Číslo 67/2016 - Koruna Česká

Komentáře

Transkript

Číslo 67/2016 - Koruna Česká
Monarchistický
zpravodaj
Zpravodaj Koruny České
(monarchistické strany Čech,
Moravy a Slezska)
Číslo 67/2016
DEUS * REX * PATRIA
Z obsahu čísla:
2: Noční hlídka – Příbytku člověka…
3-4: Audience – Reportáž z Brandýsa…
5: Představení korunního prince
6: Zástupci KČ v médiích
7: Prohlášení KČ
8-10: Zástupci KČ na akcích
11: Rakousko cizí a naše – P. Nohel
12-13: Z parlamentu – P. Krátký
14-17: Církev a monarchie – Festival
duchovní hudby, úvahy o prvotním hříchu a o bohatství (J. Drnek, J. Štogr)
18-22: Markrabství moravské – Sdružení mon. Brno, Mše v Žebětíně, monarchistický skauting
23: Monarchie a zahraničí – Rakouská
šlechta má plné zuby Melrkelové
24-25: Akce spolku Radecký
26: Černoším 2016 – akce 35. pl Plzeň
27: Trutnov 2016 - pozvánka
28: Literatura – Zemřel Adolf Born
29: Kontakty
30-34: Názory / články a úvahy
Vlajka Konfederace (J. Drnek)
Příbytku člověka, jak by bylo možné založit tě na rozumové
úvaze? Kdo by tě mohl vybudovat cestou logiky? Existuješ i
neexistuješ. Jsi i nejsi. Jsi složen z různorodých látek, ale kdo
tě chce poznat, musí tě objevit. Jako kdyby chtěl člověk poznat svůj dům, a proto by ho rozebral, zboural. Zbude mu
hromad kamení, cihel a tašek, ale ten chládek, ticho a soukromí, které v něm nacházel, už nenajde a nebude vědět, co si
s tou hromadou cihel a kamení počít, neboť tu bude chybět
objevitelský duch, který jim vládl, srdce a duše stavitele. Neboť kamení chybí srdce a duše člověka.
Ale protože lze rozumoval pouze o cihlách a kameni, a ne o
duši a srdci, které jim vládnou, protože pravidlům logiky a
.cz
zákonům čísel se duše a srdce vymykají, jsem tu já a má vůle.
Já stavitel. Já, který mám jediný tu moc, proměnit kámen
v ticho…
2
Epigramy pro Havlíčka
Škola
Učitelé se neptají,
jak to je žákům říkají.
Já moc ve škole neseděl,
vím víc, než jsem se dozvěděl.
Eskalace
Učíme se skloňovat
slovo eskalace.
I když nechcem bojovat
nevyhnem se facce
sečtou nám to krátce
Hlas
Rovné slovo neuslyšíš
leda když se v klidu ztišíš
Od tiskové agentury?
Stačí poslouchat hlas shůry.
Vzhledem k pravému jsoucnu jsme
nesoudní. Je (to) věcí soudného dne.
Poznání se netýká světa, ale našeho
života ve světě.
Poznání je zaslechnuté a rozpoznané volání. Odpověď na ně zní „tady
jsem“.
Tázání
Současná doba odkrývá zcela nové
zásadní tázání: jaký vztah má křesťan zaujmout k postkřesťanskému
humanismu, kterému chybí cosi
podstatného, totiž právě Bůh.
Humanismus je plodem křesťanství, ale vzniklým z pochybného
myšlenkového křížení, dále je neplodný jako mezek nebo mula.
Josef Štogr
Možnost č. 127 / 2016
www.moznost.info
Přicházím a hnětu ono těsto, které je pouze hmotou, podle tvůrčího obrazu, který mi vnuká Bůh a který leží mimo cesty logiky…
Já vedu lid. A určuji zákony a stanovím svátky a přikazuji lidem
obětovat, a z jejich ovcí, koz a příbytků a hor dobývám civilizaci
podobnou otcově paláci, kde měl každý krok smysl.
Co by beze mne vyrvořili z hromady kamení přenášené sem a tam,
než zase jen hromadu kamení, a ještě hůže uspořádanou. Já vládnu
a volím. Vládnu jediný a sám, a oni se pak mohou modlit v tichu a
stínu, za který vděčí mým kamenům, uspořádaným podle obrazu
mého srdce.
Já vedu lid. Jsem vládce. Na mně leží odpovědnost a po nich žádám, aby mi pomáhali. Pochopil jsem, že vládce není ten, kdo zachraňuje druhé, nýbrž ten, kdo je žádá, aby byl od nich zachráněn.
Neboť jednota, kterou jsem vydobyl z ovcí a koz, příbytků a hor je
založena na mne a na obraze, který v sobě nosím. A oni se do něho
zamilují, jako by před nimi rozepjal v slunci své svěží paže jakýsi
mladý bůh, kterého zprvu nepoznali. A náhle milují dům, který
jsem vytvořil podle své touhy, a skrze dům milují stavitele…
Pravdou mých příkazů je člověk, který se z nich zrodí. Nehledá
smysl zvyků, zákonů a jazyka své říše v nich samých. Když člověk
klade kámen ke kameni, vytváří tím ticho. A to se z kamenů vyčíst
nedalo. Vím, že lásku oživují právě břemena a pouta. Vím, že člověk, který rozčtvrtí mrtvolu, zváží a změří kosti a vnitřnosti, nemůže nic poznat. Neboť kosti a vnitřnosti samy o sobě k ničemu
nejsou, stejně jako inkoust a hmota knihy. Cenu má pouze moudrost, která je v knize uložená, není však téže podstaty s knihou.
A přít se nemíním, neboť tu není nic, co by se dalo dokázat. Jazyku
mého lidu, chci tě zachránit před hnilobou.
Vzpomínám, jak jednou navštívil otce bezvěrec:
- Přikazuješ, aby ve tvé zemi používali k modlení růženec o třinácti
zrnkách. Proč zrovna třináct? Když ten počet změníš, se spásou
člověka to přece nemá co dělat? Řekni mi, v čem může mít růženec
o třinácti zrnkách větší váhu…
- Růženec o třinácti zrnkách, pravil otec, - má váhu všach hlav, které jsem dal v jeho jménu stít.
A Bůh nevěrce osvítil, a on uvěřil.
Antoine de Saint-Exupéry - Citadela
Na této adrese v časopise DOTYK.CZ najdete vynikající rozhovor s
předsedou Koruny České Mgr. Petrem Nohelem o skutečné roli
hlavy státu a republikánském století
http://www.dotyk.cz/20-2016/8_vrchni-cesky-monarchista
Tamtéž (DOTYK.CZ 20/2016) najdete i další články věnované
tématice monarchie
http://www.dotyk.cz/20-2016/4_prisel-cas-na-monarchii
http://www.dotyk.cz/20-2016/5_obnovene-monarchie
http://www.dotyk.cz/20-2016/6_jak-karel-iv-prinesl-do-cechprosperitu
http://www.dotyk.cz/20-2016/7_karel-iv-vs-milos-i
Příští číslo Zpravodaje bude věnováno krajským a
senátním volbám. Prosíme zainteresované, aby posílali k tomuto tématu články, programy, medailonky a fotky kandidátů apod.
Redakce
3
Červen 2016
Modlitební liga císaře Karla I. v ČR
Unie evropských vojensko-historických skupin
Matice staroboleslavská
Římskokatolické farnosti
Brandýs nad Labem a Stará Boleslav
Vojenský a špitální řád sv. Lazara Jeruzalémského
s podporou
Města Brandýsa nad Labem – Staré Boleslavi
Ministerstva kultury ČR
Armády ČR
dovolují si srdečně pozvat na
Audienci
u císaře Karla I.
Odkaz na fotogalerii mých fotek z Audience 2016:
http://www.rajce.net/a12675551
Zd.Martínek, MS - Praha 6
u příležitosti
100. výročí nástupu
Jeho Veličenstva Karla I.
na trůn českých králů
a
Karolínské slavnosti
u příležitosti národních oslav
700. výročí narození
císaře římského a krále českého,
Otce vlasti blahé paměti
Karla IV. Lucemburského
Zámek Brandýs nad Labem
sobota 23. dubna 2016
Bojím se to říci, ale něco na tomto Brandýse bylo
divné a smutné. Hospody ve městě prázdné, ti kdo
přijeli, zase hned odjeli. Nádvoří zámku, kdysi do
rána plné halasícího vojska, krásných žen, jídla a
pití, bylo již odpoledne prázdné. Odjeli jsme již v
sobotu večer. Poprvé, co sem jezdíme. Bojím se to
říci, ale vypadalo to jako loučení.
J. Drnek
Dobrý den přátelé, kamarádi,
dovolte vyjádřit poděkování váženému Jindrovi z
Pohleďi. Udělal velmi záslužnou věc, když se svým
nůžkovým stanem (viz fota), přilákal velké množství účastníků Audience. Nejen pro samotný stan a
téma, které představil, ale i pro sortiment, který byl
na dračku. Téma obnovy Českého království bylo
přijato většinou lidí, kteří se zastavili u tohoto stánku. I z diskuzí okolo bylo vidět, že nálada ve společnosti se mění, že i republikáni začínají přemýšlet, že
současný nájemník na Hradě není to pravé ořechové.
Je třeba této zkušenosti využít. Jak řekl sám Jindra,
je třeba propagaci našeho programu, tedy i obnovu
monarchie prezentovat na "ulici", nikoli v uzavřených setkáních a generálních sněmech. Nápad Jindry, že třeba před pochodem v den hanby, tento stan
mít již třeba 3 hodiny před pochodem na Václavském náměstí, na některou stěnu stanu umístit naši
plachtu s logem KČ, třeba hlavní body našeho programu atd. Rozdávat letáky, prodávat odznaky,
nádherné pohledy, které Jindra prodával na Audienci velmi úspěšně, byl o ně zájem. Stan se dá velmi
rychle složit, mohl by se přesunout potom do cíle
pochodu na Malostranské náměstí a tam znovu
rychle postavit a pokračovat v prezentaci strany.
Stan se dá použít při volbách, na akcích spřátelených spolků atd. Toť můj názor.
Přeji všem hezký den
S úctou Josef Trlica
5
Červen 2016
Ferdinand Zvonimír je vnuk Oty Habsburského
(1912-2011) a pravnuk posledního rakouského
císaře a českého krále (1916-1918) Karla I. (18871922). Jako nejstarší syn přímé linie habsburskolotrinské dynastie je Ferdinand Zvonimír po svém
otci prvním v pořadí v následnictví hlavy dynastie.
Pokřtěn byl dne 20. září 1997 v Záhřebu kardinálem Franjo Kuharićem, a při tomto obřadu také obdržel jméno chorvatských králů – Zvonimír. Jelikož
výběr jmen má v habsbursko-lotrinské rodině tradiční význam, je také v případě Ferdinanda odkazem na předka Ferdinanda I. Kastilského, zatímco
jméno Zvonimír odkazuje k chorvatskému králi
Zvonimíru Demeterovi.
Ferdinand Zvonimír začal svou závodnickou kariéru ve 14 letech v rakouském týmu Speedworld Academy. Jeho závodnické číslo je od počátku 62.
V roce 2014 po 4 letech strávených v ROTAX juniorské kategorii, kdy získal množství mistrovských
titulů, postoupil do Rotax DD2. Třikrát se umístil v
Rotax Max Challenge Grand Finals (Portimao –
2012, New Orleans – 2013, Valencia – 2014)
Evropská veřejnost obdivuje výkony a moderní
image vnuků královny Alžběty a potenciálních následníků britského trůnu, jak v oblasti královského
letectva, tak i ve vojenských misích v zahraničí.
Česká panovnická rodina však v ničem nezaostává.
Současný panovník Karel II. Habsbursko-Lotrinský
byl také bojovým pilotem a mimo jiné je držitelem
čestného odznaku Evropského společenství vojenského parašutismu, reg. sdružení Assiette d'Honneur
en Etain, des Brevet de Parachutisme Militaire Européen Honoraire (AEPM).
Nyní je čas představit v tomto duchu i českého
korunního prince a následníka svatováclavského
trůnu.
Ferdinand Zvonimír Maria Balthus Keith Michael
Otto Antal Bahnam Leonhard Habsburg-Lothringen
(* 21. června 1997 v Salzburku) je prvorozený syn
Karla Habsburg-Lothringena a stále známější rakouský automobilový závodník.
2014 – mistr Rakouska v Rotax DD2, 12. místo
v Rotax Max Challenge Grand Finals ve španělské
Valencii.
2013 – mistr Maďarska a Dolního Rakouska, vicemistr Střední a Východní Evropy v Rotax Junior, 10.
místo v Rotax Max Challenge Grand Finals v New
Orleans, USA.
2012 – mistr Dolního Rakouska, 33. místo v RMC
World Finals v portugalském Portimao.
V roce 2014 Ferdinand Habsburg debutoval v single
kárách, kdy se zúčastnil Mistrovství Formule Renault 1.6 NEC s týmem Lechner Racing. Skončil 4. se
100 % konečným výsledkem v 15 závodech.
Ferdinand Habsburg soutěžil na novozélandské
Toyota Racing Series v lednu a únoru 2015 s Victory Motor Racing, kde skončil 11. na mistrovství a 5.
v kategorii začátečníků (2x na stupni vítězů).
Za rok 2015 se Ferdinand rozhodl přejít do Formule Renault 2.0 NEC s Fortec Motorsports.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ferdin
and_Zvonimir_HabsburgLothringen
Transparentní účet
Zástupce Koruny České hostem rozhlasového
pořadu "Názory a argumenty"
5. červen 2016
Názory a argumenty o aktuálním poslaneckém
návrhu na snížení hranice trestní odpovědnosti u
vybraných závažných trestných činů – zástupci parlamentních i neparlamentních stran – Jaroslav Dvořák ze Strany práv občanů, Irena Moudrá Wünschová ze Strany Zelených, Jeroným Tejc za ČSSD a Petr
Krátký za Monarchistickou stranu Čech, Moravy a
Slezska. Moderuje Tomáš Procházka.
V audio archivu:
http://hledani.rozhlas.cz/iRadio/?query=&reader=&stanic
e[]=%C4%8CRo+Plus&porad[]=N%C3%A1zory+a+argume
nty
Politické spektrum
Hostem pořadu České televize "Politické spektrum" na téma uprchlíci byl dne 23. dubna 2016
předseda KČ Petr Nohel. Ve svém vystoupení hájil
dlouhodobě zastávaný postoj českých monarchistů,
tedy otevřenost v přijímání diskriminovaných náboženských menšin zejména křesťanů a právo výběru osob, kterým může daná země pomoci. Zdůraznil, že za dob monarchie nebyl s muslimskou
menšinou žádný problém, neboť integrujícím svorníkem pro všechny obyvatele byl panovník. Celý
záznam pořadu je možné shlédnout zde:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10116287760politicke-spektrum/216411058200016/.
Dobrý den rád bych vás v následujících volbách porpořil propagací vašeho tištěného volebního materiálu ve svém blízkém okolí se svými přáteli a známými.
Chtěl jsem se zeptat, zda je možnost, abyste mi nějaké
materiály zaslali na mou adresu?
Budu se těšit na vaši odpoved s pozdravem P. Klimek
Předsednictvem byl zřízen účet č.
2700765126/2010.
pro výběr prostředků na úhradu volebních kaucí a
jiných nákladů s volbami souvisících. Kauce za tzv.
hlavní volby, tedy volby do poslanecké sněmovny
PČR, činí za všechny kraje 210 tis. Kč, což v jednotlivém volebním roce vyžaduje extrémní nároky na
rozpočet strany a příspěvky kandidátů. Bylo proto
rozhodnuto, že na volby zkusíme jako řádní hospodáři „našetřit“ a to postupným výběrem: Platí totiž,
že za 4 roky při předpokládaném počtu dárců 250
(průměrný roční počet členů a příznivců strany), by
na plnou volební kauci stačilo, aby každý dárce ročně zaslal pouhých 210,- Kč. Aktuální stav účtu a příspěvků včetně dárců je možné vidět a odkazu:
http://transparentni-ucet.jdem.cz/
Předsednictvo současně připomíná, že dar politické straně je odečitatelnou položkou od základu daně. Dárce proto prosí o sdělení: jména, příjmení,
data narození a adresy pobytu na:
[email protected] (dary u nichž tyto údaje mít
nebudeme, musíme dle zákona vracet). Potvrzení o
přijetí daru pro daňové účely zašle hospodářka
strany dárcům, kteří si napíší na kontakt:
[email protected]
Vážení,
s radostí vám sděluji, že vyšla nová Možnost a pokud kliknete na www.moznost.info tak si ji můžete
přečíst (nebo alespoň prohlédnout obrázky). Co v ní
najdete? To, co čekáte a o čem přitom ještě nevíte!
Josef Štogr
Volby 2016
V tomto roce nás čekají dvoje volby:
Do krajských voleb se zatím KČ chystá v těchto
krajích:
Plzeňský
- samostatná kandidátka MS Plzeň (Jan Drnek)
Středočeský
- samostatná kandidátka pražských a dalších MS
(Svatopluk Novotný)
Jihomoravský
- samostatná kandidátka MS (MgA. Josef Petr)
Olomoucký
- samostatná kandidátka MS (MUDr. Paverl Andrš)
V senátních volbách vypadá situace zatím takto:
- Plzeň – podpora společného kandidáta s ODS JUDr.
Marcela Hájka.
- Praha 11 – kandiduje Karel Kottek
- Brno město – kandiduje MgA. Josef Petr
- Olomouc – kandiduje MUDr. Pavel Andrš
Tiskové prohlášení: K nárokům Lichtensteinské
nadace a konfiskaci majetku Lichtensteinů.
Tiskové prohlášení: K článku v The Independent o osobě J. E. Dominika kardinála Duky
23. květen 2016
Koruna Česká (monarchistická strana Čech. Morava a Slezska) vyjadřuje naprostý nesouhlas a pohoršení s obsahem článku britského listu The Independent k osobě J. E. Dominika kardinála Duky,
který byl převzat v Česku na webu webových stránkách
http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/403510zpatecnik-na-papeze-kasle-komentator-se-pustil-dokardinala-duky-kvuli-migraci.html a na dalších
webových stránkách, např. www.blesk,
http://www.securitymagazin.cz.
Naopak, stanovisko J. E. Dominika kardinála Duky
k současné uprchlické krizi – pomoc potřebným a
pronásledovaným a odmítnutí těch, kdo přicházejí
proto, aby se měli lépe, a zneužívají pomoci, potřebné jiným, považujeme za vyvážené a podporujeme je.
Je nám známo, že kritizovat názory papeže i jeho
některá jurisdikční rozhodnutí, pokud nejsou pronášena ex catedra jako závazné učení pro celou
Církev je možné kritizovat a nesouhlasit s nimi. Na
rozdíl od tvrzení autora článku v The Independent
„o jedu a nožích, které by čekaly takového kritika od
dřívějších papežů“ je nám známo, že mnozí papežové si takových kritiků vážili a naslouchali jim.
Mgr. Ing. Josef Pejřimovský
pověřený člen předsednictva
Tiskové prohlášení: K návštěvě a projevu ministra kultury D. Hermanna na setkání Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft) v roce 2016.
23. květen 2016
Koruna Česká, (monarchistická strana Čech. Morava a Slezska) vítá další krok k usmíření mezi Čechy
a někdejšími českými Němci, odsunutými v roce
1945 z Československa, ke kterému návštěva ministra Daniela Hermanna na jejich setkání přispěla.
Zejména oceňujeme vyváženost jeho projevu, který se nevyhýbal ani násilnostem některých příslušníků německého národy vůči Čechům, ani násilnostem některých příslušníků českého národy proti
německým krajanům při odsunu.
Zvlášť oceňujeme, že ministr Hermann svým oslovením „němečtí krajané“ navázal na spontánní akt z
roku 1989, kdy při audienci při svatořečení Anežky
České v Římě byli takto osloveni poutníci z řad z
Československa odsunutých Němců a byli uvítáni
potleskem cca 12 000 českých a slovenských poutníků.
Mgr. Ing. Josef Pejřimovský
pověřený člen předsednictva
23. květen 2016
Koruna Česká, (monarchistická strana Čech. Morava a Slezska) považuje konfiskaci majetku Lichtensteinů a zejména současnou snahu konfiskovat majetek nadace podle Benešových dekretů za svévoli
ze strany státních orgánů.
Každému poněkud myslícímu člověku, tedy snad i
politikovi právníkovi by mělo být jasné, že konfiskovat na základě „kolektivního provinění německého národa“ majetek hlavy neutrálního státu je nesmysl logicky i právně. Takový majetek by mohl být
konfiskován pouze v případě, že se tato hlava neutrálního státu provinila konkrétní činností proti tehdejšímu Československu nebo jeho občanům. Pokud
je nám známo, taková obvinění nebyla proti Lichtensteinům ani vznesena, tím méně prokázána.
Je pouze ostudou současné České republiky, že
zřejmou křivdu nedokázala dosud napravit a vyzýváme orgány tohoto státu, aby tak neprodleně učinily.
Mgr. Ing. Josef Pejřimovský
pověřený člen předsednictva
Vážení,
dovolte, abych zcela soukromě vyjádřil uspokojení
nad jednáním personálu Pražského hradu, který v
neděli 24. dubna zabránil aktu znesvěcení tohoto
místa a vrcholného symbolu české státnosti, když
vykázal z prostoru Hradu českých králů skupinku
skautů, kteří zde hodlali posměšně zpívat jakousi árii
z divadelní hry Fidlovačka. Ne, že by vadil zpěv sám o
sobě, ale na takto posvátné místo opravdu patří pouze zpěv hymen a chorálů, které se vztahují ke skutečné české státnosti (např. Svatý Václave nebo hymna
panovnického rodu Zachovej nám Hospodine) Zpěv
operních árií se hodí spíše do podhradí, jakkoliv se
může jednat o umělecky hodnotné kousky. Zejména v
tomto roce, kdy oslavujeme výročí narození JV Karla
IV. Otce vlasti, výročí korunovace JV Ferdinanda V. v
roce 1836 a nástup JV Karla I. (III.) na trůn, by mělo
být lidové vlastenectví projevováno jinde než na hradě českých králů. Na druhé straně se nelze divit, když
v dnešní zmatené Evropě zavítají na tento hrad vykořeněné a z tradic vytržené dět se zpěvně předneseným dotazem - Kde domov můj? Odpověď na tuto
otázku by mohla zajímat i mnohé dospělé. Nyní mají
děti alespoň jistotu, že na hradě českých králů svůj
domov nenajdou.
Honza Drnek
Jan Urban: Vážený otče arcibiskupe…
Pražský arcibiskup Dominik Duka ve východomoravských Osvětimanech, odkud pochází prezidentův
kancléř Vratislav Mynář, v polovině června odslouží
slavnostní mši. Signatář Charty 77 Jan Urban ho v
této souvislosti veřejně požádal o modlitbu a rozhřešení pro 265 obětí masakru v nedaleké Horní Moštěnici.
Vážený otče arcibiskupe,
Obracím se na Vás, nejvyšší morální a duchovní
autoritu katolické církve, s pokorou a smutkem.
Prosím Vás o modlitbu a opožděné rozhřešení pro
dvě stě šedesát pět obětí masakru, při kterém vojáci
československé armády osmnáctého června roku
1945 v Horní Moštěnici u Přerova popravili během
sedmi hodin sedmdesát jedna mužů, sto dvacet žen
a sedmdesát čtyři dětí mladších čtrnácti let. Nemluvňata byla střílena v náruči svých matek. Jediným hříchem a zločinem zavražděných byla jejich
německá národnost, a to, že se chtěli vrátit do svých
domovů na Slovensku.
Jejich těla byla už v roce 1947 Státní bezpečností
tajně exhumována a spálena. Na místě jejich popravy, které od sedmnáctého století nese jméno Švédské šance, byl teprve v posledních letech vztyčen
skromný památník.
Vážený otče arcibiskupe,
Je úctyhodné, že jste se stal členem Českého svazu
bojovníků za svobodu právě v Lidicích, které jsou
symbolem totalitního bezpráví a pomsty na nevinných. Je správné kdykoliv připomínat zločiny nekřesťanské zaslepenosti, ať už k nim došlo kdekoliv.
Na Švédských šancích bylo rukama a z rozkazu našich krajanů zavražděno víc lidí, než v onen tragický
první den v Lidicích.
Sedmnáctého června máte v úmyslu navštívit
Osvětimany a poutní místo Klimentek, necelou hodinu jízdy od Švédských šancí. Prosím Vás, vážený
otče arcibiskupe, abyste ve jménu víry a křesťanské
lásky ve stejný či následující den posloužil modlitbou na Švédských šancích věci historické pravdy,
usmíření a odpuštění.
S úctou
Jan Urban
Signatář Charty 77
http://hlidacipes.org/jan-urban-vazeny-otcearcibiskupe/
Karel IV. jako potomek císařů a světců
Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska) si Vás dovoluje pozvat na dvě přednášky s diskusí, které prosloví předseda KČ Petr
Nohel v rámci letošních oslav sedmistého výročí
narození císaře a krále Karla IV. Obě přednášky se
budou věnovat zajímavým příbuzenským vztahům
Karla IV. k jeho předkům, kteří buď dosáhli úcty
oltáře (byli tedy blahořečení nebo svatořečení) nebo usedli na některý z císařských stolců. Stranou
nezůstanou ani potomci Karla IV.
- Přednáška v Čechách se uskuteční v úterý 21.
června 2016 v Roztokách u Prahy od 18:30 hodin v
místní knihovně.
- Přednáška na Moravě se uskuteční v neděli 10.
července 2016 od 14 hodin na Velehradě v sále
kardinála Berana.
http://otecvlasti.eu/akce/prednaska-karel-iv-potomek-ipredek-svetcu/
Čaj o šesté s předsedou KČ
Pochod pro život
Hostem v cyklu neformálních besed "Čaj o šesté",
který pořádají Mladí lidovci, byl v měsíci květnu
předseda KČ Petr Nohel. Přednáška s diskusí na
téma "Existují skutečné důvody pro restauraci monarchie v Českých zemích?" proběhla ve čtvrtek 26.
5. 2016 na Karlově náměstí v Praze v paláci Charitas. Mezi návštěvníky byli jak zástupci pořádající
organizace, tak také někteří členové Koruny České;
diskutovat přišli ale i příznivci republiky. V úvodní
přednášce bylo pojednáno o biblických zdrojích
nástupnického práva obecně, poté o nástupnické
situaci v průběhu českých dějin a závěrem o důvodech pro restauraci monarchie. Následná diskuse se
nesla v kolegiálním a věcném duchu. Koruna Česká
udržuje dlouhodobé vztahy jak s pořádajícími Mladými lidovci, tak se samotnou KDU-ČSL.
2. dubna t. r . se uskutečnil v Praze Pochod pro život. Akce, která je zaměřena na propagaci úcty k
životu, je podporována i Korunou Českou, kterou jak na slavností Mši svaté sloužené kardinálem
Dukou, tak i na samotném pochodu reprezentovali
členové předsednictva KČ Josef Pejřimovský a Petr
Nohel.
Rekviem za Vladislava Jagellonského
Dne 14. dubna t. r. se v Praze v katedrále sv. Víta,
Václava a Vojtěcha uskutečnila Mše svatá za českého krále Vladislava Jagellonského, jehož 500. výroční úmrtí se letos připomínáme. Mši svatou celebroval pražský arcibiskup Dominik kardinál Duka.
Po ní pak následovala v Mladotově domě přednáška
o Jagelloncích, kterou proslovil významný český
kunsthistorik, prorektor Univerzity Karlovy a čestný člen Koruny České prof. Jan Royt. Korunu Českou
zde zastupoval předseda Petr Nohel. Vladislav
Jagellonský byl pravnukem císaře Zikmunda Lucemburského a dědicem české koruny. Také současní následníci českého trůnu jsou jeho potomky.
Předseda KČ
Petr Nohel
s dětmi
700 let od narození císaře a krále Karla IV.
V sobotu 14. května se od 11 hodin uskutečnila v
pražské katedrále slavnostní bohoslužba ku příležitosti sedmistého výročí narození římského císaře a
českého krále Karla IV. Mši celebroval pražský arcibiskup Dominik kardinál Duka, koncelebrovali čeští,
slovenští i jiní zahraniční biskupové. Katedrála byla
zcela zaplněna pozvanými hosty, mezi nimiž nechyběly významné osobnosti veřejného a kulturního
života i akademické sféry. Velmi hojná byla také
účast účast potomků Karla IV., zejména zástupců
české šlechty.
Vládnoucí či dříve vládnoucí panovnické rody byly
reprezentovány Jindřichem I., velkovévodou lucemburským, Albertem II., knížetem monackým,
Aloisem, korunním princem lichtenštejnským a
Pavlem Jiřím, arcivévodou rakouským, princem
českým a uherským.
Zvláštností této bohoslužby byla svatováclavská
koruna, která byla spolu se svatováclavským mečem přítomna celé události v presbytáři a to pod
ochranou příslušníků Hradní stráže. Jednalo se o
první účast královské koruny v průběhu liturgie od
poslední korunovace císaře a krále Ferdinanda V.
Dobrotivého, od níž v letošním roce uplyne 180 let.
Obřadu se zúčastnili také členové Koruny České, přičemž předseda Petr Nohel se zapojil přímo
do služby v presbytáři. Po skončení obřadu měl
možnost krátce promluvit s arcivévodou Pavlem
Jiřím a jeho synem Karlem-Konstantine, tedy se
třetím a čtvrtým následníkem v pořadí na český
trůn.
Celý záznam slavnostní Mše je ke shlédnutí zde:
Petr Nohel s vlajkonoši
Stráž svatováclavské koruny, zcela vlevo český princ
Pavel Jiří s manželkou Eilikou
http://www.ceskatelevize.cz/porady/11379948609bohosluzba-za-vlast-u-prilezitosti-700-vyroci-narozenikarla-iv/21656221452/
Vážení přátelé a příznivci českého krále,
dovolte, abych Vaší pozornosti doporučil obnovenou světovou premiéru Korunovační Mše Te Deum,
která bude provedena ve středu 8. června v plzeňské katedrále (2. premiéra proběhne následně v
sobotu 11. června v Klatovech).
Přestože si letos připomínáme 700 let od narození
císaře a krále Karla IV., považuji osobně za velice
záslužné neopomíjet ani další významná výročí tohoto roku. Jedním z nich je právě letošních 180 let,
která uplynou od poslední české korunovace, kdy se
naším králem stal potomek Karla IV. ve 14. generaci
- císař Ferdinand V. řečený Dobrotivý. Právě pro
tuto příležitost zkomponoval Jan Nepomuk Augustin Vitásek své Te Deum, ale nebyl zdaleka jediným,
kdo se k oslavám této významné události připojil.
Důkazem je například kompozice nové gratulační
písně Václava Jan Křtitele Tomáška a Josefa Krasoslava Chmelenského, které rovněž zazní.
Ani dnes bychom neměli zapomínat na události,
které nás s naší vlastní minulostí niterně spojují.
Proto bych na tuto obnovenou premiéru rád pozval
nejen všechny monarchisty, ale i obecně všechny,
kteří si uvědomují, že královské korunovace nebyly
soukromým aktem vládnoucích elit, ale především
událostí celostátního významu, která, jak vidíme,
vždy našla hlubokou odezvu v naší vlastní kultuře.
Prosím o šíření této zprávy mezi Vaše přátelé a
známé, doufám v co největší účast, a těším se s Vámi
brzy na viděnou.
Více informací o koncertě naleznete v rubrice
Církve a monarchie.
Petr Nohel
Rakousko cizí a Rakousko naše
Milí čtenáři, v poslední době jsem zaznamenal více
dotazů směřujících k vyjasnění našeho vztahu k
bývalé monarchii Rakousko-Uherské. Nejčastěji se
dotazy týkají toho, zda primárně usilujeme o obnovu monarchie v Českých zemích, nebo o obnovu
bývalého Rakouska-Uherska; a také jestli je v pořádku, že se na našich akcích objevují symboly odkazující k této bývalé monarchii. Vzhledem k tomu,
že se tato problematika objevila také na posledním
sněmu KČ, dovolte mi, abych na vznesené dotazy
krátce zareagoval.
Jakou monarchii chceme obnovit
Již náš název napoví. Usilujeme logicky a výhradně
o návrat monarchie v současných státních hranicích, a to ze dvou důvodů:
* za prvé: ač svým sousedům přejeme, aby se pro
vlastní dobro dokázali také rozhodnout pro monarchii, jsme českými monarchisty a přejeme si návrat
krále u nás, k nám a pro nás.
* za druhé: zákony nám neumožňují vyvíjet politickou činnost jinde než na území našeho státu, proto
ani kdybychom chtěli, nemáme a ani nemůžeme mít
mandát k tomu, zasahovat do státního zřízení jiných
zemí.
Vztah panovnického Domu k dědičným zemím
Dynastie Habsbursko-Lotrinská, která má primární nárok na český trůn (a jejíž hlava je mj. automaticky také markrabětem moravským i vévodou horno- a dolnoslezským), má nárok i na další trůny, mj.
na rakouský a maďarský. Musíme proto respektovat, že naši následníci jsou zároveň následníky v
dalších zemích.
Zatímco dříve byl tento jev vykládán negativně,
tedy že se jedná o cizí dynastii na našem trůnu,
dnes vidíme spíše pozitiva, jako to, že se tito naši
potomci Přemyslovců dokázali úspěšně etablovat v
dalších zemích, které také zdědili, a dokázali z nich
ve finále vytvořit velkou a fungující mnohonárodnostní říši.
Rakouské arcivévodství vs. Rakouské císařství
Je dobré připomenout, že zde musíme rozlišovat
mezi tzv. „malým“ Rakouskem (náš soused) a „velkým“ Rakouskem (celé císařství včetně nás). Uznávám, že naši panovníci neudělali „marketingově“
nejlépe, když svoji celkovou říši pojmenovali stejným slovem jako jednu její část – totiž opět Rakousko, ale nezbývá nám dnes, než s tímto faktem
pracovat.
Všechny tři České země byly součástí tzv. „velkého“ Rakouska, tj. ne našich sousedů, ale celého císařství. Zatímco červený štít se stříbrným břevnem
náleží tomu našemu menšímu sousedovi, rakouský
orel náleží nám všem, protože všechny země bývalého mocnářství dohromady tvoří ono "velké"
Rakousko. Není to tedy tak, že nám vládlo to „malé“
Rakousko, ale všechny země spolu s ním jsme tvořili to „velké“.
Císařské symboly na akcích KČ
Není proto na překážku, když se na akcích KČ objevují např. prapory s císařským orlem. Je to totiž
symbol, který nepatří nějakým našim sousedům, ale
všem zemím bývalého „velkého“ Rakouska dohromady. Stejně tak tento znak náleží i našim následníkům. Pokud by se na akcích KČ objevovaly pouze
symboly českého lva a moravských a slezských orlic, bylo by to také zcela v pořádku, protože toto
jsou země, u kterých o restauraci monarchie usilujeme.
Situace po obnově monarchie
Kdyby došlo k obnově monarchie u nás a ještě v
další zemi bývalého „velkého“ Rakouska, museli
bychom respektovat, zda se vládnoucí rod rozhodne vládnout oběma zemím v personální unii, nebo
by nároky na jednotlivé trůny rozdělil. V současné
situaci je ale také třeba respektovat poslední – stále
platnou – úpravu v otázce nástupnického práva,
totiž Pragmatickou sankci. Ta kromě upřesnění následnictví v případě vymření dynastie po meči stanovuje např. nedělitelnost dědičných zemí.
Toto ustanovení mohou změnit sami Habsburkové.
I kdyby tak ovšem udělali a vládu v jednotlivých
zemích rozdělili na několik rodových linií, změní se
tím pouze pořadí nástupnictví těchto linií na jednotlivé trůny. Tituly a erby všech členů těchto linií zůstanou beze změny (tedy včetně nároku na erb Rakouského orla), pokud se ovšem členové jednotlivých linií sami nároků na ostatní trůny nevzdají.
Závěr
Usilujeme o obnovu monarchie v Českých zemích,
proto i na našich akcích preferujeme znaky a vlajky
Čech, Moravy a Slezska. Respektujeme však znak a
vlajku bývalého Rakouského císařství, protože si
uvědomujeme, že se nejedná o symbol cizí země, ale
o další symbol našich zemí, byť jako zastřešující
zahrnuje i další státy, kterým do státního zřízení
nemůžeme a ani nechceme mluvit.
Petr Nohel
Poznámka redakce: žlutočerná (zlatočerná) barevná symbolika spojovaná s habsburským rodem
představuje původní říšské císařské barvy Zikmunda
Lucemburského. Byly spojeny s jeho projektem spojení Podunají k obraně proti osmanské invazi. Zikmund
tento projekt a tyto barvy předal v závěti Albrechtu
Habsburskému, coby duchovně adoptovanému synovi. Barvy se tedy neoficiálně vztahují jak k habsburskému rodu, tak i k projektu spojeného Podunají
(nejen k Rakousku-Uhersku).
12
Červen 2016
K otázce významu nenormativních
ustanovení v právních předpisech
(příspěvek k debatě o pojmu, obsahu a významu
tzv. tradičních evropských hodnot a možnosti jejich
ochrany v mezích státu a práva)
JUDr. Petr Krátký, Koruna Česká
(monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska)
Od dob Marka Tulia Cicerona rozeznáváme v evropském myšlení tři tradiční normativní systémy:
mrav, morálku a právo. Zatímco je mrav systémem
autonomním tedy vlastním každému jedinci, představuje morálka normativní systém heteronomní,
přinášený nám společností. Právo pak tradičně
chápeme jako soubor pravidel chování, jejichž nedodržování je sankcionováno státním donucením.
Různá míra konvergence či divergence těchto
normativních systémů pak odpovídá individuálnímu sjednocení člověka se státem a společností nebo
jejich odmítáním. Lze se tak setkat s jevy, kdy nemravné či nemorální právní předpisy jsou chápány
jako pravidla zvůle státní moci, byrokratická omezování individuálních svobod a stát se pro vlastního
občana stává obávaným leviatanem.
Konvergence, soulad a harmonie normativních
systémů nastává tehdy, pokud mrav morálka i právo jsou založeny na stejných hodnotách a jsou jedincem chápány jako nástroje ochrany stejných
principů. Nástrojem, jež má zákonodárce k dispozici
k zabezpečení zmíněného souladu jsou bezpochyby
tzv. nenormativní ustanovení. Jde o takové části
právních předpisů, které sice neodpovídají tradiční
struktuře právní normy (hypotéza, dispozice, sankce), ale zpravidla v preambulích či uvozujících ustanoveních jasně a stručně formulují zamýšlené cíle
regulace.
Obecné plédování legislativců proti nadměrnému
užívání nenormativních ustanovení lze samozřejmě
pochopit zejména v kontextu současného jevu zaplevelování právního řádu technokratickými pasážemi obtížně srozumitelnými i juristům natož občanům bez právního vzdělání, a to ať již je jejich
zdrojem národní právo tvorba, či v poslední době
daleko častěji povinná implementace předpisů Evropské unie. Na straně druhé odkaz na důvodovou
zprávu právního přepisu není dostatečný v situaci,
kdy občan i instituce jsou zavázáni toliko textem
právního předpisu nikoli důvodovou zprávou ani
následným komentářem.
Zákonodárce, který nebude s nenormativními
ustanoveními vysvětlujícím účel a záměr právní
regulace postupovat popsaným způsobem, riskuje
neakceptaci právního předpisu jeho adresátem a
pokud ne jeho porušování či ignorování, tak jistě
nevůli a nespokojenost při jeho následování.
Příkladem budiž debata o Smlouvě o Ústavě pro
Evropu, odmítnuté jak známo v referendech dvou
členských států Evropské unie (Francie a Nizozemí)
následně nahrazené tzv. Lisabonskou smlouvou.
Známý případ odkazu na křesťanské hodnoty v
preambuli tohoto dokumentu, které nebyly do závěrečného hlasování promítnuty, je dobře ilustrujícím příkladem regulace, která není občanům Evropy dostatečně srozumitelná, a tudíž není široce společensky akceptovaná (konečně jako většina evropských institucí). Pokud totiž z jakýchkoliv politických či ideologických důvodů odmítneme odkaz
antické filosofie (zejm. jejího kritické myšlení) společně s křesťanským desaterem jako minimální
společný „jmenovatel“ evropských národů, pak budeme obtížně hledat celoevropsky akceptovatelnou
integrační regulaci, jež by se nepotkávala s kritickým hodnocením členských států a jejich občanů.
Od evropského rozměru hodnotových východisek
regulace však zpět k lokálním právním předpisům.
Aktuálně diskutované témata, totiž novela školského zákona, kdy se navrhuje:
1) zařadit mezi obecné vzdělávací cíle nový bod:
„pochopení a osvojení si evropské kulturní hodnoty
a tradice humanismu, jejichž pramenem je kulturní
odkaz antiky a křesťanství“ a dále
2) doplnění jednoho ze stávajících bodů obecných
vzdělávacích cílů: „pochopení a uplatňování zásad
demokracie a právního státu, základních lidských
práv a svobod spolu s odpovědností a smyslem pro
sociální soudržnost“ o text „plnění občanských povinností a společenských rolí“ má totiž svou povahou nezanedbatelný význam.
Jistě lze diskutovat o obsahu pojmů kulturních
hodnot a tradic, které bude pravděpodobně jinak
vnímat libertarián, jinak křesťanský či sociální demokrat a vlastní význam bude mít takový pojem i
pro monarchistu.
Nicméně všem těmto a mnoha jiným tradičním evropským politickým přístupům bude v demokratickém právním státě společným jmenovatelem vědomí svobody hlásání politických názorů a otevřená diskuse jako předpoklad svobodné soutěže politických koncepcí a idejí. Zásadní limitou této svobodné soutěže politických proudů pak v kombinaci
s demokratickým mechanismem vzniká legitimita
politické reprezentace pro právo tvorbu. Ať již s tím
souhlasíme či nikoliv, je pro Evropu od 19. století
typické oddělování státu, jako garanta sféry veřejné
a náboženství, jemuž byla přisouzena historicky
normativní role v rovině společensko-morální, tzn.
bez státního aspektu státního donucení.
Přes své historické zkušenosti, ať již dobré či špatné, se soužitím obyvatel různých vyznání a náboženských denominací je současná Evropa v rovině
ideové konfrontována s normativním systémem,
jež shora popsané klasifikaci svou podstatou neodpovídá. Učení islámu svou podstatou nerozlišuje
mezi pravidly práva, morálky a náboženství. Zahraniční zkušenosti ukazují, že ani asimilační princip
(typický pro republiku Francie) ani princip segregační nenabízejí pro dlouhodobé soužití islámu a
evropského tradičního myšlení uspokojivé řešení.
Jediné řešení je tak třeba hledat v prosazování
koncepce moderního právního státu prostředky
práva a to s ideovým poukazem na to, co do evropského myšlení patří a co již nikoli.
Pokud předmětné téma neuchopí tradiční politické
strany a nezajistí mj. prosazení zásady, že hlásání
svobody politického názoru končí tam, kde by představovalo omezení svobody projevu jiného, hrozí,
že se téma konfrontace tradičního evropského myšlení a islámu stane tzv. tématem ulice. Již nyní lze
pozorovat, jak se nejrůznější skupiny z okrajů politického spektra snaží na tématu získat politický
kapitál.
Jako monarchisté proto podporujeme zmíněné
pozměňovací návrhy z pera pí Mgr. Novákové, neboť ve shora zmíněném kontextu představují dle
našeho názoru krok správným směrem k dosahování přirozeného souladu morálních hodnot a
právních předpisů.
Prosloveno dne 17. května 2016 na kolokviu v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR: „Předávání evropské kultury na školách v ČR“
Poslankyně TOP09 paní Mgr. Nina Nováková
předkládá návrh na úpravu znění všeobecných
vzdělávacích cílů obsažených ve školském zákoně. Podstatou návrhu je (volná citace):
…pochopení a uplatňování zásad demokracie a
právního státu, základních lidských práv a svobod,
spolu s plněním občanských povinností a společenských rolí, odpovědností a smyslem pro sociální
soudržnost…
…pochopení a osvojení evropských kulturních hodnot a tradic humanismu vycházejícího z duchovního
odkazu antiky a křesťanství…
a teprve v dalším bodě
…poznání světových kulturních hodnot a tradic a
utváření respektu k etnické, národnostní, kulturní,
jazykové a náboženské identitě každého.
V internetové debatě na Novinky.cz řada diskutujících prokázala naprosté nepochopení významu
úpravy hlavních výchovných cílů ve škole, označovala je za předvolební kampaň TOP09 (jakoby se
na školství daly dělat hlasy), hájila multikulti postoj
s tím, že prý nelze v Evropě povyšovat evropskou
kulturu nad ostatní (!) atd., jak to v Čechách bývá.
Menšina si naštěstí podstatu problému uvědomovala. Pro ty, se kterými jsem nesouhlasil, jsem napsal
svoji repliku. Byla určena pro server Novinky, na
který jsem se ale nedostal, ač přihlášen. A tak si dovoluji seznámit vás, přátelé, se svým názorem a odkazy takto přímo.
1 – je nelogické a zjevně primitivní podsouvat autorce novely zákona (PhDr. Nině Novákové,
TOP09) snahu o předvolební agitaci, jak jsme to
četli v diskusi na idnes. Českému vulgáru je podstata návrhu spíše lhostejná, rozumní to chápou a
vítají, volby nevolby. Takže jakápak kampaň za získání hlasů?
2 – je naopak moudré upozornit na to, že dnešní
výukové programy neobsahují v dostatečné míře a
výslovně povinnost školy pěstovat v dětech nejprve
ztotožnění se s hodnotami naší (západní) kultury a
až pak je informovat o všech kulturách dalších,
včetně toho islámu. A to je podstata toho návrhu.
3 – je legrační, že se diskutuje nad novinářskými
interpretacemi, přičemž nikdo onen návrh nečetl. Já
měl tu čest, bohužel nejsem oprávněn z něj citovat.
Věřte, že tam není nic jiného, než zmíněná „přednost“ naší kultury před ostatními. A to snad není
dobře?!
4 – do debaty o vyučování se, jak jinak, opět zamíchal již trochu unavující spor o tzv. islám. Asi proto,
že z návrhu vyplývá odsunutí islámu jaksi na druhou kolej veřejného diskursu. Poslankyně Nováková totiž správně žádá, aby i škola, vedle rodiny, začala v našich dětech opět obnovovat hrdost na
vlastní kulturu, pocházející z antiky, judaismu a
křesťanství.
Muslimožrouti, vy tvrdíte v zásadě, že „každý terorista je muslim“. Jsou ale i teroristé jiní, např.
státní euroasijští, kteří např. střílejí nepohodlné
novináře či sestřelují letadla.
Dobromyslové, vy naopak tvrdíte, že islám není
zlý, je to „jen“ náboženství. K této oblíbené floskuli
o náboženství: Současné evropské pojetí náboženství se vyvinulo tak, že je považováno za osobní
věc každého jednotlivce, za věc nemateriální, výhradně soukromě duchovní. Takže prohlásí-li v Evropě kdokoli, že islám je (pouze) náboženství, většina z nás si to podvědomě také představuje po našem. Tedy, že každý si věří v Boha a s běžným životem to nesouvisí. To je ovšem strašný omyl, jehož
důsledky Západ vážně ohrožují. Dostal jsem se od
novely školského zákona zdánlivě daleko, ale jak
všichni víme, výchova dětí a mládeže je základ přípravy na budoucnost.
Další ponechám na povolanějšímu, doporučuji
rozhovor:
rozhlas.cz/dvojka-zodpovednost-tim-padem-anisvedomi—1512205
Z toho rozhovoru mne zaujal následující odstavec:
V první polovině 7. století se ze západní Arábie vyhrnula muslimská vojska, která opanovala obrovský
kus světa od Atlantiku až po bránu Indie. Šlo to v neuvěřitelně krátkém časovém úseku, přičemž těch bojovníků nebylo mnoho. Úspěšní byli proto, že tehdejší
velmoci, což byla jednak říše Byzantská a jednak Sásánovská, byly v úpadku. Nepřipomíná Vám to něco?
Jan E. Bárta
Červen 2016
Evropský festival duchovní hudby „ŠumavaBayerischer Wald“ oslaví své dvacáté narozeniny
královskou hudbou.
Za dobu své existence od roku 1997 stal nedílnou
součástí hudební kultury v pohraničním regionu
Šumavy a Bavorského lesa. Desítky sborů a hudebních souborů se každým rokem na přelomu května
a června vydávají do tohoto pohraničního regionu,
aby zde pomohly oživit kostely ve městech i na
venkově a naplnily je duchovními skladbami. Odměnou jim je přízeň a nadšené přijetí publika a věřících na obou stranách hranice. Není pochyb, že
během dvou dekád přispěl tento festival vekou měrou k znovunalezení ztracených vzájemných vztahů
mezi zdejším českým a německým obyvatelstvem a
v mnoha případech stál u zrodu dlouhodobé přeshraniční spolupráce, jež přesahuje hudební rámec.
Organizátor festivalu, klatovský spolek Kolegium
pro duchovní hudbu, se rozhodl oslavit dvacáté výročí právě s důrazem na tyto hodnoty. Zároveň chce
vzpomenout a uctít výročí poslední české královské
korunovace Ferdinanda Dobrotivého z roku 1836,
tedy události, kterou ve své době intenzivně prožívali Češi i Němci, žijící na našem území a od níž letos uplyne 180 let. Na závěrečných koncertech festivalu, konaných v plzeňské katedrále sv. Bartoloměje 8. června a v klatovském kostele Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Ignáce 11. června
provede v obnovené premiéře korunovační Te Deum Jana Nepomuka Augustina Vitáska (1770-1839),
velkoryse komponovanou skladbu z vrcholného
skladatelova období, jež hýří orchestrálními
barvami a spojuje mozartovskou lehkost s romantickou závažností. Jako přídavek této kompozice
byla zvolena gratulační píseň nově korunovanému
králi Bože, vyslyš prosby vroucí, krále Ferdinanda
chraň od Václava Jana Křtitele Tomáška (17741850) na text významného obrozeneckého básníka
Josefa Krasoslava Chmelenského (1800-1839). I
tato píseň pozoruhodných kompozičních kvalit zde
zazní v obnovené premiéře.
Obě tyto skladby byly Kolegiem spartovány z dobových opisů, jež se nacházejí v regionálních hudebních sbírkách. Čeští kapelníci a vedoucí kostelních kůrů tehdy velmi stáli o to, aby si tyto korunovační skladby opatřili. Tyto prameny jsou svědectvím toho, jak silně ve své době královská korunovace rezonovala po celých českých zemích. V našem
regionu ojedinělé provedení této „královské hudby“
bude jistě důstojnou oslavou dvacetileté existence
česko-německého festivalu. Podrobnosti k této události naleznete na webových stránkách
www.fdh.sumavanet.cz
Vít Aschenbrenner, dramaturg festivalu
14
XX. ročník našeho evropského festivalu duchovní
hudby "Šumava-Bayerischer Wald" bude mít v programu hlavního koncertu jako nejdůležitější bud
korunovační Te Deum Jana Nepomuka Augustina
Augustina Vitáska, které autor složil k poslední
pražské korunovaci JM krále Ferdinanda v roce
1836. K tomu jsem našel v archivu gratulační českou píseň od Václava Jana Křtitele Tomáška a Jos.
Krasoslava Chmelenského. Obě skladby zaznějí v
obnovených premiérách.
Budeme tento program provédět v rámci festivalu
8. 6. v plzeňské katedrále a 11. 6. v jezuitském kostele v Klatovech viz:
http://www.fdh.sumavanet.cz/fdh/
http://www.kolegium-klatovy.eu
www.fdh.sumavanet.cz
V úterý 10. května 2016 se v kostele Nejsvětějšího
Srdce Páně Brno-Husovice konal Den císařovny a
královny Zity - DIE IMPERATRIX k připomínce
narození císařovny Zity 9. května 1892 ve Ville Pianore u Luccy, Itálie
Program zahájila mše svatá v kostele Nejsvětějšího
srdce Páně v Brně-Husovicích celebrovaná P. Doc.
ThDr. Josef Beneš Th. D. Dále se konala přednáška
paní Lucie Cekotové o životě Boží služebnice císařovny Zity.
www.vlckovi.cz
21. května 2016 proběhla tradiční Mariánská
pouť Prahou za obnovu historického Mariánského
sloupu na Staroměstském náměstí, s obrazem Panny
Marie Rynecké, Palladia Evropy, ve spodní části
sloupu, aby bylo obnoveno svaté místo díkůvzdání
Neposkvrněné Matce Boží, Ochránkyně Evropy a
našeho národa a tak napraveno její zneuctění.
Program průvodu zahrnoval modlitební zastavení
v pražských kostelích s požehnáním kardinála Dominika Duky, arcibiskupa pražského a Michela Pojezdného, opata strahovského.
Cestou se poutníci modlili růžence a zpívali.
11.30 – 12.30 Kostel Nanebevzetí Panny Marie na
Strahově: Litanie k českým patronům, mše svatá
12.40 – 12.50 U sochy Panny Marie z Exilu v zahradě Premonstrátů: Anděl Páně a pobožnost k Panně
Marii
13.20 – 13.30 Modlitby u části sloupu uskladněné v
zahradě sester sv. Karla Boromejského pod Petřínem, za obnovu sloupu a k bl. Karlu Rakouskému.
13.45 – 14.00 Kostel Pražského Jezulátka, pobožnost k Pražskému Jezulátku, modlitba za rodiny
14 00 – 14.20 technická přestávka, možnost WC
14.30 – 14.40 Kostel Panny Marie pod řetězem
(Maltézský řád) - modlitba za obrácení židů, muslimů, pohanů a bezvěrců
14.50 – 15.00 Karlův most, zastavení u sochy
sv.Jana Nepomuckého s krátkou modlitbou
15.10 – 15.20 Kostel sv. Františka – U Křižovníků,
Korunka k Božímu Milosdenství, litanie ke sv. Anežce české
15.30 – 15.40 Kostel sv. Jiljí, modlitba k sv. Vojtěchu, sv. Václavu.
16.00 – 16.10 Zastavení u Panny Marie u Týnského
chrámu, smírná modlitby
16.20 – 16.30 Zastavení k modlitbě na místě strženého sloupu na Staroměstském náměstí
16.30 – 17.00 Kostel Panny Marie před Týnem:
pobožnost k Panně Marii Rynecké, litanie k Božímu
milosrdenství před vystavenou Nejsvětější Svátostí
oltářní, Te Deum a svátostné požehnání.
Průvod byl povolen Magistrátem hl. m. Prahy.
Prvotní hřích
Svět jde očividně někam do háje. Nebožtík mistr
Born se přímo domníval, že lidstvo směřuje k debilitě. Konzervativci říkají, že každá změna je k horšímu. Dle mého názoru lze příčinu každého zla ve
světě zjednodušit na prostý pojem o dvou slovech –
prvotní hřích.
Můžeme úpadek lidstva, jeho agresivitu, pýchu a
nesoudnost popisovat jazykem sociologie, psychologie, ekonomiky, genetiky a podpobně, můžeme
tak postihnout různé aspekty, jevy a souvislosti, ale
není to vyčerpávající a dokonalé, jako prostě konstatovat a připustit prvotní hřích.
Co znamená prvotní či dědičný hřích? Jakoukoliv
snahu člověka obejít se bez Boha, nahradit Boha
sebou samým, stát se sám Bohem.
Do tohoto okruhu spadají veškeré snahy člověka
ovládat, manipulovat, kontrolovat, ponižovat, mučit
či zabíjet jiné lidské tvory. Ovládnout a kontrolovat
stvoření, svět, stát, firmu či jen rodinu. Když nejde
ovládnout svět, tak alespoň někoho. Když nemohu
být Bůh, tedy alespoň malý bůh pro sebe v ohraničeném a vyděleném teritoriu. Neustále soupeřit o
to, kdo je víc, kdo je mocnější, silnější, chytřejší
apod.
Že někteří usilují o peníze a majetek, je omyl. Usilují, ale jen proto, že majetek umožňuje aplikovat
moc. Že majetek je univerzálním měřítkem v závodě
a v boji o moc. Jinak by majetek nic neznamenal,
když mám co jíst a jkde bydlet.
Jiní usilují o moc přímo, manipulací, psychickým
terorem či rovnou násilím. Dokonce někteří monoteisté dospěli jakýmsi záhadným procesem k přesvědčení, že když někoho zabijí, dostanou se do nebe. Mojžíš by asi koukal. Je to tak jasné vysvětlení
úpadku lidstva a světa, že je až s podivem, jak jsme
vůči němu slepí, jak ho nevidíme, jak si ho zamlžujeme nejrůznějším vědeckým zkoumáním.
Ti, kdo nedostali moc od Boha, žádají ji od nejrůznějších druhů mohly a modloslužebnictví. Někteří
chtějí opravovat Boha v tom, jak špatně je stvořil,
chtějí sami vlastní mocí dosáhnout jiné podoby,
jiného pohlaví, jiného těla či postavení. Místo, aby
užívali darů, kterých se jim dostalo, chtějí sami
ostatním určovat, čeho smějí uživat a čeho ne.
Propagátoři zdravého těla a dlouhého věku mučí
své okolí diktátem životosprávy, pohybu, jídla, nejrůznějších prohibicí a čeho ještě, jako by nevěděli,
že život sám je nezdravý a vždycky se na něj umře.
Zachránci přírody se pomalu dopracovávají
k zatím utajenému poznání, že pro záchranu přírody je třeba vyhladit člověka.
Systémáci spoutávají svět systémy a mechanismy,
které směřují k dokonalosti tím, že nic neprodukují,
zato všechny ovládají.
Mírotvorci chtějí odzbrojit svět, třebas i válkou.
Psychiatrie již přišla na to, že nikdo není normální
a všichni jsme vadní, takže je třeba všechny svázat
nebo nějak utlumit.
Myslitelé v průběhu dějin vymysleli bezpočet ideologií a správních systémů, které bez výjimky skončily katastrofou, zvláště pokud se prosazovaly revolucí.
A všechno dohromady je to bezvýchodné, beznadějné a hloupé. Lidské chyby se nedají napravit lidským úsilím, tím se jen všechno zhoršuje. Nedokonalý tvor vymyslí jen nedokonalé řešení a to se vždy
obrátí proti němu nebo jeho potomkům.
Ti, kdo touží po majetku, odejdou ze světa nemajetní. Ti, kdo usilují o moc, umírají bezmocní jako
slepá koťata. Ti, kdo touží po vnější kráse, stárnou a
zešílí zoufalstvím. Ti, kdo touží po zdraví, spějí nevyhnutelně ke smrti jako k vrcholu nemoci. Ti, kdo
si celý život užívali a uspokojovali potřeby, zemřou
neuspokojení, jako by si nikdy nic neužili. Ti, kdo se
jen zaměstnávali, zjistí, že na tom nezáleželo. Ti, kdo
hledali jistoty a zajišťovali se, se zřítí do černé jámy
totální nejistoty. Ti, kdo plánovali, uslyší, jak se Bůh
směje. Ti, kdo se ve světě zařizovali na věky, už nedostanou ani vteřinu. Ti, kdo tu chtěli být doma, zjistí, že byli ve vyhnanství.
Je pouze jediná cesta. Začít zase potřebovat Boha.
Kapitulovat. Nahý a ve tmě natáhnout ruku, abych
mohl být veden. Svlíct se ze sebe sama. Zděsit se
sebe sama a odmítnout vše, čím jsem se udělal sám.
Bohatství jako negativum?
(převzato z Revue Trivium 2/2016)
Anotace:
Co vlastně bohatý mladík chce? Ptá se, jak vejít do
Království. A Ježíš mu nedává nějakou obecně platnou
odpověď, použitelnou pro „všechny bohaté“. Bohatí to
mají těžké – ale proč? Podle mne je smysl odpovědi v
tom, aby bohatý méně „chtěl“. Bohatí totiž chtějí mít
věci okolo sebe pod kontrolou a chtějí proto mít i cestu do nebeského království pod kontrolou. Ale to nejde.
Dnes se zdá, že nejdůležitější část Nového zákona
je povzdech, jak obtížně může boháč vejít do Království Božího. Bohatý mladík odchází smutně, když mu
Ježíš říká „všechno rozdej chudým“. Neříká mu to ale
jako obecnou radu bohatým, je to odpověď na otázku co má dělat, aby vešel do Království Božího. Není
to neudržitelné, moc silné? Na jednu stranu je odmítán služebník neužitečný a je chválen ten, který
rozmnožil hřivny, a na druhé straně ten, který hřivny rozmnožil, by je měl rozdat?
Bohatství přeci není nějaká „danost“, bohatství
vzniká jednáním, tím, že se ve světě staráme, cílevědomě se rozvrhujeme do budoucnosti a děláme aktuálně věci nepohodlné, abychom v budoucnu „sklízeli plody své práce“. Samozřejmě s Božím požehnáním. To jenom ve snech chudých vzniká bohatství
„přáním“, ale jen velmi zřídka, když chytneme
„zlatou rybu“. Jenže někdo se bohatým narodí a v
tom je potíž. Bohatí to pak mají těžké – s druhými i
se sebou samými. Ale my se přeci neptáme tak
hloupě, jako onen smutný mladík! Smysl
bohatství přeci není v tom, aby bylo rozpuštěno, a
proto po nás nikdo nechce, abychom prodali svá
pole, peníze rozdali chudým a odešli s nimi do bezdomoví. To nemůže nikdo, ani František, myslet
vážně, pokud není jurodivý a pokud
a) neočekává, že ho Bůh bude sytit manou a nebo
b) neočekává, že bude stejně konec světa, tak už
není na co se zaopatřovat.
Problém bohatství je v tom, že je třeba ho vytvářet
a zároveň nikdy nenastane žádná „startovní čára“
stejných příležitostí. Jako nenastala u nás po r.
1989, jako nenastala kdysi vždy po biblickém milostivém létě, po každých 49 (7 x 7) letech. Rozdílnost
„obdaření“ můžeme jen konstatovat jako výchozí
stav, a zároveň jako dynamický proces. Žádné „bohatství o sobě“ totiž k dispozici není, jakmile přestane tvůrčí proces, paraziti se postarají o to, aby
nastal zmar.
Použijme případovou studii. V době středověku
byl bohatý ten, kdo měl železnou sekeru. Mohl dělat
to, co ostatní nemohli, ale také získat to, co mohl
někdo jiný získat jen obtížně. Uměl-li to s ní a nebylli líný, asi byl bohatší než ostatní. Má tedy sekeru
prodat a rozdělit se s chudými okolo o výtěžek? Nic
se tím nezíská, to je cesta do kruhu. Ten, kdo ji koupí, by ji … měl prodat a výtěžek rozdat chudým? To
je přeci nesmysl. A navíc, tato transakce předpokládá, že je tu někdo, kdo dané bohatství (které reprezentuje nemalá cena železné sekery) má k dispozici.
Může ji koupit. Za co? Proč to nerozdal chudým?
Kdyby i on rozdal chudým, co má, nebyl by ale nikdo, kdo by „měl za co“ sekeru koupit… Ale sekeru
by mohl vlastnit stát, namítnou někteří, a jsme doma. V mysli lačných lichvářů vzniká společenský
model založený na neurčeném vlastnictví a majetkovém rovnostářství, ve kterém jen někteří budou
„rovnější“ než ostatní. Ale s tímto modelem evangelium zcela zjevně nepočítá a nemůže ho ani nepřímo preferovat, protože v evangeliu jde o rozhodnutí
zbavit se závislosti na majetku, nikoli zrušit nebo
nějak přetvořit reálnou majetkovou strukturu společnosti. Copak lze očekávat, že by kdokoli, kdo něco má a umí vytvářet hodnoty, průběžně tyto hodnoty vytvářel a pak je považoval za společné a „rozdával je“? Proč by to dělal?
To evangelijní není a takový člověk by byl za pitomce a dříve nebo později by dělal jen to, co ostatní, to co známe jako běžný jev v mnoha kulturách –
třel by s druhými nouzi v té míře, v jaké je snesitelná. Je to začarovaný kruh lenosti a pasivity, který je
možné prolomit jen tam, kde je majetek vztažen k
odpovědnosti a kde společenský model umožňuje
považovat výsledky své práce za své vlastnictví.
Společenský model, který zbavuje toho, kdo vytváří
hodnoty, zbytečných příživníků, parazitů.
Tohle chce někdo zpochybnit? Nikdo přeci neříká,
že by byl nadšen z toho, jak úděsně malá část lidí,
zlomek procenta, vlastní většinu světového bohatství. Ale proč házet všechny, kdo nejsou „chudí“, do
nějakého negativně označeného pytle?
Proč se dnes máme navážet do těch, kdo jsou v evropském měřítku „chudí“, tedy mají z hlediska Evropy podprůměrné příjmy, ale jsou korunoví „milionáři“, mají „co rozdávat“, protože vlastní byt, auto
apod.? Právě na tyhle lidi je vyvíjen tlak, aby rozdali
svoje pláště? Právě tihle lidé přeci nesou největší
daňovou zátěž sociálního přerozdělování, protože se
nemají před státem – výběrčím jak skrýt a kam
utéct, právě tihle lidé jsou adepti na otrockou odevzdanost a nesvobodu, která na ně číhá v utahujícím
se ekonomickém systému a roztahujících se osidlech
států. A ještě mají slyšet kázání o tom, že jsou pokrytci, pokud si nechají dva pláště? Co je to za ďábelský paradox? Pokud něco potřebují slyšet, tak
výzvu, aby se otevřeli tomu, co se jich týká, a ne aby
se vydali všanc tomu, co je cizí a co je ohrožuje.
Ono je asi dobré se podívat na to, co vlastně bohatý
mladík chce: vejít do Království – a Ježíš mu přeci
vůbec neradí nějakou obecnou odpovědí platnou
pro „všechny bohaté“. Ježíš konstatuje, že bohatí to
mají těžké – ale proč? Podle mne je smysl odpovědi
v tom, aby bohatý méně „chtěl“. A týká se to i chtění
dosáhnout Království Božího. Bohatí totiž chtějí mít
věci okolo sebe pod kontrolou a chtějí proto mít i
cestu do nebeského království pod kontrolou. Ale to
nejde. Bohatí jen velmi neradi naslouchají, ztiší se,
skloní bez vlastního chtění. Bohatí jsou daleko od
království Božího, protože jsou zvyklí, že většinu z
toho, co chtějí také mohou. Odpověď tedy čtu takto:
přestaň „chtít“, přestaň se snažit ovládat vše kolem
sebe, i svůj život. A jestli to nedovedeš s bohatstvím,
pak se raděj na bohatství vykašli, zkus to v bezmoci
a uvidíš:
Jestli to nedovedeš s bohatstvím, tak ho raděj rozdej. Tomu rozumím. Ale jinak na bohatství nic špatného není. Škoda jen, že nejsem bohatý, koneckonců
chudý také nejsem, pláště mi neposílejte.
Josef Štogr
https://www.obrazky.cz/?q=balada%20pro%20band
itu&fulltext&mm=2#utm_source=search.seznam.cz
&utm_medium=hint&utm_term=balada%20pro%2
0banditu&utm_content=obrazky&id=0f1159baa4e
60b3d
Kdo vládne světu…
Překvapil mne kamarád dotazem, kdo vlastně
vládne světu? Nejprve jsem chtěl prvoplánově odseknout, že přece Ježíš Kristus, ale pak mi došlo, že
můj přítel je ateista a svůj dotaz myslel v rovině
vlastního chápání praktické vlády či spíše ovládání.
Myslel, že vládnou finančníci a ilumináti. Jenže
jacípak finančníci? Synkové Rozhschildů a Vanderbiltů jsou nejspíš již několikátou generací nešťastných hejsků rozmazlených přepychem a o světě
jako takovém mnoho neví. Možná mají v rukou finanční páky, ale tahat za páky a řídit svět, je něco
docela odlišného. A peníze samotné? Vždyť i oni
jsou jejich zajatci. I jim vládnou peníze, moc zlatého
telete, které se musí klanět a sloužit. Možná tedy
vládnou peníze. Jenže vládnout může jen někdo, ne
něco. Jsou-li peníze stále více se virtualizující mocí,
je to moc někoho a ani největší pracháč tuto moc
neovládá, naopak je tou mocí ovládán ještě více, než
já.
Jenže peníze jsou opravdu velkou pákou moci a
zdá se, že dnes ovládají doslova všechno. Tedy ne
peníze, ale ten, kdo je používá jako svůj nástroj
k ovládání chudých stejně jako bohatých. Jak se to
stalo? Jak jsme na to mohli přistoupit, aby s námi
takhle něco a někdo cvičil? Jak na to mohli přistoupit právě ti, jejichž předkové oltář zlatého telete
rozdrtili na prach a vypili s vodou, aby zůstal ležet
v podobě uschlého lejna někde u cesty v poušti, aby
už nepokoušel.
Dám ti všechnu moc a všechno bohatství světa, když
se mi budeš klanět.
Nedáš. Svět už není tvůj, hajzle. Už jenom předstíráš a ovládat můžeš jenom ty, kdo se klaní nějaké
modle a naivně si myslí, že vládnou světu. Jenže vítr
vane, kudy sám chce.
J. Drnek
Já nevím, kam se svět točí… (Mageri)
Červen 2015
18
Třetí tématická středa 2016
Dne 30. května 2016 v 18.00 hod. byla sloužena v
chrámu sv. Vavřince v Křenovicích mše svatá, jejíž
záměr i motto znělo:
U příležitosti výročí křtu císaře a krále Karla
IV. za církev a vlast
Mše se konala s iniciativy Sdružení monarchistů
Brno, které spolu s místním Římskokatolickým farním úřadem akci zaštítilo. Mši celebroval místní
farář P. Kamil Václav Sovadina, O. Praem a spolucebroval a zasvěceným výkladem k danému tématu
přispěl církevní historik P. ThLic. ICLic. Jiří Koníček,
dómský kaplan katedrály sv. Václava v Olomouci.
Mše se zúčastnilo přibližně třicet věřících jak z řad
místních, tak i z okolních farností, z Rousínova či
Újezdu u Brna. Mše byla plně zaměřena na zásadní
význam osobnosti a celoživotní dílo Karla IV. i na
jeho vztah k církvi.
Na závěr mše dostal také prostor dr. Luděk Šubert
ze Sdružení monarchistů Brno, který několika vytříbenými větami shrnul, co v průběhu mše již uvedl
P. Jiří Koníček. Ten se na mši objevil poměrně nečekaně, a snad jen P. Kamil Sovadina měl povědomí o
tom, že by se mše mohl zúčastnit.
Po mši se většina věřících přesunula na místní faru, kde bylo pro všechny připraveno malé občerstvení. P. Jiří Koníček se ukázal jako skvělý společník a znalec tematiky, ale do zajímavé diskuse se
zapojila i většina přítomných, kteří projevili jak o
historii, tak i současnou pozici církve u nás živý zájem.
V systematické osvětové činnosti Sdružení monarchistů Brno je tato křenovická mše bezesporu dalším úspěšným bodem, což dokumentovala všeobecná spokojenost všech účastníků. Jako při všech
podobných akcích, byla i zde uzavřena řada přátelských kontaktů, což je kýženým příslibem do budoucna.
Jiří S. Pospíšil
Očekávání bylo skromné, řada pravidelných účastníků se totiž omluvila ze zdravotních, pracovních či
jiných důvodů. Také ze stejných důvodů vznikla
velká časová mezera od poslední TS a pravidelná
měsíční kontinuita byla narušena. Nicméně následovalo příjemné překvapení v tom, že místnost nakonec nebyla méně zaplněna než jindy. Dostavil se
totiž větší počet nových zájemců o přednášku dr.
L. Šuberta s tématem Císař, král i markrabě Karel IV. Lucemburský a Morava.
Je třeba dodat, že i sám přednášející má za sebou
těžké onemocnění s delším pobytem v nemocnici,
kde setrval i 14 dní na tzv. kapačkách. Ačkoliv musí
trvale držet přísnou dietu, počínal si opravdu
dobře. Zřejmě má na tom zásluhu i jeho choť, která,
jak sdělil, dovede pokrmy přísné diety připravit
chutně.
Přednášku v trvání celé hodiny zvládl výborně.
Zabýval se šířeji Lucemburky i specificky Karlem
IV., snažil se uvádět i moravské souvislosti. Uvedl,
že olomoucký biskup Jan Volek, Karlův strýc z matčiny strany, mu pomohl sehnat peníze na vykoupení
řady hradů a panství na Moravě a ve Slezsku, ale i v
Čechách a tím konsolidovat hospodářskou situaci.
Dále se zabýval i duchovní stránkou císařova života.
Účastníci přednášku ocenili potleskem.
Následovala diskuse, v níž vedle běžných dotazů
byly proneseny i delší, závažné příspěvky, zejména
Mgr. P. Kellerové a Ing. M. Trnky, což vzbudilo
oprávněný zájem. Tematická středa tedy naplnila
své poslání a lze ji hodotit i tentokrát kladně. Aktuální historické téma, široce prezentované hlavními
sdělovacími prostředky, bylo zvládnuto dostatečně
a důstojně.
Císař, král i markrabě Karel IV. a Morava
Úvodem
Už několik měsíců graduje mediální ofenziva, spojená se 700. výročím narození císaře, krále a markraběte Karla IV. Lucemburského (14. 5. 1316–29.
11. 1378), oprávněně zvaného Otcem vlasti, blahé
paměti... Již nyní je zřejmé, že bude zastoupena celá
škála názorů na tuto dominantní osobnost a bylo by
neodpustitelnou chybou, kdyby mezi nimi chyběly i
promyšlené názory monarchistické. Domnívám se,
že pokud nebudou ventilovány nějaké „převratné“ a
za vlasy přitažené pseudoteorie, bude vesměs šířeji
opakováno to, co je notoricky známo. Prim v tom
bude určitě hrát Praha se svými mediálně mocenskými centry a dovolím si reálně pochybovat, že se
najde místo pro nějaké komplexnější vyjádření
Moravy a Slezska. V tom už otcovský Karlův přístup
ke všem korunním zemím vzal dávno za své, zejména po únoru 1948...
1. Karel coby moravský markrabě v letech 1333
až 1349
Není od věci stručně připomenout, co se odehrálo
před rokem 1333. Otec a král Jan Lucemburský poslal svého nejstaršího synka, tehdy sedmiletého
Václava, roku 1323 do Francie na vychování. Chlapec byl přirozeně inteligentní s nadáním na jazyky a
měl rovněž štěstí na výborné učitele, z nichž zřejmě
nejvýznamnějším byl Piérre Roger de Rosiéres,
pozdější papež Klement VI. Právě jazyková způsobilost mu měla v budoucnu výrazně pomáhat v politických kontaktech s protivníky i spojenci, s rovnocenými i poddanými napříč celou katolickou Evropou. Domů si přivezl schopnost komunikovat německy, francouzsky, italsky a latinsky. Jen mateřštinu své matky, královny Elišky Přemyslovny, si musel důkladně oživit. Titul moravského markraběte,
daný mu otcem Janem, si přivezl do země, citelně
poznamenané absencí jak bezprostředního panovníka, tedy markraběte, tak daného vyššího pána,
tedy českého krále. Zemští úředníci z řad nejvyšší
místní šlechty sledovali spíše své zájmy a zhodnocovali zboží, které jim král Jan poskytl jako zástavu.
Prvním počinem, který mladý Karel (toto jméno
přijal po biřmování ještě ve Francii) po svém příjezdu na Moravu v roce 1334 bylo, že s pomocí svého strýce, olomouckého biskupa Jana Volka shromáždil dostatek manipulačního kapitálu k tomu,
aby mohl ze zástav vykoupit především strategické
zeměpanské hrady v Brně, Olomouci a ve Znojmě a
také některé hrady další, jako Lukov, Telč, nebo
Veveří. A ještě mu zbylo dostatek prostředků na to,
aby začal s postupnou opravou Pražského hradu.
Jako králův prvorozenec počítal s tím, že se stane
českým králem, takže ono tíhnutí k sídelní Praze
bylo pochopitelné. Kromě starostí o věci vnitřní
musel královského otce vojensky, politicky i ekonomicky podpořit zahraničními akcemi, což konkrétně znamenalo vojensky oslabit Rakousy, Tyroly
a Korutany. Tažením na pohanskou Litvu zase demonstroval hašteřivým Polákům svou vojenskou
moc. Obojí ve svém důsledku vedlo k tomu, že severní i jižní hranice Moravy byla vojensky zabezpečena. Sňatkovou politikou, v níž byly kapitálem lucemburské královské dcery, si zajistili například
Uhry, takže ani z Východu už Moravě nic bezprostředně nehrozilo.
Jak velkým byl mladý Karel realistou, svědčí fakt,
že i když nepouštěl ze zřetele svou budoucí českou
korunu, momentálně byl markrabětem Moravy, a
tudíž se ho velmi nemile dotklo a roztržku s otcem
vyvolalo jeho sblížení s císařem Ludvíkem Bavorem. Jan si od něj nechal udělit Moravu jako léno
české koruny, ačkoli byla dosud lénem říšským a
markrabě tak mohl panovat v zemi vcelku nezávisle. Počátkem 40. let 14. stol. se císař Ludvík dopustil
další chyby tím, že zosnoval v Tyrolích spiknutí proti vévodovi Janu Jindřichovi Lucemburskému
(1322–1375), mladšímu bratrovi Karla. Vévodkyně
Markéta s tyrolskou šlechtou Jana Jindřicha roku
1341 vyhnali, s poukazem na jeho údajnou, ale veskrze nepravdivou impotenci. Nový papež a bývalý
Karlův preceptor Kliment VI. už toto tolerovat nemohl a začal intenzivně pracovat na přípravě Karla
coby římského vzdorokrále. Papežův vliv se zřejmě
projevil i v tom, že se otec Jan se synem Karlem
smířili a Karel se navíc stal českým spolukrálem.
Janova psychika byla zjevně narušena faktem postupující slepoty postupně na obě oči. Nejprve přes
šedý, později i zelený zákal. Takže Karel měl poměrně volnou ruku. I když se do doby svého zvolení
římským králem věnoval spíše správě Čech (universita, základy Nového města, katedrála a roku
1344 i pražské arcibiskupství), přesto Moravu bez
občasného dohledu neponechal a postaral se, aby
východočeští lapkové byli ztrestáni a přestali poškozovat česko-moravské obchodní zájmy a komunikace.
Je třeba připomenout jednu zásadní okolnost. Papež Kliment VI. musel mít přímo Boží vnuknutí,
když byl částí papežem zpracovaných kurfirstů Karel zvolen 11. 7. 1346 římským vzdorokrálem proti
Ludvíku Bavorovi. Dne 26. 8. 1346 se zřejmě Jan
Lucemburský nechal zabít u Kresčaku a týž den se
Karel stal králem českým. Titul krále českého v tehdejší Svaté říši římské národa německého znamenal
tradiční stopku pro úspěšnou kandidaturu na říšský
trůn. A to až do pol. 16. stol. Následný korunovační
obřad říšský v Bonnu 26. 11. 1346 již na to neměly
vliv, že již je i českým králem. Papež s Karlem dosáhli u části rebelující wittelsbašské strany toho, že
se Rudolf, kurfirst Falcký, podvolil, protože ovdovělý Karel si operativně rychle vzal za druhou choť po
milované Blance z Valois Annu Falckou. A tak vzdoronástupce Ludvíka Bavora (1282–1347), durynský
hrabě Günther ze Schwarzburgu, vládl jen na jaře
1349, abdikoval ve prospěch Karla a krátce na to v
červnu 1349 zemřel.
Karel sice stíhal vykonávat jak říšské, tak české i
moravské vládní funkce, ale přece jen byl zřejmě
rád, že v závěti otce Jana byl markrabský moravský
titul odkázán Janu Jindřichovi. Oba spolu začali vnášet do moravské správy řád a pořádek, především
nejdřív v legislativě. Roku 1348 byly po vzoru Břetislavových cúdů, zřízeny dva hlavní zemské soudy,
a to v Brně a Olomouci. U nich byly uloženy i hlavní
zemské desky, tedy zákonné a majetkové soupisy.
Když Jan Jindřich v roce 1349 přebíral markraběcí
úřad, dostal do přímého vlastnictví kolem 20 hradů
a 16 měst. Z jeho pravomocí zemského vládce bylo
vyjmuto pouze olomoucké biskupství a Slezské vévodství v Opavě, kde byl vévodou ustanoven Mikuláš II. Opavský, z levobočné větve Přemyslovců. Nové zřízené litomyšlské biskupství rovněž odebralo
Moravě církevní děkanáty Šumperk a částečně
Úsov.
V souhrnu bylo tehdy možné na Moravě vykázat na
40 měst s právem samosprávy, trhu a hradeb, 80
tržních městeček a 3 000 obcí.
2. Karel IV. a Morava v letech 1350–1378
Toto období už lze charakterizovat tím, že císař a
král Karel IV. zasahoval do zemské správy jen občas, když to vyžadovaly celkové zájmy korunních
zemí. Jinak nechával na svém mladším bratrovi většinu panovnické zodpovědnosti. Jan Jindřich se mu
pak odvděčoval tím, že byl ve vnitřních i vnějších
vztazích Moravy věrným Karlovým spojencem. A
taky spolehlivým do té míry, že v době častých politických i vojenských pobytů Karla v říši, ho plně
zastupoval. V těchto případech měl povolenou vyjímku ze svých pravomocí v tom, že mohl vyhlašovat a vést vojenská tažení do sousedních (většinou
neříšských) zemí a uzavírat mír. Karel zase do jeho
pravomocí zasáhl, když Poláci vyhlásili blokádu
obchodu s našimi korunními zeměmi a Karel tak
recipročně zakázal i moravskými městům s Poláky
obchodovat. Na první pohled by se mohlo zdát, že
císařovo dovolení k dovozu rakouského vína poškozuje moravské vinaře, ale zřejmě v důsledku
pokračujícího rozvoje moravského vinařství měl
tento akt vliv na vytvoření zdravé produkční a obchodní konkurence.
Když v roce 1375 markrabě Jan Jindřich zemřel,
nestihl asi Karel zabránit tomu, aby tento rozdělil
své markrabství mezi své syny. Zejména Jošt a Prokop do císařovy smrti roku 1378 krotili své mocenské ambice natolik, že je Karel nepostihl. Později
však vypukla mezi oběma bratry a jejich straníky
přímá občanská válka o moc, která ovlivňovala i
poměry v Čechách. A to tím, že se tamní šlechta přidávala k té či oné straně, nebo naopak, požadovala
od obou moravských markrabat jejich podporu v
boji s králem Václavem IV. Jošt i Prokop, přes vyjímky, spíše stranili Václavovu mnohem schopnějším bratrovi Zikmundovi, svému bratranci. Ale to už
je jiná personální i časová kapitola našich dějin.
Závěrem
Je jasné, že teoretické základy svých panovnických
schopností a velikosti Karel získal za pobytu ve
Francii. Ještě před příchodem na Moravu pomáhal
otci spravovat poměry v jeho rodném Lucembursku
a v Itálii, kde mladý Karel málem několikrát přišel o
život. Na Moravě si tyto své schopnosti rozvinul tím,
že prakticky začínal obnovovat zem na zelené louce
a postupně z ní učinil bohatou a silnou součást své
koruny. Morava se nemůže pyšnit tolika městy,
hrady a chrámy, které založil v Čechách, které mu,
jako polovičnímu Přemyslovci byli vždycky bližší.
Nicméně, vztah k markraběti Janu Jindřichovi byl
vždycky spíše téměř vyrovnaně partnerský než
vztah přemyslovských panovníků ke svým moravským příbuzným jako jednoznačným vazalům. A to
si zaslouží ocenění Karla IV. i u nás na Moravě. Nikoli jako automatická povinnost ke společné
hlavě státu, ale reálně, dle jeho zásluh a přirozené
autority, kterou zde má. A bylo by na čase, aby si víc
než ploché oslavy Karla IV. dnešními mocipány tito
uvědomili, že Karla IV. dělala silným a moudrým i
věcná péče o silnou Moravu...
Zpracoval a předkládá:
Dr. Luděk Šubert
Sdružení monarchistů Brno, z. s.
Vážení přátelé, monarchističtí kolegové, dámy a
pánové,
Řídící rada Sdružení monarchistů, z. s., Brno si vás
dovoluje srdečně pozvat na červnovou Tematickou středu dne 15. 6. 2016 v 18:00 v Klubu zastupitelů, Mečová 5, Brno.
150 let od bitvy u Hradce Králové a vstupu naší
podunajské monarchie do její finální vývojové fáze
Lektoři: Ing. Petr Tichý a Dr. Luděk Šubert
Program TS:
18:00–19:00 – úvodní slova ke strategické situaci
Rakouska v dané době (Dr. Šubert);
Průběh generální bitvy a hlavní příčiny rakouské
porážky (Ing. Tichý);
Politické a vojenské důsledky války v roce 1866 (Dr.
Šubert, Ing. Tichý);
19:00–19:10 – přestávka
19:10–20:00 – beseda k tématu dané události a k
charakteru Rakouska-Uherska po roce 1867 s důrazem na postoje Moravanů, Slezanů a Čechů k následnému vývoji. Rozdílné přístupy Rakušanů, Maďarů a Chorvatů.
Cca 20:00 – celkový závěr.
ŘR a VýVý SMB se těší na vaši účast i zájem a vyhrazuje si možnost dílčích úprav programu dle reálné situace.
Drazí přátelé,
dovoluji si Vás upozornit a také pozvat na zajímavé akce, které v tomto roce pořádá i Moravská vlastivědná společnost v Brně. Mrkněte na stránky mvsbrno. Najeďte na přednášky a vycházky. Třeba se
na některé z těchto akcí spolu potkáme.
S pozdravem,
Tomáš Slepička z Blanska
Vážený Předsedo KČ,
Vážený místopředsedo KČ,
Vážený Moravský Zemský Hejtmane,
Vážená předsedkyně MS KČ Brno-Obřany,
Vážené předsednictvo KČ,
Obracím se na vás se zápisem z naší včerejší úvodní schůze na KZ v Brně na Staré Radnici, (Mečova
5).
Další Schůze proběhne na stejném místě a to 1.
června, v červenci nebude a následující 3. srpna,
tedy vždy 1. středu v měsíci (kromě letošního července), na všechny jste srdečně zváni.
Kapacita našeho sálu pojme cca 16 účastníků, nás
bylo na konci schůze 10, přičemž všechny sály ve
stejnou dobu (tedy v cca 16.00 - 18.00 ) brněnské
staré radnice byly obsazeny
K dispozici bylo, v průběhu schůze, servírované
občerstvení dle jídelního lístku, za parlamentní ceny.
Martin Bernáth, sekretář MS KČ Brno-Obřany
Mše v Žebětíně
30. května v Hod Boží svatodušní, v 19:00 se v kostele svatého Bartoloměje v Brně-Žebětíně sloužila mše svatá u příležitosti křtu prince Václava, v
bazilice sv. Víta před 700 lety,
Celebroval administrátor P. Dr. Jiří Bůžek.
Marcela a Martin,
předsedkyně a jednatel MS KČ Brno-Obřany.
Foto – MVDr. Jirka Čížek.
Vážení přátelé,
jako sympatizant a volič vaší strany Vám chci nabídnout hudební složku ke mši svaté, jakou čas od
času necháváte vysluhovat při určitých monarchistických příležitostech.
Náš komorní vokální soubor z Brna nazvaný „Husovický okrašlovací spolek pěvecký“ může k uvedenému přispět svým provedením renesanční polyfonie a greg. chorálu. O našem souboru a jeho aktivitách si můžete učinit představu na stránce
http://husovice.webnode.cz.
Napadá mne například, že ke stému výročí Světové
války a 70. výročí vyhnání Němců z Čech, Moravy a
Slezska by možná bylo vhodné odsloužit i vícero
mší za oběti této války a za oběti utrpení 20. století,
které vlastně Sarajevským atentátem započalo. V
našem repertoáru máme krásný kus, který si Vám k
tomu účelu dovoluji nabídnout k užití. Jedná se o
Officium defunctorum od španělského jezuity Tomáse Luise de Victoria, který je složil jako své poslední dílo v r. 1603, cca 5 let před smrtí, v klášteře
Bosých šlechtičen v Madridu. Svoji nahrávku zatím
nemáme, ale lze si o díle udělat představu z dosud
nepřekonané nahrávky od The Tallis Scholars: https://www.youtube.com/watch?v=AWkoedsVtEY&list
=PLF83CA2EFE4D9D962
Tak krásně to, pochopitelně, neumíme, ale jen tak
„hezky česky“… Některé části officia (Absolve Domine, Hostias, Dies irae, In paradisum) nejsou zhudebněny polyfonicky, takže je můžeme zazpívat
chorálně.
Kromě zmíněného requiem máme v repertoiru
mnoho další duchovní hudby, jak se můžete přesvědčit na naší stránce – samozřejmě několik ordinárií a ke každému konkrétnímu svátku i proprium
missae.
S úctou Patrik Matyášek
Husovický okrašlovací spolek pěvecký / Hussowitzer
Gesang- und Verschönerungsverein
Ahoj Pavle,
původně jsem se vám do toho nechtěl vůbec míchat, neboť je to plně v režii KČ. Ale musím, jako
veliký zastánce myšlenky obnovy monarchie, s Tebou souhlasit. A velmi mě nadchla myšlenka aktivního postupu např. zaslání not do všech skautských
středisek. Tomu říkám krok správným směrem.
To co je dnes opravdu potřeba je zaměřit se na
dorůstající a mladou generaci. Nabízím v této souvislosti program, o kterém již všichni víte a který
aktuálně realizuji na pár základkách v mém okolí v
Brně. Dá se to obohatit o spoustu dalších aktivit...
Myšlenka Jirkova tzv. monarchistického skautského
tábora se mi zdá též velmi zajímavá a moc se mi
líbí. Ale je na tom potřeba začít pracovat hned!
V této fázi Vám všem posílám připomínku na další
z výstav dětských prací v Brně Medlánkách a srdečně zvu. Dá se při té příležitosti též leccos vymyslet...
http://www.vlckovi.cz/foto/798-122-panovnici-apanovnice-ocima-deti
http://www.vlckovi.cz/dilo/119-detsky-atelier
Výstava bude přístupná oba dny od 9 hodin dopoledne až do večerních hodin a bude opět fungovat
jako tvůrčí dílna.
Děti budou tvořit přímo na místě.
http://www.vlckovi.cz/foto/806-122-sypka-31brezna-2016
Monarchistický skauting je
jistě velkým tématem. Pracoval jsem v roverském oddíle
téměř 7 let před nástupem
vojenské služby a něco o tom
vím. Pro ty, kdo vážně uvažují o zřízení monarchistického skautingu, bych měl pár rad a podnětů:
- měl by to být skutečně skauting, to znamená, že by
ho měli vést lidé se skautskou praxí a výcvikem,
schopní organizovat lesní školy, cvičit vůdce apod.
- to, co děti přitahuje, není ani tak monarchie, jako
skautský program, dobrodružství, hry, soutěživost,
pobyt v provizoriu apod. Skautský program musí
být zachován, jinak z toho bude jakýsi monarchistický politický pionýr.
- pokud půjde o stranickou nebo i zcela nezávislou
aktivitu, musí mít nějaké zastřešení, stanovy, musí
nějak zapadat do asociací skautského hnutí, stejně
jako to dělá katolický skauting (doporučoval bych
prostudovat, jak to dělá katolický skauting).
- musí mít nějaké zázemí, výbavu, sponzory aj.
- ten, kdo s touto aktivitou začne, bude se jí muset
věnovat na 100 % po dlouhou dobu a nestačí na to
sám. Ovšem dělal by pro monarchii nedvědí dílo.
Pokud by bylo oddílů více, potřebovaly by skoro
více aktivistů, než je členů KČ.
- pokud by byl tento druh skautingu zastřešen přímo stranicky, naložilo by to na bedra KČ obrovskou
zátěž co do plnění nejrůznějších předpisů, směrnic
a nesmyslů, za což by byla strana odpovědná před
zákonem.
Sám jsem kdysi o něčem podobném přemýšlel, ale
stárnu a vím, co by to obnášelo, proto jsem tuto
myšlenku vzdal. Nicméně, je jasné, že bez působení
na mládež a bez výchovy dětí má myšlenka monarchie jen slabé šance do budoucna. Současná nevýchova nám přitom otevírá široké pole k působení
tohoto druhu a děti ideologiemi takřka nedotčené,
mnoho o historii a světě nevědoucí.
Nicméně pokud by někdo skutečně takovouto aktivitu rozjel a nastartoval, má moji podporu a má
vždycky nějakou tu stránku v Monarchistickém
zpravodaji.
Honza Drnek, Plzeň
P. S.
Skauting jako takový má monarchistický původ.
Založil ho generál lord Baden-Povell, který v bůrské
válce cvičil záškodnická komanda britské královské
armády. Jeho patronem je sv. Jiří. Českoslovenští
roveři měli vždy heslo českého krále Jana Lucemburského – Já sloužím!
Červen 2016
Merkelové má plné zuby i rakouská
šlechta:
Kdo Vás opravňuje ničit svou politikou
identitu Evropy?
MIRKA HAASOVÁ 6. 6. 2016
Představitel horní rakouské šlechty píše německé
kancléřce. Autor dopisu – baron Dr. jur. Norbert
Freiherr van Handel, prokura St. Gregoriánského
řádu Habsbursko-Lothringenské dynastie. Dopis se
objevil na několika různých webech s titulem: „Kdo
Vás opravňuje, paní Merkelová?“
Kdo Vás opravňuje, paní Merkelová, ničit svou politikou identitu Evropy?
Kdo Vás opravňuje, přeměňovat Německo v zemi
nejistoty s hořícími azylovými domy, znásilňováním
a stoupající kriminalitou cizinců?
Kdo Vás opravňuje, paní Merkelová, svou politikou
destabilizovat i sousedící státy – Rakousko, Chorvatsko, Slovinsko, Jižní Tyrolsko atd.?
S jakým oprávněním, paní Merkelová, kritizujete –
jako např. před nedávnem s premiérem Renzim v
Římě – rakouskou hraniční politiku, když se na
druhé straně v Německu radujete, že právě tato
hraniční politika zaručuje příliv menšího počtu migrantů do Německa?
Kdo Vás opravňuje, paní Merkelová, společně
s panem Schäublem si brát odpovědnost za to, že
miliardy peněz evropských daňových poplatníků se
utápí v Řecku, ačkoli zároveň tyto peníze nejdou
řeckým lidem nýbrž německým a francouzským
bankám, jako sanace jejich politiky krachu?
Kdo opravňuje Vašeho vicekancléře pana Gabriela
kritizovat demokratický stát Rakousko a vměšovat
se do prezidentských voleb?
Jak se, paní Merkelová, Vy – se svým zvláštním
porozuměním pro demokracii – srovnáte ausgerechnet s tím, podporovat nedemokratický policejní
stát Turecko – jen kvůli tomu, že Vás teď Vaše zpackaná uprchlická politika tlačí k tomu, nechat se od
Erdogana vydírat?
23
S jakým oprávněním, paní Merkelová, domlouváte
s Tureckem vízovou politiku, jež povede k přívalu
statisíců – tentokrát tureckých – migrantů, pokud
tato politika vůbec bude fungovat, což se zdá stále
více nepravděpodobným?
Kdo jste vlastně, že si dovolujete islamizovat Evropu bez ohledu na zájmy a vůli evropského lidu?
Kdo Vám dává právo podporovat TTIP, jež vnáší
Evropu stále více do rukou amerického velkoprůmyslnictví a finančnictví?
Myslíte opravdu, že jedna – ve středním Německu
socializovaná pastorská dcerka s SED - minulostí
(Sozialistische Einheitspartei Deutschlands) – má
vůbec nějaké právo ruinovat náš kontinent? Věříte
opravdu, že s Vaší Mutti-maskou dokážete odvrátit
svůj – doufejme brzký – odstup a věříte opravdu, že
Váš obraz coby ničitele našeho kontinentu bude
v dějinách obzvlášť úspěšný? Věříte opravdu, že se
svými kolegy chtivými vládnutí můžete zamezit, aby
v Německu a Evropě nesílil odpor podobný stavu
občanské války, jež je již v některých místech Evropy možno vidět? Jste opravdu hrdá na to, že jste
nejvyšší odpovědnou za rozpad míru v Evropě,
v Evropské unii a především za rozpad kulturní
identity našeho kontinentu?
Vezměte na vědomí, paní Merkelová, že stále více
lidí z křesťanského středu, jež nejsou ani nacionalisté ani nijak včerejší, nýbrž lidé, kteří věří v budoucnost Evropy, ale ne na budoucnost Vaši, se v
malých a i větších kruzích shromažďuje, aby Vás i s
Vaší katastrofální politikou přivedlo k pádu.
http://pravyprostor.cz/merkelove-ma-plne-zuby-irakouska-slechta-kdo-vas-opravnuje-nicit-svou-politikouidentitu-evropy/
Červen 2016

Fotogalerie Zdeňka Žalského
Radecký
1766 – 2016,
občanské sdružení
Cílem je obnova pomníku Jana
Václava Josefa, hraběte Radeckého z Radče na Malostranském
náměstí v Praze u příležitosti 250.
výročí jeho narození.
Naším webmasterem je Matěj Čadil,
adresa pro emaily je
[email protected]
Za Radu o. s. Radecký 1766 – 2016
Jan Bárta, Jarmila Štogrová
www.radecky.org
24
SPOLEK RADECKÝ PRAHA
Koncepce oslav 250. jubilea Jana Václava Radeckého z Radče
v r. 2016
Bude vydána pamětní (jubilejní) publikace (sborník) - Od vojevůdce k pomníku.
(redakce doc. Zdeněk Hojda, Jarmila Štogrová).
Náklad 500 – 600 výtisků (z toho 100 ks pro město Sedlčany)
Předběžný rozpočet publikace Kč 125 000,- Kč
Předběžná cena při prodeji Kč 200 – 250,- Kč/ks
17. 6. 2016 v 17,00 vernisáž výstavy o Maršálu Radeckém, Muzeum
Sedlčany.
3. 11. 2016, čtvrtek. Vědecký (veřejně přístupný) seminář o maršálu Radeckém, pořádá Státní oblastní archiv Praha v kulturním domě
v Sedlčanech. Účast Spolku Radecký Praha – Jan Bárta - O osudech
pomníku 1858 – 2016, v předsálí spolkové výstavní panely.
Veřejné akce Spolku Radecký Praha – listopad 2016 (program i
časy mohou být v detailech zpřesněny)
5. 11. 2016 sobota Sedlčany, pod záštitou ing. Jiřího Buriana, senátora a starosty Sedlčan
10,00 shromáždění u kostela, nástup vojenských jednotek, příslušníkům udělení pamětních medailí
10,30 mše svatá, žehnání praporu Spolku Radecký
11,15 pochod na náměstí a k Městskému muzeu. Odhalení pamětní desky FM Radeckému.
12,00 přesun na náměstí k Mariánskému sloupu, dekorování civilních účastníků oslav, kteří se zasloužili o zdar oslavy v Sedlčanech pamětní medailí, slavnostní salva a ukončení slavnosti.
13. 11. 2016 neděle Praha, pod záštitou min istra kultury Daniela
Hermana (výroční den odhalení pomníku Radeckého na Malostranském náměstí v roce 1858)
14,00- 14,30 zahájení pochodu historických vojenských jednotek
na Staroměstském nám. V úvodu nástup jednotek. Doprovází dechová hudba Pralinka
15,00 shromáždění na Malostranském nám. poblíž původního
umístění pomníku FM Radeckého
15.30 odjezd historickou tramvají (resp. linkou č. 12) na výstaviště
do Lapidária
16,15 nástup historických jednotek před Lapidáriem, dekorování
vojenských účastníků a civilních osob, které se zasloužily o zdar
pražské oslavy. Slavnostní salva.
17,30 tradiční přátelské setkání u pomníku Radeckého
Do 19,00 ukončení
Spolek Radecký Praha
Ing. arch. Jan Bárta, předseda
Vážené dámy, vážení pánové, jak jistě víte, v letošním roce si vedle mnoha dalších výročí připomínáme i 250. jubileum Jana Václava, hraběte Radeckého z Radče, vojevůdce pěti císařů. Srdečně
Vás zvu na vernisáž výstavy o našem maršálovi,
která se koná v jeho rodišti (neb Třebnice jsou
součástí Sedlčan). Výstavu připravilo Městské muzeum v Sedlčanech.
Vernisáž je dne 17. 6. 2016 v 17,00 hodin.
Vernisáží začíná seriál akcí, připomínajících tohoto
slavného českého rodáka, který to dotáhl na rakouského maršála, válčil proti Turkům, Francouzské revoluci, porazil Napoleona u Lipska a zachoval
územní celistvost rakouského císařství v létech
1848 – 1849. Poikačováním bude vědecký seminář
pořádaný SOA Praha dne 3. 11. 2016, odhalení desky Radeckému na Muzeu v Sedlčanech a konečně
naše tradiční setkání 13. 11. v Lpidáriu Národního
muzea.
Jan Bárta
Vážené dámy, pánové, dovolte mi
informovat o některých změnách a
událostech.
1 – Spolek má od 15. 4. nové bankovní spojení, prosím uložte si, je
také uvedeno na webu
www.radecky.org.
Je to účet číslo: 1020295218/6100.
Platby na starý účet byly možné jen
do 30. dubna, nyní je již zrušen!
2 – Na webu od příštího týdne bude díky pánům Svobodovi a Čadilovi dostupná německá jazyková
verse, snad se časem podaří i jiné
jazyky.
3 – Zatím poslední sdělení: Koruna
česká, monarchistická strana Čech,
Moravy a Slezska, každému z nás
nabízí možnost uplatnit své jméno
na kandidátkách této strany v nadcházejících podzimních krajských
volbách. Že by skutečně byl někdo
z volen, je velmi nepravděpodobné,
tedy vložením svého jména nic
„neriskujete“, jen můžete veřejně
manifestovat svůj názor a podporu
této straně, jejíž již samotný název
vyjadřuje dostatečně její program.
Upozorňuji, že se to týká jen těch,
kteří mají trvalé bydliště mimo
Prahu (v Praze se nevolí), je možno, aby kandidovali i členové jiných stran, s uvedením své politické příslušnosti na kandidátce.
Pokud se rozhodnete k této politické manifestaci, napište mi laskavě
jako odpověď na tento e-mail své
jméno, bydliště, a email, na který
Vám pak včas zašlu další informace.
FACTA NON VERBA
Jan Bárta, předseda Spolku Radecký
Praha
Červen 2016
26
V sobotu 11. června pořádala 1. kompanie 35. ppl Plzeň pietní akt u pomníku
u Černošína k uctění památky padlách vojáků z Plzeňska a ze Sudet.
Slovo Boží pronesl pater Jarda Šašek
z Plané u Mariánských Lázní a aktu se zúčastnili i obyvatelé obce.
Vojsko se poté odebralo do města
Stříbra, kde strávilo příjemný večer a noc
jako hosté stříbrné ostrostřelecké gardy
v její klubovně v Koubkově baště.
Foto zde a na první straně Miloš Zemín
Červen 2016
Vážení,
dovolte mi, abych Vás i Vaši vojenskou jednotku
pozvala na oslavy 150. výročí bitvy u Trutnova v
roce 1866.
Prusko-rakouská válka měla velký dopad na celý
náš region, a proto i u nás v Trutnově si budeme
tyto události připomínat. Trutnov je oproti ostatním bojištím unikátní tím, že rakouská armáda zde
zaznamenala své jediné vítězství během celého válečného konfliktu.
Budeme velmi rádi, když se rozhodnete s námi
tuto významnou událost společně oslavit v sobotu
dne 25. června 2016.
Program oslav bude koncipován ze dvou částí:
A/ Dopoledni scénický obraz „Trutnovská zrada“ –
tedy obsazení města pruskou armádou, první konflikt s Mondelovou brigádou a zatčení trutnovských
občanů.
B/ Odpolední ukázka bojů o obec Starý Rokytník –
konkrétně klíčový bod trutnovské bitvy, kde Grivičičova brigáda zastavila pruský postup a kombinovaný oddíl prince Rohana vytlačil nepřátelská
vojska z obce.
Pro více informací prosím kontaktujte p. Jana Nešněru.
Předem děkuji za Vaši účast.
Ing. Hana Horynová místostarostka města Trutnova.
27
Dámy a pánové, přátelé z historických jednotek,
zasílám Vám zvací dopis naší paní místostarostky
na akci chystanou u nás v Trutnově.
Chtěl bych vás požádat o potvrzení účasti Vaši
skupiny – tak abych si mohl utvořit přehled o tom,
která KVH, SPVH a historické jednotky následně
oslovovat s registrací a scénářem.
Scénář si žádá Vaši přítomnost od 10,00 (porada
velitelů v 9,00) do cca 16,00 – tak, abyste mohli
město v klidu opustit a přesunout se na večerní
program do Jičína. Parkování účastníků bude řízeno centrálně – stejně tak jako kyvadlová doprava
na bojiště a zpět.
Obě ukázky se budou odehrávat na autentickém
místě a dle dochovaného „scénáře“ – pro dopolední
program organizátoři používají popis událostí, jak
jej sepsal trutnovský starosta Hieronymus Roth.
Odpolední ukázka proběhne v prostoru, kde se
pohyboval kombinovaný oddíl prince Rohana.
Ukázka bude organizována podle zápisu Grivičičova a též podle pamětí pruského regimentu č. 45.
(Zde si dovolím vsuvku – je to jedinečná možnost
tato místa navštívit – „zanedlouho“ bude krajinu
právě v těchto místech protínat dálnice.)
Pro každého jednotlivce máme k dispozici služné
ve výši 400 Kč, dále bude zajištěna strava a pitný
režim. Příspěvky na dopravu jízdy, dělostřelectva a
hudby budeme řešit dle Vašich individuálních požadavků.
Vzhledem k náročnosti koordinace jednotlivých
vzpomínkových akcí v rámci jubilejního roku jsme
v případě zájmu připraveni vyslat autobus, který
pojede ráno z Jičína a po skončení ukázek v Trutnově zase zpět.
Chtěl bych Vás též požádat, abyste dopis šířili dál i
mezi své přátele a známé – máme zájem o každého
muže ve zbrani, byť by nebyl součástí žádného
klubu.
Předem vám děkuji za vaše reakce a podněty
Za organizačná tým a spolupořádající VHMS
Trutnov.
Jan Nešněra
Červen 2016
28
7
Zemřel Adolf Born
http://www.osobnosti.cz/adolf-born.php
Vážení přátelé,
v neděli 22. května 2016, v 85. roce plodného a
požehnaného života, odešel na věčnost malíř, grafik,
ilustrátor etc. pan Adolf Born.
Mistr Born byl znám jako velký příznivec společných tradic národů střední Evropy, jako zastánce a
propagátor podunajské monarchie. Do služeb této
tradice vložil i svoji vysokou uměleckou prestiž a
díky ní tyto ideje nacházely odezvu u širší veřejnosti. Za jeho inspirované umělecké dílo a celoživotní
péči o tradiční hodnoty naší vlasti patří Mistru Bornovi vděčnost a dík. Jeho odchod znamená pro nás
nenahraditelnou ztrátu.
Poslední rozloučení s Mistrem Adolfem Bornem se
koná v pátek 27. května v 10:00 hodin ve velké obřadní síni krematoria ve Strašnicích. Zádušní mše
sv. bude sloužena také u relikvie blahoslaveného
císaře a krále Karla I. Rakouského v poutním chrámu Palladia země české ve Staré Boleslavi v neděli
5. června 2016 v 18:00 hodin.
Přijďme vzdát čest a věnovat vzpomínku.
Requiescat in pace.
Jménem Modlitební ligy bl. Karla I. Rakouského v ČR
Milan Novák, C.S.G.M.
osobní pobočník JCKV Karla Habsbursko-Lotrinského,
arcivévody Rakouského
Vážení přátelé, dnes v 10,00 jsem i Vaším jménem
položil k rakvi Adolfa Borna, našeho zemřelého patrona, kytici se stuhou Spolek Radecký Praha. Rovněž jsem učinil příslušný zápis v kondolenčním archu.
Samotný obřad byl velmi emotivní, byl zahájen vynikající promluvou pan PhDr. Milana Nováka,
zakončenou Otčenášem. Pak na rozloučenou zazněl
Pochod Radeckého.
Pamatujme na Mistra Borna ve svých modlitbách.
FACTA NON VERBA
Jan E. Bárta
Dámy a pánové, členové a sympatizanti Koruny
české,
jak již jistě víte, včera v neděli 22. května odešel ve
věku nedožitých 86 let pan Adolf Born, malíř, grafik
a především celoživotní monarchista.
Narodil se v Českých Velenicích 12. června 1930
na česko-rakouském pomezí a snad i proto byl věrným iniciátorem a obhájcem pozitivního vztahu k
naší velké vlasti před rokem 1918. To ale nebyla
nostalgie, to byl aktivní vztah. Na rozdíl od nás ten
vztah uměl vyjadřovat s nadhledem, s filosofickým
úsměvem a dokonalou výtvarnou řečí. Vždy budeme s úctou vzpomínat jeho promyšleného a obdivného vztahu k české minulosti a samozřejmě i jeho
nádherně optimistického umění.
Ještě letos na jaře jsme měli příležitost se s ním
setkat na výstavě jeho životního díla a projevit mu
své sympatie i díky za jeho nenapodobitelnou tvorbu.
Určitě již obdržel pozvánku na nebeskou audienci
u císaře a krále Františka Josefa I., u Rudolfa II., sejde se s Radeckým….
Milý pane Borne, odpočívejte v pokoji. Nebudete
zapomenut.
Jménem předsednictva KČ Jan E. Bárta
Vážení,
nevím, zda má někdo přístup do tohoto e-mailu
kromě pana Mistra, ale chtěl bych vyjádřit upřimnou soustrast všem blízkým tohoto vzácného člověka, kterého si nesmírně vážím pro jeho názory i
mistrovské dílo, které po něm zůstalo nesmrtelně
zapsáno na této Zemi.
Vzpomněl jsem si na jeden film ze života svatého
Filipa Neri, který končí jeho smrtí, ale když u něj
stojí malá holčička, najednou se rozesmátá rozběhne mezi truchlící a šťastně volá: "Filipi žije, žije na
nebesích!"
Nevím, zda Vás právě toto potěší, ale pokud si někdo zde zaslouží život blízko našeho krále králů,
Ježíše Krista a Jeho Otce, tak je to určitě Mistr Born.
Bůh je toho jistě svědkem!
DEUS - REX - PATRIA,
Jiří Čížek, Tasov, okr. Hodonín, předseda MS Koruny
české Strážnice
P. S. Mistře, pokud mne slyšíte, díky!
Červen 2016
Specifické symboly pro platby v KČ
Ke zpřehlednění plateb přicházejících na účet KČ bylo zavedeno rozlišení pomocí specifických symbolů. Prosíme, používejte je, pomůžete tak identifikovat účel vašich plateb a
správné použití prostředků, které KČ posíláte. Děkujeme!
Platby ve prospěch KČ na běžný účet 333311333 / 2010:
účel
specifikace
specifický symbol
chod strany
členský příspěvek
1112016*
chod strany
příspěvky příznivců
2222016*
ML
vydávání ML
333
ML
inzerce v ML
322
ML
příjmy z prodeje ML
300
ML
předplatné ML
311
reklamní předměty
odznaky KČ
444
Transparentní účet – 2700765126 / 2010 je určen výhradně pro dary a příspěvky na volební kampaň.
Jako variabilní symbol užívejte své členské, nebo rodné číslo.
*Poslední čtyřčíslí označuje rok, ke kterému se příspěvek vztahuje.
VÝBĚR ZAJÍMAVÝCH ODKAZŮ
Stránky plukovní historie (se zaměřením na napoleonskou éru):
http://www.primaplana.net/
Stránky císařovny Sisi a její rodiny:
http://erzsebet-kiralyne.blog.cz/rubrika/cisar-franz-josef-i
Internetové muzeum JCKV Františka Josefa: I.:
http://www.franz-josef.cz/
Stránky František Ferdinand d´Este:
http://www.franzferdinand.cz/cz/Frantisek-Ferdinand/II./
Stránky Habsburkové a jejich země:
http://arcidumhabsbursky.blog.cz/rubrika/citaty-a-rozhovory
Stránky ostrostřeleckého sboru Stříbro: http://ostrostrelci.stribro.net/
Stránky K. u K. 35 IR (2. Kompanie):
http://www.petatricatnici.cz/index.php?option=com_frontpage&Itemid=1
Stránky K. u K. 8 LIR:
http://www.kk8lir.com/historie-pluku/a8-lir-v-archivu/
Stránky Svazu c. k. vojenských vysloužilců zemí Koruny české:
http://www.vyslouzilci.cz/
29
DŮLEŽITÉ KONTAKTY
Koruna Česká (monarchistická strana
Čech, Moravy a Slezska)
Adresa:
Senovážné nám. 24, 110 00, Praha
e-mail: [email protected]
internet: www.korunaceska.cz
IČ: 44266740
č. účtu: 333311333 / 2010 (FIO B)
č. volebního účtu: 2700765126 / 2010
Předseda: Mgr. Petr Nohel
[email protected]
Monarchistický zpravodaj KČ
Periocidita: měsíčník
Redakční rada:
Jan Drnek (šéfredaktor)
[email protected]
Mgr. Petr Nohel (redakce)
[email protected]
Monarchistický zpravodaj je stranickým periodikem založeným za
účelem propagace a šíření monarchistických myšlenek a informací
pro členy a příznivce strany. V žádném případě není prostorem pro
spory a polemiku.
O zveřejnění příspěvků rozhoduje
předsednictvo Koruny České.
Dar politické straně si můžete odečíst od základu daně dle ustanovení § 20, odst. 8. zákona č. 586/92 Sb. o
daních z příjmů. Pokud např. přispějete 10 tisíc, zaplatíte na daních jako fyzická osoba o 1 500,- méně, jako
právnická o 2 000,- méně.
Všechny dary použije Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska) na propagaci strany. Provozní výdaje jsou hrazeny z členských příspěvků a z příspěvků příznivců.
Chcete-li podpořit naši stranu darem, vyplňte a vytiskněte si návrh darovací smlouvy na webu Koruny České.
Dar poukažte na bankovní konto Koruny České: 333311333/2010.
Pokud proti obsahu darovací smlouvy nemáte námitek, doplňte do ní identifikaci dárce a darovanou částku,
vytiskněte dvě vyhotovení, podepište a zašlete obratem na adresu: Koruna Česká, Senovážné náměstí 24, 110
00, Praha 1. Obratem Vám zašleme námi potvrzený výtisk zpět.
Petici „Zrušme prezidenty“
podepisujte na adrese:
www.zrusmeprezidenty.cz
Nahlédněte do publikačních počinů Josefa Štogra:
http://revuetrivium.cz/ (srovnávací studie a úvahy na křesťanská témata)
http://www.moznost.wz.cz/cisla.html (filosofie všedního dne, hravost, radost z prožívání světa)
30
Články a příspěvky v této rubrice nemusí být v souladu s oficiální linií KČ.
Vlajka konfederace
Odporuje vlajka konfederace ideji lidských práv?
Demokracie je, když tři vlci a ovečka hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře vyzbrojená
ovečka odmítá hlasovat.
(Thomas Jefferson)
Nedávno se v USA opět rozhořel spor o vlajku konfederace, v naší kultuře přijímanou jako symbol
rebelství. Její používání, které po celých 150 let od americké občanské války celkem nikoho příliš
nedráždilo, je náhle v USA přijímáno jako výraz rasismu a etnické nesnášenlivosti. Podívejme se
tedy, za jakých okolností ona pověstná rebelie jižních států USA v roce 1860 vznikla. Možná nám
tento příběh bude připomínat jinou rebelii na jiném kontinentu, která ještě nenastala, ale může vypuknout velmi snadno.
Rovnováhu udržovat…
Rychlá expanze USA na západ po roce 1812 a zakládání lidnatých sídel kolem Mississippi, v Texasu
a Kalifornii vedly ke změně mocenské rovnováhy. V letech 1790 – 1820 se počet obyvatel USA zvýšil ze 4 na 9,5 miliónu. V roce 1860 to bylo téměř 40 miliónů. Východ začal být nervózní z nebezpečí, že by mohl ztratit kontrolu nad rozlehlými teritorii. Situace vyžadovala změny systému uplatňování státní moci a vlády. Velké pravomoci bylo nutno přepustit nově vzniklým státům. Ty pak, pokud byly lidnaté, uplatňovaly stále větší moc ve Washingtonu.
Mapa ukazuje postupné územní zisky USA. Jižně od červené hranice leží území Konfederace, jak se
konstituovala od roku 1861. Zelená čára vymezuje území teritorií, kde v roce 1861 nebyly ještě ustaveny státy.
Východ spjatý s federální vládou uplatňoval politickou kontrolu pomocí centralistického finančního systému (federální banka), což nové západní státy považovaly za brzdu rozvoje. V důsledku
rychlého růstu a rozšíření vznikal zásadní konflikt o kontrolu či svobodu, stejně, jako vznikal v minulých generacích mezi londýnským centrem a koloniemi. Začal zápas o ovládnutí zákonodárného
mechanismu federace. Kdo dělal zákony, mohl regulovat bankovní systém a pozemkovou politiku.
Ti, kdo chtěli dělat zákony, potřebovali hlasy, a to i daleko na západě. Vznikl systém předvolebních
sjezdů v jednotlivých státech, kde byli voleni delegáti a ti pak jménem svých států a oblastí nominovali kandidáta na prezidenta. Tak se ke slovu dostaly lokální zájmy všech koutů federace.
Jednota nebo centralismus?
Z tohoto vývoje se rodil strach o politickou jednotu USA. Aby se posílila centralizace, vznikl Institut
veřejných prací, který ze státních peněz začal budovat komunikační síť. Strach z ohrožení jednoty
Unie však již nezmizel, naopak narůstal.
Rostl i strach z rozpadu na sever a jih USA. Severní i jižní politici se prali o hlasy nových voličů na
západě. Početná komunita černých otroků na jihu (4 milióny) představovala nemalý volební potenciál. V případě, kdy by byli osvobozeni, nabyli by občanství a volebního práva, zcela jistě by nevolili
jižanské politiky. Tento potenciál mohl severním politikům nadlouho zajistit mocenskou převahu
v celých USA. Kvůli rovnováze byl uplatněn systém reciprocity. Kdykoliv byl do Unie přijímán otrokářský stát, musel být přijat i jeden svobodný stát.
Otevřenou demokracii prosazoval hraničářský západ, který
si za svoji ikonu zvolil generála Andrewa Jacksona. Ten zvítězil v zuřivé kampani v roce 1828 proti Adamsovi a stal se
prezidentem. Kampaň zrodila velké strany demokratů a republikánů (whigů). Jackson poprvé označil za neštěstí Ameriky korumpující moc severního kapitálu, který usiluje pomocí peněz o monopolizaci své moci v USA (proto se tak stará o jednotu Unie). V úřadu vedl Jackson tažení proti protekcionářským celním tarifům, které zvýhodňovaly obchod severu proti jihu. Z toho důvodu se Jižní Karolína v roce 1832
rozhodla vypovědět a popřít právo federální ústřední vlády
zavádět systém celních tarifů pro všechny státy unie. Posléze
anulovala také zákon o použití síly (Force Act) opravňující
prezidenta nasadit armádu k vybírání cel podle unijních tarifů. Vznikl zásadní spor mezi unijními centralisty a stranou,
Andrew Jackson
která hlásala práva jednotlivých států vůči centru. Spor o to,
co vlastně pro koho znamená myšlenka jednoty Unie.
Na severu začali propagandisté šířit ideu a hnutí celonárodního patriotismu, loajality k Unii. V čele
stál senátor Daniel Webster z Massachusetts. Jeho heslem bylo – Pouze Unie zajistí svobodu. Jih kontroval – Nejdřív svoboda, pak Unie. Websterovy proslovy ovlivnily mladého právníka ze západu
Abrahama Lincolna.
Roku 1836 měla být obnovena licence Federální banky. Zemědělský západ i jih musely platit vysoké úroky z půjček, které nezbytně potřebovaly na zakoupení půdy. Znovuzvolený prezident Jackson
moc kapitálu nenáviděl a odmítl dát souhlas o obnově licence centrální banky. Ta zanikla a vklady
byly rozděleny bankám jednotlivých států Unie.
Kolem roku 1840 začaly spory o přijetí velkého a silného státu Texas, který se prezentoval jako
otrokářský. Otrokářství se stále více stávalo jakýmsi symbolem sporu. Podstatou byl ale motiv boje
o hlasy voličů z jihu, o mocenskou rovnováhu v Unii. Připojení Texasu by zajistilo hlasovací převahu
jihu. Osvobození 4 miliónů otroků a jejich připuštění k volbám by ale hlasovací převahu jihu zcela a
možná natrvalo zničilo. Nešlo jen o Texas, ale i o Kalifornii, o teritoria Arizony a Nového Mexika. O
připojení svobodného Oregonu a mormonského státu Utah. Rychlé připojování nových teritorií a
států rozkývalo loďku dosavadní hlasovací rovnováhy v USA (jako ji v EU rozkývalo rychlé připojení
zemí východního bloku po roce 1990).
Rozložit a pohltit
Ve hře byly stále větší majetky i peníze. Jen v letech 1851 – 1852 přibylo ve vnitřním oběhu USA
zlatých mincí v hodnotě 50 miliónů liber. Objem obchodu se za 10 let zdvojnásobil. Západ volal po
investicích, rostla železniční síť i obchodní loďstvo.
Jih Unie se zhruba od roku 1830 díky otroctví dostával do ekonomické pasti, protože většina bavlnářského hospodářství jihu na otroctví závisela. Síla jihu v centrálních orgánech Unie zase závisela
na tom, aby černoši nemohli hlasovat. Byl zde ale ještě jiný rozpor. Jižanská společnost sázela na
hodnoty, které sever již dávno opustil, a sice na tradice. Vytvářela se zde jakási aristokracie, jejíž
podstata nebyla pouze majetková. Důraz na rodinu, obec a společenství tento prostor stabilizoval a
poskytoval obyvatelstvu jistoty. Vládlo zde hluboké náboženské přesvědčení (většinou protestantské). Lidnatý sever, který vřel změnami a pokrokářstvím, přistěhovalectvím a rozvojem průmyslu,
klid a jistoty jihu ohrožoval stejně, jako se dnes cítí zastánci evropských tradic a civilizačních principů ohrožováni cizorodou a chaotickou ideou multikulturalismu, která je také vnucována z unijního centra v Bruselu.
Útoky na existenci otroctví byly na jihu vnímány jako útoky na ekonomickou podstatu a politickou
svobodu jihu. Ba co víc, na samotné tradice, na způsob života, společenskou hierarchii a prostředí
jistot. Předpokládalo se, že boj proti otroctví je pro sever jen záminka a nástroj k tomu, aby byl jih
odzbrojen, politicky vyřazen a ekonomicky ovládnut i vyvlastněn bezbožnými a žravými finančníky
ze severu.
Britský parlament zrušil v koloniích instituci otroctví v roce 1833, a mělo to za následek okamžité
zhroucení farmářského hospodářství v Západní Indii i přes státní kompenzace, které tamní farmáři
za otroky obdrželi. Přesně v té době začal americký jih instituci otroctví bránit, neboť tehdy se otroctví stalo ekonomicky nezbytným.
Politici, liberálové a vlivné kruhy na severu začaly proti otroctví systematicky a kampaňovitě brojit
až po roce 1850, před tím se o otroctví zajímaly jen z hlediska hlasovací rovnováhy. Tento nástup
k poslední bitvě zřejmě odstartovalo až překotné připojování států a teritorií na západě USA. Otroctví bylo rozeznáno jako Achillova pata jihu a jeho likvidace by zjevně znamenala ekonomickou pohromu jihu, ztrátu politické síly jihu a likvidaci odporu proti unijnímu centralismu. Aby se mohl severní investiční kapitál vrhnout na jih, bylo zapotřebí rozbít a rozprášit tamní tradicionalistickou
společnost. Bylo zapotřebí uvolnit otroky jako lacinou pracovní sílu nevázanou na konkrétní místo.
To se dalo nejlépe uskutečnit pomocí války, přičemž žádoucí bylo, aby takovou válku začali sami
jižané. Kdyby šlo seveřanské společnosti pouze o prosazení ušlechtilé myšlenky osvobození otroků,
uskutečnil by sever toto osvobození hned na začátku války. Ve skutečnosti osvobození otroků uzákonil až 13. dodatek Ústavy USA schválený na samém konci války po velkém boji a jen o pár
hlasů.
Svoboda je víc, než jednota
Jih vnímal válku proti severu jako pokračování Washingtonovy a Jeffersonovy války za nezávislost. Sever vyžadoval po
všech státech unie bezpodmínečnou podřízenost centru v
duchu koncepcí Alexandra Hamiltona. Proto za věc jihu bojovali i muži, kteří otroky nikdy nevlastnili a neměli na otroctví
žádný zájem. Teprve poválečná propaganda vítězů prezentovala válku jako ušlechtilé tažení za osvobození otroků. Tak
ale tato válka vůbec nezačala. Příčiny byly zcela jiné.
Již roku 1820 (po sporu o Missouri) vznikl kompromis, který stanovil, že hranicí mezi svobodnými a otrokářskými státy
bude nadále rovnoběžka na 36° 30´severní šířky. To přestávalo platit dále na západě a roku 1854 u Kansasu a Nebrasky.
Spor se vyostřil při plánování transkontinentální železnice.
Prosazením severní trasy získali seveřanští zastánci centralismu velký vliv n nových západních teritoriích. Jako proti-
James Buchanan
hodnota byl ale schválen zákon o vracení otroků uprchlých na sever. Seveřanští politikové a tím
tehdy neměli žádný morální problém.
V prezidentských volbách roku 1856 založili severní a západní centralisté novou Republikánskou
stranu. Zvolen byl seveřan James Buchanan z Pensylvánie, který byl ale nakloněn spíše jižanskému
pojetí Unie a proto jižanským politikům vyhovoval.
Kolem roku 1858 vstoupil do politiky i obecného povědomí Abraham Lincoln, maloměstský právník ze Springfieldu v Illinois, kterého nezajímalo ani tak otroctví, jako jednota Unie. Tu nadřadil
všemu ostatnímu. Lincoln nebyl žádným moralistou a přímo řekl, že otroctví buďto musí platit
v celé Unii nebo musí být v celé Unii zakázáno.
Přišly volby v listopadu 1860, v nichž byl Abraham Lincoln zvolen prezidentem. Lincoln neosvobozoval otroky, přesto jeho zvolení způsobilo rozbití Unie. Hned 20. 12. 1860 vyhlásila Jižní Karolína
jednomyslně výnos o odtržení od celku USA. Následovaly ji
Mississippi, Florida, Alabama, Georgie, Louisiana a Texas. Tyto státy se vzápětí spojily v konfederaci (CSA) s prezidentem
Jeffersonem Davisem, která měla ústavu identickou s Ústavou
USA. Podle Ústavy USA měly jižní státy na odtržení právo. Dosavadní prezident Buchanan toto právo odmítl uznat. Lincoln
po složení přísahy 4. 3. 1860 také vyhlásil jako svůj program
neuznání odtržení, ale současně vyhlásil ochotu nezasahovat
do otroctví na jihu. Řekl, že sever nehodlá jednotu Unie vynucovat vojensky, ale současně odmítl vyklidit pevnosti na jihu.
12. 4. pak zahájilo dělostřelectvo Konfederace útok na Fort
Sumter. Dělostřelba nikoho nezabila, ale sever prohlásil tuto
akci za akt vzpoury, čímž upřel kterémukoliv státu Unie právo
na odtržení. Jakmile byla secese prohlášena za vzpouru, vzal
tím na sebe Lincoln povinnost vzpouru potlačit a povolal do
zbraně domobranu. Virginii, která chtěla být ve sporu neutrální, přimělo upření práva na odtržení k tomu, aby se připoAbraham Lincoln
jila ke Konfederaci.
Na prvním obrázku vlajka Konfederace z února 1861. Na druhém vlajka Konfederace z března 1865 a poslední,
ona dnes proslulá rebelská vlajka byla ve skutečnosti námořní vlajkou Konfederace.
Lidumilné natírání
Jak vyplývá z výše uvedených faktů, bylo by tvrzení, že americká občanská válka vypukla kvůli
osvobození otroků, velmi vulgárním zjednodušením skutečnosti. Můžeme si představit analogii.
Kdyby se dnes například státy Visegradu rozhodly, že vystoupí z EU proto, že je Unie nutí přijímat a
nevracet desetitisíce přistěhovalců z Afriky a Středního východu, kdyby EU těmto čtyřem státům
toto právo vystoupit upřela a v zájmu jednoty by do Prahy, Bratislavy, Budapešti a Varšavy vyslala
vojsko, nejspíš bychom takovou situaci připodobnili k invazi vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v
roce 1968. Vítězové by pak mohli zakotvit do školních osnov, že tyto státy byly přinuceny dodržovat lidská práva a zásady humanity ve jménu pokroku a civilizace. Znak visegrádské čtyřky by se
stal symbolem nelidskosti, rasismu a zpátečnictví. Tato analogie pochopitelně kulhá, neboť situace
je jiná, ale uvádím ji proto, abychom si dovedli představit, jak absurdní připadalo v roce 1860 jižním
státům upření práva na vystoupení ze svazku USA. Tyto státy vstoupily do svazku USA dobrovolně a
ústava jejich vystoupení umožňovala, jinak by tyto státy do svazku USA nikdy ani nevstoupily.
V podstatě uzurpátorský postoj severu a politiků USA proto musel být příštím generacím poněkud
přikrášlen bojem za svobodu otroků a za lidská práva (k němuž pochopitelně také došlo). Později se
z lidských práv stal jakýsi univerzální nátěr, kterým nejrůznější uzurpátoři s mocenskými ambicemi
přibarvují a natírají své skutečné motivy. Ne, že by boj za lidská práva neměl smysl, právě naopak.
Je však zapotřebí důsledně rozlišovat a nepřijímat podobná ušlechtilá tvrzení pouze na úrovni první
signální nervové soustavy, tedy asi jako reklamu z televize.
Mimochodem, po prohrané válce a po roce 1865 byl jih USA skutečně z větší části skoupen,
vydrancován a doslova sežrán finančníky ze severu, kteří jediní vlastnili platnou měnu. Stalo se to
hned poté, kdy byl zastřelen prezident Lincoln, který usiloval o smíření a tomuto vývoji chtěl zabránit.
Jan Drnek
Radio Dixie otiskuje na své webové stránce http://www.radiodixie.cz/magazin/autor/jan-drnek
mimo jiné i válečné epizody z knih Jana Drnka (Žáby v mlíku).
Jan DRNEK
PRVNÍ
ÚSTAVA
(600 - 915)
Co prozrazují jména a výrazy ve Starých
pověstech českých?
-1-
Jména a slova vypovídají o mnohém. Řeč je nástrojem a také zrcadlem myšlení.
Z nejstarší historie českého kmene a národa často nemáme k dispozici více, než právě
jména významných mužů, která dochovala lidová paměť tak dlouho, než mohla být
zapsána. V Čechách souvisely psané záznamy teprve s příchodem učených mnichů a
kněží. Prvního kněze Kaicha, pokud víme, přivedl do země až kníže Bořivoj po svém
velehradském křtu v roce 883. Nevíme ale, jak moc byl vzdělaný a zda vůbec něco
zaznamenal, zda podával zprávy do Řezna nebo na Moravu. Pokud zapsal, nedochovalo
se to. Podle franských análů si prý již Bořivojův otec Hostivít kolem roku 850 přivedl do
Čech moravskou princeznu (Přemyslavu?) a s tou mohl také přijít nějaký mnich, protože
jako křesťanka potřebovala duchovní zaopatření. Moravskou princeznu z této doby
nalezli archeologové i u Zabrušan ve vladyckém hrobu některého z luckých Vitislavců.
Nevíme, zda se v Čechách neusadili někteří moravští kněží vyhnaní po smrti Cyrila a
Metoděje. I ti mohli zaznamenávat. Nic se však nedochovalo.
Fuldské anály zaznamenaly, že již v roce 845 přijelo v lednu do Řezna 14 českých
předáků a vyžadovali křest, který jim byl udělen. Zda se s nimi ale do Čech vracel nějaký
duchovní schopný zaznamenávat, je sporné a spíše se to nestalo. Po roce 908, kdy byla
divokými Uhry rozbita Velká Morava, zřejmě mnoho moravských kněží putovalo do
Čech, ale o jejich případných záznamech nevíme nic. První jistý tuzemský zdroj záznamů
představuje až mnich Kristián, zřejmě syn Boleslava I. Ukrutného, který sepsal
svatoludmilskou a svatováclavskou legendu z podnětu pražského biskupa Vojtěcha
Slavníka. Kristián byl ale legendistou, nepsal dějiny země či rodu, ale oslavný účelový
náboženský text. Možná vycházel ze starších předloh nebo z orální zpívané historie.
Kristián neví nic o praotci Čechovi a začíná nejasnou poznámkou o Přemyslu Oráčovi a
nějaké hadačce. Od těchto událostí byl první známý psaný text vzdálen téměř 200 let a
od příchodu Čechů do Bohemie nejméně 350 let. Od moravského křtu pradědka Bořivoje
byl Kristián vzdálen asi 115 let, od zániku Velké Moravy 90 let. Je to stejné, jako
kdybychom se my dnes z ústního vyprávění dozvídali o třicetileté válce, která vznikla
proto, že kohosi vyhodili z okna. Pokud by taková pověst byla jediným dochovaným
svědectvím o události, jak by asi ten příběh převyprávěný 14 – 15 generacemi vypadal?
Sám Vojtěch Slavník (asi 956 – 997) patřil k nejučenějším mužům tehdejší Evropy, ale
nenapsal a nezaznamenal nic, co by se týkalo českých dějin. Nějaký soupis či záznam
existovat musel, neboť Kristián, Kosmas, Dalimil či Hájek z Libočan z nějaké předlohy
evidentně čerpali. Víme, že při královské korunovaci Vratislava I. byl vyhotoven a čten
nějaký oficiální soupis přemyslovských předků sahající snad až k pradávným antským
begům, ale nám se nic nedochovalo. Ani to, z čeho čerpali oni kronikáři.
Jsme tedy odkázáni na jména a pověsti. Pověsti prodělaly svůj vývoj již ve staletích
ústního předávání, natož ve svých písemných podobách. Historikové se však shodují, že
pověsti, které se dochovaly, se dochovaly a vyprávěly stále dalším generacím proto, že
představovaly a nesly jakési závažné svědectví, které kmen a pak národ nesměl
zapomenout či ztratit.
Mají poslání a jakousi právní formu a důležitost ústavních článků. Nesou poselství o
tom, proč byly věci kmene a národa zařízeny tak, jak byly, kde je jejich původ a z čeho
plynou základní práva, povinnosti a nároky Čechů. Samotná jména v oněch pověstech ale
s udivující zarputilostí dochované pověsti značně problematizují, jak ještě uvidíme.
-2-
Samotné jméno Čech nebo Čechové představuje pro filology neřešitelnou hádanku.
Většinou se shodují v tom, že jde o jméno s hlubokými indoevropskými kořeny, dnes již
nedekódovatelné. Jeho obdoby či odvozeniny se objevují například v oblasti Kavkazu
(Čechidze aj.). Jméno ukazuje na původ kmene kdesi na pomezí sasánovského Íránu a
stepí severně od Černého moře, pravlasti poslovanštěného kmenového svazu Antů.
Struktura staročeského náboženského systému ukazuje také na mithraistické kořeny.
Všeobecně se předpokládá, že kdysi dávno odešla ze severního Íránu skupina, či skupiny
tamních aristokratických válečníků. Tyto skupiny dospěly na Ukrajinu, kde se postupně
obalily jako základní kulturní kostra slovanským masem a předaly nově vznikajícím
kmenům své mýty, rituály i kulturu.
V současnosti existuje asi 16 výkladů jména Čech – Čechové. Mnozí soudí, že jde o
odvozeninu slova čiechy – číše, označující lid zručných výrobců keramických nádob nebo
lid, který se usídlil v krajině podobné míse. Výrobci keramiky mohli být Čiechové dávno
před příchodem do Podunají a dávno před pochodem z Panonie do Bohemie (620?).
Pokud by se kmen dostal ke svému jménu až podle krajiny usídlení, nemohl by ho získat
ani na Ukrajině, ani v rovinách Podunají, nýbrž teprve po příchodu do Bohemie. To je ale
dosti sporné, protože základní ústavní pověst kmene praví, že kmen přijal jméno od
předáka Čecha. To je ovšem také sporné, protože jak by se nazýval před tím? Je téměř
vyloučeno, že by se kmen zformoval teprve v Bohemii. Do Bohemie zcela určitě přitáhl
již zformovaný a dobře organizovaný kmen s významnou vojenskou silou a zkušeností
se prosadit a o pár let později bránit Vogastisburg (631). Taková soudržnost vyžadovala
mocenskou hierarchii a disciplínu alespoň pro dobu pochodu a války. Vyžadovala
sjednocení kolem silného základního mýtu s propracovaným systémem rituálů.
Mnohem zajímavější je Jungmannův výklad odvozující jméno od slova četi – jít vpředu,
vést. Pak by praotec Čech nebylo jméno, ale označení funkce zkušeného muže, který
vede kmen na pochodu. Dokonce i Čechové by mohli být tím kmenem, který na čele vede
pochod mnoha jiných kmenů a jejich zlomků, například z Panonie do Bohemie, z
avarského sousedství do bezpečí. Je již celkem prokázáno, že ani slovo Lech nebylo
jménem, ale funkcí jakéhosi starosty, předáka.
Čech prý vyrazil do Bohemie se šesti bratry, poté, kdy spáchal ve starém domově
mužobojstvo, tedy vraždu či zabití. Sedm je ale mystické číslo běžně uváděné ve
významu celku. Celek – všichni. Do Bohemie odešli všichni Čechovi lidé (sedm = celek) a
zabitým mohl být konkurenční předák, který chtěl zůstat s Avary nebo nějaký avarský
místodržící – tudun.
Pokud je pravdou, a nejspíše je, že kmen Čechů přišel do Bohemie někdy po roce 620,
možná po porážce Avarů u Konstantinopole v roce 626, v době protiavarské vzpoury
v Panonii, pak dalších 180 let nevíme o životě, vnitřním uspořádání a historii tohoto
kmene naprosto nic. Nevyskakují na nás ani žádná jména. Bitvu u Wogastisburgu (Rubín
u Podbořan?) v roce 631 zaznamenali Frankové, nikoliv Češi, kteří ji nedochovali ani ve
svých pověstech. Název sám by se dal přeložit jako poslední pohostinný hrad (před
hvozdem) nebo něco podobného. Jméno mohlo být ale značně staré a všeobecně známé.
Pro Čechy nebyla tato bitva ničím významným, rozhodně ji nevztahovali k procesu svého
formování ani k právním důvodům získání země. Kdyby ano, pověst by o ní mluvila.
Češi nejspíše volně zapadali do kmenové federace Sklavinů vedené a sjednocené
kupcem Samem (Hebrejcem Samuelem?) a Bohemie jim byla vymezena (to je ta země
zaslíbená) či slíbena za ochranu federace ze západního směru. Frankové se po bitvě o
tuto oblast přestali zajímat, pouze zaznamenali, že Čechové a Srbové ještě po několik let
plenili příhraničními vpády části Saska a Durynska.
-3-
Přesto je pověst o praotci Čechovi tou nejvýznamnější pověstí starého kmene, jakousi
preambulí a prvním článkem orální
ústavy. Vysvětluje, jak došlo k tomu, že
se Čechové ocitli v Bohemii a proč je
obývání země jejich zákonitým právem.
Ne proto, že by jim ji daroval Bůh, ne
proto, že by ji dobyli silou, ale proto, že
jim byla předem slíbena a tím, že ji
obsadili a bránili, slib naplnili.
Bavorští archeologové nedávno zveřejnili závěry výzkumů, podle nichž v 7.
a 8. století sídlilo slovanské etnikum
poměrně hustě v povodí řek Náby,
Regnice a horního Mohanu. Tato oblast
sahající od dnešního Chebu až 150 km
na západ k Hanstadtu, Bambergu a
Forchheimu, a také k Prembergu, nějakých 30 km severně od Řezna, se
nazývala v dobových pramenech terra
Sclavorum. Je dokonce možné, že slovanské kmeny oblast kolonizovaly na pozvání franských králů. Až před rokem 750,
v době vlády Karla Velikého se v oblasti královského dvora v Lauterhofenu a hradu
Sulzbach (120 km západně od Plzně) zformovalo centrum franské mocenské správy.
Nevíme, kteří Slované zde sídlili, ale je jisté, že až více, než 100 let po příchodu Čechů do
Bohemie vznikla v Bavorsku jakási říšská kolonizace, a do té doby i potom zde žily
slovanské kmeny. Nejspíše přišly také z Panonie, a kdo ví, zda se nepočítaly k českému
kmeni.
Může nám přijít líto, kolik dějů, slavných činů, nepochybně i dramat, jmen a rodů
vladyků a hrdinů zůstalo v oněch 7 – 8 generacích temna nezaznamenáno. Nezaznamenala je ani žádná lidová pověst.
Druhou pověstí je pověst o Přemyslovi a Libuši. Na první pohled je to svědectví o
vzniku vlády a již Kristián tvrdí, že jde o proměnu neuspořádané chaotické tlupy
v uspořádanou společnost a proto ji spojuje s pověstí o založení města – Prahy. Když se
na pověst podíváme podrobněji, je také o spojení dvou typů moci, moci světské (kníže) a
moci sakrální (kněžka).
Kosmas těmto nuancím neporozuměl, nebo je chtěl potlačit. Proto dal hadačce jméno
Libuše a udělal z ní kněžnu, dceru knížete Kroka. Tím ovšem popřel Kristiánovu premisu
původně neuspořádané společnosti. Ta by nemohla mít knížete a nemohla by být
kulturou zemědělců, vždyť se v ní kdosi zabýval orbou. Protimluv s oráčem a
nerozumnou, jako zvířata žijící tlupou najdeme již u Kristiána.
Motiv oráče a Přemysla nebyl ani v Kristiánově době žádnou novotou. Jde o prastarý
indoevropský mýtus, podle něhož byli lidé jako zvířata žijící tlupou a dostali učitele
božského původu. Ten se zpravidla narodil lidské matce a byl počat některým z bohů.
Také šlo zpravidla o bratry – dvojčata, z nichž jeden byl chytrý a silný a jeho protiklad,
který měl lidského otce, byl hloupý a nešikovný. Buďto šlo o kováře (Kuzma a Demjan)
nebo o oráče. Jedním takovým byl například Prométheus, v doslovném překladu
předpřemýšlející – Přemysl. Prométheus měl bratra Epiméthea – popřemýšlejícího.
V české analogii by jím mohl být nejspíše Nezamysl.
-4-
Nemyslím si ale, že by Kristián pouze převzal prométheovský mýtus a aplikoval jej na
české prostředí. Co nám Kristián konkrétně píše?
Leč Slované čeští, pod samým arkturem sídlící, oddáni byli modloslužbě a jako bezuzdný
kůň bez zákona., bez knížete nebo vládce, bez města toliko v širém prostoru přebývali, jako
nerozumná zvířata sem tam se potulujíce. Posléze ranou morovou jsouce sužováni na
jakousi hadačku se podle pověsti obrátili o nadějnou radu a prorockou odpověď. Dostavše
ji založili hrad a dali mu jméno Praha. Potom nalezli velmi prozíravého a rozvážného
muže, kterýž on vzděláváním polí se zabýval, jménem Přemysl, podle výroku hadaččina
knížetem čili správcem si ho ustanovili, davše mu za manželku onu hadačku pannu. A tak z
pohromy a všech ran morových posléze vytrženi, napříště po onom jmenovaném knížeti z
jeho potomku sobě vladaře čili vévody v čelo stavěli, sloužíce modlám démonů a
pohanským obřadům obětním se nezkrotně oddávajíce, až konečně panství říše té se
dostalo jednomu z rodu těch knížat, jménem Bořivoji.
Naprostý nesmysl. Víme, že Čechové již do Bohemie přišli jako vojensky i politicky
organizovaný lid – kmen, ne jako nerozumná zvířata. Měli své vůdce, lechy a vladyky,
přinejmenším Čecha. Byli již organizovanou společností se zvykovým právem. Měli své
dědy a dědiny, rozlišovali statut svobodného muže a právo dědit, tedy právo na
soukromý majetek. Pravdou je, že neměli město, žili ve vsích. U Kristiána není Přemysl
žádným polobohem, ale skutečně pouze zemědělcem. Nerozhoduje žádná kněžna, ale
hadačka, tedy bogyně – bosora – vědma, která ani nemá jméno. Kmen jako celek v krizi
k ní jde na radu. Takto se nechodilo k ledajaké potulné hadačce, ale k vědmě, která
sloužila nějakému centrálnímu a veledůležitému kultu a všeobecně navštěvované
svatyni. Zde je vědma držitelkou jakési moci a umí kmen ovlivnit. Ona radí, ale ve
skutečnosti rozhoduje a nasměruje celý kmen o desítkách tisíc příslušníků. Není to ale
kněžna. Nedisponuje světskou mocí.
Co znamená ona morová rána, se můžeme jen dohadovat. Mohlo by jít o hladomor a to
by vysvětlovalo potřebu oráče – zemědělce. Pokud by šlo o skutečný mor, pak založení
Prahy nebo ustavení světského vládce by bylo absurdním lékem. Nehledě k tomu, že
Praha jako alespoň náznak města a hradu byla budována teprve Bořivojem a spíše až
Spytihněvem, dalekými potomky bájného Přemysla. Možná šlo o založení Prahy, ale
rozhodně nešlo o založení města.
Nejprve se podívejme, co se v Čechách a okolí konkrétně dělo od doby Samovy říše.
Naprosto nevíme. První zmínku o Češích nacházíme ve franském prameni Poeta Saxo.
Stručně je zaznamenáno, že roku 791 táhl Karel Veliký na Avary hlavní částí sil po
Dunaji, ale jedním proudem přes Bohemii se svolením Čechů, z nichž mnozí se zde za
podíl na kořisti (a ze staré antipatie k Avarům) ke Karlovi přidali. Od té chvíle si franští
analisté začínají všímat Čechů mnohem více. Roku 803 si Karel Veliký při cestě do Bavor
odskočil na lov do Hyrkánského lesa a nepochybně zde osobně rekognoskoval přechody
hvozdu a pohraničních hor do Bohemie. Poté, kdy konsolidoval terra Sclavorum
v Bavorsku založením Sulzbachu, chystal se zpoplatnit Čechy, o kterých se píše, že jsou
v boji nadmíru tvrdí.
Úder přišel na začátku léta roku 805. Tři proudy Franků vtrhly Nakléřovským
průsmykem, po Ohři přes Smrčiny a z Bavorska přes Plzeňsko do Čech. Kdesi na Ohři se
pak soustředilo asi 30 000 ozbrojenců podle Chronicon Moissiacense šli odtud k
hlavnímu českému hradišti Canburgu, oblehli ho a zpustošili krajinu v okolí v této části
Labe i za Labem. Češi se před přesilou stáhli do lesů a do hradišť. Frankové prý po 40
dnů obléhali Canburg a pustošili kraj. Při obléhání byl zabit hlavní vladyka Čechů
-5-
jménem Becho, Bougo či Lecho. Canburg se dobýt nepodařilo a v Karlově vojsku vypukl
mor, takže se muselo stáhnout a za rok nájezd opakovat.
Ani tuto nadmíru závažnou historickou událost nezaznamenala žádná lidová pověst. Jak
to? Pověst zaznamenala zřejmě až následky, totiž založení Prahy a počátek Přemyslovců.
Leccos nám ale opět mohou naznačit slova a jména.
Především je zde ústřední hradiště Canburg. Naprosto nevíme, zda měli Češi v této
době nějaké ústřední hradiště a hlavního vladyku, to je pohled franského analisty, který
potřeboval vyzdvihnout heroický čin krále a jeho vojska. Archeologie říká, že existovala
hradiště strážní na vstupech do země a jejich éra právě končila. Začínal se rozvíjet jiný
typ hradišť správních a teritoriálních, která ovládali jacísi klanoví vůdci. Tito pohlaváři
nebyli ostatním českým svobodným mužům formálně nijak nadřazení a v žádném
případě se nejednalo o poddanský systém, v kmeni nemyslitelný. Nebyla to tedy knížata
v tom smyslu slova. Zřejmě se jednalo o systém darů a služeb. Pohlavár své muže
obdarovával a dalším poskytoval ozbrojenou pomoc či ochranu. Považovalo se za čest
mu to oplácet loajalitou a službami. Kolem rodového klanu tak vznikal klientelistický
propletenec závazků. Jedině klan mohl obstát v prostředí, kde se pěstovala krevní msta.
Jedině příslušník klanu byl chráněn. Klanové uspořádání samo o sobě vylučuje centrální
moc.
Čím byl tedy Canburg tak hlavním a ústředním hradištěm? Určitě nebyl nějakým
centrem světské a organizační moci.
Historici hledali Canburg všude možně, především na základě jazykové podobnosti
s dnešní češtinou (Kamýk, Kanina aj.). To je však dle mého soudu zásadní chyba. Z názvu
je patrné, že šlo o německé pojmenování hradiště – burg. Místním pojmenováním mohlo
být ono Can. Tak ho slyšeli Frankové. Byl to pro ně hrad Can. Jméno hradu bylo Can,
nebo něco podobně znějícího. V češtině podobnost nenajdeme. V latině snad canis – pes.
Z toho se usuzuje na Pšov – Mělník. Ale proč by si Čechové pojmenovávali hrad latinsky?
Čechové, až do vyvrácení avarské říše kolem roku 800 vzhlíželi spíše k Avarům jako ke
svému kulturnímu vzoru, a měli s nimi společné výrazy. S Avary přišli jejich předkové
z východu do Podunají a s nimi se nejvíce znali. Frankové bezpochyby oblehli Canův
hrad. Na to, kdo byl oním Canem, nejlépe odpoví právě avarština. V avarštině se
vyskytoval termín canidz – později poslovanštěný na kniadz – kníže - kněz. V původním
avarském významu se ale jednalo o název pro šamana, hlavního rituálního obětníka a
zaříkávače. Canburg byl tedy šamanův hrad, centrum ritu a náboženství kmene. Toho
hlavního, co dělalo kmen kmenem. Tím byl Canburg hlavním a centrálním hradištěm. Ne
jako sídlo světské moci, ale jako sídlo kultu a hlavního obětníka. V té době se již mohlo
jednat o budoucí Budeč (búdy). Ta sice leží u Vltavy, ale na Západě byla za Labe – Albis,
považována právě Vltava, takže by její poloha odpovídala franskému popisu. Budeč je
jen málo vzdálená od tehdejší hlavní svatyně ohně na posvátné hoře Rip – Říp, pilíři,
středu a ose kmenového světa.
A ona tři vojska dorazila společně k řece, kterou nazývají Ohře, odtud táhla k Canburgu,
onen oblehla a zpustošila krajinu vůkol na té straně Labe i za Labem.
Chronicon Moissacense, a.a. 805, p. 257-259, MGH SS 2 - nová edice podle nově objeveného rukopisu,
starší otisk: cf. i SS 1, p. 280-313.
Také slovanské slovo hrad - grad je odvozeno od avarského hrinku. V této době a ještě
dlouho poté neznala stará slovanština hlásku h a neznala ani ř, což je velmi důležitá
informace a pamatujme si ji.
-6-
Dále je zde jméno onoho padlého hlavního vladyky – Becho Bougo či Lecho. To by
mohlo být samozřejmě odvozeno od staré antské funkce bega a jednalo by se o
pozůstatek až 300 let vzdálených ukrajinských kořenů kmene. Nebo to skutečně mohlo
znamenat funkci momentálního předáka – lecha. Ve skutečnosti zřejmě neexistovalo
žádné ústřední hradiště a neexistoval žádný hlavní vladyka. Zcela jistě existovalo hlavní
náboženské centrum (a to bylo bráněno nejvíce) a existoval hlavní šaman a obětník. Za
války byli vybírání vojenští vůdci, jejichž funkce byla jen dočasná.
Paměť kmene vtělená do pověstí bitvu o Cnaburg, opakované vpády Franků v letech
805 a 806, totální zničení dvojí úrody i osiva, nástup hladomoru a z toho důvodu
donucení kmene k platbě výpalného za mír – Tributum pacis, do žádné pověsti
nezařadila. Proč? Protože úkolem pověstí nebylo zaznamenávat dějiny kmene, ale jeho
zvykové právo a vnitřní uspořádání. Pověsti zaznamenaly pouze ty události, které ono
uspořádání a jeho změny vysvětlovaly a odůvodňovaly.
Příběh má však nejspíš pokračování. Dochovaná ústavní pověst zaznamenala založení
Prahy a instalaci Přemysla Oráče ze Stadic. V následnosti na historické události kolem
franského vpádu obě pověsti dávají smysl.
Dvojitý franský vpád spojený se spálením polí, vsí a stodol mohl vyvolat onen
hladomor, který donutil Čechy poddat se a platit Karlovi tribut. Franští vojáci prý vzdali
obléhání Canburgu také proto, že v jejich vojsku vypukl mor, který je decimoval. Byli
mezi nimi tedy zřejmě nakažení jedinci nebo se mor rozšířil od mrtvol zvířat. Mohl se
pak šířit i v kmeni Čechů.
V tom by Kristiánova verze pověsti nelhala. Mohl to být také důvod, proč se Čechové
jako celek shromáždili a šli za hadačkou pro radu. Jinou věcí je, zda by hadačka nabídla
jako lék na mor a hladomor založení města (které stejně tehdy ještě nevzniklo) a
instalaci knížete, tedy světské centrální moci nadřazené moci klanových vůdců.
Zde nám může napovědět Kosmas se svou verzí. Podle Kosmy nebyl příčinou potíží
mor, ale majetkový spor o hranici pozemků, který soudila kněžna Libuše a muž, který
soud prohrál, nadával na vládu ženy a dožadoval se mužské vlády, instalace knížete, jako
ho mají i ostatní národy. Kdyby skutečně existovala nějaká kněžna Libuše, existovala by
již centrální vláda, výkonná moc nad vladyky. Taková kněžna by asi těžko instalovala
knížete jen proto, že si to přál jeden muž. V době klanů se muži nesvářely o pozemky,
protože místa bylo v zemi ještě dost a majetkové záležitosti si řešily klany, ať již
dohodou nebo krvavě. Kosma zde zřetelně aplikuje vzor pomazání prvního židovského
krále Saula, který znal z Bible. Tam lid užívá stejné argumenty, že chce krále, jako ho
mají i jiné národy. České pozadí příběhu bude nejspíš jiné, odpovídající krizi kmene,
která nastala po roce 805, snad někdy kolem roku 808.
Vybírání každoročního poplatku Frankům nebylo žádnou jednoduchou záležitostí.
Platilo se převážně v dobytku, který musel být ve stádech shromažďován v určených
místech – stádicích na trase, po níž byl poté hnán do říše. Shromažďování poplatku
nepochybně zvýšilo důležitost správních teritoriálních vladyckých hradišť a samotnou
organizační roli těchto klanových předáků. Nepochybně také vznikly spory o tom, kdo
má kolik platit, zda bohatí a chudí stejně, nebo úměrně k majetku. Klany se nemohly
dohodnout a hrozily násilnosti. Takové spory již nemohl řešit početný kmenový sněm,
který se scházel jen jednou za čas a byl zvyklý diskutovat celé nekonečné dny, dokud
nedosáhl stoprocentní shody. Bylo nutno instalovat jakousi operativní moc zaštítěnou
celým kmenem, která by mohla rozhodovat pružně ihned a rozhodnutí také prosadit.
Po dvojí invazi a ničení nastal v zemi hladomor a samotná kapitulace před Franky
vyvolala zřejmě pochybnosti o tom, zda se nehroutí kmenový Mir - Mihr – Mithra, tedy
společenský a světový řád. V takových případech se sněm i rada stařešinů obraceli na
-7-
bogyňu, hlavní bosoru, hadačku a věštkyni. V tomto případě zněla věštba asi tak, že je
nutno přesunout mystický střed a osu kmene, neboť kmenová oikumena se rozrostla a
hora Rip se již nenacházela ve středu osídlení jako v Čechově době. Mystická osa a sloup
kmenového světa se nacházely na špatném místě a bylo třeba je přesunout. Novým
mystickým středem kmene se pravděpodobně stala ostrožna nad Vltavou, kde již
odedávna existovala svatyně tříhlavé bohyně Mokoš – mokré, vlhké (plodnosti)
obstarávaná třemi hlavními kněžkami (Kazi, Teta a Libuše). Sem bylo také přesunuto
hlavní sněmovní místo opatřené nastolovacím kamenem pro knížete. Podle obětních
placek – pražmy, pak celá ostrožna dostala jméno Praha.
Možná to byla právě hlavní bogyňa, kdo doporučil sněmu, aby nutná operativní moc
měla současně náboženský charakter, což by ji učinilo přijatelnou pro kmen. Vladykové
určitě neměli zájem na tom, aby stál kdosi nad klany a muselo to být odůvodněno
nábožensky. Zájmem kněžek bylo přesunutí sněmovního místa kmene do těsné blízkosti
jejich vlastní svatyně, což jim přineslo mocenskou kontrolu, stejně jako těsný svazek se
soudcem.
Byl totiž nastolen světský soudce – přemýšlející – Přemysl (ne kníže), který musel být
současně šamanem, každoročním oborávačem posvátných brázd plodnosti nebo brázd
proti smrti. Samotné nové sněmovní místo muselo být mysticky oboráno a mělo li být
plodné, musel se ve vyorané brázdě tento Přemysl vyválet s hlavní kněžkou a věštkyní,
která se tím stala libou – Lubošou – Libuší. Být libou byla její funkce, stejně jako Přemysl
i Oráč byly funkce, nikoliv jméno. Šlo o souzení a o soudce, nikoliv o vládu. Protože
soudce byl současně šamanem kmene, byl kanonem – knězem – knížetem. Přemysl nebyl
sakrálním králem, ale sakrálním soudcem.
Přemysl Oborávač (Myslen Oráč) mohl být docela logicky potomkem nebo příbuzným
padlého kniadze Bouga z Canburgu. Zcela jistě musel být představitelem a možná
vladykou silného klanu sídlícího právě okolo pražské ostrožny, klanu, který měl možná
na starosti i centrum ritu - Budeč. Protože bylo jeho hlavním úkolem organizovat
shromažďování stád pro platbu Frankům a řešení sporů, zdržoval se v místech
shromažďování – ve stádicích (Stadicích). Žádná ves Stadice na Bílině v té době ještě
neexistovala. Oráčství hlavního kmenového obětníka vyplývalo s pradávných zoroastrických Árijských (Arja - Irja – Írán) mýtů o původu člověka a příchodu jakéhosi prvotního
učitele – Prométhea, který naučil lovce a sběrače orat a pěstovat, čímž byla stvořena
kulturní matrice zemědělců a výrobců. Došlo k jedinečnému spojení světského soudce a
vykonavatele s kmenovým zaříkávačem a hlavním obětníkem, nyní vyjednavačem se
zásvětními mocnostmi Miru, světového řádu, napravování pokřiveného. Došlo k tomu
podle vzoru dávného indoevropského mýtu. Došlo k tomu, že se kněžky staly pojistkou
kmene proti tyranii či samovládě
Přemysla a jejich svatyně Žiži
(Praha) se ocitla na výsluní moci.
Idealizovaná a historizující
představa Josefa Mathausera.
Libuše zde vypadá spíše jako
středostavovská měštka z 19.
století a celá scéna připomíná
vlastivědný výlet činohry k
hradbám Vyšehradu.
-8-
Nevíme, zda byl první Přemysl Oborávač již uváděn na kamenný knížecí stolec na
pražské ostrožně, a zda tam stoupal po hlavách mužů kmene, jak praví poměrně pozdní
verze pověsti. Nevíme ani, zda byli další Přemyslové přímými potomky onoho prvního.
Pokud šlo o děti, které zplodil s hlavní kněžkou, je dost pravděpodobné, že rod rychle
vytvořil dynastii sakrálních soudců, která se během generací dopracovala na pozici
skutečných knížat a světských vládců.
Přemysl musel být silný a zdatný v boji. Pokud víme, jsou historičtí Přemyslovci Václav
či Boleslav I. popisováni jako světlovlasí či ryšaví muži, převyšující nejméně o hlavu
ostatní muže kmene a vojenské družiny. Mohlo by se mezi tmavovlasými a poněkud
uťápnutými jižními Anty jednat o pradávný vůdčí rod z etnika Sarmatů nazývaných
byzantskými kronikáři Obri.
Co pověst o Přemyslovi a Libuši odráží správně, je změna způsobu nakládání s mocí
uvnitř českého kmene. Doposud bylo jakékoliv vystupování kmene činěno na základě
konsensu dosahovaného sněmem či alespoň sněmem klanových vůdců - vladyků. Nyní
zde byl někdo, komu dal kmen mandát konat a zasahovat i bez konsensu a jménem
kmene. První Přemyslové byli samozřejmě pod nedůvěřivou kontrolou klanových
předáků, rady stařešinů a mnoha dalších svobodných mužů českých. Zůstává otázkou,
kdy se tato změna stala nevratnou, kdy již nebylo možno Přemysla sesadit a vrátit se ke
starému způsobu. Nejspíše byla tato změna nevratnou téměř ihned. Z Čechů se totiž
současně stali Evropané, protože zanikly jejich východní a výchozí avarské vzory. Češi se
ze dne na den stali účastníky překotných a závažných dějů vycházejících ze Západu.
Přemyslové byli nutně zváni na říšské sněmy, poprvé v roce 822 do Frankfurtu. Byli
vtaženi z mytologie do historie, museli jednat, obstát, reagovat a přežít. Aby přežili,
museli se rozhodovat a konat rychle, jako to dokázali Frankové, Bavoři či Sasové. Museli
mít stálého a zodpovědného vůdce. Ještě ne nějakého aristokrata, protože formálně
platila rovnost všech mužů českých, ale již někoho, kdo zacházel s mocí sám, nebo po
konzultacích v úzkém kruhu. Přemysl rozhodně nebyl kníže a Libuše nebyla kněžnou,
protože takové funkce kmen neznal a byly mu naprosto cizí. Přemysl byl možná
kniadzem a Libuše kněžkou. Libuše se v pověsti ocitla jako pojistka světské moci a
symbol náboženské kontroly Přemysla. Kmenové velké sněmy se ale možná od této
chvíle staly více povrchní a formální záležitostí. Stále více spolurozhodoval sněm
klanových předáků, kteří zase konali lidové sněmy v teritoriu svého klanu. Kmen se chtě
nechtě hierarchizoval a moc působila stupňovitě.
Pražsko se stalo definitivně centrem a ohniskem moci i kmenového života. Pověst
nevyprávěla o založení Prahy, ale tom, jak se Pražsko stalo centrem kmenového
politického i duchovního života, jak zde současně vznikla soudcovská světská moc a byl
sem přenesen ústřední sněmovní orgán, který zároveň ztratil část své dosavadní
svrchovanosti. Pověst dokladovala, že se to stalo především kvůli prudké změně poměrů
a postavení českého kmene ve střední Evropě, a především z vůle duchovního centra
kmene. Stalo se to poté, kdy byl starý šamanův hrad Can-burg obležen a hlavní šaman
zabit a kdy následoval celý řetěz katastrof vykládaných jako narušení souladu kmene
s duchovní mocí. Proto musel být světský soudce současně šamanem a duchovní správa
svatyně na ostrožně nad Vltavou si téměř jistě dělala naděje, že bude novou světskou
mocí manipulovat ve svůj prospěch. Opak byl pravdou.
Přemyslové byli jištěni i vlastním silným klanem, protože zanedlouho začali opevňovat
svoji mocenskou enklávu ve středu země soustavou hradišť. Sídlili na Levém Hradci,
jakoby si nemohli dovolit usídlit se mocensky přímo v Praze, která jako sněmoviště i
svatyně sloužila celému kmeni. Nemohli toto místo ovládat přímo, to by se vykládalo,
jako ještě nepřijatelná ambice ovládat celý kmen. Ovládali však celé území kolem.
-9-
Pověst o dívčí válce možná také vypráví o něčem zcela jiném, než jak ji použili Kosmas
či Dalimil, nemluvě o Jiráskovi. Kristián tuto lehce erotickou, později krvavou a výrazně
feministickou epizodu nezaznamenal vůbec (neměla nic společného s křesťanskou
legendou). Přesto však musel existovat důvod, proč se v paměti lidu taková pověst
přenášela po celé věky, než byla zapsána. Musela být něčím důležitá. Musela nést nějaké
společensky ústavně významné sdělení, které křesťanští kronikáři nepochopili, nebo
pochopili a nevonělo jim.
Dívčí válka v podání Adolfa
Liebschera. Hrad v pozadí umisťuje
událost do kulis vrcholné gotiky.
Všechny verze pověsti o dívčí
válce se shodují v tom, že jde o
děje bezprostředně navazující
na pověst o Přemyslovi a Libuši.
Dívky se vzbouřily poté, kdy
zemřela kněžka Libuše a ony
pocítily úpadek svého významu
ve světě mužů. Kosmas popisuje
české dívky bezmála jako
Amazonky bojující po boku
mužů. Dokonce uvádí, že si muži nebrali dívky, ale naopak ony si vybíraly a braly muže.
Ale kdeže… S ženami se v této ranně středověké společnosti vůbec nikdo nebavil o tom,
co by si přály. Nepatřily ke svobodným mužům českým. Musely patřit někomu a doklad
toho máme ve vývoji ženských příjmení. Stačí se podívat do matrik. Když se žena v 19.
století jmenovala Svobodová, pouhých sto let před tím se psalo Svobodova. Ještě v 18.
století musela prostá žena být něčí. Otcova nebo manželova. Někdo za ni musel nést
zodpovědnost. Svatba vznikla jako rituál předávání zodpovědnosti otcem manželovi.
Žena byla pracovní silou pro domácnost, rodičkou dětí nebo zbožím. Jistou výjimku
později tvořily bohaté aristokratky, ale v dobách, kterých se týká pověst, existovala
jediná výjimka z tohoto pravidla, a tou byly právě bogyně, kněžky, hadačky, věštkyně,
léčitelky, zkrátka bosory. Ty byly v kmeni naopak velmi vážené a prokazovala se jim úcta
pro dar, který měly a službu při svatyni, kterou zastávaly.
Dívky si po smrti Libuše naprosto nemohly stěžovat na žádný úpadek své vážnosti,
protože tu neměly ani nikdy před tím. Jediné dívky, které si mohly stěžovat na úpadek
vážnosti, byly právě bogyně, zjevně kněžky svatyně Mokoš či Žiži na pražské skále. Celá
pověst se zřetelně odehrává v přemyslovském Pražsku. A nejspíš si kněžky nestěžovaly
na úpadek vážnosti, ale na úpadek své moci v kmeni.
Přemysl Oborávač byl nastolen někdy před rokem 810 jako osoba, ve které se
harmonizovaly dva základní kmenové mocenské prvky. Světská soudní a výkonná
exekuční moc s duchovní mocí hlavního obětníka a šamana, vyjednavače s duchovní
sférou o Mir – řád světa (zákonodárnou moc si nejspíš podržel sněm). Přemysl Oborávač
byl osobou, která měla na starosti zejména napravování pokřiveného (spravedlnost),
neboť právě takový proces byl obsahem slova Mir (později Mír svatého Václava). Kněžky
svatyně měly tedy zpočátku stejnou mocenskou pozici jako skupina bojovníků,
prvotních diplomatů, rádců a faktických vymahačů plnění Přemyslových rozhodnutí a
výnosů. Nepochybně svou moc v kmeni uplatňovaly také v praktické rovině. Hadačka
Libuše nejspíš doporučila volbu soudce – Přemysla mimo jiné proto, aby byl výkonnou
rukou svatyně v kmeni. To se Přemyslovi nemohlo dlouho zamlouvat, a jakmile se v nové
- 10 -
funkci pevně usadil, hleděl se osamostatnit. To se zase nemohlo líbit kněžkám. Zákonitě
muselo v dalších generacích dojít k zápasu mezi těmito dvěma druhy moci. Muselo se
rozhodnout, zda kmen bude zásadně ovlivňovat duchovní, sakrální moc, nebo světská
výkonná moc.
Nevíme, co se konkrétně v oněch dobách stalo a jak zápas probíhal. Dokud byla Libuše v
rodinném spojení s Přemyslem, zápas se nerozvinul a harmonie přetrvávala. Další
Přemyslové si ovšem nebrali do lože a do domácnosti kněžky a svatyně ztratila vliv na
jejich jednání i kontrolu světské moci, která si byla rok od roku sama sebou jistější a
pevněji se zakořeňovala ve vědomí kmene. Přestala být něčím nezvyklým a něčím na
zkoušku. Stále více se jevila jako cosi nezbytného a nutného. A pochopitelně začala tato
světská moc vracet kněžky ke svatyni a kultu, a omezovat jejich vliv nejen na sebe, ale i
na kmen jako takový. To byla ona ztráta vážnosti. Brzy to byla světská moc Přemyslů,
která chtěla kontrolovat dopad významné věštby a rituálů na smýšlení kmene.
Válku kněžek probíhající někdy po smrti Libuše lze s rezervou historicky zasadit někam
do let 820 – 830. Kosmas nám tvrdí, že to bylo ještě za úřadování Přemysla Oborávače,
ale po smrti Libuše.
Pověst naznačuje, že se jednalo o významnější rozkol, při kterém tekla krev.
Pravděpodobně byl tedy rozštěpen celý kmen na přívržence světské soudcovské moci a
zastánce upřednostnění duchovní moci. Tak, jako ve starém Egyptě občas zápasila moc
faraonů s mocí vysokého kněžstva, tak i v českém kmeni nejspíš vypukla menší občanská
válka, kterou vyhrála světská moc Přemyslů. Pověst hovořila o dívčí válce ne proto, že by
ji vedly ženy proti mužům, ale proto, že odboj proti přemyslovské moci vedly ženy –
kněžky, ženy, na kterých záleželo. To je také dle mého soudu podstata sdělení, které
měla tato pověst uchovat pro potomstvo. Měla zaznamenat jakýsi specificky český
pohanský a domácí boj o investituru. Ve svých původních verzích vyprávěla o tom, jak se
ve vedení kmene prosadila světská moc Přemyslů, a sakrální moci byly dány
nepřekročitelné meze, musela se se svým postavením smířit a napříště se stala
kontrolovaným mocenským nástrojem Přemyslovců k ovlivňování kmene. Objasňovala,
proč vládne světská moc a ne duchovní, jaký je poměr obou mocí a jak se tento poměr
ustavil.
Pověst jako prvý zaznamenal Kosmas, který ale žil právě uprostřed křesťanských bojů
o investituru, tedy uprostřed zápasu mezi církevní mocí a světskou mocí králů a císařů.
Kosmas určitě nechtěl zaznamenávat příběh o tom, jak již jednou duchovní moc v zápase
o světské panování prohrála a byla zatlačena do vymezených hranic. Proto si vymyslel
Amazonky a anekdotický boj o ženskou emancipaci, čímž skutečný náboj sdělení
neutralizoval.
Je zajímavé, že nemáme žádné doložené a dochované pověsti, které by se vztahovaly
k Moravě a k Moravanům. Víme o Svatoplukových prutech, ale to je pověst až z konce
Velké Moravy a vyskytuje se i v antických pramenech, takže byla nejspíše na zánik
moravské říše jen aplikována.
O kmeni Moravanů a jeho počátcích mnoho nevíme, přestože se zde křesťanství, a
tedy i písma znalí mniši začali usazovat již po roce 830, o 50 let dříve, než v Pražsku.
Mohlo jít o zbytky kmenů, které se zformovaly po zániku Samovy kmenové federace (po
r. 660) v bývalém centru této říše u řek Dyje a Moravy. Mohlo jít o jeden z kmenů volně
spojených s Avary, který se teprve po rozvrácení kaganátu po r. 800 uvolnil a přesunul
severněji za Dyji a za Dunaj. Jedna ze studií tvrdí, že Moravané jsou potomky
ozbrojených aristokratických družin z oázy Mérvu na jihu Aralského jezera, kteří se po
dobytí Mérvu r. 651 muslimskými Araby přesunuli na stepní transkontinentální dálnici a
byli strženi druhou avarsko – bulharskou vlnou kolem roku 670 přes Karpaty. Jejich
- 11 -
prvním sídlištěm mohla být Nitrava, odkud poté, kdy se rozkmotřili s Avary, byli nuceni
dočasně couvnout za Váh a za Dyji. Mezitím se poslovanštili, ale měli na rozdíl od Čechů
jen slabé kmenové vazby a vědomí, nikdy u nich nepřestala být silná pozice knížat a
válečnických družin, takže snadněji přijali státnickou koncepci, hierarchizovanou
autoritativní vládu a křesťanství. Nepotřebovali tedy silný kmenový mýtus a nevytvářeli
ústavodárné pověsti, které by odůvodňovaly lidu, proč jsou věci zařízené tak, jak jsou.
Křesťanský mýtus pak vysvětlil dostatečně veškerý řád věcí a uspořádání společnosti.
Proto prý také Moravané tíhnou ke křesťanství mnohem silněji, než Čechové, kterým
bylo křesťanství vnuceno, a kteří kdesi si v hloubkách kolektivního nevědomí stále
hýčkají kmen.
Každopádně to byl asi klan Mojmarovců, který profitoval z vítězství Karla Velikého nad
Avary a zesílil zabíráním původních avarských držav natolik, že si podřídil všechny
Moravany a začal vládnout z knížecích pozic, brzděný kmenovým sněmem jen
minimálně nebo vůbec. V hledáčku franských analistů se Moravané ocitli poprvé roku
822, kdy jejich zástupci přijeli na říšský sněm do Frankfurtu, kde se mimo jiné jednalo o
uspořádání bývalé Avarie. Museli se zde potkat i s některým z prvních Přemyslů, možná
dokonce přímo s Oráčem.
Po Přemyslovi Oborávači se prý stal Přemyslem Nezamysl. Zde se ale zřejmě jedná o
fikci, neboť jméno je opakem slova Přemysl. Nezamýšlející, nepřemýšlející. Asi jako
Prométheus a Epimétheus, Castor a Pollux, Romulus (oborávač Říma) a Remulus a
podobně.
Po Nezamyslovi měli úřadovat Přemyslové Mnata, Vojen a Vnislav. Jejich jména
nemáme spojena s nějakou historickou událostí, dokonce ani s pověstí, a nemůžeme o
nich tedy kriticky uvažovat. Pouze jméno Vojen se objevuje, ale až k roku 872. K tomu se
ještě dostaneme.
Od instalace Bořivoje (asi 872) do smrti Boleslava I. (972) uplynulo 100 let a na
knížecím stolci se vystřídaly tři generace a pět knížat. Od instalace Přemysla Oráče (asi
808) do instalace Bořivoje (po 872) uplynulo asi 60 let. Tomu odpovídají tři, maximálně
čtyři Přemyslové.
Výrazně se nám v pověstech objevuje Křesomysl, a troufám si tvrdit, že ho možná
můžeme nalézt i v historickém kontextu, i když ne přímo. To jméno je samo o sobě
nesmyslné již proto, že v Křesomyslových dobách (a ještě dlouho poté) neznala česká
slovanština hlásku ř. Bez této hlásky postrádá uvedené jméno smysl a musíme hledat
jméno, které by bylo podobné, přesto nějak významné a vztahující se ke kontextu dějů.
Jedno takové se samo nabízí, a proto ho prozkoumáme jako možnost. Jde o tvar
Chrestomysl – ten, který myslí (přemýšlí) v souvislosti s křesťanstvím nebo s Kristem.
Kde by se však tři nebo čtyři generace Přemyslů před prvním pokřtěným knížetem
Bořivojem (který se ovšem kvůli onomu ř také musel jmenovat jinak), vzal mezi českými
předáky křesťan? Jednou z klíčových úloh před kmenem byla právě pro úřadujícího
Přemysla komunikace s kmenovými božstvy. Stále to byl rituální obětník. Vždyť ještě
v roce 883, kdy se pravděpodobně nechal Bořivoj na Velehradě pokřtít, vypukla kvůli
tomu velká kmenová vzpoura. Zdá se to nemožné. Ale…
Ve franských análech nacházíme překvapivou, téměř šokující zprávu, že v lednu roku
845 přijelo nečekaně do Řezna 14 českých knížat (míněno předáků), kteří zde požádali o
křest. Ten jim byl neprodleně udělen přesto, že se jednalo o dobu, kdy se nekřtilo.
Předáci poté odjeli zpět. Tedy ne až Bořivoj. 40 let před ním bylo pokřtěno hned 14
českých předáků! Ne na Velké Moravě, nýbrž v Řezně. Nikdo ale nikdy tento křest
- 12 -
nevydával za počátek křesťanství v Čechách, přestože o tomto faktu věděli přední čeští
historikové jako František Palacký a Josef Pekař.
V oné čtrnáctce není jmenována žádná vůdčí osobnost, dokonce ani úřadující Přemysl.
To znamená, že franský analista nerozeznal mezi těmito předáky žádnou hlavní
osobnost vystupující do popředí. V očích analisty si byli rovni ve svém postavení a
jednalo se o tak nedůležitou epizodu, že si analista nezaznamenal ani jména. Zaznamenal
však, že šlo o všechna česká knížata, o reprezentanty všech Čechů, celého kmene.
Analistovi šlo možná právě o to, aby zdůraznil, že všichni Čechové přijali
prostřednictvím svých vladyků křesťanství. Můžeme to také číst tak, že moc
Přemyslovců v této době se ještě zdaleka neobešla bez konsensu a dohody s ostatními
klanovými předáky v kmeni. Přemysl také ještě nemohl v nejdůležitějších záležitostech
zahraniční politiky reprezentovat kmen. Přemyslové ještě neměli dost silnou osobní
profesionální vojenskou družinu, která by je dělala na kmeni nezávislými nebo kmen
závislý na nich.
Další důležitá informace zápisu říká, že iniciativa vyšla od samotných Čechů a byla pro
Franky nečekaná.
Zařaďme si to do kontextu. Někdy po roce 806 přistoupili Čechové na platbu tributum
pacis do říše Karla Velikého. Zhruba od roku 827 se Franská říše zmítala v rozbrojích
mezi syny Karlova syna Ludvíka Pobožného. Roku 833 byl Ludvík svými syny prakticky
sesazen. Vnitřní boje ukončila až Verdunská smlouva v roce 843. Ludvík Němec
vystupoval od roku 830 jako král Bavorský a v roce 843 mu připadla východní území,
stal se králem Východofranské říše. Mezitím se zhroutil systém závislostí slovanských
kmenů na východě vyjadřovaný tributem. V roce 822 se zástupci Čechů účastnili na
říšském sněmu ve Frankfurtu. Roku 840 ustupoval Ludvík Němec před otcovým
vojskem přes slovanské země a v každém případě musel táhnout přes Čechy, přičemž je
zaznamenáno, že se musel vykupovat velkými dary. Tehdy již Češi zcela jistě tribut
neplatili (nejspíš ho přestali platit mnohem dříve) a připadali si opět jako suverénní
nezávislý kmen. V roce 844 napadl Ludvík Němec Obodrity severně od Bohemie a
každému bylo jasné, že se již cítí být dosti silný na to, aby začal obnovovat závislosti a
platby Slovanů za východní hranicí vojenskými akcemi.
Moravané přijali oficiálně křest v roce 831. Morava byla již ale polostátním zřízením a
kmen zde neměl na vládu knížat a předáků téměř žádný vliv. Proto moravský křest
(rozhodnutí vládnoucí aristokracie) znamenal skutečné přijeté křesťanství všemi
Moravany. Moravané byli Slované, a přesto na ně Frankové už celá léta neútočili. Český
sněm nutně musel dospět k závěru, že Moravany chrání přijetí křtu, který je pro Franky
z nějakého důvodu důležitým aktem.
Češi očekávali, že další vojenská výprava Franků bude směřovat proti nim. Mohli se
připravovat na válku, hledat spojence, ale někde a u někoho se zrodil nápad. Nechat se
pokřtít jako Moravané. Takový nápad určitě nevzešel z kmene samého, protože tam vůči
křesťanství panoval vášnivý odpor. Kmen by se nikdy nevzdal svého osvědčeného
náboženského systému zděděného po předcích. Jedním z aspektů, který ovládal myšlení
a jednání kmene, byl právě kult předků. Takový nápad musel vzejít od někoho, kdo již
uvažoval v mocenské rovině a pragmaticky, kdo již byl na Západě nebo se franskou a
moravskou nobilitou stýkal. Takový nápad bylo třeba kmenovému sněmu podat asi tak,
že se pouze předáci nechají naoko pokřtít a tím na nějakou dobu zaštítí kmen proti
agresi. Křesťanství jako lest. Vážně křest být myšlen nemohl, protože by to pro
dotyčného (třebas i Přemysla) jednoznačně znamenalo vyloučení z kmene. Takový
nápad mohl přednést muž, předák, který byl současně úřadujícím Přemyslem a vysloužil
si tak nové jméno Chrestomysl.
- 13 -
V Řezně si pravděpodobně o náboženské horlivosti českých předáků, potažmo zbylého
kmene, nedělali iluze. Nedali jim s sebou za zpáteční cestu žádného mnicha ani
misionáře. Vůbec se nepředpokládalo, že by se v Čechách začaly stavět kostely a křtít
prostý lid. Předáci nemuseli prodělat ani povinný, někdy i roky trvající katechumenát
před křtem a postavit nějaký kostel. Akce Čechů byla v Řezně nejspíš správně vnímána
v pouze politické rovině. Ludvík Němec předpokládal, že křest Čechů bude automaticky
souviset s obnovením platby tributu, kdežto Češi předpokládali, že křest je čímsi, co
tribut nahrazuje. Obě strany se mýlily. Hned v roce 846 vpadlo franské vojsko na
Moravu, kde patrně nahradilo knížete Mojmara v Říši vychovaným Rastislavem. Tak se
Čechové dozvěděli o své naivitě a jméno Chrestomysl dostalo posměšný nádech. Zpět z
Moravy se Ludvík Němec vracel s vojskem přes Čechy, asi aby zde důrazně připomenul
svůj nárok na odvádění tributu. Čechové ale byli připravení a dosti namíchnutí. Ludvík
sám prý tak tak vyvázl a jeho vojsko bylo z části zmasakrováno. Tím začala dlouholetá
válka Čechů s Franky, která zároveň vehnala Čechy do stále se prohlubujícího
spojenectví s Moravou. To vyvrcholilo moravskou anexí Čech asi v letech 883 – 885.
Příhodu s hromadným křtem českých předáků žádná stará česká pověst nezaznamenala. Neměla nejmenší právní ani ústavní význam. Byla to jen taktická lest.
Jméno Křesomysl se v pověstech váže ještě k příhodě s
Horymírem, údajně podbrdským vladykou z okolí
Neumětel a Radouše. O tomto klanovém centru píše Václav
Hájek z Libočan, který tvrdí, že zde v roce 770 sídlil
vladyka Hrozislav, jehož syn Radouš toho roku vyrazil z
rodné tvrze k západu slunce a usadil se na Plzeňsku, kde
založil hrad Radyni. Václav Hájek z Libočan byl sice velkým
mystifikátorem, ale zprávu si jistě úplně nevymyslel.
Archeologie z té doby dokládá oživení tvrzí a hradišť podél
Berounky (Rádná, Kozel, Bukovec). Chronologicky by
taková kolonizační výprava či aktivita odpovídala snahám
Karla Velikého uspořádat slovanské východní Bavorsko
z centra Sulzbachu. Čechové možná tehdy zřizovali jako
protitah svoje předsunuté mocenské správní základny směrem k Šumavě a k Českému
lesu.
Každopádně by tak byla potvrzena existence podbrdského a poberounského klanu,
jehož předákem se v Křesomyslově době, kolem roku 845 stal vladyka Horymír. Do
Křesomyslovy doby Horymíra umístil opět až Václav Hájek z Libočan. Ovšem ani hláska
h ve staré češtině neexistovala a musel by se jmenovat Gory-Mir (řád hor) nebo GoryMar (pán hor). Tvar mohl ale být i Gorimir, a to by znamenalo Bořimír – narušitel
zemského míru (Bořivoje zaznamenávali franští analisté jako Goriweie).
Jeho spor s příbramskými horníky, kteří lanařili lid z polí na dolování stříbra, je zjevný
nesmysl, protože tehdy se v Čechách stříbro nedolovalo. Dokonce i Boleslav I. o více, než
100 let později musel stříbro na výrobu svých denárů dovážet. Snad se mohlo dolovat
zlato. Nějaký spor mezi dvěma českými klany se zde ale odehrál, nejspíš v podobě krevní
msty. Byl krvavý a vypalovaly se vesnice. Horymírovy odpůrce podpořili Přemyslovci a
konkrétně Chestomysl ho rozsoudil v Horymírův neprospěch, a to nezvykle radikálně,
odsouzením na smrt.
Je těžké se dobrat nějaké objektivity či pravdy, a je těžké najít poučení, které měla tato
pověst přinášet dalším generacím. Muselo to ale být závažné sdělení, když se dochovala
pověst o tomto lokálním sporu a nedochovala se žádná pověst o dobrovolném křtu 14
českých předáků.
- 14 -
Soudit spory mezi klany bylo úkolem právě Přemyslů – soudců. K tomu je kmen ustavil.
Bájný Horymír se tehdy podle pověsti dostavil ke knížecímu soudu na Vyšehrad, což je
také naprostý nesmysl. Bájný Křesomysl jako úřadující Přemysl mohl soudit, ale
rozhodně nikoliv na Vyšehradě, který v žádném případě ještě neexistoval, stejně jako
neexistovalo hradiště Praha. Muselo by se tak jmenovat jiné hradiště a muselo by stát u
Vltavy. Aby Křesomysl odsoudil k smrti (obvykle se vyžadovala náprava škody či
pokuta) jednoho z tehdejších 14 českých klanových předáků, to již byla na české poměry
silná káva. Musel by mít na své straně mínění a podporu většiny ostatních klanových
předáků a Horymír by musel spáchat cosi, co zásadně ohrožovalo zájmy celého kmene.
Musel být nenapravitelným rušitelem kmenové jednoty a míru (Miru). Přitom je z
pověsti jasné, že jakmile Horymír unikl z hradu, přeplaval Vltavu a dostal se domů na
Podbrdsko, byl v bezpečí a žádná kmenová ozbrojená výprava jeho vydání nevymáhala.
Ani jeho hradiště nebylo obléháno. Že by tedy šlo opravdu pouze o spor úřadujícího
Přemysla s příliš nezávislým klanovým předákem?
Spor podle pověsti neprobíhal mezi Křesomyslem a Horymírem. Křesomysl ho pouze
soudil. Spor probíhal mezi Horymírem a jinými lidmi z Příbramska - Březnicka. Pokud to
byli lidé přemyslovského klanu, pak šlo o soukromou válku a nikoliv o soud sporu.
Horymír ale přišel za Křesomyslem jako za neutrálním soudcem, ne na jednání mezi
dvěma klanovými vůdci, to by si sebou vzal ozbrojence.
Pokud spolu takto soupeřily dva klany, jednalo se o krevní mstu. Kdyby Křesomysl
jednoho z předáků nechal popravit, aby kolotoč krevní msty ukončil, nejen, že by ho
neukončil, ale obrátil by krevní mstu vůči sobě a svému klanu. Kdyby krevní msta
probíhala mezi Křesomyslem a Horymírem a jejich rodovými klany, popravou
neumětelského předáka by nezanikla a Křesomysl by mohl čekat tichý šíp do zad.
Možná ale původní verze pověsti postihuje a vymezuje rozsah přemyslovské moci.
Právě onen klíčový okamžik, kdy si úřadující Přemysl již mohl dovolit zaútočit na
vzdorného předáka, aniž k tomu potřeboval souhlas zbytku kmene. Nebo naopak je zde
postižen okamžik, kdy jednotliví předáci přestávají respektovat soudcovskou autoritu
Přemyslů. Bez podpory kmene byl Křesomysl příliš slabý, než aby mohl podbrdského
předáka pronásledovat na jeho území. Pokud se Horymír proti Křesomyslově soudu
vymezil negativně, vymezil se tak celý jeho rodový klan se všemi lidmi na celém teritoriu
a Křesomysl neměl dost sil, aby vzpurníka potrestal a dosáhl naplnění rozsudku. Ostatní
předáci klanů mu v tom nepomohli.
Situaci v Čechách v tomto a těsně následujícím období nám ilustruje zaznamenaný
případ luckého předáka Vistracha.
V Křesomyslově – Chestomyslově době se vůbec dělo mnoho pro kmen závažných věcí,
o kterých se žádné pověsti netvořily a nedochovaly.
V roce 847 se Ludvík Němec pokoušel nahrazovat odmítnutý tribut kořistěním v
českém příhraničí. Příliš úspěšný asi nebyl, ale následujícího roku 848 vyprovokoval
Čechy k odvetnému vpádu do Bavorska. Prý byli odraženi a Ludvík nato poslal do Čech
svého syna Ludvíka s vojskem. Češi prý souhlasili s poskytnutím rukojmích a s vysláním
vyjednavače ke králi, ale nic z toho neudělali. Frankové zjevně neměli dost sil, aby
bojovné Čechy ve strašné zemi zpacifikovali. Hned další rok 849 vpadli Bavoři (správce
Bavorska hrabě Ernst) do Bohemie skutečně silnou výpravou. Češi bojovali bez
spojenců, ale útočníka s mnoha ztrátami odrazili už u pohraničního záseku. Druhý den
Češi vyjednávali se zraněným Thakulfem (správcem srbské marky). Mezitím zbytek
velmožů zaútočil zrádně na záseky, ale byli krvavě odraženi a pronásledováni do tábora,
který Češi vyrabovali. Frankové museli vyjednávat o život, museli dát rukojmí a byli
rytířsky propuštěni. Čechové zachovávali evropská pravidla čestného boje. Porážka prý
- 15 -
měla v Německu značný ohlas. Menší boje a výpravy pak probíhaly každoročně. Bojovalo
se převážně na pomezí Bavorska a západních Čech, tedy na směru, který mocensky
kontroloval mimo jiné také klan Horymírův.
Velký význam v česko-franských stycích měl diplomat Hrabě Thakulf, který i přes
válečný stav udržoval dále s Čechy styky. Prý se mu podařilo narušit spolupráci a
spojenectví českých a srbských vladyků. Srbové (v dnešním Sasku) měli asi centralizovanější kmenové zřízení s jedním hlavním knížetem. Anály uvádějí jméno Čestibor. Ten prý
pod Thakulfovým vlivem začal brzy spolupracovat spíše s Franky. Ne ale na dlouho.
V roce 851 napadli Srbové saské oblasti. Sasové naopak vpadli do Srbska a pálili úrodu.
Saský výpad přišel z Durynska a byl nejspíš veden přímo Thakulfem. Srbské území bylo
pravděpodobně dočasně okupováno a Čestibor donucen ke spolupráci. Ludvík pak
pokračoval v dalším tažení na Dalemince, které porazil a přinutil platit tribut.
Nakléřovským průsmykem táhlo vojsko do Čech. Čechové vpád nečekali, nicméně
Frankové v Poohří opět přišli o větší část armády, i když obrana byla nekoordinovaná, a
někteří severočeští předáci v boji podlehli. S Ludvíkem táhl do Čech i podmaněný nebo
uplacený srbský kníže Čestibor.
Důležitá je informace, že u srbského Čestibora se v té době nacházel jistý Vistrach,
uprchlý příslušník vladycké rodiny severočeského luckého klanu ze Zabrušan.
Vistrachův otec zemřel a v rodině došlo k boji o moc, který vyhrál jeho bratr Slavitah.
Vistracha se zřejmě rozhodl využít diplomat Thakulf. Na jeho popud vyslal Ludvík do
Čech silný oddíl pod velením eichstadtského biskupa Otgara, falckrabího Rudolta a
Ernsta, kteří obsadili Slavitahův hrad a dosadili tam na místo předáka Čestiborova
chráněnce Vistracha. Evidentně šlo o Thakulfův pokus dosadit si v Čechách takového
spojence, jakého měl u Srbů v Čestiborovi. Uprchlý Slavitah našel ochranu u moravského
Rastislava, s nímž byl zřejmě pokrevně a přes manželku spřízněn (viz hrob moravské
princezny nalezený v Želénkách). Možná se oženil na Moravě, možná některý jeho
potomek. Možná tak vznikla dynastie Vitislavců. Vistrach prý na Zabrušanech seděl jen
dva roky. V roce 858 byl v Srbsku zavražděn kolaborant Čestibor a kolaborant Vistrach
na Zabrušanech nejspíš nedopadl o mnoho lépe.
Na rok 858 totiž i Ludvík Němec chystal již připravenou mohutnou válečnou kampaň
na celé východní hranici, kterou ale musel odvolat a angažovat se ve Francii proti
Karlovi Holému. Možná právě tyto události vedly k zavraždění srbského Čestibora.
Srbům pak vládl Slavibor, kterému se v roce 860 narodila dcera Lidumila, budoucí
manželka pražského Bořivoje a první česká křesťanská světice.
Opět je zarážející, že se kmen necítil ohrožen a jeho Přemysl, ani ostatní předáci na tyto
události v Lucku nikterak nereagovali. Stejně jako pověst o Horymírovi dokladují tato
historická fakta rostoucí nezávislost českých klanových předáků na mínění zbytku
kmene a na přemyslovské soudcovské moci. Rostoucí samostatnost předáků začínala
trhat jednotu kmene na kusy, a mandát Přemyslů tomu nejspíš již nemohl zabránit.
Kmen musel buďto zúčtovat s předáky a podřídit je sněmu, nebo musel dopustit, aby se
pouhý soudcovský mandát Přemyslovců změnil v cosi kvalitativně a mocensky vyššího,
co by předáky zkrotilo a kmen opět sjednotilo.
Přemyslovci se během let z dřívějších šamanů a pak soudců stali také rodovým klanem,
a to silným klanem. Ovládali centrální území Pražska, které opevnili několika silnými
hradišti. Ovládali a kontrolovali Žiži, duchovní a náboženské centrum kmene na pražské
ostrožně, stejně jako náboženskou školu na Budči. Kontrolovali ústřední sněmovní místo
a křižovatku několika kupeckých stezek. Především ale kontrolovali jediné místo na
pahorku Žiži, kde bylo možno regulérně ustavit nového Přemysla, a sice kamenný stolec.
- 16 -
Možná je to ale pomalu degradovalo z celokmenové soudcovské autority na pouze jednu
z mocenských stran, na jeden z klanů, o čemž by informovala právě pověst o Horymírovi.
Co se týče Lucka, žádná stará česká pověst nezaznamenala vzrušené historické události
kolem soupeření Vistracha se Slavitahem a kolem Thakulfových intrik s dosazováním
říši nakloněných správců domácího původu. Žádná pověst nezaznamenala pravděpodobné intenzívní styky přinejmenším Přemyslovců a Lučanů s Moravany, a výměny
nevěst klanových předáků s moravskými křesťanskými Mojmarovci. Pověsti totiž
nepostihovaly prvoplánově nějaké historické události, ale jen principiální proměny
uspořádání kmenové společnosti.
Jediná pověst, která může mít původ v této době je pověst o lucké válce a o zlém
Durynkovi. Jirásek staví pověst tak, jako by proti českému kmeni bojoval o území kmen
Lučanů. To je pochopitelně opět nesmysl. Žádný kmen Lučanů nikdy neexistoval. Poohří
mohlo být osídleno slovanským etnikem ze severovýchodu již po roce 507, kdy odtud
odtáhli Langobardi. Bylo zde jisté procento původního keltsko-germánského obyvatelstva a mohl zde být jistý podíl sousedního srbského etnika. Po roce 620 sem (na dohled
od Řípu) ale přitáhl konsolidovaný a vojensky silný kmen Čechů a obsadil především
úrodné roviny kolem Labe a Ohře. Pak se teprve šířil na jih, směrem k území Doudlebů.
Lučané byli pevnou součástí českého kmene a jméno označovalo kraj luk, později
teritorium zdejšího mocenského vladyckého, ale etnicky českého klanu.
V pověsti se hovoří o novém českém Přemyslovi jménem Neklan, prý podle jeho
neochoty k boji. To by mohlo naznačovat neschopnost Přemyslovců zorganizovat zásah
v Zabrušanech s pomocí ostatních kmenových předáků ve chvíli, kdy do hradiště a
oblasti dosadilo říšské vojsko kolaboranta Vistracha poplatného durynskému hraběti
Thakulfovi. Sám s pouze přemyslovskou hotovostí asi Neklan vést válku nechtěl. Možná
mu naopak ostatní předáci nabízeli svou pomoc a vyzývali k jednotnému zásahu, ale
úřadující Přemyslovec si uvědomoval, že by tím vyvolal střet s Franky, o který nestál.
Podle pověsti k válce nakonec došlo, a to ke střetu na Turském poli, z důvodu útoku
Lučanů na Pražsko. Docela dobře mohlo jít o analisty nezaznamenaný pokus porazit
Čechy pomocí Vistrachových Lučanů, možná s přímou podporou příhraničních
německých vévodů. Tento pokus každopádně neuspěl, Lučané byli poraženi a Zabrušany
dobyty. Není vyloučeno, že právě tehdy se na hradiště vrátil jako domácí předák
Slavitah. Pověst dokonce výslovně uvádí, že v luckém klanovém centru se jako služebník
vyskytoval jakýsi Durynk, a možná zdaleka nebyl jediný.
Nevíme, jestli skutečně existoval nějaký Přemyslovec a předák Neklan, nebo jestli byla
tato hanlivá přezdívka dána Přemyslovi jiného jména pro jeho neochotu hájit kmenové
zájmy mečem.
V této době, v roce 852 se dle výpočtů Dušana Třeštíka možná narodil pozdější první
skutečný český kníže Bořivoj a jeho otcem měl být Přemyslovec Hostivít, který prý přijal
za manželku moravskou princeznu. Za prvé to nemohl být Hostivít (h), ale Gostivit
(vítající hosty či vítaný host), za druhé se nemohlo vyskytnout jméno Bořivoj (ř) a
Borivoj nedává smysl (Gorivoj). Za třetí se funkce českého soudce od počátku nemohla
jmenovat Přemysl – přemýšlející (ř), ale nejspíš něco jako Myslen. Klan Přemyslovců se
tedy také musel od začátku a ještě dlouho poté nazývat jinak, například Myslenové.
Pokud se lucká válka odehrávala historicky v letech 856 – 858 a Pražsku vládl Neklan,
musel by být Gostivit v té době ještě mimo přímou vládu. Buďto vládl a říkalo se mu
Neklan, nebo mohl být skutečně Neklanovým synem či bratrem.
V důsledku srbských a luckých událostí vznikla protiněmecká koalice Čechů, Srbů a asi i
dalších kmenů s nějakou podporou Moravy. To udrželo mír až do roku 869, kdy Ludvík
- 17 -
Němec napadl Srby. Současně napadl jeho syn Karel Moravu a Svatoplukovo Regnum na
Slovensku. Moravané uzavřeli s Karlomannem separátní mír a Češi již byli na spojenectví
s Moravou tak zainteresováni, že mír uzavřeli také. Tím se koalice rozpadla.
Roku 870 vznikly smlouvou v Meersenu státy Francie a Německo. To uvolnilo Ludvíku
Němci ruce k tomu, aby se plnou silou obrátil na východ a pokusil se zpacifikovat
slovanské oblasti. Zejména mu dělalo starosti sílící spojenectví Moravy a Čechů.
Kampaň začala v roce 871 bavorským vpádem do Čech, ale ten byl odražen. Bavorské
vojsko vedli v říjnu 871 do Čech würzburský arcibiskup Arno a hrabě Rudolf. Armáda
prý vstoupila na české území z jihu a pohybovala se v oblasti českomoravského pomezí.
Výprava zaskočila jakýsi svatební průvod, směřující z Čech na Moravu. Z Čech na Moravu
mířila nebývale silná vojenská podpora (460 koní se zbrojí), patrně jako věno české nevěsty, která se měla stát Svatoplukovou manželkou. Nevěsta se patrně jmenovala Sventožizň, protože toto jméno se objevuje v dokumentech z té doby společně se jménem
Svatopluka a jeho syna Predslava (Braslava). Mohlo se tedy jednat o Bořivojovu sestru,
dceru Hostivíta, nebo o Neklanovu dceru. Nikdo netuší, kolik Přemyslovců se tehdy
v každé generaci narodilo, jaká byla jejich jména a jejich osudy, jak se později rozvíjely
jejich rodové větve. Určitě docházelo i uvnitř rodu k bojům o moc, vraždilo se a poražení
prchali za hranice. Loajální Přemyslovci bočních větví asi spravovali klanová hradiště.
Přemyslovci byli mimořádní dravci a potvrzovali to ve všech generací svého rodu až do
roku 1306. Není důvodu, proč by tomu bylo před Bořivojem jinak.
V následujícím roce 872 odrazil Svatopluk vpád Sasů a Durynků ze severu na
Olomoucko. Ke klíčové události došlo ale i v Čechách. Němci již zjistili, že když chtějí
napadnout Moravany nebo Čechy, musí současně napadnout oba spojenecké celky, aby
si nemohly poskytnout pomoc.
Toho roku vpadli Bavoři vedení Luitbertem do Čech a bez odporu mířili k Vltavě. Zde se
jim podle analisty postavili Čechové vedení 5 vladyky. V bitvě u Vltavy byli Češi poraženi
a stáhli se do hradišť.
…jiní byli určeni proti Čechům. A ti pět knížat těchto jmen: Svatoslav, Vitislav, Heriman,
Spytimír, Mojslan (Goriwei), která se s velkým množstvím lidu pokoušela rozpoutat válku,
obrátili s pomocí na útěk. Jiné pobili a jiné zranili, někteří utonuli též v řece Vltavě. Ti však,
kdož mohli uniknout, uchýlili se do měst.
Po všech stránkách zvláštní záznam. Zatímco před pouhými 27 lety jelo do Řezna pro
křest 14 českých předáků, bavorskému vpádu jich nyní čelilo jen 5. Copak ostatní
klanová teritoria a vladycké roky mezitím zanikly či byly pohlceny těmito pěti? Asi
těžko. Češi museli vědět o přípravě vpádu a museli jej čekat, když byla napadena i
Morava. Je také možné, že ostatní čeští předáci v té době pomáhali moravskému
Svatoplukovi odrážet vpád Sasů na Olomoucku. Je ale také možné, že ostatní předáci
zůstali doma a nepodpořili Přemyslovce ani Moravany. Luitbertova výprava totiž
evidentně směřovala přes Plzeňsko, nebyla zastavena v zásecích hraničních hvozdů jako
obvykle, a postupovala pouze proti Pražsku. Proč ostatní nepodpořili Přemyslovce?
Protože možná mnozí čeští předáci v té době již nesouhlasili s tak silnými vazbami
Přemyslovců na Moravu. Cítili, že jsou tím Přemyslovci příliš posilováni a přerůstají
ostatním klanům přes hlavu? Nebo se pomalu začínali sílící Moravy obávat a usilovali o
dohodu s Bavorskem? Těžko říci. Každopádně nám mohou opět cosi prozradit jména.
Především je zde jakýsi Moyslan, u něhož analista připsal glosu Goriwei. Moyslan
může být prostě Přemysl – Myslen, tedy skutečný staročeský tvar tohoto jména a funkce.
Glosa naznačuje, že v té doby byl již Přemyslem Bořivoj. Současně je to vůbec první
historická zmínka o Přemyslovcích.
- 18 -
Dále zde máme Herimana, a to bude náš hledaný Vojen. Heri značilo v němčině vojsko.
Kde se vzalo německé jméno u Přemyslovce? Nejspíš po matce Němce, kterou si vzal za
ženu Herimanův otec, některý Přemyslovec. To dokladuje, že už tehdy si Přemyslovci
zajišťovali pozice na mezinárodní scéně příhraniční sňatkovou politikou a vzdalovali se
domácímu prostředí.
Vitislav bylo tradiční rodové jméno luckých předáků ze Zabrušan či Drahúše a jeho
účast by dosvědčovala, že lucký klan držel s Přemyslovci. Ostatně Vitislav mohl být
synem moravské matky, manželky Slavitahovy a mohl mít k Moravě stejně pevné vazby
jako Bořivoj, tehdy sotva dvacetiletý.
Kdo byl Svatoslav, nevíme. Buďto další věrný spojenec Přemyslovců a předák jiného
klanu, nebo jeden z Přemyslovců některé boční větve, správce některé oblasti a hradiště.
Bořivojův příbuzný, možná bratr, možná strýc, možná bratranec.
Spytimír je také zajímavé jméno, vzhledem k tomu, že pohanskou a probavorskou
vzpouru Čechů proti pokřtěnému Bořivojovi a Lidumile v roce 883 povede a zastřeší
jakýsi Strojmír, syn Spytimíra, který tou dobou (za 11 let) bude povolán z Bavorska.
Nabízí se možnost, že Spytimír byl Bořivojovým bratrem nebo důležitým přemyslovcem,
byl v bitvě zajat nebo vzat jako rukojmí a zůstal v Německu. Jeho syn Strojmír pak byl
bavorskou stranou dosazován za moravského subregula Bořivoje, těmi předáky klanů,
kteří se chtějí spíše dohodnout s Bavory, než být Svatoplukovými poplatníky. Ostatně, po
tolika letech v Bavorsku už Strojmír musel být pokřtěný, a to asi dříve, než Bořivoj na
Moravě. Významově jsou obě jména jasná. Ten, kdo se doptává po Miru (řádu) nebo se
radí s Mirem, a ten, kdo Mir nastoluje, strojí, kdo jej obnovuje, třebas po jeho narušení
křesťanem Bořivojem.
Další jména z nejstarší české historie jsou již určitější a méně se vztahují ke skutečným
událostem. Uveďme alespoň některá z nich.
Jeden z Bořivojových synů se bude jmenovat Spytigněv – ten, kdo se radí s hněvem,
zpytuje hněv. Jakýsi opak Spytimíra.
Druhým bude Vratislav – kdo vrací slávu či sám je návratem slávy.
Jejich matkou nebyla Ludmila, ale v původním tvaru Lidumila.
Vratislavovou ženou byla Havolanka Drahomíra, což nemělo nic společného s mírem
ani s drahouškem, ale v původním tvaru určitě znělo Drago - mira a mělo něco
společného s dračím řádem, pořádkem. Byla to dračice, také podle všech historických
zpráv o ní.
Václav a Boleslav byla jména značící totéž, totiž více slávy. Zněla Viece-slav a Boljeslav, zkráceně Bolek a Věšek.
Jméno Vok bylo zkratkou Vojtěcha, v latině Adalberta. Ostatně Boleslavův commes Vok
byl údajně dědeček svatého Vojtěcha.
Slavník byl nejspíš Sávy-slav nebo Slavitel, a Václavův údajný nemanželský syn
Zbraslav se nejspíš původně jmenoval Braslav – bratr slávy, stejně jako jeden ze
Svatoplukových synů, manžel přemyslovské Sventožizně – ženy svatého života či světící
život.
Boleslavův syn Strachkvas byl nazván podle strašného hodokvasu, hostiny, po níž byl
zavražděn kníže Václav. Protože Václav přijel do Boleslavi na křtiny tohoto dítěte, jeho
jméno dané při křtu nejspíš původně znělo Václav. Boleslav jej asi určil jako smírčí oběť
Kristu (za bratrovraždu) a syn skončil jako mnich Kristián. Podle náznaků v legendě byl
asi strýcem svatého Vojtěcha Slavníkovce.
Také další historie Přemyslovců je rámcově známa. Bořivoj s pomocí Moravanů zlomil
kolem roku 885 odpor kmene a stal se Svatoplukovým guvernérem Čech. Z Pražska
- 19 -
učinil křesťanský ministát, s ostatními klany uzavřel jakýsi konsensus, ponechal jim
výběr mezi pohanstvím a křesťanstvím, ale zrušil centrální svatyni a centrální sněmovní
místo, kde postavil kostel Panny Marie. Připravil kmen o jeho středobod, mocenské a
duchovní centrum. Pokřesťanštil nastolovací kámen. Konečně jménem Přemyslovců
ovládl Prahu, srdce a ducha kmene. Nejspíš si také vyhradil, že v zahraničí budou kmen
zastupovat výhradně Přemyslovci. Počínaje Bořivojem byli Přemyslovci již skutečnými
knížaty přinejmenším pro Pražsko.
Spytihněv otcovu koncepci upevnil, vyvázal zemi z vlivu Moravy a dohodl se s Bavory.
Přenesl sídlo Přemyslovců do Prahy, kterou začal budovat jako hradiště nad
strategickým říčním brodem a jako výnosné kupecké tržiště. Dalo by se říci, že teprve
Spytihněv založil Prahu, a to 100 let po Libušině věštbě či radě.
V roce 908 byla Morava rozvrácena divokými Uhry, kteří zatarasili centrální evropskou
kupeckou stezku Podunajím na východ. Nová magistrála se začala razit přes Prahu a to
přineslo Přemyslovcům raketově rostoucí zisky z trhu, zejména s otroky. Mohli
radikálně zvětšit svou profesionální družinu ozbrojenců a přestat se spoléhat na kmen
jako takový.
Boleslav I. Ukrutný po roce 935 byl již tak silný, že mohl vyvraždit veškeré rody
klanových předáků – vladyků v kmeni, zrušil kmen, christianizoval a postátnil ho. Plně a
beze zbytku jej podřídil vládě Přemyslovců na dalších 400 let.
Bořivoj a Spytihněv, kteří přivedli do Čech křesťanství, stavěli kostely a zvali gramotné
mnichy, ukončili éru mýtů a pověstí českého kmene, orálně předávaných poučení, která
fungovala jako důvodové zprávy k základnímu zvykovému kmenovému právu. Češi
vstoupili do historie, stále více zaznamenávané a psané.
V Čechách bylo nastoleno státní křesťanské a knížecí právo, které zcela nahradilo
kmenové zvykové právo. V roce 1039 vyhlásil kníže Břetislav I. Břetislavská dekreta,
první psaný zákoník země. Pověsti ztratily význam právních výkladů, byly z nich
vypuštěny některé úseky a staly se jen pohádkami nebo doplňky k legendám.
V Plzni podzim 2015
Jan Drnek
- 20 -

Podobné dokumenty

č.23 - Základní Škola Třebenice

č.23 - Základní Škola Třebenice nizozemsky mluvících Vlámů a frankofonních Valonů, v zemi ţije také menší německá komunita. Belgická federace se skládá ze 3 společenství, rozdělených podle jazykového principu, Michal Arnošt 5.B

Více

zde - Koruna Česká

zde - Koruna Česká My v této části Evropy máme zkušenosti, které západu chybí. Proto vítáme a podporujeme úsilí polské vlády o užší spolupráci států od Baltu po Dunaj a Černé moře, od Talinu po Bukurešť. Na základě n...

Více

VÁCLAV BENEŠ-TŘEBÍZSKÝ POD SKALAMI

VÁCLAV BENEŠ-TŘEBÍZSKÝ POD SKALAMI Ostatním spadl kámen se srdce, když s očí zmizela jim babizna; vždyť zakusili až po uši hněvu jejího od onoho výstupu posledního, a stěží jen velikými dary udobřili ji, že opět odvrátila metly Peru...

Více

Monarchistický zpravodaj

Monarchistický zpravodaj Monarchistický zpravodaj Zpravodaj Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska)

Více

zpravodaj 10-12

zpravodaj 10-12 Pro hřích modloslužby a bezohlednosti na chudé v zemi přichází tresty v podobě ohrožení od nepřátel. Nejtěžší otroctví zažil národ v Babylóně v letech 598 - 538 př.n.l. Toto otroctví však mělo pro ...

Více