Lincoln Rhyme 05 - Iluze - Patterson James pack 30 knih + 1 bonus

Komentáře

Transkript

Lincoln Rhyme 05 - Iluze - Patterson James pack 30 knih + 1 bonus
Iluze
Jeffery Deaver
Kouzelnický trik se podle všeobecného mínění kouzelníků
skládá z efektu a metody. Efekt je to, co divák vidí. (…)
Metoda je pak tajemstvím v pozadí efektu, které umožňuje,
aby daný efekt vznikl.
Peter Lamont a Richard Wiseman, Magie v teorii
DÍL I
Efekt
SOBOTA 17. DUBNA
„Zkušený kouzelník se snaží oklamat spíše mysl než
oko.“
– Marvin Kaye, Rukověť tvořivého kouzelníka
1
Zdravím vás, ctěné publikum. Vítejte.
Vítejte na našem představení.
Na příští dva dny pro vás máme připravenu hezkou
řádku vzrušujících zápletek – naši iluzionisté, kouzelníci a
eskamotéři budou spřádat svá kouzla, aby vás nadchli i
uchvátili.
Náš první mistrovský kousek pochází z repertoáru
umělce, o němž každý jistě slyšel: Harryho Houdiniho,
nejslavnějšího mistra úniků v Americe, ne-li přímo na světě,
muže, který své umění předváděl před korunovanými
hlavami států a americkými prezidenty. Některé z jeho
úniků jsou tak obtížné, že se je nikdo neodvážil napodobit
ani tolik let po jeho předčasné smrti.
Dnes znovu předvedeme únik, pri němž Houdini riskoval
udušení –mistrovské číslo zvané Líný kat.
Při tomto triku leží účinkující na břiše s rukama
spoutanýma za zády pomocí klasických pout Darby.
Kotníky má svázané a další kus provazu má přehozen kolem
krku jako smyčku a připevněn ke kotníkům. Jeho nohy mají
tendenci se narovnávat, čímž se utahuje smyčka a nastává
úděsný proces dušení.
A proč se tomuto číslu říká „Líný kat“? Protože se
odsouzenec nakonec sám oběsí.
Při mnoha nebezpečnějších Houdiniho číslech byli
opodál připraveni asistenti s noži a klíči, aby mistra rychle
vyprostili v případě, že by se nedokázal vymanit sám.
Mnohdy byl při ruce také lékař.
Dnes však žádná z těchto bezpečnostních opatření
nepřijmeme. Nedo-káže-li účinkující uniknout během čtyř
minut, zemře.
Začneme již za okamžik…, ale nejprve dovolte několik
rad:
Nikdy nezapomeňte, že při vstupu na naše představení
opouštíte realitu.
Věci, o nichž jste absolutně přesvědčeni, že je vidíte,
vůbec nemusí existovat. A věci, které podle vás musí být
iluzí, se mohou ukázat jako krutá Boží pravda.
Z vašeho společníka se na našem představení může
vyklubat úplně cizí osoba. A žena či muž v publiku, kterého
vůbec nepoznáte, vás může velmi dobře znát.
To, co se zdá bezpečné, může být vražedné. A
nebezpečí, vůči nimž se obrníte, nemusí být ničím více než
vějičkami, které vás vlákají do ještě většího rizika.
Čemu můžete při našem představení věřit? Na koho se
spolehnout?
Inu, ctěné publikum, odpověd zní, že byste neměli věřit
ničemu.
A nespoléhat na nikoho. Vůbec na nikoho.
Ale teď se už zvedá opona, světla pohasínají, hudba
utichá a zbývá jen vznešený zvuk srdcí bijících v napjatém
očekávání.
Naše představení začíná…
Budova vypadala, jako by již zažila hezkou řádku duchů.
Gotická, ukoptěné, potemnělá. Vtěsnaná mezi dva
věžáky na Upper West Side, opatřená vyhlídkovou plošinou
na střeše, posetá okny se zavřenými okenicemi. Pocházela z
viktoriánské éry – v jedné době sloužila jako internát a
později jako léčebna, kde vedli své vyhaslé životy psychicky
narušení odsouzenci.
Manhattanská Škola hudby a performančního umění
mohla hostit desítky duchů.
Žádný z nich se však nenacházel v tak bezprostřední
blízkosti jako ten, který se možná právě nyní vznášel nad
teplým tělem mladé ženy ležící čelem k zemi v potemnělém
vestibulu před malým koncertním sálem. Oči měla žena
nehybné a vytřeštěné, byť dosud ne skelné, a krev na její
tváři zatím nestačila zhnědnout.
Avšak přestože měla jinak bílou kůži, její obličej byl
švestkově modrý od škrtivě napjatého provazu, který
spojoval její krk s kotníky.
Kolem ženy pak ležel rozházený notový papír, pouzdro
od flétny a rozlitý velký kelímek ze Starbucks. Její džínsy a
zelená košile byly potřísněny od kávy, jejíž tmavé loužičky
se leskly i na mramorové podlaze opodál.
Přítomen byl rovněž muž, který ženu zavraždil; skláněl
se nad ní a pečlivě si ji prohlížel. Dával si načas a necítil
sebemenší potřebu chvátat. Bylo časné sobotní ráno, a jak si
muž ověřil, o víkendech ve škole žádná výuka neprobíhala.
Studenti sice využívali cvičebny, ale ty se nacházely v jiném
křídle budovy. Muž se k ženě sklonil ještě o něco blíže,
přimhouřil oči a čekal, zda ucítí z jejího těla stoupat nějakou
životní sílu či ducha. Neucítil.
Napřímil se a přemýšlel, co dalšího by mohl provést
znehybnělému tělu před sebou.
XXX
„Víte jistě, že to byl Vřískot?“
„Jo…, teda ne,“ odpověděl pracovník ostrahy. „Možná
ne Vřískot, jestli mi rozumíte. Spíš křik. Rozrušený. Trval
jen asi vteřinu nebo dvě. A potom přestal.“
Diane Franciscovichová, pochůzkářka z 20. okrsku,
pokračovala v dotazování: „Slyšel ještě někdo něco?“
Ztěžka dýchající robustní strážník pohlédl na vysokou
tmavovlasou policistku, zavrtěl hlavou, rozevřel obrovské
tmavé dlaně a otřel si je do modrých kalhot.
„Mám zavolat pro posily?“ zeptala se Nancy Ausoniová,
druhá pochůzkářka, rovněž začátečnice, jen o něco menší a
světlovlasejší než její kolegyně.
Franciscovichové to připadalo zbytečné, ale nebyla si
jistá. Pochůzkáři obcházející rajon v této části Upper West
Side přicházeli do styku většinou jen s dopravními
nehodami, krádežemi v obchodech a krádežemi aut –
nepočítáme-li, že museli držet za ručičku rozrušené oběti
těchto trestných činů. Toto byla premiéra. Během časně
sobotní pochůzky si obou policistek všiml na chodníku
zdejší pracovník ostrahy a přivolal je do školy, aby mu
pomohly prověřit ten Vřískot. Tedy, vlastně rozrušený křik.
„Počkejme s tím ještě,“ řekla klidně Franciscovichová.
„Nejdřív zjistíme, co se děje.“
„Zdálo se, že se to ozývá někde odtamtud,“ poznamenal
strážník. „Co já vím.“
„Strašidelné místo,“ nadhodila Ausoniová. Chovala se
podivně nervózně, přestože právě ona většinou neváhala
zasahovat v pouličních sporech, i když byli jejich
protagonisté dvakrát větší než ona.
„Mluvím o těch zvucích,“ blábolil strážník. „Fakt těžko
říct, chápete? Těžko říct, odkud se ozývaly.“
Franciscovichová se soustředila na slova své partnerky.
Zatracené strašidelné místo, dodala pro sebe v duchu.
Když strážník ani po hezkých pár metrech temnoty
neobjevil nic, co by se vymykalo normálu, zpomalil.
Franciscovichová kývla na dveře na konci chodby. „A co
je za nimi?“
„Tam žádní studenti nebudou. Nemají proč. Je to jen…“
Policistka zatlačila do dveří.
Uvnitř se rozkládal malý vestibul vedoucí do
koncertního sálu A. Nedaleko od dveří v něm leželo tělo
mladé ženy s rukama v poutech, svázanýma nohama,
smyčkou kolem krku a smrtelně vytřeštěnýma očima. Nad ní
se pak tyčil hnědovlasý padesátník s plnovousem. Při jejich
příchodu překvapeně zvedl hlavu.
„Ne!“ vykřikla Ausoniová.
„Kristepane,“ ulevil si strážník.
Obě policistky vytasily zbraně a Franciscovichová
překvapivě pevnou rukou – nebo si to alespoň myslela –
namířila na muže pistoli. „Ty, ani hnout! Pomalu se postav,
odtáhni se od ní a zvedni ruce do vzduchu.“ Její hlas byl
mnohem méně pevný než její prsty svírající služebního
glocka.
Muž na slovo poslechl.
„Lehni si čelem k zemi. A neschovávat ruce!“
Ausoniová vyrazila k dívce.
V tu chvíli si Franciscovichová všimla, že mužova
pravice je nad jeho hlavou zaťatá v pěst.
„Otevři d…“
Prásk…
Místnost naplnil záblesk oslnivého světla a zcela
policistku oslepil. Zdálo se, že vychází přímo z mužovy
ruky a chvíli se jen tak vznáší, než se konečně rozlije ven.
Ausoniová ztuhla, Franciscovichová se přikrčila a začala
neohrabaně couvat a mžourat očima, aby se jí rychleji vrátil
zrak. Přitom se oháněla pistolí sem a tam. I přes nával
paniky věděla, že vrah měl v době záblesku bezpochyby
zavřené oči, takže právě teď na ně zřejmě míří vlastní zbraní
nebo se na ně vrhá s nožem.
„Kde, kde, kde?“ křičela.
A pak konečně prozřela. Rozostřeným zrakem matně
zahlédla, jak vrah za clonou rozptýleného dýmu utíká do
koncertního sálu a bouchá za sebou dveřmi. Vzápětí se
zevnitř ozvalo žuchnuti, když zřejmě přirazil ke dveřím židli
nebo stůl.
Ausoniová poklekla před dívku, nožem švýcarské
armády jí odřezala z krku provaz, otočila ji a zahájila umělé
dýchání.
„Jsou tu nějaké další východy?“ křikla Franciscovichová
na strážníka.
„Jenom jeden – vzadu za rohem. Napravo.“
„Co okna?“
„Ne.“
„Hej,“ zavolala Franciscovichová na kolegyni a dala se
do běhu, „hlídej ty dveře!“
„Jasně,“ odvětila světlovlasá policistka a vyfoukla další
lok vzduchu do bledých rtů oběti.
Ozvala se další žuchnuti, jak pachatel zpevňoval svou
barikádu. Franciscovichová sprintem odbočila za roh ke
dveřím, o kterých jí říkal strážník, a vysílačkou přitom
zavolala posily. Když se podívala před sebe, všimla si, že na
konci chodby někdo stojí. Rychle se zastavila, namířila na
mužskou postavu pistoli a posvítila na ni oslnivým
paprskem halogenové baterky.
„Prokrista,“ zaskřehotal postarší správce a upustil koště,
které držel v ruce.
Franciscovichová poděkovala Bohu, že nedržela prst na
spoušti glocka. „Viděl jste někoho vycházet z těchhle
dveří?“
„Co se děje?“
„Viděl jste někoho?“ křikla Franciscovichová.
„Ne, paní.“
„Jak dlouho už tu jste?“
„Já nevím. Takových deset minut.“
Z koncertního sálu se ozval další hlomoz nábytku – vrah
očividně pokračoval v tarasení dveří. Franciscovichová
poslala správce do hlavní chodby za strážníkem a přistoupila
k bočním dveřím. Zvedla pistoli do úrovně očí a jemně
vyzkoušela kliku. Bylo odemčeno. Ustoupila stranou, aby
nebyla v palebné linii, kdyby chtěl pachatel střílet skrz
dřevo. Tento trik si pamatovala z NYPD Blue, i když je
možné, že se o něm na akademii zmiňoval i instruktor.
Uvnitř se rozlehlo další žuchnuti.
„Nancy, jsi tam?“ zašeptala Franciscovichová do
vysílačky.
„Je mrtvá,“ ozval se roztřesený hlas Ausoniové. „Snažila
jsem se. Ale je mrtvá.“
„Tudy utéct nemohl. Je pořád uvnitř. Slyším ho.“ Ticho.
„Snažila jsem se, Diane. Já se snažila.“
„Kašli na to. Vzpamatuj se. Vnímáš mě? Vnímáš!“
„Jo, už jsem v pohodě. Vážně. Zavolala jsem pro posily.
Pojďme si pro něj.“
„Ne,“ řekla Franciscovichová, „necháme ho tam
zavřeného, dokud sem nedorazí zásahovka. Nic jiného dělat
nemusíme. Sed na zadku a drž se stranou od dveří. Sed a
dávej pozor.“
V tom okamžiku zevnitř zaslechla mužův křik. „Mám
tady rukojmí. Mám tady holku. Jestli se sem pokusíte
vpadnout, tak ji zabiju!“
Ježíšikriste…
„Hej, ty uvnitř,“ křikla Franciscovichová. „Nikdo ti nic
neudělá. Žádný strach. Hlavně neubližuj nikomu dalšímu.“
Je to tak podle předpisu? pomyslela si. Hlavní vysílací čas
ani výcvik z akademie jí tady moc nepomohly. Slyšela, jak
Ausoniová volá na centrálu a hlásí, že se situace vyvinula v
zabarikádovaného pachatele s jedním rukojmím.
„Jenom klid!“ zavolala Franciscovichová na vraha.
„Můžeš…“
Vtom se ze sálu ozval hlasitý výstřel a Franciscovichová
vyskočila jako ryba z akvária. „Co se stalo? Tos byla ty?“
zaječela do vysílačky.
„Ne,“ odvětila její partnerka. „Myslela jsem, že to ty.“
„Není ti nic?“
„Ne. Říkal, že má rukojmí. Myslíš, že ji zastřelil?“
„Já nevím. Jak to mám vědět?“ Kde jsou, sakra, ty
posily? pomyslela si Franciscovichová.
„Diane,“ zašeptala Ausoniová po chvíli. „Musíme tam
jít. Možná je zraněná. Možná jí ublížil.“ Odmlčela se a
křikla: „Hej, ty uvnitř!“ Žádná odpověd. „Ty!“
Nic.
„Možná
spáchal
sebevraždu,“
nadhodila
Franciscovichová.
Anebo vystřelil do vzduchu, abychom si myslely, že
spáchal sebevraždu, a už tam na nás čeká.
A pak se jí opět vrátil ten strašlivý obrázek: oprýskané
dveře koncertního sálu se otevírají a vrhají matné světlo na
oběť s obličejem modrým a chladným jako zimní soumrak.
Diane Franciscovichová se stala policistkou především
proto, aby bránila lidem v páchání podobných věcí –
případně, aby je chytala, když už něco podobného spáchají.
„Musíme tam jít, Diane,“ zašeptala Ausoniová.
„Taky si myslím. No dobře. Vpadnem tam.“
Franciscovichová jako by mluvila v lehkém amoku, přičemž
současně myslela na svou rodinu a na to, jak při ostré střelbě
z automatické pistole správně přeložit levou ruku přes
pravou. „Řekni tomu dozorci, že budeme v sále potřebovat
světla.“
„Vypínač je tady,“ odpověděla Ausoniová o chvíli
později. „Až mu řeknu, zapne ho.“ Franciscovichová
zaslechla v mikrofonu hluboký výdech. „Jsem připravená,“
dodala Ausoniová. „Na tři. Odpočítej to.“
„Dobře. Jedna… Počkej. Proniknu tam asi ze
šedesátistupňového úhlu napravo od tebe. Tak mě
nezastřel.“
„Dobře. Šedesát stupňů. A já budu…“
„Ty budeš nalevo ode mě.“
„Tak dělej.“
„Jedna…“ Franciscovichová uchopila levou rukou kliku.
„Dvě…“
Tentokrát už její prst vklouzl do krytu spouště a jemně
polaskal druhý kohoutek, který u pistolí glock představuje
pojistku.
„Tři!“ vykřikla Franciscovichová tak hlasitě, že to její
kolegyně bezpochyby slyšela i bez vysílačky. Protáhla se
dveřmi do velké obdélníkové místnosti právě ve chvíli, kdy
se v ní rozsvítila oslnivá světla.
„Ani hnout!“ vykřikla – do prázdného sálu.
Přikrčila se a s kůží zježenou napětím začala rychle mířit
pistolí ze strany na stranu a zkoumat každý centimetr
prostoru před sebou.
Žádná stopa po pachateli, žádná stopa po rukojmím.
Pohlédla doleva na druhé dveře, v nichž stála Nancy
Ausoniová a prováděla tutéž zoufalou prohlídku sálu. „Kde
jsou?“ zašeptala.
Franciscovichová zavrtěla hlavou.
Všimla si asi padesáti dřevěných skládacích židliček
rozestavených do několika úhledných řad. Čtyři či pět z nich
leželo převráceno vzhůru nohama nebo na boku. Nezdálo se
však, že měly tvořit nějakou barikádu; někdo je prostě
nahodile převrhl. Napravo od policistky se rozkládalo nízké
pódium se zesilovačem, dvěma reproduktory, otlučeným
klavírním křídlem a zhruba desítkou kabelů.
Mladé pochůzkářky viděly v místnosti prakticky vše.
S výjimkou pachatele.
„Co se stalo, Nancy? Řekni mi, co se stalo.“
Ausoniová však neodpověděla. Stejně jako partnerka se
zběsile rozhlížela kolem sebe v okruhu tří set šedesáti
stupňů a kontrolovala každý stín a každý kus nábytku,
přestože bylo naprosto zřejmé, že hledaný muž již v sále
není.
Strašidelné…
Sál v podstatě tvořil neprodyšnou krychli. Nebyla zde
žádná okna a otvory pro klimatizaci i vytápění měřily v
průměru pouhých patnáct centimetrů. Dřevěný strop bez
akustických obkládaček. Pódium bez propadla. A žádné
dveře kromě hlavního vchodu, jímž do sálu vtrhla
Ausoniová,
a
požárních
dveří,
které
použila
Franciscovichová.
Kde je? naznačila Franciscovichová ústy.
Její partnerka odpověděla stejným způsobem.
Franciscovichová nedokázala její sdělení rozluštit, ale výraz
v obličeji hovořil jasnou řečí: Nemám ponětí.
„Hej,“ ozval se od dveří zvučný hlas. Policistky se k
němu otočily a namířily zbraně do prázdného vestibulu.
„Zrovna dorazila sanitka a nějací další policisti.“ Byl to
pracovník ostrahy, který se pro jistotu ukrýval z dohledu.
Se srdcem bušícím strachy ho Franciscovichová gestem
pozvala do sálu.
„Je to, ehm…,“ začal strážník, „chci říct, dostaly jste
ho?“
„Není tady,“ odpověděla Ausoniová roztřeseným
hlasem.
„Cože?“ Muž obezřetně nakoukl do sálu.
„Není tu nějaké propadlo nebo něco?“
„Ne, paní. Nic takového. Takže on tu není?“
Franciscovichová zaslechla hlasy dorazivších policistů a
zdravotníků, doprovázené řinčením přístrojů a vybavení.
Obě policistky se však stále nemohly přimět k tomu, aby se
ke svým kolegům připojily. Stály jako opařené uprostřed
sálu a plné neklidu i zmatku se marně snažily přijít na
způsob, jakým se pachateli podařilo uniknout z místa, z
něhož úniku není.
2
„Poslouchá hudbu.“
„Žádnou hudbu neposlouchám. Prostě jen náhodou hraje.
To je všecko.“
„Tak hudbu, jo?“ zamumlal Lon Sellitto, když vstupoval
do ložnice Lincolna Rhyma. „To je mi náhodička.“
„Poslední dobou přišel na chuť jazzu,“ vysvětlil Thorn
břichatému detektivovi. „Musím říct, že mě to překvapilo.“
„Jak říkám,“ zopakoval Lincoln Rhyme nedůtklivě, „já
tady pracuji a v pozadí shodou okolností hraje hudba. Jaks
to myslel s tou náhodičkou?“
Mladý ošetřovatel v bílé košili, béžových kalhotách a
sytě fialové kravatě kývl na plochou obrazovku před
Rhymovou postelí Flexicair a řekl: „Ne, nepracuje. Ledaže
bys nazýval hodinové civění do jedné stránky prací. Taková
práce by mně u něj neprošla.“
„Příkaz: otočit stránku.“ Počítač rozpoznal Rhymův hlas
a uposlechl jeho rozkaz. Na obrazovce se objevila nová
stránka časopisu Forensic Science Review. „Tak hele,“
oslovil Rhyme zahořkle Thorna, „chceš si mě vyzkoušet ze
složení pěti nejčastějších exotických toxinů nalezených v
poslední době v laboratořích evropských teroristů? A co
kdybychom si na odpovědi vsadili?“
„Ne, teď máme na práci jiné věci,“ odpověděl Thorn v
narážce na nejrůznější tělesné funkce, na něž musí
ošetřovatelé kvadruplegiků, jakým byl Lincoln Rhyme,
několikrát denně dohlížet.
„Na to bude čas za pár minut,“ odsekl kriminalista a
vychutnával si mimořádně energickou trumpetovou figuru.
„Uděláme to hned. Omluv nás na okamžik, Lone.“
„Jo, jasně,“ řekl urostlý a silně zmačkaný Sellitto, vyšel
na chodbu před ložnici v prvním patře Rhymova domu v
západní části Central Parku a zavřel za sebou dveře.
A zatímco Thorn obratně vykonával své povinnosti,
Lincoln Rhyme poslouchal hudbu a přemýšlel: Náhodička?
O pět minut později pustil Thorn Sellitta zpátky do
ložnice. „Kávu?“
„Jo. Trocha by mi přišla vhod. Na pracovní sobotu je
ještě zatraceně brzo.“
Ošetřovatel odešel.
„Tak jak vypadám, Linku?“ zeptal se Sellitto a vytočil
piruetu. Byl to muž středního věku, jehož šedivý oblek
věrně odrážel celý jeho šatník, jakoby složený výlučně z
trvale mačkavých materiálů.
„To má být módní přehlídka?“ zeptal se Rhyme.
Náhodička?
Načež se jeho myšlenky opět vrátily ke kompaktnímu
disku. Jak může, ksakru, někdo hrát tak sametově na
trumpetu? Jak lze vůbec z kovového nástroje vyloudit
takový zvuk?
„Shodil jsem osm kilo,“ pokračoval detektiv. „Rachel mi
nasadila dietu. Největší problém je tuk. Když omezíš přísun
tuků, nevěřil bys, kolik dokážeš shodit.“
„Tuk, ano. Myslím, že tohle jsme už věděli, Lone.
Nuže…?“ Čímž chtěl Rhyme říci, aby detektiv přešel k věci.
„Máme takový bizarní případ. Před půl hodinou jsme v
jedné hudební škole o ulici dál našli tělo. Byl jsem pověřen
vyšetřováním a potřeboval bych tvou pomoc.“
Hudební škola. A já poslouchám hudbu. To je ovšem
dost pitomá náhodička.
Sellitto mu v kostce shrnul všechna fakta. Zabitá
studentka, pachatel byl již téměř dopaden, ale nakonec se
mu podařilo uprchnout propadlem, které nikdo nemůže najít.
Hudba má matematickou podstatu. To Rhyme jako
vědec dokázal pochopit. Je logická, dokonale strukturovaná.
A kromě toho, pomyslel si, je nekonečná. Člověk může
složit neomezený počet melodií. Psaní hudby nikdy nemůže
omrzet. Uvažoval, jak se to asi dělá. On sám se pokládal za
zcela netvořivého člověka. Když mu bylo jedenáct či
dvanáct let, docházel na hodiny klavíru, ale přestože se
tehdy beznadějně zamiloval do slečny Blakelyové, samotné
hodiny byly naprostou ztrátou času. Pokud jde o klavír, ze
všeho nejraději vzpomínal, jak pořizoval stroboskopické
snímky rezonujících strun pro jeden vědecký projekt.
„Posloucháš mě, Linku?“
„Říkals případ. Bizarní.“
Sellitto mu sdělil pár dalších podrobností a pomalu si
začal získávat Rhymovu pozornost. „Z toho sálu musí vést
nějaká cesta ven. Jenže nikdo ze školy ani z našich lidí ji
nedokáže najít.“
„Jak vypadá místo činu?“
„Pořád docela panenské. Pošleme na něj Amélii?“
Rhyme se podíval na hodiny. „Ta teď něco má. Skončí
asi za dvacet minut.“
„To není problém,“ řekl Sellitto a poplácal se po břiše,
jako by hledal ztracenou váhu. „Zavolám jí na pager.“
„Ted bych ji raději nerozptyloval.“
„Proč, co dělá?“
„Prostě něco nebezpečného,“ řekl Rhyme a znovu se
zaposlouchal do hedvábné trumpety. „Co jiného?“
Vtahovala do nosu vlhký cihlový zápach zdi činžovního
domu u svého obličeje.
Dlaně se jí potily a pod ohnivě rudými vlasy zastrčenými
do zaprášené erární čepice ji šíleně svědila kůže. Přesto
setrvávala v naprosté nehybnosti i ve chvíli, kdy se těsně za
ní objevil neuniformo-vaný policista a rovněž přitiskl obličej
na zeď.
„Situace se má tak,“ řekl, kývl hlavou napravo a
vysvětlil Sach-sové, že těsně za rohem domu se rozkládá
prázdný pozemek, uprostřed něhož stojí automobil, který
před pár minutami po honičce s policií havaroval a zůstal
stát.
„Je pojízdný?“ zeptala se Amélie Sachsová.
„Ne. Narazil do popelnice a porouchal se. Původně v
něm byli tři pachatelé. Podařilo se jim utéct, ale jednoho
jsme už zadrželi. Druhý sedí v autě s nějakou bůhvíjak
dlouhou loveckou puškou. Zranil už jednoho policistu.“
„Stav?“
„Povrchové zranění.“
„Zůstal na místě činu?“
„Ne. Je v jednom baráku západně odsud.“
„A třetí pachatel?“ zeptala se Sachsová.
Policista si povzdechl. „No, tomu se podařilo utéct do
přízemí téhle budovy.“ Kývl na dům, k němuž se právě
tiskli. „Je tam zabarikádovaný. A má tam rukojmí. Těhotnou
ženu.“
Sachsová se snažila strávit příliv informací a
přešlapovala přitom z nohy na nohu, aby zmírnila artritickou
bolest v kloubech. Sakra, to bolí. Všimla si policistovy
jmenovky na prsou. „Jakou má únosce zbraň, Wilkinsi?“
„Ruční střelnou. Typ neznámý.“
„Kde je naše strana?“
Mladý policista ukázal na dva kolegy za jakousi zdí v
zadní části pozemku „Dva další hlídají před budovou
únosce.“
„Volal někdo zásahovku?“
„Nevím. Když se začalo střílet, ztratil jsem vysílačku.“
„Máte neprůstřelnou vestu?“
„Ne. Zrovna jsem zastavoval auta. Co budeme dělat,
ksakru?“
Sachsová přecvakla vysílačku na určitou frekvenci a
řekla: „Ohledávací agent pět osm osm pět volá centrálu.“
O chvíli později se ozvalo: „Tady kapitán sedm čtyři.
Mluvte.“
„Máme situaci deset třináct na pozemku východně od
Delancey šest nula pět. Jeden zraněný policista. Potřebuji
okamžitě posily, dodávku s ohledávacím vybavením a
zásahový tým. Dva pachatelé, oba ozbrojeni. Jeden s
rukojmím. Sežeňte vyjednavače.“
„Rozumím, pět osm osm pět. Chcete sledovací
vrtulník?“
„Ne, sedm čtyři. Jeden podezřelý má vysoce výkonnou
pušku. A jsou ochotni střílet na policisty.“
„Pošleme posily, jakmile to bude možné. Ale Tajná
služba uzavřela polovinu centra, protože sem z Kennedyho
letiště přijíždí viceprezident. Takže počítejte se zdržením.
Zatím postupujte dle vlastního uvážení. Konec.“
„Rozumím. Konec.“
Viceprezident, pomyslela si Sachsová. O můj hlas právě
přišel.
Wilkins zavrtěl hlavou. „Jenže k tomu domu nemůžeme
poslat vyjednavače. Přinejmenším tak dlouho, co bude ten
střelec sedět v autě.“
„Už na tom pracuju,“ odvětila Sachsová.
Znovu se přitiskla k rohu budovy a pohlédla na
automobil, lacinou kraksnu se zkrácenými péry, čumákem
naraženým do popelnice a s otevřenými dveřmi, z nichž
vykukoval vyzáblý chlapík s puškou.
Už na tom pracuju…
„Ty v tom autě,“ vykřikla, „jsi v obklíčení! Jestli
neodhodíš zbraň, zahájíme palbu. Tak dělej!“
Muž se otočil a namířil pušku jejím směrem. Sachsová
se stáhla do krytu a zavolala vysílačkou dva policisty krčící
se v zadní části pozemku. „Jsou v tom autě nějací rukojmí?“
„Nejsou.“
„Víte to jistě?“
„Absolutně,“ odpověděl policista. „Než začala
přestřelka, stihli jsme si ho dobře prohlídnout.“
„Dobře. Můžete vystřelit?“
„Snad skrz ty dveře.“
„Ne, nestřílejte naslepo. Přesuňte se na lepší pozici. Ale
musíte mít celou dobu krytí.“
„Rozumím.“
Sachsová viděla, jak se oba policisté přesouvají na bok
pozemku. O chvíli později jeden z nich ohlásil: „Mám
volnou palebnou dráhu. Mám vystřelit?“
„Zůstaňte v pohotovosti,“ řekla a vykřikla: „Ty v tom
autě! Ty s tou puškou. Máš deset vteřin, jinak zahájíme
palbu. Odhod zbraň. Rozumíš?“ Zopakovala sdělení
španělsky.
„Jdi do prdele.“
Sachsová si to vyložila jako přitakání.
„Takže deset vteřin,“ křikla. „Počítáme.“
Zvedla vysílačku a řekla policistům: „Dejte mu dvacet.
Pak můžete střílet.“
Těsně před uplynutím desetivteřinového intervalu muž
odhodil pušku a postavil se s rukama nad hlavou.
„Nestřílejte, nestřílejte!“
„Nech ty ruce hezky ve vzduchu. A přesuň se k rohu
téhle budovy. Jestli svěsíš ruce, budeš zastřelen.“
Když pachatel dorazil na roh, Wilkins ho spoutal a
prohledal. Sachsová se sklonila a oslovila muže: „Ten chlap
vevnitř – kdo je to?“
„Nemusím vám vykládat, co…“
„Ale jo, musíš nám vykládat. Protože jestli ho sundáme,
což se rozhodně chystáme udělat, budeš mít na krku
úkladnou vraždu. Tak co, stojí ten chlápek za pětačtyřicet let
v Ossiningu?“
Muž si povzdechl.
„No tak,“ vyštěkla po něm Sachsová. „Jméno, adresu,
rodinné poměry, co má rád k večeři, křestní jméno jeho
matky, příbuzní v base –určitě si vzpomeneš na spoustu
opravdu užitečných informací.“
Muž se rozhovořil a Sachsová si zapisovala detaily.
Vtom jí zapraskalo ve vysílačce. Před budovu právě
dorazil vyjednavač a zásahová jednotka. Sachsová předala
poznámky Wilkinsovi. „Tohle dej vyjednavači.“
Přečetla střelci práva a položila si otázku, zda situaci
vyřešila nejlepším možným způsobem. Neohrozila zbytečně
životy? Neměla se zraněného policisty ujmout sama?
O pět minut později vyšel zpoza rohu dozorčí kapitán.
Usmál se. „Únosce právě propustil tu ženu. Žádná zranění.
Všichni tři jsou zašití. A ten poraněný policista bude v
pořádku. Je to jen škrábnutí.“
Vzápětí se k nim připojila policistka s krátkými světlými
vlasy pod služební čepicí. „Hele, koukejte. Máme to i s
prémií.“ Zvedla do vzduchu velký sáček s bílým práškem a
druhý sáček obsahující trubičky a další narkomanské
propriety.
Zatímco si kapitán oba sáčky prohlížel a pochvalně
kýval hlavou, Sachsová se zeptala: „Tohle měli v autě?“
„Né. Našla jsem to v jednom voze na druhé straně ulice.
Vyslýchala jsem řidiče jako svědka, on se začal potit a
vypadal strašně nervózně, a tak jsem mu prohledala auto.“
„Kde parkoval?“ dotázala se Sachsová.
„V garáži.“
„Vyžádala jste si povolení?“
„Ne. Jak říkám, choval se nervózně a já kousek toho
sáčku viděla už z chodníku. Což zakládá důvodné
podezření.“
„Ne.“ Sachsová zavrtěla hlavou. „Byla to nezákonná
prohlídka.“
„Nezákonná? Ale když jsme minulý týden zastavili
jednoho chlapa za rychlou jízdu a našli mu vzadu kilo
marihuany, tak jsme ho taky normálně zašili.“
„Na ulici je to něco jiného. V dopravním prostředku na
veřejné komunikaci se předpokládá nižší úroveň soukromí,
takže vám k zatčení stačí důvodné podezření. Ale když auto
stojí na soukromém pozemku, potřebujete povolení k
prohlídce, i kdybyste v něm viděla drogy.“
„To je šílenost,“ řekla policistka vzdorovitě. „Vždyť tady
má přes čtvrt kila čistého koksu. Je to dealer jako vyšitý.
Lidi z drogového se podobné grázly snaží dopadnout celé
měsíce.“
Kapitán se otočil k Sachsové. „Jste si tím opravdu jistá,
kolegyně?“
„Opravdu.“
„Co doporučujete?“
„Zabavit ty drogy,“ vysypala ze sebe Sachsová, „dát
pachateli pořádné kapky a předat číslo jeho poznávací
značky a osobní údaje na protidrogové.“ Pohlédla na
policistku. „A vy se radši přihlašte na opakovací kurz
ohledání a zadržení.“
Policistka s ní začala vehementně argumentovat, ale
Sachsová už jí nevěnovala pozornost. Pustila se do
prohlídky pozemku, na němž dosud stál automobil s přední
kapotou naraženou do popelnice. Přimhouřila oči a zadívala
se na vůz.
„Policistko…,“ oslovil ji kapitán.
Sachsová si ho však nevšímala a obrátila se k
Wilkinsovi. „Říkal jste tři pachatelé?“
„Přesně tak.“
„A jak to víte?“
„Bylo to v hlášení z klenotnictví, které přepadli.“
Sachsová vstoupila na pozemek a vytasila pistoli.
„Koukejte na to auto,“ vyštěkla.
„Prokrista,“ řekl Wilkins.
Všechny dveře byly otevřené. Vyskákali z nich čtyři
muži.
Sachsová se opět přikrčila, přejela pohledem pozemek a
zvedla pistoli proti jedinému možnému úkrytu v okolí:
krátké slepé uličce za popelnicí.
„Zbraň!“ vykřikla téměř ještě dříve, než zahlédla v uličce
pohyb.
Všichni kolem ní podřepli, když z uličky vysprintoval
muž v tričku a s brokovnicí v ruce a začal upalovat k
nejbližší ulici.
Glock Amélie Sachsové však mířil nechráněnému muži
přímo na hrudník. „Odhoď zbraň!“ poručila.
Muž na okamžik zaváhal, pak se zaculil a veselým
krokem vyrazil proti policistům.
Sachsová natáhla zbraň před sebe a rozpustile řekla:
„Prásk, prásk… Mám tě.“
Muž s brokovnicí se zastavil, usmál se a obdivně zavrtěl
hlavou. „To bylo zatraceně dobrý. Už jsem myslel, že vás
mám.“ S tlustou brokovnicí přehozenou přes rameno vyrazil
k hloučku kolegů vedle domu. Druhý „pachatel“ – ten, který
seděl v autě – se otočil zády, aby mu mohli sundat pouta.
Wilkins mu je odemkl.
Velice netěhotná hispánská policistka, která hrála roli
„rukojmí“ a kterou Sachsová znala již několik let, se k nim
rovněž připojila a poplácala Sachsovou po zádech. „Dobrá
práce, Amélie, zachránilas mi kůži.“
Sachsová byla se svým výkonem do značné míry
spokojena, ale přesto zachovávala vážnou tvář jako
studentka, která právě excelovala u důležité zkoušky.
Což se koneckonců doopravdy stalo.
Amélie Sachsová sledovala nový cíl. Její otec Herman
pracoval celý život jako pochůzkář na oddělení pochůzkové
služby. Sachsová až dosud zastávala stejnou práci, která by
ji dost možná uspokojovala ještě několik let, než by se v
rámci oddělení posunula o stupínek výše, avšak po útocích z
11. září se rozhodla, že chce pro město dělat více. A tak si
podala žádost o povýšení do funkce detektiva-seržanta.
Žádná jiná skupina strážců zákona nebojovala se
zločinností v New Yorku tak jako detektivové newyorské
policie. Jejich tradice sahala až do dob houževnatého
geniálního inspektora Thomase Byrnese, který byl v
osmdesátých letech 19. století pověřen vedením nově
zřízeného Detektivního úřadu. Byrnesův arzenál zahrnoval
výhrůžky, bití do hlavy i rafinované dedukce – jednou rozbil
zlodějský gang vystopováním zdroje drobného vlákna ze
stuhy nalezené na místě činu. Za Byrnesova plamenného
vedení si detektivové z úřadu získali přídomek Nesmrtelní a
podařilo se jim dramaticky snížit míru zločinnosti ve městě,
v němž do té doby panovala stejně volná pravidla jako na
Divokém západě.
Herman Sachs býval sběratelem policejních rekvizit a
krátce před svou smrtí věnoval dceři jeden ze svých
oblíbených artefaktů: ohmataný zápisník, do něhož si sám
Byrnes dělal poznámky o průběhu vyšetřování. Když byla
Sachsová mladá – a máma se právě nenacházela nablízku –,
předčítal jí otec ze zápisníku čitelnější pasáže a oba společně
pak kolem nich splétali historky.
12. říjen 1883. Našla se druhá noha! Slaggardyho uhlák,
pět bodů. Očekáváme okamžité doznání Cottona Williamse.
Vzhledem k prestižnímu postavení úřadu (a lukrativním
výdělkům) bylo docela zvláštní, že ženy vždy nacházely na
Detektivním úřadu více příležitostí než na jakémkoliv jiném
oddělení newyorské policie. A pokud byl mužskou ikonou
Thomas Byrnes, pak tu ženskou představovala Mary
Shanleyová, jedna z osobních hrdinek Amélie Sachsové.
Právě Shanleyová, bouřlivá a nekompromisní policistka,
která potírala zločin ve třicátých letech minulého století,
kdysi prohlásila: „Zbraň máte k používání, takže ji klidně
můžete použít.“ Což sama s jistou pravidelností činila. Po
mnoha letech boje se zločinností v Midtownu odešla do
výslužby jako detektivka prvního stupně.
Sachsová však toužila být více než jen detektivkou, což
je pouhý popis práce; přála si mít i hodnost. V newyorské
policii stejně jako u většiny ostatních policejních složek se
člověk stává detektivem na základě zásluh a zkušeností.
Chce-li se stát seržantem, musí podstoupit náročný triatlon
zkoušek: písemnou, ústní a nakonec – jako právě teď
Sachsová – praktickou simulaci, která testuje jeho schopnost
personálního vedení, společenskou vnímavost a správnost
úsudku pod palbou.
Kapitán, uhlazený veterán, který připomínal Lawrencea
Fish-burnea, byl při testu hlavním hodnotitelem a během
celého Améliina výkonu si o něm dělal poznámky.
„Takže, policistko,“ začal, „sepíšeme výsledky a
připojíme je k vašemu posudku. Ale už teď vám mohu říct
neoficiálně pár slov.“ Zadíval se do bloku. „Vaše hodnocení
rizik pro civilisty a policejní důstojníky bylo dokonalé.
Žádost o posily byla vznesena včasným a vhodným
způsobem. Vámi určené rozestavení policistů eliminovalo
jakoukoliv naději, že by pachatelé mohli z místa zásahu
uniknout, a zároveň minimalizovalo nutnost vystavit se
nepřátelské palbě. Správně jste identifikovala nezákonnou
prohlídku. A zisk osobních údajů od jednoho z podezřelých
pro potřeby vyjednavače byla už jen taková hezká třešnička
na dortu. Nepočítali jsme, že by to mohla být součást
zkoušky. Ale teď se nad tím zamyslíme. A nakonec:
upřímně řečeno by nás nikdy nenapadlo, že odhalíte
přítomnost dalšího ukrytého pachatele. Předpokládali jsme,
že čtvrtý pachatel zastřelí tady Wilkinse a my se pak
přesvědčíme, jak si povedete v situaci se zastřeleným
policistou a jakým způsobem zorganizujete zadržení
pachatele na útěku.“
Oficiality dozněly a kapitán se usmál. „Jenže vy jste toho
hajzla sejmula.“
Prásk, prásk.
„Písemné a ústní zkoušky jste už dělala, viďte?“ zeptal
se kapitán.
„Ano, pane. Výsledky by měly přijít každým dnem.“
„Moje skupina vypracuje vaše hodnocení a zašle ho
komisi s doporučením. Vy teď máte volno.“
„Ano, pane.“
Policista, který hrál posledního padoucha s brokovnicí,
se přišoural k Sachsové. Byl to pohledný Ital s boxerskými
svaly, který podle Améliina úsudku teprve před půl generací
opustil brooklynské loděnice. Tváře i bradu mu pokrývalo
špinavé strniště. Vysoko za štíhlým pasem měl
chromovanou automatickou pistoli velké ráže a jeho naparovačný úsměv vyvolával v Sachsové dojem, že se možná
v odrazu téhle bouchačky i holí.
„Musím ti říct – už jsem dělal dobrou desítku
takovýchdle hodnocení a todle je nejlepší výsledek, jaký
jsem tu kdy viděl, holka.“
Sachsová se nad oslovením překvapeně usmála. U
policie bezpochyby ještě hezkých pár křupanů zbylo – od
pochůzkářů až po nájemníky rohových kanceláří na ústředí –
, ale i ti se vesměs chovali spíše povýšenecky než
neskrývaně sexisticky. Oslovení „holka“ nebo „puso“
neslyšela Sachsová od policisty již nejméně rok.
„Jestli vám to nevadí, říkejte mi raději ‚policistko‘.“
„Ne, ne, ne,“ odvětil Ital a zasmál se. „Už se můžeš
uvolnit. Zkouška už skončila.“
„Co prosím?“
„Když jsem ti řek ‚holka‘, tak už to není součást testu,
chápeš? Nemusíš na to reagovat předepsaným způsobem
nebo tak. Říkám to jen proto, žes na mě udělala dojem. A že
seš…, však víš.“ Usmál se Sachsové do očí a jeho šarm byl
stejně blyštivý jako jeho pistole. „Moc komplimentů nikomu
neskládám. Takže když ho někomu složím, už to něco
znamená.“
A že seš…, však víš.
„Hele, nejseš naštvaná nebo tak, že ne?“
„Vůbec nejsem naštvaná. Ale přesto mě oslovujte
‚policistko‘. Vy tak budete říkat mně a já vám.“
Alespoň do očí.
„Hej. Já se tě nechtěl dotknout nebo tak. Seš hezká
holka. A já jsem chlap. Takže víš, jak to bejvá… Jasně.“
„Jasně,“ odpověděla Sachsová a dala se na odchod.
Ital jí zastoupil cestu a zamračil se. „Hej, počkej. Todle
nevyznělo moc dobře. Hele, zvu tě na pivo. Až mě poznáš
blíž, budu se ti líbit.“
„Na to bych nespolíhal,“ ozval se jeden z jeho kolegů a
zasmál se.
„Pan Holka“ mu dobrosrdečné ukázal vztyčený
prostředník a obrátil se zpátky k Sachsové.
Které v tom okamžiku zapípal pager; na obrazovce se
objevilo číslo Lincolna Rhyma a za ním slovo
„NALÉHAVÉ“.
„Musím jít,“ řekla.
„Takže na pivo nemáš čas?“ zeptal se policista a falešně
našpulil pohledné rty.
„Nemám.“
„A co třeba telefonní číslo?“
Sachsová vytvořila z palce a ukazováčku imaginární
pistoli a namířila ji na něj. „Prásk, prásk,“ řekla. A vyrazila
ke svému žlutému camaru.
3
Tohle že je škola?
Sachsová procházela potemnělou chodbou a vláčela za
sebou velký černý kufr s ohledávacím vybavením. Cítila
zápach plísně a starého dřeva. U vysokého stropu povlávaly
zaprášené pavučiny.
Jak tady může někdo studovat hudbu? Tohle prostředí by
se hodilo spíše do románů Ann Riceově, které četla
Améliina matka.
„Strašidelné místo,“ poznamenala jedna ze dvou
odpovědných policistek a žertovala přitom jen napůl.
Čímž bylo řečeno vše.
U dvojitých dveří na konci chodby postávala šestice
policistů –čtyři pochůzkáři a dva detektivové v civilu.
Neupravený Lon Sellitto rozmlouval se sklopenou hlavou a
zápisníkem v ruce se strážníkem, jehož uniforma byla stejně
zaprášená a umazaná jako zdejší stěny a podlahy.
Za otevřenými dveřmi zahlédla Sachsová další
potemnělé prostranství a uprostřed něj jakousi světle
zbarvenou hromadu. Oběť.
„Budeme potřebovat světla,“ oznámila technikovi. „Dvě
sady.“ Mladík přikývl a zamířil k VRN – vozidlu rychlého
nasazení, které představovala dodávka plná pomůcek pro
sběr důkazního materiálu. Vozidlo stálo před školou dvěma
koly na chodníku, kam ho technik po příjezdu na místo činu
zaparkoval (a kam pravděpodobně dorazil o poznání
volnějším tempem než Sachsová, která se ve svém camaru
SS z roku 1969 přihnala průměrnou rychlostí 112 kilometrů
za hodinu).
Amélie se zadívala na světlovlasou mladou ženu, která
ležela na zádech tři metry od ní. Trup měla prohnutý,
protože pod ním měla spoutané ruce. I přes tmu ve vestibulu
si Améliiny oči rychle povšimly hlubokých podlitin na krku
i krve na rtech a bradě – pravděpodobně v důsledku kousání
se do jazyka, což je u smrti uškrcením poměrně běžný jev.
Automaticky rovněž zaznamenávala další poznatky:
žádný snubní prsten, smaragdově zbarvené cvočky místo
náušnic, otrhané tenisky. A také: žádné známky loupežného
přepadení, pohlavního zneužití nebo znetvoření.
„Kdo byl prvním policistou?“
„My,“ ozvala se vysoká žena s krátkými tmavými vlasy
a jménem D. Franciscovichová na jmenovce a kývla směrem
ke své blonďaté partnerce N. Ausoniové. Obě měly ztrápené
oči, a zatímco Franciscovichová vybubnovávala prsty na
pouzdro pistole jakýsi jednoduchý rytmus, Ausoniová
neustále civěla na tělo. Sachsová vytušila, že je to jejich
první vražda.
Obě pochůzkářky jí následně sdělily svou verzi událostí.
Přistižení pachatele, záblesk světla, pachatelův útěk,
barikáda. A poté jeho zmizení.
„Takže podle vás tvrdil, že má rukojmí?“
„Aspoň to říkal,“ nadhodila Ausoniová. „Ale ve škole se
nikdo nepohřešuje. Určitě jenom blafoval.“
„Co ta oběť?“
„Světlana Rasnikovová,“ odpověděla Ausoniová.
„Dvacet čtyři let. Studentka.“
Sellitto se konečně odvrátil od pracovníka ostrahy a řekl
Sachsové: „Laurel s Hardym vyslýchají všechny lidi, kteří
se dnes ráno pohybovali v budově.“
Sachsová ukázala na místo činu. „Kdo byl uvnitř?“
„Obě první policistky,“ řekl Sellitto a kývl na
pochůzkářky. „Potom dva zdravotníci a dva agenti
zásahovky. Stáhli se okamžitě po zajištění místa činu. Je
skoro nedotčené.“
„A taky ten strážník,“ připomněla Ausoniová. „Ale ten
tu byl jen minutku. Co nejrychleji jsme ho odvedly pryč.“
„Dobře,“ řekla Sachsová. „Nějací svědkové?“
„Když jsme sem dorazily,“ odvětila Ausoniová, „stál
před sálem správce.“
„Ale nic neviděl,“ dodala Franciscovichová.
„Přesto budu chtít vidět podrážky jeho bot kvůli
srovnání,“ řekla Sachsová. „Můžete mi ho některá sehnat?“
„Jasně.“ Ausoniová odešla.
Sachsová vytáhla z jednoho z černých kufrů průhledné
plastové pouzdro uzavřené na zip, otevřela ho a rozložila
bílou tyvekovou kombinézu. Oblékla si ji, přetáhla si přes
hlavu kapuci a nasadila brýle. Kombinéza již dnes
představovala předepsanou výstroj pro všechny ohledávací
techniky newyorské policie. Bránila totiž kontaminaci místa
činu nejrůznějšími materiály – stopovými látkami, vlasy,
epiteliálními kožními buňkami a tak dále –, které
přirozeným způsobem odpadávají z ohledávačova těla. Ke
kombinéze patřily i galoše, ale Sachsová přesto učinila věc,
na níž Rhyme odjakživa trval – natáhla si na nohy gumové
pásky, aby odlišila vlastní otisky od otisků oběti a pachatele.
Nasadila si sluchátka, upravila si mikrofon na tyčince
před ústy a zapojila vysílačku. Požádala o spojení s pevnou
linkou a o chvíli později jí složitě uspořádaný komunikační
systém dopravil do ucha hluboký hlas Lincolna Rhyma.
„Sachsová, jsi tam?“
„Jo. Je to přesně tak, jak jsi říkal – zahnaly ho do kouta a
on zmizel.“
Rhyme se uchechtl. „A teď chtějí, abychom jim ho našli.
To pořád musíme napravovat něčí chyby? Počkej chvilku.
Příkaz: hlasitost snížit…, snížit.“ Hudba v pozadí se ztišila.
Technik, který Sachsovou doprovázel ponurou chodbou,
se vrátil s vysokými lampami na trojnožkách.
Sachsová je postavila do vestibulu, cvakla vypínačem a
opatrně přešla přes práh přímo na místo činu.
Otázka, jak správně ohledat místo činu, je předmětem
dalekosáhlých diskusí. Obecně se vyšetřovatelé shodují, že
méně znamená více. Většina policejních oddělení přesto
používá celé týmy ohledávačů. Lincoln Rhyme nicméně
před svou nehodou ohledával většinu míst sám a trval na
tom, aby Amélie Sachsová postupovala stejně. Pohy-bují-li
se vedle vás kolegové, tvrdil, máte sklon se rozptylovat a
často si počínáte méně ostražitě, neboť propadáte dojmu –
byť třeba jen podvědomě –, že váš kolega najde, co vy sami
přehlédnete.
Pro individuální ohledávání však existoval i další důvod.
Rhyme zastával názor, že v trestných činech se ukrývá
jakási morbidní intimita, a samostatně pracující ohledávač
měl podle něj větší naději, že se mu podaří navázat mentální
vztah s obětí i pachatelem, získat lepší náhled na situaci a
vytušit, které důkazy jsou důležité a kde by se daly najít.
Právě do tohoto obtížného stavu mysli se nyní
pohroužila Amélie Sachsová, když se upřeně dívala na tělo
mladé ženy ležící nehybně na podlaze vedle dřevotřískového
stolu.
Poblíž těla se povaloval rozlitý kelímek od kávy, notový
papír a kus stříbrné flétny, kterou žena podle všeho skládala,
když jí vrah přehodil kolem krku smyčku. Ještě nyní svírala
oběť v ruce jiný díl nástroje. Měla v úmyslu použít ho jako
zbraň?
Anebo ta zoufalá žena jen toužila cítit v dlani v
okamžiku smrti něco důvěrně známého?
„Jsem u těla, Rhyme,“ oznámila Sachsová, když
pořizovala digitální snímky mrtvoly.
„Pokračuj.“
„Oběť leží na zádech – ale první policistky ji našly na
břiše. Otočily ji, aby jí mohly dát umělé dýchání. Zranění
odpovídají smrti udušením.“ Sachsová jemně přetočila ženu
zpátky na břicho. „Ruce vězí v nějakém typu staromódních
pout. Nic mi neříkají. Má rozbité hodinky, které se zastavily
přesně na osmé hodině. Zdá se, že to není náhoda.“
Sachsová sevřela ruku v rukavici kolem ženina útlého
zápěstí. Hodinky byly rozdrcené. „Jo, Rhyme, stoupl jí na
ně. A jsou moc hezké. Seika. Proč jí je rozbíjel? Proč je
radši neukradl?“
„Dobrá otázka, Sachsová… Možná je to stopa, možná
nic.“
Což docela dobře vystihuje celou soudní vědu,
pomyslela si Sachsová.
„Jedna z policistek přeřezala provaz uvázaný kolem krku
oběti. Uzel nechala nedotčený.“ Policisté by neměli
odřezávat z obětí provazy skrz uzel, neboť ten může
poskytnout řadu informací o osobě, která ho uvázala.
Sachsová poté vytáhla lepivý váleček, aby sesbírala
stopové důkazy – podle nejnovějších poznatků totiž až
dosud používané přenosné vysavače zachycovaly příliš
mnoho stop. Většina ohledávacích týmů proto raději přešla
na válečky připomínající odstraňovače psích chlupů.
Sachsová uložila stopové důkazy do sáčku a pomocí
speciální soupravy sčesala další stopy z vlasů oběti a
odebrala vzorky zpoza jejích nehtů.
„Teď půjdu projít rošt,“ řekla nakonec. Tento obrat,
který vymyslel sám Lincoln Rhyme, vystihoval jeho
nejoblíbenější metodu ohledání místa činu. Chůze v roštu
představuje nejdůkladnější postup ze všech: ohledávač
projde místo činu v jednom směru sem a tam, poté se otočí
kolmo na původní směr a projde je znovu, přičemž nikdy
nesmí zapomenout ohledat kromě země či podlahy také
strop a stěny.
Sachsová tedy začala s prohlídkou. Hledala odhozené
nebo upuštěné předměty, sbírala stopové důkazy, pořizovala
elektrostatické snímky otisků bot a digitální fotografie.
Fotografický tým měl sice později na místě činu pořídit
obsáhlou fotodokumentaci, ale tato procedura trvala příliš
dlouho a Rhyme vždy trval na tom, aby základní
fotografická dokumentace byla k dispozici okamžitě.
„Amélie?“ ozval se Sellitto.
Sachsová se ohlédla.
„Jen mě tak napadlo… Jelikož nevíme, kam se ten hajzl
vypařil, nemám ti tam poslat zálohu?“
„Ne,“ odpověděla Sachsová a v duchu Sellittovi
poděkovala za připomínku, že pohřešovaný pachatel byl
naposledy spatřen v místnosti, kterou se právě chystá
ohledat. Na což měl Lincoln Rhyme další „provozní“
aforismus: Ohledávej dobře, ale kryj si záda. Sachsová
pleskla rukou do pažby pistole, aby si připomněla, v jaké
poloze se přesně nachází pro případ, že by potřebovala
rychle tasit – u ty-vekové kombinézy je totiž pouzdro
zavěšeno nepatrně výše –, a pokračovala v ohledávání.
„Hele, něco tu mám,“ oznámila Rhymovi o chvíli
později. „Ve vestibulu, asi tři metry od oběti. Kus černé
látky. Hedvábné. Teda, vypadá to jako hedvábí. Leží to na
jednom dílu flétny patřící oběti, takže to musí být buďto její,
anebo pachatelovo.“
Nic dalšího vstupní hala nenabídla, a tak se Sachsová
přesunula přímo do koncertního sálu, přičemž její ruka stále
bloudila kolem pažby glocka. Jakmile se přesvědčila, že se v
sále skutečně nenachází absolutně žádný úkryt, do něhož se
mohl pachatel uchýlit, ani žádné tajné dveře či východy, na
okamžik se trochu uvolnila. Když ovšem začala procházet
rošt, pocítila rostoucí znepokojení.
Strašidelné…
„Rhyme, to je divné…“
„Neslyším tě, Sachsová.“
Amélie si uvědomila, že v rozrušení začala šeptat.
„Kolem židliček válejících se na podlaze jsou omotané
motouzy. A taky něco, co vypadá jako zápalné šňůry. Cítím
tu spálenou síru a dusičnany. Podle hlášení vypálil pachatel
jednu ránu. Jenže tohle není zápach bezdýmného prachu. Je
to něco jiného. Á, jasně… Je tu taková malá šedá třaskavá
žabka. Možná že tohle byl ten výstřel, který zaslechli…
Moment. Vidím tu ještě něco – pod jednou židlí. Malou
zelenou obvodovou desku s připojeným reproduktorem.“
„‚Malou?“ zeptal se Rhyme sžíravě. „Decimetr je malý
ve srovnání s akrem. Akr je malý ve srovnání se sto akry,
Sachsová.“
„Promiň. Měří asi pět krát dvanáct centimetrů.“
„Takže ve srovnání s deseticentem je vlastně velká, že?“
Je mi to jasné, Rhyme, nemusíš to dál rozvádět, díky,
odvětila Sachsová v duchu.
Vložila všechny důkazní položky do sáčků, odešla
druhými – požárními – dveřmi ze sálu a pořídila
elektrostatické i digitální snímky otisků bot, které tam našla.
Nakonec odebrala kontrolní vzorky, aby je porovnala se
stopovými důkazy nalezenými na těle oběti a v místech, kde
procházel pachatel. „Jsem hotová, Rhyme. Za půl hodinky
budu u tebe.“
„A co ta propadla a tajné východy, o kterých všichni
mluví?“
„Žádné nemůžu najít.“
„Dobrá, tak se vrať domů, Sachsová.“
Amélie zamířila do vestibulu a přenechala místo činu
lidem z fotodokumentace a daktyloskopie. U dveří zastihla
Franciscovichovou a Ausoniovou. „Našly jste toho
správce?“ zeptala se. „Potřebuju se mu podívat na boty.“
Ausoniová zavrtěla hlavou. „Musel odvézt svou ženu do
práce. Nechala jsem mu na údržbě vzkaz, aby nám zavolal.“
„Víte, policistko,“ pronesla vážně pochůzkářčina
kolegyně, „trochu jsme se o tom s Nancy bavily. Nechceme,
aby to tomu hajzlovi prošlo. Takže jestli narazíte na něco, s
čím bysme vám mohly pomoct, myslím jako během
vyšetřování, dejte nám vědět.“
Sachsová přesně chápala, jak se teď policistky cítí.
„Uvidím, co se dá dělat,“ ubezpečila je.
Sellittovi zapraskalo ve vysílačce a detektiv přijal
hlášení. Chvíli poslouchal a pak řekl: „To jsou Laurel a
Hardy. Skončili s výslechem svědků.“
Sachsová a Sellitto se s oběma detektivy setkali ve
vestibulu: jeden byl vysoký, druhý malý, jeden s pihami,
druhý s čistou pletí. Tito dva detektivové z „velkého baráku“
se specializovali na výslechy – na rozhovory se svědky
bezprostředně po spáchání trestného činu.
„Mluvili jsme se sedmi lidmi, kteří tu dnes ráno byli.“
„Plus ten strážník.“
„Žádní učitelé…“
„… jenom studenti.“
Beddingovi se Saulem se rovněž říkalo dvojčata, protože
i přes rozdílný vzhled byli oba velmi zdatní při
dvoučlenném vyslýchání pachatelů a svědků. Pokud je
člověk rozdělil, byly jejich zprávy matoucí, avšak když jste
je opět spřáhli dohromady a pokládali je za jedinou osobu,
rázem jim bylo mnohem lépe rozumět.
„Jejich informace však nevrhají na událost mnoho
nového světla.“
„Už proto, že všichni začali třeštit.“
„Což ještě zhoršuje zdejší prostředí.“ Detektiv kývl na
chomáče pavučin visících z tmavého mokvavého stropu.
„Žádný ze svědků neznal oběť příliš dobře. Když sem
dnes ráno dorazila, zamířila do koncertního sálu s jednou
přítelkyní. Neviděla…“
„Ta přítelkyně.“
„… uvnitř nikoho. Asi pět nebo deset minut se normálně
bavily. Kolem osmé přítelkyně odešla.“
„Takže,“ podotkl Rhyme, který rozhovor poslouchal přes
vysílačku, „na ni pachatel čekal v tom koncertním sálu.“
„Oběť,“ dodal menší z obou světlovlasých detektivů,
„sem přijela z Ruska, z Gruzie…“
„Ne z Ruska, z Gruzie,“ upřesnil větší.
„… asi před dvěma měsíci. Byla docela samotářská.“
„Konzulát se právě snaží spojit s její rodinou.“
„Všichni ostatní studenti se dnes nacházeli v jiných
cvičebnách a nikdo z nich neslyšel ani neviděl nikoho, koho
neznal.“
„Manžel, přítel, přítelkyně?“ zeptala se Sachsová s
ohledem na pravidlo číslo jedna při vyšetřování všech vražd:
Pachatel oběť obvykle zná.
„Studenti o nikom nevědí.“
„Jak se pachatel vůbec do té budovy dostal?“ zeptal se
Rhyme a Sachsová jeho otázku přetlumočila.
„Otevřený je jenom hlavní vchod,“ vysvětlil strážník.
„Samozřejmě tu máme i požární východy. Ale ty se nedají
otevřít zvenčí.“
„Takže by musel projít kolem vás, je to tak?“
„A podepsat se. A nechat se natočit na kameru.“
Sachsová zvedla hlavu. „Je tady bezpečnostní kamera,
Rhyme, ale vypadá to, že objektiv už celé měsíce nikdo
nečistil.“
Všichni se shromáždili za přepážkou ostrahy, strážník
stiskl příslušné knoflíky a přehrál přítomným nahrávku.
Bedding se Saulem poznali sedm lidí. Shodli se však, že
jedna osoba – hnědovlasý a vousatý starší muž v džínsách a
pytlovité bundě – mezi vyslýchanými nefiguroval.
„To je on,“ řekla Franciscovichová. „To je pachatel.“
Nancy Ausoniová horlivě přikývla.
Na rozmazané nahrávce se muž při příchodu skutečně
zapsal do knihy návštěv. Strážník se přitom díval na knihu,
ale nikoliv na samotného návštěvníka.
„Podíval jste se na něj vůbec?“ zeptala se Sachsová.
„Nevěnoval jsem mu pozornost,“ hájil se strážník.
„Když se podepíšou, tak je prostě pustím dovnitř. Víc dělat
nemusím. Takhle to mám v popisu práce. Mým hlavním
úkolem je dohlídnout, aby nikdo nevynášel náš majetek
ven.“
„Alespoň máme jeho podpis, Rhyme. A jméno. Určitě
budou falešné, ale přinejmenším nám tu nechal vzorek
rukopisu.“
„Do kterého řádku se podepsal?“ zeptala se Sachsová a
uchopila prsty v gumových rukavicích knihu návštěv.
Vrátili nahrávku na začátek a zrychleně si ji přehráli.
Pachatel se do knihy podepsal jako čtvrtý v pořadí. Ve čtvrté
kolonce však stálo ženské jméno.
„Přehrejte tu kazetu znovu,“ poručil Rhyme. „A
spočítejte lidi, kteří se vám podepsali.“
Sachsová přetlumočila příkaz strážníkovi a všichni pak
společně sledovali, jak se do knihy zapisuje celkem devět
lidí – osm studentů včetně oběti, plus její vrah.
„Podepsalo se devět lidí, Rhyme. Ale na seznamu je jen
osm jmen.“
„Jak je to možné?“ zeptal se Sellitto.
Na to Rhyme: „Zeptej se toho strážníka, jestli ví jistě, že
se mu pachatel podepisoval. Třeba to jen předstíral.“
Sachsová položila jeho otázku bohorovnému strážníkovi.
„Ale jo, podepisoval se. Viděl jsem to. Nedívám se
lidem vždycky do tváře, ale vždycky se ujistím, že se fakt
podepsali.“
Víc dělat nemusím. Takhle to mám v popisu práce.
Sachsová zavrtěla hlavou a zaryla si nehet do lůžka
palce.
„Dobrá, tak mi tu návštěvní knihu přivez spolu se vším
ostatním a podíváme se na ni tady,“ řekl jí Rhyme.
V rohu místnosti postávala mladá Asiatka, objímala si
tělo rukama, dívala se z nerovného okna a čekala na auto,
které ji odveze pryč z tohoto příšerného dne. Nyní se otočila
a všimla si Sachsové. „Slyšela jsem, jak se bavíte. Říkala
jste…, tedy, vyznělo to, jako že nevíte, jestli ten člověk
opustil budovu po tom, co…, prostě potom. Takže si
myslíte, že je pořád tady?“
„Ne, nemyslím,“ odpověděla Sachsová. „Chtěla jsem jen
říct, že si nejsme jistí, jak odtud unikl.“
„Ale pokud to nevíte, pak je přece možné, že by se mohl
stále ukrývat někde tady. A čekat na další oběť. Zatímco vy
nemáte tušení, kde může být.“
Sachsová jí věnovala uklidňující úsměv. „Dokud se
nedostaneme k jádru všeho, co se tady stalo, bude tu
hlídkovat hromada policistů. Nemusíte se bát.“
Přitom si však sama pomyslela, že dívka má absolutní
pravdu: Ano, pachatel může být docela dobře tady a čekat
na někoho dalšího.
Zatímco my nemáme tušení, kdo to je ani kde je.
4
A nyní si, ctěné publikum, uděláme krátkou přestávku.
Vychutnávejte si vzpomínku na Líného kata… a chvějte
se očekáváním toho, co již brzy přijde.
Jen klid.
Naše příští číslo začne již za okamžik…
Muž kráčel po Broadwayi na Upper West Side. Když
dorazil na roh jedné ulice, zastavil se, jako by na něco
zapomněl, a vstoupil do stínu jakési budovy. Vytáhl zpoza
opasku mobilní telefon a přiložil si ho k uchu. Během
hovoru se čas od času usmál, jak to lidé při telefonování
občas dělávají, a nenuceně se rozhlížel kolem sebe, což je
rovněž obvyklá praxe mobilních telefonistů.
Ve skutečnosti však žádný hovor neměl. Ve skutečnosti
hledal jakékoliv známky, že ho z hudební školy někdo
sleduje.
Malerickovo současné vzezření se značně lišilo od
vzhledu, který na sebe vzal před půl hodinou, když opouštěl
hudební školu. Momentálně byl světlovlasý a hladce
oholený a na sobě měl sportovní soupravu s atletickým
rolákem. Kdyby si jej kolemjdoucí pořádně prohlédli,
možná by na jeho fyziognomii odhalili několik zvláštností:
nad límcem roláku mu vykukovala kožnatá jizva táhnoucí se
mu po celém krku a dva prsty jeho levé ruky – prsteníček a
malíček – byly přirostlé k sobě.
Jenže si ho nikdo neprohlížel. Neboť všechna jeho gesta
i výrazy působily přirozeně a – jak všichni iluzionisté dobře
vědí – přirozené chování vás činí neviditelným.
Když se ujistil, že není sledován, vrátil se k obvyklé
chůzi, odbočil za roh do příčné ulice a pokračoval po
chodníku lemovaném stromy ke svému bytu. Přitom ho
minulo jen pár běžců a dva nebo tři místní obyvatelé, kteří
se vraceli s výtiskem Timesů nebo taškami z lahůdkářství
Zabar’s a těšili se na zahálčivou hodinku s kávou a
novinami, případně na neuspěchaný raně víkendový sex.
Malerick stoupal po schodech k bytu, který si před
několika měsíci pronajal v této potemnělé a tiché budově,
jež se velice lišila od jeho domu a dílny v poušti za Las
Vegas. Zamířil do zadního křídla budovy, kde se jeho byt
nacházel.
Jak jsem říkal, naše příští číslo začne již zanedlouho.
Prozatím, ctěné publikum, můžete klevetit o iluzi, kterou
jste právě zhlédli, užívat si rozhovorů s lidmi kolem sebe a
pokoušet se odhadnout, co bude na programu následně.
Naše druhé číslo prověří zcela odlišné schopnosti
účinkujícího, ale Ujištuji vás, že bude přinejmenším stejně
působivé jako Líný kat.
Tato slova a desítky dalších probíhaly Malerickovou
myslí v nekonečné smyčce. Ctěné publikum… K tomuto
imaginárnímu shromáždění hovořil neustále. (Někdy slyšel i
jeho aplaus, výbuchy smíchu a příležitostně také hrůzyplné
povzdechy.) Bílá záplava slov se širokou teatrální intonací,
jakou užívali napomádovaní ředitelé cirkusů nebo iluzionisté
z viktoriánské éry. Říkalo se tomu vyvolávání a byl to v
podstatě monolog adresovaný publiku s cílem navázat s ním
kontakt a poskytnout mu informace, které potřebuje znát pro
správné docenění triku. A také je odzbrojit či rozptýlit.
Po požáru přerušil Malerick většinu kontaktů s ostatními
lidmi a pomalu je nahradil svým vybájeným „ctěným
publikem“, které se stalo jeho stálým společníkem. Jeho
bdělé myšlenky i sny postupně začalo plnit vyvolávání a
někdy i sám Malerick cítil, že ho tento stav dohání k
naprosté nepříčetnosti. Současně mu však poskytoval
nesmírnou útěchu, neboť věděl, že po tragédii před třemi
lety nezůstal v životě úplně sám. Ctěné publikum bylo stále
s ním.
Byt páchl lacinou fermeží a zvláštním masitým
aromatem, které stoupalo z podlah a tapet. Obývací pokoj
byl jen lehce zařízený: levná pohovka a křesla, rozkládací
jídelní stůl, momentálně prostřený pro jednoho člověka.
Naopak v ostatních pokojích se těsnaly hromady
iluzionistických pomůcek: rekvizity, žertovné předměty,
provazy, kostýmy, formy na latex, paruky, role látek, šicí
stroj, barvy, třas-kavky, líčidla, obvodové desky, kabely,
baterie, lesklý papír a vata, cívky se zápalnou šňůrou,
nástroje pro zpracování dřeva… a stovky dalších položek.
Malerick si uvařil bylinkový čaj a posadil se za jídelní
stůl. Pomalu usrkával slabý nápoj, jedl ovoce a tyčinku z
ovesných vloček. Iluze je fyzické umění a každé číslo může
být jen tak dobré jako tělo účinkujícího. Zdravá strava a
cvičení jsou pro úspěch životně důležité.
Malerick byl ranním vystoupením potěšen. První
účinkující zabil celkem snadno – s tetelivou radostí si v
duchu přehrával, jak dívka ztuhla šokem, když se náhle
objevil za ní a přehodil jí kolem krku provaz. Neměla ani
tušení, že na ni půl hodiny čekal v rohu pod černým
hedvábím. Překvapivý příchod policie – pravda, ten jím
trochu otřásl. Ale stejně jako všichni dobří iluzionisté si i
Malerick připravil únikovou cestu, kterou poté bezchybně
využil.
Dojedl snídani, odnesl šálek do kuchyně, pečlivě ho
umyl a postavil na odkapávač, aby oschl. Vše, co dělal, dělal
velmi puntičkářsky – jeho učitel, nelítostný suchopárný
iluzionista, mu vštípil dokonalou disciplínu.
Malerick nyní zamířil do většího ze zbývajících pokojů a
pustil videokazetu, kterou pořídil na místě příštího
jevištního výstupu. Viděl už nahrávku nejméně dvanáctkrát,
a přestože ji znal prakticky nazpaměť, chystal se ji ještě
jednou prostudovat. (Jeho učitel mu totiž vtloukal do hlavy –
někdy doslova – také význam pravidla 100:1. Jednu minutu
na pódiu musí člověk sto minut nacvičovat.)
Během sledování kazety si k sobě přitáhl sametem
potažený jevištní stolek, a aniž se díval na ruce, začal
procvičovat několik jednoduchých manévrů s kartami:
falešné míchání, falešné sejmutí ze tří hromádek a pak i
složitější kousky: zpětné přiložení, skluz a řízené rozdání.
Nakonec provedl pár složitých karetních triků: „karetní
duchy“ podle Stanleyho Palma, slavnou Maldovu „záhadu
šesti karet“ a několik dalších specialit, zčásti z dílny
proslulého karetního mistra a herce Rickyho Jaye, zčásti od
Cardiniho.
Malerick prováděl také některé triky, které měl v
počátcích kariéry v repertoáru Harry Houdini. Většina lidí
pokládá Houdiniho za specialistu na úniky, avšak tento
umělec byl ve skutečnosti univerzálním kouzelníkem, který
provozoval nejen iluzionismus – zejména velkoformátové
jevištní triky, při nichž nechával mizet asistentky nebo
dokonce slony –, ale i jevištní magii. Houdini měl na
Malerickův život značný vliv. Když se Malerick jako
dospívající chlapec začal věnovat kouzelnictví, osvojil si
umělecké jméno „Mladý Houdini“. Koncovka „erick“ v jeho
současném přízvisku představovala jednak připomínku jeho
někdejšího života – života před požárem – a jednak byla
poctou samotnému Houdinimu, který se narodil jako Ehrich
Weisz. Předpona „Mal“ (jak pro kouzelníka není těžké
uhodnout) pak byla vzpomínkou na dalšího světoznámého
umělce Maxe Breita, jenž vystupoval pod uměleckým
jménem Maliní. Malerick si ji však zvolil především z
jiného důvodu: tato tři písmena tvořila latinský kořen slova
„zlo“, čímž dobře vystihovala temnou podstatu jeho odnože
iluzionismu.
Malerick si znovu prohlédl nahrávku, přeměřil úhly,
všiml si oken a rozmístění potenciálních svědků a načrtl si
vlastní postavení, jak to činí všichni dobří kouzelníci.
Zatímco sledoval kazetu, karty v jeho prstech se skládaly
dohromady v bleskurychlých pohybech, které syčely jako
hadi. Králové, kluci, dámy, žolíci i všechny ostatní karty
chvíli klouzaly po černém sametu a pak jako by se vzepřely
gravitaci a vyskočily zpět do jeho silných rukou, kde
zničehonic zmizely. Při sledování tohoto improvizovaného
představení by diváci jen nevěřícně vrtěli hlavami v
polovičním přesvědčení, že realita zde ustoupila mámení,
neboť žádný člověk na světě by nedokázal provést to, čeho
právě byli svědky.
Pravda však byla přesně opačná: karetní triky, které nyní
Malerick nepřítomně prováděl na jemné černé látce, se
rozhodně nedaly pokládat za zázrak. Jednalo se o pouhá
pečlivě nazkoušená cvičení hbitosti a obratnosti, jež se plně
řídila obyčejnými fyzikálními zákony.
Ach ano, ctěné publikum, to, co jste viděli a ještě
uvidíte, je naprosto skutečné.
Stejně skutečné jako oheň spalující kůži.
Stejně skutečné jako provaz kolem bílého krku mladé
dívky.
Stejně skutečné jako pomalý pohyb hodinových ručiček
směrem k hrůze, kterou již brzy zakusí náš příští účinkující.
„Nazdárek.“
Kara se posadila vedle postele, v níž ležela její matka. Za
oknem na pečlivě udržovaném dvorku viděla vysoký dub,
jehož kmen byl obrostlý úponky břečťanu. Jeho tvar
připomínal Kaře v posledních měsících pokaždé něco
jiného. Dnes to však nebyl ani drak, ani hejno ptáků, ani
voják. Byla to prostě jen chudokrevná rostlina, která ve
městě bojuje o přežití.
„Tak co? Jak se cítíš, matko?“ zeptala se Kara.
Toto oslovení vzniklo během jedné z mnoha rodinných
dovolených, tentokrát v Anglii. Kara tehdy dala celé rodině
přezdívky –otec byl „Jeho královské Veličenstvo“, matka
pak prostě „Královna matka“. Ona sama dostala přezdívku
„Královské dítko“.
„Dobře, miláčku. A jak si život pohrává s tebou?“
„Líp než s některýma, hůř než s jinýma. Hele, líbí se ti?“
Kara zvedla ruku a ukázala matce krátké a rovnoměrně
opilované nehty, které byly černější než klavírní lak.
„Jsou nádherné, miláčku. Ta růžová už mě trochu
unavovala. Dneska ji vidíš skoro všude. Stala se úděsně
konvenční.“
Kara se postavila a upravila prachový polštář pod
matčinou hlavou. Znovu se posadila a napila se z velkého
kelímku ze Starbucks; káva byla její jedinou drogou, ale o to
silnější – a nákladnější – byla její závislost: dnes dopoledne
už pila třetí kelímek.
Vlasy měla ostříhané na kluka. Momentálně měly
kaštanově fialovou barvu, ale během Kařina života v New
Yorku se na nich vystřídaly prakticky všechny odstíny
barevného spektra. Někteří lidé označovali její sestřih za
skřítkovský, což se jí protivilo – ona sama ho jednoduše
chápala jako „pohodlný“. Umožňoval jí totiž odejít z domu
pár minut po osprchování, což byla u člověka, který se do
postele nedostane před třetí hodinou ranní a rozhodně se
nedá pokládat za ranní ptáče, opravdová výhoda.
Dnes měla na sobě černé strečové kalhoty a boty na
nízkém podpatku, přestože měřila jen o málo více než sto
padesát centimetrů. Její tmavě fialová halenka postrádala
rukávy a odhalovala její pevné a ostře prokreslené svaly.
Kara kdysi studovala na univerzitě, kde měly umění a
politika přednost před kultem těla, ale ihned po absolvování
školy Sarah Lawrenceově se zapsala do atletického klubu
Gold’s a dodnes pravidelně zvedala činky a běhala na
trenažéru. U člověka, který již osm let žil v bohémské čtvrti
Greenwich Village a jehož věk se motal těsně pod třicítkou,
se dalo předpokládat tetování nebo alespoň skrytý kroužek
či cvoček, avšak Kařina bělostná kůže stále zůstávala bez
tetováže i bez piercingu.
„A teď se podrž, matko. Zítra mám vystoupení. S jednou
takovou drobností od pana Balzaka. Však víš.“
„Vzpomínám si.“
„Jenže tentokrát to bude něco jiného. Tentokrát mě
nechá vystoupit sólo. Budu předjezdec i hlavní číslo v
jednom.“
„Vážně, miláčku?“
„Fakt že jo.“
Za dveřmi prošel pan Geldter. „Dobrý den.“
Kara na něj kývla. Vzpomínala si, že když matka
nastoupila do Stuyvesant Manor, jednoho z nejluxusnějších
penzionátů ve městě, vyvolal její vztah s tímto vdovcem
docela silné pozdvižení.
„Myslí si, že spolu žijem na hromádce,“ svěřila se tehdy
matka šeptem Kaře.
„A žijete?“ zeptala se Kara a pomyslela si, že už je
možná načase, aby matka po pěti letech vdovství konečně
navázala vztah s mužem.
„Samozřejmě že ne!“ zasyčela starší žena v návalu
nefalšované zlosti. „Jak to vůbec může někoho napadnout?“
(Tento incident ji dokonale vystihoval: jistá dávka
lechtivosti byla v pořádku, ale zároveň u ní existovala dělicí
čára – vytyčená naprosto svévolně –, za níž se již člověk
stával Nepřítelem, i kdyby to byl matčin vlastní příbuzný.)
Kara se nyní vzrušeně předklonila a pokračovala v
zaníceném líčení svých plánů na zítřek. Během řeči bedlivě
matku pozorovala: její plet, na pětasedmdesátiletou ženu
podivně hladkou a zdravě růžovou jako u nemluvněte, její z
velké části šedivé vlasy, v nichž se přesto dodnes vinula
spousta vzdorovitě černých pramenů. Místní kosmetička jí
vlasy upravila do stylového drdolu. „Budu tam mít nějaké
kámoše, mami, a bylo by skvělé, kdybys mohla přijít taky.“
„Pokusím se.“
Kara, která nyní seděla na samém okraji křesla, si
zničehonic uvědomila, že má zaťaté pěsti, celé její tělo se
proměnilo v jeden napjatý uzlík a z jejího dechu se stalo
mělké sykavé hekání.
Pokusím se…
Zavřela oči, které se jí plnily velkými slzami. Zatraceně!
Pokusím se…
Ne, ne, ne, to je úplně špatně, pomyslela si vztekle. Její
matka by neřekla: „Pokusím se.“ Tahle replika k ní nesedí.
Mohla by znít: „Budu tam, miláčku. V první řadě.“ Anebo
mrazivě: „No, zítra nemůžu. Mělas mi dát vědět dřív.“
Ať už byla matka jakákoliv, žádné „pokusím se“ u ní
nikdy neexistovalo. Bud za někým stála do roztrhání těla,
anebo mu dávala parádně co proto.
Jenže teď už to neplatilo – jako by pomalu přestávala být
živou bytostí. Nanejvýš se dala označit za dítě, které spí s
otevřenýma očima.
Konverzace, kterou Kara právě s matkou vedla, se totiž
odehrávala pouze v dívčině optimistické představivosti.
Tedy, Kařina role byla skutečná. Avšak matčiny odpovědi –
od Dobře, miláčku. A jak si život pohrává s tebou? až po
závadné Pokusím se – si Kara vybájila sama.
Ne, její matka dnes nepromluvila jediné slovo. Stejně
jako během včerejší návštěvy. Nebo té předchozí. Pouze
ležela vedle břečťanem obrostlého okna v jakémsi bdělém
kómatu. Někdy byla taková. Jindy se sice probouzela do
plného vědomí, ale v takových případech blábolila děsivé
nesmysly, které jen dokládaly úspěch neviditelné armády
pohybující se neúnavně v jejím mozku a spalující její
vzpomínky i schopnost úsudku.
Její tragédie nicméně obsahovala další, ještě zhoubnější
aspekt. Jednou za velmi dlouhou dobu totiž matka zažívala
křehké okamžiky jasného vědomí, které – přestože byly
krátké – dokonale negovaly její zoufalou situaci. A tak právě
ve chvílích, kdy se Kara smiřovala s nejhorším – že matka
již nikdy nebude taková, jakou ji odjakživa znala –, se tato
žena paradoxně navracela do časů před krvácením do
mozku. Kařiny obranné mechanismy v takových chvílích
mizely, podobně jako zneužitá žena odpouští tyranskému
manželovi i při nejjemnějším náznaku kajícnosti.
Lékaři samozřejmě tvrdili, že matčin stav je prakticky
beznadějný. Jenže lékaři neseděli u jejího lůžka, když se
matka před několika měsíci probrala a zčistajasna se otočila
ke Kaře. „Nazdárek, miláčku. Snědla jsem to cukroví, které
jsi mi včera přinesla. Dalas do něj více oříšků, přesně jak to
mám ráda. Na kalorie kašlem.“ Holčičí úsměv. „O, já jsem
tak ráda, že jsi tady. Chtěla jsem ti vylíčit, co paní
Brandonová včera v noci vyváděla s dálkovým ovladačem.“
Kara tehdy užasle zamžourala. Zatraceně, vždyť ona
včera skutečně přinesla matce oříškové cukroví a skutečně
do něj dala více oříšků. A ta potrhlá paní Brandonová ze
čtvrtého patra se včera skutečně zmocnila dálkového
ovladače a díky odrazu signálu od oken svého pokoje do
společenské místnosti půl hodiny obtěžovala ostatní
pacienty neustálým přepínáním kanálů a zesilováním zvuku
jako nějaký poltergeist.
Tak! Byl snad zapotřebí lepší důkaz, že v té dořízené
tělesné schránce stále zůstává Kařina energická matka, její
skutečná matka, a dokonce z ní může čas od času uniknout?
Jenže druhý den žena na Karu jen podezíravě civěla a
vyptávala se, proč je tady a co si přeje. Jestli prý přišla kvůli
účtu za elektřinu ve výši dvaadvaceti dolarů a patnácti centů,
tak ona už ho zaplatila a může to dokázat, protože si nechala
ústřižek. Epizoda s oříškovým cukrovím a dálkovým
ovladačem bohužel neměla další pokračování.
Kara se nyní dotkla jejího ramena, teplého, hladkého a
dětsky růžového, a pocítila to, co během svých
každodenních návštěv cítila vždy: neměnný trojlístek přání,
aby matka zemřela milosrdnou smrtí, aby se navrátila do
původního života a aby se ona sama dokázala vymanit z
příšerného břemene v podobě těchto dvou navzájem
neslučitelných přání.
Pohled na hodinky. Jako vždycky přijdu pozdě do práce.
Pan Balzac nebude mít radost. V sobotu měli vždy nejvíce
napilno. Kara dopila kávu, odhodila kelímek a vyšla na
chodbu.
Rozložitá černoška v bílé uniformě zvedla ruku na
pozdrav. „Karol Jak dlouhou už tu jsi?“ Široký obličej se
rozzářil stejně širokým úsměvem.
„Dvacet minut.“
„Byla bych se tam za vámi zastavila,“ řekla Jaynene. „Je
ještě vzhůru?“
„Ne. Byla v kómatu, už když jsem přišla.“
„Ó, to mě mrzí.“
„Promluvila někdy?“ zeptala se Kara.
„Jo. Ale jen pár drobností. Nedokázala jsem posoudit,
jestli nás vnímá, nebo ne. Ale měla jsem dojem, že ano…
Dneska je nádherný den, hm? Jestli se máma probudí,
vezmeme ji se Sephií na vycházku po areálu. Má to ráda.
Vždycky se jí pak uleví.“
„Už musím do práce,“ řekla Kara sestře. „Hele, zítra
mám vystoupení. V prodejně. Vzpomínáš si, kde to je?“
„Jasně. V kolik hodin?“
„Ve čtyři. Tak se tam zastav.“
„Zítra mám kratší službu. Budu tam. A pak si dáme pár
těch vašich broskvových margarit. Jako posledně.“
„To by šlo,“ odpověděla Kara. „Hele, a vezmi s sebou i
Petea.“
Jaynene se zamračila. „Totiž, neber si to osobně, ale
jestli chceš, aby tě ten člověk v neděli viděl, musíš být
součástí přestávkového programu při zápase Knicks nebo
Lakers a musí to přenášet kabelovka.“
„To bych taky docela ráda,“ prohlásila Kara.
5
Před sto lety možná nazýval toto místo domovem nějaký
středně úspěšný finančník.
Případně majitel drobné galanterie v luxusní nákupní
čtvrti na Čtrnácté ulici.
Anebo politik se styky na Tammany Hall, který se
vyznal v odvěkém umění zbohatnout prostřednictvím
veřejné funkce.
Stávající majitel tohoto domu v západní části Central
Parku však neměl o jeho původu žádné znalosti a ani se o
něj nezajímal. Stejně tak Lincolna Rhyma neoslovoval
nábytek z viktoriánské éry ani střízlivé umělecké artefakty z
přelomu století, které kdysi zdobily zdejší pokoje. Rhyme se
vyžíval v tom, co ho obklopovalo nyní: neuspořádaně
rozestavené mohutné stolky, otočné židličky, počítače a
vědecké přístroje – měřič hustotního gradientu, plynový
chromatograf s hmotnostním spektrometrem, mikroskopy,
plastové krabičky bezpočtu různých barev, kádinky,
skleničky, teploměry, propanbutanové nádoby, ochranné
brýle, uzamykací černá či šedá pouzdra roztodivných tvarů,
která působila jako obaly na ezoterické hudební nástroje.
A kabely.
Dráty a kabely se táhly prakticky všude a pokrývaly
velkou část omezené plochy místnosti. Některé byly úhledně
svinuté, neboť propojovaly sousední přístroje, jiné mizely v
nepravidelných otvorech, které někdo nestydatě vyvrtal do
staletých zdí opatřených hladouč-kou omítkou a obložených
lištami.
Ze samotného Lincolna Rhyma nyní prakticky žádné
kabely nevedly. Díky pokroku v infračervených a rádiových
technologiích byly mikrofony na jeho invalidním vozíku a
na posteli v prvním patře připojeny k ovládacím jednotkám
a počítačům bezdrátově. Vozík značky Storm Arrow sice
Rhyme musel ovládat levým prsteníčkem na touchpadu se
systémem MKIV, ale všechny ostatní příkazy od
telefonování přes elektronickou poštu až po zobrazování
snímků z mikroskopu na počítačové obrazovce se daly
zadávat pomocí hlasu.
Stejně jako obsluha Rhymova nového receiveru Harman
Kardon 8000, z něhož se momentálně do celé laboratoře
linulo příjemné jazzové sólo.
„Ovladač: vypnout stereosoustavu,“ poručil Rhyme
neochotně, když zaslechl bouchnutí hlavních dveří.
Hudba umlkla a vystřídal ji nepravidelný dusot kroků v
hale a jídelně. Rhyme věděl, že jedním z návštěvníků je
Amélie Sachsová; její kroky byly na tak vysokou ženu
podivuhodně lehké. A pak Rhyme rozeznal i nezaměnitelné
dupání velkých a ven vytočených chodidel Lona Sellitta.
„Sachsová,“ zamumlal, sotva vstoupila do pokoje, „bylo
to velké místo činu? Bylo obrovské?“
„Zas tak velké ne.“ Sachsová se nad tou otázkou
zamračila. „Proč?“
Rhymovy oči spočívaly na šedých bednách od mléka,
které obsahovaly důkazní položky nasbírané Sachsovou a
několika dalšími policisty. „Jenom se ptám, protože se mi
zdálo, že ti to ohledání a návrat sem nějak dlouho trvá.
Klidně můžeš použít takový ten blikající majáček na autě.
Proto se tyhle věci vyrábějí. A siréna je taky povolena.“
Kdykoliv se Rhyme nudil, choval se nedůtklivě. Nuda
představovala největší zlo jeho života.
Sachsová však byla vůči jeho zatrpklosti odolná a navíc
se zdálo, že je v mimořádně dobré náladě, takže řekla jen:
„Máme tady pár záhad, Rhyme.“
Kriminalista si vzpomněl, že Lon Sellitto použil v
souvislosti s vraždou výraz „bizarní“.
„Tak mi nastiňte scénář. Co se stalo?“
Sachsová mu vylíčila pravděpodobný sled událostí, který
vyvrcholil pachatelovým zmizením z koncertního sálu.
„Policistky, které se na místo činu dostavily na hlášení,
zaslechly uvnitř sálu výstřel, a tak vtrhly dovnitř. Akci
vzájemně zkoordinovaly a vnikly do sálu jedinými dvěma
dveřmi. Jenže ten člověk byl pryč.“
Sellitto se zadíval do poznámek. „Jeho věk odhadly
policistky na něco po padesátce, byl středního vzrůstu a
střední postavy a neměl žádné charakteristické znamení s
výjimkou plnovousu a hnědých vlasů. Ve škole byl zrovna
správce, který podle svého tvrzení neviděl do sálu nikoho
vcházet ani z něj vycházet. Ale možná jen trpí svědkitidou.
Ze školy nám dají vědět ohledně jeho jména a telefonu.
Uvidíme, jestli mu dokážu osvěžit paměť.“
„A co oběť? Jaký byl motiv?“
„Ani sexuální násilí, ani loupež,“ prohlásila Sachsová.
„Právě jsem mluvil s dvojčaty,“ dodal Sellitto. „Oběť
neměla přítele, teď ani v poslední době. V její minulosti
nefiguruje nikdo, kdo by měl představovat nějaký problém.“
„Studovala v denním studiu?“ zeptal se Rhyme. „Anebo
při zaměstnání?“
„Jo, v denním studiu. Ale podle všeho už někde i
vystupovala. Momentálně zjišťujeme kde.“
Rhyme povolal ošetřovatele Thorna, aby mu jako již
častokrát posloužil jako písař a zapisoval svým elegantním
rukopisem důkazní položky na jednu z velkých bílých tabulí
v laboratoři.
Vtom se ozvalo zaklepání na dveře a Thorn na okamžik
z laboratoře odešel.
„Máme návštěvu!“ zavolal z chodby.
„Návštěvu!“ zeptal se Rhyme – rozhodně teď neměl
náladu na společnost. Thorn ho však pouze škádlil. Do
pokoje totiž vkráčel Mel Cooper, štíhlý a plešatějící
laboratorní technik, s nímž se Rhyme seznámil v době, kdy
šéfoval soudně kriminalistickému oddělení newyorské
policie a kdy ve spolupráci s policií státu New York řešil
jistý případ loupeže a únosu. Cooper tehdy zpochybnil
Rhymovu analýzu jednoho konkrétního typu půdy a ukázalo
se, že má pravdu. Uznalý Rhyme si proto přečetl technikovy
materiály a zjistil, že Mel Cooper je stejně jako on aktivním
a vysoce uznávaným členem Mezinárodní identifikační
asociace sdružující odborníky na identifikaci osob
prostřednictvím otisků prstů, DNA, soudní rekonstrukce a
dentálních ostatků. Držitel diplomu z matematiky, fyziky a
organické chemie Cooper kromě toho vynikal také v oboru
analýzy fyzických důkazů.
Rhyme proto tehdy zahájil kampaň za návrat tohoto
muže do rodného města a Cooper nakonec souhlasil.
Uhlazený soudní vědec a také přeborník ve společenských
tancích od té doby působil v kriminalistické laboratoři
newyorské policie v Queensu, ale zároveň často
spolupracoval s Rhymem, když kriminalista potřeboval
konzultaci v nějakém právě vyšetřovaném případu.
Nyní se Cooper se všemi pozdravil, posunul si tlusté
brýle ve stylu Harryho Pottera výše na nos a vrhl kritický
pohled na bedny s důkazy, jako když si šachista měří
soupeře. „Tak copak tady máme?“
„Záhady,“ prohlásil Rhyme. „Tedy abych použil
hodnocení Sachsové. Záhady.“
„No, tak se podívejme, jestli je dokážeme udělat o něco
míň záhadnými.“
Sellitto Cooperovi nastínil pravděpodobný scénář vraždy
– technik si mezitím nasadil gumové rukavice a začal si
prohlížet sáčky a skleničky. Rhyme k němu přijel blíže.
„Tady to.“ Kývl na zelenou obvodovou desku s připojeným
reproduktorem. „Co to je?“
„Tuhle desku jsem našla v koncertním sále,“ řekla
Sachsová. „Nemám tušení, co to může být. Vím jen, že ji
tam položil pachatel –poznala jsem to podle jeho otisků
bot.“
Zdálo se, že deska pochází z počítače, což Rhyma
nepřekvapovalo, neboť zločinci vždy stáli v popředí
technologického pokroku. Bankovní lupiči se ozbrojovali
proslulými poloautomatickými pistolemi Colt 1911 ráže
pětačtyřicet již pár dní po zahájení jejich výroby, přestože
jejich držení bylo nezákonné pro kohokoliv s výjimkou
příslušníků armády. Rovněž vysílačky, šifrované telefony,
kulomety, laserová mířidla, GPS, mobilní technologie,
sledovací vybavení a šifrovací počítačové programy často
končily v arzenálu zločinců ještě dříve, než jimi byli
vybaveni strážci pořádku.
Rhyme byl první, kdo si přiznal, že některé předměty
jednoduše přesahují rámec jeho odbornosti. A tak důkazy
jako počítače, mobilní telefony nebo i tuto podivnou
obvodovou desku – zkrátka položky, jimž podle indexu
burzy s akciemi technologických společností říkával
„důkazy NASDAQ“ – přenechával raději expertům.
„Odvezte to do města. Tobemu Gellerovi,“ poručil.
FBI zaměstnávala tohoto talentovaného mladíka v
newyorském oddělení počítačové kriminality. Geller jim
pomohl již v minulosti a Rhyme věděl, že pokud někdo
dokáže určit, co je to za zařízení a odkud by mohlo
pocházet, pak je to právě Tobe.
Amélie Sachsová podala sáček Sellittovi, který ho předal
uniformovanému policistovi k přepravě do centra.
Kandidátka na seržantku Sachsová ho však zarazila. Nejprve
se ujistila, že policista vyplnil registrační kartu, na niž se
musí zapsat každý, kdo manipuluje s určitou důkazní
položkou – od místa činu až do soudní síně. Pečlivě kartu
překontrolovala a teprve poté vyslala policistu na cestu.
„A jak ti vlastně dopadla ta praktická zkouška,
Sachsová?“ zeptal se Rhyme.
„No,“ řekla Sachsová a zaváhala. „Myslím, že jsem ji
hravě zvládla.“
Rhyma její odpověd‘ překvapila. Amélie Sachsová
obvykle jen těžko přijímala chválu od ostatních, natož aby
někdy vychvalovala sama sebe.
„Já o tom nepochyboval,“ utrousil.
„Seržantka Sachsová,“ vysoukal ze sebe Sellitto. „Zní to
docela dobře.“
Následně upřeli pozornost k pyrotechnickým položkám
nalezeným v hudební škole: k zápalným šňůrám a žabce.
Sachsová v této souvislosti vyřešila alespoň jednu
záhadu. Vysvětlila přítomným, že pachatel zaklonil židličky
tak, aby stály na dvou nohách, a pomocí kousků tenkého
motouzu je v této poloze zafixoval. Nato navázal uprostřed
motouzu zápalné šňůry a zažehl je. Přibližně po minutě
dospěl oheň ze zápalných šňůr k motouzům a propálil je.
Židličky se zřítily na podlahu, takže to vypadalo, že je
pachatel stále uvnitř. Kromě toho zapálil i šňůru vedoucí k
žabce, jejíž výbuch si policistky spletly s výstřelem.
„Dokážeš vystopovat zdroj?“ zeptal se Sellitto.
„Ta zápalná šňůra je naprosto běžný typ –
nevystopovatelný –a žabka se při výbuchu zničila. Nemáme
výrobce, nemáme nic.“ Cooper zavrtěl hlavou. Rhyme viděl,
že z celého zařízení zbyly jen drobné útržky papíru se
spáleným kovovým jádrem připevněné zápalné šňůry.
Pokud jde o motouz, ukázalo se, že jde o stoprocentní
bavlnu, generickou, a tudíž rovněž nevystopovatelnou.
„A pak tu byl ten záblesk,“ řekla Sachsová a zadívala se
do poznámek. „Když policistky spatřily pachatele u oběti,
zvedl ruku a zablesklo oslnivé světlo. Jako ze signalizační
rakety. Obě dvě to oslepilo.“
„Máme nějaké stopy?“
„Žádné jsem nenašla. Prý se pak to světlo jednoduše
rozptýlilo.“
Jasně, Lone, vždyť jsi to říkal: bizarní.
„Tak pojďme dál. Co otisky bot?“
Cooper otevřel v počítači databázi otisků obuvi –
digitalizovanou verzi fyzické databáze, kterou založil
Rhyme, když ještě vedl soudně kriminalistické oddělení
newyorské policie. Po několika minutách prohlížení Cooper
konečně prohlásil: „Jde o černé nazouvací boty značky
Ecco. Vypadá to na velikost deset.“
„Co stopové důkazy?“ dotázal se Rhyme.
Sachsová vytáhla z bedny od mléka několik plastových
sáčků. Uvnitř se nacházely proužky lepicí pásky stržené ze
sběrného válečku. „Tohle jsem nasbírala na místech, kudy
procházel, a vedle těla oběti.“
Cooper sebral sáčky, vytáhl z nich obdélníkové proužky
pásky a jeden po druhém položil na samostatné tácky, aby
zabránil křížové kontaminaci. Většinu stopových důkazů
ulpělých na proužcích představoval prach, který odpovídal
Améliiným kontrolním vzorkům, což znamenalo, že
nepocházejí od pachatele ani oběti, ale přirozeně se
vyskytují na místě činu. Na několika proužcích se však
podařilo zachytit vlákna, která Sachsová našla pouze na
místech, kde se pachatel pohyboval, a na předmětech, jichž
se dotýkal.
„Prohlídni je mikroskopem.“
Technik sebral vlákna pinzetou a položil je na sklíčka,
která poté vsunul do binokulárního stereomikroskopu –
nejvhodnějšího nástroje pro analýzu vláken – a stiskl
tlačítko. Obrázek, který se před ním objevil v okuláru,
současně naskočil také na velkém plochém počítačovém
monitoru, kde ho viděli všichni ostatní.
Nalezená vlákna vypadala jako silné prameny našedivělé
barvy.
Obecně představují vlákna důležité kriminalistické
vodítko, neboť jsou běžná, doslova přeskakují z jednoho
zdroje na druhý a lze je snadno klasifikovat. Přitom se dělí
do dvou základních kategorií: na přirozená a umělá. Rhyme
si okamžitě všiml, že tato vlákna nejsou založena na
viskózovém hedvábí ani na polymerové struktuře, takže
musí být přirozená.
„Jenže co je to konkrétně za druh?“ přemýšlel nahlas
Mel Cooper.
„Zaměř se na buněčnou strukturu. Vsadím se, že je
exkremen-tální.“
„Co to je?“ zeptal se Sellitto. „Exkrementální? Jako že z
výkalů?“
„Exkrementální jako že z hedvábí. Pocházejí ze
zažívacího traktu červů. Šedivý odstín s matným povrchem.
Co další sklíčka, Mele?“
Cooper vložil do mikroskopu sklíčka s dalšími vlákny a
zjistil, že jsou totožná.
„Měl na sobě pachatel něco šedého?“ zeptal se Rhyme.
„Ne,“ ohlásil Sellitto.
„Oběť taky ne,“ dodala Sachsová.
Další záhady.
„Á,“ utrousil Cooper, když znovu nakoukl do okuláru,
„tohle by mohl být vlas.“
Na obrazovce se táhl zaostřený dlouhý pramen hnědého
vlasu.
„Lidský vlas,“ vykřikl Rhyme, když si všiml stovek
miniaturních šupin. Zvířecí chlup by jich měl maximálně
několik desítek. „Ale je falešný.“
„Falešný?“ zeptal se Sellitto.
„Teda,“ řekl Rhyme netrpělivě, „je to pravý vlas, ale
pochází z paruky. Očividně. Podívej na to zakončení. To
není kořínek. To je lepidlo. Pochopitelně ten vlas nemusí
patřit pachateli, ale za zaznamenání to rozhodně stojí.“
„Takže mám napsat, že pachatel nemá hnědé vlasy?“
zeptal se Thorn.
„Fakta,“ pravil Rhyme lapidárně, „nic jiného nás
nezajímá. Napiš tam, že pachatel možná nosí hnědou
paruku.“
„Dobře, massa Rhyme.“
Cooper mezitím pokračoval v analýze a zjistil, že dvě
lepicí pásky obsahují miniaturní kousek hlíny a materiál
rostlinného původu.
„Nejdřív projed tu rostlinu, Mele.“
Při analýze míst činu v New Yorku kladl Lincoln Rhyme
vždy značný důraz na geologické, rostlinné a živočišné
důkazy, protože klasická severoamerická pevnina tvoří
pouhou osminu rozlohy města; zbytek je situován na
ostrovech. To znamená, že výskyt určitých nerostů, flory i
fauny se více či méně liší nejen čtvrť od čtvrti, ale i uvnitř
samotných čtvrtí, díky čemuž lze některé látky snadněji
identifikovat s konkrétními lokalitami.
O chvíli později se na obrazovce objevil dosti umělecky
působící snímek načervenalé větvičky a kousku listu.
„Prima,“ oznámil Rhyme.
„Co je na tom tak prima?“ zeptal se Thorn.
„Je to prima, protože jde o vzácnou rostlinu. Konkrétně
o červený ořechovec. Ty už se dnes ve městě skoro nevidí.
Jedinými biotopy, o kterých vím, jsou Central Park a
Riverside Park. Á…, koukejme na to. Vidíte tu drobnou
modrozelenou hmotu?“
„Kde?“ zeptala se Sachsová.
„Copak ji nevidíš? Vždyť je přímo před tebou!“ Rhyme
pocítil bolestivou trýzeň z vědomí, že nemůže vyskočit z
křesla a ukázat na obrazovku. „V pravém dolním rohu. Když
si představíš, že je ta větvička Itálie, tak ta hmota je Sicílie.“
„Vidím ji.“
„Co ty na to, Mele? Je to lišejník, viď? A já osobně bych
si vsadil na Parmelii conspersu.“
„Možné to je,“ prohlásil technik obezřetně. „Jenže
lišejníků je spousta.“
„Ovšem modrozelenošedých lišejníků spousta není,“
odvětil Rhyme suše. „Vlastně skoro žádné. A tenhle druh je
nejrozšířenější v oblasti Central Parku… Takže tu máme dvě
vodítka ukazující na Central Park. A teď se mrknem na tu
hlínu.“
Cooper upevnil do mikroskopu další sklíčko. Zvětšený
obrázek –zrnka hlíny připomínající asteroidy – nebyl ze
soudně-vědeckého hlediska průkazný, a tak Rhyme poručil:
„Sjeď vzorek v chroma-tografu.“
Plynový chromatograf a hmotnostní spektrometr
představují kombinaci dvou přístrojů pro chemickou analýzu
vzorků – první z nich rozloží neznámou látku na jednotlivé
složky a druhý stanoví, o jaké složky se vlastně jedná. Běžně
vyhlížející bílý prášek například může představovat desítky
různých chemikálií: zažívací sodu, arzén, dětský zásyp,
fenol nebo kokain. Chromatograf proto bývá přirovnáván k
dostihovému závodu: jednotlivé látky „startují“ v přístroji
společně, ale pak postupují různými rychlostmi a tím se od
sebe separují. V cíli porovná hmotnostní spektrometr každou
látku s obrovskou databází známých substancí a identifikuje
ji.
Výsledky nynější Cooperovy analýzy ukázaly, že hlína,
kterou Sachsová sebrala z místa činu, je impregnována
neznámým olejem. Databáze však pouze prozradila, že jde o
olej založený na minerálech – nikoliv na rostlině či
živočichovi –, a nedokázala ho konkrétně identifikovat.
„Pošlete to na FBI,“ poručil Rhyme. „Uvidíme, jestli z
toho budou jejich laboranti moudřejší.“ Otočil se k dalšímu
plastovému sáčku a přimhouřil oči. „To je ta černá látka,
kterou jsi našla?“
Možná je to stopa, možná nic…
Sachsová přikývla. „Ležela v rohu chodby, kde byla
oběť uškrcena.“
„Patřila oběti?“ zajímal se Cooper.
„Možná,“ řekl Rhyme, „ale zatím předpokládejme, že
patřila pachateli.“
Cooper opatrně látku vytáhl a prozkoumal. „Hedvábí.
Ručně lemované.“
Rhyme si všiml, že přestože se látka dala složit do
nevelkého čtverečku, po rozložení byla poměrně velká,
přibližně metr osmdesát krát metr dvacet.
„Díky časové rekonstrukci víme, že na ni v té chodbě
čekal,“ prohlásil kriminalista. „Vsadil bych se, že to udělal
takhle: schoval se v rohu a přehodil tu látku přes sebe. Takže
byl neviditelný. Pravděpodobně by si ji s sebou byl i odnesl,
ale pak se tam objevily ty policistky, a tak musel rychle
prchnout.“
Co asi ta nebohá dívka cítila, když se její vrah jakoby
mávnutím kouzelného proutku zhmotnil v její blízkosti a
přehodil jí kolem krku smyčku?
Cooper objevil několik smítek, která ulpěla na látce, a
upevnil je na sklíčko. Zanedlouho na obrazovce vyskočil
další obrázek. V okuláru mikroskopu připomínala smítka
kousky hlávkového salátu tělové barvy. Cooper se jednoho
dotkl jemnou sondou. Materiál byl pružný.
„Co to, sakra, jel“ vyptával se Sellitto.
„Nějaký druh gumy,“ nadhodil Rhyme. „Že by cár z
balonku? Ne, na to je příliš hrubý. Ale podívej na to sklíčko,
Mele. Něco se tam rozmazalo. A taky to má tělovou barvu.
Hod to do chromatografu.“
Během čekání na výsledky zazvonil domovní zvonek.
Thorn odešel z pokoje otevřít dveře a vrátil se s obálkou.
„Daktyly,“ oznámil.
„Á, výborně,“ řekl Rhyme. „Máme tady otisky prstů.
Porovnej je s AFIS, Mele.“
Výkonné servery Systému automatické identifikace
otisků prstů FBI, situované v Západní Virginii, propátrají
digitální snímky papi-lárních linií – neboli otisků prstů – z
celých Spojených států a během několika hodin vyplivnou
výsledky – někdy dokonce během několika minut, pokud se
kriminalistúm podaří sejmout kvalitní zřetelné otisky.
„Jak vypadají?“ zeptal se Rhyme.
„Jsou docela čisté.“ Sachsová mu přidržela snímky před
očima. Na mnoha z nich byly jen částečné otisky, ale zato se
jim podařilo sejmout jeden kvalitní otisk celé levé ruky.
První, čeho si Rhyme všiml, byly dva deformované prsty na
pachatelově ruce – prsteníček a malíček. Jako by byly
srostlé k sobě a na konci měly hladkou kůži zcela bez otisků.
Rhyme měl sice základní znalosti soudní patologie, ale
nedokázal posoudit, zda jde o vrozenou vadu, anebo o
důsledek nějakého úrazu.
Jak paradoxní, pomyslel si Rhyme, když se díval na
snímek, že zatímco pachatel má poškozený levý prsteníček,
u mne jde o jedinou část těla od krku níže, s níž mohu hýbat.
Pak se ovšem zamračil. „Počkej ještě s tím
porovnáváním, Mele… Blíž, Sachsová. Chci je vidět více
zblízka.“
Sachsová se postavila vedle Rhyma a ten si znovu otisky
prohlédl. „Nevšimla sis na nich něčeho neobvyklého?“
„Ani ne,“ odpověděla Sachsová. „Vlastně počkej.“
Zasmála se. „Jsou všechny stejné.“ Začala listovat snímky.
„Všechny jeho prsty jsou úplně stejné. Včetně té drobné
jizvy: na všech prstech se nachází ve stejné poloze.“
„Takže nejspíš nosí nějakou rukavici,“ prohlásil Cooper,
„s falešnými papilárními liniemi. To jsem ještě neviděl.“
Co je to, ksakru, za pachatele?
Na monitoru vyskočily výsledky analýzy chromatografu
a spektrometru. „Takže tu mám čistý latex… a copak je
tohle?“ uvažoval Cooper. „Počítač to identifikuje jako
alginát. O tom jsem nikdy neslyšel…“
„Zuby.“
„Cože?“ zeptal se Cooper Rhyma.
„Je to prášek, který se míchá s vodou a formuje. Zubaři
ho používají na korunky a další stomatologické zákroky.
Možná byl pachatel krátce předtím u zubaře.“
Cooper dál pročítal obsah obrazovky. „Pak tu máme
velmi slabé stopy ricinového oleje, propylenglykolu,
cetylalkoholu, slídy, oxidu železitého, oxidu titaničitého,
dehtu a nějakých neutrálních pigmentů.“
„Některé z těch látek jsou obsaženy v líčidle,“ řekl
Rhyme a vzpomněl si na jeden případ, kdy dokázal
identifikovat vraha s místem činu poté, co pachatel napsal
oplzlá sdělení na zrcadlo oběti pomocí rtěnky, jejíž šmouhy
se později našly na jeho rukávu. V rámci vyšetřování tohoto
případu vypracoval Rhyme studii o kosmetice.
„V jejím?“ zeptal se Cooper Sachsové.
„Ne,“ odvětila policistka. „Odebrala jsem z její kůže
vzorky. Nebyla nalíčená.“
„Tak to napišme na tabuli. Uvidíme, jestli to něco
znamená.“
Následně se pozornost přítomných upřela k vražednému
nástroji v podobě provazu. Mel Cooper se napřímil a odtrhl
oči od porcelánové vyšetřovací desky. „Je složen z bílých
pramenů opletených kolem černého jádra. Obojí tvoří
oplétané hedvábí – velmi lehké a tenké –, což je důvod, proč
ten provaz nevypadá o nic tlustší než obvyklé lano, přestože
ve skutečnosti jsou to vlastně dva provazy v jednom.“
„Ale jaký to má smysl? Zvyšuje to jádro pevnost?“
vyptával se Rhyme. „Nebo se s ním ten provaz snadněji
rozplétá? Anebo hůře rozplétá? Jak to je?“
„Nemám ponětí.“
„Je to čím dál záhadnější,“ prohlásila Sachsová
dramatickým tónem, který by Rhyma dráždil, kdyby ovšem
policistce nemusel dát zapravdu.
„Jo,“ přitakal ustaraně. „Tohle je pro mě novinka. Tak
pojďme dál. Chci objevit něco známého, něco, co můžeme
použít.“
„A co ten uzel?“
„Vázal ho expert, ale jinak ho neznám,“ řekl Cooper.
„Pošli snímek na FBI. A… neznáme někoho v námořním
muzeu?“
„Ti už nám párkrát s uzly pomohli,“ souhlasila
Sachsová. „Pošlu ten snímek mailem i tam.“
Z newyorského oddělení počítačové kriminality FBI se
ozval Tobe Geller. „To je legrační, Lincolne.“
„Jsem rád, že máš díky nám o zábavu postaráno,“
zamumlal Rhyme. „Dokážeš nám o naší hračce sdělit něco
užitečného?“
Geller, mladý muž s kudrnatými vlasy, však byl vůči
Rhymově nabroušenosti imunní, zvláště když měl před
sebou počítačový produkt. „Jde o digitální audiorekordér.
Úchvatná věcička. Váš pachatel do něj něco nahrál, uložil ty
zvuky na hard disk a pak přístroj naprogramoval tak, aby
zvuky s nějakým zpožděním přehrál. Nemáme tušení, co to
bylo za zvuky – instaloval tam mazací program, který
veškerá data zničil.“
„Byl to jeho hlas,“ zabručel Rhyme. „Když řekl, že tam
má rukojmí, byla to jen nahrávka. Je to stejné jako s těmi
židlemi. Chtěl v nás vyvolat přesvědčení, že je pořád v
sále.“
„To má logiku. Vestavěl tam totiž zvláštní reproduktor –
malý, ale se skvělými basy a středy. Takže velmi věrně
podával lidský hlas.“
„Zůstalo na tom disku něco?“
„Ne. Všechno je nadobro fuč.“
„Sakra. Chtěl jsem jeho hlasovou křivku.“
„Bohužel. Je to v tahu.“
Rhyme si zklamaně povzdechl a otočil se zpět k
vyšetřovacím tácům, takže zůstalo na Sachsové, aby
Gellerovi poděkovala a řekla, že si jeho pomoci všichni
velmi váží.
Tým kriminalistů se poté zaměřil na hodinky oběti, které
pachatel zničil z důvodu, na který nikdo nedokázal přijít.
Hodinky neobsahovaly žádnou stopu – pouze ukazovaly čas,
ve který byly rozbity. Pachatelé na místě činu čas od času
rozbíjejí náramkové či nástěnné hodiny, které předtím
nastavili na nesprávný čas v domnění, že tím zmatou
vyšetřovatele. Tyto konkrétní hodinky se však zastavily v
čase blízkém skutečné době úmrtí. Jenže co z toho vyvodit?
Čím dál záhadnější…
Zatímco psal Thorn jejich postřehy na tabuli, Rhyme se
zadíval na sáček obsahující knihu návštěv. „To chybějící
jméno v knize,“ prohlásil zadumaně. „Podepsalo se devět
lidí, ale v kolonkách jich je jen osm… Myslím, že na to
budeme potřebovat experta.“ Odmlčel se a řekl do
mikrofonu: „Příkaz: telefon. Volat Kincaid čárka Parker.“
6
Na obrazovce se objevila předvolba 703 označující stát
Virginia a poté vytáčené číslo.
Po jednom zazvonění se ozval mladý dívčí hlas: „Dům
Kincai-dových.“
„Ehm, ano. Je tam Parker? Myslím tatínek.“
„Kdo volá?“
„Lincoln Rhyme. Z New Yorku.“
„Moment, prosím.“
O chvíli později vystřídal dívku na lince rozvážný hlas
jednoho z nejvýznačnějších písmoznalců v zemi. „Nazdar,
Lincolne. Už jsme se dobrý měsíc dva neslyšeli, že jo?“
„Mám napilno,“ nadhodil Rhyme. „A na čem děláš ty,
Parkere?“
„Ále, spadl jsem do pěkné bryndy. Skoro jsem způsobil
mezinárodní incident. Britská kulturní společnost ve
Washingtonu chtěla, abych potvrdil pravost diáře krále
Eduarda, který zakoupila od soukromého sběratele. Všimni
si času u toho slovesa, Lincolne.“
„Jako že už za něj zaplatili.“
„Šest set tisíc.“
„Dost drahá sranda. To po něm tolik toužili?“
„Jo, obsahoval totiž pár docela šťavnatých drbů o
Churchillovi a Chamberlainovi. Tedy, v tomhle smyslu ne.“
„Jistěže ne.“ Rhyme se jako obvykle snažil mít s lidmi,
které žádal o bezplatnou pomoc, jisté strpení.
„Podíval jsem se na něj a nemohl jsem si pomoct. Musel
jsem ho zpochybnit.“
Pokud toto zdánlivě neškodné sloveso vypustil z úst
uznávaný znalec dokumentů jako Kincaid, jako by tím diář
rovnou označil za zmrvený padělek.
„Ále co, oni se z toho vylížou,“ pokračoval Parker
Kincaid. „Ale teď mě napadá, že vlastně ještě nezaplatili
mně… Ne, puso, polevu budeme dělat, až ta buchta
vychladne… Protože jsem to řekl.“
Otec-samoživitel Kincaid kdysi vedl oddělení
dokumentů ve washingtonském sídle FBI. Poté však z úřadu
odešel a založil si vlastní písmoznaleckou firmu, aby mohl
trávit více času s dětmi Robbym a Stephanii.
„Jak se má Margaret?“ zavolala Sachsová do mluvítka.
„To jsi ty, Amélie?“
„Jo.“
„Ta se má dobře. Ted jsem ji už pár dní neviděl. Ve
středu jsme vzali děti do zábavního parku a já ji zrovna
začínal porážet v laserových hrách, když vtom jí zapípal
pager. Musela jet někam někomu rozkopnout dveře a
zatknout ho. Někam do Panamy, do Ekvádoru nebo někam
tam. S podrobnostmi se mi nesvěřila. Tak co máte?“
„Vyšetřujeme takový případ a potřeboval bych pomoc.
Věci se mají tak, že pachatel byl viděn, jak zapisuje své
jméno do knihy návštěv u pultu ostrahy. Jasný?“
„Rozumím. A vy chcete ten rukopis analyzovat?“
„Ne. Problém je v tom, že žádný rukopis nemáme.“
„On zmizel?“
„Jo.“
„A víte jistě, že pisatel ten zápis jen nepředstíral?“
„Víme. Seděl tam strážník, který viděl, jak se na papíře
objevuje inkoust. O tom není pochyb.“
„Je na tom papíře něco vidět teď?“
„Vůbec nic.“
Kincaid se ponuře zasmál. „To je chytré. Takže
neexistuje záznam, že pachatel do té budovy vůbec
vstupoval. A když pak někdo další zapsal své jméno přes něj
do prázdné kolonky, zničil tím veškeré otisky, které tam
pachatelův podpis případně zanechal.“
„Jo.“
„A co spodní list?“
Rhyme pohlédl na Coopera, který posvítil jasným
světlem z ostrého úhlu na druhý list v knize návštěv –
protlačené otisky se dnes odhalovaly spíše touto metodou
než nanášením tuhy na stránku. Technik však zavrtěl hlavou.
„Nic,“ oznámil Rhyme písmoznalci a zeptal se: „Takže
jak ho dokázal smazat?“
„Ex-laxoval ho,“ prohlásil Kincaid.
„Co to je?“ dotázal se Sellitto.
„Použil mizející inkoust. V branži se tomu říká exlaxování. Staré ex-laxy obsahovaly fenolftalein, ale úřad pro
potraviny a léčiva je zakázal. Když člověk rozpustil tabletu
v alkoholu, vytvořil modrý inkoust se zásaditým pH a pak s
ním něco napsal. Po určité době modrá barva díky působení
vzduchu vymizela.“
„Jasně,“ řekl Rhyme a vzpomněl si na základy chemie.
„Oxid uhličitý ve vzduchu změnil pH inkoustu na kyselé,
čímž se neutralizovala barva.“
„Přesně tak. Dneska už se fenolftalein moc nevidí. Ale
stejného efektu se dá dosáhnout pomocí tymolftaleinového
indikátoru a hydroxidu sodného.“
„Dají se ty látky někde koupit?“
„Hm.“ Kincaid se zamyslel. „Totiž…, minutku, zlato.
Táta telefonuje… Ne, to je v pořádku. Všechny buchty
vypadají v troubě neforemně. Hned tam přijdu… Lincolne?
Chtěl jsem říct, že je to teoreticky skvělý nápad, ale když
jsem pracoval v FBI, žádný pachatel ani špion nikdy
mizející inkoust nepoužil. Je to úplná novinka, chápeš? Ale
používají ho baviči.“
Baviči, pomyslel si Rhyme chmurně a zadíval se na
tabuli s přilepenými fotografiemi nebohé Světlany
Rasnikovové. „Takže kde mohl pachatel takový inkoust
sehnat?“
„S největší pravděpodobností v hračkářství nebo v
prodejně kouzelnických potřeb.“
Zajímavé…
„Dobrá, to by nám mohlo pomoct, Parkere.“
„Přijeďte někdy na návštěvu,“ zavolala Sachsová. „A
vezměte i děti.“
Rhyme se nad jejím pozváním ušklíbl. „A co kdybys
taky pozvala všechny jejich přátele?“ zašeptal Sachsové.
„Rovnou celou školu…“
Amélie se zasmála a syknutím ho umlčela.
Rhyme ukončil hovor a nevrle konstatoval: „Čím více se
dozvídáme, tím méně toho víme.“
Bedding se Saulem se ozvali s hlášením, podle něhož
byla Světlana v hudební škole oblíbená a neměla tam žádné
nepřátele. Stejně tak bylo nepravděpodobné, že by se jí
nějaký slídil přilepil na paty v souvislosti s jejím
zaměstnáním: chodila předzpívávat na dětské oslavy
narozenin.
Ze soudní patologie dorazil balíček. Nacházel se v něm
plastový důkazní sáček obsahující stará pouta, jimiž byla
oběť spoutána. Želízka zůstala uzamčená, přesně jak Rhyme
poručil. Soudní patolog musel podle jeho instrukcí stlačit
oběti ruce a přetáhnout pouta přes ně, poněvadž odvrtávání
zámku by mohlo zničit drahocenné stopy.
„Nic podobného jsem nikdy neviděl,“ konstatoval
Cooper a zvedl pouta, „snad jenom ve filmu.“
Rhyme souhlasil. Pouta byla stará, těžká a vyrobená z
nerovnoměrně ukovaného železa.
Cooper přejel štětečkem kolem uzamykacích
mechanismů a poklepal na ně, ale žádnou významnou stopu
neobjevil. Starožitný charakter pout však byl povzbudivou
okolností, neboť omezoval počet jejich potenciálních zdrojů.
Rhyme poručil Cooperovi, aby pouta vyfotografoval a
vytištěné snímky rozeslal prodejcům.
Sellittovi znovu zazvonil telefon. Detektiv chvíli
poslouchal a pak se zmateným výrazem řekl: „To není
možné… Víte to jistě…? Jo, dobře. Díky.“ Zavěsil a pohlédl
na Rhyma. „Já to nechápu.“
„Copak?“ zeptal se Rhyme, který teď rozhodně neměl
náladu na další záhady.
„To byl ředitel té hudební školy. Žádného správce tam
nemají.“
„Ale vždyť ho ty policistky viděly,“ namítla Sachsová.
„Úklidová a údržbářská četa o sobotách nepracuje. Jen
ve všední dny večer. A žádný z údržbářů nevypadá jako
člověk, kterého popsaly ty policistky.“
Žádný správce?
Sellitto se zadíval do poznámek. „Zastihly ho při
zametání hned u druhých dveří. Byl…“
„Á, zatraceně,“ ulevil si Rhyme. „To byl on!“ Pohlédl na
detektiva. „Ten správce vypadal úplně jinak než pachatel, že
jo?“
Sellitto nahlédl do zápisníku. „Muž kolem šedesátky,
plešatý, bez plnovousu, v šedé kombinéze.“
„V šedé kombinéze!“ vykřikl Rhyme.
„Jo.“
„To je to šedivé vlákno. Byl to převlek.“
„O čem to mluvíš?“ zeptal se Cooper.
„Náš pachatel zabil tu studentku. Když ho pak
překvapily ty dvě policistky, oslnil je zábleskem, utekl do
koncertního sálu, připravil zápalné šňůry a digitální
rekordér, aby si myslely, že je pořád uvnitř, převlékl se do
úboru správce a vyběhl druhými dveřmi ven.“
„Jenže ze sebe nemohl ty věci jen tak strhat jako nějaký
zloděj řetízků v metru, Linku,“ poznamenal zaoblený
detektiv. „Jak by to, proboha, dokázal? Vždyť nebyl z
dohledu těch policistek déle než nějakých šedesát vteřin.“
„No dobře. Jestli pro to máš vysvětlení, které nepočítá se
zásahem shůry, jsem ochoten si ho vyslechnout.“
„Nech toho. Tohle by ani náhodou nešlo.“
„Nešlo?“ zabručel Rhyme cynicky a přijel s vozíkem
blíže k tabuli, na niž Thorn nalepil digitální snímky otisků
bot, které na místě činu pořídila Sachsová. „A co se takhle
podívat na důkazy?“ Upřel zrak na otisky pachatele a poté
na otisky, které Sachsová sejmula na chodbě nedaleko od
místa, kde byl zastižen údajný správce.
„Boty,“ oznámil.
„Jsou stejné?“ zeptal se detektiv.
„Jo,“ přitakala Sachsová a přistoupila k tabuli. „Ecco,
velikost deset.“
„Kristepane,“ zamumlal Sellitto.
„Dobrá, takže co víme?“ shrnul Rhyme. „Pachatel má
něco kolem padesátky, je středního vzrůstu a postavy, bez
plnovousu, má dva deformované prsty a pravděpodobně i
záznam v trestním rejstříku, protože ukrývá své otisky prstů
– a to je tak všecko, co o tom zatraceném chlapovi víme.“
Zamračil se. „Vlastně ne,“ zamumlal chmurně, „to není
všecko. Víme ještě něco. Měl u sebe převlečení, měl
vražedný nástroj… Takže je to organizovaný pachatel.“
Pohlédl na Sellitta a dodal: „Bude vraždit znovu.“
Sachsová přikývla v zasmušilém souhlasu.
Rhyme pohlédl na Thornův rozevlátý rukopis na důkazní
tabuli a uvažoval: Kde je nějaké pojítko?
Černé hedvábí, líčidlo, převleky, přestrojení, záblesky a
pyrotechnika.
Mizející inkoust.
Rhyme se otočil k přítomným a pomalu řekl: „Myslím,
že náš hošánek má nějaký kouzelnický výcvik.“
Sachsová přikývla. „To dává smysl.“
Sellitto rovněž přikývl. „Dobře. Možná. Ale jak s tím
teď naložíme?“
„Mně to připadá jasné,“ řekl Rhyme. „Najdeme si
nějakého taky.“
„Co nějakého?“ zeptal se Sellitto. „Přece kouzelníka.“
„Předved to znovu.“
Kara to zatím předvedla osmkrát.
„Znovu?“
Balzac přikývl.
A tak to Kara předvedla znovu.
Uvolnění tří kapesníků, které vymyslel proslulý
kouzelník a pe dagog Harlan Tarbell, spolehlivě zabírá u
jakéhokoliv publika. Jeho podstata tkví v rozpletení tří
různobarevných hedvábných kapes níků, které vypadají jako
beznadějně zauzlované. Suverénní prove dení tohoto triku je
poměrně obtížné, ale Kara se sebou zatím cítila spokojenost.
David Balzac ovšem nikoliv. „Mluvily ti mince,“ řekl s
povzdechem. Tato velmi kritická slova v podstatě
znamenají, že nějaká iluze nebo trik byly provedeny
nemotorně a nápadně. Balzac, podsaditý starší muž s bílou
hřívou a bradkou zažloutlou od tabáku, rozhořčeně vrtěl
hlavou. Sundal z nosu silné brýle, protřel si oči a opět brýle
nasadil.
„Já myslím, že to šlo hladce,“ protestovala Kara. „Podle
mě to šlo hladce.“
„Jenže tys nebyla publikum. Já ano. Tak ještě jednou.“
Stáli na malém pódiu v zadní části prodejny Smoke &
Mirrors, kterou Balzac koupil, když před deseti lety opustil
svět magie a iluzí. V tomto na pohled odpudivém krámku
prodával kouzelnické pomůcky, půjčoval kostýmy a
rekvizity a pořádal bezplatná vystoupení amatérských
kouzelníků pro zákazníky a místní obyvatele. Kara, která
pracovala jako externí editorka časopisu Self, před rokem a
půl konečně sebrala odvahu a vystoupila na pódiu –
Balzakova reputace ji předtím celé měsíce odrazovala.
Stárnoucí kouzelník její číslo sledoval a na konci
představení ji pozval k sobě do kanceláře. Sám velký Balzac
jí tam svým chraplavým, ale hedvábným hlasem sdělil, že
má potenciál. Při pořádném tréninku by se z ní prý mohla
stát skvělá iluzionistka, a tak jí Balzac navrhl, aby šla
pracovat do jeho prodejny; on se pak stane jejím rádcem a
učitelem.
Kara se před několika lety přestěhovala do New Yorku
ze Středozápadu a na velkoměstský život si velmi rychle
zvykla; okamžitě jí bylo jasné, co by Balzakovo
„rádcovství“ ve skutečnosti znamenalo, zvláště když měl za
sebou čtyři rozvody a ona byla atraktivní žena o čtyřicet let
mladší než on. Balzac však byl renomovaný kouzelník –
pravidelně vystupoval v pořadu Johnnyho Carsona a dlouhá
léta byl hvězdou lasvegaských kabaretu. Nesčetněkrát
procestoval svět a znal se prakticky se všemi žijícími
iluzionisty. Iluzionismus přitom představoval Kařinu vášeň
a Balzac jí předložil životní nabídku, kterou bez váhání
přijala.
Před první schůzkou uvedla své obranné mechanismy do
stavu nejvyšší pohotovosti a byla připravena odrazit veškeré
jeho návrhy. Lekce jí pak skutečně přinesla rozčarování –
byť ze zcela jiného důvodu.
Balzac ji rozcupoval na kusy.
Po hodině kritizování prakticky všech složek její
kouzelnické techniky se Balzac podíval do její bledé uslzené
tváře a vyštěkl: „Říkal jsem, že máš potenciál. Neříkal jsem,
že jsi dobrá. Jestli toužíš po někom, kdo by ti leštil ego, tak
to jsi na špatné adrese. Takže co: poběžíš se domů vyplakat
mamince, anebo se dáš zase do práce?“
Dali se zase do práce.
Tím začal osmnáctiměsíční vztah lásky a nenávisti mezi
rádcem a učněm, který Karu šest až sedm dní v týdnu
udržoval v bdělém stavu do časných ranních hodin, během
nichž cvičila, cvičila a cvičila. Přestože měl Balzac během
kouzelnické kariéry mnoho různých asistentů, pouze ve
dvou případech začal někoho skutečně zaučovat a zdálo se,
že v obou případech mu mladí adepti přinesli zklamání. V
Kařině případě nehodlal nic takového dopustit.
Přátelé se Kary někdy ptali, odkud se její láska – či spíše
posedlost – k iluzionismu vlastně bere. Pravděpodobně
očekávali dojemný příběh o utrápeném dětství
poznamenaném tyranskými rodiči a učiteli nebo alespoň
otřepanou frázi o ostýchavé dívce, která se ze strachu před
krutými školními gangy uchylovala do světa fantazie. Místo
toho se jim však dostalo příběhu o Obyčejné dívce – veselé
jednič-kářce, gymnastce, která ráda peče cukroví a zpívala
ve školním sboru a kterou na kouzelnickou dráhu přivedla
zcela nedramatická okolnost, totiž návštěva představení
Penna a Tellera v Clevelandu s prarodiči, na niž o měsíc
později shodou náhod navázal rodinný výlet do Las Vegas,
kde se otec účastnil konference výrobců turbín. Právě tento
výlet vyvolal v Kaře úžas z létajících tygrů, radost z
vášnivých iluzí a bujaré nadšení z magie jako takové.
Nic hlubšího v tom nebylo. Ve třinácti letech založila
Kara klub magie na Kennedyho nižší střední škole a
zanedlouho již investovala veškeré peníze za hlídání dětí do
časopisů o magii, instruktážních videokazet a trikových sad.
Později rozšířila své podnikatelské úsilí rovněž o práci na
dvorcích a odhrnování sněhu, aby měla dost peněz na
návštěvy Newyorského cirkusu a Cirque du Soleil, kdykoliv
tyto soubory vystupovaly v okruhu osmdesáti kilometrů.
Což ovšem neznamená, že neexistoval žádný určující
motiv, který ji na tuto dráhu nasměroval a dodnes ji na ní
udržoval. Naopak: tím, co Karu hnalo stále kupředu, byly
snadno čitelné výrazy nadšeného překvapení na tvářích
diváků – ať už šlo o dvě desítky příbuzných u večeře během
svátků Díkůvzdání (kteréžto vystoupení vyvrcholilo hbitými
eskamotérskými kousky a levitující kočkou, byť bez
propadla, neboť je otec nechtěl Kaře v podlaze obývacího
pokoje povolit), anebo o studenty a rodiče na středoškolské
přehlídce talentů, kde musela Kara dvakrát přidávat za
potlesku vestoje.
Život s Davidem Balzakem se však od těchto
triumfálních vystoupení diametrálně lišil; během posledního
roku a půl přepadával Karu občas pocit, že ztratila veškerý
talent, který kdysi měla.
Jenže právě ve chvílích, kdy se chystala se vším praštit,
Balzac vždy jen tak přikývl a nabídl jí nejchabější
představitelný úsměv. Několikrát přitom dokonce řekl: „To
byl úhledný trik.“
V takových okamžicích byl Karin svět úplný.
Zbytek jejího života se však do značné míry rozplynul
jako pára nad hrncem, neboť Kara trávila stále více času v
prodejně, starala se o knihy a inventář, počítala výplaty a
spravovala Balzakovy webové stránky. Jelikož jí však
Balzac neplatil mnoho, potřebovala další zaměstnání, a tak
dělala práce, které alespoň okrajově souvisely s jejím
diplomem z angličtiny – vesměs vytvářela obsah webových
stránek jiných kouzelníků a divadel. Přibližně před rokem se
stav její matky začal zhoršovat a jedináček Kara s ní od té
doby trávila veškerý volný čas.
Vyčerpávající život.
Jenže Kara ho prozatím dokázala zvládnout. Za pár let ji
Balzac prohlásí za schopnou samostatného vystoupení a ona
s jeho požehnáním a kontakty na producenty vyrazí do
celého světa.
Pevně se chyť, holka, jak by teď možná řekla Jaynene, a
udrž se na tom cválajícím koni.
Kara nyní znovu provedla Tarbellův trik se třemi
kapesníky. Bal-zac odklepal popel z cigarety na podlahu a
zamračil se. „Levý ukazováček o něco výš.“
„Tys ten uzel viděl?“
„Kdybych ho neviděl,“ odsekl Balzac vztekle, „proč
bych ti říkal, abys zvedla ukazováček? Zkus to znovu.“
Ještě jednou.
A ten zatracený ukazováček o něco výš, ksakru.
Frrrrr… Propletené kapesníky se náhle rozdělily a
vyletěly do vzduchu jako oslavné vlajky.
„A,“ řekl Balzac. A neznatelně přikývl.
Což nebyl právě tradiční projev chvály. Ale Kara se již
naučila spokojit se i s „á“.
Odložila rekvizity a postavila se za pult přeplněného
krámku, aby zaevidovala zboží, které do prodejny dorazilo v
pátek odpoledne.
Balzac se vrátil k počítači, na kterém psal pro své
webové stránky článek o Jasperu Maskelyneovi, britském
kouzelníkovi, který během druhé světové války vytvořil
zvláštní vojenskou jednotku, jež při boji proti Němcům v
severní Africe využívala iluzionistické metody. Balzac psal
článek zpaměti, bez poznámek či sbírání látky. Právě to bylo
na Davidu Balzakovi typické – jeho znalosti magie byly
stejně hluboké jako jeho povaha labilní a prchlivá.
„Slyšels, že je ve městě Cirque Fantastique?“ zavolala na
něj Kara. „Zahajují dneska.“
Starý iluzionista cosi zabručel. Právě si měnil brýle za
kontaktní čočky. Byl si totiž velmi dobře vědom důležitosti
kouzelníkova image, a tak se před jakýmkoliv publikem
včetně svých zákazníků vždy snažil vypadat co nejlépe.
„Půjdeš tam?“ nedala se Kara odbýt. „Myslím, že
bychom tam měli jít.“
Cirque Fantastique, konkurent staršího a většího Cirque
du Soleil, představoval budoucí generaci cirkusů. Jeho
program kombinoval tradiční cirkusové postupy se
starodávnou commedia dell’arte, soudobou hudbou a
tancem, avantgardním performančním uměním a pouliční
magií.
David Balzac však byl ze staré školy: Las Vegas,
Atlantic City, The Late Show. „Proč měnit něco, co
funguje?“ říkával nabručeně.
Kara nicméně Cirque Fantastique milovala a byla
odhodlána Bal-zaka na představení dostat. Než však ze sebe
stačila vychrlit argumenty a přesvědčit ho, aby ji na
představení doprovodil, otevřely se dveře, do prodejny vešla
atraktivní rusovlasá policistka a zeptala se, zda může hovořit
s majitelem.
„To jsem já. Jsem David Balzac. Co si přejete?“
„Vyšetřujeme případ,“ vysvětlila policistka, „v němž
figuruje člověk, který by mohl mít nějaký kouzelnický
výcvik. A tak kontaktujeme prodejny kouzelnických potřeb
ve městě v naději, že nám budete schopni pomoci.“
„Jako že někdo někde dělá nějaké podfuky?“ zeptal se
Balzac lehce provinilým tónem a Kara jeho pocity sdílela. V
minulosti byla magie často spojována s podvodníky –
eskamotéři se například živili kapesními krádežemi a
šarlatánští jasnozřivci přesvědčovali pomocí iluzionistických
metod rodinné příslušníky zemřelých, že s nimi komunikují
jejich duchové.
Ukázalo se však, že policistčina návštěva má poněkud
jiný důvod.
„Po pravdě řečeno,“ řekla žena a pohlédla nejprve na
Karu a poté na Balzaka, „se jedná o vraždu.“
7
„Mám tu seznam věcí nalezených na místě činu,“ sdělila
Amélie Sachsová majiteli. „Zajímalo by mě, jestli jste je
pachateli nemohl prodat vy.“
Balzac převzal papír, který mu policistka podala, a
Sachsová se rozhlédla po prodejně. Černě natřený interiér
Smoke & Mirrors připomínající jeskynní sluj se nacházel
mezi prodejnami fotografických potřeb v manhattanské
čtvrti Chelsea. Páchlo to zde plísní a chemikáliemi – a také
plasty a tělesnými pachy ze stovek kostýmů, které visely
jako schlíplý zástup lidí na věšácích opodál. Umouněné
skleněné pulty, z nichž polovina byla prasklá a slepená
průhlednou páskou k sobě, obsahovaly balíčky karet,
kouzelnické proutky, falešné mince a zaprášené krabice s
kouzelnickými sadami. Replika příšery z filmové série
Vetřelec ve skutečné velikosti stála hned vedle masky a
kostýmu princezny Diany. (STAŇTE SE PRINCEZNOU
PARTY! stálo na kartičce, jako by nikdo v prodejně netušil,
že je Diana již mrtvá.)
Balzac poklepal na seznam a kývl k pultům. „Myslím, že
vám moc nepomůžu. Některé z těch věcí samozřejmě
prodáváme. Ale stejně tak je prodávají všechny prodejny
kouzelnických rekvizit v zemi. A taky spousta hračkářství.“
Sachsová si všimla, že majitel věnoval studiu seznamu
pouhých pár vteřin. „A co tohle?“ Ukázala mu fotografii
starých pout.
Balzac si ji zběžně prohlédl. „V eskapologii – jako v
únikářství – se vůbec nevyznám.“
Tohle má být odpověď? „Znamená to, že je
nepoznáváte?“
„Ano.“
„Je to velmi důležité,“ naléhala Sachsová.
Mladá žena s nápadnýma modrýma očima a černými
nehty se zadívala na snímek. „To jsou Darby,“ řekla. Muž
na ni chladně pohlédl. Dívka na okamžik zmlkla a poté
dodala: „Služební pouta Scotland Yardu z devatenáctého
století. Používá je spousta eskapologů. Taky Houdini je měl
v oblibě.“
„Odkud mohou pocházet?“
Balzac se netrpělivě zhoupl na kancelářské židli. „To
nevíme. Jak jsem řikal, s tímhle oborem nemáme žádné
zkušenosti.“
Dívka souhlasně přikývla. „Ale nejspíš někde existují
nějaká eska-pologická muzea, se kterýma byste se mohli
spojit.“
„A až doplníš zásoby,“ řekl Balzac asistentce,
„potřebuju, abys vyřídila tyhle objednávky. Když jsi včera
večer odešla, přišlo jich ještě dvanáct.“ Zapálil si cigaretu.
Sachsová mu znovu podala seznam. „Říkal jste, že
některé z těch položek prodáváte. Vedete si záznamy o
zákaznících?“
„Chtěl jsem říct podobné položky. A žádné záznamy o
zákaznících si nevedeme.“
Po dalším výslechu ho Sachsová donutila přiznat, že má
stále k dispozici poslední záznamy z objednávkové služby a
prodeje přes internet. Když však mladá asistentka tyto údaje
prošla, nenalezla nikoho, kdo by tímto způsobem zakoupil
předměty uvedené na policejním seznamu.
„Je mi líto,“ prohlásil Balzac. „Rád bych vám pomohl
více.“
„Totiž, taky bych ráda, kdybyste nám pomohl více,“
řekla Sachsová a předklonila se. „Protože ten člověk
zavraždil ženu a unikl pomocí kouzelnických triků. Navíc se
obáváme, že bude vraždit znovu.“
Balzac se znepokojeně zamračil a řekl: „Příšerné… Víte
co, zkuste to v East Side Magic and Theatrical. Ti jsou větší
než my.“
„Tam už teď máme dalšího člověka.“
„Ach tak.“
Sachsová nechala uplynout chvíli ticha a poté řekla:
„Kdyby vás ještě něco napadlo, ocenila bych, kdybyste mi
zavolali.“ Načež vykouzlila úsměv dobré státní
zaměstnankyně, konkrétně seržantky newyorské policie
(„Nezapomeň, vztahy uvnitř komunity jsou stejně důležité
jako kriminální vyšetřování.“).
„Hodně štěstí, policistko,“ utrousil Balzac.
„Díky.“
Ty lhostejný parchante.
Kývnutím se rozloučila s mladou ženou a pohlédla na
pěnový kelímek, z něhož dotyčná popíjela. „Hele, nevíte,
kde tady dělají slušnou kávu?“
„Na rohu Páté a Devatenácté,“ odvětila dívka.
„A taky tam jsou dobré bagety,“ dodal Balzac – když mu
teď již nehrozilo žádné riziko ani námaha, byl najednou
ochotný.
Venku Sachsová zamířila na Pátou Avenue a vyhledala
doporučenou kavárnu. Vešla dovnitř a koupila si
cappuccino. Opřela se o úzký mahagonový bar před
poprskaným oknem, upila horkého nápoje a sledovala život
obyvatel Chelsea v sobotu dopoledne – prodavačů z
místních prodejen oděvů, komerčních fotografů s
asistentkami, bohatých kariéristu obývajících obrovské
tovární přestavby, chudých umělců, mladých i starých
milenců či jednoho až dvou pomatených grafomanů se
zápisníky.
A také jedné asistentky z prodejny kouzelnických potřeb,
která právě vstupovala do kavárny.
„Ahoj,“ řekla, poručila si velkou kávu, nasypala do ní
cukr a připojila se k Sachsové u baru. Měla krátké
červenofialové vlasy a přes rameno nesla obnošenou
kabelku z falešné zebří kůže.
V prodejně Smoke & Mirrors se Sachsová zeptala na
kávu jen proto, že jí asistentka předtím věnovala
spiklenecký pohled; zdálo se, že jí chce něco říci bez
přítomnosti Davida Balzaka.
Nyní žíznivě upila hlt kávy a řekla: „S Davidem je ten
problém, že…“
„Že je neochotný?“
Dívka se zamračeně zamyslela. „Jo. To je docela
výstižné. Ničemu, co nesouvisí s jeho světem, nevěří a
nechce se toho účastnit. Bál se, že by se z nás pak stali
svědci nebo něco takového. A já se podle něj nemám
rozptylovat.“
„Od čeho?“
„Od své profese.“
„Od magie?“
„Jo. Víte, on je spíš můj učitel než můj šéf.“
„Jak se jmenuješ?“
„Kara – to je moje umělecké jméno, ale většinou ho
používám i normálně.“ Bolestný úsměv. „Rozhodně je lepší
než to, které mi milostivě dali rodiče.“
Sachsová zvědavě zvedla obočí.
„Bude to naše tajemství.“
„Takže,“ začala Sachsová, „proč ses na mě v té prodejně
tak dívala?“
„S tím seznamem má David pravdu. Ty věci se dají
koupit kdekoliv, v kterékoliv prodejně. Nebo i na internetu
na stovkách různých míst. Ale pokud jde o ta pouta, o ta
Darby… Ta jsou vzácná. Měla byste zavolat do Houdiniho a
eskapologického muzea v New Orleansu. To je nejlepší
muzeum na světě. Uniky jsou jedním z mých koníčků. Ale
jemu to neříkám.“ Kara položila uctivý důraz na zájmeno
„jemu“. „David je tak trochu umíněný… Můžete mi říct, co
se stalo? S tou vraždou?“
Za normálních okolností Sachsová jen velmi obezřetně
sdělovala informace o aktivním případu, ale tentokrát
věděla, že potřebují pomoc, a tak Kaře nastínila průběh
vraždy a následného úniku.
„Eh, to je příšerné,“ zašeptala mladá žena.
„Jo,“ připustila Sachsová tiše. „To je.“
„Ale pokud jde o to zmizení… Asi byste měla něco
vědět, policistko… Počkejte, jste vůbec policistka? Nebo
vám mám říkat spíš detektivko nebo tak nějak?“
„Říkej mi Amélie.“ Sachsová se oddala krátké
vzpomínce na dnešní excelentní výkon u praktické zkoušky.
Prásk, prásk…
Kara znovu usrkla kávu, usoudila, že není dostatečně
sladká, odšroubovala víčko cukřenky a nasypala si do
nápoje další cukr. Sachsová sledovala její zručné prsty a pak
se zadívala na své vlastní nehty, z nichž dva byly okousané a
měly krvavé záděry. Dívčiny nehty byly naopak dokonale
opilované a v jejich lesklém černém laku se v přesných
miniaturách odrážela stropní světla. Amélie Sachsová
pocítila záškub žárlivosti na vzhled Kařiných nehtů i na její
sebeovládání, které je udržovalo v tak dokonalém stavu, ale
pak tyto myšlenky rychle uložila k ledu.
„Víš, co to je iluze?“ zeptala se jí Kara.
„David Copperfield,“ odvětila Sachsová a pokrčila
rameny. „A Houdini.“
„Copperfield ano. Houdini ne – ten dělal úniky. Iluze
jsou totiž něco jiného než eskamotérství nebo mikromagie,
jak to nazýváme. Třeba…“ Kara zvedla v prstech čtvrťák,
který jí vrátila servírka, zavřela dlaň, a když ji opět
rozevřela, mince byla pryč.
Sachsová se zasmála. „Kam se, ksakru, poděla?“
„Tohle bylo eskamotérství. Zatímco iluze jsou triky s
velkými předměty, lidmi nebo zvířaty. To, co jsi mi právě
popsala a co zřejmě provedl ten pachatel, je klasický
iluzionistický trik. Říká se mu ‚Zmizelý člověk‘.“
„Zmizelý člověk?“
„Ano. Například já jsem právě ‚zmizela‘ tu minci.“
„Pokračuj.“
„Obvykle se to provádí trochu jinak, než jak jsi mi to
popsala, ale v zásadě jde vždy o to, že iluzionista unikne z
uzamčené místnosti. Publikum přitom vidí, jak přímo na
pódiu do té místnosti vchází –vidí to ale jen proto, že za ní
stojí velké zrcadlo. Slyší, jak iluzionista buší na stěny, ale
pak asistenti ty stěny strhnou a on je pryč. Jeden z asistentů
se otočí a ukáže se, že je to vlastně on.“
„Jak je to možné?“
„V zadní stěně té místnosti jsou totiž dveře. Iluzionista
se zahalí do velkého kusu černého hedvábí, takže ho
publikum v zrcadle nevidí, a jakmile vstoupí do místnosti,
protáhne se zadními dveřmi ven. Do jedné stěny je
zabudován reproduktor, takže to podle zvuků vypadá, že je
iluzionista celou dobu uvnitř a buší na stěny. A když
iluzionista vyjde z místnosti ven, rychle se za hedvábím
převlékne do kostýmu asistenta.“
Sachsová přikývla. „To je ono, přesně tak to bylo. A
nedá se nějak obstarat krátký seznam lidí, kteří tenhle trik
ovládají?“
„Bohužel ne – na to je příliš běžný.“
Zmizelý člověk…
Sachsová si vzpomněla, že se vrah velmi rychle převlékl,
aby se učinil starším, a také si vzpomněla na Balzakovu
neochotu spolupracovat i na chladný – téměř sadistický –
výraz v jeho očích, když hovořil s Karou. Otočila se k dívce.
„Potřebuji se tě na něco zeptat. Kde byl dnes dopoledne
on?“
„Kdo?“
„Pan Balzac.“
„Tady. Teda, myslím v baráku. Bydlí přímo nad
prodejnou… Počkej, snad si nemyslíš, že v tom má prsty
on?“
„My tyhle otázky musíme pokládat,“ řekla Sachsová
nezávazně. Avšak Karu jako by její dotaz spíše pobavil než
znepokojil. Zasmála se. „Hele, já vím, že je mrzutý a že má
v sobě takovou…, asi bys řekla nabroušenost. Je náladový.
Ale nikdy by nikomu neublížil.“
Sachsová přikývla, ovšem pak se přesto zeptala: „Ale i
tak: nevíš, kde byl dnes v osm ráno?“
Kara přitakala. „Jo, byl v prodejně. Otevřel dřív, protože
nějaký jeho přítel má ve městě vystoupení a potřeboval si
půjčit pár rekvizit. Volala jsem mu, že se trošku zpozdím.“
Sachsová pokývala hlavou a na okamžik se odmlčela.
„Můžeš se na chvíli uvolnit z práce?“ zeptala se nakonec.
„Já? Né, to je vyloučeno.“ Kara se rozpačitě usmála. „Už
teď se mi jen se štěstím podařilo vypadnout. Musím v
prodejně zařídit tisíc věcí. A pak budu tři až čtyři hodiny
nacvičovat s Davidem na zítřejší představení. Den před
vystoupením mě nenechá zahálet. Musím…“
Sachsová se jí upřeně zadívala do sytě modrých očí. „My
se opravdu bojíme, že ten člověk zabije někoho dalšího.“
Kara zabodla pohled do lepkavého mahagonového baru.
„Prosím. Bude to jen pár hodin. Prohlídneš s námi
důkazy. A zúčastníš se brainstormingu.“
„On mě nepustí. To neznáš Davida.“
„Ale zato vím, že nedopustím, aby přišel k úrazu někdo
další, pokud existuje způsob, jak tomu zabránit.“
Kara dopila kávu a nepřítomně si začala pohrávat s
kelímkem. „Používat naše triky k vraždění…,“ zašeptala
zděšeným hlasem.
Sachsová neříkala nic a nechala za sebe argumentovat
ticho.
Nakonec se mladá žena zašklebila. „Mám matku v
domově. Pobývá střídavě tam a v nemocnici. Pan Balzac to
ví. Snad bych mu mohla říct, že se za ní musím podívat.“
„Opravdu bychom ocenili tvou pomoc.“
„Ach jo. Vymlouvat se na nemocnou matku… Bůh mi za
to pěkně vyčiní.“
Sachsová znovu pohlédla na Kařiny dokonalé černé
nehty. „Hele, ještě jedna věc. Kam se poděl ten čtvrťák?“
„Koukni se pod kelímek,“ odvětila dívka.
To není možné. „No to určitě.“
Sachsová zvedla kelímek. Mince ležela pod ním.
„Jak jsi to dokázala?“ zeptala se užasle Amélie.
Kara jí místo odpovědi nabídla tajemný úsměv. Kývla na
oba kelímky. „Dáme si na cestu ještě kafe.“ Zvedla minci.
„Hlava – platíš ty, orel – platím já. Na dva vítězné.“ Hodila
minci do vzduchu.
Sachsová přikývla. „Platí.“
Mladá žena chytila minci, podívala se do sevřené dlaně a
zvedla hlavu. „Říkali jsme na dva vítězné, že jo?“
Sachsová přitakala.
Kara roztáhla prsty. Na dlani jí ležely dva deseticenty a
pěticent. Deseticenty ležely hlavou nahoru. Po čtvrťáku se
slehla země. „Jak tak koukám, asi platíš ty.“
8
„Lincolne, to je Kara.“
Rhyme poznal, že Sachsová ženu varovala, ale mladá
kouzelnice přesto překvapeně zamžourala a upřela na něj
Pohled. Ten, který tak dobře znal a jejž obvykle doprovázel
Úsměv.
Byl to onen proslulý pohled typu „nekoukej se mu na
tělo“, následovaný úšklebkem typu „jé, vy jste postižený,
ani jsem si nevšimla“.
V tu chvíli Rhyme věděl, že tato dívka bude odpočítávat
vteřiny, aby se mohla co nejrychleji ztratit z jeho
společnosti.
Drobná mladá žena vstoupila do jídelny-laboratoře v
Rhymově domě. „Dobrý den. Moc mě těší.“ Jejich pohledy
se zaklesly do sebe. Aspoň že nevyrazila proti němu a poté
neprovedla lehký záklon, což mu vždy prozradilo, že v sobě
návštěvník dusí podání ruky a vzápětí se chvěje hrůzou nad
vlastním faux pas.
No dobrá, Karo. Žádný strach. Vyklop tomu mrzákovi
svoje postřehy a pak můžeš vypadnout.
Rhyme jí věnoval navlas stejný povrchní úsměv a
prohlásil, že i jeho moc těší, že ji poznává.
Což přinejmenším z profesního hlediska nemyslel
ironicky – ukázalo se, že Kara je jediný kouzelník, jehož se
jim podařilo lapit. Nikdo ze zaměstnanců ostatních prodejen
ve městě jim nikterak nepomohl a zároveň měli všichni na
dobu vraždy alibi.
Sachsová Kaře představila Lona Sellitta a Mela Coopera.
Thorn přikývl a učinil jednu z věcí, jimiž už byl proslulý,
přestože se to Rhy-movi mnohdy nelíbilo: nabídl Kaře
občerstvení.
„My tady vážně nejsme na kostelním dýchánku,
Thorne,“ zabručel Rhyme.
Kara s díky řekla, že si nic nedá, ale Thorn prohlásil, že
na nabídce trvá.
„No tak třeba kávu,“ poddala se Kara.
„Už se nese.“
„Černou. S cukrem. Nebo možná se dvěma.“
„My vážně…,“ začal Rhyme.
„Udělám ji pro všechny,“ oznámil ošetřovatel. „Uvařím
celou konvici. A přinesu nějaké bagety.“
„Ve volném čase si klidně můžeš otevřít restauraci,“
obořil se na něj Rhyme. „Aby ses někde ventiloval.“
„V jakém volném čase?“ ozvala se pohotová odpověd a
štíhlý světlovlasý ošetřovatel zamířil do kuchyně.
„Policistka Sachsová,“ oslovil kriminalista tentokrát
Karu, „nám sdělila, že máte znalosti, které by nám snad
mohly pomoci.“
„Doufám, že ano.“ Další podrobná prohlídka Rhymova
obličeje. A zase ten Pohled. Tentokrát detailnější.
Prokristapána, tak už něco řekni. Zeptej se mě, jak se mi to
stalo. Zeptej se mě, jestli to bolí. Zeptej se mě, jaké je močit
do trubičky.
„Hele, jak mu vlastně budeme říkat?“ Sellitto poklepal
na horní okraj důkazní tabule. Mnozí policisté dávají
pachatelům – nebo také „neznámým subjektům“ –
přezdívky, dokud neodhalí jejich skutečnou identitu. „Co
třeba ‚Kouzelník‘?“
„Ne, to zní moc krotce,“ namítl Rhyme a pohlédl na
fotografie oběti. „Navrhuju ‚Kejklíř‘.“ Sám se tomuto
svému emocionálnímu návrhu podivil.
„Klidně.“
Detektiv napsal pachatelovu přezdívku na horní okraj
tabule rukopisem znatelně méně elegantním, než byl ten
Thornův.
Kejklíř…
„A teď se podíváme, jestli ho dokážeme zase zhmotnit,“
prohlásil Rhyme.
„Pověz jim o Zmizelém člověku,“ vybídla Sachsová
Karu.
Mladá žena si prohrábla rukou chlapecké vlasy a popsala
iluzio-nistický trik, který zněl téměř totožně jako číslo, jež
Kejklíř vystřihl v hudební škole.
Na závěr dodala málo povzbudivou zprávu: totiž že tento
trik ovládá většina iluzionistů.
„Nastiňte nám, jak tyhle triky provádí,“ požádal ji
Rhyme. „Myslím metody. Abychom věděli, co od něj čekat,
pokud se pokusí napadnout někoho dalšího.“
„Chcete, abych vám zvedla plachtu, co?“
„Zvedla…?“
„Plachtu,“ dodala Kara a vysvětlila: „Víte, každý jevištní
trik se skládá z efektu a metody. Efektem je to, co publikum
vidí. Znáte to: levitující dívka, mince propadající skrz pevný
stůl. Metodou je pak mechanismus, pomocí něhož kouzelník
své triky provádí – dívku drží lana, mince se chytají do
dlaně a zároveň se jiné mince spouštějí z konstrukce pod
stolem.“
Efekt a metoda, pomyslel si Rhyme. Vlastně se to
podobá mé práci: efektem je dopadení pachatele, i když se
zdá neviditelný. A metodou je věda a logika, která nám to
umožňuje.
„Zvednout plachtu,“ pokračovala Kara, „znamená
prozradit metodu nějakého triku. Tak jako jsem to právě
udělala já – vysvětlila jsem vám podstatu Zmizelého
člověka. Je to citlivá záležitost – pan Balzac, můj učitel,
bojuje proti všem kouzelníkům, kteří na veřejnosti zvedají
plachtu a prozrazují metody ostatních.“
Do místnosti vjel Thorn s táckem na servírovacím
vozíku a nalil kávu každému, kdo si přál. Kara vhodila do
svého šálku cukr a rychle usrkla, přestože Rhymovi připadal
nápoj nesnesitelně horký. Zadíval se na osmnáctiletou
skotskou whisky na polici na protější stěně. Thorn si jeho
pohledu všiml a zarazil ho: „Je teprve dopoledne. Ani o tom
neuvažuj.“
Sellitto vrhl podobně lačný pohled na bagety. Dopřál si
však jen půlku bez taveného sýru a při každém kousnutí se
zatvářil zmučeně.
Postupně s Karou prošli všechny důkazní položky.
Mladá žena si je pečlivě prohlédla a sdělila vyšetřovatelům
nepříznivou zprávu: totiž že většina jejich důkazů může
pocházet ze stovek různých zdrojů. Provaz, který prý dokáže
měnit barvu, se prodává v hračkářství F.A.O. Schwarz i ve
stovkách prodejen kouzelnických potřeb v zemi. Uzel prý
používal při představeních Houdini, když měl v plánu při
úniku přeřezat provaz; pro svázaného účinkujícího totiž bylo
prakticky nemožné uzel rozmotat.
„I bez těch pout,“ dodala Kara tiše, „neměla ta holka
sebemenší možnost úniku.“
„A je málo používaný? Myslím ten uzel?“
Kara vysvětlila, že nikoliv – zná ho prý každý člověk se
základními znalostmi o Houdiniho číslech.
Ricinový olej v líčidle podle Kary znamenal, že pachatel
používá velmi realistická a trvanlivá divadelní líčidla, a
latex – přesně jak se Rhyme domníval – pravděpodobně
pocházel z falešných návleků na prsty, které rovněž tvoří
oblíbený nástroj kouzelníků. Zdrojem algi-nátu podle Kary
nebyla žádná stomatologická práce, ale používal se pro
výrobu forem pro odlévání latexu, podle všeho na prsty nebo
na umělou pleš, kterou měl pachatel na hlavě, když se
vydával za správce. Mizející inkoust byl spíše novinkou,
přestože jej někteří iluzionisté příležitostně při vystoupeních
používali.
Pouze několik položek bylo podle Kařina názoru
nezvyklých: například obvodová deska (kterou Kara
označila za „opičku“ – rekvizitu, již publikum nevidí). Tu si
však pachatel vyrobil sám. Rovněž pouta Darby byla velmi
vzácná. Rhyme poručil, aby někdo prověřil eskapologické
muzeum v New Orleansu, o němž se Kara zmínila, a
Sachsová při té příležitosti navrhla, aby využili nabídky
pomoci ze strany policistek Franciscovichové a Ausoniové –
tento úkol se pro dvojici dychtivých mladých strážkyň
zákona dokonale hodil. Rhyme souhlasil a Sellitto to zařídil
u ředitele oddělení pochůzkových služeb.
„A co ten jeho únik?“ zeptal se Sellitto. „Jak se mohl tak
rychle převléct do správcovských šatů?“
„Říká se tomu ‚protetická magie‘,“ vysvětlila Kara. „Jde
o rychlé převlékání. Je to jedna věcí, které se už léta učím.
Já osobně to provádím pouze v rámci svých vystoupení, ale
existují kouzelníci, kteří nic jiného nedělají. Někdy to může
být úžasné. Před pár lety jsem viděla Artura Brachettiho.
Během jednoho vystoupení se stihl čtyřicetkrát až
padesátkrát převléknout – někdy i za míň než tři vteřiny.“
„Tři vteřiny?“
„Jo. Víte, opravdoví umělci v převlékání si nemění jen
svršky. Jsou to taky herci. Dokážou měnit chůzi, držení těla,
mluvu. Člověk si všechno připraví předem. Ty šaty jsou
strhávací – drží na patentkách nebo na suchém zipu.
Převážná část rychlého převlékání je ve skutečnosti rychlým
svlékáním. Navíc jsou ty šaty vyrobeny z velmi tenkého
hedvábí nebo nylonu, takže se jich dá nosit několik vrstev.
Já mám někdy pod horním kostýmem pět různých
převleků.“
„Z hedvábí?“ zeptal se Rhyme. „Našli jsme šedá
hedvábná vlákna,“ vysvětlil. „Policistka na místě činu
ohlásila, že správce měl na sobě šedou uniformu. Ta vlákna
byla odřená – jakoby vyhlazená do matné úpravy.“
Kara přikývla. „Takže se pak nelesknou, ale vypadají
jako bavlna nebo plátno. Taky používáme stlačitelné
klobouky a kufry, falešné obuvní svršky, teleskopické
deštníky a různé další rekvizity, které se dají ukrýt někde na
těle. A samozřejmě paruky.“
Odmlčela se a pokračovala: „Když si chcete změnit
obličej, je ze všeho nejdůležitější obočí. Změňte si obočí a
vaše tvář vypadá o šedesát, sedmdesát procent jinak. Potom
stačí přidat nějakou proteti-ku – říkáme tomu ‚aparátky‘.
Vesměs jde o latexové proužky a vycpávky, které se
nalepují pomocí klovatiny. Umělci v převlékání zkoumají
základní obličejové rysy nejrůznějších ras u obou pohlaví.
Dobrý protetický umělec se vyzná v proporcích ženského i
mužského obličeje a během několika vteřin si dokáže změnit
pohlaví. Zároveň zkoumáme psychologické reakce na
obličeje a výrazy – dokážeme se stát hezkými, ošklivými,
strašidelnými, sympatickými nebo i chudobnými. Vlastně
čímkoliv.“
Tato kouzelnické esoterika byla sice zajímavá, ale
Rhyme potřeboval konkrétní návrhy. „Dokážete nám dát
nějakou konkrétní radu, která nám ho pomůže najíti“
Kara zavrtěla hlavou. „Nenapadá mě nic, co by vás
přivedlo na stopu nějaké konkrétní prodejny nebo jiného
místa. Ale měla bych pár obecných pravidel.“
„Poslouchám.“
„Skutečnost, že použil měňavý provaz a návleky na
prsty, mi prozrazuje, že se vyzná v eskamotérství. Což
znamená, že bude zběhlý v kapsářství, ukrývání zbraní či
nožů a podobných věcech. Snadno člověku uzme klíče a
identifikační průkaz. Kromě toho je mistrem rychlých
převleků a asi vám nemusím říkat, jaké vám tohle bude dělat
problémy. Ale co je důležitější: to provedení Zmizelého
člověka, ty zápalné šňůry a třaskavé žabky, ten mizející
inkoust, černé hedvábí a blýskavá bavlna, to všechno
znamená, že je to iluzionista z klasické školy.“
Kara znovu vysvětlila rozdíl mezi eskamotérem a
skutečným iluzionistou, který při vystoupení používá lidi a
velké předměty.
„A proč je to pro nás důležité?“
Kara přikývla. „Protože iluze je něčím více než pouhou
fyzickou technikou. Iluzionisté se zabývají psychologií
obecenstva a vytvářejí celé dlouhé scénáře, aby diváky
ošálili – nejen jejich oči, ale i jejich mysl. Nejde jim o to,
aby vás rozesmáli, když nechají zmizet čtvrťák; chtějí,
abyste z celého srdce uvěřili, že všechno, co vidíte, vypadá
takhle, zatímco ve skutečnosti je to přesně naopak. Existuje
jedna věc, kterou budete muset mít neustále na paměti. A
nikdy na ni nezapomenout.“
„Jaká?“ zeptal se Rhyme.
„Odvedení pozornosti… Pan Balzac tvrdí, že právě toto
je tělem i duší iluzionismu. Slyšeli jste to rčení, že ruka je
rychlejší než oko? Tak tohle není pravda. Oko je vždycky
rychlejší. A tak iluzionisté ošálí oko, aby si nevšimlo, co
dělá ruka.“
„Chcete říct svedení ze stopy a rozptýlení publika?“
zeptal se Sellitto.
„To k tomu patří. Odvedení pozornosti znamená
nasměrování obecenstva z místa, kde si ho nepřejete, na
místo, kde si ho přejete. Pan Balzac mi vtlouká do hlavy
celou řadu pravidel – například že si obecenstvo nevšímá
známých věcí, ale přitahují ho novinky. Lidé si nevšímají
řady podobných předmětů, ale zaměřují se na to, co je něčím
jiné. Ignorují předměty či lidi, kteří stojí klidně, ale přitahuje
je pohyb. Chcete něco učinit neviditelným? Tak to zopakujte
čtyřikrát či pětkrát po sobě a diváci se velmi rychle začnou
nudit a jejich soustředění upadne. Pak se vám mohou dívat
přímo na ruce a stejně neuvidí, co s nimi děláte. Jsou
otupělí.
Váš pachatel bude zřejmě používat dva druhy odvedení
pozornosti: to první je fyzické. Sledujte mě.“ Kara se
postavila vedle Sachsové a zadívala se na vlastní pravici,
kterou velmi pomalu zvedla a s přimhouřenýma očima ji
namířila na stěnu. Nakonec ji opět svěsila. „Vidíte, teď jste
se mi dívali na ruku a do směru, kterým ukazovala.
Dokonale přirozená reakce. Přitom jste si pravděpodobně
nevšimli, že jsem zatím levou rukou sebrala Amélii pistoli.“
Sachsová sebou lehce trhla, sklopila oči a uviděla, že
Kařiny prsty skutečně vytáhly jejího glocka částečně z
pouzdra.
„Na to pozor,“ řekla a zastrčila zbraň zpátky.
„A teď se podívejte támhle do rohu.“ Kara znovu zvedla
pravou ruku. Tentokrát se však Rhyme i ostatní přirozeně
zaměřili na její levici.
„Teď jste z mé levačky nespustili oči, co?“ Zasmála se.
„Ale nevšimli jste si, že jsem zatím nohou zastrčila ten bílý
předmět za stůl.“
„Moje mísa,“ utrousil Rhyme zatrpkle – byl podrážděný,
že se nechal znovu ošálit, ale zároveň cítil radost, že
zaznamenal jeden až dva body, když bez okolků odhalil
choulostivou podstatu předmětu, jímž mladá žena právě
pohnula.
„Vážně?“ zeptala se nevzrušeně Kara. „Ale to není
jenom mísa. Je to taky odvedení pozornosti. Protože zatímco
jste se teď na ni dívali, sebrala jsem druhou rukou tohle.
Tady máš,“ řekla Sachsové. „Je to snad něco důležitého?“ A
vrátila policistce sprej se slzným plynem.
Sachsová se zamračila a prohlédla si opasek, aby si na
něj znovu zavěsila sprej a přesvědčila se, zda jí nechybí ještě
něco jiného.
„Takže to bylo fyzické odvedení pozornosti. To je docela
snadné. Druhým typem je odvedení psychologické. To už je
těžší. V publiku nesedí žádní hlupáci. Vědí, že se je pokusíte
ošálit. Kvůli tomu přece na představení přišli, že? A tak se
snažíme podezíravost obecenstva omezit, nebo dokonce
eliminovat. Nejdůležitějším aspektem psychologického
odvedení pozornosti je přirozené chování. Vystupujete a
říkáte věci, které odpovídají tomu, co publikum očekává.
Ale pod povrchem přitom provádíte kousky, že by vás za ně
publikum…“ Kara zmlkla, neboť si uvědomila, jak málo
chybělo, aby použila slovo, které vystihovalo dnešní smrt
mladé studentky.
„Naopak
když
něco
provedete
nepřirozeně,“
pokračovala, „okamžitě se na vás upřou zraky diváků. Tak
já teď třeba řeknu, že ti budu číst myšlenky, a přitom
udělám tohle.“ Položila Sachsové ruce na spánky a na chvíli
zavřela oči.
Nakonec odstoupila a vrátila Sachsové náušnici, kterou jí
právě vyvlekla z levého ucha.
„Vůbec nic jsem necítila.“
„Ovšem publiku je okamžitě jasné, jak jsem to provedla
– protože když se někoho dotknu a předstírám, že mu čtu
myšlenky, většina lidí tomu stejně neuvěří, jelikož to není
přirozené. Něco jiného je, když prohlásím, že součástí
nějakého triku je zašeptání slova, které nikdo jiný neuslyší.“
Naklonila se Sachsové k uchu a přiložila si pravou ruku k
ústům. „Vidíš, tohle je přirozené gesto.“
„Jenže s druhou náušnicí jsi neuspěla,“ prohlásila
Sachsová a zasmála se. Sotva se k ní totiž Kara přiblížila,
zakryla si ucho rukou.
„Zato jsem ti zmizela náhrdelník. Je fuč.“
Dokonce ani Rhyme se neubránil uznání – a pobavení,
když sledoval, jak se Sachsová dotýká krku a hrudníku,
usmívá se, ale zároveň ji štve, že neustále o něco přichází.
Sellitto se řehtal jako malé dítě a také Mel Cooper se načas
vzdal zkoumání důkazů a přihlížel představení. Sachsová se
rozhlédla kolem sebe a pak upřela oči na Karu, která jí
ukázala prázdnou pravou ruku. „Je fuč,“ zopakovala.
„Jenže,“ řekl Rhyme podezíravě, „já jsem si všiml, že
máte levou ruku za zády zaťatou v pěst. Což je
mimochodem dosti nepřirozené gesto. Takže předpokládám,
že je ten náhrdelník tam.“
„Á, vy jste dobrý,“ uznala Kara. A pak se rozesmála.
„Jenže bohužel ne ve sledování pohybu.“ Rozevřela levou
dlaň a i ta byla prázdná.
Rhyme se zaškaredil.
„Že držím levou pěst zaťatou a z dohledu? To je
nejdůležitější odvedení pozornosti vůbec. Udělala jsem to,
poněvadž jsem věděla, že si toho všimnete a zaměříte
pozornost na mou levou ruku. Říkáme tomu ‚vnucování‘.
Vnutila jsem vám myšlenku, že jste odhalil mou metodu. A
jakmile jste o tom začal být přesvědčen, vaše mysl se
uzavřela a přestala brát v úvahu všechna ostatní vysvětlení
pro to, co se stalo. Takže když jste se pak – stejně jako
všichni ostatní – upřeně díval na mou levou ruku, poskytl
jste mi příležitost zastrčit ten náhrdelník Amélii do kapsy.“
Sachsová si sáhla do kapsy a vytáhla náhrdelník.
Cooper začal tleskat. Rhyme nasadil záštiplný, ale
uznalý pohled.
Kara kývla směrem k důkazní tabuli. „A přesně tohle
bude dělat ten pachatel. Odvádět pozornost. Budete si
myslet, že jste odhalili, co má za lubem, ale to bude jen
součást jeho plánu. Stejně jako teď já bude i on využívat
vašich podezření – a inteligence – proti vám. On vaše
podezření a inteligenci dokonce potřebuje, aby jeho triky
zabíraly. Pan Balzac tvrdí, že nejlepší iluzionisté dokážou
nastražit svůj trik tak dobře, že ukazuje přímo na jejich
metodu, přímo na to, co se doopravdy chystají učinit. Jenže
vy jim nevěříte. Díváte se přesně opačným směrem. Jakmile
k tomu dojde, je po všem. Vy jste prohráli a on vyhrál.“
Zmínka o jejím učiteli jako by Karu vytrhla ze zasnění,
takže se podívala na hodiny a zlehka se zašklebila. „Ale teď
už se opravdu musím vrátit. Jsem pryč už strašně dlouho.“
Sachsová jí poděkovala a Sellitto dodal: „Seženu vám
auto, aby vás zavezlo k prodejně.“
„No, radši někam poblíž prodejny. Nechci, aby se
dozvěděl, kde jsem byla… Jo, víte, co byste možná mohli?
Teď je zrovna ve městě cirkus. Cirque Fantastique. Vím, že
mají na programu i číslo s rychlým převlékáním. Třeba
byste se na něj mohli mrknout.“
Sachsová přikývla. „Usadili se v Central Parku přímo
přes ulici.“
Na jaře a v létě byl Central Park často dějištěm velkých
otevřených koncertů a jiných akcí. Rhyme se Sachsovou se
jednou „zúčastnili“ koncertu Paula Simona tím, že seděli
před otevřeným oknem kriminalistovy ložnice.
Rhyme se uchechtl. „Aha, tak ti celou noc nacvičovali tu
příšernou hudbu.“
„Ty nemáš rád cirkus?“ zeptal se Sellitto.
„Jasně že nemám rád cirkus,“ odsekl Rhyme. „Kdo by
ho měl taky rád? Špatné jídlo, klauni, akrobati, kteří
vyhrožují, že zemřou před vašimi dětmi… Ovšem,“ otočil se
ke Kare, „návrh je to dobrý. Díky… Přestože to už mělo
napadnout někoho z nás,“ dodal sžíravě a změřil si
pohledem všechny členy týmu.
Poté přihlížel, jak si mladá kouzelnice přehazuje přes
rameno ošklivou černobílou kabelku. Utíkala před ním,
prchala zpět do ne-mrzáckého světa a Pohled i Úsměv si
odnášela s sebou.
Žádný strach. Vyklop mrzákovi svoje postřehy a pak
můžeš vypadnout.
Kara se zastavila, ještě jednou se zadívala na důkazní
tabuli zastřenýma modrýma očima a vyrazila ke dveřím.
„Počkejte,“ řekl Rhyme.
Kara se otočila.
„Chtěl bych, abyste tu zůstala.“
„Cože?“
„Abyste s námi spolupracovala na případu. Alespoň pro
dnešek. Mohla byste si jít s Lonem nebo s Amélii promluvit
s lidmi z toho cirkusu. Kromě toho třeba odhalíme nějaké
další kouzelnické důkazy.“
„Eh, ne. Vážně nemůžu. Už takhle pro mě bylo dost
těžké se vzdálit. Další čas vám věnovat nemůžu.“
„Vaše pomoc by nám přišla vhod,“ trval na svém
Rhyme. „Zatím jsme do toho chlapa ani trochu nepronikli.“
„Viděla jste pana Balzaka,“ obrátila se Kara na
Sachsovou.
Ve jménu Otce…
„Víš, Linku,“ poznamenal Sellitto nejistě, „neberme
radši k případu příliš mnoho civilistů. Jsou na to i předpisy.“
„Copak jsi sám jednou nevyužíval okultistku?“ zeptal se
Rhyme suše.
„Jenže já ji nenajal, doprdele. Najal ji někdo z ústředí.“
„A pak jsi tu měl toho psovoda a…“
„Pořád mluvíš o mně. Jenže já civilisty nenajímám.
Kromě tebe. A i z toho mívám dost velké průsery.“
„Ále, při policejní práci není průseru nikdy dost, Lone.“
Pohlédl na Karu. „Prosím. Je to velmi důležité.“
Mladá žena zaváhala. „Vy si opravdu myslíte, že zabije
někoho dalšího?“
„Ano,“ odpověděl Rhyme, „myslíme.“
Dívka konečně přikývla. „Jestli mám dostat padáka,
aspoň to bude ve jménu něčeho dobrého.“ Zasmála se.
„Víte, Robert-Houdin dělával totéž.“
„Kdo to je?“
„Jeden slavný francouzský iluzionista a kouzelník. Ten
taky vypomáhal policii – no, vlastně francouzské armádě.
Někdy v devatenáctém století, nevím přesně kdy, působili v
Alžírsku extremisté zvaní marabuti. Snažili se přesvědčit
místní kmeny, aby povstaly proti Francouzům, a neustále o
sobě tvrdili, že mají nadpřirozené schopnosti. A tak
francouzská vláda vyslala Robert-Houdina do Alžírska na
svého druhu magický souboj. Měl dokázat místním
kmenům, že Francouzi jsou v magii lepší – že mají větší
moc. Zabralo to. Robert--Houdin měl totiž přesvědčivější
triky než marabuti.“ Kara se zamračila. „I když teď mě
napadá, že ho málem zabili.“
„Žádný strach,“ ujistila ji Sachsová. „Postarám se, aby se
to tobě nestalo.“
Kara se znovu zadívala na důkazní tabuli. „Takhle to
děláte u všech případů? Že si zapisujete všechna vodítka a
věci, které jste zjistili?“
„Přesně tak,“ potvrdila Sachsová.
„Tak mě napadlo – většina kouzelníků se na něco
specializuje. Jenže Kejklíř provádí rychlé převleky i iluze ve
velkém měřítku. To je neobvyklé. Co kdybychom sepsali
seznam jeho metod? Tím bychom mohli případně zúžit
okruh podezřelých.“
„Jo,“ přitakal Sellitto. „Profil. Dobře.“
Kara se zašklebila. „A taky za sebe budu muset sehnat
nějakou náhradu do prodejny. Pan Balzac bude s tím svým
přítelem mimo… Panejo, tohle se mu nebude líbit.“
Rozhlédla se po místnosti. Je tu nějaký použitelný telefon?
Chápete, takový ten speciální.“
„Speciální?“ zeptal se Thorn.
„Jo, soukromý. Aby vás nikdo neslyšel, když lžete
svému šéfovi.“
„Jó, takový telefon,“ řekl ošetřovatel, položil Kaře ruku
na rameno a nasměroval ji ke dveřím. „Já osobně k tomu
používám telefon v hale.“
9
Během chůze cítili mnoho různých pachů: kvetoucí
šeříky, kouř z pojízdných vozíků, u nichž se prodávaly
preclíky, grilovaná kuřata a žebra, opalovací krém.
Sachsová s Karou brouzdaly vlhkou travou Central
Parku k obrovskému bílému stanu Cirque Fantastique.
Kárá si všimla dvou milenců líbajících se na lavičce a
zeptala se: „Takže on je víc než jen tvůj šéf?“
„Lincoln? To je.“
„Poznala jsem to… Jak jste se seznámili?“
„U jednoho případu. Před pár lety jsme spolu chytali
několikanásobného únosce.“
„Je to těžké, když je takový?“
„Ne, není,“ odpověděla Sachsová jednoduše a byla to
naprostá pravda.
„A nemůžou mu doktoři nějak pomoct?“
„Existuje takový zákrok, o kterém on sám uvažuje. Jenže
je riskantní a pravděpodobně by mu nijak nepomohl. Loni se
rozhodl, že ho nepodstoupí, a od té doby se o něm nezmínil.
Takže je ta záležitost už nějakou dobu u ledu. Možná si to
někdy rozmyslí. Uvidíme.“
„Mluvíš, jako bys mu ho neschvalovala.“
„Taky že ne. Je strašně riskantní a moc by jím nezískal.
Pro mě je to otázka posouzení rizika. Řekněme, že strašně
toužíš dopadnout nějakého pachatele, který má na krku
spoustu papírů, teda jako zatykačů. Víš, že se ukrývá v
nějakém konkrétním bytě. Ale seš si opravdu jistá, že tam
naběhneš a rozkopneš dveře, i když nemáš tušení, jestli spí,
nebo jestli nečeká u dveří se svými kumpány a dvěma MPpětkama? Nepočkáš raději na posily i přes riziko, že ti zatím
unikne? Někdy riziko stojí za to, a jindy ne. Ovšem jestli
Lincoln po té operaci zatouží, budu stát při něm. Takhle to
mezi náma funguje.“
Sachsová pak Kaře vysvětlila, že Rhyme absolvoval
terapii založenou na elektronické stimulaci svalstva i řadu
cvičení, které s ním prováděl Thorn a několik fyzioterapeutů
– stejná cvičení prý s pozoruhodnými výsledky absolvoval
herec Christopher Reeve. „Reeve je úžasný,“ poznamenala
Sachsová. „Má v sobě neuvěřitelné odhodlání. Lincoln je
stejný. Příliš o tom nemluví, ale někdy si jen tak zmizí a
Thorn a fyzioterapeuti s ním musí absolvovat všechna
cvičení. Neozve se mi třeba několik dní.“
„Takže svým způsobem taky zmizelý člověk, co?“
zeptala se Kara.
„Přesně tak,“ odpověděla Sachsová a usmála se. Chvíli
obě mlčely a Sachsová přemýšlela, zda toho chce Kara
slyšet o jejich vztahu více. Historky o houževnatosti, která
překonává překážky, pár pikantnosti o spletitých detailech
života s kvadruplegikem, popis reakce ostatních lidí, když
jsou spolu na veřejnosti. Nebo i nějaká odhalení o povaze
jejich intimního života. Ovšem pokud vůbec byla Kara na
tyto věci zvědavá, rozhodně to nedala najevo.
Dokonce z ní Sachsová cítila téměř jakousi závist.
„Pokud jde o muže,“ řekla konečně Kara, „poslední dobou
nějak nemám štěstí.“
„Takže s nikým nechodíš?“
„Nejsem si jistá,“ odvětila Kara zamyšleně. „Naším
posledním kontaktem byla sladká francouzská topinka s
mimosou. U mě. Pozdní snídaně v posteli. Úžasně
romantické. Říkal, že mi na druhý den zavolá.“
„A neozval se.“
„Neozval. Jo, a snad bych měla dodat, že ta výše
zmíněná snídaně proběhla už před třemi týdny.“
„Tys mu nevolala?“
„To bych neudělala,“ řekla Kara odhodlaně. „Míč je na
jeho straně.“
„Velmi správně.“ Sachsová věděla, že hrdost a síla jsou
velmi blízké příbuzné.
Kara se zasmála. „Existuje takový starý trik, který
prováděl kouzelník jménem William Ellsworth Robinson.
Byl strašně populární. Jmenoval se jak se zbavit manželky‘
nebo taky ‚Stroj na rozvody‘.“ Další uchechtnutí. „A to je
přesně můj příběh. Dokážu mizet nápadníky rychleji než
kdokoliv na světě.“
„No, oni taky někdy velmi rychle mizejí sami sebe,“
nadhodila Sachsová.
„Většina chlapů, které jsem poznala ve starém
zaměstnání, v časopise nebo v prodejně, má zájem jen o dvě
věci. Buď o povyražení na jednu noc, anebo o pravý opak –
o chvíli namlouvání a pak o život na předměstí… Dvořil se
ti někdy někdo?“
„Jasně,“ řekla Sachsová. „Někdy mi to parádně leze
krkem. Pochopitelně záleží na tom, kdo se ti dvoří.“
„Přesně tak, ségro. Takže povyražení i život na
předměstí…, obojí je pro mě problém. Nemám zájem ani o
jedno. Teda, povyražení si tu a tam dopřeju. Buďme
realističtí.“
„A co chlapi ve tvé branži?“
„A, takže ti neuniklo, že jsem je ze své rovnice vypustila.
Ostatní kouzelníci…, éch, to není nic pro mě. Příliš mnoho
střetů zájmů. Kromě toho všichni tvrdí, že mají rádi silné
ženy, ale většina z nich by ve skutečnosti byla radši,
kdybychom se v téhle branži vůbec nevyskytovaly. Poměr
mužů k ženám tam činí asi sto ku jedné. I když teď už je to
lepší. Člověk sem tam potká nějakou slavnou iluzio-nistku.
Třeba ta Asiatka Princess Tenko, ta je geniální. A existují i
další. Ale to až v poslední době. Před dvaceti, třiceti lety jsi
o ženu--hvězdu nezavadila – všechny dělaly jenom
asistentky.“ Kara mrkla po Sachsové. „U policie je to
podobné, co?“
„Už to není tak zlé jako kdysi. Mé generace se to netýká.
Ženy tam začaly prolamovat ledy v šedesátých a
sedmdesátých letech. Tehdy to bylo těžké. Já si taky užila
svoje. Než jsem začala ohledávat místa činu, dělala jsem
šlapáka a…“
„Cože?“
„Šlapák je policista-pochůzkář. Když jsme dělali v
Hell’s Kitchen v Midtownu, dávali ženy obvykle dohromady
s nějakým zkušeným policistou. Občas na mě vyšel
šovinistický buran, který nesnášel pocit, že musí dělat se
ženskou. Prostě to nesnášel. A tak se mnou za celou službu
nepromluvil jediné slovo. Osm hodin jsme jen procházeli
ulicemi a ten chlap ani necekl. Měli jsme deset-šedesát
trojku na oběd, já seděla u stolu a snažila se být příjemná,
ale on si ode mě pořád držel metrový odstup, četl sportovní
přílohu novin a neustále vzdychal, protože musí marnit čas
se ženskou.“ Sachsové se vracely vzpomínky. „Jednou jsem
dělala na parcele sedm pět…“
„Na čem?“
„Na okrsku. Říkáme jim ‚parcely‘. A většina policistů
nepoužívá výrazy jako pětasedmdesátý‘. Vždycky je to
‚parcela sedm pěť. Stejně jako obchoďák Macy’s stojí na
‚Tři čtyři Street‘.“
„Jasně.“
„Obvyklý dispečer měl tehdy volno a místo něj tam
seděl seržant ze staré školy. Byl to jeden z mých prvních dní
na sedm pětce a na téhle konkrétní službě jsem byla jediná
žena. Když jsem přišla do práce a zamířila do služebny pro
instrukce, našla jsem tam k pultu přilepených dobrých
dvanáct vložek.“
„Ne!“
„Nedělám si legraci. U obvyklého dispečera by to nikdy
nikomu neprošlo. Jenže policajti jsou v mnoha směrech jako
malé děti. Zkoušejí to tak dlouho, dokud je nějaký dospělý
neklepne přes prsty.“
„Ve filmech tohle nevidíš.“
„Protože se vyrábějí v Hollywoodu. Ne na sedm pětce.“
„A cos udělala? Myslím s těma vložkama.“
„Přešla jsem do první řady a požádala policistu, který
seděl přímo před pultem, jestli by mě nepustil na svoje místo
– kde jsem ostatně pravidelně sedávala. Všichni se tak
řehtali, že by mě docela udivilo, kdyby si některý z nich
nenadělal do kalhot. A tak jsem se posadila a začala si psát
poznámky o seržantově výkladu – znáš to, zatykače,
problémy uvnitř komunity, pouliční nároží, kde se
obchoduje s drogami. Asi po dvou minutách už se žádný
smích neozvýval. Celá tahle záležitost začala být trapná. Ne
pro mě. Pro ně.“
„Víš, kdo to udělal?“
„Jasně.“
„Ohlásilas ho?“
„Ne. Víš, tohle je na práci policistky nejtěžší. Že s těmi
lidmi musíš pracovat. Potřebuješ je mít za sebou, aby ti
hlídali záda. Můžeš s nima svádět na každém kroku boje.
Ale jestli to uděláš, jsi předem ztracená. Jde o to vědět, kdy
máš bojovat a kdy to nechat radši plavat.“
Hrdost a síla…
„Myslím, že je to stejné jako u nás. V naší branži. Pokud
jsi dobrá a dokážeš přitáhnout publikum, management tě
najme. Jenže je to taková Hlava-22. Nemůžeš dokázat, že
přitáhneš publikum, pokud tě nenajmou, a oni tě nenajmou,
pokud nedokážeš prodávat vstupenky.“
Obě ženy pomalu dorazily k obrovskému třpytivému
stanu a Sachsová sledovala, jak se mladé kouzelnici při
pohledu na něj rozsvítily oči.
„Na takovém místě bys někdy ráda pracovala?“
„No to bych řekla, člověče. Tohle je moje představa ráje.
Cirque Fantastique a televizní pořady.“ Po chvíli ticha se
Kara rozhlédla kolem sebe a dodala: „Pan Balzac mi
vštěpuje, abych se naučila všechny staré triky, a ony jsou
opravdu důležité – musíš je umět, jako když bičem mrská.
Jenže…,“ kývla směrem ke stanu, „… magie se dnes ubírá
tímhle směrem. David Copperfield, David Blaine… Performanční umění, pouliční magie. Magie v sexy hávu.“
„Měla bys tady požádat o pohovor.“
„Já? To si děláš srandu,“ odvětila Kara. „Nejsem ještě
ani zdaleka připravená. Tvoje vystoupení musí být
dokonalé. Musíš být nejlepší.“
„Myslíš lepší než muži?“
„Ne, lepší než všichni, muži i ženy.“ ..
„Proč?“
„Kvůli publiku,“ vysvětlila Kara. „Pan Balzac to opakuje
jako porouchaná deska: dlužíš to publiku. Každý nádech na
jevišti děláš kvůli publiku. Tvoje iluze nesmí být jen dobré.
Nemůžeš jen uspokojit – ty musíš nadchnout. Jestli jeden
jediný člověk v obecenstvu prokoukne tvoje triky, prohrála
jsi. Jestli jen na jeden kraťoučký okamžik zaváháš a tvůj
efekt vyzní těžkopádně, prohrála jsi. Jestli jeden jediný
člověk zívne nebo se podívá na hodinky, prohrála jsi.“
„Myslím, že člověk nemůže být neustále stoprocentní,“
nadhodila Sachsová.
„Jenže ty musíš,“ řekla Kara prostě a vypadala
překvapeně, že si někdo vůbec může myslet něco jiného.
Dorazily do Cirque Fantastique, kde právě probíhala
zkouška na večerní zahajovací představení. Desítky
účinkujících kráčely sem a tam – někteří byli v kostýmech,
jiní v tričku a kraťasech nebo džínsách.
„Panečku…,“ ozval se hlas se zatajeným dechem. Patřil
Kaře. Její obličej připomínal tvář malé holčičky a její oči
hltaly svítivě bílou plachtu rozlehlého stanu.
Sachsová sebou trhla, neboť se kdesi vzadu nad ní
ozvalo hlasité plesknutí. Zvedla oči a spatřila dva obrovské
transparenty. Na výšku měřily deset až dvanáct metrů, leskly
se na slunci a hlasitě o sebe pleskaly ve větru. Na jednom z
nich byl namalován nápis CIRQUE FANTASTIQUE.
Druhý obsahoval obrovskou kresbu štíhlého muže v
černobíle kostkovaném trikotu. Ruce držel dlaněmi vzhůru
před tělem a zval publikum dovnitř. Na očích měl škrabošku
s rozpláclým nosem, která mu propůjčovala groteskní rysy.
Pro Sachsovou to byl dost znepokojivý výjev. Okamžitě si
vzpomněla na Kejklíře, který ukrývá svou tvář pod maskami
převleků.
Stejně jako své motivy a plány.
Kara si jejího pohledu všimla. „To je Arlecchino,“ řekla.
„Francouzsky to znamená ‚harlekýn‘. Říká ti něco
commedia dell’arte?“ zeptala se.
„Ne,“ přiznala Sachsová.
„Italské divadlo. Vzniklo v šestnáctém století a přežilo
asi dvě stě let. Cirque Fantastique ho využívá jako tématický
motiv.“ Ukázala na menší transparenty na bocích stanu,
které vyobrazovaly další masky. Obličeje se skobovitými
nosy či zobáky, vyklenutým obočím a vysokými klikatými
lícními kostmi vypadaly fantaskně a znepokojivě. Kara
pokračovala: „Existovalo přibližně dvanáct neměnných
postav, kterých všechny soubory commedia dell’arte
využívaly ve svých hrách. Herci nosili masky, aby dali
najevo, kterou z nich hrají.“
„A to byly komedie?“ zeptala se Sachsová a zvedla
obočí, neboť se právě dívala na jednu mimořádně
démonickou masku.
„Myslím, že bychom je dnes označili za černé komedie.
Samotný Harlekýn nebyl jako původní postava nijak zvlášť
hrdinský. Neměl vůbec žádné mravní zásady. Zajímal se jen
o jídlo a o ženy. Mizel a opět se zjevoval, někdy se k tobě
třeba jen tak potají přikradl. Další postava, Pulcinella, to byl
zase hotový sadista. Tropil si z lidí opravdu hanebné
šprýmy, dokonce i ze svých milenek. Pak tam byl doktor,
který trávil lidi. Jediný rozumný hlas představovala žena
jménem Kolombína.“ Kara se odmlčela. „Jednou z věcí,
které si mi na commedia dell’arte líbí, je fakt, že roli
Kolombíny opravdu hrála žena. Ne jako v Anglii, kde ženy
vůbec nesměly na jeviště.“
Transparent opět začal pleskat. Zdálo se, že Harlekýnovy
oči shlížejí někam těsně za ně, jako by se k nim zezadu blížil
Kejklíř spolu s dozvuky dnešního ohledávání místa činu v
hudební škole.
Ne, nemáme tušení, kdo to je ani kde je…
Sachsová se otočila a viděla, jak se k nim blíží člen
ochranky a prohlíží si její uniformu. „Přejete si, policistko?“
Sachsová požádala o schůzku s ředitelem. Muž jí
vysvětlil, že ředitel je pryč, ale co kdyby si prý promluvily s
asistentkou?
Sachsová souhlasila a o chvíli později se před nimi
objevila drobná, štíhlá a ztrápená žena s tmavou pletí
připomínající cikánku.
„Ano, vy si přejete?“ zeptala se s blíže neurčeným
přízvukem.
„Vyšetřujeme sérii zločinů v této oblasti,“ řekla
Sachsová po úvodním seznámení. „Rádi bychom věděli,
jestli ve vašem pořadu vystupují nějací iluzionisté nebo
umělci v převlékání.“
Na ženině obličeji vykvetlo znepokojení. „Ano, to
máme, samozřejmě,“ řekla. „Irina a Vlad Klodojovi.“
„Hláskujte mi to, prosím.“
Sachsová si zapsala jména a Kara horečně přikyvovala.
„Jasně, ty znám. Před pár lety vystupovali v Moskevském
cirkusu.“
„Jistě,“ potvrdila asistentka.
„Byli celé dopoledne tady?“
„Ano. Nacvičovali asi až do před dvaceti minutami. Teď
jsou na nakupování.“
„Víte jistě, že se odtud do té doby nevzdálili?“
„Ano. Sama dohlížím, kde každý je.“
„A někdo jiný?“ zeptala se Sachsová. „Třeba někdo, kdo
se vyzná v iluzionismu nebo v magii, i když zrovna
nevystupuje.“
„Ne, nikdo. Oni jsou ti jediní dva.“
„Dobře,“ řekla Sachsová. „Takže my teď před stan
rozestavíme dva policejní důstojníky. Měli by dorazit zhruba
za patnáct minut. Pokud se doslechnete, že někdo obtěžuje
vaše zaměstnance nebo publikum a chová se podezřele,
bezodkladně jim to oznamte.“ Policejní přítomnost byla
nápadem Lincolna Rhyma.
„Řeknu všem, ano. Ale můžete mi, prosím, říct, o čem to
je?“
„Dnes ráno spáchal vraždu neznámý muž se zkušenostmi
s ilu-zionismem. Nic zatím nenasvědčuje tomu, že by to
mělo nějakou souvislost s vámi, ale chceme mít úplnou
jistotu.“
Poděkovaly asistentce, která se s nimi usouženě
rozloučila a zřejmě litovala, že se vůbec ptala na důvod
jejich návštěvy.
„Co je to za kouzelníky?“ zeptala se Sachsová venku
Kary.
„Myslíš ty Ukrajince?“
„Jo. Věříme jim?“
„Je to manželská dvojice. Mají dvě děti, které všude
cestují s nimi. Jsou to dva z nejlepších umělců v převlékání
na světě. Neumím si představit, že by mohli mít s těmi
vraždami cokoliv společného.“
Zasmála se. „Vidíš, takoví lidé pracují v Cirque
Fantastique – kouzelníci, kteří jsou už od pěti nebo šesti let
profesionály.“
Sachsová zavolala Rhymovi a ozval se jí Thorn. Amélie
mu sdělila jména ukrajinských umělců i ostatní informace,
které se dozvěděla od asistentky. „Ať je Mel nebo někdo
projede databázemi NCIC a ministerstva zahraničí.“
„Jasně.“
Sachsová ukončila hovor a obě ženy vyrazily z parku.
Kráčely na západ směrem k pásu nafialovělých mračen na
jinak projasněném nebi.
Kdesi za nimi se ozvalo další hlasité plesknutí –
transparenty se znovu vlnily ve větru a dovádivý harlekýn
nadále vábil kolemjdoucí do svého tajuplného království.
Osvěžili jste se, ctěné publikum?
Jste uvolnění?
To je dobře, protože nastal čas na naše druhé číslo.
Jméno P. T. Selbita možná neznáte, ale pokud jste někdy
navštívili kouzelnické představení nebo viděli nějakého
iluzionistu v televizi, pak pravděpodobně znáte alespoň
některé z triků, které tento Angličan počátkem dvacátého
století tolik zpopularizoval.
Selbit v počátcích kariéry vystupoval pod svým pravým
jménem Percy Thomas Tibbles, ale záhy zjistil, že tak mdlé
jméno neodpovídá založení umělce, jehož mistrovským
kouskem nejsou triky s kartami, mizející hrdličky ani
vznášející se děti, nýbrž sadomasochistické číslo, které
šokovalo –a tudíž pochopitelně přitahovalo – davy lidí na
celém světě.
Selbit – ano, jeho umělecké jméno skutečně vzniklo
obrácením jeho příjmení – vymyslel onen slavný Živý
jehelníček, při němž je dívka zdánlivě prošpikována
čtyřiaosmdesáti superostrými bodci. Další z jeho kreací
představoval Čtvrtý rozměr, v jehož rámci publikum s
hrůzou sledovalo, kterak je mladá žena zdánlivě umačkána
pod obrovskou krabicí. Jedním z mých nejoblíbenějších
Selbitových čísel je pak trik, který Selbit poprvé představil v
roce 1922. Název hovoří za vše, ctěné publikum: Krvavý
idol, případně Zničení dívky.
Dnes vám s potěšením mohu představit vylepšenou
variantu Selbitovy nejproslulejší iluze, s níž autor vystoupil
v desítkách zemí a k jejímuž představení byl pozván i do
Královského varieté v Londýně.
Je známa pod názvem…
Ale ne…
Ne, ctěné publikum. Myslím, že vás raději ponechám v
napětí a pro tuto chvíli upustím od vyzrazení názvu oné
iluze. Poskytnu vám však nápovědu: když Selbit s tímto
číslem vystupoval, obvykle poručil asistentkám, aby nalily
do stok před divadlem falešnou krev. Chtěl tím vyděsit
kolemjdoucí do té míry, že půjdou a koupí si vstupenku.
Což přirozeně činili.
Vychutnejte si naše další číslo.
Pevně v to doufám.
I když znám jednu osobu, která si je téměř jistě
nevychutná.
10
Kolik jsem toho naspal? přemýšlel Tony Calvert.
Představení skončilo o půlnoci, následovalo pár panáků
ve White Horse až kdoví dokdy, domů dorazil ve tři a pak
ještě čtyřicet minut – ne, vlastně spíš hodinu – telefonoval s
Braggem. A o půl deváté začali ti trapní instalatéři s tím
svým trapným boucháním.
Takže kolik hodin spánku to bylo?
Matematika Tonymu Calvertovi odjakživa unikala, a tak
usoudil, že bude zřejmě lepší nevědět o rozsahu svého
vyčerpání. Ještě že pracuje na Broodwayi a nedělá reklamy,
kde se někdy maká už od –nebesa, pomozte – šesti ráno.
Prohlédl si své pracovní nástroje a dospěl k závěru, že
bude potřebovat krycí mejkap na tetování, protože v divadle
měl dnes zaskakovat jeden profláklý hezounek a dámy z
Teanecku a Garden City by mohly pochybovat o
důvěryhodnosti představitele hlavní mužské role, který baží
po naivní debutantce a na širokém bicepsu má přitom
vytetován nápis „Navždy miluji, Robert“.
Calvert zavřel velký žlutý kufřík s líčidly a pohlédl do
zrcadla u dveří. Musel přiznat, že vypadá lépe, než se cítí.
Jeho pokožka si stále částečně uchovávala opálení, které
získal během onoho nádherného březnového výletu na Svatý
Tomáš. A jeho útlé tělo zakrývalo vodna-tou otupělost v
jeho rozbouřeném žaludku. (Proboha, omez to jen na čtyři
piva. Jasný? Copak bez toho nemůžeš být?) Zato jeho oči…,
jo jo, pěkně zarudlé. Ale s těmi si hravě poradí. Každý
stylista zná stovky způsobů, jak zařídit, aby staří vypadali
mladě, nehezcí krásně a vyčerpaní čile. Nejprve na únavu
zaútočil kapkami do očí, po nichž následovala rána z
milosti: jeden až dva tahy retušovací tyčinkou přes oční
váčky.
Oblékl si koženou bundu, zamkl dveře a vyrazil do
chodby domu v East Village, který byl nyní, pár minut před
polednem, docela ztichlý. Calvert odhadoval, že většina
nájemníků si venku užívá prvního opravdu příjemného
jarního víkendu v letošním roce, případně vyspává po
nočním hýření.
Tony Calvert jako vždy vyšel zadním východem, který
ho vyplivl do boční uličky za domem. Když vyrazil k
chodníku vzdálenému asi patnáct metrů, všiml si něčeho
zvláštního: v jednom ze slepých zákoutí vyrážejících z
uličky se mihl jakýsi pohyb.
Calvert se zastavil a přimhouřil oči do temnoty. Nějaké
zvíře. Kristepane, není to krysa?
Ale ne – byla to kočka, podle všeho zraněná. Calvert se
rozhlédl kolem sebe, ale ulička byla zcela opuštěná; po
majiteli zvířete nikde ani stopy.
Ach, chudinka!
Calvert na domácí zvířata nebyl, ale loni hlídal
sousedovi nor-wichského teriéra a vzpomínal si, jak mu
soused pro všechny případy říkal, že Bilbův veterinář se
nachází za rohem na St. Marks. Odnese tam tu kočku cestou
k metru. Třeba ji pak bude chtít jeho sestra. Adoptovala
přece děti. Tak proč ne kočky?
Otálet dlouho v bočních uličkách nebyl v této čtvrti
nejlepší nápad, ale Calvert viděl, že je zde stále úplně sám.
Pomalu se začal sunout po dlažebních kostkách, aby zvíře
nevyplašil. Leželo na boku a chabě mňoukalo.
Mohl by ji zvednout? Nepokusí se ho poškrábat? Calvert
si vzpomněl na článek o horečce z kočičího škrábnutí. Zvíře
však působilo příliš uondaně, než aby mu dokázalo ublížit.
„Copak se ti stalo, holka?“ zeptal se konejšivým hlasem.
„Jsi poraněná?“
Sklonil se, položil kufřík s líčidly na dlažební kostky a
opatrně natáhl ruku, aby se po ní kočka neohnala tlapkou.
Dotkl se jí, ale vzápětí šokovaně ucukl. Kočka byla studená
jako led a vyzáblá na kost – Calvert cítil pod kůží její ztuhlé
kosti. Že by právě zemřela? To ne, pořád přece hýbala
nohou. A právě teď vydala další slabé za-mňoukání.
Dotkl se zvířete znovu. Moment, pod tou kůží nejsou
žádné kosti. To jsou nějaké tyče – a uvnitř kočičího těla vězí
nějaká kovová krabice.
Co to, ksakru, znamená?
Není to nějaká skrytá kamera? Nebo si z něj nějaký
blbeček dělá legraci?
Zvedl hlavu a tři metry od sebe kohosi spatřil. Zalapal po
dechu a ucukl. Nějaká krčící se postava…
Vlastně ne, uvědomil si. To je jen můj vlastní obraz v
obrovském zrcadle opřeném v rohu na konci potemnělé
uličky. Calvert viděl svůj vlastní šokovaný obličej i vlastní
oči, vytřeštěné a přikované k zrcadlu. Postupně se uvolnil a
rozesmál se. Pak se ovšem zamračil, neboť viděl, jak
pomalu přepadává dopředu – zrcadlo se skácelo na dlažební
kostky a roztříštilo se.
Vousatý muž středního věku, který stál za zrcadlem,
vyrazil kupředu a zvedl nad hlavu velký kus trubky.
„Ne! Pomoc!“ vykřikl Calvert a odplazil se pryč.
„Proboha, proboha!“
Trubka se snesla v nelítostném oblouku přímo na jeho
hlavu.
Calvert však stačil rychle popadnout kufřík s líčidly,
mrštit jím proti útočníkovi a vychýlit ránu. Vyškrábal se na
nohy a dal se do běhu. Útočník vyrazil za ním, ale uklouzl
na vlhkých dlažebních kostkách a ztěžka dopadl na jedno
koleno.
„Vem si peněženku! Vem si ji!“ Calvert vytáhl z kapsy
malou peněženku a hodil ji za sebe. Muž si jí však nevšímal,
postavil se a pokračoval v pronásledování. Nacházel se
přitom mezi Calvertem a ulicí, takže jedinou únikovou cestu
představoval návrat do domu.
Ach, Ježíši, Ježíši, Bože…
„Pomoc, pomoc, pomoc!“
Klíče! napadlo ho. Rychle je vytáhni! Zalovil rukou v
džínsách a současně se nakrátko ohlédl. Muž byl necelých
deset metrů od něj. Jestli ty dveře neodemknu napoprvé, tak
je po mně… Jsem mrtvola.
Calvert ani nezpomalil. Zprudka narazil do kovových
dveří a nějakým zázrakem se mu podařilo zasunout klíč
přímo do zámku a rychle jím otočit. Dveře se otevřely,
Calvert vytáhl klíč, vtrhl do chodby a zabouchl ocelové
dveře za sebou. Mechanismus se automaticky uzamkl.
Calvertovi zběsile tlouklo srdce a horečně lapal po
dechu, ale přesto spočinul jen na malý okamžik. Lupič?
uvažoval. Lovec teploušů? Feťák? Na tom nezáleží, Tohle
tomu hajzlovi nedaruju. Vyběhl chodbou ke svému bytu. I
tyto dveře se mu podařilo odemknout rychle. Vpadl dovnitř,
zabouchl za sebou a opět dveře zamkl.
Spěšně vyrazil do kuchyně, popadl telefon a vytočil 911.
O chvíli později se ozval ženský hlas: „Policejní a hasičská
služba.“
„Ten chlap! Právě mě přepadl chlap! Je venku.“
„Jste zraněn?“
„Ne, ale musíte sem poslat policii!“ ječel Calvert.
„Rychle!“
„Je tam s vámi?“
„Ne, dovnitř se nedostal. Zamkl jsem dveře. Ale pořád
ještě může být v uličce! Musíte sebou hodit!“
Co to bylo? zarazil se náhle. Znenadání ucítil na obličeji
jemný závan vzduchu. Dobře ten pocit znal a uvědomil si, že
je to průvan, který v bytě vznikne vždy, když někdo otevře
hlavní dveře.
„Haló, pane, jste tam?“ zeptala se dispečerka. „Můžete
mi…“
Calvert se otočil ke dveřím a vykřikl, neboť spatřil
vousatého muže s trubkou; stál pouhých pár decimetrů od
něj a poklidně vytrhával telefonní linku ze zdi. Ty dveře!
Jak pronikl skrz dva zámky?
Calvert zacouval, co nejdále to šlo. Nakonec zůstal opřen
zády o ledničku, protože jinou únikovou cestu neměl.
„Co?“ zašeptal, když si všiml jizev na mužově krku i
jeho deformované levé ruky. „Co chcete?“
Útočník si ho chvíli nevšímal a jen se rozhlížel kolem
sebe –nejprve pohlédl na kuchyňský stůl, pak na velký
dřevěný konferenční stolek v obývacím pokoji. Cosi na jeho
tvaru ho zřejmě potěšilo. Otočil se zpátky, a když se ohnal
trubkou po Calvertových natažených pažích, jako by to
učinil jen tak mezi řečí.
Dorazily tiše.
Dva policejní vozy, oba se dvěma policisty.
Seržant vystoupil z prvního auta ještě dříve, než stačilo
zastavit. Od hlášení na linku 911 uběhlo pouhých šest minut.
Přestože byl hovor nakonec přerušen, dispečink díky
technologii identifikace volajícího věděl, ve kterém domě i
bytě se neznámý muž nacházel.
Šest minut… Při notné dávce štěstí najdou oběť živou a
zdravou. Bude-li štěstí méně, alespoň zastihnou pachatele v
bytě, kde se bude přehrabovat v cennostech oběti.
Seržant ohlásil do vysílačky: „Seržant čtyři pět tři jedna
volá centrálu. Deset osmdesát čtyři na místě přepadení na
Deváté ulici, příjem.“
„Rozumím, čtyři pět tři jedna. Dodávka pohotovostní
jednotky je na cestě. Nějaká zranění? Příjem.“
„Zatím nevíme. Konec.“
„Rozumím, čtyři pět. Konec.“
Seržant poslal jednoho ze svých lidí dozadu, aby kryl
požární východ a zadní okna, a poručil dalšímu, aby zůstal
hlídkovat vepředu. Třetí policista odklusal se seržantem do
vestibulu.
Při troše štěstí pachatel vyskočí z okna a zlomí si kotník.
Seržant neměl náladu honit za tak krásného dne padouchy a
srážet je k zemi.
Nacházeli se v „Háčkovaném městě“ pojmenovaném
podle zdejších severojižních ulic, v nichž jedinou starost
velké části obyvatel představovala otázka, jak si co
nejrychleji sehnat „háčko“ a píchnout si. Situace se pomalu
zlepšovala, ale stále šlo o jednu z nejnebezpečnějších
manhattanských čtvrtí. Oba policisté měli pistole vytaseny
dříve, než se vůbec přiblížili ke dveřím.
Při troše štěstí bude ozbrojen pouze nožem. Nebo
zbraněmi, kterými seržantovi minulý týden vyhrožoval
jeden trouba napěchovaný crackem: čínskou hůlkou na jídlo
a víkem od popelnice kvůli krytí.
No, alespoň v jednom směru se už na ně štěstí usmálo:
nemuseli shánět nikoho, kdo by je pouštěl do dveří. Z domu
totiž právě vycházela starší žena prohnutá pod tíhou nákupní
tašky, z níž trčel obrovský ananas. Překvapeně zamrkala a
přidržela dveře oběma policistům, kteří spěšně vpadli
dovnitř a ženinu otázku na důvod jejich zdejší přítomnosti
odbyli nezávazným: „Nemusíte si dělat starosti, paní.“
Při troše štěstí…
Byt 1J se nacházel v přízemí v zadní části domu. Seržant
se postavil nalevo od dveří. Druhý policista zaujal místo
naproti němu, pohlédl na něj a kývl. Seržant zprudka
zaklepal velkými prsty. „Policie. Otevřete dveře. Okamžitě
otevřete!“
Uvnitř bylo ticho.
„Policie!“
Seržant vyzkoušel kouli u dveří. Zase štěstí. Bylo
odemčeno. Seržant otočil koulí, strčil do dveří, oba policisté
ustoupili a vyčkávali. Nakonec seržant nakoukl za roh.
„Ale ne, pane na nebi,“ hlesl, když uzřel výjev uprostřed
obývacího pokoje.
Slovo „štěstí“ se zcela ztratilo z jeho myšlenek.
Tajemství úspěšné protetické magie – neboli rychlého
převlékání – spočívá ve výrazných, ale zároveň
jednoduchých změnách zevnějšku i chování při současném
odvedení pozornosti publika jinam.
Žádná změna přitom není výraznější než sebepřestrojení
za pětasedmdesátiletou ženu s nákupní taškou.
Malerick věděl, že policie dorazí rychle. Po krátkém
vystoupení v bytě Tonyho Calverta tedy uskutečnil rychlý
převlek do jednoho ze svých únikových kostýmů: modrých
šatů se stojáčkem a bílé paruky. Elastické džínsy si vytáhl
nad lem šatů, čímž zároveň odhalil neprůhledné punčocháče.
Plnovous šel dolů a místo něj si Malerick nanesl na obličej
těžkou růž ve stylu výstřední staré dámy. Obočí si zvýraznil
přehnaně silnou linkou a po několika desítkách tahů tenkou
žlutohnědou tužkou se mu kolem očí objevily vrásky hodné
sedmdesátníků. Celé dílo pak završilo obyčejné přezutí.
Pokud jde o odvedení pozornosti, našel Malerick
nákupní tašku a vyplnil její dno novinami – a také trubkou a
další zbraní, kterou při svém čísle použil. Nahoru pak
posadil velký čerstvý ananas, jejž nalezl v Calvertově
kuchyni. Kdyby ho tedy při odchodu z bytu někdo potkal,
možná by mu věnoval zběžný pohled, ale největší pozornost
by bezpochyby upřel na přerostlý ananas – což se
koneckonců i stalo, když Malerick zdvořile přidržoval dveře
zasahujícím policistům.
Nyní, asi půl kilometru od domu, se Malerick v
ženských šatech zastavil a opřel se o zeď nejbližší budovy,
jako by se snažil popadnout dech. Poté se vnořil do tmavé
boční uličky. Jediné cuknutí a šaty, jež držely pohromadě
pouze na drobných ploškách suchého zipu, byly rázem dole.
Látka poté spolu s parukou zmizela za třicet centimetrů
širokou pružnou páskou, kterou měl Malerick omotanou
kolem břicha. Páska všechny rekvizity přirozeně stlačovala,
takže mu nebyly pod košilí vidět.
Opět si stáhl elastické kalhoty, vytáhl ze sáčku v kapse
odličovací tampony a otíral si obličej tak dlouho, až umělé
vrásky, růž i obočí dočista zmizely, o čemž se přesvědčil v
malém kapesním zrcátku. Vhodil tampony do tašky s
ananasem a tu poté vložil do zeleného igelitového pytle na
odpadky. Vyhledal nesprávně zaparkované auto, vypáčil
zámek kufru a hodil pytel dovnitř. Policii nikdy nenapadne
prohledávat kufry zaparkovaných aut a kromě toho bylo
docela pravděpodobné, že vůz stejně odtáhnou, než se jeho
majitel vrátí.
Vyrazil zpátky na ulici a zamířil do metra na West Side.
Tak co říkáte na naše druhé číslo, ctěné publikum?
Malerick sám měl pocit, že vyšlo velmi dobře, zvláště s
přihlédnutím k faktu, že kvůli jeho uklouznutí na těch
zatracených kočičích hlavách se spoluúčinkujícímu podařilo
utéci a zamknout za sebou dvoje dveře.
Než však Malerick doběhl k zadnímu východu
Calvertova domu, už držel v ruce planžety.
Noblesní obor otevírání zámků studoval Malerick řadu
let. Byla to jedna z prvních dovedností, které ho jeho rádce
naučil. Správný umělec používá dva nástroje: roztahovací
klíč, který se zastrčí do zámku a otočí, aby na kolíky uvnitř
stále působil tlak, a samotnou planžetu, která odtlačí
všechny kolíky z cesty, takže lze zámkem otočit do polohy
odemčeno.
Odtlačování jednoho kolíku po druhém však může být
časově náročné, a tak si Malerick osvojil jednu velice
obtížnou techniku zvanou „drhnutí“. Umělec při ní rychle
zasunuje planžetu tam a zpátky a rychle odsunuje kolíky z
cesty. Drhnutí nicméně funguje pouze tehdy, pokud umělec
přesně cítí správnou kombinaci kroutícího momentu na
válečku a tlaku na kolíky. Pomocí nástrojů, které neměřily
více než pár centimetrů, tedy Malerick za necelých třicet
vteřin otevřel zámek od zadních dveří domu i od Calvertova
bytu.
Připadá vám to nemožné, ctěné publikum?
Leč taková je práce iluzionistů: činit nemožné
skutečným.
Před vchodem do metra se zastavil, koupil si New York
Times a začal v nich listovat, přičemž bedlivě pozoroval
kolemjdoucí. Také tentokrát se mu nezdálo, že by ho někdo
sledoval. Rychle sešel ze schodů a nastoupil do první
soupravy. Skutečně opatrný účinkující by možná posečkal
ještě o něco déle, aby měl absolutní jistotu, že mu nikdo
není v patách. Malerick však neměl mnoho času. Příští číslo
bude obtížné – nakladl v něm sám sobě velmi těžké
překážky –, takže se na ně musel pořádně připravit.
Nemohl riskovat, že zklame ctěné publikum.
11
„Je to špatné, Rhyme.“
Amélie Sachsová stála ve dveřích bytu 1J v srdci
Háčkovaného města a mluvila do mikrofonu na tyčince.
Lon Sellitto během dopoledne nařídil všem dispečerům
na Centrále, aby ho okamžitě informovali o veškerých
vraždách v New Yorku. Jakmile přišlo hlášení o této
konkrétní vraždě, dospěli vyšetřovatelé k závěru, že jde o
Kejklířovo dílo: jedním z vodítek jim přitom byl záhadný
způsob, jímž se vrah dostal do mužova bytu. Naprosto
spolehlivý ukazatel však představovala skutečnost, že vrah
rozbil oběti hodinky – stejně jako v případě oné studentky
během dnešní první vraždy.
Pokud se oba činy něčím lišily, pak to byla příčina smrti.
Právě ona přiměla Sachsovou k poznámce směrem k
Rhymovi. Zatímco Sellitto udílel rozkazy detektivům a
policistům na chodbě, Sachsová ohledávala oběť – mladého
muže jménem Anthony Calvert. Ten nyní ležel na zádech na
konferenčním stolku v obývacím pokoji, všechny končetiny
měl roztažené a připoutané k nohám stolu. Jeho břicho bylo
rozřezáno až kamsi k páteři.
Sachsová popsala rozsah zranění Rhymovi.
„Jo,“ prohlásil kriminalista nevzrušeně. „To sedí.“
„Sedí?“
„Řekl bych, že to odpovídá kouzelnickému motivu. U
první vraždy to byly provazy. A teď je to přeřezání člověka
napůl.“ Zvýšil hlas a zavolal na někoho v pokoji,
pravděpodobně na Karu: „Je to přece kouzelnický trik, že
jo? Přeřezat někoho vejpůl.“ Odmlčel se a znovu oslovil
Sachsovou: „Říká, že jde o klasické iluzionistické číslo.“
Sachsová si uvědomila, že Rhyme má pravdu; pohled na
mrtvolu ji však šokoval, takže si nedokázala dát obě vraždy
do souvislosti.
Iluzionístický trik…
Pojem „absurdní znetvoření“ by to vystihl lépe.
Zůstaň nad věcí, říkala si v duchu. Seržantka by zůstala
nad věcí.
Vtom ji něco napadlo. „Rhyme, myslíš…“
„Co?“
„Myslíš, že byl ještě naživu, když pachatel začal řezat?
Ruce má roztažené a přivázané k nohám od stolu.“
„Myslíš jako, že nám oběť mohla zanechat nějaké
vodítko ohledně totožnosti pachatele? To je dobré.“
„Ne,“ řekla Sachsová tiše. „Myslím na jeho bolest.“
„Aha. Jo tak.“
Jo tak…
„To nám prozradí krevní testy.“
Vtom si Sachsová všimla velké rány po úderu tupým
předmětem na Culvertově spánku. Tato rána příliš
nekrvácela, což naznačovalo, že srdce oběti přestalo tlouci
brzy poté, co jí vrah prorazil lebku.
„Ne, Rhyme, vypadá to, že řezal až potom.“
Matně slyšela, jak kriminalista promlouvá k Thornovi a
poroučí mu, aby zapisoval údaje na důkazní tabuli. Říkal
ještě něco jiného, ale Sachsová mu již nevěnovala
pozornost. Pohled na oběť se jí držel zuby nehty a nechtěl se
jí pustit. Tohle si však Sachsová přála. Jistě, dokázala
„opustit své mrtvé“ – přesně tak, jak to musí činit všichni
policisté ohledávající místa činu – a bylo jí jasné, že za
okamžik to také udělá. Přesto cítila, že smrt si zaslouží
alespoň okamžik poklidu. Sachsová ho obětem nedopřávala
ze smyslu pro spiritualitu či z nějaké abstraktní úcty k
zemřelým. Ve skutečnosti to dělala kvůli sobě, aby její srdce
neztvrdlo v kámen, což se lidem s jejím povoláním stávalo
snad až příliš často.
Uvědomila si, že na ni Rhyme mluví. „Cože?“ zeptala
se.
„Ptal jsem se, jestli jsi našla nějaké zbraně.“
„Zatím ani stopu. Ale ještě jsem nezačala s ohledáním.“
Seržant a uniformovaný policista obestoupili ve dveřích
Sellitta. „Mluvil jsem se sousedy,“ řekl jeden z nich. Kývl
směrem k tělu a pak na ně upřel šokovaný pohled. Sachsová
měla dojem, že tenhle masakr ještě neviděl zblízka.
„Zavražděný byl příjemný a tichý. Všichni ho měli rádi.
Byl to gay, ale nedopouštěl se žádných výstřelků. Nějakou
dobu už žil bez partnera.“
Sachsová přikývla a řekla do mikrofonu: „Zdá se, že
pachatele neznal, Rhyme.“
„Což jsme ovšem nepředpokládali, že ne?“ opáčil
kriminalista. „Kejklíř to bere podle něčeho jiného – ať už je
to, co chce.“
„Čím se živil?“ zeptala se Sachsová policistů.
„Pracoval jako maskér a stylista v jednom divadle na
Broadwayi. V uličce jsme našli jeho kufřík. Lak na vlasy,
líčidla, štětečky…“
Sachsová přemýšlela, jestli si Calverta někdy najímali
také komerční fotografové, a pokud ano, jestli někdy nelíčil
i ji, když ještě pracovala pro modelingovou agenturu
Chantelle na Madison Avenue. Na rozdíl od mnoha
fotografů a lidí z reklamních agentur se stylisté chovali k
modelkám jako k lidským bytostem. Člověk z re-klamky
třeba nadhodil: „Dobrá, takže ji namalujem a uvidíme, jak to
bude vypadat,“ a stylista na to zabručel: „Promiňte, já
nevěděl, že je to plaňkový plot.“
Ke dveřím přistoupil asiatský detektiv z devátého
okrsku, který měl na starosti tuto část města, a zaklapl
mobilní telefon. „Tak co říkáte na tohle, ha?“ dotázal se
žoviálně.
„Co asi,“ zamumlal Sellitto. „Napadá vás, jak mohl
zmizet? Oběť sama volala policii. Vaši lidé sem museli
dorazit nejpozději za deset minut.“
„Za šest,“ opravil ho detektiv.
„Přijeli jsme potichu,“ vložil se do hovoru seržant, „a
zajistili jsme všechny vchody a okna. Když jsme vešli
dovnitř, bylo tělo ještě teplé. Konkrétně třicet šest devět.
Prohledali jsme všechny dveře, ale po pachateli se slehla
země.“
„Nějací svědkové?“
Seržant přikývl. „Když jsme sem dorazili, byl v chodbě
jediný člověk. Taková stará ženská. To ona nás pustila
dovnitř. Až se vrátí, promluvíme s ní. Třeba ho v domě
zahlédla.“
„Ona odešla?“ zeptal se Sellitto.
„Jo.“
Rhyme jejich rozhovor zaslechl. „Víte, kdo to byl,
viďte?“
„Zatraceně,“ zaklela Sachsová.
„Ne, to je v pohodě,“ vysvětloval nechápavě detektiv.
„Nechali jsme všem nájemníkům pod dveřmi kartičku. Ona
se nám ozve.“
„Ne, neozve,“ řekla Sachsová a povzdechla si. „To byl
totiž pachatel.“
„Ona?“ zeptal se seržant vysokým hlasem a rozesmál se.
„Žádná ona,“ vysvětlila Sachsová. „On pouze vypadal
jako stará dáma.“
„Poslyš, Amélie,“ namítl Sellitto, „nebuďme přehnaně
paranoidní. Ten chlap si přece nemohl jen tak změnit
pohlaví.“
„Ale ano, mohl. Nezapomeň, co nám říkala Kara. Byl to
on, poručíku. Chceš se vsadit?“
V uchu se jí ozval Rhymův hlas: „Na tohle vám žádný
kurz ne-vypíšu, Sachsová.“
„Mohlo jí být takových sedmdesát,“ vysvětloval seržant
omluvně. „A nesla velkou tašku s potravinami. A s
ananasem…“
„Podívejte,“ řekla Sachsová a ukázala na kuchyňskou
linku, kde ležely dva špičaté listy. Vedle nich se povalovala
kartička na gumičce, popsaná recepty na chutné pokrmy z
čerstvého ananasu.
Zatraceně. Už ho skoro měli – byl pouhých pár
centimetrů od nich.
„A v té tašce,“ pokračoval Rhyme, „pravděpodobně nesl
vražednou zbraň.“
Sachsová to zopakovala stále rozmrzelejšímu detektivovi
z devátého okrsku.
„Do tváře jste jí neviděl, že ne?“ zeptala se seržanta.
„Ani ne. Jen jsem na ni letmo koukl. Byla celá
zmalovaná. Na tvářích měla takovou tu…, jak se tomu říká?
Kdysi to nosila moje babička.“
„Růž?“ zeptala se Sachsová.
„Jo. A měla namalované obočí… Ale my ji najdeme.
Nemohla…, nemohl utéct moc daleko.“
„On už se dávno znovu převlékl, Sachsová,“ namítl
Rhyme. „A šaty nejspíš zahodil někde opodál.“
Sachsová se otočila k asiatskému detektivovi: „Teď už
má na sobě něco jiného. Ale tady seržant vám může
poskytnout popis těch šatů. Měl byste vyslat oddíl, aby
prohlédl všechny popelnice a boční uličky v okolí.“
Detektiv se chladně zamračil a změřil si Sachsovou od
hlavy k patě. Varovný Sellittův pohled jí připomněl, že máli se člověk stát seržantem, je velmi důležité nechovat se
jako seržant, dokud jím člověk skutečně není. Nato Sellitto
schválil navrhovanou prohlídku, detektiv sebral vysílačku a
začal ji organizovat.
Sachsová si nasadila tyvekovou kombinézu a prošla rošt
na chodbě a v boční uličce (kde našla nejpodivnější důkazní
položku, s jakou se kdy setkala: hračku černé kočky). Poté
ohledala děsuplné místo činu v bytě mladého zavražděného,
prohlédla tělo a shromáždila důkazy.
Byla již na cestě k autu, když ji Sellitto zastavil.
„Počkej, Amélie.“ Zavěsil telefon, kterým podle všeho
právě vedl nepříjemný rozhovor, soudě alespoň podle jeho
zachmuření. „Musím zajet za kapitánem a podat mu hlášení
o případu. Ale potřebuju, abys pro mě něco udělala.
Rozšíříme tým o jednoho člověka. Chci, abys ho vyzvedla.“
„Jasně. Ale proč chceš ještě někoho?“
„Protože máme v rozmezí pár hodin dvě mrtvoly a ani
jednoho pitomého podezřelého,“ odsekl Sellitto. „Což
znamená, že hlavouni nejsou šťastní. A první lekce o práci
seržanta zní: když nejsou šťastní hlavouni, nejsi šťastná ty.“
Most vzdechů.
Visutý koridor spojující dva vysoké věžáky
manhattanské vazební věznice na Centre Street uprostřed
Manhattanu.
Most vzdechů, po němž kráčeli nejslavnější mafiáni se
stovkami nájemných vražd na krku. Po němž kráčeli
vyděšení mladí chlapci, kteří se nedopustili ničeho horšího,
než že vzali do ruky baseballovou pálku a podali si hajzla,
který přivedl do jiného stavu jejich sestru či sestřenku. Po
němž kráčeli popudliví feťáci, kteří zabili turistu pro čtyřicet
dva dolary, protože potřebovali crack, potřebovali si
šlehnout, fakticky to potřebovali, kámo, potřebovali to…
Amélie Sachsová nyní procházela přes most do
vazebních cel –oficiálně se tato budova nazývala Komplex
Bernarda B. Kerika, ale neoficiálně byla stále známa pod
přezdívkou Hrobky, kterou zdědila po původní městské
věznici umístěné na protější straně ulice. Zde, vysoko nad
vládní čtvrtí New Yorku, sdělila Sachsová své jméno
dozorci, odevzdala mu pistoli (svou neoficiální zbraň –
vyskakovací nůž – nechala v camaru) a vstoupila do
zajištěného vestibulu na vnitřní straně hlučných elektrických
dveří. Ty se vzápětí vrzavě zavřely.
O pár minut později vyšel z nedaleké vyšetřovací
místnosti muž, kterého sem přijela vyzvednout. Štíhlý
chlapík mezi pětatřicítkou a čtyřicítkou s řídnoucími
hnědými vlasy a slabým úsměškem vtisknutým do
bezstarostné tváře. Na sobě měl džínsy, modrou košili a
černou sportovní bundu.
„Nazdárek, Amélie,“ zahlaholil. „Takže se s tebou můžu
svézt k Lincolnovi?“
„Ahoj, Role. To víš, že jo.“
Detektiv Roland Bell si rozepnul bundu a Sachsová
letmo pohlédla na jeho opasek. Také Bell byl v souladu s
předpisy neozbrojen, ale Sachsová si na jeho pase všimla
hned dvou prázdných pouzder. Vzpomněla si, že když spolu
ještě pracovali, často si vyměňovali historky o „zatloukání
hřebíků“, což byl jižanský výraz pro střelbu. Pro Bella
představovala tato činnost jeden z koníčků, pro Sachsovou
závodní sport.
Po chvíli se k nim připojila dvojice mužů, kteří se rovněž
nacházeli ve vyšetřovací místnosti. Jeden z nich byl v
obleku a Sachsová se s ním znala již z dřívějška: detektiv
Luis Martinez, nakrátko ostříhaný tichý muž s rychlýma
obezřetnýma očima.
Druhý muž měl na sobě „sobotní uniformu“: khaki
kalhoty, černou sportovní košili a sepranou větrovku.
Sachsové ho představili jako Charlese Gradyho, ale ta ho již
od vidění znala: asistent okresního státního zástupce byl
mezi newyorskými bezpečnostními činiteli celebritou. Štíhlý
absolvent právnické fakulty Harvardovy univerzity setrvával
na státním zastupitelství ještě dlouho poté, co se většina jeho
kolegů-žalobců rozprchla na nejrůznější lukrativnější
pastviny. „Pitbul“ a „zarputilec“, to byly jen dvě z mnoha
přezdívek, které novináři tomuto muži středního věku
přisoudili. Zároveň ho v dobrém přirovnávali k Rudolphu
Giulianimu; na rozdíl od bývalého starosty New Yorku však
Grady neměl politické ambice. Místo toho jen spokojeně
setrvával na státním zastupitelství a oddával se své vášni,
kterou on sám prostě označoval za „zavírání padouchů do
vězení“.
V čemž byl shodou okolností velice dobrý – mohl se
vykázat jedním z nejvyšších procent odsouzení v dějinách
města.
Bell pobýval v New Yorku díky Gradyho současnému
případu. Stát stíhal pětačtyřicetiletého pojišťovacího agenta
Andrewa Constab-lea, který bydlel v malém venkovském
městečku ve státě New York. Constable ovšem neproslul ani
tak sepisováním pojistek domácnosti, jako spíše působením
ve svém oddíle milicí s názvem Vlastenecké shromáždění. V
současné době čelil obviněním z vražedného spiknutí a
šíření rasové nenávisti a jeho případ byl na základě
rozhodnutí o změně místa jednání přeložen do New Yorku.
S blížícím se procesem však Gradymu začaly přicházet
výhrůžky smrtí. A před několika dny mu zavolali z
kanceláře Freda Dellraye, agenta FBI, jenž často
spolupracoval s Rhymem a Sellittem. Sám Dell-ray se
momentálně v rámci jisté utajené protiteroristické operace
pohyboval v neznámých končinách, ale jeho kolegovéagenti se dozvěděli, že se na Gradyho možná v
bezprostřední budoucnosti chystá atentát. Ve čtvrtek v noci
či v pátek ráno pak neznámý pachatel vyloupil Gradymu
kancelář. V témže okamžiku bylo přijato rozhodnutí zavolat
Rolandu Bellovi.
Oficiálním úkolem tohoto příjemného rodáka ze Severní
Karolíny byla spolupráce s Lonem Sellittem a jeho
oddělením vražd a jiných závažných trestných činů. Kromě
toho však Bell vedl také neoficiální oddělení newyorské
policie, které detektivové znali pod zkratkou ZZS. Ta ovšem
v tomto případě neznamenala Záchrannou a zásahovou
službu, nýbrž mnohem lapidárnější „Zachraňte zadek
svědkům“.
Bell formuloval poslání této jednotky po svém: „Tak
nějak hledíme nechat naživu lidi, které chtěj mít jiní lidi
mrtvé.“
V důsledku toho měl Roland Bell na svých bedrech
kromě obvyklého vyšetřování případů se Sellittem a
Rhymem také vedení útvaru pro ochranu svědků.
Nyní však již byli na místě Gradyho tělesní strážci a
hlavouni v centru – nešťastní hlavouni – se rozhodli, že
zintenzivní úsilí o dopadení Kejklíře. Tým Lona Sellitta a
Lincolna Rhyma podle nich potřeboval posílit a Roland Bell
byl v tomto ohledu logickou volbou.
„Takže tohle byl Andrew Constable,“ řekl Grady Bellovi
a kývl na umazané okno ve vyšetřovací místnosti.
Sachsová k oknu přistoupila a zahlédla štíhlého a vcelku
noblesně vyhlížejícího vězně v oranžovém mundúru; seděl
za stolem se sklopenou hlavou a pomalu jí pokyvoval.
„Čekal jste ho takového?“ pokračoval Grady.
„To ani nápad,“ zahlaholil Bell. „Počítal jsem, že bude o
dost bu-ranštější. Ztělesnění fanatika, jestli mi rozumíte.
Jenže tendle chlápek se chová docela způsobně. Po pravdě
řečeno musím přiznat, Charlesi, že se vůbec necítí vinen.“
„To se teda necítí.“ Grady se zašklebil. „Usvědčit ho
bude dost těžké.“ Pokřivený úsměv. „Ale přesně za tohle
koneckonců beru svou královskou mzdu.“ Gradyho výdělek
byl nižší než nástupní plat právníka ve wallstreetské
advokátní kanceláři.
„Víte už něco dalšího o tom vloupání do vaší
kanceláře?“ zeptal se Bell. „Už přišla ta předběžná zpráva z
místa činu? Potřebuju se na ni kouknout.“
„Zrovna se odesílá. Postarám se, abyste dostal kopii.“
„Musíme teď omrknout ještě jeden případ,“ prohlásil
Bell. „Nechám vám tu i u rodiny svoje kluky a holky. Ale
nebudu dál než na vzdálenost telefonu.“
„Díky, detektive,“ řekl Grady a dodal: „Pozdravuje vás
dcera. Musíme ji někdy představit vašim synům. A seznámit
ji s tou vaší přítelkyní. Kde že to bydlí?“
„Lucy? Dole v Severní Karolíně.“
„Ona je taky u policie, viďte?“
„Jo, momentálně velí úřadu šerifa. V metropoli zvané
Tanner’s Corner.“
Luis Martinez si všiml, že Grady míří ke dveřím, a
okamžitě se ke státnímu zástupci připojil. „Mohl byste tu
ještě chvilku počkat, Charlesi?“ Tělesný strážce vyšel ze
zajištěného prostoru a vyzvedl si pistoli u dozorce, který
dohlížel na uzamykatenou skříňku za stolem a pozorně
sledoval vestibul i můstek.
V tu chvíli se za nimi ozval tichý hlas.
„Dobrý den, slečno.“
Sachsová v těch slovech vycítila zvláštní dikci, která se
utvořila dlouholetým působením v sektoru služeb a
kontaktem s veřejností. Otočila se a spatřila Andrewa
Constablea stojícího vedle obrovského dozorce. Vězeň byl
poměrně vysoký a tělo držel v dokonale vzpřímené poloze.
Prošedivělé vlasy měl zvlněné a husté. Vedle něj pak
přešlapoval jeho malý kulaťoučký právník.
„Vy jste součástí týmu, který hlídá pana Gradyho?“
pokračoval Constable.
„Andrewe,“ varoval ho advokát.
Vězeň přikývl. Stále však měl zdvižené obočí a upřeně
civěl na Sachsovou.
„To není můj případ,“ odpověděla Sachsová téměř
omluvně.
„Á, tak není? Právě jsem vám chtěl zopakovat, co už
jsem řekl detektivu Bellovi. O těch výhrůžkách panu
Gradymu namouduši nic nevím.“ Obrátil se k Bellovi, který
jeho pronikavý pohled opětoval. Jižanský policista sice
někdy vypadal ostýchavě a zdrženlivě, ale nikdy ne při
konfrontaci s podezřelým. I tentokrát bylo jeho reakcí
chladné civění.
„Musíte dělat svou práci. Já to chápu. Ale věřte mi, že
bych panu Gradymu nikdy neublížil. Jednou z věcí, díky
nimž je tahle země tak skvělá, je smysl pro fair play.“
Zasmál se. „U soudu ho porazím. Opravdu ano – díky zde
svému geniálnímu mladému příteli.“ Kývl směrem k
advokátovi a pak zvědavě pohlédl na Bella. „A ještě o jedné
věci bych se rád zmínil, detektive. Říkal jsem si, jestli by
vás třeba nezajímalo, co moji ‚vlastenci dělají v Canton
Falls.“
„Mě?“
„Pardon, já nemyslím ty potrhlé nesmysly o vražedném
spiknutí. Měl jsem na mysli naši skutečnou činnost.“
„Nechte toho, Andrewe,“ zarazil ho advokát. „Radši
buďte zticha.“
„Vždyť pouze konverzuji, Joe.“ Pohlédl na Bella. „Co vy
na to?“
„Jak to myslíte, pane?“ zeptal se Bell škrobeně.
Apel na detektivův předpokládaný rasismus a jižanské
kořeny nepadl na úrodnou půdu. Constable se však
nevzdával. „Jde o práva států, pracujících vrstev a místních
vlád oproti vládě federální. Měl byste navštívit naše webové
stránky, detektive.“ Zasmál se. „Lidi čekají, že tam najdou
hákové kříže. A místo toho tam objeví Thomase Jeffersona a
George Masona.“ Když Bell nereagoval, naplnilo
vydýchaný vzduch kolem nich napjaté mlčení. Vězeň zavrtěl
hlavou, usmál se a zatvářil se zahanbeně. „Božínku, odpusť
mi… Někdy se prostě nedokážu ovládnout – pořád ta moje
směšná kázání. Postavte kolem mě pár lidí a hleďte, co se
stane – začnu je nemile obtěžovat.“
„Jdeme,“ prohlásil dozorce rázně.
„No dobrá,“ odpověděl vězeň, jedenkrát kývl na
Sachsovou i na Bella a za slabého cinkání pout na
chodidlech se Odšoural chodbou kamsi pryč. Jeho advokát
pokynul státnímu zástupci – byli jako dva soupeři, kteří se
uznávají a zároveň se mají jeden před druhým na pozoru – a
odešel ze zajištěného prostoru.
Grady, Bell a Sachsová ho o chvíli později následovali a
připojili se k Martinezovi.
„Nepřipadá mi jako netvor,“ prohodila Amélie. „Z čeho
je vlastně obviněn?“
Odpovědi se ujal Grady: „Tajní agenti z alkoholu, tabáku
a střelných zbraní odhalili spiknutí, v jehož pozadí podle nás
stál právě Constable. Jeho lidí měli na základě falešných
telefonátů lákat státní policisty do zapadlých oblastí okresu,
a pokud by zjistili, že je některý z nich černoch, měli ho
unést, svlíknout donaha a lynčovat. Jo, a taky se objevily
zmínky o kastraci.“
Sachsová, která se během let ve službě setkala s řadou
hrůzostrašných zločinů, při této děsivé zprávě šokovaně
zamžourala. „To myslíte vážně?“
Grady přikývl. „A to je jen začátek. Zdá se, že to
lynčování bylo součástí jejich grandiózního plánu. Doufali,
že pokud zavraždí dost policistů a média se těch záběrů na
oběšené chytnou, černoši si to nenechají líbit a zorganizují
nějakou vzpouru. Což by poskytlo bělochům v celé zemi
příležitost jim to oplatit a vyhladit je. Ti lidé dokonce
doufali, že se k černochům připojí i Hispánci a Asiati, takže
by bílá revoluce mohla smést i je.“
„V dnešní době?“
„Byla byste překvapena.“
Bell kývl na Martineze. „Ted ho máš v péči ty.
Nevzdaluj se od něj.“
„To si pište,“ odpověděl detektiv. Grady s útlým
tělesným strážcem opustili zadržovací vestibul a Sachsová s
Bellem si vyzvedli na přepážce zbraně. Když se po Mostě
vzdechů vraceli do soudního křídla manhattanského
trestního soudu, popsala Sachsová jižanskému detektivovi
Kejklíře i jeho oběti.
Když Bell slyšel o úděsné smrti Anthonyho Calverta,
šokovaně ucukl. „Motiv?“
„Neznámý.“
„Styl?“
„Viz motiv.“
„Jak pachatel vypadá?“
„Ani v tomhle nemáme jasno.“
„Takže nevíte vůbec nic?“
„Myslíme si, že je to běloch střední postavy.“
„Ale nikdo ho pořádně neviděl, co?“
„Upřímně řečeno ho viděla spousta lidí. Až na to, že
poprvé to byl tmavovlasý padesátník s plnovousem, potom
plešatý správce okolo šedesátky a nakonec sedmdesátiletá
žena.“
Bell čekal, až se Sachsová rozesměje a dá tím najevo, že
to byl vtip. Když zůstávala zachmuřená, zeptal se: „To není
sranda?“
„Obávám se, že není, Rolande.“
„Já jsem dobrej,“ utrousil Bell, zavrtěl hlavou a poklepal
na automatickou pistoli na pravém boku. „Ale potřebuju
cíl.“
Tak to se za tebe můžu jen pomodlit, pomyslela si
Amélie Sachsová.
12
Do Rhymova domu dorazily důkazy z druhého místa
činu a Mel Cooper začal třídit sáčky a ampulky na
vyšetřovací stoly v Rhymově jídelně.
Sellitto se právě vrátil z „velkého baráku“, kde se konala
dusná schůzka o případu Kejklíř. Zástupce komisaře a
starosta chtěli znát podrobnosti o pokroku v případu, který
žádné podrobnosti neskýtal a o pokroku se v něm vůbec
nedalo hovořit.
Rhyme si vyslechl informace o ukrajinských
iluzionistech v Cir-que Fantastique a dozvěděl se, že nemají
záznam. Dva policisté, kteří u stanu sledovali okolní dění,
rovněž hlásili, že nemají žádné indicie o podezřelých
aktivitách.
O chvíli později vešla do místnosti Sachsová v
doprovodu vyrovnaného Rolanda Bella. Když dostal Sellitto
příkaz rozšířit vyšetřovací tým o dalšího detektiva, Rhyme
okamžitě navrhl právě jeho – líbila se mu představa, že
Sachsovou bude v terénu zaštiťovat zkušený policista a
prvotřídní střelec.
Všichni se navzájem pozdravili a seznámili. Bell až
dosud o Kaře nevěděl a ta na jeho zvídavý pohled
odpověděla: „Já jsem jako on.“ Kývla na Rhyma. „Něco
jako konzultantka.“
„Moc mě těší,“ odvětil Bell a zamžoural, když viděl, jak
si Kara bezděky přehazuje tři mince na kloubech prstů.
Sachsová se připojila ke Cooperovi a pomohla mu
zpracovávat důkazy. „Kdo to vlastně byl?“ zeptal se Rhyme.
„Myslím ta oběť.“
„Jmenoval se Anthony Calvert. Dvaatřicet let. Bez
partnerky. Tedy, v jeho případě bez partnera.“
„Nějaká souvislost s tou studentkou v hudební škole?“
„Zatím to tak nevypadá,“ odpověděl Sellitto. „Bedding
se Saulem to zrovna prověřují.“
„Čím se živil?“ zeptal se Cooper.
„Dělal stylistu na Broadwayi.“
Zatímco první oběť byla hudebnice a studentka hudby,
napadlo Rhyma. Jedna heterosexuálka a jeden homosexuál.
Bydleli a pracovali v úplně jiných částech města. Co může
tyhle vraždy spojovat? „Nějaké známky ukájení?“ zeptal se.
Protože však první vražda neobsahovala sexuální motiv,
nebyl Rhyme nijak překvapen, když Sachsová odpověděla:
„Ne. Tedy pokud si s sebou neodnesl domů do postele
vzpomínky… a neukájí se při nich.“ Přistoupila k tabuli a
nalepila na ni digitální fotografie mrtvého těla.
Rhyme přijel blíže a prohlédl si děsuplné snímky.
„Zvrácený hajzl,“ utrousil Sellitto letargicky.
„Co bylo vražednou zbraní?“ dotázal se Roland Bell.
„Vypadá to na dvouruční pilu,“ řekl Cooper, když si
prohlédl několik detailů ran.
Bell, který si již jako policista v Severní Karolíně i v
New Yorku užil hezkých pár masakrů, zavrtěl hlavou. „No,
tak to je mi teda tvrdý oříšek.“
Rhyme pokračoval ve zkoumání fotografií, ale po chvíli
si zničehonic uvědomil podivný zvuk – jakési nepravidelné
syčení, které se ozývalo opodál. Otočil se a spatřil za sebou
Karu. Tím zvukem byl její zběsilý dech. Stála před snímky
Calvertova těla, přejížděla si rukou po krátkých vlasech a
užasle zarývala oči zalité slzami šoku do fotografií, jako by
je chtěla provrtat. Po chvíli se odvrátila od tabule.
„Je ti…?“ zeptala se Sachsová.
Kara zvedla ruku, zavřela oči a začala zhluboka
oddechovat.
Když Rhyme viděl bolest v její tváři, pochopil, že
dívčina role zde skončila. Mladá kouzelnice si sáhla na dno.
Zatímco jeho život –ohledávání míst činu – podobné hrůzy
obsahoval, její svět nikoliv. Rizika a nebezpečí její profese
byla pochopitelně ryze iluzorní a od civilistky se nedalo dost
dobře očekávat, že se dobrovolně vystaví takovému hnusu.
Což byla zároveň škoda, protože policisté její pomoc
zoufale potřebovali. Když ovšem Rhyme viděl hrůzu v jejím
obličeji, věděl, že ji nemohou dále konfrontovat s takovým
druhem násilí. Přemýšlel, jestli se Kaře obrátí žaludek.
Sachsová k ní vyrazila, ale zastavila se, když Rhyme
zavrtěl hlavou. Vzkazoval tím Amélii, že je mu jasné, že
dívku právě ztratili, takže ať ji nechá jít.
Jenže se mýlil.
Kara se znovu zhluboka nadechla – jako skokanka do
vody, která se chystá vrhnout z prkna – a s odhodlaným
výrazem v očích se otočila zpátky k fotografiím. Během
posledních vteřin se totiž pouze obrňovala a připravovala se
na další pohled na snímky.
Bedlivě si je prohlédla a nakonec přikývla. „P. T.
Selbit,“ řekla a otřela si modré oči.
„To je nějaká osoba?“ dotázala se Sachsová.
Kara přikývla. „Pan Balzac kdysi prováděl pár jeho čísel.
Byl to iluzionista, který žil před sto lety. Vymyslel trik
zvaný ‚Přeřezání ženy napůl‘. Tohle je přesně ono: svázaný
člověk, roztažené končetiny. Pila. Jediný rozdíl je v tom, že
si Kejklíř ke svému vystoupení vybral muže.“ Zarazila se
nad vlastním neškodným výrazem. „Totiž k vraždě.“
„Zná tohle číslo omezený počet lidí?“ zeptal se Rhyme.
„Ne. I tohle je slavný trik, ještě slavnější než ‚Zmizelý
člověk‘. Každý, kdo má alespoň základní znalosti o dějinách
magie, ho bude znát.“
Rhyme sice podobně odrazující odpověd očekával, ale
přesto řekl: „I tak to napiš do profilu, Thorne.“ Obrátil se k
Sachsové. „Dobrá, a ty nám teď pověz, co se vlastně u
Calverta stalo.“
„Zdá se, že zavražděný odešel do práce zadním vchodem
– podle sousedů to tak dělal vždycky. Prošel kolem boční
uličky a uviděl tohle.“ Amélie ukázala na černou kočku v
plastovém pytli. „Hračku kočky.“
Kara si ji prohlédla. „To je automat. Něco jako robot.
Říkáme tomu feke.“
„Jakže?“
„F-E-K-E. Rekvizita, o které si publikum myslí, že je
skutečná. Například falešný nůž s mizející čepelí nebo hrnek
na kávu s ukrytým zásobníkem.“
Stiskla tlačítko a kočka se zničehonic začala pohybovat a
vydávat realisticky znějící mňoukání. „Calvert musel tu
kočku zahlédnout a přijít k ní – možná si myslel, že je
zraněná,“ pokračovala Sachsová. „Tímhle způsobem ho
Kejklíř dostal do slepé uličky.“
„Zdroj?“ zeptal se Rhyme Coopera.
„Hongkongská firma Sing-Lu Manufacturing. Mrkl jsem
se na jejich webovou stránku. Tahle hračka se prodává ve
stovkách obchodů po celé zemi.“
Rhyme si povzdechl. Zdálo se, že výraz
„nevystopovatelný vzhledem k přílišnému počtu zdrojů“ se
stane mottem celého případu.
Sachsová pokračovala: „Takže Calvert přistoupil ke
kočce a sklonil se, aby si ji prohlédl. Pachatel se někde
ukrýval a…“
„Zrcadlo,“ přerušil ji Rhyme a pohlédl na Karu, která
přitakala. „Iluzionisté hodně používají zrcadla. Stačí je
správně nasměrovat a můžeš za nimi dokonale ukrýt cokoliv
nebo kohokoliv.“
Kriminalista si vzpomněl, že Kařina prodejna nese název
Smoke and Mirrors, „kouř a zrcadla“.
„Jenže se někde něco zadrhlo a oběť pachateli unikla,“
navázal na popis Sellitto. „A teď přijde to nejšílenější.
Poslouchali jsme záznam linky devět set jedenáct. Calvert se
zjevně dostal zpátky do domu a pak i do svého bytu, odkud
zavolal policii. Oznámil dispečerce, že útočník je před
budovou a dveře zamčené. Jenže pak linka ohluchla. Kejklíř
se nějakým způsobem dostal dovnitř.“
„Možná oknem – Sachsová, ohledala jsi požární
východ?“
„Ne. Okno požárního východu bylo zajištěné zevnitř.“
„Stejně jsi ho měla prohledat,“ pravil Rhyme stroze.
„Tudy se tam pachatel nedostal. Neměl na to čas.“
„No, v tom případě musel oběti sebrat klíče,“ prohlásil
kriminalista.
„Nenašly se na nich žádné otisky,“ opáčila Sachsová.
„Pouze otisky oběti.“
„Musel je sebrat,“ trval na svém Rhyme.
„Ne,“ ozvala se Kara. „Vypáčil zámek.“
„To není možné,“ odbyl ji Rhyme. „Anebo už tam byl
předtím a obtiskl si klíč do nějaké formy. Sachsová, měla by
ses tam vrátit a prověřit, jestli se…“
„Vypáčil zámek,“ zopakovala mladá žena neoblomně.
„Za to vám ručím.“
Rhyme zavrtěl hlavou. „Že by za šedesát vteřin pronikl
skrz dvoje dveře? To ani náhodou.“
Kara si povzdechla. „Je mi líto, ale bylo to tak: za
šedesát vteřin pronikl skrz dvoje dveře. A dokonce mu to
mohlo trvat i míň.“
„No, ale my předpokládejme, že to neudělal,“ prohlásil
Rhyme odmítavě. „A teď…“
„Předpokládejme, že to udělal,“ odsekla mladá
kouzelnice. „Podívejte, tuhle okolnost jednoduše nemůžeme
pominout. Prozrazuje nám o něm totiž ještě něco jiného,
něco důležitého. Že ho ani uzamčené dveře nedokážou
zpomalit.“
Rhyme pohlédl na Sellitta, který konstatoval: „Musím
říct, že když jsem dělal na krádežích, zašil jsem hezkých pár
lupičů, ale žádný z nich se nedostal skrz zámky takhle
rychle.“
„Otevírat zámky mě pan Balzac učí deset hodin týdně,“
prohlásila Kara. „Nemám u sebe soupravu, ale kdybych ji
měla, dokázala bych vaše vchodové dveře otevřít za třicet
vteřin, dveře se závorou za šedesát. A to neumím zámky
‚drhnout‘. Jestli to Kejklíř umí, mohl by zkrátit potřebný čas
na polovinu. Hele, já vím, že máte rádi všechny tyhlety
důkazní položky, jak tomu říkáte. Ale jestli chcete nechat
Amélii hledat něco, co jednoduše neexistuje, tak jen ztrácíte
čas.“
„Víte to jistě?“ zeptal se Sellitto.
„Jestli mému názoru nevěříte, nač potom potřebujete
mou pomoc?“
Sachsová se zadívala na Rhyma, který kamenným
přitakáním nevraživě přijal Kařino hodnocení (přestože ho
ve skrytu duše těšilo, že mladá žena prokázala určitou dávku
kuráže; alespoň tím v jeho očích odčinila Pohled a Úsměv).
Obrátil se k Thornovi. „Dobrá, připiš na tabuli, že náš
pachatel je taky mistrem v otevírání zámků.“
Sachsová pokračovala: „Zatím se nenašly žádné stopy po
předmětu, kterým Kejklíř svou oběť usmrtil. Šlo o úder
tupým předmětem. Jako nejpravděpodobnější se jeví trubka.
Jenže i tu vzal pachatel s sebou.“
Mezitím dorazila zpráva z daktyloskopického oddělení.
Technici sejmuli celkem devětaosmdesát různých otisků z
místa vraždy a míst, jichž se Kejklíř s největší
pravděpodobností dotýkal. Rhyme si ovšem ihned všiml, že
některé otisky vypadají podivně, a při bližším zkoumání
viděl, že pocházejí z návleků na prsty. S prohlídkou
ostatních se tudíž ani neobtěžoval.
Místo toho upřel pozornost na stopové důkazy, které
Sachsová nasbírala na místě činu. Bylo zde nepatrné
množství stejného minerálního oleje, který dopoledne našli v
hudební škole, a také další stopy latexu, líčidel a alginátu.
Detektiv Kuan z devátého okrsku jim telefonicky
oznámil, že prohlídka popelnic kolem Calvertova domu
nepřinesla žádnou stopu po pachatelově převleku ani
vražedné zbrani. Rhyme detektivovi poděkoval a poručil
mu, ať v pátrání pokračují. Kuan odvětil, že budou, ale řekl
to s natolik předstíraným zápalem, že Rhymovi muselo být
jasné, že pátrání prakticky skončilo.
Otočil se k Sachsové. „Říkalas, že Calvertovi rozbil
hodinky?“
„Jo. Přesně v poledne. Tedy, pár vteřin po něm.“
„A druhé oběti je rozbil v osm hodin. Takže to vypadá,
že se řídí nějakým časovým plánem. A pravděpodobně už
má někoho dalšího vyčíhnutého na čtvrtou odpoledne.“
Což bylo za necelé tři hodiny.
„Ani s tím zrcadlem jsme neuspěli,“ pokračoval Cooper.
„Žádný výrobce – ten byl zřejmě uveden na rámu, ze
kterého ho Kejklíř seškrábal. Našli jsme pár dobrých otisků,
ale vesměs je překrývají šmouhy od prstů v návlecích, takže
bych si tipl, že otisky patří prodavači, u kterého Kejklíř to
zrcadlo koupil, případně přímo výrobci. I tak je ale pošlu do
AFISu.“
„Taky mám nějaké boty,“ řekla Sachsová a vytáhla z
lepenkové krabice igelitový sáček.
„Jeho?“
„Zřejmě ano. Je to stejná značka Ecco, jakou jsme našli
v té hudební škole – a taky stejná velikost.“
„Nechal je na místě činu. Proč?“ uvažoval Sellitto.
„Nejspíš si myslel, že stejně víme, že měl na prvním
místě činu ecca,“ nadhodil Rhyme, „a bál se, že by si jich
policisté na postarší ženě všimli.“
Mel Cooper si obuv prohlédl a řekl: „Máme pár docela
dobrých stop v rýze v přední části paty a mezi svrškem a
podrážkou.“ Otevřel igelitový sáček a vyškrábl materiál ven.
„Roh hojnosti,“ zamumlal nepřítomně a sklonil se nad
hlínou.
Rozhodně se nejednalo o žádnou velkou hromadu, ale z
hlediska soudní kriminalistiky byl i tento zbytek vysoký
jako hora a mohl obsahovat celou řadu informací. „Pod
mikroskop, Mele,“ poručil Rhyme. „Uvidíme, co nám
ukáže.“
Tažným koněm mezi laboratorními přístroji je
bezpochyby mikroskop, a přestože na něm během let došlo k
mnoha vylepšením, podstata jeho fungování se nemění už
od 16. století, kdy Antoine van Leeuwenhoek vynalezl v
Holandsku první mikroskop s mosaznou destičkou.
Kromě starého elektronového mikroskopu, který byl
zapotřebí jen zřídka, měl Rhyme ve své domácí laboratoři
ještě dva další přístroje. Jedním z nich byl kombinovaný
mikroskop Leitz Orthoplan, starší model, na který by však
Rhyme přísahal. Jednalo se o trinokulár –dva okuláry pro
obsluhu a snímací elektronka uprostřed.
Druhým přístrojem, který Cooper právě připravoval k
použití, pak byl stereomikroskop, pomocí něhož technik
zkoumal vlákna z prvního místa činu. Tyto mikroskopy
měly poměrně malé zvětšení a používaly se pro zkoumání
trojrozměrných objektů, jako jsou hmyz nebo rostlinný
materiál.
Na počítačové obrazovce se před Rhymem i ostatními s
bliknutím objevil obraz.
Studenti prvního ročníku oboru kriminalistika při
ohledávání důkazů bez výjimky nastavují mikroskop rovnou
na nejvyšší zvětšení. Ve skutečnosti se však obvykle pro
soudně-kriminalistické účely nejlépe hodí zvětšení poměrně
malé. Cooper začal na čtyřnásobném a pak přepnul na
třicetinásobné.
„A, zaostři to, zaostři,“ zavolal Rhyme.
Cooper upravil šroub objektivu tak, aby obraz materiálu
získal dokonalou ostrost.
„Dobrá, takže jdem na to,“ řekl Rhyme.
Technik začal sotva postřehnutelným kroucením
regulátorů hýbat stolkem mikroskopu. Na obrazovce se
postupně objevily stovky různých tvarů: některé černé, jiné
červené či zelené, další průsvitné. Rhyme měl pocit –
ostatně jako vždy, když se díval do okuláru mikroskopu –,
že je svého druhu voyeurem pozorujícím svět, který nemá
nejmenší tušení, že je někým špehován.
A který může skýtat velmi mnoho neznámého.
„Chlupy,“ prohlásil Rhyme, když si prohlédl jakýsi
dlouhý pramen. „Zvířecí.“ Což poznal podle počtu šupin.
„Z jakého zvířete?“ vyzvídala Sachsová.
„Řekl bych, že psí,“ nadhodil Cooper a Rhyme s ním
souhlasil. Technik se připojil na internet a o chvíli později se
již probíral snímky z newyorské policejní databáze zvířecích
chlupů. „Mám tady dvě plemena, ne, vlastně tři. Vypadá to
jako něco středněsrstého. Německý nebo belgický ovčák. A
pak tu jsou chlupy dvou dlouhosrstých plemen. Bobtail a
briard.“
Cooper zastavil pohyb obrazovky. Dívali se na hromadu
nahněd-lých zrnek, úlomků a trubiček.
„Co je to za dlouhé útvary?“ zeptal se Sellitto.
„Vlákna?“ nadhodila Sachsová.
Rhyme na materiál pohlédl. „Řekl bych, že seschlá tráva
nebo nějaký druh vegetace. Ostatní materiál ovšem
nepoznávám. Projed ho chromatografem, Mele.“
Plynový chromatograf a hmotnostní spektrometr po
chvíli vyplivl údaje. Na monitoru se objevila tabulka s
výsledky analýzy: žlučové pigmenty, sterkobilin, urobilin,
indol, dusičnany, skatol, merkaptany, sirovodík.
„Á.“
„A?“ zeptal se Sellitto. „Co znamená ‚á‘?“
„Příkaz: mikroskop jedna,“ poručil Rhyme. Na
počítačové obrazovce se znovu objevil snímek a Rhyme
detektivovi odpověděl: „Vždyť je to zřejmé – mrtvá
bakteriální hmota, částečně strávená vlákna a tráva. Je to
hovno. Ó, omluvte mou obhroublost,“ dodal sarkasticky. „Je
to psí hovínko. Náš pachatel šlápl, kam neměl.“
To bylo povzbudivé: chlupy a fekální hmota
představovaly kvalitní důkazní položku, a pokud by se
podobné stopy našly na podezřelém, na nějakém konkrétním
místě nebo v autě, existoval by silný předpoklad, že daný
podezřelý byl v kontaktu s Kejklířem nebo jím sám je.
Z databáze AFIS mezitím přišla zpráva o otiscích prstů
sejmutých ze střepů zrcadla v boční uličce. Jak se všeobecně
předpokládalo, otisky byly negativní.
„Co máme ještě z místa činu?“ dotázal se Rhyme.
„Nic,“ řekla Sachsová. „To je všechno.“
Rhyme si prohlížel důkazní tabulky, když vtom zazvonil
domovní zvonek a Thorn seběhl otevřít. O chvíli později se
vrátil v doprovodu uniformovaného policisty. Ten se bázlivě
postavil do dveří, což činilo mnoho policistů, když vstoupili
do doupěte legendárního Lincolna Rhyma. „Hledám
detektiva Bella. Řekli mi, že je tady.“
„To jsem já,“ ozval se Bell.
„Zpráva z místa činu. Z toho vloupání do kanceláře
Charlese Gradyho.“
„Díky, hochu.“ Detektiv převzal obálku a pokynul
mladíkovi, který upřel krátký ustrašený pohled na Lincolna
Rhyma, otočil se a zmizel.
Bell si přečetl obsah a pokrčil rameny. „Tohle není můj
obor. Hele, Lincolne, nemohl by ses na to náhodou
mrknout?“
„Jasně, Rolande,“ odpověděl Rhyme. „Vytáhni z toho
svorky a založ to tamhle do obraceče. Thorn ti pomůže. O
co kráčí? To je ten případ Andrewa Constablea?“
„Je.“ Bell popsal Rhymovi vloupání do kanceláře
Charlese Gradyho. Jakmile ošetřovatel upevnil zprávu do
obraceče stránek, Rhyme zajel s křeslem na příslušné místo
a pozorně si přečetl první stránku. „Příkaz: otočit stránku,“
řekl nakonec a četl dál.
Ke zmíněnému vloupání došlo prostým rozbitím rohu
skleněné výplně ve dveřích do chodby a otevřením zámku
zevnitř (dveře mezi vnější kanceláří sekretářky a vnitřní
kanceláří státního zástupce měly dvojitý zámek a byly
vyrobeny z masivního dřeva, takže lupiči odo-laly).
Rhyme si všiml, že ohledávači místa činu objevili něco
zajímavého – na stole sekretářky a kolem něj se válela celá
řada vláken. Zpráva uváděla jejich barvu – většina jich byla
bílá, některá černá a jedno červené –, ale nic dalšího se o
nich ve zprávě nekonstatovalo. Kromě toho našli ohledávači
také dva drobné kousky zlatého staniolu.
Ohledávací tým zjistil, že k vloupání došlo až poté, co v
kancelářích dokončila práci úklidová služba, takže vlákna u
stolu pravděpodobně nezanechala Gradyho sekretářka ani
nikdo, kdo kancelář během dne navštívil v nějaké legitimní
záležitosti. Vlákna tudíž s největší pravděpodobností
pocházela přímo od pachatele.
Rhyme otočil na poslední stránku. „A to je všechno?“
zeptal se.
„Myslím, že jo,“ odvětil Bell.
Kriminalista zabručel: „Příkaz: telefon. Volat Peretti
čárka Vincent.“
Rhyme Perettiho před lety přijal jako specialistu na
ohledávání míst činu a Peretti tehdy projevil velké nadání
pro soudní kriminalistiku. Oblastí, v níž skutečně exceloval,
však bylo mnohem neuchopitelnější umění vnitropolicejní
politiky, jemuž Peretti na rozdíl od Rhyma dával přednost
před skutečnou prací na místě činu. Dnes Peretti vedl
oddělení vyšetřování a zdrojů newyorské policie, které mělo
na starosti i ohledávací jednotku.
„Lincolne, jak se máš?“ ozval se policista, když Rhyma
konečně přepojili.
„Dobře, Vincente. Já…“
„Ty děláš na tom případu Kejklíř, vid? Jak to jde?“
„Jde to. Poslyš, teď ti volám kvůli něčemu jinému. Jsem
tady s Rolandem Bellem. Mám před sebou zprávu o tom
vloupání do Gradyho kanceláře…“
„Jo, tu záležitost s Andrewem Constablem. Ty výhrůžky
proti Gradymu. Jasně. A co pro tebe můžu udělat?“
„Zrovna se na tu zprávu dívám, ale je jenom předběžná.
Potřeboval bych další informace. Ohledávačka našla nějaká
vlákna. Potřebuju znát u všech složení, délku, průměr,
teplotu barvy, použitá barviva a stupeň obnošení.“
„Počkej. Zajdu si pro pero.“ Chvíle ticha. „Pokračuj.“
„Taky potřebuju elektrostatické snímky všech otisků bot
a fotografie jejich vzorků na podlaze. A chci vědět, co
všechno leželo na stole, na skříni a v knihovně té sekretářky.
Chci znát obsah všech ploch, všech zásuvek, chci vědět, co
viselo na zdech. Včetně přesné polohy.“
„Všechno, čeho se pachatel dotkl? No, snad to půjde.
Uděláme…“
„Ne, Vincente. Mluvím o všem, co v té kanceláři bylo. O
všem. Kancelářské svorky, fotografie sekretářčiných dětí,
plíseň v horní zásuvce. Je mi jedno, jestli se toho pachatel
dotkl, nebo ne.“
Peretti nadutě prohodil: „Zařídím, aby to někdo udělal.“
Rhyme nechápal, proč to Peretti nemůže udělat sám –
Rhyme by na jeho místě určitě takto postupoval, dokonce i
jako šéf oddělení vyšetřování a zdrojů, aby měl jistotu, že
úkol bude okamžitě splněn.
Ve své současné roli konzultanta si však nemohl příliš
vyskakovat. „Čím dřív, tím líp… Díky, Vincente.“
„To nestojí za řeč,“ odvětil policista chladně.
Rhyme zavěsil a otočil se k Bellovi. „Dokud nebudu mít
tyhle informace, Rolande, tak toho víc udělat nemůžu.“
Pohlédl na zprávu o vloupání. Vlákna a venkovští
členové milicí… Samé záhady. Prozatím se však touto
konkrétní záhadou musel zabývat někdo jiný. Rhyme měl
před sebou vlastní tajenky, na jejichž rozluštění mu navíc
nezbývalo příliš mnoho času: záznamy o rozbitých
hodinkách na důkazní tabuli mu připomínaly, že jim zbývají
jen něco přes tři hodiny, aby zastavili Kejklíře, než si najde
další obět.
13
V roce 1900 žilo na Manhattanu více než sto tisíc koní, a
jelikož jednu z nejceněnějších hodnot na ostrově již tehdy
představoval prostor, mnohá z těchto zvířat byla ustájena ve
věžácích – za které byly v těch dobách pokládány již
dvoupatrové a třípatrové budovy.
Jednu z takových vyvýšených stájí lze na Manhattanu
vidět dodnes. Jde o onu dobře známou Hammersteadskou
jezdeckou akademii na Upper West Side. V původní stavbě
vybudované v roce 1885 se nad přízemní arénou, jež je
dějištěm soukromých jezdeckých lekcí a přehlídek, nachází
několik set stájí. Podobně rozlehlou a rušnou konírnu by
někdo mohl na Manhattanu jedenadvacátého století pokládat
za anomálii, ale stačí si uvědomit, že pouhých pár ulic odtud
se rozkládá desetikilometrový Central Park plný dobře
udržovaných jezdeckých stezek.
Na akademii je dnes ustájeno devadesát koní: některé
vlastní soukromí chovatelé, jiní se pronajímají. A právě
jednoho koně z druhé skupiny nyní vyváděla po strmé
rampě ze stáje rusovlasá dospívající ošetřovatelka k čekající
jezdkyni.
Cheryl Marstonová cítila i dnes stejné vzrušení jako
každou sobotu v tuto dobu, když spatřila vysokého
umíněného hřebce se strakatým zadkem připomínajícím
koně Appaloosa.
„Ahoj, Doníku,“ zavolala zdrobnělým jménem na zvíře,
jež se oficiálně jmenovalo Don Juan di Middleburg. Kůň pro
dámy, říkala o něm Marstonová často. Myslela to v legraci,
ale do značné míry to byla pravda: pod mužským jezdcem se
zvíře od první chvíle plašilo, ržálo a vzpíralo se. S Cheryl
Marstonovou v sedle se dalo utáhnout na vařené nudli.
„Takže za hodinu tady,“ sdělila Marstonová
ošetřovatelce, vyhoupla se na Doníka, uchopila pružné otěže
a vychutnávala si úžasné svalstvo zvířete pod sebou.
Jediné dloubnutí do žeber a rozjeli se. Vyrazili na
Šestaosmdesá-tou ulici a pomalu se přesouvali na východ k
Central Parku. Podkovy hlasitě klapaly na asfaltu a
přitahovaly pozornost kolemjdoucích, kteří si obdivně
prohlíželi nádherné zvíře a na něm štíhlou, vážně se tvářící
ženu v jezdeckých kalhotách, červeném saku a černé
sametové přilbě, pod níž se pohupoval dlouhý světlovlasý
francouzský cop.
Když vjeli do Central Parku, pohlédla Marstonová
jižním směrem, kde v dálce zahlédla midtownskou
kancelářskou budovu, v níž se padesát hodin týdně zabývala
podnikovým právem. Také nyní se jí mohly hlavou honit
tisícovky myšlenek na práci, na „prioritizo-vané“ projekty,
jak s otravnou frekvencí říkával jeden z jejích kolegů. Avšak
v tomto okamžiku u ní podobné myšlenky neměly šanci. Nic
nemělo šanci. Kdykoliv Marstonová seděla zde, na jednom z
nejvelkolepějších Božích stvoření, cítila na tváři sluncem
prohřátý a prstí provoněný vzduch a dívala se, jak Doník
kluše po tmavé stezce obklopené ranými narcisy, forzýtiemi
a šeříky, připadala si naprosto nezranitelná.
První nádherný den tohoto jara.
Půl hodiny pomalu kroužila kolem vodní nádrže a
utápěla se v zaníceností, kterou jí poskytovalo jedinečné
spojení dvou různých, vzájemně se doplňujících živočišných
druhů, z nichž oba byly svým vlastním způsobem mocné a
bystré. Vychutnala si krátký cval a pak koně zpomalila do
klusu, neboť se přiblížili k ostřejším zatáčkám v opuštěné
severní části parku nedaleko od Harlemu.
Dokonalý mír.
Jenže pak došlo na nejhorší.
Marstonová nevěděla, jak se to přesně stalo. Zpomalila,
aby projela zatáčku vedoucí úzkou mezerou mezi dvěma
keři, když vtom vletěl Doníkovi přímo do tváře holub. Kůň
zařehtal a zastavil tak rychle, že přes něj Marstonová téměř
přeletěla. Nato se vzepjal a ona mu málem spadla pod zadní
nohy.
Jednou rukou popadla koně za hřívu a druhou se chytila
horního okraje sedla, aby se vyhnula dvouapůlmetrovému
pádu na kamenitou zem. „Hyjé, Doníku!“ vykřikla a
pokusila se zvíře poplácat po krku. „To je dobrý, Doníku.
Hyjé!“
Kůň se však stále ztřeštěně vzpínal. Že by mu střet s
holubem poranil oči? Starost o zvíře se v Cheryl Marstonové
mísila s jejími vlastními obavami. Po obou stranách stezky
trčely ze země ostré kameny. Pokud se bude Doník nadále
vzpouzet, mohl by na nerovném povrchu ztratit rovnováhu a
ztěžka dopadnout na zem – dost možná přímo na Cheryl.
Vážná zranění kolegů-jezdců ve většině případů nezpůsobil
přemet přes hlavu koně, nýbrž situace, kdy jezdec při pádu
uvízl mezi zvířetem a zemí.
„Doníku!“ zavolala Marstonová se zatajeným dechem.
Kůň se však znovu vzepjal a setrvával ve vzpřímené poloze
– panicky tančil na zadních nohou a sunul se ke kamenům.
„Ježíši,“ lapala po dechu Marstonová. „Ne, ne…“
Věděla, že se neudrží. Doníkovy podkovy klopýtaly na
kamení a Marstonová cítila, jak se i jeho svaly napínají v
panické hrůze vyvolané vědomím, že ztrácí rovnováhu. Kůň
hlasitě zařehtal.
Marstonová věděla, že jí rozdrtí nohu na desítce různých
míst. A možná jí i rozmačká hrudník.
Téměř tu bolest zažívala. A cítila i jeho bolest.
„Ach, Doníku…“
Vtom však z křoví zničehonic vystoupil muž v teplákové
soupravě. Vytřeštil oči, pohlédl na koně, vrhl se kupředu a
popadl udidlo a uzdu.
„Ne, zpátky!“ křikla Marstonová. „Splašil se!“
Vždyť mu rozkopne hlavu!
„Běžte od…“
Ale… co se to stalo?
Muž se nedíval na ni, nýbrž přímo do hnědých koňských
očí a pronášel přitom slova, která Marstonová neslyšela.
Kůň se nějakým zázrakem začal uklidňovat. Vzpínání ustalo
a Doník opět dosedl na všechna čtyři kopyta. Byl sice
nepokojný a stále se třásl – stejně jako Cherylino srdce –, ale
zdálo se, že nejhorší už má za sebou. Muž si přitáhl jeho
hlavu k sobě a pronesl dalších pár slov.
Nakonec odstoupil, věnoval koni ještě jeden zběžný
pohled a poté se zadíval na Marstonovou. „Jste v pořádku?“
zeptal se.
„Myslím, že ano.“ Marstonová se zhluboka nadechla a
položila si ruku na prsa. „Já jen… Seběhlo se to všechno tak
rychle.“
„A co se stalo?“
„Vyplašil ho pták. Vletěl mu přímo do tváře. Možná mu
zasáhl oči.“
Muž si koně bedlivě prohlédl. „Mně připadá v pořádku.
Možná by se na něj měl podívat veterinář, ale žádné rány
nevidím.“
„Co jste to dělal?“ zeptala se Marstonová. „Nejste
snad…?“
„Zaříkávač koní?“ odvětil muž, zasmál se a plaše uhnul
pohledem. Zdálo se, že je pro něj přirozenější dívat se do očí
zvířeti.
„To ani náhodou. Ale taky hodně jezdím. Asi mám na
koně uklidňující vliv.“
„Už jsem myslela, že spadne.“
Muž se na ni trochu křečovitě usmál. „Kéž by mě tak
napadlo něco, čím bych dokázal uklidnit vás.“
„Co je dobré pro mého koně, to je dobré i pro mě.
Nevím, jak vám poděkovat.“
Zpovzdálí se přiblížil další jezdec a vousatý muž odvedl
Doníka ze stezky, aby nechal hnědáka projet.
Pozorně si koně prohlédl. „Jak se jmenuje?“
„Don Juan.“
„Půjčila jste si ho z Hammersteadu? Anebo je váš?“
„Z Hammersteadu. Ale připadá mi, že je můj. Jezdím na
něm každý týden.“
„Já si tam taky někdy pronajímám koně. To je ovšem
nádherné zvíře.“
Cheryl Marstonová se uklidnila a prohlédla si zachránce
blíže. Byl to pohledný muž něco málo po padesátce, s
krátkou bradkou a hustým obočím, které mu na kořeni nosu
srůstalo. Na jeho krku – a také na prsou – zahlédla
Marstonová něco jako ošklivou jizvu a rovněž jí neunikla
jeho zdeformovaná levá ruka. Nevěnovala však těmto
detailům pozornost, neboť se jí zdály naprosto malicherné
ve srovnání s nejdůležitější vlastností tohoto muže: láskou
ke koním. Cheryl Marstonová, rozvedená už čtyři roky ze
svých osmatřiceti, si uvědomila, že po sobě oba navzájem
pokukují.
Muž se slabě usmál a pohlédl stranou. „Tak jsem…“
Ztratil hlas, takže alespoň poplácal Doníka po hřbetě, aby
zaplnil tíživé ticho.
Marstonová zvedla obočí. „Copak?“ vybídla muže.
„No, protože teď zřejmě odjedete vstříc západu slunce a
já už vás možná nikdy neuvidím…“ Udusal svou plachost a
směle pokračoval: „Tak jsem si říkal, jak moc je ode mě
nepatřičné zeptat se vás, jestli byste nechtěla jít někam na
kávu.“
„Vůbec to není nepatřičné,“ odvětila Marstonová,
potěšena mužovým přímočarým postojem. Aby však dala
zachránci najevo svou cenu, rychle dodala: „Ale nejdřív
dokončím svou hodinku. Zbývá mi ještě asi dvacet minut…
Musím se rychle dostat zpátky do sedla, jak se říká.
Vyhovuje vám ten termín?“
„Za dvacet minut je to ideální. Počkám na vás u stájí.“
„Dobře,“ řekla Cheryl. „Vlastně jsem se vás ani
nezeptala: vyznáváte anglický, nebo westernový styl?“
„Většinou jezdím bez sedla. Kdysi jsem to dělal
profesionálně.“
„Opravdu? Kde?“
„Věřte nevěřte,“ odpověděl muž plaše, „ale jezdil jsem v
cirkuse.“
Z Cooperova počítače se vylinulo slabé cinknutí
ohlašující příchozí e-mailovou zprávu.
„Vzkaz od přátel z křižovatky Deváté a Pennsylvánské,“
oznámil technik, rozšifroval zprávu z laboratoře FBI a o
chvíli později řekl: „To je výsledek analýzy toho oleje. Jde o
komerčně prodávaný olej značky Tack-Pure. Používá se k
údržbě sedel, otěží, kožených tlumoků na krmení a dalších
předmětů spojených s koňmi.“
Koně…
Rhyme si otočil vozík a zadíval se na důkazní tabuli.
„Ne, ne, ne…“
„Co se děje?“ zeptala se Sachsová.
„Ty exkrementy na Kejklířových botách…“
„Co je s nimi?“
„Ty nejsou psí. Ty jsou koňské! Podívej na tu vegetaci.
Na co jsem, ksakru, myslel? Psi jsou přece masožravci.
Nejedí trávu a seno… Jasně, takže přemýšlejme. Ta hlína a
ostatní důkazy ukazují, že se pohyboval v Central Parku. A
ty chlupy… Znáte oblast zvanou ‚Psí pahorek‘? Je taky v
Central Parku.“
„Jasně, přímo přes ulici,“ poznamenal Sellitto. „Lidi tam
chodí venčit psy.“
„Karo,“ vyštěkl Rhyme, „mají v Cirque Fantastique
koně?“
„Ne,“ odpověděla kouzelnice. „V jejich číslech zvířata
nevystupují.“
„Jasně, tudíž ten cirkus můžeme vyloučit… Takže co
ještě může mít Kejklíř za lubem? Psí pahorek se rozkládá
hned vedle té jezdecké stezky v parku, že ano? Vím, že
střílím od pasu, ale třeba Kejklíř jezdí na koni nebo se na
jezdce zaměřuje. Některý z nich může být jeho další obětí.
Možná ne hned tou příští, ale zkusme předpokládat, že tomu
tak je – protože jinou stopu koneckonců ani nemáme,
ksakru.“
„Někde tady v okolí je přece stáj, nebo ne?“ nadhodil
Sellitto.
„Poblíž jsem nějakou viděla,“ řekla Sachsová. „Myslím,
že někde kolem Osmdesáté až Devadesáté ulice.“
„Najít,“ poručil Rhyme. „A poslat tam pár lidí.“
Sachsová pohlédla na hodinky. Bylo 13.35. „No, ještě
nějaký čas máme. Do příští vraždy zbývají dvě a půl
hodiny.“
„Dobře,“ řekl Sellitto. „Rozestavím v parku a kolem
stáje sledovací týmy. Jestli tam dorazí do půl třetí, budou
mít spoustu času ho zpozorovat.“
Rhyme si všiml, že se Kara zamračila. „Co je?“ zeptal se
jí.
„Víte, já si nejsem tak jistá, že máte spoustu času.“
„Proč?“
„Vzpomínáte, jak jsem vám říkala o odvedení
pozornosti?“
„Vzpomínám.“
„Totiž, existuje taky časové odvedení pozornosti.
Vyvoláte v publiku falešné přesvědčení, že se něco stane v
určitou dobu, zatímco ve skutečnosti se to stane úplně jindy.
Iluzionista třeba opakuje nějakou figuru v pravidelných
intervalech. Publikum pak podvědomě dospěje k
přesvědčení, že ať už kouzelník dělá cokoliv, musí to udělat
právě v daném intervalu. Iluzionista však ve skutečnosti
zkracuje dobu mezi jednotlivými intervaly. Publikum
nedává pozor a vůbec si nevšimne, co kouzelník dělá.
Časové odvedení pozornosti se dá přitom prohlédnout,
poněvadž iluzionista dá vždy publiku najevo, jak dlouhý je
jím zvolený interval.“
„Například tím, že rozbije hodinky?“ zeptala se
Sachsová.
„Přesně tak.“
„Takže vy si nemyslíte, že máme čas do čtyř hodin?“
dotázal se Rhyme.
Kara pokrčila rameny. „Možná ano. Třeba má v plánu
zavraždit každé čtyři hodiny tři lidi a čtvrtou oběť zabít o
hodinu později. Já nevím.“
„My tady nevíme nic,“ řekl Rhyme rozhodně. „Povězte
nám, co si myslíte, Karo. Co byste udělala vy?“
Kara se ztrápeně zasmála představě, že se má vtělit do
myšlení vraha. Po chvíli úporného uvažování prohlásila:
„On už teď ví, že jste ty hodinky našli. Ví, že jste chytří.
Nepotřebuje vám něco polopaticky vysvětlovat. Kdybych
byla na jeho místě, šla bych po další oběti už před čtvrtou.
Zaútočila bych okamžitě.“
„To mi úplně stačí,“ řekl Rhyme. „Zapomeňte na
sledovací tým a zacházení v rukavičkách. Lone, zavolej
Haumannovi a pošli do parku zásahovku. Se vší parádou.“
„To by ho mohlo zastrašit, Linku – zvlášť jestli je v
přestrojení a provádí vlastní sledování.“
„Myslim, že tohle riziko musíme podstoupit. Vyřiď
zásahovce, že se mají zaměřit na…, na koho se, sakra, mají
zaměřit? Prostě jim uved nějaký obecný popis, co nejlíp to
dokážeš.“
Padesátiletý vrah, šedesátiletý správce, sedmdesátiletá
žena s nákupní taškou…
Cooper zvedl hlavu od počítače. „Mám tu stáj.
Hammersteadská jezdecká akademie.“
Bell, Sellitto a Sachsová vyrazili ke dveřím. „Já chci jít
taky,“ ozvala se Kara.
„Ne,“ zarazil ji Rhyme.
„Třeba si tam něčeho všimnu. Nějakého eskamotérského
kousku nebo rychlého převléknutí, které provede někdo v
davu. Dokážu to postřehnout.“ Kývla na ostatní policisty.
„Na rozdíl od nich.“
„Ne. Je to příliš nebezpečné. Taktické operace zásadně
bez civilistů. Taková jsou pravidla.“
„Mě pravidla nezajímají,“ řekla mladá žena a vzdorovitě
se k Rhymovi naklonila. „Dokážu vám pomoct.“
„Karo…“
Kouzelnice ho však umlčela jediným pohledem na
fotografie Tonyho Calverta a Světlany Rasnikovové, otočila
se k němu a zadívala se na něj s chladným výrazem v očích.
Tímto prostým gestem mu lapidárně připomněla, že to byl
on, kdo ji žádal o pomoc, kdo ji přivedl do tohoto světa a
proměnil ji z nevinné dívky v člověka, který se již dokáže
dívat na podobné hrůzy, aniž by ucukl pohledem.
„No dobrá,“ svolil nakonec Rhyme. Kývl směrem k
Sachsové a dodal: „Ale nevzdalujte se od ní.“
Je obezřetná, pomyslel si Malerick – přesně jak se sluší a
patří na ženu, kterou právě na Manhattanu sbalil neznámý
muž, byť jde o plachého a přátelského člověka, jenž je navíc
s to uklidnit splašeného koně.
Přesto se Cheryl Marstonová krůček po krůčku
uvolňovala a hltala Malerickovy historky z dob, kdy jezdil v
cirkuse na koni bez sedla – historky, které byly účelově
přikrášlené, aby ji dokázaly pobavit a zároveň pomaloučku
odbourávaly její obranné mechanismy.
Jakmile ošetřovatelka a zvěrolékař z hammersteadské
veterinární pohotovosti prohlédli Doníka a prohlásili, že se
těší dobrému zdraví, odkráčel Malerick se svým příštím nic
netušícím účinkujícím ze stáje do této restaurace, která se
nacházela těsně za Riverside Drive.
Žena nyní s Johnem (kteréžto přízvisko si Malerick pro
tuto schůzku zvolil) přívětivě klábosila o svém životě ve
městě, o své rané lásce ke koním, o koních, které vlastnila
nebo sedlala, a o nadějích na zakoupení letního sídla v
Middleburgu ve státě Virginia. Malerick jí příležitostně
odpovídal útržkovitými větami s koňskou tématikou –věcmi,
které dokázal vydedukovat z jejích vlastních prohlášení, a
věcmi, které znal z cirkusů a ze světa iluzionismu. Zvířata
vždy tvořila významnou součást této profese. Iluzionisté je
hypnotizovali, nechávali mizet, proměňovali v jiné živočišné
druhy. V 19. století vymyslel nejmenovaný iluzionista jeden
nesmírně populární trik, když dílem okamžiku proměnil
kuře v kachnu. (Jeho metodou byla prostota sama: kachna
jednoduše vstoupila na scénu v přestrojení za kuře.) V méně
politicky korektních dobách bylo oblíbeným kouskem
oživovat zvířata zabitá přímo na scéně, přestože samotní
živočichové přitom jen málokdy přišli k úrazu. Koneckonců
by od iluzionisty, který by skutečně musel zabít zvíře, bylo
poněkud nemístné vytvářet iluzi, že je zvíře mrtvé. Nemluvě
o tom, že to stálo poměrně mnoho peněz.
Pro dnešní vystoupení v Central Parku, které mělo
přilákat do pasti Cheryl Marstonovou, se Malerick uchýlil
ke triku Howarda Thurstona, populárního iluzionisty z
počátku 20. století, který se specializoval na kouzla se
zvířaty. Malerickovo dnešní číslo by se však jen těžko
setkalo s Thurstonovým souhlasem: slavný iluzionista se ve
svých vystoupeních choval ke zvířatům tak, jako by to byli
jeho lidští asistenti, ne-li přímo rodinní příslušníci. Malerick
byl dnes méně humánní. Holuba například chytil holou
rukou, obrátil ho na záda a pomalu ho hladil na krku a
bocích tak dlouho, až ho zhypnotizoval –tuto metodu
používají kouzelníci již celá léta, aby vytvořili zdání
mrtvého ptáka. Když se pak Cheryl Marstonová na koni
přiblížila, prudce mrštil holubem přímo koni do tváře.
Doníkovo bolestné vzpínání a úlek ovšem nikterak
nesouvisely s ptákem: způsobil je generátor ultrazvuku
nastavený na frekvenci, která koně dráždila v uších. Když
poté Malerick vystoupil z křoví, aby Cheryl „zachránil“,
vypnul nejprve generátor, takže než stačil uchopit uzdu, kůň
se již uklidňoval sám od sebe.
Buď jak buď, jezdkyně naproti Malerickovi se nyní
krůček po krůčku zbavovala původní obezřetnosti, zvláště
když zjišťovala, kolik toho má se svým „zachráncem“
společného.
Nebo se jí to tak alespoň jevilo.
Pro tuto iluzi použil Malerick metodu zvanou
„mentalismus“, která nepatřila k jeho nejsilnějším stránkám,
ale i tak v ní byl docela zběhlý. Mentalismus pochopitelně
nemá nic společného s telepatic-kým čtením něčích
myšlenek.
Jde
o
kombinaci
mechanických
a
psychologických technik, která slouží k vyvozování
skutečnosti. Malerick nyní prováděl totéž, co obvykle činí
nejlepší mentalisté – říká se tomu „čtení těla“ a jde o
protiklad metody zvané „čtení myšlenek“. Stručně řečeno si
Malerick všímal nepatrných změn v Cherylině držení těla,
výrazu obličeje a gestech při reakci na jeho vlastní
poznámky. A zatímco některé Cheryliny reakce mu
prozradily, že její pozornost pomalu odplouvá jiným
směrem, jiné Malerickovy postřehy mířily přesně do
černého.
Například se zmínil o příteli, který se nedávno rozvedl, a
velice snadno odhalil, že Cheryl je na tom stejně – a že
žádost o rozvod nepřišla z její strany. Zašklebil se tedy a
sdělil jí, že i on patří mezi rozvedené, neboť jeho manželka
si našla milence a opustila ho. Ma-lericka (totiž Johna) to
tehdy úplně zdeptalo, ale již se s tím pomalu srovnává;
„To já mu nechala jachtu,“ odpověděla Cheryl zatrpkle,
„jen abych měla od toho hajzla pokoj. Sedmapůlmetrovou
jachtu.“
Malerick rovněž používal takzvané „barnumovy
výroky“, aby si Cheryl myslela, že mají společného více,
než tomu doopravdy bylo. Klasickým příkladem této
mentalistické metody je změřit si objekt od hlavy až k patě a
vážně nadhodit: „Mám dojem, že jste v podstatě extrovertní,
ale někdy se chováte docela plaše.“
Což si objekt zpravidla vyloží jako vnímavou poznámku,
přestože se podobný výrok hodí téměř na kohokoliv na
světě.
Cheryl ani fiktivní John neměli děti. Zato měli oba
kočku, rozvedené rodiče a zálibu v tenisu. Jen se podívejte
na všechny ty náhody! Jako by je pro sebe stvořila nebesa…
Malerick usoudil, že je již téměř čas. Přestože nikam
nespěchal. I kdyby policie měla nějaké stopy ukazující na
jeho příští číslo, jistě si bude myslet, že k němu dojde až ve
čtyři hodiny, zatímco teď bylo teprve krátce po druhé.
Možná si myslíte, ctěné publikum, že svět iluzí se nikdy
neprotíná se světem reálným, ale to není tak úplně pravda.
Přemýšlím
o
Johnu
Mulhollandovi,
slavném
kouzelníkovi a vydavateli časopisu o magii s názvem The
Sphinx. V padesátých letech tento kouzelník zničehonic
oznámil, že předčasně zanechává magie i žurnalistiky.
Nikdo tehdy nemohl přijít na důvod. A tak začaly
kolovat zaručené zprávy – zkazky, podle nichž se dal
Mulholland do služeb americké zpravodajské komunity, kde
učil zvědy podávat pomocí kouzelnických metod
protivníkům prášky tak rafinovaně, že se ani ten
nejparanoidnější komunista nikdy nedozvěděl, že ho někdo
omámil.
Co že to vidíte v mých rukou, ctěné publikum? Pořádně
se mi podívejte na prsty. Nic, že ne? Zdají se vám prázdné.
A přesto, jak jste už asi uhodli, prázdné nejsou…
S použitím jedné z Mulhollandových nejelegantnějších
metod tajného podání prášku nyní Malerick sebral levou
rukou lžičku a nepřítomně jí začal poklepávat o stůl, což
Cheryl přimělo k pohledu. Stačil jediný zlomek vteřiny,
během něhož Malerick vyprázdnil drobnou kapsli s práškem
neurčité chuti do Cheryliny kávy, když se pravou rukou
natahoval pro cukr.
John Mulholland by na něj byl pyšný.
Po několika okamžicích Malerick viděl, že prášek začíná
působit: ženiny oči se lehce rozostřily a její tělo se začalo
vsedě zlehka kolébat. Zároveň však Cheryl neměla pocit, že
něco není v pořádku. Právě tato vlastnost byla na
flunitrazepamu, slavné „znásilňovací“ droze na bázi
rohypnolu, nejlepší: člověk nevěděl, že je omámen. Až
druhý den ráno. Což v případě Cheryl Marstonové nebylo
potřeba řešit.
Malerick na ni pohlédl a usmál se. „Hele, chcete si užít
trochu zábavy?“
„Zábavy?“ zeptala se Cheryl malátně. Zamžourala a
široce se usmála.
Malerick zaplatil účet a řekl: „Právě jsem koupil loď.“
Cheryl se nadšeně zasmála. „Loď? Já lodě miluju.
Jakou?“
„Plachetnici. Jedenáct a půl metru. Kdysi jsme se ženou
jednu mívali,“ dodal Malerick smutně. „Ale po rozvodu sí ji
vzala ona.“
„Ne, Johne, vy si ze mě děláte legraci!“ řekla Cheryl
Marstonová a opilecky se rozesmála. „Já jsem s manželem
taky jednu měla! A on si ji vzal po rozvodu.“
„Vážně?“ Malerick se zasmál a postavil se. „Hele, tak
pojďme k řece. Je odtamtud vidět.“
„S radostí.“ Cheryl nejistě vstala a zavěsila se do
společníka.
Malerick ji vyvedl ze dveří. Zdálo se, že dávka byla
správná. Oběť se chovala pokorně, ale očividně se
nechystala ztratit vědomí de chvíle, kdy ji odvleče do křoví
u řeky Hudson.
Zamířili k Riverside Parku. „Říkals něco o lodích,“
pravila Cheryl opilecky.
„Přesně tak.“
„Taky jsme s bejvalým jednu měli.“
„Já vím,“ odpověděl Malerick. „Už jsi mi to říkala.“
„Ne, vážně?“ Cheryl se zasmála.
„Počkej,“ poručil jí Malerick. „Musím něco
vyzvednout.“
Zastavil se u svého auta – kradené mazdy –, sebral ze
zadního sedadla těžkou sportovní brašnu a znovu auto
uzamkl. Uvnitř brašny hlasitě cinklo něco kovového. Cheryl
na brašnu pohlédla, začala mluvit, ale pak zjevně
zapomněla, co chtěla říci.
„Půjdeme tudy.“ Malerick ji dovedl na konec příčné
uličky, přešel s ní po mostě pro pěší nad čtyřproudovou
silnicí a zamířil k zarostlému a liduprázdnému pásu půdy
podél říčního břehu.
Odtrhl její paži zaklesnutou kolem svého těla a pevně ji
sevřel kolem zad a v podpaží. Cítil na prstech její ňadra a
viděl, jak se její hlava klátí sem a tam.
„Koukej,“ řekla Cheryl a nejistě ukázala na řeku
Hudson, v jejíchž jiskřivých tmavě modrých vodách
brouzdaly desítky plachetnic a jachet.
„Moje loď je tam,“ konstatoval Malerick.
„Já mám lodě ráda.“
„Já taky,“ řekl tiše.
„Vážně?“ zeptala se Cheryl, zasmála se a šeptem dodala,
že kdybys náhodou nevěděl, tak ona a její bývalý kdysi
jednu loď mívali. Jenže o ni po rozvodu přišla.
15
V jezdecké akademii se skrýval kus starého New Yorku.
Sachsová cítila pronikavou selskou vůni, když se skrz
klenuté průčelí dívala do staré dřevěné stáje na koně s jezdci
v béžových kalhotách, černých či červených jezdeckých
sakách a sametových přilbách, kteří se bez výjimky tvářili
majestátně.
Ve vestibulu a před ním postávalo šest uniformovaných
policistů z nedalekého dvacátého okrsku. Další policisté byli
rozmístěni v parku: pod velením Lona Sellitta stáli podél
jezdecké stezky a číhali na pomíjivou kořist.
Sachsová s Bellem vešli do vstupní kanceláře a detektiv
ukázal zlatý odznak pracovnici za přepážkou. Ta se mu
zadívala přes rameno na policisty venku a nejistě se zeptala:
„Ano? Nějaký problém?“
„Používáte při údržbě sedel a kožených postrojů
přípravek Tack-Pure, madam?“
Recepční pohlédla na asistentku, která přikývla. „Ano,
pane, používáme. Spotřebujeme ho spoustu.“
„Dnes dopoledne jsme našli stopy tohoto přípravku a
také stopy koňského trusu na místě vraždy,“ pokračoval
Bell. „Domníváme se, že člověk podezřelý z jejího spáchání
by mohl pracovat zde, případně sledovat některého z vašich
zaměstnanců či jezdců.“
„Ne! Koho?“
„Tím si bohužel právě nejsme jistí. A také si nejsme jistí,
jak onen podezřelý vypadá. Víme jen, že je střední postavy.
Je mu kolem padesáti. Běloch. Možná má plnovous a hnědé
vlasy, ale ani to nevíme jistě. Mohl by mít deformované
prsty na levé ruce. Potřebovali bychom, abyste promluvila
se svými zaměstnanci a také s pravidelnými zákazníky,
pokud se v okolí nějací nacházejí, a zjistila, zda si nevšimli
někoho, kdo odpovídá tomuto popisu. Případně někoho, kdo
by podle nich mohl představovat hrozbu.“
„Samozřejmě,“ řekla žena nejistě. „Udělám, co bude v
mých silách. Zajisté.“
Bell si vzal několik uniformovaných pochůzkářů a
zamířil starými dveřmi do čpící jezdecké arény vystlané
pilinami. „Prohlídnem to tady,“ zavolal na Sachsovou.
Policistka přikývla, vykoukla z okna a zadívala se na
Karu, která seděla o samotě v Sellittově neoznačeném autě
zaparkovaném u obrubníku vedle Améliina sytě žlutého
camara. Mladá kouzelnice nesla pobyt ve voze velmi nelibě,
ale Sachsová neoblomně trvala na tom, že se Kara musí
vyhnout jakémukoliv nebezpečí.
Robert-Houdin měl přesvědčivější triky než marabuti. I
když teď mě napadá, že ho málem zabili.
Žádný strach. Postarám se, aby se to tobě nestalo.
Sachsová pohlédla na hodinky – dvě odpoledne.
Zavolala vysílačkou na centrálu a nechala se přepojit na
Rhymův telefon. O chvíli později se jí ozval kriminalistův
hlas. „Sachsová. Lonovy týmy si zatím v Central Parku
ničeho nevšimly. Jak seš na tom ty?
„Recepční vyslýchá personál a jezdce tady na akademii.
Roland a jeho tým mezitím prohledávají stáje.“ Vtom si
Sachsová všimla, že recepční postává v hloučku
zaměstnanců. Na jejich tvářích se zračily chmury a
znepokojené výrazy všech možných podob. Jedna dívka,
rusovláska s kulatým obličejem, si náhle šokovaně přiložila
ruku na ústa a začala přikyvovat.
„Počkej, Rhyme. Možná něco mám.“
Recepční gestem přivolala Sachsovou k sobě a dívka
spustila: „Teda já nevím, jestli je zrovna tohle nějak
důležité. Ale něco se stalo.“
„Jak se jmenujete?“
„Tracy?“ Dívka odpověděla, jako by se ptala. „Dělám
tady ošetřovatelku?“
„Pokračujte.“
„Jasně. Máme tu jezdkyni, která sem dojíždí každou
sobotu. Cheryl Marstonovou.“
„Ve stejnou dobu?“ zařval Rhyme Sachsové do ucha.
„Zeptej se jí, jestli k nim ta jezdkyně dojíždí každý týden ve
stejnou dobu.“
Sachsová tlumočila otázku.
„Jo, jasně, dojíždí,“ odpověděla dívka. „Je přesná jako
hodinky. Jezdí sem už celé roky.“
„Lidi s neměnnými zvyklostmi představují nejsnazší
terč,“ poznamenal kriminalista. „Řekni jí, ať pokračuje.“
„A co se s ní stalo, Tracey?“
„Dneska se vrátila z projíždky? Asi před půl hodinou? A
co se nestalo, přihrála mi Dona Juana, to je, jako, její
oblíbený kůň, a chtěla, abychom se na něj pořádně podívali
já a veterinář, protože mu vletěl do tváře pták a vystrašil ho.
Takže jsme ho prohlídli a ona mi vykládala o jednom
chlápkovi, který se tam objevil a Doníka uklidnil. Řekli
jsme jí, že Doník vypadá dobře, ale ona pořád drmolila o
tom chlápkovi, blablabla, jako že je strašně zajímavej, a byla
z toho celá rozrušená, protože s ním prý půjde někam na
kávu a on by to snad moh bejt doopravickej zaříkávač koní.
Viděla jsem ho, jak na ni dole čeká, a říkala jsem si, co to
máš, kamaráde, s rukou? Protože ji pořád tak nějak ukrýval.
Jako by na ní měl jenom tři prsty.“
„To je on!“ vykřikla Sachsová. „Víte, kam šli?“
Ošetřovatelka ukázala západním směrem z parku.
„Myslím, že někam támhle. Nezmínila se, kam přesně
půjdou.“
„Zjisti popis,“ zavolal Rhyme.
Dívka vysvětlila, že muž měl plnovous a jeho obočí
vypadalo zvláštně. „Měl ho takové srostlé.“
Když si chcete změnit obličej, je ze všeho nejdůležitější
obočí. Změňte si obočí a vaše tvář vypadá o šedesát,
sedmdesát procent jinak.
„Co měl na sobě?“ zeptala se Sachsová.
„Větrovku, tenisky a šusťákové kalhoty.“
„Barva?“
„Bunda a kalhoty byly tmavé. Modré nebo černé. Tričko
jsem mu neviděla.“
Mezitím se vrátil Bell s policisty a oznámil, že pes ani
nezavrčel.
„Já tady mám stopu,“ řekla Sachsová. Vylíčila Bellovi
historku s jezdkyni a vousáčem a zeptala se ošetřovatelky:
„A jste si úplně jistá, že toho muže neznala?“
„Ani náhodou ho neznala. S paní Marstonovou se známe
už hezky dlouho a ona mi říkala, že na nějaké chození vůbec
nemá náladu. Nedůvěřuje chlapům. Její bejvalej ji podváděl
a pak si při rozvodu přisvojil jejich jachtu. Dodnes je kvůli
tomu namíchnutá.“
Nejlepší iluzionisté, přátelé, používají metodu zvanou
„figurování“. Ta spočívá v pečlivém naplánování
posloupnosti a tempa jednotlivých čísel tak, aby vystoupení
vyznělo co možná nejpůsobivěji.
V rámci našeho třetího dnešního čísla jsme nejprve
zhlédli zvířecí iluzi v Central Parku, v níž vystupoval náš
zázračný kůň Doník. Poté jsme po-někud zvolnili tempo s
použitím klasického eskamotérství okořeněného špetkou
mentalismu.
Nyní přichází na řadu eskapologie.
Za několik okamžiků se staneme svědky zřejmě
nejslavnějšího úniku Harryho Houdiniho. Při tomto čísle,
které vymyslel on sám, byl spoután, zavěšen za nohy a
ponořen do úzké nádrže s vodou. Měl k dispozici pouze
několik minut, aby se pokusil ohnout v pase, přitáhnout trup,
uvolnit si kotníky a otevřít uzamčené víko komory, než se
utopí.
Nádrž byla pochopitelně upravená. Tyče, které měly
„oficiálně“ bránit rozbití skla, ve skutečnosti sloužily jako
madla a umožňovaly mu přitažení těla ke kotníkům. Zámky
na nohou a na horní straně nádrže pak obsahovaly skryté
západky, díky nimž si Houdini mohl okamžitě uvolnit
kotníky i víko.
Netřeba připomínat, že naše repríza tohoto populárního
čísla slavného únikáře žádné podobné úpravy nenabízí. Naše
účinkující bude zcela sama. Kromě toho jsem do čísla
zapracoval několik vlastních variací. Všechny samozřejmě
pro vaše větší pobavení.
A nyní, s laskavým svolením pana Houdiniho, číslo
zvané Podvodní mučicí kobka.
Oholený Malerick v mokasínách a bílé košili oblečené
na bílém tričku pevně omotával řetězy kolem Cheryl
Marstonové. Nejprve u kotníků, pak na prsou a pažích.
Na chvíli se zarazil, znovu se rozhlédl kolem sebe a
přesvědčil se, že na ně díky hustému křoví není vidět ze
silnice ani od řeky.
Nacházeli se vedle Hudsonu u nevelké tůně s tlející
vodou, která kdysi podle všeho sloužila jako kotviště pro
malé čluny. Navážka a odpadky však již dávno odřízly toto
slepé rameno od řeky a vytvořily z něj nechutně zapáchající
rybníček o průměru asi tří metrů. Z jedné strany do tůně
čnělo zpráchnivělé molo, uprostřed něhož stál zrezivělý
jeřáb, který se kdysi používal pro vyzvedávání člunů z vody.
Malerick nyní přehodil přes jeřáb provaz, uchopil konec a
začal ho přivazovat k řetězům poutajícím Cherylina
chodidla.
Eskapologové milují řetězy. Vypadají působivě, mají v
sobě báječně sadistický náboj a nahánějí hrůzu více než
hedvábí či provazy. Kromě toho jsou těžké – což je přesně
potřeba k udržení spoutaného účinkujícího pod vodou.
„Ne, ne, nééé,“ šeptala zmámená Cheryl.
Malerick ji pohladil po vlasech a prohlédl si řetězy.
Jednoduché a elegantní. Houdini kdysi napsal: „Možná se to
zdá podivné, leč seznal jsem, že čím okázalejší jest
upevňování před zraky obecenstva, tím snazším se poté jeví
samotný únik.“
Malerick ze zkušenosti věděl, že je to pravda. Z
dramaticky vyhlížející spleti tlustých lan a řetězů omotaných
mnohokrát kolem iluzionistova těla se lze paradoxně
vymanit poměrně snadno. S menším počtem zábran
upevněných jednodušším způsobem to jde mnohem
obtížněji. Například jako zde.
„Néééé,“ šeptala Cheryl roztřeseně. „To bolí. Prosím! Co
to chceš…“
Malerick jí přitiskl na ústa kus lepicí pásky. Napnul síly,
pořádně uchopil provaz a pomalu za něj zatáhl. Chodidla
kňourající advokátky se zvedla a začala vléci její tělo k
poloslané vodě.
V toto nádherné jarní odpoledne zaplňoval velké
centrální náměs tí West Side College mezi
Devětasedmdesátou a Osmdesátou ulicí rušný trh
řemeslných výrobků, který se těšil takové návštěvě, že bylo
prakticky nemožné zahlédnout v davu pachatele a jeho oběť.
V toto nádherné jarní odpoledne se desítky přilehlých
restaurací a kaváren plnily davy hostů, z nichž kterýkoliv
mohl být Kejklířem a právě nyní navrhovat Cheryl
Marstonové, aby se s ním šla někam projet nebo aby se
zastavili v jejím bytě.
V toto nádherné jarní odpoledne byly jednotlivé
domovní bloky rozděleny celkem padesáti ztemnělými
bočními uličkami, z nichž každá představovala zákoutí jako
stvořené pro vraždu.
Sachsová, Bell a Kara pobíhali po ulicích, nahlíželi do
tržnice, do restaurací i do bočních uliček. Jakož i na všechna
další místa, která je napadlo prohledat.
Nenašli nic.
Až pak, o zoufalých několik minut později, konečně
přišel průlom.
Všichni tři vešli do kavárny Ely’s nedaleko Riverside
Drive a změřili si pohledem hosty. Vtom Sachsová chytila
Bella za rameno a kývla k pokladně. Vedle ní ležela
jezdecká přilba z černého sametu a skvrnitý kožený bičík.
Sachsová přiběhla k majiteli, snědému muži odněkud z
Blízkého východu. „Nenechala to tady taková žena?“
„Jo, před deseti minutami. Byla…“
„Byla tady s mužem?“
„Jo.“
„S vousáčem v teplákové soupravě?“
„Přesně tak. Tu přilbu a bičík zapomněla na podlaze pod
stolem.“
„Víte, kam odešli?“ zeptal se Bell.
„Co se děje? Je to snad…“
„Kam?“ naléhala Sachsová.
„Jasně. Slyšel jsem, jak jí říká, že jí ukáže svou loď. Ale
doufám, že ji radši odvezl domů.“
„Jak to myslíte?“ zeptala se Sachsová.
„Té ženské bylo špatně. Myslím, že proto tady ty věci
zapomněla.“
„Špatně?“
„Nedokázala jít rovně, jestli mi rozumíte. Připadala mi
opilá, ale oba tu pili jenom kávu. A když sem přišli, byla
úplně normální.“
„Omámil ji,“ zamumlala Sachsová Bellovi.
„Omámil?“ zeptal se majitel. „Hej, oč vlastně kráčí?“
„U kterého stolu seděli?“ dotázala se Sachsová.
Majitel ukázal na stůl, za nímž momentálně seděly čtyři
ženy –bavily se a jedly, obojí docela hlasitě. „Promiňte,“
oslovila je Sachsová a rychle prohlédla stůl i okolí. Na první
pohled neobjevila žádné očividné stopy.
„Musíme ji najít,“ oznámila Bellovi.
„Jestli mluvil o lodi, tak to pojďme na západ. K
Hudsonu.“
Sachsová kývla na stůl, kde ještě před pár minutami
seděl Kejklíř s Cheryl. „Tohle je teď místo činu – neutírejte
ho, ani pod ním neza-metejte. A tyhle čtyři přesuňte k
jinému stolu,“ křikla na závěr, ukázala na čtveřici dočasně
utichlých žen s vytřeštěnýma očima a vyrazila do oslnivého
slunce.
16
Viděla svého manžela plakat.
Ronit lítostivé slzy, že musel „to manželství ukončit“.
To manželství.
Jako když člověk vynáší ty odpadky.
Nebo venčí toho psa.
Jenže tohle bylo naše manželství, sakra! Nebyla to žádná
věc.
Roy to ovšem vnímal jinak. Roy si místo ní přál raději
vypasenou pomocnou analytičku cenných papírů a basta.
Do nosu jí pronikla další dávivá vlna teplé mazlavé
vody.
Vzduch, vzduch, vzduch… Dejte mi vzduch!
Nyní spatřila Cheryl Marstonová svého otce a matku o
Vánocích před hezkými pár desítkami let, jak Upejpavě
vyvážejí jízdní kolo, které jí Santa Claus přivezl ze
severního pólu. Podívej, miláčku, Santa má pro tebe
dokonce i tuhle růžovou helmu, aby sis chránila tu svou
krásnou malou makovičku…
„Ááááááá…“
Kašlající a dusící se Cheryl uvězněná v tísnivých
řetězech byla nyní vytažena z kalné vody rybníčku. Visela
nohama vzhůru a lenivě se otáčela na provaze přehozeném
přes kovový jeřáb trčící nad vodou.
V lebce jí bušilo, neboť se jí do hlavy nahrnula všechna
krev. „Přestaň, přestaň, přestaň!“ zaječela tiše. Co se to
děje? Vzpomínala si, že se Doník vzpínal, že ho někdo
uklidnil, nějaký příjemný muž, pak přišla káva v řecké
restaurací, konverzace, něco o lodích a pak už se svět
zhroutil do otupělosti a přihlouplého smíchu.
Potom řetězy. A ta příšerná voda.
A nyní ten muž, který s potěšenou zvědavostí přihlíží
jejímu umírání.
Kdo to je? A proč to dělá? Proč?
Lano se stále setrvačností otáčelo, takže již onen muž
nemohl vidět její žadonivé oči, před nimiž se nyní vynořila
obrácená silueta New Jersey rýsující se za řekou Hudson
několik kilometrů odtud.
Pomalu se otočila zpátky a opět se dívala na ostružiní a
šeříky. A na něj.
On její pohled opětoval, přikývl a začal si pohrávat s
provazem. Postupně ji znovu spustil do té nechutné tůně.
Cheryl se prudce prohnula v pase a zoufale se snažila
uhnout před vodní hladinou, jako by se pod ní vařila voda.
Její vlastní tíha ji však spolu s tíhou řetězů bezpečně stáhla
pod hladinu. Cheryl zadržela dech, prudce se otřásla,
zavrtěla hlavou a bezvýsledně se snažila vymanit ze sevření
nepoddajného kovu.
A pak se před ní znovu objevil manžel: vysvětloval,
vysvětloval a vysvětloval, proč je rozvod to nejbáječnější, co
ji vůbec mohlo v životě potkat. Zvedl hlavu, otřel si
krokodýlí slzy a prohlásil, že to tak bude nejlepší. Ona sama
tak bude šťastnější. Koukej, tady pro tebe něco mám.
Otevřel dveře a vytáhl nablýskané nové kolo Schwinn. S
fáborky na konci řidítek, pomocnými kolečky vzadu a
helmou –růžovou – na ochranu makovičky.
Cheryl to vzdala. Vyhráls, Vyhráls. Nech si tu svou
zatracenou loď, nech si tu svou zatracenou milenku. Jenom
mě pusť, nech mě v klidu odejít.
Cheryl Marstonová se nadechla nosem a vpustila si do
plic milosrdnou smrt.
„Tam!“ vykřikla Amélie Sachsová.
Vyrazila s Bellem přes most pro pěší směrem k husté
skupině keřů a stromů na břehu řeky Hudson. Na hnijícím
molu, které před lety zřejmě sloužilo jako přístaviště, než
přístup k řece odřízla navážka, stál jakýsi muž. Celá oblast
byla zarostlá a posetá odpadky a navíc páchla zatuchlou
vodou.
Muž v mokasínách a bílé košili držel provaz přehozený
přes malý rezivějící jeřáb. Druhý konec lana právě mizel
pod hladinou.
„Hej,“ křikl Bell, „vy!“
Muž měl hnědé vlasy, to sice ano, ale jeho oděv byl
naprosto jiný. Navíc neměl vousy a jeho obočí se nezdálo
tak husté. Sachsová neviděla, zda má srostlé prsty na levé
ruce.
Ale i tak: co to znamená?
Znamená to, že Kejklíř může být mužem i ženou.
Že dokáže být neviditelný.
Když přiběhli blíže, muž zvedl hlavu a zadíval se na ně
se zjevnou úlevou. „Tady!“ křikl. „Pomozte mi! Tadyhle! Je
tu ve vodě žena!“
Bell se Sachsovou nechali Karu vedle nadjezdu a
vyrazili přes trávu obklopující poloslaný rybník. „Nevěř
mu,“ zavolala Sachsová při běhu na Bella.
„Na to vem jed, Amélie.“
Muž zatáhl za provaz ještě více a z vody se vynořila
chodidla, nohy v béžových kalhotách a po nich ženský trup.
Oběť byla spoutána řetězy. Ach, chudinka! pomyslela si
Sachsová. Prosím, ať je naživu.
Rychle doběhli k rybníku a Bell přivolal vysílačkou
posily a sanitku. Několik lidí, kteří se právě nacházeli na
východní straně mostu pro pěší, se začalo srocovat, neboť je
upoutal náhlý rozruch.
„Pomozte mi! Nedokážu ji vytáhnout sám!“ volal
zachránce na Bella a na Sachsovou. Hlas měl přerývaný a
námahavě lapal po dechu. „Ten chlap ji svázal a spustil do
vody. Chtěl ji zabít!“
Sachsová vytasila zbraň a namířila ji na muže.
„Hej, co to děláte?“ zeptal se šokovaný zachránce. „Já se
ji snažím vysvobodit!“ Pohlédl na mobilní telefon u svého
pasu. „To já jsem přece volal policii.“
Sachsová mu stále neviděla na levou ruku, neboť si ji
přikrýval pravicí.
„Nechte ty ruce na provaze, pane,“ poručila muži. „A
položte je tak, ať na ně vidím.“
„Já nic neudělal!“ bránil se muž sípavě. Z jeho plic se
linul podivný zvuk. Možná to nebylo námahou, nýbrž
astmatem.
Bell popadl jeřáb a otočil jím směrem k zablácenému
břehu, přičemž se celou dobu držel mimo Améliinu
palebnou dráhu. Když měl zavěšenou ženu na dosah, přitáhl
si ji k sobě, zatímco muž pomalu povoloval provaz, až žena
dolehla na zem. Svalila se do trávy, schlíplá a namodralá.
Detektiv jí strhl z úst pásku, odhákl řetězy a nasadil jí umělé
dýchání.
Sachsová křikla na desítku lidí shromážděných opodál,
které přilákal nenadálý rozruch: „Je někdo z vás lékař?“
Nikdo neodpověděl. Sachsová pohlédla zpátky na oběť a
viděla, že sebou cuká… A pak se žena rozkašlala a začala
plivat vodu. Jo! Dostali se k ní včas! Za minutku již bude
schopna potvrdit mužovu totožnost. Sachsová se zadívala
kolem místa činu a všimla si kusu syté tmavomodré látky.
Po chvíli rozeznala zip a rukáv. Mohla by to být tepláková
souprava, kterou si Kejklíř rychle převlékl?
Muž sledoval její pohled a všiml si látky také.
Že by sebou nepatrně trhl? Sachsové se zdálo, že ano, ale
nevěděla to jistě.
„Pane,“ řekla odhodlaně, „než to tady všechno
vyjasníme, nasadím vám na chvíli pouta. Položte ruce…“
Náhle se ozval čísi panický hlas: „Hej, koukejte! Ten
člověk v atletických šatech – ano, ten! Chystá se střílet!“
Lidé začali křičet a vrhali se k zemi. Sachsová se
přikrčila, otočila se doprava a přimhouřila oči ve snaze
vypátrat cíl. „Rolande, pozor.“
Také Bell se přitiskl k zemi vedle Cheryl Marstonové a
se sig-sauerem v ruce se zadíval stejným směrem jako
Sachsová.
Ta ovšem nikoho v teplákové soupravě neviděla.
Ale ne, pomyslela si. Ne! Cítila na sebe zlost, neboť
právě pochopila, co se tady stalo: Kejklíř ten hlas napodobil
sám. Břichomlu-vectvím.
Rychle se otočila zpátky, ale to už nespatřila nic než
oslnivou ohnivou kouli, která vybuchla v mužově ruce.
Vznášela se ve vzduchu a úplně ji oslepila.
„Amélie!“ vykřikl Bell. „Nic nevidím! Kde je?“
„Já nevi…“
Z místa, kde stál Kejklíř, se ozvala rychlá série výstřelů.
Kolemjdoucí se v panice rozprchli a Sachsová namířila na
zdroj střelby pistoli. Bell rovněž. Oba chvíli šilhavě hledali
cíl, ale než se jim vrátil zrak, byl již vrah pryč; Sachsová
zjistila, že míří na oblak slabého kouře z třaskavých žabek.
A pak spatřila Kejklíře na protější straně silnice. Vyrazil
přímo doprostřed vozovky, ale pak zahlédl, jak se jeho
směrem řítí policejní vozidlo se zapnutým majáčkem a
zběsile kvílející sirénou, a tak zamířil na široké schodiště
vedoucí na West Side College, aby po chvíli zmizel na
řemeslném trhu, jako když se zmije ztratí ve vysoké trávě.
17
Byli všude…
Desítky policistů.
Všichni ho hledali.
Malerick lapal po dechu z dlouhého sprintu, cítil pálení
na plicích a prsní svaly měl v jednom ohni. Opřel se o
chladnou vápencovou fasádu jedné z univerzitních učeben a
odpočíval.
Před ním se na velkém náměstí rozkládal jakýsi trh
přeplněný lidmi. Malerick se ohlédl západním směrem,
odkud právě přiběhl. Tuto přístupovou cestu již policie
odřízla. Na severní a jižní straně prostranství stály vysoké
betonové budovy se zavřenými okny a bez dveří. Jedinou
ústupovou cestu tedy představovala východní strana, k níž
se však Malerick musel nejprve prodrat přes plochu o
velikosti fotbalového hřiště, zaplněnou prodejními stánky a
hustými zástupy lidí.
Vyrazil tedy tímto směrem. Neodvažoval se však běžet.
Iluzionisté totiž vědí, že rychlost přitahuje pozornost.
Zatímco pomalost vás činí neviditelným.
Pohlédl na prodávané zboží, radostně pokýval hlavou
nad vystoupením kytaristy a zasmál se klaunovi, který vázal
z balonků postavy. Dělal přesně totéž, co všichni ostatní.
Neboť i neobvyklost přitahuje pozornost.
Zatímco podobnost vás činí neviditelným.
Krůček po krůčku se sunul na východ a přemýšlel, jak
ho policie dokázala vypátrat. Pochopitelně očekával, že
někdy během dneška utonulou mrtvolu té advokátky najdou.
Jenže oni postupovali až příliš rychle – jako by přímo
předpokládali, že někoho unese právě v této části města,
možná dokonce přímo v jezdecké akademii. Jak je to
možné?
A dál na východ.
Malerick procházel kolem stánků, minul i stánek s
občerstvením a přesunul se za červenobílomodře potažené
pódium, na němž vyhrávala dixielandová kapela. Přímo před
ním se nacházel východ – scho –
diště vedoucí z náměstí na Broadway. Od svobody jej
dělilo posledních patnáct metrů, vlastně už dvanáct.
Deset…
Vtom však zahlédl blikající světla. Připadala mu stejně
oslnivá jako záře blýskavé bavlny, díky níž před chvílí utekl
té rezaté policistce. Majáčky blikaly celkem na čtyřech
policejních autech, která právě s kvílením zastavila vedle
schodiště, aby z nich vzápětí vyskákalo šest uniformovaných
policistů. Prohlíželi si schody a nehnuli se od vozidel.
Mezitím dorazili další policisté, tentokrát v civilu.
Vystoupili z automobilů, vyšli po schodech, vnořili se do
davu a začali si prohlížet muže na trhu.
Obklíčený Malerick se otočil a zamířil doprostřed
náměstí.
Policisté v civilu pomalu postupovali západním směrem.
Přitom zastavovali čerstvě oholené padesátníky ve světlých
košilích a béžových kalhotách. Přesně takových, jaké měl na
sobě on.
Kromě toho se však zaměřovali také na padesátníky s
plnovousem a v jiných šatech. Což znamenalo, že už vědí i o
Malerickově umění rychlých převleků.
A pak Malerick spatřil to, čeho se nejvíce obával: na
horním okraji schodiště na západním konci prostranství se
objevila policistka s ocelovýma očima a ohnivě rudými
vlasy, která se ho u rybníka pokusila zatknout, a vnořila se
do davu.
Malerick se otočil stranou, sklopil hlavu a začal si
prohlížet jakési hodně nepovedené keramické sošky.
Co dělat? přemýšlel zoufale. Pod šaty mu zbýval ještě
poslední rychlý převlek. Pak už bude zcela bez rezervy.
Rusovlasá policistka si všimla muže, který měl
podobnou postavu a oděv jako on, bedlivě si ho prohlédla,
otočila se a pokračovala v pátrání.
Na schodišti se objevil útlý hnědovlasý policista, který
před chvílí dával umělé dýchání Cheryl Marstonové, a
připojil se v policistce v davu. Oba se několik okamžiků o
čemsi bavili. S hnědovlasým mužem se dostavila ještě jedna
žena, která na policistku nevypadala. Byla docela štíhlá a
měla zářivě modré oči a krátké červenofialové vlasy.
Rozhlédla se po prostranství a zašeptala cosi policistce,
která vyrazila jiným směrem. Krátkovlasá dívka zůstala s
policistou a oba si začali klestit cestu davem.
Malerick věděl, že si ho dříve či později všimnou. Musel
z trhu zmizet dříve, než dorazí další policisté. Přešel k řadě
mobilních toalet, vstoupil do jedné z nich a rychle se
převlékl. Během třiceti vteřin vyšel ven a zdvořile přidržel
dveře ženě středního věku, která nicméně zaváhala a
odvrátila se, neboť zřejmě dospěla k rozhodnutí, že raději
počká na kabinku, jejímž předchozím uživatelem nebyl
motorkář s pivním mozolem a copem pod kšiltovkou s
nápisem Pennz-oil, jehož oblečení navíc představovala
umaštěná džínsové košile s nášivkou Harley-Davidson a
špinavé černé džínsy.
Malerick sebral noviny, sroloval je, uchopil je do levé
ruky, aby si jimi zakryl prsty, a znovu vyrazil k východní
straně tržiště, přičemž si prohlížel barevné sklo, hrníčky a
misky, ručně vyřezávané hračky, křišťál a kompaktní desky.
Jeden policista se zadíval přímo na něj, ale jeho pohled byl
krátký a muž se vzápětí zase otočil.
Malerick se postupně vrátil k východnímu konci tržiště.
Schody vedoucí na Broadway měřily na šířku necelých
deset metrů a uniformovaným policistům se je podařilo z
velké části uzavřít. Nyní zastavovali všechny dospělé muže i
ženy opouštějící trh a kontrolovali jim průkazy totožnosti.
Vtom Malerick spatřil detektiva s tou krátkovlasou
holkou. Bloumali vedle stánku s občerstvením a dívka s
fialovými vlasy cosi policistovi šeptala. Že by si ho všimla?
Malericka se zmocnil nával nekontrolovatelného vzteku.
Tak pečlivě své vystoupení naplánoval – všechna čísla,
všechny triky, jejichž choreografie měla vyvrcholit zítřejším
finále. Tento víkend se měl stát nejdokonalejší iluzí, kterou
kdy kdo předvedl. Jenže teď se mu všechno hroutilo pod
rukama. Pomyslel si, jak zklamaný by asi byl jeho učitel.
Pomyslel si, že nesplnil očekávání ctěného publika…
Přistihl se, že se mu začíná třást ruka, v níž právě držel
drobnou olejomalbu sochy Svobody.
To je nepřijatelné! běsnil v duchu.
Odložil obrázek a otočil se.
Vzápětí se však zarazil a vydal ze sebe ostré heknutí.
Rusovlasá policistka nyní stála pouhých pár decimetrů
od něj a kamsi se dívala. Malerick rychle upřel pozornost na
výlohu se šperky a těžkým brooklynským přízvukem se
dotázal prodavačky, kolik stojí pár náušnic.
Koutkem oka viděl, jak na něj policistka pohlédla.
Naštěstí mu nevěnovala pozornost a o chvíli později vytáhla
vysílačku. „Tady pět osm osm pět. Žádám o spojení na
pevnou linku Lincolna Rhyma.“ Odmlčela se a po chvíli
pokračovala: „Jsme na tom trhu, Rhyme. Musí tady být…
Nemohl utéct dřív, než uzavřeli východy. Najdeme ho. I
kdybych měla všechny lidi prošacovat, tak ho najdeme.“
Malerick se uchýlil do davu. Jaké mu zbývají možnosti?
Odvedení pozornosti – zdálo se, že je to jediné řešení.
Potřeboval něco, co rozptýlí pozornost policie a poskytne
mu alespoň pět vteřin, během nichž proklouzne přes zátaras
a ztratí se mezi chodci na Broadwayi.
Co však může odvést jejich pozornost na dostatečně
dlouhou dobu, aby mezitím stihl uniknout?
Již neměl třaskavé žabky, aby mohl napodobit výstřely.
A kdyby zapálil některý stánek? To by nevyvolalo takový
druh paniky, jaký nyní potřeboval.
Znovu se ho zmocnil vztek a strach.
Vtom se mu však ze vzdálenosti mnoha let ozval hlas
jeho učitele. Malerick se tehdy jako chlapec dopustil na
jevišti chyby a téměř zkazil učitelovo vystoupení.
Démonický vousatý učitel si vzal po vystoupení Malericka
stranou a chlapec neměl daleko k slzám, když tehdy klopil
oči do podlahy, zatímco mu učitel kladl prostou otázku: „Co
je to iluze?“
„Věda a logika,“ odpověděl Malerick bez váhání. (Učitel
vtloukal svým asistentům do hlavy stovky podobných
odpovědí.)
„Jistě, věda a logika. Pokud se stane nějaké nedopatření
– at už kvůli tobě, asistentovi či samotnému Bohu –,
okamžitě využiješ vědu a logiku a problém vyřešíš. Mezi
chybou a tvou reakcí by neměla uplynout jediná vteřina.
Bud smělý. Čti své publikum. Proměň pohromu v potlesk.“
Když nyní tato slova odezněla Malerickovi v uších,
podivuhodně se uklidnil. Pohodil motorkářským copem,
rozhlédl se kolem sebe a přemýšlel, co udělá.
Bud smělý. Čti své publikum.
Proměň pohromu v potlesk.
Sachsová si znovu prohlédla lidi ve svém okolí – matku
a otce se dvěma znuděnými dětmi, jeden starší pár,
motorkáře v harleyovské košili, dvě mladé Evropanky
smlouvající s prodejcem o ceně jakési tretky.
Na protější straně náměstí nedaleko stánků s
občerstvením zahlédla Bella. Ale kde je Kara? Mladá
kouzelnice se od nich neměla hnout na krok. Sachsová
začala na detektiva mávat, ale vtom mezi ně vkráčel shluk
lidí, takže ho ztratila z dohledu. Vyrazila jeho směrem a
otáčela přitom hlavou sem a tam, aby i při chůzi sledovala
dav.
Náhle si uvědomila, že se cítí stejně nesvá jako
dopoledne v hudební škole, a to i přes bezmračnou oblohu a
zářivě svítící slunce, které rozhodně nevytvářelo hororovou
atmosféru prvního místa činu. Strašidelné místo…
Sachsová věděla, v čem je problém.
Drát.
Když šlapete rajon, buďto drát máte, anebo ne. Policejní
obrat „mít drát“ znamená, že jste s daným okrskem nějakým
způsobem spjati. Přitom však nestačí znát jen obyvatele a
geografii přiděleného rajonu. Jde o to vědět, jaké energie ve
vašem okrsku působí, na jaké pachatele zde můžete narazit,
jak jsou nebezpeční či jakým způsobem útočí na oběti – a na
vás.
Pokud nemáte v nějakém rajonu drát, nemáte tam co
šlapat chodník.
Sachsová nyní pochopila, že v Kejklířově případu nemá
vůbec žádný drát. Klidně teď mohl odjíždět devítkou do
centra. Anebo stát metr od ní. Sachsová jednoduše neměla
tušení.
Právě v tom okamžiku kdosi prošel velice těsně za ní a
Amélie ucítila vzadu na krku jeho dech, nebo možná závan
vlajícího šátku. Zachvěla se strachem, rychle se otočila a
bleskurychle položila ruku na pažbu své pistole, neboť měla
dosud v živé paměti, jak snadno Kara odvedla její pozornost
a vytáhla jí služební zbraň z pouzdra.
Opodál postávalo asi šest lidí, ale zdálo se, že nikdo z
nich za ní před chvílí nerozvířil vzduch.
Nebo snad ano?
Z její blízkosti kulhavě odcházel jakýsi muž. To nemůže
být Kejklíř.
Nebo snad může?
Nezapomeň, že se Kejklíř dokáže stát za pár vteřin úplně
někým jiným.
V jejím okolí se nyní nacházel jeden postarší pár, jeden
motorkář s copem, tři dospívající výrostci a ramenatý muž v
kombinéze elektrárenské společnosti. Sachsová byla
ztracena – cítila zmar a zároveň obavy o sebe i všechny lidi
kolem.
Nemám drát…
Vtom se nad nimi rozlehl ženský křik.
„Tam!“ zvolal jakýsi hlas. „Podívejte! Proboha, někdo je
tam zraněný.“
Sachsová vytasila pistoli a zamířila k hloučku lidí
sklánějících se opodál.
„Sežeňte doktora!“
„Co se děje?“
„Probůh, nekoukej tam, zlatíčko!“
K východnímu okraji prostranství nedaleko stánku s
občerstvením se sbíhal dav lidí, kteří s hrůzou civěli na tělo
ležící na cihlové zemi pod jejich nohama.
Sachsová zvedla vysílačku, aby přivolala sanitku, a
zároveň si klestila cestu zástupem lidí. „Pusťte mě,
pusťte…“
Prorazila kruh přihlížejících a zalapala po dechu.
„Ne,“ zašeptala a otřásla se děsem při pohledu na tu
hrůzu.
Právě se dívala na nejčerstvější Kejklířovu oběť.
Na zemi ležela Kara a její fialová halenka i cihlový
chodník pod ní byly zbroceny její krví. Hlavu měla
nepřirozeně zakloněnou a její mrtvé oči civěly k azurovému
nebi.
18
Otupělá Sachsová si položila ruku na ústa.
Panebože, ne…
Robert-Houdin měl přesvědčivější triky nez marabuti. I
když teď mě napadá, že ho málem zabili.
Žádný strach. Postarám se, aby se to tobě nestalo…
Jenže se nepostarala. Tolik se soustředila na Kejklíře, že
vůbec nevěnovala pozornost kouzelnici.
Ne, ne, Rhyme, některé mrtvé jednoduše nemůžeš
opustit. Tahle tragédie mě bude provázet nadosmrti.
Jenže pak si pomyslela: Na truchlení ještě bude čas.
Stejně jako na výčitky a vyvozování důsledků. Teď začni
přemýšlet jako policistka. Kejklíř je někde nablízku. A
nedaří se mu uniknout. Tohle je místo činu a ty víš, jak si na
něm počínat.
Krok číslo jedna: uzavřít únikové cesty.
Krok číslo dvě: zakonzervovat místo činu.
Krok číslo tři: identifikovat, ochránit a vyslechnout
svědky.
Sachsová se otočila ke dvěma kolegům-pochůzkářům,
aby je pověřila některými z těchto úkolů. Sotva však začala
hovořit, ozval se jí ve vysílačce praskavý hlas: „Hlídka čtyři
sedm všem policistům účastnícím se akce deset dvacet čtyři
u řeky. Podezřelý právě pronikl zátarasem na východní
straně tržiště. Momentálně jde pěšky po West End Avenue
severním směrem a blíží se k Osmasedmdesáté ulici… Má
na sobě džínsy a modrou košili s nášivkou Harley-Davidson.
Má tmavé vlasy sepnuté do copu a černou baseballovou
kšiltovku. Žádnou zbraň u něj nevidím… Ztrácí se mi v
davu… Všichni dostupní pochůzkáři a mobilní jednotky,
hlaste se.“
Byl to ten motorkář! Svlékl ze sebe bílou košili a použil
další rychlý převlek. Pobodal Karu, aby odvedl pozornost, a
pronikl zátarasem ve chvíli, kdy policisté vyrazili k
napadené dívce.
A já stála metr od něj!
Ostatní policisté se postupně hlásili a připojovali k
honičce, přestože se zdálo, že pachatel již má docela slušný
náskok. Sachsová zachytila pohled Rolanda Bella, který se
díval na Karu, zamračeně si tiskl sluchátko vysílačky těsněji
k uchu a poslouchal stejné hlášení jako Sachsová. Jejich
pohledy se setkaly a Bell kývl uvedeným směrem. Sachsová
stroze poručila opodál stojícímu pochůzkáři, aby zapečetil
místo Kařina zavraždění, přivolal soudního patologa a
zajistil svědky.
„Ale…,“ začal protestovat plešatějící mladý policista,
který – jak Sachsová vycítila – rozhodně neměl radost, že
mu udílí rozkazy kolegyně stejné hodnosti a stejného věku.
„Žádné ale,“ prohlásila Sachsová, neboť ani v
nejmenším neměla náladu na podrážděné dohadování, kdo z
nich je o pár týdnů či dnů služebně starší. „Jestli chcete,
stěžujte si pak nadřízenému.“
Pokud pochůzkář ještě něco dodal, Sachsová to již
neslyšela. Zapomněla na bolestivou artritidu a vyrazila ze
schodiště za Rolandem Bellem, přičemž brala schody po
dvou. Hon na muže, který jim zabil přítelkyni, začal.
Je rychlý.
Ale já jsem rychlejší.
Ostřílený pochůzkář Lawrence Burke, který u newyorské
policie sloužil šestým rokem, vysprintoval z Riverside Parku
na West End Avenue a zjistil, že se vynořil pouhých šest
metrů za upalujícím pachatelem – jakýmsi motorkářským
buranem v harleyovské košili.
Vyhýbal se chodcům a připravoval si pozici přesně jako
kdysi na střední škole, když honil chytajícího obránce.
A stejně jako tehdy, i tentokrát „Střela Larry“ postupně
zkracoval vzdálenost.
Byl právě na cestě k řece Hudson, aby pomohl zajistit
místo činu 10-24, když vtom zaslechl následné hlášení,
udělal čelem vzad a zjistil, že se dívá přímo na
popisovaného pachatele – na špinavého motorkáře.
„Hej, ty! Stůj!“
Muž ovšem nezastavil. Vyhnul se Burkeovi a stále
zběsile uháněl severním směrem. A tak „Střele Larrymu“
nezbývalo, než stejně jako na střední škole Woodrowa
Wilsona, kde při domácích zápasech absolvoval
sedmdesátimetrové sprinty za Chrisem Broderickem (aby ho
nakonec s vyplazeným jazykem složil pouhého půl metru
před koncovou čarou), přepnout na vyšší rychlost a vyrazit
za pachatelem.
Zbraň ovšem Burke nevytasil. Pokud není pachatel před
vámi ozbrojen a pokud nehrozí bezprostřední nebezpečí, že
zastřelí vás nebo některého kolemjdoucího, nejste oprávněni
ho zastavit s použitím usmrcujících prostředků. Zastřelit
kohokoliv do zad, to navíc nepůsobí dobře ani při následném
vyšetřování incidentu, nemluvě o doporučeních k povýšení
či o zprávách v tisku.
„Hej, ty zasranej břídile!“ lapal po dechu Burke.
Motorkář odbočil na východ do příčné ulice, podíval se s
vytřeštěnýma očima za sebe a viděl, že Střela Larry
systematicky zkracuje vzdálenost.
Odbočil tedy doleva a vnořil se do postranní uličky.
Policista však vystřihl zatáčku ještě elegantněji než pan
Harley a rázem byl motorkáři v patách.
Některé policejní sbory rozdávají policistům pro
zadržení prchajícího podezřelého sítě nebo omračující
zbraně, ale newyorská policie na tom tak dobře není. V
tomto případě však na tom tolik nezáleželo. Larry Burke
totiž dovedl i jiné věci než jen rychle běhat. Například
skládat soupeře k zemi.
Ve vzdálenosti jednoho metru od motorkáře se vrhl do
vzduchu a v duchu si opakoval, že má mířit výše a při
vlastním pádu použít jako podušku protivníkovo tělo.
„Ježíši,“ hekl motorkář, když se svalili na kočičí hlavy a
doklouzali až k hromadě odpadků.
„Sakra!“ zamumlal Burke, neboť cítil, jak se mu z lokte
sdírá kůže. „Ty hajzle!“
„Já nic neudělal!“ sípal motorkář. „Proč jste mě honil?“
„Drž hubu.“
Burke muži spoutal ruce, a jelikož to byl po čertech
dobrý běžec, pro jistotu mu nasadil plastová pouta i na
kotníky. Jednoduché a elegantní. Prohlédl si zkrvavený
loket. „Ksakru, sedřel jsem si kůži. Jau, to bolí. Svině
jedna.“
„Já nic neudělal. Akorát jsem byl na tom trhu. Zrovna
jsem…“
Burke si odplivl a několikrát se zhluboka nadechl.
„Čemu na ‚drž hubu‘ nerozumíš? Nebudu ti to říkat znovu…
Kurva, to štípe!“
Pečlivě motorkáře prošacoval a našel náprsní tašku.
Žádný průkaz totožnosti v ní však neobjevil, pouze peníze.
Zvláštní. Navíc u sebe tenhle chlap neměl ani zbraně a
drogy, což bylo u motorkáře obzvláště divné.
„Můžete mi vyhrožovat, jak chcete, ale já chci svého
advokáta. Budu vás žalovat! Jestli si myslíte, že jsem něco
provedl, tak to se moc pletete, pane.“
V tom okamžiku Burke zatahal motorkáře za košili a
tričko a vytřeštil oči. Jeho hrudník a břicho byly šeredně
zjizvené. Pohled na ně naháněl Burkeovi husí kůži. Ještě
podivnější však byl pytel kolem motorkářova pasu –
podobné pytle nosili Burke s manželkou během dovolené v
Evropě. Burke v něm tedy logicky očekával peníze, jenže
tenhle člověk uvnitř ukrýval šusťákové kalhoty, rolák,
mokasíny, bílou košili a mobilní telefon. A taky – což už
bylo úplně scestné –líčidlo. A tunu zmačkaného toaletního
papíru, jako by se snažil vypadat otyle.
Moc divné…
Burke se znovu zhluboka nadechl, následkem čehož mu
do nozder vnikl zápach odpadků a moči z uličky. Sebral
vysílačku a stiskl knoflík. „Pochůzkář pět dva jedna dva
volá centrálu… Pachatel té deset dvacet čtyřky zajištěn,
přepínám.“
„Zranění?“
„Nejsou.“
Až na jeden pořádně odřený loket.
„Poloha?“
„Blok a půl východně od West End Avenue, příjem.
Vlastně počkejte. Zjistím název příčné ulice.“
Burke se vrátil k ústí boční uličky, aby našel nárožní
ceduli a počkal, až se objeví posily. Teprve v tu chvíli začal
z jeho těla vyprchávat adrenalin a uvolňovat místo návalu
opojné euforie. Nepadl ani výstřel a přitom teď za ním ležel
břichem dolů jeden zasraný buran… Doprdelepráce, že je to
ale příjemný pocit – skoro stejně příjemný jako při tom
zápase před dvanácti lety, kdy sejmul Chrise Brodericka,
který se nezmohl na víc než na holčičí vypísknutí a plácl
sebou do trávníku na linii jednoho yardu, když předtím
přeběhl prakticky celé hřiště, aniž jen tušil, že se Střela
Larry drží celou dobu těsně za ním.
„Hele, není ti nic?“
Bell se dotkl Améliina ramena. Kařina smrt Sachsovou
tak otřásla, že vůbec nedokázala odpovědět. Pouze přikývla,
oněmělá zármutkem.
Aniž vnímala bolest v kolenou z předchozího běhu,
pokračovala s detektivem v rychlém přesunu po West End
Avenue k uličce, kterou pochůzkář Burke uvedl jako místo
zajištění pachatele.
Přitom přemýšlela, zda má Kara sourozence. Panebože,
budeme to muset oznámit její rodině.
Ne, žádné my.
Já to budu muset oznámit. Je to moje vina. Já tam
zavolám.
Naplněna žalem uháněla k uličce. Bell se na ni znovu
zadíval a zhluboka se nadechl.
Ještě že alespoň dopadli Kejklíře.
I když Sachsovou v hloubi duše mrzelo, že ho nakonec
nezadržela ona. Přála si, aby se právě ona ocitla v zapadlé
postranní uličce se zbraní v ruce čelem ke Kejklíři. Možná
by nakonec použila pistoli dříve než vysílačku a prohnala
mu kulku ramenem. Ve filmech byly průstřely ramene
vesměs jen povrchovými zraněními bez zasažení kosti, jako
by šlo o pouhou nepříjemnou okolnost, z níž se hrdinové
vylížou s obyčejným zafixováním paže. Ve skutečnosti však
i drobná střelná rána změní člověku život na velmi, velmi
dlouho. Někdy dokonce navždy.
Pachatel však byl dopaden a Sachsová se musela
spokojit s několikanásobným obviněním z vraždy.
Neboj se, neboj, neboj…
Kara…
Sachsová si uvědomila, že ani nezná dívčino pravé
jméno.
Je to moje umělecké jméno, ale většinou ho používám i
normálně. Rozhodně je lepší než to, které mi milostivě dali
rodiče.
Tento drobný střípek chybějící informace dohnal
Sachsovou téměř až k slzám.
Uvědomila si, že jí Bell něco říká. „Eh, vnímáš nás ještě,
Amélie?“
Úsečné přitakání.
Na dalším rohu odbočili na Osmaosmdesátou ulici, kde
pochůzkář Burke zneškodnil pachatele. Z obou stran již ulici
uzavřela policejní vozidla. Bell přimhouřil oči a všiml si
postranní uličky. „Tam,“ řekl a ukázal daným směrem.
Současně pokynul několika policistům – dvěma detektivům
v civilu i uniformovaným pochůzkářům –, aby je
následovali.
„Dobrá, takže ho seberem,“ zamumlala Sachsová.
„Doufám, že pro něj Grady bude žádat jehlu.“
Zastavili se a nakoukli do tmavé uličky. Byla prázdná.
„Že by to nebyla ona?“ zeptal se Bell.
„Říkal Osmaosmdesátá, ne?“ ujišťovala se Sachsová.
„Blok a půl východně od West Endu. Jsem si jistá, že to
říkal takhle.“
„Já taky,“ souhlasil detektiv.
„Musí to být tady.“ Amélie se rozhlédla po ulici. „Jiné
boční uličky tu ani nejsou.“
Mezitím se k nim připojili tři další policisté. „Že bysme
se spletli?“ zeptal se jeden a rozhlédl se po okolí. „Tak je to
tady, nebo ne?“
Bell popadl vysílačku. „Pochůzkář pět dva jedna dva,
hlaste se, příjem.“
Žádná odpověd.
„Pět dvojko, na které ulici jste? Příjem.“
Sachsová přimhouřila oči do uličky. „Ach, ne.“ Srdce jí
poskočilo.
Vyrazila do útrob postranní uličky a na dlažebních
kostkách poblíž hromady odpadků našla otevřená pouta.
Vedle nich se pak povalovala plastová pouta na nohy, která
kdosi přeťal napůl. Bell přiběhl za ní.
„Nějak se vykroutil z pout a pak přeřezal i ten plast.“
Sachsová se rozhlížela kolem.
„Ale kde jsou?“ zeptal se jeden z uniformovaných
policistů.
„Kde je Larry?“ přizvukoval další.
„Že by ho ještě pronásledoval?“ nadhodil kdosi. „Třeba
se dostal mimo signál.“
„Třeba,“ zahlaholil Bell, avšak znepokojení v jeho hlase
nejlépe odráželo skutečnost, že spolehlivé motoroly jen
zříkdakdy vypověděly službu a jejich příjem na území města
byl lepší než u většiny mobilních telefonů.
Bell ohlásil kód 10-39 označující podezřelého na útěku s
pohřešovaným nebo pronásledujícím policistou a dotázal se
dispečera, zda se mu Burke ještě ozval. Dispečer odpověděl,
že nikoliv a že nemá ani žádná jiná hlášení o střelbě v
blízkosti inkriminovaného místa.
Sachsová prošla uličku a hledala přitom jakékoliv stopy,
které by jí mohly naznačit, kam Kejklíř utekl nebo kam
ukryl pochůzkařovo tělo, pokud se mu skutečně podařilo
zmocnit se Burkeovy zbraně a zavraždit ho. Ona ani Bell
však neobjevili žádné stopy po policistovi ani po pachateli, a
tak se Sachsová vrátila k hloučku policistů v ústí postranní
uličky.
Příšerný den. Jen za dopoledne dva mrtví. Potom Kara.
A teď pohřešovaný policista.
Přiložila ruku k miniaturnímu mikrofonu a reproduktoru
vysílačky SP-50 a strhla si ho z ramene. Je čas oznámit to
Rhymovi. Kristepane. Jak mně se do toho telefonátu nechce.
Zavolala na centrálu a požádala o spojení. Během čekání na
hovor s pevnou linkou ucítila zatahání za rukáv.
Otočila se. A šokovaně zalapala po dechu s takovou
razancí, že jí mikrofon vypadl z ruky a začal se jí houpat u
boku jako kyvadlo.
Před ní stáli dva lidé. Jedním z nich byl plešatějící
policista, jemuž Sachsová před deseti minutami na tržišti
udílela rozkazy.
Druhým pak Kara ve větrovce s emblémem newyorské
policie. Zamračila se, rozhlédla se po uličce a řekla: „Tak
kde je?“
19
„Ty jsi v pořádku?“ koktala Sachsová, „Co…, co se
stalo?“
„V pořádku? Jo, nic mi není…“ Kara postřehla Améliin
užaslý pohled a řekla: „Chceš říct, žes o tom nevěděla?“
Plešatějící policista se otočil k Sachsové. „Snažil jsem se
vám to říct. Ale vy jste odběhla, aniž jste mi k tomu dala
příležitost.“
„Co mi…?“ Sachsové selhal hlas. Byla tak užaslá – a
pohlcená úlevou –, že vůbec nemohla mluvit.
„Ty sis myslela, že jsem vážně zraněná?“ zeptala se
Kara. „Proboha.“
Mezitím k nim dorazil Bell a kývnutím se pozdravil s
Karou. „Amélie to nevěděla,“ oznámila mu kouzelnice.
„Co?“
„O našem plánu. O tom falešném pobodání.“
Na Bellové tváři se objevil výraz ryzího šoku. „Jémine,
snad sis nemyslela, že je opravdu mrtvá?“
„Snažil jsem se jí to říct,“ zopakoval lysý pochůzkář
Bellovi. „Nejdřív jsem ji nemohl najít, a když jsem ji
konečně objevil, řekla mi akorát, abych zajistil místo činu a
zavolal patologa, a zase zmizela.“
„Bavila jsem se o tom s Rolandem,“ vysvětlila Kara. „A
dospěli jsme k závěru, že Kejklíř někomu doopravdy ublíží
– založí požár, případně někoho zastřelí nebo pobodá.
Rozumíš, aby odvedl naši pozornost a sám mohl utéct. A tak
nás napadlo, že vymyslíme vlastní odvedení pozornosti.“
„Abysme ho vylákali z křoví,“ dodal Bell. „A tak Kara
sehnala u jednoho stánku kečup, nastříkala si ho na sebe,
vykřikla a sklátila se.“
Kara rozevřela modrou větrovku a odhalila rudou skrvnu
na fialové vestičce.
„Báli jsme se, že to na tom trhu vyplaší hezkejch pár
lidí…“
No to bych řekla…
„… ale potom jsme usoudili, že je to lepší, než aby
Kejklíř někoho doopravdy odprásknul nebo pobodal. Byl to
její nápad,“ dodal Bell pyšně. „Beze vší srandy.“
„Začínám mít čuch na to, jak ten člověk uvažuje,“
podotkla mladá žena.
„Kristepane.“ Sachsová se přistihla, že se celá chvěje.
„Bylo to tak přesvědčivé.“
Bell přikývl. „Kara je zatraceně dobrá.“
Sachsová ji objala, ale pak řekla přísně: „Ovšem od této
chvíle se budeš držet při nás. Nebo mě o všem informovat.
Na infarkty jsem ještě moc mladá.“
Čekali ještě chvíli, ale žádné zprávy o podezřelých
osobách v okolí stále nepřicházely. Nakonec to Bell
nevydržel. „Ty ohledej tohle místo činu, Amélie. Já mezitím
vyslechnu oběť. Uvidíme, jestli nám něco řekne. Počkám tě
pak na tržišti.“
Na Osmaosmdesáté ulici již parkovala ohledávací
dodávka. Sachsová k ní zamířila a začala vykládat vybavení
potřebné pro ohledání posledního místa činu. Vtom se z
jejího pohupujícího se reproduktoru ozval hlas a pořádně ji
polekal. Sachsová tedy vytáhla zpoza opasku mikrofon na
tyčince a zapojila ho do vysílačky. „Tady pět osm osm pět.
Opakujte, příjem.“
„Sachsová, co se, ksakru, děje? Slyšel jsem, že ho máte,
a teď je pryč?“
Amélie popsala Rhymovi, co se stalo a jak vykouřili
Kejklíře z trhu.
„To byl Kařin nápad? Hrát si na mrtvou? Hmm.“
Poslední zvuk –v podstatě jen takové zachrochtání – byl z
úst Lincolna Rhyma výrazem nejvyššího uznání.
„Jenže pak zmizel,“ dodala Sachsová. „Navíc nemůžeme
najít ani toho policistu. Možná ho někde pronásleduje. Což
ovšem nevíme. Roland zatím vyslýchá tu zachráněnou ženu.
Uvidíme, jestli nám poskytne nějaké stopy.“
„No dobrá, tak prohledej místo činu, Sachsová.“
„Místa činu,“ opravila ho Amélie zatrpkle. „Kavárna,
rybník a tahleta ulička. Je jich zatraceně moc.“
„Vůbec jich není zatraceně moc,“ odvětil Rhyme.
„Máme trojnásobnou šanci, že najdeme nějaké pořádné
důkazy.“
Rhyme měl pravdu.
Tři místa činu obsahovala velké množství důkazů.
Jejich ohledání však nebylo snadné, byť z dosti
neobvyklého důvodu: na každém z nich byl stále přítomen
Kejklíř – nebo alespoň jeho přízrak. Jako by se stále vznášel
opodál, takže se Sachsová musela čas od času zastavit,
poplácat pažbu glocka, otočit se a ujistit, že se vrah někde za
ní zničehonic nezhmotnil.
Ohledávej dobře, ale kry] si záda.
Sachsová sice nikdy nikoho nespatřila, ale Světlana
Rasnikovová na druhou stranu také neviděla, jak ze sebe
vrah shazuje černé mimikry a plíží se za ní ze stínů.
Stejně jako Tony Calvert neviděl, jak se vrah ukrývá v
uličce za zrcadlem, zatímco on kráčel k falešné kočce.
A stejně jako ani Cheryl Marstonová v podstatě Kejklíře
neviděla, přestože s ním seděla v restauraci a povídala si s
ním. Viděla totiž někoho veskrze jiného a nikdy by ji
nenapadlo, jakou příšernou smrt jí člověk na protější straně
stolu uchystal.
Sachsová prošla na všech místech rošt, pořídila digitální
fotografie a přenechala místa činu daktyloskopickému a
fotodokumen-tačnímu oddělení. Nakonec se vrátila na trh za
Rolandem Bellem. Ten v nemocnici vyslechl Cheryl
Marstonovou. Policisté se pochopitelně nemohli spolehnout
na nic, co jí Kejklíř navyprávěl („snůška zpropadených lží,“
shrnula to Marstonová hořce), ale advokátka si přesto
vybavila několik detailů z krátkého období předtím, než na
ni začal plně působit omamný prášek. Uvedla například
slušný popis pachatele včetně konkrétních informací o
jizvách. Rovněž si vzpomněla, že se Kejklíř zastavoval u
auta, a pamatovala si dokonce i typ a prvních několik
písmen poznávací značky. Což byla příznivá zpráva.
Existuje dobrá stovka způsobů, jak vystopovat pachatele
nebo svědka podle automobilu. Lincoln Rhyme nazýval auta
„generátory důkazů“.
Podle databáze motorových vozidel byl automobil
odpovídající popisu – jmenovitě béžová mazda 626 z roku
2001 – před týdnem odcizen z letiště White Plains. Sellitto
rozeslal všem bezpečnostním složkám v oblasti New Yorku
žádost o tísňové pátrání po vozidle a vyčlenil několik mužů,
aby prohledali ulice v okolí místa útoku a pokusili se
automobil najít, přestože nikdo z policistů příliš nevěřil, že
by tam Kejklířovo auto mohlo stále ještě parkovat.
Bell právě dokončoval líčení trýznivého osudu Cheryl
Marstonové, když vtom ho přerušil jeden z pochůzkářů,
který přijímal hlášení ve vysílačce.
„Detektive Belle? Co že to bylo za auto? Které řídil
pachatel?“
„Béžová mazda. Šest dva šestka. Poznávací značka F-ET dva tři sedm.“
„To je ona,“ řekl policista do mikrofonu, otočil se k
Bellovi se Sachsovou a dodal: „Právě jsem dostal hlášení –
mobilní hlídka si jí všimla na Central Park West. Vydala se
za ní, ale – teď se podržte –řidič přejel přes obrubník přímo
do parku. Hlídka se ho pokusila pronásledovat, ale uvízla na
náspu.“
„Kde na Central Park West?“ zeptala se Sachsová.
„U Dvaadevadesáté.“
„Nejspíš už z toho auta utekl,“ podotkl Bell.
„To jistě uteče,“ řekla Sachsová. „Ale nejdřív s ním
někam zajede.“ Kývla na bedny s důkazy. „Odvez to
všechno k Rhymovi,“ křikla a o deset vteřin později již
seděla ve svém camaru a túrovala výkonný motor. Nasadila
si popruh obvyklý u závodních aut a utáhla plátěné řemínky.
„Amélie, počkej!“ volal za ní Bell. „Už tam jede
zásahovka.“
Kvílení gumy a oblak modrého kouře z pneumatik mu
však byly jedinou odpovědí.
Sachsová smykem odbočila na Central Park West a
zamířila na sever. Přitom se úporně soustředila, aby se
vyhnula všem chodcům, loudavějším automobilům,
bicyklistům a jezdcům na kolečkových bruslích.
A taky kočárkům. Byly všude. Probůh, proč ty děti
nejsou doma a nespí?
Hodila na palubní desku modrý majáček a zapojila ho do
zdířky pro zapalovač. Oslnivé světlo začalo pravidelně
komíhat, a když Sachsová opět dupla na plyn, přistihla se, že
troubí přesně v intervalu otáčení majáčku.
Před ní se objevila šedá šmouha.
Sakra… Amélie prudce zabrzdila a současně se snažila
nedostat auto do protisměru. Její camaro nakonec zastavilo
pouhých třicet centimetrů od boku vozidla, jehož cena
dvojnásobně převyšovala její roční příjem. Znovu dupla na
plyn a koně z dílny General Motors okamžitě zareagovaly.
Podařilo se jí držet ručičku tachometru pod osmdesátkou,
dokud provoz za Devadesátou ulicí trochu neprořídl, a
teprve poté sešlápla plyn až k podlaze.
Během pár vteřin měla na tachometru sto dvacet.
Ve sluchátkách vysílačky položené na sedadle
spolujezdce zapraskalo. Sachsová ji jednou rukou popadla a
sepnula.
„Haló?“ houkla do přístroje, aniž se obtěžovala s
předepsanými policejními rádiovými kódy.
„Amélie? Tady Roland,“ ozval se Bell. Také on se
protentokrát obešel bez standardního komunikačního
protokolu.
„Povídej.“
„Už jsme tam poslali auta.“
„Kde je?“ zaječela Sachsová přes burácení motoru.
„Vydrž… Jasně, vyjel z parku na Central Park North.
Bouchl bokem do nákladáku a pokračoval v jízdě.“
„Kterým směrem?“
„Bylo to…, bylo to před necelou minutou. Míří na
sever.“
„Jasně.“
Proč míří z Harlemu na sever? uvažovala Sachsová. Z
této čtvrti vedlo hned několik výpadovek, ale Sachsová
pochybovala, že by Kejklíř zamířil na ně; všechny vedly
přes mosty a na většině z nich musel řidič projet kolem
stanovišť pro výběr mýtného, kde se dalo auto snadno
zablokovat.
Mnohem pravděpodobněji se tedy Kejklíř zbaví v nějaké
klidné čtvrti mazdy a ukradne si nové auto.
Ve sluchátkách se jí ozval další hlas. „Máme ho,
Sachsová!“
„Kde je, Rhyme?“
Kriminalista jí vysvětlil, že Kejklíř odbočil na západ na
Stopěta-dvacátou ulici. „Je nedaleko od Páté Avenue.“
„Já jsem zrovna u jedna dva pětky a Adam Clayton
Powell. Pokusím se ho zablokovat, ale pošlete mi nějaké
posily,“ odpověděla.
„Děláme na tom, Sachsová. Jak rychle teď jedeš?“
„Já se na tachometr moc nedívám.“
„Což je vlastně dobře. Nespouštěj oči ze silnice.“
Sachsová si protroubila cestu na rušnou křižovatku se
Stopět-advacátou ulicí. Zastavila camaro napříč vozovky,
čímž zablokovala jízdní pruhy na západní straně, a vyskočila
z auta s pistolí v ruce. Ve východních pruzích zabrzdilo
několik vozidel. „Ven!“ zaječela Sachsová na řidiče.
„Policejní operace! Vylezte z aut a kryjte se.“ Řidiči –jeden
pracovník kurýrní služby a jedna žena v uniformě
McDonalďs – okamžitě uposlechli.
Nyní byly zablokovány všechny jízdní pruhy na
Stopětadvacáté ulici.
„To platí pro všechny!“ křičela Sachsová. „Kryjte se!
Ihned!“
„Kurva práce.“
„Hej.“
Sachsová pohlédla napravo a spatřila čtyři mladé
flákače, kteří se opírali o řetězové zábradlí a civěli s
otupělým zájmem na rakouskou pistoli, detroitská auto a
rusovlásku, jíž obojí patřilo.
Většina ostatních lidí na ulici se rychle ukryla, ale tihle
čtyři výrostci zůstali stát na původním místě a tvářili se
nenuceně jako nedělní odpoledne. Proč by se taky hýbali?
Film s Wesleym Snipesem do téhle čtvrti nezavítá každý
den.
Sachsová spatřila v dálce mazdu, která se zběsile
proplétala šňůrou aut a řítila se na západ k provizornímu
zátarasu. Kejklíř si blokády všiml až ve chvíli, kdy přejel
příčnou ulici, do níž mohl odbočit, aby se zátarasu vyhnul.
Nyní smykem zastavil mazdu. Těsně za ním prudce
zabrzdilo popelářské auto. Řidič i popeláři viděli, co se děje,
rozprchli se a nechali stát automobil za mazdou, takže
Kejklíř nemohl vycouvat.
Sachsová znovu pohlédla na výrostky. „K zemi!“
zaječela.
Jenže mladíci se jen culili a nevšímali si jí.
Sachsová pokrčila rameny, vyklonila se přes kapotu
camara a namířila pistoli na čelní sklo mazdy.
Takže tady ho máme. Kejklíř. Sachsová viděla jeho
obličej i jeho modrou harleyovskou košili. Falešný cop pod
černou kšiltovkou se mu pohupoval sem a tam, jak se
zoufale rozhlížel po nějaké únikové cestě.
Žádná se však nenabízela.
„Ty! Ty v té mazdě! Vylez z auta a lehni si na zem!“
Žádná odpověd.
„Sachsová?“ ozval se ve sluchátkách Rhymův hlas.
„Můžeš…“
Sachsová si sluchátka strhla a znovu srovnala mířidla na
siluetu pachatelovy hlavy.
Zbraň máte k používání, takže ji klidně můžete použít…
V hlavě jí v nekonečné smyčce zněla slova detektivky
Mary Shanleyová. Sachsová se zhluboka nadechla, uklidnila
si ruku a namířila zbraň o kousíček výše a o kousíček
doleva, aby kompenzovala gravitaci a příjemný aprílový
vánek.
Při střelbě neexistuje nic než vy a cíl. Jste propojeni
jakýmsi neviditelným kabelem, jakousi tichou světelnou
energií. Vaše schopnost zasáhnout cíl závisí výlučně na tom,
odkud tato energie pramení. Je-li jejím zdrojem váš mozek,
možná cíl zasáhnete. Je-li však zdrojem vaše srdce,
zasáhnete téměř jistě. Kejklířovy oběti – Tony Calvert,
Světlana Rasnikovová, Cheryl Marstonová, policista Larry
Burke –nyní vlily tuto energii bezpečně do Améliina srdce a
ta rázem věděla, že nemůže minout.
Tak pojď ty hajzle, pomyslela si. Zařaď rychlost a vyjed
s tím autem. Jen to na mě zkus.
No tak!
Dej mi záminku…
Mazda popojela dopředu. Améliin prst vklouzl dovnitř
krytu spouště.
Kejklíř zabrzdil, jako by to vycítil.
„Tak pojď.“ Sachsová se přistihla, že šeptá.
Přemýšlela, jak vzniklou situaci vyřeší. Jestli se Kejklíř
pokusí odjet, vystřelí mu do chladiče nebo pneumatiky a
pokusí se ho dopadnout živého. Jestli ale vyrazí směrem k ní
nebo na chodník a ohrozí někoho jiného, bez váhání ho
zneškodní.
„Hej!“ křikl jeden z flákačů na chodníku.
„Odpráskni toho parchanta!“
„Ustřel mu prdel, čúzo!“
Nemusíte mě přesvědčovat, hošánci. Jsem připravena,
ochotna i schopna to udělat…
Nakonec se rozhodla, že jestli Kejklíř ujede jakoukoliv
rychlostí ještě tři metry směrem k ní, zastřelí ho. Motor
mazdy v barvě lepicí pásky zaburácel a Sachsová viděla –
nebo si představovala –, že se vozidlo zachvělo.
Tři metry. O nic víc nežádám.
Další za túrování motoru. Tak dělej! žadonila Amélie v
duchu.
Vtom zahlédla za mazdou pomalu se pohybující žlutou
šmouhu.
Školní autobus Církve sionských proroků, který byl plný
dětí a jehož řidič zřejmě netušil, co se děje, vyrazil od
obrubníku a zařadil se do kolony automobilů. Po chvíli jízdy
zastavil přímo mezi mazdou a popelářským vozem.
Ne…
Ani přímý zásah do černého nemusel zastavit kulku,
která se mohla po průniku cílem vychýlit z dráhy a vletět
přímo do autobusu.
Sachsová spustila prst ze spouště, zvedla hlaveň
bezpečně do vzduchu a zadívala se skrz čelní sklo mazdy.
Uvnitř vozu zahlédla nepatrný pohyb, jak Kejklíř naklonil
hlavu mírně napravo a zadíval se na autobus ve zpětném
zrcátku.
Nato se otočil zpátky k ní a Sachsová měla dojem, že se
usmál, neboť se dovtípil, že na něj teď policie nemůže
střílet.
Ulicí se rozlehlo syrové zakvílení předních pneumatik
mazdy, když Kejklíř sešlápl plynový pedál až k podlaze a
vyrazil proti Sachsové rychlostí nejprve třicet, pak šedesát a
poté osmdesát kilometrů za hodinu. Namířil si to přímo na
policistku a její camaro, které bylo mnohem sytěji žluté než
autobus církevní školy, jehož přítomnost znamenala pro
Kejklíře požehnání v podobě ochranné ruky Páně.
20
Když Sachsová viděla, že se mazda řítí přímo na ni,
vyrazila k chodníku, aby se pokusila o výstřel z boku.
Zvedla pistoli, namířila ji na tmavou siluetu Kejklířovy
hlavy a pak ji posunula asi o metr před něj. Za Kejklířem se
však nacházely desítky výkladů, bytů a lidí krčících se na
chodníku. Vypálit jedinou bezpečnou ránu nebylo za dané
situace jednoduše možné.
Jejím čtyřem ocáskům to však bylo jedno.
„Hej, čúzo, ukaž nám, jak toho hajzla sejmeš!“
„Na co čekáš?“
Sachsová sklopila zbraň, svěsila ramena a dívala se, jak
se mazda řítí přímo na její camaro.
Ne, do auta ne… Ne!
Vzpomněla si, jak jí otec tohle nadupané auto z roku 69
koupil jako úplnou kraksnu a jak poté společnými silami
přestavěli velkou část motoru a závěsů, přidali novou
převodovku a očesali vše nepotřebné, čímž vyhnali počet
koňských sil do závratných výšin. Tento vůz a láska k
policejní práci představovaly dvě základní složky otcova
odkazu své dceři.
Deset metrů od camara Kejklíř prudce strhl řízení doleva
směrem k místu, kde se krčila Sachsová. Ta se vrhla na
stranu a Kejklíř obrátil řízení opačně směrem ke camaru.
Auto dostalo smyk, vystřelilo šikmo k chodníku a otřelo se o
dveře na straně spolujezdce a o pravý přední nárazník
camara. To začalo v divoké piruetě šněrovat přes dva pruhy
k protějšímu chodníku, kde ze sebe čtyři výrostci konečně
vydali jakési úsilí a rozprchli se.
Sachsová uskočila z cesty a přistála na kolenou na
betonovém povrchu. Zalapala po dechu bolestí v artritických
kloubech. Camaro se zastavilo několik decimetrů od ní se
zvednutou zádí, neboť pod ní vězela otlučená oranžová
popelnice, o kterou auto během piruety zavadilo.
Mazda zatím přejela přes protější chodník, vrátila se na
vozovku a zamířila doprava na sever. Sachsová se
vyškrábala na nohy, ale už se ani neobtěžovala zvedat za
unikajícím béžovým autem pistoli; na bezpečný výstřel
nebyla naděje. Pohled na camaro jí ukázal zničený bok a
předek, ale odtržený nárazník naštěstí neblokoval
pneumatiku. Jo, nejspíš ho dokáže dohnat. Nasedla do auta a
nastartovala motor. Zařadila jedničku. Ozvalo se zaburácení
a otáčkoměr vystřelil na pět tisíc. Sachsová pustila spojku.
Auto se nepohnulo ani o píď. V čem je problém? Prasklá
převodovka?
Sachsová vykoukla z okna a viděla, že zadní – poháněná
– kola trčí kvůli popelnici ve vzduchu. Deprimované si
povzdechla a udeřila dlaní do volantu. Sakra! Mazda se
právě nacházela tři bloky od ní. Ani Kejklíř nemohl ujíždět
příliš rychle; srážka pocuchala také jeho automobil. Stále
existovala naděje ho chytit.
Jenže ne v autě na špalcích.
Bude muset…
Camaro se začalo kolébat.
Sachsová se zadívala do zpětného zrcátka a viděla, že tři
výrostci odhodili bundy s nápisem svého gangu a nyní se
usilovně snaží shodit její auto z bidýlka. Čtvrtý výrostek,
větší než ostatní a pravděpodobný vůdce této bojůvky,
mezitím pomalu přistoupil k okénku. Přikrčil se a uprostřed
jeho tmavého obličeje se zaleskl zlatý zub. „Ahoj.“
Sachsová přikývla a upřela na něj pohled.
Kápo se otočil na kumpány. „Hej, negříci, zatlačte do
toho posranýho auta! Vypadáte, jako byste se u toho chtěli
udělat.“
„Jdi do prdele,“ následovala zadýchaná odpověd.
Kápo se znovu sklonil k okénku. „Hej, paní, my vás zas
posadíme. Čím chcete toho hajzla odbouchnout?“
„Glockem. Ráže čtyřicet.“
Výrostek pohlédl na její pouzdro. „Hezký. To bude
třiadvacítka. Céčko?“
„Ne, plná velikost.“
„To je dobrá bouchačka. Já osobně mám smiťáka.“
Vyhrnul si laciné tričko a se směsicí vzdoru a pýchy jí
ukázal naleštěnou stříbrnou pažbu automatu Smith &
Wesson. „Ale taky si pořídím glocka jako vy.“
No vida, pomyslela si Sachsová. Ozbrojený mladistvý.
Jak by takovou situaci vyřešil seržant?
Auto seskočilo z popelnice a zadní kola byla opět
připravena k záběru.
Ať už by správný seržant řekl či učinil cokoliv, Sachsová
usoudila, že za daných okolností na tom nezáleží. Ona
situaci vyřešila tím, že na výrostky vážně kývla. „Díky,
hoši.“ A jako žena, která má drát, zlověstně dodala: „Hlavně
s tím nikoho nezastřelte, abych vás nemusela sebrat.
Rozumíte?“
Široký úsměv se zlatem uprostřed.
A pak už Sachsová zařadila jedničku a elegantní
pneumatiky vypálily do asfaltu červí díry. Netrvalo ani pár
vteřin a Amélie Sachsová se řítila stovkou.
„Jed, jed, jeď,“ mumlala si a soustředila se na
rozmazanou béžovou šmouhu v dálce. Camaro se sice
ztřeštěně kolébalo, ale v celkovém výsledku jelo víceméně
rovně. Sachsová si s námahou nasadila sluchátka, ohlásila na
centrále pronásledování a přesměrovala posily na tuto trasu.
Rychle přidávala plyn, pak prudce brzdila…, přeplněné
harlemské ulice nejsou na honičky ve vysoké rychlosti
uzpůsobeny. Naštěstí se Kejklíř pohyboval ve stejně hustém
provozu jako ona – a navíc nebyl ani zpoloviny tak dobrý
řidič, takže Sachsová pomalu zkracovala vzdálenost. Kejklíř
pak odbočil ke školnímu hřišti, kde hrály děti basketbal na
jeden koš a odpalovaly softballové míčky za neexistující
kosočtvercovou hrací plochu. Hřiště nebylo nijak přeplněné:
bránu kdosi zajistil visacím zámkem, a tak se každý, kdo si
zde chtěl zahrát, musel protáhnout škvírou jako hadí muž
nebo přelézt přes šestimetrový drátěný plot.
Kejklíř však jen jednoduše zatúroval a projel přímo
bránou. Děti se rozprchly a on některé z nich jen těsně
minul, když znovu přidal plyn, aby snáze projel druhou
branou na protější straně hřiště.
Sachsová chvíli váhala, ale vzhledem ke svému
nestabilnímu autu a dětem v okolí se nakonec rozhodla
Kejklíře nepronásledovat. Vyrazila na konec bloku a modlila
se, ať ho zastihne na druhé straně. Smykem odbočila za roh
a zastavila.
Po Kejklíři se slehla země.
Sachsová nechápala, jak mohl zmizet. Měla ho z dohledu
pouhých asi deset vteřin, během nichž objížděla hřiště a
školu. A jedinou další únikovou cestu představovala krátká
slepá ulice, která končila ve skupině keřů a mladých
stromků. Za ní viděla Sachsová vyvýšenou Harlem River
Drive a pak už jen blátivý říční břeh svažující se k řece.
Takže unikl… A jediným výsledkem mého
pronásledování je pětitisícové škoda na karoserii. Ach jo…
Vtom se ozval praskavý hlas: „Všem jednotkám v
blízkosti Frederick Douglass a Stotřiapadesáté ulice, máme
hlášeno deset padesát čtyři.“
Autonehoda s možnými zraněnými.
„Vozidlo sjelo do řeky Harlem. Opakuji, máme vozidlo
ve vodě.“
Mohl by to být on? přemýšlela Sachsová. „Ohledávací
agent pět osm osm pět,“ řekla do vysílačky. „Rozveďte těch
deset padesát čtyři. Znáte značku vozidla? Příjem.“
„Mazda nebo toyota. Novější model. Béžová barva.“
„Rozumím, centrálo. Domnívám se, že jde o to
pronásledované vozidlo z Central Parku. Jsem deset
osmdesát čtyři na místě činu. Konec.“
„Rozumím, pět osm osm pět. Konec.“
Sachsová zajela s camarem na konec slepé uličky a
zaparkovala na chodníku. Z auta vystoupila právě ve chvíli,
kdy na místo dorazila sanitka a vozidlo zásahové jednotky a
pomalu projely křovím, které polámala uhánějící mazda.
Sachsová vyrazila za nimi a opatrně procházela mezi
sutinami a odpadky. Když se vynořila z porostu, zahlédla
skupinu zchátralých chatrčí a přístěnku, kolem nichž se
hemžily desítky bezdomovců, vesměs mužů. Celé
prostranství bylo rozbahněné a přeplněné křovím a
harampádím: odhozenými spotřebiči a zrezivělými
očesanými auty.
Kejklíř zřejmě očekával, že za křovím opět najde
vozovku, a tak jím rychle projel. Sachsová si všimla stop po
nekontrolovaném smyku, když se zpanikařený Kejklíř ocitl
na kluzkém blátě, narazil do jedné kůlny, zdemoloval ji a
nakonec sjel z prohnilého mola do řeky.
Dva příslušníci zásahové jednotky pomohli obyvatelům
kůlny vylézt z trosek – naštěstí neutrpěli zranění –, zatímco
další hledali v řece jakékoliv známky řidičovy přítomnosti.
Sachsová zavolala vysílačkou Rhymovi se Sellittem,
oznámila jim, co se stalo, a požádala detektiva, aby podal
prioritní žádost o vyslání vozidla rychlého nasazení na místo
činu.
„Dostali ho, Amélie?“ zeptal se Sellitto. „Řekni, že ho
dostali.“
Sachsová se zadívala na olejový film na zčeřené říční
hladině. „Zatím ani stopa.“
Prošla kolem polorozpadlého záchodku a hnilobně
páchnoucího pytle na odpadky a přistoupila k několika
mužům, kteří se mezi sebou vzrušeně bavili španělsky a v
rukou drželi rybářské pruty: rybáři na tomto místě s oblibou
chytali na pakomáří larvy nebo živou návnadu okouny,
modrouny a tresky. Muži sice u řeky popíjeli, ale zároveň
byli dostatečně střízliví na to, aby mohli Sachsové
poskytnout smysluplnou výpověd. Auto se podle nich rychle
prohnalo křovím a vřítilo se přímo do řeky. Všichni viděli,
že na sedadle řidiče seděl muž, a byli si jistí, že se mu
nepodařilo vyskočit.
Sachsová pak krátce pohovořila s Carlosem a jeho
přítelem, dvěma bezdomovci, kteří žili v čerstvě
zdemolované chatrči. Oba byli nafetovaní, a jelikož se v
době průjezdu mazdy nacházeli uvnitř kůlny, neviděli nic,
co by Sachsové mohlo pomoci. Carlos se choval agresivně a
očividně měl pocit, že mu město dluží za ztracený majetek
nějaké odškodnění. Dva jiní svědci, kteří v době incidentu
trhali odpadkové pytle a hledali v nich zálohované lahve a
plechovky, pouze zopakovali výpověd rybářů.
Mezitím dorazila další policejní auta. A také televizní
štáby, které ihned zaměřily kamery na zbytky chatrče a na
policejní člun, z jehož zádi se právě překulovali do vody dva
potápěči v neoprenových kombinézách.
Když se nyní ohnisko zásahové činnosti přesunulo na
řeku, zůstala pozemní operace na Amélii Sachsové. V
camaru měla sice jen pramálo ohledávacího vybavení, ale
zato tam ležela spousta žluté pásky, pomocí níž nyní Amélie
uzavřela rozsáhlou oblast říčního břehu. Než skončila,
dorazilo již na místo VRN. Nasadila si sluchátka, zavolala
na centrálu a ještě jednou se nechala přepojit na Rhymovu
pevnou linku.
„Zrovna se na to díváme, Sachsová. Potápěči ještě nic
nenašli?“
„Myslím, že ne.“
„Stihl vyskočit z auta?“
„Podle svědků ne. Ohledám místo činu tady na břehu,“
oznámila mu. „To teda bude radost.“
„Radost?“
„Jasně. Moc se mi do toho nechce. Potápěči určitě
najdou jeho tělo, a celé ohledání tak bude jen ztráta času.“
„Jenže se to bude následně vyšetřovat a…“
„To byl vtip, Rhyme.“
„No jo, ovšem tenhleten kon-krét-ní pachatel ve mně
zrovna nevyvolává bujarý smích. Takže šup do roštu.“
Sachsová odnesla jeden z kufrů s ohledávacím
vybavením na okraj místa činu a právě ho začala otevírat,
když vtom zaslechla naléhavě znějící hlas se silným
přízvukem. „Proboha, co se stalo? Jsou všichni v pořádku?“
Nedaleko od televizních štábů se davem prodíral pěstěný
Hispánec. Polekaně zamžoural na zničenou chatrč a začal
utíkat směrem k ní.
„Hej,“ zavolala Sachsová. Muž ji ovšem neslyšel.
Podlezl žlutou pásku a zamířil přímo k chatrči, přičemž
klopýtal v brázdě od pneumatik mazdy a dost možná ničil
vše, co Kejklíř mohl odhodit z auta nebo z něj mohlo
odpadnout – případně bořil pachatelovy šlépěje, pokud se
Kejklíři přece jen podařilo z auta vyskočit, třebaže to rybáři
uváděli jinak.
Sachsová již nevěřila nikomu: zadívala se muži na levou
ruku a viděla, že nemá srostlý prsteníček a malíček. Kejklíř
to tedy není, ale kdo to je? uvažovala. A co dělá na jejím
místě činu?
Muž se nyní brodil v sutinách zdemolované chatrče, bral
do rukou prkna, trámy a zohýbané plechy a odhazoval je za
sebe.
„Hej, vy!“ křikla za ním Sachsová. „Zmizte odtamtud!“
„Uvnitř může někdo být!“ zaječel muž přes rameno.
Sachsové se zmocnil vztek. „Tohle je místo činu!“
vyštěkla. „Tam být nemůžete.“
„Uvnitř může někdo být!“ prorokoval Hispánec.
„Ne, ne, ne. Všichni už jsou pryč. Nic se jim nestalo.
Hej, slyšíte mě…? Promiňte, příteli. Slyšíte mě?“
Ať už ji však muž slyšel, či nikoliv, očividně mu to bylo
jedno. Stále se horečně prohraboval troskami. O co mu jde?
Byl dobře oblečen a na ruce měl zlaté rolexky – zdrogovaný
Carlos rozhodně nemohl být jeho příbuzný.
Sachsová v duchu odříkala slavnou policajtskou
modlitbu – Pane, střez nás před všetečnými občany – a
kývla na dva pochůzkáře stojící opodál. „Odveďte ho.“
„Potřebujeme další lékaře!“ křičel muž. „Uvnitř mohou
být děti.“
Sachsová znechuceně sledovala, jak boty pochůzkářů
dále rozrý-vají pomalu se znehodnocující místo činu.
Popadli vetřelce za paže a postavili ho. Muž se jim vytrhl,
nadutě křikl na Sachsovou své jméno, jako by to byl mafián,
jehož by všichni měli znát, a začal jí dělat přednášku o
hanebném zacházení policie se zdejší zanedbávanou
hispánskou komunitou.
„Paní, máte vůbec tušení…“
„Spoutejte ho,“ poručila Sachsová. „A pak ho odtud
odveďte.“ Dospěla k závěru, že v rukověti správného
seržanta stojí vztahy s místní komunitou až na druhém místě
za vyšetřením trestného činu.
Policisté zaklapli na rukou brunátného muže pouta a
odvedli ho –rozlíceného a klejícího – z místa činu. „Máme
ho potom zatknout?“ zeptal se jeden z pochůzkářů.
„Ne-e, jenom ať si dá na chvíli oddechový čas,“ křikla
Sachsová, čímž vyvolala u některých přihlížejících smích.
Nějakou dobu sledovala, jak muž – jedna z mnoha
překážek tohoto zdánlivě neskutečného pátrání po
nepolapitelném pachateli – mizí na zadním sedadle
policejního vozu. Poté si oblékla tyvekovou kombinézu a
vyzbrojena fotoaparátem a sáčky pro sběr důkazů se s
páskami na botách odebrala na místo činu, kde začala
ohledáním zbytků Carlosova zničeného paláce. Dávala si
načas a ohledávala s velkou pečlivostí. Po mučivém
celodenním pronásledování Kejklíře se již Amélie Sachsová
nespokojovala s povrchním pohledem na vnější zdání
reality. Jistě, Kejklíř se dost možná právě teď vznášel
dvanáct metrů pod hladinou šedohnědé vody. Stejně dobře
se však také mohl bezpečně plížit po říčním břehu nedaleko
odtud.
Sachsovou by dokonce nepřekvapilo zjištění, že se již
Kejklíř nachází v novém přestrojení několik kilometrů odtud
a sleduje další oběť.
Reverend Ralph Swensen pobýval ve městě již několik
dní. Byla to jeho první návštěva New Yorku a on dospěl k
závěru, že by si na toto místo nikdy nezvykl.
Štíhlý, poněkud plešatějící a poněkud plachý Swensen
obhospodařoval lidské duše v městečku tisíckrát menším,
než byl Manhattan, a desítky let vzdáleným.
A zatímco doma se z oken kostela díval na mnohaakrové
lány, na nichž se poklidně pásla zvířata, zde při pohledu ze
zamřížovaného okna laciného hotelového pokoje nedaleko
Čínské čtvrti spatřil cihlovou zeď se stříkancem zrnitého
spreje, jenž tvořil součást jakéhosi oplzlého výjevu.
A zatímco doma mu lidé na ulici městečka obvykle
říkávali: „Dobrý den, reverende,“ nebo: „Krásné kázání,
Ralphe,“ zde většinou slýchal: „Dej mi dolar,“ případně:
„Mám AIDS,“ anebo prosté: „Vyhul mě.“
Reverend Swensen však byl ve městě jen krátký čas,
takže předpokládal, že tento malý kulturní šok dokáže ještě
chvíli přežít.
Během posledních několika hodin se pokoušel číst v
prastaré a rozpadající se hotelové biblí, ale nakonec to vzdal.
Evangelium podle Matouše bylo sice působivou četbou, ale
nemohlo obstát v halasné konkurenci homosexuálního
prostituta, který pleskal zadkem o svého klienta a hlasitě
skučel bolestí, rozkoší nebo nejspíš obojím.
Reverend věděl, že by měl být poctěn, že volba této
newyorské mise padla právě na něj, ale zároveň si připadal
jako apoštol Pavel při jedné ze svých misionářských výprav
mezi nevěřící do Řecka a Malé Asie, kde jej přivítal pouze
výsměch a pohrdání.
Á, á, á, á… Dělej, dělej… Á, jo, jo, jo, to je ono, to je
ono…
Jistě, to bylo ono. Dokonce ani Pavel nemusel snášet
takové zpustlosti. Koncertní recitál měl začít až za několik
hodin, ale reverend Swensen se rozhodl, že odejde dřív.
Učesal si vlasy, našel brýle a vhodil si do kufříku bibli,
mapu města a kázání, které si připravoval. Sešel po
schodech do vestibulu, kde seděla další prostitutka.
Tentokrát to byla žena, nebo tak alespoň vypadala.
Náš Pane na nebesích, naplněn milosrdenstvím…
Se žaludkem zauzlovaným napětím vyrazil rychle kolem
prostitutky. Oči přitom klopil k podlaze, neboť od ní
očekával návrh. Prostitutka – anebo prostitut, na tom teď
nezáleželo – se však pouze usmála a řekla: „To máme
krásné počasí, viďte, otče?“
Reverend Swensen zamrkal a opětoval úsměv. „Ano, to
máme,“ poznamenal a odolal nutkání dodat slova „dítě
moje“, která za celé své působení v rouchu pastora nikdy
nikomu neřekl. Nakonec se spokojil s: „Přeji hezký den.“
A pak už byl venku, na nesmlouvavých ulicích
newyorské čtvrti Lower East Side.
Zastavil se na chodníku před hotelem. Kolem něj svištěla
taxi, mladí Asiaté a Hispánci cílevědomě spěchali sem a
tam, autobusy vyfukovaly horké kovové exhaláty a čínští
poslíčci kličkovali na otlučených bicyklech mezi lidmi na
chodnících. Všechno to bylo nesmírně vyčerpávající.
Nervózní a rozrušený reverend dospěl k názoru, že mu v této
situaci prospěje pěší chůze do školy, kde se měl recitál
konat. Pohled na mapu mu prozradil, že je to velký kus
cesty, ale on potřeboval udělat něco, čím ze sebe setřese tu
šílenou úzkost. Porozhlédne se po výkladech, zastaví se na
večeři, zapracuje na kázání.
Když se zorientoval, aby věděl, kam jít, vycítil, že ho
někdo sleduje. Pohlédl nalevo do uličky vedle hotelu. Stál
tam štíhlý hnědovlasý muž v kombinéze a s malou brašnou
na nářadí v ruce. Zpoza popelnice, která zpoloviny
zakrývala jeho postavu, si reverenda prohlížel od hlavy až k
patě způsobem, jenž Swensenovi připadal záměrný. A pak,
jako by byl přistižen, se zničehonic otočil a ustoupil hlouběji
do uličky.
Reverend Swensen sevřel kufřík ještě těsněji a v duchu
si položil otázku, zda neudělal chybu, když až do začátku
recitálu nezůstal v bezpečí svého pokoje, jakkoliv byl
ošuntělý a hlučný. Ale pak se lehce zasmál. Jen klid, řekl si.
Ten člověk byl jen údržbář nebo nějaký řemeslník, možná
dokonce zaměstnanec hotelu, kterého překvapilo, že vidí z
tak zavšiveného místa vycházet pastora.
A kromě toho, pomyslel si Swensen, jakmile vyrazil na
sever, jsem doopravdy Božím vyslancem, což mi přece musí
skýtat alespoň jistý stupeň imunity – a to i zde, v této
novodobé Sodomě.
21
Ted byla tady, za vteřinu onde.
Červená kulička se ani náhodou nemohla dostat z Kařiny
natažené pravé ruky za její ucho.
Přesto se tam dostala.
A když ji pak Kara sebrala a hodila do vzduchu, ani
náhodou nemohla jen tak zmizet a skončit v ohbí jejího
levého lokte.
Přesto tam skončila.
Jak je to možné? lámal si hlavu Rhyme.
Nacházeli se v dolní laboratoři jeho domu, kde čekali na
Amélii Sachsovou a Rolanda Bella. Zatímco Mel Cooper
rozkládal důkazy na laboratorní stoly a CD přehrávač
pumpoval do pokoje zvuk jazzového klavíru, Rhymovi se
dostalo tohoto osobního eskamotérského vystoupení.
Kara stála před oknem a na sobě měla Améliino černé
tričko ze skříně v patře. Její vestičku měl momentálně v
práci Thorn, který se z ní snažil odstranit skvrnu značky
Heinz 57, pozůstatek její improvizované iluze na řemeslném
trhu.
„Kdes k nim vůbec přišla?“ zeptal se Rhyme a kývl na
kuličky. Nevšiml si, že by je Kara vytahovala z kabelky
nebo kapsy.
Kouzelnice s úsměvem odpověděla, že je „zhmotnila“
(Rhyme si jízlivě pomyslel, že dalším oblíbeným trikem
kouzelníků je zřejmě proměna nepřechodných sloves v
přechodná).
„Kde bydlíš?“ zeptal se.
„Ve Village.“
Rhyme pokýval hlavou, v níž mu vytanuly vzpomínky.
„Když jsem ještě žil s manželkou, bydlela tam většina
našich přátel. A taky v SoHo a TriBeCa.“
„Já se severně od Třiadvacáté moc nedostanu,“
prohlásila Kara.
Kriminalista se zasmál. „Za mé éry byla Čtrnáctá
začátkem demilitarizované zóny.“
„Zdá se, že naše strana vítězí,“ zavtipkovala Kara,
zatímco se rudé kuličky stále objevovaly a opět mizely,
přesouvaly se z jedné ruky do druhé a poté kroužily ve
vzduchu v rámci improvizovaného žonglérského čísla.
„A co ten tvůj přízvuk?“ zeptal se Rhyme.
„Já mám nějaký přízvuk?“ žasla kouzelnice.
„No tak intonaci, modulaci…, prostě tón.“
„Ten je nejspíš z Ohia. Jsem ze Středozápadu.“
„Já taky,“ řekl jí Rhyme. „Z Illinois.“
„Ale tady bydlím už od osmnácti. Do školy jsem chodila
v Bronxville.“
„Škola Sarah Lawrenceové, obor drama,“ usuzoval
Rhyme.
„Angličtina.“
„Zalíbilo se ti tu, a tak jsi tu zůstala.“
„No, začalo se mi tu líbit, až když jsem vypadla z
předměstí a dostala se přímo do města. A když mi pak
zemřel táta, matka se sem přestěhovala, aby mi byla blíž.“
Dcera ovdovělé matky…, stejně jako Sachsová, napadlo
Rhyma. Přemýšlel, zda má Kara s matkou stejné problémy
jako Sachsová s tou svou. V poslední době sice spolu obě
ženy uzavřely mírovou smlouvu, ale během Améliina mládí
byla její matka prchlivá, náladová a nevyzpytatelná. Rose
Sachsová nedokázala pochopit, proč její manžel nechce být
něčím více než pouhým policistou a proč se její dcera chce
stát něčím jiným, než co si přeje ona. Tato skutečnost otce a
dceru přirozeně semkla, což situaci ještě zhoršovalo. Amélie
otci sdělila, že jejich útočištěm během špatných dní bude
napříště garáž, kde objevovali příjemný a vyzpytatelný
vesmír: když nesprávně dosedal plovák karburátoru, bylo to
výhradně vinou porušení nějaké jednoduché a pregnantní
fyzikální zákonitosti – například nesprávně nastavené
tolerance nebo špatně nasazeného těsnění. Motory, závěsy a
převodovky vás nevystavovaly melodramatickým náladám
či mlhavým invektivám a ani v nejhorší situaci vás
neobviňovaly z vlastního selhání.
Rhyme se s Rose Sachsovou při několika příležitostech
setkal a připadala mu okouzlující, upovídaná, výstřední a
hrdá na svou dceru. Zároveň však věděl, že minulost není
nikde přítomnější než mezi rodiči a dětmi.
„A jak to klape, když ji teď máš nablízku?“ zeptal se
Kary skepticky.
„Připadá ti to jako sitkom z pekla, co? Jenže se pleteš,
máma je skvělá. Je to…, no, zkrátka je to matka. Ony už
prostě jiné nebudou. Nikdy z toho nevyrostou.“
„Kde bydlí?“
„V jednom penzionátu. Na Upper East Side.“
„Je hodně nemocná?“
„Nic vážného. Bude zase v pořádku.“ Kara si nepřítomně
kutálela koule přes klouby prstů a pak na dlani. „Jakmile se
trochu uzdraví, pojedeme do Anglie, jenom my dvě.
Londýn, Stratford, Cotswolds. Už jsem tam jednou s rodiči
jela. Byla to naše vůbec nejlepší dovolená. Tentokrát budu
jezdit já po levé straně cesty a popíjet teplé pivo. Posledně
mi to nedovolili. Jasně, taky mi bylo třináct. Tys tam někdy
byl?“
„Jistě. Čas od času jsem spolupracoval se Scotland
Yardem. A taky jsem tam měl přednášky. Ale už jsem tam
nebyl nějakých…, no, hezkých pár let.“
„Magie a iluzionismus byly v Anglii vždycky
populárnější než tady. Mají bohaté dějiny. Chci ukázat
mámě Egyptský sál v Londýně. Před sto lety to byl pro
kouzelníky střed vesmíru. Já to beru jako takové poutní
místo.“
Rhyme pohlédl ke dveřím. Po Thornovi nebylo vidu ani
slechu. „Uděláš pro mě něco?“
„Jasně.“
„Potřebuju nějaký lék.“
Kara se zadívala na lahvičky s pilulkami u stěny.
„Ne, támhle na knihovně.“
„Á, jo takhle. Tak kterou?“
„Tu na konci. Macallan, stáří osmnáct let.“ Rhyme
ztlumil hlas do šepotu. „A čím tišeji ji naliješ, tím líp.“
„Hele, tak tos oslovil správného člověka. Robert-Houdin
tvrdil, že aby ses stal úspěšným iluzionistou, musíš si osvojit
tři věci: zručnost, zručnost a zručnost.“ Zanedlouho se
Rhymova sklenička naplnila zdravou dávkou kouřem
prosycené whisky – pochopitelně velmi tiše a téměř
neviditelně. Thorn by mohl stát opodál, a stejně by si ničeho
nevšiml. Kara zasunula do sklenice slámku a upevnila ji do
držáku na Rhymově vozíku.
„Posluž si taky,“ řekl kriminalista.
Kara zavrtěla hlavou a ukázala na konvici s kávou –
kterou již téměř sama vypila. „Mým jedem je tohle.“
Rhyme usrkl skotské, zaklonil hlavu a nechal pálivý
pocit přejít do zadní části patra a poté vymizet. Přitom
sledoval nepravděpodobné chování červených koulí v
Kařiných rukou. Znovu dlouze potáhl. „Líbí se mi to.“
„Co?“
„Celé tohle pojetí iluzionismu.“ Nebuď sentimentální,
sakra, okřikl se v duchu. Když se napiješ, začneš být
sentimentální. Ani tato vnitřní brzda mu však nezabránila,
aby se znovu napil whisky a pokračoval: „Někdy se realita
přijímá trochu těžko, víš?“ Stejně tak se nedokázal ubránit
nešťastnému pohledu na vlastní nehybné tělo.
Vzápětí své poznámky – a pohledu – zalitoval a chystal
se změnit téma. Kara mu však neprojevila škrobenou účast a
místo toho prohlásila: „Víš, já si nejsem jistá, jestli fakt
existuje nějak hodně reality.“
Rhyme se zamračil, neboť nechápal, jak to kouzelnice
myslí.
„Copak většina našeho života není pouhá iluze?“
pokračovala Kara.
„Jak to?“
„No, veškerou minulost tvoří vzpomínky, nemám
pravdu?“
„To je fakt.“
„A veškerá budoucnost je zase pouhá představivost. V
obou případech jde o iluze – vzpomínky jsou nespolehlivé a
o budoucnosti můžeme jenom spekulovat. Jedinou navýsost
skutečnou věcí tak je okamžik přítomnosti – a ten se
neustále mění z představivosti ve vzpomínku. Takže jak
říkám: většina našeho života je úplně iluzorní.“
Rhyme se této myšlence tiše zasmál. Jako logik a vědec
chtěl vydloubnout do Kařiny teorie díru. Jenže to nedokázal.
Nakonec dospěl k závěru, že dívka má pravdu. Většinu
svého času trávil vzpomínkami na Předtím, na dobu před
nehodou, a pak také na to, jak se jeho život proměnil Potom.
A budoucnost? Ach ano, i v ní Rhyme často pobýval.
Aniž o tom kdokoliv kromě Sachsové s Thornem věděl,
Lincoln Rhyme trávil po většinu dní nejméně hodinu
cvičením – absolvoval cviky zvyšující pohybový rozsah,
podstupoval akvaterapii v nedaleké nemocnici, jezdil na
stimulačním bicyklu Electrologic zastrčeném nahoře v
ložnici. Cílem tohoto cvičebního režimu bylo jednak
obnovení některých nervových a motorických funkcí,
zvýšení odolnosti a prevence před souvisejícími zdravotními
problémy, které mohou kvadruplegiky pořádně potrápit.
Hlavním důvodem Rhymova snažení však bylo úsilí udržet
svaly ve formě do dne, kdy se objeví možná léčba.
Kařina teorie se navíc dala vztáhnout i na jeho profesi:
kdykoliv pracoval na případu, ustavičně listoval ve své
ohromné paměťové databázi a lovil v ní znalosti soudní
vědy a minulých zločinů, přičemž se zároveň snažil
odhadnout, kde se pachatel může nacházet a co může udělat
příště.
Veškerá minulost jsou vzpomínky, veškerá budoucnost
je představivost...
„A teď, když jsme prolomili ledy,“ řekla Kara a hodila si
do kávy cukr, „musím se ti k něčemu přiznat.“
Rhyme znovu usrkl whisky. „Ano?“
„Když jsem tě viděla poprvé, napadla mě taková
myšlenka.“
No jasně, vzpomněl si Rhyme. Ten Pohled. Slavný
pohled typu „prchni před mrzákem“. Servírovaný spolu s
Úsměvem. Horší než tyhle dva úkazy bylo snad jen to, co se
nyní rýsovalo na obzoru: neskutečně trapná omluva za
Pohled a Úsměv.
Kara rozpačitě zaváhala a pak řekla: „Napadlo mě, že by
z tebe byl ohromný iluzionista.“
„Ze mě?“ zeptal se překvapený Rhyme.
Kara přikývla. „Tý jsi ztělesnění vztahu vnímání a
reality. Lidi se na tebe dívají a vidí, že jsi postižený…
Takhle se to říká?“
„Politicky korektní výraz zní ‚hendikepovaný‘. Já
osobně říkám, že jsem v prdeli.“
Kara se zasmála a pokračovala: „Oni vidí, že se nemůžeš
hýbat. A pravděpodobně si taky myslí, že máš duševní
problémy nebo že jsi pomalejší. Je to tak?“
Dívka měla pravdu. Lidé, kteří Rhyma neznali, před ním
často mluvili pomaleji a hlasitěji a mívali tendenci
vysvětlovat mu očividné věci jednoduchými slovy. (Rhyme
na to k Thornovu znechucení někdy reagoval tím, že
nesoudržně blábolil nebo předstíral Touretteův syndrom,
čímž doslova vypudil zděšené návštěvníky z pokoje.)
„Publikum by si na tebe okamžitě udělalo názor a bylo by
přesvědčeno, že ani náhodou nemůžeš stát v pozadí iluzí,
které vidí. Polovina z nich by byla posedlá tvým zdravotním
stavem. Druhá polovina by se na tebe ani nepodívala. A v
takových chvílích si je omotáš kolem prstu… Seznámila
jsem se s tebou, tys seděl na tomhle vozíku a bylo jasné, že
máš za sebou dost perné období. Jenže já se nechovala
účastně, nezeptala jsem se tě, jak se ti vede. Dokonce jsem
ani neřekla, že mě to mrzí. V tu chvíli mě zkrátka nenapadlo
nic lepšího než myšlenka, že bys byl zatraceně dobrý
kouzelník. Bylo to ode mě dost neomalené a mám dojem, že
se tě to dotklo.“
Rhyma tato slova upřímně potěšila. „Věř mi,“ ujistil ji,
„že nesnáším dost dobře sympatie nebo jednání v
rukavičkách. Neomalenost u mě boduje rozhodně víc.“
„Jo?“
‚Jo.“
Kara zvedla kelímek s kávou. „Tak na slavného
iluzionistu jménem Imobilizovaný muž.“
„Eskamotérství by ale u mě byl trochu problém,“
poznamenal Rhyme.
„Jenže jak pořád říká pan Balzac, lepší než pracovat s
prsty je pracovat s myslí.“
Vtom zaslechli, jak se otevírají hlavní dveře a v chodbě
se ozývají hlasy Sachsové se Sellittem. Rhyme zvedl obočí a
natáhl ústa k slámce ve sklenici. „Sleduj,“ zašeptal.
„Předvedu ti číslo zvané Zmizení usvědčujícího důkazu.“
„Tak za prvé,“ zeptal se Lon Sellitto, „opravdu věříme,
že je mrtvý? Že spinká s rybičkami?“
Sachsová s Rhymem se na sebe podívali a oba současně
řekli: „Ne.“
„Víte, jak je ta řeka v Harlemu rozbouřená?“ zeptal se
detektiv. „Děcka v ní zkoušejí plavat a už je pak nikdy
nevidíte.“
„Přines mi jeho mrtvolu,“ prohlásil Rhyme, „a pak tomu
uvěřím.“
Jedna věc Rhyma přesto povzbuzovala: neměli žádné
zprávy o vraždě nebo záhadném zmizení. Koupel v řece,
která téměř skončila dopadením, pravděpodobně pachatele
vystrašila; když teď ví, že je mu policie v patách, možná s
útoky přestane, případně se na chvíli zakope pod zem, čímž
Rhymovi a jeho týmu poskytne příležitost vypátrat, kde se
ukrývá.
„A co Larry Burke?“ zeptal se Rhyme.
Sellitto zavrtěl hlavou. „Pátrají po něm desítky našich
lidí. A taky spousta dobrovolníků, policistů a hasičů mimo
službu. Starosta dokonce vypsal odměnu… Ale musím říct,
že to nevypadá dobře. Myslím, že ho možná najdeme v
kufru té mazdy.“
„Oni ji ještě nevytáhli?“
„Oni ji ještě nenašli. Voda je černá jako noc a při tomhle
proudu může auto podle jednoho potápěče urazit skoro
kilometr, než se konečně zaboří do dna.“
„Musíme předpokládat,“ poznamenal Rhyme, „že má
Kejklíř Bur-keovu zbraň a vysílačku. Lone, měli bychom
změnit frekvenci, aby neslyšel, co máme za lubem.“
„Jasně.“ Detektiv zavolal do centra a nechal změnit
veškerou komunikaci ohledně Kejklířova případu na
celoměstskou frekvenci zvláštních operací.
„A teď se vraťme k důkazům. Takže co máme,
Sachsová?“
„V té řecké restauraci nebylo nic,“ řekla Amélie a
zašklebila se. „Řekla jsem majiteli, aby místo činu
zakonzervoval, ale nějak si to neuměl srovnat v hlavě. Nebo
si to nechtěl srovnat v hlavě. Než jsme se vrátili, personál
utřel stůl a vycídil podlahu.“
„A co ten rybníček, kde jste ho zastihli?“
„Tam jsme pár věcí našli,“ přitakala Sachsová. „Oslepil
nás další blýskavou bavlnou a odpálil pár žabek. Nejdřív
jsme si mysleli, že po nás střílí.“
Cooper si prohlédl spálené zbytky. „Stejné jako předtím.
Nedokážu je vystopovat.“
„No dobrá,“ povzdechl si Rhyme. „Co tam máme dál?“
„Řetězy. Dvě délky.“
Kejklíř omotal Cheryl Marstonové řetězy kolem
hrudníku, paží a kotníků a zajistil je pomocí přezek, jaké se
používají na psích vodítkách. Cooper s Rhymem všechny
tyto položky bedlivě ohledali. Žádná z nich ovšem nenesla
název výrobce a stejné to bylo i s provazem a lepicí páskou,
kterou Kejklíř přelepil oběti ústa.
Sportovní brašna, již pachatel vytáhl z auta a která
pravděpodobně obsahovala řetězy a provaz, neměla žádnou
značku a byla vyrobena v Číně. Při dostatečném počtu lidí
se dal někdy vypátrat zdroj i u tak běžných předmětů
obcházením prodejen se zlevněným zbožím a pouličních
prodavačů. U laciné a masově vyráběné brašny však takto
rozsáhlé pátrání nepřicházelo v úvahu.
Cooper obrátil brašnu nad porcelánový vyšetřovací tác a
opakovaně poklepal na dno, aby uvolnil případný obsah. Z
brašny se vysypala trocha bílého prášku. Technik provedl
chemickou analýzu a zjistil, že jde o flunitrazepam.
„Klasická znásilňovací droga‘,“ prozradila Sachsová
Kaře.
Kromě toho se v brašně nacházely drobné kuličky
lepkavého průsvitného materiálu a podobná látka jako by
uvízla také v zipu a na uchu, kde tvořila rozmazané šmouhy.
„Tohle mi nic neříká,“ prohlásil Cooper.
Kara si však kuličky prohlédla, přičichla k nim a řekla:
„To je kouzelnický lepicí vosk. Používáme ho k dočasnému
spojování věcí na jevišti. Možná si přilepil otevřenou kapsli
té drogy k dlani. A když pak zvedl ruku nad Cherylinu
sklenici nebo kávu, vysypal obsah dovnitř.“
„A jakýpak je zdroj toho vosku?“ zeptal se Rhyme
cynicky. „Nech mě hádat – všechny prodejny kouzelnických
potřeb v celém širém světě?“
Kara přikývla. „Je mi líto.“
Cooper v brašně nicméně našel ještě několik drobných
kovových šupinek a černý otisk kruhového tvaru – zřejmě
od zbytku barvy na dně nějaké malé lahvičky.
Prohlídka pod mikroskopem odhalila, že kovové šupinky
jsou pravděpodobně mosazné a nesou jedinečné stopy
strojového obrábění. Vyvozovat z toho jakékoliv závěry
však bylo nad síly Lincolna Rhyma. „Odešli pár snímků
našim kámošům na FBI.“ Cooper šupinky vyfotografoval,
zkomprimoval snímky a odeslal je zakódovanou
elektronickou poštou do Washingtonu.
Černé otisky nakonec nebyly od barvy, nýbrž od
inkoustu. Databáze ovšem nedokázala identifikovat, o jaký
druh inkoustu se přesně jedná – inkoust neobsahoval žádné
znaky, pomocí nichž by se dal individualizovat.
„Co to je?“ zeptal se Rhyme a pohlédl na igelitový sáček
s látkou v barvě námořnické modři.
„Tady nám přálo štěstí,“ odpověděla Sachsová. „To je
větrovka, kterou měl na sobě, když sbalil tu Marstonovou.
Při útěku ji už nestihl vzít s sebou.“
„Individualizace?“ dotázal se kriminalista v naději, že se
uvnitř bundy najdou iniciály nebo značky pro praní.
Po zdlouhavé obhlídce větrovky však Cooper prohlásil:
„Nic. A taky odstranil veškeré nášivky.“
„Jenže,“ vložila se do hovoru Sachsová, „jsme našli pár
věcí v kapsách.“
První ohledávanou položkou se stala novinářská
legitimace vydaná kabelovou televizí CTN, jednou z
velkých celostátních sítí. Reportér se jmenoval Stanley
Saferstein a fotografie na legitimaci zachycovala štíhlého
muže s hnědými vlasy a plnovousem. Sellitto zavolal do
sídla televize a chvíli hovořil s vedoucím ostrahy. Ukázalo
se, že Saferstein patřil k služebně starším reportérům a celá
léta pracoval v newyorské regionální redakci. Legitimaci mu
někdo ukradl minulý týden během jedné tiskové konference
ve městě, případně po ní. Reportér přitom vůbec necítil, že
mu zloděj odřezává z krku šňůrku a strká si legitimaci do
kapsy.
Rhyme předpokládal, že si Kejklíř vybral Safersteinův
průkaz kvůli reportérově podobě: oběma mužům bylo kolem
padesátky, oba měli štíhlý obličej a tmavé vlasy.
Odcizená legitimace byla sice zneplatněna, ale jak
vysvětlil šéf ostrahy, „ten chlap ji pořád může ukazovat a
procházet na ni přes kontroly. Strážníci a policajti už
průkazy moc nezkoumají, když na nich vidí naše logo.“
Rhyme ukončil hovor a obrátil se ke Cooperovi: „Zadej
heslo ‚Saferstein‘ do VICAPu a NCIC.“
„Jasně. Ale proč?“
„Prostě proto,“ odvětil Rhyme.
Nijak ho ovšem nepřekvapilo, když byly výsledky
negativní. Nepředpokládal, že by byl reportér jakkoliv
napojen na Kejklíře, ale u tohoto konkrétního pachatele
nehodlal Rhyme připouštět sebemenší rizika.
Větrovka rovněž obsahovala šedou plastovou kartu, která
sloužila jako hotelový klíč. Rhyme byl tímto nálezem
nadšen. Přestože se totiž na kartě nenacházelo jméno hotelu
– jen obrázek klíče a šipka ukazující hostu, kterým koncem
má kartu do zámku zastrčit –, Rhyme se domníval, že
magnetický proužek bude obsahovat kódy, jež jim prozradí,
ke kterému hotelu a pokoji karta přináleží.
Cooper našel na zadní části karty malými písmeny
vyražený název výrobce: APC INC., AKRON, OHIO. Z
databáze obchodních značek poté vyčetl, že jde o firmu
American Plastic Cards vyrábějící
identifikačních a odemykacích karet.
stovky
různých
Během několika minut se již z telefonu linul přes hlasitý
odposlech hlas samotného prezidenta APC – zřejmě nějaký
manažerský dříč, pomyslel si Rhyme, jemuž nečiní problém
pracovat i v sobotu nebo sám zvedat vlastní telefon.
Kriminalista mu tedy vysvětlil situaci, popsal klíč a zeptal
se, do kolika hotelů v oblasti New Yorku byly podobné
karty dodány.
„A, to bude APC-dvaačtyřicítka. Je to náš
nejpopulárnější model. Vyrábíme je ke všem velkým
uzamykacím systémům. Ilco, Saflok, Tesa, Ving, Sargent i
ke všem ostatním.“
„Napadá vás, jak bychom mohli zúžit okruh hotelů, jimž
ten klíč může patřit?“
„Obávám se, že budete muset ty hotely obvolat a zjistit,
který z nich používá šedé APC-dvaačtyřicítky. My tady ty
informace někde máme, ale já sám netuším, jak by se daly
vyhrabat. Pokusím se sehnat šéfa prodeje nebo jeho
asistentku, ale to může trvat den nebo dva.“
„Jauvajs,“ ulevil si Sellitto.
Jo, jauvajs.
Jakmile zavěsili, dospěl Rhyme k závěru, že se mu
nechce čekat na APC, a tak nechal Sellitta odeslat kartu
Beddingovi se Saulem spolu s instrukcemi, aby začali
obcházet hotely na Manhattanu a pokusili se zjistit, který z
nich používá ten zatraceně populární model APC-42. Kromě
toho nařídil sejmout z novinářské legitimace i z hotelové
karty otisky prstů – i tentokrát se však setkal s negativním
výsledkem. Daktyloskopie odhalila pouze šmouhy a dva
další otisky návleku.
Mezitím se z míst činu na West Side vrátil Roland Bell a
Cooper ho informoval o všem, co se týmu až dosud podařilo
zjistit. Poté upřeli pozornost zpět na důkazy a zjistili, že
Kejklířova bunda obsahuje ještě něco jiného: účtenku z
restaurace Riverside Inn na Bedford Junction ve státě New
York. Podle informací uvedených na účtence obědvali čtyři
lidé u stolu číslo 12 v sobotu 6. dubna – tedy před dvěma
týdny. Menu se skládalo z krocana, sekané, stejku a jedné
denní speciality. Nikdo z hostů nepil alkohol.
Sachsová zavrtěla hlavou. „Kde je, ksakru, Bedford
Junction?“
„Řekl bych, že někde hodně na severu,“ odpověděl Mel
Cooper.
„Na účtence je taky telefonní číslo,“ zahuhlal Bell. „Tak
tam zavolejte. A zeptejte se Debby nebo Tanyi nebo jak se
tam ty okouzlující servírky jmenujou, jestli u stolu číslo…,“
zadíval se na účtenku, „… dvanáct nesedává čtveřice
pravidelných hostů. Nebo jestli si aspoň nepamatuje, kdo si
tyhle věci objednával. Je to střelba od pasu, ale jeden nikdy
neví.“
„Jak je to číslo?“ zeptal se Sellitto.
Bell mu ho sdělil.
Byla to opravdu střelba od pasu – ba přímo od kotníků,
což ovšem Rhyme předpokládal. Provozní ani servírky
neměly tušení, kdo mohl tehdy v sobotu u stolku číslo
dvanáct sedět.
„Hemží se to tam lidmi,“ prohlásil Sellitto a obrátil oči v
sloup. „To, prosím, cituji.“
„Mně se to nelíbí,“ řekla Sachsová.
„Co?“
„Proč obědvá se třemi dalšími lidmi?“
„Dobrá poznámka,“ připustil Bell. „Myslíš, že s někým
spolupracuje?“
„Né, to pochybuju,“ odvětil Sellitto. „Tihle vícenásobní
pachatelé skoro vždycky pracujou osaměle.“
Kara s ním však nesouhlasila. „Tím bych si nebyla tak
jistá. Eskapologové a salonní kouzelníci – ti mohou pracovat
sami. Ale nezapomeňte, že on je iluzionista. A ti vždy
spolupracují s dalšími lidmi. Máte dobrovolníky v publiku.
Máte asistenty na jevišti, o nichž publikum ví, že s vámi
spolupracují. A pak máte taky spojence. To jsou lidé, kteří
rovněž pracují pro iluzionistu, ale obecenstvo o tom neví.
Mohou být přestrojeni za kulisáky, za členy obecenstva, za
dobrovolníky. Při dobrém představení si nikdy nemůžete být
úplně jistý, kdo je kdo.“
Kristepane, pomyslel si Rhyme, tenhle pachatel je dost
těžký oříšek už takhle, jen se svým uměním rychlých
převleků, úniků a iluzionismu. Kdyby ještě pracoval s
asistenty, stal by se stokrát nebezpečnějším.
„Zapiš to, Thorne,“ vyštěkl a dodal: „A teď se podíváme,
co se našlo v uličce, kde ho zatkl Burke.“
První položku představovala policistova pouta.
„Dostal se z nich za pár sekund,“ konstatovala Sachsová.
„Musel mít klíč.“ K rozhořčení policistů po celé zemi se
většina pout dala odemknout obyčejnými klíči, jež jsou za
pár dolarů k dostání v prodejnách policejních potřeb.
Rhyme zajel k vyšetřovacímu stolu a bedlivě si pouta
prohlédl. „Obraťte je… Přidržte mi je nahoře… Jistě, mohl
je odemknout klíčem, ale já vidím v dírce čerstvé škrábance.
Řekl bych, že zámek vypáčil.“
„Jenže Burke ho snad prošacoval,“ namítla Sachsová.
„Kde by sebral planžetu?“
„Mohl ji ukrýt kdekoliv,“ řekla Kara. „Ve vlasech, v
ústech.“
„V ústech?“ zadumal se Rhyme. „Šoupni ta pouta pod
multisvět-lo, Mele.“
Cooper si nasadil brýle a posvítil na pouta alternativním
světelným zdrojem. „Jo, kolem klíčové dírky jsou drobné
šmouhy a tečky.“ Což, jak Rhyme vysvětlil Kaře,
prozrazovalo přítomnost nějaké tělesné tekutiny, s největší
pravděpodobností slin.
„To dělal Houdini pořád. Někdy si nechal
dobrovolníkem z obecenstva zkontrolovat ústa. Ale pak ho
těsně před samotným únikem políbila manželka – on tvrdil,
že je to pro štěstí, ale ve skutečnosti mu žena předávala z úst
do úst klíč.“
„Jenže on měl ruce spoutané za zády,“ nadhodil Sellitto.
„Jak si vůbec mohl dosáhnout k puse?“
„O,“ řekla Kara a zasmála se. „Každý únikář si dokáže
dát spoutané ruce před tělo za tři, čtyři vteřiny.“
Cooper otestoval stopy slin. Někteří lidé vylučují
protilátky do všech tělesných tekutin, což vyšetřovatelům
umožňuje stanovit jejich krevní skupinu. Kejklíř však
bohužel nevylučoval.
Sachsová dále na místě činu nalezla velmi malý kousek
kovu se zoubkovaným ostřím.
„No jo, to je taky jeho,“ prohlásila Kara. „Další nástroj
únikáře. Žiletková pilka. Tímhle si pravděpodobně přeřezal
ta plastová pouta na kotnících.“
„A tu měl taky v puse? Copak to není nebezpečné?“
„Spousta z nás ukrývá v rámci vystoupení v ústech jehly
a žiletky. Při troše cviku je to docela bezpečné.“
Při prohlídce posledních stop z místa činu v boční uličce
objevili další kousky latexu a stopy líčidla, které odpovídaly
předchozím nálezům. A také olej značky Tack-Pure.
„A co tam u řeky, Sachsová? Kde spadl do vody. Našlas
tam něco?“
„Jen stopy pneumatik v blátě.“ Amélie připíchla na
tabuli digitální fotografie, které Cooper vytiskl z počítače.
„Jednomu přeochotnému občanovi se podařilo místo činu
rozorat,“ vysvětlila Sachsová. „Ale brodila jsem se tím
rumištěm dobrou půlhodinu. Jsem si docela jistá, že za
sebou nenechal žádné důkazy a nevyskočil z auta.“
Sellitto se obrátil k Bellovi. „A co ta oběť, ta
Marstonová? Má nám k tomu něco říct?“
Jižanský detektiv přednesl souhrn svého rozhovoru s
poškozenou.
Takže advokátka, pomyslel si Rhyme. Proč si Kejklíř
vybral právě ji? Jaké bylo pojítko mezi jednotlivými
oběťmi? Hudebnice, stylista a advokátka.
„Je rozvedená,“ dodal Bell. „Manžel žije v Kalifornii.
Nebyl to nejpřátelštější rozvod na světě, ale nepočítám, že v
tom má ex-manžílek prsty. Párkrát jsem zavolal na LAPD a
řekli mi, že má na dnešek alibi. A taky je bez záznamu v
NCIC i VICAPu.“
Cheryl Marstonová popsala Kejklíře jako štíhlého
silného muže s plnovousem a jizvami na krku a na hrudníku.
„Jo, a taky potvrdila, že jeho prsty jsou opravdu
zdeformované, jak jsme si mysleli. Prý spečené k sobě.
Ohledně místa, kde bydlí, mlčel jako ryba a zvolil si
přídomek John‘. Chytrý chlapeček.“
Bezcenné, zhodnotil výpověd Rhyme.
Bell následně vysvětlil, jakým způsobem Kejklíř
Marstonovou sbalil a co se stalo posléze. „Říká ti to něco?“
zeptal se Rhyme Kary.
„Mohl zhypnotizovat holuba nebo racka, mrštit jím proti
koni a pak použít nějakou opičku, aby kůň zůstal splašený.“
„Jakou opičku?“ dotázal se Rhyme. „Znáš nějaké
výrobce?“
„Ne, nejspíš si ji taky vyrobil podomácku. Kouzelníci
kdysi používali elektrody nebo elektrické bodce, aby lvi
řvali na povel. Jenže u bojovníků za práva zvířat by vám
dneska takové věci neprošly.“
Bell pokračoval popisem, co se stalo, když Marstonová s
Kejklířem odešli do restaurace na kávu.
„Jedna věc byla podle ní zvláštní: připadalo jí, že dokáže
číst její myšlenky.“ Detektiv tlumočil advokátčin pocit, že o
ní Kejklíř velmi mnoho věděl.
„Čtení těla,“ prohlásila Kara. „On něco prohodí a pak se
na ni bedlivě zadívá a sleduje její reakce. Vypoví mu to o ní
spoustu věcí. Podobnému chování k protějšku se říká
‚prodávat někomu medicínu‘. Opravdu dobrý mentalista z
vás na základě nevinného rozhovoru vytáhne spoustu věcí.“
„A když jí s ním pak začalo být příjemně, omámil ji a
odvedl k rybníku, kde ji pak máčel hlavou dolů.“
„To byla variace na číslo zvané Podvodní mučicí
kobka,“ vysvětlila Kara. „Houdini. Jeden z jeho
nejslavnějších triků.“
„A on pak od toho rybníka upláchl?“ zeptal se Rhyme
Sachsové.
„Zpočátku jsem si nebyla jistá, že je to on – nasadil
rychlý převlek,“ odvětila Amélie. „Měl úplně jiné vlasy
a…,“ pohled na Karu, „… taky obočí. Nepodařilo se mi
zahlédnout jeho ruku, abych se mu podívala na prsty. A pak
mě rozptýlil pomocí břichomluvectví. Dívala jsem se mu
přímo do obličeje, ale jeho rty se vůbec nepohnuly.“
„Vsadím se,“ podotkla Kara, „že vybíral slova bez
písmen ‚bé‘, ‚em‘ a ‚pé‘. A nejspíš se vyhýbal i ‚efkům‘ a
‚véčkům‘.“
„Máš pravdu. Myslím, že to bylo něco jako: ‚Hej,
koukejte! Ten člověk v atletických šatech se chystá střílet!‘
Dokonalý černošský přízvuk.“ Sachsová se zašklebila. „Já
se zadívala stranou – stejným směrem, jako se díval on i
všichni ostatní. On pak odpálil tu blýskavou bavlnu a oslepil
mě. Vzápětí odpálil žabky, takže jsem si myslela, že střílí.
Dostal mě teda pěkně.“
Rhyme spatřil v její tváři znechucení. Největší vztek si
Amélie Sachsová vyhrazovala pro sebe.
Kara nicméně řekla: „Tak si to tak neber. Sluch se dá
obalamutit nejsnáze ze všech smyslů. Zvukové iluze proto
při vystoupeních ani moc nepoužíváme. Jsou příliš laciné.“
Sachsová odbyla konejšivá slova pokrčením ramen a
pokračovala: „A zatímco Roland a já jsme byli ještě pořád
oslepeni tím zábleskem, on vyrazil pryč a ztratil se nám na
řemeslném trhů.“ Další úšklebek. „O patnáct minut později
jsem ho opět zahlédla – tentokrát jako motorkáře v
harleyovské košili. Kristepane, vždyť on stál přímo přede
mnou.“
„Člověče,“ utrousila Kara a zavrtěla hlavou, „jemu teda
rozhodně mince nemluví.“
„Co to znamená?“ zeptal se Rhyme. „Jaké mince?“
„Eh, to je takový výraz, který používají kouzelníci.
Doslova to znamená, že když provádíš triky s mincemi, není
slyšet jejich cinkání, ale používáme to i v obecném smyslu,
jako že je někdo opravdu dobrý. Nebo taky říkáme, že má
‚neprůstřelné triky‘.“
Přistoupila k bílé tabuli vyhrazené pro kouzelnický profil
pachatele, sebrala fix a připsala na seznam další položky.
„Takže umí převleky, mentalismus, a dokonce i
břichomluvectví. Plus triky se zvířaty. Z druhé vraždy víme,
že umí otevírat zámky, a teď jsme navíc zjistili, že je i dobrý
únikář. Jaký druh magie vlastně nedělá?“
Zatímco si Rhyme opřel hlavu o polštář a přihlížel, jak
Kara píše, Thorn přinesl do pokoje velkou obálku a předal ji
Bellovi. „Pro vás.“
„Co to je?“ zeptal se jižanský detektiv, vytáhl obsah ven
a přečetl ho. Přitom pomalu pokyvoval hlavou. „Toto je
zpráva o dodatečné prohlídce Gradyho kanceláře. O té,
kterou jsi žádal po Perettim. Nemoh by ses na ni mrknout,
Lincolne?“
Strohý lístek přilepený ke zprávě konstatoval: LR – Jak
požadováno. – VP.
Rhyme si pročetl podrobnosti zprávy, přičemž úsečným
kýváním hlavy vybízel Thorna k otočení stránky.
Ohledávací technici provedli důkladný soupis předmětů v
zástupcově kanceláři a identifikovali a zmapovali veškeré
otisky bot v místnosti, přesně jak Rhyme požadoval.
Kriminalista si zprávu ještě několikrát pročetl, zavřel oči a
představil si místo činu.
Poté upřel pozornost k celkové analýze nalezených
vláken. Většinu bílých vláken tvořila směs polyesteru a
umělého hedvábí. Některá z nich byla přilepena k tlustému
bavlněnému vláknu rovněž bílé barvy a většina z nich byla
schlíplá a špinavá. Pokud jde o černá vlákna, technici je
identifikovali jako vlnu.
„Mele, co si myslíme o těchhle černých vláknech?“
Technik seskočil z židličky a prohlédl si snímky. „Ty
fotografie nejsou z nejlepších,“ konstatoval, ale po chvíli
přesto dospěl k závěru: „Jsou z nějaké hustě česané keprové
látky.“
„Gabardén?“ dotázal se Rhyme.
„Na to bych potřeboval větší vzorek, abych viděl
diagonální rýhy. Ale klidně to může být gabardén.“
Rhyme dočetl stránku a dozvěděl se, že se v kanceláři
našlo také jediné červené vlákno, identifikované jako satén.
„Dobrá, dobrá,“ zadumal se, zavřel oči a chvíli stravoval
přečtené informace.
„Co víš o látkách a oděvech, Mele?“ zeptal se Coopera
nakonec.
„Moc ne. Ale jestli tě mohu citovat, Lincolne,
nejdůležitější otázkou není: ‚Co o něčem víš?‘ nýbrž: ‚Víš,
kde se o tom něco dozvědět?‘ A na tuhle otázku odpovídám:
‚Ano. Vím.‘“
22
Uměním úniků se proslavil zejména Harry Houdini, ale
ve skutečnosti existuje mnoho skvělých eskapologů, kteří
působili již před ním nebo byli jeho současníky.
Houdini však nad všemi ostatními čněl díky jedinému
prostému prvku, který do svých čísel zakomponoval: díky
výzvě. Významnou část jeho vystoupení totiž představovalo
oslovení všech obyvatel města, kde vystupoval, aby jej
vyzvali k úniku z místa nebo zařízení, které mu sám
vyzyvatel navrhne – například z pout místního policisty
nebo z cely v městské šatlavě.
A právě tento soutěživý prvek souboje člověka proti
člověku Houdiniho vystoupení proslavil. A Houdini z výzev
dokázal těžit.
Stejně jako já, pomyslel si nyní Malerick, když po úniku
z řeky Harlem a špetce průzkumné činnosti kráčel do svého
bytu. Přesto byl stále silně otřesen událostmi dnešního
odpoledne. V době před požárem, kdy ještě pravidelně
vystupoval, obsahovala jeho čísla často prvek nebezpečí.
Skutečného nebezpečí. Jeho učitel mu vštěpoval zásadu, že
pokud jeho vystoupení neobnášejí žádné riziko, jak jimi
chce uchvacovat publikum? Pro Malericka neexistoval horší
zločin než nudit lidi, kteří se vámi přišli nechat pobavit.
Jenže dnešní číslo mu nakonec přineslo sérii výzev, s nimiž
vůbec nepočítal – policie byla mnohem lepší, než očekával.
Jak mohli odhadnout, že si vybere zrovna tu ženu z jezdecké
akademie? A jak přišli na místo, kde se ji pokusí utopit?
Chytili ho do pasti na řemeslném trhu, vystopovali ho v
mazdě, znovu ho začali honit a dostali se k němu tak blízko,
že musel shodit auto do řeky a sám z něj jen o vlas uniknout.
Výzvy byly jedna věc, ale on nyní propadl stihomamu.
Původně se chtěl na příští číslo pořádně připravit, ale
nakonec se rozhodl, že až do poslední minuty setrvá ve
svém bytě.
Kromě toho teď potřeboval zařídit ještě něco jiného.
Tentokrát pro sebe, ne pro ctěné publikum. Zatáhl ve svém
bytě žaluzie a položil svíčku na krbovou římsu vedle malého
vykládaného dřevěného pouzdra. Škrtl sirkou, zapálil svíčku
a posadil se na hrubou látku laciné pohovky. Postupně
ovládl dech a začal se pomalu nadechovat a vydechovat.
Pomalu, pomalu, pomalu…
Soustředil se na plamen a oddával se meditaci.
Umění magie se v průběhu dějin rozdělilo do dvou škol.
Tu první tvoří eskamotéři, žongléři, kejklíři a iluzionisté –
zkrátka lidé, kteří baví publikum svou zručností a fyzickým
nadáním.
Druhá škola magie je mnohem kontroverznější: tvoří ji
okultní praktiky. Dokonce i v dnešní vědecké době někteří
kouzelníci tvrdí, že skutečně vládnou nadpřirozenými
schopnostmi, díky nimž dokážou číst myšlenky, pohybovat
silou vůle předměty, předpovídat budoucnost a komunikovat
s duchy.
Po tisíce let bohatli šarlatánští věštci a jejich média díky
vlastnímu tvrzení, že jsou s to vyvolávat duchy zemřelých
pro jejich žalem zkroušené blízké. A než vláda začala takové
podvody rázně potírat, chránili naivní oběti právě
„legitimní“ kouzelníci, když veřejně odhalovali principy
údajných okultních jevů. (Koneckonců ještě dnes tráví
geniální kouzelník James Randi velkou část svého času
vyvracením falešných mýtů.) I sám Harry Houdini věnoval
notný díl svého života a majetku zpochybňování falešných
médií – přestože jedním z důvodů této jeho angažovanosti
byla zoufalá snaha nalézt skutečné médium, které by
dokázalo navázat kontakt s duchem jeho matky, s jejíž smrtí
se Houdini nikdy zcela nevyrovnal.
Malerick nyní civěl na plamen svíce. Sledoval ho, modlil
se, aby se mu zjevil duch jeho milované bytosti, a zapřísahal
žlutý kužel světla, aby mu vyslal znamení. Pro tento druh
komunikace používal právě svíci, protože to byl požár, který
mu navždy sebral jeho lásku a navěky změnil jeho život.
Moment, nezablikal ten plamen náhodou? Ano – i když
možná ne. Malerick to nedokázal posoudit.
Obě školy magie v Malerickovi soupeřily. Jako nadaný
iluzionista pochopitelně věděl, že se jeho čísla neskládají z
ničeho jiného než ze směsi aplikované fyziky, chemie a
psychologie. Přesto mu v mysli hlodal červíček pochybnosti,
že magie možná doopravdy drží klíč k nadpřirozenu: Bůh
jako velký iluzionista, který nechává mizet naše churavějící
těla a pak svírá v dlani duše našich milovaných, proměňuje
je a navrací zpět k nám, svému smutnému a nadějeplnému
obecenstvu.
Tohle přece není tak úplně nemyslitelné, namlouval si
Malerick. Vždyť…
Vtom plamen zablikal! Ano, Malerick to viděl.
Plamínek se pohnul o milimetr blíže k vykládanému
pouzdru. Velmi pravděpodobně to bylo znamení, že duše
jeho mrtvé milované bytosti se vznáší někde poblíž, kam ji
nepovolaly zákony mechaniky, nýbrž předivo souvztažnosti,
jež mohla magie odhalit, pokud by Malerick dokázal zůstat
vnímavý.
„Jsi tam?“ zašeptal. „Jsi?“
Dýchal jen velmi pomalu, neboť se obával, že jeho dech
by mohl dospět až ke svíci a rozechvět ji, zatímco on
potřeboval jasný důkaz, že zde není sám.
Nakonec svíčka vyhořela a Malerick dlouho seděl v
meditativním stavu a sledoval, jak se šedý kouř vine ke
stropu a poté mizí.
Pohlédl na hodinky. Déle čekat nemohl. Sebral kostýmy
a rekvizity, naskládal je na jedno místo, pečlivě se oblékl a
nalíčil se.
Zrcadlo mu prozradilo, že je opět „v roli“.
Vyšel do předního vestibulu a pohlédl z okna. Ulice byla
opuštěná.
A pak již Malerick vyrazil do jarního večera vstříc číslu,
které mělo být – ano, vskutku – ještě větší výzvou než čísla
předchozí.
Oheň a iluze jsou spřízněné duše.
Výbuchy blýskavého prášku, svíce, propanbutanové
plameny, nad nimiž se pohupují eskapologové…
Oheň, ctěné publikum, je ďáblovou hračkou a dábel měl
vždy úzký vztah k magii. Oheň osvětluje i zatemňuje, ničí i
vytváří.
Oheň proměňuje.
A též tvoří jádro našeho příštího čísla, jemuž říkám
Zuhelnatělý muž.
Místní školu v Greenwich Village nedaleko od Páté
Avenue tvoří roztodivná pískovcová budova, jejíž vzhled je
stejně skromný jako její jméno. Nikoho by nikdy ani
nenapadlo, že se zde učí číst, psát a počítat děti z
nejbohatších a politicky nejvýše postavených rodin v New
Yorku.
Škola ovšem neproslula pouze jako kvalitní vzdělávací
instituce –pokud se o základní škole vůbec dá takto hovořit
–, nýbrž i jako významné kulturní centrum v této části
města.
Například v sobotu v osm hodin večer se zde konaly
hudební recitály.
Na jeden z nichž měl právě namířeno reverend Ralph
Swensen.
Nakonec přežil zdlouhavou procházku čínskou i italskou
čtvrtí a dostal se do Greenwich Village prakticky bez újmy,
nepočítáme-li
obvyklé
obtěžování
ze
strany
všudepřítomných pouličních žebráků, vůči němuž si již
reverend téměř vypěstoval imunitu. Přitom se zastavil v
jedné malé italské restauraci na talíř špaget (špagety a
plněné taštičky představovaly jediné dvě položky na
jídelním lístku, které podle jména znal), a protože s sebou
neměl manželku, objednal si také sklenici červeného vína.
Jídlo bylo báječné, a tak reverend setrval v restauraci
poměrně dlouho: popíjel zakázaný nápoj a vychutnával si
pohled na děti hrající si v ulicích této hlučné multietnické
čtvrti.
Zaplatil účet, přičemž se cítil trochu provinile, že utrácí
prostředky církve za alkohol, a pokračoval na sever.
Postupně pronikl hlouběji do Village trasou, jež vedla přes
Washingtonovo náměstí. Zpočátku mu toto místo připadalo
jako nefalšovaná miniaturní Sodoma, ale když se vnořil do
srdce tohoto chaotického parku, zjistil, že jedinými hříšníky
jsou zde výrostci hrající nahlas hudbu a lidé popíjející pivo a
víno z lahví v papírových pytlících. A ačkoliv reverend věřil
v mravní systém, jenž některé přestupníky posílá rovnou do
pekla (kupříkladu hlučné homosexuální prostituty, kteří vám
nedopřejí spánek), duchovní prohřešky vyskytující se na
tomto místě ještě člověku nezaručovaly jednosměrný lístek
do „velké pece“.
Přibližně uprostřed parku však pocítil rostoucí neklid.
Znovu si vzpomněl na muže, který ho u hotelu špehoval, na
muže v kombinéze a s nářadím v ruce. Reverend si byl jist,
že ho zahlédl již dvakrát – podruhé jako odraz ve výkladu
nedlouho poté, co opustil hotel. A stejný dojem, že je někým
sledován, se ho zmocnil také nyní. Rychle se otočil a ohlédl
se. Ne, nikde žádní řemeslníci. Místo toho si reverend všiml,
že ho pozoruje štíhlý muž v tmavé sportovní bundě. Ten se
však nyní zadíval jinam a zamířil k veřejným záchodkům.
Stihomam?
Určitě. Tento člověk se onomu řemeslníkovi ani trochu
nepodobal. Když však reverend opustil náměstí a zamířil na
sever po Páté Avenue, kde se musel vyhýbat stovkám lidí na
chodníku, znovu vycítil, že za ním někdo kráčí. Opět se
otočil a tentokrát spatřil světlovlasého muže se silnými
brýlemi, oděného do hnědé sportovní bundy a trička. Muž se
díval jeho směrem a reverendu Swensenovi neunikla ani
skutečnost, že tento člověk právě přechází na stejnou stranu
ulice jako před chvílí on.
Přesto si byl reverend nyní jist, že pouze propadl
stihomamu. Nemohou jej přece sledovat tři různí lidé.
Uklidni se, pomyslel si a pokračoval k Místní škole po Páté
Avenue hemžící se lidmi, kteří si užívali nádherného jarního
večera.
Do Místní školy dorazil reverend Swensen přesně v
sedm hodin večer, půl hodiny před otevřením sálu. Položil si
tašku na zem a zkřížil ruce na prsou. Poté ovšem usoudil, že
by neměl svou aktovku pouštět z ruky, a znovu ji uchopil.
Opřel se o plot z tepaného železa, který ohraničoval zahradu
vedle školy, a nejistě pohlédl směrem, z něhož přišel.
Ne, nikdo. Žádní řemeslníci s nářadím, žádní muži ve
sportovních bundách. To se mu jen…
„Promiňte, otče.“
Vylekaný reverend se rychle otočil a zjistil, že se dívá na
urostlého snědého muže s dvoudenním strništěm.
„Ehm, ano?“
„Vy jste přišel na ten recitál?“ Muž kývl směrem k
Místní škole.
„Přesně tak,“ odpověděl Swensen a snažil se ze svého
hlasu vytěsnit neklidné chvění.
„V kolik hodin to začíná?“
„V osm. Do sálu pouštějí od půl osmé.“
„Děkuji vám, otče.“
„Není zač.“
Muž se usmál a odkráčel směrem ke škole. Reverend
Swensen se vrátil k ostražitému čekání – chvíli nervózně
tiskl rukojeť aktovky a pak se podíval na hodinky. Čtvrt na
osm.
Po zoufale se vlekoucích pěti minutách konečně zahlédl,
na co čekal a kvůli čemu sem cestoval tolik kilometrů: černý
lincoln Town Car s oficiálními vládními poznávacími
značkami. Automobil zastavil jeden blok od Místní školy.
Reverend přimhouřil oči do soumraku a přečetl si číslo na
značce. Bylo to správné vozidlo… Děkuji ti, Pane.
Vpředu vystoupili dva mladí muži v tmavých oblecích a
rozhlédli se po chodníku, přičemž jim neunikl ani pohled na
něj. Zdálo se, že pokládají ulici za bezpečnou.
Jeden z nich se sklonil a promluvil do otevřeného
zadního okénka.
Reverend věděl, s kým muž hovoří: s asistentem státního
zástupce Charlesem Gradym, s mužem zastupujícím stát v
žalobě proti Andrewovi Constableovi. Grady a jeho
manželka přijeli na recitál, neboť na něm vystupovala jejich
dcera. A po pravdě řečeno to byl právě asistent státního
zástupce, kvůli němuž podnikl reverend Swensen svou
víkendovou misi do Sodomy. Stejně jako apoštol Pavel
vstoupil i on do světa nevěřících, aby jim ukázal, jak se ve
svém počínání mýlí, a aby jim přinesl pravdu. Hodlal to
ovšem učinit poněkud rozhodnějším způsobem než apoštol:
konkrétně zastřelením Charlese Gradyho těžkou pistolí
uloženou v aktovce, již si nyní tiskl na prsa, jako by to byla
samotná archa úmluvy.
23
Pečlivě si měřil scénu před sebou.
Pozorně si všímal úhlů, únikových cest, počtu
kolemjdoucích na chodníku, hustoty provozu na Páté
Avenue. Nemohl si dovolit selhání. Na jeho úspěchu
závisela řada věcí; měl osobní zájem zařídit, aby Charles
Grady zemřel.
Minulé úterý kolem půlnoci se ve dveřích velké
dvoubuňky, která reverendu Swensenovi sloužila jako kostel
i domov, zničehonic objevil příslušník místních milicí Jeddy
Barnes. Podle zpráv se přitom Barnes již několik měsíců
ukrýval v karavanu hluboko v lesích kolem Canton Falls –
konkrétně od chvíle, kdy státní policie podnikla razie proti
Vlasteneckému shromáždění Andrewa Constablea.
„Uvařte mi kávu,“ poručil Barnes vyděšenému
reverendovi a upřel na něj vášnivé oči fanatika.
Za zvuku deště bubnujícího na kovovou střechu se pak
Barnes, drsný a trochu strašidelný samotář s šedivým
ježkem a vyzáblým obličejem, naklonil k reverendovi a řekl:
„Potřebuju, abyste pro mě něco udělal, Ralphe.“
„Co?“
Barnes si natáhl nohy a zadíval se na překližkový oltář,
který si reverend Swensen sám vyrobil a natřel hustou
nepravidelnou vrstvou fermežového laku. „Jde po nás jeden
chlap. Stíhá nás. Je to jeden z nich.“
Swensen věděl, že pod zájmenem „oni“ má Barnes na
mysli neurčitě definované uskupení skládající se – jen tak
namátkou – z federální a státní vlády, médií, nekřesťanů,
členů kterékoliv organizované politické strany či
intelektuálů. (Zájmenem „my“ byl naopak označován každý,
kdo do výše uvedené kategorie nespadal – tedy za
předpokladu, že to byl běloch.) Reverend sice nezastával tak
fanatické postoje jako Barnes a jeho zarytí kumpáni z milicí
– jichž se dokonce k smrti děsil –, ale na druhou stranu
uznával, že jejich kázání má něco do sebe.
„Potřebujeme ho zastavit.“
„O koho jde?“
„O jednoho prokurátora z New Yorku.“
„Ó, snad ne o toho, který jde po Andrewovi?“
„Přesně o toho. O Charlese Gradyho.“
„A co mám udělat?“ zeptal se reverend Swensen a
představil si podpisovou akci nebo plamenné kázání.
„Zabít ho,“ odpověděl Barnes prostě.
„Cože?“
„Chci, abyste jel do New Yorku a zabil ho.“
„Ach, Pane. Ale to nemůžu.“ Reverend se snažil působit
rozhodně, přestože se mu ruce třásly tak, že si polil kávou
hymnář. „Tak za prvé: čemu to prospěje? Andrewovi to
nijak nepomůže. Budou vědět, že za tím stál on, a udělají mu
to ještě těžší…“
„Constable s tím nemá nic společného. Stojí stranou
rovnice. Tady jde o vážnější věci. Potřebujeme zaujmout
stanovisko, chápete? Udělat to, o čem ti hajzlové ve
Washingtonu pořád mluví na těch svých tiskových
konferencích: musíme ‚vyslat signál‘.“
„No, tak na to zapomeňte, Jeddy. Já to udělat nemůžu. Je
to šílené.“
„Eh, já myslím, že můžete.“
„Jenže já jsem pastor.“
„Každou neděli chodíte na lov – a to je vražda, pokud se
na to díváte jistým způsobem. Kromě toho jste byl ve
Vietnamu a máte na opasku skalpy – tedy jestli jsou vaše
historky pravdivé.“
„Ale to už je třicet let,“ Swensen zoufale šeptal a
vyhýbal se přitom Barnesovým očím i přiznání, že jeho
válečné historky se nezakládají na pravdě. „Já nikoho
nezabiju.“
„Vsadím se, že Clara Sampsonová by byla ráda,
kdybyste to udělal.“ Na chvíli se rozhostilo kamenné ticho.
„Jelita se vracejí, Ralphe.“
Bože, Bože, Bože…
Jeddy Barnes loni přesvědčil chovatele skotu Waynea
Sampsona, aby nešel na policii, když předtím přistihl
reverenda se svou třináctiletou dcerou na hřišti, jež Swensen
vybudoval za kostelem. Swensenovi teprve nyní došlo, že se
Barnes tehdy zhostil role zprostředkovatele výlučně proto,
aby měl na něj nějakou páku. „Prosím vás, podívejte…“
„Clara napsala takový hezký dopis, který mám náhodou
u sebe. Copak jsem se vám nezmínil, že jsem ji o to sám loni
požádal? A tak šla a popsala vaše intimní partie do větších
podrobností, než by mi osobně bylo příjemné číst, ale
vsadím se, že by je porota dokázala ocenit.“
„To nemůžete. Ne, ne, ne…“
„Nechci se s vámi v téhle věci hádat, Ralphe. Situace se
má tak: jestli s tím nebudete souhlasit, tak od příštího měsíce
budete černochům ve vězení provádět stejnou věc, kterou
jste si tehdy nechal dělat od Clary Sampsonové. Takže jak to
bude?“
„Do prdele.“
„Budu to chápat jako souhlas. A teď vás seznámím s
naším plánem.“
Načež mu Barnes poskytl pistoli, adresu jistého hotelu a
popis cesty ke Gradyho kanceláři a vystrnadil ho do New
Yorku.
Když sem reverend Swensen před pár dny dorazil,
zahájil několikadenní průzkumnou činnost. Ve čtvrtek pozdě
odpoledne pronikl do budovy newyorské vlády a díky mírně
roztržitému chování a pastorskému rouchu se mu podařilo
nerušeně projít všechny chodby, až na jedné z nich nalezl
kumbál na smetáky, kde se bezpečně ukryl. O půlnoci se pak
vloupal do kanceláře Gradyho sekretářky a zjistil, že státní
zástupce s rodinou se dnes večer zúčastní recitálu v Místní
škole; jedním z mladých vystupujících totiž má být i
Gradyho dcera.
A tak se nyní reverend – ozbrojený a s tekoucími nervy –
ošíval před školou a sledoval, jak Gradyho tělesní strážci
hovoří se státním zástupcem usazeným na zadním sedadle.
Podle plánu měl Swensen zabít Gradyho i jeho gorily pistolí
s tlumičem, vrhnout se k zemi a začít v panice ječet, že
kolem právě projel nějaký muž a střílel na státního zástupce
z auta. V nastalém zmatku by pak měl být pastor schopen
uniknout.
By měl být…
Swensen se nyní pokusil odříkat modlitbu, ale žádat
Hospodina našeho Pána o pomoc při vraždě neozbrojeného
bílého křesťana –jakkoliv byl Charles Grady nástrojem
ďábla –, to reverenda docela trápilo. A tak se spokojil s
tichým citátem z bible.
Potom jsem viděl jiného anděla, jak s velikou mocí
sestupuje z nebe; a země byla ozářena jeho slávou…
Reverend Swensen se zhoupl na chodidlech a pomyslel
si, že to už nedokáže déle snášet. Tekoucí nervy, tekoucí
nervy… Toužil se vrátit ke svým ovečkám, ke své rodné
hroudě, do svého kostela, ke svým stále populárním
kázáním.
A také ke Claře Sampsonově, které již bylo téměř
patnáct a brzy měla dosáhnout způsobilosti ke všem úkonům
a rozhodnutím.
Anděl zvolal mohutným hlasem: „Padl, padl veliký
Babylón a stal se doupětem démonů, skrýší všech nečistých
duchů…“
Swensen zvážil otázku Gradyho rodiny. Manželka
státního zástupce se nedopustila ničeho špatného. Být
provdán za hříšníka není totéž, jako jím být sám nebo pro
něj dobrovolně pracovat. Ne, paní Gradyovou reverend
ušetří.
Ledaže by si všimla, že po jejím choti střílel on.
A pokud jde o tu dceru, o níž mu říkal Barnes, o
Chrissy… Swensen přemýšlel, kolik jí je a jak asi vypadá.
Plody, které jsi dychtivě sklízelo, jsou pryč, všechen lesk
a nádhera zašly a není po nich památky…
Ted, pomyslel si reverend. Udělej to. Běž, běž, běž.
A jeden silný anděl pozvedl balvan, těžký jako mlýnský
kámen, vrhl jej do moře a zvolal: „Tak rázem bude svržen
Babylón, to veliké město, a nebude po něm ani památky…“
Balvanem odplaty, který třímám já, Grady, napadlo
Swensena, je dobře konstruovaná německá pistole a poslem
v tvém případě není anděl z Nebes, nýbrž představitel všech
správně uvažujících lidí v Americe.
Reverend Swensen vyrazil kupředu.
Osobní strážci se stále dívali jinam.
Otevřel aktovku, vytáhl pestrobarevnou mapu a těžkou
pistoli, ukryl zbraň do mapy a nenuceně vykročil směrem k
autu. Gradyho bodyguardi stáli zády k němu v hloučku na
chodníku. Jeden z nich se právě natahoval, aby státnímu
zástupci otevřel dveře.
Ještě šest metrů…
Bože, slituj se nad svým…, pomyslel si reverend
Swensen ke Gradymu.
Vtom mu přímo na ramena dopadl andělův mlýnský
kámen.
„K zemi, k zemi, no tak, no tak, no tak, no tak!“
Půl tuctu mužů a žen a rovná stovka démonů popadli
reverenda Swensena za ramena a prudce jím smýkli k
chodníku. „Ani hnout ani hnout ani hnout ani hnout!“
Jeden z nich mu sebral pistoli, druhý mu vytrhl tašku a
třetí přitiskl jeho krk k chodníku jako břímě hříchů tohoto
města. Swensenův obličej se rozdíral o beton a zápěstími i
ramenními klouby mu projížděla prudká bolest, když mu
kdosi nasazoval pouta a obracel kapsy naruby.
Reverend ležel přimáčkly k betonu a sledoval, jak se
dveře Gradyho auta otevírají a vyskakují z nich tři policisté
v helmách a neprůstřelných vestách.
„Zůstaňte, kde jste, hlavu dolů dolů dolů!“
Ježíšikriste, Pane na Nebesích…
Swensen přihlížel, jak se k němu blíží mužská chodidla.
Ve srovnání se zuřivým počínáním ostatních policistů byl
tento muž docela zdvořilý. „Takže, pane,“ řekl s jižanským
přízvukem, „teďka vás obrátíme a přečteme vám práva. A
vy mi dáte vědět, jestli jim rozumíte.“
Několik policistů ho otočilo a zvedlo na nohy.
Reverend sebou trhl šokem.
Muž, který k němu promlouval, byl oním člověkem v
tmavé sportovní bundě, jehož Swensen na Washingtonově
náměstí podezíral ze sledování. Vedle něj stál světlovlasý
muž v brýlích, který podle všeho po prvním muži sledování
převzal. Opodál pak bloumal třetí muž, snědý chlapík, který
se ho vyptával na začátek koncertu.
„Já se jmenuji detektiv Bell, pane. A teď vám přečtu ta
práva. Jste připraven? Dobře. Takže jdeme na to.“
Bell prohlédl obsah Swensenovy aktovky.
Náboje do pistole H&K. Žlutý blok počmáraný textem,
který vypadal jako velice špatné kázání. Příručka s názvem
New York za padesát dolarů denně. A také otrhaná hotelová
bible s razítkem a adresou: HOTEL ADELPHI, BOWERY
232, NEW YORK, NEW YORK.
Hmmm, pomyslel si Bell jízlivě, zdá se, že můžeme k
obviněním připsat i krádež bible.
Nenalezl však nic, co by ukazovalo na přímou souvislost
mezi tímto pokusem o Gradyho život a Andrewem
Constablem. Zklamaně tedy předal důkazy k evidenci a
zavolal Rhymovi, aby mu oznámil, že improvizovaná
operace „týmu pro záchranu zadků“ se setkala s úspěchem.
Sotva před hodinou se Lincoln Rhyme ve svém domě
opět pohroužil do studia revidované zprávy z místa čínu,
zatímco Mel Cooper zkoumal vlákna, která ohledávací tým
nalezl v Gradyho kanceláři. Nakonec kriminalista vyvodil
několik znepokojivých závěrů. Analýza otisků bot v
kanceláři odhalila, že pachatel stál několik minut na jednom
místě – u pravého předního rohu sekretářčina stolu.
Inventura předmětů v kanceláři přitom v této části stolu
odhalila pouze jedinou položku: Sekretářčin diář. A jediným
záznamem v diáři pro tento víkend byl recitál Chrissy
Gradyové v Místní škole.
To znamenalo, že si pachatel vloupání této skutečnosti
nepochybně všiml. A pokud jde o samotného útočníka,
Rhyme si tipl, že by mohl vystupovat v přestrojení za
pastora či kněze. S pomocí databáze FBI se pak Cooperovi
podařilo vystopovat černá vlákna a barvivo až k jednomu
konkrétnímu výrobci látek z Minnesoty, který se – jak se
Cooper s Rhymem dozvěděli z jeho internetových stránek –
specializoval na černý gabardén určený výrobcům
kněžských rouch. Rhymovi rovněž neuniklo, že několik
bílých polyesterových vláken bylo spojeno s naškrobenou
bavlnou, což ukazovalo na lehkou bílou košili s tuhým
kněžským límečkem.
Osamocené červené saténové vlákno pak mohlo
pocházet ze záložky nějaké staré knihy, stejně jako zlaté
šupinky. Například z bible. Rhyme před lety vyšetřoval
případ, při němž pašerák ukryl drogy do vydlabané bible;
ohledávací tým tehdy našel v jeho kanceláři podobné stopy.
Bell proto nařídil Gradymu a jeho rodině, aby se recitálu
neúčastnili. Místo toho přijel Gradyho autem do školy tým
příslušníků zásahové jednotky. Další týmy se pak
rozestavily na všech světových stranách: severně od školy
na Páté Avenue, v bočních ulicích na západní straně u Šesté
Avenue, východně u University Place a jižně v parku u
Washingtonova náměstí.
Roland Bell, který hlídkoval v parku, si po chvíli
skutečně všiml pastora kráčejícího nervózními kroky ke
škole. Začal ho sledovat, ale pastor si ho všiml, a tak se
raději stáhl. Roli pozorovatele po něm převzal jeden
příslušník taktického týmu, který podezřelého sledoval až ke
škole. Třetí detektiv z Bellovy skupiny pak k reverendovi
přistoupil a zeptal se ho na koncert, přičemž u něj provedl
vizuální prohlídku zbraní. Žádné viditelné zbraně ovšem
neobjevil, takže nebyl oprávněn pastora zadržet a prohledat.
Podezřelý však byl i nadále pod bedlivou kontrolou, a
sotva vytáhl z aktovky pistoli a vyrazil k návnadě, policisté
jej střelhbitě zneškodnili.
Ke svému překvapení však zjistili, že nedopadli pastora
falešného, nýbrž skutečného, jak potvrzoval obsah
Swensenovy náprsní tašky – a to i přes ubohý text kázání,
který by svědčil spíše o opaku. Bell kývl na automat H&K.
„Pěkně velká bouchačka na kněze,“ prohodil.
„Já jsem pastor.“
„To je jedno.“
„Vysvěcený.“
„Tím líp pro vás. A teď by mě zajímalo: přečet jsem
vám, co a jak. Chcete se zříct svého práva nevypovídat?
Povím vám rovnou, pane, že jestli nám podáte hlášení o
všem, co jste udělal, bude to pro vás mnohem snazší. Takže
se nám svěřte: kdo chtěl, abyste zabil pana Gradyho?“
„Bůh.“
„Hmm,“ řekl Bell. „No výborně. A co takhle někdo
jiný?“
„Nic jiného neřeknu vám ani nikomu jinému. To je má
odpověď. Bůh.“
„No dobrá, takže vás odvezeme do města a uvidíme,
jestli za vás Bůh složí výkupné.“
24
Tomu říkají hudba?
Rhymovou jídelnou prostupovalo dunění bubnu a poté
syrový zvuk jakéhosi žesťového nástroje nacvičujícího
krátké pasáže. Zvuky vycházely z Cirque Fantastique
stojícího na druhé straně ulice v parku. Tóny byly
rozkolísané a podání řinčivé a okázalé. Rhyme se pokusil
hudbu ignorovat a soustředit se na telefonický rozhovor s
Charlesem Gradym, který mu děkoval za úsilí při dopadení
pastora, jenž ho do města přijel zabít.
Bell právě ve vazební cele vyslechl Constablea. Ten
připustil, že Swensena zná, ale už před více než rokem ho
prý z Vlasteneckého shromáždění vyštípal kvůli
„nezdravému zájmu“ o dcerky některých farníků. Od té
doby s ním Constable neměl nic společného – podle
místních drbů se však reverend Swensen spřáhl s některými
venkovskými příslušníky milicí. Constable zároveň
vehementně popřel, že by mu bylo o zamýšlené vraždě
cokoliv známo.
Charles Grady nicméně zařídil, aby byly Rhymovi
zaslány krabice s důkazy z místa činu před Místní školou a z
hotelového pokoje reverenda Swensena. Rhyme důkazy
zběžně prohlédl, ale neobjevil žádnou zřejmou souvislost s
Constablem. Oznámil tuto skutečnost Gradymu a dodal:
„Musíme to odeslat kriminalistum v tom…, jak se to město
jmenuje?“
„Canton Falls.“
„Ti mohou provést srovnání vzorků půdy nebo
stopových důkazů. Swensena s Constablem možná něco
opravdu spojuje, ale já bohužel nemám vzorky z tamního
prostředí.“
„Díky za analýzu, Lincolne. Někoho tam okamžitě
pošlu.“
„Jestli chcete, abych vám pak vypracoval odborný
posudek výsledků, udělám to s radostí,“ poznamenal
kriminalista a vzápětí musel svou nabídku zopakovat, neboť
druhá polovina věty se utopila v mimořádně chraplavém
sólu na trubku.
Zatraceně, vždyť i já bych dokázal napsat lepší hudbu,
pomyslel si.
Thorn ohlásil oddechový čas a změřil Rhymovi krevní
tlak. Byl příliš vysoký. „To se mi nelíbí,“ poznamenal
ošetřovatel.
„Jo, a když už jsme u toho, tak mně se nelíbí spousta
věcí,“ odvětil Rhyme nedůtklivě, jelikož ho deprimoval
pomalý postup v případu: před chvílí mu telefonoval jakýsi
technik z washingtonské laboratoře FBI a oznámil mu, že
zpráva o kouscích kovu nalezených v Kejklířově brašně
bude k dispozici až ráno. Bedding se Saulem obešli více než
padesát manhattanských hotelů, ale neobjevili žádný, který
by používal karty APC shodující se s kartou nalezenou v
Kejklířově bundě. Sellitto rovněž zavolal hlídce rozmístěné
před Cirque Fantastique – dvojici policistů, kteří tam
postávali od rána, mezitím nahradily čerstvé posily, ale stále
nehlásily nic podezřelého.
Ze všeho nejznepokojivější však byla neschopnost nalézt
Larryho Burkea, pohřešovaného pochůzkáře, který nedaleko
od řemeslného trhu zatýkal Kejklíře. Desítky policistů
prohledávaly West Side, ale neobjevily žádné svědky ani
důkazy ukazující na pochůzkářovo současné místo pobytu.
Povzbudivou zprávu představovala za těchto okolností
skutečnost, že se Burkeovo tělo nenašlo v ukradené mazdě.
Automobil zatím stále vězel na dně řeky Harlem, ale
potápěč, který statečně vzdoroval říčním proudům, hlásil, že
v kabině ani v kufru mazdy nejsou žádná těla.
„Kde je ta večeře?“ zeptal se Sellitto a zadíval se z okna.
Sachsová s Karou před chvílí odešly do kubánské restaurace
pro nějaké jídlo do papíru (mladou iluzionistku přitom
večeře vzrušovala méně než vyhlídka na svou první
kubánskou kávu, kterou Thorn označil za „napůl espresso,
napůl kondenzované mléko a napůl cukr“, kterýžto popis
Karu i přes drobnou nesrovnalost v proporcích okamžitě
zaujal).
Hubnoucí detektiv se otočil k Rhymovi s Thornem a
zeptal se: „Už jste někdy jedli tyhlety kubánské sendviče?
Jsou absolutně nepřekonatelné.“
Pro ošetřovatele však jako by jídlo ani případ vůbec nic
neznamenaly. „Je čas jít na kutě.“
„Vždyť je devět třicet osm,“ poznamenal Rhyme. „To je
prakticky odpoledne. Takže čas jít na kutě není.“ Podařilo se
mu modulovat svůj zpěvavý hlas tak, aby vyzněl svěže a
výhrůžně zároveň. „Venku nám běhá posraný vrah, který se
pořád nemůže rozhodnout, jak často chce vraždit lidi.
Nejdřív to bylo co čtyři hodiny, pak co dvě hodiny…“
Pohlédl na stěnu. „A zrovna teď může klidně páchat svou
vraždu v devět třicet osm‘. Oceňuji, že se ti můj tlak nelíbí.
Ale teď mám práci.“
„Ne, nemáš. Jestli ještě nechceš jít spát, budiž. Ale
každopádně teď vyjedeme nahoru, zařídíme pár věcí a ty si
pak na dvě hodinky schrupneš.“
„Ha. Ty spoléháš na to, že usnu a budu spát až do rána.
Tak to teda nebudu. Zůstanu vzhůru celou noc.“
Ošetřovatel obrátil oči v sloup a oznámil pevným
hlasem: „Lincoln teď bude pár hodin nahoře.“
„Jak by se ti líbilo být bez práce?“ vyštěkl Rhyme.
„A jak by se tobě líbilo být v bezvědomí?“ odsekl Thorn.
„Tohle je sprosté zneužívání mrzáka,“ zabručel Rhyme,
ale pomalu se vzdával. Chápal totiž hrozící nebezpečí. Když
kvadruplegik sedí příliš dlouho v jedné poloze, nemá
prokrvené končetiny nebo se – jak Rhyme s oblibou
netaktně prohlašoval před cizími lidmi –potřebuje vychcat
nebo vysrat a už nějakou dobu nebyl, hrozí mu takzvaná
autonomní dysreflexe, prudký nárůst krevního tlaku, který
může způsobit mozkovou mrtvici, rozsáhlejší ochrnutí či
přímo smrt. Dysreflexe je poměrně vzácná, ale dokáže vás
během chvilky poslat do nemocnice nebo rovnou do hrobu,
a tak se Rhyme nakonec smířil s výletem nahoru, vyřízením
intimních záležitostí a následným odpočinkem. Právě tyto
okamžiky – vyrušení z „normálního“ života – ho na jeho
postižení rozčilovaly nejvíce. Rozčilovaly a také (jakkoliv si
to on sám odmítal přiznat) hluboce skličovaly.
V ložnici v prvním patře se tedy Thorn postaral o
neodbytné tělesné funkce. „No dobrá,“ řekl nakonec. „Dvě
hodiny odpočinku. Vyspi se trochu.“
„Hodinu,“ zabručel Rhyme.
Ošetřovatel se nehodlal dohadovat, ale pak se podíval do
Rhymovy tváře, a přestože v ní pravděpodobně spatřil vztek
a pohled typu „neser mě“, což na něj ani trochu neplatilo,
zároveň v ní zahlédl upřímné obavy o možné příští oběti na
Kejklířově seznamu. „Dobrá, tak hodinu,“ připustil. „Pokud
budeš spát.“
„Takže hodinu,“ řekl Rhyme a potutelně dodal: „Budu
mít ty nejsladší sny… K čemuž by mi dost pomohl panák.“
Ošetřovatel se zatahal za jemnou fialovou kravatu – v
jeho případě šlo o gesto podvolování se, kterého se Rhyme
chytil jako žralok ucítivší molekulu krve. „Jen jednu
skleničku,“ kul železo.
„No dobrá.“ Thorn nalil trochu staré whisky Macallan do
jedné z Rhymových skleniček a přisunul mu k ústům
slámku.
Rhyme dlouze potáhl. „A, nebesa… Pohlédl na prázdnou
sklenici. „Někdy tě naučím, jak nalívat pořádného panáka.“
„Za hodinu jsem zpátky,“ utrousil Thorn.
„Příkaz: budík,“ pravil Rhyme přísně. Na ploché
obrazovce se objevil ciferník a kriminalista ústně nastavil
budík, aby zazvonil přesně za hodinu.
„Já bych tě přece probudil,“ podotkl ošetřovatel.
„Nó, to jen pro případ, že bys měl nějakou práci a
náhodou na to zapomněl,“ odvětil Rhyme Upejpavě.
„Takhle máme jistotu, že se opravdu vzbudím, ne?“
Když ošetřovatel odešel a zavřel za sebou dveře,
sklouzly Rhymovy oči k oknu, kde hnízdili sokoli stěhovaví
jako dva vládcové nad městem a otáčeli hlavou svými
typickými pohyby, které byly trhavé a elegantní zároveň. Po
chvíli se jeden ze sokolů – samice, která je lepším lovcem –
na Rhyma rychle podíval a zamrkal úzkou oční štěrbinou,
jako by vycítil jeho pohled. Naklonil hlavu a opět se vrátil k
pozorování vřavy v Central Parku kolem Cirque Fantastique.
Rhyme zavřel oči, přestože jeho mysl stále bleskurychle
procházela jednotlivé důkazy a snažila se přijít na skutečný
význam vodítek: mosaz, hotelová karta, novinářská
legitimace, klíč. Čím dál záhadnější… Nakonec prudce
otevřel oči. Bylo to absurdní. Lincoln Rhyme se necítil ani
trochu unavený. Přál si sjet dolů a vrátit se k práci. Spánek
byl naprosto vyloučen.
Ucítil, jak ho do tváří lechtá vánek, a zmocnila se ho
ještě větší zlost na Thorna, neboť nechal puštěnou
klimatizaci. Když kvadruple-gikovi teče z nosu, musí být
neustále někdo poblíž, aby mu ho otíral. Vyvolal na
monitoru nabídku kontrolního panelu klimatizace a napadlo
ho, že oznámí Thornovi, že by se rád uložil ke spánku,
kdyby ovšem v pokoji nebyla taková zima. Jediný pohled na
obrazovku mu však prozradil, že klimatizace je vypnutá.
Tak co je to za vánek?
Dveře byly stále zavřené.
Ted! Rhyme ucítil závan vzduchu také na pravé tváři.
Rychle otočil hlavu. Že by to bylo od oken? Ne, ta byla
rovněž zavřená. Takže to pravděpodobně…
Vtom si všiml dveří.
Ale ne, pomyslel si a v srdci ho zamrazilo. Zámek dveří
ložnice byl opatřen závorou – petlicí, kterou mohl zajistit
pouze někdo v pokoji. Zvenčí to nešlo.
Závora byla zajištěná.
Rhyme ucítil na kůži další dech. Tentokrát horký. A
velice blízko. Kromě toho zaslechl slabé sípáni.
„Kde jsi?“ zašeptal.
Vtom zalapal po dechu, neboť se mu přímo před
obličejem zčistajasna objevila ruka se dvěma prsty srostlými
k sobě. Ruka, která držela žiletku s ostřím nasměrovaným
přímo na jeho oči.
„Jestli zavoláš o pomoc,“ řekl Kejklíř zadrženým
šeptem, „nebo budeš dělat rámus, oslepím tě. Rozumíš?“
Lincoln Rhyme přikývl.
25
Žiletka v Kejklířově ruce zmizela.
Kejklíř ji neodložil ani neukryl. Kovový obdélník
zkrátka v jednom okamžiku vězel mezi jeho prsty a mířil
Rhymovi do tváře, aby v příštím okamžiku záhadně zmizel.
Kejklíř – hnědovlasý, hladce oholený muž v policejní
uniformě –se začal procházet po místnosti: prohlížel si
knihy, kompaktní disky, plakáty. V jednom okamžiku se
zdálo, že nad něčím souhlasně pokyvuje hlavou. Poté chvíli
setrvával u jedné zvláštní dekorace: u malého červeného
oltáře, uvnitř něhož se nacházela podobizna Kuan-ti,
čínského boha války a policejních detektivů. Zdálo se, že si
o nepří-padnosti výskytu takového artefaktu v ložnici
soudního vědce nemyslí vůbec nic.
Obrátil se zpátky k Rhymovi.
„Nuže,“ řekl hrdelním šeptem a prohlédl si Rhymovu
postel. „Jsi jiný, než jsem čekal.“
„To auto,“ řekl Rhyme. „To auto v řece. Jak jsi to
udělal?“
„Jo, tohle?“ řekl Kejklíř ledabyle. „Myslíš trik zvaný
‚Potopené auto‘? Já v něm vůbec neseděl. Na konci té ulice
jsem vyskočil do křoví. Je to prostý trik: stačí zavřít okno,
aby svědci viděli prakticky jen odraz, a položit na opěrku
hlavy čepici. Na tom sedadle mě nevidělo publikum, ale
jeho fantazie. Houdini taky vůbec nebyl v některých těch
kufrech a sudech, ze kterých předstíral únik.“
„Takže ty stopy po smyku nebyly od brždění,“
konstatoval Rhyme. „Ty byly od zrychlování.“ Měl vztek,
že si toho nevšiml. „Položil jsi na plyn cihlu.“
„Cihla by nevypadala přirozeně, jakmile potápěči to auto
najdou; prostě jsem pedál zaklínil botou.“ Kejklíř si Rhyma
bedlivě prohlédl a dodal sípavým hlasem: „Ale tys nikdy
nevěřil, že jsem doopravdy mrtvý.“ Nebyla to otázka.
„Jak ses dostal do pokoje, že jsem tě neslyšel?“
„Byl jsem tady před tebou. Už před deseti minutami
jsem proklouzl nahoru. A taky jsem pobýval dole v té vaší
válečné místnosti, nebo jak tomu říkáte. Nikdo si mě
nevšiml.“
„To tys přinesl ty důkazy?“ Rhyme si matně vzpomněl
na dva pochůzkáře, kteří přinesli krabice s důkazy
nalezenými před Místní školou a v hotelovém pokoji
reverenda Swensena.
„Přesně tak. Čekal jsem na chodníku. Pak přišel ten
policajt se dvěma krabicemi. Pozdravil jsem a nabídl mu
pomoc. A když jsi v uniformě a děláš něco smysluplného,
nikdo tě nikdy nezastaví.“
„A pak ses ukrýval tady, přikrytý kusem hedvábí v barvě
zdejších stěn.“
„Takže na tenhle trik jsi přišel, viď?“
Rhyme se zamračil a prohlédl si mužovu uniformu. Na
první pohled se zdála pravá, ne jako převlek. V rozporu s
předpisy však postrádala jmenovku na prsou. Rhymovi se
náhle zastavilo srdce. Došlo mu, jak Kejklíř k uniformě
přišel. „Tys zabil Larryho Burkea… Zabils ho a ukradl mu
šaty.“
Kejklíř sklopil oči k uniformě a pokrčil rameny.
„Obráceně. Nejdřív jsem ukradl tu uniformu,“ vysvětlil
šeptavým a jakoby nehmotným hlasem. „Přesvědčil jsem ho,
že se musí svlíknout do naha, abych měl možnost uprchnout.
Ušetřil jsem si tak námahu s následným strháváním šatů z
mrtvoly. Teprve potom jsem ho zastřelil.“
Zaražený Rhyme si vzpomněl, že sice pamatoval na
riziko, že se Kejklíř zmocní Burkeovy vysílačky a služební
zbraně, ale vůbec ho nenapadlo, že by vrah mohl využít
policistovy uniformy jako rychlého převleku při útoku na
pronásledovatele. „Kde je jeho tělo?“ zeptal se šeptem.
„Na West Side.“
„Kde?“
„Myslím, že si to nechám pro sebe. Někdo ho za den
nebo dva najde. Vyčmuchá ho. Venku je teplo.“
„Ty hajzle,“ neudržel se kriminalista. Ačkoliv byl
momentálně v civilu, v srdci byl Lincoln Rhyme navždy
policajtem. A na světě neexistuje těsnější pouto než vztah
dvou policejních kolegů.
Venku je teplo…
Přesto se nakonec dokázal ovládnout a nenuceně se
zeptal: „A jak jsi našel mě?“
„Na tom řemeslném trhu. Dostal jsem se do blízkosti tvé
partnerky. Té zrzavé policistky. Stál jsem u ní velice blízko.
Stejně blízko, jako teď stojím u tebe. A taky jsem jí dýchal
na krk – těžko říct, u kterého z vás jsem si to vychutnával
víc… Každopádně jsem slyšel, jak s tebou mluví ve
vysílačce. Zmínila tvoje jméno. A pak už stačila trocha
průzkumu, abych tě našel. Píše se o tobě v novinách, víš?
Seš slavnej.“
„Slavnej? Zrůda jako já?“
„Zřejmě ano.“
Rhyme zavrtěl hlavou a pomalu řekl: „Já jsem přece
zašlá sláva. Doby, kdy měl můj příkaz nějakou váhu, jsou už
dávno pryč.“
Slovo „příkaz“ prošlo z Rhymových úst přes mikrofon
zabudovaný do opěrky hlavy a aktivovalo program na
rozpoznávání hlasu v kriminalistově počítači. Jednalo se o
spouštěcí slovo, po jehož vyslovení se program připravil na
další instrukce. Na monitoru se otevřelo okno, které Kejklíř
na rozdíl od Rhyma neviděl, a počítač položil němou otázku:
Vaše instrukce?
„Tvůj příkaz?“ zeptal se Kejklíř. „Jak to myslíš?“
„Kdysi jsem velel celému oddělení. Zatímco dneska mi
někteří mladí důstojníci ani nezvednou telefon.“
Počítač zachytil poslední slovo ve větě a okamžitě
zareagoval: Komu si přejete zavolat?
Rhyme si povzdechl. „Řeknu ti takovou historku.
Onehdy jsem se potřeboval spojit s velícím důstojníkem.
Byl to jeden poručík. Lon Sellitto.“
Vytáčím – Lon Sellitto, odpověděl počítač.
„A řekl jsem mu…“
Kejklíř se náhle zamračil.
Rychle vykročil kupředu, otočil monitor od Rhymovy
tváře k sobě a prohlédl si ho. Zašklebil se, vytrhl ze zdi
telefonní linku a odpojil počítač. Stanice se slabým lupnutím
zmlkla.
Zatímco se vrah vznášel pár centimetrů nad Rhymem,
vmáčkl kriminalista hlavu do polštářů, neboť očekával, že se
vzápětí objeví ona příšerná žiletka. Kejklíř však pouze
ustoupil a s astmatickým sípáním chvíli ztěžka oddechoval.
Zdálo se, že ho Rhymův pokus spíše ohromil, než rozzuřil.
„Víš, co to bylo, že jo?“ zeptal se a chladně se usmál.
„To byl ryzí iluzionismus. Nejdřív jsi mě tím drmolením
rozptýlil a pak jsi provedl klasické verbální odvedení
pozornosti. Říkáme tomu úskok. To bylo dobrý. Věci, které
jsi říkal, zněly docela přirozeně – dokud jsi nevyslovil to
jméno. Tím jménem sis to celé zkazil. Říkat někomu jméno
totiž není přirozené. Začal jsem mít podezření. Ale až do té
chvíle jsi byl dobrý.“
Imobilizovaný muž…
„Jenže já jsem taky dobrý,“ pokračoval Kejklíř a natáhl
ruku s otevřenou prázdnou dlaní. Rhyme se přikrčil, když
mu těsně před očima projely vrahovy prsty. Ucítil dotek na
uchu, a když se Kejklířova ruka o vteřinu později znovu
objevila, vězely mezi jednotlivými prsty čtyři oboustranné
žiletky. Kejklíř zaťal ruku v pěst a ze čtyř žiletek se stala
jediná, kterou tentokrát držel Kejklířův palec a ukazováček.
Ne, prosím… Ještě více než bolesti se Rhyme obával
hrůzy ze ztráty dalšího ze smyslů. Vrah přidržel ostří žiletky
těsně u jeho oka a pohyboval s ní sem a tam.
Nakonec se usmál a ustoupil. Pohlédl přes místnost do
stínů u protější zdi. „Další číslo, moje ctěné publikum,
zahájíme trochou eskamotérství. Nápomocen mi přitom
bude zde můj asistent.“ Kejklíř to říkal jakýmsi přízračně
teatrálním tónem.
Zvedl ruku a ukázal neexistujícímu publiku lesknoucí se
žiletku. Elegantním gestem pak nadzvedl pás Rhymových
kalhot a spodního prádla a máchl žiletkou jako vrhacím
talířem směrem k jeho nahému ohanbí.
Kriminalista sebou cukl.
„Copak si asi myslí…,“ oznámil Kejklíř imaginárnímu
obecenstvu. „Ví, že má na kůži čepel žiletky, že se mu již
možná zařezává do kůže, do genitálií, do žíly či do tepny. A
přitom vůbec nic necítí!“
Rhyme třeštil oči na přední díl kalhot a čekal, až se
objeví krev.
Kejklíř se usmál. „Jenže čepel tam možná vůbec není…
Možná je úplně někde jinde. Třeba tady.“ Sáhl si do úst,
vytáhl malý ocelový obdélník a zvedl ho do vzduchu.
Zamračil se. „Moment.“ A vytáhl si z úst další žiletku. A
další. Po chvíli opět držel v ruce čtyři žiletky. Roztáhl je
jako karetní vějíř a vyhodil je do vzduchu nad Rhyma, který
jen lapal po dechu a škubal sebou v očekávání jejich
dopadu. Jenže… se nedělo nic. Žiletky zmizely.
Rhyme cítil v krku a na spáncích, jak mu silně tluče
srdce – bušilo mu stále zběsileji a po čele a skráních mu
začal stékat pot. Pohlédl na ciferník budíku. Zdálo se mu, že
od Thornova odchodu uplynuly celé hodiny, ale ošetřovatel
jej opustil teprve před patnácti minutami.
„Proč to vlastně děláš?“ zeptal se Kejklíře. „Proč vraždíš
ty lidi? Jaký to má smysl?“
„Všichni přece nebyli zavražděni,“ poopravil ho Kejklíř
rozezleně.. „To číslo s krasojezdkyní u řeky Hudson jste mi
přece zkazili.“
„Dobrá, tak proč na ně útočíš? Proč?“
„Není v tom nic osobního,“ konstatoval Kejklíř a
rozkašlal se.
„Nic osobního?“ vyštěkl nevěřícně Rhyme.
„Řekněme, že to bylo spíš kvůli tomu, co představovali,
než kým skutečně byli.“
„Co to znamená? Jak ‚představovali‘? Vysvětli to.“
„Ne,“ zašeptal Kejklíř. „Myslím, že to nevysvětlím.“
Pomalu prošel kolem Rhymovy postele a ztěžka přitom
oddechoval. „Víš, co se během vystoupení honí hlavou
publiku? Část diváků doufá, že se iluzionistovi nepodaří
uniknout včas, že se utopí, spadne na bodce, uhoří nebo
bude rozmačkán. Existuje trik zvaný Planoucí zrcadlo. Patří
k mým oblíbeným. Začíná tím, že se marnivý iluzionista
dívá do zrcadla. Na opačné straně spatří nádhernou ženu. Ta
mu pokyne a iluzionista nakonec podlehne pokušení a
projde zrcadlem. Vidíme, že si oba vyměnili místo. Žena teď
stojí na přední straně zrcadla. Vtom vyšlehne oblak kouře,
žena provede rychlý převlek a promění se v satana.
Iluzionista je nyní uvězněn v pekle a přikován řetězy k
zemi. Z podlahy kolem něj začnou šlehat plameny a tahle
ohnivá stěna postupuje stále blíže k němu. Teprve v
okamžiku, kdy už se zdá, že ho plameny pohltí, se
iluzionistovi podaří vymanit z řetězů a proskočit ohněm ze
zadní strany zrcadla zpátky do bezpečí. Satan pak utíká
směrem k němu, vyletí do vzduchu a zmizí. Iluzionista
rozbije zrcadlo kladivem, projde přes pódium, zastaví se a
luskne prsty. Objeví se záblesk světla, a jak už si asi
domyslíš, on sám se vmžiku stane ďáblem… Obecenstvo
tohle číslo zbožňuje… Ale já vím, že každý divák si v
koutku duše přeje, aby oheň zvítězil a účinkující zemřel.“
Kejklíř se odmlčel. „Což se čas od času doopravdy stává.“
„Kdo jsi?“ zašeptal Rhyme a tentokrát již pocítil
zoufalství.
„Já?“ Kejklíř se předklonil a vášnivě zachroptěl: „Já
jsem Čaroděj severu. Jsem nejlepší iluzionista, který kdy
existoval. Jsem Houdini. Jsem muž, který dokáže uniknout z
planoucího zrcadla. Z pout, z řetězů, z uzavřených místností,
z tenat, z provazů, z čehokoliv…“ Pozorně se na Rhyma
zadíval. „Až…, až na tebe. Bál jsem se, že ty jsi jediná věc,
před kterou uniknout nedokážu. Jsi příliš dobrý. Musel jsem
tě zastavit, než nastane zítřejší odpoledne…“
„Proč? Co se má stát zítra odpoledne?“
Kejklíř neodpověděl a místo toho se jen zadíval do šera.
„A teď, ctěné publikum, naše hlavní číslo: Zuhelnatělý muž.
Pohleďte zde na našeho účinkujícího – žádné řetězy, žádná
pouta, žádné provazy. Přesto nemůže uniknout. Bude to
ještě obtížnější než první eskapologické číslo na světě – v
podání svatého Petra. Uvrhli ho do cely, spoutaného,
střeženého. A přesto jim unikl. Pochopitelně měl
významného spojence. Boha. Náš dnešní účinkující je
ovšem zcela sám.“
V Kejklířově ruce se objevil malý šedý předmět, a než
stačil Rhy me otočit hlavu, kouzelník se předklonil a přelepil
mu ústa kusem pásky.
Nato zhasl v pokoji všechna světla s výjimkou malé
noční lampičky. Otočil se k Rhymově posteli, vztyčil
ukazováček a cvrnkl o něj palcem. Z prstu vyšlehl
osmicentimetrový plamen.
Kejklíř začal prstem vrtět sem a tam. „Vidím, že se
potíš.“ Přidržel plamen těsně u Rhymova obličeje. „Oheň…
Není to úchvatné? Právě on je zřejmě nejpřesvědčivějším
úkazem v celém iluzionismu. Oheň dokonale odvádí
pozornost. Na oheň se každý dívá. Nikdo z něj na pódiu
nespustí oči. Druhou rukou bych mohl dělat cokoliv a ty by
sis toho ani nevšiml. Například…“
V Kejklířově ruce se objevila lahev Rhymovy skotské.
Kouzelník dlouho držel plamen pod lahví, poté usrkl doušek
alkoholu, přidržel si planoucí prst před rty a pohlédl přímo
na Rhyma, který sebou opět cukl. Kejklíř se však jen usmál,
otočil se stranou, vyfoukl ohnivou spršku ke stropu a mírně
ustoupil, zatímco ohnivé jazyky mizely v temnotě stropu.
Rhymovy oči zabrousily ke stěně v rohu pokoje.
Kejklíř se zasmál. „Detektor kouře? O ten už jsem se
postaral. Baterka je fuč.“ Vyfoukl ke stropu další plamen a
odložil lahev.
Zničehonic se mu v ruce objevil bílý kapesník a
kouzelník jím přejel Rhymovi pod nosem. Kriminalista
ucítil benzin. Palčivý zápach ho pálil v očích a v nose.
Kejklíř smotal kapesník do krátké šňůrky, roztrhl horní díl
Rhymova pyžama a ovázal mu kapesník kolem krku jako
šálu.
Přistoupil ke dveřím, tiše zvedl petlici, otevřel dveře a
vykoukl ven.
Rhyme ucítil další zápach smíšený s aromatem benzinu.
Co to je? Bohatá kouřová vůně… Aha, to je ta skotská. Vrah
zřejmě nechal lahev otevřenou.
Až na to, že vůně whisky zanedlouho přebila zápach
benzinu. Byla nesmírně pronikavá. Všude jako by to vonělo
skotskou. A Rhyme si s úlekem uvědomil, co Kejklíř právě
udělal. Cestou ke dveřím rozléval na podlahu proud whisky
jako jakousi zápalnou šňůru. Nyní luskl prsty, z ruky mu
vyšlehla bílá ohnivá koule a zamířila přímo k loužičce
skotské.
Whisky se vzňala a po podlaze se začaly šířit modré
plameny, které zanedlouho zapálily hromadu časopisů a
lepenkovou krabici vedle Rhymovy postele. A také jedno z
ratanových křesel.
Už zakrátko oheň vyšplhá po povlečení ke mně a začne
stravovat mé tělo, které necítím, a po něm můj obličej a
hlavu, kterou cítím až děsivě silně. Lincoln Rhyme se otočil
ke Kejklíři, ale ten už z místnosti odešel a zavřel za sebou
dveře. Kouř začal štípat Rhyma v očích a pronikal mu do
nosu. Oheň se plazil stále blíže k němu, zapaloval krabice,
knihy a plakáty, tavil kompaktní disky.
Netrvalo dlouho a modrožluté plameny začaly olizovat
přikrývku v nohách Rhymovy postele.
26
Přičinlivý příslušník newyorské policie zřejmě odněkud
zaslechl podivný zvuk nebo zahlédl nezajištěné dveře, a tak
se rychle vnořil do jedné z bočních uliček na West Side. O
patnáct vteřin později vyšel z uličky jiný muž oděný v
lehkém kaštanovém roláku, upnutých džínsách a
baseballové čepici.
Malerick již nehrál roli policisty Larryho Burkea a místo
toho kráčel rázně po Broadwayi. Při pohledu do jeho tváře
by člověk spatřil chtivý výraz muže na lovu, který míří do
některého z barů na West Side, aby si v něm defibriloval ego
a genitálie, obojí s blížícím se středním věkem poněkud
pošramocené.
Zastavil se u jednoho sklepního baru a nakoukl dovnitř.
Nakonec dospěl k závěru, že bar představuje vhodný
dočasný úkryt do chvíle, kdy bude čas vrátit se nakrátko k
Lincolnu Rhymovi a zjistit, kolik škody oheň napáchal.
Zamířil k židličce na vzdálenější straně nálevního pultu
vedle kuchyně, objednal si sprite a krůtí sendvič a rozhlédl
se kolem sebe: automaty s arkádovými hrami
doprovázenými elektronickou hudbou, zaprášená hrací
skříň, zakouřené a tmavé prostředí páchnoucí potem,
parfémy a dezinfekcí, alkoholem živené záchvaty smíchu a
bzukot bezcílné konverzace. To vše vrátilo Malericka do
mládí, jež strávil ve městě vystavěném z písku.
Las Vegas je zrcadlo obklopené oslnivými světly.
Můžete se na něj dívat celé hodiny, ale ve skutečnosti stejně
vždy uvidíte jen sami sebe – své ďobance po neštovicích,
vrásky kolem očí, svou marnivost, hamižnost, zoufalství.
Las Vegas je prašné, tvrdé místo, v němž rozjásané neony
Stripu rychle hasnou již o blok či dva dále a nedokážou
proniknout do jiných částí města: ke karavanům, k bortícím
se přízemním domkům, k obchůdkům pokrytým pískem, k
zastavárnám nabízejícím snubní prsteny, saka a pažní
protézy – zkrátka cokoliv, co lze proměnit ve čtvrťáky či
stříbrné dolary.
A všude kolem prašná, nekonečná, béžová poušť.
Právě do tohoto světa se Malerick narodil.
Jeho otec rozdával karty za blackjackovým stolem a
matka pracovala jako hosteska v restauraci (než se kvůli
rostoucí váze musela odpoklonkovat do zákulisí k
pokladně). Oba tak byli příslušníky celé armády obslužného
personálu Las Vegas, k němuž se vedení kasin i hosté
chovali jako k onucím. Tito lidé trávili své životy v takové
záplavě peněz, že téměř cítili inkoust, parfémy a pot na
jednotlivých bankovkách, přičemž si však zároveň museli
uvědomovat, že tento ohromující tok financí se v jejich
prstech zastaví jen na ten nejkratší možný okamžik.
A stejně jako mnoho lasvegaských dětí, jimž se rodiče
nevěnují, neboť pracují dlouho a na nepravidelných
službách – jakož i všech dětí žijících v neutěšených
rodinných poměrech –, to také jejich syna nevyhnutelně
přitahovalo k místu, kde nacházel alespoň nějakou útěchu.
Tím místem byl pro něj Strip.
Už jsem se vám, ctěné publikum, zmiňoval o odvedení
pozornosti –o tom, jak vás my iluzionisté rozptylujeme tím,
že odvádíme pomocí pohybu, barvy, světla, momentu
překvapení či zvuku vaši pozornost od principu samotné
metody. Nuže vězte, že odvedení pozornosti je ve
skutečnosti něčím více než pouhou kouzelnickou technikou;
je to zároveň jeden aspekt života. Všechny nás to zoufale
přitahuje k blyštivosti a pozlátku – pryč od nudy, od
stereotypu, od hašteřivých rodin, od zdlouhavých nehybných
hodin na okraji pouště, od škodolibých výrostků, kteří vás
pronásledují, protože jste vychrtlí a bojácní, a pak vás mlátí
pěstmi tvrdými jako krunýř škorpiona…
Útočištěm se mu stal Strip.
Především pak prodejny kouzelnických potřeb. Kterých
bylo v Las Vegas mnoho, neboť toto město má mezi
kouzelníky z celého světa pověst hlavního města magie.
Chlapec navíc brzy přišel na to, že tyto obchůdky jsou
něčím více než jen obyčejnými prodejnami zboží; byla to
místa, kde vysedávali nadějní, aktivní i vysloužilí
kouzelníci, aby si zde vyměňovali historky, triky a drby.
V jedné z těchto prodejen se chlapec o sobě dozvěděl
něco velmi důležitého: totiž že je sice vychrtlý, bojácný a
neumí rychle běhat, ale zato je obdařen zázračnou zručností.
Zdejší kouzelníci mu ukazovali metody ukrývání, mizení i
upouštění a chlapec všechny tyto triky okamžitě pochytil.
Jeden z prodavačů tehdy zvedl obočí a prohlásil o tehdy asi
třináctiletém hochovi: „Rozený eskamotér.“
Chlapec se zamračil, neboť toto slovo ještě nikdy
neslyšel.
A tak pomalu dospíval k přesvědčení, že je možná
opravdu něčím více než jen pátým kolem u rodinného vozu,
něčím více než potravou pro pěsti na hřišti.
Každý den odcházel v 15.10 ze školy a mířil rovnou do
své oblíbené prodejny, kde jen tak bloumal a nasával do
sebe metody. Doma pak neustále cvičil. Jeden z majitelů
prodejny si ho přitom čas od času najímal k demonstračním
ukázkám a krátkým vystoupením pro zákazníky v „Magické
jeskyni“ v zadní části prodejny.
Malerick si dodnes živě vybavoval své první vystoupení.
Od toho dne se Mladý Houdini – jak znělo jeho umělecké
jméno – při každé příležitosti snažil argumentací nebo i
terorizováním vybojovat pro sebe místo na jevišti. V životě
nepoznal větší rozkoš, než když ohromoval publikum,
rozjařoval je, prodával mu medicínu, šálil je. A taky je děsil.
Mladý Houdini děsil publikum rád.
Nakonec mu to zatrhli – konkrétně jeho matka. Po
nějaké době si totiž uvědomila, že chlapec skoro vůbec není
doma, a prohledala mu pokoj, aby zjistila důvod. Když se
pak jednoho večera vrátil domů, vstala od večeře a odešla za
ním do kuchyně. „Tyhle peníze jsem našla ve tvém pokoji,“
osopila se na něj. „Vysvětli mi to.“
„Ty jsou od Abracadabry.“
„Kdo to je?“
„To je jeden obchod. U Tropicany. Říkal jsem ti o
něm…“
„Na Strip chodit nebudeš.“
„Mami, vždyť je to jen prodejna. Pro kouzelníky.“
„Kdes byl? Pil jsi? Dýchni na mě.“
„Mami, ne.“ Chlapec ustoupil, neboť jej odpuzoval
pohled na mohutnou matku v halence pobryndané od italské
omáčky, zvlášť když její vlastní dech strašlivě páchl.
„Jestli tě načapají v kasinu, můžu přijít o práci. A táta
taky.“
„Já byl jen v té prodejně. Mám tam takové malé
vystoupení. Lidi mi někdy dávají tuzéry.“
„Na tuzéry je to strašně moc. Když jsem dělala hostesku,
nikdy jsem takové tuzéry nedostávala.“
„Prostě jsem dobrý,“ poznamenal chlapec.
„To já byla taky… Vystoupení? Jaké vystoupení?“
„Kouzelnické.“ Chlapec byl rozčarován. O tomhle se
matce zmiňoval už před mnoha měsíci. „Koukej,“ řekl a
ukázal jí jeden karetní trik.
„To bylo dobré,“ pokývala hlavou matka. „Ale za to, žes
mi lhal, si ty peníze nechám.“
„Já ti nelhal!“
„Neřekls mi, co děláš. A to je stejné jako lhaní.“
„Mami, ty peníze jsou moje.“
„Kdo lže, ten platí.“
Matka si s jistou námahou nacpala peníze do kapsy od
džínsů, jejíž stěny držel u sebe tlak jejího břicha. Poté však
zaváhala. „No dobrá, tady máš pětku nazpátek. Ale musíš mi
něco říct.“
„Co ti mám říct?“
„Chtěla jsem se zeptat… Viděl jsi někdy otce s Tiffany
Loa-movou?“
„Já nevím… Kdo je to?“
„Však ty víš. Nedělej, že ne. To je ta servírka ze Sands,
která se tu před dvěma měsíci zastavila s manželem na
večeři. Měla na sobě takovou žlutou halenku.“
„Já…“
„Viděls je? Jak jeli včera do pouště?“
„Neviděl jsem je.“
Matka si syna bedlivě prohlédla a dospěla k názoru, že jí
říká pravdu. „Jestli je někdy uvidíš, řekni mi to.“
Načež se vrátila ke svým špagetám, které se srážely na
televizním tácku v obývacím pokoji.
„Moje peníze, mami!“
„Bud zticha. Dávají Daily Double.“
Jednoho dne, právě když měl v prodejně Abracadabra
malé vystoupení, si chlapec s překvapením všiml, že do
dveří vchází štíhlý zádumčivý muž. Když zamířil k
„Magické jeskyni“, všichni kouzelníci i prodavači v
obchodě zmlkli. Jednalo se o slavného iluzionistu, který
vystupoval v Tropicaně. Byl znám svou náladovostí a
ponurými iluzemi plnými děsu.
Po představení si gestem přivolal chlapce k sobě a kývl
na ručně psanou ceduli na pódiu. „Ty si říkáš ‚Mladý
Houdini‘?“
„Jo.“
„A myslíš, že jsi toho jména hoden?“
„Já nevím. Prostě se mi to líbilo.“
„Ukaž ještě něco.“ Iluzionista kývl k sametovému
stolku.
Chlapec provedl pár triků – tentokrát dost nervózně,
neboť jeho pohyby sledovala legenda.
Iluzionista kývl způsobem, který vyzněl jako pochvalný.
Skutečnost, že se čtrnáctiletému chlapci dostalo podobného
uznání, ohromila kouzelníky v sále natolik, že okamžitě
zmlkli.
„Chceš lekci?“
Chlapec přikývl a pocítil vzrušení.
„Ukaž mi ty mince.“
Mladý Houdini rozevřel dlaň a nabídl iluzionistovi
mince. Ten se mu podíval na ruku a zamračil se. „Kde je
máš?“
Chlapcova ruka byla prázdná. Iluzionista se drsně
rozesmál jeho zmatenému výrazu; už dávno mu totiž mince
z dlaně sebral a nyní je držel ve svých rukou. Chlapec byl
konsternován: necítil vůbec nic.
„A teď budu držet tuhle ruku ve vzduchu…“
Chlapec vzhlédl, ale jeho instinkt mu náhle poradil:
Zavři dlaň! Bude ti chtít ty mince vrátit. Znemožni ho před
sálem plným kouzelníků. Popadni ho za ruku!
Iluzionista se ani neobtěžoval zvednout hlavu,
zčistajasna ztuhl a zašeptal: „Opravdu to chceš udělat?“
Chlapec překvapeně zamžoural. „Já…“
„Rozmysli si to.“ Pohlédl na chlapcovu ruku.
Také Mladý Houdini se zadíval na vlastní dlaň, která se
už už chystala sevřít velkou iluzionistovu ruku. Ke svému
úžasu přitom zjistil, že mu do ní iluzionista skutečně něco
vložil. Nebyly to však mince, nýbrž pět oboustranných
žiletek. Kdyby byl Mladý Houdini sevřel dlaň, jak chtěl,
potřeboval by dobrých dvanáct stehů.
„Ukaž mi ruce,“ řekl iluzionista, sebral mu z dlaně
žiletky a vmžiku je zmizel.
Mladý Houdini zvedl dlaně, iluzionista se jich dotkl a
zlehka je pohladil palci. Chlapci připadalo, že mu mezi nimi
protéká elektrický proud.
„Máš ruce, které mohou být skvělé,“ zašeptal iluzionista
chlapci tak, aby to slyšel pouze on. „Máš vervu a já vím, že
máš taky potřebnou krutost… Ale nemáš vizi. Zatím.“ V
jeho rukou se znovu objevila žiletka. Iluzionista jí projel
kusem papíru, který začal krvácet. Poté papír zmačkal a opět
rozevřel. Papír neobsahoval jedinou stopu řezu ani krve.
Iluzionista ho předal chlapci, který si všiml, že na vnitřní
straně je červeným inkoustem napsána adresa.
Malé publikum přihlížejících začalo jásat a aplaudovat s
nefalšovaným obdivem, případně s žárlivostí. „Přijď za
mnou,“ zašeptal iluzionista Mladému Houdinimu a jeho rty
se mu přitom otřely o ucho. „Máš se hodně co učit. A já
mám hodně co předávat.“
Chlapec si iluzionistovu adresu ponechal, ale nedokázal
sebrat odvahu a navštívit jej. Na oslavě chlapcových
patnáctých narozenin však matka navždy změnila směr jeho
života, když opět spustila tirádu a hodila po svém muži talíř
s fettuccini ohledně jakýchsi čerstvě nabytých
zpravodajských informací o nechvalně proslulé paní Loamové. Vzduchem létaly lahve a rozbíjely starožitnosti, takže
na místo brzy přijela policie.
Chlapec se rozhodl, že toho má dost. Hned příštího dne
navštívil iluzionistu, který souhlasil, že se stane jeho
učitelem. Načasování bylo dokonalé: iluzionista měl o dva
dny později vyrazit na rozsáhlé turné po Spojených státech a
potřeboval asistenta. Mladý Houdini vyluxoval své tajné
bankovní konto a učinil přesně totéž, co kdysi jeho
jmenovec: utekl z domu, aby se mohl živit jako kouzelník.
Mezi oběma muži však přesto existoval jeden podstatný
rozdíl: zatímco Harry Houdini odešel z domu pouze proto,
aby vydělal peníze a pomohl zbídačené rodině, k níž se
ostatně zanedlouho vrátil, mladý Malerick se s členy své
rodiny již nikdy nesetkal.
„Ahoj, jak se máš?“
Chraplavý ženský hlas jej vytrhl z nesmazatelných
vzpomínek a Malerickovy myšlenky se opět vrátily do baru
v Upper West Side. Zřejmě pravidelná návštěvnice, usoudil.
Padesátka, která se neúspěšně snažila o iluzi čtyřicetileté
ženy, si tuto restauraci vybrala jako svou honitbu
pravděpodobně jen kvůli nedostatečnému osvětlení.
Vyhoupla se na stoličku vedle Malericka, předklonila se a
odhalila cíp výstřihu.
„Co prosím?“
„Ptala jsem se tě, jak se máš. Myslím, že jsem tě tu ještě
neviděla.“
„Jsem ve městě teprve první nebo druhý den.“
„Á,“ řekla žena opilecky. „Hele, potřebuju připálit.“
Snažila se Malerickovi vnuknout myšlenku, že zapálit jí
cigaretu by si měl pokládat za čest.
„Jo, jasně,“ odpověděl.
Cvakl zapalovačem a přidržel jí ho. Tenhle plamínek
mihotá úplně zběsile, pomyslel si, zatímco ho žena chytila
červenými kostnatými prsty za ruku, aby si navedla
zapalovač ke rtům.
„Díky,“ utrousila a vyfoukla úzký vějíř kouře ke stropu.
Když opět pohlédla zpátky, Malerick již měl zaplacen účet a
právě vyrážel od baru pryč.
Žena se zamračila.
„Musím jít,“ usmál se kouzelník a dodal: „Na, ten si
můžeš nechat.“
Podal jí malý kovový zapalovač. Žena si ho vzala,
vytřeštila oči a její chmury se rázem prohloubily. Držela v
ruce svůj vlastní zapalovač, který jí Malerick vytáhl z
kabelky, když se k němu předkláněla.
„Myslím, žes nakonec žádný nepotřebovala,“ zašeptal
Malerick chladně.
Když vzápětí odcházel od baru, kde jeho „nápadnici“
stékaly po líčidle na tvářích dvě velké slzy, napadlo ho, že
ze všech sadistických iluzí, jichž se za tento víkend dopustil
a které měl ještě v plánu spáchat – krev, maso i oheň –, ho
tento drobný trik pravděpodobně uspokojil nejvíce.
Když byli dva bloky od Rhyma, zaslechla sirény.
Mysl Amélie Sachsové v tu chvíli provedla jeden z
oněch prazvláštních přemetů: sotva zaslechla naléhavé
elektronické kvílení jakéhosi záchranného vozidla, okamžitě
ji napadlo, že zvuk jako by vycházel přímo z Rhymova
domu.
Což samozřejmě není pravda, utvrdila se vzápětí.
To je jen taková velká náhoda.
Jenže ty modročervené majáčky skutečné blikaly na
Central Park West, kde shodou okolností stál i Rhymův
dům.
Ale no tak, holka, ujišťovala se Sachsová, to je jen tvoje
fantazie vyburcovaná vzpomínkou na strašidelného
harlekýna na transparentu před stanem Cirque Fantastique v
parku, na účinkující v maskách, na hrůzu z Kejklířových
vražd. Vyvolává to v tobě paranoidní myšlenky.
Strašidelné…
Pusť to z hlavy.
Přehodila si velkou nákupní tašku s kubánským jídlem
plným česneku z jedné ruky do druhé a pokračovala spolu s
Karou v chůzi po rušném chodníku. Bavily se o rodičích, o
kariéře, o Cirque Fantastique. A taky o mužích.
Prásk, prásk…
Mladá kouzelnice během chůze usrkávala dvojitou
kubánskou kávu, na níž si dle vlastního vyjádření hned při
prvním doušku vypěstovala závislost. Nejenže stála
polovinu toho, co káva ze Starbucks, ale jak Kara
poznamenala, byla navíc dvakrát silnější. „V matice nejsem
zrovna moc dobrá, ale myslím, že je tím pádem čtyřikrát
lepší,“ shrnula mladá žena. „Řeknu ti, že podobné objevy
zbožňuju. Život přece utvářejí drobnosti, nemám pravdu?“
Sachsová však již ztratila nit rozhovoru, neboť kolem se
prohnala další sanitka. Amélie Sachsová v duchu odříkala
modlitbu, ať vůz nezastaví u Rhymova domu.
Stalo se. Na rohu vedle domu sanitka s prudkým
bržděním zastavila.
„Ne,“ zašeptala Sachsová.
„Co se děje?“ zeptala se Kara. „Nějaká nehoda?“
Sachsová s tlukoucím srdcem upustila tašky s jídlem a
začala sprintovat k budově.
„Ach, Lincolne…“
Kara vyrazila za ní. Horká káva jí postříkala ruku a
kouzelnice odhodila kelímek. Po chvíli policistku dohnala a
držela s ní krok. „Co se děje?“
Jakmile Sachsová odbočila za roh, napočítala celkem
šest hasičských vozů a sanitek.
Zpočátku si myslela, že Rhyma postihl záchvat
dysreflexe. Jenže tady očividně vypukl požár. Pohlédla do
prvního patra a šokem zalapala po dechu. Z okna Rhymovy
ložnice se valil kouř.
Prokrista, ne!
Protáhla se pod policejní páskou a vyrazila k hloučku
hasičů postávajících ve dveřích. Na okamžik zapomněla na
artritidu, vyběhla po schodech před domem, vklouzla do
dveří a téměř upadla na mramorové podlaze. Hala i laboratoř
vypadaly nedotčeně, ale chodbu v přízemí naplňoval slabý
kouřový opar.
Ze schodů pomalu scházeli dva hasiči. Jejich obličeje
jako by byly naplněny odevzdaností.
„Lincolne!“ vykřikla Sachsová.
A vyrazila ke schodům.
„Ne, Amélie!“ Vzduch na chodbě rozčísl drsný hlas
Lona Sellitta.
Sachsová se v panice otočila, neboť si myslela, že
detektiv nechce, aby spatřila Lincolnovu ohořelou mrtvolu.
Pokud jí Kejklíř Lincolna vzal, zemře. Nic na světě jí v tom
nezabrání.
„Lone!“
Sellitto ji gestem přivolal ze schodů k sobě a objal ji.
„On tam není, Amélie.“
„Co se…“
„Nic, nic, to je v pořádku. Nic to není. Thorn ho odvezl
do pokoje pro hosty vzadu. Tady v přízemí.“
„Díkybohu,“ řekla Kara a s úlekem přihlížela, jak ze
schodů sbíhají další a další hasiči, urostlí muži a ženy,
jejichž postavy ještě zvětšovala uniforma s výstrojí.
Ze zadní části chodby se vynořil zachmuřený Thorn.
„Bude v pořádku, Amélie,“ ujistil ji. „Nemá žádné
popáleniny, jen se trochu nadýchal kouře. Má vysoký tlak,
ale už si vzal léky. Vylíže se z toho.“
„A co se vlastně stalo?“ zeptala se Sachsová detektiva.
„Kejklíř,“ zamumlal Sellitto a povzdechl si. „Zavraždil
Larryho Burkea a ukradl mu uniformu. Díky tomu se dostal
až sem, nějakým způsobem se vkradl do Rhymova pokoje a
zapálil mu kolem postele oheň. My jsme o tom tady dole
vůbec nevěděli. Naštěstí někdo na ulici zahlídl kouř a
zavolal devět set jedenáct. Z dispečinku se pak ozvali mně.
Thorn, Mel a já jsme běželi nahoru a z velké části jsme ten
oheň uhasili dřív, než dorazili hasiči.“
„Předpokládám, že ho nemáme,“ odpověděla Sachsová.
„Myslím Kejklíře.“
Sellitto se hořce zasmál. „A co si myslíš? Zmizel. Jako
pára nad hrncem.“
Po nehodě, v jejímž důsledku zůstal ochrnutý, prodělal
Lincoln Rhyme fázi zármutku, kdy si celé měsíce toužebně
přál, aby mu nohy opět fungovaly. Nakonec se však přestal
zaobírat nemožnostmi a upřel své pozoruhodné soustředění
a sílu vůle k dosažitelnějšímu cíli.
Chtěl samostatně dýchat.
Kvadruplegik typu C4 – který prodělal zlomeninu
čtvrtého krčního obratle – se pohybuje na rozhraní potřeby
plicního ventilátoru. Nervy vedoucí z mozku do bráničních
svalů u takového člověka mohou, ale i nemusí fungovat. V
Rhymově případě se zpočátku zdálo, že jeho plíce nečerpají
kyslík správně, a tak ho napojili na dýchací přístroj
zakončený hadicí implantovanou do hrudníku. Rhyme ten
přístroj nenáviděl; nesnášel jeho mechanické sípáni ani
podivný stav, kdy necítil potřebu dýchat, přestože věděl, že
on sám nedýchá.
(Kromě toho měl stroj ošklivý zvyk se čas od času
samovolně zastavit.)
Poté však jeho plíce opět začaly spontánně fungovat a
Rhyme byl od bionického přístroje osvobozen. Lékaři
tvrdili, že zlepšení je důsledkem přirozené posttraumatické
stabilizace. Rhyme však věděl své. Dokázal to sám. Silou
vůle. Samostatné vdechování vzduchu do plic – jistě, zprvu
šlo o skrovné doušky, ale zároveň to byl jeho vlastní dech –
se rázem zařadilo k největším úspěchům jeho života. V
současné době se prozměnu úporně věnoval cvičením, která
se mohla odrazit ve zvýšené citlivosti jeho těla a snad i v
pohybech končetin. Rhyme ovšem věděl, že ať už tato jeho
snaha dopadne jakkoliv, pocit hrdosti se bude jen stěží
rovnat pýše, která jej naplnila, když ho poprvé odpojili od
ventilátoru.
Nyní ležel v malé místnosti pro hosty a vzpomínal, jak
se ještě před chvílí bezmocně díval na oblaka kouře
stoupající z látky, papíru a plastu planoucího v jeho pokoji
všude kolem něj. V jeho hrůze ho přitom netrápila
myšlenka, že uhoří, ale spíše představa, jak mu do plic
proniká příšerný dým připomínající kovové piliny a jak mu
odnímá jediné vítězství, jehož ve válce s postižením dosáhl.
Kejklíř jako by si k útoku na Rhyma neomylně zvolil jeho
nejzranitelnější místo.
Když se Thorn se Sellittem a Cooperem vřítili do jeho
pokoje, nepomyslel Lincoln Rhyme ze všeho nejdříve na
hasicí přístroje, které drželi oba policisté, nýbrž na zelenou
kyslíkovou lahev v rukou svého ošetřovatele. Zachraň mi
plíce! pomyslel si.
Než dohasly poslední plameny, držel už Thorn na
Rhymově tváři kyslíkovou masku a kriminalista lačně
vdechoval sladoučký plyn. Odvezli ho dolů, kde ho prohlédl
lékař zásahové jednotky i jeho vlastní specialistka na
poranění míchy. Vyčistili a ošetřili mu několik drobných
popálenin a pečlivě mu ohledali celé tělo, aby ošetřili i
případné jizvy po žiletce (žádné ovšem neobjevili a žiletky
se nenašly ani v jeho pyžamu). Specialistka na míchu
konstatovala, že jeho plíce fungují normálně, ale že by ho
měl Thorn přesto obracet častěji než obvykle, aby dýchací
cesty zůstaly průchodné.
Teprve v tom okamžiku se Rhyme začal uklidňovat.
Stále však cítil obrovský neklid. Pachatel se totiž dopustil
něčeho mnohem krutějšího než pouhého fyzického ublížení
na jeho těle. Kejklířův útok Rhymovi znovu připomněl, jak
nejistý je jeho život a nakolik ohrožena je jeho budoucnost.
Nesnášel ten pocit, nenáviděl tu příšernou bezmocnost a
zranitelnost.
„Lincolne!“ Sachsová rychle vkráčela do pokoje,
posadila se na starou postel Clinitron, naklonila se k jeho
hrudníku a pevně ho objala. Rhyme sklopil hlavu na její
vlasy. Amélie plakala. Za dobu, co ji znal, přitom Rhyme
viděl v jejích očích slzy snad pouze dvakrát.
„Neoslovuj mě křestním jménem,“ zašeptal. „Nosí to
smůlu. A té už jsme měli za dnešek dost.“
„Jsi v pořádku?“
„Ano, nic mí není,“ prohlásil kriminalista šeptem, k
němuž ho nutila nelogická obava, že kdyby promluvil
hlasitěji, částečky kouře by mu nějakým způsobem
propíchly a vypustily plíce. „Co ptáci?“ dotázal se a v duchu
se modlil, aby se sokolům stěhovavým nic špatného nestalo.
Nevadilo by mu, kdyby se přestěhovali na jinou budovu, ale
úplně by ho zničilo, kdyby se některý z nich zranil nebo
uhynul.
„Thorn říkal, že jim nic není. Sedí na jiné římse.“
Sachsová Rhyma ještě chvíli objímala, ale pak se ve
dveřích objevil Thorn. „Potřebuju tě obrátit.“
Policistka kriminalistu naposledy stiskla, odstoupila od
postele a uvolnila místo ošetřovateli.
„Ohledej místo činu,“ poručil jí Rhyme. „Určitě tam po
sobě něco zanechal. Například ten kapesník, který mi uvázal
kolem krku. A taky měl několik žiletek.“
Sachsová přitakala a odešla z pokoje. Thorn se pustil do
práce a začal Rhymovi odborně čistit plíce.
O dvacet minut později se Amélie vrátila. Svlékla si
tyvekovou kombinézu, pečlivě ji složila a vrátila do kufru s
ohledávacími potřebami.
„Moc jsem toho nenašla,“ oznámila. „Mám ten kapesník
a taky dva otisky šlépějí. Měl na sobě nový pár bot Ecco.
Žádné žiletky jsem ale neobjevila. Vypařily se, stejně jako
všechno ostatní, co tam po sobě možná zanechal. Jo, a ještě
jsem našla lahev skotské. Předpokládám, že patřila tobě.“
„Ano, patřila,“ zašeptal Rhyme. Za normálních okolností
by prohodil nějaký vtip – něco ve smyslu, že být zapálen
prostřednictvím osmnáctileté skotské je jedním z
nejkrutějších způsobů smrti. Na vtipkování však
momentálně neměl náladu.
Tušil, že Sachsová mnoho důkazů nenajde. Vzhledem k
ničivým účinkům ohně se ze stop nalezených na místech
podezřelých požárů obvykle nedá vyčíst nic jiného, než kde
a jak oheň propukl. To už však vyšetřovatelé věděli. Přesto
měl Rhyme dojem, že v jeho pokoji musí být stop více.
„A co ta lepicí páska? Thorn mi ji strhl a zahodil.“
„Žádnou jsem nenašla.“
„Tak se podívej za hlavu postele. Kejklíř stál právě tam.
Mohl…“
„Dívala jsem se.“
„No tak se podívej znovu. Něco ti uniklo. Muselo.“
„Ne,“ odvětila Sachsová prostě.
„Cože?“
„Na to místo činu zapomeň. Obrazně řečeno je z něj
topinka.“
„Ale musíme přece s tím zatraceným případem
pohnout.“
„Však my s ním pohneme. Ted půjdu vyslechnout
svědka.“
„My máme svědka?“ zabručel Rhyme. „Nikdo mi neřekl,
že máme svědka.“
„No, prostě ho máme.“
Sachsová vyšla na chodbu a zavolala na Lona Sellitta.
Detektiv vpochodoval dovnitř, přičemž si neustále čichal k
saku a vraštil nos. „Tenhle oblek mě stál dvě stě čtyřicet
posraných dolarů. Je po něm. Ksakru. Copak, policistko?“
„Hodlám vyslechnout svědka, poručíku. Máš ten
magnetofon?“
„Jasně.“ Sellitto vytáhl z kapsy kazetový magnetofon a
podal ho Amélii. „My máme svědka?“
„Zapomeň na svědky, Sachsová,“ namítal Rhyme. „Víš,
jak jsou nespolehliví. Drž se radši důkazů.“
„Ne, z tohohle určitě vytáhneme něco užitečného. O to
už se postarám.“
Rhyme pohlédl ke dveřím. „A kdo to teda je, ksakru?“
„Ty,“ řekla Sachsová a přitáhla si k posteli židli.
27
„Já? No to je směšné.“
„Ne. Není to směšné.“
„To pusť z hlavy. A projdi znovu rošt. Něco ti uniklo.
Prohledalas to tam strašně rychle. Kdybys byla nováček…“
„Ale já nejsem nováček. Vím, jak prohledat místo činu
rychle, a taky poznám, kdy je čas přestat ohledávat a
věnovat se smysluplnějším věcem.“ Sachsová si prohlédla
Sellittův malý magnetofon, zkontrolovala kazetu a zapnula
přístroj.
„Hovoří pochůzkářka newyorské policie Amélie
Sachsová, číslo odznaku pět osm osm pět. Vyšetřuji
Lincolna Rhyma, svědka přepadení deset dvacet čtyři a
žhářského útoku deset dvacet devět na adrese Central Park
West tři čtyři pět. Dnes je sobota dvacátého dubna.“ Položila
magnetofon na stolek vedle Rhyma.
Který na něj civěl, jako by to byl had.
„Takže,“ řekla. „Popis.“
„Už jsem říkal Lonovi, že…“
„Řekni to mně.“
Rhyme jízlivě pohlédl ke stropu. „Muž střední postavy,
věk padesát až pětapadesát let, na sobě měl policejní
uniformu. Tentokrát byl bez vousů. Zjizvená tkáň a skvrny
na krku a na hrudníku.“
„On měl rozhalenku? Tys mu viděl na hrudník?“
„Omlouvám se,“ pravil Rhyme s uštěpačným
sarkasmem. „Zjizvená tkáň na spodní straně krku, která se
pravděpodobně táhla až k hrudníku. Prsteníček a malíček
levé ruky srostlé k sobě. Měl… Zdálo se, že má hnědé oči.“
„Dobře, Rhyme,“ řekla Sachsová. „Barvu jeho očí jsme
zatím neznali.“
„A jestli měl kontaktní čočky, tak ji možná neznáme ani
teď,“ odsekl Rhyme a měl pocit, že zabodoval. „Při troše
pomoci bych si asi ty věci vybavoval líp.“ Pohlédl směrem k
Thornovi.
„Při troše pomoci?“
„Předpokládám, že máte někde v kuchyni nezpopelněnou
lahev macallana.“
„Později,“ rozhodla Sachsová. „Ted musíš mít čistou
hlavu.“
„Ale…“
Sachsová si zajela nehtem do kůže pod vlasy a
pokračovala: „A teď chci znovu projít všechno, co se stalo.
Takže co říkal?“
„Moc si toho nepamatuju,“ odpověděl Rhyme netrpělivě.
„Vesměs to bylo přitroublé blábolení. A já neměl zrovna
náladu tomu věnovat pozornost.“
„Možná to jako přitroublé připadalo tobě. Ale vsadím se,
že řekl něco, čeho bychom mohli využít.“
„Sachsová,“ řekl Rhyme kousavě, „nenapadlo tě, že jsem
mohl být taky trochu vyděšený a zmatený? Nebo jenom
maličko rozptýlený?“
Amélie se dotkla jeho ramena, kde tělesný kontakt cítil.
„Já vím, že svědkům nevěříš. Ale oni někdy vidí různé
věci… Tohle je zase moje specialita, Rhyme.“
Amélie Sachsová, policajtka z lidu.
„Provedu tě tím rozhovorem. Stejně jako mě ty vodíš v
roštu. Určitě objevíme něco důležitého.“
Vstala, přešla ke dveřím a zavolala: „Karo?“
Jistě, Rhyme nedůvěřoval svědkům, a to ani těm, kteří
zaujímali výhodné místo a nebyli sami součástí incidentu.
Každý, kdo se nějakým způsobem zapletl do zločinu – a
především oběti násilností –, byl pro Rhyma naprosto
nespolehlivý. Když Rhyme pomyslel na dnešní vrahovu
návštěvu, ještě nyní neviděl nic než nahodilou sérii událostí:
Kejklíř stojí za ním, sklání se nad ním, zakládá oheň. Čepele
žiletek. Vůně skotské, valící se kouř. Rhyme neměl ani
ponětí o chronologii pachatelovy návštěvy.
Jak říkala Kara: vzpomínky jsou pouhá iluze.
O chvíli později se mladá kouzelnice objevila ve dveřích.
„Jsi v pořádku, Lincolne?“
„Jo,“ zabručel Rhyme.
Sachsová mu vysvětlila, že chtěla, aby Kara jejich
rozhovor poslouchala – třeba ji při nějakém Kejklířově
výroku napadne něco, co by jim mohlo pomoci. Znovu se
posadila a přitáhla si židli blíže k Rhymovi. „A teď se tam
vraťme, Rhyme. Pověz nám, co se stalo. Stačí v hrubých
obrysech.“
Kriminalista zaváhal, pohlédl na magnetofon a konečně
začal líčit události tak, jak si je pamatoval. Kejklíř se objevil
v jeho pokoji, přiznal, že ukradl policistovi uniformu a
zavraždil ho, a dokonce se Rhymovi zmínil i o policistově
těle.
Venku je teplo…
„Jako by předstíral, že pořádá vystoupení, a já byl jeho
asistent,“ podotkl Rhyme. Znovu si v duchu přehrál
Kejklířovo podivné blábolení a dodal: „Na jednu věc si
přece jen vzpomínám. Má astma. Nebo alespoň působil
zadýchaně. Hodně lapal po dechu a šeptal.“
„Dobře,“ přikývla Sachsová. „Úplně jsem zapomněla, že
takhle mluvil i u toho rybníka, kde přepadl Marstonovou. Co
ještě říkal?“
Rhyme pohlédl na tmavý strop malého pokoje pro hosty
a zavrtěl hlavou. „To je zhruba všechno. Buďto mě pálil,
nebo mi vyhrožoval, že mě rozkrájí… Jo, našla jsi při
ohledávání pokoje nějaké žiletky?“
„Ne.“
„No vidíš. O tomhle právě mluvím – o důkazech. Vím,
že mi jednu žiletku hodil do kalhot. Doktoři ji nenašli.
Musela vypadnout ven. Vidíš, tohle jsou věci, o které by ses
měla zajímat.“
„Nejspíš si ji v kalhotách vůbec neměl,“ prohlásila Kara.
„Já iluze znám. Schoval tu žiletku do dlaně.“
„No, já chci jenom říct, že člověk obvykle neposlouchá
moc bedlivě lidi, kteří ho mučí.“
„No tak, Rhyme, zkus se tam ještě vrátit. Je sobota
večer. Kara a já odcházíme pro večeři. Ty prohlížíš důkazy.
A pak tě Thorn odváží nahoru. Byl jsi unavený, vid?“
„Ne,“ řekl kriminalista. „Nebyl jsem unavený. Ale on mě
tam stejně odvezl.“
„Umím si představit, žes z toho nebyl zrovna šťastný.“
„To jsem tedy nebyl.“
„Takže teď odpočíváš nahoře v pokoji.“
Rhyme si vybavil světla, siluety ptáků a Thorna, jak
zavírá dveře.
„V místnosti je ticho…,“ začala Sachsová.
„Ne, vůbec tam není ticho. Naproti na ulici totiž stojí ten
zatracený cirkus. Každopádně jsem nastavil budík…“
„Na kolik hodin?“
„Já nevím. Prostě na hodinu. Co na tom záleží?“
„Z jednoho detailu se mohou zrodit dva další.“
Rhyme se zaškaredil. „Kdes to sebrala, v horoskopu?“
Sachsová se usmála. „Vymyslela jsem to. Zní to dobře,
nemyslíš? Můžeš to použít v novém vydání své knihy.“
„Nepíšu knihy o svědcích,“ odsekl Rhyme. „Píšu je o
důkazech.“ Znovu se ho zmocnil pocit vítězství.
„Tak především mě zajímá, jak jsi poznal, že je tam.
Slyšel jsi něco?“
„Ne, ucítil jsem průvan. Nejdřív jsem si myslel, že je to
klimatizace. Ale byl to on. Foukal mi na krk a na tvář.“
„Jen aby… Proč?“
„Asi proto, aby mě vyděsil. Což se mu mimochodem
podařilo.“ Rhyme zavřel oči a po chvíli pokýval hlavou,
neboť se mu vrátilo dalších pár vzpomínek. „Chtěl jsem
zavolat Lonovi. Ale on…“ Pohled na Karu. „Vyhmátl mě.
Vyhrožoval, že mě zabije – vlastně ne, že mě oslepí –, jestli
se pokusím volat o pomoc. Myslel jsem si, že to udělá. Ale
nejzvláštnější na tom bylo, že působil docela uznale.
Dokonce mě pochválil za odvedení pozornosti…“ Rhymův
hlas se vytratil a vzpomínky se rozplynuly v temnotu.
„Jak se dostal dovnitř?“
„Přišel sem s policistou, který nesl důkazy z toho pokusu
o atentát na Gradyho.“
„Sakra,“ ulevil si Sellitto. „Od této chvíle budem
kontrolovat totožnost každého, kdo vleze do těchhle
posraných dveří. Tím myslím každého.“
„On mluvil o odvedení pozornosti,“ pokračovala
Sachsová. „Složil ti poklonu. Co ještě říkal?“
„Já nevím,“ zabručel Rhyme. „Nic.“
„Vůbec nic?“ zeptala se Sachsová šeptem.
„Já nevim,“ odpověděl důrazně Rhyme. Měl vztek. Na
Sachsovou, že ho tlačí kam nechce. A že mu nedopřeje
panáka, který by zmírnil jeho hrůzu.
Ovšem největší vztek měl sám na sebe, že Amélii
zklamal.
Ona však musela pochopit, jak je pro něj těžké se k těm
okamžikům vracet – k plamenům, ke kouři, který mu vnikal
do nosu a ohrožoval jeho drahocenné plíce…
Moment. Kouř…
„Oheň,“ řekl Lincoln Rhyme.
„Oheň?“
„Myslím, že ze všeho nejvíc mluvil o ohni. Byl jím
přímo posedlý. Zmiňoval se o jedné iluzi. Planoucí…, jasně,
Planoucí zrcadlo. To je ono. Myslím, že všude na jevišti hoří
plameny a iluzionista jim musí uniknout. Promění se v
ďábla. Anebo se v něj promění někdo jiný.“
Rhyme se Sachsovou svorně pohlédli na Karu, která
přitakala. „Slyšela jsem o tom. Ale je to dost neznámé číslo.
Vyžaduje spoustu přípravy a je pěkně nebezpečné. Většina
majitelů sálů ho dneska kouzelníkům nepovoluje.“
„Pořád mluvil o ohni. Že je to jediná věc, která se na
pódiu nedá napodobit. Že když obecenstvo vidí oheň, tajně
doufá, že iluzionista uhoří. Počkat. Vzpomínám si ještě na
něco. On…“
„Pokračuj, Rhyme, to je přesně ono.“
„Nepřerušuj mě,“ odsekl kriminalista. „Říkal jsem ti, že
se choval, jako by měl právě vystoupení? Zdálo se mi, že
trpí přeludy. Neustále se díval na prázdnou zeď a s někým
mluvil. Přitom říkal cosi jako: ‚Moje něco publikum.‘
Nevzpomínám si, jak to publikum oslovoval. Choval se jako
šílenec.“
„Imaginární publikum.“
„Jo. Počkej… Myslím, že mu říkal ‚ctěné publikum‘.
Hovořil k němu přímo: ‚Moje ctěné publikum.‘“
Sachsová pohlédla na Karu, která pokrčila rameny.
„Vždycky promlouváme k obecenstvu. Říká se tomu
plácání. Za starých časů oslovovali kouzelníci obecenstvo
větami typu: ‚moje velevážené publikum‘ nebo ‚drahé dámy
a pánové‘. Jenže dneska to každý pokládá za sentimentální a
nabubřelé. Současné plácání je mnohem míň formální.“
„Pokračuj, Rhyme.“
„Já nevím, Sachsová. Myslím, že jsem na konečné.
Všechno ostatní se mi slilo v jednu velkou šmouhu.“
„Vsadím se, že toho víš více. Je to jako s tím jediným
střípkem důkazu na místě činu. Leží tam a může
představovat klíč k celému případu. Stačí jen přemýšlet
trochu jinak a najdeš ho.“ Naklonila se těsněji k Rhymovi.
„Řekněme, že tohle je tvoje ložnice. Ležíš v posteli. Kde
Kejklíř stál?“
Kriminalista přikývl. „Támhle. Nedaleko od nohou
postele, čelem ke mně a nalevo, co nejblíže ke dveřím.“
„Jakou zaujímal pózu?“
„Pózu? Já nevím.“
„Zkus to.“
„Prostě stál čelem ke mně a neustále mával rukama. Jako
by promlouval k veřejnosti.“
Sachsová se postavila a zaujala příslušnou polohu.
„Takhle?“
„Blíž.“
Sachsová k němu přistoupila.
„Takhle.“
Napodobení Kejklířovy pózy v Rhymovi skutečně
vyvolalo další vzpomínku. „Ještě něco… Mluvil o obětech.
Říkal, že jejich vraždy nemyslel nijak osobně.“
„Nijak osobně.“
„Zabíjel je…, jasně, už si vzpomínám. Zabíjel prý je za
to, co představovali.“
Sachsová kývala hlavou a kromě pořizování zvukového
záznamu si dělala i poznámky. „Představovali?“ zahloubala
se. „Co to znamená?“
„Taky jsem to nechápal. Jedna hudebnice, jedna
advokátka, jeden stylista. Různý věk, různá pohlaví, profese,
bydliště, žádné prokázané vzájemné vztahy. Co tak asi
mohli představovat? Životní styl vyšší střední třídy, městské
obyvatele, lidi s vyšším vzděláním… Kterýkoliv z těchhle
aspektů může představovat klíč – zdůvodnění, proč si vybral
právě je. Kdo ví?“
Sachsová se mračila. „Něco mi tu nehraje.“
„Co?“
„Něco na tvých vzpomínkách,“ řekla po notné chvíli.
„Nesmíš je brát doslova, ksakru. Neměl jsem zrovna po
ruce ste-nografku.“
„Ne, tak to nemyslím.“ Sachsová se na minutku
zamyslela a poté přikývla. „Ty jeho slova charakterizuješ.
Používáš svůj jazyk, ne ten jeho. ‚Městští obyvatelé‘.
‚Zdůvodnění‘. Já chci slyšet jeho slova.“
„Jenže já si jeho slova nepamatuju, Sachsová. Říkal, že
proti těm obětem osobně nic nemá. Tečka.“
Sachsová zavrtěla hlavou. „Ne, vsadím se, že tohle
neřekl.“
„Jak to myslíš?“
„Vrahové nikdy nepřemýšlejí o zavražděných lidech
jako o obětech‘. To prostě není možné. Nikdy z nich
nedělají lidské bytosti. Alespoň ne několikanásobní vrahové,
jako je Kejklíř.“
„Tohle jsou kecy z psychologické učebnice policejní
akademie, Sachsová.“
„Ne, to je skutečný svět. My víme, že jsou to ve
skutečnosti oběti, ale pachatelé bez výjimky věří, že si ti lidé
z takového či onakého důvodu zasloužili zemřít. Uvažuj o
tom. On neřekl ‚oběť, že ne?“
„Co na tom záleží?“
„Záleží na tom, protože Kejklíř prohlásil, že ti lidé něco
představují, a my musíme zjistit co. Takže jak jim říkal?“
„Já už si nevzpomínám.“
„No, slovo ‚oběť určitě neřekl. To vím. Mluvil o nich
nějak konkrétně? Třeba jako o Světlaně, o Tonym… A co
Cheryl Marstonová? Říkal jí ‚ta blondýna‘? Nebo ‚ta
advokátka‘? Neříkal třeba ‚ta ženská s velkýma kozama‘?
Ale zaručuji ti, že určitě neříkal ‚ta městská obyvatelka‘.“
Rhyme zavřel oči a pokusil se k setkání s Kejklířem ještě
jednou vrátit. Nakonec zavrtěl hlavou. „Já to ne…“
A pak ho to slovo napadlo.
„Krasojezdkyně.“
„Cože?“
„Máš pravdu. Nepoužil slovo ‚oběť. Říkal jí
‚krasojezdkyně‘.“
„Výborně!“ zavýskla Sachsová.
Rhyme pocítil nával iracionální pýchy.
„A co ti ostatní?“
„Ne, ona byla jediná, o kom se takhle zmínil.“ Tím si byl
Rhyme úplně jistý.
„Takže Kejklíř o svých obětech přemýšlí jako o lidech
vykonávajících určitou činnost,“ poznamenal Sellitto, „která
může a nemusí souviset s jejich povoláním.“
„Přesně tak,“ potvrdil Rhyme. „Provozování hudby.
Líčení lidí. Jízda na koni.“
„Ale jak s tím naložíme my?“ zeptal se Sellitto.
Načež mu Sachsová odpověděla stejnou frází, kterou jí
nesčetněkrát častoval Rhyme, když mu položila tutéž otázku
o důkazech z místa činu. „To zatím nevíme, detektive. Ale
je to další krok k jeho odhalení.“ Policistka se pak zadívala
do poznámek, které si celou dobu psala. „Dobrá, takže
prováděl triky s žiletkami, zmiňoval se o Planoucím zrcadle
a mluvil ke svému ctěnému publiku. Je posedlý ohněm. K
vraždám si vybral stylistu, hudebnici a jezdkyni na koni,
protože mu vadilo, co představují – ať už je to cokoliv.
Napadá tě ještě něco?“
Rhyme znovu zavřel oči. A úporně se snažil.
Stále však viděl jen žiletky a plameny a stále cítil kouř.
„Ne,“ řekl nakonec a podíval se na Amélii. „Myslím, že
je to všechno.“
„Fajn. Vedl sis dobře, Rhyme.“
Rhyme poznal v jejím hlase ten zvláštní tón.
Poznal ho, protože ho sám často používal.
Znamenal, že Sachsová ještě zdaleka neskončila.
Amélie zvedla hlavu od poznámek a pomalu řekla: „Víš,
ty sám pořád cituješ Locarda.“
Rhyme přikývl. Policistčina zmínka se týkala někdejšího
francouzského soudního detektiva a kriminalisty, který
formuloval zásadu, jež byla později pojmenována po něm.
Podle tohoto pravidla dochází na místě činu vždy k výměně
důkazů mezi pachatelem a obětí nebo samotným místem,
jakkoliv může být její rozsah zanedbatelný.
„A já si myslím, že mezi vámi mohlo dojít i k
psychologické výměně,“ pokračovala Sachsová. „Nejen k
fyzické.“
Rhyme se této potrhlé představě zasmál. Locard byl
vědec; zděsil by se, kdyby se dozvěděl, že je jeho princip
aplikován na něco tak neuchopitelného jako lidská psýché.
„Kam tím míříš?“
„Neměl jsi ten roubík celou dobu, že ne?“
„Ne, jen na konci.“
„To znamená, že jsi s ním komunikoval i ty. Účastnil ses
té výměny.“
„Já?“
„Nebo snad ne? Copak jsi mu nic neříkal?“
„Jasně že jo. Ale co má být? Důležitá jsou přece jeho
slova.“
„Myslím, že mohl něco říct v reakci na tebe.“
Rhyme si Sachsovou bedlivě prohlédl. Na líci měla
šmouhu od sazí ve tvaru čtvrtměsíce a nad plným horním
rtem se jí leskl pot. Seděla předkloněná, a přestože mluvila
klidným hlasem, Rhyme cítil v jejím posedu napětí a
soustředění. Ona sama to pochopitelně netušila, ale
Rhymovi se zdálo, že pociťuje přesně tytéž emoce, které
zažíval on sám, kdykoliv ji provázel místem činu vzdáleným
na kilometry daleko.
„Přemýšlej o tom, Rhyme,“ zopakovala. „Představ si, že
jsi s pachatelem o samotě. Ne přímo s Kejklířem. S
jakýmkoliv pachatelem. Co bys mu řekl? A co bys chtěl od
něj vědět?“
Kriminalistovou reakcí bylo znavené povzdechnutí,
jemuž nějakým způsobem dokázal propůjčit cynický
nádech. Jisté však bylo, že Améliina otázka v jeho mysli do
čehosi píchla. „Už si vzpomínám!“ zvolal nakonec. „Ptal
jsem se ho, kdo je.“
„Dobrá otázka. A co on na to?“
„Říkal, že je čaroděj… Ne jen tak nějaký čaroděj, nýbrž
někdo konkrétní.“ Rhyme přimhouřil oči a usilovně se snažil
vrátit v myšlenkách k onomu nepříjemnému místu.
„Připomínalo mi to Čaroděje ze země Oz… Zlý čaroděj
západu.“ Zamračil se a dodal: „Jasně, mám to. Prohlásil se
za Čaroděje severu. Určitě to bylo takhle.“
„Říká ti to něco?“ zeptala se Sachsová Kary.
„Ne.“
„Tvrdil, že dokáže uniknout před čímkoliv. Přiznával
jen, že neumí uniknout před námi. Teda přede mnou. Bál se,
že ho zastavíme. Proto sem vlastně přišel. Říkal, že mě musí
zastavit před zítřejším odpolednem. Tehdy hodlá začít
vraždit znovu.“
„Čaroděj severu,“ poznamenala Sachsová a zadívala se
do poznámek. „A teď…“
Rhyme si povzdechl. „Vážně si myslím, že už ze mě nic
nevytáhneš, Sachsová. Jsem… vyždímaný.“
Sachsová vypnula kazetový magnetofon, natáhla se a
setřela si pot z čela papírovým kapesníkem. „To mi došlo.
Chtěla jsem říct: ‚A teď si potřebuju dát panáka já.‘ Co ty na
to?“
„Jedině když ho naliješ ty nebo Kara,“ odpověděl
Rhyme Amélii. „Jeho odlívat nenechávej,“ dodal a kysele
kývl směrem k Thornovi.
„Dáte si něco?“ zeptal se Thorn Kary.
„Vsadím se, že bude chtít irskou kávu,“ odpověděl za ni
Rhyme. „Proč ji vlastně ve Starbucks neprodávají?“
Kara alkohol odmítla, ale objednala si šálek Maxwell
House nebo Folgers.
Sellitto se dotázal na pravděpodobnost dalšího jídla,
neboť předpokládaný kubánský sendvič nepřežil zpáteční
cestu do Rhymova domu.
Když ošetřovatel zamířil do kuchyně, podala Sachsová
Kaře své poznámky a požádala ji, aby zapsala vše, co
pokládá za relevantní, na tabuli s iluzionistickým profilem
pachatele. Kouzelnice vstala a zamířila do laboratoře.
„To bylo dobré,“ pochválil Sellitto Sachsovou, „myslím
ten výslech. Neznám jediného seržanta, který by ho zvládl
lépe.“
Sachsová bez úsměvu přikývla, ale Rhyme poznal, že ji
tato lichotka potěšila.
O pár minut později vešel do dveří Mel Cooper – i jeho
obličej byl umouněný. Zvedl plastový sáček. „Tohle
všechno jsou důkazy z té mazdy.“ Sáček obsahoval
dvoustranu deníku New York Times. Přitom bylo na první
pohled zřejmé, že místo činu neohledávala Sachsová; vlhké
důkazy se mají ukládat do papírových nebo síťovaných
kontejnerů, neboť plast podporuje plesnivění, jež může
důkazy zakrátko zničit.
„Nic jiného nenašli?“ zeptal se Rhyme.
„Zatím ne. Ještě se jim nepodařilo to auto vyzvednout. Je
to příliš nebezpečné.“
„Rozpoznáš datum?“ Rhyme kývl na noviny.
Cooper si prohlédl promočený novinový papír. „Dva dny
staré.“
„V tom případě musí patřit Kejklíři,“ poznamenal
Rhyme. „To auto bylo ukradeno už dříve. Proč by si někdo
nechával jen jeden dvoulist novin, a ne celý sešit?“ Tato
Rhymova otázka byla stejně jako mnoho jiných ryze
řečnická a Rhyme se neobtěžoval dávat někomu příležitost k
pokusu o odpověď. „Protože je v něm článek, který byl pro
něj důležitý. A který může být tudíž důležitý i pro nás.
Samozřejmě je možné, že je to jen starý obšourník, kterého
zajímají chlípné inzeráty. Ale i tahle informace může být pro
nás užitečná. Dokážeš z těch novin něco vyčíst?“
„Ne. A nechci je ještě rozevírat. Jsou příliš vlhké.“
„Dobrá, pošli je do dokumentační laboratoře. Jestli je
nedokážou otevřít, aspoň sjedou infračerveným snímačem
titulky.“
Cooper objednal kurýrní službu, aby vzorek odvezla do
laboratoře newyorské policie v Queensu, a pak zavolal
domů hlavnímu vyšetřovateli dokumentů, aby analýzu co
nejvíce uspíšil. Nakonec zmizel do laboratoře, kde dvoulist
umístil do vhodnější přepravního materiálu.
Mezitím se dostavil Thorn s nápoji – a s talířem
sendvičů, které vzal Sellitto okamžitě útokem.
O pár minut později se vrátila Kara a vděčně přijala od
ošetřovatele hrníček s kávou. Začala si do něj sypat cukr a
utrousila směrem k Sachsové. „Když jsem zapisovala na
tabuli ty věci, které jsme o něm zjistili, něco mě napadlo.
Zavolala jsem na jedno číslo a myslím, že znám jeho pravé
jméno.“
„Čí?“ zeptal se Rhyme a upil nebeské skotské.
„No, Kejklířovo.“
Slabé cinkání, s nímž si Kara ládovala do kávy cukr, se
stal jediným zvukem v jinak mrtvolně tichém pokoji.
28
„Vy znáte jeho jméno?“ zeptal se Sellitto. „A kdo to je?“
„Myslím, že je to muž jménem Erick Weir.“
„Jak se to píše?“ dotázal se Rhyme.
„W-E-I-R.“ V kávě se rozpustil další cukr. „Byl to
kouzelník, iluzionista, ještě před pár lety,“ pokračovala
Kara. „Volala jsem panu Balzakovi – nikdo nemá o téhle
branži lepší přehled než on. Poskytla jsem mu ten profil a
převyprávěla pár věcí, které Kejklíř řekl dnes večer
Lincolnovi. A on se začal chovat divně – nechci říct rovnou
potrhle.“ Pohlédla na Sachsovou. „Stejně jako dneska ráno.
Zpočátku mi nechtěl pomoct. Ale nakonec se uklidnil a řekl
mi, že to podle něj vypadá na Weira.“
„Proč?“ zeptala se Sachsová.
„No, oba jsou zhruba ve stejném věku. Čerství
padesátníci. A Weir byl znám nebezpečnými čísly.
Eskamotérskými kousky s žiletkami a noži. Kromě toho je
jedním z mála lidí, kteří kdy předváděli Planoucí zrcadlo. A
vzpomínáš, jak jsem ti říkala, že se iluzionisté vždycky na
něco specializují? Je fakt neobvyklé najít kouzelníka, který
je dobrý v tolika různých věcech – v iluzionismu, únicích,
protetické magii, eskamotérství, a dokonce i v
břichomluvectví a mentalismu. A Weir tohle všechno dělal.
A taky to byl expert na Houdiniho. Část toho, co tento
víkend provedl, jsou Houdiniho triky nebo je to na nich
založeno.
A pak to, jak říkal, že je čaroděj. V prvních letech
devatenáctého století žil kouzelník jménem John Henry
Anderson. Ten si nechával říkat přesně takhle: Čaroděj
severu. Byl opravdu talentovaný. Jenže měl smůlu na ohně.
Jeho vystoupení bylo dvakrát skoro úplně zničeno. A David
mi říkal, že Weir utrpěl při jednom požáru v cirkuse těžká
zranění.“
„Ty jizvy,“ řekl Rhyme. „A posedlost ohněm.“
„Takže ten jeho hlas možná nebyl takový z astmatu,“
nadhodila Sachsová. „Oheň mu mohl poškodit plíce nebo
hlasivky.“
„Kdy se to tomu Weirovi stalo?“ zeptal se Sellitto.
„Před třemi lety. Cirkusový stan, ve kterém nacvičoval,
lehl popelem a uvnitř zahynula jeho manželka. Vzali se jen
krátce předtím. Nikdo jiný neutrpěl žádné vážné zranění.“
Tohle byla dobrá stopa. „Mele!“ zaječel Rhyme a úplně
zapomněl na své obavy z poškození plic. „Mele!“
O chvíli později vstoupil do místnosti Cooper. „Jak
slyším, už se cítíš líp.“
„Projeď Lexis/Nexis, VICAP, NCIC a státní databáze.
Chci všechny detaily o Ericku Weirovi. W-E-I-R.
Kouzelník, iluzionista, eska-motér. Dost možná je to náš
pachatel.“
„Křestní jméno se hláskuje E-R-I-C-K,“ dodala Kara.
„Vy jste zjistili, jak se jmenuje7.“ zeptal se ohromený
technik.
Rhyme kývl na Karu. „Ona to zjistila.“
„Fíha.“
Po několika minutách se Cooper vrátil s řadou
počítačových sjetin a během řeči v nich průběžně listoval.
„Moc toho není,“ řekl. „Jako by držel všechno o svém životě
pod pokličkou. Erick Albert Weir. Narozen v říjnu 1950 v
Las Vegas. Prakticky žádné předchozí záznamy. Pracoval
jako asistent pro různé cirkusy, kasina a zábavní společnosti
a poté zahájil vlastní kariéru iluzionisty a umělce v rychlém
převlékání. Před třemi lety se oženil s Marií Cosgroveovou.
Krátce poté účinkoval v cirkusu Thomase Hasbra a The
Keller Brothers v Clevelandu. Během jedné zkoušky
propukl požár. Celý stan shořel a on utrpěl těžké popáleniny
třetího stupně. Jeho žena při požáru zemřela. Od toho
okamžiku o něm v databázích není zmínka.“
„Vystopujte Weirovu rodinu.“
Sellitto prohlásil, že se toho ujme. Bedding se Saulem
však byli zaneprázdněni, a tak Sellitto zavolal několika
detektivům z oddělení vražd ve „velkém baráku“ a svěřil
úkol jim.
„Mám ještě pár věcí,“ řekl Cooper a zalistoval ve
sjetinách. „Dva roky před tím požárem byl Weir v New
Jersey zatčen a odsouzen za ohrožení z nedbalosti. Odseděl
si třicet dní. Během představení se mu totiž na pódiu něco
nepovedlo a vážně to popálilo jednoho diváka. Pak jsem
objevil několik občanskoprávních žalob ze strany
provozovatelů za poškození sálu a zranění zaměstnanců a
taky několik Wei-rových žalob za porušení smlouvy. Před
jedním představením provozovatel zjistil, že Weir používá
při jednom triku opravdovou pistoli s opravdovými kulkami.
Weir ovšem nehodlal číslo změnit, a tak ho provozovatel
vyhodil.“ Technik se znovu začetl a pokračoval: „V jednom
z článků jsem objevil jména dvou asistentů, kteří s ním v
době toho požáru spolupracovali. Jeden bydlí v Renu a
druhý v Las Vegas. Nevadská státní policie mi dala jejich
čísla.“
„Oni tam mají míň hodin,“ řekl Rhyme a podíval se na
hodiny. „Přines mi telefon, Thorne.“
„Ne. Po všem, cos večer prožil, si potřebuješ
odpočinout.“
„Jenom dva telefonáty. A pak už půjdu do hajan.
Slibuju.“
Ošetřovatel to zvažoval.
„Prosím a děkuji?“
Thorn přikývl a zmizel, aby se o chvíli později vrátil s
telefonem, zapojil ho a přisunul na nočním stolku těsně k
Rhymovi. „Máš deset minut, pak ti ten telefon odpojím,“
řekl dostatečně výhrůžně na to, aby Rhyme uvěřil, že to
ošetřovatel skutečně udělá.
„To stačí.“
Sellitto dojedl sendvič a vytočil číslo Arthura Loessera,
prvního asistenta na Cooperově seznamu. Ze záznamníku se
ozval hlas Loes-serovy manželky, která detektivovi
oznamovala, že rodina právě není doma a aby nechal vzkaz,
prosím. Sellitto poslechl a vytočil číslo druhého asistenta.
John Keating zvedl telefon po prvním zazvonění a
Sellitto mu vysvětlil, že vedou vyšetřování a měli by pro něj
pár otázek. Nastala chvíle ticha, po níž v plechovém
reproduktoru zarachotil Keatingův nervózní hlas: „Ehm, a o
co jde? To je newyorská policie?“
„Přesně tak.“
„No dobře. Myslím, že to je v pohodě.“
„Pracoval jste kdysi pro muže jménem Erick Weir?“
začal Sellitto.
Znovu chvíle ticha, následovaná přerývanou odpovědí.
„Pro pana Weira? Totiž, e-he. Pracoval. Proč?“ Keatingův
hlas zněl upjatě a přiškrceně. Jako by právě vypil deset šálků
kávy.
„Nevíte náhodou, kde by mohl být?“
„A proč se mě na něj vlastně ptáte?“
„Rádi bychom s ním promluvili v rámci kriminálního
vyšetřování.“
„Proboha… A o čem? O čem s ním chcete mluvit?“
„Chceme mu položit jen pár všeobecných otázek,“
odpověděl Sellitto. „Byl jste v ním v poslední době v
kontaktu?“
Nastala další odmlka. Rhyme věděl, že nervózní Keating
se právě v této chvíli rozhoduje, jestli vyklopí všechno,
anebo všechno zatluče.
„Pane?“ ponoukl ho Sellitto.
„Stejně je to divný. Jako že se mě ptáte zrovna na nej.“
Asistentova slova řinčela jako kov na mramoru. „Tak já vám
to povím. O panu Weirovi jsem neslyšel už několik let.
Myslel jsem, že je mrtvý. Ten požár v Ohiu byla poslední
zakázka, na které jsme dělali. On se tam popálil. Fakt
škaredě. Zmizel a my jsme si všichni mysleli, že už nežije.
Ale pak mi zhruba před šesti, sedmi týdny zavolal.“
„Odkud?“ zeptal se Rhyme.
„Já nevím. To neříkal. A já se neptal. Člověka
nenapadne ptát se, odkud mu někdo volá. Tohle vám na
mysl nepřijde. Prostě na to nemyslíte. Vy se na to lidí
ptáte?“
„A co chtěl?“ dotázal se Rhyme.
„Jasně, jasně. Chtěl vědět, jestli jsem pořád v kontaktu s
někým z toho cirkusu, kde ten požár vypukl. Z cirkusu
Hasbro. Jenže ten byl v Ohiu. Bylo to před třemi lety. A
Hasbro se navíc z téhle branže stáhl. Po tom požáru to
majitel zabalil a rozjel novou show. Takže proč bych měl s
někým odtamtud udržovat kontakt? Bydlím tady v Renu.
Tak jsem mu řekl, že ne. A on začal být pěkně na-břitvenej.“
Rhyme se znovu zamračil.
„Myslíte vzteklý?“ zkusila to Sachsová.
„O, nazdááárek. Jo, řekl bych, že jo.“
„Pokračujte,“ vybídl ho Rhyme a musel přemáhat vlastní
netrpělivost. „Co ještě říkal?“
„To bylo všechno. Úplně všechno. Jenom to, co jsem
vám zrovna řekl. Pár drobností si ale stejně neodpustil. Zase
mi to dával sežrat jako vždycky. Dával mi štulce jako za
starých časů… Víte, co řekl, když jsem mu to zvedl?“
„Copak?“ pobídl ho Rhyme.
„Řekl akorát: ‚Tady Erick.‘ Žádné: ‚Ahoj.‘ Žádné: ‚Ale
né, Johne, jak se máš? Vzpomínáš si na mě ještě?‘ Kdepak.
‚Tady Erick.‘ Od toho požáru jsem s ním nemluvil. A on mi
řekne: ‚Tady Erick.‘ Uplynulo už tolik let, co jsem od něj
odešel, musel jsem se tolik nadřít, aby se mi to povedlo…, a
pak jako bych od něj vůbec neodešel. Já vím, že jsem
neudělal nic špatně. Ale on mi pak zavolá a dělá, jako že je
to všechno moje vina. Jako když přijmete od zákazníka
objednávku, a když mu pak přinesete jídlo, začne vám tvrdit,
že si to neobjednal.. Každý přitom ví, jak to bylo doopravdy
– že si to jednoduše rozmyslel a teď chce vyvolat dojem, že
jste to spletl vy. Že je to všechno vaše vina a že jste to vy,
kdo bude mít potíže.“
„Můžete nám o něm říct něco obecně?“ pokračovala
Sachsová. „Další přátelé, místa, kam rád chodí, koníčky…“
„Jasně,“ odpověděl uštěpačně Keating. „Pořád jedno a
totéž: iluze.“
„Cože?“ zeptal se Rhyme.
„To jsou jeho přátelé, místa, kam rád chodí, i koníčky.
Chápete, co vám chci říct? Nic jiného pro něj neexistuje. Byl
tou svou profesí úplně pohlcen.“
Sachsová to zkusila znovu. „A co jeho přístup k ostatním
lidem? Jeho názor na svět? Jak o věcech přemýšlí?“
Nastala dlouhá pauza. „Tři roky jsem se mu dvakrát
týdně po padesáti minutách snažil přijít na kloub. Marně. Tři
roky. A on mě pořád dusí. Já…“ Keating propukl v hrubý,
přízračný smích. „Vidíte to? Řekl jsem ‚dusí‘. Ale chtěl
jsem říct ‚děsí‘. Pořád mě děsí. Co by na to řekl Freud? V
pondělí v devět budu mít aspoň u psychologa co vyprávět,
že jo? Pořád mě děsí a já nemám sebemenší tušení, jaký je
jeho názor na svět.“
Rhyme viděl, že všichni členové týmu jsou z asistentova
blábolení stále rozčarovanější. „Slyšeli jsme, že při tom
požáru uhořela jeho manželka,“ řekl. „Víte něco o její
rodině?“
„Myslíte Marii? Ne, ti dva se vzali teprve týden nebo dva
před požárem. Byli do sebe fakt zamilovaní. Mysleli jsme si,
že ona ho trochu uklidní. Aby nás děsil o něco míň. Doufali
jsme v to. Jenže jsme ji už nestihli poznat.“
„Můžete nám sdělit jména všech lidí, kteří by o něm
mohli něco vědět?“
„Prvního asistenta dělal Art Loesser. Já byl druhý. Byli
jsme jeho chlapci. Říkali nám ‚Erickovi chlapci‘. Všichni
nám tak říkali.“
„Loesserovi už jsme volali,“ prohlásil Rhyme. „Ještě
někdo?“
„Jediný, kdo mě napadá, je tehdejší ředitel cirkusu
Hasbro. Jmenuje se Edward Kadesky. Myslím, že
momentálně dělá v Chicagu producenta.“
Sellitto si nechal Kadeskyho jméno přehláskovat a pak
se zeptal: „Ozval se vám pak Weir ještě někdy?“
„Ne. Ale to ani nemusel. Stačilo pět minut a už mě měl
zase ve spárech. Dusil mě a děsil.“
Tady Erick…
„Heleďte, já už musím končit. Musím si vyžehlit
uniformu. V neděli dělám ranní. Mám tam pěkné fofry.“
Jakmile zavěsil, přistoupila Sachsová k přístroji a
odpojila ho. „Panejo,“ zamumlala.
„Potřeboval by víc prášků,“ poznamenal Sellitto.
„No, ale aspoň máme stopu,“ řekl Rhyme. „Vystopujte
toho Ka-deskyho.“
Mel Cooper na pár minut zmizel, a když se opět vrátil,
držel v ruce výpis z databáze divadelních společností. Firma
Kadesky Productions měla kancelář v Chicagu na South
Wells Street. Sellitto tam zavolal a vzhledem k tomu, že
byla sobota pozdě večer, ho nijak nepřekvapilo, když se mu
ozval záznamník. Zanechal tedy vzkaz.
„No dobrá,“ prohlásil nakonec, „takže Weir otravoval
život svému asistentovi. Je labilní. Párkrát zranil lidi v
publiku a teď se z něj stal několikanásobný vrah. Ale co ho
k tomu všemu žene?“
Sachsová zvedla hlavu. „Zavoláme Terrymu.“
Terry Dobyns byl psychologem newyorské státní policie.
Ta jich zaměstnávala několik, ale Dobyns se jako jediný z
nich zabýval behaviorálním profilováním, jemuž se naučil a
zdokonalil se v něm, když ještě pracoval pro FBI v Quantiku
ve státě Virginia. Díky sdělovacím prostředkům a populární
literatuře toho veřejnost slyší o psychologickém profilování
mnoho a tato metoda skutečně může být účinná –Rhyme
měl ovšem dojem, že pouze u omezeného počtu zločinů.
Obvykle není na fungování pachatelovy mysli vůbec nic
záhadného, avšak v případech, kdy je motiv obestřen
tajemstvím a další pachatelovu oběť lze jen těžko
předpokládat, se může profilování ukázat jako neocenitelné.
Pomáhá vyšetřovatelům nalézt informátory nebo osoby,
které by mohly podezřelého znát, odhadnout jeho příští
krok, naklást ve vhodných čtvrtích pasti, rozestavit hlídky
nebo vyhledat podobné zločiny v minulosti.
Sellitto prolistoval adresář telefonních čísel newyorské
policie a zavolal Dobynsovi domů.
„Terry.“
„Lone. Slyším v telefonu zpětnou vazbu, takže
předpokládám, že tam máš i Lincolna.“
„Jo,“ potvrdil Rhyme. Měl Dobynse rád – už proto, že to
byl první člověk, kterého spatřil, když se po svém úrazu
míchy probudil. Pamatoval si, že psycholog miluje evropský
fotbal, operu a záhady lidské duše přibližně ve stejném
měřítku – tedy vášnivě.
„Promiň, že volám tak pozdě,“ prohodil Sellitto, přičemž
v jeho hlase nezněla ani špetka lítosti. „Ale potřebujeme
pomoct s jedním několikanásobným vrahem. Známe jeho
jméno, ale jinak skoro nic.“
„To je ten, o kterém mluvili ve zprávách? Jak ráno
zavraždil tu studentku hudby? A pak toho pochůzkáře?“
„Jo. A taky zabil jednoho stylistu a pokusil se zabít i
jezdkyni na koni. Kvůli tomu, co tihle lidi – cituji –
představovali. Dvě hetero-sexuálky a jeden homosexuál.
Žádná pohlavní aktivita. Takže jsme na rozpacích. A navíc
řekl Lincolnovi, že zítra odpoledne s tím začne znovu.“
„On to řekl Lincolnovi? Přes telefon? Nebo v dopise?“
„Osobně,“ ozval se Rhyme.
„Hmm. To tedy musel být rozhovor.“
„To podstatné ještě nevíš.“
Sellitto s Rhymem nastínili psychologovi průběh
Weirových zločinů i vše, co z nich dokázali vyvodit.
Dobyns jim položil řadu otázek, poté se nadlouho
odmlčel a nakonec řekl: „Myslím, že v něm působí dvě síly.
Ty se však navzájem posilují a vedou ke stejnému
výsledku… Vystupuje ještě?“
„Ne,“ řekla Kara. „Od toho požáru neměl jediné
vystoupení. Aspoň o něm nikdo neslyšel.“
„Veřejné vystoupení,“ prohlásil Dobyns, „je natolik
intenzivním a působivým prožitkem, že když je upřete
člověku, který byl úspěšný, vyvoláte v něm pocit hluboké
ztráty. Herci a hudebníci – a řekl bych, že i kouzelníci –
mají sklon definovat sami sebe prostřednictvím své kariéry.
V důsledku toho se dá říci, že v něm ten požár prakticky
zahubil člověka, kterým býval.“
Zmizelý člověk, pomyslel si Rhyme.
„To zase znamená, že jeho motivaci nyní nepředstavuje
ctižádost uspět, snaha uspokojit publikum nebo oddanost
svému řemeslu, nýbrž zloba. A ta v něm násobí druhou
působící sílu: ten požár ho znetvořil a poškodil mu plíce. On
jako veřejně vystupující osoba si své znetvoření uvědomuje
mimořádně silně a toto vědomí v něm exponenciálně
zesiluje jeho zlobu. Můžeme tomu říkat třeba ‚syndrom
fantoma opery‘. Vidí sám sebe jako zrůdu.“
„Takže se za to chce pomstít?“
„Ano, ale nemusí to být msta v doslovném slova smyslu:
ten oheň ho obrazně řečeno zavraždil – zabil jeho staré já – a
on se po vraždě někoho jiného cítí lépe. Uvolňuje to úzkost,
kterou v něm vyvolává jeho zloba.“
„Ale proč si vybral zrovna tyhle oběti?“
„To se nedá zjistit. ‚Kvůli tomu, co představovali.‘ Čím
že se to živili?“
„Jedna byla studentka hudby, další stylista a třetí
advokátka, přestože se o ní pachatel zmiňoval jako o
krasojezdkyni.“
„Je na nich cosi, co popouzí jeho zlobu. Netuším, co to
může být –aspoň do doby, než budu znát další údaje.
Učebnicová odpověď by zněla, že každý z nich spojil svůj
život s něčím, co Weir považuje za ‚klíčové okamžiky‘. Za
významné chvíle, které mu změnily život. Možná byla jeho
manželka hudebnice nebo se seznámili na koncertě. Ten
stylista…, tam by mohl hrát roli mateřský prvek. Například
že šťastné okamžiky zažíval pouze tehdy, když jako chlapec
seděl v koupelně a díval se, jak se matka líčí. A koně? Kdo
ví? Třeba kdysi jezdil s otcem na koni a líbilo se mu to.
Požár mu tyto šťastné okamžiky odejmul a on si teď vybírá
lidi, kteří mu ty šťastné doby připomínají. Nebo to může být
přesně naopak: že v něm to, co oběti představují, vyvolává
špatné asociace. Třeba že jeho žena zemřela během zkoušky.
Nebo že právě hrála hudba.“
„Že by si s tím dával takovou práci? Vystopoval je a
vypracoval důkladné plány, jak je vyhledat a zavraždit?“
zeptal se Rhyme. „Vždyť to muselo trvat měsíce.“
„Mysl se musí podrbat tam, kde ji to svědí,“ poznamenal
Dobyns.
„Ještě jedna věc, Terry. Zdá se, že promlouvá k
imaginárnímu obecenstvu… Moment, myslím, že říkal
‚vážené publikum‘. Ale teď jsem si vzpomněl – ne, povídal
‚ctěné publikum‘. Mluvil k němu, jako by opravdu sedělo
před ním. ‚A teď, ctěné publikum, uděláme tohle nebo
tamto.‘“
,“Ctěné‘,“ zopakoval psycholog. „To je důležité. Poté, co
přišel o svou kariéru i milovanou bytost, upřel svou úctu,
svou lásku k publiku – k neosobní mase. Lidé, kteří dávají
přednost skupinám lidí nebo davu, mohou být vůči
jednotlivým osobám hrubí, nebo dokonce nebezpeční. A to
nejen vůči cizím lidem, ale i vůči svým partnerům,
manželkám, dětem nebo příbuzným.“
John Keating, pomyslel si Rhyme, mluvil jako dítě
zneužívané vlastním otcem.
„A ve Weirově případě,“ pokračoval Dobyns, „je tento
stav mysli ještě nebezpečnější, protože nerozmlouvá ke
skutečnému, nýbrž k imaginárnímu publiku. To podle mě
naznačuje, že skuteční lidé pro něj nemají vůbec žádnou
hodnotu. Nebude mít zábrany vraždit ani ve velkém počtu.
Tenhle chlap bude oříšek.“
„Díky, Terry.“
„Dejte mi vědět, až ho chytíte do sklínky. Rád bych s
ním strávil nějaký čas.“
„Možná bysme mohli…,“ začal Sellitto, když zavěsili.
„… jít do postele,“ doplnil ho Thorn.
„Ha?“ zeptal se detektiv.
„A žádné ‚bychom mohli‘, nýbrž ‚půjdeme‘. Ted se
hezky vyspíš, Lincolne. A všichni ostatní odejdou. Jsi bledý
a vypadáš unaveně. Během své služby nehodlám připustit
žádné kardiovaskulární nebo nervové příhody. Jestli si
vzpomínáš, chtěl jsem, abys šel do postele, už před hezkými
pár hodinami.“
„No jo, no jo,“ poddával se Rhyme. Ve skutečnosti se
opravdu cítil unavený. A přestože by to nikdy nikomu
nepřiznal, ten požár ho šeredně vyděsil.
Členové týmu se rozešli do svých domovů. Kara si vzala
bundu, a když si ji oblékala, všiml si Rhyme, že je očividně
rozrušená.
„Není ti nic?“ zeptala se jí Sachsová.
Kara ledabyle pokrčila rameny. „Musela jsem panu
Balzakovi říct, proč se ho na Weira ptám. Je totálně
našňupnutý. Musím si to jít odpykat.“
„Napíšeme ti omluvenku,“ zavtipkovala Sachsová
jemně.
Kouzelnice se chabě usmála.
„K čertu s omluvenkou!“ vykřikl Rhyme. „Nebýt tebe,
neměli bychom ponětí, co to může být za pachatele. Vyřiď
mu, ať mi zavolá. Já už mu to vytmavím.“
„Dík,“ nadhodila Kara bezkrevně.
„Nejdeš teď do prodejny, že ne?“ zeptala se Sachsová.
„Jen na chvilku. V některých detailech je pan Balzac
bezradný. Musím zaevidovat stvrzenky. A předvést mu
svoje zítřejší číslo.“
Rhyma nepřekvapovalo, že kouzelnice udělá, co jí ten
člověk řekne. Všiml si, že o něm mluvila jako o panu
Balzakovi. Někdy byl pro ni „David“, ale teď nikoliv.
Připomínalo mu to předchozí rozhovor: ačkoliv Kejklíř
téměř zničil Johnu Keatingovi život, asistent o něm přesto
hovořil se stejnou uctivou předponou. Taková je moc učitelů
nad svými žáky…
„Jeď domů,“ trvala na svém Sachsová. „Prokristapána,
vždyť tě dneska ubodali k smrti.“
Kara se znovu usmála a přidala pokrčení ramen.
„Nezdržím se tam dlouho.“ Ve dveřích se zastavila. „Víte,
zítra odpoledne mám to vystoupení. Ale jestli chcete, můžu
přijít ráno.“
„To bychom byli rádi,“ odpověděl Rhyme. „Pokusíme se
Weirovi skřípnout zadek už před obědem, aby ses tu
nemusela dlouho zdržovat.“
Thorn ji doprovodil do haly a odtud k východu.
Také Sachsová vstoupila do haly a nadechla se
zakouřeného vzduchu. „Fuj,“ vyprskla a zmizela na
schodišti. „Jdu se vysprchovat,“ oznámila Rhymovi.
O deset minut později kriminalista zaslechl, jak
Sachsová schází po schodech. Do jeho ložnice však
nezamířila hned. Z různých částí domu se ještě chvíli
ozývalo bouchání, vrzání a tlumená konverzace s Thornem.
Teprve pak se konečně vrátila do pokoje pro hosty. Měla na
sobě své oblíbené pyžamo – černé tričko a hedvábné
trenýrky –, ale dvě položky jejího úboru byly přesto
poněkud atypické: pistole značky Glock a dlouhá černá
erární baterka.
Obojí Amélie položila na noční stolek.
„Ten chlap až příliš snadno proniká, kam se mu zachce,“
poznamenala a vyšplhala se do postele vedle Rhyma.
„Prohlídla jsem každý čtvereční centimetr domu, postavila
ke všem dveřím židle a řekla Thornovi, že jestli něco uslyší,
ať zakřičí, ale zůstane na místě. Mám docela náladu někoho
zastřelit, ale byla bych radši, kdyby to nebyl on.“
DÍL II
METODA
NEDĚLE 21. DUBNA
„Kouzelnický efekt je jako svádění. Obojí stojí na
pečlivých detailech vsazených do mysli subjektu.“
– Sol Stein
29
Nedělní dopoledne proběhlo ve znamení všeobecného
zklamání, neboť pátrání po Ericku Weirovi uvízlo na
mrtvém bodě.
Vyšetřovací tým zjistil, že po požáru v Ohiu byl
iluzionista několik týdnů hospitalizován na oddělení
popálenin místní nemocnice a poté sám odešel, aniž byl
oficiálně propuštěn. Dále existoval záznam, podle něhož
krátce poté prodal svůj dům v centru Las Vegas, ale nikde se
nenašel dokument, že by nějaký jiný dům koupil. Rhyme
předpokládal, že v tomhle hotovostí napěchovaném městě si
za hromádku bankovek může člověk snadno koupit malý
domek v poušti, přičemž se ho nikdo na nic neptá a nikdo se
neobtěžuje s veřejnými záznamy.
Vyšetřovatelům se sice podařilo vypátrat matku Weirovy
zesnulé manželky, ovšem paní Cosgroveová nevěděla o
místě Weirova pobytu nic. Po tragédii ji Weir již nikdy
nekontaktoval, aby jí vyjádřil soustrast s úmrtím dcery. Paní
Cosgroveovou to však podle svých slov nepřekvapilo.
Vysvětlila vyšetřovatelům, že Weir byl sobecký a krutý
muž, který začal být posedlý její mladou dcerou a doslova ji
zhypnotizoval tak, aby se za něj provdala. Nikdo z dalších
Cosgroveových příbuzných neudržoval s Weirem kontakt.
Cooper shromáždil všechny ostatní informace o Weirovi
z počítačových databází, ale příliš toho nenašel. Databáze
VICAP ani NCIC o něm neobsahovaly žádné zprávy. Žádné
podrobnosti o pachateli neexistovaly a policisté pátrající po
Weirově rodině zjistili pouze skutečnost, že oba jeho rodiče
již zemřeli, sám Weir byl jedináček a žádní příbuzní se
nedají vypátrat.
Před polednem se z Las Vegas ozval druhý Weiruv
asistent Art Loesser. Zpráva, že jeho někdejší šéf je hledán
policií v souvislosti s trestnou činností, ho nijak
nepřekvapila a pouze potvrdil, co již policisté věděli: že
Weir je jedním z nejlepších iluzionistů na světě, ale že bere
svou profesi přespříliš vážně a proslul svými nebezpečnými
iluzemi a prchlivou povahou. Také Loesser měl dodnes
noční můry z toho, že byl Weirovým učněm.
Řekl jsem ‚dusí‘. Ale chtěl jsem říct ‚děsí‘. Pořád mě
děsí.
„Všichni mladí asistenti jsou pod vlivem svých učitelů,“
sdělil Loesser týmu přes hlasitý odposlech. „Ale můj
terapeut tvrdí, že ve Weirově případě jsme jím byli
hypnotizováni.“
Takže oba asistenti navštěvují psychiatra.
„Řikal, že pobyt ve Weirově přítomnosti u nás vytvářel
stockholmský syndrom. Víte, co to je?“
Rhyme odpověděl, že je mu tento stav znám – u
rukojmích se vytváří silné citové pouto k únoscům, a
dokonce k nim často cítí náklonnost či lásku.
„Kdy jste ho naposledy viděl?“ zeptala se Sachsová.
Praktickou zkoušku již měla za sebou, a tak dnes byla v
civilu – měla na sobě džínsy a zelenou pletenou halenku.
„V nemocnici na popáleninách. To bylo asi před třemi
lety. Zpočátku jsem za ním jezdil pravidelně, jenže on
mluvil jen o tom, jak se pomstí každému, kdo mu někdy
ublížil nebo neschvaloval jeho pojetí magie. A pak zmizel a
já už ho nikdy neviděl.“
Ovšem jak Weirův někdejší žák policistům vysvětlil,
zhruba před dvěma měsíci dal o sobě iluzionista zčistajasna
znovu vědět. To je zhruba ve stejnou dobu, co volal
Keatingovi, pomyslel si Rhyme. Telefon mu však zvedla
Loesserova manželka. „Nenechal mi číslo –řekl, že se ještě
ozve, ale už to neudělal. Díkybohu. Povím vám, že nevím,
jak bych to zvládl.“
„Víte, kde se v době telefonátu nacházel?“
„Ne. Ptal jsem se na to Kathy – bál jsem se, že by mohl
být znovu ve městě –, ale prý jí to neřekl a na displeji se
jako identifikace volajícího objevilo ‚meziměsto‘.“
„A nezmínil se vaší ženě, kvůli čemu by mohl volat?
Nenaznačil nějak, kde by se mohl nacházet?“
„Akorát říkala, že mluvil dost divně, rozrušeně. Šeptal a
bylo mu těžko rozumět. Vzpomínám, že tak po tom požáru
opravdu mluvil. Asi měl poškozené plíce. O to děsivěji
působil na okolí.“
To mi povídej, pomyslel si Rhyme.
„Ptal se, jestli jsme neslyšeli o Edwardu Kadeskym – to
byl ředitel Hasbra v době, kdy ten požár propukl. A to bylo
všechno.“
Další užitečné informace již Loesser nebyl s to
poskytnout, a tak rozhovor skončil.
Thorn uvedl do laboratoře dvě policistky. Sachsová jim
pokynula na pozdrav a představila je Rhymovi. Diane
Franciscovichová a Nancy Ausoniová.
Rhyme si vzpomněl, že tyto policistky zasahovaly na
místě první vraždy a dostaly za úkol vystopovat starobylá
pouta.
„Mluvily jsme se všemi prodejci, které nám doporučil
ředitel muzea,“ řekla Franciscovichová. Vysoká bruneta i
její menší světlovlasá kolegyně působily pod upravenými
uniformami vyčerpaně. Zdálo se, že svůj úkol vzaly opravdu
vážně a včera v noci toho nejspíš moc nenaspaly.
„Jde o pouta Darby, jak jste si myslel,“ prohlásila
Ausoniová. „Jsou strašně vzácná – a drahá. Ale máme
seznam dvanácti lidí, kteří…“
„Proboha, koukej.“ Franciscovichová ukazovala na
důkazní tabuli, kde Thorn připsal další položku:
Totožnost pachatele: Erick A. Weir.
Ausoniová začala listovat v papírech, které držela v ruce.
„Erick Weir si minulý měsíc objednal na dobírku pouta
Darby od firmy Ridgeway Antique Weapons ze Seattlu.“
„Adresa?“ zeptal se Rhyme vzrušeně.
„Poštovní přihrádka v Denveru. Ověřily jsme to. Jenže
pronájem mezitím vypršel. O trvalé adrese neexistuje žádný
záznam.“
„A taky žádný záznam o Weirově denverském bydlišti,“
dodala Franciscovichová.
„Jakým způsobem platil?“ zeptala se Sachsová.
„Hotově,“ odpověděla Ausoniová současně s Rhymem,
který navíc dodal: „Hloupé chyby on dělat nebude. Kdepak.
Tahle stopa je mrtvá. Ale aspoň jsme se utvrdili, že tohle je
náš hošík.“
Rhyme policistkám poděkoval a Sachsová je
doprovodila ke dveřím.
Kriminalistův telefon se opět rozezvonil. Předčíslí na
displeji vypadalo povědomě, ale Rhyme ho přesto nedokázal
zařadit. „Příkaz: zvednout telefon… Haló?“
„Ano. Tady poručík Lansing z newyorské státní policie.
Snažím se sehnat detektiva Rolanda Bella. Dali mi tohle
číslo, že prý je to jeho dočasné velitelské stanoviště.“
„Ahoj, Harve,“ zahlaholil Bell a přistoupil blíže k
reproduktoru s mikrofonem. „Tady jsem.“ Otočil se k
Rhymovi a vysvětlil: „To je náš styčný důstojník z Canton
Falls v případu Constable.“
„Dnes ráno nám přišly ty důkazy, které jste nám poslali,“
pokračoval Lansing. „Kluci z laborky je právě ohledávají.
Kromě toho jsme poslali dva detektivy za manželkou Ralpha
Swensena – to je ten pastor, kterého jste včera večer
zneškodnili. Neřekla jim nic užitečného a moji kluci nenašli
v jeho karavanu nic, co by ho spojovalo s Constablem nebo
kterýmkoliv jiným členem Vlasteneckého shromáždění.“
„Nic?“ povzdechl si Bell. „To je blbý. Tipoval jsem ho
na beznadějně ledabylého chlapa.“
„Možná tam členové shromáždění dorazili dřív a
pořádně to tam vyčistili.“
„To je víc než napůl možné. Člověče, tak se mi zdá, že
už máme pomalu nárok na trochu toho štěstíčka. No dobrá,
tak pokračujte, Harve. Díky.“
„Až něco zjistíme, dáme ti vědět, Rolande.“
Zavěsili.
„Ten Constableův případ je stejná fuška jako todleto.“
Bell ukázal na důkazní tabule.
Někdo znovu zaklepal na hlavní dveře a do pokoje
vstoupila Kara vyzbrojená velkým kelímkem s kávou.
Vypadala ještě unaveněji a přepadleji než policistky.
Sellitto právě vedl monolog o nových metodách hubnutí,
když jeho přednášku ve stylu Jenny Craigově přerušil další
telefonát.
„Lincolne?“ ozval se v reproduktoru praskavý hlas.
„Tady Bedding. Myslím, že jsme zúžili ten klíč na tři hotely.
Důvod, proč to trvalo tak dlouho…“
Načež ho přerušil hlas jeho partnera Saula: „Ukázalo se,
že hotelové karty používá taky spousta celoměsíčních a
dlouhodobých ubytoven.“
„Nemluvě o hodinových hotelech. Ale to už je úplně jiná
písnička.“
„Museli jsme je prověřit všechny. Každopádně jsme
zjistili, že jde pravděpodobně – a opakuji, že pravděpodobně
– o Chelsea Lodge, Beckman, anebo…, jak to bylo?“
„Anebo o Lanham Arms,“ doplnil Saula kolega.
„Jo. Tyhle hotely jako jediné používají model 42 v této
barvě. Teď jsme zrovna v Beckmanovi. Mezi Čtyřiatřicátou
a Pátou. Zrovna se ho chystáme začít zkoušet.“
„Jak to myslíte ‚zkoušeť?“ zvolal Rhyme.
„Jak bych to jen řekl?“ zadumal se Bedding nebo Saul.
„Ty klíče fungují jen jedním způsobem, druhým ne.“
„Cože?“ zeptal se Rhyme.
„Víte, daný klíč dokáže přečíst jenom zamykací jednotka
ve dveřích příslušného hotelového pokoje. Stroj na recepci,
který vypaluje do prázdné karty kódy pokojů, nedokáže
přečíst jednou vypálenou kartu a říct, od kterého je pokoje.“
„Proč ne? Vždyť je to postavené na hlavu.“
„Nikdo to nikdy nechce vědět.“
„Samozřejmě kromě nás, takže teď musíme chodit od
dveří ke dveřím a všechny je zkoušet.“
„Do prdele,“ ulevil si Rhyme.
„Což shrnuje i naše pocity,“ podotkl jeden z detektivů.
„No dobrá,“ řekl Sellitto. „Potřebujete více lidí?“
„Ne. Stejně ty dveře můžeme zkoušet jen jedny po
druhých. Jinak se to dělat nedá. A jestli se v pokoji mezitím
ubytoval další host…“
„… tak bude ta karta nefunkční. Což nám taky zrovna
nezvedá náladu.“
„Poslyšte, pánové,“ houkl Bell do telefonu.
„Á, nazdárek, Rolande.“
„Poznali jsme tvůj přízvuk.“
„Zmínili jste Lanham Arms. Kde to je?“
„Na východní Pětasedmdesáté. Nedaleko od Lexington
Avenue.“
„Ten název je mi něčím povědomý. Ale nedokážu ho
zařadit.“ Bell se mračil a vrtěl hlavou.
„Máme ho na seznamu jako další.“
„Hned po Beckmanovi.“
„Který má šest set osmdesát dva pokojů. Radši už se na
to vrhnem.“
Vyšetřovatelé ponechali dvojčata napospas svízelnému
úkolu.
Cooperovi zapípal počítač a technik přečetl příchozí email. „To je z laboratoře FBI ve Washingtonu… Konečně
přišla ta zpráva o kovových šupinkách v Kejklířově
sportovní brašně. Stopy obrábění prý naznačují, že jde o
hodinářský mechanismus.“
„No, ale hodiny to nejsou,“ řekl Rhyme. „Očividně.“
„Jak to víš?“ zeptal se Bell.
„Je to rozbuška,“ dodala Sachsová vážně.
„Taky bych řekl,“ přitakal Rhyme.
„Myslíš zápalná bomba?“ dotázal se Cooper a kývl na
kapesník napuštěný benzinem, který Weir zanechal
předchozí noci v domě jako „suvenýr“.
„Pravděpodobně.“
„Má zásobu benzinu a je posedlý ohněm. Příští oběť
hodlá upálit.“
Stejným způsobem, jaký se přihodil jemu.
Ten oheň ho obrazně řečeno zavraždil – zabil jeho staré
já – a on se po vraždě někoho jiného cítí lépe. Uvolňuje to
úzkost, kterou v něm vyvolává jeho zloba…
Rhyme si všiml, že se blíží dvanáctá hodina. Už je téměř
odpoledne… Zakrátko měla zemřít další oběť. Jenže kdy –
ve 12.01, nebo v 16.00? Kriminalista cítil, jak se mu v zadní
části lebky ozývá chvění z beznaděje a vzteku a postupně
mizí v jeho zkamenělém těle. Měli tak málo času.
Možná dokonce vůbec žádný.
Na základě důkazů, které měli k dispozici, však
nedokázal dospět k žádným závěrům. A den se vlekl dál,
pomalý jako infuze.
Mezitím dorazil fax a Cooper ho přečetl: „To je od
vyšetřovatele dokumentů v Queensu. Otevřeli ty noviny,
které se našly v mazdě. Nikde nebyly žádné poznámky a nic
nebylo zakroužkováno. A tady je seznam titulků.“
Přilepil seznam na tabuli.
VÝPADEK ELEKTŘINY
POLICEJNÍ STANICE BYLA TÉMĚŘ 4 HODINY
UZAVŘENA
NEW YORK SE PŘIPRAVUJE
NA KONFERENCI REPUBLIKÁNSKÉ STRANY
RODIČE PROTESTUJÍ PROTI NEDOSTATEČNÝM
BEZPEČNOSTNÍM OPATŘENÍM NA DÍVČÍ ŠKOLE
V PONDĚLÍ ZAČÍNÁ PROCES
SE ČLENEM MILICÍ OBŽALOVANÝM Z VRAŽDY
VÍKENDOVÁ
CHARITATIVNÍ
AKCE
V
METROPOLITNÍ OPEŘE
JARNÍ ZÁBAVA
PRO MALÉ I VELKÉ DĚTI
SCHŮZKA GUVERNÉRA A STAROSTY O NOVÉM
PLÁNU PRO WEST SIDE
„Jeden z nich je důležitý,“ konstatoval Rhyme. Jenže
který? Vybere si pachatel dívčí školu? Nebo charitativní
akci? Netestoval náhodou „opičku“, která způsobila
výpadek proudu na policejní stanici? Rhyme cítil stále větší
beznaděj, protože se jim sice podařilo získat další důkazy,
ale jejich význam zůstával obestřen tajemstvím.
Sellittovi zazvonil telefon. Když přijímal hovor, všichni
na něj civěli v trýznivém očekávání dalšího úmrtí.
Hodiny ukazovaly 13.03.
Již uplynul hezký kus odpoledne, hezký kus vražedného
období.
Zpráva však očividně nebyla špatná. Detektiv zvedl
obočí v příjemném překvapení a řekl do sluchátka: „Přesně
tak… Vážně? No, to je nedaleko. Můžete se tu zastavit?“
Uvedl Rhymovu adresu a zavěsil.
„Kdo to byl?“
„Edward Kadesky. Ředitel toho cirkusu v Ohiu, kde se
Weir popálil. Je zrovna v New Yorku. Přehrál si z Chicaga
náš vzkaz a jede si s námi promluvit.“
Kadesky měl střední podsaditou postavu, stříbrnou
bradku a vlnité vlasy stejné barvy.
Rhyme, který byl od poslední Weirovy návštěvy
přirozeně podezíravý, Edwarda Kadeskyho přivítal a
požádal ho o průkaz totožnosti.
„Nezlobte se,“ dodal Sellitto a vysvětlil, že měli nedávno
lapálii s pachatelem vystupujícím v přestrojení za někoho
jiného.
Kadesky – muž, který nebyl zvyklý, že ho někde
nepoznávají, natož aby ho legitimovali – se zatvářil
rozhněvaně, nicméně se podvolil a podal Sellittovi řidičský
průkaz vydaný ve státě Illinois. Mel Cooper se nenuceně
zadíval na fotografii i na producenta a kývl směrem k
Rhymovi. V tu chvíli již byl přes internet propojen s
illinoiským oddělením motorových vozidel a na obrazovce
viděl veškeré údaje z Kadeskyho řidičského oprávnění
včetně fotografie. Všechno souhlasilo.
„V tom vzkazu jste říkali, že jde o Ericka Weira, že?“
zeptal se Kadesky. Jeho pohled byl jestřábí a velitelský.
„Ano.“
„Takže je pořád naživu?“
. Skutečnost, že Kadesky položil právě tuto otázku, byla
pro Rhyma zklamáním. Znamenala totiž, že toho producent
ví zřejmě ještě méně než oni.
„Až příliš naživu,“ odpověděl Rhyme. „Je podezřelý ze
série vražd ve městě.“
„Ne! Koho zabil?“
„Několik místních obyvatel. A taky policistu,“ vysvětlil
mu Sellitto. „Doufali jste, že nám budete moci poskytnout
nějaké informace, které by nám ho pomohly najít.“
„Naposledy jsem o něm slyšel krátce po tom požáru. O
tom víte?“
„Něco,“ řekla Sachsová. „Ale informujte nás.“
„Totiž, on z něj obviňoval mě… Stalo se to před třemi
lety. Weir a jeho asistenti předváděli v rámci našich
programů iluze a čísla s rychlým převlékáním. Sakra, ti byli
dobří. Přímo úžasní. Jenže nám celé měsíce přicházely
stížnosti. Od personálu i od diváků. Weir děsil lidi. Byl to
takový malý diktátor. A ti jeho asistenti – říkali jsme jim
‚moo-novci‘, podle toho reverenda. Pěkně si je naočkoval.
Iluze pro něj byly něčím jako náboženstvím. Během
zkoušek nebo i během představení tu a tam přicházeli k
úrazu lidé – a to i dobrovolníci z publika. Jenže Weirovi na
tom ani trochu nezáleželo. Byl přesvědčen, že magie nejlépe
zabírá, pokud je v ní přítomno nějaké riziko. Vždycky tvrdil,
že magie má být rozžhaveným železem, že vás má pálit na
duši.“ Producent se pochmurně zasmál. „Jenže něco
takového přece v zábavním průmyslu nemůžeme připustit,
viďte. A tak jsem promluvil se Sid-neym Kellerem – to byl
majitel – a rozhodli jsme se, že ho propustíme. Jednou v
neděli ráno před odpoledním představením jsem poručil
režisérovi, aby mu dal padáka.“
„To bylo v den toho požáru?“ zeptal se Rhyme.
Kadesky přikývl. „Režisér zjistil, že Weir klade na
pódium plynové trubky pro tu svou iluzi. ‚Planoucí zrcadlo‘.
Oznámil mu, na čem jsme se usnesli. Jenže Weir to nezvládl
– shodil režiséra ze schodů a pokračoval v přípravě triku.
Sešel jsem na pódium a on se na mě vrhl. Vlastně jsme se
ani neprali, bylo to jen takové postrkování, jenže se přitom
uvolnila jedna plynová trubka. Upadli jsme mezi kovové
židličky a zřejmě vyvolali jiskru, která zapálila propan-butan
v trubce. On utrpěl popáleniny a jeho žena uhořela. Celý
stan byl úplně zničen. Zvažovali jsme, že na něj podáme
žalobu, ale on utekl z nemocnice a zmizel.“
„Zjistili jsme, že byl v New Jersey odsouzen. Za
ohrožení z nedbalosti,“ řekl Rhyme. „Nevíte, jestli byl
zatčen ještě někde jinde?“
„Netuším.“ Kadesky zavrtěl hlavou. „Neměl jsem ho
vůbec přijímat. Ale kdybyste někdy viděli jeho představení,
chápali byste to. Byl ze všech nejlepší. Publikum možná
bylo vyděšené, možná je Weir dokonce zneužíval, ale stejně
si na něj lidi kupovali lístky. A měli byste vidět ty aplausy
vestoje.“ Producent se podíval na hodinky. Bylo tři čtvrtě na
dvě. „Víte, za patnáct minut mi začíná představení…
Myslím, že by nebylo od věci poslat tam ještě pár
policejních aut. Zvlášť když se tu Weir potuluje a po všem,
co se mezi náma stalo.“
„Kam myslíte?“ zeptal se Rhyme.
„K mému cirkusu.“ Kadesky kývl k Central Parku.
„On je váš? Cirque Fantastique?“
„Jo. Předpokládal jsem, že to víte. Stojí tam přece vaše
policejní auto… Víte přece, že Cirque Fantastique je
někdejší cirkus Hasbro and Keller Brothers.“
„Cože?“ zeptal se Sellitto.
Rhyme pohlédl na Karu, která vrtěla hlavou. „To mi pan
Balzac neřekl, když jsem mu včera večer volala.“
„Po tom požáru jsme provedli reorganizaci,“ řekl
Kadesky. „Cirque du Soleil měl v té době takový úspěch, že
jsem Sidu Kellerovi doporučil, abychom dělali co oni. A tak
když mu přišly peníze z pojistky, založili jsme Fantastique.“
„Ne, ne, ne,“ zašeptal Rhyme a zíral na důkazní tabulky.
„Co je, Linku?“ zeptal se Sellitto.
„Tohle tady přece Weir dělá,“ prohlásil kriminalista.
„Jeho cílem je vaše představení. Cirque Fantastique.“
„Cože?“
Rhyme si znovu prohlédl důkazy. A aplikoval na svou
hypotézu fakta.
Po chvíli kývl. „Psi!“
„Cože?“ zeptala se Sachsová.
„Zatracení psi! Koukej na tu tabulku. Podívej se na ni!
Ty zvířecí chlupy a hlína s výkaly z Central Parku pocházejí
z Psího pahorku! Přímo tady za oknem.“ Rhyme
bleskurychle kývl k prostranství před domem. „On
nesledoval Cheryl Marstonovou na jezdecké stezce; on se
díval na cirkus. Ty noviny, které se našly v mazdě –
koukněte na ten titulek: Jarní zábava pro malé i velké děti‘.
Zavolejte do těch novin a zjistěte, jestli ten článek obsahuje
nějaké informace o cirkusu. Thorne, brnkni Peterovi!
Rychle.“
Ošetřovatel se přátelil s jedním mladým reportérem
Timesů, který jim již v minulosti příležitostně pomohl. Peter
Hoddins sice pracoval v zahraničním oddělení, ale nalezení
odpovědi mu přesto trvalo necelou minutu. Předal informace
Thornovi, který oznámil do místnosti: „Ten cirkus byl
ústředním tématem článku. Byly tam všechny detaily:
začátky představení, popis čísel, životopisy účinkujících. A
dokonce i sloupek o bezpečnostních opatřeních.“
„Ksakru,“ ulevil si Rhyme. „Kejklíř si dělal průzkum…
A ta novinářská legitimace? Ta mu umožní přístup do
zákulisí.“ Rhyme se díval na důkazní tabulku a mhouřil oči
soustředěním. „Ano! Ted už to chápu. Ty oběti
představovaly nejrůznější povolání v cirkuse. Stylista.
Krasojezdkyně… A ta první oběť! Jasně, byla to sice
studentka, ale čím se živila? Zpívala dětem a bavila je –
stejně jako to dělají klauni.“
„A pak ty vražedné metody,“ poznamenala Sachsová.
„Všechno to byly kouzelnické triky.“
„Jo. Jde po vašem cirkuse. Podle Terryho Dobynse je
jeho motivem výlučně odplata. Ksakru, on vám tam nastražil
benzinovou bombu.“
„Proboha,“ řekl Kadesky. „Vždyť jsou tam dva tisíce
lidí! A za deset minut začíná představení.“
Ve dvě hodiny odpoledne…
„Nedělní matiné,“ dodal Rhyme. „Stejně jako v Ohiu
před třemi lety.“
Sellitto popadl vysílačku a zavolal policistům
rozmístěným kolem cirkusu. Nikdo se mu neozval. Detektiv
se zamračil a zavolal kamsi z Rhymova telefonu.
„Tady Koslowski,“ odpověděl mu po chvíli mužský hlas.
Sellitto se představil a vyštěkl: „Proč nemáte zapnutou
vysílačku, příslušníku?“
„Vysílačku? Protože jsme mimo službu, poručíku.“
„Mimo službu? Vždyť jste právě přišli do služby.“
„Jenže nám řekli, že se máme stáhnout, detektive.“
„Co že se máte?“
„Před půl hodinou sem přišel nějaký detektiv a řekl nám,
že už nás tady není zapotřebí. Prý si můžeme vzít na zbytek
dne volno. Zrovna jedu s rodinou do Rockaway Beach.
Můžu…“
„Popište ho.“
„Padesátník. Plnovous, hnědé vlasy.“
„Kam potom šel?“
„Nemám tušení. Přistoupil k našemu autu, ukázal nám
odznak a dal nám volno.“
Sellitto vztekle ukončil hovor. „Už je to tady…
Zatraceně, už je to tady.“ Otočil se k Sachsové a křikl:
„Zavolej na Šestou, ať sem pošlou pyrotechnickou četu.“
Nato sám zavolal na centrálu a nechal poslat k cirkusu
zásahovou jednotku a hasičské vozy.
Kadesky vyběhl ke dveřím. „Nechám evakuovat stan.“
Bell oznámil, že zavolá záchrannou službu a nechá v
Columbijské presbyteriánské nemocnici uvést do
pohotovosti specialisty na popáleniny.
„Chci mít v parku víc lidí v civilu,“ řekl Rhyme.
„Úplnou spoustu. Mám dojem, že tam Kejklíř bude.“
„Tam?“ zeptal se Sellitto.
„Bude se dívat na oheň. Bude nablízku. Vzpomínám na
jeho oči, když v mém pokoji pozoroval plameny. Rád se
dívá na požáry. Kdepak, něco takového by si nenechal ujít
za nic na světě.“
30
Se samotným ohněm si zase takové starosti nedělal.
Když Edward Kadesky sprintoval z domu Lincolna
Rhyma ke stanu Cirque Fantastique nedaleko od něj, myslel
na to, že díky novým zákonům a protipožárním opatřením se
dnes i nejhorší požáry divadel a cirkusových stanů šíří
relativně pomalu. Skutečné nebezpečí však představuje
nastalá panika, tuny lidských svalů, masový úprk, který
ušlapává, trhá, drtí a dusí. Zlomené kosti, roztržené plíce,
zadušení…
Záchrana lidí při neštěstích v cirkusech spočívá v jejich
vyvedení z šapitó bez projevů paniky. Podle tradice
uvědomoval ředitel cirkusu o požáru klauny, akrobaty i další
personál tím, že dal nenápadně signál kapelníkovi, který
spustil energický pochod Johna Philipa Sousy „Stars and
Stripes Forever“. Zaměstnanci měli v takovém případě
obsadit tísňová stanoviště a poklidně vyvést publikum
předem určenými východy (to se samozřejmě týkalo jen těch
zaměstnanců, kteří z potápějící se lodi jednoduše neutekli).
Sousův pochod byl během let nahrazen mnohem
účinnějšími procedurami pro evakuaci cirkusového stanu.
Jenže když vybuchne benzinová bomba a rozprskne hořící
kapalinu do všech koutů stanu?
Dav by začal sprintovat k východům a dobrá tisícovka
lidí by přitom byla ušlapána.
Edward Kadesky vběhl do stanu a viděl, jak dva tisíce
šest set lidí dychtivě očekává začátek jeho představení.
jeho představení.
Na tohle myslel. Že je to představení, které stvořil on.
Kadesky měl za sebou působení v roli sokolníka při
bezvýznamných atrakcích, oponáře v druhořadých divadlech
působících v třetiřadých městech, mzdového účetního a
prodavače vstupenek v upocených regionálních cirkusech.
Celá léta se usilovně snažil představit publiku program,
který by přesahoval vyfintěný charakter této branže, balamutivou podstatu všech klasických cirkusů. Jednou se mu to
povedlo v případě cirkusu Hasbro and Keller Brothers –
který mu poté zničil Erick Weir. Podruhé to dokázal s
Cirque Fantastique, světově uznávaným programem, který
propůjčoval legitimitu a dokonce i jistou prestiž profesi, jíž
návštěvníci divadel a opery pohrdali a diváci kanálů E! a
MTV ji zase okázale ignorovali.
Vzpomněl si na vlnu spalujícího žáru od hořícího
cirkusového stanu v Ohiu. Na šupinky popela připomínající
mrtvolný šedý sníh. Na vytí plamenů vydávajících
neskutečný hluk, když jeho vypiplané dítě nacházelo přímo
před jeho očima smrt.
Existoval zde však jeden rozdíl: před třemi lety byl stan
prázdný. Zatímco dnes se uprostřed výhně ocitnou tisícovky
mužů, žen a dětí.
Kadeskyho asistentka Katherine Tunneyová, mladá
bruneta, která se před nástupem k němu vypracovala při
organizaci jednoho dis-neyovského zábavního parku, si
všimla jeho znepokojeného pohledu a okamžitě se k němu
připojila. Právě na tyto věci měla Katherine výjimečný
talent: téměř telepaticky dokázala číst jeho myšlenky. „Co
je?“ zašeptala.
Kadesky jí prozradil, co se dozvěděl od Lincolna Rhyma
a od policie. Asistentčiny oči začaly stejně jako ty jeho těkat
po cirkusovém stanu a hledat bombu i potenciální oběti.
„Jak si s tím poradíme?“ zeptala se lapidárně.
Kadesky to chvíli zvažoval, předal jí instrukce a nakonec
dodal: „A potom běž pryč. Mazej odsud.“
„A vy tu zůstanete? Co máte…?“
„Jdeme na to,“ přerušil ji producent rozhodně, stiskl jí
ruku a jemnějším hlasem dodal: „Počkám na tebe venku.
Bude to dobrý.“
Vycítil, že ho chce Katherine obejmout, ale jeho pohled
jí to zapověděl. Bylo na ně vidět z většiny sedadel a on
nechtěl, aby si kdokoliv v obecenstvu jen na okamžik
myslel, že se děje něco nepatřičného. „Běž pomalu. A pořád
se usmívej. Měj na paměti, že jsme stále především herci.“
Katherine přikývla a zamířila nejprve k osvětlovači a
poté ke kapelníkovi, aby jim předala Kadeskyho instrukce.
Nakonec zaujala místo vedle hlavního vchodu.
Kadesky si upravil kravatu, zapnul sako, pohlédl na
orchestr a kývl. Bubeník spustil virbl.
Začínáme, pomyslel si producent.
Když se širokým úsměvem vstoupil doprostřed jeviště,
publikum začalo utichat. Kadesky se zastavil v samotném
středu manéže. Bubnování ustalo. O chvíli později jej
oslnily dva kužely bílého světla. Ačkoliv on sám poručil
Katherine, ať na něj osvětlovač nasměruje hlavní reflektory,
nyní přesto krátce zalapal po dechu, neboť ho na okamžik
napadlo, že oslnivé světlo způsobil výbuch benzinové
bomby.
Dokázal si však zachovat úsměv a bleskurychle se
vzpamatoval. Přiložil si před ústa bezdrátový mikrofon a
začal hovořit: „Dobré odpoledne, dámy a pánové, vítejte v
Cirque Fantastique.“ Mluvil klidně, příjemně, ale zároveň
rozhodně. „Máme dnes pro vás připraveno báječné
představení. Hned na začátku vás ovšem požádám o špetku
shovívavosti. Obávám se, že vám způsobím trochu
nepohodlí, ale jsem přesvědčen, že naše úsilí bude stát za to.
Před stanem máme totiž připraveno jedno mimořádné číslo.
Omlouvám se… Chtěli jsme hotel Plaza přemístit přímo
sem do stanu, ale vedení hotelu nám to nedovolilo. Prý s tím
nesouhlasili jejich hosté.“
Pauza pro smích.
„Takže vás teď požádám, abyste si ponechali útržky od
vstupenek a vyšli ven do Central Parku.“
Dav začal mumlat a lámat si hlavu, co to může být za
číslo.
Kadesky se usmál. „Zaujměte místo kdekoliv opodál.
Pokud odtamtud uvidíte budovy na Central Park South, pak
vám naše číslo neunikne.“
Sedadly proběhla vlna smíchu a vzrušení. Co to může
znamenat? Budou snad ti odvážlivci předvádět
provazochodectví mezi mrakodrapy?
„Tak, dolní řady jako první, pěkně spořádaně, jestli
mohu poprosit. Použijte kterýkoliv východ, který máte
poblíž.“
V obecenstvu se rozsvítila světla a Kadesky spatřil
Katherine Tun-neyovou – stála u dveří, usmívala se a
nasměrovávala diváky k východu. Prosím tě, jdi pryč,
pomyslel si producent směrem k ní. Odejdi odsud!
Diváci vstávali a hlasitě mezi sebou švitořili – Kadesky
je skrz oslepující světla viděl jen matně. Pokukovali po
sousedech, přemýšleli, kdo by měl odejít jako první a kudy,
brali za ruce děti, zvedali ze sedadel kabelky a kelímky s
popcornem, hledali po kapsách útržky od vstupenek.
Kadesky s předstíraným úsměvem sledoval, jak se
divácká vlna pomalu valí k východům a do bezpečí. Přitom
ho napadaly hrozivé myšlenky: Chicago, stát Illinois,
prosinec 1903. Během odpoledního představení v divadle
Iroquois propukl při slavném estrádním čísle Eddieho Foye
od reflektoru požár, který se rychle rozšířil z jeviště na
sedadla. Dva tisíce lidí uvnitř se začaly hrnout k východům,
které se vzápětí ucpaly tak důkladně, že jimi nemohli
proniknout hasiči. Více než šest set diváků stihla úděsná
smrt.
Hartford, stát Connecticut, červenec 1944. Další
odpolední představení. V severovýchodním koutě cirkusu
Ringling Brothers and Barnum & Bailey propukl ve chvíli,
kdy slavná rodina Wallendových zahajovala své proslulé
provazochodecké číslo, nevelký požár, který zakrátko pohltil
celou plachtu napuštěnou kvůli nepromokavosti benzinem a
parafinem. Za pár minut uhořelo, udusilo se nebo bylo
ušlapáno více než sto padesát lidí.
Chicago, Hartford a velká spousta dalších měst. Tisíce
příšerných úmrtí při divadelních a cirkusových požárech. Co
se stane zde? Proslaví se Cirque Fantastique, proslaví se
jeho představení právě tímto pochmurným způsobem?
Stan se zatím vyprazdňoval hladce. Jistě, pomalý odchod
byl nutnou daní za odvrácení paniky. Uvnitř se stále
nacházelo velké množství lidí. Navíc se zdálo, že někteří
zůstávají sedět a podívanou v parku si hodlají nechat ujít.
Jakmile zbytek lidí odejde, bude jim muset oznámit, co se ve
skutečnosti děje.
Kdy má ta bomba vybuchnout? Pravděpodobně ne hned.
Weir dal jistě příležitost i opozdilcům, aby se stihli posadit
na svá sedadla, a zvýšili tak počet jeho obětí. Hodiny nyní
ukazovaly 14.10. Možná Weir nastavil bombu na nějaký
zaokrouhlený čas: na čtvrt na tři či na půl třetí.
A kde ta bomba je?
Kadesky neměl ponětí, kde může člověk nastražit
bombu, aby napáchala co nejvíce škod.
Rozhlédl se po davu shromažďujícím se u hlavního
vchodu a spatřil Katherineinu siluetu – kývala na něj, aby
rovněž odešel.
Kadesky však zůstával. Udělá vše potřebné, aby stan
evakuoval, i kdyby to znamenalo brát lidi za ručičku a
odvádět je ke dveřím, případně je násilím vystrkávat ven a
vracet se dovnitř pro další. Bude posledním člověkem, který
stan opustí, i kdyby všude kolem něj padaly hořící kusy
celty.
Zeširoka se usmál, zavrtěl na asistentku hlavou, zvedl
mikrofon a znovu publiku oznámil, jak báječné číslo na ně
čeká venku. Náhle ho přerušila hlasitá hudba a Kadesky
pohlédl na stupínek. Hudebníci již odešli, jak jim poručil,
ale kapelník dosud stál nad počítačovým pultem pro
ovládání předtočené hudby, již tu a tam používali. Jejich
pohledy se setkaly a Kadesky souhlasně kývl. Kapelník,
veterán cirkusového života, vybral příslušnou kazetu a
zesílil zvuk. Aparatura začala hrát skladbu „Stars and
Stripes Forever“.
Amélie Sachsová se protáhla davem valícím se z Cirque
Fantastique a vyrazila do centra stanu, kde právě nahlas
vřeštěla pochodová hudba, zatímco Edward Kadesky s
mikrofonem ruce nadšeně vybízel všechny diváky k
odchodu ven, kde zhlédnou zvláštní iluzi – aby se vyhnul
panice, domyslela si Sachsová.
Pomyslela si, že je to geniální nápad, a představila si
úděsnou tlačenici, kdyby se takové množství lidí naráz
vyhrnulo k východům.
Sachsová sem ze všech policistů dorazila jako první.
Sílící kvílení sirén jí prozradilo, že ostatní jednotky zde
budou každou chvíli, ale ona přesto na nikoho nečekala a
okamžitě se dala do pátrání. Rozhlédla se po stanu a snažila
se odhadnout, které místo je pro nastražení benzinové
bomby nejvhodnější. Napadlo ji, že pokud by chtěl Kejklíř
způsobit co nejvíce škod, umístil by bombu pod tribuny
nedaleko některého z východů.
Věděla, že bomba – nebo bomby – musí být objemná.
Na rozdíl od dynamitu nebo plastických trhavin musí být
benzinové bomby rozměrné, mají-li způsobit významné
škody. Pachatel ji mohl ukrýt do některého kontejneru nebo
velké lepenkové krabice. Případně do prázdného sudu.
Sachsová si všimla obrovského plastového odpadkového
koše – tipovala, že by mohl mít objem až dvě stě litrů.
Nacházel se hned vedle hlavního východu a cestou ze stanu
kolem něj pomalu procházely desítky lidí. Uvnitř stanu bylo
rozmístěno dvacet až pětadvacet podobných košů. Tmavě
zelené nádoby přitom představovaly dokonalé místo pro
ukrytí bomby.
Sachsová odběhla k nejbližší z nich a zastavila se.
Dovnitř sice neviděla – víko mělo tvar obráceného „V“ s
otočným středem –, ale věděla, že bomba nebude nastražena
tak, aby vybuchla s otevřením víka; nalezená mosaz
vyšetřovatelům prozradila, že Kejklíř použije časovač.
Vytáhla ze zadní kapsy malou baterku a posvítila jí na
neuspořádaný a zapáchající obsah koše. Ten byl již z více
než poloviny zaplněn papíry, obaly od jídla a prázdnými
kelímky. Na dno Sachsová nedohlédla, a tak koš zlehka
posunula; byl příliš lehký, než aby obsahoval alespoň pár
litrů benzinu.
Znovu se rozhlédla po stanu. Uvnitř se stále nacházely
stovky lidí, kteří pomalu mířili k východům.
A desítky dalších odpadkových košů, které bylo potřeba
prohlédnout. Sachsová vyrazila k dalšímu z nich.
Náhle se zastavila a přimhouřila oči. Pod hlavní tribunou
těsně vedle jižního východu se nacházel předmět o ploše
něco přes jeden metr čtvereční, který zakrývala černá
dehtová plachta. Sachsová si okamžitě vzpomněla na
Weirův trik, při němž se ukrýval za látkou. Ať už se pod
plachtou nalézalo cokoliv, bylo to prakticky neviditelné a
zároveň dostatečně velké, aby to pojalo stovky litrů benzinu.
Šest metrů od předmětu se přitom nacházel obrovský
dav.
Sirény venku nejprve zesílily a poté zmlkly, když
záchranná vozidla zaparkovala poblíž stanu. Do manéže
začali vcházet hasiči a policisté. Sachsová ukázala odznak
nejbližšímu z nich. „Už dorazili pyrotechnici?“
„Měli by tu být za pět, šest minut.“
Sachsová přikývla, instruovala policisty, aby pečlivě
prohledali odpadkové koše, a vyrazila k předmětu
přikrytému plachtou.
A pak se to stalo.
Nikoliv samotný výbuch, nýbrž panika, která jako by se
šířila stejně rychle jako nejsilnější detonace.
Sachsová netušila, co mohlo paniku způsobit – pohled na
záchranná vozidla venku a na hasiče hrnoucí se dovnitř
pravděpodobně některé diváky zneklidnil. Vtom zaslechla u
hlavního vchodu sérii zapraskání. Poznávala ten zvuk již ze
včerejška: bylo to pleskání velkého transparentu s motivy
commedia dell’arte. Obecenstvo u tohoto východu si však
pleskání způsobené větrem zřejmě zaměnilo s výstřely,
otočilo se a v panice začalo hledat jiné východy. Stan se
zničehonic zaplnil jakýmsi obrovským kolektivním hlasem,
jako by všichni najednou strachem popadli dech. Následoval
hluboký šelest a zaburácení.
A pak se spustila lavina.
Lidé se s křikem a jekotem v úprku hnali k východům.
Zděšená lidská masa vrazila zezadu do Sachsové, která
narazila lícní kostí do ramena muže před sebou a zůstala
omráčená. Řev sílil a stále častěji ho prokládalo skučení a
jednotlivé výkřiky o požáru, o bombách, o teroristech.
„Netlačte se!“ zvolala Sachsová, ale její slova nikdo
neslyšel. Zastavit obrovský příliv lidí bylo beztak nemožné.
Tisíce jednotlivců jako by se proměnily v jedinou beztvarou
bytost. Někteří lidé se snažili z jejího drtivého těla vymanit,
ale tlak zezadu je znovu vmáčkl do davu, takže se opět
proměnili v součást této bestie, která se zoufale přelévala ke
světlu pronikajícímu do stanu z východu.
Sachsová vytrhla ruku ze svěráku mezi dvěma
dospívajícími chlapci, jejichž růžolící obličeje byly
zbrázděné strachem. Kdosi ji zezadu udeřil do hlavy a
Amélie zachytila na podlaze stanu jakési rozcupované kusy
masa. Hekla úděsem, neboť se domnívala, že dav udupal
dítě. Naštěstí to byl jen prasklý balonek. Vedle něj se
povalovala kojenecká lahev, cár zelené látky, popcorn,
škraboška Harlekýna prodávaná jako suvenýr a discman,
které mohutná tíha lidských nohou zadupávala stále hlouběji
do země. Kdyby zde někdo upadl, během několika vteřin by
byl ušlapán. Také Sachsová necítila sebemenší rovnováhu či
koordinaci pohybů; zdálo se jí, že se každou chvíli
bezmocně sesune k podlaze.
Vzápětí se její nohy skutečně odlepily od země a tělo
uvízlo v sevření dvou dalších potících se trupů – mezi
velkým mužem v zakrvácené košili, držícím nad hlavou
vzlykajícího chlapečka, a ženou, která zřejmě omdlela. Křik
davu sílil, dětský pláč se mísil s ječením dospělých a ještě
více prohluboval nekontrolovanou paniku. Na Sachsovou
dolehla vlna dusného horka, v němž se již zanedlouho téměř
nedalo dýchat. Navíc měla dojem, že jí okolní tlak na
hrudník každou chvíli rozdrtí srdce. Kolem jejího těla
rozprostřela své pařáty klaustrofobie – jedna z jejích
hrůzných představ – a Amélii Sachsovou začal stravovat
nesnesitelný pocit uvěznění.
Když se hýbeš, nemohou tě chytit…
Jenže ona se nijak nehýbala. Ve vzpřímeném stavu ji
držela dusivá masa silných vlhkých těl, která už snad ani
nebyla lidská – jako by to byl jen jakýsi soubor svalů, potu,
pěstí, slin a nohou zatahující se stále silněji do sebe.
Prosím vás, ne! Prosím vás, ať se můžu hýbat! Ať si
můžu uvolnit jednu ruku. Ať se můžu nadechnout.
Zdálo se jí, že zahlédla krev. Zdálo se jí, že zahlédla cáry
masa.
Možná patří jí.
Pod tíhou hrůzy, bolesti a dušení Amélie Sachsová cítila,
jak i ona začíná ztrácet vědomí.
Ne! Nespadni jim pod nohy. Nespadni!
Prosím!
Nemohla dýchat. Do jejích plic neproudil ani kubický
centimetr vzduchu. Vtom zahlédla kousek od svého obličeje
koleno. Udeřilo ji do tváře a zůstalo do ní zaryto. Sachsová
ucítila špinavé džínsy a pár centimetrů před sebou uzřela
ošoupanou botu.
Prosím, at neupadnu!
Načež si uvědomila, že se již možná stalo.
31
Malerick v uniformě hotelového poslíčka, která se silně
podobala předepsanému úboru pikolíků z Lanham Arms na
Upper East Side, kráčel po chodbě na čtrnáctém patře
hotelu. Před sebou tlačil těžký servírovací vozík obsahující
talíř přikrytý kopulovitým víkem a obrovský červený
tulipán.
Všechny jeho doplňky byly v dokonalém souladu s
okolím, takže nebudily podezření, a on sám byl ztělesněním
uctivého a příjemného poslíčka. Nezvídavé oči, poloviční
úsměv, nenápadná chůze, dokonale vyleštěný tác.
Od ostatních kolegů zde v Lanham Arms jej odlišovala
jediná drobnost: pod kovovou kopulí neležel talíř s vajíčky
Benedict či klubový sendvič, nýbrž nabitá automatická
pistole beretta s tlumičem o tloušťce klobásy a kožené
pouzdro s planžetami a dalšími potřebnými nástroji.
„Líbí se vám pobyt?“ zeptal se Malerick jakési dvojice.
Ano, pobyt se jí líbil a popřála mu dobré odpoledne.
Malerick i nadále kynul a usmíval se na hosty vracející
se po pozdní nedělní snídani do pokojů, nebo naopak
vycházejících z pokojů do příjemného jarního odpoledne.
Prošel kolem okna, za nímž spatřil kousek zeleně v
Central Parku. Přemýšlel, jak velký rozruch teď asi panuje
uvnitř bílého stanu Cirque Fantastique, ke kterému v
posledních dnech přiváděl pozornost policie prostřednictvím
vodítek, jež zanechával na místě svých vražd.
Vlastně by měl spíš říci odváděl pozornost.
Odvedení pozornosti a úskok jsou klíčem k úspěšné
iluzi, v níž nebyl nikdo lepší než Malerick, muž milionů
tváří, muž, který se dokáže zhmotnit jako škrtnutá sirka a
pak opět zmizet jako sfouknutý plamen.
Muž, který zmizel sám sebe.
Policie teď bude pochopitelně hledat benzinovou bombu,
která podle ní může každým okamžikem vybuchnout. Ve
stanu však žádná bomba není a dvěma tisícovkám lidí v
Cirque Fantastique nehrozí vůbec žádné riziko (snad kromě
možnosti, že někteří z nich budou v návalu bezduché paniky
ušlapáni k smrti).
Na konci chodby se Malerick ohlédl a zjistil, že je sám.
Rychle položil tác na podlahu vedle jedněch dveří, zvedl
víko, sebral černou pistoli a zasunul si ji do kapsy se zipem
na své uniformě. Otevřel kožené pouzdro na nářadí, vytáhl
šroubovák a strčil si do kapsy i pouzdro.
Poté rychlými pohyby odšrouboval kovovou pojistku,
která umožňovala otevření okna o pouhých několik
centimetrů (lidé opravdu využijí každé příležitosti, jak se
zabít, není-liž pravda? pomyslel si přitom), a vysunul okno
až na doraz vzhůru. Pečlivě vrátil šroubovák na původní
místo v pouzdře a zapnul je. Vzepřel se na silných pažích,
zručně se vyhoupl na parapet a opatrně vykročil na vnější
okenní římsu. Ocitl se padesát metrů nad zemí.
Římsa měřila na šířku čtyřicet pět centimetrů – Malerick
ji před pár dny změřil z okna svého pokoje, v němž se tehdy
ubytoval –, a přestože se během kariéry věnoval akrobacii
jen velmi omezeně, měl stejně jako všichni skvělí iluzionisté
dokonalý smysl pro rovnováhu. Po vápencové římse se díky
tomu pohyboval stejně nenuceně, jako by to byl chodník.
Asi po pěti metrech dorazil na roh hotelu, zastavil se a
pohlédl na budovu sousedící s Lanham Arms.
Tento obytný dům na východní Pětasedmdesáté neměl
žádné římsy, ale nepostrádal únikový východ nacházející se
necelé dva metry od místa, na němž nyní Malerick stál. Obě
budovy dělila šachta vyplněná neúnavným hučením
klimatizačních jednotek. Malerick si dal krátký rozběh,
přeskočil tuto bezednou škvíru, bezpečně se zachytil protější
budovy a přehoupl se přes zábradlí únikového východu.
Vystoupal dvě křídla schodů, zastavil se u okna v
šestnáctém poschodí a nakoukl dovnitř. Chodba byla
prázdná. Položil pistoli i pouzdro s nářadím na okenní římsu
a jediným rychlým pohybem ze sebe strhl falešnou uniformu
hotelového poslíčka, pod níž se objevil jednoduchý šedý
oblek s bílou košilí a kravatou. Zasunul si pistoli zpátky za
opasek, vytáhl příslušné nářadí, vypáčil zámek okna a
vklouzl do budovy.
Tam chvíli nehybně stál a popadal dech, načež vyrazil po
chodbě k bytu, který hledal. U dveří se zastavil, poklekl a
znovu vytáhl sadu nářadí. Do klíčové dírky zastrčil
roztahovací klíč a nad něj vsunul planžetu. Během tří vteřin
se mu podařilo drhnutím překonat zámek a za další dvě
vteřiny „vydrhl“ i petlici. Dveře však pootevřel jen o tolik,
aby viděl na panty, které postříkal olejem z drobné nádobky
podobné ústní vodě. O chvíli později vklouzl do dlouhé
potemnělé chodby bytu a zavřel za sebou dveře.
Zorientoval se a rozhlédl se po vstupní hale.
Na stěně visely jakési hromadně vyráběné reprodukce
surrealistických krajinek Salvadora Dalího, několik
rodinných portrétů a na nejvýznačnějším místě pak neumělý
akvarel New York City, který zjevně namalovalo dítě (malíř
se podepsal jako „Chrissy“). Nedaleko od dveří stál laciný
stůl, jehož kratší noha byla podložena složeným žlutým
kancelářským papírem. V rohu chodby se bezprizorně
opírala jediná lyže s porouchaným vázáním. Tapety byly
staré a potřísněné skvrnami.
Malerick vyrazil do chodby za zvukem televizoru v
obývacím pokoji, avšak ještě předtím na chvíli odbočil do
malé tmavé místnosti, jíž vévodilo ebenové dětské piano
Kawai. Na desce ležel rozevřený notový sešit s poznámkami
na okraji. Také zde se skvělo jméno „Chrissy“ – tentokrát na
obálce notového sešitu. Malerick měl o hudbě pouze
základní znalosti, ale když sešit prolistoval, neuniklo mu, že
jednotlivé etudy vypadají docela obtížně.
Dospěl k názoru, že „Chrissy“ je zřejmě mizerná
výtvarnice, ale zato docela talentovaná hudebnice –
Christine Gradyová, dcera asistenta newyorského státního
zástupce Charlese Gradyho.
Právě v jeho bytě se nyní Malerick nacházel. A právě za
jeho zavraždění měl dostat jedno sto tisíc dolarů.
Amélie Sachsová seděla na trávě před stanem Cirque
Fantastique a svíjela se bolestí vyrážející jí kolem pravé
ledviny. Poté, co pomohla desítkám lidí z tlačenice, se
posadila sem, aby popadla dech.
Z obrovského černobílého transparentu, který se stále
hlasitě třepetal ve větru, na ni shlížel Arlecchino v masce.
Včera na ni působil přízračně, zatímco teď – po panice,
kterou způsobil – byl pohled na něj odpuzující a zároveň
groteskní.
Sachsová se nakonec vyhnula ušlapání k smrti: koleno a
bota, které ji udeřily do tváře, patřily muži, jenž se vyškrábal
nad hlavy a ramena diváků, aby je popohnal ven. Přesto ji v
zádech, žebrech a obličeji stále sužovala třeštivá bolest.
Seděla zde již téměř patnáct minut a cítila malátnost a
nevolnost – částečně z drtivého sevření a částečně z úděsné
klaustrofobie. Dokázala jakžtakž snášet stěsnané místnosti a
výtahy. Avšak pocit absolutního uvěznění a nemožnosti
pohybu v ní vyvolával fyzickou nevolnost a záchvaty
paniky.
Kolem ní byli právě ošetřováni zranění. Podle šéfa
záchranné služby se však nikomu nic vážného nestalo –
vesměs šlo o podvrtnuté kotníky a tržné rány. Plus několik
vykloubenin a jedna zlomená paže.
Sachsovou spolu s ostatními vyplivl ze stanu jižní
východ. Jakmile se dostala ven, padla na kolena do trávy a
Odplazila se od davu. Diváci, kteří již nebyli uvězněni v
uzavřeném prostoru s potenciální bombou nebo ozbrojeným
teroristou, se paradoxně proměnili v samaritány a ochotně
pomáhali omráčeným a zraněným.
Sachsová mávla na jednoho pyrotechnika, prohlédla si
ho z trávníku od hlavy až k patě, ukázala mu odznak a
vysvětlila mu, že pod tribunou u dveří na jižní straně leží
neznámý předmět přikrytý dehtovou plachtou. Pyrotechnik
kývl a vrátil se ke kolegům uvnitř.
Po chvíli žesťová hudba linoucí se z manéže ustala a ze
stanu vyšel Edward Kadesky.
Část diváků, která sledovala při práci pyrotechnickou
četu, si náhle uvědomila, že jim hrozilo skutečné nebezpečí
a že je Kadesky-ho pohotové jednání zachránilo před
mnohem horší panikou. Zahrnuli tedy produkčního
spontánním potleskem, na který Kadesky skromně kývl a
pokračoval v obchůzce zaměstnanců i jednotlivých diváků.
Jiní návštěvníci – zranění i nezranění – se zachovali méně
velkoryse: mračili se, žádali o vysvětlení, co se stalo, a
stěžovali si, že Kadesky mohl evakuaci zorganizovat lépe.
Pyrotechnická četa s asi dvanácti hasiči mezitím
pročesali stan a nenašli žádné stopy po výbušném zařízení. Z
předmětu pod dehtovou plachtou se nakonec vyklubala řada
balíků toaletního papíru. Prohledávání se postupně rozšířilo
na karavany a zásobovací automobily, ale ani v nich
specialisté nic nenašli.
Sachsová se zamračila. Že by se pletli? Jak je to možné?
uvažovala. Důkazy přece hovořily jasnou řečí. Rhyme měl
sice ve zvyku vyvozovat z důkazů smělé hypotézy a někdy
se pochopitelně dopouštěl chyb. V Kejklířově případě se
však zdálo, že do sebe všechno zapadá a jasně ukazuje na
Cirque Fantastique jako na příští cíl.
Doslechl se už Rhyme, že žádnou bombu nenašli?
napadlo ji. Nejistě se postavila a vydala se hledat někoho,
kdo by jí půjčil vysílačku. Její motorola totiž nyní ležela
rozbitá na kusy u jižního vchodu do stanu, a podle všeho se
tak stala jedinou skutečnou obětí paniky.
Malerick tiše vykročil z hudebního pokoje v bytě
Charlese Gradyho a vrátil se do tmavé chodby. Zastavil se a
chvíli poslouchal hlasy z obývacího pokoje a kuchyně.
Přemýšlel, jak nebezpečné to bude.
Učinil několik opatření, která snižovala riziko, že
Gradyho tělesní strážci propadnou panice a zastřelí ho.
Během oběda v restauraci Riverside Inn v Bedford Junction
před dvěma týdny nastínil Malerick Jeddymu Barnesovi a
dalším členům milicí ze státu New York svůj plán. Dospěl k
názoru, že bude nejlepší, když se někdo státního zástupce
pokusí zavraždit ještě před jeho dnešním vloupáním do
Gradyho bytu. Role obětního beránka přitom jednomyslně
připadla jistému perverznímu pastorovi z Canton Falls
jménem Ralph Swensen. (Barnes měl na reverenda určité
páky, ale vysvětlil Malerickovi, že mu plně nedůvěřuje.
Malerick se tedy po včerejším úniku z řeky Harlem převlékl
do údržbářských šatů a sledoval reverenda z jeho
zavšiveného hotelu do Greenwich Village, aby se
přesvědčil, že si to ten ztroskotanec na poslední chvíli
nerozmyslí.)
Malerickův plán počítal se Swensenovým selháním
(Barnes poskytl reverendovi zbraň s rozbitým úderníkem).
Iluzionista totiž předpokládal, že dopadení jednoho
atentátníka Gradyho tělesné strážce ukolébá, takže
podlehnou sebeuspokojení a s mnohem menší
pravděpodobností budou reagovat násilně na přítomnost
druhého potenciálního zabijáka.
Jenže to je jen teorie, pomyslel si Malerick nyní
neklidně. Uvidíme, jak se osvědčí v praxi.
Tiše prošel kolem dalšího špatného výtvarného díla,
minul několik rodinných portrétů, pár hromádek časopisů –
právnické výklady plus několik čísel Vogue a New Yorker –
a skupinu ohavných starožitností, které Gradyovi zakoupili
na pouličním trhu se záměrem je restaurovat, ale které zde
nyní jen tak stály jako trvalá připomínka, že den zkrátka a
dobře nemá dost hodin.
Malerick se v bytě orientoval, neboť jej již jednou krátce
navštívil v přestrojení za údržbáře – tehdy však šlo jen o
základní průzkum, aby si ověřil plán bytu a našel vchod a
únikové cesty. Osobní stránku rodinného života Gradyových
vnímal teprve nyní: všiml si diplomu Charlese Gradyho i
jeho manželky, která byla rovněž advokátou. Všiml si
svatebních fotografií, momentek s příbuznými i velkého
množství snímků jejich světlovlasé devítileté dcery, které by
vydalo na celou galerii.
Vzpomněl si na setkání s Barnesem a jeho společníky u
oběda v restauraci. Muži tehdy sklouzli k chladné diskusi o
otázce, zda má smysl zavraždit také Gradyho manželku a
dceru. Podle Malerickova plánu mělo logiku obětovat
reverenda Swensena. Jaký však má smysl zabíjet i Gradyho
rodinu? zeptal se tehdy Barnese i jeho kumpánů mezi
jednotlivými sousty výborného pečeného krocana.
„Inu, pane Weire,“ odpověděl mu tehdy Jeddy Barnes,
„to je dobrá otázka. Řekl bych, že byste je měl zabít prostě
proto.“
Načež Malerick přikývl a nasadil přemýšlivý výraz.
Dobře věděl, že se k publiku ani k profesním kolegům nikdy
nesmí chovat povýšeně. „Tedy, mně nevadí, že je budu
muset zabít,“ vysvětlil. „Ale nebylo by logičtější nechat je
naživu, pokud pro mě nebudou představovat riziko –
například tím, že by mě mohli identifikovat? Nebo že ta
malá holka, řekněme, vyrazí k telefonu, aby zavolala
policii? I některým vašim lidem by se totiž pravděpodobně
nelíbilo, že zabíjíte ženy a děti.“
„No, je to váš plán, pane Weire,“ řekl tehdy Barnes.
„Budeme se řídit vaším názorem.“ Přestože se zdálo, že ho
představa umírněného vraždění tak docela neuspokojuje.
Malerick se nyní zastavil před obývacím pokojem
Gradyových a pověsil si na krk falešný odznak newyorské
policie, kterým se u Cirque Fantastique prokazoval
hlídkujícím policistům, když je posílal pro dnešek domů.
Zadíval se na zrcadlo z blešího trhu, jehož povrch
potřeboval přelakovat.
Ano, byl opět v roli – vypadal přesně jako detektiv, který
přišel chránit státního zástupce, jemuž někdo vyhrožuje
násilnou smrtí.
Zhluboka se nadechl. Hlavně žádnou nervozitu.
Světla se rozsvěcují, ctěné publikum, opona se zvedá.
Opravdové představení každou chvíli začne…
Malerick svěsil ruce přirozeně podél těla, odbočil za roh
chodby a vstoupil do obývacího pokoje.
32
„Ahoj, jak se daří?“ zeptal se muž v šedém obleku a
polekal tím Luise Martineze, tichého rozložitého detektiva,
který pracoval pro Rolanda Bella.
Martinez právě seděl na pohovce před televizorem a v
klíně držel nedělní výtisk New York Times. „Člověče, vy
jste mě vyplašil.“ Kývl na pozdrav, zkontroloval nově
příchozímu odznak i identifikační průkaz a zadíval se mu do
tváře. „Přišel jste mě vystřídat?“
„Přesně tak.“
„A jak jste se sem dostal? Oni vám dali klíč?“
„Opatřil jsem si ho ve městě.“ Muž hovořil podivným
hrdelním šeptem, jako by byl nachlazen.
„Tak to máte štěstí,“ zabručel Luis. „My se o něj musíme
dělit. Je to pěkná otrava.“
„Kde je pan Grady?“
„V kuchyni. S manželkou a Chrissy. Jak to, že jste přišel
tak brzy?“
„Já nevím,“ odvětil muž. „Najali si mě jen na výpomoc.
A říkali, že mám přijít v tuhle dobu.“
„A takhle je to se vším, co?“ utrousil Luis a zamračil se.
„Myslím, že vás ani neznám.“
„Jmenuji se Joe David,“ řekl muž. „Obvykle dělám v
Brooklynu.“
Luis přikývl. „Jo, tímhle peklem jsem si taky prošel. Na
Sedmdesáté.“
„Tohle je moje první služba. Myslím jako bodyguarda.“
V televizi právě běžela hlasitá reklama.
„Pardon,“ řekl Luis. „Teď jsem vás neslyšel. Říkal jste
první služba?“
„Jo.“
„A možná taky poslední, ne?“ prohlásil rozložitý
detektiv, odložil noviny a vyskočil z pohovky, přičemž
elegantně vytasil pistoli a na mířil ji na muže, jehož znal pod
jménem Erick Weir. Obvykle mírný Luis Martinez nyní
doslova zařval do mikrofonu: „Je tady! Přišel sem – přímo
do obýváku!“
Dva další policisté, kteří čekali v kuchyni – detektiv Bell
a ten tlustý poručík jménem Lon Sellitto –, se protáhli
dalšími dveřmi a oba se přitom tvářili užasle. Popadli Weira
za ruce a vytáhli mu zpoza opasku pistoli s tlumičem.
„K zemi, k zemi, dělej!“ zaječel Sellitto ostrým syrovým
hlasem a zaryl pistoli Weirovi do tváře. Ten se ale tváří!
pomyslel si Luis. Během let viděl už hezkou řádku
překvapených pachatelů, ale tenhle chlapík bezkonkurečně
vedl. Lapal po dechu a nebyl schopen slova. Luis nicméně
předpokládal, že není o nic překvapenější než samotní
policisté.
„Odkud se tady, kčertu, vzal?“ zeptal se Sellitto
zadýchaně. Bell však jen ohromeně zavrtěl hlavou.
Zatímco Luis hrubě nasazoval Weirovi dvojitá pouta,
Sellitto k pachateli sklonil hlavu. „Jsi sám? Máš venku
komplice?“
„Ne!“
„Nezkoušej nás oblafnout!“
„Moje ruce, lámete mi ruce!“ sténal Weir.
„Je s tebou ještě někdo?“
„Ne, ne, přísahám.“
Bell zavolal vysílačkou ostatní. „Nebesa, pomozte mi –
on se do-stal dovnitř… Vůbec nevím jak.“
Dva uniformovaní členové týmu „Zachraňte zadek
svědkům“ vběhli do obývacího pokoje z chodby nedaleko
od výtahu, kde se po celou dobu ukrývali. „Zdá se, že
vypáčil okno na tomhle patře,“ oznámil jeden z nich.
„Myslím okno u únikového východu.“
Bell pohlédl na Weira a dovtípil se. „Ty jsi sem skočil z
římsy Lan-ham Arms?“
Weir neříkal nic, ale jiné vysvětlení neexistovalo.
Policisté byli rozmístěni v uličce mezi hotelem Lanham
Arms a Gradyho domem a také na střechách obou budov.
Nikoho však nenapadlo, že by se Weir mohl vydat po římse
a přeskočit větrací šachtu.
Bell se obrátil k policistům. „Nikoho jiného jste tu
neviděli?“
„Ne. Vypadá to, že přišel sólo.“
Sellitto si nasadil gumové rukavice a prohledal
pachatele. Postupně nalezl nástroje pro vloupání, nejrůznější
pomůcky a kouzelnické rekvizity. Nejpodivnější ze všeho
byly falešné návleky, které si Weir pevně přilepil na prsty.
Sellitto mu je strhl a vložil do igelitového sáčku na důkazy.
Kdyby situace nebyla tak vypjatá – najatý zabiják totiž
pronikl přímo do bytu rodiny, kterou měla policie chránit –,
byl by pohled na deset prstů v pytlíku poněkud komický.
Sellitto pokračoval v prohlídce a ostatní policisté si
prohlíželi kořist. Weir měl svalnatou postavu a očividně byl
ve skvělé formě, přestože mu požár před třemi lety silně
poškodil tělo – popáleniny byly poměrně rozsáhlé.
„Má u sebe nějaký průkaz?“ zeptal se Bell.
Sellitto zavrtěl hlavou. „Dětská tiskárnička.“ Čímž měl
na mysli falešný odznak a průkaz newoyrské policie nevalné
kvality.
Weir pohlédl ke kuchyni a viděl, že je prázdná. Zamračil
se.
„Kdepak, Gradyovi tu nejsou,“ prohlásil Bell, jako by to
bylo očividné.
Iluzionista zavřel oči a položil si hlavu na ošoupaný
koberec. „Jak to? Jak jste na to přišli?“
Sellitto mu poskytl vyhýbavou odpověd: „Hele, víš co?
Tuhle otázku by ti s radostí zodpověděl někdo jiný. Vstávej,
jdeme se projet.“
Lincoln Rhyme se zadíval na spoutaného pachatele
stojícího ve dveřích laboratoře a řekl: „Vítám tě zpátky.“
„Ale… ten požár.“ Užaslý Weir hleděl na schodiště
vedoucí k Rhymově ložnici.
„Promiň, že jsme ti zkazili vystoupení,“ řekl Rhyme
chladně. „Tak se mi zdá, žes přede mnou nakonec přece jen
nedokázal uniknout, co ty na to, Weire?“
Pachatel upřel na kriminalistu pohled a sykl: „Tak už se
nejmenuju.“
„Změnil sis jméno?“
Weir zavrtěl hlavou. „Oficiálně ne. Ale Weirem jsem
býval kdysi. Ted už mám jiné jméno.“
Rhyme si vzpomněl na postřeh psychologa Terryho
Dobynse, podle něhož požár „zavraždil“ Weirovo staré já a
iluzionista se poté změnil v někoho jiného.
Weir si prohlédl Rhymovo tělo. „Ty to přece chápeš, ne?
Ty bys asi taky rád zapomněl na minulost a stal se někým
jiným.“
„Takže jak si vlastně říkáš?“
„To je jen mezi mnou a mým publikem.“
No jistě, jeho ctěné publikum.
Nadvakrát spoutaný Weir měl na sobě šedý společenský
oblek a tvářil se zmateně a zdeptaně. Paruku, kterou měl na
hlavě včera večer, dnes postrádal; jeho skutečné vlasy byly
husté, dlouhé a špinavě blonďaté. Za denního světla viděl
Rhyme lépe jizvu nad iluzionistovým límcem: připadala mu
docela ošklivá.
„Jak jste mě našli?“ zeptal se Weir sípavým hlasem.
„Navedl jsem vás přece na…“
„Na Cirque Fantastique? Tos nás navedl.“ Kdykoliv
Rhyme přechytračil nějakého pachatele, značně se mu
zlepšila nálada a s velkým potěšením se pouštěl do
klábosení. „Chceš říct, žes tam odvedl naši pozornost. Jenže
já se pak ještě jednou podíval na všechny důkazy a nemohl
jsem se zbavit pocitu, že celý tenhle případ je až příliš
snadný.“
„Snadný?“ Weir krátce zakašlal.
„Soudní kriminalistika rozlišuje dva typy důkazů. Za
prvé jsou to vodítka, která za sebou pachatel bezděčně
zanechal, a pak jsou to nastrčené stopy, které nechal na
místě činu úmyslně, aby nás uvedl v omyl.
Jakmile všichni odběhli do cirkusu hledat benzinovou
bombu, přepadl mě dojem, že některé stopy jsou nastrčené.
Připadaly mi strašně nápadné – boty, které jsi nechal v bytě
druhé oběti, obsahovaly psí chlupy, hlínu a stopy vedoucí do
Central Parku. Napadlo mě, že chytrý pachatel by si mohl
napěchovat hlínu i chlupy do podrážek bot a pak je nechat
na místě činu, abychom je našli a mysleli si, že jeho příštím
terčem je Psí pahorek vedle cirkusu. A pak ty řeči o ohni,
když jsi mě včera večer navštívil.“ Pohlédl na Karu.
„Verbální odvedení pozornosti, že jo, Karo?“
Weirovy ztrápené oči si změřily mladou kouzelnici od
hlavy až k patě.
„Jo,“ přitakala Kara a vsypala si do kávy cukr.
„Jenže já se tě pokusil zabít,“ zasípal Weir. „Kdybych ti
tohle všechno prozradil, abych tě svedl ze stopy, potřeboval
bych tě mít živého.“
Rhyme se zasmál. „Ty ses mě nepokusil zabít. Ani v
nejmenším jsi to neměl v plánu. Chtěl jsi, aby to tak
vypadalo, protože to dodávalo na důvěryhodnosti všemu,
cos mi řekl. Jen co jsi v mé ložnici založil požár, utíkal jsi
ven a zavolal z automatu policii. Ověřil jsem si záznam
hlášení. Člověk, který volal devět set jedenáct, tvrdil, že vidí
z telefonní budky plameny. Až na to, že ta budka stojí za
rohem. Můj pokoj z ní není vidět. Thorn to osobně prověřil.
Děkuji ti, Thorne,“ obrátil se Rhyme na ošetřovatele, který
shodou okolností právě vcházel do dveří.
„De nada,“ odvětil Thorn otráveně.
Weir zavřel oči a zavrtěl hlavou, když si uvědomil dosah
své chyby.
Rhyme přimhouřil oči a zadíval se na důkazní tabuli.
„Všechny oběti měly zaměstnání nebo zájmy, které se
shodovaly s cirkusovými profesemi – hudebnice, stylista,
jezdkyně na koni. Také vražedné metody byly upravenými
kouzelnickými triky. Jenže kdyby tvým motivem skutečně
bylo zničení Kadeskyho, naváděl bys nás pryč od Cirque
Fantastique, nikoliv směrem k němu. To znamenalo, žes
naši pozornost odváděl od něčeho jiného. Ale od čeho?
Prohlédl jsem si ty důkazy ještě jednou. Na třetím místě činu
u řeky jsme tě překvapili –neměls čas sebrat si bundu s
novinářskou legitimací a kartou od hotelového pokoje v
kapse, což znamenalo, že tyto stopy nemohly být nastrčené.
Musely mít nějakou souvislost s tím, co máš doopravdy za
lubem.
Ta hotelová karta pocházela z jednoho ze tří hotelů, z
nichž jedním byl Lanham Arms. Detektivu Bellovi se zdálo,
že mu ten název připadá povědomý, a tak se podíval do
svého zápisníku. Ukázalo se, že se před týdnem sešel u kávy
v hotelu Lanham Arms s Charlesem Gradym, aby s ním
probral bezpečnostní opatření pro jeho rodinu. Lanham
Arms přitom stojí hned vedle Gradyho bydliště. A ta
legitimace? Zavolal jsem reportérovi, kterémus ji ukradl.
Zabývá se procesem s Andrewem Constablem a Charles
Grady mu poskytl několik rozhovorů… Našli jsme pár
kousků mosazi a předpokládali jsme nejhorší, totiž že
pocházejí z časovače bomby. Jenže stejně tak mohly
pocházet i z klíče nebo z nějakého nástroje.“
Sachsová navázala na Rhymův výklad: „A pokud jde o
tu dvoustranu z New York Times, kterou jsme našli ve tvém
autě v řece… Jistě, obsahovala článek o cirkusu. Ale taky
tam byla reportáž o procesu s Constablem.“
Kývla na důkazní tabuli.
V PONDĚLÍ ZAČÍNÁ PROCES
SE ČLENEM MILICÍ OBŽALOVANÝM Z VRAŽDY
„A pak ta účtenka z restaurace,“ pokračoval Rhyme.
„Tus měl určitě vyhodit.“
„Jaká účtenka?“ zeptal se Weir a zamračil se.
„Takys ji měl v bundě. Z předminulé soboty.“
„Ale o tom víkendu jsem byl…“ Iluzionista se náhle
zarazil.
„Chtěl jsi říct mimo město?“ zeptala se Sachsová. „Jo,
my víme. Ta účtenka je z jedné restaurace v Bedford
Junction.“
„Nechápu, o čem mluvíte.“
„Jeden policista z Canton Falls, který prošetřuje aktivity
Vlasteneckého shromáždění, dnes zavolal na můj telefon a
chtěl mluvit tady s Rolandem,“ řekl Rhyme. „Přitom jsem si
na displeji všiml jeho předčíslí – bylo stejné jako předčíslí
restaurace na té účtence.“
Weirovy oči znehybněly a Rhyme pokračoval: „Ukázalo
se, že město Bedford Junction sousedí s Canton Falls, kde
Constable bydlí.“
„O jakém Constableovi to pořád mluvíte?“ zeptal se
Weir rychle. Rhyme však v jeho obličeji viděl výmluvné
známky poznání.
Do hovoru se vložil Sellitto. „Byl Barnes jedním z lidí,
se kterými jsi tam obědval? Jeddy Barnes?“
„Nevím, koho máš na mysli.“
„Ale Vlastenecké shromáždění znáš?“
„Jen tolik, co jsem o nich četl v novinách.“
„My ti nevěříme,“ prohlásil Sellitto.
„Věřte si, čemu chcete,“ odsekl Weir a Rhyme spatřil v
jeho očích prudký hněv, který u něj předvídal Dobyns. „Jak
jste přišli na moje skutečné jméno?“ zeptal se iluzionista po
chvíli.
Nikdo mu neodpověděl, ale Weirovy oči se neomylně
zabodly do posledních položek na důkazní tabuli. Jeho
obličej temně zrudl a iluzionista zasípal: „Někdo mě zradil,
že jo? Řekl vám o tom požáru a o Kadeskym. Kdo to byl?“
Zlovolně se usmál a pohlédl ze Sachsové na Karu a nakonec
na Rhyma. „Byl to John Keating? Řekl vám, že jsem mu
volal, že jo? Bezpáteřní onuce. Nikdy se mi nedokázal
vzepřít. A Art Loesser taky, co? Všichni jsou to zasraní
Jidášové. Ale já si je zapamatuju. Vždycky si pamatuju lidi,
kteří mě zradí.“ Weira přemohl záchvat kašle, a když se
uklidnil, rozhlédl se po pokoji. „Kara… Takhle ti říkal, že
ano? Co seš vlastně zač?“
„Jsem iluzionistka,“ řekla kouzelnice vzdorovitě.
„Takže jedna z nás,“ odpověděl posměšně Weir a změřil
si ji pohledem. „Holka-iluzionistka. A co děláš tady? Seš
snad konzultantka, nebo co? Až mě propustí, možná se u
tebe zastavím na návštěvu. A možná tě zmizím.“
„Jenže tebe až do smrti nepropustí, Weire,“ osopila se na
něj Sachsová.
Kejklíř ze sebe vydal mrazivé zachechtání. „No tak až
uniknu. Stěny jsou koneckonců jedna velká iluze.“
„Obávám se, že únik v tvém případě taky nebude
přicházet v úvahu,“ dodal Sellitto.
„Poslyš, Weire, nebo jak si to necháváš říkat,“ ujal se
opět slova Rhyme. „Já ti odpověděl na otázku ‚jak‘. Co
kdybys mi teď odpověděl na otázku ‚proč‘? Mysleli jsme, že
ti jde o pomstu Kadeskymu. Ale pak se ukázalo, že jdeš po
Gradym. Kdo jsi? Nějaký iluzionista-za-biják?“
„O pomstu?“ zeptal se rozlíceně Weir. „K čemu je
pomsta dobrá, ksakru? Sejme snad ze mě jizvy, vyléčí mi
plíce? Vrátí mi snad ženu…? Ty to pořád nechápeš, do
prdele! Jedinou věcí v mém životě, jedinou věcí, která pro
mě vždycky něco znamenala, je magie. Iluze, kouzla. Můj
učitel mě pro toto povolání celý život připravoval. A pak mi
ten požár všechno sebral. Na veřejné vystupování mi
nezbývá síla. Mám znetvořenou ruku. Mám zničený hlas.
Kdo by na mě přišel? Nemůžu dělat jedinou věc, pro niž mě
Bůh obdařil talentem. Takže pokud je jedinou možností, jak
tohle řemeslo provozovat, porušování zákona, tak zkrátka
budu porušovat zákon.“
Syndrom fantoma opery…
Iluzionista znovu pohlédl na Rhymovo tělo. „Jak ses cítil
po té nehodě ty, když ti došlo, že polda z tebe už nikdy
nebude?“
Rhyme mlčel, ale vrahova slova ho zasáhla na citlivém
místě. Jak se cítil? Jistě, lomcoval jím stejný hněv, který
dohnal Ericka Weira k vraždám. Pravdou také bylo, že těsně
po nehodě úplně ztratil vnímání dobra a zla. Proč vlastně
nebýt zločincem? myslel si tehdy v šíleném víru zloby a
sklíčenosti. Dokážu nacházet důkazy lépe než kterýkoliv
jiný člověk na matičce Zemi. To znamená, že jimi zároveň
dokážu manipulovat. Mohl bych spáchat dokonalý zločin…
Díky lidem jako Terry Dobyns, ostatním lékařům,
kolegům od policie i své vlastní duši se Rhyme pochopitelně
těchto myšlenek nakonec zbavil. Zároveň však přesně věděl,
o čem Weir mluví. Byť ho na rozdíl od něj ani v
nejtemnějších okamžicích nenapadlo připravit někoho o
život – s čestnou výjimkou sebe samotného.
„Takže jsi svůj talent prodával jako žoldák?“
Weir si zřejmě uvědomil, že se na chvíli přestal ovládat a
prozradil toho na sebe příliš mnoho. Odmítl tedy cokoliv
dodat.
Zato Sachsové se zmocnil hněv. Přistoupila k tabuli a
strhla z ní několik fotografií prvních dvou obětí. Přistrčila je
Weirovi před obličej a vypěnila: „Takže jsi tyhle lidi zabil
jen proto, abys odvedl pozornost? Nic jiného pro tebe
neznamenali?!“
Weir na ni znuděně upřel zrak, po chvíli se rozhlédl a
zasmál se. „Vy si vážně myslíte, že mě v tom vězení
udržíte? Copak nevíte, že Harryho Houdiniho v rámci jedné
z výzev svlíkli donaha a posadili do cely smrti ve
Washingtonu? A že on jim z té cely utekl tak rychle, že měl
ještě čas otevřít všechny dveře v celém bloku a prohodit
odsouzence v jednotlivých celách dřív, než se vyzyvatelská
komise stačila vrátit z oběda?“
„To jo,“ připustil Sellitto, „jenže to se stalo už strašně
dávno. Dneska už jsme o něco rafinovanější.“ Obrátil se k
Rhymovi se Sachsovou a řekl: „Odvezu ho do města –
uvidíme, jestli se s náma bude chtít ještě o něco podělit.“
Když však vyšli ke dveřím, Rhyme je zarazil. „Počkej.“
Jeho oči zabloudily k důkazní tabuli.
„Co je?“ zeptal se Sellitto.
„Když po tom řemeslném trhu zneškodnil Larryho
Burkea, vymanil se z pout.“
„Jasně.“
„Našli jsme na nich stopy slin, vzpomínáš? Podívej se
mu do pusy a zjisti, jestli tam nemá ukrytou planžetu nebo
klíč.“
„Nemám,“ řekl Weir. „Vážně.“
Sellitto si nasadil gumové rukavice, které mu podal Mel
Cooper. „Otevři chlebník. Jestli mě kousneš, zmizím ti
varlata. Rozumíš? Jedno kousnutí, dvě varlata.“
„Rozumím.“ Kejklíř otevřel ústa, Sellitto mu do nich
posvítil baterkou a trochu v nich zalovil rukou. „Nic.“
„Existuje ještě jedno místo, které bychom měli prověřit,“
podotkl Rhyme.
Sellitto zachrochtal. „Postarám se, aby to udělali ve
městě,. Linku. Některé věci prostě za svůj plat nedělám.“
Když detektiv podruhé odváděl Weira ke dveřím, ozvala
se tentokrát Kara. „Počkat. Zkontrolujte mu zuby. Zakývejte
mu s nimi. Hlavně se stoličkama.“
Sellitto přistoupil k Weirovi, který ztuhnul. „To
nemůžeš.“
„Otevřít,“ poručil urostlý detektiv. „Jo, a ta výstraha o
varlatech pořád platí.“
Kejklíř si povzdechl. „Pravá horní stolička. Pravá z
mého pohledu.“
Sellitto pohlédl na Rhyma, strčil iluzionistovi prsty do
úst a jemně zatáhl. V jeho prstech se objevil falešný zub s
malým kouskem ohnutého plíšku. Sellitto hodil plíšek na
vyšetřovací stůl a vrátil zub na místo.
„Je docela malý,“ poznamenal a ukázal na plíšek.
„Fakticky se dá nějak využít?“
Kara si ho prohlédla. „Hm, s tímhle by dokázal otevřít
služební pouta během čtyř vteřin.“
„Tohle už přeháníš, Weire. Jdeme.“
Rhyma něco napadlo. „Poslyš, Lone.“ Detektiv se ohlédl
jeho směrem. „Nemáš pocit, že když ti sám pomohl najít ten
plíšek v zubu, tak to mohlo být z jeho strany odvedení
pozornosti?“
Kara přikývla. „Přesně tak.“
Weir se zatvářil znechuceně a Sellitto mu ještě jednou
prohledal ústa. Tentokrát mu ovšem zkontroloval celý chrup
a v podobném falešném zubu v levé dolní čelisti skutečně
nalezl ještě jeden plíšek.
„Postarám se, aby tě šoupli na nějaké opravdu speciální
místo,“ utrousil k iluzionistovi zlověstně. Přivolal do
místnosti dalšího policistu a nechal Weirovi spoutat nohy
dvěma páry pout.
„Takhle nemůžu chodit,“ postěžoval si Weir sípavě.
„Dětské krůčky,“ odvětil Sellitto chladně. „Dělej dětské
krůčky.“
33
Hobbs Wentworth si ten vzkaz přehrál v jedné jídelně na
dálnici 244, kde si na dálku přehrával všechny vzkazy a
vyřizoval veškeré telefonáty. Ve svém karavanu telefon
neměl, jelikož jim nedůvěřoval.
Někdy mu vyzvednutí vzkazu trvalo i několik dní, ale
dnes očekával důležitý telefonát, takže hned po církevní
škole pospíchal – do té míry, do jaké Hobbs Wentworth
dokázal pospíchat – do restaurace Elma’s Diner.
Hobbs Wentwort měl postavu připomínající medvěda,
řídký zrzavý vous kolem obličeje a kudrnatou ofinu světlejší
než plnovous. Nikoho v celém Canton Falls by nikdy ani
nenapadlo spojovat s Hobbsem slovo „kariéra“, což ovšem
neznamenalo, že Wentworth nedřel jako kůň. Své peníze si
dokázal tvrdě vydělat, pokud se jednalo o práci venku,
nebylo u ní třeba příliš počítat a jeho zaměstnavatelem byl
bělošský křesťan.
Hobbs byl ženatý s tichou a uťáplou ženou jménem
Cindy, která většinu času vyučovala děti v domácí škole,
vařila, šila a navštěvovala přítelkyně, jež trávily čas
podobně. Hobbs sám trávil většinu času prací, lovem a
večery s přáteli, během nichž popíjeli a hádali se (byť se
většina těchto hádek nedala nazývat „sporem“, ale spíše
„sportem“ – Hobbsovi přátelé smýšleli prakticky stejně jako
on).
Hobbs Wentworth bydlel v Canton Falls celý život a
líbilo se mu zde. Nacházel tady spoustu dobrých lovišť, z
nichž téměř všechna zůstávala ostatním utajena. Lidé tu byli
spolehliví, dobrosrdeční a věděli, že dvě a dvě jsou čtyři
(výrazem „stejně smýšlející“ se dali označit téměř všichni
obyvatelé Canton Falls). Hobbs zde měl zkrátka spoustu
příležitostí dělat věci, které měl rád. Například vyučovat v
nedělní škole. Jakožto absolventa osmi tříd základní školy,
který sice kdesi ukradl hranatou akademickou čepici, ale
sám pod ní nic neměl, by nikdy ani nenapadlo, že ho někdy
někdo osloví s nabídkou učit.
Ukázalo se však, že má pro dětskou nedělní školu vlohy.
Neprovozoval žádné hromadné modlitby, duchovní
poradenství nebo zpívánky ve stylu „Ježíš mě miluje, já
vím,,… Svou výuku naopak omezil na vyprávění biblických
příběhů dětem. Přesto zaznamenal okamžitý úspěch, a to
zejména díky svému odmítání držet se striktně „stranické
linie“. Podle jeho verze tak například Ježíš nenasytil zástup
pěti chleby a dvěma rybami, nýbrž se vydal na lov, skolil
lukem ze sta metrů srnce, osobně ho přímo na náměstí
vykuchal, stáhl a nakrmil zástup takto. (Pro ilustraci svého
příběhu přinesl Hobbs do třídy svůj Clearwater MX Flex a
se strohým zasvištěním vyslal šíp s kalenou špičkou osm
centimetrů hluboko do škvárobetonového zdiva –k nadšení
svých dětských posluchačů.)
Také dnes tedy absolvoval jednu z podobných hodin a
nyní vešel do Elma’s Diner. Servírka k němu přistoupila.
„Ahoj, Hobbsi. Sekanou?“
„Ne-e, dneska si dám zázvorovou sodovku a sýrovou
omeletu. Extra silnou. Hele, nevolal mi něk…“
Než stačil dokončit větu, podala mu servírka útržek
papíru se slovy: Zavolej tni – JB.
„To je Jeddy?“ zeptala se. „Podle hlasu to vypadalo na
něj. Od té doby, co je tu ta policie, teda ti vojáci, ho vůbec
nevídám.“
Hobbs její otázku ignoroval a řekl pouze: „Počkej s tím
jídlem chvilku.“ Když poté vyrazil k telefonnímu automatu
a vztekle lovil v džínsách drobné, vzpomněl si okamžitě na
oběd v Riverside Inn v Bedford Junction přede dvěma
týdny. Z Canton Falls se ho zúčastnil on, Frank Stemple a
Jeddy Barnes a pak tam seděl taky člověk jménem Erick
Weir, kterému Barnes později začal říkat Kouzelník, protože
to byl především profesionální iluzionista.
Barnes tehdy Hobbsovi desetkrát vylepšil den, když se
po jeho příjezdu postavil, usmál se a řekl Weirovi:
„Seznamte se, pane, s nejlepším střelcem z celého okresu.
Nemluvě o lovu lukem. A taky je to zatraceně dobrý
dělník.“
Hobbs tehdy seděl nad nóbl jídlem v nóbl restauraci a
cítil hrdost, ale i nervozitu (nikdy se mu ani nesnilo, že bude
někdy stolovat v Riverside). Píchal vidličkou do denní
speciality a poslouchal, jak mu Barnes se Stemplem
vyprávějí, jakým způsobem se seznámili s Wei-rem. Prý je
to něco jako žoldák, o kterých Hobbs věděl všechno, neboť
odebíral Soldier of Fortune. Všiml si jizev na mužově krku i
deformovaných prstů a uvažoval, v jakém boji asi Weir k
podobným poraněním přišel. Možná je má od napalmu.
Zpočátku se Barnes pochopitelně s Weirem zdráhal sejít,
protože nechtěl upadnout do léčky. Kouzelník ho však záhy
uklidnil, když mu poradil, aby se jednoho konkrétního dne
díval na zprávy. Hlavní reportáž pojednávala o vraždě
mexického zahradníka – nezákonného přistěhovalce –, který
pracoval pro jistou bohatou rodinu v jednom nedalekém
městečku. Weir pak Barnsovi přinesl Mexičanovu náprsní
tašku, trofej podobnou jelenímu paroží.
Weir s muži od první chvíle hovořil bez obalu. Oznámil
jim, že si Mexičana vybral kvůli Barnesovu postoji k
imigrantům, ale on osobně prý jejich extremistické názory
nesdílí – zajímají ho jen peníze, které chce vydělat na svém
mimořádném talentu. Což všem dokonale vyhovovalo. U
oběda jim Kouzelník Weir nastínil plán zavraždění Charlese
Gradyho, potřásl si s nimi rukama a odjel. O pár dní později
vyslali Barnes se Stemplem do New Yorku zmateného
milovníka nezletilých holčiček Swensena s úkolem zabít v
sobotu večer Gradyho. A reverend svůj úkol podle plánu
zbabral.
Hobbs měl poté „zůstat na příjmu“, jak se vyjádřil pan
Weir. „Pro případ, že ho bude zapotřebí.“
Nyní se zdálo, že ho zapotřebí opravdu je. Vyťukal číslo
mobilního telefonu, který Barnes používal na jméno někoho
jiného, a uslyšel Úsečné: „Jo?“
„To jsem já.“
Jelikož státní policie hledala Barnese po celém okrese,
dohodli se, že sníží délku všech telefonických hovorů na
nezbytné minimum.
„Musíš udělat, o čem jsme se bavili u oběda,“ řekl
Barnes.
„E-he. Zajet k jezeru.“
„Jo.“
„Zajet k jezeru a vzít s sebou rybářské náčiní?“ ujistil se
Hobbs.
„Přesně tak.“
„Jasně. Kdy?“
„Hned. Okamžitě.“
„No tak jo.“
Barnes stroze zavěsil a Hobbs změnil objednávku z
omelety na kávu, slaninu a vajíčkový sendvič, extra silný, s
sebou. Když Jeddy Barnes řekl: „Hned, okamžitě,“ musel jít
člověk hned a okamžitě, ať už měl za úkol cokoliv.
Když mu servírka přinesla jídlo, vyšel Hobbs ven,
nastartoval pickupa a rychle vyrazil na silnici. Cestou se
ještě musel zastavit v karavanu, kde přesedlal do starého
otřískaného dodge registrovaného na člověka, který
neexistoval, a zamířil k jezeru. Oním „jezerem“ ovšem
nebyla žádná skutečná vodní plocha, nýbrž jedno konkrétní
místo v New Yorku.
Stejně jako „rybářské náčiní“, které měl vzít s sebou,
rozhodně neoznačovalo prut a naviják.
A jsme zpátky v Hrobkách.
Na jedné straně stolku přišroubovaného k podlaze seděl
zachmuřený Joe Roth, zavalitý advokát Andrewa
Constablea.
Na druhé straně seděl Charles Grady se svým
sekundantem Rolandem Bellem. Amélie Sachsová stála nad
nimi a začpělá vyšetřovací místnost s mléčně zažloutlými
okny v ní znovu vyvolávala pocit klaustrofobie, který z ní
po úděsné panice v Cirque Fantastique vyprchával jen velice
pomalu. Neustále se ošívala a přešlapovala.
Dveře se otevřely a dozorce uvedl do místnosti
Constablea s rukama spoutanýma před tělem. Zavřel za
sebou dveře a vrátil se na chodbu.
„Nevyšlo to,“ řekl Grady Constableovi ze všeho
nejdříve. Na to, že mu téměř vyvraždili rodinu, pomyslela si
Sachsová, má státní zástupce klidný a podivně nevzrušený
hlas.
„Co nevy…?“ začal Constable. „Snad nejde o toho
blázna Ralpha Swensena?“
„Ne, jde o Ericka Weira,“ prohlásil Grady.
„O koho?“ Po Constableově obličeji přeběhly chmury,
které vypadaly nepředstíraně.
Státní zástupce mu popsal, jak se někdejší iluzionista a
současný profesionální zabiják pokusil zabít členy jeho
rodiny.
„Ne, ne, ne… Se Swensenem jsem neměl nic
společného. A nemám nic společného ani s tímhle.“
Constable se bezmocně zadíval na poničený stůl. Vedle jeho
rukou vyškrábal kdosi šedé graffiti. Zdálo se, že jde o
písmeno A, po němž následuje C a část K. „Ríkám vám
celou dobu, Charlesi, že někteří lidé, které jsem v minulosti
znal, to začali strašně přehánět. Vidí ve vás a ve státu
nepřátele, protože spolupracujete s Židy, Afroameričany a
bůhvíkým ještě, překrucují moje slova a využívají mě jako
záminky k tomu, aby vám mohli jít po krku.“ Obviněný
ztlumil hlas. „Řeknu to ještě jednou. Přísahám, že jsem s tím
neměl nic společného.“
Roth se obrátil ke státnímu zástupci. „Nehrejme tady
žádné hry, Charlesi. Vy jen tak střílíte od pasu. Jestli máte
něco, co mého klienta spojuje s tím vloupáním do vašeho
bytu, tak…“
„Weir včera zavraždil dva lidi – a jednoho policistu. To
je hrdelní zločin.“
Constable sebou škubl a jeho advokát hrubě dodal: „No,
to mě mrzí. Ale všiml jsem si, že jste mého klienta
neobvinil. Protože nemáte žádné důkazy, které by ho s
Weirem spojovaly, je to tak?“
Grady si otázky nevšímal a pokračoval: „Momentálně s
Weirem vyjednáváme svědectví proti spoluviníkům.“
Constable upřel zrak na Sachsovou a změřil si ji od
hlavy k patě. Působil bezmocným dojmem a jeho pohled
naznačoval, že ji mlčky prosí o jakoukoliv pomoc. Snad
předpokládal, že Sachsová vnese do debaty hlas ženské
logiky. Policistka však i nadále mlčela, stejně jako Bell.
Nepříslušelo jim argumentovat s podezřelými. Detektiv zde
byl pouze proto, aby na Gradyho dohlédl a případně se
pokusil zjistit další informace o nezdařeném atentátu na
státního zástupce a možných útocích v budoucnu. Sachsová
se zase schůzky účastnila ve snaze dozvědět se více o
Constableovi a jeho kumpánech, aby mohla „zneprůstřelnit“
obžalobu proti Weirovi.
Přesto ji Constable naplňoval zvědavostí – ostatní jí ho
vykreslovali jako ztělesnění zla, a přitom zde seděl člověk,
který působil po všech stránkách rozumně a chápavě a jehož
jako by události posledních dní upřímně znepokojovaly. A
zatímco Rhyme se obvykle spokoj oval s analýzou důkazů a
neměl již trpělivost studovat mysl či duši pachatele,
Sachsovou stále fascinovaly otázky dobra a zla. Dívá se nyní
na nevinného muže, nebo na druhého Adolfa Hitlera?
Constable zavrtěl hlavou. „Podívejte, vždyť nemá
žádnou logiku, abych se vás pokoušel zabít. Stát by za vás
stejně poslal náhradního žalobce. Proces by pokračoval a já
bych měl na krku ještě i obvinění z vraždy. Proč bych to měl
dělat? Jaký bych mohl mít k vaší vraždě důvod?“
„Protože jste náboženský fanatik, vrah a…“
Constable ho vzrušeně přerušil: „Tak poslouchejte. Už
jsem musel snést hodně, pane. Zatkli jste mě a ponížili před
vlastní rodinou. Zacházíte se mnou hrubě – tady i v tisku. A
víte, jakého jediného zločinu jsem se ve skutečnosti
dopustil?“ Zabodl oči do Gradyho. „Kladl jsem nepříjemné
otázky.“
„Andrewe.“ Roth se dotkl Constableova ramena, ale ten
jeho ruku s hlasitým cinkáním pout odtáhl. Byl rozhořčen a
nedal se zastavit. „A tak přímo v této místnosti a hned teď
spáchám jediný zločin, jehož jsem se kdy dopustil. První
zločin: ptám se vás, jestli nesouhlasíte s názorem, že když se
vládní instituce příliš rozbují, ztrácejí kontakt s lidmi. Takže
pak mají policisté moc strkat násadu od smetáku do
konečníku vazebně stíhaného černocha – mimochodem
zcela nevinného.“
„Ty chlapy dopadli,“ opáčil Grady lhostejně.
„To, že jste je zavřeli do vězení, ještě nevrátí tomu
chudákovi důstojnost, nebo snad ano? A kolik takových
policistů jste nedopadli? Jen se podívejte, co se stalo ve
Washingtonu. Nechali teroristy vkráčet přímo do naší země
se záměrem nás pozabíjet a my se jich neodvažujeme ani
dotknout tím, že je vyženeme nebo přinutíme dát si sejmout
otisky a nosit identifikační průkazy… A teď další zločin:
ptám se vás, proč si všichni jednoduše nepřiznáme, že mezi
rasami a kulturami existují rozdíly. Já jsem nikdy neřekl, že
některá rasa je lepší nebo horší než kterákoliv jiná. Ale
tvrdím, že pokud se je pokusíte smíchat dohromady, přinese
to jen neštěstí.“
„Rasové segregace jsme se zbavili už před hezkými pár
lety,“ zahlaholil Bell. „Jestli o tom nevíte, tak je to zločin.“
„Prodávat alkohol byl kdysi taky zločin, detektive.
Stejně jako pracovat o nedělích. Zato bývalo legální, aby
desetileté děti pracovaly v továrnách. Jenže pak lidé
zmoudřeli a tyhle zákony změnily, protože neodrážely
lidskou podstatu.“
Předklonil se a pohlédl na Bella a po něm na Sachsovou.
„A teď vy dva, přátelé-policisté… Položím těžkou otázku i
vám. Dostanete hlášení, že nějaký člověk spáchal vraždu a
že je to černoch nebo Hispánec. A pak ho zahlédnete někde
v boční uličce. Nebudete náhodou držet prst na spoušti
pistole o něco pevněji, než kdyby to byl běloch? Anebo
když to je běloch a vypadá elegantně – když má všechny
zuby a na sobě šaty, které nesmrdí jako včerejší chcanky –,
přiznejte, nebudete pak mačkat spoušť o něco málo
pomaleji? A neprošacujete ho o něco jemněji?“
Constable se opřel a zavrtěl hlavou. „Tohle jsou mé
zločiny. Nic víc. Kladení podobných otázek.“
„Skvělý materiál, Andrewe,“ prohlásil Grady cynicky.
„Ale ještě než tuhle kartu perzekvovaného vytasíte, jak
naložíte se skutečností, že Erick Weir obědval před dvěma
týdny se třemi dalšími lidmi v restauraci Riverside Inn v
Bedford Junction? Která je co by kamenem dohodil od
klubovny Vlasteneckého shromáždění v Canton Falls a co
by dvěma kameny dohodil od vašeho domu?“
Constable zamžoural. „V Riverside Inn?“ Vykoukl z
okna, které bylo tak umazané, že se nedalo posoudit, zda je
obloha modrá, anebo znečištěná exhalacemi dožluta či
došeda.
Grady přimhouřil oči. „Tak co? Víte o té restauraci
něco?“
„Já…“ Constableův advokát se dotkl jeho paže a umlčel
ho. Oba si pak cosi chvíli šeptali.
Grady nedokázal odolat a popichoval dál: „Znáte
někoho, kdo tam chodí pravidelně?“
Constable pohlédl na Rotha, který zavrtěl hlavou, a tak
obžalovaný stále mlčel.
„Jakou máte celu, Andrewe?“ zeptal se Grady po chvíli.
„Já…“
„Myslím tady v zadržovací vazbě.“
„Já se o celu moc nestarám. Jsem jenom podezřelý.“
„Ve vězení to bude horší. A to ještě budete muset na
samotku, protože černošské bandy by si vás ve věznici s
radostí po…“
„No tak, Charlesi,“ řekl Roth unaveně. „Tohle nemáme
zapotřebí.“
„Však už jsem taky skoro skončil, Joe,“ odpověděl státní
zástupce. „Pořád slyším jen: ‚Neudělal jsem tohle, neudělal
jsem tamto.‘ Všichni mu prý jen kladou pasti a zneužívají
ho. Jestli je to opravdu takhle,“ Grady se otočil přímo ke
Constableovi, „tak zvedni zadek a dokaž mi to. Když mi
dokážeš, že nemáš nic společného s pokusem o mou vraždu
a vraždu mé rodiny, a když mi předložíš jména lidí, kteří za
tou akcí stojí, tak si můžeme promluvit.“
Klient s advokátem se znovu začali šeptem radit.
„Můj klient vyřídí několik telefonátů,“ oznámil nakonec
Roth. „Na základě toho, co se z nich dozvíme, by mohl být
ochoten zvážit možnost spolupráce.“
„To mi nestačí. Položte na stůl jména. Hned teď.“
Ztrápený Constable oslovil přímo Gradyho: „Musím to
udělat takhle. Potřebuju mít jistotu.“
„Máte strach, že budete muset prásknout pár přátel?“
dotázal se Grady chladně. „Říkal jste, že rád kladete
nepříjemné otázky. Tak teď mám já jednu pro vás: co je to
za přátele, když jsou ochotni vás poslat na zbytek života do
vězení?“ Postavil se. „Jestli se mi neozvete do devíti večer,
půjdeme zítra k soudu přesně podle plánu.“
34
Vlastně to ani nebylo jeviště.
Když David Balzac přestal před deseti lety pořádat
iluzionistické turné a koupil prodejnu Smoke & Mirrors,
nechal strhnout zadní polovinu prodejny a vystavěl v ní
malé divadélko. Na provozování kabaretu neměl Balzac
licenci, takže nemohl vybírat vstupné, ale přesto na jevišti
pořádal představení. Jeho studenti tak mohli každou neděli
odpoledne a čtvrtek večer vystoupit na pódium a vyzkoušet
si, co kouzelnické řemeslo doopravdy obnáší.
A jaký je to rozdíl.
Kara věděla, že mezi domácím tréninkem a vystoupením
na jevišti je nebetyčný rozdíl. Kdykoliv člověk předstoupil
před diváky, jako by se náhle stalo cosi nevysvětlitelného. I
zdánlivě nemožné triky, které jste doma ustavičně kazili,
vám zničehonic naprosto dokonale vycházely, poháněny
jakýmsi záhadným duchovním adrenalinem, který jako by se
zmocnil vašich rukou a pronesl jedenácté přikázání: „Tenhle
trik nezvoráš.“
Na druhou stranu jste během představení mohli zvrtat
trik, který byl vaší druhou přirozeností – například
francouzský hod jednou mincí, což je tak jednoduchý
manévr, že by vás ani nenapadlo připravovat si únikovou
kličku pro případ nezdaru.
Od prodejní části Smoke & Mirrors oddělovala divadlo
široká černá opona. Kdykoliv se v prodejně se slabým
zapípáním elektronického čidla na zárubni otevřely či
zavřely přední dveře, opona se v průvanu lehce zachvěla.
S blížící se nedělní čtvrtou hodinou začali do divadla
vcházet první návštěvníci a usazovat se na sedadlech –
diváci přitom vždy obsazovali nejprve zadní místa (během
kouzelnických a iluzionistických představení nikdo nechce
sedět v první řadě, protože jeden nikdy neví, kdy ho
kouzelník vyvolá jako „dobrovolníka“ a poté ho na pódiu
ztrapní).
Kara stála za zadní oponou a dívala se na jeviště. Hladké
černé stěny byly ošoupané a plné šmouh a zprohýbanou
dubovou podlahu pokrývaly desítky kousků pásky, pomocí
níž si vystupující během přípravy značkovali jednotlivé
kroky. Pozadí tvořil vetchý vínově červený přehoz a celé
jeviště nemohlo měřit více než tři krát čtyři metry.
Pro Karu to však byla učiněná Carnegie Hall nebo MGM
Grand a byla připravena vydat ze sebe před publikem vše,
co v ní je.
Stejně jako estrádní umělci nebo salonní kouzelníci, také
iluzionisté při vystoupení jednoduše splétají řadu
jednotlivých čísel. Přitom se možná pečlivě snaží stupňovat
tempo triků směrem ke vzrušujícímu finále, ale Kaře
připadal tento přístup jako sledování ohňostroje – jednotlivé
záblesky jsou více či méně okázalé, ale jako celek působí
nevzrušivým dojmem, neboť neobsahují žádné jednotící
téma nebo logickou posloupnost. Iluzionistické vystoupení
by naproti tomu mělo sdělovat nějaký příběh, všechny triky
by měly být vzájemně propojeny tak, aby na sebe
navazovaly, a jeden či více předchozích triků by se měly na
závěr vystoupení vrátit a poskytnout divákům ono nádherné
vyvrcholení, které jim – jak Kara doufala – vyrazí dech.
Do divadla mezitím přicházeli další lidé. Kara
uvažovala, zda jich dnes bude mnoho, přestože jí na tom
zároveň příliš nezáleželo. Zbožňovala historku o RobertuHoudinovi, který jednoho večera vystoupil na pódium, a
když našel v hledišti tři diváky, předvedl jim naprosto stejné
vystoupení, jako by měl „plný dům“ – jedinou drobnou
odchylku učinil ve finále, kdy pozval diváky domů na
večeři.
Kara ve své vystoupení věřila – pan Balzac ji nutil i na
podobně drobná představení nacvičovat celé týdny. A tak
teď, během posledních několika minut před zvednutím
opony, nemyslela na své triky, nýbrž jen civěla na
obecenstvo a užívala si chvilkového klidu v duši. Zároveň
však měla dojem, že na tyto příjemné pocity nemá právo:
zhoršující se stav její matky. Prohlubující se finanční krize.
Pomalé pokroky v očích pana Balzaka. Kluk, který od ní
před třemi týdny odešel po snídani v posteli s příslibem, že
se jí ozve. Určitě. Slibuju.
Jenže trik s názvem Zmizelý přítel, stejně jako
Vypařující se peníze nebo Chřadnoucí matka, na Karu
jednoduše nepůsobily.
Alespoň když byla na pódiu.
Na pódiu jí nezáleželo na ničem jiném než na úsilí
zhmotnit ve tvářích diváků jeden konkrétní výraz. Kara ho
zřetelně viděla před sebou: chabě se usmívající ústa, oči
doširoka otevřené překvapením a svraštělé obočí formulující
nejpřesvědčivější
otázku
každého
iluzio-nistického
vystoupení: Jak to udělali?
V jevištní magii existují eskamotérská gesta zvaná
„odeber a nastrč“. Člověk při nich vytváří efekt proměny
jednoho předmětu v jiný tím, že jednoduše odebere originál
a nastrčí na jeho místo předmět jiný, přičemž publikum ve
výsledku vidí, jak se jeden předmět proměňuje ve druhý.
Tato technika přitom přesně vystihovala Kařinu
kouzelnickou filozofii: odebrat publiku smutek, nudu či
hněv a místo nich nastrčit pocit štěstí, fascinaci, klid –
zkrátka proměnit diváky v lidi s veselím v srdci, jakkoliv
může být toto veselí pomíjivé.
Za chvíli to vypukne. Kara znovu vykoukla skrz oponu.
S překvapením konstatovala, že většina židliček je dnes
obsazena. Během hezkých dnů, jako byl ten dnešní, přitom
byla návštěvnost obvykle dost malá. Kara se cítila potěšena,
když se dostavila i Jaynene z penzionátu a její obrovitá
postava na okamžik zablokovala zadní vchod. Spolu s ní
přišlo i několik dalších sester ze Stuyvesant Manor.
Vstoupily dovnitř a našly si volná místa. Bylo zde také pár
dalších Kařiných přátel – z redakce jejího časopisu i z jejího
domu na Greenwich Street.
Krátce po čtvrté hodině odpolední se doširoka otevřela
zadní opona a do sálu se dostavil poslední divák – člověk,
jehož by Kara na svém vystoupení nečekala ani za milion
let.
„Je bezbariérová,“ poznamenal Rhyme kousavě a
zaparkoval nablýskaný vozík Storm Arrow zhruba v
polovině uličky v zadní části prodejny Smoke & Mirrors.
„Dneska žádné žaloby.“
Před hodinou překvapil Sachsovou i Thorna návrhem, že
zajedou v jeho dodávce – rollxu vybaveném rampou – do
prodejny, aby se podívali na Kařino vystoupení.
Načež ovšem dodal: „Přestože je hanba marnit tak
nádherné jarní odpoledne uvnitř.“
Když pak na něj oba vytřeštili oči – i před nehodou trávil
Rhyme nádherná jarní odpoledne jen málokdy venku –,
prohlásil kriminalista: „To měl být vtip. Thorne, mohl bys
přistavit dodávku, prosím?“
„On řekl ‚prosím‘,“ užasl ošetřovatel.
Když se nyní Rhyme rozhlížel po ošuntělém divadélku,
všiml si, jak se na něj dívá podsaditá černoška. Žena pomalu
vstala, zamířila k nim, posadila se vedle Sachsové, podala jí
ruku a kývla na Rhyma.
Nato se dotázala, zda jsou oněmi policisty, o nichž jí
vyprávěla Kara. Rhyme odpověděl, že ano, a všichni se
navzájem seznámili.
Ukázalo se, že žena se jmenuje Jaynene a pracuje jako
sestra na klinice stárnutí, kde žije i Kařina matka.
Když jí Rhyme věnoval kyselý pohled, vědoucně na něj
pohlédla a opravila se: „Ouvej. Já vážně řekla ‚klinika
stárnutí‘? Chtěla jsem říct ve starobinci.“
„Já jsem zase absolvent CZTI,“ prohlásil kriminalista.
Žena se zachmuřila soustředěním a nakonec zavrtěla
hlavou. „Tenhle ústav neznám.“
„Centrum pro zmírnění traumatických incidentů,“
rozvedl zkratku Thorn.
„Já tomu ovšem říkal Mrzák Inn.“
„Záměrně se chová provokativně,“ vysvětlil Thorn.
„Taky jsem pracovala na spinálních jednotkách.
Vždycky jsme měli nejradši pacienty, kteří nám nadávali. Ti
tiší a veselí nás spíše děsili.“
Protože těmhle lidem dávali kamarádi do pití stovku
seconalu, pomyslel si Rhyme. A ti, kteří mohli hýbat rukou,
zase polévali hořáky sporáků vodou a pak pustili plyn na
maximum.
Říkalo se tomu čtyřhořáková smrt.
„Vy jste cé-čtyřka?“ zeptala se Jaynene Rhyma.
„Přesně tak.“
„Koukám, že nejste na ventilátoru. To je moc dobře.“
„Je tu Kařina matka?“ zeptala se Sachsová a rozhlédla se
kolem sebe.
Jaynene se nakrátko zamračila. „Ehm, není.“
„A chodí se na ni někdy dívat?“
„Její matka,“ odpověděla žena obezřetně, „nemá na
Kařinu kariéru prakticky žádný vliv.“
„Kara mi říkala, že je nemocná,“ vložil se do řeči
Rhyme. „Už je jí lépe?“
„Trochu ano,“ řekla Jaynene.
Rhyme vycítil, že se za touto odpovědí ukrývá hlubší
příběh, ale Jaynenein tón mu jasně sděloval, že se žena
nehodlá bavit s cizími lidmi o důvěrných otázkách.
Světla potemněla a dav ztichl.
Na jeviště vyšel bělovlasý muž. I přes věk a neklamné
známky těžkého života – měl pijácký nos a vousy zažloutlé
od tabáku – byly jeho oči pronikavé a držení těla vzpřímené.
S elegancí ostříleného jevištního umělce vplul doprostřed
pódia a postavil se vedle jediné rekvizity – ze dřeva
vyřezaného románského sloupu. Okolní prostředí bylo
možná omšelé, ale muž měl na sobě dobře střižený oblek,
jako by se řídil pravidlem, že kdykoliv člověk vystupuje na
jevišti, musí s ohledem na diváky vypadat co nejlépe.
Á, usoudil Rhyme, to je onen proslulý učitel David
Balzac. Muž se nepředstavil, ale chvíli si pečlivě prohlížel
obecenstvo, přičemž se zdálo, že na Rhymovi spočinul jeho
zrak déle než na většině ostatních. Ať už si však myslel
cokoliv, nedal to najevo a po chvíli opět odhlédl stranou.
„Dámy a pánové, dnes mám to potěšení představit vám
jednu ze svých nejslibnějších studentek. Kara u mě studuje
už více než rok. Nyní vám představí některé z
nejtajuplnějších iluzí v dějinách naší profese – některé
přitom budou moje a jiné její. Nenechte se překvapit,“
Balzac vrhl démonický pohled, který jako by byl upřen
přímo na Rhyma, „případně šokovat ničím, co zde dnes
uvidíte. A teď, dámy a pánové…, zvu na pódium… Karu.“
Rhyme se rozhodl, že následující hodinku stráví jako
vědec. Že si bude vychutnávat hru na odhalování metod v
pozadí Kařiných iluzí, všímat si, jak své triky provádí, jak
ukrývá karty a mince v dlaních a kde ukrývá kostýmy pro
rychlé převleky. Ve hře zvané Postřehni tah měla Kara stále
o několik bodů navrh, ačkoliv si bezpochyby vůbec
neuvědomovala, že ji s Rhymem hraje.
Mladá kouzelnice vstoupila na jeviště v přiléhavé černé
kombinéze s výstřihem ve tvaru půlměsíce na prsou pod
třpytivým průhledným zřasením, které připomínalo
průsvitnou římskou tógu. Rhyme nikdy nepokládal Karu za
atraktivní, natož sexy ženu, ale její těsný kostým působil
velmi smyslně. Pohybovala se jako tanečnice, pružně a
elegantně. Po nástupu na jeviště učinila dlouhou odmlku,
během níž si pomalu prohlížela obecenstvo. Zdálo se, že se
dívá na každého diváka zvlášť. V sále začalo narůstat napětí.
„Proměna,“ řekla nakonec teatrálním hlasem. „Proměna…
Jak moc nás všechny uchvacuje. Vezměte si třeba alchymii s
proměnou olova a cínu ve zlato…“ Přidržela ve vzduchu
stříbrnou minci, zavřela ji v dlani, a když vzápětí dlaň
otevřela, ležela jí v ní mince zlatá. Kara ji vyhodila do
vzduchu, kde se mince proměnila ve vodopád zlatých
konfet.
V publiku se ozval potlesk a radostné mumlání.
„Noc…“ Reflektory náhle zčernaly, aby se o pouhých
pár vteřin později opět rozsvítily. „… se stává dnem.“ Kara
byla nyní oděna v podobně přiléhavém kostýmu, který však
měl tentokrát zlatavou barvu a výstřih na prsou obsahoval
motiv hvězd. Rhyme se musel rychlosti jejího převléknutí
zasmát. „Život…“ V její ruce se objevila rudá růže. „… se
stává smrtí…“ Kara vzala růži do dlaní a proměnila ji v
seschlou sežloutlou květinu. „… a pak opět životem.“ Mrtvý
stonek jakýmsi zázrakem vystřídala kytice čerstvých květin.
Kara je hodila jakési nadšené ženě v publiku a Rhyme
zaslechl překvapené zašeptání: „Ony jsou pravé!“
Poté Kara svěsila ruce podél těla a znovu si s vážným
výrazem ve tváři prohlédla publikum. „Existuje jedna
kniha,“ řekla a její hlas naplnil celou místnost. „Kniha,
kterou před tisícovkami let napsal staro-římský spisovatel
Ovidius. Ta kniha se jmenuje Metamorfózy. Metamorfózy,
jako když se třeba housenka promění v…“ Kouzelnice opět
rozevřela dlaň, z níž vylétl motýl a zmizel v zákulisí.
Rhyme se čtyři roky učil latinsky. Dodnes si vzpomínal,
jak kdysi usilovně zápolil s překlady vybraných pasáží
Ovidiovy knihy. Vzpomínal si také, že se kniha skládá ze
čtrnácti či patnácti bájí psaných formou básně. Co tím Kara
sleduje? Chce udílet přednášky o klasické literatuře publiku
složenému z manželek advokátů a dětí, které mají plnou
hlavu xboxů a nintend (přestože Rhymovi neuniklo, že
Kařiny přiléhavé úbory poutají pozornost všech
dospívajících chlapců v sále)?
„Metamorfózy…,“ pokračovala Kara, „to je kniha o
změně. O tom, jak se lidé stávají jinými lidmi, zvířaty,
stromy, neživými předměty. Některé Ovidiovy příběhy jsou
tragické, jiné čarovné, ale všechny mají společnou jednu
věc.“ Nastala chvíle ticha, po níž Kara hlasitě řekla:
„Kouzlo!“ A zmizela v záplavě světel a oblaku kouře.
Ještě dalších čtyřicet minut uchvacovala Kara publikum
sérií iluzí a eskamotérských triků založených na několika
básních z Ovidiovy knihy. A pokud jde o hru na odhalování
tahů, Rhyme se již v úvodu kompletně vzdal. Jistě,
soustředil se na dramatický náboj v Kařině vyprávění, ale i
když se přinutil opustit její kouzelný svět a zaměřil
pozornost na její ruce, nedokázal ani jedenkrát odhalit její
metodu. Po dlouhém potlesku a přídavku, během něhož se
Kara proměnila v drobnou postarší ženu a zpět („Proměna
mládí ve stáří… a stáří v mládí“), mladá kouzelnice konečně
opustila pódium. O pět minut později se objevila v sále v
džínsách a bílé halence a zamířila do publika, aby se
pozdravila s přáteli.
Kařin kolega z prodejny k nim přivezl stolek s
rozlévaným vínem, kávou, minerálkou a několika
cukrovinkami.
„Skotskou nemáte?“ zeptal se Rhyme a nakoukl přes
laciné prostírání.
„Je mi líto, pane,“ odvětil vousatý muž.
Sachsová se vyzbrojila vínem a kývla na Karu, která se k
nim připojila. „Ahoj, no to je skvělé. Vůbec by mě
nenapadlo, že vás tady uvidím.“
„Co můžu říct?“ nadhodila Sachsová. „Bylo to
fantastické.“
„Skvělé,“ řekl jí Rhyme a otočil se zpátky k baru.
„Možná máme vzadu ještě nějakou whisky, Thorne.“
Ošetřovatel kývl na Rhyma a řekl Kaře: „Dokážeš
proměnit i povahu?“ Popadl dvě sklenky vína, zastrčil do
jedné slámku a přidržel ji Rhymovi. „Tohle, nebo nic,
Lincolne.“
Rhyme usrkl a prohlásil: „Líbil se mi ten konec s
proměnou mladé ve starou. Nečekal jsem to. Bál jsem se, že
se nakonec proměníš v motýla. Což by bylo otřepané klišé.“
„Jenže ty ses právě mel bát. U mě musíš očekávat
neočekávané. Jde o oklamání mysli, nezapomeň.“
„Karo,“ řekla Sachsová, „ty to prostě musíš zkusit v
Cirque Fantastique.“
Kouzelnice se zasmála, ale neřekla nic.
„Ne, myslím to vážně – tohle byla profesionální úroveň,“
trvala na svém Sachsová.
Rhyme poznal, že Kara nechce tuto otázku rozvádět.
„Jedu přesně podle harmonogramu,“ řekla pouze. „Nemám
kam spěchat. Spousta lidí dělá chybu, když skáče příliš
rychle.“
„Dáme si něco k snědku,“ nadhodil Thorn. „Umírám
hlady. Jaynene, pojeďte s námi taky.“
Rozložitá černoška odpověděla, že s radostí, a navrhla
jednu novou restauraci nedaleko od Jefferson Market na
rozhraní Šesté a Desáté.
Kara ovšem zaváhala a prohlásila, že musí zůstat v
prodejně a pilovat několik čísel, která jí během představení
nevyšla úplně podle představ.
„Ani nápad, holka,“ řekla Jaynene a zamračila se. „Ty že
musíš pracovat?“
„Budou to jen dvě hodinky. Přítel pana Balzaka dnes
večer pořádá soukromé představení, takže zavíráme o něco
dřív, aby se mohl dívat.“ Kouzelnice objala Sachsovou a
rozloučila se. Všichni si vyměnili telefonní čísla a slíbili si,
že se brzy ozvou. Rhyme Kaře znovu poděkoval za pomoc
na Weirově případu. „Bez tebe bychom ho nechytli.“
„Uvidíme se v Las Vegas,“ přisadil si Thorn.
Rhyme začal pilotovat vozík Storm Arrow k přední části
prodejny. Přitom se podíval nalevo a viděl, že ho ze zadní
místnosti stále pronásledují Balzakovy tiché oči. Když se k
nim pak připojila Kara, iluzionista upřel zrak na ni. Kara se
v jeho přítomnosti okamžitě proměnila v úplně jinou ženu,
bázlivou a rozpačitou.
Proměna, pomyslel si Rhyme a sledoval, jak za nimi
Balzac pomalu zavírá dveře, a odřezává tak čaroděje s
učněm od okolního světa.
35
„Řeknu to ještě jednou. Jestli chcete advokáta, můžete
ho mít.“
„Já to chápu,“ zamumlal Erick Weir svým jakoby
zadýchaným šeptem.
Nacházeli se v kanceláři Lona Sellitta na policejním
ústředí. Byla to malá, z velké části šedá místnost ozdobená –
jak by to detektiv možná sám formuloval v hlášení –
„jednou fotografií novorozence, jednou fotografií dítěte
mužského pohlaví, jednou fotografií dospělé ženy, jednou
fotografií jezerní krajiny na blíže neurčeném místě a jednou
rostlinou – mrtvou“.
Sellitto v této kanceláři vyslýchal stovky podezřelých.
Jediný rozdíl mezi nimi a člověkem, který v pracovně seděl
nyní, spočíval v tom, že Weir byl nadvakrát připoután k šedé
židli na protější straně stolu. Za ním postával ozbrojený
dozorce.
„Chápete?“
„Říkam, že ano,“ oznámil Weir.
Tak začal výslech.
Na rozdíl od Rhyma, který se specializoval na soudní
vědy, byl detektiv prvního stupně Lon Sellitto plnokrevným
poldou – detektivem v pravém slova smyslu. Neustále se
snažil „detekovat“ pravdu, přičemž využíval nejen
veškerých prostředků, jež mu nabízela newyorská policie a
spřátelené agentury, ale i vlastní „pouliční mazanosti“ a
houževnatosti. Často přitom tvrdíval, že práce detektiva je
nejlepším zaměstnáním na světě. Člověk musí být hercem,
politikem, šachistou a někdy také pistolníkem a
kladkostrojem.
Jedním z nejlepších aspektů tohoto povolání je přitom
hra na výslech – snaha přimět podezřelého, aby se doznal a
prozradil jména svých společníků nebo polohu úkrytu, kam
uschoval lup či tělo oběti.
V tomto případě však bylo od počátku zřejmé, že tento
konkrétní padouch nepustí ani chloupek informací.
„Tak povídejte, Ericku, co víte o Vlasteneckém
shromáždění?“
„Jak už jsem řekl, vím jen to, co jsem o nich četl,“
odvětil Weir a podrbal se bradou na rameni, co nejlépe to
šlo. „Nechcete mi na minutku odemknout ta pouta?“
„Ne, nechci. Vy jste o té organizaci pouze četl?“
„Přesně tak.“ Weir se na okamžik rozkašlal.
„Kde?“
„Myslím, že v časopise Time.“
„Jste vzdělaný a mluvíte kultivovanou angličtinou.
Neřekl bych, že je vám jejich filozofie blízká.“
„To samozřejmě není,“ zasípal Weir. „Podle mě jsou to
zuřiví pánbíčkáři.“
„Takže pokud nevěříte v jejich politiku, pak jsou
jediným důvodem, proč kvůli nim vraždit Charlese
Gradyho, peníze. Což jste ostatně u Rhyma přiznal. Proto
bych rád přesně věděl, kdo si vás na to najal.“
„Ale já ho nehodlal zabít,“ zašeptal podezřelý. „To jste
mě špatně pochopil.“
„Co jsem špatně pochopil? Vloupal jste se mu do bytu s
nabitou zbraní.“
„Heleďte, já rád překonávám překážky. Zkouším, jestli
se dokážu vloupat na místa, kam to nikdo jiný nedokáže.
Nikdy bych nikomu neublížil.“ Poslední větu Weir sdělil
napůl Sellittovi a napůl otlučené videokameře namířené na
jeho obličej.
„Poslyšte, jaká byla ta sekaná? Nebo jste si dal pečeného
krocana?“
„Cože?“
„Myslím v Bedford Junction. V Riverside Inn. Tipl bych
si, že jste měl krocana, zatímco Constableovi hoši si dali
sekanou, stejk a denní specialitu. Co z toho měl Jeddy?“
„Kdo? Jo aha, myslíte toho chlapa, na kterého jste se mě
ptal? Barnes? Vy mluvíte o té účtence, viďte?“ prohlásil
Weir sípavě. „Pravda je, že jsem ji prostě našel. Potřeboval
jsem si něco zapsat, a tak jsem sebral nějaký proužek
papíru.“
Pravda? pomyslel si Sellitto. To zrovna. „Tak vy jste si
potřeboval něco zapsat?“
Weir zalapal po dechu a přikývl.
„A kde jste byl?“ naléhal stále více znuděný Lon Sellitto.
„Kdy jste ten proužek papíru potřeboval?“
„Já nevím. Někde ve Starbucks.“
„Kde ve Starbucks?“
Kejklíř přimhouřil oči. „Už si nevzpomínám.“
V poslední době začali zločinci všeho druhu velmi často
uvádět právě restaurace Starbucks, kdykoliv potřebovali
získat alibi. Podle Sellittova názoru to bylo tím, že těchto
kaváren bylo mnoho a všechny vypadaly podobně, takže
mohlo působit důvěryhodně, když si padouši nemohli
rozpomenout, ve které z nich v určitou konkrétní dobu
seděli.
„Proč byla prázdná?“ pokračoval Sellitto.
„Co bylo prázdné?“
„Zadní strana té účtenky. Jestli jste ji sebral, abyste na ni
něco zapsal, proč jste na ni nic nezapsal?“
„Ach tak. Myslím, že jsem nemohl najít pero.“
„Ve Starbucks přece pera mají. Lidi si tam dávají
spoustu věcí. A potřebují pero, aby mohli podepsat
stvrzenku od kreditní karty.“
„Pokladní měla spoustu práce. Nechtěl jsem ji
obtěžovat.“
„A co jste si chtěl zapsat?“
„Ehm,“ ozvala se sípavá odpověď, „začátek promítání
jednoho filmu.“
„Kde je tělo Larryho Burkea?“
„Koho?“
„Policisty, který vás zatýkal na Osmaosmdesáté ulici.
Včera večer jste řekl Lincolnu Rhymovi, že jste ho zavraždil
a jeho tělo leží někde na West Side.“
„Snažil jsem se ho jen přimět k přesvědčení, že se
chystám zaútočit na ten cirkus, abych ho svedl ze stopy. A
tak jsem ho nakrmil falešnými informacemi.“
„A to vaše doznání k vraždám ostatních obětí? To byla
taky falešná informace?“
„Přesně tak. Nikoho jsem nezabil. Udělal to někdo jiný a
pokusil se to přišít mně.“
Á, nejstarší obhajoba v rejstříku zločinců. A taky
nejkulhavější. A nejtrapnější.
Přestože i ta někdy skutečně zabírala – záleželo na
naivitě poroty.
„Kdo vám to chtěl přišít?“
„Nevím. Ale zřejmě někdo, kdo mě zná.“
„Jelikož musel mít přístup k vašim šatům, vláknům,
chlupům a dalším věcem, aby je pak nastrčil na místa činu,
viďte?“
„Přesně tak.“
„Prima. V tom případě to bude dost krátký seznam.
Uveďte nějaká jména.“
Weir zavřel oči. „Ted se mi nikdo nevybavuje.“ Jeho
hlava poklesla. „Tohle je fakt skličující.“
Sellitto by své pocity neformuloval lépe.
V podobném duchu se tato hra nesla ještě dalších třicet
minut.
Nakonec to Sellitto vzdal. Cítil vztek a myslel na to, že
zatímco on již brzy odjede domů k družce a její večeři –
ironií osudu měli dnes mít stejného krocana, který figuroval
i na jídelním lístku restaurace River side Inn v Bedford
Junction –, policista Larry Burke se ke své man želce již
nikdy nevrátí. Odhodil tedy fasádu přátelského, ale neodbyt
ného vyšetřovatele, a zabručel: „Klid se mi z očí.“
Spolu s ostatními policisty pak odvezl zadrženého o dva
bloky dál do Manhattanské vazební věznice, kde ho obvinili
z vraždy, pokusu o vraždu, vloupání a žhářství. Detektiv
varoval dozorce před Weirovými geniálními schopnosti
uniknout a oni ho ujistili, že zadrženého umístí do zvláštní
vazební
cely,
která
je
prakticky
stoprocentně
„únikovzdorná“.
„Eh, detektive Sellitto,“ zavolal Weir hrdelním hlasem.
Detektiv se otočil.
„Přísahám k Bohu, že jsem to neudělal,“ hlesl kouzelník
a v jeho hlase jako by se ozývala nelíčená lítost. „Až si
trochu odpočinu, možná se mi vybaví pár věcí, které vám
pomohou najít skutečného pachatele. Opravdu vám chci
pomoct.“
V Hrobkách se Weira ujali dva dozorci, pevně ho
uchopili za paže a nechali ho došoupat k evidenční přepážce.
Mně zas tak děsivý nepřipadá, pomyslela si pracovnice
oddělení nápravných trestů Linda Wellesová. Byl silný, to
poznala, ale vůbec se nepodobal bestiím, s nimiž se tu někdy
museli potýkat, ani výrostkům z „Háčkovaného města“ či
Harlemu, jejichž dokonalá těla nedokázalo změkčit ani
obrovské množství cracku, heroinu a tvrdého alkoholu.
Wellesová dost dobře nechápala, proč kolem tohohle
vychrtlého starého chlápka jménem Weir, Erick A. dělají
všichni takový rozruch.
„Bedlivě ho střežte, neustále se mu dívejte na ruce a
nesundávejte mu pouta,“ varoval je detektiv Sellitto. Jenže
tenhle podezřelý vypadal jen smutně a unaveně a těžko se
mu dýchalo. Wellesová přemýšlela, co se mu asi stalo s
rukama a zjizveným krkem. Nejpíš oheň nebo rozpálený
olej. Při pomyšlení na tu bolest se musela otřást.
Kromě toho si Wellesová vzpomněla, co Weir říkal
detektivu Sellittovi u vstupních dveří. Opravdu vám chci
pomoct. Působil jako školák, který zklamal své rodiče.
I přes obavy detektiva Sellitta proběhlo snímání otisků
prstů a fotografování bez nejmenších incidentů a Weir měl
zanedlouho opět na rukou dvoje pouta a na kotnících další.
Wellesová s Hankem Ger-shamem, urostlým kolegou z
oddělení, pak popadli podezřelého za paže a vyrazili
dlouhou chodbou ke vchodu.
Wellesová již tudy vedla tisícovky zločinců, a tak si
myslela, že je dávno imunní vůči jejich žadonění, protestům
a slzám. Na Weirově smutném slibu detektivu Sellittovi ji
však cosi dojalo. Třeba je opravdu nevinný. Rozhodně
nevypadal jako vrah.
Podezřelý sebou škubl bolestí a Wellesová jemně
uvolnila drtivé sevření jeho paže.
O chvíli později Weir zasténal a sesypal se na ni. Obličej
měl zkroucený bolestí.
„Co je?“ zeptal se Hank.
„Křeč,“ hekal Weir. „To bolí…, óó, Bože.“ Odmlčel se a
zoufale sykl: „Pouta!“
Natáhl levou nohu, která se mu celá třásla a byla tvrdá
jako špalek.
„Mám mu je odemknout?“ zeptal se dozorce.
Wellesová zaváhala. „Ne,“ řekla nakonec a obrátila se k
Weirovi. „Lehněte si a otočte se na bok. Uvolním vám ji.“
Jako pravidelná běžkyně si uměla s křečemi poradit. Weir ji
pravděpodobně nepředstíral – vypadal, že doopravdy trpí, a
svaly na noze měl ztvrdlé na kámen.
„Prokrista,“ zasténal Weir bolestí. „Pouta!“
„Musíme mu je sundat,“ přemlouval ji Hank.
„Ne,“ zopakovala Wellesová. „Polož ho na podlahu. Já
se o to postarám.“
Weir si nakonec lehl a Wellesová mu začala masírovat
ztuhlou nohu. Hank stál zatím opodál a sledoval ji při práci.
Když pak Wellesová náhodou zvedla hlavu, všimla si, že
Weirovy ruce, stále spoutané za zády, se mezitím přesunuly
na bok a jeho kalhoty jsou o několik centimetrů stažené.
Zadívala se pozorněji. Viděla, že mu kdosi strhl z kyčle
náplast, pod níž se nachází…, co to, kčertu, jel Uvědomila
si, že je to rozříznutá kůže.
V tom okamžiku ji jeho pěst udeřila přímo do nosu a
rozdrtila v něm chrupavku. Její obličej se zalil návalem
prudké bolesti, která jí zároveň vyrazila dech.
Klíč! V té drobné jizvě v kůži pod náplastí ukrýval Weir
klíč nebo planžetu.
Hank rychle vyrazil vpřed, ale Weir se vztyčil ještě
bryskněji a zarazil mu loket do hrdla. Dozorce se skácel,
začal hekat, chytal se za krk, kašlal a lapal po dechu. Weir
uchopil pistoli Wellesové a pokusil se ji vytáhnout z
pouzdra. Wellesová ji však popadla oběma rukama a vší
silou se s ním o ni začala přetahovat. Pokusila se křičet, ale
krev z přeraženého nosu jí stekla do krku, takže se začala
dusit.
Aniž Weir uvolnil sevření její pistole, sklonil se a levou
rukou si během pouhých pár vteřin sňal pouta z nohou.
Teprve poté začal oběma rukama pořádně tahat za služební
pistoli Lindy Wellesové.
„Pomoc!“ zaječela dozorkyně a vykašlala krev.
„Pomozte mi někdo!“
Weirovi se již podařilo vytáhnout její pistoli z pouzdra,
ale Wellesová mu v myšlenkách na své děti stále držela
zápěstí v drtivém svěření. Hlaveň glocka komíhala po
prázdné chodbě kolem Hanka, který se opíral o lokty a
kolena, dávil a zoufale lapal po dechu.
„Pomoc! Zraněný policista! Pomoc!“ křičela Wellesová.
Na konci chodby se konečně otevřely dveře a kdosi z
nich vyběhl. Chodba se však náhle zdála deset kilometrů
dlouhá a Weir se stále více zmocňoval pistole. Oba se váleli
po podlaze, jeho zoufalé oči sršely pár centimetrů od jejích a
hlaveň pistole se pomalu natáčela jejím směrem. Nakonec
skončila kdesi mezi nimi. Weir zasípal a pokusil se přiložit
ukazováček na spoušť.
„Ne, prosím vás, ne, ne,“ zakňourala Wellesová.
Zadržený se však jen krutě usmíval, když zírala do černého
oka zbraně vzdálené pouhých pár centimetrů od ní a čekala,
že v kterémkoliv okamžiku vystřelí.
Viděla své děti, viděla jejich otce, viděla svou matku…
Tak to tedy ne, pomyslela si vztekle. Zapřela se nohou o
stěnu a prudce se odrazila. Weir se překulil na záda a ona
dopadla na něj.
Pistole s ohromujícím zábleskem vystřelila, obrovský
zpětný ráz zacloumal Lindiným zápěstím a hluk výstřelu ji
téměř ohlušil.
Zeď! se pokryla sprškou krve.
Ne, ne, ne!
Prosím, ať je Hank v pořádku! modlila se.
Její kolega se však namáhavě škrábal na nohy. Byl
nezraněn. Vtom si Wellesová uvědomila, že již nemusí o
svou zbraň zápasit –držela ji v ruce sama, Weir už ji
nesvíral. Rozechvěle vyskočila na nohy a odstoupila od něj.
Ach, proboha…
Kulka zasáhla podezřelého přímo z boku do hlavy a
zanechala v ní úděsnou ránu. Na stěně za ním se táhl
cákanec krve, mozku a úlomků kostí. Weir ležel na zádech a
skelným pohledem civěl do stropu. Ze spánku se mu k
podlaze řinula krev.
„Doprdele, co jsem to udělala!“ zvolala třesoucí se
Wellesová. „Ach, doprdele! Pomozte mu někdo!“
Na místo činu se postupně seběhla desítka dalších
policistů. Když se k nim však Wellesová otočila, všimla si,
že kolegové padají k zemi a zaujímají obranné postavení.
Zalapala po dechu. Že by byl za ní nějaký další pachatel?
Znovu se obrátila a viděla, že chodba je prázdná. Otočila se
tedy zpátky, ale ostatní policisté se stále krčili při zemi,
znepokojeně zvedali ruce a cosi křičeli. Wellesová však
měla po výstřelu zalehnuté uši, takže nerozuměla, co jí
sdělují.
Konečně rozeznala první věty: „Ježíšikriste, pistole,
Lindo! Schovej ji! Koukej, kam s ní míříš!“
Wellesová si v panice uvědomila, že celou dobu máchala
glockem sem a tam – ke stropu, k podlaze, směrem k nim –,
jako když si dítě hraje s maketou.
Začala se své nepozornosti potrhle smát. Když zasouvala
pistoli do pouzdra, ucítila na opasku cosi tvrdého. Sebrala to
a po pečlivé prohlídce zjistila, že je to zkrvavený úlomek
Weirovy lebky. „Ó,“ řekla, upustila kost a rozesmála se jako
její dcera během lechtání. Plivla si do dlaně a začala si ji
utírat do kalhot. Otírání bylo stále zběsilejší, až se nakonec
zcela přestala smát, padla na kolena a začala srdceryvně
vzlykat.
36
„Mělas to vidět, matko. Myslím, že ze mě byli na větvi.“
Kara seděla na okraji židle a držela v dlaních vlažný kelímek
ze Starbucks, jehož teplota dokonale odpovídala teplotě
lidské pokožky – například matčiny pokožky, stále tak
růžové a sálavé.
„Čtyřicet pět minut jsem měla pódium jenom pro sebe.
Co ty na to?“
„Ty…?“
Toto slovo však nebylo součástí smyšleného dialogu.
Matka byla při vědomí a svou otázku položila velmi pevným
hlasem.
Ty.
Bohužel Kara neměla tušení, co má matka na mysli.
Mohlo to znamenat: Co jsi to teď říkala?
Anebo: Kdo jsi? Kdo to chodí do mého pokoje a
vysedává tu, jako bychom se znali?
Anebo taky: Zaslechla jsem slovo „ty“, ale nevím, co
znamená, a je mi trapně se zeptat. Je pro mě důležité, ale už
si na ně nevzpomínám. Ty, ty, ty…
Matka však poté vykoukla z okna na popínavý břečťan a
dodala: „Všechno dopadlo dobře. Prošli jsme tím moc
dobře.“
Kara věděla, že by bylo skličující pokračovat v
rozhovoru s matkou, dokud je v podobném duševním
rozpoložení. Žádná její věta by nenavazovala na druhou.
Někdy matka dokonce ztrácela nit přímo uprostřed věty a
její hlas pak uvadl v pomotané mlčení.
A tak teď i Kara pouze blábolila, co jí přišlo na mysl,
vyprávěla matce o právě absolvovaném vystoupení
Metamorfózy, aby jí pak ještě vzrušenějším hlasem
oznámila, že pomohla policii dopadnout vraha.
Matčino obočí se na chvíli vyklenulo poznáním a Kaře
se rozbušilo srdce. Předklonila se k dceři.
„Našla jsem ty prachy. Už jsem myslela, že je nikdy
neuvidím.“
Položila hlavu opět na polštář.
Kara zaťala ruce v šlachovité pěsti. Dech se jí zrychlil.
„To jsem já, matko! Já! Královské dítko. Copak mě
nevidíš?“
„Ty?“
Zatraceně! Kara v duchu vynadala démonovi, který
posedl její nebohou matku a zatemnil jí mysl. Nech ji na
pokoji! Vrať mi ji!
„Nazdárek.“ Ženský hlas od dveří Karu vylekal.
Elegantním pohybem, jako by prováděla francouzský hod, si
setřela z tváře několik slz a otočila se.
„Ahoj,“ odpověděla Amélii Sachsové. „Tak jsi mě
vystopovala.“
„Jsem policistka. Je to naše práce.“ Sachsová vešla do
pokoje. V ruce držela dva kelímky s kávou, ale když
pohlédla na pohárek v Kařině ruce, dodala: „Pardon.
Nadbytečný dárek.“
Kouzelnice zmačkala kelímek, který měla v ruce. Byl již
téměř prázdný, a tak s radostí přijala Améliin. „Kofeinu pro
mě není nikdy dost.“ Začala usrkávat. „Dík. Bavili jste se
dobře?“
„No jasně. S tou ženskou je švanda. Myslím s Jaynene.
Thorn se do ní úplně zamiloval. A dokonce i Lincolna
párkrát rozesmála.“
„Jo, na lidi tak působí,“ přitakala Kara. „Je to moc dobrá
duše.“
„Balzac nám tě na konci vystoupení hezky rychle
odvedl,“ řekla Sachsová. „Takže jsem se chtěla za tebou
ještě jednou zastavit a poděkovat ti. A taky ti chci říct, abys
nám za svůj čas poslala účet.“
„To mě vůbec nenapadlo. Seznámilas mě s kubánskou
kávou. To jako platba stačí.“
„Ne, něco nám vyfakturuj. Pak to pošli mně a já se
postarám, aby to přes radnici prošlo.“
„Jak jsem si hrála na policajtku,“ zasnila se Kara. „To
bude historka pro vnoučata… Hele, na zbytek dne mám
volno – pan Balzac bude pryč s jedním přítelem. Říkala
jsem si, že zajdu za pár lidmi v SoHo. Nechceš jít se mnou?“
„Jasně,“ odpověděla policistka. „Mohly bychom…“
Zvedla hlavu a zadívala se Kaře přes rameno. „Dobrý den.“
Kara se ohlédla a viděla, jak si její matka zvědavě
prohlíží Amélii. „Ve skutečnosti nevnímá,“ řekla, když si
změřila její pohled.
„Bylo to v létě,“ prohlásila matka. „V červnu, určitě v
červnu.“ Zavřela oči a lehla si.
„Není jí nic?“
„Je to jen dočasná záležitost. Brzy se zase vrátí do
reality. Její mozek se někdy chová trochu divně.“ Pohladila
matku po rameně a zeptala se Sachsové: „A co tvoji
rodiče?“
„Mám dojem, že ti to bude připadat povědomé. Otec už
zemřel a matka žije v Brooklynu nedaleko ode mě. Možná
blíž, než by mi bylo milé. Ale uzavřely jsme takovou…
dohodu.“
Kara věděla, že dohody mezi matkou a dcerou bývají
spletité jako mezinárodní smlouvy, a tak protentokrát
nevybídla Amélii, aby svou myšlenku rozvedla. Věděla, že
na to bude čas v budoucnu.
V pokoji se rozlehlo pronikavé zapípání a obě ženy se
natáhly po pageru na opasku. Amélie vyhrála. „Když jsem
sem šla, vypla jsem si mobil. Na chodbě visela cedule, že se
tu nesmějí používat. Nevadí?“ zeptala se a ukázala k
telefonu na stole.
„Ne, brnkni si.“
Sachsová zvedla telefon a vytočila příslušné číslo. Kara
zatím vstala a upravila matce přikrývku. „Vzpomínáš na ten
penzion ve Warwicku, matko? Nedaleko toho hradu?“
Vzpomínáš? Řekni, že si vzpomínáš!
A do toho Améliin hlas: „Rhyme? To jsem já.“
O několik vteřin později byl Kařin jednostranný
rozhovor přerušen, když kouzelnice zaslechla policistčin
ostrý hlas: „Cože? Kdy?“
Otočila se k Amélii a zamračila se. Sachsová se dívala
přímo na ni a vrtěla hlavou. „Hned jsem tam… Zrovna jsem
u ní. Řeknu jí to.“ Zavěsila.
„Co se děje?“ zeptala se Kara.
„Zdá se, že dneska přece jenom nemůžu jít s tebou.
Zřejmě nám unikla nějaká planžeta nebo klíček. Weir se ve
vazební věznici vyprostil z pout a chtěl se zmocnit něčí
zbraně. Zastřelili ho.“
„Proboha.“
Amélie zamířila ke dveřím. „Musím tam ohledat místo
činu.“ Zarazila se a pohlédla na Karu. „Víš, trochu jsem se
ho bála nechávat během procesu pod dozorem. Ten člověk
je zkrátka příliš kluzký. Ale myslím, že někdy přece jen
existuje spravedlnost. Jo, a pokud jde o tu fakturu… Ať už
sis chtěla vyúčtovat jakoukoliv částku, zdvojnásob ji.“
„Constable má nějaké informace,“ pravil do telefonu
rázný mužský hlas.
„Hrál si na detektiva, že?“ zeptal se Charles Grady
advokáta kousavě.
Kousavě, ale ne sarkasticky. Státní zástupce proti
Josephu Rothovi nic neměl. Přestože totiž tento advokát
většinou zastupoval sebranku, dařilo se mu nezabředávat do
hlenu, který za sebou jeho klienti zanechávali, a ke státním
zástupcům i policistům se choval poctivě a uctivě. Grady mu
to vracel.
„Jo, hrál. Volal na několik míst v Canton Falls a snesl na
pár lidí z Vlasteneckého shromáždění Boží hněv, takže
zjistili co a jak. Vypadá to, že pár bývalých členů začalo
jednat na vlastní pěst.“
„O koho jde? O Barnese? O Stemplea?“
„Takhle hluboko jsme do toho nerýpali. Vím jen, že je
pěkně rozčilený. Neustále jen opakoval: Jidáš, Jidáš, Jidáš.‘
Pořád dokola.“
Grady mu chtěl projevit účast, ale mnoho jí v sobě
nenašel. Kdo chce s vlky žíti… „On dobře ví, že bez trestu
ho nepustím,“ řekl advokátovi.
„To on chápe, Charlesi.“
„Víte, že je Weir mrtvý?“
„Jo… A musím vám říct, že měl Andrew radost, když se
to doslechl. Já doopravdy věřím, že s tím pokusem vám
ublížit neměl nic společného, Charlesi.“
Osobní názory obhájců však Gradymu k ničemu nebyly,
byť by je formulovali tak otevřeně jako Roth. „A má nějaké
pořádné informace?“ zeptal se.
„Ano, má.“
Grady mu věřil. Roth byl člověk, kterého klient
jednoduše neobel-stí, a pokud si tento advokát myslel, že
Constable státnímu zástupci předhodí pár lidí, pak to byla
pravda. Konečná úspěšnost výsledného případu byla
pochopitelně jiná věc, ale pokud by Constable vyzradil
poměrně zásadní informace a policisté odvedli při
vyšetřování a zatýkání alespoň zpola slušnou práci, pak
Grady věřil, že dokáže tyto pachatele „ubytovat“. Kromě
toho se hodlal postarat, aby na důkazy dohlédl Lincoln
Rhyme.
Z Weirovy smrti měl státní zástupce smíšené pocity.
Před veřejností sice vyjádřil znepokojení nad mužovým
zastřelením a přislíbil, že incident oficiálně prošetří, ale ve
skrytu duše byl nadšen, že se toho parchanta konečně
zbavili. Ještě nyní jej šokovalo a naplňovalo vztekem, že si
nějaký padouch klidně může vkráčet do bytu, v němž bydlí
jeho manželka s dcerou, a případně je i zavraždit.
Pohlédl na sklenku vína, z níž si tak vroucně přál
usrknout, ale zároveň si uvědomoval, že v důsledku právě
absolvovaného telefonátu se bude muset prozatím obejít bez
alkoholu. Constableův případ byl tak důležitý, že na něj
Grady potřeboval všechen důvtip.
„Chce s vámi mluvit z očí do očí,“ konstatoval Roth.
Jednalo se o odrůdu cabernet sauvignon z Grgich Hills,
ročník 1997. Skvělá vinice, skvělý ročník.
„Za jak dlouho můžete být ve vazební věznici?“
pokračoval Roth.
„Za půl hodiny. Odjedu tam ihned.“
Zavěsil a oznámil manželce: „Dobrá zpráva je, že se
proces konat nebude.“
„Pojedu s vámi,“ přihlásil se Luis, tělesný strážce s
klidnýma očima. (Po Weirově smrti zredukoval Lon Sellitto
Gradyho osobní ostrahu na jediného policistu.)
„Ne, ty zůstaneš u mé rodiny, Luisi. Budu se tak cítit
líp.“
„Jestli je tohle dobrá zpráva, miláčku,“ zeptala se
obezřetně manželka, „tak jaká je ta špatná?“
„Budu se muset obejít do večeře,“ prohlásil státní
zástupce, hodil si do úst hrst křupek ve tvaru závojnatky a
spláchl je pořádným douškem velmi lahodného vína, při
němž mu blesklo hlavou: Ále co, tohle se musí oslavit.
Bitvami ošlehané camaro SS Amélie Sachsové zastavilo
před Centre Street 100. Sachsová položila na přístrojovou
desku cedulku s emblémem newyorské policie, vystoupila a
kývla na skupinu ohledávacích techniků, kteří postávali
vedle vozidla rychlého nasazení. „Kde je místo činu?“
„V přízemí vzadu. Je to ta chodba vedoucí do cel.“
„Zapečetili jste ji?“
„Jo.“
„Čí to byla zbraň?“
„Lindy Wellesové. Z oddělení nápravných trestů. Je
pořádně otřesená. Ten hajzl jí přerazil nos.“
Sachsová popadla jeden z kufrů, připevnila ho k nosiči
na kolečkách a vyrazila k hlavnímu vchodu budovy trestního
soudu. Ostatní ohledávací technici učinili totéž a vydali se
za ní.
Sachsová věděla, že toto místo činu bude učiněná
hračka. Náhodná střelba mezi policejním důstojníkem a
podezřelým, který se snažil uniknout – to je obvykle
formalita. Přesto se jednalo o vraždu, u nichž je vždy
zapotřebí kompletní zpráva z místa činu pro potřeby komise
pro vyšetřování střelby i jakýchkoliv následných šetření či
soudních žalob. Amélie Sachsová hodlala toto místo činu
ohledat stejně důkladně jako kterékoliv jiné.
Dozorce jim zkontroloval legitimace a odvedl je
labyrintem chodeb do sklepení. Nakonec došli ke žluté
policejní pásce natažené přes zavřené dveře. Zde Sachsová
zastihla detektiva hovořícího s uniformovanou policistkou –
zlomený nos měla zakrytý vatou a obvázaný.
Sachsová se představila a vysvětlila, že sem přišla
ohledat místo činu. Detektiv ustoupil a Amélie se zeptala
Lindy Wellesové, co se vlastně stalo.
Dozorkyně jí zadrženým nosovým hlasem vysvětlila, že
cestou od snímání otisků ke vstupním dveřím se
podezřelému nějakým způsobem podařilo sundat si pouta.
„Trvalo mu to dvě, tři vteřiny. Všechna pouta. Najednou je
měl odemknutá. Můj klíč ale neukradl.“ Wellesová si
ukázala na kapsu halenky, kde měla zřejmě zastrčen klíč.
„Měl na kyčli planžetu, klíč nebo něco podobného.“
„Myslíte v kapse?“ zeptala se Sachsová a zamračila se.
Ještě teď si vzpomínala, jak pečlivě Weira prohledávali.
„Ne, v noze. Však uvidíte.“ Dozorkyně kývla k chodbě,
kde leželo Weirovo tělo. „Má v kůži jizvu. Pod náplastí.
Všechno se to seběhlo tak rychle.“
Sachsová se dovtípila, že se Weir pořezal, aby si na těle
vytvořil skrýš. Z té myšlenky se jí zvedal žaludek.
„Potom popadl mou pistoli a začali jsme se o ni
přetahovat. A ona prostě vystřelila. Nechtěla jsem mačkat
spoušť. Nechtěla, vážně. Ale… Snažila jsem se použít
donucovací prostředky, ale nešlo to. Prostě vyšel výstřel.“
Donucovací prostředky… Vyšel výstřel. Výrazy z
oficiální policejní hantýrky měly zřejmě Wellesovou
izolovat od výčitek svědomí, které bude pociťovat. Ty
přitom nijak nesouvisely s faktem, že při incidentu byl zabit
vrah, že se ona sama ocitla v ohrožení života nebo že si
střelba vyžádala nasazení desítky dalších policistů – šlo
spíše o to, že tato žena klopýtla. Příslušnice newyorské
policie nastavovaly laťku vysoko, takže pády pro ně byly
vždy tvrdší než pro muže.
„Když jsme ho zatýkali, spoutali jsme ho a prohledali,“
řekla Sachsová laskavě. „A ten klíč nám unikl taky.“
„Jo,“ zamumlala dozorkyně. „Ale stejně se to objeví.“
Čímž myslela při vyšetřování střelby. A měla pravdu,
tato informace během šetření nemohla nepřijít na přetřes.
Sachsová byla odhodlána zpracovat zprávu mimořádně
důkladně a poskytnout v ní policistce co největší podporu.
Wellesová se zlehka dotkla nosu. „Á, to bolí.“ Z očí jí
proudily slzy. „Co na to řeknou moje děti? Pořád se mě
ptají, jestli nedělám něco nebezpečného. A já jim říkám, že
ne. Jen se na to podívejte…“
Sachsová si nasadila gumové rukavice a požádala ženu o
pistoli. Převzala ji, vysunula zásobník a vytáhla z komory
náboj. Vše skončilo v igelitovém důkazním sáčku.
„Jestli chcete, můžete si vzít volno,“ prohlásila Amélie
„seržant-ským“ tónem.
Wellesová jako by ji však ani neslyšela. „Prostě vyšel
výstřel,“ opakovala dutým hlasem. „Já to nechtěla. Nechtěla
jsem nikoho zabít.“
„Lindo?“ řekla Sachsová. „Můžete si vzít volno. Týden,
deset dní.“
„Můžu?“
„Promluvte si se svým nadřízeným.“
„Jasně. Jo, to bych mohla.“ Wellesová vstala a přešla k
lékaři, který ošetřoval jejího kolegu – ten měl na krku
ošklivou zhmožděninu, ale jinak se zdál v pořádku.
Ohledávací tým si rozbalil „nádobíčko“ přede dveřmi do
chodby, na níž se incident odehrál. Technici otevřeli kufry a
připravili vybavení pro sběr důkazů, sady pro snímání otisků
prstů, fotoaparáty a videokamery. Sachsová se zatím
převlékla do bílé tyvekové kombinézy a ozdobila si boty
gumovými páskami.
Nasadila si přes hlavu mikrofon a požádala o propojení
na pevnou linku Lincolna Rhyma. Strhla policejní pásku,
otevřela dveře a pomyslela si: Rozřezat si kůži a ukrýt do
rány planžetu? Ze všech pachatelů, proti kterým jsme kdy s
Lincolnem stáli, byl Kejklíř jednoznačně nej…
„Doprdele,“ hlesla.
„Já tě taky zdravím, Sachsová,“ ozval se ve sluchátkách
uštěpačný Rhymův hlas. „Teda, aspoň si myslím, že jsi to
ty. Strašně tu praská statická elektřina.“
„To snad není možné, Rhyme. Soudní patolog to tělo
odnesl, než jsem ho stačila ohledat.“ Sachsová se dívala do
chodby, zkrvavené, ale prázdné.
„Cože?“ vybuchl Rhyme. „Kdo to povolil?“
Podle závazných pravidel směl zdravotní personál
vstoupit na místo činu za účelem záchrany zraněného, ale v
případě vraždy se nesměl mrtvého těla dotknout nikdo
včetně lékaře ze soudní patologie až do doby, kdy mrtvolu
ohledá některý ohledávací technik. Byla to jedna z
nejzákladnějších policejních zásad a člověku, který nechal
Kejklířovu mrtvolu odvézt, tak hrozil vážný profesní postih.
„Nějaký problém, Amélie?“ zavolal na Sachsovou jeden
z techniků od dveří.
„Koukej,“ řekla policistka vztekle a kývla do chodby.
„Soudní patolog to tělo odvezl ještě před ohledáním. Co se
stalo?“
Nakrátko ostříhaný mladý technik se zamračil, pohlédl
na kolegu a řekl: „Hm, ale ten doktor přece čeká venku. Byl
to ten chlap, se kterým jsme mluvili, když ses tu objevila.
Ten, který krmil holuby. Čekal, až skončíme a on si bude
moct odvézt tělo.“
„Co se děje?“ zabručel Rhyme. „Slyším nějaké hlasy.“
„Venku čekají lidi ze soudního, Rhyme,“ odpověděla
Sachsová. „Vypadá to, že ještě to tělo neodvezli. Co to…“
„Prokristapána. Ne!“
Améliina duše jako by náhle zmrzla. „Rhyme, snad si
nemyslíš…?“
„Co tam vidíš, Sachsová?“ vyštěkl Rhyme. „Jak vypadá
ten krvavý cákanec?“
Sachsová odběhla k místu střelby a prohlédla si krvavou
skvrnu na stěně. „Ale ne. Na výstřel to vypadá dost
nepřirozeně, Rhyme.“
„Mozková tkáň, úlomky kostí?“
„Nějaká šedá hmota tu je, to ano. Ale ta taky působí
nějak divně. Vidím i kousky kostí, ale na ránu z
bezprostřední blízkosti je jich tu dost málo.“
„Proved předběžnou krevní zkoušku. Ta ti řekne víc.“
Sachsová odběhla zpátky ke dveřím.
„Co se děje?“ zeptal se jeden z techniků, ale vzápětí
zmlkl, když viděl, jak se Amélie zběsile prohrabává kufry.
Sachsová popadla katalytickou krevní sadu KastleMeyer, vrátila se na chodbu a odebrala ze stěny vzorek.
Aplikovala na něj fenolftalein a o chvíli později již znala
odpověd. „Nevím, co to je, ale krev to rozhodně není.“
Pohlédla na načervenalé šmouhy na podlaze. „Zato tohle
vypadá skutečně.“ Odebrala vzorek a konstatovala pozitivní
výsledek. Poté si všimla zkrvavené žiletky v rohu.
„Kristepane, Rhyme, on ten výstřel jen narafičil. Někde se
pořezal, aby doopravdy krvácel, a ošálil tak dozorce.“
„Zavolej ostrahu.“
„Utěk!“ zaječela Sachsová. „Nechte zavřít východy!“
Do chodby vběhl detektiv a upřel pohled na podlahu.
Linda Wel-lesová se s vytřeštěnýma očima objevila za ním.
Dočasná úleva, že nakonec přece jen nezpůsobila smrt
člověka, z ní rychle vyprchala, když si uvědomila mnohem
horší důsledky celého incidentu. „Ne! Vždyť tam byl. Měl
otevřené oči. A vypadal mrtvý.“ Její hlas zněl vysoko a
šíleně. „Vždyť ta jeho hlava… byla celá od krve. Viděla
jsem…, viděla jsem tu ránu!“
Vidělas jen iluzi rány, pomyslela si Sachsová trpce.
„Uvědomili dozorce u všech východů,“ ohlásil detektiv.
„Jenže tahle chodba ještě není ve střeženém sektoru,
proboha. Sotva jsme za ním zavřeli dveře, mohl se postavit a
odejít, kam chtěl. Nejspíš už teď krade někde auto nebo je v
metru do Queensu.“
Amélie Sachsová začala udílet rozkazy. A ať už měl
detektiv jakoukoliv hodnost, útěk zadrženého jím tak otřásl,
že její autoritu nijak nezpochybňoval. „Vyhlašte okamžitě
zprávu o útěku,“ řekla. „Všem agenturám v oblasti New
Yorku, federálním i státním. A nezapomeňte na dopravní
úřad. Jmenuje se Erick Weir. Běloch, věk kolem padesáti
let. Fotografii máte.“
„Co má na sobě?“ zeptal se detektiv Wellesové a jejího
kolegy, kteří chvíli usilovně lovili v paměti a pak vyrukovali
s hrubým popisem.
Sachsová však měla dojem, že na tom téměř nezáleží.
Weir už má teď bezpochyby na sobě něco jiného. Pohlédla
na čtyři chapadla potemnělých postranních chodeb, které ze
svého místa viděla, a spatřila v nich siluety desítek lidí.
Dozorců, údržbářů, policistů…
A možná i Kejklíře přestrojeného za některého z nich.
Weirovo pronásledování však pro tuto chvíli přenechala
jiným a otočila se zpátky k tomu, v čem se vyznala nejlépe:
k místu činu, jehož ohledání mělo být ještě před okamžikem
krátkou formalitou, ale z něhož se nyní stala otázka života a
smrti.
37
Malerick si obezřetně razil cestu sklepením
manhattanské vazební věznice, přemýšlel o svém útěku a
zahrnoval ctěné publikum němým „plácáním“.
A nyní se s vámi podělím o jeden iluzionistický trik.
Chcete-li doopravdy lidi ošálit, nestačí jejich pozornost
odvádět během samotné iluze. Je to proto, že když se lidský
mozek setká s úkazem, jenž odporuje logice, přehrává si
později danou scénu znovu a znovu a snaží se pochopit, co
se stalo. My iluzionisté říkáme tomuto jevu „rekonstrukce“,
a pokud daný trik nepředvedeme dostatečně chytře, pak se
inteligentní a podezíravé publikum nechá klamat pouze
krátkou dobu a po skončení čísla naši metodu odhalí.
Jak tedy podobné publikum ošálit?
Za
tímto
účelem
používáme
co
možná
nejnepravděpodobnější metody –buďto metodu absurdně
prostou, nebo naopak ohromně složitou.
Příklad: Jeden proslulý iluzionista jako by prostrkával
celé paví pero kapesníkem. Publikum jen zřídkakdy dokáže
zjistit, jaký druh eskamotérství kouzelník používá, aby
vyvolal zdání, že pero skutečně proniká látkou. Copak je to
asi za metodu? To pero skutečně tou látkou proniká. V
kapesníku je dírka! Publikum zpočátku o této metodě
uvažuje, ale pak bez výjimky dospěje k závěru, že na tak
skvělého iluzionistu by byl takový trik až trestuhodně
jednoduchý. Raději si myslí, že kouzelník provádí něco
důmyslnějšího.
Další příklad: iluzionista se sejde s přáteli na večeři v
restauraci a je požádán, aby předvedl pár triků. Nejprve to
odmítne, ale nakonec souhlasí. Vezme náhradní ubrus,
zvedne ho před stolem se dvěma večeřejícími milenci a
během jediné vteřiny je zmizí i se stolem. Přátelé jsou
ohromeni. Jak to jen dokázal? Nikdy je ani nenapadne, že
iluzionista pozvání do restaurace i výzvu k předvedení triků
předpokládal, a tak se dohodl s vrchním, nechal si připravit
sklápěcí stůl a najal dva herce, aby představovali milenecký
pár. Když poté rozprostřel ubrus, milenci se jako na povel
vytratili.
Iluzionistovi přátelé však při rekonstrukci skutečnou
odpověd zavrhnou, neboť je podle nich na toto zdánlivě
improvizované vystoupení příliš nepravděpodobná.
A přesně tak tomu bylo i s iluzí, jíž jste právě byli
svědky – s iluzí, kterou nazývám Zastřelený vězeň.
Rekonstrukce. Mnozí iluzionisté tento psychologický
proces opomíjejí. Malerick však na něj nezapomínal nikdy, a
když plánoval svůj dnešní útěk z vazební věznice, pečlivě ho
zahrnul do úvah. Dozorci, kteří ho doprovázeli chodbou k
vazebním celám, se domnívali, že viděli, jak se podezřelý
osvobodil z pout, popadl pistoli a nakonec se nechal přímo
před nimi zastřelit.
Nastal šok, nastal úlek, nastala hrůza.
I v takto vypjatých okamžicích však lidská mysl dělá, co
musí, a než se kouř stačil rozptýlit, analyzovali již dozorci
události a zvažovali jednotlivé varianty a možné postupy.
Stejně jako každé jiné publikum se začali zabývat
rekonstrukcí, a jelikož věděli, že Erick Weir je geniální
iluzionista, bezpochyby si položili i otázku, zda výstřel
náhodou nebyl falešný.
Jejich uši však slyšely výstřel skutečné kulky ze
skutečné pistole.
Jejich oči viděly, jak při zásahu kulky vybuchuje
vězňova hlava, a o chvíli později se jim naskytl pohled na
bezvládné tělo ve smrtelné póze, na krev, mozek, kosti a
skelné oči.
Dozorci při rekonstrukci dospěli k závěrů, že je příliš
nepravděpodobné, aby člověk zacházel při případném
napodobení výstřelu do takových krajnosti. V přesvědčení,
že je Weir mrtev, ho tedy nechali samotného a bez pout na
chodbě, zatímco oni sami odběhli vyřizovat zběsilá hlášení a
telefonáty.
A moje metoda, ctěné publikum?
Při chůzi chodbou si Malerick strhl z kyčle náplast a
vytáhl z drobného zářezu v kůži univerzální klíč na pouta.
Jakmile se z nich vyprostil, udeřil dozorkyni do tváře,
druhého dozorce do hrdla a vytáhl ženě z pouzdra pistoli.
Nastal zápas…, až se Malerickovi konečně podařilo namířit
si zbraň za hlavu a stisknout spoušť. Zároveň ťukl do
roznětného obvodu drobné třaskavé žabky, kterou měl
připevněnu k vyholenému místu pod dlouhými vlasy, a
odpálil malý váček s falešnou krví, kousky šedé gumy a
úlomky hovězí kosti. A aby svému číslu dodal na
důvěryhodnosti, pořezal se pomocí malé žiletky, kterou
ukrýval v kyčli spolu s klíčem, na hlavě – tedy v místě, které
silně krvácí, ale příliš nebolí.
A pak už se sklátil jako odhozená hadrová panenka a
začal dýchat tak mělce, jak jen to šlo. Jeho oči přitom
zůstaly otevřené, protože si do nich nakapal viskózní kapky,
které jim dodávaly mléčný vzhled a zároveň mu
umožňovaly nemrkat.
Doprdele, co jsem to udělala! Ach, doprdele! Pomozte
mu nikdo!
Ale, policistko Wellesová, tady už je na pomoc pozdě.
Byl jsem mrtvý jako sražená srna v příkopě.
Malerick nyní procházel spletitými a vzájemně
propojenými chodbami ve sklepení vládní budovy, až
narazil na kumbál, kam si před několika dny uložil své nové
přestrojení. V malé místnůstce se svlékl a ukryl staré šaty,
boty i falešné zranění za krabice. Během necelých deseti
vteřin si pak oblékl nový převlek, nanesl si na obličej líčidlo
a připravil se na příští roli.
Vykoukl ze dveří. Chodba byla prázdná. Malerick vyšel
ven a spěšně zamířil ke schodišti. Byl téměř čas na finále.
„Provedl béčko,“ řekla Kara.
Mladou kouzelnici před pár okamžiky urychleně převezli
ze Stuyvesantova penzionátu zpět do Rhymova domu.
„Béčko?“ zeptal se kriminalista. „Co to je?“
„Alternativní plán. Všichni dobří iluzionisté mají pro
každé číslo připravenu jednu či dvě záložní verze. Takže
pokud něco zvoráš nebo publikum tvůj trik odhalí, použiješ
únikový pián a zachráníš ho. Weir musel počítat s možností,
že bude dopaden, a tak si připravil plán B, aby mohl
uprchnout.“
„A jak to provedl?“
„Ukryl si do vlasů pytlík s krví a za něj explozivní
žabku. A pokud jde o ten výstřel, mohl mít falešnou pistoli,“
nadhodila Kara. „U většiny triků s chytáním kulky se
používají feke, falešné pistole. Mají druhou hlaveň. Anebo
opravdové zbraně se slepými náboji. Mohl si prohodit pistoli
s dozorcem, který ho odváděl do cely.“
„To pochybuju,“ řekl Rhyme a pohlédl na Sellitta.
Zmuchlaný detektiv s ním souhlasil. „Jo, neumím si
představit, jak by někomu mohl vyměnit služební zbraň.
Nebo ji vybít a nabít upravenými kulkami.“
„No,“ uvažovala Kara, „případně mohl předstírat, že se
zastřelil sám. A nějak si pohrát s palebným úhlem.“
„Ale co oči?“ zeptal se Rhyme. „Svědkové tvrdili, že
měl otevřené oči. Že vůbec nezamrkal. A že je měl skelné.“
„Existují desítky opiček a feke, které mají vyvolat iluzi
mrtvého. Mohl použít oční kapky, které zvlhčují povrch oka.
Pak vydržíš mít oči otevřené deset i patnáct minut. Anebo
samozvlhčovací kontaktní čočky. Propůjčují očím skelný
vzhled, takže pak vypadáš jako zombie.“
Zombie, falešná krev… Kristepane, to jsou komplikace.
„A jak se dostal přes ten zatracený detektor kovů?“
„Ještě nebyli ve střeženém sektoru,“ vysvětlil Sellitto.
„Teprve tam mířili.“
Rhyme si povzdechl. „Kde jsou, sakra, ty důkazy?“
vybuchl poté a pohlédl od dveří na Mela Coopera, jako by
štíhlý technik dokázal zásilku z vazební věznice na povel
zhmotnit. Nakonec se ukázalo, že ve vazební věznici jsou
místa činu dvě: jedno na chodbě, kde došlo k falešné střelbě,
a druhé ve sklepě soudní budovy – v kumbále pro údržbu.
Jeden z pátracích týmů tam totiž objevil v jakémsi pytli šaty,
napodobeninu zranění a pár dalších předmětů.
Zazvonil domovní zvonek, Thorn sešel dolů a o chvíli
později se do laboratoře vřítil Roland Bell. „To je k nevíře,“
řekl zadýchaně a vlasy na čele měl splihlé potem. „Už se to
potvrdilo? Vážně se zdejchl?“
„No jasně,“ zabručel Rhyme zasmušile. „Momentálně to
tam pročesává zásahovka. Amélie je tam taky. Ale zatím
nenašli žádné stopy.“
„Dost možná míří za kopečky,“ zahlaholil Bell, „ale
myslím, že je čas šoupnout Charlese s rodinou někam do
úkrytu, než zjistíme, co a jak.“
„Rozhodně,“ přitakal Sellitto.
Detektiv vytáhl mobilní telefon a vyťukal číslo. „Luisi?
Tady Roland. Poslyš, ten Weir utekl… Ne, ne, vůbec nebyl
mrtvý. Předstíral to. Než ho zase chytnou, chci, abyste
schovali Gradyho s rodinou někam do střeženého domu.
Posílám tam… Cože?“
Při vyslovení tohoto jediného šokovaného slova se
pozornost všech lidí v místnosti upřela výhradně na Bella.
„Kdo je s ním…? Sám? Co mi to vykládáš?“
Rhyme se díval do Bellovy jinak unylé tváře, v níž se
nyní zračily temné a záhadné chmury. Také nyní, jako
ostatně již mnohokrát v tomto případu, přepadl kriminalistu
pocit, že se právě začínají odvíjet události, které se zdají
nepředvídatelné, ale ve skutečnosti je někdo již dávno a
dokonale naplánoval.
Bell se otočil k Sellittovi. „Luis říkal, žes mu volal a
nechals odvolat Gradyho chůvy.“
„Kam že jsem volal?“
„Do Gradyho bytu. Prý jsi řekl Luisovi, aby poslal
všechny domů a zůstal tam jen on.“
„Proč bych to dělal?“ zeptal se Sellitto. „Sakra, on to
provedl znovu. Stejně jako když poslal domů tu ostrahu
cirkusu.“
„A to není všechno,“ oznámil Bell vyšetřovacímu týmu.
„Grady je zrovna na cestě do centra, aby se setkal s
Constablem ohledně nějaké mimosoudní dohody.“ Otočil se
k telefonu a řekl do sluchátku: „Ať rodina zůstane
pohromadě, Luisi. Zavolej ostatním členům týmu a
okamžitě je zase pošli zpátky. A nepouštěj do bytu nikoho,
koho neznáš. Já se zatím pokusím najít Charlese.“ Zavěsil,
vyťukal další číslo a nadlouho se odmlčel. „Nikdo to
nebere.“ Vyslechl si předtočený vzkaz a řekl do
záznamníku: „Charlesi, tady je Roland. Weir uprchl a my
nevíme, kde je a co má za lubem. Až si poslechneš tuhle
zprávu, přidej se k prvnímu ozbrojenému policistovi,
kterého osobně znáš, a pak mi zavolej.“
Uvedl Gradymu své číslo a zatelefonoval šéfovi
pohotovostní jednotky Bo Haumannovi, aby mu sdělil, že
Grady právě míří bez ochranky do vazební věznice.
Nakonec zavěsil a zavrtěl hlavou. „Tady jsme teda notně
šlápli vedle.“ Zadíval se na důkazní tabuli. „Tak co má ten
hošánek za lubem?“
„Jednu věc vím docela jistě,“ řekl Rhyme. „Z města
rozhodně neodjede. Tahle hra ho baví.“
Jedinou věcí v mém životě, jedinou věcí, která pro mě
vždycky něco znamenala, je magie. Iluze, kouzla…
„Díky, pane. Díky.“
Dozorce při těchto zdvořilých slovech lehce zaváhal, ale
pak již uvedl muže, který je vyslovil – Andrewa Constablea
– do vyšetřovací místnosti v horní části manhattanských
Hrobek.
Obviněný se usmíval jako kazatel děkující farníkům za
desátky.
Dozorce uvolnil Constableovi ruce spoutané za zády a
spoutal mu je před tělem.
„Pan Roth se už dostavil, pane?“
„Sedni a drž hubu.“
„Jistě.“ Constable se posadil.
„Drž hubu.“
Constable uposlechl i druhý příkaz.
Dozorce odešel a ponechal zadrženého o samotě.
Constable vykoukl skrz umouněné okno a zadíval se na
město. Byl to skrz na skrz venkovský chlapec, ale o New
Yorku hovořil uznale. Jedenácté září jím otřáslo a rozběsnilo
jej tak, že se to ani nedalo vyslovit. Kdyby se věci měly řídit
podle něj a Vlasteneckého shromáždění, nikdy by k této
tragédii nebylo došlo, neboť lidé toužící uškodit
americkému způsobu života by byli odhaleni a vykořeněni.
Nepříjemné otázky…
O chvíli později se otevřely těžké kovové dveře a
dozorce vpustil do místnosti Josepha Rotha.
„Ahoj, Joe. Grady souhlasil s jednáním?“
„Jo. Počítám, že by měl dorazit asi tak za deset minut.
Ale bude po vás chtít něco zásadního, Andrewe.“
„Jistě, taky to dostane.“ Constable si povzdechl. „Navíc
jsem od našeho posledního rozhovoru zjistil i další věci.
Povím vám, Josephe, že je mi z dění v Canton Falls hodně
těžko u srdce. Navíc se mi to dělo přímo pod nosem skoro
celý rok. Víte, jak Grady pořád blábolil o těch vraždách
policistů? Myslel jsem si, že je to nesmysl. Jenže není –
někteří lidé to doopravdy plánovali.“
„Znáte jejich jména?“
„To víte, že znám jejich jména,“ odpověděl Constable.
„Jsou to moji přátelé. Dobří přátelé. Tedy, alespoň byli. A
pokud jde o ten oběd v Riverside Inn…, někteří z nich
skutečně najali toho Weira, aby Gradyho zavraždil. Mám
jejich jména, data, místa, telefonní čísla. A bude toho víc.
Spousta členů naší organizace v tom se mnou bude
bezvýhradně spolupracovat. Žádný strach.“
„Fajn,“ řekl Roth a vypadal ulehčeně. „S Gradym se
zpočátku bude jednat těžko. To je jeho styl. Ale myslím, že
to nakonec nějak klapne.“
„Díky, Joe.“ Constable si změřil advokáta pohledem.
„Jsem rád, že jsem si vás najal.“
„Musím vám říct, Andrewe, že mě nejprve trochu
překvapilo, že jste si najal židovského obhájce. Chápete – po
všem, co jsem o vás slyšel…“
„Ale pak jste mě poznal lépe.“
„Ale pak jsem vás poznal lépe.“
„To mi připomíná, Joe, že jsem se vás chtěl na něco
zeptat. Kdy je pesach?“
„Cože?“
„Ten váš svátek. Kdy je?“
„Byl asi před měsícem. Vzpomínáte, jak jsem tehdy
večer odjížděl dřív?“
„Ano.“ Constable přikývl. „Co to vlastně znamená?“
„Je to taková připomínka vysvobození z egyptského
otroctví.“
„Aha. Každopádně mě mrzí, že jsem vám nepopřál
hezké svátky.“
„Vážím si toho, Andrewe.“ Advokát pohlédl
Constableovi do očí. „Jestli se věci vyvinou tak, jak doufám,
možná byste k nám napřesrok mohli přijít s manželkou na
seder. To je taková večeře, takový domácí obřad. Schází se
nás asi patnáct a všichni ani nejsou Židé. Je to příjemná
oslava.“
„Tohle pozvání můžete pokládat za přijaté.“ Muži si
potřásli rukama. „Což je další důvod, abych odtud vypadl.
Tak se dejme do práce. Vyložte mi ještě jednou ta obvinění
a váš názor, na čem se můžeme s Gradym dohodnout.“
Constable se protáhl. Bylo příjemné mít pouta opět před
tělem a volné kotníky. Cítil se tak dobře, že mu dokonce
připadalo zábavné poslouchat, jak advokát odříkává seznam
důvodů, pro které jej lid státu New York shledává
nezpůsobilým pro společenské vztahy. O chvíli později však
byl tento monolog přerušen, neboť se ve dveřích objevil
dozorce a kývl na Rotha, aby s ním šel ven.
Když se advokát vrátil, působil znepokojeně. „Máme tu
chvíli bez hnutí sedět. Weir utekl.“
„Ne! A Grady je v bezpečí?“
„Nevím. Předpokládám, že ho hlídá ochranka.“
Constable si znechuceně povzdechl. „Víte, kdo si to
odskáče ze všech nejvíc? Já. Už toho mám dost. Z těch
ustavičných malérů se mi už zvedá žaludek, unavují mě.
Zjistím, kde Weir pobývá a co má za lubem.“
„Vy? Jak?“
„Nechám všechny známé v Canton Falls hledat Jeddyho
Barnese. Možná se jim ho podaří přesvědčit, aby nám dal
vědět, kde se Weir nachází a co dělá.“
„Počkejte, Andrewe,“ řekl Roth nejistě. „Hlavně nic
nezákonného.“
„Ne. O to se postarám.“
„Grady to určitě ocení.“
„Mezi náma, Joe, mně leží Grady úplně u zadku. Tady
jde o mě. Když jim dám Weirovu a Jeddyho hlavu na talíři,
možná mi všichni uvěří, že to myslím upřímně. Vyřídíme
pár telefonátů a prohrábneme tu bryndu hezky ode dna.“
38
Hobbs Wentworth nejezdil z Canton Falls příliš často.
Když nyní před sebou v přestrojení za údržbáře tlačil
vozík s košťaty, smetáky a „rybářským náčiním“ (v podobě
své poloautomatické pušky Colt ÁR-15), uvědomil si, že
život ve velkoměstě se za posledních dvacet let od doby,
kdy zde byl naposledy, poněkud změnil.
A také mu neuniklo, že všechny ty historky o pomalé
rakovině užírající bílou rasu se zakládají na pravdě.
Pane nad našimi zelenými pastvinami, jen se na to
podívej: bylo tu více Japonců nebo Číňanů nebo něčeho
takového (kdo to má poznat?) než v samotném Tokiu. V této
části New Yorku se to navíc přímo hemžilo Hispánci,
kterých zde bylo víc než komárů. A co teprve ti s ručníkem
na hlavě – Hobbs nechápal, proč je policie kvůli Světovému
obchodnímu centru jednoduše nesebere a nepostřílí. Přes
ulici právě přecházela žena v jednom z těch muslimských
hábitů, celá zakuklená. Hobbs pocítil náhlé nutkání ji zabít,
poněvadž mohla znát někoho, kdo zná někoho, kdo napadl
jeho zemi.
A Indové a Pákistánci, které by Hobbs poslal okamžitě
domů, protože nerozuměl, o čem se mezi sebou baví,
nehledě na to, že to nebyli křesťané.
Hobbs Wentworth cítil vztek nad počínáním vlády, která
otevřela hranice, vpustila sem ta zvířata a nechala je pohltit
celou zemi a zahnat všechny slušné lidi do drobných
ostrůvků bezpečí – na místa jako Canton Falls –, které se
navíc den ode dne zmenšovaly.
Bůh však dal naštěstí znamení oddanému služebníku
Hobbsi Wentworthovi a svěřil mu roli bojovníka za
svobodu. Jeddy Barnes a jeho přátelé totiž věděli, že Hobbs
má kromě vyprávění biblických příběhů dětem ještě jeden
talent. Zabíjí lidi. A dělá to velmi, velmi dobře. Někdy mu
přitom jako rybářské náčiní slouží nůž, někdy drát, někdy
jeho sladká puška kolt a někdy luk. Všech zhruba dvanáct
Hobbsových misí v průběhu posledních několika let dopadlo
nadmíru dobře. Jeden Španělák v Massachusetts, jeden
levicový politik v Albany, jeden negr v Burlingtonu, jeden
potratový doktůrek v Pennsylvánii.
A nyní měl Hobbs svůj seznam rozšířit o jednoho
státního zástupce.
Dotlačil vozík přes téměř opuštěnou podzemní garáž u
Centre Street, zastavil u jedněch dveří a čekal. Vypadal
úplně jako apatický údržbář, kterému začíná noční směna.
Po několika minutách se dveře otevřely a Hobbs příjemně
pokynul ženě středního věku s kufříkem, v bílé halence a
džínsách, která vycházela z přízemního vestibulu. Žena se
na něj usmála, avšak přesto za sebou pevně zavřela dveře a
prohlásila, že je jí líto, ale vzhledem ke zpřísněným
bezpečnostním opatřením ho nemůže pustit dovnitř.
Hobbs odpověděl, že to samozřejmě chápe. A úsměv
opětoval.
O minutu později napěchoval ženino škubající se tělo do
vozíku a pověsil si na krk provázek s její identifikační
kartou. Tu poté zasunul do elektronické čtečky a dveře se s
cvaknutím otevřely.
Hobbs vyjel výtahem do druhého patra a vystoupil.
Přitom před sebou stále strkal vozík obsahující ženské tělo
zakryté pytli na odpadky. Po chvíli nalezl kancelář, kterou
pan Weir označil za nejvhodnější. Nabízel se z ní dobrý
výhled na ulici, a jelikož patřila Oddělení dálniční statistiky,
bylo dost nepravděpodobné, že by si nějaká nepředvídaná
událost vyžádala právě na tomto oddělení přítomnost
zaměstnanců i nyní, v neděli večer. Dveře byly zamčené, ale
urostlý Hobbs je jednoduše vykopl (pan Weir řekl, že nemá
čas ho učit otevírat zámky).
V kanceláři vytáhl Hobbs z vozíku pušku, upevnil na ni
zaměřovač a zkusmo namířil na ulici. Dokonalá palebná
pozice. Odtud nemůže minout.
Po pravdě řečeno však byl trochu neklidný.
Samotné Gradyho odprásknutí ho neznepokojovalo;
tuhle trofej dokázal skolit velice snadno a bez problémů.
Poněkud nesvůj se však cítil z následného úniku a dalšího
vývoje událostí. Život v Canton Falls se mu docela líbil: rád
vyprávěl dětem biblické historky, rád lovil, rybařil a sedával
s podobně smýšlejícími přáteli. Dokonce i se Cindy to byla
čas od času zábava, tedy při troše alkoholu a správném
osvětlení.
Plán kouzelníka Weira naštěstí s jeho únikem počítal.
Jakmile se Grady objeví, Hobbs na něj postupně přes
zavřené okno vypálí pět ran. První kulka roztříští sklo a
možná se přitom vychýlí z dráhy, ale ostatní státního
zástupce spolehlivě zabijí. Poté, vysvětloval pan Weir, by
měl Hobbs otevřít požární dveře, ale neodejít tudy. Otevřené
dveře pouze odlákají pozornost policie a přivedou ji na
myšlenku, že Hobbs utekl právě jimi. Hobbs se zatím vrátí
do podzemní garáže, zajede se starým dodgem na místo pro
invalidy a vleze si do kufru. Za nějaký čas – možná ještě v
noci, ale spíš až na druhý den – bude auto odtaženo do
garáže dopravní policie.
Odtahové čety mají zakázáno otevírat dveře a kufry
odtahovaných aut, takže Hobbsův vůz pouze odvezou do
garáže – přes veškeré případné zátarasy a bez nejmenšího
tušení, že kufr odtahovaného vozidla obsahuje pasažéra.
Jakmile bude mít Hobbs pocit, že je vzduch čistý, vypáčí
zevnitř kufr a vrátí se do Canton Falls. V kufru má spoustu
vody a jídla a také prázdnou sklenici, kdyby se musel
vymočit.
Byl to chytrý plán.
A Hobbs byl jakožto Bohem pověřený bojovník
odhodlán učinit vše, aby ho uskutečnil.
Chvíli jen tak nahodile mířil na kolemjdoucí, aby se
sblížil s lovištěm, a myslel na to, že pan Weir musí provádět
zatraceně dobrá kouzelnická čísla. Napadlo ho, jestli by jej
po téhle akci nemohl znovu pozvat do Canton Falls a nechat
ho vystoupit v nedělní škole.
Každopádně byl rozhodnut, že si alespoň vymyslí pár
historek, v nichž bude Ježíš kouzelníkem a nechá pomocí
kouzel mizet Římany a neznabohy.
Pot.
Chladný pot stékal Amélii Sachsové po bocích a zádech
a vyvolával v ní mrazení.
Stejně jako strach.
Ohledávej dobře…
Odbočila do další tmavé chodby v budově trestního
soudu a ruku přitom neustále držela u pouzdra s pistolí.
… ale kryj si záda.
Á, no jasně, Rhyme. To bych moc ráda. Ale před kým?
Před padesátníkem s protáhlým obličejem, který má možná
plnovous, a možná taky ne? Před starší ženou v uniformě
prodavačky v bufetu?
Před dělníkem, vězeňským dozorcem, údržbářem
policistou lékařem kuchařem hasičem zdravotní sestrou?
Před desítkami lidí, kteří se zde v neděli běžně vyskytují?
Před kým? Před kým? Před kým?
Ve vysílačce zapraskalo. Byl to Sellitto. „Jsem ve
druhém patře, Amélie. Zatím nic.“
„Já jsem ve sklepě. Potkala jsem už asi dvanáct lidí.
Všichni věrohodně prokázali svou totožnost, ale co já vím,
jestli to Weir neplánoval už hezkých pár týdnů a nepřipravil
si falešný odznak.“
„Vyjíždím do trojky.“
Ukončili rozhovor a Sachsová se dala znovu do pátrání.
Další a další chodby. Desítky dveří. Všechny uzamčené.
Zdejší jednoduché zámky ovšem pro Weira pochopitelně
nic neznamenaly. Mohl je během pár vteřin otevřít a ukrýt
se v kterémkoliv tmavém skladu. Mohl se uchýlit do
kanceláře některého soudce a zůstat tam až do pondělka.
Mohl se protáhnout mřížemi zajištěnými visacím zámkem,
které vedly do služebních tunelů, a z nich získat přístup do
poloviny budov na Manhattanu a také do metra.
Sachsová odbočila za roh a vnořila se do další potemnělé
chodby. Během chůze rutinně zkoušela jednotlivé kliky a po
chvíli našla jedny dveře odemčené.?
Pokud byl Weir uvnitř, pak ji musel slyšet –
přinejmenším cvaknutí zámku, když už ne její kroky –,
takže Sachsové nezbývalo než rychle vpadnout dovnitř.
Strčila do dveří, zvedla baterku a připravila se uskočit
nalevo, pokud zahlédne, že se jejím směrem obrací hlaveň
zbraně (pamatovala si totiž, že střelci-praváci mají sklon
strhávat při panické střelbě zbraň nalevo, takže kulka
směřuje po pravé ruce cíle).
Artritické klouby jí křičely bolestí, když se částečně
přikrčila a vyslala do místnosti kužel halogenového světla.
Několik krabic a skříní. Jinak nic. Obrátila se k odchodu, ale
pak si uvědomila, že se Weir v předchozích případech ukryl
pomocí jednoduché černé látky ve stínech. Znovu tedy
prohledala místnost, přičemž tentokrát postupovala pomaleji
a všude svítila baterkou.
V jednom okamžiku ucítila dotek na krku.
Zalapala po dechu, bleskurychle se obrátila, zvedla
pistoli… a namířila ji přímo doprostřed zaprášené pavučiny,
která ji laskala na kůži.
Zpátky do chodby.
Další uzamčené dveře. Další slepé uličky.
Odkudsi se přiblížily kroky a po chvíli kolem ní prošel
plešatý šedesátník – na uniformě dozorce měl nepadělaný
identifikační odznak. Když Sachsovou míjel, kývl jí na
pozdrav. Byl vyšší než Weir, a tak mu Amélie věnovala jen
zběžný pohled.
Pak si ovšem uvědomila, že umělci v rychlém převlékání
možná znají způsob, jak si změnit i výšku.
Rychle se otočila.
Muž byl pryč; Sachsová viděla jen prázdnou chodbu.
Anebo zdánlivě prázdnou chodbu. Znovu si vzpomněla na
hedvábí, pod nímž se Kejklíř ukryl před vraždou Světlany
Rasnikovové, i na zrcadlo, pomocí něhož zavraždil Tonyho
Calverta. Celé její tělo se proměnilo v jediný uzel nervů.
Vytasila zbraň a vyrazila k místu, kde dozorce –zdánlivý
dozorce – tak náhle zmizel.
Kde? Kde je Weir?
Roland Bell kráčel po Centre Street a prohlížel si
prostranství před sebou. Osobní auta, náklaďáky, prodavači
párků před kouřícími kovovými vozíky, mladí lidé pracující
v nikdy se nezastavujících advokátních kancelářích či
investičních bankách, jiní mladí lidé otupělí z mnoha
žejdlíků piva na South Street Seaport, lidé venčící psy, lidé
na nákupech a desítky místních, kteří se za krásného i
podmračeného počasí potulují ulicemi – jednoduše proto, že
je energie Manhattanu neomylně táhne ven.
Kde je?
Bell zastával názor, že život se do značné míry podobá
střílení –anebo „zatloukání hřebíku“, jak se říkalo v jeho
rodném kraji. Vyrůstal v Severní Karolíně kolem Albemarle
Sound, kde zbraně nejsou fetišem, nýbrž nutností, a naučil
se je respektovat. Nedílnou součástí střelby přitom byla
koncentrace. I jednoduché rány – na papírový terč, na
chřestýše, zmije či srnce – mohly minout cíl a ohrozit
někoho jiného, pokud se člověk dostatečně nesoustředil.
A život byl přesně takový. Roland Bell věděl, že ať už se
v Hrobkách momentálně odehrává cokoliv, on se musí
soustředit na svůj jediný bezprostřední úkol: na ochranu
Charlese Gradyho.
Amélie Sachsová mu podala zprávu, že kontroluje
každého člověka, kterého v budově trestního soudu potká, a
to bez ohledu na věk, rasu a velikost (právě před chvíli
dohnala a legitimovala lysého dozorce, který byl sice
mnohem vyšší než Weir a vůbec se mu nepodobal, ale který
nakonec prošel pouze proto, že – jak se ukázalo –znával
jejího zesnulého otce). Policistka právě pročesala jedno
křídlo sklepení a chystala se na druhé.
Týmy pod vedením Sellitta a Bo Haumanna stále
prohledávaly hořejší patra budovy a policisté navíc získali
prapodivnou posilu v osobě samotného Andrewa
Constablea, který sledoval Weirovu stopu v severní části
státu New York. To by byl tedy gól, pomyslel si Bell, kdyby
člověk obviněný z pokusu o vraždu nakonec sám vypátral
skutečného pachatele.
Detektiv nahlížel do aut, která cestou míjel, díval se na
dodávky a nákladní auta na ulici, propátrával pohledem
boční uličky. Zbraň měl celou dobu v pohotovosti, ale zatím
ji nevytasil. Dospěl k závěru, že pokud chtějí pachatelé
Gradyho skutečně zabít, pak je nejlogičtější provést to přímo
zde na ulici, dříve než státní zástupce vstoupí do budovy,
kde by měl větší naději uprchnout živý. Bell pochyboval, že
půjde o sebevražedný atentát – nezapadalo to do profilu.
Vrah se zřejmě pokusí Gradyho zastřelit v intervalu mezi
jeho příjezdem, zaparkováním a vystoupením z auta na
jedné straně a vstupem do mohutných dveří ošumělé budovy
trestního soudu na straně druhé. Rána to bude docela snadná
– Grady se zde prakticky neměl jak krýt.
Kde je Weir?
A neméně palčivá otázka: kde je Grady?
Jeho žena uvedla, že neodjel služebním, nýbrž
soukromým autem. Bell vydal žádost o tísňové pátrání po
Gradyho volvu, ale zatím vůz nikdo nezahlédl.
Detektiv se pomalu otáčel jako maják a prohlížel si
potenciální místo činu. Jeho oči se zvedly k budově na
protější straně ulice – byla to nová vládní budova s
desítkami oken s výhledem na Centre Street. Bell se před
časem v této budově účastnil vyjednávání s únosci, takže
věděl, že zdejší kanceláře jsou v neděli prakticky
liduprázdné. Dokonalé místo pro úkryt a čekání na Gradyho.
Neméně dobrým místem však byla i ulice – například
pro střelbu z jedoucího auta.
Kde je? Kde je?
Roland Bell si vzpomněl na dobu, kdy chodil s tátou na
lov do mokřin Great Dismal Swamp v jižní Virginii. Jednou
je napadl divočák a otec zvíře postřelil. Když kanec prchl do
křoví, otec si povzdechl a řekl: „Musíme za ním. Nikdy
nesmíš opustit zraněné zvíře.“
„Ale on nás napadl,“ protestoval tehdy malý Roland.
„Víš, synu, to my jsme vstoupili do jeho světa. Ne on do
našeho. Ale o to tu nejde. Todle není otázka spravedlnosti.
Zkrátka ho musíme najít, i kdyby to trvalo celý den. Nemá
žádný soucit a navíc teď bude dvojnásob nebezpečný pro
každého, kdo se k němu nacho-mejtne.“
Roland se rozhlédl po neskutečně spletité změti rákosí,
travin a borovic, která se táhla na míle daleko, a prohlásil:
„Ale on může být kdekoliv, tati.“
Otec se tehdy chmurně zasmál. „S hledáním si hlavu
nelam, hochu. To on si najde nás. Hlavně drž palec hezky na
pojistce. Možná budeš muset rychle střílet. Jsi na to
připravený?“
„Ano, jsem.“
Bell znovu prohlédl všechny dodávky, okolní uličky a
budovy vedle trestního soudu a naproti němu.
Nic.
Nikde žádný Charles Grady.
Nikde žádný Erick Weir, žádné stopy po případných
společnících.
Roland Bell si poklepal na pažbu pistole.
S hledáním si hlavu nelam. To on si najde nás…
39
„Prohledávám to tu dveře po dveřích, Rhyme. Jsem v
posledním křídle sklepa.“
„Tím ať se zabývá zásahovka.“ Rhyme se přistihl, že při
mluvení do mikrofonu napjatě natahuje hlavu.
„Potřebujeme každého člověka,“ zašeptala Sachsová.
„Ten barák je zatraceně velký.“ Nyní se nacházela v
Hrobkách a proplétala si cestu dalšími a dalšími chodbami.
„A taky strašidelný. Přesně jako ta hudební škola.“
Čím dál záhadnější…
„Někdy bys měl do té své knihy přidat kapitolu o
ohledávání místa činu na strašidelných lokalitách,“
vtipkovala Sachsová z nervozity. „Hele, to je zatím všechno,
Rhyme. Ještě se ti ozvu.“
Kriminalista s Cooperem se vrátili k důkazům. Na
chodbě vedoucí k vazebním celám našla Sachsová
miniaturní čepel, kousky hovězí kosti a šedé houby – k
napodobení úlomků lebky a mozkové hmoty – a také vzorky
falešné krve: cukrový sirup s červeným potravinářským
barvivem. Weir pomocí bundy nebo košile setřel z podlahy i
pout co nejvíce vlastní krve, ale Sachsová ohledala místo
činu stejně systematicky jako kdykoliv jindy a odebrala z
něj dostatečné množství vzorku pro krevní analýzu. Klíč
nebo planžetu, pomocí níž si odemkl pouta, odnesl Weir s
sebou. Žádný další užitečný důkaz se na chodbě nenacházel.
Kumbál pro údržbu, kde Kejklíř provedl další rychlý
převlek, toho obsahoval o něco více – papírový pytel, do
něhož Weir ukryl zkrvavenou žabku s váčkem, a také šaty,
které měl na sobě v době zatčení u Gradyho: šedý oblek,
bílou košili a elegantní polobotky. Cooper na těchto
položkách nalezl důležité stopové důkazy: další latex a
líčidlo, kousky kouzelnického lepicího vosku, inkoustové
šmouhy podobné těm, které našli již dříve, tlustá nylonová
vlákna a zaschlé skvrny od další falešné krve.
Analýza prokázala, že vlákna pocházejí z antracitového
koberce a falešnou krev představuje natěračská barva.
Databáze, které měli k dispozici, neobsahovaly o těchto
materiálech žádné informace, a tak
Cooper odeslal analýzu chemického složení a fotografie
na FBI spolu s naléhavou žádostí o vypátrání zdroje.
Vtom Rhyma něco napadlo. „Karo,“ zavolal, když si
všiml, že kouzelnice sedí vedle Mela Coopera, zírá na
počítačový snímek vlákna a mimoděk si přitom převaluje
čtvrťák po prstech. „Můžeš nám pomoct s jednou věcí?“
„Jasně.“
„Mohla bys zajít do Cirque Fantastique a najít
Kadeskyho? Řekni mu o Weirově útěku a zjisti, jestli si o
něm ještě něco nevybaví. Nějaké iluze, které měl obzvlášť
rád, nějaké postavy či přestrojení, ke kterým se pořád vracel,
která čísla opakoval nejčastěji… Cokoliv, co by nám
poskytlo obrázek, jak teď asi může vypadat.“
„Třeba bude mít nějaké staré výstřižky nebo fotografie s
Weirem v přestrojení,“ dodala Kara a přehodila si přes
rameno černobílou kabelku.
Rhyme jí oznámil, že je to dobrý nápad, a vrátil se k
důkazní tabuli, která představovala stále pádnější doklad
jeho dřívějšího postřehu: čím více se toho dozvědí, tím méně
toho vědí.
40
Hodinu před večerním představením se Cirque
Fantastique probouzel k životu.
Kara prošla kolem transparentu s Arlecchinem a všimla
si policejního vozu, jehož přítomnost na tomto místě nařídil
po odpoledním rozruchu Lincoln Rhyme. Z přátelství
vyplývajícího z faktu, že i ona sama si momentálně hrála na
policistku, se mladá kouzelnice na osádku auta usmála a
zamávala na ni – policisté ji sice neznali, ak přesto její
mávání opětovali.
Před stanem zatím nikdo netrhal vstupenky, a tak Kara
vešla dovnitř a proklestila si cestu do zákulisí. Přitom si
všimla mladého muže s blokem. Vysoko na opasku se mu
houpal průkaz zaměstnance –podobně jako Amélii pistole.
„Promiňte,“ řekla.
„Ano?“ odvětil mladík se silným francouzským nebo
francouz-sko-kanadským přízvukem.
„Hledám pana Kadeskyho.“
„Není tady. Jsem jeden z jeho asistentů.“
„A kde je?“
„Není tady. Kdo jste?“
„Pracuji pro policii. Pan Kadesky se s ní dnes již setkal.
Mají pro něj několik dalších otázek.“
Mladík jí pohlédl na prsa – pravděpodobně hledal
nějakou legitimaci, přestože to nebylo zcela jisté.
„E-he. Á. Tak pro policii. Totiž, on je na večeři. Za
chvíli se vrátí.“
„A víte, kde večeří?“ zeptala se Kara.
„Ne. Budete muset odejít. Tady vzadu být nemůžete.“
„Potřebuji se s ním jen setkat…“
„Máte vstupenku?“
„Ne. Já…“
„V tom případě tu nemůžete čekat. Musíte odejít. On
sám o policii nic neříkal.“
„Ale já ho opravdu potřebuji vidět,“ řekla Kara
odhodlaně mladíkovi s příjemnou vizáží Gala a odtažitým
chováním.
„Opravdu musíte odejít. Můžete na něj počkat venku.“
„Mohl by mi uniknout.“
„Budu muset zavolat ostrahu,“ pohrozil jí muž se silným
přízvukem. „Klidně to udělám.“
„Koupím si lístek.“
„Je vyprodáno. A i kdybyste si ho koupila, stejně byste
nemohla být tady vzadu. Doprovodím vás.“
Kadeskyho asistent vyvedl Karu hlavním vchodem, před
nějž již nastoupili do služby biletáři. Venku se Kara zarazila
a ukázala muži přes rameno na karavan s nápisem
POKLADNA. „Vstupenky se kupují tamhle?“
Mladíkovi přeběhl po tváři poloviční úšklebek. „Od toho
pokladny jsou. Ale jak jsem říkal, žádné vstupenky už
nemáme. Pokud se potřebujete na něco zeptat, můžete
zavolat do agentury pana Kadeskyho.“
Jakmile zmizel, Kara chvíli počkala, vyrazila za roh
stanu a pokračovala k zadnímu vchodu na pódium. Tam se
usmála na dozorce, který její úsměv opětoval a věnoval jen
letmý pohled na její opasek, kde se nyní houpal Francouzův
zaměstnanecký průkaz – Kara mu jej hravě odhákla z
opasku v okamžiku, kdy ukázala na pokladnu a položila mu
naprosto přihlouplou, ale dokonale rozptylující otázku o
vstupenkách.
Aspoň máš nové pravidlo, pomyslela si: nikdy se neser
do nikoho, kdo se vyzná v eskamotérství.
V zákulisní části stanu legitimaci uschovala a vyhledala
přívětivějšího zaměstnance cirkusu. Katherine Tunneyová
jen účastně kývala hlavou, když jí Kara vysvětlila, co v
zákulisí pohledává – že jeden bývalý iluzionista hledaný pro
vraždu byl identifikován jako člověk, s nímž pan Kadesky
kdysi dávno spolupracoval. Katherine se již o vraždách
doslechla a vyzvala Karu, aby do Kadeskyho návratu z
večeře počkala ve stanu. Věnovala jí propustku opravňující
ke vstupu do sektoru VIP a odešla za další pochůzkou s
příslibem, že vyřídí ostraze, aby pana Kadeskyho poslala
ihned po návratu za ní.
Cestou na tribunu začal Kaře naléhavě pípat pager.
Když spatřila číslo volajícího, odběhla k řadě mobilních
telefonních automatů a třesoucí se rukou je vyťukala.
„Stuyvesant Manor,“ ozval se čísi hlas.
„Jaynene Williamsovou, prosím.“
Nekonečné čekání.
„Haló?“
„To jsem já. Kara. Je matka v pořádku?“
„Jó, ta se má dobře, holka. Chtěla jsem ti říct…,
nepřikládej tomu žádné velké naděje. Možná o nic nejde.
Ale před pár minutami se probudila a ptala se po tobě. Ví, že
je neděle večer, a vzpomněla si, žes za ní chodila.“
„Myslíš ‚mě‘, skutečnou mě?“
„Jo, říkala ti skutečným jménem. Potom se trochu
zamračila a povídá: ‚Ledaže by pořád vystupovala pod tou
praštěnou uměleckou přezdívkou Kara.“
Proboha… Že by se vrátila do reality?
„Kromě toho poznala i me a ptala se, kde jsi. Prý ti chce
něco říct.“
Kaře se zrychlil tep.
Něco mi říct…
„Radši sem co nejdřív přijeď, holka. Možná jí to vydrží.
Ale možná taky ne. Však víš, jak to chodí.“
„Ted zrovna něco mám, Jaynene. Ale dorazím tam, co
nejdřív to půjde.“
Kara zavěsila a pološílená nervozitou se vrátila na
sedadlo. Její napětí bylo nesnesitelné. Právě v tomto
okamžiku se mohla matka vyptávat na dceru a mračit se
zklamáním, že jí dívka není nablízku.
Prosím, modlila se a znovu se zahleděla ke vchodu, zda
v něm neuvidí Kadeskyho.
Nic.
Přála si, aby mohla poklepat ořechovým kouzelnickým
proutkem po železném zábradlí před sebou, ukázat ke
vchodu a jednoduše si producenta zhmotnit.
Prosím, pomyslela si znovu a namířila smyšleným
proutkem ke vchodu. Prosím…
Chvíli se nedělo nic a pak se ve vchodu objevilo několik
postav. V žádné z nich však Kara nepoznala Kadeskyho.
Byly to jen tři ženy ve středověkých kostýmech a se
škraboškami, jejichž beznadějné výrazy kontrastovaly s
rázným krokem herců, jimž za pár okamžiků začíná večerní
představení.
Roland Bell stál v jednom z novodobých kaňonů
uprostřed Manhattanu: na Centre Street vinoucí se mezi
špinavou, ale impozantní budovou trestního soudu s Mostem
vzdechů pod vrcholkem, a bezvýraznou kancelářskou
budovou na protější straně ulice.
Po volvu Charlese Gradyho stále nebylo ani vidu, ani
slechu.
A znovu ten pohyb jako na obrtlíku. Kde je, kde je, kde
je?
Ve směru vjezdu na most se ozvalo zatroubení. A
výkřik.
Bell se otočil a urazil několik kroků za zvukem.
Odvedení pozornosti? přemýšlel v duchu.
Ne, byl to jen běžný spor dvou řidičů.
Detektiv se obrátil zpět ke vchodu do budovy trestního
soudu a zjistil, že se dívá přímo na Charlese Gradyho, který
se nenuceně procházel po ulici o jeden blok dál. Hlavu měl
sklopenou a očividně byl pohroužen do myšlenek. Bell k
němu sprintem vyrazil. „Charlesi!“ zaječel. „K zemi! Weir
uprchl!“
Grady se zarazil a zachmuřil se.
„K zemi!“ zavolal Bell z plných plic.
Polekaný státní zástupce se přikrčil k chodníku mezi dvě
zaparkovaná auta. „Co se stalo?“ křikl. „Moje rodina!“
„Jsou u ní moji lidé,“ uklidnil ho detektiv a obrátil se k
chodcům: „Poslouchejte, všichni! Tohle je policejní
operace! Vykliďte ulici!“
Lidé se okamžitě rozprchli.
„Moje rodina!“ volal Grady zoufale. „Jste si opravdu
jistý?“
„Nic jim nehrozí.“
„Ale Weir…“
„Předstíral ve vazební věznici střelbu. Utekl a skrývá se
někde opodál. Už sem jede obrněná dodávka.“
Bell se znovu otočil, přimhouřil oči a rozhlédl se po
okolí. Nakonec došel až ke Gradymu a postavil se nad něj
zády k potemnělým oknům vládní budovy na protější straně
ulice.
„Zůstaňte, kde jste, Charlesi,“ řekl. „Dostaneme se z
toho.“ A sundal si z opasku vysílačku.
Co to bylo?
Hobbs Wentworth sledoval, jak se cíl v podobě asistenta
okresního státního zástupce choulí dole na chodníku za
mužem ve sportovní bundě, očividně policistou.
Nitkový kříž Hobbsova dalekohledu poskakoval
policistovi po zádech a neúspěšně hledal skulinu pro jistý
výstřel na Gradyho.
Státní zástupce dřepěl a policista stál. Hobbs měl dojem,
že kdyby toho policajta střelil do spodní části trupu,
pravděpodobně by zasáhl Gradyho do hrudníku, neboť se
krčil pod ním. Zároveň však hrozilo riziko, že se kulka
vychýlí z dráhy, Grady bude pouze zraněn a upadne do
bezpečí za autem.
Každopádně musel Hobbs rychle něco vymyslet,
poněvadž policista právě mluvil do vysílačky. Během
minuty jich tady bude stovka. No tak, čímane, řekl si v
duchu. Co s tím uděláš?
Policista na ulici se stále rozhlížel a dál kryl tělem
Gradyho, který dřepěl jako fena retrívra při močení.
No dobrá. Nejdřív střelím toho poldu do stehna. On s
největší pravděpodobností upadne dozadu a odkryje přitom
státního zástupce. Hobbsova puška byla poloautomatická,
takže se z ní dalo vystřelit pětkrát během dvou vteřin.
Nebylo to optimální, ale nic lepšího Hobbse nenapadlo.
Alespoň dá tomu poldovi chvilku času, aby od Gradyho
odstoupil nebo se odpotácel stranou.
S oběma očima otevřenýma přiložil pravé oko na
zaměřovač, „pomaloval“ detektivova záda nitkovým křížem
a pomyslel si, že až se vrátí do Canton Falls, musí na tohle
téma vymyslet biblický příběh. Ježíš v něm bude ozbrojen
parádním kombinovaným lukem, s nímž přepadne bandu
římských vojáků, kteří mučili křesťany. Julius Caesar se
ukryje za jednoho vojáka v domnění, že je tam v bezpečí,
ale Ježíš vystřelí skrz vojáka a normálně toho zkurvysyna
sundá.
Dobrá historka. Dětem se bude líbit.
Policista se stále hrbil nad Gradym.
Tak do toho, pomyslel si Hobbs a odjistil velkou pušku.
Čas vypršel. Smažte se v pekelné síře, Římané vraždící
křesťany.
Namířil nitkový kříž na zadní část policistova stehna a
pomalu začal zvyšovat tlak na spoušť, přičemž litoval pouze
toho, že policejní důstojník není černý, nýbrž bílý.
Jednu věc se však Hobbs Wentworth za života naučil:
cíle se střílejí takové, jaké jsou.
Když si Roland Bell přiložil vysílačku k obličeji, ucítil
nezaměnitelnou vůni plastu, potu a kovu.
„Zásahovko čtyři, jste připraveni, příjem?“ zahlaholil do
mikro-fonu.
„Potvrzuji, příjem,“ odvětil jeden z agentů.
„Dobrá, takže…“
V tom okamžiku se velkoměstským kaňonem Centre
Street rozlehlo tlumené zapraskání několika výstřelů.
Bell vyskočil.
„Střelba!“ zakňoural Charles Grady. „Slyšel jsem
výstřely! Dostal jste to?“
„Zůstaňte u země,“ poručil Bell a přikrčil se. Otočil se,
napřáhl pistoli a prudce přimhouřil oči na vládní
kancelářskou budovu na protější straně ulice.
Usilovně počítal.
„Mám polohu,“ ohlásil do vysílačky. „Odhaduji to na
druhé patro, pátou kancelář od severního konce budovy.“
Prohlédl si sklo. „Ouvejs.“
„Opakujte, příjem,“ požádal jeden z policistů.
„Řekl jsem ‚ouvejs‘.“
„Ehm. Rozumím. Konec.“
„Co se děje?“ zeptal se Grady, který již ležel na
chodníku, a začal opět vstávat.
„Zůstaňte, jak jste,“ poručil mu detektiv a obezřetně se
vztyčil. Odvrátil se od okna a začal se rozhlížet po ulici.
Existovala jistá pravděpodobnost, že se v okolí budou
zdržovat další střelci. O chvíli později dorazila na místo
obrněná dodávka pohotovostní jednotky a během pěti vteřin
již Bell s Gradym seděli uvnitř, ujížděli před dalším
pokusem o atentát a mířili zpět na Upper East Side za
Gradyho rodinou.
Bell se ohlédl a viděl, jak do budovy naproti soudu
proudí další a další agenti pohotovostní jednotky.
Nelam si hlavu. To on si najde nás…
A přesně to se stalo.
Bell dospěl na Centre Street k závěru, že nejlepším
místem pro pokus o atentát na Gradyho je kancelářská
budova na protější straně ulice. Zároveň bylo
nejpravděpodobnější, že se zabiják vloupá do některé z níže
umístěných kanceláří s výhledem na chodník. Střecha byla
nepravděpodobná, neboť ji monitorovaly desítky
průmyslových kamer. Bell zůstal na ulici jako návnada,
protože z doby, kdy zde řešil jeden únos, o této budově něco
věděl: totiž že zdejší okna se stejně jako u mnoha novějších
vládních budov v okolí nedají otevřít a jsou vyrobena z
výbuchuvzdorného skla.
Existovalo sice drobné riziko, že Odstřelovač použije
protipancéřové náboje, které proniknou i palcovým sklem,
ale Bell si vzpomněl na jedno rčení, které předloni zaslechl
při vyšetřování jistého případu: „Bůh nedává nic jistého.“
A tak se Roland Bell i přes hrozící riziko rozhodl nalákat
atentátníka ke střelbě v naději, že sklo při nárazu jeho kulky
popraská a prozradí jeho polohu.
Jeho nápad vyšel – byť s jistou odchylkou, o níž se Bell
nepřímo zmínil během hlášení do vysílačky. Ouvejs…
„Zásahovka čtyři volá Bella. Tady Haumann. Měl jsi
pravdu, příjem.“
„Pokračuj, příjem.“
Velitel pohotovostní jednotky pokračoval: „Jsme uvnitř.
Místo činu zajištěno. Až na to…, hele, jak se tomu říká,
když nějaký pachatel provede úplnou blbinu? Darwinova
cena?“
„Přesně tak,“ odvětil Bell. „Tak kampak si to vpálil?
Příjem.“
Bell totiž nepoznal odstřelovačovu polohu podle
popraskaného skla, nýbrž podle obrovského krvavého
cákance na okně. Haumann nyní Bellovi vysvětlil, že kulky
s měděným pláštěm, které po něm střelec vypálil, se
odrazily od skla, roztříštily se a zasáhly atentátníka celkem
na šesti místech – ze všeho nejhůře ve slabinách, kde zřejmě
přeťaly nějakou důležitou tepnu či žílu. A tak než zásahová
jednotka pronikla do kanceláře, stačil muž vykrvácet.
„Řekni, že je to Weir, příjem,“ odpověděl Bell.
„Ne. Je mi líto. Jde o chlapa jménem Hobbs Wentworth.
Bydlištěm v Canton Falls.“
Bell se vztekle zamračil. Takže Weir s dalšími
případnými komplici stále běhá po svobodě. „Našli jste
něco,“ zeptal se, „co by nám prozradilo, kde se Weir nachází
a co může mít za lubem?“
„Nenašli,“ odvětil chraplavým hlasem velitel. „Jen tu
Wentworthovu legitimaci. A taky měl u sebe – teď se podrž
– knížku s biblickými příběhy pro děti.“ Odmlčel se.
„Strašně nerad to říkám, ale máme další oběť, Rolande. Zdá
se, že Wentworth zavraždil jednu ženu, aby se dostal do
budovy… Takže my teď to místo zajistíme a budeme dál
pátrat po Weirovi. Konec.“
Detektiv zavrtěl hlavou a oznámil Gradymu: „Po
Weirovi ani stopy.“
Jenže v tom právě vězel celý problém. Dost možná totiž
policisté ve skutečnosti objevili spoustu Weirových stop,
dost možná dokonce narazili i na něj samotného – v
přestrojení za dalšího policistu, za zdravotníka, za
taktického agenta, za reportéra, za detektiva v civilu, za
kolemjdoucího, za bezdomovce –, pouze o tom jednoduše
nevědí.
Za zažloutlým sklem vyšetřovací místnosti zahlédl
Andrew Constable zachmuřený obličej statného černošského
dozorce – nakoukl do místnosti, pohlédl na zadrženého a
opět odstoupil od dveří.
Constable se postavil a prošel kolem advokáta k oknu.
Vyhlédl ven a spatřil dva dozorce, kteří mezi sebou na
chodbě o čemsi vážně rozmlouvali.
No tak jo.
„Cože?“ zeptal se Joseph Roth klienta.
„Nic,“ odvětil Constable. „Nic jsem neříkal.“
„Aha. Já myslel, že ano.“
„Ne.“
Přestože se sám Constable musel zamyslet, jestli přece
jen něco neřekl. Nevyslovil nahlas poznámku či neodříkal
modlitbu.
Vrátil se ke kovovému stolu, kde právě advokát zvedl
hlavu od kancelářských papírů se šesti jmény a telefonními
čísly, které Constableovi souvěrci v Canton Falls před chvílí
poskytli v odpovědi na otázky o Weirových možných
plánech a místě pobytu.
Roth působil neklidně. Právě se dozvěděli, že se muž
ozbrojený puškou před několika minutami pokusil spáchat
před soudní budovou atentát na Gradyho. Nebyl to však
Weir, jehož se policii stále nedařilo vypátrat. „Obávám se,“
pronesl nyní advokát, „že Grady bude příliš vyplašený, než
aby s námi vyjednával. Myslím, že bychom mu měli zavolat
domů a říct mu, co jsme zjistili.“ Poklepal na papíry. „Nebo
aspoň předložit tyhle materiály tomu detektivovi. Jak že se
to jmenuje? Bell, že jo?“
„Přesně tak,“ přitakal Constable.
Roth přejel vypaseným prstem po seznamu jmen a čísel
a zeptal se: „Myslíte, že někdo z nich bude o Weirovi vědět
něco konkrétního? Grady má totiž zájem jen o konkrétní
informace.“
Constable se předklonil, zadíval se na seznam a pak
přesunul pohled na Rothovy hodinky. Pomalu zavrtěl
hlavou. „Pochybuji,“ řekl.
„Vy… Vy o tom pochybujete?“
„Jo. Vidíte to první číslo?“
„Ano.“
„Tak to je čistírna na Harrison Street v Canton Falls. A
to číslo pod ním patří jednomu malému hokynářství. Pod
třetím číslem se dovoláte do baptistické církve. A pokud jde
o ta jména,“ pokračoval zadržený, „Ed Davis, Brett
Samuels, Joe James Watkins…“
„Jistě,“ řekl Roth. „Komplicové Jeddyho Barnese.“
Constable se uchechtl. „Proboha, ne. Jsou vycucaná z
prstu.“
„Cože?“ zamračil se Roth.
Constable se k němu sklonil a upřeně se mu zadíval do
zmatených očí. „Říkám, že ta jména a čísla jsou falešná.“
„Tomu nerozumím.“
„Jasně že ne, ty ubohý zkurvený židáku,“ zašeptal
Constable a zarazil pěsti do lícní kosti šokovaného advokáta,
než stačil Roth zvednout ruce a začít se bránit.
41
Andrew Constable byl silný muž, který pořádal dlouhé
výpravy do odlehlých loveckých a rybářských revírů,
vyvrhoval srnce, řezal kosti a kácel stromy.
Břichatý Joe Roth se mu nemohl rovnat. Pokusil se sice
vstát a přivolat pomoc, ale Constable jej silně udeřil do
hrdla, takže se advokátův výkřik změnil v pouhé
zachroptění.
Klient jej srazil k podlaze a začal zkrvaveného Rotha
mlátit spoutanýma rukama. Zanedlouho upadl advokát do
bezvědomí a obličej mu otekl jako meloun. Constable jej
odtáhl zpět ke stolku a opřel ho o něj zády ke dveřím.
Kdyby některý z dozorců znovu nakoukl do místnosti, měl
by dojem, že Roth pročítá se skloněnou hlavou podklady.
Constable se sklonil, zul advokátovi botu, svlékl mu
ponožku, co nejpečlivěji setřel ze stolku krev a zbytek
zakryl dokumenty a stohy papíru. Rotha zabije později. Nyní
alespoň na pár minut potřebuje tento nevinně vyhlížející
živý obraz.
Na pár minut – než bude svobodný.
Svoboda…
To byl celý smysl Weirova plánu.
Constableův nejlepší přítel Jeddy Barnes, druhý nejvýše
postavený činitel Vlasteneckého shromáždění, nenajal Weira
na vraždu Charlese Gradyho, nýbrž na to, aby Constablea
vysvobodil z proslule střežené manhattanské vazební
věznice a odvedl ho přes Most vzdechů do bezpečí
novoanglické divočiny, kde bude organizace moci obnovit
své poslání vést válku proti všemu nečistému, nestoudnému
a neznalému. Aby mohla zbavit zemi černochů, teploušů,
Židů, Hispánců a vůbec všech cizinců skrývajících se pod
zájmenem „oni“, jemuž Constable každý den spílal na svých
přednáškách pro Vlastenecké shromáždění a na tajných
webových stránkách, jejichž předplatiteli bylo mnoho tisíc
správně smýšlejících občanů z celé země.
Constable se postavil, přešel ke dveřím a vykoukl z
okénka. Dozorci neměli tušení, co se ve vyšetřovací
místnosti před pár okamžiky stalo.
Napadlo ho, že by měl mít nějakou zbraň, a tak vytáhl z
advokátovy zkrvavené košile kovovou propisovačku a
zabalil její konec do složené ponožky, aby si chránil dlaň.
Ostrá špička bude představovat kvalitní bodný nástroj.
Posadil se naproti Rothovi a během následného čekání
přemýšlel o plánu, který vymyslel Weir neboli „Kouzelník“,
jak mu říkal Barnes. Bylo to mistrovské dílo obnášející
desítky triků z oblasti iluzionismu. Úskok a dvojitý úskok,
pečlivé načasování, chytrá odvedení pozornosti. Začalo to
tím, jak Weir důmyslně přivedl policii na myšlenku, že se
chystá spiknutí s cílem zavraždit Charlese Gradyho. Základy
této hypotézy položil reverend Ralph Swensen, když se
státnímu zástupci neúspěšně pokusil o život. Zpackaný
atentát posílil přesvědčení policistů, že se na Gradyho chystá
úkladná vražda, takže se přestali soustředit na další případné
zločiny – například na plánované vloupání do vazební
věznice.
Samotný Weir se pak během druhého pokusu o Gradyho
zavraždění úmyslně nechal dopadnout a zavřít do vazby.
Constable měl zatím odvést pozornost po své linii.
Hodlal věznitele odzbrojit tím, že bude vystupovat jako hlas
rozumu, trvat na své nevině, získávat si sympatie okolí a
dnes večer přiláká Gradyho do soudní budovy pod záminkou
usvědčení Barnese a dalších spiklenců. Dokonce se měl
snažit pomoci iluzionistu vypátrat, čímž policii ještě více
odzbrojí a získá příležitost vyslat kódované sdělení o svém
přesném umístění ve vazební věznici, které poté Barnes
předá Weirovi.
Po Gradyho příjezdu se měl Hobbs Wentworth pokusit
státního zástupce zabít, ale na úspěchu tohoto atentátu ve
skutečnosti vůbec nezáleželo; důležité bylo, aby Hobbs
odvedl pozornost policie od vazební věznice. Nakonec se
Weir – který se po předstírání vlastní smrti volně pohyboval
po budově – dostaví v přestrojení do vyšetřovací místnosti,
zabije dozorce a pustí Constablea ven.
Celý plán počítal ještě s jedním bodem – s aspektem, na
který se Constable těšil celé týdny. Jeddy Barnes mu totiž
oznámil, že jakmile Weir dorazí do vyšetřovny, má se on
sám „postarat o toho právníka“.
„Co to má znamenat?“
„Weir tvrdil, že to nechá na tobě. Říkal akorát, že se máš
postarat o Rotha, aby nepřekážel v cestě.“
Když nyní Constable sledoval, jak z Rothových očí a úst
kape krev, pomyslel si: tak vida, o Žida je postaráno.
Přemýšlel, jakým způsobem Weir dozorce zavraždí, jaké
přestrojení k tomuto účelu použije a jakou únikovou cestu
zvolí, když vtom se – přesně podle plánu – ozvalo
nezaměnitelné bzučení vnějších dveří.
Jeho kočár ke svobodě právě dorazil.
Constable odtáhl Rotha ze židle a smýkl jím do rohu
vyšetřovací místnosti. Přemýšlel, že ho rovnou zabije, že mu
šlápne na průdušky. Předpokládal však, že Weir bude mít u
sebe pistoli s tlumičem. Případně nůž. Může ho zabít takhle.
Zaslechl zarachocení klíče v zámku dveří vyšetřovny.
Dveře se otevřely.
Na zlomek vteřiny si Constable pomyslel: Úžasné!
Weirovi se podařila proměna v ženu.
Poté si však na ženu vzpomněl: byla to ta rusovláska,
která včera přišla s detektivem Bellem.
„Je tu zraněný!“ vykřikla, sotva pohlédla na Rotha.
„Zavolejte záchranku!“
Jeden dozorce za ní se chopil telefonu, zatímco druhý
stiskl červený knoflík ve zdi. Na chodbě se rozvřeštěl
poplašný klakson.
Co se děje? Constable to nechápal. Kde je Weir?
Pohlédl na policistku a spatřil v její ruce slzný plyn –
jedinou přípustnou zbraň ve vazební věznici. Rychle se
zamyslel, chytil se za břicho a začal nahlas sténat. „Někdo
se sem vloupal! Nějaký jiný vězeň. Chtěl nás zabít!“ S
ostrou tužkou v dlani si přiložil zkrvavené ruce na břicho.
„Jsem zraněný. Pobodal mě!“
Rychlý pohled ven. Kouzelník stále nepřicházel.
Policistka se zamračila a rozhlédla se po cele, zatímco se
Constable sesouval k podlaze. Jakmile přistoupí blíž,
pomyslel si, bodnu ji tužkou do obličeje. Třeba ji trefím do
oka. Mohl bych jí vytrhnout ten slzák a nastříkat jí ho do
pusy nebo do očí. Případně jí přiložit tu tužku na záda:
dozorci si budou myslet, že je to pistole, a otevřou mu dveře.
Weir musí být někde nablízku – třeba stojí hned za těmi
bezpečnostními dveřmi.
Tak pojď, holka. Ještě trochu blíž. Možná má na sobě
neprůstřelnou vestu, připomněl si Constable, takže miř na tu
její pohlednou tvářičku.
„A váš advokát?“ zeptala se policistka a sklonila se nad
Rothem. „Toho taky pobodal?“
„Ano! Byl to nějaký černoch. Řikal, že jsem rasista. Že
prý mi chce dát za vyučenou.“ Constable měl sklopenou
hlavu, ale citil, že k němu policistka přistupuje blíže. „Joe je
těžce zraněný. Musíme ho zachránit!“
Ještě pár centimetrů…
Anebo když to je běloch a vypadá elegantně – když má
všechny zuby a na sobě šaty, které nesmrdí jako včerejší
chcanky –, přiznejte, nebudete pak mačkat spouší o něco
málo pomaleji?
Constable zasténal.
Cítil tu policajtku velice blízko.
„Ukažte, jak vážně jste zraněný,“ řekla.
Constable pevně sevřel tužku a připravil se ke skoku.
Zvedl hlavu, aby lokalizoval cíl.
A uzřel rozprašovač slzného plynu vzdálený třicet
centimetrů od jeho očí.
Policistka rozprašovač stiskla a vyslala mu přímo do
obličeje dávku. Jeho ústy, nosem a očima pronikla stovka
rozžhavených jehliček.
Constable vykřikl, policistka mu vytrhla tužku z ruky a
nohou ho obrátila na záda.
„Proč to děláte?“ zaječel Constable a vzepřel se na
loktech. „Proč?“
Policistka místo odpovědi krátce zaváhala a pak jej
zahrnula další sprškou pálivého plynu.
Amélie Sachsová odložila nádobku se slzným plynem.
Jako potenciální seržantku ji lehce znepokojovala
nevynucená druhá dávka do Constableova obličeje.
Když si ovšem všimla čtrnáctikarátového bodce napůl
ukrytého ve vězňově ruce, jako pouliční policistku, která má
drát, ji nadmíru těšilo poslouchat, jak ten zpustlý fanatik po
druhé dávce spreje kvičí jako podsvinče. Nakonec
odstoupila, dva dozorci z tohoto podlaží Constablea zvedli a
odvlekli ho pryč.
„Lékař! Odveďte mě k lékaři! Moje oči! Mám právo na
lékaře!“
„Nebudu ti opakovat, že máš držet zobák.“ Dozorci ho
nerušeně táhli chodbou, přestože Constable vlekl chodidla
po podlaze. Na konci se zastavili, spoutali mu kotníky a
odtáhli ho za roh.
Sachsová se dvěma dalšími dozorci mezitím prohlédla
Josepha Rotha. Dýchal, ale byl vážně zraněný a v
bezvědomí. Amélie usoudila, že bude nejlepší s ním
prozatím nehýbat. Zanedlouho dorazili zdravotníci, a když
jim Sachsová zkontrolovala totožnost, pustili se do
ošetřování advokáta: uvolnili mu dýchací cesty, zafixovali
krk, upevnili mu pod záda podložku, položili ho na nosítka a
odvezli ho ze zajištěného sektoru vazební věznice do jedné z
nemocnic.
Sachsová stála opodál a prohlížela si místnost i chodbu,
aby se ujistila, že se sem Weirovi nepodařilo nepozorovaně
proklouznout. Ne, byla si jistá, že zde není. Vyšla ven, a
teprve když si na přepážce opět převzala služební pistoli,
začala být o něco klidnější. Zavolala Rhymovi, sdělila mu,
co se stalo, a dodala: „Constable na něj čekal, Rhyme.“
„Na Weira?“
„Myslím, že jo. Byl překvapen, když jsem ty dveře
otevřela já. Snažil se zachovat duchapřítomnost, ale já
poznala, že na někoho čekal.“
„Takže tohle měl Weir ve skutečnosti v plánu?
Osvobodit Constablea?“
„Řekla bych, že jo.“
„To je zatraceně dobré odvedení pozornosti,“ zamumlal
kriminalista. „Přinutil nás zaměřit veškerou koncentraci na
to spiknutí proti Gradymu. Nikdy by mě nenapadlo, že jim
jde o vloupání do věznice.“ Odmlčel se a dodal: „Ledaže by
i ten útěk byl jen odvedením pozornosti a Weirovým úkolem
je skutečně zavraždit Gradyho.“
Sachsová chvíli uvažovala. „To by taky šlo.“
„A po Weirovi pořád žádná stopa?“
„Ne.“
„Dobře, ještě pořád procházím ty důkazy, které jsi
nasbírala ve vazební věznici, Sachsová. Přijeď sem a
kouknem se na ně spolu.“
„Nemůžu, Rhyme,“ odvětila Sachsová a zadívala se na
chodbu, v níž dobrá desítka přihlížejících vzrušeně civěla do
střeženého sektoru. „On tu někde musí být. Budu ho hledat
dál.“
Suzukiho hodiny klavíru pro děti se skládají z řady stále
obtížnějších hudebních cvičebnic obsahujících přibližně
dvanáct etud. Jakmile student úspěšně zvládne některou
cvičebnici, jeho rodiče často uspořádají malou oslavu pro
přátele, rodinu a učitele hudby, během níž student přednese
krátký recitál.
Christine Gradyová měla úspěšné zvládnutí třetího dílu
Suzukiho oslavit ode dneška za týden a na svůj minikoncert
se tvrdě připravovala. Momentálně seděla v hudebním
salonu bytu a dokončovala přednes Schumannova
„Divokého jezdce“.
Hudební salon byl malý a tmavý, ale Chrissy se zde
úžasně líbilo. Stálo zde jen několik židlí, regály s notami a
nádherný lesklý klavír.
S jistým úsilím přehrála andante z Clementiho Sonatiny
C dur a jako odměnu za snahu si poté dopřála jednu ze
svých oblíbených skladeb, Mozartovu Sonatinu. Nezdálo se
jí však, že by hrála nějak mimořádně dobře. Rozptylovala ji
přítomnost policistů v bytě. Všichni se sice chovali moc
mile, vesele s ní klábosili o Hvězdných válkách, Harrym
Potterovi nebo hrách pro xbox a zeširoka se přitom
usmívali; Chrissy však dobře věděla, že se ve skutečnosti
vůbec neusmívají – že to dělají jen proto, aby se cítila
příjemně. Jejich falešné uculování v ní paradoxně
vyvolávalo ještě větší děs.
I když to totiž sami nevyslovili, skutečnost, že zde
setrvávali, znamenala, že se někdo snaží ublížit jejímu
tatínkovi. Chrissy neměla strach, že se někdo pokusí ublížit
jí. Děsilo ji, že jí nějaký zlý člověk chce vzít tátu, a přála si,
aby otec přestal dělat tu práci u soudu. Jednou sebrala
odvahu a požádala ho o to. Jenže táta jí odpověděl: „Jak moc
ráda hraješ na piano, miláčku?“
„Strašně ráda.“
„Vidíš, a přesně stejně mám já rád svoji práci.“
„Aha. Dobře,“ řekla tehdy Chrissy. Přestože to vůbec
nebylo dobře. Jelikož kvůli hraní vás lidé nezačnou
nenávidět a nebudou vás chtít zabít.
Chrissy přimhouřila oči a soustředila se. Na jednom
místě udělala botu, a tak zkusila skladbu přehrát znovu.
A navíc se dozvěděla, že teď nějakou dobu budou muset
bydlet někde jinde. Podle mámy jen den nebo dva – ale co
když to bude déle? Co když budou muset zrušit slavnostní
večírek? Rozčilená Chrissy přestala hrát, zavřela cvičebnici
a začala ji ukládat do tašky.
Hele, koukejme na to!
Na stojanu ležela mátová pirožka. Ne taková ta malá,
nýbrž normálně velká, jaké se prodávají ve Food Emporium.
Chrissy přemýšlela, kdo ji tam asi nechal. Máma neviděla
ráda, když někdo v hudebním salonu jedl, a Chrissy během
cvičení nikdy nesměla cucat bonbon nebo jíst cokoliv
lepkavého.
Možná to byl táta. Chrissy věděla, že vůči ní cítí výčitky
kvůli všem těm policistům okolo i kvůli tomu, že se včera
večer nemohla zúčastnit recitálu v Místní škole.
No jasně – je to tátova tajná laskomina.
Ohlédla se a vykoukla skrz štěrbinu ve dveřích. Viděla,
jak pokojem procházejí lidé sem a tam, a slyšela klidný hlas
toho milého policisty ze Severní Karolíny, který má doma
dva kluky a ona se s nimi jednou seznámí. Máma právě
nesla z ložnice kufr. Na tváři měla ten svůj nešťastný výraz
a zrovna říkala: „To je šílené. Proč ho nedokážou najít?
Vždyť je to jediný člověk. A vás jsou stovky. Já to
nechápu.“
Chrissy se opřela o židli, rozbalila staniol, do něhož byla
pirožka zabalena, a pomalu ji snědla. Když skončila, pečlivě
si prohlédla prsty. No jo, má na nich čokoládu. Půjde do
koupelny a umyje si ruce. A když už tam bude, spláchne
staniol do toalety, aby to máma vůbec nezjistila. Říkalo se
tomu „zametení stop“, jak se Chrissy dozvěděla z
televizního pořadu Vyšetřování místa činu, na který se ji
sice rodiče nenechali dívat, ale jí se to přesto tu a tam
podařilo.
XXX
Roland Bell se s Charlesem Gradym bezpečně vrátil do
bytu, kde se nyní prokurátorova rodina chystala k přesunu
do střeženého domu newyorské policie v oblasti Murray
Hill. Zatáhl žaluzie a doporučil členům rodiny, aby se drželi
stranou od oken. Viděl sice, jak tato rada přilévá další olej
do ohně jejich neklidu, ale jeho úkolem nebylo hýčkat
lidskou psychiku. Musel se postarat, aby je nesmírně
mazaný zabiják nepřipravil o život.
Po chvíli mu zazvonil mobilní telefon. Byl to Rhyme.
„Všechno zajištěno?“ dotázal se.
„Jako pro kojence,“ odvětil Bell.
„Constable sedí ve zvlášť střežené cele.“
„A jeho dozorce známe, že jo?“ ujistil se Bell.
„Amélie říkala, že Weir je možná dobrý, ale těžko by se
dokázal převtělit ve dva hrochy připomínající Shaquillea
O’Neala.“
„Jasně. Jak je na tom Roth?“
„Ten advokát? Bude žít. Ale dostal těžkou nakládačku.
Já…“ Rhyme se odmlčel, neboť v jeho pokoji začal mluvit
někdo jiný. Bell měl dojem, že slyší tichý hlas Mela
Coopera.
Po chvíli se Rhyme na linku vrátil. „Pořád ještě
procházím položky, které Amélie našla v té vazební věznici.
Zatím nemám žádná konkrétní vodítka. Ale chtěl jsem se
zmínit o něčem jiném. Bedding se Saulem konečně zjistili,
od kterého pokoje v Lanham Arms byla ta hotelová karta.“
„A na koho byla registrovaná?“
„Jméno i adresa byly falešné,“ vysvětlil Rhyme. „Ale
recepční uvedla, že host dokonale odpovídal Weirovu
popisu. Ohledávací tým tam toho moc neobjevil, ale za
prádelníkem se našla odhozená injekční stříkačka. Nevíme,
jestli ji tam nechal Weir, ale vycházím z předpokladu, že
ano. Mel našel na jehle stopy čokolády a sa-charózy.“
„Sacharóza – to je cukr?“
„Přesně tak. A samotná stříkačka obsahovala arzen.“
Bell se zamyslel. „Takže otrávil něco sladkého.“
„Vypadá to tak. Zeptej se Gradyových, jestli jim někdo v
poslední době neposlal nějaký pamlsek.“ Bell tlumočil
otázku státnímu zástupci a jeho ženě. Oba zavrtěli hlavou a
působili zděšeně, že detektiv vůbec podobný dotaz vznesl.
„Ne, v tomhle bytě sladkosti nemáme,“ konstatovala
Gradyho manželka.
Rhyme se opět ujal slova. „Říkals, že tě překvapil, když
dnes odpoledne pronikl přímo do Gradyho bytu,“ řekl
Bellovi.
„To jo. Myslel jsem, že ho skřípnem ve vestibulu, ve
sklepě nebo na střeše. Vůbec jsme nečekali, že se dostane za
dveře bytu.“
„A kam zamířil, když se tam vloupal?“
„Prostě se objevil v obýváku. Všema to tam otřáslo.“
„Takže mohl mít příležitost nechat nějakou sladkost v
kuchyni.“
„Ne, v kuchyni být nemohl,“ vysvětlil Bell. „Tam jsem
seděl já s Lonem.“
„A do kterých dalších pokojů se teda mohl dostat?“
Bell tlumočil otázku Gradymu a jeho ženě.
„Co se děje, Rolande?“ vyzvídal státní zástupce.
„Lincoln právě objevil další stopy a myslí si, že se Weir
mohl pokusit umístit ve vašem bytě jed. Zdá se, že byl
obsažen v nějaké sladkosti. Nevíme jistě, zda to opravdu
udělal, ale…“
„Ve sladkosti?“ ozval se za nimi vysoký tichý hlas.
Bell, Gradyovi a další dva policisté z ostrahy se otočili a
spatřili prokurátorovu dceru, která civěla na detektiva s
očima vytřeštěnýma strachem.
„Chrissy?“ zeptala se její matka. „Co se děje?“
„Ve sladkosti?“ zašeptala dívka znovu.
Z ruky jí vypadl staniolový obal a z úst se jí vydralo
vzlykání.
S rukama zbrocenýma potem sledoval Bell chodce na
chodníku před bytem Charlese Gradyho.
Desítky lidí.
Je některý z nich Weir?
Nebo někdo jiný z toho zpropadeného Vlasteneckého
shromáždění?
K domu přisvištěla sanitka, z níž vzápětí vyskočili dva
záchranáři. Než však směli projít hlavním vchodem dovnitř,
detektiv jim pečlivě zkontroloval legitimace.
„Co to má všecko znamenat?“ zeptal se jeden z nich
dotčeně.
Bell si ho nevšímal a dál kontroloval auta na ulici,
kolemjdoucí i okna v okolních budovách. Jakmile byl
prostor zajištěn, hvízdl a mlčenlivý bodyguard Luis
Martinez vyrazil s dívkou v matčině doprovodu do sanitky.
Chrissy zatím nejevila žádné příznaky otravy, ale byla
bledá a celé její tělo se otřásalo bojácným pláčem. Údajně
snědla mátovou pirožku, která se záhadně objevila v jejím
hudebním pokoji. Pro Bella se ubližování dětem rovnalo
nejhorší formě zla, a přestože se snad na chvíli nechal
ukolébat Constableovými uhlazenými řečmi, poslední
incident svědčil o naprosté zkaženosti lidí kolem
Vlasteneckého shromáždění.
Rozdíly mezi kulturami? Mezi rasami? Nic takového.
Existuje pouze jeden jediný rozdíl: mezi dobrem a slušností
na jedné straně a zlem na straně druhé.
Pokud dívka zemře, dal si Bell za svůj osobní úkol
dohlédnout, aby Weir i Constable obdrželi trest odpovídající
tomu, co oni sami provedli Chrissy: smrtící injekci.
„Jen se neboj, drahoušku,“ utěšoval dívku, zatímco jí
jeden z ošetřovatelů měřil krevní tlak. „Budeš zas úplně v
pořádku.“
Odpovědí mu bylo Chrissyino zamlklé vzlykání. Pohlédl
na dívčinu matku, v jejímž obličeji se rýsoval něžný výraz –
ten ovšem nemohl zcela zakrýt vztek, jenž byl
exponenciálně silnější než v Bellově případě.
Detektiv zavolal vysílačkou na centrálu a nechal se spojit
s nemocniční pohotovostí, kam se momentálně řítili. „Za
dvě minuty budeme na akutním příjmu,“ oznámil službu
konající sestře. „Takže mě poslouchejte – chci, abyste
vyklidili příjem a taky trasu k jednotce léčby otrav. Nechci
tam vidět ani živáčka, pokud u sebe nebude mít
zaměstnanecký průkaz s fotkou.“
„Ale to nepůjde, detektive,“ sdělila mu sestra. „Tahle
část nemocnice je příšerně rušná.“
„V tomhle budu docela mezkovitej, paní.“
„Co že budete?“
„Tvrdohlavý. Tu dívku a její rodinu pronásleduje
ozbrojený pachatel. Takže jestli v našem zorném poli
zahlídnu někoho bez legitimace, dostane hezky svižně na
ruce pouta.“
„Toto je pohotovostní oddělení městské nemocnice,
detektive,“ odpověděla žena nedůtklivě. „Víte, na kolik lidí
se zrovna teď dívám?“
„Ne, paní. Nevím. Ale zkuste si představit, že se za
chvíli budete dívat, jak všichni leží na břiše a s kajdánkama.
Protože přesně tak to tam bude vypadat, jestli se do našeho
příjezdu ti lidi nevypaří. Což bude mimochodem za dvě
minuty odteďka.“
„Případy mění barvu.“
Charles Grady seděl shrbený v oranžovém plastovém
křesílku v místnosti za čekárnou pohotovostního oddělení a
civěl na zelené linoleum prošoupané tisícovkami zoufalých
chodidel.
„Myslím trestní případy.“
Roland Bell seděl vedle něj. Jeden z vchodů zaplňovala
Luisova ostražitá postava, zatímco u vstupu na rušnou
chodbu hlídkoval další člen Bellova zásahového týmu:
Graham Wilson, pohledný a horlivý detektiv s dychtivýma
přísnýma očima a talentem na odhalování lidí ukrývajících
zbraně, jako by měl v sobě rentgenový snímač.
Gradyho manželka doprovodila Chrissy přímo na akutní
příjem, spolu s Luisem a dalším členem ostrahy.
„Na právnické fakultě jsme měli jednoho profesora,“
pokračoval Grady a stále byl nehybný jako trám. „Dělal
státního zástupce a potom soudce. Vešel do učebny a řekl
nám, že za celou mnohaletou právnickou praxi se mu nikdy
nestalo, aby mu do kanceláře vstoupil černobílý případ.
Všechny mají nějaký odstín šedé. Některé jsou zatraceně
tmavě šedé a jiné zatraceně světle šedé. Ale všechny jsou
šedé.“
Bell pohlédl na chodbu směrem k improvizované
čekárně, kterou službu konající sestra vyhradila pro zraněné
skejťáky a cyklisty. Tuto část nemocnice totiž personál
nechal vyklidit, přesně jak Bell žádal.
„Ovšem když se pak na některý případ vrhnete, mění
barvu. Stává se černobílým. Ať už stojíte na straně
obžaloby, nebo obhajoby, šedé odstíny se z něj vytrácejí. Na
vaší straně je stoprocentní dobro, u protistrany stoprocentní
zlo. Dobro, nebo zlo. Můj profesor tvrdil, že si na tento jev
musíte dát pozor. Musíte si neustále připomínat, že případy
jsou ve skutečnosti šedé.“
Bell si všiml jednoho ošetřovatele. Mladý Hispánec
působil neškodně, ale detektiv přesto kývl na Wilsona, který
ošetřovatele zadržel a zkontroloval mu průkaz. Nakonec na
Bella souhlasně kývl.
Chrissy již patnáct minut ležela na operačním sále. Proč
někdo nemůže vyjít ven a sdělit jim alespoň něco
předběžného?
„Jenže víte, Rolande,“ pokračoval Grady, „během těch
několika měsíců, co jsme se dozvěděli o spiknutí v Canton
Falls, se pořád utvrzuji, že Constableův případ černobílý je.
Ani na okamžik jsem ho nepokládal za šedý. Šel jsem po
něm všemi možnými prostředky.“ Smutně se zasmál, znovu
se zahleděl do chodby a chmurný úsměv mu z tváře
vymizel. „Kde je ten doktor, ksakru?“
Opět sklopil hlavu.
„Ale kdybych ho byl viděl v šedivějších barvách,
kdybych po něm nešel tak neústupně, kdybych byl
ochotnější ke kompromisům, možná by si nenajal Weira.
Možná by ne…“ Kývl k místu, kde se nyní nacházela jeho
dcera. Zakuckal se a chvíli mlčky plakal.
„Myslím, že ten váš profesor se mýlil, Charlesi,“
odpověděl Bell. „Přinejmenším v lidech, jako je Constable.
Každý, kdo se dopustí toho, co on…, na takových lidech
zkrátka nic šedého není.“
Grady si otřel obličej.
„Vaši synové, Rolande… Byli někdy v nemocnici?“
Detektiv si ze všeho nejdříve vzpomněl na návštěvy u
matky na sklonku jejího života. O tom se však státnímu
zástupci nezmínil. „Tu a tam. Ale nikdy to nebylo nic
vážného – nějaké šití na čele a zlomené malíčky po úderu
baseballového míčku. Nebo když vás při hře srazí vnitřní
polař.“
„Vidíte,“ poznamenal Grady, „taky vám to sebere dech.“
Znovu pohlédl do prázdné chodby. „Úplně vám to sebere
dech.“
O pár minut později si detektiv uvědomil pohyb na
chodbě. Lékař v zeleném plášti si všiml Gradyho a pomalu k
němu přistoupil. Bell z jeho tváře nedokázal nic vyčíst.
„Charlesi,“ řekl tiše.
To však již Grady – byť měl stále sklopenou hlavu –
sledoval lékařův příchod.
„Černobílý,“ zašeptal. „Božínku.“ Zvedl se a vyrazil
lékaři naproti.
Lincoln Rhyme se právě díval z okna na večerní oblohu,
když vtom mu zazvonil telefon. „Příkaz: zvednout telefon.“
Cvak.
„Ano?“
„Lincolne? Tady Roland.“
Mel Cooper se ztěžka otočil a pohlédl na kriminalistu.
Oba věděli, že Bell je v nemocnici s Christine Gradyovou a
jejími rodiči.
„Tak jak to vypadá?“
„Je úplně v pořádku.“
Cooper na okamžik zavřel oči, a pokud měl někdy
protestant sto chutí se požehnat, bylo to právě teď. Také
Rhyme pocítil nával úlevy.
„Žádný jed?“
„Nic. Byla to jen pirožka. Nikde se nenašla ani molekula
toxické látky.“
„Takže i tohle bylo odvedení pozornosti,“ zadumal se
kriminalista.
„Vypadá to tak.“
„Jenže co tím chce, sakra, dokázat?“ zeptal se Rhyme
slabým hlasem – otázka nesměřovala ani tak na Bella jako
spíše na něj samotného.
„Já bych se vsadil, že nás Weir navádí na Gradyho,“
nadhodil detektiv. „Podle mě to znamená, že se ještě o něco
pokusí, aby vysekal Constablea z vazby. Zrovna teď je
někde v soudní budově.“
„Už jste na cestě do střeženého domu?“
„Jo. Celá rodinka. Budem tam sedět tak dlouho, dokud
toho chlápka nelapneš.“
Dokud?
A co takhle jestli?
Když ukončili hovor, otočil se Rhyme od okna a zajel
zpátky k důkazní tabuli.
Ruka je rychlejší než oko.
Tak tohle není pravda.
Co může mít mistrovský iluzionista Weir za lubem?
Rhyme cítil, jak se mu svaly na krku napínají téměř až
ke křečím, ale stále civěl z okna a uvažoval o hádance, které
vyšetřovatelé čelí:
Zabiják Hobbs Wentworth byl mrtev a Grady s rodinou
v bezpečí. Constable se očividně připravoval k útěku z
vyšetřovací místnosti v Hrobkách, ale Weir se v žádném
okamžiku otevřeně nepokusil ho osvobodit. Takže to
vypadalo, že Weirovy plány přicházejí vniveč.
Rhyme se ovšem nedokázal s tímto evidentním závěrem
spokojit. Svým předpokládaným pokusem o otravu Christine
Gradyově odvedl Kejklíř jejich pozornost od centra města a
Rhyme se nyní přikláněl k Bellovu názoru, že se Weir
zanedlouho znovu pokusí o Con-stableovo osvobození.
Anebo se tu dělo něco zcela jiného – například snaha o
Con-stableovo zavraždění, aby nemohl proti nikomu
svědčit?
Rhymem lomcovala beznaděj. Již dávno se smířil se
skutečností, že mu jeho stav nikdy neumožní fyzicky
dopadnout pachatele. Kompenzací mu za to byla pronikavě
bystrá mysl. Přestože seděl bez hnutí na křesle či na posteli,
alespoň dokázal pronásledované pachatele přechytračit.
V případě Ericka Weira alias Kejklíře mu to však nešlo.
Weir patřil k lidem, kteří jsou bytostně oddáni klamu.
Rhyme přemýšlel, zda může udělat ještě něco jiného,
aby nalezl odpovědi na neskutečné otázky, jež tento případ
vyvolával.
Sachsová, Sellitto a celá zásahová jednotka pročesávali
vazební věznici a soudní budovu. Kara čekala v Cirque
Fantastique na Ka-deskyho. Thorn sháněl telefonem
Keatinga a Loessera, zabijákovy bývalé asistenty, aby zjistil,
zda je Weir během posledního dne nekontaktoval nebo zda
si náhodou nevzpomněli ještě na něco jiného, co by mohlo
být pro policii užitečné. Skupina pro rozbor fyzických
důkazů, zapůjčená z FBI, prohledávala místo činu v
kancelářské budově, kde se zastřelil Hobbs Wentworth, a
technici ve Washingtonu stále analyzovali vlákno a barvu
imitující falešnou krev, které našla Sachsová ve vazební
věznici.
Co ještě mohl Rhyme učinit, aby prohlédl myšlenkové
pochody Ericka Weira?
Pouze jednu jedinou věc.
Rozhodl se, že se pokusí o něco, co nedělal již několik
let.
I on sám začal procházet rošt. Jeho ohledávání započalo
na zkrvaveném místě úniku ve vazební věznici a postupně
ho provedlo klikatými chodbami osvětlenými sytě zeleným
fluorescenčním světlem. Procházel kolem rohů otlučených
dokulata za celá léta, během nichž zde kodrcaly zásobovací
vozíky s paletami. Nakukoval do kumbálu a kotelen a
pokoušel se sledovat kroky – a rozeznávat myšlenky –
Ericka Weira.
Tuto cestu Rhyme pochopitelně absolvoval se
zavřenýma očima a odehrávala se výlučně v jeho mysli.
Přesto se mu zdálo zcela příhodné pokusit se o toto
imaginární pronásledování, neboť kořistí, po níž pásl, byl
koneckonců zmizelý člověk.
XXX
Na semaforu přeskočila zelená a Malerick pomalu
zrychlil.
Přemýšlel o Andrewu Constableovi, opravdovém
Kejklíři, tedy alespoň podle názoru Jeddyho Barnese. Jako
správný mentalista dokázal Constable během několika vteřin
odhadnout každého člověka a začít se chovat tak, že se jeho
protějšek okamžitě uklidnil. Hovořil s humorem, vtipem a
porozuměním, zaujímal racionální, sympatická stanoviska.
Prodával naivkům medicínu, které měl v zásobě
samozřejmě spoustu. Zdálo by se, že se lidé nenechají
obalamutit nesmysly šířenými skupinami jako Vlastenecké
shromáždění. Jenže jak kdysi poznamenal velký impresário
Malerickova oboru P. T. Barnum, každou minutu se narodí
hňup.
Když se nyní Malerick prodíral nedělní zácpou, s
pobavením přemýšlel, jak beznadějně zmatený teď asi
Constable je. Plán útěku předpokládal, že vězeň zneškodní
svého advokáta. Před dvěma týdny v restauraci v Bedford
Junction mu Jeddy Barnes řekl: „Víte, pane Weire,
podstatné je, že ten Roth je Žid. Pro Andrewa bude jeho
zneškodnění radost.“
„Mně je to jedno,“ odvětil tehdy Malerick. „Jestli chce,
může ho klidně zabít. Můj plán to neovlivní. Já jen žádám,
aby se o něj někdo postaral. Uklidil ho z cesty.“
Barnes přikývl. „Předpokládám, že pro pana Constablea
to bude dobrá zpráva.“
Malerick si dokázal představit, jak asi v Constableovi
rostl zmatek a panika, když jen tak seděl nad chladnoucím
advokátovým tělem a čekal, až se dostaví Weir v přestrojení
a ozbrojen pistolemi a vysvobodí ho z budovy – ke kteréžto
události pochopitelně nikdy nemělo dojít.
Místo toho se měly otevřít dveře vyšetřovací místnosti a
tucet dozorců měl Constablea odvléci zpět do jeho cely.
Proces bude normálně pokračovat a Andrew Constable –
stejně zmatený jako Barnes, Wentworth i všichni ostatní
členové toho jeho neandertálského klanu z Canton Falls – se
nikdy nedozvědí, že byli zneužiti.
Malerick čekal u dalšího semaforu a přemýšlel, jak se asi
vyvíjí jeho druhé odvedení pozornosti. Trik zvaný Otrávená
holčička byl sice lehce melodramatický, ne-li přímo
šablonovitý, ale Malerick se za mnoho let vystupování
přesvědčil, že publikum daleko lépe reaguje na očividné
věci. Pochopitelně se nejednalo o nejlepší odvedení
pozornosti na světě; Malerick si nebyl zcela jist, zda policie
tu stříkačku v Lanham Arms objeví, a rovněž nemohl tušit,
zda holčička nebo někdo jiný tu pirožku pozře. Rhyme a
jeho lidé však byli tak dobří, že si – jak Malerick
předpokládal – z nalezených předmětů s velkou
pravděpodobností vyvodí děsivý závěr o dalším pokusu o
zabití státního zástupce a jeho rodiny. Načež zjistí, že v
pirožce vůbec žádný jed nebyl.
Co si o tom budou myslet?
Neexistuje někde jiná otrávená pirožka?
Anebo jde o odvedení pozornosti, které je má odpoutat
od manhattanské vazební věznice, kde by se Malerick mohl
znovu pokusit o osvobození Andrewa Constablea?
Stručně řečeno se bude policie zmateně koupat v téhle
prapodivné bramboračce a nebude mít sebemenší tušení, co
se ve skutečnosti děje.
Ve skutečnosti, ctěné publikum, se zde totiž již dva dny
odehrává neopakovatelné představení založené na dokonalé
kombinaci fyzického a psychologického odvedení
pozornosti.
Fyzické odvedení pozornosti spočívalo v nasměrování
policie na byt Charlese Gradyho a na vazební věznici.
Podstatou psychologického odvedení pozornosti pak
bylo nasměrování veškerých podezření od toho, co Malerick
skutečně dělal, ke snadno uvěřitelnému motivu, na jehož
„odhalení“ byl Lincoln Rhyme náležitě hrdý: totiž k
nájemné vraždě Charlese Gradyho a zorganizování útěku
Andrewa Constablea. Jakmile policisté dospěli k tomuto
závěru, přestali hledat další vysvětlení Malerickových
skutečných počinů a plánů.
Které s Constableovým případem absolutně nesouvisely.
Všechny stopy, jež za sebou Malerick tak průhledně
zanechal – útoky inspirované iluzionistickými triky u
prvních tří obětí, které představovaly různé aspekty cirkusu,
bota s psími chlupy a hlínou ukazující na Central Park,
zmínky o požáru v Ohiu a souvislost s Cirque
Fantastique…, to vše policii přesvědčilo, že jeho záměrem
ve skutečnosti nemůže být pomsta Kadeskymu, neboť – jak
Lincoln Rhyme prohlásil – ty stopy byly příliš nápadné.
Malerick zkrátka musel mít v plánu něco jiného.
Jenže neměl.
Oděn do uniformy řidiče záchranné služby projel ve své
sanitce služebním vjezdem do stanu hostícího „světově
proslulý mezinárodně uznávaný kritikou velebený“ Cirque
Fantastique.
Zaparkoval pod lešením tribuny, vystoupil a zamkl
dveře. Nikdo z kulisáků, policistů a četných dozorců
nevěnoval pozornost jemu ani sanitce. Po odpolední
bombové hrozbě a následné panice se zdálo naprosto
normální, že u stanu parkuje záchranné vozidlo – naprosto?
přirozené, poznamenal by kouzelník.
Pohleďte, ctěné publikum, zde je váš iluzionista – v záři
reflektorů, a přesto zcela neviditelný.
Zde je váš Zmizelý muž, přítomný, leč nespatřený.
Nikdo neupřel jediný pohled na jeho vůz, jímž ve
skutečnosti vůbec nebyla sanitka, nýbrž obyčejné feke. V
místě, kde sanitky vozí-vají lékařské vybavení, leželo
dvanáct plastových nádob obsahujících celkem tři tisíce litrů
benzinu. Nádoby byly napojeny na jednoduchý roznětný
obvod, který měl zanedlouho probudit tekutinu k životu a
vyslat smrtící záplavu na tribuny, na plátno stanu a na
publikum čítající dva tisíce lidí.
Mezi nimiž bude i Edward Kadesky.
Vzpomínáte, pane Rhyme, jak jsme spolu mluvili? Moje
slova byla tehdy jen obyčejným plácáním. To Kadesky a
Cirque Fantastique zničili můj život i mou lásku a já teď
zničím je. Motivem toho všeho není nic než odplata.
Za naprostého nezájmu ostatních nyní iluzionista vyšel
ze stanu a zamířil do Central Parku. Převlékne se ze
zdravotnické uniformy do nového přestrojení, pod rouškou
noci se sem vrátí a najde si nějaké výhodné místo, aby si
jako dočasný člen obecenstva mohl i on užít finále svého
vystoupení.
44
Rodiny, skupiny přátel, milenecké dvojice i děti pomalu
vcházely do stanu, usedaly na místa, zaplňovaly lavice i
sedadla a pomalu se měnily ze shluku jednotlivců v bytost
zvanou publikum, která se jako celek neskutečně liší od
jednotlivých částí.
Metamorfóza…
Kara toto hemžení chvíli sledovala, pak se otočila a
zastavila jednoho dozorce. „Už tu dost dlouho čekám.
Nevíte, kdy se vrátí pan Kadesky? Je to velmi důležité.“
Dozorce nevěděl, stejně jako dva další lidé, jichž se
kouzelnice zeptala.
Další pohled na hodinky. Karu zabolelo u srdce. Před
očima se jí objevil obrázek matky ležící ve Stuyvesant
Manor, jak se s pronikavou vnímavostí rozhlíží po pokoji a
přemýšlí, kde má dceru. Kaře se chtělo plakat zoufalstvím,
že je zde uvězněna. Věděla, že zde musí setrvat a učinit, co
je v jejích silách, aby zastavila Weira, ale zároveň zoufale
toužila být své matce po boku.
Otočila se zpět k jasně osvětlenému interiéru obrovského
cirkusového stanu. Účinkující čekali v bočních křídlech,
připravovali se na slavnostní zahájení a nasazovali si
přízračné masky ve stylu commedia dell’arte. Také děti v
publiku měly na tvářích škrabošky, předražené suvenýry z
venkovních stánků. Boxerské čumáky, orlí nosy, zobáky.
Rozhlížely se kolem sebe – většina jich působila vzrušeně a
rozverně, ale Kaře neuniklo, že část dětí je viditelně
neklidná. Masky a tajuplné dekorace pravděpodobně činily v
jejich očích z cirkusu dějiště hororového filmu. Kara
zbožňovala vystoupení pro děti, ale zároveň věděla, že
člověk musí být opatrný; dětský svět se poněkud liší od
světa dospělých a iluzionista může dětem snadno zničit
křehký pocit pohody. Při vystoupeních pro děti proto ona
sama předváděla jen legrační čísla a často po představení
pozvala děti k sobě a zvedla před nimi plachtu.
Sledovala magickou atmosféru kolem sebe a pociťovala
vzrušení a toužebné očekávání… Dlaně se jí potily/jako by
zde dnes měla vystupovat sama. Ach, co by za to dala,
kdyby teď mohla stát v přípravném stanu. Spokojená,
sebejistá, a přesto napjatá by právě nyní cítila, jak se jí s
blížícím se začátkem představení nedočkavostí zrychluje
tep.
Smutně se usmála. Vida, nakonec to přece jen do Cirque
Fantastique dotáhla.
Jenže jako poslíček.
Jsem vlastně dost dobrá? napadlo ji. Přese všechno, co jí
říkal David Balzac, si ona sama někdy myslela, že ano.
Přinejmenším byla stejně dobrá jako například Harry
Houdini během raných vystoupení – úniky při nich
prováděli pouze zklamaní diváci, kteří znuděně či v
rozpacích opouštěli sál, aby nemuseli přihlížet, jak Houdini
dál kazí jednoduché eskamotérské triky. Také RobertHoudin byl při svých počátečních vystoupeních natolik
nejistý, že nakonec nabízel obecenstvu mechanické
automaty jako například natahovacího Turka, který hrál
šachy.
Když ovšem pohlédla do zákulisí na stovky účinkujících,
kteří své řemeslo provozovali od dětství, ozval se jí v uších
stále se opakující pevný hlas Davida Balzaka: Ještě ne, ještě
ne, ještě ne… Kara jeho slova poslouchala se zklamáním,
ale i s útěchou. Má pravdu, rozhodla nakonec odevzdaně.
On je tu odborník a já učeň. Musím mu důvěřovat. Ještě rok
nebo dva. Tohle čekání se vyplatí.
Navíc tu byla její matka…
Která možná právě teď seděla na posteli, klábosila s
Jaynene a lámala si hlavu, kde je její dcera – dcera, jež ji
opustila právě v noc, kdy více než kdy jindy měla být s ní.
Na horním okraji schodů se objevila Kadeskyho
asistentka Katherine Tunneyová a pokynula jí.
Kadesky už je tu? Prosím…
„Právě volal,“ řekla ovšem Katherine. „Po večeři měl
rozhlasové interview, takže se opozdil. Ale za chvíli je tady.
Jeho lóže je tamhle vepředu. Co kdybyste počkala tam?“
Kara přikývla, odevzdaně přešla na místo, které jí
asistentka ukázala, posadila se a rozhlédla se po stanu.
Viděla, že ona kouzelná proměna je již dokonána: stan se do
posledního místečka zaplnil. Děti, muži, ženy, ti všichni teď
tvořili jednolité publikum.
Bum.
Kara vyskočila, když se stanem rozlehl hlasitý dutý úder
bubnu.
Světla se ztlumila, pak zcela pohasla a publikum se
ponořilo do tmy narušované pouze červenými světly u
východů.
Bum.
Dav okamžitě zmlkl.
Bum…, bum…, bum.
Údery bubnu se pomalu rozléhaly a jejich chvění bylo
cítit přímo v hrudi.
Bum…, bum…
Oslnivý bodový reflektor se náhle zapíchl přímo do
středu manéže a osvětlil herce v roli Arlecchina, oděného do
černobíle kostkovaného úboru a se škraboškou na obličeji.
Vysoko ve vzduchu třímal dlouhé žezlo a rozpustile se
kolem sebe rozhlížel.
Bum.
Herec vykročil kupředu a začal se procházet po manéži,
přičemž se k němu postupně připojovalo procesí ostatních
umělců: další postavy commedia dell’arte, duchové, víly,
princezny a princové, čarodějové. Někteří šli normálně,
někteří tancovali, někteří dělali pomalé přemety, jako by
byli pod vodou, někteří kráčeli na chůdách s větší elegancí,
než s jakou se většina lidé pohybuje na obyčejném
chodníku, někteří se vezli v kočárech nebo vozících
ozdobených tylem, peřím, krajkami a drobnými žhnoucími
žárovičkami.
A všichni se pohybovali v dokonalé harmonii s
bubnováním.
Žuch…, Žuch…
Obličeje s maskami, obličeje namalované nabilo,
načerno, nastří-brno, nazlatavo, obličeje ozdobené třpytem.
Ruce žonglující s blyštivými míčky, ruce nesoucí nebeská
tělesa, pochodně, svíce či lucerny, ruce rozhazující konfety
jako jiskřivý sníh.
Vážnost, vznešenost, hravost, grotesknost.
Bum…
Přehlídka, která byla středověká a zároveň futuristická,
působila doslova hypnotickým dojmem a její sdělení bylo
naprosto nezaměnitelné: nic, co existuje za plachtou stanu,
zde jednoduše neplatí. Zde můžete zapomenout na všechno,
co jste se za života naučili, na lidskou přirozenost i na
samotné fyzikální zákony. Vaše srdce nyní netluče podle
vlastního rytmu, nýbrž v rytmu ostrého bubnování, a vaše
duše již nepatří vám, neboť ji uchvátil tento nadpozemský
průvod, jenž právě vstoupil do netušeného světa
iluzionismu.
45
A nyní již přichází finále našeho představení, ctěné
publikum.
Nastal čas představit vám naši nejslavnější – a
nejkontroverznější –iluzi. Jde o variantu na nechvalně
proslulé Planoucí zrcadlo.
Během našeho víkendového představení jste zhlédli
několik iluzí vymyšlených mistry jako Harry Houdini, P. T.
Selbit nebo Howard Thurston. Ani oni se však nikdy
nepokusili o číslo podobné Planoucímu zrcadlu.
Náš účinkující se ocitne uvězněn v obrazu pekla a
obklopen plameny, jež se k němu neúprosně přibližují –
jedinou únikovou cestu mu přitom skýtá nevelký průchod
chráněný ohnivou zdí.
I když se pochopitelně může ukázat, že tento průchod
vůbec není únikovou cestou.
Že i to je pouhá iluze.
Musím vás varovat, ctěné publikum, že zatím poslední
pokus o provedení tohoto triku skončil tragédií.
Vím to, neboť jsem tam byl.
A tak se, prosím, ve vlastním zájmu nejprve na chvíli
porozhlédněte po stanu a přemýšlejte, co učiníte, pokud by
vypukla katastrofa…
I když vlastně…, ne, na to je už pozdě. Ted už vám
nezbývá než se prostě modlit.
Malerick se vrátil do Central Parku a postavil se pod
strom vzdálený necelých padesát metrů od zářivě bílého
stanu Cirque Fantastique.
Znovu měl plnovous, ale tentokrát byl oblečen do
teplákovky s tričkem bez výstřihu. Zpod kšiltovky s
emblémem dobročinného běhu na deset kilometrů,
sponzorovaného bankou Chase Manhattan, mu vykukovaly
pramínky zpocených světlých vlasů. Rovněž falešné skvrny
od potu v podpaží – Malerick látku zvlhčil obyčejnou vodou
z lahve – dokreslovaly jeho současnou totožnost:
představoval jednoho menšího finančníka jedné větší banky,
který si šel v neděli večer zaběhat, nyní se zastavil, aby
popadl dech, a nepřítomně zírá na cirkusový stan.
Dokonale přirozené.
Malerick se přistihl, že je podivně klidný. Mír v duši mu
připomněl první momenty po požáru cirkusu Hasbro v Ohiu,
než si uvědomil plné důsledky katastrofy. Místo aby křičel,
jak se logicky dalo očekávat, začala z něj vyzařovat podivná
strnulost. Emoční kóma. A stejný pocit jej přepadl i nyní,
když poslouchal z manéže hudbu, jejíž basovou linku zřejmě
zdůrazňovala napjatá plachta stanu. Rozptýlený potlesk,
smích, užaslé výkřiky.
Během mnohaletého vystupování Malerick jen málokdy
pocítil trému. Když znáte své číslo nazpaměť, když si ho
důkladně nacvičíte, tak proč být nervózní? Stejné pocity
zažíval i nyní. Vše bylo naplánováno tak pečlivě, že
Malerick jednoduše věděl, že jeho představení proběhne bez
jediného zádrhele.
Když si vychutnával pohled na poslední minuty
existence stanu, zahlédl před velkým služebním vjezdem, do
nějž před chvílí zamířil se sanitkou, dvě postavy: muže a
mladou ženu. Hovořili spolu a vzájemně si přitom přikládali
ústa k uchu, aby mohli konverzovat i přes dunivou hudbu.
Ano! Tím mužem byl Kadesky. Malerick už měl strach,
že by producent nemusel být v době výbuchu ve stanu
přítomen. Mladou ženou pak byla Kara.
Kadesky ukázal dovnitř a oba vyrazili naznačeným
směrem. Malerick odhadoval, že se nyní nacházejí
maximálně tři metry od sanitky.
Pohled na hodinky. Už je skoro čas.
A nyní, moji přátelé, moje ctěné publikum…
Přesně v devět hodin večer se ze vchodu do stanu vyvalil
plamenný oblak. O okamžik později se pak silueta dalších
obrovských plamenů uvnitř prokousala skrz žhnoucí plátno
a oheň začal rychle stravovat tribuny, publikum i dekorace.
Hudba zničehonic ustala a vystřídal ji křik. Zároveň se z
horní části stanu začaly linout spirály tmavého dýmu.
Malerick se předklonil, konsternován hrůznou
podívanou.
A další kouř, další výkřiky.
Přemáhal se, aby se mu na tváři neobjevil nepřirozený
úsměv, a v duchu odříkával modlitbu díků. Jelikož
neexistovalo božstvo, ve které by věřil, adresoval svá
vděčná slova duchovi Harryho Houdiniho, svého jmenovce
a idolu a zároveň patrona všech kouzelníků.
Všude kolem něj se v této osamělé části parku ozývaly
vzdechy a výkřiky lidí, kteří hrůzný výjev viděli a nyní
vybíhali ke stanu, aby pomohli obětem nebo jen tak
zevlovali. Malerick ještě chvíli počkal, přestože mu bylo
jasné, že zanedlouho se bude park hemžit stovkami
policistů. S ustaraným výrazem vytáhl mobilní telefon,
předstíral, že volá hasiče, a nenuceně vyrazil k chodníku.
Přesto neodolal a ještě jednou se zastavil. Ohlédl se a spatřil
obrovské transparenty před stanem, které napůl zakrývala
kouřová clona. Na jednom z nich zvedal otevřené dlaně
Arlecchino s maskou.
Přesvědčte se, ctěné publikum, že nemám nic v rukou.
A přesto, jako každý správný eskamotér, i tato
postavička něco v rukou držela – dokonale to před publikem
ukrývala mezi hřbety prstů.
Pouze Malerick věděl, co to je.
Plachý harlekýn držel v rukou smrt.
DÍL III
ZVEDÁNÍ PLACHTY
NEDĚLE 21. DUBNA – ČTVRTEK 25. DUBNA
„Chce-li být člověk skvělým kouzelníkem, musí umět
podat iluzi tak, aby diváky nejen přivedla v úžas, ale hluboce
jimi pohnula.“
S. H. Sharp
46
Camaro Amélie Sachsové překročilo na West Side
Highway sto padesátku a uhánělo k Central Parku.
Na rozdíl od FDR Drive, která měla charakter dálnice,
byla West Side Highway poseta světelnými křižovatkami a u
Čtrnácté ulice navíc obsahovala výmol, který poslal Améliin
zubožený chevrolet do hrozivého smyku, jenž skončil
jiskřivým polibkem mezi plechem a betonovou bariérou.
Pachatel je tedy ošálil dalším geniálním trikem.
Weirovým cílem nebyla ani smrt Charlese Gradyho, ani
únik Andrewa Constablea –obojí mu sloužilo pouze k
odvedení pozornosti. Ve skutečnosti se soustředil na to, co
vyšetřovatelé včera zavrhli jako příliš okaté – na Cirque
Fantastique.
Když se Sachsová ještě před pár okamžiky chystala s
vysoko napřaženou pistolí vpadnout do jednoho ze
zbývajících možných úkrytů ve sklepě soudní budovy,
zavolal jí Rhyme a nastínil jí situaci. Lon Sellitto s
Rolandem Bellem již mířili k cirkusu a Mel Cooper tam
vyběhl z Rhymova domu, aby jim případně pomohl. Na
cestě byl i Bo Haumann s několika zásahovými týmy. Bylo
potřeba každé ruky a Rhyme chtěl, aby k Cirque Fantastique
co nejrychleji přijela i Sachsová.
„Už jedu,“ řekla Amélie a zaklapla telefon. Otočila a
začala sprintovat ze sklepa, ale pak se zastavila, vrátila se ke
dveřím, u kterých původně stála, a rozkopla je.
Pro všechny případy.
Místnost za dveřmi byla naprosto prázdná a naprosto
tichá – snad až na Weirův výsměšný smích v její fantazii.
O pět minut později již seděla v camaru a tiskla pedál k
podlaze.
Semafor na Třiadvacáté ulici se spikl proti ní, ale provoz
na příčné ulici byl docela řídký, a tak Sachsová rychle
projela křižovatkou, přičemž se spoléhala spíše na volant
než na své brzdy nebo na předpoklad, že spořádaní občané
spatří její blikající modrý majáček a uhnou jí z cesty.
Po průjezdu křižovatkou rychle podřadila a opět dupla na
plyn. Burácející motor se znovu dostal na sto třicítku.
Amélie našmátrala vysílačku, oznámila Rhymovi, kde je, a
zeptala se, co přesně od ní potřebuje.
Malerick pomalu vyrazil z parku. Přitom do něj neustále
strkali lidé běžící opačným směrem – směrem k požáru.
„Co se děje?“
„Kristepane!“
„Policie… Volal někdo policii?“
„Slyšíte ten křik? Slyšíte ho?“
Na rohu Central Park West a kolmé ulice se Malerick
srazil s mladou Asiatkou, která se ustaraně dívala k parku.
„Nevíte, co se tam stalo?“ zeptala se.
Samozřejmě že vím, pomyslel si Malerick: umírá tam
člověk a cirkus, který mi zničil život. Místo toho se však
zamračil a rozvážně řekl: „Netuším. Ale vypadá to na něco
pěkně vážného.“
Pokračoval v chůzi na západ, kde zahájil půlhodinovou a
nesmírně klikatou cestu zpět do svého bytu, během níž
hodlal absolvovat několik rychlých převleků a stoprocentně
se ujistit, že ho nikdo nesleduje.
Jeho plán předpokládal, že dnes v noci setrvá v bytě a
ráno odcestuje do Evropy, kde po několikaměsíčním cvičení
opět začne vystupovat – tentokrát pod novým jménem. S
výjimkou ctěného publika neznal „Malericka“ nikdo na
světě, takže se jím nyní mohl pro veřejnost stát. Litoval
pouze jedné věci – že nebude moci předvádět své oblíbené
číslo Planoucí zrcadlo, neboť ho s ním spojovalo příliš
mnoho lidí. Po pravdě řečeno musel upravit velkou část
svého materiálu: musel se vzdát břichomluvectví, musel
zanechat mentalismu a pověsit na hřebík přibližovací
techniky. Kdyby si ponechal tak široký repertoár, mohlo by
to zvednout plachtu nad jeho skutečnou totožností – jak se
ostatně tento víkend stalo.
Pokračoval v chůzi po Broadwayi, pak se otočil a vzal to
oklikou k bytu. Ustavičně přitom sledoval ulice za sebou i
kolem sebe, ale měl dojem, že ho nikdo nesleduje.
Vešel do chodby svého domu a plných pět minut
pozoroval ulici.
Jeden starší muž – Malerick v něm poznal souseda z
protější strany bloku – venčící pudla. Jeden kluk na
kolečkových bruslích. Dvě dospívající dívky se
zmrzlinovými kornoutky. Jinak nikdo. Ulice byla prázdná:
zítra bylo pondělí, pracovní a školní den, takže lidé raději
trávili čas doma žehlením, pomocí dětem při domácích
úkolech… a upřeným sledováním zpravodajství CNN o
úděsné tragédii v Central Parku.
Malerick spěšně vešel do bytu a zhasl všechna světla.
A tím naše představení končí, ctěné publikum, jak už to
tak bývá.
Povaha našeho umění je nicméně taková, že co již
dnešnímu publiku připadá staré, bude na jiném místě jinému
publiku připadat zítra a pozítří svěží a nápadité.
Věděli jste, přátelé, že smyslem potlesku není poděkovat
účinkujícímu, ale poskytnout mu příležitost, aby on
poděkoval publiku – všem lidem, kteří byli natolik laskaví,
že mu během představení věnovali pozornost?
A tak vám nyní tleskám za to, že jste mě během mých
skromných čísel poctili svou přítomností. Upřímně doufám,
že jsem vám poskytl vzrušení a potěchu. Doufám, že jsem
vnesl do vašich srdcí úžas, když jsem vás provedl
podsvětím, v němž se život proměňuje ve smrt, smrt v život
a skutečné ve zdánlivé.
Klaním se vám, ctěné publikum…
Malerick zapálil svíci a posadil se na pohovku. Jeho oči
se upíraly k plameni. Dnes ovšem věděl, že plamínek
zamihotá, že mu vyšle vzkaz.
Předkláněl se, civěl na knot svíce, vyhříval se v
paprscích uspokojení z dokonané pomsty, hypnoticky se
kolébal sem a tam a pomalu oddechoval.
Svíce zamihotala. Ano!
Mluv se mnou.
Zablikej ještě…
Což plamen o chvíli později skutečně učinil.
Toto zamihotání však již nebylo poselstvím
nadpřirozeného ducha milované a dávno zemřelé bytosti,
nýbrž reakcí na závan chladného dubnového vzduchu, který
naplnil místnost spolu se šesti policisty v zásahové výstroji.
Jakmile beranidlem vyrazili dveře, strhli hekajícího
iluzionistu na podlahu, kde mu jeden z nich – zrovna ta
rusovlasá policistka, kterou si Malerick pamatoval z domu
Lincolna Rhyma – přiložil na temeno pistoli a pevným
hlasem mu přečetl práva.
47
Oběma členům zásahové jednotky se silně chvěly paže,
když celí zpocení vynášeli Lincolna Rhyma i s vozíkem po
schodech do bytu. Když ho na chodbě před bytem konečně
postavili na zem, ujal se Rhyme řízení sám a zajel s vozíkem
do Kejklířova příbytku, kde zaparkoval hned vedle Amélie
Sachsové.
Zatímco kolegové ze zásahové jednotky zajišťovali
jednotlivé pokoje, Rhyme přihlížel, kterak Bell se Sellittem
pečlivě prohledávají užaslého zabijáka. Přitom detektivům
navrhl, aby jim při prohlídce asistoval lékař ze soudního
oddělení. Ten dorazil o chvíli později a ujal se
požadovaného úkolu. Ukázalo se, že to byl dobrý nápad:
lékař v Kejklířově kůži objevil několik řezných ran –
všechny vypadaly jako drobné jizvičky, ale daly se rozevřít.
Uvnitř se nacházely dro-boulinké kovové předměty.
„Sjeďte ho rentgenem ve vězeňské nemocnici,“ řekl
Rhyme. „Vlastně počkejte, radši ho rovnou šoupněte na
magnetickou rezonanci. Zkontrolujte mu každý čtvereční
centimetr těla.“
Když měl Kejklíř troje pouta na rukou a dvoje na nohou,
přitáhli ho dva policisté na podlaze do sedu. Rhyme si pak
prohlédl ložnici, již tvořila obrovská sbírka kouzelnických
rekvizit a pomůcek. Jistě, díky maskám, falešným rukám a
latexovým rekvizitám působil pokoj strašidelně, ale Rhyme
z něj cítil především osamělost, když si uvědomil, že zdejší
předměty sloužily výhradně k děsivým účelům zabijáka,
místo aby představovaly součást představení, při němž se
baví tisícovky lidí.
„Jak to?“ zašeptal Kejklíř.
Rhyme si všiml, že pachatel má ve tváři úžas. A také
úlek. Kriminalista si tyto pocity vychutnával. Každý lovec
vám potvrdí, že nejlepší součástí štvanice je vlastní pátrání
po kořisti. Avšak žádný lovec se nestane opravdu velkým,
dokud nepocítí vrcholný pocit uspokojení, jakmile kořist
skutečně skolí.
„Jak jste to zjistili?“ zopakoval Kejklíř s astmatickým
sípáním.
„Že chceš zaútočit na cirkus?“ Rhyme pohlédl na
Sachsovou.
„Důkazů nebylo zase tolik,“ řekla Amélie, „ale všechny
naznačovaly…“
,“Naznačovaly‘, Sachsová? Já bych řekl, že bily do očí.“
„Naznačovaly,“ pokračovala Sachsová bez ohledu na
Rhymovo přerušení, „co máš doopravdy v plánu. V tom
kumbále ve sklepě budovy trestního soudu jsme našli pytel s
šaty na převlečení a s imitací zranění.“
„Vy jste našli ten pytel?“
„Na botách a převleku jsme dále objevili zaschlou
červenou barvu. A kobercová vlákna.“
„Myslel jsem, že ta barva je od falešné krve.“ Rhyme
vrtěl hlavou a očividně se na sebe zlobil. „Takový
předpoklad byl sice logický, ale měl jsem vzít v úvahu i jiné
možnosti. Databáze FBI totiž tu barvu identifikovala jako
karosářský lak firmy Jenkin Manufacturing. Měla oranžovočervený odstín, který se používá výlučně u vozidel
záchranných služeb. Tato konkrétní směs se navíc prodává v
malých plechovkách – na úpravy a retuše. Rovněž ta vlákna
byla z automobilu – ze zátěžových koberečků, které se ještě
před osmi lety dodávaly do sanitek General Motors.“
„A tak Lincoln vydedukoval,“ navázala Sachsová, „že jsi
nedávno koupil nebo ukradl starou sanitku a opravil si ji.
Mohla sloužit k úniku nebo k dalšímu pokusu o život
Charlese Gradyho. Jenže pak si Rhyme vzpomněl na ty
mosazné šupinky – co když doopravdy pocházely z
časovače, jak jsme si původně mysleli? A jelikož jsi v
Lincolnově bytě použil benzin na kapesníku, spočítali jsme
si, že se možná pokusíš ukrýt benzinovou bombu ve falešné
sanitce.“
„A pak jsem jednoduše použil logiku…,“ nadhodil
Rhyme.
„Chce říct, že se ho zmocnila předtucha,“ opravil ho
Bell.
„Předtuchy,“ odsekl Rhyme, „jsou nesmysl. Logika!
Logika je páteří vědy a kriminalistika je ryzí věda.“
Sellitto pohlédl na Bella a obrátil oči v sloup.
Nekázeň v řadách mužstva však Rhymovo nadšení
neuhasila. „Jak říkám, použil jsem logiku. Kara nám sdělila,
že kouzelník poutá pozornost obecenstva tam, kam nechce,
aby se dívalo.“
Nejlepší iluzionisté dokážou nastražit svůj trik tak dobře,
že ukazuje přímo na jejich metodu, přímo na to, co se
doopravdy chystají učinit. Jenže vy jim nevěříte. Díváte se
přesně opačným směrem. Jakmile k tomu dojde, je po všem.
Vy jste prohráli a on vyhrál.
„A přesně tak jsi postupoval ty. Musím přiznat, že to byl
geniální nápad. A takové komplimenty já nerozdávám na
potkání, že ne, Sachsová? Chtěl ses pomstít Kadeskymu za
požár, který ti zničil život. A tak jsi vymyslel číslo, které ti
umožní ho zlikvidovat a poté uniknout – tuhle iluzi jsi
přitom spřádal naprosto stejně jako na pódiu, s
několikanásobným
odvedením
pozornosti.“
Rhyme
zamyšleně přimhouřil oči. „První odvedení pozornosti:
vnutil jsi nám…, Kara nám říkala, že to nazýváte
vnucováním, je to pravda?“
Kouzelník mlčel.
„Určitě to říkala. Takže jsi nám za prvé vnutil myšlenku,
že máš v plánu zničit ze msty ten cirkus. Jenže já tomu
neuvěřil – bylo to příliš nápadné. Naše podezření pak vedlo
ke druhému odvedení pozornosti: podstrčil jsi nám ten
novinový článek o Gradym, tu účtenku z restaurace, tu
novinářskou legitimaci a tu hotelovou kartu, abys nás dovedl
k závěru, že máš v úmyslu Gradyho zabít… Ta sportovní
bunda u řeky Hudson…, tus přece nechal na místě činu
záměrně, není-liž pravda? Byl to klasický nastrčený důkaz a
ty jsi chtěl, abychom ho našli.“
Kejklíř přikývl. „Ano, chtěl. A nakonec to vyšlo ještě
líp, protože mě vaši lidi překvapili, takže o to přirozeněji
působilo, když jsem pak při úniku nechal na místě činu
bundu.“
„V téhle fázi příběhu,“ pokračoval kriminalista, „jsme si
mysleli, že jsi nájemný vrah, který chce pomocí iluzí
proniknout k Charlesi Gradymu a zavraždit ho… Jenže my
jsme tě prohlédli. Nedali jsme na svá podezření. Do jisté
míry.“
Kejklíř se slabě usmál. „Do jisté míry,“ zasípal. „Když
ošálíš lidi –bystré lidi – tím, že odvedeš jejich pozornost, už
nikdy se nepřestanou chovat podezíravě.“
„A tak jsi na nás navlíkl odvedení pozornosti číslo tři.
Abys nás udržel stranou od cirkusu, vnutil jsi nám
myšlenku, že ses nechal zatknout úmyslně, abys pronikl do
vazební věznice – ne abys zavraždil Gradyho, nýbrž abys
vysekal z vězení Constablea. My už v tu chvíli úplně
zapomněli na cirkus i s Kadeskym. Jenže tobě ve skutečnosti
vůbec nešlo o Constablea ani o Gradyho.“
„Byly to rekvizity, odvedení pozornosti, které vás mělo
zmást,“ přiznal Kejklíř.
„Vlastenecké shromáždění z toho moc nadšené nebude,“
zamumlal Sellitto.
Zabiják si gestem ukázal na pouta. „Myslim, že tohle mě
teď trápí ze všeho nejmíň, neřekl bys?“
Při znalosti Constablea a ostatních členů shromáždění si
tím Rhyme nebyl tak úplně jistý.
Bell kývl na Kejklíře a zeptal se Rhyma: „Ale proč si
dával takovou práci, aby podtrhl Constablea a naplánoval
ten falešný útěk?“
„To je přece jasné,“ odpověděl Sellitto. „Chtěl odvést
naši pozornost od cirkusu, aby se mu tam snadněji
instalovala bomba.“
„Po pravdě řečeno ne, Lone,“ řekl Rhyme pomalu. „Měl
pro to jiný důvod.“
Při těchto slovech, nebo snad při tajemném tónu v
Rhymově hlase, se zabiják ke kriminalistovi otočil a poprvé
za celý večer se mu v očích objevil záblesk obezřetnosti –
opravdové obezřetnosti, ne-li přímo strachu.
Mám tě, pomyslel si Rhyme.
„Víte,“ řekl, „právě v tom tkvěla podstata čtvrtého
odvedení pozornosti.“
„Čtvrtého?“ zeptal se Sellitto.
„Přesně tak… On totiž není Erick Weir,“ oznámil
Rhyme s teatrálnosti, kterou i on sám musel označit za
přehnanou.
48
Kejklíř si povzdechl, opřel se o nohu židle a zavřel oči.
„On není Weir?“ dotázal se Sellitto.
„Tohle,“ pokračoval Rhyme, „byla podstata všeho, co
tento víkend prováděl. Toužil se pomstít Kadeskymu a
cirkusu Hasbro –momentálně Cirque Fantastique. Je snadné
se někomu pomstít, pokud si nelámete hlavu s následným
únikem. Jenže,“ Rhyme kývl na Kejklíře, „on uniknout
chtěl. Nehodlal jít do vězení, chtěl zase vystupovat. A tak
provedl rychlý převlek totožnosti. Stal se Erickem Weirem,
nechal se odpoledne zatknout, sejmout si otisky a poté
uprchl.“
Sellitto přikývl. „Takže když by pak zabil Kadeskyho a
podpálil ten cirkus, všichni by hledali Weira, a ne člověka,
kterým ve skutečnosti je.“ Zamračil se. „Takže kdo to teda
je?“
„Arthur Loesser, Weirův žák.“
Zabiják tiše zalapal po dechu, neboť z něj Rhyme právě
strhl poslední slupku anonymity – a s ní i poslední naději na
útěk.
„Jenže Loesser nám volal,“ poznamenal Sellitto. „Byl
někde na západě. V Nevadě.“
„Ne, nebyl. Ověřil jsem telefonní záznamy. Na displeji
mého telefonu se objevilo „neznámý volající“, protože
Loesser volal na předplacený meziměstský účet. Ve
skutečnosti mi telefonoval z automatu na Západní
Sedmaosmdesáté. Žádnou manželku nemá. Ten vzkaz na
jeho hlasové schránce ve Vegas byl falešný.“
„Takže to on volal druhému asistentovi Keatingovi a
vydával se před ním za Weira, je to tak?“ zeptal se Sellitto.
„Jo. Vyptával se na ten požár v Ohiu a schválně mluvil
nesouvisle a výhrůžně. Aby potvrdil naši domněnku: že je
Weir v New Yorku, aby se pomstil Kadeskymu. Musel
zanechat stopu, která bude ukazovat, že se Weir zase objevil
na scéně. Třeba tím, že na Weirovo jméno objedná pouta
Darby. Nebo koupí tu zbraň.“
Rhyme pohlédl na zabijáka. „Tak co dělá hlas?“ zeptal
se jízlivě. „A plíce už jsou lepší?“
„Ty víš, že je mám v pořádku,“ osopil se na něj Loesser.
Šepot a sípáni byly pryč. Kejklíř nikdy poškozené plíce
neměl. Byl to jen další trik, který je měl dovést k
přesvědčení, že před nimi stojí Weir.
Rhyme kývl směrem k ložnici. „Viděl jsem tam pár
návrhů na propagační letáky. Předpokládám, že jsi je kreslil
sám. Je na nich napsáno ‚Malerick‘. To jsi teď ty, že jo?“
Vrah přikývl. „To, co jsem ti tehdy říkal, je pravda –
nenáviděl jsem svoje staré jméno, nenáviděl jsem na sobě
všechno, co bylo před požárem. Bylo pro mě příliš těžké si
ty časy připomínat. Teď o sobě přemýšlím jako o
Malerickovi… Jak jsi na to všechno přišel?“
„Jakmile policie uzavřela tu chodbu ve vazební věznici,
utřel jsi podlahu a pouta do košile,“ vysvětlil Rhyme. „Jenže
když jsem o tom začal přemýšlet, nedokázal jsem pochopit
proč. Abys setřel krev? To nemělo logiku. Nakonec jsem
přišel na jedinou odpověd: že jsi chtěl smazat otisky prstů.
Jenže tobě ty otisky chvíli předtím sejmuli; proč by sis měl
lámat hlavu tím, že necháš nějaké další na chodbě?“ Rhyme
pokrčil rameny, aby naznačil, že odpověď je až trapně
očividná. „Protože se tvoje skutečné otisky lišily od otisků
na policejní kartě.“
„Jak to, kurva, dokázal?“ ulevil si Sellitto.
„Amélie našla na místě činu stopy čerstvého inkoustu.
Ten pocházel z dnešního snímání otisků do evidence.
Samotná stopa nebyla zas tak důležitá, ale podstatné bylo, že
se inkoust shodoval s inkoustem, který jsme našli v jeho
sportovní brašně při útoku na Cheryl Marstonovou. To
znamenalo, že Loesser přišel do styku s otiskovým
inkoustem ještě dříve než dnes. Napadlo mě, že mohl ukrást
prázdnou otiskovou kartu a doma na ni natisknout otisky
skutečného Eric-ka Weira. Pomocí lepicího vosku pak dnes
kartu ukryl v podšívce své bundy – hledali jsme u něj zbraně
a klíče, ne kusy lepenky –, a jakmile mu technici sejmuli
otisky, odvedl jejich pozornost a karty vyměnil. Čerstvě
sejmutou kartu pak nejspíš spláchl do záchodu nebo ji
vyhodil.“
Loesser nasadil vzteklý škleb, čímž Rhymovy závěry
mimoděk potvrdil.
„Z oddělení nápravných trestů nám pak poslali kartu,
kterou měli, a Mel ji zpracoval. Válené otisky opravdu
patřily Weirovi, ale latentní Loesserovi. Figuruje totiž v
databázi AFIS – od doby, kdy byl spolu s Weirem zatčen v
New Jersey za ohrožení z nedbalosti. Kromě toho jsme
ohledali i pistoli té dozorkyně. Po rvačce zůstala u ní, takže
Loesser neměl možnost z ní setřít otisky. I tyhle otisky
ukazovaly na Loessera. Jo, a taky jsme měli částečný otisk z
té čepele.“ Rhyme pohlédl na malou náplast na Loesserově
spánku. „Zapomněl jsi ji vzít s sebou.“
„Nemohl jsem ji najít,“ odsekl pachatel. „A neměl jsem
čas ji hledat.“
„Jenže,“ podotkl Sellitto směrem k Rhymovi, „on má být
přece mladší než Weir.“
„On je mladší než Weir.“ Kriminalista kývl na Loesserův
obličej. „Ty vrásky, to je jen latexová aplikace. Stejně jako
ty jizvy – všechny jsou falešné. Weir je ročník devatenáct
set padesát. A Loesser je o dvacet let mladší, takže musel
naoko zestárnout.“ Odmlčel se a zabručel: „Jo, tohle mi
uniklo. Měl jsem na to myslet. Víte, jak Amélie našla na
místech činu ty kousky latexu se stopami líčidla?
Předpokládal jsem, že pocházejí z falešných návleků na
prsty, které pachatel nosí. Jenže to by nemělo logiku. Nikdo
přece nenosí na prstech líčidlo. Setřelo by se. Kdepak, ten
latex pocházel z jiných aplikací.“ Rhyme si prohlédl
zabijákovy líce a čelo. „To musí být nepohodlné.“
„Člověk si zvykne.“
„Sachsová, ukaž nám, jak doopravdy vypadá.“
Amélie s jistými obtížemi odloupla Loesserovi vousy a
pruhy s umělými vráskami kolem očí a brady. Pachatelův
obličej byl nyní celý skvrnitý od lepidla, ale opravdu
vypadal mnohem mladistvěji. Rovněž struktura tváře se
poněkud změnila. Loesser vypadal úplně jinak než před
chvílí.
„Tohle je něco jiného než ty masky v Mission
Impossible, viď? Ty, co si nasadíš a zase sundáš.“
„Ne, skutečné masky vypadají úplně jinak.“
„A ty prsty taky.“ Rhyme kývl na vrahovu levou ruku.
Aby srůst posledních dvou prstů vypadal hodnověrně,
stáhl si je Loesser obinadlem, které překryl silným latexem.
V důsledku toho byly oba prsty pomačkané, schlíplé a téměř
bílé, ale jinak pochopitelně zůstaly zcela funkční. Sachsová
si je prohlédla. „Zrovna jsem se ptala Rhyma, proč sis je na
tom řemeslném trhu neodvázal – hledali jsme přece muže s
deformovanou levou rukou.“ Oba prsty však i po rozvázání
působily deformované a prozradily by Loessera tak jako tak.
Rhyme si změřil zabijáka pohledem a řekl: „Neměl jsi
daleko k dokonalému zločinu: pachatel, který si dá práci,
aby obvinili někoho jiného. My budeme vědět, že to udělal
Weir, budeme mít pozitivní identifikaci. Jenže potom Weir
zmizí. Loesser bude spokojeně žít dál a pronásledovaný –
tedy Weir – se navždy ztratí ze zemského povrchu. Zmizelý
člověk.“
A přestože Loesser včera nezavraždil několik lidí z
hlubokého psychologického nutkání, nýbrž aby odvedl
pozornost policie jinam, rychlá diagnóza Terryho Dobynse
na něj i tak dokonale platila: pachatel toužil po pomstě za
požár, který mu zničil milovanou bytost. Rozdíl spočíval
pouze v tom, že onou tragédií nebyla Weirova ztráta
manželky a kariéry, nýbrž Loesserova ztráta učitele, tedy
Weira samotného.
„Jenže je tu jeden problém,“ namítl opět Sellitto. „Když
prohodil ty otiskové karty, muselo mu být jasné, že půjdeme
po skutečném Weirovi. Ale proč by něco takového svému
učiteli dělal?“
„Proč si myslíš, že jsem se těmi udatnými mladými
policisty nechal vynést po schodech do tohohle zoufale
nebezbariérového místa, Lone?“ odvětil Rhyme a rozhlédl
se po místnosti. „Chtěl jsem osobně projít rošt – tedy
pardon, chtěl jsem říct projet rošt.“ Dotkl se touchpadu,
ovládacího okénka na vozíku, a začal obratně projíždět
pokojem. U krbu se zastavil a zvedl hlavu. „Myslím, že jsme
dopadli pachatele, Lone.“ Zadíval se na krbovou římsu, na
níž stálo vykládané pouzdro a svíce. „Tohle je Erick Weir,
že ano? Jeho popel.“
„Přesně tak,“ řekl Loesser tiše. „Věděl, že mu moc času
nezbývá. Chtěl ještě před smrtí odejít z oddělení popálenin v
Ohiu a vrátit se do svého domu ve Vegas. Jednou v noci
jsem ho propašoval z nemocnice a odvezl domů. Ve Vegas
žil ještě několik týdnů. Když zemřel, podplatil jsem v
krematoriu noční službu, aby ho zpopelnila.“
„A ty otisky prstů?“ zeptal se Rhyme. „Sejmul jsi mu je,
když zemřel? A udělal z nich razítka, která jsi pak použil na
falešné otiskové kartě?“
Přitakání.
„Takže jsi to všechno plánoval několik let?“
„Ano!“ vykřikl Loesser rozvášněně. „Jeho smrt – to je
jako popálenina, která nikdy nepřestane bolet.“
„Tohle všechno jsi riskoval kvůli odplatě?“ zeptal se
Bell. „Za svého šéfa?“
„Šéfa? On byl mnohem víc než jen můj šéf,“ vyštěkl
Loesser pološíleně. „Vy to nechápete. Na svého otce myslím
párkrát za rok – a to je ještě naživu. Na pana Weira myslím
každou hodinu každého dne. Už od chvíle, kdy vešel do té
prodejny ve Vegas, kde jsem měl vystoupení… Mladý
Houdini, to jsem byl já… Bylo mi tehdy čtrnáct. Jak
nádherný to byl den! Řekl, že mi vdechne vizi, abych se stal
skvělým. V den svých patnáctých narozenin jsem utekl z
domu, abych mohl cestovat s ním.“ Jeho hlas se na okamžik
zachvěl. Loesser se odmlčel a pokračoval: „Pan Weir mě
možná bil, křičel na mě a někdy mi dělal ze života peklo, ale
zároveň viděl, co ve mne je. Záleželo mu na mně. Učil mě,
jak se stát iluzionistou…“ Na Loesserově tváři se mihl stín.
„A pak byl najednou pryč. Kvůli Kadeskymu. To on a ten
jeho špinavý byznys zabili pana Weira… A mě taky. V tom
ohni zahynul i Arthur Loesser.“ Pohlédl na pouzdro a v jeho
tváři se objevila taková směsice žalu, naděje a prapodivné
lásky, že Rhyme cítil, jak mu po šíji přebíhá mrazení, jež
nakonec vymizelo v hloubi jeho strnulého těla.
Loesser se po chvíli opět zadíval na Rhyma a chladně se
zasmál. „No, možná jste mě dopadli. Ale pan Weir a já jsme
nakonec zvítězili. Nezastavili jste nás včas. Cirkus je fuč a
Kadesky s ním. I kdyby rovnou neuhořel, tak má rozhodně
po kariéře.“
„Á, ano, Cirque Fantastique, oheň…“ Rhyme ztěžka
zavrtěl hlavou a dodal: „Jenže…“
Loesser se zamračil, začal těkat očima po pokoji a snažil
se kriminalistova slova rozluštit. „Cože? Co tím chceš říct?“
„Zkus se trochu vrátit v myšlenkách. Dnes večer. Stojíš
v Central Parku, pozoruješ plameny, kouř a zkázu,
posloucháš křik… Pak si řekneš, že bys měl radši odejít,
protože tě už brzy budou hledat. Vyrazíš na cestu sem.
Někdo – nějaká mladá Asiatka v teplákové soupravě – do
tebe narazí. Prohodíte pár slov o tom, co se děje. A jdete si
po svých.“
„O čem to, sakra, mluvíš?“ vybuchl Loesser.
„Podívej se na zadní stranu řemínku od hodinek,“
triumfoval Rhyme.
S cinknutím pout si zabiják otočil zápěstí. Na řemínku
vězel malý černý disk. Sachsová ho odtrhla. „To je čidlo
GPS. Pomocí něj jsme tě vystopovali až sem. Copak tě ani
trochu nepřekvapilo, že jsme ti jen tak zničehonic zaklepali
na dveře?“
„Ale kdo…? Počkat! To byla ta holka, ta iluzionistka!
Kara! Vůbec jsem ji nepoznal.“
„Ale to je přece celá podstata iluzí, ne?“ odtušil Rhyme
kousavě. „Zahlédli jsme tě v parku, ale měli jsme strach, že
zase uprchneš. K tomu máš přece sklony, to víš nejlíp sám.
Navíc jsme předpokládali, že se domů vrátíš nějakou
komplikovanou trasou. A tak jsem požádal Karu, aby i ona
předvedla nějaký rychlý převlek. Ta holka je dobrá. Sám
jsem ji skoro nepoznal. A když do tebe vrazila, přilepila ti
na hodinky senzor.“
Sachsová pokračovala: „Možná jsme tě mohli sejmout
rovnou na ulici, jenže ty seš až příliš dobrý únikář. A kromě
toho jsme chtěli vidět ten tvůj pelech.“
„Ale to znamená, že jste to všechno věděli už před
požárem!“
„No
jo,“
poznamenal
Rhyme
blahosklonně,
„pyrotechnická četa našla tu tvou sanitku a během nějakých
šedesáti vteřin ji zneškodnila. Potom ji odvezli a nahradili
jinou, aby sis nemyslel, že jsme tě odhalili. Věděli jsme, že
se chceš na ten požár dívat. Poslali jsme do parku co nejvíce
tajných agentů, aby hledali muže tvé postavy, který bude
oheň sledovat, ale krátce po jeho vypuknutí se dá na odchod.
Pár agentů si tě všimlo, a tak jsme za tebou poslali Karu s
tím čipem. A pak šupito presto,“ Rhyme se usmál svým
slovům, „a jsme tady.“
„Ale ten požár… Já ho viděli“
Rhyme se otočil k Sachsové. „Už víš, proč
upřednostňuju důkazy před svědky? On ten požár viděl,
takže musel být skutečný.“ Pohlédl zpět na Loessera. „Jenže
on skutečný nebyl, chápeš?“
„To, co jsi viděl,“ vysvětlila Sachsová, „byl jen dým z
několika kouřových granátů Národní gardy, které jsme
jeřábem upevnili na stan. A ty plameny? Ty byly z obyčejné
propanbutanové bomby umístěné u vchodu, kde stála tvoje
sanitka. Dalších pár hořáků jsme zapálili v manéži a stíny
plamenů jsme pak promítli na boční stěnu stanu.“
„Vždyť jsem slyšel křik,“ zašeptal Loesser.
„Jo, to byl zase Kařin nápad. Navrhla, aby Kadesky
oznámil publiku, že představení teď bude mít přestávku,
během níž bude jedno filmové studio natáčet ve stanu scénu
o požáru v cirkuse. Na povel měli všichni začít křičet.
Divákům se to strašně líbilo. Vyžádali si přídavek.“
„Ne,“ šeptal Loesser. „To byla…“
„… iluze,“ doplnil ho Rhyme. „To všechno byla jen
iluze.“
Eskamotérský kousek Imobilizovaného muže.
„Radši tu ohledám místo činu,“ řekla Sachsová,
rozhlédla se po pokoji a zachmuřila se.
„Jistě, jistě, Sachsová. Na co já myslím? Sedíme tu,
klábosíme a přitom vesele kontaminujeme místo činu.“
Několikanásobně spoutaného zabijáka se z každé strany
chopil jeden policista a společně ho odvedli ze dveří –
tentokrát se Loesser choval mnohem méně nabubřele, než
když ho odváděli do vazební věznice.
Zatímco se dva členové zásahové jednotky chystali
odnést Rhyma opět ven z bytu, zazvonil Lonu Sellittovi
telefon. Detektiv přijal hovor a chvíli poslouchal. „Ta je
zrovna tady…“ Pohlédl na Sachsovou. „Chceš s ní mluvit
sám…?“ Nato zavrtěl na Amélii hlavou a s vážným výrazem
poslouchal dál. „Dobře, vyřídím jí to.“ Zavěsil.
„To byl Marlow,“ oznámil Sachsové.
Šéf oddělení pochůzkových služeb. Co se děje?
přemýšlel Rhyme, když viděl ustaraný výraz v Sellittově
obličeji.
Zmuchlaný detektiv se otočil k Sachsové a pokračoval:
„Chce, aby ses zítra v deset ráno hlásila na ústředí. Jde o to
tvoje povýšení.“ Sellitto se zamračil. „Říkal, že ti mám
vyřídit ještě něco, něco o tom tvém výsledku v testu. Co to
jenom bylo?“ Zavrtěl hlavou a pohlédl do stropu. Vypadal
nesmírně ztrápeně. „Co to bylo?“
Sachsová jen apaticky přihlížela, přestože Rhymovi
neuniklo, jak její nehet podnikl rychlý výpad do nehtového
lůžka palce druhé ruky.
Konečně detektiv luskl prsty. „No jasně, už si
vzpomínám. Říkal, žes dosáhla třetího nejvyššího skóre v
dějinách oddělení.“ Zamračil se a podíval se na Rhyma. „Ty
víš, co to znamená, vid? Bože, smiluj se nad námi – teď už s
ní vůbec nebude k vydržení.“
Celá zadýchaná utíkala chodbou.
Která byla přes kilometr dlouhá.
Sprintovala po šedivém linoleu a hlavou se jí honila
jediná myšlenka: nikoliv na zesnulého Ericka Weira či na
jeho psychotického asistenta Arthura Loessera, nikoliv na
geniální iluzi požáru v Cirque Fantastique. Nikoliv, jedinou
Kařinou myšlenkou bylo: Stihnu to včas?
Řítila se zšeřelou chodbou a její nohy na podlaze silně
duněly.
Probíhala kolem zavřených i otevřených dveří, z nichž se
linuly útržky televizních pořadů, hudební pasáže a variace
na pozdravy na rozloučenou, jak se příbuzní pacientů
připravovali na konec nedělních návštěvních hodin.
Kara slyšela vlastní duté kroky.
Před matčiným pokojem se zastavila, několikrát se
zhluboka nadechla, aby se jí zklidnil hlas, a s větší
nervozitou, než jakou kdy zažila na pódiu, vstoupila do
pokoje.
Odmlčela se a řekla: „Ahoj, mami.“
Její matka se otočila od televize, překvapeně zamrkala a
usmála se. „Ale, podívejme, kdo to přišel. Ahoj, drahoušku.“
Proboha, pomyslela si Kara, když se zadívala do
matčiných průzračných očí. Ona vnímá! Ona opravdu
vnímá.
Přistoupila k matce, objala ji a přisunula si k ní židli.
„Jak se máš?“
„Dobře. Jen je mi dnes trochu zima.“
„Zavřu okno.“ Kara vstala a zatáhla posuvné okno.
„Myslela jsem, že to nestihneš, miláčku.“
„Měla jsem perný den. Musím ti vyprávět, co všechno
jsem zažila, mami. Nebudeš tomu věřit.“
„Já nemůžu čekat.“
„Dáš si čaj nebo něco?“ zeptala se Kara vzrušeně. Cítila
neúprosné nutkání vychrlit na matku všechny podrobnosti
svého života za posledních šest měsíců, začít nesouvisle
blábolit. Přinutila se však zvolnit tempo; vycítila, že příval
slov by mohl matku snadno zaplavit, neboť jí stále připadala
nesmírně křehká.
„Ne, nedám si nic, drahoušku… Mohla bys vypnout tu
televizi? Radši bych byla s tebou. Tamhle je ovladač. Nikdy
se s ním nenaučím zacházet. Někdy mám skoro pocit, že se
sem někdo přikradl a vyměnil na něm tlačítka.“
„Jsem ráda, že jsem stihla přijít dřív, než půjdeš do
postele.“
„Zůstala bych vzhůru, abych byla s tebou.“
Kara se usmála a matka po chvíli dodala: „Zrovna jsem
myslela na tvého strýčka, drahoušku. Na bratra.“
Kara přikývla. Matčin zesnulý bratr byl černou ovcí
rodiny. Když byla Kara ještě malá, odešel na západ a úplně
přerušil styky s rodinou. Kařina matka i prarodiče se o něm
odmítali bavit a jeho jméno bylo na rodinných setkáních
tabu. Což ovšem nebránilo, aby se o něm šířily nejrůznější
zkazky: že je homosexuál, že je heterosexuál, že se oženil a
pak se zapletl s cikánkou, že kvůli jiné ženě zastřelil
člověka, že se nikdy neoženil a živí se jako jazzový
hudebník se závislostí na alkoholu…
Kara se o strýci vždy chtěla dozvědět pravdu. „Co je s
ním, mami?“
„Chceš to slyšet?“
„No to si piš – pověz mi o něm nějakou historku,“
požádala kouzelnice, předklonila se a položila ruku matce na
rameno.
„Tak třeba…, kdy to mohlo být? Snad v květnu
sedmdesátého, možná sedmdesátého prvního. Rokem si
nejsem úplně jistá – vidíš, jak jsem nemožná –, ale pamatuju
si, že to bylo v květnu. Tvůj strýc a pár jeho kamarádů z
armády se právě vrátili z Vietnamu.“
„On byl voják? To jsem vůbec nevěděla.“
„Jó, uniforma mu moc slušela. Prožili si tam příšerné
chvíle.“ Matčin hlas zvážněl. „Přímo před očima mu zabili
nejlepšího kamaráda. Zemřel mu v náručí. Takový velký
černoch to byl. Tom a ještě jeden voják si pak vzali do
hlavy, že si založí firmu, aby mohli pomoct rodině jejich
zabitého přítele. A tak odjeli na jih a koupili si loď. Umíš si
představit svého strýce na lodi? Říkala jsem si, že je to ta
nejpodivnější věc na světě. Začali lovit krevety. Tom na tom
vydělal majlant.“
„Mami,“ řekla Kara tiše.
Matka se usmála jakési vzpomínce a zavrtěla hlavou.
„Loď… No, jejich společnost byla velmi úspěšná. Lidi to
trochu překvapilo, protože Tom nikdy nebyl oslnivě chytrý.“
V jejích očích zajiskřilo. „Ale víš, co takovým lidem
říkával?“
„Co, mami?“
„Pro hlupáka každý hloupý.“
„To je dobré rčení,“ zašeptala Kara.
„Ó, ten člověk by se ti moc líbil, Jenny. Vědělas, že se
jednou setkal i s prezidentem Spojených států? A že hrál
ping-pong v Číně?“
Aniž si matka všimla, že Kara tiše pláče, dovyprávěla jí i
zbytek filmu Forrest Gump, na který se před několika
okamžiky dívala v televizi. Kařin strýc se ve skutečnosti
jmenoval Gil, ale v matčině fantazii to byl Tom –
pravděpodobně podle představitele hlavní role Toma
Hankse. Kara samotná se pak proměnila v Jenny, Forrestovu
přítelkyni.
Ne, ne, ne, pomyslela si Kara zoufale, vůbec jsem
nedorazila včas.
Matčina mysl připlula a opět odplula a zanechala za
sebou pouhopouhou iluzi.
Její vyprávění se postupně proměnilo ve vodopád
nesouvislých slov – z lodi na krevety kotvící v Perském
zálivu se rázem stala loď na mečouny v severním Atlantiku,
která se při takzvané „dokonalé bouři“ změnila v potápějící
se zaoceánský parník, na jehož palubě hrál strýc ve
smokingu na housle. Myšlenky, vzpomínky a výjevy z
dobré desítky dalších filmů a knih se mísily se skutečnými
prožitky a zanedlouho se z nich Kařin „strýc“ vytratil úplně
– stejně jako poslední zdání matčiny duchapřítomnosti.
„Je někde venku,“ prohlásila matka s jistou dávkou
fatalismu. „Vím, že je venku,“ dodala a zavřela oči.
Kara se předklonila na židli, jemně položila ruku na
matčino hladké rameno a čekala, až stará žena usne. Ale ona
se přece musela probrat z kómatu, pomyslela si. Jinak by jí
Jaynene neposílala zprávu na pager.
A pokud k tomu došlo jednou, uvažovala vzdorovitě,
může k tomu dojít zase.
Nakonec vstala a vyšla na chodbu s utkvělou myšlenkou,
že je možná talentovanou kouzelnicí, ale zcela jí chybí
uměni, které tak zoufale toužila ovládat: umění přenést svou
matku na místo, kde lidská srdce napěchovaná citem žhavě
plápolají po celá léta, která jim Bůh přidělil. Kde v sobě
lidská mysl dokonale uchovává každou kapitolu v bohaté
rodinné historii. A kde se zdánlivé propasti mezi
milovanými lidmi vždy nakonec ukážou být pouhými efekty
– jakýmisi dočasnými iluzemi.
49
Gerald Marlow, muž s hustými vlasy přiživovanými
vitalisem, působil jako šéf oddělení pochůzkových služeb
newyorské policie. Jeho rozmyslné vystupování zformovaly
dvě desítky let strávené obcházením rajonu a dotvořilo je
dalších patnáct let v daleko riskantnější roli nadřízeného
policistů, kteří tytéž rajony obcházeli dnes.
Nyní, v pondělí ráno, před ním Amélie Sachsová stála
víceméně v pozoru a toužebně si přála, aby její kolena
necítila artritidu, která se do nich zabodávala jako
vyskakovací nůž. Nacházeli se v Marlowově rohové
kanceláři vysoko ve „velkém baráku“ – na policejním
ústředí v centru města.
Marlow odtrhl oči od spisu, který právě pročítal, a změřil
si pohledem Améliinu bezvadně nažehlenou modrou
uniformu. „Eh, posaďte se, policistko. Omlouvám se.
Posaďte se… Takže vy jste dcera Hermana Sachse.“
Sachsová se posadila. Neušlo jí, jak Marlow před slovem
„dcera“ lehce zaváhal. Že by jím narychlo nahradil výraz
„holka“?
„Přesně tak.“
„Byl jsem mu na pohřbu.“
„Vzpomínám si.“
„Byl to dobrý pohřeb.“
Jak už pohřby bývají.
Marlow z ní nespouštěl oči a se vzpřímeným trupem
řekl: „Takže, policistko. Vyložím vám karty na stůl: máte na
krku průšvih.“
Jeho slova zasáhla Sachsovou jako fyzický úder. „Co
prosím, pane?“
„To místo činu v sobotu u řeky Harlem. Jak tam vjelo to
auto do vody. Ohledávala jste ho vy?“
Místo, kde Kejklířova mazda strhla chatrč narkomana
Carlose a šla si zaplavat.
„Ano, já.“
„Někoho jste na místě činu zatkla, že?“ konstatoval
Marlow.
„Ach tak. Vlastně jsem nikoho nezatkla. Ten člověk
podlezl pásku a začal čmuchat v uzavřené oblasti. Nechala
jsem ho eskortovat a zadržet.“
„Zadržet, zatknout. Každopádně ten člověk strávil
nějakou dobu ve vazbě.“
„Jasně. Potřebovala jsem se ho zbavit. Bylo to aktivní
místo činu.“
Sachsové začínalo svítat. Onen všetečný občan si
stěžoval. Podobné věci se stávaly denně a nikdo těmto
nesmyslům nevěnoval pozornost. Amélie se začala
uklidňovat.
„Tím člověkem byl Victor Ramos.“
„Jo, myslím, že mi to říkal.“
„Kongresman Victor Ramos.“
Améliin klid zmizel.
Kapitán otevřel newyorskou mutaci Daily News a chvíli
listoval. „Moment, kde to máme… A, tady.“ Zvedl noviny a
ukázal na hlavní článek doplněný o velkou fotografii muže s
pouty na rukou na místě činu. Titulek článku zněl:
„VIKTORŮV ‚ODDECHOVÝ ČAS‘“.
„Řekla jste policistům na místě činu, že si má Ramos dát
oddechový čas?“
„On…“
„Řekla?“
„Ano, myslím, že řekla, pane.“
„On tvrdí, že se díval, jestli tam někdo nezůstal naživu,“
nadhodil Marlow.
„Naživu?“ Amélie se štěkavé zasmála. „Než pachatelovo
auto zamířilo do řeky, strhlo jednomu squatterovi chatrč o
rozměrech tři krát tři metry. Část se převrhla a…“
„Zahráváte si s ohněm, policistko.“
. „… a myslím, že se mu přitom roztrhl pytel s pitomýma
prázdnýma plechovkama. To byla jediná škoda. Technici
pak tu chatrč zajistili a já ji uzavřela. Jediný, kdo tam ještě
mohl zůstat naživu, byly vši.“
„E-he,“ řekl Marlow mírně. Améliina prchlivost ho
očividně zneklidňovala. „On tvrdí, že se jednoduše
ujišťoval, zda jsou všichni tamní občané v bezpečí.“
„Majitelé nemovitosti odtamtud odešli po svých,“
prohlásila Sachsová s nekontrolovanou ironií v hlase.
„Nikdo nebyl zraněn. Přestože připouštím, že jeden z nich
později přišel k pěknému monoklu, když se bránil zatčení.“
„Zatčení?“
„Pokusil se ukrást jednomu hasiči baterku a pak ho
pomočil.“
„Och. Božínku.“
„Byli nezranění, byli zfetovaní a byli to parchanti,“
zamumlala Sachsová. „Tohle jsou ti občané, o které si
Ramos dělal takové starosti?“
Kapitánova grimasa obsahující stopy obezřetnosti a
sympatií se vytratila a veškeré emoce vystřídala kožená
byrokratická fasáda. „Můžete prokázat, že Ramos svým
počínáním zničil nějaké důkazy, které mohly být významné
pro následné dopadení podezřelého?“
„Na tom přece ani trochu nezáleží, pane. Důležitá je
samotná procedura.“ Sachsová se nutila ke klidu a zoufale se
snažila vytěsnit ze svého hlasu nabroušenost. Marlow byl
koneckonců šéfem šéfa jejího šéfa.
„Já se jen snažím řešit situaci, policistko Sachsová,“
pravil Marlow přísně a zopakoval: „Můžete prokázat, že
byly zničeny nějaké důkazy?“
Sachsová si povzdechla. „Ne.“
„Takže jeho přítomnost na místě činu nehrála roli.“
„Já…“
„Hrála roli, nebo ne?“
„Ne, pane.“ Sachsová si odkašlala. „Pronásledovali jsme
vraha policisty, kapitáne. Copak si to nezasluhuje nějaký
ohled?“
„Pro mě ano. Pro spoustu lidí ano. Pro Ramose ne.“
Sachsová přikývla. „Dobrá, takže o jak velkou bouřku
tady kráčí?“
„Byly tam televizní štáby, policistko. Copak jste se večer
nedívala na zprávy?“
Ne, pomyslela si Sachsová, měla jsem trochu napilno s
chytáním vraha. Raději však zvolila uměřenější odpověď:
„Ne, pane.“
„Tak vězte, že Ramos v nich hrál hlavní roli, když ho
odváděli v poutech.“
„Vy dobře víte,“ odpověděla Sachsová, „že jediným
důvodem, proč na tom místě činu zevloval, byla snaha
nechat se nafilmovat, jak riskuje život, aby nalezl další
zachráněné… Docela by mě zajímalo, pane: nebude Ramos
v brzké době znovu kandidovat?“
I pouhé přitakání na podobné poznámky vám může
zařídit předčasný odchod do penze. Případně vůbec žádnou
penzi. Marlow tedy neřekl nic.
„Takže jak…“
„… se to bude řešit?“ doplnil ji Marlow a pevně semkl
rty. „Je mi líto, policistko. Jste v pěkné bryndě. Ramos se na
vás informoval. A dozvěděl se o vašich seržantských
zkouškách. Zatahal za nitky a nechal vás potopit.“
„Co že mě nechal?“
„Potopit. Promluvil s vašimi zkoušejícími.“
„Vždyť jsem měla třetí nejlepší výsledky v historii
oddělení,“ namítla Sachsová a hořce se zasmála. „Nebo to
neni pravda?“
„Ano – u testů rozhodnosti a u ústní zkoušky. Jenže
musíte absolvovat i praktické cvičení.“
„To jsem snad taky zvládla.“
„Předběžné výsledky vypadaly dobře. Ale v konečné
zprávě jste neuspěla.“
„To není možné. A co se stalo?“
„Jeden ze zkoušejících vás neschválil.“
„Neschválil mě? Ale já…“ Sachsová se zajíkla, neboť si
vybavila pohledného policistu s brokovnicí, který se na
místě zkoušky vynořil zpoza popelnice. Na muže, kterého
setřela.
Prásk, prásk…
Kapitán začal číst z kusu papíru: „Uvedl, že jste – cituji
– neprojevila náležitý respekt vůči policistům v nadřízených
funkcích‘. A že jste se ‚chovala neuctivě směrem ke svým
kolegům, což vedlo k ohrožujícím situacím‘.“
„Takže si Ramos našel někoho, kdo byl ochoten mě
prodat, a nakrmil ho těmahle frázema. Promiňte, kapitáne,
ale to si opravdu myslíte, že by pouliční polda použil takové
formulace? ‚Ohrožující situace‘? Nechte toho.“
Tak co, tati, pomyslela si směrem k otci, tomuhle se říká
ležet někomu v žaludku, viď? Zabolelo ji u srdce.
A pak pozorně pohlédla na Marlowa. „Co tam máte dál,
pane? Tohle není všechno, že ne?“
Musela kapitánovi nechat, že při odpovědi neuhnul
pohledem. „Ano, policistko. To není všechno. Obávám se,
že to horší ještě přijde.“
No tak si poslechněme o kolik horší, táto.
„Ramos usiluje, abyste byla postavena mimo službu.“
„Mimo službu? To je nesmysl.“
„Žádá soudní přešetření.“
„Ten mstivý…“ Slovo „hajzl“ nakonec z Améliiných úst
nevyšlo, neboť jí Marlowův pohled připomněl, že to byl
přesně takový postoj, který ji do současných problémů
přivedl.
„Musím vás upozornit, že ten člověk je dost potrhlý na
to, aby…,“ dodal Marlow. „Chce vás nechat postavit mimo
službu bez nároku na mzdu.“ Podobný trest byl obvykle
vyhrazen policistům obviněným ze zločinu.
„Proč?“
Marlow neodpověděl. Pochopitelně to však ani nebylo
potřeba. Sachsová to věděla i tak: aby Ramos zvýšil svou
důvěryhodnost, musel všem dokázat, že žena, která ho
ztrapnila „oddechovým časem“, je ve skutečnosti neřízená
střela.
Druhým důvodem pak byla skutečnost, že to byl mstivý
hajzl.
„Takže jak vám to zdůvodnil?“
„Nekázeň, neschopnost.“
„Přece nemůžu přijít o odznak, pane.“ Sachsová se
snažila nepůsobit zoufale.
„V otázce té neúspěšné zkoušky nemohu vůbec nic dělat,
Amélie. Rozhodnutí je plně v rukou komise a ta ho již
učinila. Ale proti tomu postavení mimo službu budu
bojovat. I když vám nemohu nic slíbit. Ramos má konexe.
Po celém městě.“
Sachsová si zaryla nehty do kůže pod vlasy a drásala si ji
tak dlouho, až ucítila bolest. Svěsila ruku a ucítila mezi prsty
lepkavou krev. „Můžu mluvit bez obalu, pane?“
Marlow se lehce sesunul na židli. „Prokrista, policistko,
to víte, že ano. Musíte přece vědět, že z toho všeho nemám
dobrý pocit. Řekněte, co chcete. A nemusíte stát pořád v
pozoru. Tady nejsme v armádě.“
Sachsová si odkašlala. „Jestli se mě pokusí postavit
mimo službu, pane, můj příští telefonát povede k advokátům
DAP. Udělám z toho aféru. A poženu to tak daleko, jak jen
to bude nutné.“
Myslela to vážně. Třebaže si zároveň uvědomovala, že
mnozí policisté nižších hodností, kteří se rozhodli bojovat
proti diskriminaci nebo svévolnému suspendování
prostřednictvím Dobročinné asociace pochůzkářů, dostali
uvnitř policie neoficiální červenou. Řada z nich brzy zjistila,
že se jejich kariéra natrvalo ocitla na slepé koleji, přestože
formálně vzato dosáhli ve svém sporu vítězství.
Marlow fixoval její pevný pohled a odpověděl: „Beru na
vědomí, policistko.“
A bylo to kost na kost, jak její otec někdy říkával
policejní práci.
Musíš to pochopit, Amie: někdy je to honička, někdy se
ti podaří něco změnit a někdy je to nuda. A někdy –
díkybohu ne příliš často – je to kost na kost. Na ostří nože.
Seš v tom úplně sama a není nikdo, kdo by ti pomohl. A teď
nemyslím jenom pachatele. Někdy stojíš i proti svému
šéfovi. Někdy dokonce proti jeho šéfům. A někdy taky proti
svým přátelům. Jestli chceš být policistka, musíš být
připravena jít do toho sama. Nedá se tomu vyhnout.
„No, prozatím jste stále v aktivní službě.“
„Ano, pane. Kdy se dozvím výsledek?“
„Zítra nebo pozítří.“
Sachsová zamířila ke dveřím.
Poté se však zarazila a ohlédla se. „Pane?“
Marlow zvedl hlavu, jako by jej překvapilo, že je
policistka ještě zde.
„Ramos stál uprostřed mého místa činu. Kdybyste tam
stál vy nebo starosta nebo třeba i samotný prezident,
postupovala bych naprosto stejně.“
„Proto jste také dcerou svého otce, policistko, a proto by
na vás byl otec hrdý.“ Marlow zvedl telefon z vidlice.
„Budeme doufat.“
50
Thorn uvedl Lona Sellitta do vestibulu, kde právě
Lincoln Rhyme seděl na jablkově červeném vozíku a
sekýroval stavební dělníky, aby dávali pozor na dřevěné
obložení, když v rámci rekonstrukce jeho požárem
poškozené ložnice sváželi dolů odpad.
„Nech je být, Lincolne,“ zabručel Thorn, když kolem
Rhyma procházel do kuchyně uklohnit oběd. „Vždyť ti to
obložení vždycky bylo šumafuk.“
„Tady jde o princip,“ opáčil kriminalista upjatě. „Je to
moje obložení a jejich nemotornost.“
„Když uzavře případ, je takový vždycky,“ poznamenal
ošetřovatel k Sellittovi. „Neměli byste pro něj nějakou fakt
pikantní loupež nebo vraždu? Jako takový dudlík?“
„Já žádný dudlík nepotřebuju,“ odsekl Rhyme, jakmile
Thorn zmizel. „Potřebuju lidi, kteří budou dávat pozor na
stěny!“
„Hele, Linku,“ řekl Sellitto. „Musíme si promluvit.“
Kriminalistovi neunikl detektivův tón a výraz v jeho
očích. Pracovali spolu dlouhá léta a Rhyme dnes dokázal
číst veškeré Sellittovy emoce, zejména když detektiva něco
trápilo. Copak je to řeď? vyptával se v duchu.
„Zrovna mi volal šéf pochůzkářů. Týká se to Amélie.“
Sellitto si odkašlal.
Rhymovo srdce bezpochyby učinilo pár tepů navíc.
Rhyme to ovšem necítil, i když stále vnímal návaly krve do
krku, hlavy a tváře.
Kulka, pomyslel si, anebo autonehoda.
„Pokračuj,“ řekl hlubokým vyrovnaným hlasem.
„Propadla. U té seržantské zkoušky.“
„Cože?“
„Jo.“
Rhymova horká úleva se vzápětí proměnila v žal.
„Ještě to není oficiální,“ pokračoval detektiv. „Ale už to
vím.“
„Jak ses to dozvěděl?“
„Policajtský radar. Prostě jí to dali sežrat. Sachsová je
hvězda oddělení. A když se stane něco takového, prostě se
to rozkřikne.“
„A co to její skóre u testu?“
„I přes její skóre u testu.“
Rhyme zajel s vozíkem do laboratoře. Detektiv, který
dnes působil mimořádně zmuchlané, ho následoval.
Ukázalo se, že vysvětlení je ryze „sachsoidní“. Amélie
někoho vykázala z aktivního místa činu, a když dotyčný
odmítal odejít, nechala ho spoutat.
„K její smůle se z toho chlápka vyklubal Victor Ramos.“
„Ten kongresman.“ Lincoln Rhyme se o místní politiku
prakticky nezajímal, ale Ramose znal: oportunistický
politikář, který se ke svým hispánským voličům ve
španělské části Harlemu nehlásil až do chvíle, kdy mu
politicky korektní klima spolu s velikostí elektorátu
umožnilo reálně se ucházet o teplé místo v Albany nebo ve
Washingtonu.
„Copak ji můžou jen tak vyšplouchnout?“
„Neblázni, Linku, oni můžou dělat, co se jim zachce,
sakra. Dokonce se už mluví o postavení mimo službu.“
„Ona se může bránit. A bude se bránit.“
„Jenže sám dobře víš, co se děje s pouličními poldy,
kteří se vzepřou generalitě. Je docela pravděpodobné, že i
kdyby vyhrála, pošlou ji do východního New Yorku. Nebo
ještě hůř, posadí ji za stůl ve východním New Yorku.“
„Doprdele,“ ulevil si kriminalista.
Sellitto začal přecházet po místnosti; šlapal po kabelech
a díval se na tabuli s Kejklířovým případem. Nakonec se
svalil na židli, která pod jeho tíhou zavrzala, a prohnětl si
tukovou pneumatiku u pasu –Kejklířův případ vážně
naboural jeho dietu. „Něco mě napadlo,“ řekl tiše a v hlase
se mu ozval spiklenecký nádech.
„Jo?“
„Znám jednoho chlapíka. Toho, který čistil Osmnáctku.“
„Jak se tam před pár lety pořád ztrácel z důkazní skříně
heroin a crack?“
„Jo. Přesně toho. Má skvělé styky po celém velkém
baráku. Komisař na něj dá a on dá zase na mě. Dluží mi to.“
Mávl rukou k tabuli popsané poznatky z Kejklířova případu.
„Jen se podívej, co jsme právě dokázali. Dopadli jsme
setsakra fikaného pachatele. Radši mu zavolám hned. Ať za
Amélii tahá za nitky.“
Také Rhymovy oči nyní zabloudily k tabuli a poté k
laboratornímu vybavení, k vyšetřovacím stolům a ke knihám
– ke všemu potřebnému pro analýzu důkazů, které Sachsová
za celá léta, co s Rhymem spolupracovala, s obětavostí a
rozhodností sobě vlastní nasbírala na různých místech činu.
„Když já nevím,“ řekl.
„V čem je problém?“
„Kdyby se stala seržantkou takhle, tak by se jí nestala
díky sobě.“
„Ty víš, co pro ni to povýšení znamená, Linku,“ odvětil
detektiv.
Jo, to Rhyme věděl.
„Hele, my jenom budeme hrát podle Ramosových
pravidel. Jestli to on chce snést o úroveň níž, tak se musíme
přizpůsobit. Aby byla pravidla pro obě strany stejná.“
Sellittovi se toto vysvětlení líbilo. „Amélie se to vůbec
nedozví,“ dodal. „Řeknu tomu kámošovi, aby to držel pod
pokličkou. On to dokáže.“
Ty víš, co pro ni to povýšení znamená…
„Tak co říkáš?“ zeptal se detektiv nakonec.
Rhyme mlčel a hledal odpověd nejprve v tichém
laboratorním vybavení všude kolem sebe a pak v zelené
záplavě rašícího listí, které korunovalo stromy Central
Parku.
Řemeslníci vydrhli šmouhy na dřevěných parketách a
„zmizeli“ všechny stopy po požáru v ložnici, jak se trefně
vyjádřil Thorn. Štiplavý zápach kouře sice v pokoji
přetrvával, ale Rhymovi připomínal spíše dobrou skotskou,
takže to nebyl žádný problém.
Nastala půlnoc. Lincoln Rhyme ležel v potemnělém
pokoji na posteli Flexicair a díval se z okna. Venku se mihl
třepetávý pohyb a na římse přistál sokol, jeden z
nejneuchopitelnějších tvorů na boží zemi. Tito ptáci jako by
se zvětšovali či zmenšovali v závislosti na osvětlení a stupni
vlastní ostražitosti. Dnes v noci se zdáli o něco větší než za
denního světla a jejich těla vznešenější. A také výhružnější,
neboť sokolům se vůbec nelíbily zvuky doléhající sem z
Cirque Fantastique v Central Parku.
Ani Rhyme ostatně nebyl ze zvuků nadšen. Před deseti
minutami usnul, jenže ho vzápětí probudil bouřlivý potlesk.
„Měli by snad mít nějakou večerku,“ zabručel k
Sachsové, která ležela v posteli vedle něj.
„Mohla bych jim sestřelit generátor,“ odpověděla Amélie
průzračným hlasem – očividně ještě vůbec nespala. Hlavu
měla položenu na polštáři vedle Rhyma a tiskla rty k jeho
krku, na němž Rhyme cítil také jemné lechtání jejích vlasů a
dotek její chladné hladké pokožky. Její ňadra se mu navíc
opírala o hrudník, břicho o bok a noha přes nohu. Tyto
poznatky však Rhyme zjistil teprve pozorováním, neboť
tělesný kontakt nevzbuzoval v jeho těle žádné hmatatelné
pocity. I tak měl z Améliiny blízkosti nevýslovný požitek.
Sachsová se vždy řídila Rhymovým neúprosným
pravidlem, že policista procházející rošt nesmí používat
parfém, protože by mu na místě činu mohly uniknout
pachové stopy či důkazy. Nyní však byla Amélie mimo
službu a Rhyme na její kůži ucítil příjemnou rafinovanou
vůni, kterou identifikoval jako směsici jasmínu, gardénie a
syntetického motorového oleje.
Byli v domě sami. Thorna vyexpedovali s přítelem
Peterem do kina a strávili večer s několika novými
kompaktními disky, padesáti gramy jeseteřího kaviáru,
sušenkami Ritz a lahví bohatého Moet, přestože popíjení
šampaňského přes slámku s sebou nese nemalé obtíže.
Rhyme nyní ve tmě znovu myslel na hudbu – na to, jak ryze
mechanická kombinace tónů a rytmu dokáže člověka tak
bezvýhradně pohltit. Samotná tato představa ho fascinovala,
avšak čím více o ní přemýšlel, tím více dospíval k názoru,
že téma hudby není tak tajemné, jak by se na první pohled
mohlo zdát. Koneckonců je i hudba plně zakořeněna v jeho
světě: ve světě vědy, logiky a matematiky.
Jak se vlastně člověk dostane k napsání melodie? Pokud
by měla fyzioterapie, kterou momentálně podstupoval,
nakonec nějaký efekt…, mohl by třeba sám mačkat prsty
klávesy? Když o tom již nějakou chvíli uvažoval, všiml si,
že ho Sachsová v matném světle pozoruje. „Slyšels o té mé
seržantské zkoušce?“ zeptala se.
„Jo,“ odpověděl Rhyme po krátkém zaváhání. Celý večer
se tématu úzkostlivě vyhýbal; chtěl ho s ní probrat až ve
chvíli, kdy bude ona sama připravena o této věci hovořit. Do
toho okamžiku pro něj dané téma neexistovalo.
„A víš, co se stalo?“ zeptala se.
„Všechny podrobnosti neznám. Ale předpokládám, že to
spadá do kategorie ‚kvazizkorumpovaný, do sebe zahleděný
vládní představitel versus přepracovaná hrdinská
Ohledávačka místa činu‘. Je to nějak tak?“
Sachsová se zasmála. „Přesně tak.“
„Já si to taky prožil, Sachsová.“
Hudba z cirkusu i nadále duněla a vzbuzovala v
Rhymovi smíšené reakce. Člověk podvědomě cítí, že by měl
být rušením nočního klidu pohoršen, ale zároveň nemůže
odolat a nevychutnával si onen podmanivý rytmus.
Sachsová pokračovala v probíraném tématu: „Zmiňoval
se ti Lon, že kvůli mě zatahá někde za nitky? Že zavolá na
magistrát?“
Amélie se to vůbec nedozví. Řeknu tomu kámošovi, aby
to držel pod pokličkou…
„Jo, zmiňoval,“ zasmál se Rhyme. „Znáš Lona.“
Hudba ustala a po krátkém tichu zaplnil noční atmosféru
aplaus. Následoval chabý, ale zjevně podbízivý hlas
konferenciéra.
„Slyšela jsem,“ pokračovala Sachsová, „že by mohl
celou tu záležitost zahrát do autu. Jednoduše Ramose
obejít.“
„Nejspíš jo. Má rozsáhlé styky.“
„A cos mu na to řekl?“
„A co si myslíš?“
„Prostě se ptám.“
„Řekl jsem, že ne,“ odpověděl Rhyme. „Že bych mu to
nedovolil.“
„Nedovolil?“
„Ne. Řekl jsem mu, že si svou hodnost zasloužíš bud
sama, anebo vůbec.“
„Zatraceně,“ zamumlala Sachsová.
Rhyme se na ni zadíval a na chvíli pocítil úlek. Že by se
v ní spletl?
„Jsem na Lona naštvaná, že ho to vůbec napadlo.“
„Myslel to dobře.“
Rhymovi se zdálo, že mu Améliina paže sevřela hrudník
těsněji. „To, cos mu řekl, Rhyme, pro mě znamená víc než
cokoliv jiného.“
„Já vím.“
„Mohlo by se to zvrhnout. Ramos mě chce nechat
postavit mimo službu. Dvanáct měsíců doma bez platu.
Nevím, co si počnu.“
„Budeš dělat konzultantku. Se mnou.“
„Civilista nemůže chodit v roštu, Rhyme. Jestli budu
muset sedět na zadku, zblázním se z toho.“
Když se hýbeš, nemůžou tě chytit…
„Nějak to zvládnem.“
„Miluju tě,“ zašeptala. Rhyme vdechl její vůni a řekl, že
ji miluje také.
„Teda, tady je světla.“ Sachsová pohlédla k oknu, skrz
nějž pronikala do ložnice záře z cirkusových reflektorů.
„Kde máš žaluzie?“
„Shořely, copak si nevzpomínáš?“
„Myslela jsem, že už ti Thorn opatřil nové.“
„Začal je tady montovat, ale dělal u toho moc velký
virvál. Pořád něco vyměřoval a podobně. Tak jsem ho
vyhodil a řekl mu, ať to udělá později.“
Sachsová vyklouzla z postele, našla náhradní přikrývku a
zakryla jí okno. Světla v pokoji znatelně ubylo. Vrátila se do
postele, přivinula se k Rhymovi a brzy usnula.
Ne tak Lincoln Rhyme. Ten ještě dlouho poslouchal
hudbu a tajemný hlas cirkusového vyvolávače, až se mu
hlavou začaly honit nejrůznější představy, takže ho chuť k
spánku brzy přešla. Po chvíli již byl naprosto bdělý a utápěl
se v myšlenkách.
Které se, nikoliv překvapivě, netýkaly cirkusu.
Druhý den před polednem vešel Thorn do ložnice a
zjistil, že Rhyme má návštěvu.
„Ahoj,“ řekl Jaynene Williamsové, která seděla na jedné
z nových židlí vedle Rhymovy postele.
„Ahoj, Thorne.“ Jaynene mu podala ruku.
Ošetřovatel, který se právě vrátil z nákupu, byl viditelně
překvapen, že v pokoji někoho vidí. Díky počítači, vnějšímu
řídícímu systému a průmyslové televizi však byl Rhyme
dokonale schopen někomu zavolat, pozvat ho k sobě a poté
ho sám vpustit do domu.
„Nemusíš se tvářit tak šokovaně,“ řekl Rhyme kousavě.
„Už jsem sem přece lidi zval.“
„Napadá mě výraz ‚uherský rok‘.“
„Třeba Jaynene zaměstnám místo tebe.“
„A co kdybys ji zaměstnal spolu se mnou? Dva lidi se o
ty tvoje urážky aspoň líp podělí.“ Ošetřovatel se na Jaynene
usmál. „Tohle bych vám neudělal.“
„Už jsem zvládla horší věci.“
„Jste spíš na kávu, anebo na čaj?“
„Promiňte,“ řekl Rhyme. „Kde je moje zdvořilost? Už
dávno jsem měl postavit konvici.“
„Raději kávu.“
„A já si dám skotskou,“ prohlásil Rhyme, a když se
Thorn podíval na hodinky, dodal: „Malého panáčka z ryze
zdravotních důvodů.“
„Takže všichni kávu,“ řekl ošetřovatel a zmizel.
Po jeho odchodu se Rhyme s Jaynene uvolněně bavili o
pacientech s úrazy páteřní míchy a o cvičeních, která nyní
Rhyme tak fanaticky podstupoval. Po chvíli vždy netrpělivý
Rhyme usoudil, že už hrál roli zdvořilého hostitele dost
dlouho, ztlumil hlas a řekl: „Ale trápí mě jedna věc. A
myslím, že vy byste mi mohla pomoct. Alespoň v to
doufám.“
Jaynene si ho ostražitě prohlédla. „Možná.“
„Mohla byste zavřít dveře?“
Rozložitá žena pohlédla na dveře, vstala, splnila
Rhymovu prosbu a opět se posadila.
„Jak dlouho už znáte Karu?“ zeptal se Rhyme.
„Karu? Něco přes rok. Od doby, kdy jsme její matku
přijali do Stuyvesant Manor.“
„To je dost drahý penzionát, viďte?“
„Zoufale drahý,“ přitakala Jaynene. „Ty jejich sazby jsou
příšerné. Ale nijak zvlášť se neliší od ceníků ve všech
podobných zařízeních.“
„Má její matka pojistku?“
„Jen obyčejné zdravotní pojištění. Většinu účtů platí
přímo Kara,“ odpověděla Jaynene a dodala: „Dělá, co může.
Teď zrovna má účty uhrazené, ale většinou se s platbami
opožďuje.“
Rhyme pomalu přikývl. „Položím vám ještě jednu
otázku. Dobře si ji promyslete, než mi odpovíte. A
potřebuju, abyste byla naprosto upřímná.“
„No,“ řekla ošetřovatelka nejistě a zabodla oči do čerstvě
nalakované podlahy, „vynasnažím se.“
Toho odpoledne byl v Rhymově obývacím pokoji
Roland Bell. Za zvuků chytlavého jazzového klavíru Davea
Brubecka spolu oba muži hovořili o důkazních položkách v
případu Andrewa Constablea.
Charles Grady a nejvyšší státní zástupce státu New York
se rozhodli, že proces s Constablem odloží, aby mohli
rozšířit obvinění tohoto fanatika o pokus o vraždu vlastního
advokáta, vražedné spiknutí a hrdelní vraždu. Prokázat
Constableovo napojení na Barnese a další spiklence z
Vlasteneckého shromáždění nebyl snadný úkol, ale pokud
někdo dokázal Constablea usvědčit, pak to byl právě Grady.
Státní zástupce zároveň žádal trest smrti pro Arthura
Loessera za vraždu policisty Larryho Burkeho, jehož tělo se
našlo v jedné boční uličce na Upper West Side. Lon Sellitto
se momentálně účastnil oficiálního policistova pohřbu v
Queensu.
Do dveří vstoupila Amélie Sachsová a po celodenní
schůzce s právníky zprostředkovanými Dobročinnou
asociací pochůzkářů ve věci svého suspendování vypadala
docela zmoženě. Měla se vrátit už před pár hodinami a
Rhyme navíc při pohledu do jejího obličeje pochopil, že
výsledek schůzky není dobrý.
Také on měl pro Sachsovou nové zprávy vyplývající ze
setkání s Jaynene a z následných událostí – snažil se během
dne s Amélii spojit, ale nepodařilo se mu to. Nyní zase
nebyla pro nové informace příležitost, neboť v domě se
objevil nový návštěvník.
Thorn uvedl do pokoje Edwarda Kadeskyho. „Pane
Rhyme,“ řekl producent a přikývl. Améliino jméno
zapomněl, takže alespoň kývl na pozdrav podruhé. Rolandu
Bellovi pak podal ruku. „Dostal jsem váš vzkaz. Prý máte
ještě něco ohledně toho případu.“
Rhyme přikývl. „Dnes ráno jsem o něm trochu přemýšlel
a zaobíral se několika nevyjasněnými okolnostmi.“
„Jakými nevyjasněnými okolnostmi?“ zeptala se
Sachsová.
„Okolnostmi, o nichž jsem netušil, že jsou nevyjasněné.
Neznámými nevyjasněnými okolnostmi.“
Sachsová se zamračila a ustaraně vypadal i producent.
„Weirův asistent, ten Loesser. Neutekl, že ne?“
„Ne, ne. Ten je stále ve vazbě.“
Zazvonil zvonek. Thorn zmizel a o chvíli později
vstoupila do pokoje Kara. Rozhlédla se kolem sebe a
prohrábla si krátké vlasy, které již ztratily fialový lesk a nyní
byly zrzavé jako pihy. „Ahoj,“ pozdravila přítomné a
překvapeně zamrkala, když spatřila Kadeskyho.
„Dáte si někdo něco?“ zeptal se Thorn.
„Kdybys nás na chvilku nechal o samotě, Thorne.
Prosím.“
Ošetřovatel pohlédl na Rhyma, a když slyšel pevný a
ztrápený hlas v zaměstnavatelově hlase, přikývl a opustil
místnost. Kriminalista se obrátil na Karu. „Díky, žes přišla.
Chtěl jsem si jen vyjasnit pár věcí o případu.“
„Jasně,“ řekla kouzelnice.
Nevyjasněné okolnosti…
„Chci se dozvědět několik dalších podrobností o večeru,
kdy Kejklíř zajel s tou falešnou sanitkou do cirkusu,“
vysvětlil Rhyme.
Kouzelnice přikývla a přejela černě nalakovanými nehty
přes sebe. „Jestli ti dokážu nějak pomoct, budu moc ráda.“
„To představení mělo začít v osm hodin, je to tak?“
zeptal se Rhyme Kadeskyho.
„Přesně tak.“
„A jestli tomu dobře rozumím, tak v době, kdy Loesser
zaparkoval tu sanitku u vchodu, jste se ještě nevrátil z
večeře a toho rozhlasového interview.“
„Ne, nevrátil.“
Rhyme se otočil ke Kaře. „Ale ty už jsi tam byla.“
„Jo. Viděla jsem, jak tam ta sanitka vjíždí. V tu chvíli
jsem ale o ní vůbec nepřemýšlela.“
„Kde přesně ji Loesser zaparkoval?“
„Pod tribunou s lóžemi,“ odpověděla kouzelnice.
„Ale ne pod nejdražšími sedadly, že ne?“ zeptal se
Rhyme Kadeskyho.
„Ne,“ odvětil producent.
„Takže sanitka stála nedaleko od hlavního požárního
východu –od toho, kterým by při evakuaci prošlo nejvíc
lidí.“
„To je pravda.“
„Lincolne, kam tím míříš?“ dotázal se Bell.
„Mířím tím tam, že Loesser tu sanitku zaparkoval tak,
aby napáchala co nejvíce škod, ale zároveň poskytla
několika lidem v lóžích příležitost uniknout. Jak mohl tak
přesně vědět, kam sanitku zaparkovat?“
„Netuším,“ odvětil producent. „Pravděpodobně si to
předem ověřil a viděl, že je to nejlepší místo – tedy, nejlepší
z jeho