zde - Progres Guru

William Shakespeare (*23.04.1564 - †23.04.1616)
William Shakespeare je nejvýznamnější anglický dramatik, vrcholný umělecký představitel
evropského humanismu a pozdní renesance. Pocházel z rodiny prostých sedláků. Narodil se roku
1564 ve Stratfordu nad Avonou,kde si jeho otec zřídil živnost rukavičkáře. Je téměř jisté, že chodil na
střední školu, kde se naučil latinsky a řecky. V osmnácti letech se oženil s Anne Hathawayovou. Měli
spolu tři děti, Susannu a mladší dvojčata Hamneta a Judith. Syn Hamnet předčasně zemřel ve svých
jedenácti letech, což poznamenalo Shakespearovu pozdější tvorbu.
V roce 1592 odešel do Londýna a stal se spisovatelem a hercem, měl přístup ke dvoru Alžběty I., která
tehdejší divadelní činnost podporovala. Hrál komické i tragické úlohy v různých hereckých
společnostech. Pomáhal přepisovat stará dramata, ale pokoušel se psáti vlastní hry. Kvůli morové
epidemii byla divadelní představení zrušena a Shakespear se proto musel na čas stáhnout do ústraní.
V této době se věnoval především poezii. Po odeznění moru se opět vrátil do Londýna, kde se stal
členem herecké skupiny Lord Chamberlain's Men,
V prvním období své tvorby psal převážně komedie a historická dramata. Později ho zklamal vývoj
společnosti, proto psal tragédie. A pár let před smrtí se smířil se životem a psal romance a sonety.
Jeho hry se po roce 1599 hrály ve slavném divadle Globe na jižním břehu řeky Temže v Londýně. Hry
byly velice oblíbené. Shakespeare si vydělal dostatek peněz, aby si moh koupit velký dům ve
Stratfordu, nazývaný New Place. Shakespeare napsal celkem 154 sonetů a 39 her, některé z nich ve
spolupráci s dalším anglickým dramatikem Johnem Fletcherem. Po roce 1613 už žádnou divadelní hru
nenapsal. Při tvorbě svých děl Shakespeare často čerpal ze starších, antických i středověkých autorů.
Sám pak ovlivnil celou řadu pozdějších autorů a jeho hry jsou dnes jedny z nejhranějších a
nejpřekládanějších na světě. Pro Shakespearova dramata je typická neomezenost látky, času a místa,
zobrazení pozemského života, kladné i záporné vlastnosti lidí, střídání veršů s prózou a spletitý děj.
Příčinou tragédií je lidská vášeň nebo náhoda, základem je láska a pravda. Ženy v Shakespearových
dramatech rozhodují o svém životě samostatně, jsou ideálem krásy, cílevědomé a ctižádostivé, což je
také znak renesance. V komediích je častá záměna osob a situační komika. Pro jeho dramata je
typický takzvaný blankvers - nerýmovaný verš.
William Shakespeare zemřel 23. dubna 1616, ve stejný den jako španělský spisovatel Cervantes. V
poslední vůli zanechal Shakespeare majetek své starší dceři Susanně.
Mezi jeho nejznámější komedie patří Sen noci svatojánské (1596), Zkrocení zlé ženy (1594), Večer
tříkrálový (1602), Jak se vám líbí (1601).
Napsal i několik historických románů, například Král Jan (1597), Richard III. (1593) a Richard
II. (1596), a tragédie jako Hamlet (1604), Julius Caesar (1599), Romeo a Julie (1595)...
Je rovněž autorem pohádkových her - např. Zimní pohádka (1611) a Bouře (1612).
CHARAKTERISTIKA TVORBY:
Hamlet
je tragédie o pěti dějstvích napsaná blankversem, pětistopým nerýmovaným jambický veršem, který
je typický pro všechna Shakespearova díla. Důležitou součástí jsou monology, v nichž se autor snaží
sdělit divákovi své myšlenky, zatímco dialogy používá hlavně k posunu děje. Na rozdíl od svých
předchůdců tak dává větší důraz na charakter postav. Děj posouvá velmi pomalu a často jakoby
kličkuje (Hamlet měl několikrát možnost zabít Claudia, přesto to udělá až při souboji s Laertem), což
umožňuje jednotlivým postavám naplno vyniknout. Hra je proto také tou nejdelší,
kterou Shakespeare napsal - v originále má celkem 4042 veršů. Hamlet je jednou z
nejslavnějších Shakespearových tragedií. Poprvé byla předvedena v divadle kolem roku 1600 a
dodnes slouží jako inspirace pro celou škálu světových autorů. Při jejím psaní čerpal Shakespeare ze
skandinávské legendy o jutském princi Amletovi. Do češtiny Hamleta jako první přeložil Karel Ignác
Thám, dnes jsou nejpoužívanější překladyE.A.Saudka, Martina Hilského a Jiřího Joska.
Z celého díla zanechají ve čtenáři (divákovi) největší dojem Hamletovy úvahy nad životem a jeho
významem. Hamletovi připadá život jako sled všelijakých útrap, příkoří a nespravedlností, která musí
člověk bez zjevného důvodu snášet. Vůbec si ho neváží, od sebevraždy ho odrazuje jen touha po
pomstě a víra. Ve svých myšlenkách také naráží na to, že neexistuje žádná absolutní pravda ani dobro
a zlo. Celkově působí jako rozervaný člověk, jehož přílišná touha po pomstě a odtržení od reality a
praktik královského dvora dohnala k neuváženým činům a skončila jeho smrtí. Podobně dopadl
Laertes, jenž měl však pádnější důvod pro svůj hněv. Stejně tak se i všechny ostatní hlavní postavy
vyznačují propracovanou psychologickou stránkou, která brání jednoznačně označit jejich jednání za
dobré, nebo špatné. Člověk si tak akorát může všímat jednotlivých špatných vlastností, které postava
vykazuje, a snažit se vzít si ponaučení z jejich důsledků na jednání té dané postavy.
HLAVNÍ POSTAVY:
Hamlet - dánský princ, syn Gertrudy; po otcově smrti je velmi zasmušilý a odtažitý, schovává se před
okolním světem; chce se pomstít strýci Claudiovi za vraždu svého otce a předstírá šílenství, aby nebyl
odhalen; v tomto stavu se zdá, že mluví z cesty, ale často používá trefné narážky, kterým ostatní
postavy nerozumí a považují ho za blázna; racionální Hamlet baží po pomstě a přemítá o pomíjivosti a
bezútěšnosti života, jelikož v něm nenalézá žádný smysl
duch - bývalý Gertrudin manžel a král, princův otec, jménem taktéž Hamlet; přichází za svým synem,
aby mu vyjevil pravdu o své smrti a zapřísahá ho, aby vykonal pomstu; zároveň ho však nabádá, ať
nijak neubližuje matce
Claudius - Hamletův strýc, manžel Gertrudy, dánský král; zavraždil svého bratra, avšak nemá hluboké
výčitky svědomí; užívá si své nové pozice, pořádá časté pitky; Gertrudu má rád, ale Hamlet se pro něj
časem stává nepohodlným a snaží se ho zbavit
Gertruda - manželka Claudia, matka Hamleta; po smrti krále, předešlého manžela truchlila jen krátce,
v novém manželství je také spokojená; roztrpčuje ji však Hamletův stav; později mu dává za pravdu,
že nový sňatek byl unáhlený
Polonius - králův věrný rádce, otec Ofélie a Laerta; velmi sebevědomý, až namyšlený starý muž, snaží
se vypadat moudře; pomáhá králi s hledáním příčiny Hamletova bláznovství, doplatí však na svou
přílišnou horlivost
Ofélie - dcera Polonia, Laertova sestra; milovala Hamleta, ale jeho šílenství a pozdější odmítavost na
ni měly neblahý vliv; po smrti svého otce zešílela a utonula v řece
Laertes - Poloniův syn, Oféliin bratr; je poslušný svého otce, touží se pomstít Hamletovi za jeho a
Oféliinu smrt a spikne se proto s Claudiem
Horacio - Hamletův přítel a filosof; rozumný, rozvážný člověk, ponechává si odstup; občas s
Hamletem polemizuje a diskutuje s ním o jeho světonázoru; v průběhu celé hry si zachovává
neutrální postoj
OBSAH DÍLA:
Děj hry se odehrává v 17. století v dánském království. Když za velmi podivných okolností zemře
Hamletův otec, ujímá se trůnu králův bratr Claudius. Velmi brzy po korunovaci si Claudius vezme
ovdovělou královnu Gertrudu, což naštve Hamleta. Později se na hradbách hradu Elsinor zjeví duch
bývalého krále. Duch Hamletovi vyzradí, že byl zabit Claudiem, který mu ve spánku nalil do ucha jed a
tím ho zavraždil a nabádá ho k pomstě. Hamlet neví, jestli má věřit duchovi a váhá, zda se má pomstít
a zabít Claudia, či nikoli. Příležitost, jak si ověřit duchova slova, se naskytne vzápětí, když do města
přijedou kočovní herci. Hamlet předá hercům hru, kterou zahrají královi a ve které je znázorněna
vražda bývalého krále. Claudius se při vystoupení usvědčí sám svými reakcemi, ale přesto ho Hamlet
nedokáže zabít. Poté začne předstírat šílenství. Gertruda je jeho chováním velmi znepokojena a chce
si s ním promluvit. Při rozhovoru je za závěsem špehuje státní rada Polonius. Hamlet si ho všimne, ale
myslí si, že se za závěsem skrývá Claudius, a proto do závěsu bodne a Polonia zabije. Claudius se
Hamleta začne obávat a pošle ho do Anglie spolu s jeho spolužáky Rosencrantzem a Guildensternem,
kteří mají dohlédnout na zabití Hamleta. Hamlet to zjistí, zfalšuje listinu, aby po příjezdu lodě do
Anglie zavraždili jeho spolužáky a sám z lodi uteče.
Okamžitě po příjezdu zjistí, že jeho láska Ofélie se utopila, protože neunesla smrt otce Polonia. Za to
je na Hamleta naštvaný bratr Ofélie Leartes a chce ho zabít. Claudius mu navrhne řešení, aby
Hamleta vyzval na souboj a naostřil si meč potřený jedem. Jako pojistku mu chtějí dát otrávené víno.
Hamlet se soubojem souhlasí, ale při souboji se vše zvrtne. Leartes sice Hamleta bodne, ale poté si
vymění kordy a je sám bodnut. Když Claudius podá Hamletovi číši s jedem, napije se z ní královna a
umírá. Hamlet okamžitě pochopí, co se stalo, zapíchne Claudia a ještě mu nalije do úst jed.
V závěru hry všichni umírají. Krátce poté přijede norský král Fortinbras, který dostal svolení přejít přes
dánské území kvůli válce s Polskem, který podle starých uzákonění přebírá v zemi moc. Hamlet ve své
poslední chvíli prosí Horacia, aby všem věrně vyprávěl jeho příběh a očistil tak jeho čest.
JAZYK:
Hamlet je napsán spisovným, vytříbeným jazykem, jehož uměleckost někdy i brání porozumění.
Především v replikách prince Hamleta nalezneme mnoho básnických figur, jako jsou anafora, inverze
slovosledu či asyndeton. Ve stavu předstíraného šílenství mluví ironicky, spíše až sarkasticky, používá
mnoho metafor, slovních hříček a dvojsmyslů. Podobně řečnicky zdatné jsou i ostatní postavy,
například Laertes, Ofélie a hlavně Claudius, jehož jazyk je stejně bohatý jako Hamletův a také velmi
vznešený (používá pluralis majestatis). Za zmínku stojí i Polonius, jenž se vyjadřuje velmi okrasně a
používá spoustu nadbytečných výrazů, aby oddálil své sdělení. Výjimku z pravidla tvoří hrobníci
kopající hrob pro Ofélii. Jejich mluva je prostá, hrubá, s Hamletem mluví vyhýbavě a zchytrale.
Romeo a Julie
Kolem roku 1595 vytvořil Shakespeare ve skvostných verších nejslavnější i nejsilnější drama všech dob.
Příběh plný vášně, truchlivých náhod a touhy po lásce, pro kterou se musí dát všechno. Jak ale žít,
zmaří-li naděje a plány vyšší moc, před níž jsme bezbranní?
•
literární druh: drama
•
literární žánr: tragédie
POSTAVY:
Romeo - syn Monteků; dobrosrdečný mladík; bláznivě zamilovaný do Julie
Julie - dcera Kapuletů; mladá a nešťastně zamilovaná do Romea
otec Vavřinec - františkánský mnich oddávající Romea a Julii; Montek a Kapulet - hlavní
představitelé obou rodů
Merkucio - Romeův přítel
Paris - mladý šlechtic; měl si vzít Julii
Tybalt - Juliin bratranec; velmi pomstychtivý a nesnášenlivý vůči Montekům
JAZYK:
•
forma veršovaná, jambický verš (pro Shakespeara typický)
•
dílo se dělí na 5 dějství (úvod, zápletka, vyvrcholení děje, zvrat, závěr) a má prolog
•
jazyk spisovný, používá citově zbarvené výrazy
•
v díle je použitá přímá řeč - dialogy, monology
•
řečnické otázky: "Ach Romeo, Romeo! Proč jsi Romeo?"
•
přirovnání: "Tu se Romeo vymrštil jako střela."
•
archaismy: "Ni to, ni ono..."
•
metafora: "Na křídlech lásky přeletěl jsem zeď..."
OBSAH:
Příběh nás zavádí do severoitalského města Verona v období vrcholné renesance. V 16. století se zde
odehrává láska dvou mladých lidí, která je však ztěžována jejich rodinným původem, jenž může za
tragický závěr celého příběhu.
Na začátku děje se rozostří hádka sluhů dvou znepřátelených rodů (Kapuletů a Monteků) v souboj,
proto vévoda zakáže všechny souboje ve městě. Hlavní hrdina Romeo Montek se trápí kvůli ženě, do
níž je nešťastně zamilován. Jeho přátelé Benvolio a Merkucio se jej snaží přivést na jiné myšlenky, a
tak ho vezmou na bál rodu Kapuletů, kde Romeo spatří 14letou dceru Kapuleta, Julii.
Romeo je její krásou natolik okouzlen, že se do Julie okamžitě zamiluje, ta mu jeho city opětuje.
Julie vyšle svoji chůvu zjistit co nejvíce informací o Romeovi.
I když Romeo ví o sporech mezi oběma rody, vydá se na pozemek Kapuletových, kde spatří krásnou
Julii. Oba si přislíbí věčnou lásku a rozhodnou se, že se vezmou. Jejich sňatek je však vzhledem k jejich
původu nemožný, oba rody by to určitě nedovolily. A tak společně přemluví kněze Vavřince, aby je
tajně oddal. Vavřinec souhlasí, neboť doufá, že sňatek udobří oba rody. Julie si dovolí jít do kostela ke
zpovědi, kde již čekají Romeo a kněz Vavřinec, který je potají oddá.
O něco později dojde k pouliční bitce, při které bratranec Julie Tybalt zabije Merkucia před Romeem.
Když se Romeo setká s Tybaltem znovu, Tybalt jej vyprovokuje k boji. Romeovi se podaří pomstít smrt
svého přítele Merkucia a Tybalta zabít.
Romeo je však zatčen a vyhoštěn z Verony do Mantovy. Sotva se Julie dozví o smrti svého bratrance,
je na Romea velmi rozzlobená. Avšak uvědomuje si, že kdyby Romeo nezabil Tybalta, Tybalt by zabil
Romea.
Před odjezdem do Mantovy se ještě Romeo setkává s Julií. Velmi těžce se rozloučí a Romeo odjede.
Na Julii je neustále víc a víc tlačeno, aby si vzala mladého šlechtice Parise. Julie však chce zůstat věrna
Romeovi, a tak tento sňatek odmítá. Neví si rady, proto zajde pro pomoc za knězem Vavřincem. Ten jí
dá tekutinu, po jejímž vypití bude Julie vypadat dva dny jako mrtvá.
V den, kdy si má Julie vzít Parise, se koná její pohřeb. Julie je pohřbena do hrobky Kapuletů. Vavřinec
na nic nečeká a posílá zprávu Romeovi. Posel však není vypuštěn z města. Zatímco se Vavřinec snaží
najít jiného posla, dorazí k Romeovi sluha Baltazar a aniž by věděl o tajném plánu Vavřince, oznamuje
Romeovi smrt Julie. Romeo tomu nemůže uvěřit. Okamžitě vyráží k hrobce Kapuletů.
Když se snažil vypáčit dveře od hrobky, střetne se s Parisem, jenž zde chtěl položit kytici na hrob Julie.
Romeo Parise zabíjí. Naposled se dívá na jeho lásku Julii, touží zemřít po jejím boku. Vypije tedy jed a
umírá. Jakmile se Julie probouzí a vidí mrtvého Romea, z neštěstí se probodne dýkou.
Jakmile se k hrobce dostaví Kapuleti, Montekové a vévoda, Vavřinec všem vysvětluje, co se stalo.
Montek a Kapulet pochopí své hříchy, které mají za následek smrt jejich dětí a podají si nad mrtvými
milenci ruce, což mělo za následek usmíření mezi oběma rody.
HLAVNÍ MYŠLENKA:
Toto drama nám ukazuje pravou tvář tehdejší společnosti, ve které měli moc lidé s velkým majetkem
a pýchou. Proti nim zde Shakespeare staví obětavou lásku dvou mladých lidí, jež však nemá šanci se v
tomto světě uchytit, a tak nakonec končí tragicky.
UKÁZKA:
JULIE
Ach Romeo, Romeo! Proč jsi Romeo?
Své jméno zapři, odřekni se otce,
anebo, nechceš-li, zasvěť se mně,
a přestanu být Kapuletová.
Tvé jméno jenom je můj nepřítel.
Tys jenom ty. Ty vůbec nejsi Montek.
Co je to, Montek? Ruka ne, ni noha,
ni paže, ani tvář, ni jiná část,
patřící k člověku. Proč nemáš jiné jméno?
Copak je po jméně? Co růží zvou,
i zváno jinak vonělo by stejně.
A tak i Romeo, nebýt Romeo zván,
by nebyl o nic méně drahocenný
než s tímto jménem. Romeo, svlec to jméno!
A za ně, které není částí tebe,
si vezmi mne!
Othello
Dílo bylo napsáno v letech 1603 až 1604 (tj. počátek 17. století) a spadá do období renesance.
Pozorujeme zde zájem o člověka, jeho sny, touhy či problémy. Dílo je charakteristické odklonem od
Boha, charakter myšlení je světskost. Othello je napsán prozaickou formou, literárním druhem
je drama. Žánrem tohoto dramatu je pak jednoznačně tragédie.
Námětem Shakespearovi byla Povídka o mouřenínovi z knihy italského autora Giraldiho Cinthia Sto
povídek. Autor používá ich-formu a jeho postoj a přístup k dílu je subjektivní.
JAZYKOVÁ SLOŽKA LITERÁRNÍHO DÍLA:
•
V díle je použitý spisovný jazyk
•
lexikální prostředky jako:
o
běžné (Othello v rozhovoru s Desdemonou: "Koukni na mě.")
o
hovorové (Připadám si jako pes.)
o
knižní (Náš vznešený a chrabrý guvernér...)
o
archaismy (I moji lásku vyštvali jste z lože!)
o
historismy (DÓŽE: "...jakpak to asi přijme dóže?")
o
vulgarismy (Othello na Desdemonu: "Nestoudná čubko!" nebo "Ty děvko!")
•
syntaktické prostředky:
o
vsuvka (Emilie, už jdu! Je mrtvá, už nedýchá... Počkej už jdu!)
o
neukončená výpověď (Othello na Jaga: "Jestli to byl...")
o
slovosled přizpůsobený šlechtickému prostředí
•
v tomto díle převládají samozřejmě dialogy, například když Othello promlouvá se svou ženou
(OTHELLO: Má krásná bojovnice! DESDEMONA: Miláčku! OTHELLO: Jsem tak šťastný, že...
DESDEMONA: Další dny přinesou nám více lásky...); monology se zde vyskytují velmi často a jsou
mnohdy velice dlouhé, např. když Jago mluví o svých plánech, jak je provede (JAGO: Odlákám
Othella, načež ho přivedu ve chvíli, kdy Cassio mu přijde za ženou.)
•
v řeči postav je nejčastěji použitá přímá řeč
•
gramatické zvláštnosti - často text rozdělen pomlčkami a v nich je jiná nebo doplňující myšlenka
(například: "...opravdu to, co si myslím - tím chci říct důvtip, odvaha, odhodlání -, pak dneska večer
přišla konečně ta...")
•
metafora (Othello má svou poslední řeč před smrtí: "O očích nenavyklých plakat pište, ronících
nyní slzy, jako v Arábii stromy roní svou mízu."; může to být také bráno jako personifikace "stromy roní")
•
anafora (Ztratil jsem dobré jméno! Ztratil jsem jedinou věc, která...)
•
apostrofa (Haló! Stráž! Lidi! Pomoc! Vražda! Vražda!)
Postavy
Othello - černoch, velitel benátského vojska; sebevědomý, upřímný, prostý, ale po zviklání Jagem se
mění na zatvrdlého člověka, jenž má v hlavě jen jednu myšlenku Jago - Othellův pobočník; zvnějšku
upřímný, dobrosrdečný, laskavý; uvnitř závistivý, žárlivý, egoistický, pomstychtivý
Desdemona - Othellova žena, dcera Brabanzia; bílé pleti, inteligentní, krásná, věrná svému muži
Cassio - Othellův náměstek; poctivý, slušný člověk, věrný svému nadřízenému; později pak údajný
milenec Desdemony
Brabanzio (benátský senátor, otec Desdemony),
OBSAH:
Celá tragédie začíná v Benátkách. Hlavním hrdinou je generál ve službách benátské republiky Othello
se snědou pletí. Hanlivě mu byl přezdívaný Maur. Othello se zamiloval do dcery senátora Brabanzia
Desdemony. Ta mu však nebyla souzena. Jedné noci se na ulici, kde senátor bydlel, spustil hrozný
křik, který ho vzbudil. Byl to Roderigo, benátský šlechtic, který marně žádal Brabanzia o ruku jeho
dcery, a prolhaný Othellův pobočník Jago, který ovšem tuto noc zůstal v anonymitě. Potom, co
Roderigo vzbudil senátora a oznámil mu, že jeho dcera není doma, nýbrž s mouřenínem, vydal se
Brabanzio za Othellem se zatykačem kvůli používání omamných jedů, čar a kouzel, aby Othello jeho
dceru získal.
Jenže v tu samou dobu přišel k Othellovi posel od benátského dóžete, kam ovšem musel i Brabanzio.
Tam se ukázalo, ze Desdemona si Othella vzala z čisté lásky a tak se Brabanzio nezmohl na nic víc, než
že dceru vystěhoval. Dóže vyslal Othella kvůli příchodu Turků do benátské državy na Kypr,
Desdemona trvala na tom, že pojede s ním. Jago, jako Othellův pobočník, jel také a vzal s sebou svou
ženu Emílii a pár mužů, mezi kterými "propašoval" i Othellova přestrojeného nepřítele – Roderiga.
Desdemona sice vyrazila s Jagem až po Othellově odjezdu, přesto dorazila na Kypr jako první.
Othellovu flotilu i loďstvo tureckého nepřítele stihla krutá bouře. Turecké lodě se všechny potopily a
tím Othello získal vítězství na svou stranu. Bohužel se to Othello dozvěděl až mnohem později,
protože on sám se se svou lodí v této bouři ztratil. Netrvalo to ovšem dlouho a v pořádku dorazil do
svého sídla, kde ne něj již čekala Desdemona a jeho tajemník a nejlepší přítel Cassio.
Na kyperském sídle zatím Jago s Roderigem přemýšleli, jak by se mohl Roderigo dostat k Desdemoně.
Jago mu v tom pomáhal, protože se proslýchalo, že Othello má něco s jeho ženou Emílií. Dohodli se,
že je nejdříve zapotřebí se zbavit Othellova tajemníka Cassia. Ten měl jít na stráž, tak ho předtím opili
a Roderigo šel za ním. Vyvolal hádku, aby přišel Othello a musel svého přítele pro nezpůsobilost
sesadit z funkce. To jim bohužel vyšlo.
Jago pak druhý den poradil Cassiovi, aby šel za Desdemonou a poprosil ji, aby se za něj u Othella
přimluvila. Othellovi pak namluvil, že si myslí, že mezi jeho ženou a bývalým tajemníkem něco je.
Othello mu nechtěl uvěřit, ale Jago mu poradil, ať dává pozor, jestli za Cassia nepřijde mouřenínova
žena prosit. Ačkoli Othello nebyl veliký žárlivec, za pár dní pojal silné podezření. Jago dovedl svůj plán
k dokonalosti, když nechal Emílii, ať vezme Desdemoně šátek a ten pak sám podstrčil bývalému
tajemníkovi. Jakmile Othello objeví šátek u svého přítele, nařídí Jagovi, aby zabil Cassia a Desdemonu
nechal jemu. Jago však poslal za Cassiem Roderiga, tomu se však nepřítele probodnout nepodaří a je
sám raněn. To se hodí Jagovi, protože Roderigo přes něj posílal Desdemoně drahé dárky, které ale
ona nikdy ani nespatřila. Probodne Roderiga a těžce ranní Cassia, když ale kolem jdou poslové z
Benátek nesoucí zprávu, že Othello je zbaven úřadu guvernéra a nastoupit má Cassio, je nucen mu
pomoci.
Mezitím přichází Othello ke spící Desdemoně a připravuje se na to, že ji zavraždí. Ta se vzbudí a snaží
se svého chotě přesvědčit, že je mu věrná, ale Othello jí nevěří. Po chvíli ji tedy uškrtí. V tu chvíli
přichází Emilie, aby mu oznámila, že Cassio byl raněn v souboji, a uvidí svou mrtvou paní. Nevydrží a
přizná Othellovi celou pravdu. Přichází Jago s ostatními a když vidí, že jeho žena vše vyzradila,
probodne ji a uteče. Stráže ho ale chytí a odvlečou do vězení. Othello neunese svůj žal a se slovy
"Pomalu! Slůvko nebo dvě, než půjdem. Leccos jsem pro stát vykonal, jak známo, leč o tom dost!
Prosím vás, až v svých listech ty skutky nešťastné budete líčit, ličte mě, jaký jsem. Nic nezmenšete, nic
nezveličte. Pak vám bude mluvit o někom milujícím, moudře ne, leč příliš vroucně; o někom, kdo
snadno žárlivý nebyl, ale jednou lapen neviděl, neslyšel; kdo jak ten divoch, zahodil vlastní rukou perlu
dražší než celý jeho kmen; čí smutné oči, tak jihnout nezvyklé, teď roní slzy rychleji nežli v Arábii
stromy svou všeléčivou smolu. To tam pište! A dodejte, že v Aleppu jsem kdys – když Turek zavilý a
zatvrzelý byl Benátčana, rouhaje se vládě – popadl za krk toho obřezance a probodl ho – tak!"
se probodne. Cassio se ujal guvernérství na Kypru a Jago čekal ve vězení na nevyhnutelný trest.
Macbeth
Macbeth je slavnou hrou Williama Shakespeara, jíž do českého jazyka převedl vynikající překladatel
Erik Adolf Saudek, jehož překlad vyšel mj. roku 1978.
OBSAH:
Děj se odehrává ve středověkém Skotsku, v jedné scéně v Anglii.
Vojevůdci Macbeth a Banko se vrátili z bitvy, kde porazili povstalce, po cestě potkali tři čarodějnice,
které Macbetha nazvaly thénem z Glamusu, thénem z Kawdoru a budoucím králem, přičemž
Makbeth byl tou dobou pouze thénem z Glamusu. Bankovi předpověděli, že se stane otcem krále. Po
jejich odchodu se Macbeth dozvěděl, že se stal thénem z Kawdoru a napsal o tom lady Makbethové.
Když později král přijel na Macbethův hrad Inverness, lady manžela přemluví, aby jej v noci zavraždil.
Královi synové poté opustili zemi a Macbeth se stal novým králem.
Poté nechal zavraždit Banka a jeho syna Fleance, avšak Fleancovi se podařilo uniknout. Macbeth se
stal nenáviděným krutovládcem, jehož neustále pronásledují různá vidění či halucinace.
Mnoho jeho odpůrců uteklo do Anglie, kde vytvořili armádu, jež se Macbethovi postavila a svrhla jej.
Zabil ho Macduff. Macbethovi bylo čarodejnicemi předpovězeno, že jej nemůže zabít žádný člověk
zrozený z ženy, a tak se nebál žádného souboje. A to se mu stalo osudným, neboť Macduff byl
vyříznut z lůna mrtvé matky.
Králem se pak stal syn zavražděného krále Dunkana, Malcolm.
Hra byla inspirována vládou skutečného skotského panovníka Macbetha, resp. Maca Bethada, který
vládl v letech 1005-1057 a nastoupil na trůn po smrti krále Donnchada. Skutečný Macbeth ve
skutečnosti rozhodně nebyl krutovládcem jako Shakespearova postava.
V roce 1966 Američanka Barbara Garson napsala na motivy Makbetha satirickou hru MacBird, v níž
hlavní postava Makbet (MacBird) představovala presidenta Lyndona Johnsona, lady Makbethová
(lady MacBird) jeho choť lady Bird Johnsonovou, místo krále Duncana zaujal zavražděný president
Kennedy (John Ken O'Dunc).
CITÁT Z KNIHY:
V přírodopise muži jste, jak chrt, křepelák, vlčák,
pudlík, hafan, ořech, kdejaké psisko, vesměs uvedeni
pod záhlavím: pes. Leč podle ceny rozlišuje se,
hbitý, louda, hlídač, stavěcí, stopař, každý podle darů,
co štědrá příroda jich nadělila kterému z nich
a podle toho zván je jménem zvláštním,
jímž se vymkne z řady
kde je pes jako pes. A tak i muži.
Máte-li ve stupnici mužství místo,
a ne to nejubožší, řekněte to!
A já vám něco uložím, co navždy
uklidí z vaší cesty nepřítele
a hákem z oceli vás připne k nám,
jenž, dokud žije on, živoříme,
leč, zhyne-li, jenž bude zdráv.
Část přirovnávající muže ke psům, jež se objevila v této Makbethově řeči k nájemným vrahům, byla
Shakespearem údajně převzata z jiného díla.
Kupec benátský
Dílo bylo napsáno někdy v letech 1596 až 1598. Toto období je plně v moci renesančního ducha.
Shakespear v díle poukazuje na konkrétní problémy lidí, jako je touha po bohatství, která je aktuální
dodnes. Je to komedie s vážnějšími prvky, jejíž ústřední zápletkou je krutý úpis, kterým se počestný
benátský obchodník zaváže židovskému lichváři. Hlavními motivy díla jsou láska, nenávist, touha po
bohatství, pomstychtivost.
Postavy
Antonio - velkorysý benátský kupec, křesťan; půjčuje lidem peníze bez úpisů (smluv), a tak přebírá
Shylockovi zákazníky
Bassanio - chudý šlechtic s hodně dluhy; mladý Benátčan, Antoniův přítel, nápadník Porcie
Porcie - mladá zlatovlasá kráska z Belmontu, bohatá dědička; může si vzít za muže jen toho, který si
vybere správnou skříňku, v níž je její portrét - tak to nakázal její otec před smrtí
Nerissa - Porciina přítelkyně/společnice a taky její komorná/služka
Shylock - Žid, zákeřný lichvář, nepřítel s Antoniem; nenechá si ujít žádnou příležitost vydírat lidi jejich
chudobou
Graziano - Bassaniův sluha a přítel, taktéž Antoniův přítel
JAZYKOVÁ SLOŽKA LITERÁRNÍHO DÍLA:
•
většinou spisovný jazyk
•
jsou zde použity lexikální prostředky:
o
běžné (Antonio: Pospěš si, milý Žide.)
o
hovorové (Salerio: Fouknu do polívky.)
o
knižní (Posel: Madam, ...dostavil se chrabrý muž...)
o
archaismy (váhová jednotka - libra masa: ...pokutu, jíž má být libra masa...)
o
historismy (dóže čte dopis: Milostivý dóže, váš...)
o
vulgarismy (Graziano na Shylocka: Ty hnusný, podlý, zatracený pse!)
•
syntaktické prostředky:
o
vsuvka (Shylock: ...rozdíl mezi mnou a Bassaniem - Jessiko! - Tam ti bude...)
o
neukončená výpověď (Tubal: Slyšel jsem, že Antonio...)
•
slohový postup vyprávěcí
•
převládají jednoznačně dialogy (SHYLOCK: Tři tisíce dukátů, jojo. BASSANIO: Ano, na tři tisíce.
SHYLOCK: Na tři měsíce, jojo. BASSANIO: Ručitelem je pan Antonio...); v díle se vykytuje jen několik
monologů (JESSIKA: Určitě je to odpudivý hřích, stydět se, že jsem dcera svého otce!)
•
metafora (Antonio: Zlo, jež se svatou vírou zaštiťuje, je jako lotr s usměvavou tváří.)
•
anafora (Graziano: Druhý Daniel! Daniel! Daniel! Daniel!)
•
apostrofa (Zvolání: Otče, jdem! Honem! Rychle!)
OBSAH DÍLA
Hra se odehrává na dvou místech - v Benátkách a v neznámé zemi Belmont, kde žije krásná a bohatá
mladá vdova Porcie. Bossanio je mladý rozmařilý benátský kupec, který prohýřil své peníze a je na
mizině, jeho jedinou nadějí je bohatě se oženit a za tím účelem si vyhlédl vdovu Porcii. Aby se jí mohl
představil, potřebuje peníze a to celkem velký obnos, který mu půjčí jeho přítel Antonio. Přítel je
velký dobrák, protože se raději zadluží u odporného Žida, lichváře Shylocka, jen aby příteli mohl
pomoci. Antonio je bohatý kupec, ale jeho celé jmění je na lodích, které plují po mořích s jeho
obchody. Shylock nemá Antonia rád, lépe řečeno, nenávidí ho víc než smrt, proto s laskavou tváří mu
peníze půjčí za cenu "jedné libry masa z těla dlužníka". Libra masa je pochopitelně srdce dlužníka.
Antonio ani na chvilku nezaváhá a dlužní úpis podepíše.
Porcie je mladá, bohatá, ale také velmi chytrá. Podle poslední vůle svého otce se smí vdát jen za toho
muže, který uhodne tajemství tří skříněk, pokud neuhodne, musí na svou čest slíbil, že do konce
života se nebude dvořit žádné jiné ženě. Je to podmínka velmi přísná, ale zřejmě krása a bohatství
Porcie za to stálo. Porcie má mnoho nápadníků, ale žádný se jí nelíbí - neapolský kníže má rád jen
svého koně, falckrabě je zamračený, francouzský šlechtic není pravým mužem, baron z Anglie se s ní
nedokáže dorozumět, skotský lord je lakotný, mladý Němec moc pije. Její komorná Nerissa ji však
utěšuje, že je po obavách ze svatby, protože pánové se urazili, že si je hned nevybrala a chtěla je
podrobit zkoušce a odjeli.
Marocký kníže se ale chce ucházet o Porcii a podmínku splnit. Má si vybrat mezi zlatou, bronzovou a
olověnou skříňkou. Zlatá skříňka praví: "Kdo volí mne, dostane, po čem touží". Stříbrná skříňka praví:
"Kdo volí mne, dostane, co si zaslouží" a olověná skříňka praví :"Kdo volí mne, musí dát všechno v
sázku". Marocký kníže volí zlatou, protože touží po tom získat Porcii, ale po otevření skříňky najde
papír, na něm umrlčí lebku a papír, že prohrál. Také aragonský kníže se odváží podstoupit zkoušku se
skříňkami, volí stříbrnou a pochopitelně také prohrává.
Sluha Lancelot chce odejít ze služby Žida, protože jeho praktiky se mu hnusí a vstoupí do služeb
Bossania. Bossanio tím mnoho nezíská, Lancelot je spíš mluvka než pracant. Ani Jessika nemůže
svého otce pro jeho praktiky vystát. Je zamilovaná do Lorenca, přítele Bossania a Antonia a mladí
milenci se rozhodnou, že spolu utečou. Aby měli něco do začátků, ukradne Jessika otci zlato a
drahocennosti.
Jakmile se Žid dozví, že mu dcera utekla s křesťanem, ale zejména s jeho cennostmi, spílá jí, přeje jí
smrt a chce zpět své dukátky. Místo, aby zjistil její pobyt, dozvídá se, že Jessika jeho peníze s
milencem utrácí a toho ho velmi trápí.
Antonio se dostal do velmi nepříjemné situace, na moři se u Tripolisu ztratily jeho koráby, on je na
mizině a nadto propadl librou masa Židovi.
Mezitím se Bossanio Porcii dvoří. Ona ho od volby odrazuje, bojí se, že zvolí špatnou skříňku a ona ho
navždy ztratí. Bossanio se jí velmi líbí. Bossanio se odradit nenechá, volí olověnou skříňku s
odůvodněním, že zlato a stříbro jsou jen pozlátka. Zvolil dobře, chystá se svatba Bossania s Porcií a
jeho přítele Gratiana s komornou Porcie Nerissou. Na dvůr k Porcii přijíždí Lorenco s Jessikou a nesou
dopis od Antonia, ve kterém úpíše, že jeho lodě ztroskotaly, je z něj žebrák a Žid chce splatit dluh.
Porcie se nabídne, že dluh zaplatí a to 20ti násobek dlužné částky, protože je jí Antonia líto a to ještě
neví, na co půjčil Antonio Bossaniovi peníze.
Antonio je ve vězení, kde čeká na soud a pochopitelně vykonání trestu, protože Žid je neoblomný.
Porcie dává peníze Bossaniovi, aby mohl Antonia vyplatit a jakmile Bossanio odjede do Benátek,
předá vládu nad svým dvorem Lorencovi a Jessice a společně s Nerrisou odjíždí údajně do kláštera,
aby zde v rozjímání čekaly na příjezd manželů. Místo do kláštera se ale převléknou za chlapce a jedou
za svými manželi do Benátek.
Benátský dóže velmi lituje Antonia a lichvářský žid je mu velmi nesympatický, nic s ním nedokáže
pohnout, aby upustil od své libry masa, ani když Bossanio nabízí dvacetinásobek dlužné částky. Je po
splatnosti dluhu a lichvář chce svou propadlou zástavu. Když nic nepomáhá, pošle dóže do Padovy
pro učeného právníka Bellaria, aby spor vyřešil. Místo něj pověřovací dopis přináší mladý právník
Baltazar - převlečená Porcie, Nerrisa hraje jeho sluhu. Porcie hraje mladého právníka, který dá
lichváři za pravdu, že má nárok na svou libru masa, protože zástava propadla, když Antonio v termínu
splatnosti dluh nezaplatil. Žid má práva vyříznout Antoniovi srdce, nesmí přitom prolít ani kapky
křesťanovi krve, jinak propadne hrdlem. To pochopitelně nepřichází v úvahu a Shylock má strach.
Přijal by i trojnásobek peněz, jen aby si zachránil život, ale právník trvá na svém - zástava propadla,
Žid je povinen ji vyjmout. Žid hledá záchranu v tvrzení, že od sporu odstupuje, ale ani to nelze. Musí
přijít trest, jeho majetek propadá státu, protože se snažil Benátčana připravit o život. Půlku jeho
majetku dostane Antonio a druhá půlka připadne státu, po smrti Shylocka ji dostane jeho dcera. O
jeho životě musí rozhodnout sám dóže. Ten je velmi milosrdný a tak dá Židovi milost, když dá souhlas
ke svatbě dcery s křesťanem a sám přejde na křesťanskou víru. Židovi nezbývá, než souhlasit. Za
právní služby mladý Bellario nic nechce, jen maličkost - prsten od Bossania, který mu dala Porcie a
který slíbil, že nikdy nevydá, jinak by to byl konec jejich lásky a to samé chce sluha Bellaria od
Gratiana.
Soudní pře šťastně skončila ve prospěch Antonia a Porcie s Nerrisou se rychle vrací domů. Tam se
dohodnou s Lorencem a Jessikou, aby řekli, že Porcie se služebnou byly celou dobu doma a nikam
nejely. Když přijíždí Bossanio s Gratianem a Antoniem je nejprve velká radost z toho, jak všechno
dobře dopadlo a potom "náhodou" Porcie ujistí, že Bossanio nemá prsten, a vyčte mu, že porušil
přísahu. Když Bossanio s Gratianem vypráví, jak se všechno seběhlo, ukáží Porcie i Nerrisa své prsteny
a tvrdí, že je dostaly od právníka a jeho sluhy za to, že se s nimi vyspaly.
No a je problém. To manželé nemohou překousnout, své manželky odsoudí a ty se přiznají, že ony
byly Bellariem a jeho sluhou. Nakonec Antoniovi přijde zpráva, že koráby se našly a je zase bohatý.
Sen noci svatojánské
Sen noci svatojánské patří mezi jedno z nejznámějších děl. Základním tématem této lyrické komedie
je láska a její úskalí, nejednou daná i záměnou osob. V díle se objevují i jiné typické prvky pro
Shakespearovské hry - skvělá charakteristika postav, situační komika např. při proměně lidské hlavy
jednoho z kočovných herců Klubka v hlavu oslí apod., které určují nadčasovost děje.
OBSAH DÍLA
Na začátku autor přenese čtenáře do Athén, kde se athénský vévoda Theseus chystá na svatbu s
královnou amazonek Hippolytou. Přichází za nimi měšťan Eugeus se svou dcerou Hermií a žádá od
vévody, aby Hermii domluvil, nebo spíše přikázal jí, aby si vzala za muže bohatého ženicha Demetria,
ačkoli je zamilovaná do mladého krásného Lysandra. Domluva krále však Hermii a Lysandrovi v lásce
nezabrání a společně utečou do kouzelného lesa poblíž Athén plného vil, skřítků a i jiných
nadpřirozených bytostí. Netuší, že v lese se zatím hádají vládkyně vil Titánie s králem elfů Oberonem
a vzájemně si vyčítají nevěru a následně i žárlivost. Jelikož je Shakespeare mistrem zápletek,
následuje Hermii do lesa i Demetrius a on sám je následován svou bývalou láskou Helenou, již dříve
miloval, ale nyní ji kvůli Hermii odhání. Mezitím pověří Oberon svého sluhu Puka, aby pomazal spící
Titánii a spícímu Demetriovi víčka šťávou z kouzelné byliny, která způsobí, že procitnuvší oběť se
zamiluje do prvního jedince, kterého spatří. Záměrem tohoto činu bylo pomstění se Titánii a naopak
uvedení do pořádku vztahu Heleny a Demetria, který se do ní měl tímto způsobem opět zamilovat.
Puk si však spletl Demetria s Lysandrem. Lysandr se díky této masti zamiloval do Heleny a Titánie se
zamilovala do namyšleného herce Klubka, který v lese zkoušel hru chystanou na svatbu Hippolyty s
Theseem a který byl za svou namyšlenost potrestán nasazením oslí hlavy. Oberon vidíce to
nedopatření nařídí Pukovi potřít oči i Demetriovi, tudíž se karta obrátí a původně osamocená Helena
má najednou nápadníky dva. Nakonec nechá Oberon padnout mlhu díky níž čtyři hlavní představitelé
usnou a odchází zbavit Lysandra a později i Titánii kouzla. V závěru hry dojde k úlevě čtenářů ke třem
šťastným sňatkům a spokojenosti všech, i Titánie a Oberon se smíří.
Autor dokázal v tomto díle dokonale spojit nespojitelné a to pohádku a realitu, sen a
skutečnost,tragická rozhodnutí s dobrým koncem a zároveň také dokázal vykreslit něhu i vášeň,
přelétavost i věrnost, žárlivost i porozumění, tajuplnost i otevřenost, upřímnost i vychytralost, naivitu
i realismus, jednoduše každý mohl v tomto dílku najít alespoň kousek sebe sama.
A ač se tedy jedná o komedii, není to pouze plytká komedie bez skrytých významů, ale podle mého
názoru nutí člověka k zamyšlení nad tím, jestli opravdu nelze skloubit neskloubitelné nebo jestli
opravdu nestojí zato se o to alespoň pokusit. Samozřejmě ne každý je ochoten přijmout neviditelný
hlas, jenž při čtení této hry přímo prosí o přijetí, chce vyprávět neuvěřitelné a chce inspirovat. Mě
osobně nemusel prosit dlouho, protože Shakespeara považuji za jednoho z nejgeniálnějších autorů
vůbec a jeho dílo mě přímo fascinuje. Uvědomím-li si, jak je staré, a že mě i přesto stále oslovuje,
musím smeknout před genialitou autora a jeho schopností vystihnout charakter i okamžik. Jakoby
věděl, "na jakou strunu právě zahrát", říkám si, když čtu cokoli od Williama Shakespera.
Každopádně koho neinspiruje sám autor, toho musí určitě oslovit minimálně jeden z mnoha
perfektně vykreslených charakterů, jimiž se každý Shakespearův příběh jen hemží. Konkrétně mě
zaujala postava naivní avšak odvážné Hermie, která neváhala obětovat svůj domov, bezpečí i pohodlí
pro svou lásku, která se dokázala postavit svému otci a která se rovněž uměla ubránit lákadlu
Demetriova bohatství. Představuji si ji jako překrásnou mladou a drobnou dívenku s neznámou avšak
nevinnou jiskrou ve velkých odhodlaných očích, jež zračí dívčinu vnitřní čistotu. Od jejího malebného
obličeje se sem tam odrazí lesklé vlnité hnědé kadeře, jež vítr uvádí do pohybu při dívčině splašeném
běhu za svobodou. A jak běží a běží, v dáli už působí pouze jako bílá skvrna - to za ní vlají bílé
saténové šaty antického střihu, jež v klidu volně splývají až k zemi.
S tímto obrazem před očima se loučím s dílem velkého autora a znovu se zamýšlím nad tím, jak moc
je velký a jak moc je geniální.
CITÁT Z KNIHY:
OBERON: Takhle to zpackat! No tys tomu dal!
Komus to vlastně oči pokapal?
Falešnou lásku měl jsi vyléčit,
Ne falší zničit nejryzejší cit.
PUK: To osud dělá si, co se mu zlíbí:
Jeden muž ze sta dodrží své sliby.
OBERON: Teď žeň a celý les zas prohledej,
bez Heleny se ke mně nevracej!
Láskou se souží, pobledlá je celá,
vzdychá, jak hnedle by snad umřít měla.
Nějak ji dostaň sem, vždyť víš si rady;
Potřu mu oči a pak počkám tady.
Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete
Poslední optimistická komedie z díla Williama Shakespeara.
OBSAH DÍLA:
Shakespeare ve své veselohře použil hned několik osvědčených zápletek - převlečení dívky za muže,
záměnu dvojčat nebo například ztrestání nevychovance. Ne nadarmo se říká, že Večer tříkrálový je
jedna z největších Shakespearových komedií - o převleky, vtipné zápletky či filosofické promluvy tu
není nouze.
Hlavními postavami této veselohry jsou dvojčata Viola a Sebastian, jejichž loď se potopí na moři. Oba
sourozenci se zachrání, každý z nich si však myslí o tom druhém, že se utopil. Viola se rozhodne
vstoupit do služeb vévody Orsina převlečená za eunucha Cesaria. Vévoda Violu do svých služeb
přijme a ihned ho pošle s milostným psaním k hraběnce Olivii. Ta Orsinovo dvoření striktně odmítá,
protože ještě nepřekonala smrt svého bratra, ale Viola si svou neústupností u ní vynutí alespoň
audienci. I když hraběnka stále odmítá vévodovo dvoření, zamiluje se do Cesaria.
Vévoda je však neústupný a neúspěch u hraběnky ho nedonutí vzdát se. Posílá proto poselstvo
znovu.
Mezitím se na dvoře Olivie chystá trest pro namyšleného správce Malvolia. Ten mají na svědomí
Oliviin strýc, Tobiáš Říhal, rytíř Ondřej Třasořitka, sluha Fabiano a šašek Vejražka společně s Oliviinou
společnicí Marií. Společně mu napíší dopis, v němž hraběnka naznačuje Malvoliovi svou lásku. Radí
mu, ať si obléká žluté punčochy a nosí podvazky křížem, protože právě tak to má prý hraběnka ráda,
což je samozřejmě lež. Malvolio podvodu okamžitě naletí, protože Mariin rukopis je velmi podobný
stylu písma hraběnky.
Viola alias Cesario přichází podruhé k Olivii a žádá ji, aby vévodovu lásku opětovala. Ta odmítne, ale
zároveň se Cesariovi vyzná z toho, že jej miluje již od jejich prvního setkání, kdy ji přišel jménem
svého pána žádat o srdce. Jejich výstup zhlédne rytíř Ondřej Třasořitka, jenž se již dlouho marně snaží
hraběnku zaujmout a získat její náklonnost.
V tu dobu dorazí do města Sebastian se svým zachráncem Antoniem, který mu spasil život, když jejich
loď ztroskotala. Antoniovi hrozí ve městě zatčení kvůli jakémusi dávnému konfliktu, do něhož se
zapletl. Oba společníci se na čas rozloučí, dají si ale slib, že za hodinu se zase setkají u hotelu "U
Slona".
Na Oliviině dvoře se snaží Malvovilo zapůsobit na hraběnku tak, jak vyčetl z dopisu. Hraběnka je jeho
počínáním zaskočena a myslí si, že o jejího správce se dozajista pokouší ďábel. Nechá ho tedy zavřít
do kobky, aby se ze své posedlosti vzpamatoval.
Žárlivý rytíř Ondřej Třasořitka vyzve Cesaria na souboj, neboť měl urazit jeho čest, když se do něj
Olivie zamilovala. Do hádky se připlete Antonio, jenž si Violu převlečenou za eunucha splete se
Sebastianem, jejím bratrem. V rámci záchrany svého druha se chce s rytířem bít, zatkne jej však
hlídka. Když se strážci zákona Violy zeptají, zda muže nezná, ta popravdě odpoví že nikoliv. Antonio,
který je stále přesvědčený, že Viola je jeho přítel, si tento akt vykládá jakožto zradu. Tak Viola pozná,
že její bratr stále ještě žije.
O chvíli později potká rytíř Ondřej na ulici Sebastiana. Jelikož si myslí, že je to Cesario, vyzve ho na
souboj. Do půtky se připlete Olivie, jež si taktéž myslí, že mladík je Cesario, a pozve ho k sobě domů.
Sebastian se do ní zamiluje.
Vévoda se rozhodne, že poté, co dvakrát neúspěšně poslal posly k Olivii, by bylo nejlepší, kdyby ji
navštívil osobně. Tentokrát Olivie odmítá Orsina s tím, že již má s Cesariem uzavřenou svatební
smlouvu. Orsino i Viola jsou navýsost šokovaní, když v tu chvíli přiběhnou rytíři Tobiáš a Ondřej
tvrdíce, že je Cesario napadl. Hned za nimi přiběhne Sebastian, což jen přispívá k všeobecnému
zmatku. Najednou před všemi stojí dva naprosto stejní lidé. Nastává chvíle, aby Viola odhodila svůj
mužský převlek a odhalila svou pravou tvář. Sourozenci se tedy opět šťastně shledávají.
Nakonec se vše v dobré obrátí. Sebastiano nachází svého přítele Antonia a Malvolio je propuštěn z
temné kobky. Vévoda nabízí Viole sňatek a dívka souhlasí, jelikož jej miluje již od chvíle, kdy k němu
jako eunuch nastoupila do služby. Příběh klasicky končí svatbami - Viola si bere vévodu Orsina a
Olivie Sebastiana.
CITÁTY Z KNIHY:
"Má tolik tváří láska, že vlastně není nic než karneval."
"Lépe mít na krku dobrou oprátku nežli zlou ženu."
"Lepší moudrý blázen než bláznivý mudrc."
"Smůla je coura, která se kde s kým peleší."
"Jsme v slibech všechno, v lásce skoro nic."
"Někdo se narodí velký, někdo si velkosti dobude a někomu velkost spadne do klína."
"Vždyť moudrým bláznům osloviny sluší, však moudrým méně jejich oslí uši."
"Spíš bratrovražda by se utajila než velká láska."
Zkrocení zlé ženy
Jedna z nejranějších, ale zároveň z nejhranějších Shakespearových her, napsaná asi v roce 1593-4.
Základem hry je lidová fraška o odvěkém nepřátelství mezi mužem a ženou, vycházející ze
středověkých názorů a průpovědí, že tři věci jsou tím lepší, čím více se tlučou: vlašský ořech, pes a
žena. Autor tento starý a pro muže neodelatelný námět předvedl s velkým gustem. Přitom však do
něho vnesl tři nanápadné, ale pronikavé změny. Zaprvé zasadil hlavní zápletku do rámcového příběhu
o opilém kotláři Vykukovi, který si dá namluvit, že je lord a že mu na zámku herci předvádějí veselou
komedii o zkrocení. Tak se celá misigonská zápletka stává divadlem na divadle a může se traktovat s
větším odstupem i s ironickým nádechem. Zadruhé Shakespeare obohatil a zjemnil hlavní děj druhou
zápletkou o Kateřině, mladší sestře Blance a jejích nápdnících. Tím kontrastně vnesl do lidové frašky
motivy a atmosféru italské humanistické komedie a zároveň podtrhl živelnou upřímnost a ryzost "zlé"
Kateřiny proti "líbezné", ale ve skutečnosti skutečnosti podšité Blance. A zatřetí vytvořil v celé hře, a
především v obou hlavních milencích Kateřině a Petrucciovi postavy tak renesančně plnokrevné, ne
přímo, ale působivě usvědčují ze lži starou poučku o večné mužské převaze nad ženou. Neboť
Kateřina celým svým charakterem dokazuje, že je Petrucciovi úplně rovnocenná, takže její konečná
básnická oslava nadřazenosti mužů vyznívá jako další, závěrečná hra ve hře, v níž milující žena
suverénně trumfuje ty nejnadnesenější proklamace o podřazenosti a povinnostech slabého pohlaví,
aby prokázala sílu své lásky i své shovívavosti k mužovým slabostem.
Předehra nás zavede před hospodu v širém poli. Lord s myslivcem najdou před hospodou opilého
kotláře Vykuka. Usmyslí si, že si z něj udělají srandu a odnesou ho do lordova paláce, kde mu, až se
probudí, namluví, že je Lord, je bohatý, má krásnou ženu atd., a že jeho dosavadní život byl jen jeho
sen. Po probuzení tomu všemu Vykuk nakonec uvěří a pro jeho pobavení mu herci zahrají hru,
vlastně frašku, Zkrocení zlé ženy. Tak začíná samotná, stejnojmenná hra.
Lucenzio, syn šlechtice Vincenzia a jeho sluhové Tranio a Biondello přichází po studiích do Padova.
Tam se napřed seznámí s Baptistou, jeho dcerou Blankou a Kateřinou a s Gremiem a Hortensiem,
kteří usilovali o krásnou Blanku. Baptista však řekl, že ji nevydá, dokud se nevdá jeho starší dcera,
Kateřina, o kterou však nikdo neměl zájem, neboť byla dosti svérázná, až zlá. Do Blanky se však
zamiluje i Lucenzio. Hodlá vyučovat Blanku. Aby to bylo možné, musí si vyměnit roli se sluhou
Traniem, který pak zastává veškeré jeho funkce. Ten se však také zamiluje do Blanky a uchází se o ni.
Mezitím Petruccio, veronský šlechtic přijíždí do Padova navštívit svého přítele Hortensia, a hlavně
proto, aby se oženil a získal nějaké věno. Hortensio, nápadník Blanky, mu dohodí její starší sestru
Kateřinu, aby pak Baptista mu vydal Blanku. Petruccio souhlasí s tím, že si ji vezme, jen když dostane
slušné věno. Setkají se tedy s Baptistou. Hortensio vyučuje Blanku hudbě, zatímco Petruccio se
poprvé setkává s Katuškou. Po jejich prvním, ač příliš prudkém rozhovoru oznámí Baptistovi, že si ji
vezme hned, jak sjednají věno. Mezitím se Lucenzio domluví se svými sluhy a se starým pánem, který
přišel do Padova, aby se vydával za jeho otce Vincenzia a sjednal svatbu mezi jím a Blankou. To se mu
skoro povede, ovšem ve chvíli, kdy se má svatba konat, přijíždí pravý Vincenzio, a tak nastává zmatek.
Ten se však hned vyřeší a pak Petruccio se ožení s Kateřinou a Lucenzio si vezme Blanku. Petruccio se
hned začne dohadovat se svým plánem, jak Kateřinu zkrotit. Již na svatbu přijede, ač je bohatý
šlechtic, v roztrhaných šatech. Po svatbě hned odveze Kateřinu na své venkovské sídlo. Tam ji hodlá
zkrotit svou přehnanou pečlivostí. Např. i když je jídlo sebelepší, nechá ho odnést, protože se
nepovedlo, ušité šaty pro Kateřinu nechá přešít, protože se mu nelíbí, ač jsou přesně takové, jek si
přál atd. Takže Kateřina nemá skoro co na sebe, nemá co jíst a je nevyspalá. To ji přemůže k tomu,
aby se nad sebou zamyslela. Nakonec chodí za sluhy a prosí je, ač ještě nikdy nikoho o nic neprosila,
aby jí dali alespoň něco k jídlu. Petruccio pak uzná, že jí tato jeho lekce snad stačila a začne na ni být
hodný. Oba pak spokojeně žijí, daleko spokojeněji než třeba Lucenzio s Blankou.