrálnímu vyjádření (S poctivostí člověk nejdál dojde.), ale i 1. osoby množného
čísla (Využíváme všech možností.) a 3. osoby jednotného i množného čísla (Při jídle se nemluví. Bez práce
nejsou koláče.).
• Jako kontaktový prostředek je v oblasti konverzační frekventovaná 1. osoba množného čísla (A jakpak se
máme, co děláme? – Kampak letos pojedeme na dovolenou?). Tato osoba vyjadřuje také příznak modality,
např. při vyjádření nutnosti (Knihy nepřenášíme do jiných místností. Kabáty odkládáme v šatně.) nebo
zákazu (V této místnosti nekouříme.).
• V projevech z administrativní oblasti se někdy velmi nevhodně používá tvarů 2. osoby množného čísla
zvratného pasiva místo 1. osoby jednotného nebo množného čísla rodu činného (Vyzýváte se / žádáte se,
abyste se dostavil/a...).
Slovesné
kategorie
Kategorie čísla
• Na záměně čísla je založen např. plurál autorský (skromnosti), jehož se využívá hlavně v odborných
textech, ale také v různých veřejných i mluvených projevech. Autor o sobě mluví v 1. osobě množného
čísla, zahrnuje se tím mezi své posluchače nebo čtenáře, ale i čtenář nebo posluchač je takto
zainteresován na problému, který autor řeší. (K výsledkům jsme dospěli na základě rozsáhlého výzkumu.
Poznali jsme, ukázali jsme si, dokázali jsme, všimli jsme si... apod.)
• Opačný cíl sleduje plurál majestatikus, tj. užití 1. osoby množného čísla místo 1. osoby čísla jednotného.
Jde o prostředek archaický, používaný dříve ve slavnostních projevech panovníků (My, král český, jsme se
rozhodli...).
• V projevech administrativních, publicistických, ale i běžně dorozumívacích dochází někdy k záměně
jednotného čísla za číslo množné. Použití tohoto prostředku není vhodné, neboť obvykle zastíráme svou
osobní odpovědnost (Věc jsme zvažovali, ale... Ještě to nerozhodli... apod.).
•
•
Úkol 33
Určete slohovou hodnotu slovesné kategorie osoby a čísla:
Poslouchají, oni jeden vandráku, koukají po vlastních se vrátit zpět. – Jak si usteleš, tak si lehneš. –Vzala si
kapesníček, otřela si očička a už neplakala, Terezko. – Pročpak jste se na to, pantáto, nezeptali? –
Upozorňujeme vás, že platnost dokladů končí. – Působivost uměleckého díla posuzujeme subjektivně, i když to
zdaleka nemůže být jediné závažné kritérium. – Kouknou, oni mi nic nevykládají, oni jsou na mě krátká. – My,
Vladislav z Božie milosti král uherský, český, dalmatský, chorvatský etc., oznamujem tiemto listem všem...
tomu na vědomie pečeť naši královskú k listu tomuto sme přivěsiti kázali. – Uvedli jsme přehled zásad, které
považujeme za aktuální. – Ukážeme si nyní, jak by se mohly uvedené myšlenky realizovat v praxi.
Kategorie času
• Tvary přítomného času mimo situaci a kontext mají gnómický význam. V tomto smyslu se přítomný čas
používá v odborných textech, v návodech, pokynech, předpisech (před upotřebením protřepeme, do mísy
přidáme), v zákonech, nařízeních, při popisování všeobecně platných zákonitostí (Atom je částice hmoty.)
a v příslovích (Lež má krátké nohy.).
• V běžně dorozumívací oblasti se užívá přítomných tvarů nedokonavých sloves pro vyjádření budoucího času
(Zítra vaří šéfkuchař. Pozítří jedeme na hory. Hned jsem hotova. Tak já tam jdu.). Přítomným časem se
vyjadřuje také nepřímý rozkaz realizovaný v budoucnosti (Po obědě se do toho pustíme.). Jde o expresivní
prostředek hovorového stylu.
• Čas přítomný se uplatňuje místo času minulého ve vypravování, a to zvláště v oblasti běžně dorozumívací
a umělecké, jde o tzv. prézens historický. Využívá se ho k oživení vyprávění, zvláště při vyvrcholení děje
nebo při změně směru děje (Když jsme se druhého dne koupali v hořejším rybníce, náhle se objeví na
hrázi Rek a nese v tlamě mladou káchající a třepetající se kachnu z dolejšího rybníka. Hup do vody a nese
ji ke mně. Vzal jsem mu ji z huby, pustil ji na vodu a Rekovi jsem vyťal pár pohlavků. J. Herben). Ve
slohovém postupu popisném a výkladovém není prézens historický funkční a hodnotíme ho jako stylistický
nedostatek.
• Tvary budoucího času vyjadřují různé odstíny modálnosti, popř. citového zaujetí, např. pravděpodobnost
a neurčitost (Venku bude zima.), rozkaz (Budeš mlčet!), zdvořilostní vyjádření (Budu vás prosit o
laskavost.), rozhorlení, nevoli (Ty se ještě budeš divit!) apod. Jde o jev příznačný zvláště ve stylové
oblasti běžně dorozumívací.
• Minulý čas plní funkci vyprávěcího času. V expresivních výpovědích se někdy využívá jako zesílený
imperativ (Čert to vzal!).
• Archaismem je použití předminulého času (Kdosi tu byl řekl.).
Úkol 34
Uveďte stylovou hodnotu slovesných tvarů:
Čtverec je rovnoběžný obrazec, jehož úhly jsou pravé a všechny strany stejně dlouhé. – Když tedy chceš, zítra
jdeme a koupíme to. – Do těsta lehce zamícháme sníh. – Usadila se a zpívala. Vtom slyší venku koňský dupot. I
myslí si, kdopak k nám zabloudil? – Zítra jedu do Prahy. – Určitě napíšu. – Určitě budu psát. – Když byl přišel, už
bylo po všem. – Na sv. Jiří vylézají hadi a štíři. – Ty věže v dálce, to bude asi Olomouc. – Moc vás budu prosit o
příspěvek.
Kategorie způsobu
• Indikativ je stylově bezpříznakový, při použití v přání (příkazu) jím naznačujeme, že pokládáme děj za
splněný (Všichni studenti se shromáždí v aule.).
• Imperativ je častý zvláště v emocionálních projevech, v odborném a administrativním stylu se vyskytuje
výjimečně (Fakturu uhraďte připojenou složenkou! Pošlete obratem!). V příslovích a pořekadlech se užívá
místo indikativu (Posluž čertu, peklem se ti odvděčí.). Imperativní tvary se nahrazují tzv. infinitivem
výzvovým, zvláště v oblasti psané publicistiky, např. v titulcích (Zajistit podmínky. Uvést příklady.). V
odborném stylu se imperativ střídá s kondicionálem nebo indikativem bez stylistického rozlišení (Uveďme
příklad! Když uvedeme příklad. Kdybychom uvedli příklad.). V běžně dorozumívací oblasti může mít i
charakter ostrého rozkazu (Lehnout!).
• Kondicionál vyjadřuje vedle podmínky v expresivních textech přání (Kdybyste mi to podal.) nebo rozkaz
(Kdybyste nemluvil!) a využívá se jako projev zdvořilostní formy (Chtěl bych celou záležitost vysvětlit.).
Kategorie slovesného rodu
• Zvratná podoba pasiva je výrazný prostředek rozšířený v běžně mluveném jazyce (Domy se bourají.) a pro
vyjádření pasiva v přítomném čase skoro jedině možný (výjimky jsou řídké, např. Bit jako žito.).
• Častá je jeho neosobní forma (Zpívalo se a tančilo se až do rána.).
• Opisný tvar má knižní charakter a uplatňuje se ve stylové oblasti odborné a publicistické.
• V administrativním stylu se pasiva užívá i ve stylisticky nevhodných konstrukcích typu: Žádáte se, abyste
urychleně vyplnili...
Úkol 35
Určete slohové funkce slovesných rodů (u pasiva zhodnoťte vhodnost, ev. nevhodnost použití):
O těch problémech se už hovořilo na několika setkáních. – Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. – Mladší
Bětuše, jak bylo už naznačeno, se vydařila po mamince. – Bylo kopáno i pod zemí, rostla nová síť kanalizace. – V
Národním divadle se při slavnostních příležitostech hraje Smetanova Libuše. – Být chválen je příjemné. –
Poslanec byl zvolen většinou hlasů.
Kategorie vidu
• Nedokonavých sloves se používá místo dokonavých v citově zabarvených projevech a vyjadřují naléhavější
upozornění (Tak zavírej dveře!).
• Dokonavým videm se děj dramatizuje (lze zesílit i příslovci, např. vtom, vzápětí, náhle) ve vypravování, v
publicistickém stylu, zvláště v reportážích.
• Dokonavým slovesem se vyjadřuje i důrazný a naléhavý záporný rozkaz nebo zákaz (Jen nezapni proud!).
Úkol 36
Zhodnoťte použití vidu:
Tak nezavírej ty dveře! – Proč jsem se jen do toho pouštěl? – Za hodinu jdu vařit večeři. – Večer obvykle šel na
procházku. – Chodíval tam každý den. – Když jsem já k vám chodívával, pejsek na mě štěkávával.
3.4.6 Příslovce
O příslovcích
• V hovorových projevech jsou prostředkem úsporného vyjadřování (Jsem tady služebně.), v publicistickém
stylu součástí eliptického vyjadřování, např. v titulcích (Kopaná mezinárodně. Vzpěrači rekordně.). V
uměleckém stylu jsou příslovce častá zvláště v próze (např. příslovce tvořená od adjektiv – smířeně,
odevzdaně, rozesmátě, rozkvetle), v odborném vyjadřování se příslovcí používá zvláště pro jejich
schopnost kondenzovaného vyjádření (počasí teplotně normální).
• Užití příslovcí je někdy projevem jazykové módy (faktograficky odříkat = odříkat fakta), a proto se v
běžně dorozumívacích a publicistických projevech objevují nově tvořená příslovce, vzniklá např.
kontaminací předložkového spojení a příslovce: Chodit s někým navážno (srovnej: chodit s někým na
chvíli, chodit s někým vážně).
Úkol 37
Stanovte slohovou platnost příslovcí:
Jsem tady studijně. – Umí všechno faktograficky odříkat. – Stojí blízko. – Je to jeho blízce příbuzný. – Díval se na
ni dlouho (dlouze). – Je tam draho. – Musel svou draze milovanou matku opustit.
3.4.7 Předložky
O předložkách
• V oblasti běžně dorozumívací, prakticky odborné, publicistické, ale i administrativní se rozšiřuje užívání
předložky na místo předložky v (pracovat na závodě, na škole), ale i na úkor předložek jiných (mám dotaz
na vás x mám dotaz pro vás, k vám; vykonávat dozor na výchovu x vykonávat dozor nad výchovou).
• Předložky do se užívá zvláště v administrativní oblasti místo předložky v (posíláme vám do termínu
připravené materiály; aplikace do resortu strojírenství), ale také v jiných případech (Těžko se dostávají
hráči do šance. x získávají šanci, dostávají se do střelecké pozice).
• Sekundární předložky (nevlastní) mají specifický stylový charakter. Jedním z příznakových rysů
současného vývoje češtiny je právě růst počtu sekundárních předložek i kvalitativní změny v rámci těchto
předložek. Souvisí to se stylovou diferenciací jazyka, s potřebami lépe vyjadřovat abstraktnější vztahy.
Vyskytují se zvláště ve stylu odborném, např. v oblasti právní (vůči, z hlediska, ze strany,
prostřednictvím), v logice (na základě, pomocí, v procesu), ve stylu publicistickém (u příležitosti, v rámci,
v oblasti, na úseku, z pozice, v zájmu aj.) a ve stylu administrativním (v oboru, na úseku, s výjimkou, ve
spolupráci), zvláště v účetnictví (na újmu, ve prospěch, na podkladě). V ostatních stylech se s nimi
nesetkáváme tak často (jde např. o expresivní prostředky v humoristické literatuře).
• Mnohdy dochází v hovorových i publicistických projevech k záměně některých předložkových vazeb, zvláště
předložky mimo (správně: mimo tetu – 4. pád) s předložkou kromě (správně: kromě tety – 2. pád).
Úkol 38
Určete slohovou platnost předložek:
Pracuje na vlastní prodejně. – Na škole probíráme už třetí lekci z němčiny. – Mám na vás dotaz. – Posílám ti do
termínu vyplněné dotazníky. – Do teoretických seminářů jsou zařazování dle možnosti mladí lidé. – Provádí
kontrolu o archívní a spisové evidenci. – Krom Pavla přišli všichni. – Vděk vaší pomoci jsme úkol zvládli. – Naše
závěry vyslovujeme s přihlédnutím k předcházejícím výsledkům. – Díky mlze došlo k havárii.
3.4.8 Spojky
O spojkách
• V podstatě se nevyskytují spojky nespisovné, jen nespisovné varianty některých spojek (dyž, esli, eslivá,
páč aj.).
• U několika výrazů se rozlišuje hovorová a knižní podoba (jestli x jestliže, zda; teda x tedy; různé podoby
pokud, dokud – pokavad, dokavad, pokuď, dokuď, dokaváde aj.).
• V hovorových projevech se někdy hromadí spojovací výrazy (že aby nepřišel pozdě; že kdyby nepřišel
vůbec), v psaných projevech odborných se často vypouštějí (Mnozí studenti, kteří nejsou v práci úspěšní,
ztrácejí jistotu a vzniká u nich pocit méněcennosti... x ...kteří ztrácejí pocit jistoty a u nichž vzniká...).
• Zastaralých i knižních spojek se využívá expresivně s humorným (žertovným) záměrem, zvláště v řeči
studentů a v tzv. intelektuálních vrstvách společnosti (Pakliže ihned nepůjdeš, budu nucen vyvodit z toho
patřičné důsledky.).
Úkol 39
Určete slohovou platnost spojek a spojovacích výrazů:
Velmi pospíchal, že aby nezmeškal vlak. – Viděl jsi tu ženskou, co běžela přes silnici? – Je opravdu chytřejší jak
já. – Zůstanu, dokaváde to neuděláš. – Pakliže ihned nepůjdeš, budu muset z toho vyvodit závěry. – Dostal jsem
kouli z češtiny, anžto jsem se opomněl naučit onu překrásnou báseň.
3.4.9 Částice
O částicích
• Většinou jde o slova expresivní, jejichž expresivita se pohybuje mezi emocionalitou a intelektuálností.
• Expresivnost se projevuje v aktualizační funkci, tj. v motivovaném zvýraznění jazykových prostředků v
o
textu pomocí částic (A místnosti přetopené nad 25 C určitě nesvědčí našemu zdraví.).
3.4.10 Citoslovce
Mají absolutní stylistické zabarvení, jde o příznaková emocionální slova.
Nejfrekventovanější jsou ve stylu běžně dorozumívacím a uměleckém, méně často se
vyskytují ve stylu publicistickém (mají funkci stimulovat posluchače a oživit projev). Do
odborného stylu nepatří. Citoslovce onomatopoická dodávají větě expresivnost (Vrabec frrr
na strom.).
O citoslovcích
Průvodce studiem
Dokončili jsme další velkou část této kapitoly zaměřenou na stylistické využití
morfologických jazykových prostředků. Dopřejte si chvilku odpočinku a pak se zase vraťte
ke studiu. Seznámíte se ještě s možnostmi stylistického využití slovotvorných a
syntaktických prostředků. Nezapomeňte průběžně vypracovávat jednotlivé úkoly, na nichž si
procvičíte získané teoretické znalosti.
3.5 Slovotvorné prostředky se slohovou platností
Slovotvorné varianty mají stejný lexikální význam a vznikají různým způsobem tvoření,
nejčastěji afixací. Stylově rovnocenné varianty jsou např. slovotvorné varianty typu:
dvojkolák – dvoukolák, droboučký – drobounký apod.
Slovotvorné
varianty
K základním slohovým slovotvorným variantám řadíme:
• -an/-ák: zřetelná varianta ve slovotvorné kategorii jmen obyvatelských tvořených z vlastních názvů míst
(Pražan – Pražák, Ostravan – Ostravák). Dříve spisovné a neutrální an a nespisovné, hovorové, až hanlivé ák se stávají variantami neutrálními. Vývoj ovlivnila pravděpodobně skutečnost, že u některých
pojmenování se podoby s -an neužívalo (Kladeňák). Používání přípony -ák jako neutrální je zpomalováno
tím, že slova s touto příponou bývají nespisovná, anebo spisovná hovorová, tvořená univerbizací
(baloňák, šusťák, náklaďák, Václavák). I když výrazy s -ák mají příznak hovorový, rychle pronikají do
spisovného jazyka a posouvají jména s -an mezi prostředky knižní.
• -ař/-ář: jména konatelská s těmito příponami ztrácejí příznak nespisovnosti (často slangovosti) a
nabývají charakteru slov hovorových až plně spisovných (topenář, lešenář, silničář, tunelář, cestář).
Původně šlo o pojmenování dvouslovná (železničář – pracovník na železnici) a k vytvoření pojmenování
jednoslovných vedla jazyková ekonomie. Některé z názvů tvořené touto příponou mají zabarvení
expresivní (smolař, troškař, hračičkář).
• -n(í)/-n(ý): varianty přídavných jmen jsou odrazem dobových rozdílů v užívání slov a jsou příznačné pro
individuální styl některých starších spisovatelů (J. Holeček, F. X. Šalda). Týkaly se nejprve slov přejatých
(geniálný, konkrétný, objektivný), později i domácích (Máchova próza je svou básnickou metaforikou,
soustavným okřídlováním slovné hmoty, pokračováním jeho verše. F. X. Šalda). V současném jazyce jde o
rozdíly jen věcně významové, nikoli slohové (srdečný dopis, srdečný pozdrav x srdeční potíže, srdeční
infarkt; zábavní místnost, zábavní pyrotechnika x zábavný podnik, zábavný společník). Tyto rozdíly
musíme respektovat také u přídavných jmen dalších: živelní pohroma, živelní katastrofa (způsobeno
přírodními živly) a oproti tomu živelný vývoj, živelná stávka (spontánní projev), živelná síla ohně
(nezkrotná, neovladatelná). Výraz škodní (od slova škoda) se nově vyskytuje jako odborný termín v
pojišťovnictví, např. škodní událost, škodní komise, škodní náhrada, škodní průběh aj. Oproti tomu
máme spojení škodná zvěř, anebo zastaralé vyjádření být škodný ve významu „utrpět škodu”. Chybné je
zaměňování adjektiv tvořených od různých základů, př. bezpečný let x bezpečnostní pás.
• -n(ý)/-teln(ý): přípona -telný je frekventovaná zvláště v odborném stylu (zpracovatelný, roztažitelný) a
jde o prostředek intelektualizační (počitatelné jevy, vzdělavatelný člověk, neopomenutelné hodnoty).
Přípona -ný má význam vztahový (mocný, železný) a vyjadřuje vnitřní znak (zpupný, zlostný, ctnostný).
Často se obě přípony zaměňují (neodvratitelné nebezpečí – neodvratné nebezpečí), zvláště v uměleckém
stylu (neodvratitelný osud).
• -išt(ě)/-isk(o): dříve se obou přípon užívalo ve významu konkrétním i abstraktním, v současné době
dochází k diferenciaci, k významové specifikaci obou synonym; přípona -iště označuje místo děje
(skladiště, strniště, cvičiště, smetiště). Většina názvů s touto příponou má paralelní názvy s příponou isko. Od významově rovnocenných paralel (bahniště – bahnisko, spáleniště – spálenisko) se liší dvojice, ve
kterých název s příponou -isko má specializovaný význam pro označení míst myšlených, zpravidla
abstraktních (stanovisko k problému x stanoviště autobusů). Přípony -isko místo přípony -iště lze použít
aktualizovaně (strnisko na bradě). Většinou obě přípony významově diferencují slova příbuzná (ohniště –
ohnisko, hlediště – hledisko).
Další slovotvorné prostředky
• Přípona -(n)ost. Řadíme ji k nejproduktivnějším příponám označujícím názvy vlastností. Jde o příponu
jednoznačnou (kromě několika starých jmen dějových). Zpravidla je identický základní význam adjektiva a
substantiva (rychlý – rychlost, zralý – zralost), jen zřídka je rozdílný (hodný – hodnost). Názvy fundované
adjektivy odvozenými od dokonavých sloves mají ve shodě s nimi význam výsledkový a stavový
(vyčerpanost, rozespalost, opuštěnost). Někdy přistupuje k základnímu významu příznak časovosti jevů;
základem bývá zpravidla substantivum (rozvodovost, úrazovost, porodnost). Odvozeniny od dějových
adjektiv mohou být synonymní s příslušnými dějovými názvy (nasycenost – nasycení, odcizenost –
odcizení). Častá je konkretizace abstraktních názvů. Přenášejí se na označení nositele (památnost,
vzácnost). V publicistickém stylu se vyskytují nejen abstraktní substantiva s touto příponou i na místě
jiných substantiv, např. slovesných (síla varovnosti), ale také substantiva konkrétní (Koupil si pěknou
rozestavěnost.). Šíření uvedeného typu substantiv svědčí o jeho potřebnosti. Tímto způsobem se totiž
tvoří abstraktní názvy shrnující počet jednotlivých případů. Jde o projev snahy po intelektualizaci
spisovného jazyka, příznačnou pro odborný a publicistický styl (sňatečnost, nemocnost, poruchovost,
návštěvnost, nehodovost, úrazovost). Mnohdy se však chybně tvoří substantiva i tehdy, jestliže chybí
opora o jméno (Chtěli bychom snížit propadovost žáků ve třídách. Zabráníme chybovosti v diktátech.).
• Přípona -ova(t). Vyskytuje se u sloves s příznakem hovorovosti (až slangovosti), př. sáčkovat,
pardonovat, připomínkovat. V běžně dorozumívací oblasti se začala šířit dokonavá slovesa, tvořená ze
sloves obouvidových (odkanalizovat, odasanovat, vyprojektovat, odabsolvovat, rozkomentovat), která
mají funkci profesionalismů. Pronikání přípony do hovorového jazyka je podporováno univerbizační
tendencí.
• Přípona -ex. Módní přípona minulých desetiletí, která sloužila k odvozování názvů prodejních míst
(Tuzex, Darex, Zverimex apod.).
Další
slovotvorné
prostředky
Pro zájemce
Různé adjektivní přípony slouží jako prostředek odborného vyjadřování, např. specifické přípony u názvů
chemických sloučenin (-ný, -natý, -itý, -ičitý, -ečný, -ičný, -ový, -istý, -ičelý).
• Dějová jména bez přípony. V odborném stylu se tvoří ze sloves s příponou -(n)out substantiva, která
vyhovují svou stručností odbornému vyjadřování a liší se od vyjadřování neodborného (dopadnout – dopad
x dopadnutí, střetnout – střet x střetnutí; podobně spad, úlet, úhyn aj.). Produktivnost tohoto typu se
stále zvyšuje. Domníváme se však, že je nesprávná současná tendence „zodborňovat” hovorové
vyjadřování nad potřebnou míru a „přeplňovat” je uvedenými substantivy, která mají své místo zvláště
v odborném stylu. V hovorovém jazyce zanikne asi spad sněhu a zůstane pravděpodobně jen množství
napadaného sněhu. Nebudeme asi provádět sběr borůvek, ale jen sbírat borůvky, zvláště v těch případech,
když půjde o nahodilou činnost člověka.
• Jména zdrobnělá. Deminutiva modifikují význam základových slov kvantitativně, označují věci menší
(domek, koník, knížka, stolek). Často tento význam provází příznak emocionální; někdy mají pouze
význam emocionální, a to zpravidla kladný (maminka, sluníčko, tatínek). Vyjadřují rovněž vztah mluvčího
k nositeli jména (Maruška, babička, Pepíček). V některých případech může jít i o vztah záporný, obvykle o
ironické užití (jeho zájmíčky, český občánek). Nezřídka se vyskytují deminutiva při eufemistickém
vyjádření (smrádeček, záchůdek, záchodky). Mnohá deminutiva se stala termíny v odborném stylu
(mosazný kohoutek, kovové nožičky), zvláště v oblasti kuchařské (rohlíčky, košíčky, drůbky, bylinky), ale i
v oblastech jiných (průdušky, průdušinky – odstupňováni podle velikosti označeného denotátu). V
administrativním stylu tvoří slangová pojmenování (koníček v kartotéce, žrádýlko – náplň do sešívacího
strojku apod.).
•
• Přechylování. V současné češtině se slova přechylují, a proto není správné užívat tvarů mužských při
oslovování žen (paní doktor, paní docent). Tato oslovení chápeme jako snahu po vybranosti nebo jako
snahu odlišit se od ostatních uživatelů jazyka. Jde o nespisovné a zastaralé vyjadřování. Spisovné jsou
tvary přechýlené (filoložka, pedagožka apod.). Tyto podoby se liší pouze z hlediska spisovnosti a
nespisovnosti vyjadřování. Nevhodné je oslovovat ženy titulem manželů (paní doktorová, profesorová)
nebo funkcí, kterou muži vykonávají v zaměstnání (paní ředitelová, správcová, paní správcová, paní
přednostová aj.).
• Předponové tvoření slov. Často podléhá „dobové módě” př. předpony pro-, od-, vy- se připojují ke slovu
bez ohledu na potřebu (proškolit, odškolit, odsouhlasit, vykrýt potřebu apod.). Někdy se vyskytnou
dokonce předpony dvě (předodsouhlasit, odpodepsat). Vysokou frekvenci má předložka na. V souvislosti s
tím, proniká také jako předpona (nanést, nastínit, nahlásit apod.).
• Univerbizace. Pojmenování jsou často hovorová, ale i nespisovná (panelák, uherák, zasedačka). Některá
z nich patří k odborným názvům (salátovka – mísa na salát). Za projev univerbizační tendence můžeme
považovat vznik hybridních složenin z dvojslovných pojmenování (gramodeska, elektropřístroj).
• Multiverbizace. Zvláště v publicistickém stylu se dává přednost víceslovným pojmenováním před
pojmenováními jednoslovnými (dohlížet – vykonávat dohled; čtenáři – čtenářská veřejnost). Jednoslovné
názvy jsou výchozí a neutrální, multiverbizovaná pojmenování jsou příznaková a slouží k stylové
diferenciaci. Mezi výchozím pojmenováním jednoslovným a multiverbizovaným je nejen vztah
sémantický, ale i formální. Podle toho, jak se začleňuje společný formální prvek pojmenování
jednoslovného do pojmenování víceslovného, rozeznáváme v podstatě tři druhy multiverbizačních
pojmenování. a) Sloveso + substantivum. Ze slovesného základu jednoslovného pojmenování se vytváří
deverbativní substantivum a to se spojuje se slovesem, jehož lexikální význam je oslaben (být
zástupcem, mluvčím, nositelem, představitelem; dát povel, rozkaz, slib, informaci; vést spor, útok aj.).
b) Adjektivum + substantivum. Ze substantivního základu pojmenování se tvoří adjektivum a to se
spojuje se substantivem. Významově závažnější je v tomto případě adjektivum (sportovní,
spotřebitelská, čtenářská veřejnost). Tato pojmenování mají charakter shrnujícího, abstraktního
pojmenování. c) Substantivum + substantivum. Substantivum, kterým se realizuje jednoslovné
pojmenování, je závislé na jiném substantivu, které je řídící jen po stránce formální, poněvadž jeho
lexikální význam je značně oslaben (problémy, otázky, záležitosti prospěchu, docházky, chování; proces
vývoje, růstu, rozkladu). Pojmenovávaný jev je zařazován do obecnější významové skupiny.
• Názvy cizího původu. Velmi produktivní je přípona -it(a). Názvy tvořené touto příponou poukazují obvykle
k adjektivům zakončeným na -n(í) (banální – banalita, speciální – specialita). Mají také protějšky s
domácí příponou -ost (banálnost, speciálnost). Činitelské názvy cizího původu se většinou opírají o
slovesa zakončená na -ovat (demonstrant, student, kontrolor, propagátor, komponista). Poměrně početné
jsou i názvy prostředků; řada z nich byla přejata do češtiny již jako hotová slova (inhalátor, adaptér,
mixér). Někdy existují slovotvorné dublety. Rozlišení se projevuje ve frekvenci užívání, ale i ve významu
(adaptor – přístroj k přijímači x adaptér – obecné označení přizpůsobovacího prostředku). Může však jít
také o rozlišení významu činitele a prostředku (konduktor – konduktér). Cizí názvy na -it(a) mají protějšky
s domácí příponou -ost (specialita – speciálnost, originalita – originálnost). Pro češtinu je typický výskyt
slov tvořených z domácích základů předponami a příponami, buď původními, nebo nepůvodními (tj.
původními slovními základy, které nabyly povahy předpon), např. infra- (-červený, -zvuk, -zářič), ultra- (zvuk, -krátký, -odstředivka), mikro- (-vlnný, -povídka, -rozhovor); -fikace (plynofikace), -izace
(úsekizace) aj. Od 60. let 20. století patří k módním prostředkům tvoření slov s komponenty mini-, maxi(viz výše). K publicismům řadíme některé expresivní výrazy tvořené příponou -ismus (polopatismus).
Předpony cizího původu se spojují převážně se slovy přejatými, ale i se slovy domácího původu. Vznikají
tak nová slova, která pronikají do naší slovní zásoby, a to zvláště ze stylu publicistického, př. anti- (drogový, -lobby, -politický, -virový); ex- (-kolega, -miss, -premiér); hyper- (-market, -moderní, -text);
post- (-produktivní, -sezónní); re- (-definovat, -kvalifikace, -instalace); vice- (-guvernér, -miss, -premiér,
-prezident, -starosta) aj. K nejfrekventovanějším částem kompozit patří zvláště slova, pojmenovávající
nové skutečnosti: aroma- (-kosmetika, -lampa, -terapie); bio- (-brambory, -centrum, -farma, -terapie);
eko- (-aktivista, -farma, -katastrofa); fit-/fitness- (-centrum, -klub, -studio); profi- (-cyklistika, -hokej,
-tenis, -tým); super- (-bike, -byznys, -cena, -projekt, -star, -šance, -třída); video- (-adaptér, -archiv, dokumentace, -film, -hit, -nahrávka, , -projekce, -technika) aj.
• Zkratky a zkratková slova. Proces vytváření zkratek je podmíněn existencí víceslovných pojmenování,
na jejichž základě vznikají (a proto i proces abreviace je druh univerbizace). Zkratky a zkratková slova
mají charakter značkový a svou úsporností a stručností jsou projevem racionalizační tendence v
současném jazyce. Nejvíce jsou zastoupeny v odborném a administrativním stylu, a to zvláště zkratky
grafické (atd., tzv., mj., tj.), iniciální, počátkové (Sb. – Sbírky zákonů a nařízení), kontrakční, stažené
(fa, fě, fy; pí); parafy jmen, např. Nk (Novák), Ný (Nový) aj. V běžně dorozumívacích projevech se
vyskytují zkratky fonické, zvláště iniciální, tvořené z počáteční slabiky nebo z počátečních dvou slabik,
např. filda – filozofická fakulta; nashle, pade(sátník), krimi apod., mechanickým odpojením prvních dvou
slabik, např. (ciga)retka, vynecháním střední části slova, např. kóna < ko-mpó-na < kompozice, angl(ičt)
ina, mat(emat)ika apod. Mnohá z těchto slov patří do studentského slangu. Frekventované jsou i
staženiny dvojslovných spojení, v nichž začátek prvního slova je spojen s koncem slova druhého, např.
mot(oristický hot)el, mo(torový veloci)péd, os(mium + volf)ram apod. V titulcích a názvech se mohou
vyskytnou připodobeniny, slovní hříčky se souhláskami nebo slabikami zkratky, které jsou homonymní s
přirozenými slovy (Semafor < Sedm malých forem; dříve liduška < lidová škola umění; sentinel < SNTL,
Státní nakladatelství technické literatury apod.). Zkratkové složeniny mohou být i cizího původu, např. hifi
(< high fidelity), scifi (< science fiction).
Průvodce studiem
Do této podkapitoly jsem nezařadila cvičení, neboť problematice tvoření slov budeme
věnovat samostatné kapitoly při výuce lexikologie. V rámci práce s dalším dílem textu se
můžete vrátit k uvedenému teoretickému výkladu a zopakovat si některé zásady.
3.6 Syntaktické prostředky se slohovou platností
Věty podle členitosti
Slohová
platnost
syntaktických
prostředků
Dvojčlenné věty jsou stylisticky neutrální věty, vyskytují se ve všech stylových oblastech.
• Věty s přísudkem slovesně-jmenným s elipsou spony vyjadřují obecně platné myšlenky a názory; jsou
stručné a zvyšují přitažlivost projevu. Stylisticky příznakové jsou např. v příslovích (Mladost – radost.
Mladí ležáci – staří žebráci.), heslech (Čisté okno – záruka bezpečné jízdy.), novinářských titulcích (Cíl
našich sportovců – zvyšování tréninkových dávek.) aj.
• Věty s tzv. všeobecným podmětem jsou slohově příznakové, nejčastěji jde o věty užívané v hovorovém
stylu (Vysílali v televizi. Zvonili na mši.). V pracovních popisech, ale i v odborném stylu jsou
frekventované věty s 1. os. množného čísla (Přistoupíme nyní k rozboru další části studie. Do těsta jemně
zamícháme sníh.). Typy vět s 2. osobou jednotného nebo množného čísla mají sice charakter obecné
platnosti, ale slohově jsou emocionální. Užívá se jich v oblasti umělecké, ale i publicistické, neboť
navazují důvěrnější kontakt autora s adresátem (...ještě krok dál, a pak už koukej sám, aby ses z toho
lesa dostal zase ven...).
Jednočlenné věty se vyskytují ve všech slohových oblastech. Mohou být neutrální, ale také
příznakové.
• Jednočlenné věty slovesné obsahují určité sloveso ve tvaru 3. osoby. Bývají obvykle neutrální a označují
přírodní jevy, tělesné a duševní pocity (Sněží. Bolí mě na prsou. Je mi těžko.).
• Vždy je třeba rozlišovat: Z bytu bylo slyšet hádku. x Z bytu byla slyšet hádka. Z okna je vidět Lysou horu.
x Z okna je vidět Lysá hora. Dvojčlenné věty tohoto typu jsou někdy hodnoceny ještě jako ne plně
spisovné, hovorové. Stylový rozdíl se však již stírá, a proto můžeme obě varianty pokládat za rovnocenné.
• V publicistickém a odborném stylu jsou časté tyto věty s tzv. neosobním pasivem (Na branku se střílelo z
dálky. V diskusi se dospělo k podnětným závěrům.).
• Stroze a úředně působí pasivum v oblasti administrativní (Zde se neparkuje. Zavírá se v ustanovenou
dobu.).
• Ve stylu uměleckém má tento typ někdy funkci eufemismu nebo funkci odosobňující (Pozdravit by se
mohlo, když se ráno vstane.).
• Jednočlenné věty neslovesné se vyskytují v oblasti hovorové s příznakem emocionality (Dobré ráno! Hurá!
Ne, ne! Výborně!). Obvykle úzce souvisí se situací, v níž jsou vysloveny (Pozor! Auto! Těch peněz! Té
radosti!). V uměleckém stylu slouží při vypravování k vyjádření dramatického spádu děje (Podobalo se to
slavnosti pomsty, zpestřované masakry na střelnici. Střelba, kopance do dveří. Strach a vztek. Pláč. J.
Otčenášek), podobnou funkci mají také v popisu (Pokoj nebyl velký, pár kousků nábytku a krémová
kuchyňská stolička. V. Páral). Ve stylu publicistickém se tyto věty uplatňují hlavně v beletrizujících
žánrech (reportáž, fejeton, črta, sloupek) jako výraz citového zabarvení, ale také v titulcích s apelovou
funkcí (Rozhodnutí! Odzbrojení!).
Věty podle postoje mluvčího
Konkrétní výpovědi mají v komunikaci svůj propoziční obsah, který je ovlivněn záměrem
mluvčího (adresát by měl pochopit, že mluvčí pronáší např. prosté oznámení, otázku,
vybídnutí, varování, prosbu, přání apod.).
Věty podle
postoje
mluvčího
Pro zájemce
Úplný výčet komunikativních funkcí je v podstatě nemožný, protože je jich velké množství. Pro školskou praxi je
vhodnější sdružovat tyto funkce do čtyř základních okruhů, které se kryjí s tradičně chápanými druhy vět podle
postoje mluvčího (oznámení, otázka, výzva, přání).
• Výpovědi s komunikativní funkcí oznámení konstatují nějakou skutečnost. Nejpříznačnější je pro ně
klesavá koncová intonace. Jsou bez slohového příznaku a vyskytují se ve všech slohových projevech.
Slohově jsou diferencovány obvykle pouze z hlediska zvukového (výraznou intonací) a z hlediska vyjádření
modality (určitost, neurčitost, možnost, pravděpodobnost apod.).
• Výpovědi s komunikativní funkcí otázky jsou typické pro dialogickou formu mluveného projevu a mají
poměrně velký rozsah stylového zabarvení (od neutrálního k emocionálnímu – expresivnímu). Otázkami
zjišťovacími zjišťuje mluvčí, zda platí propoziční obsah kladný nebo záporný, př. Přijede bratr zítra? Ano.
(Ovšem. Zajisté.). Ne. (Kdepak!) Nepřímé vyjádření zjišťovací otázky má podobu souvětí. Vyskytuje se
nejčastěji ve stylu běžně dorozumívacím, př. Ty asi budeš vědět, jestli bratr zítra přijede. Zajímalo by
mě, jestli bratr zítra přijede. Pověz mi, zda bratr zítra přijede. Specifickým druhem otázek zjišťovacích
jsou tzv. otázky presumptivní. Mluvčí více méně předpokládá platnost toho, co v nich vyjadřuje jako
kladný nebo záporný propoziční obsah, př. Že jste se zase hádali? Přicházíte kvůli tomu neštěstí, viďte
(že)? Otázky doplňovací. Mluvčí nevyžaduje kladnou nebo zápornou odpověď, ale konkretizaci určitého
méně známého obsahu. To, co se chce dovědět, udává velmi často tázací slovo, př. Odkdy je otevřeno v
obchodě? – Od půl osmé. Otázky deliberativní. Mluvčí je klade zároveň sám sobě nebo jen sám sobě.
Deliberativní se může stát každá otázka zjišťovací nebo doplňovací, pokud je jejím adresátem sám
mluvčí, př. Mluví pravdu? Kdo to sem položil? Nešlo ve skutečnosti o něco jiného? Tyto otázky jsou časté
zvláště v uměleckém stylu, a to při vyjádření nerozhodnosti, pochybování, např. ve vnitřním monologu
(Jedenáct dní už neviděl Eržiku. Děje se něco? Ulétá Eržika? I. Olbracht).
Pro zájemce
Připomínám významový rozdíl mezi zájmeny jaký a který, př. Jakou učitelku máš nejraději? (Spravedlivou.) x
Kterou učitelku máš nejraději? (Paní učitelku Novákovou). Zájmenem jaký se ptáme na druh nebo kvalitu
objektu, formy, zájmenem který identifikujeme určitý objekt z dané množiny. Mějme na paměti, že v dialogu
stejné tázací slovo už neopakujeme. Pak může mít i tato otázka stoupavou koncovou intonaci, př. A: Odkdy je
otevřeno v obchodě? B: Od půl osmé. A: A v obuvi? B: Od devíti. Speciálním případem reakce tázaného na otázku
je opakování otázky (antiotázka), př. O čem se tam jednalo? – O čem se tam jednalo? – opakované otázky se liší
tím, že mají antikadenci.
• Výpovědi s komunikativní funkcí výzvy. Vyjadřují se jí všechny druhy a odstíny výzvy. Jde např. o
prosbu, zdvořilou žádost, vybídnutí, příkaz, varování, povel, instrukci apod. Mohou se použít také modální
slovesa, infinitiv aj., př. Zavři dveře! (přímá výzva) Zavřeš ty dveře?! Mohl bys zavřít ty dveře. (?) Nemohl
bys zavřít ty dveře. (?) Zavři dveře! Přikazuji ti, abys zavřel dveře! Co abys zavřel dveře. Co takhle zavřít
dveře!
• Výpovědi s komunikativní funkcí přání. Mluvčí si přeje, aby nastal (nebo nebyl narušen) stav věcí, popř.
aby se proměnil nepříznivý stav v příznivý. Na rozdíl od oznámení, otázky nebo výzvy nemusí být přání
proneseno jen v komunikaci mluvčího s adresátem – adresát není nezbytný. Přání můžeme rozdělit na
reálná (Kéž by se ti zkouška podařila!) a nereálná (Kéž by nezemřel tak mlád!), popř. nesplnitelná (Kéž by
se tak čas zastavil!). Tyto výpovědi jsou opět nejfrekventovanější ve stylu běžně dorozumívacím, zvláště
v projevech mluvených, a odtud přecházejí do stylu uměleckého. V oblasti publicistické mají apelový
charakter, např. v provoláních nebo novinových titulcích (Chraňte naše lesy!).
Věta jednoduchá a souvětí
Věta jednoduchá. Slohová platnost bývá podmíněna formou projevu: v mluveném projevu
se užívá vět s jednoduchou stavbou, zvláště v oblasti hovorové, kdežto v psaném projevu
je obvyklejší vedle souvětí jednoduchá věta bohatě rozvitá. Všech možností plně využívá
oblast umělecká, která střídáním vět jednoduchých a souvětí dosahuje silného účinku. Věta
Věta
jednoduchá
jednoduchá zesiluje dějový spád, zvyšuje dějové napětí.
Souvětí souřadné (parataktické). Souvětí je samo o sobě prostředkem neutrálním a
setkáváme se s ním ve všech stylových oblastech, zvláště charakteristické je však pro oblast
hovorovou a projevy běžně mluvené. V uměleckém stylu souřadné spojení málo rozvinutých
vět bývá prostředkem vyjádření spádu děje, vzrušení, překotnosti děje.
Souvětí
souřadné
Příklad
Kup dětem psa! A choď s ním každé ráno před domem a nasazuj mu košík a zase mu ho sundávej a říkej mu fuj, to nesmíš – a tahej ho do tramvaje a uvazuj ho před obchodem a hádej se s paní, které čuchl k rohlíku...
Od parataxe odlišujeme volné přiřazování vět (juxtapozici), charakteristické pro moderní
beletrii. Autor jí vyjadřuje složité vztahy.
Příklad
Krásné borůvkové noci mi naplňují játra jitrem a tryska mého srdce mi vstřikuje krvavou směs. Slunce fárá z
temnot a hebké vlnící se obilí se zmítá jak režná ženská sukně. Kolečka těžních jam se točí pozpátku, v
zástupech vápnem natřených kmenů třešní okřívají zákryty vojenských hřbitůvků. Hlídači střeží trestané ženy a
vlaštovky roznášejí v zobáčku poselství houslí.
(B. Hrabal)
Sípala zvířata, sypala se stráň, praskaly staré větve, v korunách stromů volali ptáci, na zemi šustila suchá tráva.
(O. Pavel)
Juxtapoziční konstrukce jsou dokladem toho, jak prostředky převzaté z běžně mluveného
jazyka se v uměleckém jazyce přetvářejí a dále rozvíjejí v prostředky specificky spisovné
se speciálním funkčním zaměřením a charakterem.
Formu asyndetické parataxe dostává někdy i souvětí myšlenkově podřadné, a to v oblasti
hovorové, někdy i umělecké, př. Nepůjdeme nikam, prší. (protože prší). Rozumí se, sultán
povolal čaroděje. (že povolal).
Souvětí podřadné (hypotaktické). Způsob syntaktické výstavby, charakteristický
především pro projev psaný. Podává obsah ve zhuštěné formě a z hlediska stylového se jeví
spíše jako prvek statický. Užívá se především ve stylu odborném a publicistickém, v
útvarech výkladu a úvahy, protože je vhodným prostředkem k vyjádření vztahů logických
souvislostí a výkladu různých zákonitostí. Stupeň složitosti souvětí je v jednotlivých stylech
různý. Nejsložitější bývá ve stylu vědeckonaučném, někdy i ve stylu uměleckém. V
jednoduché formě (s malým počtem vět) a s běžnými spojovacími výrazy (př. že, když,
aby... který) se objevuje v projevu běžně mluveném.
Souvětí
podřadné
Složitý větný celek. Vyjadřuje složité závislosti myšlenkové, je typický pro výstavbu
vědeckonaučného stylu, ale využívá se ho i ve stylu uměleckém. Aby souvětí nepůsobilo
přetíženě a nesrozumitelně, musíme respektovat požadavek přesnosti, přehlednosti a
Složitý větný
celek
jasnosti.
Úkol 40
Všimněte si příznakových syntaktických prostředků a vymezte jejich stylovou hodnotu:
Kocour Kobliha dostal pistolku a hned měl plno starostí, aby mu neuletěla muška a kočka Terezka dostala
natahovací myš, a myš se na ni rovnou rozjela a drcla ji do bříška, a kocour Konrád dostal sirky a jednu náhodou
rozškrtl a nemohl ji sfouknout, a kotě Žužlík se tolik leklo smetáku, ale pořád říkalo jupity jupity.
(Podle V. Čtvrtka)
Věty vedlejší
Nejsou specificky vymezeny jen pro některé ze stylových oblastí, i když jednotlivé druhy
mají v některých z nich větší frekvenci, např. věty podmínkové, výsledkové, příčinné a
vztažné jsou časté ve stylu odborném. Zvláštní charakter mají nepravé věty vedlejší.
Věty vedlejší
Nepravé věty vedlejší. Nejsou k větě, k níž se vztahují, v poměru determinace, ale je
mezi nimi vztah koordinační nebo prostá souvislost. Pro stylistickou normu jsou
problematické. Vyskytují se jen v projevu psaném, převážně v administrativním a odborném
stylu, ale i ve stylu publicistickém a uměleckém. Obvykle se hodnotí jako stylová
neobratnost, zvláště při jejich hromadění. Po formální stránce rozlišujeme věty vztažné a
spojkové.
Nepravé věty
vedlejší
• Nepravé věty vztažné. Podle obsahového vztahu k větě řídící vyjadřují především vztah slučovací
(Předseda vlády přijal zahraniční delegaci, s kterou setrval v dlouhém a srdečném rozhovoru. – ...a setrval
s ní...), důvodový (Použijeme destilované vody, která se pro tyto účely svými vlastnostmi nejlépe hodí. ...neboť se...) nebo prostou následnost (Včera odjeli do Vídně, kde se setkají se svými přáteli. ...a tam
se setkají...). Vztažné spojovací výrazy můžeme vždy nahradit příslušnými výrazy souřadnými. Poměr
kodifikace není k těmto větám jednotný. Ve spisovném jazyce však zdomácňují, a to zejména ve stylu
odborném a publicistickém. Je to dáno tím, že pomáhají realizovat snahu těchto stylů o sevřené
vyjadřování. Vyhovují především tendencím odborného stylu vyjadřovat se spíše rozsáhlejšími a
složitějšími souvětími než celky nadvětnými. Frekventované jsou i věty uvozené zájmenem což (Vyhoupl
se na stůl, což dělával s oblibou. ...a to dělával s oblibou.) nebo spřežkami načež, pročež, přičemž aj. Po
obsahové stránce jsou k větám, k nimž se vztahují, ve vztahu koordinace, nebo uvádějí jisté obsahové
doplnění, které má blízko k parentezi. Vztah kodifikace se také k těmto větám mění. Nepravé věty
vztažné nelze za spisovného jazyka vylučovat. Je však třeba jich užívat jen tam, kde je celkový ráz textu
ve shodě s jejich základním funkčním stylovým charakterem. Nikdy by neměly vést k významovým
nejasnostem, př. Oženil se s dívkou, s níž měl syna. (KDY?)
• Nepravé věty spojkové. Z hlediska sémantického jsou také spjaty s větou „řídící” vztahem
koordinačním. I tyto věty pronikají do normy spisovné češtiny. Nepravé věty časové bývají uvozeny
spojkami zatímco (Naše rodina jim vytýká netolerantnost, zatímco jejich sousedé je obviňují ze sobectví.)
a když (Čeští hokejisté zvítězili 2:1, když ještě tři minuty před koncem utkání prohrávali 0:1.). Věty se
spojkou zatímco docházejí v současném jazyce obecného rozšíření a jsou charakterizovány jako
prostředek stylu odborného a publicistického. Věty se spojkou když se stabilizují jako prostředek stylu
publicistického, především sportovní žurnalistiky. Zcela nevhodné je však užití nepravé věty časové v
případech, v nichž nejde o přímou významovou souvislost mezi oběma větami, př. Domácí zaslouženě
zvítězili, když rozhodčím byl J. Novák. Nepravé věty podmínkové bývají uvozeny synonymními spojkami
jestliže (Jestliže ještě před nedávnem byl u nás osobní automobil luxusem, stává se dnes takřka věcí
denní potřeby.) a -li (Měl-li Pavel dnes svou pravdu, měl Honza zase svou pravdu včera.). Uvedené spojky
lze charakterizovat jako prostředek vyjadřování knižního. Nepravé věty podmínkové jsou příznačné
zvláště pro styl publicistický. Nepravé věty účelové neoznačují skutečný účel, ale různé druhy
koordinačního vztahu, především vztah odporovací, slučovací, popř. důsledkový, nebo prostou následnost.
Bývají uvozeny spojkou aby, př. Horská silnice nejprve prudkými serpentinami stoupá, aby pak vzápětí
prudce klesala. Kodifikační literatura tyto věty až donedávna zamítala a připouštěla je pouze ve
vyjadřování obrazném, př. Usnul, aby se už neprobudil. Nepravé věty účelové se vyskytují především ve
stylu uměleckém a publicistickém, zvláště ve sportovní žurnalistice (Rozběhl se, aby po špatně
vypočítaném odrazu laťku srazil. ...a / ale po špatně vypočítaném odrazu...).
Úkol 41
Vyhledejte nepravé vedlejší věty a pokuste se je opravit:
Všichni jsme rádi usedli večer na zahradě, kde jsme poslouchali různé historky. – Silnice prudkými serpentinami
stoupá, aby vzápětí klesala. – Nový útočník nastoupil k zápasu, aby hned v poločase byl vystřídán. – Pachatel
vozidlo odcizil, načež se s ním pokusil odjet.
Polovětné konstrukce
Po obsahové stránce odpovídají potenciální vedlejší větě, v kterou by mohly být
transformovány, a po formální stránce mají charakter jmenný. Týž obsah se jimi vyjadřuje
sevřeněji než odpovídající větou vedlejší. Jako prostředků kondenzace větné stavby se
využívá především přechodníků, infinitivu, adjektiv verbálních a verbálních substantiv.
Polovětné
konstrukce
• Přechodníkové konstrukce. Vyskytují se především v odborném stylu (častěji se jich užívá v oborech
společenskovědních než v oborech přírodovědných), př. Zjišťujíce členskou platnost závislých členů ve
skladebních dvojicích, vycházíme ze slovnědruhové platnosti členů řídících. – Po několika minutách oheň
uhasne, spotřebovav veškerý kyslík uzavřeného prostoru. V odborném stylu se nahrazuje přechodníková
vazba větou příslovečnou, zvláště způsobovou, příčinnou a podmínkovou, př. Vycházejíce z pojetí stylu a z
rozsahu úkolů stylistiky, můžeme vymezit hlavní okruhy jazykovědně orientované stylistiky. (K.
Hausenblas) – (Když / jestliže vyjdeme...). Opakujíce několikrát tento pokus, dojdeme vždy k témuž
výsledku. I přes svou knižní povahu se přechodníkové konstrukce uplatňují také ve stylu uměleckém, a to
především v řeči autorské. Používání těchto vazeb je zcela individuální. Vyskytují se např. v dílech K.
Čapka, J. Otčenáška, V. Neffa, M. Horníčka, V. Párala aj. Nejfrekventovanější jsou konstrukce s
přechodníkem přítomným nedokonavých sloves, užívané ve stylu odborném a uměleckém, př. Avšak Jan
se nepohoršil, když mu Rudda neodpovídal, a vyšel, jda za svým obličejem a odváděje i psa. (V. Vančura)
Přechodník minulý má frekvenci podstatně nižší. Užívá se ho především ve stylu uměleckém, př.
Poškrábal se v týle a odstoupiv na tři kroky, díval se za poutníky. (V. Vančura) Přechodník budoucí
(přechodník přítomný sloves dokonavých) je poměrně vzácný. Dávají mu přednost spisovatelé, kteří mají
sklon ke knižnímu, až archaizujícímu vyjadřování, např. V. Vančura. Řidčeji se ho užívá ve stylu
odborném, např. v právnických stylizacích, př. Výši pokuty stanoví soud, vyšetře příjmy odsouzeného.
• Infinitivní konstrukce. Nejsou vázány jen na určitý styl spisovného jazyka. Pro svou nespecializovanost
poskytují vhodné podmínky pro široké využití jako prostředku kompaktní větné stavby. Jejich
charakteristickým znakem je vedle sevřenosti vyjádření i jistá neosobnost a abstraktnost. Nejčastěji
odpovídají vedlejší větě podmětné (Přistupovat odpovědně k plnění studijní povinností je základní úkol
všech našich posluchačů.) nebo větě přívlastkové (Správný učitel musí v žácích pěstovat snahu porozumět
věcem a pronikat k jejich podstatě.). V oblasti hovorové obvykle nahrazují větu podmínkovou, př. Nemít
tak málo času, určitě bych to zvládl. (Kdybych neměl tak málo času, určitě bych to zvládl.) V odborné a
publicistické oblasti bývá konstrukce bohatě rozvita. V publicistické oblasti snižuje stylovou hodnotu
infinitivní konstrukce její častý výskyt.
• Konstrukce s adjektivem verbálním. Základním typem je konstrukce přívlastková, která se opírá o
verbální adjektiva, tj. o přídavná jména dějové povahy utvořená ze slovesných příčestí a přechodníků. V
současné spisovné češtině se jich hojně využívá ve stylu odborném (Tyto závěry, objasňující blíže
problematiku, vycházejí ze zkoumání procesu, vedeného dlouhodobým výzkumem.). Slohová povaha
konstrukce je knižní a intelektualizovaná. Je součástí především písemného projevu ve stylu odborném,
odkud přechází – někdy ne právě vhodně – do stylu publicistického. Ve stylu uměleckém se přívlastkové
konstrukce uplatňují především v popisech, př. Na planince, vříznuté do svahu, částečně odkopané a
oplocené ostnatým drátem, stálo několik dlouhých baráků. Výhodu těchto konstrukcí lze spatřovat v tom,
že v téže větě je lze i nakupit, a tím výrazně posílit hutnost větné stavby, aniž přitom dochází k
neúnosnému přetížení věty.
• Konstrukce se substantivy dějovými. Řadíme k nim konstrukce jednak s verbálními substantivy, jednak
s ostatními dějovými substantivy. Jsou příznačné zvláště pro styl odborný a publicistický, př. Po pečlivém
očištění a vysušení podvozku provádíme vlastní konzervaci. Substantivní vyjádření je mnohdy jen
sekundárním projevem motivace lexikálně pojmenovávací; může být např. důsledkem snahy užít
odborného termínu (Při nedomykavosti chlopní dochází k vážným poruchám srdeční činnosti.). Dokládá to
těsné sepětí plánu lexikálního s plánem syntaktickým při výstavbě výpovědi, ale také dokumentuje, že
všechny případy kondenzace jsou neoddělitelně spjaty s nominalizací větné stavby, tj. s užitím prostředku
jmenné povahy (jména nebo jmenného tvaru slovesného) místo určitého slovesa.
Příklad
Pro lepší pochopení významu kondenzace (tj. zhuštěného vyjádření syntaktických vztahů mezi dvěma obsahy)
uvádíme následující příklady:
•
•
•
•
Určili jsme světové strany. Pokračovali jsme po zelené značce.
Jakmile jsme určili světové strany, pokračovali jsme po zelené značce.
Určivše světové strany, pokračovali jsme po zelené značce.
Po určení světových stran jsme pokračovali po zelené značce.
Nejtěsnější spojení (větným členem) je příznačné pro odborný styl.
Zvláštnosti větné stavby
Jsou v podstatě projevem uvolněnosti větné vazby. Jde o znaky řeči mluvené, z níž se pak
dostávají i do projevu psaného. Vycházejí ze známé situace, ze spontánního vyjádření a
jsou spjaty s citovým postojem mluvčího.
Zvláštnosti
větné stavby
• Věta neúplná (eliptická) vzniká výpustkou (elipsou) takového větného členu, který se vyrozumívá z větné
souvislosti. Vypustit můžeme slovo (slova), př. Čekal jsem od vás dopis, ale vy nic (nenapsali jste), ale i
celou větu, př. Když zazvonil, obě děti hned dolů (běžely dolů). Elipsy jsou frekventovaným prostředkem v
dialogu, nejčastěji v oblasti hovorové, ale také umělecké, př. O čem jste mluvili, lidí zlatý, ne a ne si
vzpomenout. (M. Majerová) Ve stylu publicistickém bývají užity v titulcích a reklamách, v inzerátech
apod., př. Záplavy v Indii. Ve stylové oblasti odborné se vyskytuje elipsa kontextová, př. Praxí to
vycítíme a vždy pozor, aby spodní hlína byla hustší než vrchní, aby základ pro další práci nepovoloval. Měli
bychom se vyvarovat používání nevhodné (přepjaté, nadměrné) elipsy. Vzniká tehdy, jestliže si autor
neuvědomí, že obsah věty je sice znám jemu, ale nikoli adresátovi. Pak je elipsa zdrojem nedorozumění
(např. elipsa podmětu nebo předmětu), př. (Marně se lékař snažil zachránit nemocnému život.) Nazítří
vydechl naposledy. (KDO?) Traktor zapadl do závěje a nemohl dál. Unavený řidič se šel vyspat. Druhého
dne ho šli lidé ze závěje vytáhnout. (KOHO?) Po čase šel Jeník ježka navštívit. Potravu, kterou mu dával,
nežral. (KDO?) Alena dopadla na židli tak ztěžka, až zapraskala. (KDO?)
• Apoziopeze je záměrné nedokončení nebo přerušení výpovědi. V řeči mluvené je přerušení naznačeno
intonačně, v psané podobě graficky (třemi tečkami nebo pomlčkou). Její charakter je emocionální, př.
Skoč, nebo... Od apoziopeze odlišujeme přerušovanou výpověď, která je častá ve stylu hovorovém a
uměleckém, př. Pane Pištoro, já bych... ani nevíte jak... totiž abyste věděl... (K. Čapek)
• Vsuvka (parenteze) je slovo nebo věta, která přerušuje pásmo řeči dodatečným sdělením, př.
hodnocením, doplněním apod. Do věty je vložena bez syntaktického začlenění, v psané podobě se odděluje
interpunkcí, v mluveném projevu odlišnou intonací, př. Já jsem na to, musím se přiznat, opravdu
zapomněla. Umělecké ztvárnění – na to nezapomínejme – je začarovaný kruh. Z hlediska stylistického jsou
parenteze bohatě diferencovány. V projevu běžně mluveném mají svůj základ ve spontánnosti vyjádření,
odkud je přejímá i umělecký styl, př. Tenkrát byly celé Čechy pod vodou, a člověk, čibržkom vodník, vždyť
tehdy ještě lidé nebyli,... (K. Čapek). Ve stylu odborném a publicistickém jsou vsuvky rovněž
frekventované, mívají funkci dodatku, zpřesnění nebo vysvětlení, př. Posluchači chtějí vědět, a to je
nejdůležitější problém, jak jsou zvířata v kabině chráněna.
• Samostatný větný člen je ze základní věty vyčleněn, a to proto, že autor na něj klade důraz. V základní
větě bývá nahrazen zájmenem odkazovacím. Je to prostředek citového, často expresivního vyjádření, př.
Copak Jenda, ten se nikoho nebojí. Už ho nechci ani vidět, takového nešiku! Objevuje se i ve stylu
uměleckém, tam kde autor tíhne k prvkům hovorovým, př. Ty granáty, to tady házejí pořád? (B. Hrabal)
Ve stylu publicistickém bývá zastoupen v mluvených formách, častý je ve sportovní publicistice, př. Dvě
nastřelené tyče a jedna střela těsně vedle, to byl celý výsledek naší neplodné převahy. – Stokilometrová
rychlost na dráze, to je prostě fantastické. V odborném stylu se nevyskytuje.
• Vytýkací opis je zvláštní způsob uvolnění větné stavby. Obsahová uvolněnost je zastřena formální
hypotaxí. Stejně jako u samostatného větného členu také v tomto případě jde obvykle o zdůraznění
podmětu nebo předmětu, popř. příslovečného určení, př. Byl to právě Bedřich Smetana, kdo ukázal na
význam hudby pro náš národ. – Byly to knihy, které měl nejraději. – A bylo to zrovna na horách, kde se mu
přihodila ona nemilá věc. Vytýkací opis se vyskytoval především v jazyce uměleckém. Byl spojován s
obdobnou vazbou francouzskou, a proto bylo jeho užívání kritizováno jako zbytečný galicismus. V
současné spisovné češtině se ho užívá zvláště ve stylu publicistickém (Byli to právě naši studenti, kteří
sklidili úspěch...), především ve sportovní žurnalistice (Je to hráč XY, který odjíždí k trestné lavici. – Po
něm je to hráč YZ, který dostává touš a snaží se zaútočit.) a ve stylu odborném. V obou uvedených stylech
(publicistickém a odborném) se uplatňuje vedle anteponované vytknuté části také postponovaná vytknutá
část (Co dovede uchvátit, je hudba. – Co měl nejraději, to byly knihy. – Kde se mu dařilo právě nejlépe, to
bylo na horách.).
• Osamostatněný větný člen má povahu nedokončené věty a mluvnicky i významově souvisí se
samostatnou výpovědí. Pro své emocionální zabarvení se užívá ve stylu uměleckém, v němž má úlohu
zdůraznění nebo vyhrocení myšlenky. Přenáší projev do roviny hovorové, př. u K. Čapka, J. Glazarové, V.
Neffa, B. Hrabala aj., př. Byl v tom kus dobrého pozorování a takovéto logiky. A medicínská rutina. A
intuice. A instinkt. (K. Čapek) Můžeme osamostatňovat kterýkoliv větný člen.
Nepravidelnosti větné stavby
Porušují pouze gramatickou formu, aniž by měly vliv na srozumitelnost vyjádření. Věta není
dokončena v té formě, kterou se začala, ale pokračuje ve formě jiné. Patří k nim:
Nepravidelnosti
větné stavby
• Anakolut (vyšinutí z vazby), př. My, kteří jsme tuto dobu neprožili, nám velmi dobře přiblížila tato díla
(nám, kteří.., tuto dobu přiblížila díla...). Každý, kdo má víc než druhý, už mu narostou rohy (každému…
narostou rohy). Vím, že člověk často, když dělá některou práci poprvé, nejde mu dobře (Člověku nejde
práce dobře, když ji dělá poprvé.).
• Zeugma (zanedbání dvojí vazby) je konstrukce, v níž se spojují dvě různé slovesné vazby s jedním
slovem, např. Členové jsou zapojeni a účastní se práce v komisích (zapojit do práce x účastnit se jí).
Sestry mají rády a pečují o děti (mají rády děti a pečují o ně). Lidé stále vcházeli a vycházeli z budovy
(vcházet do budovy a vycházet z ní). V podstatě jde o typ elipsy.
• Atrakce (skladební spodobování). Jde o mechanické přizpůsobování jednoho tvaru slova slovu druhému,
např. Před sluncem východem (před východem slunce). Dali se cestou překonávání potíží a odstraněním
nedostatků (...cestou překonávání potíží a odstranění nedostatků). Typy atrakce jako širší než delší
(vlastně „širší než dlouhý”), ve většině případech (případů), v půli cestě (v půli cesty) aj. pokládáme dnes
už za ustálené výrazy a jako chybu je nehodnotíme.
• Kontaminace (křížení, směšování dvou vazeb), např. Pokračovali na adaptaci divadla (pokračovat v ní +
pracovat na něčem). Mám než tebe (mám jen tebe + nemám než tebe).
Úkol 42
Zamyslete se nad nepravidelnostmi větné stavby a věty opravte:
Ti, kdo se přihlásili na exkurzi, se sejdeme ve čtvrtek v 15 hodin. – Při práci u strojů nesmíš současně vyřizovat
a rozptylovat se jinou činností. – Jana, když přišla domů, čekalo ji překvapení. – Řadě lidem se nechce ráno
vstávat. – Vláda zamezila růstu inflace. – Není snadné rozumět a chápat dospívající. – Čtenáři, kteří dostali
chybný výtisk, zašleme jim nový poštou. – Mimo vědecké kariéry se věnuje i režii. – Nakrmil jsem a dal jsem
napít psovi. – Papež pozdravil i požehnal věřícím.
Pořádek slov
V češtině je pořádek slov sice volný, nikoli však libovolný. Je ovlivňován několika činiteli
(významovým, gramatickým, rytmickým a principem rozměrového rytmu).
Pořádek slov v
češtině
• Aktuální členění větné. Pořádek slov se stanoví na základě významového kontextu. Ve větě rozlišujeme
východisko výpovědi (V), jež vychází z věty předcházející, a jádro výpovědi (J), označující to, co věta
přináší obsahově nového. Stylisticky bezpříznakový je tzv. objektivní pořad s řazením V – J, př. Byl
jednou jeden král. Ten král měl tři dcery. Tento pořad se uplatňuje ve všech stylech, více v psaných než v
mluvených projevech, důležitý je pro styl odborný. Subjektivní pořad má sled obrácený J – V a jeho
stylová hodnota je emocionální. Uplatňuje se v běžné komunikaci a v oblasti umělecké, př. U nás v Úpě za
havlovickou lávkou žil v kořání vrb starý vodník. Joudal se jmenoval. (K. Čapek) Při reakci na jiný projev,
např. replika v dialogu, se vynechávají přechodné členy a vypouští se často i východisko výpovědi, př.
Nesmysl! (Je to nesmysl.) Významová výstavba kontextu se stejným způsobem týká také pořadí vět v
souvětí.
• Princip mluvnický. V češtině se uplatňuje zvláště u postavení přívlastku. Shodný přívlastek předchází
svůj větný člen řídící, př. moje milá maminka, přívlastek neshodný je za svým členem řídícím, př. skupina
našich studentů. Obě postavení jsou stylisticky neutrální. Citové zabarvení dostává přívlastek shodný při
inverzi obou členů, zvláště ve stylu uměleckém, př. Šla žitím matka má... (O. Březina), a ve stylu
hovorovém, př. kluku zlatý. Archaické zabarvení má v tradičních souslovích, př. den sváteční. Citové
zabarvení má i zaměnění slovosledu zájmenného a adjektivního přívlastku, př. milý náš přítel. V
odborném stylu tvoří termín, př. kočka divoká (divoká kočka). Řadíme sem rovněž inverzi při zdůraznění,
př. Zajímá nás umění pravdivé.
• Princip přízvukový. Jde o střídání přízvučných a nepřízvučných slabik ovlivňujících postavení slov, která
nikdy nemají v řeči hlavní přízvuk. Ve stylu hovorovém a uměleckém se tato slova přiklánějí ke slovu
předcházejícímu (příklonky), v odborném stylu se umisťují za první přízvučné slovo druhého větného
celku, př. Přitom je u štěchovické přehrady postavena elektrárna (hovorově) x Přitom u štěchovické
přehrady je postavena elektrárna (odborně). Ve stylu uměleckém rozhoduje o postavení příklonky větný
rytmus.
• Princip rozměrového rytmu. Je založen na střídání různě dlouhých větných úseků ve větném celku. Je-li
střídání rovnoměrné, vytváří se souměrný celek bez slohového příznaku. Porušení souměrnosti větného
celku se vyskytuje nejčastěji tam, kde věta vložená člení souvětí na dva nerovnoměrné úseky, př.
Nakonec jsem krabici pěknými malbami, které jsme obkreslil z časopisu, vyzdobil. Porušena může být i
rovnováha jednoduché věty, je-li na jejím začátku příliš rozvitý větný člen a v druhé části holý nebo málo
rozvitý větný člen, př. Na konci roku pořádá se z prací studentů, tj. z jejich maleb, leptů, grafik i
keramiky, výstavka. K dalšímu porušení dochází i tehdy, je-li před substantivem značně rozvitý přívlastek
shodný, př. Všechny knihám věnované a dlouho do noci probdělé večery byly zbytečné. x Všechny večery
věnované knihám a večery probdělé dlouho do noci byly zbytečné.
Shrnutí
• Lexikální prostředky členíme podle rozsahu užívání jazykových prostředků na území národního jazyka
(slova spisovná a nespisovná, tj. dialekt, interdialekt, obecná čeština, městská mluva a regionalismy),
podle užívání jazykových prostředků v určitém sociálním prostředí (slang, profesionalismy, argot); podle
příslušnosti ke stylovým vrstvám (kolokvialismy, termíny, publicisty, poetismy, slova knižní); podle
časového zařazení pojmenovávací jednotky (historismy, slova zastaralá a zastarávající, archaismy,
biblismy, neologismy); podle frekvence jazykového prostředku (slova frekvenčně omezená a slova
frekvenčně neomezená); podle původu jazykového prostředku (internacionalismy, slova citátová, citáty);
podle struktury jazykového prostředku (univerbizační a multiverbizační jednotky, sdružená pojmenování);
podle citového zabarvení jazykového prostředku (nocionální a emocionální slova).
• Ze slohového hlediska jsou hláskové varianty slohově rovnocenné nebo slohově diferencované (varianty -í/-é-, -ý-/-ej-, ú-/ou-, 0-/v-, -e/-0). Stylistické rozvrstvení hláskových prostředků lze realizovat i
prostřednictvím zvukových prostředků souvislé řeči.
• Grafické prostředky se slohovou platností rozlišujeme rovněž bezpříznakové a příznakové, jejichž
stylistické zabarvení je emocionální; máme na mysli psaní velkých písmen, různé typy písma, interpunkci.
Stylistické diferenciaci i plošnému rozvržení a uspořádání textu přispívá grafická úprava.
• Morfologické prostředky se slohovou platnosti lze přehledně dělit podle slovních druhů a jmenných i
slovesných kategorií.
• Slovotvorné varianty mají stejný lexikální význam a vznikají různým způsobem tvoření, nejčastěji afixací.
K základním variantám řadíme zakončení na: -an/-ák, -ař/-ář, -n(í)/-n(ý), -n(ý)/-teln(ý), -išt(ě)/-isk(o)
aj. K dalším slovotvorným prostředkům řadíme příponu -(n)ost, -ova(t), -ex, dějová jména bez přípony,
jména zdrobnělá, přechylování, předponové tvoření slov, univerbizaci, multiverbizaci, tvoření názvu
cizího původu, zkratky a zkratková slova.
• Syntaktické prostředky se slohovou platností jsou zaměřeny na věty podle členitosti, věty podle postoje
mluvčího, na věty jednoduché a souvětí (souřadné i podřadné), na nepravé vedlejší věty, polovětné
konstrukce (přechodníkové, infinitivní, s verbálním adjektivem, se substantivy dějovými), na zvláštnosti
větné stavby (elipsa, apoziopeze, vsuvka, samostatný větný člen, vytýkací opis, osamostatněný větný
člen) a nepravidelnosti větné stavby (anakolut, zeugma, atrakce, kontaminace).
• Pořádek slov v češtině je volný, nikoli však libovolný, je ovlivňován činitel významovými, gramatickými,
rytmickými a principem rozměrového rytmu.
Kontrolní otázky a úkoly
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
Jak můžeme charakterizovat slohovou platnost prostředků lexikálních?
Které hláskové prostředky patří k prostředkům příznakovým a které k bezpříznakovým? Uvádějte příklady.
Co patří k základním grafickým prostředků se slohovou platností?
Jak můžeme charakterizovat příznakové jazykové prostředky z hlediska slovnědruhového třídění?
Které jazykové prostředky jsou příznakové u ohebných slovních druhů?
Co bychom zařadili k příznakovým prostředkům u neohebných slovních druhů?
Charakterizujte základní příznakové prostředky ze slovotvorného hlediska.
Jaké syntaktické prostředky považujete za stylově příznakové?
9. Které základní nedostatky jsou spojeny s používáním zvláštností a nepravidelností větné stavby.
Pojmy k zapamatování
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
lexikální prostředky se slohovou platností
slova stylově příznaková
slova stylově bezpříznaková (nocionální)
sociolekty
kolokvialismy
termíny
internacionalismy
determinologizace
publicismy
poetismy
knižní slova
historismy
archaismy
biblismy
neologismy
slova citátová
univerbizace
multiverbizace
sdružená pojmenování
emocionální slova
meliorativa
familiární slova
hypokoristika
eufemismy
pejorativa
dysfemismy
vulgarismy
ironismy
hláskové prostředky se slohovou platností
zvukové prostředky souvislé řeči
grafické prostředky se slohovou platností
morfologické prostředky se slohovou platností
syntaktické prostředky se slohovou platností
juxtapozice
nepravé vedlejší věty
polovětné konstrukce
zvláštnosti větné stavby
nepravidelnosti větné stavby
pořádek slov
Průvodce studiem
Třetí kapitola zaměřená na slohovou platnost prostředků všech jazykových plánů byla
obsáhlejší a pravděpodobně také nejnáročnější. Museli jste si vybavit znalosti
z předcházejících jazykový disciplín a uvědomit si vzájemné vztahy mezi různými funkcemi
jazykových prostředků. Jsem přesvědčena o tom, že řešení všech úkolů bylo úspěšné a že
zvolené příklady přispěly k lepšímu pochopení problematiky. Odpočiňte si, udělejte si delší
přestávku a teprve potom začněte studovat poslední kapitolu. Přeji hodně úspěchů v dalším
studiu.

Podobné dokumenty

Generovany pdf soubor

Generovany pdf soubor prostředků a typů velmi užitečný pro jazykové sdělování. Ke tvoření zcela nových slov dochází poměrně zřídka. Daleko častěji slova již existující „znovuvytváříme” podle okamžitých potřeb při vlast...

Více

JiráskŮV Hronov - Amatérská Scéna

JiráskŮV Hronov - Amatérská Scéna Dostála. A že těch témat bylo víc než dost. Ale byl bych nerad, aby se tento sloupek proměnil v jakési nostalgické pamětnické vzpomínání. A tak se pokusím spojit jedno z těch témat s tématem, které...

Více

Jazykovědné aktuality 2014/3–4 - Jazykovědné sdružení České

Jazykovědné aktuality 2014/3–4 - Jazykovědné sdružení České i standardně upravený náhled databázového vstupu, který vidí na displeji uživatel díla. Zpracovatel VNČAS má k dispozici ještě náhled strukturovaný (tj. ve formě číselného rastru). Ten

Více

Výraz "euro" v českém jazyce: počátky užívání a výhledy PDF

Výraz 4. Výslovnost pouze česká byla i u produktu, jehož název je z tisku doložen hned ve třech podobách: Eurodomino / EuroDomino / Euro Domino. Uvedu vysvětlující doklad: K nejpopulárnějším a celoročně ...

Více

handout

handout (dad „otec“, avel „přicházet 3SG“, sare „všechny“, love „peníze“,

Více

Dokud nezačal křičet - Pillars of eternity čeština

Dokud nezačal křičet - Pillars of eternity čeština pocit, že se roztrhne. Nevnímal vlastní křik, ale když bolest zeslábla k tupému tepání, měl hrdlo jako odřené. Zatím nepřišel na to, zda to byla nevyhnutelná součást její přítomnosti, nebo mu to je...

Více