Sekundární literatura o Portmannovi: Konrad Lorenz (1903–1989

OBRAZ LOVKA A PÍRODY V ZRCADLE BIOLOGIE
11.8.2008
9:25
Stránka 218
Sekundární literatura o Portmannovi:
GRENE M. (1968): Approaches to a philosophical biology. New York, London,
Basic Books.
ILLIES J. (1976): Das Geheimnis des Lebendigen. Leben und Werk des Biologen
Adolf Portmann. München, Kinder. (2. vyd.: Herder-Bücher Nr. 873, Freiburg i. Br., 1981).
KOECHLIN F. (2004): Don Quijote der Laboratorien. Basler Wochen-Zeitung 10. 6.
2004.
KUGLER H. (1967): Philosophische Aspekte der Biologie Adolf Portmanns. Basel,
Academia.
MÜNCH B., FRINGELI V. (eds) (1997): Adolf Portmann. Zum 100. Geburtstag. Uni
Nova, Wissenschaftsmagazin d. Univ. Basel 79/80.
STAMM R. A., FIORONI P. (1983): Adolf Portmann: ein Rückblick auf seine Forschungen. Verh. Naturf. Ges. Basel 94: 87–120.
WAHLERT G. von (1972): Adolf Portmann. Vesuch einer Würdigung. Basel, Reinhardt.
Konrad Lorenz (1903–1989)
Lorenz, známý v biologických kruzích především jako zakladatel etologie jako samostatné vědní disciplíny a nositel Nobelovy ceny za spolu s N. Tinbergenem a K. von Frischem (1973),
se zabýval otázkami týkajícími se lidské přirozenosti, teorie poznání a environmentálních problémů zejména v pěti svých knihách (Lorenz 1963, 1973a, b, 1978, 1983) a dvou dalších obsáhlejších pracích (Lorenz 1966, 1971). Lorenzův pohled na
živý svět byl ovlivněn celou řadou faktorů – z rodné Vídně si
přinesl zájem o gnozeologickou problematiku, reprezentovanou neopozitivisticky laděným Vídeňským kroužkem, dále
o Freudovu psychoanalýzu a konečně i o „naturhistorický“, na
podrobné a takřka intimní znalosti, pozorování a popisu života zvířat se zakládající aspekt přírodovědy, reprezentovaný
i jeho berlínským učitelem a mentorem O. Heinrothem.
Lorenzovo myšlení bylo velmi ovlivněno i v jeho době vznikající teorií systémů (L. von Bertalanffy) a kybernetikou (N. Wiener), přičemž zvláště oblíbeným motivem Lorenzových teoretických úvah o chování zvířat byla koncepce negativní zpětné
vazby jakožto základního regulačního článku. S raným neodar-
218 /
OBRAZ ČLOVĚKA … VÝZNAČNÝCH BIOLOGŮ 19. A 20. STOLETÍ
OBRAZ LOVKA A PÍRODY V ZRCADLE BIOLOGIE
11.8.2008
9:25
Stránka 219
Box: Etologie aneb Mravosloví
Řecké slovo étos, značící mrav, zvyk, obyčej, obvyklý úzus lidského konání, bylo použito pilným slovotvůrcem Ernstem Haeckelem
k označení biologického oboru, který se zabývá sledováním chování a jednání zvířat ve smyslu německého Verhaltensforschung.
To je z jedné strany zcela oprávněné, protože sledováním „mravů“
a chování zvířat i člověka uvidíme tisíc a jednu legitimní podobnost,
z druhé strany zavádějící, neboP tím vzniká implicitní dojem, že recept na „dobré mravy“ lze získat lege artis prováděnými etologickými pozorováními, v lepším případě lidí, v horším třeba termitů.
Etika, další disciplína odvozená od téhož slovního kořene, je však
nauka po výtce normativní, nikoli popisná. Etologie zajisté ukazuje,
že se ve všech společnostech přítomné doby (a dodejme, že i těch
minulých) více či méně kradlo. To by mělo vést nikoli k legalizaci
krádeží, ale s vědomím si lidského podílu na obecné primátí nenechavosti k poznatku, že adekvátním trestem za odcizení řekněme
kila třešní není šibenice, ale dejme tomu pět ran lískovkou. Etologové by si měli uvědomit, že lidskou přirozeností je „být kulturní“,
byP to vypadá v každé společnosti dosti diametrálně jinak. Pak teprve může být znalost etologie, lidské i zvířecí, pro etiku určitým
obohacením. Kdybychom porovnávali mravy různých kultur, byl by
jejich společný jmenovatel velmi hubený – všechny však mají nějaký systém regulí, činících z člověka do určité míry opus contra naturam a jimž je se nutno pracně učit, podobně jako třeba uklízení –
všeobecný primátí zvyk velí vše rozkramařit a pak od toho utéct.
Etologie z pochopitelných důvodů od svého samého počátku
uchvacuje nejen úzký okruh vědců, ale celou širokou veřejnost. Její
poznatky jsou v příslušně zjednodušené a zpopularizované formě
náhradou za zvířecí bajky minulých dob, podobně jako rekonstrukce dinosaurů nahradily starodávné báje o dracích. Zauvidět náhle
v chování a osudech divokých hus či šimpanzů obraz sebe samých
je pro nás nesmírně důležité. Kdybychom měli vyjmenovat všechny odborné i populární knižní publikace o etologii, co jich ve světě
kdy vyšlo, dobrali bychom se několika tisíců. Kupodivu postřehneme spíše u kosů hnízdících na naší zahrádce to, čeho si ve vlastní
rodině nevšimneme, a u Papuánců na Nové Guineji nám dojdou
věci, které jsme nepochopili v rodném městečku. Proto etologie tolik táhne a těší se po právu zájmu přírodovědných i humanitních
vědců i celého zástupu jiných interesentů.
KONRAD LORENZ /
219
OBRAZ LOVKA A PÍRODY V ZRCADLE BIOLOGIE
11.8.2008
9:25
Stránka 220
winismem sdílel Lorenz přesvědčení o výlučnosti mutace a selekce jakožto jediných základních tvůrčích principů formujících živé organismy, avšak zejména v případě selekce si nepředstavoval její účinek ve všech případech s tak detailním
a jemným dopadem, jako soudili jeho současníci, například
B. Rensch (1972). V zásadě každá morfologická struktura či
modus chování, které neohrožují jedince či druh přímo na
bytí, mají podle Lorenze reálnou šanci se udržet. Lorenz vnímá člověka jako bytost sice od ostatních živých tvorů v mnoha parametrech značně odlišnou, nicméně fylogeneticky na
zvířecí předky přímo navazující a jim morfologicky i etologicky analogní. Zde využívá jednoho ze zásadních poznatků,
které učinil ve třicátých letech studiem chování některých
skupin ptáků (kurovití, vrubozobí): že chování příbuzných
druhů vykazuje obdobný typ podobností jako jejich tělesná
stavba. Ač se zde jedná o fenomén nehmotný a jen sledováním za určitých životních situací zjistitelný – například rituál
toku –, podléhá tento jev stejným zákonitostem jako tělesná
tvarovost, zejména pak změnám významu jednotlivých svých
částí, jejich hypertrofiím, či naopak redukcím až k rudimentům nebo výskytu atavismů. Právě tak upozornil Lorenz na
fakt ritualizace různých původně plnofunkčních typů chování
na chování zástupná či symbolická (například nabízení sousta
potravy samici během toku, u kura domácího plně vyvinuté, je
u příbuzných bažantů rodu Lophura pouze naznačeno – skutečná potrava zde chybí – a při toku páva už je redukováno
pouze na nepatrné klovnutí do vzduchu, jehož původ a význam by byl sám o sobě nepochopitelný bez znalosti srovnávací etologie příbuzných forem, podobně jako například původ lidských středoušních kůstek jakožto derivátů žaberních
oblouků není pochopitelný bez rozsáhlých srovnávacích morfologických studií v rámci obratlovců). V Lorenzově pojetí je
tudíž celá řada různých typů lidského chování dobře homologizovatelná s chováním primátů, případně i dalších subhumánních živočichů, čímž v prohloubené formě navazuje na
220 /
OBRAZ ČLOVĚKA … VÝZNAČNÝCH BIOLOGŮ 19. A 20. STOLETÍ
OBRAZ LOVKA A PÍRODY V ZRCADLE BIOLOGIE
11.8.2008
9:25
Stránka 221
Darwinovy srovnávací studie emocí a jejich výrazů u zvířat
a člověka.
Lorenzův význam nespočívá až tak úplně v prioritě při objevení různých etologických fenoménů, jako spíše ve schopnosti v náznacích v literatuře roztroušené poznatky syntetizovat, jasně a přehledně formulovat a takříkajíc „přinést na trh“
a učinit je všeobecně známými. Dobře ze svých vídeňských let
pamatuji, jak zoologický ústav tamní univerzity přijímal na etologii přes sto diplomantů ročně a chovy cichlid i divokých husí
praskaly ve švech. Konrad Lorenz byl nesmírně charismatickou
osobou a táhl mládež v hejnech. To, že jsem mu jako staříkovi blízkému hrobu po jedné z jeho posledních veřejných přednášek v rámci „přijímání holdu posluchačů“ potřásl rukou,
podnes studenty více zaujímá než mnohé školské moudro,
které se jim přednáší. Lorenz dlouho po své smrti stále ještě
rozrušuje nadšením i odporem mysli řady lidí a jeho dobrodružný a v některých aspektech povážlivý životopis byl mnohokrát knižně zpracován. Nikolaas Tinbergen, zajisté stejně
dobrý etolog a navíc ještě opatřený liliově bělostným posudkem odbojářské minulosti, ale bez Lorenzova blahého i neblahého charismatu, je dnes naproti tomu jen jednou z mnoha položek ve skříni s vycpaninami dějin vědy.
Lorenzova koncepce agrese
Další významnou Lorenzovou zásluhou o etologii zvířat i člověka je studium agresivního chování a poukaz k jeho pozitiv-
„Zrůdný kapr z Rakous“ v Aldrovandiho podání.
KONRAD LORENZ /
221
OBRAZ LOVKA A PÍRODY V ZRCADLE BIOLOGIE
11.8.2008
9:25
Stránka 222
nímu a konstruktivnímu významu v životě zvířecích i lidských
societ. Agrese, či lépe řečeno tendence k ní, je v jeho pojetí
vrozená a ve větší či menší míře vlastní všem živočišným druhům (tím je Lorenzova koncepce agrese také trochu podobna
církevní doktríně o dědičném hříchu a špatnostech, které „ze
srdce lidského pochodí“ – ač Lorenz klerikální aspekty meziválečné Vídně neobyčejně nenáviděl, byl jimi možná ovlivněn
víc, než by si rád připustil). Agresivní chování pak má za přirozených podmínek svůj velmi výrazný pozitivní význam, například při obhajobě teritorií nutných k uživení páru, popřípadě skupiny i s potomstvem (dochází tak k pravidelnému
rozptýlení populace po celém území výskytu), či při zápoleních samců o samice u polygamních druhů, při obraně potomstva atd. Pokud nemůže dojít k vybití agresivního potenciálu přirozenou cestou, je vybíjen na náhradních objektech,
popřípadě i bez objektu (toto pojetí je blízké Freudově koncepci sublimace). U druhů, které jsou vybaveny účinnými zbraněmi (šelmy, draví ptáci), je agresivní chování ritualizováno,
takže k přímému užití „zbraní“ dochází jen zcela ojediněle
a usmrcení příslušníka vlastního druhu je výjimkou. K tlumení agrese patří i nejrůznější podřizovací rituály, kdy slabší zvíře uznává nadřízené postavení silnějšího a často mu exponuje nějakou zranitelnou část těla (nastavení temene hlavy
u krkavců, ulehnutí na záda a odkrytí břicha u vlků atd.). Toto
gesto v typickém případě ztlumí agresi druhého jedince. U zvířat vybavených k zabíjení jen špatně, například u holubů, tyto
způsoby tlumení agrese nejsou příliš vyvinuty a právě u nich
dochází v zajetí, kdy se podřízený jedinec nemůže zachránit
útěkem, nejčastěji k vzájemným zabitím, často po mnoha hodinách pomalé a usilovné „likvidace“ poraženého soka. Obecně vzato lze říci, že za normálních přírodních podmínek jsou
většinou zábrany usmrtit příslušníka vlastního druhu tak silné,
že k tomu dochází jen zřídka. Výjimkou z tohoto pravidla není
podle Lorenze ani člověk, tato zábrana by se ovšem vztahovala jen na útok na bližního vedený „přirozenými“ zbraněmi,
222 /
OBRAZ ČLOVĚKA … VÝZNAČNÝCH BIOLOGŮ 19. A 20. STOLETÍ
OBRAZ LOVKA A PÍRODY V ZRCADLE BIOLOGIE
11.8.2008
9:25
Stránka 223
tj. jen holýma rukama a zuby. Zatímco za těchto okolností by
většina lidí nebyla schopna svého protivníka přes jeho zkroušená a podřízená gesta zabít, při jakékoli „technické inovaci“
v oblasti zabíjení, která tento přirozený rámec přesahuje, tj.
počínaje už aplikací pěstního klínu, tyto vrozené mechanismy
selhávají a více či méně „technizovanému“ zabíjení je pole doširoka otevřeno. Obecně známou, již velmi odvozenou zkušeností tohoto druhu jsou příběhy válečných pilotů, lidí často
velmi kultivovaných a rozhodně bez přímých zabíječských
choutek, shazujících v noci desítky tun bomb na v zásadě bezbranné civilní obyvatelstvo ve městech. Možnost naprostého
místního (popřípadě i časového) oddělení aktu zabíjení od
vlastního úkonu, v nové době namnoze jen stisknutí tlačítka,
zároveň dovoluje vymanit se z přirozených reakcí regulujících
agresi a eliminovat je z moderního válečnictví vůbec. Tyto Lorenzovy koncepce agrese u zvířat a člověka byly s neobyčejnou
důrazností napadány marxisticky orientovanými oficiálními
autoritami zemí bývalého východního bloku, protože řečená
koncepce radikálně zpochybňuje marxistickou tezi o původu
všeho společenského zla z třídních protikladů, po jejichž překonání by mělo dojít v zásadě k rajskému jásání a plesání ve
věčné harmonii. Lorenz ovšem vždy zdůrazňuje i pozitivní vliv
této agresivity na přírodní populace zvířat, u člověka ovšem
zcela odstraněný a zdeformovaný civilizací, a to prakticky od
jejího prvopočátku, přičemž tehdy současnou situaci měl za
zcela kritickou.
Vzhledem k tomu, že agresi nelze nějak primárně utlumit,
je podle Lorenze nutno ji v případě civilizovaného společenství kanalizovat do činností, které nevedou ke společenským
katastrofám (sport, umění). Způsobů kanalizace, které ke katastrofám vedou, viděl Lorenz dostatek, zejména v souvislosti
s oběma světovými válkami, nacistickou érou v Německu (byl
i členem NSDAP) a tříletým zajetím v stalinském SSSR. Vždy
zdůrazňoval, že systém lidských emocionálních vazeb je konfigurován k životu v poměrně malé skupině (řádově desítky
KONRAD LORENZ /
223
OBRAZ LOVKA A PÍRODY V ZRCADLE BIOLOGIE
11.8.2008
9:25
Stránka 224
lidí), což podmiňuje snadnou schopnost xenofobních reakcí
vůči členům skupin jiných a vytvoření „umělých etnik“ v podobě novodobých národů s nacionalistickou ideologií, politických stran, církví a sekt, rovněž revolta mládeže šedesátých
let se mu jevila jako první příznak výrazného destruktivního
rozkolu mezi generacemi s obdobnými parametry (rozvoj feminismu a rozkol mezi pohlavími v západní společnosti už
Lorenz zažil jen v náznacích). Za vrozeným lidským parametrům zcela neúměrnou má Lorenz existenci velkých městských
aglomerací, kde stěsnání mnoha jedinců na malé ploše vyvolává zintenzivnění projevů agrese a zároveň přemíra sociálních
kontaktů jedince trvale přetěžuje a působí ochlazení a rozpad
přirozených mezilidských vazeb. V Lorenzově díle je možno
shledat všechny tendence typické pro německé intelektuály
první poloviny 20. století. Předně je to glorifikace přirozeného
stavu oproti civilizovanému, venkova či samoty oproti městu,
dále chvála „mužnosti“ a s ní souvisejících ctností, odpor
k „změkčilosti“ a z ní plynoucím nepravostem. Je krajně zajímavé sledovat kultivovanou a poměrně rozumnou formu nálad, názorů a mínění, které ve svých extrémnějších podobách
vedly až k nacionálnímu socialismu (zejména Lorenz 1973b,
1983, kde za války mnohem příkřeji formulovaná mínění
upravil pro nové publikum). Lorenz, potomek vídeňské velkoměškansko-intelektuální rodiny, se nechal tímto učením
v době války jako mnoho jeho krajanů nadchnout a jeho přimknutí se ke straně nebylo (na rozdíl třeba od jeho kolegy
z Vídeňské university L. von Bertalanffyho) motivováno převážně zištnými cíli, ale skutečným přesvědčením (blíže v esejích Biologové za Hitlera a Zvířata ve Třetí říši). Této dobové atmosféře odpovídají například Lorenzovy práce o lidské
autodomestikaci (Lorenz, 1940, 1943a, b), které však zároveň
představují jedny z nejzajímavějších biologických postřehů
o člověku (některé zcela obecné náběhy k této tezi jsou už
patrné i v díle Darwinově).
224 /
OBRAZ ČLOVĚKA … VÝZNAČNÝCH BIOLOGŮ 19. A 20. STOLETÍ
OBRAZ LOVKA A PÍRODY V ZRCADLE BIOLOGIE
11.8.2008
9:25
Stránka 225
Lorenzova teorie autodomestikace
Lorenz jako první na obsáhlejším materiálu (např. na základě
antropologických studií Eugena Fischera) formuloval překvapující morfologickou, fyziologickou a etologickou podobnost
mezi člověkem a jeho domácími zvířaty. Srovnáme-li valnou
většinu domácích zvířat s jejich divokými předky, zjistíme
u nich téměř zcela analogické změny. Jedná se hlavně o gracilizaci kostry, zejména pak lebky a jejích čelistí, zkrácení lebeční báze, zkrácení končetin, ochabnutí svalstva, zvýšené ukládání tuku. Reprodukční období se protahuje na celou délku
roku, stoupá sexuální aktivita a ochota kopulovat s kterýmkoli partnerem bez výběru, stejně tak stoupá i ochota k přijímání jakékoli potravy. Naopak se bortí původní sociální struktura druhu a často klesá i schopnost samostatně odchovávat
mláqata, mizí tendence k obraně rodiny a sebeobětování za ni,
stoupá schopnost snášet manipulace a těsnou blízkost svých
soukmenovců v malých prostorách, klesá útěková vzdálenost.
U člověka samozřejmě neexistuje „divoká“ forma, což ve shodě
s Portmannem Lorenz vždy zdůrazňuje, ale srovnání s antropoidními opicemi dává znát, jakým směrem změny asi šly (i u extrémních lovecko-sběračských etnik, například australských domorodců, jsou poněkud méně pokročilé než u příslušníků
starých zavedených zemědělských kultur s centralistickou tradicí
– dalo by se říci, že nejdále došla autodomestikace v jižní Indii
s její mírností, vegetarianismem spojeným s prodloužením
tenkého střeva a schopností strpět „bližní“ skutečně hojně
a v bezprostřední blízkosti). Autodomestikace člověka je ostatně zase podmíněna existencí jeho domestikantů, kteří ho zásobují vším potřebným. Jevu si kupodivu povšiml, byk na jiné
rovině, už počátkem 19. století bystrý francouzský politolog
a myslitel Alexis de Tocqueville – jeho vizí budoucnosti bylo
stádo mírných, pilných a poslušných živočichů, jejichž pastevcem je stát. Lorenz používá pro obyvatele panelových normosídlišk, tak podobných luxusnější variantě baterií pro odchov kuřat, termínu „Nutzmenschen“, „užitkoví lidé“, který má
KONRAD LORENZ /
225
OBRAZ LOVKA A PÍRODY V ZRCADLE BIOLOGIE
11.8.2008
9:25
Stránka 226
ovšem v němčině pejorativní přídech něčeho volně disponibilního pro využívání až zneužívání.
Lorenz též zdůrazňuje, že „domestikované“ rysy u člověka
jsou ze strany lidského subjektivního pocikování většinou vnímány jako neestetické a někdy i neetické, jejich opak potom jako
známka ušlechtilého vzhledu či chování. Které z obou polarit
patřily Lorenzovy vlastní sympatie, jistě není třeba zdůrazňovat
– otylý a olysalý měškák, krotce blekotající nad šálkem bílé kávy,
byl na hony vzdálen představě o „mladých, volných šelmách s nenarušenými instinkty“. Lorenz vůbec nechápal význam autodomestikačních fenoménů pro hladký chod civilizované společnosti, který vlastně umožňují: v rámci dobové optiky vnímal
dichotomii kultury (Kultur), třeba Wagnerových oper či Hesseho románů, a civilizace (Zivilisation), třeba železáren a velkoměst, jako závazně platnou – že je „žádoucí“ kultura „nežádoucí“
civilizací jaksi podmíněna, mu zůstalo, jako mnoha jeho souvěkovcům, milosrdně skryto. Zatímco u domácích zvířat je od Darwinových dob za příčinu těchto domestikačních změn jednoznačně pokládán umělý výběr (ak už záměrný nebo nezáměrný),
u člověka prakticky nikdy záměrný umělý výběr praktikován nebyl a civilizační tlaky, upřednostňující pro některá povolání či
typy societ jedince s výrazně „domestikovými“ rysy, jen zřídkakdy těm méně dobře adaptovaným bránily zanechat potomstvo.
Za jeden z dalších typických příznaků domestikace i lidské autodomestikace pokládá Lorenz souběh předčasné pohlavní zralosti a trvalých rysů infantility (tento jev je velmi patrný i u řady
domestikantů, někdy ve zcela extrémní formě – u mnoha luxusních plemen psů, například čivavy, se vůbec neuzavírají lebeční fontanely). Tento stav blízký neotenii, široce komentovaný
Portmannem, cituje Lorenz podle knihy L. Bolka (1926). Právě
trvalé juvenilní rysy v chování, zejména perzistenci zvídavosti
a hravosti až daleko do dospělého věku, pokládá Lorenz za
jeden z typických lidských atributů. Zároveň však upozorňuje
na nebezpečí trvalé infantilizace mnoha lidí, ne-li drtivé většiny
euroamerického obyvatelstva druhé poloviny dvacátého století.
226 /
OBRAZ ČLOVĚKA … VÝZNAČNÝCH BIOLOGŮ 19. A 20. STOLETÍ
OBRAZ LOVKA A PÍRODY V ZRCADLE BIOLOGIE
11.8.2008
9:25
Stránka 227
V tomto vzorci chování, který spojuje touhu po okamžitém naplnění všech přání a úplném vyhnutí se nepříjemnostem s absencí odpovědnosti a ohleduplnosti, shledává krajní nebezpečí
pro budoucnost a neváhá zdůraznit, že nezralost a nediferencovanost jsou typickými vlastnostmi například též i buněk zhoubných nádorů, smrtelně ohrožujících organismus.
(Lorenz by se jistě zaradoval z etologického poznatku, který se vynořil až po jeho smrti: v některých rezervacích na jihu
Afriky se dospívající sloní samci, přestěhovaní kvůli „přelidnění“/spíše „přeslonění“/ z jiných chráněných území, náhle začali vrhat na jiná zvířata, například nosorožce, a ubíjet je k smrti,
což se normálně neděje. Nežli padlo rozhodnutí je odstřelit,
vzpomněl si kdosi na možnost přisadit k nim dospělého sloního samce, bez jehož přítomnosti a „autority“ chobotnatí pubescenti vyrůstali. Rázem se situace uklidnila, aniž by je dominantní slon musel nějak zjevně „pacifikovat“, ba jim značně
klesla i hladina testosteronu v krvi.)
Pro Lorenzovo dobově podmíněné vnímání člověka jsou
stejně typické apokalyptické vize týkající se budoucnosti lidstva jako intenzivní snaha o všenápravu, byk prostředky méně
drastickými, než je třeba eugenika. Lorenzovy myšlenky jsou
svým způsobem kvintesencí německého myšlení, zejména
první poloviny dvacátého století. Vize novověké civilizace jako
vředu na tváři Země a původního lidství, vize strašných konců
i harmonie a přirozenosti minulých dob, hluboký vhled do autonomie a mnohodimenzionálnosti živých organismů – to vše
zde patří nedílně k sobě. Anglosaská biologicko-společenská
doktrína, spatřující člověka coby „tabula rasa“ a konkurenci
a soutěživost coby všeprostupující tvůrčí princip, plnila Lorenze vždy krajním odporem, stejně jako doktrína behavioristická se svým rovnostářstvím a pozitivním pohledem na podmiňování (Skinner 1938, 1971). Jeden z podstatných rysů
civilizační krize spatřoval Lorenz právě v tomto „pseudodemokratickém“ přístupu a ve snahách o nivelizaci přirozeného
stavovského rozvrstvení společnosti s tradičním rozdělením
KONRAD LORENZ /
227
OBRAZ LOVKA A PÍRODY V ZRCADLE BIOLOGIE
11.8.2008
9:25
Stránka 228
kompetencí. Že „německý“ způsob myšlení je nejen hlubší
a plastičtější než anglosaský, ale tím i rizikovější a potenciálně
explozivní, v této explicitní podobě Lorenz zřejmě nenahlédl,
minimálně to není z jeho díla patrné.
Z kontinentálních biologů jednajících o přirozenosti člověka byl Lorenz v poválečných letech nejvlivnějším, jeho úvahy
o původu agrese a možnostech její kanalizace byly a jsou
pocikovány jako velmi relevantní a kolem jeho osoby se rozpoutávaly prudké diskuse. Ani obsáhlé spisy Eibl-Eibesfeldta,
ani velmi pozoruhodné studie Portmannovy a jeho nejbližšího
myšlenkového souputníka v oblasti antropologie H. Plessnera
(1928) nedosáhly v poválečném období, obecně vzato skeptickém vůči globálním náhledům na člověka, všeobecné známosti přes hranice biologických či filosoficko-antropologických kruhů. V posledních letech svého života byl Lorenz velmi
vlivný i v rakouské environmentální politice a jako zešedivělý
„starý mudrc“, vyjadřující se ke všem klíčovým otázkám člověka, měl v masmédiích neobyčejný vliv.
Lorenzova evoluční teorie poznání
Lorenz se velmi detailně zabýval rovněž teorií poznání. Pro
naše souvislosti je zde relevantní zejména jeho názor, že každá biologická evoluce a s ní spojené adaptace jsou už samy
o sobě činnostmi akumulujícími poznání o vnějším světě, byk
ne na vědomé rovině. Vynoření vědomí ve fylogenezi člověka
připisuje Lorenz na vrub tzv. „fulgurace“. Tento termín, odpovídající zhruba výrazu emergence, označuje náhlý vznik nových vlastností v systému (v tomto případě živém), které předtím ani v náznacích přítomny nebyly (vyvolávající strukturní
změny mohou být zcela malé a způsobené například mutačně
selekčním mechanismem). Tuto fulguraci, náhlé vynoření nových vlastností v krátkém časovém úseku, má Lorenz za zcela
typickou pro biologickou evoluci obecně, ne pouze pro evoluci člověka. Lidský duševní život vidí Lorenz jako nový typ života vůbec, hiát mezi ním a zvířaty jako srovnatelný (byk
228 /
OBRAZ ČLOVĚKA … VÝZNAČNÝCH BIOLOGŮ 19. A 20. STOLETÍ
OBRAZ LOVKA A PÍRODY V ZRCADLE BIOLOGIE
11.8.2008
9:25
Stránka 229
jen metaforicky) s rozdílem mezi neživými a živými objekty.
U obou typů těchto přechodů je obtížné si představit kontinuální přechodové stavy, a pokud ano, tedy jen jako velmi nestabilní a v celé své graduální škále sotva zachovatelné do dnešních dnů. Lorenz, stejně jako Portmann, spatřuje v člověku
bytost od přirozenosti kulturní a v kulturní pospolitosti spatřuje samostatnou strukturní entitu. Rozdíl mezi pospolitostí
lidskou a pospolitostí různých skupin sociálního hmyzu vidí
především v tom, že v prvním typu society drtivě převažují naučené mody chování nad instinktivními, ve druhém je tomu
naopak. Řečová komunikace a lidská kulturní tradice umožňují v dříve nebývalé míře tradovat informace dlouhodobě
z generace na generaci (i u vyšších zvířat samozřejmě existuje
komunikačně předávaná tradice, její rozsah však je o několik
řádů nižší). Jedná se zde o cosi jako lamarckovské dědění získaných vlastností paralelním, nebiologickým kanálem, umožňující dříve nikdy nevídané přirychlení vývoje, v němž celá
jedna lidská kultura hraje roli čehosi jako „nadindividuálního
organismu“. Tento „nadindividuální organismus“ má nejen
svou paměk, sestávající se z mozků všech jeho členů, a i všech
písemných i jiných záznamů, ale i svůj kognitivní aparát,
„aparát světonázoru“ – kulturně podmíněný obraz o tom, co
je a co není skutečné a pravdivé a jaké řízení bude použito jako
důkaz.
Lorenz o kultuře
Na rozdíl od Portmanna vidí Lorenz v kulturní evoluci nejen
analogii evoluce biologické, ale i její přímé pokračování „jinými prostředky“. I na úrovni kultur spatřuje analogní jevy jako
na úrovni evoluce jednotlivých větví „stromu života“, včetně
náhlých a neočekávaných fulgurací. Lorenz nevidí kulturní
a biologickou evoluci jako dva procesy navzájem ostře oddělené, ale jako propletené a sebe navzájem podmiňující. Fylogeneticky odvozuje Lorenz nejdůležitější lidský znak – tvorbu
symbolů a operace s nimi – původně z procesu ritualizace, znáKONRAD LORENZ /
229