„Domnělá“ posvátná krajina Českého ráje

Přátelé, nahlížíte už do několikátého Péefka, které obsahuje naše zážitky a postřehy z výletů. Nepíši kolikáté,
prvním koneckonců není, ale současně jich ještě není tolik, aby vás cifra ohromila… Postupně se dopracovávám k variantě jakéhosi alternativního průvodce po místech méně známých, ležících na okrajích obvyklých
turistických tras. Snad vám přinese inspiraci a možná i trochu pobaví…
„Domnělá“
posvátná krajina Českého ráje
Pro ilustraci vývoje vnímání osídlení Českého ráje
uvádím ukázku, jak se o příchodu Keltů zmiňuje Průvodce Jičínskem a Prachovskými skalami sestavený
Dr. Jakubem Všetečkou v roce 1925: Někdy ve 4. století před Kristem zaplavila severní Čechy cizí soldateska s vyvinutou kulturou železnou, mrtvé pohřbívající,
nikoliv spalující, se značným přepychem. Podrobila
si staré obyvatelstvo a žila asi většinou z jeho práce.
Snad to byli keltští Bojové… potud citát, pokusil jsem
se ztotožnit některá místa uváděná v průvodci s lokalitami, které jsme navštívili, bohužel se mi moc nedařilo… V průvodci jsem nalezl i další zajímavosti,
například: Ještě je třeba zmínit se o některých záhadných značkách na některých skalách. Nejznámější
Mapka míst nálezů v domnělé posvátné krajině Českého ráje – 1. Čertova ruka, 2. Pařez , 3. Trosky,
4. Sokolka, 5. Plakánek, 6. Semín, 7. Prachovské skály, 8. Vyskeř, 9. Markvartice, 10. Branžež (jeskyně
Mamu3ák), 11. Bělá pod horou Kozákovem, 12. Srbsko (jeskyně Kopřivák) – podle Waldhausera
Oblast Českého ráje mě vždy fascinovala, zprvu svým
přírodním bohatstvím a posléze, jak jsem se více dozvídal, i svou nedávnou minulostí. Nedávnou samozřejmě jen z hlediska věčnosti, protože archeologické
nálezy naznačují, že ve středu zájmu našich předků,
byla již od pravěku. Já se ve svém malém průvodci
budu zabývat především obdobím keltského osídlení
a tímto konstatováním se vracím zpět k názvu svého
miniprůvodce. Proč vlastně „domnělá“ posvátná krajina? Protože přes řadu archeologických nálezů zařaditelných do tohoto období se na některých výrazných
místech neobjevila stopa po trvalém sídlišti či pohřebišti. Všechny nálezy spíše potvrzují názor, že šlo
o prostory, v nichž docházelo ke shromáždění Keltů
a2 již z čistě praktického (konání sněmů a soudů) či
kultovního důvodu. Zalesněná a členitá krajina, jistě
těžko přístupná a nezajímavá jako surovinový zdroj
a stejně tak pro zemědělské práce, musela své praobyvatele přitahovat z nějakého nám neznámého a proto tajemného důvodu.
„Pískovci nelze odolat“ – toto je ten lepší případ
1
jsou na skále ve Fortně, jiná při silnici z Prachova
k Pařezské Lhotě, třetí byla (kolečko s osmi paprsky)
„Na rovince“, na rozlámaném dnes balvanu… Snad
symbol slunce?
Kde je tajemným znakům asi konec dnes, podotýkám já. Třeba se vám podaří ještě některý objevit
a překvapíte mě.
Obdobná kultovní místa se nacházela i v jiných zemích, například les zvaný Drunemeton u dnešního tureckého města Ankary – využívaný údajně podle
řeckého historika Strabona ke kultovním obřadům
a k jednání elity kmene. Nebo třeba ostrov Anglesey
u pobřeží Anglie – les, jenž měli jako akt nadvlády
vykácet Římané.
Takový posvátný a nedotknutelný prostor by se měl
tedy nacházet i u nás v obasti Českého ráje.
Navštívili jsme několik méně známých míst, o nichž
jsme si sehnali informace a nechali zde na sebe působit ducha místa… Náš „alternativní“ průvodce se
tedy skládá z technického popisu lokality, není vždy
snadné ji najít, z popisu historických souvislostí získaných z knih a z našich pocitů.
Pohled na umístění valu markvartického hradiště
z cesty od kostela za Rakovem
Naším hlavním cílem jsou ale takzvané Žižkovy
valy, či podle místních Šance. Naleznete je 1600 m od
hřbitova ležícího při rozcestí silnic Hřmemín – Rakov
– Markvartice. Valy jsou až 3,5 m vysoké s předsazenými příkopy a původně měly půdorys trapezoidu
o rozměrech 180 x 95 x 150 m, nyní jsou zčásti rozorané. Dříve byly považovány za zbytky tábora Švédů
z třicetileté války. Archeologické průzkumy ale potvrdily, že šlo o keltské kultovní místo, snad o svatyni.
Přestože byly nedaleko nalezeny pozůstatky keltské
vesnice, prostor mezi valy byl osídlením netknutý.
S vesnicí ho spojoval dřevěný můstek a uvnitř stála
jediná dřevěná stavba navozující tak zákonitě dojem
jakési svatyně. U ní byla nalezena pec, v níž se spalovalo proso zbavené slupek a ohrada ohraničující hrob
muže dosahujícího na tu dobu vysokého věku 50–60
let. Žádné další stopy po obětinách se v markvartické
svatyni přes velkou snahu nenalezly… možná zatím… Objekt je také důsledně astronomicky orientován, při rovnodenosti vychází slunce přímo nad
dominantou krajiny, vrchem Veliš.
I Bohumil Vurm se ve své knize Tajné dějiny Čech,
Moravy a Slezka I. zmiňuje o nejsevernější zjištěné keltské svatyni u Markvartic nedaleko od Sobotky. Jejím
prostřednictvím obhajuje názor, že pokud si druidští
kněží potřebovali něco napsat, použili řečtinu. V terénu nalezl markantní body označující rovnodonennost a pro jeho úvahu zajímavější obratníky. Při zimním slunovratu zapadá slunce přes Prahu v Brdech
a v Gabreta hile, pohoří Kozoroha, jak říkali Keltové
Šumavě. Při letním, což je spojováno s obratníkem
Raka, v Krkonoších, jak pojmenovali keltové naše nejvyšši hory. A v tom je podsata úvahy, řecky se totiž rak
řekne karkínós – zajímavá shoda.
MARKVARTICE
Ves na Markvartické plošině, jedna z nejstarších
v Českém ráji, zmiňovaná poprvé v roce 1188. Bývala
zde stejnojmenná tvrz a od poloviny 14. století kostel
sv. Jiljí, který byl v 17. století zbarokizován. Poblíž je
dvoupatrová roubená zvonice ze 17. století a dvě lípy staré přes 500 let. Najdete zde i několik roubených usedlostí, zejména č. 1, patrový statek s lomenicí a otevřenou pavlačí.
Při silnici na Mrkvojedy je potom smírčí kříž, nejstarší v Českém ráji a údajně i nejkrásnější.
Speciálka z roku 1946 se zakreslenými valy markvartického hradiště (viz šipku)
2
Val je v nejvyšším místě asi pětimetrový (mezi dnem příkopu a vrcholem) a po jeho vrcholu vede pěšinka
Markvartice podruhé
Stal jsem se osamoceným běžcem na dlouhé trati –
počátek cesty Na Dolech byl zvolen dobře, přesto jsem
se k cíli musel vypravit sám, protože nikdo další neshledával cíl mé cesty tak atraktivní, aby se přidal. Od
hřbitova půjdete šatolinovou cestou, na níž je zákaz
vjezdu. Po levé straně, asi po padesáti metrech narazíte na mez, pokud tedy v příštích letech nezcelí místní zemědělci lány… V poli před sebou vidíte dva protáhle remízky, vybral jsem si ten bližší a usilovným
pochodem, chvíli pšenicí, chvíli vojtěškou – mohu vás
ujistit, že stejně špatně se jde ostrou pšenicí i vzrostlými keříky vojtěšky – k nim dorazil. Stačilo se ještě
prodrat kopřivami a byl jsem u cíle. Zachovány zůstaly boční delší valy, kratší jsou orbou zničeny a rozkládá se mezi nimi pole. Val je v nejvyšším místě asi
pětimetrový (mezi dnem příkopu a vrcholem) a po
jeho vrcholu vede pěšinka. Zřejmě se tu někdo čas od
času tedy vážně ukáže. Zorientoval jsem ještě mapku
a ověřil si, že všechny nálezy polozemnic, keramiky,
hrobů i zbytků železného meče se nachází momentálně pod pšenicí. Cvičně jsem prošel po okraji pole,
zda náhodou něco nenaleznu – zaujal mě jen jeden
Markvartice poprvé
Není to dlouho, co jsem psal o tom, jak obtížné je
takový starý objekt najít… Nevymýšlel jsem si, stalo
se nám to hned první den v případě Markvartic. Vesnici jsme našli snadno, ale potom jsem jí kroužili
stále dokola a marně hledali tu správnou odbočku.
Nakonec jsme se museli zeptat… Pro ty, co nás budou následovat – hlavním orientačním bodem je kostel v Markvarticích, objedete jej zprava směrem na
Rakov, ale poslední odbočkou ještě ve vesnici se dáte
vpravo. Mátlo nás, že jde o lepší šatolinovou polní
cestu se zákazem vjezdu, pojedete jí asi 1,5 km až
k silážní jámě, ta bude po vaší levé ruce a velký kamenný sloupek (domorodka říkala patník) potom po
ruce pravé. Sjedete ještě pár metrů úvozem a napravo
se objeví v poli lesík, kde by měly být pozůstatky kultovního místa. Používám podmiňovacího způsobu,
protože v tomto stadiu jsme skončili – blíže jsem se
dostal až po několika dnech.
Podruhé jsme se rozhodli atakovat náš cíl přes
vesnici Rakov a auto nechat na rozcestí u kostela
se hřbitovem Na Dolech. Odtud se jeví přístup jednodušší.
3
bořit. Ucelenější archeologický průzkum ještě neproběhl, z hradu toho zbylo ovšem pramálo. Zajímavé je,
že posledním vlastníkem před pobořením byl Jindřich Šlik – nedalo je i Šlikova ves. A ve vesnici Veliš
se na hřbitově u kostela sv. Václava nachází hrobka
Šliků z Holíče, kde je údajně pohřbena i hlava popraveného Jáchyma Šlika. Možná si vzpomínáte na dokumentární pořad o ostatcích popravených českých
pánů a o pokusech prokázat autenticitu lebky uložené v hrobce. Ta potom byla zcizena a za poněkud
nejasných okolností opět vrácena.
Kostel jsem našel, ale průvodce, z něhož jsem čerpal informace, vycházel asi ještě z mnohem starších
údajů. Hřbitov v jeho okolí je zplanýrovaný, stavba se
rozpadá. Kaple sv. Kříže, v níž by měla být lebka Jáchyma Šlika (nebo Joachyma Schlika) může, či spíše
mohla být v jedné ze stavbiček podél vchodu, kolem
něhož skutečně několik soch dosud je. Jedna stavba
je kaplí, skrz dřevěné dveře je vidět oltářík, ve druhé
si někdo udělal sklad sena. Vše vypadá dost neutěšeně. Mám dojem, že zdejší kostel je v nejhorším stavu
ze všech, které jsem v Českém Ráji viděl.
ČERTOVA RUKA
Mohutná skála leží při cestě z Lázní Sedmihorek na
Valdštejn. Osídlena byla v mladší době kamenné,
později v době bronzové a po Keltech sem přišli i Germáni. Těžko bylo ale na nevelkém místě nějaké obvyklé sídliště. Spíše asi, tak jako ostatní zmíněné lokality v této oblasti, sloužilo jako kultovní místo, či ke
shromážděním komunity.
Čertova ruka je skála s plochým vrcholem, dvěma
jeskyněmi a přírodní skalní branou, jíž se dá vystoupat na vrchol. Tedy, dalo by se, pokud by to nebylo
zakázáno. V okamžiku, kdy tyto řádky píši doufám, že
se nám to přesto podaří. První z jeskyní, Šourkova
díra s nálezy z dob keltského osídlení se nachází na
úpatí severní skalní stěny, přímo nad ní stával ve
13.–14. století středověký hrádek. Druhou jeskyní je
vlastně převis – Novákova pec.
Uspořádání této lokality odpovídá i jiným objektům, v nichž bylo prokázáno svrhování obětin. Novákova pec se zdvihá nad přírodním amfiteátrem ohraničeným skalními okraji. Před nedávnou dobou zde
údajně došlo k nálezu železného meče datovaného
do keltského období. Údajně píši z toho důvodu, že
nálezci mlčí,prýabyzabránilivypleněnímísta,kdepředpokládají další nálezy.
A proč Čertova ruka? Ke skále se váže pověst o čertovi, který přišel o již upsanou lidskou duši a jak letěl
Nejhezčí smírčí kříž Českého ráje
kámen větších rozměrů s hlubokými rýhami, těžko
říci zda byly od pluhu, či od něčeho jiného. Chvíli jsem
se oddal atmosféře místa dosti vzdáleného od lidských obydlí a ponořeného tím pádem do mystického
ticha. O samotě jsem si ho mohl dostatečně vychutnat.
Při návratu z výpravy jsme navštívili ještě jedno
místo… Nejhezčí smírčí kříž Českého ráje naleznete
snadněji – pojedete silnicí z Markvartic na Mrkvojedy
a zastavíte u hřbitova, který je několik desítek metrů
za cedulí označující konec vesnice po levé straně. Kříž
je na protější straně nahoře na mezi. Stojí to za to, je
vážně pěkný.
Nedaleko od Markvartic (směrem k Jičínu) neopomeneme ještě navštívit Veliš, nad nímž vychází slunce
o rovnodennosti. Na čedičovém vrchu naleznete zbytky středověkého hradu, jenž navázal na mnohem
starší osídlení již od doby kamenné. Důl provozovaný
v 17. a obnovený i v 19. století kopec rozdělil na několik částí. Hrad založený před rokem 1316 údajně
patřil k největším a nejlépe opevněným u nás. Byl
neúspěšně obléhán Švédy za třicetileté války a pro
jeho vojenské kvality jej nechal císař v roce 1658 po4
Jediná cesta na Čertovu ruku vede od krokodýla
kolem, ve vzteku udeřil do kamene a nechal v ní otisky prstů.
Heuréka, podařilo se. Opět se ale potvrdilo, že najít
konkrétní neznámé místo je více než složité, obzvláš2
v tak členitém kousku přírody jako jsou pískovcové
skály. Je to prostě bludiště… Tentokrát nezafungovaly mapy ani naše orientační schopnosti. Nakonec
jsem se musel zeptat horolezců, dokonce dvakrát.
Pokud chcete vylézt na Čertovu ruku nesmíte jít po
modré, jak tvrdí všechny průvodce, ale z modré při
cestě ze Sedmihorek odbočit na žlutou. Po levé ruce
necháte hrot Kapelníka a po cestičce do kopce projdete kolem dalšího skalního bloku. Pozor, ten ještě
není ten pravý – musíte jít dál až na skalní stěně na
pravé straně objevíte puklinu ve tvaru krokodýla (viz
fotografie), potom se vrátíte asi o dvacet metrů, pře-
Novákova pec – shora byly svrhávány obětiny
lezete ohrádku pro spořádané turisty a zamíříte vzhůru. TeX už se ztratit nemůžete, skončíte pod Novákovou pecí, z níž byly údajně shazovány obětiny a kde
byl nalezen utajený meč. Sem jsem ovšem dorazil samojediný, nikdo mě nebyl ochoten následovat, přestože cesta k cíli byla již nedlouhá a proti těm ostatním, kdy jsme ještě tápali, přímo „dlážděná“. Vlevo
od Novákovy pece jsem prošel přírodní skalní branou
a ocitl se na vrcholu. Měl jsem jen několik minut na
to, abych udělal pár fotek a seběhl dolů, než mi ostatní utečou. Neviděl jsem Šourkovu díru ani pozůstatky středověkého hradu – to zůstává vám a doufám,
že mi vše popíšete a vyfotíte, abych o nic nepřišel. Ale
já se sem stejně ještě jednou vypravím a možná dříve
než vy. Objekt hradiště s nálezy je nalevo od Novákovy
pece, zbytky hradu pak napravo. Měla by zde po něm
zbýt tesaná cisterna, stopy po dřevěném schodišti,
sklepní místnosti a záseky po trámech. Celý skalní
objekt jsem měl možnost i obejít – na severní straně
po žluté značce, potom od rozcestníku neznačenou
cestou (cca 150 m – odtud je vidět „Xáblův podpis“)
na modrou a po ní jižní stranou. Po schodech vystoupáte poměrně vysoko, ale na úroveň Čertovy ruky se
nedostanete. Všude jsou příkré pískovcové skály. Jediný turistický přístup na toto místo je tedy skutečně
„od krokodýla“.
A ještě jednou Čertova ruka – pečlivou prohlídkou
a porovnáváním jsem objevil kýžené místo a zjistil, že
spíše než o stopu dlaně jde o rýhy vyryté Aáblovým
pařátem… I když – na fotografii jsem dlaň konečně
uviděl (viz šipku).
5
HRADA A DRÁBSKÉ SVĚTNIČKY
Drábské světničky tvoří severozápadní roh hradiště
zvaného Hrada a sousedního Klamorna, rozkládajících se na pískovcových skalách pod vrchem Mužský.
Před Kelty byla tato oblast osídlena lidem popelnicových polí. Potíže nastaly kolem roku 400 př. n. l.,
přibližně do této doby je totiž datována polozemnice s hrůzným nálezem. Antropolog J. Chochol vyčetl
z nálezů asi toto; kostra 16–17letého měla rozbitou
lebku. Bylo na ní patrno mnoho zásahů způsobených
patrně údery tupého předmětu. Zuby u pravého řezáku byly vyraženy, jedna ruka useknuta a druhá naznačuje jakýsi pokus o vzepření se raněného mladíka. Nad pánví zmíněné kostry ležela v týle rozbitá
lebka 18leté ženy. Dále byly zjištěny ještě pozůstatky
asi tříletého dítěte. Co se zde kdysi dávno stalo? Prý
do svého nového domova přišli Keltové a vypořádali
se s původním obyvatelstvem. Mně ale tohle vysvětlení připadá dosti nepravděpodobné. Že by takový nález
v tak celistvé podobě přežil beze změn následující
osídlení… Co se tu mohlo stát? Krvavá obje2 některému z bohů, či vyvraždění rodiny kmenové elity
a poté zběsilý úprk? Nenacházím vysvětlení pro to, že
kosti ohlodané od psů a nepřekryté hlínou odolaly
dalšímu osídlení. Že by někdo žil nedaleko od koser
a nevadilo mu to, je dost podivné.
Na mnohem menší Klamorně bylo předpokládáno
slovanské osídlení, ale již ve 40. letech byla překvapivě
za hliněným valem s dřevěnou konstrukcí nalezena
keltská polozemnice. Známý „keltolog“ Waldhauser
předpokládá, že zde žila jen malá skupina Keltů, která
ovládala poražený lid popelnicových polí. To nabízí
vysvětlení mého dilematu z Hrady. Představa, že družina Keltů vyvraždila lid žijící na vyvýšeném místě,
poté se usídlila na pro ně příhodnější Klamorně, je
vcelku přijatelný. Kosti mohly zůstat na svém místě
pro výstrahu porobených, dokud je čas nepřekryl prachem a zapomněním.
Nalezneme zde i několik světniček vytesaných ve
skále a cisternu, to ovšem náleží ke středověkému
hrádku datovanému k roku 1434.
Ještě dva objekty jsou v blízkosti vrchu Mužský –
jeskyně Krtola a převis Portál. Jsou nedaleko od turistické chaty Krásná vyhlídka. Zde byly nalezeny zbytky
keltské keramiky několik decimetrů pod povrchem
země. Najít je ale není jednoduché – je třeba jít od
chaty asi 1,5 km po modré směrem na Příhrazy a potom několik set metrů na východ… Není lehké je
najít a já je nenašel. Údajná spojka mezi červenou
a modrou značkou nebyla k nalezení a právě v místě,
Přístup do Drábských světniček v minulém století
kde žlutá spojka ústí do modré je prostor obou jeskyní. Musel bych se vracet, hledat, a to už prostě nešlo…
A teX mi dovolte malou úvahu o odlišnostech rámcového a detailního vnímání světa. Dospěl jsem k ní
na prázdninových cestách, když jsem rozjímal na „ničím“ zajímavé skalní plošině, či nad počasím zvětralým „obyčejným“ kamenem…
Model Drábských světniček umístěnž v muzeu v Mnichově Hradišti
6
Vrchlová plošina Hrady
Hradiště Klamorna
pohybuje v hranicemi vymezeném prostoru a je tedy
pouze rámcová – Karlštejn, Hluboká, Konopiště.
Dospěl jsem k závěru, že mým snem je detailní
poznávání, ad absurdum dotažené dávnými východními filozofy a básníky, které naplňovalo mnohahodinové pozorování ušlechtilých tvarů čajové šálku.
To mě napadlo, když se postupně dva účastníci naší výpravy ztratili mezi Drábskými světničkami
a Klamornou. Proboha, jak to tu člověk může během
jednoho dne poznat, vždy2 se tu dá jen projít a podívat
do krajiny. Kolik z nás přejde přes Hradu, tvořící vrcholovou plošinu. Tráva je na ní vysoká a pěkně řeže
do lýtek… Ne, nic nenajdete, určitě ne za hodinu,
kterou máte k dispozici. Všechno zarostlo a je to v porovnání s okrajem skal po němž korzují davy lidí, tak
veliké, že by vám trvalo několik dnů všechno prohlédnout a zmapovat. Někdo to už udělal, ale tak dobře,
abych se v tom vyznal i já, to nesvedl. Měl jsem k dispozici zákresy míst, kde došlo k nálezům, nic jsem
ale nenašel. Navštívil jsem jen místa, která jsou předkládána i ostatním. Je to na nich vidět – zdá se, že
Drábské světničky už dlouho nebudou. Na Klamorně
je to o něco lepší, přece jen je dál od cesty. Až se sem
vypravím příště, chtěl bych přecházet po obrovském
prostoru Hrady, po té sluncem spálené louce a hledat
detaily… Sice asi zase nic nenajdu, budu se ale radovat z představ a z liduprázdného prostoru. Otázkou
je, kdo tohle bude chtít provozovat se mnou. Ač se tak
tvářím, takový samotář zase nejsem…
JAK POZNÁVÁME SVĚT?
První krůčky na světě už máme dávno za sebou, těmi
se zabývat nebudu. Do děje vstoupím v okamžiku, kdy
se skupinka turistů chystá na výlet či dovolenou. Podle přístupu jsem si je rozdělil do tří skupin, z nichž
první je globálněrámcová. Již dávno překročili hranice republiky, omrzelo je ležet na pláži a opalovat –
prostě vyrazili za poznáním. Jejich dojmy jsou ve fotografiích a videozáznamech a shrnout by se daly asi
takto: začneme třeba od severu – tak takhle vypadá
fjord v Norsku, skočíme na jih – tohle je klokan, který
nám přeběhl přes cestu, na západ – nejvíce hvězd
můžete vidět jen v Apalačském pohoří. A východ –
Čína a Tibet je přece jen daleko, bude to spíše pro
skutečné cestovatele.
Druhá kategorie turistů se obdobným způsobem
SEMÍN
Co do plochy největší hradiště v Čechách se nachází
u Semína nedaleko od Trosek a má rozlohu asi 180
hektarů. Opevnění se skládalo z hradby a příkopu
a rozdíl mezi dnem a vrcholem hradby činil 10 met-
Ženská vrata – impozantní vstup na Hradu
7
Terénní vlna považovaná za pozůstatek hradby semínského hradiště
bičku a tohle trauma zcela ochromilo můj zájem,
a nálezy zůstaly zapomenuty na okraji silnice. Dojeli
jsme až na samý konec silničky, do tajemného Semína, mezi několik domů roztroušených po plošině
bývalého hradiště. Potkali několik místních a jejich
vzhled a odloučenost místa ve mně navodilo představu, že jde snad o příslušníky nějakého svébytného
kmene, který se udržel po tisíciletí na stejném místě.
Ne, že by vypadali tak strašně – byli prostě sví, kdo ví,
jak bych vypadal já nebo vy, kdybychom bydleli na
konci asi pětikilometrové slepé silničky v posvátném
kraji Českého ráje?
Během týdne se nám podařilo navštívit čtyři z tajemných míst mezi Jičínem a Turnovem. Stále jich
dost zbývá a ta navštívená čekají na důkladnější prozkoumání. Ovšemže ne globálně rámcově, nýbrž co
nejdetailněji. Strašně se na to těším…
rů. Čelní zeX byla vyskládána z čedičových kamenů
a příkop vykopán do bělošedého pískovce. Na celé
ploše, přestože je každoročně zorávána, se ale nikdy
nenašel ani zlomek materiální keltské kultury.
Časové zařazení bylo provedeno pomocí zbytků zetlelého dřeva z příkopu radiokarbonovou metodou.
Semín je malá vesnice pod Troskami, tak malá,
že u odbočky z hlavnější silnice (pokud bych napsal
hlavní, velice bych ji přecenil), která už je sama jen
uzounkou okreskou, je značka slepé cesty. Vedeni
knihou pana Waldhausera a jeho plánky jsme dorazili
z Trosek bez bloudění. Našli jsme i terénní vlnu považovanou za pozůstatek hradby. Očím laika přijde
poměrně nezvyklá, všechno je ale zarostlé křovisky
a jen obtížně se hledá pohled, jímž bylo Semínské
hradiště dokumentováno ve zmíněné knize. V okamžiku, kdy jsem se k němu konečně dopracoval přišlo překvapení – fotografie v knize byla zrcadlově převrácená. Silnice na ní zatáčela opačně, na Troskách
si Pana s Babou vyměnila místa. Je pravda, že jsem
na okamžik zaváhal, jsem skutečně na správné straně, je sever na severu a jih na jihu? Nakonec jsem si
ale řekl, že Semín je pod Troskami snad jen jeden a já
se na správném místě nacházím. Prošel jsem se po
bahnitém poli, zda náhodou neobjevím něco, co druhým přede mnou uniklo a našel jen úlomek čedičového kamene, který se sem mohl dostat jakkoli a cosi,
co vypadalo jako dno pivní lahve s jakýmisi písmeny.
Když jsem s ním udeřil o silnici, ukázalo se, že je
z plechu. Shýbaje se pro ně, zašlápl jsem malou ža-
Trosky a slepá silnicí končící ve dvoře Semín (1946).
8