Hráz se mi roztrhla

Hráz se mi roztrhla
Napsal uživatel Soňa Šímová
Pondělí, 14 Duben 2008 11:06 -
Bylo mi dvaadvacet a čekala jsem prvního kluka. Podle velikosti bříška i ultrazvuku jsem tušila,
že dítě nebude zrovna drobeček. Já před porodem vážila pětačtyřicet i s postelí, a proto jsem
se obávala, zda vůbec porodním přirozenou cestou, zda ze mne to děťátko protlačí úzkou
pánví. Také lékař měl obavy. Byl mladý, patrně stejně vyděšený jako já, což jsem příliš
nevnímala, na uvažování o císaři naštěstí ale nebyl čas. Porod byl překvapivě překotný a dítě
se sestoupilo do porodní cest rychleji, než se dalo předpokládat, ale nemohlo se dostat ven…
„Zavřete oči, tlačte!“, pobízel mne doktor a sestry pobíhaly kolem mne jak bílé vrány. Byla jsem
tu sama. Manžel je stavbyvedoucí a často bývá celé dny z domu. Chtěla jsem, aby si vzal
dovolenou na první týdny, co budeme s malým doma a věděla jsem proč…
Z porodního sálu bych po svých neodešla. Celé těhotenství jsem se z celého porodu bála
hlavně šití. Odmalička totiž nesnáším nic ostrého a představa, že se do mne cokoli zabodává
mi nahání husí kůži. Abych se trošku pojistila, pořídila jsem si speciální olejíček a pečlivě
masírovala hráz, chtěla jsem se za každou cenu vyhnout nastřižení. „Prosím tě, to nebolí,“
uklidňovala mne sestřenice. „Ta kůže je tak roztažená, že to vůbec necítíš.“ Sama porodila tři
děti a podle manželových slov jí porodní jizvy vytetovaly v rozkroku kotvu. „Však oni se tě ptát
nebudou,“ strašila mne neochotou lékařů.
Já ale nechtěla, aby do mě stříhali jako do papíru, a tak jsem se i se zapřenýma nohama do
porodního lehátka hypnotizovala všechno, co kolem mne sestry jak bílé vrány nosily. Když pak
sestra podala lékaři nůžky, byla jsem ve střehu, ale nešlo přestat rodit. „Nestříhejte,“ úpěla
jsem. „Já to nechci!“ Mladý lékař po mně bezmocně těkal očima a než mi stihl odvětit, při dalším
pořádném zatlačení se prodrala hlavička ven a roztrhla mi hráz až na stehno. Zakřičela jsem,
ale neomdlela. Hlas mého malého chlapečka mne držel při vědomí. Vážil čtyři a půl kila a byl
chudáček celý pomačkaný z té dlouhé cesty ven.
Lékař byl vyděšený, přestože jsem ho vlastně zastavila sama, přidělala si bolest a jemu práci,
mluvil ke mně velmi vlídně a sešil mi ty dvě desítky stehů, ještě než jsem vyčerpaně usnula.
Vím, že se mnoho maminek bojí nástřihu, ale věřte mi, že ty dny po sešití jsem litovala, že jsem
lékaře vyrušila. Nemohla jsem sedět ještě po šestinedělí a kus jizvičky, i když šikovně sešité mi
kouká z plavek. Když se mě teď někdo ptá: bojím se nástřihu, bolí to? Říkám jim: ani trochu,
aby třeba neudělaly stejné zmatky jako já.
1/1