V. Jurisdikce soudů, uznání a výkon rozsudků v rodinných věcech

Komentáře

Transkript

V. Jurisdikce soudů, uznání a výkon rozsudků v rodinných věcech
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 11/2004
V. Jurisdikce soudů, uznání a výkon rozsudků v rodinných
věcech
Mgr. Markéta Navrátilová
Evropská společenství byla původně založena k čistě ekonomickým účelům, a
proto i Úmluva o pravomoci soudů a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech
civilních a obchodních z roku 1968 (Brusel I) sledovala především umožnění
hlubší ekonomické integrace členských zemí a ze své působnosti vyňala rodinné
záležitosti, a to i pro jejich složitost, výrazné rozdíly mezi právními úpravami
jednotlivých států a v obavě z přespřílišného využívání institutu veřejného pořádku
při rozhodování o uznání takových rozhodnutí. S postupující integrací a
prohlubováním volného pohybu osob vyvstávala stále naléhavější potřeba sjednotit
jurisdikci soudů a zjednodušit řízení o uznání rozhodnutí v rodinných věcech.
Z tohoto důvodu byla v roce 1998 na základě článku K.3 Maastrichtské smlouvy
přijata Úmluva o pravomoci soudů, výkonu a uznání rozsudků v manželských
věcech, známá jako Brusel II., jež měla být následně členskými státy ratifikována,
avšak po vstupu Amsterodamské smlouvy v platnost a přesunu justiční spolupráce
do prvního pilíře Rada nelenila a na základě článku 65 Smlouvy dne 29. 5. 2000
přijala nařízení č. 1347/2000/ES1, které v mnohém kopírovalo svou smluvní
předlohu. Ovšem ani toto nařízení není konečné, s účinností od 1. 3. 2005 bude
nahrazeno nařízením č. 2201/2003/ES ze dne 27. 11. 2003 o příslušnosti a uznání a
výkonu rozhodnutí v manželských věcech a ve věcech rodičovské odpovědnosti.2
Rovněž Bruselu I. se dostalo komunitarizace v podobě nařízení č. 44/2001/ES o
soudní příslušnosti a uznání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních
věcech.3
Tento příspěvek se zabývá především vztahem mezi nařízeními č.
2201/2003/ES a č. 44/2001/ES, konkrétně rozsahem jejich působnosti, možných
doplňování či střetů. Nebude přímo řešeno, které konkrétní pravidlo z nařízení se
v dané věci použije, ale záležitosti o stupeň obecnější – v kterém z těchto nařízení
toto pravidlo hledat. Poněvadž nařízení č. 44/2001/ES vychází z Bruselu I., jakož i
příslušnou judikaturou Evropského soudního dvora, kterou lze tak vztáhnout i na
toto nařízení, bude na ni rovněž odkazováno.
Zamyslíme-li se nad rodinným právem, vytanou na mysli instituty jako
rozvod, neplatnost manželství, rodičovská zodpovědnost, výchova a výživa dítěte,
adopce, opatrovnictví apod. Jakkoli ambiciózní byly první úvahy při přípravě
1
Úřední věstník L 160, 30. 6. 2000
2
Úřední věstník L 338/1, 23. 12. 2003, toto nařízení se nevztahuje na Dánsko.
3
Úřední věstník L 012, 12. 1. 2001
76
International and Comparative Law Review
No. 11/2004
Bruselu II4, pokud jde o zánik manželského soužití, nařízení č. 2201/2003/ ES se
zaměřilo pouze na nejpalčivější otázky. Článek 1 odst. 1 písm. a) nařízení
vymezuje působnost na občanskoprávní řízení ohledně zániku manželského soužití
(rozvod manželství, rozluka bez zrušení manželského svazku a prohlášení
manželství za neplatné). Z uvedeného je zřejmé, se nařízení vztahuje pouze na
manželství v klasickém slova smyslu, tj. zákonem založené životní společenství
muže a ženy směřující především k založení rodiny, nikoli na nesezdané soužití či
registrované partnerství. Přesto nařízení nepokrývá celou škálu otázek
souvisejících s úředním ukončením manželského soužití, neboť ze své působnosti
vylučuje příkladmo přezkum viny na rozvratu manželství, majetková práva
plynoucí z manželství a jiné vedlejší aspekty (např. otázka příjmení rozvedeného
manžela).5
Vzhledem k tomu, že nařízení č. 2201/2003/ES co do působnosti v otázkách
rozvodu, rozluky a neplatnosti manželství zůstává nezměněno, mám za to, že na
něj lze aplikovat poznatky, které se týkají původního nařízení č. 1347/2000/ES.
Z dosahu nařízení je proto taktéž vyloučeno řízení před církevními orgány, přičemž
jsou zmiňovány případy spojené s migrací osob hinduistického a muslimského
vyznání, mám však za to, že se totéž týká i prohlášení neplatnosti manželství
církevními soudy katolické církve, která např. uznává odlišný okruh důvodů
neplatnosti manželství.6 Ani toto vyloučení však není bezvýjimečné, neboť
v článku 63 nařízení je pamatováno na konkordáty uzavřené Španělskem,
Portugalskem a Itálií se Svatým stolcem 7; neřešením střetu konkordátů a nařízení
by tyto země přikloněním se ke kterékoli z konkurujících si úprav porušily své
mezinárodní závazky. Portugalské církevní soudy požívají exkluzivity v případě
prohlášení neplatnosti katolického manželství, zatímco Itálie a Španělsko znají
paralelní jurisdikci státních a církevních soudů, přičemž rozhodnutí církevního
soudu musí být uznáno v řízení před státním soudem.8
Druhou oblastí, kterou nařízení č. 1347/2000/ES pokrývá, je rodičovská
zodpovědnost, a to nově veškeré otázky, které se jí týkají – její přiznání, výkon,
přenesení, omezení i zbavení [čl. 1 odst. 1 písm. a) nařízení]. Ve srovnání
4
více Hélène Gaudement-Tallon: Conflits de jurisdiction en matière familiale, Journal du Droit
international 2/2002, s. 384
5
srov. preambuli nařízení, bod 8
6
srov. zneplatňující překážky manželství v kánonech 1073 až 1094 kodexu kanonického práva, jimiž
je např. věk ženy nižší než 14, u muže nižší než 16 let, předchozí a trvalá neschopnost k souloži,
přijetí svátosti svěcení atd.
7
V současnosti Rada navrhla doplnění článku 63 odst. 3 nařízení o písmeno c), v němž bude zmíněn
také konkordát uzavřený s Maltou srov. [COM(2004) 616 final].
8
Na rozdíl od původního nařízení (srov. bod 9 preambule), nové nařízení č. 2201/2003/ES výslovně
řízení před církevními soudy ze své působnosti nevylučuje, avšak není důvodu o tomto pochybovat,
protože zařazení článku 63 by pak postrádalo své opodstatnění, pokud by se nařízení mělo vztahovat
i na církevní soudnictví.
77
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 11/2004
s předchozím nařízením byl v této problematice učiněn obrovský pokrok, neboť
byl vyjasněn pojem rodičovské zodpovědnosti a nebývale rozšířena působnost
nařízení.9 Je evidentní, že nařízení se silně inspirovalo Haagskou úmluvou ze dne
19. 10. 1996 o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a
spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí,
k jejímuž přijetí byly rozhodnutím Rady (2003/93/ES ze dne 19. 12. 2002)
zmocněny členské státy EU, aby tak byla zaplněna určitá mezera na komunitární
úrovni. Definice rodičovské zodpovědnosti byla víceméně přejata z Haagské
úmluvy, když nařízení tento termín vykládá jako „všechna práva povinnosti
týkající se osoby nebo majetku dítěte, jimiž je fyzická nebo právnická osoby
nadána ze zákona, na základě rozsudku nebo smlouvy, se kterou jsou spojeny
takové právní účinky. Zahrnuje i právo stýkat se s dítětem a pečovat o něj“ (srov.
čl. 2 odst. 7 nařízení). Podstatným tedy je, že se jedná o soubor práv a povinností
rodičů nebo osob je nahrazujících k (a) osobě dítěte a (b) k majetku dítěte. Toto
vysvětlení konvenuje českému pojetí rodičovské zodpovědnosti zahrnujícímu
práva a povinnosti (a) při péči o nezletilé dítě (b) při jeho zastupování a (c) při
správě jeho jmění,10 přičemž péči a zastupování dítěte je možno sloučit do
kategorie práv a povinností k osobě dítěte. V souladu s Haagskou úmluvou
nařízení v článku 1 odst. 2 příkladmo vyjmenovává otázky zařazené do institutu
rodičovské zodpovědnosti: právo pečovat o dítě, stýkat se s ním (včetně práva
pobývat s dítětem po omezenou dobu mimo jeho bydliště) a rozhodnutí o umístění
do pěstounské rodiny nebo do ústavní péče, dále je to pak poručnictví a
opatrovnictví a konečně opatření ohledně správy, ochrany a nakládání s majetkem
dítěte. Nařízení č. 2201/2003/ES je přínosné tím, že již pokrývá téměř veškeré
aspekty právního vztahu mezi dítětem a rodičem, případně osobou, která
rodičovskou zodpovědnost vykonává na jejich místě.
Stejně jako v českém právu, pod pojem rodičovské zodpovědnosti nespadá
vyživovací povinnost rodiče k dítěti [srov. čl. 1 odst. 3 písm. e) nařízení], a proto
bude-li český soud rozhodovat např. o úpravě poměrů dítěte pro dobu po rozvodu,
kdy zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a v jakém rozsahu budou
rodiče přispívat na jeho výživu, pouze v části týkající se svěření do výchovy bude
rozsudek požívat dobrodiní nařízení č. 2201/2003/ES. Nicméně otázka výživného
však nezůstává komunitárním právem nepovšimnula, avšak spadá do působnosti
nařízení č. 44/2001/ES - zakotvením v článku 5 odst. 2. Pojem výživného může
zahrnovat více právních institutů a z tohoto důvodu je pro kvalifikaci, zda jde o
9
Nařízení č. 1347/2000/ES se týkalo toliko rodičovské zodpovědnosti související s rozvodem,
rozlukou a prohlášením manželství za neplatné a vztahovalo se pouze na děti, které se
v manželském svazku narodily nebo byly manželským párem adoptovány; cizozemské rozhodnutí
v části upravující poměry dítěte, které sice s oběma manželi ve společné domácnosti žilo, ale
pocházelo z předchozího manželství či jiného svazku jednoho z manželů, nepožívalo výhod ohledně
uznání a vykonatelnosti tak, jak je nařízení poskytovalo. Toto omezené řešení bylo pociťováno jako
zbytečně zúžené v době, kdy je v životě člověka postupné založení více rodin stále častějším jevem.
10
srov. § 31 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině
78
International and Comparative Law Review
No. 11/2004
výživné, rozhodující účel platby. 11 Zmíněné ustanovení se týká jak výživného
dítěte, tak výživného manžela či rozvedeného manžela. Vymezením pojmu
výživného se zabývá rozsudek C-220/95 ve věci Antonius van den Boogaard proti
Paule Laumen, kde vyvstala otázka, zda rozsudek vydaný po rozvodu manželství a
určující vlastnické právo rozvedené manželky k části majetku, spadajícího do
společného jmění manželů, a současně stanovící povinnost rozvedeného manžela
vyplatit jí jako výživné jednorázovou částku, je vykonatelné podle Bruselu I.,
jinými slovy, zda takové rozhodnutí spadá do jeho působnosti. Evropský soudní
dvůr konstatoval, že jedno a totéž soudní rozhodnutí může upravit nejen majetková
práva vyplývající z manželského svazku, ale i výživné manželů, a proto je takový
rozsudek vykonatelný v souladu s Bruselem I. toliko v části týkající se výživného.
Dodal, že rozhodnutím o výživném je soudní opatření, které má za cíl materiálně
zajistit jednoho z manželů a kdy jsou při rozhodování brány v potaz příjmy obou
manželů; to, že je určená částka vyplacena jednorázově, nemá žádnou relevanci.
Mimoto judikatura Evropského soudního dvora dovodila v rozhodnutí C271/00 Baten, potvrzeném rozsudkem ve věci C-433/01 Freistaat Bayern, že civilní
věcí podle Bruselu I. je i regres státu vůči rodiči, který neplní svou vyživovací
povinnost. Podle německého zákona o podpoře při studiu, student, jehož studium je
ohroženo, protože rodiče neplní svou vyživovací povinnost, může žádat spolkovou
zemi o poskytnutí finanční podpory a spolková země má poté právo regresní
úhrady vůči rodičům dítěte. Při řešení otázky, zda regres spolkové země vůči
rodičům dítěte lze považovat za civilní věc, Evropský soudní dvůr zopakoval, že
článek 1 Úmluvy (Brusel I.) musí být vykládán tak, že pojem civilních věcí
zahrnuje řízení o právu na regres, jímž orgán veřejné moci sleduje vymožení
částky vyplacené formou sociální podpory rozvedenému manželu či dítěti takové
osoby, jestliže zákonný podklad a procesní úprava je obsažena v běžném předpise
z oblasti občanského práva upravujícím vyživovací povinnost.12 Povinnost orgánu
veřejné moci musí tedy vycházet z předpisu soukromoprávní povahy, tj. stát nesmí
tuto podporu vyplácet v souvislosti s výkonem svých veřejnoprávních prerogativ.
Je-li uspokojivě vyřešena otázka výživného jak manžela, tak dítěte, je nutno
se dále zabývat vypořádáním majetkových práv vznikajících z manželského
svazku. Touto problematikou se Evropský soudní dvůr zabýval v již klasickém
rozhodnutí 143/78 Jacques de Cavel proti Louise de Cavel, kde bylo třeba
odpovědět na otázku, zda je Brusel I. aplikovatelný na vykonatelnost opatření, jímž
byl zajištěn nábytek a další předměty v bytě rozvádějících se manželů. Evropský
soudní dvůr rozlišil spory ohledně majetku v průběhu rozvodového řízení na spory
11
srov. Rozehnalová, N., Týč, V.: Evropský justiční prostor v civilních otázkách, Masarykova
univerzita Brno, 2003, s. 207
12
V našem právním řádu by taková situace připadala v úvahu v případě svěření dítěte do pěstounské
péče, kdy stát v rámci dávek pěstounské péče dítě svěřené do pěstounské péče finančně zajišťuje, aby
dítě netrpělo materiální nouzí, a právo vymáhat výživné od rodiče pak přechází na stát (srov. § 45d
zákona o rodině).
79
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 11/2004
spojené (a) s otázkami týkajícími se osobního statusu osob, (b) s majetkovými
právními vztahy vznikajícími přímo z manželského svazku nebo z jeho zrušení a
(c) s majetkovými právními vztahy existujícími mezi manžely, které nemají
žádnou souvislost s manželstvím. Zatímco třetí kategorie spadá pod Brusel I., první
dvě jsou vyloučeny. Své stanovisko Evropský soudní dvůr dále rozvedl ve věci
25/81 C. H. W. proti G. J. H., kde zkoumal, zda do rozsahu Bruselu I. patří
rozhodnutí o vrácení dodatku k závěti podepsaným manželem, který byl správcem
odděleného majetku své manželky. Evropský soudní dvůr na předběžnou otázku
odpověděl tak, že termín „majetková práva vznikající z manželského svazku“
nezahrnuje pouze majetková opatření specificky a výlučně předvídaná národními
právními řády v případě manželství, ale také jakýkoli vlastnický vztah vyplývající
přímo z manželského svazku, a proto i řízení, jejímž předmětem je správa
manželčina odděleného majetku vykonávaná jejím manželem je úzce spojeno
s majetkovými právy vznikajícími z manželského svazku a není tak v dosahu
Bruselu I.
Snaha Evropského soudního dvora co nejvíce rozšířit působnost Bruselu I., a
potažmo i nařízení č. 44/2001/ES, je chvályhodná, avšak Soudní dvůr výše
rozebíraným rozhodnutím o odděleném majetku manželky svou snahu v zárodku
pohřbil. V takto nastavených podmínkách si lze těžko představit záležitost
spadající do třetí kategorie, neboť všechny majetkové vztahy mezi manžely
nějakým způsobem souvisí se skutečností, že jsou manželé. Promítneme-li tuto
metodiku do tuzemských podmínek, zdá se, že pojem majetkových práv
vznikajících z manželství je mnohem širší než společné jmění manželů,
pravděpodobně je nutno k němu zařadit kupř. i majetek, který za trvání manželství
oba manželé nabyli darem či dědictvím na základě závěti, přestože tento majetek
není podřízen režimu společného jmění manželů, ale spravuje se samostatně.
Otázkou stále zůstává, co při tak širokém rozsahu uvedeného termínu zařadit do
třetí skupiny, zřejmě jím nebude ani majetek, který manželé nabyli do podílového
spoluvlastnictví v době nesezdaného soužití, které později vyústilo v uzavření
manželství. Co se českého institutu společného jmění manželů týče, lze uzavřít, že
jurisdikce soudů, jakož i uznání a výkon rozhodnutí, nejsou dosud na komunitární
úrovni upraveny.
Těmito nařízeními je úprava rodinných záležitostí tak, jak je zná tuzemské
rodinné právo, vyčerpána. Zůstávají otázky na komunitárním poli dosud
nevyřešené, např. určení nebo popření otcovství nebo adopce,13 v nichž se nelze
opřít ani o zmiňovanou Haagskou úmluvu, neboť tuto problematiku rovněž
vylučuje ze své působnosti. Ve vztazích mezi členskými státy EU navzájem je
napříště aplikace Haagské úmluvy vyloučena (čl. 61 nařízení), což však nijak
nezužuje okruh rodinných věcí, v nichž jsou stanovena jednotná pravidla pro
13
80
Evropská úmluva o osvojení dětí ze dne 24. 4. 1967 (č. 132/2000 Sb. m. s.) unifikuje pouze hmotné
právo.
International and Comparative Law Review
No. 11/2004
určení jurisdikce soudů a zjednodušeno uznávání a výkon příslušných rozsudků,
protože nařízení č. 2201/2003/ES, co se rozsahu působnosti týče, v podstatě
okopírovalo Haagskou úmluvu.
81
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 11/2004
V. Jurisdiction of Courts, Recognition and Enforcement of
Judgements in Family Matters
Mgr. Markéta Navrátilová
Originally, the European Communities were established solely for the
economic purposes; this is why the Convention on jurisdiction, recognition and
enforcement of judgements in civil and commercial matters from the year 1968
(Brussels I) pursued, before all, facilitation of deeper economic integration of
member countries; family matters were excluded from their competency due to
their complicatedness, distinctive differences between legal regulations of
individual countries and apprehensively fulsome exploitation of the institution of
law and order when deciding about recognition of such decisions.
As the integration proceeded and the free movement of persons developed, it
was more and more important to consolidate the jurisdiction of courts and to
simplify legal proceedings about recognition of decision in family matters.
On this account, pursuant to article K.3 of Maastricht Convention, the
Convention of Recognition and Enforcement of Judgements in Matrimonial
Matters, known as Brussels II, was adopted in 1998; this convention should have
been ratified by member countries, but, after the date of Amsterdam Convention
and after the transfer of judicial cooperation into the first row, the Counsel
accepted, pursuant to paragraph number 65 of the Convention of May 25th, 2000,
regulation number 1347/2000/ES1, which, in many aspects, copied its contractual
original.
Though, this regulation is not the final one; with effect from March 1st, 2005,
it will be replaced by regulation number 2201/2003/ES of November 27th, 2003
about cognizance and recognition and about execution of decision in matrimonial
matters and in matters of parental responsibility2. Brussels I was communitarised as
well in the regulation number 44/2001/ES about court competence and about
recognition and enforcement of judgement in civil and commercial law3.
This paper deals, before all, with the relationship between regulations number
2201/2001/ES and 44/2001/ES, to be specific, with the extent of their scope,
possible supplementation and concurrences. We are not going to solve directly
which particular rule of the regulation will be used in this particular matter; we are
1
Official Report L, 160. 30 June 2000
2
Official Report L, 338/1, 23 Dec. 2003 this provision is not applied in Denmark
3
Official Report L, 012, 12 Dec. 2001
82
International and Comparative Law Review
No. 11/2004
going to deal with one step more general matter – we are going to think out in
which of these regulations this rule should be searched for.
As the regulation number 44/2001/ES stems from Brussels I as well as from
pertinent practice of the European Court of Justice, that can be applied to this
regulation, we are going to refer to it, too.
If we take a think of family law, we think of institutions as divorce, marriage
nullity, parental responsibility, upbringing and alimentation of a child, adoption,
guardianship, etc. Although the first considerations of Brussels II4 preparations
were ambitious, so far as termination of marriage is concerned, the regulation
number 2201/2003/ES focused only on the most biting problems.
Clause 1, paragraph 1 letter a) regulation qualifies the rule to civil proceedings
with regard to termination of matrimonial cohabitation (divorce of a marriage,
separation without annulment of marriage and marriage nullity). Above mentioned
cases show that the regulation applies only to marriages as such, which means
legally established partnership between a man and a woman, the goal of which is,
before all, to establish a family; it does not apply to unmarried cohabited couples
or to registered partnership.
Nevertheless, this regulation does not cover the whole range of problems
related to formal termination of matrimonial cohabitation, for it excludes, for
example, review of guilt on the breakdown of the marriage, rights in property
resulting from the marriage and other, secondary aspects (e.g. the problem of the
surname of the divorced spouse).5
Taking into account that the regulation number 2201/2003/ES stays
unchanged as far as the force in the matters of divorce, separation and nullity of a
marriage, I assume that those findings concerning the original regulation number
1347/2000/ES can be applied.
Proceedings at religious organs are excluded from the scope of regulations,
whereas cases related to migration of persons of Hindu and Islamic creeds are
mentioned; I understand that the same thing applies to the nullification of marriage
by ecclesiastical court of the Catholic Church, which, for example, admits a
different range of grounds for marriage nullification 6
4
For more read: Helène Gaudement-Tallon: Conflicts de jurisdiction en matière familiale, Journal
du Droit international, 2/2002, page 384
5
Compare the preamble of the regulation, clause 8
6
Compare nullifying obstructions for matrimony in canon 1073 to 1094 of Canon Law. These are e.g.
age of woman lower than 14, age of man lower than 16, previous enduring inability to have sexual
intercourse, receiving sanctification etc.
83
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 11/2004
Not even this exclusion is unconditional, for the clause 63 of the regulation
allows for concordats concluded by Spain, Portugal, Italy and the Holy See7; if
these countries do not try to solve the concurrence of the concordats and incline to
any of concurrent legal forms, they would commit a breach of their international
obligations. Portuguese ecclesiastical court utilize their exclusivity in case of
nullification of Catholic marriage, while parallel jurisdiction of state and
ecclesiastical courts is known in Italy and Spain; the decision of the ecclesiastical
court must be acknowledged in legal proceedings at the court of justice. 8
Another sphere that is covered by regulation number 1347/2000/ES is parental
responsibility; this includes newly all the problems that are related to it – its
recognition, performance, delegation, restriction and deprivation [clause 1
paragraph 1 letter a) of the Regulation]. Compared with the previous regulation,
huge progress has been made in this matter, for the term of parental responsibility
has been explained and the scope of the regulation has been unprecedentedly
extended.9
It is evident that the regulation was strongly inspired by the Haag Convention
of October 19th 1996 about the competence of organs, applicable law, enforcement,
and cooperation in the matters of parental responsibility and measures to children
protection, to the adoption of which the EU member countries were empowered by
the decision of the Board (2003/93/ES of 19th December, 2002), so that the gap on
the communitarian level was filled. The definition of the parental responsibility
was, more or less, overtaken from the Haag convention; the regulation explains this
term as „all rights and duties relevant to a person or property of a child to which
the natural person or legal person is entitled to by law, pursuant to judgement or
treaty such legal effects are connected with. It includes the right to be in touch with
the child and to take care of him or her (compare clause 2 paragraph 7 of the
regulation).
7
Currently, the Board suggested supplementation of the clause 63, par. 3 of the regulation by letter
c), in which the concordat with Malta will be mentioned. [COM (2004) final].
8
Unlike the original regulation (compare article 9 of the preamble), the new regulation
2201/2203/ES does not explicitly exclude proceedings at Ecclesiastical court from its scope, but
there is not reason to be in doubts about it, for article number 63 would miss its warrants, in case
that the regulation should be applicable to Ecclesiastical Judicature.
9
Regulation number 1347/2000/ES is only related to parental responsibility in connection with
divorce, separation and nullification of the marriage; it referred only to children that were born in
the matrimony or that were adopted by the couple. Foreign decision in the part regulating the
position of a child that lived with the couple in their common household, but originated from
previous matrimony or another partnership of one of the spouses, did not enjoy the privilege of
recognition and enforcement in such a way that was provided by the regulation. This restricted
solution was felt to be unnecessarily narrowed in the time when successive establishing of more
families is becoming quite common phenomenon.
84
International and Comparative Law Review
No. 11/2004
It is important that this is a set of rights and duties of parent or persons that
compensate for them to (a) the person of the child and to (b) the property of the
child. This explanation is convenient with the Czech approach of parental
responsibility which includes rights and duties (a) of care for under-age child (b) in
case of proxy and (c) in case of property administration.10 Care and proxy of the
child can be fused into the category of rights and duties to a child.
In compliance with the Hague Convention of the regulation in clause 1
paragraph 2, for example, problems included into the institution of parental
responsibility are listed: the right to care for the child, to be in touch with him or
her (including the right to be with a child, for restricted period of time, outside his
or her place of residence) and decision about foster care placement or asylum
placement, it includes tutelage and guardianship as well as measures with regard to
property management, protection and property treatment. Regulation number
2201/2203/ES means a progress due to the fact that it covers almost all the aspects
of the legal relationship between a child and a parent, eventually a person who
exercises parental responsibility in their place.
As well as in the Czech Law, parental responsibility does not include parents‘
duty to support and maintain the child [compare clause 1 paragraph 3 letter e) of
the regulation]; in case that a Czech Court decides about the arrangements of
conditions of children for the time after the divorce, it will especially issue a
custody order and the extent the parents will have to support and maintain the
child; the judgement will enjoy the benefit of regulation number 2201/2003/ES
only in the part concerning custody order. Nevertheless the problem of alimony is
not intact by the Community law. However, it is included into regulation number
44/2001/ES – it is embodied into clause 5 paragraph 2. The definition of alimony
may include more legal institutions; this is why the purpose of payment11 is
decisive if we want to qualify whether it is alimony or not. Above mentioned
provision pertains to alimony for a child as well as alimony for the spouse or
divorced ex-spouse. The judgement C-220/95 in re Antonius van den Boogaard
versus Paula Laumen where a question arose, whether the judgement issued after
the divorce of the marriage and determining ownership right of the divorced wife
to a part of the property included in the community property of the spouses and, at
the same time, the duty of the divorced husband to pay her - as alimony – a lump
sum, is executable in compliance with Brussels I, or videlicet, whether such a
decision is included into its scope. The European Court stated that one and the
same judicial decision may adapt not only property laws resulting from matrimony,
but alimony of the spouses as well; this is why such a decision is enforceable in the
compliance with Brussels I only in the part concerning alimony. They added that
10
Compare § 31 par. 1 Law no. 94/1963 Coll. about family
11
Compare Rozehnalová, N. Týč V. Evropský justiční prostor v civilních otázkách (European Judicial
Scope in Civil Problems) Masaryk University of Brno, 2003, p.207
85
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 11/2004
the decision about alimony is a legal remedy the goal of which is to provide for one
of the spouses and when the incomes of both of the spouses are taken into account;
the fact that the designated amount is paid as a lump sum is of no relevance.
Furthermore, the practice of the court of the European Court of Justice
deduced in the decision C-271/00 Baten, confirmed by the judgement in re C433/01 Freistaat Bayern, that, in accordance with Brussels I, regression of state
against a parent who does not perform his or her duties to provide for the child is
included in civil affairs.
In accordance with the German Law about support while studying, a student
whose studies are endangered due to the fact that his or her parents do not perform
their duties to provide for the child is entitled to apply the Federal Country for
financial support; the Federal Country is subsequently entitled to the right of
compensation as a result of recourse against the parents of the student.
Trying to solve the problem whether the recourse of the Federal Country
against the parents of the student can be considered to be civil affair, the European
Court of Justice repeated, that the clause 1 of the Convention (Brussels I) must be
interpreted in the way that the concept of civil affairs includes the proceedings
about the right to recourse, by means of which the organ of public authority
pursues enforcement of the sum paid in the form of poor-relief to a divorced
spouse or a child of such a person in case that the legal base and the procedural
regulation is included in common regulation in the field of Civil Code that arranges
for child support.12 The duty of the organ of the public authority must result from
the regulation of civil nature, which means that the state must not pay this support
in connection with its civil prerogatives.
If the question of support of both the spouse and the child has been solved
satisfactorily, it is necessary to deal with settlement of rights in property rising
from the matrimony. The European Court of Justice has already dealt with this
problem in (already classical) decision 143/78 Jacques de Cavel against Lousa de
Cavel; in it, it was necessary to answer a question, whether Brussels I can be
applied to the feasibility of measures by which the furniture and other entities were
secured in the flat of divorcing couple. European Court of Justice divided the
dispute concerning the property in the course of the into disputes connected a) with
problems relevant to personal status of the persons, b) with proprietary legal
relationship arising directly from matrimony or from its nullification and c) with
proprietary legal relationships existing between the spouses that have no
connection with the matrimony.
12
86
In our Legal order, this question would come in force in case of fosterage, when the state, in the
framework of foster care support, supports such a child financially, not to suffer from poverty; in
this case, the right to claim alimony from the parents is passed to the state (compare § 45d) Law
about family).
International and Comparative Law Review
No. 11/2004
While the third category falls within the cognisance of Brussels I, the first two
ones are excluded. The European Court of Justice elaborated its point of view in
the case 25/81 C.H.W. against G.H.J., in which they investigated whether the
decision about return of codicil signed by the husband, who was the administrator
of separate property of his wife, fall within Brussels I.
The European Court of Justice answered the preliminary question that way
that the term “proprietary rights rising from matrimony” does not include only
proprietary measures specifically and explicitly anticipated by national legal order
in the case of matrimony, but any proprietary relationship resulting directly from
matrimony as well; this is why proceedings the subject of which is the
administration of the wife’s separated property performed by her husband closely
connected with proprietary rights rising from matrimony and it is not included into
Brussels I.
The effort of the European Court of Justice to extend the scope of powers of
Brussels I as much as possible as well as that of the regulation number 44/2001/ES
is meritorious; but the Court of Justice buried its effort in the very beginning by its
above mentioned decision about the separated property of the wife. In conditions
stipulated like that, it is difficult to imagine a matter to be included to the third
category, for all proprietary relationships between spouses are somehow related to
the fact that they are husband and wife. If we apply this philosophy into domestic
conditions, the term of proprietary rights rising from matrimony seems to be much
wider than that of community property of spouses; probably it is necessary to
include e.g. property that both of the spouses acquired as a present or as a heritage
on the basis of a testament, in spite of the fact that this property does not stand
under the regime of community property of the spouses, but it is administered
separately.
There is still a question, what should be, in case of such a wide scope of the
term, included into the third group; it will obviously not include the property that
the spouses acquired into tenancy in common at the time of common household of
cohabits that later led in conclusion of marriage. As far as the Czech institution of
the common property of spouses is concerned, it is possible to conclude that the
jurisdiction of the courts, as well as the recognition and enforcement of the
decision have not been regulated on the Community level.
The adaptation of family affairs is expended by these regulations in the way
domestic family law understands it. There are still problems that have not been
solved in the communitary field; e.g. determination and denial of paternity or
87
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 11/2004
adoption13, in which above mentioned Hague Convention cannot be applied, for
these problems have been excluded from its scope.
The application of the Hague Convention is excluded (clause 61 of the
regulation) from the mutual relationship between the EU member countries; which,
of course, does not narrow the scope of family affairs in which unified rules for the
determination of the jurisdiction of the courts have been determined and
recognition and enforcement of pertinent decisions, for the regulation number
2201/2003/ES, as far as the scope and validity is concerned, in its principle copied
the Hague Convention.
13
88
Only the material law is unified by the European Convention about adoption of a child of 24th April
1967 (132/2000 Coll.).

Podobné dokumenty

Markéta Zlesáková

Markéta Zlesáková spatřit v jiné technice - malbě olejem na fólii o rok později (2003). Tyto geometrické objekty však tentokrát jakoby z části zakrýval velký zelený list. Téma slunce později dále zpracovává v olejíc...

Více

ZDE. - Centrum JJ Pestalozziho, ops

ZDE. - Centrum JJ Pestalozziho, ops proto na obecně prospěšnou společnost. Přemýšlím, co všechno se za těch uplynulých patnáct let změnilo. A myslím, že je toho opravdu hodně. Když jsem svoji spolupráci s tehdejší nadací zahajovala, ...

Více

Dokazovanie v civilnom a trestnom konanÍ

Dokazovanie v civilnom a trestnom konanÍ Při aplikaci práva je nezbytné vypořádat se nejen s otázkami právními – tedy hledáním odpovědí na to, co je účinné právo, které bychom měli v  daném případě použít – ale také otázkami faktickými:1 ...

Více