O KRÁSE A ZLOSTI Jednou, už je to dost dávno, mě moji majitelé

O KRÁSE A ZLOSTI
Jednou, už je to dost dávno, mě moji majitelé vzali na psí
výstavu. Musím se pochlubit, byl jsem třetí. Kdepak, nevytahuji se, je to pravda pravdoucí. Jen jsem vám zamlčel
fakt, že ten čtvrtý v naší psí výstavní třídě onemocněl
a nedostavil se. No nic. Hlavně se chci zmínit o překrásné
malé psí dámě. Bez problému zvítězila ve všech třídách, ve
kterých soutěžila. Jestli ji to potěšilo? Mám pocit, že ani
ne. Ona už na to byla zvyklá. Nebyl jsem sám, komu se
líbila. Také jeden tatík z královské krve, jemuž po narození maličké psí princezny odešla žena do psího ráje, odkud
není návratu, se zálibně za vítěznou krasavicí ohlížel.
A nejen ohlížel. Dali se dohromady.
Vypadalo to na pěkné rodinné vztahy, ale jen do té doby,
než jejich princeznička dorostla do věku, kdy se smí na
výstavy. Neumíte si představit, jak královnu rozzuřilo,
když nad ní jednou v otevřené třídě (to je soutěž, kam
mohou všichni nejlepší psi) princeznička zvítězila.
„To je naprosto vyloučené, to nepřipadá v úvahu, aby byla
krásnější než já. Určitě podplatila porotu, jinak si to neumím vysvětlit. Ale tomu udělám rázný konec. Zavolejte mi
mého věrného hlídače!“
„Co si přeješ, má paní?“
„Tady si vezmeš bateriový holicí strojek, odvedeš naši
Ňafurku do lesa, oholíš jí všechnu srst a necháš ji napospas
divoké zvěři!“
„Ale paní, to přece nemůžete myslet vážně. Neznám nikoho tak něžného a bezbranného, jako je naše Ňafurka. To
opravdu nemohu udělat, nezlobte se...“
Královna se rozzuřila, a ačkoliv byla třikrát menší než hlídač, vypadala daleko nebezpečněji.
„Tak ty nemůžeš?! Určitě chceš, abych na místě roztřískala své nejvzácnější zrcadlo, abych tě šoupla do sklepa mezi
ty nejhladovější potkany nebo prodala k pokusným účelům
www.ctenizdarma.cz
nejbližšímu výzkumnému ústavu,“ stupňovala své výhružky malá královská dračice.
Velký pes se přikrčil a už se nezmohl na slůvko odporu.
Vzal nešťastnou Ňafurku do lesa, doprovodil ji po cestě
kousek za hranici království. Tam místo ní ostřihal ovečku,
té srst stejně brzo doroste, a královna se uklidní.
Zatím Ňafurka smutně šla a šla, až ji malé nožky bolely
největší psí bolestí. Teprve se závanem studeného nočního
vzduchu z údolí objevila u cesty psí boudu, velikánskou
jako garáž. Neváhala vstoupit. Nikdo nikde. Co teď? Rozhlédla se a hupsla do prvního pelíšku hned vedle dveří, kde
tvrdě usnula.
V noci se vrátili obyvatelé boudy. Bylo to sedm bernardýnů.
Ňafurka se probudila. Teď je po mně, pomyslela si a pátrala, kudy utéct.
„Neboj se, malá. Kdepak ses tu vzala?“
Co bych zdlouhavě vykládal, za chvilku byla Ňafurka
s bernardýny jedna ruka. Žilo se jim v prostorné boudě
vesele. Jenže bernardýn Šťoura se jednoho dne zamyslel:
„Já bych té královně vítězství nedopřál. Pojďte přihlásit
naši Ňafurku do soutěže.“
„Kdes ten nápad vyhrabal, snad ne na smetišti,“ zavrčel na
něj Bambula, „copak nevíš, že královna je schopna zabít?“
„Jsme snad nedomrlá ořezávátka? Ochráníme ji! Co vy na
to, kluci?“
„Haf, baf, raf, vrr, vaf, haú,“ odsouhlasili mu to kamarádi
jednomyslně, „jdeme na to.“
To vám byla podívaná na královskou dámu, když ji citlivý
nos upozornil na přítomnost Ňafurky. Kůže na čenichu se
ji nakrabatila do zlostných vrásek, chlupy na hřbetě se
postavily do pozoru, tesáky se zaleskly v tlamě. Porota
vykulila oči a hned vyřadila královnu ze soutěže. Nic horšího se stát nemohlo. Rozběsněná královská krasavice
narafičila mezi odměny pro vítězku otrávené jablko.
I. Pacovská
Ňafurka si kousla, v očích se ji protočily panenky a plácla
sebou na zem.
„Vidíš, vidíš, neuhlídali jsme ji,“ vyčítavě dloubl do Šťoury bernardýn Bambula a pak zamáčkl slzu.
„Odneseme ji k nám domů, tady by ani v hrobě neměla
klid,“ usoudili mezi zoufalým vytím nešťastní bernardýni.
Šťoura vzal bezvládné něžné tělíčko opatrně do tlamy
a vyrazili pochodovým krokem k domovu.
„Haf, haú, haf, haú,“ šestihlasně zpívali nejsmutnější
píseň, jakou znali. Vtom došli na lávku, která se pod jejich
váhou nebezpečně rozhoupala.
„Zrušte krok,“ po vojensku zavelel Šťoufa a přitom mu
Ňafurka vypadla z huby přímo do vody. A jak ji všichni
chtěli chytit, spadli tam za ní.
„Co to tam vyvádíte?“ ozval se z druhého břehu překvapený psí hlas.
Mladý princ, který se také vracel domů z výstavy, se pohotově vrhl do potoka a vylovil zmáčenou Ňafurku. Jak z ní
vyklepával vodu, vypadl jí z tlamičky i otrávený kus jablka. Nejdřív zvedla hlavu, pak se postavila a vytřepala
z kožichu zbytek vody. To bylo slávy!
Při společném sušení se do sebe mladý pár zamiloval a než
uschli, naplánovali i svatbu. Zlá královna se po přečtení
svatebního oznámení zalkla vztekem a taťka král poslal
telegram, že přijede. Byla svatba převeliká, a jestli jim bernardýni nevyžrali spižírnu, hodují dodnes.
Poznáš pohádku, která Alíka inspirovala?
www.ctenizdarma.cz