o cizích řečech

Komentáře

Transkript

o cizích řečech
Boží hod svatodušní, 19. 5. 2013, Blahoslavův dům, sh
„O CIZÍCH ŘEČECH“
čtení Písma sv.: Nu 24, 1-14a
písně: ž 118, 681, 371, 678, 675
text kázání: Sk 2, 1-15
Když nastal den Letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se
žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na
každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky,
jak jim Duch dával promlouvat. V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když se ozval ten
zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a
divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči:
Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a
Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové;
všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“ Žasli a v rozpacích říkali jeden
druhému: „Co to má znamenat?“ Ale jiní říkali s posměškem: „Jsou opilí!“ Tu vystoupil Petr spolu s
jedenácti, pozvedl hlas a oslovil je: „Muži judští a všichni, kdo bydlíte v Jeruzalémě, toto vám chci oznámit,
poslouchejte mě pozorně: Tito lidé nejsou, jak se domníváte, opilí – vždyť je teprve devět hodin ráno.
Sestry a bratří, milí domácí i hosté, kolik řečí umíš, tolikrát jsi zvířetem, tak to kdysi říkal Maxipes Fík své
kamarádce Áje po jednom ze svých velkých dobrodružství. A o lidech to podle Fíka prý platí taky – kolik řečí
umíš, tolikrát jsi člověkem! Já to ale neznám jen od Fíka. Tuto větu nám ve škole vštěpovali do omrzení, ale ne
vždy tato výzva k našim uším dolehla. Asi taky proto, že platnost a pravdivost řady dobrých rad si člověk
potřebuje ověřit svou vlastní zkušeností. A nám chyběl zážitek urgentní potřeby něco důležitého někomu sdělit
a nemoci. Dnešní příběh z knihy Skutků apoštolských zní trochu jako ilustrace k té Fíkově okřídlené větě,
pedagogy tolikrát citované. Nebo jako reklama na nějakou křesťanskou jazykovou školu. Nebo, pokud
vezmeme vážně jeho kritický podtón, jako letité svědectví ve prospěch těch, kdo tvrdí, že jejich jazykové
schopnosti a vybavenost cizími jazyky se zlepšují s jistou mírou alkoholu v krvi – dlužno podotknout, že
pravdivost také této výpovědi je třeba ověřit svou osobní zkušeností.
Jenže on se ten příběh nevyčerpává jen a jen vysvětlením potřebnosti mluvit cizími jazyky, a to pokud možno
hned několika. Jeho poselství spočívá hlouběji: je to příběh o naplnění zaslíbení. Bůh mnohokrát a mnoha
způsoby lidem přislíbil pomoc prostřednictvím svého Ducha a tento příběh svědčí mimo jiné o tom, jak se jí
lidem vskutku dostalo. Před Ježíšovými následovníky stál úkol: jít do celého světa a kázat evangelium všemu
stvoření. Tuto výzvu zanechal svým učedníkům sám Ježíš, když se jim zjevil po svém vzkříšení a ustanovil je tak,
biblicky řečeno, dělníky na své vinici. Zní to vznosně. Jenže když se člověk zamyslí nad tím, jak tu výzvu
skutečně naplnit, jak se jí zhostit trochu se ctí, jak ji konkrétně začít realizovat, dospěje asi snadno k poznání, že
ten apel je pozváním k nelehké službě. Poslání vstupovat s evangeliem do všech míst a stejně tak i situací ve
světě je obrovský úkol. Kdo to alespoň jednou zkusil, ví, jak je to těžké. Ten příběh z knihy Skutků je ujištění, že
na to jako lidé nejsme sami. Že nejsme Kristem a Bohem opuštěni jako Popelka macechou nad rozsypanými
luštěninami. Nakolik jsme Kristovými učedníky my sami, nakolik jdeme ve stopách těch biblických apoštolů,
natolik je výzva oslovovat celý svět platná i pro nás. Ale stejně tak je platné i ujištění o Boží pomoci. Díky Duchu
svatému lidé v biblickém příběhu získávají novou sílu pro svou službu. Dostávají darem docela nový zdroj, z
něhož lze čerpat. Boží výzva není nesplnitelný úkol zlého krále z pohádky. Je to náročné poslání, které ovšem
díky Duchu splnitelné je.
A ještě něco nám ten příběh mezi řádky sděluje. Jeho autor vypočítává množství národů, které uslyšely
učedníky mluvit svou vlastní řečí, které uslyšely srozumitelnou zprávu o velikosti Božího jednání s lidmi a se
světem. Ten výčet možná nezahrnuje světové jazyky, které bychom dali dohromady my dnes, ale pokrývá celý
tehdy známý svět. Na svátky letnic, na dožínky se tehdy do Jeruzaléma sjeli židé všech možných národností, ze
všech koutů biblického světa. A užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Jazykové bariéry
padly. Tak jako kdysi padla vysokánská věž v Bábelu a po jejím pádu následovalo zmatení řeči veškerého
obyvatelstva země a úprk před Bohem na všechny světové strany. Tenhle příběh svědčí o překonání jazykového
Babylóna. Teologicky úsporně sděluje, že je opět možné, aby se lidé potkali a dorozuměli, že dík Boží blízkosti v
Duchu je možné si sdělit to podstatné, to nejzásadnější, zvěst o spáse. A je možné, aby tuto zvěst sdíleli
pokojně. 2. kapitola knihy Skutků o něco později podotkne, že výsledkem tohoto konkrétního mezinárodního
setkání bylo více než 3000 lidí, kteří se cítili Bohem oslovení a přijali křest. Možná, že cosi jako plamínky nad
hlavami lidí je těžko představitelné, stejně jako hukot prudkého vichru. Množství lidí, kteří se rozhodnou
následovat Krista, ale docela dobře představitelné je. 3000 lidí, to je zhruba jako 30x náš dnešní počet. Zajděte
si na brněnský Majáles nebo přijďte do Blahoslavova domu ještě 29x a uděláte si jakousi představu. A tolik lidí
se podle svědectví Bible rozhodlo po vyslechnutí srozumitelného slova o Bohu a Ježíši Kristu. To je docela
hukot, nemyslíte?
Řekneme-li však A, je potřeba doříct také B. Ten příběh má i svou stinnou stránku a tu nejde zamlčet. Nejde se
tvářit, že když bylo shromáždění učedníků uschopněno oslovit naráz řadu lidí jim srozumitelnou řečí, že se k
nim přidali všichni. Ne. Reakce byly jistě dost různé a Bible mluví alespoň o dvou z nich. A ty jsou protichůdné:
Někteří žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?“ Ale jiní říkali s posměškem: „Jsou opilí!“
Jedni byli zaskočeni, ale chtěli vědět víc, a možná se pak stali součástí toho velikého počtu nově uvěřivších.
Druzí ale nechtěli nic slyšet a celé jim to přišlo jako fraška. Banda lidí, co blábolí všemi možnými řečmi cosi o
Pánu Bohu. No, nějací nadšenci, co to přehnali s pitím na kuráž. Bible se nesnaží věci nalakovat na růžovo a my
ji v tom máme brát vážně. Nepodsouvá se nám okleštěný příběh o tom, jak VŠICHNI uvěřili. Naopak se v
příběhu poměrně výrazně objeví kdosi, jacísi lidé, kterým je zázračné sestoupení Ducha jen pro smích. Jejich
reakce zní trochu jako z Blesku nebo z jiného bulvárního plátku, ale je tu! A to je podstatné. Pro sebe z ní snad
smíme vytěžit varování, že byli, jsou a nejspíš i budou lidé, kteří zvěst o Kristu nepřijmou, i kdyby nakrásně
zazněla jejich rodnou řečí. Že nejde jednoduše vlítnout s misijním nadšením mezi lidi a čekat, že osloveni
budou všichni. Tak to zkrátka nechodí. Dokonce ani tehdy, když je při díle Duch svatý. I tehdy, v dřevních
dobách církve, které si mnohdy idealizujeme, se nepodařilo oslovit smysluplně všechny. Lze jen stěží očekávat,
že se to podaří dnes. To ale neznamená, že předávání evangelia nemá smysl vůbec.
Naopak. Výzva jít do celého světa a kázat všemu stvoření platí pořád. A lze ji jen stěží ignorovat. Začteme-li se
znovu do příběhu proroka Bileáma nebo Ježíšových učedníků, můžeme zaslechnout ujištění, že Boží oslovení si
razí cestu jaksi samo, bez ohledu na lidský odpor nebo snahu je umlčovat. Je ale nezbytné, aby se našla ústa,
jejichž prostřednictvím to oslovení má šanci zaznít. Víra je ze slyšení.
Pro ty, kdo cizí jazyky nikdy docela neovládli nebo si připadají jinak málo způsobilí pro službu svědků Božích
mám ještě jedno ujištění na závěr: zbožní z celého světa se v příběhu ze Skutků diví: „Což nejsou všichni, kteří
tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči?“ Galilejci byli všeobecně považováni za ne
docela vzdělané venkovany a jejich nářečí bylo mnohým k smíchu. Copak to nejsou ti balíci z venkova, co tak
směšně melou?! Ano, jsou! A díky Duchu svatému jsou z nich apoštolové národů, kterým kdekdo rozumí. Bůh s
lidmi dovede velké věci. I s námi. Amen.

Podobné dokumenty

LETNICE – Hod Boží svatodušní

LETNICE – Hod Boží svatodušní Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni...

Více