Strávili jsme den v moderním pohřebním ústavu

Komentáře

Transkript

Strávili jsme den v moderním pohřebním ústavu
reportáž
i Svoji práci považují za umění, byť nad ní
většina smrtelníků ohrnuje nos nebo se jí
děsí. Přitom thanatopraktici dr. Petr
Rambousek a jeho dcera Helena Šulíková
chtějí jen nebožtíka vypravit na věčnost
v co možná nejdůstojnějším stavu.
text: Kateřina Pokorná / foto: Robert Sedmík / PROFIMEDIA.CZ
ČEŠTÍ BALZAMOVAČI
Strávili jsme den v moderním pohřebním ústavu
P
rvní květnový pátek jede rodinný
pohřební ústav už od ranních hodin
na plné obrátky. V kanceláři se netrhnou dveře s pozůstalými, kteří
přicházejí sjednat pohřeb, jeden obřad střídá
druhý, speciálně upravené vozy převážejí
přesně podle časového harmonogramu zesnulé do obřadních síní nebo na venkovské
hřbitovy. Na hladký průběh hektického dne
bedlivě dohlíží majitel litoměřického pohřebního ústavu dr. Petr Rambousek. Jeho
dcera Helena Šulíková nás mezitím s fotografem přijímá ve své kanceláři. Matka
dvouletého syna, která letos oslaví třicítku,
má na starosti hlavně kontakt se zahraničními partnery, se kterými řeší repatriace zesnulých Čechů zpět do vlasti a také zajišťuje
hladký návrat u nás zemřelých cizinců zpět
do jejich domova. „Celý den jsem na mailu
a telefonu, zajišťuji doklady, jejich překlady
do různých jazyků, řidiče, vhodné rakve,
které odpovídají předpisům v cizině, starám
se, aby naši pracovníci měli s sebou vhodné
nářadí, aby jim nedošel plyn v bombách na
letování rakví, zda s sebou vezou rubáše pro
mrtvé,“ vyjmenovává jen zlomek svých
denních činností Helena. Balzamaci těl, několikahodinové proceduře s přísnými pravidly, se věnuje jen nárazově v průměru asi
dvakrát měsíčně. Loni s otcem takto „konzervovali“ celkem 23 těl.
Smrt jí sluší
Helena Šulíková je sympatická brunetka,
která si nepotrpí na uniformní, uhlazené kostýmky. Sáčko ve sportovním stylu sladěné
s teniskami jí vyloženě sluší. Rozlévá nám
vodu a usazuje poblíž svého počítače. O tom,
že by se někdy věnovala něčemu jinému než
pohřebnictví, nikdy neuvažovala, pouští se
mladá žena do vyprávění, „Vyrostla jsem
v tom, firmu máme už 22 let. Možná jsem ale
v jednu chvíli chtěla studovat jazyky, protože se je učím velmi snadno, ale pak jsem viděla, že na to není vůbec čas. Studia na vysoké jsem vzdala po druhém semestru.“
O balzamaci jako službě pro veřejnost
s otcem zauvažovali ve chvíli, kdy vážně
onemocněl jediný český vystudovaný balzamovač. „Načerno se tomu u nás sice věnuje
spousta lékařů, ale ti nemají žádné vybavení, ani nevědí, jak se to správně dělá. Tatí-
Zkrášlující
procedura.
Stačí hodina či
dvě věnovaná
kosmetické
úpravě
a nebožtík
vypadá, jako
by jen na
moment usnul.
28
29
reportáž
i Proč se těla balzamují?
u Cílem je úprava zemřelých pro pietní
obřady a delší uchování tělesné schránky
bez rozkladných procesů. Ve světě, například ve Spojených státech, Spolkové
republice Německo i ve Velké Británii, je
zcela běžné, že si rodina nechá zesnulého
nabalzamovat. Thanatopraxe, respektive
balzamace umožní i nápravu závad těl
způsobených v nemocnicích, při autonehodách, pitvách a podobně. Balzamace
je důležitá i při převozu nebožtíků přes
hranice.
Všechno
je jinak.
Odměnou za dobře odvedenou práci jsou
vděčné komentáře pozůstalých. „Vyznamenáním jsou slova, že mrtvý vypadal, jako
když jen spí, že měl hezký úsměv na tváři,
že odešel upravený. To potěší, proto to děláme,“ konstatuje dcera Helena.
Od dob dávno
minulých
prošly
balzamace
velkým
vývojem.
Na sále
dnes panují
hlavně přísná
hygienická
opatření.
Nesnáším kriminálky
Při balzamaci má thanatopraktik k ruce
vždy další lidi. I tak je celá procedura únavná a bolí při ní celé tělo. Soustředění je ale
na prvním místě. „Celou dobu se musíte starat, aby to dobře proběhlo, je nutné si hlavně
hlídat, aby se v těle něco neucpalo. Přece jen
třeba starší lidé můžou mít trombózy,“ říká
znalecky Helena, která si na černý humor,
jenž bývá „funebrákům“ přisuzovaný, nepotrpí. „Na sále nepotřebuji vtipkovat, ale určitě se legrační hlášce, kterou pronesou naši
zaměstnanci, ráda zasměji, přece jen odlehčení občas musí být,“ tvrdí balzamovačka.
Ptám se, zda třeba k jejím oblíbeným seriálům patří i americký Odpočívej v pokoji,
který se odehrává víceméně právě v rodinném pohřebním ústavu. „Neznám ho a neláká mě se na něco podobného dívat. Na nervy
mi lezou i kriminálky, kde jsou kvanta mrtvých. Nechci ve volném čase řešit, kde, kdo
Povinná
výbava.
Kromě líčidel
na tvář mají
balzamovači
po ruce i řadu
vysterilizovaných nástrojů.
nek tak pro nás tenkrát našel vhodný kurz
v Německu,“ vzpomíná balzamovačka na
období, kdy si uvědomili, že pokud chtějí
spolupracovat se zahraničím a repatriovat
mrtvé, bez balzamace to nepůjde. Z nové
profese měla zpočátku ohromný respekt.
„Strašně jsem se toho děsila, vůbec se mi do
toho nechtělo, ale našemu tatínkovi se nedá
příliš vzdorovat. Prostě rozhodl a šlo se. Ale
třeba první pitvu jsem pozorovala z vedlejší
místnosti, druhou už z deseti metrů, další už
30
přímo u stolu. Trvalo ale rozhodně delší čas,
než se dostavil pocit, že to zvládnu,“ směje
se dnes Helena a přiznává, že si prožila
i noční můry. Na kurzech v Německu
a v Anglii, kam dojížděla během dvou let,
a kde také posléze skládala zkoušky v cizím
jazyce, se to ale srovnalo. „Začala jsem k tomu přistupovat jako k práci, odmyslela jsem
si, že přede mnou leží člověk. Říkala jsem
si, že to dělám pro pozůstalou rodinu, aby
měli možnost se na mrtvého ještě podívat.
Ve své podstatě je to vlastně umění. Vždyť
se nám pod ruku dostanou lidé po autonehodách, mají zranění v obličeji, která jsou nutná opravit, zašít, zavoskovat, domodelovávají se různé části těla podle fotografií. To
jsem se následně naučila ještě na stáži
v Americe, která se soustředila na rekonstrukci obličeje,“ vysvětluje majitelka několika diplomů, které má rozvěšené po zdech
své kanceláře.
Zajímalo mě, jak se s její velmi netradiční
profesí smiřoval manžel, hasič. „Známe se
opravdu dlouho, takže žádné překvapení to
nebylo. A teď jsem ráda, že i jemu učarovala balzamace do té míry, že se sám chystá
na kurz, jaký jsem kdysi absolvovala já. Bude mi moct pomáhat a také se snáze vystřídáme v péči o syna,“ těší se matka malého
Adama, která na mateřské prakticky vůbec
nebyla. „Od jeho narození mám v jedné ru-
ce dítě a v druhé mobil. Když byl miminko,
bylo to jednodušší, teď je ukřičený a hyperaktivní. Naštěstí začíná chodit do školky,
takže snad bude líp. Ale už se mi i párkrát
stalo, že někam musel pracovně se mnou,
třeba naposledy do Barcelony na pohřebnickou konferenci. Doufám, že jednou převezme štafetu. A kdyby se náhodou vzpíral, dědeček ho postaví do latě,“ maluje si
budoucnost Helena Šulíková a přiznává, že
o práci doma mluví téměř pořád a před malým synem se musí občas hlídat, aby používali vhodnější slova. „Naštěstí jeho první
slovo bylo táta,” rozesměje se.
Poslední cesta na úrovni
O balzamace, které trvají nejčastěji od čtyř
do deseti hodin, však není obecně zatím mezi našinci velký zájem. Prvního Čecha, tedy
spíše Češku, dceru významného podnikatele, balzamovali teprve loni. Její tělo tehdy
chtěla rodina uložit do hrobky, která se však
teprve budovala. Balzamace nebožku bezchybně zakonzervovala na 30 dní, byť to lze
zajistit i na celé tři měsíce. Poté už tělo
takzvaně sesychá. „Vždy záleží na koncentraci roztoků, které použijeme,“ vysvětluje jediná česká balzamovačka. Do hovoru se
vkládá Helenina maminka Milena, která se
věnuje jednodušším, kosmetickým úpravám
zemřelých. „U nás platí, že pokud chtějí po-
zůstalí mrtvého před pohřbem vidět, musí
zemřelý podstoupit úpravu. Přece jen při
sjednávání obřadu nikdo netuší, v jakém stavu se k nám zesnulý ve finále dostane. Nebožtíci často mívají otevřené oči, jsou rozcuchaní, po pitvě mají viditelné řezy. Stačí ale
hodina či dvě a tělo vypadá úplně jinak. Za
tuhle službu si účtujeme 1200 korun.“ V posmrtných úpravách v litoměřickém ústavu
školí zájemce z celé republiky. „Proškolili
jsme jich už asi sedmdesát a zájem stále
stoupá. Úpravy zesnulého ve finále sice stojí
peníze, ale každý by měl ze světa odejít jako
člověk. Věřím, že jsme do našeho pohřebnictví vnesli konečně trochu úrovně,“ říká
Milena Rambousková.
a jak umřel. Raději se odreaguji u komedií,
nebo si zajdu na zumbu,“ objasňuje dcera
majitele litoměřického ústavu.
Na místě činu
Po povídání v kanceláři přejíždíme do objektu s obřadní síní a sálem pro úpravu zesnulých. Venku před budovou se mezitím scházejí první smuteční hosté na pohřeb, který
začíná za 45 minut. Uvnitř nám pan majitel
Rambousek ukazuje horkou novinku – obrazovku, na které bude možné promítat během
obřadu fotografie zesnulého, nebo případně
i filmovou smyčku. Přitom probíráme nezbytnosti, které jsou ke každému rozloučení
potřeba. Pokud jde o oblečení do rakve, podle Petra Rambouska už neplatí, že si většina
pozůstalých přeje odít zemřelého do jeho
vlastního slavnostního šatu. Asi by to byla
i škoda, říkám si, když vidím přehlídku
vkusných rubášů, které se dovážejí pro tyto
účely až z Anglie. Ostatně jako všechny další věci. V Česku prý zatím, bohužel, vládne
nekvalita ve všech směrech. A ani v poskytování pohřebních služeb to není jiné. „Panuje u nás ohromný konkurenční boj. Ke konci
letošního března tady působilo přesně
572 držitelů koncesí na pohřební službu a to
INZERCE
Rodinná
firma.
Mladou
Helenu přiměl
k pokračování
v rodinné tradici
její otec Petr
Rambousek.
31
i i reportáž
je nás ‚jen‘ 10 milionů. Když to porovnám
třeba se Španělskem, kde je 600 držitelů
koncesí na 43 milionů obyvatel, jde o šílené
číslo. Každopádně platí, že u nás funguje jen
sto slušných podniků, šedesát jich je ještě
ucházejících, ale zbytek je katastrofa,“ říká
tvrdě Petr Rambousek. „Opravdu velká škoda, že se lidi o kvalitu nezajímají a jsou v tomhle ohledu hodně hloupí. Přitom stačí
mnohdy nalistovat stránky na internetu. Na
těch našich sice ceny nikdo nenajde, protože
razím heslo, že je lepší přijít, vidět a na místě
zjistit, kolik bude všechno stát, protože nakonec se dá o mnohém domluvit. Bez problémů sjednáme i uložení nebožtíka bez obřadu,
na což ale nové zákazníky rozhodně nelákáme. Troufnu si říct, že co do kvality a úrovně
služeb nemáme v Čechách žádnou konkurenci,“ prohlašuje sebevědomě majitel litoměřického pohřebního ústavu a už nás smě-
podhlavníky i nerezový polohovatelný, díky
kterému lze hlavu umístit do jakékoli polohy a který lze použít například i v otevřené
rakvi při obřadu.
Když opouštíme sál, jsme vybídnuti
k dezinfekci rukou speciálním mýdlem
v bezdotykové dóze. Příliš nevoní, ale po
čase jeho výrazný pach vyprchává. Sál se
zamyká a zabezpečuje. Při odchodu na čerstvý vzduch ještě míjíme bílý chladicí box
na mrtvá těla, vyrovnané rakve všemožných barev, materiálů a úprav. Zastavuje
nás zřízenec, kterému se nezdá úprava těla
Rodinná
idyla.
Balzamovačka
Helena žije
v soukromí
zcela běžný
život a plánuje
i další dítě.
i České zdravotnictví
je výrobnou
šílených nebožtíků.
Těla se většinou
necitelně rozřežou
jako na jatkách.
INZERCE
Luxusní limuzína.
Rakve se na obřad či
hřbitov převážejí v těch
nejmodernějších vozech.
ruje na speciálně upravený a vycíděný sál,
kde balzamace nebo jen kosmetické úpravy
těl probíhají.
Sněhově bílá místnost je velká jen tak, aby
se do ní vešly dva pracovní stoly – jeden
pevný, druhý na kolečkách – a dva malé příruční sklady s chemickými prostředky a sterilními nástroji. Na stěnách jsou stočené hadice různých délek a šířek určené k vysávání
tělních tekutin a následnému plnění těla speciálními roztoky, příruční stolky jsou plné
krémů na tělo vonících po bylinkách, které
kůži propůjčí přirozený odstín, speciálních
gelů na vlasy, jež kštici zbaví mastnoty
a propůjčí jí lesk a hebkost, laků na vlasy.
Zaujaly mě průhledné čočky, které vypadají
na chlup stejně jako ty dioptrické. Nač můžou nebožtíkovi ještě být? „Slouží k udržení
víčka na jednom místě. Natřou se voskem
a umístí na oční bulvy. Pak už jen stačí přes
ně přetáhnout víčko,“ dostává se mi vysvět-
32
lení. Když se vynadívám na místo, kde jsou
v nástrojích a přípravcích uložené stovky až
tisíce korun, a které si majitel nechává posílat také z ciziny, mohu otevřít kufřík s líčidly. Ten obsahuje sadu pudrů, rtěnek v kelímcích, make–upu, který se jednoduše
stříká přímo na tvář. Nic z přípravků se rozhodně nedá pořídit v běžné drogerii. „Takové
by na těle nevydržely, ale když si pozůstalý
vysloveně třeba přeje, aby měla jeho žena
nebo matka na rtech třeba oblíbený odstín
rtěnky, dá se to samozřejmě také provést,“
vysvětluje Helena a opatrně skládá kufřík do
původního stavu. Její otec zatím přináší dřevěnou truhlu plnou „operačních“ nástrojů –
pinzet, dlátek, kladívek... „Podle předpisů ho
tu musíme mít, ale většinou používáme spíše
levnější nástroje,“ říká o náčiní za 60 tisíc
korun Petr Rambousek. Za balzamaci se platí necelých 21 tisíc bez daně. „Já i rodiče
máme v téhle věci už dávno jasno, všichni se
chceme nechat po smrti nabalzamovat a poté
uložit do rodinné hrobky,” poznamenává
otevřeně Helena Šulíková.
Všimnu si velké role průhledné fólie. „Ta
pomáhá doslova udržet tělo vcelku při práci,
když už u něj například začíná probíhat rozkladná fáze. Bohužel se v našich nemocnicích zachází s nebožtíky velmi necitelně.
Podobný problém se týká i pitev. Vůbec nechápu, proč je nutné posílat na pitvu pětadevadesátiletou babičku, která zemřela ve
spánku v kvalitním domově důchodců. Nač
je nutné znát konkrétní příčinu smrti? Při
pitvě ji zcela zbytečně celou rozřežou a dát
ji dohromady, aby se s ní mohla rodina důstojně rozloučit, je pak náročné, “ durdí se
majitel ústavu a naše zdravotnictví nazývá
výrobnou šílených nebožtíků, „Třeba v Anglii se dělají většinou jen dílčí pitvy – pozor,
nehovořím o soudních pitvách –, ale tady se
tělo rozřeže jako na jatkách. Proč nebožtíka
více poškozovat, když je kolikrát diagnóza
jasná? To je mimochodem jeden z důvodů,
proč u nás nejsou ve zdravotnictví peníze,
protože za pitvu se ve finále platí desítky tisíc korun,“ dodává majitel pohřebního ústavu. Na nerezovém stole posléze demonstruje
polohu nebožtíka při práci, ukazuje černé
nebožtíka, jenž má za pár minut pohřeb.
Helena odchází situaci řešit. Po pár minutách se vrací s komentářem, že švy na hlavě
po pitvě opravdu nešlo lépe zamaskovat,
protože nebožtík nemá zrovna bujný vlasový porost…
Jízda v luxusním „funebráku“
Když dojíždíme na hřbitov, kde rodina a sousedé právě pohřbili starší ženu, zaměstnanci
pohřebního ústavu zasypávají spuštěnou rakev hlínou a připravují věnce, které naaranžují na náhrobní desku. „Sáhněte si schválně
na stuhu z našeho věnce a porovnejte ji s tím
sousedním, který dodala levná konkurence,“
vybízí mě majitel ústavu. Rozdíl by odhalilo i malé dítě. Stuha z litoměřického ústavu
je měkká, poddajná, příjemná na dotek. Prý
proto, že obsahuje i hedvábí. Konkurenční
škrábe a trčí na věnci.
Zpátky do města se vezu nejlepším převozním autem v České republice, které si nechala firma pana Rambouska vyrobit v Anglii na zakázku. Je dlouhé šest metrů a stálo
téměř dva miliony korun. Usedám do měkké
kožené sedačky a místa na nohy mám jako
v byznys třídě v letadle. Zadní prostory pro
rakev jsou přepažené neprůhlednou deskou.
Auto cestou „vytáhne“ více jak stovku a jen
jemně bručí, což majitel vysvětluje speciální
střešní úpravou, která se v cizině používá ještě na aranžování věnců. Kam vjedeme, tam
vzbuzujeme pozornost. Někteří kolemjdoucí
se i zastavují. Cestou se dozvídám, že je Petr
Rambousek jedním z devíti členů „vlády“
evropského pohřebnictví. „Jako firma máme
dobré jméno, jsme členy německého federálního spolku, anglické asociace, evropské
i světové federace. Když kdokoli z ciziny potřebuje něco vyřídit v Česku, už se téměř automaticky obrací na nás. Za těmito výhodami
ale stojí spousta dřiny, účasti na světových
seminářích, konferencích,“ potvrzuje majitel
ústavu okřídlené pravidlo, že úspěch nikdy
nebývá zadarmo.
Po patnácti minutách mě Petr Rambousek, v tuto chvíli v roli řidiče, vysazuje
u naší firemní fabie na litoměřickém náměstí. Ironicky přitom poznamená, jestli je to
naše auto alespoň trochu bezpečné. „Každopádně šťastnou cestu, i když jak my funebráci říkáme, mrtvol není nikdy dost,“ rozloučí se s námi s lehkou dávkou černého
humoru.
n

Podobné dokumenty