Noetická skepse – významný rys dějin evropského myšlení

Noetická skepse – významný rys dějin evropského myšlení
Zdeněk Novotný, [email protected]
NOVOTNÝ, Zdeněk. Noetic Scepticism – an Important Feature of the History of European Thinking.
Individual and Society, 2006, Vol. 9, No. 1.
The aim of the paper is to show the development of Noetic Scepticism in the history of philosophy and
changes of its forms in the most influential thinkers. The author presents Noetic Scepticism as a kind of
rationalistic reflection of knowledge in opposition to dogmatic and irrational philosophies, including
postmodernism. In our world, full of antagonistic ideologies, conflicts and hostilities, sceptical and critical
philosophy is an important factor of education.
Noetic Scepticism. Rationalistic reflection. Factor of education.
Úvod
Tento příspěvek je pokusem představit noetickou skepsi jako jeden z relevantních produktů řecké
racionality, ukázat její různé formy a postupné proměny v dějinách filosofického myšlení. Skepse zde není
pojímána v radikálním agnostickém smyslu absolutního odmítání možnosti poznání, ale spíše jako
antidogmatický, kritický přístup k jakýmkoli danostem, ke všemu, co je označováno jako „skutečnost“,
včetně samotného procesu poznání. Používáme-li jako ekvivalent pro termín „skepse“ výraz
„pochybování“, pak jej chápeme tak, že se stále co nejvíce přidržujeme původního řeckého významu
„skeptesthai“ = uvažovat, zkoumat, nebo „skopo“ = pozoruji, uvažuji, nebo „skepsis“ = pozorování,
uvažování. Primárně tedy nejde o vztah odmítavého zpochybňování, ale o přemýšlivé zvažování, reflexi,
což bytostně náleží filosofickému myšlení, které se zrodilo právě ve starém Řecku.
Nejstarší známá ohniska předfilosofického a pozdějšího filosofického myšlení jsou sice Indie a Čína, ale
v tomto orientálním pojetí jde spíše o jakousi praktickou životní moudrost než abstraktní rozumovou
spekulaci. V podstatě jsou to určité druhy náboženství (i když v případě buddhismu bez boha) nebo
mravoučné soustavy zásad, příkazů a zákazů. Indická skepse vyjádřená myšlenkou, že nejvyšší moudrostí
je mlčení, vyplývá spíše z rezignovaného postoje, jehož základem je pesimistický pohled na život a svět
vůbec, a vyúsťuje v pohroužení se do vlastního nitra. I pozdější zcela protikladné proudy indického
myšlení představují opět rezignaci na možnost teoretického vědění ve prospěch praktického života
založeného materialisticky. Kořeny čínské filosofie lze vidět v mytologicko-náboženských představách a
pozdějších pokusech o vysvětlení kosmického a přírodního řádu. Posléze však – snad s výjimkou logických
spekulací čínských sofistů – převládly praktické otázky etické a problematika člověka ve společnosti.
Čistě teoretickou noeticky zaměřenou filosofii zde nenajdeme.
Staré Řecko
Pomineme řecké předfilosofické a předvědecké, mytologické stadium, pak už krátce po filosofech
mílétské školy (6. stol. př. n. l.) a Hérakleitovi (asi 540 - 470 př. n. l.), kteří hledali původní princip, arché
všech věcí, a jejichž řešení bylo zatíženo látkovostí a smyslovostí, přicházejí eleaté s otázkou nejvyšší
obecnosti, s problémem jsoucna vůbec, bytí. Základem je Parmenidova (asi 540 - 480 př. n. l.) teze: jen
jsoucí je, a nejsoucí není. Tato zdánlivě banální myšlenka má ovšem dalekosáhlé důsledky. Jelikož
22
nejsoucno nemá a ani nemůže mít jakékoli vlastnosti či rysy, podle kterých by bylo poznatelné nebo vůbec
myslitelné, je z dalšího bádání vyloučeno. Kromě toho, pokud bychom přiznali nejsoucímu jsoucnost,
dostali bychom logický spor, kontradikci. Zbývá tedy jsoucí - a to může být pouze jedno, souvislé,
nepřerušované (nejsoucnem), nedělitelné. Jeho jedinou vlastností je to, že je. Druhým závažným
důsledkem je nemožnost změny, pohybu. Změna by totiž znamenala, že něco přestává být, stává se
nebytím, nebo začíná být z nebytí - a to je opět nemožné. Pohyb, přemísťování nutně potřebuje alespoň
něco prázdna, nebytí. Jelikož je však jsoucno absolutně plné, je současně nehybné. Známé jsou čtyři
aporie či důkazy proti pohybu, jejichž autorem je Zénón z Eleje (asi 490 - 430 př. n. l.). Nejde přitom
primárně o problém fyzikální, ostatně ani jsoucno u eleatů není fyzikálním jsoucnem, ale konstruktem,
výsledkem racionální spekulace.
Koncept pluralitního světa smyslově vnímatelných, proměnlivých jsoucen je takto prohlášen za pouhé
zdání. I když nás tedy smysly informují o existenci mnohosti, pohybu atd., ryze rozumová úvaha
přesvědčuje o něčem zcela jiném a vede k naprosté skepsi vůči smyslům. Eleaté preferují logiku rozumu,
protože jen ta může poskytnout skutečnou jistotu. Jako první jasně oddělili smyslové poznání, tj. pouhé
mínění - „doxa“, od rozumového poznání, myšlení, tj. skutečného vědění - „epistémé“, „noésis“.
Ve svých důsledcích skeptická je také relativistická filosofie sofistů (5. - 4. stol. př. n. l.), což je zřejmé už
ze slavných výroků Prótagorových (asi 480 - 410 př. n. l.) „Mírou všech věcí je člověk, jsoucích, že jsou, a
nejsoucích, že nejsou” nebo „O bozích nemůžeme vědět, ani že jsou, ani že nejsou, ani jakou mají
podobu”. Konkrétní příklady toho, že naše hodnotící soudy jsou vždy subjektivní, relativní a naše poznání
nejisté, obsahují „Dvojí řeči“ neznámého autora, který ukazuje, že co je pro jednoho dobrem, je pro jiného
zlem nebo i pro jednoho a téhož člověka jednou dobrem, podruhé zlem atd. Týká se to i pravdy, krásy a
dalších důležitých kategorií. Pozoruhodnou ukázkou brilantní argumentace je Gorgiovo (483 - 375 př. n.
l.) pojednání „O nejsoucím čili o přírodě“, kde se postupně „dokazují” tři zásady: 1. Nic není. 2. Je-li i něco,
nemůže to člověk poznat. 3. Lze-li to i poznat, nelze to druhému sdělit a vyložit. Podstata zdůvodnění je
následující. Ad 1: Jsoucí je buď věčné, nebo vzniklé. Je-li věčné, je neomezené, a je-li neomezené, není
nikde, a není-li nikde, tedy není. Pokud je vzniklé, pak vzniklo z něčeho, co už je, a tedy není vzniklé. A
z nejsoucího vzniknout nemohlo, protože nejsoucí nemůže nic zplodit. Ad 2: Poznané je totéž co myšlené.
Ale myšlené věci nejsou totéž co jsoucí věci, protože pak by bylo jsoucí cokoli, co si kdo pomyslí.
Nepoznáváme tedy jsoucí věci. Ad 3: To, čím sdělujeme, oznamujeme, je řeč - a řeč není skutečnou věcí.
Nesdělujeme tedy jsoucí věci, ale řeč, která je jiná než skutečné věci.
Výrazem filosofické skromnosti a současně ústupu od ambicí postihnout podstatu světa jsou Sókratovy
(469 - 399 př. n. l.) známé výroky „Vím, že nic nevím”, resp. „Poznej sám sebe”. Racionalistická, vzhledem
ke smyslům skeptická linie řeckého myšlení vrcholí v geniální koncepci Platónově (asi 428 - 348 př. n. l.).
Platón usiluje o pravé, nezvratné, jisté vědění („epistémé“, „noésis“), které se může týkat jen pravého,
nejskutečnějšího, trvalého, neproměnného jsoucna (vliv eleatů). Právě pro toto jsoucno Platón používá
výrazů „eidos“ nebo idea, odvozených z řeckého „idein“ - vidět. Nejde však o vidění zrakem, o smyslové
poznání proměnlivých a pomíjivých vlastností, nýbrž o poznání samé jsoucnosti, podstaty („úsia“). Je to
schopnost vidět přes nestálost a pomíjivost smyslových věcí ono neproměnné, stálé, obecné, platné - tedy
schopnost nikoli smyslů, ale rozumu. To znamená, že máme co činit s dvojím odlišným jsoucnem
(„chórismos“): světem neměnných podstat, idejí, a světem smyslově vnímatelných, proměnlivých entit. To,
co díky smyslovému poznání považujeme za skutečné, jsou pouze jakési kopie, stíny, odlesky, druhořadá,
zdánlivá jsoucna. Pravé bytí může spočívat jen v tom, o čem máme skutečné, pravdivé vědění (ideje), a
nikoli v tom, co je nedokonalé a o čem si můžeme tvořit pouze mínění, co je jen zdáním (smyslové
předměty).
Skepticismus jako jeden ze tří hlavních filosofických proudů období helénismu (4. stol. př. n. l. až 1. stol.
n. l. ) má svého původce v Pyrrhónovi z Elidy (asi 360 - 270 př. n. l.) a jeho otázkách: jaká je povaha věcí,
jaký postoj k nim máme zaujmout, co tím získáme? Odpovědi jsou následující: podstata věcí je nám
neznáma, proto se zdržíme úsudku o nich („epoché“), a tím dosáhneme duševního klidu („ataraxia“)
postačujícího k blaženosti („eudaimonia“). Rozpracování skeptických myšlenek představují tzv. tropy
(hlediska, způsoby) - argumenty proti možnosti poznání, jejichž autorem je Ainesidémos (1. stol. př. n. l.).
Poukazem na specifiku lidského poznání a jeho podmínky otevírá problematiku, kterou dále rozvíjeli F.
Bacon a I. Kant. Pozdní skepse přichází s doplněním tropů o iluzi snu, z něhož jsme se neprobudili.
Středověk, renesance a reformace
Postupně se prosazující křesťanství sice není totožné s filosofií, je to náboženství, přesto má své velké
filosofické či filosofující osobnosti. Je však značný rozdíl mezi křesťanským a dosavadním řeckým pojetím
ontologie. Bytí jako základ v řecké filosofii bylo vždy nějak uchopitelné, např. rozumovou spekulací
23
, Noetická skepse – významný rys dějin evropského myšlení
(eleaté). Nejvyšší bytí v křesťanství nejenže není postižitelné smysly, ale nelze ho vymezit ani v
rozumových kategoriích. Je zcela transcendentní (přesahující tento svět a veškeré přirozené poznání zkušenostní i rozumové). Není-li v naší vezdejší situaci možné jeho přímé poznání a nelze-li ho (jeho
existenci) ani logicky dokázat, zbývá jen víra.
Období patristiky je postupným vyrovnáváním se s řeckou filosofií, a to nejdříve formou apologetiky
křesťanství, později snahou o utváření vlastní dogmatiky. Nepřímým projevem skepse vůči dogmatu je to,
že ačkoli dogma není a nesmí být předmětem rozumové kritiky či pochybností, znovu a znovu se
objevovaly snahy - a to i těch nejupřímnějších křesťanů - přiblížit ho lidskému chápání, uvést ho v soulad s
rozumovostí. Křesťanství sice primárně stojí na víře, ale současně - už od svého vzniku - je stále
konfrontováno s filosofií, jejímž základem je antická racionalita. V tom je jeden z podstatných rysů
křesťanství, který ho odlišuje od ostatních světových náboženství. Teologové mají rozdílné pohledy na
řešení vztahu víry a rozumu, ale ať už v něm půjde o konfrontaci, soulad či úplné oddělení obou, nutnost
vyrovnat se s tímto problémem provází celou historii křesťanství až do současnosti. Stále přítomná
racionalita a s ní spojená skepse je takto jakousi pojistkou proti přílišnému fundamentalismu a fanatismu
- a lze konstatovat, že kdykoli byla autoritativně potlačena, mělo to neblahé důsledky, zejména morální,
pro toto náboženství samotné.
Potřeba kritického myšlení, neustálé rozumové korekce, vystupuje do popředí i nyní, kdy dochází k šíření
nejrůznějších duchovních proudů (majících původ převážně v orientálních náboženstvích). Nepřímo jim
napomáhá i postmodernistické odmítání rozumu a jeho řádu. Pseudofilosofický charakter těchto odrůd
náboženství, jejich jednostrannost, tendence k simplifikaci problémů apod., nemusejí být vždy zřejmé. O
to důležitější je střízlivé posouzení hodnot antické a křesťanské (včetně už židovské) tradice a pochopení,
co pro nás znamenají v ohrožení dvěma extrémy: iracionalitou na jedné a krátkozrakou cynickou
vypočítavostí či ziskuchtivostí na druhé straně.
Skepsi se nevyhnula ani nejvýznamnější postava celé patristiky, kterou byl Augustinus Aurelius (354 430). Jistota poznání se podle něj nemůže týkat vnějšího světa, proto je nutno zaměřit se na poznání Boha
a duše, nic více. Pravdu a jistotu musíme hledat pouze v pohroužení se do sebe sama, ve svém
pochybujícím já. V myšlence „Si enim fallor, sum“ – „Jestliže totiž (po)chybuji, jsem“, anticipuje Descarta.
Středověká scholastika má k noetické skepsi přinejmenším ambivalentní vztah. Má v podstatě již hotovou
dogmatiku, přesvědčení o tom, že pravda je dána a není nutno ji hledat, ale pouze vykládat, odůvodňovat
a hájit, což je hlavním úkolem filosofie. Dogmata jsou z filosofického bádání vyloučena, filosofie slouží víře
(philosophia ancilla theologiae), nemá samostatnost ani vlastní předmět zkoumání, stává se spíše
metodou - dialektikou, logikou. Středověké myšlení je takto poznamenáno dvojakostí: na jedné straně je
to zjevená, jednou provždy daná pravda, nezávislá na jakékoli pozorované skutečnosti, dogma, jemuž je
nutno věřit; na druhé straně racionální metoda, porovnávání argumentů, dedukování důsledků. Je to
jeden z projevů dlouhodobého, stále trvajícího problém vztahu víry a rozumu, náboženství a vědy, teologie
a filosofie.
O jeho řešení se snaží také největší scholastik Tomáš Akvinský (1225 - 1274). Je přesvědčeným zastáncem
rozumového poznání, kterým lze v zásadě dojít i k pochopení boží existence a nadpřirozených pravd, což
ovšem vyžaduje značné úsilí. Filosofie může úspěšně obhajovat rozumovou přijatelnost křesťanské víry
proti nevěřícím (to, že mezi články víry není rozpor), avšak - a to zasluhuje zvláštního zdůraznění a
ocenění - Tomášvaruje před pokusy o nezvratné rozumové důkazy teologických pravd, protože by to bylo
naopak na újmu víře. Je známo, že sv. Tomáš je oficiálním teologem, a tudíž i filosoficky nejvyšší autoritou
v katolické církvi. Proto si nemůžeme odpustit srovnání s názorem údajného škůdce křesťanského
náboženství, skeptického filosofa Davida Huma (18. stol.): „Náboženství je založeno na víře, nikoli na
rozumu, a vystavovat ho zkoušce, k níž nijak není způsobilé, znamená jistý způsob, jak je zničit.“
(Zkoumání lidského rozumu). Že jde o myšlenku téměř identickou s Tomášovou, je snad zřejmé. Kupodivu
si tuto skutečnost uvědomuje jen málo křesťanů a praktických teologů, kteří takto nesdílejí skromnost a
pokoru Tomášovu a s arogancí a suverenitou „dokazují“, co dokázat nelze.
Zdrcující skepsi ve vztahu ke křesťanské dogmatice projevil Siger z Brabantu (asi 1240 - 1284).
Neslučitelnost s církevním učením ukáží např. jeho následující rozumové úvahy: jelikož látka je
protikladem Boha, a přece zde díky němu existuje, nemůže být důsledkem svobodné boží aktivity, ale
nutnosti. Svět tedy nebyl stvořen volním aktem. Dále: jestliže jednotliviny jsou dány látkou (princip
individuace) a látka je Bohu cizí, pak se jej jednotliviny netýkají. Individuální modlitby a obřady jsou tedy
zbytečné, protože k němu neproniknou. A konečně: duše jakožto forma těla zaniká spolu s ním.
Nesmrtelný je pouze intelekt lidského rodu, nikoli jednotlivé osoby. Siger sice údajně prohlašoval, že
pokud závěr z rozumu odporuje víře, je třeba pravdu zjevenou považovat za vyšší a snažit se nějak
24
vysvětlit nedostatečnost rozumu. Zároveň však prý dodával: „A přece někteří filosofové měli mínění
opačné.“ Filosofie je v tomto případě již zcela nezávislá na teologii.
Filosofické a teologické vědění ostře odděluje Jan Duns Scotus (asi 1265 - 1308). Proti Tomáši, u kterého
je rozum nadřazen vůli, vyzvedává suverénní, ničím nedeterminovanou svobodu boží vůle, nezávislé na
intelektu. Duns Scotus však nejde tak daleko, aby připustil, že by Bůh mohl chtít i skutečnosti
kontradiktorní, nerozumné, nebo že by chtěl porušit zákon sporu či platnost matematických pravd. Se
Scotovým jménem je spjat jeden z logických zákonů: „~p®(p®q)“ (nepravdivý výrok implikuje jakýkoli
výrok).
Ve známém středověkém sporu o univerzálie je nominalistické vyústění vítězstvím skepse nad
metafyzickými koncepty. Představitel pozdního nominalismu Vilém Occam (asi 1285 - 1349) uplatňuje
zásadu neužívat k vysvětlení reality více entit, než je nezbytně zapotřebí; jde tedy o jakousi ekonomii
myšlení, pro kterou se později rozšířil název „Occamova břitva“. Mezi Occamovy stoupence patří např.
Mikuláš z Autrecourtu (zemř. 1350), později označovaný za středověkého Huma, protože zpochybnil
pojem substance, příčinnosti aj. Doba renesance a reformace, jejímž podstatným rysem jsou
antropocentrismus, přináší současně stále větší důraz na otázky poznání. Přispěly k tomu nové
přírodovědné poznatky, vynálezy, objevy. Řada jednotlivých postav renesance a reformace je známa i z
jiných oborů než filosofie. Nový přístup k poznání znamená odklon od metafyziky, od hledání
neviditelných, přímo nepostižitelných principů (proč se co děje), a pozornost se naopak věnuje tomu, co je
dáno, co je empiricky uchopitelné a u čeho lze uplatnit metodu pozorování, popisu (jak se co děje),
kvantifikace, měření (ubi materia, ibi geometria).
Významným skeptikem je Michel de Montaigne (1533 - 1592), který je si vědom toho, že pravdu je možno
jen stále hledat a že je velmi neskromné být přesvědčen o jejím nalezení. Pozoruhodnou osobností je
Francis Bacon (1561 - 1626), předchůdce pozdější vlivné linie britského empirismu. Originalita jeho
noetické skepse spočívá v učení o tzv. „idolech mysli“ (idola mentis), což jsou jakési iluze, překážky
objektivního poznání. To je nutně ovlivněno naší lidskou přirozeností, tím, že chápeme realitu svým
lidským způsobem (idola tribus); dále individuálními rozdíly, zvláštnostmi každého jednotlivého člověka
(idola specus); společenskou komunikací, řečí (idola fori) a konečně různými uměle vytvořenými
filosofickými a vědeckými teoriemi či zakořeněnými principy (idola theatri). Bacon tak nastoluje problém
podmínek poznávacího procesu, otázku po možnosti uchopit poznávaný předmět, jak je sám o sobě.
Anticipuje svým způsobem Kanta a fenomenologii. Pronikavou kritikou a skepsí zejména ke křesťanské
dogmatice vynikají Blaise Pascal (1623 - 1662) a Pierre Bayle (1647 - 1706).
Novověk
Vlastní filosofie novověku vychází od subjektu, znamená další posun k problematice noetické. Ukazuje se,
že rozhodovat o platnosti poznání je v kompetenci subjektu, jeho přirozených dispozic - tj. vnímání
(smyslové zkušenosti) a myšlení (schopnosti rozumu). Z prvého vychází empirismus (řec. „empeiria“ =
zkušenost) a senzualismus (lat. „sensus“ = smysl), z druhého racionalismus. Ani jedna z obou cest však
není bezproblémová. Empiricko-senzualistická filosofie vychází z teze, že lidská mysl je při narození
„tabula rasa“ (čistá deska) a že teprve naše smyslová zkušenost ji „popisuje“. Všechno, co víme, je svou
povahou aposteriorní a vstoupilo do našeho vědomí skrze smysly. Představy, pojmy jsou odvozeny
z prvotních smyslových dat - počitků, vjemů. Rozum pouze porovnává, pořádá takto nabytý základní
materiál. Toto na první pohled přijatelné pojetí má svá nebezpečná úskalí. Je to především problém
skutečnosti, sdělitelnosti poznání a jeho objektivní platnosti. Jestliže mi jsou v každém okamžiku dány
pouze pomíjivé, přerušované, měnící se percepce, jak mohu vědět, že jim odpovídá něco, co existuje
nepřetržitě, objektivně - mimo mne a nezávisle na mně? Například „vzdalující se“ předmět se „zmenšuje“.
Přitom zmenšování vnímám zcela zřetelně a nepopiratelně. Zmenšuje se tedy vjem? Pak ale nepozoruji
věc, ale vjem; a lze vůbec dokázat, že se tzv. „skutečná věc“ opravdu nezmenšuje? Pouhý vjem není
důkazem objektivní existence věci. Živý sen prožíváme v okamžicích snění jako skutečnost. Vjemy lze
vyvolat i požitím drog nebo umělými zásahy do centrálního nervového systému. Na druhé straně,
mluvíme-li o existenci světa mimo nás a nezávisle na nás, jak jinak o ní víme než zase právě díky vnímání?
Má vůbec smysl připisovat existenci něčemu, co není nebo nemůže být vnímáno?
A dále: jak víme, že tutéž věc vnímáme stejně jako jiní lidé? Můžeme si navzájem vjemy porovnat?
Můžeme je vůbec sdělit či nějak externalizovat? Individuální prožitek může být a také patrně je u každého
jedince odlišný. Důsledně empiricko-senzualistické pojetí poznání vede k solipsismu, který je sice
evidentně nepřijatelný, ale těžko vyvratitelný. Pokud jde o racionalismus, připomeňme si, že smyslová
stránka poznání je už od dob antických (eleaté, Platón) spojována s pochybnostmi. Jak se tyto pochybnosti
dostaly do našeho vědomí? Určitě ne skrze smysly. Proto k lockovskému „Nic není v rozumu, co dříve
25
, Noetická skepse – významný rys dějin evropského myšlení
nebylo ve smyslech“, dodává Leibniz: „Ano, nic než rozum sám“.
Co je ale rozum? Odpověď, že je to schopnost (um), neříká nic nového. Ani etymologie latinských slov
ratio a intellectus příliš nepomůže. U prvního vede k indoevropskému hodit se, souhlasit, spojit, u
druhého ukáže příbuznost s řeckým logos a indoevropský původ ve významechshromažďovat, brát,
vybírat mezi... Tím se příliš nevzdaluje od empiristického pojetí rozumu, který pouze srovnává, vybírá,
pořádá ... to, co dodávají smysly. Rozumové uvažování pracující s pojmy, soudy, úsudky - s jazykem - však
evidentně znamená více. Z hlediska subjekt-objektového vztahu racionalismus předpokládá jakési
společné principy v myšlení i ve věcech, jež myšlení postihuje. A jelikož tyto principy nepřicházejí do
subjektu smyslovou zkušeností - platí nezávisle na ní - jsou vrozené, a tedy apriorní. Takový závěr má
ovšem hodnotu dogmatu.
Zakladatel novověké filosofie a moderního myšlení René Descartes (1596 - 1650) požaduje, aby poznání
vycházelo z principů, které jsou naprosto zřejmé, jasné, evidentní, např. apriorní úvahy, že vše má příčinu,
že v účinku nemůže být více než v příčině, dále pak logické, algebraické, geometrické vztahy. Máme-li
však dospět k jakýmkoli dalším jistotám, musíme nejdříve považovat veškeré poznatky za nejisté.
Principiálně můžeme a musíme pochybovat o všem, co považujeme za skutečnost: o vnějším světě, který
nás obklopuje, dokonce i o vlastním těle. Jistý a nepochybný je však sám fakt pochybování, myšlení.
Skepse je takto Descartovi metodou (metodická skepse), cestou k nalezení jistoty, od níž se už odvíjí
konstrukce: jsem to já, kdo pochybuje a myslí, má existence je nepochybná (cogito, ergo sum), jsem cosi,
co myslí, jsem myslící věc (res cogitans) atd.
Empirickou linii zahajuje John Locke (1632 - 1704). Předmětem poznání jsou mu ideje, jimiž rozumí
všechno, co se nachází ve vědomí. Z povahy idejí (stálost - proměnlivost) vyvozuje i povahu vlastností
samých, a proto rozlišuje kvality primární (velikost, tvar, pohyb, počet, tuhost) a sekundární (světlo, barva,
vůně, chuť, zvuk, teplota). Vlastnosti prvého druhu přísluší věcem samým, vlastnosti druhého patří našim
idejím a jsou výsledkem interakce primárních kvalit a smyslů. Sama substance zůstává u Locka
nepoznatelná.
Výrazný posun směrem k důslednému senzualismu představuje George Berkeley (1685 - 1753): nemá
smysl mluvit o vnější a vnitřní zkušenosti ani o primárních a sekundárních kvalitách, protože jediné, co
máme k dispozici, jsou percepce (vjemy, ideje), a ty jsou vždy vnitřní, nemohou existovat mimo mysl,
mimo vědomí. Například prostorovost, rozměrnost, náležející dle Lockova předpokladu vnějším věcem
jakožto primární kvalita, je ideou tvořenou z počitků zraku a hmatu (barevnost, tvarovost, tuhost), tedy z
dat, která jsou všechna stejně subjektivní, takže není důvodu rozlišovat mezi nimi. Z přísně vědeckého
hlediska máme právo mluvit pouze o percepcích, nikoli o věcech. Říkáme-li, že věc existujenebo
existovala, znamená to, že je vnímána nebo byla vnímána, jinak bychom o ní ani nevěděli - její esse rovná
se percipi (být rovná se být vnímán). V tomto smyslu může být Berkeley považován za zakladatele
subjektivního idealismu, který se však on sám snaží překonat svým pojetím Boha.
Nejvýznamnějším představitelem noetické skepse v dějinách filosofie je bezesporu David Hume (1711 1776), dovršitel britské empiricko-senzualistické linie, ale i předchůdce moderního pozitivismu. Navazuje
na Locka a Berkeleye, jeho vlastní pojetí však představuje rozvinutí a zpřesnění. Veškeré percepce dělí na
imprese (vjemy) a ideje (představy, pojmy). První znamenají smyslové vnímání, s druhými pracuje myšlení,
imaginace, paměť. Imprese jsou původní, neodvozená bezprostřední smyslová data, přičemž je zbytečné
ptát se, mají-li svou příčinu, zdroj, nebo zda reprezentují nějakou mimosmyslovou skutečnost, protože ta
by nám mohla být dána opět jen jako percepce. Ideje jsou druhotné, odvozené z impresí jako jejich kopie,
slabší, matnější obrazy, vzpomínky na imprese. Platné jsou pouze ty ideje a pojmy, k nimž lze najít
příslušné imprese, tedy zdroje, ze kterých jsou odpovídající ideje vyvozeny. Uplatňování této jednoduché
doktríny má překvapivě destruktivní důsledky, a to nejen pro metafyzické konstrukce, ale i pro některé
hluboce zakořeněné principy našeho každodenního uvažování. Ukazuje se to už u tak základních kategorií,
jakými jsou prostor a čas. Můžeme o nich mluvit jen díky impresím nedělitelných barevných,
hmatatelných bodů a díky sukcesi (posloupnosti) percepcí, nedělitelných okamžiků. Nemáme tedy žádnou
jasnou ideu času samého ani jasnou ideu rozprostraněnosti samé (jež je jedním z pilířů Descartovy
ontologie). Idea homogenního, kontinuálního „čistého“ prostoru nebo „čistého“ času je pouhou fikcí,
protože nic takového jsme nikdy nevnímali. Měli jsme vždy jen jednotlivé, oddělené percepce - a ty jsou
proměnlivé, pomíjivé, přerušované; jsou to naše vnitřní stavy. Jak je možné, že jen některé percepce takto
chápeme, např. bolest, zatímco mnohé jiné, např. zrakové a hmatové vjemy, považujeme za vnější věci,
jako kdyby trvaly nepřetržitě, mimo nás a nezávisle na nás? A proč ani filosofové nerespektují fakt, že
jedinou daností jsou percepce, a předpokládají na jedné straně subjektivní smyslová data a na druhé
straně objektivní vnější svět? Konstruují tak dvojí existenci tam, kde mají co činit pouze s jedinou.
26
Není také žádný logický důvod vidět za percepcemi nějaký podklad či připínat je k nějakému společnému
nositeli - substanci. Odmyslíme-li si konkrétní vlastnosti (percepce), nezbude nic než prázdné slovo. Platí
to nejen o materiální substanci (zde se Hume shoduje s Berkeleyem), ale stejně tak o substanci duchovní,
ba i o poslední karteziánské jistotě - o bytí subjektu, Já, o tzv. „osobní identitě“. To, čemu říkáme duše,
mysl, vědomí apod., není nic než souhrn či řetěz rozmanitých percepcí. Nikdy nevnímáme nějaké „čisté
Já“. Taková imprese neexistuje, a proto nemá oprávnění ani jí odpovídající idea.
Nejvíce se Hume proslavil analýzou kauzality. Ukazuje, že kauzální princip není apriorním, nutně platným
logickým principem, jak se domnívali racionalisté. A priori lze myslet entitu, která nemá příčinu v jiné
entitě ani není sama příčinou jiné entity, a stejně tak je myslitelné, že cokoli může být příčinou čehokoli.
Kdybychom ze zkušenosti nevěděli, že např. gumový míč se po pádu na podlahu odrazí, mohli bychom si
docela dobře představit, že zůstane bez pohnutí ležet nebo že se do podlahy zaboří nebo jí dokonce projde
a zmizí. V žádné z uvedených možností není logický spor. Hume ale také dokázal, že ani zkušenost sama
nás nepřesvědčuje o existenci kauzálního spojení. Demonstruje to na příkladu kulečníkových koulí, kdy
jedna se pohybuje a po nárazu následuje pohyb druhé. Pozorovatel k tomu bez váhání řekne, že pohyb
první je příčinou a pohyb druhé je účinkem a že bez prvního pohybu by nebylo druhého. Už při sledování
pohybu první koule si představujeme pohyb druhé, „víme“, co se stane. Věděli bychom to ale, kdybychom
takovou situaci nikdy předtím neviděli? Zcela určitě ne. Mohli bychom si představit, že druhý pohyb
nenastane nebo že obě koule splynou apod.
V příčině samé tedy není nic, z čeho by bylo možno vyvodit účinek. Co vnímáme, co skutečně poznáváme
na každé „kauzální“ jednotlivé události, není nutné spojení, „způsobování“, ale jen jeden jev a vzápětí
druhý jev, tedy nikoli příčinnost, ale časová následnost. Ukazuje se, že základem ideje nutného spojení
mezi událostmi nazývanými příčina a účinek není odpovídající imprese takového spojení (nikdy jsme ho
totiž nevnímali), ale vnitřní pocit, který nutí naši mysl k přechodu od jevu označovaného jako příčina k
jevu označovanému jako účinek. Tento přechod se vytvořil opakováním. Čím více bylo minulých případů,
tím silnější je naše očekávání. A i když se nám zdá, že vědeckým poznáním pronikáme ke stále hlubším
příčinám, sám kauzální vztah tím nepoznáváme o nic více, protože jsme nakonec vždy konfrontováni se
stejnou situací: s dvěma jevy v časové následnosti.
Hume však poukazuje na další, neméně závažný problém: jestliže až dosud stejné příčiny měly stejné
následky, co nás opravňuje k tomu, abychom předpokládali, že tomu tak bude i nadále? Jakým právem
dosavadní zkušenost zobecňujeme, a dokonce přenášíme do budoucnosti? Z případů pozorovaných
usuzujeme na případy nepozorované. To už je problém indukce. Není žádný logický důvod myslet si, že to,
co platilo v minulosti, bude platit i v budoucnosti. Takové uvažování vychází z nezdůvodněné hypotézy o
stále stejném běhu světa. Ani seberozsáhlejší statistika minulých případů nezvyšuje pravděpodobnost
budoucích, pokud opět nepřistoupíme na předpoklad, že budoucí děje budou analogické s minulými.
Kauzální ani induktivní usuzování není záležitostí logiky, racionality. Důkazem toho je skutečnost, že ho
nacházíme i v chování malých dětí a zvířat.
Veškeré vědění se tak rozpadá na nutně platné logické a matematické vztahy, jejichž popření není
myslitelné, a na poznatky, jejichž platnost je omezena, podmíněna zkušeností, ze které byly získány,
přičemž další nezměněný průběh této zkušenosti není zaručen. Můžeme zde uvést Humův vlastní příklad
s Pýthagorovou větou, vyjadřující neměnné vztahy nezávisle na nějaké vnější skutečnosti, a větou „Slunce
zítra nevyjde“, která sice odporuje naší dosavadní zkušenosti, avšak nemá v sobě logický spor a je stejně
dobře myslitelná jako věta „Slunce zítra vyjde“. Toto dělení je dnes známé jako „Humova vidlice“
(Hume´s fork). S praktickou filosofií souvisí „Humův zákon“ (Hume´s law) spočívající v jeho objevu tzv.
„naturalistického bludu“ (název vznikl později), kdy z toho, co je, se vyvozuje bezprostředně to, co má být;
např. Bůh je náš stvořitel, měli bychom ho uctívat. Ačkoli je takové spojení běžně vnímáno jako
„přirozené“, jde ve skutečnosti o dva odlišné typy tvrzení, mezi nimiž není vztah logického vyplývání.
Hume je bezesporu skeptickým filosofem, ale bylo by nesprávné vykládat ho tak, že popírá existenci
vnějšího světa, duše, Boha, kauzality atd. Ukazuje pouze, co o nich opravdu víme, a dochází k závěru, že
velký díl z toho, co považujeme za vědění, je ve skutečnosti víra (přesvědčení). Hume ovšem tuto víru
neodsuzuje, naopak ji pokládá za důležitou součást lidské přirozenosti, bez níž bychom nemohli jednat ani
žít. Osvícenství je spojováno především s Francií 18. století, ale tam se ve skutečnosti opožďuje za
ostrovním, jež ve své humovské podobě už dokázalo dospět ke kritické reflexi. Immanuel Kant (1724 1804), který bývá považován za jednoho z největších filosofů v dějinách, byl ke kritické filosofii
vyprovokován Humovou skepsí, zejména otázkou platnosti kauzality, jež je jedním z nejdůležitějších
principů metafyziky - a nejen metafyziky. Pochopil, že dosavadní metafyzika, oddělující objektivní bytí
věcí od subjektivního vnímání a myšlení, a přesto vycházející z nezdůvodněného samozřejmého
předpokladu shody mezi těmito dvěma oblastmi, je neudržitelná.
27
, Noetická skepse – významný rys dějin evropského myšlení
Metafyzika, jež by mohla být vědou, se má zabývat podmínkami platného poznání. Sama individuální,
proměnlivá zkušenost, smyslovost - jakkoli musí být považována za východisko - nemůže tuto platnost
zaručit. To dokáže pouze „čisté“ (neempirické) poznání apriorní, které přesahuje každou individuální
zkušenost a stanoví obecně platné podmínky, předpoklady zkušenosti. Kant nazývá toto poznání
transcendentálním (transcendovat = přesahovat). Kantova transcendentální subjektivita předpokládá čas
a prostor jako apriorní formy smyslového názoru a příčinnost, kvantitu, kvalitu atd. jako apriorní
kategorie syntetizující aktivity rozumu. Jsou to předem dané konstantní podmínky každé jednotlivé a
proměnlivé zkušenosti. Toto řešení se ovšem týká jen fenomenálního světa, tj. světa, jak se nám jeví, jak
je nám zkušenostně dán (jinak nám ostatně ani dán být nemůže). Jestli jsou prostor a čas, příčinnost atd.
vlastnostmi nějakého vnějšího světa, který na nás působí, světa noumenálního (Ding an sich), to vědět
nemůžeme, protože nemáme ani jisté vědění o jeho jsoucnosti. Stejně kritický je Kant k metafyzickým
idejím – konstruktům čistého, od jakékoli zkušenosti odpoutaného rozumu: k ideji duše, kosmu, Boha.
Chopí-li se jich metafyzika jako předmětů poznání a vědění, pak upadá do neřešitelných rozporů,
antinomií.
Pokantovská německá filosofie už takto kritická není, převládají v ní rysy metafyzické stavby, ať už
subjektivně (Fichte) nebo objektivně (Hegel) idealistické. Reakcí na německou racionalistickou spekulaci
jsou zejména: střízlivý pozitivismus (Comte), sledující pouze fakta; marxismus, který můžeme právem
nazvat filosofií praxe; iracionalismus (Schopenhauer, Kierkegaard, Nietzsche), akcentující mimorozumové
činitele. Přitom pouze pozitivismus si podržuje kritičnost a skepsi vůči všem dosavadním doktrinálním
metafyzicko-teologickým učením. Na britský empirismus a humovskou skepsi navazuje ve 20. století
novopozitivismus s kritikou tzv. metafyzických pseudoproblémů. Jeho vyústěním je pak analytická filosofie
a kritický racionalismus. Snahou o exaktnost, vědeckost filosofie, je vedena i fenomenologie, v níž
významnou roli hraje „epoché“. Naproti tomu pragmatismus (s výjimkou pragmaticismu a kontaktů
s novopozitivismem a filosofií vědy), neomarxismus, novoscholastika a antropologizující filosofické směry
20. století nemají v centru své pozornosti otázky noetické ani neaspirují na racionalitu a vědeckost či
exaktnost. Jejich základem jsou rozumem neuchopitelné koncepty či principy, které se také vymykají
jasné deskripci a explanaci a inspirují vznik různých ideologií a hnutí, jež kvůli vzájemným zásadním
odlišnostem často stojí proti sobě.
Závěr
Máme-li stručně shrnout historii skeptického myšlení, pak můžeme konstatovat, že jen počáteční antická
skepse zacházela do krajností a představovala rezignaci na možnost poznání, čímž mělo být dosaženo
kýženého duševního klidu. V období helénismu znamenala zdrženlivost vůči protichůdným dogmatickým
metafyzickým učením tehdejších filosofických škol; skepse ve středověku a renesanci směřovala zejména
proti náboženské dogmatice. Novověk začíná metodickou skepsí, která je takto prostředkem k dosažení
větší evidence v poznání. S dalším vývojem má noetická skepse postupně stále více charakter
metodologický, zbavuje vědecké poznání toho, co je již překonané a nevěrohodné, a dává mu novou, vyšší
jistotu, která však samozřejmě není definitivní. Každé dosažené vědění představuje model, který platí jen
do té doby, pokud není zpochybněn ve prospěch modelu nového.
Postmodernismus kritizuje „násilí“ transcendentálního rozumu, který údajně unifikuje skutečnost a
podřizuje ji jediné pravdě, čímž vede tak k totalitarismu. Avšak vzdání se racionality, odmítnutí suverenity
rozumu (a ten nemůže být jiný než transcendentální, stejný pro všechny) současně znamená rezignaci na
možnost pravdivého poznání, objektivního vědění; znamená tedy odmítnutí vědy a tím i degradaci
vzdělání. Připojí-li se k tomu absolutizace plurality, negace jakékoli jednoty a univerzality, zvláště
v oblasti hodnot, může být výsledkem jen libovůle, chaos a nihilismus, v nichž je pak možné cokoli.
Postmodernistické zpochybňování racionality je tedy značně vzdálené noetické skepsi, protože ta je
naopak na rozumu založena, je druhem racionální reflexe poznávacích aktivit. Kromě toho racionalita,
logika rozumu není nějakým mentálním defektem, něčím, co stojí proti člověku a lidstvu, ale je jedním
z podstatných rysů a projevů lidské přirozenosti. Bez ní nelze mluvit o filosofii, ale ani o skutečné životní
moudrosti. Filosofování je ovšem provázeno neustálým pochybováním a každý pokus o formulování
určitého stanoviska je podrobován kritické reflexi. Kritické myšlení je tedy dáno zejména možností
pochybovat o věcech dosud nezpochybněných. Skepse je takto vyzvedávána nikoli jako zpochybňování
všeho a za každou cenu. Jak říká N. Lobkowicz, dobré filosofování sice poskytuje jen málo doktrinálního,
ale nesmí vést k nihilismu tím, že něco zpochybňuje a nedává přitom žádnou odpověď (viz Filosofický
časopis 2/1993, s. 316).
Lze snad namítnout, že skepse může otřást jistotami, které člověk k životu nezbytně potřebuje. Nicméně
si stěží lze představit skeptika, který by své přesvědčení někomu násilím vnucoval, zato bychom se
nedopočítali případů, kdy lidé ve jménu nějakého učení, „pravdy“ či „dobra“ dokázali zabíjet. Filosofická
28
skepse je stará nejméně 2.300 let, a přece není známo, že by někdy skeptická zdrženlivost rozvrátila
lidské jistoty. To mohou způsobit především neutěšené společenské poměry - a na nich mívají nemalý
podíl právě dogmatické doktríny. Skeptické a kritické myšlení je důležitou zbraní právě proti omezenosti
všech tzv. doktrinálních filosofií, jež bývají ve svých zjednodušených podobách základem ideologií
plodících intoleranci spojenou s neschopností vidět věci v širších souvislostech a z různých hledisek. Tím
spíše, že s ideologickou nesnášenlivostí se setkáváme stále a její důsledky jsou někdy přímo děsivé, jak
ukazuje například zkušenost s americkým 11. zářím 2001 a stále se množící teroristické útoky v různých
místech současného světa. Filosofická osvěta vedoucí ke kritické reflexi vlastních stanovisek, osvobozující
z uzavřenosti myšlenkových soustav by měla být součástí vzdělání každého člověka.
Noetic Scepticism – an Important Feature of the History of European Thinking
Abstract
The aim of the paper is to show the development of Noetic Scepticism in the history of philosophy and
changes of its forms in the most influential thinkers. The author presents Noetic Scepticism as a kind of
rationalistic reflection of knowledge in opposition to dogmatic and irrational philosophies, including
postmodernism. In our world, full of antagonistic ideologies, conflicts and hostilities, sceptical and critical
philosophy is an important factor of education.
29