Obšťastník č. II/2011 - Sbor Církve adventistů sedmého dne Luže a

Obšťastník č. II/2011 - Sbor Církve adventistů sedmého dne Luže a

OBŠŤASTNÍK – pravidelný občasník adventistů z Luže a okolí
Obšťastník
O B Č A S N Í K
ROČNÍK I.
II/2011
A D V E N T I S T Ů
Z
L U Ž E
A
O K O L Í
ČÍSLO II/2011
1
OBŠŤASTNÍK – pravidelný občasník adventistů z Luže a okolí
Slovo úvodem
Milí čtenáři,
jsem přesvědčen, že většina z nás s touhou vyhlíží život na nové zemi. Zatím jsem se v průběhu své
kazatelské služby setkal pouze s jedním bratrem, který vyjádřil v této souvislosti svoji zdrženlivost
a obavy. Život na nové zemi mu připadá na základě svědectví knihy Zjevení nudný a nezáživný.
Navíc se obává toho, že tam bude muset neustále zpívat a přitom zrovna ke zpívání nemá pozitivní
vztah.
V této souvislosti se nabízí otázka, zda nám Bible poskytuje dostatečné informace o podmínkách
života na nové zemi. Jan v knize Zjevení uvádí: „A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první
nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo.“ (Zj 21,1) Tento výrok je přímou ozvěnou
prvních slov biblické zprávy o stvoření: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ V knize Izajáše také
čteme zaslíbení: „Já stvořím nová nebesa a novou zemi ..., já stvořím Jeruzalém.“ (Iz 65,17.18) A ve
Zj 21,5 Jan upřesňuje: „Hle, všecko tvořím nové.“ V biblickém textu je zdůrazněno, že se jedná o
úplně nová nebesa, zemi i Jeruzalém (řecký výraz „neos“). Nová země je radikálně a totálně odlišná
od té země, na které žijeme teď. Jeruzalém je stvořený Bohem a sestupuje z nebe. Není to jen nový
nátěr na staré věci. Změna daná Božím stvořením je radikální. Nový vesmír je zcela odlišného řádu
než ten starý.
Na začátku knihy Zjevení viděl Jan ve vidění Syna člověka kráčet uprostřed svícnů, to znamená
uprostřed církve na zemi. Nyní v době nového Jeruzaléma, prorok vidí Boha přebývat osobně mezi
lidmi na nové zemi. „Hle příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi.“ (Zj 21,3)
Bůh je na nové zemi fyzicky přítomen. To je zcela nová zkušenost. Boží přítomnost se už nachází
uprostřed Božího lidu. Dokonce sám Bůh bude chrámem. „Avšak chrám jsem v něm nespatřil. Jeho
chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek.“ (Zj 21,22) Základní rozdíl mezi novým a starým
Jeruzalémem spočívá v tom, že v novém městě skutečná přítomnost Boží činí chrám nepotřebným.
Nyní je Boží přítomnost ve městě trvalá. Už se Bůh nikdy nevzdálí od svého lidu.
Společenství Boha a jeho lidu je popsáno jazykem smlouvy: „Oni budou jeho lid, on sám, jejich
Bůh, bude s nimi.“ (Zj 21,3) „Já mu budu Bohem a on mi bude synem.“ (Zj 21,7) Vztah mezi
Bohem a jeho lidem je vztahem bez překážek, vzdáleností nebo hříchu, bez prostřednictví kněze
nebo obřadů. Bůh bude mít přímé společenství se svým lidem. Lidé „budou hledět na jeho tvář.“ (Zj
22,4)
Svědectví knihy Zjevení o zaslíbení nové země si neklade za cíl nás informovat o podmínkách
života v novém prostředí. Jistě, apoštol Jan nám ve své knize vylíčil prostřednictvím vidění
atmosféru krásy a nádhery nového života. Prostřednictvím obrazů a symbolů si můžeme aspoň
částečně představit život nového ráje. Jedná se o prostředí pokoje, míru, bezpečí, harmonického
života. Přesto všechno tím klíčovým poselstvím je svědectví o Bohu, který bude přebývat s námi, a
my budeme hledět na jeho tvář.
Peter Čík
II/2011
2
OBŠŤASTNÍK – pravidelný občasník adventistů z Luže a okolí
Obsah čísla
SLOVO ÚVODEM
OBSAH ČÍSLA
BIBLICKÉ ZAMYŠLENÍ
ČTENÍ NA POKRAČOVÁNÍ
PŘÍBĚH PRO DĚTI
KVÍZ NEJEN PRO DĚTI
POZNÁVÁME JEDNOTLIVÉ SBORY
ZAJÍMAVOSTI
ZPRÁVY JEDNOTLIVÝCH ODDĚLENÍ
DÍKY
NAROZENINY
ROZPIS KÁZÁNÍ A VEDENÍ ODPOLEDNÍCH POBOŽNOSTÍ
VENKOVNÍ NÁSTĚNKA
INSPIRACE NA ZÁVĚR
POVZBUZENÍ Z PÍSMA
KDO TO JE?
2
3
3
6
7
8
8
9
17
21
22
24
24
25
25
26
Biblické zamyšlení
Rozdílné váhy
Nevím, jak často chodil král Šalomoun
nakupovat na tržnici. Možná si tohoto jevu
povšimnul v mládí, když tudy procházel.
Prodavač měl dvě sady závaží. Tu falešnou –
lehčí, měl na prodávání vlastního zboží, a tu
správnou měl na kontrolu zboží, které sám
kupoval. I když jiné šidil, sám nechtěl být
ošizen. Šalomoun, který později pod vlivem
Ducha svatého psal inspirované rady knihy
Přísloví, napsal: „Dvojí závaží je Hospodinu
ohavností, falešné váhy nejsou nic dobrého“.
(Přísl 20,23)
Když jsem před časem s manželkou nakupoval
zeleninu v holešovické tržnici, vzpomněl jsem
si na tento text. Sledoval jsem umění několika
prodavačů, když váží zboží na staré ručičkové
váze. Poté, co je doslova hodí na váhu (která
vypadala, že nebyla nikdy udržovaná nebo
dokonce seřízená), už v okamžiku, kdy se
ručička divoce zmítá, říká zákazníkovi
výslednou cenu. Samozřejmě, že jeho „příhoz“
k ceně je v řádu desetníků nebo možná korun.
Ale ve skutečnosti používá dvojí váhu. Vím,
II/2011
že jen málokdo z nás pracuje jako prodavač,
který by byl v pokušení „dvojího závaží“.
Všichni kupujeme většinu životních potřeb v
obchodech nebo supermarketech, kde je cena
daná velikostí a váhou zabaleného zboží. Proto
nám tato biblická rada připadá zastaralá a
nepotřebná. Avšak Bohu a Šalomounovi nešlo
jen o váhu prodávaného zboží, ale o princip
„dvojího metru“ v oblasti našeho myšlení,
mluvení a jednání. V těchto oblastech byl tento
nešvar tak rozšířený, že se o něm dokonce
několikrát vyjádřil i Ježíš Kristus.
I . Morální váha
„Nesuďte a nebudete souzeni;
nezavrhujte,
a nebudete
zavrženi; odpouštějte a bude
vám odpuštěno. Dávejte a bude vám dáno;
dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá
vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou
měříte, takovou Bůh naměří vám.“ Řekl jim
také podobenství: „Může vést slepý slepého?
Nepadnou oba do jámy? Žák není nad učitele.
Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel. Jak
to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám
3
OBŠŤASTNÍK – pravidelný občasník adventistů z Luže a okolí
ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říci
svému bratru: `Bratře, dovol, ať ti vyjmu
třísku, kterou máš v oku´, a sám ve svém oku
trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze
svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl
vyjmout třísku z oka svého bratra.“ (Lk 6,3742)
„Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak
vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i
Proroci.“ (Mt 7,12)
Společným jmenovatelem mnoha Ježíšových
výroků je problém, že svoje myšlení a jednání
posuzujeme jakoby jiným metrem než myšlení
a jednání ostatních lidí. Kristus jako vynikající
pozorovatel lidí a jako ten, kdo znal tajemství
lidských srdcí, vnímal obrovský rozpor mezi
tím, co někteří vážení náboženští činitelé
prožívali uvnitř a co ukazovali navenek. Ten
problém vůbec nebyl nový. Po celou dobu
dějin Izraelského národa, svému lidu Pán Bůh
opětovně vytýkal, že se sice navenek snaží
uskutečňovat
„správné
náboženství“
formálních obřadů, ale jejich srdce „je daleko
od Boha“. V některých etapách dokázali
Izraelci žít souběžně dvojím životem, na jedné
straně obětovali Bohu oběti podle „předpisů“,
a současně páchali ohavnou pohanskou
modloslužbu (Ez 8. a 9. kapitola). Slavili
šabat, chodili do synagogy, dávali spravedlivé
dary a desátky, a současně okrádali chudé,
porušovali sobotu a tvrdě odsuzovali ty, kdo
jim neprojevovali řádnou úctu. A nepřipadalo
jim to „nenormální“, na tento způsob myšlení
a života si naprosto zvykli. Ale to nebylo ani
„normální“ a už vůbec ne správné!
S tímto fenoménem lidské „vnímavosti na
chyby jiných“ a „slepoty vůči vlastnímu
jednání“ se Pán Ježíš setkával denně u všech
vrstev lidí. Zvlášť však vynikali někteří
farizejové, které nazýval „pokrytci“. Proto se
jednou rozhodl, že jejich dvojakost odhalí
velmi otevřeným způsobem. Když jednou brzy
ráno učil lidi Božím pravdám, přivlekli k němu
tito samospravedliví nábožní vůdcové ženu
„přistiženou při cizoložství“ (Jan 8,1-11).
Pominu otázku, kde se nacházel muž, který s
ní hřešil. Zákoníci a farizejové se
shromážděným lidem jevili jako svatí zástupci
pravého náboženství, kteří mají právo odsoudit
a potrestat zjevný hřích. V tomto okamžiku se
II/2011
Kristus rozhodl, že jednou provždy strhne
roušku svatosti nebo nábožnou masku z tváře
lidí, kteří mají jiný metr na sebe a jiný na
druhé. Na jejich návrh ukamenovat tuto ženu a
otázku: „Co říkáš ty?“, odpověděl větou, která
rozbíjí dvojí váhy v oblasti morálky a
náboženství: „Kdo z vás je bez hříchu, hoď po
ní první kamenem“. Tito mužové pochopili, že
Kristus zná temná tajemství jejich životů, která
se nám lidem daří před druhými skrývat
častokrát pod maskou svatosti. Všichni lidé na
tomto světě jsou hříšní, a když uvažujeme o
chybách druhých lidí, pak bychom si měli
pokorně uvědomovat, že i my sami jsme v
Božích očích jen ztracenými hříšníky.
To samozřejmě neznamená, že bychom
na hřích měli rezignovat a nereagovat na něj!
Buďme nadále citliví na hřích, bojujme proti
němu, ale nikoliv jako dokonalí, ale jako
„spolubojovníci“. Tak, jak to popsal v listu
Galatským (6,1): „Bratří, upadne-li někdo z
vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni
Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu
v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na
sebe, abys také nepodlehl pokušení.“
Otázkou však zůstává, proč lépe vidíme chyby
jiných a máme pokušení druhé tvrději
odsuzovat, zatímco sami své chyby skrýváme
a omlouváme.
II. Teorie „atribuce příčin“
Po skončení hrůz 2. světové války, v polovině
20. století se bouřlivě rozvíjel obor sociální
psychologie,
která
zkoumá
vzájemné
mezilidské vztahy, jejich příčiny a důsledky.
Když psychologové zaměřili svoji pozornost
na fenomén „dvojího metru“ člověka, protože
neuznávají existenci hříchu, pak vypracovali
„teorii atribuce příčin“. Tvrdí, že každý člověk
má potřebu si nějak vysvětlit dění ve světě a
zvlášť jednání druhých lidí tak, aby mu to
dávalo smysl. Proto jednání druhých lidí
přisuzuje určité důvody, dává jim „svůj
výklad“. Když druhý člověk něco řekne nebo
neřekne, udělá nebo neudělá, koupí nebo
naopak nekoupí, podívá se nebo naopak se
nepodívá, my tomu dáváme určitý výklad.
Tento výklad je do určité míry závislý na tom,
do jaké kategorie máme dotyčného člověka
zařazeného. Ať si to uvědomujeme či ne,
4
OBŠŤASTNÍK – pravidelný občasník adventistů z Luže a okolí
máme ve své mysli několik vyhraněných
kategorií, typů lidí: zbožní nebo vlažní ve víře
(konzervativní nebo liberálové), upřímní nebo
falešní a pokrytci, sečtení a vzdělaní nebo
nevzdělaní, inteligentní nebo primitivní,
zábavní nebo nudní, mladí a hezcí nebo oškliví
(a ještě staří), velmi schopní (hvězdy) a
neschopní (břídilové)… Mohl bych pokračovat
v popisu mnoha kategorií, do kterých máme
rozčleněné lidi. A když uvažujeme o tom, co
kdo řekl, co kdo udělal, proč to řekli a udělali,
„máme brzy jasno“, protože člověka do určité
vyhraněné kategorie snadno umístíme. „Řekl
to, protože je primitiv“, „udělala to, protože
vždycky sváděla muže“, „neudělal to, protože
co ho znám, byl sobec, který myslel jen na
sebe“, „určitě to ukradla, protože se na ty věci
vždycky tak závistivě dívala“… Dává to
smysl, je to jasné, je to pravda. Druhý člověk
„spadl“ do některé z našich myšlenkových
škatulek a neexistuje pro něj cesta ven. To jsou
stereotypy našeho myšlení a vztahů k druhým,
které se projevují i v obecném posuzování
celých náboženských nebo etnických skupin. A
v důsledku pak vedly třeba k pogromům nebo
k holocaustu!
Ve skutečnosti tento sklon zkratkovitě
posuzovat jiné, mají všichni lidé. Zajímavým
zjištěním bylo, že rozdíly nejsou mezi ženami
a muži, mezi mladšími a staršími, roli nehraje
ani vzdělání nebo majetek.
III. Cejchované svědomí
Apoštol Pavel však poukazuje na to, že
problém „dvojího metru“ může mít i duchovní
příčiny. V 1. listu Timoteovi 4,1-2 napsal:
„Duch výslovně praví, že v posledních dobách
někteří odpadnou od víry a přidrží se těch,
kteří svádějí démonskými naukami, jsou
pokrytci, lháři a mají vypálen cejch
na vlastním svědomí.“ Zaujal mne starý
kralický text, který říká, že tito odpadlí
(duchovně nemocní) lidé „mají své svědomí
cejchované“. Cejchování znamená nejen
značkování, ale i nastavení měřících hodnot.
Když je váha špatně „ocejchovaná“, špatně
ukazuje (dvojí závaží). Lidé, kteří jsou
duchovně slabí a nemocní, mají „posunutá“ i
měřítka k posuzování svého jednání a jednání
druhých lidí. Své chyby umenšují, bagatelizují
II/2011
nebo později vůbec nevidí. Ale o to zřetelněji
vidí chyby druhých a rádi o nich hovoří.
Vzpomínáte, o které době Pavel píše? „Duch
výslovně praví, že v posledních dobách…“
V poslední době, mám za to, že nedlouho před
druhým příchodem Ježíše Krista. Satan
neskutečně zvýší svoji aktivitu ve světě a
zvlášť v církvi. Bojí se toho, že lidé ve světě
by měli slyšet osvobozující evangelium.
Nedokáže zastavit šíření evangelia, protože to
má Pán Bůh ve svých rukou. Ale bude
se snažit „snížit efektivitu vlivu evangelia“.
Když lidé ve světě uvidí, že členové církve se
nemají rádi, že se pomlouvají, že jsou mezi
nimi třenice a nedorozumění, pak si řeknou, že
„ti křesťané sice mluví o zajímavých věcech,
ale v praktickém životě jim to nefunguje“.
Proto se nepřítel tolik snaží, aby lidé s
„cejchovaným
svědomím“,
s
„dvojím
závažím“ narušovali vztahy. On totiž dobře ví,
že nejlepší důkaz pravdivosti církve pro svět
jsou dvě Ježíšovy výzvy – „abyste se milovali
navzájem“ a „aby byli jedno“.
IV. Kristus uzdravuje
Nový a láskyplný pohled na sebe i na jiné nám
dokáže dát jedině Kristus. Ježíš Kristus, který
zemřel za naše hříchy, každého člověka
ujišťuje o tom, že ho miluje a že ho chce
spasit. Spasení však neznamená jen čin
vykoupení pro věčnost (i když to je ten hlavní
a konečný cíl). Spasení také zahrnuje „úplnou
obnovu člověka“ našeho těla, mysli, jednání,
způsobu života, vztahu k Bohu a vztahů k
lidem. Důkazem toho, jak úzké spásné
společenství s Kristem prožíváme (dnes se
častokrát hovoří o spiritualitě), je to, jaké
postoje k druhým zaujímáme, jak druhé lidi
milujeme. Spasený člověk si váží druhých lidí
a má je rád stejně jako Spasitel.
Jak se můžeme zbavit „návyku dvojí váhy“?
•
•
Musím se vážně zamyslet nad svými
skutečnými postoji k druhým lidem – jsou
spíše pozitivní nebo negativní a
odsuzující?
Uvědomit si, kolik problémů a škod v
rodinách, v církvi a ve společnosti páchají
předsudky, odsuzování, pomluvy a
nenávist (třeba umně skrývaná)!
5
OBŠŤASTNÍK – pravidelný občasník adventistů z Luže a okolí
•
•
•
•
V srdci si čestně přiznat, že mám
problém umenšování vlastních chyb a
vyhledávání a zveličování chyb druhých
(a mám z toho škodolibou radost).
Požádat Pána Boha o odpuštění a o sílu
ke změně základních postojů v srdci. A
dovolit Duchu svatému, aby i tuto oblast
mého života proměnil ve znovuzrození.
Začít být přísnější na sebe a
shovívavější na druhé. A když už budu mít
potřebu „vysvětlit“ jednání druhého, pak
se s ním nejdříve setkat a hovořit o
skutečných příčinách.
Systematicky pěstovat úctu vůči
druhým, zájem o problémy a potřeby
•
jiných a pomáhat jim. Blízkost a soužití s
lidmi nejlépe učí si lidí vážit. Teprve pak
pochopíme, kolik utrpení je na světě a
kolik zla si přiděláváme zbytečně.
A pokud někdy uděláme ve svém
hodnocení jiných chybu, pak ji raději
udělejme na straně milosrdenství než na
straně odsouzení.
Josef Hrdinka
Čtení na pokračování
z knihy Horká linka k Nejvyššímu
od Edwina Gallaghera
„Zavři za sebou dveře“
Kde se mám modlit
„Odešel na pusté místo a tam se modlil.“ (Mk 1,35)
Lze se modlit všude – v autě, v zubařském
křesle, u přepážky v knihovně, v práci, na
plovárně, když jdeme po ulici nebo když se
octneme v tlamě krvežíznivého lva. Za
normálních okolností však křesťané tato místa
pro své
pravidelné
osobní
modlitby
nevyhledávají.
Každý křesťan potřebuje mít své tiché místo,
které je jenom jeho a kam se může zavřít před
okolním světem
i všemi
lidmi,
aby se mohl
osobně
setkat
s Bohem.
Ježíš řekl: „A
když se modlíte,
nebuďte
jako
pokrytci; ti se
s oblibou modlí
v synagogách
a na nárožích,
aby byli lidem
II/2011
na očích; amen, pravím vám, už mají svou
odměnu. Když ty se modlíš, vejdi do svého
pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se
k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec,
který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ (Mt 6,5.6)
„Vejdi do svého pokojíku.“ K modlitbě si
musíš vyhradit místo. Pro Daniela to byl jeho
pokoj. Jaké místo si zvolíš ty? Ložnici?
Kůlnu? Sklep? Půdu? Garáž? To místo nemusí
být pohodlné ani nemusí dobře vypadat, pokud
je ti tam dobře s Bohem. Považuj je za svůj
modlitební koutek, i když jinak slouží k jiným
účelům.
„Urči si místo pro soukromou modlitbu. Pán
Ježíš měl vybraná místa, kde rozmlouval
s Bohem, i my bychom si měli zvolit podobná
místa. Často potřebujeme odejít na nějaké
místo, byť sebeskromnější, kde bychom byli
sami s Bohem.“ (Ellen G. Whiteová, Myšlenky
z hory blahoslavenství, s. 65)
„Zavři za sebou dveře.“ Křesťané by měli být
tvorové společenští, ale když přijde čas (a měl
by přijít nejméně jednou za den), musí za
sebou dokázat zavřít dveře. Když vcházíš do
audienční síně k Bohu, všechny slídivé oči a
uši mají zůstat venku. Manželky, manželé,
rodiče, děti ani nejlepší přátelé nemají právo se
sem vetřít. Asi budeš muset poprosit ty, se
kterými bydlíš, aby tento tvůj požadavek
respektovali. Když vyléváš své srdce před
6
OBŠŤASTNÍK – pravidelný občasník adventistů z Luže a okolí
Bohem, potřebuješ mít jistotu naprostého
soukromí.
Není to vždycky snadné najít si zcela nerušené
místo k modlitbě. Zvláště když bydlíš třeba na
studentské ubytovně. Ať už je však situace
jakákoliv, Ježíšův příklad nám ukazuje, že ji
můžeme a musíme zvládnout. Ježíš neměl
trvalý domov. Byl skoro nepřetržitě na cestách
a obvykle ho následovaly davy lidí. Čas od
času našel útočiště v domě Marie, Marty a
Lazara v Betanii. Ale útočiště pro chvíle
modlitby nacházel na svazích kopců,
v olivových hájích, na opuštěných místech –
ve svatyních, které sám stvořil.
Lukáš nám říká: „On však odcházíval na pustá
místa a tam se modlil.“ „V těch dnech vyšel na
horu k modlitbě; a celou noc se tam modlil
k Bohu.“ (L 5,16;6,12) Matouš píše: „Hned
nato přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili
na loď a jeli před ním na druhý břeh, než
propustí zástupy. Když je propustil, vystoupil
na horu, aby se o samotě modlil.“ (Mt
14,22.23)
Modlíš-li se k Bohu ve svém pokojíku,
prožíváš obrovskou radost. Ale musím přiznat,
že kdybych si mohl vybrat, raději bych se
uchýlil do svatyně, kterou nám nabízí příroda.
Někdy to může být les, jindy opuštěný pruh
pláže, břeh jezera nebo zahrada.
Hledej, každý z nás je jiný. Najdi si místo,
které ti nejlépe vyhovuje k osobní modlitbě, a
Bůh tě zde poctí svou přítomností.
Otázky k zamyšlení a diskusi
1. Proč máme hledat tiché místo, když je
třeba modlit se stále a všude?
2. Proč máme hledat samotu k modlitbě, a
to i bez svých nejbližších?
3. Jak ovlivňuje soustředění na modlitbu
pocit, že mohu být kdykoli někým
vyrušen?
4. Jak máme praktikovat radu „Zavři za
sebou dveře“?
5. Pro co mají být otevřeny dveře našeho
srdce, a před čím mají být zavřeny?
6. Co vždy následovalo po soukromých
modlitbách Ježíše Krista?
Příběh pro děti
Králíček
Vždycky v úterý odpoledne měly děti ve třetí
třídě přírodopis. Tentokrát paní učitelka
požádala ty, kteří doma opatrují nějaké
zvířátko, aby ho s sebou přinesly do školy.
To byla zábava! Někdo přinesl želvu, jiný
morče, Yveta donesla krásného papouška i
s klecí. Ivanka zase nádherného zlatého
křečka. Marek přivedl svého věrného pejska,
kterému říkal Brok, a Linda měla v náručí
hezkou kočičku Mícu. Honzík se přišel
pochlubit roztomilým malým králíčkem.
Každý o svém zvířátku něco pověděl a paní
učitelka doplnila nějakou zajímavost o
dotyčném zvířátku. Takové učení se dětem
moc líbilo.
Právě když Honzík vyprávěl, co jeho králíček
potřebuje, z ničeho nic se Pepík zeptal: „A je
to holka, nebo kluk?“ Honzík nevěděl.
II/2011
Paní učitelka neměla s králíky žádné
zkušenosti. Po neúspěšné prohlídce navrhla
dětem, aby každý řekl, co si myslí. Je to holka,
nebo kluk?
„To bude asi holka, sáhni si, jakou má jemnou
srst!“
„Já si zase myslím, že to je nejspíš kluk.
Podívej, jak pevně drží hlavu.“
„Ale ty uši! Vypadá na kluka.“
„Tak dobře. Zvedněte ruku, kdo si myslí, že je
to kluk!“ Zvedlo se dvanáct rukou.
„A kdo si myslí, že je to holka?“ Nahoru šlo
jen deset rukou. Dvě děti se nehlásily vůbec.
„Tak to máme dvanáct proti deseti. Bude to
tedy nejspíš kluk,“ ukončila paní učitelka.
Omyl, byla to králičí slečna!
Myslíte si, děti, že takhle se dá zjistit pravda?
Že názor většiny je vždy správný?
(Našim dětem vypráví strýček Kim IV. Ostrava: Jupos,
2008.)
7
OBŠŤASTNÍK – pravidelný občasník adventistů z Luže a okolí
Kvíz nejen pro děti
Slepý Bartimeus je uzdraven
(Mk 10,46-52, Lk 18,35-43)
Bartimeus byl slepý od narození. Ale dobře věděl, že když bude volat k Ježíši, on bude jednat.
Rozlušti verš podle naznačených šipek. Začátek verše musíš ale najít sám
↓ Hospodina.
←v
↓ naději
← Všechnu
40,2
↓ On
složil ↑
← jsem
volal.
← jsem
↓ se
sklonil →
↓ slyšel
o→
↑ pomoc
ke →
↑ mně
mě →
↑ když
Žalm
Řešení:
? Víš, kde se tento příběh odehrál?
Poznáváme jednotlivé sbory
Ústí nad Labem
České sdružení
Sbor vznikl v roce 1908. Protože je na území
bývalých Sudet, tak poválečným odsunem
přišel o velký počet členů. V současné době
má 42 členů, 8 dětí a žádnou mládež. Na
krajské město je to poměrně málo, ale
v minulosti tady byly nějaké vztahové
problémy, které zanechaly hluboké rány,
a hodně lidí ze sboru odešlo. Za poslední roky
bratři a sestry udělali kus dobré práce, ale stále
je co zlepšovat.
Co se týká aktivit, tak nejoblíbenější ve sboru
i u přátel je Křeslo pro hosta, kam zveme
různé zajímavé lidi, kteří mají druhým co říci.
Už se uskutečnili večery např. se zpěvačkou
Evou Větrovskou z Karlovarského sboru,
II/2011
Janem Bártou z Adry a vězeňskými kaplany
manželi Wachovými. Po novém roce jsme
pozvali Václava Čistého – misionáře a
sportovce, Zbyška Jonczyho – nemocničního
kaplana, Bohuslava Zámečníka – duchovního
a bývalého vězeňského kaplana z Valdic a
olympijského medailistu v judu Vladimíra
Kocmana. Dále každých 14 dní studujeme
knihu Daniel, kam chodí kolem deseti lidí
(polovina přátelé), v neděli jednou za čtyři
týdny vaříme pro bezdomovce (po 14 dnech se
střídáme s CB), jezdíme na výlety, sborové
dovolené a nejnovější aktivitou je klub
deskových her pro děti a mládež.
Já se svojí ženou Danielou jsme se do Ústí
přistěhovali letos na konci června, takže v Ústí
po 12 letech opět bydlí kazatel.
Mirek Bísek
8
OBŠŤASTNÍK – pravidelný občasník adventistů z Luže a okolí
Zajímavosti
Kniha versus karabáč –
Harriet E. B. Stoweová
(1811-1898)
Jako věřící lidé nemůžeme souhlasit
s jednostranným pojetím, že život společnosti
je cele dán materiálními podmínkami. Přesto
nemůžeme popřít, že jej hmotné příčiny
mohou velice neblaze ovlivňovat. To se
potvrdilo i v boji proti otroctví v USA. Od
konce 18. století se americký Jih stal
dodavatelem bavlny pro celý evropský textilní
průmysl. Pěstování bavlny bylo založeno na
manuální práci černých otroků, a tak se
zámožní plantážníci bránili,
aby se
na současném stavu něco měnilo. Proti
ponižujícímu postavení černých rostl živelný
odpor a po roce 1800 došlo k několika
vzpourám. Žel jak revolta ve Virginii v roce
1831, vedená černým kazatelem Nathanielem
Turnerem, který se jí snažil vtisknout biblický
a
modlitební
punc,
tak
ozbrojený
„partyzánský“ boj legendárního Johna Browna
v Kansasu v roce 1859 skončily popravami
a zostřením diskriminačních zákonů.
I když se na postavení černých otroků zjevně
nic podstatně neměnilo, přece jen se něco dělo.
Na americkém Severu, kde vládl systém
svobodné námezdní práce, začal v roce 1831
bývalý tiskařský dělník z Bostonu William
Garrison
vydávat
týdeník
„Liberator“
(Osvoboditel), kolem něhož se soustředili
abolicionisté (angl. Abolition – zrušení). Ti o
dva roky později ustavili „Americký spolek
pro boj proti otroctví“. Na Jihu pak vznikla
ilegální „Podzemní železnice“, poskytující
tajné úkryty otrokům, kteří prchali do
severních svobodných států nebo do Kanady.
Do tohoto hnutí byli zapojeni příslušníci
nejrůznějších společenských vrstev a církví,
muži i ženy.
Krušný úděl zotročených pochopitelně
nezůstal lhostejný ani umělcům. Věhlasný
Henry Longfellow vydává „Písně otroctví“ a
z pera Harriet Stoweové vychází „Chaloupka
strýčka Toma“.
II/2011
Tato spisovatelka se narodila jako dcera
protestantského kazatele, později ředitele
bohosloveckého semináře. Vyrůstala v městě
Cincinnati na řece Ohio, od níž se na jih už
rozkládal jižanský stát Kentucky. Stala se
učitelkou. V pětadvaceti letech se provdala za
ovdovělého profesora teologie Calvina E.
Stowea a časem se stala matkou sedmi dětí.
Aby podpořila rodinu finančně, začala psát do
místních a církevních časopisů básně,
cestopisné a životopisné črty, ale i novely a
knížky pro děti. V roce 1853 dokončila
„Chaloupku strýčka Toma“. Na rozdíl
od abolicionistických radikálů, kteří byli i
v její rodině, se ve své knize pokusila vycházet
z novozákonních myšlenek nenásilí a smíření.
Hlavní postava románu černoch Tom je po
úpadku svého pána prodán a po strastiplné
pouti se stane majetkem surového, cynického
otrokáře. Nakonec podlehne bezcitnému zbití,
poroučí však duši Bohu a modlí se za
nepřátele.
Tento vpravdě ježíšovský postoj se
v pozdějších dobách stal předmětem kritiky ze
strany některých černošských skupin a
označení „strýček Tom“ se vžilo jako
posměšná nálepka pro lidi, kteří nebojují rázně
za svá práva – např. v knize Johna Killense
„Což nezachránil Daniela Pán?“, která byla
přeložena též do češtiny. Z toho však vůbec
nevyplývá, že autorka „Chaloupka strýčka
Toma“ v celkovém pojetí látky chybila.
Účinek její knihy byl nečekaný. Při osobním
setkání v roce 1862 – uprostřed války Severu
s Jihem – prezident Lincoln označil s dvornou
nadsázkou autorku jako „drobnou dámu, která
způsobila tuto válku“. Charles Dickens vyznal,
že se nemůže nasytit četby její knihy. A je asi
pravda, že „Chaloupka strýčka Toma“
vykonala ve své době víc než desítky projevů a
provolání.
Později
byla
i
scénicky
dramatizována. Proto se právem zařadila mezi
nejpopulárnější světová díla.
(Henych, D.: 3 x 13 věřících osobností. Praha:
Marek Světlík – M.E.S.S., 2010.)
9
OBŠŤASTNÍK – pravidelný občasník adventistů z Luže a okolí
Zima, tma a Bůh
Univerzitní profesor na jedné vysoké škole
položil studentům otázku: „Stvořil Bůh
všechno, co existuje?“ Jeden student odvážně
odpověděl: „Ano!“
„Stvořil Bůh opravdu všechno?“ otázal se
znovu profesor. „Ano, jistě!“ zopakoval
student. Profesor však namítl: „Pokud Bůh
stvořil všechno, co existuje, tak stvořil i zlo. A
na základě toho, co jsme si doposud řekli,
můžeme pak tvrdit, že Bůh musí být zlý.“
Student se nezmohl na odpověď a umlkl.
Profesor byl spokojený s tím, že se mu
podařilo dokázat zmíněnému studentovi, že
jeho víra v dobrého Boha je pouhým mýtem.
Ale onen student se ještě přihlásil: „Můžu se
vás na něco zeptat, pane profesore?“
„Samozřejmě!“ odpověděl profesor.
Student se otázal: „Existuje zima?“
„Co je to za otázku, samozřejmě, že existuje,
cožpak vám nikdy nebyla zima?“
Ostatní studenti se začali smát.
Mladý muž odpověděl: „Zima ve skutečnosti,
pane profesore, neexistuje. Podle zákonů
fyziky platí, že zima je vlastně jen
nepřítomností tepla. Každé tělo i každý
předmět jsou citlivé na změnu prostředí anebo
přenos energie. Absolutní nula znamená
úplnou nepřítomnost tepla. Za této teploty se
všechna hmota stává nehybnou a reakce
neschopnou. Zima tedy neexistuje. Člověk jen
používá toto slovo k tomu, aby vyjádřil, jak se
cítí, když vnímá nedostatek tepla.“
Student položil další otázku: „A existuje tma?“
„Samozřejmě!“ opáčil profesor.
I rena Sendler
Hrdinka II. Světové války – zachránkyně 2500
židovských dětí z varšavského ghetta
Irena Sendler se narodila ve Varšavě v rodině
lékaře St. Krzyzanowskeho. Mezi pacienty
jejího otce bylo mnoho chudých Židů, s jejichž
dětmi si hrála a získala k nim vztah.
Vystudovala pedagogiku a stala se úřednicí
na sociálním odboru varšavské radnice, kde se
kromě jiného věnovala péči o chudé židovské
II/2011
Ale student pokračoval: „Tma také neexistuje,
tma je ve skutečnosti nepřítomnost světla.
Světlo lze zkoumat, tmu však ne. Můžeme
použít Newtonův pokus, při kterém se bílé
světlo láme na mnoho barev. Nemůžeme však
měřit tmu. Jediný paprsek světla se vláme
v prostředí tmy a osvítí je. Můžeme snad
změřit, jak tmavý je vesmír? Můžeme je
změřit sílu světla, které vydává. Není to snad
pravda?
Tma je slovo, které člověk používá k popisu
toho, jak to vypadá, když někde není přítomno
světlo.“
Nakonec se mladý muž zeptal profesora: „A,
pane profesore, myslíte, že existuje zlo?“
„Samozřejmě!“ odvětil profesor. „Vidíme ho
každý den okolo sebe, v tom, jak se lidé
nehumánně chovají ke svým bližním. A
spatřujeme je ve zločinech, které se dějí po
celém světě. O co jiného by se jednalo než
o zlo?“
„Ve skutečnosti ani zlo neexistuje, pane
profesore, alespoň ne samo o sobě,“ reagoval
student.
„Zlo je absencí Boha. Je to podobně jako se
zimou a tmou. Zlo je slovo, kterým chtěl
člověk popsat nepřítomnost Boha.
Bůh zlo nestvořil. Zlo je důsledkem toho, když
člověk nepřijímá lásku, kterou mu Bůh chce
darovat. Podobně jako zima je důsledkem
nepřítomnosti tepla a tma je důsledkem
nepřítomnosti světla.“
Profesor se posadil.
Tento příběh je pravdivý. Jméno onoho
mladého muže je Albert Einstein.
(Prameny zdraví 6/2006, s. 19.)
rodiny. Po okupaci Polska Německem zřídili
nacisté ve Varšavě židovské ghetto, když
do městské zástavby násilně přemístili asi 450
tisíc Židů. Ti nesměli opouštět území,
obehnané třímetrovou zdí, trpěli nemocemi,
hladem, byli odváženi do koncentračních
táborů a posléze likvidováni. Situace se zde
povážlivě zhoršila poté, co Němci zakázali
jakoukoliv sociální pomoc.
Irena i přes zákaz Židům pomáhala. Stala se
členkou ilegální skupiny Zegota (Rada pomoci
10
OBŠŤASTNÍK – pravidelný občasník adventistů z Luže a okolí
Židům). Opatřila si propustku a docházela do
ghetta jako zdravotnice či údržbářka, přinášela
peníze, potraviny i léky. Stala se vedoucí
dětské sekce Zegoty a jejím úkolem bylo
dostat na svobodu co nejvíc dětí.
Za dramatických okolností byli kojenci
vynášeni v krabicích od bot či vyváženi
v bednách pod sedadly tramvaje; s ghettem
sousedila vozovna. Větší děti byly obaleny
mnoha vrstvami novin a v pytlích přehozeny
přes zeď. Další úniky umožňoval odvoz v autě
se špinavým prádlem či odpadky, do nichž se
děti ukryly. Tak přijížděla často do ghetta
„údržbářka“ Sendlerová. Na korbě malého
náklaďáku měla vycvičeného psa, který se
vždy při kontrole u brány rozštěkal. Němci
proto nezaslechli z auta nic podezřelého.
Zachráněné děti putovaly do rodin, klášterů,
ale i do dětských domovů mimo kláštery. O
každém dítěti vedla paní Irena kartotéku.
Jména však pro případ vyzrazení převáděla do
šifer a zapisovala je na proužky hedvábného
papíru. Celý tento archiv uložila do
zavařovacích sklenic a ukrývala jej na zahradě
své přítelkyně pod jabloní. Když byla roku
1943
gestapem
zatčena
a
mučena,
nepromluvila. Zachráněné děti tak zachránila
podruhé. Dostala trest smrti. Organizace
Zegota dokázala však podplatit bachaře, kteří
zapsali Irenu na listinu mezi popravené a
současně jí umožnili útěk. Do konce války žila
v ilegalitě a pomáhala v odboji. Většina z dvou
a půl tisíce dětí, jež se svými spolupracovníky
dostala na svobodu, se ve zdraví dočkala míru.
V roce 1945 byly děti podle seznamů ze
sklenic identifikovány, ale jejich rodiče
většinou již nežili … V roce 2008 žilo ještě
sedm set těchto dětí.
Pro její kontakty s polskou exilovou vládou ji
komunisti pronásledovali a na její činy se
zapomínalo. Paní Irena se stáhla do ústraní a
působila ve varšavských sirotčincích a
v domovech seniorů. Až v r. 1999 studenti
II/2011
v Kansasu zpracovali její příběh, poté vznikl i
The
Irena
Sendler
Project
(www.irenasendler.org). Mezinárodní federace
sociálních pracovníků podpořila v r. 2007 její
nominaci na Nobelovu cenu za mír, ale tu, žel,
nezískala.
Příběh Ireny Sendlerové znali více v zahraničí
než v Polsku. Totalitní režim její rodné země
neměl zájem o publicitu takového hrdinství a
bránil dokonce jeho zveřejnění. Vše se změnilo
až po roce 1989. Pomohlo v tom i udělení
čestného občanství Izraele roku 1991.
Nicméně i tak byla demokratickým Polskem
vyznamenána až po záhadně dlouhé době: Řád
Bílého
orla,
nejvyšší
polské
státní
vyznamenání, obdržela až roku 2003. V Polsku
dnes nesou jméno statečné ženy desítky škol.
V r. 2004 o ní byla vydána kniha od autorky
Anny Mieszkowské, tato byla u nás minulý rok
ve vydavatelství Víkend přeložena a uvedena
pod názvem „Děti Ireny Sendler“. Přehledný
článek, ze kterého jsme připravili i tento výtah,
najdete na internetu pod názvem: „Statečná
Irena z varšavského ghetta“. Je od Pavla
Kováře, dlouholetého redaktora časopisu
Reflex (http://czechfolks.com).
Tento zajímavý letáček a spoustu dalších
vydává Brněnská tisková misie, o.s.,
křesťanská ekumenická nezisková společnost.
Objednat si je můžete na adrese: BTM, P. O.
Box 64, 638 00 Brno, tel. 545 224 253, email:
[email protected], internet: www.btm.cz.
11
OBŠŤASTNÍK – pravidelný občasník adventistů z Luže a okolí
Kamenité stezky dějin a osudů
(2. část)
Teréza Nováková (1853 – 1912), spisovatelka
známá maturantům jako „představitelka
realismu a tzv. venkovské prózy“ spojené s
okolím Litomyšle a Proseče, byla kromě toho
také pečlivou a nadšenou sběratelkou
národopisných zvláštností, např. krojů,
výšivek, lidových zvyklostí, nářečí nebo
architektury. V roce 1893 pobyla také několik
dní v Luži, kde prozkoumala místní
pamětihodnosti a zaznamenala vzpomínky
několika starých pamětníků. Ve středu její
pozornosti vždy byly náboženské poměry dané
oblasti, jejich historie, vývoj a současný stav.
A to je to, co stojí za pozornost – místa, která
se v díle Terézy Novákové věnují Luži a okolí a
spisovatelčiny postřehy o náboženství našeho
kraje.
V tomto čísle si můžete přečíst druhou část
stati z knihy „Slavín žen českých“ vydané v
Praze roku 1894. Text je přepsán bez
pravopisných a stylistických úprav.
Košumberk tedy za „pikhartských“držitelů
kvetl a zdobil veškerou krajinu. Již víme, jaké
důvěry požíval tento týn v okolí, jak ukládány
tu poklady a listiny důležité, jak k pánům z
Chlumu obraceli se všichni s důvěrou – žel,
slávy jeho bylo na mále. Diviš Lacembok
Slavata z Chlumu a na Košumberce zapleten
byl též v povstání stavovské 1618-1620. Když
nastalo trestání vinníků, propadl polovinou
zboží svého. Leč pan Diviš netrudil se dlouho
neštěstím své vlasti, skonal již r. 1623.,
zůstaviv po sobě kromě vdovy Veroniky ze
Žerotína nezletilého syna Jindřicha Viléma.
Panství košumberského, aby rodu kolébku
jeho zachoval, zakoupil pan Vilém Slavata, a
ihned ucítili poddaní bývalých členů Jednoty
pevnou a nemilosrdnou ruku přísného katolíka
Slavaty. Byli vězněni, trýzněni, vyháněni,
nechtěli-li víry katolické přijati; jmenovitě
mnoho zakusili obyvatelé městečka Luže, kam
kromě jiných svízelů neustále vkládána
vojenská posádka.
Ve krutých těch bězích válečných hynulo
panství kdysi tak bohaté a spořádané, takže
Vilém Slavata udržeti ho nemohl, nechtěje na
II/2011
vydržování jeho jinde se dlužiti. I ponechal je
zase synu Divišovu Jindřichu Vilému Slavatě.
Tento mladý pán, jenž jinošský svůj věk v
samých bouřích strávil, oženil se s dámou
zámožnou, ale značně sebe starší, s Annou
Polyxenou Michnovou z Vacínova, známou
nám příznivkyní Jesuitů. Neměla dětí, a když r.
1650. zemřela, vstoupil Jindřich Vilém Slavata
v brzku v nové manžlství s mladičkou, teprve
patnáctiletou šlechtičnou Marií Maxmilianou
Evou Žďárskou, dcerou pana Floriana Jetřicha
Žďárského.
Nikdo netušil, když toto poloviční dítě
vkročilo do pustnoucích síní nádherného kdysi
Košumberka, že jemu vyhrazena jest zásluha
zreformovati tento „pikhartský“ kraj, že jemu
podaří se, co nikterak dařiti se nechtělo
mocnému
panu
Vilémovi.
S
Marií
Maxmilianou Evou žil Jindřich Vilém Slavata
nedlouho; již r. 1654. se světem se rozžehnal,
nedostoupiv ani 50. roku věku svého. Také
jediná dceruška těchto manželů, Johanka
Barbora, která byla dědičkou panství
košumberského, zemřela tři roky po otci, takže
nyní všecko jmění spadlo na mladičkou matku
její.
Tato před tím vdala se podruhé za pana
Františka Kryštofa svob. pána Hysrle z
Chodův. Ale ani tu valně štěstí jí nepřálo.
Synáčka svého a dědice Ferdinanda ztratila
jednoročního, a choť po 10letém manželství r.
1666. též ji opustil. Byla to pro mladou paní a
vdovu doba přetěžká; nicméně ona energií
svou vše přemohla, své jediné dceři Františce
Terezii pečlivě jmění otecké spravovala, takže
na znamenité věno jí vzrostlo. Jen ke slavnému
hradu, sídlu svému, jak se zdá, srdce
nepřiložila; hrad pustnul, opravy kromě
nejpotřebnější naň věnováno nebylo, nádherná
jeho výprava a výzdoba bledla a rozpadávala
se, aniž čím nahrazována byla. Všecken
družný, veselý život na něm pominul, smutně
dívala se nyní sličná drolící se jeho okna na
krajinu též smutnou, spleněnou, velmi málo
olidněnou.
V Luži chová se podnes veliký obraz Marie
Maxmiliany Evy. Jest to paní krásná, blondýna
kyprá, velmi sympatické, ač trochu tvrdé tváře
v nádherném a velmi vkusném rouše
červeném, plném krajek, stuh, klénotů zlatých.
12
OBŠŤASTNÍK – pravidelný občasník adventistů z Luže a okolí
Sotva srovnáme s obrazem tím půvabným
povahu paní Hyzrlové; neboť pokud lze
souditi z činů Marie Maxmiliany, byla to dáma
přísných zásad, trudnými zkušenostmi
zvážnělá, příjemností života šlechtického málo
dbající a jen v přesném konání povinností
a pobožnosti cíl svůj spatřující.
Sotva že dceru svoji za hraběte z Lamberka
provdala, oddala se paní Hyzrlová z Chodů
osamělému žití, rozjímání a horlivé zbožnosti.
Katoličce tak zanícené zajisté byla trnem v
oku náboženská vlažnosť poddaného jí kraje,
i přemýšlela, kterak by nejlépe bylo tomu
odpomoci. Z oken hradu viděti bylo směrem k
Luži mírné návrší, jemuž lidé Chlumek říkali;
pod ním krčilo se malé, zbědované městečko.
Marii Maxmilianě Evě zalíbil se Chlumek;
umínila si, že naň postaví pevnou tvrz proti
nekatolictví a nevěře okolního lidu. Nejprve
vystavěla na něm r. 1668. kapli, která sloužiti
měla za schránu divotvornému obrazu Panny
Marie Pacovské, od bratra paní Hyzrlové
Františka Adama jí darovanému. R. 1669. byla
kaple za veliké slávy vysvěcena a sešlý hrad
Košumberk byl zase jednou středem, kolem
něhož proudil rozveselený lid a zvaní hosté.
Leč paní Marii Maxmilianě Evě nebylo dosti,
že vystavěla lidu oblíbený stánek kultu
marianského, ona nedůvěřovala potomkům
bývalých Bratří, měla za to, že neustále nutno
nadšeně a horlivě do duše jim mluviti a od
bludů je odvracovati. Majíc jako většina české
šlechty katolické velikou důvěru k tovaryšstvu
Ježíšovu, povolala je na panství své a jala se
jim ihned na Chlumku blíže kaple residenci
stavěti. Darovala jim také panství roubovské,
nedávno zpět zakoupené, a velikou summu
peněz. V Roubovicích vystavěla jim zámeček
a pivovar, a residenci na Chlumku, jež r. 1682.
byla dohotovena, co nejpohodlněji jim
upravila. Kaple Panny Marie byla paní
Hysrlové tak mila, že chtějíc na blízku býti a
pokrok svého díla zakladatelského sledovati,
přistěhovala se ze starobylého hradu r. 1684.
sama pod Chlumek, kde měla domek
zakoupený.
V tu dobu stihla ji úmrtím dcery její, hraběnky
z Lamberka, krutá rána; předčasná tato smrť
byla také příčinou, že paní Marie Maxmiliana
závěť svou změnila. Místo Roubovic a Bělé i
jistiny 19.000 zl. Jesuitům upsaných (což vše i
s panstvím kladenským od bratra zděděným a
několika vesnicemi kolem Košumberka
odkazovala vnukům a vnučkám) připsala jim
na residenci na Chlumku, hrad Košumberk s
pivovarem a dvorem, městečko Luži s 2
krčmami, mlýn podolský s jinými 4 mlýny, vsi
Voletice, Zdislav, Štěnec, Srbce, Hlubokou a
dvůr domanický, a to tak, aby se oněch 19.000
zl. na zboží tom pojistilo a residence
chlumecká po její smrti kolleji hradecké
10.000 zl. na vychování mládeže vyplatila. Tak
octnulo se útočiště Bratří českomoravských,
jejich pokoj a škola z nenadání v rukou
nejzanícenějších horlitelů Říma.
~~~
(pokračování příště)
Soňa Sílová
Pa vel D o lejší odešel
Výrazný křesťanský autor polistopadového období, šedesátník Pavel
Dolejší (*1950), zemřel 24. srpna 2010 po těžké nemoci.
Stavbyvedoucí odvodňovacích systémů a nadšený ochránce přírody
založil po Listopadu sbor KS Čáslav (dnes AC Čáslav). Ve druhé
polovině 90. let publikoval v Životě víry své povídky. První
povídkovou knížku manželů Dolejších „Každý má svůj Everest“ vydalo
nakladatelství KMS v roce 1998. Od té doby vydávali Pavel a Eva
Dolejší další povídkové cykly, dobrodružnou historickou trilogii pro
mládež nebo kontroverzní román s eschatologickou tematikou
„Už brzy“. Cílem Pavla Dolejšího bylo vytvořit lidová křesťanská díla,
která čtenáře povedou ke Kristu. Jeho knihy vyšly v několika vydáních
II/2011
13
OBŠŤASTNÍK – pravidelný občasník adventistů z Luže a okolí
a jejich vliv na české křesťany různých denominací (právě s touto vizí spolupracoval s Životem
víry) je nezpochybnitelný.
(Časopis Život víry 10/2010, s. 4-5.)
Rozhovor s Evou a Pavlem Dolejšími
Rozhovor z 10. 8. 2010 je dostupný na http://www.marinka.cz/rybnicek/rozhovor-s-evou-a-pavlem-dolejsimi
„Když se řekne „Eva a Pavel Dolejší“, vybaví se většině z nás hned několik křesťanských
beletristických knížek, které se čtou jedním dechem. Příběhy, v jejichž ději najdeme pravé
přátelství, nezištnou pomoc, krásnou přírodu; skrze které nejednou pocítíme Boží dotek a
načerpáme velký kopec naděje.
Všichni víme, že píšete beletristické knížky, ale čím jste (nebo jste kdy byli) v „normálním“
životě? Jaké máte zaměstnání?
Pavel: Stavbyvedoucí ekologických staveb.
Eva: Sociální pracovnice.
Kdy vás vlastně poprvé napadlo, že byste mohli napsat knihu? A koho z vás jako první? Nebo
si vás ten nápad našel společně?
Napadlo to Pavla ještě v době hluboké totality a byla to kniha „Deset a jedno setkání“. Dlouho
ležela „v šuplíku“, než po letech, již značně upravená, spatřila světlo světa.
Bavíte se o svých hrdinech i ve volném čase (třeba na procházce) – nebo jen ve vyhrazených
chvílích pro tvorbu? Jak moc s vámi románové postavy žijí?
V době psaní jednotlivých knih jsme o nich mluvili neustále – v pracovním i volném čase. Dalo
by se říci, že jsme rozpracovaným příběhem žili. Zvláštní bylo, že nám oběma nejvíce myšlenek
přicházelo před spaním.
Se kterou postavou jste se nemohli rozloučit?
Pavel: S Pavlem Votrubou
Eva: S Evangeline de La Fouré
A která fiktivní osoba z vašich knih je vám nejsympatičtější?
Pavel: Komisař Coleti
Eva: Honza Batelka
Které místo na zemi máte nejraději? Kam se rádi vracíte?
(Jestli to není tajné)
Oba milujeme hory, především Vysoké Tatry a Malou
Fatru.
Jaké je vaše největší přání?
Nechtěli bychom, aby to vyznělo jako duchovní fráze, ale
pokud máme pravdivě odpovědět, tak skutečně to,
abychom vítězně došli do cíle – Božího království a spolu
s námi i naši milí a co nejvíce těch, kteří Boha dříve
neznali.
S jakým cílem především jste psali své knihy? Podařilo se
vám jej naplnit?
II/2011
14
OBŠŤASTNÍK – pravidelný občasník adventistů z Luže a okolí
Naše touha vždycky byla napsat příběhy, které by obsahovaly evangelium v natolik poutavé
formě, aby český nevěřící čtenář knihu neodložil hned, jakmile narazí na slovo „Bůh“.
Netroufáme si posuzovat, nakolik se nám to podařilo, ale vždycky jsme měli velikou radost,
když jsme slyšeli, že se knihy dostaly do sekulárního prostředí.
Jaké je vaše nejoblíbenější místo v Bibli? A proč?
Pavel: Žalm 16,9-11 a kniha Zjevení.
Eva: Nemohu říci, že bych měla nějaké nejoblíbenější místo. Bibli mám nesmírně ráda celou –
Starý i Nový Zákon. Velice často v modlitbě děkuji za to, že Boží Slovo je „světlem pro mé
nohy“ (Žalm 119,105), že „to hlavní v něm je pravda“ (Žalm 119:160), a že „kam pronikne, tam
vzchází světlo a nezkušení nabývají rozumnosti“ (Žalm 119,130). S velkou vděčností vyznávám,
že „Hospodin je moje radost!“ (Žalm 104,34)
Kdy se vás osobně Bůh nejvíce v životě dotkl? Kdy jste nejvíc cítili jeho blízkost, jeho lásku?
Pavel: Nejvýraznější Boží blízkost se vším krásným, co s sebou přináší, jsem prožil nedávno – 3.
června 2010, kdy jsem po vážné operaci cítil, jak z mého těla uniká život.
Eva: Během posledních deseti let jsme prožívali situace, o nichž se bez nadsázky dá říci, že byly
děsivé. Několikrát, ve chvílích totálního fyzického i psychického vyčerpání, jsem cítila – v
pravém slova smyslu cítila – příliv pokoje a síly. Tyto okamžiky, kdy jsem na vlastní kůži
prožila, že skutečně existuje dar pokoje, nezávislého na situaci, a dar síly pro toho, kdo už
žádnou nemá, patří k mým nejkrásnějším duchovním prožitkům.
Uvažujete do budoucna ještě o nějaké knize?
Ne. Knihy jsme nepsali jenom pro pobavení čtenářů, nýbrž i proto, že jsme chtěli něco sdělit.
Leccos vzdáleného jsme s Bohem prožili my, o lecčems jsme slyšeli nebo četli a přišlo nám
škoda si to nechat jenom pro sebe. Zároveň jsme se po dobu věnování se této činnosti – asi 13 let
– modlili, aby nám Bůh srozumitelně ukázal, kdy skončit, aby nedošlo k opakování už řečeného.
Ukázal nám to. Kniha „Stalo se“ byla poslední.
Děkuji manželům Dolejším za milý a upřímný rozhovor. Jste přesně takoví, jak jste na mě
působili ze svých knížek – radostní, pokorní lidé s láskou k přírodě, a hlavně se zápalem pro
Ježíše Krista a pro Boží království.“
Co zajímavého si můžete půjčit v knihovně u Kociánů
Libertatia – Země Svobody
Eva a Pavel Dolejší
První část románové trilogie z doby Ludvíka XIV. Příběh mladého francouzského šlechtice, který se
pokusil vybudovat město založené na základních tezích humanismu. Barvitý děj nás zavede na
Tortugu, Madagaskaru, do intrikami promořených Versailles i pařížského podsvětí zvaného Dvůr
zázraků.
Plavčík Jean
Eva a Pavel Dolejší
Tento román se odehrává ve stejném časovém období jako předchozí kniha Libertatia – Země
Svobody. Příběh mladého hugenotského šlechtice Jeana de Conti, který přežije vyvraždění své
rodiny. Poutavý román plný lásky, nenávisti, zrady a odpuštění.
II/2011
15
OBŠŤASTNÍK – pravidelný občasník adventistů z Luže a okolí
Cesty spravedlnosti
Eva a Pavel Dolejší
Poslední část historické trilogie, která sleduje osudy francouzských hugenotů v období vlády Krále
Slunce Ludvíka XIV., nás zavede do Kanady a puritánského Bostonu. Setkáme se v ní nejenom se
sympatickým Jeanem de Conti a jeho krásnou manželkou Patricií, ale poznáme i nové tváře lidí,
formované americkou divočinou.
Každý má svůj Everest (Příběhy o hledání I.)
Eva a Pavel Dolejší
První část „Příběhů o hledání“. Hrdiny povídek manželů Dolejších jsou skuteční lidé se svými
klady i zápory, statečností i selháváním, pády i prozřením. Eva a Pavel píší o skutečném životě, v
jejich povídkách nalezneme zklamání i úspěch, lidské chyby i lidskou moudrost. Navíc je jejich styl
natolik přitažlivý, že jakmile začnete knihu číst, neskončíte dříve než na poslední stránce.
Život není peříčko (Příběhy o hledání II.)
Eva a Pavel Dolejší
Druhá část „Příběhů o hledání“. Volné pokračování knížky Každý má svůj Everest. Opět se setkáte s
rodinou Hornových, hajným Votrubou a dalšími oblíbenými hrdiny.
Deset a jedno setkání (Příběhy o hledání III.)
Eva a Pavel Dolejší
Třetí část série nazvané „Příběhy o hledání“. První dva díly četly již tisíce lidí nejen v naší
republice.
Láska je když … (Příběhy o hledání IV.)
Eva a Pavel Dolejší
Čtvrtá část „Příběhů o hledání“. Kniha volně navazuje na knihu „Život není peříčko“. Autoři pro
Vás připravili další knihu, kterou neodložíte, dokud jí nepřečtete.
Stalo se
Eva a Pavel Dolejší
Volné pokračování románu Už brzy od manželů Dolejších. Svět se stává stále nepřátelštějším
místem a ti, kdo opravdově věří, musí být připraveni zaplatit cenu za svou víru.
Chatrč
Paul Young
Missy, nejmladší dcera Mackenzieho Allena Phillipse, je unesena během rodinného výletu a důkazy
o tom, že byla pravděpodobně zavražděna, se najdou v opuštěné chatrči uprostřed oregonské
divočiny. O několik let později obdrží Mack, utápějící se v nejhlubší beznaději, podivný vzkaz,
který vypadá, jako by byl od Boha, a ve kterém ho pisatel zve na víkend do chatrče. Přestože
Mackovi jeho vlastní počínání připadá nanejvýš pošetilé, vrací se jednoho zimního odpoledne na
toto místo, aby znovu vkročil do samého středu svých nejtemnějších nočních můr. To, co tam najde,
navždy změní jeho život.
II/2011
16
OBŠŤASTNÍK – pravidelný občasník adventistů z Luže a okolí
Je téměř neskutečné, že se kniha, kterou si její autor původně vytiskl sám pouze v několika kopiích
pro svou rodinu a své nejbližší přátele, stala bestsellerem deníku New York Times, přeloženým do
35 jazyků. Chatrč oslovila miliony čtenářů svérázným, ale srozumitelným obrazem Boha,
soucitného tváří v tvář velkému zlu. Na mnohé z nich zapůsobil velký smutek hlavní postavy, to
strašlivé břemeno, které často doprovází těžkou ztrátu a je tak běžnou součástí lidského údělu, že
nás to nutí se ptát: Kde je Bůh, když ho nejvíce potřebujeme? A kdo vlastně je Bůh? Chatrč však
není jen knihou o hledání Boha, ale mnohem více příběhem o tom, jak člověk tváří v tvář zlu a
bolesti nalézá sebe sama.
Exodus
Leon Uris
Leon Uris ve svém nejznámějším díle „Exodus“ zachytil krátké období po roce 1949, kdy se
odehrával zásadní boj židovského národa o právo na vlastní stát. Uris popisuje britské internační
tábory pro Židy, nelegální přistěhovalectví do Palestiny, vznik prvních osad a kibuců, nadlidské
úsilí při zúrodňování pouště, obětavé čelení arabské agresi i odhodlaný boj po vzniku státu Izraele.
Ve vzpomínkách jednotlivých postav románu však předestírá také dlouhou a tragickou historii Židů
v Rusku, podmínky života ve Varšavském ghettu a průběh varšavského povstání, osudy německých
židovských rodin po nástupu nacistů nebo situaci ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi.
Kniha je tak širokou freskou spletitých osudů židovského národa, jehož úsilí a věrnost tradici je
nakonec korunováno vznikem vlastního státu. Zároveň nahlížíme pozadí ropné politiky evropských
mocností na Blízkém východě a nemohoucnost mezinárodního společenství v kritických situacích.
Uris věnoval shromažďování materiálu na román neuvěřitelné úsilí, najezdil desítky tisíc kilometrů,
hovořil se stovkami pamětníků, probral se hromadami odborných knih a výsledek je opravdu
úctyhodný. Historické skutečnosti, které román popisuje, jsou alarmující, a to zvlášť v době, kdy se
situace na Blízkém východě ani po padesáti letech od vzniku románu příliš neproměnila.
Zprávy jednotlivých oddělení
Novinky ve sborové knihovně
Zemřu svobodný
Noble Alexander, Kay D. Rizzo
Kuba, rok 1962. Humberto Noble Alexander stojí nahý a na kost promrzlý před svými vězniteli ve
strohé, neosobní výslechové místnosti, kde spravedlnost a právo nic neznamenají. Je falešně
obviněn z pokusu o atentát na komunistického diktátora Fidela Castra. Jeho vyhlídky nejsou růžové.
Čeká ho kruté mučení, cely plné odporné havěti, tvrdá práce a – což je ze všeho nejhorší –
dvaadvacet let vězení.
Kniha „Zemřu svobodný“ vypráví pozoruhodný příběh Humberta Noble Alexandra, který se v
branách pekla ze všech sil snažil přežít a zůstat věrný Bohu.
Má nejtěžší cesta
Walter J. Veith
Prof. Dr. Walter Veith získal doktorát ze zoologie na univerzitě Kapského Města v roce 1979.
Dlouhá léta byl zapřisáhlým evolucionistou a přesvědčeným ateistou. V letech 1979-1986 přednášel
zoologii na univerzitě ve městě Stellenbosch. V té době obohatil evoluční teorii několika
významnými objevy.
II/2011
17
OBŠŤASTNÍK – pravidelný občasník adventistů z Luže a okolí
Pečlivým studiem, ke kterému ho za zvláštních okolností vyprovokoval jeden truhlář, však došel k
poznání, že evoluční teorie nemůže obstát tváří v tvář faktům. Poznal také, že existuje Bůh, který
mocně zasahuje i v jeho životě.
Ve stínu ruky tvé
Erich Theodor Laufersweiler
Na stránkách knihy autor dnešním mladým lidem poutavě vypráví o tom, co jejich dědové a otcové
museli často prožít, aby mohli zůstat věrní svému Bohu a svědomí. Vnímavý čtenář zde může
rovněž vycítit předivné Boží zásahy do jejich životů, zvláště ve spojitosti se čtvrtým přikázáním
Božího Dekalogu. Pisatel zajímavým způsobem vypráví nejen o době své vojenské služby, ale ve
svých vzpomínkách se rovněž vrací k dramatickým chvílím ze svého dětství během 2. světové
války. V jedné z kapitol popisuje nebezpečné situace, které prožíval jeho tatínek, který byl za své
přesvědčení vojenským soudem odsouzen k smrti. Vzpomíná také celou řadu mladých chlapců,
kteří byli v Československu za totality jako vojáci pro svou víru vězněni.
Kudy do nebe
Krátké příběhy, povídky a citáty, které chtějí obohatit Vaše životní putování.
Pastorův blog
Vlastík Fürst
Autor patří mezi nejúspěšnější blogery zveřejňující své texty na blogu iDNES. Typickým rysem
jeho textů je otevřenost, s jakou glosuje své zážitky padesátníka i dění ve společnosti. Píše o
obyčejných lidech, politice, dobách minulých i aktuálních problémech. Se čtenářem se dělí o niterné
zážitky a prozrazuje své vnitřní boje. Stejně upřímně se vyrovnává s tím, když se střetne s lidskou
neurvalostí, narážkami ateistů na jeho víru i bezmocí nad smrtí, která mu vzala nejbližší a kterou
jako pastor často potkává. Jen vždycky své texty končí jinak, než by člověk čekal. Vlastík Fürst je
totiž nenapravitelný optimista, jehož laskavý pohled na svět kolem si získal již mnoho příznivců.
Texty skvěle doplňují ilustrace karikaturisty Václava Šípoše, které vtipně vystihují pointu
pastorových postřehů a úvah.
Kdyby zvířata mohla mluvit
Werner Gitt, K.-H. Vanheiden
Zvířata disponují vskutku účinnými komunikačními systémy, aby se navzájem dorozuměla.
Nemohou s námi ale rozmlouvat v lidské řeči. Proto se autoři postavili do role jejich zástupců a stali
se jejich mluvčími. Možné otázky kladou zvířata sama a odpovídají na ně v myšleném rozhovoru.
Touto metodou předkládají autoři látku čtivě, živě a poutavě – a přece vědecky přesně.
Tajemství jeskyně
Arthur S. Maxwell
Do staré rybářské vesničky na severozápadním pobřeží Skotska přijíždí na prázdniny třináctiletý
anglický kluk Roy Wallace. Ještě před jeho příjezdem se ve vesnici začnou dít podivné věci. Nikdo
si je nedovede vysvětlit. „Detektiv“ Roy se rozhodne po příčinách nevysvětlitelných událostí pátrat.
Vyptává se vesničanů a rozumuje s novými kamarády z vesnice, Oscarem a Brunem. Postupně
zjišťuje, že všechny stopy vedou k nedaleké jeskyni. Rozhodne se ji tedy na vlastní pěst
prozkoumat a tak objevit tajemství jeskyně.
II/2011
18
OBŠŤASTNÍK – pravidelný občasník adventistů z Luže a okolí
Víra krok za krokem
Reinder Bruinsma
Reinder Bruinsma se v knize Víra krok za krokem vydává na vzrušující cestu za poznáním, během
níž pátrá po smyslu života. V deseti logických krocích seznamuje čtenáře se svým pohledem na
život a přibližuje jim svou víru. Ve svých úvahách se snaží jít do hloubky, klade si vskutku zásadní
otázky, představuje širokou škálu pohledů a názorů a uvádí zajímavé argumenty, kterými
odůvodňuje své přesvědčení. Čtenáři se tak nabízí jedinečná příležitost utřídit si myšlenky, podívat
se na svět očima hluboce věřícího člověka, polemizovat s jeho představami a porovnat s ním své
názory. Kniha jistě potěší každého, kdo touží objevit hlubší rozměr své existence.
Nová setkání s Bohem
Jon Paulien
Nám již důvěrně známý odborník na janovskou literaturu a eschatologii slibuje tentokrát představit
Ježíše, jakého sám autor – i přesto, že vyrůstal v křesťanské rodině – dříve neznal.
Téměř zapomenutý den
Mark A. Finley
Uspěchaný svět, ve kterém žijeme, nám často „pomáhá“ zapomínat na některé důležité skutečnosti.
Tato kniha připomíná jednu z nich, která může pomoci každému z nás žít lépe a naplnit naše dny
pokojem a radostí.
Ti, kteří odešli
Fred Cornforth a Tim Lale
Všimli jste si, že v našich sborech řídnou řady? Znáte osobně někoho, kdo v posledních pěti letech
přestal chodit do sboru nebo požádal o vyloučení? Chtěli byste takového člověka lépe pochopit, vžít
se do jeho situace a nabídnout mu pomocnou ruku? Pokud ano, je tato kniha určena právě vám.
Najdete v ní autentické výpovědi lidí, kteří odešli z církve. Jelikož jsou to odpovědi upřímné a
velmi otevřené, jsou také velmi často kontroverzní, až provokativní. Neměli bychom se tím však
nechat vyvést z míry, protože v této knize rozhodně nejde o hledání pravdy, nýbrž o snahu
porozumět těm, kteří kdysi byli součástí Církve adventistů sedmého dne a pod tíhou životních
okolností se z ní rozhodli odejít.
Jestliže rozhovory s těmito lidmi budete číst bez předsudků a s touhou jim porozumět, můžete si být
jisti, že vás zasáhnou, vyvedou z klidu a přivedou k zamyšlení. Kniha je vhodná nejen k osobnímu
studiu, ale také ke čtení ve skupinkách, jejichž členům nejsou osudy těch, kteří odešli, lhostejné.
Dar nebes
Ellen Gould Whiteová
Kniha Dar nebes přináší čtenářům starověký příběh člověka, který má stále velký vliv na životy
mnoha lidí. Jinými slovy připomíná narození betlémského DÍTĚTE. Svými řádky nás zve, abychom
spolu s Josefem a Marií hledali místo k přenocování, abychom se posadili mezi pastýře a vyslechli
si jedno z nejúžasnějších andělských sdělení: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi.
Bůh v nich má zalíbení.“, abychom spolu s mudrci z Východu sledovali hvězdu a šli se poklonit
nově narozenému králi a abychom spolu s Ježíšovými rodiči utíkali před Herodovým hněvem do
Egypta.
II/2011
19
OBŠŤASTNÍK – pravidelný občasník adventistů z Luže a okolí
Miniencyklopedie přírodní léčby
Igor Bukovský
Knížka chce být přehledným a stručným návodem, jak léčit některá častá onemocnění – stravou,
úpravou stylu života, bylinkami a zeleninovými šťávami nebo u nás ještě málo známou vodoléčbou.
Koinonia 1/2010
Časopis Teologického semináře Církve adventistů sedmého dne
Akce křesťanského domova
Třetí setkání „Šití panenek pro Unicef“ – 11. 4. od 17.00 hodin


Sborová dovolená – 3.-10. 7.
Pojedeme do Krkonoš na Chatu Damián. Podívejte se na
http://www.ceskehory.cz/ubytovani/chata-damian-svoboda-nad-upou.html

Ohře 2011 – 22.-29. 7
Po loňské nechtěné pauze vyrážíme na letní putování po řece. Tentokrát jsme jako cíl vybrali
západočeskou Ohři. Jako i v předchozích letech pojedeme na kánoích, na které se, ať se snažíte,
jak se snažíte, nevejde víc než dva lidé posádky. Protože nepojede více než devět lodí, počet
uspokojených zájemců není nekonečný. Hlaste se včas (nejpozději do začátku června) u Aleše
Kociána – 739 345 651 nebo [email protected]
V měsíci březnu se na setkání „Šití panenek pro Unicef“ narodily první dvě panenky: Rozárka
a Jaruška (obě 33 cm vysoké). Můžete si je koupit pro sebe, své děti nebo vnoučata, každou za
600,- Kč a přispět tím na záchranu dítěte očkováním. Další panenky budeme prodávat na
Dětském dnu na Košumberku.
II/2011
20
OBŠŤASTNÍK – pravidelný občasník adventistů z Luže a okolí
Díky
Milé maminky, babičky a tety,
chceme Vám slovy Věry Gajdošíkové poděkovat za Vaší péči a zároveň
Vám popřát Boží přízeň do dalších dní.
Vaše děti
Maminko – děkuji
Maminčina víra
Věra Gajdošíková
Věra Gajdošíková
Maminko – děkuji …
Za sedřené ruce děkuji ti –
jež pro nás
svoji hebkost ztratily.
Jak vyjádřit,
co srdce moje cítí?
Umět tak vrátit
aspoň na chvíli
tu dobu,
kdy jsme ještě byli děti –
a tobě ještě nezešedl vlas.
Však léta pádí –
tak nedočkavě letí
a poznaly
všechno kolem nás.
Jen tvoje láska –
ta je stejná stále,
v proměnách času
nic ji nezkazí.
Máš stejně ráda
svoje dítě malé –
i tehdy,
když ti z domu odchází.
Tak co nám zbývá? –
Jen poděkovat za ni
a snažit se
odvděčit se aspoň malinko.
Ať za to všechno
sám Ježíš tě chrání
a dá ti zdraví …
Díky – maminko!
Víra je prý
dědictví po otcích.
Tu moji –
mi ukázala maminka …
Často si vzpomínám,
jak spolu jsme se modlívaly.
Byla jsem tehdy
docela malinká –
když začala mi vyprávět,
kdo stvořil vesmír,
hvězdy, měsíc, slunce –
kdo stvořil člověka
a pro něj celý svět …
Když víra vyklíčí
v tom malém dětském srdci,
tu většinou
po celý život vydrží.
A i když někdy
to srdce zatoulá se,
tu víra zastaví je
přímo nad strží …
S vděčností k nebi
oči, ruce i srdce zvedám,
za maminku svou
Bohu děkuji.
Tu její víru
za celý svět snad nedám –
a stejně jako ona
Ježíše miluji …
II/2011
21
OBŠŤASTNÍK – pravidelný občasník adventistů z Luže a okolí
Narozeniny
Narozeniny v měsíci dubnu
příjmení
jméno
datum nar.
Síla
Radek ml.
6.4
Sílová
Miroslava
9.4
Trpkošová
Marie
11.4
Krapková
Halina
12.4
Štěpán
Jakub
20.4
Tomanová
Jindřiška
20.4
Řádek
Filip
29.4
Narozeniny v měsíci květnu
příjmení
jméno
Dvořák
Tomáš
1.5
Čermák
Jan
8.5
Krapková
Kristýna
10.5
Síla
Radomil st.
16.5
Kociánová
Elena
20.5
Řádková
Markéta
25.5
Čermáková
Pavlína
26.5
Zárubová
Jana
28.5
příjmení
jméno
Síla
Radomil st.
datum nar.
datum křtu
výročí
10.5.1968
43
Narozeniny v měsíci červnu
II/2011
příjmení
jméno
datum nar.
Klímová
Dagmar
11.6
Žůrek
Zdeněk
14.6
Žůrková
Květomila
29.6
22
OBŠŤASTNÍK – pravidelný občasník adventistů z Luže a okolí
II/2011
příjmení
jméno
datum křtu
výročí
Žůrková
Emilie
5.6.1964
47
Vágnerová
Gražyna
10.6.1994
17
Řádková
Jana
14.6.1985
26
Kociánová
Elena
17.6.1994
17
Žůrek
Zdeněk
18.6.1965
46
Svobodová
Marie
19.6.1992
19
Řádek
Rudolf
21.6.1982
29
Sílová
Miroslava
24.6.1967
44
Dědeček
Antonín
25.6.1990
21
Fürstová
Ester
27.6.1997
14
Pejcha
Zdeněk
28.6.1991
20
Šlemínová
Květa
28.6.2008
3
Horáková
Jana
30.6.1995
16
Sílová
Soňa
30.6.1995
16
Žůrek
Pavel ml.
30.6.1995
16
23
OBŠŤASTNÍK – pravidelný občasník adventistů z Luže a okolí
Rozpis kázání a vedení odpoledních
pobožností
DATUM
LUŽE
LITOMYŠL
kázání
26.3.2011
VP LUŽE - Kocián A.
POLIČKA
POZNÁMKY
Členské shromáždění
Ptáček J.
31.3. LUŽE Klub zdraví - Zelí
26.3. LUŽE - Cestovatelský klub 16:00
vedení odpoledne
2.4.2011
Hurta M.
Šotola M.
Fürstovi
Kocián A.
9.4.2011
Kocián A.
Síla R.
Řádkovi
Beneš L.
LUŽE 11.4. kdykoliv mezi 17-20 Šití panenek III.
16.4.2011
Klíma R.
Kocián A.
Kociánovi
Hurta M.
POLIČKA 13.4. 17:30 - KZ - Velikonoce bez vajec
H. KRÁL. 16.4. 15h Nácvik písní na konferenci
23.4.2011
Slezák L.
Šlemín O.
Žůrkovi P. + L.
Síla R.
KOCIÁN - mládežnický víkend + 23.4. Naděje VM
30.4.2011
Žůrek Z.
Hurta M.
Zárubovi + Schejbalová
Kocián
LUŽE 28.4. 18:00 KZ - Domácí pekárny
Společné Litomyšl - Kocián A.
Krapkovi
Slezák L.
DELEGÁTI 8.5. - Konferenční neděle
POLIČKA 11.5. 17:30 KZ - Královské nápoje
14.5.2011
Krapka P.
Sílová S.
Žůrkovi 14
Ptáček J.
H. KRÁL. 14.5. 15h Nácvik písní na konferenci
KOCIÁN - Robinzonáda - Vlastějovice 13.-15.5.
21.5.2011
Bouška M.
Ptáček J.
Hurtovi
Kocián A.
DELEGÁTI 22.5. - Konferenční neděle
7.5.2011
28.5.2011
KONFERENČNÍ SOBOTA Českého sdružení - Hradec Králové - ALDIS
LUŽE 26.5. 18:00 KZ - Celiakie
4.6.2011
Ptáček J.
Kocián A.
Štěpánovi + Noemi Ž.
Krapka P.
LUŽE 4.6. v 16:00 Klub cestou necestou
LUŽE 5.6. Dětský den na Košumberku???
11.6.2011
Síla R.
Žůrek Z.
Žůrkovi 18 + Střížkovi
VP Polička - Kocián A.
POLIČKA 9.6. 17:30 KZ - Letní dovolená
LUŽE 12.6. Dětský den na Košumberku???
Sílovi
Ščigelová H.
LUŽE 18.6. v 16:00 Klub cestou necestou
18.6.2011
25.6.2011
VP LUŽE - Kocián A.
SPOLEČNÉ POLIČKA - 85. výročí sboru - Zvolánek P.
LUŽE 23.6. 18:00 KZ - Letní dovolená
Venkovní nástěnka
Duben – vedoucí sboru
Květen – dětská sobotní škola
Červen – evangelizace
Červenec – tajemník sboru
II/2011
24
OBŠŤASTNÍK – pravidelný občasník adventistů z Luže a okolí
Inspirace na závěr
Máš ve svém srdci díru?
Pobřeží Aljašky přikrývala chladná noc. Psal
se 24. březen 1989. Kapitán tankeru vydal
druhému důstojníku strohé rozkazy. Tanker
Exxon Valdez v černé noci narazil na útes a do
jednoho z nejkrásnějších moří světa vypustil
jedenáct milionů galonů ropy. Tmavá ropa
přikryla hladinu moře, písečné pláže a pohltila
i bílé racky. Aljaška byla zpustošená a
společnost Exxon, která vlastnila tanker, byla
znemožněna.
Tato nehoda, jakkoli strašná, nebyla ničím
v porovnání s katastrofami, které se denně
odehrávají v našich vztazích. Už jsi to jistě
zažil. Někdo nesplní tvoje očekávání. Sliby
zůstanou nesplněné. Vytáhnou se slovní zbraně
a vypálí se kulky slov. A výsledek? Tvoje
srdce narazí na ostrý útes jednání někoho
druhého. Vzácná energie unikne a pokryje
povrch tvé duše mrtvolnou vrstvou odporu.
Černá pokrývka zatrpklosti zatemní tvůj svět,
zakryje výhled, udusí tvou radost.
A ty máš zlost. Šéf, který ti slíbil postup a
zvýšení platu, zapomněl, jak se jmenuješ.
Tvoji přátelé se vydali na víkend do přírody,
ale tebe nepozvali. Děti, které jsi vychoval,
zapomněly, že existuješ. A tebe to bolí. Jsi
zlomen, jsi zahořklý. Z očí se ti řinou horké
slzy a jsou horké proto, že se derou ze srdce,
ve kterém hoří oheň. Oheň hněvu. Sžírá tě.
Jeho plameny plápolají pod vřícím kotlem
pomsty. Musíš se rozhodnout: Uhasím ten
oheň, nebo ho nechám hořet? Vyrovnám se s
tím, nebo se budu bít? Nechám rány zahojit,
nebo se budu dívat, jak se mění v nenávist?
Načerpám nový elán, nebo propadnu
znechucení?
Tady je definice znechucení: Znechucení je,
když dovolíš, aby se tvé rány proměnily v
nenávist. Znechucení je, když dopustíš, aby tě
něco utrápilo k smrti. Znechucení je, když
rozněcuješ, živíš a rozdmýcháváš oheň a
znovu prožíváš bolest.
(Lucado, M.: Potlesk nebes. Praha: Luxpress,
1998.)
Povzbuzení z Písma
„Hospodin je podíl mně určený, je můj kalich; můj los držíš pevně, Hospodine.
Měřicí provazce mi padly v kraji blaha, moje dědictví je velkolepé!
Dobrořečím Hospodinu, on mi radí, i v noci mě moje ledví napomíná.
Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese.
Proto se mé srdce raduje a moje sláva jásá, v bezpečí přebývá i mé tělo,
neboť v moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě.
Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho.“
(Žalm 16,5-11)
II/2011
25
OBŠŤASTNÍK – pravidelný občasník adventistů z Luže a okolí
Kdo to je?
Řešení hádanky z minulého čísla
Nová hádanka
Obšťastník – občasník adventistů z Luže a okolí
Vychází 1x za čtvrtletí
Příspěvky do příštího čísla zasílejte na adresu [email protected] do
20.6.2011
Sledujte také web: http://luze.casd.cz
II/2011
26