MY FAIR LADY

Eliza Doolittlová (Jolana Smyčková)
Alan Jay Lerner – Frederick Loewe
MY FAIR LADY
Sezóna 2009 / 2010
Provozovatel:
Statutární město Ústí nad Labem
Ředitel divadla a šéf opery: Tomáš Šimerda
Premiéra: 7. 5. 2010 v 19.00 hod.
v Severočeském divadle opery a baletu Ústí nad Labem
www.operabalet.cz
MY FAIR LADY
Libreto a texty písní: Alan Jay Lerner
Hudba: Frederick Loewe
Česká verze: Ota Ornest
Režie a choreografie: Gustav Skála
Hudební nastudování a dirigent: Arnošt Moulík
2. dirigent a sbormistr: Milan Kaňák
Výtvarník scény: Eva Brodská
Výtvarník kostýmů: Josef Jelínek
Hudební komedie o dvou jednáních podle hry
G. B. Shawa: PYGMALION
OSOBY A OBSAZENÍ:
Eliza Doolittlová
Profesor Henry Higgins
Plukovník Pickering
Alfréd Doolittle
Paní Higginsová
Paní Pearceová
Paní Eynsford-Hill
Freddy Eynsford-Hill
Lady Boxingtonová
Lord Boxington
Zoltan Karpathy
Princezna Sofie
Transylvánský princ
Prodavači
Kuba
Harry
Sloužící u Higginse
Ceremoniář na velvyslanectví
Majitel výčepu
Květinářka
Jolana Smyčková / Eva Boháčková
Radek Zima
Petr Matuszek
Dalibor Janota / Tomáš Ondřich
Miroslava Kalašová
Věra Páchová
Marcela Blažková
Jaroslav Kovacs
Hana Koubová
Otakar Hájek
Radek Krejčí
Lada Pešková
Róbert Király
Ivan Zelycz, Zdeněk Haas,
Karel Fieweger
Vladimír Štěpka
Luboš Wagner
Jana Papíková, Kateřina Chládková,
Lenka Schützová,
Jaroslava Moozová, Pavel Machát,
Andrey Styrkul
Tomáš Brázda
Radek Konař
Barbora Kadlčíková
SBOR, BALET A ORCHESTR SEVEROČESKÉHO DIVADLA
OPERY A BALETU ÚSTÍ NAD LABEM
Korepetice: Luděk Trsek
Inspice: Zdeněk Kozlík
Nápověda: Zlata Koníčková
Dílo je uvedeno po dohodě s agenturou Tams-Witmark, New York
Přestávka po 1. jednání.
Délka představení cca 2.15 hod.
LÍZA DOOLITTLOVÁ – POPELKA 20. STOLETÍ
Dlouhou řadu let se zdálo, že nic nemůže překonat
diváckou oblibu Shawovy činohry Pygmalion z roku 1913. Ale stalo se. To když autoři Alan Jay Lerner a Frederick Loewe si jeho příběh vypůjčili – upravili jej a podložili vynikající hudbou. Jejich My Fair Lady je
metamorfózou příběhu o Popelce, jejíž téma prostupuje muzikály po dobu celé historie hudebně dramatického divadla. Ivo Osolsobě dokonce zmiňuje ve své knize
Muzikál je, když…, že „velká část muzikálu – právě tak
jako starých operet – je jen variací prastaré „Cinderella
George Bernard Shaw
Story“, totiž pohádky o Popelce.“ Příběh Popelky nové
(1856–1950)
doby mění svojí strukturu a svá pravidla.
Umouněná dívka druhé poloviny 20. století získává „novou tvář“. Příběh
Popelky zůstává stejný – téma děvčete, které je společností opovrhované a nemá před sebou příliš hezkou budoucnost a které se vlivem nečekaných událostí dostane do „vyšší“ společnosti a navíc si získá lásku „prince“.
Modernizací prošla samotná hlavní hrdinka známé pohádky. Původní Popelka dobrovolně snáší křivdy, jež byly neprávem na ni provedeny, a oddaně
přijímá post určený jejími krutými opatrovníky. Moderní Popelka je sebevědomou, cílevědomou ženou, která nechce zůstat v „ekonomické třídě“,
která ji původ určila, ale která chce dosáhnout lepšího postavení. Trpí značnou dávkou otevřeností, prostořekosti a lidovostí, na svých nedostatcích
pracuje a postupně se přerodí v dámu. Typickým příkladem je prostořeká
Popelka 50. let – Líza Doolittlová v muzikálu My Fair Lady z roku 1956.
V moderní Popelce se upouští od kouzelných oříšků a kouzelných víl a příběh je vsazen více do realismu – hlavní hrdinka se o svoji proměnu v elegantní krásku postará sama. Jako je tomu například i u Popelky let šedesátých Fanny Brice z muzikál Funny Girl, která si pomocí herecké kariéry
vyslouží uznávané postavení ve vyšší společnosti. Novodobá Popelka nenechává svůj osud na kouzelné víle. Svého osudu se uchopuje sama. Netouží
ani tak po okouzlujícím muži jako po úspěchu a nalezení významného místa
ve společnosti. Často se se svým princem nejprve dostává do konfliktu,
který se přeměňuje na lásku. Moderní Popelka tedy ztělesňuje emancipovanou ženu, která se pomocí svého šarmu dostává do vyšší společnosti.
Podle řecké báje byl Pygmalion kyperský sochař,
který se vzhledem k všeobecné nemravnosti tehdejších žen rozhodl neoženit a žít jenom pro své
umění. Po ženě ovšem toužil. Leč po ženě ideální, a proto si ji vytvořil podle vlastní představy ze
slonoviny. Povedla se mu dokonale, že se do ní
zamiloval, ale co se sochou? Byla tu však bohyně
lásky Afrodité, ta ji na Pygmalionovu prosbu ožiRex Harrison
vila a bylo z toho šťastné manželství.
a Julie Andrewsová
V komedii G. B. Shawa, potažmo v muzikálu
My Fair Lady, dostal hrdina moderní jméno i povolání. Jmenuje se Henry
Higgins a je profesorem fonetiky, tj. vědy o tvoření a slyšení zvukové stránky řeči. Mimochodem Shaw se problematikou anglického jazyka zabýval po
celý svůj život a byl i zastáncem reformy anglického pravopisu. Předmětem
Higginsova zájmu není žádná statická socha, ale velmi energická dcera londýnského popeláře jménem Líza Doolittlová. Není třeba ji oživovat, spíše
zkrotit a proměnit divoký přírodní živel v kultivovanou anglickou dámu
Fotografie ze zkoušky
Prodavači a Eliza (Ivan Zelycz, Karel Fieweger a Jolana Smyčková)
Plukovník Pickering a Eliza
(Petr Matuszek a Jolana Smyčková)
Alfréd Doolittle mezi tanečnicemi
(Jana Jandorová, Tomáš Ondřich, Mária Pánková)
Paní Pearceová, Henry Higgins a Eliza (Věra Páchová, Radek Zima a Jolana Smyčková)
Freddy Eynsford-Hill, Eliza, Henry Higgins a Paní
Higginsová (Jaroslav Kovacs, Jolana Smyčková,
Radek Zima a Miroslava Kalašová)
Henry Higgins a Zoltan Karpathy
(Radek Zima a Radek Krejčí)
Profesor Henry Higgins
(Radek Zima)
Alfréd Doolittle a dámy sboru (Tomáš Ondřich)
taneční scéna z II. dějství (Jana Jandorová
a Vladimir Gončarov)
Henry Higgins a Eliza (Radek Zima a Jolana Smyčková)
a to se, díky úporné snaze obou stran, dokonale podaří. Higginsův experiment ukazuje, že rozdíl mezi vyšší a nižší společenskou třídou nespočívá
v lidské přirozenosti, pouze ve vnějších návycích a způsobech. Nejde zde jen
o jazykovou výchovu. Jak to už mezi mužem a ženou bývá, zrodí se v procesu výuky vztah, který pedagogickou sféru nebezpečně přesahuje. Obě strany jsou však příliš svéhlavé, než aby si to jen tak přiznaly a své vzájemné
sympatie vyjadřují spíše negativně. Hádkami, výčitkami a nadávkami.
Základní paradox story spočívá v tom, že výchovu potřebuje nejenom prostá květinářka, ale i zámožný pan profesor. Při jeho postavení a společenské vážnosti je tím, čemu se správně „česky“
říká „fach-idiot“ nebo i „workoholik“, člověk vynikající v oboru, avšak v ostatních věcech poněkud
zaostalý a navíc sobec a ve vztahu k ženám hulvát. Naproti tomu Líza při vší své zanedbanosti nepostrádá citlivou duši a zdravý instinkt. A je
to právě ona, jež profesorovi poskytne takříkajíc citovou výchovu. V bájném Pygmalionovi se
koná happyend – se svou oživenou ženou se
Audrey Hepburn a Julie Andrews, ožení a založí rodinu. Novodobé zpracování na
třímající sošku Oscara, kterého
v „souboji“ s Hepburnovou zís- motivy starořecké báje však srší ironií a výslovkala nakonec ona, a to za hlav- ný happyend se zde nekoná. Závěr zůstává otení roli v muzikálu Mary Poppins vřený, i když vnímavý divák pochopí… A. J. Lerner ve své poznámce k My Fair Lady dále uvedl: „Shaw napsal ke knižnímu
vydání Pygmaliona předmluvu a doslov – nazval je dodatkem ke hře. Vynechal jsem ten dodatek, protože informace, které obsahuje, se hodí méně
pro My Fair Lady než pro Pygmalion. Vynechal jsem ten dodatek, neboť
v něm Shaw vysvětluje, že Eliza nekončí u Higginse, nýbrž u Freddyho
a – ať mi Shaw promine! – já si nejsem tak jist, že má pravdu.“
Vznik My Fair Lady podle klasické hry G.B. Shawa
Pygmalion provázely velké obtíže a překážky.
Nejprve to byl autor předlohy sám, který, zklamán zhudebněním své satiry Čokoládový hrdina, přepis Pygmaliona na muzikál ostře odmítl: „Po mých zkušenostech s Čokoládovým vojákem mě už nikdy nic nepřiměje povolit gradování další mé hry do operety a přijmout jakoukoliv hudbu, kromě mé vlastní…“ a nepovolil až
do své smrti v roce 1950. Tehdy americký podAudrey Hepburnová
nikatel Gabriel Pascal, který ve 30. letech Pyga Rex Harrison
malion zfilmoval a v úspěšné zhudebnění tohoto díla pevně věřil, zakoupil autorská práva a na jeho zhudebnění konal
vyslovené „hony“. Bezvýsledně. R. Rogers i O. Hammerstein, C. Porter
i N. Coward – všichni odmítli. Část z nich tvrdila, že je předloha na zhudebnění
nevhodná, části připadalo už původní Shawovo dílo dokonalé a cokoli v něm
měnit by bylo jen ke škodě věci, a část si na takový úkol prostě netroufla. G. Pascal se muzikálové podoby Pygmaliona nedočkal. Zemřel v roce
1954 a teprve po jeho smrti se k látce znovu vrátila autorská dvojice Lerner
a Loewe, která zprvu zhudebnění zavrhla. Konečně se jim totiž podařilo najít
ten správný klíč – stačilo uvést na scénu to, co se v původní hře odehrává
za scénou. Premiéra 15. března 1956 na Brodwayi v Mark Hellinger �eatre předčila veškerá očekávání. Tvůrci předlohu proměnili v muzikál bez toho,
aby porušili její strukturu a vytvořili titul, který svou svěžestí a melodičností plně odpovídal představám světového operetního i muzikálového obecenstva. Kritici nevěděli, co mají chválit dřív – zda Lernerovy znamenité písňové texty, jež obohatily Shawovo libreto o další pointy, Loewovy melodie
perfektně vystihující jednotlivé charaktery postav, výpravu, kostýmy, taneční choreografii či konečně herecké výkony.
Tandemu Lerner – Loewe se opravdu povedl husarský kousek – muzikál strhal všechny tehdejší rekordy – v New Yorku se hrál déle než cokoli předtím,
celkem 2717krát, v Londýně 2281krát. Postupně jej uvedla další města
po celém světě, mezi nimi dokonce i Moskva. Muzikál získal mnoho ocenění. Několikrát cenu Antoinete Perryové, cenu newyorského Kruhu divadelních kritiků a cenu Kruhu přátel jako nejlepší muzikál sezóny. K široké popularizaci tohoto díla jistě přispělo i skvělé filmové zpracování George Cukora
z roku 1964 se stejným představitelem profesora Higginse Rexem Harrisonem, které lámalo další návštěvnické rekordy. Divadelní představitelku Elizy
Doolittlové Julii Andrewsovou nahradila slavnější Audrey Hepburnová.
Výsledek získal mohutnou diváckou podporu a rovných osm Oscarů.
G. B. SHAW O PYGMALIONOVI
„Ustálené romantické formulky šťastných konců“, patří pro svou ošumělost
do starého haraburdí a hodí se k vyprávěnému příběhu jako pěst na oko.
Historie Elizy Doolittlové je sice označena jako romantický příběh, protože proměna osobnosti, o níž se vypráví, vypadá hodně nepravděpodobně;
ve skutečnosti se však vyskytuje dost často. Takovou proměnu dokázaly již
stovky odhodlaných a ctižádostivých dívek od té doby, co jim dala příklad
Nell Gwynová, jež hrála královny a okouzlovala krále v témž divadle, kde
zprvu prodávala pomeranče. Přesto se kdekdo domnívá, že Eliza – jen z toho důvodu, že je hrdinkou romantického příběhu – musela si nakonec vzít
hrdinu. To je ovšem nemožné. Jednak by se její malé drama úplně pokazilo, kdyby se mělo hrát podle takové bezduché představy, a jednak musí být
správné zakončení zřejmé každému, kdo má jen trochu ponětí o lidské povaze vůbec a o ženském instinktu zvlášť.
Eliza nekoketovala, když Higginsovi prohlásila, že by si ho nevzala, ani
kdyby ji o to požádal; bylo to skutečně uvážené rozhodnutí. Kdykoliv mládenec dívku zaujme, působí na ni, učí ji a stane se jí nepostradatelným –
jak tomu bylo u Higginse a Elizy, dívka, která dovede prosazovat svou
vůli, se vždycky počne vážně rozmýšlet, zdali by neměla ulovit toho mládence za manžela, zvláště pomýšlí-li on tak málo na manželství, že by ho
odhodlaná a oddaná žena mohla polapit, kdyby se do toho pořádně vložila. Její rozhodnutí značně závisí na tom, má-li možnost opravdu svobodné volby; to zase závisí na jejím věku a finančním postavení. Není-li
už nejmladší a nemá-li zabezpečené živobytí, provdá se za něho, protože
někoho si vzít musí, aby se existenčně zajistila. Ale hezké děvče Elizina věku
nepodléhá takové nutnosti; má volnost si vybírat. Dává se proto vést svým
instinktem. Elize instinkt radí, aby si Higginse nebrala. Neradí jí ovšem, aby
se s Higginsem rozešla. Není nejmenší pochyby, že Higgins bude i nadále
zaujímat přední místo v jejím soukromém životě. Velmi by ji mrzelo, kdyby
se vyskytla jiná žena, jež by ji u něho vytlačila. Ale protože v této věci si
je Eliza Higginsem jista, nepochybuje ani v nejmenším o správnosti svého
rozhodnutí a neváhala by ani, kdyby mezi nimi nebyl ten věkový rozdíl dvaceti let, který se v jejím mládí zdá tak veliký…
(G. B. Shaw; z doslovu ke hře Pygmalion)
Gustav Skála
Autor, režisér a choreograf. Absolvent Taneční konzervatoře v Praze, rok
studoval na Choreografickém učilišti A. Vaganovové v Moskvě a na institutu Grety Pallucy v Drážďanech. Po sedmiletém angažmá v Národním divadle odešel na DAMU, kde vystudoval obor režie a dramaturgie. V roce 1991
absolvoval Molierovým Amfytrionem, založil Studio Amfitryon a následně
působil v Divadle pod Palmovkou. S částí souboru pak odešel do Liberce,
kde vykonával jednu sezonu funkci šéfa činohry. Od roku 1993 působí pohostinsky v Městském divadle Brno, kde režíroval např. inscenace Mam‘zelle
Nitouche, Popelka a Brouk v hlavě. Jako dramaturg se podílel na přípravě
West Side Story.
Po odchodu z Brna působil tři roky jako ředitel Východočeského divadla
v Pardubicích. Po odchodu do Prahy založil uměleckou agenturu a věnoval se inscenování klasických textů (Kočár nejsvětější svátosti) i svých vlastních her (Milá máti, drahá dcero; v titulní roli se Stellou Zázvorkovou). Od
roku 2002 spolupracuje s Divadlem Metro, kde uvádí především své vlastní texty (Tanec mezi vejci, Carmen, Poslední šance, Zkrocení). Po celou dobu
spolupracuje také s Českou televizí, zejména při přípravě dokumentů a pořadů o klasickém tanci a pohybovém divadle.
Arnošt Moulík
Na pražské konzervatoři absolvoval studium skladby a dirigování. Roku
1960 se stal dirigentem v Hudebního divadla v Karlíně. Roku 1963 odešel
do angažmá do Státního divadla v Brně, kde působil jako šéfdirigent a vedle klasických operet nastudoval řadu nových muzikálů jako My Fair Lady,
West Side Story, aj. Roku 1986 se vrátil do HD v Karlíně a převzal umělecké
vedení symfonického orchestru i Orchestru Karla Vlacha. Angažoval se zde
hlavně jako dirigent muzikálový – poprvé se setkal s muzikálovým režisérem Petrem Novotným, kterému je věrný dosud. Jako první spolu nastudovali českou verzi muzikálů Sugar (Někdo to rád horké), Cikáni jdou do nebe,
Funny Girl, aj. HD Karlín opustil roku 1992. Po svém odchodu nastudoval
muzikály Bídníci a Jesus Christ Superstar – oba uvedeny v soukromých produkcích a v režii Petra Novotného. Roku 1994 se stává opět šéfdirigentem
Hudebního divadla v Brně a roku 1996 se vrací do Hudebního divadla Karlín. Od ledna 1997 nastupuje do funkce šéfdirigenta i v Hudebním divadle
Karlín. V Karlíně nastudoval po svém návratu muzikály Superhvězda Mařenka (operetní hudba), Hello, Dolly!, Někdo to rád horké (Sugar), Klec bláznů,
Řek Zorba, Viktor – Viktorie, Chicago, West Side Story; z operet Straussova
Netopýra. V rozhlase, televizi a pro gramofonové společnosti natočil řadu
snímků. Je nejžádanějším českým muzikálovým a operetním dirigentem,
který je uznáván také v zahraničí. Obdržel Diplom Oldřicha Nového (Národní divadlo v Brně, 2002).
������������������������������������������
������������������������������������������
Partneři premiéry
Květiny k premiéře tohoto představení věnuje firma:
KVĚTINY Věra Jelínková, Masarykova 55, 400 01 Ústí nad Labem
Nositele autorských práv k dílu a představení zastupuje
DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura, Krátkého 1, Praha 9
a Divadelní a literární agentura PRAGA,
Wuchterlova 14, 160 41 Praha 6
Redakce programu: Kateřina Viktorová
Sestavila: Eva Frýdlová
Fotografie na titulní straně programu:Dorothea Bylica
Fotografie ze zkoušky: Marek Russ
Sazba, zpracování pro tisk a tisk:
FKK Company, v. o. s., www.ustecketiskarny.cz
Pořízeno z příspěvku Statutárního města Ústí nad Labem, Krajského
úřadu Ústeckého kraje a Ministerstva kultury ČR