Jimramovský zpravodaj 3/2015

Komentáře

Transkript

Jimramovský zpravodaj 3/2015
Jimramovský zpravodaj 3/2015
Zápis č. 3/2015
z jednání zastupitelstva Městyse Jimramov konaného dne 9. 4. 2015 v budově radnice
v Jimramově
Přítomni:
Mgr. Bartošová Jaroslava, Bureš Zdeněk, Ďuriš Milan, Gregor Jiří, Ing.
Homolka Josef, Just Jiří, Kalášek Pavel, Mgr. Křížová Věra, Matýsek Miroslav, Pachovská Dana,
Pajkr Jaroslav, Ing. Petr Jan, Tušla Josef, Vojta Petr.
(14)
Omluvena: Sedláková Petra
 Schválení programu jednání
Program jednání byl rozšířen o následující body:
9. Přijetí dotace od Kraje Vysočina na zajištění sociálních služeb
10. Technický dozor na Kanalizaci a ČOV aglomeraci Jimramov, stoková síť Trhonice
2. Volba ověřovatelů zápisu
3. Podání žádosti o dotaci na Kraj Vysočina z programu Rozvoj vesnice 2015
4. Podání žádosti o dotaci na Kraj Vysočina z programu Čistá voda 2015
5. Rekonstrukce hasičské zbrojnice
6. Oprava plotu u parku Bludníku
7. Nákup pozemku parcely č. 691 v k. ú. Sedliště u Jimramova
8. Směna pozemků v k. ú. Sedliště u Jimramova
11. Rozpočtové opatření č. 1
12. Různé
14-0-0
 Volba ověřovatelů zápisu
Ověřovateli zápisu byli zvoleni pan Pavel Kalášek a pan Petr Vojta.
12-0-2
 Podání žádosti o dotaci na Kraj Vysočina z programu Rozvoj vesnice 2015
Kraj Vysočina vyhlásil výzvu k předkládání projektů v programu Rozvoj vesnice 2015. Výše dotace
je 50 % v maximální hodnotě 150 000,- Kč. Dotace by mohla být využita na pořízení nového
veřejného osvětlení v místní části Trhonice. Cena pořízení 21 ks LED pouličních osvětlení včetně
dopravy a recyklačního poplatku je 112 597,03,- Kč s DPH, cena prací včetně dodání soumrakového
spínače činí 14 996,- s DPH, což jsou celkové náklady 127 593,- Kč s DPH.
Zastupitelé rozhodli podat žádost o dotaci na pořízení pouličního osvětlení.
14-0-0
 Podání žádosti o dotaci na Kraj Vysočina z programu Čistá voda 2015
Kraj Vysočina vyhlásil výzvu k předkládání projektů v programu Čistá voda 2015. Výše dotace je až
70 % v maximální hodnotě 400 000,- Kč. Dotace by mohla být využita na vypracování projektové
dokumentace na zkapacitnění a rozšíření vodovodu Jimramov za celkovou cenu 250 000,- Kč bez
DPH.
Zastupitelé rozhodli podat žádost o dotaci na vypracování projektové dokumentace.
14-0-0
 Rekonstrukce hasičské zbrojnice
Z důvodu rozšíření sušící věže rekonstruované hasičské zbrojnice v Jimramově pro novou technologii
se zvyšuje cena za dílo o 63 969,- Kč bez DPH, proto je zapotřebí na výše uvedenou změnu projektu
uzavřít Dodatek č. 4 ke Smlouvě o dílo ze dne 12. 7. 2013 se společností OLSPOL s. r. o..
Zastupitelstvo rozhodlo uzavřít dodatek smlouvy.
14-0-0
Dodavatelem výměny otvorových prvků 1. nadzemního podlaží a zřízení schodiště
do 2. nadzemního podlaží byla radou městyse, na základě výběrového řízení, doporučena firma
Stavební společnost V a K s. r. o. (Bystřice nad Pernštejnem) za celkovou cenu díla 550 332,- Kč
s DPH.
Zastupitelstvo rozhodlo uzavřít smlouvu o dílo se Stavební společností V a K, s. r. o..
14-0-0
 Oprava plotu u parku Bludníku
Městys obdržel cenovou nabídku na výrobu ocelového kovaného plotu k parku Bludníku od firmy
Truhlářství – zámečnictví Kafka a syn. Jedná se o úsek na nové kamenné podezdívce, plot bude
vyroben z ocelových profilů a zdoben kovářskými prvky. Celková cena díla je 227 630,- Kč.
Zastupitelstvo rozhodlo uzavřít smlouvu o dílo s firmou Truhlářství – zámečnictví Kafka a syn.
14-0-0
 Nákup pozemku parcely č. 691 v k. ú. Sedliště u Jimramova
Na základě rozhodnutí zastupitelstva z minulého jednání se městys zúčastnil dražby pozemku parcely
č. 691 – ostatní plocha, jiná plocha o výměře 1 467 m² v k. ú. Sedliště u Jimramova. Městys pozemek
získal za vyvolávací cenu 6 800,- Kč.
Zastupitelstvo rozhodlo výše uvedený pozemek koupit.
14-0-0
 Směna pozemků v k. ú. Sedliště u Jimramova
Na základě provedené kontroly hospodaření městyse za rok 2014 krajským úřadem bylo městysi
doporučeno, aby z účetních důvodů neuzavíral směnné smlouvy, ale pouze smlouvy o prodeji a koupi
nemovitého majetku.
Zastupitelstvo vzalo na vědomí požadovanou změnu a schválené, ale ještě neuzavřené směnné
smlouvy budou znovu projednány a přepracovány na smlouvy kupní.
 Přijetí dotace od Kraje Vysočina na zajištění sociálních služeb
Městys Jimramov obdržel od Kraje Vysočina Smlouvu o poskytnutí dotace na zajištění sociálních
služeb v roce 2015. Účelová neinvestiční dotace ve výši 75 000,- Kč je určena na financování
provozních nákladů sociální služby.
Zastupitelé rozhodli dotaci přijmout a uzavřít smlouvu s Krajem Vysočina.
14-0-0
 Technický dozor na Kanalizaci a ČOV aglomeraci Jimramov, stoková síť Trhonice
Pro plánovaný projekt Kanalizace a ČOV aglomerace Jimramov, stoková síť Trhonice je potřeba
zajistit technický dozor. Městys obdržel dvě nabídky na výkon technického dozoru:
 od pana Zdeňka Pavlíka (firma Beta-projekt, s. r. o., Svitavy) na částku 110 000,- Kč bez DPH,
 od pana Ing. Luboše Petříčka ze Žďáru nad Sázavou na částku 120 000,- Kč bez DPH.
Zastupitelé rozhodli uzavřít smlouvu o technickém dozoru s firmou Beta-projekt, s. r. .
14-0-0
 Rozpočtové opatření č. 1
Zastupitelé schválili rozpočtové opatření č. 1, které je přílohou tohoto zápisu.
14-0-0
 Různé
Zastupitelé byli informování o předložené nabídce pojištění právní ochrany pro samosprávné celky
od firmy D. A. S. Rechtsschutz AG ve výši 18 000,- Kč za rok.
Ze základní školy
Informace ze základní školy
Blíží se konec školního roku 2014/2015, a tak bývá zvykem bilancovat, jak byl či nebyl úspěšný.
Ačkoliv jsme malá vesnická škola jenom se 150 žáky, naši žáci se zúčastňují řady vědomostních,
uměleckých i sportovních soutěží a dosahují ve srovnání s velkými školami,
a dokonce s osmiletými gymnázii, které spadají do stejných soutěžních kategorií, docela slušných
úspěchů. Stalo se již zvykem, že tyto žáky představujeme pravidelně při akademii školy, která se
konala v sokolovně 29. května. Ne všichni se této akce zúčastňujete, proto si myslím, že byste se i
Vy, čtenáři Zpravodaje, mohli s těmito žáky seznámit.
V letošním školním roce dosáhli úspěchů tito žáci:
Blanka Hubertová, 5. ročník – reprezentovala školu v okresním kole matematické olympiády,
kategorie 5. tříd, a získala 12. – 15. místo z 62 soutěžících, a zařadila se tak mezi úspěšné řešitele,
v krajském kole logické olympiády získala 19. místo a v okresním kole matematické Pythagoriády se
rovněž stala úspěšným řešitelem.
Karolína Novotná, 6. ročník – reprezentovala školu v okresním kole matematické olympiády,
kategorie 6. tříd, a obsadila 25. – 30. místo z 66 soutěžících, v okresním kole zeměpisné olympiády
se umístila na 18. místě a v krajském kole soutěže Poznej Vysočinu se mezi 146 žáky převážně 9.
ročníků umístila na 65. místě.
Vojtěch Peňáz, 7. ročník – zvítězil v okresním kole zeměpisné olympiády, v krajském kole této
olympiády získal 3. místo a v krajském kole soutěže Poznej Vysočinu získal 61. místo.
Lukáš Vetešník, 7. ročník – se umístil na 1. místě v celostátním kole výtvarné soutěže pořádané
irským velvyslanectvím a irskou neziskovou organizací CIBCA u příležitosti svátku sv. Patrika,
patrona Irska.
Marek Totušek, 7. ročník – dosahuje osobních úspěchů v šermu, kde reprezentuje TJ Sokol Bystřice
nad Pernštejnem, patří mezi nadějné mladé šermíře, oddíl reprezentuje nejen na domácích soutěžích,
ale i v zahraničí a za tento rok dosáhl řady úspěchů, např. vyhlášen sportovcem roku 2014 města
Bystřice nad Pernštejnem, nominace na světový pohár kadetů, 18. místo v kategorii mladších žáků
v polské Wroclavi (24 zemí, 213 šermířů), 1. místo v žebříčku Českého poháru Mistrovství republiky
mladší i starší žáci, získání ceny Talent Vysočiny 2015.
Kristýna Krásová, 8. ročník – 2. místo v okresním kole a 1. místo v krajském kole literární části
soutěže Požární ochrana očima dětí.
Monika Trnová, 9. ročník – získala 13. místo ze 40 soutěžících v okresním kole dějepisné
olympiády.
Anna Votavová, 9. ročník – 24. místo v okresním kole chemické olympiády.
Klára Němcová, 9. ročník – 3. místo v okresním kole chemické olympiády, 4. místo v okresním
kole a 2. místo v krajském kole literární části soutěže Požární ochrana očima dětí.
David Pumpinec, 9. ročník – 2. místo v okresním kole olympiády v anglickém jazyce.
Kromě těchto individuálních soutěží, školu reprezentovaly také kolektivy dětí a v sálové kopané
na turnaji ve Svratce družstvo ve složení: Pavel Bojanovský, Adam Bureš, Dušan Buršík, Daniel
Dobiáš, Petr Novotný, Jan Prüger, Vondrová Lada, Vít Vraspír získalo 2. místo z osmi družstev;
ve čtyřkolové soutěži žáků 4. a 5. ročníků Čtyřlístek v Bystřici nad Pernštejnem naši žáci zvítězili;
ve vědomostní soutěži žáků 5. ročníků Všeználek v Bystřici nad Pernštejnem družstvo ve složení
Štěpán Buršík, Richard Ondrůch, Vít Peňáz a Zuzana Podsedníková zvítězilo a postoupilo do
okresního kola.
Všichni žáci zaslouží velký dík za to, že se chtějí naučit něco navíc a že reprezentují školu a
dosahují pěkných výsledků a rovněž patří dík i všem pedagogům, kteří žáky připravovali.
Vítězné literární práce soutěže Požární ochrana očima dětí:
Proč stále riskuji?
Už míjíme školu a moje tělo již začíná naplňovat adrenalin. Náš cíl je dům místního blázna. Jeho
sousedé volali na základnu, že se nekontrolovaně kouří z oken, která jsou otevřená jako každé léto.
Uši mám zaplněné tím nepříjemným zvukem sirény, jenž ruší klid tohoto malého, jindy
poklidného městečka. Zatínám bezděčně pěsti při pomyšlení, že budu opět riskovat život. A proč?
Kvůli lidské hlouposti. Rozpadá se mi manželství. Vzpomenu si na hádku, kterou jsme před večeří
měli se ženou. Pěsti mám stále zaťaté, až mi bělají klouby.
Jsme na místě. Vyskakuji z auta a za mnou několik dalších mužů. Každý jdeme po své práci, jak
to máme již tisíckrát nacvičené. Musím si ty nepotřebné myšlenky vytlouct z hlavy. Teď jdu zachránit
lidský život, nesmím mít žádné pochybnosti, nesmím!
Ostatní začínají hasit. Já mám teď v nehořlavém obleku se svým dlouholetým přítelem Petrem
vejít do budovy a vyhledat toho starého blázna. Podle popisu sousedů má v prvním patře ložnici.
Nemůžu dostat z hlavy tu naši hádku se ženou. Zase se jí nelíbí, že jsem stále pryč. Dala mi
ultimátum, abych změnil zaměstnání. Zatřesu hlavou. Srdce mi buší o závod. Ucítím na rameni ruku
se slovy: „Jsi v pořádku?“ Ta otázka mě konečně probere. Kývnu hlavou a nasadím si kyslíkovou
masku.
„Teď!“ prořízne výkřik všeobecný zmatek. Konečně jsem schopen se soustředit a na ten povel
vykročíme s Petrem do chřtánu hořící budovy. Naše oči, uvyklé na kouř, okamžitě vyhledají
schodiště. Tady je! Masivní dubové schody, vedoucí až nahoru, vypadají vcelku nepoškozené.
Oba rychle, ale přesto opatrně vyrážíme vpřed. Jde tu o vteřiny. Každý schod zaskřípe. Už jsme
téměř nahoře … Ale přecenili jsme schopnosti schodiště. Petr je nahoře, ale pode mnou se propadá
předposlední schod. Celé schodiště se začíná bortit. Dlouhý odraz … Pozdě! Křiče padám i s troskami
schodů dolů, do hlubin plamenů.
Jakoby někdo vypnul zvuk. Plameny mne olizují, přesto však necítím žádné teplo ani bolest, pouze
strašnou bezmoc. Proč to stále dělám? Proč nastavuji svůj krk za jiné? Má to smysl? Zaslouží si to?
Rozpadá se mi manželství a proč? Nevidím smysl!!!
Zavírám oči, ocitám se ve tmě. Ne, není to úplná tma. Je tam malé světýlko. Ne, není malé. Stále
se zvětšuje. Není to světlo, jsem v místnosti. Já ji znám, je to náš bývalý byt, zde jsem bydlel jako
malý. Ano, ano, už vidím maminku a malého blonďatého chlapce, sedícího u okna. Ten chlapec jsem
já?!
„Pavlíku, co tam stále vyhlížíš?“ ptala se maminka malého chlapce. „Šlyším houkání hašičů, ulčitě
jšou blíško,“ odpovídá malý, sotva pětiletý chlapec. „Ach, ta tvoje posedlost hasiči,“ povzdechne si
maminka. „Proč bys chtěl být hasičem, proč chceš tolik riskovat?“ zeptala se krájíc mrkev do
polévky. Chlapec se na ni dlouze zadíval, v očích podivný lesk, a odpověděl: „Plotože chči být
hldina…!“
Když se opět probouzím, jsem v nemocnici a na rtech mi stále visí slovo: „Protože chci být hrdina
….“
Klára Němcová, 9. ročník
Požár
Mladá rodina z venkova se přestěhovala do nového bytu na pražském sídlišti. Rodiče získali práci
a jejich dvě děti, desetiletá Anička a osmiletý Péťa, chodily do nové školy. Celkem dobře se jim žilo,
až jednou …
V sobotu zavolala maminčina kamarádka, že pořádají zahradní oslavu, protože kolaudují nový
dům. Nebyla to však akce vhodná pro děti, proto rodiče poprosili sousedku, zda by na děti dohlédla.
Sousedka byla čiperná osamělá důchodkyně, která si občas přivydělala hlídáním dětí v domě.
Sousedka prohlásila: „Buďte bez starosti, o děti se postarám, klidně jeďte!“
Všechno probíhalo v pohodě do chvíle, než si sousedka vzpomněla, že každou sobotu odpoledne
jezdí na hřbitov, na hrob svého manžela. Ani tentokrát nechtěla návštěvu hřbitova vynechat, říkala si,
že děti jsou už dost velké, aby nemohly být hodinku bez dozoru. Děti slíbily, že si budou zatím hrát.
Sousedka klidně odjela.
Anička s Petrem si hráli, čas jim pěkně ubíhal. Najednou si Petr vzpomněl, že by mohli udělat
„hlídací babičce“, jak říkali sousedce, radost tím, že sobě i jí připraví svačinku. Navrhl Aničce:
„Máme bábovku, tak si k tomu uvaříme čaj a počkáme, až se „babička“ vrátí.“ Anička samozřejmě
souhlasila, vždyť jsou už přece velcí a čaj připravují i rodičům.
Tak se děti pustily do přípravy svačiny. Anička nakrájela bábovku, Péťa připravil talířky a hrnečky
a dal vařit na sporák vodu na čaj. Všechno bylo, jak má být, kdyby děti nezapomněly na vodu. Voda
vřela a šplíchala z konvice na sporák. Anička si toho nakonec všimla a honem popadla utěrku, že
vodu utře. Plotýnka však byla celá dočervena rozpálená, a tak utěrka začala hořet. Anička se polekala
a hořící utěrku odhodila. Naneštěstí na stůl pokrytý ubrusem. Ten se od hořící utěrky snadno vzňal,
kousky hořícího ubrusu padaly na podlahu do koberce a oheň se začal šířit po kuchyni.
Anička si uvědomila, že se ve škole učili o chování v mimořádných situacích a že zná telefonní
čísla, kterými se přivolávají záchranné složky, tak popadla telefon a vytočila číslo 150. Dispečerka,
která její volání přebírala, rychle vyhodnotila situaci a po sdělení adresy vyslala hasiče do akce.
Mezitím se vrátila sousedka ze hřbitova, a když viděla tu spoušť v kuchyni, začala jednat. Děti
odvedla k sobě do bytu, vzala mokrou deku a snažila se oheň na koberci „utlouct“. To už také do
bytu vtrhla zásahová jednotka hasičů a díky jejich rychlému jednání se podařilo oheň záhy
zlikvidovat. Požár nakonec nezpůsobil ani tak velkou škodu. Velitel hasičů pochválil Aničku za její
duchapřítomnost a za včasné zavolání pomoci.
Sousedka zavolala rodičům, ti se samozřejmě ihned vrátili domů a byli rádi, že se nestalo nic
dětem. Nově vymalovaná kuchyně, ohořelý stůl, nový koberec, který zakryl popálenou dlažbu,
zůstaly jako němá připomínka „kuchtění“ jejich dětí.
Kristýna Krásová, 8. ročník
Ve školním roce 2014/ 2015 probíhalo firmou SCIO testování 3., 5. a 9. třídy
Naše škola se každoročně zapojuje do projektu Stonožka 9, prostřednictvím které testuje firma SCIO žáky
v 9. ročníků v oblasti českého jazyka, matematiky, anglického jazyka a obecných studijních předpokladů.
Nejvíce se žákům dařilo v matematice, kde byla třída zařazena mezi úspěšné školy a hodnocení výsledků
v matematice bylo nadprůměrné, škola byla zařazena mezi úspěšné školy a má lepší výsledky než 80 %
zúčastněných škol. Nadprůměrné výsledky měla třída i v českém jazyce, dosáhla lepších výsledků než 70 %
zúčastněných škol. Svými výsledky v anglickém jazyce se naše škola řadí mezi průměrné školy, má
srovnatelné výsledky s polovinou škol v republice.
Porovnáním výsledků testů v jednotlivých předmětech se ukázalo, že studijní potenciál žáků v matematice a
českém jazyce je využíván dobře a optimálně, výsledky v testech odpovídají úrovni studijních předpokladů.
Testováním v anglickém jazyce v porovnání s výsledky testu studijních předpokladů se zjistilo, že žáci pracují
pod svoje možnosti a ve skutečnosti mají navíc.
Testování žáků 3. ročníku se týkalo českého jazyka, matematiky, anglického jazyka, oblasti člověk a jeho svět
a klíčových kompetencí. Celkově byly výsledky prezentovány jako nadprůměrné, škola měla lepší výsledky
než 80 % zúčastněných škol. Nejlepších výsledků, které firma SCIO prezentovala jako špičkové, dosáhla
třída v anglickém jazyce a zařadila se tímto mezi 10 % nejlepších škol v testování. Velmi dobrých výsledků
dosáhla v českém jazyce, kde byla třída hodnocena jako velmi úspěšná, měla lepší výsledky než 80 %
zúčastněných škol, v matematice byla hodnocena rovněž nadprůměrně, výsledky měla lepší než 70 % škol,
v oblasti klíčových kompetencí patří škola mezi lepší průměrné školy s výsledky lepšími než 60 %
zúčastněných škol. V oblasti člověk a jeho svět výsledky byly výsledky hodnoceny jako podprůměrné a v této
oblasti patří naše škola mezi školy se slabšími výsledky. Na tuto oblast je třeba se v tomto ročníku více zaměřit,
především připravit žáky na daný způsob testování.
Testování 5. ročníku probíhalo v matematice a českém jazyce, testování se týkalo i zjištění obecných
studijních předpokladů žáků. Porovnání výsledků obecních studijních předpokladů a matematiky se ukázalo,
že studijní potencionál žáků je využíván dobře, výsledky žáků jsou na vyšší úrovni, než jaká odpovídá úrovni
jejich studijních předpokladů. Je vidět, že učitelé se studijním potencionálem žáků velmi dobře zacházejí a
žáci pracují i nad své možnosti.
Výsledky v testování v českém jazyce jsou hodnoceny jako nadprůměrné, naše škola byla zařazena mezi
úspěšné školy s výsledky lepšími než má 80 % zúčastněných škol. Výsledky v matematice byly prezentovány
jako špičkové a naše škola patří mezi 10 % nejúspěšnějších škol v testování. Anglického jazyka se škola
zúčastnila v rámci projektu SCATE.78 % žáků třídy splnilo očekávaný výstup (úroveň A1) z toho se 22 % žáků
se dostala dokonce na úroveň A2.
Obecně ve všech ročních narážíme na problémy s probíraným učivem. Vzhledem k tomu, že testování probíhá
během školního roku, setkáváme se s případy, kdy je učivo probíráno až po průběhu testování (např. v 5.
ročníku jde konkrétně o učivo geometrie - obsahy obrazců, pláště těles, v 9. ročníku – funkce, v anglickém
jazyce jsou často problémy s rozdílnou slovní zásobou).
Historie
Vypsáno z kroniky
Stalo se před 30 lety - v roce 1985
Rok 1985 byl rokem 40. výročí osvobození republiky. Oslava byla v sokolovně. Program
slavnostního večera 9. května zajišťovala hlavně základní škola: žákovský pěvecký soubor J.
Neškrabala, tanečníci Z. Štěrbové. Cvičenky vedené A. Málkovou předvedly ukázku spartakiádní
skladby pro starší žákyně. Další program zajistil pěvecký sbor Osvětové besedy a učni železničního
učiliště. Přítomni byli zástupci Střední skupiny sovětských vojsk v Československu a čestný host bývalý velitel partyzánského oddílu Jermak-Komarov.
Všechny spartakiádní skladby, které žáci školy nacvičili, byly předvedeny na „Místní
spartakiádě 85“ u sokolovny při oslavě Dne dětí. Žáci pak ještě cvičili na okrskových spartakiádách
v Dolní Rožínce a Bystřici n. P. a okresní spartakiádě ve Žďáru n. S. Šest starších žákyň s vedoucí
učitelkou A. Málkovou se pak zúčastnilo celostátní spartakiády v Praze.
Provoz mateřské školky nestačil na zvýšený zájem o umístění předškolních dětí v Jimramově.
Proto část dětí byla umístěna do školky v Unčíně. Dopravu zajišťoval závod Vigona.
Členové TJ Sokol a SSM (Socialistický svaz mládeže) budovali za požární zbrojnicí
volejbalové a tenisové kurty.
Místní organizace Svazu požární ochrany v Jimramově oslavila 13. a 14. července 110. výročí
založení SDH. Před zbrojnicí byla uspořádána výstava techniky a v zasedací místnosti výstava
dokumentů. 14. července se setkalo před zbrojnicí mnoho požárníků z okolních sborů a po pochodu
městečkem byla slavnost završena zábavou v Bludníku.
Mladí požárníci vedení P. Novotným se zúčastnili tábora mladých požárníků Českého ÚV
ČSPO u rybníka Milavý v jižních Čechách.
Na výroční schůzi požárníků převzal funkci předsedy od F. Svobody J. Semerád a funkci
velitele Z. Bureš od K. Šindlera.
Sbor dostal do užívání nové vozidlo AVIA 31 - DA 12.
V zámku, kde sídlilo železniční učiliště, byly v severozápadním křídle budovány nástavby 2.
poschodí pro pokoje a sociální zařízení pro učně. Nedostatek ubytovacích prostor řešilo ředitelství
ubytováním učňů v bývalé škole v Borovnici.
Silničáři opravovali most přes Fryšávku na Borovnické ulici. Do Borovnice se objíždělo přes
Sedliště. Od té doby projíždí většina spojů autobusové linky do Poličky přes Sedliště.
V Sedlištích bylo vyměněno potrubí společného vodovodu z roku 1948 za polyetylénové. Nové
domky na Sedlišťské ulici byly napojeny na jimramovský vodovod.
Požárníci v Trhonicích přestavovali zbrojnici. MNV přispěl částkou 84 tisíc korun, pracovali
brigádníci.
Do Domků byl zaveden telefon.
Byla vyasfaltována Panská ulice. Ulička v Hliníku dostala povrch z obalované drti.
Vypsal Pavel Novotný. Čtěte a prohlížejte také na http://kronika.jimramov.cz
**************************************************************
Vzpomínka na konec 2. světové války v Jimramově
Dne 5.5.1945, když Praha volala rozhlasem o pomoc, propukla v Jimramově ozbrojená revoluce.
Nejprve odzbrojeni byli němečtí četníci (6), kteří se chystali k výjezdu do Nového Města.
Tak získány první zbraně, 5 pušek, 1 automat, 6 ručních granátů. Nato odzbrojeno 20 mužů organ.
Tothovy. Potom vzdalo se oddělení Maďarů (50 mužů a štáb), ubytovaných v zámku, od nichž
získáno 50 pušek, 6 kulometů, vysílačka atd.
Zbraně byly rozděleny dobrovolníkům, jichž stále přibývalo.
Vytvořen revoluční národní výbor v čele s odborným učitelem Josefem Mrštíkem, jenž společně
s Josefem Hortvíkem, čs. majorem v.v., a místními četníky přijal vedení odboje.
Všecky silnice obsazeny hlídkami, v lesích nahromaděny záseky, zřízeny u silnic i střelecké
zákopy, telegrafní i telefonní vedení přerušeno. Podobné akce prováděny i v okolních vesnicích
spojených spojkami bicyklistickými s Jimramovem.
Tak proměnil se Jimramov ve vojenský tábor, kde zorganizovány nejen akce vojenské (bojové),
ale i služba zdravotní (lazaret), k níž hlásilo se mnoho žen a dívek.
Pak již šlo o činy skutečně válečné.
Na poličské silnici (od Korouhve) odzbrojeny menší skupiny maďarských vojáků. Zajatci
odvedeni do městečka.
Na borovnické silnici došlo k přestřelce s hlídkami SS, které přijely na třech motorkách. Při tom byl
zastřelen dobrovolník Samuel Němec, úředník ze Sedlišť, a zraněn mladý Šmatera z Jimramova.
Tři esesmani s lehkým kulometem pronikli pak pěšky do městečka, cestou na silnici zajali 3 naše
dobrovolníky a dostali se až na nádvoří zámku, kde Maďaři právě předávali zbraně a zaučovali naše
bojovníky, jak s nimi zacházeti.
Na nádvoří zámku vyvolali Němci přestřelku, při níž byl jeden z nich, který zvláště zuřivě si
počínal, na místě zastřelen a druzí dva zajati.
Odpoledne téhož dne vypravil se četn. strážmistr s 15 dobrovolníky do Trhonic, kde odzbrojili 40
Maďarů. Ukořistili ruční zbraně, kulomety, pancéřové pěsti a povoz s municí.
Večer přijela 2 nákladní auta z Věcova osazená ruskými partyzány. Partyzáni zastřelili nejprve 6
něm. četníků, 2 esesmany a 3 místní zrádce, zavřené v obecní šatlavě.
Potom podnikli s místními dobrovolníky výpravu proti dalečínským SSmanům, usazeným v
tamním zámku. Výprava byla bezvýsledná, poněvadž okolí zámku bylo podminováno a naši neměli
těžkých zbraní.
V neděli 6. května brzo ráno odjeli 3 gardisté s velitelem maďarského vojska koňmo do Telecího,
kde odzbrojili maďarskou posádku a zbraně dali místním občanům. Stejně zařízeno odzbrojování
Maďarů v Korouhvi a Oldříši.
Na poličské silnici u Vápenky odzbrojeno 450
Maďarů a maďar. Slováků, jedoucích od Polička. Ukořistěno mnoho zbraní lehkých, 2 granátomety,
2 minomety, 3 protitanková děla. Maďaři odvedeni do Jimramova, ubytováni v měšť. škole, kde
setrvali přes celou dobu ústupu něm. armády Jimramově, aniž co Němci zpozorovali. Jejich zbraněmi
vyzbrojena řádně místní “armáda” i okolní obce. Až z Německého přišli si dobrovolníci pro zbraně.
Zbraně dostali také Dalečín, Míchov, Sádek a Lhota.
Německé represálie začaly. Již ráno přijelo 9 SSmanů z Dalečína do Unčína, nařídili odklidit
překážky ze silnice a pak jeli dělat pořádek do Ubušína, kde zastřelili Dobiáše a Kováře. Partyzáni ze
Strachujova vypravili se proti nim, přijeli však pozdě. Zůstali v Unčíně. Tam přijel předvoj pancéřové
divize, která byla vyslána potlačit revoluci.
Partyzáni zahájili na ně palbu a rozbili jim 3 velká auta. Němci dostali posilu, odstranili překážky
a postupovali na Jimramov. Také od Ubušína postupovali pěší SSmani na Jimramov. Celá
jimramovská posádka stažena směrem k Strachujovu a obsadila všechny strategicky důležitá návrší.
Mezitím pronikla něm. kolona 83 obrněných aut, sesílaná SSmany z Dalečína, až k Jiříčkově
zahradě nad Pilátkou. Zde narazila na záseky. Němci utvořili rojnice a chystali se k útoku.
Jimramovští je však přivítali prudkou palbou ze všech svých zbraní. Ani děla nemlčela. Maďarský
dělostřelec Jos. Szabo (vel. Pišta) mířil tak přesně, že hned první ranou zasáhl dvě muniční auta v
čele kolony. Tato vyletěla s ohromným rachotem do povětří a Němci, kteří neočekávali takový odpor,
dali se na útěk zpět jsouce zasypáváni palbou z pušek a kulometů ze všech okolních návrší.
Němci ustoupili téhož dne do Unčína a druhý den na ústupu byli u Písečného a Domanínka
rozprášeni.
V boji tomto byli zraněni dobr. Josef Pala a Vl. Švanda, z nichž první zemřel.
V ten den vznikla jimramovská revoluční píseň, jejímž autorem byl Jos. Pavelka.
Nebyli však všichni jimramovští srdce statečného. Více “opatrných” vyhledalo kvapem úkryty
v podzemí, říkalo se jim potom “podzemní pracovníci”, někteří utekli až do Bombaje, na Rabuňku a
do Spělkova. Kdosi nalezl dva reservní důstojníky schované v slámě ve stodole.
Jádro jimramovské armády tvořila mládež kolem 16 – 20 let a starší vojáci ze světové války. V
ohavně deštivém počasí konali hlídkovou službu v polích až 20 hodin, nemohouce býti vystřídáni.
V pondělí dne 7. května zdokonalována ochranná zařízení.
Asi 60 Maďarů, vojáků, převléklo se do civilních šatů a přidalo se k našim. Konali potom službu
u speciálních zbraní, zvláště u těžkých kulometů a děl.
Úřad starosty obce přenesen na předsedu národního výboru.
Téhož dne k večeru došlo hlášení jízdní hlídky, že přes Nedvězí přijíždí kolona SSmanů o síle asi
150 mužů. Naši bojovníci obsadili všechna návrší kolem silnice poličské a trhonické a postupovali
jim v rojnicích vstříc. U trhonické vápenky došlo ku srážce, v které bylo zastřeleno 11 a zajato 15
SSmanů. Ostatní utekli. Boj trval 1 ½ hodiny. Ukořistěna 2 auta, motocykl aj. Naši neměli ztrát. Tak
vyhráli i druhou bitvu. K úspěchu tomu přispěla take válečná lest. Jistý muž z Trhonic zajat SSm.
namluvil jim, že v Jimramově jest 2000 dobře ozbrojených partyzánů. A zatím jimramovští hoši měli
pušky a automaty v ruce právě druhý den. Přivítali však útočníky tak prudkou střelbou, že tito uvěřili
řeči trhonického občana.
V úterý den 8. května obsazena partyzány muniční továrna v Poličce. Obsazení provedl komisař
part. Zacharov se 4mi partyzány a velitelem četnictva v Jimramově!
Z mun. továrny dovezli do městečka zásobu dělostřelecké munice.
Téhož dne přišla od Korouhve německá vojenská jednotka s československou vlajkou v čele. Do
pochodu si zazpívali: “Kolíne, Kolíne!” Zajatí Němci byli z městečka odsunuti do Svratky. Rozvrat
armády německé byl zřejmý.
Téhož dne táhla oddělení jimramovs. dobrovolníků o počtu 150 mužů do Korouhve, kde se jim
bez boje vzdali Němci ze Slezska, odepřeli však jíti do zajetí.
Od Poličky přijížděli dva němečtí parlamentáři, jimž vyšli vstříc čs. majoři Hortvík a Kutnohorský.
Vyjednavatelé žádali volný průjezd ustupujících něm. kolon od východu i od Poličky přes Jimramov
k Novému Městu. Ohromné této přesile nebylo možno odporovati, bylo však nutno, aby kolony od
Poličky přes Korouhev ustupující změnily směr ústupu na Trhonice, poněvadž most jimramovský na
sil. poličské byl částečně zbořen pro stavbu nového mostu dosud nedokončenou.
Německé kolony přijíždějící od Ubušína zaplavily úplně dolní část městečka, a když potom
přibyly ještě druhé od Borovnice a Bystrého, byl celý Jimramov něm. vojskem všeho druhu ucpán.
K večeru před příjezdem prvních německých kolon stáhli se ozbrojení dobrovolníci z jejich posicí
do Jimramova, skryli zbraně, poněvadž na nějaký odpor nebylo pomyšlení.
Oddělení asi 100 dobrovolníků musilo se narychlo ukrývati v budově katolické školy, odkud se
teprve druhý den, kdy byl Jimramov plný Němců, s odznaky sanitní služby lstí dostali ven.
Němci obsadili nároží ulic kulomety. Od 9. hod. večer dne 8.5. nastal hromadný útěk Němců.
První přijela obrněná auta a tanky. Tato při jízdě do Horky pálila před sebe z kulometů. Silnice od
Ubušína přes Jimramov k Věcovu byla plná aut, ženoucích se zběsile kupředu. Vypovědělo-li auto (a
bylo jich mnoho) službu, shodili je Němci ze silnice dolů, aby nepřekáželo. V noci bylo viděti
plameny šlehající ze zapálených aut, stále ozývaly se výbuchy hořících aut muničních. Noc změnila
se v hotové peklo a proud osvětlených aut, jedoucích od Ubušína, neměl konce.
Dne 9. května (ve středu) byl velitel dobrovolníků Josef Mrštík se svým synovcem Ladislavem
Baštou při svém návratu ze Sedlišť na mostě stojící něm. hlídkou zastřelen. Oba byli pak vhozeni do
rozvodněné řeky.
Zatím útěk Němců stával se stále bezhlavějším. Rozvrácené jednotky odhazovaly zbraně, granáty,
pancéř. pěstě, výstroj, hodnostní odznaky, shazovaly z aut nářadí, aparáty, psací stroje, knihy, spisy,
potraviny v pytlích a bednách, léčiva, inu vše možné, jen aby na autech a povozech mohly co
nejrychleji prchati na západ do Čech, vstříc západním armádám, neboť měly před Rusy ohromný
strach. Silnice nestačily, vozidla jela i po polních cestách a polích vedle silnic. Opuštěné vozy s koňmi
stály po všech koutech Jimramova, v lesích i polích, tisíce koní pobíhalo po polích i lukách, živíce se
na svou pěst.
Řady prchajících byly stále sešlejší a na konec se k nim připojily bídné povozy prchajících
německých civilistů a mnoho těch, kteří s uzlíky svého majetku pěšky prchali. Tento pochod hrůzy
a bídy trval dvě noci a dva dny.
Tak viděl r. 1945 Jimramov konce Hitlerova snu o světové nadvládě Německa.
Druhá světová válka skončila.
Dne 10. května 1945 k večeru projela městečkem první ruská auta. Nezdržela se však zde. Večer
přijeli na autech i koňmo Rumuni, kteří druhého dne odjeli směrem k Novému Městu, Bystřici a
Žďáru, kde čistili lesy.
Dne 11. května 1945 přišli Rusi. Byli nadšeně uvítání obyvatelstvem městečka. V Jimramově a
okolí bylo ubytováno asi 1200 mužů rus. vojska. Byli to oddíly technické, sapéři, pontoniéři, mnoho
koní a povozů. V Jimramově byli ubytováni do konce května, potom se přestěhovali do krásně
zařízeného tábora v Hoře, který sestával asi ze 40 velkých pavilonů, z nichž mnohé vynikaly velmi
vkusnou stavbou. K táboru postavili od poličské silnice silnici, která ústila do nádherně provedené
brány tábora. V tomto táboře zdrželi se do 1. července t.r., kdy nastoupili cestu do své vlasti.
Tábor potom hlídalo 15 mladých dobrovolníků.
S politováním musím jako kronikář konstatovati, že neznali cenu cizího majetku a s místním
obyvatelstvem jednali jako s poraženými a nikoliv jako s bratry. Vyžadovali od obyvatelstva mnoho
úsluh, mnohdy nesmyslných. Mužům jimramovským pak nastala práce s odklízením rozbitých aut,
povozů, zbraní a munice.. Nevybuchlá munice byla pyrotechniky ničena u trhonické vápenky, při
čemž přišlo několik lidí o život. Koně potulující se v polích byli pochytáni a odvedeni do shromaždišť.
Zbytků aut a povozů bylo různě upotřebeno. Přes to lze ještě dodnes najíti v lesích zbytky aut a jiných
vojenských povozů a v Ochozi dodnes leží jeden tank „Tigr“, který se silnice, jsa puštěn, proklestil
si cestu lesem do údolí, kde cestu svoji dokonal.
A tak vyplnila se pravda přísloví napsaného na starém nástěnném obrazu v zámecké zahradě
(malovaném českým malířem Štefanem)
Omnia tempus habent
tj. Všeho do času.
Doslovný opis z kroniky Jimramova, kterou psal J. Pavelka
******************************
Pamětní kniha obce Trhonice - pokračování
Doba revoluční
Nadešel rok 1945 a s ním se přiblížil vítězný 9. květen. V té době se každý obával, že naše záhuba
je již za dveřmi, vysvitlo slunko naděje, když přišla zpráva, že padnul Berlín a německá armáda
kapitulovala. Nastala doba odboje, doba revoluce.
Nadešel 5. květen, naše vláda vydala provolání, aby se každý, kdo může, chopil zbraní a pomáhal
při odboji. 5. květen zůstane památný pro náš kraj. Toho dne začal v Jimramově odboj. Lidé se chopili
zbraní, aby se zbavili nepřítele a odstranili jejich přisluhovače. Procházka a Bednář z Benátek byli
zatím zavřeni. Byli odzbrojeni místní němečtí četníci. Zbraně byly též získány odzbrojením
maďarských vojáků, kteří se ve velkém počtu utábořili v Jimramově a okolních vesnicích. V naší
obci jich bylo ubytováno od 3.5.1945 54 i s koňmi. Každý podle místa měl 1 - 6 Maďarů a též tolik
koní. Tito vojáci se chovali celkem slušně. Pro svoje koně krmivo nefasovali, pouze pro sebe trochu
jídla. Koně museli živit místní zemědělci. Na vojnu již byli dopáleni, a proto, když je přišli naší lidé
z Jimramova odzbrojit, zbraně rádi odváděli. Někteří se dokonce přestrojili do civilních šatů a
pomáhali při odboji.
V tomto odboji bojovali hlavně partyzáni, kteří byli v okolních lesích ubytováni. Do Jimramova
se vozily zásoby všeho druhu do společné kuchyně na evangelické faře, kde se vařilo. Byly postaveny
hlídky na okolních kopcích, u Poulovy bořinky, u Štursovy březinky, u vápenky, v Západech, kde
měly spojení s okolními hlídkami.
V neděli 6.5.1945 byla přestřelka Němců s naším odbojem. Dále se jimramovský odboj střetl
s německými vojáky, kteří jeli do Bystřice auty. Byli však zneškodněni, a tím byly získány další
zbraně a střelivo. Tyto přestřelky činily dojem o velikém boji, byly však přehnanými zprávami ještě
zveličovány a někteří z odbojů odkládali zbraně. V úterý navečer přišel však znovu rozkaz od
partyzánů zbraně ihned rozdělit.
V pondělí navečer šli hoši Josef Michek, Josef Kovář a Alois Dvořák s odevzdanými zbraněmi do
Jimramova. Když šli nazpět, narazili u Šťastného kříže na 32 německých vojáků, kteří šli od
Nedvězího do Jimramova odboj zlikvidovat. Hochy ihned zajali a hnali před sebou, Kdyby se pokusili
o útěk, byli by ihned zastřeleni. U vápenky se Němci střetli s partyzány. Nastala přestřelka.
Německých vojáků se zmocnila panika. Toho naši hoši využili a utekli. Tato přestřelka si vyžádala
několik mrtvých a zajatých, ostatní se pak rozutekli. K ránu pak byli zajati ještě tři. Jeden raněný
voják od večerní přestřelky byl dán k Janáčkom č. 1. Druhý den byl pak partyzány odvlečen a
zastřelen.
Odpoledne 7.5.1945 šli Adolf Dvořák od Kynclů č. 21 a František Mlynář pro zakopaný kulomet
k Poulově bořince. Byli však napadeni a zajati hlídkujícími německými vojáky, trýzněni a odvlečeni
do Bystrého na zámek. Tam byli vyslýcháni a znovu trýzněni, ale na přímluvu českých lidí na
vlivných místech, byli druhý den propuštěni. Navečer byl dán rozkaz od partyzánů odstranit všechny
překážky ze silnic a cest, aby mohla volně projíždět kapitulující německá armáda.
Jako hromová rána přišla zpráva, že v Jimramově byl postřelen velitel odboje Josef Mrštík a Bašta.
Byl odplaven vodou až k Benátkám. Šli z hlídky ze Sedlišť a, dosud ozbrojeni, byli zastřeleni na
Grauzovým mostě německými vojáky a vhozeni do řeky. Pan Mrštík sice z vody vylezl, byl však
postřelen do břicha a 10.5.1945 v nemocnici skonal. Byli pochováni oba do společného hrobu za
veliké účasti lidu na katolickém hřbitově. Dále pak přišla prosba o občerstvení pro ČSL dezertéry
z německé armády tábořící pod Horou. Obětaví občané uvařili kávu, poslali chleba, což jim vezl pak
Dudek. Během rozdávání jídla se ze tmy ozvala střelba. Všichni se polekali a rozutekli, zanechavše
jídla. Teprve druhého dne byly nádoby přivezeny zpět. Té noci, 9.5.1945, asi v 10 hodin, začaly
projíždět první obrněné tanky a vozy po silnici, dále jízda a vozatajstvo od Ubušína k Jimramovu. Jak
kdo mohl, utíkal, aby se zachránil před ustupující armádou.
Ruští letci rušili ústup rozbíjením silnic, takže brzy byly zablokovány vozidly všeho druhu. Pak
se všechno hrnulo polními cestami a po polích, ze kterých brzo vznikly veřejné cesty. Jimramovské
náměstí bylo přeplněné. Když měl některý vůz poruchu, vojáci jej převrhli a zapálili. Munice
bouchala, ohně plály po celé noci. Jeden pancéř byl zapálen pod Šťastného stavením na Dolejšově
cestě. Od hořícího pancéře se chytlo dříví tam vyrovnané a přerváno bylo elektrické vedení. Oheň byl
brzy uhašen. Silnice od Nedvězího byla rovněž uvolněna od překážek. Pancéře a tanky jezdily po
vesnici a po cestě ke křížku a k Hoře. Největší záplava byla od Ubušína do Jimramova. Když silnice
nestačily, jezdilo se, kudy se dalo. Nejnutnější věci překládali na jiné vozy a ostatní vyhazovali ven.
U cest se povalovala mouka, cukr a z pytlů utíkající Němci vyhazovali konzervy a ničili je. Co se
dalo, zapálili.
Zdejší občané se přece přes chaos a nebezpečí odvážili a pohozené potraviny a věci odnášeli domů.
Na polích a lukách se pásli volně pobíhající koně a ničili úrodu. Některé koně si naši hospodáři chytili
a odvedli domů. Pracovali s nimi na poli. V příkopech kolem silnic bylo plno poházených zbraní,
munice a nepojízdných vozidel. Od partyzánů byl vydán rozkaz vojáky odzbrojovat. Někteří přesto
ale zbraně nevydali.
Pokračování příště
„Údolí krásných snů“ od Josefa Pavlíka – pokračování
Přišla zima do kraje.
Zapadlé cesty, zasněžené stromy, zamrzlá řeka, stráně pokryté sněhovou vrstvou – všude sníh,
sníh, sníh … Celé údolí se schoulilo pod sněhovým krunýřem. Z komínů domů stoupají proužky
dýmu. Každý človíček, který nemusí ven, sedí u kamen.
Taková je velká zima.
Ostrý mráz.
I Josefina dnes nevychází. Sedí u okna a pozoruje sněhobílou krásu, kochá se pohledem na obalené
stromy, na velké závěje kolem cesty.
„Přinesla jsem ti dopis,“ povídá matka mezi dveřmi od kuchyně, „Mrštík píše …“
Josefina vezme psaní, otevře a ponoří se do textu, dychtivě přelétává řádek za řádkem. Vilém
nepsal předlouhý čas a teď se ptá, proč nepíše, proč se Josefina zlobí … ale to sám nepřizná, že je to
on, který nepsal. Stejně je složitá povaha. Jednou plný pozornosti, krásných postřehů a obratů,
kterými vyjadřuje bohaté myšlenky o všem, o čem píše, podruhé dovede podsunout myšlenku, která
nepotěší. Klidně píše o dívkách, které potkal. Obrací se na ni jako na přítelkyni.
Přítelkyně!
Teď nachází pravý stav věcí a pojmenování. Chtě nechtě musí přiznat, že Vilémův vztah k ní a
její k němu je právě tento. A je tomu tak dobře. Jen nerada si uvědomuje skutečnosti, ale je přece o
čtyři roky starší, Vilémovi je teprve dvacet let, je plný neujasněných představ, ideálů, pln zájmů,
mnohdy impulsivně se rozhodne … Příliš horké srdce má …
Vilém píše, že dokončil už obraz Amée a taky, že osmého prosince pojede na zájezd do Prahy do
Národního divadla. Jak mu závidí … Být v Národním divadle … Alespoň jednou dostat se do
Národního divadla … Zlobí se na Viléma, že dlouho nepsal … A pak se zlobí zase na sebe.
Závěrečná část dopisu Josefinu trochu rozviklá její rozhodování. To místo, kde Vilém píše, aby,
než pojede do Prahy, mu odepsala a neponechávala ho v nejistotě. …
Váhá.
Má, nebo nemá napsat?...
Přece odepsala na Vilémův dopis z 31. listopadu 1883.
Jsou tu vánoční svátky.
Tak jako všude v jimramovských rodinách a v celém okolí dodržují se tradiční zvyky i u Břenků.
Celá rodina je shromážděna u stolu, po slavnostní večeři se vypráví, znovu se vzpomínají všechny
události roku, pak se zpívá a provádějí různé zvyky a obyčeje. Lije se olovo na misku a podle tvarů
se soudí na budoucnost, děvčata házejí střevíčkem přes hlavu a jsou ráda, když špička boty ukáže
ven. I Josefina házela střevíc. Ale špička se otočila dovnitř.
„Vidíš, zůstaneš doma, nevdáš se,“ řekne vesele paní Břenková. V podtextu jejího hlasu je cítit
osten výčitky, který vycítí jen zase žena.
„Co ty víš, maminko,“ snaží se zmírnit Josefina obsah vyslovené myšlenky, „uběhne rok a zase
bude nová příležitost …“
„Pravda pravdoucí,“ bručí Břenek, „ženské, já se vám divím …“
Potom všichni krájejí jablíčka, podle jaderníku posuzují, zda budou zdrávi, louskají ořechy,
pouštějí skořápky se svíčkou … Do pozdních večerních hodin je stále co dělat.
Měsíc se nakloní a zvědavě nahlédne do oken, ale to už všichni v domě oddychují spánkem
spravedlivých. Jen Josefina vyhlíží na nebi hvězdu, chvějící se, velkou a jasnou. Mráz venku přituhuje
a nad Jimramovem se rozprostírá sváteční noc.
Na Štěpána chodí malí koledníci o koledu, ale také i velcí přicházejí. Přišel i pan učitel, dodržující
zdejší dlouholetou tradici, přišli i další přátelé.
Po Novém roce přichází dopis od Viléma, Je datován prvním lednem 1884. Josefina se nestačí
divit obsahu. Vilém píše o své známosti, kterou navázal při zájezdu do Prahy:
„… Seznámil jsem se tam s netí Hálkovou, roztomilým děvčátkem, a nemohl pro ni dvě noci spáti.
Díblíku!
Je na Kladně bytem. Sama mi do notiční knihy napsala svou adresu …“
Vilém se chlubí Josefině se svým novým objevem. Takový je, vzplane a hoří a hoří … Teď hoří
velkou láskou k Józe Hálkové.
Josefina složí pomalu dopis, uloží k ostatním, stoupne k oknu a dívá se na protější dům. Matka ji
zastihne v zamyšlení.
„Co je ti, Josefino?“
Usměje se na matku a klidně odpoví:
„Nic, maminko, jen se dívám, jak je ten letošní leden obzvlášť studený a nevlídný.“
Břenková se podívá nechápavě na dceru a beze slov odejde do kuchyně.
Fabiánská zima nevadí, přeběhne a všichni ví, že se blíží každým dnem nový čas. Sluníčko se stále
více a více zubatí, začíná hřát. Až se rozehřeje, je to březen se vším všudy. Josefininy dny přeruší
jen Vilémův březnový dopis. To když znovu čte, jak se Vilém svěřuje a píše o Józe Hálkové, jak
spolu hovořili o mnoha krásných věcech, o štěstí, o ideálech, o kráse života … Těžko, přetěžko se
čtou Vilémovy řádky. A přece jedna věta Josefinu potěší:
„… Vy jste zůstala na svém místě!“
Na svém místě!
Ale jaké je to místo? Dává si sama odpověď.
Místo přítelkyně.
Rozhraní mezi zimou a jarem je příležitost k vítání jara. Jeho příchod je oslavován lidovým
zvykem vynášení smrtky. Děvčata se vystrojí, ustrojí panenku, zavěsí ji na ozdobný stromek a smrtka
je hotová. Při zdobení se zpívá, je veselo, děvčata se vzájemně škádlí. Se smrtkou se nejdříve chodí
po Jimramově dům od domu a zpívá se:
„Smrťo, smrťo bílá,
Čímpak sis je utírala?
Kdes tak dlouho byla?
Červeným šátečkem
U studánky, u hlubinky
Ó ty svatá Markéto,
ruce, nohy myla.
dej nám nové na léto.
Čím si je myla?
Nové léto přinesem
Bílým vičičkem
a smrtku odnesem.“
Děvčata zpívají před domem. Jedna z nich vejde dovnitř se vzkazem od smrtky, aby hospodyně
byla štědrá a něco dala, jinak, že ji smrtka zardousí.
A každá hospodyně dá!
Až se všechny domy obejdou, průvod se smrtkou v čele blíží se za zpěvu ke Svratce. Zde je smrtka
za zpěvu hozena do řeky.
Jaro může vkročit do údolí.
Do údolí krásných snů!
A přišlo.
Pokračování příště
*****************************************************
Příspěvky našich čtenářů
Petr Bezruč a Jimramov
Básník Petr Bezruč spojoval městečko Jimramov s bratry Mrštíky, zejména s Aloisem, kterého
nazýval „medovým stařečkem“ v básni k Mrštíkovým šedesátinám /14. října 1921/, kterou otiskly
Lidové noviny 14. září 1921:
Aloisi Mrštíkovi
Medový stařečku,
nesem na ošatce
upřímné své přání
k Vaší šedesátce.
Diváky, Diváky,
v kotlině ležíte,
vzácné vy starečky
v klíně svém nosíte.
Řekněte mu dneska,
Blahopřejné slůvce,
Šak to švarně napsal
o té své Hrabůvce!
Na své mládí hledí
jak na krásnou bajku,
vážně tříme dlouhou
a kantorskou fajfku …
(Úryvek z delší básně)
Jimramov je rodištěm bratří Mrštíků, s nimiž Bezruč studoval na brněnském gymnáziu. Snad i oni
nepřímo se podíleli na tom, že Petr Bezruč Merán Vysočiny navštívil. Kolikrát autor Slezských písní
byl v Jimramově, zda více než jednou, těžko někdo prokáže. Průkazné je, že v Jimramově skutečně
se při svém putování zastavil. Svědčí o tom jeho dopis, kterým odpovídal na pozvání a je uložen ve
školní kronice.
V roce 1937 v Jimramově Osvětová komise a literární kroužek připravovaly k básníkovým
sedmdesátinám Bezručův večer. Žáci zdejší měšťanky odeslali zvací dopis Petru Bezručovi. Cituji:
„Mistře !
V roce Vašich sedmdesátých narozenin přejeme Vám zdraví a odpočinek po mnohých pracích,
které jste vykonal pro utiskovaný lid na Těšínsku a Ostravsku. Dne 14. dubna t. r. uspořádáme večer
sborových recitací Vašich básní. Rádi bychom Vás uvítali mezi sebou a dovolujeme si Vás srdečně
pozvati.
S vděčností vzpomínají Vás žáci z měšťanské školy v Jimramově.
V Jimramově dne 9. dubna 1937.
Za žáky a žákyně měšťanské školy: /A. Tomsová, 1. tř., Z. Skryjová, 2. tř., atd.
Celkem deset zástupců jednotlivých tříd./
Slezský básník odpověděl:
„Milý,
Děkuji Vám za pozvání a za vzpomínku, kterou mi chcete na 14/4 věnovati. Ale stojí psáno
v slezském nářečí:
„Jak naroda mnoho je,
tam pustevnik něpujde.“
Na druhou stranu osmerky připsal:
„Pozdravuji Vás srdečně, všecku mládež školy měšťanské, pány učitele, členky osvětové komise
a literárního kroužku. Za junáckých let jsem též letěl Jimramovem jako turista. Vzpomínám, že
z Jimramova pocházeli bratři Mrštíci, s nimiž jsem byl na brněnském gymnáziu“.
Váš P. Bezruč
Brno 16 11/4 37
Bezručův večer v Jimramově se konal i bez účasti básníka. Byl pečlivě připravený. Na oslavy byly
pozvány všechny organizace v místě a i do okolí se rozletěly pozvánky. Výzdobu v místní sokolovně,
kde se večer konal, provedl odborný učitel A. Tichý, připravovaly se sborové recitace, zpěvy,
slavnostní projev a mnoho dalších neodkladných příprav. Celková atmosféra slavnostního večera
vytvořila pro posluchače z místa a širokého okolí nezapomenutelné chvíle. Uvítací projev měl ředitel
školy Josef Trefulka, který hovořil o díle slezského barda, byl čten odeslaný zvací dopis i básníkova
odpověď a poděkování za pozvání. V programu večera zazněla recitace Bezručových básní: báseň
„Já“ přednesl Jar. Tatera, po projevu následovala sborová recitace básní „Setkání“, „70 000“, sbor
vystupoval za vedení učitele Mrštíka /Petřvald, Ostrava, Maryčka Magdonova, Kantor Halfar, atd./,
recitace básně Bernard Žár přednesl odborný učitel Vladimír Veselý … Pořadatelům se podařil
připravit krásný vzpomínkový večer, hudební ukázky mezi jednotlivými čísly, samotné výkony
účinkujících přispěly k tomu, že slavnostní večer 14. dubna 1937 v Jimramově se vydařil.
Jimramov se může pochlubit pěknou historií, spjatou s literárními autory, Jimramovem šel básník
Petr Bezruč, koncem listopadu nebo počátkem prosince 1841 projížděla z Litomyšle přes Jimramov
spisovatelka Božena Němcová, když se stěhovala do Polné na Vysočinu.
Josef Pavlík
PETR BEZRUČ
/1867 – 1957/
Narodil se 15. září 1867 v Opavě, vlastním jménem Vladimír Vašek, jeho otec, gymnazijní
profesor, národní buditel na Opavsku. V roce 1873 se rodina stěhuje do Brna, kde Vladimír Vašek
začíná školní docházku /Minoritská ulice/, později studuje na gymnáziu /Slovanské vyšší
gymnázium/, které končí v roce 1885. Je zapsán na Filozofické fakultě UK Praha, ale v r. 1888
odchází ze studií a vrací se do Brna, kde nastupuje jako poštovní úředník 29. dubna 1889. Krátce
působí na poště v Místku /dnes Frýdek-Místek/, odkud se znovu vrací do Brna. V r. 1899 vážně
onemocněl /chrlení krve/. V r. 1915 čtvrtého září byl zatčen a obviněn z velezrady, vězněn, propuštěn
25. února 1916 a do konce první světové války byl pod policejním dozorem. V r. 1918 byl jmenován
přednostou poštovního úřadu v Brně 2. Funkci vykonával pouhé tři dny, kdy se funkce vzdal a zůstal
poštovním úředníkem, který odešel do důchodu v r. 1928. V r. 1939 byla gestapem provedena u
básníka domovní prohlídka, zabaveny písemnosti, v r. 1945 byl jmenován národním umělcem, 17.
února 1957 umírá v olomoucké nemocnici, pohřben byl 21. února v Opavě.
Je autorem básnické sbírky Slezské písně, které byly vydány v roce 1903 pod názvem Slezské
číslo, poprvé pod názvem Slezské písně v r. 1909. Slezské písně byly vydány v mnoha českých
vydání, ilustrovány mnoha výtvarníky, přeloženy do 28 jazyků. Jako samostatná báseň byla vydána
v roce 1930 /poprvé/ Stužkonoska modrá.
J.P.
Poskytl nám Ing. Ivan Fleischer
ze vzpomínek paní Jindřišky Wurmové
Za mých dívčích let byl v Rovečném katolický farář Nešpor. Jednoho zimního dne rozezvučely se zvony
katolického kostelíčka a vesnicí ubíral se průvod s korouhvemi a za ním sáně, v nichž seděl pan farář, kterého
farníci doprovázeli při jeho odjezdu na jiné působiště. Před naší farou průvod zastavil a tělnatý pan farář
namáhavě vylézal z kožichu. Uviděli jsme to oknem a všichni jsme mu vyběhli vstříc. A tu před očima svých
farníků objal on srdečně tatínka, líbal jej se slzami na obě tváře a loučil se: „Drahý bratře, kéž vás tu Bůh
opatruje. Šli jsme různými cestami za stejným cílem a sloužili jednomu Pánu.“ Též s námi se vřele rozloučil.
Jen jednou se pokusil mladý katolický farář popudit své ovečky proti „panáčkovi“ z druhé strany, ale
nepodařilo se to, protože panáček i jeho panmaměnka byli stejně jejich útočištěm v nesnázích a nemocích jako
všech ostatních evangelických spoluobčanů.
Pamatuji si, jak jednou při ohni z hořící chalupy zachránil otec jedinou kozu chudé katolické vdovy a naše
kobylka, kterou měli rodiče v prvých letech a na které dojížděl otec k přespolním nemocným, do škol neb
k jiným církevním výkonům, zaplatila svým životem službu samaritánskou. Hořelo v Trpíně, obci čistě
katolické, a jelikož byla doba pilných polních prací, nemohl se sehnati druhý kůň ke stříkačce. Tu maminka
nabídla naši kobylku, která však se schvátila a brzy potom zhynula.
Nepamatuji se, že by i mezi dětmi obou církevních škol bývalo nějaké nepřátelství. Půjčovali jsme si
čítanky, stejně jsme se těšili na vánoční koledu, na šmerkust, totiž velikonoční šlehačku (mrskut) chlapců,
kterým se musilo dáti červené vajíčko, jež oni oplatili perníkovou „štáflí“, když byla v Rovečném pouť. Naše
sousedka mívala o slavnosti Božího těla před domem oltář a vždy si přišla vyprosit květiny z naší zahrádky.
Jednou jí scházel obraz na oltář a tu si nedala říct a mermomocí si přála míti našeho pestře malovaného Gustava
Adolfa, protože se jí moc líbil.
My děvčata byla jsem vedena k navštěvování nemocných a jedna po druhé jsme vedly dětskou nedělní
školu v Rovečném i ve Víře, odkud děti se zpěvem nám přicházely naproti.
Otec byl svým ovečkám nejen věrným duchovním pastýřem, ale i rádcem v rozličných životních
okolnostech: urovnával spory v rodinách, sdílel s nimi radost a žal a jako člen hospodářského spolku
v Boskovicích dával rolníkům dobrá rady, učil je včelařit, stromky štěpovat. Jednou přivedl učitel žáky do naší
zahrady, aby viděli, co škodlivého hmyzu se nachytalo na pásy natřené kolomazí a ovinuté kolem stromů. Na
svých procházkách všímal si otec nejen našich, ale i jiných rolí a pracovníků. „Josífku, Josífku, jakpak to zas
oráš,“ napomínal sousedova synka, „musíš přitlačit na rádlo a dělat hlubší brázdky, sic nebudete míti pěkné
žito.“ Na hůlčičce měl železnou špičku a tou již ze zvyku ohazoval všeliký suchý trus na pole své i cizí.
„Pomáhej Pán Bůh, bratře,“ zdraví chudého chalupníka, „copak děláte?“ – „Ale dejž to Pán Bůh, a jak vidějí,
ráčím rozhazovat hnůj,“ zdvořile odpovídá tázaný a hned se ptá o radu, jak to zaonačit, aby měl tak vzorně
obdělaná pole jako jsou farská.
Otec nerad viděl na dědině nějaký nepořádek kolem domů a na všelicos upozorňoval a dle potřeby radil.
Kdysi, veda malou Týnku za ruku, šel kolem obecního rybníka, kde se jim naskytl krásný pohled. Slunéčko se
odráželo v čisté vodě a u rybníka chudý tkadlec držel ve vodě roztomilého čtyřletého baculáčka, který radostí
výskal a rukama i nožkama do vody plácal, čemuž se jeho otec blaženě a vesele smál. Týnce se to líbilo, ale
tatínek starostlivě domlouval: „Bratře, neděláte dobře – rybník zrovna před okny, chůvy k dítěti nemáte a toto
se mu příliš líbí.“ Za několik dnů v podvečer nesměle někdo zaklepe na dveře a dovnitř se šourá tkadlec všecek
zdrcený. Zůstane stát u dveří a na přívětivý dotaz, co si přeje, vyrazí jen zoufalá slova: „Důstojný pane, on se
mně utopil!“ Stalo se, co otec předvídal a než hošíčka vylovili, byl již mrtev.
Tenkráte se u nás jen velmi zřídka lidé soudili a mladý inteligentní katolický advokát, který se usadil
v Kunštátě, přišel se brzy loučit a pravil žertovně: „Důstojný pane, ve vaší blízkosti musil bych brzy trpět hlad
– ti vaši lidé v celém okolí jsou pro advokáta příliš hodní.“
Se staršími sboru žil v důvěrném přátelství. Jeho úřad mu přináší mnoho námahy, zvláště v zimě na
neschůdných cestách. Jednou spadl i s kobylkou do řeky na cestě z Jimramova, kde zastupoval zemřelého
faráře, a po druhé sjely s ním sáně po náledí z vysokého kopce. Když tutéž funkci zastával v blízkosti sboru
olešnického, a div že se pod sáněmi v příkopu nezabil. Sboru olešnickému vystavěl kostel, protože ve
městečku to mělo velký význam, sbíral podpory doma i za hranicemi a sám na stavbu dohlížel. Z těchto denních
cest ve velikém vedru dostal chrlení krve, což se však po čase vyléčilo.
Poněvadž jeho pracovna byla i obytným pokojem, musil svá kázání studovati často uprostřed hlučících dětí
svých i cizích, do fary se sbíhajících. To nejmenší mu při tom někdy sedělo na klíně, a na židli za zády mu ta
neb ona z holčiček česala a splétala jeho krásné, splývající, tmavé kadeře.
Měl básnické nadání a při pohřbech míval dojemné a případné loučení ve verších, na čemž si farníci velmi
zakládali. Kázání navazoval rád na příhody ze života, na proměny a práci v přírodě. Znal potřeby, žaly i radosti
venkovského lidu a vycházel jim i v těch kázáních vstříc. Nejlepším kázáním jim byl jeho bohabojný,
jednoduchý, střídmý, čistý a činorodý život.
Důležitá byla na starých farách činnost národně buditelská. Otec studoval gymnázium v Modré a teologii
v Bratislavě a byl přítelem všech slovenských buditelů a členem literárního kroužku Štúrova. Kollárovi
rozprodával později jeho spisy, i v kázáních jeho znělky citovával. V jeho památníku z dob v Bratislavě
strávených (1841 až 1844) nejdeme zastoupeny všecky buditele, tam studovavši, krásnými projevy
československé vzájemnosti.
Při velice skromném způsobu života odebíralo se skorem vše, co v době našeho národního probuzení
vycházelo: Havlíčkovy spisy a noviny, časopis Musea král. českého, Včela, spisy Kollárovy, Tylovy a jiné,
Až ze vzdálených osad přicházeli lidé – a nejen evangelíci – vypůjčovat si knihy. Později se odebíraly od
začátku Národní listy a pak Herbenův Čas vedle časopisů evangelických. Mnohá kniha se již do naší fary
nevrátila, lidé si je půjčovali dál mezi sebou, až zapomněli, komu vlastně patří.
Pro svou buditelskou činnost byl otec veden v seznamu „nebezpečných vlastenců“ a byla u něho nařízena
i domovní prohlídka a konfiskace „nebezpečných“ vlasteneckých knih. Byl však katolickými přáteli
kunštátskými včas tajně upozorněn, a tak zmizel z přihrádek Havlíček a jiné vlastenecké spisy a slavný úřad
nakládal na vůz jen celý sklad českých biblí a odvážel je do Kunštátu. Teprve po vyhlášení konstituce dostal
vyrozumění, že si je může odvézt zpět, načež odpověděl, ať je doveze ten, kdo je neprávem odvezl, co se i
stalo. Ve všech pohnutých politických dobách musili faráři lid poučovat, často i krotit. Tak po vyhlášení
konstituce v r. 1848 rozuměl někde lid tomu tak, že teď budou se vytloukat a vypalovat zámky a velkostatky.
K Rovečnému táhl tenkrát z katolických obcí až za Vírem zástup ozbrojených cepy, kosami a sekerami na
kunštátský zámek. Tu otec, mladičký tehdy „panáček“, běžel sám vzbouřencům naproti, ve Víru vyskočil na
hráz a rozumnou domluvou a vysvětlením přiměl zástup k návratu.
S pohnutím vykládal nám o krásných dobách národního probuzení, kdy naši staří vlastenci se nerozpakovali
jmění, svobodu i existenci obětovati pro svatou věc národa. Když v Brně pro dluhy, z vlastenecké činnosti
povstalé, byl zakladatel první české knihtiskárny a spoluzakladatel Sokola, Vilém Foustka, uvězněn a jeho
ženě s malými dětmi mělo vše býti zabaveno – nebyli to zámožní členové brněnské společnosti, ale chudý
pohorský farář rovečský, který se staral, aby dluhy byly zaplaceny.
Rád vzpomínal své návštěvy v Praze, kde byl hostem buditelů Friče a Staňka a na národní besedě si dokonce
zatančil s Bohuslavou Rajskou, později ženou Ladislava Čelakovského.
Slovensko miloval velice a za večera hrával nám na housle a zpíval slovenské písně.
Děti ze vsi za ním běhaly, jak jej uviděli, a často, když při křtu začal hovořit k malému novému
světoobčánku a vzal jej za bradičku, k velkému překvapení se děťátko poprvé usmálo. Ovšem, u nás se nekřtily
děti hned první týden, nýbrž až si trochu na ten Boží svět zvykly.
Že se otec mohl stále dále vzdělávati odebíráním knih a časopisů a věnovat se svým církevníkům i jiným
spoluobčanům, o to velikou zásluhu měla pilná, pracovitá, přívětivá a skromná maminka. Když se jí jednou
jistý farář ptal: „Řekněte mi, paní sestro, jak jste tak všech 10 dětí vychovala?“ odvětila skromně: “To já, pane
bratře, nevím, to ony se myslím vychovaly samy.“ V zimě každý večer se služkami pilně předla, nebo se dralo
peří, ale v sobotu již za soumraku se kolovrátky a přeslice odnesly z kuchyně pod kůlnu nebo do stodoly, do
které se šlo hned ze dvora. Kuchyň byla již vydrhnutá a uklizená a místo národních písní se zpívaly nábožné,
to byl svatvečer.
My děti jsme bývaly v každém stavení doma, ať to byl „grunt“ nebo pazderna. Ještě dodnes, kdy naše
skutečné domovy jsou dávno a dávno v jiných koutech naší vlasti, kdy máme již hlavy šedivé a v Rovečíně –
nyní v Rovečném – jen ty dva hroby, přece ještě říkáme: u nás v Rovečíně a máme radost, když nás tam staré
babičky z okolí poznají dle jména.
Veselo bývalo i v té naší druhé faře, bývalé konfesijní škole, kam jsme se přestěhovali, když se školy
sloučily v obecnou v krásné nové budově a naše ubohá stará fara byla přestavěna na obecní hostinec.
Přestěhovala se i naše besídka, kterou jsme měli tak rádi. Byl to malý dřevěný domeček, který bratr Bohumil
již jako vídeňský vikář dal vystavěti a který jsme si ozdobili velmi originálně. Ta největší strana vylepená byla
poštovními známkami, takže vypadala jako pestrý koberec a na ostatní strany se lepily obrázky. Maminka tam
měla svůj zamilovaný velký obraz paní Anny Náprstkové v bílém čepečku, my učitelky nedělní školy jsme
zase nalepily ještě větší obraz Ericha, věrného sluhy, který ze saní skáče mezi vlky, aby zachránil svého pána.
Děvčátka z nedělní školy se na něj dívala, často i se slzičkou v očích, ale hoši pokukovali po karikaturách
v dřívějších dobách tam nalepených. Byl tu Gambetta s ohromnou hlavou a malými nožkami, Garibaldi
s velikánským vousem a se šavlí a Mac Mahon ve vojenském postoji a mimo to ještě mnoho jiných obrázků.
Besídku zabralo pro sebe i to nové pokolení, které se sjíždělo k dědečkovi a babičce, když ty nejstarší
z farských děti si založily svá vlastní hnízdečka. Však jich postupem času přibývalo, že si je babička vždycky
spletla a později se jich nemohla ani dočkat. A zase tato drobotina chodila se zbožňovaným dědečkem krmit
kapry a batolila se kolem babičky, proháněla se v zahradě a chodila do lesa na jahody a hříbky.
Dnes scházejí již 4 z těch děti, ale ti ostatní i s vnuky a vnučkami, vzpomínají dosud na tu rovečskou faru
jako na svůj z t r a c e n ý d ě t s k ý r á j.
Pokračování příště
Jimramovské lípy
První písemná zpráva o Jimramovu je z roku 1396 a z téže doby je i zpráva o původním gotickém
kostelíku – ale je zřejmé, že Jimramov byl založen mnohem dříve. Vždyť už jako o městečku (nikoli
jen osadě) a se strážní tvrzí se o něm píše roku 1392. Tvrz byla za renesance v 16. století přestavěna
na příjemnější k bydlení, na přelomu 18. a 19. století se změnila v zámeček. Jimramov je také spojen
se zdejší historií mnoha věrných evangelíků a původních českých bratří. Po vydání tolerančního
patentu se k víře svých předků opět mohli přihlásit, a tak už roku 1783 stála v Jimramově modlitebna,
která o sto let později získala dnešní podobu.
Město proslavili i jeho významní rodáci, například spisovatelé Alois a Vilém Mrštíkové nebo Jan
Karafiát, autor „Broučků“. Pro mne je Jimramov spojen právě s „Broučky“, nezapomenutelným
příběhem o rodince svatojánků a jejich přátel, příběh z dětství spojený s hlasem mého táty. Pro
výtvarníka Josefa Dobiáše, rodáka z Jimramova a načas našeho průvodce putování po stromech
Jimramovska, jsou vzpomínky na jeho otce spojeny s lípou – shodou okolností zdejší lípou nejstarší.
„Nejbližší je mi lípa u bývalého areálu střelnice, jak místní říkají U Sola. Na tu lípu mě před víc než
sedmdesáti lety upozornil můj otec, amatérský malíř krajinář, s nímž jsme chodívali na jeho malířské
vycházky po blízkém okolí. Často jsme šli údolím Fryšávky nebo Koudelkami k Prosičce právě kolem
této prastaré lípy. Již tehdy to byl mohutný strom. Tak se jevil mně, tehdy malému chlapci. Nedalo se
spočítat, kolikrát jsem se u té lípy zastavil a snažil se malýma rukama obejmout její veliký kmen …Jak
šla léta, strom mohutněl, ale lípa je dosud bez známek prosychání nebo chátrání věkem. Její vitalita
je obdivuhodná. V sousedním areálu bývalé střelnice padly v minulých letech za oběť přírodním
živlům prastaré kleny a také velký smrk podlehl stáří. Zdá se, že lípě neuškodila ani stavba nové
přeložky silnice vedená v její těsné blízkosti. Často teď já sám chodím na svých vycházkách za
malířskými náměty kolem lípy a vídám turisty, jak obdivně zvedají zrak ke koruně stromu a s uznámín
se dotýkají mohutného lipového kmenu. Kdykoli jdu kolem, také se potěším pohledem na tuto
prastarou lípu a věřte, právě tady často vzpomenu na svého otce …“
Aby si člověk stromu vážil a chránil ho, k tomu nepotřebuje nařízení – vždyť skoro každý ví o
místě, které má pro něho význam. Jsou to stromy, které v sobě udržují takovou vzpomínku. Stromy
památné i bez vyhlášení.
Výňatek z knihy Marie Hruškové „Za památnými stromy Vysočiny II“ vydané nakladatelstvím
MH Beroun v roce 2009.
Blahopřání
Zde uveřejňujeme jubilanty, kteří nám k tomu dali písemný souhlas.
Všem jubilantům srdečně blahopřejeme a do dalších let přejeme hodně zdraví.
8.7.
15.7.
20.7.
24.7.
paní Jana Kubíková, Jimramov
paní Josefa Kubíková, Ubušín
pan Václav Halačka, Sedliště
pan Bohumil Boháč, Ubušín
85 let
83 let
75 let
60 let
24.8. paní Jindřiška Pyšná, Jimramov
29.8. paní Marie Dostálová, Jimramov
31.8. paní Hana Peňázová, Jimramov
22.9.
23.9.
26.9.
28.9.
30.9.
70 let
84 let
60 let
pan Vladimír Dostál, Jimramov 60 let
paní Olga Dobiášová, Jimramov 60 let
paní Marie Pánková, Jimramov
88 let
paní Jiřina Jílková, Ubušín
89 let
paní Jarmila Písaříková, Jimramov 70 let
Omluva
Omlouváme se paní Liboslavě Procházkové z Ubušína,v minulém čísle byl špatně uveden věk.
Přejeme dobré zdraví k jejím 75. narozeninám, které oslavila 5.5.
*******************************************
Informace pro občany
Protipovodňová opatření Jimramov
Územní řízení, které bylo zahájeno 30. 6. 2014, bylo dne 18.12. 2014 po veřejném projednání na místní
radnici již podruhé přerušeno. Důvodem je nesouhlas se stavbou od cca 7 majitelů stavbou dotčených
nemovitostí.
V současné době se zpracovávají záborové elaboráty, aby mohli majitelé pozemků být lépe informováni o
plánovaných záborech.
Regenerace zámeckého parku Bludníku
Dne 25. 5. 2015 bylo předáno dílo Regenerace zámeckého parku Bludník v Jimramově. Realizátorem díla byla
firma Petr Zvědělík z Jihlavy. Jedná se o odstranění starých, svému okolí nebezpečných dřevin a výsadbu
nových na základě schváleného projektu. Celkové náklady dosáhly částky 761 424,16 Kč. Na tuto akci obdržel
městys Jimramov dotaci ve výši 511 543,99 Kč Od Státního fondu životního prostředí ČR.
Povodňový rozhlas
V lednu tohoto roku byl Městysi Jimramov předán do užívání nový bezdrátový povodňový rozhlas.
Dodavatelem je liberecká firma Tewiko systems, s.r.o. Rozhlas byl pořízen v rámci akce Realizace
protipovodňových opatření v Městysi Jimramov. Tato akce nemá žádnou přímou spojitost
s protipovodňovými opatřeními, která mají zabránit záplavám. V rámci této akce byl vedle rozhlasu pořízen
digitální povodňový plán, který je k dispozici na internetu, a vodočetný profil na řece Fryšávce.
Celkové náklady dosáhly částky 2 298 050 Kč. Na tuto akci obdržel městys Jimramov dotaci ve výši
1 994 503,50 Kč od Státního fondu životního prostředí ČR.
************************************************
Rozpis svozu odpadů v Jimramově
Rozpis svozu odpadů: duben - červen 2015
Svoz odpadů probíhá každý sudý týden v úterý a to:28. 4., 12. 5., 26. 5., 9. 6. a 23. 6.
Rozpis svozu odpadů: červenec - srpen 2015
Svoz odpadů probíhá každý sudý týden v úterý a to:7. 7., 21. 7., 4. 8. a 18. 8.
Rozpis svozu odpadů: září - říjen 2015
Svoz odpadů probíhá sudý týden v úterý a to:1. 9., 15. 9., 29. 9., 13. 10. a 27. 10.
Rozpis svozu odpadů: listopad - prosinec 2015
Svoz odpadů probíhá sudý týden v úterý a to:10. 11., 24. 11., 8. 12. a 22. 12.
Tříděním odpadů přispějeme k úspoře emisí
V roce 2011 byla společností EKO-KOM, a. s., zpracována studie „Posouzení vlivu sběru a recyklace
využitelných komunálních odpadů včetně obalové složky na životní prostředí“. Výsledky tohoto
výzkumu prokázaly environmentální přínos celého systému třídění a recyklace odpadů v ČR. Studie
je každoročně aktualizována.
V roce 2014 bylo díky recyklaci a využití papíru, plastů, skla, kovů a nápojových kartonů v rámci
tříděného sběru a využití odpadů z obcí v systému EKO-KOM uspořeno 17 571 486 GJ energie, tedy
zhruba tolik, kolik v průměru spotřebuje za rok téměř 200 tisíc domácností. V případě tolik
diskutovaného globálního oteplování přispěl systém tříděného sběru a využití odpadů z obcí ke
snížení emisí o 745 270 t CO2 ekvivalentu.
Výsledné množství vytříděných a předaných odpadů k využití Městyse Jimramov v systému EKOKOM za rok 2014:


kvartál 2014
kvartál 2014
9,549 t
16,620 t
3. kvartál 2014
4. kvartál 2014
19,660 t
24,200 t
Celkem za rok 2014: 70,029 t
Městys Jimramov přispěl ke zlepšení životního prostředí a snížení „uhlíkové stopy“:
emisí CO2 ekv. 130,008 t a úsporou energie 2 974 393 MJ.
Dne 23. 4. 2015 byla v rámci projektu Zdravé stromy pro zítřek odborně ošetřena 230 let stará a
34 m vysoká lípa „V Sole“.
Lípa pamatuje ještě povozy směřující se lnem do nedaleké tírny lnu i panského hajného a ovčáka
bydlícího v sousedním domě (1840) a zábavy konané v nedaleké tančírně. Stáří stromu se podepsalo
na její vitalitě a zdravotním stavu, proto ji bylo zapotřebí ošetřit. Cenová hodnota lípy se v současnosti
odhaduje na téměř 1,4 mil. Kč.
Jeden den odborné péče jí sponzorsky věnoval certifikovaný evropský arborista Václav Studený.
Šetrnou stromolezeckou technikou vyšplhal do koruny stromu, odlehčil nestabilní větve, zredukoval
korunu po obvodu a nainstalovalo bezpečnostní vazbu v její dolní části.
Osvětový projekt, jehož součástí jsou ukázková ošetření stromů, každoročně pořádá Nadace
Partnerství, Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu o. s., Mendelova univerzita v Brně a Lesy
ČR.
Jimramovský zpravodaj je k nahlédnutí i na www.jimramov.cz
Vydává Úřad městyse Jimramov pod registračním číslem MK 1292
Z kultury
Premiéra Karafiátových Broučků v Dánsku
Dne 23. dubna 2015 se za
přítomnosti čestných
hostů uskutečnila v Høst
Hall v dánském městě
Hadbjerg premiéra dětské
zpěvohry Broučci. Dílo
vzniklo v průběhu 2.
světové války v tíživých
podmínkách deportačního
tábora Terezín na základě
stejnojmenné dětské knihy
českého autora Jana
Karafiáta s využitím
českých národních písní.
Po válce se libreto zpěvohry ztratilo, text však znovu sestavila paní Lauren B. McConnell z archívů a
vzpomínek žijících pamětníků. Rekonstrukce hudební složky se ujal pan José-Luis Maúrtua. V nové podobě
byla zpěvohra znovu uvedena v podání studentů Central Univesity Michigan v USA.
Obnovené dílo se rozhodla zinscenovat v Dánsku také paní Elisabeth Clark poté, co její sestra
Karla přeložila text Karafiátovy knížky do dánštiny. První výtisky dánského překladu byly
představeny při slavnostní premiéře muzikálu v Hadbjergu.
Čestnými hosty akce byl nejen ministr obrany Dánského království Nicolai Wammen, velvyslanec
ČR v Dánsku Jiří Brodský a zástupce Velvyslanectví USA v Dánsku Emily Ronek, ale také pamětníci
z Terezína, Lauren B. McConnell z USA a osobnosti politického a kulturního života v Jutsku.
Městys Jimramov darem obdržel toto vydání Broučků v dánštině, které bude vystaveno
ve výstavní síni U sv. Jana.
Zdroj: Velvyslanectví ČR v Kodani:http://www.mzv.cz/copenhagen/cz/novinky/premiera_karafiatovych_broucku_v_dansku.html
Pozvání
******************************************************************************
Od 1.7. 2015 – 31.8.2015 otevřeno denně, kromě pondělí : 10 – 12 hodin a 14 – 16 hodin

Podobné dokumenty