Polsko - Bieszczady 2014

Polsko 2014 - Bieszczady
27.6. – 6.7.
náčelník:
podnáčelník:
mužstvo:
Aleš M.
Tomáš
Aleš H.
pátek 27.6.
Po roční pauze opět vyrážíme na hory. Nejsou to však již dva roky plánované ukrajinské poloniny Krásná a Svidovec,
ty jsme kvůli válce na Ukrajině odložili na neurčito. Naším letošním cílem je nejvýchodnější polský národní park
Bieszczady. Odjíždíme v méně početné sestavě než obvykle, Karafiátovi si pořídili rodinu a Ondra už tam byl.
Vyrážím autobusem navečer o půl šesté autobusem do Hradce, za chvíli pokračujeme už v plné sestavě do Pardubic,
kde jistě příjemně zkrátíme čekání na noční lehátkový rychlík až do Humenného na východním Slovensku. Volba
nakonec padla na restauraci Na Makandě. Nejprve jsme seděli venku, po desáté ještě chvíli vevnitř. Obdivovali jsme
plakát místního fotbalového klubu. Nepasterizovaný 12° Gambrinus byl na rozjezd letošní akce velmi dob rou volbou.
Rychlík Šírava přijel včas, v našem čtyřmístném kupátku už někdo spal, tak jsme si dali ještě na chodbičce jedno pivko
na dobrou noc a spokojeně jsme ulehli ke kodrcavému spánku.
sobota 27.6.
Noc proběhla v klidu, vím jen, že jsem nad ránem zahlédl Tatry, pak Margecany. Před Košicemi už jsme byli všichni
vzhůru, náš spolunocležník zde vystupoval. Plánované hodinové stání v Košicích využíváme na průzkum blízkého okolí
vlaku. Nádraží je v přestavbě, ale hlavně nádherné čerstvě zrekonstruované toalety nás zlákaly k použití. Pokračujeme
ještě 1:45 za Košice do Humenného. Obědváme stále ještě z domácích zásob, pivko Smädný mních neurazilo.
Zkoušíme vyměnit lehátka koupená na pátek za sobotu, ale jelikož byla koupena v Česku, tak nám mohou jen prodat
lehátka na sobotu, potvrdit, že jsme v pátek nejeli a po příjezdu domů požádat o zpětné proplacení. Nějak to ale celé
motáme a domníváme se, že nám to stačí potvrdit až v sobotu před plánovaným odjezdem. Necháváme si ještě
možnost pátečního odjezdu.
Ve 12:38 odjíždíme moderní lokálkou do Stakčína, popocházíme necelý kilometr a čekáme na autobus do Nové
Sedlice. Okolí zastávky je celkem zajímavé - zapomenutý ruský tank osvoboditel, pravoslavný kostel a zvonice kostela
s nezděnou, pouze konstrukcí podepřenou zvonicí.
Konečně před 15. hodinou vyrážíme autobusem do Nové Sedlice. Cesta příjemně ubíhá, Alešové klimbají, Tomáš
se snaží nespat a dívat se na krásnou krajinu úplně nejvíc východního Slovenska. Těsně před čtvrtou jsme konečně
v Nové Sedlici. Doplňujeme pivko (dvě) do krevního oběhu. Od místních se dovídáme, že určitě potkáme pohraničníky
a že na vrcholu cesty na Stužicu je nainstalovaná kamera, která snímá pohyb v blízkosti hranice Schengenského
prostoru. Vybaveni informacemi, s doplněným fyziologickým roztokem a téměř vyjedenými zásobami z domova
vyrážíme v cca 17 hodin v horku do kopce. Jako vždy to jde z počátku ztuha, ale to nás fakt nezastaví. Stoupání
je skoro z velké části po cestě, kde jezdí lesní stroje, tak to je sice místy docela prudké, ale jdeme. Okolo tři čtvrtě
na sedm docházíme na dno údolí Stužičké rieky. Jsou zde stále patrné násypy a pražce úzkokolejky z dob, kdy tady
těžili dřevo. Po krátkém hledání Tomáš nachází krásné tábořiště kousek nad říčkou. To ještě nevíme, že to bude letos
jediné divoké táboření…
Dnes jsme ušli cca 5,5 km, nastoupali 455 m
neděle 28.6.
Ráno vstáváme celkem brzy, po povinné hygieně zubů vyrážíme před půl devátou směr Kremenec. Podstatě pořád se
jde bukovým pralesem více či ještě více do kopce. Těsně po desáté jsme na trojmezí SK-PL-UA kousek pod vrcholem
Kremenec (1.221 m), který odtud je cca 300 m na ukrajinské straně polsko ukrajinské hranice. Krásné místo na sušení
triček, svačinku a desinfekci. Značený pramínek těsně pod trojmezím na slovenském území sice je, ale je v době sucha
málo vydatný. Po necelé ¾ hodině pokračujeme po PL-UA hranici na první polskou poloninu s nejvyšším vrcholem
Wielka Rawka (1.307 m). Okolo půl dvanácté opouštíme hranici a začínáme výstup na Wielkou Rawku. Jsou tady
nádherné výhledy jak na Ukrajinu, tak především na celý Bieszczadský národní park, na poloniny, které nás čekají.
Tady už začíná být dost zalidněno. Je neděle, polských turistů čas. Sestup po modré do obce Ustrzyki Górne je zprvu
hodně strmý, procházíme jeřabinovým porostem. V lese zhruba po půlhodinovém masakru sedáme na kmen, někteří
dojídají poslední zásobu řízků. Po další necelé hodině a půl docházíme po asi kilometroné chůzi po povalovém
chodníku přes bažinky k mostku přes potůček, za kterým je kousek silnice, po které nám schází dojít asi dva kilometry
do obce Ustrzyki Górne. Míjíme budku s vybíračem poplatku za vstup do národního parku a v semknutém šiku drtíme
poslední stovky metrů do první hospody, kterou potkáme. Je jí shodou okolností ubytovna klubu polských turistů PTTK
Kremenaros. Jedno či dvě piva zasyčí, wifinou zjistíme předpověď počasí (zítra pěkně), úterý dopoledne nic moc, středa
pěkně a pak se uvidí.
Zbývá asi kilometr do kempu na konci obce. Na to, jak jsou Ustrzyki Górne malá obec, je tu docela živo. Zastávka
autobusu, malý obchod, restaurace, penzion, hotel, autokemp. Zde jsme se ubytovali v poloprázdném kempu pěkně
vzadu u plotu, kousek od říčky Wołosaty. Každého nás noc ve stanu vyšla na méně než 100 Kč.
Místo vaření jsme se rozhodli dojít si na pivo a nějakou večeři. V noci mě budí Tomáš a společnými silami vyháníme
myšku ze stanu. Jejich bratříčků a sestřiček je zde v kempu celá hladová armáda…
Dnes jsme ušli cca 13,5 km (celkem 19,0 km), nastoupali 745 m (1.200 m)
pondělí 29.6.
Ráno jdeme na autobus do osady Wołosate (750 m), má jet po deváté hodině. Nakonec jedeme maršrutkou ještě asi
s dalšími třemi turisty za srandovních 5 Zl. Ve čtvrt na devět vyrážíme na nejkrásnější túru letošního přechodu. Platíme
vstup 6 Zl. Na zádech si neseme veškeré bytelně nezadělané potraviny, nedáme myškám šanci užrat nám z našeho
žvance. Po chvíli děláme malou odbočku na historický hřbitov. Letité náhrobní kameny popsané cyrilicí a porostlé
mechem jsou dost tajemné. Pokračujeme po šotolinové cestě, která se postupně více a více zvedá, okolo zarůstajícího
jezírka až do sedla Przełecz Bukowska (cca 1.150 m). Zde oběd v krásném srubovém přístřešku.Cestu nám zpestřoval
polský boreček, který se pořád chtěl s námi bavit, ale nakonec zakempoval u mladé polské dvojice a pokračoval již bez
nás.
Po půl dvanácté konečně vyrážíme po červené do terénu směr Rozsypaniec (1.280 m) a Halicz (1.333 m). Jdeme
příjemně do kopce po místy ostrém hřebínku, z terénu občas vykukují skály. Cesta je lemována dřevěným zábradlím,
to aby jim turisti nedevastovali travnatý porost. Otvírají se krásné výhledy směrem na nejvyšší horu polských polonin
Tarnicu (1.4346 m). Traverzem míjíme Kopu Bukowskou a začínáme tušit, že stahující se mraky nás asi dostihnou.
Kousek za sedlem Przełecz Goprowska (cca 1.160 m) znovu u dalšího přístřešku PTTK zhruba ve 14 hodin obědváme.
Všichni nasazujeme Goretexové bundy Attac od Tilaku, prostě bratři v triku hadr. Docela silně fouká a začíná pršet.
V sedle (1.276 m) mezi Tarnicou a Tarniczkou to fouká docela slušně. Po cca 10 minutách jsme na nejvyšším vrcholu
polských Bieszczad na Tarnici (1.346 m). Po již ochutnaných destilátech, Tomášovu Jägermeisterovi a mojí slivovici,
vytahuje Aleš Hubáček trumf v podobě léty osvědčeného ferneta. Vrcholové foto nezabralo více než 5 minut a vracíme
se zpátky do sedla mezi Tarnicu a Tarniczku (1.276 m).
Přes druhou jmenovanou pokračujeme dále po červené přes hřeben Szeroki Wierch. Celou cestu dost silně fouká.
Na konci hřebínku ve výšce cca 1.200 m konečně zase vylézá sluníčko. Začátek sestupu je dost příkrý, potom v lese
je klesání již o něco příjemnější, ale hlavně ve stínu. Sluníčko se nám snaží vynahradit předchozí asi dvě hodiny,
kdy se schovalo. Sestup je dlouhý a otravný, ale v lese je stín a celkem to ubíhá. Dorážejí nás závěrečné dva kilometry
po asfaltu. Po šesté jsme umytí v restauraci Kremenaros. Pivo, večeře, wifi… Přihnala se veliká bouřka, pršelo jako
o závod, po silnici tekly proudy vody. Tak si dáváme ještě jedno pivo. Již po tmě v sevřeném šiku za svitu čelovek
se stále v hustém dešti vracíme do kempu. Pršelo celou noc.
Dnes jsme ušli cca 23,0 km (celkem 42,0 km), nastoupali 910 m (2.110 m)
úterý 30.6.
Ráno stále prší, ale již mnohem méně. Nakonec přestává úplně. Dáme na Tomáše, že odpoledne bude dobře,
a po jedné hodině odjíždíme znovu nalehko autobusem do černých mraků nad poloninou Caryńska. Cestou autobus
staví, protože stádo ovcí potřebuje přes silnici zleva do prava. Vystupujeme na křižovatce Brzegi Górne (750m). Vstup
6 Zl. Ze sedla odcházíme ve 13:20. Po chvíli nalevo od cesty zase historický hřbitůvek. Výstup je prudký, ale jsme
po volném dopoledni odpočatí. Zhruba v polovině výstupu je zase přístřešek na odpočinek a svačinu. Nad hranici lesa,
kousek pod hřeben, dorážíme za hodinu, zbývá kousek na hřeben. Hodně fotíme, a tak na hřeben dorážíme
až po dalších 30 minutách. Hřebínek je krásný, místy z něj vystupují kameny, ale jinak je pěkně travnatý. Potkáváme
minimum lidí. Nejvyšší kóta hřebínku Caryńské poloniny má 1.239 m.
Před pátou jsme opět v bukovém lese. Výstupy a sestupy z polonin jsou celkem strmé, ale netrvají věčnost. Na konci
dne jsou nohy vždycky pěkně vybrnkané. V polovině sestupu je zase přístřešek, který hlídá madona z lipového dřeva.
Dole pod poloninou cestou na silnici potkáváme skupinu studentů, jak si radostně štrádují proti nám. Jedna mladá dáma
měla zlaté žabky, my jsme byli zablácení až po kolena. Tipovali jsme, jak jim jejich entuziasmus vydrží dlouho. Večeře
U Eskulapa - místní specialita - Bieszczadski placek - bramborák s masem a čistou smetanou na vrchu, k tomu spousta
čerstvé zeleniny.
Dnes jsme ušli cca 9,5 km (celkem 51,5 km), nastoupali 600 m (2.710 m)
středa 1.7.
Ráno balíme stany a jedeme zase autobusem na křižovatku Brzegi Górne (750m). Vstup 6 Zl. Ze sedla odcházíme
před devátou směr Połonina Wetlińska. Je už pěkné horko, ale už máme celkem natrénováno, tak výškové metry
docela pěkně přibývají. Sluníčko máme v zádech. Procházíme přes rozkvetlými keři zarůstajícími loukami. Bukovým
lesem docela málo. Místy docela prudké schody. Za necelou hodinu a půl jsme na dohled jediné „vysokohorské“ chaty
v oblasti - Chatky Puchatky. Je to dost turistické centrum, jsou tady davy lidí a další a další přicházejí, především
ze směru od sedla Przełecz WyŜnia. Kupujeme si pivo a obědváme.
V poledne vyrážíme dál. Davy lidí před námi, davy lidí za námi. Ale hřebínek je to moc pěkný. Nejvíce se mi líbí boční
hřebínek Hnatowe Berdo za vrcholem Osadzki (1.253 m). Pak mírně klesáme na Szare Berdo. Lidí možná trochu méně,
ale zato docela fouká. S lesíkem za zády kousek od cesty zaléháme a dáváme si třicet. Pauzička nás osvěžila,
svačíme. Před čtvrtou hodinou docházíme na poslední vyšší kopec Połoniny Wetlińske - Smerek (1.222 m). Vracíme se
kousek do sedla Przełecz M. Orłowicza. Sestup začíná dost prudce, ale pak se zmírní. Je docela horko, ale naštěstí
v lese jsme ve stínu.
Kousek za cedulí Bieszczadzki Park Narodovy vycházíme z lesa na louku nad obcí Wetlina. Mírně sestupujeme asi
20 minut a jsme zhruba o půl šesté na silnici. Jsou tady pěkné turistické chaty, ale hledáme autokemp. Ten nacházíme
asi po 250 m napravo od silnice. Svoje nejlepší léta má dávno za sebou - tekoucí voda je pitná až po převaření, sociálky
by dávno měly být v lepším stavu - ze tří sprch fungovala jakž takž jedna, záchody ani moc nevoněly… Kemp stál
za jednoho 13 Zl. V chatkách tady je zájezd polských juniorů pod dohledem jeptišek, později do zatuchlých domků
přijíždí ještě autobus s polskými důchodci. Stany máme na pěkně posekané loučce, tak nám nic neschází. Je tu ještě
dalších asi 10 kempujících.
Po večeři odcházíme do šumu hledat nějakou putyku. Nalézáme undergroundovou Bazu LudŜy z Mgły. Mají tady
na výběr obrovskou spoustu lahvových piv - např. i Náchod nebo Rohozec a stovky vizitek návštěvníků po trámech
nad asi 10 m barovým pultem.
Dnes jsme ušli cca 14,5 km (celkem 66,0 km), nastoupali 750 m (3.460 m)
čtvrtek 2.7.
Ráno a kus dopoledne propršelo, tak je jasné, že dnes bude den bufetowy. Vyrážíme na průzkum Wetliny. Trochu nás
zarazilo, že na to, jak je osada velká, tak je tady málo hospod. Spíše penziony a volné pokoje. Prohlížíme si staré
úzkokolejné nádraží. Procházíme až na horní konec obce, tady už zase začíná národní park, tipujeme si hospodu,
kde poobědváme. U jednoho domečku píšou domácí kuchyně, tak zkoušíme štěstí. Smaženým řízkem s vařenýma
bramborama navíc se zeleninou se nic nedá zkazit. Dokonce jsem si dobil mobil… Vracíme se okolo kempu a jdeme
ještě na druhou stranu Wetliny. Asi po 100 m od místa, kde jsme včera slezli, je krásná roubená hospoda se stodolou,
tak je jasné, kam půjdeme na večeři. Ještě doplňujeme zásoby v obchodě u parkoviště a nakupujeme dárky domů.
Vracíme se do kempu a průběžně odpočíváme, odbíháme do sprchy nebo pro pivo. Po půl sedmé už sedíme
ve stodole. Má to tady na starosti jedna paní, na roštu na otevřeném ohni připravuje maso a přílohy, servíruje
s výbornými zeleninovými saláty. Ochutnáváme velmi dobré kvasnicové pivo Amber Ale z pivovaru Wojkowka. Jídlo
výborné, pivo drahé. Jdeme ještě do sousední hospody, tady se nám líbí vnitřní výzdoba starými fotografiemi a mapami.
Ve výborné náladě jdeme okolo desáté do stanů. V letním kině promítají film Woodyho Allena.
Dnes jsme ušli cca 8,5 km (celkem 74,5 km), nastoupali 135 m (3.595 m)
pátek 3.7.
Dnešní trasa už bude vyloženě návratová, rozhodli jsme se jít z Wetliny po hřebínku po zelené až na Malou Rawku,
pak přes Wielkou Rawku na Kremenec a nocleh v sedle pod Čierťažem už na Slovensku.
Po známé trase jdeme na horní konec Wetliny, platíme vstup 6 Zl. do národního parku a hned začínáme zase stoupat.
Cesta celkem ubíhá, po necelé hodině jsme na hřebínku, ze kterého na malých vrcholových loukách uvidíme celý náš
letošní pochod. Stále mírně stoupáme, občas se neudržíme a sbíráme krásně zralé borůvky, skoro nikoho
nepotkáváme. Zhruba o půl jedné jsme na Małe Rawce (1.272 m). Zase je tady spousta lidí, přicházejí ze směru
od Wielke Rawky a ze sedla Przełecz WyŜniańska. Obědváme a ignorujeme davy lidí, skoro se tady nedá hnout.
Po jedné jdeme dál, stoupáme zatáčkou na Wielkou Rawku. Zde se náš oblouk polskými Bieszczadami uzavírá.
Ani se na vrcholu nezastavujeme a pokračujeme směrem na Kremenec. Jdeme zase po PL-UA hranici. Ve stoupání
na Kremenec Tomáš nachází u cesty vypadlý malý fotoaparát. Dlouho ho zkoumáme, prohlížíme fotky, jestli
nepoznáme někoho, kdo šel proti nám. Fotky už jsou docela starší, tak ho bereme s sebou. Na Kremenci svačíme.
Přichází paní a hledá fotoaparát, tak ho dostává a my máme klid… Na vrcholu je skupinka asi sedmi Slováků, z hovoru
nám je jasné, že budeme mít společný nocleh. Zarostlou cestou vyrážíme ve ¾ na tři směr sedlo pod Čierťažom.
Po hodině a půl scházíme do dnešního cíle, stavíme stany, nabíráme vodu a vaříme. Po chvíli přicházejí Slováci
a berou chatku, je jim tak akorát… Dáváme se do řeči a vzájemně ochutnáváme destiláty, ty naše definitivně končí.
Večer je teplý, v lese je fajn, jen nás zase dostihly myšky.
Dnes jsme ušli cca 19,5 km (celkem 94,0 km), nastoupali 1.095 m (4.690 m)
sobota 4.7.
Noc proběhla zdánlivě klidně. Zdánlivě proto, že jsme se ráno od staršího Slováka dozvěděli, že když už nemohl spát,
zahlédl za našimi stany proběhnout vlka… V 8 hodin vyrážíme zpět na Čierťaž (1.071 m). Odtud už jen sestupujeme
a sestupujeme do Nové Sedlice. Sestup trval asi 1:20. Dole se vesele cákáme ve Zbojském potoce. Po půl jedenácté
dorážíme zpátky do hospůdky na konečné autobusu v Nové Sedlici. Paní má otevřeno až od 12. hodin, ale smiluje se
nad námi a prodává nám pivo a odchází domů. V 11:45 odjíždíme vyhlídkovým autobusem směr Ulič přes Runinu
do Stakčína. Tady tlučeme špačky do 14:30 a přesouváme se do Humenného. V Infocentru se dozvídáme, že opravdu
peníze za lehátka z předchozího dne nedostaneme.
Dáváme batožinu do úschovny a vyrážíme do Humenného najít nějakou solidní restauraci, kde si dáme halušky.
Bloudíme podivným předměstím okresního města. Nakonec se dostáváme na docela hezké Náměstí Slobody.
Nacházíme jednu z doporučených restaurací Kapitán PUB. Moje špagety nic moc, kluci byli celkem spokojeni.
Rozhodně dávám minus za točený Gambrinus 10°. Nebyl nic moc a místní to čené neměli žádné. Odcházíme posilněni,
jdeme pod silničním viaduktem, kde je Underbridge Gallery s obrovskými vysprejovanými obrazy. Moderním
podchodem u nádraží podcházíme hlavní silnici a jdeme do Tesca nakoupit proviant na cestu. Poslední pivka si dáváme
u nádraží v občerstvovně Admiral. Před 19. hodinou vyzvedáváme batohy a po chvíli se soukáme do našeho kupé.
Zase tam někoho budeme mít… Noční lehátkový rychlík odjíždí před půl osmou. Chlapík jede do Prahy na letiště, letí
do norského Bergenu a pak ještě kousek dál jede autobusem, kde má práci na asi pět měsíců - staví dřevěné domky.
V Košicích zase zdravotní pauza na WC. Noc zase celkem v klidu, ale je mi vedro.
Dnes jsme ušli cca 7,5 km (celkem 101,5 km), nastoupali 185 m (4.875 m)
neděle 5.7.
V Pardubicích vystupujeme před půl sedmou, v 7:00 odjíždí rychlík směr Hradec (7:20) a jede přes Rychnov u Jablonce
n/N (9:39) do Liberce. Dojíždím autobusem domů, kde je už živo…
Plán cesty jsme splnili, skoro jsme nezmokli.
Takticky profesorsky zvládnutá akce tak téměř neměla chybu, díky za spoluúčast a hladký průběh.
Nazdar za rok snad na Ukrajině a v hojnějším počtu!!! ☺
Celé zapsal náčelník cca 3 týdny po skončení akce
Grafy jsou vyexportovány z GoogleEarth ze záznamu z Alešovy GPS