docJuvenilia Territorialia IV - text.indd
download 
Stížnost Transkript
Juvenilia Territorialia IV - text.indd
Univerzita Karlova v Praze Fakulta sociálních věd, Institut mezinárodních studií Juvenilia Territorialia IV. Praha 2012 Juvenilia Territorialia (Sborník prací absolventů bakalářského studia IMS FSV UK) IV. editor: Jiří Vykoukal redakce: Tomáš Weiss Praha 2012 1 Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti Tato publikace je vydána v rámci projektu „Inovace bakalářského studijního oboru Mezinárodní teritoriální studia na Institutu mezinárodních studií FSV UK ve spojení s rozvojem praktických dovedností studentů a pedagogů“ (CZ.2.17/3.1.00/32154) Všechna práva vyhrazena. Publikace ani žádná její část nesmí být reprodukována nebo šířena v žádné formě bez souhlasu vydavatele. Vydala Univerzita Karlova v Praze Fakulta sociálních věd, Institut mezinárodních studií U Kříže 8, 158 00 Praha 5 Grafická úprava a tisk Reprostředisko UK MFF Sokolovská 83, 186 75 Praha 8 © Institut mezinárodních studií UK FSV, 2012 ISSN 1802-2766 2 Obsah Editorial Jiří Vykoukal…………………………………………………………………… Vzestup Nové křesťanské pravice a vláda Ronalda Reagana Štěpán Bärtl…………………………………………………………………… Příčiny konfliktů mezi Afroameričany a Korejci žijícími v USA v 80. a 90. letech 20. století Eva Fejerová…………………………………………………………………… Úloha podnikovej loby v reforme imigračnej politiky v Spojených štátoch počas druhej administratívy Geogra W. Busha Kristína Mackuliaková ……………………………………………………… Peking jako zodpovědný podílník: americká představa role ČLR v mezinárodněpolitickém systému 21. století Jan Hornát …………………………………………………………………… Británie v úzkých: Britská obranná politika mezi světovými válkami Ondřej Svoboda………………………………………………………… PAX a „vlastenečtí kněží“ v letech 1945–1956 Tereza Kryšpínová……………………………………………………… Národní stereotypy v kontextu bosenské války a jejich zobrazení prostřednictvím vybraných snímků regionální kinematografie Karin Hofmeisterová ………………………………………………………… Hodnocení činnosti Vysokého představitele pro Bosnu a Hercegovinu v její poválečné rekonstrukci mezi roky 1995–2002 na pozadí „Capability-Expectations Gap“ Daniel Šitera…………………………………………………………………… Multilateralismus v sousedské politice Evropské unie Barbora Prošková……………………………………………………………… Německo-čínský státoprávní dialog: Kvantitativní analýza projektové náplně, 2000–2010 Jan Trnka……………………………………………………………………… 5 7 49 93 135 177 217 255 287 355 395 3 4 Editorial Jiří Vykoukal Předkládaný čtvrtý svazek sborníku Juvenilia Territorialia, obsahující vybrané a pro účely publikování upravené bakalářské práce, zahrnuje poměrně pestré spektrum příspěvků sahajících od Severní Ameriky přes západní Evropu, střední Evropu a Balkán až po východní Asii. Spojené státy tu zastupují zejména texty zaměřené na vnitřní problematiku vývoje v USA od 80. let 20. století do první dekády století následujícího se soustředěním na propojení politiky a náboženství v době Reaganovy administrativy, etnickou problematiku vztahující se k soužití korejské a afroamerické komunity, a imigrační politiku sledovanou prizmatem podnikových zájmů a jejich lobbingu. Zahraničněpolitické téma se týká způsobu, jímž americká politika definuje postavení Číny v mezinárodních vztazích. Evropu reprezentuje téma vojenské, zkoumající vnitřně podmiňující faktory britské obranné politiky mezi dvěma světovými válkami, dále polské téma, zabývající se vývojem prorežimních katolických organizací v letech 1945–1956, a z okruhu tzv. imagologie pochází příspěvek osvětlující, jak v době bosenské války v první polovině 90. let 20. století místní historiografe pracovaly s národními stereotypy, zatímco druhé polovině 90. let a počátku nového století se věnuje příspěvek bilancující výsledky aktivit mezinárodního protektorátu v Bosně a Hercegovině. Evropskou unií se pak zabývá studie charakterizující multilaterální faktor v její sousedské politice s důrazem na koncept Východního partnerství. Podobně jako v americkém případě i tady vstupuje do hry Čína, a to jedním příspěvkem analyzujícím osudy německo-čínské smlouvy o právní spolupráci z roku 2000. 5 6 Vzestup Nové křesťanské pravice a vláda Ronalda Reagana Štěpán Bärtl Abstract The bachelor’s thesis “Ronald Reagan and the Rise of the New Christian Right” deals with the role of religion in American politics during Ronald Reagan’s presidency in the 1980s. The emergence of the religious right movement is explained as a response to the social and cultural upheavals of the 1960s and the 1970s and as part of the so-called Culture War. The New Christian Right used political lobbying in an attempt to promote conservative values in various social issues. By analyzing primary sources and secondary literature, the author seeks to explain to what extent the movement was successful in implementing their program into actual policy. Furthermore, the thesis attempts to answer the question, whether Ronald Reagan was a president of the Christian Right. The thesis is divided into two sections. The first part deals with the main issues in American society after the Second World War and explains the reasons that led conservative Christians to become politically active. It goes on to explain the ideology behind the New Christian Right movement, the ways in which it tried to achieve its goals, and its most prominent organizations and members. The second part of the thesis deals with the 40th president and his relationship with the New Christian Right. Based on an analysis of Reagan’s approach towards various social issues, the thesis comes to a conclusion that he was not influenced by the movement’s ideology, at least not to the extent that it is sometimes assumed. Keywords Ronald Reagan, New Christian Right, Moral Majority, Jerry Falwell, Pat Robertson, evangelicals, culture war, ideology, moral politics, social issues. Úvod Tato bakalářská práce se zabývá problematikou propojení náboženství a politiky ve Spojených státech amerických, konkrétně fenoménem tzv. Nové křesťanské pravice a jejím vlivem na vládu čtyřicátého prezidenta Spojených států Ronalda Reagana. Pro českého čtenáře může být důraz kladený na „mravní politiku“ v Americe poněkud cizí. Je třeba zdůraznit, že Spojené státy jsou oproti Evropě a zejména oproti České republice mnohem zbožnější. Ačkoli otcové zakladatelé vytvořili sekulární politický systém, který důsledně dodržuje princip odluky církve od státu, nelze přehlížet skutečnost, že náboženství hrálo a dodnes ve Spojených státech hraje velice důležitou roli. Už samotné založení první americké kolonie skupinou 7 puritánů – radikálních protestantů hlásajících očistu víry a mravnost ve veřejném životě – mělo náboženské konotace a přetrvávající důraz na morálku ve veřejném životě je tedy logický. Hnutí Nové křesťanské pravice, jak bylo označeno médii a akademiky, vzniklo v návaznosti na obrovské sociální změny v americké společnosti po druhé světové válce. Hnutím za občanská práva Afroameričanů v šedesátých letech počínaje, liberálními rozhodnutími Nejvyššího soudu (NS) konče, toto období přineslo společenskou liberalizaci a s tím související odklon od tradičních konzervativních amerických hodnot. Politickou agitací a snahou prosadit křesťansko-konzervativní hodnoty v řadě sociálních otázek se křesťanská pravice snažila zabránit úpadku mravů ve společnosti. Do konce sedmdesátých let se tak etablovala jako důležitý hráč na americké politické scéně. Mezi hlavní cíle křesťanské pravice patřilo přijetí legislativy zakazující potraty, omezení práv homosexuálů, znovuzavedení modliteb do škol a povolení výuky evoluce jen po boku teorie kreacionismu. Nová křesťanská pravice se sjednotila okolo prezidentské kandidatury Ronalda Reagana v roce 1980. Jeho profil sice neodpovídal typické představě kandidáta konzervativních křesťanů, přesto právě Reagan hnutí podpořil a získal na svou stranu. Představitelé křesťanské pravice následně Reaganovo vítězství ve volbách chápali převážně jako svou zásluhu. Křesťanskou pravici lze zkoumat ve dvou rovinách. Je možné na ni nahlížet jednoduše jako na voličskou základnu, což je poměrně přímočaré, anebo zkoumat implementaci její ideologie do skutečné politiky, a to již tak jednoznačné není. Tato práce se zabývá převážně druhým úhlem pohledu. Více než pouhou analýzu Nové křesťanské pravice si tato práce klade za cíl vysvětlit, zda a do jaké míry byl prezident Reagan ovlivňován její ideologií. Reagan často bývá označován za prezidenta křesťanské pravice. Byl však její vliv opravdu tak markantní? Promítaly se křesťansko-konzervativní hodnoty do politiky, kterou Reagan v Bílém domě prosazoval? Na základě rozboru Reaganovy politiky – především v oblasti sociálních otázek a v kontextu probíhajících kulturních válek – se tato práce pokusí zodpovědět otázku, zda Ronald Reagan byl či nebyl prezidentem křesťanské pravice. V současnosti se 78,4 % veškerého obyvatelstva USA označuje za křesťany.1 Ačkoli se tedy jedná o převážně křesťanský národ, náboženské dělení je přesto nesmírně složité a komplexní, neboť existuje nespočet denominací a kongregací. Žádná ale nemá podporu většiny obyvatel. Největší církví v USA je katolická církev (23,9 %), většina obyvatel (51,3 %) je však protestantského vyznání. Existují desítky různých protestantských církví, největší složku věřících tvoří evangelikálové (26,3 %), liberálnější mainline protestanti (18,1 %) a příslušníci afroamerických církví (6,9 %). Až The Pew Forum on Religion & Public Life, U.S.Religious Landscape Survey: Religious Affiliation: Diverse and Dynamic (Washington D.C.: Pew Research Center, 2008), 5. 1 8 do vzniku Darwinovy teorie evoluce, která zpochybňovala doslovný výklad Bible, patřili evangelikálové do většinového proudu protestantismu. V důsledku názorového rozkolu však došlo ve dvacátých letech 20. století k vytvoření liberálního (mainline) a fundamentalistického proudu. Liberální křesťané zakomponovali evoluci do své teologie, protože věřili, že jen tímto způsobem se podaří zachovat význam křesťanství v moderní době, zatímco fundamentalisté zůstali věrni doslovnému pojetí Bible. V rámci fundamentalistického hnutí ale došlo k dalšímu štěpení – fundamentalisté v pravém slova smyslu zanevřeli na společnost a stáhli se do ústraní, zatímco druhá skupina tzv. neo-evangelikálů se postupně opět zapojila do společnosti (pod názvem evangelikálové).2 Tato práce bude z velké části pojednávat právě o evangelikálních protestantech, jelikož představovali nejdůležitější prvek Nové křesťanské pravice. Co se terminologie týče, práce využívá pojmu evangelikál tak, jak jej definovala Gallupova organizace. Podle ní musel evangelikál splňovat tři kritéria – musel být znovuzrozeným, tj. rozhodl se zasvětit svůj život Ježíši Kristu; věřil v doslovný výklad Bible, tedy, že se doopravdy jedná o slovo Boží; a vyzýval ostatní, aby věřili v Ježíše Krista.3 Podle tohoto vymezení existovalo na konci sedmdesátých let padesát milionů evangelikálů, přičemž deset milionů z nich bylo fundamentalistů.4 Práce vychází jak z primárních, tak ze sekundárních zdrojů. Z metodologického hlediska je tato bakalářská práce deskriptivní analýzou s komparativními prvky, zakládající se na kvalitativním přístupu. V první části práce identifikuje hluboké společenské změny, které zasáhly americkou společnost v šedesátých letech a které výrazně ovlivnily formování Nové křesťanské pravice – tato kapitola tak zasazuje Reaganovo prezidentství do širšího historického a sociokulturního kontextu. Hlavní metodou práce je analýza politických kroků prezidenta Reagana a diskursivní analýza primárních zdrojů – mj. projevů, programových prohlášení, autobiografie prezidenta Reagana, rozhovorů s představiteli křesťanské pravice. Analýzou primárních i sekundárních zdrojů tak byla identifikována hlavní témata, která byla pro Novou křesťanskou pravici klíčová. Následovalo srovnání postojů Nové křesťanské pravice s postoji Ronalda Reagana a jeho administrativy. Práce je rozdělena do tří částí. První se zabývá proměnami americké společnosti v kontextu tzv. kulturních válek v šedesátých a sedmdesátých letech. Účelem této kapitoly je zasadit ústřední téma práce do širšího kontextu a ukázat vliv náboženství na politickou kulturu USA. Zároveň má tato část nastínit společenské klima, jež předcházelo náboženskému obrození, které vyvrcholilo právě za vlády prezidenta Reagana. Druhá část se již konkrétně zabývá vzestupem konzervativních křesťanů a jejich zapojením do politiky. V první podkapitole je definován pojem Nová Walter Russell Mead, „God’s Country“, Foreign Affairs 85 (září/říjen 2006): 24. Frank Newport, „Who Are the Evangelicals?“, Gallup, 24. 6. 2005, http://www.gallup.com/ poll/17041/Who-Evangelicals.aspx (staženo 12. 5. 2011). 4 Frank Lambert, Religion in American Politics: A short history (Princeton, New Jersey: Princeton University Press, 2008), 203–4. 2 3 9 křesťanská pravice, další podkapitoly detailně zkoumají nejdůležitější organizace a osobnosti hnutí, jejich program a klíčová témata. Třetí, stěžejní část bakalářské práce, zkoumá prezidenta Reagana a jeho vztah ke křesťanské pravici. Jak již bylo řečeno, Reagan bývá často označován za prezidenta křesťanské pravice – tato kapitola pomůže rozhodnout, zda jím opravdu byl. První podkapitola nastíní politický profil Ronalda Reagana a vliv náboženství na jeho názory. Další podkapitoly analyzují konkrétní témata, jež byla pro křesťanskou pravici důležitá a způsob, jakým se k nim prezident stavěl. Na základě zjištěných faktů dojde k rozhodnutí, zdali byl Reagan opravdu ovlivňován ideologií Nové křesťanské pravice. Dle mého mínění Ronald Reagan nebyl ovlivňován ideologií Nové křesťanské pravice, alespoň ne do takové míry, jak se může na první pohled zdát. Reagan byl zajisté hluboce věřícím člověkem a jeho víra byla založena na podobných principech jako přesvědčení představitelů křesťanské pravice. Zároveň byl ale pragmatickým politikem, který si uvědomoval, jak je důležité získat a udržet si podporu konzervativních voličů. Tato práce se nezabývá rolí víry v americké zahraniční politice. Jistě by bylo možné analyzovat Reaganův přístup ke studené válce pomocí křesťanské víry jako boj dobra a zla. Zároveň se jako předmět zkoumání nabízí analýza, do jaké míry ovlivnila křesťanská morálka „křižácké výpravy“ Spojených států ve druhé polovině 20. století. Ačkoli křesťanská pravice do svého programu zahrnula i zahraničněpolitické otázky, primární motivací pro zapojení konzervativních křesťanů do politiky byla sociální problematika. Z tohoto důvodu se tato bakalářská práce zabývá téměř výhradně vnitropolitickými tématy. I když se vliv křesťanské pravice uvádí především v souvislosti s obdobím vlády Reagana, problematika napojení náboženství na politiku je stále aktuální. Ve Washingtonu D.C. stále existuje silné křesťanské lobby, kontroverzní témata, jako práva homosexuálů, potraty, modlitby ve školách či výuka teorie kreacionismu, jsou stále jablkem sváru mezi konzervativci a liberály a i dnes si jen těžko lze představit, že by se prezidentem USA stal ateista. Se zvolením George W. Bushe prezidentem v roce 2001 se opět potvrdilo, že víra je důležitým hybatelem v politice a je možné spekulovat, zda současný vliv evangelikálů a konzervativních křesťanů obecně nebyl v průběhu Bushovy administrativy ve výsledku vyšší než za Reagana. Ani to však není primárním cílem mé práce a jen budoucí výzkum může tuto hypotézu potvrdit či vyvrátit. Rozbor literatury Jak Ronald Reagan, tak náboženská pravice vzbuzují ve Spojených státech vlnu emocí jak pozitivních, tak negativních. Při analýze dostupné literatury bylo nutné počítat s touto skutečností a brát zřetel na náboženský profil autorů a osobní stanovisko ke kontroverzním tématům kulturních válek, jelikož mohly ohrožovat 10 neutralitu textu. Literatura křesťansko-konzervativních autorů pochopitelně zaujímala shovívavé stanovisko ke křesťanské pravici a místy zveličovala vliv hnutí na prezidenta. Liberální autoři zase inklinovali k démonizaci hnutí a k tvrdé kritice Reagana. Dále lze hledat rozdíly v dobové literatuře, která spatřovala hlubší vztah mezi Novou křesťanskou pravicí a Reaganem, a současnou historiografií, kde jsou autoři s odstupem času mnohem pragmatičtější a tomuto fenoménu připisují podstatně menší význam. Vzhledem ke 100. výročí narození Ronalda Reagan právě v letech 2010 a 2011 vyšlo mnoho publikací, které nabízejí nový pohled na čtyřicátého amerického prezidenta. Již v minulosti o tomto prezidentovi vyšlo v anglickém jazyce nepřeberné množství sekundární literatury, zaměřené především na roli, kterou sehrál v ukončení studené války se Sovětským svazem, popřípadě v ukončení liberální éry v americké politice a v nastolení konzervativního směru, který byl založen na minimálních vládních zásazích a specifickém ekonomickém systému. Ke vztahu Ronalda Reagana k náboženství a ke křesťanskému lobby se však většina titulů vyjadřuje jen velice zběžně. V českém prostředí žádná podobná analýza neexistuje. Z tohoto důvodu práce vychází téměř výhradně z anglicky psané literatury, dostupné v Knihovně společenských věd T. G. Masaryka v pražských Jinonicích, v knihovně Amerického centra v Praze a z článků, popřípadě literatury dostupné na internetu. První kapitola o poválečné americké společnosti vychází především z knihy Stevena Haywarda The Age of Reagan: The Fall of the Old Liberal Order 1964–1980, Kennetha Walda a Allison Calhoun-Brownové Religion and Politics in the United States a z monografie Williama Martina With God On Our Side: The Rise of the Religious Right in America, která byla užitečným zdrojem v průběhu celé práce. Druhá kapitola je založena na početné sekundární literatuře o Nové křesťanské pravici a na odborných a novinových článcích. Za zmínění stojí jediný článek o křesťanské pravici v českém prostředí od novináře Daniela Rause na webových stránkách Českého rozhlasu. Třetí kapitola vycházela částečně z primárních zdrojů – především z Reaganových projevů, které jsou dostupné na webových stránkách Prezidentské knihovny Ronalda Reagana. Dále pak z přepisu dokumentárního filmu PBS God in America o křesťanské pravici, obsahujícím rozhovory s hlavními představiteli hnutí a v neposlední řadě také z memoárů Ronalda Reagana Život jednoho Američana. Ze sekundární literatury byla využita mimo jiné monografie Lou Cannona President Reagan: The Role of a Lifetime, která detailně popisuje Reaganovo působení v Bílém domě, dále Rendezvous with Destiny: Ronald Reagan and the Campaign that Changed America od Craiga Shirleyho, v níž je popsána Reaganova předvolební kampaň a druhý díl Haywardovy knihy The Age of Reagan: The Conservative Counterrevolution 1980–1989, kde je alespoň rámcově představen Reaganův postoj k sociálním otázkám. Obecně je ve výše zmiňovaných dílech kladen veliký důraz na Reaganův zahraničněpolitický postoj a z vnitropolitických témat převážně na ekonomickou 11 reformu, zatímco prezidentově víře, náboženskému lobby a sociálním otázkám je věnován podstatně menší prostor. To samé platí i o prezidentových memoárech, ve kterých se o své víře zmiňuje jen velice zběžně a o svém vztahu s konzervativními křesťany nemluví vůbec. Za zmínku stojí také kniha Roberta Dalleka Ronald Reagan: The Politics of Symbolism, jež poskytuje dobový výklad Reaganova působení v Bílém domě a článek Davida Marleye Ronald Reagan and the Splintering of the Christian Right, který se zabývá faktickým vlivem křesťanské pravice na prezidenta. Proměny americké společnosti v kontextu kulturních válek 60. a 70. let Pro pochopení role, kterou křesťanská pravice zaujala v americké politice po nástupu Ronalda Reagana do Bílého domu, je nejprve nutné alespoň rámcově představit proměny, kterými americká společnost za dvě předcházející desetiletí prošla, a problémy, kterými se zabývala. Účelem této kapitoly není popsat veškeré, často velice komplexní jevy, nýbrž představit zásadní mezníky ovlivňující tehdejší americké smýšlení. V porovnání s bojem za občanská práva Afroameričanů nebo válkou ve Vietnamu se zavedení sexuální výchovy do škol či liberalizace protipotratových zákonů jeví jako zdánlivě nevýznamné události. Právě vnitropolitická témata a sociální otázky tohoto typu však měly obrovský vliv na formování křesťansko-konzervativního bloku a jeho následného zapojení do politického života. Na jedné straně existuje v USA důsledné oddělování politických institucí od církve, na straně druhé je americká populace hluboce zbožná a náboženství nelze vnímat pouze jako povrchový jev převážně sekulární společnosti. Právě mix náboženské a sekulární kultury, který je pro Ameriku typickým, vede často k protichůdným závěrům a následným konfrontacím.5 Ať už se jedná o legislativu týkající se interrupce, pornografie, regulace drog a alkoholu, hazardních her či práv homosexuálů, klíčovou roli v sociální problematice nemají materiální faktory, ale kulturní a často hluboce zakořeněné hodnoty. Jejich důležitým zdrojem mnohdy bývá víra.6 Spory ohledně přístupu k těmto otázkám jsou označovány termínem kulturní válka. V původním významu je pojem kulturní válka spojován s Bismarckovým tažením proti katolické církvi v nově etablovaném Německém císařství v sedmdesátých letech 19. století. Lépe než Kulturkampf však pro tuto práci poslouží definice kulturního konfliktu podle sociologa Jamese Huntera jako „politického a sociálního nepřátelství pramenícího z různých systémů mravního chápání“.7 Kenneth D. Wald, Allison Calhout-Brown, Religion and Politics in the United States (Lanham, Maryland: Rowman & Littlefield Publishers, Inc., 2007), 24. 6 Ibid., 145. 7 „Introduction: Culture Wars – Rhetoric and Reality“, in Roger Chapman, Culture Wars: An Encyclopedia of Issues, Viewpoints, and Voices, Volume 1 (Armonk: M.E. Sharpe, Inc., 2010), xxix. 5 12 Podle Hunterovy teorie kulturní války Američané v minulosti sdíleli společnou „biblickou kulturu“, kterou spojovala víra v transcendentní nejvyšší bytost, jejíž morální autoritou bylo třeba se řídit. Od konce druhé světové války se však rostoucí část populace začala řídit novým světonázorem, jenž stavěl jednak na ideálech osvícenství a sekulární společnosti a jednak na racionálně a subjektivně smýšlejícím jedinci. 8 Ten Hunter označuje pojmem kulturní progresivismus. Podle něj došlo k polarizaci společnosti do dvou znepřátelených táborů – náboženských tradicionalistů na jedné straně a progresivních věřících a sekularistů na straně druhé. Pět hlavních témat – rodina, vzdělání, media, právo a politika – tak vytvořilo konfliktní linie, podél nichž se „bojuje“ o budoucnost americké společnosti.9 Na Huntera se patrně odkazoval v roce 1992 i prezidentský kandidát Pat Buchanan, když na sjezdu republikánské strany prohlásil, že „v této zemi probíhá náboženská kulturní válka, stejně významná pro budoucnost tohoto národa jako sama studená válka, protože v tomto případě se jedná o válku o duši Ameriky“.10 Přestože teorie kulturní války hrubě zjednodušuje skutečnost (obrazem jasně definovaných ohnisek napětí), vývoj šedesátých a sedmdesátých let jí dává do jisté míry za pravdu.11 V souvislosti s neúspěchem ve Vietnamu a rostoucí nedůvěrou k „přebujelé vládě“, zažíval liberalismus v těchto letech svou zatím největší krizi. Přerod v Reaganův konzervatismus osmdesátých let se však týkal především politických a ekonomických témat, zatímco k sociálním otázkám se Američané stavěli stále tolerantněji.12 Došlo tak k pronikavé přeměně amerických mravů a zvyků, kdy se souběžně s rozmachem politického konzervatismu rozvíjel tzv. lifestyle liberalism – liberalismus životního stylu.13 V poválečném období proběhlo několik důležitých sociálních změn. Velkým tématem druhé poloviny padesátých let a první poloviny let šedesátých byla rasová desegregace, jež proběhla na americké poměry mimořádně rychle. Od roku 1954, kdy Nejvyšší soud prohlásil segregaci Afroameričanů na veřejných školách za protiústavní, získal boj za občanská práva nový impuls. Zákon o občanských právech Z těchto předpokladů vycházeli již otcové zakladatelé, podle Huntera se však většinová společnost začala v takové míře sekularizovat až po válce. 9 „Introduction“, in Chapman, Culture Wars, xxix. 10 „There is a religious war going on in this country, a cultural war as critical to the kind of nation we shall be as the Cold War itself, for this war is for the soul of America.“ Patrick J. Buchanan, 1992 Republican National Convention Speech, 17. 7. 1992, http://buchanan.org/blog/1992-republicannational-convention-speech-148 (staženo 27. 3. 2011). 11 Ross Douthat, „The Changing Culture War“, The New York Times, 6. 12. 2010, http://www.nytimes. com/2010/12/06/opinion/06douthat.html (staženo 4. 1. 2011). 12 Steven F. Hayward, The Age of Reagan: The Fall of the Old Liberal Order, 1964–1980 (New York: Three Rivers Press, 2001), xxix. 13 Ibid., xxx. 8 13 z roku 1964 a Zákon o volebních právech, který byl přijat o rok později, představují nejdůležitější milníky pro ukončení rasové diskriminace v USA.14 Doslova zemětřesení ve společnosti vyvolala sexuální revoluce. Od roku 1948, kdy světlo světa spatřil bestseller Alfreda Kinseyho Sexuální chování muže, se téma lidské sexuality (včetně mimomanželského styku a homosexuality) dostalo do širšího veřejného diskurzu, což se v konzervativních kruzích setkalo s naprostým nepochopením. Vynález antikoncepční pilulky v roce 1960 jen urychlil proces změny uvnitř většinové populace a jejího vnímání sexu.15 Konzervativní křesťany a fundamentalisty též pobouřila skutečnost, že Američané zpochybňují tradiční sociální a genderové role, což dle jejich názoru podemílá stabilitu společnosti a pro mnohé porušuje samotné zákony Boží.16 Za jednu z prvních „bitev“ kulturní války, jež se vyostřila v následujících dekádách, můžeme považovat spor o zařazení sexuální výchovy do osnov základních škol v kalifornském Anaheimu v roce 1965. Školní program s názvem Rodinný život a sexuální výchova (Family Life and Sex Education, FLSE) se nezaměřoval pouze na sex; jako hlavní cíl si kladl „vytvoření rodiny postavené na lásce, oddanosti a spolupráci“.17 Některým konzervativně založeným rodičům se však nelíbila skutečnost, že na sebe školy berou zodpovědnost vštěpovat jejich dětem morální hodnoty, jež se tradičně předávaly v rodině. Například o homosexualitě se ve FLSE mluvilo jako o alternativním životním stylu a nikoli jako o deviaci, což bylo v rozporu s přesvědčením mnohých fundamentalistů, pro které homosexualita nebyla pouze amorální, ale představovala určitou „zvrhlost charakteru“.18 Skupina odpůrců sexuální výchovy v Anaheimu nebyla početná, ale byla mimořádně dobře organizovaná. Přestože 80 % rodičů povolilo studentům hodiny sexuální výuky navštěvovat, právě zbylých dvacet procent a především skupina kolem časopisu The Anaheim Bulletin ve výsledku dosáhla svého. Školní rada sice program nezrušila přímo (což by vyvolalo protesty), ale opakovaným přepisováním osnov a oklešťováním probíraných témat se jí podařilo program do konce šedesátých let „zadupat do země“. Stejným způsobem se situace vyvinula i v jiných částech USA – konzervativním silám se podařilo sexuální výchovu zakázat v New Jersey a dalších státech.19 Ve školství obecně se lze opakovaně setkat s ostrými konfrontacemi mezi liberály a tradicionalisty. U Nejvyššího soudu skončila v roce 1962 námitka skupiny rodičů z New Yorku, kteří nesouhlasili se státem nařízenou modlitbou na veřejných Jeremy Rabkin, „The Supreme Court in the Culture Wars“, Public Interest 125 (podzim 1996): 9. William Martin, With God On Our Side: The Rise of the Religious Right in America (New York: Broadway Books, 2005), 100–1. 16 Wald, Religion and Politics, 187. 17 Martin, With God On Our Side, 103. 18 Ibid., 100. 19 Ibid., 110–14. 14 15 14 školách.20 Zdánlivě neškodnou ranní modlitbu (formulovanou velice obecně, aby neurazila žádné konkrétní náboženství) prohlásil soud za protiústavní. 21 Porušila totiž jeden ze základních pilířů USA – princip odluky církve od státu.22 Ačkoli se bezprostředně po rozhodnutí soudu proti zákazu nezvedla větší vlna odporu, případ školní modlitby je důležitý z dlouhodobého hlediska. Právě za Reaganovy administrativy se totiž otázka dobrovolného modlení ve školách opět dostala do veřejného diskurzu, tentokrát za hlasité podpory již plně organizované křesťanské pravice.23 Dalším trnem v oku konzervativních křesťanů se stala žaloba skupiny právníků z Mississippi z roku 1969 obviňující daňový úřad (Internal Revenue Service, IRS) za to, že navzdory protidiskriminačním opatřením poskytuje daňové úlevy školám podporujícím segregaci. V důsledku toho IRS přehodnotil své jednání a nařídil školám, jež chtěly nadále daňové výjimky využívat, aby vytvořily nové programy pro integraci černošských studentů. 24 Toto rozhodnutí obzvlášť popudilo evangelikální a fundamentalistické církve, které často soukromé „segregační akademie“ vedly a vnímaly je jako azyl před volnomyšlenkářským a nemravným veřejným školstvím. 25 Přes obrovský materiální a technologický posun symbolizovalo období sedmdesátých let pro Američany úpadek, pesimismus a vyčerpání.26 Unaveni byli především z dlouhé, nepopulární a zdánlivě nekončící války ve Vietnamu, jež se s odhalením masakru ve vesnici My Lai stala ještě zatracovanější.27 Zrovna tak však byla většinová společnost nespokojena i s protiválečným hnutím a Novou levicí28, jež začala upadat v důsledku násilnosti levicových extrémistů.29 Je velice těžké popsat deziluzi, Shane Mountjoy, Engel v. Vitale: School Prayer and the Establishment Clause (New York: Infobase Publishing, 2007), 12–13. 21 US Supreme Court Center, 2004–2011. Engel v. Vitale, 370 U. S. 421 (1962), Justia.com, http:// supreme.justia.com/us/370/421/case.html (staženo 1. 4. 2011). 22 Princip odluky církve od státu je původem přisuzován Thomasi Jeffersonovi a ve své podstatě se nachází v prvním dodatku Ústavy USA. Viz. James Hutson, „A Wall of Separation“, Library of Congress,1998, http://www.loc.gov/loc/lcib/9806/danpre.html (staženo 1. 4. 2011). 23 Rabkin, „The Supreme Court in the Culture Wars“, 17. 24 Ibid., 10. 25 Ibid., 11. 26 Hayward, The Age of Reagan: The Fall of the Old Liberal Order, 292. 27 Ibid., 294. 28 Nová levice byla hnutím, které působilo především v šedesátých a na začátku sedmdesátých let. Kritizovala diskriminaci proti černochům, etnickým minoritám a ženám; zastávala právo jedince na osobní vyjádření – např. sexuální a jazykové; demonstrovala proti jadernému zbrojení, válce ve Vietnamu a obecně přijímanému principu zadržování komunismu za každou cenu. Snahou radikálně demokratizovat společnost odhalila hluboké konfliktní linie v rámci americké společnosti. Chapman, Culture Wars, 398. 29 Hayward, The Age of Reagan: The Fall of the Old Liberal Order, 302, 308. 20 15 kterou pro Američany (a obzvlášť pro evangelikály, kteří si tolik zakládali na mravní politice) znamenala aféra Watergate. Odnesli si z ní „obtisk americké politiky ve své nejšpinavější podobě“ a dlouhotrvající nedůvěru vůči vládě.30 Na druhé straně pokračovala sedmdesátá léta v trendu kulturní a sociální liberalizace, jež nastartovala předchozí dekáda. Dramaticky vzrostl počet svobodných lidí, kteří spolu bydleli, ale instituci manželství shledávali zastaralou.31 Předmanželský sex přestal být v důsledku sexuální revoluce tabu. I homosexualita se v tomto období stala veřejností relativně tolerovaným jevem, ke kterému značně přispělo rozhodnutí Americké asociace psychiatrů odstranit ji ze seznamu psychických poruch.32 Několikadenní Stonewallské nepokoje, jež následovaly v červnu 1969 po policejním zásahu proti gay klubu v newyorské Greenwich Village, představovaly první násilnou reakci ze strany gayů proti policejní šikaně a přelomový moment v boji za práva homosexuálů.33 Tyto nepokoje byly pro legitimizaci homosexuality stejně důležité, jako byl autobusový bojkot v Montgomery pro hnutí za práva Afroameričanů.34 Takzvaná „bitva o učebnice“ v západovirginském okrese Kanawha však na počátku sedmdesátých let ukázala, že kulturní liberalizace zdaleka nezasáhla celou společnost. Opět se jednalo o výuku na základních školách, tentokrát šlo o seznam doporučených učebnic, které se některým konzervativním rodičům zdály „protikřesťanské, protiamerické, se záměrem indoktrinovat studenty ateistickým a relativistickým názorem na mravy“.35 Za hlavní problém považovali odpůrci nových učebnic důraz na „nestandardní angličtinu“, tedy na díla hispánských a afroamerických autorů, jež byla v rámci affirmative action politiky do seznamu zahrnuta.36 Konflikt mezi konzervativními křesťany a zastánci nových učebnic dosáhl masivních rozměrů, způsobil bojkot a dočasné uzavření některý škol.37 Ještě více než v Anaheimu lze ve střetu o učebnice v Západní Virginii sledovat nový fenomén, ve kterém došlo ke sblížení pravicové politiky a konzervativního náboženství. Občanská iniciativa působící v rámci anaheimské komunity si postupně získala přízeň a politickou podporu konzervativního think-tanku Heritage Foundation či organizace John Birch Martin, With God On Our Side, 147–48. Takzvaných POSSLQs – Persons of the Opposite Sex Sharing Living Quarters – bylo v roce 1960 17 000, o deset let později již 143 tisíc. Ibid., 291. 32 „Gays in the Military“, in Chapman, Culture wars, 209. 33 Ibid., 206. 34 Hayward, The Age of Reagan: The Fall of the Old Liberal Order, 311. 35 Martin, With God On Our Side, 119. 36 Trey Kay, Deborah George, Stan Bumgardner, „The Great Textbook War“, American RadioWorks http://americanradioworks.publicradio.org/features/textbooks (staženo 4. 1. 2011). 37 Wald, Religion and Politics, 212. 30 31 16 Society38 a celý problém tak nabral nových rozměrů.39 Tato epizoda představuje důležitý mezník pro vzestup Nové křesťanské pravice (a de facto první vítězství evangelikálů v kulturní válce), jejíž tradicionalistický přístup ke vzdělávání si našel příznivce daleko za hranicemi Západní Virginie.40 Po zvolení Reagana prezidentem tlak na cenzurování „nevhodných“ knih opět zesílil.41 V roce 1972 Senát valnou většinou schválil znění ústavního dodatku o zrovnoprávnění (Equal Rights Amendment, ERA), který měl zajistit rovnost před zákonem, nehledě na pohlaví. Krom republikánské strany se ve veřejných průzkumech pro ratifikaci ERA vyjádřily dvě třetiny Američanů.42 Ronald Reagan v té době například prohlásil, že „plně podporuje ERA a bude potěšen, když bude jeho jméno použito k získání další podpory“.43 Proti dodatku byla ale zahájena pozoruhodná kampaň s úkolem překazit jeho ratifikaci v jednotlivých státech, což se nakonec opravdu podařilo. Proces ratifikace byl ukončen ve 35 státech – o tři méně, než bylo nutné k schválení dodatku.44 Zajímavé však je, že ERA nepohřbil „Barry Goldwater, Jerry Falwell nebo jiná kombinace šovinistických prasat“, jak lamentovala jistá feministická autorka v roce 1986, „ale ženy, které se cítily odcizeny feministickému hnutí, protože působilo elitářsky a odděleně od obyčejných životů“.45 Myslela tím ženy křesťanské pravice. Pokud se do této doby jednalo jen o jakousi předehru k širšímu ideologickému střetu v rámci polarizující se společnosti, rozhodnutí Nejvyššího soudu v případu Roe vs. Wade46 v roce 1973 naplno vyostřilo společenský konflikt a posloužilo jako katalyzátor pro vstup konzervativních křesťanů do politiky.47 V sedmdesátých 38 Vlivná ultrakonzervativní organizace v šedesátých letech. John Birch Society byla založena v roce 1958 Robertem Welchem; prosazovala omezenou vládu a bojovala proti komunismu. Ten spatřovala v hnutí za občanská práva, v Kongresu, OSN i jinde. Dan Barry, „Inside the John Birch Society“, The New York Times, 25. 6. 2009, http://www.nytimes.com/interactive/2009/06/25/us/20090626_land_ john_birch_society/index.html (staženo 13. 5. 2011). 39 Martin, With God On Our Side, 140–43. 40 Joe L. Kincheloe, Understanding the New Right and its Impact on Education (Bloomington, Indiana: Phi Delta Kappa, 1983). 41 Martin, With God On Our Side, 139. 42 Hayward, The Age of Reagan: The Fall of the Old Liberal Order, 309. 43 Ibid. 44 Wald, Religion and Politics, 212. 45 Hayward, The Age of Reagan: The Fall of the Old Liberal Order, 310. 46 Těhotná Norma McCorveyová (pseudonym „Jane Roe“) zpochybnila texaský protiinterrupční zákon, který povoloval přerušení těhotenství jen v případě ohrožení života matky. Případ se dostal až k NS, který rozhodl v poměru 7:2, že není v kompetencích vlády zakazovat potraty. NS rozhodl, že protiinterrupční zákony porušují právo na soukromí dle 14. dodatku Ústavy Spojených států. Případ Roe vs. Wade vytvořil tzv. trimestrální systém, podle kterého mají ženy absolutní právo na přerušení těhotenství v prvním trimestru, ve druhém trimestru může vláda regulovat a interrupce omezovat a ve třetím je zcela zakázat, pokud tím neohrozí život matky. BBC, „Roe v Wade: Key US abortion ruling“, BBC, 10. 12. 2004, http://news.bbc.co.uk/2/hi/americas/49315.stm (staženo 6. 4. 2011). 47 PBS.org, God in America: „Of God and Caesar“, PBS.org, 11. 10. 2010 (transkript dokumentárního filmu), http://www.pbs.org/godinamerica/transcripts/hour-six.html (staženo 4. 1. 2011). 17 letech se totiž přísné protipotratové zákony v USA stávaly terčem stále větší kritiky, především v případech, kdy se jednalo o znásilnění, incest nebo o těhotenství ohrožující zdraví matky. Liberální rozhodnutí o legalizaci „interrupce na požádání“ (abortion-on-demand) však překročilo veškerá očekávání – postavilo problematiku umělé interrupce do popředí politické debaty a vytvořilo snad nejkontroverznější téma kulturních válek.48 Profesorka Mary Ann Glendonová z Harvardovy univerzity došla k závěru, že rozhodnutí v případu Roe vs. Wade předčilo nejen veškeré dosavadní americké zákony o interrupci, ale vytvořilo dokonce nejliberálnější legislativu v celém západním světě.49 Konzervativní kritici interrupci zavrhovali z několika důvodů. Především se opírali o přesvědčení, že život začíná početím a potrat tak lze považovat za vraždu. Dále se obávali eroze rodinných hodnot a úpadku mravů v důsledku sexuální promiskuity. Na druhou stranu, pro zastánce ženských práv z organizace NOW (National Organization for Women) a NARAL (National Abortion Rights Action League), stejně jako pro jiné liberální Američany, znamenal případ Roe vs. Wade významný pokrok v dosažení rovnoprávnosti mezi ženami a muži. Právo žen na interrupci podpořila i organizace pro Plánované rodičovství (Planned Parenthood).50 Zároveň je zajímavé, že v tomto období se jednalo o katolické, nikoliv o evangelikální a fundamentalistické kazatele, kteří vedli opozici proti rozhodnutí NS – například budoucí prezidentský kandidát za křesťanskou pravici Pat Robertson ani zakladatel vlivné Morální většiny (Moral Majority, MM) Jerry Falwell zprvu neshledávali na legalizaci potratů nic špatného.51 Nejvyšší soud plnil ve druhé polovině 20. století důležitou roli arbitra v kontroverzních rozhodnutích týkajících se sociální problematiky a občanských práv. Stejně jako i v mnohých dalších případech z této doby zaujal Nejvyšší soud v případu Roe vs. Wade liberální stanovisko, kterým si proti sobě pobouřil řadu konzervativních Američanů. Profesor Jeremy A. Rabkin z Cornellovy univerzity se domnívá, že se NS dokonce vůbec nesnažil být nestranným a opakovaně zaujímal pozice progresivistů.52 Zároveň se táže, zda svými rozhodnutími nemohl NS kulturní válku sám zavinit a rozdmýchávat.53 Podle konzervativního novináře Alana Crawforda předcházelo vzniku křesťanské pravice jako politického hnutí několik občanských iniciativ na lokální úrovni, ve kterých se konzervativní křesťané postavili za tradiční kulturní a sociální Hayward, The Age of Reagan: The Fall of the Old Liberal Order, 316–17. Rabkin, „The Supreme Court in the Culture Wars“, 13. Mary Ann Glendon (narozena 1938) je profesorkou práva na Harvardu, sloužila na postu velvyslankyně ve Vatikánu a za prezidenta Bushe ml. působila v Radě pro Bioetiku. Je proti interrupci. 50 „Roe v. Wade and the Modern Debate“, in Chapman, Culture wars, 1. 51 PBS.org, God in America. 52 Rabkin, „The Supreme Court in the Culture Wars“, 18. 53 Ibid., 24. 48 49 18 hodnoty.54 V prvním případě se jednalo o již zmiňovaný spor ohledně učebnic v Západní Virginii, podruhé o kampaň proti dodatku o zrovnoprávnění a nakonec o referendum ohledně práv homosexuálů ve floridském okrese Dade. Konzervativní náboženský sentiment se zde projevil prudkou reakcí proti vyhlášce z roku 1977 zakazující diskriminaci na základě sexuální orientace. Konzervativci v čele se zpěvačkou Anitou Bryantovou se však s tak razantním útokem proti „tradiční“ rodině nesmiřovali lehce. Vlna protestů, která nepopulární nařízení následovala, spolu s nepříznivým výsledkem referenda nakonec pohřbila jak tuto vyhlášku, tak podobné iniciativy ve zbytku Spojených států.55 V souvislosti s Vietnamem, řadou rozhodnutí NS a za dozvuků aféry Watergate přestala být mravnost jevem čistě individuálním a etické vnímání politiky se dostalo do středu pozornosti.56 Snaha začít znovu, vrátit se k „tradičním rodinným hodnotám“ – tato témata dominovala politickému diskurzu po odchodu Nixona a v nadcházejících prezidentských volbách v roce 1976. Kandidatura jižanského demokrata Jimmyho Cartera, který se hlásil k evangelikální církvi a otevřeně mluvil o svém „znovuzrození“, tak ve společnosti způsobila skutečnou senzaci. Carterova kampaň se opírala o nutnost obnovy mravů v Americe a dávala zřetelně najevo, že se evangelická síla opět probouzí k životu.57 Volby Jimmy Carter sice vyhrál, v praxi však tolik úspěšný nebyl. Ekonomická a ropná krize v kombinaci se zajetím amerických rukojmích v Íránu snížila Carterovu popularitu natolik, že za jediné období v Bílém době ztratil podporu nejen veřejnosti, ale i náboženské pravice.58 Ta v následujících volbách raději dala hlas Ronaldu Reaganovi, který si dokázal zajistit její podporu i přesto, že byl rozvedeným hollywoodským hercem, který nejenže nebyl evangelikálem, ale ani nechodil pravidelně do kostela.59 Sedmdesátá léta představovala pro evangelikální křesťany důležité období. Evangelikálové se tradičně drželi dál od světské politiky a dokonce byli zesměšňováni tvrzením, že jejich zahledění do „onoho světa“ způsobuje jejich naprostou nepoužitelnost v normálním životě. V důsledku sociálních trendů let šedesátých však došlo v očích konzervativních křesťanů k setření rozdílů mezi duchovním a světským, což vedlo k následné aktivizaci evangelikálů v politice. Se stejným Ačkoli neexistuje jednotná definice těchto hodnot, většinou se mezi ně počítá víra v rodinu, tradiční sexuální a genderové role mužů a žen, opozice vůči feminismu, homosexuálům, antikoncepci, potratům, sexuální výchově, mimomanželským poměrům atd. Typicky americkými tradičními hodnotami je nacionalismus, individualismus, tvrdá práce, soběstačnost, spořivost a sociální mobilita. Nejdůležitější je však židovsko-křesťanská víra v Boha, která zastřešuje všechny výše zmiňované hodnoty. Chip Berlet, Eyes Right!: Challenging the Right-Wing Backlash (South End Press: Boston, 1995), 33–34. 55 Wald, Religion and Politics, 212. 56 Ibid., 228. 57 Ibid., 207. 58 „Jimmy Carter“, in Chapman, Culture wars, 72. 59 Hayward, The Age of Reagan: The Fall of the Old Liberal Order, 216. 54 19 zápalem, se kterým prosazovali svou víru u jednotlivců, se teď obrátili na Washington.60 Začátek osmdesátých let dal křesťanské pravici nový impuls prostřednictvím snahy obnovit a udržet „tradiční rodinné hodnoty“. Jelikož se nově kladený důraz na sociální problematiku často týkal osobní morálky, náboženství (jako důležitý zdroj morální hodnot) se dostalo do popředí veřejného dění. Ve snaze zachovat tyto hodnoty došlo k zahrnutí víry do stranické politiky.61 Morální politika a zákonodárství jsou velice rozporuplným jevem, jelikož představují zájem jednoho segmentu společnosti diktovat své hodnoty pomocí zákonů a nařízení.62 Ať už se jedná o modlitby ve školách, interrupci, homosexualitu nebo školní osnovy, tato kapitola ukázala, že morální témata se neobejdou bez vášnivých debat, ve kterých je každý „expertem přes mravy“ a má co v diskuzi říci.63 Když se opět vrátíme k Hunterově teorii kulturní války můžeme určit soubor témat, tvořící konfliktní linie uprostřed názorově rozštěpené společnosti.64 Kromě již zmiňovaných témat lze do této kategorie zařadit také např. výuku evoluce ve školách, toleranci k drogám, mimomanželské poměry či pornografii. Právě v kontextu těchto společenských změn a v reakci na kulturní a sociální liberalizaci vzniklo v USA konzervativní hnutí za náboženské obrození, jehož jádrovou skupinu tvořili evangelikální křesťané. Spojením náboženských konzervativců s politickou pravicí se na americké politické scéně objevil nový hráč. Nová křesťanská pravice K zapojení konzervativních křesťanů do politiky na konci sedmdesátých let přispělo několik faktorů.65 Sami představitelé Nové křesťanské pravice (New Christian Right, NCR) pro svůj vznik vytvořili tzv. potratový mýtus, podle kterého se do politiky zapojili z čistého altruismu poté, co bylo v roce 1973 Nejvyšším soudem vydáno rozhodnutí v případu Roe vs. Wade, na jehož základě se stalo podstoupení potratu v prvním trimestru legální. Paul Weyrich, konzervativní aktivista, který evangelikály oslovil a zapojením Jerryho Falwella do politiky NCR de facto vytvořil, však přiznává, že nikoli Roe vs. Wade, ale případy IRS a „segregačních akademií“ byly Wald, Religion and Politics, 213. Ibid., 187. 62 Moral politics, morality policy. Politologové tímto pojmem označují zvláštní oblast politického diskurzu, kde neexistuje široký konsenzus veřejnosti. Jedná se totiž o témata, kdy zaujímáme stanovisko nikoli na základě racionálního důvodu, ale jakési abstraktní morální hodnoty, kterou zastáváme. Christopher Mooney, „The Politics of Morality Policy“, Policy Studies Journal 27, č. 4 (1999): 675–680. 63 Wald, Religion and Politics, 145. 64 Je třeba podotknout, že Hunterova teorie je značně zjednodušující. Zdaleka ne všichni se nachází v ideologických extrémech, se kterými teorie kulturní války pracuje. 65 Viz část pojednávající o proměnách americké společnosti v kontextu kulturních válek šedesátých a sedmdesátých let. 60 61 20 primárním impulsem ke vzniku hnutí.66 Sami historici a političtí komentátoři, kteří se fenoménem křesťanské pravice zabývají, se ale na jedné konkrétní události, jež mobilizaci konzervativních křesťanů zapříčinila, neshodují. Historik Grant Wacker z Dukeovy univerzity tvrdí, že hnutí aktivizovala kombinace dlouhodobých jevů (například výuka evoluce ve školách, poválečný strach z komunismu a boj za občanská práva v šedesátých letech) a krátkodobých faktorů (protesty proti válce ve Vietnamu, alternativní subkultura, sexuální revoluce a popularita nových náboženství). Leo Ribuffo z Univerzity George Washingtona k těmto faktorům přidává roli „znovuzrozeného“ prezidenta Cartera, jehož vláda poukázala na politický potenciál evangelikálů,67 a historik William Martin68 zase zdůrazňuje roli liberálních rozhodnutí Nejvyššího soudu. Oficiální učebnice historie Spojených států, vydávaná ministerstvem zahraničí, celý jev vysvětluje znepokojením konzervativních křesťanů z nárůstu násilí a „sexuální nemravnosti“ v americké společnosti a jejich mobilizaci snahou „vrátit náboženství a s ním spojeným mravům ústřední místo na americké politické scéně“.69 Ale co vlastně je křesťanská, respektive Nová křesťanská pravice? 70 Jaký je její cíl? Jedná se o sociální hnutí, politickou zájmovou skupinu nebo o něco úplně jiného? Cílem této kapitoly je definovat křesťanskou pravici, vysvětlit její ideologické základy, představit hlavní organizace a na příkladu Morální většiny pastora Jerryho Falwella a dalších lobbyistických skupin ukázat metody, které využívala k zapojení do politického procesu. Definice, ideologie, elektorát Sami aktivisté Nové křesťanské pravice se považují za sociální hnutí, podobné hnutí za občanská práva Afroameričanů v padesátých a šedesátých letech. Tomuto tvrzení však lze ledacos vyčíst, především skutečnost, že Afroameričané byli postaveni mimo politické instituce záměrně, zatímco evangelikálové tak činili až 66 Linda Wertheimer, „Evangelical: Religious Right Has Distorted the Faith“, National Public Radio, 23. 6. 2006, http://www.npr.org/templates/story/story.php?storyId=5502785 (staženo 12. 4. 2011). 67 Leo Ribuffo; David Shribman, „The New Christian Right in Historical Context: A Conversation with Leo Ribuffo and David Shribman“, Center Conversations: Ethics and Public Policy Center 12 (2001): 4–5. 68 Martin, With God On Our Side, 192. 69 „Conservatism and the Rise of Ronald Reagan“, in Alonzo L. Hamby, Outline of U.S. History (Washington: Bureau of International Information Programs. U.S. Department of State, 2005), 307. 70 Pojmy křesťanská pravice a náboženská pravice se v literatuře často vyskytují synonymně, ačkoli jejich význam není zaměnitelný. Termín Nová křesťanská pravice vznikl v souvislosti s mobilizací konzervativních křesťanských voličů na konci sedmdesátých let, aby hnutí oddělil od Staré křesťanské pravice první poloviny 20. století. V kontextu této práce označují všechny tři termíny Novou křesťanskou pravici (New Christian Right, NCR), pokud není explicitně uvedeno jinak. 21 do sedmdesátých let z čistě náboženského přesvědčení.71 Navíc, křesťanská pravice se na politickou scénu dostala v důsledku „námluv“ s konzervativními politickými elitami a od samého počátku vytvářela důležitou součást republikánské strany, přičemž jen politický sebevrah si mohl dovolit ignorovat tak důležitou voličskou základnu. Z důvodu dlouhodobého propojení s politikou na nejvyšší úrovni tak lze křesťanskou pravici jen těžko nazývat sociálním hnutím.72 Akademici a političtí komentátoři opakovaně předpovídali slábnutí křesťanské pravice, které povede až k jejímu úplnému vyřazení z politiky. To se však nestalo a díky reorganizaci celého hnutí v devadesátých letech se křesťanská pravice jeví jako stále relevantní. Skutečnost, že NCR vydržela na politické scéně tak dlouho, dále nahrává tvrzení, že se nejednalo o pouhé sociální hnutí, ale spíše o politickou zájmovou skupinu, respektive několik spolu propojených zájmových skupin.73 V rámci tohoto seskupení neexistovala žádná dominantní organizace (jen Morální většině média věnovala větší pozornost) a mezi jednotlivými televangelisty74 panoval určitý stupeň rivality. Na druhé straně existovalo propojení představitelů křesťanské pravice skrze správní rady jednotlivých organizací, takže i přes drobné názorové rozdíly působilo hnutí vcelku homogenně. 75 NCR se prezentovala jako skupina patriotických Američanů, hlásající tradiční rodinné hodnoty. Jejich základní víra se odvíjela od přesvědčení, že Spojené státy byly založeny na společných náboženských základech, v souladu s křesťanskými hodnotami. Tuto podstatu vyjádřil Jerry Falwell v kontroverzním výroku dva dny po teroristických útocích na newyorské sídlo WTO v roce 2001, když prohlásil, že „pohani, potratáři, feministky, gayové, lesbičky..., kteří chtěli sekularizovat Ameriku, jsou částečně odpovědni za útoky.“ Falwell tím myslel domnělé podemletí základní podstaty amerického národa jako křesťanského společenství, jehož prosperita se odvíjí od dohody (covenant), kterou s Bohem uzavřeli už puritáni.76 Největší zlo ve společnosti spatřovala NCR v takzvaném sekulárním humanismu, který údajně v americké společnosti zakořenil. Přesná definice tohoto konceptu se různila, základní myšlenku však tvořila víra v autoritu člověka a ne 71 Catherine A. Lugg, „The Christian Right: A Cultivated Collection of Interest Groups“, Educational Policy 15, č. 1 (2001): 49. 72 Ibid., 50. 73 Ibid., 51. 74 Kazatelé evangelikální protestantské církve, kteří využívali moderní média a konkrétně televizi k šíření a obhajobě konzervativních hodnot. Carol Berkin et al., Making America: A history of the United States: Volume II: Since 1865 (Boston: Houghton Mifflin Company, 1995), 979. 75 Wald, Religion and Politics, 217. 76 Mark Hulsether, Religion, Culture and Politics in the Twentieth-Century United States (New York: Columbia University Press, 2007), 183–84. 22 Boha.77 Obhájci tradičních hodnot humanistům vyčítali, že tím, že neuznávají Boha jako jejich stvořitele, dochází k vytvoření pružných kritérií dobra a zla. Na základě tohoto morálního relativismu podle nich dojde ve výsledku k úplné ztrátě etického a morálního sebeovládání.78 Od roku 1961, kdy NS uznal sekulární humanismus jako náboženství79, si ho konzervativní křesťané začali všímat všude kolem sebe; v jejich představách sekulární humanismus zakořenil v mnohých institucích (ve vládě, školách i v médiích), skrze které ovlivňoval lidské vnímání. 80 Už od proslulého Scopesova „opičího“ procesu81 v roce 1925, po kterém se zhrzení evangelikálové stáhli do ústraní, se představitelé křesťanské pravice rádi prezentovali jako outsideři, perzekuovaní většinovou společností. V jejich očích se americká společnost odvracela od tradičních křesťanských hodnot a co víc, cítili, že jim své nemorální hodnoty vnucuje. NCR si v reakci na tento vývoj vytyčila velice obtížně dosažitelný cíl. Tím nemělo být přetvoření USA v jakousi teokracii (ačkoli i podobně radikální návrhy se čas od času objevovaly), nýbrž dosažení markantního vlivu na politické scéně a následné napravení škody, kterou v jejích očích napáchala „morální anarchie“ šedesátých let. V dlouhodobém měřítku pak NCR, dle mínění historika Marka Hulsethera, poněkud iluzorně aspirovala na roli hegemona napříč celou americkou společností. 82 Rozhodnout, kdo křesťanskou pravici podporoval, je sice o něco jednodušší, než definovat, co vlastně byla, avšak i v tomto případě může být členění poněkud zavádějící. Samozřejmě se nabízí stereotyp bílých, nevzdělaných, republikánských obyvatel z rurálních oblastí amerického jihu jako typické členské základny – to je ovšem opravdu hrubě zjednodušující obraz. Většinu v NCR tvořili evangelikálové či „znoJak sám název naznačuje, humanisté kladli důraz na lidskou rasu, dále na vědecké poznání, racionalitu a kritické myšlení. Filozofie sekulárního humanismu je shrnuta v Humanistickém manifestu z roku 1933 a jeho revidované verzi z roku 1973. Hulsether, Religion, Culture and Politics, 195. 78 Ibid. 79 V soudním sporu Torcaso vs. Watkins, 367 U.S. 488 (1961) bylo Royi Torcasovi znemožněno nastoupit do úřadu notáře ve státě Maryland, protože odmítl složit zákonem povinnou přísahu „Bohu všemohoucímu“. Nejvyšší soud prohlásil marylandský zákon za protiústavní, protože porušoval právo jedince na svobodu vyznání, garantované prvním dodatkem Ústavy. V rozhodnutí NS byl sekulární humanismus prohlášen za náboženství, založené „na jiné víře“. US Supreme Court Center, Torcaso v. Watkins, 367 U.S. 488 (1961), Justia.com, 19. 6. 1961, http://supreme.justia.com/us/367/488/ (staženo 9. 5. 2011). 80 Wald, Religion and Politics, 213. 81 Scopesův, tzv. opičí proces v Tennessee představuje důležité střetnutí sekulárních a náboženských sil ohledně výuky evoluce na školách. Několik států tehdy přijalo zákon zakazující výuku Darwinovy teorie na středních školách. Odpůrci tohoto zákona se přichystali na soudní proces tak, že si našli si učitele, který byl ochoten být „obětním beránkem“ a zákaz výuky evoluční teorie porušil. V následném procesu soud rozhodl o vině učitele, avšak kampaň, která soudní proces doprovázela, zájem tisku a zvýšený zájem veřejnosti nakonec vedly k tomu, že v jiných státech již tento zákon nebyl přijat. Ve výsledku došlo ke zrušení podobných zákonů i v těch státech, kde již byly v platnosti. Vladimíra Dvořáková, Spojené státy americké: Společnost & politika (Praha: Libri, 2002), 148. 82 Hulsether, Religion, Culture and Politics, 184–85. 77 23 vuzrození“ křesťané, avšak mnoho členů se hlásilo k jinému vyznání – konzervativnímu katolicismu, judaismu či mormonismu. Na druhou stranu zdaleka ne všichni evangelikálové podporovali politické cíle křesťanské pravice; fundamentalističtí protestanti byli například natolik konzervativní, že už vůbec nevěřili v budoucnost občanské společnosti v Americe; afroameričtí a latinoameričtí protestanti, kteří kulturně a teologicky k evangelikálům patřili, zase měli tendence hlásit se k politickému liberalismu. 83 V každém případě se evangelikální hnutí, jež se mnohým jevilo za zenitem, v sedmdesátých letech opět probudilo k životu. Slavný statistik George Gallup například označil rok 1976 za „rok evangelikálů“ poté, co napočítal 50 milionů „znovuzrozených Američanů. 84 Křesťanský hlas, Náboženský kulatý stůl a Pat Robertson Jádro křesťanské pravice na sklonku sedmdesátých a začátku osmdesátých let tvořila čtveřice organizací – Křesťanský hlas (Christian Voice), Náboženský kulatý stůl (Religious Roundtable), Národní koalice křesťanského boje (National Christian Action Coalition) a především Morální většina (Moral Majority, MM). Všechny vznikly vesměs stejným způsobem. Poté, co konzervativní křesťané na konci sedmdesátých let přehodnotili teologický zákaz angažovat se v politice, se příležitosti chopili konzervativní aktivisté, kteří v hnutí spatřovali silný volební potenciál. Lobbisté Howard Phillips z organizace Conservative Caucus, John Dolan z National Conservative Political Action Comittee (NCPAC), vlivný fund-raiser Richard Viguerie a především zakladatel Heritage Foundation a National Comittee for the Survival of Free Congress Paul Weyrich nabídli podporu do té doby apolitickým fundamentalistickým a evangelikálním duchovním, jejichž prostřednictvím tak mohli oslovit miliony potenciálních republikánských voličů. 85 Vůbec nejstarší organizace NCR se jmenovala Křesťanský hlas (Christian Voice) a vznikla v roce 1976 v Kalifornii s cílem prosadit legislativu proti homosexuálům a pornografii. 86 Jednalo se o politické lobby, které spojovalo evangelikály a fundamentalisty s konzervativními židy, katolíky, pentakostálci a charismatiky. Na rozdíl od Morální většiny Jerryho Falwella, kterou podporovali především fundamentalisté, se jednalo o opravdu ekumenické hnutí. Skutečnost, že se za obranu židovsko- Grant Wacker, „The Christian Right“, National Humanities Center, 2000, http://national humanitiescenter.org/tserve/twenty/tkeyinfo/chr_rght.htm (staženo 7. 4. 2011). 84 Sara Diamond, Spiritual Warfare: The Politics of the Christian Right (Cambridge: South End Press, 1989), 55. 85 Wald, Religion and Politics, 214. 86 Diamond, Spiritual Warfare, 62. 83 24 -křesťanských hodnot semkly různé náboženské skupiny, v minulosti rozhádané kvůli sebemenším teologickým odchylkám, je skutečně převratná. 87 Křesťanský hlas se zaměřoval na volební agitaci; metodou „morálních vysvědčení“ hodnotil kandidáty na prezidenta nebo do Kongresu na základě jejich „křesťanskosti“. Ta se odvíjela od kandidátova přístupu jak k sociální problematice, tak k tématům zdánlivě světským – například k sankcím proti Rhodesii či fiskální politice. Vysvědčení pak organizace distribuovala v kostelech na nedělní mši. Protože volby se v USA konají v úterý, „nekřesťanský“ kandidát pak neměl dostatek času nařknutí vyvrátit. 88 Jak později konstatoval šéf Křesťanské koalice Ralph Reed: „Výhoda, kterou máme, je ta, že liberálové a feministky většinou nechodí do kostela. Prostě se neschází na jednom místě tři dny před volbami.“89 Ve volbách v roce 1980 podporoval Křesťanský hlas republikánského kandidáta Ronalda Reagana skrze skupinu „Křesťané pro Reagana“, která rozesílala doporučující dopisy konzervativním duchovním.90 National Christian Action Coalition (NCAC) byla víceúčelovou organizací, která vznikla v roce 1977 na obranu křesťanských škol před vládními zásahy. Za tímto účelem vytvořila silné lobby ve Washingtonu D. C. a shromažďovala finance na podporu vhodných kandidátů do Kongresu. Zároveň jako první z organizací NCR vypracovala seznam „rodinných témat“, který předložila kongresmanům.91 Podobný seznam – takzvaný Christian Bill of Rights – později vypracoval Jerry Falwell. V něm se vyjádřil proti potratům a zásahům vlády do řízení křesťanských škol, zároveň však zdůraznil zodpovědnost vlády podporovat „tradiční rodinu“ a podpořil možnost dobrovolné modlitby (a předčítání Bible) ve škole. Křesťanský hlas doplnil seznam společenských špatností o výuku evoluce, pornografii, konzumaci drog a alkoholu a „nemravného“ chování v televizi.92 Náboženský kulatý stůl (Religious Roundtable), založený v roce 1979 Edem McAteerem, představoval další důležitý nástroj NCR – měl poskytnout konzervativním pastorům prostor, kde by se pomocí přednášek a workshopů mohli naučit umění politické mobilizace.93 Do čela organizace se měl postavit charismatický křesťan a budoucí prezidentský kandidát Pat Robertson, ten ale na poslední chvíli místo odmítl a s tradičním argumentem – křesťané by měli zachraňovat duše a ne 87 Paul Djupe, Laura Olson, Encyclopedia of American Religion and Politics (New York: Facts On File, 2003), 99. 88 Diamond, Spiritual Warfare, 62. 89 Wald, Religion and Politics, 206. 90 „Televangelism“, in William H. Swatos, jr., Encyclopedia of Religion and Society (Walnut Creek: AltaMira Press, 1998), 515. 91 Wald, Religion and Politics, 214. 92 Ibid., 215. 93 Ibid., 214. 25 shánět hlasy – se stáhl z politické scény.94 V ústraní se však držel jen několik měsíců a zanedlouho založil Radu svobody (Freedom Council), která si kladla téměř identické cíle jako předchozí organizace.95 Pro NCR je Pat Robertson důležitý především díky kariéře televangelisty a mediálního magnáta. Byl zakladatelem kabelové sítě Christian Broadcasting Network (CBN) a moderátorem pořadu The 700 Club, který využíval k šíření ideologie křesťanské pravice a později v roce 1988 k vytvoření široké voličské základny pro svoji prezidentskou kampaň.96 Morální většina Jerryho Falwella Pastor Jerry Falwell a politická organizace Morální většina se pro většinu Američanů stali nejvýraznějšími symboly náboženské pravice osmdesátých let. Podle Paula Weyricha však MM nebyla ze začátku zdaleka nejdůležitější organizací a až média údajně využila chytlavého názvu Falwellovy organizace (společně s jeho kontroverzní osobností) k vysvětlení fenoménu, jež se v Americe odehrával. 97 Falwell se narodil v roce 1933 ve virginském Lynchburgu jako syn alkoholika a pašeráka lihovin, ale již v raném věku prošel „znovuzrozením“ a stal se hluboce věřícím. Když v roce 1956 Falwell dokončil studia na Bible Baptist College v Missouri, vrátil se do Lynchburgu, kde založil svou vlastní baptistickou kongregaci – Thomas Road Baptist Church. Ovlivněn rádiovými kazateli, Falwell si od začátku uvědomoval důležitost médií a pro šíření svého poselství využil pořadu Old Time Gospel Hour, který si do roku 1980 získal přibližně čtyři miliony pravidelných diváků98 na 392 televizních kanálech.99 Kombinací konzervativního starosvětského poselství s moderními technologiemi vybudoval televangelista Falwell v Lynchburgu početně velmi silnou církev čítající 24 000 členů.100 Založil také výhradně křesťanskou střední a vysokou školu, kterou v současnosti navštěvuje 10 000 studentů.101 Glen H. Utter, John W. Storey, The Religious Right (Santa Barbara: ABC-CLIO, Inc., 2003), 16. Martin, With God On Our Side, 259. 96 Wald, Religion and Politics, 137. 97 Martin, With God On Our Side, 218. 98 Odhady ohledně počtu diváků a posluchačů náboženských vysílání se velice různí – například Falwella mělo údajně poslouchat mezi 6 a 30 miliony posluchačů, přičemž sám hovořil o 15 milionech. Seriózní průzkumy odhalily, že Old Time Gospel Hour poslouchá 1,4 milionů Američanů. Podobně „nafouknuté“ hodnoty lze nalézt i u ostatních kazatelů NCR. Patrick Allitt, Religion in America Since 1945: A History (New York: Columbia University Press, 2003), 151; Martin, With God On Our Side, 213. 99 Ralph C. Chandler, „The Fundamentalist Heritage of the New Christian Right“, in New Christian politics, eds. David G. Bromley, Anson Shupe (Macon: Mercer University Press, 1984), 54. 100 Daniel Raus, „Jerry Falwell a politika v USA“, Český rozhlas, 26. 5. 2007, http://www.rozhlas.cz/ nabozenstvi/zpravy/_zprava/348456 (staženo 14. 4. 2011). 101 První založil Lynchburg Christian Academy, poté Lynchburg Baptist College, která se nyní jmenuje Liberty University. Lloyd De. Vries, „A Biography of Jerry Falwell“, CBS News, 15. 5. 2007, http://www. cbsnews.com/stories/2007/05/15/national/main2806425.shtml (staženo 14. 4. 2011). 94 95 26 Po většinu své kariéry zastával Jerry Falwell ryze apolitické stanovisko, jež formuloval v roce 1965 ve svém kázání Of Ministers and Marchers. V něm vystoupil proti účasti církví v boji za občanská práva nebo proti komunismu a obecně se vyjádřil proti zapojení do politiky, protože to vše odvádí pozornost od jejich primárního cíle hlásat slovo Boží.102 Stejný postoj zaujímal i po legalizaci potratů Nejvyšším soudem.103 Své první kázání o interrupci pronesl až v roce 1978 poté, co ho fundamentalistický teolog Francis Schaeffer přemluvil, aby k umělému přerušení těhotenství zaujal kritický postoj.104 Falwell, který se doposud odmítal zabývat světskými záležitostmi, na konci sedmdesátých let zásadně revidoval svůj postoj ohledně odluky církve od státu. V jednom kázání se dokonce nechal slyšet, že autorem myšlenky, podle níž se náboženství nemá plést do politiky, je sám ďábel, který nechce, aby křesťané vedli Ameriku.105 V jiném projevu se vyjádřil ke svému politickému přesvědčení, když řekl: „Buďte si jisti, že ať jste kdekoli, já jsem napravo od vás. Mně připadal i Goldwater106 moc liberální.“107 V květnu 1979 se Falwell sešel s Paulem Weyrichem a dalšími představiteli tzv. Nové pravice v Lynchburgu, aby diskutoval o svém zapojení do politiky. Výsledkem tohoto jednání bylo vytvoření organizace s názvem Morální většina.108 Sám Falwell charakterizoval Morální většinu jako organizaci „pro život, pro rodinu, pro mravy a pro Ameriku.“109 Organizace měla mít tři hlavní funkce – registrovat, informovat a mobilizovat, přičemž právě registrace nových voličů se stala Falwellovou mantrou. Tvrdil, že existuje osm miliónů evangelikálů, kteří nechodí PBS.org, God in America. Martin, With God On Our Side, 193. 104 Francis Schaeffer (1912–1984) byl americký fundamentalistický teolog žijící ve Švýcarsku. Schaeffer dostal problematiku interrupce do povědomí evangelikálů svým pětidílným filmem s názvem Co se to stalo s lidskou rasou? (Whatever Happened to the Human Race), ve kterém spílal nad znevažováním lidského života v důsledku legalizace potratů. Martin, With God On Our Side, 194. 105 Susan Page, Cathy Lynn Grossman, „Falwell Was a Uniter and a Divider“, USA Today, 31. 7. 2007, http://www.usatoday.com/news/religion/2007-05-15-falwell-obit_N.htm (staženo 11. 4. 2011). 106 Barry Goldwater, přezdívaný Mr. Conservative, byl neúspěšným kandidátem na prezidenta v roce 1964. Bojoval proti levicovým reformám, v důsledku kterých dramaticky narůstal státní dluh, kladl důraz na roli rodiny, individualismus a soběstačnost. V zahraniční politice byl kvůli svému nekompromisnímu stanovisku vůči SSSR často označován za extrémistu, který by USA zatáhl do jaderné války. Nyní bývá oslavován jako zakladatel moderního konzervativního hnutí v USA. Právě v rámci Goldwaterovy kampaně pronesl Reagan důležitý projev A Time for Choosing, kterým se dostal do povědomí Republikánů. Bart Barnes, „Barry Goldwater, GOP Hero, Dies“, Washington Post, 30. 5. 1998, http://www.washingtonpost.com/wp-srv/politics/daily/may98/goldwater30.htm (staženo 13. 5. 2011). 107 Raus, „Jerry Falwell a politika v USA“. 108 Martin, With God On Our Side, 200. 109 pro-life, pro-family, pro-moral, and pro-American. Ibid., 200. 102 103 27 k volebním urnám, a tak opakovaně kazatelům připomínal, že mají trojí zodpovědnost: „... [A]by byli lidé spaseni, aby se dali pokřtít a aby šli k volbám.“110 V knize Poslouchej, Ameriko!, jež sloužila jako manifest nově vzniklé organizace, Falwell popsal konkrétní poslání Morální většiny. Na nejnižší úrovni měla MM efektivně mobilizovat „morální Američany“ a informovat je o politických událostech jak na federální, tak na státní úrovni. Dále si kladla za úkol lobbovat v Kongresu za „pozitivní legislativu ..., která zaručí silnou Ameriku“ a stavět se proti levicově sociálnímu zákonodárství. V posledním bodě seznamu úkolů si Falwell předsevzal poskytnout podporu různým obcím a komunitám v boji proti pornografii, homosexualitě, nemravnosti školních učebnic a dalším problémům.111 Konec dekády tak Falwell ve snaze aktivizovat fundamentalisty strávil cestováním po Spojených státech a přednášením v kostelech, na konferencích a veřejných shromážděních o nutnosti bojovat proti interrupci, pornografii a homosexualitě.112 Kromě televizních vysílání a Falwellových osobních vystoupení využívala MM ještě jednu vysoce efektivní metodu – zasílání pošty (direct-mailing) potenciálním voličům. Každý televizní kazatel měl seznam svých oveček (Falwell hovořil o sedmi milionech rodin), který si pečlivě střežil před konkurencí. Pro konzervativní aktivisty však přístup k seznamu příznivců znamenal potenciálně obrovskou voličskou základnu.113 Právě v tom spočíval hlavní přínos Morální většiny a NCR obecně. Pomohly navést miliony politicky neaktivních křesťanů (popřípadě demokratických voličů) do republikánského tábora a zároveň dovršit trend, ke kterému postupně docházelo již od Goldwaterovy prezidentské kampaně v roce 1964 – přesunout těžiště republikánské politiky z východního pobřeží do jižního „slunečního pásu“ Ameriky.114 Prezidentské volby v roce 1980 Fenomén Nové křesťanské pravice se plně projevil v několika měsících před prezidentskými volbami v roce 1980. Republikánská strana si uvědomovala důležitost nové křesťansko-konzervativní lobby a Ronald Reagan si již během své kampaně získal mnoho evangelikálů na svou stranu díky svým kladným stanoviskům k výuce kreacionismu a modlitbám ve školách. Definitivně si Reagan NCR získal v srpnu 1980, kdy vystoupil před prominentními fundamentalistickými a evangelikálními kazateli na konferenci Náboženského kulatého stolu v Dallasu a prohlásil: „Vím, Raus, „Jerry Falwell a politika v USA“. Martin, With God On Our Side, 201. 112 Ibid., 203. 113 Ibid., 204. 114 The Economist, „God Without the Godfather: How Will the Religious Right Get on Without Jerry Falwell?“, The Economist.com, 17. 5. 2007, http://www.economist.com/node/9196429?story_id=E1_ JTJGQNJ (staženo 14. 4. 2011). 110 111 28 že zaujímáte nestranné115 stanovisko, takže mě nemůžete podpořit, ale chci, abyste věděli, že já podporuji vás.“116 Toto prohlášení, které Reaganovi ve skutečnosti podsunul evangelikální pastor a člen NCR James Robison, způsobila mezi konzervativními křesťany senzaci a znamenala počátek hluboké fascinace Ronaldem Reaganem. Když Reagan volby opravdu vyhrál, média přiznávala křesťanské pravici velkou zásluhu. I nejskeptičtější deníky uznávaly, že NCR hrála důležitou (ne-li přímo rozhodující) roli v Reaganově zvolení do Bílého domu.117 Deník The New York Times k Falwellovi poznamenal, že se mu za tak krátkou dobu na politické scéně podařilo něco bezprecedentního: „...[v]ytvořit elektorát, ovlivnit způsob, kterým nahlíží na politiku, zaregistrovat jej k volbám, dát mu společný jazyk a způsob komunikace, kterým ovlivní politiku na státní i federální úrovni, shromáždit prostředky na podporu spřízněných kandidátů a vybrat a připravit úředníky na převzetí veřejných funkcí...“118 Pozdější analýzy sice odhalily, že Reaganův náskok byl natolik vysoký, že by se do Bílého domu dostal i bez podpory náboženské pravice, to už se však Jerry Falwell naparoval, že jeho vlivem došlo k Reaganově zvolení.119 Ronald Reagan a Nová křesťanská pravice Ronald Reagan byl nepochybně velice nábožensky založeným člověkem. Do jaké míry ho však víra ovlivňovala v politickém rozhodování? Některá, především dobová svědectví naznačují velkou provázanost křesťanské pravice s prezidentem Reaganem. S větším odstupem se však hovoří o podpoře spíše symbolické – Reagan konzervativním křesťanům otevřel dveře do Bílého domu a občas jim vyjádřil podporu, oni mu na oplátku dávali svůj hlas. V této kapitole nastíním Reaganův náboženský a politický profil, v jednotlivých podkapitolách poté analyzuji jeho postoje vůči vybraným tématům, jež byla pro křesťanskou pravici klíčová. V poslední podkapitole se věnuji náboženské rétorice, kterou Reagan ve svých projevech využíval. Na základě analýzy jeho postoje vůči Nové křesťanské pravici během dvou volebních období v Bílém domě se pokusím zhodnotit, zda a do jaké míry byl čtyřicátý americký prezident ovlivňován ideologií Nové křesťanské pravice. nonpartisan David J. Marley, „Ronald Reagan and the Splintering of the Christian Right“, Journal of Church and State 48, č. 4 (podzim 2006): 853. 117 Martin, With God On Our Side, 220. 118 James A. Speer, „The New Christian Right and Its Parent Company: A Study in Political Contrasts“, in in New Christian politics, eds. Bromley, Shupe, 36. 119 Marley, „Ronald Reagan and the Splintering of the Christian Right“, 854. 115 116 29 Reaganův politický a náboženský profil Ronald Reagan vyrůstal ve dvacátých letech v malém městečku ve státě Illinois. Právě zde, v rurální oblasti amerického středozápadu, se naučil tradičním hodnotám, jež uznával a jako prezident ztělesňoval: nezávislosti, soběstačnosti, individualismu, svobodě, tvrdé práci, mravnosti, víře a patriotismu.120 Reaganův otec byl alkoholik, a tak si Ronald jako malý rozuměl více se svou matkou, která jej přivedla k víře.121 Od ní často slýchal, že pro všechno, co se ve světě děje, má Bůh důvod.122 Reagan si tento fatalistický přístup vzal doslovně a řídil se jím celý svůj život: „Vždy jsem věřil, že Bůh má plán pro každého z nás ..., musíme věřit jeho nekonečné moudrosti a soucitu.“123 Ve dvanácti letech vstoupil do církve Následovníků Kristových, později vystudoval Eureka College, která je s touto denominací spojována. Od roku 1963 se označoval za presbyteriána a později za „znovuzrozeného“ křesťana.124 Během dospívání byl Ronald Reagan ovlivněn maloměstským životem, jeho pohled na svět však také formovala nastoupivší éra konzumerismu a všudypřítomný étos Hollywoodu a zábavy. Historici a komentátoři v Reaganovi vidí pozoruhodný paradox – zastával poměrně konzervativní hodnoty, na druhé straně však několik let strávil v tolerantním, kosmopolitním a velice liberálním prostředí Hollywoodu. Jako herec přicházel do styku s různými typy lidí, na které po celý život vřele vzpomínal. V důsledku tak Reagan představoval pozoruhodný mix moderních a tradičních hodnot.125 Podle historika Roberta Dalleka je v Reaganovi, stejně jako v národu, jehož je typickým představitelem, vnitřní rozpor: „Je hrdinou konzumní kultury, kázající protestantskou etiku (...), maloměstský kluk a známý bavič, tradiční moralista a moderní mediální hvězda.“126 Když Ronald Reagan dokončil studia, našel si práci jako sportovní komentátor v rádiu s cílem proniknout do světa šoubyznysu.127 Kromě práce v rádiu si přivyRobert Dallek, Ronald Reagan: The Politics of Symbolism (Cambridge: Harvard University Press, 1999), 4–7. 121 „Úžasná kniha o zbožném putujícím křesťanovi Tiskař z Udellu na mě udělala takový dojem, že jsem se rozhodl vstoupit do matčiny baptistické církve. Ačkoli moji rodiče měli svatbu v katolickém kostele, převzala matka zodpovědnost za duchovní výchovu mou i mého bratra. Nejprve nás vodila do nedělní školy, pak, když jsme již byli starší, na bohoslužby, říkávala však stále, že záleží jen na nás, zda budeme chtít do této církve vstoupit. Ve dvanácti letech jsem se tedy rozhodl a byl jsem pokřtěn jako příslušník církve Následovníků Kristových.“ Ronald Reagan, Život jednoho Američana: paměti prezidenta (Praha: Prostor, 1997), 29. 122 Ibid. 123 Lou Cannon, President Reagan: The Role of a Lifetime (New York: Public Affairs, 2000), 177–78. 124 Ronald Reagan Presidential Library, Facts about Ronald Reagan, Ronald Reagan Presidential Library, http://www.reagan.utexas.edu/archives/reference/facts.html (staženo 4. 5. 2011). 125 Craig Shirley, Rendezvous with Destiny: Ronald Reagan and the Campaign that Changed America (Wilmington, Delaware: ISI Books, 2009), 449. 126 Dallek, Ronald Reagan: The Politics of Symbolism, 3. 127 Ibid., 8–9. 120 30 dělával jako řečník na různých banketech. V projevech obsahujících silný morální podtón naléhal Reagan na své publikum, aby se vyvarovalo alkoholu, cigaretám či mimomanželskému poměru. Když se poté proslavil v Hollywoodu, důsledně dbal na to, aby dostával především kladné role.128 Ronald Reagan byl velice zbožným člověkem. Jeho kolegové vzpomínají, že pravidelně citoval Písmo svaté, vzpomínal na biblické příběhy a uváděl Krista jako svého osobního spasitele. Televiznímu redaktorovi Davidu Frostovi v rozhovoru v roce 1968 řekl, že ze všech historických osobností obdivuje nejvíc Ježíše Krista.129 Jeho víra však měla, podle historika Garryho Willise, i jiný než ryze křesťanský rozměr. Podle něj byl Reagan velice pověrčivý, věřil ve věštecké schopnosti své matky (tvrdil, že některé z nich sám zdědil) a spolu s manželkou Nancy se – i ve státních záležitostech – řídil astrologickými předpověďmi.130 Reaganovu religiozitu lze dokázat na různých příkladech. Traduje se příběh z doby, kdy Reagan působil jako kalifornský guvernér. Tehdy jej doma v Sacramentu navštívil zpěvák Pat Boone spolu s evangelikálními pastory Haraldem Bredesenem a Georgem Otisem. Při společné modlitbě se do Otise měl vtělit Duch svatý, který prorokoval, že se Reagan stane prezidentem. Ten věštbu údajně považoval za pravdivou a v budoucnu se jí řídil.131 Reagan byl fascinován biblickým příběhem o poslední bitvě předcházející konci světa. „Vůbec poprvé je všechno připraveno na bitvu o Armageddon a druhý příchod Kristův,“ řekl Reagan při jedné příležitosti. Televangelistovi Jimu Bakkerovi zase v rozhovoru sdělil, že „jsme první generací, která možná spatří Armageddon“.132 Důležitý mezník z hlediska Reaganovy spirituality znamenal pokus o atentát na jeho osobu v březnu 1981, ve kterém byl vážně zraněn. Do jaké míry ho celá událost ovlivnila v budoucím rozhodování, je mezi historiky i bývalými členy administrativy předmětem spekulací. Někteří tvrdí, že na něj událost měla jen minimální vliv, zatímco jiní – například tehdejší poradce pro politické záležitosti Lyn Nofziger – zastávají názor, že v důsledku atentátu zasvětil Reagan zbytek svého života vyššímu poslání.133 Do svého deníku si Reagan krátce po návratu z nemocnice napsal: Ibid., 19. Cannon, President Reagan, 247. 130 Garry Wills, Reagan’s America: Innocents At Home (Garden City, New York: Doubleday & Company, Inc., 1987, 196. 131 O této události referuje Lou Cannon (s. 247), Garry Wills (s. 197) a další autoři, v Reaganových pamětech se však nevyskytuje a je možné, že původním zdrojem je právě George Otise či Pat Boone. V každém případě, příběh o Reaganovu proroctví je v evangelikálních kruzích dodnes velice populární. 132 Daniel Schorr, „REAGAN RECANTS: His Path From Armageddon to Detente“, Los Angeles Times, 3. 1. 1988, http://articles.latimes.com/1988-01-03/opinion/op-32475_1_president-reagan (staženo 4. 5. 2011). 133 Miller Center, „Lyn Nofziger Interview“, Ronald Reagan Presidential Oral History Project, 15.–16. 5. 2003, Miller Center, University of Virginia, http://millercenter.org/academic/oralhistory/ news/2007_0330 (staženo 4. 5. 2011). 128 129 31 „Ať se již teď stane cokoli, za svůj život vděčím Bohu a budu se snažit sloužit mu tak, jak jen to bude možné“.134 Podle Nofzigera se toto odhodlání následně projevilo v Reaganově snaze zbavit svět komunismu.135 V roce 1985 Reagan prohlásil: „V Bibli lze nalézt odpovědi na veškeré otázky, kterým čelíme a někdy mě zaráží, proč si neuvědomujeme, že tato jedinečná kniha nám může vyřešit spoustu problémů.“136 Co se týče jeho politických názorů, v mládí se Ronald Reagan hlásil spíše k politickému liberalismu, byl členem demokratické strany, ale v souvislosti s vysokými daněmi ve čtyřicátých letech a s hrozbou komunismu se začal posouvat více doprava. Když ale někteří jeho kolegové volali po vypovězení komunistů z USA, Reagan neoblomně tvrdil, že by se jednalo o porušení principů, na kterých byla Amerika vybudována.137 Podobně argumentoval i v souvislosti s bojem za práva homosexuálů: „Zatímco nepodporuji tzv. gay životní styl, všichni občané mají před zákonem stejná práva. Věřím, že by vláda neměla zasahovat do soukromí Američanů ... a pokud jejich soukromé životy nezasahují do výkonu povolání, neměly by sloužit jako kritérium pro přijímání do privátního ani veřejného sektoru.“138 Reaganův poněkud rozporuplný postoj k homosexualitě se však projevil krátce po tom, co v roce 1966 nastoupil do úřadu guvernéra Kalifornie. V září 1967 byl Reagan informován o údajné skupině homosexuálů pracujících v jeho administrativě. V reakci na toto zjištění požádal „podezřelé“ zaměstnance, aby tiše rezignovali, a pohrozil, že v opačném případě zveřejní pravý důvod jejich odchodu. Na tomto případu je vidět Reaganova snaha nepokazit si image morálně uvědomělého, tradičního Američana.139 Na druhé straně Reaganova opozice proti takzvané Briggsově iniciativě, která měla v Kalifornii zakázat homosexuálům učit na veřejných školách, poukazuje na guvernérovu tolerantní stránku.140 Jako guvernér Reagan paradoxně podepsal na svou dobu jeden z nejliberálnějších potratových zákonů. Kalifornská legislativa do roku 1967 umožňovala legální potrat jen ženám, jejichž život byl těhotenstvím ohrožen. Reforma zákona ale měla legalizovat i případy, kdy existovala reálná možnost, že se dítě narodí s tělesnou či mentální poruchou. Guvernér Reagan, který obecně potraty odmítal, vyjádřil nad reformou znechucení – tvrdil, že „rozhodovat, kdo má a nemá právo žít, ... je to samé, co dělal Hitler“ 141 – nakonec však tlaku veřejnosti podlehl a zákon podepsal. Reagan, Život jednoho Američana, 228. Lyn Nofziger Interview. 136 The New York Times, „President Says Bible Can Provide Answers“, The New York Times, 22. 2. 1985, http://www.nytimes.com/1985/02/22/us/president-says-bible-can-provide-answers.html (staženo 17. 5. 2011). 137 V této době byl spíše „anti-liberální“ než „pro-konzervativní“. Shirley, Rendezvous with Destiny, 489. 138 Prohlášení z dubna 1980. Shirley, Rendezvous with Destiny, 595. 139 Dallek, Ronald Reagan, 48. 140 Legislativa nakonec nikdy nevstoupila v platnost. Hayward, The Age of Reagan: The Fall of the Old Liberal Order, 614. 141 Dallek, Ronald Reagan, 44. 134 135 32 V důsledku liberalizace protiinterrupčního zákona proběhlo v Kalifornii přes milion potratů142 a Reagan později přiznal, že podepsání reformy považoval za svoji největší chybu.143 Jako prezidentský kandidát v roce 1980 zastával Reagan nízké daně, méně vládních zásahů do ekonomiky (tzv. supply-side economics) a okleštění federálních programů, které podemílaly „tradiční sociální zvyky“. Je nutno podotknout, že se Reagan primárně zaměřoval na ekonomické a fiskální změny v politice. Spojené státy totiž v sedmdesátých letech procházely vleklou ekonomickou krizí, která se projevovala poklesem ekonomiky a zvyšováním inflace a nezaměstnanosti zároveň – takzvanou stagflací. Až sekundárně se Reagan zaměřoval na sociální problematiku – kvůli té se mu však dostalo podpory NCR.144 Historik Steven Hayward zdůrazňuje, že by se Ronald Reagan těžko stal úspěšným politikem ve čtyřicátých nebo v padesátých letech. Významným se podle něj stal až v důsledku ideologické polarizace a kolapsu liberálního konsenzu šedesátých let a prohloubení kulturního konfliktu na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých.145 Když publicista George Will v roce 1981 napsal, že „Goldwater vyhrál volby roku 1964, pouze trvalo 16 let sečíst hlasy“,146 myslel tím právě nutnost chápat Reaganovo zvolení do Bílého domu v kontextu ideologického posunu doprava, jež volby v roce 1980 završily.147 Křesťanská pravice v Reaganově administrativě V souvislosti s podporou evangelikálů byla v předvolební kampani otázka Reaganovy víry opakovaně diskutována. Na otázku reportéra, zda sdílí odmítavý postoj evangelikálů k Darwinově teorii evoluce, Reagan odpověděl, že se vskutku jedná jen o teorii,148 ve které navíc bylo nalezeno mnoho „závažných nedostatků“. Vyučovat by se podle Reagana měla jen po boku teorie kreacionismu.149 Nerozvážná slova představitelů NCR ale čas od času přiváděla Reagana do rozpaků. Účastníci již zmiňované konference Náboženského kulatého stolu v roce 1980150 například referovali o Reaganově znepokojení sdílet pódium s fundamentaCannon, President Reagan, 729. Hayward, The Age of Reagan: The Fall of the Old Liberal Order, 162. 144 Dallek, Ronald Reagan, viii. 145 Hayward, The Age of Reagan: The Fall of the Old Liberal Order, xxiii. 146 George F. Will, „The Cheerful Malcontent“, The Washington Post, 31. 5. 1998, http://www. washingtonpost.com/wp-srv/politics/daily/may98/will31.htm (staženo 4. 5. 2011). 147 Hayward, The Age of Reagan: The Fall of the Old Liberal Order, xxiii. 148 Shirley, Rendezvous with Destiny, 449. 149 Hayward, The Age of Reagan: The Fall of the Old Liberal Order, 680–81. 150 Reagan si zde získal přízeň křesťanské pravice, když jí vyjádřil podporu. Viz. kapitola Nová křesťanská pravice. 142 143 33 listickým kazatelem, který rozohněně kázal o nutnosti řídit se Biblí a ne Ústavou.151 Podobně se Reagan distancoval i od výroku, že „Bůh nevyslyší modlitby Židů“152 a mírnit musel i Falwellovo tvrzení, že liberál nemůže být dobrým křesťanem.153 Po Reaganově nástupu do úřadu ho konzervativní vůdce Jerry Falwell nazval svým „politickým hrdinou“, který si dobře uvědomuje roli, jakou konzervativní křesťané sehráli v jeho zvolení prezidentem.154 Na první tiskové konferenci po volbách se novináři Reagana mimo jiné ptali na předvolební sliby. Na otázku, jak moc bude naslouchat radám „nových konzervativních organizací a Morální většiny a lidí, jako je reverend Jerry Falwell“, Reagan odpověděl: „Nebudu se odklánět od lidí, kteří nás zvolili a poslali sem [na tyto posty].“155 To vyjadřovalo velikou oddanost ze strany Reagana směrem ke křesťanské pravici. Falwell se svými kolegy z NCR však velice záhy zjistili, že jejich podíl na zvolení Ronalda Reagana automaticky neznamená větší vliv na federální politiku. Reagan sice v předvolební kampani slíbil, že evangelikály zapojí do své administrativy proporčně k jejich zastoupení v americké společnosti, to se ale ukázalo jako nemožné.156 Hlavní důvod byl pragmatický – prostě nebylo takové množství evangelikálů s manažerskými schopnostmi a zkušenostmi, aby mohli řídit ministerstva s velkým množstvím zaměstnanců a obrovskými rozpočty. Nakonec tedy získali jen velice málo postů – James Watt se stal ministrem vnitra, Robert Billings poradcem ministra školství a Jerry Regier ředitelem Úřadu pro rodiny (Office of Families).157 Důležitým úspěchem pro NCR bylo jmenování Dr. Charlese Everetta Koopa do pozice poradce ministra zdravotnictví pro otázky veřejného zdraví158 v roce 1981. Nejenže měl Dr. Koop za sebou úctyhodnou kariéru jako hlavní chirurg Dětské nemocnice ve Filadelfii a jako člen lékařské fakulty na Filadelfské univerzitě, především ale neochvějně vyznával evangelikální víru a veřejně vystupoval proti potratům. V roce 1973 spolu s evangelikálními ikonami Billy Grahamem a Francisem Hayward, The Age of Reagan: The Fall of the Old Liberal Order, 680–81. Martin, With God On Our Side, 215–16. 153 Reagan na otázku, zda s Falwellem souhlasí odpověděl: „Ne. Jelikož jak křesťanské, tak židovské náboženství je založeno na stejném bohovi (...) jsem si téměř jist, že i jejich modlitby jsou vyslyšeny. Shirley, Rendezvous with Destiny, 489. 154 Robert Marus, Greg Warner, „Ronald Reagan’s ascent to office paralleled rise of Religious Right“, Associated Baptist Press, 8. 6. 2004, http://www.abpnews.com/content/view/2147/117/ (staženo 4. 5. 2011). 155 Hayward, The Age of Reagan: The Conservative Counterrevolution 1980–1989 (New York: Crown Forum, 2009), 32. 156 Marley, „Ronald Reagan and the Splintering of the Christian Right“, 854. 157 James Watt byl členem organizace pentekostalců Assemblies of God, Robert Billings byl spojován s podporou privátních křesťanských škol a Jerry Rieger byl spolu s Jamesem Dobsonem zakladatelem lobbyistické organizace Family Research Council. Martin, With God On Our Side, 221–22. 158 Surgeon General. Neexistuje český ekvivalent, obdobnou funkci zde vykonává hlavní hygienik. 151 152 34 Schaefferem založil Radu křesťanského boje (Christian Action Coalition), jejíž raison d’etre spočíval v protipotratovém lobbyingu v Kongresu.159 Jak se brzy ukázalo, Reaganův nejbližší okruh poradců – jak šéf Kanceláře prezidenta James Baker, tak poradce Ed Meese – byl v sociálních otázkách poměrně liberální a křesťanské pravici moc nefandil. Náměstek šéfa Kanceláře prezidenta a šedá eminence Bílého domu Michael Deaver například na adresu křesťanské pravice v deníku Washington Post prohlásil: „V Bílém domě jsou vítáni, ale musí přijít zadním vchodem.“160 Když nová administrativa hned v prvním roce ohlásila záměr odsunout morální problematiku na druhou kolej a soustředit se na její primární předvolební slib – ekonomiku – představitelé Nové pravice jen těžko skrývali zklamání.161 Nad odsunutím sociální problematiky do pozadí si posteskl Howard Phillips z Conservative Caucus: „Slibovali vytvořit opravdu konzervativní vládu, což nesplnili.“162 NCR a další skupiny evangelikálů proto nakonec jako jedinou možnost, jak protlačit svůj program, spatřovaly v přímém vlivu na prezidenta. Už během prvního roku v úřadu se ale Ronald Reagan s křesťanskou pravicí hned několikrát názorově rozešel. V prvním případě se jednalo o tzv. Helms-Hydeův protiinterrupční zákon, podle kterého lidský život vznikal početím a nikoli narozením – to by z potratů de facto činilo vraždu. Sám Reagan s tímto tvrzením souhlasil, Bílý dům však legislativu nijak nepodpořil a ta ve výsledku neprošla Kongresem.163 V druhém případě šlo o jmenování Sandry Day O’Connorové jako první ženy do Nejvyššího soudu. Přestože konzervativní soudkyně z Arizony podporovala trest smrti a vystupovala proti potratům, část NCR její jmenování odmítala. Evangelikální kazatel James Robison se spolu s podstatnou částí Morální většiny ohradili proti prezidentově nominaci a vyjádřili vůči ní „závažnou obavu“. O’Connorová totiž v Arizoně podporovala legislativu, která měla umožnit volné šíření vzdělávacích materiálů týkajících se antikoncepce a plánovaného rodičovství – proto ji představitelé NCR vnímali jako pro-choice kandidátku. Zatímco představitelé Nové pravice zaujali stejné stanovisko jako Morální většina, republikáni, jako třeba Barry Goldwater, jmenování O’Connorové vnímali pozitivně. Goldwater chválil Reagana za to, že vyšel vstříc jak umírněnému proudu v republikánské straně, tak centristickým demokratům.164 Reagan si byl vědom potenciálně výbušné situace, a proto se pokusil zajistit si podporu Jerryho Falwella, který mu slíbil, že se proti nově jmenoMartin, With God On Our Side, 238. „They’d be welcome in the White House, but they’d need to come in the back door.“ Když si následně rozzlobený Falwell sjednal schůzku s Reaganem, Deaver své tvrzení popřel a prosil Falwella ať se o článku Washington Post před prezidentem nezmiňuje. Citováno z Martin, With God On Our Side, 223. 161 Marley, „Ronald Reagan and the Splintering of the Christian Right“, 854. 162 Martin, With God On Our Side, 222. 163 Ibid., 227–28. 164 Dallek, Ronald Reagan, 82. 159 160 35 vané soudkyni nebude vyjadřovat. Falwell si totiž v roli Reaganova „poradce“ velice liboval, a tak nechtěl podniknout nic, čím by si prezidenta znepřátelil.165 Po zamítnutí Helms-Hydeova zákona a jmenování O’Connorové soudkyní NS pociťovali konzervativní křesťané nutnost naučit se realpolitik Washingtonu D. C. a pochopit mašinérii, která obklopuje Bílý dům. Prostřednictvím diskuzí a workshopů, které pro NCR zorganizoval Paul Weyrich a Nová pravice, se evangelikálové dozvěděli více o legislativních procesech a o nutnosti zaujmout ofenzivní stanovisko. Podle Weyricha byla NCR do té doby defenzivní – v tom smyslu, že pouze reagovala proti iniciativám levice a proti rozhodnutím NS. Aby uspěla, musela být proaktivní a vytvořit něco svého.166 Výsledkem byl zákon o ochraně rodiny (Family Protecion Act, FPA), který na půdě Kongresu v roce 1981 představil senátor Roger Jepsen z Iowy.167 FPA obsahoval 31 mnohdy značně kontroverzních ustanovení, která měla uzákonit velkou část agendy křesťanské pravice: zákaz potratů; zákaz informovat mladistvé o možnostech antikoncepce bez souhlasu rodičů; znovuzavedení modlitby ve školách; daňové úlevy pro rodiče, kteří své děti posílali do soukromých škol; segregaci na základě pohlaví ve školních sportovních aktivitách; zákaz využití federálních zdrojů k propagaci homosexuálních a feministických hodnot a k uhrazení učebnic, které „nepřispívají k americkému způsobu života, tak jak je historicky chápán“; podporu „tradiční role žen“ ve společnosti; daňové úlevy ženám v domácnosti a další.168 Ronald Reagan návrh zákona podpořil ve své předvolební kampani, jako prezident ho však odmítl, protože diskriminoval určité skupiny lidí.169 Takto radikální legislativa neměla sice moc velkou šanci na úspěch, nicméně posloužila NCR k identifikaci možných konzervativních spojenců v Kongresu a liberálních nepřátel, které pak mohla označit jako ty, kteří jsou „proti rodině“.170 Reagan a potraty Jedno z nejdůležitějších témat pro křesťanskou pravici představovaly potraty. V předvolební kampani si Reagan získal přízeň různých hnutí „pro život“ přislíbením ústavního dodatku, který by potraty postavil mimo zákon (s výjimkou případů, Martin, With God On Our Side, 227–28. Ibid., 230. 167 Konzervativní křesťané měli velký vliv na republikánskou stranu ve státě Iowa, což se projevovalo jednak rostoucí přítomností Nové křesťanské pravice v místní GOP a jednak v jejím vlivu na program strany. V roce 1978 pomohla různá hnutí „pro život“ zvolit konzervativního Rogera Jepsena senátorem. John C. Green, Mark J. Rozell, Clyde Wilcox, The Christian right in American politics: marching to the millennium (Washington D.C.: Georgetown University Press, 2003), 131–33. 168 Martin, With God On Our Side, 231. 169 Jackie M. Blount, Fit to teach: same-sex desire, gender, and school work in the twentieth century (Albany, NY: State University of New York Press, 2005), 160. 170 Martin, With God On Our Side, 231. 165 166 36 kdy by šlo o ohrožení života matky). Po nastoupení do úřadu skutečně existovala snaha Reaganovy administrativy lobbovat v Kongresu za podporu ústavního dodatku (1982), který měl zakázat potraty, a ve prospěch opatření, jež by omezilo federální výdaje na provádění potratů. Oba návrhy však nakonec v Kongresu zablokoval republikánský senátor Bob Packwood.171 Netajil se přesvědčením, že ženy mají právo na potrat a představoval hlavního zastánce pro-choice hnutí v Kongresu.172 Tam, kde mohla, se Reaganova administrativa snažila jednat v otázce potratů ze své vlastní iniciativy. Jednalo se především o nařízení označované jako Baby Doe a o „pravidlo donášení“ (tzv. squeal rule). První přikazovalo nemocnicím, aby se postaraly o tělesně postižené kojence, což mělo zabránit vzácné, ale stále existující praxi, kdy se tělesně postižené novorozeně nechalo zemřít. V souladu s druhým nařízením musely federálně dotované kliniky informovat rodiče mladistvých, kteří požádali o antikoncepci.173 Reaganův životopisec Lou Cannon tvrdí, že ačkoli prezident s potraty zajisté nesouhlasil a v nutnost schválení ústavního dodatku zakazujícího potraty opravdu věřil, jednalo se z Reaganovy strany částečně o politický kalkul, jak si získat voliče. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že se Reagan nikdy osobně neúčastnil každoročních protipotratových shromáždění ve Washingtonu. Své pro-life stanovisko a podporu hnutí March for Life vyjadřoval Reagan vždy jen prostřednictvím telefonu, aby nebyl s představiteli hnutí zachycen v médiích.174 Při příležitosti desátého výročí rozhodnutí Nejvyššího soudu v případu Roe vs. Wade v roce 1983 se však Ronald Reagan k problematice potratů osobně vyjádřil. Reagan tehdy napsal dlouhý článek, který o rok později vyšel jako kniha s názvem Interrupce a svědomí národa (Abortion and the Conscience of a Nation). V něm otevřeně kritizoval tzv. potrat na požádání (abortion-on-demand) jako právo, které rozhodně není požehnané Ústavou. Podle Reagana se v případu Roe vs. Wade jednalo o čin „surové soudní moci“, který polarizoval americkou společnost podobným způsobem jako rozhodnutí Dred Scott, které prohloubilo napětí mezi otrokářskými státy a abolicionisty v 19. století. Reaganovi poradci byli nervózní zveřejněním takto kontroverzního článku těsně před kampaní za znovuzvolení a i média označila Reaganovo angažmá jako „neobyčejné“ a „zvláštní“.175 Ve stejném roce došel NS k rozhodnutí týkající se potratů – prvnímu za Reaganovy vlády.176 Hayward, The Age of Reagan: The Conservative Counterrevolution, 277. Packwood již v roce 1970 (tři roky před přelomovým rozhodnutím Roe vs. Wade) představil návrh zákona, který by legalizoval potraty. Ken Rudin, „Wade-ing In On Abortion“, Washington Post, 22. 10. 1999, http://www.washingtonpost.com/wp-srv/politics/campaigns/junkie/archive/junkie102299.htm (staženo 13. 5. 2011). 173 Hayward, The Age of Reagan: The Conservative Counterrevolution, 277–78. 174 Cannon, President Reagan, 729. 175 Hayward, The Age of Reagan: The Conservative Counterrevolution, 278. 176 Jednalo se o rozhodnutí v případu Akron vs. Akron Center for Reproductive Health. 171 172 37 V něm v souvislosti s potraty potvrdil dosavadní praxi tzv. trimestrálního systému, tak jak ji definoval v případu Roe vs. Wade. Skutečnost, že mezi tři záporné hlasy patřila i čerstvá soudkyně O’Connorová však hrálo v Reaganův prospěch.177 V roce 1985 podal generální prokurátor ministerstva spravedlnosti Charles Fried žádost, aby NS zvrátil rozhodnutí Roe vs. Wade. V případu Thornburgh vs. American College of Gynecologists and Obstetricians však zaznamenala pro-life hnutí další prohru, když se NS opět zastal původního rozhodnutí z roku 1973.178 Poměr 5:4 (Sandra Day O’Connorová byla opět na straně proti potratům) však znamenal mnohem těsnější výsledek a dával konzervativcům naději do budoucna, že se NS s dalším jedním až dvěma jmenováními posune více doprava.179 Reagan a školství V návaznosti na příslib z předvolební kampaně Reagan po nástupu do Bílého domu podpořil znovuzavedení modliteb do veřejných škol. Jednalo se však o podporu téměř výhradně symbolickou. Pro dodatek se vyjádřil všehovšudy třikrát – jednou v rámci svého pravidelného rozhlasového projevu, podruhé na setkání Národní asociace evangelikálů (National Association of Evangelicals, NAE) a nakonec při slavnostním ceremoniálu za účasti Jerryho Falwella na zahradě Bílého domu. V zákulisí však dodatku moc pozornosti nevěnoval.180 S podporou prominentních televangelistů Jerryho Falwella a Pata Robertsona tento návrh ústavního dodatku – označovaný jako Reaganův dodatek – kladl důraz na dobrovolnou povahu modliteb: „Nic v Ústavě nebude bránit individuální či skupinové modlitbě ve školách či jiných veřejných institucích. Nikdo nebude nucen federální či státní vládou účastnit se modlitby.“181 Dodatek však ztroskotal v Kongresu, kde se jeho navrhovatelům nepodařilo zajistit dvoutřetinovou většinu.182 Hayward, The Age of Reagan: The Conservative Counterrevolution, 278. V tomto případu se jednalo o pensylvánský zákon z roku 1982, který nařizoval doktorům, aby při vykonávání interrupce využívali metody, které maximalizovali šance zárodku na přežití, na úkor zvýšeného rizika pro ženu. Nejvyšší soud zrušil platnost zákona, čímž vyjádřil přesvědčení, že přežití ženy je prioritou před potenciálním přežitím plodu. US Supreme Court Center, Thornburgh v. Amer. Coll. of Obstetricians, 476 U. S. 747 (1986), 11. 6. 1986, Justia.com, http://supreme.justia.com/ us/476/747/ (staženo 13. 5. 2011). 179 Hayward, The Age of Reagan: The Conservative Counterrevolution, 415. 180 Marley, „Ronald Reagan and the Splintering of the Christian Right“, 861. 181 Dodatek (S. J. Res. 199) na půdě Senátu představil Storm Thurmond z Jižní Karolíny. Storm Thurmond, „Bill Summary & Status: 97th Congress (1981–1982) – S. J. RES. 199“, Library of Congress, 18. 5. 1982, http://thomas.loc.gov/cgi-bin/bdquery/z?d097:SJ00199:@@@L&summ2=m&|/home/ LegislativeData.php?n=BSS;c=97| (staženo 9 5. 2011). O rok později byl jako S. J. RES. 73 představen znovu a opět neprošel. Storm Thurmond, „Bill Summary & Status: 98th Congress (1983–1984) – S.J.RES.73“, Library of Congress, 24. 3. 1983, http://thomas.loc.gov/cgi-bin/bdquery/D?d098:1:./ temp/~bdUyoR:@@@L&summ2=m&|/home/LegislativeData.php?n=BSS;c=9 (staženo 9 5. 2011). 182 Glen H. Utter, James L. True, Conservative Christians and political participation: a reference handbook (Santa Barbara: ABC-CLIO, Inc., 2004), 68. 177 178 38 Reagan dále do svého programu zahrnul změnu strategie daňového úřadu (IRS) ve vztahu k privátním školám, které diskriminovaly studenty na základě rasy. Odebrání daňové výjimky privátním školám (často vedenými konzervativními křesťany) bylo pro NCR klíčovým tématem. V lednu 1982 ministerstvo spravedlnosti požádalo Nejvyšší soud, aby zamítnul žaloby ohledně daňové výjimky „segregačních akademií“.183 Celý případ se týkal nařízení Univerzity Boba Jonese v Jižní Karolíně, které zakazovalo mezirasové vztahy a manželství mezi svými studenty – což samo o sobě bylo protiústavní. IRS jí z důvodu těchto diskriminačních opatření odmítl udělit daňovou výjimku, na kterou mají jinak soukromé školy, fungující v rámci některé církve, právo.184 Nutno podotknout, že Reaganovým motivem vystoupit proti IRS nebyla podpora segregačních opatření. V jeho očích IRS překračoval své pravomoci (a zasahoval do kompetencí zákonodárců), když na základě občanských práv rozhodoval, komu udělí výjimku.185 Prezident musel nicméně čelit vlně pobouření ze strany veřejnosti a kvůli obvinění z rasistického chování musel své jednání mírnit.186 Téměř vzápětí obrátil a navrhl vytvořit legislativu, která by daňovému úřadu dávala pravomoc odmítnout daňovou výjimku školám, které diskriminují na základě rasy.187 V květnu 1983 NS došel k rozhodnutí, že IRS učinil správně, když v souladu s „dlouhodobým zájmem vymýtit rasovou diskriminaci ve školství“ daňovou výjimku privátním školám odňala.188 Reagan a AIDS V polovině osmdesátých let se objevila v Americe nová hrozba v podobě nemoci AIDS189, jež měla potenciál stát se prvním zcela politizovaným onemocněním ve Spojených státech. V minulosti vzácná nemoc způsobující kolaps imunitního systému se do roku 1983 stala masovou epidemií a skutečnost, že velké množství nakažených lidí bylo homosexuální orientace, rozvířilo novou vlnu debat o sexuálních mravech v Americe.190 Tradičně kontroverzně se k tématu vyjádřil Jerry Falwell, když označil AIDS „božím hněvem za homosexualitu“, přičemž podobný přístup Hayward, The Age of Reagan: The Conservative Counterrevolution, 225–28. Podle amerického daňového zákona (paragraph 501(c)(3)) nemusí charitativní, vzdělávací a ná boženské organizace platit daně. 185 Hayward, The Age of Reagan: The Conservative Counterrevolution, 225–28. 186 Kromě kontroverze ohledně IRS stavěla kritika občanskoprávních aktivistů na tom, že Reagan do své administrativy nezahrnul dostatečné množství žen a menšin. Zatímco za Carterovy administrativy bylo 12 % úředníků Afroameričanů, 12,1 % žen a 4,1 % Latinoameričanů, za Reaganovy administrativy jen 4,1 % Afroameričanů, 8 % žen a 3,8 % Latinoameričanů. Dallek, Ronald Reagan, 79, 82. 187 Hayward, The Age of Reagan: The Conservative Counterrevolution, 227. 188 Dallek, Ronald Reagan, 80. 189 Acquired Immune Deficiency Syndrome, Syndrom získaného selhání imunity. 190 Hayward, The Age of Reagan: The Conservative Counterrevolution, 279. 183 184 39 zaujal i zbytek NCR.191 S rostoucím povědomím o viru HIV a rozsahu a vážnosti celé krize okolo AIDS eskaloval i tlak na Bílý dům, jenž se ještě v půlce dekády stavěl k problému velice laxně. Reaganova reakce na šířící se epidemii byla velice váhavá a neúčinná. Prezident nevěřil, že by AIDS představovalo vážnější nebezpečí pro americkou společnost „než spalničky“. Až smrt jeho přítele, hollywoodského herce Rocka Hudsona, v říjnu 1985 otevřela Reaganovi oči.192 I tak reagoval zaskočeně a s úplnou neznalostí nemoci. Ředitel Center pro dohled nad nákazami (Centers for Disease Control, CDC) Dr. James O. Mason například tvrdí, že Reaganova administrativa v roce 1985 velice reálně zvažovala možnost zavést pro všechny lidi s AIDS karanténu.193 Konečně v únoru 1986 pověřil poradce ministra zdravotnictví pro otázky veřejného zdraví Charlese Everetta Koopa vytvořením speciální zprávy o AIDS za účelem informování veřejnosti.194 Evangelikál Koop, jenž představoval hrdinu NCR díky celoživotnímu boji proti interrupcím, zklamal konzervativní křesťany hned po svém jmenování v roce 1982, když dal najevo, že nebude potraty veřejně kritizovat, nehledě na vlastní osobní názory. Cítil, že jako veřejný činitel musí ctít Ústavu a platné zákony Spojený států.195 Poté, co zveřejnil zprávu o AIDS, se však zklamání křesťanské pravice změnilo v rozhořčení. Výsledná zpráva doporučovala zavedení sexuální výchovy pro děti (již od třetí třídy) a zdůrazňovala nutnost použití prezervativu při sexuálním styku. Především zavedení sexuální výuky, proti níž náboženská pravice po dlouhá léta brojila, představovala pro konzervativní křesťany velkou ránu – o to větší, že autorem zprávy byl evangelikál, jehož NCR považovala za „svého“.196 Přístup Reaganovy administrativy k AIDS se ukázal jako velice zdrženlivý. Koopovi bylo zakázáno o chorobě veřejně mluvit, zatímco médiím bylo nařízeno se na otázky ohledně AIDS neptat. Ve svých memoárech Koop později vyjádřil domněnku, že ignorace ze strany Reaganovy administrativy se odvíjela od nepřátelského postoje k homosexuálům, který spolu se svou konzervativní voličskou základnou zastával.197 V Bílém domě se nejsilněji proti zprávě postavili poradce prezidenta pro rodinnou politiku Gary Bauer, ministr školství William Bennett Martin, With God On Our Side, 241. Cannon, President Reagan, 731. 193 I k tomuto se vyjádřil reverend Falwell, když dal za pravdu hlasům žádajícím držení lidí s AIDS v karanténě „stejně jako se to dělá s kravami, co mají brucelózu“. Dodal však, že k takovému opatření nedojde, protože „homosexuálové, na rozdíl od krav, představují důležitou voličskou základnu. Martin, With God On Our Side, 243. 194 Hlavní hygienik má tradičně v kompetenci informování občanů o prevenci onemocnění. Ibid., 249. 195 Ibid., 240. 196 Ibid., 249. 197 Podle něj Bílý dům spatřoval menší nebezpečí v ignoraci relativně malého okruhu voličů – homosexuálů – než v urážce voličstva podstatně většího – konzervativních křesťanů. Ibid., 242. 191 192 40 a konzervativní poradce pro styk s médii Pat Buchanan.198 Buchanan v článku Los Angeles Times z listopadu 1986 prohlásil: „Chudáci homosexuálové. Vyhlásili válku přírodě a ta se teď krutě mstí.“199 Dle oficiálního životopisce Edmunda Morrise se i Reagan zamyslel nad biblickým vysvětlením AIDS, když prohlásil, že je možné, že „Bůh seslal tento mor jako trest za nepovolený sex, který jde proti desateru přikázání.“200 Možná i kvůli vlastnímu nejistému stanovisku odmítal prezident nadále o nákaze mluvit na veřejnosti, v rozpočtu na rok 1986 dokonce jeho administrativa navrhovala výzkum na AIDS omezit. 201 O rok později sice došlo k vytvoření výboru pro problematiku AIDS, ten ale zahrnoval převážně odpůrce preventivního vzdělávání o AIDS a postrádal lékaře a vědce, kteří by měli s výzkumem choroby jakékoli zkušenosti.202 Až v dubnu 1987 se Reagan rozhodl pronést na toto téma řeč, a to po nátlaku Koopa, první dámy Nancy a po průzkumu veřejného mínění, ve kterém dvě třetiny Američanů označily AIDS za největší současné zdravotní nebezpečí. 203 Ve svém projevu sice symbolicky prohlásil, že není důvod, proč by oběti AIDS měly nosit „šarlatové písmeno A“ na oděvu, jelikož se nemoc nepřenáší dotykem, avšak nic podstatného či nového neřekl. Nezabýval se tím, jak se ve skutečnosti AIDS přenáší či jak se před nákazou chránit. Naopak si Reagan vysloužil pískot za návrh povinného testování na AIDS ve federálních věznicích a za zařazení onemocnění na seznam nakažlivých chorob, kvůli kterým může být cizincům zamítnuta žádost o trvalé bydliště na americké půdě.204 Na rozdíl od Reaganovy administrativy se Kongres k problému postavil aktivněji a na počátku roku 1988 nechal vytvořit šestistránkový pamflet o prevenci před AIDS, který distribuoval 107 milionům amerických domácností.205 Skutečností zůstává, že na konci Reaganova prvního Ibid., 251. „The poor homosexuals - they have declared war upon nature, and now nature is extracting an awful retribution.“ Los Angeles Times, 28. 11. 1986. Citováno z Fair, „Pat Buchanan in His Own Words“, Fair, 26. 2. 1996, http://www.fair.org/index.php?page=2553 (staženo 5. 5. 2011). 200 „Maybe the Lord brought down this plague“ because „illicit sex is against the Ten Commandments.“ Z oficiálního memoáru Dutch od Edmunda Morrise (s. 457–58). Citováno z On the Issues, „Ronald Reagan in Dutch“, On the Issues, http://www.issues2000.org/Archive/Dutch_Ronald_Reagan.htm (staženo 5. 5. 2011). 201 Cannon, President Reagan, 731–32. 202 Martin, With God On Our Side, 255. 203 Cannon, President Reagan, 733. 204 Psaní projevu se Reagan účastnil jen minimálně. Při přípravě textu docházelo k ostrým sporům mezi autorem projevu Landonem Parvinem a Charlesem Koopem na jedné straně a konzervativním Gary Bauerem a Williamem Bennettem na straně druhé, kteří odmítali jakékoli zmínky o antikoncepci a sexuální výchově. Ve výsledku byl projev velice „krotký“ a na svou dobu již velice zastaralý. Cannon, President Reagan, 733–34. Ronald Reagan, „Remarks at the American Foundation for AIDS Research Awards Dinner“, Ronald Reagan Presidential Library, 31. 5. 1987, http://www.reagan.utexas.edu/ archives/speeches/1987/053187a.htm (staženo 14. 5. 2011). 205 Iniciativa Kongresu představovala největší poštou vedenou propagační kampaň v historii USA. Martin, With God On Our Side, 256. 198 199 41 období v Bílém domě bylo v USA zaznamenáno 5 527 úmrtí v důsledku AIDS a ke konci druhého období již více než 60 000.206 Reagan a Nejvyšší soud Historik Robert Dallek tvrdí, že volání po návratu konzervativních principů nebylo z Reaganovy strany pouhou rétorikou. Jeho administrativa například agresivněji a úspěšněji prosazovala v soudnictví konzervativní sociální program. Nadto se Reaganovo ministerstvo spravedlnosti otevřeně postavilo do opozice proti soudcům, kteří se liberální interpretací Ústavy stavěli do role zákonodárců.207 Jmenováním soudců, kteří mu byli ideologicky blízcí, měl prezident Reagan hned několik možností, jak zajistit konzervativnější směřování americké judikatury. Reagan jmenoval 368 nových soudců na nižší úrovni, přičemž jen 1,9 % (7 z 368) bylo afroamerického původu a pouze 7 % (28 z 368) bylo žen.208 Zavedením důkladných ideologických prověrek pro kandidáty na pozice federálních soudců se Reaganovi podařilo během svých dvou období v Bílém domě posunout americké soudnictví značně doprava.209 Stejným způsobem Reagan ovlivnil i směr, kterým se posouval Nejvyšší soud. První Reaganovou nominací do NS byla již zmiňovaná Sandra Day O’Connorová, která sice pro NCR nebyla dostatečně konzervativní, po nástupu do funkce se však projevovala převážně v souladu s názory konzervativních křesťanů. Další příležitost měl Reagan v roce 1986, když předseda Nejvyššího soudu Warren Burger překvapivě ohlásil odchod z NS a prezidentovi se tak otevřela možnost jednak ke jmenování nového soudce a jednak k volbě nového předsedy soudu.210 V prezidentově seznamu kandidátů figurovali pouze dva kandidáti – Robert Bork a Antonin Scalia – oba z Odvolacího soudu ve Washingtonu D. C., přičemž prezident Reagan nakonec dal přednost mladšímu Scaliovi, který se tak stal prvním Američanem italského původu v NS. Konzervativního soudce NS Williama Rehnquista jmenoval Reagan předsedou.211 Scaliova nominace prošla Kongresem relativně hladce, jelikož byla vnímána jako nahrazení jednoho konzervativního soudce dalším, a tudíž v souladu s udržením statu quo v NS.212 Po odchodu umírněného soudce Lewise Powella Cannon uvádí 3 700 úmrtí na konci prvního období a 46 344 na konci druhého období. Cannon, President Reagan, 731. Cannon i Martin přitom citují data Centra pro dohled nad nákazami (CDC). Martin, With God On Our Side, 241. 207 Dallek, Ronald Reagan, ix. 208 Carl W. Tobias, „Rethinking federal judicial selection“, Brigham Young University Law Review, č. 4 (podzim 1993): 1269. 209 David M. O’Brien, „Why Many Think that Ronald Reagan“, History News Network, 4. 4. 2005, http://hnn.us/articles/10968.html (staženo 11. 5. 2011). 210 Hayward, The Age of Reagan: The Conservative Counterrevolution, 416. 211 Ibid. 212 Christopher E. Smith, Thomas R. Hensley, „Unfulfilled Aspirations: The Court-Packing Efforts of Presidents Reagan and Bush“, Albany Law Review 57, č. 4 (1993–1994): 1118. 206 42 do důchodu v roce 1987 se nabídla další možnost, jak posunout NS více doprava. Reagan, pro kterého se téměř jistě jednalo o poslední možnost ovlivnit skladbu NS, si vybral soudce Roberta H. Borka – tvrdého kritika liberální interpretace Ústavy (jež vedla k přelomovým rozhodnutím v oblastech potratů, občanských práv či affirmative action), což spustilo lavinu protestů. Bezprecedentně štvavá kampaň ze strany liberálů s cílem zabránit jeho jmenování byla zahájena pouhých 45 minut po Borkově nominaci proslovem demokratického senátora Teda Kennedyho.213 V projevu známém jako Amerika Roberta Borka se tvrdě opřel do ultrakonzervativních názorů kandidáta, který by podle Kennedyho jako soudce NS prosazoval delegalizaci potratů, segregaci Afroameričanů na pracovišti, zákaz výuky evoluce na školách, cenzuru a další oklešťování svobod.214 V jedné z největších bitev kulturní války osmdesátých let se demokratům podařilo rozšířit značně pokřivený obraz o Borkově dogmatickém vnímání Ústavy a Bork musel po neúspěšném senátním slyšení na nominaci rezignovat.215 Přes zdánlivý neúspěch v této otázce se Reaganovi podle Dalleka podařilo vytvořit konzervativnější NS v čele s Williamem Rehnquistem. Do konce osmdesátých let se tento posun projevil ve velké škále rozhodnutí – od federální podpory náboženským skupinám po větší nezávislost při tvorbě interrupčních zákonů na úrovni států.216 Reaganova rétorika a symbolická podpora Nové křesťanské pravici Podle médií a dobové historiografie byl Ronald Reagan na křesťanskou pravici úzce napojen.217 Z výše uvedených případů však lze vyčíst, že podpora čtyřicátého prezidenta byla často jen velice symbolická, přičemž místy se jednalo jednoznačně o planá slova směřovaná k uspokojení křesťansko-konzervativní části voličstva. To ale neznamená, že by symbolická podpora od prezidenta neměla žádnou váhu. Republikánská strana v čele s Reaganem si křesťanské pravice vážila. Republikánský sjezd v roce 1984 byl například zahájen reverendem Jamesem Robisonem a zakončen slovy Jerryho Falwella, podle něhož jsou republikánští kandidáti „božím nástrojem určeným k přestavbě Ameriky“.218 V den druhé nominace na prezidenta v roce 1984 Reagan na ekumenické snídani s náboženskými představiteli (tzv. prayer breakfast) nastínil svou představu o vztahu mezi duchovní a světskou sférou: Gail R. Chaddock, „Court nominees will trigger rapid response“, The Christian Science Monitor, 7. 7. 2005, http://www.csmonitor.com/2005/0707/p02s01-uspo.html (staženo 8. 5. 2011). 214 James Reston, „Kennedy And Bork“, Washington Post, 5. 6. 1987, http://www.nytimes.com/ 1987/07/05/opinion/washington-kennedy-and-bork.html (staženo 8. 5. 2011). 215 Ibid. 216 Dallek, Ronald Reagan, ix. 217 Například monografie Wilbura Edela, Defenders of the Faith: Religion and Politics from the Pilgrim Fathers to Ronald Reagan (New York: Praeger, 1987). 218 Wald, Religion and Politics, 216. 213 43 „Pravdou je, že od sebe nelze oddělovat politiku a mravnost. A jelikož se základy mravnosti odvíjejí od víry, náboženství a politika jsou spolu nutně také propojené. Potřebujeme víru jako vodítko. Potřebujeme ji, protože jsme nedokonalí. A naše vláda potřebuje církev, protože jen ti, dostatečně pokorní na to, aby přiznali, že jsou hříšníci, mohou do demokracie přinést míru tolerance, kterou potřebuje, aby přežila.“219 Proti odluce církve od státu mluvil Reagan už dříve, když v roce 1982 před alabamskými zákonodárci bránil modlitbu ve školách. Těm, kteří uváděli první dodatek Ústavy220 jako důvod, proč „vyloučit Boha z amerických institucí“, Reagan vzkázal, že „první dodatek nebyl sepsán, aby ochránil občany této země před náboženskými hodnotami, ale právě z důvodu ochránění náboženských hodnot před vládní tyranií“.221 Reaganova rétorika byla obecně plna náboženských konotací. Nejraději prezident citoval slavné kázání Johna Winthropa, ve kterém puritánský kazatel prorokoval, že Amerika bude „zářícím městem na kopci“222 , oblíbená mu byla i slova papeže Pia XII. o tom, že „Bůh vložil osud lidstva do rukou Ameriky“. 223 Silný náboženský podtext lze najít i v Reaganově pravděpodobně nejznámější řeči z března 1983. Na sjezdu Národní asociace evangelikálů na Floridě se Reagan pokusil vyvrátit argument „morální rovnocennosti“ mezi Východem a Západem, který byl propagován zastánci zastavení jaderného zbrojení. Reagan zaútočil na „moderní sekularismus“ a rozohnil se nad úpadkem americké demokracie v důsledku odmítnutí židovsko-křesťanských hodnot. O Sovětském svazu se tehdy vyjádřil jako o „říši zla“, čímž vlastně celou studenou válku uvedl do kontextu boje dobra a zla. 224 Díky těmto a dalším podobným projevům se Reagan stal oblíbencem křesťanské pravice. 219 „The truth is, politics and morality are inseparable. And as morality’s foundation is religion, religion and politics are necessarily related. We need religion as a guide. We need it because we are imperfect, and our government needs the church, because only those humble enough to admit they’re sinners can bring to democracy the tolerance it requires in order to survive.“ Ronald Reagan, „Remarks at an Ecumenical Prayer Breakfast in Dallas, Texas“, Ronald Reagan Presidential Library, 23. 8. 1984, http:// www.reagan.utexas.edu/archives/speeches/1984/82384a.htm (staženo 8. 5. 2011). 220 Svoboda vyznání, tisku, projevu, právo lidu pokojně se shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd. 221 „The first amendment of the Constitution was not written to protect the people of this country from religious values; it was written to protect religious values from government tyranny.“ Ronald Reagan, „Address Before a Joint Session of the Alabama State Legislature in Montgomery“, Ronald Reagan Presidential Library, 15. 3. 1982, http://www.reagan.utexas.edu/archives/speeches/1982/31582b.htm (staženo 8. 5. 2011). 222 „A shining city upon a hill“. Ve svém memoáru Reagan napsal: „Domnívám se rovněž, že náš národ zahájil proces duchovní obrody, kterou tak potřeboval. Snažil se opět uskutečňovat onu představu Ameriky, kterou již před třemi sty lety vyjádřil John Winthrop na palubě malé lodi u massachusettského pobřeží, kdy připomněl, že právě tady mají příležitost vytvořit novou civilizaci založenou na svobodě , která předtím nikdy nikde neexistovala, a vybudovat tak jedinečné “zářící město na kopci“. Reagan, Život jednoho Američana, 260. 223 Hayward, The Age of Reagan: The Conservative Counterrevolution, 142. 224 Ibid., 289–90. 44 Ponecháme-li stranou úspěšnost či neúspěšnost NCR v prosazování svého programu, samotný přístup do Oválné pracovny a možnost nechat se vyfotit s Ronaldem Reaganem nebo povečeřet s vysokými vládními činiteli znamenal pro donedávna velice obskurní skupinu lidí obrovskou poctu. Korespondence mezi Reaganem a Falwellem dokazuje jejich velice vřelý vztah. Falwell pravidelně posílal do Washingtonu dopisy s návrhy, jaké úředníky má Reagan jmenovat do administrativy, spolu s gratulacemi k projevům, ve kterých se prezident dotkl témat blízkých křesťanské pravici. Reagan mu často odpovídal osobně – v červnu 1981 mu například v dopise gratuloval k pětadvacátému roku v čele Thomas Road Baptist Church.225 Jerry Falwell si ve „světle reflektorů“ velice liboval a novináře živil různými polopravdami, aby udržel představu o svém vlivu a působil tak mocněji, než ve skutečnosti byl. Ve druhém roce Reaganovy vlády například v televizním pořadu Good Morning America prohlásil, že dostává pravidelné zprávy od Národní bezpečnostní rady (National Security Council, NSC). Po vlně kritiky ze strany Kongresu a široké veřejnosti dovolávající se odluky církve od státu Bílý dům sice připustil, že Falwell skutečně informace od NSC dostává, dodal však, že se nejedná o dokumenty klasifikované jakýmkoli stupněm utajení. Zprávy NSC byly, dle vysvětlení Bílého domu, přístupné i jiným prominentním lidem, kteří si o ně požádali.226 Dynamiku vztahů mezi prezidentem a NCR výstižně popisují podklady, které Reagan obdržel před setkáním s Falwellem v březnu 1983. Tajemnice pro styky s veřejností Faith Whittelseyová, která měla vztahy s náboženskými skupinami na starosti, v nich píše, že „na rozdíl od jiných konzervativních organizací Vás Dr. Falwell nikdy nekritizoval ... [a naopak] podporoval v ekonomických a sociálních otázkách“.227 Když se v průběhu roku 1984 naplno rozběhla Reaganova kampaň pro znovuzvolení, zdálo se, že vztah mezi Reaganem a křesťanskou pravicí ochladl. NCR se cítila do jisté míry zhrzena Reaganovou administrativou a dokonce i prezidentem samotným kvůli nedostatku reálné podpory. Zmíněná tajemnice a bojovnice za zájmy evangelikálů Faith Whittleseyová se stala velvyslankyní ve Švýcarsku a jediným výrazným spojencem v Bílém domě tak zůstal zvláštní poradce prezidenta Morton Blackwell. Žádný prezidentský kandidát – demokraté nominovali Waltera Mondalea a Geraldine Ferrarovou – však nepředstavoval pro NCR schůdnou alternativu. Reaganovi byla tato skutečnost jasná. A především si uvědomoval, že ho křesťanská pravice potřebuje více než on ji.228 Marley, „Ronald Reagan and the Splintering of the Christian Right“, 857. Ibid., 856–57. 227 Mezi doporučená konverzační témata mu doporučuje snahu získat si NCR (jejíž politický aktivismus mezi lety 1980 a 1982 poklesl) znovu na svou stranu. Marley, „Ronald Reagan and the Splintering of the Christian Right“, 858. 228 Martin, With God On Our Side, 235. 225 226 45 Když Reagan v roce 1984 drtivě porazil demokratického prezidentského kandidáta Waltera Mondalea, jeho vítězství již nešlo připisovat žádné konkrétní zájmové skupině a zdálo se, že se Nová křesťanská pravice nachází za svým zenitem.229 V důsledku finančních skandálů televangelistů Jima Bakkera a Jimmyho Swaggerta přestalo mnoho lidí podporovat fundraisingové akce NCR. Hnutí také oslabily kontroverzní projevy Jerryho Falwella.230 Poslední návštěva představitelů Morální většiny v Bílém domě se konala v roce 1986. 231 Ve stejném roce Falwell přejmenoval organizaci na Federaci svobody (Liberty Federation) – snad v reakci na kritiky, jež si Morální většinu dobírali za to, že není „ani morální, ani většina“. Se slovy, že veškeré cíle, které si vytyčil, také splnil, Falwell v roce 1989 organizaci zrušil.232 Na druhou stranu Pat Robertson, zakladatel Christian Broadcasting Network a moderátor pořadu The 700 Club v roce 1988 podnikl neúspěšnou kampaň do prezidentského úřadu za republikánskou stranu. 233 Sám v minulosti podporoval jak Jimmyho Cartera, tak Ronalda Reagana, a nakonec si uvědomil, že mít přístup k moci neznamená to samé jako sám vládnout. Jeho kandidatura na prezidenta vzešla právě z tohoto zklamání.234 V roce 1989 založil Robertson Křesťanskou koalici (Christian Coalition), která převzala vedoucí místo po zaniknuvší Morální většiny a angažovala se jak na federální, tak na lokální úrovni. 235 Názorová rozpolcenost je pro křesťanskou pravici typická – projevoval se střet mezi „proroky“ (jakým byl Robertson), kteří byli zásadoví, ale ve výsledku nepoužitelní kvůli neochotě ke kompromisům, a mezi „poradci“ (jakým byl Falwell), kteří výměnou za politický vliv zrazovali některé z postojů NCR. Výměnou za podporu v sociálních otázkách zahrnula NCR do svého programu některé z cílů „sekulárních“ konzervativců. Jednalo se především o zvýšení výdajů na obranu, podporu protikomunistických hnutí ve světě, protiinflační politiku a vyrovnaný rozpočet. Přestože si dokázali tato témata důkladně teologicky ospravedlnit, hlavním tématem křesťanské pravice vždy zůstávala sociální problematika.236 Na přístupu, se kterým se NCR vydala lobbovat do Washingtonu, však lze pozorovat velkou míru naivity. „Věřil jsem, že když zvolíme správného člověka, všechno se vyřeší,“ přiznává Ed Dobson z Morální většiny. „Neuvědomil jsem si ale, že z dlouhodobého hlediska se nezmění nic.“237 Marley, „Ronald Reagan and the Splintering of the Christian Right“, 859. Utter, True, Conservative Christians, 68. 231 Marley, „Ronald Reagan and the Splintering of the Christian Right“, 859. 232 Utter, True, Conservative Christians, 68. 233 Ibid., 69. 234 Marley, „Ronald Reagan and the Splintering of the Christian Right“, 867. 235 Utter, True, Conservative Christians, 69. 236 Martin, With God On Our Side, 227–228. 237 Ibid., 226. 229 230 46 Závěr V důsledku sociálních otřesů šedesátých a sedmdesátých let došlo k propuknutí takzvané kulturní války mezi náboženskými tradicionalisty na jedné straně a liberálními věřícími a sekularisty na straně druhé. Americká společnost se tak polarizovala okolo řady kontroverzních témat – od přístupu k potratům po roli náboženství ve školství. V důsledku tohoto vývoje došlo k mobilizaci konzervativních křesťanů, kteří se po dlouhou dobu politiky stranili. V roce 1980 se konzervativní křesťané semkli kolem prezidentského kandidáta Ronalda Reagana, který jim vyjádřil podporu. Na základě analýzy vztahu mezi Novou křesťanskou pravicí a Ronaldem Reaganem lze dojít k několika závěrům. Zaprvé, prezident sice konzervativním křesťanům vyjadřoval podporu, ta se ale projevovala spíše symbolicky než reálně. S hnutím sice v některých otázkách sympatizoval, sociální problematika však obecně nepatřila mezi jeho primární zájmy. Reaganovou prioritou v domácí politice byla reforma ekonomiky, což ukázal bezprostředně po svém zvolení prezidentem, když odsunul sociální témata na druhou kolej. Za zavřenými dveřmi lze sledovat jen chabé pokusy implementovat cíle NCR do reálné politiky. Přístup Bílého domu a prezidenta Reagana si s odstupem uvědomil i dlouholetý předseda Národní asociace evangelikálů Richard Cizik: „Ronald Reagan uměl uspokojit evangelikály, aniž by pro ně cokoliv udělal. ... Symbolicky nás podporoval, ale jinak ne. Bílý dům nevyužil prezidentova vlivu a nelobboval za naše myšlenky v Kongresu.“238 Ne, že by Reagan nevěřil tomu, co říká. Zde je nutné brát v potaz, že mu demokraté a umírnění republikáni v Kongresu jednoduše nedovolili schválit legislativu, která by obešla rozhodnutí NS, např. v otázce potratů, protože tato rozhodnutí měla podporu většinové společností. Ronald Reagan byl velice zbožným člověkem, jenž často sdílel názory konzervativních křesťanů, náboženské pravice si vskutku vážil a jeho podpora rozhodně nebyla jen pouhým politickým kalkulem, jak si zajistit hlasy v prezidentských volbách. Ani symbolická podpora od prezidenta Spojených států totiž není zanedbatelná. Reagan dodal křesťanské pravici legitimitu, vědomí sounáležitosti a pocit, že někam patří. Otevřel jí dveře do Bílého domu a svou rétorikou jí opakovaně dával najevo, že jsou mu její cíle blízké. Konzervativní křesťané mu na oplátku dávali své hlasy. Zadruhé, představitelé NCR však často zveličovali svůj skutečný vliv, aby působili důležitěji, než ve skutečnosti byli, a využívali moci, kterou jim lidé přisuzovali, k různým fundraisingovým aktivitám. Je pravděpodobné, že stejným způsobem byla křesťanská pravice zveličována i z druhé strany různými liberálními organizacemi, aby proti NCR mobilizovala veřejné mínění. Odtud pochází představa Reagana jako prezidenta křesťanská pravice. Shrneme-li však výše uvedené poznatky, potvrdila se hypotéza, že Reagan nebyl ideologií NCR natolik ovlivňován, aby se pokoušel 238 PBS.org, God in America. 47 politicky prosadit některé její cíle. Jeho politika byla spíše pragmatická a jeho vztah s konzervativními křesťany velice asymetrický. Reagan věděl, že ho křesťanská pravice potřebuje více než on ji. Zatřetí, i přesto, že nedosáhla téměř žádného úspěchu v implementaci svého programu do reálných politických opatření, křesťanská pravice se v tomto období etablovala jako silný hráč na americké politické scéně. Paradoxní postavení konzervativních křesťanů výstižně shrnul jeden z jejich tehdejších představitelů, Ed Dobson: „Měli jsme přístup [k prezidentovi]? Ano. Měli jsme vliv? Ano. Navštěvoval prezident a viceprezident naše akce? Ano. Zvali nás na jejich akce? Ano.“ Na otázku, jak velká část sociálního programu NCR byla splněna, však odpovídá: „Velice malá, kromě toho, že se sociální problematika stala součástí předvolební diskuze v každých následující volbách, což je pozitivní.“239 Akademici opakovaně předpovídali slábnutí křesťanské pravice až do jejího úplného vyřazení z politiky. To se však nestalo a i přes reorganizaci celého hnutí v devadesátých letech se křesťansko-konzervativní lobby stále projevuje jako relevantní. Lze dokonce spekulovat, zda vliv evangelikálů a konzervativních křesťanů nebyl za posledních deset let vyšší než za Reaganova prezidenství. Až budoucí výzkum, například analýza vztahu mezi křesťanskou pravicí a konzervativním Georgem W. Bushem, tuto domněnku potvrdí či vyvrátí. Úspěch Sarah Palinové a hnutí Tea Party v současné době naznačuje, že téma náboženství a politiky v USA zůstane aktuální i v následujících letech. 239 Martin, With God On Our Side, 236. 48 Příčiny konfliktů mezi Afroameričany a Korejci žijícími v USA v 80. a 90. letech 20. století Eva Fejerová Abstract This bachelor’s thesis aims to examine the causes behind conflicts between two American ethnic minority groups – African Americans and Korean Americans. Problems between the members of these two groups were observed in all America´s large cities in the 1980s and 1990s. The thesis begins with a short overview of the characteristics of the conflicts between the two groups. Subsequently, the media constructions and explanations of the conflicts are presented and discussed. The analytical part seeks to examine various approaches to explaining the tensions between African Americans and Koreans. It begins with examination of the common daily experiences of the two groups in Korean American stores in African American neighbourhoods that unveils the basic aspects of problematic co-existence between them. Next, the thesis examines the psychological process of negative stereotyping, the Middlemen minority theory (a socio-structural and economic theory), and the ideological, political and entrepreneurial motivations of the leaders of the anti-Korean protests to explain the likely causes of the tensions between Koreans and African Americans. The thesis concludes that the tensions between the groups were primarily caused by negative stereotypes of the other ethnicity, economic tensions between the different status groups (merchant-customer), bad experience of Koreans with African American criminality, and different norms of social exchange in merchant-customer relation. The thesis however also explains the tensions in terms of power struggle, as it points out the importance of African American activists, who used the ideology of Black Nationalism as a tool of mobilization of African American support against Koreans for the purpose of promoting their own control and influence over the primarily black neighbourhoods. Keywords Korean American, African American, conflicts, stereotypes, model minority theory, black nationalism Úvod Americká veřejnost byla poprvé upozorněna na problematické soužití Afroameričanů s korejskými přistěhovalci v roce 1990 díky medializaci šestnáct měsíců trvajícího bojkotu dvou korejských podniků Afroameričany v New Yorku. Největší 49 multietnický konflikt v americké historii se odehrál v roce 1992 při tzv. losangeleských nepokojích, které Američany šokovaly svým rozsahem a ničivostí. Američané korejského původu a Afroameričané byli v tomto konfliktu médii označeni za hlavní aktéry. Po těchto událostech si média čím dál více všímala případů skupinových konfliktů mezi Korejci a Afroameričany v různých koutech USA. Americká veřejnost i akademici začali s velkým zájmem diskutovat tento do té doby ne příliš reflektovaný fenomén, stejně jako konfliktní soužití různých etnických menšin obecně. Tato práce studuje společenský jev konfliktního soužití členů dvou amerických etnických menšin: Afroameričanů žijících v chudých centrech velkoměst a Korejců, kteří v centrech měst podnikali. Konflikty nabývaly různých podob, od osobních rozepří přes bojkoty korejských podniků Afroameričany až po otevřené násilí. Vzhledem ke koncentraci korejských přistěhovalců ve velkých městech ke konfliktům docházelo primárně v metropolitních oblastech – práce se proto soustřeďuje na velkoměsta Los Angeles, New York a Chicago, kde ke konfliktům mezi Korejci a Afroameričany docházelo nejčastěji a kde je tento jev tedy nejlépe zdokumentován. Práce pokrývá časový úsek let 1980–1995, kdy byly střety mezi Korejci a Afroameričany nejčastější, nicméně pro vysvětlení některých jevů zachází i do období od roku 1965, kdy začali Korejci do USA masově přicházet. Cílem práce je nalézt odpověď na otázku, jaké byly příčiny konfliktů mezi Korejci a Afroameričany. Prozatím nebyla vytvořena ucelená teorie, která by uspokojivě vysvětlovala všechny aspekty konfliktů mezi těmito dvěma etniky. 240 Ve snaze o objektivitu, nezplošťování skutečnosti a zachycení mnoha vrstev tématu se argumentace práce nerozvíjí po jediné linii, nýbrž představuje tři hlavní vypozorované směry vědeckého zkoumání: přístup psychologický, strukturální a politický. Záměrem není pouze položit různé argumenty vedle sebe, ale naznačit, kde se doplňují a jak se vůči sobě navzájem vymezují a odporují si. První část charakterizuje konflikty mezi Korejci a Afroameričany, popisuje jejich četnost, rozsah, průběh a obvyklé události, které vedly Afroameričany k demonstracím a bojkotům korejských obchodů. Následující části přistupují k analýze jednotlivých teorií vzniku konfliktů mezi Korejci a Afroameričany. Nejprve je představena populární mediální interpretace, podle které byly příčinou střetů kulturní odlišnosti, které nakonec vedly ke střetu mezi „vzorovou menšinou“ a „městskou spodinou“. Dále je zkoumán charakter každodenních interakcí mezi etniky a posléze možné psychologické příčiny střetů, především negativní heterostereotypy. Třetí část představuje strukturální vysvětlení konfliktů v celospolečenském kontextu, jež nabízí teorie „zprostředkující menšiny“. Tato teorie se pokouší objasnit příčiny konfliktů mezi různými etnickými a ekonomickými skupinami. Čtvrtá Patrick D. Joyce, No Fire Next Time: Black-Korean Conflicts and the Future of America’s Cities (New York, Cornell University Press, 2003), 10. 240 50 část přináší politický pohled na problém, studuje aktivismus a organizaci bojkotů Afroameričany a představuje konflikty jako mocenský boj černošských skupin o neformální vedení černošské komunity. Pozornost je věnována využití ideologie černošského nacionalismu, konkrétně argumentů komunitní kontroly, pro vyvolání a udržení konfliktu s Korejci. V závěru jsou pak srovnány přínosy a slabiny jednotlivých přístupů a uveden vlastní názor autorky na příčiny konfliktů. Po stránce metodologické lze práci považovat za přehledovou studii s analytickými prvky. Práce využívá několik metodologických postupů, předně kvalitativní přístup, neboť se pokouší o interpretaci ojedinělého fenoménu – vzniku konfliktů mezi Korejci a Afroameričany. Výzkum neslouží ke zobecnění či vytvoření obecné teorie, protože to ani není z povahy problému možné, jak bude v práci naznačeno. Z obecného hlediska se tato práce věnuje sociokulturním aspektům vývoje americké společnosti s historickým, ekonomickým a politologickým přesahem. Zpracování tématu vychází především z analytických prací vědců, kteří se problémem zabývají z různých perspektiv a vnímají problém skrze prizma svého akademického oboru (psychologie, sociologie, ekonomie, antropologie, politologie). Vychází také z prací, které se věnují historii korejské menšiny v USA a ze sociologických a antropologických studií, které se zabývají konfliktním soužitím rozdílných etnik. Práce také pracuje se statistickými údaji, avšak statistiky týkající se korejské populace ve Spojených státech se spolehlivou výpovědní hodnotou neexistují. V práci uváděné statistiky proto vycházejí z výsledků výzkumů sociologů, kteří se problémem zabývají. Proto je třeba vzít v úvahu, že nemusí být zcela reprezentativní v celoamerickém kontextu, jedná se pouze o výsledky lokálních průzkumů v místech s velkou koncentrací Korejců a zkoumané jevy se liší podle lokálně proměnných faktorů. Statistiky jsou tedy předkládány pro ilustraci. Od osmdesátých let 20. století se začaly objevovat akademické práce zkoumající fenomén napětí mezi americkými Korejci a Afroameričany. Největší množství prací vzniklo ve druhé polovině devadesátých let poté, co bylo toto téma medializováno skrze hojné zpravodajství o dvou největších projevech konfliktů mezi těmito etniky (Los Angeles 1992 a New York 1990–1991). Problémem většiny dostupné literatury, že se jedná o případové studie či komparace (obvykle dvou největších konfliktů), a ne o analýzy v celoamerickém měřítku. Většina vědců ale zobecňuje svoje závěry na celý fenomén. Je nutno podotknout, že při srovnání případových studií je zřejmé, že jednotlivé kauzy vykazují podobný průběh, a proto se lze domnívat, že i jejich příčiny jsou podobné, avšak specifické faktory, které konflikt rozdmýchávají, se mohou lišit. Jako problematické se též ukázalo to, že většina autorů nečiní rozdíly mezi typy konfliktů: nerozlišují mezi příčinami osobních sporů a skupinových střetů a směšují je. Dalším problémem je, že autoři, kteří se konfliktem zabývají, mají tendenci soustředit se v konfliktu spíše na Korejce, protože převážná část z nich jsou akademici korejského původu. Střety mezi Korejci a Afroameričany jsou tak analyzovány 51 převážně z korejského pohledu. Zatímco k pochopení postoje Korejců tak existuje množství materiálů, např. rozhovory s korejskými účastníky konfliktů, při zkoumání afroamerického chování si vědci obvykle vystačí se statistikami, průzkumy veřejného mínění či krátkými telefonickými dotazníky. Existují však výjimky, které jsou v práci též použity.241 Podstatným přínosem byla kniha politologa Particka D. Joyce No Fire Next Time: Black-Korean Conflicts and the Future of America´s Cities vydaná v roce 2003. Autor na rozdíl od většiny ostatních akademiků neomezil svůj výzkum pouze na jedno či malý počet velkoměst, na krátké časové období či nejznámější konflikty a informace o výskytu sporů nečerpal pouze z jednoho či několika největších periodik, ale pro zjištění míry a četnosti konfliktů provedl rozsáhlou analýzu velkého počtu měst i lokálních novin. Z výsledků jeho výzkumu je čerpáno především v první části. Joyce je také jedním z mála autorů, kteří zkoumali politická a ideologická stanoviska afroamerických účastníků konfliktů. V oboru uznávaný a i v ostatních uváděných zdrojích často citovaný je Pyong Gap Min a jeho kniha z roku 1996 Caught in the Middle: Korean Communities in New York and Los Angeles. Min velice dobře popisuje strukturální pozici korejských obchodníků, kteří jsou „chyceni“ mezi bělošskou většinou a afroamerickou menšinou, a vysvětluje, proč právě toto postavení je zdrojem konfliktů. Kniha On My Own: Korean Businesses and Race Relations in America z roku 1997 od korejského profesora sociologie In-Jin Yoona poskytuje k tématu podnikatelské činnosti Korejců v USA nejobsáhlejší faktografii s velmi kvalitní interpretací trendů a logickou a podloženou argumentací, a proto byla velmi užitečná. Kniha Blue Dreams: Korean Americans and Los Angeles Riots antropoložky Nancy Abelmannové a sociologa Johna Lie z roku 1997 je založena především na detailních rozhovorech autorů s přímými účastníky losangeleských nepokojů z roku 1992. Autoři stejně jako respondenti zpochybňují mediální interpretace konfliktu jako střetu „modelové menšiny“ a „městské spodiny“ a vyvrací tyto společenské konstrukty, do kterých byli Korejci a Afroameričané zaškatulkováni. Velkým přínosem byl také sborník z roku 1996 Koreans in the Hood: Conflict with African Americans editovaný sociologem Kwang Chung Kimem. Jeho předností je, že přináší případové studie jedenácti autorů, a přibližuje mimo jiné konflikty v Chicagu (New York a Los Angeles jsou pro největší rozsah konfliktů nejvíce zkoumané i všemi ostatními autory). Kromě nejčastějších psychologických a strukturálních vysvětlení, která čerpají i z výše uvedené Minovy knihy, přináší také politický přístup k tématu v příspěvku Heon Cheol Lee, který konflikty interpretuje především jako snahu různých skupin Afroameričanů o posílení svého vlivu v komunitě. 241 Claire Jean Kim, Bitter Fruit. The politics of Black-Korean Conflict in New York city (New Haven: Yale University press, 2000); Patrick D. Joyce, No Fire Next Time, Heon Cheol Lee, „The Dynamics of Black-Korean Conflict: A Korean American Perspective“, in Koreans in the Hood: Conflict With African Americans, ed. Kwang Chung Kim (Baltimore: The Johns Hopkins University Press, 1999). 52 Jako pokračování černošského politického boje proti rasové diskriminaci vnímala největší newyorský bojkot socioložka Claire Jean Kimová. Její kontroverzní kniha Bitter Fruit: The Politics of Black-Korean Conflict in New York City z roku 2000 se ostře vymezuje proti strukturálnímu a psychologickému přístupu a jako jediná přináší citace z rozhovorů s afroamerickými účastníky bojkotů. Dílo je provokativní, protože autorka tvrdí, že pravou příčinou konfliktů nejsou Korejci ani černoši, nýbrž opresivní bělošský systém, který i nadále determinuje podřadnost a nadřazenost skupin v americké společnosti pomocí „barvoslepé řeči“. Tento argument není v práci zohledňován, protože se jeví jako nedostatečně podložený, ale dílčí analýzy chování účastníků konfliktů jsou hodnověrné. V práci jsou využity i zdroje z databází EBSCO (www.ebsco.com), PROQUEST (www.proquest.com) a JSTOR (www.jstor.org), jako například studie Jennifer Leeové „From Civil Relations to Racial Conflict: Merchant-Customer Interaction in Urban America”, uveřejněná v roce 2002 v American Sociological Review. Článek „The Migration of White Racism to South Korea“ od Nadiy Kimové byl velmi nápomocný pro pochopení předsudků Korejců vůči Afroameričanům; jasně totiž popisuje šíření americké kultury, hodnot a rasismu v Jižní Koreji skrze americká média po druhé světové válce. Taktéž článek z Ethnic and Racial Studies od autora Moon H. Jo „Korean Merchants in the Black Community: Prejudice among the Victims of Prejudice” pomohl k pochopení utváření stereotypů mezi dvěma etniky. Na závěr si dovolím uvést několik poznámek k terminologii: slova jako černoch, Afroameričan, běloch, Asijec, rasa a etnicita jsou používána ve zcela neutrálním významu a nenesou v sobě žádné negativní rasové konotace. Vyjadřují pouze zjevnou fyzickou odlišnost obyvatel USA a jsou přejímány z použité literatury, jejíž autoři se důsledně snaží o akademickou nezaujatost a objektivitu. Téměř všichni autoři užívají výrazů African American a black jako synonym bez záměru snižovat lidskou hodnotu afroamerických obyvatel USA. Jsou-li nějaké výrazy uvedeny v uvozovkách, jedná se o ideologicky zabarvenou či ironickou interpretaci reality jednou ze zúčastněných stran v konfliktu (např. označování bělošských podnikatelů Afroameričany jako „bělošských vykořisťovatelů“ v černošských sousedstvích). Veškeré citace, případně parafráze, pokud není uvedeno jinak, jsou přeloženy autorkou této práce. Konflikty mezi Afroameričany a Korejci První část práce popisuje charakter konfliktů mezi Korejci a Afroameričany. Konflikty se v devadesátých letech 20. století dostávaly do amerického povědomí nejprve skrze média. Americké zpravodajské agentury však obvykle podávaly značně zjednodušený a zkreslený obraz konfliktů. Taková zjednodušení jsou patrná na první pohled – už pojmenování „konflikty mezi Afroameričany a Korejci“ by svádělo k mylné představě, že každý americký Korejec a každý Afroameričan smýšlel 53 o členech druhé etnické skupiny jako o svých úhlavních nepřátelích. 242 Korejci žijící v USA stejně jako Afroameričané tvoří dvě heterogenní skupiny s různým ekonomickým a společenským postavením, vzděláním, zájmy a cíli. Je třeba zdůraznit, že práce je zaměřena na ty členy obou etnických skupin, kteří se denně setkávali v chudých čtvrtích center amerických velkoměst, a to z toho důvodu, že Afroameričané zde bydleli a Korejci podnikali v obchodě a službách. I mezi těmito Afroameričany a Korejci však přirozeně existovala názorová diverzita a práce žádným způsobem netvrdí, že na konfliktech participovali všichni obyvatelé lokalit. Je velice těžké zjistit, jak velká část Afroameričanů byla v konfliktech skutečně zapojena, nebo s nimi souhlasila, protože je k dispozici jen velmi málo průzkumů mezi Afroameričany na toto téma. Jeden z nich, provedený sociologem Pyong Gyap Minem při největším newyorském bojkotu dvou korejských obchodů ukázal, že pouze 27 % černošských respondentů z černošských sousedství v New Yorku tento bojkot podporovalo. Pouze 14 % respondentů souhlasilo, že by se u Korejců nemělo nakupovat. To naznačuje, že převládající postoj černochů vůči Korejcům nebyl odmítavý.243 Média však svým zpravodajstvím, kdy poukazovala na etnicitu participujících, vytvořila zavádějící obraz střetu dvou celých komunit. Pojmenováním „černošsko-korejský“ konflikt také vnucovala jeho příčinu – rasovou nesnášenlivost. Tato interpretace vzniku konfliktu bude rozebrána ve druhé části. Charakteristika konfliktů Ke zjištění četnosti a rozsahu konfliktů mezi Korejci a Afroameričany provedl Patrick D. Joyce analýzu mediálního zpravodajství z let 1980–1995. 244 Většina incidentů z Joycem sledovaného období proběhla před losangeleskými nepokoji z roku 1992,245 i když teprve po nich se jim začalo dostávat celoamerické publicity. Média samozřejmě neinformovala o každém sporu mezi zákazníkem a prodávajícím, informovala však o incidentech delšího trvání, které nejčastěji probíhaly formou bojkotů korejských podniků Afroameričany. Mezi lety 1980 a 1995 došlo ve třinácti246 z devětatřiceti Joycem sledovaných měst ke čtyřiceti bojkotům. Byly vedeny 242 Nancy Abelmann a John Lie, Blue Dreams: Korean Americans and Los Angeles riots (Cambridge: Harvard University Press, 1997), 159–60. 243 Pyong Gap Min, Caught in The Middle: Korean Communities in New York and Los Angeles (Berkeley: University of California Press, 1996), 97–98. 244 Joyce analyzoval co možná největší objem periodik, proto lze výsledky jeho výzkumu považovat za nejspolehlivější, co se četnosti a charakteru konfliktů týče. Joyce, No Fire Next Time, 18. 245 V literatuře: „Los Angeles riots“ obvyklý název konkrétních nepokojů z roku 1992, které vypukly v reakci na rozsudek vynesený nad Rodney Kingem. Podobně se stal pojmem „Red Apple Boycott“, který lze překládat jako „Bojkot potravin červené jablko“. Tento název bojkotu je však na rozdíl od výrazu „losangeleské nepokoje“ poměrně krkolomný, a proto název bojkotu autorka ponechává v původní anglické verzi. 246 Atlanta, Berkeley, Chicago, Dallas, Fort Worht (Texas), Indianapolis, Inglewood (Kalifornie), Los Angeles, Miami, New York, Orlando, Philadelphia, Washington. Joyce, No Fire Next Time, 12. 54 proti jednomu či několika obchodům najednou, blešímu trhu, či celému korejskému obchodnímu domu. Některé byly spuštěny247 zprávami o násilí mezi černošským zákazníkem a korejským prodavačem. Začátky konfliktů často probíhaly jak podle šablony. Prodávající v korejském obchodě nařkl nakupujícího Afroameričana z pokusu o krádež a ten naopak argumentoval tím, že byl napaden. 248 V jiných případech začali Afroameričané bojkotovat korejské obchody bez počátečního incidentu mezi zákazníkem a prodavačem na protest proti příliš vysokým cenám (pokud byli protestujícími zákazníci), proti příliš nízkým cenám (pokud byli protestujícími konkurenční černošští prodavači), proti nezdvořilému zacházení prodavačů se zákazníky, proti prodeji alkoholu v sousedství, které už bylo přesycené obchody s alkoholem. Dalším důvodem mohlo být, že Korejci odmítali přispívat k rozvoji černošské komunity, ve které pracovali a ze které podle Afroameričanů jen odnášeli peníze. Charakteristické pro bojkoty bylo, že se požadavky protestujících v téměř všech případech stupňovaly. 249 Protesty zprvu většinou probíhaly formou nenásilných demonstrací a pochodů a byly vedené členy černošských lokálních organizací. Některých se účastnili i afroameričtí pastoři, jiné organizovali studenti. Jen v jediném případě se protestů účastnila i odnož tradiční černošské organizace bojující za občanská práva, Národní asociace pro pokrok barevného obyvatelstva (National Association for the Advancement of Colored People, NAACP). Protesty před obchody mohli spontánně začít obyvatelé dané čtvrti, protože byli vyburcováni zprávami o napadení nebo urážení černocha Korejcem a následnými pocity křivdy.250 Počet účastníků s průběhem bojkotu kolísal, v průběhu týdne se obvykle účastnilo jen několik aktivistů, pouze výjimečně dosahovala účast nad sto lidí. Účastníky bojkotů obvykle nebyli spontánně protestující obyvatelé sousedství, ale členové místních organizací a k bojkotům byli mobilizováni.251 Místní asociace reprezentující korejské obchodníky se snažily vyjednávat s protestujícími o ukončení bojkotů a v několika případech organizovaly mezi krajany finanční sbírky na podporu postižených obchodníků. I některé místní organizace Afroameričanů se snažily podílet na vyřešení sporů. Asi v polovině případů se pokoušeli zprostředkovat řešení státní činitelé, především starostové či členové městských rad. Délka bojkotů se značně lišila; některé trvaly jeden či dva dny, nejdelší Red Apple Boycott v New Yorku trval déle než rok. Průměrná délka byla zhruba padesát dní. Nejčastěji byly bojkoty ukončeny díky dohodě mezi znesvářenými stranami. Obvykle to znamenalo, že Korejci 247 V textu jsou zmiňovány i některé okamžité spouštěče dlouhodobějších konfliktů (např. spor mezi zákazníkem a prodávajícím o cenu zboží). Tyto události nejsou v práci považovány za příčiny konfliktů mezi zkoumanými skupinami a jejich uvedení logicky patří do popisu konfliktů. 248 Joyce, No Fire Next Time, 13. 249 Ibid., 12–13. 250 Joyce, No Fire Next Time, 87; Yoon, On My Own, 182. 251 Joyce, No Fire Next Time, 14. 55 najali černošské zaměstnance, přislíbili finanční podporu černošským komunitám či změnili způsob fungování podniku. Bojkoty také někdy končily z důvodu finančních nesnází vlastníka obchodu, který jej buď zavřel, nebo prodal. 252 Tisk informoval o šestašedesáti násilných incidentech v šestnácti253 ze třiceti devíti Joycem sledovaných měst. Mnohé z nich se přirozeně kryly s místy, kde docházelo k bojkotům. V jedenácti případech se jednalo o trestné činy proti majetku (krádeže, výtržnosti, nebo vrhání zapálených předmětů) a pětapadesátkrát došlo k napadení osoby. Dvě napadení skončila smrtí Korejce. Došlo i ke střelbě a v převažujícím množství případů byli střelci Afroameričané. 254 Tento výčet konfliktů práce nepovažuje za kompletní, ale spíše reprezentativní přehled střetů v celoamerickém kontextu. Joyce sebraná data komentuje s tím, že ke konfliktům mezi Korejci a Afroameričany docházelo na více místech a četněji, než se všeobecně myslí. Podotýká ale, že to neznamená, že by se běžně vyskytovaly v jejich denním soužití. Obzvláště výjimečné pak byly případy kolektivního násilí. 255 Sociolog Kwang Chung Kim pozoroval, že konflikty vždy probíhaly v jedné ze tří forem: hromadné násilí, bojkoty nebo osobní spory. Všechny tyto formy se podle něj vyznačovaly čtyřmi shodnými rysy. Zaprvé tím, že se odehrávaly mezi jasně vymezenými skupinami lidí. Hranice jsou zřetelně formulované etnicky i rasově, skupiny jsou často odděleny i místem bydliště a zároveň mají rozdílné ekonomické role: zaměstnavatelé versus zaměstnanci či obchodníci versus zákazníci. Zadruhé, tyto konflikty se odehrávají v neinstitucionalizovaných podmínkách a tedy nepodléhají pravidlům, ustanoveným zvykům a jiným vnějším omezením, která by je regulovala. To, co je formuje, jsou naopak osobní anebo skupinové postoje, pocity a agrese jednotlivců nebo zainteresovaných skupin. Zatřetí, jelikož se konflikty obvykle neodehrávají v rámci institucí, do jejich průběhu zasahují nepředpokládané faktory, které na první pohled nemají přímou spojitost s původním stavem konfliktu. Mohou jimi být například osobní povaha jednotlivců, či politická pozice afroamerických vůdců bojkotů v černošských komunitách. Začtvrté, obě skupiny často přehánějí a zveličují prožitá poškození a nespravedlnosti způsobené druhou stranou – také proto, aby ospravedlnily sebe.256 Ibid., 16. Atlanta, Baltimore, Berkeley, Boston, Chicago, Dallas, Fort Worth, Inglewood, Long Beach, Los Angeles, New York, Orlando, Philadelphia, San Francisco, Tacoma, Washington. Joyce, No Fire Next Time, 16. 254 Ibid., 16–17. 255 Ibid., 20. 256 Kim, „Conclusion“, 236–37. 252 253 56 Red Apple Boycott v New Yorku Nejdelší a nejvyhrocenější bojkot proběhl v Brooklynu. Začal po incidentu mezi haitskou zákaznicí a korejským manažerem obchodu Red Apple 18. ledna 1990. Přesný průběh této události není znám. Policisté našli zákaznici ležet na zemi. Haiťanka tvrdila, že ji Korejec fyzicky napadl poté, co odmítla zaplatit plnou cenu nákupu. Manažerova verze konfliktu zněla tak, že zákaznice úmyslně spadla na zem a odmítala vstát. Muž byl obžalován, ale v lednu 1991 byl obvinění zproštěn.257 Asi hodinu po incidentu se před obchodem začali spontánně srocovat lidé ze sousedství a protestovat proti údajnému „útoku Korejců na černošku“. Přestože se vedoucí představitelé zájmových organizací obou znesvářených stran společně snažili ujednat podmínky rychlého ukončení protestů, nepodařilo se jim to. S postupem času převzali organizační a ideologické vedení bojkotu radikální černošští aktivisté z černošského nacionalistického hnutí December 12th Movement, kteří již vedli podobné akce v minulosti. Jejich přispěním se hlavní téma aktivit rozšířilo z protestů proti špatnému zacházení s černými zákazníky v boj Afroameričanů za ekonomickou kontrolu nad černošskými sousedstvími. Další témata, která se při akcích objevovala, bylo neadekvátní zastoupení Afroameričanů v politice, policejní brutalita vůči černochům a bělošský rasismus – témata, která mohla získat podporu a mobilizovat různé černošské skupiny, které nebyly přímo zainteresované na tomto konkrétním konfliktu. Vyhlášeným cílem akce byly trestní postih viníka a uzavření obchodu, formálně tedy ne boj proti Korejcům jako rasové skupině.258 Ostatní Korejci se obávali z rozšíření bojkotů na další korejské podniky. Bojkoty podnítily etnickou solidaritu Korejců a do konfliktu se zapojovaly korejské organizace, které vybíraly materiální pomoc pro postižené obchodníky. Tím získával konflikt čím dál více rasovou dimenzi a přestal být omezen na konkrétní dva bojkotované obchody.259 Majitelé je chtěli prodat, ale korejská komunita silně naléhala na jejich udržení.260 V konfliktu se posléze začalo jednat o to, která ze stran vydrží a vyhraje.261 Bojkot byl ukončen až poté, co majitel, který byl zproštěn viny, svůj obchod prodal a odstěhoval se jinam. Min, Caught in the Middle, 77–78. Joyce, No Fire Next Time, 85–93. 259 Bojkot se rozšířil i na korejský obchod Church Fruits, který se nacházel naproti Red Apple a jehož majitel neměl do dne incidentu v Red Apple s majitelem druhého obchodu nic do činění, tyto obchody byly konkurenční. Ale zaměstnanec z Red Apple se běžel schovat před protestujícími do protilehlého Church Fruits, čímž způsobil, že si bojkotéři začali tyto dva obchody spojovat. Bojkot tak byl veden proti oběma. Min, Caught in the Middle, 77. 260 Joyce, No Fire Next Time, 93–96. 261 Yoon, On My Own, 183. 257 258 57 Losangeleské nepokoje roku 1992 Losangeleských nepokojů se aktivně účastnili či do nich byli zataženi lidé všech etnických skupin: europoidní, Afroameričané, Hispánci i Asiaté. Přesto se o těchto konfliktech často hovoří jako o konfliktech černošsko-korejských. Mnozí autoři262 z této desinterpretace viní právě média. Dne 16. března 1991 došlo mezi Soon Ja Du, manželkou majitele korejského obchodu s lihovinami Empire Liquor v South Central Los Angeles, a patnáctiletou Afroameričankou Latashou Harlinsovou k nedorozumění při placení za nákup. Odehrála se hádka a rvačka, která vyvrcholila zastřelením černošky. 263 Policie prohlásila, že šlo o zabití, které nemělo rasový motiv, nýbrž k němu došlo kvůli sporu se zákazníkem.264 Hned další den majitelé Empire Liquor zavřeli. Afroamerický starosta Los Angeles Bill Bradley se sešel s představiteli korejské i černošské komunity a bylo vydáno společné prohlášení, že čin je politováníhodný, ale neměl by být interpretován rasově. Napětí se jim však už nepodařilo utlumit, před zavřeným obchodem začaly demonstrace. Měsíc po zabití se objevilo asi deset odvetných akcí, které nebyly namířené jen vůči paní Du, ale i vůči jiným Korejcům. Jejich společným motivem bylo, stejně jako v New Yorku a předchozích bojkotech, získání ekonomické převahy Afroameričanů v jejich rezidenčních čtvrtích a volání po odchodu Korejců, kteří se nechovají k zákazníkům slušně. 265 V říjnu 1991 byl vynesen rozsudek a paní Du byla uznána vinnou z úmyslného zabití (ne vraždy). Hrozilo jí až šestnáct let vězení, nakonec ale byla propuštěna na kauci, porota totiž přihlédla k okolnostem případu a prostředí, kdy byl Empire Liquor opakovaně vykrádán a její syn zde byl ohrožován na životě. Paní Du navíc neustále tvrdila, že střelba byla nehoda. Výsledek soudního procesu však rozezlil černé aktivisty. Další vlnu hněvu rozdmýchalo listopadové snížení trestu paní Du na podmínečný trest pěti let bělošskou soudkyní Karlinovou.266 Z policejních záznamů vyplývá, že od tragického incidentu v Empire Liquor prudce vzrostl počet trestných činů, které pramenily z rasové nenávisti. Zároveň a bez souvislosti s tímto případem probíhal dlouhodobý bojkot podniku korejského John´s Liquor Afroameričany.267 Do kontextu pozdějších Losangeleských nepokojů krom výše uvedeného incidentu patří také aféra a soudní proces týkající se incidentu mezi losangeleskou Abelmann a Lie, Blue Dreams, Kwang Chung Kim, Koreans in the Hood, Patrick D. Joyce, No Fire Next Time. 263 „Latasha Harlins“, AllExperts, internetová encyklopedie, http://en.allexperts.com/e/l/la/latasha_ harlins.htm (staženo 29. 4. 2010). 264 Yoon, On My Own, 184. 265 Ibid., 184–186. 266 Joyce, No Fire Next Time, 143–45. 267 Ibid., 146–47. 262 58 policií a afroamerickým řidičem Rodney Kingem. Třináct dní po zabití Harlinsové bílí policisté brutálně zmlátili Kinga za to, že jel příliš rychle. Podle výpovědí dalších Afroameričanů toto nebyl výjimečný případ, bílí policisté se k zadrženým černochům v Los Angeles chovali často násilnicky bez sebemenších postihů od nadřízených. Kingův případ je velmi důležitý, protože byl zachycen na videozáznamu a u soudu tak mohl být předložen jasný důkaz o brutálním zacházení policie s černochy a tedy o přetrvávající rasové diskriminaci. Dne 29. dubna 1992 pak byl porotou skládající se výhradně z bělochů vynesen rozsudek nad bílými policisty – byli zproštěni viny. 268 Tento zjevně nespravedlivý rozsudek, který policisty, přes jejich naprosto nepřípustné chování ve službě a porušení zákona, osvobodil, vyprovokoval Afroameričany už několik minut po zveřejnění k hlasitým projevům nesouhlasu. Napadali bělošské, hispánské a asijské řidiče a jejich útoky se zaměřily i na korejské podniky. Při všech těchto akcích zaznívala jména Rodneyho Kinga a Latashy Harlinsové, protože na jejich případy se nahlíželo jako na ukázky selhání amerického soudního systému. Korejské obchody nebyly náhodně rabovány rozbouřeným davem, ale byly úmyslně vybírány za cíle – byly označeny sprejem a pak zapáleny. 269 Do rabování se vedle Afroameričanů k překvapení Korejců zapojili často i Hispánci. Čtvrť Koreatown byla v centru nepokojů, a když korejská komunita pochopila, že policie jejich bezpečnost bránit nebude, zorganizovali Korejci vlastní domobranu a začali se ozbrojovat, aby bránili svůj majetek a životy.270 Výtržnosti trvaly šest dní. Policie nebyla na nepokoje připravena, nebyla schopna adekvátně reagovat a výtržnosti se tak bez kontroly šířily. 271 Lidé i podniky v oblasti South Central Los Angeles se stali terči výlevů černošské zloby. Afroamerický starosta Los Angeles Bill Bradley, požádal guvernéra Kalifornie o zásah Národní gardy a varoval občany, aby se nezdržovali na ulicích.272 Až šestý den se policii a kalifornské Národní gardě podařilo obnovit pořádek.273 268 Richard A Serrano, Tracy Wilkinson, „All 4 in King Beating Acquitted, Violence Follows Verdicts; Guard Called Out, Trial: Governor Deploys Troops at Mayor’s Request after Arson, Looting Erupt. Ventura County Jury Apparently Was Not Convinced that Videotape Told the Whole Story“, Los Angeles Times, 30. 4. 1992, http://articles.latimes.com/1992-04-30/news/mn-1891_1_king-beating/2. (staženo 19. 3. 2011). 269 Joyce, No Fire Next Time, 149. 270 Ashley Dunn, „King Case Aftermath: A City In Crisis, Looters, Merchants Put Koreatown Under the Gun Violence: Lacking Confidence in the Police, Employees and Others Armed Themselves to Protect Mini-mall”, Los Angeles Times, 1. 5. 1992, http://articles.latimes.com/1992-05-02/news/mn1281_1_police-car/2. (staženo 8. 5. 2011). 271 Christopher M. Schnaubelt, „The 1992 Los Angeles Riots, Lessons in Command and Control from the Los Angeles Riots“, California State Military Museum, http://www.militarymuseum.org/LARiots1. html. (staženo 19. 5. 2011). 272 Serrano, Wilkinson, „All 4 in King Beating Acquitted”. 273 „LA Riots“, The history of South Central Los Angeles, www.southcentralhistory.com/la-riots.php (staženo 22. 4. 2011). 59 Losangeleské výtržnosti z roku 1992 pravděpodobně představují nejhorší nepokoje v Americe 20. století, s více než 16 000 zatčenými, 2 000 zraněnými, 500 požáry a 52 mrtvými. Škoda, kterou Korejci utrpěli, čítala téměř polovinu celkové škody – dosáhla výše 400 milionů dolarů a týkala se 2 500 korejských podniků v Los Angeles.274 Vztahy mezi Korejci a Afroameričany, kteří se setkávali při nákupech v korejských obchodech v chudých centrech amerických velkoměst nebyly vždy bezproblémové, v mnoha amerických velkoměstech docházelo z různých příčin ke sporům, fyzickým napadáním, či bojkotům korejských obchodů. Za nejhorší z projevů sporů mezi těmito etniky jsou považovány Losangeleské nepokoje z přelomu dubna a května 1992. Psychologický přístup k vysvětlení příčin konfliktů Odborníci z různých společenskovědních odvětví se pokouší o vysvětlení příčin konfliktů pomocí teorií a výzkumů, obvykle v rámci společenské disciplíny, jíž se zabývají. Záměrem dalších částí práce je představení oblastí, z nichž mohou konflikty pramenit. Následující kapitola představuje vědci diskutované psychologické důvody pro vznik konfliktů. Výchozím bodem této kapitoly je popis mediální interpretace konfliktů, druhá část kapitoly poukazuje na nedostatečnosti této interpretace. Dále je popsáno běžné soužití etnik a z čeho vychází nejčastější příčiny sporů. Poslední část je zaměřena na výzkumy vědců, kteří příčiny konfliktů nacházejí na psychologické úrovni – ve způsobu přemýšlení účastníků konfliktů a tvorbě vzájemných negativních stereotypů. Střet „vzorové menšiny“ a „městské spodiny“ Mnozí autoři zkoumající problematiku černošsko-korejských konfliktů kritizovali, že média při informování o konfliktech zdůrazňovala etnicitu participujících. S etnickým rámcem interpretace konfliktu nesouhlasili, protože automaticky vnucuje příčinu střetu – rasovou nesnášenlivost. Konflikty byly mediálně interpretovány, jak se vědci shodují, jako střetnutí mezi „vzorovou menšinou“ a „městskou spodi- Los Angeles Police Department, oficiální webové stránky, http://www.lapdonline.org/search_ results/content_basic_view/1132 (staženo 4. 4. 2011); Joyce, No Fire Next Time, 150. 274 60 nou“, 275 kulturními konstrukty, které v „korektní řeči“ nahrazují (a zároveň do sebe inkorporují) rasové charakteristiky obou skupin.276 Společenská teorie „vzorové menšiny“277 se v médiích poprvé objevila již v šedesátých letech. V osmdesátých letech byla všeobecně známým a mezi politiky, médii i populací rozšířeným konceptem definujícím asijské imigranty. 278 Asiaty vykreslovala jako vzorovou minoritu tím, že vyzdvihovala jejich chvályhodné vlastnosti a schopnosti. Typický Asijec a podle médií tedy člen „vzorové menšiny“ měl mít akademické vzdělání, měl být tichý, pracovitý a měl usilovat o rychlou integraci do americké společnosti. To, co jej však zásadně odlišovalo od všech ostatních menšin, byl jeho pracovní úspěch, kterého dosáhl vlastní tvrdou prací a navzdory osobním i společenským znevýhodněním se o sebe v novém prostředí dokázal postarat a nebral Američanům, na rozdíl od jiných přistěhovalců a etnických menšin, práci.279 Právě schopnost zaměstnat sebe a vytvořit další pracovní místa měla být podle mediální teze součástí „přirozených sklonů Korejců“, které měly vycházet z etnických a kulturních tradic asijských imigrantů.280 „Městská spodina“ měla v americké společnosti znázorňovat pravý opak „vzorové menšiny“. Nelichotivá definice nejchudších vrstev městského obyvatelstva nabyla popularity v mediálním a politickém diskurzu osmdesátých let za konzervativních vlád prezidentů Reagana a Bushe. Tato společenská vrstva se měla, krom jiného, vyznačovat chronickou chudobou. Profesorka antropologie a americko-asijských studií Nancy Abelmannová a sociolog Lie přibližují význam tohoto slovního spojení a v něm obsaženého stereotypu, když citují článek uveřejněný v The Economist: 275 „Městská spodina“, anglicky „urban underclass“, výraz vypůjčený od Abelmann a Lie, Blue Dreams, 170. Mediální interpretace viz např. Abelmann a Lie, Blue Dreams, 159–80; Kim, Bitter Fruit, 2; Lee, „The Dynamics“, 91; King-Kok Cheung, „(Mis)interpretations and (In)justice: The 1992 Los Angeles “Riots” and “Black – Korean Conflict”“, MELUS 30, č. 3 (podzim 2005): 12, http://www.jstor.org (staženo 21. 4. 2010), Ronald Takaki, Strangers from a Different Shore: A History of Asian Americans (New York: Penguin Books, 1989), 474–75. 276 Chih-Chieh Chou, „Critique On the Notion of Model minority: An Alternative Racism to asian American?“, Asian Ethnicity 9, č. 3 (říjen 2008): 221, http://www.ebscohost.com (staženo 19. 4. 2011). 277 Pro typický článek o korejském těžce odpracovaném úspěchu viz např. Michael Daly, „Makin it: The Saga of Min Chul Shin and His Family Fruit Store“, New York (prosinec 1982): 32–38, http://books. google.cz/books?id=A-gCAAAAMBAJ&pg=PA32&lpg=PA32&dq=1982,+new+york:+makin+it+t he+saga&source=bl&ots=YKqCHSXz-D&sig=BFMJhAiOBY39KEvOq7ScQMqLAOI&hl=cs&ei= MxG8TZ2kJIzCswbtsJX_BQ&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=1&sqi=2&ved=0CBgQ 6AEwAA#v=onepage&q&f=false (staženo 5. 5. 2011). 278 „Vzorová menšina“, anglicky „model minority“, Abelmann a Lie, Blue Dreams, 165, 175. Pro rozbor mediální konstrukce „vzorové menšiny“ a její použití viz např. Kathy H. Rim, „Model, Victim, or Problem Minority? Examining the Socially Constructed Identities of Asian Origin Ethnic Groups in California’s Media“, Asian American Policy Review 16, (2007): 40–42, http://www.ebscohost.com (staženo 15. 4. 2011); Chou, „Critique on the Notion“, 219–27. 279 Kim, Bitter Fruit, 45, Abelmann a Lie, Blue Dreams, 165. 280 Tím je myšlen především konfucianismus, kde je kladen důraz na tvrdou práci, respekt, sebezapření, obětavost pro rodinu atd. Chou, „Critique on the Notion“, 220–21, Abelmann a Lie, Blue Dreams, 166–67. 61 „Když Američané mluví o „spodině“ ve svých městech ..., myslí tím chudé, avšak zdravé mladé lidi, kteří nemohou nebo nechtějí pracovat, ale každopádně nemají zaměstnání. Můžeme si je živě představit jako svobodnou matku, která žije ze státní sociální podpory, či mladého muže, který střídá jednu dívku za druhou a prodává drogy, aby se protloukl. Odhady velikosti této „spodiny“ se významně liší, od 5 % do 50 % všech chudých, což představuje 2 až 15 milionů lidí. Dvě třetiny z nich jsou černoši, desetina Hispánci.“281 Tato společenská třída se podle ve společnosti rozšířeného diskurzu měla zjevně skládat z černých Američanů, kteří byli negativně stereotypizováni jako lidé uzavření v ghettech v centrech měst, žijící mimo většinovou společnost a jí přijímané hranice. Měli se vyznačovat deviantním chováním a špatnými návyky, malou schopností plánovat budoucnost, se sklony k rezignaci. Takováto kultura společně s nefungující rodinou byly médii i politiky označovány za příčiny ekonomického neúspěchu Afroameričanů obývajících centra velkoměst.282 Protikladné kulturní konstrukty byly používány k vysvětlení rozdílné míry úspěšnosti mezi menšinami: černoši byli neúspěšní kvůli své lenosti, která byla zakořeněna v jejich kultuře. Média tím dále vysvětlovala i vznik střetů: zoufalá bytová a ekonomická situace měla vést Afroameričany k frustraci, kterou si vylévali na korejských obchodnících, kteří je dráždili svým zdánlivým ekonomickým úspěchem.283 Média nezapomínala zmiňovat ani kulturní bariéry, jako jsou omezené jazykové schopnosti Korejců a rozdílné pohledy na přijatelnost chování, které měly dále vyostřovat napětí mezi obchodníky a jejich černošskými zákazníky. Konfliktní chování černochů vůči Korejcům bylo podle médií emocionální a dokonce iracionální.284 Kritika mediální interpretace Je zjevné, že mediální vysvětlení příčin konfliktů mezi Korejci a černochy využívající společenských konstruktů „vzorové menšiny“ a „městské spodiny“ bylo povrchní a poplatné obecně přijímaným vzorcům přemýšlení většiny Američanů o popisovaných minoritách. Popularita výše nastíněné teorie je nejspíše založena na tom, že souhlasí s americkým autostereotypem otevřené a spravedlivé společnosti rovných příležitostí, který byl v osmdesátých letech utvrzován oficiální konzervativní politickou reprezentací státu. Konstrukt vzorové menšiny dokazuje, že rasa není pře- Abelmann a Lie, Blue Dreams, 171. Ibid. 283 Pyong Gap Min, ed., Asian Americans: Contemporary Trends and Issues (Thousand Oaks: Pine Forge Press, 2002), 243; Abelmann a Lie, Blue Dreams, 163–165. 284 Kim, Bitter Fruit, 4–6; Min, Asian Americans, 243. 281 282 62 kážkou pro dosažení „amerického snu“, jediné, na čem v takové společnosti závisel úspěch, byly osobní talent a snaha každého člověka. 285 Tento pozitivní pohled Američanů na sebe samé samozřejmě neodpovídal realitě. Období, jež následovalo po velkém boji za občanská práva, se v žádném případě nevyznačovalo společenskou a institucionální barvoslepostí, kdy by aktéři v americké společnosti nečinili rozdíly mezi většinovou bílou populací a menšinovými etniky. Právě naopak. Na mnoha úrovních a mnohými způsoby byla v americké společnosti osmdesátých a devadesátých let prováděna rasová diskriminace. Jako příklady lze uvést přetrvávající sídelní segregaci, či diskriminaci při výběru vhodného adepta do zaměstnání. Slovní urážky či fyzická napadení černochů i Asiatů ze strany bílých Američanů nebyla výjimkou. 286 Stereotypní klasifikace Korejců jako členů vzorové menšiny proti etniku poštvávala členy ostatních etnických menšin, protože jim byli předkládáni jako vzor úspěchu a důkaz nedostatečné snahy ostatních menšin především té největší, Afroameričanů. Argumentace příkladem vzorové menšiny také vyvracela tvrzení Afroameričanů o přetrvávající diskriminaci menšin ze strany většinové bílé společnosti.287 Abelmannová a Lie a mnoho dalších autorů tvrdí, že teze o „vzorové menšině“ je ideologickým konceptem spíše než odrazem společenské reality USA. Korejci, stejně jako ostatní Asiaté ve Spojených státech, nejsou jednolitou skupinou.288 Je pravda, že medián příjmu korejských rodin byl lehce nad celoamerickým průměrem, nadprůměrný je však i počet Korejců pod hranicí chudoby, 289 tento fakt tedy jasně dokládá mylnost teze o jakýchsi kulturních předpokladech, které by byly sdílené všemi Korejci a vedly k vynikajícím ekonomickým výkonům. Je však dokázáno, že nadprůměrné množství Korejců podnikalo a pravděpodobně proto byli v této oblasti více viditelní.290 Stejně tak je nesprávné prezentovat všechny Afroameričany jako součást „městské spodiny“, neboť existují statisticky podložené důkazy o ekonomické i společenské mobilitě Afroameričanů, což dokazuje především míra jejich vystěho- Seymour Martin Lipset, Dvousečná zbraň: Rub a líc americké výjimečnosti (Praha: Prostor, 2003), 26, 7, 130; Abelnan a Lie, Blue Dreams, 175–80, Kim, Bitter Fruit, 45. 286 Jako doklad je možno předložit dobře známý případ z roku 1989, kdy byl Američan čínského původu brutálně umlácen k smrti dvěma bělochy. Muži si na něm vylévali svůj vztek ze ztráty zaměstnání v automobilovém průmyslu a za příčinu své nezaměstnanosti považovali japonskou automobilovou konkurenci expandující na americký trh. Za svůj čin nebyli tito muži potrestáni vězením. Případ mimochodem dokládá i nedostačující schopnost většiny Američanů rozlišit od sebe Asiaty z různých etnik. Lipset, Dvousečná zbraň, 141–42; Kim, Bitter Fruit, 48; Takaki, Strangers, 13. 287 Takaki, Strangers, 478. 288 Abelnann a Lie, Blue Dreams, 167–68. 289 Yoon, On My Own, 97. 290 Více k podnikání Korejců viz část Korejské podniky v chudých afroamerických čtvrtích. 285 63 vávání z chudinských center měst. 291 Ani Afroameričany, kteří v chudých oblastech žijí, není možné považovat za monolitní skupinu, liší se jak ekonomicky, názorově a v některých městech i etnicky. Vzájemná stereotypizace Studium kultur obou etnik však není možné odmítnout jen proto, že některé jejich aspekty byly desinterpretovány jako „kulturní predispozice“ k ekonomickému výkonu. Při hledání příčin konfliktů je třeba zkoumat reálné denní soužití etnik a všechny dílčí faktory, které ho ovlivňovaly. K tomu nezbytně patří způsob přemýšlení etnik o sobě navzájem, který jak se zdá, byl silně ovlivněn stereotypizací vznikající na základě kulturních rozdílů a také přijímání rasových názorů většinové bílé americké populace. Spojování rasových a ekonomických aspektů soužití Následující oddíl práce přibližuje reálné denní soužití etnik a poukazuje na prolínání dvou nejvýznamnějších témat, která se v konfliktech objevovala: rasy a ekonomiky. Výzkum příčin černošských bojkotů dvou newyorských korejských obchodů v roce 1990 socioložky Jennifer Leeové vyvracel médii často prezentovaný obraz chudých černých sousedství. Ta měla být podle médií neustále velmi nepřátelsky naladěná vůči přicházejícím imigrantům a konflikty měly vycházet ze špatných vztahů mezi korejskými obchodníky a černými zákazníky. Leeová však při svém terénním výzkumu vztahů mezi černými zákazníky a prodavači v korejských obchodech v New Yorku vypozorovala, že denní realita je zcela jiná. Vztahy mezi etniky nevypadaly jako neustálý rasový boj, nýbrž byly charakteristické prozaičností, rutinou a účelností.292 Spory se vyskytovaly, ale představa, že vznikaly mezi všemi zákazníky a všemi obchodníky neodpovídá realitě. Pro úplný obraz soužití etnik a pochopení dynamiky jejich vztahů je třeba vzít v potaz, že realita života v chudých černošských sousedstvích není stejná jako v ostatních amerických sídelních oblastech. Převážně afroamerická populace čtvrtí, ve kterých Korejci podnikali, se vyznačovala vysokou mírou chudoby, nezaměstnanosti, užíváním drog, neukončeného středoškolského vzdělání a vězněných osob, stejně jako přítomností násilnických gangů. 293 Čas od času se objevovaly případy Lipset, Dvousečná zbraň, 138, 141–42. Lee, Jennifer, „From Civil Relations to Racial Conflict: Merchant-Customer Interaction in Urban America“, American Sociological Review 67, č. 1, (únor 2002): 77, 83, http://www.jstor.org (staženo 11. 3. 2010). 293 InChul Choi cituje chicagské statistiky, podle kterých míra obyvatel pod hranicí chudoby některých čtvrtí, kde Korejci obchodovali, dosahovala až 65 %, a chicagský průměr nezaměstnanosti Afroameričanů ve věku 16–19 let dosáhl 46 %. Choi, InChul, „Contemplating Black-Korean Conflict in Chicago“, in Koreans in the Hood: Conflict with African Americans, ed. Kwang Chung Kim (Baltimore: The Johns Hopkins University Press, 1999), 165. 291 292 64 zabití prodavače Afroameričanem, ozbrojených přepadení a vykrádání korejských podniků, prakticky denně pak drobné krádeže. Kupříkladu v Chicagu se podle statistik v roce 1991 v korejských obchodech událo dohromady 423 nahlášených případů loupeží a krádeží nebo pokusů o ně. V roce 1992 nahlásili podnikatelé celkem 799 případů drobných krádeží, což bylo podle Choiova průzkumu zhruba pět krádeží na obchod za rok. 294 Sociolog Choi, který výzkum prováděl, logicky zdůvodňuje, že takovýto způsob soužití komplikoval vztahy mezi obchodníky a zákazníky. Tato zkušenost, která primárně nesouvisela s rasou, hrála v černoško-korejském konfliktu významnou roli.295 Prodavači si ji totiž spojili s barvou pleti zákazníků a zobecnili na všechny Afroameričany, čímž se podél etnické hranice utvořily dvě strany konfliktu. Prodavači si zvykli černošské zákazníky podezřívat a sledovat je při nákupu, 296 což černošští zákazníci pokládali za neuctivé chování, na které si i stěžovali.297 Mezi skupinami tak existovalo latentní napětí. Stížnosti Afroameričanů se týkaly především dodatečných služeb poskytovaných Korejci, např. neochoty vyměňovat zboží či za něj vracet peníze298 a pak obecně nepříjemného zacházení s klienty.299 Korejci tvrdili, že rezervovanost, černochy interpretovaná jako nevlídnost, je chování založené na jiných kulturních zvyklostech, ne diskriminace.300 Kyeyoung Park však poukazuje na permanentní přepracovanost obchodníků a na fakt, že věděli, že vstřícné zacházení s chudými zákazníky, na které hleděli svrchu, by jim Korejci na téma černošské kriminality prý i vtipkovali: „Our lives are at stake for our livelihood.“ Choi, „Contemplating“, 166. Choi uvádí, že Korejská organizace KACS (Korean American Community services) uvedla 4 případy zabití korejského obchodníka Afroameričanem, a 5 případů zranění, toto číslo však Choi nepovažuje za konečné. V roce 1991 se v chicagských korejských obchodech událo dohromady 423 nahlášených případů loupeží a krádeží nebo pokusů o ně. V roce 1992 nahlásili podnikatelé celkem 799 případů drobných krádeží, což je zhruba 5 krádeží na obchod a rok. Ibid., 166. 295 Ibid., 165. 296 Spojení opakujícího se chování člověka s jeho vnějšími charakteristikami, jako je barva pleti, a následná generalizace chování na všechny příslušníky skupiny, která se vyznačuje stejnými vnějšími znaky jako daný jedinec, není překvapující, mnohé sociologické testy a studie potvrzují, že jde o běžný lidský psychologický pochod. Proces je dobře vysvětlen na příkladu stereotypizace špatného ekonomického postavení Afroameričanů bělochy v USA: Autoři poukazují na to, že i malá korelace mezi negativním jednáním a rasou stačí k negativní stereotypizaci skupiny: Takže i když počet Afroameričanů, kteří náleží k střední třídě stále roste a pouze 29 % chudých Američanů tvoří černoši, bílí Američané věří, že více než 50 % chudých v USA jsou černoši. Není důvod předpokládat, že stejná stereotypizace a generalizace nefungovala i v případě Korejců, kteří měli negativní předsudky vůči všem Afroameričanům, které mohli zobecnit pouze z několika špatných zkušeností s nimi. Timothy Brezina, Kenisha Winder, „Economic Disadvantage, Status Generalization, and Negative Racial Stereotyping by White Americans“, Social Psychology Quarterly 66, č. 4 (2003): 402–407, http://www.proquest.com (staženo 27. 4. 2011). 297 Choi, „Contemplating“, 166–69. 298 Při bojkotech zaznívala hesla jako No respect, no dollars“, „no exchange, no refund“, ibid., 158. 299 Ibid., 158. 300 Odvolávali se na zvyky jihovýchodní Asie a argumentovali, že zatímco americká kultura je velmi otevřená a plná úsměvů, prostředí, odkud oni pocházeli, bylo odlišné, např. směje-li se v Koreji žena na cizince, může to být vnímáno jako nevhodné, nepřiměřené chování. Podle Parka toto ale byla spíš jen výmluva. Argumentuje, že takové tradice a zvyky platily možná na venkově, ale většina imigrantů 294 65 mnoho finančního prospěchu nepřineslo. V bohatých bílých sousedstvích by se podnikatelé pravděpodobně chovali vstřícněji, jinak by k nim zákazníci přestali chodit.301 Tento přístup dokládá i přiznání jednoho z obchodníků: „Upřímně řečeno, hledíme na černé svrchu a vůbec se to nezměnilo. Ovšemže větší problém je na straně černochů než obchodníků, náš postoj se ale nakonec musí změnit. Někteří obchodníci jsou vůči zákazníkům ... arogantní, protože vydělávají málo peněz. ... musíme také přemýšlet nad tím, jak zacházíme s každým zákazníkem a také zaměstnancem.“302 Černoši si také stěžovali, že se vůči nim Korejci chovali „rasisticky“. Za rasistické chování považovali to, že ačkoli Korejci měli obchody v jejich čtvrtích, nezaměstnávali je a jen odnášeli z jejich komunity peníze. Korejci to vysvětlovali tak, že prý nezaměstnávali černochy, protože nemohli mnoho platit a museli se spoléhat na rodinnou práci, aby ušetřili na výdajích. Argumentovali i tím, že nákupem a opravami nefunkčních obchodních prostor komunitě naopak prospívají. Někteří Korejci ale nepokrytě přiznávali, že nezaměstnávají černochy, protože jsou nespolehliví.303 Míra zaměstnanosti černochů v korejských podnicích se lišila podle lokálních podmínek v každém městě a v každém podniku. Záleželo na velikosti daného zařízení, tlaku černochů na to, aby je Korejci zaměstnávali, přítomnosti jiných etnických menšin v lokalitě apod. Např. v Chicagu zaměstnávalo Afroameričany ve vymezeném období více než 75 % korejských podniků, zatímco v Los Angeles pouze 16 %.304 Leeová interpretuje vznik sporů tak, že v podmínkách extrémní sociální nerovnosti dokázala i malá záminka roznítit požár rasové nesnášelivosti. Nastal-li problém – korejský obchodník například odmítl přijmout reklamaci černého zákazníka, vždy existovalo nebezpečí, že Afroameričan bude na situaci nahlížet skrze laciný stereotyp rasového vykořisťování305 a Korejce vnímat jako cizince v majoritně černé komunitě. Nic takového by se neodehrálo mezi zákazníkem a obchodníkem stejné rasy. Rasová jinakost může spor, který nemá rasový základ, v rasový rychle změnit a dát mu symbolický význam: tedy že se „cizák“ snaží vykořisťovat černocha z Koreje pocházela z měst, ze společnosti, která se podobnými pravidly neřídila. Kyeyoung Park, „Use and Abuse of Race and Culture: Black-Korean Tension in America“, American Anthropologist 98, č. 3 (září 1996): 497, http://www.proquest.com (staženo 23. 4. 2010). 301 Lee, „From Civil Relations“, 80. 302 Choi, „Contemplating“, 174. 303 Moon H. Jo, „Korean Merchants in the Black Community: Prejudice Among the Victims of Prejudice“, Ethnic and Racial Studies 15, č. 3, (červenec 1992): 398, http://ebscohost.com (staženo 17. 4. 2010). 304 Viz např. Choi, „Contemplating“, 170–71, Yoon, On My Own, 154–56. 305 I proto, že rasová otázka v té době ještě pořád nebyla dořešená a v osmdesátých letech se Afroameričané přes obrovský pokrok stále necítili rovnoprávní a byli napadáni kvůli diskriminaci naruby, což byl výsledek snah „pozitivní diskriminace“ (affirmative actions) 66 a černou komunitu jako celek. Stejně rasově mohou interpretovat primárně ekonomický spor i Korejci.306 Lze tedy vidět, že rasová i ekonomická otázka hrála ve sporech důležitou roli. Další části práce podrobněji zkoumají ekonomický i rasový aspekt vztahů mezi černochy a Korejci. Předsudky Korejců Následující text podrobněji zkoumá původ negativních rasových heterostereotypů, které si skupiny vytvářely. Sociologové, kteří prováděli sociologické průzkumy zabývající se vzájemnými rasovými předsudky mezi menšinami ve Spojených státech, totiž zjistili, že všechny etnické menšiny trpěly velkou mírou negativních předsudků vůči ostatním rasám a etnikům. Tyto stereotypy byly často negativnější než ty, které si vytvářeli bílí Američané.307 Ze všech dotazovaných (ve vzorku byli zástupci bělochů, Hispánců a Asiatů) právě korejští obchodníci viděli černochy jako nejméně inteligentní, nejvíc zahálčivé, s většími sklony k násilí a s výraznější tendencí žít ze sociální podpory. Připisovali jim též tendenci ke kriminalitě a cítili se jim být vzdálenější než všem ostatním etnikům.308 Předsudky dovezené z Koreje Reálné osobní zkušenosti Korejců nemusely být jedinou příčinou jejich negativních názorů na černochy. Pravděpodobně se na nich velmi významně podílely rasové předsudky „dovezené“ z Koreje. Korejci byli podstatně ovlivněni americkými rasovými stereotypy, hlavně díky přítomnosti amerických médií a vojsk v Koreji.309 Poté, co se Japonci v srpnu 1945 vzdali Spojencům a museli ukončit okupaci Koreje, Sověti a Američané se dohodli na její společné správě. Nedosáhli shody na formě vlády, a tak byla země rozdělena podél 38. rovnoběžky. USA podporovaly ustavení jihokorejské vlády, uznávaly ji jako jedinou legitimní a pomáhaly Korejcům na jihu poloostrova v rozvoji ekonomiky a zajištění bezpečnosti. V pozdějších letech byla Korea v otázkách bezpečnosti, stejně jako v exportu své produkce, závislá na USA. Tyto okolnosti způsobily, že USA byly vnímány korejskou populací jako „benevolentní osvoboditel“, „zastánce“ a ochránce před hrozbou ze severní Koreje, popřípadě od Sovětů.310 Korejský sociolog Lim, který zkoumá posuny v přemýšlení Lee, „From Civil Relations”, 88–90. Nadia Kim, „A View from Below: An Analysis of Korean Americans’ Racial Attitudes“, Amerasia Journal 30, č. 1 (2004): 1–3, http://nadiakimacademic.net/wp-content/uploads/2009/10/Reading_ 093.pdf (staženo 17. 3. 2011). 308 Nadia Kim, „A View from Below”, 2; Lipset, Dvousečná zbraň, 140. 309 Park, „Use and Abuse”, 494. 310 Hy-sop Lim, „The Perception of The United States After Liberation in 1945“, in Korean Perceptions of the United States: A History of the Origins and Formation, ed. Young Ick Lew (Seoul: Jimoondang, 2006), 312. 306 307 67 obyvatel Koreje v čase tvrdí, že Amerika byla v období těsně po válce Korejci vnímána jako „nejbohatší a nejmocnější země světa, nejideálnější demokratický národ, země rovných příležitostí, ..., národ s nejpokročilejší vědou a technologiemi“.311 Postoj Korejců vůči nové supervelmoci bylo krátce po válce možné označit jako ponížený a plný obdivu.312 Takovýto jednostranně pozitivní pohled na Ameriku se mohl vyvinout jen díky velmi malým možnostem dozvědět se o USA více informací. Korejci později zažívali z vývoje korejsko-amerických vztahů pocity zklamání a dokonce zrady, protože jejich prvotní vnímání USA bylo idealizované.313 Není překvapením, že bílá rasa, vnímaná jako zástupný symbol Ameriky, se po druhé světové válce stala v Koreji normativním faktorem.314 Americká média se stala součástí jihokorejské kultury za války v Koreji a Korejci poznávali upravenou realitu Ameriky skrze populární kulturu, zejména filmy a seriály. Bílí Američané střední nebo vyšší třídy byli příkladem úspěchu a Korejci se jim chtěli podobat.315 Socioložka Nadia Kimová dokonce tvrdí, že americká média byla hlavním pohonem korejské touhy po emigraci do Spojených států.316 Protože Korejci bílé Američany obdivovali, přijímali i jejich ideologii o podřadnosti černochů a chovali se k nim podle toho. Korejci pozorovali oddělování bílých a černých příslušníků americké armády v barech a restauracích, které zůstávaly i po formálním zrovnoprávnění segregované.317 V sedmdesátých letech prošla americkou armádou vlna černošského nacionalismu a černoši byli považováni za problémisty. Korejci neměli s černochy žádné jednoznačně pozitivní zkušenosti, setkávali se jen s vojáky, hanlivými novinovými články a televizními pořady omílajícími negativní stereotypy o černoších. Bílí i černí Američtí vojáci zneužívali své mocensky nadřazené pozice nad Korejci. Ti, podle Nadiy Kimové, snášeli příkoří Lim, „The Perception“, 316. Korejci začali považovat Ameriku za „staršího bratra“ a formu jejich vztahu vnímali jako vazalskou. Tento pohled na světový řád a formu vztahů mezi státy vychází z konfuciánského vnímání světa, kde je přirozené a správné, že některé státy jsou velké a mocné a jiné malé a slabé. Malé státy by přirozeně měly respektovat velké a ty velké by naopak měly plnit roli „staršího bratra“. Spojené státy samozřejmě tento pohled nesdílely, což později vadlo k nedorozuměním a vztah mezi USA a Koreou se zhoršoval. Ibid., 317–18. Generál MacArthur se dokonce stal ikonou humanitarismu v Koreji. Nadia Kim, „The Migration of White Racism to South Korea“ (příspěvek přednesený na Annual Meeting of the American Sociological Association, Boston, MA, 1.–4. srpna 2008): 1–4, http://www.allacademic.com (staženo 21. 4. 2010). 313 Lim, „The Perception“, 310. 314 Obdiv Korejců došel tak daleko, že se považovali za méně atraktivní a ženy i muži podstupovali např. plastické operace očních víček, aby se přiblížili západnímu modelu krásy. Kim, „The Migration”, 6–8. Jejich „jinakost“ a podřadnost. Ibid. 3, 7. 315 Kimová tvrdí, že Korejci sebe v porovnání s idealizovaným obrazem úspěšných Američanů vnímali jako méně talentovaní. To v nich vyvolávalo pocit podřadnosti. Kim, „The Migration”, 9–10. 316 Ibid., 8–11. 317 V sedmdesátých letech bílí vojáci přiznávali, že Korejci byli tak dlouho vystaveni postojům bílé většiny, že si ani neuvědomovali své rasové chování vůči černochům. Korejci pak tvrdili, že to bylo v obraně, aby kontakty s černochy neodehnali ze svých podniků lépe platící bělochy. Ibid., 12. 311 312 68 lépe od bílých – „výše rasově postavených a mocnějších“ – než od černých. Korejci se ztotožnili s bělošskými rasovými postoji, sami sebe považovali za bělochům podřízené, avšak černochům nadřazené.318 Vlivem americké populární kultury exportované po válce do Koreje, nekritického obdivu k bílým Američanům, přijímáním amerických stereotypů o černoších a kontakty s americkou posádkou ve své zemi se v myslích Korejců utvořil negativní stereotypní pohled na černochy dávno předtím, než emigrovali do Spojených států. Předsudky Korejců vytvořené na základě zkušeností s černochy v USA V rodné zemi nabyté stereotypy mohly být později v USA utvrzovány špatnými zkušenostmi korejských podnikatelů s jejich černošskými zákazníky. Předně se jednalo o zobecňování zkušeností s krádežemi a přepadeními Afroameričanů na celou tuto etnickou skupinu. Roli hrály i rozdílné kulturní normy skupin. Korejci si stěžovali, že černoši byli hluční, mluvili sprostě a celkově se chovali v jejich obchodech nepřiměřeně a často neuctivě.319 Dalším zdrojem negativních postojů Korejců vůči černochům byly absolutně rozdílné přístupy členů komunit k rodině, práci a vzdělání. Korejci pozorovali životní styl chudých Afroameričanů, se kterými se setkávali, a zdálo se jim, že neměli ambice, často nepracovali, veřejně a nahlas řešili své spory. V očích Korejců se Afroameričané také příliš nezajímali o výchovu, vzdělání a budoucí úspěch svých dětí. Neměli příliš silné rodinné vazby, vyhýbali se zodpovědnosti za své činy a děti proto často vyrůstaly bez otců.320 Takový životní styl byl naprosto v rozporu s východoasijskou a zvláště korejskou kulturou. Korejci rodině, práci i vzdělání přikládají naopak nesmírnou důležitost. Korejský způsob života je ovlivněn konfuciánstvím, jež zdůrazňuje soudržnost rodiny, úctu a poslušnost dětí rodičům, pokoru, tvrdou práci, obětování osobních cílů pro dobro rodiny, potažmo i celé společnosti. Matky věnují svůj život výchově a vzdělání dětí, aby ty mohly být v životě úspěšné.321 Tvorba negativních stereotypů mohla být podporována i etnickou homogenitou a uzavřeností míst socializace Korejců, jako byly např. korejské křesťanské sbory, kde Korejci mohly být sdíleny a utvrzovány negativní zkušenosti s Afroameričany.322 Ibid., 12–14. Park, „Use and Abuse“, 497. 320 Téměř 72 % všech černošských dětí se ve sledovaném období rodilo nesezdaným matkám. Je pravděpodobné, že toto číslo bylo v chudých černošských čtvrtích ještě vyšší. To samozřejmě nemuselo znamenat, že tyto děti žijí bez úplné rodiny, avšak je pravděpodobné, že počet černošských samoživitelek je několikanásobně vyšší než těch korejských. Amara Bachu, „Trends in Marital Status of U.S. Women at First Birth: 1930 to 1994“, U.S. Bureau of Census, http://www.census.gov/population/www/ documentation/twps0020/table2.html (staženo 10. 5. 2010). 321 Karen Pyke, „‘The Normal American Family’ as an Interpretive Structure of Family Life among Grown Children of Korean and Vietnamese Immigrants“, Journal of Marriage and Family 62, č. 1 (únor 2000): 243, http://proquest.com (staženo 15. 3. 2010). 322 Kim, „A View from Below“, 5, 14–15. 318 319 69 Ve Spojených státech, v chudých černých sousedstvích, kde Korejci nejčastěji začínali podnikat a kde měli možnost setkat se s „nejhoršími“ vlastnostmi černochů, se jim jejich doma nabyté předsudky potvrzovaly. Bělošská majoritní populace diskurzem o „modelové menšině“ a „městské spodině“ jen utvrzovala Korejce v jejich přesvědčení o odlišnosti obou etnik. Mnoho Korejců tuto argumentaci přijalo a považovalo se za „lepší“, protože se jim zdánlivě podařilo překonat bělošskou rasovou diskriminaci.323 Přijímání bělošských rasových předsudků o sobě samých i o černoších tak u Korejců pokračovalo i v jejich nové americké domovině. Předsudky Afroameričanů Z průzkumů vyplývá, že si mnoho černochů o Asiatech myslelo, že jsou bezohlední, prohnaní v obchodování a lstiví.324 Rozčilovalo je, že Korejci neustále sledovali, jestli nekradou.325 Měli pocit, že Korejci v chudých černošských čtvrtích zabírali podniky, které by měly patřit černochům, a jen odnášeli peníze pryč z komunity. Vadilo jim, že mají předražené zboží, byli nevlídní, nesnažili se obsluhovat s úctou, nezaměstnávali černochy a nepodíleli se na komunálních službách. Mysleli si také, že Korejci dostávali od federální vlády zvláštní podporu, aby mohli začít podnikat, a to je rozčilovalo. Podle názoru socioložky Jennifer Leeové měli černoši, stejně jako Korejci, vytvořené předsudky ještě předtím, než si první Korejec otevřel svůj obchůdek se zeleninou v chudém černošském sousedství. Leeová dále připomíná, že před Korejci měli své podniky v černošských chudinských čtvrtích obchodníci jiných národností, především Židé. Černoši s nimi měli špatné zkušenosti, měli totiž za to, že Židé černou komunitu pouze využívali ke společenskému postupu.326 To Afroameričany provokovalo a svoji negativní zkušenost přenášeli i na obchodníky z ostatních ras, kteří v jejich čtvrtích podnikali. Nevadili jim ani tak imigranti samotní, jako fakt, že „přivandrovalci“ se po společenském a ekonomickém žebříčku posouvali před černochy „na černošské náklady“ a za „pomoci vlády“. K oblíbeným černošským stereotypům totiž patřila představa, že imigrantům vláda nadržovala, pomáhala a poskytovala jim levné půjčky, zatímco americké černochy nechávala na pospas jejich špatné situaci.327 Tato domněnka nebyla pravdivá, nicméně byla mezi Afroameričany rozšířená a rozdmýchávala zášť a nevraživost k přistěhovalcům.328 Korejci King-Kok Cheung, „(Mis)interpretations and (In)justice“, 7–8. Michael C. Thornton, Yuko Mizuno, „Economic Well-being and Black Adult Feeling Toward Immigrants and Whites, 1984“, Journal of Black Studies (září 1999): 23, http://jstor.org (staženo 22. 3. 2010) 325 Park, „Use and Abuse”, 497. 326 Lee, „From Civil Relations”, 93. 327 Přestože autoři velice často poukazují na představy Afroameričanů o nespravedlivé vládní podpoře Korejců, již tento jev nijak nevysvětlují. Viz např. Lee, „From Civil Relations”, 93. 328 Lee, „From Civil Relations, 93. 323 324 70 se, podle Leeové, negativní pohled černochů na své etnikum nesnažili vyvracet, ale spíše ve své honbě za americkým snem usilovali, po vzoru bělochů, o co největší odlišnost od černochů. Afroameričané touhu Korejců po společenském vzestupu vnímali a byli citliví na projevy despektu.329 Sociolog In-Jin Yoon naopak tvrdí, že černoši zpočátku nesmýšleli a priori negativně o všech nově přicházejících obchodnících z Koreje, menší míra rasové animozity v černošských než v bělošských čtvrtích byla naopak podle něj jedním z důležitých důvodů, proč Korejci zakládali své podniky právě tam. V průzkumu, který prováděl mezi chicagskými Afroameričany, někteří respondenti připisovali tento postoj sdílenému menšinovému postavení Korejců a černochů a z něj plynoucích sympatií.330 Tento rozpor může být dobrým příkladem názorové různosti mezi Afroameričany. Mediální interpretace využila k vysvětlení příčin konfliktů Afroameričanů s Korejci populárních společenských konstruktů, statistické údaje i běžné soužití její platnost však vyvrací. K problému přispívá generalizace nepoctivého chování Afroameričanů na celou jejich etnickou skupinu, stejně jako přijímání negativních rasových stereotypů od bělošské většiny Korejci. Afroameričané si o Korejcích též vytvářejí předsudky založené na špatných zkušenostech s obchodníky z jiných etnik a na chladném a podezřívavém chování Korejců. Strukturálně-ekonomický pohled na příčiny konfliktů Kritika mediální prezentace konfliktů mezi Afroameričany a Korejci ze strany odborníků zkoumajících jejich vztahy331 se neomezovala pouze na nesouhlas se zjednodušováním situace na střet dvou odlišných kultur, potažmo etnik. Kromě odmítnutí teze střetu „vzorové menšiny“ a „městské spodiny“ vědci negativně reflektovali i fakt, že problém byl vytrhován z kontextu americké společnosti a představován pouze jako problém mezi dvěma etnickými menšinami, aniž by byla jakkoliv zmiňována role většinové bělošské společnosti.332 Sami Korejci i Afroameričané tento omezený rámec odmítali.333 Jak poznamenává profesorka antropologie a asijsko-amerických studií Nancy Abelmannová, „etnický konflikt“ slouží jako jednoduché vysvětlení rozličných fenoménů, vysvětlení, jež se nabízí jako první díky zjevné odlišnosti Jo, „Korean Merchants”, 404–5. Yoon, On My Own, 121. 331 Vědci a odborníky jsou v práci vždy myšleni různí akademici, z jejichž výzkumů a analýz je čerpáno a kteří fenomén zkoumají z různých úhlů pohledu a pomocí různých disciplín. 332 Viz např. Kwang Chung Kim a Shin Kim, „The Multiracial Nature of Los Angeles Unrest“, in Koreans in the Hood, Conflict with African Americans, ed. Kwang Chung Kim, (Baltimore: The Johns Hopkins University Press, 1999), 18; Park, „Use and Abuse“, 60–61; John Lie a Nancy Abelmann, „The 1992 Los Angeles Riots and the “Black-Korean Conlict”, in Kim, Koreans in the Hood, 75–76. 333 Kim, Bitter Fruit, 128–132; Abelmann a Lie, Blue Dreams, 152. 329 330 71 participujících skupin a odvádí pozornost od hlubších problémů, které za střety Korejců a černochů stojí.334 Při hledání příčin konfliktů mezi Korejci a Afroameričany může být vhodným nástrojem pro analýzu jejich vztahů tzv. middleman minority theory, teorie „zprostředkovatelské menšiny“.335 Tato teorie totiž předpokládá nepokojný způsob soužití členů odlišných etnických skupin a vysvětluje jeho příčiny. Zásadním rozdílem tohoto přístupu od předcházejícího, který zkoumá původ vzájemných stereotypů, je, že se neomezuje pouze na psychologické příčiny animozity mezi skupinami obyvatelstva, ale bere v potaz i jejich postavení a fungování v celospolečenském kontextu. V konkrétním případě sporů mezi Korejci a Afroameričany ve Spojených státech je velkým přínosem této teorie to, že zkoumá roli americké bělošské populace v tomto konfliktu. Následující část práce představuje teorii „zprostředkovatelské menšiny“, dále srovnává její základní předpoklady s charakteristikami korejských podnikatelů v USA a nakonec podle ní vysvětluje příčiny vzniku konfliktů mezi zkoumanými etniky. Teorie „zprostředkovatelské menšiny“ Sociologové, kteří se podíleli na vytvoření teorie „zprostředkovatelské menšiny“, pozorovali, že mnohé menšinové etnické skupiny se v různých státech v průběhu historie nacházely v pozici „zprostředkovatelů“ obchodní výměny mezi výrobci a konzumenty, popřípadě mezi elitami a masami obyvatel stejného, nebo i různého etnického původu. Tento vzorec ekonomického fungování společnosti se objevoval ve feudálních společnostech, ale i v koloniích evropských států ve 20. století. Nejznámějším příkladem jsou Židé ve východní Evropě, ale také Číňané v Thajsku a jinde v jihovýchodní Asii, či Indové v Jižní Africe.336 Rozhodujícím faktorem, který určuje jednání „zprostředkovatelské menšiny“ a také reakce na ni, je povaha společnosti, v níž „zprostředkovatelé“ prosperují.337 Je třeba, aby ve společnosti existovala hluboká sociální a ekonomická propast mezi dominantním a minoritním etnikem či elitou a masami obyvatelstva. Mezeru pak přemosťují právě „zprostředkovatelé“, obchodníci nebo podnikatelé z jiné etnické skupiny.338 Společenským postavením se etnikum hrající „zprostředkovatelskou“ roli řadí spíše k střední než nižší třídě a obvykle se soustředí ve vybraných typech Abelmann a Lie, Blue Dreams, 159–60. Vlastní překlad autorky. V českém prostředí nebyl překlad nalezen, pravděpodobně proto, že teorie zde není reflektována. Význam slova je prostředník nebo zprostředkovatel. Min, Caught in the Middle, 6; Kim a Kim, „The Multiracial Nature“, 36. 336 Edna Bonacich, „A Theory of Middleman Minorities“, American Sociological Review 38 (říjen 1973): 583, http://www.neiu.edu/~circill/benjamin/psci411b/theory.pdf (staženo 25. 4. 2011). 337 Kim, Kim, „Multiracial Nature“, 30. 338 Ibid., 30. 334 335 72 zaměstnání, především v obchodě a službách.339 „Zprostředkovatele“ charakterizuje též silná etnická soudržnost,340 vyjádřená např. i spoléháním se na etnické zdroje jako rodinná práce v podniku, úvěrové asociace a společenské kluby. Tyto neformální instituce udržují odlišnost skupiny od většinové společnosti skrze předávání tradic, sňatky uvnitř skupiny a další. Dalším fenoménem, který charakterizuje menšiny „zprostředkovatelů“, je značná míra nepřátelství, kterému jsou ze strany většinové společnosti hostící země vystaveni. V historii se projevovalo snahou o odejmutí jejich prostředků obživy, vylučováním ze společnosti, výtržnostmi, pogromy, apod. Nepřátelství je nejvíce předpokládané ze strany klientů a konkurentů. Klienti mohou negativně hodnotit jejich ceny.341 Obchodní aktivity těchto skupin pak mohou začít ekonomicky ohrožovat podnikatele, kteří náleží k většinové společnosti, ať už k výše, či níže společensky postavené skupině, kteří nejsou schopni „zprostředkovatelům“ cenově konkurovat.342 Např. v zemích, které se osvobozovaly z evropské koloniální nadvlády, projevovali členové osvobozeného etnika touhu po kontrole ekonomiky, což vedlo k zintenzivnění konfliktů se „zprostředkovateli“.343 V důsledku toho lobbují skupiny soupeřící se „zprostředkovateli“ za zákony a neformální praktiky, které by je omezovaly. Taková opatření jsou pak legitimizována stigmatizujícími názory na „zprostředkovatelskou“ skupinu. Negativní představy zdůrazňují a přehání záporné vlastnosti „zprostředkovatelů“, udržují přesvědčení o jejich cizosti a podporují diskriminaci, která zase vede k většímu uzavírání se „zprostředkovatelů“ v etnické enklávě.344 Hostující společnost jako celek na ně tedy hledí jako na cizí, neasimilovatelné a rezervované. Sociolog a odborník na korejskou menšinu v USA Pyong Gap Min a newyorský psychiatr Andrew Kolodny dodávají poslední významný fakt o „zprostředkovatelské menšině“, kterým je možný dopad jejího společenského postavení na její členy. V časech krize a útoků bývá opuštěna dominantní skupinou společnosti/elitou a ponechána útočníkům, či dokonce použita dominantní skupinou jako štít proti agresi níže postavené skupiny ve společnosti.345 Bonacich, „A Theory of Middleman Minorities“, 584. Ibid., 591. 341 Ibid., 589. 342 Jonathan H. Turner, „Toward a Unified Theory of Ethnic Antagonism: A Preliminary Synthesis of Three Macro Models“, Sociological Forum 1, č. 3 (červenec, 1986): 413–15, http://www.ebsco.com (staženo 26. 4. 2011). 343 Bonacich, „A Theory of Middleman Minorities,“ 590. 344 Turner, „Toward a Unified Theory“, 413–15. 345 Pyong Gap Min a Andrew Kolodny, „The Middleman Minority Characteristics of Korean Immigrants in the United States“, in Kim, Koreans in the Hood, 147; Kwang Chung Kim, „Conclusion“, in Kim, Koreans in the Hood, 235. 339 340 73 Aplikace teorie „zprostředkovatelské menšiny“ na případ korejských obchodníků Následující podkapitola zkoumá aplikovatelnost teorie „zprostředkovatelské menšiny“ na korejské podnikatele v chudých černošských sousedstvích a tedy i možnost vysvětlení konfliktního způsobu jejich soužití s Afroameričany podle ní. Sociologové Min a Kolodny stanovili několik základních podmínek, za kterých „zprostředkovatelská menšina“ prosperuje a dle kterých ji lze rozeznat v americké společnosti. Jsou jimi: vhodné podmínky k podnikání a stratifikace společnosti, koncentrace v drobném podnikání, zaměření na zákazníky z etnických menšin, závislost na amerických korporacích pro dodej zboží, etnická soudržnost, negativní stereotypizace a zkušenosti s projevy nepřátelství od členů většinové společnosti. V následující části tedy bude ověřeno, splňují-li Korejci kritéria této teorie. Vliv bělošské dominantní skupiny Není třeba dokazovat, že Spojené státy byly a jsou výrazně rozvrstvenou společností, se zřejmou ekonomickou i společenskou mezerou mezi většinovou společností a nejchudšími vrstvami obyvatelstva. Koncentrace Afroameričanů v centrech velkých měst nebyla náhodná, nebo dokonce jimi zamýšlená, ale byla důsledkem opatření bílých obyvatel, která měla bránit Afroameričanům ve vstupu do bělošských residenčních čtvrtí. Od „velkých migrací“ Afroameričanů do průmyslových center během světových válek uplatňovali bílí obyvatelé různé omezující praktiky vůči černochům, a tím položili pevný základ rezidenční segregaci obyvatel velkoměst.346 Stejně tak byli Afroameričané diskriminováni při hledání zaměstnání. Tyto dva typy rasové diskriminace nejvíce přispívaly k žalostným životním podmínkám obyvatel „ghett“ a nadále je udržovaly.347 V poválečné době se bílí obyvatelé stěhovali z center na předměstí a zároveň s tím městské rady uplatňovaly politiku „městské obnovy“, při které docházelo k odstraňování městských slumů a stěhování jejich obyvatel do center měst. S bílými rezidenty odcházely z center měst i pracovní příležitosti a služby, což vedlo k ještě větší chudobě obyvatel v segregovaných oblastech.348 Globální ekonomická restrukturalizace, outsourcing a přechod na nové formy průmyslu v osmdesátých 346 Mezi diskriminační praktiky patřilo soustavné odmítání bank poskytovat Afroameričanům hypotéky, odmítání realitních makléřů ukazovat černochům domy v bílých čtvrtích a jejich směrování do černošských oblastí. Obyvatelé bílých sousedství zakládali spolky na udržení „rasové čistoty“, lobbovali za regulace, které by souhlasily s jejich plány. Vlastníci domů mezi sebou měli dohody, že nebudou prodávat a pronajímat své domy černochům. Afroameričané, kterým se podařilo tyto překážky překonat, se stávali oběťmi slovního i fyzického napadání. Douglas S. Massey, Nancy A. Danton, American Apartheid: Segregation and the Making of the Underclass (Cambridge: Harvard University Press, 1994), 2, 3, 43–46, 50–54, Maria Krysan, Reynolds Farley, „Residential Preferences of Blacks: Do They Explain Persistent Segregation?“, Social Forces 80, č. 3 (březen 2002): 937, http://www.ebscohost.com (staženo 29. 4. 2011). 347 Kim a Kim, „The Multiracial Nature“, 22. 348 Kim, Bitter Fruit, 22. 74 letech způsobily pokles poptávky po nekvalifikovaných dělnících. Zároveň masově přicházeli do Spojených států imigranti, kteří byli ochotni pracovat levněji než nekvalifikovaní Afroameričané. Tato nová situace přivodila vysokou míru nezaměstnanosti a pokles mezd, což bylo obzvláště znatelné v černošských čtvrtích v centrech amerických měst.349 Korejské podniky v chudých afroamerických čtvrtích Následující konkrétní data dokazují hojné zastoupení Korejců v samostatně výdělečné činnosti. Přestože Korejci nebyli jediná etnická menšina, která se v USA věnovala podnikání, podle statistik se v této oblasti ze všech amerických etnik angažovali nejvíce. V roce 1990 podnikalo téměř 21 % ze všech Korejců žijících v USA. Pro srovnání, podnikání si jako způsob obživy zvolilo 5–9 % ostatních asijských imigrantů.350 Korejci byli navíc jediní Asiaté, kteří podnikali v chudých afroamerických čtvrtích.351 Podle teorií „zprostředkovatelské menšiny“ přemosťuje „zprostředkovatelské etnikum“ ekonomickou a společenskou propast mezi členy majoritního a jiného minoritního etnika. Tvrzení, že korejští obchodníci se zaměřovali především na černošské čtvrti, by bylo nadsazené. Více korejských podnikatelů bylo v oblastech osídlených bělošskou populací.352 I přesto však tvořili afroameričtí zákazníci o mnoho větší podíl klientely Korejců, než by se rovnalo jejich zastoupení v americké populaci.353 V New Yorku podnikali Korejci převážně v oblastech osídlených etnicky menšinovým obyvatelstvem. V Brooklynu vlastnili zhruba 3 000 obchodů a asi 1 500 v Bronxu, což bylo 25 % a 13 % z celkového počtu korejských podniků v New Yorku. Většina z obchodů v Brooklynu byla v černošských čtvrtích, kde žili imigranti z karibských zemí, podniky v Bronxu byly situovány ve čtvrtích, kde sídlili převážně Hispánci. Korejci provozovali své podniky též v Harlemu a Jamaice, newyorských čtvrtích s převážně černošskou populací.354 V Los Angeles bylo etnické složení korejské klientely následující: 35 % tvořili dohromady Afroameričané a Hispánci, 35 % bělošská populace a 30 % samotní Korejci.355 Je však třeba vzít v úvahu, že v roce 1990 tvořila 53 % obyvatelstva Los AnThornton a Mizuno, „Economic Well-being“, 16–17. Výzkum prováděný na základě statistik US Bureau of Census, zaměřený na srovnání podnikání mezi Asiaty. V roce 1990 podnikalo 9 % Vietnamců, 8 % Číňanů, 5 % Indů a 6 % Indů z Gudžarátu. Marylin Fernandez, Kwang Chung Kim, „Self-Emplyment Rates of Asian Immigjrant Groups: An Analysis of intergoup and Intragroup Differences“, The International Migration Review 32, č. 3 (podzim 1998): 665, http://www.jstor.org (staženo 28. 4. 2011). 351 Fernandez, Kim, „Self-Employment Rates,“ 676. 352 Min, Caught in the Middle, 65. 353 V devadesátých letech byl podíl černochů v americké populaci 12 %, avšak procentní podíl černošských zákazníků na celkové klientele korejských podnikatelů byl mnohem větší. Ibid. 354 Min a Kolodny, „The Middleman Minority Characteristics“, 137. 355 Ibid. 349 350 75 geles County bílá populace, zatímco Afroameričané čítali pouhých 17 % a Hispánci 14 % populace.356 Z toho plyne, že skladba klientely korejských podniků nebyla úměrná etnické skladbě obyvatel a podstatně větší množství korejských podniků bylo situováno v oblastech osídlených etnickými menšinami, a tudíž poskytovalo služby převážně jim. Nejmarkantnějším příkladem byla oblast South Central (nejchudší oblast Los Angeles, jež byla z 55 % osídlena Afroameričany),357 kde bylo v roce 1991 vlastněno 80 % z 1600 podnikatelských zařízení Korejci.358 To, že Korejci v hojné míře samostatně podnikali, bylo způsobeno omezeními, se kterými se setkávali v americké společnosti. Mnozí z prvních korejských imigrantů absolvovali prestižní korejské university, avšak v USA nemohli vykonávat své profese, protože jejich akademické úspěchy nebyly převeditelné do amerického prostředí. Američané korejské univerzity neznali a jejich diplomy neuznávali.359 Ukázalo se, že překážkou, která Korejcům nejvíce bránila v integraci do americké většinové ekonomiky, byla jejich velice malá znalost angličtiny. Kvůli neschopnosti bezproblémového dorozumívání mohli korejští přistěhovalci pro americké zaměstnavatele vykonávat pouze podřadné manuální práce.360 Mezi nedosažitelnou profesní kariérou a podřadnou manuální prací se naskýtala možnost samostatného podnikání, nabízející relativní finanční úspěšnost a nezávislost. Korejští imigranti proto ve velké míře volili tento zdroj obživy. Je odhadováno, že 40 % dospělých Korejců v Los Angeles v roce 1980 mělo svůj podnik a dalších 40 % bylo v těchto podnicích zaměstnáno. Podobně tomu bylo v New Yorku. V Atlantě bylo 36 % korejských rodin zaměstnáno v malých rodinných podnicích.361 Kupříkladu 78 % korejských zelinářů v New Yorku mělo vysokoškolské vzdělání.362 Souhra několika faktorů měla podle Yoona zásadní význam pro úspěch jejich podnikání v černošských sousedstvích. Korejci začali přicházet právě v době, kdy prosperita center měst upadala a kvůli rasovým nepokojům šedesátých let, které často zasahovaly právě tyto oblasti, je opouštěli jejich bílí obyvatelé. Od padesátých let se do center velkých amerických měst začali přistěhovávat Afroameričané Ministerstvo financí státu Kalifornie, „Race/Ethnic Population Estimates: Components of Change for California Counties, April 1990 to April 2000“, Ministerstvo financí státu Kalifornie, http://www. dof.ca.gov/research/demographic/reports/estimates/e-3/by_county_1990-2000/ (staženo 26. 4. 2011). 357 Dowell Myer, „Special Report: Demographic and Housing Transitions In South Central Los Angeles, 1990 to 2000“, University of Southern California, http://www.usc.edu/schools/sppd/research/ census2000/pdf/SoCentral_DM.pdf. (staženo 26. 4. 2011). 358 Min, Caught in the Middle, 66–67. 359 Jako příklad lze uvést, že 600 korejských lékařů v jižní Kalifornii nemohlo vykonávat svoji profesi, protože nezískali státní licenci. I Americká komise pro lidská práva zaznamenala, že na jedné straně byla vzdělaným a vysoce kvalifikovaným Korejcům udělována preferenční víza, ale na straně druhé jim bylo sdělováno, že jejich diplomy jsou nedostatečné, zkušenosti neaplikovatelné a osvědčení neuznávaná. Takaki, Strangers, 438–440; Abelmann a Lie, Blue Dreams, 124. 360 Abelmann a Lie, Blue Dreams, 123–27. 361 Jo, „Korean Merchants”, 400–1. 362 Takaki, Strangers, 442. 356 76 a v osmdesátých letech tvořili 90 % jejich obyvatelstva. Bydleli zde i židovští a italští obchodníci, kteří spolu s převážně bělošskou americkou klientelou chudnoucí centra měst začali opouštět, a Korejci od sedmdesátých let začali jejich krámy kupovat.363 V sedmdesátých letech zároveň docházelo k bezprecedentnímu ekonomickému vzestupu Jižní Koreje. Soul se orientoval především na export a USA se záhy staly jeho klíčovým obchodním partnerem. Korejci tak mohli obchodovat s výrobky z vlastní země, což byla výhoda, kterou jiní imigranti většinou neměli.364 Vhodnou příležitostí pro Korejce, jak vstupovat do černošských čtvrtí a otevírat tak podniky byl prodej paruk, které byly v tehdejší době velmi populární právě mezi afroamerickými ženami. Když v polovině sedmdesátých let začala poptávka po tomto zboží klesat, přeorientovali se korejští obchodníci na prodej oblečení, šperků a dalších módních doplňků, které byly také vyráběné v Koreji.365 Další vlna imigrantů, lidé přicházející zhruba od roku 1975, již počítala s tím, že se v USA kvůli jazykové bariéře a dalším omezením budou muset zapojit do etnické korejské ekonomiky. Podle Yoonova průzkumu, bylo např. v Los Angeles 42 % jeho respondentů po příjezdu do USA zaměstnáno v korejském obchodě, 37 % si založilo vlastní podnikání a pouze 21 % pracovalo v ekonomice dominované bělošskými zaměstnavateli. Další motivací pro zakládání vlastního podnikání byl fakt, že Korejci dostávali nízké platy jak u amerických, tak u korejských zaměstnavatelů. Vlastní podnik skýtal vyhlídku na mnohem vyšší výdělky, poskytoval relativní ochranu před ztrátou místa v době recese a zajišťoval příjem i v důchodovém věku.366 Korejci podnikali v černošských sousedstvích i přes nízké zisky a vyšší kriminalitu kvůli menším bariérám komplikujícím začátek podnikání v porovnání např. se čtvrtěmi, kde sídlili běloši. Korejci v černošských sousedstvích vyplňovali mezery po velkých řetězcích, které z center měst odcházely spolu s bílými zákazníky, a mohli těžit z prodeje levného konzumního zboží. V oblastech, kde podnikali, mohla být nezaměstnanost až 60 % a mnoho klientů žilo pod hranicí chudoby. Prodejem levného zboží v oblastech s nižšími nájmy snižovali korejští podnikatelé vstupní náklady na pořízení a provoz podnikání.367 Druhá generace, synové dosavadních majitelů podniků, měli většinou univerzitní vzdělání a v kariéře aspirovali na větší úspěchy, než jak se jim jevilo provozování obchodů svých otců. Proto se mladá generace Afroameričanů začala těchto podniků zbavovat, prodávali je, nebo pronajímali právě Korejcům. Yoon, On My Own, 121. 364 Ibid., 120–22. 365 Ibid., 111–13. 366 Korejci přicházeli do USA ve středním věku, od americké vlády by dostávali velice nízký důchod. Yoon, On My Own, 132–36. 367 Ibid., 137–41. 363 77 Aby mohli otevřít své podniky, spoléhali se korejští podnikatelé na kapitál, jenž získávali skrze tradiční korejský finanční systém kye368, půjčkami od příbuzných a přátel, či si z domova přivezli naspořené peníze. Udržování firem v chodu pak záviselo téměř výhradně na práci rodinných příslušníků.369 Toto opatření minimalizovalo náklady na mzdy a nebezpečí krádeží ze strany zaměstnanců. Pokud bylo třeba najmout zaměstnance, podnikatelé obvykle preferovali Korejce, protože byli v jejich očích spolehlivější a pracovitější než Hispánci a Afroameričané. Avšak zaměstnávání příslušníků z jiných etnik se velmi lišilo podle oblasti, kde Korejci podnikali. Podle Yoonova průzkumu si např. chicagští obchodníci vybírali černošské zaměstnance. Šlo o promyšlený obchodní tah, protože tito prodavači sloužili jako ochrana před napadením ze strany černých zákazníků, mohli překládat a zprostředkovávat spory a zároveň zvyšovali zaměstnanost v černošské komunitě, což přispívalo k dobrým vztahům se sousedstvím. Korejci s těmito zaměstnanci často nebyli spokojeni, stěžovali si, že jsou líní, nespolehliví, absentéři a kradou.370 Přesto však výhody ve vztahu vůči ostatním Afroameričanům tyto nevýhody převažovaly. V Los Angeles Korejci naopak raději najímali Hispánce, protože byli pracovitější, poslušnější a levnější,371 a také jich zde sídlilo mnohem více než v Chicagu. Korejci plánovali svou přítomnost v černošských sousedstvích pouze krátkodobě, chtěli získat kapitál a zkušenosti, aby mohli začít větší podnikání na lepší adrese. Z tohoto důvodu také měnily podniky často své majitele. To Afroameričany rovněž provokovalo, protože se cítili Korejci využívaní pouze k jejich společenskému postupu.372 Podnikání Korejců v chudých afroamerických a hispánských sousedstvích se tedy shoduje s teorií popsanou orientací „zprostředkovatelské menšiny“ na menšinovou klientelu. Další rysy Korejců jako „zprostředkovatelské menšiny“ Teorie „zprostředkovatelské menšiny“ dále předpokládá závislost „zprostředkovatelů“ na dodávkách zboží od podnikatelů z dominantní skupiny ve společnosti. Tato podmínka byla splněna korejskými podniky, které obchodovaly s ovocem, zeleninou, smíšeným zbožím, rybami, alkoholem anebo pohonnými hmotami, které odebírali od amerických dodavatelů. Sociolog Kwang Chung Kim navrhuje, 368 Tradiční korejský finanční systém založený na kye, což je rotační úvěrové sdružení. Každý, kdo tohoto finančního klubu patří, do něj měsíčně přispívá a každý měsíc je jednomu ze členů celkový vybraný měsíční obnos zapůjčen. Obvykle jsou půjčky používány právě na otevírání nových obchodů nebo rozšiřování starých. Kye není jen finanční instituce, ale i společenský klub, ve kterém k sobě mají členové důvěru. Park, „Use and Abuse”, 493; Jo, „Korean Merchants”, 399; Yoon, On My Own, 143. 369 Park, „Use and Abuse”, 493. 370 Yoon, On My Own, 155. 371 Ibid., 155. 372 Ibid., 150–60. 78 že dominantní skupina může být v době globalizace rozšířena i o nadnárodní a mezinárodní hráče, vlastníky velkých korporací, stejně jako o asijské výrobce, jejichž produkty, jako oblečení a doplňky vyráběné v Asii či Latinské Americe, korejští podnikatelé menšinovým zákazníkům nabízejí.373 Etnická soudržnost Korejců také potvrzovala jejich začlenění do kategorie „zprostředkovatelských menšin“. Příliš se nezapojovali do většinové společnosti, svou mateřštinou mluvili mnohem více než ostatní Asiaté a spoléhali se na etnické zdroje více než jiní (např. práce členů rodiny v společném podniku, využívání půjček od Korejců namísto od Američanů, mnohem vyšší účast v etnických křesťanských církvích, atd).374 Aby mohli lépe čelit problémům s Afroameričany, více se organizovali, což posilovalo vědomí jejich etnické příslušnosti a soudržnosti. V předchozí kapitole byl podrobně diskutován fenomén negativní stereotypizace Korejců ze strany americké společnosti i zkušenosti s projevy nepřátelství, proto zde nejsou znovu opakovány a lze konstatovat, že Korejci tyto podmínky teorie „zprostředkovatelské menšiny“ splňují. Funkčnost „zprostředkovatelské teorie“ ve spojení s korejskými obchodníky se v konfliktech s Afroameričany projevila také tím, že zástupci zákonné moci, jako policisté, nebo politici v krizových situacích Korejce opouštěli. Jako příklad lze uvést losangeleské nepokoje z roku 1992, které následovaly po velmi diskutabilním rozsudku, jenž zprostil viny bělošské policisty, kteří surově zmlátili černocha. Afroameričané projevovali svůj hněv nad nespravedlivým rasistickým soudním systémem, primárně složeným z bělošských soudců a podle Afroameričanů tedy reprezentujícím názory bělošské dominantní skupiny a napadali především lidi bílé pleti. Jak už bylo řečeno výše, nepokoje byly „multietnické“, docházelo tedy k násilným střetům mezi bělochy, černochy, Asiaty i Hispánci. V této vypjaté situaci byli policisté pasivní a nechránili podniky Korejců před rabováním a zapalováním. V Beverly Hills, blízké, bílými obyvateli osídlené oblasti, kam chtěli výtržníci také dojít, však policie jakémukoli násilí efektivně zabránila.375 Totéž, ale s méně závažnými následky, se událo při nejrozsáhlejším newyorském černošském bojkotu Red Apple v roce 1990, kdy policisté nedokázali demonstranty přimět, aby udržovali soudem nařízenou vzdálenost od korejského obchodu.376 Příčiny konfliktů a jejich důsledky podle teorie „zprostředkovatelské menšiny“ Protože se nejdůležitější rysy života korejských obchodníků v černošských čtvrtích shodují s charakteristikami „zprostředkovatelské menšiny“, může být tato teorie věrohodným teoretickým východiskem i při hledání příčin konfliktů mezi AfroKim, „Conclusion“, 234. Kim, „A View from Below”, 14–15. 375 Abelmann a Lie, Blue Dreams, 160. 376 Min a Kolodny, „The Middleman Minority Characteristics“, 148. 373 374 79 američany a Korejci. Teorie předvídá, že „zprostředkovatelé“ budou zažívat konflikty se svými klienty a konkurenty z níže postavené skupiny ve společnosti.377 Podle teorie jsou nejzřejmějšími příčinami konfliktů protichůdné ekonomické záměry zúčastněných skupin. Aplikuje-li se tato teze na vztahy mezi černochy a Korejci, lze konstatovat, že v nich byl již od počátku obsažen latentní konflikt, protože se obě skupiny snažily na situaci, ve které se společně nacházely, ekonomicky profitovat, což znamenalo zisk na úkor ostatních.378 Tento znak byl v praktickém soužití mnohokrát potvrzen např. tím, že Afroameričané obviňovali Korejce z vysokých cen a vykořisťování, z toho, že je nezaměstnávají a svým úsilím jim berou příležitosti k podnikání.379 V některých konfliktních situacích byl potvrzen další rys, charakterizující „zprostředkovatelské menšiny“, a sice že jsou ekonomicky silné (v poměru k níže postavené skupině ve společnosti), avšak politicky bezmocné.380 Proto sociologové často spojují teorii „zprostředkovatelské menšiny“ s teorií „obětního beránka“381 a argumentují, že Afroameričané si z korejských podnikatelů vytvořili oběti, na kterých si vylévali frustraci a zoufalství z vlastní dlouhodobě špatné ekonomické situace. Ta však nebyla zapříčiněna Korejci, ale bělochy a jejich diskriminujícím přístupem k černochům. Korejci však byli použiti jako obětní beránci, kteří nesli hněv, který měl patřit bělochům. Aby mohli dát průchod své agresi, zveličovali Afroameričané běžné obchodní spory s Korejci a napadali je.382 Korejci se tak stali štítem, který chránil bílou populaci před útokem deprimovaných Afroameričanů. To bylo umožněno situačními faktory, které jsou typické pro „zprostředkovatelské menšinu“. Byli více viditelní díky své etnické odlišnosti, byli také lehce dostupní, neboť podnikali přímo v černošských čtvrtích, a měli jen velmi malou politickou moc a další možnosti, jak se útočníkům pomstít.383 Teorie „zprostředkovatelské menšiny“ se pokouší nahlížet na konfliktní vztahy mezi rozdílnými etniky v celospolečenském kontextu. Zařazuje etnické skupiny do společenské hierarchie podle jejich ekonomické role. Korejští obchodníci v afroamerických čtvrtích jsou „zprostředkovateli“ mezi bělošskou většinovou americkou společností, jejíž zboží prodávají Afroameričanům v jejich čtvrtích, ze kterých velké americké nákupní řetězce odešly kvůli malé kupní síle a velké kriminalitě tamějšího Bonacic, „A Theory of Middleman Minorities“, 589. Edward T. Chang, „New Urban Crisis: Korean-African American Relations“, in Kim, Koreans in the Hood, 48. 379 Chang, „New Urban Crisis“, 48. 380 Bonacic, „A Theory of Middleman Minorities“, 592, Kim a Kim, „Multiracial Nature“, 33–34. 381 „Scapegoat“ nebo také „frustration-agression“ teorie říkají, že členové dominující skupiny si svoji frustraci z neúspěchu vylévají na nejbližším možné skupině, která jim to není schopná oplatit stejně. Viz např. Lindzey Gardner, „An Experimental Examination of the Scapegoat Theory of Prejudice“, The Journal of Abnormal and Social Psychology 45, č. 2 (duben 1950): 296, http//:www.ebscohost.com (staženo 29. 4. 2011). 382 Kim a Kim, „Multiracial Nature“, 34. 383 Ibid., 33–34. 377 378 80 obyvatelstva. Postavení Afroameričanů i Korejců bylo do velké míry formováno a určeno vztahem k většinovému bělošskému etniku. Ačkoli se může jevit, že bělošská populace nemá s konfliktem dvou minorit nic společného, zásadně přispěla ke vzniku podmínek, ve kterých konflikt později vyrůstal. Teorie „zprostředkovatelské menšiny“ zdůvodňuje vznik konfliktů nepřátelstvím členů hostící společnosti (Afroameričanů i bělochů) vůči „zprostředkovatelům“ (Korejcům v nízkopříjmových černošských sousedstvích), které je založené na cizosti a uzavřenosti jejich skupiny. Tyto kulturní odlišnosti mohou být použity ke stigmatizaci Korejců a mobilizaci Afroameričanů k protestům. Teorie popisuje i ekonomický základ antagonismu skupin – afroameričtí zákazníci považovali Korejce za úspěšné obchodníky, kteří je vykořisťují a odnáší finanční zdroje z jejich komunity. Vysvětlení příčin konfliktů z pohledu mocenského boje Malá skupina autorů poukazuje na to, že mnoho sociologů směšuje příčiny napětí s příčinami vlastních konfliktů a přímých fyzických střetů mezi skupinami. Je jen velmi málo zdrojů, které se podrobně zabývají tím, jak se napětí mezi skupinami přemění v otevřený střet.384 Mezi nejvýznamnější díla v této oblasti patří výzkum politologa Patricka D. Joyce a sociologů Heon Cheol Leea a Claire Jean Kimové, proto je tato část práce podložena převážně jejich pracemi. Joyce, Lee a Kimová poukazují především na klíčovou roli ideologií, které používají Afroameričané k mobilizaci podpory kolektivních protikorejských akcí. Podle nich právě tyto ideologie představují nezbytnou podmínku vzniku otevřeného konfliktu skupin. Ostatní autoři se mobilizační taktikou a argumenty Afroameričanů buď vůbec nezabývají, anebo ji považují za pouhý klíč otevírající dveře výlevům frustrace a hněvu černochů, jež si vybíjí na Korejcích, ale tyto černošské argumenty hlouběji nezkoumají. Rétorice aktivistů je však třeba věnovat pozornost, neboť odráží dlouhodobé politické přesvědčení Afroameričanů, které formuje jejich jednání.385 Podle Joyce, Leea a Kimové nejsou černošské akce výbuchy hněvu, ale plánované a organizované akce s jasně artikulovanými cíli, akce, ve kterých záleží především na vedení, politice a kolektivních aktivitách.386 Protesty měly ve skutečnosti mnohem hlubší význam a širší cíle než bojkotovat jediný obchod. Byl jím boj proti rasismu, jak tvrdili sami aktivisté.387 Následující část práce zkoumá osobní motivy Afroameričanů a jejich ideologické a politické cíle, které je vedly k protikorejským akcím. V tomto ohledu je třeba vzít v potaz využití ideologií černošského nacionalismu k mobilizaci lidí pro zahájení a vedení bojkotu. Joyce, No Fire Next Time, 36. Yoon, On My Own, 206; Kim, Bitter Fruit, 6. 386 Např. Joyce, No Fire Next Time, 135; Kim, Bitter Fruit, 6. 387 Kim, Bitter Fruit, 6. 384 385 81 Ideologie černošského nacionalismu Obvykle to byli Afroameričané, kdo otevřený konflikt na úrovni skupin (tzn. ne spor dvou jednotlivců – zákazníka a prodávajícího) začínal.388 I Korejci mohli vyprovokovat spor s Afroameričany, nebylo však v jejich zájmu dále ho eskalovat. Je třeba se ptát, co černochy k takovému jednání vedlo. Jak už bylo řečeno výše, demonstrace a bojkoty korejských obchodů ze strany černochů byly často vedeny ve jménu boje proti znevažování černošských zákazníků Korejci a proti zabírání a „vysávání“ černošských komunit cizími obchodníky. Bojkotujícím Afroameričanům se nelíbilo, že s nimi Korejci nezachází s respektem, sledují je při nakupovaní, jako by byli zloději, a nechovají se k nim mile.389 Považovali korejské obchodníky za vykořisťovatele, kterým jde jen o peníze390 a kteří komunitě nijak nepřispívají.391 Všechny tyto názory lze najít v ideologii černošského nacionalismu. Afroameričané s universalistickými názory nepovažují barvu pleti člověka za podstatnou a chtějí stejná práva a stejné zacházení se všemi lidmi bez rozdílu jejich etnického původu. Pro černošské nacionalisty je barva pleti naopak nejdůležitějším politickým a společenským faktorem. Jsou na barvu své pleti pyšní, vnímají ji jako základ pro jednotu a hrdost. Přijímají rasový pohled na svět, avšak jejich ideologie je právě opačná než ta, která je propagovaná bělošskými rasisty (bílí na vrchu a černí ve spodu společenské hierarchie). Černošští nacionalisté mění nálepku podřadnosti ve znak cti.392 Věří také, že černoši tvoří v USA národ, který je „bělošskou dominantní rasou“ kolonizovaný a měl by být osvobozen. V zásadě nechtějí přijímat americké hodnoty a být integrováni do americké společnosti. Coby svébytný národ chtějí kontrolovat svůj osud. Volají po autonomii, přenesení části centrálních pravomocí do vlastních rukou. Svým bojem proti rasismu nechtějí dosáhnout rovných příležitostí s bělochy, ale touží po zisku lokální kontroly, po osvobození institucí černošské komunity od „koloniální nadvlády“ ne-černochů.393 Nedílnou součástí této ideologie je volání po „komunitní kontrole“, tzn. kontrole nad institucemi, jako jsou banky, školy, politické pozice a obchody v černošských čtvrtích.394 Radikální ideologie samostatnosti a spoléhání se na sebe byla propagovaná černošskými vůdci jako Marcus Garvey, Elijah Muhammad, Malcolm X či Stokely Kim, „Conclusion“, 238. Park, „Use and Abuse”, 492, 497. 390 Thornton a Mizuno, „Economic Well-being”, 23. 391 Lee, „From Civil Relations”, 93. 392 Kim, Bitter Fruit, 61. 393 Gary Peller, „Toward Critical Cultural Pluralism: Progressive Alternatives to Mainstream Civil Rights Ideology“ in Critical race theory: The key writings that formed the movement, eds. Kimberlé Crenshaw et al. (New York: The New Press, 1995), 135–39. 394 Kim, Bitter Fruit, 61. 388 389 82 Carmichael.395 Takto brojil Malcolm X proti bělošské kolonizaci afroamerických čtvrtí: „To je špatně. V Americe není černá komunita, ve které žijeme, vlastněna námi. Nájemce je bílý. Obchodník je bílý. Celá ekonomika černošské komunity ve Státech je ve skutečnosti vlastněna těmi, kdo v komunitě ani nebydlí. ... A to jsou lidé, kteří vysávají ekonomickou krev z naší společnosti. ... Kontrolují noviny, reklamu. ... Kontrolují naší mysl... Skončí to tak, že nás budou kontrolovat ekonomicky, politicky, společensky, mentálně a všemi ostatními způsoby. Vysávají naši krev jako supové.“396 Černošský nacionalismus se dělí na několik více či méně radikálních názorových proudů, avšak všechny sdílí základní přesvědčení o „černé pýše“, jednotě černochů, právu na svobodnou volbu a kontrolu svého života.397 Je to ideologie, se kterou se sice, jak píše Claire Jean Kimová, neidentifikují všichni Afroameričané, většinou však přijímají alespoň nějakou její část.398 Vysokou míru akceptace alespoň nějaké části této ideologie dokládá např. zjištění, že téměř 92 % Afroameričanů v Los Angeles si v roce 1983 ve svých čtvrtích přálo mít více podniků vlastněných Afroameričany.399 Toto je předpokladem úspěchu černošských nacionalistických aktivistů při mobilizaci k protikorejským demonstracím. Fakt, že Hispánci a běloši v USA podobnou ideologii masově nepřijímají, může pomoci vysvětlit, to, že se v jejich čtvrtích konflikty neodehrávaly, ačkoli i zde Korejci podnikali. Cílem těch, co propagovali komunitní kontrolu, byla přeměna segregovaných černošských čtvrtí v základny černošské solidarity a moci. Iniciativy z třicátých let minulého století jako Buy black, povzbuzovaly Afroameričany k nakupování v obchodech vlastněných černochy. Jejich cílem byla etnická solidarita obchodníků a nakupujících a také ukázka síly černochů a touhy po ekonomické kontrole. Později ve 20. století černoši často protestovali proti otevírání podniků jiných etnik ve svých čtvrtích a tyto aktivity byly vždy spojené s hesly o ekonomické kontrole. V osmdesátých a devadesátých letech se právě ideologie komunitní kontroly promítla i do protestů proti korejským podnikatelům.400 Využití ideologie černošského nacionalismu k dosažení osobních cílů Hesla ideologie černošského nacionalismu, který je politickou ideologií přijímanou mnoha Afroameričany poháněla většinu černošských demonstrací a bojkotů. OrgaYoon, On My Own, 207. World History Archives, „Malcolm X on Racist Violence. Speech by Malcolm X at the London School of Economics, Feb. 11, 1965, to a meeting sponsored by the school’s Africa Society“, Hartford Web Publishing, http://www.hartford-hwp.com/archives/45a/461.html (staženo 30. 4. 2011). 397 Kim, Bitter Fruit, 75. 398 Mnoho černochů mísí černošský nacionalismus např. s ideologií integrace prosazovanou např. Martinem Lutherem Kingem. 399 Chang, „The New Urban Crisis“, 46. 400 Kim, Bitter Fruit, 61–62. 395 396 83 nizátoři protestů, kteří brojili proti urážení černošské důstojnosti a vykořisťování komunity a kteří chtěli svými akcemi dosáhnout změn, jež by byly afroamerické komunitě ku prospěchu, vždy nacházeli mezi Afroameričany podporu. Protesty často vedli zapálení nacionalisté, kteří skutečně věřili v to, že se černoši osvobodí z „vnitřního amerického kolonialismu“ teprve až když převezmou ekonomickou kontrolu nad oblastmi, které obývají. Cíle organizátorů bojkotů však nemusely být vždy totožné s cíli, které tato ideologie hlásá a s hesly, které si z ní vypůjčovali pro mobilizaci podpory. Prohlášení o nutnosti ekonomické kontroly černých sousedství mohli využít i ti, kterým nešlo ani tak o nezávislost afroamerických čtvrtí jako spíše o vlastní ekonomické nebo politické cíle, a předpokládali, že jim k nim protestní nátlaková akce pomůže. V mnohých případech černošských akcí, při kterých byla využita ideologie černošského nacionalismu k mobilizaci černošské podpory za účelem prosazení osobních cílů proti těm korejským se jednalo o obchodní boj mezi černošskými a korejskými obchodníky. Příkladem mohou být bojkoty v Los Angeles z let 1987 a 1989. Tehdy se dva kryté trhy staly terčem bojkotu organizovaného černošskými obchodníky a místními černošskými organizacemi poté, co jim korejští majitelé budovy odmítli pronajmout stánky na trhu. Majitelé byli obviňováni z vykořisťování místních občanů a odnášení zdrojů z komunity. Bojkot byl ukončen, až když Korejci vyhověli afroamerickým požadavkům.401 Jiným příkladem využití kolektivních akcí k dosažení vlastních cílů mohou být tři chicagské bojkoty z počátku devadesátých let s účastí okolo dvaceti demonstrantů, které neměly dlouhého trvání. V roce 1990 byly při bojkotu 42 korejských obchodů provolávány standardní černošské požadavky slušného zacházení se zákazníky, příspěvků pro rozvoj komunity, pracovních příležitostí a správy financí korejských obchodníků afroamerickými bankami. Bojkot zorganizoval místní radní a později bylo zjištěno, že motivem pro celou akci bylo vybrání členských příspěvků pro lokální organizaci pro ekonomický rozvoj, na kterou měl tento radní úzkou vazbu. Bojkot korejských obchodů černochy z roku 1991 byl zorganizován celostátní organizací Majestic Eagles, jejímž záměrem byla podpora podnikání Afroameričanů. Cílem byla propagace nově otevřeného konkurenčního afroamerického nákupního centra a také podpora politika s upadající reputací.402 Poslední chicagský bojkot, který proběhl v roce 1993, byl zorganizován afroamerickou organizací, která propagovala černošské politiky a pomáhala jim při volebních kampaních. Jejich cílem bylo, vedle vyjádření nesouhlasu s obchodními praktikami Korejců, především vyzkoušet schopnost organizace mobilizovat podporu pro pozdější kampaň dvou místních kandidátů usilujících o zvolení do Kongresu. Dalším cílem bylo uvedení vlastního zboží do korejských podniků. Údajné 401 402 Joyce, No Fire Next Time, 124. Choi, „Contemplating“, 158. 84 kontakty této organizace s místním gangem však akci v očích Korejců, politiků i veřejnosti zdiskreditovaly.403 Je tedy velmi dobře viditelné, že rétorika černošského nacionalismu, která dokázala mobilizovat podporu Afroameričanů pro společnou akci, mohla být využívána pro ryze osobní záměry. Newyorský Red Apple Boycott V New Yorku,404 kde je černošský nacionalismus mnohem rozvinutější než v jiných částech Spojených států, taktéž probíhaly během osmdesátých let bojkoty korejských podniků. Jejich vůdci byli většinou „profesionální“ aktivisté, členové nacionalistických hnutí, kteří se vedením bojkotů zabývali opakovaně. Následující text rozebírá bojkot, při kterém byla k mobilizaci podpory bojkotu použita hesla černošského nacionalismu. Účelem je demonstrovat, že příčinou bojkotů není černošský nacionalismus per se, ale to, jak konkrétní aktivisté definují situaci, využijí spouštěče střetu (např. konfliktu mezi prodavačem a kupujícím) a jaké mají osobní a kolektivní záměry. Newyorské černošské bojkoty, které předcházely Red Apple Boycott z roku 1990–1991, byly vedené umírněnými nacionalistickými organizacemi a většinou končily dohodou mezi stranami. Korejci se obvykle zavázali najmout černošské zaměstnance, přispívat do fondů na rozvoj komunity, upravit ceny, chodit na kurzy „kulturně-citlivého chování“ a podobně. Těchto výsledků bylo zjevně dosaženo díky mírným podmínkám a cílům aktivistů.405 Největší – co do počtu účastníků i délky trvání – byl newyorský Red Apple Boycott. Byl zahájen 18. ledna 1990 a trval téměř šestnáct měsíců. Každý den bylo přítomných alespoň několik demonstrantů a největší počet protestujících při jedné příležitosti dosáhl až 400 lidí.406 Událostí, která vyprovokovala zahájení bojkotu dvou korejských obchodů, byl incident mezi haitskou zákaznicí a korejským prodavačem v obchodě Family Red Apple.407 Několik hodin po incidentu se místní obyvatelé sešli ke spontánní demonstraci před korejským zelinářstvím. Následující týden vedla demonstrace lokální organizace Flatbush Coalition for Economic Empowerment. Zásluhou jejích vůdců se Ibid. V této podkapitole je brán ohled na to, že černošští obyvatelé New Yorku, kteří nedávno imigrovali z oblasti Karibiku, se obvykle nepovažují za „Afroameričany“, protože se necítí být spojeni s USA. Jsou mnohem více ztotožněni s původní vlastí. Proto je v této podkapitole užíván výhradně termín „černoši“, který zahrnuje všechny černošské obyvatele nehledě na etnický původ. 405 Více o předcházejících bojkotech, na jejichž analýzu není v této práci prostor, viz Joyce, No Fire Next Time, 77–82; Kim, Bitter Fruit, 111–13; Min, Caught in the Middle, 73–78. 406 Joyce, No Fire Next Time, 82, 88. 407 Průběh incidentu není znám, popisy stran si protiřečí a obě zúčastněné strany svalují vinu na toho druhého. Bližší popis viz první část práce. Joyce, No Fire Next Time, 82–83. 403 404 85 svolávané demonstrace konaly nejen jako protesty proti domnělému útoku Korejce proti Haiťance, ale také jako vyjádření odporu proti nestejným ekonomickým příležitostem černochů. Do konfliktu byla tedy ihned zařazena nacionalistická ideologie. Poté se do čela akcí postavilo radikální nacionalistické hnutí December 12th Movement,408 které bylo podporované haitskými409 a jinými černošskými organizacemi. Místní lídři a dosavadní vedoucí bojkotu zajistili radikálům styky s lokálními organizacemi, což bylo nezbytné pro legitimitu nových vůdců kolektivních akcí.410 Tito radikálové vyhlásili za cíl bojkotu usvědčení korejského prodavače z trestného činu, veřejnou omluvu Korejce postižené zákaznici a zavření obchodu Family Red Apple a ještě jednoho korejského obchodu v téže ulici.411 Krom toho proklamovali celou škálu cílů, které vycházely z ideologie černošského nacionalismu. Záměry radikálních nacionalistů: Důstojnost a komunitní kontrola v New Yorku Díky rozhovorům, které vedla socioložka Claire Jean Kimová s vůdci December 12th Movement, známe proklamované důvody, jimiž aktivisté ospravedlňovali svůj bojkot a které přesahovaly cíle spojené s obchodem Family Red Apple.412 Sonny Carson, vůdce hnutí, odůvodňoval bojkot nutností protestu proti bezohlednému chování Korejců a argumentoval, že haitská zákaznice reprezentovala celou komunitu a facka korejského prodavače, kterou jí údajně dal, urazila celou komunitu. Nacio nalisté argumentovali tím, že korejský obchodník se svým rasistickým chováním vůči Haiťance sám připojil k bělošskému rasistickému systému, proti kterému bojovali. Dlouhodobým záměrem nacionalistů bylo mobilizovat černošskou komunitu, aby bojovala proti závislosti a omezování svých práv.413 Bylo logické, že aktivisté byli k aktivizaci černošského obyvatelstva ochotni využít lokálních záležitostí, s nimiž se mohli místní obyvatelé ztotožnit, a proto měly velký mobilizační potenciál.414 December 12th Movement byl v New Yorku znám jako nejradikálnější nacionalistická organizace. V souladu se svojí pověstí neměli aktivisté ani v případě tohoto bojkotu v úmyslu smířit se s drobnými ústupky od Korejců. Když umírnění černošští vůdci apelovali na ukončení bojkotu výměnou za ekonomickou pomoc Korejců sousedství, radikálové to odmítli. Kim, Bitter Fruit, 110. Podle Joyce tyto umírněné nařkli z toho, že „by svoje mámy prodali za pár drobků.“ Joyce, No Fire Next Time, 87. 409 Lee, „The Dynamics“, 96–97. 410 Joyce, No Fire Next Time, 86. 411 Kim, Bitter Fruit, 110. 412 Kimová jako jediná prováděla mnoho hloubkových rozhovorů s vůdci různých černošských skupin zapojených v bojkotu i řadovými demonstranty, ale také s těmi Afroameričany, kteří způsob vedení bojkotu odsuzovali. Nelze předpokládat, že vůdci byly vždy zcela upřímní i co se týče např. nezištnosti jejich aktivit ve spojení s jejich osobními politickými ambicemi. I přesto představuje v tomto ohledu její kniha nesmírný přínos, zvláště protože většina ostatních vědců se rozhodla považovat proklamace vůdců bojkotů za irelevantní a nestudovat je. Kim, Bitter Fruit, 53–155. 413 Kim, Bitter Fruit, 110. 414 Joyce, No Fire Next Time, 90. 408 86 Argumenty komunitní kontroly byly používány k vykreslení nepřípustně jednajících Korejců jako cizinců, kteří odpláceli černošskou toleranci rasismem. Podle svého uvažování tedy černošští lídři nezaměřili svůj hněv na nevinnou neúčastnící se skupinu, ale na několik jedinců, kteří se sami svým chováním zapletli do „rasové války“ mezi bělochy a černochy a postavili se na stranu bělochů, kteří se k černochům také chovali bez respektu a diskriminovali je.415 Z výpovědí organizátorů bojkotu je patrné, že celá kampaň byla vedena ve jménu komunitní kontroly a jejím cílem bylo potrestat obchodníky, kteří uráželi černochy, sjednotit černochy pod „černou moc“ a zvyšovat jejich povědomí o rasovém utlačování a pomoci jim vládnout ve vlastních životech. Také to měl být další krok k revoluci proti bělošskému systému, který černochy diskriminoval.416 Proto bylo při newyorských protestech opakovaně zdůrazňováno, že bojkot není zaměřen proti Korejcům jako etniku. Vůdci protestů se snažili jasně rozlišovat mezi Korejci jako etnikem a dvěma bojkotovanými korejskými obchodníky. Organizátoři poučovali ty demonstranty, kteří vykřikovali rasistická hesla, že nepřítelem nejsou Korejci, ale systém. Věřili, že bojují proti rasismu a sami nechtěli být za rasisty označováni, aby to nepodrývalo jejich legitimitu.417 Hlavním cílem útoku ze strany demonstrantů byl „bílý dominantní systém“.418 Obchodníci „zvenčí“ byli vykreslováni jako prodloužená ruka bělošského systému, nehledě na to z jakého byli etnika.419 Aktivisté se bojkotem snažili získat kontrolu nad děním v komunitě tak, že chtěli ovlivňovat jednání těchto obchodníků „zvenku“.420 Boj o politické vedení v New Yorku Krom těchto proklamovaných ideologických cílů sociologové upozorňují na to, že se do newyorského bojkotu významně promítl boj o politickou kontrolu černošských sousedství.421 Ideologie černošského nacionalismu pomáhala černošským aktivistům získávat politické body proti bělošským politikům, kteří reprezentovali černošská sousedství.422 Černošské organizace však o vedení komunity bojovaly i mezi sebou. Do bojkotu bylo aktivně zapojeno několik z nich a s postupem času mezi nimi vyvstávaly spory. Nezúčastněné černošské organizace (buď umírněné nacionalistické, nebo ty, které zastávaly názory integrace) vůdce bojkotu otevřeně kritizovaly. To vše může Kim, Bitter Fruit, 127. Ibid., 125. 417 Ibid., 132. 418 Ibid., 133. 419 Ibid., 126. 420 Ibid. 421 Lee, „The Dynamics“, 100. 422 Ibid. 415 416 87 být interpretováno jako boj o podporu rezidentů černošských čtvrtí. V případě Red Apple Boycott vedl k tomu, že si radikální nacionalisté z December 12th Movement znepřátelili některé místní lídry až do té míry, že bojkotu oponovali.423 Kritikou postupu December 12th Movement chtěly jiné organizace zase získat přízeň místních občanů, kteří s bojkotem nesouhlasili. Jak píše politolog Joyce, v době, kdy probíhal tento bojkot, soutěžily jiné organizace o přízeň komunity pochody a protesty proti jiným kauzám. Vyhrocený postoj December 12th Movement mohl být součástí taktiky strhávání pozornosti na sebe za účelem získání podpory a potenciálně i místa zvoleného či nezvoleného vůdce černošské komunity.424 Právě tento boj o politickou moc mohl podle sociologa Leea, který byl při některých bojkotech osobně přítomný, výrazně přispět k vyostření a prodloužení protestů vůči korejským podnikatelům.425 Nacionalisté se pokoušeli i o „afrikanizaci“, či ideologickou indoktrinaci černošských imigrantů původem z různých karibských ostrovů, kteří žili v New Yorku. Lee poukazuje na etnickou rozdílnost mezi Afroameričany a nově příchozími, která je často tak velká, jako mezi dvěma odlišnými rasovými skupinami. Proto bylo obtížné mezi černochy dosáhnout pocitu solidarity. Černošští nacionalisté proto chtěli vtisknout imigrantům novou identitu, založenou pouze na barvě kůže. Chtěli vytvořit konstrukt „černošského etnika“, aby tuto skupinu mohli pro sebe politicky využít.426 Zastánce teorie „zprostředkovatelské menšiny“ Min provedl průzkum podpory bojkotu newyorského obchodu Red Apple. Vyplynulo z něj, že pouze 27 % černošských respondentů z černošských sousedství v New Yorku tento bojkot podporovalo. Pouze 14 % respondentů souhlasilo, že by se nemělo nakupovat u Korejců. To naznačuje, že převládající postoj černochů vůči Korejcům nebyl odmítavý.427 Radikální projevy černošského nacionalismu nebyly černochy všeobecně akceptované a podporované, v černošském táboře se proti nim zvedala i opozice. Protestů se obvykle účastnila jen malá skupina lidí, ale díky své hlasitosti dokázali přitáhnout pozornost médií, čímž se nacionalistům podařilo navodit zdání velkého rozsahu bojkotu.428 Zároveň tak ale černošští vůdci přispěli k zjednodušujícímu obrazu korejsko-černošských vztahů v médiích, která si pouze všímala rasového podtextu. Podle analýzy provedené v této části práce je patrno, že pro přeměnu latentních ekonomických, kulturních a sociálních tenzí ve skutečný skupinový konflikt trvalého charakteru jsou klíčovým faktorem organizátoři, kteří se tohoto úkolu zhostí, a využití nástrojů mobilizujících cílovou skupinu. V tomto případě se hojně používaným nástrojem stala ideologie černošského nacionalismu, která je Afroameričany Joyce, No Fire Next Time, 86; Lee, „The Dynamics“, 102. Joyce, No Fire Next Time, 89–90. 425 Lee, „The Dynamics“, 102. 426 Ibid., 103–4. 427 Min, Caught in the Middle, 97–98. 428 Yoon, On My Own, 206. 423 424 88 v určitých jejích aspektech všeobecně přijímána. Ať už měli organizátoři bojkotu vlastní ekonomické či politické cíle, nebo bojovali proti „korejskému rasismu“, za ekonomickou kontrolu černošské komunity, anebo za stmelení všech černochů v Americe a jejich politickou participaci, vždy se jim ideologie černošského nacionalismu velice hodila. Závěr Nepokojné soužití mezi Afroameričany a korejskými podnikateli, k jejichž střetávání docházelo v chudých centrech amerických velkoměst, dosáhlo vrcholu, alespoň co se mediálního zájmu týče, na počátku devadesátých let. Díky medializaci newyorského bojkotu, který probíhal po šestnáct měsíců v letech 1990 a 1991, a losangeleským nepokojům z roku 1992, při nichž bylo zničeno 2 500 korejských podniků, se otázka korejsko-afroamerického napětí dostala do centra pozornosti veřejných i akademických debat. Interpretace jejich příčin v médiích byla poplatná rozšířenému americkému autostereotypu „otevřené společnosti, kde má každý rovné šance na úspěch a vše záleží jen na jeho vlastních schopnostech.“ Na tomto základě byl vystavěn konstrukt střetu Korejců a Afroameričanů jako „vzorové menšiny“ a „městské spodiny“. Styl argumentace vypadal asi takto. Vzorní Korejci, kteří v afroamerických čtvrtích tvrdě pracovali a šli za svým americkým snem, byli protipólem zahálčivých a nevzdělaných černochů, kteří si svou frustraci nad vlastní špatnou životní situací vylévali na úspěšných Korejcích. Konflikt byl vykládán jako důsledek dlouhodobého střetávání rozdílných kulturních norem, ambicí a preferencí členů obou skupin. Odborníci z různých oblastí společenských věd toto tendenční vysvětlení odmítali a pomocí různých přístupů odkrývali mnoho dalších vrstev problému. Předně, konflikty se neodehrávaly mezi všemi Korejci a všemi černochy, jak by mediální interpretace naznačovaly. Názory Afroameričanů na Korejce, kteří podnikali v jejich čtvrtích, se lišily od pozitivních, přes neutrální, až k velmi negativním, a totéž lze říci i o přístupu Korejců k Afroameričanům. Není tedy možné tvrdit, že konflikty zahrnovaly celé etnické skupiny, což dokládá i to, že největší newyorský bojkot z roku 1990–1991 podporovalo podle průzkumu pouze 27 % Afroameričanů. Korejci podnikali v černošských sousedstvích s vysokou kriminalitou a každý prodavač měl negativní zkušenosti s krádežemi či dokonce pokusy o loupežná přepadení. Tato zkušenost, která neměla s rasou primárně nic společného, se stala jedním z hlavních elementů v černoško-korejském konfliktu. Posléze si ji prodavači spojili s barvou pleti zákazníků a zobecnili na všechny Afroameričany, čímž se podél etnické hranice utvořily dvě strany konfliktu. Prodavači si zvykli zákazníky podezřívat a sledovat je při nákupu. Na to si pak černošští zákazníci opakovaně 89 stěžovali a pokládali to za neuctivé chování.429 Mezi etnicky odlišnými skupinami pak panovalo trvalé latentní napětí. Všechny akademické interpretace toto do určité míry reflektují a spojují rasové a ekonomické faktory fenoménu a hledají v těchto faktorech vysvětlení příčin konfliktů mezi Afroameričany a Korejci. Rasovou součástí mozaiky příčin, které dávaly vzniknout konfliktům, byly vzájemné kulturní a etnické předsudky, které někteří černoši i Korejci vůči členům druhé skupiny přijímali a sami vytvářeli. Spojovali si vlastnosti, subjektivně vnímané jako negativní, některých členů druhé skupiny s jejich barvou pleti a zobecňovali je na všechny členy skupiny, kteří se danou fyzickou charakteristikou vyznačovali. Pro Korejce bylo nepřijatelné např. hlučné chování Afroameričanů, protože bylo v rozporu s jejich vlastními kulturními normami, stejně jako malá motivace některých černochů pracovat, jejich odlišný styl výchovy dětí a partnerského soužití. Černoši se zase nemohli smířit s tím, že Korejci k nim byli nepříjemní, odtažití, měli podle nich pouze zájem vydělat peníze a černošské komunitě nijak nepřispívali. V ekonomické a společenské struktuře společnosti vykonávali Korejci zprostředkování obchodního styku mezi bělošskou většinou (výrobci) a Afroameričany (konzumenty). Teorie „zprostředkující menšiny“ chápe konflikt mezi zprostředkovateli a konzumenty jako inherentní v jejich vztahu a to kvůli protichůdným ekonomickým snahám o vlastní prospěch každé skupiny na úkor druhé. Také odlišná etnicita a mizivá snaha zprostředkovatelů o integraci, vnímaná černochy jako cizost a uzavřenost, u Afroameričanů vyvolávala nepřátelské pocity vůči Korejcům. Podle jiné teorie se Korejci stali terči černošského hněvu namísto bělochů, kteří residenční segregaci a špatnou ekonomickou situaci černochů svým diskriminujícím přístupem způsobili a měli tedy pocítit černošský hněv. Útoky na Korejce („obětní beránky“) namísto na bělochy byly umožněny situačními faktory, které jsou typické pro „zprostředkující menšinu“. Korejci byli více viditelní díky své etnické odlišnosti, lehce dostupní, neboť podnikali přímo v černošských čtvrtích, a měli jen velmi malou moc se útočníkům pomstít. Psychologický a strukturálně-společenský přístup charakterizují konflikty jako výbuchy přítomného napětí, obvykle způsobené drobným incidentem, který přeroste v konflikt dvou skupin. Zásadním nedostatkem těchto přístupů, dle názoru autorky práce je, že ignorují způsob přetavení tenzí v otevřený konflikt dvou skupin, který nabývá formy bojkotu nebo – ve výjimečných případech – až hromadného násilí, a posléze je udržován po dlouhou dobu, v případě bojkotů až několik měsíců. Za relevantní pro vznik konfliktu výše zmíněné přístupy nepovažují mobilizační strategie Afroameričanů, ani cíle proklamované v průběhu skupinových akcí zamířených proti Korejcům a proto je nezkoumají. Politický přístup odmítá vysvětlení konfliktů jako pouhých výbuchů nahromaděného hněvu. I když uznává pravdivost jednotlivých vypozorovaných aspektů soužití 429 Choi, „Contemplating“, 166–69. 90 Korejců a černochů ostatními badateli, dochází zároveň k závěru, že latentní tenze neposkytují dostatečně silný impuls k udržení dlouhodobé skupinové akce. Proto zkoumá nejen proces vzniku konfliktu, ale i jeho průběh a upozorňuje na důležitou roli boje o moc a postavení mezi jednotlivými černošskými aktivisty a vůdci bojkotů, které se promítaly i do konfliktů mezi Korejci a Afroameričany. V tomto ohledu hrály klíčovou roli způsoby mobilizace černošského obyvatelstva proti Korejcům – vůdci protestů se dovolávali černošského nacionalismu a vzájemné soudržnosti a požadovali ekonomickou kontrolu černošských sousedství černochy. Organizace protestů a bojkotů, byť někdy sklouzávající k násilí, nebyla tedy primárně namířena proti Korejcům jako takovým, ale spíše mířila do řad Afroameričanů – situace využívali černošští vůdci k prosazení různých komunitních cílů, např. sjednocení nehomogenního černošského obyvatelstva či prosazení kontroly nad ekonomikou černošských čtvrtí. Zároveň se však černošští aktivisté snažili prosadit i vlastní osobní mocenské zájmy. Jaké tedy byly příčiny konfliktů mezi Afroameričany a americkými Korejci? Dlouhodobé napětí mezi skupinami bylo jistě tvořeno zápornými stereotypy, které si o sobě skupiny vzájemně vytvořily v důsledku osobních zkušeností a také vlivu stereotypů většinové americké společnosti. Napětí nebylo nikterak umenšováno snahou obou skupin o ekonomický profit na úkor druhé skupiny. Klíčovým faktorem pro vznik otevřených a často táhlých konfliktů mezi skupinami byly však často záměry a cíle organizátorů protestních akcí, kteří dokázali latentního napětí využít ve vlastní prospěch a podněcováním protestů či bojkotů doufali v posílení vlastních mocenských pozic, ale i v posílení černošské identity. 91 92 Úloha podnikovej loby v reforme imigračnej politiky v Spojených štátoch počas druhej administratívy Geogra W. Busha Kristína Mackuliaková Abstract This bachelor thesis deals with the role of business lobbying in relation to the political arena of immigration reform in the United States during the second Bush administration era. It attempts to evaluate the impact of businesses on immigration policies through their lobbying activities. It analyzes expenditures on two separate bills that were introduced in Congress in the years 2006 and 2007. The thesis tries to answer the question whether American businesses enjoy an uneven impact on politics and is based on several premises. Businesses try to increase their profits via decreasing the wage level which is made possible by abundance of workers. They also try to prevent a situation in which there is a scarcity of workers. Businesses thus demand open liberal immigration policy and spend considerable resources to achieve this goal. Businesses have, according to some authors, a special position among other interest groups which enables them to effectively control political decisions. Given the fact that both bills I considered were liberal and heavily supported by the business lobby groups and still did not pass in the Congress I will claim that businesses are not as powerful as often expected. Keywords immigration policy, immigration reform, the United States, George W. Bush, interest groups, lobbying, businesses Úvod Táto bakalárska práca sa zaoberá problémom reformy imigračnej politiky z pohľadu podnikovej loby na príklade vybraných zákonov z obdobia druhej administratívy Georga W. Busha. Imigračná politika USA je veľmi komplexným problémom, ktorý ovplyvňuje veľa faktorov. Jedným z nich sú aj podniky a na ne naviazané záujmové skupiny. Tieto podniky, hlavne potravinársky priemysel, služby, poľnohospodárstvo, stavebný priemysel alebo vysoko technologický priemysel, sú fakticky závislé na zahraničnej pracovnej sile. Ich hlavným záujmom je dostatočné množstvo a nízka cena adekvátne kvalifikovanej pracovnej sily. Do procesu rozhodovania, ale aj tvorby návrhov zákonov vstupujú spomínané nátlakové skupiny, ktorých cieľom je imigračný zákon liberalizovať a vyhnúť sa tak nedostatku potrebnej pracovnej sily. Americké podniky na zmenu legislatívy vynakladajú nemalé výdaje, no napriek tomu sa dlhodobejšie nepodarilo schváliť komplexnú reformu imigračnej politiky. 93 Záujmové skupiny v Spojených štátoch môžu legálne ovplyvňovať proces tvorby politiky dvomi nasledujúcimi spôsobmi: financovanie kampaní, príspevkami prostredníctvom PACs (Political Action Committees), ktoré tvoria 10 % výdajov firiem vyčlenených na zaistenie si vplyvu alebo prostredníctvom lobingových aktivít, ktoré tvoria až deväťdesiat percent výdajov. Podniky sú nepostrádateľnou súčasťou každej kapitalistickej ekonomiky, ich vplyv na tvorbu politiky je však často diskutovanou témou. Americké súdy dali týmto ekonomickým subjektom právomoci ako slobodu prejavu alebo právo podávať štátnym orgánom žiadosti na nápravu krívd. Tieto slobody umožňujú podnikom byť politicky aktívnymi, najmä prostredníctvom lobingu. Kritické hlasy tvrdia, že tieto možnosti majú za následok príliš veľký vplyv podnikov, a tým potlačujú demokratický charakter systému. V tejto práci si chcem položiť otázku, či je tvrdenie, že americké podniky ovládajú americkú politiku, legitímne. Prípadová štúdia sa zaoberá výdajmi amerických podnikov na imigračnú politiku prostredníctvom záujmových skupín, či asociácií pomocou dát z vládnej databázy, kde sú tieto údaje evidované na základe povinného vyplňovania reportov lobistami. Na príklade dvoch zákonov: Comprehensive Immigration Reform Act (S. 2611) z roku 2006 a Secure Borders, Economic Opportunity and Immigration Reform Act (S. 1348) z roku 2007, budem skúmať podiel podnikov na celkových výdajoch na lobing k obom zákonom, a to z pohľadu početného a finančného zastúpenia. Podľa mojich zistení je zjavné, že podniky tvoria podstatnú časť subjektov, ktoré za zákony lobovali a takisto, že prevažná časť celkových výdajov na lobing pochádza práve z ich rozpočtov. Vzhľadom na to, že ani jeden z týchto relatívne liberálnych zákonov neprešiel legislatívnym procesom, tézou bakalárskej práce je, že podniky, napriek svojím finančným možnostiam, nedisponujú takým vplyvom, aby si zaistili želanú imigračnú legislatívu. Odpoveďou na otázku teda je, že americké podniky politiku v Spojených štátoch neovplyvňujú do takej miery, ako niektorí poprední akademici v Spojených štátoch predpokladajú. Tento problém som si vybrala preto, že špecifický inštitucionalizovaný vplyv záujmových skupín amerického modelu je v stredoeurópskom priestore pomerne neznámym fenoménom a tiež preto, že téma vplyvu podnikových nátlakových skupín, konkrétne na imigračnú politiku, nie je dostatočne spracovaná. Cieľom tejto práce je túto medzeru čiastočne zaplniť. Ďalším podnetom na spracovanie tohto problému bol, pre mňa, článok The Disconnect between Public Attitudes and Policy Outcomes in Immigration od Petra H. Schucka, ktorý podrobnejšie rozoberiem v podkapitole Kritika literatúry. V prvej kapitole práce sa zameriam na záujmové skupiny najprv vo všeobecnosti, a potom konkrétne, na príklade podnikov. Extenzívne sa budem venovať legislatívnej úprave činnosti lobistov a záujmových skupín a spôsobu, akým dosahujú svoje ciele, teda procesu tlaku na kongresmanov. Nakoniec objasním, aké postavenie majú práve podniky, asociácie podnikov, či zamestnávateľov, resp. nátlakové skupiny 94 naviazané na podniky, medzi ostatnými záujmovými skupinami. Druhá kapitola sa zaoberá legislatívnou úpravou imigračnej politiky platnou v období druhej administratívy Georga W. Busha, a to hlavne ustanoveniami s priamymi dôsledkami na pracovný trh. V druhej časti druhej kapitoly sa pozriem na jednotlivé sektory a pod-sektory ekonomiky a ich záujmy na podobe imigračného zákona. Tretia časť bude úvodom do politickej situácie v období po zvolení Georga W. Busha za prezidenta a jeho snahy reformovať imigračný systém. Následne rozoberiem dva zákony z rokov 2006 a 2007, Comprehensive Immigration Reform Act (S. 2611) a Borders, Economic Opportunity and Immigration Reform Act (S. 1348), na základe dát pre vzatých z vládnej databázy. Pri oboch zákonoch upresním okolnosti, za akých došlo k ich prejednávaniu, aké dôsledky by malo ich schválenie na pracovný trh. Nakoniec na základe spomínaných štatistík zhodnotím, akú rolu pri prejednávaní zohrala podniková loby, a to na základe jej finančných výdavkov na tieto záležitosti. Práca dochádza k záveru, že napriek početnej a finančnej prevahe podnikov medzi skupinami, ktoré lobovali za tieto zákony a zákony s nimi prepojené, sa nepodarilo tieto návrhy legislatívy schváliť. Interpretovať toto zistenie môžeme ako dôkaz toho, že podniky, aj napriek ich finančným možnostiam, neovládajú americkú politiku do takej miery, aby boli schopné zaistiť si potrebnú legislatívu. Vymedzenie pojmov Výraz loby, v politickom zmysle miesta stretávania sa a snahy ovplyvňovať vo foyeri, sa začal používať v Spojených štátoch na počiatku 19. storočia. Vzápätí nato sa objavili pojmy ako lobista a lobizmus. Lobing bol vnímaný ako ovplyvňovanie zákonodarcov všetkými spôsobmi, častá zameniteľnosť s korupciou a rast povedomia o tom, čo je v jednaní so zvolenými predstaviteľmi prípustné a čo neprípustné, viedli postupne k potrebe presného definovania tejto činnosti.430 Thomas a Hrebenar definujú lobistu ako „osobu poverenú záujmovou skupinou, schopnú ovplyvniť verejnú politiku smerom, ktorý daná záujmová skupina preferuje, a to nasledujúcimi spôsobmi: (1) priamym kontaktovaním verejného činiteľa, (2) monitorovaním politickej a vládnej aktivity, (3) radami v oblasti politickej stratégie a taktiky, a (4) vytváraním a organizovaním lobistickej činnosti skupiny“.431 Na aktivity lobistu sa však môžeme pozerať aj zo širšieho uhlu pohľadu. Napríklad tak, ako ho popisujú Warleigh a Fairbrass: „Reprezentácia záujmov siaha od lobingu cez výmenu informácií, vytváranie aliancií, formálnych a neformálnych kontaktov, plá430 Petr Vymětal, „Co je Lobbing? Vymezení, tradice, diskurz a praktiky lobbingu“, in Lobbing v moderních demokraciích, ed. Karel Muller, Šárka Laboutková a Petr Vymětal (Praha: Grada, 2010), 18. 431 C. S. Thomas a R. J. Hrebenar, „Comparing Lobbying Across Liberal Democracies: Problems, Approaches and Initial Findings“, paper presented to the annual conference of the American Political Science Association 2000, 11. 95 novaných a neplánovaných vzťahov: inými slovami, všetky formy interakcií, ktoré sú určené k tomu, aby hájili rôzne názory a perspektívy a hlavne k tomu, aby ovplyvnili politiku.“432 Pod pojem podniková loby som v tejto práci zahrnula všetky ekonomické sektory: poľnohospodárstvo, priemysel a služby. V prípade poľnohospodárstva nejde na najnižšej úrovni (drobní farmári) síce o podniky, ale aj títo sú združení vo veľkých asociáciách ako American Farm Bureau, pričom poľnohospodárstvo je sektor, ktorý nepostráda ani obrovské korporácie intenzívne lobujúce vo veci imigrácie. Budem sa teda zaoberať predovšetkým spoločnosťami, ktorých cieľom je zisk. Pojem podnik som pojala takto široko pre absenciu lepšieho a univerzálnejšieho pojmu na definovanie objektu môjho skúmania a preto, že sa zhoduje s väčšinou zdrojov, z ktorých som čerpala numerické informácie. Metodológia Čo sa týka metodológie, v tejto práci sa jedná o prípadovú štúdiu. Dve teoretické časti vymedzujú problém a definujú základné koncepty, čo je dôležité pre tretiu, analytickú časť. Tá bola spracovaná na základe voľne dostupných informácií, zverejňovaných od doby prijatia zákona Lobbying Disclosure Act, v roku 1995. K dispozícii som mala dve základné čísla vzťahujúce sa k lobingu, a to celkové výdaje firiem na lobing za obdobie každých šiestich mesiacov a počet reportov vyplnených ku každej lobovanej oblasti. Po kontakte s výskumníkom z neziskovej organizácie the Center for Responsive Politics, ktorá tieto dáta spracováva, som sa dozvedela, že kvôli reštriktívnym ustanoveniam Lobbying Disclosue Act nie je možné získať samostatne náklady na lobing k jednej konkrétnej oblasti. Jedným zo spôsobov, ako výdaje na imigráciu približne určiť, je vydeliť celkové výdaje (et) počtom oblastí (i), na ktoré boli vydané v danom období peniaze. Výsledkom by boli priemerné výdaje na jednu oblasť. Druhý spôsob je na základe výpočtov podľa výdajov PACs. Oba systémy používajú akademici v Spojených štátoch, avšak prvý spomenutý, je podľa môjho názoru veľmi nepresný, pretože nezachytáva intenzitu, akou sa spoločnosť alebo asociácia o daný problém zaujíma.433 Druhý spôsob nie je pre moju prácu dostatočne štatisticky významný vzhľadom na to, že prostredníctvom PACs je vydávaných v priemere len desať percent financií z rozpočtu určeného na ovplyvňovanie politiky. Rozhodla som sa preto pre alternatívny výpočet na základe počtu reportov, ktoré daná spoločnosť či asociácia k určitej oblasti vyplnila. Tieto reporty sú výkazmi jednotlivých podnikov či asociácií o výdajoch na lobing. Bolo potrebné ich Alex Warleigh a Jenny Fairbrass, Influence and Interests in the European Union the New Politics of Persuasion and Advocacy (London: Europa Publications, 2002), 2. 433 Napríklad firma Oracle zaoberajúca sa počítačmi a technológiami lobuje na niekoľko desiatok oblastí, ale logicky neminie rovnaké množštvo peňazí na zákony ovplyvňujúce počítačový priemysel a na zdravotnícku reformu. Tento jednoduchý systém výpočtu by tento rozdiel nezaznamenal. 432 96 spočítať jednak celkovo pre všetky zákony a jednak iba tie, ktoré boli registrované k dvom imigračným zákonom, ktoré som skúmala. Príloha č. 3 je ukážka jedného z reportov. Kauzálny vzťah medzi počtami reportov a dôležitosťou oblasti pre danú spoločnosť je zrejmý – čím viac odovzdaných reportov, tým viac spoločnosti, či asociácii spoločností na oblasti záleží. Dá sa teda dedukovať, že výška finančných výdajov subjektu je priamoúmerná počtu odovzdaných reportov. Na základe podielu reportov na imigráciu z celkového počtu reportov, som sa teda pokúsila odhadnúť dôležitosť imigrácie pre daný subjekt a aplikovať tento údaj na vydané prostriedky. Vzorec, ktorý som používala na výpočet výdajov na imigračnú politiku obsahuje tieto premenné: – celkové výdaje za obdobie 6 mesiacov (total expenditures) et – celkový počet reportov za 12 mesiacov (total number of reports) rt – počet reportov na imigráciu (number of reports on immigration) ri Pomocou týchto známych premenných som vypočítala počet reportov na pol roka (rt/2), pretože obidva zákony, či už S. 2611 alebo S. 1348 boli prerokovávané počas šiestich mesiacov. V prípade, že sa jednalo o organizácie, ktorých cieľom je výhradne lobovanie k imigračnej politike, resp., ktoré v danom roku lobovali prevažne k zákonom týkajúcich sa imigrácie, celkový počet reportov nebol delený. Tieto výdaje sú v tabuľke odlíšené šedou farbou. Na základe tohto údaju som vypočítala intenzitu, akou za dané oblasti subjekt loboval, teda aký (percentuálny) podiel z celkového počtu reportov patril lobingu za imigráciu. Tento údaj je dôležitý aj vzhľadom na to, že nám ukazuje, akú dôležitosť prikladá daný subjekt téme imigrácia oproti ostatným oblastiam politiky. Percentuálny podiel (percentual proportion) pp = ri/(rt/2) x 100 Podiel (proportion) p = ri/(rt/2) Na základe podielu výdajov na imigráciu (p) na celkových výdajoch (et) som vypočítala približné výdaje na imigráciu: ei ei=et x p Tieto výpočty boli uskutočnené v programe Word Excel na základe jednotlivých údajov zo stránky OpenSecrets.org the Center for Responsive Politics, ktorá ich preberá z oficiálnych vládnych databáz.434 Dôvodom, prečo som tieto údaje nepreberala z primárneho zdroja, ale prostredníctvom databázy CRP, je fakt, že táto organizácia dáta spracováva do prehľadnejšej podoby a hľadanie reportov k jednotlivým subjektom teda značne zjednodušila. The Centre for Reponsive Politics je všeobecne 434 Center for Responsive Politics, „Lobbying Database“, Center for Responsive Politics, http://www. opensecrets.org/lobby/ (staženo 1. 5. 2011). 97 uznávanou neziskovou organizáciou a nie je pochýb o tom, že dáta preberá z oficiálnej lobingovej databázy.435 Na základe týchto údajov som sa teda pokúsila odhadnúť, koľko peňazí venujú jednotlivé subjekty na lobing k imigrácii a vyvodiť z týchto čísiel odpoveď na otázku, akú úlohu majú podniky medzi ostatnými subjektmi lobujúcimi k imigračným zákonom: jednak zistiť aký percentuálny podiel zo všetkých subjektov tvoria podniky, porovnať tento údaj s percentuálnym podielom výdajov podnikov z celkového počtu subjektov a jednak zistiť, akú dôležitosť má imigrácia pre jednotlivé podniky porovnaním výdajov na lobing na imigráciu s ostatnými oblasťami politiky. Kritika literatúry Skúmaný problém spája dva odlišné aspekty politiky, politický subjekt (aktéri, záujmové skupiny, podniky) a oblasť (policy, imigračná politika), ktoré sú americkými akademikmi skúmané prevažne jednotlivo. Konkrétne vplyv záujmových skupín na imigračnú politiku skúmajú iba dve práce. Jedna z nich sa mi stala inšpiráciou pre písanie bakalárskej práce na túto tému, pretože téza, s ktorou autor Peter Schuck pracuje je do veľkej miery zavádzajúca. Autor článku The Disconnect between Public Attitude and Policy Outcomes in Immigration tvrdí, že napriek negatívnemu postoju verejnosti voči imigrácii je imigračná politika liberálna. Táto medzera v demokracii je podľa neho spôsobená organizovanými záujmami.436 Jeho článok však, podľa môjho názoru, pracuje s dvomi nesprávnymi premisami. Ako je v tretej kapitole mojej práce spomenuté, americká verejnosť rozhodne nie je jednoznačným odporcom imigrácie a takisto nemôžeme považovať imigračnú politiku v Spojených štátoch za úplne liberálnu (dôkazom toho je aj samotné neschválenie liberálnych návrhov zákonov, na ktoré sa táto práca zameriava). Problém tiež vidím v nerozlišovaní legálnej a ilegálnej imigrácie v otázke postoja verejnosti. Druhá práca s názvom Do Interest Groups Affect Immigration? z novembra roku 2007 je zameraná na skúmanie vplyvu záujmových skupín na základe výdajov a počtu udelených H1B víz. Zameriava sa teda len na vysoko kvalifikovanú legálnu imigráciu a prichádza k záveru, že bariéry k imigrácii sú nižšie v sektoroch, v ktorých podniková loby vykazuje vyššie výdaje a naopak, migranti sa stretávajú s väčšou obtiažnosťou tam, kde zamestnanecké odbory hrajú väčšiu úlohu. Táto práca sa zaoberá údajmi z rokov 1998 až 2005 a používa spôsob výpočtu spomenutý v predchádzajúcej podkapitole o metodológii, ktorý považujem za nedostatočný, t.j. prostredníctvom rovnomerného prepočtu výdajov medzi každú oblasť, na ktorú bolo lobované. Imigráciou sa navyše zaoberá vo všeobecnom zmysle slova, na roz„Lobbying Disclosure“, Office of the Clerk, House of Representatives, http://lobbyingdisclosure. house.gov/ (staženo 13. 5. 2011). 436 Peter H. Schuck, „The Disconnect between Public Attitudes and Policy Outcomes in Immigration“, in Debating Immigration, ed. Carol M. Swain (Cambridge: Cambridge University Press, 2007). 435 98 diel od tejto práce, ktorá sa zameriava na dva konkrétne zákony. Ďalším výrazným a prekvapivým problémom po metodologickej stránke je v spomenutej práci fakt, že autori pokladajú odbory vo svojich výpočtoch za homogénnu skupinu lobujúcu za reštriktívnu imigračnú politiku, čo je veľmi vzdialené pravde, ako dokladá napríklad článok Transnational Migrants, Labor Unions and U.S. Immigration Policy.437 Naopak mi táto práca pomohla v pochopení niektorých kľúčových pojmov a technických záležitostí spojených s procesom lobovania a imigračnou politikou. Veľkým prínosom pre moju prácu bola paradoxne štúdia záujmovej skupiny na občianskom princípe, the Federation for American Immigration Reform (FAIR), ktorá presadzuje reštriktívnejšiu imigračnú politiku. Report o lobingových aktivitách medzi rokmi 2006 a 2008 s názvom A Window into the World of Special Interests síce nepracuje s konkrétnymi čiastkami, ale vyvodzuje závery o politickej sile podnikov na základe podielu ich zastúpenia na lobovaní o návrhoch na imigračnú reformu. Autor však vyvodzuje opačný záver ako táto práca. Tvrdí totiž, že je nutné tieto podniky obmedziť a balansovať, nedbajúc na to, že ani jeden zo zákonov, ktoré skúma, napriek snahe podnikov, neprešiel.438 Čo sa týka odborných kníh, tie boli v podstate použité len na spracovanie prvej a čiastočne druhej časti. Tieto teoretické kapitoly sú jedinými časťami práce, v ktorých som pracovala s českou literatúrou a to v dvoch prípadoch: Lobbying and Interest Representation od Jiřího Schneidera a Lobbing v moderních demokraciích zborník editovaný od Karla B. Mullera. Pri vypracovávaní teoretickej časti mi pomohla kniha Democracy and Interest Groups, Enhancing Participation od britského autora Williama A. Maloneyho.439 Medzi kritické práce, ktoré tvrdia, že americké podniky a korporácie disponujú neprimeraným vplyvom na americkú politiku by som zaradila napríklad prácu People’s History of the United States od amerického ľavicového historika a profesora politických vied na Bostonskej univerzite, Howarda Zinna, ktorá sa tejto téme venuje v niekoľkých kapitolách. People’s History of the United States je komplexným dielom, ktoré vykladá dejiny Spojených štátov nie z pohľadu politických elít, ale obyčajných ľudí. Táto kniha je všeobecne uznávaným dielom a jej časti sú často používané ako povinné čítanie v kurzoch o amerických dejinách na amerických univerzitách.440 Podobne Noam Chomsky, americký lingvista, politický komentátor a kritik vplyvu korporácií často odkazuje na knihu od Mortona J. Horwitza, The Leah Haus, „Transnational Migrants, Labor Unions and U.S.Immigration Policy“, International Organization 49, č. 2 (1995): 291–92, http://www.jstor.org/pss/2706973 (staženo 11. 4. 2011). 438 Eric Ruark, „Report on Immigration Lobbying: A Window into the World of Special Interests“, Federation for American Immigration Reform, http://www.fairus.org/site/News2/9057 78454?page=NewsArticle&id=19709&security=1601&news_iv_ctrl=1761 (staženo 16. 3. 2011). 439 William A. Maloney, Interest group politics: enhancing participation? (Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2006), 77. 440 Howard Zinn, A people’s history of the United States: 1492-present (New York: HarperCollins, 2003). 437 99 Transformation of American Law 1870–1960: the crisis of legal orthodoxy, v ktorej Horwitz popisuje transformáciu amerického právneho systému s cieľom dokázať, že účelovo vychádza v ústrety potrebám korporácií a podnikov.441 Noam Chomsky kritizuje predovšetkým práva, ktorými ekonomické subjekty disponujú, odsudzuje ich ako neprirodzené a odvoláva sa pri tom aj na Roberta A. Bradyho, amerického ekonóma, ktorý v roku 1943 napísal knihu Business as a System Power. Táto kniha popisuje ako korporácie získali svoje práva neprirodzene, prostredníctvom súdov a právnikov, nie ústavou.442 Záujmové skupiny – podniková loby Legislatívna úprava lobingu v americkom kontexte Lobing umožňuje rôznym subjektom legálne ovplyvňovať volených zástupcov. To znamená, že vytvára situáciu, v ktorej sa títo volení zástupcovia nerozhodujú na základe svojej straníckej príslušnosti, či elektorátu, ale často pod vplyvom lobistov. Lobing je samozrejme umožnený všetkým, ale vzhľadom na to, že je finančne náročný, silné ekonomické subjekty majú značnú výhodu, čo má za následok ohrozovanie demokracie. Definícia lobingu, uvedená v podkapitole Vymedzenie pojmov, slúži pre teoretické a akademické účely. Takto popísať pojem je jednoduchšie než pripraviť právnu definíciu ako základ pre legislatívnu reguláciu. Jej úlohou je urobiť lobing transparentnejším, umožniť sledovanie toku peňazí a ich zdaňovanie a tým zabraňovať možnosti korupcie. V Spojených štátoch je regulácia lobingu najrozvinutejšia. Vývoj v USA predbehol ten európsky zhruba o polstoročie.443 Aj napriek tomu, že lobing nie je v americkej Ústave explicitne spomenutý, je chránený prvým dodatkom Ústavy, ktorý odkazuje na slobodu slova, združovania, či právo podávať štátnym orgánom žiadosti na nápravu krívd. Niektorí sú dokonca toho názoru, že posledne menované právo je aplikovateľné nielen individuálne, ale aj na asociácie a organizácie priamo, resp. nepriamo cez záujmové skupiny.444 Debata v Stálom výbore pre spravodlivosť Snemovne reprezentantov445 v roku 1936 navrhla právny rámec pre úpravu lobingu: „Každý americký občan a záujem má to najvyššie právo a privilégium byť vypočutý, tak ako aj verejnosť má právo vedieť u koho a pre koho 441 Morton J. Horwitz, The transformation of American law, 1870–1960: the crisis of legal orthodoxy (New York: Oxford University Press, 1992). 442 Robert A. Brady, Business as a system of power (New York: Columbia University Press, 1943). 443 Vymětal, „Co je Lobbing?“, 18. 444 „Statement of MRs. Susan Bitter Smith, Chairwoman of American Society of Executives, Congressional Hearing“, 7. 9. 1995, in Lobbying and interest representation: a textbook: prepared for the course on „The role of state and non-state actors in promoting interests abroad (with special focus on the EU)“, ed. Jiří Schneider (Brno: International Institute of Political Science of Masaryk University, 2007), 35. 445 Překlad House Judiciary Committee. 100 sú tieto záujmy hájené.“ Merchant Marine Act, ako sa zákon nazýval, sa však týkal sa však iba určitých oblastí priemyslu.446 Prvý z dvoch zákonov regulujúcich činnosť lobistov komplexne, bol prijatý v roku 1946. Federálny zákon o regulácii lobingu 1946 (FRLA)447 bol súčasťou povojnovej snahy upraviť fungovanie Kongresu a takisto snahou dobehnúť na federálnej úrovni to, čo už jednotlivé štáty v oblasti lobingu sami regulovali.448 Nariadil povinnú registráciu lobistov a povinnosť štvrťročne poskytovať informácie v podobe mien a adries tých, od ktorých pochádzali príjmy vyššie než päťsto dolárov ročne v období troch mesiacov a u výdajov nad desať dolárov uložili povinnosť uviesť komu, a za akým účelom, boli peniaze vyplatené. Ďalej bola povinná štvrťročná registrácia, ktorá vznikala v okamihu kontaktu medzi lobistom a subjektom, ktorého záujmy mali byť zastupované. Pri nedodržaní týchto ustanovení hrozila pokuta vo výške desať tisíc dolárov a odňatie slobody až na dobu päť rokov.449 FRLA však mal mnoho nedostatkov, ktoré vzápätí po jeho prijatí viedli k opakovaným, ale neúspešným snahám tento zákon novelizovať, až do roku 1995. Zákon bol oslabený v roku 1954 rozsudkom Najvyššieho Súdu U.S. v. Harriss (347 U.S. At 628–1954), po ktorom boli od povinnosti registrácie oslobodení tí, ktorí sa nedostávali pri svojej činnosti do priameho kontaktu so zákonodarcami pri prejednávaní zákonov. Legislatíva sa teda nevzťahovala na žiadne iné aktivity v Kongrese, ani na jeho zamestnancov a za celú dobu jeho platnosti boli na jeho základe odsúdené len dve osoby.450 Slabiny plynuli teda z nepresnej definície lobingu neaplikovateľnej na tzv. grassroots lobing451, z nevyžadovania odkrytia identity všetkých prispievateľov, z nezahrnutia lobingu zamestnancov Kongresu a výkonnej moci a z nedostatočnej vymáhateľnosti.452 Zákon o zverejňovaní informácií týkajúcich sa lobingu (LDA)453 bol Kongresom prijatý až v roku 1995 a s určitými úpravami platí dodnes. Jeho cieľom bolo upraJiří Schneider, Lobbying and interest representation, 36; Anita S. Krishnakumar, „Towards A. Madisonian, Interest-Group-Based Approach To Lobbying Regulation“, Alabama Law Review 58, č. 3 (únor 2007), http://www.alabamalawreview.org/articles/Volume%2058/Issue%203/krishnakumar. pdf (staženo 12. 5. 2011). 447 Skratka Federal Regulation of Lobbying Act of 1946. 448 Jan Růžička, „Lobbying ve Spojených státech“, IPEK politická a ekonomická kultura, http://www. ipek.cz/projekty/lobbying-ve-spojenych-statech/ (staženo 1. 5. 2011). 449 Šárka Laboutková, Petr Vymětal, „Regulace lobbingu ve vybraných zemích“, in Muller, Laboutková, Vymětal, Lobbing v moderních demokraciích, 88. 450 Laboutková, Vymětal, „Regulace lobbingu ve vybraných zemích“, 89–90. 451 Grassroots lobing je lobovanie verejnosťou, ktorá má možnosť kontaktov svojich zákonodarcov a požadovať hlasovanie za alebo proti návrhu a pod. 452 Porušenie zákona sa trestalo pokutou do výšky 5000 dolárov, zákazom činnosti na dobu troch rokov alebo väzením na 12 mesiacov. Získané informácie boli často len archivované sekretárom Senátu a kancelárom Snemovne Reprezentantov a nepracovalo sa s nimi ďalej. Výsledkom bolo zameriavanie sa len na potenciálnych porušovateľov zákona. Laboutková, Vymětal, „Regulace lobbingu ve vybraných zemích“, 89; Schneider, Lobbying and interest representation, 36 453 „The Lobbying Disclosure Act of 1995“, Office of the Clerk, http://lobbyingdisclosure.house.gov/ lda.html (staženo 1. 5. 2011). 446 101 viť definíciu lobistu a lobingu. Stanovil, že pre akúkoľvek organizáciu, ktorá vydá na lobingové aktivity viac ako desať tisíc dolárov, vzniká povinnosť registrácie. Jasnejšie definuje informácie, ktoré musia byť lobistami poskytované a venuje sa aj úprave lobingu odchádzajúcich predstaviteľov legislatívy a exekutívy.454 Silnou stránkou tohto zákona je jeho precíznosť. Lobistu definuje ako „osobu, ktorá je najatá alebo vydržovaná klientom za určitú odmenu (finančnú alebo inú) za služby, ktoré zahŕňajú viac ako jeden lobistický kontakt, a ktorá venuje lobistickej aktivite aspoň 20 % svojho pracovného času v priebehu šiestich mesiacov v prospech svojich klientov.“455 Spomenutá lobistická aktivita je definovaná ako „lobistický kontakt alebo pokus o tento kontakt, ktorý zahrňuje prípravu a plánovanie aktivít, výskum a iné prípravné práce, s úmyslom ich v dobe ich uskutočnenia využiť pre kontakty a koordináciu s lobistickými aktivitami ostatných.“456 Lobistický kontakt znamená „akúkoľvek ústnu alebo písomnú komunikáciu (vrátane elektronickej komunikácie) voči vymedzenému okruhu úradníkov exekutívy a vymedzenému okruhu úradníkov legislatívy, ktorá je konaná s cieľom: (1) vytvoriť, prijať alebo zmeniť federálnu legislatívu (vrátane návrhov zákonov), (2) vytvoriť, zmeniť alebo prijať federálne pravidlá, regulácie, vládne vyhlášky alebo iné programy politiky alebo postoje vlády USA, (3) spravovať alebo vykonávať federálne programy alebo politiky (vrátane vyjednávania, oceňovania a tiež administrovania federálnych kontraktov, grantov, pôžičiek, povolení alebo licencií, alebo (4) navrhovať alebo odsúhlasiť jedinca do funkcie, ktorá je v kompetencii Senátu.“457 Legislatíva ďalej rozlišuje dva typy lobistov, tzv. „lobista- zamestnanec“ (in-house), ktorý lobuje pre svojho zamestnávateľa, resp. spoločnosť a „vonkajší“ profesionálny, nezávislý lobista, ktorý svoje služby poskytuje za úplatu iným subjektom. Zákon ďalej sprísňuje povinnosť registrovať sa a poskytovať informácie o lobistickej činnosti. Lobista má povinnosť registrovať sa v kancelárii Snemovne reprezentantov a u kancelára Senátu do 45 dní od prvého lobistického kontaktu alebo po prijatí zákazky.458 Ani táto úprava však nebola dokonalá. Kritiku si zaslúžila v troch oblastiach. Jednou z nich bola nedostatočnosť zverejňovania údajov, ktoré napriek elektronickej registrácii boli zaznamenávané papierovo, a tým pádom neboli prístupné verejnosti. Neskoršia, takisto elektronická databáza, obsahovala mnoho nedostatkov v podobe nepresností v uvedených menách záujmových skupín alebo spoločností, za ktoré lo- „Lobbying Disclosure Act of 1995“, časť (3)-odsek(10). Ibid. 456 „Lobbying Disclosure Act of 1995“, časť (3)-odsek (7). 457 „Lobbying Disclosure Act of 1995“, časť (3)-odsek (8, písmeno A). PísmenoB definuje 19 prípadov, na ktoré sa zákon nevzťahuje, ako napríklad v prípade komunikácie medzi štátnymi úradníkmi a pod. 458 Registráciu vykonávajú firmy, ktoré zamestnávajú vlastných lobistov,lobistické organizácie či lobisti sami. „Lobbying Disclosure Act of 1995“, časť (4)-odsek (1) 454 455 102 bujú. Používanie skratiek viedlo k neschopnosti vyhľadať konkrétne organizácie.459 Ďalším problémom bola opäť nedostatočná vymáhateľnosť. Aj keď bola pokuta pri nedodržovaní zákona zvýšená na 50 tisíc dolárov, neexistovala centrálna inštitúcia, ktorá by mala právomoc zákonné pravidlá lobingu kontrolovať. Kritizovaná bola takisto nedostatočná regulácia výkonu profesie, ktorá spočívala v probléme tzv. „otočných dverí“ (revolving door) a probléme neprípustného vplyvu bývalých verejných činiteľov a príbuzných zákonodarcov. Nedostatočne upravená bola tiež problematika darov, tzv. fact finding trips460 , či príspevkov na volebné kampane.461 Napriek tomu, že Zákon o zverejňovaní informácií týkajúcich sa lobingu bol veľkým pokrokom oproti polstoročie starému Federálnemu zákon o regulácii lobingu, ďalšia novela zákona bola nutná. V roku 2007 bol prijatý Zákon o poctivom vodcovstve a otvorenej vláde tzv. HLOGA.462 Novela upravila nasledujúce oblasti: povinné vyplňovanie výkazov aj v elektronickej podobe, zmena periodicity výkazov, povinnosť registrácie, ak príjmy od klienta presiahli, tentokrát, už dvetisíc päťsto dolárov a výdaje prekročili desať tisíc dolárov. Každý polrok bolo ďalej nutné hlásiť konkrétne príspevky, ako sú napríklad príspevky na volebnú kampaň na federálnej úrovni, čestné príspevky, príspevky prezidentskej knižnici a príležitostné náklady, ďalej informácie ohľadne pridružených subjektoch prispievajúcich viac ako päť tisíc dolárov ročne, ktoré sa aktívne podieľajú na plánovaní a kontrole lobistických aktivít. Lobista musí tiež priznať, či v posledných dvadsiatich rokoch pred zahájením lobistickej činnosti nepracoval na uvedenej exekutívnej či legislatívnej pozícii. Novela priniesla ďalšie zvýšenie sankcií za nedodržiavanie zákona až na dvesto tisíc dolárov a maximálne päť rokov odňatia slobody.463 HLOGA aplikovala aj úplné novinky v podobe plne dostupnej verejnej internetovej databázy, zákazu poskytovania darov, bezplatných ciest a obedov štátnym úradníkom a povinnosti 48 hodín pred prejednávaním a hlasovaním v Senáte zverejniť návrhy legislatívnych zmien. Predstavitelia, či zamestnanci Kongresu mali odteraz formálne zakázané podmieniť svoje rozhodnutie výmenou za politickú podporu. Obmedzené bolo aj využívanie súkromných firemných lietadiel a predlžil sa zákaz lobingu pre bývalých senátorov z jedného na dva roky a ročný zákaz lobingu pre služobne starších zamestnancov.464 Regulácia lobingu na federálnej úrovni takto postupnou reformou čiastočne odstránila problémy neférového ovplyvňovania činiteľov prostredníctvom hradenia náklaNational Rifle Association sa napríklad zaregistrovala pod názvom Natl Rifle Assiciation. Laboutková, Vymětal, „Regulace lobbingu ve vybraných zemích“, 93. 460 Najčastejšie sú to pracovné výlety do letovísk financované lobistami. 461 K problému Fact finding trips a otočných dverí v kapitole Význam a špeciálne postavenie podniko vej loby medzi ostatnými záujmovými skupinami. Inak Laboutková, Vymětal, „Regulace lobbingu ve vybraných zemích“, 93. 462 „Honest Leadership and Open Government Act of 2007“, Global Legal Information Network, http://www.glin.gov/view.action?glinID=203939 (staženo 1. 5. 2011). 463 Vymětal, „Jak a proč lobbing regulovat?“, 57. 464 Laboutková, Petr Vymětal, „Regulace lobbingu ve vybraných zemích“, 58. 459 103 dov ciest, pozorností, darov, a takisto odstránila problémy spojené s registrami a ich internetovým zverejnením. Kľúčovým problémom však zostala kontrola, keďže sa nepodarilo vytvoriť federálnu inštitúciu, ktorá by na toto dohliadala.465 Prostriedky nátlakových skupín v procese tlaku na Kongres a ich kontroverznosť Podstatným faktorom, ktorý často rozhoduje o stratégiách a technikách lobistu, je typ zdrojov, ktorými disponuje. Medzi kľúčové patria napríklad finančné, ktoré umožňujú zvoliť techniky s vyššími nákladmi. Ďalším zdrojom sú znalosti a schopnosti, ktoré zahrňujú nielen znalosť techník, ale aj prostredia a komunikačné schopnosti lobistu. Tretím zdrojom sú kontakty s obchodnými partnermi, politikmi, reprezentantmi verejného sektoru, médiami ako aj ostatnými lobistami. Posledným kľúčovým zdrojom je dobrá organizácia a schopnosť spolupracovať. Tento zdroj je dôležitý najmä pri nedostatku informácií a finančných zdrojov, pretože umožňuje vytvárať koalície, ktoré spomínané nedostatky do istej miery minimalizujú.466 Čo sa týka funkcií, tých má lobista niekoľko. Tie najdôležitejšie zahrňujú presvedčovanie verejnosti či zákonodarcov, ich informovanie, navrhovanie riešenia problému, jeho medializácia alebo vymáhanie práv a zber informácií. Od týchto funkcií sa odvíjajú aj možné typy lobistických aktivít. Lobista môže figurovať ako „prostredník“, ktorý prepája záujmové skupiny s vládou a takisto vhodne aktérov, problémy a inštitúcie. Ďalej môže fungovať v roli „komunikátora“, ktorý odovzdáva informácie obom stranám (lobovanému a aj svojmu klientovi), pričom sa snaží prepojovať správnych ľudí. Inou možnosťou je rola „pritakávača“, ktorý podáva argumenty v prospech alebo neprospech určitému záujmu alebo rola monitorovania vládnej činnosti.467 Podniková loby využíva väčšinou takzvaný priamy lobing.468 Jeho najčastejšie techniky sú písanie listov, emailov, faxov, telefonáty vybraným osobám, osobné návštevy, organizované debaty, diskusie, náhodné rozhovory, kontaktovanie asistentov a konzultantov a nakoniec konzultácie k vybraným problémom.469 Čo sa týka nepriameho lobingu, podniková loby využíva techniku vytvárania sietí a koalícií, s cieľom vymieňať hlasy a podporu pri zákonoch, ktoré sú dôležité len pre niektorých (tzv. logrolling). Agregácia záujmových skupín s rovnakým záujmom má za cieľ zvýšiť šance na úspech. Tieto koalície môžu byť dočasného charakteru (ad hoc) a sú zakladané na fakte, že zákony sú schvaľované v balíkoch. To otvára priestor lobovaniu v otázkach poradia hlasovania alebo zaradenia zákonu do konkrétneho Ibid., 95. Vymětal, „Co je Lobbing?“, 38. 467 Ibid., 39–40. 468 Nepriamy lobing sa používa v otázkach celospoločenského charakteru, a lobovanie prebieha prostredníctvom verejnosti. Kenneth M. Goldstein, Interest groups, lobbying, and participation in America (Cambridge: Cambridge University Press, 2008), 9. 469 Vymětal, „Co je Lobbing?“, 44. 465 466 104 balíku opatrení s cieľom zvýšiť šancu na jeho schválenie. Rôzne skupinové záujmy sa totiž môžu kumulovať tak, aby vo výsledku z týchto menšinových podpôr vznikla väčšina, ktorá celý balík podporí alebo zamietne.470 Technika logrollingu sa často používa aj pri schvaľovaní dotácií a peňazí zo štátneho rozpočtu, známe ako „porciovanie medveďa“.471 Ako konkrétne prebieha lobing? V podstate jadrom náplne práce lobistu je zabezpečiť prístup. Lobista je platený za sprostredkovanie priameho kontaktu so zákonodarcami, ich poradcami či predstaviteľmi exekutívy. Týmto osobám lobista poskytuje informácie ohľadne práve prejednávaného zákonného či výkonného opatrenia. Ako tento prístup lobista získava? Jednou možnosťou sú finančné príspevky na volebnú kampaň472 alebo schopnosť ovládať významnú časť voličstva v okrsku konkrétneho zákonodarcu. Iným spôsobom sú lobistom (jeho zamestnávateľom) hradené recepcie, párty alebo už spomínané fact-finding trips. Najefektívnejším spôsobom však prístup získavajú lobisti, ktorí sa s predstaviteľmi legislatívy a exekutívy osobne poznajú. Sú to najčastejšie bývalí poradcovia, úradníci či samotní bývalí kongresmani. Práve tu sa prejavuje už spomenutý problém “otočných dverí“. Jedná sa o fenomén obojstrannej mobility personálu medzi pozíciami v zákonodarnej či legislatívnej moci a oblasťami týmito zákonmi zasiahnutými.473 Spomínaný jednoročný zákazu lobingu po skončení funkcie sa dá v praxi jednoducho obísť, a to tak, že sú bývalí zákonodarcovia vo firmách zamestnaní ako strategickí poradcovia či konzultanti. Kritici tohto prístupu poukazujú na fakt, že len veľmi malé percento zo zhruba štrnásť tisíc474 lobistov vo Washingtone v minulosti pracovalo v Kongrese či vysokých vládnych funkciách. Avšak ak vezmeme do úvahy, že o znovuzvolenie sa neuchádza len veľmi nízky počet členov Kongresu a v posledných rokoch je veľmi ťažké poraziť súčasného člena, vyplynie z toho, že to malé percento lobistov tvoria takmer všetci odstupujúci zákonodarcovia.475 Ibid., 46. Ďalšie nepriame formy lobbingu ako súdna cesta, petície, pochody, protesty, grassroots lobbying, diskusia v médiách zatiaľ nebudem rozpracovávať pretože podniková loby ju nevyužíva príliš frekventovane. Efektívne masové lobovanie zdola – Grassroots lobbying-masy – len v celospoločenských otázkach protestného charakteru, teda nie vždy je to otázka množstva. Niekedy je efektívnejšia úzko zameraná kampaň na nerozhodnutých zákonodarcov, kedy občania volajú konkrétnym zákonodarcom. USA oveľa viac citlivé na public opinion, zdola lobing efektívnejší. Goldstein, Interest groups, lobbying, and participation in America, 53. 472 Prostredníctvom už spomínaných Political Action Committees. 473 Tomuto problému sa venoval aj súčasný americký veľvyslanec v Českej republike Norman Eisen. Viac na Center for Responsive Politics, „Revolving Door: Methodology“, Center for Responsive Politics, http://www.opensecrets.org/revolving/methodology.asp (staženo 1. 5. 2011). 474 V období Bushovej druhej administratívy bol počet priemerne nad hranicou 14 000 registrovaných lobistov. Center for Responsive Politics, http://www.opensecrets.org. 475 Jordi Blanes i Vidal, Mirko Draca a Christian Fons-Rosen, „Revolving Door Lobbyists“, srpen 2010, Centre for Economic Performance, http://cep.lse.ac.uk/pubs/download/dp0993.pdf (staženo 11. 5. 2011). 470 471 105 Keď má lobista zabezpečený prístup k zákonodarcovi, musí ho na základe niečoho vedieť presvedčiť. Preto je náplňou práce lobistu z veľkej časti aj zhromažďovanie informácií a formulovanie argumentov. Snaha o obhájenie určitého stanoviska, resp. záujmu svojho zamestnávateľa je postavená z veľkej časti na pravdivých informáciách, ktoré sú však poskytované v určitom kontexte či selektívne.476 Politik totiž svoj príklon na tú či onú stranu podopiera argumentmi, poskytovanými lobistami.477 Ak by sa dané informácie ukázali byť nepravdivými, znamenalo by to problémy nielen pre politika a aj pre daného lobistu, keďže by v budúcnosti ťažko znovu nadobudol dôveru jednak u klientov a jednak u politikov. Význam a špeciálne postavenie podnikovej loby medzi ostatnými záujmovými skupinami. Lobing je obecným pojmom pre ovplyvňovanie verejných činiteľov, či ich presvedčovanie v procese rozhodovania. Vzhľadom na to, že na danej otázke sú zainteresované rôzne skupiny s rôznymi záujmami, záleží na schopnostiach tieto svoje záujmy argumentmi presadiť. Do akej miery sú si lobujúci jednotlivci či skupiny rovní?478 Otázka, či je sila podnikovej loby tak veľká, že ovláda elitnú politiku alebo na druhej strane, či disponuje vplyvom bez výraznej dominancie nad systémom, už dlho rozdeľuje politológov. Napriek tomu, že neexistuje univerzálny spôsob na meranie jej vplyvu, je možné položiť si niekoľko zodpovedateľných otázok k tomuto problému. Do akej miery ovplyvňujú zdroje, ktorými podniky disponujú, ich postavenie v systéme? Disponujú podniky zvláštnym vzťahom k vláde, ktorý spôsobuje ich výhodnejšie postavenie medzi inými záujmovými skupinami? V americkej akademickej obci existuje niekoľko hnutí, v rámci ktorých sa zoskupujú prevažne ľavicovo zmýšľajúci intelektuáli, jedným z nich je aj antikapitalistické hnutie. Debata sa v týchto kruhoch vedie aj o tom, či je prepojenie podnikov a politiky neúmerné a či vedie k deformácii demokratického systému. Medzi hlavných zástancov patria napríklad Howard Zinn, Naomi Klein, Immanuel Wallerstein alebo Noam Chomsky. Mnohí z týchto akademikov súhlasia s tvrdením, že podniková loby disponuje špecifickým postavením v porovnaní s ostatnými nátlakovými skupinami, a to do veľkej miery vďaka svojim značným zdrojom.479 Tvrdiť však, že veľký rozpočet, ktorým podniky disponujú znamená neobmedzenú možnosť ovládať politiku, je pochybné. Ako naznačuje James Q. Wilson v práci Does big 476 Jan Růžička, „Lobbismus versus korupce“, IPEK politická a ekonomická kultura, 6, http://www.ipek. cz./soubory/01_KOMPLET.html (staženo 1. 5. 2011). 477 Politici ani Kongres nemajú kapacity na to, aby sa stali sami alebo si zabezpečili odborníkov na všetky problémy. V tomto prípade zapĺňa lobizmus medzeru v demokracii? Alebo je to len selektívna reprezentácia tých, čo majú peniaze? 478 Marek Gajdoš, „Lobbismus versus korupce II“, IPEK politická a ekonomická kultura. 479 Mark P. Petracca, „The Power of Business“, in The politics of interests : interest groups transformed, ed. Mark P. Petracca (Boulder: Westview Press, 1992), 199. 106 business rule America: „Nemôžeme tvrdiť, že nerovnomerné vlastníctvo určitého zdroju (peniaze, organizácia, status) vedie k nerovnomernému politickému vplyvu. Všetko záleží na tom, či tieto zdroje môžu byť na tento vplyv premenené, v akej miere a za akú cenu.“480 Jedným z týchto zdrojov vplyvu je aj reprezentácia, keďže samotná prítomnosť vo Washingtone je v každodennej tvorbe politiky nesmierne dôležitá. Keď sa pozrieme na zloženie záujmových skupín a lobistov, zistíme, že reprezentanti podnikov tvoria zhruba 70 %. Do akej miery je ktorá súkromná spoločnosť reprezentovaná záleží však od jej rozmeru a teda aj finančných možností. Najväčšie podniky sú reprezentované tak, ako bolo uvedené, pričom podniky menších rozmerov sú často zastúpené len v podobe obchodných skupín, či príležitostných lobistov. 481 Sú to po väčšine veľké podniky, ktoré sú reprezentované viacerými lobistami ako iné oblasti, ale aj fakt, že sú reprezentované na viacerých úrovniach je smerodajný. Napríklad Microsoft Corp. disponuje vo Washingtone svojou kanceláriou a navyše je reprezentovaný aj na úrovni obchodných skupín (trade groups), patrí do podnikových asociácií, pracuje v koalícii s Obchodnou komorou a takisto je podporovaná častými cestami vedenia spoločnosti do Washingtonu. Práve fakt, že sú veľké podniky reprezentované na niekoľkých úrovniach im dáva výhodu možnosti znásobiť svoj vplyv. Oproti ostatným záujmovým skupinám sa u podnikov prejavuje väčšie povedomie o nutnosti politickej mobilizácie. Zásobovanie a spolupráca s reprezentantmi vo Washingtone však nebola vždy samozrejmosťou. Lobisti začali byť vnímaní ako kľúčoví postupne, ako bolo zrejmejšie, že politické rozhodnutia a prijaté regulácie majú často výrazné dopady na profit spoločnosti. Jeden lobista to popísal nasledovne: „Get into politics or get out of business“.482 Samotný počet lobistov však nezaručuje efektivitu. V tomto prípade teda nejde o kvantitu, ale skôr o kvalitu, a americké podniky si v tomto ohľade podobne nevedú vôbec zle. Konzultovať záujmy svojho zamestnávateľa so šéfom výboru či podvýboru pre danú záležitosť je výhoda, ku ktorej sa často iní, ako podnikoví lobisti nedostanú. Podpora lobistov vo Washingtone prostredníctvom návštevy generálnych riaditeľov zo zamestnávateľskej spoločnosti je takisto veľmi efektívna. Jeden z výskumov ukazuje, že celých 86 % lídrov podnikov sa stretáva s členom Kongresu minimálne niekoľkokrát do roka.483 Ak podnikoví lobisti disponujú konzistentne prístupom k vysokopostaveným úradníkom či politikom častejšie ako ostatní, značí to, že politické záujmy podnikov, sú relatívne dôležitejšie než záujmy ostatných.484 Robert Hessen, Eugene Bardach a James Q Wilson, „Democracy and Corporation“, in Does big business rule America?: Critical commentaries on Charles E. Lindblom’s „Politics and markets“ (Washington, D.C.: Ethics and Public Policy Center, 1981), 37. 481 Petracca, „The Power of Business“, 200–1. 482 Ibid., 204. 483 Ostatné segmenty sa pohybovali od 75 % do 15 %. Ibid., 207. 484 Ibid. 480 107 Na čom je teda založený údajný zvláštny vzťah medzi vládou a podnikmi? Podľa Charlesa Lindbloma je prosperovanie podnikov pre Spojené štáty životne dôležité, na základe čoho sú logicky medzi ostatnými skupinami privilegované aj napriek tomu, že nemajú vo voľbách žiadny priamy hlas. Podniková loby je politikmi vnímaná inak, podpora kľúčových podnikov znamená prosperujúcu ekonomiku, a tým pádom väčšiu pravdepodobnosť na znovuzvolenie. Aj keď podniky nevyhrajú každý boj, vždy vyhrajú vojnu, pretože politici nechcú riskovať svoje zosadenie v prípade ekonomickej depresie.485 Finančné zdroje zabezpečujúce nezanedbateľnú reprezentáciu vo Washingtone, vysoký status firiem, ich dôležitosť v otázke prosperity štátu, osobné konexie znamenajú vysoký stupeň prístupu ku kľúčovým politikom.486 Špeciálne postavenie, ktoré podniky v trhovej ekonomike majú spolu s ich efektivitou pri premieňaní zdrojov na vplyv im poskytujú komparatívnu výhodu v porovnaní s ostatnými záujmovými skupinami. Na druhej strane však existuje ešte jeden zdroj vplyvu, ktorým podniková loby nedisponuje a to je rozsiahle členstvo. Jednou z početnejších organizácií je napríklad the National Council of La Raza, etnická nátlaková skupina, ktorej dôležitosť spočíva v početnom elektoráte. Imigračná politika Imigračný zákon počas Georga W. Busha a jeho následky pre pracovný trh Imigračná politika je politikou štátu, ktorá sa zaoberá tranzitom osôb cez hranice na územie svojho štátu, najmä tých, ktorých cieľom je v krajine zostať pracovať alebo žiť. Imigrácia je horúcou témou posledných amerických administratív a celospoločenský problém, napriek tomu sa už dlhodobo nepodarilo schváliť jej zásadnú komplexnú reformu. V tejto kapitole sa pozriem na to, aké možnosti majú zahraniční pracovníci, ak chcú vstúpiť na pracovný trh Spojených štátov amerických. Najschodnejšou cestou ako legálne pracovať v Spojených štátoch je imigrovať na základe dočasných víz, ktorých je niekoľko typov. Venovať sa budem len tým, ktoré sú pre môj výskum signifikantné. Sú to víza dočasné a sú delené na základe kvalifikácie a čiastočne na základe sektoru. H1B je typ dočasných víz sponzorovaných zamestnávateľom, určený pre zahraničných pracovníkov v „zvláštnych“ povolaniach. Špeciálne povolanie podľa zákona vyžaduje teoretické a praktické znalosti v oblastiach ako napríklad architektúra, inžinierstvo, matematika, biotechnológie, medicína, právo atď. Záujemca sa musí taktiež preukázať bakalárskym diplomom, resp. jeho ekvivalentom a licenciou na výkon povolania, ak je to nutné. Od roku 2004 je limit na jeden fiškálny rok 485 486 Ibid., 205. Ostatne dôkazom toho je to ako vláda zachraňuje banky, automobilky pred krachom. 108 pre tieto víza znížený na 65 tisíc víz z pôvodných 195 tisíc.487 Tento limit je tým pádom, každoročne výrazne prekračovaný, pričom sa stáva, že je strop dosiahnutý už v prvý deň prijímania registrácií od zamestnávateľov.488 Táto kríza ukazuje potrebu reformovať vízový systém, ako sa zhodujú americkí podnikatelia a podobne agituje aj Americká asociácia imigračných právnikov (AILA). Napriek tomu, že bol limit v roku 2007 zvýšený o 20 tisíc víz pre uchádzačov s magisterským diplomom z amerických univerzít, americkí zamestnávatelia tlačili na Kongres zo strachu, že nebudú schopní zohnať dostatok schopných ľudí.489 Sám Bill Gates sa vyjadril o škodách, aké by mohol nedostatok pracovnej sily v Spojených štátoch spôsobiť americkej ekonomike.490 Víza typu H2B sú podobne dočasnými pracovnými vízami určenými pre nepoľnohospodárske pracovné miesta jednorazového, sezónneho resp. občasného charakteru. Napríklad v roku 2004 bol 66 tisícový limit dosiahnutý začiatkom marca, čo spôsobilo starosti najmä podnikom s potrebou zvýšeného počtu pracovnej sily najmä v letnej sezóne, keďže žiadosti o H2B môžu byť podané najskôr 120 dní pred začiatkom vykonávania práce.491 Navyše, žiadosť o tento typ víz je o niečo komplikovanejšia, ako v prípade H1B, vzhľadom na to, že pred formálnym podaním žiadosti je podľa pokynov Ministerstva pre vnútornú bezpečnosť Spojených štátov potrebné požiadať o pracovné potvrdenie od Ministerstva práce, ktorý potvrdí nedostatok amerických pracovníkov na túto pozíciu a zároveň, že zamestnanie tohto zahraničného pracovníka neovplyvní negatívne výšku miezd a pracovné podmienky amerických občanov zamestnaných na podobnej pracovnej pozícii.492 Do roku 2009 takisto existovala kategória H1C pre registrované zdravotné sestry kvôli nedostatku pracovnej sily v tomto sektore. H2A sú typom víz určených pre dočasný vstup na územie Spojených štátov s cieľom pracovať v sektore poľnohospodárstva, pričom stratou zamestnania ich platnosť Výnimkou sú už držitelia H1B víz žiadajúci o predlženie, určité inštitúcie ako napr. Univerzity alebo menšie organizácie. Cornell University, „United States Code: Title 8,1184. Admission of nonimmigrants, Legal Information Institute“, Legal Information Institute at Cornell Law School, http://www.law.cornell.edu/uscode/html/uscode08/usc_sec_08_00001184----000-.html (staženo 5. 5. 2011). 488 Správa z roku 2008 a 2009. U.S.Citizenship and Immigration Services, „Characteristics of H-1B Specialty Occupation Workers,“ U.S.Citizenship and Immigration Services, www.uscis.gov/USCIS/ Resources/Reports%20and%20Studies/H-1B/h1b-fy-09-characteristics.pdf (staženo 1. 5. 2011). 489 To aj napriek tomu, že do limitu sa nepočíta predlžovanie H1B víz. 490 June Kronholz, „Visa Window Opens; Scramble Is About to Begin“, The Wall Street Journal (New York), 28. 3. 2008, http://blogs.wsj.com/washwire/2007/03/28/visa-window-opens-scramble-is-about -to-begin/ (staženo 1. 5. 2011). 491 Murthy Law Firm, „H2B Cap Reached“, Murthy Law Firm: U.S. Immigration Law, http://www. murthy.com/news/UDh2bcap.html (staženo 1. 5. 2011). 492 United States Department of Labor, „Home LinkH-2B Certification for Temporary NonAgricultural Work“, Foreign Labor Certification, www.foreignlaborcert.doleta.gov/h-2b.cfm (staženo 1. 5. 2011). 487 109 končí. Je to druh guest worker programu, pre ktorý momentálne nie je žiadny limit, avšak v procese schvaľovania týchto víz je nutné splniť určité podmienky ako zo strany zamestnávateľa, tak zo strany zamestnanca. Podobne ako pri H2B je nutné u ministerstva práce deklarovať už spomínané podmienky o nedostatku pracovnej sily na domácom pracovnom trh, ktorá by bola schopná, kvalifikovaná, ochotná či spôsobilá danú prácu vykonať. Zamestnávateľ, ktorý predpokladá nedostatok pracovníkov musí môže požiadať o udelenie H2A víz len v prípade, že sa dostatočne pokúsil o regrutovanie amerických občanov za pomoci rádia, novín a iných mediálnych prostriedkov a to aspoň do takej miery, ako zamestnávatelia nepožadujúci H2A pracovníkov. V prípade potenciálneho záujmu musí dať týmto uchádzačom prednosť. Každoročne do Spojených štátov prichádza viac ako 30 tisíc sezónnych pracovníkov, ktorí by mali na základe H2A disponovať rovnakými právami ako americkí zamestnanci či už v oblasti miezd alebo pracovných podmienok a iných štandardov. Zahrňuje to napríklad podmienku, ktorá stanovuje, že zamestnávateľ musí garantovať prácu minimálne v období troch štvrtín pracovných dní po dobu trvania záväzku. Ak táto podmienka nie je splnená, mal by zamestnávateľ zamestnancovi vyplatiť čiastku, ktorú by si bol býval zarobil, ak by mu bolo počas týchto dní umožnené pracovať. Podobná ochrana a striktné pravidlá v ostatných nepoľnohospodárskych vízových programoch neexistujú.493 Tieto prísne kritéria majú za následok nedostatočný počet vydaných víz, ktorý nutne vedie k ilegálnej imigrácii. Záujmy podnikov na podobe imigračnej politiky Záujmové skupiny sa najčastejšie rozdeľujú na ekonomické, teda tie, ktoré sa snažia dosiahnuť ekonomickú výhodu pre svojich členov a neekonomické. Podniková loby patrí spolu s odbormi a profesijnými asociáciami k hlavným skupinám ekonomickej oblasti. Nezisková organizácia poskytujúca online lobingovú databázu na OpenSecrets.org, the Center for Responsive Politics, pracuje s delením na sektory, priemysle a kategórie.494 Sektorov je trinásť a predstavujú najzákladnejšie delenie. Desať z týchto trinástich sektorov patrí podnikovým záujmovým skupinám, a po jednom sektore pre pracovné, ideologické/single-issue a „iné“ skupiny. Užšie vymedzenie sprostredkováva pojem priemysel, ktorých je zhruba sto, pričom najužším pojmom je kategória, ktorá má okolo štyristo podskupín. Keďže budem v rámci tejto práce v poslednej analytickej časti pracovať najmä s kvantitatívnymi údajmi na tejto stránke, využijem pre prehľadnosť toto delenie. 493 „H-2A Visa“, Law Offices of Ron Katiraei, http://www.katiraeilaw.com/h-2a-visa.html (staženo 27. 4. 2011). 494 „Sectors, Industries and categories“, Center for Responsive Politics, http://www.opensecrets.org/ lobby/ (staženo 1. 5. 2011). 110 Len niektoré sa prejavujú výrazným podielom na vývoji imigračnej politiky. Sú to práve tie, ktorých záujmom je zvyšovať zisk a teda tlačiť výšku miezd smerom nadol prostredníctvom väčšieho dopytu po práci a zároveň tie sektory, ktoré trpia nedostatkom kvalifikovanej alebo nekvalifikovanej pracovnej sily. Medzi sektory s vysokým podielom zahraničnej pracovnej sily patria manažérske, odborné a podobné pozície so zastúpením 27,2 % (zahrňujú aj technické, inžinierske atď., ktoré tvoria zhruba 17 %), služby (nízko kvalifikovaná pracovná sila v zdravotníctve, reštaurácie, údržba, atď.), kde pracuje 22,8 %, administratívne pozície s 17,5 % zastúpením, ťažobný a stavebný priemysel, kde pracuje 16,4 %, a nakoniec výroba, transport a sťahovanie so 16,2 % pracovnej sily narodenej mimo územie Spojených štátov.495 Štatistika z novín USA Today z roku 2006 zameraná len na ilegálnych imigrantov ukazuje, že najčastejším zamestnaním prisťahovalcov bez dokumentov sú služby (21 %), stavebný priemysel, údržba a podobné (19 %), výroba, opravy a podobné (15 %) a poľnohospodárstvo (4 %).496 Esther Cervantesová, autorka článku Immigrants and the Labor Market: What are the jobs Americans won’t do?, vychádza z údajov Odboru pre pracovné štatistiky Ministerstva práce Spojených štátov z roku 2004 a tvrdí, že medzi prisťahovalcami, ktorí nie sú občanmi, sa od amerických občanov v povolaní percentuálne najviac líšia prisťahovalci z Latinskej Ameriky. Ich koncentrácia vo výrobe (16 % ku 6 %), stavebníctve a ťažbe (17 % ku 6 %), údržbe (15 % ku 3 %), príprave jedla a obsluhe (11 % ku 5 %), poľnohospodárstve, rybárstve a lesníctve (5 % ku 0.7 %) je výrazne vyššia.497 V nasledujúcich odsekoch sa pozriem na to, za aké ustanovenia zákona konkrétne sektory a spoločnosti v nich majú tendenciu lobovať. Táto časť bola vypracovaná na základe prehlásení ich zástupcov, na základe oficiálneho postoja k imigračnej politike alebo na základe popisu konkrétnych ustanovení, za ktoré bolo lobované v reportoch. V prípade, že nebola dostupná ani jedna z týchto informácií, tak na základe logickej dedukcie zo známych faktov. Agrobiznis zahrňuje spoločnosti podnikajúce v poľnohospodárstve, pestovateľov poľnohospodárskych plodín, výrobcov mliečnych produktov a výrobcov a distribútorov potravín a poľnohospodárskej techniky. Medzi najvplyvnejších zástupcov vo Washingtone patrí American Farm Bureau, Tyson Foods a International Food Vrátane ilegálnych imigrantov. United States Department of Labor, „Foreign-Born Workers: Labor Force Characteristics in 2007“, Bureau of Labor Statistics, http://www.bls.gov/news.release/archives/ forbrn_03262008.pdf (staženo 1. 5. 2011). 496 David J. Lynch a Chris Woodyard, „Immigrants claim pivotal role in economy“, USA Today, 11. 4. 2006, http://www.usatoday.com/money/economy/2006-04-10-immigrants-economic-impact_x.htm (staženo 13. 4. 2011). 497 Latinsko americkí prisťahovalci môžu byť považovaní za reprezentatívnu vzorku kedže tvoria veľkú väčšinu ilegálnych imigrantov. Porovnávané s americkými občanmi bielej pleti. Esther Cervantes, „Immigrants and the Labor Market, What are the jobs Americans won’t do?“, Dollar & Sense (květen – červen 2006), http://www.dollarsandsense.org/archives/2006/0506numbers.pdf (staženo 1. 5. 2011). 495 111 Distributors Association. Inšpekcie Orgánu pre kontrolu imigrácie a cieľ498 len potvrdili, že je to práve tento sektor ekonomiky, ktorý zamestnáva najväčší podiel ilegálnych imigrantov. Agrobiznis zdôvodňuje tieto tendencie nedostatkom rodených Američanov ochotných vykonávať takýto typ práce.499 Čo sa týka legislatívy, bojujú agrobiznisy prirodzene proti implementácii systému E-verify.500 Pozícia the National Milk Producers Foundation je názorným príkladom, zakladá sa totiž na tvrdení, že zisťovať kto je v krajine ilegálne, je úlohou štátu, nie poľnohospodárov.501 Zasadzuje sa takisto prirodzene o expanziu poľnohospodárskeho guest worker programu, teda víz H2A a hlavne o zníženie vládneho dozoru nad týmto programom. Zhruba sedemstotisíc zahraničných pracovníkov, potrebných ročne na poľnohospodárske práce, má od roku 1999 zaručenú minimálnu mzdu vo výške stanovenej ministerstvom práce. Takzvaná mzdová sadzba proti nežiaducemu účinku (Adverse Effect Wage Rate) zabraňuje zamestnávateľom využívajúcich H2A víza znižovať celkové náklady na mzdy prostredníctvom zamestnávania zahraničných a teda lacnejších pracovníkov, čím chráni amerických zamestnancov.502 Ďalším odvetvím závislým na zahraničnej pracovnej sile je stavebníctvo zahrňujúce montáže, úpravy terénu, výrobcov stavebníckeho materiálu a s tým súvisiace záujmové skupiny. Tento sektor je podľa štatistík The Pew Hispanic Centre druhým v poradí v otázke zamestnávania ilegálnych prisťahovalcov.503 Medzi najvýraznejších zástupcov vo Washingtone patrí Weyerhaeuser, výrobca stavbárskeho materiálu, National Association of Home Builders alebo National Association of Realtors, ktorých profit rastie s novou výstavbou. Ich argumentácia je postavená na tom, že stavebníctvo, podobne ako poľnohospodárstvo, ponúka prácu, ktorá je pre Američanov nepríťažlivá. Preto by, podľa ich názoru, vláda mala uvoľniť reštrikcie vo vízovej politike.504 Okrem toho, že imigrácia zásobuje aj tento priemysel lacnejšou pracovnou silou, je žiadaná aj z dôvodu expanzie trhu zvýšením záujmu o nehnuteľnosti. Príliv imigrantov a amnestia pre milióny ilegálnych imigrantov teda zvyšujú dopyt Preklad U.S. Immigration and Customs Enforcement (ICE). Napr. NMPF. „Immigration Issues“, National Milk Producers Federation. http://nmpf.org/ washington_watch/immigration (staženo 1. 5. 2011). 500 E-verify je program pomocou, ktorého má zamestnávateľ elektronicky overiť totožnosť a legálny pobyt zamestnanca v Spojených štátoch. „Immigration laws dry up farming work force“, Politico, http:// www.politico.com/news/stories/1007/6531.html (staženo 15. 5. 2011). 501 NMPF, „Immigration Issues“. 502 Anne Keller, „U.S. Agriculture Needs Guest-Worker Program Now“, American Farm Bureau, 6. 2. 2006, http://www.fb.org/index.php?fuseaction=newsroom.focusfocus&year=2006&file=fo02 06.html (staženo 25. 4. 2011). 503 Jeffrey S. Passel, „The Size and Characteristics of the Unauthorized Migrant Population in the U.S.“, Pew Hispanic Center, http://www.pewhispanic.org/files/reports/61.pdf (staženo 30. 4. 2011). 504 ABC. „ABCs Legislative Position Immigration Reform“, Associated Builders & Contractors, Inc. http://www.abc.org/Government_Affairs/Issues/ABC_Priority_Issues/Immigration.aspx (staženo 1. 5. 2011). 498 499 112 po bývaní, a tým pádom aj po stavebníctve a službách realitných kancelárií, ktoré takisto lobovali prostredníctvom svojich asociácií. Ak sa pozrieme na skupinu firiem podnikajúcich v oblasti služieb a zábavy, ktorá zahŕňa hotely, rezorty, reštaurácie, kasína, konské preteky a takisto napríklad baseballovú asociáciu, prevažuje snaha o expanziu guest worker programu prostredníctvom zvýšenia ročného limitu na udelenie H2B víz. Čo sa týka rozsiahlej amnestie pre milióny ilegálnych pracovníkov, tú presadzuje z tejto skupiny najmä The American Hotel and Lodging Association.505 The National Restaurant Association podporuje komplexnú imigračnú reformu a stavia sa proti systému e-verify a snahám ministerstva pre vnútornú bezpečnosť zaistiť povinnosť pre zamestnávateľov kontrolovať legálny status svojich zamestnancov prostredníctvom tohto programu. Teda stavia sa vo všeobecnosti za plošnú amnestiu, oproti postihovaniu podnikov zamestnávajúcich nelegálnych prisťahovalcov.506 Najväčšia podskupina patrí spoločnostiam a korporáciám zaoberajúcim sa technológiami a technologickým vývojom najmä v oblastiach ako počítače alebo internet. K tým najvýznamnejším patrí Google, Microsoft, IBM, Verizon, Qualcomm, Oracle a Motorola a takisto organizácie ako American Electronic Association a National Electrical Manufacturers Association. Ich spoločným a hlavným cieľom je zvýšenie limitov na víza typu H1B. Tieto ciele presadzujú niektoré prostredníctvom Technetu, lobingovej firmy, ktorá spája spoločnosti s dopytom po vysoko kvalifikovanej pracovnej sile. Viceprezident Technetu po midterm voľbách v roku 2006, ktoré vyhrali demokrati, potvrdil, že ich havným cieľom je zvýšiť strop na H1B víza a zaistiť legálny pobyt pre tých, ktorý získajú titul na amerických univerzitách.507 Ich argumentácia stojí na tvrdení, že kvalifikovaná zahraničná pracovná sila je v Spojených štátoch nepostrádateľná, avšak len do doby, kedy tieto miesta budú schopní zaplniť lepšie vzdelaní Američania. Bankový a finančný sektor takisto nepriamo ťaží z imigrácie a vzhľadom na to, že požaduje ako vysoko kvalifikovaných, tak nízko kvalifikovaných pracovníkov, počítala som jeho výdaje na lobing samostatne.508 Spoločnosti a záujmové skupiny ako Fannie Mae, Freddie Mac, AIG, Lehman Brothers, Countrywide Mortgage, Goldman Sachs, Principal Financial Group, JP Morgan Chase, Bank of America, Wachovia, LeggMason, Merrill Lynch a ďalšie sa zasadzujú o rozsiahlu amnestiu pre ilegálnych imigrantov a takisto pre zvýšenie limitu na udeľovanie H1B víz. Podľa AH&LA, „Press release AHLA“, American Hotel & Lodging Association, http://www.ahla.com/ PressRoom.aspx?id=19188&terms=immigration (staženo 6. 4. 2011). 506 Sue Hensley, „National Restaurant Association Comments on DHS Proposed „No-Match“ Letter Regulations“, National Restaurant Association. http://www.restaurant.org/pressroom/ pressrelease/?ID=1583 (staženo 1. 5. 2011). 507 CIO, „Tech lobby to renew H1B Visa Reform Effort“, CIO, http://www.cio.com/article/27581/ Tech_Lobby_to_Renew_H1B_Visa_Reform_Effort (staženo 19. 12. 2011). 508 Je od „LS“ a „HS“ podnikov oddelený v tabuľkách a grafoch, ale pri hodnotení dát ho samozrejme zahrňujem. 505 113 odhadov Business Roundtable, ktorý zastupuje okrem iných aj veľkú časť firiem tohto sektoru, je nutných minimálne o štvrť milióna viac zahraničných pracovníkov ročne. Oficiálnym dôvodom pre podporu liberálnej imigračnej politiky je jej potreba pre zachovanie konkurencieschopnosti amerických podnikov v globálnej ekonomike. Na druhej strane, propagovaná amnestia pre ilegálnych imigrantov naznačuje možnosť využiť milióny nových občanov pre poskytovanie svojich služieb ako pôžičky, bankovníctvo či transfery peňazí na zahraničné účty.509 Okrem už, v predchádzajúcich odsekoch, spomenutých viac menej homogénnych kategórií existujú ešte iné druhy priemyslu resp. oblasti podnikania, ktoré sa zaraďujú do skupiny s názvom miscellaneous businesses alebo rôznorodý priemysel. Medzi tieto patrí napríklad textilný priemysel, maloobchodné siete, tabakový priemysel a pod. V týchto oblastiach podnikania je teda žiaduce najmä zvýšenie limitu na víza typu H2B a prípadnú legalizáciu ilegálnych imigrantov na pôde Spojených štátov. Debata a prejednávané zákony Uvedenie do kontextu Reforma legislatívy o legálnej imigrácii je záležitosťou, ktorá v poslednej dobe vyvoláva kontroverzné názory a vytvára široké bipartitné koalície s cieľom uspokojiť voličov, a zároveň vyhovieť rôznym tlakom, a to nerešpektujúc stranícke línie. Reforma ilegálnej imigrácie spôsobuje masové protesty ako u verejnosti, tak v rámci silných organizovaných záujmov a zvýrazňuje chronickú neúčinnosť vládnych opatrení v otázke hraničnej kontroly. Protichodné záujmy znamenajú, že keď sú politické iniciatívy navrhované s cieľom vyhovieť jednej skupine, nevyhnutne tým idú proti požiadavkám inej. Nie je preto prekvapivé, že sa väčšina moderných prezidentov Spojených štátov tejto téme venovala s veľkou opatrnosťou alebo vôbec. George W. Bush bol výraznou výnimkou, pretože sa rázne rozhodol presadiť komplexnú reformu imigrácie. To sa mu nakoniec stalo osudným, keďže stratil „mandát“ aj v iných otázkach domácej agendy.510 Americká imigrantská populácia vzrástla početne medzi rokmi 1990 a 2000 bezprecedentným tempom na 31 miliónov. Jeden rok tak v priemere zaznamenal príchod zhruba jedného miliónu prisťahovalcov. Najrýchlejšie rastúci elektorát, koncentrovaný do štátov rozhodujúcich voľby (Florida, New York, California), bol pre Bushov jasným znakom, že by bolo vhodné získať si sympatie u inak, skôr 509 Business Round Table, „CEO Economic Survey, Media Conference Call Transcript of Briefing by Harold McGraw III“, Business Round Table, http://businessroundtable.org/news-center/ceo-surveycat/workforce-competitiveness/P25/ (staženo 23. 4. 2011). 510 Daniel J. Tichenor, „Navigating an American Minefield: The Politics of Illegal Immigration“, The Forum 7, č. 3 (2009): 1, http://www.bepress.com/forum/vol7/iss3/art1/ (staženo 23. 3. 2011). 114 demokraticky voliaceho segmentu americkej populácie.511 Bushov „súcitný konzervativizmus“512 mu priniesol 34 % hlasov latinských Američanov, len o 3 % menej ako rekordných 37 %, ktoré získal Ronald Reagan v roku 1984. Avšak volebné zisky neboli jediným dôvodom, prečo sa imigračnou politikou zaoberal, keďže v druhom funkčnom období už voličov oslovovať nepotreboval. Bush, pochádzajúc z Texasu, verejne tvrdil, že rozumie potrebe zjednodušiť proces prísunu imigrantov. Takisto sa postavil proti deportáciám ilegálnych imigrantov, keď pred konzervatívnym publikom v Iowe povedal, že „súcit a rodinné hodnoty nekončia na Rio Grande“.513 Táto veta sa stala základom jeho súcitného konzervativizmu. Vzhľadom na miesto, kde ju predniesol, bolo ťažké spochybniť, že ju nemyslel vážne. Bushov postoj vyhovoval aj podnikom, ktoré boli priamo zastúpené v jeho koalícii. Rozhodnutie odhodlať sa na reformu imigračnej politiky reflektovalo politické požiadavky na lepšiu kontrolu hraníc a riešenie otázky imigrantov bez dokumentov. Verejnosť bola najmä v otázke ilegálnych imigrantov na území USA nejednotná a nerozhodná, a tým pádom potenciálne otvorená vplyvu prezidenta.514 V tomto období pracoval Bush, spolu s mexickým prezidentom Vincentom Foxom, na pláne rozšíriť guest worker program a legalizovať ilegálnych imigrantov platiacich dane.515 V roku 2001 však jeho politický program naplno pohltila vojna proti terorizmu a v médiách sa koncom roku objavovali vyjadrenia republikánskeho kongresmana Toma Tancreda o priepustnosti hraníc ako akútnom bezpečnostnom probléme. Toho sa chytili proti imigračné záujmové skupiny, ktoré reklamnou kampaňou naznačili priame spojenie medzi priepustnými hranicami a teroristickými útokmi. Imigrácia bola presunutá pod novovytvorené ministerstvo pre vnútornú bezpečnosť a komplexná imigračná reforma bola zrazu mimo debatu.516 Do vládnej agendy sa vrátila až v druhom funkčnom období. Prezident Bush opäť vyjadril vôľu presadiť nový guest worker program a amnestiu, čím potvrdil, že má u neho imigrácia vysokú politickú prioritu. S týmto odhodlaním však prirodzene nesúhlasilo konzervatívne krídlo republikánskej strany. Jeden člen republikánskej strany sa anonymne vyjadril o Bushových snahách nasledovne: „Je veľmi nezvyčajné, aby vláda využívala svoju politickú legitimitu, ktorú dostala od ľudu, proti nemu 511 Nejedná sa v tomto prípade o ilegálnych ani dočasných imigrantov, keďže títo volebné právo nemajú. Ide o menšiny už narodené alebo naturalizované v Spojených štátoch. 512 Preklad „compassionate conservatism“. 513 Mike Allen, „Immigration Reform on Bush Agenda“, Washington Post, 24. 12. 2003, P.1 http: //www.cwalocal4250.org/outsourcing/binarydata/Bush%20Immigration%20Reform.pdf. (staženo 25. 4. 2011); Tichenor, „Navigating an American Minefield“, 14. 514 Rasmussen report, „Immigration Issue Remains Divisive“, 30. 3. 2005, World Net Daily, http:// www.wnd.com/?pageId=32480 (staženo 13. 5. 2011). 515 Tichenor, „Navigating an American Minefield“, 15. 516 Ibid. 115 samotnému.“517 Proti prezidentovi sa teda postavila nezanedbateľná konzervatívna časť jeho vlastnej strany. Naopak, najaktívnejšie podniky a zamestnávatelia závislí od zahraničnej pracovnej sily vytvorili koalíciu Essential Worker Immigration Coalition (EWIC) na čele s the U.S. Chamber of Commerce, zahrňujúc mocné asociácie ako: the American Health Care Association, the American Hotel and Lodging Association, the National Council of Chain Restaurant, the National Relatil Federation and the Associated Builders and Contractors.518 Debata o ilegálnej imigrácii a zaistení hraníc bola ďalej poháňaná televíznymi komentátormi ako Pat Buchanan, Lou Dobbs alebo politikom Tomom Tancredom, či projektmi civilnej hraničnej kontroly Minuteman v Arizone a Minuteman Civil Defense Corps v Kalifornii, ktoré sa podľa výskumov spočiatku tešili väčšinovej podpore amerických občanov.519 V tomto prostredí mala Bushova iniciatíva len nízke šance, keďže by sa musel postaviť aj proti svojej vlastnej strane. Následne sa v zime roku 2005 objavil návrh zákona, Border Protection, Anti-terrorism and Illegal Immigration Control Act (daľej H. R. 4437), ktorý lepšie reflektoval vtedajšie nálady. Tzv. Sensenbrenner bill520, ako bol návrh zákona prezývaný, pochádzal z dielne Snemovne reprezentantov, kde bol aj v polovici decembra toho roku schválený. Návrh zákona zahrňoval plán na ďalších vyše tisíc kilometrov oplotenia, hradil náklady na držanie ilegálnych imigrantov v lokálnej väzbe, čím ukončil praktiku catch and release521 a takisto prenášal zodpovednosť za ich uväznenie z lokálnych na federálne inštitúcie. Na federálnej úrovni mal tiež zaviesť všeobecnú povinnosť pre zamestnávateľov, kontrolovať status svojich zamestnancov pomocou elektronickej databázy e-verify a povinnosť všetkých ilegálnych imigrantov zaplatiť tri tisíc dolárov pred deportáciou v prípade, že súhlasili s dobrovoľným opustením krajiny, ale nedodržali jeho podmienky. Minimálny trest za falšovanie dokumentov stanovil na desať rokov. Poskytovanie pomoci ilegálnym imigrantom, asistencia ilegálnemu pobytu imigranta, či už od osoby alebo inštitúcie a samotná prítomnosť na území USA sa mali stať trestným činom a nie len priestupkom. Porušovateľ mal podľa tohto zákona čeliť minimálne trom rokom vo väzení.522 Ďalej mal zákon zaraďovať pašovanie ľudí do rovnakej kategórie, ako pranie peňazí a zvýšiť pokuty za zamestnávanie ilegálnych pracovníkov.523 Návrh zákona bol teda z veľkej väčšiny trestajúci a zameraný proti ilegálnej imigrácii, čím vzbudil obrovské protesty najmä medzi Preklad „Its highly unusual for an administration to use their political capital that was given by the base against the base“. Ako už bolo spomenuté, imigračná politika nie je témou, ktorá rešpektuje stranícke línie. 518 Tichenor, „Navigating an American Minefield: The Politics of Illegal Immigration“, 16. 519 Rasmussen Report, „Most Americans favor Minutemen“, 23. 9. 2005, World Net Daily. 520 Podľa jeho navrhovatela republikánskeho kongresmana Jima Sensensbrennnera z Wisconsinu. 521 Pri praktike catch and release je dotyčný zatknutý, držaný po dobu niekoľkých hodín a po obdržaní predvolania k súdu prepustený. 522 Mierené na prevádzačov ľudí. 523 1. $ 7 500, 2. $ 15 000 a 3. $ 40 000. 517 116 prisťahovalcami z Latinskej Ameriky v mnohých mestách po celých Spojených štátoch od marca do mája nasledujúceho roku. Napriek tomu, že tieto protesty a pochody vzbudili nevôľu u radových amerických občanov, ich postoje voči imigračnej politike zostali nejednoznačné.524 V nasledujúcich dvoch podkapitolách sa pozriem na dva komplexné návrhy zákonov. Oba boli v porovnaní s H.R.4437 relatívne liberálne a riešili ako ilegálnu, tak legálnu imigráciu. Navrhovali rozšírenie alebo zjednodušenie všetkých spomenutých víz, teda H1B, H2A a H2B. Už podľa týchto ustanovení je zrejmé, že mali podporu väčšiny amerických podnikov, no napriek tomu sa zákonmi nestali. Budem analyzovať konkrétne dáta, prostredníctvom ktorých ukážem, že americké podniky na podporu zákonov utratili nezanedbateľné finančné zdroje, ale zákony napriek tomu neprešli. Comprehensive Immigration Reform Act 2006 Nový, tentokrát prezidentom podporovaný, komplexný návrh zákona mal, na rozdiel od H.R.4437, uspokojiť zástancov rôznorodých názorov. Zahrňoval nielen opatrenia na sprísnenie kontroly hraníc a overovania legálneho statusu zamestnancov, ale aj rozšírený guest worker program, redukciu čakateľov na pridelenie víz pre rodinných príslušníkov a predĺženie legálneho štatútu pracovníkov v poľnohospodárstve. Tento návrh bol vypracovaný Senátom, kde aj narozdiel od polarizovanej snemovne na jar roku 2006 prešiel. Senát, prepojený s podnikmi525, preferoval liberálnejší postup voči imigračnej reforme a zákon schválil v pomere 62 pre oproti 36 senátorom proti. Demokrati sa v novembri roku 2006 zmocnili Senátu aj Snemovne reprezentantov a prezident sa teda musel spoľahnúť na bipartijné snahy, ak chcel reformu imigračnej politiky vo svojom volebnom období dosiahnuť. Bipartitné koalície však nie sú pre imigračnú politiku tak neobvyklé. Imigrácia je totiž témou, ktorá nekopíruje stranícke línie.526 524 Väčšina súhlasila s legalizáciou pre dane platiacich ilegálnych imigrantov, ale zároveň požadovala vyššie postihovanie podnikov zamestnávajúcich ilegálnych immigrantov a lepšie vynucovanie práva. Bushov plán dostal však zhruba 37 % podporu, ale naopak 60 % republikánov bolo za, toto číslo následne len klesalo. Rasmussen Reports, „The Most Comprehensive Public Opinion Data Anywhere“, Rasmussen Reports, 2006, http://www.rasmussenreports.com/ (staženo 1. 5. 2011). 525 Senát je v porovnaní so Snemovňou reprezentantov náchylnejší na vplyv podnikovej loby, keďže senátori sú volení v jedno obvodových voľbách na úrovni štátu a nie sú tak „blízko“ voličom, ako v menších okrskoch (districts) pri voľbách do Snemovne. 526 Naopak obe strany sú rozdelené do dvoch táborov. Na pravo-ľavej škále stojí najviac vpravo GOP a jej krídla „kultúrni protekcionisti/border hawks“ a do stredu smerujú „pro-business expanizionisti“, pričom zľava má dostredivé tendencie „kozmopolitné“ krídlo Demokratickej strany a na ľavom okraji stoja „ekonomickí protekcionisti“ Demokratickej strany. Práve stredové krídla a okrajové krídla oboch strán majú v otázke imigrácie bližšie ako jednotlivé strany samostatne. Tichenor, „Navigating an American Minefield“, 3. 117 V tomto odseku budú zhrnuté konkrétne údaje o všetkých subjektoch, ktoré registrovali výdaje na lobing k zákonu S. 2611, pričom ich extenzívny zoznam je prílohou 1A. Subjektov, ktoré lobovali k spomínanému zákonu je celkom 112, z toho 68 podnikov alebo asociácií reprezentujúcich podniky, 23 občianskych nátlakových skupín, 12 vzdelávacích inštitúcií, a 9 odborových skupín (zhrnuté v prílohe 1C). Viac ako polovica (60 %) lobujúcich prináleží podnikom alebo asociáciám lobujúcim za podniky. Z celkového počtu lobujúcich patrí 37 % podnikom lobujúcim za expanziu H2A, H2B víz, či legalizáciu, to znamená podnikom s dopytom po menej kvalifikovanej pracovnej sile. Podniky lobujúce za expanziu H1B víz, teda podniky požadujúce vysoko kvalifikovanú pracovnú silu, tvorili 20 % zo všetkých registrovaných lobistov na tento zákon. Väčší význam je však potrebné prikladať výdajom, ktoré uvedené subjekty evidovali počas tohto obdobia (zhrnuté v tabuľke 1D). Výdaje na lobing na S. 2611 sú takmer 11,5 milióna dolárov. Ak sa pozrieme konkrétne na financie vykázané podnikmi (príloha 1D), ich podiel je nepomerne väčší, ak zoberieme do úvahy ich početné zastúpenie. Až 83 % lobingových výdajov na návrh zákona S. 2611 bolo financovaných podnikmi. Na celkových výdajoch za tento zákon mali 42 % podiel podniky požadujúce nízko kvalifikovanú pracovnú silu a 39 % podiel podniky požadujúce vysoko kvalifikovanú pracovnú silu. Ak sa pozrieme na početné zastúpenie, je zrejmé, že menej početne zastúpené podniky, požadujúce vysoko kvalifikovanú pracovnú silu, utratili za lobovanie za tento zákon individuálne v priemere takmer dvakrát toľko peňazí, ako podniky požadujúce nízko kvalifikovanú pracovnú silu (23-$4,4 milióna ku 42-$4,8 milióna). Dôkazom toho, že finančné zdroje, ktoré podniky utratili na tento zákon nie sú bezpredmetné, je aj fakt, že tvorili v priemere 27 % ich celkových výdajov na lobing za sledované obdobie (príloha 1A stĺpec percentage). Najintenzívnejšie lobovali vo veci imigračného zákona v prvom polroku 2006 podniky s dopytom po nízko vzdelaných imigrantoch s priemerným podielom 33 % výdajov na lobing na imigráciu oproti ostatným oblastiam záujmu.527 Je teda zjavné, že podniky tvorili nezanedbateľnú nadpolovičnú časť zo všetkých subjektov, ktoré lobovali k návrhu komplexnej reformy imigračnej politiky v roku 2006. Táto nadpolovičná väčšina znamenala viac ako dvojtretinový podiel na celkových výdajoch na lobing k tomuto zákonu. Podniky boli zároveň hlavnou zložkou zhruba 98 % subjektov, ktoré tento návrh podporovali a v danom období utratili zo 527 Na tento zákon lobingové výdaje evidovali aj vzdelávacie inštitúcie, z veľkej časti univerzity, lobujúce za H1B víza, s cieľom umožniť uplatnenie na pôde USA pre svojich zahraničných absolventov. Štatisticky početne 11 % podiel znamenal v tomto prípade 4 % finančný podiel. Advokačné skupiny a odborové hnutia tvoria jediné kategórie, ktoré nie je možné zaradiť na škále pre a proti liberálnej/ reštriktívnej imigračnej politike, keďže obe skupiny obsahujú zástupcov oboch názorov. 21 % početný podiel počtu advokačných skupín znamenal 8 % finančný podiel a 8 % početný podiel odborov len 2 % finančný podiel. Je však dôležité povedať, že podiel skupín lobujúcich za reštriktívnu imigračnú politiku (FAIR, Numbers USA a iné) je len marginálny, keďže nepresahuje hranicu 2 % z celkového počtu všetkých lobistov registrovaných k tomuto zákonu. 118 svojich rozpočtov na lobing 27 % práve na otázku imigrácie. Medzi podnikmi mali o takmer polovicu nižšie početné zastúpenie podniky s potrebou vysoko kvalifikovanej pracovnej sily, pričom ich finančná podpora zákona bola v absolútnych číslach rovnaká, ako tá od podnikov s nízko kvalifikovanou pracovnou silou. Borders, Economic Opportunity and Immigration Reform Act 2007 O rok neskôr, v máji 2007, Senát pripravil bipartitný kompromisný návrh zákona Comprehensive Immigration Reform Act, s oficiálnym názvom Borders, Economic Opportunity and Immigration Reform Act (S.1348), pod vedením Edwarda Kennedyho vyjednaného v zákulisí s vládou prezidenta Busha. Takzvaný grand bargain mal podporu od prezidenta a zahrňoval ustanovenia, ako nové financovanie zabezpečenia hraníc a iných vnútorných opatrení na zaistenie bezpečnosti. Za ilegálny vstup na pôdu USA ukladal trestné sankcie a nahradzoval vtedajší rodinný a zamestnanecký proces prijímania novým vízovým systémom. Víza typu Z mali byť priraďované pracujúcim ilegálnym imigrantom a ich rodinám, za predpokladu, že zaplatia všetky určené poplatky a pokuty. Ďalší nový typ víz Y bol určený pre dvesto tisíc pracovníkov na dobu dvoch rokov a bol obnoviteľný dvakrát v prípade, že pracovník strávil minimálne jeden rok mimo územie Spojených štátov medzi každým obnovením. O S. 1348 nebolo v Snemovni ani v Senáte dokonca vôbec hlasované, aj keď zákon prešiel procesom niekoľkých predbežných hlasovaní a pozmeňovacích návrhov. Koniec návrhu spečatil 7. jún 2007, kedy návrh pri zrýchlenom rozhodovacom procese (cloture) získal o štrnásť hlasov menej, ako bolo potrebné minimum.528 V tomto odseku prezentujem k zákonu S. 1348 rovnaký typ dát, ako v predošlej kapitole a následne sa ich pokúsim porovnať so zákonom S. 2611. Na zákon S. 1348 lobovalo celkom 181 subjektov a spolu utratili o niečo viac ako 18 miliónov dolárov. Pri náraste o takmer sedemdesiat subjektov, ktoré participovali na prejednávaní tohto zákona, vydané financie vzrástli o takmer 7 miliónov dolárov. 58 % (106 zo 181) lobujúcich zastupovalo záujmy podnikov, čo znamená, že oproti prejednávaniu predchádzajúceho návrhu zákona, klesol ich podiel o 2 %. Avšak fakticky, čo do počtu, bol ich nárast takmer dvojnásobný. Z celkového počtu lobujúcich lobovalo 20 % za víza pre vysoko kvalifikovaných imigrantov, 35 % za víza pre nízko kvalifikovaných imigrantov a 3 % za obe skupiny (príloha 2C). Len mierne, o 2 %, teda klesol početný podiel podnikov s dopytom po nízko kvalifikovanej pracovnej sile. Dominantnými prispievateľmi boli, aj v tomto prípade, podniky, ktoré pokryli 81 % celkových výdajov na lobing k tomuto zákonu. Tentokrát však podniky s potrebou vysoko kvalifikovanej pracovnej sily predbehli podniky s potrebou nízko kvalifikovanej pracovnej sily vo finančnom podiele v priemere na jeden subjekt viac ako dvojnásobne (príloha 2D). V prílohe 2A vidíme takisto, že oproti návrhu zákona 528 Ibid., 18. 119 z roku 2006 klesla intenzita „záujmu“ o imigráciu zo strany podnikov na 20 % ich finančných zdrojov na lobing. Najintenzívnejšie lobovali na imigráciu v porovnaní s ostatnými oblasťami politiky znovu tie podniky, ktoré požadujú nízko kvalifikovanú pracovnú silu, a to konkrétne s podielom 31 %.529 K zákonu S. 1348 z roku 2007 teda lobovalo podstatne viac subjektov ako k zákonu S. 611. Tieto subjekty opäť tvorili nadpolovičnú väčšinu a utratili o jednu tretinu viac peňazí ako v predošlom roku, pričom tento nárast vo výdajoch na lobing bol následkom zvýšených výdajov podnikov v tomto období. Pri tom všetkom však v roku 2007 podniky zaznamenali ešte menší úspech, ako v predošlom roku, kedy sa zákon podarilo schváliť aspoň v Senáte. Dôležitosť, akú pre podniky má imigračná politika je takisto zrejmá aj z podielu zdrojov určených na imigráciu z celkového rozpočtu na lobing (príloha 2A stĺpec percentage), ktorá zostala stabilná. V priemere jedna pätina zdrojov na lobing putovala na imigráciu v prípade podnikov s potrebou vysoko kvalifikovaných pracovníkov a takmer jedna tretina v prípade podnikov s potrebou nízko kvalifikovanej pracovnej sily. Záver V Spojených štátoch prebiehala počas druhej administratívy Georga W. Busha intenzívna debata o imigračnej reforme. V rokoch 2006 a 2007 boli prejednávané dva návrhy zákonov riešiace reformu imigračnej politiky komplexne (tzv. comprehensive – t.j. všetky aspekty imigrácie), Comprehensive Immigration Act z roku 2006 a Borders, Economic Opportunity and Immigration Reform Act z roku 2007. Oba si kládli za cieľ sprísniť kontrolu nad imigráciou (napr. povinnosťou používať program E-verify pri zamestnávaní), ale zároveň obsahovali veľmi výrazné liberálne prvky. Medzi spoločné komponenty oboch návrhov zákonov patrili ustanovenia ako spoplatnená amnestia pre milióny ilegálnych imigrantov na území Spojených štátov, uľahčenie zahraničným absolventom amerických univerzít zostať v USA a uplatniť sa na pracovnom trhu po skončení štúdia a vytvorenie nového guest worker programu, ktorý by umožnil výrazne zvýšiť prísun kvalifikovanej (H1B víza) aj nekvalifikovanej pracovnej sily zo zahraničia (H2A a H2B víza). Tieto liberálne ustanovenia vyhovujú podnikom a ich asociáciám, pretože sú schopné zabezpečiť im dostatok pracovnej sily zo zahraničia. Medzi hlavné sektory a odvetvia priemyslu lobujúce za rozsiahlejšiu liberalizáciu imigračnej politiky patria najmä: agrobiznisy, vysoko-technologický priemysel, zdravotníctvo, stavebný priemysel, reality, zábavný a potravinársky priemysel a finančné korporácie. Sú to teda oblasti, ktoré trpia nedostatkom ochotných, schopných, kvalifikovaných alebo Medzi ostatných aktérov aktívnych pri prejednávaní zákona S. 1348 patrili vzdelávacie inštitúcie s početným zastúpením 13 percent a finančným podielom 4 %, rôznorodé advokačné skupiny s po četným zastúpením 18 % a finančným podielom 13 % a nakoniec odbory a odborové asociácie s hlavným prispievateľom AFL-CIO s 11 % tvoriacimi 2 % finančných výdajov. 529 120 lacných pracovníkov, resp. oblasti, ktoré môžu profitovať z otvorenia vonkajších hraníc Spojených štátov iným spôsobom. Zvýšenie stropov na príjem imigrantov na spomínané víza má za následok vyšší dopyt po práci, a tým pádom možnosť ponúkať nižšie mzdy. Reporty vyplnené týmito subjektmi, ktoré za alebo proti ustanoveniam návrhov zákonov lobovali, po spracovaní a výpočtoch výdajov na imigráciu naznačujú, aká snaha a finančné zdroje boli na návrhy zákonov vynaložené. Dohromady bolo na oba zákony utratených 30 miliónov dolárov, z ktorých v priemere 82 % bolo financovaných podnikmi alebo asociáciami podnikov, pričom početne podiel podnikov tvoril v priemere pre oba zákony 59 %. Ak sa pozrieme na to, aký podiel v rámci rozpočtov jednotlivých subjektov tvoril lobing na tieto dva zákony, dostaneme sa k priemernému číslu takmer 25 %. Až jedna štvrtina všetkých výdajov podnikov na lobing teda putovala špecificky na lobing na imigračnú reformu. Vypočítané údaje ďalej ukazujú, že napriek v priemere polovičnému počtu podnikov s dopytom po vysoko kvalifikovanej pracovnej sile, oproti podnikom s dopytom po nízko kvalifikovanej pracovnej sile, je prvá skupina podnikov schopná vyrovnať resp. predbehnúť druhú skupinu vo finančných výdajoch na lobing k týmto dvom zákonom. Toto môže na jednej strane znamenať, že podniky s vysoko kvalifikovanou pracovnou silou schválenie zákona potrebujú jednoducho viac, a tým pádom na lobing venujú viac peňazí. Na druhej strane, je pravdepodobnejšou odpoveďou, že tieto podniky majú vyššie rozpočtové stropy určené na lobing. Táto odpoveď sa zdá byť logickejšou, keď sa pozrieme na štatistiku o intenzite lobingu práve v otázke imigrácie. Podniky s nízko kvalifikovanou pracovnou silou totiž utrácajú na imigračný lobing v priemere 32 %, oproti podnikom s vysoko kvalifikovanou pracovnou silou, kde sa toto číslo pohybuje na hranici 20 %. Znamená to teda to, že napriek vyšším výdajom podnikov s vysoko kvalifikovanou pracovnou silou, vyššia intenzita lobovania vo veci imigrácie prináleží podnikom s nízko kvalifikovanou pracovnou silou (prílohy 1A, 2A, stĺpec percentage). Ďalším zaujímavým poznatkom je fakt, že sa medziročne, po neúspechu v roku 2006, aktivita podnikov výrazne zvýšila. Oproti 68 podnikom v roku 2006, lobovalo v roku 2007 za zákon S. 1348 až 106 podnikov a ich asociácií. Spolu utratili podniky v roku 2006 na lobing vo veci imigrácie takmer 10 miliónov dolárov, pričom v roku 2007 bola čiastka takmer 15 miliónov dolárov. Celkovo sa náklady na lobing na imigráciu medziročne zvýšili o 7,5 milióna, to znamená, že 5 miliónový vzostup výdajov podnikov bol hlavným sponzorom tohto nárastu. Zvýšená aktivita podnikov, ako početná, tak finančná naznačuje, že sa po neúspešnom lobovaní v roku 2006 podniky pokúsili presadiť komplexnú reformu razantnejšie. Napriek vysokým výdajom v roku 2006 a o tretinu zvýšeným v roku 2007 sa im opäť nepodarilo presvedčiť kongresmanov, aby za tento zákon hlasovali. Dokonca bol výsledok horší, keďže v Kongrese nedošlo ani k samotnému hlasovaniu k zákonu S. 1348, pričom zákon S. 2611 zaznamenal aspoň úspech v Senáte. Štatistiky takisto ukázali, že 121 počet subjektov, ktoré oficiálne lobovali proti týmto liberálnym zákonom a naopak za reštriktívne provízie, je len marginálny a nepresahuje hranicu dvoch percent. Ak by bolo pravdou tvrdenie mnohých amerických ľavicových autorov, že podniky a ich asociácie ovládajú americkú politiku, boli by tieto návrhy prešli Kongresom a stali sa zákonmi. Touto prácou som teda chcela odpovedať na otázku, či je legitímne tvrdiť, že podniky disponujú neúmerným vplyvom na politiku a politikov a deformujú tak demokratické zriadenie štátu. Na základe tejto prípadovej štúdie tvrdím, že tomu tak nie je. To znamená, že peniaze nie sú, minimálne v prípade imigrácie, určujúcim faktorom. Imigrácia je totiž špecifickým a komplexným problémom, ktorý medzi voličmi vzbudzuje silné emócie. Napriek tomu, že peniaze utratené na lobing veľmi nízkym počtom záujmových skupín, ktoré požadujú reštriktívnu reformu, sú zanedbateľné, tieto záujmy sú spostredkovávané inými spôsobmi, napr. mediálne. Ak sa pozrieme na nevyrovnaný pomer pro imigračných záujmových skupín, a tých čo požadujú reštrktívny zákon, vysvetlením môže byť to, že lobing ako taký, v otázke liberálnej reformy imigrácie, jednoducho nemá rozhodujúci vplyv. Otázkou teda je, či sa podnikom oplatí utrácať milióny dolárov, ak sa požadované výsledky nedostavujú. Prílohy 122 Príloha č. 1A - Údaje k zákonu S. 2611 S. 2611 Mid-Year 2006 American Farm Bureau American Nursery & Landscape Assn Arkansas Farm Bureau Land O' Lakes Land O' Lakes Natl Council of Farmer Coops Natl Chicken Council Natl Milk Producers Federation Natl Turkey Federation Nestle USA rt/2 ri rt All half perce ei $ Immig. Re- of all ntage Immigration Reports Rep expenditures ports ports 2 872 977 10 73 36,5 27% 787 117 Subsector De- et Total man Expend for ditures BUS/agr LS BUS/agr LS 100 000 2 19 9,5 21% 21 053 BUS/agr BUS/agr BUS/agr BUS/agr BUS/agr BUS/agr BUS/agr LS LS LS LS LS LS LS HS 60 000 40 000 493 000 30 000 13 000 60 000 450 000 1 2 2 3 4 2 2 16 13 19 22 35 23 53 8 6,5 9,5 11 17,5 11,5 26,5 13% 31% 21% 27% 23% 17% 8% 7 500 12 308 103 789 8 182 2 971 10 435 33 962 Associated Builders & Contractors BUS/con LS 1 000 000 3 17 8,5 35% 352 941 Centex Corp Natl Assn of Home Builders Brinker Intl Churrascaria Fogo De Chao American Horse Council BUS/con LS BUS/con LS BUS/food LS BUS/food bev LS BUS/hosp LS 180 000 100 000 40 000 40 000 40 000 2 4 4 1 2 18 61 16 2 16 9 30,5 8 1 8 22% 13% 50% 100% 25% 40 000 13 115 20 000 40 000 10 000 American Hotel & Lodging Assn BUS/hosp LS 120 000 2 21 10,5 19% 22 857 American Society of Travel Agents BUS/hosp Grand Hotel Company BUS/hosp Intercontinental Hotels Group BUS/hosp LS LS LS 20 000 20 000 120 000 2 2 2 14 4 10 7 2 5 29% 100% 40% 5 714 20 000 48 000 Intl Foodservice Distributors Assn BUS/hosp LS 303 738 2 28 14 14% 43 391 Intl Franchise Assn Intl Pizza Hut Franchise Assn MGM Mirage Natl Club Assn Natl Restaurant Assn LS LS LS LS LS 280 000 60 000 140 000 60 000 10 000 2 2 2 4 6 6 8 34 3 3 4 17 67% 67% 50% 24% no data 40 000 93 333 30 000 2 353 BUS BUS/hosp BUS/hosp BUS/hosp BUS/hosp Travel Industry Assn of America BUS/hosp LS 150 000 3 16 8 38% 56 250 Natl Assn of Manufacturers American Rental Assn Cummins Inc Essential Worker Immigration Coalitiion Home Depot HR Policy Assn Miller Brewing Company U.S. Chamber of Commerce Natl Multi-Housing Council Natl Business Travel Assn Altria American Nurses Assn Catholic Health Assn of the Catholic Health Assn of the US Commission on Graduates of Foreign Nursing Schools Baker & McKenzie Natl Assn of Community Health Centers BUS/manuf BUS/serv BUS/misc LS LS LS HS 240 000 50 000 720 000 8 4 2 62 22 38 31 11 19 26% 36% 11% 61 935 18 182 75 789 BUS/misc LS 60 000r CH of Comm no data BUS/misc LS ag 330 000 BUS/misc LS ag 360 000 BUS/misc LS 334 024 BUS/misc LS HS 14 300 000 BUS/real estat LS 470 000 BUS/trans mis LS 37 500 BUS/tobbaco LS 6 800 000 BUS/health LS 271 904 6 2 32 8 16 4 38% 50% 7 2 1 2 2 111 27 17 127 14 55,5 13,5 8,5 63,5 7 13% 15% 12% 3% 29% 123 750 180 000 no data 1 803 604 69 630 4 412 214 173 77 687 BUS/health LS 320 000 2 11 5,5 36% 116 364 BUS/health LS 20 000 1 2 1 100% 20 000 BUS/health LS 380 000 2 28 14 14% 54 286 123 Natl Assn of Public Hospitals and Health Systems Powell Goldstein LLP 42 Accenture LLP Exxon Mobil Society for Human Resource Mngmt Time Warner Anheuser-Busch Halliburton American Electronics Assn Applied Materials Inc Digimarc Corporation eBay Inc Hewlett Packard Co Inst of Electrical & Electronics Engineers Micron Technology Microsoft Corp Oracle Corp BUS/health LS BUS/fin BUS HS HS BUS HS 100 413 2 12 BUS BUS/drinks BUS/energy BUS/tech BUS/tech BUS/tech BUS/tech BUS/tech HS HS HS HS HS HS HS HS 1 960 000 190 000 150 000 1 000 000 300 000 610 000 1 085 000 340 000 3 5 1 2 2 2 3 2 119 95 26 20 11 18 63 45 BUS/tech HS 60 000 2 17 8,5 24% 14 118 BUS/tech BUS/tech BUS/tech HS HS HS 980 000 5 100 000 1 410 000 4 13 5 32 94 55 16 47 27,5 25% 28% 18% 245 000 1 410 638 256 364 Panasonic Corp of North America BUS/tech HS 920 000 2 28 14 14% 131 429 Qualcomm Semiconductor Industry Assn Texas Instruments Unisys Corp Electronic Data Systems Corp Cross Match Technologies Chrysler Corp BUS/tech HS BUS/tech HS BUS/tech HS BUS/tech HS BUS/tech issueHS BUS/tech/def HS za BUS/tech/autoHS 9% 24% 22% 12% 178 182 101 818 302 222 80 000 44% 11% 19% 17% 17% 50% 28% 115 556 20 541 4 425 420 104 348 150 000 40 000 294 348 Natl Venture Capital Assn Principal Financial Group TALX Corp 23 3 American Assn of Community Colleges American Assn of Intensive English Programs Washington Partners LLC American Council of Education 470 000 4 20 10 40% 188 000 33% 22% 6% 4 833 083 471 462 356 056 6 33% 33 471 59,5 47,5 13 10 5,5 9 31,5 22,5 5% 11% 8% 20% 36% 22% 10% 9% 98 824 20 000 11 538 200 000 109 091 135 556 103 333 30 222 31 966 143 2,8718 27,41 13,71 2 155 257 7 64 32 6 320 000 2 71 35,5 1 960 000 2 44 22 420 000 4 33 16,5 1 360 000 2 18 9 680 000 2 34 17 1 939 040 0 260 000 2 9 4,5 190 000 2 37 18,5 29 489 710 3,087 42,95 21,48 600 000 2 23 11,5 900 000 2 24 12 80 000 1 4 2 1 580 000 1,6667 17 8,5 BUS/fin BUS/fin BUS/fin both both both EDU HS 30 000 2 12 6 33% 10 000 EDU HS NA 1 2 1 100% no data EDU HS 80 000 Massachusetts Inst of Technology EDU HS 104 521 2 10 5 40% 41 808 NAFSA Assn of Intl Educators Natl PTA Northwestern Univ Princeton Univ Princeton Univ Univ of California Univ of Nebraska Univ of Pittsburgh Univ of Wisconsin-Madison EDU EDU EDU EDU EDU EDU EDU EDU HS HS HS HS HS HS HS HS 180 000 210 000 400 000 60 000 360 000 80 000 260 000 80 000 1 844 521 2 2 2 2 2 2 2 4 30 21 12 52 20 36 2 15 10,5 6 26 10 18 100% 13% 19% 33% 8% 20% 11% 180 000 28 000 76 190 20 000 27 692 16 000 28 889 no data 428 580 American Symphony Orchestra League American Legion Theodosiou Phillip/Theodosiou Consultants American Immigration Lawyers Assn 124 12 no data 1,9 19,9 9,95 38% ADV 20 000 2 10 5 40% 8 000 ADV 83 000 2 20 10 20% 16 600 ADV lob 60 000 2 22 11 18% 10 909 ADV 20 000 2 6 3 67% 13 333 American Jewish Committee Americans for Tax Reform America's Voice/CCIR Friends Committee on Natl Legislation Center for Individual Freedom FAIR Natl Immigration Forum Human Rights Campaign Mexican American Legal Defense & Education Fund Natl Council of La Raza Open Society Policy Center People for the American Way Tahirih Justice Center Anti-Defamation League Americans for the Arts Center for Community ADV ADV ADV 155 680 760 000 220 000 2 2 1 21 48 2 10,5 24 1 19% 8% 100% 29 653 63 333 220 000 ADV 876 763 2 16 8 25% 219 191 ADV ag ADV ag ADV ag ADV pro 10 000 120 000 60 000 520 969 2 2 2 2 14 4 4 30 7 2 2 15 29% 100% 100% 13% 2 857 120 000 60 000 69 463 55 000 1 5 2,5 40% no data ADV pro ADV pro ADV pro ADV pro ADV/cath ADV/entertainment ADV/human rights 336 180 620 000 116 894 20 000 60 000 160 000 40 000 2 2 2 2 2 2 1 29 16 29 4 18 10 4 14,5 8 14,5 2 9 5 2 14% 25% 14% 100% 22% 40% 50% 46 370 155 000 16 123 20 000 13 333 64 000 20 000 Natl Parks & Conservation Assn envir 246 000 1 9 4,5 22% 54 667 20 000 2 4 2 100% 20 000 44% 10% no data 1 242 832 79 612 Conf of Provincials of North America County of Los Angeles ADV pro GOV 23 AFL-CIO American Federation of State County & Municipal Employees AFL-CIO American Federation of State County & Municipal Employees Intl Union of Operating Engineers AFL-CIO Labor Ready Laborers' Intl Union of North America Change To Win Natl Alliance for Worker & Employer Rights Sheet Metal Workers Intl Assn AFL-CIO United Brotherhood of Carpenters & Joiners of America Change To Win United Food & Commercial Workers Intl Union Change to Win Workers Intl Union 9 112 GOV LAB 120 000 4 700 486 1,8182 14,77 7,386 820 000 5 103 51,5 LAB 19 000 000 AFL CIO LAB 120 000 2 14 7 29% LAB 40 000 1 3 1,5 67% LAB 10 000 LAB 38 000 1 3 1,5 67% 25 333 LAB 60 000 2 40 20 10% 6 000 LAB 60 000 2 15 7,5 27% 16 000 LAB 340 000 2 22 11 18% 61 818 20 488 000 2,1429 28,57 14,29 32% 249 716 2,8718 27,41 13,71 33% 11 473 979 34 286 26 667 AFL CIO 125 Príloha č. 1B - Súhrn údajov k zákonu S. 2611 2006 LS BUS HS BUS FIN BUS EDU ADV LAB all počet peniaze 42 23 3 12 23 9 112 4 833 083 4 425 420 294 348 428 580 1 242 832 249 716 11 473 979 Príloha č. 1C - Záujmové skupiny podľa počtu, zákon S. 2611 LAB; 9; 8% LS BUS HS BUS ADV; 23; 21% LS BUS; 42; 37% EDU ADV EDU; 12; 11% FIN BUS; 3; 3% FIN BUS LAB HS BUS; 23; 20% Príloha č. 1D - Záujmové skupiny podľa výdajov, zákon S. 2611 LAB; 249 716; 2% EDU; 428 580; ADV; 1 4% 242 832; FIN BUS; 294 11% 348; 2% LS BUS HS BUS LS BUS; 4 833 083; 42% HS BUS; 4 425 420; 39% 126 FIN BUS EDU ADV LAB Príloha č. 2A - Údaje k zákonu S. 1348 S. 1348 and or S. 1639 January to June 2007 Trueblue Inc Intl Franchise Assn Alabama Farmers Federation American Farm Bureau American Meat Institute American Nursery & Landscape Assn Dairy Farmers of America Inc Deere & Company First Pioneer Farm Credit National Council of Farmer Cooperatives Subsector BUS/con BUS/ BUS/agr BUS/agr BUS/agr Deet Total mand Expenfor ditures LS ver LS LS LS ri rt/2 half ei $ rt All percenta Immig. of all Immigration ge p Reports Reports Reports expenditures 40 000 2 300 000 100 000 under 2 570 000 12 140 000 2 6 114 16 3 67% american farm 57 21% 8 25% 26 667 no data bureau 541 053 35 000 BUS/agr LS 100 000 4 17 8,5 47% 47 059 BUS/agr LS BUS/agr LS BUS/agr LS 480 000 780 000 18 900 4 2 4 23 47 22 11,5 23,5 11 35% 9% 36% 166 957 66 383 6 873 BUS/agr LS 460 000 2 23 11,5 17% 80 000 Natl Council of Farmer Cooperatives BUS/agr LS 460 000 2 21 10,5 19% 87 619 Natl Milk Producers Federation New York Farm Bureau Inc Oregon Farm Bureau Federation South East Dairy Farmer Assn Texas Farm Bureau Tree Care Industry Assn Western United Dairymen BUS/agr BUS/agr BUS/agr BUS/agr BUS/agr BUS/agr BUS/agr 276 000 4 40 000 2 40 000 under 66 000 under 40 000 under 20 000 2 33 000 2 28 26 4 12 14 13 american american american 2 6 29% 15% farm farm farm 100% 33% 78 857 6 154 bureau bureau bureau 20 000 11 000 Associated Builders & Contractors BUS/con LS 1 020 000 3 9 4,5 67% 680 000 Centex Corp Natl Assn of Home Builders Natl Lumber & Building Material Dealers Assn Natl Roofing Contractors Assn Natl Utility Contractors Assn Natl Electrical Contractors Assn Intl Assn of Amusement Parks & Attractions Natl Club Assn JBS Swift & Company Tyson Foods United Fresh Produce Assn Brinker Intl Weyerhaeuser Co American Hotel & Lodging Assn House Intercontinental Hotels BUS/con LS BUS/con LS 180 000 1 320 000 2 4 16 50 8 25 25% 16% 45 000 211 200 BUS/con LS 159 151 2 23 11,5 17% 27 678 BUS/con LS BUS/con LS BUS/el co LS 300 000 40 000 10 000 2 2 2 9 21 7 4,5 10,5 3,5 44% 19% 57% 133 333 7 619 5 714 BUS/enterLS 350 000 2 9 4,5 44% 155 556 BUS/enterLS BUS/food LS BUS/food LS BUS/food LS BUS/food LS BUS/foresLS 40 000 80 000 550 000 90 000 40 000 1 060 000 2 1 2 1 2 1 8 5 21 23 10 32 4 2,5 10,5 11,5 5 16 50% 40% 19% 9% 40% 6% 20 000 32 000 104 762 7 826 16 000 66 250 BUS/hosp LS 120 000 3 19 9,5 32% 37 895 BUS/hosp LS 200 000 2 13 6,5 31% 61 538 Intl Foodservice Distributors Assn BUS/hosp LS 338 840 2 27 13,5 15% 50 199 Mariott International Inc MGM Mirage Natl Restaurant Assn BUS/hosp LS BUS/HospLS BUS/hosp LS 520 000 160 000 960 000 3 2 4 19 9 40 9,5 4,5 20 32% 44% 20% 164 211 71 111 192 000 LS LS LS LS LS LS LS 127 Starwood Hotels & Resorts Worldwide Travel Industry Assn of America Natl Assn of Manufacturers Cummins Inc Home Depot HR Policy Assn Miller Brewing Company Natl Assn of WholesalerDistributors BUS/hosp LS 500 000 2 12 6 33% 166 667 BUS/hosp LS BUS/manuLS BUS/misc LS HS BUS/misc LS ag S BUS/misc LS ag S BUS/misc LS 120 000 400 000 760 000 680 000 313 950 700 000 4 3 2 5 2 3 24 48 43 33 13 24 12 24 21,5 16,5 6,5 12 33% 13% 9% 30% 31% 25% 40 000 50 000 70 698 206 061 96 600 175 000 BUS/misc LS 331 027 1 14 7 14% 47 290 U.S. Chamber of Commerce Chamber of Commerce of the USA BUS/misc LS HS 11 780 000 10 146 73 14% 1 613 699 BUS/real eLS Amarillo EconomicDevelopment Corporation Natl Multi-Housing Council Natl Retail Federation Retail Industry Leaders Assn Wal-Mart Stores Inc Natl Business Travel Assn Alabama Employers for Immigration Reform 80 000 2 8 4 50% 40 000 310 000 880 000 200 000 120 000 79 500 2 2 2 4 3 18 42 42 85 24 9 21 21 42,5 12 22% 10% 10% 9% 25% 68 889 83 810 19 048 11 294 19 875 20 000 2 4 2 100% 20 000 Mason Contractors Assn of America BUS/con LS 10 000 2 7 3,5 57% 5 714 BUS/healt LS 497 766 2 18 9 22% 110 615 BUS/healt LS 40 000 1 6 3 33% 13 333 BUS/healt LS 280 000 2 31 15,5 13% 36 129 BUS/healt LS 730 000 4 19 9,5 42% 307 368 BUS/healt LS BUS/healt LS BUS/healt LS BUS/healt LS 10 000 240 250 860 000 280 000 0 2 2 2 0 18 39 11 9 19,5 5,5 22% 10% 36% no data 53 389 88 205 101 818 American Nurses Assn Assn of Independent Research Institutes Natl Assn of Community Health Centers Natl Assn of Public Hospitals and Health Systems Natl Hispanic Medical Assn Golden Horizons American Health Care Assn Catholic Health Assn of the US BUS/real eLS and BUS/retailLS BUS/retailLS BUS/retailLS BUS/trans LS BUS-ADVLS 63 Altria Corporate Services Inc Exxon Mobil Federation of Korean Industries New England Council Time Warner Deloitte (& Touche) Anheuser-Busch InBev United Technologies Corp Halliburton Disney Worldwide Services Business Roundtable Emerson Electric Co Essential Worker Immigration Coalition Kimberly-Clark Corp Digimarc Corporation American Electronics Assn 128 BUS HS BUS HS BUS HS BUS (acadHS BUS HS BUS HS BUS/alcohHS BUS/defenHS BUS/en HS BUS/entertainmen BUS/misc HS BUS/misc HS BUS/misc under c BUS/misc HS BUS/tech HS BUS/tech HS 33 724 384 2,6552 25,138 12,789 7 200 000 2 123 61,5 6 440 000 2 93 46,5 200 000 2 4 2 40 000no reports 1 779 000 3 87 43,5 1 060 000 2 12 6 160 000 3 100 50 2 212 950 1 54 27 150 000 2 23 11,5 2 140 000 2 28 14 4 600 000 1 84 42 294 200 1 11 5,5 31% 3% 4% 100% 7% 33% 6% 4% 17% 14% 2% 18% 22 500 under chamber of 60 000 90 000 1 000 000 2 2 2 38 24 22 6 709 013 234 146 276 989 200 000 no data 122 690 353 333 9 600 81 961 26 087 305 714 109 524 53 491 no data 19 12 11 11% 17% 18% 6 316 15 000 181 818 Applied Materials Inc CA Inc eBay Inc Hewlett Packard Co IBM Inst of Electrical & Electronics Engineers Micron Technology Microsoft Corp Motorola Natl Assn of Computer Consultant Businesses Network Appliance Inc Nokia Inc Oracle Corp Qualcomm Semiconductor Equipment and Materials Intl Software & Information Industry Assn Texas Instruments Electronic Data Systems Corp Cross Match Technologies Verizon & ITS AffiliatesExcept Verizon Wireless General Electric Co BUS/tech BUS/tech BUS/tech BUS/tech BUS/tech HS HS HS HS HS 320 000 424 072 985 000 1 120 000 3 979 643 2 2 2 6 3 15 18 55 96 50 BUS/tech HS 120 178 2 BUS/tech HS BUS/tech HS BUS/tech HS 584 659 5 795 000 3 420 000 4 19 2 40 000 2 BUS/tech HS BUS/tech BUS/tech BUS/tech BUS/tech HS HS HS HS 85 333 94 238 71 636 140 000 477 557 17 8,5 24% 28 277 23 98 102 11,5 49 51 35% 39% 4% 203 360 2 247 041 134 118 6 3 67% 26 667 18 71 56 9 35,5 28 22% 20% 14% no data 24 444 421 972 440 000 200 000 2 12 6 33% 66 667 BUS/tech HS 300 000 2 18 9 22% 66 667 BUS/tech HS 1 280 000 BUS/tech HS 1 836 324 BUS/tech HS za E 443 000 2 0 6 27 0 25 13,5 15% 12,5 48% 189 630 no data 212 640 BUS HS 3 400 000 2 205 102,5 2% 66 341 BUS/misc HS 9 800 000 2 100 50 4% 392 000 66 986 526 2,9412 50,441 25,985 1 925 011 5 55 27,5 3 160 000 1 84 42 1 340 000 1 61 30,5 2 300 000 2 75 37,5 200 000 2 39 19,5 1 337 060 2 41 20,5 21% 18% 2% 3% 5% 10% 10% 7 365 257 350 002 75 238 43 934 122 667 20 513 130 445 10 262 071 2,1667 59,167 29,583 660 000 2 52 26 8% 8% 742 799 50 769 BUS/fin BUS/fin BUS/fin BUS/fin BUS/fin BUS/fin both both both both both both 6 American Bar Assn 27% 22% 7% 13% 12% BUS/tech HS 37 Accenture LLP Financial Services Roundtable Goldman Sachs Group Inc JP Morgan Chase & Co Principal Financial Group Ernst & Young 160 000no reports 110 000 2 2 140 000 7 3 080 000 4 7,5 9 27,5 48 25 ADV leg pro American Immigration Lawyers Assn ADV leg pro 80 000 2 4 2 100% 80 000 108 619 2 24 12 17% 18 103 ADV 10 000 4 8 4 100% 10 000 ADV ADV 597 000 420 000 1 2 49 4 24,5 2 4% 100% 24 367 420 000 ADV 10 000 2 19 9,5 21% 2 105 Center on Budget & Policy Priorities ADV 251 938 1 15 7,5 13% 33 592 430 000 7 14 7 100% 430 000 American Jewish Committee Americans for Immmigration Control Inc Americans for Tax Reform America's Voice/CCIR Center for Individual Freedom Center for Individual Freedom Coalition for Comprehensive Immigration Reform (SeeAmerica's Voice) Conf of Provincials of North America Natl Advocacy Center of the Sisters of the Good Sheherd Human Rights First ADV ADV ADV ADV not fou 20 000 60 000 no data 2 6 3 67% 40 000 129 RetireSafe Natl American-Arab AntiDiscrimination Committee FAIR FAIR Natl Immigration Forum Natl Immigration Forum U.S. Border Control Families USA Foundation Immigration Voice Natl Alliance for Worker &Employer Rights Natl Council of La Raza Network (Wash. DC) Open Society Policy Center People for the American Way People for the American Way Tahirih Justice Center Tahirih Justice Center Friends Committee on Natl Legislation Anti-Defamation League Siff & Lake LLP American Legion American Symphony Orchestra League English First ADV not fou 47 575 ADV not fou 40 000 80 000 2 4 2 100% 80 000 ADV ag 40 000 2 4 2 100% 40 000 ADV ag ADV pro ADV pro HS 20 000 20 000 40 000 4 2 2 8 9 4 4 4,5 2 100% 44% 100% 20 000 8 889 40 000 ADV pro 50 000 1 2 1 100% 50 000 ADV pro ADV pro ADV pro 340 000 100 000 580 000 3 2 2 32 27 13 16 13,5 6,5 19% 15% 31% 63 750 14 815 178 462 ADV pro 181 933 2 28 14 14% 25 990 ADV pro 20 000 2 4 2 100% 20 000 ADV rel 865 902 2 21 10,5 19% 164 934 ADV/cath ADV/lob ADV ADV ente HS vis 60 000 20 000 100 000 20 000 193 424 2 1 2 2 2 16 8 20 12 10 8 4 10 6 5 25% 25% 20% 33% 40% 15 000 5 000 20 000 6 667 77 370 872 303 4 18 9 44% 387 690 10 000 1 2 1 100% 10 000 54% 2 337 503 ADV 32 American Assn of Community Colleges no data ADV ag Society for Human Resource Mngmt ADV/BUS Green Industry Council no data 6 348 694 2,2414 15,069 7,5345 EDU HS 30 000 2 14 7 29% 8 571 American Assn of Intensive English EDU Programs Washington Partners LLC HS 10 000 2 4 2 100% 10 000 American Council on Education American Council of Education EDU HS 149 089 2 18 9 22% 33 131 Assn of American Medical Colleges EDU HS 280 000 2 22 11 18% 50 909 California Institute of Technology EDU HS 60 000 1 9 4,5 22% 13 333 Compete America Georgia Institute of Technology Michigan State Univ NAFSA Assn of Intl Educators New Mexico State Univ New York Univ Northwestern Univ Princeton Univ Princeton Univ Rutgers Uni EDU EDU EDU EDU EDU EDU EDU EDU EDU HS HS HS HS HS HS HS HS HS 100 000 120 000 140 000 190 000 40 000 240 000 400 000 80 000 200 000 2 2 2 2 2 2 2 1 1 4 23 29 4 12 29 19 13 20 2 11,5 14,5 2 6 14,5 9,5 6,5 10 100% 17% 14% 100% 33% 14% 21% 15% 10% 100 000 20 870 19 310 190 000 13 333 33 103 84 211 12 308 20 000 Trustees of the Univ of Pennsylvania EDU HS 130 902 Tulane Univ Univ of Cincinnati Univ of Chicago HS HS HS 40 000 40 000 80 000 1 1 2 27 9 23 13,5 4,5 11,5 7% 22% 17% 130 EDU EDU EDU no data 2 963 8 889 13 913 Univ of Illinois Univ of Iowa Univ of Medicine & Dentistry of New Jersey Univ of Pittsburgh Univ of Southern California Univ of Wisconsin Madison EDU EDU HS HS 60 000 80 000 2 2 40 69 20 34,5 10% 6% 6 000 4 638 EDU HS 120 000 4 52 26 15% 18 462 EDU EDU EDU HS HS HS 180 000 40 000 80 000 2 2 30 30 15 15 13% 13% 24 000 5 333 no data 28% 12% 693 277 116 690 25% 37 500 24 AFL-CIO AFL-CIO Amalgamated Transit Union AFL/CIO Building & Construction Trades Dept AFL-CIO 2 889 991 1,8636 22,727 11,364 940 000 9 145 72,5 LAB LAB 150 000 2 16 8 LAB spendin 245 000 AFL CIO Intl Assn of Bridge StructuralOrnamental & Reinforcing LAB Iron Workers AFL-CIO spendin 60 000 AFL CIO spendin 20 000 AFL CIO Intl Brotherhood of Boilermakers Iron Shipbuilders Blacksmiths Forgers and Helpers AFL-CIO Intl Brotherhood of Electrical Workers AFL-CIO Intl Brotherhood of Teamsters Change To Win Intl Union of Bricklayers & Allied Craftworkers AFL-CIO Intl Union of Operating Engineers AFL-CIO Intl Union of Painters & Allied Trades AFL-CIO Laborers' Intl Union of North America Change To Win Service Employees Intl Union Sheet Metal Workers Intl Assn AFLCIO United American Nurses AFLCIO LAB LAB 225 000 1 12 6 17% 37 500 LAB spendin 225 000 AFL CIO LAB spendin 64 000 AFL CIO LAB 140 000 LAB spendin LAB spendin LAB LAB 2 15 7,5 27% na 37 333 AFL CIO 10 000 AFL CIO $580000 5 56 28 18% 60 000 2 35 17,5 11% AFL CIO 6 857 LAB spendin 10 000 AFL CIO United Brotherhood of Carpenters & LAB Joiners of America Change To Win spendin 60 000 AFL CIO United Food & Commercial Workers Intl Union Change to Win Workers LAB Intl Union United Steelworkers of America AFLLAB CIO American Federation Of State County & Municipal Employees AFL-LAB CIO County of Los Angeles GOV 19 181 300 000 spendin 2 21 10,5 19% 57 143 240 000 AFL CIO spendin 1 060 000 AFL CIO 60 000 3 869 000 1 34 17 3 41,75 20,875 2,5268 30,756 15,575 6% 17% 31% 3 529 296 552 18 144 401 131 Príloha č. 2B - Súhrn údajov k zákonu S. 1348 2007 počet 63 37 6 24 32 19 181 LS BUS HS BUS FIN BUS EDU ADV LAB all peniaze 6 709 013 7 365 257 742 799 693 277 2 337 503 296 552 18 144 401 Príloha č. 2C - Záujmové skupiny podľa počtu, zákon S. 1348 LAB; 19; 11% LS BUS HS BUS LS BUS; 63; 35% ADV; 32; 18% FIN BUS EDU ADV EDU; 24; 13% LAB HS BUS; 37; 20% FIN BUS; 6; 3% Príloha č. 2D - Záujmové skupiny podľa výdajov, zákon S. 1348 LAB; 296 552; 2% EDU; 693 277; 4% ADV; 2 337 503; 13% FIN BUS; 742 799; 4% LS BUS LS BUS; 6 709 013; 37% HS BUS FIN BUS EDU ADV HS BUS; 7 365 257; 40% 132 LAB Príloha 3 - Report 133 134 Peking jako zodpovědný podílník: Americká představa role ČLR v mezinárodněpolitickém systému 21. století Jan Hornát Abstract In a speech in 2005 Robert Zoellick called on China to become a “responsible stakeholder” in the international system. This notion soon became an official American concept widely used in US-China relations. Washington urges Beijing to become a responsible country, which sustains and enhances the international system. Zoellick’s concept encourages the engagement of China and bilateral cooperation between China and the US/Western world. Beijing accepts the concept as an important part of US-China relations; on the other hand Chinese leaders seem hesitant and cautious regarding certain aspects of Zoellick’s idea of “responsible stakeholder”. This paper will first define the American concept and compare it with Chinese political concepts; in the second part, it will concentrate on the various examples of the practical application of the concept. A case-study dealing with China’s role in the Six Party Talks (where the US considers China to be a “responsible stakeholder“) will demonstrate the duplicity of Chinese behavior and show that China in most cases prefers to follow its own “vital” interests rather than acting as a “responsible stakeholder”. Keywords US-China relations, responsible stakeholder, Robert Zoellick, Six Party Talks, political concepts, proliferation of weapons of mass destruction, great power relations Úvod „Spojené státy si již nemohou dovolit luxus nevycházet s Čínou,“ prohlásil v září roku 2009 zakladatel think tanku Center for American Progress John Podesta.530 Mocenský vzestup Číny (dále i ČLR) charakterizuje geopolitiku 21. století a je tedy klíčovou otázkou, jakým způsobem se k tomuto vzestupu postaví stávající hegemon – Spojené státy. Velmocenský vzestup jakékoli země se dosud neodehrával v natolik vzájemně propojeném a vzájemně závislém (globalizovaném) světě jako je ten dnešní. Ani sama Čína nebyla ve své historii nikdy natolik svázána s okolním světem 530 John D. Podesta, „The Strategic and Economic Dialogue: Setting the Agenda, Achieving Results“, Written Testimony for the Subcommittee on Asia, the Pacific and the Global Environment, 10. 9. 2009, 2, http://www.americanprogressaction.org/issues/2009/09/pdf/podesta_testimony.pdf/ (staženo 28. 4. 2011). 135 jako dnes. Proto jsou kladné bilaterální vztahy mezi ČLR a USA důležité nejen pro obě země, ale též pro hospodářskou a politickou stabilitu a v neposlední řadě i bezpečnost světového společenství. Nástup George W. Bushe do Bílého domu v roce 2001 zprvu nenaznačoval, že by se nový americký prezident snažil americko-čínské vztahy utužovat. Spíše naopak. Bush v rámci své ostré předvolební rétoriky označil Peking za „strategického soupeře“ a dočasně se tak odchýlil od politiky svého předchůdce Billa Clintona, který považoval ČLR za „strategického partnera“.531 Je však nutné zdůraznit, že se podobným způsobem chovaly i předchozí administrativy při nástupu do úřadu a že i Bushova prohlášení byla do jisté míry spíše populistická.532 Počáteční konfrontační politika Bushovy administrativy vůči Číně byla z velké části daná složením jeho kabinetu a výběrem poradců. Neokonzervativní „jestřábové“ jako Donald Rumsfeld, Paul Wolfowitz či Dick Cheney totiž prosazovali tvrdší postup proti komunistické Číně. Po Bushově prohlášení, že „podnikne, co bude potřeba“ k obraně Tchaj-wanu před čínskou agresí a po incidentu amerického letounu EP-3 se pak vztahy obou zemí výrazně zhoršily.533 ČLR se navíc po útocích z 11. září dostala poněkud na okraj Bushovy zahraničněpolitické agendy. Prioritou se stal boj proti terorismu, ke kterému se Čína aktivně připojila. V listopadu 2001 se pak Čína po patnácti letech vyjednávání (a negativních amerických reakcí) stala členem Světové obchodní organizace (WTO). S postupem času a pod vlivem pragmatické úvahy, že USA potřebují především spojence proti terorismu, a to kdekoli na světě, se Bushova pozice vůči Číně přesouvala od politiky konfrontace k angažování.534 „Soupeření“ s Čínou se z vládní rétoriky de facto vytratilo po volbách 2004, bez ohledu na to bylo nicméně nutné, aby si Washington vytvořil dlouhodobou koncepci, která by reagovala na čínský vzestup.535 Koncept „zodpovědného podílníka“ (responsible stakeholder), který z tohoto důvodu vznikl a o kterém bude pojednávat tato práce, vytvořil Robert Zoellick v roce 2005. Představuje do jisté míry umírněný a kompromisní zahraničněpolitický přístup. Podporuje americko-čínskou spolupráci ve všech oblastech, vyzývá ČLR Wang Chi, George W. Bush and China: Policies, Problems and Partnership (Lanham (MD): Lexington Books, 2009), 11. 532 Zhu Zhiqun, US-China Relations in the 21st Century: Power Transition and Peace (New York: Routledge, 2006), 114. 533 V dubnu 2001 se nad ostrovem Chaj-nan střetlo americké letadlo EP-3 s čínským letounem J-8. Pilot čínského letounu nehodu nepřežil, posádka amerického letadla byla nucena přistát na čínském ostrově, kde byla internována a vyslýchána. Spor byl vyřešen americkým prohlášením, které vyjadřovalo lítost a smutek nad celou událostí (nikoli však omluvu) a následným propuštěním americké posádky. 534 Ke změně Bushovy politiky vůči ČLR přispěly samozřejmě i další faktory, jako například vzrůstající objem bilaterálního obchodu, větší angažovanost Číny v mezinárodních organizacích, čínské vlastnictví amerických dluhopisů aj. 535 Christopher P. Twomey, „Missing Strategic Opportunity in U.S. China Policy Since 9/11“, Asian Survey 47I, č. 4 (2007): 536. 531 136 k zodpovědnému jednání a zároveň jí „radí“, jak dosáhnout vytouženého velmocenského postavení a uznání. Cíle a metodologie práce Washington sice vytvořil ucelený koncept, s jehož pomocí se bude do jisté míry snažit ovlivňovat čínskou zahraniční politiku, avšak má takový přístup šanci uspět? Nechá se Peking ovlivňovat zvnějšku a pokud ano, do jaké míry? Základním cílem této práce je teoreticky definovat americký koncept, jasně vymezit jeho obsah a možné dopady jeho aplikace a posléze vyhodnotit, do jaké míry Čína skutečně jedná jako „zodpovědný podílník“, kterým by podle USA měla být. Záměrem práce není hodnotit úspěšnost či neúspěšnost konceptu – ta se projeví až v delším časovém horizontu. Práce se bude snažit doložit tezi, že Čína jedná jako „zodpovědný podílník“ pouze v oblastech, kde jsou její zájmy shodné nebo se alespoň částečně překrývají se zájmy americkými, či v případech, kde „zodpovědné“ jednání nenarušuje vlastní čínské zájmy a kde takové jednání nestojí čínskou vládu příliš mnoho úsilí. Tím pádem se může Peking v jedné sféře jevit jako „zodpovědný podílník“, zatímco v jiné sféře tomu tak není. Jako metodologický přístup byla pro tuto práci zvolena jedinečná případová studie konkrétního mezinárodněpolitického jevu – vztahů mezi ČLR a USA a dopadu konceptu „zodpovědného podílníka“ na tyto vztahy. Tematicky je práce zaměřena na současné dění, které ovšem zasazuje do širšího historického kontextu. Vzhledem k povaze tématu lze říci, že práce má výrazné přesahy do politologie (s ohledem na to, že zkoumá různé mechanismy a problémy mezinárodní politiky), bezpečnostních studií a v omezené míře i ekonomie. Nejedná se tedy pouze o deskriptivní historický rozbor daného problému, ale rovněž o politologickou analýzu této problematiky a s ní spojeného dosud intenzivně probíhajícího diskurzu o aplikaci konceptu. Práce představí i určitou prognózu dalšího vývoje v této oblasti do budoucna. Práci tvoří pět kapitol. V první kapitole je teoreticky definován koncept „zodpovědného podílníka“, v kapitole druhé je tento koncept konfrontován s čínskými zahraničněpolitickými koncepty, následující část pak představí interpretaci a přijetí konceptu americkými vládními institucemi a akademickými kruhy a samozřejmě i způsob, jakým byl koncept přijat v samotné ČLR. Čtvrtá kapitola se zabývá uplatňováním konceptu v praxi, respektive jeho aplikaci v různých oblastech, kde by Čína měla z amerického pohledu jednat jako „zodpovědný podílník“. Poslední část práce tvoří případová mikrostudie, která z hlediska definovaného konceptu zkoumá čínské jednání v rámci tzv. šestistranných jednání o denuklearizaci Severní Koreje. Šestistranné rozhovory byly zvoleny jako předmět mikrostudie ze dvou důvodů: (1.) obecně je čínský postup v rámci těchto jednání považován za nejlepší příklad americko-čínské spolupráce a čínské „zodpovědnosti“; (2.) zároveň tento příklad 137 ilustruje, do jaké míry utvářejí čínské jednání vlastní národní zájmy, popř. hrozba narušení těchto zájmů. Práce se zabývá převážně obdobím mezi vznikem amerického konceptu (konec roku 2005) a koncem vlády George W. Bushe (2008, resp. 2009) s občasnými přesahy do nové administrativy Baracka Obamy. Výjimkou bude případová mikrostudie, která se částečně věnuje i období před rokem 2005, neboť šestistranná jednání byla oficiálně zahájena v roce 2003. Pro překlad názvů organizací a institucí byl v práci použit český úzus, pokud však oficiální český překlad nebyl k dohledání, byl použit autorův překlad. Pro přepis čínských jmen byla použita česká transkripce u známých osobností (prezident, premiér), ostatní jména (převážně jména akademiků) jsou psána v pinyinu. Rozbor literatury Vzhledem ke skutečnosti, že je téma práce relativně nové, nebylo doposud komplexněji zpracováno formou vědeckých monografií. Naproti tomu však bylo v odborných časopisech vydáno mnoho anglicky psaných článků amerických i čínských autorů, které posuzovaly koncept z různých úhlů pohledu a v různém kontextu. Základním konceptuálním dokumentem je samotný projev Roberta Zoellicka (Whither China: From Membership to Responsibility?536), ve kterém svůj koncept poprvé prezentoval. Pro definici konceptu v této studii byl využit převážně tento projev samotný a rovněž práce amerických akademiků jako Batese Gilla a Dana Blumenthala, které vznikly pro účely konference pořádané Carnegieho nadací právě na téma konceptu „zodpovědného podílníka“. Soubor přednášek s názvem „Responsible Stakeholder or Revisionist Superpower“537 pořádaných Burkleho centrem Kalifornské univerzity v Los Angeles se ukázal rovněž být velmi užitečným zdrojem informací i úvah. Aktuální debaty amerických akademiků pomohly autorovi lépe uchopit americký koncept díky jeho rozličným interpretacím a pohledům. Pro širší teoretické ukotvení konceptu byla použita kniha Zhiqun Zhua USChina Relations in the 21st Century538, která sice nepojednává přímo o konceptu „zodpovědného podílníka“, nýbrž o mocenském přesunu mezi USA a ČLR, mezi Zhiqunovou teorií a Zoellickovým konceptem lze však hledat zajímavé paralely. Celkový přehled o americko-čínských vztazích poskytuje mimo jiné monografie Chi Wanga George W. Bush and China539. Tato studie však nezachází příliš 536 Robert Zoellick, „Whither China:From Membership to Responsibility?“, Remarks to National Committe on U.S.-China Relations, New York, 21. 9. 2005, http://www.kas.de/wf/doc/kas_7358-5441-30.pdf (staženo 27. 4. 2011). 537 U.S. Government, A Resurgent China: Responsible Stakeholder or Robust Rival?, Hearing Before the Committee on International Relations House of Representatives (Washington D.C.: U.S. Government Printing Office, 2006). 538 Zhiqun, US-China Relations in the 21st Century, 2006. 539 Wang, George W. Bush and China. 138 do hloubky a nabízí opravdu jen obecný přehled událostí během vlády prezidenta Bushe. Stejný přehled, avšak z „druhé strany“, nabízí kniha vydaná Šanghajským institutem pro mezinárodní vztahy – New Missions for China and US 540. Tato monografie sice nabízí cenné autentické čínské pohledy na řadu témat, její hodnotu ovšem částečně snižuje špatná jazyková úroveň anglických textů a jejich nižší srozumitelnost. Lepší vhled do vnímání konceptu americkým Kongresem přináší dostupné přepisy slyšení a jednání věnovaných tomuto tématu. Čínské reakce lze vypozorovat jak pomocí zpráv zveřejňovaných agenturou Xinhua, tak v některých publikacích, například ve sborníku vydaném tokijským Národním institutem pro bezpečnostní studia China’s Shift541, či v článku Yuan Penga Sino-American Relations: New Changes and Challenges542 . Čínské zahraničněpolitické koncepty byly zpracovány zejména na základě bílé knihy o čínské mírové rozvojové cestě a článku čínského „vládního ideologa“ Zheng Bijiana China’s Peaceful Rise to Great-Power Status, jenž vyšel v časopise Foreign Affairs543. Pro analýzu čínského vystupování v rámci šestistranných jednání bylo použito množství odborných článků i oficiálních prohlášení účastníků. Celkové shrnutí vyjednávacího procesu poskytuje článek Pang Zhongyinga The Six-Party Process, Regional Security Mechanisms, and U.S.-China Cooperation544. Čínskou pozici při vyjednávání objasňuje zajímavý článek autorů Cheng Qiana a Xiaouhui Wu – The Art of China’s Mediation during the Nuclear Crisis on the Korean Peninsula545. Zajímavé doplnění tématu z vojenského úhlu pohledu poskytují dva články Christophera Twomeyho. Čínsky psané texty nebyly při výzkumu použity, neboť většina prací čínských akademiků na toto téma je psána anglicky či existuje v anglickém překladu. Yang Jiemian et al., New Missions for China and US: Strategy-Making & Policy-Options (Shanghai Institute for International Studies, Shanghai, 2006). 541 Iida Masafumi, ed., China’s Shift: Global Strategy of the Rising Power (The National Institute for Defense Studies, Tokyo, 2009). 542 Peng Yuan, „Sino-American Relations: New Changes and Challenges“, Australian Journal of International Affairs 61, č. 1 (2007). 543 Bijian Zheng, „China’s Peaceful Rise to Great-Power Status“, Foreign Affairs 84, č. 5 (2005). 544 Zhongying Pang, The Six-Party Process, Regional Security Mechanisms, and China-U.S. Cooperation: Toward a Regional Security Mechanism for a New Northeast Asia? (Washington DC: Brookings Institution, March 2009). 545 Qian Cheng and Wu Xiaohui, „The Art of China’s Mediation during the Nuclear Crisis on the Korean Peninsula“, Asian Affairs: An American Review 36, č. 2 (2009). 540 139 Definice konceptu zodpovědného podílníka Koncept zodpovědného podílníka představil poprvé Robert Zoellick 21. září 2005 před Národní komisí pro čínsko-americké vztahy v New Yorku, tedy necelý rok po svém jmenování náměstkem ministryně zahraničí. Během funkčního období administrativy George W. Bushe lze tento koncept považovat za první ucelenou a sofistikovanou představu, určující jakým způsobem by měla postupovat americká diplomacie vůči Číně a jejímu rostoucímu velmocenskému vlivu a jakou roli Spojené státy přisuzují Číně v nově vznikajícím mezinárodněpolitickém uspořádání. Zoellickův koncept Podle slov bývalé ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové Spojené státy vítají vzestup sebevědomé, prosperující a mírumilovné Číny.546 Tento růst však musí splňovat určité podmínky, které jsou v souladu s americkou představou o roli komunistické Číny ve světě. Právě Zoellickův koncept a jeho analýza odhalují, jak Spojené státy vnímají mocenský vzestup Číny a jakým způsobem by jej chtěly usměrňovat. Základní myšlenkou celého konceptu je tvrzení, že současný mezinárodní systém (navržený a vytvářený především Spojenými státy) a jeho ekonomické a právní mechanismy přispěly velkou měrou ke strmému hospodářskému růstu a prosperitě Čínské lidové republiky. ČLR tudíž vlastní v tomto systému pomyslný „podíl“, který by měla „zodpovědně“ spravovat a udržovat. Z pohledu liberálního institucionalismu představuje tedy koncept snahu začlenit Čínu do současného mezinárodního systému.547 Zoellick ovšem podotýká, že o integraci Číny do světového systému se snažily vlastně všechny administrativy od dob Richarda Nixona a výsledkem této snahy je mimo jiné čínské členství v mnoha mezinárodních organizacích a institucích od Světové obchodní organizace a G20 po Radu bezpečnosti (RB) OSN. Peking již tedy je integrován do světového systému, je však nutno položit si tři otázky: Do jaké míry by se měla Čína dále integrovat? Jaký je cíl této integrace? Jak využije Čína svůj (nově nabytý) vliv?548 Zoellickův koncept se snaží formulovat americkou odpověď na tyto otázky, ale zároveň zdůrazňuje, že je i v zájmu Evropské unie (EU) a celého světa (tedy nejen Spojených států), aby se Čína stala zodpovědným podílníkem. Spojené státy jsou dosud hegemonem světového systému, byť je jejich pozice v současnosti zpochybňována. Je tedy přirozené, že se snaží při vstupu nového hráče na scénu, který by v budoucnu mohl ohrozit jejich pozici a popřípadě i existenci America.gov, Remarks by Secretary of State Condoleezza Rice at Sophia University Tokyo, 19. 3. 2005, http://www.america.gov/st/washfile-english/2005/March/20050319181319lebahcb0.4346887. html#ixzz1GHgxRCZf (staženo 11. 3. 2011). 547 Stephen Krasner, Responsible Stakeholder or Revisionist Superpower?, China 2010 Conference, UCLA – Burkle Center, 24. 5. 2010, http://www.international.ucla.edu/burkle/China2010/player. asp?parentid=115595 (staženo 12. 5. 2011). 548 U.S. Government, A Resurgent China, 13. 546 140 celého systému, vytvořit takovou strategii, která má za cíl této hrozbě zamezit (teoreticky i prakticky). Koncept zodpovědného podílníka, tak jak byl formulován Zoellickem, dává Pekingu najevo, že Spojené státy jsou připraveny přijmout Čínu jako novou světovou velmoc, ale jedině za podmínek, že Čína: I. se nebude snažit rozvrátit existující systém; II. bude respektovat stanovené normy a pravidla systému; III.se bude snažit tento systém nejen udržovat, ale také posilovat; IV.bude konstruktivně spolupracovat s ostatními aktéry při řešení systémových problémů a krizí. Zároveň se autor konceptu snaží Peking vybídnout k tomu, aby neprosazoval své národní zájmy čistě s ohledem na své úzce vymezené priority, ale spíše globálně a takovým způsobem, který bude prospívat celému systému.549 Koncept je tedy jakousi „cestovní mapou“, ukazující Číně směr k posílení systému, který jí přinesl její současnou hospodářskou prosperitu a mocenské postavení.550 Koncept je významný pro čínsko-americké vztahy i z toho důvodu, že poskytuje americké diplomacii určitý prostředek, jehož pomocí může posuzovat a do jisté míry ovlivňovat čínskou zahraniční (a částečně i vnitřní) politiku. Spojené státy mohou argumentovat následovně: „Pokud se Čína v určité oblasti chová jako zodpovědný podílník, je to v souladu s našimi/světovými zájmy a my ji budeme podporovat. Pokud se však v jiné oblasti Čína jako zodpovědný podílník nechová, není to v souladu s našimi/světovými zájmy, a tak by měla svůj přístup či politiku změnit, pokud se chce stát plnohodnotnou a respektovanou velmocí“. Pro úspěch konceptu je tedy důležité přimět ČLR k tomu, aby akceptovala tvrzení, že podpora a udržování světového systému v jeho současné podobě není jen zájmem americkým, ale rovněž čínským, a že koncept nepředstavuje pokus Washingtonu „zadržovat“ Čínu, ale naopak ji, podle Zoellickových slov, „konstruktivně angažovat“ (tento problém bude podrobněji rozebrán ve třetí části). Ideální scénář pro Spojené státy by nastal, kdyby Čína přijala západní principy, normy a pravidla, stejně jako musejí země vstupující do Evropské unie přijmout acquis communautaire.551 Vzhledem k povaze čínského komunistického režimu je však tento scénář velice nepravděpodobný. Koncept zodpovědného podílníka se však přesto tohoto cíle snaží alespoň částečně dosáhnout tím, že ovlivňuje čínskou politiku zvnějšku a usiluje o usměrňování Číny do „správných kolejí“, přičemž se odvolává na koncept tzv. „mezinárodní zodpovědnosti“. 549 Bates Gill, „China Becoming a Responsible Stakeholder“, Reframing China Policy: The Carnegie Debates Working Paper (Washington D. C.: Carnegie Endowment for International Peace, 2007), 1. 550 Dan Blumenthal, „Is China at Present (or Will China Become) a Responsible Stakeholder in the International Community?“, Reframing China Policy: The Carnegie Debates Working Paper (Washington D.C.: Carnegie Endowment for International Peace, 2007), 1. 551 Stewart Patrick, „Irresponsible Stakeholders?“, Foreign Affairs 89, č. 6 (2010): 48. 141 Mezinárodní zodpovědnost Číny Slovo „zodpovědnost“ může mít v mnoha ohledech poněkud subjektivní nádech a konotace, a tak z celého Zoellickova konceptu vyplývá další otázka: vůči komu/ čemu, či v porovnání s kým/čím se má Čína stát zodpovědným podílníkem?552 Na tuto otázku lze částečně odpovědět aplikací konceptu „mezinárodní zodpovědnosti“. Ten je založen na představě, že každý stát je členem mezinárodního společenství, kde je jeho suverénní status uznáván ostatními členy a kde se zároveň jeho jednání řídí pravidly, která byla členskými státy všeobecně akceptována Každý stát má tudíž zodpovědnost vůči ostatním členům za své jednání. Tuto „zodpovědnost“ lze v případě Číny rozdělit zhruba do čtyř kategorií. 553 Zaprvé má Čína tzv. vnitřní zodpovědnost. Jako největší rozvíjející se země s jednou pětinou světového obyvatelstva se ČLR musí postarat především o zajištění dostatečně vysoké životní úrovně své vlastní populace – snižování počtu obyvatel pod hranicí chudoby a zlepšování životních podmínek ve venkovských oblastech může např. obecně napomoci zabránit masové emigraci z území ČLR v případě ekonomického zhroucení čínské ekonomiky. Nestabilita v Číně znamená též nestabilitu v celém regionu.554 Právní zodpovědnost přestavuje druhou kategorii. Stejně jako ostatní členové mezinárodního společenství musí Čína respektovat pravidla a normy, vyplývající ze smluv a dohod, jichž se stala signatářem. Na jedné straně se zde jedná o zodpovědné plnění vlastních závazků, na druhé straně o ochotu/připravenost přijmout kritiku či sankce za nesprávné jednání v rámci společenství. Za třetí má dnes Čína velmocenskou zodpovědnost. Na rozdíl od právní zodpovědnosti, kterou nese každý člen mezinárodního společenství, má velmoc (jíž Čína v současnosti bezpochyby je) ještě i zodpovědnost dodatečnou. Velmoci by měly dbát na dobré vzájemné vztahy a využívat své převahy nad ostatními zeměmi k vedení mezinárodního společenství způsobem, který bude prospěšný pro všechny (či se alespoň snažit nacházet přijatelný konsenzus). Poslední kategorie je zodpovědnost stálého člena Rady bezpečnosti OSN. Tuto zodpovědnost přímo stanovuje i článek 24 Charty OSN.555 Jako stálý člen Rady má Čína zvláštní odpovědnost při udržování světového míru. Michael Fullilove Nina Hachigian et al., China’s New Engagement in the International System (Washington D.C.: Center for American Progress, 2009), 46. 553 Tento koncept je převzat z knihy Masafumi, China’s Shift, 8–11. 554 David Shambaugh, ed., Power Shift: China and Asia’s New Dynamics (Berkley: University of California Press, 2006), 18. 555 „Aby byla zajištěna rychlá a účinná akce Organizace spojených národů, svěřují její členové Radě bezpečnosti základní odpovědnost za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti a jsou zajedno v tom, že Rada bezpečnosti, vykonávajíc své úkoly, jež vyplývají z této odpovědnosti, jedná jejich jménem.“ Článek 24, Charta Organizace spojených národů. Plné znění Charty v češtině je dostupné na http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/charta-organizace-spojenych-narodu-a-statut-mezina rodniho-soudniho-dvora.pdf (staženo 16. 5. 2011). 552 142 z Lowyho institutu v Sydney tuto odpovědnost vztahuje na celé OSN (tedy nejen na RB). Snaží se o kvantifikující shrnutí zapojení Číny na půdě OSN analýzou toho, ve kterých oblastech činnosti OSN se ČLR aktivně angažuje a kde se naopak drží v pozadí – tuto kvantifikaci pak nazývá „spektrem podílnictví“ (stakeholder spectrum).556 Koncept zodpovědného podílníka byl formulován s cílem donutit Peking intenzivněji spolupracovat se Spojenými státy (a ostatními mocnostmi) na udržování světového systému. Zároveň je však možné tvrdit, že vznikl v reakci na tzv. čínskou hrozbu (China threat), tedy americké obavy z mocenského vzestupu komunistické země, s níž by v budoucnu mohly Spojené státy soupeřit o roli světového hegemona. Pomocí Zoellickova konceptu by Washington mohl mít tento mocenský přesun alespoň částečně „pod kontrolou“. Druhá dimenze konceptu zodpovědného podílníka V průběhu devadesátých let rezonovalo v americké odborné i populární literatuře tzv. „paradigma čínské hrozby“.557 Autoři takto zaměřených publikací často varovali před zkázou, která by nastala, kdyby mělo mezi Čínou a Spojenými státy dojít k mocenskému přesunu (power transition). Teorie mocenského přesunu formulovaná v roce 1958 A. F. K. Organskim totiž dochází k závěru, že se při přesunu moci mezi dominantním státem a jinou mocností zvyšuje pravděpodobnost válečného konfliktu. Profesor University of Bridgeport Zhiqun Zhu „aktualizuje“ Organskiho teorii a vytváří na jejím základě pozměněný model mocenského přesunu. Jeho teorie klade důraz na roli státníků, globalizace a diplomacie v současném mezinárodním systému, kterou původní teorie nebrala v úvahu.558 Hlavním výstupem tohoto nového teoretického rámce je tvrzení, že pokud se bude stávající hegemon snažit začlenit svého „vyzyvatele“ do mezinárodního systému, kde mají oba společné zájmy, pravděpodobnost válečného konfliktu během mocenského přesunu se výrazně sníží.559 Na podporu své teorie zformuloval Zhiqun Zhu pět hypotéz: A. Čím více je mocnost na vzestupu začleněna do světového systému, tím více se snižuje pravděpodobnost, že bude usilovat o násilnou změnu statu quo. B. Čím více respektuje mocnost na vzestupu zájmy dosud dominantní mocnosti, tím méně ji dominantní mocnost vnímá a považuje za hrozbu. Viz Michael Fullilove, The Stakeholder Spectrum: China and the United Nations (Sydney: Lowy Institute for International Policy, 2010). 557 David Scott, China Stands Up: The PRC and the International System (New York: Routledge, 2007), 116. 558 Zhu, US-China Relations in the 21st Century, 171. 559 Ibid., 92. 556 143 C. Čím více respektuje dominantní mocnost zájmy svého vyzyvatele, tím méně je pravděpodobné, že bude vyzyvatel nespokojen se svým postavením ve světovém společenství a ve vztahu k dominantní mocnosti. D. Čím rozsáhlejší a hlubší vztahy (kulturní a sociální) existují mezi společnostmi v obou zemích, tím nižší je pravděpodobnost válečného konfliktu. E. Čím více se obě vlády cítí být zavázány budovat stabilní a konstruktivní vzájemné vztahy, tím nižší je pravděpodobnost válečného konfliktu.560 V Zhiqunově teorii lze vysledovat mnoho podobností s konceptem zodpovědného podílníka – Zoellickův plán se snaží Peking začlenit do světového systému (v souladu s hypotézou A); ujišťuje Čínu, že pouze jednání v rámci norem a pravidel mezinárodního systému přesvědčí USA o „mírovém rozvoji“ (peaceful development) ČLR (hypotéza B); a naléhá na rozvíjení konstruktivního a vzájemně prospěšného partnerství (hypotézy D a E).561 Z tohoto úhlu pohledu získává celý koncept druhou dimenzi. Není jen jakýmsi „návodem“ pro Čínu, jak se stát velmocí v souladu s americkými (a světovými) zájmy, aniž by ji přitom ostatní státy vnímaly jako hrozbu. Koncept zároveň formuluje americkou strategii, jak kontrolovat čínský velmocenský vzestup, a představuje tudíž (teoretickou) snahu vytvořit si výhodnou pozici pro případný mocenský přesun. Čínské zahraničně-politické koncepty Pro komplexní vymezení a ukotvení Zoellickova konceptu je užitečné srovnat jej s koncepty, které zformulovala čínská strana, a najít mezi nimi případné shody či neshody. Na rozdíl od amerického konceptu, který se za Bushovy vlády vztahoval de facto pouze na Čínu562 , se čínské koncepty snaží o globální platnost a mají za cíl ujistit celé mezinárodní společenství (i když v prvé řadě opět Washington) o mírových úmyslech Pekingu. Mírový vzestup Pohled do minulosti na vzestup a pád jiných mocností umožňuje Pekingu „poučit se“ z „chyb“ těchto mocností a vytvořit úspěšný model růstu a mocenského vzestupu. Po rozpadu Sovětského svazu a východního bloku například čínští analytici Ibid., 23. Thomas J. Christensen, „China’s Role in the World: Is China a Responsible Stakeholder?“, Remarks Before the U. S.-China Economic and Security Review Commission (Washington D.C.: Department of State, 3. 8. 2006), 3, http://www.uscc.gov/hearings/2006hearings/written_testimonies/06_08_3_4 wrts/06_08_3_4_christensen_thomas_statement.pdf (staženo 27. 4. 2011). 562 Během administrativy George W. Bushe byl koncept zodpovědného podílníka používán jen ve vztahu s Čínou, administrativa Baracka Obamy tento pojem vztáhla i na další země jako např. Indii a Brazílii. 560 561 144 po letech výzkumu definovali několik důvodů, proč podle jejich názoru k tomuto vývoji došlo. Tyto příčiny byly: – – – – – – – vnější expanze a agrese; snaha stát se světovým hegemonem (soupeření s USA); vývoz revoluce; zakládání a udržování loutkových režimů; vměšování se do vnitřních záležitostí jiných států, popř. jejich okupace; „zmilitarizovaná“ zahraniční politika; sovětský velmocenský šovinismus vůči „bratrským“ socialistickým a komunistickým zemím.563 Z čínské perspektivy byla tedy sovětská zahraniční politika (pohlcující značné finanční prostředky) příliš expanzivní a militantní, což znepokojovalo ostatní země mezinárodního společenství a postupně přispělo k sovětskému pádu. Čínskou vládou financovaný výzkum, který analyzoval čtyřicet případových studií mocností na vzestupu, došel k závěru, že země, které se ubraly cestou agrese a expanze, jednoznačně selhaly.564 Čína si je dobře vědoma toho, že i její strmý politicko-ekonomický vzestup vzbuzuje v ostatních zemích obavy z čínského imperialismu. Neustále se proto snaží tyto obavy rozptylovat a dokazovat mezinárodnímu společenství, že její velmocenský vzestup nikoho neohrozí a naopak pomůže světové ekonomice a míru. Peking se důsledně snaží vyvarovat „chyb“, které byly příčinou mocenského rozkladu a pádu Sovětského svazu. Nejpoužívanějším slovním spojením popisujícím čínskou politiku se stal tzv. mírový vzestup (peaceful rise; heping jueqi). Tento termín poprvé použil dlouholetý poradce čínského politbyra Zheng Bijian v roce 2003. Podle Zhenga je čínský vzestup nevídaným fenoménem ve světových dějinách: „Čína nepůjde stejnou cestou plenění a drancování jako Německo před první světovou válkou, či jako nacistické Německo a Japonsko před druhou světovou válkou, a neusiluje o světovou hegemonii (bu cheng ba).“565 Čínský vývoj je naopak poháněn kapitálem, technologiemi a ziskem surovin mírovou cestou.566 Koncept mírového vzestupu explicitně zdůrazňuje, že hospodářský a vojenský vývoj ČLR není „hrou s nulovým součtem“ a že Čína není ekonomickým soupeřem, ale naopak zdrojem hospodářských příležitostí.567 V diplomacii vyzdvihuje multilaterální přístup, regionální spolupráci v rámci nejrůznějších institucí a organizací David Shambaugh, China’s Communist Party: Atrophy and Adaptation (Berkeley: University of California Press, 2008), 74. 564 Mark Leonard, What Does China Think? (New York: Public Affairs, 2008), 90. 565 Ibid., 89. 566 Zheng, China’s Peaceful Rise to Great-Power Status, 20. 567 Zhu, US-China Relations in the 21st Century, 174. 563 145 (např. Shanghai Cooperation Organization, viz níže) a řešení sporů diplomatickou cestou. Důležitou součástí konceptu je měkká síla (soft power) a veřejná diplomacie (public diplomacy). K tomu, aby ostatní země uvěřily v mírový vzestup Číny, Pekingu nestačí zůstat pouze u rétorických cvičení. Mírový vzestup a jeho přijetí mezinárodním společenstvím vyžaduje, aby se Čína skutečně navenek prezentovala v souladu se svým konceptem. V minulosti čínští vládci věřili, že národní hospodářská síla je ukazatelem mezinárodního postavení země. Proto se soustředili čistě na růst HDP, čímž se čínská diplomacie stala podle některých odborníků až příliš pragmatickou. Zanedbávání měkké síly a veřejné diplomacie tak podle Yiwei Wanga částečně přispělo ke vzniku teorie čínské hrozby.568 Na podporu šíření čínské kultury jako součásti aplikace měkké síly ČLR se dokonce vyjádřil prezident Chu Ťin-tchao ve svém projevu k 17. národnímu kongresu Komunistické strany Číny v roce 2007.569 Způsob, jakým Peking uplatňuje svou měkkou sílu, ovšem nemá na Západě příliš kladný ohlas. V zemích třetího světa totiž vytváří jakýsi „čínský model“ hospodářského rozvoje (ekonomická liberalizace spojená s politickým autoritářstvím), neboli „pekingský konsenzus“, který konkuruje tzv. „washingtonskému konsenzu“ (toto téma bude podrobněji rozebráno ve čtvrté části práce).570 Z důkladnější analýzy konceptu mírového vzestupu lze odvodit, že ČLR nevytvořila tento koncept jen kvůli snížení obav z čínského vzestupu ve světě, ale také kvůli vlastnímu prospěchu. Prioritou čínské vlády je kontinuita režimu, jehož legitimita již nespočívá tolik na komunistické ideologii, ale spíše na hospodářských úspěších a zlepšování životní úrovně čínského obyvatelstva. Tato kontinuita však nemůže být zajištěna, pokud se vláda nebude starat přednostně o své vnitřní problémy (rozvoj venkovských oblastí, snižování rozdílu v příjmech mezi bohatými a chudými aj.). K tomu, aby se mohla věnovat přednostně vnitřním problémům, však potřebuje stabilní vnější prostředí.571 Snaha spolupracovat s ostatními státy, řešit problémy výhradně diplomatickou cestou, udržovat mír a nevytvářet dojem, že Čína někoho v budoucnu ohrozí, je tedy rovněž cestou k vytvoření „klidného vnějšího klimatu“ pro vnitřní rozvoj a řešení vnitřních problémů, kterých má Peking mnoho. 568 Wang Yiwei, „Public Diplomacy and the Rise of Chinese Soft Power“, The ANNALS of the American Academy of Political and Social Science 616 (2008): 262. 569 Chu Ťin-tchaův proslov na 17. národním kongresu Komunistické strany Číny 15. října 2007, http:// news.xinhuanet.com/english/2007-10/24/content_6938749_6.htm (staženo 17. 3. 2011). 570 Christopher P. Twomey, „Missing Strategic Opportunity in U.S. China Policy Since 9/11“, Asian Survey 47, č. 4 (2007): 551. 571 U.S. Government, A Resurgent China, 11. 146 Harmonický svět Na konci roku 2005 vydala čínská vláda „bílou knihu“ s názvem Čínská mírová rozvojová cesta, ve které opětovně prohlašuje, že „neusiluje o hegemonii“, že její „vývoj nikdy nikoho neohrozí“ a že pokud budou všechny země spolupracovat, mohou „postupně docílit vybudování harmonického světa, udržitelného míru a vzájemné prosperity“.572 Zrodil se tak další „slogan pro nálepku na zadní nárazník auta“ (bumper sticker slogan), jak se domnívá Bates Gill,573 nebo jde o první koncepční nástin budoucího světového systému podle představ ČLR?574 Harmonický svět je nový koncept zformulovaný současnou „čtvrtou generací“ komunistických vládců. Jedná se v podstatě o rozšíření vnitropolitického konceptu tzv. harmonické socialistické společnosti i na oblast zahraniční politiky a mezinárodních vztahů. Ještě před oficiálním zveřejněním konceptu se při přednášce na Harvardu v prosinci roku 2003 premiér Wen Ťia-pao zmínil o podobném konceptu, který podle svých slov převzal od starověkých čínských myslitelů – „harmonie bez uniformity“.575 Podle této myšlenky podněcuje harmonie soužití a společnou prosperitu, rozdílnost zase vede k vzájemnému doplňování se a podpoře.576 Tato silně idealistická myšlenka se promítla i do formulace „harmonického světa“. Zaměřuje se na spolupráci mezi civilizacemi, vzájemný respekt, spravedlivé jednání (prostřednictvím OSN) a šíření demokracie v mezinárodních vztazích pomocí dialogu. Hlavním cílem konceptu je tedy v podstatě vytvoření nového světového systému pomocí diplomacie a založeného na diplomacii.577 Dále se koncept opírá o „osvědčených“ pět zásad mírového soužití (Panča šíla),578 které byly v praxi aplikovány již v indicko-čínské smlouvě z roku 1954: 1. vzájemné respektování územní celistvosti a svrchovanosti; 2.neútočení; 3. nevměšování se do vnitřních záležitostí; 4. rovnoprávnost a usilování o vzájemný užitek; 5. mírové soužití. V „éře míru a rozvoje“ má Čína „strategickou možnost“ stát se světovou velmocí a konečně ze sebe smýt „národní ponížení“ (guochi), které jí způsobily západní mocnosti a Japonsko svým agresivním imperialismem. Idealistický koncept harmoThe State Council, China’s Peaceful Development Road (Beijing: The State Council Information Office, 2005), Kapitola I. 573 Reframing China Policy: China as a Responsible Stakehoder, The Carnegie Debates 2006–2007, Event transcript (Washington D.C.: Carnegie Endowment for International Peace, June 11, 2007), 18. 574 Masafumi, China’s Shift, 29. 575 Jiemian, New Missions for China and US, 13. 576 Ibid. 577 Masafumi, China’s Shift, 34. 578 The State Council, China’s Peaceful Development Road, Kapitola V. 572 147 nického světa má dojít svého konečného naplnění tehdy, až Čína dosáhne „mírového vzestupu“, tedy až se zařadí do světového systému jako respektovaná velmoc. Interakce čínských konceptů s konceptem zodpovědného podílníka Výše zmíněné čínské koncepty budí dojem, že Peking je přímo „posedlý“ vyhýbáním se konfliktům.579 Čína se všemi způsoby snaží přesvědčit celý svět, že její vzestup „proběhne v míru, pomocí míru a pro mír“.580 Jako důkaz svých tvrzení předkládá výše zmíněné koncepty či doktríny, které se explicitně zasazují o „lepší“ svět založený na rovném jednání, diplomatické spolupráci a multilateralismu. Peking neustále opakuje, že se Čína stávající systém v žádném případě nesnaží změnit či zničit, jen se snaží svým dílem přispět k jeho zlepšení: „Čína není ničitel, ale budovatel světového pořádku.“581 Tato čínská rétorika má ovšem jen omezenou naději na úspěch i ve Spojených státech jako takových, natož pak v kruzích republikánských „jestřábů“. Washington samozřejmě potřebuje vidět reálné kroky, které potvrdí, že čínské mírové úmysly nezůstávají jen na papíře. Prostředkem k dosažení tohoto cíle má být právě koncept zodpovědného podílníka. Když vedle sebe postavíme „mírový vzestup“ s „harmonickým světem“ na straně jedné a „zodpovědného podílníka“ na straně druhé, najdeme v nich mnoho shodných idejí. Všechny koncepty zdůrazňují spolupráci a angažovanost, vzájemný respekt a posilování současného světového systému. Koncepty si v ničem zásadně neodporují, tudíž by při jejich aplikaci nemělo docházet ke konfliktům. Otázkou však zůstává, zda se bude Čína skutečně řídit svými vlastními zásadami. V případě, že by se podle nich neřídila, nejednala by ani v souladu s americkým konceptem a vztahy mezi oběma zeměmi by se nejspíše zhoršovaly. V úvodu své již zmiňované řeči před Národní komisí pro čínsko-americké vztahy reagoval Zoellick na Zhengův článek v časopise Foreign Affairs, který shrnuje čínský koncept „mírového vzestupu“. Koncept zodpovědného podílníka tedy vznikl z velké zčásti jako reakce na „mírový vzestup“. Je to podrobná „mapa“ se specifickými pokyny, jak docílit „mírového vzestupu“ do velmocenské role.582 Spojené státy přijímají čínský růst a koncept „mírového vzestupu“ a zároveň přitom Pekingu poskytují návod, jak tohoto vzestupu dosáhnout. Problémem však zůstává vzájemná nedůvěra obou stran. Washington nedůvěřuje čínské mírové rétorice a Peking na oplátku nevěří, že je koncept zodpovědného podílníka prostředkem, který má za cíl Číně pomoci a že naopak není prostředkem Leonard, What Does China Think?, 87. Yiwei, Public Diplomacy, 258. 581 Jiemian, New Missions for China and US, 10. 582 Aaron L. Friedberg, What Does It Take for China to Be a „Responsible Stakeholder“? (Tokyo: NIDS, 2006), 83. 579 580 148 k „zadržování“ Číny. Nedůvěru na obou stranách umocňují i potíže s překlady ústředních pojmů obou zmiňovaných konceptů – „zodpovědný podílník“ se nedá přesně přeložit do čínštiny, stejně tak jako „mírový vzestup“ a „harmonický svět“ nemají přesný anglický ekvivalent (viz níže).583 Vnímání konceptu zodpovědného podílníka ve Spojených státech a v ČLR Peking, jakožto dlouhodobý zastánce nevměšování se do vnitřních záležitostí suverénních států, byl konfrontován s americkým konceptem, který by měl podle Washingtonu v optimálním případě pomáhat utvářet budoucí podobu čínské zahraniční politiky. Bushova administrativa tudíž musela počítat i s možností, že Čína koncept odsoudí jako „vměšování do svých vnitřních záležitostí“ a zavrhne jej již v počátku. Čung-nan-chaj původně skutečně přijal koncept s rozpaky, dnes jej však již vnímá jako důležitou součást čínsko-amerických vztahů se všemi pozitivy i negativy, která s sebou přináší. Vnímání a kritika konceptu ve Spojených státech Do začátku devadesátých let se angažování (engagement) ČLR zdálo být z hlediska Bílého domu logickou politikou, ovšem po rozpadu Sovětského svazu se Čína rázem stala nejmocnější komunistickou zemí a taktika „angažování“ začala být přehodnocována. Vytvořilo se již zmiňované paradigma čínské hrozby a americká politická scéna se rozdělila na zastánce „angažování“ a „zadržování“.584 Zoellickův koncept tvoří součást této debaty a s trochou nadsázky lze tvrdit, že „uspokojuje“ oba tábory. Podle Christophera P. Twomeyho, profesora na Naval Postgraduate School v Monterey, přetváří Washington čínské zájmy všestranným „zaplétáním“ (enmeshing) Pekingu do světového systému, přičemž jako prostředek k tomuto „zaplétání“ slouží právě koncept zodpovědného podílníka.585 Spojené státy „zaplétáním“ Čínu „angažují“ a zároveň ji „zadržují“ tím, že se snaží samy definovat její zájmy. Přesto je koncept zodpovědného podílníka vnímán častěji jako politika „angažování“, a právě proto v určitých kruzích kritizován. Skupina podnikatelů v New Yorku, před kterou Zoellick poprvé prezentoval svou „analgetickou frázi“ (anodyne catchphrase), jak koncept zodpovědného podílníka nazývá The Economist, vnímala jeho požadavky vůči Číně jako „příliš drsné a náročné“. Pokud by však Zoellick podle svých vlastních slov prezentoval tento Yiwei, Public Diplomacy, 267. Scott, China Stands Up, 112. 585 Twomey, Missing Strategic Opportunity in U.S. China Policy, 539 a 551. 583 584 149 koncept před politickou elitou ve Washingtonu, byl by naopak kritizován za přílišnou mírnost.586 Ministerstvo obrany Spojených států oficiálně akceptovalo Zoellickův koncept jeho začleněním do čtyřleté souhrnné bezpečnostní zprávy (Quadrennial Defense Review Report) v únoru 2006, tedy čtyři měsíce poté, co jej Zoellick poprvé představil. Zpráva stanovuje, že americkým cílem je nadále považovat Čínu za ekonomického partnera a zároveň ji vyzývat k tomu, aby se stala zodpovědným podílníkem, který bude usilovat o vytváření lepšího světa.587 Koncept byl zmíněn v březnu téhož roku v dalším vládním dokumentu, tentokrát v národní bezpečnostní strategii (National Security Strategy), podle níž se „... Čína stává globálním hráčem, a tak musí jednat jako zodpovědný podílník, který plní své povinnosti a spolupracuje se Spojenými státy a ostatními zeměmi na zlepšování mezinárodního systému, který umožnil její vlastní úspěch ...“.588 Oficiální přijetí konceptu jako součásti americké zahraniční politiky ilustruje i změna v rétorice „jestřába“ Donalda Rumsfelda, který při návštěvě Číny v říjnu 2005 prohlásil, že „[Čína] je země, kterou bychom rádi viděli angažovat se ve světě mírovým a konstruktivním způsobem“589 a později označil Zoellickův koncept za „všeobecně přijímaný americký pohled“ na čínskou roli v mezinárodním systému.590 Někteří členové Sněmovny reprezentantů však vnímají koncept poněkud odlišně. Podle nich Spojené státy „nesou vinu“ za mocenský a hospodářský vzestup Číny (na úkor americké střední třídy) a zatímco se Washington snaží z ČLR vytvořit zodpovědného podílníka a loajálního partnera, se z Číny ve skutečnosti stává jen další nepřítel a soupeř.591 Na druhé straně se objevují názory, že americké „zadržování“ či „angažování“ sice nepřiměje Čínu stát se „zodpovědným podílníkem“ ve světovém systému, ale že ji k tomu postupně donutí působení procesu globalizace.592 Zástupci akademické komunity jako například Bates Gill, Dan Blumenthal či Michael Swaine se obecně shodují na tom, že by Spojené státy měly dále přesvědčovat Čínu o oboustranné prospěšnosti konceptu a také na tom, že by Washington měl 586 The Economist.com, „A Special Report on China and America: A Dragon of Many Colors“, The Economist, 22. 10. 2009, http://www.economist.com/node/14678531 (staženo 24. 3. 2010). 587 Department of Defense, Quadrennial Defense Review Report, 6. 2. 2006, 29, http://www.defense. gov/qdr/report/report20060203.pdf (staženo 12. 5. 2011). 588 The White House, The National Security Strategy of the United States of America, 16. 3. 2006, 41, http://georgewbush-whitehouse.archives.gov/nsc/nss/2006/ (staženo 12. 5. 2011). 589 Chi, George W. Bush and China, 41. 590 Ralph Cossa, „Rumsfeld Strikes a Positive Note“, Taipei Times, 6. 6. 2006, http://www.taipeitimes. com/News/editorials/archives/2006/06/06/2003312000/2 (staženo 24. 3. 2011). 591 Konkrétní vyjádření těchto kongresmanů se nesla například v tomto duchu: „Vytvořili jsme Frankensteinovu příšeru. Jsme zodpovědní za enormní růst čínského hospodářství (...)“; „Věřím, že Spojené státy hrály stěžejní roli v posílení Číny a je mi líto, že to dnes vypadá, že Čína kouše dlaň, která ji krmí.“ U.S. Government, A Resurgent China, 42 a 58. 592 Simon Tay, „Interdependency Theory Review Essay“, Foreign Affairs 89, č. 5 (2010). 150 utužovat a zlepšovat vztahy s Pekingem pomocí konstruktivní politiky a nejrůznějších forem dialogu. Jako příklad lze uvést ustavení Strategického ekonomického dialogu (Strategic Economic Dialogue; SED) v roce 2006, v jehož rámci obě země diskutují o vzájemných hospodářských problémech.593 Jedním z hlavních bodů debaty ohledně konceptu zodpovědného podílníka je otázka, zda musí v Číně dojít k vnitřní změně, aby se mohla stát „zodpovědným podílníkem“. Někteří odborníci argumentují, že se čínské vnitřní uspořádání musí liberalizovat a demokratizovat, aby se ČLR mohla stát respektovaným členem mezinárodního společenství.594 Otázkou ale zůstává, do jaké míry by se měla země demokratizovat. Spojené státy sice podporují liberalizaci a demokratizaci komunistického režimu, ovšem příliš náhlá změna, která by podkopala základy politické stability země, by nebyla v americkém zájmu. Občanská válka, která by mohla v extrémním případě v Číně nastat, by zejména u jaderné velmoci mohla mít katastrofální následky.595 Možná nejčastěji při interpretaci konceptu nicméně zaznívá otázka: Spojené státy sice apelují na Čínu, aby se stala zodpovědným podílníkem, jsou jím ovšem ony samy?596 Washington by měl být „vzorem“ pro Čínu, což znamená, že americká výlučnost (exceptionalism) by neměla ospravedlňovat výlučnost čínskou.597 Jinými slovy, Spojené státy by neměly Číně poskytovat výmluvy pro její případné „nezodpovědné“ jednání tím, že se samy nebudou chovat „zodpovědně“ (viz níže). Při prosazování konceptu by zároveň Spojené státy neměly mít příliš vysoká očekávání a měly by se držet praktických cílů a požadavků, které bude Peking schopen reálně plnit. Zaznívají i názory, že největší překážkou při integraci Číny (a jiných mocností) do světového systému mohou být nakonec Spojené státy samotné.598 Vytváření „prostoru“ pro Čínu bude vyžadovat psychologický posun v americkém myšlení, které od konce studené války spatřuje v USA ničím neomezovaného tvůrce a ručitele liberálního světového systému. Zároveň by si Washington měl uvědomit, že pokud se Čína stane „zodpovědným podílníkem“, nabude teoreticky stejných výsad jako Spojené státy. USA by pak nepochybně nelibě nesly, kdyby např. ČLR spolu s jinými asijskými státy vytvářela „koalice ochotných“ pro intervenci v některém z „darebných států“.599 Při absenci konkrétních kritérií, která by kvantifikovala a hodnotila čínské jednání z hlediska souladu s americkým konceptem, panuje V roce 2009 byl Obamovou administrativou dialog rozšířen a přejmenován na U.S.-China Strategic and Economic Dialogue (S&ED). 594 Reframing China Policy: China as a Responsible Stakehoder, 7. 595 Twomey, Missing Strategic Opportunity in U.S. China Policy, 540. 596 Jan Willem Blankert, China Rising: Will the West Be Able to Cope? (Singapore: World Scientific Publishing Company, 2009), 96. 597 Hachigian, China’s New Engagement in the International System, 5. 598 Patrick, Irresponsible Stakeholders?, 53. 599 Fullilove, Stakeholder Spectrum, 16. 593 151 rovněž obava, že Čína „odbude“ svou „zodpovědnost“ několika symbolickými gesty, aniž by ve skutečnosti musela výrazněji měnit svoji politiku.600 V každém případě je nutné, aby koncept neměl opačný účinek, než se původně zamýšlelo. Snaha utvářet čínské zájmy a jednání pomocí moralistického vyžadování „zodpovědnosti“ a případného trestání „nezodpovědnosti“, může vyvolat opačnou reakci, než si USA představují. Nepřiměřenou či příliš častou kritiku za „nezodpovědné“ jednání by Čína téměř jistě vnímala jako zadržování a vměšování do vnitřních záležitostí a koncept jako celek by zavrhla. Tím se ovšem koncept dostává do jakéhosi bludného kruhu. Jakékoli „násilné“ prosazování konceptu (např. ekonomické sankce) by bylo kontraproduktivní a nejspíše by poškodilo obě strany. V důsledku toho však Washington ztrácí reálné prostředky k jeho aktivnímu prosazování. Záleží tedy hlavně na způsobu, jakým koncept přijme čínská strana a zda se jím bude z vlastní vůle a kvůli zachování a posílení bilaterálních vztahů řídit. Interpretace konceptu v Číně Když Robert Zoellick vyzval Čínu, aby se stala zodpovědným podílníkem, jeho posluchači byli schopni alespoň v hrubých rysech pochopit jeho myšlenku ještě předtím, než svůj koncept detailněji vysvětlil, neboť tento termín je v USA běžně používán např. v souvislosti s akciovými trhy. Naopak čínská strana měla potíže už s jeho překladem. Termín de facto v čínském jazyce neexistuje a neuplatňuje se tedy ani v politickém či ekonomickém myšlení. Profesor Yan Yunxiang z Center for Chinese Studies UCLA, poznamenává, že oficiální čínský překlad „zodpovědného podílníka“ má dva významy: (1.) strany se vzájemně propojenými zájmy a (2.) strany spřízněné společnými zájmy. Dodává však, že i přesto nedává překlad čistě z jazykového hlediska příliš smysl.601 Potíže s překladem samotného názvu konceptu tak vyvolaly v Číně živou debatu o jeho smyslu, což Washington vnímal jako první pozitivní krok směrem k jeho uplatňování. USA si totiž přejí, aby se Čína intenzivněji zamyslela nad svou rolí v současném světovém systému. Čína neustále zdůrazňuje, že by se vnímání světa mělo obecně vymanit ze studenoválečné mentality,602 přesto sama interpretuje koncept „studenoválečnou optikou“ a snaží se určit, zda se z americké strany nejedná o pokus „zadržování“. Argumentem pro tvrzení, že se jedná o „zadržování“, je opět příklad ze studené války. Peking věří, že jednou z příčin rozpadu SSSR (mimo výše zmíněných) byla americká strategie „mírového vývoje“ (peaceful evolution), kterou poprvé zmínil Aaron L. Friedberg, What Does It Take for China to Be a „Responsible Stakeholder“?, 88. Profesor interpretuje čínský překlad zpět do angličtiny takto (1.) parties with inter-related interests; (2.) parties inter-related by common interests. Closing Remarks at China and the World Conference, UCLA – Burkle Center, 24. 5. 2010. 602 Například The State Council, China’s Peaceful Development Road. 600 601 152 John Foster Dulles v padesátých letech. Tato strategie zahrnovala americkou hospodářskou pomoc, podporu nevládním organizacím, krátkovlnné rozhlasové vysílání, propagaci lidských práv, demokracie a kapitalismu atd., tedy to, co by dnes bylo nazváno „měkkou sílou“.603 V očích některých čínských analytiků je koncept zodpovědného podílníka pokračováním strategie „mírového vývoje“, o čemž svědčí „barevné revoluce“ ve střední Asii, které byly podle Číny vyvolány Spojenými státy právě pomocí zmiňované strategie.604 S tím souvisí i obava, že na základě konceptu budou Spojené státy nutit Čínu, aby se stala demokratičtější a liberálnější zemí.605 I NSS 2006 zmiňuje, že „... demokratické režimy jsou nejzodpovědnějšími členy mezinárodního systému ...“.606 Zoellickův koncept je tak občas vnímán dokonce jako „past“ či snaha „brzdit“ čínský mocenský vzestup. Podle některých čínských akademiků se Spojené státy bojí mocenského vzestupu ČLR a snaží se „hluboce zakořeněným zadržováním“ řídit čínský vývoj tak, aby byl konzistentní s americkými velmocenskými zájmy, bez ohledu na zájmy Číny samotné.607 Současná čtvrtá generace čínských komunistických vládců vychází ze zásad svých předchůdců, a to hlavně Ťiang Ce-mina a Teng Siao-pchinga. Dva z mnoha principů, které Teng zanechal budoucím čínským vůdcům, znějí: „Držte se zpátky a nikdy se neujímejte vedení“ a „Čína by na svá bedra neměla brát zodpovědnost, kterou neunese“.608 Podle Jiemiana Yanga z Šanghajského institutu pro mezinárodní studia není Čína připravena přijmout zodpovědnost, kterou na ni USA v rámci konceptu kladou. Pokud by Čína americký koncept přijala, musela by se teoreticky Tengových zásad vzdát, jelikož nejsou konzistentní s myšlenkou „zodpovědného podílnictví“.609 Otázkou však je, zda se Čína nebude muset těchto principů nakonec sama vzdát a přijmout větší zodpovědnost vzhledem ke své vzrůstající roli v rámci mezinárodního systému. Jiný pohled považuje koncept „čínské zodpovědnosti“ za jakousi modifikovanou verzi teorie „čínské hrozby“. Čína přitom mohla a může ignorovat „čínskou hrozbu“, ale nemůže tak snadno odmítnout reagovat na „čínskou zodpovědnost“.610 Čína zároveň využívá koncept ke kritice politiky Spojených států. Kritizuje například americký postoj k multilateralismu (neschopnost či neochotu ratifikovat Kjótský protokol, Statut Mezinárodního trestního soudu či Smlouvu o zákazu jaderných zkoušek), čímž si vytváří možnost jakéhosi ospravedlnění svých kroků, Shambaugh, China’s Communist Party, 75. Jieman, New Missions for China and US, 145. 605 Masafumi, China’s Shift, 69. 606 The White House, National Security Strategy 2006, 3. 607 Např. Masafumi, China’s Shift, 94. 608 Shambaugh, Power Shift, 49. 609 Jiemian, New Missions for China and US, 190. 610 Yuan, Sino-American Relations: New Changes and Challenges, 109. 603 604 153 pokud sama nebude jednat v rámci pravidel multilateralismu, který Zoellickův koncept zdůrazňuje. Zajímavým příkladem, kdy Čína „obrátila“ americkou politiku proti samotným Spojeným státům, byla diskuze okolo provokativního článku Yiwei Wanga z Fudanské univerzity s názvem „Jak zabránit tomu, aby USA neupadaly tak rychle?“.611 V tomto článku a s ním spojené debatě zaznívaly otázky, zda by země jako Čína, Rusko, Německo či Japonsko byly schopny vést světový systém stejně jako nyní Spojené státy a co by se stalo, kdyby Spojené státy skutečně ztratily své velmocenské postavení. Podle článku není Čína na tuto roli ještě připravena, a tak by měla použít kombinaci taktiky „angažování“ a „zadržování“, aby z USA učinila zodpovědnější mocnost, což je vlastně zrcadlový odraz americké politiky vůči ČLR.612 Čína tedy nahlíží na celý koncept velice opatrně, ale přijímá ho jako součást čínsko-amerických vztahů. Na summitu s Georgem W. Bushem v dubnu roku 2006 prohlásil čínský prezident Chu Ťin-tchao, že „Čína a Spojené státy nejsou jen podílníci, ale také by měly být konstruktivními partnery“.613 Podle amerického diplomata Douglase Paala bere čínské vedení Zoellickův koncept vážně a zmiňuje jej při každém rozhovoru.614 Část čínské akademické obce dokonce vnímá koncept i jako určité „velmocenské privilegium“. Spojené státy přenášejí „zodpovědnost“ na Čínu, neboť si uvědomují, že by měla hrát aktivnější roli ve světě vzhledem ke svému mocenskému postavení.615 Peking sice chce být vnímán jako velmoc, ale zároveň se prezentuje jako zástupce rozvojových zemí. Je členem G77 i G20. Na mezinárodní scéně usiluje hlavně o respekt, nikoli o „zodpovědnost“. Jinými slovy, nechce být vnímán jako globální velmoc, ale „chce být přítomen v místnosti“.616 Americký koncept se Číně v určitých věcech „hodí“. „Zodpovědným“ jednáním demonstruje Spojeným státům a světu, že se skutečně vydala cestou „mírového vzestupu“ a že se hodlá zařadit mezi ostatní mocnosti v rámci současného světového systému. Na druhé straně se Čína v jiných oblastech alespoň prozatím nemíní chovat jako „zodpovědný podílník“, jelikož by takové jednání kolidovalo s jejími národními zájmy. „Mezinárodní zodpovědnost“ a národní zájmy se ovšem shodují jen velmi zřídkakdy, což by si Peking měl uvědomit.617 Článek vyšel v Global Times 10. srpna 2006. Leonard, What Does China Think?, 116. 613 „President Hu’s Visit to U.S. Aids Bilateral Relations“, Xinhua, 25. 4. 2006, http://www.chinaembassy.org/eng/zmgx/t248827.htm. (staženo 29. 3. 2011). 614 Art Pine, „The Responsible Stakeholder?“, Congress Daily, 20. 9. 2010. 615 Masafumi, China’s Shift, 67. 616 Hachigian, China’s New Engagement in the International System, 48. 617 Masafumi, China’s Shift, 20–21. 611 612 154 Koncept zodpovědného podílníka v praxi Jednou z možných metod, jak kvantifikovat a hodnotit čínské jednání z hlediska Zoellickova konceptu, je určit oblasti, ve kterých by měl být koncept uplatňován (resp. kde by USA a ČLR měly spolupracovat), stanovit způsob, jak by si v té které oblasti měl „zodpovědný podílník“ v ideálním případě počínat, a posléze takto definované jednání porovnat se skutečným přístupem Číny. Peking si je vědom toho, že dobré vztahy mezi ČLR a USA jsou klíčové pro další hospodářský rozvoj Číny. Zároveň si však uvědomuje, že i Spojené státy mají velice silný zájem na vytváření stabilních a dobrých vztahů se svým protějškem (jedním z mnoha důvodu je např. čínské vlastnictví amerických státních dluhopisů v hodnotě přes jeden bilion dolarů618). Tím se pro ČLR vytváří „manévrovací prostor“. Některé americké požadavky může jednoduše přehlížet, aniž by za své jednání byla sankciována (v rámci udržování dobrých vztahů). Čína je zkrátka příliš velkým a mocným hráčem na to, aby si od Washingtonu nechala diktovat směr své zahraniční politiky, což platí také pro Zoellickův koncept, u kterého Peking uplatňuje strategii „přijmi a odlož“ (take and put strategy), tedy „přijmi pozitivní část konceptu, odlož jeho negativní část“.619 Které části však vnímá Peking jako pozitivní a které naopak odmítá? Regionální bezpečnost „Čína jako regionální velmoc a zodpovědný podílník by měla udržovat a posilovat stabilní, prosperující a demokratický asijský systém. Dále by měla dbát na regionální bezpečnost, dobré vzájemné vztahy, mírové řešení konfliktů a činit svá rozhodnutí v souladu s ostatními státy.“620 Od devadesátých let 20. století se Čína intenzivněji angažuje v regionálních organizacích, fórech a institucích. Je členem uskupení ASEAN+3, regionálního fóra ASEAN (ASEAN Regional Forum), Východoasijského summitu (East Asia Summit; EAS), Asijsko-pacifického hospodářského společenství (Asia-Pacific Economic Cooperation; APEC), pozorovatelem v Jihoasijské asociaci pro regionální spolupráci (South Asian Association for Regional Cooperation; SAARC) a sama iniciuje zakládání nových multilaterálních organizací jako například Šanghajské organizace pro spolupráci (Shanghai Cooperation Organization; SCO) či Čínsko-rusko-mongolského dialogu (China-Russia-Mongolia Dialogue; CRM). 618 Stav k lednu 2011. Tabulka je dostupná na http://www.treasury.gov/resource-center/data-chartcenter/tic/Documents/mfh.txt (staženo 31. 3. 2011). 619 Yuan, Sino-American Relations, 110. 620 Blumenthal, Is China at Present (Or Will China Become) a Responsible Stakeholder in the International Community?. 155 Spojené státy podporují a respektují čínské zájmy na vytváření multilaterálních uskupení (skrze multilaterální organizace se státy „učí“ spolupracovat),621 nepodporují ovšem čínskou snahu o nadvládu v regionu.622 „Trnem v oku“ je pro Washington zejména organizace SCO. V červenci roku 2005, po summitu v Astaně, vydala SCO společné prohlášení, které de facto stanovilo termín pro odchod zahraničních vojsk (tedy amerických) ze středoasijských zemí.623 USA toto prohlášení vnímaly jako čínskou snahu odstranit vojenskou přítomnost americké armády z blízkosti čínských hranic. Washington by se jen těžko vyrovnával s čínskou „sférou vlivu“ v Asii, která se ale stejně bezpochyby rýsuje. Např. Jižní Korea, tradiční „prozápadní“ země, se pragmaticky sbližuje s Čínou a naopak se do jisté míry odklání od USA.624 Stejné tendence lze pozorovat i u Thajska. Dalším regionálním tématem pro Čínu je Japonsko, se kterým má takřka nejhorší vztahy ze všech východoasijských zemí. Čína vnímá Japonsko jako pevného spojence Washingtonu a mimo historické animozity, 625 které jsou hluboce zakořeněné v čínské mentalitě, existují mezi oběma zeměmi teritoriální spory o ostrovy ve Východočínském moři. Na druhou stranu ke zlepšení vztahů nepřispívá ani Japonsko. Příkladem mohou být každoroční návštěvy bývalého premiéra Koizumiho ve svatyni Yasukuni věnované padlým japonským vojákům, které byly v Číně velice ostře kritizovány. Trvalým problémem mezi Washingtonem a Pekingem je otázka Tchaj-wanu. Čung-nan-chaj vnímá Tchaj-wan buď jako prostředek, s jehož pomocí USA chtějí prosazovat demokratizaci pevninské Číny (opět odkaz na strategii „mírového vývoje“)626, či, společně s Tibetem, jako americká „esa v rukávu“627 při jednání s Čínou, zatímco ve skutečnosti je celý problém jen „rodinnou záležitostí“ mezi „malým“ a „velkým“ bratrem.628 ČLR zároveň neustále věří, že pokud Tchaj-wan uvidí rostoucí prosperitu ČLR, nakonec se k ní sám připojí. Peking má tedy v úmyslu „získat si srdce Hachigian, China’s New Engagement in the International System, 8. Zoellick, Whither China? From Membership to Responsibility, 4. 623 Thomas J. Christensen, „Looking Beyond the Nuclear Bluster: Recent Progress and Remaining Problems in PRC Security Policy“, China Leadership Monitor, č. 15 (léto 2005): 5. 624 Shambaugh, Power Shift, 151. 625 Tyto animozity pramení převážně z druhé čínsko-japonské války (1937–1945) a událostí s ní spjatých. Japonsko okupovalo severovýchodní pobřeží Číny, kde vytvořilo loutkový stát Mandžukuo (1932–1945). Kwantungská armáda zde perzekvovala a utlačovala místní chanské obyvatelstvo. Známý je příklad jednotky 731, která prováděla biologické a chemické pokusy na vězních. Dalším projevem nelidskosti a bezohlednosti japonské armády byl tzv. masakr v Nankingu, kde japonské jednotky zavraždili odhadem až 430 000 čínských vojáků a civilistů. 626 Jiemian, New Missions for China and US, 158. 627 Andrew J. Nathan, Bruce Gilley, China’s New Rulers: The Secret Files (2nd rev. ed, New York: New York Review Books, 2003), 242. 628 Edward Friedman, ed., China’s Rise, Taiwan’s Dilemmas and International Peace (New York: Routledge, 2006), 208. 621 622 156 Tchaj-wanců“ měkkou silou.629 Je však otázkou, nakolik je tato snaha, i vzhledem k tchajwanskému nacionalismu a přetrvávajícím protičínským náladám, realistická. Do problematiky regionální bezpečnosti lze zařadit i otázku čínské armády, která vzbuzuje v USA největší obavy. I přesto, že jsou čínské ozbrojené síly z hlediska technologického vývoje dvacet let za americkými, každoroční nárůst výdajů na Čínskou lidovou osvobozeneckou armádu (ČLOA) Bílý dům znepokojuje. 630 Modernizované čínské námořnictvo začíná konkurovat dosavadní americké námořní dominanci v Jihočínském moři a Indickém oceánu. Nové torpédoborce třídy Sovremenij, dieselové ponorky třídy Kilo a výroba nových čínských ponorek třídy Song a Yuan výrazně navyšují operační schopnosti čínských námořních plavidel v jihoasijských vodách. Washington volá hlavně po větší transparentnosti čínských armádních výdajů a větší vojenské spolupráci (military-to-military dialogues). Dialog mezi oběma stranami již v určité podobě existuje (Defense Consultative Talks či Military Maritime Consultative Agreement), ovšem obě strany by dle amerických odborníků měly zintenzívnit vojenskou spolupráci. Například vysílání pozorovatelů na čínská armádní cvičení poskytne Spojeným státům náhled do čínského vojenského myšlení, což platí samozřejmě i naopak.631 Pro Spojené státy je to cesta, jak „angažovat“ ČLOA v rámci Zoellickova konceptu, a zároveň i forma „zadržování“. V případě budoucí krize či konfliktu může lepší vzájemná znalost pomoci zabránit špatným krokům či úsudkům.632 Čína se v roce 2006 dokonce údajně účastnila plánování námořního cvičení šesti zemí, které bylo iniciováno Spojenými státy jako součást Proliferation Security Initiative (PSI), svou účast na cvičení však nakonec odmítla.633 Hospodářství a obchod „Zodpovědný podílník by měl podporovat otevřenost a liberalizaci trhů a řídit se normami pro mezinárodní obchod. Dále by měl usilovat o rovnost a spravedlivé podmínky na světových trzích.“634 Ibid., 35 a 189. Informace z roku 2003 podle Council on Foreign Relations Task Force on Chinese Military Power, http://www.cfr.org/world/chinese-military-least-two-decades-away-rivaling-us-forces-concludesnewly-released-council-task-force-report/p5984 (staženo 31. 3. 2011). 631 Chi, George W. Bush and China, 91–92. 632 Ashton B. Carter, William J. Perry, „China on the March“, The National Interest (březen/duben 2007): 20. 633 Cvičení se měly zúčastnit Spojené státy, Rusko, Čína, Japonsko, Jižní Korea a Kanada a mělo být (nepřímo) zaměřené proti Severní Koreji, což je pravděpodobný důvod proč ČLR ve finále svou účast odmítla. Christopher Twomey, „Explaining Chinese Foreign Policy toward North Korea: Navigating Between the Scylla and Charybdis of Proliferation and Instability“, Journal of Contemporary China 17, č. 56 (srpen 2008): 416. 634 Blumenthal, Is China at Present (Or Will China Become) a Responsible Stakeholder in the International Community? 629 630 157 „Nezodpovědnost“ Číny v této oblasti pramení z amerického pohledu ze tří hlavních problémů: umělé devalvace čínského juanu (renminbi; RMB), narušování práv duševního vlastnictví a obchodního deficitu s USA (což ale v podstatě není čínský „problém“). Jakožto člen WTO se Čína zavázala k respektování práv duševního vlastnictví (IPR). Existence ohromného trhu s nelegálními DVD a CD nosiči a jinými „značkovými“ produkty však nutí Spojené státy vznášet časté stížnosti proti Číně u WTO právě kvůli porušování IPR. V důsledku porušování autorských práv v Číně má největší ušlý zisk Hollywood a softwarové firmy, neboť téměř 100 % DVD nosičů vyrobených v Číně je vyrobeno bez řádné licence a tedy nelegálně.635 Čínská vláda sice vytvořila legislativní opatření, která mají zabránit porušování IPR, prosazování těchto zákonů však zaostává, což vyvolává otázku, nakolik byly od počátku zamýšleny a brány vážně. Podle Washingtonu čínská strana rovněž manipuluje se svou měnou a uměle ji udržuje podhodnocenou až o 40 %.636 Podhodnocená měna, pevně vázaná na americký dolar, stimuluje čínský export (na kterém je celá čínská ekonomika založena) a naopak znevýhodňuje import. Spojené státy neustále naléhají na Čínu, aby svou měnu zhodnotila. Čína částečně reaguje na americké výzvy a postupně zhodnocuje RMB o několik bodů ročně – v celkovém úhrnu byl juan od poloviny roku 2005 do března roku 2011 zhodnocen o 20,8 %.637 Tento postup je však dle USA nedostatečný. Obchodní deficit částečně souvisí s podhodnoceným kurzem RMB. ČLR vyváží do USA „levné“ produkty, které konkurují produktům americkým (zvláště v období krize), což poškozuje americké výrobce. Od roku 2005 do roku 2010 se roční obchodní deficit s Čínou pohyboval v průměru okolo 240 miliard dolarů.638 Čínským protiargumentem vůči americkým obviněním je tvrzení, že „levné“ čínské produkty zmírňují inflaci ve Spojených státech a ve své podstatě pomáhají samotným Američanům.639 Spojené státy však na oplátku argumentují, že pokud se zvýší výše úspor čínských domácností (například investicemi do zdravotního systému640), zvýší se i kupní síla obyvatelstva, Čína bude tak méně vyvážet, neboť větší množství jejího 635 A Resurgent China: Responsible Stakeholder or Robust Rival?, Hearing Before The Committee on International Relations, House of Representatives, 43. 636 Fred C. Bergsten et al., China: The Balance Sheet (New York: Public Affairs Books, 2006), kapitola „Exchange Rate“, http://www.comw.org/cmp/fulltext/0604bergsten.pdf (staženo 2. 4. 2011). 637 Vypočítané podle tabulky Federal Reserve, http://www.federalreserve.gov/releases/H10/hist/ dat00_ch.txt (staženo 2. 4. 2011). 638 Podle tabulek United States Census Bureau dostupných na http://www.census.gov/foreign-trade/ balance/c5700.html (staženo 2. 4. 2011). 639 Jiemian, New Missions for China and US, 148. 640 Současný čínský zdravotnický systém je nedostačující, především ve venkovských oblastech, kde pro rodinu může onemocnění jednoho z jejích členů znamenat finanční katastrofu. Blankert, China Rising, 118. 158 zboží poputuje na domácí trh a také vzroste poptávka po zboží z USA, čímž se sníží americký obchodní deficit s ČLR. K řešení těchto a jiných problémů byl založen již zmiňovaný Strategic Economic Dialogue (dnes Strategic & Economic Dialogue). Čína je otevřená země ve smyslu přímých zahraničních investic (PZI) a neustále omezení pro PZI snižuje. V tomto ohledu je zajímavé například porovnání Mexika a Číny z roku 2003, které dokládá tuto čínskou otevřenost. Zahraniční firma hledající možnosti přesunu výroby do Číny musela splnit 22 byrokratických úkonů před zahájením výroby, v Mexiku musela překonat 359 byrokratických překážek.641 Washington si však stěžuje, že Čína nadále zamezuje americkým výrobkům (i společnostem poskytující služby) v přístupu na své trhy, a to i přesto, že Peking prakticky zrušil kvóty i dovozní licence a má jedny z nejnižších dovozních cel (v průměru okolo 10 %).642 Tento americký argument evidentně tvoří součást debaty související s rostoucím odchodním deficitem. Energetika „Zodpovědný podílník by měl v energetické sféře spoléhat na trh s energiemi a neměl by používat merkantilistických metod při získávání surovinových zdrojů. Je také zodpovědný za stabilitu dodavatelských regionů. Způsob a strategie získávání surovin by měly být v souladu s mezinárodními normami.“643 V oblasti energetické bezpečnosti čelí Spojené státy a Čína stejným výzvám: rostoucí závislosti na dovozu surovin, zvyšujícím se cenám surovin a negativnímu vlivu spotřeby energetických zdrojů na životní prostředí.644 Mají tedy identické zájmy: stabilní a dostatečný zdroj pro import surovin za výhodných finančních podmínek. Tato sféra tedy nabízí velký potenciál pro úzkou spolupráci mezi oběma zeměmi. Na druhou stranu je zde však i velký prostor pro vzájemnou konfrontaci při zajišťování zdrojů. Určitá forma spolupráce již existuje. Kromě vědeckých a technologických výměnných programů založilo americké ministerstvo pro energetiku se svým čínským protějškem různé platformy pro dialog týkající se posílení vzájemné kooperace (např. U.S.-China Energy Policy Dialogue, U.S.-China Gas and Oil Industry Forum či Joint Coordinating Committee on Science and Technology aj.). Při americké ambasádě v Pekingu byla v roce 2005 založena kancelář na podporu energetického dialogu (US Energy Office) a po americkém naléhání si ČLR vytvořila a neustále rozšiřuje 641 Christian Stracke, „Mexico – The Sick Man of NAFTA“, World Policy Journal 20, č. 2 (léto 2003): 35. 642 Fred C. Bergsten, China: The Balance Sheet, kapitola „Trade Imbalance“. 643 Blumenthal, Is China at Present (Or Will China Become) a Responsible Stakeholder in the International Community?. 644 Katharine A. Fredriksen, China’s Role in the World: Is China a Responsible Stakeholder?, Statement Before U.S.-China Economic and Security Review Commission, 4. 8. 2006, 8. 159 strategické ropné reservy (Strategic Petroleum Reserve).645 Čína rovněž intenzivněji spolupracuje s Mezinárodní energetickou agenturou (IEA) a v rámci asijského regionu iniciovala tzv. iniciativu z Čching-tao pro regionální spolupráci v oblasti energetické bezpečnosti.646 V roce 2006 dovezla Čína denně 7,4 milionů barelů ropy, dnes se toto číslo pohybuje okolo 8,1 a předpokládá se, že se v roce 2030 zdvojnásobí.647 Většina této ropy (90 %) je do Číny dopravována po moři, z čehož 80 % prochází Malackou úžinou.648 Z tohoto důvodu se Peking snaží budovat nové přístavy v Indickém oceánu (např. v Pákistánu, Bangladéši a Barmě) a také modernizovat svoje námořnictvo, které by následně samo kontrolovalo hlavní dovozní trasy (v současnosti se Čína musí víceméně spoléhat na americké námořnictvo, které tyto trasy chrání). Rostoucí poptávka po surovinách nutí Peking neustále rozšiřovat počet svých dodavatelů, přičemž podle USA při tom používá (neo)merkantilistické praktiky649, což způsobuje růst cen ropy. Washingtonu vadí, že Čína dováží ropu ze zemí, které USA označily za nepřátelské „darebné režimy“ (rogue states). Čína tak dováži „rogue oil“, zatímco Spojené státy „democratic oil“.650 Při obchodování s těmito zeměmi se Čína, na rozdíl od USA, nezajímá o humanitární situaci či o formu a praktiky vládnoucích režimů v daných zemích, zajímá se pouze o „obchod“.651 V devadesátých letech, kdy většina západních firem měla zákaz či alespoň striktní omezení obchodu s „darebnými režimy“, se Čína začala právě v těchto zemích angažovat (Súdán, Írán, Barma) a mimo velkých investic (např. nákup 40 % podílu v súdánské Greater Nile Petroleum Operating Company) poskytovala těmto zemím i výhodné půjčky.652 Jako „zodpovědné“ chování lze však na druhou stranu v této oblasti označit čínskou snahu vyvíjet a investovat do nových technologií, které sníží její závislost 645 V roce 2011 mají podle čínských plánů tyto reservy činit 170 milionů barelů ropy. Reuters, „China Plans to Exploit Weak Energy Markets“, Gulnews, 5. 1. 2009, http://gulfnews.com/business/oil-gas/ china-plans-to-exploit-weak-energy-markets-1.43557 (staženo 27. 4. 2011). 646 Jiemian, New Missions for China and US, 41–42. 647 Clark T. Randt, Looking at the Next 30 Years of the U.S.-China Relationship, US Embassy in Beijing, January 2009, kapitola „Resource Consumption“, http://www.wikileaks.fi/cable/2009/01/ 09BEIJING22.html (staženo 13. 4. 2011). 648 Bergsten, China: The Balance Sheet, kapitola „Energy“. 649 Čínský merkantilismus spočívá ve (1.) výhradní orientaci na export; (2.) zajišťování a exploataci surovinových zdrojů v zahraničí; (3.) získávání velkých měnových a zlatých rezerv; (4.) soběstačnosti v zemědělské produkci; (5.) udržování nízké průměrné mzdy, díky čemuž jsou čínské produkty levné pro export; (6.) kladné obchodní bilanci „vytvořené“ vládou pomocí protekcionismu a uměle devalvované měny. 650 Jiemian, New Missions for China and US, 134. 651 Toto samozřejmě úzce souvisí s čínskou doktrínou nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných států. Koneckonců takto v poslední době jedná i „největší demokracie světa“, Indie. 652 Stephanie Kleine-Ahlbrandt a Andrew Small, „China’s New Dictatorship Diplomacy: Is Beijing Parting with Pariahs?“, Foreign Affairs 87, č. 1 (leden/únor 2008): 40. 160 na dovozu ropy a budou šetrnější k životnímu prostředí (např. projekty na zkapalňování uhlí – viz níže). Peacekeeping „Zásah v zemích, ze kterých může vzejít teroristická hrozba, se pro zodpovědného podílníka stává nutností. Stejně tak by se měl angažovat v nestabilních zemích, kde jsou ustavičně porušována lidská práva, či kde hrozí humanitární krize.“653 V roce 2009 působily čínské mírové sbory v rámci deseti různých misí OSN.654 V součtu působilo v těchto misích přes 2 000 Číňanů, což byl největší počet ze všech stálých členů RB.655 V posledních letech se Čína rovněž posunula z role příjemce zahraniční humanitární pomoci do role dárce a neustále rozšiřuje šíři záběru svých humanitárních aktivit.656 Důvod pro tento nárůst čínského humanitarismu je nejen zlepšující se hospodářská situace obyvatel, ale převážně fakt, že Peking vidí v mírových misích OSN efektivní způsob, jak dostát relativně snadnou formou svým závazkům vůči této organizaci.657 Navíc je čínská účast v mírových misích po celém světě konzistentní s koncepty „mírového rozvoje“ a „harmonického světa“. Z fóra o čínsko-africké spolupráci vzešel tzv. Pekingský akční plán, který byl příslibem čínské pomoci Africe v letech 2007–2009. Jednalo se zejména o poskytování služeb čínských expertů v oblasti zemědělství a zdravotnictví, školení afrických odborníků, budování nemocnic a smazání některých dluhů.658 Na konci roku 2006 využila Čína svých nadstandardních vztahů s chartúmským režimem a, byť zprvu neochotně, přinutila prezidenta al-Bašíra přijmout tzv. Annanův plán, na jehož základě byl do Súdánu vyslán smíšený mírový sbor OSN a Africké unie.659 Čína se dokonce částečně vzdala i své doktríny „neintervence“, když v roce 2006 souhlasila s rezolucí OSN č. 1674, která členským státům ukládá „zodpovědnost chránit“ (responsibility to protect), tedy zamezit genocidám, válečným zločinům, zločinům proti lidskosti a etnickým čistkám, a to i na úkor porušení státní suverenity.660 Čína se nicméně k této doktríně staví zdráhavě a se silnými výhradami a dosud se v praxi v tomto směru výrazně neangažovala. Blumenthal, Is China at Present (Or Will China Become) a Responsible Stakeholder in the International Community?. 654 Například mise UNIFIL v Libanonu, UNOCI v Pobřeží slonoviny, UNAMID v Súdánu, UNMIT ve Východním Timoru, MINUSTAH na Haiti aj. 655 Dnes se toto číslo stále pohybuje okolo 2000 osob, viz http://www.un.org/en/peacekeeping/ contributors/2011/feb11_2.pdf (staženo 5. 4. 2011). 656 Gill, China Becoming a Responsible Stakeholder, 4. 657 Hachigian, China’s New Engagement, 15. 658 Plné znění „plánu“ dostupné na http://www.fmprc.gov.cn/zflt/eng/zyzl/hywj/t280369.htm (staženo 6. 4. 2011). 659 Kleine-Ahlbrandt a Small, Andrew, „China’s New Dictatorship Diplomacy“, 44. 660 Fullilove, The Stakeholder Spectrum, 9. 653 161 Zdá se nicméně, že v oblasti peacekeepingu odpovídají čínské kroky asi nejvíce konceptu zodpovědného podílníka. Mimo humanitární pomoci poskytuje Čína rozvíjejícím se zemím finanční pomoc v podobě výhodných půjček či investic bez zvláštních podmínek či požadavků (na rozdíl od západních zemí). Například čínská Export-Import Bank již předstihla Světovou banku v množství poskytnutých půjček na africkém kontinentě.661 Čínská banka sice tvrdí, že nabízí a rozhoduje o půjčkách bez intervence centrální vlády, ale úředníci Export-Import Bank často cestují s čínskými státníky a jinými obchodními delegáty ze státních podniků a v cílové zemi vyjednávají společně.662 Tímto způsobem, pod rouškou finanční a humanitární pomoci, si však čínská vláda strategicky vytváří prostor pro investice, a to zejména v zemích s nerostným bohatstvím. Příkladem zde může být Zambie. Na jaře roku 2007 oznámil prezident Chu Ťin-tchao vybudování nové „zvláštní ekonomické zóny“, ovšem nikoli na území ČLR (kde těchto zón existuje několik, např. Šen-čen či Sia-men), ale v měděném pásu na území Zambie. Čína bude do zambijské ekonomiky investovat 800 milionů dolarů a plánuje tak činit i v dalších afrických zemích.663 Lidská práva a ekologie „Zodpovědný podílník má morální povinnost dodržovat a chránit lidská práva, nejen na svém území, ale i tam, kde jsou ohrožována. Měl by se také podílet na řešení globálních problémů, které mají negativní vliv na životní prostředí.“664 V této oblasti zasahuje koncept zodpovědného podílníka do vnitřní politiky Číny. Komunistická Čína je na Západě vnímána jako země, která trvale porušuje lidská práva. Věznění protivládních politických aktivistů, umělců a v poslední době i bloggerů je všeobecně známou skutečností. Regiony Tibet a Sin-ťiang, které Zbigniew Brzezinski označil za součást „globálního Balkánu“665, se na Západě staly symbolem porušování lidských práv v Číně. Politická svoboda, svoboda slova a pohybu jsou v ČLR striktně omezeny. Stejně tak Peking ignoruje porušování lidských práv v zemích, se kterými obchoduje či kterým „pomáhá“ finančně (Súdán, Barma, 661 Podle Financial Times nabídla Export-Import Bank společně s China Development Bank v období mezi lety 2009 – 2010 rozvojovým zemím přes 110 miliard dolarů, což je více, než nabídla ve stejném období Světová banka, http://www.ft.com/cms/s/0/488c60f4-2281-11e0-b6a200144feab49a. html#axzz1BNU6V0Xl (staženo 30. 4. 2011). 662 Joshua Kurlantzick, Charm Offensive (New Haven: Yale University Press, 2008), 97. 663 Leonard, What Does China Think?, 118–19. 664 Blumenthal, Is China at Present (Or Will China Become) a Responsible Stakeholder in the International Community?. 665 Zbigniew Brzezinski, Second Chance: Three Presidents and the Crisis of American Superpower (New York: Basic Books, 2007), 154. 162 Zimbabwe, Severní Korea). Nezájem o respektování lidských práv v těchto zemích ČLR omlouvá svou doktrínou „neintervence“. Pozitivní vnitropolitický vývoj představuje nárůst počtu nevládních organizací (NGO) v Číně. V roce 2005 byla zaznamenána činnost 280 000 čínských NGO, zabývajících se charitativní činností, environmentální politikou aj.666 V čínském kontextu je sice označení „nevládní“ přinejmenším sporné, nicméně přesto může být činnost a samotná existence NGO na čínském území základem pro výraznější rozvoj občanské společnosti. Nicméně navzdory tomu, že Washington v roce 2008 vyňal Čínu ze seznamu nejhorších porušovatelů lidských práv, vše nasvědčuje tomu, že se v této oblasti Čína jako zodpovědný podílník doposud rozhodně nechová.667 „Zodpovědněji“ se Čína naopak chová v oblasti ekologie. I zde však lze najít značné problémy. Na jedné straně je znečištění v některých oblastech (zejména ve velkých městech) katastrofálně vysoké. Podle Světové zdravotnické organizace zemře v Číně na nemoci způsobené znečištěným ovzduším 656 000 lidí ročně;668 na straně druhé čínská vláda masivně investuje do vývoje alternativních energetických zdrojů. Čínští zemědělci používají hnojiva, která jsou jinde ve světě zakázána, 90 % podzemních vod je kontaminováno a v důsledku odlesňování se z úrodné půdy stává poušť.669 Podle některých odhadů klesne v Číně do roku 2050 produkce obilnin o 37 %. Rovněž se odhaduje, že zhoršování životního prostředí „stojí“ ročně čínskou ekonomiku 8 % až 12 % HDP.670 Otázky související s čínským hospodářstvím se přitom vždy dostávají na přední místa vládní agendy, a tak se i úspěšná environmentální politika stala do budoucna čínským cílem. Zásluhu na tom má „hlavní ekolog“, premiér Wen Ťia-pao.671 Zatím však tato politika větší úspěchy nepřinesla. Vývoj nových „zelených“ technologií, spolupráce na mezinárodních vědeckých projektech (FutureGen, ITER) a celkové zvýšení výdajů na vědu a výzkum v oblasti vývoje alternativních energetických zdrojů, řadí Čínu mezi největší producenty obnovitelné energie. Peking se především snaží diverzifikovat své energetické zdroje, a tak je zlepšení životního prostředí ve skutečnosti jen druhotným úmyslem při vývoji zelených technologií. Neochota čínské vlády zavazovat se ke snižování emisí plyne především z přesvědčení, že by taková opatření vůči ČLR nebyla spravedlivá. Čína argumentuje tím Neoficiální čísla jsou mnohem vyšší. Odhaduje se, že v ČLR působí až 8 milionů registrovaných i neregistrovaných nevládních organizací. Bergsten, China: The Balance Sheet, kapitola „Non governmental Organizations“. 667 Chi, George W. Bush and China, 123. 668 Randt, Looking at the Next 30 Years of the U.S.-China Relationship, kapitola „Resource Consumption“. 669 Leonard, What Does China Think?, 41. 670 Hachigian, China’s New Engagement, 18–19. 671 Nathan, Bruce, China’s New Rulers: The Secret Files, 94. 666 163 (v tomto případě oprávněně), že za současný stav ovzduší jsou zodpovědné převážně západní země (resp. rozvinuté země), které se rozvíjely, aniž by dbaly na ekologii, kdežto Čína (ve fázi rozvoje) již musí respektovat určitá omezení. V tomto kontextu vnímá Čína naléhání Západu na omezení emisí jako snahu zpomalit čínský ekonomický růst.672 Šíření zbraní hromadného ničení „Proliferace zbraní hromadného ničení je problémem, který ohrožuje bezpečnost mezinárodní komunity. Největší hrozbou jsou agresivní a radikální režimy, napojené na teroristické sítě. Zodpovědný podílník by měl pomocí diplomacie znemožnit šíření zbraní do těchto zemí a jiných nestabilních regionů.“673 Čína považuje tuto oblast za „pozitivní bod“ v americko-čínských vztazích.674 Peking je členem téměř všech organizací zaměřených proti šíření zbraní hromadného ničení (WMD) a podílí se na většině souvisejících dohod. Je signatářem smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT), smlouvy o zákazu jaderných zkoušek (CTBT), členem Skupiny jaderných dodavatelů (NSG) a dalších regionálních smluv o nešíření WMD (např. Treaty of Bangkok či Treaty of Tlatelolco). Je také členem Iniciativy pro bezpečnost kontejnerů (Container Security Initiative), čímž se zavázala, že umožní přístup americké celní správě do svých přístavů za účelem hledání pašovaného radioaktivního materiálu. Rovněž aktivně spolupracuje s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (IAEA). ČLR chce tímto způsobem demonstrovat Západu, že je „zodpovědnou“ a mírumilovnou jadernou mocností. Čung-nan-chaj je také hlavním zastáncem tzv. no first use policy (NFU), tedy závazku, že žádná jaderná velmoc nepoužije jadernou zbraň jako první. Od poloviny devadesátých let si Peking „zametl před vlastním prahem“ a vývoz komponentů WMD z Číny se výrazně snížil díky zavedení důkladnějších kontrol a nařízení.675 Nicméně i přes to v letech 2001–2005 americké ministerstvo zahraničí sankcionovalo čínské podniky kvůli vývozu materiálu spojeného s WMD osmdesátkrát (z celkového počtu 115 sankcí).676 Do této oblasti spadá i boj proti terorismu, ve kterém se Čína poměrně ochotně angažuje již od teroristických útoků z 11. září 2001, a to i přes varování bývalého čínHachigian, China’s New Engagement, 21. Blumenthal, Is China at Present (Or Will China Become) a Responsible Stakeholder in the International Community? 674 Jiemian, New Missions for China and US, 41. 675 Gill, China Becoming a Responsible Stakeholder, 2. 676 Bruce Odessey, Weapons Proliferation Threat a Major U.S. Concern: United States Sanctions China’s Repeat Offenders for Controlled Export Lapses, U.S. Department of State, Bureau of International Information Programs, 2. 5. 2005, http://www.globalsecurity.org/wmd/library/news/china/2005/ china-050502-usia01.htm (staženo 13. 4. 2011). 672 673 164 ského prezidenta Ťiang Ce-mina proti „bezvýhradné podpoře boje proti terorismu“, který by v důsledku sloužil udržování americké hegemonie.677 Jedním z důvodů této angažovanosti je nepochybně přítomnost „teroristických“ skupin na čínském území – konkrétně muslimských Ujgurů v Sin-ťiangu a organizace ETIM.678 Problematická byla v tomto směru otázka Íránu. V době, kdy se USA a EU snažily izolovat Írán kvůli jeho netransparentnímu jadernému programu, čínské investice a obchodní výměna s Íránem rostly.679 Čína měla zájem na tom, aby Írán nezískal jaderné zbraně, ovšem z ekonomického a energetického hlediska (Čína dováží 11 % své ropy z Íránu680) by přerušení vztahů s Teheránem nebylo pro Peking výhodné. Z čínské perspektivy nepředstavoval Írán hrozbu, a to nejen kvůli dobrým vzájemným vztahům, ale rovněž kvůli svému zeměpisnému umístění. Na rozdíl od Severní Koreje se íránský problém zdál příliš vzdálený a nepodstatný.681 Peking však přesto sám navrhl, aby se pro řešení íránského problému vytvořila stejná platforma, jako jsou šestistranná jednání pro Severní Koreu (Six-Party Talks, 6PT) (viz níže).682 Z dlouhodobé perspektivy a v rétorické rovině je čínské jednání konzistentní s americkou představou politiky boje proti šíření WMD. Přesto se v této oblasti opět ukazuje, že pro Peking jsou často důležitější ekonomické či praktické aspekty než morální. Za nejúspěšnější příklad americko-čínské spolupráce a čínského „zodpovědného“ jednání bývá nicméně i přes tato omezení pokládána čínská aktivita v rámci šestistranných jednání. Případová mikrostudie – Čína jako zodpovědný podílník v šestistranných jednáních Rozpad SSSR znamenal pro KLDR ztrátu významného spojence a ochránce, jehož roli zprvu jen částečně převzala Čína. Na začátku devadesátých let se tak Severní Korea začala intenzivněji věnovat svému jadernému programu (severokorejští vědci John J. Tkacik, „Hedging Against China“, Backgrounder 1925 (duben 2006): 7. ETIM (East Turkestan Islamic Movement) je mudžahedínské hnutí působící ve Vazíristánu, které usiluje o sjednocení Východního Turkestánu, tedy oblasti částečně se rozprostírající na území čínského Sin-ťiangu. Organizace vznikla v roce 1997 a dosud má na svědomí přes 200 teroristických útoků. 679 Blumenthal, Is China at Present (or Will China Become) a Responsible Stakeholder in the International Community?, 3. 680 Zhaogen Chu, „Sanctions on Iran, Dilemma for China“, Xinhua News Online, 26. 10. 2010, http:// news.xinhuanet.com/english2010/indepth/2010-10/26/c_13575506.htm (staženo 12. 4. 2011). 681 Robert B. Zoellick, „From the Shanghai Communiqué to „Responsible Stakeholder““, Remarks at “The China Balance Sheet in 2007 and Beyond” (Washington D.C.: Peterson Institute, May 2, 2007), kapitola „Iran“. 682 Tento návrh může být motivován tím, že čínské jednání v rámci severokorejského odzbrojovacího procesu je Washingtonem vnímáno poměrně pozitivně, a též tím, že by takové jednání pomohlo ČLR získat větší vliv na íránskou otázku. Randt, Looking at the Next 30 Years of the U.S.-China Relationship, kapitola „Chinese Nationalism and Confidence on the International Stage“. 677 678 165 studovali v Číně, SSSR a Pákistánu683), s cílem zachovat bezpečnost a integritu režimu v měnícím se světovém společenství. V roce 1994 byl však severokorejský jaderný program zastaven podpisem tzv. rámcové dohody (Agreed Framework) mezi Pchjongjangem a Washingtonem. Spojené státy se na základě této dohody zavázaly dodat do roku 2003 Severní Koreji dva lehkovodní reaktory (LWR) výměnou za ukončení stavby dvou jaderných reaktorů v komplexu Jongbjon. Dále se obě strany zavázaly k normalizaci vzájemných vztahů a Spojené státy slíbily dovést ročně 500 000 tun těžkého topného oleje do KLDR.684 Celá dohoda však ztroskotala v říjnu roku 2002, kdy Severní Korea informovala o existenci tajného programu obohacování uranu a posléze odstoupila od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT). V tomto okamžiku Washington přehodnotil svůj záměr řešit severokorejskou jadernou krizi bilaterálně a rozhodl se jednat s KLDR jen v rámci multilaterální platformy.685 Prioritou nových jednání s Pchjongjangem bylo zahrnout do procesu „ochránce KLDR“ – Čínu. To se podařilo již v dubnu 2003, kdy se konala první trilaterální schůzka mezi ČLR, KLDR a USA.686 Severní Korea vnímala americký důraz na multilaterální jednání jako pokus vyvíjet vícestranný tlak, a to i prostřednictvím jejího jediného spojence v regionu. Proto se od začátku KLDR bránila čínské účasti na vyjednávacím procesu,687 který se po zmiňované schůzce tří stran ještě rozšířil o tři nové účastníky (Rusko, Jižní Korea a Japonsko). Americký záměr začlenit Peking do vyjednávacího procesu měl evidentní příčiny – Čína měla v té době největší hospodářský a teoreticky i politický vliv v KLDR. Čína se v šestistranném procesu angažuje od počátku a s postupem času a v důsledku vnějších podnětů (například severokorejského jaderného testu v říjnu 2006) se stává aktivnějším „zprostředkovatelem“, jak sama sebe nazývá.688 Čína má obecně nejvýhodnější výchozí pozici pro vyjednávání se Severní Koreou, a tak pokud chce světovému společenství demonstrovat, že je zodpovědnou mírovou velmocí, musí bezprostředně přijmout vůdčí roli, kterou jí Washington úmyslně navrhl. V rámci 6PT je ČLR označována za „zodpovědného podílníka“ a Bílý dům neustále zdůrazňuje nepostradatelnost čínského konstruktivního vyjednávání v této otázce (viz níže). Co je ovšem skutečnou motivací čínské angažovanosti v šestistranných jednáních? Snaží se Čína čistě pragmaticky stát „zodpovědným podílníkem“ 683 Larry A. Niksch, North Korea’s Nuclear Weapons Development and Diplomacy (Washington D.C.: Congressional Research Service, May 27, 2009), 13. 684 Agreed Framework of 21 October 1994 Between the United States of Amercia and the Democratic People’s Republic of Korea, Geneva, 1994. Plný text dohody dostupný na http://www.iaea.org/Publications/ Documents/Infcircs/Others/infcirc457.pdf (staženo 20. 4. 2011). 685 Shulong Chu, Xinzhu Lin, „The Six-Party Talks: A Chinese Perspective“, Asian Perspective 32, č. 4 (2008): 32. 686 Twomey, Explaining Chinese Foreign Policy toward North Korea, 412. 687 Pang, The Six-Party Process, Regional Security Mechanisms, and China-U.S. Cooperation, 9. 688 Cheng a Xiaohui, The Art of China’s Mediation during the Nuclear Crisis on the Korean Peninsula, 80. 166 a „uspokojit“ tak USA? Nebo si skutečně uvědomila bezpečnostní hrozbu, kterou by mohla představovat Severní Korea? Pokud ano, vnímá tuto hrozbu z perspektivy regionální velmoci, která je připravena a ochotna zasáhnout? Či sleduje svým jednáním v rámci 6PT své vlastní cíle a zájmy, nezávislé na ostatních stranách? Hlavním cílem této studie je poskytnout možné odpovědi na tyto otázky, které samy o sobě implikují, zda se Peking v rámci 6PT opravdu chová (ať již z vlastní vůle či z donucení) jako „zodpovědný podílník“. Výchozí pozice Číny při jednání se Severní Koreou Čínská účast v odzbrojovacím procesu je důležitá z několika důvodů. Spojené státy předpokládaly, že díky rozsáhlé finanční a surovinové pomoci má Peking určitou politickou moc nad svým sousedem. Během procesu vyjednávání se však ukázalo, že politický vliv Číny v KLDR je ve skutečnosti omezený a že jej navíc Čína není připravena plně využívat. Peking pravidelně zásobuje izolovanou Severní Koreu ropou a potravinami (v podobě humanitární pomoci či regulérního vývozu, ovšem za „přátelské ceny“), přesná čísla ale nejsou známá.689 Podle údajů OSN z roku 2005 však Čína dodala do KLDR 531 000 metrických tun potravin jen prostřednictvím Světového potravinového programu OSN.690 Čína rovněž údajně ročně dodává ropu v průměrné hodnotě 150 milionů dolarů, která tvoří zhruba 70 % – 90 % severokorejské spotřeby.691 Do vztahů mezi KLDR a ČLR se do jisté míry promítá i jejich společné kulturní a historické dědictví. Kultura a tradice obou zemí byly silně ovlivněny konfucianismem, který do vzájemného vztahu vnáší jisté hierarchické uspořádání („malý a velký bratr“), přijatelné pro obě strany. Dle tohoto pojetí by Čína měla hájit zájmy svého „vazala“, a to zejména v mezinárodních vztazích.692 Koneckonců čínskou „záchranu“ komunistického severu v korejské válce a smlouvu z roku 1961 o přátelství a vzájemné pomoci mezi ČLR a KLDR, vnímá Pchjongjang dodnes jako čínské garance svojí bezpečnosti. Geopolitická i vnitropolitická situace v Číně se však v tomto ohledu změnily. Čtvrtá generace čínských komunistických vůdců je v mnoha směrech pragmatičtější a vnímá okolní svět (a zejména region východní Asie) z jiného úhlu pohledu než před padesáti lety. Důraz na vnitřní hospodářský rozvoj a mezinárodní spolupráci Čísla nejsou známá kvůli špatným celním kontrolám a vágním čínským obchodním statistikám s KLDR. Mark E. Manyin, Foreign Assistance to North Korea (Washington D.C.: Congressional Research Service, (update) May 26, 2005), 20. 690 Celkově poskytla Čína v témže roce 577 000 metrických tun potravin do Světového potravinového programu – do KLDR tedy směřovalo celých 92 % poskytnutých potravin. Barry Newhouse, „China’s Influence Over North Korea in Question“, Voice of America, English Service, 27. 7. 2006, http://www. globalsecurity.org/wmd/library/news/china/2006/china-060727-voa01.htm (staženo 20. 4. 2011). 691 Ibid. 692 Twomey, Explaining Chinese Foreign Policy toward North Korea, 408. 689 167 je hlavním mottem současného čínského komunistického vedení. Hlavním cílem čínské zahraničněpolitické strategie je stát se „zodpovědnou velmocí“ (responsible great power). Pro naplnění tohoto cíle však Čína musí mít, jak již bylo zmíněno dříve, stabilní vnější prostředí.693 Čína proto nebude tolerovat narušení stability v regionu Severní Koreou. Severní Koreu a Čínu však stále alespoň navenek spojuje podobná ideologie, ze které, byť v čínském případě spíše formálně, vycházejí vládnoucí režimy v obou zemích. Veškeré bezpečnostní garance poskytnuté v rámci jednání budou proto pro Pchjongjang věrohodnější, pokud přijdou prostřednictvím komunistické Číny než prostřednictvím ostatních, kapitalistických, zemí. Peking ovšem již delší dobu považuje severokorejský režim za špatný příklad uplatňování komunistických metod v praxi a snaží se jej donutit k alespoň částečné ekonomické liberalizaci (podle čínského vzoru).694 Jaká je tedy hlavní motivace čínského angažmá v 6PT? Čína v celém procesu čelí „dvojímu riziku“ a nelehké situaci. Musí lavírovat mezi KLDR a USA, aby nepoškodila své bilaterální vztahy s těmito zeměmi.695 Pokud by se její jednání jevilo jako příliš „pro-americké“, Pchjongjang by z procesu odstoupil, pokud by příliš silně zastávala pozice Severní Koreje, Washington by mohl přehodnotit svůj přístup k celému procesu a jednání by se mohla vrátit do bilaterální podoby. Peking má dvě zásadní obavy, které plynou ze dvou odlišných scénářů, ve které by odzbrojovací proces mohl vyústit: (1.) Pokud si Severní Korea udrží svůj potenciál vyvíjet jaderné zbraně a definitivně odstoupí od 6PT, bezpečnostní situace v regionu se změní – Japonsko, Tchaj-wan a Jižní Korea mohou začít usilovat o získání vlastní jaderné zbraně v reakci na severokorejskou hrozbu a Spojené státy mohou navýšit počet svých jednotek v regionu a posílit svá regionální spojenectví. (2.) Pokud se severokorejský režim zhroutí v důsledku ekonomických sankcí, bude ČLR s největší pravděpodobností muset čelit přílivu milionů uprchlíků ze zaostalé země, což by mohlo způsobit demografickou a humanitární katastrofu. Urychlené spojení obou Korejí by mohlo navíc „přiblížit“ americké jednotky k čínským hranicím. Obavy vyvolává v Pekingu také představa, že by riskantní severokorejská politika mohla vyvolat novou „korejskou válku“, byť tyto obavy patrně nejsou založeny na reálném zakladě.696 Čína vnímá celý proces prostřednictvím svého konceptu mírového vzestupu. Odzbrojovací proces byl měl proběhnout v mírovém prostředí (Čína vnímá sankce proti KLDR až jako poslední možnost), pomocí mírových řešení a postupů (Čína Shale Horowitz, Ye Min, China’s Grand Strategy, the Korean Nuclear Crisis, and the Six-Party Talks, Paper prepared for presentation at the 2007 International Studies Association annual meeting, Chicago IL, 2007, 9. 694 Shambaugh, China’s Communist Party, 83. 695 Pang, The Six-Party Process, 9. 696 Horowitz, Min, China’s Grand Strategy, the Korean Nuclear Crisis, and the Six-Party Talks, 16. 693 168 je proti jakémukoli použití síly) a měl by také vyústit v mírovou budoucnost (Čína má v úmyslu ustavit jakýsi bezpečnostní mechanismus na Korejském poloostrově po ukončení jednání, či případně institucionalizovat 6PT).697 V tomto ohledu by byl ideální výsledek 6PT následující. Severní Korea se vzdá jaderných zbraní a jejich výrobního potenciálu, komunistický režim přežije díky ekonomické a politické liberalizaci, na Korejském poloostrově vznikne bezjaderná zóna a v severovýchodní Asii bude vytvořen bezpečnostní mechanismus (či platforma), zajišťující stabilitu.698 Hlavní motivaci stojící za aktivní čínskou účastí v 6PT lze tedy zobecnit takto: 1. Otázka severokorejských jaderných zbraní představuje pro Čínu a celý region přímou bezpečnostní hrozbu, a to i z hlediska šíření jaderných zbraní. 2. Nekontrolovatelné zhroucení režimu Kim Čong-ila by bylo v rozporu s čínskými zájmy – způsobilo by demografickou, humanitární i politickou katastrofu. 3. Čína věří, že zodpovědným vyjednáváním a aktivním angažováním v šestistranném procesu ujistí Washington a západní svět o svých mírových úmyslech a zlepší tak vztahy se západními zeměmi. 4. Díky svým kladným vztahům s KLDR i USA se Čína jeví jako přirozený zprostředkovatel mezi znepřátelenými zeměmi. Vzhledem ke svému rostoucímu diplomatickému sebevědomí a schopnostem ČLR věří, že celý proces dokáže úspěšně zakončit.699 Čínské jednání v rámci šestistranného procesu Čína se angažuje v odzbrojovacích jednáních se Severní Koreou již od doby, kdy se USA rozhodly přetvořit bilaterální dialog na dialog multilaterální. Krátce před dubnovou trilaterální schůzkou v roce 2003 Peking na tři dny přerušil ropné dodávky do KLDR. Washington vnímal tento krok jako čínskou reakci na severokorejské odstoupení od NPT a očekával od Pekingu další „sankce“ mířené proti Pchjongjangu. Není však jasné, zda se jednalo skutečně o úmyslné přerušení dodávek s cílem pohrozit KLDR, či zda za jejich přerušením nestál jen technický problém.700 V srpnu 2003 se konalo první kolo 6PT, které, jako všechna následná kola, hostila Čína. V této fázi jednání se Peking choval spíše jako hostitel než zprostředkovatel a celá jednání zakončilo prohlášení předsedy prvního kola Wang Yiho, které Wang Yiwei, China’s Role in Dealing with the North Korean Nuclear Issue, prezentace na 46th Annual ISA Convention, Honolulu, 2. 3. 2005, 2, http://www.allacademic.com/one/prol/prol01/index. php?cmd=prol01_search&offset=0&limit=5&multi_search_search_mode=publication&multi_ search_publication_fulltext_mod=fulltext&textfield_submit=true&search_module=multi_ search&search=Search&search_field=title_idx&fulltext_search=China%27s+Role+in+Dealing+wit h+the+North+Korean+Nuclear+Issue (staženo 21. 4. 2011). 698 Yiwei, China’s Role in Dealing with the North Korean Nuclear Issue, 10. 699 Cheng a Xiaohui, The Art of China’s Mediation, 81–82. 700 Anne Wu, „What China Whispers to North Korea“, The Washington Quarterly 28, č. 2 (jaro 2005): 43. 697 169 vlastně pouze stanovilo termín konání dalšího kola.701 Při určování zasedacího pořádku u jednacího stolu použila údajně čínská strana úmyslně úplný název své země (People’s Republic of China), aby při rozsazení v abecedním pořádku seděli zástupci KLDR vedle USA.702 Výraznější pokrok v jednáních přinesla až druhá fáze čtvrtého kola. Čína se zhostila role zprostředkovatele a dovedla jednání až k prvnímu „společnému prohlášení“ (Joint Statement), které podepsaly všechny strany 19. září 2005. Čínská delegace údajně představila Spojeným státům „společné prohlášení“ jako fait accompli a pohrozila, že pokud jej nepřijmou, 6PT se zhroutí.703 Prohlášení mimo jiné vybízelo Severní Koreu k návratu k NPT a k plnění stanov IAEA v nejbližší době. USA na oplátku ujistily Pchjongjang, že nerozmístily a nerozmístí jaderné zbraně na korejském poloostrově a že nemají v úmyslu KLDR vojensky ohrozit. Dále se všechny strany jednání zavázaly k surovinové pomoci Severní Koreji.704 Měsíc po podepsání „společného prohlášení“ navštívil Chu Ťin-tchao Pchjongjang, kde podepsal několik bilaterálních smluv, které utužovaly hospodářskou spolupráci obou zemí. Tento krok lze vnímat jako „odměnu“ za podepsání prohlášení a také jako popud k jeho implementaci. Na konci roku 2005, v souvislosti s podezřením z padělání peněz, uvalila Čína společně s USA ekonomické sankce na Kim Čong-ilův režim tím, že zmrazila severokorejské účty v Bank of China a Banco Delta Asia v Macau.705 Dokonce začala zdůrazňovat, že by Severní Korea neměla spoléhat na vzájemnou smlouvu o přátelství a spolupráci z roku 1961 jako na bezvýhradnou garanci své bezpečnosti. Peking pak 15. července 2006 jednoznačně podpořil rezoluci OSN č. 1695, která zakazovala vývoz veškerého materiálu použitelného k výrobě balistických střel do KLDR. Rezoluce byla reakcí na balistické zkoušky, které Severní Korea podnikla 5. července téhož roku.706 Již zde je možné pozorovat posun v postoji Pekingu vůči KLDR a větší ochotu čínské vlády podporovat kroky namířené proti severokorejskému režimu. Největší převrat v čínském vnímání celého procesu přišel však v říjnu 2006, kdy KLDR oznámila, že provedla první test jaderné zbraně, přičemž informovala čínskou stranu jen dvacet minut před samotnou zkouškou.707 Do té doby Peking argumentoval, že bez podobného jaderného testu nelze s jistotou říci, zda KLDR zbraně Pang, The Six-Party Process, 32. Cheng a Xiaohui, The Art of China’s Mediation, 88. 703 Christensen, Will China Become a “Responsible Stakeholder“?, 1. 704 Joint Statement of the Fourth Round of the Six Party Talks, Beijing, 19. 9. 2005, http://merln.ndu.edu/ archivepdf/northkorea/state/53490.pdf (staženo 22. 4. 2011). 705 Gregory J. Moore, „America’s Failed North Korea Nuclear Policy: A New Approach“, Asian Perspective 32, č. 4 (2008): 13. 706 Severní Korea testovala střely středního a dlouhého doletu, které by teoreticky mohly nést jadernou nálož – Nodong II a Taepodong II. 707 Kleine-Ahlbrandt a Small, „China’s New Dictatorship Diplomacy“, 46. 701 702 170 skutečně vlastní.708 ČLR v reakci na oznámení Pchjongjangu okamžitě podpořila rezoluci OSN č. 1718,709 čínská média vystoupila s ostrou kritikou severokorejské zkoušky (vzhledem k tomu, že jsou čínská média kontrolována státem, je zřejmé, že to byl krok čínské vlády) a někteří čínští akademici přirovnali vzniklou situaci k sovětsko-čínské roztržce.710 Po jaderné zkoušce Peking zmrazil další severokorejská aktiva v čínských bankách a opět na čas přerušil dodávky ropy.711 Pchjongjang se posléze vrátil k 6PT na konci roku 2006. Velkou zásluhu na tom měla čínská strana, která před uskutečněním druhé fáze pátého kola vyslala do Severní Koreji v průběhu roku osm delegací s cílem přesvědčit Kim Čong-ila k návratu k jednání a zároveň přijala pět delegací z KLDR.712 V roce 2007 byly dojednány dvě dohody (v únoru a v říjnu), které stanovovaly postup pro implementaci „společného prohlášení“ a které konečně nabyly podobu odzbrojovacího plánu.713 Na základě dohod byly ustaveny pracovní skupiny714 a KLDR musela do šedesáti dnů zmrazit svůj jaderný program výměnou za uvolnění aktiv v Banco Delta Asia a surovinovou pomoc. Dále pak musel Pchjongjang odevzdat Spojeným státům veškerou dokumentaci o svém jaderném programu společně s oficiálním prohlášením a ukončit produkci plutonia v Jongbjonu.715 Poslední šestistranné setkání (druhá fáze šestého kola) se konalo na konci září roku 2007. Na konci června 2008 předala KLDR na základě dohody Washingtonu dokumentaci o svém jaderném programu a později vydala prostřednictvím čínské zpravodajské společnosti Xinhua oficiální prohlášení. George Bush posléze vyňal Severní Koreu ze seznamu států podporující terorismus a pro vzájemný obchod přestal platit zákon o obchodování s nepřítelem, i když byla podle některých expertů severokorejská dokumentace neúplná a nepřesná.716 708 Thomas J. Christensen, „Have Old Problems Trumped New Thinking? China’s Relations with Taiwan, Japan, and North Korea“, China Leadership Monitor, č. 14 (jaro 2005): 8. 709 Rezoluce uvaluje na severokorejský režim ekonomické a obchodní sankce. 710 Twomey, Explaining Chinese Foreign Policy toward North Korea, 415. 711 Gregory J. Moore, „How North Korea Threatens China’s Interests: Understanding Chinese ‘Duplicity’ on the North Korean Nuclear Issue“, International Relations of the Asia-Pacific 8, č. 1 (2008): 11. 712 Twomey, Explaining Chinese Foreign Policy toward North Korea, graf na s. 413. 713 Bajoria, Jayshree, The Six-Party Talks on North Korea’s Nuclear Program, Council on Foreign Relations, 1. 7. 2009, http://www.cfr.org/proliferation/six-party-talks-north-koreas-nuclear-program/ p13593 (staženo 26. 4. 2011). 714 Konkrétně se jednalo o tyto skupiny: pracovní skupina pro mír a bezpečnost v severovýchodní Asii; pro denuklearizaci poloostrova; pro normalizaci vztahů USA-KLDR; pro normalizaci vztahů Japonsko-KLDR; a pracovní skupina pro ekonomii a energetickou spolupráci. Pang, The Six-Party Process, 6. 715 Bajoria, The Six-Party Talks on North Korea’s Nuclear Program. 716 Jayshree Bajoria, Pyongyang’s Deal, Council on Foreign Relations, 27. 6. 2008, http://www.cfr.org/ proliferation/pyongyangs-deal/p16657 (staženo 26. 4. 2011). 171 Čung-nan-chaj je patřičně hrdý na pokrok ve vyjednávání a zvláště pak na „společné prohlášení“, které považuje za svoji iniciativu.717 Je pravdou, že to byla převážně Čína, která vždy donutila KLDR k návratu k 6PT v období, kdy severokorejská strana jednání bojkotovala. Po druhé jaderné zkoušce v březnu 2009 (a následné rezoluci OSN718) Severní Korea ovšem od 6PT opět odstoupila a v době kdy je psána tato práce, se k jednacímu stolu ještě nevrátila. Na první pohled je „nestranná“ zprostředkovatelská role Číny v 6PT konsistentní s americkou představou o tom, jak by se Čína měla k problému stavět (viz níže) a v tomto případě si vysloužila označení „zodpovědného podílníka“. Ve skutečnosti však Peking „přemlouvá“ a případně „odměňuje“ severokorejský režim (resp. praktikuje jakousi quid pro quo strategii), nikdy ale není schopen zajít v sankcích a trestech příliš daleko, což snižuje účinnost jeho kroků. Je rovněž nutné dodat, že Peking začal být aktivní až v okamžku, kdy byly ohroženy čínské národní zájmy, respektive čínská bezpečnost. Americké reakce na čínské jednání Spojené státy podporují Čínu v tom, aby v rámci 6PT jednala jako „zodpovědný podílník“. Jako vzor uvádějí australskou roli při krizi ve Východním Timoru.719 Bývalý ministr zahraničí USA Colin Powell v souvislosti s objemem bilaterálního obchodu mezi ČLR a KLDR prohlásil: „Čína má před sebou důležitou roli a já doufám, že se té role zhostí.“ 720 Od počátku jednání využívá americká vláda Čínu jako „prostředek k nepřímému ovlivňování“ severokorejské pozice či jako prostředníka, který „vysvětlí pozici Spojených státu Severní Koreji“.721 Tento americký postup značí jasný pokrok v čínsko-amerických vztazích, neboť Washington by jistě nedelegoval na Čínu takovou zodpovědnost, pokud by si nebyl jistý, že Peking bude na „americké straně“, či bude alespoň nestranným vyjednavačem. Bushova administrativa často zmiňovala čínské jednání a spolupráci s USA v rámci 6PT jako úspěch celkové americké politiky vůči Číně.722 Slova chvály dodávala Číně sebejistotu ve vyjednávání a motivaci účastnit se aktivně dalších kol. Condoleeza Riceová na tiskové konferenci po podepsání „společného prohlášení“ Thomas J. Christensen, Will China Become a “Responsible Stakeholder“?, 5. Rezoluce č. 1874, jednoznačně odsouhlasená 12. června 2009, opět uvalila na KLDR ekonomické a obchodní sankce. 719 Reframing China Policy: China as a Responsible Stakehoder, Event transcript, 7. 720 Yiwei, China’s Role in Dealing with the North Korean Nuclear Issue, 3. 721 A Resurgent China: Responsible Stakeholder or Robust Rival?, Hearing Before The Committee On International Relations House of Representatives, 32. 722 Friedberg, What Does It Take for China to Be a „Responsible Stakeholder“?, 86. 717 718 172 poděkovala čínské straně za aktivní roli při vyjednávání,723 stejně tak i hlavní americký delegát při šestistranných jednáních, Christopher Hill, vyjádřil v oficiálním americkém prohlášení vděk za čínské vedení a organizaci čtvrtého kola 6PT.724 Při jiné příležitosti pak Hill prohlásil, že jednání ohledně odzbrojení Severní Koreje „... sblížila USA a Čínu více, než kterýkoli jiný proces ...“.725 Podle Dana Blumenthala však Washington chválou a gratulacemi za úspěšné pořádání jednání Čínu spíše „infantilizuje“. Čína jako zodpovědný podílník by si sama měla uvědomit vážnost situace a podniknout patřičné kroky k jejímu vyřešení.726 Na druhou stranu však může Peking argumentovat tím, že čínská „zodpovědnost“ spočívá již v tom, že severokorejský režim udržuje a chrání před nekontrolovaným zhroucením, který byl mohl vést k humanitární krizi.727 V tomto směru se liší i konečné cíle obou zemí. Spojené státy usilují o úplnou změnu režimu, kdežto Čína zdůrazňuje jeho „zdokonalení“ či ekonomickou liberalizaci. Jako důkaz účinnosti čínského vyjednávání může posloužit skutečnost, že někteří američtí pozorovatelé, kteří dříve kritizovali Čínu za to, že vzhledem ke svému potenciálu pracovala v rámci 6PT příliš málo, se začínají naopak obávat, že se Čína angažuje až příliš, a to na úkor USA.728 Nabízí se otázka, zda by Amerika ČLR důvěřovala například v případě, že by Pekingu byl svěřen úkol zlikvidovat severokorejské plutonium729 Část čínských i amerických odborníků podporuje institucionalizaci 6PT, tedy transformaci jednání ve stálý bezpečnostní mechanismus pro severovýchodní Asii.730 Tento mechanismus, či organizace, by však z pohledu Washingtonu nesměl být příliš silným a nezávislým na USA, aby neohrožoval americkou vojenskou přítomnost v regionu. Zároveň je ale nutno zdůraznit, že Čína se svým aktivním přístupem k 6PT nesnaží vytlačit Spojené státy z regionu, ale naopak ukazuje, že obě země dokáží v této oblasti spolupracovat. 723 Press Availability at UN Headquarters Secretary Condoleeza Rice, New York City, 19. 9. 2005, U.S. Department of State Press Releases, http://merln.ndu.edu/archivepdf/northkorea/state/53504.pdf (staženo 23. 4. 2011). 724 Assistant Secretary of State Christopher R. Hill’s Statement at the Closing Plenary of the Fourth Round of the Six-Party Talks, 19. 9. 2005, U.S. Department of State Press Releases, http://www.usembassy.it/ viewer/article.asp?article=/file2005_09/alia/a5091907.htm&plaintext=1 (staženo 23. 4. 2011). 725 Kleine-Ahlbrandt a Small, „China’s New Dictatorship Diplomacy“, 49. 726 Blumenthal, Dan, Is China at Present (Or Will China Become) a Responsible Stakeholder in the International Community?, 3. 727 Friedberg, What Does It Take for China to Be a „Responsible Stakeholder“?, 87. 728 Christensen, Will China Become a „Responsible Stakeholder“?, 3. 729 The Economist.com, „Friends, or Else: Living with China’s Rise Will Test America’s Diplomacy As Never Before”, The Economist, 2. 12. 2010, http://www.economist.com/node/17601453 (staženo 23. 4. 2011). 730 Například Shambaugh, Power Shift; Moore, „America’s Failed North Korea Nuclear Policy: A New Approach“ či Pang, The Six-Party Process, Regional Security Mechanisms, and China-U.S. Cooperation. 173 Čína prakticky vede veškerá setkání šesti stran, navrhuje znění dohod a asistuje při jejich implementaci. Jinými slovy, plní svoji roli „zprostředkovatele“. Nikdy však není ochotna přistupovat k sankcím či krokům, které by mohly ohrozit přetrvání Kim Čong-ilova režimu. Nestaví se však do role ochránce KLDR kvůli ideologické a politické spřízněnosti či pouze z ekonomických důvodů, ale hlavně kvůli svým vlastním zájmům. Čína „nechrání“ KLDR, ale primárně sama sebe. Rozklad severokorejského státu by představoval největší katastrofu právě pro Čínu (a samozřejmě i Jižní Koreu). Peking tak sice rozhodně v rámci 6PT postupuje jako „zodpovědný podílník“, tento postup je ale omezován vlastními „národními“ zájmy – finální a rozhodující kroky k řešení celého problému tak budou s největší pravděpodobností muset nakonec podniknout Spojené státy. Závěr Čínské jednání v určených oblastech se na první pohled jeví jako rozporuplné a často se zdá, že Peking jedná spíše ad hoc než podle nějaké dlouhodobější strategie. Proto je takřka nemožné autoritativně stanovit, zda se Čína stala či nestala „zodpovědným podílníkem“. Hlubší pohled na čínské jednání však poodhalí, že čínská zahraniční politika (a obchod) je poháněna převážně národními zájmy, a to zejména ekonomickými. Legitimita čínské komunistické strany je čím dál více odvozována od hospodářských úspěchů než od politické ideologie a každý krok, který vláda podnikne, je v tomto ohledu pečlivě zvažován. Z tohoto důvodu je čínský přístup k americkému konceptu „zodpovědného podílníka“ dvojaký. Na jedné straně ČLR cítí, že pokud bude jednat jako „zodpovědný podílník“, zajistí si dobré vztahy s Washingtonem a zároveň přesvědčí USA a ostatní země, že její koncepty „mírového vzestupu“ a „harmonického světa“ nejsou jen prázdnou rétorikou. Na straně druhé je však Čína limitovaná (v některých případech pochopitelně) svými vlastními zájmy a nemůže snadno plnit všechny americké požadavky. Zoellickův koncept přitom zdůrazňuje, že by Peking neměl jednat jen dle úzkého prizmatu svých vlastních zájmů, ale naopak by měl dbát na zájmy celého mezinárodního společenství. Doposud se však zdá, že pokud se Čína k nějaké otázce či problému postavila jako „zodpovědný podílník“, byly ve hře její vlastní zájmy (strategické či ekonomické). Toto je celkem pochopitelné, neboť v některých případech tak jednají i Spojené státy a v podstatě asi všechny velmoci. Pokud tedy budou čínské zájmy shodné s americkými (a naopak), je velice pravděpodobné, že vzájemné konflikty budou minimalizovány. Čím více bude ČLR integrována do světového systému, tím více by se její zájmy měly teoreticky ztotožňovat s americkými, a proto by měl Washington zapojovat Peking do mezinárodního dění, respektive podporovat jeho integraci do světového systému. O to se ve své podstatě koncept „zodpovědného podílníka“ snaží. 174 V důsledku této skutečnosti se koncept stává jakousi „hrou o zájmy“, tam kde se čínské zájmy protínají s americkými, Peking (z amerického hlediska) jedná automaticky jako „zodpovědný podílník“, naopak tam, kde mají obě země odlišné zájmy, Washington vyzývá Čínu, aby jako „zodpovědný podílník“ jednala, a tím se vlastně vzdala svých zájmů. Tento trend nejlépe ilustrují šestistranná jednání. Celkové zhoršení vztahů mezi ČLR a KLDR je do jisté míry předpokladem pro sblížení amerických a čínských zájmů. Peking a Pchjongjang již nejsou jako „rty a zuby“ a Čung-nan-chaj stále více vnímá severokorejské jednání jako nezodpovědné a provokativní.731 Peking začal považovat severokorejský jaderný potenciál za hrozbu, a to hlavně pro regionální stabilitu (jak již bylo řečeno, Čína potřebuje „stabilní vnější prostředí“, aby se mohla věnovat vlastním, vnitřním problémům), a usiluje o odzbrojení KLDR. V tomto ohledu je základní cíl Číny totožný s americkým. „Dvojakost“ čínského jednání se však projevuje v tom, že Peking není ochoten „přitlačit Pchjongjang ke zdi“, respektive podpořit tvrdší sankce a tresty, a to z toho důvodu, že se obává zhroucení režimu. I když ČLR kritizuje svého souseda, KLDR stále slouží jako „nárazníkový stát“ a také jako zdroj surovin, nemluvě o obavách z případného přílivu severokorejských migrantů, pokud by skutečně došlo ke zhroucení režimu. I přes tato omezení se nicméně Čína své „zprostředkovatelské“ role ujala podle názoru USA zodpovědně a sama je na pokroky v jednání hrdá. Podobný příklad představuje čínské jednání v oblasti peacekeepingu, neboli vysílání mírových misí do nestabilních oblastí. Pro Čínu je to relativně snadný způsob, jak se „ukázat v dobrém světle“ a opět dokázat, že je „mírumilovnou“ zemí usilující o „harmonický svět“. I v tomto případě hrají nepochybně roli ekonomické a strategické zájmy. Čína využívá mírových misí k upevnění svého postavení a vlivu v zejména afrických zemích, aby v nich posléze mohla snáze investovat a vykupovat suroviny. Čína též dbá o regionální bezpečnost a stabilitu, vstupuje do multilaterálních organizací a vytváří nové a podporuje rovný dialog mezi všemi zeměmi. Spojené státy tyto čínské aktivity obecně podporují, ale pouze do chvíle, kdy se začnou rozcházet s americkými zájmy. Multilaterální dialog a řešení konfliktů skrze diplomacii je „zodpovědný“ přístup, avšak pokud by se mezinárodní organizace v čele s Čínou snažily omezit americký vliv v regionu, Washington by pochopitelně ČLR považoval za stát usilující o hegemonii a nikoli za „zodpovědného podílníka“. V energetické sféře Spojené státy kritizují Čínu za její merkantilistickou politiku, neboť se obávají čínské konkurence a následného růstu cen ropy a jiných surovin. Čína sice „zodpovědně“ spolupracuje s IEA a v rámci bilaterálních energetických dialogů a přistoupila na rozšiřování své strategické ropné rezervy, USA však Pro detailní studii současných vztahů mezi ČLR a KLDR a příčiny jejich zhoršení viz Moore, „How North Korea Threatens China’s Interests: Understanding Chinese ‘Duplicity’ on the North Korean Nuclear Issue“. 731 175 nadále odsuzují čínský dovoz „rogue oil“ a další obchodní praktiky, které považují za nemorální. ČLR jedná jako „zodpovědný podílník“, když masivně investuje do vývoje nových „zelených“ technologií a do výstavby ekologických zařízení. Tento postup je však v první řadě poháněn zájmem snížit surovinovou závislost Číny. Nesoulad mezi americkými a čínskými zájmy se projevuje zejména ve sféře hospodářství a obchodu. Spojené státy tvrdí, že Čína nese vinu za americký deficit ve vzájemném obchodě, který je částečně způsoben „nezodpovědnými“ obchodními praktikami (uměle podhodnocený juan, nerespektování IPR aj.). V této oblasti se z již zmiňovaných důvodů čínská komunistická strana orientuje především na své vlastní ekonomické zájmy a americké výzvy k nápravě situace přijímá velmi neochotně. Peking sice postupně zhodnocuje svou měnu a otevírá svůj trh zahraničním investicím, nicméně z amerického pohledu jsou tyto kroky stále nedostatečné. Otázku lidských práv vnímá ČLR jako zasahování do „vnitřních záležitostí“ a každé setkání amerického prezidenta s Dalajlámou či zmínka o porušování lidských práv na území ČLR vyvolá ostře negativní čínskou odezvu. Analýza čínského jednání na pozadí Zoellickova konceptu odhaluje relativitu čínské „zodpovědnosti“. „Dvojakost“ čínského „zprostředkovávání“ v 6PT vede například Johna Tkacika z konzervativní Heritage Foundation ke konstatování, že Spojené státy jen „předstírají“, že jim účast Pekingu pomáhá.732 Čím více se však budou zájmy obou zemí přibližovat, tím více bude Čína Washingtonem označována za „zodpovědného podílníka“. Klíčovým bodem pro uplatňování konceptu je fakt, že jej Čína rovnou nezavrhla, ale naopak přijala jako součást bilaterálních vztahů s USA a vnímá ho také jako možnost, jak naplnit své vlastní zahraničněpolitické koncepty. Administrativa Baracka Obamy již nepoužívá Zoellickova názvosloví tak často jako administrativa Bushova, nicméně nepochybně pokračuje ve stejném duchu a usiluje o angažovanost Číny. Situaci mohou však změnit prezidentské volby v USA roku 2012 a rovněž očekávané předání moci nové, páté, generaci čínských komunistických vládců na podzim téhož roku. 732 Tkacik, „Hedging Against China“, 8. 176 Británie v úzkých: Britská obranná politika mezi světovými válkami Ondřej Svoboda Abstract The purpose of the thesis „Britain at Bay: British Defence Policy between the World Wars“ is to analyse the creation and application of defence policy of Great Britain and its Empire in the interwar period. The author tries to assess and interpret actions of individual government actors as well as actors outside the government. He argues that defence policy promoted by politicians, soldiers, and bureaucrats, was not always a mere result of rational reasoning. There were often cases of defending particular interests, decisionmaking influenced by emotions and misleading perception of the external world. One of the strongest limitations was Britain’s economic frailty which influenced the British grand strategy in eminent and key way during the examined period. It is well demonstrated on the shift from almost unilateral disarmament after the First World War to the immense armament just a few months before the Second World War. Great emphasis is also put on individual armed branches which bore the main burden of Britain’s and Imperial security. Therefore, it was important to pursue the internal development of the Army, Air Force and the Navy and their operational plans in which they had to deal with gradual emergence of three enemy powers at three different parts of the world. With regard to the complex approach in pursuing goals the thesis is classified as a case study. Keywords British defence policy, grand strategy, RAF, army, navy, Singapore, appeasement Úvod S vítězstvím v první světové válce stanula Velká Británie triumfálně na pomyslném vrcholu svých sil. Impérium se následkem zisku svěřeneckých území ještě více rozrostlo. Největší hrozba královskému námořnictvu, německé loďstvo, leželo na dně Scapa Flow a samotné Německo bylo na dně také. Stejně tak druhý velký imperiální rival, přestože válečný spojenec, Rusko, se utápěl v občanské válce a ztratil postavení velmoci. S rychlým odchodem Američanů a jejich následným izolacionismem se Velká Británie spolu s Francií staly prakticky jedinými opravdovými evropskými velmocemi. Na Dálném východě byla navíc Británie jištěna spojeneckou smlouvou s Japonskem. K optimismu nepochybně přispívala i nově ustanovená Společnost národů, díky níž se mohly mezinárodní spory řešit mírovou cestou. Britové se tak 177 mohli oprávněně cítit v „bezpečí“ a věnovat se tolik potřebné rekonstrukci poválečné společnosti a obnově země. Ale na jak dlouho? Povinností každé státní entity je zajistit svoje přežití po stránce politické a fyzické. Hlavním nástrojem je obvykle obranná politika. Ta však tvoří spojené nádoby s politikou zahraniční. V případě Velké Británie v meziválečném období však došlo k situaci, kdy se poválečný zájem historiků především soustředil na zahraniční politiku a po dlouhou etapu poválečných let opomíjel obrannou stránku věci. Snad i kvůli tomuto chybnému přístupu byla a stále je britská meziválečná zahraniční politika tak často odsuzována pod zjednodušující zkratkou „appeasementu“. Daná situace mě přivedla k myšlence napsání bakalářské práce, ve které budu moci obrannou problematiku vymezeného období prostudovat a vyložit. Protože se jedná o případovou studii ve sféře obranné politiky, rád bych ještě tento stěžejní pojem blíže specifikoval a nastínil některá teoretická východiska. Obranní plánovači vždy čelí mnoha nejistotám – nepřítel, příčina, čas a místo konfliktu jsou vždy faktory, ze kterých politika vychází, ale které nemůže nikdy s absolutní určitostí předpovědět. Rozsah výzvy, před kterou tedy stratégové stojí, spočívá především v uchopení celého kontextu hrozeb a použití dostupných prostředků proti nim. Na tomto místě se obranná politika dostává do těsné interakce s politikou zahraniční, kdy vůdčí státní představitelé pod vlivem domácích i zahraničních faktorů vytyčují, co je národním zájmem. Základním úkolem obranných plánovačů je minimalizace mylných předpokladů při hledání strategie a struktury vojenských sil. Zejména historická zkušenost, jistá míra představivosti a politická vůle umožňují formulovat správné odpovědi na bezpečností výzvy, kterým země čelí. Klíčem pro obrannou politiku je tak identifikace správných otázek a jejich řešení.733 Při podrobnějším studiu britské obranné politiky mezi světovými válkami vyvstávají otázky, na které se budu v této práci snažit najít odpovědi a skrz ně osvětlit i některé opomíjené aspekty appeasementu. K tomu mi pomůže i aplikace výše vytyčeného teoretického rámce. Primárním cílem je prozkoumat, nakolik byla obranná politika určována domácími činiteli. Atmosféra dvacátých let nutila politickou reprezentaci zabývat se především domácími problémy a důležitost zahraničněpolitických otázek klesala. Když poté ve třicátých letech jejich význam opět narůstal, čelili jim lidé, kteří na ně často nebyli svými zkušenostmi a schopnostmi kvalifikováni, nebo stále upřednostňovali řešení vnitropolitických problémů bez ohledu na zhoršující se postavení Velké Británie ve světě. S tím souvisí samotná povaha vůdčích osobností stojících v čele země během zkoumaných dvou dekád. Jaké bylo jejich zázemí a názory? S otázkou jejich vzestupu do nejvyšších pater britské politiky je nutné si uvědomit, že by to nikdy nebylo možné bez široké veřejné a stranické podpory, kterou musely mít vždy při svých rozhodnutích na paměti. Proto považuji za důležité věnovat 733 Colin S. Gray, Explorations in Strategy (Westport: Greenwood Publishing Group, 1996), 111–19. 178 prostor i zkoumání, nakolik veřejné mínění (ať už si pod tím představíme cokoli) a vnitrostranické názorové proudy v konzervativní, labouristické, popř. liberální straně ovlivňovaly obrannou politiku. GrafGraf č. 1 č.- Nejistoty plánování 1 Nejistoty při při obranném obranném plánování nepřítel příčina politika strategie čas místo Zdroj: volně upraveno z Gray, Explorations in Strategy, 111. Pro kompletní analýzu nelze opominout fakt, že obranná politika je výsledkem Zdroj: volně upraveno z Gray, Explorations in Strategy, 111. spolupráce civilních složek na straně jedné a jejich vojenských protějšků na straně druhé. Velká Británie měla v porovnání s jinými velmocemi tu výhodu, že pozice ozbrojených složek ve společnosti byla již několik století stejná – neexistence zvláštní Při podrobnějším studiu britské obranné politiky mezi světovými válkami vojenské kasty nezávislé na politické reprezentaci a s mocenskými ambicemi. Toto vyvstávají otázky, ovšem na kterépřinášelo se budu v této snažitjak najít a skrzníže ně osvětlit inferiorní postavení i svápráci úskalí, se odpovědi budu snažit prezentovat.i některé I přestoopomíjené na ozbrojených složkách zůstávalo břemeno odpovědnosti aspekty appeasementu. K tomuhlavní mi pomůže i aplikace výše za bezpečnost mateřských ostrovů a impéria a aplikování politických rozhodnutí vytyčeného teoretického rámce. do praxe, a proto se jim v práci dostává velkého prostoru. Pro vytvoření komplexPrimárním cílem je prozkoumat, nakolik byla obranná politika určována ního obrazu není možné rovněž pominout institucionální rámec, imperiální rozměr domácími Atmosféra dvacátých let nutila znovuvyzbrojením politickou reprezentaci zabývat se a pozoruhodnéčiniteli. posuny na ose mezi odzbrojením, a zbrojením. především domácími problémy a důležitost zahraničněpolitických otázek klesala. Když poté ve třicátých letech jejich význam opět narůstal, čelili jim lidé, kteří na ně často 179 184 Samotná struktura se již nabízí vymezeným časovým obdobím. Přesto by však aplikace čistě chronologického postupu nebyla vhodná, a proto jsem zvolil kombinovaný přístup, kdy se jednotlivé tematické kapitoly časově částečně překrývají, nebo se naopak částečně opožďují či předbíhají, ale vše se děje v užších časových mantinelech. Zvláštním rysem práce jsou dvě intermezza, tj. kapitoly zastřešující poměrně krátká období, pro která byly typické souběžné převratné procesy, jejichž tematický rozptyl byl příliš široký, ale byly natolik provázané, že jsem považoval za vhodné zvolit právě tuto formu. Rozbor literatury Vzhledem k tématu práce bylo poměrně obtížné získat přístup k primárním zdrojům, a proto je jejich užití poměrně omezené. K přístupu k vybraným dokumentům britské vlády jsem využil internetového portálu Národního archívu v Kew (The National Archives). Nesmírně zajímavým zdrojem se ukázaly stenografické záznamy z jednání Dolní sněmovny britského parlamentu, tzv. Hansard. Další a největší část primárních zdrojů tvoří deníky a paměti. Na ty jsem se vzhledem k povaze práce snažil klást velkou pozornost, protože umožňují vzácný, často až intimní náhled do uvažování relevantních osobností. Přesto je jejich použití, především v případě pamětí, dvousečnou zbraní a historik při práci s nimi musí být velice opatrný a přistupovat k nim kriticky. Co do obsahu i objemu informací přečnívají nad ostatními dva deníky vysokých armádních důstojníků polního maršála Ironsida a generála Pownalla.734 Psaní autobiografií a paměti je pro britské „vysloužilé“ politiky velice rozšířená činnost. Především bych ovšem vyzdvihl dvě knihy sira Samuela Hoara,735 jedné z klíčových figur meziválečné Konzervativní strany, a knihu lorda Chatfielda,736 který nejdříve zastával v královském námořnictvu ty nejvyšší funkce a s blížící se válkou byl Nevillem Chamberlainem povolán do vlády jako ministr pro koordinaci obrany. Z oblasti sekundární literatury bych v první řadě rád uvedl dosud výborné obecné dějiny meziválečné Velké Británie v monografiích Charlese L. Mowata a Alana J. P. Taylora.737 K radikální změně situace na poli historické literatury do- Roderick Macleod, Denis Kelly, eds., The Ironside Diaries 1937–1940 (Edinburgh: T. and A. Constable Ltd, 1962; Brian Bond, ed., Chief of Staff: The Diaries of Lieutanant-General Sir Henry Pownall. Volume One: 1933–1940 (London: Lee Cooper Ltd, 1972). 735 Samuel Hoare, Empire of the Air: The Advent of the Air Age. 1922–1929 (London: Collins, 1957); Samuel Hoare, Nine Troubled Years (London: Collins, 1954). 736 Alfred E. Chatfield, It Might Happen Again. The Navy and Defence. Volume II. (London: William Heinemann Ltd, 1947). 737 Charles L. Mowat, Britain between the Wars, 1918–1945 (London: Methuen&Col. Ltd, 1976); Alan J. P. Taylor, English History: 1914–1945 (London: Clarendon Press, 1965). 734 180 chází od sedmdesátých let, kdy byly otevřeny mnohé archívy,738 a v rámci zkoumání širších souvislostí appeasementu se zájem historiků obrací i na obrannou tématiku a o specializované studie již v dnešní době není nouze. Proto zde uvedu pouze ty nejreprezentativnější k jednotlivým ozbrojeným složkám a k dalším specifickým otázkám, se kterými se v průběhu práce vypořádávám, na správném místě upozorním. Problematice armády se věnují monografie Briana Bonda, Petera Dennise a Michaela Howarda.739 Podrobný náhled na námořnictvo poskytují zvláště studie Paula Haggieho a Lawrence R. Pratta.740 I poslední vojenská složka, letectvo, je pečlivě zkoumána, především v dílech Malcolma Smithe, Uri Bialera a Tami D. Biddleho.741 Výše uvedený nástin použitých zdrojů vytváří dojem, že k dané problematice v České republice nebyla napsána jediná tematicky blízká studie. Vyjma monografií věnujících se problematice „Mnichova“ a britské participaci na něm byla situace neutěšená až do vydání knihy Jiřího Ellingera v roce 2009, která je sice v první řadě zaměřena na zahraniční politiku Nevilla Chamberlaina, ale autor věnuje značnou pozornost i obranné problematice.742 Dvacátá léta Dědictví války První světová válka hluboce zasáhla do všech pomyslných oblastí existence britského impéria a lze konstatovat, že se Británie s jejími důsledky snažila vypořádat po většinu meziválečného období, někde úspěšněji, jinde méně úspěšně. Přesto byla pozice Británie v roce 1918 nezpochybnitelná a válečné úsilí britského impéria představovalo optimistické vyhlídky do budoucna. Vždyť na sklonku války plulo pod britskou vlajkou 61 bitevních lodí a 9 bitevních křižníků. Do nebe mohlo vzlétnout až 22 000 letadel, tehdy největší letecká síla na světě.743 738 Vládní archivní fondy byly zpřístupněny po rozhodnutí labouristické vlády Harolda Wilsona o zkrácení obvyklé lhůty utajení na 30 let. 739 Brian Bond, British Military Policy between the Two World Wars (Oxford: Clerendon Press, 1980); Peter Dennis, Decision by Default: Peacetime Conscription and British Defence 1919-39 (London: Routlege&Kegan Paul Ltd, 1972); Michael Howard, The Continental Commitment: The Dilemma of British Defence Policy in Era of the Two Worlds Wars (London: Ashfield Press, 1989). 740 Paul Haggie, Britannia at Bay: The Defence of the British Empire against Japan 1931–1941 (Oxford: Clarendon Press, 1981); Lawrence R. Pratt, East of Malta, West of Suez: Britain’s Mediterranean Crisis, 1936–1939 (Cambridge: Cambridge University Press, 1975). 741 Malcolm Smith, British Air Strategy between the Wars (Oxford: Clarendon Press, 1984); Uri Bialer, The Shadow of the Bomber: The Fear of Air Attack and British Politiccs 1932–1939 (London: Swift Printers Ltd, 1980); Tami D. Biddle, Rhetoric and Reality in Air Warfare: the Evolution of British and American Ideas about Strategic Bombing, 1914–1945 (New Jersey: Princeton University Press, 2002). 742 Jiří Ellinger, Neville Chamberlain. Od usmiřování k válce: britská zahraniční politika, 1937–1940 (Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 2009). 743 Correlli Barnett, The Collapse of British Power (Gloucester: Alan Sutton Publishing Ltd., 1972), 73. 181 Velikost ozbrojených sil takového rozsahu v mírových dobách však byla neobhajitelná a britská vláda, i s vědomím hrozivých válečných dluhů vůči Spojeným státům, přistoupila k radikální redukci. Výmluvným příkladem je rychlost, s jakou byla tří a půl milionová armáda „osekána“ na jednu desetinu během pouhých dvou let. Nejproslulejším symbolem těchto změn se stalo tzv. desetileté pravidlo, které bylo bez větších protestů schváleno v roce 1919 na návrh premiéra Davida Lloyda George.744 Jeho základem se stal předpoklad, že britské impérium se nebude účastnit žádné války příštích deset let a podle toho se měly upravit výdaje na obranu. Hledání úspor pokračovalo i v dalších letech a působení Výboru pro národní výdaje (Committee on National Expenditure) pod vedením sira Erica Geddese ukončené tzv. „Geddesovou sekerou“ představovalo další tvrdou ránu pro britské ozbrojené síly. Za této situace sáhl dokonce obvykle loajální první lord Admirality (ministr námořnictva) Leopold Amery se svým prvním námořním lordem Davidem Beattym k neobvyklému kroku – veřejné kritice vládní politiky v tisku.745 Vedle stavu veřejných financí se druhou překážkou, která omezovala obrannou politiku, stala pacifistická nálada veřejnosti. Po masakrech na západní frontě se v Británii více než kdy jindy ozývala protiválečná hesla, nejvíce snad: „Už nikdy více!“. Právě skončená válka se měla stát válkou poslední a tomu měla napomoci nově založená Společnost národů. Roky 1914–1918 sloužily i jako katalyzátor společenských změn. Pro dvacátá léta je charakteristický politický vzestup Labouristické strany. Je to však pouze jeden z viditelnějších posunů, ke kterým docházelo. Právě tato dekáda je dnes historiky identifikována jako opravdový konec dlouhé éry, ve které v britské politice rozhodovala úzká skupina vybraných aristokratů, kteří nebrali příliš vážně názory lidu na to, co je opravdový „národní zájem“, a také jako opravdový začátek doby, kdy většina populace považuje za důležité trvalé zlepšování sociálních služeb.746 Pokud se vezmou všechny tyto aspekty v úvahu, lze jen souhlasit, že mír se stal pro Británii nejdůležitějším národním zájmem, jak otevřeně přiznávalo tajné memorandum ministerstva zahraničních věcí z roku 1926: „Máme vše, co chceme – snad i více. Naším jediným cílem je udržet si to a žít v míru. ... Zachování rovnováhy sil a zachování statu quo jsou našimi vůdčími principy po mnoho desetiletí a bude tomu tak i nadále.“ 747 Británie byla „plně uspokojenou“ velmocí, která válkou nemohla nic získat, ale vše ztratit. A podle toho také jednala. 744 Keith Robbins, Appeasement (Oxford: Blackwell Publishers Ltd, 1997), 56; Taylor, English History, 230. 745 David Faber, Speaking for England. Leo, Julian and John Amery. The Tragedy of a Political Family (London: Pocket Books, 2007), 142. Srv. Paul Kennedy, The Realities behind Diplomacy: Background Influences on British External Policy 1865–1980 (London: Routledge, 1983), 257. 746 Paul Kennedy, Strategy and Diplomacy 1870–1945 (London: George Allen & Unwin, 1983), 29. 747 Alan Farmer, Britain: Foreign and Imperial Affairs 1919–1939 (London: Hodder Headline, 2000), 10. 182 Washingtonská konference Ekonomická slabost hrála klíčovou roli i ve vztahu k největším námořním rivalům, Spojeným státům a Japonsku. Zásada dvou přídí748 byla neudržitelná již před válkou a za současné situace bylo jasnější než kdykoli před tím, že se námořní strategie musí od základů změnit. Řešením admirality se stal standard jedné velmoci, tedy loďstvo natolik silné, aby se bylo schopno vypořádat s hrozbou největší konkurenční námořní velmoci. Byl zde ovšem „háček“, pokud by se objevilo vícero potenciálních protivníků, kteří by se navíc nacházeli na opačných koncích světa.749 Tyto obavy začaly brzy dostávat reálné obrysy. Ještě na imperiální konferenci v roce 1921 Lloyd George vyloučil, že staré mocnosti, tj. Německo, Rusko, Itálie a Francie, představují pro Británii hrozbu, a ujistil, že s velmocemi novými, tj. se Spojenými Státy a Japonskem, má impérium přátelské vztahy.750 Brzy poté však musel čelit klíčové volbě, neboť se ukázalo, že není možné mít přátelské vztahy s oběma pacifickými mocnostmi současně. Vláda i delegáti dominií se rozdělili na dva tábory – obhájce pokračování aliance s Japonskem a příznivce sblížení se Spojenými státy za cenu ztráty asijského spojence. Australský premiér Billy Hughes na konferenci prorocky varoval: „Podívejte se na mapu a položte si otázku, co by se stalo tou velkou červenou skvrnou táhnoucí se od Indie přes Austrálii po Nový Zéland, kdyby nebylo britsko-japonské smlouvy. Kolik z těchto území a částí našeho impéria by zbylo, kdyby Japonsko bylo neutrální? Kolik, kdyby bylo naším nepřítelem? Je jisté, že námořní moc impéria by nemohla zachránit Indii a Austrálii a zároveň zůstat dost silnou na to, aby zadržela Německo v Kanálu a Irském moři ...“ 751 Nakonec ale s blížící se konferencí ve Washingtonu převážil názor, že Dálný východ a tolik potřebné námořní prázdniny ve zbrojení, které by ulehčily rozpočtu, jsou neoddělitelné a osud britsko-japonského spojenectví byl zpečetěn. Tyto závěry potvrzuje i instrukce Výboru pro imperiální obranu pro britskou delegaci na blížící se konferenci, která začínala slovy: „Cílem delegace britského impéria je dosažení co nejtrvalejšího snížení výdajů na zbrojení...“ 752 Samotná konference Doktrína dbající o sílu britského námořnictva v takovém rozsahu, aby bylo schopno zajistit si převahu nad spojeným loďstvem druhé a třetí největší námořní mocnosti. 749 James Neidpath, The Singapore Naval Base and the Defence of Britain’s Eastern Empire. 1919–1942 (Oxford: Clarendon Press, 1981), 8. 750 William R. Louis, British Strategy in the Far East, 1919-39 (Oxford: Oxford University Press, 1971), 52. 751 Correlli Barnett, Bojujte s nepřítelem zblízka: Britské válečné námořnictvo za druhé světové války. I. díl (Praha: Paseka, 2006), 32. 752 Kenneth J. McDonald, „The Washington Conference and the Naval Balance of Power, 1921–1922“, in Maritime Strategy and the Balance of Power: Britain and America in the Twentieth Century, ed. John B. Hattendorf a Robert S. Jordan (London: The Macmillan Press Ltd., 1989), 225. 748 183 byla úspěchem. Tichomoří bylo téměř na jedno desetiletí stabilizováno a výstavba bitevních lodí byla zastavena až do poloviny třicátých let. Od tohoto momentu se admiralita soustřeďovala pouze na jednoho hypotetického protivníka, Japonsko. Již půl roku před cestou do Washingtonu, 2. května 1921, londýnská vláda dospěla k názoru, že Hong Kong je nebránitelný a rozhodla o vybudování námořní základny v Singapuru.753 Singapur byl ideálně položeným místem vůči Japonsku – dostatečně daleko, aby nebyl vystaven počátečnímu útoku, než dorazí hlavní loďstvo z Evropy, a zároveň dostatečně blízko pro následné vedení ofenzivních operací ve východních mořích.754 Nejistá budoucnost RAF V pádu Lloyda George lze určitě nalézt jistý paradox, že právě tento „vítěz války“ musel opustit premiérský úřad v důsledku nezvládnutí kritické situace na Blízkém východě při chanacké krizi, která přinesla vystřízlivění vnímání britské mocenské pozice ve světě. Za poznamenání pak stojí názor dlouholetého konzervativního poslance Roberta Boothbyho, že Chanak byl poslední momentem, kdy se Velká Británie postavila agresorovi před vypuknutím druhé světové války.755 Do premiérského úřadu po překvapivém vývoji v Carlton Clubu nastoupil Andrew Bonar Law, který se pustil do dalšího kola hledání úspor a možnou cestu viděl i ve snížení nadbytečných vládních úřadů. Samuel Hoare uvádí ve svých pamětech, že ve chvíli, kdy mu nový premiér nabídl křeslo ministra letectví, dostal současně také varování, že „tento post může být zrušen během několika týdnů ... nezávislé letecké síly a ministerstvo letectví stojí příliš mnoho ...“.756 Prvotním úkolem Hoara, náčelníka leteckého štábu leteckého maršála Hugha Trencharda i celého ministerstva tak bylo uhájit vlastní existenci. To nebylo vůbec jednoduché, protože obě starší ozbrojené složky, armáda a námořnictvo, argumentovaly, že existence RAF je zbytečná a omezené armádní a námořní letectvo by bylo plně dostačující. Za této vypjaté atmosféry boje o přežití začal Trenchard používat při obhajobě RAF extrémní a agresivní argumentaci. Ta vedla k vytvoření vzorce zveličování v leteckých kruzích a současně velice vágní letecké strategii.757 Vhodně byla použita „hrozba“ překvapivého leteckého útoku z Francie, která byla intenzivně diskutována v některých vládních kruzích na začátku dvacátých let. Pod jejím vlivem bylo rozhodnuto o vytvoření Metropolitního letectva o velikosti 52 perutí. Přestože vytyčené síly bylo dosaženo až o deset let později, RAF našlo svůj raison d’être. Neidpath, The Singapore Naval Base, 42. Vedle Hong Kongu a Singapuru bylo třetí zvažovanou variantou také Sydney. 755 Robert Boothby, I Fight to Life (London: Victor Gollancz Ltd, 1947), 28. 756 Hoare, Empire of the Air, 36. 757 Biddle, Rhetoric and Reality in Air Warfare, 69. 753 754 184 Strach z bombardování byl nicméně nadále posilován. V roce 1924 byl v utajení vytvořen Výbor pro opatření proti náletům (Air Raid Precautions Committee). Jeho zpráva, která se stala základním dokumentem pro tuto oblast na dalších dvanáct let, obsahovala hrozivé cifry. Letecký štáb odhadoval, že v první den leteckých útoku dosáhnou ztráty na civilním obyvatelstvu až 5 000 mrtvých, druhý den 3 750 a následující dny se počet obětí ustálí na 2 500 denně.758 Je samozřejmé, že vláda vzala zprávu výboru velice vážně a tyto přehnané odhady se staly důležitým faktorem v britském strategickém uvažování před druhou světovou válkou. „Stín bombardéru“ brzy nezaměstnával pouze mysl politiků a vojáků, ale stal se objektem fantastických úvah novinářů, spisovatelů a dokonce filmařů.759 Koloniální služba Jako bezprostřední důsledek versailleského uspořádání se britská armáda musela vypořádat se situací, kdy vojáci netvořili posádku pouze na početných místech v impériu, ale od roku 1918 byli rozmístěni na nových mandátních územích v Iráku a Transjordánsku a jako okupační armády v Porýní a Konstantinopoli. Pokud k těmto závazkům připočteme intervenci v ruské občanské válce a téměř válečnou situaci v Irsku (v červenci 1921 zde bylo vázáno 80 000 vojáků760), vznikala kritická situace, kterou potvrzuje varování náčelníka generálního imperiálního štábu polního maršála Henry Wilsona z června 1920: „Je extremním nebezpečím, že armáda Jeho Veličenstva, rozesetá po celém světě, není nikde silná, ale je všude slabá, a bez záloh, které by zachránily nebezpečnou situaci ...“ 761 Dlouhodobějším problémem se ukázala strategie kontinentálního závazku. Válečné zapojení do masových pozemních bitev na západní frontě se stalo terčem ostré kritiky ze dvou stran – pacifistů a obhájců „tradiční“ britské strategie. Kritici se nacházeli i ve vlastních řadách a mnozí důstojníci se tázali, zda nemohlo být vítězství dosaženo za nižších ztrát? V armádě tak rostla nová generace, která hledala chyby učiněné v zákopech a byla rozhodnuta se z těchto chyb poučit.762 Především díky nim se Británie poprvé ve své historii stala ve dvacátých letech vůdčí velmocí ve vojenském myšlení. Travis L. Crosby, The Impact of Civilian Evacuation in the Second World War (Worchester: Billing & Sons, 1986), 14. Celkové ztráty obyvatelstva z náletů za celou druhou světovou válku dosáhly 146 777 obětí. Bialer, The Shadow of the Bomber, 130. 759 Nejznámější je snad kniha H. G. Wellse, The Shape of Things to Come, která nastiňuje apokalyptickou vizi zhroucení společnosti pod náporem leteckých útoků. Kniha byla v roce 1936 zfilmována pod názvem Things to Come a dostalo se jí velké pozornosti. 760 Bond, British Military Policy, 18. 761 Ibid., 30. 762 Eric K. G. Sixsmith, British Generalship in the Twentieth Century (London: Arms and Armour Press, 1957), 163. 758 185 Ještě početnější skupinou ve velení armády byli důstojníci, kteří se po Velké válce těšili na návrat starých dobrých časů „pravé vojenské služby“ v koloniích, jež ve velké míře spočívaly ve sportovních a loveckých aktivitách. Obrovský vliv měla v tomto systému Indie. Ta před staletími změnila Británii z velmoci čistě námořní na velmoc kontinentální s 450 mil dlouhou severozápadní vojenskou hranicí s nutností neustálé připravenosti. Kvůli Indii Britové museli sledovat integritu Afghánistánu, Íránu a Tibetu se stejnou ostražitostí jako hranice Nizozemí, Belgie a Francie.763 Vzhledem k výše uvedenému není poválečný odvrat od Evropy až tak překvapivý. Roku 1922 po dlouhých jednáních zkrachoval plán anglo-francouzského spojenectví v době míru a vzájemné vztahy se naopak začaly prudce zhoršovat. S francouzskou okupací Porúří dokonce britský velvyslanec v Berlíně lord d’Abernon napsal: „Naléhavou otázkou byla bezpečnost, ne Francie před Německem, ale Německa před Francií.“ 764 Přestože stála Evropa až na druhém místě bezpečnostních priorit (prvním bylo impérium), v Londýně sílilo přesvědčení, že v krátkodobém měřítku – než získá Společnost národů potřebnou autoritu – se Británie musí aktivně vložit do problematických francouzsko-německých vztahů, aniž by to ovšem přineslo další zátěž pro omezené imperiální zdroje. Rýnský garanční pakt z října 1925 se tak stal ideálním, byť také povrchním řešením britských starostí a následující roky jsou oprávněně popisovány jako období iluze, že „v Evropě jde všechno dobře“.765 Komise a výbory Jedním ze specifických rysů britského vládního systému je pozice, kterou zastávaly a zastávají různé komise a výbory. Zvláště mezi světovými válkami lze identifikovat jejich výjimečné postavení. Nejvýznamnějším byl Výbor imperiální obrany (Committee of Imperial Defence, CID), který stál na pomyslném vrcholu pyramidy tvořené spletitou strukturou podřízených výborů a podvýborů. Pozice Výboru byla dána již jeho členy – předsedou byl premiér a dále zde zasedali kancléř pokladu, ministři zahraničních věcí, kolonií, pro Indii, letectva, války, první lord Admirality, stálý podtajemník ministerstva financí (z pozice ředitele Státní služby) a náčelníci štábů.766 CID tak plnil důležitou úlohu fóra, na němž se poprvé v britské historii kolem jednoho stolu pravidelně scházeli političtí a vojenští představitelé. Pomyslným ztělesněním tohoto uspořádání byl Maurice Hankey, který pracoval jako tajemník vlády i výboru. Barnett, The Collapse of British Power, 76. Citováno dle Anne Orde, Great Britain and International Security 1920–1926 (London: Swift Printers Ltd., 1978), 55. 765 Mowat, Britain between the Wars, 343. 766 Franklin A. Johnson, Defence by Committee. The British Committee of Imperial Defence, 1885–1959 (London: Oxford University Press, 1960), 222. 763 764 186 Tato struktura obranných institucí byla po většinu dvacátých let zpochybňována. Válka prokázala, že spolupráce vojenských složek, každé spravované vlastním ministerstvem, nevede k dobré spolupráci. Ve vládě i v parlamentu se diskutovalo o dvou variantách – vytvoření ministerstva obrany a posílení role CID.767 Celá záležitost byla nakonec svěřena v roce 1924 Podvýboru národní a imperiální obrany (Sub-committee on National and Imperial Defence). Jeho činnost se zpětně ukazuje jako nejdůležitější zkouška vztahů mezi obrannými institucemi mezi světovými válkami a finální doporučení znamenalo triumf CID, který si tak zachoval ústřední pozici v britské obranné mašinérii až do roku 1936.768 Jedním z klíčových bodů závěrečné zprávy se stalo institucionalizování podvýboru náčelníků štábů (Chiefs of Staff, COS), kteří se poprvé začali scházet už v době chanacké krize a Hankey následně navrhl, aby se tyto schůzky přeměnily v trvalé uspořádání.769 Skládal se z (většinou nepřítomného) premiéra, náčelníků štábů tří ozbrojených složek a nepostradatelného tajemníka Hankeyho. Tito muži nesli „individuální a kolektivní odpovědnost za podávání rad v obranné politice jako celku“.770 Bylo pravděpodobně nevyhnutelné, že náčelníci štábů začali spolupracovat až za dalších deset, ne-li patnáct let a teprve tehdy se COS stali integrálním a nepostradatelným prvkem celého obranného plánování britského impéria. Důvody se nehledají těžko – světová válka přivedla do čela ozbrojených složek dominantní osobnosti jako admirála Beattyho, leteckého maršála Trencharda a polního maršála Wilsona, kteří pod tlakem finančních úspor jen těžko hledali společnou řeč. Tyto okolnosti jen posilovaly dominantní postavení ministerstva financí. Vláda po většinu meziválečného období vždy slyšela více na argumenty úředníků ministerstva financí než vojáků (zvlášť pokud nebyli schopni nalézt ani společnou řeč), a tak se podíl národních zdrojů věnovaných na obranu pomalu zmenšoval. Ministerstvo financí jednalo o rozdělení těchto omezených zdrojů s každou vojenskou složkou odděleně při neexistenci ministerstva obrany a zasahovalo tímto způsobem přímo do vytváření i vykonávání obranné politiky. Další cestou byla účast zástupců ministerstva financí v rozličných výborech a podvýborech v rámci labyrintu systému CID. To jim umožňovalo získávat informace o vojenských požadavcích od prvotních úvah a najít jejich slabá místa pro jejich pozdější projednávání ve vládě, nebo naopak od počátku plánování upozorňovat na omezenost finančních zdrojů a ovlivňovat tak celou přípravnou fázi obranného plánování.771 767 William J. Philpott, „The Campaign for a Ministry of Defence, 1919-36“, in Government and the Armed Forces in Britain, 1856–1990, ed. Paul Smith (London: The Hambledon Press, 1996), 110–12. 768 Philpott, „The Campaign“, 122. 769 John Gooch, „The Chiefs of Staff and the Higher Organisation for Defence in Britain, 1904–1984“, in Hattendorf a Jordan, Maritime Strategy and the Balance of Power, 42. 770 Hastings L. Ismay, Memoirs of Lord Ismay (London: Heinemann, 1960), 51. 771 George C. Peden, British Rearmament and the Treasury: 1932–1939 (Edinburgh: Scottish Academic Press, 1979), 14, 26–31. 187 Starosti admirálů Rozhodnutí z května 1921 o vybudování námořní základny v Singapuru nemělo mít dlouhého trvání. Historicky první labouristická vláda pod vedením Ramsayho MacDonalda využila neshod vojenských expertů a 5. března 1924 zastavila přípravy výstavby. Však již dříve právě MacDonald mluvil o Singapuru jako o „kolosální pošetilosti“ a „divoké a zbytečné eskapádě“.772 Labouristické stanovisko však mělo ještě kratšího trvání než postoj předešlý a jakmile se po říjnových volbách dostali konzervativci opět k moci, zvrátili již v listopadu rozhodnutí předešlé vlády. Winston Churchill, Baldwinova překvapivá volba na kancléře pokladu, se však chopil příležitosti ušetřit a inicioval vyšetřování, nakolik je základna opravdu potřebná. Jeho úsporné tažení nepřímo podpořila neschopnost náčelníků štábů shodnout se na obraně základny („Air versus Guns controversy“), která rozdělila COS takřka na osm let a vedla téměř k jejich rozpadu.773 Podvýbor pro záležitosti Singapuru (Singapore Sub-Committee) se stal místem ostrých střetů nejen mezi obhájci a odpůrci pevnosti, ale i mezi obhájci samotnými. Bylo proto snad logickým vyústěním, že Churchill s názorem, že během života jeho i jeho dětí je nemyslitelný „pokus Japonska napadnout a kolonizovat Austrálii silou“,774 dosáhl omezení výstavby a celá základna tak byla s přispěním nedostatečné vůle následujících vlád dokončena až v roce 1938, kdy byly rozmístěny poslední dělostřelecké baterie. Než byla konzervativní vláda Stanleyho Baldwina opět vystřídána v roce 1929 labouristy, učinila několik rozhodnutí s dalekosáhlým významem. Churchill napotřetí775 téměř „uspěl“ v rozbití vlády, ve které zasedal, nad otázkou výdajů na námořnictvo a varoval Baldwina, že pokud budou požadavky admirality splněny, „sterilizují a paralyzují celou politiku vlády. Nebude zde nic pro daňového poplatníka ani pro sociální reformu“.776 Churchillova aktivita tímto ovšem neskončila a pod jeho vlivem bylo rozhodnuto rozvést desetileté pravidlo ad absurdum. Od ledna 1928 přestalo být pravidlo podrobováno periodickému kritickému hodnocení a začalo se prodlužovat automaticky. Slovy Hankeyho, „mírová budoucnost Anglie byla prodloužena s každým novým východem slunce ...“.777 Vláda pokračovala v úsporném kurzu i na mezinárodní scéně, kdy vystupovala velice vstřícně k různým odzbrojovacím návrhům. Tento postup vedl k ostrému varování prvního námořního lorda, že pokud vláda přistoupí na nižší počet než 70 Ian Hamill, The Strategic Illusion. The Singapore Strategy and the Defence of Australia and New Zealand (Singapore: Singapore University Press, 1981), 71. 773 Neidpath, The Singapore Naval Base, 91. 774 Hamill, The Strategic Illusion, 103. 775 Poprvé v roce 1909 byl Churchill ve prospěch jejich snížení. O čtyři roky později, 1913–1914, naopak kabinet přesvědčil o nutnosti jejich radikálního nárůstu. 776 Roy Jenkins, Churchill (London: Pan Books, 2002), 395. 777 Barry D. Powers, Strategy without Slide-Rule: British Air Strategy, 1914–1939 (London: Croom Helm Ltd, 1976), 169. 772 188 plavidel, „budeme mít nedostatečný počet křižníků k ochraně našeho obchodu ... a postavíme Velkou Británii do podřízeného postavení vůči Spojeným státům“.778 O čtyři roky později, jeho nástupce psal ve stejném duchu: „Zatímco jiné země v posledních letech zvýšily námořní výdaje, Britské společenství se smířilo s námořní silou, která je za určitých okolností zcela jistě nižší než síla nutná k udržení našich námořních komunikací v případě, že budeme zavlečeni do války. Ve zdrojích nezbytných k obraně, v modernizaci válečných lodí ... jsme pod úrovní ostatních velmocí ...“ 779 Kritické intermezzo I Když v květnu 1929 nastupoval MacDonald podruhé do premiérského úřadu, byly poválečné mírové uspořádání a dobrá vůle v mezinárodních vztazích na svém pomyslném vrcholu. Během následujících dvou let se situace radikálně změnila a „nadějný internacionalismus dvacátých let byl pryč“.780 Radikálním proměnám se nevyhnula ani vnitropolitická scéna. Světová hospodářská krize tvrdě zasáhla křehkou britskou ekonomiku, která se konečně vzpamatovala z poválečné deprese. Právě tento okamžik měl Hobsbawm na mysli, když napsal, že „mezi světovými válkami se z tradiční viktoriánské ekonomiky staly trosky“!781 Labouristická vláda se ocitla v situaci, se kterou se nebyla schopna vypořádat, ba dokonce ani najít vnitrostranickou shodu na dalším směřováním země v kritické chvíli. Události nabíraly rychlý spád a vše vyvrcholilo rozkolem strany nad otázkou rozpočtu. Předseda strany a premiér MacDonald, od nynějška zrádce pro většinu labouristů, se dohodl s vůdcem konzervativní opozice Baldwinem a vytvořili společně s liberály v srpnu 1931 tzv. Národní vládu. Následující měsíc Británie opustila zlatý standard a o pouhých několik týdnů později se konaly volby, které Národní vládě potvrdily silný „doktorský mandát“ na vyléčení britského hospodářství. Národní vláda neexistovala ještě ani měsíc a na Dálném východě vypukla krize nevídaných rozměrů a stabilita vybudovaná pro tento region na závěrech Washingtonské konference se rychle hroutila. Zjevná japonská agrese v Mandžusku si žádala ráznou reakci mezinárodního společenství, která se však nedostavila. Británie samotná zaujala velice obezřetný postoj při uplatňování sankcí. Stanovisko Londýna se příliš nezměnilo od roku 1924, kdy konzervativní vláda, Hankey, ministerstvo zahraničních věcí i vojenští představitelé uvědomující si rozsáhlé imperiální závazky nepřímo odmítli tzv. Ženevský protokol. Hankeyho názor je vypovídající za mnohé další, když byl přesvědčen, že aplikace sankcí by dopadla především na Británii, a to CAB 23/55, http://www.nationalarchives.gov.uk/cabinetpapers/themes/defence-policy–1919– 1932.htm (staženo 1. 5. 2011). 779 Barnett, Bojujte s nepřítelem zblízka, 48. 780 Mowat, Britain between the Wars, 413. 781 Citováno dle: Kennedy, Strategy and Diplomacy 1870–1945, 98. 778 189 by ji mohlo zatáhnout do konfliktů, které pro ni nebyly životně důležité a pro které byla špatně vybavena.782 Tento vývoj se měl stát temnou předzvěstí věku rozkladu mezinárodního řádu. Uvedené události z podzimu 1931 měly dalekosáhlejší význam, než si kdokoli v tehdejší době dokázal představit. Jednalo se o opravdový zlomový moment, který určoval podobu britské vlády a její politiky po dalších devět let. Byl to rok nástupu Národní vlády, jejíž dominance byla ukončena až katastrofálním norským tažením v roce 1940. První polovina třicátých let Konec ženevských nadějí Z dosavadního textu je patrné, že všechny poválečné britské vlády sledovaly z mnoha rozličných důvodů linii odzbrojení. Proto v Británii panovala velká očekávání se zahájením odzbrojovací konference v Ženevě 2. února 1932. Zhoršující se mezinárodní situace i nárůst militarismu však nepomáhaly už tak obtížným diskuzím, ve kterých se zejména střetával německý požadavek rovnosti s francouzským požadavkem bezpečnosti. Po určitém čase bylo očividné, že se obecná shoda nenajde, zvláště když londýnská vláda dala již dříve jasně najevo, že se na kontinentě odmítá angažovat nad rámec Locarna.783 Za těchto okolností se Britové především soustředili na otázku, jež dlouhodobě znepokojovala politiky i veřejnost – hrozbu vojenského letectva a leteckého bombardování. Britská delegace se postavila do čela pokusů zakázat je, ale brzy byly její cíle vnitřně podemílány RAF, které opět bojovalo o vlastní existenci. Již před zahájením konference náčelník leteckého štábu letecký maršál John Salmond varoval, že RAF je až páté největší letectvo světa a přitom je Británie extrémně zranitelná ze vzduchu: „Hlavní město je ve výjimečném slova smyslu srdcem, arsenálem a pokladnicí impéria ... je v něm a kolem něj soustředěna jedna třetina našeho národního bohatství,“ a současně je ovšem snadným cílem po patnáctiminutovém letu z kontinentu.784 O potřebě letectva se tak názory ministerstva zahraničních věcí a letectví zásadně rozcházely. Na stranu diplomatů se přidali i zástupci armády a námořnictva, ale Salmond vytáhl další trumf, když upozornil na klíčovou roli letectva v udržování pořádku uvnitř impéria. RAF se po celá dvacátá léta podílelo na efektivní správě kolonií na Blízkém a Středním východě a kvůli jedné „dohodě na papíře“ mělo být vše ohroženo? Po dlouhých diskuzích se Baldwin rozhodl odpovědět na tuto otázku Stephen Roskill, Hankey: Man of Secrets, Volume III, 1931–1963 (London: Collins, 1974), 27. Dick Richardson, „The Geneva Disarmament Conference 1932–1934“, in ed. Dick Richardson a Glyn Stone, Decisions and Diplomacy: Essays in Twentieth-Century International History (London: Routledge, 1995), 68. 784 Phillip S. Milinger, „Clliping the Bomber’s Wings: The Geneva Disarmament Conference and the Royal Air Force, 1932–1934“, War in History 6, č. 3 (1999): 306–30. 782 783 190 kladně. S ohledem na vývoj v Německu však přišlo rozhodnutí pozdě. Britské rozpačité působení na konferenci ukončil odchod německé delegace z jednání v říjnu 1933 na příkaz nové německé vlády Adolfa Hitlera. V červnu 1934 byla konference přerušena natrvalo. Je rovněž vhodné na tomto místě uvést, že Velká Británie se omezení vojenského letectva nevzdala a po zbytek třicátých let věnovala Národní vláda této otázce prominentní místo ve své agendě. Je to pochopitelné, když si uvědomíme, že pokud by bylo dosaženo zákazu vojenského letectva, britské impérium by se vrátilo do dob, kdy jeho srdce bylo prakticky nezranitelné a spojení s ostatními částmi říše závislé pouze na námořní moci. V jednáních s Německem na podzim 1938 o „leteckém paktu“ vyšlo plně najevo, nakolik je otázka pro Brity důležitá, když v rámci dohody quid pro quo byli ochotni vzdát se námořní blokády jako nástroje vedení války.785 Není třeba dodávat, že ani jedna iniciativa nakonec nebyla úspěšná. Na vlně pacifismu Krachu ženevské konference a pacifistické kritiky využila labouristická strana k útokům na vládu a k hraní „mírové karty“. Británie už od počátku dvacátých let pociťovala neobvykle silné pacifistické naladění veřejnosti. Patrné je to na nárůstu počtu členů podporujících Společnost národů – několik dní před uzavřením příměří čítaly jejich dvě skupiny 6 841 členů, v roce 1925 měla Unie pro Společnost národů samotná 255 469 a o dalších šest let později dosáhla svého vrcholu s členskou základnou okolo 950 000 lidí.786 Labouristická strana se pod vedením George Lansburyho připojila k takto naladěné veřejnosti na své výroční konferenci v roce 1932, kdy zavrhla myšlenky, že by se Británie účastnila války „kdekoli a kdykoli“. Takový byl oficiální postoj opozice Vlády Jeho Veličenstva k obranným záležitostem.787 A brzy jej Lansbury uvedl do praxe svým požadavkem, aby byly britské lodě a jednotky zcela staženy z Dálného východu s cílem zabránit třeba i náhodné srážce s japonskými jednotkami.788 Spíše svojí symbolikou než významem789 se stala slavnou rezoluce Oxfordské unie z února 1933, která britské veřejnosti oznamovala, že se univerzitní studenti 785 Uri Bialer, „‘Humanization’ of Air Warfare in British Foreign Policy on the Eve of the Second World War“, Journal of Contemporary History 13, č. 1 (1978): 79–96. Také po mnichovské konferenci vyjádřil Chamberlain naději na oživení jednání o zákazu leteckého bombardování a bral vážně předstíraný Hitlerův zájem o tuto otázku. Robert A. C. Parker, Chamberlain and Appeasement: British Policy and the Coming of the Second World War (Chippenham: The Macmillan Press Ltd, 1995), 185. 786 John Callaghan, The Labour Party and Foreign Policy: A History (Abingdon: Routledge, 2007), 69. 787 Arthur H. Booth, British Hustings 1924–1950 (London: F. Muller, 1956), 141. 788 Michael R. Gordon, Conflict and Consensus in Labour’s Foreign Policy 1914–1965 (Stanford: Stanford University Press, 1969), 65. 789 Srv. Martin Ceadel, Pacifism in Britain 1914–1945: The Defining of a Faith (Oxford: Clarendon Press, 1980), 127. 191 rozhodli nebojovat za žádných okolností za svého krále a zemi.790 Daleko důležitější se ukázaly říjnové doplňovací volby ve východním Fulhamu. Labouristický kandidát John Wilmot, mající ve svém programu rozpuštění armády a odzbrojení RAF, předvedl nevídaný obrat, když tento bezpečný konzervativní obvod získal, poté co téměř zdvojnásobil počet hlasů pro Labouristickou stranu z posledních voleb. Pro Národní vládu to však byl teprve začátek. Následné doplňovací volby v Kilmarnocku, Shiptonu, Rusholmu a Rutlandu a Market Harborough skončily vždy těžkou porážkou jejích kandidátů.791 Labouristická vláda s premiérem Lansburym se stávala s blížícími se volbami stále reálnější možností. Nejvlivnější muž Národní vlády Stanley Baldwin si uvědomoval vážnost situace, ve které se celá otázka obrany stávala „zmateným a vysoce emotivním tématem“.792 On sám byl čím dál skeptičtější ke Společnosti národů. Systém kolektivní bezpečnosti bez účasti Spojených států, Německa a Japonska hodnotil jako „perfektně neuskutečnitelný“ a sankce považoval za chybné.793 Současně se dostal pod vnitrostranický tlak. Na zasedáních konzervativní strany rostla podpora zbrojení a druhý muž ve straně, kancléř pokladu Neville Chamberlain, volal po prezentaci „pevného odhodlání posílit vojenskou pozici Británie a oslovit národ s obranným programem“.794 První kroky k nápravě V souvislosti s krizí v Mandžusku prohlásili náčelníci štábů ve svém výročním přehledu795 pro rok 1932 Hong Kong a Singapur za nebránitelné a celou oblast Dálného východu vystavenou japonské agresi. Jako hlavní viník bylo označeno desetileté pravidlo, když jej COS identifikovali jako původce „obecné neznalosti faktů a neoprávněného pocitu uspokojení“.796 Zpráva byla natolik přesvědčující ve svém pesimistickém hodnocení britské obrany, že vláda tajně797 23. března rozhodla o zrušení desetiletého pravidla. Nicméně bezprostřední efekt to nepřineslo – vždyť teprve před šesti měsíci bylo upuštěno od zlatého standardu a zemi tížily velké Mowat, Britain between the Wars, 422. Robert R. James, The British Revolution: British Politics 1880–1939, Volume II. (Cambridge: University Press, 1977), 260. 792 Martin Ceadel, „Interpreting East Fulham“, in By-Elections in British Politics, ed. Chris Cook, James Ramsden (London: The Macmillan Press Ltd, 1973), 131. 793 Booth, British Hustings, 161; Kenneth Young, Stanley Baldwin (London: Weindenfeld and Nicolson Ltd, 1976), 103. 794 John Ramsden, The Age of Balfour and Baldwin 1902–1940 (London: Longman, 1978), 342; Ellinger, Neville Chamberlain, 82. 795 Výroční přehledy vojenské pozice země ve světě byly COS připravovány pro vládu a CID od roku 1926 na základě pravidelného vyhodnocení bezpečnostních hrozeb prováděného ministerstvem zahraničních věcí. 796 Bond, British Military Policy, 95. 797 Rozhodnutí bylo zveřejněno až o celé čtyři roky později. 790 791 192 dluhy a nezaměstnanost! Za takové situace dominoval názor ministerstva financí, že „dnešní ekonomická a finanční rizika jsou zdaleka těmi nejzávažnějšími a nejnaléhavějšími, kterým země musí čelit“.798 Výmluvnou výpovědí tohoto postoje se stal rozpočet s nejnižšími výdaji na obranu za celé meziválečné období.799 Výroční zpráva pro rok 1933 se nesla v podobném, ne-li ještě pochmurnějším duchu, a dokonce i obhájci postupu ministerstva financí si začali uvědomovat, že ozbrojené síly brzy nebudou schopny zajišťovat ani elementární bezpečnost impéria. Generál Henry Pownall, zástupce Hankeyho v CID, si 19. května poznamenal do deníku: „Potíž je bez pochyby, že během posledních tří měsíců se celé centrum zájmů posunulo z Dálného východu (kde Japonsko má všechno, co chce, protože nikdo mu v tom nemůže bránit, teď ani v budoucnu) nejspíš do Evropy – k našemu starému příteli Německu s jeho ultranacionalistickou, šavlemi chrastící nacistickou vládou. A tak budeme trpět poplachy a vyrušeními po celém světě a jak jsme všude slabí, budeme postupně panikařit na severu, jihu, východě a západě.“800 Důsledkem tohoto vzrůstajícího uvědomování si vlastní slabosti byl v listopadu vytvořen Výbor pro vojenské požadavky (Defence Requirements Committee, DRC). Jeho členy se stali náčelníci štábů801, stálý podtajemník ministerstva zahraničí Robert Vansittart, stálý podtajemník ministerstva financí Warren Fisher802 a nezbytný Maurice Hankey. Důležitost DRC je pro start a směřování britského zbrojení nezpochybnitelná, na rozdíl od interpretace jeho průběhu a závěrů. 803 Vzhledem k omezenému rozsahu práce se spokojím převážně s konstatováními obecně přijímaných soudů. Je až překvapivé, že na většině zasedání výboru to byla především „byrokratická aliance“ Vansittarta a Fishera, která se chovala alarmisticky. Generál Pownall, který se účastnil, si zapsal: „Je s podivem, jak právě náčelníci štábů byli ve všech otázkách tím zmírňujícím vlivem ve výboru. Civilisti, jejichž předpokládanou linií bylo držet Howard, The Continental Commitment, 97–98. Taylor, English History, 364. 800 Bond, Chief of Staff, 16. 801 Ve složení: předseda COS a první námořní lord Ernle Chatfield, náčelník generálního imperiálního štábu Archibald Montgomery-Massingberd a náčelník leteckého štábu Edward L. Ellington. 802 Mající Wattem připisovanou pozici „neoficiálního ministra obrany“. Donald C. Watt, Personalities and Policies. Studies in the Formulation of British Foreign Policy in Twentieth Century (London: Longmans, 1965, 103. V této souvislosti je zajímavé, že podobnou pozici si ve svém deníku nárokoval i Chamberlain: „Prakticky jsem převzal řízení obranných požadavků země ...“. Keith Feiling, The Life of Neville Chamberlain (London: Macmillan & Co., 1946), 258. 803 Ellinger, Neville Chamberlain, 56–59; Keith Neilson, „The Defence Requirements Sub-Committee, British Strategic Foreign Policy, Neville Chamberlain and the Path to Appeasement“, English Historical Review 118, č. 477 (2003): 651–84. 798 799 193 nemožné požadavky ozbrojených sil na nízké úrovni, byli souvisle tou alarmistickou skupinou žádající rychlejší a mohutnější zbrojení.“804 Pro oba podtajemníky byly také charakteristické silné germanofobní a antiamerikanistické postoje, které se promítly do výsledné zprávy. Ta je často označována za přelomový bod v britské meziválečné obranné politice, protože představuje první reálné kroky k nápravě stavu ozbrojených sil. Mezi jinými byla dána priorita dokončení Singapuru a expedičním silám, které měly zajistit integritu Nizozemí a Belgie, jež „je pro nás životně důležitou, abychom získali hloubku v obraně Londýna“. 805 Jako základní potenciální protivník bylo identifikováno Německo, 806 které získalo postavení dlouhodobé primární hrozby v britských očích poprvé od první světové války, nicméně Dálný východ si zachoval status hlavního strategického nebezpečí ke spokojenosti admirála Chatfielda. Až na druhém místě skončila Evropa a na třetím Indie. Vláda a především Chamberlain už tolik se závěrečnou zprávou DRC spokojení nebyli. Kancléř pokladu vnímal jako nejvyšší hrozbu německé letectvo, a tak požadoval, aby došlo ke změně priorit – Německo musí dostat přednost před Japonskem i v krátkodobém horizontu a RAF před ostatními složkami. Náčelníci štábů argumentovali, že Němci nemohou tak rychle zbrojit a že letecké údery nemohou být natolik účinné, jak předpokládala zpráva Výboru pro opatření proti náletům z roku 1925. 807 Tyto námitky Chamberlain neakceptoval. Řešením pro něj bylo soustředění se na letectvo a námořnictvo a omezení armády na imperiální povinnosti. První linií obrany se tak mělo stát RAF, které muselo dostat i více financí. Je více než pravděpodobné, že jeho návrhy měly i politické pozadí. Jakákoli zmínka o intervenci v Evropě by nebyla přijata pacifistickou veřejností, která se současně nejvíce obávala právě leteckých útoků. Nakonec Chamberlain s podporou Fishera a dalšího vlivného člena Národní vlády Johna Simona převážně uspěl. Navrhované výdaje na armádu byly sníženy na polovinu, modernizace bitevních lodi byla odložena a omezené zdroje se nasměrovaly do vybudování letecké obrany Británie. COS mohli vládní rozhodnutí pouze zklamaně okomentovat jako „unilaterální ozbrojení jediné ozbrojené složky“. 808 Mnohem otevřenější byl k Chamberlainovi ve svém deníku Pownall: „Je pod dojmem toho, že se může jít do války s omezeným závazkem, např. leteckým, a odstřihnout Bond, Chief of Staff, 38. Bond, British Military Policy, 197–98. 806 Vansittart razil zásadu, že „musíme na prvním místě udržet mír v Evropě, to by hodně pomohlo udržet situaci na Dálném východě“. William P. Crozier, Off the Records: Political Interviews, 1933-43 (London: Hutchinson, 1973), 23. 807 Smith, British Air Strategy, 135–37; Bialer, The Shadow of the Bomber, 57. 808 Watt, Personalities and Policies, 107. 804 805 194 veškerý příspěvek na zemi. Smrtelně nebezpečné. Za takové strategické myšlení by se stydělo i dítě na základní škole.“809 Neilson v Chamberlainově „překroucení“ doporučení výboru vidí i následně rychle se zhoršující postavení královského námořnictva ve světě. Tato admiralitou úzkostlivě vnímaná slabost podle něj nakonec vedla k Anglo-německé námořní dohodě a zoufalým pokusům o zajištění mezinárodní shody nad pokračováním omezení námořního zbrojení. 810 Důležité však bylo, že v roce 1934 se znovuvyzbrojení stalo oficiální politikou a od následujícího roku bylo pomalu uváděno v život. Rozcházející se pohledy Jednání a závěry DRC i jejich následná politická modifikace hodně napovídaly o tom, jak vnímají a interpretují bezpečnostní rizika impéria jednotliví mocenští hráči ve Whitehallu. Už tak složitý proces vytváření obranné politiky ztěžoval po krizi roku 1931 zesílený hlas ekonomických ministerstev – financí, obchodu, zemědělství a práce – která ohrožovala vedoucí úlohu ministerstva zahraničních věcí ve vytváření zahraniční politiky. Jako výmluvný příklad může posloužit střet mezi Chamberlainem a Vansittartem nad zprávou DRC. Přestože se oba muži shodovali ohledně primární německé hrozby, každý viděl naprosto odlišnou cestu, jak jí čelit. Vansittart byl přesvědčený zastánce politiky rovnováhy sil, pro kterou spatřoval jako nutný předpoklad přímé zapojení Británie do evropského dění s pomocí silných expedičních sil. Kancléř pokladu naopak věřil, že není vůbec potřeba budovat početná pozemní vojska, pokud RAF bude natolik silné, aby Němce i od pouhé myšlenky agrese dostatečně odradilo. 811 Raynolds proto není daleko od pravdy ve svém rámcovém závěru, že „britská politika mezi léty 1934 a 1936 může být popsána jako hledání anglo-německé entente podpořené efektivní leteckou bombardovací silou schopnou působit jako odstrašující faktor“. 812 Příznačný na daném příkladě je i fakt, že diskuze byla z obou stran vedena civilisty. Náčelníci štábů, přestože dosáhli na začátku třicátých let výrazných úspěchů jako zrušení desetiletého pravidla nebo vytvoření DRC, byli stále vnitřně rozpolcení v otázkách společné strategie a vojenských priorit v případné válce s Japonskem či Německem. 813 Tři ozbrojené složky tak čelily dvěma (a od roku 1935 třem) hrozbám na různých místech ve světě, a navíc každá s vlastním válečným plánem. Mnohdy neBond, Chief of Staff, 42. Neilson, „The Defence Requirements Sub-Committee“, 651–84. 811 Brian J. C. McKercher, „The Foreign Office, 1930–1939: Strategy, Permanent Interests and National Security“, in The Foreign Office and British Diplomacy in the Twentieth Century, ed. Gaynor Johnson (Abingdon: Routledge, 2005), 96–97. 812 David Reynolds, Brittania Overruled: Power and Policy in the 20th Century World (London: Longman, 2000), 124. 813 Bond, British Military Policy, 210–12. 809 810 195 vyřešené doutnající spory nabíraly opět na síle s rostoucím mezinárodním napětím a naléhavostí činit rozhodnutí. Pro armádu se jevila bezpečnost Belgie a Nizozemí jako klíč k obraně samotné Británie. Proti tomu protestovalo ministerstvo letectví, které za podmínku přežití vidělo leteckou sílu a armádní názor považovalo pouze za prostředek k posílení pozic ministerstva války v boji o peníze. 814 Druhou „válečnou frontu“ vedlo RAF na chodbách Whitehallu s admiralitou. Nebyla to pouze „Air versus Guns controversy“, ve které si letci nárokovali hlavní odpovědnost při obraně Singapuru a zpochybňovali účinnost pozemních baterií chránících pevnost. Stejným způsobem Trenchard a jeho následovníci začali zpochybňovat bitevní lodě, „svaté modly“ většiny admirálů, a snažili se přesvědčit odpovědné politiky, že ve věku letadel jde o zastaralé zbraně. Spor vyvrcholil založením Výboru pro bitevní lodě (Capital Ship Committee), který nakonec finální rozhodnutí ve prospěch RAF neučinil. Značně tomu přispěla i přesvědčivá argumentace admirála Chatfielda: „Jestliže znovuvybudujeme bitevní loďstvo a utratíme v tom miliony, a pak přijde válka a letci mají pravdu ... naše peníze budou z velké části vyhozeny. Ale pokud je znovu nepostavíme a přijde válka a letci se mýlí a nebudou schopni zničit nepřátelské bitevní lodě ... pak ztratíme britské impérium.“815 Z uvedeného lze vyvodit závěr, že se náčelníci štábů nedokázali shodnout ani na velké strategii ani na množství a použití vlastních zbraní. Situaci však ztěžoval názorový nesoulad i v otázce, jakých zbraní by použily nepřátelské velmoci. Odpovídaje na dotazník týkající se pravděpodobné podoby války s Německem, první námořní lord prorokoval klasické střetnutí velkých bitevních loďstev, ze kterých vzejde vítěz, 816 náčelník generálního imperiálního štábu očekával, že německé letectvo bude použito na podporu postupujících armád, a náčelník leteckého štábu vyslovil předpoklad, že Němci zaujmou vůči Francii obranné postavení a použijí letecké síly k překonání jejích připravených opevnění. 817 Kritické intermezzo II Od února do června 1935 v zemi probíhalo „neoficiální referendum“, které zjišťovalo postoj britské veřejnosti ke Společnosti národů, kolektivní bezpečnosti, odzbrojení a uplatňování sankcí. Celé hlasování bylo organizováno Unií pro Společnost národů a setkalo se s velkou odezvou u Britů, kterých se zúčastnilo přes jedenáct milionů. Smith, British Air Strategy, 94; Bialer, The Shadow of the Bomber, 41. Chatfield, It Might Happen Again, 99. 816 Pozoruhodný názor, pokud se vezme v úvahu zkušenost první světové války. 817 Gooch, „The Chiefs of Staff“, 43. 814 815 196 Uprostřed této „Ligománie“818, vydala vláda Bílou knihu o obraně. Jednalo se o opatrný krok, ve kterém Národní vláda poprvé předstoupila před veřejnost s varováním, že zhoršující se bezpečnostní situace nutí Británii ke zvýšení určitých obranných výdajů. Zvláště byl kladen důraz na citlivou otázku letectva. Přesto na tyto umírněné plány reagovala Labouristická strana slovy jednoho ze svých představitelů Herberta Morrisona ostře: „Toryismus, jak jej reprezentuje Národní vláda, se navrátil ke své historické úloze jako strana militaristická a agresivního zbrojení.“819 Hraní „mírové karty“ je zjevné i ve volebním programu strany, který vládu obviňoval z přímého zhoršování mezinárodní situace jejím zbrojním programem. 820 Přesto labouristé nebyli v otázce obrany země jednotní a výstižná je Gordonova charakteristika: „Čím rychleji se mezinárodní situace zhoršovala, tím hlouběji se strana potápěla do vnitřních sporů.“821 A mezinárodní situace se zhoršovala opravdu rychle. Hitler v odpověď na Bílou knihu oznámil existenci Luftwaffe a znovu zavedl brannou povinnost, červnová námořní konference v Londýně skončila bez reálných výsledků a rostoucí agresivita fašistického režimu v Itálii vyvrcholila červencovým útokem na Habeš. Při přípravě volebního programu Národní vlády se ocitl Baldwin ve velice svízelné situaci. Na jedné straně očividně pacifistické postoje veřejnosti a obviňování z militarismu a závodů ve zbrojení z opozičních lavic. Na straně druhé kritika z nitra Konzervativní strany a odpovědnost za bezpečnost impéria. Baldwin se nakonec ukázal jako zkušený politik, když si sám osvojil platformu kolektivní bezpečnosti a Společnosti národů jako svojí vlajkové lodi v zahraničněpolitických předvolebních debatách. Kapitoly „Společnost národů“, „Mír a obrana“ a „Omezení zbrojení“ tak nalézáme na prvním místě volebního programu. Lze se tam dočíst, že „Společnost národů zůstává základním kamenem britské zahraniční politiky“ a rovněž že „obranný program bude přísně omezen na požadavky sloužící k zajištění bezpečnosti země a impéria a k naplnění našich závazků vůči Společnosti“. 822 Tento postup, kdy Baldwin došel k závěru, že pacifismus nelze porazit, ale místo toho jej „zajal“, 823 se vyplatil a ve volbách, které se ukázaly být posledními do července 1945, si Národní vláda (ve které již konzervativci začali naprosto dominovat) udržela pohodlnou většinu. Pravděpodobně i vlivem této předvolební taktiky pronesl 12. září ministr zahraničních věcí Hoare v Ženevě projev, který se do toho okamžiku od předstaSpolečnost národů v anglickém jazyce – the League of Nations. Hoare, Nine Troubled Years, 131. 820 Labour Party, The Labour Party’s Call to Power. Labour Party General Election Manifesto, 1935, http://www.labour-party.org.uk/manifestos/1935/1935-labour-manifesto.shtml (staženo 22. 3. 2011). 821 Gordon, Conflict and Consensus in Labour’s Foreign Policy, 45. 822 Conservative Party, A Call to the Nation. Conservative Party General Election Manifesto, 1935, http:// www.conservativemanifesto.com/1935/1935-conservative-manifesto.shtml (staženo 22. 3. 2011.) 823 Ceadel, Pacifism in Britain, 135. 818 819 197 vitele ostrovní velmoci nečekal. Jasně v něm byla proklamována důvěra v kolektivní bezpečnost a britská vůle ji naplňovat. Bohužel zůstalo pouze u slov a realpolitik v podobě Hoare-Lavalova paktu vyvolala bouři rozhořčení mezi veřejností i v parlamentě, která donutila ministra rezignovat a na jeho místo nastoupil mladý a oblíbený politik Anthony Eden, jenž pod Hoarem zastával funkci ministra pro Společnost národů, a byl proto ideálním kandidátem pro roli Baldwinovy „idealistické kouřové clony“. 824 Druhá polovina třicátých let Potíže ve Středomoří S Itálií se vždy počítalo jako se spřátelenou, nebo dokonce spojeneckou velmocí. Pouze přesun italských divizí k rakouským hranicím zabránil Anschlussu již v roce 1934 a streská fronta představovala pro britské diplomaty nejlepší možný způsob omezení německých ambicí. Britský postup na půdě Společnosti národů během habešské války však nevyhnutelně vedl ke kolizi se středomořskou velmocí. Při zpětném pohledu je dnes až nepochopitelné, že při diskuzích o dvojité německé a japonské hrozbě, které ve vládě probíhaly déle než dva roky, neproběhla žádná serioznější úvaha ohledně možné konfrontace s nevyzpytatelnou Itálií. Přitom Británie byla vzhledem ke svým zájmům a pozicím středomořskou velmocí par excellence! Přestože již před habešskou válkou COS varovali před situací, že by Británie musela sama vykonávat politiku Společnosti národů, Britové byli vývojem událostí „přistiženi se staženými kalhotami“, jak přiznal Pownall. Protiletadlová munice na lodích britského středomořského loďstva stačila pouze na jeden týden bojů a jediný válečný plán pro Středomoří se věnoval bezpečnosti Suezského průplavu před japonskou sabotáží. 825 Vláda obávající se vojenského střetnutí dokonce uvažovala o vyslání celé domácí flotily do Středomoří, ale alespoň Chatfield si v kritickém momentu zachoval chladnou hlavu a postavil se proti. „Velmi zajímavý příklad toho, jak vojáci dokáží mírnit politiky,“ poznamenal si opět neocenitelný svědek Pownall. Nicméně i admiralita byla pro preventivní posílení středomořského loďstva a z Dálného východu stáhla celkem deset lodí. Následkem toho čelily v čínských vodách japonskému císařskému námořnictvu pouze jeden starý křižník a čtyři torpédoborce. 826 Příslovečnou poslední kapkou se pro královské námořnictvo stala remilitarizace Porýní. V době, kdy pozornost celého světa byla soustředěna na Africký roh a vody Středozemního moře, Němci porušili další klíčový článek mírové smlouvy. AdmiTaylor, English History, 421. Bond, Chief of Staff, 78; Pratt, East of Malta, West of Suez, 12. 826 Arthur J. Marder, From the Dardanelles to Oran: Studies of the Royal Navy in War and Peace, 1915–1940 (London: Oxford University Press, 1974), 69–72. 824 825 198 ralita si uvědomila, že rozpoutání války s Německem by za současných okolností znamenalo kritický nedostatek plavidel k zajištění domácích vod, a podobné nesnáze trápily i velení armády a letectva, pro které to znamenalo další rozptýlení omezených zdrojů. 827 V Londýně rostlo přesvědčení, že je nutné urychlit znovuzbrojení. Skončila také Společnost národů. Konflikt naplno odhalil její slabiny a neschopnost udržet, nebo i prosadit mír. Britští důstojníci kolektivní bezpečnosti nikdy nevěřili, protože byla založena pouze na „víře a naději“. Roztržka s Itálií nejen Chatfieldovi dokázala, že „kolektivní bezpečnost se ukázala být pouze rajským snem ...“. Výjimečně shodný závěr vyvodil i Chamberlain, který si zapsal do deníku: „Společnost selhala v zastavení války nebo ochraně oběti, a tudíž demonstrovala neúspěch kolektivní bezpečnosti tak, jak byla chápána.“828 Přestože britská strategie ve třicátých letech stále více soustřeďovala omezené zdroje proti Německu a snažila se vyvolat alespoň dojem imperiální moci na Dálném východě. Kvůli habešské krizi narůstal tlak na posílení obrany na Blízkém východě z důvodů prestižních i bezpečnostních, jak se zvyšoval počet italských jednotek v Libyi. Ve světle nové nepříznivé strategické reality si Velká Británie i Egypt uvědomily, že vzájemný vztah musí být založen na nové bázi. Jednání, ve kterých se střetávaly britské zájmy s egyptskou suverenitou, nakonec v srpnu 1936 vyústila ve spojeneckou dohodu. Jen o čtvrt roku později ve stínu italského podpisu Paktu proti Kominterně bylo rozhodnuto o posílení protiletecké obrany Egypta dokonce na úkor obrany Britských ostrovů. Od této chvíle se Itálie ocitla na seznamu potenciálních protivníků a v Londýně museli čelit třem dimenzím imperiálních a strategických obtíží, které byly navzájem spojenými nádobami, jak potvrzuje Parker na příkladu vzájemného působení Středomoří a Dálného východu: „Čím horší byly vztahy s Japonskem, tím důležitější byly vztahy s Itálií.“829 Armádní omezení Jak již bylo zmíněno dříve, armáda se ve dvacátých letech s úlevou i radostí navrátila k plnění imperiálních povinností v koloniích. To plně odpovídalo sociálnímu zázemí britského důstojnického sboru, jenž byl konzervativní a zaměřený na udržování britské moci ve světě. Přitom jeho postavení v Evropě bylo do značné míry výjimečné – jeho společenské pozice byly zachovány a přes rozšířený antimilitarismus a pacifismus nezpochybněny, byl navíc integrován do vládního systému skrz CID. Tento konzervatismus měl však i svoje stinné stránky. Mnoho vysokých důstojníků 827 Marder, From the Dardanelles to Oran, 95; Steven Morewood, The British Defence of Egypt 1935–1940: Conflict and Crisis in Eastern Mediterranean (Abingdon: Frank Cass, 2005), 46. 828 Chatfield, It Might Happen Again, 90; Feiling, The Life of Neville Chamberlain, 295. 829 Bond, British Military Policy, 266; Ian S. O. Playfair, The Mediterranean and Middle East. Volume I: The Early Successes against Italy (London: Her Majesty’s Stationery Office, 1954), 10; Haggie, Britannia at Bay, 120; Parker, Chamberlain and Appeasement, 107. 199 odmítalo zavádění nových vojenských technologií a postupů. Jako produkty britské vyšší společnosti konce 19. století oceňovali více dobré chování a odvahu než chytrost a ambice. Rovněž principy moderní války jako mobilitu, koncentraci a překvapení viděli prizmaty své formující doby. 830 Nejviditelnějším příkladem je mechanizace. Tato kombinace mobility a palebné síly představovala hrozbu pro tradiční armádní rovnováhu mezi kavalerií, dělostřelectvem a pěchotou. 831 Přesto bylo progresivní křídlo natolik aktivní, aby již v roce 1927 proběhla na Salisburské pláni série cvičení malé mechanizované jednotky, prvního zárodku obrněných sil na světě. 832 Nicméně kupříkladu Rudyard Kipling po zhlédnutí právě jednoho takového cvičení vyslovil názor, který pravděpodobně sdílela většina tehdejšího důstojnického sboru, když napsal: „Smrdí to jako garáž a vypadá jako cirkus.“833 Druhým, ještě konzervativnějším rysem britské armády, byla její struktura, jež se rozdělovala do tradičních pluků, které se vyznačovaly silnou kolektivní identitou. Často se říkalo, že „britská armáda neexistuje a ve skutečnosti se jedná pouze o volnou federaci vojenských kmenů“. 834 O obtížích prosadit změny i z nejvyšších míst svědčí působení polního maršála George Milna ve funkci náčelníka generálního štábu v letech 1926–1933. Přestože nastoupil do vrcholného postu s reformním zápalem, za celých sedm let nedokázal kvůli finančním omezením a konzervativním kolegům v Armádní radě (Army Council) dosáhnout výraznější modernizace. Od jeho odchodu se následně mezi listopadem 1933 a zářím 1939 vystřídali na vedoucím postu dva polní maršálové a jeden generál a tyto časté změny jen ztěžovaly pozici generálního štábu v artikulaci armádních názorů a zájmů. 835 Tato diskontinuita ve vedení také přispívala k rostoucí nejistotě nad opravdovou rolí britské armády. Nepanovala zde žádná shoda a chybělo i politické vedení. Na ministerstvo války bylo dlouho pohlíženo jako na „politický hřbitov“836 a mini830 Donald C. Watt, Too Serious a Business: European Armed Forces and the Approach to the Second World War (London: Maurice Temple Smith Ltd, 1975), 45; David French, The Raising of Churchill’s Army (Oxford: Oxford University Press, 2000), 17. 831 Dennis, Decision by Default, 15. 832 Přesto neměla Británie až do roku 1937 jedinou tankovou divizi. Nejkomplexnější vysvětlení nabízí nejspíše Watt, který vidí důvody britského nezdaru v přijetí tankových zbraní v otázce financí, extrémních požadavků obhájců tanku, odrazu elitní pozice, kterou zastávali důstojníci kavalerie v armádní společnosti, a především v odporu civilistů, pro které byl tank zbraní pro vedení války na kontinentě. Watt, Too Serious a Business , 81. 833 Basil Henry Liddell Hart, The British Way in Warfare (London: Faber & Faber, 1932), 210. 834 Anthony J. Trythall, J. F. C. Fuller, „Staff Officer Extraordinary“, in The British General Staff: Reform and Innovation, c. 1890–1939, ed. David French a Brian H. Reid (London: Frank Cass Publishers, 2002), 143. 835 Sixsmith, British Generalship, 175; John P. Harris, „The British General Staff and the Coming of War, 1933–1939, in French a Reid, The British General Staff, 175. 836 David Dilks, „‘The Unnecessary War’? Military Advice and Foreign Policy in Great Britain, 1931– 1939“, in General Staffs and Diplomacy before the Second World War, ed. Adrian Preston (London: Croom Helm, 1978), 110. 200 stři postrádali potřebnou dynamiku, intelekt a vůli. Když už byla taková osobnost v podobě lorda Halifaxe v červnu 1935 jmenována, jednalo se pouze o pětiměsíční „dohled“ nad problémovým a veřejností neoblíbeným ministerstvem před volbami. Halifax ve skutečnosti v této funkci dokonce zpochybňoval potřebnost urychlit znovuzbrojení: „Máme opravdu posuzovat situaci tak vážně, že všechno musí ustoupit vojenské rekondici našich ozbrojených sil?“837 Prvního opravdového zastánce ve vládě získala armáda až v osobě Duffa Coopera, jehož úspěchy jsou ale více než sporné838 a který byl raději v Chamberlainově vládě přesunut do admirality. Začátky znovuvyzbrojování i zbrojení Závěry Výboru pro vojenské požadavky, i jeho politické modifikace, vedly k položení základů znovuvyzbrojovacích programů, které se v atmosféře finančních omezení rozbíhaly velice pomalu. Oficiální historie britské válečné výroby přiznává, že „počáteční fáze bývají většinou skromné, ale v historii britského znovuzbrojení je výchozí etapa nejen skromná, ale také velice dlouhá, utvářející se v letech 1934 a 1935, leč až do přelomu let 1938 a 1939 zůstávalo znovuvyzbrojovací národní úsilí v rozsahu, který by se dal popsat jako mírový“. 839 Zhoršující se mezinárodní situace vedla k opětovnému ustanovení Výboru pro vojenské požadavky, který dostal za úkol zhodnotit stav obrany ve světle zvýšených hrozeb a přichystat plán vojenské připravenosti do roku 1939 bez finančních omezení. Tento požadavek vyústil 11. listopadu 1935 v představení tzv. ideálního schématu. To navrhovalo nárůst leteckých sil, dvoumocenský standard pro námořnictvo (označováno také jako nový standard840) a armádu schopnou zasáhnout do války na kontinentě. Předpokládané výdaje by dosáhly pro časové období 1936–1940 hranice 4,175 miliardy liber a svým rozsahem by se nápravné znovuvyzbrojovací programy rozšířily na úroveň otevřeného zbrojení. Zvláště Vansittart vládu nabádal, že „jediný způsob, jak chránit britské zájmy a udržovat rovnováhu životně důležitou pro britskou bezpečnost, je zvýšené znovuvyzbrojovací úsilí“. 841 Negativní stránkou těchto návrhů byla samozřejmě finanční situace. Základ pozice ministerstva financí spočíval v této argumentaci: Andrew Roberts, ‘The Holy Fox’: a Biography of Lord Halifax (London: Weindenfeld and Nicolson, 1991), 54. 838 Srv. Young, Stanley Baldwin, 140; John Charmley, Duff Cooper: The Authorized Biography (London: Weindenfeld and Nicolson, 1986), 97–98; Duff Cooper, Old Men Forget (London: Rupert HartDavis, 1957), 199–207. 839 Michael M. Postan, British War Production (London: Her Majesty Stationery Office and Longmans, Green and Co, 1952), 10. 840 Loďstvo nového standardu by se skládalo z 20 bitevních lodí, 15 letadlových lodí, 100 křižníků, 198 torpédoborců a 82 ponorek. Barnett, Bojujte s nepřítelem zblízka, s. 79. 841 McKercher, „The Foreign Office“, 103. 837 201 „Ekonomickou nevýhodou velkých výdajů na zbrojení je snižování národního bohatství. Zboží a služby jsou vyčerpávány a tato ztráta je permanentní, protože výdaje na zbrojení neudělají nic pro zvýšení zásob zboží a služeb v pozdějších letech. Velké zbrojní výdaje jsou zvláště nebezpečné pro kapitalistické státy západní Evropy s jejich klesajícími příjmy, vysokým zdaněním a obrovskými státními dluhy.“842 Na tomto místě je nutné mít na paměti, že Národní vláda byla pověřena „doktorským mandátem“ k léčbě britské ekonomiky těžce postižené hospodářskou krizí, a tak finanční otázky hrály v rozhodování větší roli než obvykle. 843 Když kancléř pokladu představoval rozpočet pro rok 1935, vyslovil naději, že při míru za hranicemi a slušné úrovni jednoty doma nevidí žádný důvod, proč by příští rok nebyl dalším významným postupem k prosperitě. Nicméně již tento rozpočet byl charakteristický „mimořádnými výdaji“, tj. opatrným nárůstem výdajů na obranu, a jednalo se tak o první ze série „poloválečných rozpočtů“, které Británii připravily na největší zbrojní programy v její historii. Při parlamentní debatě o rozpočtu pro rok 1936 si posluchač v galerii mohl pomyslet podle tónu poslaneckých projevů, že je přítomen spíše debatě k zahraniční politice. 844 Přesto Bílá kniha o obraně z března 1936 vypadala s prvky ideálního schématu oproti předešlým rokům impozantně. V plánu bylo rozšířit obranné síly země o dvě bitevní lodě, letadlovou loď, 19 křižníků, 1 750 letadel první linie a 4 000 vojáků. 845 Británie tak dala najevo, že bere rostoucí ozbrojené síly ostatních velmocí vážně a má v úmyslu vytvořit adekvátní obranu. Následná debata v Dolní sněmovně potvrdila, že se zahraniční, a potažmo i obranná politika staly arénami stranických bojů a politikové je vedli ve světle stranických zájmů. 846 Labouristický předák Clement Attlee varoval, že tento dokument představuje „návrat k nacionalismu a izolaci ..., které nás zavedou pouze do světové války“. 847 Taylor shrnul situaci v britském parlamentě výstižně, přestože poněkud zjednodušeně, když napsal: „Do 22. srpna 1939 se labouristické hnutí zleva i zprava drželo svých starých principů, nebo chcete-li, Robert P. Shay, British Rearmament in the Thirties: Politics and Profits (Princeton: Princeton University Press, 1977), 55–56, 75. 843 Přestože hlavní ekonomickou limitaci představoval neutěšený stav britských financí, Parker správně poukazuje i na nedostatek kvalifikovaných pracovních sil – pokud vláda zamýšlela rozšířit zbrojní programy, musela tyto síly přesměrovat z civilní výroby, k čemuž nebyla ochotná. Navíc se dal vůči takové kroku předpokládat silný odpor labouristických odborů. Robert A. C. Parker, „British Rearmament 1936-9: Treasury, Trade Unions and Skilled Labour“, English Historical Review 96, č. 379 (1981): 306–43; srv. Parker, Chamberlain and Appeasement, 274–75. 844 Basil E.V. Sabine, British Budgets in Peace and War: 1932–1945 (London: Allen and Unwin, 1970), 59, 79, 90. 845 Dennis, Decision by Default, 64. 846 Maurice Cowling, The Impact of Hitler: British Politics and British Policy, 1933–1940 (London: Cambridge University Press, 1975), 5. 847 HC Deb, sv. 309, sl. 1842–1854. 842 202 svých starých iluzí ... Imperialistický kapitalismus byl příčinou války. Socialisté by se měli postavit jak proti válce, tak proti kapitalismu.“848 Tabulka č. 1 - Výdaje na obranu v letech 1930–1939 v milionech liber Rok 1930 1931 1932 1933 1934 1935 1936 1937 1938 1939a 1939 Námoř nictvo Armáda Letectvo Celkové obranné výdaje Celkové vládní výdaje 52 274 186 40 243 238 17 631 673 110 149 097 881 036 905 51 041 752 38 623 757 17 868 948 107 534 457 851 117 944 50 164 752 36 137 272 17 057 371 103 359 395 859 310 173 53 443 545 37 540 428 16 700 794 107 684 767 778 231 289 56 616 010 39 691 603 17 607 893 113 915 505 797 067 170 64 887 613 44 654 483 27 515 185 137 057 281 841 834 442 80 976 124 55 015 395 49 995 697 185 987 216 902 193 385 101 892 397 72 675 520 81 799 260 256 367 177 978 980 779 132 437 403 121 542 932 143 499 642 397 479 977 1 033 000 000 153 666 781 227 261 100 248 061 200 628 989 081 1 453 341 000 181 770 565 242 438 217 294 833 921 719 042 703 1 490 000 000 Podíl obranných výdajů 13 % 13 % 12 % 14 % 14 % 15 % 21 % 26 % 38 % 43 % 48 % Zdroj: Shay, British Rearmament in the Thirties, 297. V tabulce č. 1 všechny cifry kromě 1939a vyjadřují výdaje během fiskálního roku začínajícího 31. března. Pro rok 1939a jsou uvedeny hrubé vládní odhady z července. Neúspěch leteckého odstrašení Již výše bylo upozorněno na vládní modifikaci závěrů DRC a klíčovou roli Chamberlaina v pozici kancléře pokladu v těchto změnách. Základ jeho strategického uvažování ukazují deníkové záznamy z 9. února 1936: „Jestliže se udržíme mimo válku pár let, budeme mít letectvo takové úderné síly, že se nikdo neodváží ji riskovat. Nevěřím tomu, že příští válka, pokud přijde, bude jako ta poslední a jsem přesvědčen, že naše zálohy budou lépe využity ve vzduchu a na moři než v budování velkých armád.“849 A stejné přesvědčení sdílela převážná část vlády, která cítila závazek přivést zemi zpět k prosperitě, ale zároveň povinnost zajistit národu bezpečnost. Výsledkem tak Alan J. P. Taylor, The Troublemakers: Dissent over Foreign Policy, 1792–1939 (London: Hamish Hamilton, 1957), 199. 849 Feiling, The Life of Neville Chamberlain, 314. 848 203 bylo rozhodnutí o vybudování dojmu letecké moci, „výkladní skříně“ britské obrany, která bude levná a zároveň odstrašující. 850 Mytickému pojmu „letecké parity“ se tak dostávalo podpory z mnoha stran. Avšak parita per se měla málo co dočinění s přípravami na samotnou válku. Jednalo se spíše o princip. Britští představitelé (v čele s Chamberlainem) se stali jejími stoupenci ne z důvodu, že by věřili, že bombardér rozhodne příští válku, ale protože letecká parita znemožní bombardéru se o roli „svrchovaného arbitra“ války vůbec pokoušet. 851 Britská bezpečnost byla absolutně závislá na bombardérech, protože letecká obrana nemohla být podle establishmentu zajištěna pouze stíhacími letouny, jak symbolicky pronesl premiér Baldwin v Dolní sněmovně v roce 1932: „Bombardér se vždy dostane skrz.“852 Ve stejném duchu pak centrální úlohu ve filosofii RAF hrály bombardéry. Zatímco jejich počty měly růst, stíhací letouny zůstávaly přibližně na stejných číslech. Heslo nového leteckého věku znělo: „Nejlepší obrana je útok“. Tato zásada tvoří důležitou součást strategie odstrašení, jejíž teoretické základy byly rozpracovány až v jaderném věku. Při jejich stručném studiu zjistíme, že základní premisou odstrašení je jak schopnost odstrašujícího odstrašovat, tak ochota odstrašovaného být odstrašován. Obě strany musejí dobře znát a chápat protivníkovy politické cíle i domácí zábrany. Současně však musejí sdílet některé klíčové hodnoty. Zkrátka odstrašující efekt není založen pouze na vojenských silách samotných. 853 Pokud se do tohoto teoretického rámce zasadí Evropa, a přesněji britsko-německé vztahy, třicátých let, je očividné, že strategie leteckého odstrašení byla od samého počátku odsouzena k neúspěchu. Nejenže Hitler nepociťoval stejné obavy z náletů jako britští státníci, ale, jak také zjistili představitelé RAF v roce 1937, Britové neměli ani bombardéry schopné provádět nálety na německé území. Skoro dvacet let tak RAF hlásalo strategii, která byla mimo jeho možnosti. 854 Inskipova zpráva Pomalé znovuvyzbrojovací programy a zahraničněpolitické neúspěchy dostávaly Baldwinovu vládu v parlamentu pod silný tlak. Především skupina starších konzervativních backbencherů, z nichž nejvýraznější postavou byl Churchill, 855 působila Shay, British Rearmament, 46–47. Smith, British Air Strategy, 172. 852 Jeremy Black, A Military History of Britain: From 1775 to the Present (Westport: Praeger Security International, 2006), 130. 853 Gray, Explorations in Strategy, 44. 854 WAatt, Too Serious a Business, 76. 855 Churchill se soustředil na leteckou problematiku, zatímco další bývalý konzervativní ministr Amery kritizoval nedostatky v armádě a k námořní problematice se vyjadřoval admirál v penzi Roger Keyes. Nakonec se s těmito i dalšími kritickými straníky byl nucen Baldwin setkat v červenci 1936 a neúspěšně se je snažil přesvědčit, že vláda dělá pro obranu země maximum. Ramsden, The Age of Balfour and Baldwin, 350. 850 851 204 vládě během debat značné potíže. Podle kritiků chybělo především politické vedení, které by dohlíželo na všechny tři vojenské složky, koordinovalo je a usměrňovalo jejich požadavky. Baldwin se nakonec uchýlil v březnu 1936 k „žalostnému whitehallskému kompromisu“, kdy požadované ministerstvo bylo vytvořeno, ale pouze s „jednou místností, dvěma sekretářkami a žádnou mocí“. 856 Neméně pozoruhodnou se stala volba muže, který měl vzniklý post zastávat. Novým ministrem pro koordinaci obrany se stal Thomas Inskip, uznávaný právník s nulovými vojenskými zkušenostmi a znalostmi. 857 Jeho působení se dodnes jeví jako kontroverzní a obtížně zhodnotitelné. Obecně je přijímáno, že Inskip, jehož jmenování bylo podle dobových kritiků nejpozoruhodnější od doby, kdy Caligula jmenoval svého koně konzulem, byl „Chamberlainovým mužem“ a zástupcem ministerstva financí. Při podrobnějším pohledu, na který zde není bohužel prostor, se tato odsouzení ukazují jako příliš příkrá. 858 Inskip se dostal na vysoce exponované místo v kritickém okamžiku a rychle se střídající mezinárodní krize se staly charakteristické pro celé jeho působení. Navíc jeho jmenování využili náčelníci štábů, aby znovu otevřeli staré spory datující se až do počátků dvacátých let, a Inskip tak musel převzít nevděčnou roli arbitra mezi vojenskými silami. Rostoucí výdaje na obranu v roce 1937 začaly znepokojovat představitele ministerstva financí do té míry, že došli k závěru, že pokud v příštích pěti letech tyto výdaje přesáhnou hranici 1,5 miliardy liber, hrozí zemi finanční kolaps, kdy „se sami podkopeme, ještě před tím než se Bošové budou cítit v příznivé pozici zaútočit“. Inskip dostal od vlády Jeho Veličenstva v této situaci pověření přezkoumat celou obrannou politiku a najít řešení, jak skloubit vojenské požadavky s finančními limity. Východiskem této kvadratury kruhu se stala nejdříve Inskipova prozatímní zpráva (Interim Report) v prosinci 1937 a následně závěrečná zpráva (Final Report) v únoru 1938. V prozatímní zprávě se viditelně projevoval vliv ministerstva financí. V dokumentu je zdůrazněna ekonomická a společenská stabilita, která je odstrašením per se pro potenciální protivníky. Klíčovým bodem je pak doktrína, že finance, hospodářská síla země, jsou čtvrtou složkou ozbrojených sil (the fourth branch of the armed services). 859 Doporučená strategie omezovala britské vojenské přípravy pouze James, The British Revolution, 288; Taylor, English History, 390. Nutno podotknout, že Inskip byl až čtvrtou variantou – po Austenu Chamberlainovi, lordu Swintonovi a Samuelu Hoarovi. 858 Shay Greenwood, „Sir Thomas Inskip as Minister for the Co-ordination of Defence, 1936–1939“, in Government and the Armed Forces in Britain, 1856–1990, ed. Paul Smith (London: The Hambledon Press, 1996), 156; srv. Johnson, Defence by Committee, 229–37; Shay, British Rearmament, 72–73. Kritikům pak přímo nahrává dopis nástupci Inskipa lordu Chatfieldovi od ministra financí Johna Simona, ve kterém sděluje, že Inskip s ním velice úzce spolupracoval ve snížení rozpočtu ozbrojených sil, a vyjadřuje naději v pokračování této spolupráce s novým ministrem. Peden, British Rearmament, 19–20. 859 Shay, British Rearmament, 163, 167; srv. Ellinger, Neville Chamberlain, 140–43. 856 857 205 na úroveň dostatečnou, aby Británie vydržela prvotní útok a v delším konfliktu postupně prosadila tolik zdůrazňovanou hospodářskou převahu nad protivníkem. V závěrečné zprávě k výdajům na obranu pro budoucí roky musel ministr pro koordinaci obrany najít průsečík mezi hranicí 1,5 miliardy od ministerstva financí a 1,968 miliardy požadovanými vojenskými složkami. Výsledný kompromis byl nalezen v částce 1,65 miliardy860 a v „porcování“ této sumy mezi jednotlivá vojenská ministerstva vycházel z premis své předchozí zprávy. Mnozí historici pak zvláště upozorňují na fakt, že právě Inskip v tomto okamžiku změnil základy britské velké strategie a dokonce zásadním způsobem ovlivnil první roky bojů britského impéria v druhé světové válce. Především byla opuštěna politika letecké parity a doktrína rozhodujícího útoku. V praktické rovině se to projevilo v prioritní výrobě stíhaček před bombardéry (které byly totiž třikrát až čtyřikrát nákladnější na výrobu). Poprvé byla letecká síla tímto způsobem implementována do tradiční dlouhodobé britské strategie. 861 Neméně důležitou částí Inskipovy zprávy bylo určení obranných priorit. Na první místo bylo dosazeno Spojené království jako základ celého imperiálního systému. Druhou prioritou se staly zásobovací linie, které představovaly spojení s britskými koloniemi, jež stály na třetí pozici. Nejnižší prioritu pak dostala spolupráce v obraně spojeneckých zemí. Z jiného úhlu pohledu lze priority pojmenovat a poskládat v této podobě: 1. Domácí obrana, 2. Imperiální obrana, 3. Udržování rovnováhy sil. Lze se ovšem následně s Howardem oprávněně ptát, jak má být zajištěna obrana Britských ostrovů, pokud není v Evropě rovnováha sil? Jestliže nejsou v bezpečí samotné Britské ostrovy, jak lze zajistit obranu impéria?862 Celý žebříček měl dalekosáhlé důsledky pro ozbrojené síly a představoval rozvinutí Chamberlainových dřívějších úvah. Politika tzv. omezeného závazku (limited liability), politika ve své podstatě izolacionistická a imperiální, obranná a protievropská, se více a více prosazovala a uváděla do praxe. Nová role pro armádu Při sestavování své vlády provedl nový premiér Neville Chamberlain jednu z nejdůležitějších změn na ministerstvu války. Na místo vzdorovitého Coopera byl povýšen úspěšný dynamický ministr dopravy Leslie Hore-Belisha, který měl přizpůsobit ministerstvo a armádu nové strategii. 863 S tímto úkolem se Hore-Belisha pustil Greenwood, „Sir Thomas Inskip“, 168; Shay, British Rearmament, 189–92. Srv. Smith, British Air Strategy, 174–90, 197; Greenwood, „Sir Thomas Inskip“, 174. 862 Howard, The Continental Commitment, 120. 863 Jeden z nejvyšších armádních velitelů generál Edmund Ironside si k jmenování nového ministra poznamenal: „Nemůžu říct, co bude Hore-Belisha dělat nebo co si o něm myslím. Je mu pouze 41 a je plný energie ... Armáda je na samém dně a ten Žid nás může vzkřísit. Jen doufám, že nemá rozkázáno nás položit.“ MacLeod, Kelly, The Ironside Diaries, 24. 860 861 206 do reformního úsilí, které armáda nepamatovala od počátku 20. století. A do vypuknutí druhé světové války zbývalo pouhých 27 měsíců ... Inskipova zpráva potvrdila dva prvořadé úkoly pro armádu, které prosazoval Chamberlain již dlouho před tím – protiletecká obrana Britských ostrovů a imperiální role. Hore-Belisha se brzy s prosazováním této strategie střetl s konzervativní Armádní radou v čele s náčelníkem imperiálního generálního štábu polním maršálem Cyrilem Deverellem, jenž „byl posedlý britskou odpovědností za Indii a neochotný akceptovat změny v organizaci indické armády“, které byly nutným východiskem jakékoli hlubší proměny ve struktuře britské armády založené na Cardwellově systému. 864 Odlišnost názorů panovala i v otázce kontinentálního závazku. Generální štáb a ministerstvo války byly od roku 1933 obhájci kontinentální role pro armádu, přestože se našli velitelé jako Ironside, kteří takovou úlohu odmítali z důvodu nepřipravenosti, jak dokazují jeho deníkové zápisky z června 1937: „Nikdo nemůže poslat jednotky na kontinent.“... „Nemáme s čím bychom bojovali – doslova nic – a nebudeme mít po další dva roky.“865 Pro tyto vojáky byla pozice armády natolik beznadějná, že politika omezeného závazku jako jediná dávala smysl. 866 Podporu této politiky vyjadřoval i Basil Liddell Hart, jedna z nejvyšších vojenských autorit v zemi. 867 Tento propagátor „britského způsobu vedení války“ (the British way in warfare) zastával názor, že britské zapojení do první světové války v podobě nasazení masové armády na západní frontě bylo z hlediska britské tradice chybou a obhajoval v případě budoucí intervence vyslání pouze malých mechanizovaných mobilních sil. 868 Tato myšlenka se zamlouvala premiérovi i jeho ministrovi války a Liddell Hart se brzy stal éminence grise za mnoha Hore-Belishovými reformními kroky, což jen dále zhoršovalo atmosféru po „čistce“. 869 Mladý ministr se totiž s podporou premiéra v prosinci rozhodl k ráznému řešení a provedl v Armádní 864 Systém vytvořený v letech 1868–1874 Gladstoneovým ministrem války lordem Cardwellem a založený na rozdělení armády do pluků. Jedna polovina pluku, prapor, měla kasárna na Britských ostrovech, přičemž druhá byla vždy posádkou v impériu, převážně v Indii. Tento systém uspokojoval imperiální obranné požadavky, ale byl naprosto nevhodný pro vedení kontinentální války. 865 MacLeod, Kelly, The Ironside Diaries, 24–25. 866 Brian Bond, Britain, France and Belgium: 1939–1940 (London: Bressy’s Ltd, 1990), 15. 867 Bond nalézá jeden podstatný aspekt Liddell Hartova vlivu na britskou strategii v situaci, kdy HoreBelisha ani Inskip neměli o strategii nejmenšího ponětí a Chamberlain potřeboval experta, který by podpořil jeho názory proti tvrdošíjnému naléhání náčelníků štábů ohledně připravenosti armády na evropskou válku. Brian Bond, Liddel Hart: A Study of His Military Thought (London: Cessell, 1977), 111. 868 „Existoval zde odlišný britský způsob vedení války založený na zkušenosti a prokázaný třemi staletími úspěchů. ... Ale jeho vývoj byl zastaven a deformován otrockým napodobováním kontinentální módy. ... Důsledky toho nalezneme v letech 1914–1918. ... Historická britská praxe byla založena především na mobilitě a momentu překvapení – vhodných vzhledem k britským přírodním podmínkám a jejich obratnému použití pro posílení relativní síly při nacházení slabých míst protivníka.“ Liddell Hart, The British Way in Warfare, 7. 869 Bond, British Military Policy, 243; Liddell Hart, The British Way in Warfare, 7–37. 207 radě personální změny nevídaných rozměrů, 870 aby z ministerstva války vymýtil mentalitu let 1914–1918, odmítavý postoj k novému směřování a posedlost Indií. 871 Middleman však správně upozorňuje na fakt, že „ani Liddell Hart, ani Hore-Belisha si ve svém ikonoklastickém zápalu proti starým strukturám neuvědomili, jak málo jsou Chamberlain a ministerstvo financí připraveni dát na vytvoření nového modelu armády, po kterém toužili“. 872 Rychlý vývoj v Evropě však nebral ohledy na britská strategická přání a politika omezeného závazku se stávala neudržitelnou. Během šesti měsíců po Mnichovu vládní postoj ke kontinentálnímu závazku prošel udivující transformací. Francouzský spojenec se už dlouho domáhal britské pozemní pomoci v případě války a zánik Československa s jeho divizemi jen toto volání po effort du sang posílil.873 Britské argumenty ve prospěch omezeného závazku se rychle stávaly irelevantními, ať už byly platné nebo ne. Francie totiž představovala základní kámen britské obrany, jak si toho byl dobře vědom i vůči Francouzům skeptický Pownall: „Můj názor je ten, že podpora Francie je domácí obranou ... jestliže se zhroutí, padneme.“ Podobný pohled sdílel Hore-Belisha: „Nikdy jsem nevěřil tomu, že jsme měli někdy závazek vyhlásit Německu válku kvůli Československu, ale vždy jsem tvrdil, že pokud bude Francie zatažena, měli bychom být taky.“874 Proměny námořních priorit Přestože admiralita považovala vybudování námořní základny splňující nejvyšší požadavky na východ od Suezu za klíčový předpoklad pro zajištění asijské části britské říše, nikdy se nepředpokládalo, že zde bude v době míru umístěna podstatná část královského námořnictva. Důvodů se našlo mnoho – od politicko-strategických, diplomatických, finančních až po administrativní (např. v případě, že by se udržovaly 2/3 bitevního loďstva na Dálném východě, 4/5 námořního personálu královského námořnictva by žilo v zahraničí). Singapur se tak od samého počátku stával spíše než nástrojem imperiální obrany jejím symbolem, britskou námořní Maginotovou linií proti japonskému Drang Nach Süd. 875 870 Na ministerstvu zahraničních věcí byl souběžně „odstaven“ – přestože z vícero rozličných důvodů – tamější nejsilnější zastánce kontinentálního závazku Vansittart zastávající pozici stálého podtajemníka od ledna 1930. 871 Rubeigh J. Minney, ed., The Private Papers of Hore-Belisha (London: Collins, 1960), 50–54; John R. Colville, Man of Valour: The Life of Field-Marshal the Viscount Gort (London: Collins, 1972), 74; Brian Bond, „Leslie Hore-Belisha at the War Office“, in Politicians and Defence: Studies in the Formulation of British Defence Policy, ed. I. F. W Beckett a John Gooch (Manchester: Manchester University Press, 1981), 113. 872 Citováno dle: Bond, British Military Policy, 256. 873 Dennis, Decision by Default, 154. 874 Bond, Chief of Staff, 129; Minney, The Private Papers of Hore-Belisha, 145. 875 Arthur J. Marder, Old Friends, New Enemies: The Royal Navy and the Imperial Japanese Navy (Oxford: Clarendon Press, 1981), 236. 208 Za dané situace admiralita ve dvacátých letech vypracovala strategii přesunu hlavního loďstva do Singapuru z Evropy v případě konfliktu s Japonskem („Main Fleet to Singapore“ strategy). Její slabinou byla ovšem závislost na klidu v Evropě, a proto měl tento koncept mnoho vlivných kritiků. Především admirál Herbert Richmond považoval obranu impéria na obou polokoulích jednohemisférním loďstvem za iluzorní představy. Zároveň v situaci, kdyby Británie bojovala na dvou frontách, předpovídal, že Singapur bude sloužit pouze k zajištění britských imperiálních pozic, zatímco hlavní část loďstva bude bojovat v evropských vodách. 876 Nejhorší scénář se začal naplňovat se zbrojícím Německem a rozchodem s Itálií, což neuniklo náčelníkům štábů v jejich výročním přehledu: „Hlavní nebezpečí, kterému imperiální obrana musí nyní čelit, je takové, že jsme v pozici, kdy existují hrozby v podobě silných vojenských velmocí, Německa a Japonska, na obou koncích impéria, přičemž jsme uprostřed ztratili naše tradiční bezpečí ve Středomoří kvůli vzestupu agresivního postoje Itálie.“877 Poslední ránu singapurské strategii pak představoval početní nárůst evropských loďstev a intenzivní modernizace japonských lodí. Náčelníci štábů sice ještě v únoru 1938 tvrdili, že „bezpečnost Spojeného království a bezpečnost Singapuru jsou základními kameny, na kterých závisí přežití Britské společenství národů“, 878 ale „dálněvýchodní závazek“ britské vlády slábl se zhoršující se situací v Evropě. Paradoxně, v únoru 1938 byla námořní základna slavnostně dokončena po sedmnácti letech výstavby a po investování 60 milionů liber.879 Tento názorový posun úzce souvisel s radikálními změnami uvnitř admirality. Nástupcem Chatfielda, obhájce silné politiky na Dálném východě, se na postu prvního námořního lorda stal v listopadu admirál Roger Backhouse, který provedl na ministerstvu změny, jež značně oslabily vliv Chatfieldovy „dálněvýchodní školy“. Především admirál Reginald Drax odsoudil dosavadní pevné axiomy britské námořní strategie. Podle „Backhouse-Draxovy školy“ byly sliby o vyslání loďstva do Singapuru dané dominiím nebezpečné a neodpovídající aktuální situaci, představující tak pouze slabinu pro královské námořnictvo. Považovali proto za mnohem přitažlivější variantu upřednostnit válečné akce ve Středomoří než přesun 876 Neidpath, The Singapore Naval Base, 90; Christopher Bell, „‘How are we going to make war?’: Admiral Sir Herbert Richmond and British Far Eastern War Plans“, Journal of Strategic Studies 20, č. 3 (1997): 123–41. 877 John R. Pritcard, Far Eastern Influences upon British Strategy towards the Great Powers, 1937–1939 (London: Garland Publishing, 1987), 8. 878 Neidpath, The Singapore Naval Base, 163. 879 Raymond Callahan, „The Illusion of Security: Singapore 1919–1942“, Journal of Contemporary History 9, č. 2 (1974): 69–92. 209 loďstva do Singapuru. 880 Podobným směrem se ubíraly i myšlenky Liddella Harta, Richmonda či Churchilla, který mluvil o Středomoří jako o „prvním bojišti Anglie“ (a tento názor zastával i po celou druhou světovou válku). 881 Tabulka č. 2 - Námořní síly velmocí v lednu 1939 Britské impérium Bitevní lodě 12 Bitevní křižníky 3 Kapesní bitevní lodě Křižníky 62 Torpédoborce 159 Ponorky 54 Letadlové lodě 7 Spojené státy 15 32 209 87 5 Francie 5 1 18 58 76 1 Japonsko Německo 9 39 84 58 5 2 2 3 6 17 57 - Itálie 4 21 48 104 - Zdroj: Hamill, The Strategic Illusion, 316. Finále aneb poslední rok míru Politikové Národní vlády vstupovali do roku 1939 přes všechny nedávné nesnáze s větším optimismem. Předpokládali, že díky již spuštěným zbrojním programům země překlenula období největší slabosti a může nyní vést vůči agresivním velmocím pevnější politiku, appeasement z pozice síly, již ne slabosti. Vždyť Hoare ještě 10. března ujišťoval, že se blíží „nový zlatý věk“. 882 Podobný optimismus však nesdíleli náčelníci štábů, jejichž Evropské hodnocení (Europe Appreciation) ze začátku roku je podle Pritcharda „jedním z nejdepresivnějších dokumentů svého druhu, který kdy náčelníci štábů napsali“. 883 Je zde doporučeno koncentrovat veškeré obranné úsilí na Evropu a co nejdéle pozdržet vyslání lodí do Singapuru. Tento postoj brzy podtrhla dezinformace o hrozícím německém útoku na Nizozemí, která se poprvé objevila v lednu. Někteří historikové považují právě následné diskuze Pritacard, Far Eastern, 136; Malcolm H. Murfett, „‘Are we ready?’ The Development of American and British Naval Strategy, 1922-39“, in Hattendorf a Jordan, Maritime Strategy and the Balance of Power, 236. 881 Pratt, East of Malta, West of Suez, 172; srv. Haggie, Britannia at Bay, 139. 882 Taylor, English History, 437. Také ministr letectví Kingsley Wood v soukromém rozhovoru mluvil „s velkým sebevědomím“ o zlepšující se situaci v britském zbrojním průmyslu a zlehčoval německou leteckou hrozbu. Crozier, Off the Records, 93. 883 Pritcard, Far Eastern Influences upon British Strategy, 130. Poněkud odlišný názor zastává Hughes, který se domnívá, že „velké personální proměny u sboru náčelníků štábů v lednu 1939 vedly k vyváženějším analýzám britských a německých silných a slabých stránek“. Jeffrey L. Hughes, „The Origins of World War II in Europe: British Detterence Failure and German Expansionism“, Journal of Interdisciplinary History 18, č. 4 (1988): 851–91. 880 210 ve vládě a v CID a jejich závěry za „revoluci v britské politice“, protože vláda v obavách rozhodla, že takový útok by znamenal pro Velkou Británii casus belli. Nicméně je vhodné dodat, že Chamberlain stále nebyl přesvědčen o vyslání expedičních sil na kontinent. 884 A proto v danou chvíli ještě nelze mluvit o „absolutním“ návratu ke kontinentálnímu závazku. Nezanedbatelný je růst vlivu konzervativních backbencherů na vojenské otázky. S novým rokem se konskripce stala hlavním tématem v diskuzi o obranné politice. Okupace zbytku Československa vyvolala v Británii pobouření a „Chamberlain se dostal pod slušný konzervativní tlak“885 zavést brannou povinnost. Podobný názor jako Crowson zastává v tomto případě i Parker: „Mnoho členů parlamentu, někteří i z jeho vlády, úředníci ministerstva zahraničních věcí, dokonce samotný Halifax dávali přednost ukázat sílu.“886 Řešením svízelné situace, ve které se premiér ocitl, se mělo stát zdvojnásobení teritoriální armády ze 130 000 na 340 000 mužů. Tímto krokem měla Británie ukázat svoje odhodlání čelit případné agresi. Jednalo se však spíše o politický manifestační akt pro parlamentní kritiky, britskou veřejnost a spojence, neutrály i nepřátele v zahraničí. Z vojenského hlediska to postrádalo větší význam. Přestože se rázem významně zvýšil počet divizí na papíře, rozhodně to nebyla ta nejrychlejší cesta, jak připravit armádu na válku. 887 S nadále se zhoršující mezinárodní situací byl obrat dovršen 27. dubna, kdy došlo k přijetí zákona o vojenské službě (Military Training Act). Tímto zákonem byla poprvé v době míru v britských dějinách přijata konskripce, která nadále upevnila směřování k plnému kontinentálnímu závazku. 888 Padla tak i ideologická zábrana, protože panoval do té doby všeobecně přijímaný názor, že povinná vojenská služba je neslučitelná s britským liberalismem. Zároveň její přijetí znamenalo vítězství všech (především konzervativců), kteří za konskripci navzdory Chamberlainovu odporu lobovali, a jednalo se tak o velice vzácný moment, kdy strana prosadila politiku opačnou názoru jejího vedení. Podobné názorové proměny se daly pozorovat i ve veřejnosti a tisku, kdy jasnou podporu opuštění politiky omezeného závazku deklaroval např. list Daily Mail. 889 V praktické rovině zákon o vojenské službě znamenal, že v prvním roce podstoupí výcvik 200 000 mužů a na konci třetího roku až 800 000 branců. Zajímavá je zde pozice náčelníků štábů, kteří v konskripci Ellinger, Neville Chamberlain, 275. Nick J. Crowson, Facing Fascism: The Conservative Party and the European Dictators, 1935–1940 (London: Routledge, 1997), 164–65. 886 Parker, Chamberlain and Appeasement, 203; srv. Dennis, Decision by Default, 179. 887 Minney, The Private Papers of Hore-Belisha, 204. Bernard Fergusson, ed., The Business of War. The War Narrative of Major-General Sir John Kennedy (London: Hutchinson, 1957), 8. 888 Je ovšem otázkou, zda byl někdy kontinentální závazek opravdu opuštěn vzhledem k pokračujícímu tradičnímu britskému zájmu o Nizozemí a Belgii po celé meziválečné období. Důležitost tohoto regionu v britských očích totiž s novými možnostmi letecké války spíše narůstala, než klesala. 889 Elizabeth Kier, Imaging War: French and British Military Doctrine between the Wars (Princeton: Princeton University Press, 1999), 139; Dennis, Decision by Default, 191. 884 885 211 spatřovali zejména překážku ve vytvoření efektivních expedičních sil. To potvrzuje i Pownallův deníkový záznam z 24. dubna: „Zavedením konskripce pro všechny dvacetileté muže čelíme na ministerstvu války obrovským potížím – jako kdybychom jich už teď neměli dost!“890 Lze ipso facto, stejně jako v případě zdvojnásobení teritoriální armády, konstatovat, že zavedení konskripce bylo především politickým rozhodnutím učiněným z politických důvodů. Další rovinou, ve které byla politika vlády, a premiéra především, na ústupu a která úzce souvisela s rolí armády, byla otázka vytvoření ministerstva zásobování. Tato myšlenka měla po celé meziválečné období obdivuhodnou koalici protivníků – Hankeyho, Fishera, Admiralitu, ministerstvo letectví a představitele průmyslu. Všichni měli své důvody, ale ve své opozici proti takové instituci se shodovali. Podobný postoj zastával i Chamberlain, který odolával vzrůstajícímu tlaku až do května. Kritika ale ani poté nepřestala, protože do čela nově vzniklého úřadu povolal Leslie Burgina, dle Dennise „dozajista toho nejnevhodnějšího muže do takové pozice od doby, kdy Baldwin učinil Inskipa ministrem pro koordinaci obrany“. 891 Navíc původní představou bylo ministerstvo zastřešující zbrojní výrobu pro všechny tři ozbrojené síly. Výše uvedený odpor admirality a ministerstva letectví však nakonec vedl k řešení, kdy nové ministerstvo mělo obstarávat pouze požadavky rychle rostoucích pozemních sil. 892 Všechny tyto změny reflektovaly a byly reflektovány celkovou obrannou politikou. Již několik měsíců probíhaly politické i vojenské koordinační schůzky s Francouzi – jaký to rozdíl oproti prosinci 1937, kdy na francouzský návrh štábních rozhovorů náčelníci štábů odpověděli strohým „ne“!893 Avšak nejvýznamnější posun učinila britská vláda garancemi polských hranic z 31. března, přičemž tento krok musel vést k vytvoření kontinentální armády, jak se také o několik týdnů později stalo s pomocí zákona o vojenské přípravě. Následně se také Britové zavázali k obraně východního Středomoří prostřednictvím garancí udělených Rumunsku a Řecku (13. dubna) a uzavřením paktu o vzájemné pomoci s Tureckem (12. května). 894 Potvrzoval se tak posun chamberlainovské diplomacie od appeasementu k zadržování. Minney, The Private Papers of Hore-Belisha, 204; Reynolds, Brittania Overruled, 138; Bond, Chief of Staff, 201. 891 Dennis, Decision by Default, 214. 892 Postan, British War Production, 77–78. 893 Parker, Chamberlain and Appeasement, 128. 894 Pro úplnější pochopení britských kroků na Balkáně je vhodné uvést i Newmanovu argumentaci: „Důvody tohoto britského jednání se ani tak nemusejí hledat ve znamenitých úvahách o získání strategických výhod, nebo dokonce v životně důležitých zájmech, jako spíše v psychologii britských politiků, kteří byli poníženi dlouhou sérií německých úspěchů a popíchnuti do akce uvědoměním si, že s Británií by se ve světě nemuselo nadále počítat, pokud bude stále jen nečinně přihlížet.“ Citováno dle: Pritcard, Far Eastern Influences upon British Strategy, 147. 890 212 V květnu byla konečně celá strategie oficiálně změněna rozhodnutím v případě vypuknutí války nejdříve zaútočit na nejslabší část německé obrany, Itálii, vyřadit ji z války a získat Středomoří. Teprve tímto vítězstvím by se uvolnily lodě pro Dálný východ. Britská dálněvýchodní diplomacie se ale vzhledem k těmto operačním plánům ocitla v mocenském vakuu a Singapur zůstával nadále pouze obrovským, nenabitým revolverem mířícím na rostoucí japonskou říši. Tento neblahý fakt potvrdila červnová tiencinská krize, kdy se naplnily nejčernější obavy ministerstva zahraničních věcí ohledně zvyšující se japonské agresivity. Tato krize nejen narušila britské plány pro vedení války v Evropě, ale také donutila britské politické i vojenské představitele opětovně přezkoumat celou velkou strategii pro obranu impéria. O kritickém stavu britsko-japonských vztahů v předvečer vypuknutí evropské války svědčí Halifaxovo prohlášení na zasedání vlády 2. srpna, že mu „situace na Dálném východě působí více starostí než kterékoli jiné místo na zemi“. 895 Pokud jsem v průběhu celé práce sledoval ekonomický vliv na britské obranné možnosti, je vhodné doplnit, že další kritické měsíce přelomu let 1938 a 1939 znamenaly kompletní odhození finančních zábran. Oprávněně mohl kancléř pokladu Simon lamentovat: „Podoba a objem našich současných financí jsou nevyhnutelně určovány obrannými potřebami.“896 Novým požadavkům námořnictva, letectva a armády byla dána zelená a ministerstvu financí se kontrola v atmosféře blížící se války doslova vymkla z rukou. Jestliže se v Inskipově zprávě měla právě hospodářská síla Británie stát odstrašujícím prostředkem v míru i přínosem ve válce, rozmach zbrojních programů způsobil pravý opak. Čas začal pracovat proti Británii a perspektiva upadajícího hospodářství, symbolizovaná rychle mizejícími zlatými rezervami, posílila odhodlání vlády dále Hitlerovi neustupovat a riskovat otevřenou válku, jak potvrdil dobře známý vývoj v prvních zářijových dnech. 897 Závěr Obranná politika je vždy umístěna ve svém specifickém historickém čase a národním politickém prostoru, který je vyplňován hlasy a zájmy různých jedinců, skupin či státních organizací. Velká Británie a její impérium čelily mezi světovými válkami ve sféře obranné politiky dilematům a hrozbám, jež neměly v britských (popř. anglických) dějinách obdoby, a proto jsem zvolil dané období k provedení případové studie, která měla napovědět kým, jakými způsoby a z jakých důvodů byla činěna Pratt, East of Malta, West of Suez, 160–72, 183–88; Pritcard, Far Eastern Influences upon British Strategy, 127–28, 165. 896 Sabine, British Budgets, 143. 897 Peden, British Rearmament, 41–44; Shay, British Rearmament, 246, 278–80; srv. CAB 24/287, http://www.nationalarchives.gov.uk/cabinetpapers/themes/defence-policy–1933–1939.htm (staženo 1. 5. 2011). 895 213 rozhodnutí, která nakonec válce nejen nezabránila, ale také dovedla Velkou Británii téměř k fatální porážce. Z textu je patrné, že klíčová rozhodnutí byla činěna politickými vůdci země. O to více se historik musí zaměřit na faktory, které jejich rozhodnutí ovlivňovaly. Pro lepší pochopení socio-historického kontextu jsem proto považoval za vhodné uvádět souvislosti přesahující úzkou vojenskou problematiku. Především válečná zkušenost z let 1914 – 1918 způsobila, že veřejné mínění – které musí každý úspěšný politický vůdce do jisté míry vždy respektovat – odmítalo výdaje na obranu, ale současně idealisticky vzhlíželo ke Společnosti národů a kolektivní bezpečnosti. Pozici v tomto směru neulehčovali konzervativním představitelům, kteří stáli v čele země po většinu meziválečných let, ani političtí oponenti. Především Labouristická strana se svojí znovuobjevenou radikální ideologickou rétorikou nepředstavovala opozici, se kterou by byla možná nadstranická spolupráce. Konzervativní vnitrostranická opozice vykonávala pouze omezený vliv, přestože dosáhla omezených úspěchů a minimálně v Dolní sněmovně způsobila svojí kritikou Národní vládě nejednou těžké chvíle. Mnohem komplikovanější je hodnocení vlivu vysokých ministerských úředníků a příslušníků ozbrojených sil. Klíčovým je zde trvalý konflikt mezi ministerstvem financí a vojenskými protějšky. Jednalo se ale o souboj nerovný. Pozice ministerstva financí byla extrémně silná, zvláště ve třicátých letech, kdy v čele stála dominantní osobnost Nevilla Chamberlaina a kdy mandát vlády spočíval především v léčbě národního hospodářství. Na straně druhé, ozbrojené složky byly nejednotné v obhajobě obranných požadavků země a často nadto hájily své partikulární zájmy namísto zájmů národních. Postrádaly rovněž silnou politickou reprezentaci, která by dokázala upozornit na obranné nedostatky na zasedáních vlády. Formulace obranné politiky tak nakonec často zůstávala pouze na náčelnících štábů trpících chronickými neshodami ohledně britské velké strategie. Důležité je také zasadit do širšího kontextu vývoj v jednotlivých ozbrojených silách, protože vojenské doktríny se musí chápat také z kulturní perspektivy a institucionální rovnováhy sil. Pro armádu typický konzervatismus (kdy velká část důstojnického sboru pocházela z pozemkové šlechty) vytvářel interní spory, které oslabovaly její fungování a efektivitu. Tím se jen umocňovala role armády jako tradičně slabého hráče v britském vládním systému. 898 Námořnictvo také nebylo jednotné ve svých obranných prioritách a „palácový převrat“ v listopadu 1938 je toho jasným příkladem. Přestože RAF bylo poměrně vnitřně jednotné, trpělo „komplexem méněcennosti“, který se projevoval v přehnané rétorice a chorobné podezřívavosti vůči kolegům z armády a námořnictva. Historikové dodnes vedou spory, nakolik mohlo být znovuzbrojení a zbrojení výkonnější, kdyby Baldwin a Chamberlain přímo intervenovali do fungování 898 Kier, Imaging War, 110; Watt, Too Serious a Business, 46. 214 britského průmyslu a nesledovali ortodoxní přístup ministerstva financí. Je však vhodné uvést, že Baldwin svým opatrným přístupem udržel vnitřní jednotu země, která byla na tehdejší evropské poměry výjimečná, a předčasné zbrojení by vedlo k hospodářskému úpadku ještě před rokem 1939. Ve své provokativní studii Edgerton upozorňuje právě na tento fakt, kdy by Kennedy, Postan a další historikové kritizující britské přípravy na válku chtěli více lodí, více bombardérů, více vojáků, více tanků, ale takové průmyslové a finanční kapacity neměla mezi válkami žádná země. 899 Nelze tedy akceptovat rozšířenou tezi, která dělá z ministerstva financí „obětního beránka“ britské nepřipravenosti. Na úplný závěr je však nutné dodat, že při zvažování rizik byla britská vláda až do posledního roku před válkou ochotna raději akceptovat rizika obranná než finanční. Úzce to souviselo s přáním převážně konzervativních vlád zachovat stávající společenský a ekonomický řád – a to i za cenu nedostatků v obraně. Předpokládalo se, že pokud bude tento řád narušen za účelem zefektivnění zbrojení, nebude Británie nejen schopna vést dlouhodobě válku, ale také zde nemusí být už Británie, za kterou by stálo válku vést. „Ať už zvítězíme, nebo prohrajeme, bude to konec všeho, za čím stojíme.“900 David Edgerton, Warfare State: Britain, 1920–1970 (Cambridge: Cambridge University Press, 2006), 30. 900 Citováno dle: Kennedy, The Realities behind Diplomacy, 285. 899 215 216 PAX a „vlastenečtí kněží“ v letech 1945–1956 Tereza Kryšpínová Abstract This bachelor thesis deals with movements of “progressive priests” where Catholic Priests and Laics participated and which existed in some satellite states of the Soviet Union. It describes this phenomenon on example of Association PAX and so called “Patriotic Priests” – two Polish Catholic movements in 1945–1956. The work shows both groups in a context of state-church relationship and describes some reasons why these kinds of movements came into existence. First part compares situation of Catholic Church in Poland, Czechoslovakia and Hungary, Central European countries, which belonged to what is called Eastern Bloc and most of their citizens were Roman Catholics. It also refers to an existence of movements similar to “Patriotic Priests” in Czechoslovakia and Hungary and describes reasons why there was such a similarity in state politics against Church in all these countries. Next chapter analyses two particular examples of catholic movement, which promoted an ideology based on conjunctions of Catholicism and Communism. First of them is a group called “Patriotic Priests”. At the beginning it was a society of priests who helped the Polish resistance in the Second World War, but it changed to a movement which organized all collaborating priests. It should have separated leaders of Polish Church who were closely connected to Vatican and lower clergy. Second, there was “Association PAX”, which published some catholic newspaper and later it had a monopolistic position in this kind of the press. PAX was also an only tolerated Christian political subject in late 40’s and 50’s. Both movements competed with official Church Leaders and had many privileges. This work wants to answer some questions as how did these movements work, what motivated them and how most of the Catholic Polish society reacted. Keywords PAX, Patriotic priests, Poland, catholic church, communism Úvod Evropské dějiny jsou neodmyslitelně spjaty s dějinami organizace, která již po staletí prorůstá celým kontinentem nedbajíc státních, etnických či jazykových hranic: katolickou církví. Papežský stolec, ale i episkopáty a další regionální zástupci této církve měli zásadní vliv na kulturní a politický vývoj evropských zemí, a přestože v některých z nich nakonec převládly církve reformované, křesťanství si dodnes udrželo výsadní pozici v rámci naší civilizace. 217 Členům katolického kléru se tak nevyhnula žádná protivenství, která tuto civilizaci postihla. Totální války či nedemokratické režimy, jimiž evropské země prošly, se církve a jejích služebníků dotýkaly stejně jako ostatních obyvatel. Události poloviny 20. století však církev zastihly v čase, kdy i v tradičně katolických zemích její moc oslabovala, a zasáhly ji o to citelněji. První velká rána přišla s druhou světovou válkou. Německá expanzivní politika nebyla vůči katolické církvi shovívavá a oč silněji na ní lpěli věřící v obsazených státech, o to krutěji ji nacistická moc potírala. Během válečných let zemřely tisíce kněží v koncentračních táborech nebo na popravištích. Boje měly drtivý dopad na kostely, kaple i další církevní majetek. Zdálo se, že horší časy již církev čekat nemohou. Po válce se však celá řada evropských zemí dostala do sféry sovětského vlivu. Marxisticko-leninská ideologie, na níž stavěly svou legitimitu nově vznikající režimy, zde narážela na křesťanství, ideologický směr, který měl v těchto státech mnohem delší tradici. Podle historika Jana Křena se jako nejodolnější vůči totalitní moci projevily právě tradiční, lokální a konzervativní struktury, tedy v první řadě církve v čele s církví katolickou.901 To bylo důvodem, proč se komunistické vlády zemí východního bloku snažily pozici církve ve společnosti od počátku co nejvíce oslabit. V této činnosti dokázaly prokázat velmi houževnatý přístup, jak je vidět na příkladu Polska, Československa a Maďarska, tedy středoevropských zemí, které měly v poválečných letech společný velmi vysoký podíl obyvatel hlásících se ke katolické víře. První část této práce ukáže, že vlády všech tří států zvolily velmi podobnou taktiku, jak se s katolickou církví vypořádat. Tato podobnost není náhodná, celý postup důkladně naplánovalo vedení Sovětského svazu. Komunisté totiž vnímali církev jako nepřítele číslo jedna. Základy takového přístupu leží hluboko v historii marxisticko-leninského učení a jeho vztahů s církví. Již Karel Marx totiž označoval náboženství za „opium lidstva“. Tezi ještě rozvinul program Komunistické internacionály z roku 1928, když církev nazval „agenturou kdysi vládnoucích tříd“, proti níž je nutno vést boj „soustavně a houževnatě“.902 Na druhé straně ani Vatikán neprojevoval vůči komunismu náklonnost. V březnu 1937 vydal papež Pius XI. encykliku Divini Redemptoris, ve které tento směr odsoudil.903 Jan Křen, Dvě století střední Evropy (Praha: Argo, 2005), 639. Citováno dle: Václav Vaško, Neumlčená II. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce (Praha: Zvon, 1990), 45. 903 Mezi kritizované záležitosti patřilo např. potírání individuality na úkor kolektivu, ničení rodiny, odmítání duchovního rozměru lidského bytí či narušení vztahu k sukromému majetku. Viz Divini Redemptoris. Encyclical of Pope Pius XI. on Atheistic Communism to the Patrirchs, Primates, Archbishops, Bischops and other Ordinaries in Peace and Communion with the Apostolic See. 19. březen 1937. Celý text encykliky v angličtině je dostupný na ht tp://www.vatican.va/holy_father/pius_xi/encyclicals/documents/hf_p-xi_enc_19031937_diviniredemptoris_en.html (staženo 18. 5. 2010). 901 902 218 Mezi zásadní prvky „soustavného a houževnatého“ boje s církví v komunistických státech na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století patřilo vytvoření skupiny či hnutí kněží, kteří by byli ochotni spolupracovat s vládou. Hnutí mělo vyjadřovat podporu vedení státu a rozvíjet teorii, že se křesťanství i komunismus snaží dosáhnout stejných cílů a tudíž mají dobří katolíci přijmout komunistickou doktrínu. Cílem bylo vytvoření konkurenčních struktur v rámci katolické církve a odříznutí věřících od Vatikánu a biskupů. Tento plán se realizoval ve všech třech zmiňovaných zemích a první část práce se proto zabývá i jeho úspěchy a potížemi. Další kapitola se věnuje aplikaci popsaného postupu k oslabení církve na jednom případu, konkrétně na polské mutaci rozkolného hnutí, tzv. „vlasteneckých kněží“ (księży patriotów). Důvodů k tomu, že jsem za zemi, ve které vývoj takového sdružení sleduji, vybrala právě Polsko, je několik. Katolická církev byla jedním z nejsilnějších pilířů, na kterých stála polská národní identita. Po pět generací, které uběhly mezi trojím dělením Polska a jeho opětovným sjednocením, byla církev místem, kde se udržovalo dědictví polské státnosti, polský jazyk a zvyky, místem, kam se Poláci trpící pod vládou jiných národů uchylovali před okolním tlakem. Během druhé světové války se tato role církvi opět vrátila.904 Její sílu si uvědomovaly i okupační mocnosti a jak Němci, tak Sověti kněze stíhali. Po druhé světové válce navíc došlo v Polsku k mnoha změnám, posun hranic a odsun německých obyvatel vedl k silné homogenizaci společnosti ve všech směrech, včetně náboženského. Nevěřících nebo příslušníků jiného než katolického vyznání bylo méně než 5 % obyvatel země. Z katolické církve se tedy mohl stát velmi silný a vlivný protivník. Komunistická vláda se proto snažila využít jejího dočasného oslabení a dostat ji pod svůj vliv. Ještě v roce 1945 stát zavedl povinné světské sňatky včetně možnosti rozvést je u soudu. Řada katolických organizací s mnohaletou tradicí (např. katolická mládežnická sdružení) byla postupně převedena do státní správy a rušena. Polská vláda po několika letech zahájila na církev frontální útok, který zahrnoval například zákaz církevní výuky na školách, později dokonce internaci hlavy polských katolíků, kardinála Stefana Wyszyńského. I přesto se v zemi našlo dost katolických duchovních, kteří byli ochotni církev zradit a vstoupili mezi „vlastenecké kněží“. Jejich motivací navíc často nebylo ideové přesvědčení, ale zcela světské cíle, například zvýšení životního standardu či kariérní vzestup. Dalším důvodem, proč padl výběr právě na Polsko, byla existence ještě jednoho katolického uskupení, které komunistickou vládu podporovalo. Šlo o Sdružení PAX, v prvních letech nazývané podle stejnojmenného týdeníku skupina Dziś i Jutro Lucjan Blit, The Eastern Pretender. Boleslav Piasecki: His Life and Times (London: Hutchinson & Co, 1965), 22. 904 219 (Dnes a zítra). Tato organizace vznikla již na konci války a vedl ji Bolesław Piasecki, novinář a politický aktivista, který od třicátých let působil v různých fašistických organizacích. K obratu ke komunismu došlo u Piaseckého až v roce 1944, kdy ho zatkla NKVD a on se vstupem do sovětských služeb vyhnul popravě. PAX byl tedy již od svého vzniku zcela specifickou organizací, která, na rozdíl od „vlasteneckých kněží“, neměla v okolních zemích obdoby. Státem protěžované Sdružení mělo monopol na vydávání katolického tisku a převzalo řadu původních katolických časopisů. Časem narůstal jeho význam i v dalších sférách společenského života. Poslední kapitola se tedy věnuje právě PAXu, respektive první etapě jeho existence. PAX fungoval až do osmdesátých let 20. století, ale tato práce se zabývá jen obdobím od konce druhé světové války do roku 1956. Tento rok totiž nebyl významný jen v dějinách Sovětského svazu či vnitřních dějinách Polska, ale znamenal i zvrat ve vývoji Sdružení. Během prvních jedenácti let teprve formovalo svou strukturu a budovalo si pozici ve státě, který nebyl katolíkům nakloněn. Tyto roky také byly v historii PAXu nejdynamičtější, zažil velký vzestup i strmý pád, který téměř skončil jeho zánikem. Další vývoj PAXu zpracovává řada polských autorů (viz níže). Po roce 1956 začala na polské politické scéně působit i další katolická uskupení, která hnutí konkurovala. Období na přelomu čtyřicátých a padesátých let je tedy v historii Stowarzyszenie PAX významné i proto, že mělo možnost téměř neomezeného rozvoje v různých oblastech společenského života a navíc disponovalo vlivem, který se mu již nikdy nepodařilo v takovém rozsahu obnovit. Metoda zpracování práce První část práce je komparací církevně-státních vztahů v Polsku, Maďarsku a Československu. Za kritéria výběru zemí byly zvoleny převažující katolické vyznání obyvatel v daném období, přináležitost k východnímu bloku a zároveň setrvání mimo Sovětský svaz a geografickou polohu ve středu Evropy. Důraz v této kapitole je kladen na prvky, které měla vládní proticírkevní politika ve všech třech zemích společné a především na srovnání kněžských hnutí organizovaných státem s cílem narušit církev. Cílem je zmapovat, jak se u těchto společných prvků lišila jejich aplikace a dopad na jednotlivé domácí církve, a pokusit se zjistit, proč tomu tak bylo. Následují dvě případové studie. První z nich se věnuje hnutí „vlasteneckých kněží“, tedy právě státem podporované schizmatické skupině v rámci polského kléru. Druhá pak Sdružení PAX, specifickému uskupení katolíků v polském státě. 220 Reflexe literatury Pražské knihovny nabízejí dostatek knih věnovaných osudům katolické církve v Polsku během let vlády komunistů. Dostupné jsou například práce historika Jana Żaryna, který se touto tematikou zabývá na půdě polského Institutu národní paměti (Instytut pamięcy narodowej), Zygmunda Zielińského, Antoni Dudka. Kromě Żarynovy publikace Kościół w PRL, která má navíc spíše podobu učebnice, se ale žádná podrobněji nezabývá právě fenoménem katolických hnutí, která spolupracovala se státem. Spíše vytváří stereotyp církve trpící, do kterého tato uskupení nezapadají. Jedinou výjimkou je kniha jednoho z původních aktérů Andrzeje Micewského Katholische Gruppierungen in Polen, která se věnuje vývoji PAXu a později dalšímu katolickému politickému uskupení zvanému Znak. Tato publikace je ovšem i v širším než pražském kontextu na vrcholu knih s tímto tématem. Pro nedostatek podrobnější literatury, která by se věnovala PAXu a „vlasteneckým kněžím“ přímo, jsem odjela získat další zdroje do polského Krakowa. Zde jsem nalezla množství literatury, která obě hnutí popisuje. Hnutí „vlasteneckých kněží“ mapuje kniha Joanny Wawrzyniak ZBoWiD i pamięć drugiej wojny światowej, ještě podrobnější je práce dalšího ze zaměstnanců IPN, Jacka Żurka. Název díla Ruch „księży patriotów“ w województwie katowickim w latach 1949–1956 je v tomto případě téměř zavádějící, protože se po většinu knihy zabývá hnutím „vlasteneckých kněží“ obecně a katovické vojvodství mu slouží hlavně pro ukázky uplatňování politiky hnutí v praxi. Pro pochopení tohoto hnutí je vynikající i útlý sborník statí Bożeny Bankowicz a Antoni Dudka Ze studiów nad dziejami kościoła i katolicizmu w PRL. Dudek má sice v knize hned dva příspěvky věnované PAXu, z toho je ale jeden spíše výbor dokumentů a druhý kvalitativně zaostává, zejména za článkem Bankowiczové o „vlasteneckých kněžích”. O PAXu píší i dva sborníky, zabývající se primárně jeho nástupcem, tedy hnutím Civitas Christiana. V prvním z nich, Dociekając prawdy o naszej tożsamości, je Sdružení zmíněno jen velmi okrajově. Kniha Komu służił PAX, editovaná Sabinou Bober, však nabízí hned několik statí, které se tímto fenoménem zabývají a zasazují ho do kontextu. Za zmínku stojí i krátká studie publicisty Wojciecha Wasiutyńského. Několikastránková publikace z roku 1956 zřejmě měla částečně propagační charakter v rámci polského exilu ve Velké Británii. Autor však poměrně objektivně hodnotí situaci církve v Polsku, zaměřuje se zejména na hnutí, která církev a její postavení ve společnosti ohrožovala. Hodnotou této práce je z dnešního pohledu hlavně přiblížení obrazu, jak viděli tehdejší situaci v Polsku exulanti a kolik toho byli schopni při pohledu „zvenčí” vyčíst. 221 Již zmiňovaný Micewski je rovněž autorem knihy Katolicy v potrzasku, která má spíše autobiografický charakter. Za jednoznačné paměti můžeme označit publikaci jednoho z odpůrců PAXu, Stanisława Stomma, nazvanou Pościg za nadzieją. I přes značně spekulativní objektivitu ale tyto knihy vypovídají o atmosféře doby, Micewského dílo navíc podrobně vykresluje osobnost Bolesława Piaseckého. Přímo Piaseckému se věnuje několik monografií. Nejspíše prvním uceleným dílem zabývajícím se touto osobností je práce Lucjana Blita z roku 1965. Blit, polský sociální demokrat žijící od roku 1939 ve Velké Británii, se pokusil sestavit ucelený obraz dosavadního Piaseckého života. Navzdory proklamované snaze o nestrannost se mu ale nepodařilo potlačit poměrně zásadní aspekt svého pohledu na Piaseckého činy – tedy fakt, že je i přes jistou kritiku jeho obdivovatelem. Krátce po revoluci vyšla v Londýně obsáhlá biografie Piaseckého od Antoni Dudka a Grzegorze Pytla. Tato publikace má narozdíl od Blitovy knihy mnohem faktografičtější hodnotu. Poslední takto tematicky zaměřenou prací, kterou jsem při svém studiu použila, je Piasecki na indeksie Watykańskim Petera Rainy. Raina sebral archivní materiály, které se týkají dekretu papežské Kongregace o zákazu Piaseckého knihy a hlavního orgánu PAXu, týdeníku Dziś i Jutro, a opatřil je krátkým průvodním komentářem. Vydal se i za aktéry tehdejší komunikace mezi Piaseckým, polskými církevními činiteli a Vatikánem. Kromě samotného přínosu sebraných dokumentů je nutné zmínit i zdařilé úvodní slovo vydavatele, které zasazuje jinak velmi stroze okomentované materiály do dobového kontextu. K případu československé Katolické akce existuje řada knih, které se zabývají osudy katolické církve v letech 1945–1989, za všechny je možné zmínit práce Karla Kaplana a Václava Vaška. Jejich díla sice nabízí pohled na komplexní dějiny církve v Československu v tomto období, zároveň však ani v jednom nechybí podrobný popis dění okolo Katolické akce. V česko-slovenském kontextu lze bohužel hovořit jen o jediné monografii věnované přímo tomuto tématu, a tou je Rozkolnícka Katolícka akcia od Jozefa Haľka. Získat informace o Mírových kněžích v jiném jazyce než maďarštině je však nepoměrně složitější. Knihy věnované obecným dějinám této země obvykle zahrnují stručný výklad o osudech kardinála Mindszentyho, schizmatické hnutí však zmiňují jen okrajově. Další, ale stále kusé informace se dají nalézt v pracích o kardinálovi, jehož osud se naštěstí stal předmětem bádání i v zemích mimo Maďarsko. Přesto je v tomto případě nutné se obrátit hlavně na literaturu, která se zabývá tématem rozkolných hnutí v kontextu několika zemí střední Evropy. Snadno dostupný je překlad vynikající práce Andrzeje Grajewského Jidášův komplex (v originále Kompleks Judasza), která se zabývá rozkolnickými organizacemi v Sovětském svazu, Československu, Maďarsku, NDR a Polsku. Vztahu římskokatolické církve a komunistických států se věnuje i obsáhlá kniha Vatikán a rudý prapor dvojice Luxmoore-Babiuchová. Rozsáhlá publikace je ale řazena čistě 222 podle chronologického klíče a nemá odděleny pasáže věnované jednotlivým zemím, což ji činí poněkud nepřehlednou. Další kolektivní prací je Kirche und Socialismus in Osteuropa, která se zabývá především právním ukotvením církví, ale u každé ze zemí, kterým se věnuje, je stručný přehled hlavních událostí ve vztazích církev vs. komunistický stát. Čtyři socialistické státy ve středu Evropy jsou však utlačovány rumunským případem, který usurpuje téměř polovinu publikace. Zcela jiný pohled na stejné téma nabízí Socialistické státy a náboženské organizace Michała Staszewského, práce z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, která dává nahlédnout na věc očima reálného socialismu. Z tohoto pohledu má svůj půvab i Informator Stowarzyszenie PAX z roku 1985, aneb kniha, kterou Sdružení vydalo o své činnosti u příležitosti 40. výročí svého vzniku. Pro mou práci byla tato kniha důležitá zejména jako přehled všech oblastí činnosti, které sdružení vyvíjelo. Zajímavostí však je, že šest let po smrti zakladatele Piaseckého publikace jeho roli upozaďuje a soustředí se raději na jiné aspekty existence PAXu. Stát a církev v Polsku v kontextu střední Evropy Michał T. Staszewski ve své studii říká, že se praktická konfrontace náboženství s marxisticko-leninskou ideologií uskutečnila ve velkém měřítku poprvé až v evropských socialistických zemích. Způsob této konfrontace a poměr náboženských organizací k socialistickému státu pak ovlivňoval směry a uskutečňování církevní politiky.905 Staszewského text pochopitelně odpovídá interpretaci poválečné církevní politiky v kontextu přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Ve skutečnosti se dá říci, že komunistické strany v zemích východního bloku nijak nečekaly, než se naplno projeví poměr náboženských organizací k nim či přesný způsob ideologické konfrontace. Místo toho zahájily ihned po konci války nejprve skrytý a pak otevřený boj s církvemi a jejich stoupenci. Tři země ve středu Evropy, které chci v této kapitole sledovat, se ve výchozí pozici katolické církve do značné míry lišily. V Polsku měla církev pozici jasně nejsilnější. Ke katolickému vyznání se zde hlásilo téměř 100 % obyvatel906 a řada z nich patřila mezi praktikující věřící. Druhá nejsilnější církev byla pravoslavná, která však měla jen několik stovek tisíc vyznavačů. Toto náboženské složení ale bylo v zemi novinkou, způsobenou válečnými událostmi. Před druhou světovou válkou bylo Polsko nábožensky heterogenní. Kromě velké židovské menšiny zde existovala i pravoslavná enkláva na východě a evangelická Michał T. Staszewski, Socialistické státy a náboženské organizace (Praha: Sekretariát pro věci církevní ministerstva kultury ČSR, 1981), 7. 906 Ibid., 160. 905 223 (luteránská) oblast na západě země. Židé se však stali obětí nacistické vyvražďovací mašinérie a z původního počtu zbyl jen zlomek. O východní teritoria země přišla, když je zabral Sovětský svaz a místo nich Polsko získalo jako „odškodnění“ území na západě, posunem na hranici Odra-Visla. Konečně evangelíky, kteří byli většinou německého původu, Poláci po válce odsunuli. Vznikl tak nábožensky téměř jednotný stát, kde měla církev velký vliv. V Československu se ke katolickému vyznání hlásilo přes 76 % obyvatel.907 Další silné církve byly československá s více než 10 % a evangelická s necelými 5 %. Katolické řady v zemi oslabily během první republiky, kdy je řada lidí opustila kvůli spojení s habsburskou érou a odešla do církve československé. Mnoho z těch, kteří se ke katolicismu hlásili, navíc nepatřilo mezi praktikující věřící. Maďarsko bylo v tomto kontextu specifickým případem, kde katolická církev neměla ani 70 % věřících.908 Téměř 30 % Maďarů se hlásilo k evangelickým církvím, podobně jako v Československu bylo katolictví spojeno s habsburskou nadvládou a řada maďarských obyvatel proto vnímala jako svou „národní víru“ kalvinismus. I přesto tu měla katolická církev hodně stoupenců, jako největšího soupeře ji také vnímala komunistická vláda. První úskalí vzájemných vztahů Vztahy států a církví v těchto zemích však od počátku neměly dobré základy. První ranou kléru byl politický krok, který proti němu nebyl nijak konkrétně zaměřený, tedy pozemková reforma. Zestátnění velkého množství půdy proběhlo v Československu, Maďarsku i Polsku těsně po konci války a církev citelně zasáhlo, protože z rozsáhlého majetku čerpala finanční zdroje na platy kněží a další nutné výdaje. Jádrem dalšího sporu se stalo školství. Vlády všech tří států se totiž postupně snažily omezit církevní školství a vyučování náboženství na školách na minimum. V Maďarsku se první návrhy na zrušení církevních škol objevily již v roce 1946. Tamní primas József Mindszenty však proti plánu ostře vystoupil. Založil „Sdružení rodičů“, které mobilizovalo věřící k manifestacím podpory církvi. V létě 1948 však maďarská vláda plán uskutečnila a převzala katolické školy do státní správy. Vzhledem k tomu, že výuka byla jednou z hlavních náplní činnosti církve, jednalo se o velký zásah do jejích struktur a tradice. V polovině následujícího roku komunisté využili příležitost, která se jim naskytla po Mindszentyho uvěznění. Náboženství na školách sice nezrušili, ale dali mu status nepovinného předmětu, přičemž se sledovalo, které děti na tyto hodiny i nadále docházejí.909 907 Viz ČSÚ, „Obyvatelstvo hlásící se k jednotlivým církvím a náboženským společnostem“, Český statistický úřad, http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/o/4110-03--obyvatelstvo_hlasici_se_k_ jednotlivym_cirkvim_a_nabozenskym_spolecnostem (staženo 18. 5. 2010). 908 Staszewski, Socialistické státy, 107. 909 Karolina Kaczmarek, Prawda i kłamstwo. Prymas Węgier József Mindszenty (Poznaň: WiS, 2002), 42. 224 V Polsku zavedli nepovinnou výuku náboženství dokonce již v roce 1945. Důvodem byl údajný antagonismus mezi články předválečné ústavy. Podle komunistického výkladu se náboženská svoboda neslučovala s povinnou výukou katechismu na školách. Zároveň však vyšla nová vláda církvi vstříc, když jako jednu z prvních vysokých škol obnovila tzv. KUL, Katolicky Uniwersytet Lubelski, soukromou katolickou univerzitu v Lublinu, která existovala od roku 1918 a za války fungovala jen v podzemí. Jak se ale vztahy mezi církví a státem měnily k horšímu, rušil stát pod různými záminkami školy spadající pod katolické organizace a řády. Vrchol nastal v roce 1954, kdy vláda uzavřela teologické fakulty všech univerzit a místo nich vytvořila novou vysokou školu s názvem Akademie katolické teologie (Akademia Teologii Katolickiej, ATK). Jedinou původní školou, která přežila, byl zmíněný KUL. Absolventi této univerzity ale byli v padesátých letech různě diskriminováni, například při hledání zaměstnání.910 V Československu se začala připravovat školská reforma v průběhu roku 1947. Změny si vyžádal enormní zájem o střední a vysoké školy, kam se hlásily i ročníky, které nemohly během války studovat. Zákon jim vyšel vstříc, jako vedlejší efekt ale všechny školy, včetně církevních, zestátnil. Během celého roku proti takovému postupu protestoval primas Josef Beran, což stupňovalo napětí mezi oběma stranami. Kauza měla zvláštní dohru. Na jaře 1948 vydala Národní fronta prohlášení o nedotknutelnosti církevního školství – a několik týdnů na to, 21. dubna, přijala zákon v navrhované podobě.911 Beran na jeho přijetí reagoval oběžníkem, ve kterém deklaroval neslučitelnost a nezaměnitelnost křesťanství s komunismem. V průběhu dalších let se umírněná část episkopátu ještě pokoušela vyměnit církevní školství za ústupky vůči režimu, například za oficiální uznání jeho legitimity či povolení „pokrokovým“ kněžím kandidovat na poslanecká křesla, ale jednání vždy ztroskotala. Exkomunikační dekret K dalšímu zostření situace ve všech zemích došlo po vydání exkomunikačního dekretu na počátku července 1949. Proticírkevní politiku vlád zemí východního bloku nemohl papež nechat bez povšimnutí. Taktiku států v nové fázi tlaku na církve navíc ukázal vznik schizmatické Katolické akce v Československu. Kongregace svatého Oficia vydala nejprve dekret exkomunikující toto rozkolné uskupení, o několik dní později vyloučila z církve všechny katolíky světa vstoupivší do komunistických stran. Exkomunikační dekret se však týkal jen těch věřících, kteří do strany vstoupili vědomě a dobrovolně, a pokud stranu opustili, přestal na ně platit. O lidech, kteří tvrdili, že byli ke vstupu donuceni, měl rozhodnout místní kněz. Pro věřícího čloRonald C. Monticone, The Catholic Church in Communist Poland 1945–1985: Forty Years of ChurchState Relations (Boulder: East European Monographs, 1986), 23–24. 911 Jednalo se o zákon č. 95/1948 Sb. o základní úpravě jednotného školství. 910 225 věka mělo vyloučení z církve velmi zásadní dopady. Nesměl se účastnit modliteb, přijímat svátosti či se stát kmotrem, v případě, že před smrtí neučinil pokání, se mu nedostalo ani posledního pomazání a církevního pohřbu.912 Komunismus církev vnímala jako esenci zla, proti kterému je nutno bojovat a ne mu ustupovat. Vlády v Maďarsku, Polsku i Československu dekret pochopitelně odsoudily a zakázaly jeho šíření. Přesto však byl, alespoň po nějakou dobu, uplatňován v praxi, jen se ho místo církevních elit chopila nejnižší vrstva kléru, lokální kněží, kteří se pohybovali v nejtěsnějším styku s věřícími. Za uplatňování dekretu ale hrozily vysoké tresty a řada duchovních za svou odvahu pykala. V Československu byl znám například případ pátera Aloise Fajstla, který odmítl dát poslední pomazání člence komunistické strany, pokud z ní nevystoupí, a byl kvůli tomu odsouzen za velezradu k osmi letům vězení.913 Vysoký klérus se uchyloval k exkomunikaci jen ve výjimečných případech. Celkově se dá říci, že situace dopadla pro komunistické strany poměrně dobře. Po prvních měsících, kdy se kněží pokoušeli dekret uplatňovat a čelili za to tvrdým represím, tyto snahy víceméně ustaly. Dekret nebyl nikdy odvolán, ale kněží na něm již netrvali. Důvodů k tomu měli více. Svou roli jistě hrál strach z represí, ale také to, že status exkomunikace již v polovině 20. století neměl zdaleka tak fatální důsledky jako v dřívějších dobách. Obzvlášť, když dekret od počátku neuplatňovali důsledně všichni duchovní, ale jen vybraní stateční jedinci. Katolíků a komunistů v jedné osobě navíc byly ve všech zemích desítky až stovky tisíc lidí, jejich exkomunikace tak v podstatě nebyla prakticky možná. Dohody se státem Obecně se dá říci, že hlavní rozměr rozdílu mezi situací v Maďarsku, Československu a Polsku nebyl v modelu státní proticírkevní politiky. Ten se ve všech třech státech značně podobal. Rozdílný přístup k této záležitosti totiž zvolili představitelé katolické církve. Lišil se nejen na mezinárodní úrovni, spory se vedly i mezi jednotlivými biskupy. V Maďarsku po první roky po druhé světové válce převládal názor, který prosazoval kardinál Mindszenty. Otevřená konfrontace s komunisty, vedená již od roku 1945, ale vyústila v jeho zatčení a doživotní trest (viz níže). Po odstavení primase se ukázalo, že bez takové silné osobnosti v čele již není dále možné v této politice pokračovat. Arcibiskup z Kalocse József Grösz, který Mindszentyho nahradil v čele biskupské konference, se pokusil vztahy se státem urovnat. Tento pokus ale vyústil ve vznik značně kontroverzního dokumentu. Václav Vaško, Dům na skále: Církev zkoušená. Díl I. 1945 – začátek 1950 (Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2004), 156. 913 Adolf Rázek, „Exkomunikační dekrety“, Securitas Imperii 11 (Praha: Úřad dokumentace a vy šetřování zločinů komunismu, 2005), 171–72. 912 226 Pod vlivem zatčení kardinála, likvidace řádů a vzniku hnutí Mírových kněží podepsal Grösz pro církev velmi nevýhodnou dohodu. Za pochybný slib respektu vůči církevním svobodám a za finanční pomoc na dobu osmnácti let, po jejichž uplynutí se o sebe bude muset církev postarat sama, se vzdal velkého množství výsad. Duchovní již nesměli vykonávat řeholní činnost s výjimkou tří řádů, objem církevních škol se zmenšil na minimum a především byla řada interních pravomocí v rámci církve převedena na stát.914 Ačkoli to nebylo explicitně řečeno, stala se z katolické církve v Maďarsku církev státní. V Polsku přijal arcibiskup Wyszyński taktiku hry na čas. Funkci primase převzal až v roce 1949, kdy zemřel jeho předchůdce August Hlond. Tedy v době, kdy už stát obrátil a dával nepokrytě najevo, že chce církev zlikvidovat. Cílem Wyszyńského bylo ustoupit režimu natolik, aby to nenarušilo chod církve a zároveň aby měla pevnou pozici v rámci nového systému. Vzájemný tlak vyvrcholil v březnu 1950, kdy jeden z poslanců naznačil, že pokud církev neuzavře se státem dohodu, začne zatýkání a procesy s duchovními. Episkopát se rozhodl pro první variantu. Po vyjednávání vznikla 15. dubna 1950 dohoda mezi státem a episkopátem. Církev se musela distancovat od podzemních skupin, které stále bojovaly proti komunistickému státu, musela uznat komunistický režim a zavázat se, že proti němu nebude nijak brojit. Zato jí však zůstala řada výsad, včetně ponechání řeholních řádů. Stát dohodu nikdy úplně nedodržoval a později se ji snažil upravit, ale Polsko se díky této taktice stalo zemí, kde měla katolická církev relativní volnost.915 V československém případě se církevní elity dělily na dva směry. První zastával linii primase Berana, který v průběhu konce čtyřicátých let vystupoval silně antikomunisticky. Druhý, v čele s litoměřickým biskupem Trochtou, podporoval snahy o dohodu, která by byla pro církev co nejmírnější. Beran se do jisté míry pokusům o domluvu nebránil, i když nevěřil v jejich úspěch. Jednání skončila na jaře 1949, kdy se na biskupské konferenci ve Starém Smokovci našlo odposlouchávací zařízení. Odmítnutí jakékoli dohody ale mělo pro církev fatální důsledky. Kromě zrušení řádů proběhlo také několik velkých procesů s církevními představiteli, kde se vynesené rozsudky pohybovaly od několika po více než dvacet let. Biskupové, kteří nebyli přímo uvězněni, byli internováni v izolaci. Stát přerušil církvi kontakty na Vatikán a nadiktoval jí potupné církevní zákony. Ty udělaly z kněží v podstatě státní zaměstnance, kteří museli složit slib věrnosti socialistické republice.916 Další zákon navíc ustanovil vznik Státního úřadu pro věci církevní. Podobné úřady fungovaly od roku 1950 i v Maďarsku a Polsku a měly funkci hlavního nástroje kontroly církve. V případě úřadů v Praze a Budapešti lze dokonce hovořit o tom, že Eric Roman, The Stalin Years in Hungary (Lewiston: Edwin Mellen Press, 1999), 77. Antoni Dudek, Ryszard Gryz, Komuniści i Kościół w Polsce (1945–1989) (Kraków: Znak, 2006), 54. 916 Stanislav Balík, Jiří Hanuš, Katolická církev v Československu 1949–1989 (Brno: Doplněk, 1993), 31. 914 915 227 do jisté míry církev na území dané země řídily. Svobodný, na státu nezávislý církevní život v těchto zemích sice nadále existoval, ale musel se přesunout do podzemí. Likvidace řádů Zásadním prvkem při útoku na katolickou církev byla také likvidace řeholních řádů. Řády do jisté míry postihly již dřívější proticírkevní kroky států. Přišly například o možnost vyučovat, zhoršily se jim ekonomické podmínky. Zatím však mohly alespoň v poklidu existovat. To se změnilo na jaře 1950. Nejprve v dubnu proběhla v Československu takzvaná akce K. Během dvou nocí s odstupem asi dvou týdnů obsadili příslušníci Veřejné i Státní bezpečnosti mužské kláštery a jejich obyvatele odvezli do centralizačních táborů. Celkem šlo o téměř dva a půl tisíce řeholníků, z nichž necelé dvě stovky „nejreakčnějších“ byly internovány v klášteře v Želivě, kde vládl přísnější režim. O půl roku později pak podobně zlikvidovali i ženské řehole. Na osm tisíc řádových sester mohlo dále vykonávat některé práce, například vypomáhat v nemocnicích či sociálních ústavech, ale jejich domovské kláštery byly zrušeny a ony žily v několika větších centrech po republice.917 V červnu téhož roku se konala obdobná akce i v Maďarsku. Dva a půl tisíce řeholníků a deset tisíc řeholnic stát buďto internoval v centralizačních klášterech, nebo rovnou uvěznil. Zároveň převzal zbylé katolické školy, které ještě řády vedly. Proti likvidaci klášterů se ohradil episkopát maďarské církve, ale jediným důsledkem bylo, že se vlna represí nevyhnula ani jemu.918 V polském případě nebyl dopad vládní proticírkevní politiky na kláštery tak drastický. Jak již bylo řečeno, ústupky kardinála Wyszyńského a dohoda z roku 1950 vedly k zachování řeholního života v zemi. Přesto však stát do života klášterů citelně zasáhl, když jim postupně odebíral různé výsady a zaváděl ekonomická opatření, která udržovala řády pod tlakem. Eliminace primasů církve a pastýřské listy Stále však veřejně působily největší symboly církve a jejího propojení s Vatikánem: hlavy národních církví. V Polsku stál od roku 1948 v čele episkopátu Stefan Wyszyński, arcibiskup ve Varšavě a Hnězdnu, maďarským primasem jmenoval papež již v roce 1945 ostřihomského arcibiskupa Józsefa Mindszentyho. V Československu tuto funkci zastával pražský arcibiskup Josef Beran. Všichni tři se netajili svými antikomunistickými postoji a měli velkou podporu věřících i kněží. Proto se vlády v těchto zemích rozhodly, že je nutné vliv primasů eliminovat. 917 Vojtěch Vlček, „Procesy s řeholníky v 50. letech a v první polovině 60. let“, in Církevní procesy padesátých let (Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002), 120. 918 Andrzej Grajewski, Jidášův komplex. Zraněná církev: Křesťané ve střední a východní Evropě mezi odporem a kolaborací (Praha: Prostor, 2002), 95. 228 Jako první k tomuto kroku přistoupili v Maďarsku. Kardinál Mindszenty od konce války ostře vystupoval proti formujícímu se lidově demokratickému režimu. Poprvé protestoval již v roce 1945, kdy vyzval maďarské voliče, aby v následujících volbách nevolili komunisty, ale raději malorolnickou stranu. Další reakce následovaly při rušení církevních škol a dalších proticírkevních opatřeních. Kardinál měl na své straně veřejnost, kterou si získal hlavně svou činností v prvních poválečných letech, kdy na cestách do zahraničí vyjednával pro válkou zničenou zemi humanitární pomoc či objížděl maďarský venkov a propagoval zde tradiční morální hodnoty.919 Oplátkou mu byla silná diskreditační kampaň ze strany státu, který Mindszentyho vnímal jako nebezpečný element. Napětí mezi oběma stranami vyvrcholilo v prosinci 1948. Kardinál v očekávání, že bude zatčen, sepsal prohlášení, v němž se distancoval od případného vynuceného přiznání viny. Dne 23. prosince do arcibiskupského paláce vtrhly bezpečnostní složky s cílem najít kompromitující materiály a sídlo důkladně prohledaly. O tři dny později, na Štěpána, přišly Mindszentyho zatknout. V únoru 1949 proběhl velký proces před lidovým tribunálem. Jak očekával, po brutálních výsleších a pod vlivem narkotik se kardinál přiznal ke všem obviněním. Byl shledán vinným z velezrady, špionáže pro Vatikán a spekulací s valutami a odsouzen k doživotnímu vězení. Z něj nakrátko vyšel během maďarské revoluce v roce 1956, před sovětskými okupanty se však musel ukrýt na americké ambasádě v Budapešti, kde strávil dalších patnáct let. Nakonec nedobrovolně odešel do Říma.920 V Československu a Polsku po letech, kdy se činnost tamních primasů pohybovala na hranici trpělivosti státní moci, došlo ke konečnému kroku vždy jako reakce na vydání konkrétního pastýřského listu.921 V Beranově případě byl spouštěcím mechanismem oběžník Hlas biskupů a ordinářů v hodině velké zkoušky. List reagoval na čerstvé vyhlášení schizmatické Katolické akce, kterou označil za rozkolné hnutí. Popsal také postup jednání církve se státem a důvody jeho neúspěchu. Biskupové list rozeslali s tím, aby kněží jeho obsah sdělili i věřícím, čímž popudili bezpečnostní složky, které list začaly zabavovat.922 Následující sobotu, tedy 18. června 1949, vystoupil Beran v chrámu strahovského kláštera. Mezi posluchači se kromě věřících sešlo i mnoho lidí, kteří chtěli vyjádřit protest proti režimu. Průběh oficiální bohoslužby v neděli v chrámu sv. Víta Grajewski, Jidášův komplex, 94. Libor Vykoupil, „Ecce Homo – József Mindszenty“, Český rozhlas Brno, 26. 12. 2008, http://www. rozhlas.cz/brno/upozornujeme/_zprava/529049 (staženo 18. 5. 2010). 921 Pastýřské listy byly oběžníkovou formou komunikace mezi biskupy a kněžími. Listy vycházely u příležitosti různých významných církevních svátků, nebo když bylo nutné informovat katolickou obec o nějaké důležité události. Některé obzvlášť zásadní listy četli kněží věřícím po nedělní bohoslužbě. 922 Vaško, Dům na skále, 145. 919 920 229 proto vzala do svých rukou StB. Mše ještě proběhla v klidu, ale když Beran začal číst pastýřský list, začala najatá klaka pískat a křičet. Po návratu do arcibiskupského paláce již čekala na Berana policejní suita. Primas byl internován a držen v izolaci na různých místech republiky až do roku 1963. Poslední roky života navíc prožil ve vyhnanství ve Vatikánu.923 Polského primase Wyszyńského tato politika zasáhla v roce 1953. Jak již bylo zmíněno, zásadním krokem bylo i zde vydání pastýřského listu. V tomto případě jím byl oběžník Non possumus (Nemůžeme) z 8. května 1953. Podobně jako v československém případě se tento list věnoval podvratnému kněžskému hnutí. Takzvané „vlastenecké kněze“ obvinil, že štěpí církev a protiví se vůli Vatikánu i biskupů. Kromě hnutí, které existovalo již několik let, řešil i zcela aktuální problematiku, tedy dosazování prorežimních duchovních do vysokých církevních pozic. Přestože jmenování nových církevních činovníků bylo výsadou vedení kléru, stát toto právo ustavičně porušoval.924 Reakce na sebe tentokrát nechala čekat několik měsíců, během kterých konzultoval první tajemník PZPR Bolesław Bierut možné varianty postupu se sovětskými poradci. 24. září 1953 napsal Wyszyński vládě dopis, ve kterém protestoval proti politickým procesům s duchovními. To však již bylo rozhodnuto o jeho osudu.925 O den později, 25. září, se v noci začali do arcibiskupského paláce dobývat příslušníci bezpečnostních složek. Primas jim nechal otevřít, ale přikázal rozsvítit všechna světla v budově, aby „se Varšava dozvěděla, co se děje“.926 Wyszyńského zatkli a internovali na různých místech Polska, propuštěn byl až v říjnu 1956. Trojští koně Speciální fází státní politiky vedené proti katolické církvi bylo vytvoření rozkolného hnutí, které mělo církev narušit, odtrhnout od Vatikánu a biskupů a přivést ji pod státní vliv. Plán se řídil prastarým pravidlem divide et impera a jeho použití navrhl novým satelitním státům SSSR člen politbyra ústředního výboru sovětské komunistické strany na jednání komunistických špiček ve Szklarské Porębě v roce 1947. Postup, který jim představil, si jeho strana sama vyzkoušela již dříve v domácích podmínkách. Zahrnoval zatýkání špiček kléru i významnějších věřících, likvidaci episkopátu uvězněním biskupů, ale především vytvoření skupiny kněží a laiků, která by podporovala nový režim a bojovala na jeho straně proti původním církevVaško, Dům na skále, 114–15. Dudek, Gryz, Komuniści i Kościól, 81. 925 O den dříve, 23. září 1953, totiž přijal sekretariát politbyra usnesení, kterým zakázal kardinálovi Wyszyńskému vykonávat církevní funkce a činnosti s nimi spojené. Dohodl také konkrétní postup při biskupově zadržení. Ibid., 88. 926 „Arestowanie“, in Kardynał Stefan Wyszyński – Prymas Tysiąclecia, http://www.kardynalwyszynski. of.pl/ (staženo 18. 5. 2010. 923 924 230 ním strukturám. V sovětském případě se jmenovala „Živá církev“, ale pro jednotlivé země se počítalo s různými názvy.927 V Československu se jím stala Katolická akce, jméno převzaté od staršího církevního hnutí, které v zemi působilo již od roku 1922. To komunisté zlikvidovali a na jeho místo dosadili nové sdružení, které zcela odpovídalo jejich představám. Katolickou akci vyhlásilo laické předsednictvo 10. června 1949 a do jejího čela se postavil dramaturg Národního divadla v Praze a manžel komunistické spisovatelky František Pujman. Hnutí se mělo striktně držet katolické doktríny, ale zároveň deklarovalo plnou loajalitu k režimu.928 Ke svému vyhlášení hnutí uspořádalo podpisovou akci na svoji podporu. Jména dalších a dalších kněží i laiků, kteří ho podpořili, se každý den objevovala v novinách. Při té příležitosti ovšem řada z nich zjistila, že jejich jméno Akce pouze využila, podpis nebyl pravý nebo byl na listině věnované něčemu zcela jinému. Dalším způsobem, jak získat nové příznivce, bylo vydírání. Po odsouzení Akce arcibiskupem Beranem i vatikánským exkomunikačním dekretem se navíc od svých podpisů distancovali i lidé, kteří zpočátku věřili, že se jedná o společnou akci státu a katolické církve. Katolická akce tak byla již od počátku odsouzena k zániku. Její činnost se omezovala na pořádání poutí a mírových manifestací a vydávání Katolických novin, jedné z mála povolených církevních tiskovin. Výroční sjezd v červnu 1950 sice představil hnutí jako silnou a úspěšnou organizaci, šlo ale o poslední velkou veřejnou akci, kterou pořádalo. V následujících měsících vyznělo do ztracena. V této době již však byla československá církev zcela zdevastovaná předchozími útoky ze strany státu a další existence hnutí těchto rozměrů postrádala smysl. V Polsku mělo podobnou funkci hnutí tzv. „vlasteneckých kněží“, původně sdružené kolem kněžské komise veteránů bojů s nacisty, později rozšířené na celostátní organizaci. Komise nabírala, podobně jako Katolická akce, členy různými podvodnými metodami, především vydíráním. Hlavní náplní její činnosti byl boj s představiteli církve a osvětová činnost, kterou prosazovala svoje myšlenky o souznění Božích a vlasteneckých zájmů, přičemž jako základní požadavek pro dobro vlasti kladla otevřený přístup katolíků vůči komunismu. Hnutí se ale potýkalo s potížemi, především s disciplínou svých členů, z nichž mnoho vstoupilo do organizace z čistě pragmatických důvodů nebo pod nátlakem a nemělo na prosazování ideologie Komise zájem. Radikální postoje představitelů hnutí navíc přestaly být nutné, když se vedení církve po internaci kardinála Wyszyńského rozhodlo ke značným ústupkům vůči státu. Komise se postupně Grajewski, Jidášův komplex, 22. Jozef Haľko, Rozbiť Cirkev: Rozkolnícka Katolicka akcia. Pokus o vytvorenie „národnej cirkvi“ v ČeskoSlovensku 1949 (Bratislava: Lúč, 2004), 73. 927 928 231 spojila s jinou skupinou, zaštiťovanou vzrůstajícím hnutím PAX, a její struktury se rozpustily. V Maďarsku proběhl první pokus o vznik proticírkevního hnutí již v roce 1949. Tehdy vládní představitelé oslovili kněze Ference Vargu, zda by nechtěl vést hnutí Mírových kněží. Varga souhlasil, ale jen do chvíle, kdy pochopil, že stojí v čele nástroje, který má rozbít církev. Pokusil se uprchnout na západ, ale při přechodu hranic byl postřelen a na zranění záhy zemřel.929 Druhou šanci hnutí dostalo v létě 1950. Prvního srpna vznikl Mírový výbor katolických duchovních, který vedl kanovník Miklós Beresztoczy a bývalý cisterciák Richard Horváth. Beresztoczyho ke spolupráci přiměla komunistická tajná policie až po dlouhém mučení. Mnoho kněží se však do Mírového výboru připojilo dobrovolně. Hnutí požívalo velké důvěry ze strany státu. Dostalo na starost rozdělování vládních subvencí pro církev, které však rozdávalo nikoli podle potřeby, ale podle politického přesvědčení kněze, který o pomoc žádal. Velkou akcí se stalo shánění podpisů pod Stockholmskou mírovou výzvu v roce 1950. Propagandistický akt Sovětského svazu odmítlo podpořit vedení církve, ale Výbor přesvědčil řadu kněží na nižší úrovni. Na následnou akci episkopátu, kdy maďarští biskupové sepsali vlastní mírovou výzvu, zareagoval stát vlnou represí. Biskupové, kteří se nepodřídili, byli odsouzeni k mnoha letům vězení a na jejich místa stát dosadil duchovní z řad Mírových kněží. Od listopadu 1950 začal Výbor vydávat týdeník Kereszt (Kříž). Toto hnutí mělo největší úspěch, stát ho nejsilněji prosazoval do vysokých funkcí a jeho vedení postupně splynulo s vedením církve.930 Podle Bohdana Cywińského byla jedním z důvodů úspěchu Mírových kněží v Maďarsku tradiční loajalita katolických kněží vůči státu, děděná již od dob Josefa II. Skutečné rozměry spolupráce s komunistickou mocí si duchovní uvědomovali až postupně. Toto prozření navíc místo aktivního vystoupení proti komunistické moci vyvolalo spíše snahu na sebe neupozorňovat a nevyvíjet větší činnost.931 Tyto „páté kolony“ v rámci církve měly řadu společných prvků. Jedním z nich bylo ideologické zázemí. Svoje jednání stavěla hnutí na tvrzení, že jejich učení spojuje zásady katolické nauky se společenskou doktrínou komunismu. Poukazovala na údajné společné cíle obou ideologií, přičemž jediným rozdílem mělo být, že komunismus chce ráje dosáhnout již na zemi. K důležitým ideologickým momentům patřilo i prosazování míru a přináležitost k mezinárodnímu mírovému hnutí. Západ, především Spojené státy americké, tedy označovala za nepřítele nejen kvůli kapitalismu, ale i kvůli militantním sklonům. 929 Vojtěch Vlček, „Služebníci nevěrní“, Teologické texty, č. 2 (2003), http://www.teologicketexty.cz/ casopis/2003-2/Sluzebnici-neverni.html (staženo 18. 5. 2010). 930 Grajewski, Jidášův komplex, 96–99. 931 Převzato z Grajewski, Jidášův komplex, 100. 232 Vatikán považovala za jejich přisluhovače. Z tohoto důvodů kladla hnutí ve všech třech státech důraz na „národní“ charakter církve, kterou se snažila vytvořit. Měla sice uznávat papeže jako církevní autoritu, ale jít po vlastní politické linii. Tato „výhoda“ ve směru odtržení se od kapitalistického prozápadního Vatikánu s sebou však nesla usnadnění ovládnutí církve státem. Další společnou záležitostí pro Katolickou akci, „vlastenecké kněží“ a Mírový výbor byl důraz na lokální složky hnutí. Kromě velkých celostátních akcí totiž měly místní odnože sdružení pořádat různé aktivity, které by přilákaly věřící. Právě tato složka hnutí se ale ukázala jako nejméně funkční. Jejich členové na nižších úrovních využívali toho, že nejsou pod dohledem centrální moci, a vykazovanou činnost ve skutečnosti často neprováděli, jen za ni pobírali různé odměny. Obecně se dá říci, že úspěch hnutí přímo navazoval na situaci katolické církve v dané zemi. V Maďarsku byla církev po uvěznění primase Mindszentyho zcela oslabená a bylo snadné ji narušit a ovládnout. V Československu došlo k přímému útoku do řad církve až po vzniku Katolické akce a její dehonestaci arcibiskupem i Vatikánem. Zdejší vláda tak využila jiné mechanismy, jak církev zničit, a nezdařený pokus nechala zmizet do ztracena. V polském případě se politika ústupků setkala s nejmírnější reakcí státu. Původní agresivní politika, kterou Komise kněží prezentovala, nebyla po sérii relativně vstřícných kroků církve vůči státu třeba, a proto stát hnutí postupně zlikvidoval. Vlastenečtí kněží Jak již bylo řečeno, jedním z důležitých prvků sovětské církevní politiky, přebírané komunistickými stranami v zemích střední Evropy, bylo vytvoření organizace prorežimních duchovních. V ní se měli angažovat kněží „vyšlí z lidu a pracující pro jeho dobro“, tedy ti, kteří přistoupili na státní politiku osočování Vatikánu z proamerických a imperialistických sklonů a prosazovali reformu domácí církve ve smyslu dosažení její větší kompatibility s komunistickým režimem.932 Sdružení mělo zajistit odluku nižších vrstev kléru od jejich vedení, zejména od biskupů. Režimu věrní duchovní měli navíc na důležitých postech nahradit své méně poddajné kolegy. V Polsku prezentoval první plán akce na vytvoření takové skupiny ministr průmyslu Hilary Minc v červenci 1947 na sekretariátu ÚV PZPR. Počítal se vznikem tzv. iniciativní skupiny, která měla později přerůst v organizaci duchovních. Organizace by byla k dispozici státním orgánům a všichni kněží jí měli deklarovat loajalitu.933 Ačkoli tajné složky začaly záhy pracovat na vytvoření základů skupiny 932 Bożena Bankowicz, „Ruch księży patriotów 1949–1955, czyli „kón trojanski” w polskim Kościele katolickim”, in Ze studiów nad dziejami kościoła i katolicizmu w PRL, Bożena Bankowicz, Antoni Dudek (Kraków: Wydawnictwo PiT, 1996), 5. 933 Grajewski, Jidášův komplex, 206. 233 (především zjišťovaly ochotu kněží se do takové akce zapojit), skutečná realizace projektu začala až o více než dva roky později. V roce 1949 totiž došlo k vyostření církevní politiky polské vládnoucí garnitury. Dosavadní snahy o nalezení dohody mezi státem a církví definitivně selhaly. Nový polský primas, varšavsko-hnězdenský arcibiskup Stefan Wyszyński, odmítal pokračovat ve smířlivé politice svého předchůdce. V červnu vydal papež Pius XII. v reakci na vznik podvratné Katolické akce v Československu exkomunikační dekret, kterým všem katolíkům zakázal vstoupit do jakékoli komunistické strany či s ní spolupracovat pod pohrůžkou vyloučení z církve, což situaci ještě vyostřilo. Vedení polského státu se rozhodlo přikročit k vytvoření připravované kněžské organizace. Tehdy vzniklo hnutí tzv. „vlasteneckých kněží“. Koncentrovalo se kolem Komise kněží při Svazu bojovníků za svobodu a demokracii (Komisja Księży przy Związku Bojowników o Wolność i Demokrację, ZBoWiD). Svaz vznikl v červnu 1949 spojením jedenácti menších organizací sdružujících partyzány, politické vězně, různé bojovníky za svobodu atd., tedy skupiny lidí, kteří za války nějakou formou bojovali proti německé okupaci. ZBoWiD s podporou státu postupně pohltil i všechny ostatní takové spolky a počátkem padesátých let zůstal v této oblasti monopolní organizací.934 Komise kněží při ZBoWID byla založena 12. ledna 1950. Na prvním plenárním zasedání v únoru téhož roku se předsedou prezídia hlavní Komise stal Edmund Konarski, již osmdesátiletý děkan z hnězdenské arcidiecéze, a organizace se pustila do práce.935 Vzhledem ke svému úkolu se od počátku těšila plné podpoře státního aparátu, dokonce byla těsně navázána na bezpečnostní složky, především na Bezpečnostní úřad (Urząd Bezpieczeństwa, UB).936 Řada členů hnutí byla dokonce aktivními spolupracovníky tajné služby. Přesný počet konfidentů ale není možné určit, protože řada kněží byla vedena jen jako „důvěrné kontakty“ či spolupracovala s nějakou jinou státní složkou, která byla napojena na Bezpečnostní úřad. Velká část kontaktů UB tak nikdy nenabyla oficiálního statutu konfidenta. I přes to měla tajná služba v organizaci velký vliv a do značné míry ovlivňovala její směřování.937 V únoru 1950 získala Komise právo na vytvoření vlastní celostátní organizace s regionálními odnožemi a založila vlastní tiskový orgán Głos Kapłana. Navíc měla získat značný objem financí z Církevního fondu, který vznikl v březnu téhož roku. V něm se shromáždil veškerý majetek, který stát vyvlastnil od církví na polském Joanna Wawrzyniak, ZBoWiD i pamięć drugiej wojny światowej 1949–1969 (Warszava: Wydawnictwo TRIO, 2009), 100–3. 935 Předseda prezídia se za dobu existence Komise kněží při ZBoWiD volil ještě dvakrát. V roce 1952 se jím stal Piotr Kotarski, o dva roky později ho pak nahradil Bonifacy Woźny. Bankowicz, „Ruch księży patriotów“, 7, 13 a 14. 936 Úřad byl výkonnou složkou ministerstva veřejné bezpečnosti (Ministerstwo bezpieczeństwa publicznego). 937 Více viz Jacek Żurek, Ruch “księży patriotów” w województwie katowickim w latach 1949–1956 (Warszava-Katowice: Instytut Pamięci Narodowej, 2009), 57. 934 234 území.938 Již po pár měsících své existence tak měla výhodnou pozici pro vnitřní narušování katolické církve. Nabírání nových členů Aby mohla plnit svůj hlavní účel, tedy narušit strukturu katolické církve, potřebovala Komise kněží získat co nejvíce členů. Původně sdružovala jen duchovní, kteří měli minulost v odboji, ale v březnu roku 1950 byla tato podmínka zrušena a vstoupit mohl každý kněz, který se rozhodl dát takto najevo svůj „pozitivní postoj“ k lidově demokratickému režimu.939 Již v prvních měsících její existence proto do Komise vstupovali jak kněží z řad bývalých politických vězňů, tak ti, kteří se nějakým způsobem nepohodli s episkopátem, nebo se svými nadřízenými, ale i přesvědčení zastánci „pokroku“ a také agenti UB.940 Členstvo však stále čítalo jen něco přes tři sta duchovních, což zdaleka neodpovídalo představě masové organizace. Nábor kněží probíhal zpočátku především prostřednictvím mediální kampaně, která ale neměla očekávaný úspěch. Vedení hnutí proto při hledání nových členů přistoupilo k metodě „cukru a biče“. K tomu jim pomáhala teorie tzv. „kopance“. Postup podle ní byl zhruba tento: „Za knězem přišli jednou, podruhé a potřetí. Zkoušeli ho přesvědčit, trochu ho také postrašili. Když stále ničeho nedosáhli, přišel na řadu „kopanec“. To byl jistý šok, po kterém většina kněží povolila. Těchto „kopanců“ bylo několik druhů. Nejčastější bylo vydírání pomocí reálných či smyšlených zákulisních přestupků de sexto. Značný počet kněží dal přednost zdánlivě nevinné spolupráci s Komisí kněží před provalením skandálu. Takto zlomení kněží navíc ochotně pomáhali vymýšlet „kopance“ na jiné.“941 Podle Grajewského bylo mezi příslušníky tajné policie, kteří se zabývali katolickou církví, oblíbené pořekadlo, že se duchovní nejlépe získávají na „špunt, měšec 938 Ve skutečnosti se ale výnosy z vyvlastňovací akce k „vlasteneckým kněžím“ nedostaly. Více o Církevním fondu zde: Marzena Cichosz, Lubomír Kopeček, „Církevní fond v Polsku a jeho kontroverzní historie a současnost“, Středoevropské politické studie IX, č. 2–3 (jaro/léto 2007), http:// www.cepsr.com/clanek.php?ID=303 (staženo 18. 5. 2010. 939 Grajewski, Jidášův komplex, 207. 940 Wojciech Wasiutyński, Katolicky społecznie postępowi (London: Wydawnictwo Instytutu polskiego akcji katolickiej w Welkiej Britanii, 1956), 5. 941 Překlad z originálu: Man kam einmal, ein zweites-, und ein drittemal zum Priester. Man versuchte zu überzeugen und schreckte ihn ein wenig. Wenn das ergebnislos blieb, kam der „Fußtritt“. Das war ein Schock, nach dem viele Priester nachgaben. Es gab verschiedene Fußtritte“! Meistens ging es um Erpressung vor dem Hintergrund tatsächlicher oder eingeredeter de sexto-Vergehen. Zahlreiche Priester zogen es vor, sich auf eine scheinbar unschuldige Zusammenarbeit in der Priesterkommission einzulassen, als Gegenstand eines Skandals zu werden. Priester, die man so zermürbt hatte, wirkten gern dabei mit, anderen einen „Fußtritt“ zu versetzen. Andrzej Micewski, Katholische Gruppierungen in Polen: PAX und ZNAK 1945–1976 (Grünewald: Kaiser, 1978), 54. 235 a poklopec“, tedy na tři kněžské neřesti, alkohol, peníze a ženy.942 Tyto slabosti se mohly stát předmětem vydírání při náboru do hnutí. Metodou „kopance“ se podařilo získat jen desítky až stovky duchovních. Přesto jich byl dostatečný počet na to, aby mohly vzniknout regionální odnože Komise. Motivací pro vstup dalších kněží byly ekonomické pohnutky. Mezi členy totiž Komise rozdělovala materiální statky všeho druhu, od vybavení pro kostel (např. příspěvky na nové varhany, příděly svící či mešního vína) po různé služby pro kněze i jeho blízké (lékařská péče atd.). Sama komise si uvědomovala, že kněží s touto motivací tvoří v hnutí velkou část. Kromě těch nejcennějších, tedy těch, kteří do organizace vstoupili čistě z ideologických důvodů, se o členství hlásili i duchovní, kterým šlo o kariéru, či kteří měli ve své minulosti nějaké morální nebo politické poklesky a potřebovali získat zpět morální kredit. Výsledkem bylo, že po všech náborech čítalo hnutí v roce 1954 celkem 856 členů, tedy necelých 8 % všech kněží v Polsku.943 Velká část z nich ale nebyla v organizaci nijak aktivní a jen požívala výhod, které jí členství přinášelo. Přesto však šlo o velký zásah do suverenity katolické církve a o podkopávání jejích tradičních struktur. Někteří autoři navíc předpokládají, že až tisíc duchovních s komisí sympatizovalo či dokonce spolupracovalo, ačkoli se z různých důvodů nikdy oficiálně nestali jejími členy.944 Činnost hnutí Mezi zásadní prvky aktivit Komise kněží patřila již od počátku činnost osvětová. Dala si za úkol vychovávat jak kněží, tak katolickou veřejnost. V praxi se to projevovalo hlavně propagandistickou kampaní, která přesvědčovala věřící, že lze být zároveň dobrým katolíkem a budovat socialismus. Kampaň se pochopitelně nesetkala s pochopením u vysokého kléru a mezi Komisí kněží a episkopátem se vytvořil silně nepřátelský vztah. Vzdělávání laiků zahrnovalo osvětu v celé řadě oblastí. Jednou z myšlenek, kterou Komise prosazovala, bylo, že práce v neděli či ve svátek není proviněním proti Desateru, nýbrž žádaným přístupem k pracovní morálce. Budování lepší budoucnosti ale mělo pochopitelně začít až poté, co věřící splní svou dopolední povinnost v kostele. Šíření pravého pohledu na svět měly usnadnit soubory kázání, které hnutí produkovalo a doporučovalo farářům k použití. Grajewski, Jidášův komplex, 209. Celkem působilo na území Polska 10 877 kněží. Míra zájmu duchovních o vstup do hnutí se ale značně lišila podle jednotlivých vojvodství a diecézí. Např. zatímco ve štětínském vojvodství se mezi „vlastenecké kněží“ hlásilo přes 27 % kněží, v krakovském to byla jen necelá čtyři procenta. Více viz Żurek, Ruch „księży patriotów“, 333, tabulka 9. 944 Grajewski, Jidášův komplex, 208. 942 943 236 Další činností bylo vydávání katolického tisku, i když jen v omezené míře. Jak již bylo řečeno, v počátcích své existence získala Komise kněží právo vydávat vlastní čtrnáctideník Głos Kapłana. Vycházel několik let, přestože už v říjnu 1950 vydal primas Wyszyński dekret zakazující jeho vydávání, šíření i přechovávání. Kromě něj začalo v prosinci téhož roku vycházet další médium „vlasteneckých kněží“, Ksiądz Obywatel, se stejnou periodicitou. Ten potom v červenci 1953 nahradila Kuźnice Kapłanską, která se stala oficiálním orgánem Komise. O dva roky později ji pak převzal PAX, stejně jako časopis Gość Niedzielny. Novou funkci hnutí přinesl 23. leden 1950, kdy byla polské církvi odebrána Charita, organizace zaměřená hlavně na sociální a zdravotnické služby. Charita, jinak též Caritas, fungovala při katolické církvi v řadě zemí a byla velmi důležitou součástí jejích struktur. Měla na starosti církevní nemocnice, charitativní ústavy a další podobné služby. V lednu 1950 převedl stát polskou Charitu pod Komisi kněží při ZBoWiD. Do jejího čela se postavil aktivní člen komise páter Antoni Lemparty,945 „vlastenečtí kněží“ převzali i vedení jejích oblastních organizací. Nucená správa ale Charitě nesvědčila, její činnost se zásadně zmenšila a do roku 1955, kdy byla předána PAXu, balancovala na hranici zániku.946 Největší rozvoj hnutí nastal v letech 1951–1952. V tomto období se zdvojnásobil počet členů a zintenzívnila se spolupráce se státem. V rámci kampaně za lepší život „obyčejného kněžstva“, za které se členové hnutí sami označovali, prosazovali daňové úlevy pro nižší klérus. Tyto výhody se však vztahovaly jen na členy Komise, ostatním kněžím se naopak daně zvyšovaly. Před volbami v roce 1952 zase desítky „vlasteneckých kněží“ vystupovaly v tisku a rozhlase a nabádaly veřejnost, aby šla volit.947 V polovině prosince 1951 se ve Vratislavi konal sjezd duchovenstva, na kterém se sešlo kolem patnácti set kněží z celého Polska. Referující na něm kritizovali činnost polského episkopátu, především arcibiskupa Wyszyńského. Obzvlášť vyhrocený byl projev hlavního řečníka Eugenia Dąbrowského. Za akcí, na které se sešli angažovaní kněží ze všech prorežimních hnutí, pravděpodobně stála bezpečnostní služba.948 Počátkem roku 1953 začala komise přímo zasahovat do církevních pořádků. Na přelomu ledna a února se vedení „vlasteneckých kněží“ rozhodlo „ozdravit“ vztahy v biskupských kuriích. Dekret „O obsazování církevních funkcí“ umožňoval odstranění duchovních, kteří se netajili svým záporným vztahem k lidově demokratickému zřízení. Museli opustit všechny funkce, kde mohli svými názory ovlivňovat další kněží, tedy především kněžské semináře a vyšší církevní hierarchii. Úřady Grajewski, Jidášův komplex, 212. Grajewski ovšem píše Lempartiho jméno nesprávně „Lamparty“. Renate Schulze, „Zur Situation in Polen zwischen 1945 und 1989“, in Kirche und Sozialismus in Osteuropa. Recht und Religion in Mittel- und Osteuropa, ed. Jana Osterkamp, Renate Schulze (Vídeň: Facultas, 2007). 947 Dudek, Gryz, Komuniści i Kościół, 70. 948 Micewski, Katholische Gruppierungen, 63. 945 946 237 začaly obcházet vedení polské církve a dosazovaly na vyšší pozice, hlavně na místa kapitulních vikářů, duchovní angažované v Komisi.949 Proti takovému zásahu do tradičních postupů se ohradil primas Wyszyński, čerstvě jmenovaný kardinálem (tento krok Vatikánu se dá vnímat i jako snaha papežského stolce dát najevo podporu primasovi a jeho politice). Pohrozil kněžím začleněným do hnutí exkomunikací na základě papežského dekretu z června 1949. Když činnost komise nepřestávala, vydal 8. května 1953 polský episkopát pastýřský list nazvaný Non Possumus, tedy Nemůžeme. V něm označil hnutí „vlasteneckých kněží“ za podvratné a obvinil ho ze snahy o rozštěpení a herezi v rámci církve.950 Přes jasně vyjádřený nesouhlas ale v praxi kardinál neměl jinou možnost, než „vlastenecké kněze“ v jejich nových funkcích uznat. Opačný postup hrozil rozbitím církve, prorežimní duchovní navíc obsadili místa uvolněná po politických procesech s církevní hierarchií z některých diecézí (šlo například o krakovské arcibiskupství či opolskou biskupskou kurii). Dosazení vlastních vzdorokněží by tak mohlo znamenat, že bude církev vystavena dalším procesům. Tento ústupek ale nezabránil tomu, aby stát odbojného primase za jeho činnost potrestal. V září 1953 byl Stefan Wyszyński internován a na svobodu se dostal až o tři roky později. Komise kněží při ZBoWiD také uspořádala dva celonárodní sjezdy, na kterých vždy zvolila nové vedení. První sjezd se konal v době největšího rozkvětu organizace, v únoru 1952, a došlo na něm ke konečnému upevnění struktury organizace. Druhý následoval v listopadu 1954, v čase, kdy už bylo hnutí za zenitem. Tomu se přizpůsobilo i hlavní téma vystoupení delegátů – rekapitulovali dosavadní činnost hnutí a vyzdvihovali jeho přednosti. Podle Bożeny Bankowicz probíhal sjezd v atmosféře úspěchu a chválení sebe sama,951 a to i přesto, že již od konce předchozího roku vliv „vlasteneckých kněží“ upadal a hnutí pomalu směřovalo k nevyhnutelnému zániku. Ideologie Základy ideologie, kterou Komise kněží při ZBoWiD prosazovala, spočívaly ve spolupráci mezi církví a katolickým duchovenstvem na straně jedné a vládou a národem na straně druhé. „Vlastenečtí kněží“ se zaštiťovali heslem Bůh a vlast a tomu přizpůsobovali celý svůj program. Sami prohlašovali, že v otázkách víry zcela souzní s episkopátem katolické církve, ale co se týče společenského a politického směřování, jsou ve shodě s polským lidem.952 Tento ideologický směr nazývali „křesťanský realismus“. Pod množstvím hesel se v podstatě ukrýval jediný cíl – přimět katolíky přijmout socialismus jako jedinou pravou koncepci státu. Grajewski, Jidášův komplex, 209–10. Této problematice je věnována celá kapitola v knize Dudek, Gryz, Komuniści i Kościół, 81–90. 951 Bankowicz, „Ruch księży patriotów“, 14. 952 Bankowicz, „Ruch księży patriotów“, 8. 949 950 238 Dalším bodem, který „vlastenečtí kněží“ prosazovali, byl boj za mír. Kritizovali západní svět, v čele s USA, které podle nich mírovou ideu nejvíce ohrožovaly. V rámci mírového hnutí pořádali i různé akce, např. v roce 1950 sbírku na oběti války v Koreji. Takovéto akce měly pochopitelně nejen altruistickou, ale především propagandistickou funkci.953 Za největší nepřátele považovali německý militarismus a kapitalismus USA, za přítele naopak socialismus, který prosazuje mír a bratrství mezi národy. S nepřáteli spojovali i Vatikán, kterému mimo jiné vyčítali jeho „antinárodnost“. Na kritiku papežského stolce pak přímo navazovala kritika poměrů na domácím klerikálním poli, především biskupů.954 Komise si dala za jeden z cílů vytvoření prototypu „občanského kněze“, tedy duchovního, který bude přijímat závazky jak vůči Bohu, tak vůči své vlasti. Vzdělávání kněží v tomto směru měly zaručit jednak výše zmíněné soubory předpřipravených kázání, tak výklady Bible a dalších významných děl sepisované pod kuratelou „vlasteneckých kněží“, případně články v komisí vydávaných novinách. Do tohoto konceptu pochopitelně nezapadal vysoký klérus, který svým napojením na Vatikán dával údajně najevo, že je od vlasti odtržený. „Vlastenečtí kněží“ osočovali episkopát i ze sobeckosti a sklonů k elitářskému chování na úkor „obyčejných“ duchovních z nižších pater hierarchie. Svým způsobem se pokoušeli vehnat biskupy do role jakýchsi „kulaků“ církve.955 S tím souvisela i snaha vyvolat dojem, že biskupové nejsou dostatečně způsobilí k tomu, aby rozhodovali o osudech kněží i věřících. Komise nad nimi chtěla prosadit kontrolu v podobě „poradců“, kteří by sledovali každý krok církevních hodnostářů a hodnotili by, zda se nedopustili chyby. Po odstranění části vedení církve během procesů v roce 1953 vůle prosazovat toto opatření značně oslabila, protože se na řadu exponovaných pozic dostali členové hnutí. „Křesťanský realismus“ neměl nikdy podporu vysokých církevních představitelů, což ale Komisi nijak nepřekáželo v prosazování jeho idejí. Naopak, poté, co začaly probíhat procesy se členy různých biskupských kurií, uměla dosavadního negativního přístupu špiček kléru využít. To, že „provinilí“ kněží s ideou křesťanského realismu nesouhlasili, předkládala komise jako důkaz, že jde o správnou cestu, kterou odsuzují jen ti, co mají problémy se zákonem. Komise intelektuálů a propojení s PAXem Hnutí „vlasteneckých kněží“ oficiálně nebylo nijak vázáno na stát, ani nemělo stranický charakter. Větší ukotvení ve státních strukturách přinesl až vznik Komise duŻurek, Ruch “księży patriotów”, 237. Více viz Bankowicz, „Ruch księży patriotów”, 16; Dudek, Gryz, Komuniści i Kościół, 70. 955 Dudek, Gryz, Komuniści i Kościół, 69. 953 954 239 chovních i laických aktivistů (Komisja Duchownych i Świeckich Działaczy Katolickich) existující při Národní frontě.956 V této komisi však kromě „vlasteneckých kněží“ zasedali i členové další formace prorežimních duchovních, tedy Komise katolických intelektuálů a aktivistů při Celopolském výboru obránců míru (Komisja Intelektualistów i Działaczy Katolickich przy Ogólnopolskim Komitecie Obrońców Pokoju). Tato komise vznikla už v listopadu 1950 a byla těsně spjatá s PAXem. Sdružovala kolem dvou až tří set kněží, oddaných vedoucímu PAXu Bolesławu Piaseckému. Na rozdíl od Komise kněží při ZBoWiD v ní byla vysoká koncentrace katolické intelektuální elity a nebyla tolik navázaná na bezpečnostní složky státu. Sami „vlastenečtí kněží“ považovali Komisi intelektuálů od počátku za konkurenci a své členy, kteří se do PAXu zapojili, označovali za zrádce pravého národovectví. Ani Komise intelektuálů neměla k druhé skupině příliš kladný vztah, dá se říci, že spolu bojovaly o lepší pozici, která by členům komisí zaručila větší privilegia.957 Přesto dokázala obě kněžská sdružení po celé tři roky fungovat paralelně. K propojení na půdě Komise při Národní frontě došlo až v říjnu 1953, kdy už bylo hnutí „vlasteneckých kněží“ zjevně na ústupu. Stát se rozhodl dát přednost druhému kněžskému uskupení, které vypadalo perspektivněji, a snažil se, aby v novém orgánu hráli „vlastenečtí kněží“ menší roli než Komise intelektuálů. O tom svědčí i to, že v čele velké komise stanul Jan Czuj z PAXovského kruhu. Spojení komisí bylo logickým důsledkem dlouhodobé nespokojenosti vlády s činností vlasteneckého hnutí. Nemělo totiž kýžený ohlas mezi zbytkem kléru ani mezi věřícími. Wojciech Wasiutyński považuje za jeden z důvodů jeho nezdaru fakt, že prorežimní kněží nevyužívali svého výlučného postavení k prosazení ideologie, ale jen si vybíjeli osobní nesympatie vůči ostatním duchovním. Tím se ovšem diskreditovali nejen v očích věřících, ale i režimu.958 Hnutí doplatilo na to, že jeho složení bylo již od počátku velmi problematické a mezi jeho členy spadala řada kněží, kteří sledovali vlastní zájmy. Organizace navíc trpěla infiltrací ze strany tajné služby. Svou roli jistě hrála i skutečnost, že po internaci kardinála Wyszyńského vydalo osiřelé vedení církve „Prohlášení polského episkopátu“, ve kterém se, byť ne výslovně, od kardinála distancovalo a projevilo vůli podvolit se státním záměrům. V kontextu „poslušného“ vedení kléru tak již nebyli radikální „vlastenečtí kněží“ potřeba. Po zapojení do velké Komise následovalo postupné zrušení regionálních odnoží hnutí. Samotná hlavní Komise kněží při ZBoWiD fungovala až do června 956 Národní fronta byla v Polsku, podobně jako v dalších komunistických zemích, platformou, na které společně fungovaly tamní povolené politické strany. Tyto politické subjekty a jejich účast v Národní frontě vytvářely navenek dojem, že v zemi funguje pluralitní demokracie. Ve skutečnosti držel veškerou moc v rukou aparát PZPR. V Polsku šlo kromě PZPR ještě o Sjednocenou lidovou stranu a Demokratickou stranu. Fronty se účastnili i nestraníci, pod které oficiálně spadala zmíněná Komise. 957 Micewski, Katholische Gruppierungen, 64. 958 Wasiutyński, Katolicky społecznie postępowi, 5. 240 1955, tehdy ale byla bez náhrady zrušena a zbytky jejích struktur se rozpustily v PAXu.959 Sdružení PAX Kromě „vlasteneckých kněží“ existovalo v Polsku na přelomu čtyřicátých a padesátých let ještě jedno významné prorežimní uskupení katolíků. Na rozdíl od kněžského hnutí ale sdružovalo hlavně katolické laiky. Ještě v jedné věci se tato skupina od „vlasteneckých kněží“ lišila. Vznikla hned po konci války a z podnětu sovětského generála Ivana Serova. V čele uskupení stál již od počátku jeden muž – Bołeslaw Piasecki, kontroverzní politik s fašistickou minulostí a bojovník za svobodné Polsko (viz samostatná podkapitola). Když ho v roce 1944 zatkla sovětská tajná služba, hrozil mu za jeho aktivity trest smrti. Po dohodě se Serovem však Piasecki vyvázl s úkolem vytvořit katolické sdružení, které by pomohlo polským komunistům oslabit vliv katolické hierarchie v zemi. Po válce proto Piasecki získal příděl papíru a několik výrobních dílen na vydávání nového katolického tisku. Už 25. listopadu 1945 tak mohlo vyjít první číslo týdeníku Dziś i Jutro, který se na několik let stal centrem katolických aktivit podporujících komunisty. Skupina Dziś i Jutro Piasecki využil svého privilegovaného postavení pod patronací generála Serova a seskupil kolem týdeníku okruh relativně mladých novinářů různé politické orientace. Do čela redakce v Dziś i Jutro se postavil Witold Bieńkowski, jeden z bývalých členů Falangy, které si Piasecki vyžádal z vězení NKVD, ačkoli již byli odsouzeni k mnoha letům nucených prací.960 V základech organizace věrně podporující komunistický režim tak byli i lidé, kteří ještě před několika měsíci bojovali proti Rudé armádě. Piasecki ale proklamoval, že půjde o časopis sdružení tzv. pokrokových katolíků, a články v něm tomuto zaměření odpovídaly. Komunisté nevnímali skupinu kolem Dziś i Jutro ani později PAX jako ideologickou základnu pro budování vztahu s církví, ale jako politický nástroj. Od počátku byly proto špičky sdružení napojeny na vysoké politické představitele. Piasecki se zpočátku vídal s Władysławem Gomułkou, místopředsedou vlády a šéfem Polské dělnické strany. Další komunikace ohledně Dziś i Jutro probíhala s ministrem pro tiskové záležitosti Władysławem Wolským. Začátkem roku 1947 byl pozván na po- 959 960 Jan Żaryn, Kościół w PRL (Warszava: Instytut pamięci narodowej, 2004), 32. Blit, The Eastern Pretender, 119. 241 hovor k ředitelce 5. odboru ministerstva veřejné bezpečnosti Julii Brystigerové,961 se kterou se stýkal i nadále. Jejich vztah postupně přerostl z politické i na společenskou úroveň a podle některých fám dokonce na mileneckou.962 Postoj sdružení vůči církvi kopíroval církevní politiku státu. V prvních letech pouze prosazovalo svou ideu o jednotných zájmech katolíků i komunistů a nijak se nevymezovalo vůči církevní hierarchii. V roce 1947 ale Piasecki vytušil příležitost, jak se dostat do vysoké politiky. Křesťansko-demokratická Strana práce (Stronnictwo Pracy) i Polská strana lidová (Polski Stronnictwo Ludowe) se rozhodly zůstat v opozici a v Národní frontě tak vznikla absence křesťanské strany.963 Piasecki s kardinálem Hlondem proto prosazovali vznik nového křesťanského politického subjektu. Piasecki prosazoval, aby v něm měl Dziś i Jutro stejné zastoupení jako ostatní časopisy s podporou episkopátu dohromady. S tím ovšem nesouhlasila vysoká církevní hierarchie, která se v této době odmítala politicky angažovat. Ani komunisté v čele s Gomułkou nechtěli, aby 30–40 křesel ze Sejmu případně obsadili katolíci. Jednání nakonec skončila povolebním kompromisem. Skupina Dziś i Jutro získala tři poslanecké mandáty (Witold Bieńkowski, Aleksander Bocheński a Jan Frankowski). Piasecki byl ale zklamaný. Jeho ambicí bylo, aby se PAX stal významným politickým subjektem, který se bude podílet na vládě a bude mít vliv i na vývoj komunistické straně. Získal alespoň kompenzaci v podobě koncese na vydávání jednoho denního tisku. Od 1. března 1947 tak začal vycházet deník Słowo Powszechne, jehož prvním šéfredaktorem se stal Wojciech Kętrzyński, dlouholetý Piaseckého přítel a žák. Už koncem června 1947 ale došly peníze na vydávání deníku. Kasa netrpěla ani tak pravidelnými platy pro zaměstnance, jako hlavně autorskými honoráři. Náklad musel rapidně klesnout a Kętrzyńského vystřídal na postu šéfredaktora Mieczysław Markowski. Toho později nahradil Zygmunt Przetakiewicz.964 V roce 1949, zejména po vydání papežského exkomunikačního dekretu došlo k obratu ve státní církevní politice. Do té doby pragmatický přístup ustoupil neomezenému ideologickému dogmatismu. Církev byla označena za hlavního protivníka státu a podle toho s ní nakládala komunistická propaganda. Tato změna se projevila 961 Plukovnice Julia Brystyger (objevuje se ve více variacích, např. Brystigier, Brystygier, Bristiger... Např. Dudek a Pytel používají ve své monografii o Piaseckém jméno Bristigierowa, Antoni Dudek, Grzegorz Pytel, Bołeslaw Piasecki. Próba biografii politycznej (London: Aneks Publishers, 1990), Grajewski v Jidášově komplexu zase Brystygierová) měla na starosti masové organizace včetně církví. V rámci ministerstva bezpečnosti měla krycí jméno „Luna“ a proslula mimořádně tvrdými metodami výslechu a mučení, kterými týrala poválečné vězně. Zřejmě stála za většinou velkých proticírkevních opatření, včetně např. internace primase Wyszyńského. Více viz Grajewski, Jidášův komplex, 204–6. 962 Dudek, Pytel, Bołeslaw Piasecki, 155. 963 Jiří Vykoukal, Bohuslav Litera, Miroslav Tejchman, Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944–1989 (Praha: Libri, 2004), 167. 964 Dudek, Pytel, Bołeslaw Piasecki, 172. 242 i na stránkách týdeníku Dziś i Jutro. Články začaly nepokrytě kritizovat vedení katolické církve v Polsku. Společným tématem státní i Piaseckého propagandy bylo „odhalení“, že episkopát a vyšší církevní hierarchie vedou pravicovou politiku a navíc brojí proti pokroku. Církev byla obviněna z konzervativismu a zpátečnictví. Zatímco církvi měly nastat krušné časy, skupina Dziś i Jutro byla na vzestupu. Svým kladným postojem k socialismu si získala náklonnost státní moci a z ní plynoucí různé výhody. Zároveň to ale znamenalo, že se angažovala v řadě velmi nekompromisních a neetických zákroků, které polská vláda vůči církvi podnikala, a to často i jako jejich iniciátor. Stowarzyszenie PAX PAX po řadu let fungoval jako neformální sdružení kolem časopisu Dziś i Jutro, oficiálně získal přízvisko Sdružení PAX (Stowarzyszenie PAX) až 9. května 1952, kdy se pod tímto jménem zaregistroval jako společensky-politická organizace. Nový název odkazoval na mír a mírové hnutí. Podle Wojciecha Wasiutyńského šlo i v pojmenování o ukázku podpory, kterou sdružení projevovalo vůči Sovětskému svazu a jeho Svazu obránců míru.965 Registrace povolovala PAXu mít šestnáct členů a působit na území Varšavy. Sdružení ale zakládalo své pobočky po celém Polsku při regionálních redakcích Słowa Powszechnego. Tento statut trval až do roku 1957, kdy se PAX přeregistroval a mohl na území celé země působit oficiálně. V roce 1953 pak došlo k rozšíření PAXu o další členy z řad katolického duchovenstva. Komise katolických intelektuálů a aktivistů při Celopolském výboru obránců míru, která fungovala při sdružení již od konce roku 1950, se spojila s Komisí kněží při ZBoWiD, tedy s hnutím „vlasteneckých kněží“. Společně působily na půdě Národní fronty a „vlastenečtí kněží“ se v průběhu dalších dvou let zcela začlenili do PAXu. To s sebou pro sdružení neslo řadu dalších úkolů. Jednak převzalo většinu novin a časopisů, které druhé hnutí vydávalo, jednak dostalo do své správy katolickou Charitu. Tuto tradiční církevní organizaci ovládali „vlastenečtí kněží“ od ledna 1950, přičemž její odebrání církvi původně prosazoval právě PAX. V roce 1954 vznikla Akademie katolické teologie na Bielanach, v jejímž čele stáli lidé z PAXu, sdružení už navíc dříve zřídilo školu střední. Kromě toho v této době již nemělo na poli katolického tisku žádnou konkurenci. Díky tomu počet čtenářů Dziś i Jutra i Słowa Powszechnego stále stoupal. Po internaci primase Wyszyńského navíc odpadl hlavní kritik sdružení ze strany církve a Piasecki se tak mohl cítit na nejlepší cestě k dosažení konečného konsenzu mezi episkopátem a vládou, který toužil zprostředkovat. Jako přípravu 965 Wasiutyński, Katolicky społecznie postępowi, 10. 243 na tento krok vydal PAX v roce 1954 Piaseckého text Zagadnienia istotne, ve kterém hledal společné prvky katolicismu a komunismu. Zagadnienia istotne se sice stalo základní literaturou prorežimních katolíků, ale v církvi se s očekávaným nadšením rozhodně nesetkalo. Naopak, 8. června 1955 dala Nejvyšší svatá kongregace Svatého oficia knihu, stejně jako týdeník Dziś i Jutro, na index. Vatikán Piaseckému vytkl, že uvádí věřící v blud a navíc se snaží církev rozbít zevnitř.966 Piasecki s tímto tvrzením nesouhlasil, a snažil se na svou stranu získat polský episkopát, který pokládal za natolik oslabený, že se nebude jeho tlaku bránit. Ale podpory se nedočkal. Vzkázal proto na jaře 1956 přes své spolupracovníky do Říma, že se dekretu podrobuje. Záhy se ale ukázalo, že šlo jen o gesto, které mělo Vatikán na chvíli uklidnit. V květnu téhož roku vyšel v Dziś i Jutro i v Tygodniku Powszechnym článek s názvem Oświadczenie, tedy Prohlášení. V něm oba týdeníky ohlásily spojení do jediného periodika s názvem Kierunki.967 Tím by zčásti vyhověly požadavkům Kongregace. V textu se ale přihlásily k tvrzením obsaženým v Piaseckého knize. To se nemohlo obejít bez reakce. Po konzultacích ve Vatikánu v roce 1957 vydal kardinál Wyszyński konečný odsuzující dekret. Zakázal kněžím pod hrozbou sankcí publikovat ve vydavatelství PAXu, i jen psát pro periodika nebo další tiskoviny, které PAX vydával.968 Bolesław Piasecki (1915–1979) Jak je z předchozího textu patrné, osud PAXu v letech 1945–1955 (ale i dalších) byl těsně svázán s jeho zakladatelem, Bolesławem Piaseckým. Tento katolický aktivista ale rozhodně nebyl typickým přisluhovačem komunistické moci a na jeho organizaci to bylo od počátku dobře znát. Postava Bolesława Piaseckého by mohla být sama o sobě předmětem historického bádání. Jeho určující role při vzniku a další existenci hnutí PAX totiž byla jen jednou z kapitol jeho barvitého životního příběhu. Pro účely této práce je nejdůležitější právě jeho činnost v poválečných letech, ale pro komplexní pochopení jeho osobnosti, bez kterého nelze porozumět jeho činům a motivace spojené s PAXem, je nutné zmínit i Piaseckého činnost z období před nástupem komunistů k moci. Politická angažovanost Piaseckého začala už během jeho studií práv na univerzitě ve Varšavě. Hlavní směr jeho orientace však nebyl levicový, jak by se v kontextu jeho poválečné orientace činnosti zdálo, ale právě naopak. Během prvních let na vysoké škole prošel několika studentskými pravicovými uskupeními, nakonec v roce 966 Peter Raina, Piasecki na indeksie watykańskim. Genezia sprawy (Warszava: Wydawnicztwo von borowiecki, 2002), 13–15. 967 „Oświadczenie“, Dziś i Jutro, 13. 5. 1956. Přejato z Raina, Piasecki na indeksie watykańskim, 104. 968 Komunikát kardinála Wyszyńského z 6. července 1957. Přejato z Raina, Piasecki na indeksie watykańskim, 105–6. 244 1934 zakotvil v Národně radikálním táboře (Obóz Narodowo-Radykalny, ONR). Během krátké doby se zařadil mezi jeho vůdčí osobnosti, což vedlo v tomtéž roce k Piaseckého zatčení a tříměsíční internaci.969 Po návratu z vězení založil vlastní organizaci, Národně radikální hnutí (Ruch Narodowo-Radykalny), jinak zvané Falanga nebo „bepiści“ (dle iniciál zakladatele). Falanga, pojmenovaná podle stejnojmenné organizace ve Španělsku, prosazovala fašistické myšlenky a byla centralisticky uspořádaná. V čele stál Piasecki, který měl hlavní rozhodovací právo. V rámci Falangy vznikaly také antisemitistické gangy, které napadaly Židy, liberály i socialisty. Jejich akce si vyžádaly několik mrtvých970 a řada členů Falangy včetně Piaseckého byla opakovaně zatýkána a vězněna. Kromě politické činnosti vyvíjel už v této době Piasecki i činnost žurnalistickou. V ONR psal do fašistického týdeníku Sztafeta, v letech 1936–1937 potom vycházel falangistický deník Jutro. Piaseckého myšlenky, které zmíněné časopisy propagovaly, spojovaly ideály fašismu s vírou v Boha. Jeho nacionalismus se lišil od podobných tendencí v okolních zemích hlavně pojetím nejvyššího dobra. Zatímco např. v Itálii se fašisté zaměřili hlavně na zájmy národa, polští falangisté spojovali dobro národní s dobrem Božím. Již před válkou tak chtěl Piasecki naroubovat některé myšlenky katolicismu na zcela jiný ideový směr.971 Toužil navíc po tom, aby toto přesvědčení přijaly i další fašistické spolky v Polsku. Vyvrcholení Piaseckého snah přišlo na konci třicátých let, když se pokusil sjednotit celou radikálně pravicovou sféru do jediného seskupení a postavit se do jeho čela. Plán se ale nesetkal s úspěchem. Organizace se začaly hroutit a jejich rozpad na ještě menší subjekty zastavila až válka.972 V době příchodu německých vojsk do Polska bylo Piaseckému teprve 25 let. Jako polský fašista a nacionalista chtěl logicky bojovat proti německé invazi. Jeho aktivity ale brzy vedly k zatčení Gestapem. Od popravy nakonec zachránila Piaseckého osobní intervence Benita Mussoliniho. Toho přesvědčila Luciana Frassati-Gawrońská, dcera italského senátora a Piaseckého známá, že Piasecki před válkou vytvářel v Polsku fašistickou organizaci po italském vzoru. Mussolini, který se rád prohlašoval za patrona všech fašistických organizací v Evropě, přirozeně nemohl nechat člověka s takovou minulostí bez pomoci.973 Dudek, Pytel, Bołeslaw Piasecki, 43–45. Mezi nejznámější takové případy patří útok na prvomájové shromáždění v roce 1937. Obětí střelby do davu se stal pětiletý židovský chlapec Abram Shenker. K útoku se přihlásila skupina pravicových radikálů vedených Zygmuntem Przetakiewiczem. Tento muž stanul po válce na jedné z vysokých pozic v PAXu. Více viz Blit, The Eastern Pretender, 16, 19 a 55. 971 Arkadiusz Kołodziekczyk, „Bołeslaw Piasecki i jego idea“, in Komu służił PAX. Materiały z sympozjum Od PAX-u do Civitas Christiana zorganizowanego przez Katolickie Stowarzyszenie Civitas Christiana 30-31 stycznie 2008 roku, ed. Sabina Bober (Warszava: Institut Wydawniczy Pax, 2008), 34. 972 Dudek, Pytel, Bołeslaw Piasecki, 102. 973 Ibid., 111–12. 969 970 245 Piasecki se tak na poslední chvíli vyhnul popravě. Po propuštění se ale opět zapojil do odboje. V okupovaném Polsku vznikla celá řada podzemních organizací, které se v září 1940 spojily do Konfederace národů (Konfederace Narodu, KN) a Piasecki se ujal vydávání jejích novin zvaných Nowa Polska. V lednu 1941 potom stanul v čele celé organizace. Po německém útoku na Sovětský svaz se ale se zbytkem Konfederace názorově rozešel. Na rozdíl od dalších uskupení pokládal Rudou armádu za stejného nepřítele jako Wehrmacht a kritizoval politiku generála Sikorského za to, že považoval Sovětský svaz za spojence. Jednotlivé podzemní organizace postupně KN opouštěly.974 Piasecki konfederaci přeorganizoval a postavil se do jejího čela. Začal prosazovat velkopolské myšlenky. Jeho cílem bylo připravit základy pro velké, rasově jednotné slovanské impérium.975 Vytvořil tzv. úderné oddíly (Oddziały Uderzenia), které dál válčily nejen s Němci, ale i s bolševiky. Tyto akce se však dočkaly kritiky ze strany exilové vlády. Generál Sikorski dokonce vyhrožoval Piaseckému, že jestli jeho oddíly nepřestanou napadat Rudou armádu a ruské partyzány, bude souzen za sabotování polských národních zájmů. Piasecki ale pokračoval ve své činnosti až do roku 1944, kdy byl chycen sovětskou NKVD. Tentokrát nebyl nikdo, kdo by se za něj přimluvil. Své záchrany se tedy musel zhostit sám. Napsal dopis veliteli polských sborů v rámci Rudé armády, generálovi Rola-Zymierskému a vyjádřil svou vůli k podpoře komunistickému režimu. Rola-Zymierski předal tento dopis svému nadřízenému, generálu Serovovi.976 Na jaře 1944 Piasecki jednal s generálem Ivanem Alexandrovičem Serovem, pozdějším šéfem KGB. Serov prosadil, že se Piasecki nejen znovu vyhnul popravě, ale byl dokonce úplně propuštěn. Pod Serovovou patronací pak položil základy budoucímu PAXu. Na základě jaké dohody Piasecki vyvázl a vysloužil si takovou protekci, se stále neví. Vedou se spory, zda byl agentem NKVD, nebo přestoupil na opačný břeh s tím, že sice vytvoří organizaci, která bude plnit účel požadovaný Moskvou, ale zároveň se udrží nezávislá. Ať už byl scénář jakýkoli, není pochyb o tom, že mít takový nástroj kontroly nad církví a nad laickým hnutím bylo pro polskou vládu nesmírně výhodné.977 Přes všechny Piaseckého možné představy o dalším vývoji jeho organizace je navíc nutné zmínit fakt, že jeho minulost mohla být v jakékoli době záminkou k jeho odstranění. Všechny kroky a rozhodnutí Piaseckého tak ovlivňovala neustálá hrozba obvinění z podpory fašismu a důsledků, které s sebou zveřejnění této skutečnosti neslo. Dudek, Pytel, Bołeslaw Piasecki, 120–21. Kołodziekczyk, „Bołeslaw Piasecki i jego idea“, 37. 976 Blit, The Eastern Pretender, 102. 977 Andrzej Grajewski, Judasza Kompleks, „Kościół zraniony“, Duchowni i SB, 17. 2. 2006, http://info. wiara.pl/doc/186685.Duchowni-i-SB/5 (staženo 18. 5. 2010. 974 975 246 Po více než deseti letech v čele impéria PAXu Piaseckého minulost přesto vyšla najevo. Spekulace, které se v médiích objevovaly v průběhu posledních měsíců, vyvrcholily 18. listopadu 1956 článkem v časopise Świat. Článek Leopolda Tyrmanda Sprawa Piaseckiego (Piaseckého případ) měl všechny prvky politického pamfletu. Tyrmand rozvedl svou představu o tom, jak skutečně proběhl rozhovor mezi Piaseckým a Serovem, obvinil Piaseckého, že do čela PAXu přivedl své staré známé z fašistických organizací včetně těch, kteří možná kolaborovali s Němci, hledal pozadí toho, jaký měl Piasecki vliv na internaci kardinála Wyszyńského.978 Konec roku 1956 znamenal pro PAX čas mnoha změn. Kromě vnitřních problémů se musela přizpůsobit i novým poměrům po změně vedení státu. Tento článek tak v rámci transformace celého PAXu neměl větší dopad. Přerod Piaseckého z přesvědčeného fašisty na oddaného podpůrce komunismu je záležitostí dosud opředenou různými mýty. Jednou z jeho motivací (kromě bezprostředního cíle zachránit si život) ale určitě byla snaha udržet si i v nových poměrech jisté výlučné postavení a nějakým způsobem se otisknout do dějin. Když se proto změnila situace, provedl revizi svých dřívějších myšlenek a přehodnotil je ve směru nové vládnoucí elity. Místo propojení katolicismu s fašismem začal hledat jeho podobnosti s komunismem. Podle Blita vytvářel Piasecki v padesátých letech dojem, že jeho jediným cílem je přesvědčit Vatikán a celosvětovou katolickou veřejnost, že budoucnost patří komunismu a sovětskému Rusku. Chtěl být tím Polákem, který pomůže změnit historii římskokatolické církve a který získá v sovětské sféře pevnou pozici, nezávislou na tom, kdo zrovna bude sedět na kremelském trůně.979 Tento cíl se Piaseckému nepodařilo splnit. Jisté však je, že dokázal i přes řadu protivenství z původně malého nakladatelství PAX vytvořit velké impérium, které mělo zcela zásadní postavení ve vztahu komunistického Polska a katolické církve. Konkurenční časopisy tváří v tvář PAXu Dalším faktorem, který determinoval vývoj PAXu v prvních letech jeho existence, byla přítomnost několika dalších katolických uskupení, sdružených kolem konkurenčních časopisů. Jednotlivá periodika mezi sebou vedla ideologické spory, což postupem času nutilo PAX zaujmout k mnoha věcem jasná stanoviska, čímž vysílal signály jak na stranu církve, tak k vládnoucím elitám. Pro obě strany bylo totiž Sdružení do značné míry nečitelné kvůli fašistickému původu jeho zakladatele i dalších členů vedení. Kořeny časopiseckých intelektuálních polemik sahají do poválečných časů, které katolickému tisku nebývale přály. V letech 1945–1948 vycházelo v Polsku na sedm978 979 Blit, The Eastern Pretender, 103–5. Ibid., 25. 247 desát katolických periodik, řada z nich navazovala na tituly vycházející před válkou, ale vznikly i nové noviny a časopisy. Přes společnou křesťanskou orientaci se ale svým zaměřením velmi lišily a leckdy prezentovaly velmi vyhraněné názory. Kolem nejdůležitějších týdeníků se sdružovaly skupiny katolických intelektuálů, kteří měli společné ideály. Kromě Piaseckého skupiny kolem Dziś i Jutro existovala taková uskupení i kolem Tygodnika Warszawskiego a Tygodnika Powszechnego.980 Od roku 1946 pak vycházel ještě měsíčník Znak. Zatímco první zmíněný byl orgánem varšavské metropolitní kurie, za dvěma dalšími stála kurie krakovská. V době, kdy se církev pod vedením kardinála Augusta Hlonda pokoušela držet stranou všech politických záležitostí, se vedla na stránkách těchto týdeníků otevřená polemika s rodícím se systémem a komunistickou stranou. Týdeníky byly vesměs napojené na podzemní organizace, které ještě stále bojovaly proti novým poměrům a měly velkou podporu kněžstva. Všechny tři platformy stojící proti PAXu ale dříve či později zanikly. V září 1948 přestal vycházet Tygodnik Warszawski a jen několik týdnů poté zatkla většinu jeho bývalých redaktorů policie. V následujícím roce se ministr veřejné správy Władyslaw Wolski rozhodl, že je nutné tisk postupně znárodnit.981 Řadě katolických novin a časopisů se ale podařilo udržet ještě několik let. Konečně v roce 1953 došlo i na další dva zmíněné týdeníky. Při likvidaci Znaku se státní moc spokojila s ukončením jeho vydávání. Větší zájem totiž měla o druhý časopis krakovské kurie – Tygodnik Powszechny. S redakcemi obou tisků (byly do značné míry propojené) začala vyjednávat vláda. Podle pamětí tehdejšího redaktora Stanisława Stommy nabídla vláda garanci další existence Tygodnika, ale za předpokladu, že z něj odejdou šéfredaktor Jerzy Turowicz a právě Stomma.982 Když redakce odmítly, nechala vláda časopis zrušit, oficiálně proto, že neotiskl nekrolog sovětského vůdce J. V. Stalina.983 Pravý záměr vlády vyšel najevo zanedlouho. Po krátké odmlce totiž začal Tygodnik Powszechny vycházet znovu, tentokrát však v rámci vydavatelství PAXu. Tímto krokem se PAX zbavil poslední konkurence a ovládl pole katolického tisku v Polsku. Činnost sdružení Vztah mezi PAXem a státní mocí od počátku hledal podobu, ze které by plynuly výhody pro obě strany, aniž by to s sebou neslo nějaké významnější množství nevýhod. PAX dokázal hrát důležitou roli ve státní politice zahrnující rozvrácení Wiesław Jan Wysocki, „Miejsce katolików w nowej rzeczywistości powojennej”, in Bober, Komu służił PAX, 18. 981 Dudek, Gryz, Komuniści i Kościół, 40. 982 Stanisław Stomma, Pościg za nadzieją (Paris: Éditions du Dialogue, 1991), 100. 983 Micewski, Katholische Gruppierungen, 74. 980 248 protikomunistických vrstev církve, čímž si ale zasloužil řadu privilegií. Mezi ně patřil například fakt, že Sdružení bylo jen v malé míře infiltrováno příslušníky bezpečnostních složek a mělo status, který připomínal stát ve státě. Piasecki se snažil této pozice využít a učinit z PAXu jakousi „druhou sílu“, další významný subjekt na polské politické scéně.984 Ještě jako skupina kolem týdeníku Dziś i Jutro získalo Piaseckého rodící se impérium koncesi na kulturně-společenskou činnost. Po řadě zrušených církevních spolků převzalo organizaci různých katolických slavností při svátečních příležitostech, pořádalo setkání katolické mládeže, různé charitativní a kulturní akce a podobně. Současně mělo také nezanedbatelnou podnikatelskou složku. V roce 1949 vznikl Instytut Wydawniczy PAX, tedy vydavatelství specializované na katolický tisk, které na tomto poli postupně získalo monopolní postavení. Organizace v tomto měla podporu státu, která jí přinášela značné výhody. Státní moc se k ní v podstatě chovala jako k vlastnímu podniku, tudíž mělo vydavatelství nadstandardní přísun materiálu či finanční podmínky (např. zdanění).985 Díky tomu skupina brzy rozšířila svou činnost i do dalších oblastí, například školství. V roce 1949 založil Piasecki ve Varšavě Liceum Ogólnokształcące Stowarzyszenia PAX pod wezwaniem św. Augustyna, tedy všeobecné městské katolické lyceum. Od června 1950 sídlila škola ve františkánském klášteře nedaleko centra města. Jejím prvním ředitelem se stal Jerzy Hagmajer, Piaseckého spolubojovník z dob druhé světové války. PAX se angažoval také na nové vysoké škole, která měla nahradit zrušení teologické fakulty. Jak již bylo zmíněno, Akademia Teologii Katolickiej vznikla v roce 1954. Funkci rektora zastával Jan Czuj z vedoucího kruhu skupiny. Členové PAXu zaujali i další místa ve vedení akademie. Dále se Sdružení angažovalo i v oficiálních politických kruzích. Ve volbách v roce 1947 Piasecki neuspěl s ideou nové křesťanské strany, ale PAX přesto získal tři poslance. Politické zastoupení v tomto rozsahu měla skupina v takzvaném Ústavodárném sněmu, který fungoval do voleb v roce 1952, po nich se do sejmu dostalo pět členů PAXu, ale neorganizovaně.986 Katolíci oficiálně měli své zástupce v parlamentu znovu až od roku 1957, kdy jako bezpartijní dostalo poslanecká křesla osm členů nového uskupení zvaného Znak.987 Żaryn, Kościół w PRL, 47. Viz Pavel Kugler, „Osamělý protest v prosincové noci“, Paměť a dějiny, č. 4 (2009): 39. 986 Stowarzyszenie PAX, Stowarzyszenie PAX 1945–1985: Informator (Warszava: Instytut wydawniczy PAX, 1985), 223. 987 Podrobný rozpis všech poslanců polského parlamentu od roku 1947, včetně jejich stranického zařazení, je dostupný na oficiálním webu Sejmu. Viz „Archiwum Danych o Posłach“, http://orka.sejm. gov.pl/ArchAll2.nsf (staženo 18. 5. 2010). 984 985 249 Ideologické zázemí Z ideologického hlediska došlo v rámci prvních let existence PAXu k výraznému posunu. V letech 1945–1948 hlásali především politický pragmatismus, díky kterému dokázali najít společnou řeč i s dalšími katolickými skupinami kolem různých časopisů. Soustředili se hlavně na katolicismus samotný, méně už na jeho zasazení do politického rámce. Ke zlomu došlo v roce 1949, kdy se změnila státní politika vůči církvi z opatrného vyjednávání na přímý útok. Piasecki se rozhodl ustoupit politickému tlaku a ukončil éru toho, co sám nazýval ruch nienazwany, tedy bezejmenné hnutí. Přestože s tím ne všichni členové vedení sdružení souhlasili, zahájil ideologický příklon skupiny k socialismu.988 S tím se ale začal měnit způsob, jak se okruh Dziś i Jutra prezentoval. Týdeník se nově zaměřil na církevní politiku, přičemž hlavní náplní textů se stala kritika vedení církve a vatikánské zahraniční politiky. Jeho čtenost po této proměně značně klesla, ale skupina se dokázala etablovat v nových politických poměrech a díky tomu mohla dále pokračovat ve své činnosti a dokonce ji ještě rozšiřovat. V červnu 1949 vydala skupina Dziś i Jutro svůj první programový dokument, Wytyczne ideowo-polityczne. V něm Piasecki formuloval svoje ideje, tedy že by se Polsko mělo stát prvním státem, kde se dva světonázorové proudy, tedy katolictví a socialismus, sjednotí v jedno a budou společně dosahovat vytyčených cílů. Podobné myšlenky již dříve nastínil ve svých článcích, ale až v tomto případě šlo o program celého sdružení. Následně navíc poslala skupina dopis kardinálovi Wyszyńskému a žádala ho o otevření diskuze, která by vedla k uzavření nového modu vivendi.989 Tím se mezi episkopátem a Piaseckého kruhem vytvořila velká propast. Do této doby sice nebyly vztahy skupiny a vedení kléru příliš vřelé, zároveň však nebyly napjaté. Vzhledem k ideové proměně Dziś i Jutra a snaze Piaseckého být jakýmsi zprostředkovatelem mezi církví a státem se ale začaly rychle zhoršovat, i proto, že jako prostředník nebyl nikdy nestranný, ale zcela jasně podporoval stát. Svoje jednání po roce 1949 obhajovali členové PAXu tvrzením, že jejich učení spojuje zásady katolické nauky se společenskou doktrínou komunismu. V průběhu počátku padesátých let zašli ještě dál, když vyhlásili komunistický program za naplnění katolických ideálů. Vrcholem této teorie a tím i roztržky s episkopátem bylo v roce 1954 vydání Piaseckého textu Zagadnienia istotne (Důležité problémy). 988 Piasecki do jisté míry svoje spolupracovníky, kteří by s tímto postupem nemuseli souhlasit, obešel. Domluvil se s ekonomickým redaktorem týdeníku, a ten se ve své rubrice k socialismu přihlásil. Vedení skupiny bylo v tomto směru nejednotné a Piasecki cítil, že delší váhání by mohlo celou skupinu politicky pohřbít. Viz Andrzej Micewski, Katolicy w potrzasku. Wspomnienia z peryferii polityki (Warszava: Polska oficyna wydawnicza „BGW“, 1993), 30. 989 Starý modus vivendi zrušil kardinál Hlond již v roce 1945, protože neodpovídal novým skutečnostem, které přinesla válka. V roce 1950 nakonec k dohodě mezi státem a církví došlo. 250 V něm popsal svou tezi, že mezi komunismem a katolicismem nejsou doktrinální neshody. Spásy podle Piaseckého člověk nedojde skrze Boha, nýbrž skrze práci a budováním komunismu mohou lidé vytvořit jakýsi „Božský svět“ už během svého života na zemi. Katolíci měli dle jeho představ uznat, že program komunistů a křesťanů je vlastně shodný a tím pádem se měli podřídit komunistické doktríně a začít budovat společnou budoucnost.990 Tento obsah pochopitelně popudil vedení kléru, protože napadal samotné základy katolické víry. Piasecki se dostal i se svými díly na index, a přestože církev PAX nikdy neexkomunikovala, vstupovalo sdružení do roku 1956, kdy se mělo rozhodnout o jeho dalším osudu, s velmi poškozenou pověstí. Zlomový rok 1956 Navenek idylický vývoj Sdružení PAX se potýkal s mnoha problémy. Jedním z nich byl velmi autoritářský přístup Bolesława Piaseckého k otázce vnitřního řízení organizace. Tyto poměry byly spolu s vyhrocenými vztahy k vedení církve předmětem kritiky některých členů vedení. V hnutí se proto již od roku 1952 začalo vytvářet pnutí mezi starší generací Piaseckého spolubojovníků z dob války a takzvanou Frondou, opozicí tvořenou hlavně mladými studenty. Spory se vystupňovaly v roce 1955, kdy Piasecki, který nesnesl nikoho, kdo mu odporoval, svolal předsednictvo a to opozičníky vyloučilo. Z PAXu tak odešel Tadeusz Mazowiecki, Janusz Zablocki a další. O rok později se pak tito lidé většinou angažovali v nových významných katolických skupinách, například Znak či KIK.991 Kromě štěpení a odsouzení ze strany vedení církve postihl PAX ještě další problém. Stát si pomalu začal uvědomovat, že v podpoře sdružení zůstává značně osamocen. Ostrá proticírkevní politika PAXu vedla k tomu, že o něj neměl zájem episkopát, ale ani nižší klérus a věřící. Všechny tyto události postupně vedly k šíření otázek, zda má existence PAXu za těchto okolností ještě smysl. Poslední ránu organizaci ale zasadila politická proměna země. Návrat Władysława Gomułky do čela strany v říjnu 1956 pro Piaseckého znamenal ztrátu zastřešující ochrany státu. PAX se ocitl na pokraji zániku a jeho zakladatel se tak uchýlil k zoufalému kroku. Vydal článek Instinkt państwowy, v němž se vyslovil pro sovětskou okupaci, která měla zabránit „revolučním myšlenkám“. K invazi však nedošlo a jediným důsledkem článku byl odchod další části členů PAXu a zhoršení situace sdružení. Na jeho stranu se nakonec postavil ten, od kterého to Piasecki nejméně čekal – Gomułka se rozhodl organizaci zachovat. 990 991 Parafráze původního textu dle: Wasiutyński, Katolicky społecznie postępowi, 6. Żaryn, Kościół w PRL, 50. 251 Jedním z důvodů byl prudký vzestup nového uskupení, zvaného Znak. Ve volbách v roce 1957 získala tato skupina osm poslaneckých křesel a PAX žádné, přesto ho vláda vnímala jako konkurenční organizaci, která Znaku ubírá část příznivců. Dalším důvodem bylo, že se měl PAX soustředit hlavně na kněží a podporovat jejich politickou činnost. Po mnoho dalších let se nedokázal PAX vzpamatovat a opět zaujmout významné místo na polské politické scéně. Novou roli přijal až po smrti svého zakladatele, v roce 1980, kdy svůj další osud spojil se Solidaritou.992 Závěr Období na přelomu čtyřicátých a padesátých let bylo pro katolickou církev v zemích východního bloku velmi nešťastné. Dostala se do konfliktu s mocí, která se nebránila použít i ty nejzákeřnější metody, aby se zbavila nepřátel. Pro komunistické vlády byla vlivná, dobře zorganizovaná církev s vazbami na Západ příliš nebezpečným konkurentem, sáhly tedy ke všem dostupným prostředkům, aby ji oslabily. V Polsku působila již od roku 1945 skupina katolických laiků, nazývaná později Sdružení PAX. V jejím čele stál Bolesław Piasecki, který byl pro celou skupinu jednotícím prvkem, autoritářským vůdcem a ohrožením zároveň. Jeho minulost, stejně jako minulost některých jeho blízkých spolupracovníků, kteří také působili ve Falanze či v podzemí setrvávajícím odboji i po konci války, totiž mohla kdykoli vyjít najevo. Kromě pravděpodobného procesu s bývalými fašisty by zveřejnění této skutečnosti a jeho správné načasování zřejmě vedlo k zániku celého sdružení. PAX proto prožíval v letech 1945–1956 období, které se dá popsat jako boj za vznik, ale i za zachování fyzické existence.993 Je proto pochopitelné, že sdružení ve vlastním zájmu kopírovalo církevní politiku státu a snažilo se vyhýbat excesům. Po roce 1949 se PAX stal součástí otevřeného boje proti církvi a využíval všech prostředků k tomu, aby vysokému kléru uškodil. Piasecki toužil pozdvihnout PAX na úroveň významného politického subjektu, se kterým by PZPR spolupracovala a který by se jí dokonce vyrovnal. Pokroku v tomto směru ale mohl dosáhnout jen v případě, že nezavdá vládě důvod k nespokojenosti. V případě sporu mezi státem a církví proto stál PAX vždy na straně státní moci a minimálně zpočátku byl Piasecki ochotný se podílet i na těch nejzákeřnějších proticírkevních akcích. Spekuluje se o tom, že sdružení stálo v pozadí zatčení primase Wyszyńského a některých politických procesů. Jak daleko byly Piaseckého politické cíle od pravdy, ukázaly až události roku 1956, během kterých PAX ztratil velkou 992 993 Kugler, „Osamělý protest“, 42–44. Dudek, Pytel, Bołeslaw Piasecki, 253. 252 část svého vlivu a vyvstala mu do té doby neexistující konkurence v podobě dalších hnutí. Dnešní polská katolická obec se na PAX dívá smířlivě. Přiznává mu hlavně zásluhy o udržování celé řady církevních aktivit a pořádání různých akcí, které víru jako takovou po desetiletí, kdy v Polsku vládl režim víru odsuzující, dokázaly udržet v povědomí velkého množství lidí. Rovněž řada publikací, které PAX vydával, dokázala udržet vztah k církvi jako téma společenské diskuze.994 O charakteru jeho role v první vlně útoku státu na katolickou církev v Polsku ale nejsou pochybnosti. Při oslabování církve nakonec posloužil mnohem lépe, než hnutí „vlasteneckých kněží“, které k tomu účelu bylo vytvořeno. Rozkolnické hnutí „vlasteneckých kněží“ doplatilo na prozíravý postup polského primase Wyszyńského. Vzhledem k domácím i zahraničním církevním událostem roku 1949 totiž primas a episkopát zvolili metodu mírných ústupků v mezích zachování suverenity kléru. Vláda na tuto politiku přistoupila, a ačkoli na počátku padesátých let dokázala církev připravit o řadu jejích privilegií, rozhodla se ji nezlomit úplně. „Vlastenečtí kněží“ sdružení kolem Komise kněží při ZBoWiD ale s touto variantou vývoje nepočítali. Jak píše Bożena Bankowicz, Komise kněží sdružovala nejradikálnější z takzvaně pokrokových duchovních a byla z nich také nejnebezpečnější, protože působila v samém lůně církve jako jakási pátá kolona státní proticírkevní politiky.995 To však bylo jednou z věcí, která hnutí zlomila vaz. V atmosféře kolem poloviny padesátých let, kdy začal stát ustupovat od otevřeného boje s církví (ke skokovému zlepšení jejich vzájemných vztahů pak došlo po návratu Gomułky do čela strany), nebylo pro tak radikální hnutí místo. Polským katolickým představitelům se nakonec podařilo udržet poměrně nezávislé postavení. Jako zdůvodnění této situace se nabízí, že téměř všichni Poláci včetně členů PZPR byli římskokatolického vyznání a víru praktikovali. Církev díky tomu měla natolik silné postavení, že si ji stát nemohl dovolit (a nejspíš ani nechtěl) srazit úplně na kolena, a proto raději hledal kompromisní řešení. K takovému vyústění stejnou, ne-li větší měrou přispěla ochota církevních představitelů částečně ustoupit ze svých pozic, a to i za cenu, že se vystavili kritice Vatikánu. Jen těžko se ale hodnotí, zda byla Wyszyńského cesta nejvhodnějším postupem. Možné scénáře dalšího vývoje, pokud by se primas rozhodl jinak, naznačily události v okolních zemích střední Evropy. Zatímco politika státu vůči církvi byla Více viz Ziemowit Gawski, „Od ideologiczno-politycznego ruchu PAX do Katolickiego Stowarzyszenia „Civitas Christiana” – refleksje w X rocznicę „Oświadczenia Gnieźnieńskiego””, in Dociekając prawdy o naszej tożsamości. Godność człowieka i narodu u podstaw współczesnego patriotyzmu polskiego, ed., Bogusław Bardziejewski (Poznań: Katolicke Stowarzyszenie „Civitas Christiana”, 2007), 16–17. 995 Bankowicz, „Ruch księży patriotów”, 5. 994 253 v Maďarsku i Československu velmi podobná té polské (vlády totiž vycházely z pokynů, které dostaly z Moskvy), reakce z řad církevních hodnostářů se značně lišily. Maďarský kardinál vedl již od prvních poválečných měsíců protikomunistickou kampaň. Jediným důsledkem však bylo, že jakmile se vláda cítila dostatečně silná, nechala kardinála zatknout a odsoudit na doživotí. Dekapitovaný maďarský episkopát se nato vzdal a uzavřel s vládou dohodu, která církev v podstatě postátnila. V Československu se vedení církve dlouho pokoušelo se státem vyjednávat, nakonec však nevydrželo tlak médií i bezpečnostních složek. Jednání najednou ukončilo a odmítlo v něm pokračovat. Tento krok ale vyvolal prudkou reakci státu. Kromě administrativních omezení začal stát církev ponižovat i procesy s jejími vysokými představiteli. Během několika let nebyl na svobodě žádný z biskupů a vysoké církevní pozice vláda obsadila svými lidmi. Postup primase Wyszyńského se tak z dnešního pohledu jeví jako nejméně škodlivý. Na rozdíl od svých kolegů se sice vzdal ideálů i odpovědnosti vůči Vatikánu, ale o to odpovědnější byl vůči polským církevním strukturám. Jeho taktika totiž umožnila polské církvi důstojně přežít období největšího napětí ve vztazích se státem a po politické výměně v roce 1956 s nadějí vzhlížet k dalším letům existence v rámci komunistického státu. 254 Národní stereotypy v kontextu bosenské války a jejich zobrazení prostřednictvím vybraných snímků regionální kinematografie Karin Hofmeisterová Abstract This bachelor’s thesis focuses on the issues of national stereotyping in context of the conflict that happened in the lands of Bosnia and Herzegovina in the years 1992–1995. It highlights the most common national stereotypes and myths in former Yugoslavia while focusing on presenting the triggering mechanisms and mobilizing agents which were the cause of their activation. The main intention of this thesis is to explore the influence of national stereotypes and myths on the outbreak and escalation of ethnic violence between the Serbs and the Bosnians. To this end, it utilizes a combination of classical study of literature dealing with said subject and discursive analysis, where the used sources are selected films from local cinematography. The conclusion of the study is based on the comparison of chosen movies and the theoretical framework described in the opening part of the text. Keywords Former Yugoslavia, bosnian war, national stereotypes, myths, cinematography Úvod Krvavý rozpad Jugoslávie, vedený pod hesly národního obrození, boje proti komunismu, demokratizace či příslibu lepší budoucnosti národů, přinesl mnoha milionům obyvatel někdejší federace bez ohledu na etnickou či náboženskou příslušnost především společnou zkušenost utrpení a chudoby. Největší ozbrojený konflikt na území Evropy od konce druhé světové války zasadil těžkou ránu euforii šířící se Evropou a Spojenými státy po ukončení studené války. Očekávání nového světového řádu a harmonického soužití národů po pádu komunismu se ukázalo být iluzí. Zhroucení komunistického systému vytvořilo podmínky pro oživení a manifestaci tradičních vlasteneckých projevů i vyhrocených nacionalistických tendencí. Tato charakteristika je aplikovatelná na všechny země bývalého východního bloku, přesto většina z nich nastoupila cestu mírové transformace k demokratickému politickému systému. Důvody, proč prostor Jugoslávie zaplavila vlna netolerantního nacionalismu provázená válečným konfliktem, jsou ústředním tématem mnoha odborných i populárních publikací. Jejich autoři docházejí k rozdílným závěrům, nejčastěji však hovoří o tom, že ozbrojený střet devadesátých let byl způsoben dědictvím národní a etnické nejednotnosti, cizí dominancí v regionu, ekonomickou de255 privací či pocity nejistoty z náhlé změny. Často se pak uchylují k vykládání konfliktu jako historické samozřejmosti a nevyhnutelného faktu. Národnostní konflikt ústící ve válečný střet je však především výsledkem vědomé strategie vládnoucí vrstvy, jež úmyslně prosazuje nacionalistický program, aby dosáhla svých mocenských zájmů. Součástí jejich snah je mobilizace národních stereotypů a mýtů.996 Hlavním cílem této práce je na základě analýzy vybraných zdrojů prokázat tezi, že národní stereotypy a mýty jsou klíčovým faktorem konfliktu probíhajícího v Bosně a Hercegovině v letech 1992–1995. Potvrzení stanovené teze se práce snaží docílit kombinací rozboru dostupné sekundární literatury, jakož i kvalitativního výzkumu kinematografie, která je jako masově přijímaný druh kultury jedním z důležitých ukazatelů přítomnosti určitých sociálních a politických jevů ve společnosti. Způsob, jakým je s nimi zacházeno a jak jsou zobrazovány, může vypovídat mnohé jednak o charakteru jevu samotného, jednak o důležitosti, kterou mu daná skupina přisuzuje. Nejinak je tomu v případě národních stereotypů a jejich projevů v regionální kinematografii. Film tak může být elementem, jenž pomůže dotvořit obraz válečných událostí vykládaných jednotlivými stranami odlišně a vnímaných skrze národní stereotypy a mýty. Práce se primárně zaměřuje na národní stereotypy Srbů a Bosňáků997, okrajově se ale dotýká také chorvatských národních stereotypů. Pohybuje se tak v oblasti bývalé Jugoslávie. Časově se text soustředí na bosenskou válku, v popisu národních stereotypů a mýtů se však dostává i do období, k nimž se dané stereotypy váží či z nich vycházejí. Analyzované filmy jsou pak natočeny v letech 1995–2005. Kromě jednoho snímku, který zachycuje historii Jugoslávie od počátku druhé světové války do devadesátých let, se zbylé filmy odehrávají pouze v rozmezí bosenské války. Samotný text je strukturován do dvou základních celků, teoretického a analytického, které jsou dále rozděleny do tematických kapitol. Teoretickou část tvoří obecná charakteristika nejvýznamnějších národních stereotypů a mýtů ve zkoumaném prostoru bývalé Jugoslávie. Uvedené stereotypy a mýty jsou dále specifikovány a aplikovány na případ bosenské války, zároveň jsou popsáni aktéři, kteří přispěli k jejich mobilizaci během konfliktu. Analytická část je rozborem čtyř regionálních snímků, jež se přímo dotýkají představené problematiky, a soustřeďuje se na ověření poznatků získaných z první části práce. Ze srovnání jednotlivých snímků, které jsou 996 André Gerrits a Nanci Adler eds., Vampires Unstaked, National Images, Stereotypes and Myths in East Central Europe (Amsterdam: Verhandelingen der Koninklijke Nederlandse Akademie van Wetenschappen. Afd. Letterkunde. Nieuwe Reeks; Deel 163, 1995), 1–4. 997 Termín Bosňáci se etabloval během bosenské války, do této doby bylo běžné označení Muslimové. Nejprve se jednalo pouze o náboženskou kategorii, v průběhu jugoslávského konfliktu však nabývala stále více podoby kategorie etnické a národní. Obyvatelé Bosny pak samy sebe začali nazývat Bosňáky. Pro účely této práce je používáno označení Bosňáci. V analyzovaných snímcích se však objevují názvy oba, zejména pak v srbských filmech, jež jsou natočeny během ozbrojeného střetu. Viz James Minahan, One Europe, many nations, a historical dictionary of European national groups (Westport: Greenwood Publishing Group, 2000), 123. 256 pro účely této práce považovány za vzorek s dostatečnou výpovědní hodnotou, pak opět vyplývají obecnější závěry, jež potvrdí, nebo vyvrátí stanovenou tezi. Metoda použitá k dosažení stanovených cílů je kombinací přehledové studie a diskurzivní analýzy. V rámci analytické části práce jsou využity také prvky komparativní studie. K vybraným snímkům práce nepřistupuje jako ke znázornění „reality“, u něhož by bylo možné hodnotit jeho „objektivitu“ a „pravdivost“, ale zkoumá, jakým způsobem je skrze ně konstruován smysl a význam objektů a aktivit sociálního světa, v tomto případě smysl a význam národních stereotypů, mýtů a jejich mobilizace.998 Výsledky analýzy jsou následně porovnány, přičemž předpokládanými kritérii pro srovnání jednotlivých filmů jsou zejména míra přítomnosti národních stereotypů, povaha použitých stereotypů, způsob jejich zobrazení (záměrné či nevědomé) a převaha srbských, nebo bosňáckých stereotypů. K problematice bosenské války a rozpadu Jugoslávie vzniklo velké množství materiálů, jež je samo o sobě často poznamenáno stereotypním pohledem na Balkán jako takový. Práce se tak opírá o texty předních autorů, kteří jsou si vědomi častého zjednodušování výkladu balkánských událostí zejména v souvislosti s konfliktem v devadesátých letech a snaží se mu vyvarovat. Národní stereotypy a mýty jsou však většinou pouze dílčím tématem jejich děl. Ucelené zpracování přítomnosti stereotypů v bosenské válce tak bude dalším přínosem této práce. Práce čerpá především z anglojazyčné sekundární literatury. Využívá však také několik textů publikovaných v srbském jazyce.999 Stěžejní autorkou, z jejíchž děl The Imagining the Balkans a Balkan Identities: Nation and Memory1000 vychází nejen tato práce, ale odkazuje na ně většina používaných zdrojů, je Maria Todorova, profesorka historie na Univerzitě v Illinois a přední odbornice na problematiku balkánských národních identit. Todorova se dlouhodobě zabývá pro tuto práci klíčovými tématy, mezi něž patří nacionalismus, národní mýty a kolektivní paměť v postjugoslávském regionu. Její závěry se ukázaly nejpřínosnější pro kapitoly, které se týkají stereotypního pohledu Západu na Balkán a jeho obyvatele. Další významnou publikací, jež byla podstatná pro teoretickou část práce, je sborník Vampires Unstaked, National Images, Stereotypes and Myths in East Central Europe1001. Součástí sborníku je napří- Petr Drulák a kol., Jak zkoumat politiku (Praha: Portál, 2008), 92–124. Edin Radušić, „Narodi u Bosni i Hercegovini se mrze stoljećima?!-Kako je sve počelo?“, in Myths and stereotypes of the nationalism and communism in ex-Yugoslavia (Novi Sad: Centar za istoriju, demokratiju i pomirenje, 2008); dále Igor Graovac, „Stereotipi i mitovi o ljudskim gubicima (žrtvama i stradalnicama) u ratovima tijekom 20.stoljeća na području bivše Jugoslavije.“, in Myths and stereotypes of the nationalism and communism in ex-Yugoslavia; dále Darko Gavrilović et al., Mitovi nacionalizma i demokratija (Novi Sad: Centar za istoriju, demokratiju i pomirenje, 2009). 1000 Maria Todorova, Imagining the Balkans (New York:Oxford University Press, 2009); Maria Todorova ed., Balkan Identities, Nation and Memory (London: C.Hurst a Co, 2004). 1001 Gerrits a Adler, Vampires Unstaked, National Images, Stereotypes and Myths in East Central Europe. 998 999 257 klad článek The Use of National Stereotypes in the Wars in Yugoslavia1002 , který mimo jiné doplňuje vnímání bosenské války západním světem. Jeho autorem je Robert M. Hayden, ředitel Centra ruských a východoevropských studií na Univerzitě v Pittsburghu a uznávaný expert na současnou politickou situaci Balkánu. Části zaměřené na otázky spojené s náboženstvím a národními církvemi jsou založeny zejména na knize Balkan Idols1003 chorvatského profesora a historika Vjekoslava Perici, jehož specializací jsou moderní dějiny náboženství v bývalé Jugoslávii. Pro tento text byly důležité především kapitoly, jež podrobně mapují podíl církevních představitelů na mobilizaci národních stereotypů a mýtů. Analytická část práce se mimo samotné filmové prameny opírá o texty Diny Iordanové, zejména pak o publikaci Cinema of Flames1004, která není pouze teoretickým rozborem balkánské kinematografie, ale poskytuje kontext pro politické a sociální jevy, jež uváděné filmy zobrazují. Dalším podstatným podkladem pro analytickou část je kniha Daniela J. Gouldinga Liberated Cinema: The Yugoslav Experience, 1945–20011005. Goulding se u každého hodnoceného snímku zaměřuje na tři aspekty, technické provedení včetně financování jednotlivých děl, estetickou stránku a politickou a ideologickou výpovědní hodnotu. Poskytuje tedy informace o analyzovaných filmech v širších souvislostech, které jsou pro tuto práci obzvláště cenné. Analytická část textu primárně vychází z rozboru čtyř regionálních snímků, jež byly vybrány především z důvodu jejich zaměření na téma bosenské války, popřípadě rozpad Jugoslávie. Všechny zachycují obraz válečných událostí a všechny se nějakým způsobem vypořádávají se svými národními stereotypy a zároveň se stereotypním pohledem Západu na Balkán. Některé znázorňují dekonstrukci stereotypů jako hlavní téma, jiné jsou samy ztělesněním stereotypního vnímání a někdy se objevuje kombinace obojího. Lze u nich také dobře sledovat fenomén mobilizace stereotypů. Dalším kritériem výběru byla snaha o rovnoměrné zastoupení obou stran konfliktu, Srbů i Bosňáků. Za rozhodující parametr bylo považováno, k jaké národnosti se hlásí režisér. Přestože by mohlo být přínosné zabývat se také národnostním rozložením filmového štábu, hereckého obsazení či původem finančních zdrojů, rozsah práce neumožňuje zohlednit i tento aspekt. V úvahu byly rovněž brány umělecké kvality snímků, které jsou sice diskutabilní a subjektivní, přesto je lze na základě recenzí předních filmových kritiků či počtu udělených filmových cen částečně vyRobert M. Hayden, „The Use of National Stereotypes in the Wars in Yugoslavia“, in Vampires Unstaked, National Images, Stereotypes and Myths in East Central Europe, eds. Gerrits a Adler. 1003 Vjekoslav Perica. Balkan idols. Religion and Nationalism in Yugoslav States (New York: Oxford University Press, 2002). 1004 Dina Iordanova, Cinema of Flames. Balkan Film, Culture and the Media (London: British Film Institute, 2001). 1005 Daniel J. Goulding, Liberated Cinema. The Yugoslav Experience, 1945–2001 (Bloomington: Indiana University Press, 2002). 1002 258 hodnotit. Všechny analyzované filmy jsou hrané a celovečerní, žádný z nich nelze označit za agitační či propagandistický. Vzhledem ke stanoveným podmínkám byly vybrány snímky Underground (1995) režiséra Emira Kusturici, který se hlásí k srbské národní identitě, Lepa sela lepo gore (1996) srbského režiséra Srdjana Dragojeviće, Nicija zemlja (2001) bosňáckého režiséra Danise Tanoviće a Go West (2005) opět bosňáckého režiséra Ahmeda Imamoviće. Národní stereotypy v prostoru bývalé Jugoslávie U všech navzájem se vymezujících etnických skupin, a to jak na Balkáně, tak mimo něj, lze pozorovat stereotypizaci jako sociální fenomén, který se objevil spolu s probuzením národního uvědomění a prosazením koncepce národního státu. Stereotypy se staly součástí nahlížení jednotlivých národů na sebe a na národy ostatní. Někteří autoři zabývající se oblastí Balkánu jsou přesvědčeni, že etnika žijící na balkánském poloostrově mají zvláště silnou náchylnost k přijímání národních mýtů a stereotypů a často se s nimi ztotožňují.1006 Podle Marie Todorové však tato tendence není predispozicí místních národů a kultur, ale je důsledkem rozdílného vývoje a pozdější modernizace regionu.1007 Oba přístupy nicméně potvrzují přítomnost mýtů a stereotypů jako základních stavebních kamenů balkánských národů. Vymezení pojmů Termín stereotyp, který pro tuto práci zcela klíčový, je definován jako souhrn zobecněných představ týkajících se určité skupiny lidí. Tyto představy jsou nadsazovány, zjednodušovány a jsou odolné vůči jakékoliv kladné modifikaci. Ačkoli neodpovídají skutečnosti, neznamená to, že nemají vazbu na realitu. Stereotypy kombinují domnělé prvky s reálnými. Nejčastěji se objevuje generalizace etnik, gendru či národností. Funkce a význam stereotypů přitom značně kolísá vzhledem k podmínkám, v jakých se společnost nachází. Jejich význam vzrůstá v krizových období a naopak klesá v době prosperity a stability.1008 Většinou platí, že čím silněji je nějaká skupina stereotypizována, tím záporněji je na ní nahlíženo, neboť stereotypy nezahrnují znaky s výrazně pozitivním významem.1009 S národním stereotypem souvisí národní mýtus. Jeho definici lze postavit na velmi podobných předpokladech jako definici stereotypu. Mýtus má však širší Představitelem tohoto proudu je například Holm Sundhaussen. Více viz „ Who is Who in the Balkans Today: Mythmaking and Identity Mutations, 1989–2009“, http://www.eui.eu/Documents/ RSCAS/Research/Mediterranean/Mrm2010/MRM2010_Ds06.pdf, (staženo 5. 12. 2010). 1007 Todorova, Imagining the Balkans. 1008 Gerrits a Adler, Vampires Unstaked, 2–3. 1009 Karel Hnilica, Stereotypy, předsudky,diskriminace (Praha: Nakladatelství Karolinum, 2010), 20. 1006 259 rozměr.1010 Můžeme ho popsat jako imaginární konstrukt, který slouží k vysvětlení podstaty přírodních (vesmírných) a sociálních fenoménů v úzké souvislosti s elementárními hodnotami společenství.1011 Typickým znakem mýtu je také jeho snaha o nalezení základní pravdy, čímž nabývá do značné míry symbolického charakteru.1012 Mytologizace vybraných historických událostí, míst či postav, která je z hlediska této práce zvláště podstatná, funguje na základě uvedené definice. Minulost je interpretována v souladu s potřebami a ideály dané skupiny. Jestliže je mýtus přítomný v současné realitě společnosti, je velmi pravděpodobné, že se vyvinul do podoby stereotypu. Stereotypy tak v mnoha případech vycházejí z mýtů. U balkánských národů nalezneme mnoho takových příkladů, z nichž některé jsou uvedeny v podkapitole o hluboce zakořeněných stereotypech. Dalším termínem, který nutno definovat je kolektivní identita. Osobní identitu můžeme popsat jako porozumění tomu, kdo jsme my. Přijímáme sebe sama jako toho, kdo jedná a mluví jako „já“. Další specifikace se pak odvíjí od skupin, k nimž náležíme. Dlouhou dobu se předpokládalo, že identita takové skupiny se vytváří skrze společně sdílené kulturní aspekty. Ukázalo se však, že tyto aspekty se v průběhu existence společnosti mění, ale kolektivní identita zůstává stejná. Dalším problematickým bodem, který potvrzuje nefunkčnost zmíněného přístupu, je kulturní provázanost. Je velmi časté, že kulturní rozdíly jsou mezi dvěma skupinami minimální, ačkoli identity jsou jasně ohraničené. To, co je stálé, jsou imaginární hranice, oddělující jedny od druhých, na nichž lze sebechápání či identitu postavit. Kolektivní identita je tedy zkonstruována pomocí kontrastů a rozdílů vůči jiným skupinám.1013 Uvedené pojmy představují spojitou soustavu navzájem se ovlivňujících a prolínajících jevů. Národní stereotypy úzce souvisejí s národními mýty, které nesou velmi podobné znaky a jejich význam se v mnoha ohledech překrývá. Společně se stávají součástí vytvoření či „obrození“ národních identit, jejichž vzájemné vymezování lze chápat jako jádro národnostních konfliktů. Gerrits a Adler, Vampires Unstaked, 2. Označení mýtu za imaginární konstrukt přitom neznamená, že je mýtus reálný nebo nereálný. Mýtus kombinuje skutečnost a fikci. Reálné události či postavy jsou zasazovány do imaginárního rámce. Typickým příkladem jsou mýty týkající se národa, které využívají skutečné historické události a postavy k potvrzování konceptu národního státu, bez ohledu na to, že se tento koncept objevuje teprve v posledních dvou století. Viz Lucian Boia, History and myth in Romanian consciousness (New York:Central European University Press, 2001), 29. 1012 Ibid., 29. 1013 Pǻl Kolstǿ, Media discourse and the Yugoslav conflicts: representations of self and other (Farnham: Ashgate publishing limited, 2009), 16. 1010 1011 260 Významné národní stereotypy Základním stereotypem, který lze nalézt nejen v prostoru bývalé Jugoslávie, je vnímání a prezentace kategorií „my“ a „oni“. Tyto kategorie jsou vždy oddělovány pomocí imaginárních hranic. Jejich střet hraje v etnických konfliktech klíčovou roli. Nejisté hranice mezi dvěma skupinami přinášejí velkou pravděpodobnost, že obě skupiny budou usilovat o jejich upevnění a jasné vymezení, což bývá velmi často provázeno násilnostmi, v případě Jugoslávie i válkou. Nejistota ohledně vlastních hranic je prvotní příčinnou, která zhoršuje nahlížení na „ostatní“ i na vztah „my-oni“. Funguje to však i v opačném sledu. Stereotypní vykreslování druhé strany může vést k aktivaci této nejistoty. Všichni aktéři konfliktu nakonec bez rozdílu používají silnou dichotomii pro sebe a ostatní. Termín „oni“ je spojován se zločinností a zlem, zatímco „my“ s nevinností a dobrem.1014 „Oni“ jsou často prezentováni jako překážka na cestě k blahu vlastní skupiny.1015 Politické i intelektuální elity jednotlivých kolektivních identit produkují množství materiálů a důkazů, jež podporují jejich verzi reality představující vztah k identitám ostatním. Důležité je v tomto směru budování idey historické bezchybnosti vlastního národa. Neúspěchy nebo ozbrojené agrese za účelem rozšíření území jsou záměrně upozaďovány, zatímco vojenské úspěchy a obranné boje vyzdvihovány. Historie druhé strany je popisována v silně negativním světle. Všichni, kteří neodpovídají stanoveným kritériím příslušnosti ke kategorii „my“, přičemž tyto podmínky většinou vytvářejí mocenské struktury, jsou vystaveni velmi ostrému zacházení a předem vyloučeni z vytvořeného kolektivu. Přítomnost tohoto stereotypu je charakteristickým rysem autoritativních režimů a mnoha ideologií, od nacionalismu, přes antisemitismus či rasismus, až po veškerou etnickou diskriminaci.1016 S hluboce zakořeněnými stereotypy, které často vycházejí ze starých mýtů, se můžeme setkat u většiny etnických či národních skupin. Pro balkánské národy je však příznačná životaschopnost těchto stereotypů. Mezi ty nejvýznamnější, jež se objevují v prostoru bývalé Jugoslávie, patří „zlatý věk“, který místní státní útvary prožívaly před příchodem Turků, tragédie osmanské nadvlády, čistý a organický národ, národní znovuzrození či mýtus oběti. Pro srbské prostředí je typický zejména Kosovský mýtus či mýtus hajduků.1017 Tyto stereotypy a mýty jsou založeny na skupinové hrdosti a identitě vycházející z víry v tradici a kontinuitu. Jsou v podstatě mýtem o původu národa. Vysledovat je lze především u Srbů a Chorvatů. U Bosňáků se projevily později spolu s etablováním národního uvědomění a vytvoIbid., 9. Nevenka Tromp-Vrkić, „Stereotypes in the Yugoslav Civil War“, in Gerrits a Adler, Vampires Unstaked, 226. 1016 Pǻl Kolstǿ, Media discourse and the Yugoslav conflicts, 18. 1017 Maria Todorova, „Learning Memory, Remembering Identity, “, in Balkan Identities, Nation and Memory, ed. Maria Todorova et al. (London: C.Hurst a Co, 2004), 7. 1014 1015 261 řením kolektivní národní identity.1018 V srbském případě je mytologizována především návaznost na velkou a mocnou středověkou říši či snahy o získání nezávislosti na osmanském impériu a úspěchy, kterých v tomto směru Srbové dosáhli v letech 1804–1918. Bosňáci naopak osmanskou éru idealizují a zdůrazňují tisícileté trvání bosňácké státnosti.1019 Zmiňované mýty se dokonce staly základem pro oficiální národní historiografie s cílem vytvořit souvislou linii mezi starými etnickými komunitami a novodobými národními státy vznikajícími z hroutící se Jugoslávie.1020 Stereotyp oběti se pak velmi často vyskytuje u etnik, která žijí nebo v rámci své historie žila pod cizí nadvládou, a téměř vždy se objevuje v době válečného konfliktu. Můžeme ho chápat jednak v rovině symbolické, jednak na něj můžeme nahlížet konkrétněji. Jeho symbolickou úroveň představuje převedení pocitu oběti na celý národ, který je sám o sobě prezentován jako objekt šikany, což se velmi často vystupňuje až do mytického vidění sebe sama jako mučednického etnika. Stereotyp oběti se tedy nemusí nutně projevit v souvislosti s ozbrojeným konfliktem, ale objevuje se i v době cizího útlaku či jako reakce na jednání ostatních vůči vlastnímu národu. Nominální úroveň tohoto stereotypu, tedy stereotypní vnímání obětí vlastní a nepřátelské skupiny ve válečném kontextu lze výrazněji vysledovat v polovině 20. století jako výsledek obrovského nárůstu civilních obětí během druhé světové války.1021 Kategorie „my“ tak začala být v ozbrojeném konfliktu vždy prezentována jako nevinná oběť. Všichni, kteří byli součástí této kategorie, umírali v podstatě jako mučedníci, zatímco zabíjení nepřátel bylo ospravedlňováno jako zasloužené. To nezřídka vedlo k manipulaci s pojmy válečné a civilní oběti a falzifikacím jejich počtu.1022 Výraznou skupinou v rámci národních stereotypů a mýtů v prostoru bývalé Jugoslávie jsou náboženské stereotypy a mýty. Jedním z nejvýznamnějších je tzv. mýtus Jeruzaléma nebo také mýtus zaslíbené země. Podstatou tohoto mýtu je přesvědčení, že kategorie „my“ má právo na určité území, jemuž je přisuzována až mystická důležitost. Jedná se v podstatě o obdobu archetypálních civilizačních mýtů „Ztraceného ráje“ a „Věčného návratu“. Pro nacionalismus a jeho protagonisty je mýtus zaslíbené země velmi užitečný, neboť legitimizuje úsilí o získání či udržení kontroly nad oblastí, která se zdá být pro daný národ posvátná, a dodává mu duchovní rozměr.1023 Mystickou váhu však často přikládá více etnik stejnému území, přičemž nejsou schopna či ochotna přijmout fakt, že historické hranice většinou neodpovídají současné realitě. V prostoru bývalé Jugoslávie je tento mýtus nejpatrRobert M. Hayden, „Moral Vision and Impaired Insight, The Imagining of Other Peoples’ Communities in Bosnia“, Current Anthropology 48, č. 1 (únor 2007): 111. 1019 Mitja Velikonja, Religious separation and political intolerance in Bosnia-Herzegovina, (College Station: Texas A&M University Press, 2003), 280. 1020 Perica, Balkan Idols, 227. 1021 Graovac, „Stereotipi i mitovi“, 8. 1022 Ibid., 9. 1023 Gavrilović et al, Mitovi nacionalizma i demokratija, 27. 1018 262 nější v srbském prostředí, kde se projevuje zejména v souvislosti s Kosovem, existuje však v různých verzích a intenzitě u všech balkánských národů.1024 Velmi důležitým aspektem, který nemůže být v uvažování o problematice národních stereotypů v bývalé Jugoslávii vynechán, je tradiční pohled „Západu“ na oblast Balkánu a jeho obyvatele, „Balkánce“. Stereotyp „balkánské mentality“ ovlivňoval a dodnes ovlivňuje zahraniční politiku západoevropských států a Spojených států vůči tomuto prostoru a všem zemím, jež do něj byly přiřazeny. Označení „balkánský“ má v jejich vnímání spíše negativní zabarvení a je spojeno se sklony k násilí, agresivitě a iracionálnímu nacionalismu. Tento pevně zakotvený stereotyp se neprojevil pouze ve vztahu „Západu“ a „Balkánu“, ale i v samotných státech vzešlých z rozpadlé Jugoslávie a odrazilo se to v jejich konceptu „my“ a „oni“. Všechny se snažily zbavit přívlastku „balkánské“, přičemž vycházely z předpokladu nadřazenosti západní kultury nad východní, orientální. Jednotlivé strany prohlašovaly, že právě ony patří k „civilizované“ Evropě, zatímco sousední jižní a východní etnika nikoli.1025 Zvláštní kategorii představují stereotypy a mýty, jež pocházejí z doby socialistické Jugoslávie. V momentě kolapsu komunistického systému, který vystřídala nacionalistická ideologie, došlo také k útoku na symboly, rituály, stereotypy a mýty předchozího režimu. Patriotická mytologie, jež téměř půl století sloužila jako nástroj legitimizace titovského socialismu, začala být mocenskými představitely nástupnických států popírána a zesměšňována. Součástí této mytologie byla především budovaná představa multietnického „bratrství a jednoty“, dále partyzánský mýtus, který oslavoval společný boj proti fašismu, či mytizace postavy Josipa Broze Tita.1026 Národní stereotypy v kontextu bosenské války Mobilizace národních stereotypů a mýtů Prostor Jugoslávie je díky etnické a náboženské heterogenitě obyvatelstva velmi bohatý na národní stereotypy a mýty, jejich existence ovšem sama o sobě nevede k ozbrojenému střetu. K tomu, aby se národní stereotypy změnily z mentálního konstruktu, jenž je přirozeným prvkem vnímání všech národnostních skupin, na faktor, který ovlivňuje politická rozhodnutí i každodenní realitu členů skupiny, Ibid., 228–29. Hayden, „The Use of National Stereotypes“, 215–16; Maria Todorova, „The Balkans: From Discovery to Invention“, Slavic Review 53, č. 2 (léto 1994): 453–82, http://www.jstor.org (staženo 14. 4. 2011). 1026 Vjekoslav Perica, „Myths About World War II and The Socialist Era“, in Political Myths In The Former Yugoslavia and Successor States. A Shared Narrative, ed. Darko Gavrilović a Vjekoslav Perica, (Dordrecht: Institute for Historical Justice and Reconciliation and Republic of Letters Publishing BV, 2011), 51–56. 1024 1025 263 je zapotřebí je nejprve zmobilizovat. Teprve v momentě, kdy začnou národní stereotypy sloužit jako politický instrument nacionalistické ideologie, mohou se stát podstatným prvkem etnického konfliktu.1027 Na rozpohybování národních stereotypů měli největší zájem političtí představitelé a vůdci nacionalistických organizací, kteří ve snaze získat a udržet si moc použili jednak již existující stereotypy a dále se podíleli na vzniku nových, které upravili pro své vlastní cíle. Jak Milošević, tak Tuđman se uchýlili k nacionalistické rétorice především proto, aby získali voličskou podporu svého etnika. Sami sebe začali prezentovat jako jediné možné zachránce národa, jehož bezpečnost ohrožují ostatní etnika žijících na území Jugoslávie.1028 Nejen zahraniční média a zahraniční vlády, ale také samotní místní nacionalističtí vůdci prezentovali konflikt jako staletou etnickou a náboženskou nenávist. Nejdůmyslněji a nejčastěji využíval stereotypů a mýtů v propagandě vedoucí představitel bosenských Srbů, Radovan Karadžić, který obyvatelstvo Jugoslávie přirovnával například ke „kočkám a psům, kteří pochopitelně nemůžou žít pohromadě“.1029 Političtí aktéři zároveň disponovali prostředky, které umožňovaly ovlivňování širokých mas. Nástrojem jejich propagandy se stala média. Vedoucí deníky se buď přizpůsobily novým poměrům a podávaly informace v souladu s instrukcemi svých vlád, nebo byly podrobeny cenzuře či zakázány.1030 V Bosně byla situace uvolněnější. Sarajevský deník Oslobodjenje pokračoval ve své liberální tradici až do doby, kdy bylo jeho ústředí vybombardováno. Nejdůležitějším médiem se stala televize, která byla plně v rukou tehdejších politiků.1031 Noví političtí představitelé formovali ve snaze o zakotvení ideologie ve společnosti a upevnění režimu již nejmladší vrstvu obyvatelstva podle potřeb státu a národa. Nacionalistická rétorika využívající národních stereotypů a mýtů pronikla i do školních osnov a učebnic. Stereotypizace ovlivnila zejména výuku dějepisu. Cílená selekce dat, faktů a manipulace s historií v rámci vzdělávacího procesu se projevily v náhledu mladé generace na kategorii „oni“. Sousední etnika začala být Srby i Bosňáky posuzována skrze vštěpovanou negativní zkušenost. Srbské učebnice obsahovaly detailní popis zločinů spáchaných na srbském obyvatelstvu za druhé světové války především chorvatskými ustašovci dokládaný dobovými fotografiemi.1032 Stejně tak byl zdůrazňován útlak Srbů během osmanské Gerrits a Adler, Vampires Unstaked, 1. Ibid., 3. 1029 Carole Rogel, The breakup of Yugoslavia and the war in Bosnia (Westport:Greenwood Publishing Group, 1998), 52. 1030 Kemal Kurspahić, Prime time crime: Balkan media in war and peace (Washington: US Institute of Peace Press, 2003), 141. 1031 Rogel, The breakup of Yugoslavia and the war in Bosnia, 51. 1032 Dubravka Stojanović, „Construction of Historical Consciousness: The Case of Serbian History Texrbooks“, in Balkan Identities, Nation and Memory, ed. Maria Todorova et al. (London: C.Hurst a Co, 2004), 329. 1027 1028 264 nadvlády. Úprava historických faktů poznamenala také jugoslávskou myšlenku. Veškeré společné elementy mezi bývalými „jugoslávskými bratry“ byly banalizovány, zatímco jakékoliv rozdíly vyzdvihovány. I v Bosně byl kladen důraz na školní výuku v duchu nově realizované myšlenky bosňáckého národa a podle toho byly zvýrazňovány nebo naopak zlehčovány vybrané události. Za přispění islámských států zejména z oblasti Blízkého východu vznikaly mešity fungující jako školní a kulturní centra propojená s politickými organizacemi. Prvotním úkolem těchto multifunkčních center bylo upevňování společné náboženské, ale i národní identity. Vzešlo z nich také hnutí Aktivní islámská mládež inspirované militantní verzí arabského islámu.1033 Mnoho mladých Muslimů se k němu připojilo a přijalo jeho ideologii i program.1034 Velmi důležitým aktérem podněcujícím nacionalistické cítění a zároveň tradiční až stereotypní vnímání reality byly církevní instituce. Národní církev se spolu s koncepcí náboženského nacionalismu stala podstatným znakem národnosti pro Srby, Bosňáky i Chorvaty. V rámci tohoto konceptu mohl národ existovat pouze v případě, že měl nezávislou národní církev, která ho společně s elitou stejné etnicity a vyznání vedla a chránila. V případě balkánských národů udržovala církev během období osmanské nadvlády etnickou komunitu. Především církev tedy byla vnímána jako symbol kontinuity, spojení mezi minulostí a přítomností, mezi duchovní a světskou zemí.1035 Prvky náboženského nacionalismu najdeme u všech národních skupin bývalé Jugoslávie. Nejpatrnější byl ale tento jev u zástupců Srbské pravoslavné církve, kteří si také vysloužili největší míru kritiky za podporování náboženské intolerance a přehlížení či dokonce schvalování etnických čistek prováděných srbskými jednotkami na bosňáckém obyvatelstvu. Vysocí představitelé duchovenstva násilí omlouvali a vysvětlovali jako nutnou obranu před opakováním fašistické agrese z roku 1941. Žádný z kněží ani biskupů nikdy veřejně neodsoudil činy srbských válečných zločinců. Ti byli naopak vnímáni jako národní hrdinové a obránci pravoslavného vyznání. Patriarcha Pavel se v letech 1996 a 1997 postavil za zproštění viny Radovana Karadžiće, Ratka Mladiće a dalších válečných zločinců před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii.1036 Podle britského tisku byl Radovan Karadžić dokonce kandidátem Srbské pravoslavné církve na nového světce.1037 1033 Aktivní islámská mládež je bosenské náboženské hnutí úzce napojené na saudské wahhábistické skupiny. Jeho členové podstupovali fundamentalistickou výuku islámu a vojenský trénink, aby se mohli zapojit do radikálních islámských organizací. Více viz Shaul Shay, Islamic Terror and the Balkans (Piscataway: Transaction Publishers, 2009), 168. 1034 Michael A. Innes, Bosnian security after Dayton: new perspectives (New York: Taylor & Francis, 2006), 110. 1035 David Bruce MacDonald, Balkan holocausts?: Serbian and Croatian victim-centred propaganda and the war in Yugoslavia (Manchester: Manchester University Press, 2002), 72. 1036 Perica, Balkan Idols, 173. 1037 „Karadžić Gets Saintly Status,“ The Independent, London, 27. 8. 1993. 265 Dodnes je srbské pravoslaví považováno za jeden ze zdrojů rozdmýchávání nacionalistických vášní a pilíř nacionalistických hnutí, k čemuž využívá zejména stále živý Kosovský mýtus. Srbská pravoslavná církev se negativně vymezuje nejen vůči svým sousedům, ale také vůči západnímu světu v čele se Spojenými státy. Pravoslavný tisk obviňoval Američany z barbarství, nedostatku respektu k historii, tradicím a v neposlední řadě ze zničení mnoha sakrálních srbských staveb během „humanitárního“ bombardování Srbska v roce 1999.1038 K „nacionalizaci“ islámu v oblasti bývalé Jugoslávie došlo později v reakci na předválečné nepokoje a zejména vypuknutí války. V průběhu konfliktu se islámské instituce staly srovnatelným mobilizačním prvkem vedoucím k radikalizaci národního konceptu, jakými byla církev Srbů, Chorvatů nebo Makedonců.1039 Projevy národních stereotypů v bosenské válce Navzdory rétorice používané jednak nacionalistickými vůdci, jednak zahraničními pozorovateli, si zpočátku řadoví obyvatelé Jugoslávie nedovedli představit bratrovražedný boj, podobný tomu za druhé světové války.1040 Národní stereotypy, z nichž mnohé již existovaly v pozadí, jiné byly vytvořeny nacionalistickými organizacemi za účelem jejich kolektivního přijetí, musely být teprve uvedeny do pohybu. S eskalací ozbrojeného konfliktu pak národní stereotypy začaly žít vlastním životem a staly se viditelně přítomným elementem v realitě jednotlivých etnických skupin. V souvislosti s bosenskou válkou a ostatně celým jugoslávským konfliktem, se nejpatrněji projevilo stereotypní vykreslování kategorií „my“ a „oni“. Všichni aktéři ozbrojeného střetu si vytvořili poměrně jasné představy o sobě samých i o sobě navzájem. Srbové zdůrazňovali svoji úlohu ochránců křesťanství před bezbožnými Turky a vyzdvihovali boj proti Rakousku-Uhersku během první světové války a proti imperialismu Třetí říše za druhé světové války. Historická fakta využili, aby se prezentovali jako ti, kteří stojí vždy na „správné“ straně a bojují za „dobrou“ věc. Konflikt probíhající v devadesátých letech byl v srbských médiích i politickém diskurzu řešen v přímé souvislosti s tímto stereotypem. Bosenští muslimové byli postaveni do role „nevěřících“, zároveň byli spojováni s muslimskými jednotkami operujícími během druhé světové války po boku ustašovců a SS. Za úsilím Slovinska a Chorvatska oddělit se od Jugoslávie se podle Srbů skrývaly záměry Rakouska, Německa i Vatikánu ustavit na Balkáně nové impérium.1041 Představa spojení Chorvatů s Německem za účelem vyhladit srbské obyvatelstvo byla v Srbsku během války velmi rozšířená. Perica, Balkan Idols, 204. Ibid., 215. 1040 Hayden, „The Use of National Stereotypes“, 207. 1041 Rogel, The breakup of Yugoslavia and the war in Bosnia, 49. 1038 1039 266 Chorvati si stejně jako Srbové vypracovali množství stereotypů ohledně svých sousedů. Slovinci byli podle nich „horští“ Chorvati, Bosňáci zase Chorvati, kteří konvertovali k islámu. Srby nepovažovali za plnohodnotný národ, ale za východní etnikum, jež je značně nespolehlivé, necivilizované a nekulturní. Zároveň se i u nich projevila návaznost na druhou světovou válku a Srbové byli generalizováni jako četnici. Jak Srbové, tak Chorvati společně zpochybňovali existenci Bosny jako politické jednotky a tvrdili, že nikdy neměla nezávislou státní a politickou tradici. Oba celky si navíc toto území nárokovaly.1042 Případ Bosny a Hercegoviny byl komplikovanější než situace jejího srbského a chorvatského souseda a její cesta k vytvoření stereotypní identifikace „my“ a „oni“ klikatější. Tato oblast byla etnicky heterogennější částí Jugoslávie. Ani jedna ze tří hlavních etnických skupin výrazně nedominovala a nepředstavovala většinu. V roce 1991 byla populace Bosny a Hercegoviny složena z 43,7 % obyvatel hlásících se k islámu, 31,3 % ortodoxních Srbů a 17,3 % Chorvatů katolického vyznání. Zbytek tvořily jiné etnické menšiny a lidé, kteří přijali identitu „jugoslávství“.1043 Chorvatská i srbská menšina žijící v oblasti Bosny a Hercegoviny se brzy identifikovala s rétorikou svých „mateřských“ skupin. Tyto menšiny i nově vznikající národní státy Srbů a Chorvatů usilovaly o spojení do jednoho státního útvaru. V reakci na tyto snahy se začalo muslimské obyvatelstvo etnicky a národně vymezovat. Postupem času tak vykazovalo kromě náboženské identity i znaky identity národní. Spolu s nimi se objevilo také stereotypní nahlížení na ty druhé. Srbové byli bosňáckou stranou viděni v souvislosti s konceptem velkosrbství, jako skupina, jež neustále usiluje o bosenské území. Srbové i Chorvati pak byli považováni za extrémní nacionalisty, kteří nikdy nebrali vážně jugoslávskou federaci. Bosňáci se stylizovali spíše do role multikulturního, tolerantního společenství, které jednalo pouze v sebeobraně. 1044 V přímé spojitosti s válkou a etnickými čistkami páchanými jednotlivými stranami sobě navzájem se projevil stereotyp oběti. Manipulaci s počty obětí lze nalézt na obou stranách konfliktu. Symbolická podoba tohoto stereotypu je nejvíce znatelná na území Srbska. Srbové sami sebe považují za permanentní oběti a to nejen ze strany svých sousedů, ale také velmocí. Podle tohoto modelu trpěl srbský národ po staletí pod vládou jinověrných Osmanů. Trpěl i za první světové války a především za druhé světové války, která vedla k vyvražďování Srbů chorvatskými Ustašovci. I éra komunistické Jugoslávie podle Srbů znamenala útlak srbského národa ve prospěch ostatních národů federativní republiky. Byli také přesvědčeni o tom, že během bosenské války byli diskriminováni západoevropskými zeměmi a Spojenými státy.1045 Pocit oběti a nespravedlivého přístupu západního světa má Ibid., 48. Hayden, „Moral Vision“, 111. 1044 Ibid., 112. 1045 Rogel, The breakup of Yugoslavia and the war in Bosnia, 49. 1042 1043 267 přesah dodnes. Bombardování Svazové republiky Jugoslávie zeměmi NATO v roce 1999 během kosovského konfliktu a následná mezinárodní izolace toto přesvědčení ještě více utvrdily. I Bosňáci vytvořili svoji podobu mučednického mýtu, který jim pomohl etablovat se jako nový muslimský národ. Podle tohoto mýtu byli stálým objektem nenávisti křesťanských sousedů, která vyústila v masakry bosňáckého obyvatelstva v bosenské válce. Po ukončení boje si Bosňáci velmi aktivně připomínali své oběti a vinu dalších protagonistů ozbrojeného střetu, zejména Srbů.1046 Během bosenské války se výrazně uplatnily i náboženské stereotypy a mýty. Duchovenstvo ve svých kázáních aktivně podporovalo stereotypní vnímání nepřátelské skupiny i jejího náboženství a vojenské akce svého národa. Na obou stranách byla válka prezentována jako oprávněná obrana víry a posvátné země před nevěřícími agresory. Bojovníci, kteří během války padli, měli mít automaticky své místo v „království nebeském“.1047 Duchovní doprovázeli armádu na bitevní pole a často se do bojů sami zapojovali. Vojáci dodržovali náboženské rituály a náboženské symboly byly součástí uniforem či vojenského vybavení. Elitní bojové jednotky byly mnohdy pojmenovány „Muslimská armáda“ nebo „Pravoslavná armáda“. Bosňácké oddíly doplňovali dobrovolníci z cizích islámských zemí, kteří otevřeně prohlašovali, že boj považují za džihád. Typické pro tento konflikt bylo také masivní ničení náboženských míst všech válčících skupin. Sakrální stavby se staly jako první terčem útoků. Zároveň to však byly právě církevní objekty, které byly bezprostředně po válce opraveny nebo znovu postaveny.1048 Podstatným aspektem bosenské války byl přístup mezinárodního společenství k nastalé krizi. Z reakcí předních politických představitelů i z následně přijatých opatření lze vyčíst, že jejich pohled na situaci v bývalé Jugoslávii byl poznamenán přinejmenším dvěma výraznými stereotypy. Tím prvním byla představa, že Balkán je exotickým, neuchopitelným regionem a že násilí a vzájemná nenávist jsou charakteristickými znaky balkánského obyvatelstva. Zadruhé se domnívali, že etnický konflikt devadesátých let měl své kořeny v dávné historii.1049 Bill Clinton k jugoslávské krizi řekl, že nenávist místních národů je stará přes pět století.1050 Mezinárodní společenství tak k rozpadu Jugoslávie v podstatě nepřistupovalo jako k politické krizi, ale jako k přirozenému výbuchu násilí mezi etnickými skupinami, které nejsou schopny žít pohromadě, tedy jako k nevyhnutelné skutečnosti.1051 Perica, Balkan Idols, 233. Velikonja, Religious separation, 279. 1048 Perica, Balkan Idols, 231. 1049 Nevenka Tromp-Vrkić, „Stereotypes in the Yugoslav Civil War“, 223. 1050 Velikonja, Religious separation, 256. 1051 Nevenka Tromp-Vrkić, „Stereotypes in the Yugoslav Civil War“, 226. 1046 1047 268 Národní stereotypy ve vybrané regionální kinematografii Analýza vybraných snímků Národní stereotypy a mýty se promítají také do filmů, které se zabývají tématem bosenské války a rozpadem Jugoslávie. Některé stereotypy jsou zobrazovány záměrně za účelem autentické prezentace reality nebo za účelem její kritiky, jiné tvůrci vědomě či nevědomě akceptují a přenášejí je i do svých děl. Národní stereotypy, které byly popsány v předcházejících kapitolách, se tak ve snímcích objevují v mnoha různých podobách, vzájemně se ovlivňují a prolínají. Následující část se proto věnuje bližší analýze vybraných filmů, která by měla pomoci rozklíčovat úlohu národních stereotypů nejen v rámci daného snímku, ale i v přímé návaznosti na bosenskou válku. Lepa sela lepo gore Film Lepa sela lepo gore (Hezké vesnice hezky hoří) natočil srbský režisér Srđan Dragojević v roce 1996. Jeho hlavními ekonomickými partnery byly státní podnik Rádio-televize Srbsko a srbské ministerstvo kultury.1052 Dragojevićův projekt zpočátku získal finanční podporu i od vedoucího představitele bosenských Srbů, Radovana Karadžiće. Ten se však nakonec od filmu distancoval s tím, že je výrazně antisrbský a vedení Republiky srbské se rozhodlo jeho premiéru bojkotovat.1053 Podobně zareagovali i ostatní srbští nacionalističtí politici. Mezi obyvatelstvem měl ale film nečekaný úspěch. V zahraničí snímek vzbudil smíšené pocity. Někteří filmoví kritici Dragojevićovi vytýkali nedostatečné odsouzení Miloševićova režimu a zejména s ohledem na uvedené sponzory byl film často považován až za srbskou nacionalistickou propagandu. Jiní snímek naopak hodnotili jako protiválečný počin. Scénárista Vanja Bulić okomentoval debaty, které se rozpoutaly kolem objektivity filmu, slovy: „Ve snímku nevidíte mnoho Muslimů. Jsou ve stínu, ale to je dobře, protože jsme tento film dělali o nás samých. To, že Srbové jsou nejlepší, nevinní a praví hrdinové, je stereotyp. My jsme tuto mytologii napadli.“1054 Film jistě zachycuje události ze srbského úhlu pohledu, zároveň se však nezříká odpovědnosti ani podílu srbské strany na konfliktu. Lze ho vnímat jako snahu konfrontovat Srby s jejich vlastními chybami, Dragojević tak činí skrze model „všechny strany jsou vinny“.1055 Scénář filmu vychází ze skutečné události, která se odehrála na počátku války ve východní Bosně v blízkosti města Visegrad. Srbská jednotka zde v tunelu strávila deset dní bez vody a jídla obklíčená bosňáckými bojovníky. Původní text vyšel Iordanova, Cinema of Flames, 143. Goulding, Liberated Cinema, 195. 1054 John Pomfret, „The Shots Seen Round the World: A Serb Director’s Searing Take On Yugoslavia’s Uncivil War“, The Washington Post, 21. 11. 1996. 1055 Iordanova, Cinema o f Flames, 143. 1052 1053 269 v roce 1992 v srbském časopise Duga. Výrazně prosrbské vyznění článku mělo čelit rozšiřování obrazu Srbů jako hlavních agresorů v bosenské válce.1056 Scénář incident dějově kopíruje, oproti publikovanému textu ho však neinterpretuje zjednodušeně a cíleně jednostranně. Snímek je tedy příběhem o šesti srbských vojácích uvězněných spolu s ame rickou novinářkou v tunelu obklopeném bosňáckým oddílem. Klaustrofobní atmosféra tunelu, představujícího smrtelnou past, se stává pozadím, na němž jsou rozehrány osobní příběhy jednotlivých protagonistů a jejich motivace, které je vedly k angažování se v bosenské válce. Největší pozornost je věnována přátelství mezi Milanem, jedním ze srbských vojáků, a Halilem, Muslimem stojícím nyní na nepřátelské straně. Režisér tak využívá v rámci válečného konfliktu poměrně minoritní událost, skrze niž ovšem podává širší komentář k celé bosenské válce.1057 Většinu stereotypů, jež se ve snímku objevují, zobrazuje Dragojević účelově. Často na ně upozorňuje nejen na úrovni dialogů filmových postav, ale dojem jejich důležitosti umocňuje detailními a dlouhými záběry na předměty a znaky, které s nimi souvisejí či jsou jejich ztělesněním. Film reflektuje v první řadě stereotypní vykreslování kategorií „my“ a „oni“, v němž se zároveň odráží stereotyp oběti nebo staré národní mýty. Nepřátelské skupiny jsou spojovány výhradně s tradičními negativními atributy. V celém snímku není ani jednou použito skutečné označení pro Srby, Muslimy, později Bosňáky, ani pro Chorvaty. Srbové jsou četniky, Bosňáci Turky a Chorvati ustašovci. Stereotypní znaky jsou přisuzovány i dalším národním skupinám, především těm, s nimiž měla zkoumaná etnika v minulosti negativní zkušenost. To se týká například Němců, kterým žádná postava filmu neřekne jinak než Švábové.1058 Kategorie „my“ je zobrazována komplexněji. Dragojević vnímá nebezpečí, které stereotypní pohled na vlastní skupinu přináší. To se projevuje nejen v podtextu filmu jako u většiny ostatních stereotypů, ale v tomto případě Dragojević kritiku vyjadřuje přímější cestou. Představy o bezchybnosti a slavné minulosti srbského národa jsou prezentovány zejména skrze dvě patetické postavy naivních vesničanů, Lazu a Gavru. Jejich chování je příkladem nekritického a bezvýhradného přijetí srbské nacionalistické politiky.1059 Infiltrace státní propagandy do představy o vlastním národu je jasně zřetelná ve scéně, kdy americká novinářka chce zachytit na kameru osobní příběhy všech členů jednotky. Gavra se zvedne, aby řekl poznatek, jenž nedávno viděl v televizi. „Víte vy vůbec, že Srbové jsou nejstarší národ? Před šesti sty lety se na srbském dvoře používaly vidličky, zatímco Němci, Angličani i Američani Pomfret, „The Shots Seen Round the World“. Goulding, Liberated Cinema, 195. 1058 Jako Švábové se původně označovala německá menšina žijící na území Banátu a Bačky. Během druhé světové války tvořili banátští Němci základ mužstva divize zbraní SS Prinz Eugen. Viz Miroslav Šesták et al, Dějiny Jihoslovanských zemí (Praha: NLN, 2009), 390, 448. 1059 Goulding, Liberated cinema, 196. 1056 1057 270 jedli rukama jako barbaři.“ Střízlivější postava Petara, přezdívaného profesor, na to reaguje slovy: „Tvá směšná historka o vidličkách je důvod, proč jsme teď v tomhle tunelu.“1060 Právě charakter profesora, který je schopen kritického nahlížení na sebe sama i na všudypřítomný propagandistický tlak, pro režiséra představuje prostředek, s jehož pomocí upozorňuje na stereotypizaci kategorie „my“ a napadá ji. Stereotyp oběti se do jisté míry prolíná s vnímáním vlastní národní či náboženské skupiny. V některých pasážích však přebírá dominantí úlohu. Za ukázku významu tohoto stereotypu lze považovat například postavu psychicky narušeného srbského vojáka, jenž je sice pouze epizodní rolí, jeho výstup se však záměrně několikrát opakuje. Tento voják stále dokola zpívá úryvek národní písně. „V roce 1913 na Srby zaútočili Bulhaři, ale Srbi se ubránili. V roce 1914 zaútočili Švábi, ale Srbi se nedali.“1061 V popěvku se pak postupně vystřídají další aktéři, kteří kdy na Srbsko zaútočili, popřípadě s ním měli vojenský konflikt. Jakákoli válka je ze srbské strany vždy válkou obrannou. Sám režisér ale srbský národ nestaví do pozice nevinného aktéra, naopak ho konfrontuje s obrazem násilí páchaným srbskou jednotkou na muslimském obyvatelstvu a jeho majetku. Významným prvkem, který snímek obsahuje, jsou náboženské mýty a stereotypy. Ve filmu není konkrétně ukázána role církve v bosenské válce nebo působení duchovních na její průběh. Vliv církve a náboženství je však vyjádřen skrze chování filmových postav a je zřejmý z přítomnosti náboženských symbolů. Srbští vojáci se křižují vždy, když se chystají k boji a vzývají Boha ve všech kritických momentech. Postava profesora nosí helmu, na níž je vyobrazen srbský kříž se čtyřmi „S“. To značí zkratku pro větu Samo sloga Srbina spasava (Pouze jednota spasí Srby). V populistické ikonografii tento kříž reprezentuje příslušnost k srbskému pravoslavnému národu. Piktogram tří vztyčených prstů, který kreslí nejmladší člen srbské jednotky na stěnu vypálené mešity, je opět znakem Srbské pravoslavné církve. Fenomén ničení náboženských objektů poznamenal film i po praktické stránce. Pro natočení scény v mešitě bylo potřeba, aby se filmový štáb přesunul do Srbska, neboť v okolí Visegradu nezbyla jediná muslimská sakrální stavba.1062 Všechny dosud uvedené stereotypy se spojují ve scéně, jež je zároveň ukázkou jejich politické mobilizace prostřednictvím médií. Jedná se o retrospektivní záběr zachycující moment Lazova rozhodnutí narukovat. On, jeho rodina a sousedé jsou shromážděni kolem televize a sledují zpravodajství. Obraz destrukce komentuje hlas prorežimního novináře, který Srby popisuje jako neozbrojený lid heoricky bránící své domovy před hordami zla, jež opět povstaly, aby zachvátily Srbsko. Chorvati jsou prezentováni jako ustašovští kriminálníci a Bosňáci jako fanatičtí bojovníci džihádu doprovázení cizími žoldáky. Uprostřed vysílání se Laza zvedne a odchází. Lepa sela lepo gore, (Srđan Dragojević, 1996). Ibid. 1062 Pomfret, „The Shots Seen Round the World“. 1060 1061 271 Na otázku Gavry, kam jde, Laza odpoví: „Dělat svoji práci, švagře.“1063 Co tím přesně myslí, vzápětí vysvětluje řidiči nákladního auta, s nímž jede do Bělehradu, aby se přihlásil do armády. „Na celém srbském obyvatelstvu je páchána genocida a já jsem seděl doma. Řekl jsem si dost. Na srbské území už znovu nevkročí noha jediného švábského ani tureckého vojáka.“1064 Klíčovým motivem filmu nejen v souvisloti s národními sterotypy je metafora tunelu. Z hlediska filmového výrazu pomáhá tvůrcům temnota a stísněnost umocnit pocit zmaru a lidské tragédie, který s sebou válečný konflikt přináší. Tunel zde ale hraje také podstatnou symbolickou úlohu. Lze ho považovat až za obrazné vyjádření podstaty celé jugoslávské krize ve smyslu, jakým ji režisér chápe. S tunelem satiricky pojmenovaným Tunel vzájemného bratrství se divák setkává ve čtyřech různých obdobích. V roce 1871 při jeho slavnostním otevření, v roce 1980, kdy je předmětem dobrodružných představ dvou hlavních protagonistů, během bosenské války a nakonec v roce 1999, když je znovuotevřen a přejmenován na Tunel míru. Jako úvodní scénu snímku Dragojević využil dobový filmový týdeník věnovaný otevření skutečného tunelu v Bosně. Autenticky působící černobílý materiál plný komunistických sloganů a hesel však umně doplnil barevnými záběry. Moment, kdy má stranický úředník přestřihnout slavnostní pásku a místo toho se střihne do prstu, je obrazově velmi silný. Detailní záběr sytě rudé krve představuje předzvěst budoucí katarze komunistického systému i celé země. Stejná scéna, kterou provází atmosféra očekávání i závěrečného zděšení, se opakuje také na samém konci snímku, změní se pouze název tunelu a komunistický úředník je nahrazen úředníkem OSN. V roce 1980 tunel nespojuje bratrské regiony socialistické vlasti, jak bylo plánováno, ale je opuštěným místem, odnikud nevede a nikam neústí. Kamera zabírá dva malé chlapce Halila a Milana, kteří se rozhodují, jestli do neznámého prostoru vstoupit nebo ne. „Uvnitř spí obr,“ řekne Halil. „Když se probudí, sní všechny lidi a všechny domy zapálí.“ „Pojďme, Halile, vrátíme se, až budeme lépe vyzbrojeni. Bude lepší ho teď nebudit,“ odpoví Milan.1065 Ve chvíli, kdy Milan se svými spolubojovníky do tunelu vstoupí, je jisté, že se „obr“ probudil. Od tohoto okamžiku se film s výjimkou retrospektivních prostřihů odehrává jen v temnotě, což může být opět vnímáno jako symbolické zobrazení období rozpadu Jugoslávie a bosenské války. Metafora tunelu ukazuje, že film do značné míry přijímá stereotypní představu války jako nevyhnutelného řešení. Symbol obra reprezentuje mystickou povahu konfliktu, zároveň není ničím jiným než potlačenou, dávnou historií regionu, kterou trvale nezakryjí slogany ani hesla žádné ideologie. Toto pojetí jinými slovy odpovídá rozšířenému přesvědčení, že obyvatelstvu Jugoslávie byla bosenská válka přisouzena Lepa sela lepo gore, (Srđan Dragojević, 1996). Ibid. 1065 Ibid. 1063 1064 272 mytickými nebo cizími silami.1066 Dragojević v závěru naznačuje, že problém stojící za rozpadem Jugoslávie není u konce. „Obr“ nezmizel, pouze spí. V tomto fatalistickém ohledu je snímek sám o sobě ztělesněním stereotypu. Zvláštní kategorií, s níž film Lepa sela lepo gore pracuje, jsou mýty a stereotypy komunistického režimu. Dragojević otevírá podstatné téma vyrovnávání se s odkazem společné socialistické minulosti, což je ostatně obvyklá problematika pro většinu srbských filmů, které se rozpadem Jugoslávie zabývají. Většinou tak činí skrze ironizaci patriotické komunistické mytologie, jejíž součástí je například partyzánský mýtus či myšlenka multietnického národa.1067 Není tedy náhoda, že skupina srbských vojáků uvízne v temné pasti „Bratrství a jednoty“, která měla být původně oslavou společné cesty za světlými zítřky socialismu. Postava velitele jednotky a důstojníka Jugoslávské lidové armády, Gvozdana, je záměrně ztvárněna Velimirem-Batou Živojinovićem známým z desítek partyzánských velkofilmů.1068 Gvozdan si sebou nese víru v partyzánskou tradici a osvobozenecký boj, které ale v kontextu morální temnoty bosenské války zcela ztrácejí smysl. Otázka odpovědnosti komunistických kádrů za současnou situaci je polemizována ve scéně, kdy postava zloděje reaguje na Gvozdanovu řeč o cti: „Když vám Tito dával americké dolary, uměli jste hlásat bratrství a jednotu a smát se na sebe. Teď přišel čas zaplatit účet. Brali jste peníze padesát let, měli jste nejlepší auta i ženy, a pak se ukázalo, že je to všechno lež. To je čest, kterou nám vaše generace odkázala.“1069 Underground Film Underground, za jehož vznikem stojí významný, ale kontroverzní reřisér Emir Kusturica, byl dokončen v únoru 1995. V témže roce snímek získal na filmovém festivalu v Cannes Zlatou palmu. Do běžné produkce se však dostal až o dva roky později ve zkrácené podobě. Jak Underground, tak samotná postava režiséra vyvolávaly mezi filmovými a společenskovědními odborníky i mezi diváky rozporuplné reakce. Kusturica, jenž je svým původem bosenský muslim, se od svého mateřského náboženství i nově vzniklého bosňáckého národa distancoval a nyní se hlásí k srbskému pravoslaví a srbské národní identitě. Navzdory mnoha možnostem, jež se mu díky jeho popularitě nabízely, si pro natáčení Undergroundu zvolil bělehradská filmová studia. Kromě zdrojů z francouzsko-německo-maďarských koprodukčních fondů byl snímek financován také deseti miliony dolarů od prorežimního srbského státního podniku Rádio-televize Srbsko.1070 Tyto skutečnosti nahrávají kritikům, Milja Radovic, „Resisting the Ideology of Violence in 1990s Serbian Film“, Studies in World Christianity 14, č. 2 (2008): 168–79. 1067 Perica, „Myths About World War II and The Socialist Era“, 51–56. 1068 Goulding, Liberated cinema, 196. 1069 Lepa sela lepo gore, (Srđan Dragojević, 1996). 1070 Dina Iordanova, „Conceptualizing the Balkans in Film“, Slavic Review 55, č. 4 (zima 1996): 885, http://www.jstor.org (staženo 3. 5. 2009). 1066 273 kteří Underground považují za srbskou propagandu. Vášnivé diskuze, jež jeho uvedení vzbudilo, znovu otevřely polemiku nad otázkou nutnosti objektivity jako stěžejního kritéria hodnocení filmového díla, které se zabývá natolik politicky choulostivým tématem, jakým jugoslávský konflikt je. Underground lze označit za historickou alegorii, jež představuje pohled Emira Kusturici a jeho scénáristy Dušana Kovaceviće na jugoslávskou minulost.1071 Zároveň poskytuje rámec pro interpretaci událostí spojených s rozpadem Jugoslávie. Film je rozdělen do tří kapitol. První část nazvaná „Válka“ začíná v momentě bombardování Bělehradu německými jednotkami 6. dubna 1941 a pojednává o válečných letech a partyzánském odboji. Další kapitola „Studená válka“ zachycuje Titův poválečný komunistický režim. Poslední část, opět pojmenovaná „Válka“, je obrazem násilného ukončení společného státu. Hlavními postavami celého filmu jsou dva přátelé a partyzáni Marko a Crni. Tuto dvojici doplňuje oportunistická herečka Natalija, do níž se oba zamilují. Poté, co Marko osvobodí Crniho z německého zajetí, přesvědčí jej a skupinu jeho spolubojovníků, že je z důvodu bezpečnosti potřeba, aby se na nějakou dobu ukryli v rozlehlém sklepení vybudovaném pro tyto účely. Úkryt se postupně mění v dobře fungující továrnu na výrobu zbraní a munice pro komunistické partyzány. Podzemní komunita je však Markem, jenž je jejím jediným pojítkem s okolním světem, ještě dvacet let po skončení války udržována v přesvědčení, že boje jsou v plném proudu a že ji Tito jednou povolá k poslední bitvě s fašistickými okupanty. Pro Marka je tato situace velmi výhodná. Odstraněním Crniho se mu uvolňuje cesta k Nataliji a prodej zbraní je pro něj výnosný. Falešnou realitu se mu daří vytvářet až do chvíle, kdy chlouba komunity, podomácku vyrobený tank, nedopatřením proboří sklepní zeď a tím odkryje soustavu chodeb, které metaforicky propojují Balkán se Západem a zároveň otevírají možnost vystoupit z podzemí, jež představuje vnitřní svět, a poznat ten vnější, reálný. Způsob, jakým Underground zobrazuje národní stereotypy, umožňuje více interpretací. Kusturica pracuje s množstvím stereotypů, jež do značné míry akceptuje jako fakt a přistupuje k nim velmi nekriticky, některé z nich však používá v natolik přehnané podobě, že se nabízí otázka, zda tak nečiní záměrně a vědomě je neironizuje. Zobrazení kategorií „my“ a „oni“ se v Undergroundu projevuje v souladu se zmiňovanou nejednoznačností. Jako hlavní nepřátelé jsou definováni Němci. Ti jsou stereotypizováni až karikováni. Směšná postava nacistického důstojníka Franze, jenž se uchází o Nataliji, nemá šanci obstát v konkurenci divokých individualit, které představují Marko a Crni. Ostatní národnosti, jež jsou pro problematiku jugoslávského konfliktu podstatné, Chorvati, Slovinci nebo Bosňáci se ve filmu téměř neobjevují. Ve třetí části snímku zachycující destrukci nejmenované vesnice Kusturica zobrazuje pouze srbskou stranu. Nepřátelé, v tomto případě chorvatské 1071 Iordanova, Cinema of flames, 112. 274 jednotky, jsou zmíněny jen okrajově. Stereotypní pojmenování, které se ve filmu vyskytuje, tedy názvy četnici či ustašovci, je úzce spojeno s významem, jenž mělo za druhé světové války. Širší asociace s negativními znaky vztaženými na celou národní skupinu Chorvatů nebo Srbů je možná, nikoli ale nezbytná. V úvodu Kusturica používá černobílé dokumentární záběry, které zachycují příjezd německých jednotek do Mariboru a Zábřehu. Němci jsou nadšeně vítáni davy místího obyvatelstva. Čím blíže jsou ale k Bělehradu, tím méně lidí je na ulicích vidět. To, co Kusturica ukazuje, není historická fikce, zároveň to však není celistvý obraz reality. Právě tyto záběry byly ostře kritizovány za nepřímé podporování tvrzení srbských nacionalistů, že nové státní útvary Slovinců a Chorvatů jsou fašistického rázu.1072 Kusturica je jedním z balkánských režisérů, kteří výrazně přejímají stereotypy vytvořené západním světem vůči Balkánu a jeho obyvatelům, což se projevuje i na jeho vykreslení kategorie „my“.1073 Charakter i chování filmových postav Srba a Černohorce, jež tuto kategorii ztvárňují, jednoznačně odpovídají rozšířené západní představě balkánského muže jako člověka poháněného primitivními násilnými instinkty. Kusturica jim však zároveň přisuzuje neodolatelný šarm.1074 Hrdinové bojují i milují lépe než všichni ostatní. Jugoslávie je vnímána jako mystické místo prosycené folklorními tradicemi a brutálními vášněmi.1075 Role náboženství v ozbrojeném konfliktu a náboženské stereotypy a mýty jsou ve filmu přítomny na symbolické úrovni, ale jejich vyjádření opět není explicitní a jednoznačné. Objevují se pouze ve třetí části snímku. Marko, který je nyní starý a na elektrickém kolečkovém křesle, je stále osobou schopnou využívat jakoukoli situaci i režim pro vlastní prospěch a na válce znovu vydělává prodejem zbraní. V záběru, kdy zbraně nabízí jednomu ze srbských velitelů, říká: „Přišel jsem ti pomoct, já nejsem s žádným náboženstvím, ani s žádným politickým nebo národním hnutím.“1076 Markův bratr, který ho pozoruje, si uvědomí monstrozní podvod, jehož byl léta součástí, ubije Marka svou holí a sám se oběsí na kostelním zvonu. Obrazu bratrovraždy a zničené vesnice vévodí rozbořený pravoslavný kostel a zapálený kříž. Náboženská symbolika je také středem závěrečné apokalyptické scény, kdy hořící mrtvá těla Marka a Natálie sedící v objetí na elektrickém křesle zběsile jezdí kolem kamenného kříže s Ježíšem ukřižovaným hlavou dolů. Zásadním stereotypem, který Underground akceptuje, je vnímání ozbrojeného konfliktu devadesátých let jako něčeho nadpřirozeného a nevyhnutelného. Kusturica Ibid., 117. Mezi další významné balkánské režiséry, kteří používají západní stereotypy vůči Balkánu, patří Milcho Manchevski nebo Theo Angelopoulos. Více viz Maria Palacios Cruz, „Imagining The Balkans in Film“, in Balkan Identities, Balkan Cinemas, ed. Matthieu Darras a Maria Palacios Cruz (Torino: NISI MASA, 2008), 14. 1074 Marianna Yarovskaya, „Underground“, Film Quarterly 51, č. 2 (zima 1997/1998): 50–54, http:// www.jstor.org (staženo 14. 4. 2011). 1075 Cruz, „Imagining The Balkans in Film“, 14–23. 1076 Underground, (Emir Kusturica, 1995). 1072 1073 275 sám přirovnal násilný rozpad Jugoslávie k zemětřesení. Zdá se, že nerozlišuje mezi válkou a přírodní katastrofou, obojí se podle něj vymyká lidské kontrole a přichází z nitra země nebo z hlubiny „balkánské duše“. O Undergroundu v souladu s tímto stereotypem řekl: „Ve svém filmu jsem se snažil osvětlit situaci v této chaotické části světa. Nikdo ale není schopen nalézt kořeny tohoto strašného konfliktu.“1077 Underground končí fantaskním obrazem oslavy na břehu Dunaje. Všechny filmové postavy, přeživší i mrtvé, se zde znovu setkávají, tančí, zpívají a navzájem se objímají, jsou natolik zaneprázdněny slavením, že si ani nevšimnou, že se s nimi břeh utrhl a odnáší je neznámo kam. Zda jejich cesta povede k dalšímu násilí či doplují k mírovějším břehům není v jejich moci ovlivnit. Tato scéna je filmovými odborníky považována za Kusturicovo metaforické vidění Jugoslávie a jejího konce. Kusturica napsal: „Tihle lidé jdou dál, aniž by přesně věděli, co se jim stalo. To je cesta obyvatel Balkánu. Nikdy racionálně neodůvodňují svou minulost. Jejich vášeň je žene dopředu. Doufám, že jednou se najde lepší způsob, jak uplatnit vášeň, kterou opakovaně používají, aby se navzájem zabíjeli.“1078 Velice důležitou součástí Undergroundu je vyrovnání s komunistickou minulostí. Motiv podzemí lze vnímat jako metaforu pro tabuizaci a rozštěpení společnosti v době autoritativního režimu. Kusturica je přesvědčen, že pokrytecká demagogie komunistického systému přispěla k válečnému konfliktu, se kterým se země potýkala na počátku devadesátých let. Jeho postoj se projevuje také prostřednictvím ironizace komunistických mýtů a stereotypů. Underground jasně ukazuje základní stereotypy patriotické socialistické mytologie, jakými jsou partyzánský mýtus či mýtus Josipa Broze Tita. Postava Marka, kterého podzemní skupina vnímá jako svého zachránce, představuje paralelu k osobě maršála Tita. Marko sám sebe prezentuje jako statečného antifašistu a Crniho staví do role odvážného mučedníka, jenž zahynul při obraně vlasti. O jejich společném boji proti fašistickým okupantům je dokonce natáčen film s názvem Jaro přichází na bílém koni, který skutečné události deformuje a přetváří na kýčovitý mýtus a falešnou legendu. Jedná se o narážku na skutečné partyzánské válečné filmy, jež komunistický režim produkoval ve snaze o legitimizaci a upevnění nového státu a systému.1079 Nicija Zemlja Film Nicija Zemlja (Země nikoho) natočil v roce 2001 jako svůj celovečerní hraný debut bosňácký režisér Danis Tanović. Do té doby se Tanović zabýval tematikou jugoslávského konfliktu prostřednictví dokumentárního filmového formátu. Sám má s bosenskou válkou osobní zkušenost, neboť v jejím průběhu pracoval pro bosňácký vojenský filmový archiv, pro který zachytil více než tři sta hodin záběrů z přední Iordanova, Cinema of Flames, 125. Ibid., 114–15. 1079 Perica, „Myths About World War II and The Socialist Era“, 51–56. 1077 1078 276 bojové linie kolem Sarajeva. Snímek Nicija Zemlja se setkal s pozitivními ohlasy jak mezi filmovými kritiky, tak i mezi diváky. V roce 2002 získal Zlatý Glóbus a Oskara za nejlepší cizojazyčný film. Kladně byl přijat i na domácí půdě. Na úvodní večer Sarajevského filmového festivalu, který snímek Nicija Zemlja zahajoval, přišlo na čtyři tisíce diváků.1080 Společenskovědní odborníci pak oceňují především Tanovićovu snahu o objektivní zobrazení bosenské války.1081 Na pozadí motivu dvou vojáků ze znepřátelených stran, kteří jsou uvězněni v „zemi nikoho“, Tanović rozehrává válečnou satiru se závažným poselstvím. V opuštěném zákopu mezi srbskou a bosňáckou linií se setkávají ústřední postavy, Čiki (Bosňák) a Nino (Srb). Doplňuje je Čikiho spolubojovník, Čera, o němž si oba zpočátku myslí, že je mrtvý. Složitou situaci ještě znesnadňuje fakt, že Čera leží na odskočné mině, jež vybuchne, pokud tlak jeho těla, který na minu působí, povolí. Dalším aktérem příběhu je francouzský člen jednotek UNPROFOR, seržant Marchand, který se navzdory příkazům svých nadřízených snaží vojákům pomoci. V jeho úsilí mu pomáhá britská novinářka, jejíž motivace kolísají mezi upřímnou lítostí nad osudem hlavních hrdinů a novinářskou senzacechtivostí. V průběhu snímku se vzájemné postoje ústředních protagonistů mění od otevřeného střetu k momentům vzájemné spolupráce. Nakonec se však ukazuje, že propast válečného konfliktu, jež leží mezi nimi, nelze překonat. Ve chvíli, kdy se zdá, že jsou oba zachráněni, se projeví nakumulovaná nenávist a oni se navzájem zastřelí. Přivolaný pyrotechnik zjistí, že minu, na níž Čera leží, není možné deaktivovat a vojáka tedy nelze zachránit. Poslední scéna snímku nabízí obraz umírajícího Čery opuštěného v „zemi nikoho“.1082 Tanović neusiluje o pojmenování válečného agresora, ale poukazuje na nesmyslnost války mezi národy, které mají k sobě ve skutečnosti blíž než k jakékoli jiné etnické skupině. Odsuzuje krutost a posedlost pomstou, jež se v chování hlavních filmových hrdinů projevují. Kritice je vystaven také přístup mezinárodního společenství k ozbrojenému střetu a práce médií. Tanović vyjadřuje svůj postoj skrze černý humor, přičemž častým terčem vtipů jsou právě národní stereotypy a mýty.1083 Stereotypizace kategorií „my“ a „oni“ je ve snímku ukázána s velkou dávkou ironie. Všechny národnosti, jež se ve snímku vyskytují, jsou záměrně spojeny se svými typickými stereotypními atributy. Postava německého pyrotechnika se na scéně objevuje přesně v momentě, kdy francouzský kapitán Dubois říká podřízenému Marchandovi: „Naši experti byli zaneprázdněni, tak poslali Němce. Říkal, že tu bude v 15:30. Je 15:30.“1084 Režisér tak naráží na obecně přijímanou Aleksandar Hemon, „Danis Tanovic at the front lines“, The Village Voice, 11. 12. 2001. Goulding, Liberated cinema, 220–222. 1082 Amy Corbin, „No Man’s Land“, Film Quarterly 60, č. 1 (podzim 2006): 46–50, http://www.jstor. org (staženo 14. 4. 2011). 1083 Goulding, Liberated cinema, 222. 1084 Nicija Zemlja, (Danis Tanović, 2001). 1080 1081 277 představu systematičnosti a preciznosti německého národa. Francouzští velitelé jsou do jisté míry schopni komunikovat anglicky, ale s velmi přehnaným francouzským přízvukem. Tím Tanović nepřímo potvrzuje stereotyp, že Francouzi jsou natolik hrdí na svůj jazyk, že se odmítají pořádně naučit nějaký jiný. Britský důstojník působí povýšeně, stroze a škrobeně, což zase odpovídá tradičnímu obrazu Angličanů. Tyto stereotypy vypadají poněkud úsměvně a težko si lze představit, že by mohly hrát významnou úlohu v ozbrojeném konfliktu. Tanović však jejich zobrazením v kontrastu velmi reálné bosenské války upozorňuje na to, že i mnohdy absurdně vypadající stereotypy se mohou stát nebezpečnou zbraní, pokud jsou zmobilizovány ve prospěch politické ideologie. Kategorii „my“ lze chápat dvojím způsobem. Může zahrnovat obě etnika, Srby i Bosňáky, a jejich vtah k ostatním národnostem či západnímu světu. Zde se velmi jasně projevuje stereotypní náhled Západu na Balkán a jeho obyvatele. Jejich jednání je považováno za nepředvídatelné, iracionální, vedené násilnými pudy. Hlavní hrdinové jsou několikrát francouzskými vojáky označeni za balkánské maniaky. Britská novinářka Jane komentuje neúspěšný pokus o rozhovor s Čikim slovy: „Pitomí Balkánci“. Zdá se, že režisér nejen reflektuje pohled zahraničních pozorovatelů, ale sám do určité míry přejímá a internalizuje myšlenku odlišnosti Balkánu a „Balkánců“ od zbytku Evropy. Další možnou rovinou vnímání kategorie „my“ je její ztotožnění s Bosňáky, zatímco Srbové představují „ostatní“. Stereotypní vidění sebe a nepřátelské skupiny v kombinaci se stereotypem oběti jsou vyjádřeny v dialogu mezi Ninem a Čikim o tom, kdo začal válku. Oba tvrdí, že to byla opačná strana, která rozpoutala tragédii, jež nakonec zničila „celou tuhle krásnou zemi“.1085 Čiki je přesvědčen, že bojuje v obranné válce, zatímco Srbové nechtějí a neumějí nic jiného než válčit a rozšiřovat „Velké Srbsko“. Používají přitom násilné metody, jež jsou Bosňákům vzdálené. Když se Čiki rozhodne nechat Nina na živu, říká: „My nejsme jako vy.“1086 Argumentuje také tím, že svět bosenskou situaci vidí jako on. To, že většina zahraničních médií prezentovala Bosňáky jako nevinnou oběť, je ukázáno prostřednictvím televizní reportáže doplňující živý vstup Jane. Reportáž je složena ze sestříhných dobových záběrů včetně jednoho z projevů Radovana Karadžiće, v němž hrozí vyhlazením muslimského obyvatelstva, pokud se bude chtít ubírat podobnou cestou jako Chorvatsko a Slovinsko, a je zakončena prohlášením, že utrpení bosňáckého národa stále není u konce. Nino srbskou národní skupinu brání a říká: „Vaše televizní vysílání ukazují naše hořící vesnice a přitom tvrdí, že jsou vaše. Kdo jiný zabíjí naše lidi, když ne vy?“ „To vy jste se chtěli oddělit.“1087 Ibid. Ibid. 1087 Ibid. 1085 1086 278 Tanović se snaží být kritický k oběma etnikům. Ironizovány jsou národní stereotypy Srbů i Bosňáků. Z drobných detailů a nuancí je však vidět, že režisér přisuzuje více negativních stereotypních znaků Srbům. Ti jsou vykresleni jako primitivní barbaři, což je patrné například ve scéně, kdy Marchandova jednotka přijíždí do srbského tábora a snaží se s posádkou vyjednat zastavení palby. Nikdo neumí ani slovo žádným cizím jazykem, vojáci na všechno říkají „yes“. Bosňáci jsou naopak schopni s Marchandem konstruktivně komunikovat alespoň jednoduchou angličtinou. Náboženské stereotypy a mýty nejsou v případě tohoto snímku explicitně vyjádřeny. Jediným momentem, kdy je možné pozorovat propojení nacionalismu jedné z válčících stran s náboženstvím, je scéna příjezdu Marchanda do srbského tábora. U vjezdu se na polorozbořené stěně vedle nápisů Srbija objevuje také kříž se čtyřmi „S“, jež značí příslušnost k srbskému pravoslavnému národu a jehož konkrétní význam byl osvětlen v rámci analýzy snímku Lepa sela lepo gore. Motiv odskočné miny je podstatnou metaforou, která představuje režisérovo vidění sociálního a politického klimatu Bosny a Hercegoviny, zároveň ztělesňuje stereotypní pohled na konflikt jako na nevyhnutelnou skutečnost. Tanović naznačuje, že stejně jako je osud Čery, ležícího na mině a čekajícího na explozi, nezvratitelný, i stávající poměry jeho rodné země jsou neudržitelné a nakonec vyústí v její konec v současné podobě.1088 Go West První celovečerní hraný film bosňáckého režiséra Ahmeda Imamoviće Go West vznikl v roce 2005 v chorvatsko-bosenské koprodukci. Imamović se ve svém snímku dotýká nejen velice problematické a kontroverzní tematiky bosenské války, ale na jejím pozadí otevírá otázku homosexuality, jež v prostoru bývalé Jugoslávie dodnes představuje velké tabu. To dokládá ostrá kritika, kterou snímek vyvolal již během natáčení. Režisér i scénárista filmu se potýkali se slovními i fyzickými útoky na své osoby ze strany části bosenských médií, konzervativních politiků i jednotlivců. Redaktor sarajevského časopisu Walter, Enver Causević, například napsal, že spojovat národnostní problém s homosexualitou je naprosto nepřijatelné.1089 Vůči snímku se negativně vymezili i představitelé tří hlavních náboženských skupin na území Bosny a Hercegoviny. Mnoho filmových a společenskovědních odborníků naopak ocenilo režisérovu odvahu odkrýt další zdroj intolerance v postjugoslávském prostoru.1090 Go West upozorňuje na fakt, že všichni mimo vymezenou kategorii „my“, lidé jiné 1088 Ian Morton, „Bosnian filmmaker Tanovic boldly goes where „ no man“ has gone before“, University Wire, 17. 1. 2002. 1089 Nick Hawton, „Gay war film stirs Bosnian anger“, BBC News, Sarajevo, 21. 3. 2005. 1090 Viz Una Gunjak, „The Phenomenom of Bosnian Cinema“, in Balkan Identities, Balkan Cinemas, ed. Matthieu Darras a Maria Palacios Cruz, (Torino: NISI MASA, 2008), dále viz Deborah Young, „Go West“, Variety, 30. 8. 2005. 279 národnosti, jiného vyznání nebo jiné sexuální orientace, jsou vystaveni nelítostnému zacházení. Období jugoslávského konfliktu vymezování jednotlivých kategorií velmi vyostřilo. Tanović odsuzuje nesmyslnost války a nedostatek tolerance, přičemž nejvíce kritizuje jednání Srbů. Jádrem příběhu je milostný vztah mezi bosenským Srbem, Milanem, a Muslimem, Kenanem. Milan je přesvědčen, že jediným možným řešením, jak si zachránit život, je emigrace na Západ. Než se jim však podaří získat doklady, které by jim odchod ze země umožnily, ukrývají se v tradiční pravoslavné srbské vesnici, v níž Milan vyrostl. Kenan je nucen předstírat, že je žena, aby zakryl svoji etnickou identitu i pravou povahu jeho vztahu s Milanem. Dalšími postavami, jež do děje významně zasahují, jsou Milanův otec, Ljubo, a místní podivínka, Ranka, která žije na okraji vesnického společenství. Milan je brzy povolán na frontu a Kenan alias Milena zůstává ve společnosti tchána a Ranky. Postava Kenana situaci komentuje: „Válka je přeměna muže ve vojáka. Když nenosíš sukni, nosíš pušku. Já jsem dostal první, Milan to druhé.“1091 Stejně jako většina regionálních filmů týkajících se jugoslávského konfliktu, i tento snímek má velmi tragické zakončení. Milan umírá v boji, Ljubo, který ztrátu syna nemůže unést a zároveň se dozvídá pravdu o Kenanově skutečné identitě, se sám zastřelí. Jediný Kenan se dostane na vytoužený Západ. Jeho psychický stav je však nesmazatelně poznamenaný vším, co prožil. Go West zobrazuje velké množství národních stereotypů a mýtů. Většinu z nich režisér používá záměrně a často skrze ně nepřímo vyjadřuje kritiku jednání zúčastněných stran bosenské války i konfliktu samotného. Negativní postoj k národním stereotypům a zejména k aktérům, jež se podíleli na jejich mobilizaci, je ve filmu přítomen i explicitně, a to díky charakteru Ljuby, který nesdílí válečné a nacionalistické nadšení jako někteří srbští vesničané. Někdy se však zdá, že i Imamović stereotypy do jisté míry přejímá a to zejména v případě kategorií „my“ a „oni“. V těchto momentech je patrný jeho bosňácký úhel pohledu na ozbrojený střet devadesátých let. Jednotlivé stereotypy jsou v tomto snímku velmi silně propojeny mezi sebou i s fenoménem mobilizace. Tematicky jsou proto rozřazeny na základě intenzity, s níž je daný stereotyp ve vybrané části snímku používán. Stereotypizace vlastní národní či náboženské skupiny a „ostatních“, jež se ve filmu objevuje, je kombinací účelového a nevědomého zobrazení. Příkladem ovlivnění režiséra stereotypními atributy může být úvodní řeč ke koncertu za mír, v níž sarajevský moderátor představuje Bosnu jako multikulturní a klidnou oblast, kde po staletí žily všechny národnosti pohromadě. Vzniká dojem, že Bosňáci jsou tolerantním společenstvím, jež je nyní ohroženo nacionalistickým hnutím Srbů a Chorvatů. Srbové často působí jako primitivní barbaři, které ovládají tradice a násilné instinkty. Záměrné užití stereotypů je patrné během svatby Milana a Mileny (Kenana). Doprovod bujaré oslavy tvoří srbská kapela v čele se zpěvákem 1091 Go West, (Ahmed Imamović, 2005). 280 připomínajícím slovanského Elvise Presleyho. V ústřední písni jsou Srbové popsáni jako hrdinský, věřící národ, který „nezdolá Meka, Medina, NATO ani Priština“. „Zatímco třemi prsty se Srb křižuje, hraje na akordeon, pije pivo a dotýká se ženy mezi nohama, všech deset prstů použije, aby porazil Turky.“1092 Stereotypní pojmenování Turci pro Bosňáky a četnici pro Srby se ostatně ve snímku objevuje vícekrát. Stereotyp oběti ve spojitosti s hluboce zakořeněným mýtem o tragédii osmanské nadvlády se projevuje ve scéně, kdy srbští vojáci odcházejí na frontu. Připojí se k nim syn Ranky, který křičí: „Pět set let, bratři. Pět století po nás šlapala turecká bota. Čas pomsty právě přišel, čas porazit všechny Muslimy.“1093 Vnímání vlastní skupiny jako oběti je patrné i z kázání pravoslavného popa, jenž prohlašuje, že proti Srbsku stojí Vatikán, Meka, Washington, Berlín i Istanbul, ale svatí jsou na srbské straně. Vojáci, kteří se vracejí z boje zase zpívají: „Kdo říká, kdo lže, že Srbsko je malé? Třikrát jsme se museli bránit, třikrát jsme zvítězili.“1094 Náboženské stereotypy a mýty jsou spolu s úlohou národního náboženství výrazným prvkem, který Imamović v Go West používá. Role Srbské pravoslavné církve v jugoslávském konfliktu je nejjasněji kritizovaným elementem celého snímku. Hlavním církevním představitelem je postava beznohého pravoslavného popa na kolečkovém křesle zdobeném národními srbskými znaky a křížem se čtyřmi „S“, jenž v doprovodu tradičního nástroje guslí šíří srbskou nacionalistickou propagandu.1095 Režisér mu dodává až mystický nádech – záběr popa sjíždějícího po hornické rampě podkreslený působivou hudbou patří k vizuálně nejsilnějším momentům filmu1096 – který však vzápětí napadá skrze charakter Ljuby. Poté, co se Ljuba dozví, že Milan zemřel, nazve popa sluhou válečné mašinérie, zdvihne ho z jeho křesla a povalí na zem. V tu chvíli pop ztrácí veškeré zbylé zdání majestátnosti a stává se pouze směšným fanatickým starcem. Fenomén ničení sakrálních staveb symbolizuje dlouhý záběr na zbytek rozbořené mešity, věž s islámským znakem hvězdy a půlměsíce. Pravoslavné náboženské symboly jsou vyšity na uniformách srbských paramilitárních jednotek, většina bojovníků nosí přívěšky pravoslavného kříže kolem krku, někteří z nich je mají vytetované na těle. Režisér pracuje s náboženskou symbolikou velmi intenzivně, pokud na ni přímo neupozorňuje, je přítomna alespoň v pozadí většiny záběrů. Ibid. Ibid. 1094 Srbská nacionalistická píseň, jejíž originální název je Ko to kaže, ko to laže, da Srbija je mala?, byla v době bosenské války velmi často používána při popravách válečných zajatců. Někdy byli zajatci nuceni tuto píseň sami zpívat. Viz James Gow, The Serbian project and its adversaries: a strategy of war crimes, (London, C. Hurst & Co. Publishers, 2003). 1095 Význam kříže je podrobněji vysvětlen v rámci analýzy filmu Lepa sela lepo Gore. Gusle jsou tradiční balkánský smyčcový nástroj, obvykle mívá jednu nebo dvě struny. 1096 Una Gunjak, „The Phenomenom of Bosnian Cinema“, 62. 1092 1093 281 Imamović nepoužívá žádné metaforické vyjádření, jež by nasvědčovalo tomu, že bosenský konflikt považuje za důsledek pnutí „balkánské duše“ nebo jako nevyhnutelný fakt. Důrazem na zobrazení mobilizačních aktérů přisuzuje bosenské válce především politický charakter. Postava popa je se srbskou nacionalistickou ideologií neodmyslitelně spjata. Během mše za zemřelé vojáky Ljubo říká: „Pope, to je zádušní mše, ne místo pro tvoje politické proslovy.“1097 Dva srbští vesničané zase komentují plakát srbského politika slovy: „Podívej se na něj, ten přináší neštěstí na naše lidi.“1098 Srovnání analyzovaných snímků Všechny čtyři snímky, které se přímo dotýkají bosenské války, popřípadě celého jugoslávského konfliktu, poskytly bližší náhled na způsob, jakým místní filmaři nahlížejí na ozbrojený střet devadesátých let a zejména na jeho podtext včetně národních stereotypů a mýtů. Žádný z uvedených filmů nelze označit za propagandistické dílo, ač především u srbských snímků někteří společenskovědní odborníci o jejich objektivitě pochybují. Všichni zmiňovaní režiséři se k válce staví velmi negativně, přičemž používají podobné prostředky kritiky. Kromě zobrazení dopadu násilí na jednotlivce i na zemi jako celek ironizují národní stereotypy a mýty. Zároveň se však u nich, mimo Ahmeda Imamoviće, jehož postoj není jasně zřetelný, projevuje stereotypní vnímání války jako události, která neměla vyhnutí, jako skutečnosti, jež vychází z dávné historie, z nitra obyvatel bývalé Jugoslávie a má až mytický charakter. Zdá se, že si tito tvůrci uvědomují úlohu politických představitelů, prorežimních médií, církve a jimi zmobilizovaných národních stereotypů a mýtů v krvavém rozpadu Jugoslávie, přesto se nejsou schopni zcela oprostit od reliktů minulosti a tradičního spojování válečných konfliktů s mytickými rysy. Oni sami tak naplňují další z balkánských stereotypů přisuzovaných tomuto regionu Západem, dvojznačnost a dualitu. I podle nich představuje Balkán prostor mezi Východem a Západem, mezi habsburskou monarchií a osmanskou říší, mezi Římem a Byzancí.1099 Neexistuje hranice mezi viníkem a obětí, racionalitou a emocemi, rozumem a vášněmi.1100 Tato charakteristika, tedy dvojsmyslné vnímání a vyjadřování, se projevuje i v přístupu ke kategoriím „my“ a „oni“. Všechny snímky záměrně ukazují, jakým způsobem se jednotlivé strany, v tomto případě Bosňáci a Srbové, vykreslovaly navzájem a jaký to mělo vliv na eskalaci střetu. Se srbskou stranou je přitom asociováno více stereotypních atributů i větší míra vytváření stereotypních představ Go West, (Ahmed Imamović, 2005). Ibid. 1099 Nevena Dakovic, „The Treshold of Europe: Imagining Yugoslavia in Film“, Spaces of Identities 1, č. 1 (2001), http://pi.library.yorku.ca/ojs/index.php/soi/article/view/8056/7237 (staženo 1. 5. 2011). 1100 Maria Todorova, „Learning Memory, Remembering Identity “, 8; Iordanova, Cinema of Flames, 119. 1097 1098 282 a to jak v případě analyzovaných srbských, tak bosenských filmů. Stereotypizace zasahuje i další národnosti, především Němce, což upozorňuje na úzkou propojenost prezentace a chápání jugoslávského konfliktu v rámci regionu se zkušeností druhé světové války. Zejména filmy Go West a Underground však v některých momentech stereotypní představy o vlastní skupině a ostatních akceptují. Underground spojuje srbské protivníky s fašistickou ideologií a Go West zobrazuje Srby ve světle barbarství a primitivity. Společným aspektem všech snímků je, že respektují odloučení Balkánu od zbytku Evropy a přijímají roli balkánského obyvatelstva jako těch „jiných“.1101 Toto je fenomén, jenž se nevyskytuje na dalších „periferiích“ Evropy. Španělští filmaři mají například tendenci existující stereotypy spíše dekonstruovat a potvrzovat spjatost Iberského pooostrova s „civilizovanou“ Evropou. Balkánští režiséři naopak prezentují západní stereotypy o Balkánu reálněji, než ve skutečnosti jsou.1102 Stereotyp oběti je velice často součástí stereotypizace vlastní skupiny, v některých scénách se však stává dominantním stereotypním faktorem ve všech analyzovaných snímcích. Lze rozlišovat mezi dvěma verzemi tohoto stereotypu, srbskou a bosňáckou. Se srbskou verzí nejpřímočařeji zachází snímek Go West. Skrze postavu popa vyjadřuje přesvědčení či tvrzení srbských nacionalistů, že Srbové jsou ohrožováni islámem, jenž představují Bosňáci a islámské země podporující existenci Bosny jako samostatného státního útvaru, ale také fašismem, který v tomto filmu ztělesňují zejména Chorvaté a Němci, a zároveň jsou rovněž diskriminováni celým západním světem. Nicija zemlja prostřednictvím dobové britské reportáže zase jasně reflektuje Bosňáky jako nechtěného aktéra konfliktu, který je obětí etnických čistek a „genocidy“ prováděných srbskými jednotkami. Stereotypní vidění svého národa ve světle nevinnosti do jisté míry ukazují všichni režiséři u Bosňáků i u Srbů, nezdá se však, že by oni sami tuto myšlenku přijímali. Náboženské stereotypy a mýty jsou podstatným elementem filmů Go West a Lepa sela lepo gore. Režiséři obou snímků s nimi spojují zejména srbskou národní skupinu a srbskou pravoslavnou církev. Lepa sela lepo gore pracuje s církevními symboly a znaky, jež jsou mnohdy ztělesněním náboženských mýtů a stereotypů. Tyto znaky jsou viditelné ve vybavení srbských vojáků a jejich hlubší význam je součástí vnímání reality filmových postav. Církevní symbolika je záměrně zobrazována v přímém kontrastu s brutalitou a nemorálním chováním účastníků konfliktu. Go West kriticky hodnotí přítomnost náboženských znaků v bosenské válce podobným stylem jako srbský snímek, ale dále se konkrétně negativně vymezuje i proti jednání pravoslavných církevních představitelů v jejím průběhu. Ve snímku Underground používá Kusturica náboženství a jeho úlohu v devadesátých letech ještě v poněkud jiné rovině. Náboženství zde hraje spíše symbolickou a výrazovou roli. Obraz 1101 1102 Cruz, „Imagining The Balkans in Film“, 18; Todorova, „The Balkans: From Discovery to Invention“. Cruz, „Imagining The Balkans in Film“, 20–23. 283 hořícího kříže na pozadí lidské krutosti a utrpení poukazuje na pokřivení morálních hodnot, jež by měly být jedním ze základních pilířů náboženství, ať pravoslaví, katolictví či islámu. Bosňácký film Nicija zemlja se náboženské tematiky téměř nedotýká. Pro oba srbské snímky je příznačné vyrovnávání se se společnou socialistickou minulostí, jejíž kritiku opět prezentují skrze ironizaci komunistických stereotypů a mýtů. Důvodů, proč se podobný fenomén neobjevuje v analyzovaných bosňáckých filmech, může být několik. Lepa sela lepo gore i Underground vznikly v průběhu války a velmi záhy po zhroucení komunistické moci. Potřeba negativního vymezení vůči bývalému režimu a jeho podílu na stávající situaci tedy byla silnější, nežli o více než desetiletí později v případě bosňáckých filmů. Srbská strana je navíc v hodnocení titovského politického systému méně vybíravá. Zatímco pro Srby znamenala existence socialistické Jugoslávie omezení jejich vedoucí úlohy, kterou mezi ostatními etniky zastávali v období Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a později Království Jugoslávie, pozice oblasti Bosny a Hercegoviny se zlepšila jak z hlediska politického, tak i sociálního a ekonomického. Národní stereotypy a mýty se objevují u srbských i bosňáckých režisérů jak záměrně, tak nevědomě. Srbské snímky se zaměřují zejména na kategorii „my“, „ostatní“ zůstávají ve stínu. Bosenská válka je pak zobrazována spíše z pohledu srbské národnostní skupiny. Bosňácké filmy dávají větší prostor nejen srbské straně, ale i dalším aktérům, kteří do jugoslávského konfliktu nějakým způsobem zasáhly včetně jednotek mezinárodního společenství či zahraničních médií. Kromě rozdílné národnosti filmařů je dalším parametrem, na jehož základě lze analyzované snímky rozdělit, doba jejich vzniku. Srbští režiséři tvořili během válečného střetu, což výsledek ovlivnilo v mnoha ohledech. Technická úroveň snímků je viditelně nižší než u bosňáckých filmů natáčených až po několika letech od uzavření Daytonského míru v roce 1995. Probíhající konflikt zároveň srbským filmařům neumožnil mít od dané problematiky časový odstup, ani reflektovat jeho dopady v širším kontextu. Bosňácké snímky proto nabízejí na události spojené s bosenskou válkou komplexnější pohled. Závěr Rozpad Jugoslávie provázený jedním z nejkrvavějších ozbrojených konfliktů od konce druhé světové války způsobil otřes nejen v oblasti Balkánu, ale i na mezinárodní úrovni. Koncept nadnárodních aliancí, které společně bojují proti případným agresorům a usilují o mírové řešení konfliktů, v případě bosenské války neobstál. Deziluze a bezradnost v otázce, jakým způsobem k nastalé situaci přistupovat, velmi často vedla ke zjednodušenému až stereotypnímu vykládání celého problému jako nevyhnutelného. Stereotypizace se neprojevila pouze ve vztahu Západu k prostoru bývalé Jugoslávie, ale i uvnitř válkou postiženého regionu. 284 Tato práce vycházela z teze, že národní stereotypy a mýty lze považovat za klíčové faktory konfliktu probíhajícího v Bosně a Hercegovině v letech 1992–1995. V úvodní části textu byly osvětleny nejvýznamnější stereotypy oblasti bývalé Jugoslávie a blíže prozkoumána jejich role a způsob použití v přímé souvislosti s ozbrojeným střetem. Důraz byl kladen také na nalezení spouštěcích mechanismů a mobilizačních aktérů, jež dopomohli k aktivaci národních stereotypů a mýtů a k jejich přeměně z imaginárního konstruktu na reálnou součást života obyvatel bývalé Jugoslávie. Na základě kritického rozboru sekundární literatury bylo zjištěno, že v kontextu bosenské války bylo stěžejní především stereotypní vnímání kategorií „my“ a „oni“. Do nahlížení na vlastní skupinu a „ostatní“ se dále promítal stereotyp oběti či hluboce zakořeněné stereotypy a mýty. Velice důležitým aspektem se v rámci zkoumané problematiky ukázaly být tradiční náboženské představy a stereotypizace Balkánu západním světem. Za aktivací národních stereotypů stála zejména vládnoucí elita využívající nacionalistické ideologie k prosazení svých mocenských cílů, významně se na ní ale podílely také národní církve. Jejich prostřednictvím získávaly národní stereotypy mystický nádech a pronikaly až do duchovní oblasti věřících. Zjištěné závěry byly porovnány s pohledem na jugoslávský konflikt, jaký poskytují vybrané snímky regionální kinematografie. Z jejich analýzy vyplynulo, že tvůrci považují národní stereotypy a mýty za podstatný element bosenské války i celého období rozpadu Jugoslávie. Kritika národních stereotypů je tradičně vyjadřována skrze jejich ironizaci až karikování. Ve všech uvedených snímcích je přítomna alespoň jedna postava, jež si je vědoma nebezpečnosti fenoménu stereotypizace. V jejím stínu působí další filmoví hrdinové slepě přijímající nacionalistickou propagandu směšně. Stereotypy jsou navíc často zobrazeny v natolik vystupňované podobě, že je zřejmý režisérův kritický záměr. Význam, který autoři národním stereotypům přisuzují je patrný i z prostoru, jaký jim ve filmech vyčleňují a z pozornosti, kterou jim pomocí filmových prostředků věnují. Jedná se zejména o dlouhé a detailní záběry stereotypní symboliky, která se velmi často objevuje v těsné spojitosti s morálním nihilismem a projevy násilí. Četnost a samozřejmost s jakými filmové postavy používají národní stereotypy a mýty nasvědčuje tomu, že se nejednalo o jev blízký pouze úzkému okruhu nacionalistických politiků nebo válečných dobrovolníků, ale o jev, který byl nedílnou součástí vnímání obyvatelstva již od konce osmdesátých let. Analyzované snímky jsou v mnoha případech samy ztělesněním průniku národních stereotypů a mýtů do představ o vlastní národní identitě a „ostatních“. Přestože se režiséři snaží viditelně nestranit jedné skupině a naopak usilují o objektivitu, je pro ně téměř nemožné se od stereotypního vidění zcela odpoutat. Nejvýrazněji se u nich ale projevují stereotypy přisuzované prostoru Jugoslávie Západem. Ve svých snímcích západní stereotypy internalizují a upevňují. V souvislosti s jugoslávským konfliktem je stěžejní, že je na něj nahlíženo jako na skutečnost, jež vychází z minu285 losti a má až mytický charakter. Dalším často zobrazovaným západním stereotypem je vydělení Balkánu ze zbytku Evropy a spojování jeho obyvatelstva s „balkánskou mentalitou“. Tyto stereotypy ztížily snahy přistupovat k jugoslávskému konfliktu jako k politické krizi a neumožnily ji zhodnotit podle racionálních kritérií. Jejich přítomnost ve vybraných filmech pak ukazuje, jak rozsáhlý byl jejich dopad. Na základě srovnání filmových analýz lze říci, že ačkoli se jednotlivé snímky liší mírou užívání národních stereotypů i mírou jejich přejímání, všechny je vykreslují jako zásadní prvek politického a sociálního života v jugoslávském prostoru, který se začal výrazněji projevovat po smrti Josipa Broze Tita a vyvrcholil v průběhu ozbrojeného střetu doprovázejícího rozpad společného státu. Vytváření a používání národních stereotypů a mýtů bylo fenoménem, jenž se objevil u všech zúčastněných etnik bosenské války, tedy u Srbů a Bosňáků. Analytická část práce tak přinesla velmi podobné výsledky jako část teoretická a obě v rámci stanoveného výzkumu potvrzují úvodní tezi, že jedním z klíčových faktorů, jež stály za rozpoutáním a eskalací bosenské války, byly zmobilizované národní stereotypy a mýty. 286 Hodnocení činnosti Vysokého představitele pro Bosnu a Hercegovinu v její poválečné rekonstrukci mezi roky 1995–2002 na pozadí „Capability-Expectations Gap“ Daniel Šitera Abstract: Bosnia has been an international protectorate for fifteen years since the end of civil war, which was ravaging the country between 1992 and 1995. The protectorate was to originally give way to the Bosnian growing sovereignty after one year since the end of civil war. Instead, the International Community began to increase its activity in the country via an expansion of the High Representative’s capabilities (financial and military resources of the protectorate, High Representative’s authority to take actions against Bosnia elected representatives, etc.). High Representative was an ad hoc institution created to administer the international protectorate in Bosnia. At the end of 1997, High Representative received the so‑called Bonn Powers, which gave him authority to directly impose legislation and to dismiss Bosnian elected representatives. Any such usage of Bonn powers was justified as an effort to speed up Bosnia’s stabilization and facilitate thus international departure from the country. However, Bosnia is a destabilized country and an international protectorate even in 2011. The usage of Bonn Powers proved to be wrong, since it could establish a Bosnian state minimally suitable to the international expectations, but it has at the same time failed to establish a Bosnian state suitable to the domestic expectations of the three Bosnian nations - Bosniaks, Croats, and Serbs. Thus, the failure of international protectorate in Bosnia brings about a question, whether there exists any possibility to stabilize the ethnically divided countries, which recently experienced a civil war, solely according to the international expectations. This Bachelor thesis tries to answer such question by using “Capability-Expectations Gap” and the analysis of historical trends in South Slav region as two equal and interconnected methods. Key Words Yugoslavia, Bosnia and Herzegovina, Civil War (1991–1995), Dayton Peace Agreement, High Representative, Bonn Powers, Capability-Expectations Gap, National Yugoslavisms, National Bosnianisms. Úvod Rada bezpečnosti Organizace spojených národů (United Nations Security Council, dále jen jako Rada bezpečnosti) vyslechla v listopadu 2010 osmatřicátou zprávu 287 Vysokého představitele (High Representative, dále i jako HR).1103 Přednesl ji Valentine Inzko. Inzko je sedmým HR od prosince 1995, kdy byla tato ad hoc instituce zřízena, aby řídila poválečnou rekonstrukci Bosny a Hercegoviny (dále jen jako Bosna). V období 1992‑1995 totiž Bosnu postihla občanská válka, již rozpoutaly elity deklarující se jako zástupci tří bosenských národů – Chorvatů, Muslimů a Srbů.1104 Podle zmíněné zprávy jsou v zemi i po patnácti rocích poválečného vývoje „stále upřednostňovány nacionalistické zájmy před kompromisem a spoluprací“.1105 Vysoký představitel uvádí, že vývoj Bosny ve fungující stát pokračoval sice „prvních jedenáct let po skončení války ve znamení značného pokroku – poslední čtyři roky se ale nesly ve znamení úpadku a promarněného času“.1106 Inzko proto shrnuje, že mezinárodní společenství musí v zemi zůstat a dále jí pomoci, aby se vyrovnala se svými existenčními problémy.1107 Bosna je už patnáct let mezinárodním protektorátem. Jeho přetrvávání však není výsledkem úpadku posledních čtyř let. Tento protektorát měl původně začít ustupovat plné suverenitě země jeden rok po svém ustavení v prosinci 1995. Tak se nestalo, jelikož mezinárodní společenství při jeho zřízení a správě pochybilo hned dvakrát. Zaprvé pochybilo, když zaujalo vůči výsledkům protektorátu nadsazená očekávání. Zadruhé když nebylo ochotno tato mezinárodní očekávání alespoň částečně přizpůsobit očekáváním, která vůči budoucnosti vlastního státu zaujali sami Bosňané. Pokud lze mluvit o podstatném pokroku v prvních jedenácti letech mezinárodního protektorátu, pak byl vytvořený uměle. Stojí za ním činnost HR. Vysoký představitel v prosinci 1997 získal v Bosně legislativní a exekutivní moc a možnost odvolat jakoukoli osobu ve veřejné funkci. Jen díky tomu mohl vystavět bosenský stát tak, aby jeho poválečná rekonstrukce vzbudila zdání pokroku. PoVysokého představitele právně ustavila Daytonská mírová dohoda, o níž bude řeč dále v práci. V období postihnutém touto prací byli Vysokými představiteli Carl Bildt (prosinec 1995 – červen 1997), Carlos Westendrop (červen 1997 – červenec 1999), Wolfgang Peritsch (červenec 1999 – květen 2002), Paddy Ashdown (květen 2002 – leden 2006). Tato práce bude k jejich činnosti přistupovat jako k činnosti jedné instituce nehledě na to, kdo zrovna post Vysokého představitele zaujímal. Srov. OHR/ EUSR, „HR and his Deputy“, http://www.ohr.int/ohr-info/hrs-dhrs (staženo 19. 11. 2010). 1104 Bosenští Muslimové se vyvinuli v moderní národ později než Chorvaté a Srbové. V jugoslávských strukturách byli Muslimové (Muslimani) oficiálně uznáni za národ v roce 1968. S tímto jménem však vždy soupeřila alternativa v podobě Bosňáci (Bošnjaci), jež více vyjadřovala vztah Bosňáků k Bosně jako svému národnímu státu. Termín Bosňák se definitivně prosadil v roce 1993. Hladký tvrdí, že tím byl završen vývojový proces bosňácké národní identity. Pro obyvatele Bosny jako celek se používá jméno Bosňan (Bosanac). Tato práce bude v případě Muslimů/Bosňáků používat národní jméno Muslim až do podkapitoly Bosna a Hercegovina a národní bohatství. Další strany budou používat už jen Bosňák. Srov. Ladislav Hladký, Bosenská otázka v 19. a 20. století (Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2005), 216–18, 278–82. 1105 OHR/EUSR, „Speech by High Representative Valentin Inzko To the UN Security Council“, 11. 11. 2010, http://www.ohr.int/ohr-dept/presso/presssp/default.asp?content_id=45493 (staženo 19. 11. 2010). 1106 Ibid. 1107 Ibid. 1103 288 slední čtyři roky, kdy HR přestal své pravomoci významně používat, však odhalily, že mezinárodní protektorát v Bosně dosáhl během celých patnácti let jen dílčích úspěchů. Tyto dílčí úspěchy je přesto nutné při jejich porovnání s mezinárodními očekáváními vnímat jako neúspěchy. Mezinárodním očekáváním bylo co nejdříve z Bosny vytvořit demokratický a stabilní stát, který by mezinárodnímu společenství umožnil ze země odejít už po jednom roce od konce občanské války. Tato očekávání byla obsažena v Daytonské mírové dohodě (Dayton Peace Agreement, dále jen jako Dayton).1108 Právě její podepsání v prosinci 1995 ukončilo občanskou válku. Dayton však musel být válečným stranám vnucen. Jeho text sepsala a prosadila americká diplomacie. Ukončil sice občanskou válku, ale neukončil státoprávní spory tří bosenských národů, které stály za jejím rozpoutáním.1109 Vyjednat všeobecně přijatelné státoprávní uspořádání „daytonské“ Bosny se ukázalo velmi obtížné. Vysoký představitel se proto místo pokusu o vyjednání takového uspořádání raději upnul k absolutní implementaci Daytonu. Jeho úsilí prosadit mezinárodní očekávání nehledě na vlastní vůli Bosňanů ale skončilo neúspěšně. Selhání Vysokého představitele v implementaci Daytonu tkvělo v jeho domněnce, že očekávání Bosňanů neměla být zohledněna, ale musela být překonána. Jenže očekávání Bosňanů jednoduše neustoupila mezinárodní vůli. Tato očekávání byla totiž pevně zakořeněna v historické zkušenosti Bosny i jihoslovanského prostoru. Právě opomenutí této historické zkušenosti stálo za neúspěchem HR. Jeho úsilí splnit mezinárodní vizi demokratické a stabilní Bosny se ukázalo být marné už na konci roku 2002. Mezinárodní společenství přesto toto období dodnes nostalgizuje. Teze této práce tak zní: Vysoký představitel nebyl v Bosně mezi roky 1995–2002 s to splnit mezinárodní očekávání vůči poválečné rekonstrukci země, ne protože odmítal vynaložit dostatečné kapacity pro jejich splnění, ale jelikož ve své činnosti nezohlednil očekávání samotných Bosňanů. Tato očekávání byla díky svému historickému ukotvení imunní vůči vnějším snahám je překonat. Stanovení a objasnění metodologie práce Teze této práce bude dokázána pomocí dvou metod. První z nich postaví poválečnou rekonstrukci Bosny 1995–2002 do kontextu jihoslovanského historického vývoje. Právě dvě jeho konstanty jsou hlavním důvodem neúspěchu HR. Tyto konstanty 1108 Daytonská mírová dohoda (Dayton Peace Agreement) je souhrnný název Obecného rámce dohody pro mír v Bosně a Hercegovině (The General Framework Agreement for Peace in Bosnia and Herzegovina), k němuž je připojeno dalších jedenáct příloh včetně bosenské ústavy. OHR/EUSR, „GFAP“, http:// www.ohr.int/dp a/default.asp?content_id=380 (staženo 19. 11. 2010). 1109 V Bosně žilo více národů než zmiňované tři. Jejich vliv na dění v zemi byl minimální, a proto se jimi práce nezabývá. Přehled početního stavu všech národů v Bosně k roku 1991 nabízí Florian Bieber. Florian Bieber, Post-war Bosnia: ethnicity, inequality and public sector governance (Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2006), 15. 289 budou popsány jako národní jugoslávství a národní bosenství. Další jev formující uspořádání jihoslovanského prostoru, odkaz dvou světových válek a občanské války 1992–1995, analýzu obou konstant doprovodí. Druhá metoda – „Capability-Expectations Gap“ – se bude zabývat výhradně obdobím 1995–2002. Právě tato metoda určí Vysokého představitele jako ad hoc instituci, kterou mezinárodní společenství vytvořilo jako řídící jednotku svého protektorátu v Bosně. Tato metoda pomůže zhodnotit úspěšnost Vysokého představitele v plnění mezinárodních očekávání týkajících se jím vedeného protektorátu. Teze této práce bude dokázána spojením obou metod do jednoho analytického celku. Národní jugoslávství lze označit jako soubor státoprávních požadavků, které elity jihoslovanských národů hodlaly uplatňovat v zájmu svého národa, pokud by tento národ s jinými jihoslovanskými národy vytvořil společný stát. Národní jugoslávství jsou výsledkem dvojznačného národotvorného procesu jihoslovanských národů v 19. a na počátku 20. století. Ten osciloval mezi vznikem samostatných národních identit (chorvatství, slovinství, srbství) a utvořením společné národní identity (jugoslávství).1110 Politické, sociální a kulturní procesy ve zmíněném prostoru a období nakonec určily, že moderní národ v jihoslovanském prostoru bude založen na samostatné národní identitě.1111 Jugoslávství se jako společná národní identita neprosadilo1112 a bylo upozaděno do role širší sounáležitosti. Národní identity Jihoslovanů tak zůstaly, stejně jako proces jejich vzniku, dvojznačné. Jugo1110 Část práce o národních jugoslávstvích se zajímá jen o Chorvaty a Srby. Ostatní jihoslovanské národy jsou vypuštěny. Slovinské jugoslávství je zmíněno až v popisu událostí po roce 1945. Muslimské jugoslávství je zmíněno v pozdější kapitole této práce věnované přímo Bosně. Pro zmíněnou část práce je důležité, že vznik chorvatského a srbského moderního národa byl paralelní a v zásadě do roku 1918 dokončený. Ivo Banac, The national question in Yugoslavia: origins, history, politics (Ithaca: Cornell University Press, 1984), 21–114. 1111 Vznik moderních národů je dvojího druhu – vznik státního národa a emancipace tzv. nevládnoucích etnických skupin. Případ emancipace nevládnoucích etnických skupin uvnitř multietnických říší se týká jihoslovanských národů. Jistou výjimku tvoří Srbové, jejichž národní identita se od roku 1815 utvrzovala v emancipujícím se srbském státě. Emancipace v moderní národ je obecně třífázová. Fáze A zahrnuje malou skupinu učenců, kteří se ze zájmu zabývají studiem reálií své etnické skupiny. Fáze B obsahuje skupinu vlastenců, jež se na základě vymezení etnické skupiny z fáze A rozhodne agitovat pro zlepšení jejího kulturního a sociálního postavení. Ve Fázi C vlastenci tuto skupinu masově mobilizují. Skupina se stává moderním národem, pokud je mobilizace úspěšná. Důležité je, že se s ideou národa proklamovanou elitami ztotožní většina členů jimi cílené etnické skupiny. Moderní národ vzniká jen za určitých podmínek. Etnická skupina musí mít společnou historii (již lze prezentovat jako národní dějiny), kulturní kapitál (společný jazyk, popřípadě společnou náboženskou příslušnost), progresivní sociální vývoj (moderní společenskou stratifikaci). Výsledkem národní emancipace je samotná emancipace, nikoli vznik národního státu. Národní stát nemusí být primárním cílem národní emancipace. Banac označuje Hrochův koncept jako vhodný model pro shrnutí časové posloupnosti formování chorvatského, slovinského i srbského národa. Ibid., 28–29; Miroslav Hroch, Národy nejsou dílem náhody: příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů (Praha: Sociologické nakladatelství, 2009), 48–60, 266–74. 1112 Rusinow dokazuje, že jugoslávství ve svém vývoji dosáhlo jako svébytná národní identita nejvýše prahu Fáze B. Denis Rusinow, „The Yugoslav idea before Yugoslavia“, in Yugoslavism: histories of a failed idea, 1918–1992, ed. Dejan Djokić (London: Hurst, 2003), 30–31. 290 slávství v této dvojznačnosti zaujalo vůči chorvatství, slovinství a srbství podřadnou pozici. Národní elity pojaly jugoslávství jako náhradní řešení pro případ, že by nebyly schopny dovršit emancipační procesy svých národů vlastními silami. Hodlaly ho ale interpretovat na základě svých národních zájmů. Jakmile se tedy jugoslávství nevyvinulo v jednotnou národní identitu, vytvořilo se více jugoslávství – chorvatské jugoslávství, slovinské jugoslávství, srbské jugoslávství.1113 Národní jugoslávství byla jedinečnými koncepty, jež Jihoslovanům umožnily založit společný stát. Jen národní jugoslávství byla v jihoslovanském prostoru schopna soutěžit s jednoznačností národních identit. Tato jednoznačnost znamenala úsilí elit jihoslovanských národů založit vlastní národní stát.1114 Díky národním jugoslávstvím v letech 1918–1941 a 1945–1992 existovaly první a druhá Jugoslávie.1115 Chod obou Jugoslávií však táž jugoslávství zatížila neustálými soutěžemi o státoprávní uspořádání. Tyto soutěže ztížily existenci první Jugoslávie a zapříčinily rozpad druhé Jugoslávie. Dvojznačnost jihoslovanských národních identit totiž nemusela být trvalá. Když společný stát přestal plnit minimální požadavky vznášené jednotlivými národy ve formě národních jugoslávství, pak se sama národní jugoslávství stala přebytečným jevem. Národní identity od nich poté upustily ve prospěch své jednoznačnosti. Národní stát se stal řešením krize společného státu. Definice národních bosenství se od definice národních jugoslávství výrazně neliší. Národní bosenství lze podobně označit za soubor státoprávních požadavků. Tentokrát však tento soubor prosazovaly elity bosenských národů a čistě na území Bosny.1116 Mezi oběma jevy existoval i vztah přímé úměrnosti. Na bosenském území totiž žijí tři historické národy – Muslimové a Chorvaté se Srby, kteří jako národ překračují hranice Bosny jako historického regionu. Tyto národy sdílely jihoslovanskou sounáležitost. Čím více tedy docházelo ke shodě všech národních jugoslávství těchto národů, tím více docházelo ke shodě všech národních bosenství. Jinými slovy, čím stabilnější byla Jugoslávie, tím stabilnější byla Bosna. Pokud zánik druhé JugoIbid., 11–26. Tyto státy nebyly nikdy čistě národní. Národní státy vzniklé po rozpadu druhé Jugoslávie zahrnovaly ve svých hranicích více národů než jeden. Ústavy těchto států ale za jediné nositele státnosti stanovily příslušníky nejpočetnějšího národa. Robert Hayden, „Constitutional Nationalism in the Formerly Yugoslav Republics“, Slavic Review 51, č. 4 (1992): 654–73. 1115 V textu budou termíny první Jugoslávie a druhá Jugoslávie používány i nadále. První Jugoslávie existovala mezi roky 1918–1941 jako Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (1918–1929) a Království Jugoslávie (1929‑1941). Druhá Jugoslávie pokrývá stát fungující mezi roky 1945–1992 pod různými jmény jako federace šesti republik. Šesták Miroslav et al., Dějiny jihoslovanských zemí (Praha: NLN, 2009), 684–85. 1116 Požadavky kulturního, ekonomického, či socálního rázu nemusejí být vázané jen k národní identitě. Národní identita je však uvnitř skupiny jedinců, kteří konkrétní národní identitu sdílejí, nadřazená všem jiným identitám těchto jedinců. Jedná se například o identity vztahující se k pohlaví, regionu, či společenské vrstvě. Kulturní, ekonomické, sociální požadavky daného národa jsou tak konsenzem vzniklým soutěží identit jedinců pouze v jeho rámci. Anthony D. Smith, National Identity (London: Penguin Books, 1991), 3–8. 1113 1114 291 slávie znamenal znehodnocení národních jugoslávství ve prospěch jednoznačnosti národních identit, pak se zhroutil i princip národních bosenství. Vznik národních bosenství lze datovat do poslední čtvrtiny 19. století. V této době do Bosny začaly z chorvatských a srbských národních center pronikat příslušné národní identity. Muslimská národní identita se se zpožděním vyvinula jako reakce na oba procesy.1117 Všechny tři identity na území Bosny našly vhodné podmínky pro svůj autonomní rozvoj. Osmanská invaze v 15. století totiž přerušila bosenskou státoprávní tradici, jež nebyla obnovena až do roku 1943, kdy bylo rozhodnuto na území Bosny ustavit jednu z republik druhé Jugoslávie.1118 Bosňané, kteří byli konfesně rozděleni na katolíky, muslimy a pravoslavné, tak v rámci svých národotvorných procesů postrádali státní strukturu zajišťující souběžný rozvoj jejich společného státního vědomí. Osmané navíc v Bosně zavedli svoji tradiční stratifikaci společnosti na takzvané millety. Millety oddělily všechny tři náboženské komunity do samosprávných celků. Podpořily proto správní segregaci jednotlivých etnik a tím v zemi vyloučily vznik pevné mezietnické sounáležitosti.1119 Kvalitativně se národní bosenství od národních jugoslávství lišila. Národní bosenství neřešila vztah tří bosenských národů vůči nějaké širší sounáležitosti, ale rovnou se zabývala konkrétní územní otázkou. Bosna představovala historický region, který byl však obývaný třemi národy, jejichž elity nikdy neusilovaly o vztah společné vzájemnosti.1120 Poslední a neúspěšný pokus o vybudování bosenství jako společné národní identity všech Bosňanů byl podniknut na přelomu osmdesátých a devadesátých let 19. století.1121 Bosenství se ale nevyvinulo ani v sounáležitost Francine Friedman, „The Muslim Slavs of Bosnia and Herzegovina (with Reference to the Sandzïak of Novi Pazar): Islam as National Identity“, Nationalities Papers 28, č. 1 (2000): 174. 1118 Do roku 1878 bylo bosenské území součástí Osmanské říše. Mezi léty 1878–1908 bylo protektorátem Rakouska-Uherska a v období 1908–1918 jeho přímou součástí. V letech 1918–1941 byla Bosna částí první, centralizované Jugoslávie. Teprve ve druhé, federativní Jugoslávii byl na území Bosny obnoven stát v podobě jedné z federativních republik. Hladký, Bosenská otázka, 82, 127, 174, 203 a Miroslav Šesták, „Problém státnosti Bosny a Hercegoviny a její etno-nacionální obsah“, Slovanský přehled, 70 (1994): 22, 33. 1119 Millety jednotlivým náboženským skupinám neudělily jen samosprávu, ale i sociální postavení. Podle Bougarela se millety v Bosně staly zárodky rozvoje samostatných národních identit. Rakousko-uherská správa principy milletů po roce 1878 pozvolna zrušila. Jejich dopad přerval v podobě vznikajících národů. Xavier Bougarel, „Bosnia and Herzegovina: state and communitariism“, in Yugoslavia and after: a study in fragmentation, despair and rebirth, eds. David Dyker a Ivan Vejvoda (London: Longman, 1996), 88–90. 1120 Bosenští komunisté ve druhé Jugoslávii představovali výjimku. Byli nejkosmopolitnější částí bosenské společnosti. Avšak i jejich vzájemnost byla podmíněna jen jugoslávstvím. Bosenské komunisty spojoval ryze pragmatický zájem boje za republikové zájmy jako takové. Neven Andjelic, BosniaHerzegovina: the end of a legacy (London: Frank Cass, 2003), 36–50. 1121 Tento pokus provedla rakousko-uherská správa Bosny. Nebyl tedy domácí iniciativou. Podobná forma bosenství získala pouze slabou podporu Muslimů. Friedman, „The Muslim Slavs“, 169–70. 1117 292 bosenských národů, jakou bylo jugoslávství pro jihoslovanské národy.1122 Národní bosenství se tak stala pouze měřítkem, které určovalo míru ochoty bosenských národů přijmout v rámci společného státu jeho státoprávní status quo.1123 Tato ochota vycházela z faktu, že elity bosenských národů nebyly schopny na území Bosny uskutečnit vlastní národní stát. Národní jugoslávství se v rámci jihoslovanského prostoru stala příležitostí realizovat společnou státnost jihoslovanských národů. Národní bosenství v Bosně zase představovala kompromis vzešlý z nutnosti společnou státnost sdílet. Jednoznačnost národních identit zase všechny koncepty společné státnosti popřela ve prospěch národních států. Teprve dvě světové války a občanská válka 1992–1995 však sehrály roli křižovatek, na nichž se rozhodovalo, zdali se mezi Jihoslovany, popřípadě Bosňany, uplatní principy společné státnosti, nebo u nich dojde k upřednostnění národních států. Právě z průběhu a výsledků všech tří válek vyplynulo, do jaké míry se stala poválečná uspořádání jihoslovanského prostoru pro každý z místních národů legitimní. Lze tak mluvit o jakémsi válečném odkazu. Právě tento odkaz zde v každém z poválečných období podpořil buď integrační, anebo dezintegrační jevy. Zkoumání válečných odkazů dokazuje, že výsledky a průběh všech tří válek měly na svá poválečná období vliv nejen ve fyzické destrukci konkrétního území. Výsledky a průběh těchto válek totiž v každém poválečném období určovaly míru legitimity a reputace jejich vítězů. Metodu „Capability-Expectations Gap“ vyvinul v roce 1992 britský teoretik mezinárodních vztahů Christopher Hill. Hill svou metodu použil ve dvou článcích hodnotících postavení Evropské unie (EU) ve světové politice, jež publikoval v roce 1993 a 1997.1124 Pomocí „Capability-Expectations Gap“ se pokusil zhodnotit, zdali si Evropská unie po roce 1992 stanovila vůči své roli ve světové politice taková očekávání (expectations), která odpovídala míře kapacit (capability), jež byla sama EU 1122 Národní elity bosenských národů nikdy neupřednostnily bosenskou státnost jako východisko společného kulturně-historického vývoje. I po roce 1943 komunistické elity v Bosně odmítly podporu vzniku svébytného bosenského regionálního či občanského vědomí. Hladký, Bosenská otázka, 204–6, 220–21; a John Allcock, Explaining Yugoslavia (New York: Columbia University Press, 2000), 298–99. 1123 Národní bosenství lze vnímat jako vztah národ-patriotismus, kde národ podmiňuje patriotismus. Connor v tomto smyslu mluví o existenci jediné definice národa. Vedle národa existuje právě jen patriotismus. Národ je poté definován jako skupina lidí sdílejících mýtus společného původu. Patriotismus zastupuje oddanost členů národa ke státu na základě občanské loajality. Connor následně tvrdí, že státní národy jako Britové, nebo Američané neexistují, ale představují pouze projev patriotismu. Ačkoli jeho teze nemusí být přijata absolutně, problém bosenství probíraný touto prací se Connorovu pojetí velmi přibližuje. Walker Connor, „The Timelessness of Nations“, in History and national destiny: ethnosymbolism and its critics, ed. Anthony D. Smith (Oxford: Blackwell, 2004), 35–47. 1124 Christopher Hill, „The Capability-Expectations Gap, or Conceptualizing Europe’s International Role“, Journal of Common Market Studies 31, č. 3 (1993): 305–28; Christopher Hill, „Closing the Capability-Expectations Gap“ (5th International Conference for EC Studies Association of the USA, 29. 5. – 1. 6 1997, Seattle), http://aei.pitt.edu/2616/01/002811_1.PDF (staženo 19. 11. 2010). 293 schopna na splnění těchto očekávání vynaložit. Článek z roku 1993 tvrdil, že EU nadsadila vlastní očekávání, a tak je v budoucnosti nebude schopna splnit. Článek z roku 1997 na druhé straně použil uvedenou metodu jako hodnotící hledisko. Hill s jeho pomocí analyzoval, zdali se EU podařilo mezi roky 1992–1997 vyrovnat rozdíl (closing the gap) mezi svými očekáváními a kapacitami, či se tento rozdíl zúžil (narrowing the gap), nebo se naopak rozšířil (widening the gap).1125 Použití „Capability-Expectations Gap“ v této práci pomůže zhodnotit úspěšnost HR v plnění mezinárodních očekávání týkající se jím řízeného protektorátu v letech 1995–2002. „Capability-Expectations Gap“ přisuzuje subjektu, jejž analyzuje (dále jen jako subjekt), dvě vlastnosti hodnotící jeho postavení ve vlastním operačním prostředí – aktérství (actorness) a působnost (presence).1126 Aktérství určuje míru nezávislosti subjektu na protějšcích, s nimiž subjekt společně sdílí své operačním prostředí. Působnost určuje, zdali sama činnost subjektu v operačním prostředí, které společně sdílí se svými protějšky, ovlivňuje psychologickou a rozhodovací činnost těchto protějšků.1127 Kapacity jsou v rámci „Capability-Expectations Gap“ rozděleny do tří kategorií. Tyto kategorie jsou zdroje (resources), soudržnost (cohesiveness) a nástroje činnosti (instruments). Zdroje jsou dvojího druhu. Zaprvé jsou hmotné – objem vojenských sil, nebo finančních prostředků, jenž má subjekt k dispozici. Zadruhé jsou nehmotné – legitimita a reputace, kterou subjekt na základě své činnosti získal.1128 Soudržnost je schopnost aktérů, kteří rozhodují o činnosti subjektu, pracovat jednotně a společně se držet svých rozhodnutí.1129 Nástroje činnosti určují, jakými kapacitami si subjekt vynucuje vlastní vůli. Spadají sem uvalení sankcí či možnost vojensky zasáhnout proti svým protějškům.1130 Každé zvýšení kapacit přitom znamená posílení aktérství a působnosti subjektu. Očekávání se v rámci „Capability-Expectations Gap“ dělí na vnitřní a vnější. Vnitřní očekávání (internal expectations) jsou ta očekávání, jejichž splnění si od své činnosti slibuje subjekt. Vnější očekávání (external expectations) jsou ta očekávání, která vůči činnosti subjektu zaujímají všechny protějšky, s nimiž subjekt společně sdílí operační prostředí. Protějšky subjektu ztotožňují svá vnější očekávání s vnitřními očekáváními, která tento subjekt prvotně zaujme. Tato úvaha podle Hill, „Closing the Capability-Expectations Gap?“, 1–3. Hill v případě EU definuje její operační prostředí jako světovou politiku. Operační prostředí bude v této práci tvořit mezinárodní protektorát v Bosně. Hill, „The Capability-Expectations Gap?“, 309. 1127 Ibid. 1128 Toto rozdělení zdrojů v Hillově článcích vypozoroval Bureš. Oldřich Bureš, „Peacekeeping in the 21st Century: A Capabilities-Expectations Gap Analysis“ (SGIR Turin Conference, 12.–15. 9. 2007, Turín), http://turin.sgir.eu (staženo 19. 11. 2010), 8. 1129 Hill dává za příklad soudržnost členských států EU. Hill, „Closing the Capability-Expectations Gap?“, 9–16. 1130 Ibid. 1125 1126 294 Hilla například platí v případě vnitřního očekávání EU po roce 1992, že se rozšíří na východ. S tímto očekáváním se posléze ztotožnila vnější očekávání celé postkomunistické Evropy.1131 Základní myšlenka „Capability-Expectations Gap“ je jednoduchá. Subjekt může rozdíl mezi svými očekáváními a kapacitami vyrovnat či zúžit třemi způsoby. Buď zvýší své kapacity tak, aby s nimi splnil svá očekávání. Nebo sníží svá očekávání tak, aby nemusel navyšovat své kapacity. V nejlepším případě subjekt kompromisně zároveň zvýší své kapacity a sníží svá očekávání.1132 Hillova metoda se příliš zaměřuje na samotný subjekt a jeho vnitřní očekávání, zatímco vnějším očekáváním jeho protějšků přisuzuje jen okrajový význam. Samotná metoda proto není schopna pojmout fakt, že protějšky subjektu mohou mít odlišná vnější očekávání, která jsou neslučitelná s vnitřními očekáváními subjektu. V Hillově pojetí je proto subjekt úspěšný při uzavírání rozdílu mezi svými očekáváními a kapacitami, už když je sám schopen na dosažení těchto očekávání vynaložit dostatečné kapacity. Selhává naopak, pokud dostatečné kapacity schopen vynaložit není. Hillova metoda nezvažuje případ, v němž subjektu nastavují hranice úspěchu při uzavírání zmíněného rozdílu právě jeho protějšky. Ti se však v konečném důsledku podílejí na tvorbě operačního prostředí, jež se subjektem sdílejí a v jehož rámci se subjekt snaží zmíněný rozdíl uzavřít. V konkrétním případě daytonské Bosny by bylo podle Hillova předpokladu nutné tvrdit, že se její obyvatelstvo jako celek ztotožnilo s očekáváními, která vůči výsledkům poválečné rekonstrukce Bosny zaujalo mezinárodní společenství. Ve skutečnosti však byla v Bosně mezinárodní očekávání podrobena třem různým výkladům, které se zakládaly na bosenstvích místních národů. Bosňané a jejich národní elity neztotožnili své národní zájmy s mezinárodními očekáváními, ale naopak se vůči nim z pozice svých národních zájmů vymezili. Právě národní bosenství formovala dění poválečné rekonstrukce Bosny. Toto dění navíc národní bosenství historicky ukotvila, jelikož byla nositeli historické zkušenosti Bosny i jihoslovanského prostoru. Jak se tato práce pokusí nastínit, snaha subjektu bezbřeze zvyšovat své kapacity, aniž by vzal v potaz očekávání svých protějšků, nemusí vyústit v závěr proklamovaný Hillovou metodou, ale v pravý opak ‑ rozšíření rozdílu mezi vnitřními očekáváními a kapacitami subjektu. Obě metody použité v této práci je potřeba vnímat jako spojité analytické celky. Vnější očekávání nakonec umožňují historické části proniknout do „Capability-Expectations Gap“. Tento průnik umožňuje pochopit dění v Bosně po roce 1995 nejen jako produkt občanské války 1992–1995. Společenské vztahy se v Bosně utvářely dávno před rokem 1992. Činnost HR v Bosně musí být pochopena z analýzy jejího předválečného kontextu a toho, jak válka tento kontext změnila. 1131 1132 Hill, „Closing the Capability-Expectations Gap?“, 17–19. Hill, „Closing the Capability-Expectations Gap?“, 2–8, 24–26; Bureš, „Peacekeeping“, 21. 295 Hlavní literatura Tato práce používá především anglojazyčnou odbornou literaturu. Jakkoli je anglojazyčná literatura oborově různorodá, je i relativně homogenní. Její účastníci ze sebe vycházejí, či se vůči sobě vymezují. Více jazykových diskuzí by stránková dotace této práce neunesla. Tato práce se navíc zabývá Bosnou jako mezinárodním problémem. Je logické, že používá anglojazyčné zdroje. Českojazyčná literatura hraje v této práci důležitou roli, když koriguje neúplnost té anglojazyčné. Část první kapitoly této práce popíše národní jugoslávství. Kapitola čerpá z několika autorů. Ti hlavní jsou John Allcock, Ivo Banac, Aleksa Djilas, Denis Rusinow, Miroslav Šesták et al.1133 Další část první kapitoly se pokusí definovat národní bosenství. Čerpá převážně ze tří autorů. Těmi jsou Neven Andjelić, Xavier Bougarel a Ladislav Hladký.1134 Druhá kapitola a část první kapitoly se věnují tomu, jaký formativní dopad měly tři válečné konflikty postihnuvší jihoslovanský prostor po roce 1914 na jeho státoprávní uspořádání. Tento oddíl práce vychází z již výše zmíněných autorů. Pro studie věnované ryze první světové válce tato práce čerpá z Alexe Dragniche, Andreje Mitroviće a Gale Strokes.1135 V případě druhé světové války pak vychází z Kosty Pavlowitche a Marka Wheelera.1136 Pro občanskou válku 1992–1995 je věnována největší pozornost společné monografii Stevena Burga a Paula Shoupa, Spyrosu Economidesovi, Miroslavu Tejchmanovi a Susan Woodward.1137 Poslední dvě kapitoly této práce se zaobírají výhradně činností Vysokého představitele v Bosně mezi roky 1995–2002. Hlavní zdroje v nich představuje pět 1133 Banac, The national question in Yugoslavia; Aleksa Djilas, The contested country: Yugoslav unity and communist revolution, 1919–1953 (Cambridge, London: Harvard University Press, 1991); Šesták et al., Dějiny jihoslovanských zemí; Dennison Rusinow, The Yugoslav experiment 1948–1974 (Berkeley: University of California Press, 1977); Allcock, Explaining Yugoslavia. 1134 Bougarel, „Bosnia and Herzegovina“, 87–15; a Hladký, Bosenská otázka v 19. a 20. století; Neven, Bosnia-Herzegovina: the end of a legacy. 1135 Gale Strokes, „The role of the Yugoslav Committee in the Formation of Yugoslavia” in The creation of Yugoslavia 1914–1918, ed. Dimitrije Djordjevic (Santa Barbara, Oxford: Clio Books, 1980); Alex Dragnich, „The Serbian Government, the Army, and the Unification of Yugoslavs”, in Djordjevic, The creation; Andrej Mitrović, „The 1919–1920 Peace Conference in Paris and Yugoslav State: An Historical Evaluation”, in Djordjevic, The creation. 1136 Mark Wheeler, „Pariahs to partisans to power: the Communist Party of Yugoslavia”, in Resistance and revolution in Mediterranean Europe 1939–1948, ed. Tony Judt (London: Routledge, 1989); Kosta Pawlovitch, „The Legacy of Two World Wars: A Historical Essay”, in State collapse in South-Eastern Europe: new perspectives on Yugoslavia’s disintegration, eds. Jasna Dragović-Sosó a Lenard Cohen (West Lafayette: Purdue University Press, 2008). 1137 Steven Burg a Paul Shoup, The war in Bosnia-Herzegovina: ethnic conflict and international intervention (London: M.E. Sharpe, c1999); Susan L. Woodward, „International Aspects of the War in Yugoslavia“, in Burn this house: the making and unmaking of Yugoslavia, eds. Jasminka Udovički a James Ridgeway (Durnham [N.C.]: Duke University Press, 2007); Miroslav Tejchman, „Mezinárodní společenství a jugoslávská krize I: 1991/92“, Slovanský přehled 81, č. 4 (1995); Spyros Economides, „Balkan security: what security? whose security?“, Southeast European and Black Sea Studies 3, č. 3 (2003). 296 autorů. Jsou jimi Roberto Belloni, Florian Bieber, Sumantra Bose, Robert Hayden a David Chandler. Všichni uvedení autoři se sice obdobím 1995–2002 nezabývají jako nějakým uzavřeným celkem, věnují mu však nejvíce pozornosti.1138 Belloni, Bieber a Bose činnost HR vnímají jako nezbytný stabilizační prvek Bosny. Hayden a Chandler na rozdíl od předchozích tří autorů hodnotí činnost Vysokého představitele v Bosně velmi negativně. Podle Chandlera činnost HR učinila Bosnu nadobro závislou na jeho přítomnosti. Hayden zase tvrdí, že Vysoký představitel v Bosně buduje stát, jenž ze strany Bosňanů nikdy nezískal legitimitu. Tato práce také pracuje s elektronickými archivy, které Vysoký představitel uveřejňuje na svých internetových stránkách. Jde o veřejný přístup k jeho rozhodnutím, nebo zásadním usnesením jiných mezinárodních institucí, které byly správou Bosny pověřeny. Výše nastíněný přehled neshrnuje všechny autory, které tato práce používá, ale představuje práce těch zásadních. Formy soužití v chorvatsko-muslimsko-srbském prostoru Období před vznikem společného státu a cesta k národním jugoslávstvím Jugoslávství a především chorvatství se srbstvím vznikla v 19. a na počátku 20. století jako alternativy jak k multietnickým říším, v nichž byla jihoslovanská etnika zahrnuta, tak i vůči sobě. Jugoslávství bylo v soutěži identit upozaděno. Jako společná národní identita oslovilo jen malé skupinky elit jihoslovanských národů. Jihoslované jako celek se s ním neztotožnili. Jugoslávství se nevyvinulo v národní identitu a nezískalo tak trvalý mobilizační potenciál. Chorvatství a srbství, která se vyvinula jako samostatné národní identity, ho přesto přejala jako svoji společnou sounáležitost. Chorvatské a srbské elity jugoslávství přijaly jako prostředníka společných vztahů, jehož podobu však vždy vykládaly dle svých národních zájmů, tedy národních jugoslávství.1139 Dvě hnutí prosazující v 19. století myšlenku společné národní identity, byla ilyrismus ve třicátých a čtyřicátých letech a jugoslavismus v letech šedesátých. Ilyrismus s ústřední postavou lingvistou Ljudevitem Gajem, a jugoslavismus, jehož synonymem se stal biskup Josip Strossmayer, vznikly v prostředí chorvatských elit. Chorvatské elity se k jugoslávství upnuly, jelikož řešilo chorvatské státoprávní Sumantra Bose, Bosnia after Dayton: nationalist partition and international intervention (London: Hurst, 2002); Florian Bieber, Post-war Bosnia; Roberto Belloni, State building and international intervention in Bosnia (London: Routledge, 2007); David Chandler, Bosnia: faking democracy after Dayton (London: Pluto Press, 1999); David Chandler, „Building trust in public institutions? good governance and anti-corruption in Bosnia-Herzegovina“, Ethnopolitics 5, č. 1 (2006); David Chandler, „Statebuilding in Bosnia: the Limits of the ‘Informal Trusteeship’“, International Journal of Peace Studies 11, č. 1 (2006); Robert M.Hayden, „“Democracy” without a Demos? The Bosnian Constitutional Experiment and the Intentional Construction of Nonfunctioning States“, East European Politics and Societies 19, č. 2 (2005): 226–59. 1139 Rusinow, „The Yugoslav idea“, 24–26. 1138 297 problémy.1140 Část území, která Chorvaté považovali za své historické země – Dalmácie, okolí Záhřebu a Slavonie –, byla uvnitř Rakouska-Uherska rozdělena mezi Budapešť a Vídeň.1141 Část těchto území – Bosnu – ovládala Osmanská říše. Budapešť se k tomu dlouhodobě snažila svá území maďarizovat. Chorvatská území navíc do 19. století osídlilo značné množství etnických Srbů a proběhla na něm islamizace části Jihoslovanů. Jugoslávství proto řešilo všechny chorvatské problémy – splynutí s jinými Jihoslovany, boj proti maďarizaci a boj za územní sjednocení.1142 Protože však jugoslávství řešilo primárně chorvatské problémy, srbské elity společnou národní identitu s Chorvaty zavrhly.1143 Srbové se okolo Bělehradu dokázali v roce 1815 částečně vymanit z osmanského jha a svůj stát vybudovali tak, že ho v roce 1882 mohli prohlásit Srbským královstvím. Srbské elity se zaměřily na rozšíření čistě srbského státu. Spisek Načertanije, zhotovený v roce 1844 pro srbského ministra zahraničí Ilju Garašanina, mluvil o tomto rozšíření jako o obnově historického státu. Velkosrbský ideál přítomný v Načertanije usiloval do srbského státu sjednotit všechny Srby a od ostatních Jihoslovanů vyžadoval pochopení pro toto úsilí.1144 Srbské kulturní sebevědomí zaznělo od srbského lingvisty Vuka Karadžiće, jenž za Srby označil Jihoslovany mluvící dialekty podobnými Srbštině, tedy i Chorvaty či Muslimy.1145 Odezva na srbské národní sebevědomí přišla v sedmdesátých letech 19. století ve velkochorvatství Ante Starčeviće. Starčević žádal ustavení chorvatského státu ve svých historických zemích, jejichž obyvatele označil za Chorvaty. Chorvatské státní právo ve druhé polovině 19. století přijala část chorvatských elit jako reakci na velkosrbství a alternativu k obhájcům jugoslávství ve svých řadách.1146 Teprve od konce 19. století až do roku 1918 došlo k renezanci snahy vytvořit společnou národní identitu. Tentokrát byla ztělesněna v jugoslávském unitarismu. Jugoslávský unitarismus akceptoval etnické rozdíly Jihoslovanů, ale odmítl je vnímat jako překážku jejich syntetické národnosti. Tento argument se prosadil v chorvatsko-srbských oblastech Rakouska-Uherska jako výsledek spolupráce zdejších elit. Jugoslávský unitarismus však přijali za svůj opět jen úzké skupinky intelektuálů. 1140 Marcus Tanner, „Illyrianism and the Croatian Quest for Statehood”, Daedalus 126, č. 3 (1997): 49–57. 1141 Pojem Rakousko-Uhersko v této práci zahrnuje Habsburskou říši jako takovou i před rokem 1867. Chorvatské vazby na Budapešť předcházely osmanskou invazi i vznik samotného Rakouska-Uherska. Srov. Ibid., 48. 1142 Ibid., 49–57. 1143 John Lampe, „The Failure of the Yugoslav National Idea“, Studies in East European Thought 46, č. 1–2 (1994): 76. 1144 Paul Hehn, „The Origins of Modern Pan-Serbism: The 1844 Nacertanje of Ilija Garasanin“, East European Quarterly 9, č. 2 (1975): 159. 1145 Tanner, „Illyrianism”, 54–55. 1146 Karadžićova vědecká teze neměla mocenské záměry, ale pokřivila srbské vidění jiných Jihoslovanů. Lampe, „The Failure“, 76. 298 Na rozdíl od chorvatství a srbství se s ním neztotožnily širší společenské vrstvy.1147 Jugoslávský unitarismus přesto v roce 1918 umožnil vznik první Jugoslávie. Stál však vždy v pozici širší sounáležitosti.1148 Zvláště chorvatské a srbské elity ho uchopily jako prostředek k prosazování svých národních zájmů, podle nichž hodlaly uspořádat soužití Jihoslovanů ve společném státě. Odkaz dvou světových válek Roky 1918 a 1945 ukončující dvě světové války značně ovlivnily jihoslovanské soužití, jelikož se staly i datem vzniku první a druhé Jugoslávie. Dění obou let mobilizovalo Chorvaty, Srby i další Jihoslovany, aby přivítali myšlenku společného státu. Od roku 1917 nebylo možné najít jihoslovanské tiskoviny nepřející jugoslávskému unitarismu.1149 V lednu 1945 myšlenka společného státu přilákala do osvobozeneckého boje až 800 tisíc mužů a žen.1150 Společný stát přesto získal mezi Chorvaty a Srby podporu, až když nebyli schopni uskutečnit vlastní národní státnost. Srbské království na začátku první světové války plánovalo sjednotit všechny Srby pod své rozšířené hranice. V jejím průběhu bylo nuceno tento plán z mnoha důvodů přehodnotit. Spojenci Srbského království, Londýn a Paříž, už v roce 1914 začali vyprodávat jeho územní fond. Bulharsko lákali do svých řad nabídkou královské Vardarské Makedonie a Rumunsko královstvím nárokovaným Banátem.1151 Odmítali také dezintegraci Rakouska-Uherska, což popíralo bělehradské válečné paradigma buď žádného, anebo rozšířeného Srbska.1152 Od roku 1915 až do konce války bylo království okupováno a srbská armáda s dvorem odsunuty na, respektive za Soluňskou frontu. Srbská armáda měla na konci války dost sil k osvobození nejen královských, ale i rakousko-uherských Srbů. Bělehrad dal přesto přednost osvobození všech Jihoslovanů.1153 Ačkoli velká část elit Srbského království odmítla myšlenku jugoslávského unitarismu, uvědomila si, že společný stát by odolal vnějšímu tlaku lépe než roztříštěný prostor menších států.1154 Anexe jen srbských území by navíc těžko uspěla, jelikož jí velmoci nepřály. Bělehrad se proto rozhodl sjednotit Srby ve společném jihoslovanském státě.1155 Srdjan Trifkovic, „The First Yugoslavia and Origins of Croatian Separatism“, East European Quarterly 26, č. 3 (1992): 348–49. 1148 Tanner, „Illyrianism“, 58–59; Lampe, „The Failure“, 80–81. 1149 Andrew Wachtel, Making a nation, breaking a nation: literature and cultural politics in Yugoslavia (Stanford: Stanford University Press, 1998), 66. 1150 Šesták et al., Dějiny jihoslovanských zemí, 479. 1151 Kosta Pavlowitch, „First World War and the Unification of Yugoslavia“, in Djokić, Yugoslavism, 30–31. 1152 Banac, The national question, 116. 1153 Dragnich, „The Serbian Government“, 46. 1154 Lampe, „The Failure“, 75. 1155 Pavlowitch, „First World War“, 41. 1147 299 Jihoslovanský výbor hájící zájmy Chorvatů, Slovinců a Srbů z Rakouska-Uherska řešil závažnější problémy.1156 Jeho koncepci, v níž měli rakouskouherští Jihoslované vstoupit do unie se Srbským královstvím, ohrožovalo trvání Rakouska-Uherska. Londýn a Paříž k tomu posvětili poválečnou italskou anexi národně chorvatských Dalmácie, Istrie a Terstu.1157 Na konci války v říjnu 1918 sice rakousko-uherští Jihoslované na svých územích vyhlásili společný stát, životaschopnost mu však mohl zajistit jen Bělehrad a jeho armáda. Bída způsobená válkou a vracející se vojáci vyvolali sociální nepokoje. Italové se také ihned chopili svých nároků. Národní rada, vláda nového státu se sídlem v Záhřebu, ale postrádala prostředky pro řešení těchto problémů.1158Regionální rady proto vyzývaly Záhřeb k urychlenému spojení se Srbským královstvím. Tíha okolností donutila především většinu chorvatských elit, aby netrvala na své variantě unijního uspořádání, již vnímala ve společném státě se Srby jako svůj národní zájem, a podpořila prostý vstup rakousko-uherských Jihoslovanů do Srbského království.1159 Tím prvního prosince 1918 vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Království SHS). Existence nového království přesto nebyla plně zaručena. Pařížská mírová konference Delegaci Království SHS přijala jen pod názvem Delegace Srbska. Rakousko-uherští Jihoslované byli stále vnímáni jako nedávno poražení nepřátelé.1160 Druhá světová válka zasáhla první Jugoslávii až 6. dubna 1941 společnou invazí německých, italských, maďarských a bulharských jednotek. Okupanti narazili jen na malý odpor. Území bývalého státu totiž v den invaze ovládla občanská válka paralyzující veškerou domácí resistenci.1161 Jednalo se o střet velkochorvatských a velkosrbských šovinistů. Chorvatská Ustaša Ante Paveliće a srbští četnici Draži Mihailoviće rozpoutali válečné běsnění, jež v rámci chorvatsko-srbských vztahů nemělo obdoby.1162 Jejich snaha o vzájemné etnické vyvraždění stála statisíce lidských životů a naprosto zkompromitovala původní romanticky národní velkokoncepce.1163 Četnici se přes tyto hrůzy dále těšili podpoře královského dvora v londýnském exilu. Chorvatská národní ikona Vlado Maček zase vyzval Chorvaty k neodporování Ustaše. Chorvatský kardinál Alojz Stepinac informoval Vatikán o ustašovských masakrech Srbů, přesto je vnímal jako součást války za chorvatské státní právo a nikdy Zakladateli Jihoslovanského výboru byli dva chorvatští politici Ante Trumbić a Franjo Supilo, kteří prosazovali jugoslávský unitarismus. Supilo krátce před svou smrtí Jihoslovanský výbor opustil. Výbor podle něj v jednáních o budoucí společné státnosti příliš ustupoval představitelům Srbského království. Strokes, „The role of the Yugoslav Committee“, 58. 1157 Ibid., 60–62. 1158 Pavlowitch, „First World War“, 38. 1159 Banac, The national question, 128–30. 1160 Mitrović, „The 1919–1920 Peace Conference“, 208. 1161 Rusinow, The Yugoslav experiment, 3. 1162 Allcock, Explaining Yugoslavia, 270. 1163 Rusinow, The Yugoslav experiment, 11. 1156 300 proti nim otevřeně nevystoupil.1164 Ochota starých elit tolerovat masakry civilistů tak novým elitám umožnila vyzdvihnout jugoslávství jako východisko z válečného násilí. Kromě občanské války v národním smyslu na území rozbité Jugoslávie probíhaly další dva konflikty – starých elit z první Jugoslávie s jugoslávskými komunisty a boj proti okupaci.1165 Komunisté vedení Josipem Broz-Titem se rozhodli všechny konflikty sloučit do jednoho a bojovat zároveň proti monarchii, proti okupantům a proti Ustaše a četnikům. Jako cíl svého boje nabídli vizi federativní Jugoslávie, v níž by každý jihoslovanský národ získal vlastní národní republiku, ale federace by zůstala nadále řízena z Bělehradu. Komunisté navíc nabídli účast v boji proti okupantům, včetně Ustaše a četniků. Zařazení obou po bok okupantů umožnilo komunistům ospravedlnit likvidaci těchto sil a vyvázat Chorvaty z viny na spolčení s Třetí říší.1166 Když komunisté osvobození rozšířili ještě o úmysl expanze do Chorvaty či Slovinci nárokovaných Istrie, Korutan, Přímoří, Rijeky, Terstu, Zadaru a přidali slib společenské revoluce, většina Jihoslovanů jejich nabídky využila.1167 První Jugoslávie byla založena dohodou národních elit. Komunisté konsolidovali druhou Jugoslávii s podporou většiny jejího obyvatelstva. První Jugoslávie vznikala jako naděje v naplnění ideálů jugoslávského unitarismu. Komunisté naopak získali reputaci ochránce osobní bezpečnosti civilistů a legitimitu provést v poválečném období svoji společenskou revoluci. Nehledě na rozdíly mezi průběhem dvou světových válek, obě v jihoslovanském prostoru zamezily vzniku národních států a podpořily shodu jihoslovanských národů na uskutečnění společné státnosti. Dvě Jugoslávie a národní jugoslávství Národní jugoslávství umožnila vznik dvou Jugoslávií. Oba státy ale zatížila spory o jejich státoprávní uspořádání a míru autonomie, jíž měly jihoslovanské národy ve společném státě disponovat. Politický život obou Jugoslávií proto prodchnuly diskuze o ustavení a posilování, či oslabování a zánik jejich vnitřních hranic. Zvláště spory mezi chorvatským, ve druhé Jugoslávii i slovinským, a srbským jugoslávstvím přiváděly Jugoslávie do opakovaných státoprávních krizí. První Jugoslávii ovládl spor chorvatského a srbského jugoslávství.1168 Chorvatské jugoslávství usilovalo o decentralizaci státu do suverénních národních jed1164 Djilas, The contested country, 140; Mark Biondich, „The Controversies surrounding the Catholic Church in Wartime Croatia, 1941–1945”, in The independent state of Croatia 1941–1945, ed. Sabrina Ramet (London: Routledge, 2007), 49–54. 1165 Rusinow, The Yugoslav experiment, 3. 1166 Wheeler, „Pariahs to partisans”, 143–45. 1167 Šesták et al., Dějiny jihoslovanských zemí, 463–66, 479. 1168 Djokić tvrdí, že spor podmiňovala pouze (decentralizačně-centralizační) ideologie, nikoli etnicita. Poukazuje především na Srby z bývalých rakousko-uherských území, kteří se po počáteční euforii ze společného státu postavili po bok chorvatské opozice a žádali jeho decentralizaci. Trifović však tvrdí, 301 notek. Jejich hranice se měly shodovat s nároky jihoslovanských národů na jejich historická území, či odpovídat principům národního sebeurčení, nebo kombinací obou. Hlavní postavou chorvatského jugoslávství se v první Jugoslávii stal Stjepan Radić. Radić přijal nutnost společné jihoslovanské státnosti, žádal v ní ale přísné uplatnění chorvatských národních zájmů. Díky tomuto požadavku si jak Radić, tak jeho nástupce ve vedení Chorvatské selské strany Vlado Maček po celé trvání první Jugoslávie získávali přízeň veškerého chorvatského voličstva.1169 Srbské jugoslávství požadovalo naopak centrální uspořádání společného státu, které vycházelo ze srbské státoprávní tradice a podporovala ho většina srbské elity i král Alexander I. Karadordjević. Srbové svoji dominanci v první Jugoslávii pochopili jako přirozený prostředek ke koncentraci ekonomické a politické moci pouze v Bělehradu, ustanovení srbských svátků za jugoslávské, či posilování pozic srbského pravoslaví ve státě.1170 Spor chorvatského a srbského jugoslávství měl vážné důsledky. Radić v roce 1928 podlehl atentátu srbského poslance provedenému na zasedání parlamentu. Král se nato rozhodl rozpustit parlament, zakázat politické strany a zneplatnit ústavu. Roku 1929 vyhlásil Království Jugoslávie. Alexandrova diktatura svým brutálním výkonem moci myšlenku jugoslávského unitarismu důsledně znehodnotila.1171 Králův život i jeho režim ukončil v roce 1934 také atentát, na němž měla hlavní podíl Ustaša. Spor obou jugoslávství byl vyřešen až v roce 1939 paktem Sporazum. Královský dvůr si jím získal podporu Vlado Mačka. Maček stejně jako Radić volal po demokratizaci první Jugoslávie a spojil se i se srbskou opozicí. Sporazum, jenž dělil společný stát mezi Chorvaty a Srby na dva centralizované celky, přesto potvrdil, že Chorvatům šlo výhradně o uplatnění chorvatského jugoslávství.1172 Existenci první Jugoslávie ukončila vnější intervence. Intervence ale zabránila jen další státoprávní krizi. Ústupky královského dvora Chorvatům totiž vyprovokovaly srbské důstojníky ke státnímu převratu.1173 že Chorvaté spor vždy vnímali jen etnicky. Dejan Djokić, „(Dis)integrating Yugoslavia: King Alexander and Interwar Yugoslavism”, in Djokić, Yugoslavism, 144, 154; Trifković, „The First Yugoslavia and Origins“, 361–62. 1169 Jože Pirjevec, Jugoslávie 1918–1992: vznik, vývoj a rozpad Karadjordjevičovy a Titovy Jugoslávie (Praha: Argo, 2000), 15, 24, 52. 1170 První Jugoslávie byla od roku 1922 rozdělena nejprve do třiatřiceti oblastí, od roku 1929 do devíti bánovin. Hranice těchto administrativních jednotek nedávaly historický smysl a sloužily k rozmělnění decentralizačních požadavků. Banac, The national question, 202–25. 1171 Mark Brionich, „The Historical Legacy: The Evolution of Interwar Yugoslav Politics, 1918–1941“, in Dragović-Sosó a Cohen, State collapse in South-Eastern Europe, 64. 1172 Srbská opozice pohlížela na Mačkův podpis paktu Sporazum jako na politickou zradu. Djilas, The contested country, 132–34. 1173 Dalším motivem pro převrat bylo, že politická reprezentace uzavřela spojenectví s Třetí říší, které armáda stejně jako většina srbské společnosti z principu odmítaly. Paul Shoup, „Titoism and the national question in Yugoslavia: a reassessement“, in The disintegration of Yugoslavia, eds. Martin van Heuvel a Jan Siccama (Amsterdam: Rodopi, 1992), 48–49. 302 Druhá Jugoslávie umožnila Jihoslovanům pokusit se znovu o uskutečnění společné státnosti. Elity jugoslávských komunistů přesto i tentokrát pojaly společný stát pouze jako prostředek pro uskutečnění svých národních jugoslávství.1174 Komunisté se od starých elit lišili hlavně tím, že sdíleli komunistickou ideologii. Jinak byli kromě nejbližšího Titova okruhu stejně národně rozpolcení.1175 Komunisté přijali jugoslávství za své teprve v průběhu druhé světové války, aby jím zakryli svůj hlavní cíl, realizaci vlastní verze společenské revoluce.1176 Revoluce vedla ke změně dosavadního politicko-ekonomického vývoje jihoslovanské společnosti. Právě úspěchy společenské revoluce, hlavně v podobě rostoucí životní úrovně obyvatelstva druhé Jugoslávie, měly společně s jejím federálním uspořádáním legitimizovat komunistické vedení státu a jeho státoprávní stabilizaci. Tito ihned po konci války v Záhřebu tvrdil, že republikové hranice Jugoslávce sjednotí. Ve skutečnosti se republikové hranice staly jednou z ústředních rozepří politického života v druhé Jugoslávii.1177 Základní spor o význam hranic se rozvinul mezi srbským jugoslávstvím na jedné straně a chorvatským a slovinským jugoslávstvím na straně druhé. Srbové tíhli k centralizovanější federaci s menší suverenitou republik. Srbský podíl ve všech federativních úřadech a organizacích byl totiž vyšší než podíl Srbů na populaci země. Šest republik, ze kterých se jugoslávská federace skládala, bylo kromě té bosenské prohlášeno za národní republiky jednoho z národů druhé Jugoslávie.1178 Jediní Srbové museli ve své republice ustavit ještě dvě autonomní oblasti – Kosovo a Metohiji, Vojvodinu. Až 42 % Srbů přitom zůstalo mimo území, které považovali Shoup, „Titoism and the national question“, 62. Příkladem může být lídr chorvatských komunistů Adrija Hebrang. Hebrang se považoval za nositele chorvatské státní tradice a žádal přísnou suverenitu Chorvatů v budoucí federaci. Chorvatským Srbům však podobný komfort udělit odmítal. Nakonec byl v roce 1944 odvolán. Jill Irvin, „The Croatian Spring and the Dissolution of Yugoslavia“, in Dragović-Sosó a Cohen, State collapse in South-Eastern Europe, 153–55. 1176 Pawlovitch, „The Legacy of Two World Wars“, 83–84. 1177 Ke sjednocení Jugoslávců došlo dokonce na základě společné identity. Podle Joviće mohl poměr Jugoslávců v obyvatelstvu Jugoslávie, který v roce 1981 narostl na 5,4 %, v roce 2001 dosáhnout 25 %. Sekulic et al. ale tvrdí, že jugoslávství jako společná identita mělo neurčitelný růstový potenciál. Jugoslávství navíc nepřežilo rozpad druhé Jugoslávie. Tím neprokázalo svoji trvanlivost. Djilas, The contested country, 166; Dusko Sekulic, Garth Massey a Randy Hodson, „Who Were the Yugoslavs? Failed Sources of a Common Identity in the Former Yugoslavia“, American Sociological Review 59, č. 1 (1994): 95; Dejan Jović, „Fear of Becoming a Minority as a Motivator of Conflict in the Former Yugoslavia“, Balkanologie 5, č. 1–2 (2001), http://balkanologie.revues.org/index674.html (staženo 20. 10. 2010). 1178 Tyto republiky byly (s názvy z ústavy 1963) Socialistická republika (SR) Bosny a Hercegoviny, SR Chorvatska, SR Slovinska, SR Srbska, SR Makedonie, SR Černé hory. Vojvodina, Kosovo a Metohije se staly autonomními oblastmi v rámci SR Srbsko, aby se vyhovělo místním menšinám, hlavně Albáncům v Kosovu. Republiky budou dále v textu nazývány bez části jejich názvu – SR. Audrey H. Budding, „Nation/People/Republic: Self-determination in Socialist Yugoslavia“, in Dragović-Sosó a Cohen, State collapse in South-Eastern Europe, 98. 1174 1175 303 za vlastní národní samosprávu ‑ v autonomních oblastech, Bosně a Chorvatsku.1179 Srbské elity byly ochotny přijmout tento fakt, pokud splňoval alespoň základní velkosrbský požadavek – sjednocení Srbů v jednom státě.1180 Oslabování federace ve prospěch republik šlo proto proti srbskému jugoslávství. Chorvaté a Slovinci tíhli naopak k decentralizovanější federaci s větší suverenitou republik. Chorvaté totiž pro svoji republiku získali hranice pojímající kromě Bosny všechna území nárokovaná velkochorvatstvím. Všichni Slovinci zase žili společně ve své republice. Posilování federace na úkor republik šlo proto proti chorvatskému a slovinskému jugoslávství.1181 Obhajoba národního zájmu se ve druhé Jugoslávii stala jediným prostředkem politické soutěže, jejž režim toleroval.1182 Na začátku šedesátých let proto rozhodování, zda finančně podporovat mořskou dopravu na Jadranu, nebo říční rozvoj Dunaje, získalo kontury chorvatsko-srbského zápasu.1183 Pře Chorvatska a Slovinska, dvou nejbohatších republik, se zbylými čtyřmi republikami a obhájci centralizovanější federace o míru finanční solidarity, kterou měly bohaté republiky projevit vůči chudším republikám, skončila v roce 1966 jako velkosrbská aféra, i když se jednalo o ideologický střet.1184 Koncem šedesátých let se chorvatští komunisté odhodlali k boji za posílení suverenity své republiky ve federaci. Typicky ztotožnili republikové zájmy s chorvatskými národními zájmy a postavili se do čela masových demonstrací na svoji podporu.1185 Teprve tehdy Tito rozkázal federální armádě potlačit toto Chorvatské jaro.1186 Ohlas Chorvatského jara v celé federaci donutil Tita akceptovat požadavky decentralizace, již sám v šedesátých letech neformálně podporoval. Tito si zvykl legitiPirjevec, Jugoslávie 1918–1992, 333; Veljko Vujacic, „Institutional Origins of Contemporary Serbian Nationalism“, East European Constitutional Review 5, č. 4 (1996): 56–57. 1180 Dennison Rusinow, „Comment [on Emmert, Miller, Dragovic-Soso, and Budding]“, Contemporary European History 13, č. 2 (2004): 207–09. 1181 Budding, „Nation/People/Republic“, 91–100. 1182 Allcock, Explaining Yugoslavia, 309. 1183 Rusinow, The Yugoslav experiment, 133–34. 1184 Spory v rámci federace lze vykládat i jako ideologické, které svou etnicitu pouze předstíraly. Takto šlo v roce 1966 o spor mezi statickým pojetím vlády, tedy posilováním státu (zlikvidovaný třetí muž režimu Srb Aleksandar Ranković), a antistatickým (druhý muž režimu Slovinec Edvard Kardelj), tedy realizací marxistického odumření státu. Spor se poté opakoval na konci osmdesátých let mezi Srbem Slobodanem Miloševićem a Slovincem Milanem Kučanem a vyústil v rozpad Svazu komunistů Jugoslávie. U druhé dvojice byl již značně národnostně podbarven. Dejan Jović, „Yugoslavism and Yugoslav Communism from Tito to Kardelj“, in Djokić, Yugoslavism, 177. 1185 Irvin, „The Croatian Spring and the Dissolution of Yugoslavia“, 155–73. 1186 Skupina s programem orientujícím se pouze na srbské republikové zájmy se objevila i v Bělehradě. Byla také rozprášena. Není od věci pochybovat, že by si koncepce této skupiny získala v prostředí nerovné decentralizace z chorvatské strany většinu Srbů. Už v roce 1971 se srbští právní experti na konferenci Bělehradské univerzity shodli, že další decentralizace federace byla neúnosná a šla proti zájmům všech Srbů. Audrey H. Budding, „Yugoslavs into Serbs: Serbian national identity, 1961–1971“, Nationalities Papers 25, č. 3 (1997): 416–17. 1179 304 mizovat své vedení státu uskutečněním slibů, které původně realizovat nehodlal.1187 V roce 1974 proto vešla v platnost ústava, jež soustředila vedení státu do jugoslávského Předsednictva. Každá republika a autonomní oblast v této instituci získala jedno křeslo. Předsednictvo mělo po Titově smrti vést federaci jednomyslnými usneseními. Ústava tím definitivně posunula rozhodovací pravomoci do republik a autonomních oblastí.1188 Tito zemřel v roce 1980. Jeho smrt zahájila desetiletí úpadku druhé Jugoslávie. Kolektivní vedení státu selhalo, jelikož zástupci republik a autonomních oblastí nebyli schopni smířit jugoslávství národů, které zastupovali.1189 Druhá Jugoslávie k tomu přestala plnit minimální požadavky těchto jugoslávství. Srbové ústavu z roku 1974 vnímali jako ztrátu vlastní samosprávy. Decentralizace oslabila federaci a zároveň povýšila samosprávu autonomních oblastí na republikovou úroveň. Srbové proto ztratili jak vládu nad částí vlastní republiky, tak silnou federaci, v níž by našli společné národní pojítko.1190 Chorvaté a Slovinci naopak získali větší suverenitu svých republik. Srbský tlak na centralizaci je na konci osmdesátých let přesvědčil, že společný stát se Srby ztratil smysl.1191 Jugoslávii navíc v osmdesátých letech dostihl ekonomický kolaps, který byl dosud oddalován mezinárodními půjčkami. Kolaps ekonomiky vedoucí k drastickému snížení životní úrovně obyvatel celé federace zároveň zdiskreditoval paradigma společenské revoluce, na níž komunisté zakládali legitimitu svojí vlády.1192 Vedle společenské revoluce stála ve druhé Jugoslávii jako legitimní prostředek politické soutěže jen obhajoba národního zájmu.1193 Vakuum vzniklé po ideovém selhání jugoslávských komunistů proto snadno zaplnily elity, které za své poslání uchopily prosazování zájmů svých národů a odmítly jugoslávství jako takové. Tyto elity přesvědčily většinu svého národa, že je uvnitř Jugoslávie diskriminována jinými národy a svůj zájem nejlépe ochrání pouze ve vlastním národním státě.1194 Jugoslávství se ve 20. století ukázalo být jedinou sounáležitostí, jež v jihoslovanském prostoru umožnila vznik společného státu. Existence dvou Jugoslávií však 1187 James Gow, „The People’s Prince-Tito and Tito’s Yugoslavia: Legitimation, Legend, and Linchpin“, in State-Society Relations in Yugoslavia, 1945–1992, eds. Melisa Bokovoy, Jill Irvine a Carol Lilly (London: Macmillan Press, 1997), 39. 1188 Proces ústavní decentralizace byl zahájen už v roce 1963. Šesták et al., Dějiny jihoslovanských zemí, 548. 1189 Allcock, Explaining Yugoslavia, 308. 1190 To se ukázalo v roce 1981 vypuknutím národních nepokojů Albánců v Kosovu. Vujacic, „Institutional Origins“, 58–59. 1191 Šesták et al., Dějiny jihoslovanských zemí, 562–68. 1192 P. H. Liotta, „Paradigm Lost: Yugoslav Self-Management and the Economics of Disaster“, Balkanologie 5, č. 1-2 (2001), http://balkanolo gie.revues.org/index681.html (staženo 20. 10. 2010). 1193 Hayden, „Constitutional Nationalism“, 665. 1194 Formy tohoto přesvědčování, respektive manipulace popisuje Oberschall. Antony Oberschall, „The manipulation of ethnicity: from ethnic cooperation to violence and war in Yugoslavia“, Ethnic and Racial Studies 23, č. 6 (2000): 982–1001. 305 ukázala, že takový stát pravidelně destabilizovaly spory elit národů, ze kterých se oba státy sestávaly. Jádrem těchto sporů přitom vždy byla otázka státoprávního uspořádání společného státu. Bosna a Hercegovina a národní bosenství Bosnu lze vnímat jako svébytný historický region.1195 Národotvorné procesy 19. a 20. století ji však rozdělily na tři uvědomělé národní celky. Toto rozdělení nebylo ukotvené územně. Fyzické promísení Chorvatů, Muslimů a Srbů na bosenském území bylo příliš komplexní. Bosňany přesto ve 20. století rozdělila tři národní bosenství, která určovala, do jaké míry byli sami Bosňané a jejich elity ochotni udržet Bosnu jako společnou a svébytnou územní nebo státní jednotku. Národní bosenství se začala vyvíjet v letech 1878–1914, kdy Bosna spočinula pod správou Rakouska-Uherska. V tomto období selhal rakousko-uherský pokus o ustavení státního Bošnjactví. Jugoslávský unitarismus v Bosně také žádný zvláštní ohlas nezískal.1196 Absenci těchto společných národních identit zastoupil komunitární systém.1197 Systém spočíval na vytváření koalic mezi elitami bosenských národů, které společně prosazovaly své zájmy vůči rakousko-uherské správě. Spolupráce bosenských elit vycházela z poznání, že soužití jejich národů v Bosně a pod rakousko-uherskou správou bylo prozatím nevyhnutelné. Komunitární systém se uplatnil na půdě sarajevského parlamentu, který byl v Bosně zřízen v roce 1910. V parlamentu po volbách zasedly tři národní strany.1198 Každá z nich zastupovala jeden ze tří bosenských národů. Chorvaté a Srbové však koalice v parlamentu vnímali jako pouhý prostředek zlepšení svého postavení v Bosně. Chorvatské bosenství vnímalo Bosnu velkochorvatsky jako svou historickou zemi a Muslimy pojímalo za islamizované Chorvaty.1199 Srbské bosenství uchopilo Bosnu velkosrbsky jako součást budoucího Srbského království a Muslimy pojímalo za islamizované Srby.1200 Jediní Muslimové v parlamentu vstupovali do koalic, aby posílili celistvost země. Muslimské bosenství se k Bosně upnulo jako ke svému jedinému životnímu prostoru. Muslimové byli uvědomělí zatím jen konfesně a muslimské elity tíhly díky Noel Malcolm, Bosnia: a short history (New York: New York University Press, 1996), XIX–XXIV. V tomto případě hrála roli i sociální a ekonomická rigidita místního obyvatelstva. Hladký, Bosenská otázka, 116–17, 153. 1197 Bougarel, „Bosnia and Herzegovina“, 88–90. 1198 Tato práce bude v zájmu své přehlednosti jednat se slovy etnikum (etnický) a národ (národní) jako se synonymy, i když někteří autoři jim přisuzují rozdílný význam. U těchto autorů (Miroslav Hroch, Anthony D. Smith) slovo etnikum (etnický), respektive etnická komunita, či etnická kategorie vyjadřují kulturní sounáležitost, na níž je teprve budována národní identita. Pojem „národní strana“ v kontextu Bosny prvního desetiletí 20. století nemusí být přesný. Bougarel, „Bosnia and Herzegovina“, 88–90; Hroch, Národy nejsou dílem náhody, 48–60, 266–74; Smith, National Identity, 28–54. 1199 Hladký, Bosenská otázka, 121–22; Pedro Ramet, „Primordial Ethnicity or Modern Nationalism: The Case of Yugoslavia’s Muslims“, Nationalities Papers 13, č. 2 (1985): 172–73. 1200 Hladký, Bosenská otázka, 115–20; Ramet, „Primordial Ethnicity“, 170–71. 1195 1196 306 své osmanské tradici k občanskosti, spíše než k národnímu sebeurčení.1201 Muslimové měli zájem udržet Bosnu jako svébytnou a celistvou územní jednotku, v níž by byli rovni Chorvatům i Srbům.1202 První Jugoslávie posunula otázku Bosny do širšího kontextu sporů chorvatských a srbských jugoslávství. Chorvatské snahy o decentralizaci země do svébytných národních celků Bosnu zařadily do chorvatských území. Srbská centralizace vymazala Bosnu jako historický region z mapy první Jugoslávie. Muslimové v reakci na tuto situaci ztotožnili své jugoslávství s vlastním bosenstvím. Hodlali podpořit jen takové státoprávní uspořádání Jugoslávie, které by zajistilo celistvost Bosny a rovnocenné postavení Muslimů s jejími dvěma zbývajícími národy.1203 Hlavním představitelem a voličským lídrem Muslimů v první Jugoslávii se stal Mehmed Spaho se svou Jugoslávskou muslimskou organizací. Spaho až do své smrti v roce 1939 manévroval podle muslimské potřeby mezi koalicemi se srbským režimem nebo chorvatskou opozicí.1204 Svoji pozici v první Jugoslávii si Muslimové hodlali vyjednat. Teprve Sporazum je podnítil k otevřenému politickému odporu vůči státoprávnímu uspořádání. Sporazum totiž mezi Chorvaty a Srby v roce 1939 nedělil jen Jugoslávii, ale i Bosnu. Rozdělení Bosny na úkor dosud konfesně orientovaných Muslimů je až nyní vyburcovalo jako kolektiv k první snaze mobilizovat se na národním základě, aby Bosnu ochránili jako pouze svůj národní stát.1205 Druhá světová válka postihla Bosnu nejvíce ze všech jihoslovanských území. Bosna se stala dějištěm většiny bojů vzájemně vedených mezi Uštašou, četniky i jugoslávskými komunisty. Do bojů se zapojily také skupinky Muslimů v divizi SS Handžar. Ustaša, četnici, nebo SS Handžar sledovali svůj národní zájem, což v důsledcích znamenalo snahu vyvraždit nebo odsunout ze svého údajného národního území jiné národní skupiny. Komunisté zaujali pozici ochránců osobní bezpečnosti všech civilistů, nehledě na jejich národní příslušnost.1206 Podobně přistoupili k otázce Bosny. V roce 1943 ji ustavili jako jednu z republik druhé Jugoslávie a jako společný stát bosenských Chorvatů, Muslimů a Srbů.1207 Tímto vyhověli plně muslimskému a polovičatě chorvatskému a srbskému jugoslávství. Muslimové získali celistvou Bosnu. Chorvaté a Srbové získali jistotu, že ani jeden z konkurenčního národa nebude Bosnu samostatně ovládat. Smíření tří národních jugoslávství následně vedlo ke smíření tří národních bosenství. Bosenským Chorvatům a Srbům Allcock, Explaining Yugoslavia, 305. Hladký, Bosenská otázka, 145–147. 1203 Velká část Muslimů přesto ještě částečně tíhla ke snaze zosobnit se s Chorvaty, či Srby. Friedman, „The Muslim Slavs“, 172. 1204 Friedman, „The Muslim Slavs“, 171–72; Bougarel Xavier, „Bosnian Muslims and the Yugoslav Idea“, in Djokić, Yugoslavism, 102. 1205 Bougarel, „Bosnian Muslims and the Yugoslav Idea“, 103–5. 1206 Ustaša a SS Handžar masakrovaly Srby. Četnici masakrovali hlavně Muslimy. Šesták et al., Dějiny jihoslovanských zemí, 460–67. 1207 Hladký, Bosenská otázka, 203–5. 1201 1202 307 existence druhé Jugoslávie totiž zaručila, že zůstanou v jednom státě s Chorvaty a Srby za hranicemi Bosny.1208 Bosenští komunisté se dále drželi národních kvót při rozdělování svých pozic v republice.1209 V Bosně byl přesto nastolen státoprávní status quo umožňující jejímu obyvatelstvu uskutečnit společnou státnost. Bosna ve druhé Jugoslávii prošla společenskou i ekonomickou modernizací. Zvláště pozoruhodných výsledků bylo dosaženo v industrializaci země. Do vzniku druhé Jugoslávie byla bosenská ekonomika zaostalá a agrární. V sedmdesátých letech se mezi deseti finančně nejsilnějšími společnostmi druhé Jugoslávie nalézaly alespoň čtyři z Bosny. Modernizace ekonomiky doprovázela celkový proces modernizace bosenské společnosti, který se nejvíce vyznačoval její rychlou urbanizací.1210 Bosenská města, známá svou tolerantní atmosférou, následně vytvořila prostor pro mezietnické splývání Bosňanů.1211 Zlepšující se mezietnické vztahy po vzájemných střetech druhé světové války, rostoucí životní úroveň a politická stabilizace Bosny získaly bosenským komunistům naprostou důvěru obyvatelstva, jež neklesla až do konce osmdesátých let. Značný přínos mělo poválečné období pro Muslimy. Muslimové byli v roce 1968 prohlášeni za oficiální národ druhé Jugoslávie. Do roku 1968 si mohli nárokovat pouze status náboženské skupiny.1212 Až tento rok byli plně postaveni na roveň Chorvatů a Srbů a stali se dokonce největším republikovým národem. V roce 1991 se Muslimové podíleli na bosenském obyvatelstvu ze 43,5 %, Srbové z 31,2 %, Chorvaté ze 17,4 % a Jugoslávci z 5,6 %.1213 Uznání Muslimů za oficiální národ šlo vstříc jejich jugoslávství i bosenství. Toto uznání však Muslimy také utvrdilo v národním uvědomění, vymezení se vůči Chorvatům a Srbům a část z nich vedlo ke ztotožnění se s Bosnou jako pouze svým národním státem.1214 Bosna se přes všechny své modernizační úspěchy nestala životaschopnou státní jednotkou. Bosenská ekonomika se ve vztahu k jugoslávskému průměru průběžně propadala. V roce 1952 stálo bosenské HDP per capita na 95,5 % jugoslávského průměru, v roce 1989 už jen na 67,92 %.1215 Ve městech žila na konci osmdesátých let stále pouze čtvrtina Bosňanů.1216 Bosna a její města v podílu exogenních manželství v populaci, hlavním indikátoru úspěšnosti mezietnického stýkání, nepředčila Ibid., 198–208, 334. Andjelic, Bosnia-Herzegovina, 38–39. 1210 Úspěchem modernizace byla také částečně úspěšná snaha vymýtit mezi Bosňany negramotnost. Ibid., 29–31. 1211 Hladký, Bosenská otázka, 222. 1212 Proces uznávání na všech ústavních úrovních druhé Jugoslávie skončil v roce 1974. Bougarel, „Bosnian Muslims, 107. 1213 V roce 1991 byl v Bosně podniknut poslední cenzus obyvatelstva. Bieber, Post-war Bosnia, 15. 1214 Ramet, „Primordial Ethnicity“, 185. 1215 John Allcock, „Come Back Dayton, All Is Forgiven“, in Dayton and beyond : perspectives on the future of Bosnia and Herzegovina, eds. Christophe Solioz a Tobias K. Vogel (Baden-Baden: Nomos, 2004), 29. 1216 Bose, Bosnia after Dayton, 14. 1208 1209 308 ostatní multietnické části druhé Jugoslávie.1217 Venkov z modernizace republiky nezískal nic. Zůstal ekonomicky deprivovaný. Byl potenciálním zdrojem národních nepokojů a navíc se stal hlavní zásobárnou emigrace z Bosny, která se v sedmdesátých a osmdesátých letech pravidelně zvyšovala.1218 V roce 1991 pracovalo v západní Evropě okolo 5 % Bosňanů.1219 Bosenská státnost proto zůstala i na konci osmdesátých let závislá na ekonomickém, sociálním i státoprávním zázemí druhé Jugoslávie. Obhajoba národního zájmu přetrvala v bosenské společnosti jako legitimní forma politické soutěže, třebaže ji bosenští komunisté v osmdesátých letech potírali a nepřetržitě zdůrazňovali důležitost mezietnické harmonie v republice. Komunistický režim byl v Bosně značně represivní a ideologicky nejkonzervativnější z celé druhé Jugoslávie.1220 Soudní procesy vedené s osobami podezřelými z šíření národní propagandy byly však kontraproduktivní, jelikož těmto osobám získávaly popularitu. Alija Izetbegović, autor Islámské deklarace, byl například do konání svého soudního procesu mezi Muslimy prakticky neznámý. Jakmile ho soud v roce 1983 odsoudil za šíření muslimského nacionalismu, stal se muslimským národním hrdinou.1221 Dokud si ale bosenští komunisté drželi mezi Bosňany prestiž, bosenská společnost podporovala jimi nastolený státoprávní status quo. Na konci osmdesátých let však bosenští komunisté tuto prestiž ztratili. Na Bosnu plně dolehly ekonomické a sociální problémy druhé Jugoslávie. Zásadně však prestiž bosenských komunistů utrpěla v důsledku jejich vlastních skandálů. Jednalo se především o Agrokomerc a Neum. Argrokomerc byl potravinářský velkopodnik, jehož komunistické vedení zpronevěřilo až 315 miliard jugoslávských dinárů. Když zpronevěra vyšla najevo, podlomila se stabilita bosenské ekonomiky. Neum bylo bosenské přímořské letovisko, ve kterém si ekonomická a politická elita Bosny za republikové finance vystavěla letní vily.1222 Bosenští komunisté přispěli k tomu, aby se elity obhajující Distribuce mezietnických manželství v Bosně nebyla ani regionálně, ani etnicky rovnoměrná (venkov a Muslimové zaostávali). V jiných republikách docházelo v srbském a chorvatském případě k širší exogamii. Podíl takových manželství mezi léty 1962–1989 v bosenské populaci fluktuovala mezi 11,4–11,9 %, takže neměl rostoucí tendenci. Nikolai Botev, „Where East Meets West: Ethnic Intermarriage in the Former Yugoslavia, 1962 to 1989“, American Sociological Review 59, č. 3 (1994): 461–80. 1218 Přestože jen 27 ze 109 bosenských obcí obývaly národní většiny přesahující 75 %, bytová struktura obcí je většinou dělila na menší sousedství, která byla národně homogenní. John Allcock, „Rural-urban differences and the break-up of Yugoslavia“, Balkanologie 6, č. 1–2 (2002), http://balkanologie.revues. org/index447.html (staženo 31. 5. 2010); Allcock, „Come Back Dayton“, 27. 1219 Ibid. 1220 Andjelic, Bosnia-Herzegovina, 30–31. 1221 Hladký, Bosenská otázka, 229–34. 1222 Propojení ekonomických a politických kruhů nebylo v celé Jugoslávii nic nezvyklého. Veze (vztahy) hrály důležitou roli ve veřejném životě Jihoslovanů. Andjelic, Bosnia-Herzegovina, 51–56, 69–75; Allcock, „Come Back Dayton“, 29. 1217 309 v Bosně čistě národní zájmy legitimizovaly nejen na základě selhání paradigmatu společenské revoluce, ale i poukazem na komunistické skandály. Demokratické volby z přelomu listopadu a prosince 1990, jejichž uspořádání si vynutil tlak bosenské veřejnosti, vedly v Bosně k obnově komunitárního systému. Už před volbami se na vzájemné volební podpoře dohodly tři nacionální strany, které ve volbách následně získaly 71,1 % hlasů.1223 Těmito stranami byly Chorvatské demokratické společenství Bosny a Hercegoviny (Hrvatska demokratska zajednica, dále jen jako HDZ) s nespočtem střídajících se lídrů, Strana demokratické akce (Stranka demokratske akcije, dále jen jako SDA) Aliji Izetbegoviće a nakonec Srbská demokratická strana Bosny a Hercegoviny (Srpska demokratska stranka, dále jen jako SDS) Radovana Karadžiće.1224 Kromě zájmu o politickou moc však strany žádný společný program nesdílely. Orientovaly se pouze na vlastní národní bosenství, se kterými zvítězily ve volbách a která hodlaly prosadit. V období rozpadu druhé Jugoslávie se tak Bosna opět ocitla ve sporu tří národních bosenství. Odkaz občanské války 1991–1995 Rozpadový scénář: znehodnocení národních jugoslávství a bosenství Rozpad druhé Jugoslávie nadobro znehodnotil národní jugoslávství jako formu soužití Jihoslovanů ve společném státě. Komunisty v jednotlivých republikách nahradily elity, které se rozhodly oprostit národní identity svých národů od jejich dvojznačnosti. Tyto elity odmítly jugoslávství jako takové, zanevřely na společný stát a na jeho troskách se rozhodly založit vlastní národní státy. Následkem znehodnocení národních jugoslávství se však v Bosně zhroutil také princip národních bosenství. Rozpad druhé Jugoslávie vedl k rozpadu Bosny. Slovinci ve své republice uspořádali demokratické volby už v dubnu 1990. Zvítězila v nich koalice separatistických stran. Jimi dominovaný republikový parlament v prosinci stejného roku připravil referendum o nezávislosti Slovinska, již při 93,2 % účasti podpořilo 88,5 % zúčastněných.1225 Chorvaté ve své republice postupovali s mírným zpožděním stejně. HDZ vedená Franjo Tudjmanem na konci dubna 1990 obdržela 41 % hlasů, což jí umožnilo získat nadpoloviční většinu mandátů v republikovém parlamentu.1226 Obě republiky poté v červenci 1991 vyhlásily svoji nezávislost. Bougarel, „Bosnia and Herzegovina“, 98–99. BaH v názvu SDS a HDZ zdůrazňovalo jejich příslušnost k Bosně. SDS vznikla i v srbských oblastech Chorvatska a HDZ byla v Chorvatsku vedoucí politickou silou. Obě strany spolupracovaly s Bělehradem, respektive se Záhřebem. Od přípony BaH později upustily. Hladký, Bosenská otázka, 248. 1225 Pirjevec, Jugoslávie 1918–1992, 474. 1226 Šesták et al., Dějiny jihoslovanských zemí, 571–72. 1223 1224 310 Proces rozpadu druhé Jugoslávie nastartovala již v roce 1987 kampaň srbských komunistů v čele se Slobodanem Miloševićem. Milošević předpokládal, že za úpadkem druhé Jugoslávie stála její decentralizace, jež byla navíc vůči Srbům nespravedlivá.1227 Bělehrad tak začal vyzývat k opětovné centralizaci.1228 Chorvaté a Slovinci ale na srbské výzvy odpověděli snahou vystoupit ze společného státu. Srbové nato vyměnili centralizaci za snahu sjednotit do „zbytkové“ Jugoslávie všechny Srby, kteří by se ocitli odchodem republik z federace mimo její rámec.1229 Odchod Chorvatska z federace otevřel bosenskou otázku. Bosňácké a chorvatské elity Bosnu ve zbytkové Jugoslávii zanechat nehodlaly. Srbové zase vystoupení Bosny z Jugoslávie odmítli. Karadžić varoval, že vystoupení Bosny z Jugoslávie by vyvolalo vystoupení území se srbskou většinou z Bosny. Bosňáci vedení Izetbegovićem, který po volbách získal křeslo republikového premiéra, a Chorvaté se přesto snažili co nejrychleji napodobit Chorvatsko a Slovinsko. Izetbegović navíc odmítal jakékoli návrhy, které by uvnitř Bosny vedly k zavedení srbské samosprávy, a trval na centrálně řízené Bosně.1230 V říjnu sarajevský parlament v nepřítomnosti srbských poslanců schválil dokumenty o posílení republikové suverenity. Srbští poslanci na protest odešli do blízkého Pale a založili zde čistě srbský parlament.1231 Když mezinárodní společenství před uznáním bosenské nezávislosti požádalo o referendum, srbská reakce byla jasná. Referendum z přelomu února a března 1992, v němž se 63,4 % osob oprávněných k hlasování vyslovilo pro nezávislost Bosny, naprostá většina Srbů bojkotovala.1232 Koncem března parlament v Pale vyhlásil ústavu Republiky srbské (Republika srpska, dále jen jako RS). Území nárokovaná RS začala obsazovat federální armáda, jejíž velící struktury byly většinově srbské a jež se ztotožnila s plánem sjednocení Srbů do zbytkové Jugoslávie. Mezinárodní společenství v reakci na srbský postup uznalo 7. dubna 1992 bosenskou nezávislost.1233 Bosňáci v důsledku rozpadu druhé Jugoslávie opustili svá jugoslávství a bosenství. Hodlali vystoupit ze zbytkové Jugoslávie, avšak Bosnu chtěli udržet celistvou nehledě na požadavky ostatních bosenských národů. Bosenští Srbové svá jugoslávství a bosenství také opustili. Zbytkovou Jugoslávii pojali jako svůj národní stát, Budding, „Nation/People/Republic“, 91–93. Jović, „Yugoslavism“, 180–81; Irvin, „The Croatian Spring and the Dissolution of Yugoslavia“, 155–173. 1229 Zbytkovou Jugoslávii tvořily Srbsko a Černá hora. Šesták et al., Dějiny jihoslovanských zemí, 573–81, 686. 1230 Izetbegović tvrdil, že centralizované řízení Bosny vyváží její občanský duch. Ale právě jeho osoba, známá autorstvím Islámské deklarace či vedením SDA plné islámských radikálů a zastupující nejpočetnější národ tyto úvahy rovnou znehodnotila. Lenard J. Cohen, „Prelates and politicians in Bosnia: The role of religion in nationalist mobilisation“, Nationalities Papers 25, č. 3 (1997): 486–88. 1231 Hladký, Bosenská otázka, 260–61. 1232 Chorvatský souhlas s nezávislostí musí být chápán jako přání dostat zemi nejprve z Jugoslávie a pak ji rozdělit mezi tři bosenské národy. Burg a Shoup, The war, 107; Hladký, Bosenská otázka, 267. 1233 Hladký, Bosenská otázka, 268–70. 1227 1228 311 jehož nedílnou součástí chtěli zůstat nehledě na požadavky ostatních bosenských národů. Bosenští Chorvaté svá jugoslávství a bosenství také opustili. Podpořili nezávislost Bosny, jen aby později usilovali o spojení svých nárokovaných území s Chorvatskem. Podíl mezinárodního společenství na rozpadu druhé Jugoslávie: ztráta legitimity Rozpad druhé Jugoslávie způsobily domácí faktory. Aktivity mezinárodního společenství, jež v Evropě po konci studené války ztělesnil „zvítězivší“ Západ, však její dezintegraci výrazně napomohly. Mezinárodní společenství svou činností v případě druhé Jugoslávie de facto podpořilo rozpad společného státu ve prospěch národních států. Tímto se připravilo, pokud kdy nějakou mělo, o legitimitu prosazovat v jihoslovanském prostoru alternativní projekty společné státnosti. Západ se do roku 1991 na stabilizaci druhé Jugoslávie podílel pouze finančně. Jakmile však začalo docházet k její širší dezintegraci, některé evropské státy se ji pro své favority rozhodly urychlit. Německá diplomacie zde sehrála nezastupitelnou roli. Podlehla totiž tlaku domácí politické a kulturní veřejnosti, která si osvojila chorvatské a slovinské argumenty a žádala okamžité mezinárodní uznání nezávislosti Chorvatska a Slovinska.1234 Berlín proto od červencového vyhlášení nezávislosti obou republik tvrdě prosazoval jejich mezinárodní uznání. Němci dokonce ignorovali i dohodu s Brity a Francouzi, že by uznání nezávislosti Chorvatska a Slovinska politické dění ve druhé Jugoslávii naprosto destabilizovalo. Německá diplomacie 11. prosince 1991 unilaterálně uznala nezávislost Chorvatska i Slovinska. V době vznikající společné zahraniční a bezpečnostní politiky pak ostatním členským zemím EU nezbývalo než se přidat, jinak by svůj záměr společné zahraniční politiky znehodnotily hned v počátku. Země EU uznaly obě republiky 15. ledna 1992, čímž definitivně ukončily existenci druhé Jugoslávie.1235 Německá akce se neděla ve vakuu. Od červencového vyhlášení nezávislosti kontrolovala Srby obydlené oblasti Chorvatska federální armáda. Už v září a říjnu 1991 se také země EU rozhodly postupně rozvázat ekonomické i politické vztahy s federální vládou druhé Jugoslávie, která již nad zemí nedržela faktickou moc.1236 Němce ovlivňovala historická animozita jejich politické a intelektuální scény namířená vůči Srbům. Přesto německá diplomacie získala širší podporu i u jiných evropských států jako Belgie a Dánko, jenž podporovaly národní sebeurčení Chorvatů a Slovinců jako takové. Woodward, „International Aspects“, 216–18; Aleksa Djilas, „Germany’s Policy Toward the Disintegration of Yugoslavia”, in Can Europe work?: Germany and the reconstruction of postcommunist societies, eds. Stephen E. Hanson a Willfried Spohn (Seattle: University of Washington Press, 1995), 151–58; Beverly Crawford, „Explaining Defection from International Cooperation: Germany’s Unilateral Recognition of Croatia”, World Politics 48, č. 4 (1996): 496. 1235 Evropská unie vznikla v listopadu 1993, když nahradila institucionální uspořádání Evropských společenství (European Communities). Pro zjednodušení textu bude tato práce pojímat Evropská společenství jako EU. Srov. Djilas, „Germany’s”, 161. 1236 Tejchman, „Mezinárodní společenství“, 320. 1234 312 Protože Srbové k realizaci svého národního státu museli operovat za hranicemi své republiky, čímž ohrožovali územní integritu sousedních republik, mezinárodní společenství pochopilo rozpad druhé Jugoslávie podél republikových hranic jako jedinou ospravedlnitelnou formu jeho provedení.1237 Evropská unie proto zřídila Badinterovu komisi, která měla rozpad druhé Jugoslávie ošetřit na základě mezinárodního práva. Komise stanovila, že druhá Jugoslávie byla v procesu rozpadu. Následně usoudila, že ačkoli vnitřní hranice státu nešlo obecně posuzovat jako mezinárodní, v jugoslávském případě to dle principu uti possidetis juris možné bylo. Republiky proto z federace mohly vystoupit na základě principu svého práva na sebeurčení.1238 Avšak uti possidetis juris se přísně vázal k dekolonizaci, mohl být aplikován jen se souhlasem všech stran hraničního konfliktu a použit pro arbitrážní korekci dosud nevyznačených hranic. Rozpad Jugoslávie nebyl případem dekolonizace. Srbská strana konfliktu nebyla konzultována. Republikové hranice byly již vyznačené. Vlastní secesi na základě práva na sebeurčení žádali současně také Albánci z Kosova nebo Srbové z Bosny a Chorvatska. Jejich případy komise odmítla projednat. Právo na sebeurčení tímto přiřkla jen národům, které v secesionistických republikách tvořily většinu.1239 Badinterova komise nedoporučila uznání nezávislosti Chorvatska a Bosny. Chorvatsko nesplňovalo kritéria komise ohledně menšinových práv, bosenská vláda byla požádána o referendum. Po prosincovém zásahu Berlína však k chorvatské nezávislosti stačil slib zlepšení menšinových práv Srbů.1240 Bosna následně získala nezávislost díky referendu ignorovanému jedním z konstitučních národů. Organizace spojených národů (United Nations, dále jen jako OSN) s krátkým zpožděním přijala vystoupivší republiky za své členy.1241 Mezinárodní společenství všemi svými kroky legitimizovalo v jihoslovanském prostoru elity prosazující výhradně národní státy.1242 1237 Stevan K. Pavlowitch, „Who Is „Balkanizing“ Whom? The Misunderstandings between the Debris of Yugoslavia and an Unprepared West“, Daedalus 123, č. 2 (1994): 208–11. 1238 Peter Radan, „The Badinter arbitration commission and the partition of Yugoslavia“, Nationalities Papers 25, č. 3 (1997): 544–45. 1239 Komise jednala s republikami, jako kdyby představovaly jeden státní národ. Radan, „The Badinter“, 539, 550–51. 1240 Crawford, „Explaining Defection“, 501. 1241 Zvláště nespravedlivý se rozpad mohl zdát Srbům. Rezoluce 713 (25. 9. 1991) akceptovala žádost federální vlády uvalit na Jugoslávii zbraňové embargo, ale neodsoudila chorvatskou a slovinskou secesi. Rezoluce 757 (30. 5. 1992) odsoudila secese Chorvatů a Srbů z Bosny a podpořila Izetbegićovu vládu. Identické případy členů OSN s právem na celistvé území tak byly řešeny neidenticky. Miroslav Baros, „The UN’s response to the Yugoslav crisis: Turning the UN charter on its head“, International Peacekeeping 8, č. 1 (2001): 53–54. 1242 Hayden, „Constitutional Nationalism“, 654–73. 313 Mezinárodní společenství v paralýze: ztráta reputace Vyhlášení nezávislosti Bosny vyvolalo v zemi třiačtyřicetiměsíční občanskou válku. Činnost mezinárodního společenství v průběhu války ho v očích Bosňanů jako obyvatel Bosny i jako příslušníků tří bosenských národů připravila o reputaci věrohodného arbitra poválečného dění. Taková reputace byla potřebná k tomu, aby Bosňané jako celek akceptovali mezinárodně prosazované státoprávní uspořádání Bosny. Zvláštní roli v bosenské otázce sehrály Spojené státy. Výrazně podpořily Izetbegovićovu snahu o nezávislost Bosny. Ignorovaly přitom srbské hrozby, že bosenský separatismus ze zbytkové Jugoslávie by se rovnal srbskému separatismu z Bosny. Jakmile se však Bosna stala nezávislou a Srbové splnili své hrozby, americká diplomacie se kromě stínové diplomacie od řešení bosenských problémů distancovala. Američané navíc svou stínovou diplomacii používali pouze k tomu, aby potopili všechny mírové plány navržené EU a OSN – v časové souslednosti Cutilheirův plán, Vance-Owenův plán, Owen‑Stoltenbergův plán, či naposledy Evropský akční plán. Washington pokaždé mírové plány nepřímo kritizoval a Bosňákům tajně doporučil jejich odmítnutí.1243 Všechny plány totiž stály na premise sice formálně celistvé, ale vnitřně rozdělené Bosny. Toto rozdělení pak mělo sledovat hranice mezi jednotlivými bosenskými národy. Washington vnímal tuto premisu za nepřístojný ústupek Srbům, kteří s neobvyklou brutalitou etnicky čistili jakékoli území, kterého se zmocnili.1244 Hlavní důvod, proč Američané všechny mírové plány odmítali, byl přesto fakt, že by kvůli jejich řádné implementaci museli do Bosny poslat vlastní vojenské síly.1245 Muslimové živení perspektivou brzké americké pomoci mezitím odmítali přijmout vojenskou prohru se Srby, jež by posvětila jejich fyzické vytlačení z části území, která považovali za součást svého národního státu. Srbové v Pale zase popírali možnost podepsat jakýkoli mírový plán, jenž by je připravil o sebemenší část jimi dobytého území. Chorvaté oscilovali mezi spojenectvím s oběma tábory podle preferencí Záhřebu a toho, která ze zbylých válečných stran byla ochotna akceptovat realitu Herceg-Bosny, chorvatského válečného státu na území Bosny.1246 Evropská diplomacie se zase propadala do bezradnosti a nebyla s to rázně zasáhnout do válečného dění a donutit válečné strany k dohodě. Bylo přitom jasné, že mír mohl zajistit mezinárodní a Spojenými státy podpořený vojenský zásah proti Srbům Burg a Shoup, The war, 110–15, 124–27, 231–36, 280–83. Čistek se dopouštěly všechny tři národy. Nejvíce tak ale činili Srbové na Bosňácích. Robert M. Hayden, „Imagined Communities and Real Victims: Self-Determination and Ethnic Cleansing inYugoslavia“, American Ethnologist 23, č. 4 (1996): 794. 1245 Thomas Mowle, „NATO, the Balkan Crises, and European Security and Defence Policy“, in Bosnian security after Dayton: new perspectives, ed. Michael A. Innes (London: Routledge, 2006): 9–11. 1246 Chorvaté mimo Herceg-Bosnu, například ze Sarajeva, podporovali centralizovanou Bosnu. Burg a Shoup, The war, 195–98, 210–11. 1243 1244 314 a politický nátlak na Bosňáky. Dokud ale válka ohrožovala životy místních civilistů, a ne celoevropskou bezpečnost, země EU a Spojené státy obě možnosti popíraly.1247 Neochota intervenovat do Bosny v zájmu ochrany místních civilistů připravila mezinárodní společenství mezi Bosňany o reputaci ochránce lidských práv tak, jak sebe sama prezentovalo.1248 Do Bosny byla sice vyslána vojenská mise UNPROFOR (United Nations Protection Force), která však měla zajistit pouhý transport humanitární pomoci a zabránit srbským útokům na bosňácké enklávy. Jednalo se nejprve jen o Sarajevo. Od 16. dubna a 6. května 1993 šlo ještě o další bezpečné oblasti (safe areas) Srebrenice, Tuzli, Goražde, Bihaće. Důvod vzniku bezpečných oblastí byl pragmatický. Staly se shromaždištěm Bosňáků na Srby okupovaných územích, kteří by v důsledku etnického čištění zaplavili západoevropská města, nebo se stali předmětem nežádoucího novinářského zájmu.1249 Bezpečné oblasti navíc vznikly bez řádného hraničního vymezení, bez domluvy s válečnými stranami (především Srby), bez mezinárodní snahy je demilitarizovat, s garancí mise UNPROFOR upřednostňující přežití vlastních vojáků před svými chráněnci. Bosenská armáda, jež byla kontrolována Bosňáky, tak bezpečné oblasti pojala jako verbovací prostor. Bosensko-srbská armáda hledala naopak záminky, jak tyto etnické ostrovy v již etnicky vyčištěném prostoru co nejrychleji zlikvidovat.1250 Teprve když hrozil vážný rozkol v NATO a byla otřesena americká geopolitická pozice v Evropě, Spojené státy aktivně vstoupily do mírových jednáních. Washington vyburcoval především minometný útok na sarajevském náměstí Markale z února 1994.1251 Neschopnost mezinárodního společenství zabránit srbským útokům proti bezpečným oblastem ohrožovala stabilitu evropské bezpečnosti, zhoršovala vztahy uvnitř NATO a vedla Evropany k diskuzím o stažení svých jednotek UNPROFOR z Bosny.1252 Dosud s evropským trendem konvenující Moskva navíc odmítla desetidenní ultimátum NATO reagující na minometný útok. V něm Srbové dostali na výběr buď stáhnout své jednotky dvacet kilometrů od centra Sarajeva, nebo čelit leteckému náletu. Rusové s Karadžićem vyjednali dohodu, podle níž opuštěný prostor po srbských jednotkách zajistily ruské jednotky tak, aby se Economides, „Balkan security“, 117. V průběhu konfliktu se Rada bezpečnosti zmohla jen na rezoluce založené na kritice porušování lidských práv a umístění těchto práv do centra mezinárodní bezpečnosti. Lidská práva a jejich bezpečnostní rozměr se nakonec staly mantrou, na níž byla pro příště mezinárodní přítomnost v Bosně ospravedlňována. John Williams, „The ethical basis of humanitarian intervention, the security council and Yugoslavia“, International Peacekeeping 6, č. 2 (1999): 1–23. 1249 Woodward, „International Aspects“, 235; Gearóid Ó Tuathail, „An Anti-geopolitical Eye: Maggie O’Kane in Bosnia, 1992–1993“, Gender, Place and Culture 3, č. 2 (1996): 171–85. 1250 Charles Ingrao et all., „Safe Areas“, in Confronting the Yugoslav controversies: a scholar’s initiative, eds. Charles Ingrao a Thomas Emmert (Indiana, Ind.: Purdue University Press, 2009), 204–5, 215–16. 1251 Útok byl sice přisouzen Srbům, zřejmě ho ale provedli Bosňáci. Burg a Shoup, The war, 286–87. 1252 Mowle, „NATO, the Balkan“, 10–11. 1247 1248 315 ho nezmocnila bosenská armáda.1253 Washington proto už v březnu 1994 donutil Bosňáky a Chorvaty k vytvoření společné Federace Bosny a Hercegoviny (Federacija Bosne i Hercegovine, dále jen jako FBH). Založil také Kontaktní skupinu,1254 jež nahradila vyjednávací mechanismy EU a OSN. Kontaktní skupina navrhla mírový plán akceptující premisu formálně celistvé, ale vnitřně rozdělené Bosny v poměru 51 % území pro RS a 49 % pro FBH.1255 Pale držící 70 % území plán Kontaktní skupiny odmítlo, přestože na jeho přijetí bosenskými Srby tlačil i Bělehrad. Milošević na rozdíl od Tudjmana kontroloval své bosenské soukmenovce nepřímo a ke konci války neúspěšně.1256 Mírový plán proto mohl být v Bosně prosazen jedině formou omezené války.1257 K přímé akci se NATO odhodlalo až na přelomu léta a podzimu 1995. Srbové, kteří reagovali na ofenzivu bosenské armády proti svým pozicím, v tuto dobu totiž překročili mez, do níž bylo mezinárodní společenství ochotné jejich válečné činnosti jen přihlížet. V květnu 1995 bosenskosrbská armáda po znovuobsazení pozic okolo Sarajeva zajala 400 vojáků UNPROFOR. V červenci vyvraždila na sedm tisíc bosňáckých mužů ve Srebrenici. V srpnu byl na náměstí Markale podniknut opět minometný útok. NATO proto leteckými útoky podpořilo pozemní ofenzivy bosenské a chorvatské armády, díky jejichž úsilí šlo o konečnou fázi občanské války.1258 Pale muselo kapitulovat. Americký diplomatický tlak na své bosňácké a chorvatské spojence a poražené Srby následně otevřel cestu k mírovým jednáním v americkém Daytonu.1259 Mezinárodní společenství ztratilo v průběhu války svoji proklamovanou reputaci ve dvou rovinách. Zaprvé ztratilo reputaci ochránce osobní bezpečnosti bosenského obyvatelstva. Zadruhé ztratilo reputaci věrohodného garanta základních zájmů všech bosenských národů. V bosňáckém diskurzu nedokázalo zamezit fyzickému vytlačení Bosňáků ze Srby okupovaných oblastí Bosny a dopustilo její vnitřní rozdělení. V srbském se podílelo na rozbití Jugoslávie a pak Srbům nedovolilo národně se realizovat mimo Bosnu. V chorvatském přerušilo rozvíjející se státnost Herceg-Bosny a začlenilo ji do společného svazku s Bosňáky. 1253 Mike Bowker, „The Wars in Yugoslavia: Russia and the International Community“, Europe-Asia Studies 50, č. 7 (1998): 1252. 1254 Členy Kontaktní skupiny byly Spojené státy, Německo, Francie, Velká Británie a Rusko. Mowle, „NATO, the Balkan“, 11. 1255 Burg a Shoup, The war, 292–305, 320. 1256 Nina Caspersen, „Belgrade, Pale, Knin: Kin-state Control over rebellious puppets?“, Europe-Asia Studies 59, č. 4 (2007): 634–35. 1257 Christopher Bellamy, „Reflections on the civil war in Bosnia and foreign intervention 1992–1998“. Civil War 1, č. 2 (1998): 19. 1258 Obě strany se vyzbrojily i přes zbraňové embargo díky tajné podpoře Spojených států, muslimského světa (v případě Bosňáků) a některých evropských zemí. Operace chorvatské armády se týkaly jak území Bosny, tak hlavně srbských oblastí Chorvatska, které Chorvaté neměli od svého vyhlášení nezávislosti v červenci 1991 pod kontrolou. Burg a Shoup, The war, 307–08, 338–40. 1259 Bellamy, „Reflections on the civil war“, 13–18. 316 Mezinárodní protektorát do roku 1997 na pozadí „Capability-Expectations Gap“ Občanská válka byla ukončena podepsáním Daytonu v Paříži 14. prosince 1995. Bosenská státnost se po roce 1995 měla uskutečnit v plně nezávislém státu. Day tonská Bosna byla však výtvorem, který válečným stranám vnutila americká diplomacie. Státoprávní uspořádání Bosny nebylo uzavřeno na základě smíru tří národních bosenství. Toto státoprávní uspořádání bylo výtvorem, který hodlalo v Bosně prosazovat pouze mezinárodní společenství. Americká diplomacie vnutila Dayton elitám bosenských národů, jelikož ty samy nebyly schopny ukončit občanskou válku. Washington se přesto uchýlil ke kompromisní verzi mírového plánu, která vycházela částečně vstříc všem třem válečným stranám.1260 Dayton totiž navazoval na obsah mírových plánů navrhovaných v průběhu války.1261 Stál na premise formálně celistvé, ale vnitřně rozdělené Bosny. Rozdělil Bosnu v poměru 51 % území pro FBH a 49 % pro RS.1262 Legitimitu Daytonu přesto zpochybnil fakt, že ho nevyjednaly a nepodepsaly bosenské elity. Za bosenské Srby ho vyjednal a podepsal Milošević. Za bosenské Chorvaty tak stejně učinil Tudjman. Milošević tuto pravomoc získal od palského parlamentu na úkor Karadžiće až poté, co bosensko-srbská armáda podlehla ofenzivě bosenské a chorvatské armády. Milošević přitom Dayton podepsal jedině proto, aby zbavil zbytkovou Jugoslávii mezinárodních ekonomických sankcí.1263 Tudjman měl mezi bosenskými Chorvaty přirozenou autoritu. Dayton ale podepsal pouze proto, aby zajistil mezinárodní podporu pro územní celistvost samotného Chorvatska. Za Bosňáky vyjednával domácí Izetbegović, který však Dayton podepsal s krajní nelibostí.1264 Dayton navíc vstoupil v platnost pařížským podpisem, aniž by bylo jeho znění schváleno bosenským referendem nebo jakýmkoli bosenským voleným tělesem.1265 Válečné strany se v Daytonu zavazovaly k jeho implementaci a spolupráci s mezinárodním společenstvím. Daytonská Bosna byla však založena na uspořádání, jež se opíralo pouze o podporu mezinárodního společenství. Jedině mezinárodní zásah umožnil v Bosně přetrvání společného státu Bosňáků, Chorvatů a Srbů. K akcep- Ibid., 19. Mowle, „NATO, the Balkan“, 10. 1262 Richard Caplan, „Assessing the Dayton Accord: The structural weaknesses of the general framework agreement for peace in Bosnia and Herzegovina“, Diplomacy & Statecraft 11, č. 2 (2000): 225; a James Gow, „The ICTY, war crimes enforcement and Dayton: The ghost in the machina“, Ethnopolitics 5, č. 1 (2006): 57. 1263 Karadžić byl vyřazen z dalšího politického dění Bosny obviněním z válečných zločinů. Caspersen, „Belgrade“, 634–36. 1264 Burg a Shoup, The war, 360–87. 1265 Hayden, „„Democracy“ without a Demos?“, 224–25. 1260 1261 317 taci tohoto státu a především jeho státoprávního uspořádání však byly tři bosenské národy a jejich elity v různé míře přinuceny. Dayton a státoprávní uspořádání Bosny Premisa formálně celistvé, ale vnitřně rozdělené Bosny prodchnula celý její politický systém. Státoprávní uspořádání daytonské Bosny ji učinilo nejdecentralizovanějším státem na světě.1266 Vnitřní rozdělení Bosny přitom v zemi připravilo zázemí sporu, jenž ve 20. století ovládal každou společnou státnost realizovanou v jihoslovanském prostoru – spor o význam vnitřních hranic. Kromě bosenské ústavy (dále jen jako ústava), jež byla čtvrtou přílohou Daytonu, existovalo v zemi dalších třináct ústav. Každá ze dvou entit – FBH a RS – měla vlastní ústavu. Ústava RS zaváděla centralizované zřízení republiky. Ústava FBH decentralizovala federaci do deseti kantonů, aby vyhověla státoprávním nárokům Chorvatů. Všechny kantony měly svoji ústavu. Další ústavu získalo mezinárodně řízené Brčko. Celkově čtrnáct ústav vytvořilo z Bosny dle Floriana Biebera „volnou mnohonárodnostní federaci“.1267 Státoprávní uspořádání Bosny odpovídalo faktu, že po rozpadu druhé Jugoslávie zůstal v jihoslovanském prostoru legitimní pouze národní stát. Etnické čištění doprovázející občanskou válku navíc přeskupilo fyzicky promísené bosenské národy do etnokracií, které Dayton ohraničil entitovými, či kantonálními hranicemi.1268 Vnitřní rozdělení Bosny se odráželo také ve struktuře a chodu jejích institucí, do nichž probíhaly volby. Struktura a chod těchto státních institucí stály na čtyřech principech třetiny, rotace, konsenzu a veta. Principy třetiny a rotace se týkaly struktury exekutivních a legislativních institucí Bosny. Oba principy měly pro všechny tři národy zajistit paritní zastoupení ve vedení země. Principy konsenzu a veta se týkaly chodu exekutivních a legislativních institucí Bosny. Oba principy měly zajistit, aby každé rozhodnutí těchto institucí zohlednilo zájmy všech tří bosenských národů.1269 Všechny legislativní instituce – dvoukomorové Parlamentní shromáždění (dále jen jako parlament) i exekutivní instituce – Předsednictvo a Rada ministrů – byly obsazeny po třetinách. Dvě třetiny vždy obsadily zástupci FBH a jednu třetinu obsadily zástupci RS. Sněmovna reprezentantů parlamentu (dále jen jako Sněmovna reprezentantů) se skládala ze dvou třetin zástupců FBH a z jedné třetiny zástupců Bose, Bosnia after Dayton, 74. Bieber, Post-war Bosnia, 61. 1268 Tato práce pojme etnokraci jako politickou jednotku, již politicky ovládá díky své dominantní početní převaze jeden národ. 1269 Blíže k politickému systému Bosny. Belloni, State building, 43–73; Bieber, Post-war Bosnia, 40–62, Bose, Bosnia after Dayton, 60–89; a OHR/EUSR, „DPA: Annex 4“, http://www.ohr.int/dpa/default. asp?content_id=372 (staženo 19. 11. 2010). 1266 1267 318 RS nehledě na jejich národnost. Sněmovna národů parlamentu (dále jen jako Sněmovna národů) se skládala z třetiny Bosňáků z FBH, třetiny Chorvatů z FBH a třetiny Srbů z RS.1270 Rada ministrů mohla mít maximálně dvě třetiny svých členů z FBH. Nejvyšší státní funkce byly trojhlavého charakteru. Šlo o Předsednictvo či předsedy a místopředsedy obou komor parlamentu a Rady ministrů. Každý držitel těchto funkcí musel mít odlišnou národnost od zbylých dvou. Především v Předsednictvu museli vždy zasednout Bosňák a Chorvat z FBH a Srb z RS. Všechny tyto funkce včetně Předsednictva dodržovaly systém rotace mezi předsedou a dvěma místopředsedy.1271 Každý rozhodovací proces exekutivních a legislativních institucí Bosny musel být založen na konsenzu napříč všemi třetinami, které tyto instituce obsadily. Předsednictvo mohlo rozhodnout většinou dvou svých členů. Jeho třetí člen však mohl každé takové rozhodnutí vetovat. Obě sněmovny parlamentu mohly rozhodnout prostou většinou všech svých přítomných a hlasujících členů. Prostá většina každé národní třetiny ve Sněmovně národů však mohla rozhodnutí vetovat.1272 Politický systém daytonské Bosny byl po konci války jediným dlouhodobě udržitelným uspořádáním vztahů tří bosenských národů.1273 Otevřel totiž prostor, v němž bylo možné dosáhnout smíření bosenství všech tří místních národů. Stabilita tohoto systému však byla malá, jelikož vytvářel státoprávní napětí mezi příznivci centralizace a decentralizace. Toto napětí bylo zároveň charakteristické pro jihoslovanskou státoprávní tradici. Objevilo by se proto zřejmě, i kdyby Dayton předepsal Bosně politický systém, který nezohledňoval její národní rozdělení. Vnitřní očekávání jako mezinárodní očekávání Mezinárodní očekávání byla obsažena v Daytonu. Tato očekávání lze rozdělit na hodnotová a konkrétní. Splnění konkrétních očekávání mělo přitom vést ke splnění hodnotových očekávání. Konkrétní očekávání byla uskutečnění voleb (A1), návrat uprchlíků a vnitřně vysídlených (B1), zřízení vojenské a policejní složky mezinárodního protektorátu (C1), vznik státních institucí (D1) a ekonomická transformace (E1). Hodnotová očekávání ztělesnila Bosnu jako zemi, jež byla spravována demokratickými procedurami (A2) a žila v ní multietnická a tolerantní společnost (B2). Bosňané měli přijmout územní celistvost svého státu (C2), respektovat ho jako Sněmovna národů měla 15 členů a byla volena nepřímo parlamenty entit. Jednokomorové Národní shromáždění RS volilo 5 Srbů a Sněmovna národů dvoukomorového Parlamentu FBH volila 5 Chorvatů a 5 Bosňáků. Sněmovna reprezentantů měla 42 členů a byla volena přímo. Jejích 14 členů bylo voleno v RS a jejích 28 členů ve FBH. Bose, Bosnia after Dayton, 61–64. 1271 Princip rotace mezi tzv. vícepředsedou a místopředsedy Rady ministrů byl zákoně ukotven až v roce 1997. Ústavní soud tento zákon zrušil. Ústava mluví pouze o předsedovy a dvou místopředsedech. Princip rotace v ní není přímo vyjádřen. Bieber, Post-war Bosnia, 52. 1272 Bose, Bosnia after Dayton, 61–64. 1273 Takto silné, ale v zásadě velmi relevantní tvrzení zastává Sumantra Bose. Ibid., 243, 247. 1270 319 společný stát tří bosenských národů, avšak upozadit jejich zájmy ve prospěch společných občanských pout a správy tohoto státu (D2). Rozvoj bosenské státnosti měla zastřešit rostoucí životní úroveň Bosňanů, jež by byla založena na jejich respektu k soukromému vlastnictví a tržní ekonomice (E2).1274 Uskutečnění voleb představovalo prvotní očekávání mezinárodního společenství. Volby měly umožnit, aby byla implementace Daytonu provedena běžnými demokratickými procedurami. Politické elity zvolené ve volbách totiž měly svým podílem na implementaci Daytonu tuto implementaci v Bosně legitimizovat. Hlavním účelem voleb byla však mocenská výměna nacionálních HDZ, SDA a SDS. V mezinárodních kruzích existovalo přesvědčení, že se všechny tři strany vedením občanské války zdiskreditovaly. Proces voleb měl proto k moci přivést multietnické strany, které by upozadily zájmy bosenských národů ve prospěch zájmu všech Bosňanů.1275 Od těchto stran se očekávala plná součinnost v implementaci Daytonu. Dayton předepsal lhůtu pro konání voleb šest až devět měsíců po svém podepsání. První volby měly delegovat dvouroční mandáty. Další volby měly delegovat již standartní čtyřleté mandáty. Voliči mohli volit v místě svého poválečného bydliště, či v místě svého bydliště v roce 1991. Mohli navíc volit jak prezenčně, tak distančně (A1 + A2).1276 Návrat uprchlíků měl zvrátit výsledky etnického čištění. V průběhu občanské války bylo ze 4,3 milionu obyvatel Bosny 1,1 milionu vnitřně vysídleno a 1,2 mi liony uprchly do zahraničí.1277 Předpokladem zvratu těchto výsledků bylo rozmělnit etnokracie, do nichž byla Bosna vlivem etnického čištění přetvořena, a přeskupit je zpět do fyzického promíšení bosenských národů.1278 Část západních intelektuálních a politických kruhů v takové obnově multietnicity viděla klíč k obnově mezietnické tolerance v Bosně.1279 Navrátilci byli viděni jako potenciální voliči multietnických stran.1280 Úsilí o obnovu mezietnické tolerance bylo navíc pochopeno jako prostře- 1274 Mezinárodními očekáváními byl prodchnut celý Dayton. Hodnotová očekávání vyjadřovala především preambule bosenské ústavy (Annex 4). OHR/EUSR, „DPA: Annex 1–11“, http://www.ohr. int/dpa/default.asp?content_id=372 (staženo 19. 11. 2010). 1275 Bieber, Post-war Bosnia, 86; Caplan, „Assessing the Dayton Accord“, 225–28. 1276 Elizabeth M.Cousens a Charles K. Cater, Toward peace in Bosnia: implementing the Dayton accords (London: Lynne Rienner Publishers, 2001), 48; OHR/EUSR, „DPA: Annex 3“, http://www.ohr.int/ dpa/default.asp?content_id=371(staženo 19. 11. 2010). 1277 Daniela Heimerl, „The Return of Refugees and Internally displaced Persons: From Coercion to Sustainability?“, in Peace Without Politics?: Ten Years of International State-building in Bosnia, ed. David Chandler (London: Routledge, 2006), 73. 1278 Ibid., 73. 1279 Gale Stokes, John Lampe, Dennison Rusinow a Julie Mostov, „Instant History: „Understanding the Wars of Yugoslav Succession““, Slavic Review 55, č. 1 (Spring, 1996): 149–50; Gearóid Ó Tuathail, „Theorizing practical geopolitical reasoning: the case of the United States’ response to the war in Bosnia“, Political Geography 21 (2002): 625. 1280 Caplan, „Assessing the Dayton Accord“, 225–28. 320 dek pro ospravedlnění mezinárodní přítomnosti v Bosně.1281 Závazným údajem pro navrátilce se stalo místo jejich bydliště v roce 1991. Každý navrátilec získal právo restituovat svůj předválečný majetek (B1 + B2).1282 Zřízení vojenské a policejní složky mezinárodního protektorátu mělo proběhnout příchodem vojenské mise IFOR (Implementation Force) a policejní mise IPTF (International Police Task Force) do Bosny. Obě mise měly dohlédnout na ukončení bojů, zajistit územní celistvost Bosny a umožnit tak obnovu bosenské suverenity. Úkol misí tkvěl v poskytnutí bezpečnostního rámce pro implementaci Daytonu.1283 Jejich přítomnost v Bosně byla však ve vztahu k suverenitě země dvojznačná. Přítomnost obou misí na jedné straně garantovala územní celistvost Bosny, na druhé straně omezovala suverenitu jedné z členských zemí OSN.1284 Toto omezení přesto nebylo závažné, protože délka mandátu obou misí byla jeden rok od 20. prosince 1995, kdy mise IFOR nahradila misi UNPROFOR (C1 + C2).1285 Vznik státních institucí měl poskytnout základnu pro správu Bosny jako společného státu tří bosenských národů. Právě v těchto institucích se soustředila politická moc, která v jinak vnitřně rozdělené Bosně formalizovala její celistvost. Státní instituce byly dvojího druhu. Exekutivní a legislativní instituce, do nichž probíhaly přímé volby, svými čtyřmi principy třetiny, rotace, konsenzu a veta odrážely především vnitřní rozdělení Bosny. Vedle nich ale existovaly instituce, které nebyly voleny v přímých volbách a podporovaly plnohodnotnou celistvost země. Jednalo se o Centrální banku a Ústavní soud. Rozhodovací orgány těchto institucí byly sice vytvořeny na principu třetiny, měly však nerotujícího předsedu a rozhodovaly prostou většinou bez možnosti veta.1286 Díky státním institucím se měl Dayton implementovat řádnými demokratickými procedurami. Institucionální složku bosenské státnosti následně doplňovala symbolická složka v podobně nových státních symbolů. Bosenská státnost měla získat takovou institucionální a symbolickou složku, která by Bosnu učinila plnohodnotným státem akceptovaným všemi Bosňany jako občany tohoto státu (D1 + D2).1287 1281 Vanessa Pupavac, „International Therapeutic Peace and Justice in Bosnia“, Social Legal Studies 13, č. 3 (2003): 393–401. 1282 OHR/EUSR, „DPA: Annex 7“, http://www.ohr.int/dpa/default.asp?content_id=375 (staženo 19. 11. 2010). 1283 Dominique Wisler, „The International Civilian Police Mission in Bosnia and Herzegovina: From Democratization to Nation-Building“, Police Practice and Research 8, č. 3 (2007): 254–56. 1284 Charles-Philippe David, „Alice in Wonderland meets Frankenstein: Constructivism, realism and peacebuilding in Bosnia“, Contemporary Security Policy 22, č. 1 (2001): 12–13. 1285 Cousens a Cater, Toward peace in Bosnia, 47–48; „Resolution 1035“, 21. 12. 1995, http://www. un.org/Docs/scres/1995/scres95.htm; OHR/EUSR, „DPA: Annex 1A“, http://www.ohr.int/dpa/ default.asp?content_id=368 (staženo 19. 11. 2010). 1286 Nina Caspersen, „Good Fences Make Good Neighbours? A Comparison of Conflict-Regulation Strategies in Postwar Bosnia“, Journal of Peace Research 41, č. 5 (září 2004): 569–74. 1287 Pål Kolstø, „National symbols as signs of unity and division“, Ethnic and Racial Studies 29, č. 4 (2006): 676–71. 321 Ekonomická transformace měla Bosňanům umožnit uskutečnění své státnosti na stabilním ekonomickém základně. Mezinárodní společenství hodlalo v Bosně provést zároveň stabilizaci, liberalizaci a privatizaci ekonomiky. Stabilizace tkvěla v poválečné rekonstrukci bosenské infrastruktury a vytvoření jednotného bosenského trhu. Liberalizace měla do bosenské ekonomiky zavést tržní mechanismy a otevřít ji světovému trhu, popřípadě zahraničním investicím. Privatizace státního majetku zakládala v Bosně ekonomické vztahy na principu soukromého vlastnictví. Jejím dalším účelem bylo vymanit bosenskou ekonomiku z rukou politických elit a učinit ji nezávislou na manipulaci podle národnostního měřítka. Účelem ekonomické transformace bylo zvýšit životní úroveň Bosňanů, a tak je podnítit k podpoře nové bosenské státnosti (E1 + E2).1288 Veškerá mezinárodní očekávání protínalo základní očekávání, jež mezinárodní společenství zaujalo vůči výsledkům poválečné rekonstrukce Bosny. Toto očekávání bylo vytvořit z Bosny co nejdříve demokratický a stabilní stát, který by mezinárodnímu společenství umožnil ze země odejít už po jednom roce od konce občanské války.1289 Aktérství a působnost Vysokého představitele Vysoký představitel byl institucí, která měla řídit řádnou implementaci Daytonu. Samotný Dayton pak instituci Vysokého představitele a její mandát právně ukotvil ve své desáté příloze.1290 Činnost Vysokého představitele byla pro úspěch poválečné rekonstrukce Bosny zásadní. Aktérství a působnost HR z něj totiž učinily řídící jednotku mezinárodního protektorátu, ve kterém se tato rekonstrukce měla uskutečnit. Aktérství Vysokého představitele se odvíjelo ve dvou rovinách. První představovala míru nezávislosti HR na jeho mezinárodních protějšcích činných v Bosně. Druhou představovala míra nezávislosti HR na jeho bosenských protějšcích, tedy bosenských elitách. Nezávislost HR na jeho mezinárodních protějšcích byla vysoká. Mezinárodní společenství v daytonské Bosně změnilo svoji strukturu. Státní aktéry nahradily různé mezinárodní organizace.1291 Právě Vysoký představitel měl organizovat jejich činnost. Jedinou jemu nadřazenou institucí se stala Rada pro 1288 Timothy Donais, The political economy of peacebuilding in post-Dayton Bosnia (New York, NY: Frank Cass, 2005): 16–46, 58. 1289 Tabulku lhůt pro mezinárodní odchod z Bosny nabízí Cousens a Carter. Cousens a Cater, Toward peace in Bosnia, 47–48. 1290 OHR/EUSR, „DPA: Annex 10“, http://www.ohr.int/dpa/default.asp?content_id=366 (staženo 19. 11. 2010). 1291 Těmi byly Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (Organisation for Security and Cooperation in Europe, dále jen jako OBSE) dohlížející na konání voleb, Světová banka (World Bank) a Mezinárodní měnový fond (International Monetary Fund) dohlížející na ekonomickou transformaci a Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (United Nations High Commissioner for Refugees) 322 implementaci míru (Peace Implementation Council, dále jen jako PIC).1292 Úkolem PIC bylo jmenovat Vysokého představitele do funkce a dohlížet na jeho činnost. Její dohled byl však velmi omezený. Vysoký představitel měl k PIC jedinou povinnost. Musel ji informovat o své činnosti. PIC ale postrádala procedury, kterými by určila, jaká činnost Vysokého představitele již překročila jeho mandát. Chyběly jí dokonce mechanismy k sankcionování či odvolání Vysokého představitele.1293 Nezávislost HR na jeho bosenských protějšcích byla absolutní. Personál Úřadu Vysokého představitele (Office of the High Representative) získal diplomatickou imunitu.1294 Personálu se dále nesměly dotknout policejní a hraniční kontroly a byl placen západními měnami.1295 Vysoký představitel byl tak nezávislý na jakémkoli ekonomickém i politickém dění Bosny. Dopady činnosti Vysokého představitele zato v obou rovinách závisely na ochotě jeho protějšků akceptovat způsob, jakým hodlal implementaci Daytonu provést. Působnost Vysokého představitele se odvíjela také ve dvou rovinách. První rovina se týkala jeho mezinárodních protějšků, jejichž činnost měl v Bosně organizovat. Druhá rovina se týkala jeho bosenských protějšků. Činnost HR mohla ovlivnit psychologickou a rozhodovací činnost jeho bosenských a mezinárodních protějšků jen málo. Dayton totiž Vysokému představiteli udělil pouze podpůrnou roli. Vysoký představitel mohl organizovat aktivity svých mezinárodních protějšků v Bosně. Zároveň však musel respektovat jejich autonomii. Hlavním úkolem Vysokého představitele bylo pořádat a předsedat pravidelným jednáním mezi jeho bosenskými a mezinárodními protějšky. Tato jednání představovala legitimační prostředky, v nichž měly bosenské elity přijímat mezinárodní instrukce ohledně dohlížející na návraty uprchlíků. ESI, „Reshaping international priorities in Bosnia and Herzegovina Part Two International Power in Bosnia“, 1. 3. 2000, http://www.esiweb.org/pdf/esi_document_id_8. pdf (staženo 1. 11. 2010), 23. 1292 PIC měla 55 členů a scházela se půlročně. Jejími členy byli Vysoký představitel, mezinárodní organizace činné v Bosně, země EU, Spojené státy, Turecko a jiné evropské, popřípadě islámské země. PIC také obsahovala Řídící radu (PIC Steering Board), jež zahrnula nejsilnější členy PIC, zasedala častěji než PIC a měla pravomoc v plné míře PIC zastupovat. PIC vznikla k zajištění evropského podílu na správě daytonské Bosny. Měla také mezinárodně ospravedlnit protektorát v Bosně, který nebyl zřízen, ani spravován OSN. PIC vznikla rozhodnutím Rady bezpečnosti a Dayton se o ní vůbec nezmiňuje. Chandler, „State-building“, 22–23; Oliver P. Richmond a Jason Franks, „Between partition and pluralism: the Bosnian jigsaw and an ‘ambivalent peace’“, Southeast European and Black Sea Studies 9, č. 1 (2009): 22–23. 1293 Rebecca Everly, „Assessing the Accountability of the High Representative“, in ed. Haynes Francesca Dina, Deconstructing the reconstruction: human rights and rule of law in postwar Bosnia and Hercegovina (Aldershot: Ashgate, 2008): 79–85, 92–110. 1294 Tato práce přistoupí k činnosti Úřadu Vysokého představitele jako k činnosti Vysokého představitele jako jedné instituce. 1295 Kimberley Coles, „Ambivalent Builders: Europeanization, the Production of Differences and Internationals in Bosnia-Herzegovina“, The new Bosnian mosaic: identities, memories, and moral claims in a post-war society, eds. Xavier Bougarel, Elissa Helms a Ger Duijzings (Aldershot: Ashgate, 2007): 266–69; Richard Caplan, „Who guards the guardians? international accountability in Bosnia“, International Peacekeeping 12, č. 3 (2005): 469. 323 implementace Daytonu.1296 Vysoký představitel byl sice v Daytonu ustaven jako poslední instance pro výklad mírového plánu. Toto jinak vágní ustanovení však bylo pouhou mezinárodní pojistkou, která neměnila fakt, že měl v poválečné rekonstrukci Bosny vykonávat pouze podpůrnou roli.1297 Aktérství a působnost, které Vysoký představitel prvotně získal, odpovídaly jeho zamýšlené roli v poválečné rekonstrukci Bosny. Vysoký představitel byl sice ustaven jako řídící jednotka mezinárodního protektorátu. Jeho role však byla podpůrná. Činnost Vysokého představitele měla pouze zprostředkovat proces, v němž by se bosenské elity ztotožnily s mezinárodně prováděnou implementací Daytonu a umožnily tak její rychlý průběh. Jak aktérství, tak působnost Vysokého představitele však mohly být propříště posíleny zvýšením jeho kapacit. Kapacity Vysokého představitele Kapacity Vysokého představitele byly neoddělitelně spjaty s kapacitami, jimiž disponoval mezinárodní protektorát jako celek. Zdroje, soudržnost a nástroje činnosti, které HR držel, přiměřeně odpovídaly mezinárodnímu očekávání, že bosenské elity nejprve přijmou svoji odpovědnost implementovat Dayton a mezinárodní protektorát poté postupně ustoupí nabývající bosenské suverenitě už po jednom roce od skončení občanské války. Mezinárodní protektorát obdržel dostatečné množství hmotných kapacit. Mise IFOR byla v Bosně rozmístěna v počtu 60 tisíc vojáků. Mise IPTF přivedla do země dva tisíce policistů.1298 Mezinárodní ekonomická pomoc putovala do Bosny ve výši, která per capita překonala všechny uskutečněné poválečné rekonstrukce od roku 1945.1299 Mezinárodní protektorát však postrádal nehmotné kapacity. Odkaz občanské války připravil mezi Bosňany mezinárodní společenství o reputaci garanta jejich zájmů a legitimitu prosazovat v Bosně mezinárodní vizi státoprávního uspořádání země. Vysoký představitel tak disponoval jen omezenými možnostmi jak oslovit Bosňany, aby podpořili implementaci Daytonu tak, jak ji mezinárodní společenství vyžadovalo. Chandler, Bosnia: faking democracy, 50–64. Vágnost tohoto ustanovení byla jedním z neformálních kompromisů mezi americkou a evropskou diplomacií. Evropa totiž očekávala, že aktérství i působnost HR boudou co nejsilnější, zatímco Spojené státy předpokládaly pravý opak. OHR/EUSR, „DPA: Annex 10“; Chandler, „State-building“, 23–24. 1298 Cousens a Cater, Toward peace in Bosnia, 53–66. 1299 Jde o rekonstrukce od poválečného Německa až do dnešního Afghánistánu. V dalších letech Bosna obdržela až 1 400 $ per capita. To je v přepočtu na dnešní ceny semkrát více, než poskytl Marshallův plán poválečné Evropě. Je však nutné zdůraznit, že v průběhu občanské války země ztratila většinu infrastruktury a bosenský HDP klesl na pětinu své předválečné hodnoty. Belloni, State building, 100; James Dobbins et al., America’s Role in Nation-Building: From Germany to Iraq (Santa Monica, CA: RAND Corporation, 2003), 158; Nikolaos Tzifakis a Charalambos Tsardanidis, „Economic reconstruction of Bosnia and Herzegovina: The lost decade“, Ethnopolitics 5, č. 1 (2006): 68. 1296 1297 324 Soudržnost HR s jeho mezinárodními protějšky se odehrávala ve dvou rovinách. První rovinu představovala soudržnost Vysokého představitele s jemu nadřízenou PIC. Druhou rovinu představovala soudržnost HR s jeho mezinárodními protějšky, jejichž činnost měl organizovat. Jednalo se hlavně o soudržnost s misí IFOR, jež byla jako vojenská složka protektorátu protiváhou civilní složky zastupované právě Vysokým představitelem. PIC se na svém prvním setkání zavázala k plné podpoře činnosti Vysokého představitele.1300 Velení IFOR bylo na Vysokém představiteli nezávislé, což způsobilo rozkol civilní a vojenské složky mezinárodního protektorátu. Tento rozkol se napříště projevil v nesoučinnosti mise IFOR s Vysokým představitelem.1301 Nástroje činnosti HR byly také omezené. Vysoký představitel si nemohl vymoci na svých mezinárodních protějšcích plnou spolupráci. Musel vždy respektovat jejich autonomii. Proti svým bosenským protějškům zase nemohl nařídit vojenský zásah nebo je z vlastní vůle jakkoli sankcionovat. Vysoký představitel mohl na bosenské elity vyvíjet jedině nepřímý tlak tím, že o jejich nesoučinnosti informoval PIC. Sama PIC však mohla do bosenského dění zasáhnout jen obecnými výzvami, hrozbami zastavení mezinárodní ekonomické pomoci či mezinárodní izolace.1302 Kapacity HR, s nimiž vstupoval do poválečné rekonstrukce Bosny, byly malé. Ačkoli mezinárodní protektorát získal finanční a vojenské zabezpečení, jeho vnitřní soudržnost se neřídila řádnou hierarchií. Vysoký představitel se nemohl spolehnout na plnou součinnost svých mezinárodních protějšků. V jednáních se svými bosenskými protějšky byl bezzubý. Takováto míra kapacit přesto odpovídala mezinárodnímu přesvědčení, že se všichni Bosňané ztotožní s implementací Daytonu tak, jak ji Vysoký představitel hodlal provést.1303 Vnější očekávání jako tři národní bosenství Mezinárodní očekávání, že Bosňané se ztotožní s mezinárodně prováděnou implementací Daytonu, byla lichá. Bosňané zaujali vůči státoprávnímu uspořádání Bosny odlišná očekávání než mezinárodní společenství. Tato očekávání byla opět založena na bosenstvích tří místních národů. Bosňácké, chorvatské a srbské bosenství se od sebe lišila i v daytonské Bosně a byla v různé míře ve vzájemném sporu. Jejich obsah částečně čerpal z tradičních pohledů všech tří bosenských národů na státoprávní uspořádání Bosny. Tyto pohledy byly však po roce 1995 umocněny několika faktory, se kterými se musela státnost daytonské Bosny vyrovnat. Rozpad druhé Jugoslávie v roce 1992 a výsledky následující občanské války znehodnotily v jihoslo1300 PIC, „PIC London Conclusions“, 8. 12. 1995, London, http://www.ohr.int/pic/default.asp? content_id=5168 (staženo 19. 11. 2010). 1301 Cousens a Cater, Toward peace in Bosnia, 53–66; Caplan, „Assessing the Dayton Accord“, 227–29. 1302 Caplan, „Assessing the Dayton Accord“, 226–27. 1303 Richmond a Franks, „Between partition“, 23. 325 vanském prostoru myšlenku společné státnosti. Obě události naopak legitimizovaly elity, které v tomto prostoru podporovaly myšlenku pouhé národní státnosti. Etnické čištění doprovázející občanskou válku navíc přeskupilo Bosnu do etnokracií, a tímto národní bosenství pevně územně ukotvilo. Bosňácké bosenství lpělo na co nejcelistvější Bosně.1304 Bosňáci vnímali občanskou válku jako vnější agresi proti svému nezávislému státu. Činnost svých vojenských sil ve válce tak považovali za obranu proti činnosti vojenských sil zbylých dvou národů.1305 Bosňáci požadovali celistvou Bosnu bez entit a kantonů.1306 Bosnu vnímali jako svůj národní stát a žádali na celém území rovné postavení s Chorvaty a Srby, se kterými ho sdíleli. Vzhledem k faktu, že bosňácké obyvatelstvo bylo největší obětí etnického čištění, Bosňáci také očekávali demografický návrat Bosny do roku 1991.1307 Bosňácké bosenství žádalo, aby bosenská státnost získala silnou institucionální a symbolickou složku, tedy silné státní instituce a řádné státní symboly. Taková státnost měla z Bosny učinit plnohodnotný stát, který by akceptovali všichni Bosňané jako jeden státní národ.1308 Chorvatské bosenství lpělo na co největším vnitřním rozdělení Bosny.1309 Chorvaté vnímali občanskou válku také jako vnější srbskou agresi proti nezávislému státu. Činnost svých vojenských sil ve válce považovali za obranu proti činnosti vojenských sil zbylých dvou národů.1310 Vznik FBH a její kantonální uspořádání považovali za neodpovídající svým válečným snahám. Chorvaté chápali FBH jako bosňáckou entitu. Bosňáci totiž ihned po válce tvořili 72 % obyvatelstva této entity, zatímco Chorvaté pouze 22 %.1311 Naprostá většina Chorvatů proto viděla jediné řešení ve vzniku třetí entity konstituované na území chorvatských kantonů FBH.1312 Právě tato entita se měla stát chorvatským národním státem uvnitř formálně ce1304 Søberg vede svoji analýzu až do roku 2006. Jeho závěry se však dotýkají i období před tímto rokem. Marius Søberg, „The Quest for Institutional Reform in Bosnia and Herzegovina“, East European Politics and Societies 22, č. 4 (2008): 722–24, 729. 1305 Roland Kostić, „Nationbuilding as an Instrument of Peace? Exploring Local Attitudes towards International Nationbuilding and Reconciliation in Bosnia and Herzegovina“, Civil Wars 10, č. 4 (2008): 394–96; Bose, Bosnia after Dayton, 18–22. 1306 Bose, Bosnia after Dayton, 26–27. 1307 Hayden, „„Democracy“ without a Demos?“, 231. 1308 Kostić, „Nationbuilding“, 389–94; Bose, Bosnia after Dayton, 26–27, 91–93; Hayden, „“Democracy” without a Demos?“, 246. 1309 Søberg, „The Quest for Institutional Reform“, 722–24, 729. 1310 Kostić, „Nationbuilding“, 394–96; Bose, Bosnia after Dayton, 18–22. 1311 Bieber, Post-war Bosnia, 64. 1312 FBH se skládala ze tří dominantně chorvatských, pěti dominantně bosňáckých a dvou smíšených kantonů. Část Chorvatů žijících mimo oblast Hercegoviny třetí entitu nepodporovala. Hannes Grandits, „The Power of „Armchair Politicians“: Ethnic Loyalty and Political Factionalism among Herzegovian Croats“, in Bougarel, Helms a Duijzings, The new Bosnian mosaic, 120–21; Florian Bieber, „Croat Self-Government in Bosnia-A Challenge for Dayton?“, ECMI Issue Brief, č. 5 (2001): 1, 9; Bose, Bosnia after Dayton, 78–81. 326 listvé Bosny.1313 Chorvatské bosenství žádalo, aby bosenská státnost získala slabou institucionální složku a postrádala symbolickou složku. Odmítalo také princip Bosňanů jako státního národa a Bosnu uchopilo jako stát tří bosenských národů.1314 Srbské bosenství lpělo na co největším vnitřním rozdělení Bosny.1315 Srbové přičítali vinu za rozpoutání občanské války bosňáckému a chorvatskému separatismu ze druhé Jugoslávie. Činnost svých vojenských sil ve válce považovali za obranu proti činnosti vojenských sil zbylých dvou národů.1316 Vznik RS byl pro Srby nezvratitelným výsledkem vlastních válečných snah.1317 Etnické čištění v průběhu války způsobilo, že Srbové po jejím konci tvořili 97 % obyvatelstva RS.1318 Sama RS se proto stala srbským národním státem uvnitř formálně celistvé Bosny. Srbské bosenství žádalo, aby bosenská státnost získala slabou institucionální složku a postrádala symbolickou složku. Odmítalo přitom princip Bosňanů jako státního národa a Bosnu uchopilo jako stát tří bosenských národů.1319 Spor tří národních bosenství se odehrával na premise formálně celistvé, ale vnitřně rozdělené Bosny. Bosňáci žádali posílení celistvosti Bosny na úkor jejího vnitřního rozdělení. Chorvaté a Srbové naopak žádali oslabení celistvosti Bosny ve prospěch jejího vnitřního rozdělení. Tři bosenské národy se namísto mezinárodně prováděné implementace ztotožnily se svými národními zájmy. Právě z pozice těchto zájmů hodlaly elity bosenských národů vykládat implementaci Daytonu a nastolení nového státoprávního status quo v Bosně. Mezinárodní protektorát do konce roku 1997 a nesplněná mezinárodní očekávání Volební výsledky jako základ pro nesplněná mezinárodní očekávání V prvních dvou letech poválečné rekonstrukce Bosny se konaly dvoje řádné a jedny předčasné volby. V červnu 1996 se uskutečnily všeobecné volby, v září 1997 komunální volby a v listopadu 1997 předčasné volby do Národního shromáždění RS.1320 Poválečné období, v němž se volby konaly, poznamenalo jejich průběh. Zvláště Bose, Bosnia after Dayton, 28–29, 87–88. Kostić, „Nationbuilding“, 389–94; Bose, Bosnia after Dayton, 91–93; Hayden, „“Democracy” without a Demos?“, 246. 1315 Søberg, „The Quest for Institutional Reform“, 722–24, 729. 1316 Kostić, „Nationbuilding“, 394–96. 1317 Denisa Kostovicova, „Republika Srpska and its Boundaries in Bosnian Serb Geographical Narratives in the Post-Dayton Period“, Space and Polity 8, č. 3 (2004): 274–80. 1318 Bieber, Post-war Bosnia, 77. 1319 Kostić, „Nationbuilding“, 389–394; Kostovicova, „Republika Srpska“, 282–83; Bose, Bosnia after Dayton, 91–93; Hayden, „“Democracy” without a Demos?“, 246. 1320 Pojem všeobecné volby (general elections/opšti izbori) v Bosně zahrnuje soubor voleb do Předsednictva, Parlamentu, Parlamentu FBH, kantonálních parlamentů, Národního shromáždění RS a funkce prezidenta RS. Tato práce bude sledovat pouze volby do Předsednictva, Sněmovny reprezentantů, Sněmovny reprezentantů Parlamentu FBH, Národního shromáždění RS a prezidenta RS. Tyto 1313 1314 327 všeobecné volby v roce 1996 ovládla vyhrocená nacionalistická rétorika, fyzická napadání, politická šikana a pokusy všech zúčastněných stran o volební podvody.1321 Volby přesto vedly za značného mezinárodního úsilí k uznatelným výsledkům, které otevřely cestu ke správě Bosny demokratickými procedurami.1322 Všeobecné volby se konaly šest až devět měsíců po podepsání Daytonu. Jejich výsledky však v Bosně legitimizovaly přetrvání politické moci triumvirátu HDZ, SDA, SDS. Triumvirát obsadil všechny tři mandáty v Předsednictvu. Krešimir Zubak získal mandát za HDZ, Alija Izetbegović za SDA a Momčilo Krajišnik za SDS. Všechny tři strany suverénně ovládly Parlament i Radu ministrů. Na úrovni entit byla situace obdobná. Ve Sněmovně reprezentantů Parlamentu FBH (dále jen Sněmovna reprezentantů FBH), která se skládala ze 140 mandátů, získala HDZ 36 mandátů a SDA 78 mandátů.1323 V Národním shromáždění RS, které se skládalo z 83 mandátů, získala SDS 45 mandátů. Prezidentkou RS se stala Biljana Plavšićová za SDS.1324 Komunální volby nebyly vázány na lhůtu šesti až devíti měsíců.1325 Kvůli výsledkům všeobecných voleb byly přesto několikrát odloženy a konaly se až v září 1997.1326 Komunální volby přispěly k pluralizaci bosenského stranického systému. Volební úspěch v nich zaznamenaly zvláště dvě alternativy k SDA a SDS. Sociálnědemokratická strana (Socialdemokratska partija, dále jen jako SDP) Zlatko Lagumdžije se prezentovala jako multietnická strana. Ztotožnila se však s bosňáckým bosenstvím a jejími voliči byli v naprosté většině Bosňáci žijící ve městech.1327 SDP přesto představovala jedinou posilující stranu, která hodlala zastupovat všechny Bosňany bez národního rozdílu. Socialistická strana Republiky srbské (Socialistička partija Republike srpske, dále jen jako SPRS) Živko Radišiće se prezentovala jako umírněná srbská strana. SPRS byla ochotná spolupracovat s Vysokým představitelem. Ani volby mají největší vypovídající hodnotu, jelikož jsou přímé, a sleduje je většina autorů studujících Bosnu. Komunální volby bude práce analyzovat pouze v této podkapitole. Komunální volby mají jinak okrajovější význam. Bieber, Post-war Bosnia, 87. 1321 ICG, „Elections in Bosnia & Herzegovina“, ICG Bosnia Report No. 16 (22. 9. 1996), 11–56. 1322 Michael Pugh a Margaret Cobble, „Non-Nationalist Voting in Bosnian Municipal Elections: Implications for Democracy and Peacebuilding“, Journal of Peace Research 47, č. 6 (2001): 28. 1323 Sněmovna reprezentantů FBH byla volena na stejném principu jako Sněmovna reprezentantů ve státním Parlamentu. Do druhé Sněmovny národů Parlamentu FBH delegovaly své zástupce kantonální parlamenty ze svých členů a opět na etnickém principu. Zástupcům jinoetnických menšin byla vyhrazena kategorie Ostatní. Bieber, Post-war Bosnia, 62–76; Rezultati izbora u Bosni i Hercegovini, Službene novine Federacije Bosne i Hercegovine 20, č. 3 (Nedjelja, 20. listopada 1996), 598–99. 1324 Nina Caspersen, Contested nationalism: Serb elite rivalry in Croatia and Bosnia in the 1990s (New York: Berghahn Books, 2010), 167–69. 1325 Cousens a Cater, Toward peace in Bosnia, 47–48. 1326 Pugh a Cobble, „Non-Nationalist Voting“, 28. 1327 SDP žádala co nejcelistvější Bosnu s Bosňany jako prostými občany. Tento požadavek se podobal bosňáckému bosenství. Chorvaté a Srbové proto nazírali na SDP jako na bosňáckou stranu. Bose, Bosnia after Dayton, 208–210; Bieber, Post-war Bosnia, 41, 104–5. 328 tato strana se však neodchýlila od srbského bosenství. Volební úspěchy obou stran se navíc podílely na pouhých 16 %, které ve volbách získaly umírněné strany.1328 Předčasné volby do Národního shromáždění RS se konaly v důsledku rozpadu SDS. Rozpad SDS způsobily rozpory mezi její frakcí v Banja Luce a frakcí v Pale. Banjalucká frakce vedená Biljanou Plavšićovou hodlala sice tvrdě lpět na srbském bosenství, přesto byla ochotna spolupracovat s Vysokým představitelem. Palská frakce vedená Momčilo Krajišnikem naopak spolupráci s Vysokým představitelem odmítala.1329 Plavšićová proto v roce 1997 založila vlastní Srbský národní svaz (Srpski narodni savez, dále jen jako SNS) a jako prezidentka RS rozpustila Národní shromáždění RS. Předčasné volby, které následovaly, oslabily pozice SDS. Strana přesto ve volbách zvítězila a získala 24 mandátů. Za SDS se se 16 mandáty usadila koalice nesrbských stran, již zaštiťovala SDA. Plavšićové SNS získala stejně jako šovinistická Srbská radikální strana (Srpska radikalna stranka, dále jen SRS) Nikoly Poplašena pouze 15 mandátů. SPRS získala 9 mandátů. Umírněná srbská Strana nezávislých sociálních demokratů (Stranka nezavisnih socialdemokrata, dále jen jako SNSD) Milorada Dodika a SDP získaly obě dva mandáty. Volby oslabily SDS, ale vedly pouze k pluralizaci stranického systému RS.1330 Uspořádání voleb v Bosně vedlo k zúžení rozdílu mezi mezinárodními očekáváními a kapacitami. Mezinárodnímu společenství se podařilo dodržet lhůtu a uspořádat všeobecné volby šest až devět měsíců po podepsání Daytonu. Všechny troje volby otevřely cestu ke správě Bosny demokratickými procedurami. Jejich výsledky ale podpořily pouhou pluralizaci bosenského stranického systému. Volby obecně nepodnítily vznik multietnických stran.1331 Volební výsledky legitimizovaly vedoucí pozice HDZ, SDA a SDS v bosenské politickém životě.1332 Mezinárodní očekávání vůči uspořádání voleb a správě Bosny demokratickými procedurami se ukázala nadsazená. Volební výsledky vyvrátily očekávání, že demokratické volby přinesou Vysokému představiteli bosenské protějšky, jež se ztotožní s jím prováděnou implementací Daytonu (A1 + A2). Nesplněná mezinárodní očekávání Zavedení demokratické správy v Bosně vedlo k destabilizaci země. Uspořádání voleb totiž bosenským elitám poskytlo prostor, v němž mohly mobilizovat vlastní národní skupinu pro svá národní bosenství. Instituce, do nichž volby probíhaly, zvoleným elitám zase umožnily tato národní bosenství v zemi legitimně prosazovat. Bosenství tří místních národů byla přirozeně ve vzájemném sporu. Právě tento Pugh a Cobble, „Non-Nationalist Voting“, 33–34. Caspersen, Contested nationalism, 169–70 1330 Ibid. 1331 Bose, Post-war Bosnia, 211. 1332 Belloni, State building, 77. 1328 1329 329 spor destabilizoval Bosnu a přispěl k rozšíření rozdílu mezi všemi mezinárodními očekáváními a kapacitami. Mezinárodní očekávání vůči návratům uprchlíků a vnitřně vysídlených se nesplnila. Rozmělnění etnokracií se do konce roku 1997 nepodařilo. Etnokracie všech tří bosenských národů se v Bosně za toto období naopak konsolidovaly. Ještě v březnu 1996, tři měsíce po podepsání Daytonu, odešlo okolo 90 tisíc sarajevských Srbů dobrovolně do RS.1333 Do konce roku 1997 se z vnitřního vysídlení do svých původních bydlišť vrátilo pouze 210 tisíc Bosňanů, zatímco ze zahraničí se vrátilo pouze 220 tisíc Bosňanů.1334 V obou případech se jednalo o převážně většinové návraty. Navrátilci se vraceli do oblastí se svou národní většinou, tedy do svých etnokracií.1335 Návraty Bosňanů ze zahraničí byly vynuceny jejich hostitelskými zeměmi. Bosňané navrátivší se ze zahraničí často mířili do vnitřního vysídlení tak, aby se mohli usadit ve své etnokracii.1336 Návraty Bosňanů do míst, v nichž by představovali národní menšinu, tedy do etnokracií ostatních dvou bosenských národů, se prakticky nekonaly. Pokusy o tyto menšinové návraty narážely v cílových místech návratů na odpor národních většin a jejich elit. Navrátilci byli následně fyzicky napadáni, nebo ekonomicky a sociálně diskriminováni.1337 Mezinárodní společenství poskytlo bosenským elitám ekonomickou pomoc a pověřilo je, aby zabezpečily návraty všech Bosňanů do svých původních bydlišť. Bosenské elity však toto pověření zneužily ke konsolidaci svých etnokracií.1338 Značná část Bosňanů navíc o menšinové návraty či mezietnické smíření nejevila zájem.1339 Politická obstrukce a netečnost Bosňanů k mezinárodním představám o vzájemném smíření tak zavinily, že se zájem o menšinové i většinové návraty mezi Bosňany začal po roce 1997 snižovat (B1 + B2). Mezinárodní očekávání vůči zřízení vojenské a policejní složky mezinárodního protektorátu se splnila jen částečně. Obě mise IFOR a IPTF do Bosny přišly s jednoročním mandátem. Misi IFOR však po uplynutí mandátu vystřídala mise SFOR (Stabilization Force), s níž se původně vůbec nepočítalo. Misi IPTF byl mandát prodloužen o další rok.1340 Vojenská a policejní složka protektorátu proto v Bosně 1333 Sarajevští Srbové svým odchodem řešili bezpečnostní dilema, zdali zůstat v části Sarajeva, která měla do tří měsíců od podepsání Daytonu připadnout FBH, respektive bosňáckému držení. Louis Sell, „The Serb Flight from Sarajevo: Dayton’s First Failure“, East European Politics & Societies 14, č. 1 (2000): 197–202. 1334 UNHCR, „Statistics Package“, 31. 12. 2004, http://www.unhcr.ba/index.php?option=com_ content&view=section&id=49&Item id=139 (staženo 30. 3. 2011). 1335 Jen 10 % návratů nebylo tohoto charakteru. Ibid. 1336 UNHCR, „Statistics Package“, Heimerl, „The Return of Refugees“, 76. 1337 Gearóid Ó Tuathail a Carl Dahlman, „The Effort to Reverse Ethnic Cleansing in Bosnia-Herzegovina: The Limits of Return“, Eurasian Geography and Economics 45, č. 6 (2004): 455–57. 1338 Heimerl, „The Return of Refugees“, 72–75. 1339 Stef Jansen, „„Home“ and the Return in the Foreign Intervention in BiH: An Antropological Critique“, in Haynes, Deconstructing, 36. 1340 UNSC, „Resolution 1088 (1996)“, 12. 12. 1996, http://www.un.org/Docs/scres/1996/scres96. htm (staženo 19. 11. 2010). 330 zůstala činná i po lhůtě, po níž měl ustoupit nabývající bosenské suverenitě. Obě mise za rok své činnosti v Bosně dohlédly na ukončení bojů a podílely se na organizaci rekonstrukce její infrastruktury. Dovršily také svůj hlavní úkol a demilitarizovaly vnitřní hranice mezi bosenskými entitami.1341 Obě mise přesto poskytly civilní složce protektorátu pouze slabý bezpečnostní rámec pro implementaci Daytonu. Vzájemná informovanost mezi civilní, vojenskou a policejní složkou protektorátu se rozvíjela jen pozvolně.1342 Velení IFOR a IPTF odmítala vystavit své jednotky bezpečnostním hrozbám, i když o to požádal Vysokým představitel.1343 Pozice Vysokého představitele se totiž ukázala příliš slabá na to, aby mohl obě mise donutit ke spolupráci. Velení IFOR odmítalo poskytovat bezpečnostní záruky menšinovým návratům. Odmítalo také zakročit proti obviněným z válečných zločinů, kteří zůstali činní v bosenském veřejném životě. Jednotky obou misí tolerovaly útoky na osobní bezpečnost Bosňanů ve formě policejní šikany a fyzických útoků.1344 Obě mise uspěly v zajištění celistvosti Bosny, avšak zároveň selhaly v zajištění bezpečnostního rámce pro implementaci Daytonu (C1 + C2). Mezinárodní očekávání vůči vzniku státních institucí se splnila jen částečně. Bosňané totiž ve volbách do těchto institucí zvolily elity, které hodlaly lpět na prosazování bosenství svého národa. Spor národních bosenství ochromil činnost státních institucí, čímž zastavil i implementaci Daytonu. Parlament se poprvé sešel půl roku po volbách a za dvouleté volební období vydal na dvanácti zasedáních osmnáct zákonů.1345 Všechny přijaté zákony byly přitom vypracovány mezinárodními organizacemi činnými v Bosně. Vysoký představitel takto vypracované zákony předkládal svým bosenským protějškům jako fait accompli a požadoval, aby beze změny prošly řádným legislativním procesem.1346 Působnost HR byla však tak slabá, že bosenské elity jeho požadavky většinou ignorovaly. Předsednictvo nebylo zase schopno vybudovat ani společný sekretariát.1347 Rada ministrů se skládala pouze ze tří ministerstev. Neexistovala přitom perspektiva, že by se tento počet zvýšil.1348 Státní instituce, které měly podpořit plnohodnotnou celistvost Bosny, vznikly na nestabilních základech. Ke vzniku Centrální banky svolily bosenské elity v červnu 1997 Peter Caddick-Adams, „Civil affairs operations by IFOR and SFOR in Bosnia, 1995-97“, International Peacekeeping 5, č. 3 (1998): 142–53. 1342 Wisler, „The International Civilian Police“, 257–58. 1343 Sell, „The Serb Flight“, 197–202; Marianne Hanson, „Warnings from Bosnia: The Dayton agreement and the implementation of human rights“, The International Journal of Human Rights 4, č. 3(2000): 89, 94–96. 1344 Hanson, „Warnings from Bosnia“, 89, 94–96. 1345 Sněmovna národů zasedla dvanáctkrát. Sněmovna reprezentantů zasedla jedenáctkrát. PSBiH, „Zakoni usvojeni u parlamentarnoj proceduri 1996–1998“, http://www.parlament.ba/sadrzaj/1/47/6. html (staženo 19. 11. 2010). 1346 Chandler, Bosnia: faking democracy, 66–90, 181–91. 1347 Bieber, Post-war Bosnia, 49. 1348 Parlament vydal zákon, který stanovil pravidla chodu Rady ministrů, až v prosinci 1997. Ibid., 52. 1341 331 až po hrozbě zastavení mezinárodní ekonomické pomoci.1349 Rozpočty Ústavního soudu byly zase trvale podfinancované.1350 Bosna i na konci roku 1997 postrádala státní symboly. Bosenské elity se na jejich podobě nesjednotily.1351 Vznik státních institucí ihned nevedl k tomu, aby Bosňané pojali mezinárodní snahu o novou institucionální a symbolickou státnost Bosny za legitimní (D1 + D2). Mezinárodní očekávání vůči transformaci bosenské ekonomiky se splnila jen částečně. Bosenskou ekonomiku se podařilo stabilizovat. Bosenský HDP vzrostl v prvních dvou letech poválečné rekonstrukce o 62 % a 30 %.1352 Tento růst podpořila mezinárodní ekonomická pomoc putující do Bosny. Obnova silniční a jiné infrastruktury probíhala díky ekonomické pomoci velmi rychle.1353 Avšak pouze 2 % z této pomoci směřovalo do RS, jejíž zvolené elity odmítaly spolupracovat s Vysokým představitelem. Nerovnováha mezi příjmy ekonomické pomoci, kterou jednotlivé entity získaly, ohrozila vznik jednotného bosenského trhu.1354 Takový trh navíc nebylo možné ustavit bez společné měny. Jenže i společná měna, konvertibilní marka, byla dána do oběhu teprve v červnu 1998.1355 Liberalizace a privatizace bosenské ekonomiky se k tomu oproti její stabilizaci nezdařily. Mezinárodní snahy prosadit v Bosně ekonomickou správu na neoliberálních principech narazily na politickou a úřední obstrukci bosenských elit. Politické strany v Bosně představovaly politicko-ekonomické kartely, které si hodlaly ve svých etnokraciích zachovat politickou i ekonomickou moc. Především vládní strany v obou entitách vnímaly liberalizaci i privatizaci jako ohrožení svých mocenských pozic, jež se snažily právě svou obstrukcí zmírnit.1356 Bosna tak zůstala i na konci roku 1997 rozdělena na dva entitové trhy, jež mezi sebou udržovaly malou ekonomickou výměnu, měly odlišný daňový systém a byly ovládány rozdílnými politicko-ekonomickými kartely (E1 + E2).1357 Proces poválečné rekonstrukce Bosny do konce roku 1997 vedl k rozšíření rozdílu mezi mezinárodními očekáváními a kapacitami. Tento proces ukázal, že uskutečnění praktických očekávání často nevedla k uskutečnění hodnotových očekávání. ESI, „Reshaping international“, 50–53. PIC, „PIC Bonn Conclusions“, 10. 12. 1997, Bonn, http://www.ohr.int/pic/archive.asp?sa=on (staženo 19. 11. 2010). 1351 PIC pravidelně vyzývala k přijetí státních symbolů. Prozatímními symboly byly symboly válečné Republiky Bosna a Hercegovina. PIC, „PIC Paris Conclusions“, 14. 11. 1996, Paris; PIC SB, „PIC Sintra Declaration“, 30. 5. 1997, Sintra; PIC, „PIC Bonn Conclusions“, 10. 12. 1997, Bonn, http:// www.ohr.int/pic/archive.asp?sa=on (staženo 19. 11. 2010); Kolstø, „National symbols“, 681–82. 1352 Tzifakis a Tsardanidis, „Economic“, 69. 1353 Donais, The political economy, 92–93. 1354 RS zaostávala v industrializaci a urbanizaci. Ibid., Bieber, Post-war Bosnia, 29–39; Tzifakis a Tsardanidis, „Economic“, 69. 1355 Přes počáteční chorvatský a srbský odpor se konvertibilní marka uchytila v celé Bosně. Bose, Bosnia after Dayton, 67. 1356 Donais, The political economy, 68–69, 71–75, 85, 98–105, 117. 1357 Ibid., 92–113. 1349 1350 332 Návraty 430 tisíc Bosňanů posílily národní homogenizaci, nikoli multietnicitu. Příchod misí IFOR a IPTF zajistil územní celistvost Bosny. Ta ale nebyla udržitelná bez další přítomnosti mezinárodních misí v zemi. Vznik státních institucí neznamenal, že je všichni Bosňané přijali za legitimní. K uskutečnění dvou třetin praktických očekávání vůči ekonomické transformaci Bosny vůbec nedošlo. Průběh poválečné rekonstrukce Bosny do roku 1997 prokázal, že mezinárodní společenství v roce 1995 výrazně nadsadilo svá očekávání. Zvláště očekávání, že Bosnu bude možné po jednom roce od konce občanské války zároveň demokratizovat a stabilizovat, se ukázala nadhodnocená. Mezinárodní společenství tak ještě po dvou letech od konce občanské války muselo v Bosně zůstávat. Zvýšení kapacit Vysokého představitele Rozšíření rozdílu mezi mezinárodními očekáváními a kapacitami proběhlo, přestože kapacity HR byly průběžně navyšovány. Tato zvýšení reagovala na nedařící se stabilizaci země a selhání základního mezinárodního očekávání, že mezinárodní protektorát v Bosně ustoupí její nabývající suverenitě už po jednom roce od konce občanské války. Mezinárodní společenství přitom v celých dvou letech poválečné rekonstrukce nezvážilo možnost snížit svá očekávání.1358 Vysokému představiteli posílila nástroje činnosti PIC, která se s jeho činností v Bosně plně ztotožnila. V listopadu 1996 byly Vysokému představiteli nejprve garantovány další dva roky činnosti.1359 Následně mu bylo povoleno dávat veřejná doporučení bosenským státním i entitovým činitelům, a tím je tlačit ke spolupráci. Zásadní posílení nástrojů činnosti HR proběhlo v květnu 1997. Vysoký představitel získal nástroje činnosti bez konzultací s PIC zasahovat proti svým bosenským protějškům třemi způsoby. Zaprvé mohl odejmout výjezdní víza všem bosenským elitám, které by obstruovaly implementaci Daytonu. Zadruhé mohl rozhodnout, které části Bosny bude odepřena mezinárodní ekonomická pomoc, pokud by vedení těchto částí obstruovala implementaci Daytonu. Zatřetí mohl uzavřít jakákoli bosenská média, jejichž činnost by se protivila obsahu Daytonu.1360 Ziskem těchto nástrojů činnosti bylo posíleno aktérství Vysokého představitele ve vztahu k PIC a působnost Vysokého představitele na jeho bosenské protějšky. Mezinárodní protektorát zvýšil své hmotné zdroje a posílil svoji soudržnost. Mise IPTF byla o rok prodloužena. Misi IFOR nahradila mise SFOR. Tato mise byla v Bosně rozmístěna v počtu 32 tisíc vojáků. Byla tedy oproti IFOR poloviční. Setrvání mezinárodních vojenských jednotek v Bosně po jednom roce od konce občanské války však Dayton nezmiňoval. Nový mandát SFOR a IPTF misím Richmond a Franks, „Between partition“, 21, 28, 34–35. Tyto dva roky byly označeny za konsolidační období a byly reakcí na volební výsledky. Chandler, „State-building“, 26. 1360 Ibid. 1358 1359 333 navíc nařizoval udržovat větší soudržnost s Vysokým představitelem.1361 Hodnota mezinárodní ekonomické pomoci se také zvyšovala až do roku 1999.1362 Sám Úřad Vysokého představitele postupně vybudoval své pobočky po celé Bosně a do roku 1999 zaměstnával sedm set pracovníků.1363 Zisk těchto kapacit posílil působnost HR na jeho bosenské i mezinárodní protějšky. Zvýšení kapacit HR se stále pohybovalo v linii, která zcela respektovala výsledky bosenských voleb. Úspěch činnosti Vysokého představitele v Bosně zůstal úplně závislý na tom, jaké protějšky mu volební výsledky přinesly. To výrazně prokázalo dění okolo předčasných voleb do Národního shromáždění RS v listopadu 1997, v němž Vysoký představitel získal spojence v Biljaně Plavšićové. Vysoký představitel podpořil prezidentku, aby na hraně ústavnosti rozpustila Národní shromáždění RS.1364 V předvolební kampani oslabil palskou SDS, když nechal uzavřít palské studio Srbské televizní a radiové stanice. Banjalucké studio stejné stanice přitom zůstalo otevřené.1365 Koalice stran SNS, SPRS, SNSD vedená Plavšićovou, která se seskupila po volbách, přesto dohromady držela pouze 26 z 83 možných mandátů. Koalice se nehledě na tento fakt ujala vlády v RS. Vysoký představitel totiž osobně zatlačil na Izetbegoviće, aby SDA se svou volební koalicí podpořila v Národním shromáždění RS kandidáta, kterého navrhovala právě tato koalice. Předsedou vlády RS se tak většinou jednoho hlasu stal Milorad Dodik, jehož strana ve volbách získala pouze dva mandáty.1366 Vysoký představitel nebyl přes všechna zvýšení svých kapacit schopný zamezit rozšiřujícímu se rozdílu mezi mezinárodními očekáváními a kapacitami. Jeho činnost totiž zůstávala závislá na vůli bosenských voličů. Vysoký představitel ale nebyl s to zvýšit své nehmotné zdroje – legitimitu a reputaci. Právě kvůli tomu nedokázal oslovit Bosňany, aby podpořili jím favorizované elity. Bosňané proto nadále ve volbách volili elity, které prosazovaly především jejich národní bosenství, a nikoli mezinárodní očekávání. UNSC, „Resolution 1088 (1996)“, 12. 12. 1996, http://www.un.org/Docs/scres/1996/scres96.htm (staženo 19. 11. 2010). 1362 Tzifakis a Tsardanidis, „Economic“, 78. 1363 ESI, „Reshaping international“, 24. 1364 Ibid., 35. 1365 Washington banjalucké studio vybavil technikou v hodnotě 700 tisíc amerických dolarů a nabídl Plavšićové mediální experty. Chandler, Faking democracy, 120–21. 1366 Dodik byl premiérem zvolen v noci po skončení druhé povolební schůze Národního shromáždění RS. Vysoký představitel nechal noční schůzi svolal bez vědomí SDS a SRS, které dohromady držely 39 mandátů. Aby Vysoký představitel zabezpečil většinu jednoho hlasu, musel nařídit misi SFOR, aby odchytila a dopravila zpět chorvatského poslance z koalice vedené SDA, který se po konci pravidelné schůze vydal do Chorvatska. Pugh a Cobble, „Non-Nationalist Voting“, 43. 1361 334 Mezinárodní protektorát v letech 1998–2002 na pozadí „Capability-Expectations Gap“ Rozšiřující se rozdíl mezi mezinárodními očekáváními a kapacitami donutil mezinárodní společenství ke snaze tento rozdíl opět snížit. V prosinci 1997 byly Vysokému představiteli posíleny nástroje činnosti. PIC na svém setkání v Bonnu umožnila, aby Vysoký představitel získal v Bosně legislativní a exekutivní moc a možnost odvolat každou osobu v nevolené i volené veřejné funkci, která dle jeho posouzení obstruovala implementaci Daytonu.1367 Takové nástroje činnosti získal Vysoký představitel jako poslední instance pro výklad Daytonu.1368 Mezinárodní reakce na neúspěšnou činnost HR proto opět tkvěla jen ve zvýšení jeho kapacit. Takzvané Bonn Powers znamenaly změnu mezinárodního přístupu k poválečné rekonstrukci Bosny. Mezinárodní společenství původně lpělo na implementaci svých očekávání, avšak spoléhalo na bosenské elity, že se s těmito očekáváními ztotožní a implementují je samy. Bonn Powers vyjadřovaly mezinárodní vůli implementovat svá očekávání nehledě na bosenské elity.1369 Vysoký představitel získal na bosenském setkání PIC nástroje činnosti, které mu v Bosně napříště umožnily vydávat či novelizovat zákony a pomocí závazných rozhodnutí vyžadovat jejich provedení. Každý takový akt byl prováděn jako dočasné opatření, které mělo ovšem platit, dokud ho oprávněná bosenská instituce nenahradila přijatelnou obdobou.1370 Pokud by bosenské elity ve veřejné funkci tato rozhodnutí jakkoli obstruovaly, mohl je Vysoký představitel odvolat.1371 Bonn Powers tak byly zásadním obratem mezinárodní správy. Původně měla demokratizace Bosny vést k její stabilizaci. Od prosince 1997 měla naopak stabilizace Bosny vést k její pozdější demokratizaci. PIC navíc v Bonnu prodloužila činnost Vysokého představitele na neurčito.1372 Bonn Powers posílily jak aktérství, tak působnost Vysokého představitele ve všech rovinách. Vysoký představitel mohl provádět implementaci Daytonu daleko nezávisleji na PIC. Vymanil se také ze závislosti na ochotě svých bosenských protějšků akceptovat způsob, jakým hodlal Dayton implementovat. Vysoký představitel mohl zároveň svou činností daleko silněji ovlivňovat rozhodovací a psychologickou činnost svých bosenských i mezinárodních protějšků. Posílením nástrojů činnosti se totiž pro mezinárodní organizace stal efektivním prostředníkem jejich činnosti v Bosně. Bosenské elity mohl zase jediným rozhodnutím vyřadit z politického života. Chandler, „State-building“, 27. PIC, „PIC Bonn Conclusions“, 10. 12. 1997, Bonn, http://www.ohr.int/pic/archive.asp?sa=on (staženo 19. 11. 2010). 1369 Richmond a Franks, „Between partition“, 21–23. 1370 Chandler, „State-building“, 27. 1371 Gerald Knaus a Felix Martin, „Travails of the European Raj“, Journal of Democracy 14, č. 3 (2003): 65–67. 1372 Chandler, „State-building“, 25. 1367 1368 335 Nesplněná mezinárodní očekávání vůči uspořádání voleb (A1 + A2) Mezi roky 1998–2002 se konaly troje všeobecné volby – v září 1998, v listopadu 2000, v říjnu 2002.1373 Mezinárodní společenství se v průběhu obecných voleb snažilo o mocenskou výměnu triumvirátu HDZ, SDA, SDS otevřenou podporou svých politických favoritů a jejich koalic. Všechny tři strany přesto zůstaly politickou realitou Bosny. Volby ani tentokrát nevytvořily podmínky pro úspěch multietnických stran. Vysoký představitel se tak často uchyloval ke korekci volebních výsledků pomocí Bonn Powers, díky nimž odvolával z funkce každou osobu, která dle jeho posouzení obstruovala implementaci Daytonu. Mezinárodní očekávání vůči uspořádání se ukázala nadsazená. Všeobecné volby v roce 1998 delegovaly dvouleté mandáty. Původní mezinárodní očekávání, že volby v roce 1998 delegují již čtyřleté mandáty, se splnilo jen u voleb do Předsednictva. V obecných volbách výrazně oslabila SDS. Jediná z triumvirátu ztratila mandát v Předsednictvu. Srbský mandát získal Živko Radišić za SPRS. Ante Jelavić získal mandát za HDZ. Alija Izetbegović získal mandát za SDA.1374 Triumvirát ovládl Parlament a Radu ministrů. Na úrovni entit výrazně oslabila pouze SDS. Ve Sněmovně reprezentantů FBH získala HDZ 28 mandátů a SDA v koalici s jinými bosňáckými stranami 68 mandátů.1375 V Národním shromáždění získala SDS jen 19 mandátů.1376 Volby přesto vyhrála. Prezidentem RS se stal navíc Nikola Poplašen ze šovinistické SRS.1377 Vládní moc v RS si nadále zachovala koalice SNS, SNDS, SPRS, jež kandidovala pod názvem Sloga (Svornost). Sloga získala 30 mandátů, ale dokázala pro činnost své vlády vyjednat podporu nesrbských stran. Premiérem zůstal Milorad Dodik. Teprve za jeho premiérství začala do RS putovat mezinárodní ekonomická pomoc. Sloga tuto pomoc použila ke stabilizaci a národní homogenizaci RS, aniž by se snažila podpořit implementaci Daytonu.1378 Dodik vystupoval umírněně, často však jednal ve shodě s SDS.1379 Sloga nikdy neopustila zásady srbského bosenství. Přetrvala navíc jen jedno volební období. Bieber, Post-war Bosnia, 87. Radišić porazil Krajišnika, kterého z dalšího politického dění Bosny vyřadilo obvinění z válečných zločinů. Ibid., 49, 90–93. 1375 Druhou největší stranou koalice byla SBiH (Stranka za Bosnu i Hercegovinu) Harise Siljadžiće, která se přísně držela bosňáckého bosenství a byla vážnou konkurencí SDP i SDA. Bose, Post-war Bosnia, 211. 1376 Centralna izborna komisija Bosne i Hercegovine, „Statistika izbora (1998)“, http://www.izbori.ba/ default.asp?col=Statis tika&Path=1998 (staženo 19. 11. 2010). 1377 Poplašen porazil Plavšićovou, kterou potkalo stejné obvinění jako Krajišnika. Charles-Philippe, „Alice in Wonderland“, 18. 1378 ICG, „The Wages of Sin Confronting Bosnia’s Republika srpska“, Balkans Report N°118 (8. 10. 2001), 7–11, 30–31. 1379 Ibid. 1373 1374 336 Všeobecné volby v roce 2000 delegovaly dvouleté mandáty. Jejich výsledky přinesly odklon Bosňáků od SDA. Triumvirát ztratil většinu v Parlamentu a kontrolu Rady ministrů. Volby tak pro mezinárodní společenství představovaly naději, že se politické poměry v Bosně začaly částečně měnit. Na úrovni entit se situace pouze otočila. Ve Sněmovně reprezentantů FBH získala HDZ sice 25 mandátů a udržela si mezi Chorvaty suverénní podporu. SDA byla ale schopna získat pouze 37 mandátů. SDS naopak získala v Národním shromáždění RS 31 mandátů.1380 Strana ve volbách zvítězila a ujala se vládní moci v koalici s PDP (Partija demokratskog progresa). Prezidentem RS se stal Mirko Šarović za SDS.1381 Volební výsledky umožnily SDP, aby se postavila do čela nové vládní koalice v FBH. SDP skončila s 37 mandáty ve volbách do Sněmovny reprezentantů FBH druhá. Mezinárodní společenství však pro ni dokázalo vyjednat vládní koalici.1382 Takzvaná Alijansa za promjene (Aliance za změnu, dále jen jako Alijansa) se vedle SDP skládala z ideologicky nesourodé skupiny devíti bosňáckých a chorvatských stran.1383 Na státní úrovni pak Alijansa uzavřela vládní koalici se srbskými PDP a SNSD. Alijansa za dva roky své činnosti dokázala jen částečně stabilizovat Bosnu a FBH. Tato stabilizace byla povrchní a nepřesvědčivá z několika důvodů. PDP a SNDS v Parlamentu hlasovaly častěji po boku SDS.1384 Chorvatské kantony v FBH odmítaly s koalicí spolupracovat.1385 Sama Alijansa byla zmítána vnitřními spory, jež ztěžovaly její činnost. Koalice navíc několikrát odmítla spolupracovat s Vysokým představitelem na implementaci mezinárodních očekávání, zvláště těch ohledně ekonomické transformace Bosny.1386 Ani političtí favorité Vysokého představitele nebyli ochotni ztotožnit se plně s implementací Daytonu tak, jak ji hodlal provést. Alijansa přetrvala jedno volební období. Všeobecné volby v roce 2002 poprvé delegovaly čtyřleté mandáty. Jejich výsledky přinesly vítězství triumvirátu, které mu umožnilo ovládnout všechny instituce na úrovni státu i entit.1387 Všechny tři strany obsadily mandáty v Předsednictvu. Centralna izborna komisija Bosne i Hercegovine, „Statistika izbora (2000 opsti)“, http://www. izbori.ba/default.asp?col=Statistika&Path=2000Gen (staženo 19. 11. 2010). 1381 Vysoký představitel nechal přední činitele SDS nejprve podepsat závazek, že budou spolupracovat při implementaci Daytonu, a až poté potvrdil volební zisky SDS. Členové vlády spojení s SDS do ní mohli vstoupit jako jednotlivci. SDS se formálně na vládě nepodílela. Premiérem se stal předseda PDP Mladen Ivanić. Ivanićova vláda však často postupovala v režii SDS. ICG, „The Wages“, 14. 1382 Jedinou další velkou stranou v koalici byla SBiH. Srov. ICG, „Bosnia’s Alliance for Smallish Change“, ICG Balkans Report No. 132 (2. 8. 2002), 1. 1383 Ibid., 1–3. 1384 ICG, „The Wages“, 14, 43. 1385 Chorvatské kantony FBH totiž kontrolovala FBH. Carrie Manning, „Elections and political change in post-war Bosnia and Herzegovina“, Democratization 11, č. 2 (2004): 79–80. 1386 Právě mezi SDP a SBiH se odehrávaly největší spory. ICG, „Bosnia’s Alliance“, 2–8; Knaus a Martin, „Travails“, 68. 1387 Centralna izborna komisija Bosne i Hercegovine, „Statistika izbora (2002 puna verzija)“, http:// www.izbori.ba/default.asp?col=Statistika&Pat h=2002Puni (staženo 19. 11. 2010). 1380 337 Dragan Čović získal mandát za HDZ. Sulejman Tihić získal mandát za SDA. Mirko Šarović získal mandát za SDS.1388 Triumvirát získal zpět většinu v Parlamentu a kontrolu Rady ministrů.1389 Ve Sněmovně reprezentantů FBH, které byl snížen počet mandátů ze 140 na 98, získala HDZ 16 mandátů a SDA 32 mandátů. SDP ve volbách získala pouze 15 mandátů. Bosňáci ztratili zájem volit multietnické strany, pokud podobně nečinili Chorvaté a Srbové.1390 V Národním shromáždění RS získala SDS 26 mandátů a udržela se u vládní moci. SNDS skončila ve volbách druhá s 19 mandáty za cenu toho, že se Milorad Dodik programově přiblížil právě SDS.1391 Ani čtvrté všeobecné volby v sedmém roce mezinárodního protektorátu nepřinesly mocenskou výměnu triumvirátu HDZ, SDA, SDS. Triumvirát naopak oproti obecným volbám v listopadu 2001 posílil svoji volební podporu. Vysoký představitel zareagoval na neochotu Bosňanů zvolit elity, které by se ztotožnily s jím prováděnou implementací Daytonu, použitím Bonn Powers. Do konce roku 2002 odvolal z funkce sto jedna osob, z nichž třiačtyřicet drželo volenou funkci.1392 Takto odvolané osoby nemohly mnohdy kandidovat v dalších volbách a často musely opustit své politické strany.1393 Vysoký představitel prvotně odvolával osoby obstruující Dayton, či zneužívající svoji funkci k šíření nenávisti vůči ostatním bosenským národům. Od poloviny roku 1999 se však odvolávání stalo rutinou, jež přesáhla okruh osob, které účelově obstruovaly implementaci Daytonu. Často došlo k odvolávání osob, které pouze kritizovaly mezinárodního společenství, že činilo příliš málo, nebo naopak příliš mnoho.1394 Hrozba použití Bonn Powers a dalších nástrojů činnosti pomohla Vysokému představiteli donutit své bosenské protějšky k větší součinnosti.1395 Tato hrozba ale přesměrovala odpovědnost bosenských elit od vlastního voličstva právě k Vysokému představiteli.1396 Bieber, Post-war Bosnia, 49. Většinu triumvirátu v parlamentu musela doplnit ještě SBiH, která tak vstoupila i do Rady ministrů. Ibid., 54, 102. 1390 John Hulsey a Asim Mujkić, „Explaining the Success of Nationalist Parties in Bosnia and Herzegovina“, Politička Misao 2 (2010): 156. 1391 Belloni, State building, 77. 1392 Do počtu osob ve volené funkci jsou započítány pouze osoby odvolané jmenovitě jako starostové obcí, premiéři či ministři vlád od státní až po kantonální úroveň, popřípadě jejich zástupci. Dále jsou započítány osoby, které byly odvolány jmenovitě z funkce delegáta v legislativních sborech od státní až po kantonální úroveň, a osoby v nejvyšších exekutivních a legislativních funkcích Bosny, jako je prezident RS nebo člen Předsednictva. V počtu nejsou například uvedeny osoby, kterým bylo závazným rozhodnutím Vysokého představitele preventivně zamezeno znovu kandidovat do výše zmíněných funkcí v následujících volbách. Rory Domm, „Europeanisation without Democratisation: A Critique of the International Community Peacebuilding Strategy in Bosnia and Herzegovina“, Southeast European and Black Sea Studies 7, č. 1 (2007): 165; High Representative’s Decisions (1997–2002), http://www. ohr.int/decisions/rchive.asp?m=&yr=1997 (staženo 19. 11. 2010). 1393 Ibid. 1394 Knaus a Martin, „Travails“, 65–70. 1395 Manning, „Elections“, 81–82. 1396 Belloni, State building, 93. 1388 1389 338 Nejvýše postavenými osobami, které Vysoký představitel odvolal, byli Nikola Poplašen a Ante Jelavić. Poplašen byl 5. března 1999 odvolán z funkce prezidenta RS. Jelavić byl 7. března 2001 odvolán z funkce člena Předsednictva. Nikola Poplašen odmítal jmenovat řádným premiérem RS Milorada Dodika, který po obecných volbách v roce 1998 dosluhoval jako prozatímní premiér s mandátem z minulého volebního období. Jediná Dodikova Sloga byla však schopná získat v Národní shromáždění RS podporu alespoň pro chod menšinové vlády. Vysoký představitel proto tuto politickou krizi vyřešil Poplašenovým odvoláním. Dodik zůstal prozatímním premiérem, zatímco RS byla do dalších voleb bez prezidenta.1397 Ante Jelavić zase nechal jako předseda HDZ na území chorvatských kantonů FBH svolat Chorvatské národní shromáždění. Shromáždění vyhlásilo referendum o vzniku chorvatské entity, který při 70 % účasti registrovaných chorvatských voličů podpořilo 99 % zúčastněných.1398 Vysoký představitel vzápětí odvolal Jelaviće, aby ukončil dosud největší výzvu státoprávnímu status quo daytonské Bosny. To se podařilo až zásahem mise SFOR.1399 V obou případech se Vysoký představitel nespokojil s upozorněním na Bonn Powers. Odvolání Poplašena i Jelaviće odůvodnil mimo jiné jejich protiústavní činností, aniž by se opíral o jediné rozhodnutí ústavních soudů činných v Bosně.1400 Bosňané přitom nezískali žádnou možnost vyjádřit se k činnosti Poplašena, ani Jelaviće v dalších volbách.1401 Triumvirát HDZ, SDA, SDS se vedením občanské války nezdiskreditoval. Bosňané všechny tři strany ve volbách nadále podporovali. Pluralizace stranického systému vedla k volebním ziskům dalších nacionálních stran. Multietnická strana, jež by oslovovala rovnocenně všechny tři bosenské národy, nebyla v Bosně úspěšná v žádných volbách. Volební výsledky přinášely Vysokému představiteli opětovně elity, které hodlaly hájit hlavně bosenství svého národa. Snaha Vysokého představitele o korekci těchto výsledků navíc popřela mezinárodní očekávání vůči uspořádání voleb a správě Bosny demokratickými procedurami. Činnost Vysokého představitele v otázce uspořádání voleb rozšířila rozdíl mezi mezinárodními očekáváními a kapacitami. ICG, „REPUBLIKA SRPSKA – POPLASEN, BRCKO AND KOSOVO: Three Crises and Out?“, ICG Balkans Report No. 62 (6. 4. 1999), 2–4, 6–8. 1398 Tato čísla tvrdila HDZ. Bieber, „Croat Self-Government“, 1–9. 1399 Ibid. 1400 OHR/EUSR, „Decision removing Mr. Nikola Poplasen from the Office of President of Republika Srpska“, 5. 3. 1999, http://www.ohr.int/decisions/ removalssdec/default.asp?content_id=267 (staženo 19. 11. 2010); OHR/EUSR, „Decision removing Ante Jelavic from his position as the Croat member of the BiH Presidency“, 7. 3. 1999, http://www.ohr.int/decisions/removalssdec/default.asp?content_ id=328 (staženo 19. 11. 2010). 1401 SRS bylo po odovolání Poplašena zabráněno kandidovat ve volbách až do roku 2002, dokud zůstával jejím předsedou. Jelavić po vnitřních sporech v HDZ ustoupil do pozadí strany a vzdal se jejího předsednictví. ICG, „Bosnia’s Alliance“, 2. 1397 339 Nesplněná mezinárodní očekávání vůči návratům uprchlíků a vnitřně vysídlených (B1 + B2) Celkem jeden milion Bosňanů se do konce roku 2004 vrátil do svého původního bydliště.1402 Ani tento počet návratů však nedokázal rozmělnit bosenské etnokracie. Návraty navíc nevedly k obnovení mezietnické tolerance tak, jak si ji mezinárodní společenství idealizovalo. Samotné návraty byly často socioekonomicky neudržitelné. Bosňané proto ztráceli ochotu k návratu trvalého charakteru. Do konce roku 2004 se mezinárodní očekávání vůči návratům uprchlíků a vnitřně vysídlených ukázala nadsazená. Použití Bonn Powers výrazně pomohlo k provedení značné části z celého jednoho milionu návratů. Jakmile se ukázalo, že bosenské elity nejevily žádný zájem o provedení návratů, Vysoký představitel se rozhodl společně s Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky podpořit zvláště menšinové návraty vlastní iniciativou. Od roku 1998 začal novelizovat majetkové zákony v obou entitách tak, aby umožnil restituce předválečných majetků. Zároveň začal odvolávat bosenské elity, které proces návratů obstruovaly.1403 Jenže milion navrátilců nepředstavoval ani polovinu z celkových 2,3 milionů uprchlíků a vnitřně vysídlených. Z tohoto milionu se událo pouze 450 tisíc menšinových návratů.1404 Do roku 2004 bylo přitom vypořádáno přes 90 % ze všech restitučních nároků.1405 Velké množství návratů se proměnilo právě v pouhou restituci majetku a jeho následný prodej.1406 Převážnou část trvalých navrátilců tvořili staří nebo sociálně nejslabší.1407 Jeden milion návratů proto nemusel být dlouhodobě udržitelný a znamenal v zásadě konečné číslo navrátivších se Bosňanů.1408 Velká část Bosňanů se navrátit nehodlala. Etnické čištění tragicky urychlilo migrační jevy, které charakterizovaly Bosnu ve druhé Jugoslávii. Vnitřně vysídlení často nacházeli útočiště ve městech. Návrat by pro ně představoval zpětnou rura1402 Mezi roky 2005–2010 se navrátilo pouze dalších 26 tisíc Bosňanů. Rok 2004 se stal pomyslným vrcholem návratů. Práce je proto v této kapitole dovedena až do roku 2004. UNHCR, „Statistics Package“, 31. 12. 2010, http://www.unhcr.ba/index.php?option=com_conte nt&view=section&id=4 9&Itemid=139 (staženo 30. 3. 2011). 1403 Heimerl, „The Return of Refugees“, 76–77. 1404 UNHCR, „Statistics Package“, 31. 12. 2004, http://www.unhcr.ba/index.php?option=com_conte nt&view=section&id=49&Itemid=139 (staženo 30. 3. 2011). 1405 Heimerl, „The Return of Refugees“, 80. 1406 Ó Tuathail a Dahlman, „The Effort to Reverse“, 451. 1407 Heimerl, „The Return of Refugees“, 79. 1408 Počet trvalých návratů bude možné ověřit teprve s provedením cenzu. Jeho uskutečnění však dodnes zabraňují spory mezi Bosňáky a Srby. Bosňácké elity odmítají, aby cenzus obsahoval otázky k národnosti, náboženské příslušnosti a mateřskému jazyku. Srbské elity naopak žádají, aby obsahoval všechny tři otázky. Radio Free Europe, „EU Presses Bosnia to Conduct Census“, Radio Free Europe, 28. 1. 2010, http://www.rferl.org/content/EU_Presses_Bosnia_To_Conduct_Census/1942631.html (staženo 30. 3. 2011). 340 lizaci, již nebyli ochotni podstoupit.1409 Uprchlíci nacházeli útočiště v tradičních centrech bosenské emigrace – západní Evropě, Chorvatsku a zbytkové Jugoslávii. Postrádali motivaci vrátit se do nejisté situace daytonské Bosny.1410 Neochotu Bosňanů k návratům umocňoval pocit nadobro ztraceného domova. Bosenská sídla totiž vlivem válečné destrukce a poválečné rekonstrukce ztratila původní ráz. Obměna jejich obyvatelstva zase nevratně přerušila stará sousedství a jiné vazby původních obyvatel.1411 Chorvaté a Srbové navíc po vzoru svých bosenství ve velké míře přijali za nový domov vlastní etnokracii. Jedině Bosňáci byli v tradici svého bosenství ochotni vracet se masově po celém bosenském území.1412 Menšinové návraty a z nich vyplývající obnova bosenské multietnicity nevedly zároveň k obnově mezietnické tolerance tak, jak si ji mezinárodní společenství idealizovalo. Mezilidská a mezietnická důvěra byly vyšší v národně monoetničtějších než multietničtějších oblastech Bosny.1413 Podpora nacionálně radikálnějších stran byla podobně vyšší v multietničtějších oblastech Bosny.1414 Navrátilce často čekala socioekonomická nejistota. Srbové navrátivší se do Dvaru, který ležel v chorvatském kantonu FBH, čelili ekonomické diskriminaci. Žádná z kantonálních, ani soukromých firem je nebyla ochotna zaměstnat.1415 Srbské elity v Brčku přemluvily vnitřně vysídlené Srby, aby zůstali a početně čelili návratům Bosňáků, kteří ve městě před válkou tvořili většinu obyvatelstva.1416 Prijedor se naopak stal symbolem úspěšné obnovy soužití mezi Srby a navrátivšími se Bosňáky. V roce 2002 zde byla otevřena první bosňácká škola, kterou financovaly obecní fondy RS. Oddělená školská správa ve společném městě přesto stanovila meze, do nichž v Bosně prozatím došlo k obnově mezietnického soužití.1417 Bosenské národy si ve svých etnokraciích udržely více než 75 % většinu i po konci roku 2004.1418 Jeden milion návratů nevedl k jejich rozmělnění. Mezinárodní Ó Tuathail a Dahlman, „The Effort to Reverse“, 449. Allcock, „Come Back Dayton“, 33–34; Bose, Bosnia after Dayton, 36. 1411 Jansen, „“Home” and the Return“, 33, 36–37. 1412 Ibid., 40–41. 1413 Obecně lze tento fenomén přiřadit k faktu, že v multietnických oblastech Bosny panovalo v průběhu války více násilí, což zde zákonitě snižovalo mezilidskou důvěru jako takovou. Menší důvěra v příslušníky ostatních národů jinak korelovala s menší důvěrou v příslušníky vlastního národa. Dalšími faktory pro nižší mezilidskou a mezietnickou důvěru byla míra chudoby. S větší mírou chudoby se důvěra obecně snižovala. Peter Håkansson a Fredrik Sjöholm, „Who Do You Trust? Ethnicity and Trust in Bosnia and Herzegovina“, Europe-Asia Studies 59, č. 6 (2007): 972–73. 1414 Vyjímku tvořila velká města. Caspersen, „Good Fences Make Good Neighbours?“, 578–80. 1415 Timothy Donais, „A tale of two towns: human security and the limits of post-war normalization in Bosnia-Herzegovina“, Journal of Balkan and Near Eastern Studies 1, č. 7 (2005): 22–23. 1416 Carl Dahlman, Gearóid Ó Tuathail, „Bosnia’s Third Geopolitical Space: Nationalist Separatism and International Supervision in Bosnia’s Brčko District“, Geopolitics 11, č. 4 (2006): 660–61, 668. 1417 Belloni, State building, 146–47. 1418 Určení přesného národního rozdělení obyvatelstva v jednotlivých entitách a kantonech je také záležitostí ještě neprovedeného cenzu. V roce 1991 tvořili Bosňáci 52 % a Chorvaté 22 % obyvatelstva na území budoucí FBH. Podle odhadů tvořili ihned po konci války Bosňáci 72 % a Chorvaté 22 % 1409 1410 341 podpora návratů nezvrátila dlouhodobé migrační jevy, ani nepřesvědčila Bosňany o výhodnosti mezinárodní vize multietnické a tolerantní Bosny. Činnosti Vysokého představitele nezabránila v otázce návratů rozšíření rozdílu mezi mezinárodními očekáváními a kapacitami. Nesplněná mezinárodní očekávání vůči zřízení vojenské a policejní složky mezinárodního protektorátu (C1 + C2) Vojenská a policejní složka mezinárodního protektorátu zůstaly v Bosně činné i po roce 2002. Mise SFOR a IPTF do této doby dokázaly poskytnout civilní složce protektorátu silný bezpečnostní rámec pro implementaci Daytonu. Podařilo se jim udržet územní celistvost Bosny, dopadnout značné množství válečných zločinců, a tak posílit osobní bezpečnost Bosňanů. Obě mise byly přesto nahrazeny svými evropskými obdobami, které dále omezovaly bosenskou suverenitu. Mezinárodní očekávání vůči zřízení vojenské a policejní složky mezinárodního protektorátu se ukázala nadsazená. Mise SFOR zůstala v Bosně až do konce roku 2004, kdy ji nahradila mise EUFOR Althea (European Union Force). Rada bezpečnosti misi SFOR udělovala jednoroční mandáty, v nichž zdůrazňovala, aby mise jednala asertivně a plně spolupracovala s Vysokým představitelem.1419 Mise vytvořila precedent pro výkon své činnosti v Bosně až v červenci 1997, kdy při snaze zatknout dva obviněné z válečných zločinů vstoupila jednotka SFOR do přestřelky a jednoho z obviněných usmrtila.1420 Od této doby do konce roku 2001 vedla činnost mise k zatčení, nebo dobrovolnému vydání se pětapadesáti obviněných z válečných zločinů.1421 Další obvinění se stáhli z veřejného života. Mise se také podílela na celkové demilitarizaci Bosny.1422 Obě činnosti výrazně pomohly zvýšit osobní bezpečnost Bosňanů. Soudržnost mezi misí a Vysokým představitelem také zásadně posílila. Mise svou vojenskou autoritou obyvatelstva FBH. Podle odhadů tvořili v roce 2003 Bosňáci 72 % a Chorvaté 21 % obyvatelstva FBH. Chorvaté a Bosňáci byli ve FBH víceméně separovaní ve vlastních kantonech. Jedině ve dvou kantonech z deseti nemá jasnou většinu ani jeden z národů. V roce 1991 tvořili Srbové 54 % obyvatelstva na území budoucí RS. Podle odhadů tvořili ihned po konci války 97 % obyvatelstva RS. Podle odhadů neklesl podíl Srbů na obyvatelstvu RS pod 90 % ani po roce 2003. Bieber, Post-war Bosnia, 64, 77. 1419 Rezoluce 1144 prodlužovala o půl roku mandát mise IPTF. Rezoluce 1491 prodlužovala o půl roku mandát mise SFOR. Ostatní rezoluce udělovaly roční mandáty. UNSC, „Resolution 1144 (1997)“, 19. 12. 1997; UNSC, „Resolution 1174 (1998)“, 15. 6. 1998; UNSC, „Resolution 1247 (1999)“, 18. 6. 1999; UNSC, „Resolution 1305 (2000)“, 21. 6. 2000; UNSC, „Resolution 1247 (1999)“, 18. 6. 1999; UNSC, „Resolution 1305 (2000)“, 21. 6. 2000; UNSC, „Resolution 1357 (2001)“, 21. 6. 2001; UNSC, „Resolution 1423 (2002)“, 12. 7. 2002; UNSC, „Resolution 1491 (2003)“, 11. 7. 2003; UNSC, „Resolution 1491 (2004)“, 11. 7. 2004, http://www.un.org/documents/scres.htm (vše staženo 19. 11. 2010). 1420 Belloni, State building, 137; Gow, „The ICTY“, 59. 1421 SFOR, „Persons indicted for War Crimes“, http://www.nato.int/sfor/factsheet/factsheet.htm (staženo 19. 11. 2010). 1422 SFOR, „Project Harvest“, http://www.nato.int/sfor/factsheet/factsheet.htm (staženo 19. 11. 2010). 342 zaštítila činnost Vysokého představitele v prosazování jeho rozhodnutí na základě Bonn Powers. Když v roce 2001 vyhlásila HDZ Chorvatské národní shromáždění, mise zasáhla na žádost Vysokého představitele v chorvatských kantonech FBH. Její jednotky obsadily důležitou infrastrukturu včetně finančního ústavu Hercegovačka banka, jehož prostřednictvím probíhalo financování HDZ, a touto ukázkou síly ukončily dosud nejvážnější výzvu státoprávnímu statu quo daytonské Bosny.1423 Zlepšující se bezpečnostní situace umožnila misi postupně snížit počty vojáku z původních 32 tisíc na 7 tisíc v roce 2004.1424 Dokud ale Bosna byla mezinárodním protektorátem, zůstávaly v ní i mezinárodní vojenské mise. Mise IPTF zůstala v Bosně až do prosince 2002, kdy ji nahradila mise EUPM (European Union Police Mission).1425 Rada bezpečnosti misi IPTF udělovala jednoroční mandáty ve stejných rezolucích jako misi SFOR. Těžiště činnosti mise tkvělo v provedení reformy bosenských policejních složek. Reforma je měla očistit od osob s nežádoucím profilem. Dalším hlavním cílem reforem byla snaha zbavit policejní složky politického vlivu a celkově demokratizovat jejich výkon služby. Do prosince 2002 se misi podařilo plně modernizovat všechny policejní složky a racionalizovat počty policistů tak, že jejich počet snížila z původních 45 tisíc na 16 tisíc. Každý velící důstojník musel nově projít mimo jiné řádným policejním výcvikem, v jehož rámci získali poznatky o policejním výkonu moci v demokratických společnostech. Reformy posílily kvalitu výkonu policejní moci v Bosně a zvýšily tak osobní bezpečnost Bosňanů.1426 Policejní složky na druhé straně zůstaly pod politickým vlivem. V Bosně totiž existovalo třináct policejních složek, které byly spravovány dvěma entitami, deseti kantony a mezinárodně řízeným Brčkem. Politický vliv na tyto složky byl opět vyvíjen v rámci jednotlivých etnokracií. Propuštění velitelé policejních složek, kterých se reformy dotkly, navíc ustupovali pouze do pozadí, z něhož výkon služby policejních složek dále ovlivňovali.1427 V reformním úsilí musela v Bosně pokračovat další mezinárodní policejní mise. Výdaje na policejní složky v roce 2002 dosáhly výše 9,2 % součtu všech veřejných rozpočtů v Bosně, což představovalo pětinásobek evropského průměru.1428 Jednotlivé policejní složky spolu nespolupracovaly a zaměřovaly se na výkon služby výhradně v rámci hranic svých etnokracií. Výkon policejní moci na bosenském území jako celku byl proto ochromený.1429 Zatímco vnější hranice Bosny zůstaly plně Bieber, „Croat Self-Government“, 2. SFOR, „Restructuring SFOR“, http://www.nato.int/sfor/factsheet/factsheet.htm (staženo 19. 11. 2010) 1425 Wisler, „The International Civilian Police“, 255. 1426 Wisler, „The International Civilian Police“, 259–262; Timothy Donais, „The Limits of Post-Conflict Police Reform“, in Innes, Bosnian security after Dayton, 178–79. 1427 Donais, „The Limits of Post-Conflict“, 179–82, 186–87. 1428 Wisler, „The International Civilian Police“, 264. 1429 Donais, „The Limits of Post-Conflict“, 179–82. 1423 1424 343 prostupné, vnitřní zůstaly existencí třinácti policejních složek neformálně utvrzené.1430 Vysoký představitel zareagoval na tuto situaci zřízením policejních složek na státní úrovni. Nejdříve v roce 2001 zřídil Státní pohraniční službu (Državna granična služba) a v roce 2002 zřídil Státní vyšetřovací a ochrannou agenturu (Državna agencija za istrage i zaštitu).1431 Obě složky však do příštích let zůstaly závislé na mezinárodní podpoře. Jediným zájmem bosenských elit bylo získat v obou složkách vliv, nikoli postoupit jim kompetence ostatních třinácti policejních složek.1432 Vysoký představitel mohl vytvořit a právně ukotvit nové policejní složky. Záviselo ale jen na bosenských elitách, zdali tyto policejní složky pojaly za legitimní. Přítomnost misí SFOR a IPTF v Bosně výrazně zvýšila osobní bezpečnost Bosňanů. Přítomnost obou misí ale také omezovala suverenitu jednoho z členů OSN. Především vojenská složka mezinárodního protektorátu měla v Bosně zaniknout už po jednom roce od konce občanské války. Mise SFOR opouštěla Bosnu teprve po devíti letech od konce občanské války. Ani za těchto devět let nebyli Bosňané dle mínění mezinárodního společenství schopni přijmout fakt územní celistvosti svého státu. Mise SFOR a IPTF proto nahradily jejich evropské obdoby. Přítomnost misí SFOR a IPTF v oblasti zřízení vojenské a policejní složky mezinárodního protektorátu proto rozšířila rozdíl mezi mezinárodními očekáváními a kapacitami. Nesplněná mezinárodní očekávání vůči vzniku státních institucí (D1 + D2) Bosna byla do konce roku 2002 státoprávně stabilizována. Legitimitu státních institucí přijaly všechny bosenské elity. Bosna také získala řádné státní symboly. Za stabilizací Bosny však stála činnost Vysokého představitele. Vysoký představitel Bosnu stabilizoval a následně i udržoval stabilní jedině použitím Bonn Powers. Od prosince 1997 začal využívat svoji nově udělenou exekutivní a legislativní moc, aby Bosně vnukl institucionální a symbolickou složku státnosti podle mezinárodních očekávání. Tímto zaprvé omezil suverenitu bosenských exekutivních a legislativních institucí, zadruhé učinil institucionální a symbolickou složku její státnosti plně závislé na své pokračující činnosti v zemi. Bosna byla stabilizována na základě mezinárodní vůle, nikoli smíru tří národních bosenství. Mezinárodní očekávání vůči vzniku státních institucí se ukázala nadsazená. Činnost exekutivních a legislativních institucí na státní úrovni zůstala závislá na volebních výsledcích. Tyto instituce proto často paralyzovaly spory v rámci 1430 Alice Hills, „Crossing the Borders: State Border Services and the multidimensional nature of security“, in Innes, Bosnian security after Dayton, 191–95. 1431 Do roku 2002 nesla agentura název Státní informační a ochranná agentura (Državna agencija za informacije i zaštitu). Agentura si dodnes ponechává oficiální zkratku SIPA, která vychází z jejího anglického názvu State Information/Investigation and Protection Agency. Hills, „Crossing the Borders:, 204–6; Wisler, „The International Civilian Police“, 255. 1432 Hills, „Crossing the Borders“, 200; Wisler, „The International Civilian Police“, 263–64. 344 triumvirátu HDZ, SDA, SDS. Všechny tři strany spolu dokázaly na státní úrovni uzavřít koalice, uvnitř koalic ale zabředly do sporů o prosazení bosenství svých národů.1433 Státní instituce proto získaly ucelenou strukturu jedině, pokud v nich získaly většinu koalice Sloga nebo Alijansa. Tyto instituce se přesto v Bosně etablovaly a poskytly možnou základnu pro správu Bosny jako společného státu tří bosenských národů. Po obecných volbách v září 1998 Parlament poprvé zasedl za dva a půl měsíce. Na svých šestadvaceti zasedáních schválil pětadvacet zákonů.1434 Po obecných volbách v listopadu 2000 zasedl Parlament, v němž získala křehkou většinu Alijansa, už za jeden a půl měsíce. Na svých dvaatřiceti zasedáních schválil třiašedesát zákonů.1435 Předsednictvo zase získalo společný sekretariát v roce 1999, když Živko Radišić přemístil svoji kancelář z Pale do Sarajeva.1436 V tom samém roce musel však Vysoký představitel použít Bonn Powers a přerušit dlouhodobou nečinnost Předsednictva tak, že jeho zasedání svolal vydáním závazného rozhodnutí.1437 Předsednictvo začalo vystupovat jednotněji, až když Alija Izetbegović odešel do penze a Ante Jelavić byl odvolán z funkce. Oba totiž byli na začátku roku 2001 nahrazeni zástupci koalice Alijansa.1438 Radě ministrů byl v roce 2000 zvýšen počet ministerstev ze tří na šest. V roce 2002 vzrostl na devět.1439 Zatímco Rada ministrů hrála prvotně roli koordinačního orgánu, Alijansa ji pojala jako řádnou bosenskou vládu.1440 Exekutivní a legislativní instituce na státní úrovni navzdory svému postupnému etablování však dále pracovaly těžkopádně.1441 Vysoký představitel se po udělení Bonn powers stal akceschopnou alternativou k bosenským exekutivním a legislativním institucím. Do konce roku 2002 vydal třiasedmdesát zákonů a dalších devětadevadesát zákonů novelizoval. Vedle své legislativní činnosti vydal dalších sto padesát závazných nařízení.1442 Vysoký představitel nadále předkládal bosenským elitám mezinárodně vypracované zákony jako fait accompli. Mnohdy však nečekal na zdlouhavou diskuzi, která jejich předložení Bieber, Post-war Bosnia, 55–56. Sněmovna národů zasedla pětadvacetkrát. Sněmovna reprezentantů zasedla dvaatřicetkrát. PSBiH, „Zakoni usvojeni u parlamentarnoj proceduri 1998–2000“, http://www.parlament.ba/sadrzaj/1/47/6. html (staženo 19. 11. 2010). 1435 Sněmovna národů zasedla čtyřiadvacetkrát. Sněmovna reprezentantů zasedla šestadvacetkrát. PSBiH, „Zakoni usvojeni u parlamentarnoj proceduri 2000–2002“, http://www.parlament.ba/ sadrzaj/1/47/6.html (staženo 19. 11. 2010). 1436 Bieber, Post-war Bosnia, 49. 1437 OHR/EUSR, „Decision ordering a session of the Presidency of BiH after a long break“, 15. 4. 1999, http://www.ohr.int/decisions /statemattersdec/default.asp?content_id=352 (staženo 19. 11. 2010). 1438 Alija Izetbegović oficiálně ohlásil svůj ochod již v červenci 2000. OHR/EUSR, „Decision ordering a session of the Presidency of BiH after a long break“, 50; ICG, „Bosnia’s Alliance“, 3, 17. 1439 Bieber, Post-war Bosnia, 53. 1440 ICG, „Bosnia’s Alliance“, 16. 1441 Bieber, Post-war Bosnia, 56. 1442 Domm, „Europeanisation without Democratisation“, 165. 1433 1434 345 doprovázela. Zákony prostě vydal.1443 Činnost Parlamentu se tak často omezila na zpětná posvěcení již účinných zákonů. Zákon o státní pohraniční službě vydal HR v lednu 2000. Parlament tentýž zákon vydal na svém zasedání v červnu 2001.1444 Na stejném zasedání parlament přijal zákony o vlajce a státním znaku, jež HR vydal v únoru 1998 a květnu 1998.1445 Zákon o státní hymně přijal parlament v květnu 2001, zatímco HR ho vydal v červnu 1999.1446 Do Předsednictva zasedly dva zástupci koalice Alijansa jedině proto, že HR novelizoval zákon vztahující se k této záležitosti. Zákon před novelou stanovil, aby nástupce bosňáckých a chorvatských členů Předsednictva, kteří svůj mandát opustili předčasně, zvolily jejich příslušné národní části v obou sněmovnách parlamentu FBH. Zákon po novele stanovil, aby při jejich volbě měla rozhodující slovo prostá většina ve Sněmovně reprezentantů FBH.1447 Po obecných volbách v listopadu 2000 získala prostou většinu v této sněmovně právě Alijansa. Počet devíti ministerstev v Radě ministrů byl dosažen také dle zákona vydaného opět Vysokým představitelem.1448 Stabilizaci a institucionální posilování Bosny umožnilo jedině rozsáhlé použití Bonn Powers. Činnost Centrální banky a Ústavního soudu výrazně přispěla ke stabilizaci Bosny. Obě státní instituce jednaly předvídavě a v souladu se svým úkolem podporovat plnohodnotnou celistvost Bosny.1449 Obě instituce však musely spoléhat na exekutivní a legislativní instituce Bosny, že přijmou jejich ústavní roli. Zvláště v případě Ústavního soudu to znamenalo ochotu těchto institucí podřídit se jeho verdiktům.1450 Legitimitu Centrální banky a Ústavního soudu mohl navíc oslabit fakt, že část jejich rozhodovacích sborů tvořili dle Daytonu členové, kteří neměli být občany Bosny, ani žádného sousedního státu. Radu Centrální banky měl vést prvních šest let guvernér jmenovaný Mezinárodním měnovým fondem. V soudním sboru Ústavního soudu měli trvale zasedat tři soudci jmenovaní předsedou EvropChandler, „State-building“, 27. OHR/EUSR, „Decision imposing the Law on State Border Service“, 13. 1. 2000, http:// www.ohr.int/decisions/statemattersdec/default.asp?content_id =358 a PSBiH, „Zakoni usvojeni u parlamentarnoj proceduri 2000-2002“, http://www.parlament.ba/sadrzaj/1/47/6.html (staženo 19. 11. 2010). 1445 OHR/EUSR, „Decision imposing the Law on the Flag of BiH“, 3. 2. 1998, http://www.ohr.int/ decisions/statemattersdec/default.asp?content_id= 344 a OHR/EUSR; „Decision on the shape and design of the coat-of-arms of BiH“, 18. 5. 1998, http://www.ohr.int/decisions/statemattersdec/def ault.asp?content_id=346 a PSBiH, „Zakoni usvojeni u parlamentarnoj proceduri 2000-2002“, http:// www.parlament.ba/sadrzaj/1/47/6.html (staženo 19. 11. 2010). 1446 OHR/EUSR, „Decision imposing the Law on the National Anthem of BiH“, 25. 6. 1999, http:// www.ohr.int/decisions/statemattersdec/default.a sp?content _id=354; PSBiH, „Zakoni usvojeni u parlamentarnoj proceduri 2000-2002“, http://www.parlament.ba/sadrzaj/1/47/6.html (staženo 19. 11. 2010). 1447 Bieber, Post-war Bosnia, 50. 1448 Ibid., 53. 1449 Caspersen, „Good Fences Make Good Neighbours?“, 581. 1450 Ibid. 1443 1444 346 ského soudu pro lidská práva (European Court of Human Rights). Soudní sbor se tak skládal ze dvou bosňáckých, dvou chorvatských, dvou srbských a tří mezinárodních soudců.1451 Spor tří národních bosenství přitom ovlivnil i rozhodování Ústavního soudu. Ústavní soud prohlásil čtyřmi verdikty mezi lednem a srpnem 2000 za neplatné části entitových ústav, které shledal v rozporu se státní ústavou. Verdikty, které měly v konečném důsledku na území Bosny narovnat občanská práva příslušníků všech tří bosenských národů, podpořili dva bosňáčtí a tři mezinárodní soudci. Přehlasovaní soudci, dva Chorvaté a dva Srbové, se naopak proti verdiktům veřejně ohradili. Verdikty podle nich nepřiměřeně deformovaly ústavní uspořádání entit.1452 Bosenské elity verdikty jako takové veřejně nezpochybnily. Entitové ústavy přesto po dlouhých mezistranických jednáních novelizoval v souladu s verdikty Ústavního soudu až Vysoký představitel v dubnu 2002.1453 Činnost Centrální banky a Ústavního soudu zůstala závislá na pokračující činnosti Vysokého představitele v Bosně. Vysoký představitel použitím Bonn Powers vnukl Bosně symbolickou složku její státnosti. Vydal zákony o všech státních symbolech Bosny. Parlament tyto zákony zpětně vydal také. Uzákoněné státní symboly měly vytvořit jedno z pojítek, kolem nichž by Bosňané vybudovali vzájemná občanská pouta, popřípadě státní sounáležitost.1454 Bosňané však do značné míry zůstali věrní svým národním bosenstvím. Vzhled vlajky a státního znaku, který uzákonil Vysoký představitel, vzbudil mezi všemi Bosňany nejprve pohoršení a posměch. Bosňáci však společnou vlajku přijali postupně za svou. Chorvaté a Srbové naopak nepřestali ve valné většině přijímat za své jedině tradiční chorvatské, respektive srbské vlajky a národní znaky.1455 Hymnu Državna himna Bosne i Hercegovine (Státní hymna Bosny a Hercegoviny) přijali za svou jen Bosňáci. Chorvaté považovali ve valné většině za svoji chorvatskou národní hymnu Lijepa naša domovino (Krásná naše vlasti). Srbové považovali za svoji srbskou národní hymnu Bože pravde (Spravedlivý Bože).1456 Hymna uzákoněná Vysokým představitelem postrádala text. Bosňané totiž používali tři naprosto podobné dialekty jednoho jazyka, přesto byly v Bosně uzákoněny tři oficiální jazyky – Bosenština, Chorvatština, Srbština. Srbové v RS používali ve veřejném životě OHR/EUSR, „DPA: Annex 4“, http://www.ohr.int/dpa/default.asp?content_id=372 (staženo 19. 11. 2010). 1452 Florian Bieber, „Towards Better Governance with More Complexity?“, in Solioz a Vogel, Dayton and beyond, 76–79. 1453 Podle Belloniho, který je k činnosti Vysokého představitele jinak velmi benevolentní, tak učinil předčasně. Dopady novelizací ústav měly vliv na Bosnu až po obecných volbách v říjnu 2002, proto nejsou v práci popsány. Srov. Belloni, State building, 65. 1454 Dejan Guzina, „Dilemmas of Nation-building and Citizenship in Dayton Bosnia“, National Identities 9, č. 3 (2007): 222–23. 1455 Kolstø, „National symbols“, 683–685; Kostić, „Nationbuilding“, 389–94. 1456 Kostić, „Nationbuilding“, 389–94. 1451 347 výhradně cyrilici, která je odlišila od ostatních dvou bosenských národů.1457 Vysoký představitel tak prostým uzákoněním státních symbolů nepřesvědčil všechny Bosňany, aby je přijali za legitimní. Vysoký představitel do konce roku 2002 stabilizoval institucionální a symbolickou složku bosenské státnosti jen tak, že je učinil závislé na své pokračující činnosti v zemi. Převzetím exekutivní a legislativní moci v Bosně mohl vytvořit zdání pokroku její poválečné rekonstrukce. Pouze ale upozadil spor tří národních bosenství místo toho, aby se pokusil vyjednat jeho usmíření. Vysoký představitel uchopením exekutivní a legislativní moci v Bosně popřel mezinárodní očekávání vůči Bosně spravované demokratickými procedurami. Hlavně však nedokázal podnítit Bosňany k vytvoření vzájemných občanských pout a přijetí daytonské Bosny jako společného státu. Činnost Vysokého představitele v oblasti vytvoření státních institucí rozšířila rozdíl mezi mezinárodními očekáváními a kapacitami. Nesplněná mezinárodní očekávání vůči ekonomické transformaci (E1 + E2) Ekonomická transformace Bosny do konce roku 2002 nepoložila základy pro růst životní úrovně Bosňanů. Bosenské politické elity si zachovaly vliv nad ekonomikou země. Bosenský trh zůstal nadále rozděleným na dva ekonomické celky. Obě bosenské entity zůstaly víceméně svébytnými ekonomickými celky. Mezinárodní očekávání vůči ekonomické transformaci Bosny se ukázala nadsazená. Ekonomická stabilizace Bosny byla v oblasti obnovy její infrastruktury úspěšná. Bosna i po roce 1999, kdy začal klesat příliv mezinárodní ekonomické pomoci do země, dostávala finanční prostředky, které zatím zajišťovaly její základní ekonomickou stabilitu.1458 Mezinárodní měnový fond, Světová banka a Vysoký představitel mezitím začali v Bosně provádět další fáze ekonomické transformace, které spočívaly v prosazování masivní privatizace a urychlené liberalizace její ekonomiky. Nejdříve privatizací a liberalizací podmínili další příliv mezinárodní ekonomické pomoci do Bosny. Jakmile Vysoký představitel obdržel Bonn Powers, začal obě opatření prosazovat sám vydáváním mezinárodně vypracovaných zákonů. Do konce roku 2002 vydal v Bosně zákony upravující celní politiku či reformující důchodový systém a pracovní právo. Veškeré zákony byly vytvořeny tak, aby zlevnily bosenskou pracovní sílu, přiblížily výplaty důchodů ekonomické situaci země a otevřely její ekonomiku světovému trhu.1459 Tyto zákony většina Bosňanů nepodporovala Cyrilice byla srbskou elitou v RS prosazována jako nejčistší možné použití Srbštiny. Sen Somdeep, „Cyrillization of Republika Srpska“, Perspectives on Global Development and Technology 8 (2009): 225–26. 1458 V roce 1999 Bosna obdržela 1,04 miliardy amerických dolarů. V roce 2002 obdržela 0,56 miliardy amerických dolarů. S úbytkem mezinárodní ekonomické pomoci korelovaly zmenšující se růsty HDP mezi zmíněnými roky (o 9,6 % v roce 1999 a o 5,5 % v roce 2002). Bosna přesto nadále ekonomicky rostla. Tzifakis a Tsardanidis, „Economic“, 69. 1459 Chandler, Bosnia: faking democracy, 63–64; Donais, The political economy, 98–105. 1457 348 a bosenské elity je odmítaly otevřeně podpořit.1460 Zákony totiž dbaly více na blaho zahraničních investorů než samotných Bosňanů.1461 Uskutečnění ekonomické transformace Bosny proto opět záviselo na činnosti Vysokého představitele. Privatizace bosenské ekonomiky byla neúspěšná. Bosenské elity privatizaci nejprve blokovaly. Mezinárodnímu tlaku podlehly teprve na začátku roku 1998. Privatizace se však v jejich režii zvrátila ve snahu prodat veřejný majetek do rukou příslušníků svého národa, nebo v rámci svého politicko-ekonomického kartelu. V mnoha případech privatizací se stal poslední ředitel státní společnosti také jejím novým vlastníkem.1462 Část vlastnického podílu v hliníkárně Aluminij Mostar například díky rozhodnutí správní rady, kterou kontrolovala HDZ, získali pouze její chorvatští předváleční zaměstnanci.1463 Telekomunikační operátor Eronet, který byl zřízen na území chorvatských kantonů FBH, byl přímo prodán společnostem navázaným na HDZ.1464 Finanční ústav Kristal banka byl záměrně přiveden k bankrotu a vládou RS prodán tajnému investorovi za jedno euro.1465 V reakci na dění privatizace přestalo mezinárodní společenství masivní privatizaci na začátku roku 2001 požadovat. Do této doby bylo přitom privatizováno jen 10 % státních společností v FBH a 5 % státních společností v RS.1466 Bosenské politické elity si nadále zachovaly vliv na bosenskou ekonomiku. Privatizované společnosti byly navíc bez soutěží a často pod jejich reálnou hodnotou prodány na základě národnostního měřítka. Liberalizace bosenské ekonomiky byla také neúspěšná. Liberalizace měla původně podnítit příliv zahraničního kapitálu do Bosny. Od roku 1998 pro tento účel získali zahraniční investoři v Bosně rovné postavení jako ti domácí. Bosna snížila své celní tarify na nejnižší úroveň v jihovýchodní Evropě.1467 Místo cíle zahraničních investic se však stala cílem zahraničního dovozu. Negativní obchodní bilance Bosny každoročně fluktuovala mezi 55–60 % jejího HDP.1468 Příliv zahraničních investic 1460 Největší počet těchto zákonů byl přijat na podzim 2000. Mezinárodní měnový fond a Světová banka na Vysokého představitele v tuto dobu tlačily, aby zákony přijal ještě před obecnými volbami v listopadu 2000. Očekávalo se totiž volební vítězství favoritů mezinárodního společenství. Obě organizace proto chtěly zamezit poklesu popularity těchto favoritů, jakmile by vstoupili do vlády a museli přijímat nepopulární zákony. Před utvořením koalice Alijansa některé její budoucí strany podmínily vstup do koalice tím, aby se Vysoký představitel zavázal vydat ekonomické a sociální zákony pomocí Bonn Powers. ICG, „The Wages of Sin“, 44; Knaus a Martin, „Travails“, 68. 1461 Michael Pugh, „Transformation in the political economy of Bosnia since Dayton“, International Peacekeeping 12, č. 3 (2005): 454–55. 1462 Donais, The political economy, 118. 1463 Dva tisíce nechorvatských zaměstnanců, jež byly ze společnosti propuštěny v roce 1993, nezískaly nic. ICG, „Bosnia’s Precarious Economy: Still not Open for Business“, ICG Balkans Report N° 115, (7. 8. 2001), 25. 1464 Ibid., 26. 1465 Pugh, „Transformation“, 451. 1466 Donais, The political economy, 118. 1467 Ibid., 99–101. 1468 Tzifakis a Tsardanidis, „Economic“, 69, 74–75. 349 se začal zvyšovat teprve po roce 2002. Hodnota tohoto přílivu však nedokázala vyrovnat úbytek mezinárodní ekonomické pomoci, jež do Bosny putovala.1469 Liberalizační opatření, která v Bosně zavádělo mezinárodní společenství, přitom zabránila dotovat restrukturalizaci bosenského průmyslu z veřejných rozpočtů a omezila možnost vládní regulace bosenského trhu. Bosenský průmysl proto zahraničnímu dovozu zákonitě podlehl.1470 Průmyslová výroba do konce roku 2002 nenašla stálou stoupající tendenci. Úpadek bosenského průmyslu se podílel na zvýšení oficiální míry nezaměstnanosti z 37,4 % v roce 1998 na 40,9 % v roce 2002. Značná část Bosňanů v této situaci vstoupila do šedé ekonomiky, v jejímž rámci si alespoň částečně udržela životní úroveň nad hranicí chudoby.1471 Liberalizace bosenské ekonomiky měla jediný kladný efekt. Snížila zahraniční dluh Bosny ze 177 % jejího HDP v roce 1995 na 44,3 % v roce 2002.1472 V jiných ohledech však nevytvořila základnu pro růst životní úrovně Bosňanů. Hlavní překážku pro rozvoj bosenské ekonomiky představovaly rozsáhlá korupce a fakt, že bosenský trh byl rozdělen na dva ekonomické celky – FBH, RS. Obě překážky odrazovaly zahraniční investory od příchodu do země. Rozsáhlá korupce a klientelismus nebyly v Bosně novum. Ztělesňovaly totiž neblahé dědictví komunistického režimu.1473 Páchaly je proto bosenské elity napříč politickou scénou, což je do jisté míry učinilo nevymýtitelnými.1474 Snaha Vysokého představitele zvýšit mezi Bosňany povědomí o korupční činnosti elit k tomu neutralizovala korupci jako volební téma. Vysoký představitel totiž Bosňanům vnucoval téma korupce právě v průběhu voleb. Jím prováděné kampaně však mířily výhradně na triumvirát HDZ, SDA, SDS. Ztratily tak hodnotu obecné a nestranné výzvy, zatímco do korupčních skandálů se zaplétali i političtí favorité Vysokého představitele.1475 Rozdělení Bosny na dva ekonomické celky pro změnu způsobovalo, že společnosti působící v obou entitách musely být registrovány a platit daně zvlášť v každé entitě. Se zbožím převáženým z jedné do druhé entity se zase jednalo jako s dovozem včetně celní Ibid., 77. Pugh, „Transformation“, 453–55; Donais, The political economy, 98–99, 118. 1471 Reálně nezaměstnaných je asi 16 % – 20 %. Značná část obyvatelstva se totiž pohybuje v šedé ekonomice. Velikost šedé ekonomiky se odhaduje okolo jedné až dvou třetin bosenského HDP. Pugh, „Transformation“, 456 a Tzifakis a Tsardanidis, „Economic“, 69, 74–75. 1472 K takovému procentuálnímu snížení došlo také díky dramatickému nárůstu bosenského HDP. Tzifakis a Tsardanidis, „Economic“, 69, 74. 1473 Allcock, „Come Back Dayton“, 29. 1474 Boris Divjak a Michael Pugh, „The Political Economy of Corruption in Bosnia and Herzegovina“, International Peacekeeping 15, č. 3 (2008): 378. 1475 V průběhu předvolební kampaně na podzim 2000 Vysoký představitel spustil širokou mediální kampaň s hlavním heslem Gdje idu naše pare? (Kam míří naše peníze?), která byla namířená na do té doby vládnoucí triumvirát. Kampaň probíhala ve všech médiích, byl vydán speciální komiks, nebo prováděny letákové kampaně. David Chandler, „Building trust in public institutions? good governance and anti-corruption in Bosnia-Herzegovina“, Ethnopolitics 5, č. 1 (2006): 92–93. 1469 1470 350 povinnosti.1476 Vysoký představitel se snažil v prosinci 2000 takové rozdělení bosenského trhu zmírnit alespoň harmonizací daňových zákonů v obou entitách.1477 Ekonomické rozdělení Bosny však dále sledovalo její politické rozdělní. Bosna ani do konce roku 2002 nepřekonala dvě hlavní bariéry, které jí bránily v ekonomickém růstu. Ekonomická stabilizace Bosny byla udržitelná jedině díky přísunu mezinárodní ekonomické pomoci do Bosny. Ta se však od konce roku 1999 začala snižovat. Dopady masivní privatizace a urychlené liberalizace bosenské ekonomiky navíc popřely mezinárodní očekávání vůči ekonomické transformaci Bosny. Privatizace upevnila propojení ekonomiky s politikou na základě národnostního měřítka. Prohloubila také již existující rozdělení bosenského trhu. Liberalizace se podílela na dalším úpadku bosenského průmyslu, který jen těžko přežil destrukci občanské války. Bosňané tímto ztratili perspektivu, v níž by došlo k brzkému zvýšení jejich životní úrovně. Činnost Vysokého představitele v oblasti transformace ekonomiky rozšířila rozdíl mezi mezinárodními očekáváními a kapacitami. Závěr Činnost Vysokého představitele v poválečné rekonstrukci Bosny mezi roky 1995– 2002 byla neúspěšná. Jeho činnost totiž nevedla ke splnění očekávání, která vůči výsledkům rekonstrukce zaujalo v roce 1995 mezinárodní společenství. Uskutečnění voleb nevedlo ke správě Bosny demokratickými procedurami (A1 + A2). Do svých původních bydlišť se vrátila méně než polovina z 2,3 milionů uprchlíků a vnitřně vysídlených. Obnovení multietnicity v Bosně nevedlo k obnovení mezietnické tolerance tak, jak si ji mezinárodní společenství idealizovalo (B1 + B2). Mezinárodní vojenské a policejní mise zůstávaly v Bosně i po roce 2002. Mise dále hrály svoji dvojznačnou roli, když zajišťovaly celistvost Bosny, ale zároveň svou přítomností v zemi omezovaly suverenitu jednoho z členů OSN (C1 + C2). Pouhý vznik státních institucí automaticky neznamenal, že všichni Bosňané přijali daytonskou Bosnu jako společný stát a upozadili své národní zájmy ve prospěch společných občanských pout a správy tohoto státu (D1 + D2). Ekonomická transformace Bosny nevedla ke zvýšení životní úrovně Bosňanů (E1 + E2). Vysoký představitel nebyl s to splnit mezinárodní očekávání vůči poválečné rekonstrukci Bosny, ne protože odmítal vynaložit dostatečné množství kapacit pro jejich splnění. Hmotné zdroje protektorátu se pravidelně zvyšovaly. Mezinárodní vojenské mise, které byly v Bosně přítomné, postupně snižovaly své početní stavy. Jenže původní mezinárodní očekávání počítalo s přítomností mezinárodních vojenských jednotek na území Bosny jen jeden rok po konci občanské války. Každý Donais, The political economy, 99–100. Zaum Dominik, „Economic Reform and Transformation of the Payment Bureaux“, in Chandler, Peace Without Politics, 44–55. 1476 1477 351 další rok jejich přítomnosti v zemi proto znamenal zvýšení kapacit mezinárodního protektorátu. Mezinárodní ekonomická pomoc do Bosny putovala v historicky bezprecedentních hodnotách. Tato pomoc Bosnu ekonomicky stabilizovala. Umožnila přitom Vysokému představiteli, aby její další přísun do země podmínil součinností bosenských elit při implementaci Daytonu. Soudržnost mezinárodního společenství v Bosně také výrazně posílila. Každé posílení této soudržnosti šlo ve prospěch Vysokého představitele. PIC se s jeho činností plně ztotožnila. Mezinárodní vojenské a policejní mise přes počáteční nevůli začaly s Vysokým představitelem plně spolupracovat a zaštítily jeho činnost svojí autoritou. Nejdramatičtější zvýšení kapacit však představovaly Bonn Powers. Tyto nástroje činnosti byly nejzazším možným zvýšením kapacit Vysokého představitele, kterého se mohl dočkat ze strany mezinárodního společenství. Právě Bonn Powers prudce posílily jak jeho aktérství, tak působnost. Vysokému představiteli se však nepodařilo dosáhnout zvýšení svých nehmotných zdrojů – legitimity a reputace. Mohl si proto v Bosně vynutit implementaci mezinárodních očekávání, ale jen těžko pro tuto implementaci získával podporu Bosňanů. Vysoký představitel nebyl s to splnit část mezinárodních očekávání vůči poválečné rekonstrukci Bosny, právě protože mu byly zvýšeny kapacity. Především Bonn Powers byly nástroji, jejichž použití popřelo mezinárodní očekávání vůči uskutečnění voleb, správě Bosny demokratickými procedurami a vzniku státních institucí. Bonn Powers vyjadřovaly odhodlání mezinárodního společenství dočasně upřednostnit stabilizaci Bosny před její demokratizací. Vysoký představitel díky jejich použití korigoval volební výsledky, obešel demokratické procedury země a vnuknul Bosně institucionální a symbolickou složku státnosti, která byla v souladu s mezinárodními očekáváními. Účelem použití Bonn Powers bylo vybudovat v Bosně takový stát, jenž by byl napříště demokratický a zároveň stabilní. Vysoký představitel však nedokázal Bosňany přesvědčit o legitimitě použití Bonn Powers. Vybudoval proto v Bosně stát, který většina Bosňanů, nebo minimálně Chorvaté a Srbové, nepřijala za svůj. Nadále tak musel v zemi zůstat a dalším používáním Bonn Powers tento stát pravidelně stabilizovat. Základním mezinárodním očekáváním přitom bylo co nejdříve z Bosny vytvořit demokratický a stabilní stát, který by mezinárodnímu společenství umožnil ze země odejít už po jednom roce od konce občanské války. Použití Bonn Powers však potvrdilo, že takové očekávání nebylo možné splnit pouze bezbřehým zvyšováním kapacit Vysokého představitele ze strany mezinárodního společenství. Vysoký představitel nebyl s to splnit část mezinárodních očekávání vůči poválečné rekonstrukci Bosny, přestože mu byly zvýšeny kapacity. Návraty uprchlíků a vnitřně vysídlených představovaly oblast poválečné rekonstrukce, v níž bylo použití Bonn Powers nejméně v konfliktu s demokratickými principy. Přesto jejich použití nedokázalo rozmělnit bosenské etnokracie. Události občanské války totiž tragicky urychlily některé migrační jevy, které charakterizovaly Bosnu ve druhé Jugoslávii. 352 Jednalo se o emigraci a urbanizaci. Návraty uprchlíků a vnitřně vysídlených navíc mohly v Bosně stěží obnovit mezietnickou toleranci tak, jak si ji mezinárodní společenství idealizovalo. Taková úroveň mezietnické tolerance totiž v Bosně jako celku nikdy nepanovala. Také ekonomická transformace Bosny, kterou si mezinárodní společenství v Bosně vynutilo, nemusela vést ke splnění mezinárodních očekávání. Privatizace státního majetku se přeměnila v prodeje státních společností v rámci politicko-ekonomických kartelů. Tyto kartely se v průběhu války zvláště etnizovaly, ale jejich fungování se nelišilo od předválečné praxe. Liberalizace bosenské ekonomiky, která byla v jisté míře nutná, ji nevyvázala ze zaostávání za tempem ekonomického rozvoje sousedních států. Bosna v tomto jen navázala na své předválečné ekonomické výsledky. Vysoký představitel nebyl schopen splnit mezinárodní očekávání vůči poválečné rekonstrukci Bosny, jelikož tato očekávání nezohledňovala očekávání samotných Bosňanů. Očekávání samotných Bosňanů se sdružovala do tří národních bosenství. Obsahový nesoulad všech tří národních bosenství je vedl v různé míře do vzájemného sporu. Právě spor tří národních bosenství stál u podstaty bosenské nestability. Vysoký představitel se tento spor rozhodl překonat použitím Bonn Powers a implementací mezinárodních očekávání vůči poválečné rekonstrukci Bosny. Základní předpoklad zněl, že se národní bosenství s mezinárodními očekáváními postupně ztotožní. Jenže národní bosenství byla produktem konce 19. století, který se utvrzoval v průběhu celého 20. století. Národní bosenství v sobě shrnovala historickou zkušenost bosenských národů a jen těžko mohla být překonána implementací mezinárodních očekávání. Spor národních bosenství proto nemohl být překonán, ale mohl být jedině usmířen. Dlouhodobá stabilizace Bosny tak musela vycházet z ochoty samotných Bosňanů usmířit svá národní bosenství. Vysoký představitel měl možnost přispět v Bosně k tomuto usmíření. Místo toho se však upnul ke snaze spor národních bosenství překonat implementací mezinárodních očekávání, která měla být údajně pro Bosňany v daytonské Bosně tou nejlepší volbou. Bosenská stabilita nemohla dosáhnout takové úrovně, kterou mezinárodní společenství očekávalo. Takovou úrovní byl stav, ve kterém Bosňané upozadí své národní zájmy ve prospěch řádné správy společného státu. Podle mezinárodních očekávání to byl stav, v němž se Bosňané zbaví dědictví občanské války a přestanou vést nebezpečné diskuze o významu vnitřních hranic ve společném státě. Jenže diskuze o významu vnitřních hranic nepředstavovaly dědictví občanské války. Společná státnost v jihoslovanském prostoru byla minimálně od vzniku moderních jihoslovanských národů vždy naplněna diskuzemi o významu vnitřních hranic – ať už reálných, nebo abstraktních v podobě suverenity jihoslovanských národů ve společném státě. Obě Jugoslávie, jejichž státnost se mohla opřít o jugoslávství jako o společnou sounáležitost všech Jihoslovanů, nebyly výjimkou. Bosna navíc představovala jen historický region, jehož tři národy však postrádaly pocit vzájemné sounáležitosti. Absenci tohoto pocitu po dobu trvání dvou Jugoslávií nahrazovalo 353 jugoslávství. Rozpad druhé Jugoslávie a následná občanská válka však myšlenku jugoslávství nadobro zmařily. Celistvost Bosny byla zachována pouze díky mezinárodnímu zásahu. O to více byla nutná diskuze Bosňanů o významu vnitřních hranic i snaha nalézt nový státoprávní modus vivendi. Mezinárodní pojetí stability ale takovou diskuzi nahradilo implementací mezinárodních očekávání. Bosnu se nepodařilo zároveň demokratizovat a stabilizovat ani za patnáct let trvání mezinárodního protektorátu v Bosně. 354 Multilateralismus v sousedské politice Evropské unie Barbora Prošková Abstract This paper focuses on the existence of multilateral relations among European Union and its Eastern neighbors. It was created as a sort of reaction to the European Security Strategy, which introduced the problematic of the multilateral relations in the external relations of European Union. The purpose of this paper is to study whether and to what extent multilateral relations have existed with Eastern states since the introduction of European Neighbourhood Policy (ENP). Paper deals as well with the progress of these relations emphasizing mainly the evolution after the release of Eastern Partnership. An in-depth examination of different aspects of the above mentioned relations confirms the paper´s assumption that the multilateral type of relations have existed since the startup of ENP and that they were deepened by Eastern Partnership. The final part of the paper is devoted to the assessment of multilateral dimension of Eastern part of the European neighbourhood. Keywords European Union, Multilateralism, European Neighbourhood Policy, Eastern Partnership Úvod Multilaterální forma zahraničních vztahů bývá jako typ mezinárodní spolupráce často přehlížena a to z důvodu, že podstatná část vědeckých prací z oblasti mezinárodních vztahů vzniká na území Spojených států amerických, kde multilateralismus nenabyl takového renomé jako v Evropě.1478 Jeden z cílů této bakalářské práce je přispět do debaty o multilateralismu. Evropská unie v několika nedávno vydaných oficiálních dokumentech zmiňuje svou vůli podporovat multilaterální vztahy. V jednom z dotyčných dokumentů se zároveň vyskytuje myšlenka nové intenzivní spolupráce se sousedskými státy EU. Tato spolupráce byla zaštítěna Evropskou politikou sousedství (EPS), první konkrétní iniciativou evropského sousedství od vyjádření vůle Evropské unie stavět své vztahy na principu multilateralismu. Evropská politika sousedství je soustředěna na dva regiony sousedství, jižní a východní. Výzkum v této práci je zaměřen na vztahy s východními sousedními Caroline Bouchard a John Peterson, „Conceptualising Multilateralism: Can We Just Get Along?“ Mercury E-Paper, č. 1 (únor 2010): 3, http://www.mercury-fp7.net/fileadmin/user_upload/E-paper_ no1_fin_2010.pdf (staženo 2. 10. 2010). 1478 355 státy Evropské unie,1479 konkrétně na Ukrajinu, Moldávii, Bělorusko, Gruzii, Ázerbájdžán a Arménii. Cílem práce je zkoumat, zda jsou v evropském sousedství zaváděny multilaterální vztahy. Práce vychází z hypotézy, že od vzniku Evropské politiky sousedství existují mezi Evropskou unií a východními sousedy vztahy založené na multilateralismu. K ověření této hypotézy budou zkoumány různé faktory vztahů Evropské unie a východních sousedů od zavedení Evropské politiky sousedství s cílem ověřit, zda odpovídají kritériím definice multilateralismu. Evropská politika sousedství byla inovována dalšími iniciativami, konkrétně pak Východním partnerstvím určeným východním sousedům Evropské unie. Nová iniciativa umožňuje zkoumat vývoj v zavádění multilaterálních styků. Analýza vývoje multilateralismu ve vztazích k východním sousedům je podtématem této práce. Práce dospěje ke zjištění, že se zavedením Evropské politiky sousedství vznikají multilaterální vztahy mezi Evropskou unií a jejími východními sousedy. Tyto vztahy jsou však minoritní. Teprve po spuštění projektu Východního partnerství je na multilateralismus kladen větší důraz a rozsah multilaterálního typu mezinárodní spolupráce vůči východním státům začne tvořit přibližně polovinu agendy. Práce vychází především z primárních zdrojů, rozhodnutí, sdělení, rozpočtů, plánů, záznamů schůzek Evropské unie. K získání těchto zdrojů byly využívány stránky Evropské komise, Rady Evropské unie, serveru Europa – Press Releases Rapid a stránky jednotlivých předsednictví. Dále pak oficiální stránky jednotlivých iniciativ, například informační stránka Instrumentu Evropské politiky sousedství či stránky EuropAIDu. Vedle uvedených webových stránek práce vychází i z přímé komunikace1480 s kontaktními centry evropských institucí, jednotlivých předsednictví a konkrétních iniciativ, které ovšem nebyly schopné zareagovat dostatečně pružně a informace poskytnout v potřebné kvalitě. Sekundární zdroje jsou dalším důležitým zdrojem informací pro tuto práci. Byly využívány především časopisecké zdroje a to z důvodu relativního mládí zkoumané problematiky. Materiály byly vyhledávány v časopisech zaměřených na mezinárodní politiku, evropskou problematiku či ekonomické analýzy. K získání těchto zdrojů posloužily portály JSTOR, Foundation nationale des Sciences Politiques, FNSP a také přístup do knihovny Sciences-po vlastnící rozsáhlý archiv časopiseckých zdrojů. Zároveň jsou některé zdroje čerpány ze stránek think-tanků, zabývajících se problematikou Evropské unie či východním regionem Evropy a Jižním Kavkazem. Čerpáno je především z prací evropských autorů. Práce tak v některých aspektech nezahrnuje pohled vědecké obce východních autorů, což jí však neubírá na relevantnosti jejích 1479 1480 Zdůvodnění tohoto výběru v metodologii práce. Prostřednictvím elektronické komunikace. 356 závěrů. Hlavním cílem práce je dospět k závěru, zda Evropská unie aplikuje multilateralismus do svých politik. Práce si však neklade za cíl a ani z rozsahových důvodů nemůže zkoumat pojetí multilateralismu z jiného než evropského úhlu pohledu. Problematika práce je zkoumána ve třech krocích. První kapitola práce je zaměřena na debatu nad daným tématem. Kapitola čtenáři přibližuje výběr a zasazení tématu, definici pojmu multilateralismu. Zároveň tato kapitola obsahuje metodologickou část práce, která představuje hypotézy, na nichž je práce vystavena a postup, jakým budou ověřovány. Výzkumná kapitola je druhou částí práce. V této kapitole jsou ověřovány jednotlivé faktory vztahů mezi Evropskou unií s jejími východními sousedy ke zjištění, zda dotyčné vztahy splňují kritéria definice multilateralismu a tím pádem k zodpovězení hypotézy práce. Posledním krokem analýzy tématu je kapitola zabývající se interpretací získaných dat z výzkumné části práce a reflektující současnou vědeckou debatu na téma multilateralismu a evropské zahraniční politiky. Cílem kapitoly je přiblížit přínosy i úskalí současných vztahů Evropské unie s východními sousedy, multilaterálních vztahů a pokusit se o bilanci studovaných politik směřovaných k danému regionu. Debata Evropská zahraniční politika a multilateralismus Evropská unie se prezentuje jako aktivní hráč na mezinárodním poli, se snahou posilovat demokracii, podporovat vlády v boji proti organizovanému zločinu, pomáhat při řešení regionálních konfliktů, podporovat stabilitu sousedních regionů. Mezi priority Evropské unie také patří snaha posilovat a podporovat multilaterální organizace, Organizaci spojených národů, Světovou obchodní organizaci, OBSE, Radu Evropy.1481 Evropská unie se chápe jako hnací motor multilaterálních vztahů,1482 na kterých se podílí, které vytváří, podporuje1483 a na kterých sama vystavila proces své vlastní integrace.1484 Do jaké míry jsou však tyto ideály reálnou politikou a do jaké míry pouhým přáním? Je podpora multilateralismu uvedena v některých ze stěžejních dokumentů Evropské unie? 1481 Evropská rada, Evropská bezpečnostní strategie - Bezpečná Evropa v lepším světě, Brusel, 12. 12. 2003, http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cmsUpload/031208ESSIICS.pdf (staženo 1. 7. 2010). 1482 Například Lisabonská novelizaci smluv, kde lze nalézt pasáže o podpoře mnohostranných projektů v rámci EU, viz např. obecné ustanovení 49, článek 28d (1. c). 1483 MERCURY, „The EU and the Multilateralism“, Executive summary MERCURY Policy brief, jaro 2010, http://www.mercury-fp7.net/fileadmin/user_upload/Policy_brief_WP_I_final_Febr2010.pdf (staženo 2. 10. 2010). 1484 Michel Foucher, L’Europe et l’avenir du monde (Paříž: Odile Jacob, 2009), 108–10. 357 Smlouvy o fungování Evropské unie Nejprve se podívejme na Smlouvu o Evropské unii (SEU) a Smlouvu o fungování Evropské unie (SFEU),1485 tvořící část primárního práva, základu právního řádu Evropské unie.1486 Důvodem tohoto výběru je, že se Evropská unie při svém výběru zahraničních strategií odkazuje právě na tyto smlouvy. Všechny schválené zřizovací smlouvy Evropského společenství a Evropské unie1487 se do jisté míry věnují vnějším vztahům Unie, avšak až novelizace Smlouvy o Evropské unii, Lisabonská smlouva, zmiňuje konkrétní principy zahraniční politiky (unilateralismus, bilateralismus, multilateralismus). V lisabonské novelizaci Smlouvy o Evropské unii nalezneme následující deklarace o vůli Evropské unie stavět své zahraniční vztahy na multilaterálním principu. Kapitola „Obecná ustanovení o vnější činnosti Unie“ obsahuje článek konkretizující rozvíjení vztahů Unie se svými partnery „Unie usiluje o rozvíjení vztahů a budování partnerství se třetími zeměmi a mezinárodními, regionálními nebo světovými organizacemi, které sdílejí zásady uvedené v prvním pododstavci [demokracie, právní stát, univerzálnost a nedělitelnost lidských práv a základních svobod, úcta k lidské důstojnosti, zásady rovnosti a solidarity a dodržování zásad Charty Organizace spojených národů a mezinárodního práva]. Podporuje vícestranná řešení společných problémů, především v rámci Organizace spojených národů.“1488 Dále v této kapitole o vnější činnosti Unie nalezneme odstavec o společných unijních politikách, které mají dohromady usilovat o spolupráci ve snaze „... podporovat mezinárodní systém založený na posílené mnohostranné spolupráci a na řádné správě věcí veřejných v celosvětovém měřítku“.1489 1485 Od 1. 12. 2009, kdy vstoupila v platnost Lisabonská novelizace smluv, je název „Smlouva o založení Evropského společenství“ nahrazen názvem „Smlouva o fungování Evropské unie.“ EUR-lex, „Smlouvy“, Úřední věstník Evropské unie, http://eur-lex.europa.eu/cs/treaties/index.htm#founding (staženo 30. 9. 2010). 1486 Mezi primární právo řadíme zřizovací smlouvy, smlouvy o přistoupení nových členských států, evropský obyčej a principy komunitárního práva. Ivo Šlosarčík, Politický a právní rámec evropské integrace (Praha: Institut pro evropskou politiku EUROPEUM, 2005), 64–65. 1487 Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli, Smlouva zakládající Evropské hospodářské společenství, Smlouva zakládající Evropské společenství atomové energie, Jednotný evropský akt, Maastrichtská smlouva/Smlouva o Evropské unii, Amsterodamská smlouva, Smlouva z Nice, Lisabonská smlouva; Jacques Ziller, L’Union européenne – Edition Traité de Lisbonne (Paříž: Les notice, La documentation Francaise, 2008), 40–41. 1488 Pojem „vícestranná řešení“ chápejme jako „multilaterální řešení“, jedná se zde o doslovný překlad tohoto pojmu, v anglické verzi smlouvy nalezneme: „It shall promote multilateral solutions to common problems.“; čl. 10a odst. 1 SEU. 1489 Článek 10a, odst. 2. h SEU. 358 Evropská bezpečnostní strategie Vedle smluv, které daly vzniknout Společné zahraniční a bezpečnostní politice, je tu také jediná společná strategie reagující na hlavní bezpečnostní otázky současného světa, Evropská bezpečnostní strategie. Tento dokument byl vypracován pod záštitou Javiera Solany a po následovných úpravách členskými státy byl v prosinci roku 2003 schválen Evropskou radou.1490 Evropská bezpečnostní strategie má za cíl identifikovat hlavní hrozby, kterým čelí evropská bezpečnost, a snažit se na tyto výzvy reagovat. Multilateralismus je pak jednou z těchto strategií. Zmínku o tomto druhu mezinárodní spolupráce nalezneme ve druhé části dokumentu s názvem „Strategické cíle“, jehož podtitulek nese název: „Mezinárodní řád založený na účinném multilateralismu“.1491 Tento název již sám o sobě jasně definuje vizi Evropské unie stavět mezinárodní vztahy na formě multilateralismu. Multilaterální spolupráce je dále v textu zmiňovaná následovně: „...[Z]ávisí naše bezpečnost a prosperita stále více na účinném mnohostranném systému. Jedním z našich cílů je rozvoj silnější mezinárodní společnosti, dobře fungujících mezinárodních institucí a mezinárodního řádu založeného na konkrétních pravidlech.“ ... „Své cíle musíme sledovat prostřednictvím mnohostranné spolupráce v mezinárodních organizacích.“1492 Spojení „mnohostranný systém“ se objevuje dokonce i v krátkém závěru celého dokumentu, kde se opakuje, že Evropská unie má dostatek sil na to, aby „přispěla k účinnému mnohostrannému systému“.1493 V textu dále nalezneme informace o nezbytnosti „mezinárodní spolupráce“ a o „regionálních organizacích“, které posilují řádnou správu věcí veřejných. Z těchto dokumentů jasně vyplývají úmysly Evropské unie stavět své vztahy na principu multilateralismu. Evropská unie se přiklání k účinnému multilateralismu, k multilaterálnímu systému, spolupráci, řešením a projektům. V dokumentu však nenalezneme konkrétní případy, ke kterým chce Unie přistupovat právě formou multilateralismu. Vztahy Evropské unie se sousedstvím Evropská unie inklinuje v rámci prezentace sama sebe a v oficiálních dokumentech k multilateralismu, nezmiňuje však, v jakých konkrétních krocích bude tento princip částečně či kompletně aplikován. Vraťme se k bezpečnostní strategii z roku 2003, kde je uveden zájem EU budovat multilaterální systém. V bezpečnostní strategii je 1490 „European Security Strategy“, Summaries of EU legislation, 2006, http://europa.eu/legislation _summaries/justice_freedom_security/fight_against_terrorism/r00004_en.htm (staženo 18. 10. 2010). 1491 Evropská rada, Evropská bezpečnostní strategie - Bezpečná Evropa v lepším světě, Brusel, 12. 12. 2003), 9, http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cmsUpload/031208ESSIICS.pdf (staženo 1. 7. 2010). 1492 Ibid, 13. 1493 Ibid, 14. 359 zároveň kladen důraz na vytvoření fungujících vztahů s okolními státy Unie. V kapitole s názvem „Budování bezpečnosti v našem sousedství“1494 je shrnuta hlavní myšlenka, na níž následovně byla založena Evropská politika sousedství. V této kapitole najdeme cíle i geografické zaměření dané politiky: „Naším úkolem je prosazovat, aby na východ od Evropské unie a na březích Středozemního moře vznikl pás odpovědně spravovaných zemí, se kterými budeme moci udržovat těsné vztahy založené na spolupráci.“ ... „Není v našem zájmu, aby v důsledku rozšíření vznikaly uvnitř Evropy nové hranice. Je třeba, aby z hospodářské a politické spolupráce mohli těžit i naši sousedé ...“ Projekt sousedství Evropské unie je tedy zmiňován ve stejném dokumentu jako odkazy na vůli Unie stavět své vztahy na multilateralismu. Zdá se být tedy příhodné, domnívat se, že vztahy Evropské unie s jejím sousedstvím budou do jisté míry postaveny na principu multilateralismu. Evropská politika sousedství Evropská politika sousedství je relativně novou a konkrétní iniciativou evropského sousedství definovaného v Evropské bezpečnostní strategii. Evropská politika sousedství vznikla jako reakce na prozatím největší, východní rozšíření Unie roku 2004, kterým Unie získala nové sousední státy, a na Barcelonský proces.1495 Ve Strategickém dokumentu Evropské politiky sousedství1496 nalezneme tvrzení, že je důležité starat se o bližší spolupráci nejen Evropské unie a dotyčných států, nýbrž i sousedních států EU mezi sebou. Tato regionální spolupráce má dle Evropské komise přinést značné zisky pro všechny angažované strany.1497 Evropská politika sousedství je tedy navržena jako odezva na Evropskou bezpečnostní strategii s cílem přispívat k regionální stabilitě a bezpečnosti1498 a zavádět multilateralismus v praxi. Výzkumný zájem bakalářské práce bude proto datován od spuštění Evropské politiky sousedství. Evropská rada, Evropská bezpečnostní strategie, 7–8. Barcelonský proces je iniciativa směřovaná k jižním sousedům Evropské unie, jejímž úkolem byla podpora rozvíjení multilaterální spolupráce v regionu. Byla zahájená v roce 1995. Bilaterální vztahy vznikaly s jihem od sedmdesátých let uzavřením Kooperačních dohod, které jsou od roku 1998 nahrazovány Asociačními dohodami. Správa upraveného Barcelonského procesu a Asociačních dohod přešla se vznikem Evropské politiky sousedství právě pod EPS.; Summaries of EU legislation, „Euro-Mediteranean Association Agreements“, http://europa.eu/legislation_summaries/external_ relations (staženo 5. 9. 2010); Evropská komise, „European Neighbourhood Policy – Strategy paper“, Communication from the Commission, Brussels, 12. 5. 2004, COM(2004), 373 final), 7, http:// ec.europa.eu/world/enp/documents_en.htm (staženo 8. 10. 2010). 1496 Jeden ze zakládajících dokumentů EPS. Evropská komise, „European Neighbourhood Policy – Strategy paper“. 1497 Ibid., 20. 1498 Evropská komise, How does the ENP relate to the European Security Strategy, http://ec.europa.eu/ world/enp/faq_en.htm#1.4 (staženo 14. 10. 2010). 1494 1495 360 Evropská politika sousedství je cílena na dva regiony, východní a jižní sousedy Evropské unie. Oba regiony jsou nicméně politicky, ekonomicky a kulturně velmi rozdílné. I v rámci jedné Evropské politiky sousedství jsou jim stanovené jiné typy pod-programů s různými cíli. Zároveň efektivita EPS je v každém regionu odlišná. Zatímco iniciativy směřované k jižním sousedům jsou poněkud „zamrzlé“, a to především z důvodu, že do jižní části EPS je zahrnuto mnoho odlišných států s různými politickými, ekonomickými a bezpečnostními prioritami, vztah k východním sousedům je dynamičtější.1499 Do východních sousedů totiž spadá menší počet států, Ukrajina, Moldávie, Bělorusko (nepodepsalo s Evropskou unií akční plán, je však zahrnuto do projektů EPS), Arménie, Gruzie, Ázerbájdžán. Rusku bylo nabídnuto členství v EPS, ale to odmítlo účastnit se projektu na stejné úrovni spolu s bývalými republikami Sovětského svazu. Proto v květnu 2003 bylo s Ruskem uzavřeno specifické partnerství na bilaterální úrovni.1500 Východní sousedé představují tedy relativně vyvážený, ucelený region, který usiluje o dobré vztahy s Evropskou unií. Vliv Evropské unie v regionu byl již před zavedením EPS značný, jediným hlavním „konkurentem“ Unie v regionu je Rusko. Vztahy Ruska s některými státy regionu jsou však konstantně či v některých fázích vývoje napjaté. Evropská unie má tedy ve východním sousedství potenciál silného vlivu a dobrou příležitost prosazovat právě zde multilaterální typ vztahů. Výzkumná část bakalářské práce bude směřována především na východní sousedství Evropské unie. Východní partnerství Evropská politika sousedství, zahraniční politika EU vztahující se k sousedství, je od roku 2008 obnovována novými programy, které mají za úkol reagovat na nedostatky a nedosažené výzvy Evropské politiky sousedství a poskytnout nový impuls vztahům Evropské unie s jejími sousedy. Vztahy k sousedům jsou tedy dynamické, vyvíjejí se mimo jiné skrze spuštění nových programů. Bude tedy zajímavé věnovat pozornost programu rozvíjejícímu vztahy s východními sousedy, Východnímu partnerství, a zkoumat, zda Evropská unie, potažmo Evropská politika sousedství od roku 2003 posiluje, oslabuje či stagnuje v zavádění multilaterálních prvků ve svých iniciativách. Východní partnerství bylo oficiálně přijato během českého předsednictví, v květnu 2009. Jeho posláním je dále rozvíjet bilaterální a multilaterální vztahy vzniklé Evropskou politikou sousedství. Východní partnerství bude zkoumaným programem k popsání vývoje uplatňování multilateralismu ve vztazích Evropské unie s východními sousedy. Markéta Čermáková (Velvyslanectví České republiky v Paříži, politický úsek – Evropská agenda), v osobním rozhovoru s autorkou, srpen 2010. 1500 Region „východní sousedství“ je v této práci chápán jako region zahrnující Ukrajinu, Moldávii, Arménii, Gruzii, Ázerbájdžán a Bělorusko, nezahrnuje Rusko. 1499 361 Definice multilateralismu Pojem multilateralismus je užíván Evropskou unií v jejích oficiálních dokumentech, představuje zároveň hojně užívaný pojem v současných vědeckých i populárně vědeckých diskuzích, nejsme však obeznámeni s žádnou konkrétní, všeobecně uznávanou definicí multilateralismu.1501 Proto bude pojem multilateralismu platný pro tuto práci níže definován. Kvantitativní a kvalitativní přístupy Definice multilateralismu jsou četné, avšak většina autorů pracuje s přístupem kvantitativním či kvalitativním k jejímu určení.1502 Tyto dva přístupy byly do debat multilateralismu uvedeny autory Robertem O. Keohane a Johnem G. Ruggie.1503 Nejčastěji referovanou kvantitativní definicí je definice Roberta O. Keohane: „[Multilateralismus] ... může být definovaný jako praktikování koordinace národních politik ve skupině tří či více států.“1504 Z uvedené definice vyplývá několik faktů. Zaprvé, jedná se pouze o problematiku států, nestátní aktéři nejsou v definici zahrnuti. Dále pak, vztahy musí probíhat mezi minimálně třemi státy. Horní hranice počtu států není omezena, může se jednat i o všechny státy, či právě stejně tak dobře pouze o tři.1505 Keohane a další autoři v kvantitativních definicích uvádějí další časté charakteristiky multilaterálních vztahů, ale na rozdíl od autorů upřednostňujících kvalitativní typ vztahů je nepovažují za nezbytné k definování multilateralismu. Na druhé straně jsou definice kvalitativní, podávající podrobnější analýzu definice multilateralismu. Autoři tohoto typu definice považují kvantitativní definice za čistě nominální.1506 Definice kvalitativní se nesoustředí pouze na počet států, nýbrž i na principy, které jsou mezi nimi nastaveny.1507 Nejčastěji odkazovaným autorem kvalitativní definice multilateralismu je John G. Ruggie, jehož definice je následující: „... [M]ultilateralismus je institucionální forma, kterou lze koordinovat vztahy mezi třemi a více státy na základě všeobecných zásad chování.“1508 Co do počtu států se tato definice shoduje s definicemi kvantitativními. Stejně tak se Bouchard a Peterson, „Conceptualising Multilateralism: Can We Just Get Along?“, 10. Nadia Klein, Wulf Reiners, Chen Zhimin, Jian Jumbo a Ivo Šlosarčík, „Diplomatic Strategies of Major Powers: Competing Patterns of International Relations? – The Cases of the United States of America, China and the European Union“, Mercury E-paper, č. 2 (únor 2010): 8, www.mercury-fp7.net (staženo 3. 9. 2010). 1503 John G. Ruggie, „Multilateralism: The Anatomy of an Institution“, International Organisation 46, č. 3 (léto 1992), http://www.jstor.org (staženo 3. 9. 2010); Robert O. Keohane, „Multilateralism: an agenda for research“, International Journal 45, (1990). 1504 Keohane, „Multilateralism: an agenda for research“, 731. 1505 James A. Caporaso, „International relations theory and multilateralism: the search for foundations“, International Organization 46, č. 3 (léto 1992): 602. 1506 Ruggie, „Multilateralism: The Anatomy of an Institution“, 565. 1507 Ibid., 567. 1508 Ibid., 571. 1501 1502 362 oba typy definic soustředí pouze na problematiku států. Takto nastavené definice jsou pro tuto práci nedostačující, jelikož cílem práce je zkoumání politik Evropské unie, která není státem. Potřebujeme tedy definici, kde je multilateralismus aplikovatelný nejen na problematiku států, nýbrž i na jiné aktéry mezinárodního dění, jako je například Evropská unie. Takto nastavená definice byla vypracována pod záštitou projektu MERCURY.1509 Kolektiv autorů pracující na tomto projektu nestaví svou definici na státech, nýbrž na „aktérech“.1510 Pojem „aktéři“ je užit v definici této práce. Principy vztahů mezi státy v rámci multilateralismu V kvalitativním pojetí je definice multilateralismu doplněna o nutnost operovat na institucionálním základě. Institucionalizace znamená, že jsou stanoveny trvající procesy chování mezi členy uskupení.1511 Mezi tyto procesy řadíme procedury a principy.1512 Procedury jsou konkrétní, pravidelné postupy, které určují, jakým způsobem se má uskupení států dále ubírat, postupem času se procedury stávají velmi formální.1513 Nejčastější formou procedur jsou oficiální orgány či schůzky a to především schůzky formální a pravidelné, neřadíme sem náhodná setkání.1514 Na druhé straně jsou principy, podle kterých by se měli aktéři chovat a které určují korektní vztahy mezi jednotlivými státy. Principy a procedury nevznikají jako nutnost, bez které by vytvořené společenství nebylo schopno v daném oboru operovat, nýbrž jako „společenské ustanovení“ zvolené dobrovolně členy uskupení.1515 Zatímco v rámci definice institucionalizace1516 jsou principy pouze normami chování, v práci Ruggieho nalezneme, že mezi ně patří i tzv. „rozptýlená vzájemnost“.1517 Tímto pojmem Ruggie vysvětluje důvody, které vedou jednotlivé státy uzavírat multilaterální vztahy. Státy totiž očekávají, že investice do multilaterálního uskupení se jim v dlouhodobém časovém úseku vrátí a to v různé podobě výhod. Neočekávají tak okamžité přínosy a zároveň si na začátku nemohou být jisti skutečnými finálními náklady a zisky jedné akce v rámci multilaterálního uskupení. Vědecký projekt, podporovaný Evropskou unií s cílem prostudovat, jak může Evropská unie přispívat k efektivnímu multilateralismu „effective multilateralism“. 1510 Klein, Reiners, Zhimin, Jumbo a Šlosarčík, „Diplomatic Strategies of Major Powers“, 7. 1511 Keohane, „Multilateralism: an agenda for research“, 732–33. 1512 Alec S. Sweet, Wayne Sandholtz a Neil Fligstein, The Institutionalization of Europe (Oxford: Oxford University Press, 2001), 6–8, www.oxfordsholarship.com (staženo 25. 10. 2010). 1513 Ibid. 1514 Klein, Reiners, Zhimin, Jumbo a Šlosarčík, „Diplomatic Strategies of Major Powers“, 8. 1515 Ruggie, „Multilateralism: The Anatomy of an Institution“, 571. 1516 Sweet, Sandholtz a Fligstein, The Institutionalization of Europe, 6–8. 1517 Toto rozdělení vyplývá ze samotného textu autora. Ruggie uvádí dva konkrétní principy „všeobecných zásad chování“ a to „neoodělitelnost“ a „rozptýlenou vzájemnost“. Vymezujeme se takto od prací, které v interpretaci Ruggieho textu rozdělují principy do tří skupin, jako třetí skupinu principů uvádějí právě „všeobecné zásady chování“. Ruggie, „Multilateralism: The Anatomy of an Institution“, 571. 1509 363 Multilaterální formu vztahů proto preferují především velké mocnosti, které nejsou závislé na okamžitých výnosech a mohou si dovolit investovat do aktiv s dlouhotrvající návratností.1518 V této práci však budou mezi institucionální složky řazeny pouz
Podobné dokumenty
a new day report 122
atmosféra. Nebudeš hrát dobře, když se někdo bude dívat na hodinky a ptát se, jak dlouho
tam budeš. Pak na to zapomeň, o tom práce ve studiu není. Je o tom, že se dostaneš do
stavu mysli, kdy jsi j...
Juvenilia Territorialia V - text.indd
Jiří Vykoukal
Pátý svazek sborníkové řady Juvenilia Territorialia zahrnuje v zásadě dva silné
teritoriální bloky zaměřené na Spojené státy americké a Velkou Británii. V prvním
případě jsou to přís...
Nesnesitelná lehkost karikatury
všech muslimů.29 Ani v civilním difamačním sporu muslimské skupiny neuspěly. Soud
zdůraznil, že karikatury jsou zkreslením v rámci sociální kritiky, a přestože čest muslimů
mohla být uražena, nelze...
česká pravidla
výhodu, která může Russela udržet v závodě a přinese mu uznání
soupeřících počítačů.
Russel nahrál instrukce do svého závodního robota.
