stáhnout - Galactikum

EDICE
GALACTIKUM
2 0 4 8
Tomáš Kroupa
Francouzská Guyana poblíž hranic s Brazílií a Surinamem, 4.6 2048, 8:30 UTC - 3
Nad lesem pomalu vycházelo slunce a osvětlovalo nekonečný koberec zeleně, který v této
oblasti nebyl ještě tak narušen těžbou dřeva. Les ale dnes nevítal ráno svojí tradiční
serenádou ptačího zpěvu a povykováním opic. Namísto toho bylo všude až nepřirozené
ticho. Nad koruny stromů stoupal tmavý kouř a vítr jej pozvolna odnášel směrem na
západ. Celou oblast prostoupil pach spáleného dřeva, plastu a také spáleného masa.
Několik doutnajících hromad těžko identifikovatelných věcí jen vzdáleně připomínalo
nevelký tábor, který stál na malém palouku na břehu malého potůčku. Požár dohoříval
a ustupující kouř odhaloval obraz naprosté zkázy.
Po celém paloučku ležela bezvládná těla, nejevící žádné známky života. Tedy ne tak
úplně všechna. U paty nedalekého stromu, částečně opřena o kmen, napůl ležela mladá
žena, její dlouhé vlnité vlasy byly slepeny k sobě zasychající krví a stejně tak bylo krví
obarveno její oblečení, takže už se nedalo poznat, jakou mělo původně barvu. Jedinou
známkou toho, že je ještě na živu, byl nepravidelný pohyb hrudníku, jak se umírající
snažila držet se ze všech sil svého života. Probudila se, opatrně otevřela oči a rozhlédla se
po okolí, a i když měla celé tělo v jednom ohni, větší bolest jí působil pohled na její kolegy
a přátele, jejichž těla byla všude okolo ní. Křečovitě zavřela oči a v duchu si přála, aby
tohle všechno byl jen podivný špatný sen, noční můra, ze které se musí každou chvíli
probudit, ale jak čas ubíhal, bylo jí stále více jasné, že to sen není. Znovu otevřela oči.
Chtěla volat o pomoc, ale z jejích úst nevyšlo nic než bezmocné zachroptění, které se
změnilo v dávivý kašel. Pochopila, že už dlouho nebude mezi živými, a znovu zavřela oči,
doufajíc, že konec přijde rychle a ukončí její bolest. Bohužel toto přání se jí nevyplnilo,
tělo se stále nechtělo vzdát a její vlastní mysl začala vzpomínat na to, co se tu vlastně stalo.
Přišli sem před dvěma měsíci, prozkoumat trosky neznámého chrámu, na jehož existenci
v malém náznaku narazila kdysi při studiu zápisků evropských dobyvatelů. Trvalo několik
týdnů, než nalezli něco, co vypadalo jako napůl pohřbený chrám a další měsíc pak čekali,
než přišli na to, jak do něj proniknout. Čas zde strávený se jim ale bohatě vyplatil, nalezli
úžasné místo. Už sama existence chrámu byla obrovskou senzací, nikdo z odborné
veřejnosti nevěřil, že by takhle hluboko v deštných lesích mohl být chrám některé
z vyspělých indiánských kultur předkolumbovské doby.
Ale to nebylo to nejúžasnější, co tu našli. Jak postupně odkrývali jednotlivé části podzemí,
zjistili, že nelze tento chrám přiřadit ani k jediné indiánské kultuře. Byl skutečně prastarý.
Byly tu některé detaily, které se později objevovaly v chrámech indiánských kultur, ale
vypadaly jinak. Navíc nalezli věci, které by se spíše daly čekat na starém kontinentě.
Některé artefakty byly bezpochyby sumerské, egyptské, dokonce několik by se dalo
zařadit do starověké Číny. To, jak se sem mohly tyto artefakty dostat, bylo pro celý
vědecký tým záhadou.
To nejúžasnější však našli teprve před dvěma dny. V poslední místnosti v samotném srdci
podzemního chrámu nalezli umělecky zpracovaný model celé sluneční soustavy se všemi
planetami včetně prstenců a měsíců plynných obrů. To bylo naprosto neuvěřitelné. A jako
by toho nebylo dost, na protější stěně byl pak vyobrazen povrch Marsu a jeho detaily by se
daly srovnat se současnými fotografiemi, získanými z vesmírných sond. Jeden z asistentů
si pak všiml malé značky, v místě velkého komplexu kaňonů nazývaných Valles
Marineris. Celý tým už během první hodiny zaplnil všechny paměťové karty na
fotoaparátech. A ten večer se nikomu nepodařilo klidně usnout.
Z dalšího vzpomínání mysl mladé ženy vytrhl zvuk přelétajícího letounu. Otevřela oči a
podívala se vzhůru. Přes husté koruny stromů jen na půl vteřiny zachytila mihnout se
velký letoun, který mířil směrem k pobřeží. A na spodní straně křídla jasně viděla znak,
který okamžitě poznala, pěticípá hvězda v kruhu s pruhy po stranách, znak amerických
leteckých sil. Její rozbolavělá mysl nemohla pochopit, proč by vojáci státu, který stejně
jako Francie patřil k Alianci, napadl francouzskou vědeckou expedici, navíc na
Francouzském území. Tohle prostě nedávalo smysl. Odmítala tomu uvěřit. Včerejší
běsnění útočníků ani nevypadalo jako práce armády. Muži, kteří je napadli, měli staré
špinavé uniformy bez jakýchkoliv znaků a jakoby jim chyběl i malý kousek lidskosti,
nikdy by ji nenapadlo, že by to byli vojáci. Avšak pak vystoupila další vzpomínka a byla
strašlivá. Útočníci ji odtáhli k tomuto stromu a jeden z nich, zřejmě jejich velitel, se jí
začal vyptávat na chrám, na artefakty a na tu centrální místnost. Když nebyl spokojený
s jejími odpověďmi, tak ji začali mučit, nakonec mu řekla úplně všechno. Místní bandity
by takové věci vůbec nezajímaly, tohle nebyli obyčejní lupiči a vrahové. Pak se její oči
rozšířily v reakci na děs, který vyplnil celou její mysl. Pochopila, proč sem ti muži přišli,
byli tu jen a jen pro jejich nález. Nález, který někdo chtěl získat jen pro sebe. Dýchání
bylo pro mladou ženu stále obtížnější. Pochopila, že se konec konečně přiblížil. Poslední
její myšlenky mířily k jejímu bratrovi a nebezpečí, které mu zřejmě hrozí, když mu
poslala fotografie chrámu.
Pak se zpřelámané a zesláblé tělo naposledy zatřáslo a žena jménem Irenee Anard
vydechla naposled.
*****
Vysoký orbit planety Mars 6.6 2048 19:52 UTC
Vesmírné plavidlo, pojmenované po bájné pověsti o antickém námořníkovi, Odysea, viselo
zdánlivě nehybně, několik tisíc kilometrů nad rudým povrchem Marsu. Jeho posádka,
čítající deset astronautů, horečně připravovala vypuštění jednoho z planetárních modulů.
Vše muselo být připravené během osmi minut, kdy má začít plánovaný sestup, který
budou přenášet živě rovnou na Zemi.
Ve velitelské sekci lodě, umístěné na kraji jednoho z otáčejících se ramen obytné sekce
lodi, dohlížel nad přípravami velitel celé výpravy, William Frost. Zkušený pilot a bývalý
důstojník Amerického letectva už létal se vším, co mělo křídla, a také on sám bude
nakonec pilotovat planetární modul spolu s dalšími pěti astronauty k povrchu a přistát pod
největší sopkou ve sluneční soustavě, horou Olympus. Podíval se ven průzorem právě ve
chvíli, kdy se hluboko pod ním na několik vteřin mihl vzdálený povrch Marsu. Díky
rotaci obytné sekce měla posádka gravitaci, ale na druhou stranu bylo zase velice obtížné,
pokoušet se vidět cokoli tam venku. Posadil se zpět do svého křesla a zadíval se na Mars
prostřednictvím kamer lodi. Znovu si nad detailně zmapovanou oblastí přistání v duchu
prošel postup přiblížení a přistání planetárního modulu. Když nenašel nic, co by mohlo
nejdůležitější přistávací manévr jeho kariéry jakkoli pokazit, vyvolal si na monitoru
hlášení o připravenosti jednotlivých pracovišť. Lehce se pousmál při vzpomínce, jak
vypadala spolupráce posádky při prvních cvičeních na zemi. Skupina vědců a několika
bývalých vojáků nedokázala společně fungovat skoro při žádném z testů, to ale bylo před
pěti lety, teď na konci tříměsíční plavby vše fungovalo jako jeden dokonalý stroj, vše
probíhalo přesně podle plánu a podle všech hlášení nebude start ani o minutu opožděn.
Williamova spokojenost však netrvala příliš dlouho, na komunikačním panelu se
rozblikala kontrolka označující příchod důležité zprávy ze Země.
Okamžitě si zprávu vyvolal, vložil svůj osobní kód pro dešifrování zprávy a za několik
vteřin se na monitoru objevil text:
Příkaz nejvyšší priority, kód: ATZR-9374
Veliteli Williamu Frostovi
Okamžitě přerušit přípravy ke startu.
Změna lokace pro přistání
Přistání nebude probíhat za účasti kamer, vše podléhá nejpřísnějšímu utajení.
Nová posádka výsadku:
William Frost
John Cambell
Piere Clark
Ihiro Tanaka
George Fisk
Velitel William Frost sledoval monitor ještě chvíli poté, co zpráva zmizela. Přemýšlel, co
může být příčinou této změny. Nechal si vyvolat nové souřadnice, které teď ukazovaly na
místo na dně kaňonu ve Valles Marineris. Tato oblast byla na Zemi také diskutována jako
možné místo přistání, ale nakonec byla zamítnuta. William Frost pokrčil rameny, napadlo
ho, že zřejmě někdo z původních zastánců této lokality získal další páky na ovlivnění
mise, ale změna posádky byla jinou záhadou. Podle zprávy byli vyškrtnuti geologové a
archeo-biologové. Namísto nich pojedou inženýři a astrofyzici, to nedávalo žádný smysl,
stejně jako zákaz použití kamer. Celá věc byla značně znepokojující. Ale William Frost byl
duchem stále voják a armáda ho naučila, že o rozkazech se nediskutuje, rozkazy se plní.
Proto aktivoval vnitřní intercomm lodi a řekl: „Všem stanovištím lodi Odysea, přerušte
přípravy k přistání, ve 20:00 svolávám mimořádnou poradu, konec.“
*****
Praha, Česká republika, 6.6 2048 21:59 UTC + 2
„ … napětí v Malé Asii stále trvá, Alianční jednotky dnes ostřelovaly pozice Koalice podél
celé hranice,“ zněl hlas hlasatelky, která bez jakékoli účasti předčítala zprávy. Obrázky
z probíhajících bojů války, trvající už dvacet tři let, kontrastovaly s bezstarostným
úsměvem hlasatelky. Před výlohou obchodu s elektronikou se začal shromažďovat
hlouček lidí, aby se společně podívali na záběry přenášené z Marsu.
Hlasatelka obdržela přímo v živém vysílání novou zprávu: „A teď zpráva pro všechny,
kteří již netrpělivě čekají na živé vysílání z přistání člověka na Marsu. Podle informací,
které jsme právě obdrželi z velení letů v Houstonu, se posádka lodí potýká s technickými
problémy a byla nucena přistání odložit. Pokud se dozvíme další, budeme vás neprodleně
informovat…“
Hlouček lidí před obchodem začal rozmlouvat o důvodech odkladu, když kolem nich
prošel muž, nevěnující pozornost ani dění na obrazovce, ani hovoru lidí. Spěchal a jediné,
co ho zajímalo, bylo, aby tento hloupý a pro něj nešťastný den skončil. Do Prahy přiletěl
včera večer, aby zde absolvoval několik obchodních jednání. Ty sice dopadla velice dobře,
ale den mu pokazil návrat do hotelového pokoje, který byl převrácený úplně naruby. Po
přivolání policie zjistil, že mu chybí osobní počítač. Ztráta počítače by sama o sobě nebyla
takovou tragédií, kdyby v něm nebylo množství citlivých informací o firmě. Teď po třech
hodinách na policejní stanici se těšil jen na to, že se z toho v hotelovém pokoji vyspí.
V zamyšlení prošel po nábřeží Vltavy a zahnul do jedné z malebných uliček.
Cestou skoro zakopl o dvojici mužů, kteří se spolu bavili na rohu. „Pardon,“ řekl
polohlasně a pokračoval, aniž by se ohlédl.
Dvojice se za ním chvíli dívala, pak oba pokrčili rameny a otočili se zpět k sobě.
„Jak dlouho se v Praze zdržíš?“ zeptal se jeden druhého.
„No, volno mám do konce příštího týdne, ale chtěl bych se ještě podívat za sestrou do
jižních Čech,“ odpověděl druhý.
„Jo, Karolína, jak se má? Pozdravuj ji ode mne,“ vyhrkl v rychlém sledu první a široce se
usmál.
„Má se dobře, právě se jí narodila třetí dcera,“ řekl druhý, ale než stačil dodat zbytek,
přerušil ho výkřik, přicházející dál z uličky.
„Co to bylo?“ zeptal se první.
„Nevím, ale znělo to…“ začal odpověď druhý, ale slova nechal nedopovězena. Vytáhl
z pouzdra pod ramenem zbraň a vyrazil do uličky, jeho společník ho následoval s o
poznání menší odvahou.
Když dvojice došla k okraji rohového domu, zřetelně slyšeli dva hlasy, jeden byl chladný a
zněl velitelsky, druhý byl vystrašený. Jazyk zněl jako směs angličtiny a francouzštiny.
Muž se zbraní se odvážil vykouknout zpoza rohu. Viděl tři muže, dva stáli a jeden ležel.
Stojící muži měli každý pistoli a jeden z nich s ní mířil na ležícího.
Muž se schoval zpět za stěnu budovy, nadechl se, odjistil zbraň a vyklonil se znovu přes
roh.
„Tady policie, všichni zahoďte zbraně!“ vykřikl anglicky.
Dvojice se k němu otočila a oba pozvedli zbraně, nocí třesklo několik výstřelů. Oba
útočníci rychle zaběhli za několik popelnic. Muž u rohu budovy se také trochu zatáhl a
snažil se oba muže držet v šachu. „Zavolej sem rychle pomoc!“ křikl na svého společníka.
Zpoza popelnic se ozvalo několik strohých rozkazů v angličtině, následovaných několika
výstřely. Muž u rohu se ještě více přikrčil, když mu sprška zdiva zasáhla obličej. Rychle
poslal naslepo směrem k popelnicím několik svých střel, výstřely z druhé strany ustaly.
Muž, který původně ležel na zemi, se doplazil do relativního bezpečí, za schodiště vchodu
do domu naproti.
Na několik vteřin se v uličce rozprostřelo naprosté ticho.
Pak od popelnic vyšly další tři výstřely, které ovšem nemířily na muže u rohu, ale ke
schodům.
„Ti syčáci ho chtějí zastřelit,“ zaklel muž u rohu.
„Policie tu bude za chvíli,“ prohlásil jeho společník s telefonem v ruce.
Na další výstřely směrem ke schodišti zareagoval muž u rohu sérií střel.
Ticho po kanonádě narušilo zaúpění vycházející od popelnic.
„Myslím, že to jeden dostal,“ procedil mezi zuby muž u rohu.
Náhle se vzduchem rozezněl zvuk policejní sirény.
„Už jsou tady,“ podotkl celkem zbytečně muž s telefonem.
Několik dalších střel poničilo zeď na rohu budovy, pak se nocí rozezněl zvuk dupajících
nohou. Muž u rohu se rychle vyklonil, ale z útočníků spatřil jen stín, který se mihl na
konci uličky. Chvíli dál sledoval uličku, pak vystoupil ze svého úkrytu a se zbraní
připravenou v ruce přikročil k muži u schodiště.
„Jste v pořádku?“ zeptal se anglicky.
„Můžete na mě mluvit česky, já rozumím,“ odpověděl muž a letmo si osahal tělo. „Vypadá
to, že jsem nezraněn.“
„Dobře, já jsem Alexandr,“ řekl muž se zbraní a natáhl ruku k druhému.
„Francois, Francois Anard,“ přijal sedící muž ruku a představil se.
„Těší mě,“ řekl Alexandr a posadil se vedle Francoise.
„To je den,“ povzdechl si Francois.
„Mohlo to být horší,“ namítl Alexandr, „myslím, že se vás nakonec snažili zabít.“
„Ano, děkuji za pomoc, nevím, co bych dělal, kdybyste se tu neobjevil.“
„Co po vás ti muži chtěli?“
„Sebrali mi můj mobil a peněženku,“ řekl Francois a než stačil říct cokoli dalšího, objevili
se na rohu budovy policisté.
*****
Vysoký orbit planety Mars, 6.6 2048 20:04 UTC
Celá posádka lodi Odysea byla shromážděna okolo velkého stolu v plánovací místnosti.
Velitel lodi William Frost si odkašlal, zbytek posádky postupně umlkl a otočil se k němu.
„Takže začněme,“ začal William Frost. „Tuto schůzku jsem svolal, protože jsme obdrželi
nové rozkazy ze Země. Namísto přistání u hory Olympus za účasti kamer přistaneme
v oblasti Valles Marineris a budeme přistávat bez kamer.“
„A posádka?“ zeptala se Catherine Stark, paleobotanička pocházející z Jamaiky.
„Hm, ano,“ začal Velitel Frost. „Dojde i ke změně ve složení posádky. Poletím já, John
Cambell, Piere Clark, Ihiro Tanaka a George Fisk. Start je naplánován na 10:00 zítra.“
Po těchto slovech se ozvaly tři nespokojené hlasy od tří členů posádky, původních členů
týmu, který se měl právě v tuto chvíli procházet po rudém povrchu Marsu. Adam Horký,
český geolog, se otočil k veliteli: „Takže namísto geologa, paleobotanika a mikrobiologa s
sebou berete inženýry a mechaniky? Co očekáváte, že na Marsu nalezneme?“
Velitel Frost se podíval na Adama. Přesně tato otázka se opakovala v jeho vlastní mysli, už
od chvíle, kdy přišly nové rozkazy. „Netuším, co tam nalezneme, a proto chci, aby byl po
dobu našeho výsadku neustále připraven druhý modul, pro případ, že se něco pokazí.“
„To neposlali žádné bližší informace o tom, proč se změnil cíl naší cesty?“ zeptal se Jose
Hernandes, mikrobiolog, který měl také letět s původním výsadkem, a podezřívavě se
podíval na Frosta. Několik dalších členů posádky souhlasně zamručelo. William Frost
chvíli mlčel, jakoby si promýšlel, co odpoví, pak začal: „Neposlali nic víc než to, co jsem
vám sdělil, sám netuším, proč přistáváme právě na těchto souřadnicích. Jediné, co se
odvážím uhodnout podle složení posádky, je jasné, že na povrchu nebudeme hledat
známky vyhynulého života, spíš to vypadá…“ Větu nechal nedopovězenou a jen zavrtěl
hlavou: „Ostatně, odpověď se všichni dozvíme velice brzy.“
*****
Pentagon, Washington DC 6.6 2048 17:36 UTC – 5
Odpolední slunce osvětlovalo kancelář v západním bloku Pentagonu. Starší muž seděl za
svým stolem, na kterém byl štítek s nápisem „plk. Geoffrey Hardington“. Podíval se na
hodinky na svém levém zápěstí a pak na roh počítačového monitoru. Muž, na kterého
čekal, měl zpoždění.
Náhle zazvonil telefon.
„Ano?“ zvedl sluchátko Hardington.
„Předpokládám, že bylo o věc postaráno,“ řekl vzápětí s výrazem uspokojení.
Pak se jeho obličej změnil přes překvapení až k naprostému rozčilení: „Vaše výmluvy mě
nezajímají!“
„Očekávám, že ty informace zajistíte nejpozději do čtyřiadvaceti hodin, jinak se můžete
těšit!“ třískl telefonem. Chvíli polohlasně klel nad neschopností svých podřízených. Když
se trochu uklidnil, podíval se znovu na hodinky. Nad narůstajícím zpožděním začínal být
stále víc a víc rozmrzelý.
Po dalších deseti minutách se konečně ozvalo zaklepání na dveře.
„Pojďte dál,“ řekl a otočil se ke dveřím, ve tváři vepsané očekávání.
Dovnitř vešel muž v drahém obleku: „Dobrý den, pane.“
Zavřel za sebou dveře a posadil se do židle naproti stolu.
Hardington se opřel o opěradlo křesla a pak promluvil: „Takže jak jdou věci v Houstonu,
pane Rigly?“
„V řídícím centru mise mají plné ruce práce s tou malou poruchou, kterou jsme jim
přerušili kontakt s výpravou,“ odpověděl se spokojeným úsměvem Rigly a pokračoval.
„Než přijdou na to, jak to opravit, bude Odysea už na zpáteční cestě.“
„A velitel mise v Houstonu?“ zeptal se Hardington.
„Michael Gordon, naprosto nic netuší, dokonce mi poděkoval, když jsme mu nabídli naši
pomoc.“
„Přijal naši pomoc?“ zeptal se Hardington.
„Bohužel ne, je moc hrdej a taky až moc tvrdohlavej, aby přijal pomoc od kohokoli,“
odpověděl Rigly.
Hardington pokýval hlavou.
„Ale co s astronauty?“ zeptal se Rigly.
„Pravda, ti by mohli představovat nebezpečí, naštěstí o ty bude jednoduše postaráno, až
přistanou, letecká neštěstí se přeci dějí pořád,“ odpověděl Hardington.
Rigly přikývl. „Budete pro mne mít ještě něco?“ zeptal se.
„Vlastně ano. Je tu ještě jedna věc,“ řekl Hardington, jakoby z náhlého popudu. „Potřebuji,
abyste neprodleně odletěl do Prahy a vyřešil pro nás jeden problém.“
Rigly se zastavil a otočil zpět: „O co se jedná?“
„Jde o věc, která má přímou spojitost s Marsem, nějaké informace pravděpodobně unikly
z vykopávek ve Francouzské Guyaně a naneštěstí člověk, který měl celou záležitost
vyřešit, zatím zklamal mou vloženou důvěru,“ odpověděl Hardington a v myšlenkách se
vrátil k telefonátu před půl hodinou.
„Rozumím, pane,“ odpověděl Rigly.
Hardington sledoval, jak jeden z jeho nejspolehlivějších agentů odchází, a jeho myslí se na
chvíli rozlil pocit uvolnění a víry, že vše dopadne tak, jak bylo naplánováno. Už se
v duchu těšil, jak podá zprávu o úspěchu Radě.
*****
Praha, Česká republika, 7.6. 2048 1:46 UTC + 2
„ … zatím nemáme žádné další informace o druhu problémů, se kterými se posádka lodi
Odysea potýká, a velení letu zatím mlčí. Jak vidíte za mnou, byli všichni novináři
vykázání ze svých míst okolo řídícího centra, stejně jako rodiny a přátelé astronautů. Zde
ve vstupní hale se spekuluje o vážných technických problémech a panuje tu velice
pochmurná nálada. Obavy nad osudem deseti astronautů, kteří jsou asi sto devatenáct
milionů kilometrů od Země…“ zněl hlas novináře na velké televizní obrazovce umístěné v
chodbě policejní stanice.
Na lavici u zdi naproti obrazovce seděli dva muži a čekali. Čekali už skoro tři hodiny.
Francois Anard už neměl ani sílu si stěžovat a Alexandr Zelený věděl, že stěžování
nepomůže, a tak na lavici chvílemi podřimoval.
Zpráva v televizi ho ovšem probudila. „Co si o tom myslíte?“ zeptal se Alexandr. „Myslím
o těch kosmonautech?“
Francois se na něj podíval: „No, kdyby tam nešlo o deset životů, tak bych se nad tou ironií
i zasmál.“
„Ironií?“ pozvedl obočí Alexandr.
„Ano, ironií,“ odpověděl Francois. „Jen si to vemte, už dvacet tři let jsme ve válce, myslím
Alianci a Arabskou Koalici. Ta válka celou dobu nepřináší nic než smrt a pomalu nás
finančně vyčerpává. A v tomhle zmatku se Alianční parlament rozhodne odvést myšlenky
svých obyvatel od války na Zemi k mystériím vesmíru. Vynaloží miliardy na vývoj rakety,
na výcvik a to všechno okolo a nakonec to přinese jen další úzkost a rozčarování, někdy si
říkám, v jakém to vůbec žijeme světě, kde místo toho, aby se řešily akutní problémy, jsou
lidé schopni dobrovolně vytvářet problémy další.“
Alexandr se na chvíli nad těmi slovy zamyslel, a i když považoval celý podnik za docela
dobrý nápad, nemohl tento názor úplně ignorovat, ty peníze mohly být vynaloženy jinde.
„Asi máte pravdu,“ řekl opatrně. „Ale teď jde spíš o těch deset lidí, co jsou tam někde
nahoře.“
„To ano, ve světle problémů, co musejí mít tam, jsou ty moje tady celkem snesitelné,“
nešťastně se zasmál Francois.
„Sto devatenáct milionů kilometrů,“ řekl si spíš pro sebe Alexandr a zakroutil hlavou.
Francois se podíval na své hodinky a pak hlasitě zívl: „Jak dlouho nás tady budou ještě
držet?“
Otázka nebyla přímo směřovaná Alexandrovi šlo spíš jen o stížnost. Po chvilce mlčení
dodal: „Vy jste policista, je tohle normální postup?“
„Ne tak docela, sám netuším, proč tu ještě jsme. Výpověď nás obou už mají, výpověď
jediného dalšího svědka, kterým byl můj přítel, který zavolal policii, už také dokončili
před více než hodinou. Navíc jeho propustili okamžitě poté,“ zakroutil hlavou Alexandr.
„Nicméně je ničemu se nad tím moc zamýšlet, je ještě spousta věcí, které by si mohli
ověřovat, jako třeba mou osobní složku, dokonce bych se nedivil, kdyby volali k nám, aby
si ověřili, že jsem skutečně policista. Pak je tu moje zbraň, pokud jsou důkladní, tak ji
určitě poslali na balistiku, a nakonec v poslední době nemá policie, alespoň ta u nás,
zrovna dost lidí, to může věci hodně prodloužit.“
„Jo, jo,“ zamručel Francois a v duchu si představil, jak dlouho bude ještě trvat, než neustálé
finanční škrty začnou ohrožovat plynulý chod všeho, pak ho napadlo, když se znovu
podíval na hodinky, že celá věc už vlastně začala.
Otočil se zpět na Alexandra s další otázkou na rtech, ale když si všiml, že jeho zachránce
zase dřímá, rozhodl se, že ho nebude rušit, a opřel se o opěradlo lavice tak pohodlně, jak to
jen šlo. Zavřel oči, i když věděl, že se mu stejně nepodaří usnout.
Neuběhly ani dvě minuty, když se prudce otevřely dveře a vyšli dva důstojníci policie
v doprovodu muže v dobře padnoucím obleku.
„Pan Francois Anard?“ zeptal se muž v obleku francouzštinou bez sebemenší chybičky.
Francoise skutečnost, že slyší svůj rodný jazyk, velice rychle probrala z apatie. „To jsem
já,“ odpověděl a vstal z lavice. Alexandr, který se také příchodem mužů probudil, se
postavil také.
Muž v obleku si Alexandra skoro nevšímal a pokračoval v hovoru s Francoisem: „Jsem
z francouzské ambasády a mám vás na ni neprodleně dopravit.“
Francois si muže pozorně prohlédl, nechápal, proč by ho měli chtít na ambasádě, pokud se
něco nestalo, a do útrob se mu začala vkrádat nevysvětlitelná nervozita. „Proč?“ zeptal se
opatrně.
„Někdo z Pařížské univerzity nás kontaktoval, abychom vás co nejrychleji našli, to se nám
ale podařilo až teprve teď,“ řekl muž. „Teď, kdybyste byl tak laskav a šel se mnou.“
Francois se otočil k Alexandrovi, podal mu ruku a řekl: „Bylo mi ctí, že jsem vás poznal a
ještě jednou bych vám chtěl poděkovat za záchranu života.“
„To nestojí za řeč,“ odpověděl Alexandr. „Jen jsem byl ve správný čas na správném místě.“
„To ano, ale chtěl bych se vám za vaši pomoc nějak odvděčit, navrhněte něco,“ řekl
Francois.
„Můžete mne pozvat na pár piv a dobrou večeři,“ usmál se Alexandr.
Francois se rozesmál: „Platí, dejte mi svůj telefon a během dneška se domluvíme.“
Alexandr mu podal svou vizitku a znovu potřásl Francoisovi rukou: „Takže se uvidíme,
opatrujte se.“
Muž v obleku znovu pokynul Francoisovi směrem k východu ze stanice. Francois přikývl
a oba muži vyšli ven na ulici.
„Poručíku Zelený?“ řekl jeden z důstojníků.
„Ano?“ odpověděl Alexandr.
„S vyšetřováním jsme skončili,“ řekl policista a předal Alexandrovi jeho zbraň. „Tady je
vaše zbraň, podle balistiky je samozřejmě vše v pořádku.“
Alexandr si vložil zbraň do pouzdra, přikývl, zasalutoval a už se otáčel k odchodu, když si
všiml malého předmětu pod lavicí. Upozornil na něj policisty a jeden z nich jej zvedl.
„Paměťová karta, nejspíš z mobilního telefonu.“ Alexandr se podíval na malý obdélníkový
předmět, pak si uvědomil, že s přesně takovou si Francois Anard asi tak před hodinou
pohrával v prstech
„Myslím, že ji tady nechal ten Francouz,“ řekl Alexandr.
„Slyšel jsem, že jste si s ním domlouval nějakou schůzku,“ řekl jeden z policistů. „Mohl
byste mu ji tam donést?“
Alexandr se nad tím na chvíli zamyslel a pak odpověděl: „Samozřejmě, pánové, já mu ji
předám, to není problém.“
Policista, který držel kartu, si viditelně oddechl při představě, že se vyhne zbytečnému
papírování, a předal datovou kartu Alexandrovi. Ten si ji vzal a vložil do peněženky. Pak
se s oběma policisty ještě jednou rozloučil a vyšel do nočního města.
*****
Orbit planety Mars, 7.6 2048 9:59 UTC
„Všechny systémy fungují, Modul jedna je připraven na oddělení,“ řekl do rádia velitel
William Frost, sedící v křesle pilota.
„Tady Odysea, máte povolení oddělit se od lodi za 10, 9, 8…“
Hlavní kotvící zámky se postupně se zasyčením uvolnily.
„…3, 2, 1, start!“
Modul zapnul pomocné manévrovací trysky a začal se vzdalovat od lodi. „Modul jedna,
tady Odysea, jste volní, oddělení proběhlo hladce.“
„Rozumím, Odyseo, připravujeme se zažehnout hlavní motor,“ odpověděl Frost.
Modul se stačil dostat asi pět set metrů od lodi, když se zažehl hlavní motor, a stroj
vystřelil jako kulka z pistole směrem k rudé planetě.
„Vstupujeme do atmosféry, všechny systémy vypadají dobře, ozveme se, až se dostaneme
do nižších vrstev atmosféry,“ zazněl v rádiu zase Frostův hlas, tentokrát značně zkreslený
poruchami v komunikaci.
Modul začal sestupovat atmosférou a jeho tepelný štít začal žhnout zářivým světlem.
Pozorovatelům z lodi Odysea to na tu dálku připadalo, jakoby k povrchu Marsu směřoval
asteroid.
Nikdo z posádky nemluvil, všichni s napětím očekávali, až se znovu ozve hlas velitele
Frosta.
„…dy …ul jed…, opak… tady Modul jed… Odyseo, slyš…e nás,“ znovu se rozeznělo
rádio. „Tady Modul jedna, slyšíte nás, Odyseo?“
„Tady Odysea, slyšíme vás čistě a jasně,“ odpověděl Thomas Derik, zastupující velitel
Odysey.
„Odyseo, tady Modul jedna, měníme kurz k místu přistání, ETA osm minut.“
„Tady Odysea, rozumím, Module jedna, máme vás na monitoru,“ odpověděl Thomas Dirk
a podíval se na údaje na monitorech, včetně záběrů z vnějších kamer modulu. „Vše vypadá
velice dobře, všichni jsme tam dole v duchu s vámi.“
Modul přeletěl přes jeden z ohromných kaňonů Valles Marineris a zamířil podél něj, až se
propast pod ním rozšířila do obrovské plochy. Tam byl jejich cíl.
„Co tu jako máme hledat?“ zeptal se Piere Clark, sedící hned vedle Williama Frosta.
William Frost se znovu podíval na nekonečnou plochu dna kaňonu a na stěnu stoupající
několik kilometrů vysoko, pak odpověděl: „To netuším, ale souřadnice, které jsme
obdrželi, ukazují na místo někde u úpatí této stěny.“
Znovu pohledem přelétl všechny palubní obrazovky, naprosto nic nenasvědčovalo tomu,
že by tu bylo cokoli zajímavého.
„Odyseo, tady Modul jedna, jsme na souřadnicích, přistáváme.“
„Rozumím, Module jedna,“ odpověděl hlas Thomase Dirka.
Modul ještě jednou zakroužil, pak se jeho motory otočily směrem dolů a první lidská
výprava k rudé planetě hladce dosedla na povrch. Motory se odmlčely a jejich zvuk
vystřídalo pípání palubních přístrojů a slabý, sotva slyšitelný šelest větru venku.
Všech pěti astronautů se zmocnil podivný neklid a nikdo vůbec nemluvil. První, kdo
prolomil ticho, byl William Frost: „Takže, pokud by vše šlo podle původního plánu, tak
bych teď pronesl nějakou oslavnou řeč ke všem lidem na Zemi, ale myslím, že si to teď
odpustím a dáme se raději do rychlého průzkumu tohoto místa.“
Ostatní čtyři astronauti jen přikývli. Přípravy na výstup na povrch zabraly jen několik
minut.
Po té, co vyšli ven, je naprosto ohromila velikost horského masivu, u něhož přistáli.
„Tomuhle se nic nevyrovná,“ prohlásil po chvilce George Fisk. „Byl jsem kdysi v Nepálu,
ale na tohle Himaláje nemají.“
Ostatní museli dát Georgeovi Fiskovi za pravdu. Stěna, která se před nimi zvedala
kilometry nad ně, vypadala, že ani na jediné straně nekončí.
„Takže kde začneme?“ zeptal se Ihiro Tanaka.
William Frost se rozhlédl, pak zřejmě pokrčil rameny, což ale nebylo ve skafandru vidět.
Podíval se na obrazovku počítače, umístěné na rukávu skafandru, a ukázal směrem
k velkému hřebenu stoupajícímu ze dna kaňonu. „Souřadnice, co máme, jsou asi dva
kilometry tímto směrem,“ řekl po chvilce.
„Vytáhneme rower?“ zeptal se John Cambell.
Wiliam Frost přikývl, všech pět astronautů potřebovalo několik minut, aby vytáhli malé
vozidlo z útrob modulu, a za dalších pár minut už celá posádka směřovala ke zmíněnému
místu.
Na souřadnicích je přivítal jen narudlý písek a kamení. Po deseti minutách bezúčelného
rozhlížení se jako první ozval Ihiro Tanaka: „Jsme na správném místě?“
William Frost se pro jistotu podíval znovu na údaje, ale dobře věděl, že jsou na správném
místě, tedy na místě souřadnic, které jim poslali ze Země. „Jsme přesně na určeném místě,
pokud tady něco je, tak to musíme najít,“ řekl po chvíli. „Rozdělme se, a pokud nic
nenajdeme do dvou hodin, tak se vrátíme k modulu.“
Pět astronautů se rozešlo, každý jiným směrem, a začali důkladně prohledávat celou
oblast.
*****
Praha, Česká republika, 7.6 2048 12:35 UTC+2
Limuzína odbočila na menší cestu posetou výmoly. Ani tlumiče takto luxusního auta
nedokázaly zmírnit všechny otřesy a muž sedící na zadním sedadle vyhlédl z okénka. Ráz
města se hodně změnil od chvíle, kdy se naposledy podíval ven. Upravené historické
budovy ustoupily betonovým průmyslovým objektům. Rigly se opřel v křesle a přemýšlel
nad tím, jak daleko ho ještě vůz poveze. Promnul si unavené oči a podíval se na hodinky,
byl na cestě už třináct hodin. Doufal, že celou zdejší věc rychle vyřeší a konečně si
odpočine. Limuzína zastavila na rohu jednoho velkého skladiště. Řidič vystoupil a obešel
vůz. Otevřel dveře a řekl: „Pane Rigly, jsme na místě.“
Rigly vylezl z vozu a pořádně si prohlédl budovu, na první pohled vypadala tak
zpustošeně, až se podivil, že vůbec ještě stojí. Než však stačil vymyslet všechny odpudivé
přívlastky, kterými by mohl tuto budovu pojmenovat, ze vstupní brány vyšli dva
ozbrojení muži. Rigly počkal, až přijdou přímo k němu, pak vytáhl svou legitimaci a
ukázal ji mužům. Ti si ji prohlédli a pak jeden z nich přikývl: „Agente Rigly, už jsme vás
čekali.“
Pak se otočil k budově a pokračoval: „Agent Hanson už začal, mám rozkaz ihned vás k
němu přivést.“
„Tak bychom měli vyrazit,“ odpověděl Rigly a společně vešli do skladiště.
Hned, jakmile vstoupili do budovy, zaslechl Rigly vzdálený výkřik. Agent Hanson už
skutečně začal s vyslýcháním, za chvíli uviděl uprostřed skladu mezi množstvím beden
hlouček lidí. Jedna postava seděla na židli a okolo ní přecházel muž a výrazně gestikuloval,
ale nebylo nic rozumět, pak se rychle otočil a sedícího muže udeřil do obličeje tak silně, že
dotyčný spadl i s židlí na zem. Dva další muži okamžitě přistoupili a židli i s přivázaným
mužem postavili zpět na nohy.
„Takže, kde je ta karta?“ zařval Hanson.
Muž na židli pozvedl pomalu hlavu, ve které už by nikdo nepoznal tvář Francoise Anarda.
Přes oteklá víčka se podíval na muže před sebou a roztřeseným hlasem odpověděl: „Už
jsem vám to několikrát řekl, já nevím kde je, ani nevím, co na ní je! Proboha,
zapřísahávám vás, už přestaňte, já vůbec nic nevím.“
Hanson znovu pozvedl svou pěst a chystal se k dalšímu úderu. Francois Anard jen zavřel
oči.
Ale rána nepřišla. Opatrně otevřel oči.
Hanson stál nad ním, ruku stále sevřenou v pěst, ale jeho ránu zadržel muž v černém
obleku. Francois Anard na něj nevěřícně hleděl.
„Myslím, že má už dost,“ řekl Rigly.
Hanson pomalu přikývl a pak mávl rukou směrem k Anardovi. „Je to k ničemu,“ řekl a
otočil se zády.
„Možná …a možná, že ne,“ řekl klidným hlasem Rigly. Něco v jeho hlase Francoise hodně
vyděsilo, Hanson je jen sadista, ale tenhle muž se jevil jako daleko více nebezpečný.
„Takže co se stalo s přílohami e-mailu, který jste obdržel před sedmi dny?“ zeptal se znovu
Rigly.
„Já nevím, už jsem to řekl jemu,“ zaskuhral Francois.
„Ano, já vím, a teď to zopakujte mně.“
„Mail jsem si stáhl do svého telefonu, ale měl jsem poslední dny hodně práce, a tak jsem se
k němu hned nedostal. Kvůli práci jsem si vyměnil datové karty a na mail od sestry
zapomněl. Pak začal kolotoč problémů s krádeží v mém hotelovém pokoji a pak to
přepadení,“ řekl pomalu Francois.
Rigly se usmál: „Dobře a teď, kde je ta karta?“
Francois polkl a odpověděl: „To nevím, jediné, co vím, že jsem ji měl u sebe ještě na
stanici, než jsem byl přepaden, ale pak už nevím,“ odpověděl Francois.
„Já myslím, že byste měl víc namáhat svoji paměť. Nebo se máme jít zeptat na ten mail
vaší sestry?“ řekl opět svým chladným hlasem Rigly.
Francoisovi poklesla čelist: „Irenee? Co jí chcete? Proč je ten mail tak důležitý?“
Rigly se znovu pousmál: „Takže jste ten mail opravdu ani nečetl.“
„Ne, už jsem vám to přece říkal,“ odpověděl Francois.
„Dobře, takže co jste s tou kartou nakonec udělal? Doporučuji vám říct vše, nebo se s vaší
sestrou už nikdy neuvidíte.“
Francois se podíval na Riglyho a cítil, jak mu tuhne krev v žilách, tento muž nehází
výhrůžky jen tak do vzduchu, přesně věděl, jak mu na sestře záleží. Zavřel oči a pokusil se
vzpomenout na cokoli, co by jeho trýznitele uspokojilo. A pak na to přišel. Jediný
okamžik, kdy mohl tu kartu ztratit, byl na policejní stanici, když čekal spolu
s Alexandrem, až je pustí.
Znovu otevřel oči a řekl: „Já… já myslím, že jsem ji mohl ztratit na policejní stanici včera
v noci.“
Rigly se narovnal a pozorně si Francoise prohlédl: „Dobře, pane Anarde, velmi dobře.
Vidíte, tohle všechno jste si mohl ušetřit, kdybyste spolupracoval okamžitě.“
Pak se otočil a řekl: „Agente Hansone, pošlete svoje lidi na tu policejní stanici.“
„A pan Anard?“ zeptal se Hanson.
Rigly se na okamžik zarazil a pak jen řekl: „Pošlete ho za jeho sestrou.“
Vteřinu nato skladištěm zahřměl výstřel.
*****
Valles Marineris, Mars, 7.6 2048 11:42 UTC
Písek, kameny a ohromná stěna zvedající se do ohromující výšky. Druhá stěna obrovského
kaňonu se matně rýsovala kdesi v dálce na opačné straně. Všudypřítomný vítr si pohrával
s oblaky prachu a neustále měnil celkový vzhled tohoto místa. Vše okolo bylo opuštěné
snad od doby, co vzniklo, alespoň tak to připadalo pěti astronautům, kteří prohledávali
oblast a neměli naprosto žádné tušení, co vlastně hledají. Po více jak hodině zkoumání
celého místa se celá věc stávala stále více a více frustrující.
Vnitřní prostor skafandru začínal být prosycený pachem potu od námahy, jak se
astronauti v zoufalé snaze snažili najít něco, o čem vlastně nemají ani tu nejmenší
informaci. Při zvedání těžkých balvanů jim sice výrazně pomáhal exoskeletonový
skafandr, ale ten nemohl zastat úplně všechnu práci. Společně s množstvím prohledaných
zákoutí a nadzvednutých kamenů se zvyšovalo i rozčarování z tohoto na první pohled
nesmyslného úkolu.
Ihiro Tanaka zvedl další velký balvan a posunul ho o několik metrů vedle, podíval se na
původní místo, a i když netušil, co by měl hledat, rozhodně věděl, že to není zde. Otočil se
k ostatním a řekl: „Tohle je směšné, co tu vlastně hledáme?“
Všechny skafandry se otočily k Williamu Frostovi. Ten zůstal chvíli stát, podíval se na
monitor svého počítače, ještě stále měli dost kyslíku na další práci, pak se rozhlédl okolo
sebe. Sám už měl tohoto hledání dost, zakroutil hlavou a otočil se k ostatním. „Dobře,
tohle k ničemu nevede, vrátíme se k modulu a pošleme zprávu, že tu naprosto nic není, ať
už to mělo být cokoli,“ zavelel a vyrazil k roweru.
Ostatní se vydali za ním. Všichni došli až k vozidlu, když se každému na zápěstním
monitoru začaly objevovat podivné údaje o gravitaci. První, kdo si jich všiml, byl George
Fisk, chvíli se na tyto údaje díval a pak řekl: „Pánové, myslím, že bychom ještě neměli
odcházet.“
Ostatní zastavili přípravy k odjezdu a podle jeho vzoru se také zadívali na své monitory.
Nemohli věřit vlastním očím, podle údajů právě došlo ke zvýšení gravitace na úroveň
Země.
„Tohle nemůže být dobře, naše přístroje se musely pokazit,“ řekl William Frost.
„Všechny najednou?“ namítl John Cambell.
„Ne, ne, pánové, něco tu je,“ řekl George Fisk. „myslím, že bychom tomu měli dát ještě
jednu šanci.“
Všichni po chvíli přikývli a začali znovu pročesávat okraj skalní stěny. A tam to bylo,
muselo to tam být celou dobu, zcela zakryté písečnou závějí. Ale teď, když se znovu
přiblížili k tomuto místu, se země lehce zatřásla, písečná návěj se začala odsouvat od stěny
a do stran. Tím, jak se písek odsypával pryč, uviděli astronauti dvě ocelové desky, tedy
alespoň jako ocelové vypadaly, jak se otevírají jako obrovská brána a odhalují další
ocelovou stěnu bezprostředně pod sebou. Astronauti nebyli schopni jediného slova a skoro
zapomněli i dýchat. Skutečně tu něco je a ne jen tak něco. Tohle bylo naprosto, naprosto
úžasné. Ještě než se první dveře zcela otevřely, si tuhle větu řekl každý z pěti astronautů a
o několik vteřin později i zbytek výpravy na oběžné dráze. Právě totiž získali odpověď na
jednu z největších hádanek, co kdy lidi zneklidňovala. Lidstvo není ve vesmíru samo.
Obě křídla se konečně zastavila, ale kovová stěna za nimi vypadala zcela nepropustně.
John Cambell sebral odvahu jako první a na kovovou stěnu zkusmo zaťukal. Stěna se zdála
být velmi pevná. Pak si všiml malého výstupku na levé straně a lehce po něm přejel rukou.
Všichni velice rychle uskočili, protože se ukázalo, že kovová stěna jsou ve skutečnosti jen
další dveře, které se takřka okamžitě zasunuly do podlahy. Odhalily tak nejprve tmavou
místnost, kterou postupně prosvětlily rozžínající se světla na podlaze a ve stropě. Nakonec
se ukázalo, že jde o podlouhlou místnost zakončenou dalšími kovovými dveřmi, skoro
identickými, jako byly venku. Všech pět astronautů vstoupilo dovnitř. Dveře za nimi se
okamžitě zase zavřely.
„Tak a teď jsme v pasti,“ prohlásil Piere Clark.
Pak celou místnost vyplnil syčivý zvuk.
„Nemyslím si,“ řekl George Fisk.
John Cambell se podíval na údaje svého loketního monitoru. „Máš pravdu, Georgi, tohle
bude vzduchový uzávěr. Vzduch okolo nás se změnil a teď je skoro stejný jako vzduch
v našich skafandrech.“
Ostatní se podívali na své monitory, opravdu, místnost teď vyplňovala atmosféra, která
byla pro lidi dýchatelná.
„Odyseo, tady průzkumný tým, slyšíte mě?“ promluvil William Frost do vysílačky.
„Tady Odysea, slyšíme vás, to je neuvěřitelné, co jste tam našli,“ odpověděl Dirk.
„Pošlete depeši na Zemi a pošlete jim také záběry z kamer našich skafandrů,“ řekl Frost.
„Samozřejmě, už je to na cestě,“ odpověděl Dirk, „začnete s průzkumem?“
„Ne. To, na co jsme tu narazili, je příliš podivné, potřebujeme, aby se k tomu vyjádřili ze
Země,“ řekl Frost.
„Rozumím, dáme ihned vědět, jakmile přijde odpověď,“ ozval se v rádiu Dirkův hlas.
„A co teď?“ zeptal se Ihiro Tanaka. „Než přijde odpověď, tak to může trvat hodně dlouho.“
„Myslím, že se musíme vrátit do modulu a vzít další zásobu vzduchu. Nevíme, jak dlouho
se tu pak zdržíme,“ odpověděl Frost.
„K tomu nám může klidně posloužit vzduch, který je okolo nás,“ namítl Cambell.
„Proti tomu musím protestovat, nevíme, co všechno v tom vzduchu může být,“ ozval se
v rádiu hlas Tatiany Gregorovičové.
„Ano, to je pravda,“ řekl Frost. „Musíme nejprve zjistit, jestli je to bezpečné.“
„Kolik času vám zbývá?“ ozval se opět hlas lékařky výpravy.
John Cambell zkontroloval údaje na monitoru. „Ještě máme hodinu a devatenáct minut.“
„To je dost času,“ odpověděla Tatiana Grogorovičová. „V roweru byste měli mít
hmotnostní spektrometr, který by měl dát přesnější údaje o atmosféře než senzory ve
skafandru. Pokud neodhalí přítomnost nějakých proteinů, tak by mělo být bezpečné
sundat si helmy.“
„Dobrý nápad, Tatiano, tohle by nemělo trvat víc jak dvacet minut,“ zvolal Ihiro Tanaka a
otočil se k Piereu Clarkovi. „Piere, pojď mi pomoct.“
„Počkejte, půjdeme všichni, doneseme sem další přístroje a začneme s průzkumem této
místnosti,“ prohlásil Frost.
Všichni přikývli a společně odešli k východu ze vzduchového uzávěru. Po chvíli vyšli zpět
do pustiny rudé planety.
*****
Washington DC, USA, 7.6 2048 7:03 UTC-5
Geoffrey Hardington byl dnes v práci hodně brzo, čekal důležité zprávy. Zprávy, které už
nedočkavě očekávají i jeho nadřízení, ti, o kterých zde v Pentagonu nemají ani tušení, i
když je jen málo toho, co se zde stane bez toho, aby o tom Rada nevěděla.
Jen za posledních třicet minut mu z Rady volali třikrát. Opřel se v křesle a jeho oči se
zahleděly na strop. Nechápal, co na Marsu ti astronauti dělají, instrukce byly naprosto
jasné a souřadnice, co získali v chrámu, byly přesné s odchylkou jen několika desítek
metrů.
Rozezněl se zvonek telefonu, Hardington si povzdechl a zvedl sluchátko.
„Hardington, slyším.“
„Ano, pane, stále nic.“
„Chápu, že je Rada už velice netrpělivá, ale musíme ještě počkat.“
„Chápu, že na tu závadu v komunikaci časem přijdou, ale určitě ne tak brzo, jak si Rada
myslí.“
„Musíme být trpěliví, vždyť ani pořádně nevědí, co tam hledají, určitě brzy dostaneme
zprávu.“
„Tu druhou záležitost jsem svěřil svému nejlepšímu člověku.“
„Ano, dám vědět hned, jak se dozvím něco nového.“
Položil sluchátko a znovu se opřel v křesle.
Klepání na dveře mu oznámilo, že konečně přišla zpráva, na kterou čekal.
„Dále,“ zvolal a snažil se nevypadat jako malé dítě před vánočním stromkem.
Do kanceláře vešel mladík a mával několika papíry v ruce.
„Přišla konečně zpráva, na kterou jste čekal, pane,“ zvolal.
„Ano,“ řekl Hardington klidně. „Takže co tam našli, Jamesi?“
„Tady, pane,“ řekl James a položil papíry na stůl. „Tady je několik obrázků z jejich kamer.
Podle všeho tam našli nějaký podzemní komplex, ale co je naprosto úžasné, vypadá to, že
ta věc je ještě plně funkční, podle údajů, co nám poslali, to začalo reagovat na jejich
přítomnost.“
„Jak?“ zeptal se Hardington.
„Nejprve to nějakým způsobem změnilo gravitaci v nejbližším okolí, takže teď odpovídá
gravitaci Země. Pak se před astronauty otevřel vchod, který vedl do vzduchového
uzávěru, a uvnitř té věci se podle všeho vytvořila dýchatelná atmosféra.“
Hardingtonovy oči se rozšířily překvapením: „Funkční artefakt jiné civilizace?“
„Ano, pane, tohle bude největší objev, na jaký lidstvo zatím narazilo,“ odpověděl James.
„Dále nás žádají o povolení vniknout dovnitř toho komplexu a začít s průzkumem.“
Hardingtonova mysl se vrátila do reality, vzpomněl si na osobní složku Williama Frosta, ta
žádost o povolení ke vstupu pochází určitě od něj, má ve všem rád jasno a pořádek, nechce
něco pokazit zbrklostí. „Samozřejmě jim ho okamžitě odešlete, ale dejte si záležet, aby to
vypadalo, že jej odeslalo velení v Houstonu, nepotřebujeme další komplikace. A vše, co
tam najdou, mi okamžitě přineste.“
„Ano, pane,“ odpověděl James a odešel.
Hardington počkal, až jeho asistent odejde, zvedl sluchátko a vytočil číslo.
„Tady Hardington, našli to.“
„Ano, je to stoprocentně cizí a navíc je to určitě ještě funkční.“
„Ano, pane, ty technologie nám zaručí vítězství ve válce a upevní pozici Rady.“
„Ano, budu vás informovat, na slyšenou.“
*****
Valles Marineris, Mars, 7.6 2048 12:35 UTC
„Už tu máme výsledky,“ zvolal Ihiro Tanaka.
Všichni zanechali jiné činnosti a otočili se k němu.
„Atmosféra je složena jen z 25 % kyslíku, 74 % dusíku, 0,01 % je oxid uhličitý a o zbytek
se dělí nejrůznější vzácné plyny a oxidy. Není tu naprosto žádný náznak znečištění
jakoukoli organickou látkou ani jinými toxickými složkami,“ pokračoval Ihiro Tanaka.
„To shledávám za bezpečné,“ ozvala se v rádiu Tatiana Gregorovičová. „Myslím, že si
můžete sundat helmy.“
„Výborně,“ řekl John Cambell a jako první si otevřel hledí helmy. Opatrně se nadechl, na
obličeji se mu rozhostil spokojený úsměv pak se nadechl znovu, tentokrát zhluboka. „Jo,
tohle jsem potřeboval, už jsem měl toho vlhkého vzduchu ve skafandru dost.“
Ostatní si také otevřeli své helmy a dopřáli si několik doušků čistého vzduchu, pak se
začali znovu věnovat průzkumu stěn vzduchového uzávěru.
„Tahle slitina je úžasná,“ zvolal po chvilce John Cambell. „Úžasná kombinace
s vynikajícími vlastnostmi. Je dokonale pevná, máme štěstí, že se ty dveře samy otevřely,
protože jinak bychom se sem prořezávali několik hodin.“
„To je pravda,“ potvrdil Piere Clark. „Je to skutečně úžasná směs, nechápu, že ji už někdo
nevyzkoušel na Zemi.“
„No, možná proto, že je opravdu hodně složitá,“ odpověděl na jeho spíše řečnickou otázku,
Ihiro Tanaka, když si zkontroloval vzorec, na který jeho kolegové přišli. „Paládium,
iridium, železo, titan a další. Některé kovy ani nejsou na Zemi zrovna běžné.“
„A co ta světla?“ zeptal se William Frost. „Co jste zjistili o nich?“
„Ta zase nejsou tak rozdílné od těch, které používáme my, princip je skoro stejný, jen je
v nich trochu konstrukčních rozdílů, ale nic, co by je nějak významně odlišovalo od
našeho zpracování,“ odpověděl Piere Clark.
„Nemůžu se dočkat, co najdeme uvnitř,“ řekl nadšeně George Fisk. „Vždyť jsme, pánové,
ještě ani neprošli vchodem.“
„Jo, jo, už aby nám poslali to povolení a my mohli vstoupit dovnitř,“ posteskl si Piere
Clark.
„S tím bych vám možná mohl pomoct,“ ozval se ve sluchátkách hlas Thomase Dirka.
„Právě došla zpráva ze Země, dávají nám souhlas se vstupem do komplexu a přejí hodně
štěstí.“
Všem astronautům stoupl vzrušením tep. Konečně otevřou bránu do světa za vzduchovým
uzávěrem a podívají se na všechny zázraky, které jsou uvnitř ukryty.
S velkým očekáváním přešli ke dveřím a všichni si znovu uzavřeli kryty u helmy, nikdo
nevěděl, co je na druhé straně může čekat.
John Cambell stiskl tlačítko na kraji dveří a ty se rychle zasunuly do podlahy. Před
astronauty se objevila dlouhá osvětlená chodba. Všichni opatrně vstoupili. Stěny byly
stejné jako v přechodové komoře, na podlaze ležela souvislá vrstvička prachu, jako doklad
doby, po kterou toto místo zůstalo opuštěné. Zanedlouho došli k dalším dveřím, které se
samy otevřely, hned jak se k nim přiblížili. Místnost za nimi byla daleko vyšší. Cesta se
navíc rozvětvovala, dále dopředu se rozšířila a lemovaly ji drobné konstrukce, které ze
všeho nejvíce připomínaly lavičky a stolečky. V pravidelných vzdálenostech byly mezery
s dveřmi. Dvě další cesty odbočovaly do stran.
Zde se celá výprava na chvíli zastavila. Ihiro Tanaka znovu rozbalil přenosný hmotnostní
spektrometr a začal testovat ovzduší. Po dvaceti minutách opět potvrdil nezávadnost
atmosféry. Všichni si s úlevou sundali helmy.
„Kam teď? Máme tři možnosti,“ zeptal se William Frost. Všichni chvíli pozorovali tři
cesty, které se nabízely.
Nakonec se rozhodli vyrazit centrální cestou, která byla jediná osvětlena. Skoro to
vypadalo, jakoby někdo chtěl, aby vyrazili právě tudy. Dostali se na úroveň prvních dveří.
John Cambell se odpojil od skupiny a šel si je prohlédnout zblízka. Netrvalo moc dlouho a
našel podobné tlačítko jako to, které ovládalo dveře ve vzduchovém uzávěru. Dveře se
opět zasunuly do podlahy a John Cambell opatrně nahlédl dovnitř. Byla to relativně malá
místnost s něčím, co vypadalo jako stolek se židlí, na vzdáleném konci místnosti pak stála
s největší pravděpodobností obdoba jednoduché palandy.
„Vypadá to jako obytné místnosti. Ti, kdo to zde postavili, tu i spali,“ řekl ostatním John
Cambell.
Ostatní jen přikývli, protože netušili, co jiného říct.
Vše vypadalo zvláštně, zároveň tak cize a zároveň tak povědomě. Minuli několik dalších
dveří a došli k posledním, které jim bránily v cestě vpřed. Když se otevřely, vzhled stěn se
trochu změnil. Byly daleko hladší a měly světlejší barvu. Také tvar světel byl odlišný.
Chodba se zase zúžila a začala zatáčet lehce doprava. Po několika desítkách metrů došli
k dalším dveřím. Když je otevřeli, vešli do něčeho, co na první pohled vypadalo jako
zvláštně tvarovaná křižovatka s podivným stupínkem uprostřed. Chodba se okolo něj
rozdvojovala a rozšiřovala, takže vedla jako široký kruh přímo okolo něj. Z tohoto kruhu
se rozbíhaly další dvě cesty. Celá místnost byla osvětlena zcela identicky, takže astronauti
neměli žádné vodítko, kam se vydat dál. Rozhodli se proto prozkoumat blíže zvláštní
podstavec uprostřed. Než však k němu přímo došli, stalo se několik věcí. Dveře od chodby
se zavřely, celá místnost pohasla a z podstavce se uprostřed vysunul veliký válec. Všech
pět astronautů na něj hledělo s očekáváním vepsaným ve tváři.
Během vteřiny se válec rozzářil oslnivým světlem. Astronauti si zakryli rukou oči, a když
se z prvotního šoku vzpamatovali, nemohli uvěřit vlastním očím. Uprostřed válce se
vznášela hlava bez těla, na první pohled připomínala lidskou, ale existovaly tu i jisté
rozdíly. Trochu drobnější nos, obličejová část více protežená do výšky a také podstatně
větší mozkovna. Barva pak byla spíše modrošedá než narůžovělá. Poté hlava otevřela oči,
ty už nebyly vůbec lidské, ale mírně zešikmené, temné a bez bělma.
Nikdo z astronautů ani nedýchal, hlava ve válci se postupně otočila na každého
jednotlivce a pak promluvila čistou, možná až příliš spisovnou angličtinou: „Vítejte, děti
třetí planety, už tu na vás čekám velmi dlouho.“
„Cože?“ řekl William Frost, který se jako první probudil z ohromení.
Hlava ve válci se na něj otočila a celou větu zopakovala.
„Co jsi zač?“ zeptal se opatrně Ihiro Tanaka.
„Já jsem holografická simulace jádra pozitronového počítače, které řídí chod celého tohoto
místa. Lidé, kteří mě postavili, mne oslovovali Grorrouro, anebo jen Gro,“ odpověděla
hlava.
„Dobře, …Gro, kdo, kdy a proč tě postavil?“ zeptal se William Frost.
„Odpověď na vaši první otázku zní: Byl jsem postaven civilizací nazývající sama sebe
T´lyrk. Odpověď na otázku, kdy: Byl jsem postaven před třemi tisíci lety, abych dohlížel
na chod této sledovací základny, což je i odpovědí na vaši poslední otázku.“
„A Gro?“ promluvil opatrně John Cambell. „Jak to, že mluvíš anglicky?“
„Nejenom to, dokážu mluvit prakticky každým jazykem vaší planety, pokud byl tento
použit ve větší míře v nějakém vašem vysílání. Sleduji a analyzuji všechny informace,
které zachytím.“
„Ty ses naučil náš jazyk analýzou našich radiových a televizních signálů?“ zeptal se Ihiro
Tanaka.
„Ano, je to tak,“ odpověděl Gro čistou bezchybnou japonštinou.
Všichni astronauti chvíli stáli v tichosti a hleděli na hologram.
Jako první znovu promluvil William Frost: „Říkal jsi, že tě postavili, jak jsi je nazval,
T´lyrkové?“ Hlava přikývla a William Frost pokračoval: „Takže kdo to byli T´lyrkové a
proč vůbec přišli do naší soustavy?“
„Vyložit vám jejich příběh je jednou z mých hlavních funkcí, takže jej můžu říct hned
teď,“ promluvil Gro.
„Moji stvořitelé přiletěli do této soustavy po téměř šestnáctileté cestě a bylo to vůbec
poprvé, co nalezli život na takové úrovni vývoje, jako zde. Vaši předkové právě začínali
budovat první civilizace a to pro cestovatele bylo jako najít poklad. Poklad nalezený po
neskutečně dlouhém hledání. Byli z tohoto objevu tak nadšení, že začali jednat dřív, než
celou věc promysleli. Zvolili ten nejhorší z možných postupů a přistáli na vaší planetě.
Vaši předci považovali moje stvořitele za bohy sestupující z nebe a návštěvníci této věci
využili a tiše nebo otevřeně tuto pověru i podporovali, protože to věci výrazně
usnadňovalo, tedy alespoň ze začátku. Po deseti letech strávených na vaší planetě se
výprava rozhodla vrátit domů. Svědectví, které přivezli, vzrušilo celou T´lyrskou
civilizaci. Okamžitě naplánovali další výpravu, která dorazila čtyřicet let po té první. Zemi
našli zhruba v takovém stavu, jak ji opustili, a tak navázali na první výpravu. Druhá
výprava zůstala na zemi ještě déle, celých třicet let. Po návratu domů ale nadšení nad
vaším světem vychladlo a bylo potřeba řešit důležitější problémy uvnitř T´lyrské říše a tak
k další výpravě došlo až za dva tisíce let. Třetí výprava však po příletu objevila, k jaké
změně u vás došlo. Dva tisíce let vývoje ukázaly, jak obrovskou chybu první výprava
udělala. Návštěva T´lyrků byla vepsaná v legendách jako příchod bohů. To by až tak
nevadilo, kdyby se výklad těchto legend tak nelišil mezi jednotlivými kulturami. V úseku
dvou tisíc let došlo k několika válkám s náboženským kontextem, které byly přímým
důsledkem první a druhé výpravy. Třetí výprava proto zůstala na oběžné dráze, až na
občasné utajené návštěvy povrchu z důvodu odběrů vzorků. Po třech letech odletěla třetí
výprava domů. Zděšení nad vývojem vaší civilizace vedlo k vyslání čtvrté výpravy, která
vybudovala tento výzkumný komplex, odkud blízce zkoumali váš svět přesně jeden tisíc a
čtyřicet pět let. Nedošlo již k žádnému přímému kontaktu, aby nedocházelo k další
kontaminaci vaší kultury. Po tomto čase se v T´lyrské říši objevila hrozba, na kterou
museli všichni odpovědět, a tak se začalo uvažovat, co s tímto komplexem a s vaší
planetou. Proto jsem byl vyroben já. Mým úkolem bylo dohlížet na vás a udržovat toto
místo v chodu, dokud se moji tvůrci zase nevrátí, nebo dokud se sem nedostanete vy.
Trvalo vám to bezmála tři tisíce let.“
„A T´lyrkové se sem už nikdy nevrátili?“ zeptal se William Frost.
„Ne, za celou dobu se zde už neobjevili,“ odpověděl Gro.
„Jak je možné, že tento komplex funguje po tolika letech?“ podivil se John Cambell.
„Byl postaven tak, aby vydržel dlouho,“ odpověděl Gro. „Navíc jsem omezil spotřebu
energie jen pro nejpotřebnější systémy, jako je moje jednotka a senzorová síť.“
„Takže teď, když jsme se sem dostali, co se bude dít dál?“ položil ddalší otázku William
Frost.
„Podle mého programu mám zprostředkovat výměnu informací z mojí databáze.
T´lyrkové se rozhodli, že vám jako odškodnění za vše, co vám přivodili svojí návštěvou,
předají část databáze a podělí se o některé z technologií, které jim umožnily cesty ke
hvězdám.“
„Vy nám chcete předat technologie, které by nám umožnily cestovat k dalším hvězdám?“
zvolal dychtivě John Cambell.
„Ano, tak to bylo naplánováno,“ řekl Gro, „měl jsem počkat, až budete natolik vyspělí, že
budete moci tyto technologie pochopit a poradíte si s nimi.“
William Frost mírně zavrtěl hlavou. „Nevím, jestli si s nimi budeme umět poradit, o jaké
technologie se jedná?“
„Jde o zdroj energie napájející tuto základnu, pohonné systémy a systémy pro podporu
života na tak dlouhou cestu. To jsou hlavní technologie, které podle mě potřebujete pro
takovou cestu. Dále vám mám předat další technologie, které se zřejmě dotknou každého
aspektu vašeho života.“
„A zbraňové systémy?“ zeptal se opět William Frost.
„Ne, tyto technologie ve své databázi nemám,“ odpověděl Gro.
„To je asi dobře,“ prohlásil po chvilce Frost. „Jako voják vím, že takové technologie by pro
nás nebyly zrovna dobrým darem.“
Gro se k němu otočil a na vteřinku to vypadalo, že se na jeho obrovské tváři objevil
úsměv. „Ano, přesně takto uvažovali i moji tvůrci, když mne programovali,“ dodal.
Astronauti se na sebe podívali a každý měl na tváři výraz malého dítěte, které se dívá na
kupu dárků čekajících na otevření.
„Předpokládám, že byste se chtěli na část databáze podívat, nemám pravdu?“ zeptal se Gro.
Všech pět mužů se pousmálo. „Ano, to bychom chtěli,“ potvrdil Frost.
„Dobře, začneme,“ řekl Gro. „Má to ale jeden, jak vy říkáte, háček. Nejprve musím
probudit celou stanici a to bude trvat několik hodin. Po tu dobu bude muset generátor
uvnitř hory fungovat na vyšší zátěž a je možné, že se přeruší vaše komunikace. Počkám
proto s aktivací přesně třicet minut, abyste mohli odeslat hlášení na Zemi.“
Po této větě hlava zmizela a celý válec se zasunul zpět do podstavce.
*****
Praha, Česká Republika, 7.6 2048 15:53 UTC+2
Alexandr Zelený stál na kraji ulice a zíral na protější budovu, v ruce si pohrával s datovou
kartou a v hlavě mu poletovalo množství myšlenek. Hlavně pak myslel na muže, kterého
potkal včera v noci. Měl se dnes s Francoisem Anardem setkat, ale zatím mu nezavolal.
Vypadalo to, že se s ním nakonec setkat nechce. To Alexandra trochu zklamalo, přece jen
mu včera zachránil život, ale na druhou stranu nevděk nebyl zase tak vzácná lidská
vlastnost. Sám Alexandr by to nechal být, ale byla tu datová karta, která podle všeho patří
Francoisovi, a Alexandr si nikdy nenechal věc, která patřila někomu jinému. Rozhodl se
proto, že ji půjde odevzdat na francouzskou ambasádu, aby mu ji sama předala. Ale teď,
když stál před budovou ambasády, se mu do toho nějak nechtělo, celý nápad mu připadal
hloupý, pomyslel si, že mají určitě lepší věci na práci než se starat o ztrátu tak banální
věci. Už se chystal k odchodu, když mu na mysl přišel slib, který dal místním policistům, a
zase se otočil směrem k velvyslanectví.
Nakonec vytáhl z kapsy minci a hodil ji do vzduchu, vzápětí ji chytil a připlácl na hřbet
druhé ruky. Podíval se na ni, zasunul zpět do kapsy a vyrazil přes ulici.
U hlavní brány ho zastavila stráž. Tou nejlepší angličtinou, které byl schopen, řekl:
„Jmenuji se Alexandr Zelený a potřebuji mluvit s někým z ambasády ohledně
francouzského občana jménem Francois Anard.“
„Moment,“ odpověděl voják a do vysílačky řekl několik francouzských vět, z francouzské
odpovědi nezachytil Alexandr mnoho, ale zřejmě byla pro něj příznivá, protože ho voják
poslal dovnitř.
Když vstoupil do vstupní haly, vyšla ze vzdálenějších dveří žena ve věku asi po třicítce a
zamířila přímo k němu. Alexandr musel přiznat, že tato žena je asi tou nejkrásnější ženou,
kterou kdy v životě viděl. Znovu si ji prohlédl od hlavy až k patě a potvrdil si v duchu
svou první úvahu. Pak si uvědomil, že se žena blíží, rychle zavřel pootevřená ústa a
v duchu si začal vymýšlet, co jí řekne.
„Dobrý den, prosím, pojďte za mnou,“ řekla dříve, než stačil některou z vymyšlených vět
použít, a pokynula ke dveřím, kterými přišla.
Alexandr byl tak překvapen její bezchybnou češtinou a ohromen jejím vzhledem, že beze
slova vyrazil za ní.
Společně prošli dlouhou chodbou a minuli mnoho dveří, až se konečně u jedněch zastavili.
Žena zaklepala, a aniž by čekala na odpověď, je otevřela. Malou místnost s konferenčním
stolkem a několika pohodlnými židlemi prosvětlovalo odpoledním sluncem. Z jedné židle
právě vstal postarší muž a vyšel jim vstříc s pravou rukou pozvednutou k potřesení a
zvolal: „Vítejte, pane Zelený.“
Alexandr mu podal ruku se zmateným výrazem ve tváři.
„Oh, samozřejmě, promiňte,“ řekl muž v reakci na Alexandrův výraz ve tváři. „Mé jméno
je Jean Morel a pracuji zde jako konzul, zde madam se jmenuje Michele Moreau a je
jednou z našich agentek pro bezpečnost.“
Pak Jean Morel pokynul k jedné z židlí a pokračoval: „Prosím, posaďte se. Takže vy jste
přišel k nám na ambasádu, abyste projednal něco týkající se našeho občana jménem
Francois Anard, o co přesně se jedná?“
Alexandr položil na stůl datovou kartu a řekl: „Francois Anard ztratil tuto datovou kartu a
já jsem slíbil, že mu ji předám. Měli jsme se dnes sejít, ale mám pocit, že si to rozmyslel. Já
sám nevím, kde ho najít, takže jsem se rozhodl vyřešit tuto věc přes vás.“ Hned poté, co
domluvil, si uvědomil, jak hloupě to celé vypadá.
„Proč jste nedal kartu do ztrát a nálezů“ zeptal se Jean Morel.
Alexandr chvíli neodpovídal a přemýšlel, proč sem vůbec chodil, pak jen pokrčil rameny:
„Pomůžete mi, nebo ne?“
„No, normálně bych vás slušně požádal, abyste nezatěžoval naši administrativu tak
zbytečným úkolem, ale situace je trochu jiná. Jak jste se s panem Anardem seznámil?“
Alexandr ve zkratce vypověděl události včerejší noci, po celou dobu ho oba poslouchali
bez přerušení. Až závěrem jeho vyprávění, když se dostal ke skutečnosti, že nějaký agent
z konzulátu vyzvedl Francoise Anarda z policejní stanice a odvezl na ambasádu, se v jejich
tvářích objevilo lehké znepokojení.
„Nepamatujete si, jak se ten agent jmenoval?“ zeptala se Michele Moreau.
„Ne, bohužel ne, dokonce si myslím, že se ani nepředstavil,“ řekl Alexandr a viděl, jak je
tato odpověď zklamala. „Ale moment, policisté na stanici si museli zjistit jeho jméno,“
dodal rychle.
„Tohle je velice zvláštní,“ řekl Jean Morel. „Protože ten telefonát z Paříže opravdu přišel,
ale nemohli jsme pana Anarda najít a rozhodně jsme neměli nejmenší tušení, že byl včera
dvakrát na policejní stanici. Asi nemusím dodávat, že jsme rozhodně neposílali nikoho,
aby pana Anarda vyzvedl, tohle začíná být velice znepokojující.“
„Je možné, že ještě něco bude na bezpečnostních kamerách policejní stanice,“ navrhla
Michele.
„Ano, to je pravda. Agentko Moreau, jeďte na tu stanici a zjistěte, co půjde,“ přikázal Jean
Morel.
Michele přikývla a otočila se k Alexandrovi: „Mohla bych vás požádat, abyste mne
doprovodil, pane Zelený?“
Alexandr rychle vstal ze židle a odpověděl: „Samozřejmě, bude mi potěšením.“
„Dobře,“ přikývla Michele, vzala ze stolku datovou kartu a vyrazila ke dveřím. Alexandr
vyšel za ní, ve dveřích se ještě otočil. „Nashledanou,“ rozloučil se a zavřel dveře.
Michele ho vyvedla další chodbou na dvůr ambasády a pak k jednomu ze zaparkovaných
aut. Oba nastoupili do stříbrného vozu značky Peugeot.
„Kde přesně je ta policejní stanice?“ zeptala se Michele.
„Povedu vás, jeďte na Smetanovo nábřeží, dál vás navedu,“ odpověděl Alexandr.
Za několik minut zastavil vůz u policejní stanice. Oba vystoupili a vešli donitř. Nedělní
odpoledne jako by bylo i zde. Chodby zely prázdnotou, až na sedícího policistu za
skleněnou přepážkou. Oba zamířil přímo k němu.
„Čím vám mohu pomoci?“ zeptal se policista zdvořile, když došli k přepážce.
Michele mu podala svoji legitimaci a řekla: „Potřebuji mluvit s někým, kdo tomu tady teď
velí.“
Policista si prohlédl legitimaci, pak ji vrátil a zvedl sluchátko telefonu. Po chvilce se otočil
zpět a řekl: „Velitel tu bude za chviličku, prosím, počkejte na něj tady.“
Michele a Alexandr přikývli a oba se posadili na lavičku.
Po chvilce se otevřely dveře a do chodby vešel uniformovaný muž ve středních letech.
„Zdravím vás, jsem Robert Fiala,“ řekl a podal oběma ruku na pozdrav.
„Agentko Moreau, vaše ambasáda má dnes opravdu hodně práce,“ pokračoval major
Robert Fiala. „Nejprve váš agent přijede pro vašeho občana uprostřed noci, pak se ten
samý agent objeví dnes odpoledne a tři hodiny po něm jste tu z ambasády znovu?“
„Cože?“ podivila se Michele. „Ten samý agent, co tu byl v noci, tu byl znovu i dnes
odpoledne?“
„Ano,“ potvrdil Robert Fiala. „Vždyť jsem to teď řekl? Nebo ne?“
„Ano, promiňte,“ omluvila se Michele. „Abyste rozuměl, máme takový malý problém, se
kterým byste nám mohl pomoci. Proč přesně se sem ten agent vlastně vrátil?“
„Hledal zde datovou kartu pana Anarda,“ odpověděl Robert Fiala.
„Co jste mu řekl ohledně té karty?“ zeptal se Alexandr.
„Jeden z důstojníků mi řekl, že ji má u sebe policejní důstojník z Prostějova, jménem
Alexandr Zelený a to samé jsem oznámil tomu agentovi,“ odpověděl Fiala.
„Dobře,“ řekla rychle Michele dřív, než mohl nějak reagovat Alexandr. „Mohli bychom se
podívat na záznam vašich kamer z noci a z dnešního odpoledne?“
„Proč?“ nechápal Fiala.
„No, řekněme, že ten agent nejednal z pověření ambasády a máme důvod se domnívat, že
může být pan Anard v ohrožení života,“ odpověděla Michele.
„Ah, ano, samozřejmě, můžeme se na ty záznamy podívat. Prosím následujte mne,“ pobídl
je Fiala.
*****
Washington DC, USA, 7.6 2048 9:30 UTC -5
Hardington přemýšlel, co všechno může být v databázi té záhadné stanice, když si pročítal
hlášení o objevu na Marsu. Odložil zprávu a zvedl sluchátko telefonu. Ve tváři měl výraz
snaživého školáčka, který se jde pochlubit s vysvědčením, které nehyzdí jediná horší
známka než jednička. Rychle vytočil číslo a chvíli čekal.
„Tady Hardington, operace probíhá více než uspokojivě,“ oznámil do telefonu.
„Více než to, pane,“ pokýval hlavou.
„Našli tam něco jako počítač s umělou inteligencí, který je podle všeho naprogramovaný
tak, aby jim předal takřka celou databázi.“
„Mohu vám zatím poslat přepis jejich komunikace.“
Přitiskl si sluchátko mezi hlavu a rameno a chvíli obsluhoval počítač, pak si sluchátko vzal
znovu do ruky a řekl: „Právě jsem vám to poslal.“
„O tom, co se tam děje teď, nemáme informace. Už hodinu nemáme s týmem na povrchu
spojení.“
„Nemyslím si, podle všeho je přerušení komunikace spojeno s oživováním celého
komplexu a očekáváme, že bude opět navázáno za několik hodin.“
„Na tom pracujeme, pane,“ řekl po chvilce s o poznání méně radostným výrazem.
„Ano, já vím, že se k tomu dostala francouzská ambasáda, ale moji lidé za chvíli udeří a
zametou všechny stopy, nikoho nenapadne spojitost mezi tím a výpravou na Mars.“
„Ano, hned, jak se něco dozvím, budu vás opět informovat,“ řekl nakonec a položil
sluchátko.
*****
Praha, Česká Republika, 7.6 2048 16:30 UTC +2
Alexandr a Michele vyšli z budovy policejní stanice, zamířili k vozu a nastoupili. Michele
si zapnula bezpečnostní pás a položila obě ruce na volant. „Nemůžu uvěřit tomu, že by
zrovna Lucas mohl udělat něco takového,“ řekla po chvilce.
„Proč?“ zeptal se Alexandr.
„Vždycky to byl takový tichý uzavřený mladík, žádná stížnost za celou dobu, co na
ambasádě pracoval,“ odpověděla Michele.
„Největší gauneři bývají právě ti, do kterých bych to nikdo neřekl,“ prohlásil po chvilce
Alexandr.
Michele už neodpověděla, místo toho nastartovala a vedla vůz velikou rychlostí městem
osvětleným odpoledním sluncem. Ani jeden si nevšiml černého auta, které vyrazilo za
nimi.
*****
Walles Marineris, Mars, 7.6 2048 14:45 UTC
William Frost prošel dlouhou chodbou z obytné části komplexu, až došel k audiovizuální
jednotce, tedy alespoň takhle pojmenovali míto, kde se poprvé setkali s počítačem, který
sám sebe nazýval Gro. William se zastavil před obrovským válcovitým podstavcem a
čekal. Vnímal, jak se podlaha lehce třese, celý komplex se pomalu probouzel k životu. To
trvalo už půl druhé hodiny a po stejnou dobu už neměli spojení ani s lodí na orbitě, ani se
Zemí. Gro je před ztrátou spojení varoval, ale to nijak nesnižovalo Williamovy obavy,
něco viselo ve vzduchu. Skutečnost, že se nachází sto dvacet milionů kilometrů od
domova, na něj teď citelně doléhala.
Z podstavce se vysunul válec a o několik okamžiků později se v něm objevila projekce
hlavy. „Velitel William Frost,“ řekla. „Děkuji, že jste přišel tak brzy.“
William Frost se zhluboka nadechl. Tón hlasu, jakým Gro mluvil, nevěstil nic dobrého, a
pokusil se nemyslet na všechno, co by se mohlo pokazit.
Groovy senzory zřejmě dokázaly zachytit jeho utrápený obličej. „Nemusíte se bát, celý
komplex funguje v optimálních mezích,“ uklidňoval ho Gro.
„To je dobře,“ ulevilo se Williamovi, i když jeho obavy zcela nezmizely. „Takže proč jste
mne zavolal?“
„Je tu jedna věc, kterou je třeba prodiskutovat.“
„Ano?“ zeptal se William opatrně.
„Několik hodin před tím, než jste přistáli, jsem zachytil, že na vaši loď byla odeslána
depeše. Můžete mi sdělit její obsah?“
William chvíli stál naprosto bez pohybu, pak řekl: „To je velice zajímavé, že se právě na
tuto depeši ptáte, protože tato depeše nám změnila rozkazy, a místo abychom přistáli na
původně určeném místě, jsme přistáli zde.“
„Děkuji, že jste ke mně upřímný,“ pokýval hlavou Gro. „Když jsem vaši zprávu dekódoval,
byl jsem velice překvapený. První návštěvníci z vaší planety o mě neměli naprosto žádné
informace a upozorněni byli, až těsně po příletu.“
„Co myslíte tím, že jsme o vás nevěděli?“ podivil se William. „Jak jsme mohli o vaší
přítomnosti vědět?“
„Poslední výprava vystavěla v oblasti deštných lesů Jižní Ameriky podzemní chrám, ve
kterém jsou ukryty informace o tomto místě.“
„To by ale znamenalo…“ začal William, ale pak se odmlčel.
„Ano, to by znamenalo,“ přisvědčil Gro, „že během vašeho letu lidé na Zemi nalezli chrám
a správně pochopili poselství. To ovšem vyvolává další otázky.“
„Jaké?“ vyptával se dál William.
„Jak jsem už řekl, moje senzory zachycují neustále skoro vše, co vaše civilizace vysílá a
doteď jsem nezachytil nic, co by ukazovalo na to, že by k takovému objevu došlo. Objev
by se sice nemusel dostat do medií, ale nezaregistroval jsem o tom ani zmínku ve
vědeckých kruzích. A to je zvláštní, takový objev by mezi vědci vzbudil obrovskou
senzaci.“
„To je možné, ale pokud se lidé rozhodli, že bude lepší nevycházet s touto informací na
veřejnost, dokud nebude jasné, co tu najdeme, tak by to vysvětlovalo to, že jste nic
neobjevil,“ namítl William.
„Ano, tento závěr je logický, ale jsou tu další věci, které mne znepokojují už od chvíle, co
jsem zachytil onu zprávu,“ promluvil zase Gro. „Podle informací ze všech vašich médií
s vámi údajně velení letu ztratilo kontakt a vy se potýkáte s vážnými technickými
problémy. Jak si vysvětlujete tyto informace?“
William se zamyslel, tohle bylo více znepokojující, pak se podíval na Groa a odpověděl:
„Může jít o krycí historku, ale pak nechápu, proč nás o této strategii nezpravili a taky…“
Poslední větu nedopověděl, jak se jeho mysl ztratila v pochybnostech.
„Myslím, že vím, co vás znepokojuje,“ řekl Gro.
William se na něj nechápavě zamračil. „Ano?“
„Ano,“ zopakoval Gro. „Za léta odposlouchávání jsem pochopil hodně, pokud by šlo o
oficiální krycí historku, tak byste museli být zpraveni o všech podrobnostech, ale to jste
nebyli, jak si potom vysvětlit tohle?“
William zakroutil hlavou, tohle nebyl nikdy jeho obor, jako voják byl zvyklý, že musí
zachovávat tajemství, ale nikdy nepřišel na chuť hrám, které vymýšlela rozvědka pro
utajení některých operací.
Gro chvíli čekal, jestli William něco neřekne, když se tak nestalo, rozhodl se pokračovat:
„A je tu ještě jedna věc, nevím, jestli jste si toho všimli, ale počínaje zprávou o změně
přistání už nekomunikujete přes stejné komunikační satelity, jako předtím.“
„To je opravdu zvláštní, satelity jsou dobře zabezpečeny proti odposlechu,“ reagoval rychle
William. “Leda že by nechtěli riskovat, že si někdo všimne toho, že i když s námi ztratili
spojení, tak s námi stále komunikují prostřednictvím satelitů.“
„To mne také napadlo, ale je to skutečně logické vysvětlení toho všeho?“ zeptal se znovu
Gro.
William se na něj nechápavě podíval: „Proč by nebylo?“
„Veliteli Froste, musíte pochopit jednu věc,“ začal Gro. „Moje rozhodování je zcela
podřízeno mému naprogramování a moje naprogramování mi říká, že mám předat
databázi obyvatelům třetí planety, a to za určitých podmínek, když se lidé dostanou až
sem ke mě, to jste splnili, ale to není jediná podmínka.“
„A jaká je ta další?“ zeptal se William.
„Aby zabránili zneužití technologií z mé databáze, přidali podmínku, že předání musí
proběhnout tak, aby toto vědění přineslo prospěch vaší rase a nikoli její zánik. U této
podmínky ještě nejsem zcela rozhodnut, zda je splněna, nebo nikoli,“ odpověděl Gro.
William se tvářil velice utrápeně, tohle byl skutečně ten nejpodivnější rozhovor, který
kdy vedl, pak otráveně řekl: „Nerozumím, kam tím směřujete, proč nepřejdete ihned
k věci, místo těchhle narážek?“
Simulace hlavy se lehce zamračila. „Kam tím směřuji? Narážky?“ zeptal se klidně a jeho
tvář se zase uklidnila. „Promiňte, zapomínám, že je třeba věci více vysvětlovat, nejlepší
bude, když začnu ještě jednou, abyste mne zcela pochopil.“
William přikývl.
„Dobrá tedy,“ spustil Gro. „Jak jsem vám už řekl před tím, T´lyrkové mne postavili ze
dvou důvodů, abych dohlížel na váš vývoj a abych vám, až přijde čas, předal jejich dar
v podobě technologií. Během roků, co jsem vás pozoroval, nejprve pomocí satelitů a
později pomocí odposlechu, naučil jsem se o vaší rase opravdu hodně. Znám vaše kladné
stránky, ale znám i všechny vaše zápory. Vím, že jste schopni vytvořit věci nepopsatelné
krásy, ale jste zároveň schopni vyvolat nepopsatelné utrpení. Myslím, že toho si nebyli
vědomi ani samotní T´lyrkové, když se rozhodli pro to, zanechat tady mne. Vzhledem
k mému primárnímu programu jsem vše, co jsem se dozvěděl, přidal k podmínkám
naprogramovaným mými stvořiteli. Jen díky tomu jste právě teď zde. Pokud moje
naprogramované podmínky zůstaly tak, jak byly vytvořeny, nikdy bych vás nenechal najít
toto místo právě v době, kdy na vaší planetě probíhá již přes dvacet let válka. Jenže díky
vědomostem, co jsem za ta staletí získal, jsem dospěl k závěru, že pokud bych vás nechal
odletět, tak se zřejmě vaše rasa sama zahubí během několika dalších desítek let. To
nemohu dovolit. Proto jsem se rozhodl, že vás sem pustím, a tím bude splněna hlavní
podmínka, druhou podmínkou je, že nové technologie vám nesmějí ublížit. Tady se ale
dostáváme na tenký led. Pokud vám teď umožním přístup do mé databáze, tak co myslíte,
že se stane? Vše, co tu najdete, nějakým způsobem použijete ve válce, tím sice porazíte
nepřítele, ale nikdy se ho úplně nezbavíte. Bude poražený a bude plánovat odvetu, která
může nakonec celý váš svět zničit. A proto se celá věc musí udělat jinak.“
William se na chvíli zamyslel, pak se pousmál: „Asi vím, co máte na mysli. Když se celý
svět dozví, že nejsme ve vesmíru sami, mohlo by to vést k změně celkového smýšlení.“
„Doufejme, že to bude stačit,“ přikývl Gro.
*****
Praha, Česká republika, 7.6 2048 17:00 UTC+2
Vůz zastavil v krátké uličce na Malé Straně. Kostelní hodiny odbíjely pátou hodinu
a nedělní odpoledne se pomalu měnilo v podvečer. Letní zahrádky před restauracemi už
byly zaplněny. Turisté i obyvatelé města si užívali krásného dne a snažili se zapomenout
na chmurnou atmosféru světa ve válce.
Alexandr a Michele vystoupili z auta a zamířili k rohovému činžovnímu domu. Když
přecházeli přes silnici, minulo je černé auto, které poté zaparkovalo opodál. Došli k pěkně
opracovaným dřevěným dveřím a už chtěli zazvonit na zvonek se jménem Lucas Tiron.
Vtom se otevřely dveře a v nich se objevila starší paní. „Hledáte někoho?“ zeptala se.
„Dobrý den,“ pozdravila Michele. „Vlastně ano, přišli jsme za Lucasem Tironem.“
„Ah, ten sympatický francouzský mladíček,“ usmála se paní. „Ten bydlí v druhém patře,
pojďte dál, určitě je doma,“ dodala a pokynula Michele a Alexandrovi, aby vstoupili do
domu.
„Velice vám děkuji,“ usmála se Michele na starší paní.
Dveře od bytu v druhém patře byly skoro stejně dokonalá umělecká práce jako dveře
vstupní. Alexandr stiskl zvonek. Za dveřmi se ozvala melodie francouzské lidové písničky
a o něco později i mužský hlas: „Moment, už jdu.“
Dveře se otevřely a v nich se objevil mladík, kterého už Alexandr viděl na policejní
stanici. Lucas ho nejspíš také okamžitě poznal a pokusil se rychle zabouchnout dveře, ale
k tomu mu nedala Michele možnost a vtrhla do bytu. Lucas jen poděšeně kviknul a už
ležel na podlaze. Michele mu rychle přitiskla obličej k podlaze kolenem a jednu ruku mu
zkroutila za záda.
„Au, hej to bolí, nechte mě,“ křičel Lucas.
Alexandr rychle zavřel dveře od bytu tak, že Lucasův křik nikdo neslyšel.
„Teprve to bolet bude,“ okřikla ho Michele a vlekla Lucase do kuchyně, tam ho nešetrně
posadila na židli. Lucas se okamžitě pokusil postavit s bláhovým záměrem začít utíkat.
Okamžitě utržil velkou ránu pěstí do obličeje a svezl se zpět na židli. Na jeho výrazu bylo
patrné, že ho opustilo hrdinství natolik, že se o další útěk nepokusí.
Michele nad ním stála jako sopka, která zanedlouho vybuchne. Oči v rudém obličeji byly
upřené přímo na něj a ten pod jejich pohledem tál jako led.
„Madam Moreau, co po mě chcete?“ promluvil Lucas roztřeseným hlasem.
„Myslím, že to víte!“ zahřměla Michele. „Ušetří nám to další nepříjemnosti, když nám
hezky rychle prozradíte, kde je pan Anard.“
Lucas zakroutil hlavou a vykřikl: „Nikoho takového neznám!“
Touto odpovědí si Lucas vysloužil další ránu. Michele vypadala, jakoby zcela ztratila
kontrolu nad sama sebou.
Alexandr se pokusil přiblížit a zklidnit situaci, ale Michele se na něj podívala a křikla: „Vy
se do toho nepleťte!“ Alexandr se okamžitě stáhl zpět ke stěně.
Michele obrátila svou pozornost zpět k Lucasovi. „Takže ty mi tvrdíš, že muže jménem
Francois Anard neznáš? I když máme videozáznam toho, jak ho odvádíš z policejní
stanice?“ pokračovala Michele už trochu klidnějším hlasem. „Myslím, že je čas začít se
chovat jako normální člověk a říct všechno, co víš. Hned!“
Lucas přikývl.
Než však stačil cokoli říct, ozval se přes dveře bytu tlumený výkřik. Alexandr se stačil jen
otočit do chodby, když neznámý útočník vyrazil dveře. Okamžitě uskočil za stěnu.
Michele rychle vytáhla pistoli a schovala se za lednici. Jediný Lucas viděl, kdo se dobývá
do jeho bytu, a zřejmě ho poznal, protože začal volat: „Tady jsme, v kuchyni, pozor, jsou
dva!“
Michele chytla první věc, co měla po ruce. Byla to rychlovarná konvice a hodila ji na
Lucase. Zásah do hlavy ho smetl ze židle, těsně předtím, než třeskly dva výstřely a do
kuchyňského stolu, u kterého seděl, se zaryly dva projektily. Lucas, vyděšený skutečností,
že ho útočníci nepřišli zachránit, zůstal ležet bez hnutí na zemi.
Michele opatrně nahlédla přes okraj lednice do chodby, ale okamžitě se zase stáhla. Jedna
kulka se otřela o roh lednice a zaryla se do vyřezávané skříňky nad kuchyňským stolem.
S řinčením začaly pootevřenými dvířky padat na zem střepy.
„Vzdejte se a vydejte nám datovou kartu, slibuji, že nám o nic jiného nejde!“ zakřičel
mužský hlas z chodby.
Místo odpovědi vystřelila Michele několik ran poslepu do chodby.
Alexandr stál bez hnutí těsně u otevřených dveří do chodby, naproti oknu a skoro
nedýchal. Svou zbraň u sebe neměl a tak mu nezbývalo než čekat. Náhle si všiml, že se
v protějším domě otevírá okno s následným zablesknutím odpoledního slunce. Ostřelovač,
blesklo mu hlavou a okamžitě skočil na podlahu. O několik okamžiků později se rozletělo
okno a kuchyni začaly demolovat střely od druhého útočníka. Když střelba utichla, ozval
se znovu muž v chodbě: „Myslím, že je vám už jasné, že se odtud jen tak nedostanete.
Takže naposledy, vzdejte se a odevzdejte nám tu datovou kartu.“
Alexandr se tázavě podíval na Michele. Ta se na něj podívala a zakroutila hlavou, četla mu
myšlenky, rozhodně jim tu kartu nevydají. Jako odpověď na jejich mlčení zkropila
kuchyni nová sprška střel.
„Takže jak se rozhodnete?“ zazněla otázka z chodby.
„Tak si pro ni pojď,“ křikla Michele. „Na co čekáš?“
Odpovědí byla sotva slyšitelná věta od muže v chodbě. Pak další série výstřelů z protějšího
domu. Hned, jakmile výstřely dozněly, vtrhl muž do kuchyně. Michele nestačila ani
pozvednout zbraň, když jí byla vyražena z ruky. Instinktivně pozvedla levou ruku před
obličej, právě v čas, aby se uchránila před úderem do obličeje. Úder byl však tak tvrdý, že
Michele klesla na kolena a stačila pozvednout v obraně druhou ruku. Další úder však už
nepřišel. Alexandr vyskočil a chytil útočníka zezadu. Zároveň se snažil zůstat mimo zorné
pole ostřelovače z protějšího domu. Útočník se však nenechal útokem zezadu vyvést
z míry. Dobře mířeným úderem loktem a rychlým chvatem se dokázal osvobodit.
Alexandr uhnul kopnutí, které by ho vystrčilo přímo před okno a přešel znovu do útoku.
Uchopil útočníkovu nohu a ze všech sil ji zvedl nahoru, tím shodil útočníka na zem,
okamžitě k němu přiklekl a začal ho zasypávat údery pěstmi.
Mezitím Lucas vycítil svoji příležitost a začal se po kolenou plížit pryč.
„Hej,“ křikla Michele, „zůstaň pěkně tady, ještě jsme neskončili.“ A vyrazila za ním.
To Lucase vyděsilo na tolik, že zapomněl na opatrnost a vstal.
Jeden výstřel a skácel se k zemi. Letmý pohled do jeho prázdných, vytřeštěných očí,
hovořil jasně, Lucas už žádná tajemství nevyzradí.
Alexandr ztěžka vstal a nechal bezvládné tělo útočníka ležet. Otočil se k Michele a k
mrtvému Lucasovi. „Co teď?“ zeptal se.
Michele odtrhla zrak od Lucase, její tvář vyzrazovala něco z bezradnosti, která se usídlila
v její mysli, ale vzápětí se jí vrátila zpět rozhodnost. „Teď se odtud musíme hlavně dostat,“
řekla rozhodně a začala se rozhlížet po místnosti. „Nenapadá tě možnost, jak obelstít toho
ostřelovače, co?“ zeptala se.
Alexandr zakroutil hlavou, ale než stihl cokoli říct, dolehl k jejich uším jiný zvuk. Slabý
zvuk sirén přijíždějící policie. „Možná, že se náš problém vyřešil sám,“ podotkl
optimisticky Alexandr.
Michele viditelně nesdílela jeho optimismus. „To vyřeší jen problém se střelcem, ale
pokud nás tady policie najde, tak budeme muset moc věcí vysvětlovat, a na to teď nemáme
čas,“ vzala z jedné ze skříněk velkou pánev. Přešla opatrně k oknu a pomalu ji začala
vystrkovat přes rám okna. Nic se nedělo, jen policejní sirény zněly stále hlasitěji. Po
několika vteřinách vykoukla sama z okna a prohlédla si protější budovu. Všechna okna
byla zavřená, až na jedno, ale v něm nebyl nikdo vidět.
„Myslím, že náš střelec to vzdal, asi je čas zmizet,“ řekla Michele a pak se podívala na
útočníka, který ležel vedle lednice. „Jak je na tom?“ zeptala se.
„Žije, ale myslím, že má dost,“ zhodnotil Alexandr.
„OK, necháme ho tady, pojďme,“ zavelela Michele, zvedla svoji zbraň a oba vyběhli
z bytu. Seběhli schodiště a vyrazili z domu zadním vchodem do zahrady, pak do domu
naproti a z něj na ulici.
Ulice byla liduprázdná, střelba nejspíš donutila všechny buď utéct, nebo se schovat.
Policejní sirény teď zněly už velice hlasitě. Michele a Alexandr se rozběhli pryč směrem
k Petřínskému parku. Teprve, když se do něj dostali a okolo nich bylo dost lidí, se
konečně zastavili a dlouho unaveně oddechovali.
„Co teď, ztratili jsme jediné vodítko k tomu, co se s Francoisem stalo, nemyslím, že ho
ještě najdeme,“ povzdechl si Alexandr.
„Podle těch chlapů, co si tam pro nás přišli, se obávám, že pro Francoise je už pozdě, je mi
to líto,“ odpověděla Michele. „Teď budeme muset zachránit hlavně sami sebe. Ti, co tam
na nás poslali ty chlapy, se jen tak nevzdají.“
„Jo, ale co podnikneme?“
„Ta datová karta je klíč. Začíná mě dost zajímat, co na ní je.“
„To mě taky,“ přikývl Alexandr a vzal si ji od ní. „Máme štěstí, tady nedaleko bydlí můj
kamarád, podíváme se na tu kartu u něj.“
„Myslíte, že tam budeme v bezpečí?“ namítla Michele. „Určitě si teď prověřují všechny
vaše známé tady ve městě, za chvíli bude jeho dům pod dohledem.“
„To je o důvod víc, abych se tam dostal dřív, nechci, aby vyžral něco, do čeho jsem se já
namočil,“ řekl Alexandr a rozběhl se pryč z parku. Michele se rozběhla za ním.
Po deseti minutách doběhli ke starému činžovnímu domu, poblíž nábřeží Vltavy.
Alexandr se rozhlédl po ulici, ale nic nenaznačovalo, že by mohlo být něco v nepořádku.
Jedna skupinka turistů, která sem zřejmě zabloudila, mnoho obyčejných lidí, každý si ale
hleděl svých vlastních problémů a nakonec dvojice vojáků oblečená v pouštní uniformě, v
těch ovšem Alexandr po bližším pohledu rozeznal jen dvojici vojínů, kteří si zřejmě
užívali poslední čas volnosti, než nastoupí do transportu na frontu.
Rychle zazvonili na zvonek se jmenovkou „Jaroslav Turnovský“.
„Kdo je?“ zapraskal reproduktor domácího telefonu.
„Tady Saša, pusť nás rychle dovnitř,“ řekl Alexandr.
„Ale, nazdar, jasně, pojďte dál,“ odpověděl hlas v reproduktoru.
Rychle vystoupali do třetího poschodí, kde v otevřených dveřích čekal hubený muž
s brýlemi.
„Dobrý den, já jsem Jarda,“ přivítal Michele. „Jen pojďte dál.“
„Michele Moreau,“ představila se Michele a podala mu ruku, pak přešla k oknu
v mezipatře.
Jaroslav se tázavě podíval na Alexandra.
Alexandr však zavrtěl hlavou a řekl: „Teď není čas na vysvětlování. Rychle se obleč, pojď
s námi a vezmi s sebou něco, co dokáže přečíst tohle.“
Jaroslav se podíval na datovou kartu, kterou držel v ruce. „Tohle může přečíst jakýkoli
mobilní telefon, ale raději vezmu svůj laptop. Za vteřinku jsem zpět,“ odpověděl Jaroslav a
zmizel v chodbě svého bytu.
Zanedlouho se vrátil a nesl malou brašnu s počítačem. „Co se to děje, Alexandře? Proč
máme tak naspěch?“ zeptal se, když se obouval.
„Řekněme, že od té doby, co jsme se včera v noci připletli k tomu přepadení, nemám
zrovna moc štěstí,“ vysvětlil Alexandr a netrpělivě se podíval na hodinky.
„Máte automobil?“ zeptala se Michele, která neustále sledovala dění na ulici oknem.
„Ano, mám takovej starej křáp,“ odpověděl Jaroslav. „Parkuje ve dvoře, proč?“
„Myslím, že bychom měli pohnout, na druhém konci ulice právě zastavilo tmavé auto
s diplomatickou poznávací značkou,“ pronesla Michele od okna.
„Sakra, jsou fakt rychlí,“ zaklel Alexandr.
Všichni tři seběhli po schodišti a vyšli na dvůr. Jaroslav zamířil ke starému, ale
nablýskanému vozu značky Porsche.
„Křáp?“ podivila se Michele.
„No, na dnešní poměry,“ pousmál se Jaroslav. „Je to stará 914, žádná elektronika, telefon
ani navigace.“
„Tím líp, alespoň nás nemůžou sledovat, dejte mi klíčky,“ vyzvala Jaroslava Michele.
Jaroslav se na ni nevěřícně podíval, ale když si všiml výrazu v Alexandrově tváři, který
nenechával naprosto žádný prostor k diskuzi, hodil Michele svoje klíčky od auta.
Rychle nastoupili a vyjeli do boční ulice, která byla, až na jednoho muže se psem, úplně
prázdná. Vyjeli na hlavní cestu sto metrů od podezřelého auta a vydali se pryč.
O několik ulic dál, když se ujistili, že nejsou sledováni, si Alexandr a Michele s úlevou
oddechli.
„Takže co se děje?“ zeptal se Jaroslav. „Včera jsi zachránil jednoho Francouze a teď jak to
vypadá, před někým utíkáš pro změnu s Francouzkou. To je přinejmenším zvláštní.“
„Sám tomu úplně nerozumím, ale vypadá to, že tím, jak jsme pomohli tomu frantíkovi v té
zapadlé uličce, jsme se namočil do něčeho velikého,“ řekl Alexandr a znovu vytáhl
datovou kartu. „A podle všeho to vypadá, že se vše točí okolo něčeho, co je na této kartě.“
Jaroslav si od něj kartu vzal a vytáhl z brašny svůj počítač. „Hned se na to podíváme.“
„Jsou tu nějaké soukromé maily, převážně od někoho jménem Irenee Anard,“ začal
Jaroslav.
„To je jeho sestra,“ řekla Michele. „To kvůli ní byl ten telefonát z Paříže, prý je někde na
vykopávkách v Jižní Americe.“
„To by odpovídalo,“ potvrdil Jaroslav. „Jsou tu fotky skupinky lidí v džungli. Pak něco, co
vypadá jako podzemí, krypta, nebo něco takového. Je tu spousta textu ve francouzštině a
další fotografie. Moment, co to je?“
Jaroslav chvíli studoval fotografie na monitoru.
„Co se děje?“ zeptali se Alexandr a Michele.
„To není možné, je tu tak dokonalá plastika sluneční soustavy, to není možné,“ pokračoval
Jaroslav. „Vím, že jihoameričtí indiáni byli úžasní hvězdáři, ale není možné, aby vytvořili
takto detailní model, je tu všechno, včetně všech měsíců. Na tohle prostě nemohli mít
technologie. A tady je další, proboha…“
Michele zastavila auto na kraji silnice a otočila se k Jaroslavovi.
„Tady je fotografie detailně vyvedeného povrchu Marsu. Takhle detailní informace jsme
získali až teprve ze sond. Dokonce je tu značka v oblasti Valles Marineris. Co to může
znamenat?“
Michele si od Jaroslava vzala počítač a sama se podívala na monitor. „Měl jste pravdu, jsou
tu hlavně osobní dopisy od jeho sestry. K těm posledním fotkám tu píše, že našli něco
neskutečného. Podle toho co píše, prý našli důkazy o návštěvě naší planety nějakou
neznámou rasou mimozemšťanů a podle té plastiky Marsu si myslí, že by měla být na jeho
povrchu nějaká základna nebo něco.“
Všichni tři chvíli seděli v tichosti a zamyšlení.
Jaroslav byl první, který prolomil ticho: „Takže pro tohle všechno je tenhle cirkus?“
„Vypadá to tak,“ potvrdila Michele. „Nic z toho dalšího, co tu je, není nijak cenné, aby
kvůli tomu někdo zabíjel.“
„Mě napadá ještě jedna věc,“ řekl Alexandr. „Nezdá se vám divné, že jakmile se najde
důkaz o mimozemském životě, někdo se to snaží udržet v tajnosti i za cenu vraždy a
zároveň se přeruší spojení s výpravou k Marsu?“
„To máš pravdu, je to divné,“ Jaroslav se na svého přítele podíval s překvapením v očích.
„Ty myslíš, že ti, co chtějí utajit ty fotografie, chtějí i sabotovat výpravu na Mars?“
„Nemyslím si, že ji chtějí přímo sabotovat,“ odpověděl Alexandr.
„Asi máš pravdu,“ řekla Michele. „Hádám, že ti chlapi, co po nás šli, byli z tajné služby, a
já vím, jak tajná služba funguje. Oni nechtějí tu misi sabotovat, naopak přejí si, aby byla
úspěšná. Dokážete si představit, co by znamenalo, kdyby tam ta základna skutečně byla?“
„Technologie, které si nedokážeme představit,“ poznamenal Jaroslav. „Myslím, že někdo
z Aliance chce získat výhodu ve válce.“
„A nezastaví se při tom před ničím,“ podotkl Alexandr, pak se mu v obličeji objevil náznak
zděšení.
„Musíme okamžitě na jih,“ vykřikl Alexandr.
„Na jih?“ zeptala se Michele. „Proč?“
„Musím okamžitě za Karolínou, už o ní určitě vědí.“
„Dobře, to musíš,“ souhlasil Jaroslav. „Doufám, že se tam dostanete dřív, než oni. Já si
tohle vezmu a pošlu to kamarádovi, co dělá přímo pro NASA. Myslím, že je tam bude
zajímat, proč ztratili spojení s výpravou.“
Alexandr a Michele se na sebe podívali, pak oba přikývli.
„Dobře, vezměte to a pošlete to tomu svému známému,“ řekla Michele. „Ale neposílejte to
z vašeho účtu, určitě sledují veškerou vaši komunikaci. A až to odešlete, tak se někam
ukliďte, než to všechno skončí.“
Jaroslav schoval počítač zpět do brašny. „Hodně štěstí,“ popřál jim, když vystupoval. Než
za sebou zavřel dveře, tak se ještě otočil a řekl: „Buďte opatrní, sbohem.“
*****
Velení a řízení mise Mars, Houston, USA, 7.6 2048 13:20 UTC-6
James Fisher si konečně po osmi hodinách dopřál několik minut volna a zašel si do malé
kuchyňky, kterou měli všichni technici k dispozici. Rozsvítil světlo a přešel ke kávovaru,
naplnil si vrchovatý hrnek, posadil se ke stolu a usrkl několik loků. Pak se opřel v křesle a
zavřel oči, uvolnil se a unaveně vydechl. Nevěděl, na jak dlouho usnul, když ho probudilo
jemné zatřesení ramenem. Rychle otevřel a spatřil nad sebou svého šéfa Franka Evanse.
„Jak dlouho jsem spal?“ zeptal se James.
„Nevím,“ odpověděl Frank. „Ale odešel jsi ani ne před deseti minutami.“
„Jo, hned se vrátím,“ řekl James a začal vstávat, ale Frank ho přitlačil zpátky do křesla.
„Ne, to jsem nemyslel,“ řekl Frank. „Chtěl jsem ti navrhnout, abys šel domů, jsi tu skoro
osmačtyřicet hodin. Stejně už padáš únavou. V takovým stavu jsi mi tady k ničemu, přijď
zase zítra.“
„Ale co ti astronauti? Kdoví, jak to tam nahoře vypadá,“ namítl James.
„Když z nepozornosti něco opomeneš, tak to jenom zhoršíš. Ne, jdi domů, potřebuješ si
odpočinout,“ rozkázal rezolutně a odešel pryč.
James si unaveně promnul oči a pomalu vstal. Odešel z kuchyňky a zamířil do své
kanceláře, kde si sedl k počítači a začal postupně ukládat a zavírat všechny dokumenty,
když si všiml, že na liště bliká upozornění na nový mail.
*****
T´lyrská základna, Valles Marineris , Mars, 7.6 2048 18:32 UTC
„Modifikovat senzorovou síť?“ zeptal se Ihiro Tanaka. „Jak můžeme modifikovat
mimozemskou technologii, o které naprosto nic nevíme?“
„Gro nám dá detailní instrukce,“ odpověděl William Frost.
„Ano,“ řekl Piere Clark. „S jeho pomocí můžeme sice modifikovat jejich technologii, ale
proč po nás Gro chce, abychom modifikovali systémy této základny?“
„Jak jsem řekl, Gro si myslí, že už nejsme ve spojení s řízením letu a dostáváme instrukce
od jiného zdroje,“ vysvětloval William Frost. „Tato modifikace nám má umožnit odvysílat
to, co jsme zde našli, celému světu.“
„Ale co když je to jinak a jsme v kontaktu s řízením letu, ale oni nechtějí, aby tahle novina
vyvolala celosvětovou paniku?“ namítl znovu Ihiro Tanaka.
„To může být pravda,“ potvrdil George Fisk.
„Přesně, přece nebudeme poslouchat nějaký výtvor, který tady zanechali před více jak
třemi tisíci lety neznámé bytosti z nám neznámých důvodů. Třeba byl k tomuhle
naprogramovaný a jenom bůh ví, co vlastně těmi modifikacemi uděláme. Můžeme stejně
dobře vytvořit něco, co naší planetě ublíží.“
„Tohle je přece blbost, pokud by někdo tohle celé plánoval, nemyslíte, že by do toho plánu
nezahrnul pomoc od nás samotných?“ pokusil se rozehnat obavy ostatních William Frost.
John Cambell zvedl ruku, aby si získal pozornost ostatních, pak pokýval hlavou a řekl:
„Tohle všechno může být pravda, jak tvoje argumenty, Williame, stejně tak i tvoje, Ihiro,
mají velkou váhu. My teď musíme zjistit, kde je pravda.“
„Výborný nápad,“ zvolal Piere Clark, který se zatím do debaty nijak nezapojoval. „Ale jak
to zjistit? Vždyť nejsme teď schopni se ani spojit s lodí na orbitě.“
„Pokusím se přesvědčit Groa, aby nás uvolnil z toho podivného rušícího pole, které nám
brání v komunikaci, ale myslím, že dřív, než se o to pokusím, musíme vymyslet, jak to
chceme ověřit.“
„Ano, musíme počítat s každou eventualitou, a pokud to provedeme špatně, můžeme
zbytečně upozornit na to, že něco tušíme,“ připomněl George Fisk.
Ihiro Tanaka zavrtěl hlavou: „Myslím, že se tu rozšiřuje nezdravá paranoia. Říkám vám, že
jediné, čeho bychom se měli bát, je tenhle podivný počítač, s podezřelými motivy.“
„Dost,“ zvýšil hlas John Cambell. „Teď není čas řešit, na čí straně je pravda, ale jak ji
odhalit. Takže máte někdo nějaké návrhy?“
William Frost došel k holografickému rozhraní počítače základny a zvolal: „Gro! Gro!“
Obrovský válec uprostřed místnosti se rozzářil a uvnitř se objevila projekce hlavy, která
představovala počítač. „Ano, pane Froste?“ ozval se Gro.
„Chci vás požádat, abyste zrušil to rušení,“ začal Williama Frost.
„Abyste mohli provést váš plán a zjistit, zda jsem vám říkal pravdu,“ dokončil za něj Gro.
„Ano,“ potvrdil William Frost a tázavě se podíval na Groa.
Gro se usmál: „Musíte chápat, že v tomto komplexu se nemůže nic stát, aniž bych o tom
nevěděl. Ovšem sám bych byl velice překvapený, kdybyste se nepokusili ověřit si to, co
jsem vám řekl.“
„Takže?“ zeptal se opatrně William Frost.
„Jak jsem říkal, vaše důvody jsou správné a ten plán, co jste vymysleli, může fungovat,
takže souhlasím,“ odpověděl Gro a obrovský válec zhasl.
V zápětí zapraskala vysílačka. William okamžitě stiskl tlačítko a zvolal: „Tady William
Frost, všem, kdo slyší!“
Postupně se ohlásil zbytek výsadku a následně hlas Thomase Derika: „Tady je Odyseus,
volám výsadek, slyšíte mne?“
„Tady výsadek,“ odpověděl William Frost. „To rušení náhle skončilo, jsou nějaké zprávy
z domova?“
„Skončilo v pravý čas,“ zazněl znovu hlas Thomase Derika. „Dostali jsme nějaké velice
znepokojující zprávy.“
William Frost se zamračil: „Jaké zprávy?“
„V posledních dvaceti minutách se s námi spojila Země, hned dvakrát,“ začal Thomas
Dirk. „V první depeši byla jen žádost o update zdejší situace. Ovšem v druhé byla ta
znepokojivá zpráva. Stálo v ní, že velení letu mělo problémy se s námi v posledních
dvaceti čtyřech hodinách spojit a teprve nyní se podařilo odstranit potíže. Dále nás varují,
že bychom mohli dostávat rozkazy od falešného velení, pro ověření jejich pravosti poslali
osobní zprávu pro vás, celou zprávu vám teď posíláme dolů.“
Počítač ve Williamově skafandru ji zobrazil na loketním monitoru. Hned jak ji začal číst,
bylo mu jasné, že je autentická, jenom velitel technického personálu základny, Frank
Evans, mohl vědět to, co bylo obsahem soukromé zprávy.
„Takže?“ ozval se v rádiu znovu hlas Thomase Derika.
„Ano, ta druhá zpráva je skutečně z velení letu,“ souhlasil William Frost. „Od včerejšího
večera jsme poslouchali nesprávné rozkazy.“
Pak rychle přečetl zbytek zprávy.
„Tak přece našli na Zemi ten chrám,“ ozval se v rádiu hlas George Fiska, který už zřejmě
dočetl celou zprávu.
„Vy jste o tom chrámu věděli?“ ozvala se Tatiana Gregorovičová.
„Ano, řekl nám o něm Gro v době přerušení spojení,“ odpověděl William Frost. „Postavili
ho T´lyrkové jako návod, jak najít toto místo, až budeme připraveni.“
„Dobře, teď, když víme, kde je pravda, co teď uděláme?“ zeptal se John Cambell. „Stále
platí první plán dostat tohle všechno na veřejnost?“
„Jaký plán?“ chtěl vědět Thomas Derik.
„Ah, samozřejmě,“ řekl William Frost. „Musíme vás do všeho zasvětit.“ Pak se na chvíli
odmlčel a o něčem přemýšlel.
„Ok, převeďte Odyseu na automatiku a přileťte s druhým modulem,“ zavelel po chvíli
William Frost. „A vezměte všechny kamery, konečně pošleme na Zemi živý vstup o
přistání na Marsu.“
*****
Český Krumlov, Česká Republika, 7.6 2048 20:20 UTC +2
Pozdní slunce osvětlovalo ulice centra, tohoto klenotu mezi historickými městy. Vývoj ve
světě sice výrazně omezil turistický ruch, ale válka byla přece jen hodně daleko a turisté
z území Aliance sem ještě stále přicházeli, takže se městu dařilo a život tu byl velice
příjemný.
Z jednoho z početných domů na nábřeží Vltavy, přímo pod Zámeckými zahradami, vyšla
mladá žena, okolo třiceti, v náručí nesla nemluvně a dvě holčičky se pomalu loudaly za ní.
Žena měla na obličeji velice ustaraný výraz, rychle za sebou zamkla dům a nervózně se
rozhlédla. V dohledu ale byla jen skupinka turistů na mostě a přeplněná letní zahrádka
hospody přes řeku.
„Pojďte, holky, šup do auta,“ poháněla své dvě starší dcery. Ustaraný výraz v matčině
obličeji je trochu vystrašil, a tak nastoupily beze slova. Matka mezitím vložila nejmladší
dceru do malé autosedačky připevněné na místě spolujezdce, pak zapásala starší děti
v jejich sedačkách vzadu.
„Mamí?“ zeptalo starší děvče, které jako první přemohla zvědavost, „kam to jedeme?“
Matka se na ni podívala, pokusila se o bezstarostný úsměv a pak řekla: „Přijede strýc
Alexandr a jedeme mu naproti.“
Dítě se s odpovědí asi spokojilo a dál se nevyptávalo.
O minutku později vyrazilo auto podél břehu Vltavy pryč. Jeden z hostů letní zahrádky
však odjezd pozoroval s mobilním telefonem přiloženým k uchu.
Velké nákupní centrum postavené na kraji Krumlovské aglomerace bylo postaveno před
začátkem války a na dnešní poměry bylo značně předimenzované. Prakticky každý třetí
obchod byl prázdný. Zbylé obchody se ale držely a většina si nezadala v množství
nabízeného zboží s obdobím před válkou, i když tržby už určitě nebyly takové, jako
předtím. U malého zavřeného stánku, uprostřed křižovatky tří promenád, stáli Alexandr a
Michele. Alexandr se neustále rozhlížel na všechny strany.
„Myslíte, že to vaše sestra pochopila?“ zeptala se opatrně Michele.
Alexandr lehce přikývl: „Řekl jsem jí do telefonu, že se sejdeme přesně na místě, kde jsme
se setkali, když jsem se vrátil z mise v Turecku, a to bylo přesně tady.“
„Doufám, že ona si to pamatuje taky,“ zamumlala Michele.
„Ano, pamatuje,“ dodal Alexandr a v duchu si vzpomněl na šťastné shledání před šesti lety.
Znovu se rozhlédl a vtom ji uviděl. Karolína k němu spěchala s malou Markétkou v náručí
a za ní cupitaly i Alice s Lucií.
„Tamhle jdou,“ řekl Alexandr a zamával jim.
Michele se podívala tím směrem a rychle poznala, o kom mluví. Její pohled však velice
rychle zabloudil ke dvěma mužům, kteří právě vstoupili dovnitř centra.
„Myslím, že budou potíže,“ pronesla temně.
Alexandr se nejprve podíval na ni a pak tam, kam se dívala ona. Okamžitě si všiml obou
mužů a bylo mu jasné, co tím Michele myslí. Navíc si všiml, že nejsou sami. Hlavou mu
proběhlo několik scénářů toho, jak se situace mohla vyvíjet a ani jeden nesměřoval
k šťastnému konci. Polohlasně zaklel.
Vyšel vstříc své sestře a Michele vyrazila za ním. Když došli ke Karolíně, rychle ji objal a
pošeptal jí: „Rychle vezmi holky do toho obchodu s elektronikou a jděte až dozadu, za
chvíli se k vám připojíme.“ Pak se jakoby nic v rychlosti přivítal i se svými neteřemi.
Když Karolína zašla do obchodu, přešel k Michele, která celou dobu stála opodál. „Nemáte
náhodou rezervní zbraň?“ zeptal se.
Michele se sklonila s vyhrnula si pravou nohavici. Z pouzdra připevněného na jejím lýtku
vytáhla malou pistoli a podala ji Alexandrovi. „Doufám, že to bude stačit.“
„Díky,“ řekl Alexandr, zkontroloval, jak moc se mezitím přiblížili ti podezřelí muži. Byli
sotva dvacet metrů od něj, jeden z nich si právě vsunul pravou ruku pod sako a šátral pod
levým ramenem přesně v místě, kde Alexandr tušil ukrytou zbraň. Nebylo pochyb, tihle
sem určitě sledovali Karolínu a nezastaví se před ničím, aby dostali tu datovou kartu.
„Dovnitř,“ šeptl Michele a pokynul k obchodu s elektronikou. Vstoupili do obchodu, tam
Alexandr zdvihl zbraň a zařval: „Všichni ven, všichni ven!“
V obchodě bylo všehovšudy asi deset lidí a mělo to na ně přesně takový vliv, v jaký
Alexandr doufal. Všichni propadli panice, zanechali úplně všeho a vyběhli z obchodu
pryč. Michele vyrazila bránit druhý vchod, vycházející ze skladu na druhé straně
obchodu, a Alexandr skočil za hlavní prodejní pult, který stál zhruba uprostřed a začal
přepínat vypínače osvětlení. Za několik vteřin všechny lampy osvětlující interiér obchodu
zhasly, jen světla, která mířila ven, nechal Alexandr svítit, stejně tak nechal běžet všechny
televizní monitory, doufaje, že tím znesnadní útočníkům míření.
Ze zadní části obchodu se ozval dětský pláč, malá Markétka zřejmě už shledala celou
situaci nesnesitelnou, a rozhodla se to dát najevo. Její pláč uvolnil psychická stavidla u
jejích starších sester a ty se přidaly se svým pláčem. Karolína se je snažila utěšovat, ale to
nemělo velký efekt.
„Alexandr Zelený?“ zaznělo zvolání se silným anglickým přízvukem z teď již vylidněné
promenády.
„Ano?“ zvolal Alexandr.
„Když vyjdete ven a odevzdáte nám tu datovou kartu, tak se celá věc může obejít bez
zbytečného násilí, měl byste přece myslet na sestru a její děti,“ zazněl znovu hlas,
tentokrát už v angličtině.
„Výhrůžky sobě nenesu moc dobře, ale výhrůžky mým blízkým přímo nesnáším,“
odpověděl Alexandr výrazně kostrbatější angličtinou, zoufale se snažící prodlužovat
rozhovor. „Vypadá to, že vy mě znáte dobře, ale já neznám vás. Kdo jste?“
Jeho protivník zřejmě prohlédl jeho pokus získat čas a bylo slyšet jeho škodolibý smích,
pak odpověděl: „Můžete mi říkat Rigly, ale nakonec to, jak se jmenuji, stejně nebude mít
žádný význam, stejně jako nemá význam prodlužovat tuto pro vás bezvýchodnou situaci.
Kontrolujeme všechny přístupy a brzy celou věc ukončíme. Je jen a jen na vás kolik lidí
tady teď zemře.“
Alexandr nevěděl, co na to odpovědět, vykoukl ven a všiml si, jak se jeden z útočníků
snaží proplížit dveřmi dovnitř. Rychle jeho směrem vyslal dva výstřely. Útočník
znehybněl ve dveřích. Alexandr rychle zalehl, právě včas se schoval před sprškou střel.
Další výstřely se ozvaly někde za ním, kde tušil sklad tohoto obchodu a doufal, že Michele
se dozadu dostala včas a dokázala útok odrazit. I když to bylo vlastně jedno, za chvíli jemu
dojdou náboje a pak už ty venku nic nezastaví. Rychle vykoukl po straně pultu a vyslal
další dva výstřely skrz výlohu. Tak tak, že se stačil opět schovat. Celý obchod se změnil ve
střelnici, v regálech se rozpadaly elektrické spotřebiče a různé jejich části létaly všemi
směry. Útočníkům bylo jedno, jestli je dostanou živé nebo mrtvé, hlavní bylo, aby je
dostali rychle. Rigly si byl vědom toho, že je policie už na cestě, a to by věci mohlo značně
zkomplikovat. Rána za ránou dopadala na prodejní pult. Alexandr naslepo střílel přes pult
na útočníky, ale po šesté ráně už zbraň jen cvakala na prázdno. Schoval se a přemýšlel nad
tím, jak by vše dopadlo jinak, kdyby si tehdy večer s Jaroslavem dali ještě jedno pivo, a
nepotkali tak Francoise.
Palba náhle utichla a obchodem se zase naplno rozezněl dětský pláč. Alexandr se musel
velice přemáhat, aby neopustil svůj kryt a nerozeběhl se ke své sestře a jejím dětem,
prozatím vítězila ostražitost. Po chvilce čekání Alexandr vykoukl a opatrně se podíval ke
vchodu. Venku na promenádě neviděl vůbec nikoho, dokonce zmizelo i tělo útočníka,
kterého zasáhl ve vchodu. Kradmo po čtyřech se začal přesouvat ke své rodině. Jeho
příchod Karolinu hodně vylekal, ale vypadala, že je nezraněna.
„Všichni v pořádku?“ zeptal se, když k nim došel. Starší Alice si utřela slzičky z očí a
přikývla, mladší Lucie se jen křečovitě držela Karolíny a Markétka stále brečela, ale podle
všeho byla také v pořádku. Nakonec se podíval na svou sestru, té se už začala vracet barva
a Alexandr v jejím obličeji vyčetl, že jestli se z toho dostanou, tak ho nejspíš zabije ona. To
ho uklidnilo.
Za regálem na druhé straně zaslechl zvuk šouravých kroků, namířil tím směrem svou už
prázdnou zbraň, ale naštěstí to nebyl nikdo z útočníků. Na rohu jednoho z regálů se
objevila Michele a pravou rukou si držela silně zakrvácenou levou paži. Alexandr jí rychle
vyběhl na pomoc. V okamžiku, kdy ji podepřel, ji opustily poslední síly a bezvládně se mu
sesunula do náruče. Jemně ji položil na zem a podepřel jí hlavu. Začal prohlížet její
zranění a podle svých zkušeností z války poznal, že byla zasažena dvěma projektily,
z nichž jeden je stále ještě v ráně a zřejmě poškodil pažní kost. Podle svých znalostí ošetřil
obě rány a značně zmenšil krvácení. Michele otevřela oči a řekla několik vět ve
francouzštině a pak se na Alexandra pousmála. Alexandr jí úsměv opětoval a sám si
v duchu uvědomil, že za tu půlku dne, co ji znal, mu na ní začíná dost záležet. Chvíli
klečel u ní, když uslyšel vzdálené zvuky sirén. Policie se blížila k centru a to přivedlo
Alexandrovy myšlenky zpět k útočníkům.
Vstal a přešel do přední části obchodu, došel až ke vchodu a podíval se na promenádu, ale
vše okolo bylo doslova vylidněné. Nedovedl to pochopit, a tak se rozhodl, že se vrátí
k ostatním. Otočil se a jeho pohled upoutala obrazovka televize, která jakoby zázrakem
přežila přestřelku. Program, který právě probíhal, sice nebylo slyšet, ale obraz stačil, aby
Alexandr pochopil. Úsměv a úleva mu svítily v obličeji. Bylo po všem.
*****
Pentagon, Washington DC, 7.6 2048, 14:10 UTC-5
Prostřednictvím televize bylo vidět, jak kameraman prochází dlouhou osvětlenou
chodbou. Stěny vypadaly cize, na první pohled bylo znát, že je nepostavil člověk. Náhle se
kameraman dostal do větší místnosti, uprostřed ní stál obrovský válec a v něm jakoby se
sama od sebe vznášela obrovská hlava. Nevypadala jako lidská a nešlo ani o nějaký model,
protože bylo zřetelně vidět, jak se po příchodu kamery usmála přímo do objektivu.
Vzápětí se v obrazu objevil člověk ve skafandru se sundanou přilbou a na spodní části
obrazu svítil štítek, na němž stálo: „William Frost – velitel výpravy Odysea.“
„Jak můžete vidět, dostali jsme se do jakési centrální místnosti,“ promluvil astronaut a poté
ukázal na obrovskou hlavu. „To, co vidíte zde, je holografická simulace počítače, který
celou tuto stanici řídí, sám sebe nazývá…“
Hardington znechuceně vypnul televizi, opřel se ve svém křesle, pravou rukou si pohladil
čelo a zavřel oči. Nemohl pochopit, jak mohlo dojít k takové katastrofě.
Zazvonil telefon, číslo bylo z ústředí v Praze, konečně se dozví nějaké přesnější informace
a bude si moci trochu ulevit, když seřve agenta Riglyho.
Zvedl sluchátko: „To je dost, že voláte, Rigly, co se stalo?“
Odpověď, kterou slyšel, ho trochu překvapila. „Cože? Kde je agent Rigly?“
„Zmizel? Co tím myslíte, že zmizel?“
„Najděte ho, a rychle!“ zařval do telefonu a zavěsil.
Hardingtona začal přepadat strach, vše se hroutilo do větší propasti. Rigly správně odhadl,
že se stane obětním beránkem, a utekl v okamžiku, když se ve všech mediích objevily
obrázky o nálezu na Marsu. A bez Riglyho, na něhož by mohl svalit většinu viny, přejde
odpovědnost jen a jen na něj. Rada ho za tohle selhání potrestá a nebude to nic pěkného.
Mohl by ale utéct. Stejně jako Rigly? Určitě. Rychle otevřel šuplík svého stolu, vytáhl
kufřík a otevřel ho. Byl v něm značný obnos v hotovosti, peníze měly sice původně
posloužit jako úplatek senátní komisi, ale teď poslouží jemu, jako kapitál pro začátek
nového života. Přidal nahoru ještě několik listin s nápisem „přísně tajné“ a zbraň. Kufřík
zavřel a začal vstávat. Pak jeho pohled upoutala fotografie v okrasném rámečku na kraji
pracovního stolu. Z obrázku se na něj usmívala jeho žena a dvě děti. Hardington se
zastavil a chvíli na obrázek upřeně hleděl. Pak se znovu posadil, ne, utéct nemůže. Otevřel
znovu kufřík, vytáhl zbraň a natáhl.
O několik okamžiků později se chodbami budovy Pentagonu rozlehl zvuk výstřelu.
*****
Mys Canaveral, USA, 12.12 2048 11:20 UTC-5
Nad celým Floridským poloostrovem vládlo příjemné prosincové odpoledne, ale bylo tu
ještě něco jiného, než příjemné počasí. Davy lidí se tísnily jeden na druhém několik
kilometrů od velké přistávací plochy. Všichni čekali na návrat výpravy Odysea. Již před
týdnem dorazila velká loď na mezinárodní stanici. Ale dnes se konečně astronauti po více
jak půl roce stráveném pryč vrátí domů. Objev, který tato výprava udělala na Marsu,
zůstane navždy jedním z těch, které utvářejí lidské dějiny. Hned poté, co odvysílaly
všechny televize první zprávy o objevu důkazů o existenci mimozemské civilizace, navíc
tak vyspělé, jako jsou T´lyrkové, začaly změny. Hlavně pak ve smýšlení jednotlivých lidí.
Do několika dnů zastavila Aliance útoky na cíle Arabské koalice a stáhla většinu svých
jednotek do pozic hlouběji uvnitř svého území. Arabská Koalice na druhé straně provedla
totéž. Během dvou týdnů se představitelé obou částí rozděleného světa několikrát sešli a
bylo vyhlášeno příměří, ze kterého se o dva měsíce později stal mír, podpisem dohody na
ostrově Kypr. Na hranicích sice stále převládá ostražitost a silná vojenská přítomnost obou
stran, ale uvnitř celé Aliance jakoby se pročistil vzduch od nepřetržitého stínu strachu,
který trval více jak třiadvacet let.
Arabská Koalice byla válkou prakticky zcela zničena a teď na její území mířily svazy
letadel, ne s bombami a raketami, ale s potravinami a léky.
Celá planeta se, jakoby v reakci na tuto změnu, ozdravila a letošní léto bylo jedním
z nejpěknějších za posledních padesát let.
Mnoho lidí z celé Aliance a celého světa proto přišlo na vlastní oči sledovat přílet těch,
kteří byli všeobecně považováni za ty, kdo změny posledních měsíců způsobili. Tedy deset
astronautů výpravy Odysea.
„Tamhle už přilétají,“ zvolalo několik hlasů. Celý dav utichl a sledoval malou tečku, která
se objevila nad obzorem. Ta se začala zvětšovat a postupně získávala klínový tvar
raketoplánu se dvěma kormidly na zádi. Se svištěním vzduchu přelétl nad hlavami davu a
přistál na ploše základny. Lidé jásali a oslavovali přílet svých hrdinů.
O několik kilometrů dál na řídící věži sledovali přistání raketoplánu další lidé. Kromě
členů pozemního týmu výpravy zde byli i delegáti z Aliance i Arabské Koalice a také
z dalších států, které si během války udržely neutralitu. Všichni se zaujetím sledovali, jak
se podvozek dotkl betonové plochy a jak stroj postupně zabrzdil na jejím druhém konci.
Když se stroj zcela zastavil, všichni začali tleskat, jásat a podávat si vzájemně ruce, přesně
jak velí nepsaný kodex chování v těchto situacích. U okna však stála čtveřice lidí, kteří se
až tak nezapojovali do všeobecného veselí. Sledovali dál, jak astronauti přestupují do
připraveného autobusu a odjíždějí směrem k řídící věži. Když ztratili autobus z dohledu,
vyšli z místnosti a začali sestupovat po dlouhém schodišti, pak spletí chodeb, až došli do
velké místnosti s pohodlnými křesly. Na druhé straně se otevřely dveře a dovnitř vešlo
deset astronautů, teď už oblečených v pohodlných kombinézách.
První astronaut přešel k muži okolo třicítky a stiskl mu ruku: „Vítám vás tady, Alexandře,
já jsem William Frost, myslím, že si máme hodně co říci.“