černá bílá fotografování Alberto Zarate

Obsah
„Jsem patriotka, to je jisté,“
říká sběratelka umění a mecenáška
Meda Mládková
str. 4 – 7
Editorial
Umění na historickém území Čech,
Moravy a Slezska, ležícím v samém
srdci Evropy, se od počátku vyvíjelo
v kontextu evropské kultury ovlivňované křesťanskými tradicemi a jako
její nedílná součást. Již ve 14. století
za vlády Karla IV. či o dvě století
později za Rudolfa II. se Praha stala
významným kulturním centrem a středem evropské vzdělanosti, kde pobývali přední stavitelé, malíři, sochaři, hudebníci, ale i astrologové
a alchymisté z celé Evropy. České
výtvarné umění nezůstalo pozadu
ani na přelomu 19. a 20. století,
kdy se začaly psát první kapitoly
evropské moderny. Světového věhlasu
dosáhl například český secesní malíř Alfons Mucha nebo jeden ze zakladatelů moderního abstraktního
malířství František Kupka. Významnou roli v dějinách evropského umění sehrál český kubismus a také
samozřejmě surrealismus. Úspěch
Československého pavilonu na Světové výstavě v Bruselu v roce 1958 byl
jasným důkazem, že si umění našlo
svou cestu i v době nedobrovolné izolace způsobené totalitním režimem
– ale i tato smutná kapitola nás spojuje s evropskými sousedy.
Podpora svobodné umělecké tvorby a kulturní rozmanitosti je dnes
jednou z priorit Ministerstva kultury, stejně jako péče o kulturní dědictví a nekomerční umělecká výměna.
Současně je snahou naší instituce
maximálně podporovat všestranný
rozvoj kulturního duchovního klimatu v České republice, zakotveného v odkazu náboženských tradic;
vytvářet co nejpříznivější podmínky
pro existenci a rozkvět církví a náboženských společností a přispívat
tak k šíření pozitivních etických hodnot. Nejsou to ostatně často církve,
které zprostředkovávají současné společnosti nejen duchovní, ale i umělecký odkaz našich předků?
Milovníky výtvarného umění proto
zvu vřele do České republiky. Bohatství našich sbírek je vám otevřeno a čeká, až se ponoříte do tajů výtvarného umění minulosti i současnosti. A budete-li odcházet s úsměvem na rtech a mírem v duši, jsem
si jist, že mistři výtvarného umění
odvedli svoji práci skutečně dobře.
Václav Hollar
– uplynulo 400 let od narození
nejvýznamnějšího českého rytce
str. 8 – 11
„Hollarka“
– jediná střední odborná grafická
škola u nás
str. 12 – 13
Komarek Boemo
– hradecký tiskař ve službách
římských kardinálů
str. 14 – 15
Exotická mluva české grafiky
– levné a krásné, tak se v zahraničí
jeví české grafické umění
str. 16 – 19
Galerie energetických objektů
Františka Skály
str. 20 – 21
Netrpět věkem
– portrét Petra Nikla, jedinečného
výtvarníka a performera
str. 22 – 25
Krajiny srdce
– malíře samouka Kamila Lhotáka
str. 26 – 29
Umělec na hraně
– Jakub Schikaneder, mistr nostalgie,
malíř na hraně světla a stínu
str. 30 – 33
Mozaika zajímavostí a událostí
z České republiky
str. 34 – 35
Bienále Brno
– přehlídka nejnovějších trendů
grafického designu
str. 36 – 38
Vítejte v Srdci Evropy vychází šestkrát ročně a prezentuje
obraz života v České republice. Názory, obsažené v autorských článcích, nemusí nutně korespondovat s oficiálními
stanovisky české vlády. Materiály, obsažené v časopise, nemohou být přetiskovány bez vědomí vydavatele. Objednávky předplatného prosím směřujte do redakce časopisu.
Vydává: vydavatelství THEO ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí České republiky
Adresa redakce: J. Poppera 18, Pardubice 530 06, Česká
republika
Šéfredaktor: Pavel Šmíd
Grafická úprava: Karel Nedvěd
Předsedkyně redakční rady: Zuzana Opletalová, ředitelka
tiskového odboru Ministerstva zahraničních věcí České
republiky a tisková mluvčí ministra zahraničních věcí
České republiky
Členové redakční rady: Libuše Bautzová, Pavel Fischer,
Vladimír Hulec, Robert Janás, Milan Knížák, Martin
Krafl, Eva Ocisková, Tomáš Pojar, Jan Šilpoch, Petr Vágner, Petr Volf, Marek Skolil
Překlad: tým překladatelů, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně
Litografie a tisk: Východočeská tiskárna Sezemice
Texty, uvedené v časopise Vítá Vás srdce Evropy, je
možno přetiskovat bez svolení redakce či jejich autorů.
Máte-li zájem o použití obrazového doprovodu, kontaktujte prosím redakci nebo uvedené autory fotografií.
ISSN 1802–3657
Václav Jehlička
Internet: http://www.theo.cz
E-mailová adresa vydavatele:
[email protected]
ministr kultury České republiky
3
„Jsem patriotka, to je jisté,“
říká sběratelka umění Meda Mládková
Paní Meda Mládková bývá definována jako nejvýznamnější česká
mecenáška. Narodila se v Zákupech
na Liberecku, po válce odešla na studia do Švýcarska, kde se po komunistickém převratu v Československu (1948) rozhodla zůstat. Zde se podílela
na vydávání exilového časopisu Současnost a získala doktorát z ekonomie.
Okouzlena moderním uměním poté přesídlila do Paříže, kde na Sorbonně vystudovala dějiny moderního umění. Založila Edition Sokolová – exilové nakladatelství, pojmenované podle jejího
příjmení za svobodna. Přes svou vy-
4
davatelskou činnost se seznámila
s Janem Mládkem, významnou osobností tehdejšího finančního světa,
Noční pohled na Sovovy mlýny
mimo jiné spolutvůrcem Marshallova plánu.
V té době Meda prožívá i osudové
setkání s českým malířem
Františkem Kupkou, který
osaměle žil a tvořil na pařížské periferii. Od poloviny šedesátých let přijíždí
Meda Mládková do Prahy, kde nakupuje obrazy
a zařizuje představitelům
tehdejší české malířské
generace stipendia prostřednictvím Fordovy nadace. Než jí komunistické
úřady v roce 1985 definitivně zakážou přístup
do Československa, Mládkovi stihnou představit české umělce v nejprestižnějších světových galeriích
Díla sochaře Otto Gutfreunda a malíře Františka Kupky, část velkorysého daru paní Medy Mládkové městu Praha
Interview
„Vydrží-li kultura, přežije
národ.“
Jan Mládek
ekonom, sběratel umění a mecenáš
(1912–1989)
a vybudovat rozsáhlou sbírku českého moderního umění.
Přijížděla jste až do poloviny 80. let
do Československa „hledat talenty“ a nakupovat umění. Z jakého
mandátu jste přijížděla a jak jste
se na domácí scéně zorientovala?
P
o smrti Jana Mládka v roce
1989 Meda Mládková věnuje tuto
sbírku v oficiální hodnotě 30 milionů
USD hlavnímu městu Praha. Nadace Jana a Medy Mládkových dnes
spravuje v objektu Sovových mlýnů
na pražské Kampě jednu z nejúplnějších sbírek děl zakladatele abstraktní malby Františka Kupky a kubistického sochaře Otto Gutfreunda.
Jejich expozice doplňují významná
díla desítek umělců bývalého východního bloku. Paní Meda dnes
žije střídavě ve Washingtonu a v Praze, momentálně ve spolupráci s nakladatelstvím Akropolis vydává dosud nepublikovanou korespondenci
Jiřího Voskovce a Jana Wericha, legendárních tvůrců Osvobozeného
divadla.
Věnujete v jistém smyslu celý svůj
život sbírání uměleckých děl. Obrazy nejenže mají své osudy, také se
říká, že žijí svým životem. Oplácejí Vám Vaši pozornost a lásku?
Tvořily můj domov – což bylo
vlastně v době exilu daleko důleži-
Instalace „Suzanne při chůzi“ a „Bruce při chůzi“
na řece Vltavě, Julian Opie, jedna z posledních
výstav v Museu Kampa
tější. Nejenom náš celý dům, ale i kanceláře mého manžela byly vyzdobeny obrazy českých umělců. Obrazy
nám dávaly pocit domova, kam jsme
se nesměli vrátit. Ted tvoří sbírku
Musea Kampa a dělají radost českým
lidem, kteří neměli možnost podobné
umění znát, neboť se nesmělo vystavovat. Cizinci zase žasnou nad tím,
co se u nás vytvářelo a o čem neměli
ani tušení. Domnívali se, že kde není
svoboda, tam není možné tvořit, a já
jsem jim dokázala, že to není pravda.
Měla jsem takovou vizi, že bychom
se měli pokusit zjistit, co by se dalo
dělat. Několik let jsem o svou cestu
do socialistického Československa
bojovala – byly to dlouhé boje s mým
manželem a mnoha přáteli – vědci
a intelektuály. Patřili mezi ně Ferdinand
Peroutka, Jiří Voskovec, lékař a blízký
přítel Jana Masaryka, Karel Steinbach,
Rafael Kubelík a další – ti všichni se
domnívali, že nikomu nepomohu,
že budu vše jenom komplikovat, lidé
se mne budou bát atd. Nakonec mi ale
všichni museli dát za pravdu.
K
dyž jsem po devatenácti letech
v exilu přijela v roce 1967 do Československa, navštívila jsem nejdříve
Jiřího Kotalíka, ředitele Národní galerie, pak ministra školství Kadlece
a ministra kultury Galušku. Všem
jsem řekla totéž: „Já i můj manžel
jsme proti vašemu režimu, to jistě
víte nebo se to dozvíte a je to pravda.
Jsme ale patrioti a budeme šťastni,
budeme-li mít možnost nějak pomoci.
5
René Roubíček, Comedia di Vetro
Navrhuji vám toto: když mi dovolíte
navštěvovat, koho si já vyberu, jak
mezi umělci, tak mezi ekonomy, slibuji, že se nikoho nebudu ptát, je-li
členem komunistické strany nebo ne
– bude mě zajímat pouze kvalita jeho
díla.“ Všichni mne srdečně a nadšeně přijali. Dr. Kadlece jsem několikrát navštívila na Křivoklátu, kde
žil se svou manželkou, oční lékařkou, a on mi vysvětlil, že by chtěl
na příští rok připravit velký mezinárodní ekonomický kongres v Praze,
a ptal se, zda by mohl můj manžel pomoci. „Ovšem, ovšem“, říkala jsem.
Dr. Kotalík se stal mým velkým přítelem. Pamatuji se, jak jsem s ním
měla schůzku v deset hodin dopoledne a povídali jsme si ještě při obědě,
svačině a pokračovali při večeři, na
kterou mne se svojí paní pozvali.
N
akupovat umělecká díla jsem
musela přes státní agenturu Artcen-
Meda Mládková – vernisáž výstavy Yoko Ono
trum, ale i tam jsem našla velkou oporu v jednom členovi, panu Černohorském. Hned při první návštěvě
jsem mu řekla: „Máte možnost českému umění pomoci, mám pocit,
že jste dobrý člověk. Chcete se mnou
spolupracovat? Je zde několik výtvarníků, kteří nic neudělali, jen byli
v době sovětské okupace v organizaci, která byla v nepřízni – jako
např. Kolíbal.“ „Já si to zjistím a uvidíme, co se dá dělat – můžete se vrátit zítra? Mám nápad, pošleme jej
na výstavu do NDR a pak do Západního Německa a pak to půjde.“
To se stalo a já jsem pak byla schopna udělat Kolíbalovi několik výstav
v New Yorku a ve Washingtonu.
Udělala jste někdy nějaký kompromis s režimem?
Kompromis jsem žádný neudělala
– jen jsem přišla o několik děl, která
jsem si moc přála, například o Pokoj
Zdeňka Berana nebo o několik děl
Jiřího Sozanského („Musíte pochopit, paní Mládková, že to jsme nemohli pustit.“), u extravagantních děl
to bylo dosti pochopitelné.
Vybírala jsem si zkrátka podle
kvality. Ani jsem nevěděla, kdo byl
v undergroundu.
Jaký byl prvotní impulz k darování Vaší sbírky českému národu?
6
František Kupka, Katedrála; Otto Gutfreund, Úzkost
Magdalena Abakanowicz, Postavy
Myslíte, že má české umění nějaký přesah, kterým dosahuje
„světovosti“?
Kupka a Gutfreund jsou dnes už
světoví umělci a patří k těm nejtalentovanějším, ještě stále nejsou úplně
tam, kam patří, ale už mají budoucnost jistou. U nás je řada výborných
umělců z jejich generace, které jsem
Karel Malich, Krajina s věčnem
Můj manžel nesmírně miloval svoji zemi, ačkoliv byl pouze částečný
Čech, jeho maminka byla Polka.
Byl nesmírně hrdý Čechoslovák.
Měl velké vzdělání, v Paříži studoval
filosofii u Bergsona a v Londýně
ekonomii u Keynese. Na neustálé
naléhání našeho přítele Ferdinanda
Peroutky („Jane, vaše povinnost je
darovat vaše vědomosti národu,
který tak milujete!“) odešel předčasně z Mezinárodního měnového
fondu, kde byl ředitelem, a věnoval
se psaní ekonomicko-politické reformy, jak se dostat z komunismu zpět
k demokracii. Cestovali jsme opakovaně do Číny, Ruska, Jugoslávie;
měli schůzky s nejslavnějšími místními ekonomy. Bohužel reformu nedopsal, zemřel na rakovinu dva měsíce před „sametovou“ revolucí. Tak
jsem se vrátila do Prahy sama a bylo
mi absolutně jasné, že umění, které
jsme nakupovali a bylo vytvořené
ve Střední Evropě, se tam má vrátit.
Vždyť většina lidí je vůbec neznala!
Nelitujete příchodu do Čech? Domácí média věnovala velkou pozornost sporům a emocím, které
architektonicky odvážná rekonstrukce Sovových mlýnů způsobila na úřadech, ve společnosti
a v médiích...
Po dlouhou dobu jsem měla jako
krédo svého života „chci, mohu“.
To se tak vžilo do mého povědomí,
že už si to nemusím připomínat.
Uvědomila jsem si, že mým posláním je to, co mému manželovi osud
nedopřál – udělat něco pro náš
národ.
U Vltavy dnes stojí nádherné, reprezentativní budovy, které jsou
ovocem Vaší celoživotní práce i nezištného vlastenectví. Máte pocit,
že je vše hotovo?
Absolutně ne! Mám ještě mnoho
plánů, jen doufám, že mi osud dá
zdraví a sílu.
já nakupovala, ale bude asi trvat, než
dostanou uznání, které zasluhují. Nová
generace mladých kurátorů má vztah
spíš ke své generaci a často „objevuje“
umění, které už dávno bylo uděláno
umělci dnes zapomenutými. Bude to
vyžadovat ještě delší čas a já udělám,
co je v mé moci, abych svět na tuto
báječnou generaci upozornila.
Byla jste někdy v životě opravdu
hrdá, že jste Češka?
Byla jsem, jsem a budu do konce
života, to je jisté.
Co byste z pohledu kosmopolity
poradila českému národu?
Aby se vyrovnal s korupcí. Aby vychoval děti k lásce k umění, ke zvířatům a k přírodě. Celý konec mého
života bude patřit boji o tyto pro mne
nejdůležitější předpoklady spokojeného a plného života.
Děkujeme za rozhovor.
redakce
Foto: archiv Musea Kampa
(www.museumkampa.cz),
www.wartprojects.com
7
Václav
Hollar
Barokní rytec v anglických službách
Jeden z největších grafiků evropské
historie, který se po celý svůj život
nepřestával hlásit ke své národnosti,
když své práce s hrdostí značil „Wenceslaus Hollar Bohemus“. V letošním
roce uplyne 400 let od jeho narození.
Václav Hollar (1607–1677), proslulý
barokní rytec a kreslíř.
Václav Hollar, umělec mimořádného
pozorovatelského talentu, byl ve svém
životě nucen strastiplně putovat napříč
kontinentem, rozvráceném třicetiletou
válkou. Svůj druhý domov nakonec
nalezl v Anglii. Jeho grafické a kreslířské dílo vyniká na první pohled úžas-
T
Počátek „osudů neklidných“
ento Rembrandtův současník si
získal evropský věhlas dokonalou věrností a technickou vytříbeností, s nimiž vytvářel panoramatické městské
veduty, náladově citlivě podbarvené
krajinné scenerie i komorní přírodní
záběry. Odvrácenou stránkou jeho
neuhasínající profesní aktivity byly
rytcovy nešťastné životní osudy. Jeden
z prvních Hollarových životopisců
John Aubrey lapidárně shrnul letoru
a životní úděl tohoto velkého grafika:
„Byl člověkem přátelským a dobromyslným, jak jen mohl být, avšak ku
světu neklidným, a zemřel ne bohat.“
8
ným rozsahem (soupisy evidují více
než 2700 jednotlivých grafických listů),
ale také námětovou rozmanitostí. Zobrazoval lidi, zvířata, přírodniny, krajiny, výjevy každodenního života, příležitostně tvořil pamětní listy. Z jeho
ruky vyšly vysoce kvalitní a přesné
kartografické a topografické práce.
Narodil se 13. července 1607 na Novém Městě pražském v rodině císařského úředníka, povýšeného v roce
1600 císařem Rudolfem II. do šlechtického stavu. Jak sám vzpomínal, měl
již od mládí zálibu v malování miniatur, přestože jeho otec nebyl synově
umělecké činnosti nakloněn. Na formování Hollarova talentu se podílelo
dohasínající ovzduší vytříbené výtvarné kultury rudolfinské Prahy. Odtud
si přináší do své tvorby jedinečný
smysl pro přirozený řád věcí a vřelý
vztah k přírodě.
Václav Hollar, vlastní podobizna, lept, 1635
Londýnský Tower, lept, 1647
Výročí
Celkový pohled na Prahu z úbočí Petřína, detail, 1636
„Byl nejneúnavnějším člověkem
mé doby, měl vadu na jednom oku,
bylo to na levém, a tak když psal,
vždy si před ním držel ruku. Brýlí
nikdy nepoužíval... Pan Hollar byl
člověk velmi vášnivý, snadno podléhal dojetí. Často mi říkal, že je
nesvůj, když nepracuje. Byl velmi
střídmý...“
Francis Place
anglický rytec
přezdívaný „yorský virtuos“
(1647–1728)
V roce 1627 odchází Hollar, vyznáním protestant, s první vlnou pobělohorských exulantů z Prahy do Německa. Je k tomu donucen vyhrocenými
společenskými poměry – za jediné
povolené náboženství v zemi je vyhlášeno katolictví. Usadí se nejprve
ve Frankfurtu nad Mohanem, kde působí v dílně věhlasného rytce a nakladatele Matthiase Meriana staršího.
Poté pokračuje dál povodím Rýna až
do Kolína, přičemž německé putování
zhodnocuje ve svých prvních pohledových plánech měst – takto vykreslí
Mohuč, Bonn a Kolín. V roce 1634 podniká další cestu na sever, tentokráte
až do Holandska, kde navštíví Amsterodam, Delft a další významná města.
Výsledkem cesty je nejen množství
kreseb, zachycujících obchodní koráby, kotvící v přímořských přístavech
a mořské scenerie. Do Hollarovy tvorby
se již silně promítá intenzivní studium
reálné přírody. Ke slovu přicházejí jeho
ryzí krajinářské sklony.
hrabětem z Arundelu. Dochází k němu
v dubnu 1636 v Kolíně nad Rýnem.
Kultivovaný a uměnímilovný šlechtic
Hollarovi nabízí, aby pro něj v roli
výtvarného kronikáře zachytil průběh
diplomatické cesty k habsburskému
císařskému dvoru. Z putování anglického poselstva krajinou střední Evropy, jež včetně plavby po Dunaji trvalo
celých sedm měsíců, Hollar čerpá
inspiraci pro desítky půvabných kresebných náčrtů. Ty mu s odstupem
času slouží jako předlohy pro definitivní provedení grafických listů.
V
V hraběcích službách
Osudový okamžik, určující příští
Hollarův životaběh, představuje setkání rytce s vyslancem anglického krále
Karla I., sirem Thomasem Howardem,
rámci cesty navštíví Arundelova družina v červenci 1636 také
Prahu. Jde o poslední setkání rytce
s jeho rodným městem. Vzejdou z něj
nejen žánrové kresby pražských lokalit (Pražského hradu, Malé Strany),
ale i skici k poslední významné Hollarově vedutě, vzniklé na evropském
kontinentu. Tou je panoramatický poh-
Pohled na katedrálu sv. Pavla v Londýně od východu, lept, 1656
9
led na českou metropoli ze svahu kopce
Petřína – na desku jej Hollar přenese až
o třináct let později, v roce 1649.
N
eúspěchem politického jednání anglické strany Hollarovo angažmá
u hraběte Arundela nekončí. Rytec
s vévodou cestuje zpátky do Londýna
a pracuje pro něj nejméně ještě dalších
šest letech. Pořizuje kresebnou dokumentaci děl z uměleckých sbírek
Arundelova paláce na Temži a souběžně pracuje na několika grafických
listech, které věnuje členům královské
rodiny. Žení se s komornou hraběnky
Arundelové a v roce 1643 se mu narodí syn James. Přibližuje se nejvyšším
kruhům monarchie, když se v roce
1639 stává učitelem prince waleského
(a budoucího anglického krále) Jakuba II. V téže době zúročuje dlouhodobý etnografický zájem o téma ženských krojů v albu 26 grafických listů,
vydaném pod názvem Ornatus muliebris. Čtyři roční doby alegoricky představuje ve stejnojmenném komorním grafickém cyklu (1641) jako podobizny
vhodně kostýmovaných žen. Ve stejném roce portrétuje dalšího slavného
českého emigranta, J. A. Komenského, který do Londýna přijíždí na poz-
10
vání anglického parlamentu. S velkým
českým polyhistorem Hollara pojí zájem o vědecké poznání.
V Antverpách
Občanská válka, která v Anglii vypukne v roce 1642, i další okolnosti
Dobrá kočka, která nemlsá, lept, 1646
Akt ležící ženy, akvarelovaná
kresba perem, 1633
přimějí Hollara, sympatizujícího s královskou stranou, k přestěhování do holandských Antverp. Osm let, které rytec tráví v obchodně i kulturně rušném
městě, patří k nejproduktivnějšímu
období jeho kariéry. Vytváří zde sérii
listů holandských obchodních a válečných lodí, uspořádaných do alba
Navium figurae variae. V dalších grafických souborech se zaměřuje na náměty z oblasti živé i neživé přírody:
zpodobňuje mušle, brouky a motýly.
V očích poučených Hollarových současníků je vysoce ceněn jeho atlas
různých typů a tvarů kožešinových
rukávníků. Kuriózní grafické podobizny módních propriet, které byly
součástí každodenního šatníku antverpských měšťanů, se vyrovnají nejlepším malovaným nizozemským zátiším své doby. Svědčí nejen o svrchovaném mistrovství autorovy grafické
techniky, ale i o jeho osobním potěšení z krásy hmoty a možnosti jejího
svrchovaného výtvarného popisu.
Po celou dobu antverpského pobytu
Hollar plodně spolupracuje s řadou
zdejších nakladatelů. Pro ně leptá mistrovské reprodukce slavných malířských děl. Jedním z drobných plodů
tohoto období je proslulý žánrový lept
Dobrá kočka, která nemlsá (1646),
Podobizna hraběte Thomase Howarda Arundela, lept podle Antoona van Dycka, 1639
Jaro (z cyklu Londýnská roční období), lept, 1641
se stává svědkem námořní šarvátky
své lodi Marie Rose s piráty.
Otevřenou křížovku grafikovy chudoby, nemoci, narůstajících dluhů a vyčerpávajícího pracovního vytížení fatálně rozluští až umělcova smrt. Hollar je
pochován jako “cizí katolík“ do společného hrobu pro chudé na hřbitově
u kaple sv. Markéty ve Westminsterském
opatství v Londýně. Místo, kde je uložen, dnes neznáme. Trpkými slovy komentuje jeho smrt životopisec James
Granger ve své Biographical History
of England (1769): „Zemřel tak chudý,
jako by žil v zemi barbarů.“
jemuž pravděpodobně posloužila
za model Hollarova domácí šelmička. Tato komorní grafika inspirovala
i název biografického románu z roku
1970, v němž umělcovy literárně
atraktivní osudy zpracoval Miloš Václav Kratochvíl.
H
ollarova konverze ke katolictví, k níž došlo za jeho pobytu v Antverpách, mu po návratu do Anglie způsobila značné nesnáze. V roce 1652
je Hollar zatčen a uvězněn za účast
na tajné katolické bohoslužbě. Propuštěn je až po přímluvě svého nového
patrona, literáta Williama Dugdala.
Hollar začíná tíhnout ke kartografii
a knižním ilustracím překladů antických autorů (Vergilius, Homérova
Ilias, Ezopovy bajky), které provádí
pro londýnské antikváře. Za velké
morová epidemie, která zasáhne Londýn v roce 1665, jej postihuje osobní
tragédie, když umírá syn James. Rok
poté město na Temži zničí rozsáhlý
požár. Hollar sice předtím vytvoří
velikou vedutu Londýna (jež je cenným historickým dokladem dřívějšího vzhledu města), s živelnou katastrofou ale padá jeho velkorysý a léta
Podobizna anglického krále Karla I.,
podle Antoona van Dycka, lept, 1649
připravovaný projekt velké a podrobné mapy Londýna.
Záplava špatně honorované, podřadné
práce nemůže vyřešit stále neutěšenější umělcovy poměry. Proto se s prosbou
o finanční výpomoc obrací na svého
někdejšího svěřence – nynějšího anglického krále – jenž mu udělil čestný
titul „Scenographus regius“. Následně
se jako královský kreslič účastní expedice do nové anglické kolonie v Tangeru na pobřeží Maroka. Při návratu
P
řestože s českým prostředím bezprostředně souvisí jen Hollarův životní rozpuk a rané umělecké zrání,
Národní galerie v Praze dnes spravuje jeden z nejbohatějších souborů
grafických listů a kreseb Václava Hollara na světě. Jde o tzv. Hollareum,
sbírku odkoupenou v roce 1863 z německého majetku. Tento unikátní fond
je stále rozmnožován novými příležitostnými nákupy.
Pavel Panoch
Foto: archiv redakce
11
„Hollarka“
Vyšší odborná škola a střední umělecká
škola Václava Hollara
Vyšli z ní vynikající umělci, například grafik a průkopník informačního designu, Ladislav Sutnar (autor
celosvětově používaného loga EXIT)
nebo fotograf Jaromír Funke. Střední
umělecká škola Václava Hollara vychovala i řadu současných známých
umělců, jako jsou malíř Michael
Rittstein, sochař Jaroslav Róna nebo
režisérka Helena Třeštíková. Dnešní
odborný pedagogický sbor školy se
samozřejmě věnuje aktivní umělecké tvorbě.
Počátky školy se pojí se vznikem
naší republiky, kdy byla v roce 1920
založena Státní škola grafická. Ve svém
názvu ústav odkazuje na nestora
české grafiky, po kterém je pojmenován i nejvýznamnější spolek
českých grafických umělců. Škola
vyučovala obory spojené s tiskařským řemeslem. Její stoupající věhlas potvrdila účast v expozici Československého pavilonu na Světové
výstavě v Paříži v roce 1937. V roce
1954 byla škola rozdělena na dvě
střední školy. Dnes nabízí čtyřleté
studium s maturitou a pomaturitní
tříleté denní studium.
Jejím hlavním cílem je dobře směřovat studenty do praxe – absolvent
musí umět samostatně vytvořit práci
na zadané téma, od návrhu k realizaci.
Tomu odpovídá skladba předmětů.
Výtvarná příprava rozvíjí v kresebných, barevných a kompozičních cvi-
Střední umělecká škola
čeních schopnost zachytit viděnou
skutečnost, vystihnout podstatné rysy i symboliku. Figurální kresba učí
zvládnout anatomii lidského těla.
Předmět prostorové disciplíny roz-
Čtyřletá škola má dva obory –
propagační výtvarnictví a výtvarné
zpracování keramiky a porcelánu.
12
Šárka Cetlová, keramický reliéf
Ze žákovských prací: Jiří Bouma, ženský akt, kresba
víjí schopnost modelování, invenci
a představivost. Tvarování propagačních materiálů má kromě praktického využití umožnit pochopení
hmoty a geometrických struktur.
S praktickými postupy tisku z litografického kamene či desky se studenti setkávají v rámci výuky grafických technik. Při ní si vyzkoušejí
tvorbu tiskových matric u hlubotisku nebo se seznámí s vlastnostmi
sítotisku. Základy fotografie učí jak
klasické technologie, tak digitální
zpracování snímků. Výuka počítačových metod začíná od základu –
s konstrukcí a kompozicí písma.
Znalosti počítačové grafiky se pak
využívají pro navrhování a úpravu
tiskovin v hlavním předmětu prvního oboru školy, v grafickém designu.
Výtvarné zpracování keramiky a porcelánu má tradičnější zaměření, připravuje studenty pro navrhování a realizaci umělecké a užité keramiky.
Škola vyniká propojením umění
a techniky, klade důraz na rozvinutí
výtvarného talentu a vyžaduje zvládnutí počítačových technik. Student,
který rád kreativně pracuje, se při studiu zároveň i dobře baví...
Vyšší odborná škola
V roce 2004 byla založena ve spolupráci s 1. lékařskou fakultou Karlo-
Klára Ujevičová, obrazové vyjádření obsahu daného slova
Helena Jiskrová, obálka knihy
covali výtvarné řešení interiérů dětské nemocnice na Královských Vinohradech a podobné zakázky pro základní i mateřské školy. Ze školních
lavic vzešly propagační materiály
na akci proti AIDS v Africe (agentura
Člověk v tísni), plakáty a reklamní
materiály veletrhu Schola Pragensis
apod. Studenti zpracovávají i komerční zakázky, pro společnost Sazka vytvořili design stíracích losů. Od školního roku 2005–2006 se formuje
spolupráce s norskou střední školou
Varstad videregaende skole v Lillehammeru a s německou Staatliche
Fachoberschule und Berufschule
ve Weidenu. Ideou jsou desetidenní
výměnné zájezdy se společnou realizací výtvarných témat.
vy univerzity Vyšší odborná škola, obor
interaktivní grafika. Studium je tříleté
a spojuje volné umění s komerčním
uplatněním. Cílem je naučit se programovat a umět vytvářet výukové programy pro e-learning, interaktivní prezentace firem, webové stránky nebo počítačové hry. Studenti se zabývají nejen
interaktivní grafikou a jejím ovládáním, rozvíjejí svou fantazii při skicování v předmětu invenční kreslení
nebo se v multimediálním ateliéru učí
vyjadřovat různými prostředky.
K
aždoročně pak první ročníky
v pražském kině Aero promítají své
práce veřejnosti. Pro potřeby mediků
Lékařské fakulty Univerzity Karlovy produkují první a druhé ročníky
krátké animace. Škola spolupracuje
s řadou agentur a firem, studenti zpra-
Barbora Fialová, objekt, tvarování materiálů
Eva Kaněrová, Ptáci, grafika (akvatinta)
Lenka Housková, Sebereflexe, prostorové disciplíny
Lucie Holá
Foto: Střední umělecká škola a vyšší odborná
škola Václava Hollara
Bohdan Dušek, plakát
13
Giovanni Giacomo Komarek Boemo
hradecký tiskař v Římě
Příběh pozapomenutého římského
tiskaře a nototiskaře Jana Jakuba
Komárka (1648 Hradec Králové –
před 9. 4. 1706 Řím), je obrazem
politických, náboženských a kulturních vztahů Evropy druhé poloviny 17. století. Muž, který se narodil v rodině provazníka Mikuláše
na pražském předměstí v roce ukončení třicetileté války, se, coby tiskař,
písmolijec i vydavatel, dotýkal svým
dílem a vlivem nejvyšších pater italského společenského života. Pracoval na objednávku římských učenců, proslulé římské akademie Arkádie, předních kardinálů a papežského dvora. Tiskl výpravné knihy
s rytinami o římských památkách
a architektuře, proslul jako nototiskař triových sonát Arcangela Corelliho a libret k oratoriím Alessandra Scarlattiho.
14
Antonio Luigi Baldassini, Sonate à tre, op. 1, titulní list s dedikací kardinálu
Pamphilimu, rytina I. Blondau, 1691
Máme-li hodnotit jeho podíl na kulturním a hudebním životě Říma,
Itálie, Čech i celé Evropy, je nezbytné oddělit samostatnou činnost Jana
Jakuba Komárka v letech 1676–
1706 od tiskařské dílny, která nesla
jeho příjmení KOMAREK ještě další
desítky let, nejméně do roku 1770.
Bez dokladů musíme zatím ponechat jeho osudy před příchodem
z Čech do Říma (1669–1672). Rozhodujícím faktorem jeho přijetí mezi
korektory a sazeče papežské tiskárny Kongregace de Propaganda Fide
v Římě bylo nepochybně přátelství
se Zaccariou Dominikem Aksamitkem, Boemo Pragensis, tedy také
Čechem, který zde od roku 1661
řídil činnost tiskárny vydávající misionářské knihy v orientálních jazycích. Komarek s ním dokonce bydlel
ve společné domácnosti v Collegio
A. Corelli, Sonate à tre, op. 3, rytina N. Dorigny, 1694
La Giuditta, libretto oratoria A. Scarlattiho, rytina V. W. Arnoldo, 1693
A. Corelli, Sonate à tre, op. 3, 1689
Nazareno od roku 1678, krátce poté,
co se oženil s Římankou Lavinií
Natalini. První Komarkův samostatný tisk EPISTOLA AD EMINENTISSIMUM PRINCIPEM FRANCISCUM BARBERINUM S.R.E.
CARDINALEM VICECANCELLARIUM… je z roku 1676.
V
letech 1678–1695 se tiskařské rodině Komarkových narodilo
celkem devět dětí. Společenský i profesionální profil tiskaře z Hradce
ilustrují na jedné straně kmotři jeho
dětí (kreslíř a rytec Pietro Aquila;
nejstarší z kardinálů Odoardo Cybo;
historik, archeolog a fyzik Giovanni
Giustino Ciampini; Maria Josefa
z Martinic, manželka císařského vyslance u papežské stolice aj.) a na druhé straně tiskařské práce, které vykonával zejména pro kardinály Pamphiliho a Ottoboniho a jejich hudební chráněnce Corelliho a Scarlattiho.
Léta 1693 až 1701 lze podle množství a závažnosti produkce považovat
za vrcholnou fázi jeho tisků a nototisků, kdy ročně tiskl až 18 titulů.
Dnes evidujeme 148 jeho prací.
Z let 1687 až 1696 pochází třináct
tištěných libret k římským oratoriím
z Komarkovy dílny U Strážného anděla („All’Angelo Custode“), později přímo naproti římské fontány
di Trevi („Alla Fontana di Trevi“).
Nejvýraznější položkou jeho celkového tiskařského profilu je 15 tisků
triových sonát corelliovského okruhu z let 1689 až 1706.
Badatelé doposud označovali výjimečnost Komarkova díla s ohledem
na jeho univerzální, tj. písmolijeckou,
tiskařskou, nakladatelskou a knihkupeckou činnost a hodnotili zpravidla produkci tiskárny včetně dědiců a pokračovatelů až do poloviny
18. století. Klíčovým pramenem
k objasnění závěru třicetileté samo-
statné činnosti Komarkovy tiskárny,
nototisku, písmolijny a prodejny
v Římě je nález obsáhlého soupisu
jeho pozůstalosti Adhibitio hereditatis z dubna 1706, který je dokladem vybavení jeho dílny s různými druhy písma nebo tiskařova
zájmu o malířství.
Je známo, že Komarkovi potomci
také přispěli k šíření věhlasu a prestiže i kodifikaci českého katolického
svatého Jana Nepomuckého v mezinárodním kontextu. I v notářském
zápise z roku 1690 je Komarek
Boemo stále veden jako „commorante a Roma“, tedy Čech, přebývající v Římě.
Závažnost vlivu tiskaře Komarka
na evropské politické dění ilustruje
období po roce 1696, kdy se jeho
tisky stávají politickým nástrojem
a on se ocitá mezi zájmy papežského
a císařského dvora, až nakonec
skončí ve vězení (1703). Hodnota
jeho práce v podobě starých tisků
i jako médií šíření vědy, hudby
a dalších umění 300 let od jeho smrti
mnohonásobně vzrostla.
Ukázka Komarkova nototisku (detail), A. Corelli, Sonata de camera, 1701
Stanislav Bohadlo
Foto: archiv autora
15
Exotická mluva
české grafiky
Grafika, ať už tradičních forem
či digitální, bude mít vedle tzv. velkého umění vždy svoji neochvějnou
pozici jako značkové a přitom dostupné zboží. Nebo, chcete-li, jako
vedlejší produkt velkých mistrů. Jen
málokterý umělec se totiž zabývá
pouze grafikou a ohlédneme-li se
do minulosti, ani v dějinách tomu
nebylo jinak.
Č
eská grafika má svou dobrou
tradici: kvalitní řemeslo, dobrá umělecká úroveň. Například umělecké
rytiny poštovních známek už mnohokrát bodovaly na světových soutěžích. Část svého velkého nadání
věnoval grafice také náš největší umě-
16
František Kupka, jeden z dřevořezů z cyklu
Čtyři příběhy bílé a černé, 1926
lec 20. století a průkopník abstraktní
tvorby, František Kupka, který vedle
mnoha kreseb a časopiseckých ilustrací, šířených ve velkém nákladu tiskem, vytvořil výjimečný cyklus 27
dřevořezů Čtyři příběhy bílé a černé.
Toto grafické album z roku 1926 je
dnes v soukromé pařížské sbírce.
Naším prvenstvím je mimochodem také vynález litografie už v roce
1799 českým rodákem Aloisem Senefelderem. Bohatá tradice grafiky
je stvrzena dodnes žijícím spolkem
Hollar neboli Sdružením českých
umělců a grafiků Hollar, založeném
v roce 1917 těsně před vznikem samostatné republiky (k členům patřil
rovněž Kupka). Snaha o zachování
vlastní kulturní svébytnosti se pro-
Grafiky Aleny Kučerové vznikají otištěním perforovaných plechových matric. List č. 27 – Odpočinek, 1973
Vladimír Boudník, bez názvu (Z Tureckého rohu), monotyp z aktivní desky, 21,2 x 29,5 cm, 1965
Grafika
“Nejkrásnější a nejhlubší pocit,
jaký může člověk zažít, je poznat tajemno. To je základním principem náboženství, stejně tak jako veškerého
seriózního úsilí v umění a ve vědě.”
Albert Einstein
vědec
(1879–1955)
jevovala právě v působení podobných uměleckých spolků v různých
nepříznivých časech totalitních režimů. Umění bylo vnímáno jako
transcendentní, nadčasové a dodnes
je na naší scéně dominantní snaha
o „hlubokost“, podpořenou estetickou stránkou díla. Jde o jakýsi život
v pravdě, sloužící k nalezení identity, který po dlouhou dobu v minulosti sloužil i jako prostředek rezistence vůči naprosté izolovanosti.
V
očích Západu vypadá české
umění jako mladší a tvrdohlavý
bratr, který za každou cenu jde svou
cestou, a proto je trochu roztomilý
i dojemný, a díky své vytrvalosti nakonec pozoruhodný. Grafika pro tuto
malou zemi bez existence uměleckého trhu, který se pozvolna rozvíjí
v posledních patnácti letech, znamenala mnohé. Jako poměrně snadná
reprodukční technika umožňovala
seberealizaci umělcům bez prostředků, především ale bez oficiálního
uznání. Větší množství tisků zname-
František Tichý, Hlava clowna, suchá jehla,
7,5 x 5,5 cm, 1956
nalo také snadný způsob šíření –
to probíhalo formou darů většinou
v rámci umělecké scény.
Od 50. let vznikaly spontánní strukturální grafiky outsidera Vladimíra
Boudníka, které dnes drží horní cenovou laťku na českém trhu a mají
rozhodně světový dosah. Také další
umělci, když nepočítáme autory
moderny první poloviny 20. století,
zabývající se převážně grafikou,
jsou v současnosti velmi cenění –
například Alena Kučerová, jejíž vynález tisku z perforovaného plechu
byl důsledkem existenčním, tedy
z nouze ctnost. Svoji techniku dokázala v průběhu skoro padesáti let neustále inovovat a nyní patří k evropské grafické špičce. Mezi prvními
dámami české grafiky stojí rovněž
Adriena Šimotová, jejíž rukopis
zásadně přispěl k definování toho,
čemu se na Západě říká nezaměnitelná česká cesta. Takové intenzivní autentické projevy působily
po dlouhá léta jako jistá morální
instance a (jak ukázala postkomunistická krátká etapa uměleckého
provozu) zůstaly čímsi nadčasovým.
Mohli bychom samozřejmě jmenovat řadu dalších osobností, bez
nichž by pojem česká grafika nebyl
úplný, ale pojďme k současnosti,
17
Jiří Anderle, Appassionata, lept, 63 x 93 cm, 1976
Adolf Born, Z dědečkova alba, litografie,
44 x 54 cm, 2004
Adolf Born, Dürerova cesta přes Alpy do Benátek,
litografie, 44 x 54 cm, 2005
která by (bez sebezpytného pohledu
zpět) nebyla, čím je.
Doba izolace měla pro vývoj českého umění velkou řadu diskriminačních nevýhod, ale také určité překvapivé plus: vyvinul se svérázný jazyk,
daný vlastní pozicí. Tato řeč se po pádu železné opony stala výhodou.
že je v galerijním provozu postavena
na okraj (až na velké brněnské bienále grafiky s mezinárodní účastí
tomu tak opravdu je), stále velmi urputně žije. V klasických formách se
vyučuje ve všech uměleckých školách, kde díky nové dokonalejší
technice umožňuje profesionální
průpravu a masově proniká do amatérské sféry různých uměnímilovných kroužků. Do profesionálních
grafických dílen stále docházejí
umělci, kteří grafiku, svou milovanou „bokovku“, vedle hlavní činnosti nadále provozují.
Grafice se kvůli její dostupnosti
(multiplikace i cena) daří na světovém i místním trhu. Od počátku
devadesátých let v České republice
E
xotická mluva, bez snahy přizpůsobit se mezinárodním trendům,
působí nějaký čas atraktivně. Navíc
ji stále máme pod kůží, a tak i postkomunistická generace umělců pracuje vědomě i podvědomě se svou
jinakostí.
Zpět ke grafice: ačkoli se dnes
může někomu na první pohled zdát,
vznikly desítky společností s živým
nebo internetovým prodejem „malého“ levného umění, tedy grafiky.
Trh je prozatím nejvíc zaplaven grafikou, v níž převládá řemeslná zručnost, urputnost a poctivost. Bez ohledu na často polopatickou narativitu
a postsurrealistické reminescence je
u nás mnoho oblíbených autorů složitých leptů a mezzotint. Na vrcholku
ledovce stojí Jiří Anderle, Oldřich
Kulhánek či Karel Demel, podobně
je na tom roztomile infantilní Adolf
Born. Jejich obliba tkví ve všeobecné
srozumitelnosti i ve stále nízkých
cenách. Srovnejme ceny litografií
Jamese Rosenquista – kolem 80 tisíc
dolarů na loňské aukci grafiky Christie’s v New Yorku – a leptů Jiřího
Anderleho na aukcích předních aukčních domů Vltavín a Kodl – zhruba
od 2 do 15 tisíc korun! Co do cenové
výšky drží domácí cenové rekordy
sítotisky i lepty žijících mistrů Zdeňka
Sýkory a Karla Malicha, kteří mají
výsadní postavení v malbě (Sýkora),
v pastelech a instalacích (Malich).
18
Kresba Jana Zrzavého. Jeho skici sloužily často za studie olejomaleb, které jsou dnes už českou klasikou
pohádkové světy Jana Híska; oblíbené popové linoryty Michala Cihláře
nebo i nenápadná dílka ještě mladších autorů jako Markéty Vaňkové,
Šárky Trčkové a řady dalších.
O
domácky milostném vztahu
ke grafice svědčí různé soutěže,
jež jsou obesílány mnoha autory,
kteří jsou ve výstavním provozu téměř nebo úplně neznámí. Každoročně jsou vyhlašovány soutěže Grafika roku i Cena Vladimíra Boudníka. Za loňský rok Boudníkovu cenu
obdržel skvělý experimentátor Lubomír Přibyl, vytvářející minimalistické geometrické kompozice.
Přidám ještě pikantní grafickou
techniku na konec: současné tetování. Proč nosit na kůži konvenční
masové vzory? Proč si originální
obraz, se kterým budeme žít celý život, nenechat udělat známým umělcem? V Praze už existuje historka,
že jedna slečna si po návštěvě výstavy Zdeňka Sýkory chtěla nechat
potetovat jeho liniemi celá záda.
Koneckonců tento projekt už byl
realizován v Česko-slovenském pavilonu na benátském bienále v roce
Grafické listy jsou u nás nejdemokratičtějším uměním a může si
je opravdu dovolit každý. Dokonce
i práce vážených (již nežijících)
mistrů jako Toyen, Františka Tichého, Jana Zrzavého, Františka Grosse
či Jana Kotíka jsou na trhu stále
doslova „za hubičku“.
I
nejmladší umělecká generace se
o grafické techniky zajímá. Učí se klasické rukodělné, proniká ale i do digitálních. Dělení na formální žánry
přestává být v současnosti důležité.
Tisky bývají často vytvářeny jako
vedlejší produkt volné činnosti,
vznikají na obchodní či jiné zakázky. V Čechách není zvykem,
aby velké galerie či muzea vydávaly
vlastní grafické edice, chybí tu i soukromí galeristé, kteří by podobné
koncepty pro své chráněnce podporovali. Přesto tu samovolně – a já
říkám z přetlaků nebo i z důvodu
terapie, neboť ruční práce tuto funkci má – mnozí uznávaní autoři gra-
fiku tvoří. Kromě už výše uvedených stojí za pozornost práce Petra
Nikla – mezzotinty, pracujícího
s vlastní obrazovou mytologií; Jana
Merty – jemnocitné sítotisky tvořené barevnými plochami; magické
a pracné linoryty Vladimíra Kokolii;
Oldřich Kulhánek, Job II., litografie, 64 x 92 cm, 2002
1999. Podle návrhů mladých slovenských umělců si mohli nechat návštěvníci vybraný „model“ odborně
vytetovat přímo v pavilonu.
Lenka Lindaurová
nezávislá výtvarná kritička
Foto: archiv redakce
19
3
1
2
20
4
Galerie
Energetické objekty
Františka Skály
Centrální foto: Dobíječka, kombinovaná
technika, 65 x 20 x 14 cm, 1992
1. Žhavé doteky, dřevo, světlo,
40 x 40 x 25 cm, 2001
2. Lesojan, dřevo, kůže, světlo,
210 x 150 x 52 cm, 1988
3. Božské substance, hliník, dřevo, plast,
55 x 36 cm, 2001
5
4. Kola pop music, papír, polyester, plast,
87 x 300 x 500 cm, instalace 2004
5. Memento, bakelit, plastelína,
31 x 16 x 20 cm, 1989
6. Na vycházce, kombinovaná technika,
16 x 50 x 14 cm, 2000
7. Kytara Kladivo, dřevo, plast, guma, kov,
85 x 17 x 10 cm, 2003
Kytara Ostrorep, dřevo, plast, guma, kov,
100 x 40 x 10 cm, 2003
6
Kytara Žihadlo, kůže, dřevo, kov, plexi,
115 x 28 x 13 cm, 1998
Foto: archiv autora
7
21
Netrpět věkem
Pokoušet se o portrét výtvarníka je
záležitost nevděčná. Jednak existují
dokonalé autoportréty, jednak je tady
dílo, v němž se každý tvůrce odzrcadlí, ať chce anebo nechce. Navíc je
řeč o výtvarníkovi, který si na portréty příliš nepotrpí. Petr Nikl právě
naopak: má rád převleky a masky.
Říká tím – já jsem někdo jiný, ne
ten, za kterého mě máte.
První kroky
Petr Nikl se narodil 8. listopadu 1960 ve Zlíně, který
se tenkrát jmenoval Gottwaldov. Samotný fakt, že se narodíme, není věcí naší volby
a stejně tak si nevybíráme
rodinu ani čas.
P
etr Nikl to v jednom rozhovoru říká lépe: „V roce 1960 jsem byl
ve Zlíně vržen do prostředí výlisků
22
Obraz č. 36, z knihy Atlas Salta
umělohmotných hraček, navrhovaných mojí mámou, otcových enkaustických obrazů a dědových dřevomodelářských hříček.“
Petr Nikl
Mohli bychom jenom konstatovat,
že budoucí malíř si lepší prostředí nemohl přát. Anebo možná právě naopak:
klima umělecké rodiny příliš zavazuje a tvůrčí schopnosti může dokonce
i svazovat. Petr Nikl každopádně zvolil
umění a svá výtvarná studia započal
na Střední umělecko-průmyslové škole
v Uherském Hradišti, aby je později
zdokonalil a ukončil na Akademii
výtvarných umění v Praze.
Důležitou etapou v tomto
vývoji byl loutkový spolek
Mehedaha, který vznikl v roce 1985. Nikl ho založil společně se spolužáky ze střední
školy, s Františkem Petrákem
a Tomášem Volkmerem. „Bavilo nás vyjadřovat se skrze
předměty v malém kukátkovém
prostoru. Vyhovovalo nám to
v pokusech o absurdní poetiku.
Posedl jsem se tehdy vyřezáváním
loutek a hracích bytostí, se kterými
dodnes hraji.“
Obraz č. 46, z knihy Atlas Salta
Niklova interaktivní expozice Hnízda her vzbudila obrovský zájem české veřejnosti
Performance,
interaktivita
„Kreativní hravost je základem
komunikace, pro mě je to smrtelně
vážná věc (...). Infantilitu chápu
jako oproštěnost od ješitných reakcí,
které brání komunikaci. Při hře se
mé ego rozpouští a otevřené pole
možností lze nahlédnout alespoň
na chvíli z bodu nula.”
Petr Nikl
výtvarník
(* 1960)
Od hračky k loutce
Tak by se dala charakterizovat tato
první etapa „umělce“ a jeho „umění“.
Petr Nikl se právě těmto pojmenováním brání, leká se a bojí automatismu, jímž pod pohybující se rukou
tvůrce, jakýmsi samospádem, vzniká
umění, neboť nic jiného ani „vzniknout nemůže“. Snad právě proto klade
důraz na význam emocí „v čistém stavu“, a těm odpovídá kresba, nikoli
obraz, který je promyšleným aktem.
Kresby pro Nikla nejsou prací přípravnou nebo zaznamenáním nápadu,
ale nejautentičtějším výtvarným projevem. „Nikdy podle nich nemaluji
obraz, obraz by mě nebavil. Obraz je
jako všechno jiné. Živočich, kterého
chytím nebo nechytím. Ne plánek
na past.“ Obraz dopředu promyšlený
a komponovaný je pro Nikla pastí. Malovat impulzivně a emotivně s vědomím netušeného výsledku se výtvarníkovi stalo metodou, pravidlem tvorby. Tak byly vytvořeny obrazy, které
Petr Nikl vystavil na prvním veřejném
vystoupení skupiny Tvrdohlaví.
D
nes se to může zdát banální,
ale v roce 1987, v tehdejším „československém“ výtvarném světě, byla tato
výstava velkou událostí. Bylo to víc,
než jen gesto svobody ve společnosti,
stále ještě indoktrinované komunistickou ideologií a vedené stranickými
funkcionáři (jejichž hlavní pracovní
náplní byl dozor nad všemi sférami
„ohroženými“ svobodou projevu).
Nejsem si jist, zda introvertně založenému Petru Niklovi vyhovoval skupinový duch, ale dokázal se podřídit
potřebám kolektivu, a přitom si zachovat autonomii vlastního výtvarného světa. Etapa Tvrdohlavých byla
pro domácí výtvarno velice důležitá
a trvala od roku 1987 do roku 1992,
kdy se skupina rozpadla. Po stránce
čistě umělecké neměli Tvrdohlaví
vlastní program ani teoretický koncept,
platný pro všechny členy skupiny.
23
Niklovu expozici České republiky na EXPO Aichi 2005 „Zahrada fantazie a hudby“ celkem shlédlo
1 700 000 návštěvníků. Jedním z nich byl japonský následník trůnu – korunní princ Naruhito
Kritikové, teoretici a také obyčejní
diváci viděli v Niklových obrazech
hodnoty různorodé a protikladné. Křehkost, naivitu a nostalgii, ale také tajemství nevyjádřitelné slovy a děs.
Celek byl ovšem působivý a odpovídal umělcově požadavku mnohoznačnosti – Nikl jako malíř neměl
na vybranou a musel brát své náměty
ze světa, který je víceznačný a skládá
se z věcí viditelných z různých stran
různě. „Jednoznačnost je pro mě špatný signál,“ říká Nikl-malíř. Cena Jindřicha Chalupeckého, kterou byl vyznamenán v roce 1995, byla oceněním
nejenom jeho malířského díla, ale také
dalších aktivit.
Hravost je klišé
Nejsou to pouze žurnalističtí tlachalové, ale také lidé tvůrčí a vážení,
kteří (když mají Nikla určit a pojmenovat) napíší, že jeho základní
vlastností je „hravost“. Jinak asi ani
nemohou, neboť hned vzápětí hovoří
o „věčném dítěti“.
Když se jeden novinář Petra Nikla
zeptal, zda by chtěl být dítětem, dostal
typicky niklovskou odpověď: „Nevím.
Snažím se netrpět věkem.“ Dejme tedy
stranou banality a klišé a držme se toho,
co říkají fakta a hesla v encyklopediích.
Zde je Petr Nikl uváděn jako malíř,
básník a textař, hudebník a skladatel,
režisér, divadelník a herec-performer.
Mám soukromý dojem, že je hlavně
hercem, jenž své dílo rád předvádí
a předvádí je proto, že v tomto procesu
stále vymýšlí něco nového. Co vzniká,
je dynamické ve „vývoji“ a přitom neopakovatelné. Jako spisovatel je autorem čtyř knih pro děti, první (z roku
1998) má název Vyhnání z ráje, poslední má zvukomalebný titul Záhádky.
J
ako hudebník byl Petr Nikl před
několika lety oceněn soškou Anděla,
ovšem v kategorii alternativní hudby,
což se vyznamenanému zdálo trochu nepochopitelné, neboť si o své hudbě a textech myslí, že jsou „obyčejné“. Skutečně
vyvstává otázka bez odpovědi: k čemu by
měly Niklovy práce být „alternativou“?
Hudební ocenění Anděl obdržel
za album Nebojím se smrtihlava, které
v roce 2000 nahrál společně s uskupe-
24
Anna a žába, olej na plátně, 140 x 135 cm, 2003
Z performance Petra Nikla v pardubickém Divadle 29
Nikl interaktivní
čívá někde jinde: „Vždycky jsem si přál
hrát současně pro diváky, sedící před
loutkami, a zároveň pro ty, kteří by seděli za námi a viděli zmatek za plentou,“ říká Nikl-loutkoherec. Začne-li
hrát, nerozlišuje mezi zkouškou a představením. Nevěří totiž na opakovatelnost improvizací a emocí, které vkládá
do hry. A jako hráč je dokonalý.
Sám na vznesenou otázku odpovídá:
„Jsem hrající výtvarník. Nejsem malující herec. (...) Myslím, že právě proto
hraji, protože nepředvádím sebe.“
V divadle podobně jako v malířství Nikl
neustále improvizuje a tvoří z okamžiku, šťastného nápadu.
Hrající výtvarník a hrající diváci,
to je celek a také proces, jenž nese
trochu nešťastně znějící pojmenování
“interaktivita“. Takto byly označeny
Niklovy expozice pro český pavilon
na EXPO 2005 v japonském Aichi
a pro projekt Orbis pictus, vytvořený
v roce 2006 pro Česká kulturní a informační centra. Obě akce se těšily
obrovské popularitě diváků, Zahrada
fantazie a hudby na EXPO 2005 trhala mezi všemi národními pavilony
rekordy v návštěvnosti. Nikla-dramaturga to potěšilo, nikoli jako kvantitativní ukazatel, ale jako důkaz fungující komunikace a dialogu, jenž modernímu umění vždycky poněkud
chyběl. Nikl potvrzuje, že vrcholem
umělcova snažení není umělecké dílo
a artefakt, vhodný pro vitríny muzea,
ale nalezení a obnovení takových
skrytých tvůrčích schopností, které
jsou zdrojem radosti a jsou vlastní
všem lidem.
Jiří Olič
Foto: redakce, archiv Petra Nikla
ním Lakomé Barky. Zatím poslední vydaná Niklova píseň má název Klaun
a je do jisté míry autobiografická. To
on je klaunem, který baví lidi a říká to
i v textu písně: „Jedu potěšit klauna
do špitálu, přesně na to místo, kde on
těšil mě, beru pár masek, buben a píšťalu, aby nerozeznal, jak mi při tom je.“
Petr Nikl ve svých písních rozeznává
notu „groteskně tesknou“ a „tragicky
chechtavou“. Tak by se dalo rozlišit
a pojmenovat celé jeho dílo, především práce malířské i literární. Masky
a převleky jsou pro něj součástí celku
zvaného „život a dílo“. „Nosím jen kostým, který mi zabraňuje, abych si připadal příliš důstojně. Svou identitu
rád potlačuji,“ říká o svých oblíbených rekvizitách.
Jeviště je hlediště
A naopak. Jako herec je Petr Nikl
rád, když se role vymění a pomíchají:
když začnou hrát diváci a z herce je
na čas okouzlený divák. Nerozlišuje
prostor před oponou a za oponou. Skutečné tajemství (a magie divadla) spoAnna v negativu, olej na plátně, 160 x 140 cm, 2003
25
Krajiny srdce
Kamila Lhotáka
Když Pablo Picasso navštívil v roce
1967 v Paříži výstavu českého umění,
nejvíce ho upoutal obraz Dcera velkoměsta českého umělce-samouka, naivisty Kamila Lhotáka. V domácím prostředí zůstane postava tohoto malíře
a ilustrátora dětských knih navždy
spojena s motivy bicyklů, automobilů,
papírových draků a horkovzdušných
balonů. Jeho velkým tématem byla
i krajina městské periferie.
Do ní se Kamil Lhoták v roce 1912
narodil a jeho rodná pražská čtvrť
Holešovice pro něj zůstala celoživotním rezervoárem inspirace. Ve svých
obrazech ztvárňoval nejen její podobu
ve 40. a 50. letech 20. století, na plátně se také imaginárně vracel do Holešovic konce 19. století.
Autor Kamil Lhoták před největším Zeleným Irskem,
leden 1968
Kamil Lhoták byl kreslířem, malířem
i grafikem bez náležitého uměleckého
vzdělání. Začínal karikaturami svých
spolužáků, črtami scenerií za školním
oknem, kresbami automobilů či třeba
„zátiším s pneumatikou“. Z kreslení
míval čtyřky: „Já totiž kreslím jenom
to, co mě baví,“ vzpomínal později.
Technicky ale v nejmenším nezaostával,
stal se mistrem výtvarných technik
– akvarelu, perokresby, suché jehly
i leptu. Autor jeho obsáhlé monografie, Luboš Hlaváček, hovoří o nenápadném zlomu v malířově tvorbě,
kdy přestal své obrazy signovat iniciálami K. L. a začal je podepisovat celým
jménem. Jako by autor, který některá
ze svých děl nekompromisně zničil,
sám usoudil, že dosáhl bodu zralosti.
Odol (Krajina s ohradou, na níž je nápis Odol), 1950, olej na dřevě, 14,5 x 31 cm
26
Vstříc osudu (Příjezd vlaku do nádraží), 1948, olej na plátně, 95 x 110 cm
Nostalgie letního odpoledne (Ulice na předměstí; Silnice), 1940,
olej na plátně, 50 x 60 cm
Pohled na Stromovku z mého ateliéru, 1951, olej na plátně, 70 x 130 cm
Umělec-samouk
(...) jako by se už na světě nedalo
namalovat
nic jiného, ani lepšího, ani vzácnějšího
nad jednobarevnou oblohu
a jednobarevný pruh země,
nad ty dvě říše, které mohou obstát
i bez člověka,
nic víc,
leda jen ještě zakutálený dětský míč,
nizoučký stan nebo vzdálenou
střechu,
ty známky toho, že člověk žije (...)
Kamil Bednář
básník
(1912–1972)
V roce 1939 představil Lhoták svá
díla ve spolku Umělecká beseda a byl
přijat mezi výtvarníky, jako byl Josef
Čapek nebo Jan Zrzavý. Hlásil se
k tradici věhlasného krajináře Antonína Chittussiho, ale i k ornamentálním pohádkovým ilustracím z pera
Artuše Scheinera. Z moderního umění
byl zasažen tvorbou Henriho Rousseaua a Giorgia de Chirica, Maxe Ernsta a Salvadora Dalího, z domácích
obrazy Josefa Šímy.
Stal se také členem uměleckého
seskupení Skupina 42, jehož estetické
zásady definoval kritik Jiří Kotalík:
„Člověk pohlcovaný městskou civilizací nepřestal přece být tvorem žijícím
v celé vesmírnosti kosmu, neztratil, nesmí ztratit ze zřetele své ostatní vztahy.“ I jako právoplatný člen Skupiny
se ale původností svého díla odlišoval
a zůstával uměleckým solitérem.
Okouzlení rodnou Prahou i vlastní
koncepcí civilismu a poetismu líčil
takto: “Pražská předměstí, zejména
Holešovice, krajina, kde omšelé zdi
a dehtem impregnované ohrady továrních objektů nahrazují stromořadí.
Hubené akáty se kupí kolem telefonních budek. Květiny tam rostou toliko
na střechách moderních činžáků,
v umělých zahrádkách, třicet metrů
nad zemí. Je to velkolepá podívaná,
která místy připomíná civilizaci sta-
návrat do dětství, tajemství města
nahlížené očima dítěte. Lhoták zůstal
celoživotně ovlivněn dětskou literaturou a stal se jedním z nejoblíbenějších
domácích ilustrátorů knih pro děti.
Jako malý prozkoumával s vášnivým
zaujetím holešovické a nuselské ohrady, dvorky a zákoutí, později vzpomínal, jak jednou objevil v potoku Botiči
fragment automobilu, „nádhernýho
turcatméryho, na ráfech, napůl v hlíně, zarostlýho trávou... kostra měla
ještě volant, mohlo se do ní sednout
a představovat si, jak se v tom jede.“
R
rých amerických grotesek. Asfaltované ulice, železobeton, cihly, kandelábry, prkenné ohrady, vítr, déšť, kouř,
mlha, Holešovice, Nusle, Michle, Žižkov. Obrovský park v bezprostředním
sousedství továren – Stromovka.“
Lhotákovy obrazy periferie vynikají
zejména atmosférou, duší, kterou
do nich vložil. Jak napsal kunsthistorik Luboš Hlaváček: „Nezajímaly
ho veduty, jen místopis srdce.“ Motivy
ohrad, reklamních poutačů, ale i zapomenutých kopacích míčů, a již zmiňovaných jízdních kol signalizují
Žižkov (Starý Žižkov), 1982, olej na plátně, 70 x 50 cm
omantický, nostalgický náboj
v sobě nesou i Lhotákovy výjevy z nádraží, krajiny s ohradou a průmyslové
krajiny. Prvním, co diváka při pohledu
na ně zaujme, je práce s předměty
v prostoru, který je většinou nezvykle
otevřený. Dobové recenze zmiňují,
že Lhoták „ukazuje stopy člověka,
jenž právě odešel, ale který je stále
přítomen.“
Vzdušnou kompozici, kdy roztříštěná městská periferie plynule přechází do nekonečného obzoru, skvěle
dokládá nádražní výjev Vstříc osudu
(1948). Autorův přítel a životopisec
Adolf Branald ho v knize Můj přítel
Kamil komentuje: „Modré nebe je
zastíněno lehounkými obláčky, koleje
27
Krajina 20. století, 1942, olej na plátně, 60 x 100 cm
vedou dál, ani přednosta neví až kam.
Ale nic není ztraceno, překvapení
nejsou vyloučena. Nejistota není naprostá, přinejlepším lze doufat.“
Ono prázdno, „nic“, nejvýrazněji
vyzařuje z oleje Nostalgie letního odpoledne (1940) – na obraze doslova
„skoro nic nezbylo“. Je zde vylidněná
ulice, plot a za ním bouda, tři stromy,
tři sloupy elektrického vedení, a tak
se v obraze dokonale naplňují slova
Josefa Šímy: „Čím banálnější, běžnější realita, tím větší poezií ji Kamil
Lhoták oplétá.“
U
ž samotný mechanismus malířské inspirace a proces vzniku obrazů byl u Lhotáka zvláštní. „Já v terénu nikdy nemaluju,“ zdůrazňoval,
„dívám se tak dlouho, až mám
dojem v sobě. Pak to jen doma hodím na papír nebo na plátno.“ Takovým způsobem ztvárnil nejen Prahu, ale na základě svých cest i Paříž
a Benátky. Maloval i místa, která
nikdy nenavštívil, k sérii čtyřset kreseb s motivem „Ameriky“ ho inspiro-
vala kniha Vojtěcha Ženatého V zemi
pruhů a hvězd (1927).
Od poezie města se malíř posunoval
k poezii krajiny. V letech 1961–1962
tvoří v duchu kolorismu velká plátna
s námětem „Zeleného Irska“. Spisovatel Ludvík Souček tuto sérii jinak
prázdných, zelených, horizontálních
krajin označil za „metaforu klidu
pod nebem, proraženým dírou ve vesmíru nad nekonečnou rovinou.“ Adolf
28
Červený orel, 1966, olej na plátně, 90 x 115 cm
Branald dodává, že Lhoták měl schopnost „zobrazit metaforou každé hnutí
citu a mysli“ a že když skutečně později navštívil Irsko, „stál v Lhotákových irských pastvinách“.
P
odstatou „Irska“ byla úžasná zeleň, precizní práci s barvou vykazoval
autor již v počátcích své tvorby. Jeho
modř se stala legendární (říká se, že ji
Stará mlátička (Parní stroj), 1975, olej na plátně, 70 x 80 cm
Kolo, 1974, olej na plátně, 65 x 86 cm
chovaněji a samozřejmě jako dýcháme. (...) Říká: barvy procitají v obrazy, kdo za to může? Jestliže je třeba
vlastniti velké srdce, abychom se
mohli radovat z radosti druhých, má
srdce hvězdy.“
K
definoval na malé tempeře Modrá
hora), veršemi ji opěvoval i národní
básník František Hrubín.
Ve svém pátrání po tom, co nazýval
„mytologií moderního člověka“, se Lhoták vyvíjel – v roce 1942 vyjádřil stejnojmenným obrazem Krajinu 20. století. O čtyřicet let později lze na obraze Ponorka a sopka vysledovat již
trochu jiný náboj. Zatímco Krajina
20. století uklidňuje až na hranice
idyličnosti, ponorka míjející rozbouřenou sopku na obraze z roku 1982
působí zneklidňujícím, alarmujícím
dojmem. Ale to už se od architektury
posouváme ke snovým kompozicím,
do světa červených draků, „strojů
pouště“ ve tvaru přesýpacích hodin,
kamenů a zdí vzpomínek. To, že Lhoták je autorem i mimořádně oduševnělé a bohaté portrétní práce, musíme
pro nedostatek prostoru jen letmo
připomenout.
Krajinu malířovy duše popsal Lhotákův souputník, básník a výtvarník
Jiří Kolář slovy: „Spravedlivý jak spící.
Podrobuje-li se něčemu, podrobuje se
z čistoty srdce, tvoří, jak umí nejsvrPonorka a sopka, 1982, olej na plátně, 110 x 155 cm
amil Lhoták zemřel v roce
1990 v Praze. Rod Lhotáků ale nevyhynul. Vnuk slavného českého malíře a grafika „Kamil Lhoták mladší“
(kterého děda v roce 1980 vypodobnil
na obraze Můj vnuk Kamílek Lhoták)
sám nějakou dobu maloval a v současné době se věnuje fotografii. Miluje
Prahu, fascinují ho objekty elektráren
a stožáry ve všech podobách a velikostech. Pracuje jako dělník v malešické teplárně, na různých kotelnických postech setrvává již dvanáct let.
K fotografiím “industriální krajiny
periferie“, publikovaným v časopise
Divoké víno, přidal i básničku. Napsal
ji do služební knihy, když předával
službu. Jeho spolupracovníkům se líbila, a tak ji opsali, zarámovali a vyvěsili v teplárně. Mimo jiné v ní píše...
směna končí
záře hasne
noc se ztrácí
duše taje
... slova atmosférou velmi blízká světu
předměstských scenerií jeho dědečka.
Petr Konečný
Zdroj: Lhotákovy monografie z pera Františka
Dvořáka a Luboše Hlaváčka
Foto: archiv redakce
29
Umělec na hraně
Jakub Schikaneder (1855–1924)
Málokterý náš umělec byl tak bytostným malířem jako on. Strávil celý
svůj osobní i umělecký život jaksi
na okraji, ať už šlo o interpretaci jeho tvorby z hlediska uměleckých stylů či
o symbolickou řeč jeho pláten, která leckdy zůstávala
nepochopena kritikou. Pro diváky jsou ale jeho obrazy
srozumitelné dodnes. Jejich
myšlenkový a řemeslný přesah byl opravdu doceněn až
po autorově smrti.
Petr Parléř předkládá Karlu IV. model
Karlova mostu, detail vlysu pro Národní divadlo,
tempera na plátně, 1879–1882
D
efinujeme-li těžiště
jako místo, kde spočívá největší tíha, pak ho v Schikanederově tvorbě tvoří elegické a chmurné motivy posledních věcí člověka.
Malíř se k jejich symbolickému popisu vracel průběžně celý život. Na pastelech z devadesátých let 19. století
je mnich na mořském břehu tichým
svědkem Utonulých dívek, v pozdním
Schikanederově díle divák postává
u Dívčina lože a tiše přihlíží jejímu
odchodu (Mrtvá dívka). Autorovo zpracování tíživých a teskných témat přitom zachycuje důstojnost tragického
okamžiku a obrazy, ač svým obsa-
30
Výměnkářka, olej na plátně, 129 x 105 cm, 1885
Večer na pobřeží, olej na plátně, 117 x 156 cm, 1920–1922
hem znepokojivé, mají atmosféru smíření. Schikaneder v nich vystupuje jako
průvodce dvěma světy, mistr stínohry
a světelných přechodů, člověk večera, hranice mezi
dnem a nocí. Stylově zůstává jeho osobnost bez zařazení, vyvíjí se od klasického figurativního malířství
přes psychologicky laděnou
malbu a symbolismus k pracem ve stylu realismu a naturalismu. Je uměleckým
představitelem 19. století,
zároveň ho ale některými
plátny dalece překračuje.
Jakub Schikaneder vyšel
z inspirujícího rodinného
prostředí – jeho předek, slavný vídeňský komik a dramatik konce
18. století, Emanuel Schikaneder,
se stal slavným díky svému libretu
pro Mozartovu Kouzelnou flétnu. Jakub
měl nadání divadelní i hudební, výtvarný talent byl ale nejsilnější z jeho vloh.
Již za studií na pražské Akademii
si získal dobré jméno i jistý věhlas.
Byl blízkým přítelem Mikoláše Alše,
kterého roku 1871 precizně portrétoval v rámci společných studií. Jeho
první vystavený obraz pochválil
slavný spisovatel Jan Neruda, který
Malířství
Vražda v domě, olej na plátně, 203 x 321 cm, 1889–1890
„Byl štíhlý krasavec milých, přívětivých rysů zanechávající všude
stopu své zadumané, ušlechtilé
duše. Nechtěl geniálně zářit, každé
hlučné reklamy byl více než na hony
vzdálen...”
Viktor Šuman
malíř a překladatel
(1882–1933)
teriérů Národního divadla – nejprestižnější domácí umělecké soutěže
19. století. V ní uspěl se svým návrhem na výzdobu královské lóže,
kterou (se spoluautorem návrhu Emanuelem Krescencem Liškou) vzápětí
realizoval. Vlys, znázorňující epochy
Přemyslovců, Lucemburků a Habsburků, však po požáru divadla nechal
nový ředitel nahradit jinou výzdobou.
V Schikanedrově tvorbě té doby
se zrcadlily vlivy evropského malířství, čerpané z jeho cest do Paříže
mu také předpovídal pěknou budoucnost. Schikaneder se po ukončení studií snažil vymanit z dobových konvencí a uplatnit něco z podnětů dobové
žánrové malby, a dokonce i studentských recesí (obraz Příšerná společnost). Vypravil se na inspirativní cestu
po Evropě, po krátkém pobytu v Paříži ho zájem o provokující psychologické motivy dovedl do ateliéru Gabriela Maxe na mnichovské Akademii.
Po návratu do Prahy se Schikaneder zúčastnil tendru na výzdobu in-
Symbolický výjev, olej na lepence, 50 x 37 cm, 1895–1897
Poslední útěcha, olej na plátně, 116 x 187 cm, 1897
31
Nokturno ve staré Praze, olej na plátně, 120 x 105 cm, 1911
a Mnichova. Podobně jako řada jeho
současníků byl ovlivněn “vzkříšeným“ holandským barokním malířstvím a jeho světelnými nuancemi.
Ztotožnění s holandskými zdroji ho
vedlo k celoživotnímu uplatnění holandských námětů a motivů Severního moře. Kromě zmíněných Utonulých je klasickým příkladem Pohřeb dítěte na mořském pobřeží. Díky
pařížské zkušenosti Schikaneder trvale tíhnul k uměleckému ztvárnění
podob a osudů ženy. Vytvořil řadu
děl s ženskou tematikou, portrét Bylinkářky, několik interiérových kompozic, studii Sedící dámy, odkazující
na Monetovy imprese, či realistické
až naturalistické portréty Výměnkářka a Žena loupající brambory.
V
ýrazným počinem Schikanederovy tvorby byl velkoformátový
obraz Vražda v domě. S ním Schikaneder porušil obsahové i formální
koncepce doby, když na více než 3
metry široké plátno přenesl téma,
které se ve své době mohlo objevit
jen jako žánrový motiv nebo jako
časopisecká ilustrace. Zatímco kritika byla na rozpacích, autor si byl
svým obrazem natolik jistý, že s ním
v roce 1890 obeslal mezinárodní výstavu moderního umění v Berlíně.
Výstavní komise si námět obrazu vyložila jako detektivku, v níž je nejdůležitějším “trikem“ odhalení přítomného vraha. Autorův záměr ale
spíše odkazoval na mystérium lidské
tragédie a zločinu a obraz měl být
realistickým svědectvím události.
Navíc toto dílo v českém prostředí
vzneslo (a svým způsobem i zodpovědělo) otázku, jaké by mělo být
umělecké pojetí skutečnosti a jak
uplatnit realismus v autentických
domácích souvislostech.
Na počátku 20. století se formovala
nová progresivní generace umělců,
na čele se spisovatelem a kritikem
F. X. Šaldou. Schikaneder, vzhledem
ke svému věku a postavení, setrval
v roli outsidera. V této době zaznamenáváme velkou proměnu jeho výtvarného projevu. Autor ukončil předchozí období, kdy často využíval
efekty expresivně roztírané či nanášené barevné hmoty ve prospěch sub-
32
Na ztracené vartě, olej na plátně, 98 x 150 cm, 1906
riéru“. Mezi typické interiéry, které
v 19. století přitahovaly malířské analýzy, patřily ztemnělé místnosti domácností, nevěstinců, studoven, blázinců, vězení... Miniaturní světy ticha,
šelestu záclon, tázání bez odpovědí.
Schikanederovy studie se soustředily
na analýzu světelných přechodů.
Světelné bohatství, nalezené v nokturnech Staré Prahy, mu v interiéru
nahradily obsahové náměty smrti,
překvapení, setkání a loučení. Výraz
jeho malby se zklidňoval, prvky tragiky a citovosti se rozplynuly a obrazy nabyly pevných tvarů a solidní
významové stavby.
N
a Schikanederových pozdních
plátnech dominuje hrana mezi interiérem a exteriérem, mezi světem „zde
a tam“. Tak v obraze U kolébky hranice
světla jemně modeluje postavu mladé
ženy schýlené nad kolébkou a tvoří
i hranu dvou životních poloh: citové
a duchovní, teskné a harmonicky vyrovnané. Právě motivem překročení
hranice se autorova tvorba přibližuje
duchovním tendencím počátku 20. století. I tak jeho dílo stojí stranou hlavní
cesty iniciátorů avantgardního umění.
Jakub Schikaneder se začíná blížit
moderní době paradoxně až tehdy,
kdy je téměř zapomenut, stojí mimo
profesorské úvazky a nepodílí se
na společenském a uměleckém životě. V obrazech z posledních let
jeho života se události, věci a představy vynořují lehčeji a jasněji,
ale přesto nakonec s poetikou stesku
po tom, co už se nikdy nevrátí.
Zůstává vyhraněným umělcem, který
z pozice „outsidera“ vytvořil trvalé
a nadčasové umění. To navíc naplnilo
své ambice a stalo se českou klasikou.
Matyáš Pozler
Zdroj: Tomáš Vlček – Jakub Schikaneder
Foto: archiv redakce
tilnější a pevnější malířské techniky.
Vznikly malby s krajinnými motivy,
např. V podvečer s motivem protikladů přímého světla zapadajícího
slunce a rozptýleného světla, odraženého od oblohy.
Ve svém hledání harmonického vyvážení protikladů na plátně se Schikaneder dotkl námětu, který se stal
charakteristickým pro jeho zralé dílo.
Na obraze Milenci namaloval postavy
v odlehlém zákoutí Starého Města pražského. S motivy Prahy doslova dospěl k cíli, nalezl adekvátní prostředí
pro lyrická dramata, když propojil dialog postav s historickým pozadím
města. Praha se stala Schikanederovým nejsilnějším uměleckým argumentem. V době, kdy se metropolí
zabýval, byl jeho záběr velmi široký.
Sahal od sluncem zalitých impresionistických obrazů Pissara a Moneta,
přes světelné analýzy postimpresionismu Signaca a Serauta až k Whistlerovým a Grimshawovým nokturnům.
Vrchol (a také závěr) umělcovy tvorby byl ve znamení návratu „do intePražská ulička v noci, olej na plátně, 70 x 50 cm, 1899–1902
33
Energetické výboje
Františka Skály
Jeden z předních českých výtvarníků František Skála (*1956) dosáhl
na domácí scéně neuvěřitelných úspěchů. Jeho pražskou výstavu „Skála
v Rudolfinu“ na sklonku roku 2004
navštívilo přes 40 000 návštěvníků
a stala se nejúspěšnější domácí výstavou posledních let.
Skála se vedle ilustrování knih
pro děti prosazoval od počátku 80. let
jako sochař a tvůrce pozoruhodných
objektů a instalací. Své dílo představoval nejen na samostatných výstavách, ale i na výstavách s generačními
druhy ze skupiny Tvrdohlaví (1987
–1991), která výrazně utvářela tehdejší výtvarnou scénu a jejíž byl zakládajícím členem.
Je znám svým poctivým a pozitivním přístupem k umělecké tvorbě.
Když byl v roce 1993 vybrán, aby reprezentoval Českou republiku na 45.
benátském bienále, vydal se do Itálie
pěšky a vystavil zde kresby a křehké
objekty z předmětů, nalezených na této 850 km dlouhé cestě. Originálním
způsobem navrhnul v roce 1992 interiéry pražského divadla Archa. Hostoval na univerzitách v Austrálii
a USA. Současně působí jako herec
divadla Sklep a člen vokálního tria
Tros Sketos.
Získal prestižní domácí Cenu Jindřicha Chalupeckého a také cenu
„Osobnost roku“ v anketě, ve které
hlasovaly desítky historiků, teoretiků
a publicistů.
34
Descartova cena
Observatoř na jihu Afriky, v Namibii, umožňuje vědcům zkoumat záření
gama a mapovat střed naší galaxie.
Na paprsky gama se soustředil mezinárodní projekt High Energy Stereoscopic System (HESS), kterého se
účastní i dva čeští vědci – profesor
Ladislav Rob z Ústavu částicové
a jaderné fyziky Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy a doktorand Dalibor Nedbal.
Za své výsledky dostal tým Descartovu cenu, kterou uděluje Evropská
komise. Češi zatím dosáhli na nejvyšší ocenění dvakrát. V roce 2001
Descartovu cenu dostal tým, v němž
působil český biochemik Antonín
Holý a který připravil léky zastavující
postup viru HIV.
Hostem bude i jeden z nejlepších světových spisovatelů, autor proslulého románu
Ragtime, Američan Edgar Lawrence Doctorow. Na pódiu s ním bude další z amerických legend Gary Snyder, nositel Pulitzerovy ceny za poezii, či Walter Abish,
Arnon Grunberg z Nizozemí, Švýcar
Adrian Notz, Švéd Tom Sadqvist a další.
Na otázku, jak právě E. L. Doctorow
zapadá do koncepce dada, odpověděl prezident festivalu Michael March: „Jednou
ze základních myšlenek dadaismu bylo
absolutní zpochybnění násilí. A Doctorow
ve svých dílech usvědčuje agresi, destrukci,
touhu ovládat.“
Unikátní
archeologický objev
Slavní spisovatelé
v Praze
Z festivalu spisovatelů Praha 2006, který byl
dedikován Arthuru Millerovi. Foto: ČTK
V Průmyslovém paláci na pražském
výstavišti proběhne od 3. do 6. května veletrh Svět knihy. Vzácným hostem veletrhu bude John Irving, jeden z nejlepších
amerických spisovatelů současnosti,
který získal světovou proslulost románem
Svět podle Garpa.
Ve dnech 3. – 6. června 2007 se uskuteční 17. ročník Festivalu spisovatelů
Praha, který letos bude ve znamení revoltujícího hnutí dada.
Sedmnáctiletá tradice a suma 260 světových autorů, kteří se dosud v Praze osobně
představili, a pravidelná účast významných světových nakladatelů a odborných
kapacit literárního světa učinily z Festivalu spisovatelů prestižní a celosvětově
sledovanou událost, přinášející do srdce
Evropy živou literaturu nejvyšší kvality.
Žárové pohřebiště lidu popelnicových polí v Příšovicích u Turnova bylo zařazeno Ministerstvem kultury ČR
mezi kulturní památky.
Pohřebiště z 10. až 9. století před
naším letopočtem je považované
za jeden z nejcennějších archeologických objevů v Libereckém kraji.
Unikátnost objevu spočívá v množství kompletních hrobů s ostatky lidí
pozdní doby bronzové, zcela výjimečně neporušených.
Mozaika
Pamětní medaile
sportovců
Mezinárodní architektonickou soutěž na návrh nové budovy vyhlásila
Národní knihovna v květnu 2006 a její
vítěz byl vyhlášen letos 2. března jednomyslně. Předsedkyní poroty byla
architektka Eva Jiřičná a zasedala v ní
i první dáma světové architektury
Zaha Hadid.
„Projekt pro podobnou soutěž ale
nemůže být výsledkem práce jedné primadony,“ zdůraznil Kaplický a jmenoval své nejbližší spolupracovníky:
Volkan Alkanoglu, Maria Jose Castrillo, Misa Kitlerova, Filippo Previtali
a Georg Roetzel.
(zleva) Štěpánka Hilgertová, Kateřina Neumannová,
Martin Doktor. Foto: ČTK
Nejúspěšnější čeští sportovci posledních let mají své pamětní mince. Ty mají
příznačně zlatou barvu – emise České
mincovny totiž nese název Olympijští
vítězové a mistři světa.
Začátkem dubna je v Praze představili
– vodní slalomářka Štěpánka Hilgertová, běžkyně na lyžích Kateřina Neumannová a kanoista Martin Doktor.
Kromě nich jsou na medailích i portréty
hokejisty Jaromíra Jágra a oštěpaře Jana
Železného.
Oko nad Prahou
Ohlédnutí za mezinárodní architektonickou soutěží na podobu nové budovy Národní knihovny České republiky přinesla výstava Oko nad Prahou. Expozice v Galerii Klementinum
prezentovala všech 355 soutěžních
návrhů. Největší prostor byl věnován
vítěznému projektu, který zpracoval
tým britské kanceláře Future Systems
pod vedením architekta českého původu Jana Kaplického. Projekt je skutečně revolučním architektonickým řešením, výrazně ovlivní panorama hlavního města a vzbuzuje velké emoce
mezi odborníky i laiky.
FEBIOFEST 2007
V roce 1993 vznikla Mezinárodní přehlídka filmu, televize a videa FEBIOFEST, která se v následujících ročnících
postupně rozšířila do všech větších měst
České a Slovenské republiky a dnes
svým formátem nemá v Evropě obdoby.
Letos bylo uvedeno 272 filmů, mezi
nimi snímky od Sofie Coppolové,
Sydneyho Pollacka, Roberta de Nira
a dalších.
Na závěrečném večeru Febiofestu
2007 byly předány ceny Kristián za nejpozoruhodnější tvůrčí počiny v oblasti
dokumentu, animace a hrané tvorby.
Cenu Kristián za přínos českému filmovému publiku dostala polská herecká
legenda Daniel Olbrychski. Za přínos
světové kinematografii se stal držitelem
Kristiána gruzínsko-francouzský režisér
Otar Ioseliani.
Haring v Českém
Krumlově
Čtrnáctý ročník Mezinárodní přehlídky filmu, televize a videa FEBIOFEST
2007 proběhl v Praze a v dalších deseti
městech v Čechách a na Moravě i v osmi
slovenských.
Filmová a televizní společnost FEBIO
zahájila svou činnost v březnu 1992.
Zakladatelem, majitelem a ředitelem
tohoto soukromého studia je filmový
a televizní režisér Fero Fenič.
Poprvé v ČR bude představeno dílo
jednoho z nejpopulárnějších umělců
konce minulého století, amerického
výtvarníka Keitha Haringa. Ve světě
velmi ceněný umělec, jehož graffiti,
často s politickým podtextem, oslovila v 80. letech v New Yorku miliony
lidí na ulicích a v metru, v roce 1990
zemřel na AIDS. Poslední léta života
věnoval boji proti této nemoci.
Výstavu v českokrumlovském Egon
Schiele Art Centru lze navštívit až
do 28. října 2007.
Výstava má název Keith Haring
(1958–1990) a mladí umělci New Yorku, protože galerie zároveň s Haringem uvede pětici jeho mladých pokračovatelů, kteří tvořili přímo v českokrumlovském ateliéru.
35
Bienále Brno
V roce 1964 zahájil brněnský
malíř a grafik Jan Rajlich starší
v Brně první přehlídku užité grafiky a plakátu s účastí pouze českých a slovenských grafiků. Tento
umělecký počin, který předznamenal vznik nejsvébytnějšího domácího festivalu
grafického designu, učinil ve spolupráci s tehdejším ředitelem Moravské
galerie v Brně, Jiřím Hlušičkou. O dva roky později, po zkušenosti s národní přehlídkou, na ni
oba navázali mezinárodní akcí Bienále Brno. Ta
si během dvou desetiletí
vydobyla renomé jedné
z nejprestižnějších mezinárodních přehlídek grafického designu.
36
U příležitosti desátého Bienále
Brno v roce 1982 byl natočen dokumentární film ve studiu Krátkého
filmu a japonský časopis Idea věnoval výstavě a historii českého
plakátu speciální číslo. Velkou poc-
tou celoživotnímu úsilí Jana Rajlicha staršího o pozvednutí grafického
designu bylo zejména pozvání představitelů japonské národní Industrial and Design Promoting Organization k představení Bienále Brno
v prostorách Design centra v Tokiu a také na dvoudenním sympoziu v březnu 1997.
P
o roce 2000 se charakter Bienále začal postupně měnit. Výstavu,
která svým charakterem
připomínala salon umění
s širokým záběrem zúčastněných zemí a autorů,
ovlivnila změna ve vedení
organizačního výboru. Předsednictví převzal po Janu
Design
Bienále Brno je nejstarší cyklickou přehlídkou grafického designu
na světě.
Rajlichovi juniorovi progresivní pražský designér Aleš Najbrt, z Bienále
se postupně stal festival grafického
designu s promyšleně koncipovaným programem doprovodných
akcí. Samotná soutěžní přehlídka
ukazuje nejnovější práce z posledních čtyř let – na Bienále se pravidelně střídají dvě témata – knižní
design, písmo a elektronická média
alternují s výstavou plakátu a reklamní grafiky. V koncentrovaném
výběru kvalitních prací Bienále reflektuje aktuální trendy a perspektivy grafického designu.
P
řitom vytváří v Moravské galerii v Brně jedinečnou sbírku grafického designu ve světovém kontextu – práce, zaslané na výstavu
designéry z celého světa, se po skončení přehlídky stávají galerijním
majetkem. Vedle renomovaných
tvůrců je výstava otevřena i začínajícím autorům a studentům vysokých odborných škol.
„Každý sudý rok se Mezinárodní
bienále grafického designu v Brně
stává jedinečnou přehlídkou, na níž
se ve vzájemné konfrontaci setkává
tvorba, přinášející nové tvůrčí podněty v oboru designu vizuálních
komunikací,“ říká Marek Pokorný,
ředitel Moravské galerie a Bienále
Brno, „jeho význam je srovnatelný
s Mezinárodním filmovým festivalem v Karlových Varech.“
Nové perspektivy designu zkoumá na Bienále i mezinárodní sympozium, určené odborníkům. „Možnost konfrontovat svoji pozici a diskutovat otázky s přednášejícími
z mnoha zemí s odlišnou historickou
i společenskou zkušeností a pozicí
je inspirativním přínosem pro všechny účastníky sympozia,“ konstatuje
organizátor a moderátor sympozia
Alan Záruba. Sympozium a jeho
doprovodné programy přinášejí
důležité podněty pro mladé publikum a studenty, díky Bienále mohou navázat osobní kontakt s předními světovými osobnostmi grafického designu.
V
edle soutěžní přehlídky připravuje Moravská galerie i široké
spektrum kurátorsky koncipovaných výstav, v nichž poskytuje náv-
37
štěvníkům reflexe nejlepšího historického i současného grafického
designu.
P
rogram zahrnuje nejen cyklus
výstav významných osobností českého grafického designu, pod názvem Work From… organizátoři
představují hlubokou sondu do vývoje designu v určité zemi, oblasti
či teritoriu (na posledním Bienále
to byly kromě Work From China
též autorské projekty, uvedené pod
38
názvem Work From Mars). Nově je
k účasti na Bienále zván zahraniční
kurátor, jemuž je v Pražákově paláci v Brně k dispozici výstavní
prostor, v němž může představit
svoji samostatnou vizi. Jím koncipovaná výstava se stává významným a inspirativním protipólem
hlavní soutěže.
Marta Sylvestrová
kurátorka Bienále Brno
vedoucí sbírky grafického designu
Moravské galerie v Brně
Foto: archiv Bienále Brno