Lžička v šuplíku

Transkript

Lžička v šuplíku

l
0
LŽIČKA
v šUplíku
Občasník pro literárně-kulturní degustátory
reportáž|magdaléna stárková turínskými ulicemi~poezie|rené planka|viktor špaček
radek pekař křivánek z oponešic|štěpán nosek|hana slunská|jan kohout
recenze|začne-li se chleba lámat, necháme se podrobit... skeptikova dovolená
když vás múzy milují smrt múz|scott pilgrim proti zbytku světa jako koláž odkazů
scott pilgrim proti zbytku světa|jules, jim a katy – kdo je tu navíc? jules a jim
rozhovory|michal ajvaz|rené kubášek|jiří krbeček a václav lemon
próza|pavel očenášek|dana kristlová|helena andresová~příloha|martin e. kyšperský
3/2012
LŽIČKA V ŠUPLÍKU
U
reportáž z batohu
magdalena stárková|turínskými ulicemi
2
na světlo světa zveršovaná věta
rené planka|utopí tě sloky
viktor špaček|na každé dlaždici vesmír
radek pekař křivánek z oponešic|kosmonautův dědeček s bramborami a tvarohem štěpán nosek|než ze sna probije se hlas hana slunská|odrazy
jan kohout|jako když mlátíš syrovým špekem
5
7
10
12
15
18
etudy z kredence
začne-li se chleba lámat, necháme se podrobit
21
(recenze na básnickou sbírku skeptikova dovolená)
zjevení z jeviště
jules, jim a katy – kdo je tu navíc?
(recenze na divadelní představení jules a jim)
divnodění
eva johnová|štěstí
lžička filmofilka
scott pilgrim proti zbytku světa jako koláž obrazů
(recenze na film scott pilgrim proti zbytku světa)
pět otázek pro...
michal ajvaz|s různými místy v cizích městech
je to prozaické, přátelé
pavel očenášek|nebál se
dana kristlová|modlitba|ticho, prosím
helena andresová|srdce|neděle
23
25
26
28
29
30
32
na kávě s...
rené kubášek|v čechách je rozhodně větší nuda35
drozdí zpěvy
když vás múzy milují
(recenze na knihu smrt múz)
37
lžičkultura
(pozvánka na koncert karla plíhala)
40
na čaji s...
jiří krbeček a václav lemon|řezbářská odysea; dialog dřeva, kopců a tramského swingu
42
příborník|redakce doporučuje
46
editorial
Milí ochutnávači literárních zákusků,
už jste se někdy ztratili? – V lese, v neznámém městě, v davu lidí, v cizí zemi… Přejeli jste někdy vlakovou stanici, kde jste měli vystoupit, zapomněli jste někdy něco důležitého v autobuse?
Zabočili jste někdy při jízdě na kole dřív, než jste měli? Zjistili jste někdy, že děláte něco, co vlastně ani dělat nechcete, a že to děláte jen proto, abyste nezklamali své blízké?
Mně se něco podobného stalo zrovna nedávno. Po dokončení magisterského studia jsem se
rozhodla hledat zaměstnání. V mém životě se odehrálo několik zásadních zvratů a něco mi říkalo,
že musím opustit Olomouc a jít pracovat do Prahy, ale znamenalo to ztratit Lžičku…
Když jsem jela do Prahy na pohovor, nesla jsem si s sebou v ruce složku se všemi důležitými dokumenty (životopis, ověřená kopie diplomu a téměř všechna čísla Lžičky v šuplíku). Cestou v autobuse do cílové stanice jsem se zamýšlela nad tím, co jim tam asi o sobě řeknu a jak se
„prodám“. Vystoupila jsem a přešla silnici s prázdnýma rukama… Zjistila jsem, že mi něco chybí… Složka zůstala v autobuse… Ač jsem jinak velice klidný člověk, kterého jen tak něco nerozhází, začala jsem panikařit. Otočila jsem se směrem k zastávce, kde autobus zastavil… pořád tam
stál. Rozběhla jsem se jako o život ke dveřím, které se zrovna zavíraly…
Divoce jsem zabušila na sklo předních dveří. Ty se naštěstí otevřely a já se srdcem v krku vysvětlovala řidiči, že jsem si na sedadle zapomněla složku. Cestující se na mě usmívali a jeden pobaveně dodal: „No, my jsme si toho všimli…“ – nikdo z nich mi však při tom, když jsem vystupovala bez složky, vůbec nic neřekl, zvláštní…
Ještě asi deset minut jsem se pak musela uklidňovat na lavičce, abych byla vůbec schopná
adekvátně reagovat na otázky personalistky. Později jsem si uvědomila, že v té složce byla celá
má duše, moje já, které kdyby zůstalo v Praze, tak se tam dočista ztratí, v chaosu, v administrativě, v průmyslové zóně, v imaginárních penězích mezi davem ambiciózních lidí… ale měla jsem
štěstí, autobus počkal, mohla jsem se vrátit a Lžičku i sebe zachránit.
Stačilo jen uvědomit si, co je pro mě samotnou v životě důležité, čemu se chci opravdu věnovat a kam směřovat. I přes to, že mě do Prahy přijali, odmítla jsem… vrátila jsem
se do Olomouce za přáteli, za poznáním, za uměním, za přírodou, za Lžičkou s posláním
v šuplíku.
A tak se nám Lžička tak trochu ztratila… přišla o některé členy redakce (někteří odešli natrvalo a někteří na čas do světa za poznáním), ztratila rubriku Z oranžové země, s nikým si
nechtěla ani promluvit, zeptat se na cestu, umíněně bloudila chaosem dnešního útržkovitého světa, vytrhávala věci z kontextu, slepovala si různé koláže představ a snů, nic nedávalo
smysl, vše bylo porušené, všude prázdné díry, ve kterých se sama utápěla, ztrácela stránky
a pomalu i naději… až najednou zjistila, že ty prázdné díry se dají zatmelit (láskou, radostí, pozitivní energií), že bez nich by se roztříštěný svět nespojil dohromady v jeden celek… Znovu se
našla… v odrazech, v kruzích na dně šálků, v otiscích prstů, které na ní zanechaly všechny ruce,
jež se jí kdy dotkly…
Renáta Svobodová
šéfredaktorka
editorial
obsah
o
l
o
l
U
příloha|koláže martina e. kyšperského
http://lzicka.wbs.cz
1
reportáž z batohu
Půl desáté večer a město pomalu zaplouvá do tmy jako poslední vagón metra do podzemí. Neochladilo se ani o stupeň, oblečení se lepí na tělo a člověk má pocit, jako by dýchal vodu. Přijela jsem jen naskok, na krátkých deset dní být sama sebou. Svou první noc
v tomhle městě jsem probděla na tvrdé posteli bez možnosti utéct před dusivým vedrem.
Jen po obědě se mi podařilo na dvacet minut odporoučet se do hlubokého spánku. Zdálo
se mi o Donu Boscovi. Probudila jsem se a v hlavě mi bzučela písnička: „Turínskými ulicemi bloudívají darebáci, začínat si něco s nimi nikomu se nevyplácí.“
A tak tedy do ulic, na náměstí, pod záři luceren a vstříc vínu. Široká Via Po spojující
dvě velká náměstí připomíná frekventovaný dopravní uzel v mraveništi. Paničky s minipejsky, rodiny s dětmi a zamilovaní puberťáci, všechno po stovkách korzuje nahoru
a dolů mezi sloupy a klouže po naleštěných kamenných dlaždicích, které odrážejí noční
osvětlení a roztahují body žárovek do rozmazaných pásků. Jedni jedí kebab, druzí popíjejí jedovatě vypadající koktejly z nápadných sklenic a všichni dohromady se řítí v jedné
širokým bulvárem jako říčním korytem s hlučným veselím.
Tam jsem ho viděla poprvé. Hned vedle prodavačky černých háčkovaných náušnic
(poslední móda mezi Turíňankami!) sedí Fernando Pessoa na chodníku mezi několika
exempláři svých knih a velkým omšelým kufrem se smotanými kousky papíru, do
kterého by se jinak vešel skládací stůl nebo menší harmonika. Zaostřím krátkozraký
pohled a zjišťuji, že Pessoa je sice z molitanu, ale kufr a knihy jsou opravdové. Vedle kufru
veliký nápis „Vem si báseň “ a před ním hrst třpytivých drobných mincí. A vida, básničky,
usmívám se pro sebe od ucha k uchu a už šmátrám na dně batohu po zatoulaných
centech. Molitanovému mistrovi vyseknu poklonu a jdu si po svých. Až na náměstí San
Carlo se odhodlávám rozmotat tajemný papírek. „Giving every emotion a personality,
giving each mood a soul,“ stojí tam anglicky a nad tím ještě italsky. Portugalština sice
chybí, ale to mě dvakrát neruší, protože portugalsky stejně neumím. Cestou domů se
usmívám, velkorysé ulice mi svítí pod nohama a na turínské darebáky čekám marně.
2
Snad díky fragmentu básničky za padesát centů jsem v noci spala dobře. V přeplněném
autobuse přemýšlím nad člověkem, který si celou tu věc s Pessoou na chodníku vymyslel.
Večer konečně klesá teplota a povívá příjemný vítr. Rozkládám mapu města a sedám
si na ni jen tak do tureckého sedu na náměstí San Carlo. Dlažební kostky jsou vyhřáté
jako kameny finské sauny a u nedalekého pítka se cachtá tlustý mopslík následován svou
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2012
Tak začala má dovolenková hra. Padesát centů za básničku. Úsměv, několik vět a rychle na autobus. Naposledy jsem mu zastrčila svou vlastní báseň jen tak drze do kapsy sněhobílé plátěné košile. Potom i svou mailovou adresu. O několik dní později už vím, že pán
v bílé košili se jmenuje Wiliam a pochází z Brazílie. V São Paulu studoval novinařinu a filosofii a deset let pracoval jako dobře seřízené hodinky v nejrůznějších médiích, do práce, z práce domů, stejně jako milióny jiných, stejně jako všichni ostatní. Jednoho dne se ale
něco stalo. „Chtěl jsem změnit svůj život,“ krčí Wiliam rameny. To bylo před více než deseti lety. Svůj dobře ukotvený a úspěšný život tedy vyměnil za experimentální film a život
v Turíně. A za molitanového Pessou, krev v pulzujících cévách severoitalského velkoměsta. I já jsem před několika lety opustila lidi a věci kolem sebe a vzala svůj osud, který mi do
toho momentu lajnovali jiní, pevně do rukou. Kdybych to neudělala, asi jsem teď manželkou
nemilovaného muže, matkou jeho dětí s otravným zaměstnáním a vyhlídkou na zahořklé
stáří. Jenže já jsem utekla. Pro někoho čistá zbabělost, pro mě ale únik pět minut před hrozící katastrofou. Proto Wiliamovi rozumím, ačkoli nevím, co přesně a proč nechal v Brazílii on. Místo toho se ptám na hloupá slovíčka v portugalštině a on trpělivě odpovídá. Občas
si vyměníme básničku, já svoje z češtiny překládám do angličtiny a ty jeho luštím za pomoci slovníku a google překladače. Nemohu říct, že by mě to nebavilo.
Poslední den v Turíně stojím na pódiu rudě polstrovaného divadla Carignano, snažím
se neomdlít vedrem a odzpívat koncert bezchybně a s radostí. Osmdesát lidí a sbormistr
stojí na pódiu se mnou, takže nejsem sama na obrovské publikum. Zpíváme brazilské a argentinské lidovky, někteří z nás pláčou, jiní se potí a duše v hledišti naslouchají. Na prsty
napodobujeme déšť v amazonském pralese, zatímco v ten samý moment na Turín dopadá první kapka po dlouhém týdnu sucha. V hledišti zaznamenávám známou postavu v bílé
košili. Myslím, že se usmívá. Po potlesku vybíháme ven vchodem pro účinkující, venku
divoce lije a oblohu křižuje blesk za bleskem. Smějeme se a přidáváme se k pleskavému koncertu kapek. Přivolali jsme déšť, raduje se francouzský hromotluk, majitel překrásného tenoru. V tu chvíli tomu všichni věříme. Opodál postává Wiliam, zelené oči mu svítí radostí, máváme si přes mokré šňůry divoké přeháňky, než mi zmizí za rohem.
Odcházím s pocitem, že svět je v pořádku. Ještě je na ulicích poezie. Ještě jsou básnící, kteří žijí sice z ruky do úst, ale prostě a svobodně. Stačí jen hledat. Já jsem našla v Turíně. Až
pojedete kolem, nezapomeňte vhodit drobou minci do kufru molitanovému mistru Pessoovi. A že pozdravuju.
[email protected]
magdaléna stárková
Turínskými
ulicemi...
podstatně štíhlejší paničkou v růžovém klobouku. Blaženě zavírám oči a poslouchám, co
zpívají zdi domů. Když oči zase otevřu, sedí přede mnou opět molitanový Pessoa. Tentokrát
už jsem ale smělejší. Sahám do kapsy pro dvě eura, ale přitom se přidrzle rozhlížím po člověku,
který mistra Fernanda odveze zase domů, až se centrum po půlnoci vylidní. Opodál postává
podsaditý kudrnatý chlapík, jeden by skoro řekl týpek, v čisté bílé košili s krátkým rukávem.
Pod brýlemi se silnou kostěnou obroučkou si mě zpytavě a trochu pobaveně prohlíží pár
šedozelených očí. Intuice mi říká, že právě tenhle pán má v celé poetické záhadě prsty,
a proto na něj bez většího rozmyslu startuju rozhodným krokem dopředu a ohrátým: „Do
you speak English?“ Chlapík přikyvuje, ale hned překotně dodává, že angličtina není jeho
silnou stránkou. Po dvou větách konverzace je mi jasné, že nepřehání, ale i přes problémy
s gramatikou mi svede říct všechno, co potřebuju slyšet.
3
Kontrapunkt
neviditelné kladky
od hlavy až patě
rozdělují váhu
mé duše
na polovinu
na čtvrtinu
na osminu
ptačí písně
reportáž z batohu | magdaléna stárková
Drozde, ptáčku,
co slzy, to prach, víří a lepí má víčka,
chycený v háčku,
a smrtka z něj nepustí, nehodlá pustit,
vzal jsem tě s ní domů.
Několik hodin,
stmelilo na věčnost nejstarší pouto,
ptám se tě: jsou to
city, co hýbou světem zasněných.
Noční déšť
4
Na poslední zastávce
Modrá z dopoledních oken
déšť
v kalužích
spadl
zatímco spala
a po něm je plodné všecko
dokonce i sen
zítra bych se chtěl
probudit brzy
jsem umytý
jako listy
a namalovat okna
domů v mé ulici
na modro
že to nejde?
V mdlobách se krčíš,
není nikdo, kdo by dokázal říct stop,
a místo upřímného štěstí,
jenom pustý, chladný hrob.
Nečekám, zalykám se, hlesnu,
budu tě hladit,
s bolavou hlavou,
snad aspoň ve snu.
LIX. Tvé poslední slzy byly sladké od medu
Tvé poslední slzy byly sladké od medu,
v poryvu slastí ponořená v myšlenkách
o kráse života u piedestalu úspěchu,
záměrně odsouváš realitu.
Tvé poslední slzy byly sladké od medu,
labyrint ulic a ampliony tisíců ubožáků
ti vráží střepy do hlavy.
Najednou i ten snový obláček, jako by
pršel kyselým deštěm a kapky vsakovaly do tvé kůže,
podivná pachuť tlejícího podzimu, kterou nelze smýt.
Tvé poslední slzy byly sladké od medu
Wiliam Farnesi|(1967) vystudoval filozofii v São Paulu a pracoval tamtéž deset let jako novinář. Potom se rozhodl změnit svůj život, odešel z Brazílie a usadil se v italském Turíně. Věnuje se psaní, experimentálnímu filmu a po
nocích zaplavuje ulice básněmi. Ukázky přeložila Magdaléna Stárková a Hana Michalíková.
rené planka
Kladky
láska se zastavila
na hrázi
potřebuje
nezdar
a údolí
pak bude
kontrapunktem
vodopád
lodi
René Planka|utopí tě sloky|(1986) uměním pohlcený, koketující se spoustou jeho barev a odstínů. Příležitostný básník a textař, pravidelný fotograf a kytarista. Odpůrce konzumního života a hektického běhu 21. století. Ve své tvorbě se snaží reflektovat jak vlastní zkušenosti, tak lidské slabosti, závislosti, nálady a další jevy.
5
Viktor Špaček|na každé dlaždici vesmír|(1976) výtvarník a básník. Vystudoval sochařství na VŠUP. Je autorem dvou básnických sbírek – Zmínky a případky (2007) a Co
drží Nizozemí (2010). Zajímá ho to nehmotné, co dává věci a lidi do pohybu i co je zastavuje. Noční odysea
Stesk večerních ulic,
čerň asfaltu a dehtů,
lesk malovaných nehtů,
smích bouřlivé mladosti
na dosti místech spícího města.
Kdo všechno tady bydlí
Nikdy by mě nenapadlo, že se to stane.
Podniky, noční neonové oázy,
do nichž vpadneš jak květ do vázy,
provází každý tvůj lichý krok.
Cvok s očima co přípomínaj špendlíkový hlavičky,
obsazené lavičky, plné toužebných dotyků,
přerývaných vzdechů, nadšených očekávání.
Tady, vedle koutu, ve kterém mě tolikrát nutila klečet,
hned vedle koberce, pod který jsem tolikrát schovávala vařečky,
když mě chtěla seřezat.
Až dnes v noci, když mě probudil výkřik
a já šla do její ložnice, kde jsem poprvé uviděla
to stvoření.
Leželo v její posteli schoulené do klubíčka,
Forbesy kakofonicky kvílí,
když s pílí na nich, některý i prst si láme,
aby pak trousil své povadlé tělo
k oltáři trpělivých světic.
Snad aspoň roztáhnou ruce.
bez těch obludných chůd rodičovství
bylo úplně malé,
ruce mělo bezbranně pohozené kolem hlavy
a šedesátiletými, buldočími ústy
mojí matky
dětsky kvílelo ze spaní.
Den rozkvétá v pomněnkové modři,
z noci je trpaslík a obři
zalezli do svých doupat.
Najíst se, koupat
a doufat, že večer smůlu zahubí.
6
XXIX. XXX.
Noční průtrž mračen,
přízemní až bolí.
Déšť je k zemi tlačen,
silou téměř volí.
Slunce za oponou,
žaluje a vzlyká,
slzy prudce tonou,
potůček jim tyká.
Pohár řeky tříští
o břehy své boky,
na procházce příští
utopí tě sloky
básní tvých.
Nikdy by mě nenapadlo, že se to stane,
že tady budu mít s někým soucit.
Ale to jsem také ještě nevěděla,
kdo všechno tady
bydlí.
Střídání
Takže jedna tužka jako nová,
židle, počítač a stůl, všechno taky jako nové
a nebe za oknem, to je vždycky jako nové.
Všechno pěkně na svém místě.
Nechybí tu nic.
Snad jenom těch čtyřicet let života a práce.
Tady si to přeber a podepiš,
máš radost,
máš pravdu,
to Všechno
je už od teď tvoje.
[email protected]
rené planka | viktor špaček
Stesk večerních ulic
nad pomíjivou hradbou přání,
která vhání do očí slzy.
Je pozdě i brzy.
7
***
V souboji
Ty šedočerné mramorové dlaždice na stěně stanice metra
a ty bílé mramorové čáry na nich...
Poloprázdná ulice?
Je nás tu daleko víc.
Na jedné dlaždici to vypadá jako roj meteoritů,
padajících jedním směrem,
na jiné to vypadá zase jako choulící se povrch nějaké
plynové planety.
Tenhle se vleče tak pomalu,
jako by za sebou někoho táhnul.
Tenhle je zase tak arogantně vzpřímený,
jako by stál sám sobě na ramenou.
Tenhle je tak depresivně shrbený,
jako by mu někdo seděl za krkem
a tlačil mu hlavu dolů.
Jako by byl na každé dlaždici vesmír.
Každou by sis chtěl pořádně prohlédnout,
prožít až do hloubky.
Na rohu ulice je kluk.
Ve veselém souboji s někým neviditelným
dělá karatistické výpady na všechny strany.
Jenomže ty dlaždice jsou tak drobné
a tak na sebe natěsnané,
že není možné věnovat se jim jednotlivě,
oko to prostě nedovolí
Záhady
8
Jak vlastně vypadají trubky uprostřed tunelu metra?
Vždycky když je vidím, tak jede vlak takovou rychlostí,
že jsou z nich už jenom šmouhy.
A také se rozplývají díky té mlze,
kterou mívám v sobě,
když sleduju pomiliónté totéž.
Visím z tyče před oknem, ony zas za oknem.
Tak obyčejně, nudně, tak nezáhadně
tam visí ty roury,
ty které jsem vlastně nikdy
doopravdy neviděl.
Změť
Jak dlouho to trvá, než se rozloží listí?
Než se z jednotlivých, konkrétních listů
stane pomíchaná, tmavá změť,
ve které se nedá nic rozeznat?
Dva, tři roky?
A jak dlouho trvá,
než se v hloubce mojí mailové pošty
rozloží tenhle můj důležitý dopis pro tebe?
Za jak dlouho se z téhle zřetelné, jasné chvíle,
ve které ho píšu a ve které říkám a přesně vím,
jak to všechno s námi je,
stane něco vybledlého, semletého,
něco ztraceného v záplavách jiné korespondence,
něco, z čeho už nepoznám ani sebe, ani tebe?
viktor špaček
a celé se to slévá do dlouhého pásu,
stejně šedivého a nudného
jako špalír lidí před ním.
Ten je na tom zatím nejlíp.
Zatím z toho má legraci.
Dva, tři měsíce?
9
Kolážová báseň vznikla bez nějakého konkrétního záměru či ambice asi v r. 2000 během tří probdělých
nocí. Vše vystříháno z jednoho čísla Horáckých novin a nalepeno na tenoulilinká prkénečka z buku, javoru, dubu a jasanu. Asi se nezapře moje zalíbení v Urmuzovi a Pavlu Řezníčkovi, kteří mne vždy tolik pobaví.
radek pekař křivánek z oponešic
Radek Pekař Křivánek z Oponešic|kosmonautův dědeček s bramborami a tvarohem
badatel a amatér celoživotní zvukový (zenhudbizmus), vývojář chlebový, provozovatel bezobalového
Opobchodu (panpekar.cz), krajinný designér, dendrolog a archeolog. Kronikář oponešický, kočárkář turistický.
10
[email protected]
11
Štěpán Nosek|než ze sna probije se hlas|(1975) narodil se v Praze. Redaktor nakladatelství Opus,
stálý spolupracovník revue Souvislosti. Vydal sbírku básní Negativ (Host, 2003). Přeložil výbor z básní
Conora O’Callaghana Seatown (s T. Fürstenzellerem, 2004) a Adagia Wallace Stevense (2007). Pracuje
jako učitel angličtiny.
Básně Chtěl bych… a Loučit se… byly publikovány ve sbírce Na svobodě (2012).
***
12
z polska
kam jsme jezdili za babičkou
si pamatuju
jen tři věci
třešně které mi pořád
věšeli za uši
a já je s brekem
odhazovala co nejdál
velikou povodeň
až do prvního patra
všechnu tu zelenohnědou vodu
až v krku
a pak čápy tisíce čápů
kteří nad tím vším
se smíchem
přelétávali
***
***
Po měsících znovu použitý, vyčerpaný motiv,
snad omylem snad únavou sem vešel slabý, nečekaný jas,
že tě to nějak zaskočilo, že se teď bojíš hnout,
tady jsi nejspíš nikdy předtím nebyl,
hranou ruky si třeš suché oči
a v prstech drhneš cigaretu,
už dávno jsi chtěl spát, ale kdo má vydržet,
jestli to tam ráno bude, jestli to zůstane,
uhodnout, co pořád ještě vůbec stojí za to –
tipnout si, co nakonec ještě zbude skutečné.
Bílení – tupě a natřikrát,
přede mnou ryšavě rozškrábaná stěna,
nervózní, vlhký prstoklad.
Žárovky, život „na pak“ odložený
se hystericky šklebí
světlíkem v uhelnaté tváři,
teď když už nic se nemá k sobě –
a ani naopak.
štěpán nosek
ke konci dne na slovenské dálnici
okolní kopce jsou deštný prales
který se řítí pod hladinu
ruce na volantu se ještě slabě chvějí
z básně erika jakuba grocha
slyšené před hodinou
vepředu hoří
vysílač nad nitrou
přeludný jak ježíš v riu
řidič celým tělem vybírá nekonečnou zatáčku
vedou ho jasné červenožluté šipky
a temná síla tlačí kola k zemi
jako by to nemělo nikdy skončit
vidíš tu světlou průrvu lesa
jako by přesně tam to mohlo skončit
***
13
Odrazy
***
Loučit se, trénovat loučení, postupem času zvládnout techniku,
jako svléknout své poslední šaty a zůstat naschvál bezradný a nahý,
a ráno probudit se esteticky zamotaný v prostěradle,
s kůží, která na daných místech zázračně dorostla,
propustit tuhle tvář a tuhle samozřejmě taky, oslyšet tenhle hlas
a zatlouct tuhle intonaci, s pálením v břiše zajít mávat k vlaku,
nepsat si nic a v noci suše smazat celou kartu,
pokaždé usedavě poplakat si při té scéně z Lost in Translation,
nechat to dlouho tikat, mizet, zhasnout, jít,
než ze sna probije se hlas, že cítíš poryv dechu, krep ucha a křídu řasy,
světlo, které se draplo čela, a asi i mělký nápor doteku,
a stoupneš si s rozleptaným tělem, ve kterém roste nenasytný chlad.
(Na svobodě, 2012)
***
14
štěpán nosek | hana slunská
Chtěl bych, aby nakonec se to nějak spojilo,
do sebe vpletly jednotlivé linky,
všechno to do sebe zapadlo,
aby to vzalo dlouho předvídaný zvrat,
aby to byl španělský film,
a tvůj prázdný pohled vlčího strachu,
kterým jsi přetáhla les a černou stoupající silnici,
prostřihla scéna s neklidnou kamerou,
detail na útěk,
kotníky na nekonečných schodech,
na suchém sněhu, mezi stromy,
kotníky na shnilé trávě,
na ledové plotně,
aby to, co teď spolu uděláme,
byl nějaký krok,
první a poslední záběr.
(Na svobodě, 2012)
LŽIČKA v ŠUPLÍKU 2/2012
[email protected]
15
Ruce
16
hana slunská
Ruce
21
14
[email protected]
17
JAN KOHOUT|jako když mlátíš syrovým špekem|(1960) narozen v Praze. Básník, výtvarník. Roku
1978 vyučen zahradníkem, roku 1980 propuštěn z vojenské služby pro totální neschopnost bránit mír.
Poté řada dělnických profesí (poštovní doručovatel, výhybkář, topič, hrobník apod.). Roku 1985 emigruje z Prahy na venkov, kde žije dodnes. Člen Skupiny českých a slovenských surrealistů od roku 2000.
Publikuje v revui Analogon, v jejíž edici vyšla i jeho sbírka Pohádka o Ničem.
„Žold za dobro až po smrti!“
řekla kategoricky jedna abatyše,
s dekoltem proklatě vysoko.
A průsvitné s průsvitnými, kolem vodního stolu,
uprostřed něhož lze tušit jakýsi „čudlík“,
zatančily pokorným pokojem.
Marně tesař Ježíš volal:
„Ty škvíry mezi prkny, idioti…!
To jsou mříže!“
Jenomže, co s vlčí ovečkou?
Co s Černou Drákulkou?
Co s žebračkou se zlatým přadenem na čele,
kterou škrtí vlastní, vílí pařáty…?!
Jenomže, jako když mlátíš syrovým špekem
o neprůstřelné sklo.
A tak vzal třicítku vrták
a s kýlovou sirénou křižníku Golgota
zplodil Auroru.
Pak oblékl zas roucho bílé,
vzal stetoskop a povídá:
„Tak kohopak tam máme dalšího, Magdičko…?“
Byla, jářku, letos pšenka,
zrna jak selata a brambory
jak cibule Vasilije Blaženého.
Mandragory jak Macochy a kruhy na vodě
jak vrstevnice nekonečna.
Je mi krásně jak žížale po dešti,
asi tak uprostřed silnice,
v čas hlavního pelotonu Míru.
Mám se jak návnada na něco většího.
Hodím se k sobě
(jako kostlivec a nonšalance).
Košer gój a šmucik icik.
Motouzek pokoutní, štokrdle máslové,
paklíč zpěvavý, párátko kočovné,
opice boží…
18
Dokázal jsem, že Kyklop měl nos,
a tedy slzné váčky v obou koncích oka
a že mobilní telefon slepil vyznávanou lásku
s konanou potřebou
a mezi zchristianizovanými póly
zvoral, co se dalo.
Dobrý rok, sousedi…
jan kohout
Jen abych neumřel dřív, než umřu.
A jestli neumřu,
tak se zabiju.
15
16
[email protected]
19
Začne-li se chleba lámat,
necháme se podrobit…
a v š
Ach, vlaštovko vděčná
i za mrtvolu buřiče na tonoucím ráhnu,
jsem slabší, než tvá únava a přeci,
bylo jsem nezvratně první,
co si v srpnu 68 povšimlo,
že každý šroubek stavebnice „Merkur“,
má na krku železnou tabletu…
Jako bych psal nějaké noty
s vrozenou elefantiází,
nebo si jen pouštěl
hudbu na špacír…
„Moderní člověk se neosvobozuje od svých iluzí,
u
JAN KOSEK|(1958) žije v Praze, vyučuje sociologii a psychologii na Univerzitě Karlově. Vydává odborné knihy, překládá, píše pohádky, básně a divadelní hry. Jeho
písňové texty zhudebňuje řada skladatelů, mezi jinými i Vladimír Franz. V roce 2011 mu nakladatelství
dybbuk vydalo sbírku Skeptikova dovolená.
Jsem Rosinantin podocasník,
rétor z časů, kdy bylo jen Slovo.
Toužím usvědčit se z ničeho, ze sebe,
obalit se daktyloskopickou fólií
a dočkat se verdiktu: „Zproštěn neviny,
která mu v noci přebrala muže!“
uplík
foto|www.dybbuk.cz
Dle názvu by čtenář mohl očekávat reptání nad ztracenými klíči od hotelu, zkaženým
počasím či dotěrnými komáry. Úsměvných příběhů z letní dovolené se ale v této sbírce nedočkáme. Autor si zvolil vyšší laťku, představit nám své kamarády, tetičky, strýčky… Před námi se tak otevírá mozaika lidských charakterů, která se nás dotýká o to víc,
že Jan Kosek za její kamínky zvolil „své známé“ či „příbuzné“. A tak nás autor zatahuje
do své hry, ukazuje nám svět kolem sebe a nutí nás přemýšlet nad tím, zda takový není
i ten kolem nás. Anebo i ten v nás?
Přítel z Teplic nesnáší lidi bez původu a ten z Jablonce se cítí být Japoncem, pratetička z Opavy se nechá lehce svést, strýček z Ústí je neskutečně zvrhlý, spolužák z Humpolce je zcela netaktní, starosta Dobříše je nejužitečnější, když leze ze smrčí do doubí
(…A lidé když jdou na houby / Tak převelice si ho váží / Neboť jim vůbec nepřekáží). Hořké vyprávění o zamilovaných padesátnících, kterým už ujel vlak, ironické povzdechnutí nad tím, co všechno dokáží strávit čeští politici (a nejen o tom, k politice se Jan Kosek
stále vrací), sarkastický popis korpulentních lidí v autobuse, povrchní jednání těch, co
si hrají na umělce a na neuchopitelno.
Jan Kosek nám nabízí náměty k přemýšlení. Co je náboženstvím dneška? Kariérismus? Věda? Jaký je současný stav morálky u nás? Neplatí pravidlo, že ten, kdo jednou
přizná svůj omyl, se nadosmrti zesměšní? I tak ale ze sbírky není cítit rezignace na současnou společnost. Autor nemá pocit, že už je to neúnosné, nevybízí nás ke změně, jen
nás informuje o tom, jak to vidí on. Říká: dívej se. Otevři oči a přemýšlej o tom, co vidíš.
Básníka ale neomezují zeměpisné hranice, glosuje i situaci v jiných zemích, například
v Polsku a Maďarsku. Někdy je až lehce politicky nekorektní – třeba v básni o muslimovi na bruslích v Nuslích, nebo v básni Rusko na rozcestí. Ilustrace Terezy Pavlíkové, které přesně vyjadřují náladu sbírky, autorova slova jen podtrhávají.
etudy z kredence | zuzana kohoutová
na světlo světa zveršovaná věta | jan kohout
Lžičk
namazaným dolů.
Strach zvednout ho a přivést na svět
nechtěný, gravitační monotyp.
Strach a poťouchlá radost,
že sám jsem Čísi mazanicí.
Strach, hrozný, dobrý, známý,
jako když uteče smrdí mléko,
a hoň si ho vidličkou…!
D
20
E
Spadl obraz se štaflí,
R
NSORED
akorát na teď.
Pod stolem bourače ryb
hnijí steré skřele, až se zdá,
že i Slunce je z vody.
můj nejmilejší zrádče…
ENS
EC
RECE
Na nehybných hodinách odbíjí
Zelený voda, žaludy zem,
kule oheň, srdce vzduch,
Mariáš, Josefáš, Kaifáš, Jidáš,
a ty, Jene,
R
O
Jan Kosek|Skeptikova dovolená
ale od situace, která iluze vyžaduje.“ V. Bělohradský
21
Kromě básní ironických (z nichž se řada týká významných postav z oblasti historie či
filozofie) najdeme však ve sbírce i texty, které z celkového ladění sbírky vybočují. Melancholické, romantické básně, které snad můžou zaujmout v písňové podobě. Obzvlášť
po přečtení předchozí části sbírky čtenář získá spíš pocit, že se autor jen snaží ukázat
svou nekritickou tvář. Lyrické pasáže zde působí jaksi nepatřičně. Zvlášť když se nám
vybaví, že jindy autor spojuje metafyzičnost s momentem, kdy tělo opouští ranní moč…
Je tedy nasnadě myšlenka, zda by nebylo ku prospěchu věci, kdyby básně vyšly odděleně, ve dvou různých sbírkách. To je snad, krom občasné nedokonalosti v dodržení rytmu, jediná vada na kráse Koskovy sbírky. Nutno podotknout, že autor užívá metody
štěpného rýmu. Takových už bohužel není mnoho. Beze vší skepse.
Rusko na rozcestí
Svatý Vincent z Pauly
Dobré mravy pěstoval
Že nesnáší fauly
Svým ovečkám zvěstoval
Vysvětloval co a kde se sluší
Učaroval krásným paním
Zachránil tak mnohou hříšnou duši
Před fatálním ztroskotáním
„Dvojice? To není v lásce žádné řešení...
Lžičk
foto|archiv Reduta
a v š
u
plíku
Tragikomický milostný příběh
o lásce a přátelství napsal roku 1953 francouzský
avantgardní umělec Henri-Pierre Roché. Autor přitom nemalou měrou čerpal z vlastních životních zkušeností. Vřelý vztah k vícero ženám současně jej pravděpodobně inspiroval k napsání románu, který byl o pár let později také zfilmován. Nyní můžeme
spatřit adaptaci tohoto díla na prknech brněnské Reduty, kde se v hlavních rolích představí Jiří Kniha, Michal Dalecký a Petra Bučková.
První překvapení nás čekalo již při vstupu do sálu, kdy jsme nebyli usazeni do klasického hlediště, ale bylo nám nabídnuto místo přímo na jevišti. Herci tak velmi netradičně rozehrávají dějové peripetie přímo mezi diváky. Jiří Kniha (Jules) a Michal
Dalecký (Jim), oba známí coby pohotoví improvizátoři, si s dějem představení bezpochyby rádi hrají. Především první část inscenace se jen hemží zamilovanými citáty, překvapí jistě i rozdávání kontaktů a rozverné představování se divačkám. Divák téměř nabývá dojmu, že podíl osobního a hereckého nasazení je srovnatelný, a to hlavně co se
rozdávání telefonních čísel týče .
Následně se objevuje na jevišti ústřední postava celého příběhu – Katy. Pokud bylo
představení doposud hlavně potěšením pro ženy, jsem si jistá, že v této chvíli mezi přítomnými zaplesalo nejedno mužské srdce. Odvážná róba i nečekaná slovní přestřelka
zapříčinila spontánní potlesk obecenstva, s nímž se pravděpodobně u podobně interaktivních představení počítá.
Druhá část představení se nese v duchu vztahových kroků dopředu a zase zpátky. Detaily a vhodně zvolené rekvizity často pomáhají narušit někdy až vágně plynoucí děj,
který se ve druhé půli mění z hravé komedie spíše v citově drásavou tragédii.
Rozhodně zajímavá je psychologie jednotlivých postav. Jules se představuje jako
pokorný manžel, hodný kamarád a mírně neomalený gentleman. Jak sám rád říkává:
„Nikdy neodpustím žádné ženě, že mě miluje takového, jak se znám. To svědčí o zvrácenosti,
ale jiná řešení nejsou!“ F. Truffaut
[email protected]
zjevení z jeviště | magdalena braunerová
Svatý Vincent z Pauly
Svět by přišel o podstatnou dimenzi
Svatý Vincent by se svatým nestal
A Bůh by ho po zásluze ztrestal
Za to že ho chtěl odsunout na penzi
etudy z kredence
D
NSORED
Člověk už by nebyl vlkem člověku
E
RECE
Kdyby však šli všichni za ním
Stal by se svět náhle místem
Jemuž chybí řád a systém
Který platí – jen Bůh ví proč – od věků
22
představení|Jules a Jim – Divadlo Reduta
autor předlohy|Henri-Pierre Roché
překlad|Stanislav Jirsa
režie|Anna Petrželková
dramaturgie|Dora Viceníková
scéna a kostýmy|Zuzana Rusínová
ENS
hudba|Mario Buzzi
EC
R
hrají|Petra Bučková|Michal Dalecký
Jiří Kniha
R
On při tom svatém obrázku
Nechápe zdá se otázku
Proč vlastně mířit do Evropy
Jules, Jim a Katy – kdo je tu navíc?
O
Vyšel si Ivan na kopec
V pohoří zvaném Ural
Rozepnul si tam poklopec
A do Asie čůral
Hned po tom skvělém výkonu
Políbí vzácnou ikonu
A modré oči k zemi klopí
Divadlo Reduta|Jules a Jim
23
zjevení z jeviště
24
Martin E. Kyšperský|(1980) v Brně (je tam furt) zpěvák, kytarista, basista, ukulelista, mandolínista, bubeník jen rukama, skladatel, básník, textař na zakázku, generální tajemník skupiny KVĚTY, producent, moderátor radia Proglas, příležitostný herec divadla DNO, konceptuální umělec, autor koláží a výtvarných deníků,
sběratel a znalec gramodesek... takže kolik si myslíte, že z toho dělá pořádně?
Martin E. Kyšperský
o kompromisu.“) Ve chvíli, kdy Julesovi začíná žena zahýbat s jeho nejlepším kamarádem
a on jim nabízí ložnici, jsem měla dokonce pocit, že pokud někdo nevstane a neřekne
mu, ať je „trochu chlap“, přijde o poslední zbytky testosteronu, které mu ještě zůstaly.
Oproti tomu je Jim, co se svádění dam týče, přirozený talent. Jeho verše, doprovázené
francouzskými melodiemi, dokážou zamotat hlavu nejedné svobodné, ale i vdané ženě.
Sebevědomí z něj jen prýští , nešetří ani sladkými slovy a jeho hlavní zbraní je uhrančivý pohled.
Katy lze jen těžko „přečíst“. Ona sama sebe označuje především jako svobodnou
a nezávislou, toužící však také po trvalém štěstí a spokojenosti. Přestože postupně přichází Katy o svobodu, nezávislost i mládí, a měl by se tudíž obraz o ní vyjasňovat, lze
jej stále poskládat jen těžce. Je to nevyluštitelná hádanka, nedokončená mozaika, jednoduše: je to žena!
Z představení Jules a Jim divák možná neodejde v euforickém naladění či se zážitky
blízké katarzi, přesto si dost možná odnese úsměv na rtech a téma k přemýšlení. A když
potom zaslechne v kuloáru krásnou melodii z představení, pískanou postarším pánem,
řekne si: „Povedlo se jim to!“
Triky španělských podnikatelů
Šli jsme jinudy
divnodění
Říkala jsi, že půjdeš do kina s Juliánem
Na jaře do Španělska za kamarádkou, která odjela na dva týdny a zůstala skoro rok.
S přítelem se snažili oživit opuštěnou vesnici kousek od Ponferrada. Ves: Castrillo
del Monde. Domů: asi třicet. Obyvatelé: na víkendy Nacho s rodinou, jinak jen David s Aňou a dvěma psy (Buček, Blanko), dále pak asi sto krav. Vesnice leží v horském
údolí, nejbližší město asi dvacet kilometrů dolů po kamenité cestě. Nejbližší osada: Matavenero – hippie komunita na útesu pod větrnými elektrárnami. Aňa s Davidem hledali místo, kde se usadit. Při návštěvě v Mataveneru překonali pastviny a našli Castrillo. Říkali mu Údolí plechových van. Protože to je první, co člověk vidí. Desítky bílých
plechových van.
Lekce španělštiny: legumbre – zelenina, bilette – jízdenka, esperar – čekat, quiero
pagar – chtěla bych zaplatit. Příjezd nočním autobusem do Bembibre v pět ráno. Na lavičce v parku mrzne. Aňa s Davidem přijedou až kolem osmé. Sraz v baru, na náměstí
první otevřený. Káva s mlékem může i život zachránit. Jak si jí doma člověk pomalu neváží. Když přijdou – oba zářící klidem, s vyšisovanými vlasy, špinaví, moudří. Dodávka
Milagros, David si na pick-up vyrobil střechu z překližky a červeno-zelený nátěr vyzdobil španělskými nápisy. Dodávka Milagros je poznat podle zvuku na kilometry. A má
své slabůstky. Když jsme odjížděli, startovala hodinu. Teď vzadu na matracích, kamenitá cesta nás hází od stěny ke stěně a na klíně obrovské chlupaté tělo Bučka.
U Áni, vesnice rozbořená, část nahoře na svahu, část v údolí. Týpí mezi třešněmi
v květu nahoře, kamenný dům dole u potoka. Nemá štít, do ložnice jim celou zimu sněžilo. Dolní část vesnice je na severním svahu hory, v zimě zamrzl, slunce se k němu nedostalo. Proto týpí, slunce a zahrada nadosah. Zahrady vlastně tři. Různě po vsi, jak se
hodilo. Ve vsi pak krávy. Jinak nic.
Celý den sníh. Hora naproti v bílém, cinkání kravích zvonců a bučení. Do ticha kape
ze stromů. Mokré dřevo, kouř. Vaření na ohni a pečení bábovky v pícce v dolejším
domě. Dostaly jsme k užívání domeček, jeden z dvou třech obyvatelných. Zadní strana
střechy se zřítila, ale vpředu veranda, balíky slámy a matrace. Stále sněží. V noci strach,
že břidlicová střecha nevydrží, bortící se zeď do ticha sněhové noci. Ráno volání Ej hora
hora mezi mlhami. Snídaně v papiňáku na ohni, kouř a promáčené týpí. Zahrabáni do
dek, tolik jsme si toho nikdy neřekly, nikdy neřekneme. Příběhy a sny se nejsnadněji rodí v kouři, kouři od úst a z mokré srsti psů spících na druhé straně ohně. Společně
snít, jen zima a hlína za nehty.
Když se trochu vyčasí, výlet po starých cestách mezi do sebe se bortícími kaštany.
A skrze pastviny do Matavenera. Krávy odhánět voláním haya, i tak nás následují.
Procesí. Matavenera spíš jako cikánská vesnice na útesu, pod ní údolí řeky, v hlubině
obrovské kaštany, nad ní úžasné hory, asi padesát větrných elektráren na hřebeni. Hučení neustávající. Domy roztodivných tvarů a materiálů. Kulatá svatyně a místo setkání.
Nedostupné, přesto zde asi sto lidí, komunita, knihovna, škola. Lidí sem přichází mnoho, pro turisty otevřena kavárna, obchůdky s výrobky. Zde ani památky po kravím
tichu. S ulehčením zpět do Castrilla. Náš poslední večer. Zpívání měsíci na balkoně naší
ložnice, hory a mlha. Krása místa. Krása večera. Krása Davida a Áni.
divnodění | eva johnová
Štěstí
25
ENS
EC
R
R
O
Scott Pilgrim proti zbytku světa
RECE
jako koláž odkazů
NSORED
E
D
lžička filmofilka
USA / Velká Británie, 2010,
Lžičk 112 min.
a v š
up/lík
film|Scott Pilgrim vs. the World
u
Scott Pilgrim proti zbytku světa
režie|Edgar Wright
kamera|Bill Pope
hrají|Michael Cera|Mary Elizabeth
Winstead|Kieran Culkin
Anna Kendrick|Jason Schwartzmann
hudba|Nigel Godrich
26
Jedná se o snímek ne zcela aktuálního data (2010), přesto bych ho zde chtěla vyzdvihnout. Toto vydání Lžičky je věnované kolážím, a právě film Scott Pilgrim proti zbytku
světa bych do této kategorie směle zařadila.
Je potřeba říci, že se jedná o adaptaci celosvětově velmi oblíbeného, šestidílného komiksu o Scottu Pilgrimovi. Autorem je Kanaďan Bryan O’Malley, jehož styl kresby je
notně inspirován japonskou mangou, černobílé postavičky jsou tudíž velkooké a – pro
některé z nás – až nechutně roztomilé. Hlavní hrdina Scott je dvaadvacetiletý flákač,
kytarista neúspěšné kapely Sex Bob-Omb. Ve svém domovském Torontu se vzpamatovává z brutálního rozchodu, a to tím způsobem, že randí se středoškolačkou čínského
původu – Kudlankou. Současně se zamiluje do americké ninja-kurýrky Ramony a uvědomí si, že právě Ramona je ta pravá. Aby s ní ale mohl začít chodit, musí postupně porazit sedm jejích ďábelských bývalých partnerů…
Tolik tedy stručně k ději komiksu. A v čem spočívá ona zmíněná kolážovitost filmu?
Dalo by se říci, že styl jakési koláže nalézáme ve všech aspektech snímku – od děje přes
jeho vizuální převedení na plátno až po speciální efekty. Ve vizuální rovině film o Scottu
Pilgrimovi totiž zcela přiznává, že bezesporu je komiksovou adaptací. Ke komiksu odkazuje takovými filmovými postupy, jako je náhled detailu několika různých postav pomocí rozdělené obrazovky – tzv. split screen. Vidíme takto například detailně všechny
překvapené členy kapely v momentě, kdy se na scéně objeví první Scottův soupeř a vyzve ho k boji. Dále se na obrazovce vizuálně zhmotňují nejrůznější citoslovce, nejčastěji
jde o zvuk zvonku či budíku, ale setkáme se třeba i s výkřiky. Přičemž takto zpodobněný zvuk zároveň slyšíme, protože je obsažen ve zvukové stopě. Tento postup je doveden
do krajnosti při vystoupení kapely na koncertech – po úderu do bicích například odletují od činelů drobné hvězdičky, a pokud kytarista zahraje opakovaně na strunu D, objeví se před jeho nástrojem právě toto písmeno.
„Rest In Pieces.“
Způsobem vystavění příběhu odkazuje film ke schématu počítačových her – aby hrdina
dosáhl svého cíle, musí projít několika úrovněmi obtížnosti. Scott musí porazit sedm Ramoniných bývalých partnerů, kteří v příběhu představují ony jednotlivé úrovně. A dlužno podotknout, že jde o skutečně silné soupeře.
K počítačovým hrám odkazují také četné vizuální prvky v obraze. Jedná se například
o různé statusy, informující o tom, nakolik se ještě drží protivníci při životě. Po porážce soupeře se také ke Scottově radosti dotyčný promění v hrst mincí, čím je obtížnost vyšší a soupeř silnější, tím více drobných na autobus Scott získá. Za obrazovou složkou nepokulhává
ani zvuková stopa. V ní se častokrát setkáme se syntetickou úpravou jednotlivých zvuků, a to
takovou, aby připomínaly charakteristické zvuky z počítačových her. Skvělým příkladem je
úvodní znělka Universalu, vyvedená vizuálně i zvukově ve stylu prvních osmibitových počítačů.
Největším přínosem a zároveň významným prvkem dopomáhajícím výraznější kolážovitosti tohoto snímku je podle mě způsob, jakým jsou propojeny jednotlivé scény. Například
ve chvíli, kdy dvě postavy vedou dialog, mohou během něj vystřídat několik různých prostředí, aniž by tím utrpěla logická návaznost řeči. Zároveň se tímto způsobem coby diváci
dozvídáme, že Scott s Kudlankou chodí na stále stejná místa, a takto odvodíme, že randění
se středoškolačkou nemůže našeho hrdinu z dlouhodobého hlediska nijak zvlášť uspokojovat. Jak sám Scott říká: „Nenazval bych to randěním, [Kudlanka] smí ven jen za světla.“
Jako poslední příklad neotřelého propojení dvou scén uvedu (můj oblíbený) střih v pohybu. V jedné ze scén tak vidíme Scotta, hrdě kráčejícího pryč od tří rozespalých gayů. Scott
vede proslov, v němž se dušuje, že již nebude myslet na svou bývalou slečnu. Vzápětí se
prudce obrátí ke svým spolubydlícím – a v tomto pohybu následuje střih a další scéna, v níž
Scottem započatý pohyb dokončí jiná osoba, v tomto případě člen kapely Sex Bob-Omb,
Stephen. Ten se právě obrátil ke kapele a je pozorován i samotným Scottem, díky čemuž pochopíme, že došlo k posunu v čase i prostoru.
Uvedené příklady jsou však jen pouhým zlomkem z tohoto pečlivě propracovaného díla,
doufám ale, že posloužily svému účelu. Pokud jste tento film ještě neviděli, pak vám ho rozhodně doporučuji. Nejen kvůli bohaté paletě odkazů k počítačovým hrám a komiksům, ale
také pro skvělé herecké výkony protagonistů.
V tomto okénku z filmu je vizuálně obsažen zvuk úderu („KROWW“). Zároveň je
naznačena jeho síla, a to
konkrétně pomocí paprskovitého kruhu, od něhož je
vymrštěn Scottův soupeř.
Barney Ross (The Expendables 2)
[email protected]
anna bobreková
Edgar Wright|Scott Pilgrim proti zbytku světa
27
Michal Ajvaz:
S různými místy v cizích městech
Michal Ajvaz|(1949) je jedno z nejznámějších jmen současné české literatury. Bývá řazen
k představitelům postmoderny
a magického realismu. Publikovat
začal v roce 1989 (Vražda v hotelu Intercontinental) a od té doby
mu vyšlo více než deset dalších
titulů. Zatím poslední z nich, Lucemburská zahrada, získal cenu
Magnesia Litera za Knihu roku.
foto|Jan Rasch
Je nějaké téma, o kterém byste rád napsal
knihu, ale zatím k tomu nedošlo? A proč?
K nim patří Mandiargues, Gracq, Rimbaudovy Iluminace, Lautréamont…
Nedá se říci, že bych nosil v hlavě nějaká témata a pak je zpracovával. Když začínám psát knihu, ani nevím, jaké téma
bude mít. Vycházím spíše z určitého pocitu a z něho rozvíjím děj, takže vlastní téma knihy se objeví až během procesu psaní. Možná bych řekl, že spíše
nosím v hlavě určitý žánr než téma – docela bych chtěl napsat čistě dobrodružnou knihu…
V čem nacházíte svou inspiraci?
Dost často v setkání s různými místy
v cizích městech.
28
V poslední době jsem četl knihu nositele Nobelovy ceny za fyziku Lehkost bytí
aneb Bytí jako světlo, dočetl jsem poslední knížku z poslední trilogie Williama
Gibsona (Zero History), jinak se stále vracím k některým knihám, z kterých si občas znovu přečtu alespoň několik stránek.
Nebál se
Nikdy se nebál zvířat, alespoň těch malých ne. Nebál se zubů a drápů, bál se možná
kopyt a paznehtů, bál se koňských očí. Děsil se klapotu podkov. Ale malých zvířat se nikdy nebál, vábil psy a válel se s nimi v trávě, nechal se kousat do krku a dlaní. Laskal je
a ošetřoval na odřených místech. Řetězy nevyjdou nikdy z módy.
Potom ho z vesnice vyhnali. Moc psů lidem odvázal. A psi zparchantěli a škodili. Muži
začali místo do zalepených očí kopat do svých manželek, vždyť kdo jiný může porodit
takového syna než matka? Slečna z fary ho vyprovázela a z ramenou se snažila sejmout
bolest větvoví. Tehdy ti vzteklí psi pokousali faráře, farář za týden zemřel. Přál si být položen na dřevěné desce ptákům, ale dravci zalezli do sklepů a jiných masožravců než
chlupatých nebylo. Nepohřbený nezemřel.
Za několik let přišel do vsi muž s jizvami na zádech, nic divného, takových už přišlo
mnoho. Mstou hnaných a shrbených. Z kluků muži, starci stále nepohřbeni. Zjizvený
ale psy neodvazoval, za úplatu je odpravoval. Zbýčeným kravám svazoval nohy a podřezával hrdla, koně koval, paznehty strouhal. Zalezeš do klece, hajtro jedna?!
Jeho ruce, ty ruce. Rozdrápané a ztvrdlé, že by jimi elektřina neprošla. Zbrázděné
a s prasklinami, necitlivé, prý dlouho mrazem zkoušené. Přišel z tuhých zim a promluvil
jen málo. Mocně po večerech pil a potom volal, vagón hoven na mě těch, kterých jsem
vagón zabil. Mocně pil a zvláštně se rval s ostatními, kousal, když ho drtili, nebil se pěstmi. Štěkal, a když ho potom zlomili a mlátili klacky s hřeby, vrčel, pěna od mordy jdoucí.
Raděj aby ty zgerby pošly, volali a větvemi ho hnali z vesnice, už skoro starci zanedlouho nepohřbení. Ale on se nebál. Nebál se odejít.
Čím byste chtěl být, kdybyste nebyl spisovatelem?
Filosofem.
Jaká kritéria by měl podle vás splňovat
kvalitní literární časopis?
je to prozaické, přátelé | pavel očenášek
pět otázek pro…
Jaký druh literatury rád čtete, co jste
četl v poslední době? Doporučil byste
některou knihu čtenářům?
Pavel Očenášek
Když jsem v šedesátých letech bral rozum, měly na mne velký vliv tehdejší
časopisy: Světová literatura, Orientace,
Tvář… Představuji si ideální časopis jako
kombinaci těchto časopisů, ze Světové
literatury by měl mít přehled o nových
zajímavých jevech v zahraničních literaturách, z Orientace zajímavé domácí i zahraniční teoretické články, z Tváře
určitou míru provokativnosti a odvahu
přehodnocovat zaběhané hodnoty…
29
Ticho, prosím
Dámy a pánové, vážení hosté, ticho, prosím. (Sál potemní, nervózní šum tolik typický pro začátky pořadů, pomalu ustává, pohled střídá pohled, mysl za pohledem neví, kam se obrátit a proč konkrétně se po ní chce, aby bránila řeči.)
A najednou je tady. Tíživě přítomné, husté a živé ticho. Dámy a pánové, jak se cítíte? (probleskne vám hlavou, přesně po vzoru hlasu onoho konferenciéra, jehož místo na pódiu jako
by snad nikdy neexistovalo). Ticho jednoho násobené tichem všech. Sdílené. Samotné. Představte si to ticho – vidíte, slyšíte, cítíte; bojíte se promluvit, protože strach z toho, co se stane,
kdyby hlas rozbil onu mlhavě přítomnou absenci zvuku, je silnější, mlčíte tedy. Posloucháte
a přemýšlíte. Protože na to všechno je najednou docela dost času. Člověk prý má mlčet, aby slyšel melodie lidí kolem sebe, jak jste možná zaslechli v některém z filmů. (Taky se vám toho hlavou víří jako ve vánici a kousky myšlenek lítají jeden přes druhý?) Člověk tedy mlčí, sám v sobě a pro sebe, prochází pomyslnými ulicemi
ne-existujících krajů a snaží se pochopit to, co dělá svět světem a člověka člověkem, nastavuje tvář větru a mžourá do slunka, cítí sebe i ty kolem, pozoruje rychlost a pomíjivost, je mu
smutně a krásně ze všech těch barev, zvuků a pocitů, které se mu usazují vzadu v hlavě, usmívá se. Člověk, ano. Potřebuje ticho, aby pochopil, aby se naučil, aby věděl. Ale lidé? (atmosféra v sále houstne, nikdo se zatím neopovážil vydat sebemenší zvuk, dámy v dlouhých šatech
a pánové v oblecích, všichni sedí a mlčí do ticha plyšových židlí). Ticho, prosím, lidé mlčí.
30
Myšlenky
Cestou necestou s myšlenkou nehezkou... Ale hloupost, snažím se mít jenom ty krásné, věřím na ty šťastné! Dejte mi myšlenku a já vám ji neztratím, bude opatrována jako
moje vlastní, jako kousek vás, který budu hrdě střežit… Na co myslíte?
Láska, hláska, kousek konipáska (je to kůň s pasem, jak jinak! A kde že mají koně
pas? Vprostřed těla asi někde pod sedlem. Malý moment – bavíme se o tom cestovním,
nebo…?), v nesnázích je nejen kráska, ale možná také ten, co mlaská, když se kráska
v čelo práská, neboť na něm spočívá jí vráska! Něpěkná a smutná. Z pláče, co se krásce
usídlil v oku. Vyplavte ho hrstí prachu – hvězdného.
Myslím na lásku a dělám si rýmové řetězení. Láska-páska, lepicí. Oboustranná, neohraná, malovaná, má, barevná jak otisk, co udělají všechny vodou rozmalované vodovky najednou na suchý bílý papír – barevná šmouha plná pocitů. Cesta. Řeka barev
a melodií. Fantazií. Budeme se po ní plavit? Na papírové loďce! Umím obyčejnou malou (nebo taky večerníčkovskou čepici, můžeme si ji nasadit a vydat se do noci podél
barev, dívat se, jak září), nebo parník, co bys radši? Mlčíš. Spíš. Spíš se převaluješ a hledáš správnou polohu, správnou šťastnou myšlenku, nebo myšlenku na mě; tělo je unavené celým dnem, šedavé tmou pokoje, čeká na sny, barevné představy. A hlava s duší?
Nevím, neznám. Spíš bych Tě ráda tady, kde je blízko, ale neboj se. Doplavím se za Tebou nocí, mlhou, tmou na papírové loďce a prozkoumáme barevnou šmouhu našich já.
Půjdeme hledat barvy všecky…
Dana Kristlová|studuje bohemistiku a anglistiku v Brně, kteréžto město si za dobu studií zamilovala a bude se jí s ním za rok těžce loučit. Ve volném čase myslí na hlouposti, ale snaží se nebýt
příliš infantilní, jen zdravě rozverná. Čte. Často z nutnosti, ale mnohem častěji i pro radost a růst vnitřního já. Miluje slova, lidi, čaje a čokoládu, chodí po světě, dýchá jeho vůně a hledí na něj fascinovaně,
s očima doširoka rozevřenýma.
[email protected]
dana kristlová
Dana Kristlová
31
Helena Andresová
Srdce
depsal bych to. Podepiš to třeba krví, ale podepiš to. Výsada pávů, umřít bez srdce. Chci
vlastní srdce. Vlastní máš nahouby. Ještě bdí. Pomalu. Ještě. Je na nic. Jako bych tě slyšel.
Neměli jsme zazdívat to okno. Potřeboval jsi místo na knihy. Abys mohl číst.
Kroutil jsi jim krkem? Ne. Vždyť víš, že jsem je přinesl už bez hlavy. Měli jsme
raději kupovat kuřata. Zahleděla se na oharek. Měla zakročit. Byla jsi příliš mladá na neochočení. Zavolej zedníky, ať to okno vrátí zpátky. Překlad tam zůstal. Opravy taky. Podáš mi Kanta? Nespletl ses? Je těžký. Neudržím myšlenku. Nepij tolik. Ona ho chápala,
ona udržela myšlenku, ona bude žít. Podala mu ho. Odvezli ho. Ještě nebyla noc a nebyl otevřený Kant. Nebylo vráceno okno na původní
místo a už bylo vše jinak. Dcera přišla tak, jak slíbila, ani o minutu později. On nechtěl
paví srdce. Vypadlo z knihy.
Když se stylizuje páv, nezačíná větu podřadnou spojkou. A stylizuje se vůbec? Ty
hejno okamžiku. Osamocení cyranovského komplexu. Zase špatně, a nemá to vyčteno. Mluv srozumitelně, posluchači nejsou idioti. Nejsou, nejsou. V domě doznělo piano. Nebyla na něm váza ani v ní květiny. Okno nebylo dokořán a nebylo do ulice. Ten
pokoj neměl okno. Bylo zazděno už před léty. Zbyla po něm římsa, dodnes jí říkají
okenní. Jeden, možná dva nebo tři holubi se na ní střídají, a pokaždé jiní. Tyhle ale nechytá. Chodí pod střechu a tam je zajímá. Matka z nich šílí, ale na pekáči se to šílení
nemísí se šťávou. Všichni si zvykli.
32
Už aby to bylo. Zvedl hlavu. Zastřihneš mi vlasy? A taky ti umyju hlavu. Ta zima je mi
od toho. Já vím, je to pořád. Jak můžeš těma rukama hrát? Já nehraju, já žiju. Žiješ jako
opilá. Já nejsem ohraná. Nech mě v klidu. Přijdu pozdě, nemějte o mě strach. Já nemám
strach. O sebe vůbec, jen o vás. Nelži. Představoval jsem si, že krájím páva. Fuj. Krájím
páva a on přitom roztahuje péra. Jak můžeš krájet něco tak krásného. helena andresová
Třepala jsem s ním, aby se najedl. Přistrčila jsem mu blíže k ruce talíř s jídlem, hrnek
a nalila čaj. Vypadl mu z podpaží teploměr. Prý je mu zima. Matka si zapálila v kuchyni
cigaretu a sklonila ruku nad popelník. Ani tentokrát nebyly v odpadkovém koši holubí
zbytky. Jen pár papírů, prázdná láhev, kelímek s trochou pomazánky. Nemusíte pokračovat. Ona si otevře okno. Proč nepěstuje květiny, to se neví. Tohle nesnese odklad, tvrdila dcera. Na jak dlouho, pomyslela si.
Nesrozumitelně odpovídal, že může. Seděla dále v kuchyni, listovala kalendářem, slila si dobrou kávu, pobrukovala melodii, vyťukávala ji prsty. Proč nehraješ. Usínáš. Já neumím, ty umíš. Ty nic neumíš. Neumíš. Vím toho příliš. Jedno paví péro by stačilo. PoLŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2012
33
Neděle
Zakloním hlavu. Tohle nesnáším. Vykapat oko. Potom i to druhé. Ztrácím při tom
orientaci a z oka mi kapka vyteče za krk. V té chvílí ani nemyslím. Vlastně bych měl tu
chvíli milovat. Co vlastně provádí mozek v této kapací chvíli? Jak mu ubíhá čas? Ptám
se, neodpovídá. Po chvíli zaostřím a vstanu. Hůře vidím, když se přejím sladkostí, anebo když moc spím. A přece tyto činnosti rád a znovu opakuji. V papučích jdu pro noviny. Trochu jim zmokl vršek, jak trčely ze schránky. Pokládám je na ústřední topení
a jdu na záchod. Tak dlouho na mě rodina tlačila, ať nečtu noviny na záchodě, až jsem je
přestal číst úplně. Dnes to zkusím. Přestalo mrholit, když jsem vyšel ze záchodu do
předsíně. Ještě ruce. Umýt si ruce. Jako kluk jsem vyletěl ze záchodu, umyl si ruce a hotovo. Teď si uvědomuju, co dělám, a dokonce si to nahlas předříkávám. Je to dokonce
lepší, že mi to nepředříkává někdo jiný. Kdyby k tomu došlo, tak ať má aspoň melodický hlas. Umytý, převlečený, ale hladový, začínám číst noviny. Není sobota, je neděle. Čtu
sobotní noviny. Zase je skládám a přemýšlím, proč jsem je nečetl na záchodě, když v neděli je už nikdo nečte. Takže v neděli bych už neuslyšel žádný melodický hlas.
René Kubášek:
„V Čechách je rozhodně
větší nuda“
René Kubášek|od října 2010 je ředitelem Českého centra
v Bukurešti. V minulosti působil v řadě nevládních organizací,
v letech 2005 až 2008 byl českým zástupcem v Mezinárodním
visegrádském fondu a v letech 1998 až 2004 organizoval
konference Forum 2000 pod záštitou prezidenta Václava Havla.
Jako dokumentární fotograf vystavoval své práce v České
republice i v zahraničí.
S René Kubáškem si povídala Kateřina Valášková
Jak se člověk dostane k práci ředitele Českého centra v zahraničí?
Zúčastní se otevřeného výběrového řízení, které vypisuje Ministerstvo zahraničních
věcí. V rámci něj představí svou vizi fungování příslušného Českého centra, s kterou
musí přesvědčit výběrovou komisi.
Jak dlouho jsi/žiješ v Rumunsku, pamatuješ si na svou úplně první návštěvu? Jaké to poprvé bylo?
První návštěva proběhla asi rok předtím, než jsem v Rumunsku začal pracovat. Byl jsem
tenkrát jen v Bukurešti a pamatuji si, že mi město učarovalo.
34
Mým úkolem je prezentovat Českou republiku jako otevřenou, kulturní zemi a spoluvytvářet dobré jméno naší země v Rumunsku. Oficiálně se tomu říká „veřejná diplomacie“. V praxi to znamená, že pořádáme různé kulturní akce, jen loni jich bylo přes devadesát, poskytujeme rezidenční pobyty mladým českým umělcům, zprostředkováváme
kontakty mezi kulturními institucemi obou zemí, pořádáme kurzy češtiny, a podobně.
Takže můj všední den je rozdělený mezi kancelář, kulturní akce, a jako diplomat mám
také nějaké reprezentační povinnosti.
Jak dlouho se učíš rumunštinu a jak bys své znalosti ohodnotil?
Helena Andresová|(1955) jsem z Olomouce, matematička, po delší přestávce jsem začala zase
psát, předtím např. ve sbírce básní českých básnířek Jasmínová noc, uspořádané O. F. Bablerem
(1982), pak různé almanachy a časopisy, básně byly zhudebněny (vážná hudba).
Rumunštinu se učím hned od svého příjezdu, což jsou téměř dva roky. Dnes už se domluvím, s přáteli hovořím prakticky jen rumunsky, ale pořád to není ono. Začátky jsou
při výuce jazyka vždycky rychlé a povzbuzující, mně navíc pomohla znalost portugalštiny a francouzštiny, dneska by mi ale pomohlo hlavně více času a pořádná vůle.
[email protected]
na kávě s rené kubáškem
je to prozaické, přátelé | helena andresová
Jak vypadá všední den ředitele Českého centra v Bukurešti?
35
na kávě s rené kubáškem
V Rumunsku jsem našel přírodu, jakou jsem předtím nikdy neviděl. Třeba právě Banát,
kde žije už od 19. století významná česká komunita, mi vždy připadá jako ráj na zemi.
Také otevřenost a lidská pohostinnost je něco, co v Rumunsku určitě najdete v mnohem
větší míře než u nás doma.
36
D
K tématu hledání a bloudění: Našel jsi v Rumunsku něco, o čem si myslíš, že bys v Čechách nenašel, případně hledal dlouho?
RECE
E
V Rumunsku mi chybí větší zapojení lidí do věcí veřejných, silnější občanská společnost, aktivní nevládky (nevládní organizace, pozn. red.) a různé iniciativy, které jsou
pro zdravou společnost klíčové. Ale i to se v poslední době postupně začíná měnit…
V Čechách mi chybí ten rumunský dar neustále něčím překvapovat a až neuvěřitelné
každodenní situace, kterých je tu člověk svědkem. V Čechách je rozhodně větší nuda
než v Rumunsku, to mi věřte.
ENS
EC
R
Je něco českého, co ti v Rumunsku opravdu chybí? A naopak rumunského v Čechách?
R
O
Bukurešť je jedinečná, dynamická a eklektická. Musím ale přiznat, že jsem se do tohoto
města zamiloval, takže nejsem moc objektivní… Rumunsko ve třech slovech? Autentické, různorodé a pohostinné.
Marie Michlová|Smrt Múz
NSORED
Když vás Múzy milují
Lžičk
a v š
uplík
u
Marie Michlová|(1989) studuje historii na FF UK
v Praze. Zajímá se především o dějiny Velké Británie
v 18. a 19. století a dějiny medicíny. Kromě své prozaické prvotiny publikovala také odbornou práci o každodennosti za Protektorátu.
Marie Michlová: Smrt Múz. Torst 2012.
Už po přečtení několika prvních stran je jasné, že prozaický debut Marie Michlové
Smrt Múz přináší do současné české literatury něco, na co nejsme moc zvyklí. Stylem,
kterým zdařile napodobuje anglické romány 19. století, vykresluje autorka na pěti stech
stranách jednu epochu dějin britské literatury, a to prostřednictvím životů těch, kteří
ji utvářeli. Michlová ve svém románu oživuje Waltera Scotta, Byrona, Dickense a další
velká jména. Pro svou hlavní postavu si ale nezvolila ani jedno z nich. Místo toho vytvořila jejich protiklad, zdánlivě velmi obyčejného a nudného člověka s obyčejným a nudným jménem John Smith („Nemyslíte, že kdybych měl i já jiné jméno, byl bych úspěšnější?
Snad kdybych se nejmenoval jako každý druhý…“), chcete-li literárního ignoranta, který
se však touží stát slavným a uznávaným spisovatelem.
Román je vlastně Smithovou autobiografií. Jednu po druhé vyvolává staré vzpomínky a řadí je chronologicky za sebou. Vyprávění tedy pochopitelně začíná v době jeho
dětství, jež je spojeno s postavou urputného dědečka, který si pro svého vnuka vysnil
kariéru úspěšného básníka. Jeho výchovné působení mělo za následek Johnův trvalý
a upřímný odpor k veškeré poezii. K psaní (ovšem prózy) jej ale nakonec přivede „nuda
a nespokojenost s vlastním životem“.
A pak už sledujeme, jak se z Johna, mnohdy za pomoci náhod, stává úspěšný spisovatel („Poprvé v životě jsem byl vytržen z letargie a pocítil z něčeho opravdovou radost.
Co na tom, že jsem ve skutečnosti neměl v úmyslu nikoho parodovat?! Z nějakého důvodu
však kdosi v mém díle viděl satiru a ostatní to už přijali jako nezpochybnitelný fakt. Položil jsem si svůj geniální román na noční stolek.“), jak získává přátelství slavných básníků
(„Co je to za blázna, co po mně hodil to zpropadené vejce?!“ zavrčel jsem. „Šílenec!“ „Jmenuje se Byron. Je to básník.“) a lásku žen („Existují dvě věci, které můžete udělat, abyste se
dostala do mého životopisu: Buďto mě zabít, nebo si mě vzít.“ „Pane Smithe, nežertujte,“
špitla a začervenala se. O deset dní později se stala paní Smithovou.)
drozdí zpěvy | vendula drozdová
Která tři slova pro tebe charakterizují Rumunsko/Bukurešť?
37
Nakladatelství Zápalka díky Vašemu velkému zájmu o literární sborník První škrtnutí chystá v nejbližší době dotisk. Na jaře plánujeme
vydání druhého sborníku, a proto hledáme mladé píšící autory z řad
studentů, kteří by chtěli publikovat. Texty nám můžete posílat na email:
Nakladatelství[email protected]
Těšíme se na vzájemnou spolupráci.
Bližší informace na facebooku nebo na emailu.
drozdí zpěvy
Celý román je poskládán z takovýchto jednotlivých epizodek, které jsou poměrně
samostatné, nějaká pevná hlavní dějová linka zde chybí. Nemíním to jako výtku. V románu jde o zachycení jednoho života a jeho změn v průběhu času prostřednictvím
vzpomínek. A vzpomínky jsou vždy jen jednotlivé střípky. Přesto působí tok času občas
nepřehledně; jednoduše čtete a pak najednou zjistíte, že jste přeskočili několik let. Naštěstí není pro příběh nijak důležité znát přesný letopočet či vypravěčův věk.
Samozřejmě se zde ale objevují opakující se motivy, které v každém díle mají funkci
lepidla. Tím podstatným, o kterém se vzhledem k názvu knihy musím zmínit, je smrt
Múz. Jde o nemoc, která se projevuje nejčastěji u básníků do šestatřiceti let. K jejím příznakům patří neschopnost dále psát a nemocný pak brzy umírá. Příčina tohoto onemocnění zůstává po celou dobu vyprávění záhadou, Smith mu přichází na kloub až na
sklonku svého života, kdy se mu plní sen a stává se největším spisovatelem na světě.
Michlová tady zároveň ukazuje, co se může stát se starými sny, když ti, co je snili, také
zestárli a zestárl i svět kolem nich.
Johna Smitha si můžeme doopravdy představit jako „jednoho z mnoha Johnů Smithů“, kteří byli na začátku 19. století součástí společnosti literátů a kteří jí chtěli kralovat. A je poměrně hezky vidět, jak úspěch každého Johna Smitha závisí na čtenářském
vkusu své doby.
Michlová v tomto ohledu nebude mít problém. Román je velmi čtivý, za což může
lehkost autorčina psaní, dobrá a vyzrálá stylistika. Smrt Múz rozhodně nepůsobí jako
prvotina a začátečnické chyby byste našli jen stěží. Jen v několika málo případech, které bych snad napočítala na prstech jedné ruky, mě zarazil poměrně nápadný stylistický přešlap, který by se dal omluvit či vysvětlit stylizací do mluvené podoby řeči (jelikož
John Smith se svými čtenáři rozmlouvá, své vzpomínky nezapisuje), ale to by pak muselo jít o jev frekventovanější, aby se dalo uvěřit tomu, že jde o záměr. V kvalitě díla se
zřejmě odráží i doba jeho vznikání (autorka na něm podle svých slov pracovala osm let)
a kvalitní příprava. Jak uvádí sama Michlová, do promluv jednotlivých postav dokonce vložila věty, které jejich živoucí předlohy kdysi skutečně pronesly. O to víc pak může
takový papírový Walter Scott působit opravdověji, ačkoli autorka si nemusí takto vypomáhat, charaktery jejích postav jsou dostatečně propracované a uvěřitelné. Jsou živé.
Prospívá jim nejspíš i to, že je Michlová nebere moc vážně. Autorčin jemný, trošku jízlivý smysl pro humor je pak už jen třešničkou na dortu.
Shrnu to. Marie Michlová se podle mého nemusí smrti Múz prozatím vůbec bát,
protože její Múza jí nedarovala jen jeden polibek, ale rovnou celou kopu do zásoby.
Jestli chcete vědět, co si myslím, máme tady horkou kandidátku minimálně na Cenu
Jiřího Ortena.
38
[email protected]
39
Loupila jsem, odlamovala. Ponor, beze vzduchu, bez přestávky. Už nejsou prázdniny.
Procházela jsem se vesmírnou prázdnotou, zdravila se s velbloudem, klaněla se mračnu.
Krádež s úmyslem odcizené litery dále použít. Poškozeným je Plíhal, kořistí jsou slova.
Ještě krvavé údy jsem nahodile připojila k právě se rodícímu.
lžičkultura
ult
K
č
Lži
40
to se asi něco děje, to se asi něco mění
někde je pes, co mě venčí
bože krutý
holubů se vznáší hejna
jen ta Olomouc je stále stejná
dívám se na sebe zvenčí
mlčet jako hrob
mezi lesy
schíza
remíza
utrápené štěstí
každý má svůj příděl ticha
v očích světlo i tmu
šero v antikvariátu
svět je posmutnělá scéna
slunce kdesi
co je psáno
to je dáno, dámo
ryby mají nakázáno
vzdušné nic
snad se minou
snad se prolnou
co dům dá
snad se jen tak prolinou
nebudu v pekle
sám
vesmír končí
boží mlýny
obě ruky levý
Bůh mlčí
čte si.
„Hřbitov je zdrojem inspirace.“
Diagnóza: ztráta kontextové jedinečnosti a rýmové jistoty; slova přišla o svá bezpečná kotviště. Budou trvale bloudit, hledat staré místo a čas. Chaotická konstrukce? Pokus o asambláž?
Doporučená léčba: Promýšlejte, hledejte, hrajte si. Interakce nejsou dosud známy.
Kontraindikace vzácná, ale možná.
Doporučené dávkování: aplikujte 2 až 3krát denně, nebezpečí vdechnutí nehrozí.
Pokud potřebujete další informace nebo radu, obraťte se na svého hudebníka.
V případě, že se porozumění nedostaví do sedmi dnů, sdělte to urychleně svému
lékaři, zde vám hudebník již nepomůže.
Karel Plíhal, listopad, Olomouc
15. 11. 2012, U-klub – písně z nového alba Vzduchoprázdniny
...pro mládí typická bezbřehá žízeň po životě...
foto|www.karelplihal.cz
Karel Plíhal
[email protected]
jitka maixnerová
uvzdychni
prázdno ura
41
Jiří Krbeček a Václav Lemon:
líka z Čech pod Kosířem, který na škole vyučoval dílny. Byl jsem tou prací a jím tak
nadšený, že jsem tam prakticky prožil celou pubertu a vlastně dnes si i uvědomuju, že
to byl i ventil na hormony. Trávil jsem tam spoustu času a už tam jsem věděl, že jediná
cesta na střední bude ta řezbářská.
Řezbářská odysea
Jirka: Nevím. Jako dítě jsem byl spíš schopný kreslíř a bavila mě hudba. Ta byla pro mě
vždycky hodně důležitá. Nějaký grafický talent ve mně poznala učitelka na základce ve
výtvarné výchově a doporučila mi, abych se jel podívat do Tovačova, kde se právě otevíral první ročník řezbářského oboru. Až tam jsem víceméně poprvé dlábnul do dřeva
dialog dřeva, kopců
Měl jsi ambice být lepší a růst už tehdy na škole?
a trampského swingu.
Vašek: Ani ne. Mě to prostě jen bavilo. Střední škola v Tovačově byla jen logickým vyústěním. Nedokázal jsem si představit jít studovat něco jinýho. Navíc v té době jsem se
názorově rozcházel se svým mistrem a začal si uvědomovat vlastní identitu, takže asi
ano. Ambice tam nějaké byly už dřív.
Jiří Krbeček|(Olomouc, 1980) dětství prožil v neutěšeném
prostředí olomouckého sídliště, zato dospívání tráví v pokojném
náručí řemesla, jesenických hřebenů a swingové hudby. bard
s dlátem, pohorkama a jazzovou kytarou.
Jirka: Neměl. Já jsem přišel na střední jako neorané pole v řezbě. Vůbec jsem nevěděl,
co od toho mám očekávat a taky mě to tam ze začátku moc nebavilo. Možná i pro to,
že chyběly funkční osnovy a vybavení dílen. Vašek byl v té době nejlepší ze třídy, měl
už za sebou tříletou průpravu. Zezačátku tam byly mezi námi propastné rozdíly, ale já
to tehdy nějak moc nevnímal. Já spíš hrál na kytaru, cvičil s metronomem a někdy kolem druháku jsem začal jezdit na vandry, kdežto Vašek na sobě prostě makal pořád.
Václav Lemon|(Prostějov, 1981) váš muž nemůže vypadat
jako já. podívejte se sem. držím v ruce trsátko. podívejte se znovu: trsátko se změnilo v diamanty. všechno je možné s mužem,
který voní jako já. jsem na koni.
na čaji s jiřím krbečkem a václavem lemonem
Václav Lemon|Puberta
42
Už za Červenohorským sedlem se těžké podzimní mraky začaly trhat. Šerák s Keprníkem v mlze, a tak jako na celé Jeseníky dosedl opravdový podzim, i v autě byla usazená
hutná atmosféra, dokreslená hudbou poslední Dylanovy desky.
Ale abych přiblížil pravý důvod cesty do hor.
Přijal jsem pozvání kamarádů řezbářů Jirky Krbečka a Vaška Lemona na loveckou chatu v Hrubém Jeseníku. Byl zde potřeba vykopat nový záchod, a tak jsem tuto důležitou
duchovní činnost využil k tomu, abych se jich zeptal na pár věcí.
…
dopoledne u kopání latríny jsem se ptal Vaška. Jirky odpoledne při výletu na Šerák, a následně druhý den u čistění hříbků. Večer u zázvorového čaje jsem to nastříhal, pospojoval, slepil a důsledně nařasil. Zafixoval.
Měl jsi jako dítě někdy nějakou potřebu individuálně se vyjádřit? Kdy jsi v sobě objevil
talent pro práci se dřevem?
Vašek: Jako dítě ani ne. Nebo si to možná neuvědomuju. Ke dřevu jsem přišel úplně
náhodou. Na základní škole jsem se dostal do řezbářského kroužku Miroslava SrostLŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2012
Vašek: tohle jsem si popravdě začal uvědomovat až na vyšší v Brně. Líbí se mi pozdní
gotika, raná renesance i nějaké baroko. Zde třeba při exkurzích do sakrálních staveb
jsem se dokázal koukat na detaily dřevěného mobiliáře desítky minut. Bavilo mě analyzovat proces výroby a konstrukce těch prvků jakoby zevnitř.
Jirka: nad tímhle jsem nikdy nepřemýšlel. Baví mě lidová řezba, přírodní tématika.
Nejsem vyhraněný. I když moje práce nese určité prvky pozdního baroka.
Všiml jsem si, že každý z vás je ovlivněn a fascinován naprosto odlišnou tematikou.
Vašek: Hmm. Ženské tělo, to je nádhera. Líbí se mi využívat nahoty a proporcí jako
v antice. Byl jsem ale dlouhou dobu ovlivněný mistrem Srostlíkem a začal jsem si uvědomovat určitou interpretaci jeho práce. Díla měla podobné znaky a já časem prožíval frustraci z opakování se. Chtěl jsem něco víc. Chtěl jsem dynamickou řezbu. Sochu
v pohybu, kterou jsem třeba nacházel v práci Olbrama Zoubka.
Jirka: U mě je zásadní přístup k přírodě. Miluju tyhle kopce, co vidíš kolem sebe.
Miluju hřebeny na vrcholcích těch kopců, a tak se to musí někde odrazit. Můj táta je
puškař a tam už byl jen maličký krůček ke zdobení loveckých zbraní. A právě zde mě
hodně ovlivňuje ta lidová řezba. Není hloupá ani zkratkovitá. Dobře udělaná řezba na
pažbě pušky je jak funkční, tak i estetická. Tahle dvojakost mě baví. Je to kumšt.
lukáš sedláček s jiřím krbečkem a václavem lemonem
Jaký je tvůj oblíbený sloh nebo umělecký směr?
S Jiřím Krbečkem a Václavem Lemonem si povídal
Lukáš Sedláček
43
Znáte se dlouho. Znáte i svou práci a rukopis. Dokázali byste si vyměnit svoje dláta
a ponky mezi sebou a dělat práci toho druhého
Vašek: Asi bych mohl dělat nějakou dobu funkční řezbu jako Krbi, ale ne dlouho. Potřebuji mít prostor a pažba moc možností pro mé invence nemá.
Jirka: Mě to ani neláká to zkoušet. Řezba, jakou dělá Vašek, je imaginace, je v tom neskutečný cit a preciznost, a tam vím, že bych prostě neobstál. Není důvod to měnit.
A jak se tedy díváš na práci toho druhého? Jezdíte spolu od druháku na vandry, hrajete společně Ryvolovky, swing a znáte se velice dobře. Bavíte se někdy o práci? Pomáháte si?
Vašek: O práci se bavíme celkem hodně. Krbi, i když už je velice zkušený řezbář, často
čeká ode mě nějaké vyjádření k jeho práci. Ale já si myslím, že to co dělá, dělá výborně
a já mu už do toho nemám právo kecat. A navíc dokáže se tím uživit, a to je dnes nejdůležitější. Já jsem pro svou práci nedokázal najít odbyt, a snad proto dnes prodávám
podlahové krytiny.
Jirka: Ano bavíme. Často se ho ptám na názor i na radu. Nemám s tím problém. A to, že
se dnes nedokáže prosadit, to není důležité, protože jeho chvíle ještě přijde. Má spoustu
zkušeností a invence, která se nikam nevytratí. On je ve všem precizní a důsledný. A nejenom v tom řezbářství. Mohl jsi jen vidět, jak měl očištěný hříbky a jak si s tím v lese
hrál. Nebo jak vyskládal kamennou zídku kolem nové kadibudky. My tady hodíme pár
šutrů na hromadu a on si s tím prostě hraje. Tak to má i v řemesle.
Jirka: Tím, že dělám hodně řezbařinu s tématikou myslivosti, tak samozřejmě používám
nějaké funkční doplňky třeba z paroží. Jinak v lidové řezbě jsem se o to nikdy nepokoušel a ani mě to neláká. Nicméně párkrát mě napadlo, jaké by to bylo, dovézt si třeba kus
křemene ze Ztracených kamenů a zadlabat a zakomponovat ho do nějaké nekonkrétní
skulptury. To by nemuselo být špatné.
Nepřemýšleli jste někdy o nějakém společném díle?
Jirka: Ani ne. Naše práce je si sice podobná postupy, ale naprosto odlišná charakterem.
I když docela si rozumíme v hudbě. Sám jsi mohl vidět a slyšet naši večerní symbiózu
a sám ses mohl zapojit. Tohle je ta finální koláž, soustava a hrací stroj. Jeho jméno zní
romantika a bláznovství.
…je noc. Moje kompozice začíná získávat viditelné kontury. Je to jak hnětení těsta, kdy pod
rukama roste ze dvou různých ingrediencí moučník zvláštní chutě a harmonie.
Jemné tóny habrobukového lesa, náznaky podhoubí ořezaného Vaškovou pečlivou rukou
a vzdálená vzpomínka na Jirkův poctivý fazolový guláš. A vzadu na patře dozvuky Ryvolovského Tempa di Beguine spolu s lehkým švestkovým ovanem předloňského léta.
Je zvláštní, když se sejdou dva řezbáři a kytarář kdesi na konci světa, aby zde vykopaly díru
do země. Třeba se zadaří a bude to TA díra do světa, na kterou všichni tři čekají celí netrpěliví a utrmácení na nádraží s báglem a obouchanou kytarou…
44
Vašek: Ale jo. S klukama jsme měli takovou uměleckou skupinu. Jmenovali jsme se Letokruhy. Proběhlo pár výstav v Olomouci, Jeseníku, atd. Také jsem byl na řezbářském
sympoziu v Krásné Lípě. Byl tam i workshop. Dalo mi to spoustu dalších podnětů. Seznámil jsem se tam s Jiřím Netíkem ze Slavonic. Ten zná tvorbu mého učitele, tak to bylo
zajímavé setkání. Částečně mě i ovlivnil a posunul dál svými podněty.
Jirka: No jen v rámci Letokruhů. Moje věci jsou spíš na používání, když mluvíme o loveckých zbraních. Jinak sám jsem žádnou výstavu nikdy nedělal.
Jaké máš oblíbené dřevo?
Vašek: Jak na co. Líbí se mi třešeň a ořech. Nejvíc se ale dělá z lípy.
Jirka: Určitě ořech a lípa. Ořech používám na pažby, lípu na okrasné a funkční řezby.
Třeba na destičky pod paroží a trofeje.
Jak se stavíš ke kombinaci materiálů? Zkoušel jsi někdy zkombinovat dva odlišné materiály? Třeba kov a dřevo. Já se s tím na hudebních nástrojích setkávám téměř denně.
Vašek: Ani ne. Nebo spíš neúmyslně. Jednou jsem opravoval hlavičku na viola da gamba
(barokní smyčcový nástroj, pozn.). Byla vymodelovaná jako hlava lvice a měla kostěné
zuby. Tam to bylo asi poprvé a naposled. Jinak se nebráním ničemu.
Jiří Krbeček|Pažba
lukáš sedláček s jiřím krbečkem a václavem lemonem
na čaji s jiřím krbečkem a václavem lemonem
A co výstavy?
45
Divadlo
Stavitel Solness – Moravské divadlo Olomouc|souboj mezi nebem a peklem o duši nadaného člověka
Odpad, město, smrt a Sam – Divadlo Komedie|naposledy k vidění během listopadového
zájezdu do Berlína
Výtvarné umění
http://www.huptych.cz|Miroslav Huptych – kolážemi a fotomontážemi ilustroval 40 knih,
130 knižních obálek a 27 nástěnných kalendářů, mimojiné také básník, aforista a arteterapeut
www.liborkopecky.cz|obrazy Libora Kopeckého pro milovníky výtvarného umění
www.penickapictures.com|snový mandalový zářivý neskutečný svět Radka Pěničky
http://www.martinsramek.eu|magické obrazy Martina Šrámka: “… pohledy do jiných vesmírných světů, kde neplatí pozemské fyzikální zákony a věci, krajina či postavy nemusejí mít
vždy jasný, definovaný charakter.“
http://www.atelier-krisans.cz/cs/uvod|v ateliéru Krisans vznikly ilustrace k českému vydání
sbírky Cesta lesy norského básníka Hanse Børliho. Autorem překladu je Petr Uhlíř.
příborník
příborník
příborník
46
Literatura
Tomáš Gabriel – Tak černý kůň tak pozdě v noci (Literární salon 2012)|debutová sbírka
mladého autora je poetickou hrou na poznání. Mýtus versus nostalgie, obraznost versus poetický konstrukt. Sbírka je sestavená z básní z let 2007 až 2010.
Ladislav Zedník – Neosvitly (Argo 2012)|v pořadí již druhá sbírka Ladislava Zedníka. Velice osobité vidění básníkova všedního světa za použití volného i vázaného verše, místy básni v próze.
Jan Erik Vold – Malý kruh (Archa 2012; přel. Ondřej Buddeus)|jedna z nejvýraznějších postav soudobé norské poezie. Významný protagonista žánru Jazz & Poetry. Básně z let 2000
až 2011 jejímž charakterem je smysl pro hloubku, jednoduchost výrazu a civilní imaginace.
Herta Müller – Srdce bestie (Mladá fronta 2011; přel. Radka Denemarková)|rumunská nositelka Nobelovy ceny za literaturu z roku 2009, režim Nikolae Ceauseska a život lidí, kteří se mu nechtějí podrobit. Navíc moruše, nemoci pojídačů zelených švestek, závislosti
pijáků hovězí krve.
Film
Černá labuť (2010)|psychologický thriller zasazený do prostředí newyorské baletní scény.
Velká ryba (2003)|hledání cesty syna ke svému umírajícímu otci, vypravěči neuvěřitelných historek ze svého mládí. Je možné oddělit pravdu od fikce? Je možné naučit se s velkými prohrami a heroickými činy
svého otce žít?
Architekt odpadu (2007)|portrét amerického architekta Michaela Reynoldse, který se proslavil stavbami z odpadů. Je důležité umět se postavit k problematice trvalé udržitelnosti zdrojů i za použití dnes tolik nenáviděného lobbingu. Jaký postoj zaujmout k byrokratickým překážkám a neporozumění ze strany majoritní konzumní společnosti?
Divoká stvoření jižních krajin/Beasts of the Southern Wild (2012)|prostřednictvím malé
Hushpuppy je poeticky vyprávěn příběh o zvláštních lidech žijících na okraji světa; vítěz letošního festivalu v Sundance a nositel ceny za nejlepší debut z Cannes
redakce doporučuje
Hudba
Nylon Jail|chladná něha, prach divokého západu a svět jedniček a nul. Nejvýraznější hudební projekt olomoucké scény poslední doby. Začínající kapela seskládaná ze zkušených olomouckých muzikantů (Narcotic Fields, Two man, Flash the Readies, Medicimbal). Zdánlivě
neslučitelné hudební směry (country, electro, trip-hop) umně zakomponovány do kompaktního a osvěžujícího celku (www.bandzone.cz/nylonjail)
Dee Dee Bridgewater|americká jazzová zpěvačka, držitelka tří cen Grammy a ceny Tony.
Klasické jazzové polohy, střídající rozvernost muzikálových show a improvizovaného scatu;
desky: Dear Ella (1997), Red Earth (2007)
Melankoholik|Jarda Konáš, dnes především známý svým internetovým projektem Hudební masakry, vystudovaný textař, galerista a pořadatel známých „Večerů jiného folku“ v pražských klubech (www.bandzone.cz/melankoholik)
Laura Marling|mladá anglická zpěvačka londýnské folkové scény, držitelka ocenění „Nejlepší ženský sólo umělec“ za rok 2011. Její ryze ženský a snový projev si nic nezadá s mnohem „ostřílenějšími hvězdami“ podobného subžánru (např. Norah Jones); deska: A Creature I Don´t Know (2011)
Moss skin|nádherně zvukově bohaté akustické uskupení z Brna, na bandzone více, naživo krása
Alina Orlova|litevská písničkářka s polsko-ruskými kořeny, z nichž vyrůstá cosi vzácného
Shed Seven|britská alternativně rocková skupina
[email protected]
47
o
l
tiráž
U
šéfredaktorka|renáta svobodová
zástupkyně šéfredaktorky|eva johnová
redaktorky|vendula drozdová|petra plevová|jitka maixnerová
magdalena braunerová|zuzana kohoutová
externí redaktoři|světlana kopřivová|anna bobreková|kateřina valášková|lukáš sedláček
korektoři|zuzana kohoutová|samuel kavi
ilustrátorka|pavla kopřivová|čtení z kávových skvrn
obálka|martin e. kyšperský|rada starších jedná s jezevcem
záložka|hana slunská|kroky
sazba a typografie|eva johnová
reportáž z batohu renáta svobodová|na světlo světa zveršovaná věta zuzana kohoutová
renáta svobodová|eva johnová|na čaji s… lukáš sedláček
etudy z kredence zuzana kohoutová|na kávě s… kateřina valášková
lžička filmofilka anna bobreková|zjevení z jeviště magdalena braunerová
divnodění eva johnová|je to prozaické, přátelé vendula drozdová
a petra plevová|lžičkultura jitka maixnerová|drozdí zpěvy vendula drozdová
telefon|736 275 409
e-mail|[email protected]
web|http://lzicka.wbs.cz
martin e. kyšperský | hledají barona
časopis je dostupný v olomouci na těchto místech do doby jeho rozebrání:
univerzita palackého|ff up (katedra bohemistiky, katedra sociologie,
katedra filosofie, katedra nederlandistiky), konvikt, cyrilometodějská
teologická fakulta, přírodovědecká fakulta
knihovny|zbrojnice (knihovna up), vědecká knihovna v olomouci
kavárny|café betánie, café 87, kavárna õde, café sant' angelo, café m
čajovny|té & café kratochvíle, čajovna wabi, dobrá čajovna, galerie u mloka
hospody|ponorka (hospoda u musea), hospoda u kuděje
knihkupectví|knihkupectví studentcentrum
a v brně v místogalerii a čajovně na skleněné louce
48
časopis vychází za podpory evropského sociálního fondu
a katedry bohemistiky ff up
vytisklo vydavatelství univerzity palackého v olomouci,
biskupské náměstí 1, 771 11 olomouc
vyšlo v říjnu 2012 v nákladu 350 ks
časopis je neprodejný
uzávěrka zasílání příspěvků do dalšího čísla je 15. listopadu 2012
„Čtení prohlubuje myšlení, povzbuzuje mysl k hledání a analýze jevů.“ Michail Ivanovič Kalinin
LŽIČKA V ŠUPLÍKU
třetí číslo|druhý ročník 2012
Časopis vzniká v rámci projektu Inovace filologických studijních oborů
v souladu s potřebami na trhu práce, CZ.1.07/2.2.00/15.0291
l
0
LŽIČKA
v šUplíku
Dotazy, připomínky a příspěvky zasílejte na e-mailovou adresu
[email protected]

Lžička v šuplíku

Transkript

Podobné dokumenty

ffiffi ffi__ffiw ffiffi h-ffitr