Číslo 95 – prosinec 2013/leden 2014

Komentáře

Transkript

Číslo 95 – prosinec 2013/leden 2014
Kruháč
Číslo 95, prosinec 2013-leden 2014
Časopis skautského střediska Kruh Frýdek-Místek
Obsah
Velká středisková soutěž......................................................... 3
Prosinec
Leden
Průběžné vyhodnocení za 1. pololetí
Velká středisková soutěž
Průběžné vyhodnocení za 1. pololetí
Vánoční besídka........................................................................ 4
Starého Města
Chata s blbouny........................................................................ 5
Poslední převaděč..................................................................... 5
Skautské mucheche................................................................. 6
Z pohledu diváka
Nick Vujicic................................................................................. 7
Oddíl skautů se za tuto dobu dostal
rychle do čela s průměrem 9,73 krmení
na člena. S odstupem téměř 3 krmení
jsou za nimi Vlčata v těsném souboji se
Světluškami. Cihličky se získávaly převážně za:
Život bez hranic
Zmatený rozhovor.................................................................... 9
Rozhovor.................................................................................... 11
Rádio
Dialog v jednom...................................................................... 12
Část 1.
Dialog v jednom...................................................................... 14
Část 2.
Jak vyrobit................................................................................. 16
Obálku na dopis
Křížaly........................................................................................ 18
Zábava nejen pro malé
- Mucheche – Účinkující a organizátoři
- Výzdoba klubovny – Pochvala družině
Okurek, jsou první
- Přístavba – Sádrokartón
- Úklid klubovny
- Článek do kruháče
Všem patří veliké díky za čas a práci,
kterou dělají. A pokud není Tvé jméno
mezi prvními deseti nezoufej, najde se
spousta příležitostí jak krmení nasbírat.
Nejlepší z oddílů:
Skauti: Jan Přikryl
Skautka: Klára Schedlingová
Vlče: Matěj
Světluška: Natálie Luterová, Sofie Pokludová
Skauti StM: Vojtěch Kika, Jan Tesarčík
Skautky StM: *Nehodnoceno
Vlčata StM: *Nehodnoceno
Světlušky StM: *Nehodnoceno
*Podle záznamů nebylo možno určit
nejlepší z: skautky StM, vlčata StM,
světlušky StM.
Akce............................................................................................. 19
Fotografie na obálce
Cestou na Hřebínek, Jizerské hory
××××
3
Vánoční besídka
Chata s blbouny
Cibul, Staré Město
Guli, Světlušky
Starého Města
Za „zimního“ rána jsme si všichni museli
přivstat, abychom stihli začátek letošní
vánoční besídky. I tak jsme ale začínali o půl hodiny později. Nakonec došlo
celkem hodně dětí. Ještě, že se sem nemuseli dostavit i rodiče, protože by to
byl nejspíš masakr. A navíc stejně mohli
shlédnout představení svých dětí ještě
na Mucheche.
Jedním, z hlavních bodů programu byly
scénky našich družinek. Nejdříve šly na
řadu malé světlušky. Ty si hned ze začátku stouply hezky do řady a začaly zpívat
krátké vánoční koledy. Potom nastoupila na naše improvizované jeviště v tělocvičně družina Šedá smečka. Ti měli
divadelní vystoupení na téma úryvku ze
Zimy na Kisucách. I když se jich z původního počtu 16 chlapců zúčastnilo besídky jen 5, celkem se s tím poprali dobře.
Velké světlušky si s Belou vymyslely dokonce 2 scénky. Jedna byla o tom, jak
Santa přes rok přibral a těsně před vánoci si koupil běhací stroj, aby se pak
vešel do komína. Ta druhá byla však spíše tradiční, o narození malého Ježíška.
4
Neméně pěknou scénku sehrály i skautky. Ta vyprávěla o moderní, zlenivělé
Popelce v malinko povzneseném stylu.
Ale nakonec se stejně Popelka (Zizi) provdala za svého chrabrého prince (Kotě).
A nakonec přišli na scénu skauti. Ti si
připravili dopředu pár krátkých vtipů,
které potom samozřejmě dramaticky
ztvárnili.
Než nám Radijko dovařila rizoto na
oběd, Píšťalka se chopila svých kláves
a zahrála nám několik vánočních koled,
které se kvůli nám naučila. Po obědě
jsme si už jen předali ve družinkách dárečky a všichni se začali pomalu, ale jistě připravovat na přechod do tělocvičny
na Cihelní, kde se pořádalo Skautské
Mucheche. Cestou jsme se však stavili
do parku, abychom mohli dát na vánoce ptáků zob do budek.
No a po příchodu na Mucheche to už
všichni jistě, kdo čtete tento časopis,
znáte. :-P
××××
Čeští vědci nedávno předali Světu úžasnou zprávu. Byl objeven nový druh- blbouni. Jistě jste už o nich slyšeli, jejich
hlavním společným znakem je to, že vypadají… Tak trochu divně. Každý blboun
je něčím zvláštní, třeba takový Blobpeť
má tělo pokryté slizem, Chapadlaňa má
kolem nozder chapadla a Gujga má nos
sahající až do Ameriky.
Je zvláštní, že partička blbounů (Gujga, Kačabáč, Chapadlaňa, Janipoš a
Blobpěť) zamířila zrovna za našimi světluškami, aby si s nimi zahráli různé zábavné hry. A světlušky toho využily a
snažily se blbouny naučit, jak chránit
přírodu a jak se k sobě hezky chovat.
Myslím, že se jim to docela povedlo, jelikož poslední večer se všichni blbouni
přiznali, že teď už nebudou šlapat na
houby, kterých se bojí, ale hezky je obejdou. Slíbili toho ještě spoustu dalšího,
tak snad to dodrží. :)
Avšak neučily pouze světlušky blbouny,
ale také blbouni světlušky. Každý blboun
má totiž jednou za čas svou „světlou
chvilku“, ve které předávají své znalosti.
Třeba, jak správně zatlouct hřebík, nebo
uřezat špalíček. No a poté, co jsme si
vyzkoušeli, jaké to je, když se snažíme
být zruční, šli jsme bobovat, lopatovat,
či pytlíkovat. Prostě řádit na všem, co
jezdí.
A tak jsme si užili zábavu s blbouny. :)
××××
Poslední převaděč
Vojta Brychta - Smíšek
Bylo to lednové, mlhavé sobotní ráno,
ale hrstka statečných se přeci jen odvážila dostavit se k lesní restauraci U
Mámy. Využili jsme nedalekého volného
prostranství k zahrání oblíbených her –
„Bomba a štít a Dračí souboje“. Všem to
přišlo vhod, protože taková běhací rozcvička se na začátek dne rozhodně hodí.
Pak to ale začalo. Museli jsme nejprve
chytnout signál ze satelitu, který nám
pořád utíkal, ale povedlo se. Dostali
jsme šifrovanou zprávu od naší spojky, kde stálo, že máme za úkol převést
uprchlíky za hranice naší vlasti, kterou
utlačuje totalitní režim. Úkol jsme přijali
>>>>
5
a pokračovali lesem tak, aby nás nikdo
neviděl. K hranicím to byl ještě kus cesty. O nebezpečnosti úkolu byli všichni
informováni předem, takže nebylo výjimkou, že jsme museli překračovat nebezpečné bažiny, abychom se vyhnuli
zaminovaným mostům, přebíhat rovné
„signálky“, skrývat se před služebními
auty pohraničníků nebo kličkovat mezi
kulkami. Nakonec se podařilo dojít až k
hranicím a převést většinu uprchlíků za
hranice. Někteří se vydali z posledního,
aby se úkol podařil. Dopoledne rychle
uteklo a blížil se konec akce, přesunuli
jsme se ven z Frýdeckého lesa. Slunce
už zahnalo mlhu a naplno svítilo, takže
nám ještě stihly oschnout provlhlé boty.
Zakřičeli jsme všechny družinové, oddílový a střediskový pokřik, rozloučili se a
šli domů.
××××
Skautské mucheche
Z pohledu diváka
Hanča
Začalo to asi měsíc před samotnou události, kdy jsme dětem přednesly návrh o
společném secvičení tanečku na jednu
takovou skautskou akci s trochu podivným název – Mucheche. To jsme ještě
však netušily, že se z toho stane podívaná nečekaných rozměrů, kde se každý
oddíl bude snažit vytáhnout se svými
vystoupeními.
Na místo jsem dorazila dříve než včas
a byla jsem šokována množstvím lidí
nejen v krojích, kteří se kolem mě míhali. Každý z těch lidí vypadal, že někoho hledá, něco přenáší, nebo se prostě
tváří, že má svěřený nějaký veledůležitý
úkol. Zkušeně jsem se však nenechala
zmást a hned se jala pátrat po svých
známých, kteří mi budou moci objasnit co a jak. Ani jsem se nenadála a do
budovy tělocvičny gymnázia a se začaly
6
valit davy rodičů, většinou s lehce poděšeným výrazem. Každý vedoucí se převzal své děti a ‚šou‘ mohla začít.
V rozmanitosti vystoupení si každý přišel na své – bylo zde k vidění nacvičené divadlo, které bylo oceněno i přes
drobné zvukové nedostatky, básničky
odříkané skoro z paměti i tanečky nadaných dětiček, které sklidily asi největší
potlesk.
Občas byl program proložen soutěžemi
dětí s rodiči nebo vedoucími, ať už šlo o
třízení korálků, rozbalování dárků nebo
lepení části obličeje kočičkám. Děti se
vyřádily, rodičové si na chvíli oddechli
od náročného sledování, případně doplnili energii v bufetu.
>>>>
Zakončili jsme to celé volnou zábavu v
proudu hudby DJ Matěje, přičemž děti
do rytmu pinkaly balónky po celé ploše
a vedoucí si zatrsali na nenovější pecky.
Musím říct, že celá akce se rozhodně vydařila nad má očekávání a odnesla jsem
si odtamtud velice pozitivní zážitek.
××××
Nick Vujicic
Život bez hranic
Kiki, Čochtani
Nick Vujicic- velmi mě upoutal svým životem a ráda bych ho přiblížila i Vám. S
pomocí nedávno vydané Nickovy knihy
se Vám pokusím přiblížit jeho osobu.
Nick je srbsko-australský motivační řečník, křesťanský kazatel a především velmi silný a optimistický člověk. Narodil se
4.12. 1982 se vzácným syndromem zvaným tetraamélie, tedy skoro bez všech
čtyř končetin, pouze se dvěma zakrnělýma nohama, z nichž na jedné má dva
prsty. „Jedenáct měsíců před mým narozením moji rodiče založili sbor. Když
jsem se rodil, tatínek byl u maminčiny
hlavy, a když viděl moje ramínko, totálně zbledl a doufal, že mě maminka nevidí, protože si myslel, že mi chybí pravá ruka. Pak musel odejít z místnosti, a
když se setkal s lékařem, tak se zeptal:
„Můj syn... on nemá pravou ruku?“ Lékař odpověděl: „Nemá ruce ani nohy.“
Otec málem omdlel, nemohl tomu
uvěřit. Celý sbor v neděli truchlil: „Proč
Bůh dovolil, aby se pastorův syn narodil
takto?“ Maminka mě nejdřív vůbec nechtěla chovat ani kojit, prvních několik
měsíců se cítila velmi nepříjemně. Dlouho trvalo, než dokázala Bohu důvěřovat,
že neudělal chybu a že nezapomněl na
ně ani na mě. Jako dítě jsem byl prvním
australským postiženým dítětem, které
bylo integrováno do běžného školního
systému. V dětství jsem byl závislý na
spoustě lidí, ale svou jinakost jsem si
neuvědomoval, dokud jsem nepřišel do
školy a ostatní se mi nezačali posmívat.
Tak jsem se ptal Boha. Ale on se mnou
nemluvil a já jsem začínal být zmatený.
V neděli jsem slýchal, jak můj otec káže,
že Bůh má všechny lidi rád a zpíval jsem
písničku, že „Ježíš má rád malé děti“, ale
v pondělí jsem se díval na ostatní děti a
modlil jsem se: „Když mě máš rád stejně jako je, proč jsi mi dal míň než jim?“
Chtěl jsem víc, ale nepřišlo to.
Od osmi do dvanácti let to pro mě bylo
velmi těžké. Uvědomil jsem si, že se už
možná budu pořád jenom trápit a že
budu neustále někomu na obtíž. Myslel jsem si, že možná nikdy nebudu mít
žádnou práci, že se nikdy neožením. Asi
nejhorší byl strach ze samoty. Když mi
bylo osm, řekl jsem mamince, že se chci
zabít. Když mi bylo deset, pokusil jsem
se utopit ve vaně. Už jsem nechtěl být
>>>>
7
rodičům břemenem. Třikrát jsem se
obrátil obličejem do vody. Když jsem
to udělal poprvé, připadalo mi to jako
dobrý nápad, ale když jsem to udělal
potřetí, došlo mi, že rodiče by měli ještě
větší bolest a pocit viny, než když budu
naživu. Tak jsem se rozhodl, že tady
zůstanu. Maminka mi jednou ukázala
v novinách článek o jednom postiženém člověku. Pomohlo mi to, abych si
uvědomil, že nejsem na světě jediný,
kdo prožívá bolest. Rozhodl jsem se, že
budu vděčný za to, co mám, místo toho,
abych byl naštvaný kvůli tomu, co nemám. Maminka mi říkala: „Nicku, vím,
že si tě Pán Bůh použije, i když nevím,
jak a kdy.“ A ta semínka začala v mém
srdci klíčit.
Posledním krokem bylo, když jsem vydal svůj život Bohu. V patnácti jsem četl
devátou kapitolu Jana – o tom, jak Ježíš uzdravil člověka od narození slepého. Řekl jsem Bohu: „Nevím, proč jsem
tady, ale nevěřím, že jsi na mě zapomněl. Měl jsi plán pro slepce, máš ho i
pro mě.“ Vím, že mi pomohl. Nezměnil
okolnosti, v nichž žiji, ale změnil moje
srdce. Nezáleží mi na tom, co si o mně
myslí lidé. Vím, že Bůh mě miluje. Pokud vaše štěstí záleží na dočasných věcech, bude jen dočasné. Po ukončení
střední školy jsem nastoupil na vysokou
a získal jsem dva tituly v oborech účetnictví a finančního plánování. Když mi
bylo 19 let, začal jsem investovat do realit, ve 22 letech do akcií. V posledních
letech jsem se naučil být nezávislý a
8
jsem schopen se postarat o všechny své
osobní potřeby - od čištění zubů a česání vlasů až po oblékání se a péči o svou
osobní hygienu, včetně holení. Pohybuji se po domě i mimo dům tak, že skáču. Hodně mi pomáhá elektrický vozík,
který mohu sám ovládat. Naučil jsem
se psát nohou na normální počítačové
klávesnici rychlostí 43 úhozů za minutu
a taky jsem rád kreslil. Naučil jsem se
plavat a jezdit na surfovém prkně. Dnes
žiji v Kalifornii a jsem ředitelem dvou
společností - firmy a neziskovky. Vydal
jsem knihu a motivační DVD. Ale mojí
prvořadou touhou je záchrana lidských
duší. Rád vyprávím svůj životní příběh
a své osobní svědectví, kdykoliv se naskytne příležitost. Toužím hlavně oslovit
mládež, proto přednáším na školách, od
základních až po střední.“
Dřív jsem se trápil tím, jak budu moci
svou budoucí manželku držet za ruku.
Nicméně držení za ruku je nesmysl, když
ji nedokážu chytnout za srdce. Nick Vujicic
Dnes je Nick ženatý a má dítě. Pokud Vás
zaujal tak jako mě, na internetu se dají
nalézt další informace i některé jeho
přednášky. A doporučuji krátkometrážní film Motýlí cirkus, kde je v hlavní roli
Nick. Lze na internetu jednoduše stáhnout, a můžete ho využít třeba na oddílovce nebo na akci jako prostředek k
rozpoutání debaty.
××××
Zmatený rozhovor
Marek, Vlčata
Omluvte prosím hned na začátku češtinářské nesrovnalosti a nespisovné výrazy a patvary. Holt, takhle prostě mluvíme :D.
14:55
„Haló...Co? Kam padá?...dobře, za 15
minut tam budu...“
15:15
„Tak co, jak to vypadá?“
„No moc dobře ne, za chvíli to asi spadne...Musíme být rychlí!“
„To jo...a přijde ještě někdo na pomoc?“
„Jo, měl by přijít tať...POZOR! Padá!...“
„Co? Si děláš srandu?! Honem, drž to!“
„Sranda ne :), přijde taťka a pak ještě
Vojta a Marek“
„Fuj, tak to mi spad taký šutrák ze srdce!“
„No nic, nebudeme na ně čekat, jdeme
kopat.“
„Dyť tu je beton!“ „No tak vezmi flexu
a frnk, frnk.“
„Hotovo! Teď vezmi barboru a per do
teho, ale ne moc, ať to nespadne!“
„Ahoj Pavle.“ „Nazdar, tak jak to jde?“
„No zatím to drží. Tady zprava dobrý.“
„Zleva taky.“
„Tak jo, pokračujte, já se jdu převléct...
Ahoj Vojto, dobře žes přišel.“
„Jéé čůs Marek, ááá Vojta... Ani se nezouvej, tu máš krumpáč a jeď.“
„Čeko, to víš, že jo, já si beru lopatu!“
„No dobré, ale honem, ať to nespadne!“
„Je tady už Šašík?“ „Zatím ne...“
„Co to tady je za kačírek? To je pro Pavla?“ :) „Kušuj!“
„Hééj, neházej mi to tu, kdo to má furt
vybírat?!“ „Sis neměl brát lopatu...“
„No nic hoši, už bude tma...Podej mi to,
dáme to tu a tohle tady zapřeme a snad
to do zítra vydrží.“ „Tak jo, dobrou.“
6:30
„Ježkovy, nesnáším budík!!! A jak to, je
přeci sobota, není škola! Uf, ještě, že
tak, to si ještě můžu schrupnout...“ „Ale
néé, vlastně musím jít do klubovny, ještě se mi o tom zdálo... jéééj...všichni
ještě spí, hlavně potichu...“
7:00
„Dobré ráno.“ „No fakt moc dobré,
hlavně teď v sedm hodin...“
„To koukám, máš na sobě ještě pyžamo.“ :) „Nene, to není pýžo, nepoznáš
triko?“
„Triko jo, jak chceš, ale stejně to vypadá
jako PÝŽO.“ „Ne ne!“ „Ale jo!“ „Víš co,
ty Tvoje zednické galaty Ti taky moc sluší...“ „Náhodou...jéé, ahoj Pavle.“
„Dobré ráno kluci, tak co jak to vypadá?
Tom dneska nepřijde...“
>>>>
9
„jo jo, my víme, ale přijde Matouš...Je
to v pohodě, zatím to drží.“
„Já si beru pro změnu krumpáč, Ty máš
lopatu...“ „To není fér, je to jak včera a
mě z toho bolí záda!“ „No, to mě taky...“
„Pomóóc! Pavléé! Střílááá! Vodááá!“
„Cože?! Co se děje?! Já zapomněl vám
říct, že tam jsou odpadní roury...“
„Ne v pohodě, prokop jsem rouru, ale
naštěstí z ní nic neteče.“ „Fujtajbl!“
„Hele, tady je další a tady ještě třetí!“
„Hmm... ta je! Tu bych asi neprokopl.“
„Kam asi vede?“ „No kam asi...do bazénu asi ne-e.“ „Si chytrý...“ „Jasně, že do
žumpy, kam jinam...“
„Fůůj, to je smrad, ale ta rura je tam!
A taky tam je spousta těch...“ „No je to
řekni!“ „No těch...“ „Hoven! No a co je
na tom divnýho? Čekal si tam snad zlato?“ „Se nezblázni...“
„Jdeme kopat dál, třeba najdeme poklad!“ Hoši hlouběji už radši nechoďte,
ať to nezhučí!“
„Ty rýna je tady sice pěkná a určitě velmi praktická, ale je pěkně blbá!“
„Hlavně ji nepoškrábej! Ona potom začne rznout...“ „Cože? Rznout?“ „No...“
„Rznout?“ „No co je?“ Snad rezavět ne?
Ty jsi teda češtin, ti povím...“ „To je fuk,
výsledek je stejný, ať už rzne nebo rezaví.“
„Tak už ji rovnou svedeme do té žumpy,
když už Marek prokopl tu rouru.“
„Pardon.“ „To je dobrý nápad, vidíš Mar-
10
Rozhovor
Rádio
Dodo, Staré Město
Rádio – Momentální zástupce vedoucího oddílu, věčně ukecaná a optimistická
budoucí vedoucí oddílu Staré Město.
ku, nemusíš se omlouvat, ještě si nám
pomohl.“
„No sem tam mě nějaký ten nápad chytí...“ „No my víme, Šašiku my víme.“
„Ty mlč a radši míchej!“
„Míchám, míchám...Kolik jsem tam dal
lopat? Pět ?“ „Já nevím...asi čtyři...“
„Přiměřeně, přiměřeně...“
„Tááák a lijeme, lijeme...“ Doufám, že to
stihnem...“
„Už jenom uhladit a ani se to nepohne!“ „No to uhlazení tomu fakt hodně
pomůže, ten metr betonu pod tím tam
je jenom tak...“ „Samo, že...“
„Hotovo!“ „Hmm...půl páté...to máme
se včerejškem asi 10 hodin...to jest
něco přes 70 hodin práce na jednom
hloupém rozbitém rohu od klubovny.
Tak snad už ta přístavba nebude padat,
když tam je tolik betonu.“
Logická otázka na závěr: Kolik lidí na
brigádě bylo?
××××
Ok. První a nejdůležitější dotaz všech
našich oddílových dětí - Kolik ti je let?
Je mi dvacetjedna.
O co/koho se přesně v oddíle staráš ?
Nejvíce se starám o vedoucí :) Další
mou zodpovědností je opora programu
vedoucích na schůzkách. A celoroční
oddílový program.
Jak dlouho do skautu chodíš a jak si ke
skautům přišla?
Do skautu chodím přes 10 let. A dostala
jsem se sem přes mamku. Bela udělala
nábor, kdy přišla za mnou do tehdy mé
druhé třídy a v tu ránu bylo jasno.
Jaké je tvé vlastní jméno a jak se stalo,
že je tvá přezdívka právě Rádio?
Mé vlastní jméno je Martina, Rádio, se
mi říká od mé první Barnošky, cestou
tam jsme hodně přemýšlely jakou přezdívku mi vybrat, ale už po 15 minutách
bylo rozhodnuto o Rádio (Nutno poznamenat že pusu nezavřela celé 3 dny).
Jaké je tvé povolání/co a kde vlastně
studuješ?
Jsem studentka, VUT v Brně obor Mate-
riálové inženýrství. A ano baví mě to ! :)
Co nejraději děláš ve svém volném
čase?
:) Kéž bych něco jako volný čas měla.
Jsem buď doma, ve skautu, nebo ve
škole. Nicméně, když už se něco namane jezdím nejradši na kole.
Který sport máš nejraději?
Cvičení doma + vzhledem k minulé
otázce strašně ráda jezdím na kole a na
bruslích ! :)
Tvůj oblíbený seriál a film?
Za seriál je to Big Bang Theory a za film
je to Počátek.
Na co pomyslíš, když si vzpomeneš na
oddíl?
Nejčastěji na vás vedoucí :), děti, pak na
tábor, program, trochu stresu, ale nejčastěji se mi dere na mysl pojem KAMARÁDSTVÍ.
Tvá nejoblíbenější barva?
Definitivně fialová :)
Jaké jsou tvé 3 nejoblíbenější činnosti?
Napadá mě kreslení, vše co je spjato s
manuální činností a kreativním myšlením a pak asi cestování.
××××
11
Dialog v jednom
Část 1.
Alešek
Kapitola 1: Blíží se Termidor
„Já tak obvykle přijdu domů a nic se
mně nechce, ale musím, páč jsem takovej podivnej človíček, že bych stejně nemoh usnout. A taky to může bejt i tím,
že většinou nechodím dom sám, ale
s někým, koho potkám, že jo. Co myslíte, může to bejt tím? Asi jo. A vy jste
takovej nějakej tichej, co? To nevadí, já
můžu kecat za dva a nikdo nic nepozná.
Vy mně nevěříte, co? To já poznám. Vy
jste mi ale pěkný filuta, ono se říká, že
člověk pak vypadá studovaně a to…no…
jako, že není blbej, ale to se jen nedá
poznat ta blbost, že jo, když člověk neřekne ani píp. Ani „bů“ mě neřeknete?
Jak chcete…“
-Postavil na sporák konvici a počal vařiti kafe, jak on sám tvrdí, kafe má býti
černé, to jako sama noc, a také má být
vroucí, to jako samo peklo. Říkal tomu
„malé domácí inferno“.
„Ale kafe si dáte, co? To moje malé domácí inferno, to peklíčko inspirativní,
to já, když si dám kafíčko, jako to svoje
dobré kafíčko, to byste koukal, jak mě
hned myšlenky běhaj, hrozně zajímavý
je to, posledně jsem tady s jedním řešil,
kolik že je tajemství na dně lahve vína a
samosebou, že jsme to museli zkusit, a
12
páč se nedá provádět výzkum na jediném vzorku, že jo, tak jsme těch lahví
vypili radši šest, zajímavá noc …“
-Konvice píská a jančí na sporáku tak, že
nebylo možné, aby si toho nevšiml. Zvedá se tedy, přechází malinkou kuchyň a
připravuje kafe, takové jaké má rád, to
svoje peklíčko. Přechází od kuchyňské
linky k stolu, kde sedí jeho dnešní host,
který po celý večer ještě nepromluvil…
„Spíte dobře? Já vůbec, mám vám poslední dobou tak divné sny, takové jako
nejasné, ale vždycky cítím tu vůni smůly
a pneumatik, nevím, co si mám o tom
myslet, ale vždycky je mně potom tak
nějak divně, tak jako na zvracení, aha,
to bych asi neměl tak mluvit u stolu, co?
Ale jsem vlastně, doma, je tak? Je tak! A
tak si můžu říkat, co chci a kde chci, co?
Vy se taky asi neozvete, ale to je v pohodě, mě to vůbec nevadí, jste úžasný
posluchač a vidíte, takových už dneska
moc není, těch, co by uměli poslouchat.
On dneska každý umí kdejaké fráze a
furt je opakuje a furt mele tu svou a ne,
že by si poslech, co má na srdci jinej, že
jo, ale co nějak to dopadne, to by přece nešlo, jet pořád jenom z kopce, ono
>>>>
to přijde, uvidíte, ono se to začne zlepšovat a vaše děti, nebo děti vašich dětí
už to určitě zažijou, no moje děti určitě
ne, to zas vím, že žádný nemám a kdo
jinej by to měl vědět, že jo. Rád takhle
posloucháte a jste jak pěna? Nemusíte
odpovídat, jestli jo, můžem bejt parádní
přátelé, já budu kecat a vy poslouchat
a oběma bude dobře a třeba ještě líp a
možná úplně nejlíp…Ježiš, já to úplně
vidím.“
-Vstává a kouká z okna, náhle strne a
obrací se ke svému hostu.
„A je to tu, přichází svítání, to už
půjdem spát, protože jsme včerejší a už
je dnes!“
-Jeho host vstává taktéž a oba vchází skrze kulatý otvor ve zdi do vedlejší
místnosti, kde je na protější zdi obrovský
abstraktní obraz, snad mohla by to být
nahá žena, snad přijdeme na to jindy,
oči jsou již unavené a naši dva hrdinové
jsou už v chodbě či spíše tunelu, který
má kosočtvercový profil, jde se hostu
nepříliš příjemně, ale ani nehlesne, zatímco náš hostitel, je zde přeci doma,
prochází jakoby nic, jakoby chodba byla
úplně stejná, jako všude jinde. Vcházíme do obrovské haly, z které vedou
šestery dveře, v hale je mnoho zrcadel,
takových, která potkáte na pouti. Jedno
zeštíhluje, jedno z Vás udělá obézního
člověka…
„Vyberte si dveře a tam dnes spíte, což?
Je to jen na vás, za každýma něco je, tak
šťastnou cestu.“
-Host po chvilce váhání a pohledu na
šestero stejných dveří se rozhoduje pro
druhé zprava. Když sáhl na kliku, hostitel spustil.
„Ale, zajímavý výběr, snad hvězdy vás
vedly, nebo snad vidíte přes zeď? To asi
ne, to asi nikdo, co? A vůbec, budem si
tykat, co? No jasně, mlčení je souhlas,
ty neřekneš ani slovo a já ti u toho budu
tykat, beztak je ti to úplně a dočista úplně fuk, že? Já se ti ani nedivím, jen mě
hrozně štve to počasí, psa by nevyhnal a
do toho se nám blíží Termidor, je tu cobydup, to já cítím ve vzduchu, jen co napadne a zmizí sníh, odkvetou jabloně, a
pak už je to tak slepičí krok a sloní kýchnutí, ale netrap se tím můj příteli, když
nám to tak půjde dál, tak ty budeš hluchej, já slepej a svět hezčí. To by v tom
byl čert, abysme zrovna my dva neměli
štěstí na žlutýho čápa, toho, co střeží
blázny před chytrýma, on je hlídá, aby
jim nezmotali hlavy. Chytráci pitomý!!!
Tak ale dobré ráno a spát, protože si,
šťastlivče jeden, chytil postel s nebesy,
a už je dnes, jen nevím, kdo nakrmí psi,
ale třeba mi přijde psaní a pošťák půjde
na dvorek, a nebo bych moh přenastavit hodiny, krmím je vždycky v devět…
>>>>
13
-A tak se naši hrdinové rozešli za svítání,
host vstoupil do malého pokoje, který
byl vyplněn zcela onou postelí s nebesy. Barvu v této tmě rozeznat nemohl a
unaven byl natolik, že usnul dříve, než-
-li jeho tělo dopadlo na matraci. A náš
hostitel? Schoulil se do klubíčka uprostřed síně a okamžitě usnul, ze spaní si
pobrukoval a cucal si palec.
××××
Dialog v jednom
Část 2.
Alešek
Nechtěl bych znát budoucnost 2
-Ráno. Náš host vstává, prochází stejnými dveřmi, kterými ráno vstoupil, do
jiné místnosti než byla ta, ze které vstupoval. Nehledejme složité záhady, jen
to berme, jako fakt. Jeho hostitel je již
také na nohou, na nohou malé židličky
a pokuřuje dýmku.
„Jakpak jste se prospal můj milej, doufám, že lépe než já, já totiž špatně spím
poslední dobou, co vy? Ale jasně, že to
vidím, pěkně do růžova jak sluníčko, co
už se vyškrábalo výš, než jsme mohli
chtít, je tak? No je tak! Jen klidně neříkejte nic můj milý, já vás chápu, jednak
svět už nestojí ani za půlku slova a jednak jsme se přeci dohodli, že to zmáknu
za oba a s tím já problém nikdy neměl,
panečku, já ne, ale co už tak si dáme
snídani k polednímu, co by ne, jíst se
musí a proto si k polední snídani vždy
rád zabafám, ono pak člověku slehne
v žaludku tolik, že uhasí hlad dalším
obláčkem kouře, panečku, to jsou pak
14
tak milé rána i když jsou v poledne, ale
stejně nás zachrání jen kafe, nebo náruč
ženy, páč ženy, to jsou takové zázraky,
které můžem pozorovat denně, což?
-Přechází místností do chodby, host jej
následuje, jdou pomalu a rozvážně, je
přeci ráno, i když polední. Dochází až
do kuchyně, do zcela jiné kuchyně, než
byla ta včerejší. Hostitel otevírá okno a
podává hostu kávu.
„To, aby Duše mohly letět, ona svoboda je hrozně důležitá, bez svobody nelze nic, to se nic nechce, kdybych měl
něco dělat jen proto, že musím, nikdy
bych to nedokázal, ale vy asi jo, aspoň
včera večer ještě určitě, já si vás hned
všiml, sám a bez jiskry v oku, to by tak
hrálo, nechat si pláchnout Život, je to
nejvíc co máme, člověče, to si nesmíte
všecko tak brát, některý věci prostě přijdou a člověk nenadělá nic, to mě učil
>>>>
jeden strašně fajnovej chlapík, on si mě
všimnul tak, jak si já včera všimnul vás,
ono, je teda pravda, já tehdy ještě tolik
nenakecal, zrovínka, jako vy, to se holt
musíte rozhodnout, jestli vezmete Život
jako něco, co chcete přežít, on se ale
přežít nedá, samosebou, ale dá se tak
nějak prostě dožít, že jo, ale taky se dá
užít, a panečku, tohle je kumšt, to je to,
co mě ten chlápek naučil, brát to jak to
leží a běží a neplakat více, než je nutný,
kapišto (?), jsou prostě lepšejší a horšejší dny, jsou lidi a lidi, že jo, ale vždycky se člověk může tak nějak oklepat,
vždycky se může rozhodnout, no jasně,
že bude trpět za vše, co provedl i ne, ale
tak to chodí, kdo dává, tomu se i vrací,
pozdějc, ale vrací.“
-Hostitel se usmívá, dopíjí kávu, nalévá
si další a zalévá s ní květiny v této místnosti domu. Host se již nediví absolutně
ničemu, sedí a pozoruje kávovou sedlinu na dně svého hrníčku.
„Neříkejte, že vy věříte bábám kořenářkám, nebo dokonce, že umíte věštit, to
panečku, to bych nechtěl, znát co přijde, to bych moh bejt smutnej už dopředu, nebo bych moh bejt veselej zas
moc a pak se zklamat, to by se mě vůbec nechtělo, vždyť do toho by člověk
fušovat neměl, to já jsem znal jednoho,
ten šel za kartářkou, že prej co čeká v
budoucnu, no a kartářka povídá, že prej
smrt přijde do chalupy, no a taky, že jo,
on byl chudák celej měsíc úplně naměkko a pak přišla ta smrt, jejich psa srazilo
auto, to koukáte, jasně, že je to smutný,
ale kazit si měsíc Života a bát se předem, no to bych se na to moh zvysoka,
vy víte co, že jo, stojí to za to (?), ona ta
budoucnost stejně chodí dost často až
příliš brzy, já si myslím, že co přijde, to
přijde, co zkazíme, to jsme mohli udělat líp a co nám vyjde, tak za to může
Štěstí, náhoda a trošku i my, no není to
tak, já bych řek, ale z těch velkých slov
mě vyschlo, pojďte, projdem se ke studni, třeba nějakou najdem, To říkal ten,
no…Malej Princ, že každá poušť je krásná, páč ukrývá studnu, a mě vyprahlo z
velkých slov a vy máte určitě vyschlo z
mlčení, je tak?“
-Tak se oba zvedají a hostitel vyráží,
host samozřejmě následuje a poslouchá, mlčíce, každé slovo. Jdou hledat
svou studnu…
××××
15
Jak vyrobit
Obálku na dopis
Dodo, Staré Město
Krok za krokem - Co budeme potřebovat ? Jen nůžky, barevný papír a lepidlo
16
××××
17
Křížaly
Akce
Zábava nejen pro malé
Bylo
Bude
6. říjen. 2013-Střediskovka
8.5.2014 Okresní kolo závodů vlčat a
světlušek
10. říjen 2013-Okresní porada
18. – 20. říjen 2013-Freever-akce pro
skauty a skautky nad 14 let
25. – 28. říjen 2013-Celorepubliková
akce Poradní skála ve FM
8. – 10. listopad 2013-Hukvaldský seminář
6. – 8. prosinec 2013-Mikulášský seminář v Praze
14.12.2013 Mucheche
Oddílové Vánoce
30.1.-2.2.2014 Valašskoslezská Žirafa
18
××××
19
Jizerská magistrála
Jizerské hory
Horký čaj podle wikipedie
Jizerská magistrála je rozsáhlá soustava lyžařských turistických tras na české
straně Jizerských hor. V současné době
je dlouhá přes 170 km.
××××
Kruháč
Číslo 95, prosinec 2013-leden 2014
Vydává
Středisko Kruh Frýdek pro vnitřní potřebu svých členů
Web
frydek.skauting.cz
facebook.com/kruhfm
google+ : goo.gl/iwhWO
Na tomto čísle se podíleli:
Ema, Anetka, Hanča, Kiki, Alešek, Smíšek, Cibul
Fotografie na obálce
Horký čaj
Ilustrace
Ema
Sazba
Horký čaj
Kontakty
Anetka, [email protected]
Všechny vaše příspěvky budou vítány!
Příští uzávěrka 2. 3. 2014

Podobné dokumenty

Jarní bůůjení - Skautské středisko Kruh Frýdek

Jarní bůůjení - Skautské středisko Kruh Frýdek brigáda nestačí, neboť ze strany Lesů máme pro naše potřeby k dispozici čím dál tím méně dřeva, a tak když se naskytla informace se strany Šťovíka, že je možnost natahat z lesa těch pár kubíků dřev...

Více

číslo 14 / podzim 2012 Vážení čtenáři Světa Botanicus, uplynuly

číslo 14 / podzim 2012 Vážení čtenáři Světa Botanicus, uplynuly ve které jsem se narodil a vyrostl, a jež mě podporovala v tom, co dělám. Na jejich přátele a příležitosti, které jsem díky nim dostal. Ale také se snažím se na příležitosti nevykašlat a ony se pak...

Více