Obývací pokoj, pohovka, křeslo, konferenční stolek

Setkání s nastávajícím
Obývací pokoj, pohovka, křeslo, konferenční stolek. Na křesle sedí muž- Blažej a vedle něj
nervózně poskakuje jeho žena- Zina. Blažej a Zina Tlukařovi jsou v očekávání nastávajícího
svojí prvorozené dcery Aniky.
Blažej: Sedni si a uklidni se, mámo..
Zina: Tobě se to velice snadno řekne miláčku, když ona nám o něm ale vůbec nic neřekla!
Kdo to je, kolik mu je, co dělá, co jí!
Blažej: Říkám ti sedni si a uklidni se, jestli nám nic neřekla, tak nás přece nemůže čekat nic
zlýho. Slib mi ale, že nebudeš vytahovat žádný historky ze Zininýmo dětství, minule se s
náma od toho čtvrt roku nebavila a ten její expřítel se s ní kvůli tomu údajně...
Zina: Nojo, nojo, máš pravdu, když já se nikdy neudržím, začnu být nervózní a mluvím a
mluvím...
Zazvoní zvonek, žena vyskočí a začne si upravovat vlasy a oblečení. Oba si stoupnou ke
dveřím a otevřou. Když ale uvidí s kým stojí jejich dcera, ztuhne jim úsměv na tváři a oba
ustoupí o dva kroky dozadu.
Anika: Mami, tati, tak tohle je Luboš! Luboši, máma s tátou.
Zina a Blažej: Dobrý...den.
Luboš: rozpřáhne náruč a obejme je Dobrý den, nebo rovnou ahoj? Vždyť jsme skoro stejná
věková skupina, ale jak se tak koukám na maminku, tak mi připadá snad ještě mladší než já!
Zina: Šedesát.
Luboš: Cože, prosím?
Zina: Šedesát. Jako ročník.
Blažej: se nervózně zasměje Nojo, maminka je mladice!
Luboš: Tak vidíte! Odhad jsem to dobře, padesátejvosmej.
Anika: Skvělý, už toho o sobě víte víc než dost, co kdybyste se posadili a já ukážu Lubošovi,
kde je záchod.
Anika a Luboš odcházejí ze scény.
Blažej: Mámo! Tak to je konec, co budeme dělat? Přece si naše dcera nemůže vzít chlápka co
je starší než já i ty!
Zina: Sedni si a uklidni se.
Blažej: Je starej, beztak má i děti, bývalou manželku, tý musí platit! Opustil jednou, opustí i
podruhé! Zino já ti řikám, musíme zakročit nebo ta holka bude mít do konce života zkaženej
život! Přece jsme ji pětadvacet let nevychovávali aby pak skončila s takovým...
Zina: Řikám ti, sedni si a uklidni se!
Přichází Anika s Lubošem.
Anika: Tak se přece posadíme, ne? Luboš je výpravčí, stojí chudák celý dny.
Luboš: Nojo, mohli by nám sice přidat, ale já si nestěžuju, já jsem totiž srdcař! U dráhy
dělám už pětadvacet let. To to letí.
Blažej: To byla Anika ještě v peřinkách.
Anika vrhá po otci naštvaný výraz.
Zina: Pane ...ehm...Luboši, dáte si kávu nebo čaj?
Luboš: To bys byla strašně hodná, kafe prosím tě.
Blažej si významně odkašle, Zina odchází ze scény.
Anika: Tak nám, táto, pověz, jak se máte, co pořád děláte?
Blažej: nepřítomně Ale coby, chodíme na zahrádku, teď je toho hodně. Máma byla minulý
týden u doktora s tím kolenem.
Luboš: S kolenem? Kam chodí? Já mám hroznýho doktora, potřebuju novýho, musím se pak
zeptat...
Blažej: Ziny.
Luboš: Musím se pak zeptat Zinuš kam chodí a jak je spokojená. Vyhrožujou mi umělým, ale
já se nedám, to by byl můj konec! To by ze mě byl mrzák, musel bych do invalidního. To už
do důchodu nějak doklepu.
Přichází Zina, nese kávu a velké fotoalbum.
Luboš: Á, kávička se nese!
Zina: Ano, ano, kávička, ale nejen ta, nesu ti Lubošku ukázat nějaké fotky, když byla ještě
Aninka malá, tolik historek!
Luboš se směje, Anika vrhá po matce nenávistný pohled, Blažej hledí zamilovaně na svoji
manželku Zinu.
Konec